Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-02 08:09:28

Proběhl výcvik služebních psů na hledání výbušných systémů

Naši psovodi absolvovali workshop se zaměřením na oblast techniky a taktiky, výměny poznatků a výcvik služebních psů na vyhledávání výbušnin, min a improvizovaných výbušných systémů. Informuje zpravodajství Policie ČR. The post Proběhl výcvik služebních psů na hledání výbušných systémů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2021-11-26 12:56:26

Výlet pěti poslanců do Vietnamu za milion korun z kapes daňových poplatníků

Výhradně pětihvězdičkové hotely, žáby i šneci při opulentních hostinách a let s Emirates v business class… Právě tak na svou poslední cestu do Vietnamu vzpomíná pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Problém je, že nešlo o rozlučku se svobodou. Za vietnamskými komunisty letěli Bartoň a jeho čtyři soudruzi ze sněmovny pracovně, tím pádem se jim na cestu za skoro milion korun museli složit daňoví poplatníci. V případě piráta Bartoně zaujme i to, že si po návratu z „náročné“ sedmidenní služebky neváhal naúčtovat i stravné, a to ve výši skoro 16 tisíc korun. Kverulant.org považuje tuto poslaneckou cestu za ukázkový příklad okázalého papalášství, proto vyzval všechny účastníky zájezdu, aby se za cestu omluvili a vrátili peníze. Nové vedení Poslanecké sněmovny vyzval, aby pravidla pro cesty poslanců zpřísnila. Od 3. do 10. června roku 2018 se uskutečnila cesta pěti poslanců do Vietnamské socialistické republiky. Deklarovaným cílem bylo „jednání s partnerským výborem“. Exotického výletu se zúčastnili poslanci Vojtěch Filip (KSČM), Václav Klaus mladší (tehdy ještě ODS, později Trikolora), Zuzana Majerová Zahradníková (tehdy také ještě ODS, později také Trikolora) a Lubomír Volný (tehdy ještě SPD Tomia Okamury, později Volný blok). Ke čtyřem představitelům politického suterénu se přidal i pirát Lukáš Bartoň. Patrně si tak vyložil pirátský slogan z podzimních voleb roku 2017: „Pusťte nás na ně!“  „Cestou z Dubaje byly turbulence, tak jsem se musel připoutat v baru,“ líčí zážitky ze své služební cesty do Vietnamu někdejší pirátský poslanec Lukáš Bartoň. Jak bezelstně popsal ve své cestovatelské přednášce na YouTube kanálu „Piráti Personální odbor“, byznys třídou letěl tento mladý muž v červnu 2018 vůbec poprvé. Na důkaz toho, že nyní již i pan Bartoň patří k elitě, která si létá s Emirates, navíc ještě první třídou, přidal do své prezentace fotky: nechybí rohový gauč s pásy ani rozesmátá barmanka/letuška. Letenky do I. třídy Zjistit, proč je cestování byznys třídou jen pro elity, není obtížné. Stačí otevřít libovolný vyhledávač s letenkami. Letecká společnost Emirates, dlouhodobě považovaná za vůbec nejprestižnější, si za business class na lince Dubaj–Praha (v červnu 2021) účtuje cca 55 000 korun. Běžná letenka na stejný termín nestojí ani desetinu. Je ale pravda, že v ekonomy třídě chybí gaučích i bar, takže pan Bartoň a jeho soudruzi by cestou do Vietnamu jen těžko hledali, kde se „přikurtovat“ při turbulencích. Vietnamskou cestu piráta Bartoně jsme si začali popisovat od konce. Vraťme se ale na úplný začátek. To jsme na konci října požádali Kancelář Poslanecké sněmovny (KPS), aby nám podle zákona 106 dodala odpovědi na naše otázky ohledně služebních cest poslanců. Dokument nám přišel až poté, co Kverulant na účet KPS poukázal požadovaných 9600 korun, což má souviset s rozsáhnou prací, která byla potřeba k vyhledání potřebných dokladů. Nadstandardní stravné V získaném seznamu poslaneckých cest se Vietnam vyjímal na první pohled. A nejde jen o samotnou destinaci, zhusta vyhledávanou těmi, kdo touží po levném sexuálním povyražení. Sedmidenní cesta pětice poslanců totiž vyšla na těžko uvěřitelných 783 025 korun. Navíc si poslanci za cestu naúčtovali stravné. To si zákonodárci nárokují přibližně 2,5násobně vyšší, než kolik by za stejnou cestu dostal běžný zaměstnanec. Souvisí to zřejmě s obavou, aby si zástupci naší země při jednáních a pracovních schůzkách se svými protějšky v drahých zemích nemuseli doplácet pracovní obědy a kávu ze svého skromného poslaneckého platu. Bohužel při stanovení pravidel pro účtování vysokého stravného zřejmě nikdo nepředpokládal, že by poslanci toto privilegium bezostyšně zneužívali. Že by si účtovali stravné i tací, kteří si – jako pan Bartoň – pochvalují, jak dobře se o ně na jejich „služebce“ hostitelé starali. „Měli jsme šneky, žáby, prostě snažil jsem se toho ochutnat co nejvíc,“ pochvaluje si plný břich plzeňský pirát a své kulinářské zážitky dokládá mnoha fotkami. Hloupé mu není ani to, že účtuje všech sedm dní své služebky. Přesto, že strávil dopravou tam a zpět dva dny, a jeden den měl osobní volno. I tak si po návratu domů nárokuje všech sedm dnů a účtuje si 15 736 Kč. V této souvislosti připomeňme, že na vietnamské dobrodružství se spolu s ním vydalo hned pět poslaneckých šikulů. Poslanec Filip ztracený v Moskvě „Nevím, kdo to vymyslel, ale cestou tam jsme letěli Aeroflotem. Při přestupu v Moskvě jsme nějak ztratili Filipa,“ popisuje ve své fenomenální cestovatelské video přednášce pirát Lukáš a se svými diváky nadšeně sdílí fotky, ze kterých je zřejmé, že v Moskvě ztracený komunista Vojtěch Filip zbytku tzv. školského výboru nijak nechyběl. „Velitelem naší skvadry byl tehdejší člen ODS Václav Klaus mladší,“ komentuje vlastní gastro-selfie Bartoň a pokračuje: „Vzal si sebou tehdejší členku strany ODS Zuzanu Majerovou-Zahradníkovou, aby ho doplnila.“ Na fotce vidíme zrzavou cestovatelku, jak si z mísy uprostřed stolu vybírá dobrotu, kterou by doplnila na talíř. „Je tam s námi ještě Lubomír Volný, tehdy byl v SPD. Teď už jsou všichni jinde, jen já zůstal ve své původní straně,“ libuje si zásadový pirát nad fotkou z prvního dne cesty, kterou jemu i ostatním poslancům zaplatili tuzemští daňoví poplatníci. Hned příští dopoledne se Vojtěch Filip k parlamentní delegaci nakrátko připojil. Poslance totiž čekala návštěva komunistického parlamentu, což je podle hodnocení pana Bartoně moc zajímavá, moderní budova s pěknou (komunistickou) výzdobou. „Zatím co jsme si vyměňovali zdravice s našimi protějšky, Filip zase zmizel,“ popisuje Bartoň, jak Filipa přijala hlavní tajemnice vietnamské komunistické strany a předsedkyně parlamentu Nguyễn Thị Kim Ngân. Než budeme pokračovat v příběhu cesty našich parlamentních výtečníků, věnujme pár řádek neustálému mizení Vojtěcha Filipa. Zdá se, že tento měl ve Vietnamu nějakou svou speciální misi. V této souvislosti není od věci zmínit temný příběh o korupci nejhrubšího zrna, se kterým přišel server Seznam Zprávy. Zdislava Pokorná v něm popisuje, jak se Filip snažil ve Vietnamu přijít k penězům za zprostředkování stavby Dětské nemocnice. „Nabitý program" Brzy po úvodu svého vyprávění se Lukáš Bartoň polituje, jak nabitý program s kolegy měli. Některý den, považte, měli dokonce čtyři schůzky! Jak složitá jednání s komunisty ve Vietnamu byla, popsal hned v další pasáži svého vyprávění: „Vyměňovali jsme si různé zdravice typu: ‚My jsme rádi, že jsme k vám přijeli,‘ a oni zase ‚My jsme rádi, že jste k nám přijeli…‘“ Jak se ukáže v dalším vyprávění, do „náročného programu“ započítává pan poslanec i návštěvu jakéhosi jezera Ohnivého meče, pijatiku s místními Čechy v pivovaru nebo večeři s nejbohatším vietnamským podnikatelem. A co by to bylo za služebku, kdyby nebyl alespoň jeden den volna! Tehdy si pirát Bartoň půjčil skútr a skotačil na něm po okolí. Pětihvězdičkový hotel Jak známo, Vietnam se stal vyhlášenou dovolenkovou destinací mimo jiné pro své příznivé ceny, například za ubytování. Kdyby poslanci jeli soukromě, zřejmě by se při výběru hotelu pohybovali v kategorii kolem 300 korun za noc. Podle srovnávače Booking.com je v těchto cenách k dispozici řada velmi pěkných a dobře hodnocených hotelů. Jenže zástupci České republiky se spokojí jen s tím nejlepším. Například v Danangu, kam se z Hanoje samozřejmě přepravili vnitrostátním letem, bydleli v luxusním pětihvězdičkovém hotelu „Novotel Premier Han River“, kde noc vyjde cca na 1700 korun. Co na tom, že jen pár metrů od něj stojí krásný Star City Hotel & Apartments, který je k dispozici za 400 korun! Když jsme na konci letošního října poslali KPS svých deset otázek ohledně poslaneckých cest, zajímali jsme se i o typ ubytování. Dozvěděli jsme se toto: „Výběr (hotelu) provádí zaměstnankyně odboru mezinárodních vztahů KPS, a to na základě spolupráce s českými zastupitelskými úřady.“ Zdálo by se tedy, že poslanci na výběr svého ubytování nemají žádný vliv a „nezbude“ jim nic jiného než se smířit s tím, co jim zařídí jiní. V této souvislosti se nabízí citace z e-mailu, který nám přišel v souvislosti s nedávno zveřejněnou kauzou Vítkova cesta. Pisatel, skrytý pod iniciálami MK (přeje si zůstat v anonymitě, ale identitu známe), pracoval na jedné z našich ambasád a v této souvislosti píše: „Poslanci musí odjet z dané země plně spokojení, aby potom někde po parlamentních kuloárech nešířili zvěsti, že tam ten daný ambasador není člověk na svém místě, aby se to nedoslechli náhodou na Ministerstvu zahraničních věcí. Takže všechno musí být vyžehleno do detailů.“ Proto, jak dál uvádí MK, české ambasády za naše poslance i senátory platí obědy i večeře ze svých vlastních peněz, přestože tito mají na své cesty diety. Nakonec to ale stejně raději platí ambasadoři, obchodní radové atd. ze svých vlastních peněz, protože si nikdo nedovolí říci poslanci, aby si tu večeři zaplatil sám. „Poslanci prostě jedou na výlet a běhají tam kolem nich lidé z ambasády k jejich plné spokojenosti. Místo toho, aby dělali něco užitečného pro republiku, tak fungují jako průvodci výletníků,“ píše Kverulantovi MK. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 Poslanci cestovali usilovně. V roce 2018 stály jejich cesty 18,8 milionu korun a v roce 2019 celkem 22,1 milionu. To je průměrně 102 tisíc na jednoho poslance a rok. V roce 2020 frenetické cestování zastavila koronavirová krize, a tak v tomto roce za cesty už utratili pouhých 2,8 milionu korun. Přehled všech poslaneckých cest od roku 2017 do roku 2021 naleznete zde. Výzva Poslanecké sněmovně Při celé přednášce Lukáše Bartoně nás velmi iritovalo, s jakou pokřivenou samozřejmostí a sebejistotou tento původně akademický pracovník popisuje naprosto flagrantní plýtvání veřejnými prostředky. Na základě celého příběhu této vykutálené poslanecké pětky, z níž už naštěstí žádný v Poslanecké sněmovně nesedí, jsme vyzvali současné vedení PS ke změně pravidel pro schvalování cest a vyplácení „diet“. Jen těžko nás někdo přesvědčí o tom, že vykukové Bartoň, Klaus, Majerová-Zahradníková, Volný a Filip odvedli pro naši republiku při své vietnamské misi vůbec nějakou práci. A pokud skutečně ano, že byla významnější, než by ji zvládl jeden jediný z ČR vyslaný poslanec. Jsme si zcela jisti, že rozhodně není ve veřejném zájmu, aby se naši poslanci na služebních cestách chovali jako milionář z filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntág, aby bydleli výhradně v pětihvězdičkových hotelech, stravovali se jen vybranými pochutinami, jako jsou šneci nebo žabky, aby si létali byznys třídou a ještě si po návratu domů vyúčtovali „stravné“ vulgo bonus 16 tisíc korun, což je mimo jiné v našich podmínkách stále pro mnohé z nás v dělnických pozicích čistý příjem za celý měsíc, nikoliv odměna z eráru na závěr pěkné sedmidenní dovolené v exotické destinaci. Počátkem listopadu 2021 si poslanci v tajné volbě na ustavující schůzi nové sněmovny do svého čela zvolili kandidátku Spolu Markétu Pekarovou Adamovou (TOP 09). Nová předsedkyně v projevu po svém zvolení směrem k veřejnosti uvedla: „Já se budu snažit ze všech sil, abych právě důvěru v naši komoru parlamentu, tedy v Poslaneckou sněmovnu, zvyšovala. Je to úkolem nás všech, ale já se budu snažit v tomto být v čele těch, kteří se o to snaží.“ Kverulant chce věřit, že nová předsedkyně výlety poslanců do exotických destinací za peníze daňových poplatníků a nadstandartní proplácení diet skutečně omezí. Poslanci vraťte peníze Kverulant také vyzval každého účastníka zájezdu do Vietnamu, který si nechali zaplatit z peněz daňových poplatníků, k veřejné omluvě a k vrácení částky 156 605 korun do státního rozpočtu.   Výlet do Vietnamské socialistické republiky stál daňové poplatníky 783 025 korun. Ve státním rozpočtu je to jistě velmi zanedbatelná částka. Poškození důvěry v parlamentní demokracii však zanedbatelné není. Kverulant chce věřit, že se zejména Piráti ke svému pochybení postaví čelem a nebudou opíjet veřejnost prohlášeními o obrovském přínosu cesty pro naši zahraniční politiku.   Autor je ředitel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org.

Čas načtení: 2024-06-14 10:12:00

Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Kancelář ředitele

Žadatel si podal žádost dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve které žádal o poskytnutí informace a to: 1/ jaký je celkový počet plánovaných služebních míst na Krajském ředitelství policie hlavního města Prahy, 2/ jaký je celkový počet obsazených služebních míst na Krajském ředitelství policie hlavního města Prahy

Čas načtení: 2024-11-27 16:42:00

K lednu bude v Česku 73.628 úřednických míst, o 313 víc než letos začátkem roku

Praha - K lednu příštího roku bude v Česku 73.628 služebních a pracovních úřednických míst, což znamená meziroční nárůst o 313 pozic. Vyplývá to z takzvané systemizace služebních a pracovních míst,...

Čas načtení: 2026-03-02 18:59:00

Slavnostní ocenění policistů

V sále Městského úřadu Brandýs nad Labem proběhlo slavnostní předávaní služebních medailí za dlouholetou věrnost, profesionální přístup a příkladné plnění služebních povinností.

Čas načtení: 2026-05-30 09:35:18

Útočníkovi stačí 5 minut s vaším telefonem: jaká jsou rizika na služebních cestách?

E-maily, kalendáře, cloudová úložiště, přístupy do interních systémů – to všechno nosí zaměstnanci v kapse na každé služební cestě. A právě na cestách je riziko ztráty nebo kompromitace cenných dat nejvyšší. Přečtěte si celý článek Útočníkovi stačí 5 minut s vaším telefonem: jaká jsou rizika na služebních cestách?

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2020-08-18 22:15:00

Sledování přes GPS nabízí nové možnosti

Poměrně nové auto zaparkované osamoceně stranou veškeré pozornosti? Ještě před pár lety by to byl magnet na zloděje, dnes je tomu ale jinak. Díky jednotce GPS by totiž další den jeli policisté na jistotu. Monitoring služebních vozidel s sebou nese ale řadu dalších výhod. Automatické generování knih ...

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-13 06:30:57

O tleskání v letadle

Tleskač není pouze pověstný Jan z příběhů o Rychlých šípech, nýbrž i nejeden z leteckých cestujících po zdařilém přistání na letištní dráze. Když jsem před lety jako mladík zažil při svém prvním letu zmíněné tleskačství premiérově, přidal jsem se u vědomí, že to tak má být.  Od té doby jsem po přistání tleskal víckrát, ale přiznám se, že po čase mě v té domnělé samozřejmosti jednou při reportážní cestě naleptal zkušenější spoluletící kolega fotograf. Řekl mi, že to tleskání piloti stejně neslyší. A navíc, že je to zvyk pouze u turistů, nikoliv u zcestovalých praktiků.  Tak se stalo, že ohledně onoho rituálu jsem do budoucna znejistěl. Tleskat, nebo netleskat? Mám se zachovat jinak při cestách služebních a jinak při cestě na dovolenou? Ve druhém případě tedy jako takzvaný koupák, jak vzdušní přepravci někdy přezdívají letním dovolenkovým pasažérům.  Kdybych měl na tohle kritérium přistoupit, nijak bych si nepomohl. Tak či tak budu konfrontován s cestujícími, kteří sedí poblíž mě, a buď tleskají, nebo ne. Budou mě mít za extrabuřta, když se zachovám jinak než oni.  Proto oportunisticky volím systém kopírka. Podle nich. Někdy tak, jindy tak: pod obojí. Omlouvám si to obezličkou, že obě varianty mohou mít své opodstatnění. Zkušený dopravní pilot Tomáš Lainka se mediálně svěřil, že potlesk v kokpitu prakticky neslyší. Dochází k němu totiž ve chvílích, kdy letadlo dosedlo na dráhu a pro piloty je zapotřebí se plně soustředit na zpomalení a následné pojíždění k terminálu nebo na stojánku. Mohlo by se tedy zdát, že jde o potlesk pánubohu do oken, takže je zbytečný a bez oprávnění. Je však možno použít i argument opačný, neboť zmíněný pilot uvedl i dovětek: „O potlesku se dozvídáme až od letušek po vystoupení cestujících. Ale i to pilota potěší.“ Jako svého času poměrně častý poletucha jsem se setkal několikrát i s názorem, že pasažérské tleskání v letadle je údajně českým nešvarem (případně švarem). Není to tak docela pravda. Ještě většími tleskači jsou prý Portoričané, ale občas si tlesknou i jiní národové. Včetně Němců, jak to vyplývá z vyjádření jednoho berlínského pilota: „O tleskání vím, ale jenom zprostředkovaně, protože dveře kokpitu jsou silné, neprůstřelné a tlumí zvuky. Navíc při přistání, kdy používáme hlučný plný zpětný chod, není moc slyšet. Potlesku si vážím, ale zasloužila by si ho i pokladní v supermarketu – taky to nemá lehké.“ Vedle stoupenců onoho tleskání coby vyjádření vděku existují i jeho zavilí odpůrci. Ti mu vyčítají banálnost a jistou dětinskost. Právě oni letos kvitovali na tuzemském webu s názvem PlanetaCestování.cz sdělení, které informovalo o chystaném celoevropském zákazu tleskání na palubách letadel.  Pod pokutou 10 000 korun. Redakce zmíněného webu připojila i zdůvodnění: „Na Řízení letového provozu jsme zjistili, že největším rizikem je vnitřní ozvěna. Právě ta může způsobit technické komplikace, které mohou vést až k havárii. Odborníci v letecké dopravě se shodují, že rizika potlesku jsou obrovská a není radno si s nimi zahrávat.“ Pod tou zprávou jsem v připojených ohlasech četl řadu souhlasných i odmítavých vyjádření. Kromě těchto polarizovaných postojů tam však bylo i několik jiných, které neskočily na špek a prozíravě si všimly, že ona letošní zpráva byla na webu publikována 1. dubna.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Státní služba v každodenním životě

[skoleni-kurzy.eu] Cíl semináře Státní zaměstnanec mnohdy netuší, jak vypadá jeho služební život v kostce, a to od přijetí do služby po její ukončení. Máte někdy podobný pocit? I personalisté ve služebních úřadech se mohou dostat do situací, se kterými si nevědí rady. Často je však řešení snazší, než se na první pohled zdá. Cílem semináře je proto seznámit účastníky s životním cyklem státního zaměstnance na základě praktických příkladů a zkušeností. V rámci semináře budou řešeny nejčastější konfliktní situace a ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení: 2024-02-22 17:41:00

Blikající majáky a minuta ticha. Čeští policisté si připomněli oběti trestných činů

Evropa si připomíná den obětí trestných činů. Ve čtvrtek v pravé poledne proto zaměstnanci Probační a mediační služby spolu s policisty drželi minutu ticha. Před služebnami v celé republice se zároveň rozblikaly majáky služebních vozidel. Tématu se věnovala Snídaně.

Čas načtení: 2024-02-26 09:00:00

Když traktory vrčí, až hejbou žlučí

Vyrazili jsme do Prahy. Za každým ze služebních aut kára, kombíky bez. Naložené počítače, tiskárny, kopírky, digitální foťáky, plotry, několik pytlů flashek a externích disků, laminovačky, řezačky, desítky metrů šanonů a dalších písemností...

Čas načtení:

BEZPEČNOSTNÍ REFERENT, REFERENTKA

[skoleni-kurzy.eu]  Bezpečnostní referent zajišťuje ostrahu a ochranu majetku, osob a chráněných zájmů klienta podle rámcových pokynů a norem. Vykonává pracovní činnosti jako např. krátkodobé plánování, operativní řízení a kontrola činnosti malých skupin pracovníků, koordinace různých druhů bezpečnostních činností v zadaném rámci působnosti, vypracování pracovních postupů pro konkrétní bezpečnostní činnost, identifikace potřeb včetně personálního, materiálního a technického zabezpečení konkrétní bezpečnostní činnosti, kontrola dodržování režimových opatření vstupu a pohybu osob, vjezdu a výjezdu vozidel, provádění dopravně regulačních opatření uvnitř objektů včetně objektů kritické infrastruktury se zaměřením na odhalení bezpečnostních rizik na svěřeném úseku, provádění činností spojených se zajišťováním bezpečnosti práce, ochrany zdraví, životního prostředí a bezpečnosti informací na svěřeném úseku, zajišťování prvotních činností k odvrácení nebezpečí nebo zamezení škody a ztrát na majetku a zdraví osob včetně zajišťování místa do příjezdu hasičů, policie, zdravotnické záchranné služby apod. a následná součinnost s nimi, součinnost s vymezenými osobami, předávání informací, vedení a vyhodnocení služebních záznamů, vyhotovení situačních hlášení a protokolů s využitím výpočetní a záznamní techniky ...Aktivní život od A do Z

Čas načtení: 2024-02-28 00:05:00

Vláda projedná místa na úřadech či modernizaci gripenů

Praha - Úpravu rozpisu služebních a pracovních míst na úřadech od 1. března nebo výběrové řízení na místo státního tajemníka na ministerstvu zdravotnictví projedná na dnešním zasedání vláda. Ministři...

Čas načtení: 2024-02-28 00:05:00

Vláda projedná místa na úřadech či modernizaci gripenů

Praha - Úpravu rozpisu služebních a pracovních míst na úřadech od 1. března nebo výběrové řízení na místo státního tajemníka na ministerstvu zdravotnictví projedná na dnešním zasedání vláda. Ministři...

Čas načtení: 2024-02-28 08:18:00

Jednání vlády: Řešit bude modernizaci gripenů, místa na úřadech i začleňování Romů

Úpravu rozpisu služebních a pracovních míst na úřadech od 1. března nebo výběrové řízení na místo státního tajemníka na ministerstvu zdravotnictví projedná na dnešním zasedání vláda. Ministři rovněž dostanou informaci o veřejné zakázce, která se týká modernizace letounů JAS-39 Gripen, zabývat se budou i memorandem o porozumění mezi Třineckými železárnami, vládou a Moravskoslezským krajem.

Čas načtení: 2024-02-28 10:20:00

Sto vloupání do chat v kraji za rok: na Hodonínsku je kontrolovali na koních

/FOTO/ Celkem sto případů vloupání do chat evidují za loňský rok jihomoravští policisté. Na pravidelnou kontrolu proto vyrazili koncem února také do rekreační oblasti Lučina na Hodonínsku. Při akci využili kromě služebních psů i koně, kteří našli uplatnění především v hůře přístupném terénu.

Čas načtení: 2024-02-28 16:24:52

ŽIVĚ: Vláda projednávala změny počtu služebních a pracovních míst ve státní správě i další zákony

Úpravu rozpisu služebních a pracovních míst na úřadech od 1. března nebo výběrové řízení na místo státního tajemníka na ministerstvu zdravotnictví projednala na středečním zasedání vláda. Ministři také dostali informaci o veřejné zakázce, která se týká modernizace letounů JAS-39 Gripen, zabývali se také memorandem o porozumění mezi Třineckými železárnami, vládou a Moravskoslezským krajem.

Čas načtení: 2024-02-28 00:05:00

Živě: TK po jednání vlády

Praha - Úpravu rozpisu služebních a pracovních míst na úřadech od 1. března nebo výběrové řízení na místo státního tajemníka na ministerstvu zdravotnictví projedná na dnešním zasedání vláda. Ministři...