Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-07-13 08:09:34

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let. Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře. Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá. V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová. Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc. A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.) Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci. Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí. Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti. Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela. Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat. Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o eurumoc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí. Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen. Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…) Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emocea tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu: Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo. Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“. I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic. Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

Čas načtení: 2024-08-26 11:31:29

Problémové rozpínání vesmíru se blíže vyřešení díky Webbu

TLDR: Nové a přesnější měření tří různých typů hvězd s ukázalo klesající rozdíl v tom, jak různé měříme tempo rozpínání vesmíru. Zvyšuje The post Problémové rozpínání vesmíru se blíže vyřešení díky Webbu appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2025-01-02 19:30:14

Problémové Apple Vision Pro? Zájem umírá, výroba prý skončila a nový model v nedohlednu

Podle nejnovějších informací Apple tajně ukončil výrobu headsetu Vision Pro Druhá generace přitom není nijak blízko, dorazit má nejdříve v roce 2027 Nejnovější hardwarové zařízení společnosti Apple – chytrý headset Vision Pro – zažil veskrze úspěšný rok. Vstoupil do prodeje nejen v USA, ale i v Asii a v Evropě, navíc byl řadou technologických redakcí vybrán jako nejlepší gadget roku 2024. Jenomže budoucnost projektu moc nepřeje. Výroba současného modelu byla ukončena a další generaci nelze očekávat do roku 2026–2027, shodují se analytici Mark Gurman a Ming-Chi Kuo. Přečtěte si celý článek Problémové Apple Vision Pro? Zájem umírá, výroba prý skončila a nový model v nedohlednu

Čas načtení: 2024-02-12 08:55:52

Sdílení objektů mezi vlákny jednoduše v C++20

Programování vícevláknových aplikací může být skutečnou výzvou. Problémové situace nastávají kdykoliv vlákna přistupují na sdílené objekty. Zapomenutá synchronizace je často zdrojem nepředvídatelného chování a náhodných pádů.

Čas načtení: 2014-04-16 05:00:00

LookDisk - Jak na efektivní vyhledávání souborů

Najít kvalitní program pro správné vyhledávaní dat v počítači byl vždycky problém. Nyní však můžete vyzkoušet aplikaci LookDisk, což je moderně pojatá aplikace pro bez problémové vyhledávání souborů na pevném disku. Práce s programem je dosti jednoduchá, takže to zvládne i úplný začátečník. V tomto ...

Čas načtení: 2023-10-04 06:29:00

Oprava databáze s předpovědí

Počáteční chyba byla způsobena na lokaci Minsk-2254 https://maps.app.goo.gl/u1saEEG5m69YpotJA, která následně vyřadila aktualizace předpovědi pro všechna místa v databázi s ID větší nebo rovno 2254. Předpověď pro česká města touto chybou zasažena nebyla, dnes ale není aktualizovaná předpověď pro většinu českých obcí, městysů a rybníků. Problémové oblasti zasažené touto chybou, způsobující pád procesu aktualizace, jsou dočasně vyřazeny z...

Čas načtení: 2018-07-30 13:00:33

Zhubněte díky cyklistice. Jak?

Kdo se snaží zhubnout a rozhodne se i cvičit, tak se většinou snaží buď posilovat komplexně celé tělo (což je výborné), nebo se zaměří jen na problémové partie. Ale málokdo tuší, že cestou k vysněné postavě a váze může být třeba jen pouhá jízda na kole – a nic jiného k tomu nepotřebujete.

Čas načtení: 2022-03-11 08:26:44

Sekundární efekty této války

Milí čtenáři, první dny ruské invaze na Ukrajinu panovalo v mém okolí celkem univerzální depresivní temno. Když pak začalo být patrné, že Rusům se v jejich agresi zase tolik nedaří, nálada se změnila. I mírumilovným otcům rodin, jejichž nejostřejším pracovním nástrojem je C++ debugger, se najednou nějak lesknou oči a rozrušeně si vyprávějí o tom, jak to ten a ten nepřátelský konvoj u Charkiva schytal. Chlapi v sobě zkrátka nějaký ten válečný „podprogram“ nosí i v roce 2022, jenom nebyl dlouho vidět. (Připomíná mi to jednu písničku od Landy, která je přesně o tomhle, a ta také bude tvořit dnešní hudební epilog.) Taky v tom jedu, marná práce, a právě proto se v tomto článku pokusím odtrhnout oči od té neuvěřitelné řeže, jejíž záběry na mě neustále vyplouvají na monitoru, a podívat se někam jinam. Jaké budou, případně už jsou, nějaké jiné následky této války? Aspoň čtyři, ať to není neúměrně dlouhé. Následek první: nejisté zásobování pšenicí Ukrajina a Rusko dohromady produkují zhruba 30 procent pšenice prodávané na mezinárodním trhu. Ve světě, který narostl na zhruba osm miliard obyvatel a stále ještě roste, jsou na dovozu této pšenice závislé i státy jako Egypt, které po valnou většinu své existence obilí naopak vyvážely. Významná část této ukrajinské a ruské pšenice končí právě v islámském světě, který to s tím rozmnožováním zkrátka vzal až moc „hopem”. Vzhledem k současné situaci není jasné, o kolik se tato zemědělská a vývozní kapacita smrskne. Ukrajinští farmáři sice během posledních 14 dní nasbírali úctyhodnou sbírku porouchaných či opuštěných ruských tanků, ale ta jim v setí a sklízení nepomůže. Přístav Mariupol je poničený. Rusové nejspíš nebudou schopni sehnat náhradní díly k traktorům a dalšímu vybavení. A nikde jsem se pořádně nedozvěděl, jak je to v případě Ukrajiny a Ruska s osivem. I osivo se totiž dnes běžně dováží z ciziny (a ve velkém!), dávno to není tak, že by si každá farma prostě nechala část sklizně na zasetí. Zatím jsou k dispozici zásoby z minulého roku, ale tahle situace se bude muset nějak řešit. Vysoké ceny chleba by mohly destabilizovat Egypt, což by nám tak ještě scházelo. Tam drží současná generálská junta betonovou pokličku na pěkné sbírce salafistických radikálů. Následek druhý: velké míšení obyvatel Z Ukrajiny aktuálně utekly zhruba dva miliony lidí, ještě daleko více se jich pohybuje uvnitř země. Na takovém útěku dochází k promíšení etnik i společenských tříd. Dcera profesora z Kyjeva a syn instalatéra z nějakého maloměsta nocují v téže tělocvičně a jedí ze stejných esšálků. V Británii za druhé světové války evakuovali děti z měst ohrožených nálety na venkov. Vedlo to ke značnému rozhlodání dřívějších společenských bariér. Ukrajina není až tak třídně stratifikovaná jako Británie, ale v menším měřítku tam tenhle proces proběhne taky. Co se lidí uprchlých do ciziny týče, nějaká část jich tam zůstane. Budou z toho mezinárodní sňatky i přestěhování celých rodin. Dá se čekat, že v ČR nám natrvalo přibydou nějaké nižší desítky tisíc obyvatel. Jelikož jsou s námi Ukrajinci celkem kulturně kompatibilní a neklanějí se žádnému pouštnímu bůžkovi, neměly by z toho být zásadní konflikty. Následek třetí: ruský IT sektor víceméně skončil Ne tedy úplně, ale škody vzniklé odlivem mozků budou ohromné. Až dosud býval dost běžný model, kdy programátoři, administrátoři atd. pracovali v Rusku buď jako OSVČ nebo malé firmy a fakturovali západním zákazníkům v dolarech nebo v eurech. Při kupní síle rublu to znamenalo, že jste si tam mohl žít jak král. Ne zase jako oligarchové, to je úplně jiný level bohatství, ale rozhodně ve vrchních dvou třech procentech společnosti. Tento model měl před sebou nadějnou budoucnost, protože za covidu se práce z domova stala normou a hodně interních IT činností se outsourcovalo „ven” z holé nutnosti. Teď jej ale kombinace sankcí, omezení platebního styku, hrozby státního bankrotu (který může být předcházen nějakými těmi konfiskacemi západních měn ze soukromých účtů), státních plánů na odstřižení Ruska od světového internetu a také toho, že muži ve vojenském věku se obávají možné mobilizace, naprosto zabila. Kdo mohl, sbalil rodinu a utekl za kopečky, dokud nejsou hranice zavřené. Peníze na to mají, jsou to IŤáci dříve placení v tvrdé měně. Na programátorských diskusích to jenom kvasí a lidé si vyměňují tipy, kde získat co nejrychleji a nejlevněji pracovní vízum. (Jedna ze zemí, která prý zareagovala téměř obratem, je Argentina.) Rychlovlaku Sankt Petěrburg-Helsinky, který v posledních dvou týdnech jezdí jedním směrem úplně plný a ve druhém víceméně jen s personálem, prý se neoficiálně začalo říkat „IT expres”. Kolik z nich se po tom všem vrátí? Málo. Nejde jenom o ekonomický rozměr věci. IŤáci vesměs umějí anglicky a jsou v každodenním kontaktu se západním světem. Kremelská linie „jedeme osvobozovat Ukrajinu od nacistů a narkomanů” je nepřesvědčí. Vědí docela přesně, že Rusko vede agresivní válku, že písmeno Z se stalo novou svastikou, a že pokud by zůstali doma, svázali by svůj osud se státem, který bude „tam venku” nenáviděn. Následek čtvrtý: Indie nejspíš přehodnotí svoji dosavadní vyzbrojovací politiku Indie je už od sovětských časů „soft” spojenec Moskvy a i když se nikdy nestala členem sovětského bloku, vzájemné sympatie byly silné. Indická armáda patří mezi přední odběratele ruských zbraní. I v současné válce se mnozí indičtí uživatelé sociálních sítí hlasitě kloní na stranu Ruska. Módího vláda udržuje opatrnou neutrální linii. Ale zároveň údajně Indie zrušila zakázku na odběr MiGů-29, vrtulníků a dalšího vybavení, kterou schválila roku 2020. Vzájemné sympatie jsou totiž jedna věc a praktické ohledy druhá. Nakupujete-li od někoho takové vybavení, zároveň se tím spoléháte na to, že dalších 20 až 30 let vám bude schopen dodávat náhradní díly a poskytovat různý odborný servis. A to teď v případě silně embargovaného Ruska prostě není jisté. Změnit dodavatele zbraní znamená zároveň přeškolit svoje vojáky na nové modely. Nelehký to proces, takže pustíte-li se do něj jednou, není v podstatě cesty zpět; takové převraty nechcete dělat během krátké doby dvakrát. Jsem zvědav, koho si vyberou. Nedá se vyloučit, že se rozhodnou vybudovat vlastní zbrojní sektor dokonce sami, ale Indie nemá v přesném strojírenství moc velkou tradici, takže to by trvalo zhruba do roku 2050. Mezitím musejí najít nějaké partnery, kterým budou věřit. Čína to nebude, s Čínou mají špatné vztahy kvůli problémové hranici v Himálaji. Američani zásobují Pákistán, takže tím pádem mají také smůlu. Ale mohlo by to být třeba Německo nebo Izrael.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-19 22:06:52

Činoherní klub uvede na podzim tři premiéry, jednou z nich je hra od scénáristy filmu Amadeus

Činoherní klub v divadelně nabitém podzimu uvede tři premiéry, které nazkoušel během vynucené pandemické pauzy. Jedná se o tituly Equus, Ošklivec a Linda Vista. Prvně jmenovanou inscenaci autora Petera Schaffera v režii Martina Čičváka divadlo kompletně nazkoušelo už během loňské kulturní odstávky, dva pokusy o premiéru ale muselo vzhledem k situaci vzdát, svou oficiální premiéru bude mít Equus 7. října. Ošklivce Mariuse von Mayenburga v režii Braňa Holička dokončila pražská scéna letos, premiéru má v plánu 21. září. Inscenace Linda Vista, která vznikla pod režijním vedením Ondřeje Sokola, je z pera Tracyho Lettse a světlo divadelního světa spatří 21. listopadu. „Uplynulou mrtvou sezonu jsme nezaháleli a v těžkých podmínkách, kdy se neustále něco měnilo a rušilo a bortilo, jsme podle plánu alespoň zkoušeli. Teď stojíme na prahu nové sezony, kterou bych nazval 2 v 1. Jednak uvedeme inscenace z loňska, které jsme navzdory zavřeným divadlům připravovali. A samozřejmě začneme zkoušet zbrusu nové kusy. No, raději řeknu, že ‚chceme' uvést a ‚chceme' zkoušet, neboť slibování je v této chvíli pořád ošemetná věc. Ale děláme všechno pro to, abychom divákům měli co nabídnout, když nám bude umožněno hrát a jim bude umožněno přijít do divadla,“ říká umělecký šéf Činoherního klubu Martin Finger. Peter Shaffer: Equus Stal se zločin. Mladík Alan Strang oslepil šest koní kovovým bodcem. Renomovaný psychiatr Martin Dysart je postaven před nelehký úkol pokusit se odhalit a snad i pochopit, co ho k činu vedlo. Přestože je vyhořelý Dysart zvyklý na ledacos, tento případ ho svou znepokojivostí vytrhne z každodenní rutiny a začne ho až nebezpečně zajímat. A dost možná zpochybní vše, čím si byl až dosud jistý.  Co je ještě normální a co už je extrémní? Kdo o tom rozhoduje? Kdy se vášeň mění v posedlost? A je možné ji rozumem vysvětlit? Je lepší vznítit se nebo nikdy nezahořet? Sir Peter Shaffer (1926–2016), britský dramatik a scenárista, získal za svůj život řadu ocenění. Vedle divadelních cen to byl v roce 1985 Oscar za scénář k filmu Amadeus, který režíroval Miloš Forman. Hru Equus napsal v roce 1973. Po úspěšných uvedeních v Národním divadle v Londýně a na newyorské Brodwayi, vznikla v roce 1977 filmová adaptace s Richardem Burtonem a Peterem Firthem v hlavních rolích. „Všechny postavy a události ve hře Equus jsem si vymyslel – až na zločin samotný; a dokonce i ten jsem upravil tak, aby to bylo v divadelních rozměrech přijatelné. Nyní jsem vděčný za to, že se ke mně detaily skutečného příběhu nikdy nedostaly, jelikož jsem se ve svém bádání začal čím dál víc ubírat jiným směrem.“ Titul si vybral režisér Martin Čičvák, který s ním má spojený jeden z prvních zážitků z divadla, když mu bylo patnáct. „Pamatuju si hlavního představitele, jak byl poutavý, jak jsme na něm viseli a šli s ním. Tuhle emoci bych chtěl do inscenace přenést.“ Překlad Pavel Dominik. Hrají: Pavel Kikinčuk, Ondřej Rychlý, Lada Jelínková, Anna Kameníková, Jan Sklenář, Lenka Skopalová. Premiéra 7. října 2021. Marius von Mayenburg: Ošklivec Lette je vedoucí oddělení pro vývoj. Právě vyvinul silnoproudý modulární konektor, který je naprostou senzací. Dozví se ale, že na mezinárodní kongres pojede patent prezentovat jeho kolega. Nikdo však není příliš ochotný vysvětlit mu proč – ani jeho vlastní žena. Co se stane, když zjistíte, že vám nikdo nikdy neřekl, že jste oškliví? Je možné zachovat si svou vlastní tvář, když si necháte změnit obličej? Komedie ostrá jako skalpel o zběsilosti společnosti, v níž víra v mládí, krásu, vědu, pokrok a nepřetržitý růst může vést ke ztrátě jedinečnosti a nakonec i identity. Marius von Mayenburg, německý dramatik, překladatel, dramaturg a režisér je autorem celé řady úspěšných her s výraznými tématy, například Kámen, Mučedník, Mars, Živý obraz. Často a opakovaně se jeho texty objevují také na českých jevištích. Komedii s výjimečným spádem Ošklivec napsal v roce 2007. „Pořád hledám něco, co chybí, nějaké téma, kterého se nedotýkají hry kolem mě, a tak se ty hry snažím napsat sám.“ Text hry Ošklivec zaujal režiséra Braňa Holička hlavně díky tomu, že nabízí nepřeberné množství možností, jak ho inscenovat. „Byla to láska ‚na první přečtení'. Abych byl naprosto upřímný, text mě zaujal především tím, že jsem si nedokázal představit, jak se něco takového dá inscenovat. Ošklivec představuje material ‚k dalšímu zpracování'. Autor nepředepisuje tvůrcům téměř nic. Nenajdeme tam žádnou scénickou poznámku. A vzhledem k tomu, že se věnuji především autorské tvorbě a s pevným textem pracuji velmi zřídka, je tato hra ideálním hřištěm, na kterém si můžeme hrát. “ Překlad Kateřina Bohadlová. Hrají: Vojtěch Kotek, Václav Šanda, Marta Dancingerová, Martin Finger. Premiéra 21. září 2021. Tracy Letts: Linda Vista Wheeler, který se živí opravováním foťáků, i když měl kdysi na víc, se vzpamatovává z těžkého rozchodu. Konečně se rozhoupal a odstěhoval se z dvouletého provizoria garáže své bývalé ženy do dvoupokojového bytu v komplexu s bazénem Linda Vista v San Diegu. V lehké panice středního věku se začíná poohlížet po novém vztahu. A zdá se, že mu štěstí přeje – v obchodě, kde pracuje, se objevila nová kolegyně, jeho přátelé ho chtějí seznámit s naprosto úžasnou ženskou a v baru narazí na mladou sousedku... Nadějné vyhlídky nenapravitelného mizantropa. Stejně jako když se ve svém novém bytě podívá ve správném úhlu z okna – dokonce vidí oceán. Linda Vista má všechno, co potřebujete: je zábavná, lehká – někdy až tolik ne, sexy. Komedie o úskalích a rozporech středního věku a o tom, že některých věcí a zkušeností, které se vám v životě nahromadily, se prostě nemůžete zbavit, ale budete je muset přijmout. Tracy Letts je americký herec, dramatik a scenárista. V Evropě se proslavil hrou Zabiják Joe (českou premiéru měla v Činoherním klubu v roce 1996). Za drama Srpen v zemi indiánů získal Pulitzerovu cenu a cenu Tony za nejlepší hru. Komedii Linda Vista napsal v roce 2017. Vznikla tak jako ještě žádná z jeho her: měl prázdnou stránku a začal volně psát a rozvíjet dialog dvou mužů středního věku. „Nikdy jsem neměl žádnou nejoblíbenější hru. Všechny jsou mé problémové děti. Ale tahle by mohla být nejoblíbenější.“ Režiséra Ondřeje Sokola oslovilo svým tématem několik současných textů, ale každý z nich měl nějaké „ale“. Pak si přečetl hru Linda Vista – a byla to láska na první pohled.  Překlad Jitka Sloupová. Hrají: Vasil Fridrich, Dalibor Gondík, Ondřej Malý, Sandra Černodrinská, Lucie Žáčková, Markéta Stehlíková, Ha Thanh Špetlíková. Premiéra 21. listopadu 2021.

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-16 17:25:35

Krátký příběh novináře Lee Fanga aneb Proč je horší být kacířem než nevěřícím

Lee Fang pracuje jako reportér pro online magazín The Intercept. Politicky je spíš doleva, jenže v tom „spíš“ se skrývá nepříliš kladný vztah k dnešní fixaci levice na rasové a jiné identity. Ve svých třiatřiceti už za sebou má úspěchy, z nichž asi největším je odhalení nezákonného financování kampaně Jeba Bushe v primárkách roku 2016. To loni skončilo vysokou pokutou pro republikánský Politický akční výbor (PAC). Vlastně by levice měla být ráda, že tak schopného člověka má. Jenže Fang se dopustil masivní hereze tím, že na Twitteru zveřejnil dvouminutový rozhovor s jedním černochem z Kalifornie. (Zpovídaný muž jménem Max vlastně není 100% černoch, sám říká, že je míšenec, ale že vypadá jako černoch.) Kamenem úrazu je to, že si dotyčný pán stěžuje na vysoké násilí uvnitř černošských komunit, na to, že mu zavraždili dva bratrance, a že Black Lives Matter (BLM) toto téma naprosto ignoruje a soustřeďuje se jen na policejní násilí. Proč na černých životech záleží, jen když je vezme běloch? ... Kdyby mě dnes večer zabil běloch, bylo by to v celostátních zprávách, ale pokud mě zabije černoch, nebude se o tom vůbec mluvit. Prásk! Twitterová sféra věčně podrážděných progresivců explodovala zuřivostí na adresu svého kolegy. Obrovská kriminalita v černošských čtvrtích, jejíž míra drasticky přesahuje cokoliv, co dokáže provést americká policie (rok 2016: 2570 vražd mezi černochy, policie za rok 2017 zabila 223 černochů) se nedá označit za fake news, na to je až moc dobře zdokumentovaná. Jenže ve valné většině velkých měst s těmi nejnotoričtějšími ghetty vládnou už léta demokrati a připoutávat pozornost na to, že pod jejich vládou kriminalita jen kvete, je ze strany progresivců považováno za hate fact. Také Leemu Fangovi vzápětí začali řádně mýt hlavu na sociálních sítích, jak už to bývá v poslední době zvykem. A tu hlavu také požadovali. Fang si nakonec dokázal uhájit svoje pracovní místo dlouhou a poníženou omluvou, ve které vysvětluje, že vyrůstal v problémové čtvrti a otázka endemického násilí v ghettech se jej osobně dotýká. Z tónu téhle omluvy trochu zamrazí, člověk z ní má pocit, jako by ji diktoval rukojmí, kterému někde v jeskyni pod Hindúkušem talibanci míří na hlavu samopalem a filmují jej u toho. Matt Taibbi, jiný prominentní komentátor, použil Fangův příběh coby základní motiv článku Americký tisk ničí sám sebe. Cituje v něm i Maxe, toho černocha, jehož výpověď celý skandál odstartovala: „Nechápu, že ho chtěli vyhodit z práce kvůli něčemu, co jsem řekl. Vždyť to ani nebyl Leeův názor. Byl to můj názor.“ Inu, takhle, pane Maxi, fungují lidé, kteří vědí všechno nejlíp. Včetně toho, jaké máte mít coby černoch názory a kdy je máte říkat nahlas a kdy ne. Bojují za vaši rovnoprávnost přesně tak, jak si ji definovali na vysoké škole v protirasistickém klubu. A vy jim to svojí svéhlavostí kazíte. Ale ještě víc jim to kazí Lee Fang, protože ten jeho Twitter sleduje 167 tisíc lidí, kteří ty vaše reakcionářské projevy měli možnost slyšet. Tak pěkně mlčte a nechte lepší lidi dělat Dobro, oni tomu rozumí víc než vy a jednoho dne vás toho rasismu určitě zbaví. Konec sarkasmu, kdyby to někdo nepochopil. Výprask, který od svých vlastních soukmenovců utrpěl Lee Fang, je další ilustrací pseudonáboženského charakteru moderního pokrokového hnutí. K sektám patří obvykle i pronásledování odpadlíků a kacířů (heretiků), kteří ohrozili čistotu ideologické linie. Nesouhlas, nebo i jen drobná myšlenková odchylka, je v takovém vidění světa druhem zrady. A zrádci jsou odedávna nenáviděni více než pouhý řadový nepřítel. Pokud jste rozumným člověkem v čím dál více se fanatizující skupině, vaše postavení je nezáviděníhodné. Vaše sociální vazby, i kdyby to nebyla úplná bublina, jsou vesměs zakotveny mezi lidmi, kteří budou mít strach se vás tváří v tvář takovému útoku zastat, aby podezření z rasismu neulpělo i na nich. To musí bolet dvojnásob, je to podraz od přátel, kterým jste věřil. Citát z rozhovoru v podobné kauze, který vyšel na blogu Legal Insurrection a v němž profesor William A. Jacobson popisuje poměry na Cornellově univerzitě: „Něco takového jsem nikdy neviděl. Chci říci, tohle je tak daleko od politické korektnosti, to je skoro totalitní mentalita, ve které všechno, co řeknete, a všechno, co uděláte, je sledováno. A pokud se nedržíte stranické linie naprosto přesně, budete ostrakizován a budou na vás útočit. Což je přesně to, co se stalo.“ A na otázku, zda se ještě najdou klasičtí liberálové, kteří hájí právo profesora Jacobsona na svobodu projevu: „No, ještě jich zbylo docela dost, ale vždycky mluví velmi tiše. Hovoří s vámi tlumeným tónem a za zavřenými dveřmi. Na kampusech panuje velmi represivní atmosféra… Bývalo to tak, že dokud člověk sklonil hlavu a řešil jenom svoje věci, mohl jaksi ujít pozornosti davu. To už ale není pravda. Ta studentská skupina, která po mně jde, má na svých Facebookových stránkách “Ticho je násilí”. To je naprosto šílené.” Je to naprosto šílené, je. Ale na druhou stranu, to jsou přesně ta semínka zkázy celého systému šílenství. Vsadil bych se, že i Lee Fang už si připravil plán B v podobě kariéry nezávislého žurnalisty. A ani slavný Cornell si nebude moci získat dobré mozky, pokud tam natrvalo zavládne inkviziční atmosféra. Být mladým odborníkem, stokrát si rozmyslím, než nastoupím do instituce, jež se takhle zvrhla. Bylo by to jako dobrovolný nástup do vězeňské cely. A propos … trocha britského humoru: „Dobrý den, my jsme vaše popravčí četa!“ Jenže popravčí čety z Twitteru smích neznají. Základním vybavením moderního online pokrokového válečníka je obličej sešklebený neléčitelným vztekem. A křeč ve zpocených prstech, které vyťukávají na klávesnici další požadavek ke společenské likvidaci osoby X či Y.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-21 14:02:48

Sirotci paní Šojdrové aneb Nevěřte jim, když přicházejí s … dětmi (?)

Málokterá debata na migrační téma byla na českém internetu tak toxická, jako ta, ve které se přetřásala možnost přijmout či nepřijmout nějaké množství dětských běženců z Řecka. Opravdový radioaktivní rybníček ke čvachtání. Dost často lítají urážky z obou stran rovnou měrou, ale tentokrát jsem pozoroval, že hlavním hybatelem tohoto neutěšeného stavu byla hysterická, emocionální linka „Děti! Děti!“, jejíž někteří zastánci zcela na plnou hubu (žádná subtilnost) odsuzovali své oponenty jako zlé, duševně deformované, podlé skřety, kteří si užívají cizí neštěstí, nebo ubohé ustrašence, kteří se bojí i batolat. Bylo to hodně hnusné, podpásové, a bohužel to dost odpovídalo věkovité tradici, podle které zrovna ti, kdo abstraktně milují lidstvo jako celek, nesnášejí konkrétní lidi kolem sebe. Myslím, že když to dělá protistrana, tak se tomu říká nenávist. Divadlo lží Samozřejmě takové útoky v lidech vybudí přirozené obranné mechanismy, některým prasknou nervy, jiní se zatvrdí a uzavřou do sebe. Jediné, k čemu tenhle typ pohrdání a posměchu nemůže vést, je jakýkoliv racionální pokus o řešení situace. Pokud na druhé straně stojí odporné, zapšklé, xenofobní, čecháčkovské prase, proč byste se s ním vůbec snažili nějak domluvit, že? No, to je jedno, takoví diskutéři vždycky budou, a sociální sítě jim dávají masivní viditelnost. Moc jsem se do těchto gejzírů žluči nezapojoval a raději se bavil s lidmi mezi čtyřma očima. Naprostá většina z nich se na projekt paní Šojdrové dívala značně skepticky, ale přitom podle mých zkušeností má karikatura zlého skřeta nebo ubohého ustrašence k realitě velmi daleko. Těžiště jejich nesouhlasu bylo v nedůvěře – nedůvěře v to, že slova jako „děti“ najednou nezačnou mít jiný význam a celá záležitost se nezvrhne v něco totálně jiného než to, co bylo obyvatelstvu pod plačtivým nátlakem na city takříkajíc „prodáno“. Použití slova „děti“ není ještě důvodem zastavit myšlení a nadšeně souhlasit s čímkoliv, co následuje. Pocit nedůvěry mezi lidmi vychází hlavně z toho, že celá migrační krize je jedním velkým divadlem lží. Pašeráci lžou svým klientům, že je v Evropě čeká ráj, což opravdu nečeká. Nějaké peníze asi ano, ale k ráji to tu má zatraceně daleko. Žádné blondýny a Mercedesy k bezplatnému využívání. Migranti lžou úřadům o tom, jak se jmenují, odkud pocházejí a kolik mají let. Je to v jejich zájmu, vždyť sedmnáctiletý Syřan má podstatně lepší vyhlídky na azyl než pětadvacetiletý Pákistánec, a člověka nejasné identity obvykle nelze odsunout zpátky domů. Vlády a úřady, well… rád bych věřil, že třeba zrovna řecká vláda mluví pravdu, celou pravdu a nic než pravdu, ale tak naivní nejsem. A tady ve střední Evropě nevěří řecké vládě nikdo, dokonce ani zde usedlí Řekové (ti snad vůbec nejmíň). No, a média, ta si taky z vrcholu migrační krize odnesla pošramocenou pověst. Dnes už přeci jen pod tlakem reality zavládla určitá střízlivost, ale v tom roce 2015 vycházely občas neskutečné „hlody“, které byly podezřelé i běžnému pivaři v hospodě. V Německu se dodnes sousloví „lékaři a inženýři“ (Ärzte und Ingenieure) používá v debatách jako výsměch. (Mnoho komentátorů si dnes láme hlavu nad tím, proč populace v různých zemích ztrácí důvěru k etablovaným médiím, a přitom by stačilo tak málo: nepsat úplné chujoviny. Ale vysvětlujte to nějakému pětadvacetiletému borci, kterého na fakultě naučili, že základem všech problémů světa je rasisticko-sexistický patriarchát starých bílých mužů. Ten má úplně přepólované vidění světa. Ostatně chujovina je přespříliš falické slovo, že.) Reálné obavy Z obecné nedůvěry plynou konkrétní obavy. Jak vypadají? Asi takto: - Obava, že z Řecka nedorazí děti, ale autobus plný vousatých chlapíků s tím, že je jim určitě všem sedmnáct a půl, aspoň to o sobě upřímně říkají. - Obava z toho, že ti dotyční nevinní chlapci Sýrii nikdy neviděli, zato pocházejí z nějakých divokých paštunských kmenů na pomezí Pákistánu a Afghánistánu. Kterážto oblast patří k těm zaostalým i podle nepříliš náročných civilizačních standardů tamního regionu. A že si tu zaostalou kulturu přinesou s sebou, k našemu velkému potěšení. Nositeli kultury jsou lidé, ne půda. - Obava z toho, že těch plných autobusů bude nakonec podstatně víc, protože když už se jednou takový mechanismus na záchranu dětí rozjede, bude těžké jej jen tak stopnout. „Zdroje“ v tomto případě opravdu jsou, takto volně definovaných dětí je v táboře na Lesbosu určitě dost. - Obava z toho, že i když jim pak lékařskými metodami dokážeme, že jim je jednadvacet a víc, stejně se jich nezbavíme, protože a) Řecko už si je určitě nevezme zpátky, b) nějaký školený psycholog, jehož posudek má stejnou váhu jako objektivní vyšetření, dojde k názoru, že doktoři se mýlili (při téhle zprávě se mi vařila krev v žilách: civilizace, která postaví subjektivní jednomužně dělaný posudek na stejnou úroveň jako tvrdou vědu, má opravdu vážný problém se ztrátou smyslu pro realitu. Zaměňovat skutečnost a názory je recept na průšvih). - Obava z toho, že až budou ve střední Evropě, najednou se ukáže, že nejde o žádné siroty, ale o příslušníky početných rodin, jejichž sloučení v nové vlasti budou požadovat. - Obava z toho, že i kdyby se české úřady postavily tomuto požadavku na odpor, nějaký mezinárodní soud jim stejně přikáže, aby se podvolily. - Zkrátka, sečtu-li to a podtrhnu: obava z toho, že budeme za blbce, a kromě peněz za to zaplatíme i vlastní bezpečností. Tak, a teď mi řekněte, jestli jsou ty obavy liché? Hned ta první a druhá se potvrdily, protože Řekové nám nechtějí poslat žádné děti, ale údajně šestnácti až osmnáctileté mladíky afghánského a pákistánského původu. Dokonce jsou tak hodní, že nám sdělují, že půjde o specifické (čti: problémové) jedince, pro které bude potřeba „zvláštních ubytovacích prostor“. Je Řecko kamarád? Přečtu-li si o nepokojích v utečeneckých táborech na řeckých ostrovech, můžu hádat třikrát, koho se Řecko hlavně chce zbavit. Nebudou to ti „tiší a vděční“, že? Tady zrovna nastupuje racionalita: být v Aténách premiérem, taky bych se snažil přehodit na cizí ramena právě ty nejhorší mladé muže. Bohužel je košile bližší nežli kabát, a žádná velká slova o unii národů na tom nic nezmění. Ač nejsem žádný fanoušek pana Hamáčka, zaslouží si tentokrát pochvalu za to, že řekl jasné ne. A paní Šojdrovou bych poprosil, aby si našla nějaký jiný způsob, jak pomáhat lidem. Proboha, už to téma dál nerozšlapávejte a nechte ho být. Momentálně se vám podařilo jedině to, že jste dále posílila nedůvěru a cynismus tohoto národa vůči čemukoliv, co nese nálepku humanitární pomoci. A vůči aténské vládě, která nám chce poskytnout takové dary, bych byl klidně tvrdý. Bez ohledu na názor ambasády, že máme hrát roli „vstřícného partnera“. K čemu by nám to bylo? Kamarád, který vás chce zatáhnout do vlastních problémů, zase tak velký kamarád není. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-15 13:50:18

„Nechali jsme je bez ochrany“ aneb Manchesterská policie úmyslně ignorovala sexuální otrokářství prováděné pákistánským gangem

V Manchesteru vyšla zpráva hodnotící chování místní policie při vyšetřování sexuálního otrokářského gangu v Rochdale. Nevyznívá pro strážce zákona moc dobře. Zpráva dne ve Velké Británii: manchesterská policie úmyslně nekonala a ignorovala množící se hlášení o tom, že dívky v Rochdale a okolí se stávají obětmi sexuálního otrokářství. Píšou o tom BBC, Independent, Guardian, Daily Telegraph, Timesy, Daily Mail, místní tisk, zkrátka všichni. Plný 145stránkový text zprávy ovšem není ke stažení (na rozdíl od podobné zprávy v notoricky proslulém Rotherhamu), takže se musíme spolehnout na to, co se dozvíme od novinářů. (Do největších detailů jde samozřejmě Daily Mail.) Šetření inicioval nový regionální starosta Velkého Manchesteru Andy Burnham roku 2017, poté, co zhlédl pořad BBC Zrazená děvčata (Betrayed Girls). Máte-li hodinu a půl, můžete se na něj podívat sami. Ze zprávy, kterou vypracovali bývalý policista Gary Ridgway a pracovník ochrany dětí Malcolm Newsam, vyplývá, že manchesterská policie úmyslně odložila vyšetřování celého zločinného spolku, a to i přesto, že ukázalo na téměř sto podezřelých, a dala vyšší prioritu bytovým vloupačkám a krádežím aut. Počet obětí přesahoval padesát. Jedna z obětí, patnáctiletá Victoria Agoglia, zemřela na předávkování heroinem, který jí násilně píchal padesátiletý muž. Ani to nestačilo k tomu, aby vyšetřování pokračovalo. (Její babička následně patřila k lidem, kteří se snažili věc trochu rozvířit.) Zpráva cituje jednoho z policistů: „Zásadní vliv mělo to, že skupina pachatelů se skládala zejména z asijských mužů a nám bylo řečeno, abychom zkusili najít nějaká jiná etnika.“ („Asijský“ je v politicky korektním žargonu Británie vesměs synonymum pro Pákistánce, Bangladéšany, Indy a Srílančany, ne pro Japonce. V tomto případě šlo o pákistánský gang s jedním členem z Afghánistánu.) The Independent zase cituje něco jiného: „Byly vyjádřeny obavy z rizika proaktivní taktiky nebo podněcování rasové nenávisti.“ Jak hezky je to řečeno, byly vyjádřeny, jako by náhle čísi nehmotný hlas zazněl z nebe a pronášel ona varovná slova k uším ohromených příslušníků kriminálky. Nebo snad neviditelná ruka napsala svítící barvou na zeď místní kantýny vzkaz „Nechte je bejt!“? Tak to asi nebylo, že? Nejspíš to řekla nějaká konkrétní osoba či osoby, jejichž jména nám ale zůstávají utajena. Škoda. Ten někdo si teď nejspíš tak trochu hlídá zadnici, protože ví, že po téhle zprávě by mezi britskou veřejností moc populární nebyl. Zejména pak mezi příbuznými obětí. A Manchester Evening News dodává další zajímavé detaily. „Pachatelé si za účelem sexu volně vyzvedávali Victorii a další děti z dětských domovů provozovaných městem, před očima‘ úředníků.“ Mimochodem, zase ten pasivní způsob: were allowed čili „bylo jim dovoleno“. Kým dovoleno? Každým? Možná dokonce každým. A když už se jednou policie rozhodla, že celou věc vyšetřovat nebude, lpěla na tomto rozhodnutí velice dlouho: „Ještě v srpnu 2018 odmítal policejní šéf uzavřené vyšetřování opět otevřít.“ Můj komentář k celé věci. Jednoho krásného dne, až bude mít naše civilizace nějaké zcela jiné problémy, se tenhle případ bude studovat na vysokých školách. Psychologie konformity a poslušnosti je pořád stejná. Pochopit, že hodný táta od rodiny si ráno navlékne uniformu a od 8.00 diriguje na rampě v Osvětimi přicházející Židy: ty do tábora, ty do pece, je podobně obtížné, jako pochopit, že v policii, organizaci vysloveně určené k boji se zločinci a k ochraně jejich obětí, mohl nějaký boss z libovolného důvodu zarazit vyšetřování otrokářského podniku průmyslových rozměrů, a že lidí, kteří se s tím nesmířili, bylo vevnitř sboru strašlivě málo. Ale stává se to pořád a znovu. Asi bychom s tím měli počítat. Ani demokracie vůči tomu nejsou imunní. Whistleblowerka tohoto případu, bývalá policistka Margaret Oliver, v roce 2012 z policie po patnácti letech odešla… Dnes říká, že její bývalí kolegové by měli být za celou věc také trestně stíháni, v čemž s ní srdečně souhlasím. Nicméně podobný problém nastal v notorickém Rotherhamu: obava z toho, že budou označeni za „rasisty“, vedla policisty k tomu, aby nechali věc raději být. Výsledek? Přes tisíc obětí. To už není náhoda. Myslím si, že máme velký civilizační problém s tím, kterému druhu pošuků nasloucháme a propůjčujeme jejich názorům váhu. Každý národ má svoje cvoky. Nedávno jsem nedaleko stanice metra Muzeum potkal pána, který i v mrazu horlivě přednášel kolemjdoucím svoji teorii o tom, že Ježíš se brzy vrátí z kosmického prostoru, a dokládal to Nostradamem. Jenže vyznavač teorie o Ježíši-kosmonautovi nemá žádný vliv na běh našich institucí a určitě na svoji originální výzkumnou činnost nedostane žádné dotace. Nepozvou jej nikam do školy, aby své závěry předkládal žákům. Co ale podobné případy, které celé dny kverulují na Twitteru o systémovém rasismu, privilegiu bílého muže atd.? Takové ty, které najdou aspoň dva případy ŠOKUJÍCÍ!!! DISKRIMINACE!!! ještě předtím, než se zakousnou do první ranní housky? Kolik těch lidí pracuje na nějakém dotovaném místě, kolika z nich naslouchají politici? To je náš kolektivní fail: bereme tento druh intelektuální magořiny vážně a ještě jej podporujeme. Pak se zavádějí různé dvojí metry a jednoho dne to skončí souhvězdím otrokářských gangů po celé Anglii. Ale tomu se říká multikulturalismus nebo antirasismus a někteří politici se k tomu hrdě hlásí… Pak se může stát, že údajně transfobní limerick na sociální síti policii zaujme, kdežto případ otrokářského gangu nechá ležet. Svého času na mnichovské bezpečnostní konferenci kritizoval tenhle dvojí metr i bývalý britský premiér Cameron (celý text projevu zde): „Když má bílý člověk problémové názory, třeba rasistické, odsoudíme je, a to je v pořádku. Ale když stejně nepřijatelné názory nebo praktiky přicházejí od někoho, kdo bílý není, jsme až příliš opatrní, popravdě se přímo bojíme, se tomu postavit.“ No jo, no. Víme to; co s tím uděláme? Pro začátek, nevolit do veřejné funkce nikoho, kdo tenhle druh myšlení šíří. Abychom se jednoho dne nedočkali zvláštní zprávy o lhostejnosti policie vůči aktivitě otrokářů někde v Brně či v Teplicích. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-28 12:42:56

2020: vyhlídky na turbulentní rok

Rozhodl jsem se tentokrát pro delší článek, jehož tématem budou výhledy do příštího roku. Všechny velké západní země totiž řeší zásadní otázky budoucnosti. Máloco zůstane, jak bývalo. První musí být na řadě samozřejmě Velká Británie, jejíž brexitové drama postoupí do další fáze. Oficiální odchod, naplánovaný na 31. ledna 2020, se tentokrát nejspíš již opravdu uskuteční, ale tím nebude celá věc vyřízena. Pak bude ještě potřeba dojednat definitivní smlouvy, upravující budoucí vztah Velké Británie a EU, a to bude šílený proces. Britům na obchodě s EU zas tak nezáleží Pozoruji ze strany eurofilů (anglických, německých i českých) jakési škodolibé očekávání, že Británie se ocitne v nevýhodném a podřízeném postavení, ve kterém bude muset od Bruselu přijímat regulace, aniž by se na jejich vytváření směla podílet, a to výměnou za přístup na obří společný trh. Tak by to možná skončilo, kdyby v čele Konzervativní strany zůstala Theresa May, ale nový premiér Johnson a jeho hlavní stratég Dominic Cummings mají úplně jiné strategické úmysly, ve kterých už velký společný trh EU nehraje až takovou roli. On je ten společný trh totiž sice opravdu velký, ale zároveň (s výjimkou střední a východní Evropy) očividně stagnuje, což se dost přetřásalo už v debatách Remain / Leave před referendem (článek na serveru Slate, který je přitom obecně dost do liberálně-leva). Jedním z lidí, kteří kritizovali velmi chabý ekonomický růst v Evropě, byl… Boris Johnson. A situace se od té doby nijak nezlepšila, i Německo se plácá těsně nad nulou, před čímž ve své poslední řeči varoval odcházející šéf ECB Draghi. Budoucí zájmy EU a UK jsou natolik nekompatibilní, že se nová konzervativní vláda nemůže spoléhat na to, že se vůbec dohodnou. Počínaje 1. únorem 2020 se právní a regulační mechanismy v UK a EU začnou rozcházet, přičemž Britové, kteří si opakovaně stěžovali na sklerotičnost a byrokracii evropských struktur, budou ve svém kodexu spíše škrtat, rušit a redukovat, aby se jim snáze obchodovalo se zeměmi jako USA nebo Indie. Pro EU je naopak společný trh hlavním ekonomickým pilířem její existence, daleko stabilnějším a lukrativnějším než nešťastné euro, a tudíž nebude chtít připustit, aby do něj měla přístup země, která se nepodřídí všem stávajícím požadavkům. Přístup na společný trh je výměnný obchod: zde přijměte velmi rozsáhlé regulace, z nichž část je vytvořena za účelem ochrany něčích speciálních zájmů (například francouzských zemědělců) a na oplátku za to smíte relativně volně obchodovat. Z toho mi plyne, že s výjimkou velmi speciálních oblastí, jako je rybolov, se UK a EU nejspíš na nějakém volném obchodu jen tak neshodnou. A můžeme-li soudit z dosavadního průběhu rozvodových jednání, nebude to debata příliš konstruktivní ani pružná. UK a EU se v dalších letech budou stávat spíše konkurenty než spojenci. Zajímavá otázka je, zda se ta konkurence udrží striktně v mezích nějaké fair play, nebo zda pozvolna přeroste ve vyslovené ideologické nepřátelství. Zbylé dvě velmoci EU – Francie i Německo – mají dlouhou historickou tradici vymezování se proti Británii coby hlavnímu protihráči moderních dějin, ke které se dá dost snadno vrátit. Ostatně ještě Charles de Gaulle svého času „hodil vidle“ do britské snahy o vstup do tehdejších Evropských společenství. Bohužel si myslím, že existuje určitá pravděpodobnost, že k tomu znepřátelení opravdu dojde, a že za pár let se dočkáme ve veřejné diskusi i pojmů typu anglický troll nebo agent Londýna. Dost záleží na tom, jak se bude Británii po Brexitu ekonomicky dařit. Pokud bude zápasit s recesí, zavládne v EU pocit spokojenosti – vidíte, jak končí odpadlíci, kteří si nevážili našeho projektu století! Ale pokud by rostla a prosperovala lépe než kontinent samotný, přidala by se do pocitu rozvodové zhrzenosti ještě závist a nutkání zavřít vlastním skeptikům držku. Což bych měl osobně blbé, protože já mám většinu aspektů anglosaské kultury (až na idiotské výjimky typu wokeness, které se snad časem ale požerou samy) docela rád a celkově je mi bližší než třeba ta německá. Takže v téhle množině vyvrhelů bych nejspíš přistál zcela automaticky. Francouzská ekonomika má zásadní problém Francie není momentálně v postavení, že by mohla britský odchod kdovíjak využít k posílení svého vlivu v EU. Jakkoliv prezident Macron neustále pobíhá po Evropě a přednáší různé vize, doma se mu odehrává něco, co by se dalo popsat jako souboj nezadržitelné síly s nepohnutelným objektem. Tou nezadržitelnou silou je vývoj francouzských státních financí, který Macron coby bývalý bankéř nemůže ignorovat. Zadlužení státu je obrovské. Deficity se sice krátkodobě podařilo snížit pod 3 procenta, ale rozsáhlé sliby, které dal prezident vzbouřeným Žlutým vestám, se do rozpočtu zase zakousnou. Francouzský stát přerozděluje 56 procent HDP, což je nejvíce v Evropě, ale na pokrytí jeho sociálních ani jiných závazků to nestačí. Země má dokonce i primární deficit, tj. zadlužovala by se i tehdy, kdyby nemusela platit úroky ze stávajících dluhů. Navíc se na rozdíl od Němců nemůže Francie zahojit třeba tím, že by podinvestovala armádu; na to jsou její zájmy v Africe příliš palčivé a akutní. To znamená, že nějaké reformy jsou nezbytné. Třeba ta důchodová. Na druhé straně ale stojí ten nepohnutelný objekt, obyvatelstvo, které dokonale ovládá umění ochromit stávkami fungování celé země. Letošní vlna nepokojů a stávek byla nejhorší za uplynulou generaci a jelikož Macron už jednou po delším nátlaku ustoupil (Žlutým vestám), můžou se současní protestující posilovat nadějí, že ve věci důchodové reformy ustoupí i jim. Také už jsou na těch ulicích po rekordní dobu. Vůbec nevidím, jak by se toto dalo nějak řešit, a nezávidím ani Macronovi, ani jakémukoliv prezidentovi, který přijde po něm. Fundamentálním problémem francouzské ekonomiky je to, že její schopnost konkurovat na světovém trhu šla prudce dolů (a to už v letech 2000-2010, podrobná studie v PDF); čínské výrobky jsou levnější a německé zase mají lepší pověst. S tím se v rámci eurozóny nedá nic dělat, když nemůžete ani devalvovat měnu. Německo směřuje doleva Německo, poslední skutečně důležitá země EU, má podstatně zdravější veřejné finance než Francie, i když jeho ekonomický růst poklesl na malé kladné epsílon a bezprostřední situace ani vyhlídky do nejbližšího roku nevypadají kdovíjak nadějně. Německý problém roku 2020 ale není primárně ekonomického rázu. Je jím skutečnost, že země nyní dostává účet za 14 let bezvýrazné merkelovské politiky – i s vysokými úroky. Merkelismus naprosto duševně zdevastoval běžnou pravici (CDU) i běžnou levici (SPD), které ztratily schopnost myšlenkové konzistence a jakékoliv vize pro budoucnost. SPD, u níž byl úpadek daleko zřetelnější, se nyní snaží zachránit příklonem k radikálnější levici, ale těžko v tom bude konkurovat postkomunistické Die Linke, ta vždycky přijde s něčím ještě kontroverznějším a v posledních letech se přesto bez problémů dostala do několika zemských vlád. CDU jako by se bránit ani nesnažila. Opětovná volba Annegret Kramp-Karrenbauer do čela strany přesto, že je i u členů samotných nepopulární, jako by naznačovala, že jsou smířeni s tím, že příštího kancléře stavět nebudou; po Merkelové potopa. Strana si už na pravici nehraje ani formálně, říká si Die Mitte (střed). To, že se jí odtrhlo celé nacionalistické křídlo, bere stoicky a raději se orientuje na koalice se sociálními demokraty a Zelenými. Nápadná je zjevná neochota „přepřáhnout“ a zkusit pustit k vedení někoho jiného s novými myšlenkami, kterou přitom prokázali třeba právě britští konzervativci. V tomhle myšlenkovém vakuu ohromně prosperují Zelení, kterým se podařilo udělat z ochrany klimatu a dekarbonizace téma číslo jedna až deset; rozklikněte libovolné velké noviny a budete (jako Čech) šokováni tím obsesivním přívalem článků „na jedno brdo“. Němcům už to připadá zcela normální, ačkoliv ještě před dvěma lety získali Zelení jen 8,9 % hlasů ve spolkových volbách a téma klimatu se zdaleka tak nehrotilo, i když Energiewende už běžela. Jelikož Zelení mají voličskou základnu v bohatších čtvrtích německých měst, velký vliv v médiích a zároveň jsou s nimi ostatní strany ochotny „koalovat“, považuji za hodně pravděpodobné, že se v nejbližších letech pokusí předělat Německo k obrazu svému ještě daleko více, než už jím je teď. A že s tím nebudou čekat až na další volby roku 2021 – vždyť celé to protiuhlíkové hnutí je poháněno myšlenkou, že zítra bude pozdě. Jaký dopad to bude mít na ekonomiku země? To je pro oddané ochránce planety zcela podružná otázka. Na nás to ale bude nějaké efekty mít stoprocentně. Případný úplný zákaz spalovacích motorů apod. by se na české ekonomice podepsal tlustým červeným fixem. Trump má velkou šanci opět vyhrát volby Poslední jsem si nechal Spojené státy americké, kde se Donald J. Trump bude ucházet o další čtyřleté období. Myslím si, že probíhající impeachment bude v tomhle směru zcela irelevantní, jeho voličské bázi jsou totiž nějaké události na Ukrajině zcela ukradené. Zdaleka nejdůležitější bude stav ekonomiky ke dni voleb. Poslední tři roky je na tom americká ekonomika docela solidně a nezaměstnanost poklesla na nejnižší stav za posledních padesát let. Dokonce i různé tradičně problémové vrstvy obyvatelstva (např. propuštění vězni nebo černoši) mají v současné době vyhlídky na to, najít práci. Pokud se tenhle stav udrží a pokud Demokraté – jak to zatím vypadá – nominují protikandidáta, který se bude přesně a neúchylně držet woke principů svatých pro Kalifornii a New York, bude mít Trump další volby v kapse. Ale ta kampaň, ta bude hodně divoká. Tam se máme na co těšit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-04 10:06:56

Marek Hrubec: Svobodné vědecké bádání zaručuje Listina práv a svobod

Už nežijeme v uzavřeném světě, přestože někteří o něm nostalgicky sní a snaží se pluralitu názorů omezovat. Kvalitní západní univerzity usilují o poznání, a proto chtějí znát názory velvyslanců, hlavně z globálně důležitých zemí, říká v rozhovoru pro web Literarky.cz Marek Hrubec, ředitel Centra globálních studií při FLÚ AV ČR v Praze.   Jaký je váš názor na současné události ohledně konference čínských studií na Univerzitě Karlově? Co si myslíte o organizačních a finančních záležitostech, které jsou s tím spojeny? Byl jsem překvapený z toho, co jsem se dočetl v médiích o tom, co se na univerzitě děje. Všechny problematické záležitosti by se měly určitě důkladně objasnit. To je nesporné. Měla by se stanovit lepší pravidla, aby platil stejný metr pro všechny. Určitě by bylo škoda, kdyby byla zastíněna celá řada kvalitních věcí, které se na univerzitě realizovaly a realizují. Neznám ale detaily tamních organizačních záležitostí, neboť jsem v poslední době na Univerzitě Karlově přednášel jen občas jako externista. A také vzhledem k tomu, že ani já, ani naše pracoviště globálních studií jsme žádné finance spojené s konferencí nebo výukou nedostali ani od žádného velvyslanectví, ani od žádné firmy, nejsem obeznámen ani s těmito záležitostmi. Na tyto věci se musíte zeptat lidí, kterých se to týká, já se mohu vyjádřit spíše k odbornému obsahu a ke studentům.   Doporučujete své studenty na studijní pobyty do zahraničí? V současné době, v níž je vše globálně propojeno, je zapotřebí, aby nebyli Honzou za pecí, ale aby poznali dobré i problémové věci ve světě. Mladí lidé by skutečně měli v současné globální době poznat různé země světa s různým kulturním, ekonomickým, sociálním a politickým uspořádáním. Své kvalitní studenty jsem během mnoha let doporučoval na studijní pobyty na Fulbrighta do USA, na DAAD do Německa, do Itálie, do Číny a také do dalších zemí, kde existovaly programy pro zahraniční studenty, ať už to byly krátké pobyty na seznámení s tamními studenty, nebo na konference či na dlouhodobé pobyty. Byla to ale samozřejmě jen doporučení, nebyla smluvně institucionalizována s mými přednáškami. Skutečnost, zda studenty nakonec přijmou, záleží vždy na tom, jak je vyhodnotí zahraniční instituce. Zatímco pravděpodobnost přijetí studentů na krátké pobyty může být velká, na dlouhodobé studium existuje mezi studenty obvykle naopak velká mezinárodní konkurence. Jedná se totiž většinou nikoli o programy jen pro české studenty, ale pro studenty z více zemí. V Číně studuje mnoho zahraničních studentů, například více než 20 tisíc studentů z USA, z Evropy ještě více. Zároveň ještě více čínských studentů studuje v EU a USA. Studenti tak mají možnost se vzájemně poznat, studovat a pochopit jiné země, aby z nich nevyrostli sinofobové nebo čechofobové.   Zajímalo by mě, jestli se na významných západních univerzitách pořádají akce s velvyslanci. Zvláště by mě zajímali čínští velvyslanci. Kvalitní západní univerzity usilují o poznání, a proto chtějí znát názory velvyslanců, hlavně z globálně důležitých zemí. Můžu uvést několik příkladů z poslední doby. Například Harvardova univerzita pozvala čínského velvyslance, aby hovořil o vztazích mezi USA a Čínou v době problematických obchodních vztahů, včetně obchodních tarifů.  Byla to velmi úspěšná akce s plným sálem lidí. V Británii zazněl příspěvek o inovaci od čínského velvyslance například na Manchester Univerzity. Můžu zmínit ještě třeba Oxfordskou univerzitu, kde jsem před lety studoval část svého doktorského studia. Letos se pořádala přednáška o čínské diplomacii pro studenty Oxfordské univerzity přímo na čínské ambasádě. Tyto akce s přednáškami a diskusemi na univerzitách či ambasádách jsou tedy ve vyspělých zemích obvyklé. Co se týče České republiky, určitě by přitom bylo třeba zlepšit transparenci, tedy aby o obou stranách případných sporů v diskusích bylo zřejmé, kým jsou podporovány.   Jaký je přesně důvod zkoumání toho, co si myslí velvyslanci? Po éře stalinismu a mccarthismu, kdy panovala uzavřenost, omezování kontaktů a perzekuce, se vědci například na Harvardově univerzitě začali postupně více zajímat nejen o popis situace v Sovětském svazu, ale také o oficiální názory politiků a velvyslanců, začaly analyzovat více politické systémy, politickou ideologii protivníka apod. Filozofie, která stojí v základu tohoto komplexního přístupu, se osvědčila. Později situace vedla k většímu vzájemnému kontaktu a studiu vědců, velvyslanců, politiků apod., což je zvláště v dnešní globální době už samozřejmé. Když chcete něco či někoho poznat, ať už je to spojenec, oponent nebo někdo neutrální, je třeba zkoušet komunikovat a jeho stanoviska studovat. Ani vědec, ani student nemůže strkat hlavu do písku.   Obáváte se, že dnes u nás dochází k ohrožení svobodného bádání? Naštěstí nám svobodné vědecké bádání zaručuje Listina práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku ČR. Máme také oporu v Evropské unii. Už nežijeme v uzavřeném světě, přestože někteří po něm nostalgicky sní a snaží se pluralitu názorů omezovat. Žijeme v otevřeném multipolárním světě, kde je zapotřebí seriózně vést dialog s mnoha partnery na všech kontinentech a vzájemně se poznávat, abychom předešli dalším konfliktům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-22 12:02:04

Na přehlídce Be2Can budou vidění filmy z festivalů z Berlína, Benátek a Cannes

Začátkem října se uskuteční další ročník Be2Can, přehlídky festivalového filmu z Berlína, Benátek a Cannes. I letos slibuje výběr toho nejpozoruhodnějšího a nejpodnětnějšího, co představily soutěže tří nejvýznamnějších evropských filmových festivalů.  Ústředním tématem letošního ročníku je hledání domova a překračování hranic. To je téma filmu Synonyma izraelského režiséra Nadava Lapida, vítěze Zlatého medvěda z letošního MFF v Berlíně. Hrdinou autobiografické satiry je mladý Yoav, který se zcela bez prostředků vydává do Paříže, aby se stal plnokrevným Francouzem. I když ale utíká před svou rodnou zemí, kterou shledává jako odpornou, páchnoucí, obscénní a sprostou“, před svojí identitou uniknout nedokáže. Podobně utíká a hledá alternativní domov hlavní hrdina rovněž autobiografického snímku To musí být nebe Elii Suleimana. Nejslavnější palestinský režisér, který si za svou novinku odnesl zvláštní uznání poroty v Cannes, se po deseti letech vrací k celovečernímu filmu s melancholickou, epizodicky vystavěnou groteskou o tom, co je pro nás domov a co ho definuje. Film To musí být nebe je věnovaný Palestině, do které se Suleiman nebojí svým svérázným, zřetelně ironicky cíleným, ale zároveň poetickým humorem opřít stejně jako do Francie nebo USA. Drsnější variantou hledání svého místa na světě přináší drama Bídníci. Film inspirovaný pařížskými nepokoji z roku 2005 se odehrává na půdě současného Montfermeilu – stejného místa, kde se bouřili slavní Bídníci Victora Huga. Debut režiséra Ladje Ly si z letošního Cannes odnesl Cenu poroty. Druhým letošním tématem Be2Can jsou problémové děti. Pracují s ním bratři Dardennové ve filmu Mladý Ahmed; portrétu třináctiletého chlapce, belgického muslima, který se navzdory liberální výchově uzavírá pod vlivem bigotního imáma do ideologické ulity. Fanatická víra dovede Ahmeda až ke krajnímu činu (o filmu jsme psali ZDE). Ve svém novém filmu klasici sociálního realismu zkoumají, jak hluboko se ukrývá lidskost pod nánosem náboženské doktríny a co může zvrátit náboženský fanatismus – výchova, sociální otevřenost nebo první láska. Z Cannes si režisérské duo odneslo cenu za režii. Po lásce doslova křičí devítiletá Benni, dívka s problémovým chováním a tváří anděla, nad kterou si německá ústavní péče umyla ruce, protože narušuje zaběhnutý systém. Narušitel systému je debut režisérky Nory Fingscheidt, která si za něj na letošním Berlinale vysloužila Stříbrného medvěda/ Cenu Alfreda Bauera pro film, který otevírá nové perspektivy. Snímek, který pohání kupředu výkon mladičké Heleny Zengel, je příběhem o neutišitelném vzteku i touze po opravdovém citu, o limitech systému péče o dítě i hranicích osobní svobody. Dítě, respektive rodinu v hlavní roli, přináší i čínský film Sbohem, můj synu, který je důkazem, že velké city nepotřebují velká gesta. Film uznávaného režiséra Wanga Xiaoshuaie reflektuje skrze osobní lidské drama odvrácenou stránku čínské kulturní revoluce a zejména politiky jednoho dítěte. Oba představitelé hlavních rolí, herec Wang Jingchun a herečka Yong Mei, byli oceněni Stříbrnými medvědy na Berlinale za nejlepší herecké výkony. Novinka osmdesátiletého klasika světového filmu Kena Loachese jmenuje  Pardon, nezastihli jsme vás.  Enfant terrible britského filmu si po premiéře svého filmu v Cannes vyžádal mikrofon a publiku vzkázal: „Když budeme problémy řešit, lidé nebudou naštvaní, a když nebudou naštvaní, nebude žádná extrémní pravice.“ Ve svém nejnovějším filmu Loach pokračuje v empatické linii příběhů obyčejných lidí, kteří se snaží udržet alespoň zdání důstojnosti na společenském okraji. Zneklidňující úvahy o smrti a osudu vnáší do letošní festivalové nabídky snímek kanadského režiséra Denise Côtého Antologie města duchů, situovaný do zapadlé vesnice kdesi na kanadském venkově. Melancholický i vtipný, poetický i politický snímek využívá tradiční ikonografii duchařských filmů k metaforickému vyprávění o našem strachu z „jiného“. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Přední německý režisér tureckého původu Fatih Akin ve své tvorbě spojuje artové ambice a schopnost oslovit mainstreamového diváka. Odolnost obou skupin testuje ve svém posledním snímku U Zlaté rukavice, který je portrétem sériového vraha. Akin se inspiroval skutečným případem vraha Fritze Honky, který v polovině sedmdesátých let šokoval celé Německo. Jeho naturalistický snímek vzbudil na letošním Berlinale mezi kritiky mírné zděšení, přesto ho ale není možné odsoudit jako plytkou provokaci. Jde spíše o řez forenzním skalpelem do suterénu německého podvědomí. „Už šest let přináší Be2Can inspirativní filmy z hlavních soutěží tří nejprestižnějších světových filmových festivalů – Berlína, Benátek a Cannes. Letos přidáváme Edison Filmhub, náš nový pražský festivalový ostrov, v nádherné funkcionalistické budově bývalé transformační stanice, s komorním kinem a kavárnou,“ dodává Ivan Hronec, ředitel distribuční společnosti Film Europe. Detailní program kin bude zveřejněn ZDE. 

Čas načtení: 2019-07-13 08:09:34

Zaplaťpámbu za každý den bez eura

Není to tak dávno, co jsme četli, že do EU vstoupilo Chorvatsko. Nyní čteme, že už započalo proces směrující k přijetí eura. Nejnovější člen EU tak v přijetí eura předběhne ČR, která je členem EU již 15 let. Mnoho lidí to zvedá ze židle. Prý jsme prohráli další závod. Já myslím, že vyhráváme na celé čáře. Tvrdit, že „Chorvati jsou rychlejší – tedy lepší“, je příliš naivní optika. V realitě je věc mnohem složitější. Nejde o to, kdo euro přijme dřív. Jde o to, kdo na tom vydělá a kdo prodělá. V únoru publikovala agentura Reuters závěry studie německého Centra pro evropskou politiku. (Zrovna Němce bych nepodezírala, že budou principiálně na euro nadávat, když se jim hodně rentuje.) Němečtí ekonomové ve studii tvrdí, že zavedení eura mělo na různé země různý dopad. Někde se projevilo pozitivně, někde negativně. To nejspíš bude intuitivně očekávat každý, kdo není vysloveně euro-zaslepený. Studie se ovšem navrch ještě pokusila kvantifikovat, jak na euru lidé v jednotlivých zemích prodělali, či vydělali. A právě v tom je studie nová. Studie tvrdí, že na zavedení eura nejvíc vydělalo Německo a Nizozemsko. (V tom se shodují se závěry, ke kterým jsme došli s Vladimírem Pikorou v knize Nahá pravda.) Ovšem navrch ještě číselně: Němci díky zavedení eura od roku 1999 v průměru kumulovaně zbohatli o 23 tisíc eur a Nizozemci o 21 tisíc. A kdo naopak nejvíc prodělal? Možná čekáte, že Řecko. (Pokud jste neskočili na lep tvrzení, že Řecko na euru vydělalo, protože ho „zachránilo“ před bankrotem.) Ale chyba lávky. Řecko sice prodělalo, ale nejvíc prodělala Itálie! Ital v průměru přišel kumulovaně o neuvěřitelných 74 tisíc euro. A Francouz o 56 tisíc. (Ostatně i v tom se shodneme s našimi závěry: Francie do eurozóny nikdy neměla patřit, nemá na to.) Studie navíc ukazuje, že výhodnost i nevýhodnost eura se pro tu kterou zemi v čase mění. Tak třeba Řecko na euru podle německých ekonomů nejprve vydělávalo, aby následně prodělávalo. Nic tedy není tak jednoduché, jak se může zdát na první pohled. O žádný závod národů v přijetí eura nejde. Jde – tedy mělo by jít – o chladnou ekonomickou kalkulaci. Až sem to je pohled ekonomický. Jenže ekonomiku řídí politici, a ti mají pohled jiný. Nejspíš si přečetli průzkumy veřejného mínění a podle nich jednají. Podle průzkumu z letošního roku chce zavedení eura 52 % Chorvatů. 40 % je proti. Důvod? Patrně nedostatek informovanosti. Nedostatek pragmatického kalkulu. Přebytek emocí. Je 52 % lidí v průzkumu dost pro tak závažnou věc jako zrušení domácí měny? Podle matematické logiky je. Ale Brexit chtělo v referendu také 52 % lidí a přitom dnes mnozí hulákají, že to je prý „málo“ a „mělo“ by být další referendum. A pokud odpůrci brexitu v druhém referendu nevyhrají, nejspíš budou chtít třetí a čtvrté a x-té. Tak dlouho, dokud 52 % nebude proti Brexitu. 52 % proti brexitu totiž podle nich má větší váhu než 52 % pro Brexit. Podle logiky těchto lidí jakékoliv číslo pro euro má větší váhu než stejné číslo proti. Máme všechny důvody myslet si, že Chorvatsko vzhledem k charakteru své jižanské ekonomiky bude patřit k těm, které euro poškodí. Má totiž s touto skupinou zemí podobné atributy: vysoký dluh, nedisciplinovanost veřejných financí, úroveň HDP na osobu pod průměrem eurozóny… a tak dál. Ale kampaň se už rozjela. Média píší, že když Chorvaté v příštím roce vstoupí do systému ERM II, mohli by přijmout euro už v roce 2022. Agentura Reuters uvádí, že to bude v roce 2023. A německá kancléřka Merkelová letos v květnu v Záhřebu zase mluvila o roce 2024. Chorvatsko ale ještě musí před přijetím eura splnit všechna Maastrichtská kritéria, hlavně snížit dluh. To bude největší práce. Podíl veřejného dluhu na HDP nesmí totiž překročit 60 % a chorvatský dluh aktuálně činí 76,4 %. Chorvaté přitom nejsou moc ambiciózní: Do konce roku 2021 se chce chorvatská vláda dostat jen na 65,4 %. To je málo. (Neboli ono to s tím přijímáním zase tak rychlé nebude.) A právě dluh je pro Chorvatsko koulí na noze, i bez eura s ním potřebuje něco dělat. Česká vláda se zatím do přijetí eura nežene. Logicky. Dokud toho Češi o eurumoc nevěděli, podporovali jeho přijetí. Většina ani netušila, že v referendu o vstupu do EU se vlastně hlasuje i o opuštění koruny. V roce 2001 tak bylo proti zavedení eura podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) jen 23 % lidí. Během dluhové krize však lidé leccos pochopili. Najednou nechtěli platit řecké a italské dluhy. V roce 2011 se odpor k euru poprvé vyšplhal nad 70 % a tam už zůstal. Průzkum zveřejněný v květnu letošního roku říká, že euro nechce 75 % voličů. Politik, který by ho chtěl zavést, tak asi nechce být znovu zvolen. Překvapivě velmi racionální (!) názor mají na zavedení eura odboráři, u kterých zrovna racionalitu často nechválím. V březnu 2018 citovala média Josefa Středulu: "Všechny země střední a východní Evropy, které přijaly euro, zatím nedosáhly temp svého růstu před vstupem do eurozóny. To by mělo být vážné varování i pro ČR. Vstup do eurozóny tedy není zárukou udržení nebo zrychlení tempa růstu." Mají pravdu. Lepší než sázet na zavedení eura je sázet na pomalé přibližování ekonomiky k Německu a posilování koruny. Koruna má a pravděpodobně i bude mít velmi dlouhodobou a velmi pozvolnou tendenci posilovat. Díky tomu bohatneme. (Tedy – pokud se třeba ČNB zrovna nerozhodne tři roky intervenovat…) Nicméně jsou kolem nás lobbisté, kteří mají v zájmu vlastní kapsy zájem na zavedení eura co nejdřív. Ti sázejí na naivní emocea tvrdí veřejnosti, že euro je puncem kvality. Podle mě je spíš pouze puncem dluhu: Data Eurostatu tvrdí, že 18 členských zemí eurozóny mělo v roce 2008 dluh k HDP na úrovni 68,9 %. V roce 2018 to ale bylo už 85,3 %. Projevilo se totiž přesně to, o čem píšou němečtí ekonomové. Zavedení eura vedlo k tomu, že se k levnému úvěrování dostaly problémové země, které nikdo úvěrovat neměl. A úvěrování problémových zemí zase vedlo k tomu, že se země dluhově nejspořádanější mohly zadlužit za zápornými úroky a svůj už tak malý dluh bez práce dál snižovat. Výsledkem je, že dluh jihu Evropy roste, dluh Německa klesá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zatímco v roce 2008 činil dluh Itálie 102,4 %, v roce 2018 to bylo 132,2 %. I Francie je velký skokan. Z 68,8 % vyskočila kvůli přechodu k „socialismu“ až na 98,4 %. Naopak dluh Německa klesl z 65,2 % na 60,9 %. I Slovensko se díky euru chová jak utržené ze řetězu. V roce 2008 mělo dluh 28,5 %, o deset let později už 48,9 %! Právě rychlost růstu dluhu byla tím, co dohnalo Řecko – proč se mu euro nejprve rentovalo, pak krutě nevyplácelo. Řecko je katastrofou samo o sobě. Ačkoli mu část dluhu byla odpuštěna, jeho dluh vzrostl raketově. V roce 2008 dlužilo 109,4 % HDP, o deset let později neuvěřitelných 181,1 %. Řecká dluhová krize nebyla vyřešena, pouze odsunuta. Přesto se stále najdou lidé, kteří omílají, že Řecko bylo zachráněno od bankrotu. Není to pravda. Podle původní definice už Řecko zbankrotovalo. A aby to nevypadalo tak trapně, začalo se řeckému bankrotu říkat „restrukturalizace“. I my jsme kvůli populistické politice víc zadluženi, ale nedá se to srovnat se státy platícími eurem. ČR měla v roce 2008 dluh 28,3 % HDP, vloni 32,7 %. Dánsko vyskočilo z 33,3 % na 34,1 %, Švédsko je na tom podobně. Proti Slovensku je to jako nic. Ne, eurozóna už není klubem bohatých, je to klub předlužených. S Chorvatskem jako novým členem to nebude lepší. Ostatně Chorvatsko má mnohem horší rating než my. Chorvatská ekonomika není na euro zralá. Bude to další Itálie. A Italové už pomaličku pošilhávají po vlastní paralelní měně. Dobře vidí, že euro je výhrou pro Německo, ne však pro ně. Ne však pro nás. Zaplaťpámbu za každý další den s korunou.

Čas načtení: 2024-02-29 15:18:26

Modré světlo – neviditelný nepřítel pro oči. Jak chránit zrak při práci s PC?

Všudypřítomné modré světlo ovlivňuje nejen zdraví našich očí, i zdraví celkově. Problémové jsou digitální obrazovky různých zařízení, které toto světlo vyzařují a my se mu tak vystavujeme velkou část dne. Seznamte se s možnými riziky a naučte se, jak efektivně chránit svůj zrak.

Čas načtení: 2024-03-10 06:00:00

Co dnes pálí konopné pacienty

Český systém léčebného konopí stále trápí řada nedostatků. Politici usilovně jednají o změnách ve způsobu preskripce, rozšíření povolených indikací i lékařských specializací, stejně jako zjednodušení byrokracie a zbytečně složitého systému kódů. Méně pozornosti se ale věnuje jiné problémové oblasti – komunikaci pacientů s lékaři a lékárnami.  Jakožto registrovaný pacient mám osobní zkušenost a vím, jak náročné bylo zpočátku vybrat vhodné odrůdy, najít ve městě ochotnou lékárnu a nastavit efektivní komunikaci mezi lékařem, mnou a lékárnicemi. A to jsem měl velké štěstí na osvíceného doktora i pohodovou lékárnu nedaleko bydliště.  Samé otazníky Díky tomu, že o léčbě konopím veřejně píšu, obracejí se na mě často začínající konopní pacienti s prosbou o radu. V poslední době se některé dotazy začaly opakovat, a tak jsem se rozhodl dát odpovědi na papír: Stejně jako každé jiné léčivo i konopí předepisuje lékař, lékárna ho pouze objednává a vydává na základě kódu e-receptu, který vám vystaví právě ošetřující lékař. Pokud chcete zkusit jinou odrůdu, musí váš lékař znát kódy a mít alespoň základní přehled o nabídce a dostupnosti. V prvních letech byla k dispozici pouze hrstka odrůd, dnes se jedná o několik desítek od minimálně tří distributorů. V nabídce jsou jak kultivary z dovozu (kromě Kanady i z Uruguaye nebo Severní Makedonie), ale čím dál více se prosazují i konopná léčiva z domácí produkce. Měsíční limit se počítá od data výdeje, nikoli obdržení receptu. Pokud ... The post Co dnes pálí konopné pacienty appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2024-03-14 07:08:06

Místo ghetta vyhledávaná lokalita. Kolonie Červený kříž v Ostravě se mění

Problémové ghetto Červený kříž v městském obvodu Ostrava Mariánské Hory a Hulváky se mění v bytovou lokalitu. Po letech, kdy z někdejší utečenecké a úřednické kolonie prchali bezproblémoví nájemníci, se snad lokalitě vrací někdejší solidnost.