Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-28 22:00:00

Chytrý kartáček Philips Sonicare 7100 je v parádní slevě! Má vlastní aplikaci, ale ta není nejpodstatnější

Sonicare 7100 je kartáček, který se rád ohání chytrými funkcemi — Bluetooth aplikací, tlakovým senzorem a synchronizací hlavic. Otázka pro tech publikum zní, kolik z toho reálně využijete a kolik je marketing. S kódem PHILIPSNAROZENINY30 ho teď pořídíte za 3 149 Kč místo 4 499 Kč, což odpovědi na tuhle otázku dost mění. Rychlé shrnutí:✅ […] Celý článek si můžete přečíst na Chytrý kartáček Philips Sonicare 7100 je v parádní slevě! Má vlastní aplikaci, ale ta není nejpodstatnější

Čas načtení: 2020-02-16 07:41:34

Nadčasový Karel Čapek a nenahraditelný Václav Jamek (ohlédnutí za Cenou Karla Čapka 2020)

Laureátem Ceny Karla Čapka pro rok 2020 se stal spisovatel, esejista, publicista a překladatel Václav Jamek (*1949), který v listopadu oslavil sedmdesátiny. Ocenění udělované Českým centrem Mezinárodního PEN klubu si převzal ve čtvrtek 13. února v důstojných kulisách primátorské rezidence, která se nachází v budově ústřední pobočky Městské knihovny v Praze. „Tato cena se uděluje každý sudý rok a jejími kritérii jsou v souladu s posláním a historií toho, co nám Čapek zanechal, hodnoty humanismu a... ehm, čeho tak ještě to může být... a demokracie! Vidíte, to je slovo, které jsem skoro zapomněl,“ zažertoval hned v úvodu předseda českého PEN klubu Jiří Dědeček a kritický tón ve vztahu k současným poměrům v české společnosti zazněl toho večera vícekrát.   Do svého projevu jej vložil i Martin Churavý, který zastoupil nepřítomného primátora a svou pečlivě připravenou řeč věnoval odkazu Karla Čapka. „Ačkoliv se doba změnila, i prezident se změnil, tak to dílo je dobré si připomínat, možná o to víc právě dnes,“ řekl na adresu jeho Hovorů s TGM, z nichž posléze takřka bezchybně ocitoval jednu pasáž. O něco méně kultivované a přínosné byly proslovy dvou zástupců sponzorů, bez jejichž podpory by se podle Dědečka český PEN klub neobešel: „PEN klub by nemohl fungovat sám od sebe, z členských příspěvků – a neberte to, prosím vás, vy, kteří neplatíte, jako nějakou výčitku – nezvládli bychom to, ani kdybyste platili.“ Nebránil se ani otřepanému označení spisovatelů za svědomí národa, které ve své řeči použil představitel generálního sponzoringu českého PEN klubu Lukáš Sekyra, vyzdvihující na Čapkovi kupříkladu „nadčasovost věcí jako R.U.R., robot a otázka umělé inteligence“. Překvapením se pro přítomné publikum stalo udělení medaile Karla Čapka Kristině Váňové, kterou se výbor českého PEN klubu rozhodl ocenit za dlouholetou úspěšnou činnost ve funkci ředitelky Památníku Karla Čapka na Strži (respektive ve Staré Huti u Dobříše). Její předčasný odchod se stal sledovanou kauzou, která nakonec měla (snad) šťastný konec v podobě zvolení jejího nástupce, kterým se stal dlouholetý propagátor Čapkova života a díla Zdeněk Vacek (více ZDE). Poté již došlo na předání Ceny Karla Čapka jejímu novému laureátovi Václavu Jamkovi, o jehož ocenění rozhodla jednomyslně pětičlenná porota ve složení: literární historik a kritik Vladimír Karfík (předseda), ředitel Ústavu pro českou literaturu AV ČR Pavel Janáček, literární historik a archivář Petr Kotyk (sám držitel ceny českého PEN klubu s názvem Vlastní cestou), publicistka a bývalá ředitelka Centra Franze Kafky Markéta Mališová a editor Jan Šulc. Laudatio, které pronesl Pavel Janáček „Pokud mám dostát tomu příkladu intelektuální poctivosti, který vnáší do českého literárního prostředí Václav Jamek už desítky let, tak mohu promluvit jen o důvodech, které mě vedly k tomu, abych jméno Václava Jamka do jednání letošní poroty nabídl. V krátkosti mi šlo o dvě věci. Zaprvé, abychom se jako literární obec přihlásili k té jiné možnosti literatury, se kterou Václav Jamek českou literaturu už léta konfrontuje a kterou bychom vlastně měli brát jako výzvu a neměli bychom ji zamlčet. Nemusíme se jí řídit, ale měli bychom jí složit hold. Takže zaprvé přihlásit se k té výzvě jiné možnosti literatury – a zadruhé jsem chtěl, abychom se nejenom jako literární společenství, ale také jako občanská společnost přihlásili k pojetí společenské role spisovatele, kterou Jamek zastává podobně vytrvale jako onu jinou možnost literárnosti. V čem tedy podle mě spočívá ta provokativní výzva jamkovské možnosti literatury? Určitě tady nepodám nějaký celistvý portrét, ale zmíním dva aspekty, které pro mě osobně při četbě Jamkových textů vystupují do popředí a které se – snad by se dalo říct – týkají jednak stylu a jednak žánru. První je psanost. Z nedostatku lepšího výrazu myslím touto psaností vlastnost písemnictví v pravém slova smyslu, jakousi opozici orality. My víme, že pro českou literaturu je už možná dvě stě let významným zdrojem napětí, zdrojem hodnot mluvnost, proud vyprávění, hovor lidí, anekdota, zkrátka orální kultura jako taková. A mohli bychom jmenovat řadu jmen, která by sahala od Boženy Němcové přes Jaroslava Haška, zčásti Karla Čapka, v jehož jméně se zde scházíme, k Bohumilu Hrabalovi a přes něj k mnoha současným spisovatelům, které tady jmenovat nebudu. Určitě k nám z dějin české literatury přitékají i jiné praménky, ale přesto – a když vzpomeneme na jméno Milana Kundery, tak je to zjevné – si nemyslím, že bychom měli přinejmenším v současnosti druhého tak písemného spisovatele, jako je Václav Jamek. Objeví-li se v jeho textech ta lidová řeč, která je, zdá se, údělem české literatury, tak myslím jenom proto, aby nepřišla vniveč žádná šance na nějakou významovou diferenci, na další a další zpřesnění toho, co autor vyjadřuje rafinovaným jazykem, který je jen obtížně myslitelný mimo vytištěnou stránku. Jestliže ta lidová řeč v české literatuře často kolonizuje řeč knihy – a to není v principu špatně, ale je toho hodně –, tak myslím, že nám Václav Jamek stále staví před oči jinou stylovou možnost a to, že hodnoty vznikají i tam, kde se děje pravý opak, kde řeč knihy kolonizuje tu lidovou řeč. Slyším vaši námitku, protože jste se tady sešli jako znalci Jamkova díla, že také Václav Jamek má své patafyzické dvojče, českého básníka Hauptbahnhofa, který ve sbírkách svých básní i ve vpiscích do Jamkových jiných knih nebo v tom kuriózně ztroskotavším pokusu o lidový kalendář dokázal znectít veškerou rafinovanost, umnost, vytříbenost, zkrátka onu dikci vysokého písemnictví. Ale já myslím, že Hauptbahnhof není Švejk, není to Pepin, je to pořád spíše rub téže mince, který převrácením perzifláže potvrzuje ten dlouhý hlas knihy, který zní texty Václava Jamka. K žánrovému aspektu... Od Václava Jamka jsme nikdy nečetli – nebo já jsem nečetl – dějový román a vlastně ani povídku. Je to banální konstatování, ale není to samozřejmost, zvláště dnes, kdy se dějový román stal pro českou literaturu jakousi záchranu, která slibuje vysvobodit české písemnictví z prekérnosti jeho společenského postavení. Slyšíme kolem sebe, že román a jeho odezva u takzvaného mainstreamového publika samy o sobě dají české literatuře a tvorbě v českém jazyce opodstatnění, jako kdybychom slyšeli: „Ještě tě někdo chce, vyprávěj, buď jako Šeherezáda, hlavně se nezastavuj, jestli se nechceš probudit o hlavu kratší.“ Na to zní Jamkova odpověď stručně a jednoduše: „No, dějové vyprávění není první, poslední, jediná, hlavní a z dlouhodobého hlediska možná ani ta nejzábavnější možnost, k níž se může naše literární kultura upínat.“ Literatura – tohle myslím parafrázuje slova, která stojí v Jamkově próze Krkavčí múza – je tu od toho, aby prohlubovala otázky, to znamená, ne aby nás jenom nesla svým hlasem, aby nás bavila, nebo aby oddalovala svou popravu. Věkovitá instituce literatury, tak jak se k ní vztahuje Václav Jamek, od nás chce něco jiného, zachytit namáhavou práci lidského vědomí, a za to nám zase něco nabízí – jazyk pro naše sebevzdělávání, sebeutváření, jako jedincům i jako společnosti. Ve středu té jiné možnosti literatury, se kterou nás Václav Jamek konfrontuje namísto toho románu s velkým R stojí úvahová próza. Když tady padlo v souvislosti s dílem Václava Jamka slovo esej, tak je třeba dodat, že to slovo není myšleno jako označení nějakého striktně ohraničeného útvaru, ale jak poukaz k celému širokému poli myšlení skrze literární formu, ať už půjde potom v konkrétnosti na straně bližší žurnalismu o sloupek, pamflet nebo fejeton, na straně stýkající se s humanitními vědami o literárněkritický esej nebo literárněkritickou stať a na straně beletrie o – řeklo by se – vněsyžetovou prózu s autobiografickou páteří. Václav Jamek je překladatel, dokonce jeden z nejuznávanějších, je editor moderní a současné francouzské literatury a jen jeho portréty, doslovy, kritiky zabírají ve výboru Duch v plné práci snad sedm stovek stran. Léta psal do novin sloupky o české jazykové kultuře, které vydal knižně, tak jako své fejetony o politickém dění. Je pozoruhodné, jak málo – mohu-li mluvit za sebe – čteme tyto různé výkony odděleně, jako výsledek specializovaných literárních činností, které vypovídají především o svých předmětech, a jak moc se nám – alespoň mně – za všemi rýsuje sám autor, jako by všechny ty jednotlivé texty a žánry byly epizodami téhož zápasu o uvědomělou existenci, vedeného prostředky reflexivní literatury. Dobře se to myslím ukazuje na poslední – nebo dosud poslední – Jamkově knize, souboru politických fejetonů z Listů nazvaném Na onom světě se tomu budeme smát. Tam totiž mezi časopiseckým a knižním vydáním byl ten text rozšířen o celou vrstvu komentářů, v nichž se jako součást najednou čte i nejdrastičtější výpověď o sobě. Takže to byly dvě pozvánky k tomu, proč je podle mě třeba docenit – a touto cenou to pro tuto chvíli děláme – onu jinou možnost literatury, kterou nám Václav Jamek nabízí. A na závěr mi dovolte říci ještě pár slov o té roli spisovatele, jak ji Václav Jamek zastává. Václav Jamek byl angažovaným spisovatelem dříve, než to v Čechách – v Česku, pardon – znovu přišlo do módy. Spílal kormidelníkům našeho veřejného života dávno předtím, než se do něj začal strefovat každý. Jako vyzyvatel postmoderny nikdy nepřijal její dělení na čistou literaturu bez úkolů a na takzvaný život, včetně toho občanského. Literatura, politika, náš intelekt i naše těla – z jamkovského hlediska jde o jednu a tu samou lidskou existenci, která je neustále v sázce. Proto ostatně může být ona žurnalistika plnoprávnou součástí jeho literárního díla, podobně jako jsou jí i jeho verše, básně v próze nebo jeho reflexivní próza. V pozadí té Jamkovy angažovanosti pro otázky veřejného zájmu, ať už je to jazyk, nebo je to vláda, je přesvědčení, že nic nemáme nechat jen tak být, ponechat to jakémusi samopohybu. Neviditelná ruka trhu nás nikam nedovede, jazyk bez naší neustálé péče zplaní, společnost se bez našeho kultivujícího úsilí propadne do barbarství, literatura přijde o velikost, když se k ní přestaneme vztahovat, a ideologie si nás podmaní, pokud jim dovolíme beztrestně lhát. Kolik máme, prosím vás, v naší zemi kolem sebe intelektuálních osobností, které o sobě mohou říct, že v éře od demokratické revoluce ani na chvilku nepodlehly hegemonii neoliberálního řádu, a které veřejně pranýřovaly jeho rozpory, omyly, zločiny, které se nebály říkat, že císař je nahý, a které to přitom říkaly v zájmu ideálu svobody, ke kterému se ten řád sám hlásí a hlásil, a ne proti tomu ideálu. Takových osobností nemáme mnoho a Václav Jamek k nim patří. Je zbytečné zastírat, že Václav Jamek není Karel Čapek a že v určitých ohledech vidění světa a literárního vyjádření k němu může mít i daleko. Ale když obrátíme perspektivu a nebudeme hledat to, co je odlišuje, ale to, v čem se jejich úsilí stýká, uvidíme řadu bodů – a uvádění francouzské literatury jako podnětu pro českou literaturu k nim určitě bude patřit –, z nichž ten nejpodstatnější styčný bod, který já vidím, je právě to nasazení v péči o společný svět a ta víra v moc literárního jazyka, který jako lučavka je schopen rozleptat, rozložit, pohltit a přepodstatnit i ten mocný jazyk ideologií. Takže tohle byly důvody, pro které jsem jméno Václava Jamka do jednání naší poroty vnesl, a jsem rád – jak už tady zaznělo –, že to vítězství nebylo, abych tak řekl, nějakou těsnou většinou, ale že to bylo přesvědčivých 5:0.“ Děkovná řeč Václava Jamka „Vážení přítomní, já děkuji porotě, že na mě takto pomyslela, a děkuji i za tu chvalořeč, nenapadá mě vůbec žádná námitka, kterou bych proti ní v této chvíli měl. (smích publika) Něco tak důkladného o sobě jsem za celý život ještě neslyšel. Možná bych vzhledem k tomu, o jakou cenu jde, měl říci něco ke cti Karla Čapka a k tomu, co si myslím, že nás možná trochu spojuje. Já jsem před časem, k osmdesátému výročí Čapkova úmrtí, připravoval pro Český rozhlas – pro stanici Vltava – pořad z jeho básnických překladů francouzské poezie s vlastními komentáři. A zjistil jsem jednu pro mě nesmírně důležitou věc, na kterou mezi všemi důvody, které vypočítává poměrně správně Vítězslav Nezval, nepomyslel, ale kterou Čapek sám vyslovuje v jednom ze svých esejů. A sice jak velice mu záleželo na tom, aby – na rozdíl od té generace, nebo od toho způsobu překládání poezie, který se tradoval od lumírovců a zejména Vrchlického – každý ten básník našel v češtině svůj specifický jazyk. Znamená to, aby ten básník měl v českém jazyce svůj hlas, který by byl jenom jeho. Asi víte, že mám za sebou určité překladatelské dílo, a pro mě byl tohle úplně nejpodstatnější princip, kterého jsem se při překládání držel, zejména při překládání poezie, ale i při jakémkoliv jiném překladu. Protože si myslím, že spisovatel má skutečně cenu především jako hlas, jako zvláštní hlas. A já sám jsem nechtěl být vůbec ničím jiným, chci být hlasem. A pro mě literatura je dobrodružství – jediné, kterého jsem schopen –, a tudíž mi ani tolik nesešlo na žánru, člověk vlastně píše jakoby stále stejnou knihu, ale zároveň mi vždycky šlo o to, aby se každá moje další kniha nepodobala té další. Když jsem zjistil, že umím psát dobře verše, tak jsem přestal psát verše, říkal jsem si, teď nebudu sekat verše až do konce života, zkusím něco jiného. Ono to je takové tápání, není to nějaký metodický záměr. A když se zamyslím na tím, v čem dalším by se za mě Karel Čapek nemusel stydět, tak bych řekl, že to je právě v tom, jak jsem se pokusil v té poslední knize, kterou jsem napsal, pozvednout žánr, nebo spíše typ literární či textový, který Čapek pěstoval, to jest novinařinu, pozvednout skutečně na literární úroveň, dělat z toho, co původně ke mně přišlo jako návrh, pro který jsem netušil, jestli mám vůbec nějaké nadání, to znamená psát pravidelné fejetony do časopisu Listy, využít to jako záminku k určitému skutečně literárnímu úsilí a vytvořit na základě takovýchto textů dílo, které by se mohlo jako literární označovat. A troufám se domnívat, že mi to vyšlo a že i to je do jisté míry určitá pocta Karlu Čapkovi z mé strany. Kromě toho mě tento žánr naučil pohybovat se mezi vysokým stylem jazykovým a zároveň i stylem nízkým a využívat to poměrně rafinovaným způsobem, to se člověk naučí praxí, ale i to si myslím, že mám nakonec naučeno od Čapka." A Karel Čapek figuroval také v závěrečných slovech Jiřího Dědečka, který přítomné pozval nejen na aktuální výstavu k 95. výročí založení českého PEN klubu v pražském Klementinu, ale i na projekt připravovaný s Divadlem Archa na leden 2021 v souvislosti se 100. výročím premiéry již zmíněné Čapkovy hry R.U.R., který má zahrnovat divadelní představení, konferenci i další akce. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2009-12-18 13:00:00

Jaké jsou trendy letošního zdobení vánočního stromečku?

Čas zdobení vánočního stromečku je téměř za dveřmi, tudíž přicházíme v pravou chvíli s několika radami, jak by mohl váš letošní stromeček vypadat. Nejpodstatnější věcí je výběr kvalitního stromečku. Přednost bychom měli dát stromečku živému, jelikož vůně jehličí dokáže vykouzlit tu pravou atmosféru ...

Čas načtení: 2021-01-29 13:40:00

Oranžové léto - Pohodový film k zamyšlení

Dnes volně navážu na článek Jak vidláci z USA zničili lepší svět. Budu psát o filmu Oranžové léto, který také pojednává o komunitě Oshových příznivců a jejich střetu s vesanama. Naštěstí jde o dobrosrdečné Bavory, takže se vše odehrává ve výrazně méně vypjaté atmosféře. Vyprávění je ztvárněno z pohledu hlavních dětských hrdinů, kteří (po tom, co vyrostli) napsali scénář. O ději moc neprozradím. Zaměřím se na momenty, které mě přiměly k nejednomu zamyšlení. Ačkoli Osho opakovaně říkal, ať ho následovníci neposlouchají a dělají si, co chtějí, je zřejmé, že i lidé ve svobodomyslné komunitě milují pravidla a potřebují vedení. Brát všechny jako sobě rovné je zřejmě proti přirozenosti. A prudiči vyžadující dodržování toho či onoho se vyskytují všude. Zajímavým momentem byla společná výchova dětí. V plné nahotě se ukázalo, že o cizí potomstvo se obzvlášť bezdětní nechtějí starat. Si to vemte podle sebe. Utečete před světem, chcete meditovat a rozvíjet se. A u toho vás otravují cizí haranti. Děti potřebují konformitu. Protisystémové rebelantsví přichází obvykle až v pubertě. Mít kamarády, hrát si, být součástí širšího společenství, které se na ně nedívá skrz prsty. To chtějí. Věnovat spoustu času a energie seberozvoji je sice hezké, ale uniká-li člověku to nejpodstatnější, co ví (téměř) každý, jde o marnou snahu. Hezky to ukazuje příběh maminky hlavních hrdinů. Promiskuita je (prý) zábavná, ale většina lidí není stavěna na to, aby svou lásku (plus minus rovnoměrně) rozprostřeli mezi více osob. I když to podle předchozích řádků může vypadat, že je film Oranžové léto drásající psychologickou sondou, právě naopak. Jde o film laskavý, milý, vtipný, prozářený sluncem. Ačkoli pojednává o zásadních tématech. Určitě si pusťte. A třeba napište do diskuse, jak se vám líbil.

Čas načtení: 2020-08-13 18:34:00

Jak (nejen) Twitter ovlivňuje volby

O tom, jak (nejen) Twitter ovlivňuje volby, už byly popsány tuny papíru, ale přijde mi, že to nejpodstatnější zaznívá málo silně. Ano, sociálními sítěmi se šíří nepravdivé zprávy, odkazují na weby financované těmi či oněmi zájmovými skupinami, reklamy jsou označeny tak, aby téměř zaniklo, že jde o placená sdělení. Ale provozovatelé se mohou vymlouvat, že oni nic, to všechno uživatelé. Twitter ovšem ovlivňuje volby sám o sobě tím, jak tvrdohlavě vnucuje nevyžádaný obsah. Na Facebooku nejsem, přeptal jsem se a funguje podobně. O co konkrétně jde? Sledujete x lidí. Zajímá Vás, co zveřejňují. Jejich příspěvky jsou na Vaší hlavní stránce řazeny pod sebou v časové ose, jak byly odeslány, v nadpisu vidíte nápis Nejnovější tweety a po klepnutí na nastavení: Čas od času se Vám nadpis změní na Hlavní stránka a v nastavení vidíte: Stane-li se tak, nevidíte všechny příspěvky od lidí které sledujete. Vidíte, co Twitter vyhodnotil jako nejlepší. Souvislost s tím, koho sledujete, se často limitně blíží nule. Pokud by se tak dělo po delší pauze bez návštěvy, jak Twitter deklaruje, bylo by to OK. Člověk by přepnul a hotovo. Bohužel jsou dny, kdy je vnucováno třeba pětkrát. V nastavení změníte, oni Vám cpou jimi vybraný obsah znovu a znovu. Ne každý si toho vždycky všimne. Čímž vzniká dojem, že sledujete obsah, který jste si svobodně vybrali, zatímco reálně jde o sdělení, které k Vám silou hrne Twitter. Jsou Vám takto podsouvány názory, které pokládá algoritmus naprogramovaný provozovatelem sociální sítě za správné. Uvědomíme-li si, že Twitter má 330 milionů aktivních uživatelů a Facebook dokonce 2,5 miliardy, vidíme obří sílu, která ovlivňuje preference lidí a manipuluje s výsledky voleb. Snahy některých států ovlivnit tu či jinde volby jsou viděno touto optikou komické. Šéfové sociálních sítí valí na o hodně vyšším levelu.

Čas načtení: 2008-08-17 00:00:00

Breitling – legendární švýcarské hodinky se stoletou tradicí / Breitling hodinky

Milujete-li letadla, milujete hodinky Breitling. Milujete-li luxus, milujete je stejně. Zhruba těmito dvěma větami by se dalo shrnout to nejpodstatnější, co tato veleslavná prestižní švýcarská hodinářská značka ztělesňuje. Hodinky Breitling, to je záruka kvality, potvrzená nejpřísnějšími testy, nejv ...

Čas načtení: 2017-11-21 09:25:10

Večeříte správně? Víme, kde děláte chyby

Ať už se snažíme hubnout, nebo jen chceme žít zdravě, většinou se snažíme dodržovat režim pěti jídel denně. Všechna jsou důležitá, ale zřejmě nejpodstatnější je večeře. A při ní také nejčastěji chybujeme – jíme buď málo, nebo moc, nebo naprosto nevhodně. Jak tedy vypadá správná večeře?

Čas načtení: 2016-04-24 23:00:00

4 důvody, proč nemůžete v noci spát

Mnoho lidí si tento fakt vůbec neuvědomuje, ale spánek je pro lidský organismus neuvěřitelně důležitý, ba dokonce se jedná o nejpodstatnější část z celého dne. Během spánku se totiž v těle děje mnoho důležitých procesů, které ovlivní vaše následující fungování. Pakliže tělu nebudete věnovat dostatek ...

Čas načtení: 2013-07-15 12:15:00

Pro vaše zdraví ta nejlepší péče

Dnešní hektická a moderními technologiemi protkaná doba nás obklopuje luxusními oděvními butiky, multifunkční elektronikou s vlastním myšlením a učí nás jak se pohybovat ve světě financí a politiky. V začarovaném kruhu těchto vymožeností však drtivá většina populace zapomíná na to nejpodstatnější – ...

Čas načtení: 2009-11-25 22:00:00

Jak si co nejlépe zorganizovat čas, aneb jak to všechno stihnout - 15. část

„Když vše nejde podle plánu“ Dostáváme se k poslednímu dílu na téma timemanagement. Je to rozsáhlá problematika, o které se dá mnoho teoretického napsat, ale, stejně jako u většiny dalších oblastí, je nejpodstatnější praktická dovednost. To znamená umět si zorganizovat svůj život. A nemám tím na my ...

Čas načtení: 2024-01-22 00:59:00

Miloš Michlovský: Co mám ekologické, je zároveň i ekonomické (část I.)

Pan Miloš Michlovský, jedna z největších žijících osobností tuzemského vinařství, oslavil v prosinci minulého roku životní jubileum. Stále zůstává hlavou podniku Vinselekt Michlovský, kterému za 30 let svého působení vybudoval pozici jednoho z nejdůležitějších hráčů na tuzemském trhu. U příležitosti obou těchto kulatých výročí jsme se s panem Michlovským sešli k zajímavému rozhovoru. Z tříhodinového setkání vzniklo mnoho materiálu a to nejpodstatnější z něj vám postupně ve dvou částech přinášíme.

Čas načtení: 2020-12-05 13:38:14

Při rozhovorech mne zajímalo, kdo dotyčný je, jak myslí a co chce, říkal A. J. Liehm

„Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit,“ řekl A. J. Liehm pře jedenácti lety rozhovoru pro literární noviny, který s ním vedli Petr Bílek a Jan Štolba. Zveřejňujeme jej znovu při příležitosti jeho úmrtí jako připomínku jeho skvělé novinářské práce.   Váš erbovní pojem je generace. Co pro vás to slovo znamená? Znamená to, že celý můj aktivní život se odehrává ve třech generacích, a mně se to slovo hodilo, protože v češtině jde o plurál i singulár. To znamená, že můžeme říct, že jedna generace něco dělá s druhou a že jsou tady nejen ta moje, ale tři generace současně.   Vnímáte generaci v individuálním slova smyslu, nebo jako skupinu? Jistě svým způsobem i jako skupinu, každá generace se po pětadvaceti, třiceti letech vymění. A každá generace prostě začíná znova. Jenže ne od začátku.   Všímáte si, že v poslední době je pojem generace, alespoň v českém kulturním prostředí, velmi zpochybňován? Že se v proudu individualizace života a myšlení vlastně popírá jakákoliv skupinová dimenze zážitku světa? Tak to už říkali mnozí, že lidi, kteří nemají minulost, jsou chudáci. Když si vybrali, že žijí bez minulosti, tak s tím nemůžete nic dělat. Mladší generace minulost vypouští, to je americká metoda. Ta říká, že včera nebylo a zítra je nový den. A to se v Čechách zřejmě převzalo. Jenže s tím se daleko nedojde, se životem ze dne na den, z hodiny na hodinu. Časový odstup, střídání generací, střídání pohledu, střídání zážitků ze života, zmizelo. Amerika je imigrační země a je zajímavé, že vždycky až vnuci se začnou ptát na minulost. První generace především vyvěsí americké prapory všude, včera nebylo nic a dnes začínáme nový život. Vydrží to ještě jednu generaci, a pak přijde třetí a: odkud vlastně jsme? Odkud jsme přišli? Všimněte si například, jak do Prahy jezdí hlavně mladí Američani.   Chci ještě mluvit o polistopadové generaci, která nyní dorůstá do vnímání kultury i politiky... To je ale ta generace „včera nebylo a zítra je nový den“. Mluví se o tom, že tahle generace měla přinést do české politiky úplně jiný pohled, že už se nebude zabývat minulostí. Ukazuje se však, že v genech minulost vlastně trvá pořád. Život bez minulosti je strašná věc. Generace, která si myslí, že „včera nebylo", musí nejen začínat od nuly, ale tím, že před tou nulou nebylo nic, ona nic nezdědila. To je velký problém, když neexistuje kontinuita ani v rodině. Každá rodina se skládá z vnuka, tatínka a dědečka. Když zrušíte tyhle linie, máte jen současnost. Tatínek a dědeček nejsou, ale dříve či později se musíte ptát, jak to vlastně bylo, odkud jste a co jste zač. Tu otázku si zřejmě nová americká nebo česká generace neklade. Přitom ovšem žádná minulost není černobílá. Černobílá se může zdát jen přítomnost, a často její vidění minulosti.   Paradoxní je, že když se podíváte na český film, tak střednímu proudu tvorby po listopadu se dostalo dědictví šedesátých let, takže na ně intenzivně navazuje, neobešla by se bez něj. Ale obešla, na nic nenavazuje. Byl jsem ve Varšavě před několika lety na obrovském festivalu starších českých filmů z šedesátých let a byla tam paní, která se na všech diskusích, které tam byly, (a bylo tam nabito), na něco ptala a uměla česky. Říkám jí, prosím vás, jak vy umíte česky? Studovala jsem po Listopadu dva roky na FAMU. A proč chodíte tady na tyhle filmy? Odpověděla, že žádný z nich nikdy v Praze neviděla. To je to „navazování". Devadesátý rok udělal tečku a řeklo se, co bylo za komunismu, do odpadového koše. Tím pádem nebylo na co navazovat a výsledek je takový, jaký je.   Proslul jste jako nesmírně schopný novinář, který se stal v žánru interview aspoň pro naši generaci klasikem. Dnešní novinařina podléhá náporu nových technologií a způsoby práce se prudce mění. Jak vlastně vznikaly vaše rozhovory technicky? Už tehdy jste je nejdříve zaznamenával na magnetofon, či jste si nejdřív povídali a pak jste text napsal doma? Autorizovalo se? Nebo jste si psali třeba formou dopisů? Žádný magnetofon, nikdy, nejen proto, že v Čechách bylo podobné techniky málo, ale ani potom v Americe, nikdy, nikdy. Jenom hlava, ruka a blok. A jak to vzniklo? Od druhé poloviny padesátých a začátku šedesátých let začali do Čech postupně jezdit lidé z ciziny. Zajímaví lidé. Ukázalo se, že můžou říkat nahlas věci, které my jsme nemohli anebo nesměli. Rozhovor byl v tomto případě cesta, jak přinést důležité myšlenky obecenstvu, aniž by si cenzura troufla do textu sáhnout, protože šlo většinou o slavné lidi z levice. Najednou se věci, které byly u nás zakázané či zamlčované, stávaly se obecným majetkem. Tak to začalo a tak to pokračovalo. Nebyla jenom knížka Generace, ale před ní mi už vyšly dvě publikace, které se jmenovaly Rozhovor a které takto vznikly. Generace vyšla v celém světě, od Ameriky po Japonsko. A do dneška vám ve Francii i jinde lidi řeknou, že Generace jim otevřela oči. Dověděli se, co se v druhé části Evropy dělo a jak to bylo složité. Jenomže to dnes v Čechách nikdo neví. Když měl Karel Hvížďala v televizi rozhovor o svých rozhovorech, řekl prý, že jeho interview mají úspěch, protože něco takového začal dělat jako první, to se předtím nedělalo. Telefonoval mi člověk, který to slyšel, a říká: já jsem to prostě nevydržel a zavolal jsem do televize, že to není pravda. Oni reagovali jako tele na nový vrata, poněvadž něco takového nikdy neslyšeli a že nikdo to prý nezpochybnil. Chci říct něco o vytěsnění a vygumování. Období před Listopadem se v Čechách zahrnulo pod pojem komunismus. Za komunismu to bylo takhle a po komunismu to je takhle. Jako kdyby nikdo nevěděl, že i komunismus, který se dnes používá jako obecné pojmenování, znamená spoustu různých věcí. Měnil se celou historii, děla se v něm spousta zajímavých věcí. Celá generace konce padesátých a šedesátých let, která znamenala obrovský přínos do české kultury včetně nového proniknutí intelektuálů do českých dějin, je pro dnešní generaci totálně neznámá, tito lidé jsou zcela vymazáni. Když vám dám deset jmen, nebudete vědět, o kom je řeč.   Jaký máte pocit ze současné praxe novinářských rozhovorů? Dnes v drtivé většině chce tazatel v podstatě vědět věci, o kterých nemá tušení. Za druhé chce dotázaného dostrkat do kouta, aby řekl věci, které normálně říct nechce. V mém případě to byl pravý opak. Vůbec jsem nechtěl nikoho nikam dohnat, zajímalo mě ho pochopit. Zajímalo mě, kdo je, jak myslí, co chce a nakonec to všecko každý musel autorizovat. Praxe dostrkávání, jako hlavní operace rozhovorů, platí dnes na celém světě. Doufám, že s tím nemám nic společného.   Žurnalistická teorie v Čechách klade velký důraz na čistotu žánrů a studenti se musejí učit rozdělovat faktická sdělení a názor. Zprávu potřebují agentury. Dělal jsem léta v Četce a Četka je nejlepší škola pro žurnalisty. Za všecko, co jsem se naučil, vděčím Četce. Dostanete ohromnou dávku materiálu a musíte z toho vytáhnout to nejpodstatnější. Když přijdete do televize nebo do novin, jde v podstatě o totéž. Na papíře pak tisknete materiál zhuštěný svým vlastním názorem. Později komentář. Jestli to dneska někdo oddělil, tak to oddělil, ale to není moje představa. Informace máte v rádiu, v televizi, na internetu. Je možné, že moje představa je špatná a že ta druhá je dobrá, ale takhle já čtu dobré noviny. V epoše internetu je možná všechno už jinak.   Takže vy nejste zastáncem toho, že by zpráva a komentář měly být v novinách odděleny? Dobré noviny musí být jeden celek. Komentáře musí být od první do poslední stránky. Jenže pokud jsou noviny ideologické, tak to asi nejde.   Častou variantou žurnalistiky je kladení výroků vedle sebe podle pravidla, že má být slyšena každá strana. Novinář přitom má pocit, že nepatří k jeho profesi rozsuzovat výroky a vynášet soudy. Čtu denně noviny od Figara po Libération a v Čechách si hledám na internetu. Chci vědět, kde se co děje, ale musím mít na všechno nějaký názor. Otiskli jste rozhovor s Woodwardem: investigativa nebyla moje parketa, nikdy jsem ji nedělal a nikdy neuměl. Ale on tam vylíčil, jaká je to fuška. Jaká je to zodpovědnost. To se dnes nedělá. Dnes každý novinář, který přijde k nějakému drbu, je investigující novinář. Tisknou se pak samozřejmě spousty nesmyslů.   Tvrdívalo se, že v redakci v šedesátých letech nebyly výrazné osobnosti, které by samy o sobě obstály, ale že jejich síla spočívala v tom, že společně vytvořily něco na způsob fenoménu. Literárky byly pytel blech. Když jsme dělali noviny v emigraci, lidi se mě ptávali, jakou máš redakční radu? Nemám, nechci a nebudu mít, odpovídal jsem. Poněvadž noviny jsou v podstatě věc jednoho člověka. Měl jsem kamarády, spolupracovníky, kteří za mnou chodili, četli jsme si věci, diskutovali jsme, ale nakonec jsem to byl já, kdo určoval a rozhodl. To jsou, abych tak řekl, rutinní způsoby. Mám vzor novin, které jsem už osobně neznal: v Praze vycházely ve třicátých letech noviny, které se jmenovaly Prager Tagblatt. Dělal je jeden pražský Žid jménem Arne Laurin. Laurin je pro mne do dneška velká postava. Byl to člověk, který dotáhl noviny k dokonalosti, a přitom do nich prakticky nepsal. A byly to jeho noviny. Dělat noviny a psát do novin, to jsou různé věci. Ale platí to ještě v době internetu?   Osobnostní stránka novinářské praxe mizí. Právní odpovědnost je na vydavateli. Čeští šéfredaktoři se proto rádi považují za manažery a dávají najevo lehký despekt vůči novinářům v redakci, kteří jsou skutečně někdy degradováni na mediální proletariát, jenž posouvá texty z jednoho šuplíku do druhého a nezajímá se, jak noviny celkově vypadají, protože na to nemá pražádný vliv. Podle toho ty noviny vypadají. Novináři buď dělají noviny jako zaměstnání, anebo je dělají jako povolání. Pro mne jsou noviny povolání. Mně říkával Egon Erwin Kisch, když chodíval k nám do redakce Kulturní politiky, vždycky dvě věci, které si pamatuji: jestli jsi novinář, jak vejdeš do redakce, stoupne ti teplota o dva stupně. Druhá věc s tím bezprostředně nesouvisí. Bylo mi tenkrát něco přes dvacet a jednou si mě takhle vzal stranou a povídá: ty Liehm, ty jsi zřejmě šikovný, jednu věc ti budu říkat, každý dobrý novinář má velkou touhu, stát se špatným spisovatelem. Mysli na to! A já jsem na to celý život myslel. Ale dnes, nezávisle na Kischovi, řeknu, že mi vadí, že čeští spisovatelé nepíšou do novin. Česká tradice však je, od Nerudy přes Čapka po Vaculíka, že spisovatel píše do novin.   Proč už to dneska nefunguje? Nevím. Myslím si, že tohle je už redakční práce. Zajít s nimi na kafe, kecat s nimi po telefonu, otravovat je a nakonec jim vysvětlit, proč je pro ně důležité psát do novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-17 13:57:35

Když se mapa mění v beletristický žánr...

Mapa představuje zevšeobecněné rovinné zobrazení vybraných objektů a atlas tematickou sadu takových obrazů. Potud definiční suchopár. My ale víme, že nejpodstatnější je souvislost, kterou si z ní čtenář vyvodí, protože mu poskytuje osobitý náhled na duši zachyceného místa, jež jinak nelze plně poznat. Bez mapy totiž tápeme v temnotě jeskyně, jak cítil už Platón a jak popsala viktoriánská groteska Plochozemě: k nahlédnutí vyššího smyslu nám vždycky schází jedna geometrická dimenze. Báječným paradoxem dvourozměrných map je však zjištění, že díky oné informaci „shora“ vyprávějí i o našem třetím a čtvrtém rozměru, o půdorysu zjevných trendů či o tom, co se pod písky a zuby času v paměti lidstva drží silou vůle jako nenaplněná touha. A to je teprve podnět k neobyčejné inventuře roztříštěných faktů, jakou před lety uskutečnil Atlas literatury Malcolma Bradburyho, anebo přímo téma na román ve stylu Mapy mých světů Reifa Larsena. Není divu, že i další knihy protkávající slovo s jazykem kartografie jsou u nás stále vyhledávanější. Naznačují, jakých interakcí se ještě v literatuře tohoto století dočkáme. Vykótovat emoci Je stále pouze hrstka těch, kdo z oné souhry vydestilují maximum možného. A přesto německá prozaička Judith Schalanská vykřesala v Atlasu odlehlých ostrovů (česky 2011) plachou nádheru i z míst, kde není skoro nic, nanejvýš trosečník. Přehlídku „50 ostrovů, které jsem nikdy nenavštívila a nikdy nenavštívím“ pojala autorka planoucí výtvarnou vášní v duchu učení o gesamtkunstwerku. Nejkrásnější německá kniha roku 2009 – a v českém překladu vlajková loď všech příštích zeměpisných výbojů nakladatelství 65. pole – předložila črtu o tom, kam až se dá dotoulat přemýšlením na dálku v teple pokoje, jak doporučoval rokokový dobrodruh Xavier de Maistre s důrazem na to, co cestou objevíme. Byť nesmíme zůstat ostrovy sami pro sebe, jak ještě před ním varoval John Donne, je malinký námořní topos i útočištěm shakespearovské bílé magie, která spřádá sny o chvále pomalosti a ochotě živořit si po svém. Ano, leckdo jsme dnes vyprahlým plivanečkem souše uprostřed proudu, jenže v podrobném měřítku turistických speciálek, jímž se na majestát izolace zadívala tato konceptuální balada, je na soubor ostrovních samotářů přece jen skvostný pohled. Mapy kótují i jiné křivky emocí. Dějiny morbidnosti Oliviera a Sibylly Le Carrerových, podané formou Atlasu prokletých míst (65. pole 2017), zvou naopak k průzkumu lokalit všelijak děsivých, vykřičených a co do hustoty ponurosti i natolik beznadějných, že příchozímu nezbývá než spáchat sebevraždu. Nejsou to ale letopisy pokleslosti. Sledují, kolik neštěstí může někam seslat přebujelá fantazie, monstrózní strach z neznáma, mystika paranormálna či očividná neobyvatelnost jako v situacích, které nadchly Schalanskou. Ve prospěch východního exotična sice Le Carrerovi uleželé upírské tradice Evropy dost odbyli a ve zbytku se chovají etnocentristicky jako kdekterý jiný Francouz, leč vychutnejme si políčky sarkasmů, s jejichž pomocí komentují jednotlivá sletiště apoštolů Zla, ďáblova doupata i bestiální obdoby dopravní značky Průjezd zakázán. Popřípadě mýty zveličené „tichou poštou“ a mající vcelku prozaické vysvětlení, odrážející univerzální podebranost naší civilizace, jelikož už klínopisy raně biblické éry do světa hlásaly: Bylo líp. Vytříbená tradice britských nedělníků umožnila kartografu Nicku Middletonovi prezentovat obor i sloupkem, což je na Atlasu zemí, které neexistují (65. pole 2016) znát každým coulem, a navrch v průhledech skrz efektní pasparty. Vizuálně přitažlivá práce ozvláštnila jednobarevnost politických map jak fejetonistickou zkratkou, tak hravými průseky z dětského leporela. I na údaj o měřítku došlo, jakkoli autor traumata postižených neškáluje podle pravítka. Padesáti státním útvarům, jež nemají de iure uznaný status, přezdívá „země-nezemě“, jako by v nich prodléval Peter Pan, přestože odpovídají spíš novodobým krajinám stínů. Middleton zaznamenává přetrvávající stereotypy kolonialismu, který zemi dál štěpí, vměšování megalomanského souseda (převážnou měrou zamindrákovaného Ruska) a taky úřední přehmaty či iniciativy hojně vedené i bohulibými záměry. V globální vesnici, kde není nic jistého včetně linie státních hranic, narážejí tyto nepohodlné snahy o sebeurčení na lhostejnost OSN i na pýchu premiantských demokracií. A tak zatímco teritoria původních indiánských osadníků u prezidenta Trumpa opět spolehlivě neuspějí, snad se sen o nezávislosti brzy splní aspoň Grónsku. Katalogy úpadku a ztráty Když dva dělají totéž, nemusí z toho vyjít výsledek jako přes kopírák. Zásluhou filatelistické inspirace – a taky námořnické minulosti – sestavil norský architekt Bjørn Berge katalog Zemí, které zmizely (Kniha Zlín 2019) a přežívají leda v zaprášených sběratelských albech. Mapy sice v rozboru upozadil málem na velikost přiložených známkových rarit, jež kdysi tyto státy pyšně vyslaly do oběhu, nicméně o to víc jsou jeho postřehy pronikavější a datově podloženější. Bergeho ikonografie efemérnosti se s Middletonovou analýzou zneuznání nijak výrazněji nepotkává: zařazená položka tohoto díla coby stát existovala a byla tolerována. V jaké pitvorné tropické zemičce že to působil jánošík Sandokan, díky jakému vévodství se sjednotilo Německo a co proboha záhy nato pohledávalo v srdci Číny? Za vším, jak jinak, stojí hamižnost, velmocenské ambice a pomýlené machistické vize. Snáz než u předešlého soupisu tak tyhle medailony úpadku složí dohromady to, co bychom viděli až v časoměrném videu – jako by planeta Země byla sérií ustavičných státoprávních nezdarů a nesmiřitelných partikulárních zájmů, které takto pojatý náhled eviduje důkladněji než selektivní děravá paměť očitého svědka. Na mementu mori je založen i Atlas ztracených měst (65. pole 2020) Aude de Tocquevillové: defilé 44 „sídel duchů“ ponenáhlu se vracejících do lůna přírody, pokud už rovnou neudeřila pěstí jako v Pompejích. Zůstala jen pachuť vzpomínek na dobyvačnost, developerskou pošetilost, vyumělkovanost, ne-li odfláknutou víru ve světlonošskou budoucnost jako v Pripjati u Černobylu. Na svazku je nejcennější právě naprosto neerasmovská kazuistika bláznovství, když si ji ovšem svépomocí smontujeme, protože kniha rezignovala na zevrubnější shrnutí. Z map trčí francouzské popisky, což je řešení v mezinárodním soutisku levnější, zato daleko laciněji vyznívá sám přístup: stylistické cvičení průměrného průvodce, kde se nedostatek kreativity ředí opakováním, popkulturní argumentací a perexy vyzdvihují sdělení à la „Bohatý materiál představuje pro archeology hotový poklad“, tedy pravdy nosné spíš pro magazíny na křídě. Vědomí pomíjivosti tu asi pohltilo i chuť nořit se hloub – a to je oproti Schalanské rozdíl propastný jako hloubka sloje poetična, kterou mohla de Tocquevillová probádat. Tudy doufejme cesta kříženců krásného slova s atlasem nepovede, pakliže mladý žánr neustrne v poloze, kdy nás zase jen ubaví k smrti načechranou nudou. O mapách víme přece též to, že bývají poněkud ošemetnými průměty lidských přání a matou chybami zobrazení – například Antarktidou zakreslovanou v rovině většinou mimo reálné proporce. I to ale patří k projevům čilé zahraniční nabídky, jež je překladově k dispozici, než se odhodláme psát „mapovou beletrii“ vlastní. Můžeme putovat třeba po stopách iluzí o době předdějinné s doyenem francouzské esejistiky Gillesem Lapougem v Atlase ztracených rájů, můžeme se opájet kouzlem siločar vytvořených srovnávacími analýzami plánů světových podzemních drah. Kdyby byli ještě milovníci strukturovaných seznamů Eco a Borges naživu, určitě by se tetelili: atlas je hlavně myšlenková mapa, výpověď o stavu duše, která tak jako mnohý jiný obraz vydá za tisíc slov. A Ibsen by dodal, že ani tisíc slov převtělených v obraz nezanechá tak blahý dojem jako jeden skutek. Nejvyšší čas, aby česká literatura mapovala taky!   Autor je editor, publicista a překladatel. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-05 09:27:59

Výtvarník Jiří David: Jsou tu i silnější zla než Babiš

S vizuálním umělcem Jiřím Davidem jsme – krátce před vypuknutím koronavirové epidemie – hovořili o jeho poslední výstavě, ale i o progresivismu a přehnané korektnosti v umění.   Je veřejné angažmá pro umělce důležité? Pro mě ano.   Proč se má umělec politicky angažovat? Chci, aby umění získalo respekt. Proto se angažuji, komentuji, někdy třeba i bojuji.    Je to sice otřepaná otázka, ale lze život umělce oddělit od jeho díla? Jednou se tvrdilo, že ano, pak zase, že ne, pak znovu, že ano… Přestal jsem se v tom vědomě orientovat, ale myslím si, že jako občan, jako člověk a jako profesor mám povinnost být aktivní. Řeknu vám jeden příběh. Václav Klaus mi měl dát v Karolinu profesuru a já jsem ji od něj přijmout ani trochu nechtěl. Ptal jsem se tehdy sám sebe, co bude horší, že mu já nechci podat ruku, nebo že on mně nechce podat ruku? On mě totiž z jiných situací už trochu znal. A já si řekl, že to bude horší pro něj, a tak jsem tam nakonec šel, a on ve svém projevu řekl, že profesor by měl být ve veřejném prostoru iniciativní a měl by se veřejně vyjadřovat. A já mu musím dát za pravdu. I když musím dodat, že mi veřejné angažmá škodí, protože si jím zavírám dveře do různých společenství. Někdy si říkám, že už s tím přestanu, jenže občas mně to nedá, ale už ne tak často. Jsem už smířlivější.   Považujete-li za důležité veřejné angažmá, dovolte politickou otázku: Co si myslíte o Milionu chvilek pro demokracii? Zhodnocení něčeho takového je pro mě složité, protože se nedokážu pohybovat v davu. Jsem klaustrofobik. Mně dav vadí, takže se davu vyhýbám. Tuto iniciativu tak samozřejmě respektuji, ale mám pocit, že tam spousta lidí chodí jen v adrenalinové sounáležitosti. Vidí to možná příliš černobíle; jistě to neplatí o všech. Babiš je zlo! Proč ne! Ať to říkají. Jako politik a člověk je vskutku z mnoha známých důvodu neakceptovatelný. Já si ale nejsem jist, zdali jsou v té davové psychóze schopni ti lidé rozeznat, že tu jsou i jiná, podprahová, a někdy i silnější zla, že některá mají třeba jen na první pohled slušivější šaty. Raději znovu: Milion chvilek respektuji, nejsem nicméně schopen se uprostřed milionového davu pohybovat. Masové spartakiády mne vždy něčím děsily.   Chodil jste do davu na demonstrace v listopadu 1989? Chodil, ale mám pocit, že to je něco jiného, protože tehdy se měnilo společenské paradigma. Byl to neskutečný vír, nešlo mu odolat. Ale zpět k Milionu chvilek – já nic neodsuzuji, jenom to pro mě není v tuto chvíli ten nejpodstatnější pomník.   Rád strháváte pomníky?  Mě pomníky neiritují. Jsem vůči nim inertní. Spíš se zajímám o to, je-li to kvalitní socha. (smích) {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Na začátku roku jste měl v Doxu výstavu nazvanou Jsem tady. Proč takový název? V životě umělců přicházejí období, ve kterých se začínají vykrádat, a já jsem chtěl říci, že se snad ještě tak docela nevykrádám, že jsem stále ještě tady. Že jsem tu zase s něčím novým, že se nerecykluji.   Že ještě nejste umělecky mrtvý. Doufám, že jsem stále ještě schopen svět, který mě obklopuje, uchopit jinak, nově. Ale to je jen jedna rovina zmiňovaného názvu. Jiná jeho rovina je politická. Vadí mi, jak se dnes říká, že umělec může být progresivní jen do určitého věku a že po jeho dosažení by měl vyklidit pozice, protože je troska, zkamenělina. A tak jsem chtěl říci ne – jsem tady.   Bojujete proti zapomnění? Neřekl bych, že je to boj, ale připomínám se. Sice mohu být pro někoho ona zkamenělina, ale jsem stále ještě tady.   Bojíte se umělecké smrti? Bojím. Umělecká smrt je zapomenutí a já chci zapomenutí oddálit. Proto ještě jednou – jsem tady.   Překvapila mě velikost vámi vystavovaných pláten. Zase tak velká nejsou. Doma mám větší; ty ale vystaveny zatím nebyly.   Kolik jich doma máte? Mám v ateliéru asi tři výstavy, které nikdo ještě neviděl. Vystavil jsem až tu čtvrtou.   Proč zrovna ji? Protože ji považuji za aktuální.   Čím byla aktuální? Snažím se v ní přemýšlet nad tím, co dnes znamená malba – a to je velice aktuální, protože se donekonečna říká, že malba je mrtvá, že se nyní vše podstatné děje v sociální, performativní či aktivistické rovině. A já si tím nejsem ani trochu jist. Takže jsem se rozhodl udělat tlumenější výstavu a přišel jsem s figurativností, jež je považována za vyčerpanou, akademickou, ne-li úplně zbytečnou.   A není? Ne.   Považoval jsem vás za postmoderního konceptuálního umělce… …a také jím jsem!   ...ale teď bráníte tradici figurativní malby. Máme se k ní vrátit? Neřekl bych, že vrátit – souběžně mi v Brně mimochodem běžela výstava, která byla úplně odlišná od té v Doxu – ale zdá se mi, že pokus o současnou obhajobu figurativnosti je dnes daleko rizikovější než všechny ty x-krát převařené „konceptuální“ výkřiky. Vždyť už to není nic jiného než konceptuální akademismus! Už to umí úplně všichni. Moji studenti to umí, ti, co teprve jdou na školu, to umí. Všichni to umí. Šíří se to jako mor.   Ale vždyť vy jste přece byl u zrodu tohoto moru. Já se za to nestydím. Byl jsem, částečně a jistě ne osamocen, jeho iniciátor – to je pravda. Jenže ono to prostě vyčpělo; pro nová sdělení se musí najít jiný jazyk. Když jsme se s tím učili v osmdesátých letech zacházet, tak to ještě mělo energii. Nebylo to unavené a očekávatelné. Ale neříkám, že se někomu občas něco nepovede. Někdy ano, a za to jsem moc rád, ale je toho strašně málo. Chci ale zdůraznit, že to, co jsem udělal, nebylo jen ze vzdoru. Nešel jsem tou výstavou jen proti něčemu. Mě opravdu zajímá, zdali ta figurativnost po všech těch stoletích ještě dokáže mne i diváka oslovit.   Vaše obrazy byly plné barev. Jsou zářivé – to je to slovo. Někde jsem objevil van Goghův dopis, v němž psal, že čím víc je starší, nemocnější a nevrlejší, tím víc se chce pomstít zářivější barvou – v tu chvíli se mi to všechno spojilo dohromady.   Říká vám mladá generace z branže, že už byste toho měl nechat? To mi samozřejmě říká, byť nepřímo, ale překvapilo mě, že právě hodně mladých lidí ta výstava mile překvapila. Asi i oni jsou už unavení a nevědí, jak dál. Ono to není jednoduché – a už vůbec ne pro mě. Jsem na scéně už čtyřicet let. Tvořím, ale taky se veřejně angažuji, někdy i politicky.   Dá se poznat kvalitní socha? Nepochybně ano.   Lze o něčem říci, že je to skutečné umění? Jistěže, ale nejsem si zrovna u těch pomníků tak docela jist – a teď už myslím skutečně jen pomníky z kamene – máme-li se v jejich případě bavit o umění. Podívejte se na všechny ty turistické pomníky, které se dnes po Praze rozrůstají jako plevel – třeba ta točitá hlava Kafky a podobně… To se máme v případě těchto atrakcí bavit o umění?   To nevím, ale vím, že se k nim lidé chodí fotit. To máte pravdu; říkejme tomu tedy turistické umění.   Patří do měst? Asi ano, ale mě to nezajímá, ale nestrhával bych to. Proč taky… Sice by tam mohly být zajímavější věci, ale já nejsem pán Země.   Ale přece i vy jste udělal například klíčovou sochu – je v tom tak velký rozdíl? Ta ale nebyla dělána jako turistická atrakce, byla připomenutím konkrétní situace.   Hodnotíte-li práce jiných, nemáte obavy z toho, co si o vašich pracích budou lidé myslet za pár desítek let? Mám, i když už mnohem menší než dřív. (smích) Nevím, jestli má práce vydrží. Možná z ní nevydrží nic, možná vydrží něco, o čem si třeba já sám myslím, že se mi to nepodařilo. Kdo ví? Všichni ti dnešní post-praktikující umělci a environmentální žalmisté by ostatně řekli, že Země se stejně dříve nebo později zbaví všeho toho braku produkovaného lidstvem, že to všechno padne – i Jiří David –, a že to bude jedině dobře.   Nepamatujete si na to, jak manchesterská galerie sundala Waterhousův obraz Hylás a nymfy? Pamatuji – to ale ani zdaleka není jediná kauza. Dělají to pořád. Militantní feminismus, zkreslený gender… Je to strašidelné, povrchní, tendenční.   To se dnes nemůžeme rozhodnout dívat se na minulá díla novýma očima a někdy třeba říci: Tento obraz se nám nelíbí, protože zobrazuje ženu nepřijatelně, a proto nepovažujeme za dobré dát mu přednost před obrazem jiným? Já si to nemyslím! Skutečné umění není orloj! Pokud je to dílo kvalitní – a teď nemluvím o nějakých dobových margináliích poplatných chvilkovému vkusu – tak má mít trvalé místo v dějinách umění. Nemohu se ho zbavit, protože když se ho zbavím, ztratím nejen historický přehled, ale porouchám celý paměťový kontext. V dějinách umění bude prázdné místo. Některá pozdější díla, která dílem, jehož se zbavím, byla inspirována, se ocitnou ve vzduchoprázdnu. Budova umění bude na spadnutí. Nemůžu se zbavit kvalitního umění minulosti jenom proto, že to koliduje s mým dnešním pohledem na svět. Vždyť je to absurdní! Kupodivu to nedělali ani nacističtí zločinci, byť pro veřejnost označili, co je a co není – dle jejich zvrácené ideologie – zvrhlé umění…   To lze přenést i jinam, třeba do literatury. Proč se mají studenti na středních školách bavit třeba o Hemingwayovi se vší jeho přebujelou maskulinitou, a nemají se raději více zabývat literaturou původních obyvatel Ameriky, romskou nebo ženskou literaturou? Proč pořád sklánět hlavu před kánonem? Ale já přece nemám nic proti tomu, aby se učila indiánská a ženská a romská literatura, ale proč se kvůli tomu zbavovat Hemnig- waye? Nechápu!?   Protože na školách mají studenti omezený počet hodin literatury, to znamená, že chceme-li dát prostor indiánské literatuře nebo ženské literatuře nebo romské literatuře, musíme někde jinde něco z kánonu ubrat – třeba Hemingwaye. Jsem absolutně proti! Pak je tedy třeba změnit počet hodin literatury, a ne zavádět absurdní selekce. Dnes už třeba i muzea v Houstonu – a to se vracím k výtvarnému umění – říkají, že budou kupovat jenom ženské umění, protože se ženské umění nikdy dřív nekupovalo. Ksakru, ať se kupuje jen kvalitní umění! Mně je absolutně jedno, jestli ho dělá žena nebo muž nebo hipster nebo desáté a dvacáté pohlaví. Opravdu mi to je ukradené. Ale ať to je po formální i obsahové stránce kvalitní a inspirující umění!   Zřejmě se tedy mají sejít moudří lidé – předpokládám, že většinou už trochu prošedivělí bělošští muži –, a mají říci: Toto je kvalitní umění, to budeme kupovat, vystavovat… …ne a ne a ne. Samozřejmě, že je to velmi individuální a já nechci tak docela hájit kánony, ale kupodivu je zvláštní, že lidé různých emocí, charakterů nebo zkušeností, ale i vašich různých barev pleti a věku, poznají, co je dobré umění.   Takže kvalitní umění je objektivně poznatelné? Není objektivně poznatelné… I když co je to objektivní? Kvalitní umění každopádně poznají mnozí respektuhodní lidé…   …moudří lidé? Neřekl jsem „moudří lidé“! Ve vašem tónu to zní mimochodem trochu pejorativně – jako byste říkal „zavrženíhodná elita“. (smích) O tom, co je dobré umění, přece nerozhoduje komise moudrých bílých mužů či bílých mladých žen, nebo komise Afroameričanů či Asiatů! Rozhoduje tisíc nenadiktovaných nuancí; třeba i erudovaná schopnost umět rozlišit, poznat, pochopit… A rozhoduje i vzdělání, intuice a někdy i náhoda.   Pamatujete si, jak na začátku devadesátých let vyšly najevo podvrhy Johna Drewa? Drewe nechal naprosto druhořadého malíře malovat nové – nikdy neexistující – obrazy Chagalla, Giacomettiho, Nicholsona. Padělal dokumentaci a věhlasným muzeím prodal stovky těchto fakových děl. Autenticitu některých z těchto druhořadých malůvek dokonce potvrdil tehdejší ředitel Tate Gallery. Nejsem proto tak docela přesvědčen o tom, co říkáte. Drewe skvěle ukázal, i když nechtěně, protože nechtěl být chycen, jak funguje dnešní umělecký provoz a jak jednají ti, co určují kánon. Já tomu rozumím. Jasně. Toto se může přihodit – jedenkrát z milionu. To však ale nepopírá to, co jsem řekl.   Vy jste ale řekl, že se umění pozná – pro Drewa maloval obrazy druhořadý malíř a jejich autenticitu uznal i ředitel Tate Gallery… Když někdo zkopíruje způsob malby třeba takového Chagalla, tak se může stát, že jeden či dva obrazy prolítnou… Dobře, na tom se můžeme shodnout, že se něco takového stane.   Víte, že třeba Melville byl v době, kdy žil, přehlížen? Vermeer van Delft by mohl být jeho výtvarnou obdobou. Byl jako významný umělec objeven po dvou stech letech, a mimochodem byl taky geniálně zfalšován – Han van Meegerenem.   Věříte na umělce-poustevníky? Ne.   Nevěříte tedy, že někdo někde může něco velice kvalitního tvořit a přitom kašlat na veřejný prostor? Na veřejný prostor při zrodu uměleckého díla kašlou všichni dobří umělci. To nesouvisí s poustevnictvím; osamocení je předpokladem pro vnitřní koncentraci. To na úvod. Před časem se v tomto smyslu hodně mluvilo o fotografu Miroslavu Tichém, který žil desetiletí někde na Moravě, totálně zabordelený v tísnivém kutlochu, a najednou se jakoby dostal do světových sbírek. Jenže ono to „najednou“ byla dlouholetá a hodně pečlivá práce. Navíc samozřejmě i ten Tichý nežil tak úplně ve vzduchoprázdnu, i on znal kontext. Do jisté doby věděl, co kdo tvoří. Dějiny umění mimochodem i takovou tvorbu po čase reflektují – existuje i art brut, tedy umění lidí společností marginalizovaných, duševně nemocných a podobně.   Rozumím-li tomu dobře, říkáte, že umělec kontakt se současným uměleckým světem potřebuje. Zcela nepochybně.   Není to ale často jen umělecký provoz rozdělující si mezi sebou granty a pocty?  Rozumím tomu, co říkáte. Proto jsem taky nikdy o žádný grant nepožádal – s jedinou výjimkou, a to jsem ještě nepožádal o grant pro sebe.   Máte problém s granty? Mají jednu velkou výhodu, ale i jednu velkou nevýhodu. Výhoda je v tom, že lidi, kteří je dostanou, mají pocit větší svobody, protože na čas získají finanční jistotu. Nevýhoda ale je, že musí předem definovat představu, co chtějí udělat, a tu pak udržet. Jenže takhle umění nefunguje. Umění nemá mít v sobě apriorní plánovitost. Všimněte si, jak často se stane, že umělec – ale to nemusí být jen umělec, to může být třeba i společenský vědec – když nedostane grant, tak se na to, co v žádosti o něj tak barvitě vylíčil jako nesmírně podstatné, vykašle. Pro takového člověka to není důležité samo o sobě – on to chce vytvořit jen kvůli penězům. Čest výjimkám! To je devastující. V Holandsku se na začátku devadesátých let rozhodli dávat studentům vycházejícím ze škol granty; dali jim tu první možnost a brali si od nich za peníze obrazy. A co je z toho dnes? V Holandsku jsou hangáry plné jakoby-umění, o které nikdo nemá zájem. Z té spousty jakoby-umělců, kteří byli tímto způsobem podpořeni, jsou zajímaví tak maximálně dva.   Umělec má tvořit ve volném čase? Čas, kdy umělec tvoří, je i jeho pracovní čas.   A kdo mu ho zaplatí? A kdo by ho ksakru měl platit!?   Já v tom s vámi souhlasím, jen se ptám. Podívejte, třeba tento katalog (ukazuje na katalog své výstavy v Doxu, pozn. red.) jsem si zaplatil skoro celý sám; několik dalších lidí pak přispělo na zbytek.   Jedním z těch, kdo přispěl, je například exekutor Robert Runták. Je to tak. Ale všimněte si, že i vy řeknete „exekutor“. Já bych mohl nejdříve říci „sběratel“.   Vadí vám to, že na katalog přispěl? Katalog byl už ve výrobě, když byl sběratel Robert Runták vydavatelem, což je má zdejší galerie ZAHORIAN & VAN ESPEN, spolupožádán o příspěvek. Kdyby peníze nedal, zaplatil bych si ho sám. Samozřejmě, že se můžeme bavit o exekutorech, ale Runták ty zákony neschválil. On to zlo či legitimní praxi – říkejme tomu dle libosti – nevymyslel. Je právník a zákon, byť je třeba špatný, nezneužívá; pokud vím. Inicioval dokonce několik změn k lepšímu. Ale chápu, nikoho to nezajímá. Je exekutor, takže má, „hajzl jeden!“, smůlu. Já ho neobhajuji, ale ani nesoudím. Lidi jsou buď svině, anebo ne, a mezitím je 50 odstínů šedi, že ano!?   Na katalog přispěla i J&T. To je totéž. I bez podpory této banky, která mimochodem roky financuje Chalupeckého cenu, galerii Rudolfinum nebo ostravské Plato, bych si katalog asi sám zaplatil. Ale já se ještě vrátím k tomu, odkud jsme vyšli. Osobně nechci být na někom závislý, nechci grant dopředu, nechci si připadat jako něčí otrok. Chce-li mě ale někdo podpořit, ať mě podpoří – přijde mi to, a teď zdůrazňuji, že to přijde mně osobně, jako obhajitelnější pozice než být závislý na grantech.   Od koho už byste peníze nevzal? Třeba od zbrojního průmyslu – tak jako berou jiní, i ti z levicového prostředí. Stačí připomenout Erste Bank a Tranzitdisplay.   Exekutor je ještě dobrý, zbrojař už je špatný? Porušil exekutor zákon? Já se jen ptám. Zbrojař…   …taky nemusí porušovat zákon. To je asi pravda, ale jistě i vy cítíte tu disproporci. Je však těžké na to jednoznačně odpovědět. Černobílých soudů je každopádně více než dost – zvláště zaznívají od těch, co nic moc v umění nedělají. Ale dobře, mám být tedy jenom kritik současného uměleckého provozu a nic nedělat? Nebo jak mám v současném světě tvořit? Můžu dělat aktivistické umění a brát granty od všech těch ideových příznivců léta sedících v komisích. Pak samozřejmě lidi jako Runták nepotřebuji, protože mi peníze dodají kamarádi. Bude to mít i tu výhodu, že budu moci říkat, že David je pěkný hajzl, protože si bere peníze od Runtáka, zatímco já jsem čistý! Budu lepší? Vždyť je to blbost! Já, Jiří David, si raději vezmu peníze od Runtáka, který z hlediska práva není zločincem, než z grantu. {/mprestriction}  Jiří David (*28. 8. 1956, Rumburk) je český výtvarný umělec. Od 2. poloviny 80. let minulého století spoluvytváří tvářnost českého umění. V roce 1987 byl spoluzakladatelem umělecké skupiny Tvrdohlaví. V letech 1995 až 2002 vedl na pražské AVU ateliér vizuální komunikace. Díla Jiřího Davida jsou vystavena v mnoha českých i zahraničních galeriích.

Čas načtení: 2019-11-18 10:08:36

Po knize o komiksu o Puňtovi přišel na řadu slavný Čtyřlístek

Podobně jako když loni vyšla monumentální kniha manželů Kořínkových o fenoménu předválečného a válečného Punti, dočkala se letos zveřejnění publikace napsaná především Pavlem Kořínkem (jehož choť Lucie ale taky vytvořila aspoň kapitolu) na téma obdobného fenoménu dneška. Čtyřlístku. Vedle Lucie Kořínkové jsou spoluautory Tomáš Prokůpek, Michal Jareš a celými čtyřmi kapitolami Martin Foret. Prostřednictvím úvodu a závěrečného díku své ženě i Jaroslav Němeček, jenž tento časopis před víc než půlstoletím vydupal na svět. Objemný svazek První půlstoletí v Třeskoprskách sestává z pěti částí a tuctu samostatných příloh v krabici. Nejpodnětnější z přídavků je speciální Čtyřlístek EXTRA o dvaačtyřiceti stranách. Mimo jiné obsahuje dosud neznámý příběh Na stromě, vzniklý kolem roku 1995, a pravěce i dětsky vyhlížející verzi dobrodružství Prof. Myšpulín zasahuje, která nese název Prof. Myšpulín v tajemném hradě. A zatímco původní verze byla v třetím Čtyřlístku v tajemném hradě (1969) a měla devět stran, prenatální varianta jich má čtrnáct. Jak zjistíme, ve finále příběhu se původně vyskytoval motiv Fifinčiny mapy s pokladem, který je posléze vykopán zloduchy, ale ti budou od hrncem zlaťáků zahnáni chytrou trojicí Bobík, Myšpulín a Pinďa ukrytou pod prostěradlem. Jinou přílohou je věrný přetisk prvního čísla, kde najdeme původní tiráž. Patrna je z ní redakční účast Věry Šalamounové a Ludmily Kolářové-Junkové, manželky spoluautora Rychlých šípů Václava Junka, a také to, že prvá tiskárna časopisu sídlila ve Velkém Šenově. Náklad padesáti tisíc výtisků se prodal po sedmi korunách, což nebylo tenkrát málo, a sešit sice byl samostatně reeditován už v roce 1991, nikoli ale takto pietně a jako faksimile. K přílohám dál patří složený plakát, grafický list s Němečkovým podpisem a osm pohlednic. Čtyři jsou pomyslnými fotografiemi hrdinů Čtyřlístku původně otištěnými roku 1975 v čísle 47 nazvaném Čtyři ve Čtyřlístku. Jde o památný sešit, který nejvýrazněji přispěl ke kodifikaci světa našich hrdinů, a jak si vzpomínám, jako na kluka na mě ony „snímky“ udělaly dojem. Ale nebyl jsem naštěstí v jedenácti letech natolik naivní, abych měl za to, že někde v Doksech žijí reálné, hmotné předlohy mých oblíbených kreslených podstav. Portréty byly nicméně vyvedeny zdařile a opravdu se podobají barevným fotografiím. Jejich vztah k běžným Němečkovým kresbám tak lze nejspíše srovnat se vztahem současného animovaného filmu Lví král se vzezřením původního Lvího krále. Na další z pohlednic v přílohách je – stejně jako na plakátu – obrázek z rozevřené obálky Jednoho dne v Bubákově, na jiné pátá strana pátého sešitu Čtyřlístek dobývá vesmír. A bázlivý Pinďa? Je opuštěn v raketce XYZ-1, a přece se bezdrátově dovolá Země. A zrovinka Bobíka, jenž hned vyzve Myšpulína k záchrannému letu. Fenomén ve tlustospise Kořínkova obdivuhodná kniha má 464 stran, a přece ještě ani zdaleka nemapuje celý fenomén. Často se ale, uznejme, stačí některých fazet dotknout. Nic podstatného Pavel Kořínek nevynechá a hnidopiši nechť si utečou k internetu a studují navíc detailní rozbory a úvahy Pavla Chrze (či Ivo Fencla) na stránkách Knihovnička Čtyřlístek. Kniha se neutápí v drobnostech a soustřeďuje se i na zveřejnění části pestrých kreseb z Němečkova archivu. Mísí výtvarné výtvory starší s novějšími a zdařilá koncepce svazku tkví v dělení každé z pěti částí na pětici až šestici stále stejně nazývaných oddílů, z nichž každý mapuje jedno z pěti desetiletí, ve kterých se Čtyřlístek vyvíjel k dnešku. Vznikla tak přehledná historie, do které by samozřejmě bylo možné například v počítači dál doplňovat další a další fakta i postřehy, například o nespočetných seriálech. Není to však nutné. S výjimkou prvních dvou desetiletí (1969–1980) disponuje přitom každý z oněch pěti dílů stejně nazvanou druhou částí Čtyřlístkovské variace. Jinak tyto části sestávají vždy ze sekvencí Rok za rokem, Lidé od Čtyřlístku, Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek, Nalezeno v archivu a Galerie. Zvlášť kapitoly Nejen z Třeskoprsk je Čtyřlístek jsou však hodny diskuse. Proč? Probírají totiž některé z dalších komiksů v časopise, takže nutně dojde k subjektivnímu výběru. Znásoben je tím, že si jenom některé „vedlejší“ seriály vysloužily celé samostatné kapitoly, zatímco jiné jsou nuceny se spokojit s pár řádky plus obrázkem na půl strany. Mezi podobně šizené, přesto však šťastně zmíněné příběhy patří Rendlík a Hopík (1971–1973) alias variace na kdysi populární duchařský seriál Randall a Hopkirk (1969–1970) či kresby Karla Franty na scénář Václava Fischera Za tři rány kolem světa (1971–1973). Také Ježek František (1973) Dagmar Lhotové a kreslířky Věry Faltové, Bambas a Kryšpín (1973–1974) Pavla Šruta a kreslířky Evy Průškové, Strašidelný pradědeček... (1974–1977) Vojtěcha Steklače a neprávem sem tam zesměšňované, protože kouzelně naivní příběhy Střapečka a Metličky (1975–1978) od Bronislava Liberdy. Po šesti pokračováních přešly tyhle stripy raději do dětštějšího časopisu Sluníčko. Další a další seriály Ke světu Čtyřlístků patřil i holmesovský myšák Koumes (1979–1984) a zajímavý moment dějin těchto sešitů představují pohádky o Honzovi (1980–1982) v podání Angeliky Hanauerové. První tři kreslil Stanislav Duda, ale až karikaturní pojetí už zmiňované Věry Faltové podle názoru Pavla Kořínka pomohlo ve zbylých pěti dílech. Anebo jsou naopak horší? To zůstává k diskusi. Další ze seriálů Na hradě Kulíkově (1983–1987) byl od scenáristy Stanislava Havelky a Sherlocka Holmese (1984–1990) Rudolfa Čechury a Marcela Steckera není snad třeba představovat. Číst a prohlížet bylo možno též stovky stran šotka Karajdy (1993–2005) od neúnavné Věry Faltové. Nikdy nebyly souhrnně reeditovány a možná i proto, že se tento hrdina narodil již v seriálu Šotek (1985) pro noviny Práce. Komiks Malabar (1994–1996) je odvozen z francouzských žvýkaček, jejichž výrobce zasáhl do seriálové říše již při vzniku své značky roku 1958, a Čaroděj Metloděj od Zdeňky Študlarové má neuvěřitelných 105 pokračování (2002–2017). Dále jsou letmo zmiňováni Poutníci (2002–2003) Vlastislava Tomana a kreslíře Františka Kobíka i Svatoplukem Hrnčířem vymýšlené Případy detektiva Preclíka (44 pokračování z let 2005–2012), Příhody Alfína a Žužu Jiřího Poboráka a Pavla Peciny (62 dílů z let 2010–2014) a výjimečná zůstává Záhada ztraceného motýla (1976–1977) psaná Kateřinou Krejčí a kreslená Evou Průškovou: nesestává totiž ze samostatně ukončených epizod, ale jde o navazující pokračování. Podrobněji probírané příběhy Větší pozornosti a samostatných kapitol se – oproti všem předchozím seriálům – dostalo například Hrnčířovým fantazií hýřícím dílům o Alence, Vaškovi a vynálezci Semtamťukovi (1969–2004), jež zprvu kreslil Adolf Born (1930–2016). Také však i Poldovi a Oldovi (1974–1994) z tužky a pera Jaroslava Maláka (1928–2012), vymýšleným po 81 čísel ekonomy Petrem Chvojkou a Stanislavem Havelkou. Samostatncýh kapitol se dostalo také příběhům Káti a Škubánka (1984–1992), o nichž tu píše Lucie Kořínkové, anebo seriálu Jáchym a tiskařský šotek (1987–1990) podle scénáře Leo Pavláta. A také komiksu Anča a Pepík (1989–2000) Lucie Lomové, o němž zasvěceně píše Martin Foret. Tyranosauru Rexíkovi s neskutečnými 1852 stranami a 264 scénáři Jiřího Čehovského (1994–2009) lze pak sotva konkurovat, přičemž pravěký hrdina se objevil již v jednom příběhů z roku 1992. Dokazuje, že dětský zájem o dinosaury sotva kdy zajde. Podrobněji se publikace věnuje také (Šmouly připomínajícímu) Sedmikráskovu, který píší a kreslí od roku 1994 bratři Richard a Slavomír Svitalští. Dále pak Tryskošnekovi Dana Černého, vycházejícímu od roku 2012, téhož roku začal být ve Čtyřlístcích zveřejňován seriál Petra Kopla Morgavsa a Morgana. Zevrubněji je zkoumána též půvabná Isabela, královna Karibiku se 40 díly a celkem 264 stranami (2010–2018). Vytvořila ji pseudonymní Lucie Neisnerové, jejíž identitu zná snad jen zmíněný již Richard Svitalský. Uzavřené epizody tu souběžně stačí rozvíjet ústřední dějovou linii. Řada těchto prací se právem dočkala jak samostatných vázaných knih, tak televizních adaptací, zatímco méně často se vynořily z obrazovky dřív (jako Ďubka a Klouzek Jaroslava City). Autoři a vznik vlastního Čtyřlístku Mezi autory čtyřlístkovských komiksů jsou například Oldřich Jelínek, Ondřej Suchý, Bohumil Fencl, pseudonymní Nikkarin či Vítězslava Klimtová, které se však komiks pod rukama poněkud vzpouzel. Někteří vstupovali na stránky pod krycími jmény: byl to především případ Pavla Šruta (1940–2018) alias Petra Karmína. Základem Kořínkovy publikace však je samozřejmě mýtus okolo vlastního Čtyřlístku, jehož nejpodstatnější scenáristkou byla již od druhého roku existence sešitů a Velkého dobrodružství Čtyřlístku Ljuba Štíplová (1930–2009), „Čtyřlístková guvernanatka“, jak ji ve své kapitole označuje Tomáš Prokůpek. Stala se autorkou takřka čtvrt tisícovky pokračování, nicméně vlastní časopis vymysleli již před ní Jaroslav Němeček a jeho paní. Štěstím bylo, že malíř měl kontakty v nakladatelství Orbis, které mu předtím vydalo řadu publikací. Šanci zde ovšem mívalo jen dílo, jehož prodejní hodnotu odběratelé v součtu otipovali aspoň na třicet tisíc výtisků. Tak či onak, první Čtyřlístek byl schválen na podzim 1968, i když se prý zařadil do edičního plánu „trochu načerno a trochu vedení navzdory“, jak Jaroslav Němeček vzpomíná. Na stránce 25 naší knihy objevíme původní, nepoužité verze obálek prvých dvou sešitů, na nichž Myšpulín ještě připomíná britského lorda s cvikrem a Fifinka „jde za dospělou dámu“ s výrazným sestřihem a malovanými rty. Jen ten Pinďa s Bobíkem působili jako dva zahradničící burani a příliš se od pozdější podoby neliší. Kniha také upozorňuje, že v dřevních příbězích se ještě vyskytovaly celé stránky, na kterých nebylo po hlavních hrdinech stopy. Například v sešitě Čtyřlístek mezi piráty jde o scénu souboje dvou lodí. Podobné „proluky“ později zanikly. V Kořínkově monografii narazíme i na obálku prvních z dlouhé řady čtyřlístkovských omalovánek. Jsou z roku 1970 a lze si přečíst kompletní text té publikace od Ladislavy Kořízkové. A proč je tu? Jde o první „prózu“ o Čtyřlístku. Z roku 1970 je leporelo s textem Jiřího Havla (1924–2016) Závody na pasece, kde titulní zajíc jako by Pinďovi z oka vypadl... Ale připravit soupis všech publikovaných prací Jaroslava Němečka by si vyžádalo snad léta práce a „rozhodně by to dalo nebohému badateli zabrat“, ví Pavel Kořínek. Finální počet položek té bibliografie by stoupal do stovek prací a jedná se přitom i o příležitostné tisky, technické manuály, o kalendáře a kuchařky (Talíř plný zeleniny, 1968). Nikdy nedošlo k realizaci leporela Miloně Čepelky Roztančený les a nerealizován zůstal i projekt čtyřlístkovského zpěvníku (1993–1996). Vzpomínám, jak Jaroslav Němeček v letech 1972–1973 adaptoval pro časopis Ogoněk knihu Doktor Ajbolít, která tím posloužila jazykové výuce. Zrovna tak zpracovával předlohy Arkadije Gajdara a Nikolaje Nosova (Neználek) a roku 1975 vyprodukovali on a Ljuba Štíplová publikaci Punťa s Petrem jedou metrem (reedice 1980). Pro časopis ABC zas tvořili komiks Lapka a Ťapka (1976–1978), který pak převzal Kája Saudek, a roku 1989 uvedl Němeček pro příběhy Medvídek Panda a jeho přátelé do našich krajů nečekaný „formát“ složeného plakátu opatřeného na rubu seriálem. A i zapadlý komiks Svetřík a Flik vlastně měl výraznou předehru hned ve třech samostatných publikacích; ale čtvrtý díl Svetřík na Divokém západě už nevyšel a dochovala se jen obálka. A právě obálky raných Čtyřlístků nám publikace intenzivně předvádí a vnímáme je často celé, tedy po rozevření sešitů položených hřbety nahoru. Důvod? Do čísla 39 (1974) se Němečkovy kresby na těchto obálkách skládaly v navazující celky. Jednalo se tedy o jednovýjevové ilustrace. A občas motiv vnějšího obrázku dokonce variuje některé komiksové pole z nitra sešitu. V Ďábelské jízdě tak letí zkoprnělý Bobík na nezastavitelných sáňkách skrz naskrz králíkárnou a na temeni veze slípku. A otištěn je i nikdy nepoužitý obrázek s robotem Golemem z Velkého dobrodružství... Fascinace kresbami a bublinami Fascinuje i kresba dospělé Fifinky s cigaretovou špičkou (zhruba z roku 1970) anebo generálně propracovaná a zvířat plná, ale nepoužitá obálka stvořená snad pro Přistání v divočině či spíš příběh Mezi dravou zvěří. Jak zjišťujeme, teprve od čísla 15 (Ztraceni v podzemí) se z bublin „odpařilo“ strojem tvořené písmo. Ne, v dětství jsme si podobných detailů pro nadšení ani nepovšimli. Natož toho, že vzhled kosmické lodi v Třetí planetě (1982) kopíruje USS Enterprise ze seriálu Star Trek. Další kapitola je věnována kresbám dětí. Prvé dvě byly od Ludmily Malé a Tomáše Hoška (1969) a roku 1973 přispěla Ivana Přibylová hned čtyřmi hlavami Fifinky – a pokaždé s jinou čepicí. Došlo však i na básně a kniha přejímá ty od Olgy Plešingrové, Ivy Kudláčkové a Daniela Kříže. První reedice měla 200 tisíc výtisků Kniha také upozorňuje na první povolenou hromadnou reedici. V letech 1986–1987 vyšla ve dvou svazcích čtyřicítka už legendárních dobrodružství, přičemž druhá kniha dosáhla nákladu dvě stě tisíc. A nebylo to ještě maximum, protože náklad Čtyřlístku vystoupil na 220 tisíc. Třeba během celého desetiletí 1981–1990 však smělo vyjít jen 89 Čtyřlístků, a teprve když došlo k politickému uvolňování, prosadil Němeček první dlouhé příběhy Poklad kapitána Kida a Jak se chodí do pohádky (1988, 100 tisíc výtisků). A zatímco i tuto „dvojknihu“ napsala Ljuba Štíplová, autory další se stala čtveřice Stanislav Havelka, Petr Chvojka, Jiří Čehovský (*1947) a Jan Endrýs (*1949), přičemž oba posledně zmínění pánové se stali klíčovými redaktory časopisu. Endrýs v něm pracuje od roku 1975, kdy vytvořil slavné číslo 47, a Čehovský byl v redakci v letech 1977–2009, přičemž už roku 1976 napsal seriál Kouzelné hodinky. Dalšími pilnými spolupracovníky se stali Jiří Poborák (autor víc než sta scénářů), Hana Lamková (přes 230 scénářů) a Radim Krajčovič, který je od roku 2018 šéfem základní řady. Hanu Lamkovou dlouhodobě fascinuje dvojdomý charakter protagonistů rozkročený mezi zvířetem a člověkem. Jak je to s tím? Jako zvířata je sice už nikdo nevnímá, ale rozpor (známý z veškerých příběhů o antropomorfizovaných zvířatech) zůstal a promítá se ledaskam. A zvlášť bizarní je Lamkovou generovaný moment z roku 2015, kdy je Bobík v čísle 584 na chvíli kentaurem. A existují i další zvláštnosti. Třeba Jiří Poborák už jedenáctkrát zavítal skrze své příběhy do rozličných zemí Latinské Ameriky a Němečkovi dokonce vždy dá vlastní fotografie. Roku 2014 tak hrdinové Čtyřlístku navštívili v čísle 568 i Machu Picchu. Kdy se směli stát časopisem a co tiskli za verše Už před převratem se vynořilo čtyřlístkovské puzzle a již tenkrát vycházely pohlednice. Každá z postav se dokonce dočkala svého omalovatelného plakátu v nadživotní velikosti a ze žvýkaček Bajo (1986) se dalo vybalit na dvacet stripů. „Asi nejméně tradičním čtyřlístkovským objektem se stal rozkládací Cirkus (1982),“ připomíná monografie. Jako tzv. Knihovnička musel Čtyřlístek vycházet až do převratu. Teprve číslo 178 (1990) Elá hop! se takto stalo posledním. Tiskovina se přerodila v předplatitelný časopis a začátkem roku 1990 vzniklo i nakladatelství Čtyřlístek, snad teprve třetí soukromý podnik v Československu. Kniha se poté v kapitole Dlouhá cesta k sešitu obírá původní metodou výroby seriálu a Michal Jareš přispívá sekvencí o verších ve Čtyřlístku. Dominuje samozřejmě Šrutův cyklus čtrnácti básní V Pantáticích na návsi (1980–1990), doplněný částečně kresbami Jiřího Kalouska. Knižní vydání z let 1995 a 2012 neobsahuje tři z epizod. Mezi další autory poezie se přiřadili Věra Provazníková, Jan Vodňanský, Michal Černík či Olga Hejná, ale po převratu časopis na verše rezignoval. Zato bylo zveřejněno 136 stripů s našimi hrdiny ve Vlastě (1994–1996) a byl z nich pořízen výbor Čtyřlístek dětem (1995) i rozsáhlejší výsek Smějeme se se Čtyřlístkem (2009, 111 epizod). Nenápadně však vyšel i Čtyřlístek speciál sestavený z těch příhod. V letech 1996–2001 vycházel i podivuhodný časopis Bobík a Kořínkova kniha trochu roní slzy nad tím, že seriály z Bobíka nikdy nebyly reeditovány. Zatímco tento magazín to musel za pět let vzdát, časopis „tažený“ Fifinkou vychází od roku 2012 dodnes. Orientovaný je na třináctileté až čtrnáctileté dívky a stejnojmenný seriál Ahoj, tady Fifi se vlastně začal objevovat již rok předtím ve Čtyřlístcích speciál, které existují od roku 1993. Ostatní tři hrdinové se ve „Fifinčině časopisu“ jen občas mihnou. Roli naopak získala její lidskou řečí promlouvající klisna Mišel a fenka Foxi. „A tak Fifi po téměř padesáti letech konečně nachází kamarádku vlastního druhu,“ dozvíme se, ale čtvrtým číslem roku 2019 i vydávání toho časopisu skončí. Rodinné stříbro a načerno vydané „podvratnosti“ Od roku 2011 vychází Edice 4. Jde o rozsáhlejší díla shromážděná vždy po čtyřech a začalo se příběhy pošťáckými. Následovaly čertovské, pirátské, vodnické, detektivní, strašidelné, cestovatelské, starodávné, vesmírné a záhadné. Spíš kuriozitou je pomyslná reedice starého příběhu Jak se chodí do pohádky se Čtyřlístkem (2017), nepodařilo se totiž dohledat veškeré originály, a tak Němeček předrevoluční svazek překreslil a ještě připojil 11 stran. Kořínkova kniha má i závěrečný díl Rodinný podnik, který se věnuje Němečkově rodině. Zpovídána byla stručně jeho žena Lucie i syn Vít, který vystudoval scénografii a je společník a ředitelem nakladatelství (od roku 2010). Jeho žena Pavla se stará o obchod, marketing a inzerci. Vedle vnuka Adama patří k třetí generaci tvůrčí rodiny vnučka Veronika. Monografie k padesátiletí Čtyřlístku obsahuje informace o nejneuvěřitelnějších artefaktech a představuje také snímky čtyř marionet vyřezaných v osmdesátých letech Antonínem Müllerem. {loadmodule mod_tags_similar,Související} V letech 1996 a 1997 byl vyzkoušen i formát ilustrované prózy v podobě dvou vázaných knížek Čtyřlístek v pohádce a Festival vynálezů. Vyšly také jazykové učebnice. V letech 2012–2013 vydalo nakladatelství Fraus trojdílnou Matematiku se Čtyřlístkem. Došlo na kuchařky Marcely Šebestové a samostatná kapitola se zabývá vznikem televizního seriálu. Další zohledňuje filmy. Probrány jsou také audioverze dobrodružství, jejichž začátky se pojí s návratem padoucha Zádrhela (1993). Narazíme i na kapitolu o dobovém, rychle zastarávajícím projektu Čtyřlístek CD-Romek (19 čísel z let 2000–2005) a dozvíme se fakta o mnoha divadelních adaptacích a tom, že se nejobtížněji shání načerno vzniklá publikace Dětem stup zakázán (2003) se šesticí příběhů, kde hrdinové původního Čtyřlístku například bojují ve Vietnamu či se setkají s Rychlými šípy, Ferdou Mravencem, broukem Pytlíkem, ba Beruškou. „Propadnou“ i sexu a příběh Kormidlo osudů je ryze brakovou historkou. Sešit uzavírá příběh od Dana Černého, který o dekádu později začal s časopisem vážně spolupracovat. A co víc, od letošního čísla 662 (parodie, kam přispěl, měla přitom „ďáblovo“ číslo 666) se dokonce objevuje jako autor hlavního seriálu. Téhož roku se pirátsky objevily ještě Zápisky z podzemí Lukáše Berty. Jde o bakalářskou práci studenta Fakulty výtvarného umění Vysokého učení technického v Brně a titulní ilustrace vznikla úpravou obálky sešitu Zálesáci (177). Autor bez dovolení aproprioval hotové panely a jejich přetextováním a přeskládáním svébytně interpretoval dílo F. M. Dostojevského. Na síti následovaly další parodie. Vít Janota a Karel Kuna dokonce založili parodickou Společnost za obrodu Čtyřlístku. Další kuriozitou je i komiks se Čtyřlístkem z roku 2003, který Němeček nakreslil pro svého vnuka Adama, který se narodil o rok dříve. I ten je zde nyní přetištěn (strana 355). Známky, muzeum, stezka, mince... Roku 2010 se poštovní známka s Fifinkou stala tou první, která už je označena písmenem. V naší knize najdeme ještě její „pracovní“ verzi a taky čtyři známky další, jedna z nich zohlednila hrdiny jako skupinu. V roce 2012 následovaly další dvě známky s motivy z filmu a roku 2019 další dvě s motivy z dalšího z filmů. Téhož roku se objevil i (mimo výstavu v Poštovním muzeu nesehnatelný) sešit Pošta v láhvi a jiný speciál Na Lipně bude líp! se vynořuje během otevírání olympijského parku Rio-Lipno 2016. Kořínkova kniha v rychlosti mapuje i výstavy (sám jsem kdysi svou sbírku půjčil Středočeskému muzeu) a přibližuje muzeum otevřené roku 2011 v podkroví městské knihovny Doksy, naučnou stezku kolem Máchova jezera Se Čtyřlístkem okolo Blaťáku a doprovodný sešit Se Čtyřlístkem Máchovou stezkou (vydaný ve třech jazycích). Muzeum se právě stěhuje do zámku, v jehož druhém patře by mělo být otevřeno nejpozději roku 2020. V současné dekádě okolo časopisu až překotně rostl merchadising. Snad každý měsíc se rozšiřovala nabídka licencovaných hraček, papírenského zboží, školních i každodenních potřeb, vitamínových želé i bonbónů. Už roku 2011 vznikla hra pro telefony Nokia Čtyřlístek o poklad a roku 2015 vyšla elektronická kniha Ondřeje Nečase Čtyřlístek a mistrovství světa. Od roku 2013 spolupracuje Němeček s filmovým festivalem ve Zlíně a připravuje kreslené klapky do charitativní dražby. A od roku 2012 vznikají v Holandsku mince, kterými je dovoleno platit na Cookových ostrovech. Mají hodnotu jednoho tamního dolaru a je jich dosud vyraženo dvanáct. A ani audio neumírá, i hádejte sami, koho mluví ze známé čtveřice Ivan Trojan a koho Ondřej Brzobohatý. Od roku 2002 vycházejí Čtyřlístky základní řady i ve velkých, vázaných knihách a první tucet čísel vyšlo opakovaně v letech 2005, 2007, 2008, 2010 a 2012. A výjimečně se dočkala jedna velká kniha i explicitně tematizovaného pokračování, neboť Jiří Poborák napsal dva roky po Mamutu Jogim ještě Vločku, dceru Jogiho (2010). Ve vysoce informativní a barvami zářící Kořínkově monografii nechybí ani dvoustrana o pokračování Čtyřlístku od Ivana Adamoviče v časopise Živel (1999).   Pavel Kořínek (autor většiny textu), Lucie Kořínková, Martin Foret, Michal Jareš, Tomáš Prokůpek, Jaroslav Němeček, Ladislava Kořízková, Alois Junek a další: Čtyřlístek – První půlstoletí v Třeskoprskách. Jazyková redakce Lucie Kořínková. Vydalo nakladatelství a vydavatelství Čtyřlístek. Praha 2019. 464 stran + 68 stran sešitové přílohy

Čas načtení: 2019-10-07 11:34:56

Literární vyhlídky (7. až 13. října)

Ani druhý říjnový týden nenechá milovníky knih příliš vydechnout a po Tabooku přinese další tradiční knižní veletrh a literární festival – na havlíčkobrodský Podzimní knižní veletrh vyrazí se svým stánkem i Literární noviny! Bohatý literární program ovšem nabídne i Praha a na literární vějičku lákají hned dvěma premiérami i česká kina. Ochuzeni nebudete ani o několik čerstvých (audio)knižních tipů.   POZVÁNKY   7. 10. Praha / V 18 hodin nabídne Polský institut v Praze pohled do zákulisí polsko-českého překladu. Jaké nové překlady se chystají na rok 2020, kdy bude Polsko čestným hostem Svět knihy Praha a Česko hlavní zemí varšavského knižního veletrhu? Překladatelé Tomek Grabiński a Barbora Gregorová Kolouchová budou také hovořit o nástrahách polsko-české jazykové blízkosti a literárních kontaktech. Praha / Od 18 hodin představí v sídle Společnosti Franze Kafky básník Ondřej Fibich sbírku pověstí Moudrý rabi z Rabí, obsahující dochované zbytky pověstí, které si Židé (nebo o Židech) vyprávěli v kraji mezi Českými Budějovicemi a Domažlicemi, a přečte také něco ze svých šumavských zápisků.   8. 10. Praha / V 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí sama Sylva Fischerová s přednáškou o Homérovi. Olomouc / Od 18 hodin se v kavárně Druhý domov uskuteční další večer z cyklu Domácí Bá.snění, věnovaný tentokrát památce Jiřího Kuběny. Pozvání přijali básník Zdeněk Volf, klavírní virtuózka a básnířka Kristýna Znamenáčková a knižní grafik, fotograf a básník Petr Pustoryj (vlastním jménem Petr Palarčík). Praha / V 19 hodin proběhne v Galerii Ščigol autorské čtení Vojtěcha Vacka, knihovníka, hudebníka a spisovatele, autora sbírky Schopní jsou ti s chlopní (2015). Básně, příběhy a bajky publikoval také v časopisech Tvar, Psí víno, Lemurie, H_aluze či na Nedělní chvilce poezie. Uvádí Robert Wudy. Praha / Od 19.30 představí v kavárně Fra své nové prózy Adéla Knapová a Veronika Bendová. Adéla Knapová přichází s novelou Předvoj, spojující konec šedesátých let minulého století s vlnami moře, blížící se budoucností i genetickou nepůdou obřího skleníku plného rychlohrachu a očipovaných zaměstnanců. V románu Vytěženej kraj Veroniky Bendové hledá dvojice protagonistů filmové lokace v kraji, ze kterého si každý urval, co mohl. Ale někdy přijíždíte hledat pochmurná místa – a potkáte místo toho nečekanou krásu. Netradiční road movie o tom, že v životě to málokdy chodí jako ve filmu. Moderuje Kateřina Kadlecová.   9. 10. Praha / V 17 hodin se v pobočce Městské knihovny v Praze v Korunní ulici uskuteční křest a čtení z knihy Olgy Stehlíkové Kluci netančej! (Portál 2019), pojednávající o baletu, předsudcích, jinakosti, první lásce a soutěži v tanci. Ukázky ze své první knihy pro děti přečte sama autorka, uznávaná básnířka, redaktorka a literární kritička.  Praha / Od 18 hodin bude v Kavárně Mlýnská představena druhá kniha Michala Vrby, povídková sbírka Kolem Jakuba (Argo 2019), která je svérázným autorským příspěvkem k věčnému literárnímu tématu malého člověka ve víru velkých dějin.    10. 10. Do českých kin ve čtvrtek 10. října vstupují dva snímky natočené podle knižních předloh dvojice uznávaných zahraničních autorů. Příběh filmu Ireny Pavláskové Pražské orgie nás zavádí do poloviny 70. let. Slavný americký spisovatel Nathan Zuckerman – často využívané alter ego autora předlohy Philipa Rotha – přijíždí do Prahy, aby zachránil a odvezl rukopis nevydané knihy. Na své pražské misi se seznámí se svéráznou a nezkrotnou spisovatelkou Olgou a pronikne na vyhlášené večírky, na nichž každý hledá únik ke krátké svobodě po svém. Jeho pražská návštěva, plná bizarních setkání s podivuhodným uskupením různorodých lidí se brzy stane téměř dobrodružnou a nebezpečnou misí. Ve filmu Stehlík (režie John Crowley), natočeném podle stejnojmenného románu Donny Tarttové, oceněného v roce 2014 Pulitzerovou cenou, připraví hlavního hrdinu v mládí teroristický útok v newyorském Metropolitním muzeu umění o milovanou matku, ale zároveň ho nečekanou shodou okolností učiní vlastníkem slavného díla holandského mistra Fabritia, obrazu nevyčíslitelné hodnoty zvaného Stehlík. Důsledky obou těchto událostí, společně s vlivem několika velmi rozdílných přátel, jej nakonec zavedou do světa zločinu. Praha / V 10 hodin nabídne Městská knihovna v Praze (Oddělení pro děti a mládež v Ústřední pobočce) setkání se spisovatelkou Evou Papouškovou a ilustrátorkou Galinovu Miklínovou, autorkami knihy Cílovníci (Paseka 2018), která má základ v reálných událostech i postavách a přináší vyprávění desetiletého školáka o rodině, o zážitcích z nové školy a internátu v Poděbradech, ale také o zjitřené době po druhé světové válce. Ostrava / Od 18 hodin se v Antikvariátu a klubu Fiducia uskuteční již potřetí literární pořad Debuty, zaměřený na pozoruhodné básnické prvotiny, případně pak na knížky druhé, které jsou často poměřovány právě prvotinami. Debuty také fungují jako pořad, jenž dává prostor i dalším hostům mladé a střední básnické generace, kteří nespadají do výše zmíněné kategorie a kteří se představí ostravskému publiku svým „debutovým“ čtením. Hosty tentokrát budou Lukáš Sedláček s knihou Stará víska (Dauphin 2017) a Jan Spěváček s knihou Čum do ráje (Dauphin 2019). Večerem provází Roman Polách a Iva Málková.   11. 10. Havlíčkův Brod / V pátek 11. října začne v Kulturním domě Ostrov 29. ročník Podzimního knižního veletrhu s mottem „Zločiny a tresty“, kde mezi cca 160 vystavovateli nebudou chybět ani Literární noviny – hledejte stánek č. 103 na chodbě v 1. patře! Letošní velmi široce pojaté téma odkazuje nejen k současné oblibě detektivního žánru, ale také připomíná problémy viny a odpuštění ve staré i novější historii i v mezilidských vztazích. Kromě nových titulů za výhodné ceny čeká na návštěvníky bohatý doprovodný program, určený jak odborné, tak široké čtenářské veřejnosti. Autorských čtení, besed a autogramiád se zúčastní řada známých spisovatelů a spisovatelek nejen z České republiky – mj. Pavol Rankov, Aleš Palán, Ondřej Buddeus, Lidmila Kábrtová, Irena Dousková, Dora Kaprálová či Viktorie Hanišová. Z dalších připravených akcí pak musíme zmínit alespoň přednášku profesora Martina Hilského „Shakespearova Zimní pohádka a Čechy“ nebo dětem určenou Dílnu malého novináře s Michaelou Veteškovou z Českého rozhlasu. Na své letošní laureáty čeká rovněž několikero literárních cen, udělovaných již tradičně nejkrásnějším knihám Podzimního knižního veletrhu. Praha / V 19.30 představí v Knihovně Václava Havla svůj nový román spisovatel a redaktor časopisu Host Jan Němec. Kniha s titulem Možnosti milostného románu (Host 2019) má pojednávat o lásce a psaní ve věku digitálního smutku. Proč vlastně jsme jeden s druhým? Co na sobě milujeme? A proč se i přesto opouštíme? Moderuje Petr Vizina.   NOVÉ (AUDIO)KNIHY Reprezentativní výbor textů Gertrudy Steinové (1874–1946) v překladu Jiřího Měsíce, nazvaný Mluvit a naslouchat (Fra 2019), přináší českému čtenáři dosud neznámé texty jedné z nejvýznamnějších představitelek angloamerického modernismu. Ve třech oddílech zachycuje tři nejpodstatnější tvůrčí období této autorky a proměny jejího stylu – od vypjatých experimentů rané tvorby po pozdní přednášky, v nichž Steinová odkrývá filosofické pozadí svého díla i moderního umění. Zápisky o próze české (Pulchra 2019), jejichž autor Erik Gilk působí na Katedře bohemistiky FF UP v Olomouci, tvoří komponovaný cyklus tří desítek kritických statí z let 2010–2017 a navazuje tak chronologicky na autorův první soubor Prozaická zastavení. Kritiky zařazené do souboru byly vybrány s ohledem na vypovídající hodnotu recenzovaných prozaických knih, které se zásadní měrou podílely na utváření čtenářského horizontu druhé dekády jednadvacátého století. Není přitom rozhodující, zda se jedná o autory zavedené (Kratochvil, Soukupová), méně známé (Přibil, Laub, Šimáček), či začínající (Grombíř, Menšík, Faulerová, Vrba). Interpretace širokého spektra recenzovaných textů zajišťují mnohotvárný, plastický obraz literárního dění v současné české próze, zároveň ovšem přinášejí určité společné tendence, proudy a pohyby literárních textů. Letos oslaví sté výročí narození legendární „básník Brna“, jak se Ivanu Blatnému často říká. Ve dvaceti letech debutoval sbírkou Paní Jitřenka, rok poté vydal Melancholické procházky, knihu, která mu zajistila doživotní proslulost. Poválečná sbírka Tento večer vznikla z větší části v letech okupačních, i proto je jejím základním rysem existenciální pustota. Poslední předemigrační kniha Hledání přítomného času je dokladem zápasu v hektických letech, která bezprostředně předcházela komunistickému puči a Blatného odchodu 29. března 1948, za nějž ho stihl zarputilý hněv vládců. Jeho knihy zmizely, jeho jméno přestalo existovat. I po letech svobody je faktem, že nejslavnější Melancholické procházky vyšly po roce 1941 samostatně jen dvakrát: v roce 1968 a 1990, zbývající tři sbírky už podruhé v samostatné reedici nevyšly nikdy. Navzdory setrvalému zájmu o Blatného dílo se tyto starší tituly čas od času objeví jen jako předražený antikvární artikl. Svazek nazvaný Čtyři knihy (Host a Druhé město 2019) tak představuje více než symbolickou nápravu tohoto stavu. Kniha Zlodějka knih australského spisovatele Markuse Zusaka se stala bestsellerem a dočkala se i filmového zpracování. Vypravěčem silného a neobyčejně čtivého příběhu učinil Smrt. Smrt je zdánlivě nezúčastněný divák, s dokonalým odstupem, s osobitou perspektivou; má všechny předpoklady pro to být svědkem a vypravěčem. Ale příběh Liesel Memingerové je tak mimořádný, že i Smrt si musí přiznat zájem o živé lidi, dojetí z jejich utrpení, hořkost a úlevu z konců. Nyní Zlodějka knih vychází jako audiokniha (OneHotBook 2019) o délce 16 hodin a 23 minut, kterou pod režijním dohledem Jitky Škápíkové načetla Vilma Cibulková.

Čas načtení: 2019-10-05 10:10:29

Bianca Bellová: Už jsem si zvykla, že všechny čtenáře neuspokojím

Málokterá česká kniha získala v posledních letech tolik literárních cen jako román Jezero (2016) Bianky Bellové. Autorka se musela vypořádat s neutuchajícím zájmem médií a velkými očekáváními čtenářů i kritiků. Podařilo se a nový román Mona (Host 2019) je na světě – a rozhodně stojí za pozornost. Ostatně ne náhodou o něm v příloze Biblio píše Petr Bílek jako o Knize měsíce.   Po vydání Jezera jste se ocitla ve víru událostí, který se – aspoň mám ten pocit – dosud vlastně nezastavil. Literární ceny, zahraniční cesty, rozhovory, další a další překlady... Kde jste vůbec brala čas na psaní nové knihy? Máte pravdu, celý ten literární provoz je dost náročný na čas i na možnost koncentrace. Snažila jsem se být v přijímání závazků střídmá; není nutné jet na každý festival a dělat stále dokola rozhovory o tomtéž, vždyť to i pro čtenáře musí být otravné. Je nutné najít nějakou zlatou střední cestu – je jasné, že když se nějaký malý nakladatel na velmi konkurenčním trhu rozhodne riskovat a vydat můj text, je přinejmenším slušné ho podpořit osobní přítomností. Některé cesty jsou hodně přínosné z hlediska osobního růstu či inspirace, ale to se samozřejmě nedá naplánovat předem. Neslibuji nic, co nemůžu z časových důvodů splnit, nepíšu nikomu obsah zadarmo (to říkám proto, že neuplyne měsíc – a někdy třeba týden –, aby se na mě nějaké médium neobrátilo s prosbou o příspěvek do ankety či doporučení), pokud se nejedná o dobročinnost. Moje texty nebývají dlouhé, takže čistého času zase tolik nepotřebuji. Ale ztráty koncentrace bývají bolestné až fatální. Monu jsem začala psát ještě dřív, než vyšlo Jezero, a dopsaná byla asi před rokem a půl. Od té doby jsem v podstatě hledala redaktora, který by mi pomohl ji dopilovat a doleštit. Chvíli to trvalo, než jsem našla Kláru Fleyberkovou, která textu dala tu profesionální zkušenost i tvůrčí podněty, jež si žádal. Mezi námi, Klára je opravdu geniální redaktorka a osobnost po všech stránkách.    A nesvazovaly vás trochu nadšené ohlasy předchozí prózy? Ta očekávání existovala. Každou chvíli se mě na čtení, nebo třeba i v baru cizí člověk zeptá: „Píšete pro nás zase něco? A kdy to vyjde?“ Můj švýcarský nakladatel mi poslal vánoční přání s kulichem a otázkou: „Tak co, máme se na co těšit? A bude to brzy?“ To si toho kulicha radši mohl nechat.  Ten tlak nebyl příjemný. Bylo zjevné, že budu muset být opatrná, abych nevydala za každou cenu něco, s čím nejsem stoprocentně spokojená. A nedokážu dostatečně vypovědět, jak jsem nakladatelství Host a hlavně Mirkovi Balaštíkovi vděčná, že na mě netlačil a dal mi ten čas a prostor, aby Mona organicky dozrála. A samozřejmě, že už teď vím, že každý čtenář, který knihu doposud četl, ji s Jezerem srovnává. Už teď vím, že je pro někoho méně zajímavá než Jezero, třeba proto, že je v ní méně nadpřirozena a magie. Ale na to, že neumím uspokojit všechny čtenáře a že některé z nich neuspokojím nikdy, už jsem si zvykla.    Mezi Jezerem a Monou se opravdu nabízejí jisté paralely – absence českých a vůbec jakýchkoliv konkrétnějších reálií, prvky oblíbeného žánru dystopie, spíše civilní styl vyprávění. Není v tom určitá (třeba jen podvědomá) snaha vyjít vstříc zahraničnímu knižnímu trhu a cizím čtenářům? S ohledem na úspěch Jezera by ani nebylo divu... To je hypotéza, která se mi samozřejmě bude špatně vyvracet. Mám podvědomou záklopku, kterou se snažím odstřihnout své texty od kontaminace tím, co se líbí a co má úspěch – recenze téměř nečtu a při hovorech se čtenáři se snažím vyhnout tomu, aby mi dávali svou zpětnou vazbu. Nicméně co si budeme nalhávat: samozřejmě to autenticitu textu nějak ovlivňuje, ať dělám, co dělám.  Můžu vám ale říct, že další text, který teď nosím v hlavě, je zcela tradiční a odehrává se v konkrétních lokálních kulisách. Styl vyprávění ale asi jen tak nezměním, protože jinak psát neumím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} A na jakých místech, ve které denní či noční době, s jakými zvukovými kulisami apod. své prózy nejčastěji píšete? Patřím k lidem, kteří k psaní potřebují klid, nedokážu se soustředit v kavárně nebo na nějakém veřejném místě. Nejlíp se mi píše večer, doma za mým psacím stolem, na PC, se sklenicí bulharského mavrudu. A musí být samozřejmě inspirace, bez ní to nemá smysl.    Zrodil se příběh Mony, která v péči o zraněného vojáka Adama spatřuje svou druhou a možná poslední šanci na štěstí, na základě nějakého konkrétního impulsu, podobně jako tomu bylo v případě Jezera?  Nemyslím si, spíš to byla souhra impulsů, které se shromažďovaly delší dobu. Pro mě je vždycky docela těžké určit, jak ten nápad vlastně vznikl. Je to jako bříza, jejíž semeno vítr foukne do okapu – najednou vám na střeše roste strom a vy jste ten poslední, kdo by věděl, jak k tomu došlo.    Ústřední dějovou linii jste zasadila do působivých kulis zchátralé nemocnice uprostřed džungle, jejíž postupný rozklad koresponduje s všudypřítomnou bolestí a smrtí, umocněnými nedostatkem léků a personálu. Měla tato bezmála postapokalyptická scenérie nějaký reálný předobraz? Leda v mém podvědomí. Většinou je to vyfabulované. Vzpomínám si na sen či vizi temného pokoje, kde pacienti ve vlhku a pronikající vegetaci postupně přicházejí o rozum. Je klidně možné, že je to útržek z nějakého filmu, který jsem viděla jako dítě, a v nestřeženou chvíli ho nespolehlivá paměť vyplivla.    „Být trpělivý a vydržet i to nejhorší, vítězství za cenu úporné pasivity,“ charakterizuje filozofii vašich postav Petr Bílek, jehož recenzi přinášíme v příloze Biblio, a závěrem konstatuje, že „mezi řádky Mony vane asijský vzduch“. Textu nadto předchází coby motto báseň čínské provenience. Jak je to tedy s údajným asijským vlivem na obsah Mony? To má pan Bílek asi pravdu. V knize jsou odkazy na asijské reálie, například písmo Nüshu, používané někdy zhruba od 14. století v čínské provincii Chu-nan výhradně ženami (ostatně některé z básní čínských básnířek jsem v textu i použila). V Japonsku zase ženy měly téměř tisíc let písmo kana, ve kterém se mohly svobodně vyjadřovat. To byla jedna z inspirací, proč si Mona jako malá dívka vymyslela tajné písmo, kterým pak v pubertě psala milostnou poezii. Chtěla jsem se v tom trochu povrtat; proč si ženy vymýšlejí vlastní písmo? Je to proto, že jsou tím druhým pohlavím, které se dle Simone de Beauvoir musí vším vymezovat vůči mužům, a existují tedy pouze ve vztahu k nim? Nebo proto, aby si uchovaly svá tajemství? Vysoce postavené japonské dámy písmem kana psaly milostné dopisy a muži, kteří se jim dvořili, jim tímto písmem museli odpovídat.  Jiný motiv (zmizení rodičů) zase pochází z jedné jihoamerické země, z doby vojenské junty. Ale ony jsou ty prožitky dost univerzální, zrovna tento týden jsem se v Bělehradě seznámila se ženou, jejíž oba rodiče v 70. letech v Jugoslávii strávili 6 let ve vězení.   Vypadá to, že jste ve východní kultuře našla opravdové zalíbení. Do Japonska jste se navíc osobně vypravila při příležitosti vydání japonského překladu Jezera – jaký to byl pro vás zážitek? Stalo se mi přesně to, co většině návštěvníků Japonska – uhranulo mě a teď mě z té dálky stále tiše volá zpět. Je to ta těžko definovatelná kombinace tisícileté tradice a zároveň odvaha pouštět se do nevyzkoušených, moderních věcí – ať už jde o technologie, design či architekturu. To je vlastně dost příznačné i pro čtení – i když mě v Japonsku nikdo nezná, jsou čtenáři ochotní nejen chodit na má čtení (a ještě za to platit), ale kupovat si disciplinovaně mé knihy a pak si vystát frontu na autogram. Měla jsem nesmírné štěstí, že si mou knihu vybral a následně přeložil významný japonský bohemista Kenichi Abe a našel pro ni i renomované nakladatelství. A protože má status autority, nikdo jeho doporučení nezpochybňuje. V žádné jiné zemi nebylo vydání překladu mé knihy tak široce pokryto mainstreamovými deníky jako právě v Japonsku – ať už se jednalo o recenze, nebo o rozhovory. Připadala jsem si trochu jako v Jiříkově vidění.    Vyprávění rámuje scéna, kde hrdinka v dětském věku vypráví svému volkovi příběh o převaděčích mrtvých, kteří zemřeli daleko od domova. Nakonec se podobnou převaděčkou stává i ona sama. Jde o čirou fikci, nebo jste na podobnou báji někde opravdu narazila? V tomto případě jsem si inspiraci neomaleně vypůjčila ze skvělé knihy čínského autora Liao I-Wu Hovory se spodinou, která je sbírkou rozhovorů s představiteli těch nejnižších pater čínské společnosti. Takže jestli si to nevymyslel Liao I-Wu, tak má ten zvyk reálný základ.    Důležitou postavou se ukazuje být Monin nepřítomný otec, jehož opravdovou tvář se jí daří poodhalit teprve v dospělosti – a vůbec ji nepoznává... Jeho příběh také dobře ilustruje, jak si totalitní režim sám vychovává vlastní oponenty.  Ano, baví mě, když padají modly, když se jasná kontura a předmět dlouhodobé adorace začne rozplývat v mlze pochybností. Ostatně nespolehlivost vzpomínek a vypravěčské perspektivy je pro mě téma pořád, částečně asi proto, že si vlastní pamětí nejsem jistá. Mám dlouholetého kamaráda Zbyška, kterému jsem údajně při prvním setkání poradila, ať si nechá amputovat hlavu. Jiný dlouholetý kamarád mi zase tvrdí, že jsem se, když jsme si byli představeni, zeptala: „To je ten postiženej?“ Já se s takovými replikami vůbec neumím ztotožnit, jsem většinou poměrně empatická a nekonfliktní osoba a neumím si představit, že by mi takové inzultace vůbec vyšly z úst. Oni mi ale celé roky opakují, jak je to traumatizuje, takže mám pokušení jim věřit. Ty protikladné výklady reality vytvářejí v příběhu zajímavé napětí.    Když už jsme u tématu nespolehlivé paměti – blíží se třicáté výročí Listopadu 1989, na jehož význam a přínos jako by mnozí naši spoluobčané pomalu zapomínali. Jak na období sametové revoluce vzpomínáte vy?  Ale jo, asi s nostalgií. Byla jsem přímo u zdroje, na Národní třídě, a poté jsem absolvovala všechny demonstrace v následujících dnech… ostatně kde jinde bych taky ve svých devatenácti letech mohla být? Byly to okamžiky naprosté solidarity, kterou jsem předtím ani potom nezažila. Přispívala jsem nedávno do jednoho sborníku, který vychází právě k výročí sametové revoluce, dává ho dohromady kolektiv studentů. Jedna z nich si se mnou asi hodinu povídala, nahrávala, dělala si poznámky, říkala „hm, to je zajímavý poznatek, to nám ještě žádný respondent neřekl“ – a když jsem pak text dostala asi po čtvrt roce k autorizaci, zbyla z toho všeho jediná věta. Což je myslím pro ten proces uchovávání paměti naprosto typické.  Kazuo Ishiguro si s tímhle motivem geniálně pohrál ve svém posledním románu Pohřbený obr, kde se stárnoucí Axl a Beatrice vydávají hledat v poartušovské Anglii syna, na nějž si mlhavě vzpomínají. Jejich paměť – stejně jako paměť všech obyvatel vesnice – je zastřena jakýmsi oparem a oni se nedokážou o žádnou ze svých vzpomínek opřít. Stejně jako hlavní hrdina filmu Memento (Guy Pearce), který pátrá po vrazích své ženy, trpí ztrátou paměti; každých pět minut se probudí s úplně resetovanou pamětí, neví o sobě vůbec nic, kromě několika nezpochybnitelných skutečností, které si vytetoval na kůži, a pár polaroidových snímků. Co když si ale vytetuje falešnou informaci, se kterou bude muset pracovat do konce života? Co když pak potrestá nevinného? Co když si takovou falešnou informaci tetujeme do kolektivní paměti všichni?    Společnost, v níž vaše hrdinka žije, v mnoha ohledech připomíná poměry v některých muslimských zemích – ženy tu mají druhořadé postavení, jsou nuceny zahalovat si vlasy... Samotná Mona je ovšem bytost dosti svobodomyslná. Označila byste ji za feministku?  Já bych byla opatrná v označování kohokoliv za feministu či feministku bez předchozí definice, co tím myslíme. Je feministkou absolventka genderových studií, jejímž tématem je neuspokojivé zastoupení ženských postav ve filmové produkci či počet jejich replik? Nebo jsou feministky íránské ženy, které se domáhají stejných práv před zákonem jako muži – tj. například moci si oblékat, co samy chtějí, moci řídit motorku nebo chodit fandit na fotbalové zápasy – a každý týden během takzvaných Bílých střed riskují uvěznění? Kdo je takové bezpráví ochotný přehlížet, nemůže si říkat feminista, aniž by u toho použil uvozovky.  Mona je žena, která se svým mírným, neradikálním postojem domáhá svých práv. Je možné, že kdyby měla dceru, byla by radikálnější.    Ptám se i proto, že vy sama jste se k tématu feminismu vyjádřila na webu iLiteratura.cz v článku nazvaném Proč nejsem feministkou, který vyvolal poměrně bouřlivé reakce. Překvapilo vás to? Nepřekvapilo. Ten článek vyšel koncem března a ta bouře následovala několik následujících týdnů, s dozvuky ještě v létě. Už v lednu jsem pro Český rozhlas napsala povídku Ptačí klec o fiktivním feministickém tribunálu, který soudí ženy přesně za tu ideo- logickou herezi, které jsem se dopustila ve sloupku Proč nejsem feministkou. A přesně ty repliky, které jsem svým postavám napsala v povídce, jsem o dva měsíce později slyšela z úst svých reálných kritiků. Není to žádné jasnovidectví, jen ty debaty kolem různých Svatých grálů feminismu už chvíli se zaujetím sleduji.  Je feministkou někdo, kdo jinou ženu označí za vyjádření nesouhlasného názoru sviní, která zrazuje svůj gender? Pokud ano, tak asi feministkou pořád být nechci.    Svou roli má v příběhu také poezie. Jste její čtenářkou? A píšete i vlastní básně?  Básně nečtu systematicky, jsem takový náhodný čtenář. Pár oblíbenců mám (Charles Bukowski, Egon Bondy či Olina Stehlíková), podle toho to taky vypadá, když si u nás v knihovně syn vybírá básničky na recitační soutěže ve škole a vrací se s poznámkou „Zvolený text nebyl přiměřený věku“. Úplně nejradši mám haiku – na tak malém prostoru se zcela jasně vyjeví, jestli je báseň a její podstata nosná. Těch sedmnáct slabik může mít daleko větší sílu než celí Bratři Karamazovi. Ale já mám pro úsporné formáty obecně slabost.  Sama jsem taky pár básniček napsala, ale není to nic, na co bych byla pyšná, ačkoliv je už nějaký nesoudný redaktor taky otiskl.    Co vás naopak přitahuje na próze? A které současné autory počítáte mezi své oblíbence? Co lidi přitahuje na vyprávění? Proč se u toho ohně začali scházet a poslouchat historky? A toho nejlepšího řečníka odměňovat potleskem a smíchem? Tak mě asi přitahuje totéž: fascinace, napětí, vyvrcholení, psychohygiena, radost z dobře vystavěného příběhu... S oblíbenými autory by to bylo nadlouho. Mám ráda ostrovní autory – McEwana, Ishigura, Williama Trevora –, kteří to nejpodstatnější dokážou vepsat mezi řádky. Mlží, hrají si se čtenářem a ve chvíli, kdy si myslí, že je doma, tak mu podrazí židli. Ale těch oblíbenců jsou opravdu zástupy. Houellebecq, Erland Loe, Stephen King… Moc se mi líbila Dědina Petry Dvořákové, tak se těším na její novinku, která zrovna vychází. Společné mají ti autoři to, že ctí příběh, že jsou tu pro čtenáře, nikoliv pro autorovo ego. A úplně nejdokonalejší příběh ze všech je stará mezopotámská legenda Smrt v Samaře.  {/mprestriction}  Bianca Bellová (*1970) vystudovala Vysokou školu ekonomickou v Praze, pracuje jako překladatelka a tlumočnice z angličtiny. Knižně debutovala v roce 2009 Sentimentálním románem (v revidované verzi vyšel znovu loni), po němž následovaly prózy Mrtvý muž (2011) a Celý den se nic nestane (2013). Román Jezero (2016) jí vynesl řadu ocenění – mj. cenu Magnesia Litera pro Knihu roku či Cenu Evropské unie za literaturu – a dočkal se mnoha překladů. Nyní jí v nakladatelství Host vychází nový román Mona.

Čas načtení: 2024-02-23 14:30:00

Když obstruovat, tak pořádně. Slovenská vláda okolo premiéra Fica zdržuje i vlastní zákony

Na Slovensku se už několik dní odehrává závod s časem: vstoupí v účinnost sporná novela trestního práva, kterou prosadila před dvěma týdny vláda premiéra Roberta Fica, nebo nikoli? Mezi nejpodstatnější změny má patřit zrušení speciální prokuratury, která vyšetřuje nejzávažnější trestné činy včetně korupce.

Čas načtení: 2024-02-27 10:55:00

Hokejový Hradec by se rád naladil na play off. Začne na Spartě

Výsledky zbývajících tří zápasů přidělí Mountfieldu Hradec Králové konečné pořadí a v návaznosti vyberou soupeře i pořadí zápasů. Vše proběhne v rychlém sledu v tomto týdnu, hned v příštím začne extraligové play off. To nejpodstatnější je ale už rozhodnuté. Bez ohledu na události tohoto týdne na Hradec čeká předkolo.

Čas načtení: 2024-02-27 10:55:00

Hokejový Hradec by se rád naladil na play off. Začne na Spartě

Výsledky zbývajících tří zápasů přidělí Mountfieldu Hradec Králové konečné pořadí a v návaznosti vyberou soupeře i pořadí zápasů. Vše proběhne v rychlém sledu v tomto týdnu, hned v příštím začne extraligové play off. To nejpodstatnější je ale už rozhodnuté. Bez ohledu na události tohoto týdne na Hradec čeká předkolo.

Čas načtení: 2024-03-30 14:00:00

Výlety: Na procházku chodí Přerované do lužního lesa Žebračka. Je plný vzácných živočichů a rostlin

Lužní les Žebračka byl roku 1949 vyhlášen národní přírodní rezervací. Nachází se na pravém břehu řeky Bečvy u severovýchodního okraje města Přerova v Olomouckém kraji. V jarním období je pro něj typická vůně medvědího česneku, který tam roste na obrovské ploše. Žebračkou prochází modrá turistická značka. Návštěvníci mají k dispozici velkou informační tabuli, na které se dozvědí to nejpodstatnější o této lokalitě.