Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-01-19 09:00:00

Trump na otázku, zda by použil sílu k zabrání Grónska, odpověděl „bez komentáře“

Trump doporučil,  že Evropa by se měla soustředit na Rusko a UkrajinuV krátkém telefonickém rozhovoru s NBC News americký prezident Donald Trump odmítl odpovědět na otázku, zda by vyloučil zabrání Grónska silou.„Bez komentáře,“ řekl televizní stanici.Samostatně také zopakoval svou frustraci z Norska ohledně Nobelovy ceny míru a řekl, že „Norsko ji zcela ovládá, navzdory tomu, co říkají“.„Rádi říkají, že s tím nemají nic společného, ale mají s tím společného všechno,“ dodal.Trump také vyjádřil svou frustraci z toho, že se evropští lídři soustřeďují na Grónsko, když řekl:„Evropa by se měla soustředit na válku s Ruskem a Ukrajinou, protože, upřímně řečeno, vidíte, kam je to dostalo. Na to by se Evropa měla soustředit – ne na Grónsko.“

Čas načtení: 2021-01-29 01:00:00

MŠMT představilo detaily k maturitám a závěrečným zkouškám

Ministr školství Robert Plaga na tiskové konferenci představil, jak budou letos vypadat maturitní a závěrečné zkoušky na středních školách a absolutoria na vyšších odborných školách a konzervatořích. „Vyslechli jsme si nejen pozici samotných studentů, ale zároveň jsme se o tom bavili s učiteli a řediteli škol a snažili se nalézt takové řešení, které bude zohledňovat složitost současné situace. Věřím, že se nám podařilo najít vybalancované řešení,“ řekl v úvodu tiskové konference ministr školství. Robert Plaga (msmt.cz)U didaktických testů bude navýšen čas na jejich vypracování o 10 minut u českého a cizího jazyka a o 15 minut u matematiky. Konkrétně tak budou mít žáci na vypracování DT z ČJ 85 minut, z cizího jazyka 110 minut a matematiky 135 minut. U výběrové zkoušky Matematika rozšiřující zůstává čas nezměněn. „Je potřeba podotknout, že didaktický test tvoří minimum garantované státem a je možné se na něj připravit distančně,“ vysvětlil ministr školství Robert Plaga s odkazem na vzorové testy na webu CERMATu a aplikaci České školní inspekce, ve kterých si mohou studenti didaktické testy procvičovat. „Zároveň je nutné zohlednit, že řada studentů středních škol byla z rozhodnutí státu či krajských samospráv zapojena do přímé pomoci například v nemocnicích nebo domovech seniorů. Pro tyto studenty, včetně těch, kteří se zapojili dobrovolně, přidáváme v jarním termínu jeden termín navíc. Tedy nejen, že budou mít delší čas, ale rovněž dva termíny,“ doplnil ministr školství. Toto řešení se týká také těch, kteří se řádného termínu nemohou účastnit z důvodu karantény či onemocnění COVID 19.CERMAT navíc letos prověřoval strukturu testů tak, aby se v didaktických testech vyskytovalo minimum otázek z učiva, které spadá do období, kdy byla výuka narušena. „Kvůli rozdílnosti výuky ve školách nelze udělat generální pardon, ale přistoupili jsme k tomu, že test bude ještě následně validován,“ řekl ministr školství. Pokud by se tedy ukázalo, že by výsledky naznačovaly, že některá z otázek nebyla většinově odučena, validační komise k tomu bude mít možnost přihlédnout. V rámci profilové části maturity, kam od letošního roku spadají písemné práce a ústní zkoušky z českého jazyka a literatury a cizího jazyka, byly zrušeny písemné (slohové) práce. Týká se to žáků, kteří byli letos a vloni prvomaturanty. Pro žáky, kteří v rámci svého prvního řádného termínu v minulosti slohové práce konali, nebo je konat měli, se slohové práce neruší a budou je konat i letos. Ústní zkoušky zůstávají povinné pro všechnyV profilové školní části zkoušky bude ředitelům škol umožněno, aby upravili formu zkoušky s přihlédnutím k situaci na konkrétní škole či v konkrétních oborech. „Zároveň jsme rozhodli, že bude prodlouženo období, ve kterém se zkoušky mohou konat. Důvodem je, aby se studenti po návratu do škol mohli soustředit a dohnat oblast praktického vyučování či praktických předmětů,“ dodal ministr Robert Plaga s tím, že školám toto umožní soustředit se ve druhém pololetí právě na maturitní předměty, protože právě profilová část je pro další uplatnění studentů klíčová. U závěrečných zkoušek na středních školách bude termín jejich realizace prodloužen do konce srpna 2021. Ke stejnému posunu termínů dojde i u absolutorií na vyšších odborných školách a konzervatořích. Další informace naleznete zde

Čas načtení: 2021-09-28 09:07:34

Stroncova poslední whiskey

Každý můj běžný den by se dal jasně a stručně zmapovat. V konkrétní časy se nacházím na stejných místech, a i když sem tam proběhnou určité drobné změny, většinou odvislé podle počasí nebo předem naplánované schůzky, všechno má stále svůj řád. Je to osobní sebeobrana před vnějším chaosem. Takto nejsem nikdy na pochybách, že vše je v přímém souladu s tím, jak jsem si to představoval. Jsem režisérem vlastního života. Nikdo mi do toho nebude brblat. Vstávám vždy za úsvitu. Je to praxe, která se za ty roky setkala s mnoha výhodami ohledně mého fyzického a duševního zdraví. Procházím se a cítím, jak do sebe vtahuji příjemně vlahý vzduch a v tomto ročním období ještě prosáklý mlhou. Cestou do zahrady míjím průčelí a boční zdi, kam směřují jeho okna. Nemohu odpřísáhnout, že se každý den podívám právě tím směrem, že tak sleduji stejné úhly pohledu. Musím se však koncentrovat. Nejsem už nejmladší a nejlepší obrana před možnou budoucí demencí je právě v trénování pozornosti a procvičování paměti. Vnímám tok momentů a jen tak letmo a přitom komplexně pozoruji jednotlivé drobnosti, jak zapadají do celku, nebo ho naopak negativně narušují. Všechno nemohu ovlivnit, ale podstatnější pro mě je to, že ty disharmonické kusy vedu v patrnosti a největší prohřešky si zapisuji do svého sešitku, který nosím stále při sobě. Vše vidím, sleduji, ale abych se zaobíral vztahy, vášněmi a hádkami za okny, to není moje parketa. Nemusím se přesvědčovat o něčem, co je stejně evidentní z běžného kontaktu nebo vyhozených odpadků v kontejneru u domu. Lidé si mohou myslet, že zdi leccos skryjí, ale já jim vidím až do žaludku. Mě nikdo neobalamutí. A pak to ráno. Okna Stroncova bytu. Bydlí ve třetím patře. A i kdybych chtěl, stejně bych z chodníku dovnitř jeho soukromí nedohlédl. Všichni v tomhle domě spí mnohem déle než já. Pak spěchají za prací, nebo jen zabíjejí čas. Netuší, o co přicházejí. Brzká rána jsou nejlépe inspirativní pro celý zbylý den. Jeden pohled dnešního rána všechno narušil. Zprvopočátku to byl jen jiný odlesk skel jeho oken. Vím, že to zní strojově, ale lidé se chovají často předvídatelně: když se začne stmívat, někdo zatahuje žaluzie, jiný ne, a pan nakladatel Ing. Stronc to nedělal nikdy. Proto při pohledu na dům mým drobným divadelním kukátkem, jeho okna až na temnou noc stále vypovídala o prostoru, který je za nimi. Nábytek. Místo. Život. Nic zatemněného. Dnes ráno to bylo jiné. Upnul jsem se na to místo ve třetím patře. Nerozuměl jsem tomu. Ani záclona nebyla vidět. Zatažené žaluzie vytvoří hranici mezi vnějším a osobním prostorem. Předělují ho v pravidelných úsecích symetrických úzkých obdélníků. Závěsy jsou morem pro noční můry a dusno. Ale pohled na jeho okna v hlavním pokoji působil tak nepopsatelně a přitom nesourodě. Nahodile. Něco bránilo ve výhledu a zanechávalo nesouměrné podélné škvíry. Měl jsem tušení, co vidím. Kukátko nabízelo i v tomto ještě slabém jasu detaily k určení zábrany, ale rozum mi to nepobíral. Prostě jsem to nemohl přijmout. Takový nesmysl! Proč by? Právě nesouměrnost ve mně vyvolává víc otázek, než je prý zdrávo. Odmítl jsem návštěvy u odborníka. Ať se na mě nikdo nezlobí, ale to, že si doma přerovnám věci, aby rovnoběžně splývaly s danou plochou, protože vše má své dané místo, do toho nikomu nic není. Tohle není porucha, to je spíš vyšší stupeň vnímání, kteří přízemní lidé nechápou. Po matčině smrti se sestra snažila, abych si zašel k psychoterapeutovi, ale jsem spíš živým důkazem toho, že tato vnitřní potřeba, podle ní porucha, je vlastně výhodou. Díky ní jsem tedy nemohl odtrhnout oči od toho okna a místo, abych pokračoval k zahradní fontáně, jsem se vrátil a požádal recepční, aby zazvonila na pana Stronce. „To nemohu,“ odvětila mdlá žena. Těžko ji lépe popsat. Pokud byste chtěli zacházet do detailů, ano, bylo jí kolem čtyřiceti, u kořínků prošedivělé odrosty, nevytrhané obočí, hrubá pleť. Nevím, co všechno s ní ženy dělají, ale v jejím případě jsem se nemohl při konverzaci soustředit na oční kontakt, protože jsem musel sledovat ty temné propadliny jedna vedle druhé, jak se každá kožní buňka roztáhla a uprostřed vytvořila nechutnou tmavou průrvu. Někdy si říkám, že určitá oční vada by mi chvílemi přišla vhod. Stačilo by sundat brýle, aby se mi nezvedal žaludek z takových zanedbaných případů. „Nezlobte se na mě, ale nemohu není odpověď.“ „Co tím myslíte?“ „Chápu… ve vašem stavu…“ „Jak v mém stavu?“ nasupěla se. „Ve vašem stavu absolutní lhostejnosti ke všemu chápu, že jste netečná i k tomu, co se děje v domě.“ „Co tím chcete říci?“ Stále se na mě mračila. Musel jsem odvést pohled směrem na prosklený stůl. Fotografie z cest po světě. Eiffelova věž. Socha Svobody. Bože, jaké další klišé? „Domnívám se totiž, že pan Stronc byl vystaven těžko pochopitelnému útoku, a pokud nepůjdete hned otevřít jeho dveře, zavolám policii.“ „Proč bych měla otvírat jeho dveře?“ zírala. „Svatá prostoto!“ zadrmolil jsem. „Co prosím?“ „Protože pokud pan Stronc nepotřebuje naléhavou pomoc, možná jen proto, že už je mrtev,“ řekl jsem, ale necítil jsem to tak. Potřeboval jsem strhnout pozornost k důležitosti mého požadavku. Byla to reakce, která se vyvinula z okolností. Jestliže s prominutím bezduchá osoba na recepci není schopna pochopit ani základní náznaky varování, i kdybych jí předložil některé sic drobné detaily, které ale mohou být odpověďmi na důležité otázky, pak je nutné přitvrdit. Ano, vymyslel jsem si to, abych ji probral a donutil k nějaké akci. Ale její póry se jen roztáhly, nebo možná to bylo pouze v mé mysli, když jsem viděl, jak se otráveně nadechla a v polospícím pohledu dodala: „Tak si zavolejte tu… policii.“ Její laxní přístup mě nijak nerozhodil. Fakticky jsem s tím počítal. Byl bych mnohem raději, kdyby sepnula dříve, ale po zkušenostech jsem mohl jen dodat: „Kéž by.“ „Dobře. Takže já zavolám. Pak tu zavřou celý dům. A potom se vás zeptají, proč jste vy nenahlásila tu vraždu,“ zkoušel jsem psychologickou hru. „Co prosím?“ Jako bych to dnes už neslyšel. „Nic, jdu volat policii. Vy jim to pak vysvětlete po svém.“ Stála jako opařená. Jako když se do ní pomalu vsakovalo chápání. Bylo 6:15, na recepci už byla 45 minut, z toho patnáct minut měla být dostupná pro ubytované a zatím ani vteřinu ready pro vnímání odpovídající průměrnému člověku. Až nakonec: „Počkejte. Pan Stronc. Dveře číslo 312. Ale půjdete se mnou.“ S tím samozřejmě musela počítat. Nemohl bych se na nic soustředit, kdybych se sám neujistil, co jsem viděl, respektive co to znamená, co jsem viděl. Cesta do třetího patra byla ale ubíjející. Slečna recepční totiž trpí klaustrofobií. Dost uboze to maskuje tím, že si prý takto udržuje fyzičku. A já jsem ji po těch schodech následoval, i když bych mohl vyjet výtahem. Nicméně měl jsem vážné obavy, co kdyby si to v půli cesty buď rozmyslela, nebo potkala někoho, kdo by rovněž potřeboval využít služeb této neochotné osoby, a ona by ho prioritizovala jenom z důvodu, že by ho nedokázala odmítnout. Chápu, že mé myšlenkové pochody se někomu mohou zdát krkolomné a zbytečně komplikované. Život mě už ale naučil, že bych neměl brát nic na lehkou váhu a že některé na první pohled malicherné okolnosti se nakonec ve výsledku ukážou jako zásadní článek k pochopení všech souvislostí. Stála u dveří 312, klepala, zvonila. „Tak už je otevřete,“ vrčel jsem. „Podívejte se, pane Kulhánku, je brzy ráno. Já se stále domnívám, že pan Stronc jen spí, a tudíž se nemůže tak rychle dostavit ke dveřím. Vsadím se, že akorát dostanu vynadáno. A jen kvůli vám.“ Její monolog se řítil do záhuby, aby nebylo dosaženo cíle, kvůli kterému jsme všech těch 36 schodů absolvovali. „Myslím, že toho necháme, vrátím se do recepce a na tuto událost zapomeneme.“ „Ale to ne!“ bránil jsem se a začal bušit pěstí do dveří. „Vidíte! Vidíte! Nikdo se neozývá. Já vám říkám, že tohle není normální.“ „O půl sedmé ráno? A víte, že pan Stronc si rád přispí, protože dlouho do noci…“ A přidala gesto, které jasně naznačilo, že pan inženýr si rád přihne. Do soukromí těch druhých mi nic není, to už jsem říkal. Na druhou stranu jako dobrovolný strážce místního ekologického sdružení jsem už měl s panem Stroncem řekněme slovní potyčku ohledně jeho ignorování třídění odpadu. Není přece tak složité vyhodit prázdnou lahev od skotské do zeleného kontejneru, nacházející se právě hned vedle kontejneru na směsný odpad. Říkal tomu banalita, drobná chyba, proč řeším takové prkotiny. Ale právě takové detaily vytvářejí následně katastrofický scénář: drobnost k drobnosti zadusí Zemi svými odpadky. Vytrhl jsem recepční klíče. Hned si je chtěla vzít zpět. Zápasili jsme. Bylo to trapné a neohrabané. Bylo to pod mou důstojnost, ale má trpělivost byla vyčerpána. „Na vás zavolám policii!“ křičela. „Neřvěte, probudíte sousedy,“ reagoval jsem. Otočil jsem klíčem. Otevřel dveře do chodby, ale vejít jsem nemohl. Oba jsme ustrnuli. Šok. Děs? „Víte, co mi to připomíná?“ Nemohl jsem si neodpustit drobný vstup, který se mi v této souvislosti vybavil, ale než jsem pokračoval, skočila mi do řeči: „Že jste měl pravdu? Co to proboha je?“ „Připomíná mi to mor ve středověku.“ S hrůzou poodstoupila. „Děláte si legraci? Co tím myslíte!“ „Když se zjistilo, že je v domě někdo nakažený, přitloukli na dveře a okna prkna, aby se nemohl dostat ven a šířit nákazu. Ale tady jsou přitlučená zevnitř.“ Dotýkal jsem se jednoho z prken ve výšce mých očí. Opatrně, abych si nezadřel třísku, pochopitelně. Ale spíš mi šlo o to zjistit, zdali tam nejsou jen položená, nebo opravdu na pevno přitlučená. „Historicky se také nechávali lidé zazdít…“ „Cože?“ „Ano, třeba i zaživa. Jako v roce 1577, kdy nechal Petr Kořenský z Terešova zazdít svou manželku Markétu kvůli cizoložství, ale ta nakonec byla zachráněna, nebo…“ „Jste vůbec normální?“ Recepční mě evidentně nestíhala. „Co mi to tu vykládáte! Pane Stronci! Pane Stronci, jste tam?“ volala. Celý vstupní prostor byl opatřen prkny přitlučenými k zárubním. Odshora až dolů. Podstatně nepochopitelné bylo, že tato prkna byla upevněna právě zevnitř bytu. To znamená, že ten, kdo je tam přitloukl, by mohl být stále v bytě. Nejspíš to musel udělat Stronc sám. Proč se ale chtěl zabednit? Chápu, že byl alkoholik s extrémně pošramocenou pověstí, nelítostný a nevyzpytatelný vydřiduch, který své podřízené ve vydavatelství permanentně terorizoval, přesto, aby se nakonec rozhodl takovým způsobem zpytovat svědomí? Má to být snad nějaká abstinenční samoléčba nebo duchovní cesta? Díval jsem se skrz úzké škvíry, zdali něco uvnitř nezahlédnu. „Měla jsem si ho vzít s sebou,“ slyšel jsem recepční a teprve mi došlo, že celou dobu něco mele. Vůbec jsem ji neposlouchal. Musel jsem se koncentrovat na detaily a skličující šero v drobných průrvách, které mi bránilo v pohledu. „Co jste si měla vzít?“ zeptal jsem se jí. „Vy mě celou dobu neposloucháte! Že ano! Už dobrých deset minut tu říkám, že musíme zavolat policii, že jsem si nechala mobil dole pod pultem a…“ „Ztište se, ženská, tady se pak nedá pracovat.“ „A co jako hodláte dělat! Tohle je přece šílený! V tomhle domě! Na takové adrese!“ „Tak snad právě proto,“ dodal jsem. „Nesmíte se unáhlit. Spěchejte pomalu… Víte, vždycky jsem si přál, abych mohl natrefit na nějakou takovou záhadu a celé jí přijít na kloub.“ „A chcete vědět, co já si myslím?“ Nechtěl jsem, ale to by jí stejně nezajímalo. „Já si myslím, že je to celé vaše práce!“ vyprskla na mě další svůj absurdní nesmysl. „A na to jste přišla jak?“ „Jen jak jste mě nutil, že pan Stronc by mohl být mrtvý! Jak jste to mohl vědět!“ „Detaily…“ „Ještě jsme ho ani neviděli a vy už jste si jistý? A pak ta vaše touha po záhadě! Celé jste to narafičil. Takže já jdu dolů, zavolám policii a všechno jim řeknu!“ Lidská prostoduchost, ta studnice blbosti a nekontrolovatelného kreténismu často jak se snaží a většinou bohužel úspěšně zpřerážet člověku nohy jeho brilantní dedukce, kterou ta kráva nebude nikdy schopna. „Vy jste ale opravdu neřízená střela,“ zašklebil jsem se na ni a přitom jsem cíleně boky a koleny strkal do prken a doufal, že povolí. Kdyby aspoň jedno! Mé prosby byly vyslyšeny: ucítil jsem jakýsi posun, a tak jsem napřímil botu a kopl. Druhé prkno odspoda vypadlo. „Helemese, nehoda,“ pousmál jsem se. Podle jejího zamračeného čela bylo vidět, že nemá ani smysl pro humor. Sehnul jsem se, nahlédl dovnitř, ale v šeru toho moc vidět nebylo. Vytáhl jsem si mobil z kapsy a posvítil. „Vy máte mobil s sebou? A proč jste to neřekl!“ prskala. „Můžeme zavolat z vašeho!“...

Čas načtení: 2020-08-13 15:18:23

Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky, říkal Seifert o Vrchlickém (Z archivu LtN)

V roce 2012 vyšel v Literárních novinách rozhovor spisovatelky Lenky Procházkové s dcerou Jaroslava Seiferta Janou a jejím manželem Daliborem Plichtou. Jeho podstatnou část zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.      Plichta: Jaký byl? Nekonfliktní. Nebyl to žádný dravec. V pojetí poezie byl svébytný, samorostlý básník. To nebyla žádná škola, žádný naučený způsob. Seifertová: Tatínek vlastně ani nedokončil gymnázium. To ho mrzelo celý život, že neměl maturitu. Na obecné škole byl totiž velice dobrým žákem, měl pořád samé jedničky. To jsem zjistila v archívu té školy, kam chodil, na Žižkově. Ještě v nižším gymnáziu se dobře učil, ale pak najednou začal zápasit s matematikou, ztratil dech. Matematika na tehdejším gymnáziu byla dost náročná a otec se koukal z té matiky sem tam ulejt a dvakrát propadl. Pak přestoupil na jiné gymnázium, a to taky nedodělal. Zase to způsobila matematika. Podle mne by se to bývalo dalo vyřešit, kdyby mu rodiče mohli zaplatit nějakého preceptora, který by mu s matematikou trošku pomohl, ale to se nestalo. V septimě tedy odešel. A vlastně uzavřel se svým osudem jakousi sázku. Rozhodl se, že bude básníkem. Ale představte si, kdyby mu to nevyšlo! To by byla katastrofa, ne? Všechno vsadil na poezii. A to bylo nejisté.   To je vždycky nejisté... Seifertová: No ale vyšlo mu to. V devatenácti už publikoval první verše. Ve dvaceti mu vydali první sbírku, kterou mu pochválil sám F. X. Šalda. Když přinesl svým rodičům první knížku, tak jeho otec užasl: „Kde se to v tom klukovi vzalo?“ Rodiče o něm neměli velké mínění.   Jací byli? Já je znám jenom z veršů, především maminku. Seifertová: Jeho maminka byla prostá žena, velice zbožná. Tatínek ovšem byl bezvěrec. Byl sociální demokrat, člověk bystrý, inteligentní. Měl ale mírnou povahu, takže v praktickém životě nebyl příliš úspěšný. Zpočátku se snažil podnikat, ale zkrachoval. A pak pracoval jako dělník v ortopedické fabrice. Žili chudě ve dvou stísněných místnostech žižkovského činžáku. Nájem byl ale vysoký, tak si maminka přivydělávala šitím pánských košil. Je pochopitelné, že nemohli klukovi platit nějakého preceptora, aby tu matematiku zvládl. A tak tatínek všechno vsadil na poezii.   Říká se, že byl typem básníka, kterému talent kape z prstů. Že psal lehce. Seifertová: Máte pravdu. Hlavně v mládí psal velice lehce. Ale byl taky velmi pečlivý. Verše mnohokrát opravoval, piloval. Pevnou formu ovládal dokonale. Tak dokonale, až se mu to zprotivilo. Tu snadnost si zřejmě vypěstoval v novinách Právo lidu, kde byl kulturním redaktorem a musel mít…   Ty pondělky… Seifertová: Pondělní sloky – Zpíváno do rotačky. Tehdy získal improvizační lehkost jako komentátor denních událostí ve verších.   To ale znamená, že se dokázal kdykoliv soustředit… Seifertová: Otec se uměl ohromně soustředit. Ráno – on vstával časně a chystal nám snídani, mně a bratrovi – už měl v kuchyni na stolku papírek a na něj si dělal poznámky a potom si to tady v pracovně přepisoval. Verše si šeptal a ověřoval si jejich rytmus. A znova a znova se k tomu vracel.   Čili ta lehkost se u něj doplňovala s odpovědností k talentu. Když si vezmete třeba Vrchlického, tam je to trochu jinak. Seifertová: Tatínek udělal výbor z Vrchlického. Ten napsal 82 sbírek vedle spousty překladů a dramat. A otec z toho udělal dvousvazkový výbor, lyriku a epiku. A z toho pak ještě osobní výbor, jmenoval se Píšťala Panova. Seděl ráno v kuchyni a zaškrtával si ve vydaných svazcích to, co by dal do toho souboru, a vždycky se chytal za hlavu a říkal: „Takový krásný nápad a on tam má takové nemožné básnické licence a vycpávky.“ To ho strašně mrzelo.   Přepsat to po něm nemohl... Seifertová: Ovšem, že ne. Ale trpěl. Vyloženě ho to mrzelo. Vrchlický toho napsal tolik, protože musel vydělávat, ale kolikrát na úkor kvality. Šalda, když mu dali otázku, kdo je největší český básník, řekl: „Vrchlický. Je to sloup. Ale sloup puklý.“ Ale já Vrchlického litovala, protože byl štvanec. Vyložený štvanec.   Jednou jste říkala, že pro vašeho tatínka byl velmi důležitý první verš. Ten, co otevírá celou báseň. V próze je to totiž podobné. První odstavec dá nejvíc práce. Seifertová: Ano. Dokonce to napsal v jedné básni, počkejte, já si to vybavím. „Na ústech světců loudil jsem slovo, jímž píseň počít měla, by tančíc lehce v rytmu svém podmanivě se rozezněla a vina se jako sukně lem, ovíjela se kolem těla...“   Když nám v říjnu 1984 zavolal František Janouch ze Stockholmu, že Nobelovu cenu dostal Seifert, měla jsem pocit, že svět se rázem zlepšil. A cestou do práce jsem vyhlížela nějaké oslavné transparenty. Ale marně, režim z toho byl spíš mrzutý. Pro české lidi to ale bylo obrovské povzbuzení, že svět ocenil našeho básníka. Protože malá země může být velká jen svou kulturou, uměním. Váš otec napsal v Hořící lodi: „Kdo hledá, bývá očekáván. Kdo čeká, je jen nalezen.“ Připadá mi, že právě hledači posunují svět dopředu. I kdyby hledali jen „doma“ a ve svých pocitech a ve vzpomínkách. Seifertová: Otec měl dobrou paměť, selektivní paměť, pamatoval si, co potřeboval. A všechno uplatnil. Nasával to a zařazoval. Jeho život nebyl zase tak dobrodružný. Hezky to o něm řekl Květoslav Chvatík: „Neobjevoval nové světy, ale popsal dokonale ten svůj.“ Svůj svět, všechno, co prožil. Žižkov, protektorát…   Kdo psal jeho projev u příležitosti přebírání Nobelovy ceny? Znalci říkají, že řeč měla jiný styl než Seifertův. Plichta: Přiznám se, že jsem onen projev napsal já. Seifertová: Otec už byl tehdy velmi nemocný a pověřil mého manžela, aby mu to napsal. Ale nemyslete si, text důkladně zkontroloval.   Myslíte si, že byl spokojený sám se sebou? Nejen co se týče tvorby, ale i vztahů, rodiny? Asi byl, protože v jeho tvorbě je pevnost. A návraty. Seifertová: Že by byl ideální manžel, to se říct nedá. To by byla kapitola sama o sobě. Ale jako otec byl ohromný! Byl to rodinný člověk a měl velký praktický smysl. My jsme třeba za války netrpěli nedostatkem. Snažil se sehnat všechno možné od keťasů. Dokonce jednou nějakým svým známým na venkově dal Muzikův obraz, takové zátiší. Moc o něj stáli a on zase chtěl, abychom měli na Vánoce mouku a husu, tak obětoval Muzikův obraz. Byl rodinný typ, ačkoliv se občas všelijak zatoulal. Ono je to i v poezii, ten motiv domova: „V světě nikde žízeň neuhasíš, jenom doma, tam ti jedině voda v studni chutná po víně, silnějším než opium a hašiš…“ Spokojenost s tvorbou? Měl radost, když se mu báseň podařila. Jednou zavolal matku a mne ke snídani a přečetl nám Věnec sonetů. To je taková složitá pevná forma… a to jsem na něm viděla, že je spokojený a ví, že tam není chyba.   V polovině osmdesátých let jsem dělala rozhovor s Dominikem Tatarkou a mluvili jsme o psaní i umění obecně a on mi řekl: „Umelecká tvorba má skutočný zmysel.“ Je to ještě dnes pravda? Když odezva je téměř neznatelná? Přece i v sedmdesátých a osmdesátých letech lidé sice nemohli číst posledního Vaculíka, když nebyli napojeni na síť samizdatu, ale znali Seiferta. A znali Hrabala. A stáli na knihy fronty. Seifertová: Lidé na čtení dnes nemají čas. Svět se pronikavě změnil. A krom toho dřív ta literatura suplovala… Plichta: Politickou diskusi. Seifertová: Ano. Literatura tehdy hrála politickou roli. A to dneska není. Plichta: V umělecké tvorbě musí být určité angažmá. Nemůže být umění pro kšeft. Ale dneska v umění, ať výtvarném nebo literárním, hraje tu nejdůležitější úlohu prodejnost. Dřív tady byli takoví šílenci, třeba Kafka, kterým strašilo v hlavě. Něco. A oni za tím šli bez ohledu na to, zda se na tom dá něco trhnout. Seifertová: Když uvažujeme o klimatu doby, tak podle mě a já jsem stará ženská, je to celkový úpadek. Školstvím počínaje. Vezměte si třeba výuku dějepisu…   Krize paměti. Ztrácí se minulost, kterou jsme celou dobu drželi, i za totality na ni samizdat navazoval, ale dnes je to přetržené. Už tím, že se rozbila republika. To pro mě bylo nepředstavitelné a do poslední chvíle jsem něco proti tomu dělala. Nejen psala, ale jezdila jsem i na Slovensko… Slováci většinou nesouhlasili, nechtěli se trhnout. Seifertová: To udělali a rozhodli politikové.   Nejen ti naši. Prostě z malého ještě menší… A Slovensko je teď katolickou zemí, to může mít i tyto souvislosti. Tam je konkordát, který odporuje demokratické ústavě. Žila jsem tam čtyři roky a můj syn ve škole chodil na náboženství, které je povinně volitelné už od obecné školy. Takže děti jsou takhle masírované. On byl na gymnáziu a denně se hádal s katechetou. Říkal mi, že nemůže poslouchat ta dogmata. Ostatním to bylo jedno. A teď to hrozí i u nás, protože zákon o vyrovnání státu s církvemi vlastně nahradí konkordát. Budou mít peníze a začnou ovlivňovat školství. Začalo to rozpadem Masarykovy republiky a teď nám berou i dějiny. To nemůže být náhodné… Plichta: Je to výsledek určitého, řekl bych, programu. Není v tom žádná spontaneita. Je to umělé… Seifertová: Oni se tváří jako ekumenici, ale znáte výroky papeže… Ještě před revolucí tady měla katolická církev sympatie, protože představovala kompaktní organizaci, která byla výrazně protirežimní. Tenkrát měli určitou šanci, ale tu totálně prohráli. Ztratili kredit. Domohou se majetku, kterým nikdy nesměli disponovat, a teď ho můžou zašantročit, prodat. Získají majetek, ale ztratí věřící. Je floskule, že jsme nejateističtější národ a že je to vinou těch čtyřiceti let komunismu. Což není pravda. To je zadřené už od Bílé hory a té násilné rekatolizace. Co je to platné, že byl za Josefa II. vyhlášen toleranční patent, když se tak málo lidí poté přihlásilo k evangelické církvi. Oni měli už pořád strach. Strach se dědí. Já jsem kdysi četla podrobnou biografii Palackého. Ten, když přišel do Prahy, měl jako evangelík veliké potíže. A kdy to bylo? Už dávno po tolerančním patentu. Pořád tady měl to stigma evangelíka.   Ve verších vašeho tatínka mě úplně zdrtila báseň Nebeské závory. Zdrtila a dojala současně. Seifertová: Tatínek a náboženství je zajímavá kapitola. Jak už jsem říkala, měl velice zbožnou maminku, která pocházela z Kralup a byla takzvaná prostá katolička. A v neděli brala syna do žižkovského kostela sv. Prokopa. Tam okouzlené dítě vnímalo rozsvícená světla, tu parádu, církevní obřady. Na druhé straně ale jeho otec byl nevěrec, sociální demokrat, a ten zase na něj působil v opačném směru. Ale to okouzlení církevní parádou bylo pro otce důležité, pro mnoho metafor v jeho poezii. Nebyl velký věřící, v pozdějším věku vůbec ne, měl jen zpočátku takovou dětskou víru. Jako kluka vyrostlého v chudém prostředí ho ta nádhera kostela silně zasáhla. A i ta hudba a zpívání. A už nad první sbírkou mu S. K. Neumann vyčítal, že tam má plno náboženské obraznosti. Takže otec byl mezi dvěma vlivy a měl ke katolicismu složitý a spíš poetický vztah… Jednou tady u něho seděl popularizátor vědy Jiří Grygar, který je věřící. A ten mu vykládal srozumitelným způsobem vznik vesmíru a otec říkal: „No a pane doktore, a kde tedy je ten pánbůh?“ A Grygar pokrčil rameny a řekl: „Nevím.“   A vy jste pokřtěná, paní Jano? Seifertová: Já jsem pokřtěná, ale z církve jsem vystoupila, když tady byly ty tahanice kolem katedrály. To jsem se tak dopálila, že jsem napsala dopis a vystoupila jsem oficiálně z církve. Představte si, že Zdeněk Mahler, který se tehdy angažoval, aby katedrála zůstala státu, si musel změnit telefonní číslo pro výhružné a sprosté telefonáty. Tomu říkám pravá katolická nenávist. Kam se církev dostala od původního Ježíšova učení Miluj bližního svého, kam? Rozdej svůj majetek a následuj mě. Tvrdím, že v momentě, kdy se za Konstantina křesťanství stalo státním náboženstvím čili státní ideologií, nastal úpadek. Úpadek křesťanství.   Sotva se vynořilo z katakomb… Seifertová: … nastal úpadek křesťanství. Dějiny katolické církve jsou také dějinami velkých zločinů. Ty jsi přece překládal albigenské, Dalibore. (Řeč je o knize Jeana Pierra Cartiera Válka proti Albigenským, kterou Dalibor Plichta přeložil pod cizím jménem v 70. letech pro Odeon – pozn. red.) Jak se chovali křižáci, povraždili desetitisíce lidí, zničili celou kulturu… Plichta: Náboženství se stalo nástrojem určité politiky. Já jsem tomuto jejich triku nikdy nepodlehl. Je to nástroj, je to využívané.   Když začínalo Pražské jaro, obrodný proces, ptala jsem se svého táty, co se stane, když to nevyhrajeme, co může nastat? A on říkal: „No, v chaosu můžou nastat různé zvraty, například se může k moci prodrat i třeba církev.“ Já jsem vůbec nechápala, jak ho to napadlo. Seifertová: A už tenkrát. To byl tedy jasnozřivý.   On měl takové neuvěřitelné pablesky. Třeba v roce 1969, když vystoupil ze strany, napsal do nějakého fejetonu, který už oficiálně nevyšel: „Socialismus zůstane pouhou epizodou v životě našeho národa.“ Tehdy jsem netušila, jak to myslí. Ale teď vím, že toho litoval. Seifertová: Že se to nepovedlo.   Že to je ztracené. Že invaze převálcovala možnost skutečného socialismu, ne toho paskvilu… Seifertová: …který žádným socialismem nebyl…   …ale to, k čemu jsme směřovali v roce 1968. Západní Evropa koukala, co se tady děje, a Amerika se lekla a Rusové přijeli. Takže jeho věta, že to bude jenom epizoda a že se k tomu nevrátíme, mi dnes zní jinak. A připadá mi strašné, že jsme tu křižovatku nemohli zdolat. Dneska všichni říkají: Češi – ovce, ale vždyť tady vznikaly důležité myšlenky. To není jenom polohou země, že se tady rodili lidé, ať už to byl Hus, nebo Komenský, Havlíček, Masaryk… Jeden kámen vedle druhého, po kterých se dá přejít. Seifertová: Masaryk říkal: „Úspěšná politika je pouze politika sociální.“ Věděl, že lidi si rovni nejsou po žádné stránce. Něco jiného je rovnost před zákonem, ale říkal: „Povinností státu je zaručovat největší možnou míru sociální spravedlnosti.“ Neoliberálové pořád mluví o svobodě, ale svoboda bez sociální stránky? Nebo demokracie, která není sociální, co je to za demokracii?   Jaká svoboda, když ji chudý nepřežije? Seifertová: Neoliberalismus je zhouba. Ale on je to problém celé Evropy. Jsou teorie, že to, co se teď děje v Evropě, je konec evropské civilizace. Což je pravděpodobné. Budou nás válcovat Číňani. To jsme se dostali ale už někam jinam.   Tady je o tom… já to přečtu. Váš tatínek byl taky jasnozřivý: „Řekněte, co s básníky, / kteří chtějí být při tom, / až pod údery civilizace / začnou se rozsypávat nýty světa / a na bílých pláštích vědců / budou praskat švy?“ Seifertová: Říká se, že lidi jsou naštvaní. To není správné slovo. Jsou zoufalí a bezradní, jsou pohlceni starostmi o existenci, aby se udrželi v práci. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-17 19:29:48

Proč je stále víc neštěstí na železnici?

Hned na počátku chci zdůraznit, že železnici moc nerozumím, jen ji rád používám. Samozřejmě jsem zasažen množstvím železničních nehod z poslední doby, a tak o tom přemýšlím, možná nekompetentně, ale se zájmem napomoci. Vím jen, že naše republika se může pyšnit jednou z nejhustších železničních sítí na světě. Stalo se to díky průmyslovému rozkvětu českých zemí v Rakousku-Uhersku v průběhu 19. století. Kolem železnice tehdy vznikla celá řada nových profesí a zaměstnání. Matně si vzpomínám na názvy jako vachtr, hradlař, posunovač, výhybkář, strážný či výpravčí. Právě ten v červené čepici stojící na každém nádraží byl pro mě symbol našich železnic. Právě ten měl na starosti svůj rajón kolejí, právě ten měl na starosti i bezpečnost provozu, k čemuž měl k ruce celou tu škálu nejrůznějších povolání, výše zmíněných. Naše až zběsilá snaha všechno elektronizovat začala likvidovat tyto tradiční profese, které bezpečný provoz zajišťovaly celé století. Naše obecná snaha odlidšťovat naši práci a lidskou činnost nahrazovat sofistikovanou technologií je jednoduše zásah do původního provozu každé naší aktivity. Než se stačí „vychytat blechy“ a zaběhat nové technologie, tak budou problémy. Čím rychlejší změny, tím hůř. Nelze jednoduše vyřadit tyto profese, nelze zlikvidovat výpravčí, aniž bychom jasně nevěděli, jak nové systémy budou pracovat, a jak budou bezpečné. Také nelze ve snaze ušetřit lidskou práci přenášet a hromadit činnosti jednotlivých profesí na jednu osobu. Dřív byl v tramvaji či autobuse řidič, konduktér a revizor. Ve vlaku byl mašínfíra, konduktér a revizor. Každý se staral o svůj díl práce celého provozu. Jak začneme na jednu osobu navlékat další a další činnosti, abychom takzvaně ušetřili, nemohou se soustředit na tu svou hlavní činnost a mohou přijít závratné chyby a neštěstí. Konkrétně, když řidič autobusu řídí autobus a ještě třeba vybírá jízdné, musí se prostě převekslovat z jedné činnosti do druhé. Musí třeba dávat pozor, zda dává zpět správné mince, může se rozrušit, že to „zvoral“ a mezitím už jede a může ztratit soustředěnost a smysl pro silniční provoz. Podobně současný mašínfíra ve vlaku prý dělá řadu dalších funkcí, které dřív nedělal a mohl se zcela soustředit na bezpečnou jízdu. Nyní dělá řady jiných činností a nelze se divit, že lidský faktor někdy selže. Máme obecnou představu, že moderní technologie všechno zvládnou bez lidského zásahu, ale snaha o náhradu lidské činnosti za každou cenu je nebezpečná. Sebelepší technologie s různými hejblaty nemůže nahradit lidský mozek, lidskou pečlivost, lidskou starostlivost, lidskou pracovitost, lidskou svědomitost, lidskou odpovědnost, lidský zájem o svou práci, lidskou hrdost na svou profesi. Hradlaři, výhybkáři, výpravčí a ti ostatní pro svou práci žili celým svým tělem a myslí. Byli na ní hrdí a dělali první poslední, aby vše fungovalo. Elektronizace a sofistikovaná technologie nikdy nebudou hrdé na své práce. Na jedné straně šetříme tisíce za lidskou práci a na druhé straně vyhazujeme nezřízené miliardy za ajťácká hejblata. Ano, pokrok a sofistikované technologie nezastavíme, ale nelze je protlačovat za každou cenu s děsivou rychlostí, ale s rozvahou. Každopádně opuštěná nádraží v naší zemi jsou pro mě smutná mementa naší civilizace, která se mi zdá, jakoby se někdy utrhla z řetězu. Je třeba vzít zdravý selský rozum do hrsti a říct si, co je pro železnici a její bezpečný provoz dobré a co je špatné. Neřídit se jen pod tlakem nějakého technologického pokroku za každou cenu a každé profesi vymezit její místo. Mašinfíra bude vlak jen řídit a nebude zároveň třeba vachtrem, hradlařem, výhybkářem, dispečerem, atp. Nesmíme mu tak jeho profesi rozmělnit. Měl by být hrdý, že je mašinfíra, jako to vždy bylo. A pak to bude fungovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-09 19:32:31

Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti (ukázka z knihy)

New York osmdesátých let minulého století. Fiktivní příběh. Jisté dobře známé zavedené instituce, agentury a orgány veřejné správy. Veškeré postavy knihy jsou smyšlené, přesto fascinovaně sledujete přepečlivě zmapovaný pád Shermana McCoyea. Ačkoliv se děj odehrává v osmdesátých letech minulého století, kniha souzní s tématy soudobých zpráv. Je to příběh, který nikdy nezestárne a jeho zápletka je dechberoucí složitý stroj, jehož kolečka však do sebe perfektně zapadají.   Ukázka z knihy 1. Vládce vesmíru      Přesně v tom okamžiku, právě v takovém luxusním bytě na Park Avenue, kterými byl starosta tak posedlý… čtyřmetrové stropy… dvě oddělená křídla, jedno pro bílé anglosaské protestanty, kterým to patří, a druhé pro služebnictvo… ve vstupní hale klečel Sherman McCoy a snažil se připnout jezevčíka na vodítko. Podlaha haly z temně zeleného mramoru se zdála nekonečná a vedla dál a dál až k téměř dva metry širokému schodišti z ořechového dřeva vzpínajícímu se okázalým obloukem do hořejšího patra. Přesně ten typ bytu, u něhož jen při pouhém pomyšlení vzplanou v srdcích obyvatel celého New Yorku, a potažmo celého světa, plameny závisti a chamtivosti. Sherman však planul pouze naléhavým nutkáním ze svého super fantastického bytečku na půl hodiny vypadnout.      A tak tam klečí a zápolí se psem. Jak usoudil, jezevčík představoval jeho výjezdní vízum.      Při pohledu na nahrbeného Shermana McCoye v kostkované košili, khaki kalhotách a kožených mokasínech se silnou gumovou podrážkou byste nikdy nehádali, jak oslnivě většinou působí. Stále mlád… osmatřicetiletý… vysoký… téměř metr devadesát… parádní držení těla… parádní, skoro až pánovitě arogantní… stejné, jako má jeho tatík, známý Lev fi rmy Dunning Sponget… husté, nazrzle hnědé vlasy… dlouhý nos… výrazná brada… Tou svojí bradou, bradou rodu McCoyů, se pyšnil. I Lev měl stejnou, mužnou bradu, velikou a kulatou, takovou, jakou se honosili absolventi Yale na obrazech od Gibsona a Leyendeckera. Pohledná aristokratická brada, pokud by vás zajímalo, co si o ní myslel sám Sherman, také absolvent Yale.      V tom okamžiku však měl jeho vzhled oznamovat světu prosté: „Jdu jen vyvenčit psa.“      Zdálo se, že jezevčík ví, co ho čeká. Neustále se snažil před vodítkem uhýbat. Jeho krátké nožky na pohled klamaly. Když jste se ho pokoušeli chytit, proměnil se v tuhý šedesáticentimetrový svalnatý válec. Během potyčky po něm musel Sherman skočit. Dopadl na koleno a uhodil se o mramorovou podlahu. Bolest jej rozzuřila.      „No tak, Marshalle,“ mručel vztekle. „Stůj, sakra, klidně!“      Zvířátko znovu uhnulo a Sherman se znovu udeřil do kolena, a v tu chvíli nenáviděl nejenom tu chlupatou bestii, ale i svou ženu, protože ten snobsky okázalý lán mramoru se zde nacházel především kvůli její pomýlené představě o kariéře interiérové návrhářky. Malinkatá černá špička dámské lodičky –      – manželka stála přímo nad ním.      „Ty se ale umíš bavit, Shermane. Co to, pro boha živého, děláš?“      Aniž vzhlédl, odsekl: „Beru Marshalla na procháááázku.“      Slovo procházku se proměnilo v zaúpění, protože jezevčík se opět pokusil o úhybný manévr stranou a Sherman ho musel rychle obejmout paží kolem trupu.     „A víš, že tam prší?“      Stále bez vzhlédnutí: „Jo, vím.“ Konečně se mu podařilo připnout vodítko k obojku.      „Jsi na Marshalla najednou nějak hodný.“      Moment. To má být ironie? Má snad nějaké podezření? Vzhlédl. Ale usmívala se upřímně, vcelku vzato mile… vlastně moc hezky… Moje žena pořád vypadá dobře… jemné štíhlé rysy, velké zářivě modré oči, husté hnědé vlasy… Ale je jí čtyřicet!… S tím nic neudělá… Dneska pořád pěkná kost… Ale už zítra o ní budou říkat, jaká je to zachovalá ženská… není to její chyba… ale moje taky ne!      „Mám nápad,“ řekla. „Co kdybych vzala Marshalla ven já? Anebo řeknu Eddiemu. A ty půjdeš nahoru a přečteš Campbell pohádku před spaním? Udělalo by jí to velkou radost. Takhle brzy doma moc často nebýváš. Co ty na to?“      Upřeně se na ni podíval. Nejde o trik. Myslí to vážně. A přesto – šup šup šup – několik svižných tahů, pár pěkných větiček a… už je lapen! – zmítá se v oku pocitu viny a logiky! Aniž by se o to snažila.      Vědomí, že Campbell teď leží v postýlce – moje jediné dítě! – naprostá nevinnost šestileté dívenky! – a přeje si, aby jí přečetl pohádku… zatímco on teď dělá to, co dělá… ať už je to cokoliv… Pocit viny!… Skutečnost, že se většinou domů vracívá příliš pozdě a ani se s ní nevídá… Vina na vinu!… Zbožňuje Campbell! – miluje ji víc než cokoliv na světě!… a aby to bylo ještě horší – jak logicky to zní! Sladká tvářička, na niž právě hledí, patří manželce, která mu právě dala ohleduplný a pozorný návrh, logický návrh… tak logický, až mu vzal slova z úst! Na celém širém světě neexistovalo dost nevinných lží, jež by mohly nad takovou logikou zvítězit. A to se jen snaží být milá!      „No tak, běž,“ řekla. „Campbell bude mít takovou radost. O Marshalla se postarám.“      Svět se otočil vzhůru nohama. Co tady on, Vládce vesmíru, dělá? Klečí na podlaze, dohnán k tomu, že se pracně musí pokoušet vymýšlet nějaké nevinné lži, jež by přelstily logiku jeho manželky? Vládcové vesmíru se jmenovaly škaredé, obhrouble vypadající plastové panenky, se kterými si jeho, jinak dokonalá, dceruška tak ráda hrála. Panenky připomínaly skandinávské, posilovnou vymustrované bohy a měly jména jako Dracon, Ahor, Mangelred či Blutong. Dokonce i na plastové hračky vypadaly neobyčejně vulgárně. A přesto ho jednoho krásného dne – v záchvatu euforie poté, co neudělal nic jiného, než zvedl telefon a přijal objednávku na koupi dluhopisů s nulovým kuponem, které mu vzápětí vynesly provizi ve výši 50 000 dolarů – prostě jen tak tato fráze zničehonic napadla. Na Wall Street se on a pár dalších – kolik? – tři sta, čtyři či pět set jedinců? – stali přesně tímhle… Vládci vesmíru. Tady neexistovaly… naprosto žádné hranice! Pochopitelně by ho nikdy ani ve snu nenapadlo toto označení byť jen pošeptat živé duši. Nebyl cvok. Nicméně se té myšlenky nedokázal zbavit, pořád mu zněla v hlavě. A tak tady, pěkně prosím, Vládce vesmíru klečí na podlaze vedle psiska, svázán do kozelce vlídností, pocitem viny a logikou… Proč jí to (jakožto Vládce vesmíru) prostě nemůže normálně vysvětlit? Koukni, Judy, pořád tě miluji a miluji naši dceru, i náš dům a náš život miluji a nic na tom nechci měnit – jde jen o to, že já, Vládce vesmíru, mladý muž pořád v plné síle, kterému v žilách koluje horká krev, si čas od času, když se planety pohnou a přijde na mě nutkání, zasloužím dostat něco víc –      – ale věděl, že by žádnou z těchto myšlenek nikdy nedokázal vyslovit nahlas. A tak mu v hlavě začala kypět zášť… Svým způsobem si to zavinila sama, není -liž pravda… Ty ženské, ke kterým se teď, jak se zdá, upíná… takové… takové… a v tom okamžiku se mu v hlavě zrodilo přesné označení… společenské kostry… záměrně se udržují tak hubené, vyzáblé, že vypadají jako na rentgenových snímcích… kostry prosvícené světlem lamp… zatímco klevetí o interiérech a zahradních architektech… a chodí do posiloven a fitcenter s vychrtlými údy nacpanými do elastických přiléhavých legín… a to Judy nijak nepomáhá, že! Jen se podívejte na ten ztrhaný obličej a vyzáblý krk… zaměřil se na její obličej a krk… utahané… o tom není sporu… fitness kurzy… mění se v jednu z nich!      Tím v sobě dokázal vykřesat akorát tak dost zášti, aby mohl vzplát věhlasný divoký temperament McCoyů.      Cítil, jak mu zahořela tvář. Sklonil hlavu a řekl: „Judyyyyy…“ Řev lva zaznívající skrz stisknuté zuby. Dal k sobě palec, ukazovák a prostředník levé ruky a zvedl spojené prsty před zaťatou čelist. Z očí mu šlehaly plameny.      „Tak podívej… chystám – se – vyvenčit – psa… a – tak – vyvenčím – psa… je to jasný?“      Ještě ani nedomluvil, a už si uvědomil, že se chová naprosto nepřiměřeně… ale nedokázal se ovládnout. Ostatně v tom se skrývá tajemství prchlivosti rodu McCoyů… na Wall Street… kdekoliv… pánovitá přemrštěnost.      Judy stiskla pevně rty. Pohodila hlavou.      „Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné,“ řekla bezbarvým hlasem. Otočila se, přešla mramorem vykládanou halu a vyšla po honosném schodišti.      Pořád vkleče za ní hleděl, ale neotočila se. Jen si posluž, dělej, co uznáš za vhodné. Právem ji usadil. Levou zadní. Ale bylo to mrzké vítězství.      Další bodnutí ostnu viny.      Vládce vesmíru se zvedl a podařilo se mu vsoukat do kabátu, aniž by pustil vodítko. Obnošený, leč působivý pogumovaný britský jezdecký plášť do deště zdobila spousta klop, řemínků a přezek. Koupil ho u Knouda na Madison Avenue. Kdysi považoval jeho ošuntělost za přesně to pravé, odpovídající tehdy tak módnímu stylu Starých bostonských křápů (1.). Teď už si tím nebyl tak jistý. Škubl vodítkem, vyšel s jezevčíkem ze vstupní haly do vestibulu a přivolal výtah.      Před dvěma lety se majitelé bytů v domě rozhodli nechat předělat výtahy na automatizovaný provoz, aby nemuseli nadále platit Irům a Portoričanům z Bronxu 200 000 ročně za čtyřiadvacetihodinovou obsluhu. Ten večer to Shermanovi zcela vyhovovalo. V tom ohozu s kroutícím se psiskem na vodítku se necítil na to, trčet ve výtahu s chlápkem oblečeným jako plukovník rakouské armády z roku 1870. Výtah se rozjel a zastavil o dvě patra níže. Browning. Otevřely se dveře a do výtahu vstoupila mohutná postava Pollarda Browninga s hladce vyholenou tváří. Browning si Shermana s jeho venkovským úborem a se psem změřil od hlavy k patě a beze stopy úsměvu pronesl: „No nazdar, Shermane.“      Slova „No nazdar, Shermane,“ visela na konci třímetrové tyče a v pouhých šesti slabikách hladce doručila celé poselství: „Ty, tvoje hadry a to tvoje zvíře jsou ostudnou skvrnou na mahagonových stěnách našeho nového výtahu.“      Sherman se vzteky neznal, ale sehnul se a zvedl psa do náruče. Browning byl předsedou bytového družstva domu. Typický hošík z New Yorku, jehož lůno jeho matky povilo již jako padesátiletého partnera firmy Davis Polk a prezidenta Městského sdružení. Bylo mu teprve čtyřicet, ale posledních dvacet let vypadal na padesát. Vlasy měl hladce sčesané dozadu přes kulatou lebku. Na sobě měl bezvadný tmavomodrý oblek bez poskvrnky, bílou košili a kostkovanou kravatu, ale žádný plášť do deště. Postavil se čelem ke dveřím výtahu, na chvíli pootočil hlavu, ještě jednou sjel Shermana pohledem, a beze slova se znovu otočil zpátky ke dveřím.      Sherman znal Browninga od dob, kdy spolu jako kluci chodili do Buckleyovy základní školy. Browning bývával tlustý, kyprý a panovačný malý snob, který už ve věku devíti let dokázal moc pěkně všechny obeznámit se senzační novinkou, že McCoy je jméno křupanské (a křupanská rodina) stejně jako Hatfi elds, zatímco to jeho, Browning, patří skutečným, kovaným Newyorčanům, potomkům původních holandských osadníků, již kolem roku 1600 osídlili území dnešního New Yorku. Volával na Shermana „Sherman McCoy, buranskej kovboj.“      Když výtah dojel do přízemí, podotkl Browning: „Víš o tom, že prší?      „Vím.“      Browning pohlédl na jezevčíka a zavrtěl hlavou. „Sherman McCoy. Přítel nejlepšího přítele člověka.“      Sherman cítil, jak opět brunátní. „To je všechno?“      „Co jako?“      „Měl jsi osm pater na to, abys vymyslel něco vtipnýho, a tohle je všechno?“ Mělo to vyznít jako vlídný sarkasmus, ale Sherman si uvědomoval, že pod uhlazenou hladinou doutná vztek.      „Netuším, o čem to mluvíš,“ řekl Browning a pokračoval v chůzi. Portýr se usmál, kývl na pozdrav a otevřel mu dveře. Browning vyšel z domu a pod ochranou markýzy nad vchodem došel až k přistavenému vozu. Čekající šofér mu otevřel dveře. Ani kapka nedopadla na jeho vyparáděná záda a on odplul, hladce a dokonale zmizel v roji zadních světel vozů směřujících dolů po Park Avenue. Elegantní obtloustlá záda Pollarda Browninga netížil žádný odrbaný jezdecký pršiplášť.      Ve skutečnosti jen krápalo a nefoukal vítr, ale jezevčík přesto nic takového nehodlal podstupovat. Začal se v Shermanově náručí kroutit. Ta malá bestie má ale sílu! Sherman postavil psa na koberec pod markýzou a s vodítkem v ruce vykročil do deště. Ve tmě vypadaly domy na protější straně ulice jako zasmušilá černá zeď zadržující rudě purpurové nebe nad městem, které hořelo jako rozpálené horečkou.      Páni, tady venku to nebylo zas až tak špatné. Sherman zatahal za vodítko, jenomže psík zaťal drápky do koberce.      „Tak pojď, Marshalle.“      Vrátný u dveří je sledoval.      „Myslim, že z toho není zrovna dvakrát vodvázanej, pane McCoy.“      „Ani já ne, Eddie.“ A to nezmiňuji ten tvůj komentář, řekl si v duchu Sherman. „Tak pojď, no tak… jdeme, Marshalle.“      To už stál Sherman na dešti a silně tahal za vodítko. Jezevčík se ani nehnul. Zvedl ho tedy, odnesl z umělohmotného koberce a postavil na chodník. Pes se pokusil zdrhnout zpátky ke dveřím. Sherman nemohl povolit vodítko ani o píď, jinak by se ocitl znova na začátku. A tak tam se psem stáli, každý na jednom konci napjatého vodítka, a tahali. Žabomyší válka mezi mužem a psem… na Park Avenue. Proč, kruci, nejde vrátný zpátky dovnitř tam, kam patří?      Sherman vší silou škubl vodítkem. Jezevčík se smýkl o několik centimetrů po chodníku. Bylo slyšet, jak o něj drhne drápky. Když potáhne dostatečně silně, třeba to vzdá a půjde za ním, aby nebyl vláčen.      „Tak pojď, Marshalle! Jdeme jenom za roh!“      Znovu škubl vodítkem a vší silou zatáhl. Pes popojel o necelý metr dopředu. Klouzal. Odmítal jít. Odmítal se podvolit. Zdálo se, že střed gravitace té potvory leží uprostřed zeměkoule. Jako by se Sherman snažil táhnout saně s pytlem cementu. Bože, jen se dostat kousek dál za roh. Nic jiného nepotřeboval. Proč se ty nejjednodušší věci – znovu prudce škubl vodítkem a nepřestával táhnout. Nakláněl se jako námořník ve vichřici. Pod pogumovaným kabátem mu začínalo být vedro. Po tváři mu stékal déšť. Jezevčík měl tlapky široce roztažené. Svaly na zádech mu vystupovaly. Zmítal sebou a škubal se ze strany na stranu. Krk měl natažený. Díky bohu, že alespoň neštěká! Klouzal po chodníku. Bože, bylo to slyšet! Bylo slyšet, jak mu o něj škrábou drápky. Nehodlal ustoupit ani o píď. Sherman s hlavou sklopenou a rameny vtaženými vláčel zvíře za sebou temnotou a deštěm po Park Avenue. Cítil, jak mu za krk stéká voda.      Dřepl si a psa zvedl. Koutkem oka přitom zachytil vrátného Eddieho. Pořád se dívá! Pes se začal kroutit a vrtět. Sherman zakopl. Podíval se dolů. Kolem nohou se mu obmotalo vodítko. Belhavě se s vodítkem kolem kotníků vydal po chodníku. Konečně se dostal za roh k telefonní budce. Postavil psa na zem.      Bože! Málem mu zdrhnul! Sherman chytí vodítko na poslední chvíli. Potí se. Vlasy má zmáčené deštěm. Srdce mu prudce buší. Navlékne si vodítko na ruku. Pes se pořád vzpírá. Vodítko se znovu omotává Shermanovi kolem nohou. Zvedne sluchátko a přidrží si ho ramenem u ucha. Vyloví z kapsy čtvrťák a vhodí ho do přístroje.      Vytočí číslo. Tři zazvonění. Ženský hlas: „Haló?“      To není Mariin hlas. Sherman usoudí, že musí patřit její kamarádce Germaine, té, od které si byt pronajímá.      Řekne tedy: „Mohu, prosím, mluvit s Marií?“      Žena odvětí: „To jsi ty, Shermane?“      Ježíš! Do prdele! Judy! Vytočil číslo vlastního bytu. Ohromením zkoprní!      „Shermane?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Zavěsí. Ach, panebože. Co má dělat? Vylže se z toho. Když se ho na to zeptá, řekne, že netuší, o čem mluví. Vždyť neřekl více než pět nebo šest slov. Jak by si mohla být jistá?      Ale to nebylo k ničemu. Pochopitelně, že si bude si jistá, bez debat! Navíc mu lhaní nikdy moc nešlo. Uvidí mu až do žaludku. Jenomže co jiného může dělat?      Stál tam v dešti a ve tmě vedle telefonní budky. Voda mu stékala za límec košile. Těžce oddychoval. Snažil se představit si, jak zlé to bude. Co udělá? Co mu řekne? Jak moc bude naštvaná? Tentokrát bude mít v ruce skutečně hmatatelný důkaz. Pokud bude chtít udělat scénu, má ji mít. Choval se vážně jako idiot. Jak mohl něco takového udělat? Spílal sám sobě. Veškerý vztek na Judy ho přešel. Dokáže se z toho vylhat, anebo to tentokrát skutečně podělal? Opravdu jí ublížil?      Zčistajasna si všiml postavy, blížící se k němu v mokrých černých stínech budov a stromů po chodníku. I na vzdálenost patnácti metrů si uvědomil hlubokou obavu, hluboce zakořeněnou v podvědomí všech obyvatel Park Avenue jižně od Devadesáté šesté ulice – mladý černoch, vysoký, vytáhlý, v bílých teniskách. Už je jen dvanáct metrů daleko. Deset. Sherman na něj upřeně hledí. No, dobrá, tak pojď! Já neustoupím! Tohle je moje teritorium! Neuhnu žádnému pouličnímu chuligánovi!      Mladík se najednou otočil o devadesát stupňů a přešel na chodník na druhé straně ulice. Když pohlédl na Shermana, chabé žlutavé světlo sodíkové výbojky pouliční lampy mu na chviličku ozářilo tvář. Přešel na druhou stranu! Takové štěstí!      Shermana McCoye ani na chviličku nenapadlo, že to, co mladík zahlédl, byl osmatřicetiletý běloch, na kost promočený chlap navlečený do nějakého militantně vypadajícího hubertusu olepeného řemínky a přezkami, který v náručí svírá divoce se zmítající zvíře a s očima navrch hlavy si mluví sám pro sebe.      Sherman stál vedle budky, zrychleně dýchal, téměř lapal po dechu. Co si teď počne? Cítil se natolik poraženecky, že měl chuť se rovnou vrátit domů. Jenže pokud se vrátí hned, bude to jasné, nebo ne? Nešel ven se psem, ale zavolat si. Navíc ať už Judy řekne cokoliv, není na to připraven. Potřebuje přemýšlet. Potřebuje poradit. Potřebuje dostat tu tvrdohlavou psí bestii někam do sucha.      A tak vytáhl z kapsy další čtvrťák a vylovil z paměti Mariino číslo. Soustředil se, vtloukl si ho do hlavy a pak jej s těžkopádnou rozvážností vytočil, jako by snad ten zvláštní vynález, telefon, používal poprvé.      „Prosím?“      „Marie?“      „Ano?“      Nehodlal nic riskovat. „To jsem já.“      „Shermane?“ Znělo to jako Šérméne. Nyní si byl Sherman jist. Tohle je určitě Maria. Ten typ jižanského dialektu, při kterém se některé samohlásky vyslovují dlouze a jiné krátce. Pojď sem bylo pocém, děcka byla děcká, prosím bylo prosim.      „Poslouchej,“ řekl, „za chvíli jsem u tebe. Stojím v budce jenom pár bloků daleko.“      Chvíli bylo ticho, které pochopil jako projev vyjádření jejího podráždění.      Nakonec: „Kde k čertu vězíš?“ Kdé k čértu vězíš?      Sherman se rozmrzele uchechtl. „Hele, hned jsem u tebe.“      Schodiště činžovního domu se pod Shermanovými kroky prohýbalo a sténalo. Jednotlivá poschodí ozařovaly nezakryté dvaadvacetiwattové kruhové zářivky, známé jako Svatozáře pana domácího, jež vrhaly na stěny natřené erární zelenomodrou barvou mdlou tuberkulózní záři. Sherman prošel kolem dveří s nespočetným množstvím zámků navrtaných v opile nerovnoměrných řadách nad sebou. Zámky měly bezpečnostní kryty proti vylomení, zárubně dveří kryly kovové pláty proti vypáčení a samotné panely dveří zakrývaly speciální desky zabraňující jejich vtlačení dovnitř.      V bezstarostných momentech, kdy v království boha a krále plodnosti Priapa vládl klid a mír, Sherman stoupal nahoru za Marií svižným krokem a s romantickým požitkem. Jak bohémské! Jak… skutečné to tady je! Jak dokonale vhodné pro chvilky, kdy Vládce vesmíru odhazuje upjaté dekorum Park Avenue a Wall Street a pouští ze řetězu své darebné hormony! Maria si garsonku, takzvané hnízdečko, umístěnou na konci chodby ve čtvrtém patře, pyšnící se skříní namísto kuchyně a další namísto koupelny, pronajímala od své přítelkyně Germaine – naprosto dokonalé místo. To Germaine byla zcela jiná kapitola. Sherman se s ní setkal dvakrát. Postavou připomínala požární hydrant a na horním rtu jí bujel divoký porost chlupů, v podstatě knírek. Sherman nepochyboval, že je lesba. No a co? Celé je to tak skutečné! Olezlé! Neřestné. New York sám. Příval ohně ve slabinách!      Ten večer však Priapus vypadl ze sedla. Ten večer na ramena Vládce vesmíru doléhala tíha toho ponurého, dříve honosného, typického činžovního domu New Yorku z tmavého pískovce.      Jedině jezevčík byl štěstím bez sebe. Křepce vláčel bříško nahoru po schodišti. Teplé, suché a důvěrně známé místo. Když Sherman stanul před Mariinými dveřmi, překvapeně zjistil, že nemůže popadnout dech. Potil se. Pod jezdeckou pláštěnkou, kostkovanou košilí a trikem měl tělo celé rozpálené.      Ještě než stačil zaklepat, dveře se pootevřely na třicet centimetrů a v nich stála Maria. Dveře nechala přivřené. Stála tam a měřila si Shermana od hlavy k patě, jako by se zlobila. Z očí nad dokonalými vysokými lícními kostmi sršely blesky. Krátké mikádo připomínalo černou kapuci. Našpulené rty vytvořily písmeno o. Znenadání se usmála a pak se začala chichotat. Z nosu jí vycházela malá frkání, jak se snažila smích potlačovat.      „No tak,“ řekl Sherman, „pusť mě dál! Jen počkej, až ti budu vyprávět, co se mi stalo.“      Nato Maria otevřela dveře dokořán, ale místo aby jej nechala vstoupit, opřela se o zárubeň, překřížila nohy, založila si ruce na prsou, upřeně hleděla na Shermana a chichotala se. Na nohou měla kožené lodičky s vysokým podpatkem a černobílým šachovnicovým vzorem. Sherman se v botách moc nevyznal, ale tušil, že tyhle jsou přesně podle poslední módy. Maria si oblékla velmi krátkou, na míru šitou bílou gabardénovou sukni, jež zdůrazňovala její štíhlý pas. Sukně končila dobrých deset centimetrů nad koleny a odhalovala nohy, v Shermanových očích nohy baletky. Bílá hedvábná blůzka odkrývala horní polokoule ňader. Ve světle malinké předsíňky působila její postava jako vystupující reliéf – ty tmavé vlasy, lícní kosti a nádherné rysy tváře, ty výrazně vykrojené rty, krémová blůza a krémová oblá ňadra a ty zářivé, tak nonšalantně překřížené nohy.      „Shermane…“ Šeeermené. „Víš co? Jseš rozkošnej. Přesně jako můj malej bráška.“       To Vládce vesmíru lehce otrávilo, nicméně vešel dovnitř, a když procházel kolem ní, řekl: „Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      Maria pohlédla dolů na psa, který očichával koberec, aniž by ve dveřích změnila postoj. „Nazdar, Marshalle!“ Máršalé. „Marshalle, ty jeden promočenej tlustej saláme.“      „Počkej, až ti povím…“      Maria se rozesmála a zavřela dveře. „Shermane… vypadáš, jako kdyby tě někdo právě… zmačkal,“ udělala rukama gesto připomínající muchlání papíru – „a zahodil.“      „Jo, přesně tak se i cítím. Jen počkej, až ti řeknu, co se mi stalo.“      „Úplně jako můj bráška. Každej den chodil ze školy domů s trikem vyhrnutým z kalhot a odhaleným pupíkem.“      Sherman se podíval dolů. Vskutku. Kostkovaná košile se mu vyhrnula z kalhot a byl mu vidět pupík. Zastrčil košili zpátky, ale jezdeckou pláštěnku si nesundal. Nechtěl si tu udělat pohodlí. Nemohl se příliš zdržet. A nevěděl úplně přesně, jak to Marii vysvětlí.      „Brácha se každej den ve škole porval…“      Sherman přestal poslouchat. Mariin bráška už ho unavoval, ani ne tak kvůli tomu, že tím naznačovala, že i on sám je dětinský, ale proto, že o tom pořád mlela. Na první pohled Maria Shermanovi nikdy nepřipadala jako ideál typické Jižanky. Vypadala spíš jako Italka či Řekyně. Ale žvanila jako Jižanka. Slova jí bez ustání vybublávala z úst. Pořád ještě mlela, když Sherman prohlásil: „Víš, zrovna jsem ti volal z budky. Chceš vědět, co se stalo?“      Maria se otočila a přešla pár kroků doprostřed bytu, obrátila se a zaujala pózu s hlavou skloněnou ke straně a s rukama v bok. Bezstarostným způsobem předsadila jednu nohu v lodičce na podpatku před druhou, narovnala ramena, lehce se prohnula v zádech, vypjala ňadra a řekla: „Všiml sis něčeho nového?“      O čem to sakra mluví? Sherman neměl na nic nového náladu. Přesto si ji pečlivě prohlédl. Má nový účes? Nějaký šperk? Kristepane, její manžel ji zasypával tolika šperky, kdo to má pořád sledovat? Ne, musí to být něco v pokoji. Těkal očima kolem. Místnost měla patrně kdysi před sto lety sloužit jako dětský pokoj. Nacházel se tu malý arkýř se třemi křídlovými okny a sedátkem pod nimi. Přeletěl zrakem nábytek… tři stejné staré židle z ohýbaného dřeva, stejný škaredý humpolácký dubový stolek s jednou nohou, stejná stará matrace na pružinovém roštu s přehozem z manšestru a třemi nebo čtyřmi kašmírovými polštářky, jež měly za úkol navozovat vzhled divanu. Celé to místo křičelo – nouzovka. Každopádně se tam ale nic nezměnilo.      Sherman zavrtěl hlavou.      „Vážně ne?“ Maria kývla hlavou směrem k posteli.      Teď to Sherman spatřil. Nad postelí visel malý obrázek v obyčejném rámečku ze světlého dřeva. Popošel o pár kroků blíž. Na obrázku byl nahý muž zezadu. Kresba načrtnutá hrubými tahy černé barvy, způsobem, jakým by snad mohlo malovat osmileté dítě, za předpokladu, že by osmileté děcko něco pohnulo k tomu, aby namalovalo nahého muže. Vypadalo to, že se muž sprchuje, alespoň nad hlavou měl něco, co mohla být hlavice sprchy, ze které se řinuly lajdácky načmárané černé čárky. Zdálo se, že se muž sprchuje v naftě. Byl opálený a na kůži měl nechutné šmouhy levandulové barvy připomínající spáleniny. Taková mazanice… Nechutné… ale z obrazu vyzařovala posvátná záře opravdového umění, a Sherman proto s upřímným ohodnocením zaváhal.      „Kdes to vzala?“      „Líbí se ti? Znáš ho?“      „Koho?“      „Filippa Chirazziho.“      „Ne, neznám.“      Usmívala se. „V Timesech o něm napsali celý článek.“      Sherman nechtěl vypadat jako ignorantský omezenec z Wall Street a znovu si začal to umělecké dílo prohlížet.      „No, má to jistou… jak bych to vyjádřil?… Přímost.“ Bojoval s touhou být ironický. „Kdes to vzala?“      „Filippo mi ho dal.“ Velmi radostně.      „Jak štědré.“      „Arthur si od něj koupil čtyři obrazy, úžasné, ohromné.“      „Ale Arthurovi ho nedal. Dal ho tobě.“      „Chtěla jsem taky jeden. Ty velké patří Arthurovi. Navíc, Arthur by nerozeznal Filippa od… od, nevím od koho, kdybych mu to neřekla.“      „Hm.“      „Tobě se nelíbí, viď?“      „Líbí. Ale popravdě řečeno, jsem vynervovanej. Zrovna jsem udělal zatracenou pitomost.“      Maria přestala pózovat a posadila se na okraj postele aspirující na divan, jako by říkala: „Tak dobře, jsem připravena tě vyslechnout.“ Dala si nohu přes nohu. Sukně se jí vyhrnula až do půlky stehen. A i když její nohy, ty její exkluzivní boky a stehna, zrovna teď nebyly na pořadu dne, Sherman z nich nedokázal spustit oči. V punčochách se leskly. Zářily. S každým pohybem se ta nádhera třpytila.      Sherman zůstal stát. Jak se chystal Marii vysvětlit, neměl moc času.      „Vzal jsem Marshalla na procházku.“ Marshall ležel natažený na koberečku. „Pršelo. A on se začal vzpouzet.“      Když se dostal k části s telefonem, i jen pouhým popisováním celé té události se znatelně rozrušil. Všiml si, že Maria rozrušení, pokud tedy nějaké cítila, úspěšné skrývá, ale Sherman se nedokázal zklidnit. Zaníceně se pustil do emocionálního jádra pudla, do toho, jak se cítil hned potom, co zavěsil – a Maria ho přerušila pokrčením rameny a lehkým mávnutím ruky.      „Shermane, o nic nejde.“ Šérmené, o nic nejdééé. ¨      Zíral na ni.      „Vždyť jsi jen telefonoval. Nechápu, proč jsi prostě neřekl: ,Ach, promiňte, volám přítelkyni Marii Ruskinové.‘ To bych udělala já. Nikdy se nenamáhám Arthurovi lhát. Neříkám mu každou kravinu, ale nelžu mu.“      Mohl by býval použít tak nestoudnou taktiku? Nechal si to projít hlavou. „Hmmmmm.“ ¨      Vyšlo to z něj jako zasténání. „Nevím, jak bych asi mohl jít večer v půl desátý ven s tím, že jdu vyvenčit psa, a pak zavolat a říct: ,Ach, promiň, já jsem vlastně šel ven, abych zavolal Marii Ruskinové.‘“      „Víš, jaký je mezi námi rozdíl, Shermane? Tobě je tvojí ženy líto, ale mně mýho muže ne. Arthurovi bude v srpnu dvaasedmdesát. Když si mě bral, věděl, že mám svoje přátele, a věděl, že mu nejsou sympatický, a on měl zase svoje kámoše a věděl, že ty nemám ráda já. Nemůžu je ani vystát. Všechny ty starý Židáky… Nekoukej na mě, jako bych řekla něco strašnýho! Takhle o nich mluví Arthur. O Židácích a o gójích a mně říká šiksa. Dokud jsem ho nepotkala, nikdy jsem nic z toho neslyšela. To já jsem ta, která si vzala Žida, ne ty, to já musela během posledních pěti let spolknout hromadu těchhle židovskej keců, a tak z toho můžu něco použít, když se mi zachce.“      „Řeklas mu, že tu máš svůj vlastní byt?“ „Pochopitelně, že ne. Řekla jsem ti, že mu nelžu, ale neříkám mu o všech prkotinách.“      „Tohle je prkotina?“      „Není to tak důležitý, jak si myslíš. Je to otrava. Majitel zas dělá povyk.“      Maria vstala, došla ke stolku, vzala z něj list papíru, podala ho Shermanovi a znovu si sedla na kraj postele. Byl to dopis od právnické fi rmy Golan, Shander, Morgan a Greenbaum pro paní Germaine Bollovou ohledně jejího postavení nájemce v bytě s regulovaným nájemným vlastněným společností s ručením omezením Winter Real Properties. Sherman se nedokázal soustředit. Neměl chuť to řešit. Maria pořád odbíhala od tématu. Připozdívalo se.      „Já nevím, Marie. To si musí vyřešit Germaine.“      „Shermane?“ ¨      Usmívala se s pootevřenými rty. Vstala. ¨      „Shermane, pojď sem.“      Popošel k ní několik kroků, ale nechtěl se dostat moc blízko.      Výraz na její tváři napovídal, že ona má na mysli velice blízko. „Ty si myslíš, že máš doma průšvih, ale vždyť jsi neudělal nic jiného, než zatelefonoval.“      „Ha. Já si nemyslím, že mám průšvih, já to vím.“      „No, dobře, takže, když už teda průšvih máš a zatím jsi nic neudělal, třeba bys možná něco udělat měl, protože teď už je to stejně jedno.“ ¨      Pak se ho dotkla.      Bůh Priapus, dosud k smrti vyděšený, povstal z mrtvých.      Natažený na posteli Sherman letmo pohlédl na jezevčíka. Ta bestie vstala z koberečku a šla k posteli. Dívala se na ně a vrtěla ocáskem.      Prokristapána! Nemůže čistě náhodou existovat nějaký způsob, jakým by pes mohl dát najevo… Něco, čím psi dávají najevo, že viděli… Judy se ve zvířatech vyzná. Dělala z každé Marshallovy nálady vědu, až to bylo odporné. Neexistovalo něco, co jezevčíci dělají, když se stanou svědky… Ale potom se jeho nervová soustava začala tavit a bylo mu to jedno.      Jeho veličenstvo, bůh, nejpradávnější z pradávných králů Priapos, Vládce vesmíru, necítil žádné výčitky svědomí.      Sherman si odemkl dveře a schválně tropil větší familiární hluk než obvykle.      „Hodný Marshall, moc hodný.“      Hlučně si svlékal pogumovaný kabát, cinkal přezkami a utrousil několik uf.      Po Judy ani vidu.      Z mramorové haly vedly dveře do obýváku, jídelny a malé knihovny. Každá místnost vyzařovala dobře známé světlo a vycházely z ní odlesky vyřezávaného dřeva, broušeného skla, krémově bílého hedvábí, glazurovaného laku a ostatních dechberoucích a nesmírně nákladných úprav, provedených jeho manželkou, tou aspirující dekoratérkou. Pak si všiml. Veliký kožený ušák, který normálně stál čelem ke dveřím do haly, byl otočen na druhou stranu. Těsně nad opěradlem vykukoval vršek Judyiny hlavy. Vedle křesla stála lampa. Vypadalo to, že si Judy čte.      Postavil se do dveří.      „Tak! Jsme zpátky!“      Žádná odpověď.      „Mělas pravdu. Promokl jsem a Marshall nebyl radostí bez sebe.“      Nepodívala se na něj. Z ušáku se ozval pouze její hlas.      „Shermane, když chceš mluvit s někým jménem Maria, proč místo toho voláš mně?“      Sherman vkročil do místnosti.      „O čem to mluvíš? Když chci mluvit s kým?“      Ten hlas: „Ale proboha živého. Nenamáhej se, prosím, lhát.“      „Lhát – o čem?“ Pak Judyina hlava vykoukla na jedné straně ušáku. Ten pohled, jaký mu uštědřila! Se srdcem v kalhotách se Sherman vydal směrem ke křeslu.      Tvář jeho ženy obklopená aureolou jemných hnědých vlasů byla stažená v čiré agonii.      „Judy, o čem to mluvíš?“      Nejprve nebyla rozčilením schopna slova. „Přála bych si, abys viděl, jak uboze se tváříš.“ „Já netuším, o čem to mluvíš!“      Pronikavý tón jeho hlasu ji rozesmál.      „Takže, Shermane! Vážně tu hodláš stát a tvrdit mi do očí, že jsi sem nevolal a nechtěl mluvit s někým jménem Maria?“      „S kým?“      „S nějakou malou štětkou, pokud bych musela hádat, jménem Maria.“      „Judy, přísahám Bohu, netuším, o čem mluvíš! Venčil jsem Marshalla! Já nikoho jménem Maria ani neznám! Někdo sem volal a chtěl mluvit s nějakou Marií?“      „Aaaach!“ Krátké zaúpění vyjadřující nevíru. Vstala a podívala se mu přímo do očí. „Stojíš tu přede mnou! Myslíš si, že nepoznám tvůj hlas v telefonu?“ ¨      „Možná poznáš, ale dnes večer jsi ho neslyšela. Přísahám Bohu.“      „Lžeš!“ Zle se usmála. „A jsi mizernej lhář. A mizernej chlap. Myslíš si, jak nejsi úžasnej, ale jsi tak ubohej. Lžeš, že je to tak?“      „Nelžu. Přísahám Bohu, vzal jsem Marshalla na procházku a vrátil se sem a prásk – jako, já skoro nevím, co říct, protože vážně netuším, o čem to mluvíš. Chceš po mně, abych souhlasil s negativním předpokladem.“      „Negativní předpoklad.“ Z noblesní fráze odkapávalo znechucení. „Byl jsi pryč dost dlouho. Stihnuls jí dát pusu na noc a pěkně ji uložit do postele?“      „Judy…“      „Stihnuls?“      Sherman odvrátil oči od jejího zuřivého pohledu, zvedl ruce dlaněmi nahoru a vzdychl.      „Poslouchej, Judy, ty se úplně… naprosto… neskonale mýlíš. Přísahám Bohu.“      Upřeně na něj hleděla. Najednou měla v očích slzy. „Ach, tak ty přísaháš Bohu. Ach, Shermane.“ Začínala popotahovat. „Já nehodlám – jdu nahoru. Támhle je telefon. Tak proč jí nezavoláš odsud?“ Hlas se jí zajíkal pláčem. „Je mi to jedno. Je mi to vážně fuk.“      Vyšla z pokoje. Slyšel, jak cestou ke schodišti klapají podpatky po mramorové podlaze. ¨      Sherman šel ke stolu a sesunul se do otáčecí židle od známého anglického návrháře Hepplewhitea. Zrak mu padl na římsu táhnoucí se podél stropu malého pokoje. Z bohatě vyřezávaného indického sekvojového dřeva vystupovaly reliéfy postav pospíchajících po městském chodníku. Judy si římsu nechala vyrobit v Hongkongu za omračující cenu… mých peněz. Pak se předklonil. K čertu s ní. Zoufale se snažil znovu rozdmýchat plameny oprávněného rozhořčení. Rodiče nakonec měli pravdu, že ano? Zasloužil si někoho lepšího. Judy byla o dva roky starší než on a jeho matka řekla, že to může být problém – což, způsobem, jakým to řekla, znamenalo, že to bude problém. A dal na ni? Kdepak. Jeho otec, pravděpodobně odkazuje na Cowlese Wiltona, který měl krátké nezdařené manželství s jakousi neznámou židovskou holkou, prohlásil: „Není zrovna tak snadné zamilovat se do nějaké bohaté dívky z dobré rodiny?“ A dal na něj? Ne, ne, kdepak. A všechny ty roky se Judy, dcera profesora historie ze Středozápadu – profesor historie ze Středozápadu! – chovala jako intelektuální aristokratka – jo, ale nevadilo jí přitom používat jeho peníze a jméno jeho rodiny, aby se dostala mezi tu svou novou společenskou smečku, rozjela to svoje dekoratérské podnikání a skandalizovala jejich jméno a jejich apartmá na stránkách těch sprostých levných plátků, jako byl ten o ženské módě zvaný W a Architectural Digest a další podobné, že? Ó, ne, ani na vteřinku! A co z toho má on? Čtyřicítku na krku hopkající neustále do fi tness centra – ¨      – a najednou ji spatří takovou, jako tenkrát poprvé v tu noc před čtrnácti lety ve Village v bytě Hala Th orndika se zdmi vymalovanými čokoládovou hnědou a ohromným stolem pokrytým obelisky a davem, o hodně více než bohémským, pokud tedy chápal výraz bohémský správně – tu dívku se světle hnědými vlasy a krásnými, velice krásnými rysy a rozevlátými sporými šaty, které tolik odhalovaly z jejího dokonalého útlého těla. A najednou cítí ten nepopsatelný způsob, jakým se spolu dokázali tak dokonale od všeho izolovat a zakuklit se v jeho malém bytě na Charles Street a v jejím bytečku na Západní devadesáté, imunní vůči všemu, co na něj uvalili jeho rodiče, Buckleyova základní škola, střední škola svatého Pavla a Yale – a vzpomněl si, jak jí řekl – v podstatě těmito slovy! – že jejich láska bude nade… vše –      – a teď čtyřicetiletá, vyzáblá a vyhladovělá, cvičením vymustrovaná téměř až k dokonalosti jde s pláčem do postele.      Znovu se ztěžka opřel. Jako tolik mužů před ním nedokázal ustát ženské slzy. Svěsil svoji ušlechtilou bradu až na límec. Sesul se hluboko do židle.      Bezmyšlenkovitě stiskl tlačítko na desce stolu. Žaluziové dveře na napodobenině skříňky z osmnáctého století vyjely nahoru a objevila se obrazovka televize. Další z počinů jeho drahé vzlykající dekoratérky. Otevřel zásuvku stolu, vyndal z ní dálkový ovladač a přístroj zapnul. Zprávy. Starosta New Yorku. Pódium. Rozhořčený černošský dav. Harlem. Potyčky a vřava. Veřejné nepokoje. Starosta se utíká ukrýt. Výkřiky… zmatek… vážně nesmyslné. Naprosto bezúčelné. Pro Shermana to mělo stejný význam jako lehký závan větru. Nedokázal se soustředit. Vypnul televizi.      Měla pravdu. Vládce vesmíru je ubožák, mizera a lhář. (1.) Boston Cracked Shoe look – populární styl mužů z vyšších vrstev v oblasti Nové Anglie během 50.–80. let minulého století. Záměrné nošení starých, neustále dokola spravovaných bot jako doplňku k velmi drahým oblekům. Jednalo se o jisté gesto skromnosti bohatých vzdělaných Američanů, kteří si mohli dovolit koupit cokoliv. (Pozn. překl.)   Tom Wolfe je autorem více než tuctu knih. Mezi nejznámější, u nás přeložená díla patří Kyselinovej test, Ohňostroj marnosti a Muž na vrcholu, a poté další, u nás nepřeložené tituly Im Am Charlotte Simmons a Back to Blood. V roce 2010 získal Tom Wolfe ocenění od Národní knižní nadace za vynikající přínos americké literatuře. Zemřel v roce 2018. Podle knihy Ohňostroj marnosti byl natočen stejnojmenný slavný film obsazený hvězdnými herci, jako jsou Morgan Freeman, Tom Hanks, Bruce Willis a Melanie Griffithová.   Tom Wolfe: Ohňostroj marnosti. Bourdon 2019, vázaná.

Čas načtení: 2024-04-04 14:34:18

Když technologická spolupráce pomáhá duši. Revolgy řeší cloud, aby se Upheal mohl soustředit na terapii

Psychoterapie už nemusí nutně znamenat jen tužku, papír a gauč. Cloudové technologie proměňují ty nejtradičnější i inovativní obory. Článek Když technologická spolupráce pomáhá duši. Revolgy řeší cloud, aby se Upheal mohl soustředit na terapii se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-07-01 00:00:00

Tarotový výklad na týden: pro Blížence je nejlepší čas zapracovat na vztazích, Štíři by se měli vrátit k nedokončenému projektu

Kartou tohoto týdne je Deset Holí. Tato karta symbolizuje důležitost odpočinku. Pokud chceme být velmi produktivní, potřebujeme se soustředit. Naneštěstí to kolikrát s prací tak přeháníme, že jsme neodpočatí. A přestáváme se soustředit.

Čas načtení: 2024-07-24 16:02:00

Gordic představil nástroj pro signalizaci rizik u podepisovaných elektronických dokumentů

Jihlava 24. července 2024 (PROTEXT) - Manažerský semafor zjednodušuje administrativní procesy spojené se schvalováním a podepisováním dokumentů a pomáhá s identifikací jejich rizikovostiGordic, přední český tvůrce a dodavatel informačních systémů, představil nástroj manažerský semafor. Manažeři a vedoucí pracovníci se potýkají s rostoucím objemem elektronických dokumentů, které vyžadují jejich schválení. Manažerský semafor, inovativní rozšíření aplikace Elektronické podpisové knihy (EPK), jim pomáhá zjednodušit proces klasifikace dokumentů podle jejich rizikovosti a optimalizovat jejich zpracování na mobilních zařízeních.Administrativní úkony spojené s podepisováním dokumentů mohou být náročnou rutinou pro každého manažera, s nárůstem objemu dokumentů vyžadujících schválení navíc roste i míra nebezpečí podpisu rizikového dokumentu. Efektivita a bezpečnostManažerský semafor umožňuje autorizovaným pracovníkům efektivněji řídit jejich pracovní agendu, zatímco zachovává bezpečnost a kontrolu nad procesem podepisování a schvalování elektronických dokumentů. Nástroj využívá funkci barevného označování dokumentů na základě míry rizika podle předem stanovené metodiky - barevné označení žádostí zjednodušuje pracovníkům rozhodování a prioritizaci úkolů, přičemž barvy představují různé úrovně rizika: zelené žádosti mohou být podepsány hromadně, žluté a červené vyžadují individuální kontrolu.Metodiku identifikace dokumentů, pořadí barev i jejich význam a počet lze přizpůsobit potřebám každého zákazníka, bez ohledu na typ nebo velikost organizace. Hromadné podepisování elektronických dokumentůV rámci své EPK nyní Gordic nabízí i funkci hromadného podepisování dokumentů v asynchronním režimu, což výrazně zvyšuje produktivitu práce. Uživatelé ověřují žádost k podpisu pouze jednou pro více zvolených dokumentů, přičemž jim tato asynchronní funkce umožňuje pokračovat v práci, zatímco se dokumenty podepisují. Ukončení procesu podpisu je následně oznámeno prostřednictvím notifikace v EPK."Každý manažer denně schvaluje a podepisuje množství dokumentů a je důležité rozlišit, které z nich jsou rutinní a kterým je naopak nutné věnovat zvýšenou pozornost. V tom mi manažerský semafor velice pomáhá. Můj sekretariát mi podle nastavené metodiky označuje rizikové dokumenty, kterým se před schválením věnuji více. Šetří mi to hodně času a umožňuje se více soustředit na skutečně klíčové dokumenty, úkoly a procesy,“ říká Jaromír Řezáč, generální ředitel Gordicu.Manažerský semafor přináší jednoduchost, komfort a spolehlivost do každodenního pracovního života manažerů. Není jenom nástrojem pro označování dokumentů, ale i spojením pohodlí, efektivity a bezpečnosti, které umožňuje vedoucím pracovníkům soustředit se na hlavní pracovní úkoly a optimalizovat administrativní procesy.Nástroj manažerský semafor je rozšířením online aplikace Elektronická podpisová kniha, která slouží k pohodlnému podepisování elektronických dokumentů na PC, notebooku i mobilních zařízeních. EPK je modulovou součástí integrační platformy GINIS, kterou využívá více než 6000 organizací české veřejné správy. O GordicuRyze česká společnost Gordic s.r.o. již od roku 1993 vytváří prostor a nástroje pro srozumitelnou komunikaci lidí a organizací. Vizí předního českého tvůrce a dodavatele informačních systémů je propojená společnost, ve které bezpečné technologie usnadňují život. Produktové portfolio a služby společnosti Gordic zahrnují informační systémy určené pro veřejnou správu, včetně uznávané platformy GINIS, kterou využívá více než 6000 organizací české veřejné správy; otevřené modulární informační systémy pro soukromý sektor, včetně DMS, řešení fyzické i kybernetické bezpečnosti a integrační platformy pro ovládání IoT technologií a efektivní sběr dat. V oblasti IoT se Gordic angažuje zejména v technologiích pro chytré budovy prostřednictvím dceřiných společností HDL Automation a MyMight. Gordic je také iniciátorem a provozovatelem platformy KYBEZ, která je založena na dobrovolné spolupráci akademických, státních i komerčních a mediálních institucí z oblasti IT a telekomunikací a jejímž cílem je osvěta v oblasti kybernetické bezpečnosti a obrany.Pro více informací navštivte stránky www.gordic.cz nebo sledujte Gordic na LinkedINu a Facebooku. Kontakt pro média:Zuzana ZáhorováE: zuzana@zahorova.com ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-07-24 17:00:01

Stíhačka F-16: „Dárek“ od spojenců může podpořit útočné operace. Rusové mají obavy

Letouny F-16 si již od začátku války na Ukrajině přál ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, který se konečně po průtazích dočkal. Od začátku konfliktu na Ukrajině jde o to, získat vzdušnou nadvládu, což se Rusům ani Ukrajincům nepodařilo.  Stíhače mohou podnítit útočné operace Letouny F-16, jichž má být zatím dodáno 79 kusů s příslibem další dodávky, pak mohou rozproudit útočné operace obránců před ruskou invazí a účinně prolomit určitý úsek fronty. Agentura Reuters uvedla, že první várka strojů je přesouvána na Ukrajinu z Dánska a Nizozemí.  Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více V čem jsou stíhače F-16 tak dobré, jaké mají vlastně výhody? Plukovník generálního štábu v záloze a bezpečnostní analytik Zdeněk Petráš z Univerzity obrany pro Čtidoma.cz uvedl: „Dodávky letounů F-16 vidím jako velmi důležitý faktor v probíhajícím konfliktu. I když se jedná o letouny ze 70. let, jsou to stále velmi platné letouny, které mají vyspělé technologie a zbraňové systémy. F 16 ShowReel Video of F 16 ShowReel Jde přirozeně také o získání vzdušné převahy a možnost podporovat ukrajinské pozemní útoky.“ Samotná dodávka F-16 obrat ve válce nezařídí, nicméně stroje mohou být zároveň kromě svých schopností významnou psychologickou posilou pro obránce. F-16 v ruském hledáčku Podle Petráše krok spojenců mobilizuje ruského agresora k tomu, že se bude soustředit na eliminaci F-16. „Rusové se budou snažit nasadit maximum prostředků k jejich likvidaci. Budou se tedy soustředit na jejich zničení ještě na zemi,“ míní bezpečnostní analytik. Pokud se Rusko zdráhalo dosud poslat do přímého boje své nejlepší letouny, Su-57, není vyloučeno, že okupanti změní v tomto směru názor, protože jak vyplývá z vyjádření nejvyšších politických a vojenských ruských činitelů, „příchodu“ F-16 se opravdu obávají.  Raketomet Uragan: Ruská vichřice se valí Ukrajinou. Obránci na něj našli ráznou odpověď Číst více V médiích se dále objevily informace, že letouny F-16 budou rovněž startovat z jiných než ukrajinských letišť. Například ruský poslanec Andrej Kartapolov se nechal slyšet, že v takovém případě budou stíhače legitimním cílem. „Nevidím jako reálné, že by ukrajinské F-16 startovaly z letišť jiných států. Budou vzlétávat z ukrajinských,“ má jasno Petráš.  Letoun, značka spolehlivý První let víceúčelového stíhacího letounu F-16 se uskutečnil v roce 1974, do služby byl zařazen o čtyři roky později. K dispozici je v jednomístné i dvoumístné verzi. Stíhač zasáhl do řady starších i novějších konfliktů, bezesporu významnou akci představovalo bombardování iráckého jaderného reaktoru Osirak v roce 1981. Na operaci se podílelo osm strojů F-16. Dále se stroj zúčastnil například války v Perském zálivu nebo v Gaze.  Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více F-16 je průběžně modernizován a je stále platným letounem na soudobém bojišti. Celkem se ho vyrobilo více než 4 500 kusů. Zdroj: Reuters, Al Džazíra, The Guardian KAM DÁL: Ruský systém Pancir-S1: Děravý jako necky. Na jeho vyřazení stačí i levný dron.

Čas načtení: 2024-10-25 09:00:19

Netflix zařízl ikonické herní studio AAA titulů. Soustředit se bude na dostupnější typ zábavy

Netflix uzavřel své herní studio Team Blue, které se zaměřovalo na vývoj her s vysokým rozpočtem (AAA) Studio zaměstnávalo odborníky, kteří pracovali na známých titulech jako Halo a God of War Uzavření souvisí s širšími změnami v herní strategii společnosti, která se nyní více zaměřuje na mobilní hry Netflix se v posledních letech snažil prorazit i mimo streamovací platformu a stát se konkurencí v herním průmyslu. Investoval značné prostředky do vývoje her, včetně založení vlastního herního studia Team Blue v roce 2021, které mělo na platformu přinést ty nejlepší AAA tituly. Studio mělo za úkol vytvořit hry s velkým rozpočtem a složitou hratelností, což jsou hry známé svou vysokou kvalitou a popularitou. Přečtěte si celý článek Netflix zařízl ikonické herní studio AAA titulů. Soustředit se bude na dostupnější typ zábavy

Čas načtení: 2024-11-01 08:27:00

Společnost Dyson se spojila se Stormzym. Britský zpěvák je novým globálním ambasadorem pro sluchátka Dyson OnTrac. Jak vypadá 55 hodin s rapovou hvězdou?

Praha 1. listopadu 2024 (PROTEXT) - Společnost Dyson oznámila, že britský hudebník Stormzy se stal jejím nejnovějším globálním ambasadorem. 55 hodin v mysli rapové hvězdy aneb kolik zvládne Stormzy na jedno nabití sluchátek Dyson OnTrac™?Stormzy, slavný britský hudebník se proslavil debutovým albem Gang Signs & Prayer (2017), získal cenu Brit Award za nejlepší britské album. Jeho druhé album Heavy Is the Head (2019) přineslo hitové singly jako "Vossi Bop" a "Crown" a cenu Brit Award pro nejlepšího mužského sólového umělce. V tomto trendu pokračovalo i jeho třetí album This Is What I Mean (2022). Spolupráce zpěváka se značkou Dyson je zahájena uvedením spotu o životě rockové hvězdy během 55ti hodin tedy po dobu provozu sluchátek Dyson OnTrac™. Jak chaotický může být život rockové hvězdy? Jak zvládá časté lety přes den i v noci, jak zvládá najít čas sám pro sebe? A jak se soustředí na práci na dalších nových skladbách? Stormzy se dokáže skvěle soustředit na svou vášeň, kterou je hudba a sluchátka Dyson OnTrac™ jsou s ním každou minutu."Se Stormzym máme hodně společného, proto jsme ho oslovili ke spolupráci. Expandujeme do různých nových odvětví a řešíme více problémů najednou stejně jako Stormzy, který zvládá jako interpret více žánrů. Je neuvěřitelně vzrušující vidět, jak naše technologie může Stormzymu dodat pozitivní impuls k další tvorbě," říká hlavní inženýr Jake Dyson.Sluchátka Dyson OnTrac™ jsou navržena pro soustředění a kvalitní poslech na cestách a na jedno nabití poskytují až 55 hodin¹ nejlepšího aktivního potlačení hluku ve své třídě. Díky rychlému nabíjení, které trvá 10 minut, poskytují sluchátka 2,5 hodiny navíc, zatímco 30minutové nabíjení poskytuje 9 hodin. Dva vysokokapacitní lithium-iontové články jsou umístěny v čelence sluchátek Dyson OnTrac™, nikoli v náušnících - pro optimální rozložení hmotnosti během 55hodinového poslechu. "Ať už se připravuji na let, na vystoupení nebo pracuji na nové hudbě, musím se na všechno vyladit a hlavně soustředit. Sluchátka Dyson OnTrac™ mi to usnadňují - jsou se mnou na každé cestě, bez ohledu na to, jak dlouhý a hektický den je přede mnou," řekl Stormzy.Stejně jako Stormzy, i sluchátka Dyson OnTrac™ vynikají při podání skladeb v žánrech grime, rap, gospel a dalších - díky rozšířenému zvukovému rozsahu. Sluchátka Dyson OnTrac™ věrně reprodukují každý tón, rytmus i šepot, díky pokročilým 40mm reproduktorovým měničům a zpracování zvukového signálu, které reprodukují 6 Hz - 21 kH, tedy mimo slyšitelné spektrum. To je ideální pro perfekcionisty, jako je Stormzy, kteří tak mohou slyšet svou hudbu přesně tak, jak ji zamýšleli.Nejoblíbenější Stormzyho kombinaceSluchátka Dyson OnTrac™ mají přizpůsobitelné vnější kryty a náušníky, které jsou k dispozici v řadě barev a povrchových úprav - a je možné vytvořit více než 2 000 jedinečných kombinací. Stormzy je známý svým stylem, a pokud jde o přizpůsobení sluchátek, nedělá výjimku. CNC Black Nickel je jeho oblíbenou barvou, které dodává osobitý styl v barvě khaki a vytváří tak evoluci jeho charakteristické kombinace. Na webu Dyson.cz mohou uživatelé prozkoumat nástroj vizualizéru Dyson a kombinovat své vlastní kombinace nebo si znovu vytvořit Stormzyho ikonický vzhled. Chcete-li si Stormzyho vybranou barevnou variantu přizpůsobit, můžete navštívit některou z prodejen Dyson Demo Stores, z nichž nejbližší najdete v OC Smíchov nebo Metropoli Zličín. Podívejte se na Dyson film a zjistěte, kolik života se Stormzymu vejde do 55 hodin na jedno nabití sluchátek Dyson OnTrac™:  O Stormzym https://www.instagram.com/p/DBvgaFUoUF5/Stormzy je mnohokrát oceněný hudebník z jižního Londýna. Jeho tři kritikou oceňovaná alba - Gang Signs & Prayer, Heavy Is The Head a This Is What I Mean - debutovala na první příčce britského albového žebříčku, přičemž první dvě jmenovaná získala nominaci na prestižní hudební cenu Mercury. Kromě hudebních úspěchů je Stormzy velmi uznáván pro svou autentickou a sympatickou osobnost. Je významným jednou z nejvlivnějších osobností Spojeného království, důsledně využívá svou platformu k podpoře otevřeného dialogu a inspirování ostatních, aby se postavili za svá práva. V červenci 2018 Stormzy uvedl na trh #Merky Books, imprint v rámci Penguin Random House UK, který se věnuje vydávání svěžích hlasů v oblasti beletrie, literatury faktu a poezie. O měsíc později oznámil "The Stormzy Scholarship", průlomovou iniciativu na podporu britských černošských studentů na univerzitě v Cambridge. Od svého vzniku stipendium financovalo vzdělání šesti černošských studentů, přičemž HSBC UK se v roce 2021 zavázala poskytnout další 2 miliony liber, čímž se rozšíří dosah stipendia a nabídne mentorství a možnosti stáží pro studenty. V červnu 2020 podpořil Stormzy své filantropické úsilí založením nadace #Merky Foundation, v níž se zavázal během 10 let věnovat 10 milionů liber organizacím, charitám a hnutím, které se zabývají rasovou nerovností, reformou justice a posílením černošských komunit ve Velké Británii. V listopadu 2022 byl spuštěn #Merky FC, společný podnik se společností Adidas zaměřený na podporu rozmanitosti a inkluze v rámci fotbalového průmyslu nabídkou kariérních cest mimo sport. Tato iniciativa dosáhla nového milníku v říjnu 2023 otevřením sídla #Merky FC ve Stormzyho rodném městě Croydon. V srpnu 2023 byl Stormzy kurátorem vlastního headliningového dne na festivalu All Points East (APE), příznačně nazvaného "This Is What We Mean Day". Na akci, která se konala v londýnském Victoria Parku, vystoupili umělci, které Stormzy osobně vybral, mimo jiné Kehlani, Sampha, Knucks, Lucky Daye, WSTRN, Ms Banks a vystoupení na The No Signal Stage.O společnosti DysonDyson je globální technologická společnost s výzkumnými, vývojovými a technickými provozy ve Velké Británii, Singapuru a dalších zemích. Od vynálezu prvního cyklonového bezsáčkového vysavače - DC01 - v roce 1993 vytvořila společnost Dyson technologie řešící problémy v oblastech čištění vzduchu, robotiky, péče o vlasy, osvětlení, sušení rukou a nyní i v oblasti zvuku se sluchátky Dyson OnTrac™, která jsou nyní v prodeji na www.dyson.cz Závazek společnosti Dyson posouvat hranice se shoduje s umělci, jako je Stormzy, kteří představují budoucnost hudby a kreativity.  ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení:

Technologie maskování zvuku zlepšuje kancelářské pracovní prostředí

Pokud jsou zaměstnanci vystaveni neustálému hluku, nejsou schopni se soustředit, což vede k prodlužování času nutného k dokončení úkolů a většímu počtu chyb. Psychická zátěž ze snahy soustředit se v hlučném prostředí navíc přispívá i k vyšší úrovni stresu a celkové nespokojenosti s pracovištěm. [ čtvrtek 21. listopadu 2024 - čtvrtek ]

Čas načtení: 2024-12-19 06:25:59

Západní politici Sýrii nerozuměli. Diplomacie by se měla soustředit na výsledky, ne export hodnot, říká Filipi

Dlouholetá česká velvyslankyně v Sýrii Eva Filipi v podcastu Crunch mluví o pragmatismu v diplomacii, Asadově režimu i o kauze syrských víz. Článek Západní politici Sýrii nerozuměli. Diplomacie by se měla soustředit na výsledky, ne export hodnot, říká Filipi se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-12-22 17:55:00

Když českou Lolitu při souloži ovládne ADHD. Milování se svedeným doktorem jako příšerný knižní sex

„Používáš antikoncepci, ptá se doktor, a než stačím odpovědět, rychle se vytáhne ven a postříká máminy růžové šaty.“ Wow! Nechutné! Anebo jsme snowflakes? Literárně vyzrálá novela Poslední léto (vyd. Listen) třicetileté debutantky Doroty Ambrožové představuje Hanu. Hana miluje pana doktora, který je dvakrát starší než ona. Člověku se hned vybaví nedávné kriminální případy dr. Cimického a „doktora Prasete“ známého dřív jako dr. Barták, případně rap Young Havla Doktor Prase. Jenže tohle není jen pohled problémové lolity, která láká do altánu tátu od ženy a synka, ale taky trochu pasáž z učebnice o ADHD: „Nedokážu se soustředit na doktorův penis ve vlastním podbřišku,“ stěžuje si sotva zletilá protagonistka. Dokázali byste se soustředit vy? Wow! Nechutné!

Čas načtení: 2025-02-27 10:29:00

Společnost Bitget díky umělé inteligenci zvyšuje efektivitu náboru, pracovní pozice obsazeny o 38 % rychleji

Victoria (Seychely) 20. února 2025 (PROTEXT/GlobeNewswire) - Bitget, přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3, zveřejnila svoji zprávu o revolučním dopadu umělé inteligence na nábor pracovních sil. Společnost Bitget zjistila, že využitím umělé inteligence se čas potřebný k obsazení pracovního místa zkrátil o 38 %, nábor talentů se zefektivnil a zlepšila se vhodnost kandidátů pro příslušné pozice, čímž výrazně vzrostla efektivita pracovních sil.Hlavní závěry• Používáním umělé inteligence při výběrových řízeních společnost Bitget o 38 % zkrátila průměrnou dobu potřebnou k obsazení volného pracovního místa.• Prohledáváním životopisů pomocí umělé inteligence se ruční zpracovávání snížilo o 76 %, takže se personální oddělení může soustředit na nejlepší uchazeče.• Náklady na nábor klesly o 25 % díky automatizaci postupů při náboru.• Fluktuace pracovníků klesla o 15 %, neboť vyšší shoda mezi uchazeči a přidělenou pozicí vedla k relativně nižší míře odchodů během prvního roku.• Umělá inteligence sestavuje pořadí uchazečů a určuje jejich vhodnost pro příslušnou pozici, čímž se zvyšuje přesnost náboru snížením zaujatosti při výběrových řízeních o 38 %.Tradiční náborové metody často vedou k pomalým náborovým cyklům, vysokým nákladům a nesouladům mezi uchazeči a pracovními rolemi. Společnost Bitget zavedla náborový postup automatizující prohledávání životopisů, plánování pohovorů a hodnocení uchazečů. Využitím strojového učení a prediktivní analýzy společnost Bitget optimalizovala rozhodování o náboru na základě kompatibility dovedností a pracovních pozic, ukazatelů o dřívější výkonnosti a kulturní vhodnosti. Přechodem k náborům řízeným umělou inteligencí se urychlily firemní náborové postupy, ale vysoký standard výběrového řízení zůstal zachován.V době, kdy nábory neřídila umělá inteligence, společnost Bitget využívala manuální screening uchazečů a externí personální agentury, což vedlo k nákladným a zdlouhavým výběrovým řízením. Průměrný náborový cyklus trval 48 dnů, u některých technických pozic až 50 dnů. Velká závislost na externích agenturách byla příčinou téměř 40 % celkových nákladů na nábor, navíc interní personální týmy zpracovávaly až 500 životopisů měsíčně, což vedlo k provozní neefektivitě. Tradiční náborové metody, navzdory prudkému růstu společnosti, omezovaly její schopnost efektivně proniknout na nové trhy a do nových produktových odvětví.Při boji s těmito výzvami společnost Bitget zavedla náborový systém podporovaný umělou inteligencí, s cílem zefektivnit nábor automatizovaným prohledáváním životopisů, optimalizovat shodu mezi uchazeči a volnými místy, ale také zlepšit rozhodování. Model použitý pro strojové učení umělé inteligence využíval data z dřívějších náborů, přičemž hodnotil klíčové ukazatele jako kompatibilita dovedností, dřívější výkonnost a kulturní shoda. Propojením se stávajícími personálními systémy tato technologie rychle sestavila pořadí uchazečů a vybírala je, čímž se snížil vliv lidské zaujatosti.Výsledky byly přesvědčivé. Průměrná doba potřebná k obsazení pracovního místa klesla o 38 %, z 48 na 30 dnů. Prohledávání životopisů zvýšilo efektivitu o 76 %, takže se personalisté mohou soustředit na nejlepší uchazeče, nemusí trávit čas manuální filtrací uchazečů. Náklady klesly o 25 %, hlavně kvůli nižšímu využití externích agentur a díky automatizaci administrativních procesů při náboru. Míra fluktuace pracovníků klesla o 15 %, neboť vyšší shoda mezi uchazeči a přidělenou pozicí vedla k relativně nižší míře odchodů během prvního roku. Hodnocení řízené umělou inteligencí navíc pomohlo minimalizovat neúmyslnou zaujatost při náborových rozhodnutích, což vedlo k 38% zlepšení správnosti při náboru."S umělou inteligencí je náš nábor nejen rychlejší – ale také chytřejší,“ říká Gracy Chen, CEO společnosti Bitget. "Tato technologie nám pomáhá efektivněji přilákat špičkové talenty, zároveň snižuje náklady a prodlužuje dobu, po kterou si pracovníky udržíme.“Transformace náboru podporovaného umělou inteligencí ve společnosti Bitget ukazuje, jak může automatizace zvýšit efektivitu pracovní síly ve vysoce konkurenčních odvětvích. Integrací umělé inteligence do náboru naše společnost stanovila nové měřítko efektivity, přesnosti a nákladové efektivnosti a nabízí model, který by mohl přetvořit strategie získávání talentů napříč kryptoměnovými a technologickými obory.Další podrobnosti o využití umělé inteligence při náborech ve společnosti Bitget uvádí kompletní zpráva zde.O společnosti BitgetSpolečnost Bitget je přední světová kryptoměnová burza a společnost zaměřená na Web3 založená v roce 2018. Společnost Bitget, která obsluhuje více než 100 milionů uživatelů ve více než 150 zemích a regionech, se snaží pomáhat uživatelům obchodovat chytřeji díky své průkopnické funkci kopírování obchodů a dalším obchodovacím řešením a zároveň nabízí v reálném čase přístup k ceně Bitcoinu, Etherea a dalších kryptoměn. Bitget Wallet, dříve známá pod názvem BitKeep, je prvotřídní multichainová kryptopeněženka, která nabízí celou řadu komplexních řešení a funkcí Web3, včetně funkcí peněženky, směny tokenů, NFT Marketplace, prohlížeče DApp a dalších.Společnost Bitget hraje přední roli v rozvoji adopce kryptoměn prostřednictvím strategických partnerství, například jako oficiální krypto partner nejlepší fotbalové ligy světa, LALIGA, na trzích Blízkého východu, Jihovýchodní Asie a Latinské Ameriky, a také jako globální partner tureckých národních sportovců Buse Tosun Çavuşoğlu (mistryně světa ve wrestlingu), Samet Gümüş (zlatý medailista v boxu) a İlkin Aydın (volejbalová reprezentantka), aby inspirovali světovou komunitu k přijetí budoucnosti kryptoměn.Chcete-li získat více informací, navštivte: web | Twitter | Telegram | LinkedIn | Discord | Bitget WalletUpozornění na riziko: Ceny digitálních aktiv podléhají výkyvům a mohou vykazovat značnou volatilitu. Investorům se doporučuje alokovat pouze prostředky, o které si mohou dovolit přijít. Hodnota každé investice může být ovlivněna a existuje možnost, že nebudou splněny finanční cíle ani získána zpět hlavní investice. Vždy je třeba si vyžádat nezávislé finanční poradenství a pečlivě zvážit osobní finanční zkušenosti a situaci. Výkonnost v minulosti není spolehlivým ukazatelem budoucích výnosů. Platforma Bitget nenese žádnou odpovědnost za případné vzniklé ztráty. Nic z toho, co je zde uvedeno, nelze považovat za finanční poradenství. Další informace naleznete v našich Podmínkách používání.Fotografie k tomuto oznámení je k dispozici na adrese http://www.globenewswire.com/NewsRoom/AttachmentNg/6645e120-7461-4af0-9253-b5353f2d5350  Informace pro média získáte na adrese: media@bitget.com  

Čas načtení: 2025-05-28 10:47:00

Hybridní agentský model: Budoucnost zákaznické péče podle Konecta

Praha 28. května 2025 (PROTEXT) - Zákaznický servis prošel v posledních letech významnými změnami – je dynamičtější díky pokročilým technologiím spojeným zejména s umělou inteligencí (AI). Zákazníci ale očekávají lidský přístup, zároveň je pro ně podstatná rychlost odpovědi a také dostupnost servisu na více platformách. Společnosti poskytující zákaznický servis reagují na tento trend přístupem, jenž propojuje technologii s lidskostí. Společnost Konecta přichází s řešením, které přetváří svět zákaznických služeb: hybridním agentským modelem. Tento model přirozeně propojuje digitální nástroje s empatií a zkušenostmi lidských operátorů.Význam hybridního přístupuNástup AI nelze ignorovat, významně pomáhá s rutinními procesy, během kterých není potřeba lidských zásahů. Bez této technologické pomoci by se dnes jen těžko držel krok s konkurencí. Nicméně lidský přístup je klíčovým faktorem při komunikaci se zákazníky, kteří potřebují řešení vyžadující zkušenosti a empatii. Hybridní agentský model společnosti Konecta staví na synergii lidské práce a umělé inteligence.Operátoři na telefonní lince nebo na chatu dokážou porozumět specifickým přáním a zvládnou efektivně řešit komplexní situace. AI se pak stará o rychlost, konzistenci a automatizaci rutinních úkolů. Praxe je tedy taková, že zákazník rychle dostává potřebnou odpověď zohledňující jeho konkrétní situaci, přičemž je brána v potaz například jeho historie nákupů.Společnost využívá nástroje generativní umělé inteligence (GenAI) a agentů, tedy operátorů, kteří nejsou AI nahrazeni, ale mají ji neustále po ruce jako podporu. Takový model umožňuje operátorům soustředit se na to, co technologie sama nezvládne – empatii, porozumění kontextu a schopnost improvizace.Význam pro e-commerceV oblasti e-commerce má hybridní model obrovský potenciál. Firmy, jež prodávají zboží či služby online, čelí vysokému náporu třeba v období svátků, výprodejů nebo marketingových kampaní. Potřebují tak rychle škálovat podporu, udržet kvalitu služeb a zároveň reagovat na individuální potřeby zákazníků. Tradiční modely založené pouze na call centru s lidským personálem často v tomto období bojují s extrémní vytížeností. Naopak AI sama o sobě také nedostačuje.Zavedením hybridního modelu firmy získávají možnost nabídnout nepřetržitý servis bez ohledu na jazyk či časové pásmo, zároveň si však zachovávají lidský prvek, který je v krizových nebo jinak citlivých situacích jen těžko nahraditelný. Model navíc zajišťuje konzistentní úroveň služeb napříč různými kanály od e-mailu přes chat až po telefon nebo sociální sítě.Jeden kanál nestačíJak upozorňuje Jan Nedělník, výkonný ředitel Konecta pro Česko, Slovensko a Maďarsko, úspěch v zákaznickém servisu dnes nezajišťuje jen přítomnost na různých kanálech. Důležité je, aby všechny tyto kanály byly propojené do jednoho uceleného systému, ve kterém má zákazník pocit, že je mu opravdu porozuměno a operátor disponuje dostatkem informací, aby mohl kvalitně pomoci.Role AI je však v tomto případě také nenahraditelná. Okamžitě rozpozná konkrétního zákazníka například podle telefonního čísla či e-mailu a má přehled o jeho dřívější komunikaci. Lidský operátor tak nemusí řešit rutinní záležitosti, ale může se soustředit na to podstatné.Závazek do budoucnostiZavedení hybridního agentského modelu není pro společnost Konecta jednorázovým krokem, ale součástí dlouhodobé strategie. Společnost v roce 2024 představila ambiciózní tříletý plán Katalyst 2028, jehož cílem je stát se firmou poháněnou generativní AI. Součástí této vize je také vznik nové divize Konecta Digital, která se zaměřuje na integraci digitálních nástrojů do všech úrovní služeb – od backoffice po přímou komunikaci se zákazníky.Hybridní agentský model tak nepředstavuje jen odpověď na aktuální potřeby trhu, ale i základ pro budoucnost, ve které nebude lidská a umělá inteligence stát proti sobě, ale budou spolupracovat jako partneři. Více informací získáte na https://konecta.com/cs 

Čas načtení: 2025-07-16 15:50:28

Nový rozpočet EU by se měl soustředit na méně oblastí. Prioritou ať je konkurenceschopnost a obrana, zní z ČR

Evropská unie by měla zúžit okruh priorit, které financuje ze svého rozpočtu. Dnes se na tom shodli čeští ministři před představením prvního návrhu víceletého finančního rámce pro období po roce 2028. Ministr financí Zbyněk Stanjura (ODS) za základní oblasti pro celou EU označil obranu a konkurenceschopnost. The post Nový rozpočet EU by se měl soustředit na méně oblastí. Prioritou ať je konkurenceschopnost a obrana, zní z ČR appeared first on EURACTIV.cz.

Čas načtení: 2025-07-29 14:09:38

Jak se v podnikání soustředit na to podstatné? | Jiří Jemelka (JPF)

Rozhovor s Jiřím Jemelkou o tom, proč podnikatele brzdí operativa, jak se naučit delegovat, přemýšlet strategicky a řídit firmu bez chaosu. The post Jak se v podnikání soustředit na to podstatné? | Jiří Jemelka (JPF) first appeared on rostecky.

Čas načtení: 2025-12-04 15:11:10

Další exit. Čeští investoři prodali byznys se řemeslníky, aby se mohli soustředit na větší projekty

Investiční skupina Pale Fire Capital po devíti letech prodala svůj podíl ve službě Poptávej.cz. Jde o transakci za desítky milionů. Článek Další exit. Čeští investoři prodali byznys se řemeslníky, aby se mohli soustředit na větší projekty se nejdříve objevil na CzechCrunch.