Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-28 19:00:00

Život v souvislostech (2. část): Přestaňme hledat dokonalý návod. Začněme naslouchat sobě.

Čas načtení: 2026-03-31 09:43:00

VMS VISION: Výuka 21. století: proč už tradiční způsob nestačí?

Praha 31. března 2026 (PROTEXT) - Svět se mění rychleji než kdy dříve a tradiční výuka přestává stačit. Nová generace žáků vyžaduje interaktivní, smysluplné a kontextově pojaté lekce. České školy na tyto změny reagují moderními technologiemi, které propojují klasickou tabuli s digitálními nástroji – trend, na jehož rozvoji se dlouhodobě podílí i společnost VMS VISION.Zatímco dříve se výuka odehrávala výhradně u křídy a fixu, dnes se třídy proměňují v hybridní učebny. Interaktivní technologie, jako jsou LCD panely nebo projektory, pomáhají učitelům zapojit žáky, obohatit výklad o audiovizuální prvky a lépe udržet jejich pozornost.„Učitelé dnes vnímají digitální technologie jako přirozenou součást výuky, zároveň ale oceňují jednoduchost klasického psaní na tabuli. Proto stále častěji kombinují obojí,“ vysvětluje Libor Kožoušek ze společnosti VMS VISION.Interaktivní výuka jako odpověď na měnící se potřeby žákůJednou z cest, jak na tyto změny reagovat, je zapojení interaktivních technologií do výuky. Ty umožňují kombinovat různé výukové styly, obohatit výklad o audiovizuální prvky a lépe udržet pozornost žáků.Zkušenosti ze škol tuto změnu potvrzují. „Začali jsme jedním panelem, dnes máme interaktivní panely už ve více třídách včetně mateřské školy,“ říká Mgr. Hana Kočková, ředitelka ZŠ Dolní Loučky.Podobnou zkušenost sdílí i další školy. „Vyučující na prvním i druhém stupni začínají tuto technologii využívat… jsme spokojeni,“ říká Mgr. Zdeněk Šuster, MBA, ředitel ZŠ Blatnice.Aktivnější žáci, efektivnější výukaVelkou výhodou interaktivních technologií je jejich schopnost zapojit žáky přímo do výuky. Namísto pasivního sledování výkladu se děti aktivně účastní, řeší úkoly, pracují s obsahem a spolupracují mezi sebou.„Pravidelně pracuji s interaktivním dataprojektorem, například při cvičeních ve Wordwallu. Děti mohou přímo na tabuli pracovat a zapojit se, což má úplně jiný efekt, než kdyby vše řešily jen na počítači,“ popisuje Mgr. Libuše Sandrová ze ZŠ a MŠ Velká Bystřice. Technologie zároveň pomáhají učit v souvislostech – propojit text, obraz i praktické úkoly a podpořit hlubší porozumění látce.Výuka v souvislostech                                                                                 Moderní technologie zároveň umožňují učit látku v širších souvislostech. Typickým příkladem je výuka tematických celků pomocí interaktivních aplikací, a to například při práci s tradicemi nebo kulturními tématy, kdy žáci kombinují text, obraz i praktické úkoly.Takový přístup pomáhá dětem lépe pochopit kontext učiva a propojit jednotlivé informace, což je v dnešní době klíčové.Inovace jako nutnost, ne trendProměna výuky není trend, ale nutnost. Dnešní žáci vyrůstají ve světě digitálních technologií, a proto už nestačí memorování ani pasivní přístup. Budoucnost patří výuce, která je interaktivní, smysluplná a přizpůsobená jejich potřebám.Školy, které na tuto změnu reagují, získávají nejen efektivnější výuku, ale i prostředí, které děti přirozeně motivuje k učení – a právě v tom jim moderní řešení od VMS VISION pomáhají. Zdroj: PR Moc  

Čas načtení:

Je možné změnit bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů či určit školu? Realizace rodičovské odpovědnosti i v procesních souvislostech

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - A2023 - 0806-SP - PC Rodinné právo v procesních souvislostech webinář MV - AK - PV-75 - 2022, Je možné změnit bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů či určit školu? Realizace rodičovské odpovědnosti i v procesních souvislostech Cíl semináře Cílem semináře je seznámit posluchače, jak s obsahem právních norem, tak s aktuálními problémy, které v současné praxi vznikají při jejich aplikaci. Na tyto problémy je jim současně nabídnuto řešení, které lze nalézt v soudní j ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení:

Je možné změnit bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů či určit školu? Další zásadní změny v oblastech rodinného práva – novela občanského zákoníku od 1.7. 2025

[skoleni-kurzy.eu] Akreditace: MPSV - A2023 - 0806-SP - PC Rodinné právo v procesních souvislostech webinář MV - AK - PV-75 - 2022, Je možné změnit bydliště dítěte bez souhlasu druhého z rodičů či určit školu? Realizace rodičovské odpovědnosti i v procesních souvislostech Cíl semináře Cílem semináře je seznámit posluchače, jak s obsahem právních norem, tak s aktuálními problémy, které v současné praxi vznikají při jejich aplikaci a v kontext nových závěrů ze sympozií rodinného práva a novelizací občanského zá ...Aliaves Co., a.s.

Čas načtení:

Automobil ve firemní praxi – kompletní daňový pohled včetně praktických příkladů

[skoleni-kurzy.eu] Cílem semináře je komplexní rozbor užívání automobilu v rámci podnikání fyzických či právnických osob v daňových souvislostech, a to z pohledu daní z příjmů, DPH, silniční daně nebo poskytování cestovních náhrad zaměstnancům při použití automobilu, a to včetně řešení praktických příkladů. Výklad bude ilustrován na příkladech a bude doplněn aktuálními stanovisky GFŘ a MF k dané problematice. Rovněž budou zdůrazněny nové postupy v roce 2025 ve srovnání s předchozím stavem podle aktuálního stavu legislativy v době konání semináře zejména v souvislosti s omezením odpisování osobních automobilů a omezení možnosti uplatnění DPH. V průběhu semináře budou zodpovězeny konkrétní dotazy posluchačů. * Stručná charakteristika: • komplexní rozbor užívání automobilu v rámci podnikání fyzických a právnických osob v daňových souvislostech – z pohledu daní z příjmů, DPH, silniční daně a poskytování cestovních náhrad zaměstnancům při použití automobilu. Výběr z obsahu: • pořízení automobilu jako hmotného majetku daňově odpisovaného vstupní cena, postup při odpisování, vč. limitace daňových odpisů částkou 2 000 000 Kč pro osobní automobily • pořízení automobilu na finanční leasing definice finančního leasingu a další nutné podmínky, srovnání s možností pořízení vozidla koupí, předčasné ukončení včetně cese leasingu, omezení nákladů z leasingu částkou 2 000 000 Kč pro osobní automobily • nájem automobilu operativní leasing, odkup po skončení • náklady na provoz mj. při použití podnikající fyzickou osobou i pro soukromou potřebu, uplatnění paušálních výdajů na dopravu vč. promítnutí do přiznání • automobil a DPH možnosti odpočtu DPH při pořízení automobilu, vč. omezení pro osobní automobily, postup při použití automobilu pro účely nesouvisející s ekonomickou činností, prodej automobilu ve zvláštním režimu a další • automobil a daň silniční principy zdanění, základní povinnosti poplatníka daně silniční • automobil z pohledu cestovních náhrad použití soukromého vozidla zaměstnance nebo vozidla nevloženého do obchodního majetku pro účely podnikání, možnosti z pohledu daňových výdajů - nákladů, aktuální výše a způsob určení cestovních náhrad • automobil jako zaměstnanecký benefit poskytnutí vozidla k soukromým i služebním účelům zaměstnance – postup z hlediska daní z příjmů i DPH • zdůraznění novinek roku 2024 omezení možnosti odpisů a nákladů u leasingu u osobních automobilů, omezení odpočtu DPH u osobních automobilů, změna poplatníka silniční daně při změně provozovatele v průběhu roku a další. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2012-04-24 11:01:00

Rayleighův a Mieův rozptyl

Proč je obloha modrá? O vývoji teorií, historických souvislostech a o rozptylu světla se dozvíte více v článku.

Čas načtení: 2020-03-26 20:15:00

Speciál: Koronavirus na Twitteru

Velká většina lidí není na Twitteru, kam poslední dobou (jako všichni ostatní) píšu v nejrůznějších souvislostech o koronaviru. Přijde mi podivné tady na Zrcadle tyto příspěvky převyprávět. Proto jsem se rozhodl udělat speciál složený z komentovaných tweetů. Musel jsem se vyjádřit k názorům, že se má koronavirem nechat promořit populace: Dle některých předpovědí se, ať uděláme, co uděláme, celkem nakazí až 60% populace. Odborníky, kteří hlásají podobná moudra, je třeba rázně vyfakovat. Pokud bychom (teoreticky) měli v ČR 100 000 nakažených/měsíc, což by bylo naprosté peklo, trvalo by to 5 let. Tohle není cesta! — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 17, 2020 Nezapomněl jsem na často zmiňovanou náhradu škod: Co to všichni melete o náhradách škod? Zákonodárce dozajista nepočítal s podobným průserem, proto je v zákoně zmíněno. Ale nahradit např. ušlé příjmy je naprosto mimo ekonomickou realitu. Spočítal už někdo, kolik by to stálo? Jenom cestovní ruch cca 25 miliard/měsíc. — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 26, 2020 Bankéři už teď skuhrají, jak vzroste počet nesplácených úvěrů. Jsme zadluženi do cca dvojnásobku čistého ročního příjmu. Jsou rodiny zadlužené třeba do šestinásobku. Kdo to umožnil? Banky. Ač každému bylo jasné, co nastane, až přijde (dříve či později nevyhnutelná) krize: No jo, napůjčovali jste lidem, kterým jste půjčit neměli. Napůjčovali jste na předražené nemovitosti. Vše kvůli tomu, aby jste měli každý rok tučné dividendy. Večírek končí. Přijdou ztráty. Které samozřejmě nezaplatíte vy, ale daňoví poplatníci. Jako vždy. Tak neskuhrejte. https://t.co/YEefZL4B69 — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 26, 2020 A veselá tečka na závěr: Paní @alenaschillerov, pusťte tam v 10:00 mě a 4leťáka. Dáte nám papíry s výdaji rozpočtu, 4leťák bude škrtat. Ještě před obědem předložíme více než 100 miliard úspor, které budou minimálně stejně promyšlené jako legendární úspory @kalousekm z doby jeho fungování na ministerstvu. https://t.co/TUzirN9ocz — Zrcadlo | Uvidíš VÍC 🇨🇿 🔮 🎰 (@blogzrcadlo) March 25, 2020

Čas načtení: 2024-02-09 13:27:45

Listina základních práv a svobod [Tomáš Langášek, Ivo Pos, Vojtěch Šimíček, Eliška Wágnerová / Wolters Kluwer]

2., doplněné a aktualizované vydání přináší po 11 letech ještě podrobnější výklad ustanovení Listiny, který se snaží autoři uvádět v širších mezinárodněprávních či srovnávacích souvislostech.

Čas načtení: 2011-04-03 00:00:00

Zvýšení DPH v souvislostech

Zvyšování DPH se stalo v posledních týdnech žhavým tématem politiků a hlavně pak občanů. Často je však k tomuto tématu přistupováno poměrně jednostranně. DPH a jeho zvyšování je však problematikou hodnou širšího pohledu. DPH jako daň ze spotřeby DPH sice není spotřební daní, rozhodně je ale daní z ...

Čas načtení: 2011-04-25 00:00:00

Charterové lety v kostce

Při cestování se setkáváme s mnoha odbornými pojmy, jedním z nich je právě charterový let. O co se tedy jedná, kdy ho použijeme, máme z něj nějaký užitek? Anglické slovo charter Slovo charter mnozí znají v úplně jiných souvislostech. Přeložit bychom ho mohli jako „najmout si“. A používá se výhradn ...

Čas načtení: 2023-09-18 15:11:00

Mendel na pitevním stole

Dokument o výzkumu Mendelových ostatků představuje výsledky, se kterými přišli vědci z Masarykovy univerzity při zkoumání jeho genomu. Vysílá ČT2 v úterý 19. září 2023 ve 22:15 v rámci cyklu V širších souvislostech.

Čas načtení: 2023-08-30 13:08:00

Dobrodružná cesta jeskyněmi Moravského krasu

Dokument z míst, která berou dech, a do kterých se běžný návštěvník nikdy nedostane. Právě tam, do systému jeskyní na sever od Brna, zve adrenalinový snímek Poslední podzemí. V rámci cyklu V širších souvislostech ho odvysílá ČT2 v úterý 5. 9. 2023 ve 22:25. Režie Vojtěch Ličko.

Čas načtení: 2022-05-31 15:18:59

Nikdy se nevzdáme! Národní muzeum otevřelo výstavu připomínající 80. výročí operace Anthropoid

Nikdy se nevzdáme! je název právě otevřené výstavy v Národním muzeu, která připomíná nejen 80. výročí operace Anthropoid a další významné události roku 1942, ale také osudy obyčejných lidí s jejich neobyčejnou statečností. Připomíná v širších souvislostech realitu Protektorátu Čechy a Morava i události a osudy spjaté se 38 dny druhého stanného práva v období mezi 27. květnem a 3. červencem roku 1942. Výstava představuje souvislosti předcházející atentátu na Reinharda Heydricha, především rozbití Československa, okupaci a příjezd Heydricha do Prahy v roce 1941. Akce parašutistů z 27. května 1942 pak odstartuje prezentací reality protektorátu v oněch výše zmíněných 38 dnech výjimečného stavu. Návštěvník postupuje symbolicky týden po týdnu, je konfrontován s událostmi, veřejným prostorem protektorátu, propagandou i starostmi všedního dne. Postupně si projde významné události jako přípravy na atentát a následnou smrt Reinharda Heydricha, vyhlazení Lidic, boj v kostele sv. Cyrila a Metoděje, vypálení osady Ležáky a ukončení výjimečného stavu. V každém týdnu je pak v centru pozornosti konkrétní osud, který kombinací informace a emoce zpřítomňuje životy jednotlivců i rodin. Jde o osudy obyčejných lidí i elit. Návštěvník se tak seznámí například s osudem rodiny Stehlíkovy z Rokycan, která podporovala parašutisty a následně byla popravena včetně nezletilého člena Františka, či židovské dívky Alice Feinové z Nového Města na Moravě, která byla v těhotenství popravena. Představen je i osud generála Eliáše, který byl zatčen po nástupu Heydricha, odsouzen k smrti a popraven za druhého stanného práva, či lidických mužů, žen a dětí. Návštěvníci tak mohou sledovat příběhy statečnosti i obrovské důvěry ve svobodu národa a státu. „Operace Anthropoid je jednou z nejvýznamnějších událostí našich moderních dějin. Výstava Nikdy se nevzdáme! návštěvníky seznamuje s klíčovými událostmi roku 1942, realitou tehdejší doby, a především s osudy a hrdinstvím stovek statečných lidí, kteří za svobodu své vlasti neváhali položit své životy a na které nikdy nesmíme zapomenout,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. K vidění je okolo stovky autentických předmětů z Národního muzea, Vojenského historického ústavu či Národního technického muzea. Návštěvníci tak na vlastní oči uvidí například části výstroje Josefa Gabčíka a Jana Kubiše, včetně předmětů zabavených nacisty po boji v kryptě kostela sv. Cyrila a Metoděje jako například aktovku, kravatu, sako či pouzdro na pistoli. Dále je možné si prohlédnout originál vysílačky desantu Silver A Libuše, přičemž je ve výstavě zmíněn právě osud radisty Jiřího Potůčka a pardubických podporovatelů výsadku Silver A. Tragédii Lidic připomíná číslo popisné 10 z lidické školy a k vidění jsou například také pohlednice adresované vězni do Buchenwaldu z června 1942 či růženec vyrobený Boženou Dvorskou z chleba v pankrácké věznici před vykonáním popravy. Součástí výstavy je i „protektorátní kino“, kde mohou návštěvníci sledovat dobové týdeníky právě z oněch několika týdnů druhého stanného práva. Výstavu současně doplňují obrazovky s představením dalších osobností z oblasti odboje, církve či umění. Součástí je též audioprogram dobového rozhlasu. Celou výstavu pak uzavírá opět širší politický kontext, oduznání Mnichova a vývoj protektorátu do osvobození roku 1945, včetně vyrovnání se s důsledky druhého stanného práva v poválečných soudech. Výstava tak přirozeně přechází ke konci války spojeného s tresty vůči kolaborantům a zrádcům. Výstavu doplňuje také menší výstava Hrdinovia odboja, která ilustruje odboj a odpor části slovenské společnosti proti fašismu. Představuje osobnosti armády i politiky, které se snažily o obnovení Československa. Konkrétně například generála Rudolfa Viesta či politika Jozefa Lettricha. Sbírkové předměty pak představují jak doklady odboje, včetně předmětů Josefa Gabčíka, tak i realitu Slovenského státu.  Národní muzeum kromě pořádání této výstavy také současně shromažďuje veškeré informace o nejrůznějších akcích pořádaných kulturními institucemi, které se budou v rámci letošního významného výročí konat po celé republice, a uveřejňuje je na webových stránkách www.1942.cz.

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-26 13:43:05

O hledání a nalézání

Život je cesta, na které se lidé potkávají, ale často i míjejí. To jsou slova autorů knížky s titulem O hledání a nalézání Olgy Nytrové a Bohumila Ždichynce, která se právě teď objevila na pultech našich knihkupectví. Srdce se podobá nejmenšímu světýlku, které spojeno s Láskou nikdy nezhasíná, vyslovila v básni Prosincové ticho spisovatelka, básnířka, esejistka, publicistka, dramaturgyně, vysokoškolská pedagožka a předsedkyně Pražského klubu spisovatelů a vedoucí literárně dramatického klubu Dialog na cestě, Olga Nytrová, působící v duchovenské službě Církve československé husitské. Podstata lidské existence tkví v životním přesahu sama sebe a najít cestu k sobě znamená i najít cestu k druhým, jít za světlem a stát se světlonošem– to jsou slova lékaře-internisty, vědeckého pracovníka, spisovatele, básníka a esejisty Bohumila Ždichynce. Kniha je rozdělena do dvou částí. První s názvem Světlo v srdci představuje básně a eseje, v nichž se odrážejí přírodní, historické, společenské a teologické souvislosti světa a lidského vědomí. Použiji slova z doslovu docenta Miloše Kodejšky: básně a eseje zachycují odvěkou touhu člověka chodit po světle, vnímat životodárnou sílu vyplývající z Kristových biblických slov – Já jsem světlo světa, kdo mě následuje, nebude chodit ve tmě, ale bude mít světlo života. Olga Nytrová říká, že teprve prožitkem víry vstupujeme do věčnosti. Je přesvědčena o tom, že umění, zvláště slovesné, může hrát významnou roli v duchovní kultivaci. Základním projevem víry je podle autorky postupná nezávislost člověka na tradičních vzorcích víry, od kterých je třeba se odpoutávat a přibližovat svou víru ke stále hlubším hodnotám. Tou pravou hodnotou je pravda jako projev bytí. Bohumil Ždichynec má názorově hodně společného s uměleckými životními náhledy Olgy Nytrové. Je přesvědčen, že víra umožňuje nacházet vnitřní svobodu, chápat děje nejenom v exaktních ale i duchovních souvislostech, kterými se zabývají vědy teologické, sociální i přírodní. Víra podle něj vychází ze zkušeností a moudrostí minulých generací, které představují tolik potřebnou názorovou stabilitu. Druhou část knihy nazvali Stezkami světla a je tvořena mozaikou uměleckých náhledů na člověka v průběhu jeho životní cesty. Oba básníci se uměleckými prostředky snaží, aby lidé procitli a vnitřně spatřili stezky světla i určité životní nástrahy a aby pochopili, že představují jejich vlastní cesty ke štěstí. Každý z autorů se s tématem hledání a nalézání v lidském bytí popasoval po svém. Láska, kamarádství, poctivost, dobro se nám vracejí zase jinde, jindy a odjinud, sděluje doktor Ždichynec. Životní mezníky vyznačují lidskou pouť na tomto světě, vytyčují cestu, kterou si lze představit také jako hledání smyslu narození a smrti, životních jistot, jako konfrontaci s pravdou, jež činí člověka lepším a dává v něm vyniknout tomu podstatnému. Olga Nytrová dochází k poznání, že hledáme svoji celistvost a totožnost, snažíme se chápat vlastní generaci a její směřování. Těší nás, když se čas od času setkáme s někým, jehož otázky jsou blízké těm našim. Cítíme přitom nepříliš častý souzvuk a zároveň nás provokuje jistá odlišnost. Napadají nás nové souvislosti, odhalujeme potřebu nenahraditelného mezigeneračního dialogu. Autoři se shodují v otázce, jak naložit s hodnotami v naší příliš sebestředné době. S přáním Miloše Kodejšky bych si dovolila rovněž souhlasit: Kéž je posláním tohoto díla vnést lidem do srdcí světlo a prozářit jejich správné životní cesty, ať v naší zemi dojde k duchovnímu probuzení, které by přineslo tolik potřebnou společenskou proměnu!   UKÁZKY Z KNIHY Člověk a svět Bohumil Ždichynec Náš život se s rozvojem technologií zrelativizoval a stále rychleji se proměňuje. Nevíme, kam až dojde takto se vyvíjející svět i jak se projeví na člověku. Pusťme si pozpátku příběh světa, jako přetáčený film. Civilizace nás přehlušila, ztratili jsme schopnost vnímat ticho. Tak probíhá prožívání osudového obrazu genese a bytí. Pozbýváme schopnosti přetavit minulost ve zkušenost, jako poznání sebe sama, jako poodkrývání tajemství, které před nás staví svět, v němž žijeme. Vezeme se na energetické vlně, technika nás očarovala, ale co náš vnitřní svět? (...) Uvolnili jsme díky internetu svůj mozek k tomu, abychom hledali pro sebe nejlepší alternativu z možných cest, anebo jen k tomu, abychom podlehli jakési digitální demenci? Zkusme se dívat na zevní svět z perspektivy vnitřní zkušenosti. Aniž si to uvědomujeme, život je ve své relativitě krásným dramatem, které prožíváme každý sám, ve svém nitru. Jak s ním v dalších generacích naložíme? Třeba si osvojíme úplně jinou řeč ve stavech změněného vědomí. Myslím ale, že souvislostí se dobereme, jestliže obsah světa začneme vnímat jako vlastní myšlenkový obsah. To, co trvá, co se vrací, co odchází.   Křest poezie Bohumil Ždichynec V jedné pražské kavárně nad ránem, padal z oblohy červenožlutý písek Sahary. V oáze poezie zjevil se mi Saint-Exupéry, Malý princ s kvítkem prchavé krásy. Rosa metafor měla pomněnkovou barvu, rozpíjela se v očích. Vzal jsem rosu do dlaně, křtil poezii. Noc odvál vítr, začínal den. Kvítek pouštní chvíle zůstal pro herbář v mém srdci, ukládám sem verše, jako závaží krásy. Jsou extraktem víry, která léčí. Vyvěrají na cestě, po které jdu.   Hlas je svědectvím Olga Nytrová Hlas je jako holá dlaň jako oči s přimhouřenými víčky Hlas odtajňuje barvu srdce odhaluje výmoly na cestě prozrazuje ukryté nášlapné miny zaznívá v něm skřípění zlomů Hlas dává najevo omyly propady zlomy Nese v sobě trýzeň propastí touhu výšek nesdělitelnost proměny Hlas odhaluje pravou radost je intuitivním klíčem k hlubině srdce   Cesta Olga Nytrová Každý má svou stezku houštím života, pěšinu parkem, cestu pláněmi i roklinami. Jeden jde rozvážným krokem, má svůj rytmus, druhý poskakuje jako kůzle, třetí se vleče obtížen starostmi. Někdo se dívá radostně dopředu, jiný pohlíží na cestu s nedůvěrou a úzkostí, bojí se nemoci, stáří a opuštěnosti. (...) Před nedávnem jsem šla večer úzkou pražskou uličkou Liliovou do Jindřišské a potkala jsem drobného fousatého šedovlasého člověka v zimníku. Vypadal dost ošuměle a zanedbaně, tvář strhanou a vyžilou, nebylo by divu, kdyby si ho někdo spletl s bezdomovcem. Zvolna se ploužil, mobil přitisknutý k uchu a povídá do mluvítka roztřeseným hlasem: „Jo, před chvilkou mi volal syn. Byl právě na schůdcích do letadla, letí do New Yorku.“ Vnímala jsem přitom protiklad nemohoucnosti stáří, v kombinaci se vzdáleností a rozmachem mládí plného sil, jež se vydává na cestu na jiný kontinent. Byl to pocit zvláštně zprostředkované blízkosti. Cesty mnohých z nás se s narůstajícím věkem zužují. Propukne nemoc páteře, projeví se vetchost a opotřebovanost brání vycházení z bytu. Je tu náhle větší možnost věnovat se soustředěné cestě do vlastního nitra. Ježíš je cesta, on jde s námi. Přijde nechtěné asketické omezení. Ale to naopak všechno může vést k intenzivnější cestě dovnitř, do svého nitra.   Hledejme v sobě, co bude dál… Bohumil Ždichynec Vnést zkušenost do vědomí znamená uvědomit si ji a prožít ji. Tím docházíme k sebepoznání. Využití představivosti, imaginace, je pramenem přirozených tvůrčích sil. Má uzdravující vliv na duši, dochází-li během ní k dialogu mezi člověkem a jeho nevědomím. Celostní pojetí lidské existence není něčím, co je dáno a priori samo o sobě, je to vždy odpověď na výzvu. Opět to ticho visící tíživě a hmatatelně nad pozemskou krajinou, z něhož nyní zaznívá čísi fotogenický hlas. A srdce se ptá: „Lze myslet na život, na který nemáme čas?“ Staré latinské přísloví praví: „Beata est vita conveniens naturae suae“ – „Šťastný je život shodující se s vlastní přirozeností“. Technokratickou civilizací zbavováni tíže ozvěny, přestanou posléze zpívat i ptáci. Ti jsou posledními potomky dinosaurů na naší planetě, ale nejsou svým zpěvem náhodou také prvními básníky? Život je idea zhmotnělá do uměleckého díla. Hledejme v sobě, co bude dál.   O hledání a nalézání, nakladatelství Bondy, Praha 2021

Čas načtení: 2021-11-13 14:28:18

Papež František osobně požehnal ve Vatikánu zástupcům spolku Svatá Ludmila 1100 let

Papež František se 10. listopadu v rámci své generální audience ve Vatikánu osobně setkal se zástupci spolku Svatá Ludmila 1100 let. Při krátkém přijetí jim Svatý Otec požehnal a převzal kopii ikony sv. Ludmily, první doložené české ženy, babičky, učitelky a světice. Důvodem přijetí byla především pozitivní komunikace osobnosti matky českého národa a jejího příběhu směrem k věřícím i široké veřejnosti. Práce spolku navíc nekončí. Organizace začne pracovat na projektu České nebe, který představí další tuzemské světce stojící v počátcích příběhu českého státu. Cílem je pomocí historie posílit ve společnosti hodnoty jako je křesťanství, rodina, tradice a národní hrdost. Silný ženský příběh na počátku našich dějin odstartoval zájem o českou historii. Práci zástupců spolku na popularizaci sv. Ludmily ocenil 10. listopadu krátkou audiencí také papež František. „Chápu to jako velkou poctu pro Českou republiku i pro nás pro všechny, kteří jsme se se Svatým Otcem setkali. Osobně požehnal mě i předsedovi spolku a předala jsem mu kopii ikony sv. Ludmily, která putuje po celý letošní rok po České republice. Cítím obrovskou hrdost, dojetí a také pokoru, že jsem se mohla s papežem Františkem alespoň takto krátce setkat,“ říká Miroslava Janičatová, ředitelka spolku Svatá Ludmila 1100 let. Do Vatikánu byli pozvaní zástupci spolku spolu s českými řemeslníky díky diplomatické intervenci velvyslance při svatém stolci, Václavu Kolajovi, který chtěl tímto gestem ocenit práci v připomínání sv. Ludmily a také úspěšně zakončený Rok sv. Ludmily. Představitelé spolku otevřeli současně ve Vatikánu výstavu Kněžna sv. Ludmila, kterou mohou shlédnout jako putovní obyvatelé několika regionů Itálie. Vernisáž se uskutečnila přímo ve Vatikánu v úterý 9. listopadu. Současně tato výstava putuje již v těchto dnech po Ukrajině. Projekt České nebe Projekt České nebe chce postupně představit světce v historických souvislostech tak, aby se tato témata v české společnosti diskutovala a rozvíjela. Díky silným příběhům jako je sv. Ludmila – matka, učitelka a babička, si klade za cíl rozvíjet hodnoty v oblasti školství, výchovy i mezigeneračních vztahů. „Povedlo se nám částečně probudit zájem o naši historii, počátky křesťanství a s tím spjaté hodnoty, a to díky realizaci 1100. výročí smrti sv. Ludmily. Současně jsme si vědomi, že téma je sice nosné, ale přes svou důležitost potřebuje v této snaze posílit, a to čerpáním z potenciálu dalších našich světců. Rádi bychom vytvořili galerii českých světců, projekt České nebe, které se stane inspirativním pilířem naší národní identity. Ukazuje se totiž, že jde o symboly a témata, které jsou pro společnost srozumitelné,“ upřesňuje Janičatová. Národní kořeny a hodnoty i praktické cíle Cíle projektu České nebe u vzdělávání rozhodně neskončí. V plánu je rozšířit a udržovat poutní turistiku, seznamovat veřejnost s místy spojenými s českými světci, ale také díky moderním technologiím – například rekonstrukci obličejů světců, přibližovat jejich život široké veřejnosti. Chybět nebude vytváření programů pro školy, nebo pořádání mezigeneračních setkávání. K tomu může do budoucna sloužit například organizování hudebního festivalu, s koncerty na místech spojených se sv. Ludmilou a další aktivity.

Čas načtení: 2021-05-07 19:33:33

Národní muzeum otevřelo výstavu o československých a českých sportovcích na olympijských hrách

O zajímavých historických a společenských souvislostech, ale především o československých a českých sportovcích, vypráví nová výstava s názvem Olympijské Tokio, která je právě otevřena v Historické budově Národního muzea a bude zde až do konce srpna letošního roku. Vznikla ve spolupráci Národního muzea, Českého olympijského výboru a Vojenského historického ústavu. Věděli jste, například že olympijské hry se měly v Tokiu poprvé konat v roce 1940? Že v roce 1964 se z Tokia poprvé vysílal televizní přenos přes satelit? A že se hry v moderní historii olympismu dosud nikdy neodkládaly? To jsou jen některé ze zajímavých informací, které na vás ve výstavě čekají. Mimo jiné se také seznámíte například s historií sportovního vybavení. Prohlédnete si gymnastické nářadí z konce třicátých let i současnosti. Porovnáte kolo zlatého dráhaře z Tokia 1964 Jiřího Dalera se špičkovým modelem současnosti. K vidění jsou i části originální osmiveslice z roku 1964, dobové sportovní oblečení i osobní předměty pamětníků her. Fanoušci mohou obdivovat medaile československých a českých olympioniků, včetně zlaté, kterou získal Jiří Daler. Vystaveny jsou i tři originální kimona, jež Čáslavské věnovali japonští fanoušci a jedno z nich jí daroval sám japonský císař. „V době uzavření Národního muzea pro veřejnost jsme nezaháleli a připravovali celou řadu nových výstavních projektů. Jednou z nových výstav, kterou jsme 4. května otevřeli v naší Historické budově je i výstava Olympijské Tokio, kterou jsme připravili společně s Českým olympijským výborem a Vojenským historickým ústavem. Sportovní sbírka Národního muzea je jednou z nejvýznamnějších sportovních sbírek i v evropském kontextu. Cíleně a dlouhodobě mapujeme a dokumentujeme nejen české sportovní úspěchy, ale i významné sportovní soutěže, včetně olympiád. Doufám, že se výstava bude návštěvníkům líbit a po skončení letošní olympiády v Tokiu v České republice přibude mnoho nových olympijských medailí,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. „Výstava ilustruje olympijské úspěchy našich sportovců v čele s Věrou Čáslavskou. Ale také úžasný pokrok a změny ve sportu, technologiích i každodenním životě. Pro mě osobně je nejcennější atmosféra, kterou cítíte z dobových materiálů. Je unikátní, ale v něčem velmi podobná atmosféře, kterou zažívají sportovci na olympijských hrách i v současnosti. Jde o pocit výjimečné soudržnosti, ale zároveň rozmanitosti a pestrosti,“ dodává předseda ČOV Jiří Kejval. „Sport hrál vždy mimořádnou úlohu při posílení fyzických i morálních vlastností naší společnosti, což si návštěvníci mohou mimo jiné připomenout i prostřednictvím osudů našich sportovců, kteří se v roce 1940 místo do zápolení na tokijských olympijských sportovištích zapojili do bojů o obnovení samostatného Československa,“ doplňuje ředitel Vojenského historického ústavu brigádní generál Aleš Knížek.  Československou výpravu v roce 1964 zachytil na řadě dosud nepublikovaných fotografií Karel Novák. Zaznamenal nejenom sportovní výkony, ale i všední život v Tokiu, atmosféru olympijské vesnice či přílet naší výpravy. Jeho snímky jsou součástí výstavy. Promítat se bude také oficiální film Mezinárodního olympijského výboru ze stejného období. Záběry zapůjčila ze svého archivu i Česká televize. Dobovou atmosféru navodí historické záznamy z archivu Českého rozhlasu. K vidění jsou také akreditace sportovců, originální plán olympijské vesnice s umístěním jednotlivých národních výprav a další oficiální dokumenty. Vystavené jsou dobové fotoaparáty a videokamera. Olympijské hry v roce 1940, které byly zrušeny kvůli válečnému konfliktu, budou zastoupeny například dopisem tokijské organizační komise pro tehdejšího předsedu ČSOV Jiřího Gutha-Jarkovského. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-04-30 16:51:50

Plzeňská madona opustila po 76 letech katedrálu sv. Bartoloměje

Nejvzácnější a po staletí nejuctívanější umělecké dílo v Plzni – Plzeňská madona – byla zapůjčena Západočeské galerii v Plzni na výstavu Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh. Opuková socha, vytvořená ve svatovítské katedrální huti Petra Parléře před rokem 1384 pro farní kostel sv. Bartoloměje v Plzni, se záhy stala ikonou a ochranitelkou města Plzně. Lidé věřili v její přímluvnou moc ve veřejných i soukromých záležitostech. Tento význam sochy Plzeňské madony byl historicky aktualizován v dobách společenských krizí či epidemií, a v tomto smyslu je znovu aktuální i dnes, kdy po 76 letech opustila Plzeňská madona katedrálu sv. Bartoloměje a byla přemístěna do galerie, aby návštěvníci výstavy mohli spatřit její krásu z bezprostředního pohledu. Převoz sochy se uskutečnil v pátek 30. dubna dopoledne. Odborná transportní společnost Artex za spolupráce a supervize restaurátora Davida Blahouta sochu Madony v katedrále umístila do přepravního boxu. Na cestu ji přišel vyprovodit také biskup Tomáš Holub, který těsně před převozem pohovořil o jejím duchovním významu. Pak následoval převoz ve speciálně upraveném autě proti otřesům do výstavní síně Masné krámy.  Plzeňská madona bude vystavena po dobu 10 dnů. Shodou okolností se zápůjčka uskutečňuje v květnu, který je oslavován jako mariánský měsíc. Socha bude vystavena ve výstavní síni Masné krámy od 20. do 29. května v běžné otevírací době 10-18 hodin. „Myslím, že uskutečnění této výstavy v této době je skutečný zázrak. Plzeňská madona je celá staletí inspirací pro obrovské množství dalších Madon, které můžeme také obdivovat na výstavě Nad Slunce krásnější v Masných krámech. Dlouhé generace našich předků nemohly pohlédnout do očí Plzeňské madony z takové blízkosti, jako můžeme my právě teď. Je to fascinující. Přeji si, aby její krása byla také pro nás inspirací a nadějí v této nelehké době,“ říká plzeňský biskup Tomáš Holub. Socha Plzeňské madony byla objednána pro mariánský oltář kostela sv. Bartoloměje, umístěný pravděpodobně před chórem kostela, v ose hlavního oltáře. V 17. století byl mariánský oltář přesunut z původního umístění do levé části chóru a v 18. století byla Madona přenesena na nový, pozdně barokní hlavní oltář. V roce 1883 byl tento oltář nahrazen novogotickým oltářem Josefa Mockera, na kterém je socha umístěna dodnes. V roce 1941 bylo provedeno několik odlitků sochy. Plzeňská madona byla během války současně fotografována a přemístěna dočasně do bezpečí Plaského kláštera. Po válce v květnu 1945 se vrátila zpět na hlavní oltář katedrály. Nyní na krátkou dobu opustila svůj domov u příležitosti výstavy v Masných krámech, aby se vrátila do niky na hlavním oltáři na slavnostní otevření katedrály sv. Bartoloměje 2. června. „Jsem potěšen, že se podařilo uskutečnit zápůjčku Plzeňské madony v novém termínu tak, aby představení originálu sochy bylo vrcholem výstavy v jejím závěru. Při náročné přípravě výstavy Nad slunce krásnější jsme očekávali rekordní zájem návštěvníků i odborné veřejnosti, ovšem skutečnost je jiná, protože jsme museli mít po čtyři měsíce uzavřené výstavní síně, což bylo nešťastné právě pro tuto expozici,“ říká Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh je nejnáročnějším projektem Západočeské galerie z odborného i finančního hlediska za posledních několik let. Výstavní a badatelský záměr iniciovala možnost prezentace sochy Plzeňské madony v souvislosti s obnovou interiéru katedrály sv. Bartoloměje. Příprava výstavy trvala více než sedm let a Plzeňská madona je zde představena v širokých náboženských, politických a kulturněhistorických souvislostech závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV. jako jeden z prototypů madon krásného slohu. Západočeská galerie v Plzni otvírá své síně 4. května. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona s krásný sloh bude k vidění až do 6. června 2021. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-29 18:17:36

Výstava Nad slunce krásnější – Plzeňská madona a krásný sloh se prodlužuje do 6. června

Západočeské galerii v Plzni se podařilo vyjednat prodloužení zápůjček vzácných středověkých děl a díky tomu je možné posunout termín ukončení výstavy o dva měsíce, tedy do 6. června. Výstava Nad slunce krásnější. Plzeňská madona a krásný sloh je nejnáročnějším projektem z odborného i finančního hlediska za posledních několik let. Samotná příprava výstavy trvala sedm let. Prodloužení výstavy začali autoři vyjednávat s téměř 40 zapůjčiteli hned na začátku roku 2021. Protože se jedná o vzácné středověké exponáty, bylo třeba zajistit vyjádření restaurátorů, v některých případech zpracovat report o stavu exponátů a klimatických podmínkách ve výstavě. Jednání o prodloužení výpůjček s jednotlivými zapůjčiteli byla ukončena minulý týden. Výstava bude prodloužena v prakticky totožné podobě. „Výstava je neopakovatelným kulturním a duchovním zážitkem, jelikož obsahuje umělecká díla nevyčíslitelné hodnoty, která se běžně nezapůjčují. Jsem rád, že díky laskavosti zapůjčitelů jsme mohli výstavu prodloužit. Doufejme, že bude v dohledné době umožněn přístup veřejnosti do výstavních síní,“ říká Roman Musil, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Vzhledem k tomu, že výstava je připravena již od 27. listopadu 2020 a byla otevřena pouze 19 dní, rozhodla se Západočeská galerie v Plzni zprostředkovat výstavu divákům v online prostředí na webových stránkách a sociálních sítích galerie. Vedle fotoreportů z výstavy a představení jednotlivých děl se s velkým ohlasem setkala čtyřdílná komentovaná prohlídka s autorem výstavy Petrem Jindrou. Další část prezentace v podobě cyklu pěti odborných přednášek byla zahájena 24. března. Hlavním tématem je Plzeňská madona a krásný sloh, její význam v lokálních souvislostech a kult této plzeňské divotvůrkyně v průběhu staletí. Jakmile dojde k uvolnění vládních opatření, budou se moci návštěvníci přenést do období raného středověku, kdy vznikal krásný sloh, a pohlédnout do očí mnoha madon, které jsou replikami Plzeňské madony – ať již přímo konkrétní sochy, nebo jejího typu. Díla z období krásného slohu kolem roku 1400 a z 15. století jsou zapůjčena z veřejných sbírek a od církve. Světový unikát má výstava v počtu madon na jednom místě, jejichž instalace v pravém křídle Masných krámů působí velice sugestivně. Vyvrcholením celého projektu bude plánované zapůjčení originálu Plzeňské madony, která je po staletí nejuctívanějším uměleckým a kultovním dílem v Plzni. Vznikla k roku 1384 v prostředí pražské katedrální hutě Petra Parléře v úzkém provázání s náboženskou, politickou a kulturní situací závěru vlády Karla IV. a počátku vlády Václava IV. „V závěru výstavy tak dostane odborná a široká kulturní veřejnost jedinečnou příležitost vidět zblízka originál Plzeňské madony, neboť po dokončení rekonstrukce interiéru katedrály sv. Bartoloměje se socha vrátí zpět do niky umístěné vysoko na hlavním oltáři kostela,“ dodává Petr Jindra, spoluautor výstavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2021-03-22 11:54:22

0,001 je víc než 0,000002, ale stejně by více pomohl půllitr Kozla zadarmo…

O tom, jak při rozhodování psychologie vítězí nad matematikou. Petr Koubský, můj onehdá velmi laskavý a trpělivý šéfredaktor z již zaniklého časopisu 067.cz, napsal pro Deník N článek o vakcíně AstraZeneca: Rozhodnutí, zda se nechat očkovat vakcínou AstraZeneca, je snadné: 0,001 je víc než 0,000002. Nemám tam předplatné, takže provedu něco, co obvykle považuji za hřích: „odpíchnu“ se od prostého začátku textu, který je ještě vidět široké veřejnosti i bez placení. Ale on ten začátek vlastně jako základ pro volnou reakci stačí. Souhlasím s tím, že 0,001 > 0,000002, tak i s praktickým důsledkem této nerovnice: člověk, který chce předejít vlastní infekci, by měl po AZ vakcíně skočit jak Dominik Hašek po letícím puku. Přesto si ale myslím, že to rozhodování pro lidi ani pro úřady snadné není, protože do celého procesu vstupuje psychologie, a že snazší by opravdu bylo nabídnout jim nějaké to pivo zdarma. (Navrhoval jsem Pilsner, Petr mě upřesnil na Kozla …) Případně pizzu, pokud jim pivo nechutná. Očkovací centrum Corleone by o zájemce nouzi nemělo. Vcelku nepochybuji, že starý moudrý havran jako on nebude následujícími úvahami překvapen, ale stejně stojí za to je sepsat. Vnímání čísel versus vnímání reálných příběhů Lidé jsou nejlepší v tom, chápat intuitivně čísla zhruba tak od jedné do sedmi. Vezmete-li hrst kávových zrnek a hodíte je na stůl, sedm ještě dokážete na první pohled odlišit od šesti. Ale jedenáct už vypadá skoro stejně jako dvanáct a pětadvacet od šestadvaceti je na první mrknutí nerozeznatelných. To je takříkajíc náš přirozený stav. Po absolvování běžné školní docházky se naše pole vnímání čísel poněkud rozšíří, ale pořád je trochu omezeno tím, s čím se setkáváme ve svém běžném životě. Vzhledem ke kupní síle koruny tedy čísly do zhruba 10 milionů, což je řádově cena běžného domku v Praze nebo hezké vilky daleko od Prahy. Nad touto mezí se „v pravidelném provozu“ pohybuje jen málokdo. Praktickým důsledkem je, že velmi malá i velmi velká čísla se nám poněkud duševně vymykají. To je asi jeden z důvodů, proč se i gigantické státní dluhy dneška berou tak klidně a samozřejmě. Ne proto, že by ti lidé nahoře byli tak odvážní nebo stoičtí, ale proto, že jsou to hausnumera, která dávno opustila sféru představitelného, takže je nezneklidňují. Představit si, kolik skutečně dluží dejme tomu taková Itálie, k tomu lidský mozek zkrátka není stvořen; mimo jiné je to víc eur, než kolik má onen lidský mozek vůbec neuronů! (Pokud by vás zajímalo, kolik konkrétně, tak 2,5 bilionu eur versus 100 miliard neuronů.) Podobný problém je u velmi malých čísel. Rozdíl mezi 0,001 a 0,000002 je ve skutečnosti dramatický, ale začne být jasný až v momentě, kdy jej přeformulujeme: jedno to číslo je 500x větší než to druhé. Pokud si ponecháme původní decimální zápis, nebo pokud si obě čísla vyneseme na běžnou číselnou osu, budou se jevit podobně malá a bezvýznamná. U takových těžko představitelných čísel pak člověk intuitivně opouští sféru exaktnosti a kotvou mu začnou být osobní příběhy. Pokud v novinách či na sociálních sítích rozmažou případ nějaké mladé zdravotní sestry se dvěma dětmi, která po očkování zemřela apod., zafixuje se spíš na ni. Dokonce i kdyby se pak ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak. Toto je stará známá manipulativní technika a používá se i v jiných souvislostech. Nelichotivě se jí říká háelpéčko (hluboký lidský příběh) a jestli si ještě pamatujete, jak roku 2015 byla fotka utopeného Alana Kurdiho všude, tak je to postup ze stejného hrnce. Příběh jednoho dítěte měl převrstvit realitu dalších statisíců, kterým bylo 18+, pocházeli odjinud a dorazili do Evropy nejen živí a zdraví, ale i plní energie, například k potyčkám s maďarskou policií na uzavřených hraničních přechodech. No, tak teď tu samou manipulativní techniku používají antivaxeři a velká média se diví, aniž by byla ochotna přiznat, že v tomto sehrála roli učitelů nebo aspoň vzorů, jak se to dělá. Tíha rozhodování Existuje myšlenkový pokus na rozhraní psychologie a etiky, kdy řeknete lidem, že stojí u výhybky a mají možnost ji přehodit. Po trati se řítí tramvaj a ke kolejím jsou přivázáni lidé. Pokud nic neuděláte, sešrotuje jich několik. Pokud výhybku přehodíte, bude oběť jenom jedna. Tento pokus má spoustu variant a jejich výsledky se od sebe značně liší, ale společným prvkem je to, že určitá část lidí se té výhybky odmítne dotknout. Být pasivním svědkem katastrofy je pro ně přijatelnější než aktivně se do ní zapojit, a to i za cenu toho, že skrze jejich nečinnost umře o hodně víc lidí. Tentýž problém si dost možná kultivujeme i ve veřejné sféře. Už v dětství se člověk seznámí s principem „kdo to poslední držel v ruce, ten to rozbil“, běžně uplatňovaným ze strany učitelských či vychovatelských autorit. Jako dospělí jsme si na sebe vymysleli – často pod tlakem povrchně pozitivních kampaní typu boje proti korupci – zákony, podle kterých je bezpečnější něco neudělat, razítko nedat, veřejnou soutěž neuskutečnit, žádost zamítnout atd., protože hrozba trestního stíhání je v takovém případě daleko menší, než když rozhodnete pozitivně a o rok později se ukáže, že vítězná firma přešvihla rozpočet apod. Bezpečnější je zkrátka zůstat pasivní a nechat věci tak, jak jsou. (Jako určitá forma obrany proti ctižádostivému poručíku z hospodářské kriminálky se osvědčilo papírování, papírování, a ještě větší papírování. Ale to zase podvazuje schopnost rozhodovat rychle a s neúplnými informacemi.) Křečovité rozhodnutí kolem AstryZenecy, kdy několik velkých evropských států naráz pozastavilo očkování, pak může být jen specifickou formou „nesahání na výhybku“. Pandemie jede stejně jako ta tramvaj, s úmrtími na JIPkách už se hodně lidí nějak smířilo a vnitřně si to zracionalizovali (vždyť jsou to jen staří tlouštíci, mě se to netýká), část jim dokonce odmítá uvěřit vůbec. Kdežto úmrtí po aktivní aplikaci nějakého medikamentu působí psychologicky jinak, a to bohužel i tam nahoře, kde by vlastně správně měli sedět lidé rozhodující se hlavně podle čísel. Jenže politika není jen o číslech a pokud takový vrchní úředník zjistí, že na druhé koleji je také přivázaný nějaký ten člověk, bojí se přehodit pomyslnou výhybku. Mohl by si tím zničit dlouho budovanou kariéru, a ještě se navíc stát terčem masivního shitstormu na internetu. O dva dny později zaveslovaly ty samé státy zpět, ale zase: psychologie je něco jiného než matematika a následky tohoto „prudkého cuknutí sem a tam“ na ochotu evropské populace nechat se očkovat bohužel budou značné. Zní to cynicky, ale v téhle situaci by opravdu bylo nejjednodušší nabídnout lidem ke každé dávce nějaké to pivo a pizzu zdarma. Samozřejmě, v našich podmínkách by to skončilo tak, že by tu pizzu dodávala firma bez zaměstnanců sídlící na Britských Panenských ostrovech… Víte co, raději na to zapomeneme.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}