Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-24 10:32:18

Akcie v ohrožení? Wall Street čeká na klíčová data o inflaci a setkání akcionářů Nvidia

Tento týden přinese nejen zveřejnění indexu PCE, preferovaného Federálním rezervním systémem, ale také důležité výsledky hospodaření a setkání akcionářů velkých hráčů v oblasti umělé inteligence. Článek Akcie v ohrožení? Wall Street čeká na klíčová data o inflaci a setkání akcionářů Nvidia z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-03-22 20:28:00

Elon Musk obhajuje užívání ketaminu, je to dle něj v zájmu akcionářů Tesly

V nedávném rozhovoru Dona Lemona s Elonem Muskem se probíralo i užívání drog. Musk opětovně přiznal užívání ketaminu, které obhajoval tím, že je to i v zájmu akcionářů jeho společnosti Tesla.

Čas načtení: 2024-04-11 10:40:57

ČEZ: Sněmovna vymazala problematická ustanovení ze zákona o přeměnách

Sněmovna včera při schvalování novely zákona o přeměnách obchodních společností vymazala sporná ustanovení (tzv. lex ČEZ). Tato ustanovení počítala s tím, že místo současných 90% hlasů všech akcionářů mělo stačit pro rozdělení firem 75 % hlasů akcionářů&h

Čas načtení: 2024-06-28 13:14:41

Renáta Kellnerová už v PPF úřaduje naplno. Rozhodování z pohledu akcionářů je nyní hlavně na mně, píše

Nejbohatší Češka ve výroční zprávě skupiny PPF píše o vývoji v posledních letech, založení rodinného holdingu i zaměření se na investice na Západě. Článek Renáta Kellnerová už v PPF úřaduje naplno. Rozhodování z pohledu akcionářů je nyní hlavně na mně, píše se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-09-30 07:43:17

Co je squeeze-out?

Squeeze-out, známý také jako vytěsnění menšinových akcionářů, je proces v oblasti korporátních financí, kdy majoritní akcionář nucené vykoupí akcie od menšinových (minoritních) akcionářů. Tento postup se obvykle uplatňuje, když hlavní akcionář získá dostatečně velký podíl ve společnosti, typicky 90 % nebo více. Cílem squeeze-outu je získat plnou kontrolu nad společností a zjednodušit její řízení. Majoritní […] The post Co je squeeze-out? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2025-06-25 19:05:39

95 % akcionářů těchto dvou firem je nyní v zisku! O které podniky se jedná?

V tomto článku se podíváme na dvě firmy, které teď vydělávají téměř každému! Řeč je o akciích Oracle a Broadcom, jež poslední dobou rostou jako z vody. Co jim hraje do karet? Článek 95 % akcionářů těchto dvou firem je nyní v zisku! O které podniky se jedná? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-09-11 13:28:51

Češi řeší urgentní problém Evropy. Od bývalých akcionářů PPF či EU teď mají desítky milionů

Evropský průmysl bojuje s nedostatkem lidí, řešením je tak do výroby povolat roboty. Právě na to sází zdejší startup, který je jednoduše „zaučuje“. Článek Češi řeší urgentní problém Evropy. Od bývalých akcionářů PPF či EU teď mají desítky milionů se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-10-17 16:15:21

Evropská komise odmítla stížnost akcionářů ČEZu kvůli windfall tax

Evropská komise (EK) odmítla stížnost minoritních akcionářů energetické skupiny ČEZ proti státu, píše iROZHLAS.cz. Akcionářům se nelíbila především takzvaný windfall tax, tedy mimořádná daň z neočekávaných zisků, na níž ČEZ státu odvedl v posledních třech letech každoročně desítky miliard korun. Podle komise kroky české vlády nebyly v rozporu s evropským právem. Zástupci akcionářů nyní zvažují další kroky. ČEZ rozhodnutí nekomentoval, podle ministerstva financí komise potvrdila správnost postupu státu.

Čas načtení: 2026-03-12 15:02:51

Výnosy ČEZu klesají. Stát utahuje smyčku kolem minoritních akcionářů!

ČEZ zveřejnil výsledky za loňský rok. Zisk klesl a výnosy také, přesto firma překonala vlastní odhady. Vláda zvažuje plné převzetí energetické skupiny. Co to může znamenat pro minoritní akcionáře? Článek Výnosy ČEZu klesají. Stát utahuje smyčku kolem minoritních akcionářů! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2008-09-29 00:00:00

Bižuterie Jablonec kolekce podzim – zima 2008/2009

Sklářskou legendu Jablonex zná bezesporu asi každý, nejen u nás v České republice. Její věhlas je znám daleko za hranice, za moře. V současné době je tato firma k prodeji. Dohodlo se tak všech devatenáct různých akcionářů včetně rakouského šperkařského impéria Swarovski a věhlasný Jablonex Group je ...

Čas načtení: 2022-06-13 07:45:38

Roboti, kam se podíváš

Pravidelného čtenáře zpráv tato informace nezaskočí, protože se s ní už musel setkat: Musk, který byl ještě v dubnu připraven dát (částečně půjčených) 44 miliard dolarů za nákup Twitteru, se nyní takříkajíc staví na zadní. Důvodem, který uvádí, je vysoké procento „botů“, softwarově simulovaných uživatelů, na síti – podstatně vyšší než pět procent uváděných ve zprávách, které Twitter dodával americké Komisi pro cenné papíry. Musk říká, že je jich nejméně 20 procent, což by mělo významný vliv na prodej reklam, který Twitter živí. Roboty totiž žádné reklamy nezajímají. Naproti tomu Twitter, když už se tedy jednou prodal, nechce z tohoto prodeje vycouvat a trvá na tom, že si jej Musk musí koupit, jak se zavázal – i se všemi roboty a další havětí, a navíc za původní cenu. Tak co, kdo má pravdu? Je na Twitteru robotů pět procent nebo nejmíň čtyřikrát více? A záleží na tom vůbec? Jako vždy, situace je příliš složitá na to, než aby se dalo říci jednoznačné „ano“ nebo „ne“. Softwaroví roboti jsou na internetu všudypřítomní Pojďme se nejprve podívat na první otázku: jak moc je Twitter zamořen roboty? Co tam vlastně dělají, proč atd.? Klasická sci-fi nám představila roboty jako bytosti z křemíku a oceli podobné lidem, a dokonce často i s podobnými choutkami jako lidé: moc, sláva, bohatství. Tenhle druh antropomorfních robotů – vynecháme-li tedy ovšem ty choutky – sice dnes existuje, ale je to zdaleka nejvzácnější ze všech druhů, protože pro něj, popravdě, není žádné ekonomické použití. Tak například známá firma Boston Dynamics, která se zabývá vývojem takových robotů, existuje už řadu let, aniž by dosahovala velkých zisků. Videa produkuje impresivní, ale o její jediný komerčně dostupný model, „Spota“ (něco mezi psem a dinosaurem; bratru 75 tisíc dolarů za kus) není moc velký zájem. Můžeme se tedy pokochat choreografií jejích robotů, ovšem s tím, že je na ulici ani v Lidlu v dohledné době nepotkáme; na rutinní činnosti je pořád levnější (nekvalifikovaný) lidský zaměstnanec. Jediná oblast, kde by mohl tento druh robotů být v dohledné době užitečný, jsou nebezpečné práce – ať už jde o válčení, zneškodňování nevybuchlé munice nebo nějakou složitější práci v jedovatém prostředí. Pak jsou roboti průmysloví, se kterými se setkávají pracovníci továren, a ti mají k člověku tak daleko, že je ani nepociťujeme jako nějaké nebezpečí nebo snad dokonce konkurenci – jsou to neautonomní tupé stroje, pohybující se jen v rozsahu nějaké montážní linky, glorifikovaná komputerizovaná verze starého dobrého soustruhu. Ne, že by nebyly důležité a užitečné, ale pro účely tohoto článku jsou irelevantní. No a pak jsou roboti softwaroví, se kterými se setkal už víceméně každý, ať to ví nebo ne; zdaleka nejrozšířenější typ robotů ve světě roku 2022, protože je celkem levné je naprogramovat, snadno z nich uděláte tisíce kopií a ke své existenci nevyžadují téměř žádné fyzické zdroje – jen malinko elektřiny a trochu procesorového výkonu, ale ten je dnes velmi levný. Žádná ocel a chrom, kolečka a šroubky. Jsou to čistě virtuální bytosti. Tento druh robotů je na internetu všudypřítomný. Většina z nich plní nějaké úkoly vysloveně technického rázu (třeba sběr dat pro vyhledávače), ale někteří mají za úkol předstírat, že jsou lidé. Třeba právě na Twitteru. Pomáhá jim v tom skutečnost, že koneckonců i v případě živých lidí, skutečných uživatelů, ten Twitter vlastně nekomunikuje přímo s nimi, ale s jejich počítačem nebo mobilem, což vypadá zhruba takto: Samozřejmě, z takové výměny dat nepoznáte na první pohled, jestli ji inicioval živý člověk kliknutím myši (jinými slovy, že u toho počítače někdo sedí), nebo jestli ji ten počítač na základě nějakého programu provádí sám, bez účasti člověka. Pokud už se rozhodnete, že chcete takové roboty odhalovat a rozeznávat od lidí, musíte sledovat jejich chování. Dělají něco, co by normální člověk neudělal, nebo ne? Robot se může odhalit sám tak, že se chová „divně“, třeba tím, že někam plácá komentáře a příspěvky šedesát hodin v kuse; živý člověk by mezitím dávno potřeboval spát. Tyhle primitivní chyby jsou ale vesměs už dávno vychytány a současní roboti umějí předstírat svoji údajnou lidskou podstatu celkem dobře. Ne dokonale, ale dost na to, aby je nešlo se stoprocentní jistotou identifikovat. A to znamená, že někteří z nich nutně „přežijí“ i rozsáhlé čistky. Provozovatel systému totiž musí brát v potaz ještě jednu věc. Pokud se zmýlí a zlikviduje účet živému člověku proto, že si jej spletl s robotem, vyvolá tím určitou negativní reakci a možná i nelichotivou publicitu. Tím pádem je lepší udržovat i nějaké „šedé pásmo“ tolerance, ve kterém se entity nechávají „žít“, i když je podezření, že by mohlo jít o roboty. A trefit se do tohoto šedého pásma, to je cílem těch, kdo tyto roboty vyrábějí. Ach ano, zatím jsme vůbec neuvažovali nad tím, proč se to dělá, k čemu ten zákeřnější druh robotů slouží. Odpověď: většinou k tomu, aby nějak zmanipulovali lidské uživatele. Třeba je přesvědčili k „výhodnému“ nákupu nějaké kryptoměny, která ve skutečnosti tak výhodná není, nebo „zviditelnili“ svými hlasy nějakého člověka či názor, který chtějí posunout na vrchol stránky. Většinou to má komerční pozadí, někdy i politické – souboj propagandy a ideologií, mobilizace voličů před volbami. Ale převládají ti komerční boti. Takový prodejce předražených kryptoměn se totiž s trochou štěstí zaplatí sám, kdežto robot určený pro šíření propagandy se musí financovat ze státního rozpočtu, ve kterém soutěží se spoustou jiných zájmů a požadavků. Na Twitteru je až 30 procent robotů Kolik je na Twitteru robotů? V odhadu, že 20 a více procent, se kloním spíš k Muskovi, protože tato hodnota ke mně prosákla z několika zdrojů. Naposledy od jednoho Čecha, se kterým jsem se potkal na nedávné konferenci o otevřených operačních systémech, a kterého bohužel nemůžu označit jménem. Ale i on mi říkal, že na velkých sadách dat jim vychází, že zhruba 20 až 30 procent běžných uživatelů Twitteru jsou roboti, a že ta firma zatím asi neměla velkou motivaci je „odstřelovat“ nějak systematicky. Jinými slovy, že uváděných pět procent je buď lež, nebo velmi obratné a zamlžené vyjádření, které s tou lží hraničí. Jiná věc je, jestli je to pro Muska skutečně „nový objev“ (podle mě nikoliv, podezření ze zamoření Twitteru roboty už panuje dlouhá léta), nebo zda je to jen zástupný problém a přemnožení roboti mu mají posloužit jako páka, aby si vynutil buď slevu na celkové ceně, nebo dokonce zdůvodnil odchod od celé transakce. Myslím si, že blíže k realitě je to druhé vysvětlení. Ani ten největší miliardář totiž nedokáže načasovat trh a krátce po Muskově nabídce, kterou Twitter přijal, se stalo to, že ceny mnoha technologických firem na burze propadly. Týká se to i obrů jako Apple, Amazon, Facebook a Google, a také Tesly, firmy, jejíž tržní ohodnocení dodává Muskově portfoliu sílu. Propad už nějakou dobu trvá a působí spíše dojmem dlouhodobější korekce dříve přefouknutých cen než dočasného výkyvu, který se zase rychle „spraví“. V tomto světle se ovšem cena 44 miliard dolarů, kterou chtěl původně Musk zaplatit za Twitter, jeví značně nevýhodná až riskantní – pro něj. A naopak, takto přeceněná firma má veškerý zájem z Muska ty peníze dostat. Co se nyní stane? Coby taktika pro slevu nejsou asi roboti moc nadějní. Rozhodčí řízení smlouvy, kterou Musk a Twitter uzavřeli, by se totiž konalo podle zákonů státu Delaware, a Delaware má poměrně přísné podmínky pro to, co se dá považovat za zkreslování a zatajování stavu firmy. Přemíra robotů je spíš asi nesplňuje. (Jiný stát, Texas, sice v tomto směru zahájil vyšetřování, ale pro budoucí plnění smlouvy je rozhodující právě Delaware). Nedohodnou-li se Twitter a Musk na nějakém smíru, hrozí vesmírnému miliardáři skutečně právě to, že bude muset transakci za původní cenu dokončit. Momentálně připadají – kromě soudních tahanic – v úvahu jen dva vnější vlivy, které by mohly situací „zakvedlat“. Jednou z nich je názor bank poskytujících financování. Většina koupě má totiž být realizována na dluh a banky, které peníze poskytnou, se samozřejmě mohou rozhodnout z celého dealu vycouvat. V takovém případě by sice Musk musel zaplatit miliardu dolarů pokuty, ale nebyl by dále vázán smlouvou. Tou druhou je hlasování akcionářů Twitteru, které má proběhnout v srpnu 2022. Právě akcionáři se mají definitivně vyjádřit k tomu, zda chtějí Twitter Muskovi za dohodnutých podmínek prodat, nebo ne. Při momentální ceně akcií by na tom těžce vydělali, takže se všeobecně očekává, že deal odsouhlasí. Ale srpen je ještě daleko a do té doby se může stát mnohé.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-04-28 11:31:37

Tak se přece jen dohodli: Musk kupuje Twitter

Milí čtenáři, musím nyní porušit svůj slib, že příští článek bude o Německu. Situace se totiž náhle vyvrbila na zcela jiné (mírové) frontě, ke které jsem předtím napsal pár komentářů. Představenstvo Twitteru vyslovilo souhlas s Muskovou nabídkou na převzetí firmy za 44 miliard dolarů. Vypadá to tedy, že velká sociální síť opravdu změní majitele. To mimo jiné potvrzuje původní odhad, že „jedovatá pilulka” (poison pill), kterou představenstvo odsouhlasilo předtím, byla opravdu jenom taktikou, jak celý proces trochu zpomalit a získat čas ke konzultacím. Samotní členové představenstva mezi sebou téměř žádný podíl na Twitteru nevlastní (výjimkou je zakladatel firmy Jack Dorsey, jehož podíl těsně převyšuje dvě procenta) a patrně potřebovali znát názor významných akcionářů. Je možné, že k ochotě akceptovat Muskovu nabídku přispěl i současný dramatický propad akcií „sousední” firmy Netflix. Netflix sice není přímým konkurentem Twitteru (zabývá se vysíláním filmů po internetu), ale stejně spolu bojují o čas a pozornost lidí. Jeho současný propad je náznakem, že žádný technologický gigant nemá své místo na výsluní jisté. Co teď s Twitterem bude? Z Twitteru téměř jistě zmizí z burzy cenných papírů, což je jev u velkých firem vzácný, ale nikoliv neslýchaný. Není ovšem jisté, zda se Musk stane – či dlouhodobě zůstane – jediným a výlučným vlastníkem Twitteru. Nemusí, může do společnosti snadno někoho přibrat. Soukromé firmy neobchodované na burze, které nechtějí zveřejňovat údaje o svém hospodaření, smějí mít v USA nanejvýše dva tisíce investorů. (Takovým investorem ovšem nemůže být kdokoliv, kvalifikovaný investor musí splňovat určitá pravidla.) Opětovný návrat Twitteru na burzu je velmi nepravděpodobný. Musk se totiž obecně netají tím, že uvádění technologických firem na burzu považuje za riskantní pro jejich další vývoj. Vnější akcionáři, kteří se s firmou osobně neztotožňují a jde jim hlavně o výdělek, často tlačí na krátkodobé finanční výsledky i za cenu nahlodávání dlouhodobých perspektiv růstu. To může vést například k ořezávání nákladů na vývoj nebo k propouštění drahého (ale kvalitního) personálu. Takové to katování kostů za každou cenu, se kterým se asi i nejeden našinec setkal. Podíváme-li se na současné dvě Muskovy vlajkové firmy, SpaceX není přesně z tohoto důvodu obchodována na burze vůbec, kdežto automobilka Tesla sice ano, ale Musk si v ní ponechává blokační menšinu 22 procent (podle pravidel Tesly musíte dát pro důležitá rozhodnutí dohromady 89,5 procenta hlasů!), aby akcionáři nemohli měnit dlouhodobé směřování firmy bez ohledu na něj. Pročistí se Twitter? Zajímavější než burza jsou ale technické a sociální aspekty věci. Jedním z charakteristických postupů velkých technologických firem jsou „pokusy na lidech”. Uvnitř firmy se vymyslí nějaká nová vlastnost a následně se testuje v různých regionech, přičemž v centrále sledují, zda ta změna měla žádoucí účinek – například jestli se s její pomocí prodalo více reklam – nebo ne. Někdy jde i o dost nepříjemné změny, které narušují uživatelský komfort a jsou také předmětem adekvátně naštvaných, ale bezmocných diskusí. (Ve světle skutečnosti, že hlavním zákazníkem sociálních sítí jsou zadavatelé reklamy a prostý uživatel je spíše prodávané zboží, je ovšem takový postup až nepříjemně logický. Zboží se přece taky nikdo neptá, jestli chce ležet v supermarketu na třetí nebo na čtvrté polici, a jestli na něj přespříliš svítí slunko. Zboží do takových věcí nemá co kecat.) Musk zatím naznačuje, že Twitter pod jeho vedením by byl daleko „komunitnější”: několikrát otevřel na svém profilu hlasování, ve kterém se uživatelé mohli vyjádřit, jaké novinky chtějí a jaké ne. Zásadní změnou by mělo být i takzvané „otevření algoritmu” (open sourced algorithm). Právě algoritmus, který vám servíruje na obrazovku (feed) to, co na ní vidíte, je totiž tou nejkontroverznější technickou složkou sociálních sítí. Panuje široké podezření, podpořené i výsledky různých pokusů, že tyto algoritmy jsou dnes vysloveně optimalizovány k tomu, aby svoje uživatele „rozesíraly”. Potřebují upoutat vaši pozornost na co nejdelší dobu – aby vám mohly podstrkávat reklamy, samozřejmě – a to se nejlíp dělá vztekem a podrážděním. Otevřený algoritmus, o kterém Musk mluvil, by patrně tak zákeřně manipulativní nebyl, a mohlo by to vést k tomu, že by se síť trochu samovolně pročistila; to nejhorší chování už by nebylo algoritmicky odměňováno a automaticky posouváno navrch. Zároveň by ale nový algoritmus musel být dostatečně odolný vůči vnější manipulaci, ať už ze strany různých spammerů prodávajících viagru, nebo firem / režimů / organizací snažících se pohnout veřejným míněním pomocí robotických účtů (botů) a koordinovaných kampaní. Zkombinovat tyto dvě vlastnosti dohromady není nijak jednoduchý úkol a první týdny pokusů budou připomínat spíš chaos než co jiného. Toto je pravé digitální bojiště, ve kterém budou mít znepřátelené strany vysokou motivaci najít využitelné díry v systému. Podíváme-li se na podobné oblasti IT světa, jako je například antivirový software nebo potlačování spamu v elektronické poště, ani po třiceti letech vývoje se nedá říci, že by bylo úplně dobojováno. Toto je tedy těžký úkol; na druhou stranu, ve svých jiných firmách prokázal Musk poměrně solidní schopnost přitáhnout mladé talentované inženýry a motivovat je do práce i něčím jiným, než jsou peníze. („Poletíme na Mars!”). Pokud vyhlásí nějaké nové tažení pod heslem „Vybudujeme první svobodnou sociální síť!”, je možné, že se mu podaří naverbovat do Twitteru talenty, které takové úkoly dokážou vyřešit. V softwarově inženýrské komunitě se s libertariánstvím flirtuje docela dost, o lidi tedy nouze nebude. Jednou z věcí, které se přitom budou muset také stát, je předělání současného obchodního modelu Twitteru na něco únosnějšího. Celý ten model, kdy se prodávají reklamy a samotná služba je zadarmo, byl ještě před deseti lety oslavován jako záblesk génia. V posledních letech se ale ukazuje, že dělat z uživatelů zboží vede k těžko řešitelným patologiím. Z toho plyne, že se právě uživatelé musejí stát zákazníky; jinými slovy, že budou muset aspoň za některé služby Twitteru platit. Jestli si na takovou změnu dokáže internetová komunita zvyknout, toť otázka. Být zbožím je sice ponižující, ale taky levné. Co bude některé lidi nesmírně dráždit? Poslední zajímavé téma, možná to nejdůležitější. Podle jakých pravidel se bude na Twitteru napříště mazat? (A to zahrnuje jak jednotlivé příspěvky, tak i blokování celých účtů.) Toto je asi nejtěžší věc k řešení, u které si myslím, že možná ani samotný Musk úplně nedoceňuje, do jaké bezedné bažiny emocí leze. V rámci sousloví „sociální síť” totiž není důležité to slovo „síť”, ale to druhé slovo „sociální”, a Musk je přitom poněkud stereotypní technologický nerd. Bez moderace Twitter fungovat nemůže a vyhnout se při moderování, byť jen neúmyslnému použití dvojího metru, bude velmi, velmi obtížné. Z hlediska Američanů je samozřejmě zajímavé to, jestli Muskův Twitter obnoví účty Donalda Trumpa, Alexe Jonese nebo třeba satirického časopisu Babylon Bee. Problém má ale celosvětový přesah. Uživatelé Twitteru žijí po celé planetě, místní zákony o svobodě projevu (či spíš jejím opaku) se od sebe drasticky liší, interakce mezi lidmi překračují hranice a do toho všeho panuje nedostatek moderátorů, kteří by ovládali příslušné jazyky. Zajímavý příklad z nedávné doby: Twitter zablokoval účet známého nizozemského protiislámského politika Geerta Wilderse poté, co Wilders na Twitteru odpověděl pákistánskému premiérovi Šehbazu Šarífovi zprávou, která byla velmi nelichotivá vůči islámu: „To, co poškozuje premiéra Šehbaze, je násilnost netolerantní ideologie zvané islám, fatvy a výhrůžky smrtí ze strany lidí z Pákistánu, kteří se inspirovali u falešného proroka Mohameda. Vždycky si vybereme svobodu před mohamedánstvím. A vy nikdy nezvítězíte.” Zdroj: VOLKSKRANT.NL V Pákistánu by nepochybně šlo o rouhání a člověku, který by se odvážil něco takového veřejně napsat, by hrozil trest smrti za urážku proroka – tedy pokud by jej předtím nezlynčoval zuřivý dav poštvaný nějakým imámem. V Nizozemsku je to nejspíš zcela legální výrok; právě Wilders má v tomto ohledu bohaté zkušenosti se soudy a ví, jak se pohybovat „před hranou”. Twitter označil tento příspěvek za nenávistné chování, což odporuje jeho současným vágním zásadám komunity, a Wilderse potrestal zablokováním. Jenže tím vyvolává dojem, že ve vzniklém mediálním konfliktu se sociální síť de facto postavila na stranu Pákistánu a jeho poněkud středověkých představ o rouhačství, a nadřadila je nad tradiční západní náboženské svobody, které právě i to právo rouhat se jiným bohům zahrnují. Můj odhad je, že na budoucím Muskově Twitteru by ten příspěvek zůstal. Ale to je právě to, co bude některé lidi nesmírně dráždit.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-04-11 17:03:33

Elon Musk a Twitter – obtížné manželství, které je přesto asi potřeba

Milí čtenáři, odhlédneme na chvíli od té zcela konkrétní války, která se nám odehrává téměř za humny (a že je těžké odtrhnout od ní pozornost!), a podíváme se na chvíli někam jinam, do sféry válek kulturních a informačních. Nejbohatší podnikatel světa vstoupil do jedné z nejvýznamnějších sociálních sítí. Co z toho bude? V majetkové a řídící struktuře Twitteru totiž došlo k zajímavé změně. Elon Musk, momentálně nejbohatší člověk světa, koupil ve Twitteru devítiprocentní podíl. Nestálo jej to ani moc peněz, pouhé tři miliardy dolarů; to je pro něj asi tolik, jako kdybychom si my, běžní smrtelníci, zajeli na dovolenou do Chorvatska. Podle dohody s komisí SEC může dokupovat ještě další akcie, ale maximálně do 14,9 procenta celé firmy. Případné rozšíření podílu nad tuto mez by podléhalo dalšímu souhlasu SEC. Devět procent vypadá jako téměř zanedbatelný podíl, ale není. Ve skutečnosti se tím Musk stává největším individuálním akcionářem Twitteru; tak například bývalý ředitel Jack Dorsey vlastní dnes jen něco přes dvě procenta akcií firmy, kterou kdysi spoluzaložil – a přišel loni o své ředitelské místo na základě iniciativy poměrně malého investora, kterým byla firma Elliott Management. Musk také prakticky ihned získal křeslo v představenstvu (board of directors), které reprezentuje zájmy akcionářů. To už je konkrétní funkce s konkrétním vlivem. Z pohledu Twitteru je to menší zemětřesení, protože Musk předtím firmu opakovaně kritizoval za její přístup ke svobodě projevu. Bude se tedy snažit prosadit v Twitteru svoje, daleko liberálnější, standardy? Je to rozhodně možné. Pojďme ale o situaci chvíli uvažovat trochu šířeji. Musk nezapadá do klasického korporátního kapitalismu Elon Musk je poněkud zvláštní jedinec. Přitahuje jak nekritické obdivovatele, tak i zarputilé hatery, kteří jsou schopni sepsat nenávistný a pohrdavý komentář snad i o tom, jakou si dnes vzal košili. Svého nejmladšího syna pojmenoval X Æ A-Xii, což úplně nesvědčí o jeho duševní vyrovnanosti, a na Twitteru, kde má desítky milionů sledujících, se pouští do bizarních bitev, které občas končí i u soudu. Na druhou stranu Musk velmi zřetelně nezapadá do atmosféry klasického korporátního kapitalismu, kde šedivé myši v šedivých oblecích pronášejí do kamer přesně ty slogany, které jim P.R. oddělení poslalo ráno e-mailem, a nařizují přebarvit profilové fotky svých firem na sociálních sítích podle potřeby. Když Musk něco nebo někoho kritizuje, nebere si servítky. Má sklony k libertariánství a vypadá to, že si coby imigrant z Jižní Afriky (vyrostl za apartheidu) cení tradičních amerických svobod více než mnozí místní rodáci, kteří se začali klonit k představě, že je to spíš nebezpečné břemeno zděděné po starých mrtvých bílých mužích. Také je to workoholik, který sedí na (příliš?) mnoha židlích naráz. Ale minimálně dvě firmy, SpaceX a Teslu, vypiplal ze skromných počátečních rozměrů do významných celosvětových hráčů. SpaceX svého času (2002) založil a Teslu koupil v době, kdy to ještě byla zcela neznámá pidifirma (2004). Právě tahle schopnost táhnout podniky kupředu je asi důvodem, proč Muskův vstup do Twitteru akceptovali, i když kulturně do kalifornského prostředí naprosto nezapadá. Twitter má totiž problém. A dlouhodobý problém k tomu. Slabý Twitter, silný Facebook Twitter je při bližším pohledu ještě zvláštnější fenomén než Elon Musk. Za uplynulá léta nabyl kulturního vlivu, který mě upřímně vytáčí, protože vedl k důkladné infantilizaci jeho častých uživatelů. Novinářů je na Twitteru disproporčně mnoho a pohybujete-li se tam příliš často, snadno nabydete (mylného!!!) dojmu, že twitterový dav je nějaké reprezentativní zrcadlo světa a nejdůležitějším tématem roku je použití správných zájmen v konverzaci. Pak vás skutečné výsledky voleb zarážejí, matou a děsí, a hledáte rozhodující vliv nějakého Putina i tam, kde třeba není, protože jak je jinak vysvětlit? A to ani nechci rozvrtávat skutečnost, že je úplně šílené, když žurnalisté z povolání produkují články na téma „ministr M napsal na Twitteru X, a oni mu odpověděli Y, ach bože, to je hrozné!” a dostávají za ně nejspíš také zaplaceno. To bych čekal tak možná od méně čtených hobby-blogů, ale ne od serverů, které si říkají zpravodajské. Leč takové deformace mediálního prostoru jsme si navykli považovat za novou normu – a Twitteru samotnému to jistě vyhovuje. Nicméně přes tento kulturní vliv Twitter jako firma zřetelně stagnuje, zvlášť v porovnání s dalšími sociálními sítěmi. Od doby vstupu na burzu (2014) jeho tržní hodnota kolísala nahoru a dolů, ale v současné době je dokonce o něco nižší než tehdy, takže člověk, který do něj investoval roku 2014 nebo 2015, fakticky o peníze přišel (kvůli inflaci). To není něco, co byste čekali od velké sociální sítě, která vznikla v té nejlepší možné době, kdy se začínaly masivně šířit chytré telefony. A ve srovnání s Facebookem, jehož tržní hodnota se za podobné období zněkolikanásobila, je pokulhávání Twitteru velmi zřetelné. Proto také teď mohl Musk koupit skoro desetinu celého Twitteru za pouhé tři miliardy dolarů. Firma je hospodářsky poměrně slabá. Má značné tržby, poslední dobou dosahující pět miliard dolarů ročně, ale přesto moc nevydělává a asi pět let v kuse byla dokonce ve ztrátě. Dividendy zatím nevyplatila nikdy, což bývalo v IT světě běžné, ale pomalu se to mění. Není moc lákavé do takové společnosti investovat. Kdyby příčinou špatné ziskovosti byly velké investice do budoucnosti, byl by obrázek jiný, ale Twitter jako by zkameněl i v tomto ohledu. Nové funkcionality je málo a počet uživatelů už léta stagnuje na neuspokojivých 330 milionech lidí. (Facebook má skoro desetkrát tolik!) Pro dlouhodobou perspektivu firmy je extrémně znepokojující, že nepřitahuje mladé uživatele, mezi kterými dávno kraluje TikTok. Toto je asi hlavní důvod, proč je nyní Musk jedním z členů představenstva ve firmě, kterou tak veřejně kritizoval. Má to tam provětrat a dát zkostnatělé struktuře nějaký impuls k dalšímu rozvoji. Osobně bych čekal, že minimálně současný ředitel Parag Agrawal bude muset odejít. Nemá zas tak moc zkušeností, a i když v čele firmy nestojí dlouho (od listopadu 2021), předtím byl několik let technickým šéfem (CTO), takže zodpovědnost za současnou stagnaci leží částečně i na něm. Pokud ale Muskův příchod do Twitteru bude znamenat méně zákazů a méně mazání, bude jistě zábavné sledovat, kolik lidí opustí svůj dosavadní postoj „soukromá firma si u sebe přece může dělat, co chce” a začnou volat po tuhé regulaci s tím, že „není možné tak důležitý kanál nechat na hraní excentrickým miliardářům”. Neopustili-li jste ještě sociální sítě jako já, sbírejte screenshoty, abyste jim když tak jejich názorový zvrat mohli připomenout. Taky je to infantilní, ale aspoň je to sranda.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2022-03-02 08:55:07

Proč je válka

Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.

Čas načtení: 2020-04-18 11:00:00

Africká odpověď na koronavirovou pandemii: nejsme vaši pokusní králíci

Postupné odhalování případů nakažení a následných smrtí v západních zemích vyprovokovalo šok a probuzení povědomí o nebezpečí koronaviru. Přes toto světové povědomí velká část africké populace zpočátku nevěřila, že by se koronavirus rozšířil do Afriky. Byla zde představa, že Afričané jsou vůči koronaviru imunní. Tento názor spočíval na dvou předpokladech: africká demografie a vznik vlastního viru. Myšlenka demografie stojí na faktu, že africká populace je převážně mladší. Jelikož se o viru tvrdí, že nezasahuje příliš mladé generace, Afričané předpokládají, že se mohou nakazit jen těžko. Africká myšlenka vzniku pandemie se potom opírá o dosti rasistickou domněnku, podle níž nemůže virus zasáhnout africkou populaci, jelikož nepochází z Afriky. Je to nemoc lidí Západu a pravděpodobně boží trest za jejich četná provinění. Navíc mnozí Afričané věří, že mají silnou přírodní odolnost vůči virům. Objevení prvních případů nakažení koronavirem v Africe a následná úmrtí odhalily nepravdivost předpokladů africké imunity proti koronaviru. Od té doby se v různých afrických zemích každý den objevují případy nákazy koronavirem. Poslední statistiky se týkají afrických zemí, které byly nejvíce zasaženy: Jižní Afrika (1 934), Kamerun (820), Burkina Faso (497), Pobřeží slonoviny (626), Ghana (566). Je zřejmé, že evidence případů nákazy v Africe je stále vzdálena počtům v západních zemích (USA, Španělsku, Itálii, Francii či Německu), kde se zdá být ohnisko. S rostoucím počtem potvrzených případů v Africe roste strach z blížícího se zhoršení situace, jelikož většina afrických zemí nemá fungující zdravotnický systém. Na základě této zkušenosti lze říci, že došlo k uvědomění si skutečnosti, že se virus týká potenciálně každého. Pandemie v africkém společenském a politickém uspořádání Africké země si stejně jako ostatní země samy zaznamenávají údaje o bojích proti epidemii a všech typech onemocnění. Africké vlády využívají této zkušenosti k rozvíjení lepší prevence a ochraně jejich populace před pandemiemi. Jak ve svém románu Mor uvádí Albert Camus, pandemie navíc způsobuje nejen ztrátu lidských životů. Pandemie znemožňuje přeživším žít normální život. Všechny činnosti, jež zahrnují obchod, školu apod., jsou přerušeny preventivními opatřeními úřadů. Zahrnují také uzavření státních hranic, nařízení hygienických pravidel a zvyků, nošení lékařských roušek mimo domov či různá omezení obyvatelstva. Tato opatření lze považovat za opak afrických zvyklostí. Uzavření hranic se jeví jako pochopitelné, jelikož brání novému zanesení viru. Ale například udržování vzdálenosti mezi lidmi při setkávání je každodenní problém. Tato opatření lze jen stěží sladit s místní realitou a způsobem života lidí. Většina lidí v Africe žije ve skutečně přeplněném okolí. Je běžné, že pětičlenná rodina má pouze jednu místnost. Stává se také, že několik rodin musí sdílet stejné nádvoří, stejnou studnu a související domácí prostory. V takových podmínkách je myšlenka společenského odstupu jednoduše něčím, co si lidé nedokážou představit, a to ani pro své vlastní dobro. Zavedení omezení volného pohybu je také obtížné provést, protože v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté ekonomiky je mnoho sociálních skupin lidí závislých na šedé ekonomice. Celé dny se setkávají s dalšími a hledají způsob, jak si vydělat na živobytí. U těchto lidí, obvykle soustředěných ve velkých afrických městech, vypadá opatření omezující volný pohyb spíše jako osobní zábrana než preventivní doporučení proti pandemii COVID-19. Tento pocit je podpořen skutečností, že opatření nepočítají se sociální kompenzací. Řada lidí pak na vlastní náklady nemůže realizovat opatření o omezení pohybu, o kterém rozhodly vnitrostátní orgány. Musejí si někdy vybrat mezi nákazou koronavirem a cholerou, přičemž jejich volba znovu a znovu spočívá v pouhém přežití dne a očekávání nejhoršího. COVID-19 jako kulturní, společenský a politický fenomén Vznik krize spojené s nemocí COVID-19 upozorňuje na roli státu jako ochránce občanů a ochránce společenského smíru. Tento postulát vysvětluje přijetí opatření poměrně omezující individuální a kolektivní svobodu na základě rozhodnutí vlád různých zemí za účelem omezení šíření pandemie. Ve většině afrických zemí jsou přitom vládní orgány pečlivě sledovány opozičními stranami, které mohou využít současného dění a manipulovat s emocemi lidí a přeměnit pandemii COVID-19 na virus podkopávající politické a společenské uspořádání. Mnozí afričtí politici si takové riziko uvědomili a nečekali až na vznik krize nemoci COVID-19, aby si vytvořili politické a právní podmínky, jež umožňují jejich politické přežití. V tomto ohledu je vhodné připomenout, jak si někteří afričtí politici přizpůsobili právní systém a vytvořili si různé politické strategie, aby si udrželi moc na neurčitou dobu. P. Chabal a P. Dalloz ve své knize L’Afrique est partie. Du désordre comme instrument politique píšou o instrumentalizaci neřádu jako o způsobu vládnutí. Achille Mbembe si přitom klade otázku, zda bude také současná pandemie využita k posilnění tohoto účelu. Nejsme vaši pokusní králíci Dvě souběžná prohlášení vyvolala velký skandál ohledně klinických testů kvůli možné vakcíně proti pandemii COVID-19: první pocházelo od dvou francouzských vědců, Jean-Paula Miry a Camille Lochta, zatímco druhé pronesl doktor Jean-Jacques Muyembe, mezinárodně proslulý virolog a vedoucí týmu bojujícího proti koronaviru v Demokratické republice Kongo. Během televizní debaty navrhovali francouzští výzkumníci testování účinnosti BCG vakcín proti pandemii COVID-19 v Africe. Jean-Paul Mira prohlásil: „Neměl by být tento výzkum prováděn v Africe, kde není žádné léčení a roušky? Tak se to dělá při výzkumech AIDS.“ Pokračoval: „Provádíme tyto testy s prostitutkami, jelikož je nám zřejmé, že přicházejí do styku s hodně lidmi a nechrání se.“ Jeho kolega Camille Locht odpověděl: „Máte pravdu, zvažujeme současný výzkum v Africe.“ Druhý případ se odehrál během tiskové konference o zhodnocení dosažených výsledků v boji proti koronaviru, kdy se Jean-Jacques Muyembe z Konga vyjádřil: „Velké instituce [z USA, Kanady a Číny] se zaměřují na vakcínu. […] Domnívám se, že v květnu bychom měli být schopni začít s klinickými testy […] A snad kolem července nebo srpna bychom s testy začali. Byli jsme vybráni provádět tyto testy. […] Předpokládá se, že budeme testovat zde doma.“ Obě tato prohlášení vyvolala ohromné protesty po celém světě a autoři se museli omluvit. Kritika se rozvinula dvěma směry. Na jedné straně odsoudila rasismus a západní nadřazenost, návrat koloniální mentality, pohrdání Afričany, absenci kritického myšlení a snahu podřizovat Afričany Západu. Na druhé straně kritika poukázala na to, že tato prohlášení vyvolala prastaré démony boje proti očkování. Afričtí odpůrci očkování považují jakoukoli vakcínu – i tu proti pandemii COVID-19 – za jed, jejímž původním záměrem je obohacení akcionářů farmaceutického průmyslu a následná eliminace znevýhodněných. Podle některých lidí je očekávaná vakcína proti nemoci COVID-19 pouze druhem trojského koně, který usiluje o oslabení afrického populačního růstu, či dokonce o vyhlazení obyvatelstva této části světa. Jinými slovy, vidí ve vakcíně plán spiknutí Západu proti Africe. Věří, že „Západ chce Afriku, avšak bez Afričanů“. Podle nich populační růst děsí západní země. To je důvodem, proč se západní země snaží prostřednictvím různých strategií podstrčit vakcínu proti COVID-19 africkým zemím. Dále mnoho lidí v Africe nechápe, proč by se v Africe, ze které koronavirus nepochází a ani v ní není nejvíce rozšířen, měla stát místem klinických testů vakcíny proti COVID-19. Měli snad dříve západní výzkumníci zájem testovat v Evropě či v USA způsoby léčby pandemií pocházejících z Afriky – například eboly? Těžko si vybavit takový případ. Afričtí kritici veřejně odsoudili skutečnost, že takový přístup ponechává veškerá rizika africké populaci a západním uživatelům vakcíny pouze výhody. Stručně řečeno, africká kritika klinických testů požadovala všeobecné a kategorické odmítnutí těchto testů v Africe. Tento postoj byl vyjádřen sloganem: „Nejsme vaši pokusní králíci!“ Na rozcestí Ochromením našeho ekonomického modelu ve velmi krátkém čase a omezením našich společenských vztahů na holé minimum nám pandemie přináší nový přístup k sobě samým, ke světu kolem nás. Vědomí takové změny myšlení by mělo lidem otevřít oči, aby prosazovali nejdůležitější hodnotu, kterou máme: naše společné lidství.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-24 16:58:39

Bolí rána tureckým policejním obuškem méně než ruská?

Naše televize předvádí ukázkový příklad selektivního vidění. Policií ztlučení demonstranti na Rudém náměstí v Moskvě dostali neuvěřitelnou publicitu. Stejně jako několik stovek demonstrantů před Pražským hradem, kteří veřejně trhali Ústavu ČR a biti nebyli ani trochu. Ve stejnou chvíli turecká policie krvavě seřezala kurdské demonstranty, kteří protestovali proti odvolání tří řádně zvolených starostů a jejich nahrazení nucenými správci měst dosazenými z vládní strany z Ankary. Umíte si představit, jaký kravál by vyvolalo, kdyby nějakého českého starostu sesadil Miloš Zeman? To by asi praskly reproduktory televizí. Náš turecký NATO spojenec je však v našich médiích nekritizovatelný. Tento týden byl u nás jednoznačně ve znamení boje za demokracii a Ústavu. Hnutí Milion chvilek za demokracii o sobě opět dalo vědět – shromáždění 21. srpna na Václavském náměstí sice nebylo nijak masové, asi 5–10 tisíc lidí, ale o to více bylo všude prezentováno. Včetně projevu paní Kamily Moučkové, které těžko zazlívat, že uvízla v roce, který stejně jako celá její generace prožívala těžce, měla za následek její zmizení z očí veřejnosti, ale který také dal základ její identitě po roce 1989. Dále přes provolávání o "rudých sviních" – což byl i Alexandr Dubček, mimochodem – až po trhání Ústavy hlavním představitelem nadějné mladé demokracie Mikulášem Minářem, kdysi lektorem prevence šikany na školách, který za účelem boje za demokracii a proti prezidentovi přerušil studia na VŠ. Z roku 1968 se stává solidní guláš, kdy ohniví bojovníci proti komunismu předstírají, že nevědí nic o reformním hnutí uvnitř KSČ, protože komunismus je přece nereformovatelný, a ani si nevšimnou logického rozporu, kdy vojska Varšavské smlouvy vstoupila do země, aby potlačila něco, co se vlastně nekonalo. Na celém tomto hnutí mi vadí především jedna věc – tunelové vidění. Všechno Zlo se soustředí na Babiše a Zemana, odtud vede pak přímá linka na Čínu a hlavně Rusko. Ostatní svět neexistuje. Zrovna v době, kdy se u Hradu bojovalo za ohroženou demokracii a roztrženou Ústavu, probíhal a stále probíhá v Turecku puč proti zvoleným představitelům a starostům za levicovou prokurdskou stranu HDP. Konkrétně byli vládou prezidenta Erdogana a jeho strany AKP odvoláni starostové tří největších kurdských měst Vanu, Merdinu a především Diyrabarkiru (kurdsky Amed), města těžce zkoušeného a již jednou rozbořeného tureckou armádou po krachu jednání turecké vlády s PKK. Tito starostové byli nahrazeni nucenými správci z vládní strany. Starostové byli odvoláni samozřejmě proto, že jsou Kurdové, zvolení kurdským obyvatelstvem měst na jihovýchodě Turecka. Oficiální zdůvodnění ale zní jako vždy – za "podporu terorismu". Hlasy 3,5 milionu voličů hodil Erdogan do koše. A zrovna 21. srpna se na Facebook dostala videa z policejních zásahů proti demonstrantům nejen ve zmíněných městech, ale i v Istanbulu, kde žije početná kurdská populace. Videa podobná těm z Paříže – vodní děla, mlácení lidí pokojně protestujících vsedě, zatýkání dětí, gumové projektily zblízka do obličeje. Zatčení více než 400 lidí včetně několika novinářů. Obzvlášť nápadné je pak v zemi, která ratifikovala slavnou Istanbulskou úmluvu, brutální zacházení policistů se ženami. Musím se přiznat, že videa z protestů v Rusku jsem neviděla všechna a policejní násilí se mi hnusí vždy, ale ta turecká je zdaleka překonala. Stejný den, skoro stejné časové pásmo – a na Václaváku ani zmínka. Rusko a Čína – tam se koncentruje Zlo světa. Vždycky jsem nesnášela dvojí metr. "Quod licet Iovi, non licet bovi." Co je dovoleno bohovi, není dovoleno volovi. Není obušek jako obušek – rány od těch "demokratických" či "spojeneckých" nebolí, a když už, tak je ti dotyční schytali "po právu". Jako ve Francii Žluté vesty nebo ve Španělsku ti "hnusní" katalánští separatisté. Turecko je pak úplně speciální případ. Je to člen NATO a tudíž veškerá kritika je velmi omezená. O protestech v kurdských městech a bezprecedentním projevu zvůle vlády prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana ani zmínka ve zprávách velkých televizních stanic. Ani slovo kritiky z oficiálních míst. Kdo se odvážil protestovat, byli němečtí Zelení a Die Linke, francouzští a švýcarští sociální demokraté a údajně i ministerstvo zahraničí Spojených států. Pak už jen jednotlivci a malé skupiny aktivistů. Turecko je totiž kromě členství v NATO i významným obchodním partnerem Evropské unie. U Německa je to pak třetí nejvýznamnější partner mimo země EU. Zejména koncern Rheinmetall vyrábějící tanky Leopard ze spolupráce s Tureckem profituje a snímky jeho tanků, dobývajících syrský kanton Afrín v loňském roce, obletěly svět. Takže veškerá lidská práva končí u čtvrtletních zpráv akcionářů firem, které na obchodu s režimem, jenž rozhodně není o nic lepší než ten ruský, vydělávají. A to jsou celé slavné západní hodnoty – zisk a dividendy. A zboží "dvojího účelu", vojenského i civilního, když se mají obejít nějaké ty sankce, které ještě zbyly. A vůbec jim nevadí, že vyzbrojují armádu autokrata, který, kdyby chtěl, je za dva dny na Dunaji a nikdo mu v tom nezabrání. O Novoosmanské říši a kalífátu – jeho snu – nemluvě. Tady probíhá appeasement, který může skončit velmi neblaze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Ne, že bych si myslela, že v Rusku a Číně není co kritizovat. Ale NEJEN tam. I vůči genocidě nakloněnému brazilskému prezidentovi Bolsonarovi se zvedá větší kritika až poté, co někteří chovatelé dobytka (a podezírám i pěstitele biopaliv), polití jako živou vodou jeho prohlášeními o konci období, kdy se chrání amazonský prales a jeho původní obyvatelé, vypalují prales jako o život. Přestože už od Bolsonarova nástupu do funkce bylo zabito nejen několik stovek obyvatel chudinských favel, ale i mnoho ochránců životního prostředí a vůdců domorodého obyvatelstva, kteří mu oponovali. Konečně jsme si všimli, že "Klimawandel" nezachrání uhlíkové daně v Evropě, ale musíme se nějak postavit k ničení zelených plic planety. Na hnutí Milion chvilek za demokracii jsem zpočátku hleděla se sympatiemi, protože opravdu nejsem příznivce stavu, kdy premiérem je jeden z největších oligarchů v zemi. Jeho hospodaření s půdou a krajinou je rozhodně věc, která má být předmětem zájmu nás všech. Pak jsem ovšem zjistila to, co jsem tušila – že je to "zakázkové" hnutí, jehož skutečným cílem má asi být nějaká obdoba ukrajinského Majdanu. Tudíž není namířeno ani tak proti Babišovi, jako proti prezidentovi, jak ukázal středeční pochod k Hradu. Mnohého by muselo napadnout, že Zeman stál za pozváním 99 Pragováků, protože jiný oslí můstek se nenabízel. Ne, svoboda není samozřejmost. Ale nebudeme si hrát na to, že v největším ohrožení je u nás a může za to Putin. Doufám, že náš "Majdan" se v listopadu obejde bez obětí na životech, aby to dostalo "drajv" – jako v Kyjevě.

Čas načtení: 2024-02-15 11:30:00

Konec obav z vytěsnění? Ústavně-právní výbor navrhl škrtnout paragraf známý jako lex ČEZ

Ústavně-právní výbor poslanecké sněmovny po dlouhých pěti měsících váhání zaujal stanovisko k vládní novele zákona o přeměnách obchodních společností a družstev. Ve středu jeho členové jednomyslně doporučili ze zákona vypustit kontroverzní paragraf 311, kvůli kterému získala tato novela přezdívku lex ČEZ a byla terčem kritiky analytiků a akcionářů společnosti ČEZ.

Čas načtení: 2024-02-20 08:30:00

Banka, ve které má podíl Warren Buffett, kupuje vydavatele kreditních karet Discover

Americká banka Capital One se dohodla na převzetí amerického vydavatele kreditních karet Discover Financial Services za zhruba 35 miliard dolarů (přibližně 830 miliard korun). Oznámily to firmy ve společném prohlášení. Transakce se má uskutečnit prostřednictvím výměny akcií, schválit ji ještě musí regulátoři a akcionáři. Jedním z významných akcionářů Capital One je americký investor Warren Buffett.

Čas načtení: 2024-02-21 16:31:00

Aerolinky Smartwings už nepatří čínské CITIC. Převzali je čeští akcionáři

Aerolinky Smartwings se plně vrátily pod kontrolu českých akcionářů. Téměř poloviční podíl dosud zprostředkovaně vlastněný čínskou společností CITIC koupila česká firma Prague City Air, vyplývá z informací od letecké společnosti. Cenu transakce firmy po vzájemné dohodě nebudou zveřejňovat, uvedla mluvčí Smartwings Vladimíra Dufková.

Čas načtení: 2024-02-21 16:54:00

Smartwings se vrací plně do českých rukou. Čínská CITIC prodala téměř poloviční podíl

 Aerolinky Smartwings se plně vrátily pod kontrolu českých akcionářů, oznámily dnes ČTK. Téměř poloviční podíl dosud zprostředkovaně vlastněný čínskou společností CITIC koupila česká firma Prague City Air majitelů Smartwings Group Jiřího Šimáně a Romana Vika, vyplývá z informací od letecké společnosti. Cenu transakce firmy po vzájemné dohodě nebudou zveřejňovat, uvedla mluvčí Smartwings Vladimíra Dufková.