Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-19 15:00:51

Ochlaďte se v parném létě na Netflixu! Z těchto novinek si sednete na zadek

Trávíte parné letní dny u obrazovky? Netflix vám poskytne dostatek zajímavého obsahu Vybrat si můžete třeba ze zajímavého dokumentu o americké historii nebo hvězdami nabitý snímek Pátek je tady a s ním nesmí chybět ani náš pravidelný seriál, v rámci kterého vás upozorňujeme na ty nejzajímavější filmy, seriály a dokumenty, které se v následujících sedmi dnech dostanou na populární streamovací službu Netflix. Tentokrát byste neměli minout kupříkladu snímek bez nadsázky nabitý hollywoodskými hvězdami až k prasknutí s názvem Dantův rukopis, velmi zajímavý a poutavý dokument o historii Spojených států amerických jménem Americký experiment nebo druhou řadu hrané adaptace světoznámého anime Avatar: Legenda o Aangovi. Přečtěte si celý článek Parné léto dorazilo na Netflix! Tyhle novinky vás usadí do křesla

Čas načtení: 2026-06-28 11:00:00

Dantův rukopis: Trailer

Schnabelova novinka nazvaná Dantův rukopis se v traileru ve velkém opírá o dílo jiného italského umělce, Antonia Vivaldiho, jehož Léto snadno rozjiskří každou montáž. Je to originální volba? Ne. Je to dobově adekvátní volba? Také ne. Ale traileru lákajícímu na gangsterku kříženou se spisovatelový...

Čas načtení: 2020-02-08 19:04:01

Hemživý chaos od Howarda Phillipse Lovecrafta – i v úpravách textů jiných spisovatelů zanechal svého ducha

Známý odborník na Lovecraftovo (1890–1937) dílo Sunand Tryambak Joshi (*1958) sestavil dvojdílnou antologii próz, na kterých se legendární objekt jeho zájmu podílel jen jako spoluautor; oba svazky vydá letos Argo. Druhý se má jmenovat Smyčka medúzy, ten první je již pod titulem Hemživý chaos a další příběhy v prodeji a sestává ze sedmnácti povídek. Nejznámější z nich je nazvána Pod pyramidami (1924) a nevznikla pod pyramidami, nýbrž na zakázku Harry Houdiniho (1874–1926). Pod jeho jménem také původně byla dvakrát zveřejněna. Je psána v první osobě jako mágovo vyprávění. Před sto lety (a vlastně dodnes) populární kouzelník maďarského původu zveřejnil počínaje rokem 1906 více než deset literárních prací včetně autobiografie a v časopise Weird Tales měl sloupek Ask Houdini. To bylo redakci při jeho slávě málo, vyžadovala i povídky. Došlo na ně, ale psali ghostwriteři. A když si šéfredaktor Henneberger vyžádal příběh „zpod pyramid“, šanci dostal také Howard Phillips Lovecraft (dále HPL). Sporu nejspíše nebude, že Houdini uměl vyprávět, v tomto případě o tom, jak mu v Egyptě nasadili pouta, aby jej svrhli do šachty Pakapovy hrobky, která leží mezi Velkou pyramidou a Sfingou. Už napřed Lovecraft inkasoval zálohu sto dolarů a od šéfredaktora dostal svolení, že smí mágův příběh patřičně opentlit, rozpracovat po svém. Původně mu dokonce slíbili, že bude uveden jako spoluautor, ale to posléze padlo. Lovecraft při tvorbě této povídky nepřiznaně těžil z Gautierovy prózy Kleopatřina noc (1838). Výsledný strojopis sice ztratil na nádraží, ale naštěstí nezahodil (dodnes existující) rukopis. S ním jel z Providence do New Yorku a po svatbě s ukrajinskou židovkou Soniou Greenovou (1883–1972) strávili večer novým přepisem. Aby dílo získalo charakter blízký světu populárního iluzionisty, připojil ovšem HPL do finále obrovské klišé: „Tu se probudil“. Další čtyři povídky napsal ve spolupráci s C. M. Eddym, dvě s Winifred Jacksonovou, dvě s Gustavem Adolphem Danzigerem, dvě se Zealií Bishopovou, po jedné s Annou Helen Croftsovou, Wifredem Blanche Talmanem a Soniou Greenovou. Clifford Martin Eddy   První z těchto spoluautorů Clifford Martin Eddy (1896–1967) byl rodákem z Providence a spolu se svou manželkou Muriel se s HPL seznámil nejpozději v létě 1923. Sama Muriel Eddyová později uváděla, že Lovecrafta znala od roku 1918, kdy se seznámily jejich matky. Její muž psal od roku 1919 do pokleslých časopisů, ale ve Weird Tales narazil. Určitě právem, protože jeho próza Popel (1923) je mizerná. Podobně jako jeho konvenční duchařský příběh Požírač duchů (1923) sice Popel posléze přijat byl, ale teprve po Lovecraftově intervenci a s jeho úpravami. Výsledek se řadí k tomu nejhoršímu z veškerých Lovecraftových revizí a Požírač navíc je přesně ten typ povídky, jaké HPL zásadně nepsal. Naštěstí byly ostatní Eddyho povídky podstatně lepší. Psal úsečněji a méně poeticky než HPL a vytasil se i se zvláštním textem Hluchý, němý a slepý (1924) – o postiženém muži, který vnímá navzdory handicapům v odlehlém domku přítomnost čehosi zlověstného. Lovecraft umělecky povyšoval Eddyho práce, a navíc je možné, že je občas nenápadně obracel do polohy parodií. Z nekrofilní prózy Milovaní mrtví byl tak či onak natolik nadšen, že ji během návštěvy u Eddyových nahlas přečetl. Měl tou dobou zvyk jim předčítat i ze svých povídek, ale pokud se v tomhle případě opravdu jednalo o parodii, čtenáři to tak vesměs nepochopili a někteří zůstali šokováni. Došlo k „pozdvižení“ a v Indianě zmíněnou prózu dokonce zakázali. Od onoho frapantního momentu se prý vydavatel Farnsworth Wright opakovaně zdráhal, ba patologicky děsil přijímat od Lovecrafta jeho „krajně extravagantní“ povídky s explicitně vylíčenými hrůzami. Winifred Virginie Jacksonová Další spoluautorka, o čtrnáct let starší Winifred Virginie Jacksonová (1876–1959), se s Lovecraftem potkala v komunitě amatérských žurnalistů a zamilovala se do něj. Jen v útržcích je zachována jejich korespondence. Winifredina zádumčivě básnivá črta Zelená louka naši knihu otevírá a její povídka Hemživý chaos jí dala titul. Můžeme se nad tím pousmát, ale obě povídky vznikly podle snů, které se jim zdály v letech 1918–1919. Inspirací pro Zelenou louku navíc je reálný, hieroglyfy pokrytý „meteorit“ nalezený předtím v Mexiku. Do Hemživého chaosu napsala Jacksonová patrně jen prostřední část, aby její přítel doplnil začátek a hrůzné finále o zničení světa. Jeden americký politik tenkrát napsal, že by Lovecraft „zasloužil“. Zač? Prý za „pokusy napodobovat Poea“. Adolph Danziger Sta let se doživší Adolph Danziger (1859–1959) je dalším ze zapomenutých spoluautorů. V mládí se osobně poznal a přátelil s Ambrose Biercem a je tedy pomyslným spojovníkem dvou es hororu. Roku 1893 vydal pod Bierceovým vlivem povídku Oběť vědě, a právě tu HPL na jeho žádost přepracoval s titulem Clarendonův poslední test (1927). Téhož roku na podzim poprosil Danziger o revizi své biografie Ambrose Bierce, ale HPL odmítl (velice slabá a místy nechtěně komická kniha Portrét Ambrose Bierce nakonec vyšla v roce 1929). Za pouhých 16 dolarů ovšem upravil už zmíněný, více než třicet let starý Danzigerův text, za jehož zveřejnění mohl pak původní autor inkasovat tehdy nevídaných 175 dolarů. Zatímco původní verze povídky není ani náhodou nadpřirozená, dvakrát tak dlouhé přepracování ano. HPL o originálu napsal: „Z úmorné monotónnosti té pitomosti jsem málem vybuchl.“ Je to možné, ale Joshi konstatuje, že i nová verze je „poněkud“ monotónní. A komická povídka Elektrický popravčí (1929) je Lovecraftovou verzí Danzigerovy fantaskní prózy Automatický popravčí. Ta byla vážná, což si lze ověřit, neboť náš svazek na konci obsahuje původní verze Elektrického popravčího i Oběti vědy. Nezáměrně vtipný byl ovšem Elektrický popravčí už v prvním, toporně bezkrevném podání. Teprve HPL děj rozvinul, dal postavám motivaci, oživil jejich svět a jménům svých pseudomytologických bytostí vtipně dodal úžasné „aztécké“ zabarvení (tak by jim totiž Aztékové říkali, kdyby je vzývali). Zápletky, lokality a charakteristiky postav jsou však zcela proti duchu příběhů, jaké psal Lovecraft pod vlastním jménem. Bez jeho přispění by se ale tyto povídky dávno ponořily do kalu zapomnění jako nezdary. S ním žijí a – bohužel – vyjevují vlastní průměrnost. Zealia Brown-Reedová Bishopová Studentce žurnalistiky na Kolumbijské univerzitě Zealii Brown-Reedové Bishopové (1897–1968) z Kansas City byl zjara 1927 doporučen básníkem, dramatikem a knihkupcem Samuelem Lovemanem (1887–1976), jedním z jeho přátel. Lovecraft nejprve upravil její povídku o srubu postaveném nad hnízdem chřestýšů a nazval výsledek Yigova kletba (1928). HPL si přečetl původní text a zasypal autorku pokyny. Byly však sotva něco platné, výsledný horor označil později za „svůj ze 75 procent“. Dokonce tvrdil, že se spoluautorka zmohla leda na synopsi, zatímco on požehnaně přimísil vše ostatní: prolog, zeměpisný kolorit, motivace postav, kletbu, hadí božstvo, ženu se sekerou, identitu hadovy oběti, epilog z léčebny. V podstatě vymyslel veškerý děj a je fakt, že jde o jednu z jeho nejkompaktnějších a nejpůsobivějších povídek. Od časopisu autorka inkasovala 45 dolarů, o které se jí jednalo především (měla malého syna), a HPL po ní chtěl sedmnáct a půl dolaru. Možná je ani nedostal, ale revidoval taktéž další její prózy. Jednou z nich je Pahorek, která texty v našem svazku právem uzavírá. Je to nejlepší a nejdelší z veškerých Lovecraftových revizí, bohatě strukturovaná a esteticky „výživná“. Sám řekl, že mu spoluautorka poskytla pouze nápad: bezhlavého ducha v blízkosti indiánské mohyly. Zdálo se mu to málo. Přesto pracoval, a to opět anonymně …a Weird Tales výsledek roku 1930 odmítl. Určitě neprávem. Literární agent paní Bischopové, další Lovecraftův přítel Frank Belknap Long (1901–1994), podezíraný zde rovněž ze spoluautorství, o textu oddaně napsal: „Tento zádumčivý, ponurý a grandiózně atmosférický text je lovecraftovský od první až do poslední stránky.“ A byl to právě Long, kdo rukopis přepsal na stroji a kdo 82 jeho stran omezil o třináct, na 69. V časopise je příběh ještě kratší, což je výsledkem zásahu vydavatele Augusta Derletha. V původní podobě byl zveřejněn teprve roku 1989. Jedná se přitom o jeden z příběhů, ve kterých Lovecraft využil motivu mimozemšťanů jako metafory budoucího vývoje západní civilizace. I když budoucí lidé zvítězí nad stárnutím a využívají různé vynálezy, drtí je úpadek. Praktikují také jakési výběrové „šlechtění“, aby zajistili sílu vládnoucímu druhu. Ale i navzdory tomuto (takřka eugenickému) motivu nic nenasvědčuje, že by dílo původně bylo odmítáno pro podezření, že je kladnou asociací na projevy nacismu. Svou roli v textu hraje rukopis v kovovém válci, což je situace inspirovaná knihou Jamese De Milla (1833–1880) A Strange Manuscript Found in a Copper Cylinder (1888), další prvky pocházejí z povídky Abrahama Grace Merritta (1884–1943) Tvář v propasti (1923). Vcelku lze říct, že ze všech Lovecraftových revizí mají právě Yigova kletba a Pahorek strukturou a kvalitou nejblíž jeho vlastním výtvorům. Fakt, že se odehrávají na americkém Jihozápadě, jim navíc vdechuje fascinující neotřelost. Anna Helen Croftsová Další ze spoluautorek, prostá učitelka Anna Helen Croftsová (1889–1975), žila ve státě Massachusetts a většina „její“ povídky Poezie a bohové (1920) zjevně pochází z Lovecraftova pera. Je navíc obtížné si vůbec představit (píše Joshi), čím by tu mohla přispět. Text napodobuje styl „Lorda Dunsanyho“, respektive jeho skici z Francie devastované první světovou válkou, a volným veršem podané sekvence jsou vlastně od básnířky Elizabeth Jane Coatsworthové (1893–1986). Croftsová je prostě opsala z časopisu. Je zábavné, že HPL měl autory volného verše za „nesourodou hordu hysterických a slabomyslných rapsódů, jejichž hlavní zásadou je zaznamenávání vlastních momentálních nálad a psychopatických fenoménů v beztvarých a nesmyslných obrazech, které je napadnou v okamžicích inspirativního nebo epileptického záchvatu“. Ani podobně provokativní výrok ovšem nezmění pranic na tom, že měl poezii za nejvyšší projev imaginace. Wilfred Blanch Talman Básník Wilfred Blanch Talman (1904–1986) se s Lovecraftem setkal v srpnu 1925 a dal mu číst koncept či synopsi své povídky Dvě černé láhve. HPL byl zaujat a počal provádět změny. Dílo bylo dokončeno v říjnu a především díky hovorovému jazyku se daří vyvolat přesvědčivou atmosféru svíravé hrůzy. Přesto Talmanovi připadalo, že mluva vyznívá v Lovecraftových úpravách škrobeně. Je to možné, ale nejde o tragédii: v povídce vnímáme sekvence prozrazující Lovecraftův rukopis. Sonia Greenová, Lovecraftova manželka Výčet můžeme uzavřít povídkou Hrůza na Martinově pláži. Příběh je v podstatě banálním plodem návštěvy Howarda a Soniy v místě zvaném Magnolie v Massachusetts. Absolvovali ji koncem června a začátkem července 1922 a ona později ve svých (místy dost negramotně formulovaných) vzpomínkách Privátní život H. P. Lovecrafta tvrdí, že po jeho výzvě jedné noci sepsala hrubý náčrt, který pak zredigoval. Lovecrafta se ovšem dotklo, když výsledek práce zveřejnil časopis Weird Tales pod ne zrovna nápaditým titulem Neviditelné monstrum. V tom samém čase – dva roky před jejich svatbou – sepsala Sonia ještě banálnější povídku Ve čtyři hodiny, u které HPL navrhl změny, ale není zřejmé, zda byl jeho podíl významný, takže Joshi dílo odmítá přijmout do korpusu. Opět je aspoň zveřejnil na konci knihy. Některá místa disponují lovecraftovským duchem a Joshi má za to, že HPL přispěl víc, než dáma přiznala. Text poprvé vyšel teprve roku 1970, tedy dva roky před její smrtí. Ten, který nezištně pomáhal Sunand Tryambak Joshi konstatuje, jen málo lidí je ochotno věnovat se současně „revizím“ i produkování vlastních děl, ale Lovecraft byl výjimkou, protože se mu jednalo o ekonomické přežití. Ke své pozdější lítosti neměl ani středoškolský diplom či jakoukoli průpravu k práci úředníka, a tak námezdně upravoval díla jiných. Už roku 1920 revidoval učebnice psychologie, ale i „nevýslovně špatné“ verše jejich autora Davida van Bushe. Mohl si vybrat horší zaměstnání, než práci upravovatele cizích výtvorů? Kdo ví. Ale při své povaze stěží. Gentlemansky si totiž účtoval trestuhodně nízké sazby a na revizích pracoval s takovou svědomitostí, že mu nezbyl čas k práci na vlastních textech. V letech 1927–1936 nakonec psal stěží víc než povídku ročně, zatímco se věnoval více než dvaceti revizím a spolupracím nejrůznějšího rázu, ať už s nadějnými nováčky, nebo zavedenými veterány. Ústřední platící klientkou mu byla v poslední dekádě života spisovatelka Hazel Healdová (1896–1961), pro niž vytvořil dokonce pět solidních příběhů. Sám napsal, že se nikomu začínajícímu nedostane jeho podpory po dobu více než roku, ale mimo to pomáhal starým či handicapovaným, kteří potřebovali povzbudit. I navzdory tomu, že někdy odhalil, že nebudou schopni se jako spisovatelé zlepšit. „Ale ti staří dobří braši potřebují, aby jim poslední léta prosvětlilo několik slunečních paprsků,“ napsal Lovecraft. Kdyby prý lidem nepomáhal, považoval by sám sebe za ješitného. Působil až podivuhodně velkoryse, laskavě a ohleduplně. Právě za ty vlastnosti byl chován v úctě. Jeho revize snad vždy nesvědčí o literární velikosti, ale pokaždé o lidskosti.   „Hemživý chaos a další příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek první.“ Z anglických originálů uspořádal a poznámkami opatřil S. T. Joshi. Do češtiny přeložili Milan Žáček a Stanislava Pošustová-Menšíková. Ilustroval Mikuláš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 106. svazek edice Fantastika vydalo Argo. Praha 2020. 464 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 19:40:11

Ilustrátorka Daniela Skalová: Jako dítě jsem chtěla být módní návrhářkou

Publikaci z nakladatelství Fragment JÁ A ANASTÁZIE, SEDMIKRÁSKY PRO DĚDEČKA ilustrovala Daniela Skalová. A její obrázky pro malé čtenáře už nějaký čas nejsou neznámé. Mohli je spatřit v některých dalších knížkách. Výše zmiňovaná Já a Anastázie vyšla v září 2019 a už získala velmi příznivé ohlasy. Například web lukbook uvádí: “…a jen mi je trošku líto, že příběh nedostal pořádně tlustou knihu – kolik zvláštních všedních dnů bych mohla s hlavní hrdinkou prožít. Nechtělo se mi s ní loučit, protože byla…. Něčím jedinečná. A není to jen ta mentální upovídanost. Je v ní spousta dětské naděje, víry v to, že osud je tu pro nás. Víry, kterou obyčejně po čase ztrácíme, a proto je dobré si ji připomenout.” Věřím, že když na knížce pracuje autor a ilustrátor, oba si ji přisuzují jako svou knížku. Aby ne! Když do ní dali kus svého srdce a fantazie a dovolili světu otevřít své vnitřní já a stali se tak zranitelnějšími, jen aby udělali radost druhým. A proto jsem ráda, že jsem mohla připravit rozhovor s ilustrátorkou této knížky, Danielou Skalovou, o její zajímavé a hezké práci. MB: Před nedávnem jsme se potkaly na vánočním posezení nakladatelství Fragment. Pamatuji si na velmi milou a přátelskou atmosféru a bonusem bylo, že jsme se mohly konečně osobně poznat. Pro tebe to byla první knížka pro toto nakladatelství, nikoliv však knižní prvotina. Jaké další knížky jsi ještě ilustrovala? Daniela: Pro mne bylo naše setkání milým překvapením. Je to tak, Anastázie je mojí prvotinou v nakladatelství Fragment, spolupráce byla moc příjemná, tak věřím, že bude pokračovat třeba Anastázií číslo 2. Mé velké díky patří nakladatelství Grada, které mi dalo “první šanci” a s velkou důvěrou mi svěřilo rukopis v té době už uznávané spisovatelky dětských knih Zuzany Pospíšilové. Knížka se jmenuje Prázdniny s drakem. Následovalo dalších 5 knih: Johanka a malé prasátko, Kouzelné sedlo, O lišce Matyldě a medvědu Šimráčkovi, Týden mezi indiány a Konec zlobení. Dále jsem pro nakladatelství Albi ilustrovala dvě interaktivní knížky z edice Kouzelné čtení a to Básničky z lesa a Pohádkové učení. Pro nakladatelství Krigl Ovečku Oli a také spolupracuji s nakladatelstvím Infoa na ilustracich k zrcadlovým knížkám, ze kterých jsou již v prodeji Tom Sawyer a Gulliverovy cesty. MB: Když jsi kreslila Markétku a Alenku z knížky Já a Anastázie, Sedmikrásky pro dědečka, byl někdo tvou inspirací? V knížce totiž není striktní popis až na pár hlavních znaků, jako že Markétka ráda nosila kostkovanou čepici jako Sherlock Holmes. Nebo to byla čirá fantazie? Daniela: Když jsem si četla rukopis, Markétka už se mi v hlavě rýsovala. Nakreslila jsem jí tak, jak jsem si ji při čtení představovala. Alenka mi dala trochu víc práce, měla jsem několik variant. Každá z holek je jiná, tak jsem se snažila, aby ta rozdílnost byla i na jejich vizuální podobě znát. Je to krásný příběh, a tím, že se v knížce stále něco děje, moc hezky se mi ilustrovala. MB: Markétka nosila kostkovanou čepici jako její hrdina Sherlock Holmes, v puse žmoulala lízátko místo dýmky, svůj dětský pokoj nazývala laboratoří a hlavně měla obrovskou fantazii, co by všechno chtěla ve svém životě zažít, a čím by chtěla být, až bude velká. A co ty? Čím jsi chtěla být jako malá holka? Jak vypadal tvůj dětský svět? Určitě v něm bylo spousta místa pro fantazii a originální nápady. Daniela: Já jsem vyrůstala za totality a tu dobu mám v hlavě v barvách černo-bílých. Jako každé dítě jsem měla hodně snů, asi nejdýl mi ale vydrželo, že jsem chtěla být módní návrhářkou. Měla jsem úžasnou babičku, která, když jsem ještě nebyla na světě, učila na oděvní průmyslovce. Když jsem byla malá, snažila se mě naučit šít, vyšívat, háčkovat… Já jsem ale většinou utíkala ke kreslení a malování. To módní návrhářství byl tedy asi takový kompromis, abych babičku úplně nezklamala. Teď mě trochu mrzí, že jsem se toho od ní víc nenaučila. Také jsem si přála mít svůj krásný voňavý obchůdek a to se mi na nějakou dobu splnilo. MB: Pamatuji si z našeho setkání, jak jsi hezky mluvila o svých dětech, jací jsou šikovní čtenáři. Tvoje dcera mi udělala obrovskou radost, když se jí líbila naše společná knížka, a syn právě čte Běž, chlapče, běž. Kolik že jim je roků? A myslíš, že půjdou v mamčiných stopách? Věřím, že každé dítě rádo kreslí a tvoří. Daniela: Ano, mám devítiletá dvojčata Terezku a Vojtu. Také jsou každý úplně jiný, stejně, jako Markétka s Alenkou. Myslím, že Terezka je právě hodně po mojí babičce, hrozně jí baví všechny ruční práce. Vytáhne vlny a klidně celé dopoledne háčkuje. Je nejspokojenější, když může něco tvořit, nebo číst. Momentálně má jasno, že by chtěla být malířkou. Vojta je zase takový opravdový kluk, nejradši je někde venku, hraje fotbal, nebo jezdí na kole. Přál by si být architektem a navrhnout nám nějaký krásný dům, ve kterém by se nám hezky bydlelo. MB: Prozradíš nám, který ze všech tvých projektů tě nejvíce bavil nebo stále baví? Daniela: Moc mě baví tvořit pro děti, ilustrovat knihy je opravdu práce snů. Ráda ale vzpomínám i na projekt, kterému jsem věnovala půl roku svého života. Vymalovala jsem svými obrázky celé dětské oddělení ústavu pro mentálně postižené. Docházela jsem tam každý den a podle přání jednotlivých dětí jsem pomalovala zdi jejich pokojíčků. Byla to práce, která pro mě měla velký smysl. MB: Práce ilustrátorky musí být krásná. Věřím, že spousta dětí by v tom mohla spatřovat splnění snu: malovat si a ještě si tím vydělávat. Setkala jsi se někdy s nějakými zapeklitostmi nebo situací, která mohla ve výsledku vypadat velmi úsměvně? Prozradíš nám nějaký takový veselý příběh? Daniela: Když mi přišel rukopis ke knížce Johanka a malé prasátko a já si ho přečetla, nebyla jsem si jistá, jestli mám malovat růžové prasátko, nebo malého divočáčka. Narodilo se totiž v lese, ale potom bydlelo u Johanky doma. Vznesla jsem tedy dotaz do nakladatelství, odkud mi přišla pobavená odpověď, že nevědí, ale že mě zkontaktují s paní spisovatelkou. Zuzka Pospíšilová mi odpověděla, že ona vlastně také neví a že se zeptá Johanky, která opravdu existuje a o které knížku psala. Nakonec je to tedy malý divočáček a mně se moc líbilo, že paní Pospíšilová píše knížky dětem opravdu na míru. Hned jsem toho využila a zeptala se jí, jestli by nechtěla napsat knížku o dvojčatech Vojtovi a Terezce a jejich plyšácích lišce Matyldě a medvědu Šmíráčkovi. Slovo dalo slovo a Vojta s Terezkou mají svojí knížku, jen Šmíráčka nám paní spisovatelka přejmenovala na Šimráčka 😀 O Daniele: Daniela Skalová se narodila 3.3.1977 v Karlíně. Je výtvarnicí a ilustrátorkou dětských knížek. Od dětství jí bavilo malovat a něco tvořit. Po dokončení školy s výtvarným zaměřením začala pracovat v jedné restaurátorské firmě a také externě na počítači ilustrovala elektronické knihy pro výuku angličtiny. Malovala na zdi do dětských koutků, školek, dětských pokojíčků a tvořila různé návrhy. Po povodních v roce 2003 si založila v Karlíně Malovaný obchůdek, ve kterém prodávala výrobky různých šikovných tvůrců a malovala tam na zakázku, co si kdo vymyslel. Značka Malovaný obchůdek zůstala a stále žije:-) Momentálně se z největší části věnuje ilustraci. MB

Čas načtení: 2021-04-14 19:27:18

Tiburtina Ensemble svými hlasy rozezněl unikátní český rukopis z 15 století

Ženský vokální soubor Tiburtina Ensemble pod vedením umělecké vedoucí Barbory Kabátkové vydává nahrávku Jistebnického kancionálu – zpěvů pro mši a modlitbě hodinkového officia z prostředí pražské univerzity na počátku 15. století. Rukopis obsahuje jak latinský chorál převedený do češtiny, tak původní hudební tvorbu na české texty. Když roku 1872 student Leopold Katz na půdě fary v jihočeské Jistebnici objevil starobylý rukopis s českými zpěvy, asi úplně netušil, jakou cennost drží v rukou. Dnes si s Jistebnickým kancionálem většinou vybavíme husitský chorál Ktož jsú boží bojovníci (celý svět zná tento nápěv ze Smetanových symfonických básní Tábor a Blaník z cyklu Má vlast). Ve skutečnosti je však rukopis především knihou s liturgickými zpěvy v češtině pro mši i pro modlitbu hodinkového officia. Cílem projektu bylo zpřístupnění liturgie širokému okruhu věřících v jejich vlastním jazyce. Tvůrci se především snažili převést latinské chorální zpěvy do českého jazyka, ale nezřídka se pustili i do tvorby vlastních nápěvů. Velmi cenný je mimo jiné zápis velikonoční liturgie, který nám díky podrobným instrukcím dává nahlédnout do husitské bohoslužebné praxe. Umělecká vedoucí souboru Tiburtina Ensemble Barbora Kabátková uvedla, v čem je pro ni Jistebnický kancionál největším objevem: „Netušila jsem, že v něm najdu tolik krásné hudby. Pramen jsem během svých studií hudební vědy znala velmi povrchně a nic mě nemotivovalo k tomu, abych jej blíže poznala. Až práce muzikoložky Hany Vlhové-Wörner mi otevřela oči a inspirovala mě k hlubšímu probádání rukopisu. V mých očích je jeho největší hodnotou obsah, a to nejen po stránce hudební, ale i textové. Je dokonalým obrazem člověka konce 14. a počátku 15. století.“ Kolem jistebnického rukopisu je stále řada nezodpovězených otázek a záhad. Nahrávka souboru Tiburtina Ensemble zprostředkovává krásu zpěvů samotných. „Jak krásně zněly mé oblíbené latinské chorální kusy ve staročeštině," vyznává se Barbora Kabátková a dodává: „Jistebnický kancionál byl pro mě objevem a věřím, že jím bude i pro posluchače našeho alba.“ Album vychází u vydavatelství Supraphon v pátek 23. dubna na CD i v digitálních formátech. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-03 17:12:51

Národní knihovna hlásí unikátní objev: fragment šesti skladeb ze 13. století

Digitalizace rukopisů uložených v trezorech Národní knihovny České republiky přinesla unikátní objev. Kodex z 15. století v sobě ukrývá vzácný fragment šesti dvojhlasých skladeb, zkomponovaných ve 13. století v okruhu pařížské katedrály Notre-Dame. Jde o nález, který významně dokreslí obraz dějin evropské středověké hudby. V jednom z rukopisů z fondu Národní knihovny, jejichž digitalizáty byly v poslední době publikovány na portálu digitální knihovny Manuscriptorium.com, se podařilo identifikovat zlomky polyfonních skladeb z repertoáru, který vznikl v prostředí nově postavené gotické katedrály Notre-Dame v Paříži ve vrcholném středověku. Tento repertoár zahrnoval skladby komponované pro dva až čtyři hlasy, které poprvé v historii evropské hudby pracovaly s pravidelným rytmem, notovým zápisem. Jejich provádění vyžadovalo špičkové interprety. Důkazem o jedinečnosti tohoto objevu je fakt, že se do dnešní doby dochovaly pouze tři obdobné rukopisy ze 13. století a několik drobných fragmentů. První dva kodexy jsou uloženy v knihovně ve Wolfenbüttelu, z nichž první byl sepsán kolem roku 1230 pro katedrálu v St Andrews ve Skotsku, a druhý pochází z poloviny 13. století pravděpodobně z Paříže. Třetí rukopis je dnes uložen ve Florencii a byl podle posledních spekulací pořízen na objednávku Ludvíka Svatého pro pařížskou Sainte Chapelle roku 1248. Nejedná se o kompletní polyfonní skladby, ale pouze o její fragmenty, konkrétně o dva dvojlisty, které byly vevázány do rukopisu z 15. století. Původní hudební kodex byl s největší pravděpodobností sepsán rovněž v Paříži, jak a kdy se dostal do Čech, však bude teprve potřeba vysvětlit. Tento, dnes velmi vzácný notovaný rukopis byl v pozdním středověku použit coby materiál na vazbu knihy pro člena pražské univerzity. „V tehdejší době šlo o běžný jev, že byly staré a nepotřebné rukopisy využívány pro výrobu vazeb aktuálních knih. Tento náš rukopis z 15. století obsahuje v pozdním středověku oblíbený a rozšířený spis o zemědělství italského učence Petra de Crescentiis nazývaný Ruralia commoda,“ doplňuje vedoucí Oddělení rukopisů a starých tisků Jan Vojtíšek. „Význam tohoto objevu pro hudbu středověkých Čech a Evropy je nedocenitelný. Pro české dějiny se jedná o první skutečný doklad této hudby vůbec. Možný raný kontakt Čech s touto hudbou vnáší zcela nové světlo na hudební kulturu v době posledních Přemyslovců a z pohledu tohoto repertoáru bude nutno znovu studovat a přehodnotit hudební doklady z první poloviny 14. století,“ říká k objevu docentka Hana Vlhová-Wörner. Pojednání o nejstarších českých dějinách hudby v Čechách bude tedy podle ní potřeba v následujících letech zásadně přeformulovat. Na zlomky upozornil v polovině února letošního roku Dominique Gatté ze Štrasburku, který se systematicky věnuje evidenci fragmentů v nově digitalizovaných rukopisech z evropských fondů. Studia fragmentů se okamžitě ujali členové projektu Staré mýty, nová fakta: české země v centru hudebního dění 15. století (projekt GAČR-EXPRO, www.smnf.cz), pro které nález přináší cenný materiál k pochopení hudební kultury husitských Čech v celé její šíři, tedy i z pohledu „skartace“ starého, a tedy již nepotřebného zpěvního materiálu. Vědecké bádání se nyní zaměří na studium fragmentů a jejich co nejpřesnější dataci, na okolnosti jejich použití jako vazebního materiálu, a konečně na možné scénáře cesty rukopisu s organy z Paříže do Čech a s tím související identifikaci instituce, ve kterém se tento repertoár mohl pěstovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2022-02-21 20:27:15

Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka

Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková

Čas načtení: 2022-03-24 14:39:09

Markéta Harasimová: Při čtení beletrie vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já

„Psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující!“ přiznává autorka řady knížek, televizních scénářů, divadelních her, která již pátým rokem vede své nakladatelství MaHa. Letos vydává Markéta Harasimová tři publikace – humorný román pro ženy Na kočičí svědomí, psychologický thriller Volným pádem a psychologický román Slovo proti slovu. Její povolání je také jejím největším koníčkem. „Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný.“   O sobě říkáte, že jste od malička snílek, který rád vymýšlí a spřádá různé příběhy a splétá osudy hrdinů. A když jste se naučila číst a psát, své smyšlené příběhy jste si zapsala. Co vás ještě bavilo a jaké bylo vaše dětství na severu Moravy?       Ano, odjakživa jsem měla bujnou fantazii a využívala ji. Představovala jsem si například, co asi prožívají různé rostlinky a rovnou jsem jim vymyslela nějaký ten osud, příběh. Jabloni, malinovému keři, kytkám na skalce nebo třeba obilí, co rostlo na poli za zahradou. Tím jsem hodně žila a popravdě se to dodnes zas až tak moc nezměnilo – stále se pohybuji ve světě tvůrčí fantazie, i když už samozřejmě jiným způsobem. Kromě psaní pohádek a příběhů jsem také velmi milovala kreslení a zpěv, obojímu jsem se hodně věnovala. Moje dětství sice nebylo ukázkové a na severu Moravy se mi moc nelíbilo kvůli svéráznému, studenému počasí, které v mém rodném kraji převládalo, ale vzpomínám na ně s nostalgií. Kdykoli mám cestu do Krnova, nezapomenu se zajet podívat na náš bývalý dům a místa, kde jsem vyrůstala.   Již během studia obchodní akademie jste napsala svoji první knížku, dívčí román Jsi můj osud, který vyšel v roce 1996. Pak v rychlém sledu vyšly knihy – Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct. Bylo vám kolem dvaceti. Jak jste to prožívala? Jaký to byl pocit, když jste jako mladičká držela svoji první knížku v ruce? S mou prvotinou to bylo celkem rychlé… námět na knihu ke mně přišel během vyučování v prvním ročníku obchodní akademie. Bylo mi patnáct a najednou mě přepadlo nutkání napsat něco většího, román pro holky, jako jsem já. Pustila jsem se do toho okamžitě, a ještě ve vyučovací hodině jsem si poznačila pár dějových zvratů, abych hned po příchodu domů pokračovala. Rukopis jsem k vydání nabídla až na popud své kamarádky, a první nakladatelství, které jsem vybrala, ho přijalo s tím, že by uvítalo další podobná díla. A tak jsem začala psát… a knihy vycházely jedna za druhou. Dodnes jsem za tu příležitost velice vděčná a uvědomuji si, jaké jsem měla štěstí na lidi, kteří mi v tak nízkém věku dali šanci. Když se na pultech objevila má prvotina, cloumaly mnou nádherné emoce. Skoro se mi nechtělo uvěřit, že se opravdu dívám na své knižní dítě. Takový splněný sen, i když jsem popravdě na samotném začátku neměla ambice knihu publikovat. Napsala jsem ji, a tím to pro mě skončilo – nebýt kamarádky asi s rukopisem ani nic dalšího nedělám.   Pak jste se nějakou dobu pracovala v oblasti ochodu, než jste se naplno soustředila na psaní a literární tvorbu, co je pro vás životní náplní. Začínala jste romány určené dívkám, pak jste psala romány pro ženy a již nějakou dobu je vaše literární tvorba z žánrů krimi, detektivek, thrillerů. Připravujete něco nového? Co vás baví na psaní? Rodiče byli skálopevně přesvědčení, že uměním se člověk živit nemůže, a trvali na tom, abych měla „solidní“ zaměstnání. A tak jsem po ukončení studií nastoupila do jedné soukromé firmy a pracovala v obchodní sféře. Jenže mě to nenaplňovalo, a kromě toho mi nezbýval čas na tvorbu, necítila jsem se komfortně. Jedno společně s druhým vedlo k tomu, že mě přepadly nepříjemné deprese, a já je začala řešit návratem k literatuře. Psala jsem a zafungovalo to. Opustila jsem tedy nadobro obchod, vrhla se na dráhu profesionální spisovatelky, a vůbec toho nelituji. Byl to sice trochu risk, ale jsem přesvědčená, že když člověk něco dělá s láskou, přinese to ovoce. A já psaní miluji, navíc čím dál víc vnímám, že skrze tvorbu mohu pomáhat druhým. A to je povzbuzující! Zpětná vazba od čtenářů, kterým ta která kniha něco přinesla, dodala jim naději, nakopla je, aby se někam posunuli… Děkuji Bohu, že mi dal toto povolání. A co se týká novinek, samozřejmě jich připravuji spoustu. Jen v roce 2022 vyjdou tři knihy. Právě teď pracuji na novém titulu plánovaném na jaro 2023 a společně s hercem a režisérem Romanem Štolpou (a dalšími) plánujeme start zkoušení mé divadelní hry, kterou bychom na podzim chtěli uvést v pražském Divadle Bez Hranic.   Jste autorkou dvou knížek pro děti a jako velká milovnice koček, jste za hlavní hrdinku zvolila kočičku Ťapičku. Jak se vám psalo pro děti? Bude mít Ťapička další pokračování?   Ťapička a její příběhy, to je kapitola sama pro sebe. Krásná! Na knize pro děti jsme se dohodli s nakladatelstvím Bookmedia, a pro mě to byla výzva. Přece jen je jiné psát příběh dospělým než prckům. Snažila jsem se vrátit do doby, kdy mi bylo šest nebo osm, a podle toho jsem tvořila věty; tak, aby byly jasné, srozumitelné, a přitom zábavné. Mým cílem bylo vložit do textu také přesah, nenásilné poučení do života. Například, že si musíme pomáhat, lhaní nebo lakota se nevyplácí, nebo máme mít pro strach uděláno. Přetavila jsem dětský svět do světa kočičího a děti tak v Ťapičce můžou vidět samy sebe, se všemi jejími starostmi a radostmi. Knihu doplnily nádherné ilustrace Báry Kubátové, kreslila je podle fotek opravdové Ťapičky – moje kočka se totiž stala předlohou pro tu knižní, ilustrovanou. Knížky se u dětí těší velké oblibě, je to ideální první čtení, a navíc v nich najdou také různé kočičí hry a úkoly, takže se zabaví i jinak. Věřím, že další pokračování určitě vznikne, až přijde správný čas. Každopádně na toto téma dostávám spoustu dotazů a jak malí čtenáři, tak jejich rodiče by třetí (nebo i čtvrtý, pátý) díl uvítali.   Také jste podepsaná pod tří divadelní hry, jako scenáristka jste se podílela na seriálu Soudkyně Barbara, a dokonce jste si napsala jednu roli a v seriálu si zahrála. Jak jste se cítila jako herečka?    Divadlo je moje srdeční záležitost, a scenáristika mě velmi baví. Miluju tvorbu dialogů, takže si psaní scénářů maximálně užívám. V Soudkyni Barbaře byl skvělý tým profíků, se kterými se dobře spolupracovalo – od produkce přes režii až po herce. Nehrála jsem jen v jednom díle, ale jednu roli jsem si pro sebe opravdu napsala. Hrála jsem pořádnou mrchu, zlatokopku… (smích) Něco podobného jsem ztvárnila už i v divadle, tam to zase byla tak trochu frustrovaná, rozvedená učitelka, která usilovně hledá nového partnera, i když všem ostatním lásku vytýká. V Barbaře mi pak dali roli potvory opakovaně. No, nevím, co k tomu dodat, asi odhalili podstatu mého charakteru. (smích) V roli herečky se každopádně cítím výborně, odmalička jsem předváděla různé scénky, parodovala druhé a vůbec šaškovala. Nakonec i ke knihám o Ťapičce jsem vytvořila dětské divadelní (one-woman) vystoupení, se kterým jezdím po celé zemi. Mám kočičí kostým a vždy si to s dětmi velmi užívám.   V roce 2017 jste založila nakladatelství MaHa, kde jako první kniha vyšel váš třináctý román Poháry touhy. V nakladatelství vydáváte nejen svoje knihy, ale i tituly začínajících autorů. Co bylo impulsem k založení vlastního nakladatelství? Kolik knih jste za těch pomalu pět let v nakladatelství vydali?    O založení nakladatelství jsem uvažovala dlouho, a to proto, že jsem prošla zkušenostmi s několika nakladateli, a ne vše mi na spolupráci vyhovovalo. Výjimku snad představuje výše zmíněná Bookmedia, se kterou spolupracuji už čtvrtým rokem a je tam krásná symbióza. Vydávám u nich dětské knihy, respektive knihy s kočičí tématikou. V MaHa pak svou „klasiku“, tedy psychothrillery, krimitrhrilllery, psychologické romány, knihy z lékařského prostředí a tak dále… Celkem jsem jich pod touto značkou vydala jedenáct, produkci nakladatelství však brzy začali doplňovat další, noví autoři, převážně začínající. K dnešku u nás vyšlo knih pětatřicet, dvacet čtyři z nich mají na kontě mí spisovatelští kolegové. Letos na jaře vyjde dalších pět novinek (jedna z toho je moje), další jsou v plánu v létě a na podzim. A co bylo impulsem, proč se pustit do nakladatelské činnosti? Už jsem to nakousla – některé věci mi u nakladatelů vadily, například jsem většinou nemohla ovlivnit grafiku, ať už se jednalo o sazbu bloku, nebo přebal knihy. A tato stránka věci je podle mě pro každý titul klíčová. Chtěla jsem si mít grafické zpracování pod kontrolou, řídit marketing spojený s vydáním knihy, a tak dále. V neposlední řadě jsem velmi činorodý člověk, takže mě lákala představa redakčních prací a všeho okolo. Založení nakladatelství byl rovněž takový splněný sen. A jsem ráda, že teď mohu ty sny plnit i jiným, tím, že se ujmu jejich rukopisu.   Pro web www.vimvic.cz  jste připravila on-line kurz jak napsat knihu. Jaký je o něj zájem a co vás přivedlo kurz pořádat? Kurz Jak napsat knihu vznikl asi před pěti lety, nepamatuji si to přesně. Tehdy mě agentura Vimvic.cz oslovila s tím, jestli bych do toho projektu nešla, a já souhlasila. Přišlo mi to jako dobrý nápad, jelikož je spousta lidí, kteří by rádi dali dohromady rukopis, neví ale, jak na to. Netuší, čím začít, na co si dát pozor, čeho se vyvarovat. A tak jsem dala dohromady takový podrobnější manuál. V současné době server vimvic.cz trochu změnil koncepci a věnuje se jiným věcem než dříve, takže už se kurz neprodává. Nicméně zájem o něj byl slušný a věřím, že mnohým začátečníkům prospěl.   V dětství jste byla vášnivou čtenářkou. Jaká jste čtenářka dnes? Co ráda čtěte? Od chvíle, kdy jsem se číst naučila, jsem četla knihu za knihou a zhltla jsem jich klidně pět týdně. Byla jsem pravidelnou návštěvnicí knihovny – vždy jsem přijela na kole, vyprázdnila plný batoh, půjčila nové knížky a frčela domů, natěšená, až se na ně vrhnu. Od doby, co se věnuji psaní na plný úvazek, však už na čtení nemám skoro žádný čas a hlavně, není to pro mě „odpočinek“. Mluvím teď o beletrii, kterou jsem dříve louskala ve velkém. Asi v tom bude určitá profesionální deformace, protože nad beletrií vždy hned uvažuji, jak bych příběh uchopila já, coby nakladatelka pak zase hledám grafické nedokonalosti; zkrátka se do četby nedokážu pořádně ponořit. Nikdy ale neodmítnu knihu s duchovní tematikou, odborné psychologické tituly, a také ty, které mi poskytují informace k tématu, které právě zpracovávám ve své tvorbě. Tato literatura je pro mě nutností, abych se dozvěděla co nejvíc o prostředí, ve kterém se právě pohybují mé knižní postavy.        Je vám práce také koníčkem? Jak ráda trávíte chvíle volna? Ano, moje práce – lépe spíš povolání – protože slovo práce zní tak nějak…  jako nutnost, je mým největším koníčkem. Vášní. Něčím, bez čeho si neumím představit život. Baví mě všechny jeho podoby, ať je to psaní, nakladatelství, dětská divadla, scénáře… a další doplňující aktivity, kterých je spousta. Je velice pestré a zábavné, zároveň myslím i smysluplné. A z toho mám dobrý pocit. Jsem přesvědčená, že když člověk miluje své zaměstnání, je šťastný. Oslím můstkem se tak dostávám ke druhé části otázky… chvíle volna. Ty popravdě řečeno nepotřebuji, nejraději trávím čas právě tvorbou, žiji se svými hrdiny. Dovolené mě nelákají, koneckonců toho s knižním divadélkem o Ťapičce (nebo za besedami pro dospělé) nacestuji hodně a poznávám díky tomu spoustu krásných míst v naší zemi. Takže chvíle „volna“ nevyhledávám, mnohem víc mi vyhovuje tvůrčí akce… (smích) Ale když na to přijde, ráda se odreaguji posezením u sklenky vína s příjemnými lidmi.   Markéta Harasimová se narodila 6. dubna 1977 v Krnově na severní Moravě. Působí jako spisovatelka, scenáristka, nakladatelka. V roce 2017 založila nakladatelství MaHa. Vystudovala obchodní akademii. Po maturitě pracovala nějaký čas v oblasti obchodu, nyní se naplno věnuje literární činnosti. Je členkou české sekce AIEP, asociace autorů detektivní a dobrodružné literatury. Žije v Hustopečích u Brna. Napsala knihy Jsi můj osud, Když svítí hvězdy, Rozcestí, Nejkrásnější dar, Miriam, Osmnáct, Růže a slzy, Bolest lásky, Sametová kůže, Vražedná vášeň, Pouta z pavučin, Mrazivé hry, Poháry touhy, Purpurové doteky, Vůně noci, Hedvábná past, Potemnělý ráj, Černá vdova, Doktorka Viktorie, Klinická smrt, Smrtelný hřích, Jak chutná strach a povídky Vánoční sen, Čas zázraků a Sherlockovo tajemství. Je autorkou knihy pro děti Z deníku kočičky Ťapičky a Koťátka kočičky Ťapičky, divadelních her Fronta na vánočního kapra, Rozbité demižony a Já jsem ty, miláčku! a text k písni Jsi můj sen (album Moment, Dalibor Janda, 2021).

Čas načtení: 2020-05-31 19:09:10

Kniha Smyčka Medúzy přináší další povídky, na kterých spolupracoval Howard Phillips Lovecraft

Po svazku Hemživý chaos vyšla letos i Smyčka Medúzy, tedy druhá část antologie příběhů, na kterých pouze autor hororů Howard Phillips Lovecraft pouze s někým spolupracoval. S oblibou revidoval díla jiných a snad na světě neexistuje spisovatel, který by se podobné práci věnoval natolik oddaně a skromně. Mnohdy se nakonec nejednalo pouze o revizi a přečasto měl na výsledku přímo lví podíl; ale většinou to po gentlemansku tutlal. Pravda nicméně po desítkách let vyplula na hladinu, a to především díky piplavého úsilí známého badatele Sunanda Tryambaka Joshiho (*1958), který po čtrnácti povídkách svazku předchozího komentuje i dalších osmnáct příběhů. Zealia Bishopová Autorkou nástinu dost nevalného titulního hororu Smyčka Medúzy byla Zealia Bishopová (1807–1968), kterou již známe z Hemživého chaosu jako spolupachatelku povídek Yigova kletba a Pahorek. Také tentokrát přenechala většinu práce Lovecraftovi, jenž dotvořil třetí z jejich společných prací mezi květnem a srpnem 1930. Tehdejší literární agent dotyčné dámy Frank Belknap Long (1901–1994) pak pořídil strojopis, aniž předlohu psanou Lovecraftovou rukou všude rozluštil, postrádáme tak z ní dnes nejen slova, nýbrž celé věty. Možná i proto povídku odmítl časopis Weird Tales a stejně jako Pahorek ji později přepracoval August Derleth; takže původní verze byla zveřejněna teprve roku 1989. Podobně jako už řada raných Lovecraftových textů obsahuje Smyčka Medúzy bohužel jistý prvek rasismu a opravdovou přemíru nadpřirozena. Vedle mytické Lemurie jsou však sem vetknuty i narážky na klasické hrdiny románů Jorise-Karla Huysmanse (1848–1907) Naruby (1884) a Tam Dole (1891). A rovněž odkazy na četné výtvarníky. Nejen Goyu, ale třeba i Aubrey Beardsleyho (1872–1898) či Henry Fuseliho (1741–1825), proslaveného obrazem Noční můra (1781). Děj se až zlověstně ovíjí okolo hrobu žijících hadích vlasů a portrétu titulní entity, který nesmí být porušen, aniž nastane kataklyzma. Samostatně v našem svazku zveřejněné Lovecraftovy poznámky pak odhalí až překvapivou racionalitu, s níž konstruoval příběhy na podstatě dvou synopsí. Jedna vykládala události chronologicky, druhá v narativním sledu. Henry Whitehead O dost rovnocenněji nežli se Zealií Bishopovou (chtivou především honorářů) probíhala Lovecraftova spolupráce se známým „pulpovým řemeslníkem“ Henrym S. Whiteheadem (1882–1932), kterého dokonce navštívil na Floridě. V květnu a červnu 1931 zde napsali prózu Past a v dopise, který objevil teprve Joshi, Lovecraft tvrdí, že vytvořil ústřední část textu a revidoval i „zcela přepracoval“ celek. Ten byl zveřejněn pouze pod Whiteheadovým jménem a Lovecraftových praktik znalý S. T. Joshi si myslí, že objekt jeho bádání napsal celé „poslední tři čtvrtiny“ textu, aby poté nad vlastní prací blahosklonně mávl rukou a co vzorově diskrétní gentleman odmítl být uveden jako spoluautor. Ale je faktum, že svébytné styly obou tvůrců k sobě křiklavě nepasují. Žoviálně konverzační expozice moc zhurta přechází do – předlouhých – Lovecraftových odstavců typických pro autora úplnou absencí dialogů, které samotáři z Providence nechyběly a neseděly. Ačkoli redaktor časopisu Strange Tales Harry Bates vždycky Lovecrafta povýšeně odmítal, v tomhle případě ho nevědomky akceptoval, protože jej dostal právě pod Whiteheadovým jménem. Jde o jediný (a ještě maskovaný) Lovecraftův příspěvek jeho krátkodechému magazínu, než zkrachoval. Existuje ještě jiná Whiteheadova povídka, u níž rovněž existuje podezření na Lovecraftovu spoluúčast, ale prokázána stoprocentně není – a v tom směru je Joshi jako vždy totálně akurátní. Příběh Lovecraft nazval Pohmoždění, dnes je známý pod titulem Bothon (vyšel roku 1946) a snad byl skutečně upraven, ale spíše Augustem Derlethem, což byl muž natolik svébytný, že kupříkladu vlastní – a ne špatnou – práci Tis na hřbitově roky úspěšně vydával za dílo Josepha Sheridana Le Fanu. William Lumley Spíše kuriozitou je Lovecraftova spolupráce s literárně nemohoucím okultistou Williamem Lumleym (1880–1960), který svého času napsal nevalný text Deník Alonza Typera nalezený po jeho záhadném zmizení. Náš svazek dílko přetiskuje – a také výslednou Lovecraftovu korekci. Lovecraft chtěl udělat Lumleymu jednoduše radost, ale jistěže mu tak dopomohl i ke slušnému honoráři. Ba slušnějšímu, než sám předpokládal, neboť Lumley dokázal text udat – za sedmdesát dolarů – poměrně prestižnímu časopisu Weird Tales. Joshi se pozastavuje nad tím, že z původního blábolu vůbec bylo možné něco vykřesat. A to Lovecraft navíc Lumleymu řekl, ať si celý honorář klidně ponechá. Kenneth Sterling Výjimečná byla taktéž Lovecraftova spolupráce na podivuhodném příběhu o bizarním, neviditelném bludišti kdesi na Venuši Ve zdech Eryxu (Weird Tales, říjen 1939). Tuto překvapivě ryzí sci-fi sepsali někdy v lednu 1936 spolu s Kennethem Sterlingem (1920–1995), který se zjara 1935 přistěhoval do Lovecraftova bydliště Providence a jenž už v únoru 1936 zveřejnil ve Wonder Stories povídku The Bipeds of Bjulhu. Téma (jak přelstít neviditelný labyrint) již ovšem předtím zpracoval klasik Edmond Hamilton ve slavné povídce The Monster-God of Mamurth (Weird Tales, srpen 1926), kde líčí nitro neviditelného objektu postaveného na Sahaře. Sterlingův nástin ale přece jen generuje poněkud odlišný příběh a Lovecraft jej navíc úplně přepsal a snad o polovinu prodloužil. Vznikl tím excelentní horor, jehož jediným výrazným nedostatkem je zapuštění děje do písčin už tenkrát dost „otřepané“ Venuše. A to autoři netušili, že je na té planetě takřka pět set stupňů Celsia a tlak na povrchu devadesátkrát vyšší než na Zemi. Duane Rimel S dalším spoluautorem Duane W. Rimelem (1915–1996) napsal Lovecraft dvě vysoce působivé povídky Strom na kopci (1934, zveřejněno 1940) a Vyzdvižení z hrobu (1935, zveřejněno 1937), zatímco Rimelova hříčka Aphlarova magie (zveřejněná zjara 1937) je Joshim odsunuta až mezi dodatky. Lovecraftův přínos v ní byl podle všeho minimální. Strom na kopci zachycuje – Lovecraftovými slovy – samu „esenci podivnosti“, ke které sám pouze přidal „pár užitečných emendací“ a „zesílil finále“. Tak se o tom aspoň vyjadřuje v jednom dopise. Sám Joshi míní, že ze tří částí povídky patří Lovecraftovi ta poslední, a dodejme jen, že Rimel sám za dalších šedesát let života už nikdy nic podobně působivého nestvořil, což je přinejmenším podezřelé. Hazel Healdová Hned pět povídek svazku vzniklo ze spolupráce s Hazel Healdovou (1896–1961), která ale v podstatě tvořila jen zárodky zápletek. Sama nikdy nic nepublikovala. Povídky se jmenují Muž z kamene, Okřídlená smrt, Hrůza v muzeu, Z hloubi eonů a Hrůza na pohřebišti a jistě můžeme souhlasit s Joshim, že je psal Lovecraft, a to pouze na podkladě synopsí. Jsou prodchnuty stylem, duchem i atmosférou jeho autorského díla. Muž z kamene byl díky editorovi Hugu Gernsbackovi zveřejněn roku 1932 v říjnovém čísle Wonder Stories a v jádru banální sen dětí o tom, že „lze zkamenět“, tu získává div že ne vědecké ospravedlnění. Povídka Okřídlená smrt se vynořila ve Weird Tales v březnu 1934 a Lovecraft později hrdě tvrdil, že ji napsal „z 95 procent“. Jde o bizarní příběh o mouše, která se namáčí do inkoustu, aby psala tělem a v angličtině vzkazy. Do hmyzu se totiž dostala mysl jednoho nebohého člověka. V případě povídky Hrůza na pohřebišti zasazuje S. T. Joshi vznik textu do let 1933–1934 a konstatuje, že je část příběhu vyprávěna buranským nářečím, které má nejspíš parodovat podobný slang Lovecraftovy Hrůzy v Dunwichi. Také v extravagantní Hrůze v muzeu (rovněž zveřejněné ve Weird Tales) dokázal Lovecraft brilantně parodovat sám sebe, přičemž si hraje s voskem a figurínami. Stvořil zábavný pastiš na vlastní horory Volání Cthulhu a Pickmanův model, přičemž psal podle synopse „tak chabé“, že ji „takřka celou zahodil“. Ještě spolutvůrce Supermana Jerry Siegel nemohl o jeho autorství nic tušit, a tak svého času paradoxně napsal: „Ani sám Lovecraft by neuměl překonat groteskní scénu, kdy na hrdinu vyskočí tvor z jiné dimenze.“ Nejlepší z patera povídek psaných spíš pro Healdovou než spolu s ní je próza Z hloubi eonů. Vznikala od začátku srpna 1933, a ač rovněž hraničí s parodií, ohromí. Spoluautorka přispěla jen představou mumie s živoucím mozkem, což je ovšem klíčové. Jak je vcelku patrno, Hazel Healdová se ve svých synopsích utkvěle vracela k motivu brilantně fungujícího mozku uvězněného ve zkamenělém či jinak zmrtvělém těle. Robert Barlow Healdová psát neuměla, což naopak nemůžeme říct o mladém muži, se kterým Lovecraft vytvořil ještě víc příběhů. Jmenoval se Robert Hayward Barlow (1918–1951) a seznámili se už roku 1931, kdy mu bylo teprve třináct. Spolupracovali hned na šesti povídkách: Skolení Monstra, Poklad zvěromága, Zápas, jenž ukončil století (Rukopis nalezený ve stroji času), „Spíš moře vyschnou“, na zlomkovitém skeči Kolabující kosmy (1935), který je skvělou satirou na „space operu“ (a dnešní Star Wars), a konečně na Nočním oceáně. O Skolení Monstra napsal Lovecraft chlapci v únoru 1933 mimo jiné: „Dovolil jsem si změnit mnoho slov tak, aby plně dosahovala dunsanyovského efektu kombinujícího prózu s poezií, o který se zjevně snažíš.“ Jedná se ovšem o nezralou práci, kterou je i následující Poklad zvěromága sepsaný Barlowem v září 1933. Zápas, jenž ukončil století vytvořili poté za první z Lovecraftových návštěv u Barlowa na Floridě, a totiž v květnu až červnu 1934, a jde spíš o vtip, ve kterém se – většinou pod jinými jmény – zmiňují o víc než třicítce osobností tehdejší makabrózní prózy. Tak například rohovník Dvouhlavý Bob alias „Postrach plání“ je Robert Ervin Howard a vynořují se taky Frank Belknap Long, Wilfred Blanch Talman, August Derleth, Seabury Quinnn, Edgar Hoffmann Price, Forrest Ackerman, Hugo Gernsback, C. A. Smith či Abraham Merritt (1884–1943). Rovněž Barlowovu povídku Spíš než moře vyschnou (psána 1935–1936) Lovecraft radikálně předělal a sepsal podstatnou část finále. Název pochází ze slavné Burnsovy básně Má milá jest jako růžička (1794). Fakt, že Robert Barlow začal psát lépe než jeho mistr, dokazuje teprve fenomenální povídka Noční oceán, který uzavírá celý svazek a nesporně se vymyká všemu, co kdy stvořil Howard Phillips Lovecraft i většina jeho napodobitelů. „A je vůbec možné,“ ptáme se dokonce, „že tu má Lovecraft i jen desetiprocentní podíl?“ Jistě si toho všiml i Paul Le Farge, když název příběhu převzal v roce 2017 převzal jako titul svého románu o vztazích mezi Lovecraftem a Barlowem.  Sám Robert Barlow, který se později stal vykonavatelem Lovecraftovy literární pozůstalosti, byl ovšem mužem vícera talentů (i výtvarného a hudebního) a předčasně zemřel jako antropolog zaměřující se na rané období Mexika. Slavná „štafetová“ povídka o magické krychli Ve svazku Smyčka Medúzy je také českému čtenáři poprvé představena „štafetová“ povídka Výzva z jiného světa, která se v září 1935 stala ve Fantasy Magazine duchovním děckem Julia Schwartze (1915–2004). Zahájila ji spisovatelka Catherine Lucille Mooreová (1911–1987) tím, že hrdina kdesi v kanadské divočině narazí na záhadnou kostku. Premisu rozvinul Frank Belknap Long, ale udělal to vágně, takže tehdy vysoce uctívaný Abraham Merritt na něj odmítl navázat s tím, že se Long odchýlil od tématu „výzvy z jiného světa“ naznačeného již titulem, a donutil Schwartze, aby druhé pokračování anuloval. Stalo se. Ale editor si nepomohl. Překvapeně totiž brzy četl ne úplně smysluplné pokračování Merrittovo, které děj nikam neposunuje, s výjimkou pointy, podle které je hrdina „vcucnut“ do nitra objektu. Anebo je tam snad vtažena pouze jeho mysl? Když nad tím stanul H. P. Lovecraft, chvíli dumal, a pak si kus zápletky jednoduše půjčil z jen pár měsíců předtím dokončeného vlastního příběhu Stín z času, tenkrát ještě nezveřejněného. Provedl ovšem úpravy a jeho část je vlastně jinou adaptací ústředního tématu Stínu z času, kterým je výměna myslí. Tu podle nové verze umožňují půvabné krychle, které dostávají obsah myslí do jakýchsi strojů na planetě obývané mimozemskými stonožkami. Mysl takové „stonožky“ naopak vždy vklouzává do lidského těla, které dosud patřilo mysli „ulovené“. Lovecraft pak i stanovil, že bude hrdina z jistých zlomků starého rukopisu už vědět o dotyčné pokročilé rase a o jejím zkoumání vesmíru prostřednictvím oněch krychlí. Lovecraftem vymyšlená část příběhu je až čtyřikrát delší než sekvence ostatních účastníků „štafety“ a nakonec představuje takřka polovinu povídky. Přípravné poznámky se zachovaly a jsou otištěny v závěru našeho svazku. H. P. Lovecraft si představoval jakési disky se záznamy umístěné uvnitř krychlí. Krychle vypadaly zvláštně proto, aby fascinovaly a přitahovaly k sobě nositele intelektu, a vyslány byly z jiné galaxie s tím, že jen několik se jich někam „trefí“. Na stěnách jisté budovy oné vzdálené planety viděl pak Lovecraft v duchu nespočet strojů, z nichž každý byl jinak laděn a fialově zasvítil v momentě, kdy vzdálená inteligence vstoupila do krychle. Na stroje dohlížel úřední vyšetřovatel schopný telepatie a vnímal vše, co bylo vstřebáváno z myslí, přičemž těla „zpovídaných“ se octla v komatu. A během „vysávání“ lapené mysli vyšetřovatel vždy vyslal do prázdného místa část mysli své vlastní rasy. „V řadě případů byly tou metodou planety zcela obsazeny a podmaněny, přičemž plenění vždy bylo ukončeno zabitím vzdáleného těla (kvazi-sebevražda) v okamžiku jeho návratu,“ poznamenal si Lovecraft. Těla zbavená mysl přitom vždy mířila do „stroje“ a sama o sobě byla likvidována, neboť ona moudrá rasa ze zkušenosti zjistila, že jiné bytosti bývají zhoubné a destruktivní, a ničila je, byť teprve v momentech, kdy bylo „pro historické záznamy“ přečerpáno všechno jejich vědění. A likvidováni tak jsou všichni, kdo vykazují jakékoli známky schopnosti cestovat vesmírem a tím jej snad ovládat. Lovecraft si navrch vysnil i to, že už „zpracovaná“ bytost může nosit krychli u sebe a lovit její pomocí další mysli a vykonstruoval u události dávnějších dob, kdy „moudří Velcí“ na Zemi uměli krychle ještě hlídat a pohotově zabíjely těla s uchvatitelskými myšlenkami. Ale v domovském světě uchvatitelů se díky obsahu mysli zajatých vše o Velkých rozkřiklo – a uchvatitelé zatoužili po pomstě. Jak je vidět, i úplně zdarma pracující Lovecraft věnoval své části povídky až neúměrné úsilí a vložil sem klíč ke všemu. K sepsání předposlední pasáže přemluvili Roberta Ervina Howarda (autora Barbara Conana) a on prostě vylíčil pocity mysli unesené do těla obří stonožky a během krvavé bitvy se slizkými nepřáteli. Na Lovecraftovu přímluvu pak celou povídku dopsal Long a hlavní postava se stala na vzdálené planetě bohem, zatímco „stonožníkova“ mysl uvedla lidské tělo do „tupé bestiality“. Revize a spolupráce se kvalitou nevyrovnají původní Lovecraftově tvorbě Badatel Joshi již jen letmo zmiňuje Lovecraftovy styky s Henry Kuttnerem (1915-1958) a Robertem Blochem (1917–1994), a jak se zdá, není dodnes známa žádná povídka, na níž by s těmito – později slavnými – autory prokazatelně spolupracoval. V podezření jsou leda Blochovi Satanovi služebníci (knižně 1949) a pouhé rady pak dostával mladý Kuttner v případě Hrůzy v Salemu (1936). Dodejme už jen, že dvoudílná antologie sice neshrnuje veškeré, ale jistě všechny pozornosti hodné Lovecraftovy „spolupráce“, anonymní i přiznané. „Celkově se nedá popírat,“ míní pak Joshi, „že se ty revize a spolupráce kvalitou nevyrovnají jeho původní tvorbě.“ To sice ne, ale co naplat! „Lovecraft takřka nebyl s to pustit z ruky kterýkoli rukopis, aniž by se v něm povrtal, a to i když o to nebyl vysloveně žádán.“   Smyčka Medúzy a jiné příběhy, revize a spolupráce H. P. Lovecrafta, svazek druhý. Uspořádal, úvodem a poznámkami opatřil Sunand Tryambak Joshi. Přeložili Richard Podaný a Linda Bartošková. Ilustroval Milukáš Podprocký. Odpovědná redakce Patrik Linhart a Petr Stejskal. Jako 114. svazek edice Fantastika řízené Martinem Šustem vydalo Argo. Praha 2020. 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-14 16:47:00

Michal Vrba: Při psaní neumím myslet na čtenáře

Jedním ze slibných prozaických talentů současné tuzemské literatury je Michal Vrba, kterému po poutavé novele Prak (2016) v nakladatelství Argo nedávno vyšla neméně zajímavá povídková kniha Kolem Jakuba.    Kolem Jakuba je už vaší třetí knihou, tou první se stala sbírka povídek s nezvyklým názvem Hontolini, kterou jste v roce 2014 vydal vlastním nákladem, a dokonce i sám ilustroval. Osvětlíte nám trochu její titul a obsah? Závin Hontolini je hlavní postavou absurdních povídek. Je pekařem a příležitostným agentem, který zažívá různá dobrodružství se svým přítelem, koníkem Semnounikdynevyhraješ. Při psaní Hontoliniho jsem neměl absolutně žádné hranice a královsky se bavil. Je to text experimentální, hra se slovy a významy jdoucí až k hranicím surrealismu a relativně obtížný text pro toho, kdo na hru bez hranic nepřistoupí. Však jsem tuhle knížečku nikde nešířil a vznikla jen pro radost. Celý náklad Hontoliniho jsem rozdal kamarádům, u nichž jsem měl naději na pochopení.   Vaší druhou knihou je psychologická novela Prak, která vyšla roku 2016 v nakladatelství Argo. Dočetl jsem se, že jste s rukopisem obcházel stánky nakladatelů přímo na Světě knihy? Svět knihy byl poslední pokus po tom, co jsem rozeslal rukopis snad do třiceti nakladatelství. Vrátily se mi tři pochvaly s omluvou, že knihu nevydají. Kamarád mi poradil, ať to zkusím na veletrhu. Ty pokusy předat rukopis knihkupcům vyhlížejícím kupce knih byly navýsost trapné a už jsem se chystal odejít, když mi u stánku Arga dali kontakt na redaktora Miloše Urbana a u něj Prak zarezonoval. A byla to šťastná náhoda. U jiných redaktorů, jak jsem se později dozvěděl, by třeba neprošel a dnes bych dál psal jen pro známé.   Hlavní dějovou linii Praku jste zasadil do období Protektorátu. Jak náročné byly rešerše předcházející vlastnímu psaní? A kde se vlastně vzala postava kolaboranta s německými okupanty a mstitele v jedné osobě? Období Protektorátu mne zajímalo od mládí, takže jsem měl načteno a věděl dost. Vlastně jedinou historickou informací, kterou jsem hledal, bylo to, ve který den v týdnu byl proveden útok na Heydricha (středa). Mimo historii jsem hledal ještě informace stran ústředního motivu – obešel jsem několik doktorů a navštívil diskuzní fóra střeleckých asociací, abych zjistil, zda by bylo opravdu možné užít praku jako reálné zbraně. Text Praku je ale především příběhem slabého člověka podléhajícího a zároveň vzdorujícího tlakům i sám sobě. Příběh by se lehce dal přetransponovat třeba do 50. let. Postava měla být původně mnou samotným, chtěl jsem si psaním otestovat vlastní limity, ale velmi záhy si začala žít vlastním životem, a nakonec to pro mě byl docela cizí člověk. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prak se coby váš oficiální debut dočkal řady pozitivních ohlasů. Odnesl jste si z nich něco pro práci na své další knize, právě vydané sbírce povídek Kolem Jakuba? Z ohlasů samotných jsem si odnesl snad jen fascinaci nad tím, jak čtenáři různorodě a podle svého charakterového ustrojení chápou a interpretují moje psaní. Pro někoho byl Prak historickou novelou, pro někoho čistou akcí, dalšímu byl psychologickým psaním, také milostným textem, nebo dokonce existenciálním zamyšlením. A pak snad jsem si odnesl i jisté uvolnění z pocitu, že moje texty snad doteď nechválili přátelé jen „z musu“, ale že mohou zaujmout i širší čtenářskou obec. To je pro psavce do šuplíku neznámé novum. Jinak veřejná prezentace mých textů nemá s psaním samotným, alespoň pro mne, nic společného. Psaní je mi ryze intimní věcí a při něm vyprávím příběh sám sobě a jsem „uvnitř“. Ač mi zkušenější autoři radili, ať při psaní myslím na čtenáře, neumím to už ze způsobu, jakým tvořím, totiž – dívám se uvnitř hlavy na film, který zapisuju, nemám možnost deformovat to, co vidím, ve prospěch budoucího čtenáře.   Jaká vlastně byla geneze textů shromážděných ve vaší nové knize? Třeba povídka Projdi davem je prý už staršího data?  Texty byly původně napsány naprosto samostatně a trochu bláhově jsem se domníval, že stačí nahrnout povídky na jednu hromadu a odeslat do nakladatelství. Musím přiznat, že reakce z Arga byla dost rozpačitá a vrátila mě zase na zem. Že by mohly povídky tvořit smysluplný celek provázaný místem nebo časem, to mi došlo až později a jsem za to pochopení rád, neb si díky tomu mohu za nynější podobou knihy pevně stát. Povídku Projdi davem napsanou před dvaceti lety jsem si vzal jen jako námět. Tenkrát měla necelou stranu, neboť jsem byl mladý a rychle spěchal k pointě. S tou současnou v Jakubovi má jen pramálo společného.   Pojítkem – někdy těsnějším, jindy volnějším – mezi pěticí příběhů se stává Jakubský rybník nedaleko Nymburka a v jazyce vašich postav se odrážejí i vybrané nářeční prvky... Máte k tomu regionu nějaký osobní vztah? Pocházím z Hlušic, který je od Jakuba asi patnáct kilometrů a do „Čiňouse“ (Činěvsi) kousek od Jakuba jsem jezdíval k tetě. Je to rovinatá krajina, a díky tomu zná každý místní spoustu vesnic a míst kolem, neboť tam neexistuje žádná přirozená hranice v podobě hor, nebo třeba velké vodní plochy typu přehrady. Do nedalekého Městce Králové, který se objeví v poslední povídce, jsme jezdili do tanečních a na zábavy. Z Chotěšic z povídky Na motorce zase pocházel můj dědeček a trávil jsem tam jako malý kluk prázdniny. A co se týče nářečních prvků – mám babičku, které je 86 let a která je stále velmi vitální. Její jazyk je jazykem, který kolem mě zněl v dětství a odráží se i v mluvě postav. Nebyl jsem si při psaní vědom, že bych jej speciálně a cíleně používal, jen jsem poslouchal, co jednotlivé postavy říkají, slyšel jsem jejich barvu hlasu, dikci, naléhavost a zapsal prostě to, jak mluvily. Když se v prvním hodnocení knihy objevila pochvala za použití nářečí, byl jsem upřímně překvapen, neboť mě to vůbec nenapadlo. Sám tak mluvím.   Vyjma poslední povídky jste své texty zasadil do více či méně vzdálené historie. Třicetiletá válka, květen 1945, revoluční rok 1956 v Maďarsku, konec 50. let v Československu... Své hrdiny zjevně s oblibou vystavujete dějinným zkouškám. Vystavuju v první řadě sebe, píšu s výjimkami bez plánu, začínám první větou a nevím, o čem budu psát. Stačí mi pocit, nebo slabý motiv, který by samostatně neobstál, ale i z něj pak může vyvstat něco zajímavého. Nemám určený počet postav, délku, linii příběhu, nic. Děj dopředu neznám. Velmi intenzivně psané příběhy prožívám, zapisuji film, který se mi v hlavě odehrává. Takhle mohu cestovat v čase i prostoru. A moje podvědomí to zjevně táhne do časů, kde se odehrávaly vypjaté příběhy neznámých lidí denně, a dnes jsou zaváté zapomněním. Výjimkou je druhá povídka z Jakuba odehrávající se na konci války. Ta byla zčásti inspirována událostí, která se stala dědovi mého kamaráda.   Mnozí vaši hrdinové ovšem musí čelit i obtížným testům vlastní fyzické a psychické odolnosti – na mysli mám několikadenní útěk hrdiny Praku, výpravu chlapce hledajícího pomoc v povídce Ti tři nebo náročnou jízdu protagonisty povídky Na motorce. Jejich utrpení dokážete líčit velmi sugestivně...  Každý příběh se mi odehrál v hlavě, jako bych tam byl sám. Občas je to psychicky velmi vyčerpávající. Míra vlastní evokace je maximální. Pokud jsem to v případě Praku i Jakuba alespoň zčásti dokázal přenést do slov, mělo psaní těch textů smysl. Testem psychické odolnosti je mi tak i psaní samotné. Vlastní zkušenosti z fyzických zkoušek mám třeba právě s dálkovým pochodem podobným, jaký si prožil Marek Libánský v Praku. Kdysi jsem šel z Ústí nad Labem do Hlušic v největším horku a těch klikatých 165 km po rozpáleném asfaltu jsem ušel za dva a půl dne. Mimochodem – poslední zastávkou před cílem byl Jakub, v němž jsem si chladil rozbité nohy. Zbytek cesty už spíš připomínal mystický zážitek.   Úvodní povídka Ti tři, jejíž děj se odehrává v roce 1639, poněkud narušuje homogennost celého svazku, který jinak obsahuje příběhy z 20. století. Byl to důvod, proč se podobná trojice dětských hrdinů, dokonce s totožnými jmény, znovu objevuje v závěrečné próze Řadovka, což vytváří zdání jakéhosi pomyslného narativního oblouku? Původně se příběh tří dětí odehrával v jakémsi bezčasí, děti nepotřebovaly vědět, kdo jim tak fatálně zasáhl do života. Pro celistvost knížky ale byla datace důležitá a Poděbradsko bylo právě švédským pleněním citelně zasaženo. K reáliím života ve mlýně bylo toto období nejpříhodnější. A že se vymyká z ostatních povídek zasazených do 20. století? Domnívám se, že to není na škodu, je-li předehrou ohlédnutí do starších dějin místa, kde se odehrávají další příběhy, byť jde cele o fikci. Vytvořilo to základ pro fikční dějiny krajiny kolem jednoho rybníka. Dětské postavy na začátku a konci mají svůj smysl. Narativní oblouk je tam vědomý a chtěný proto, aby povídky tvořily uzavřený celek.   Poslední zmíněná povídka skýtá dosti neradostný pohled na dnešní společnost a její mnohdy pochybné hodnoty. Nebylo by tedy třeba, abyste vy spisovatelé psali méně o našich historických traumatech a více o naší problematické současnosti? Ve svém psaní se pomalu a postupně dostávám blíže současnosti. V Jakubovi končím rokem 1996, v dalším dopsaném textu, románu Zeptej se Ďábla, se dopracuji až do roku 2008. Ale jinak se současnosti zatím trochu bráním. Nejsem si jist, zda dokážu a zda se mi vůbec chce psát o době, ve které je valná část mezilidské komunikace zploštělá interakcemi na dálku, textovými zprávami, sociálními sítěmi apod. Dle recenzí jsou autoři, třeba David Zábranský, kteří zvládají zachytit současnost skvěle. Já zřejmě potřebuji odstup. Přesto se necítím jako spisovatel historických textů, nýbrž jako cestovatel putující za silnými individuálními lidskými osudy. Nevyrovnávám se s historickými traumaty, jen skrze příběhy vyprávím o démonech, kteří jsou v nás skryti a čekají na svoji kohoutovskou „hvězdnou hodinu vrahů“ v každé době. {/mprestriction}  Michal Vrba (*1976) pochází z Hlušic, malé vesničky na východě Čech, kde strávil dětství. Po vyučení v hradeckém ČKD a nástrojařské nástavbě složil přijímací zkoušky na obor český jazyk – občanská nauka na UJEP v Ústí nad Labem, městě, které se stalo na deset let jeho domovem. Pět let učil společenské vědy na místní střední škole. Poté ho osud zavál do západního Skotska, kde se živil jako přístavní dělník a řidič náklaďáku. Nyní pracuje pro malou rodinnou tiskárnu. Se ženou Martinou a malými syny žije v Novém Bydžově. Píše od dětství, povětšinou kratší povídky. V roce 2014 vydal vlastním nákladem knihu próz Hontolini, roku 2016 nakladatelství Argo vydalo jeho novelu Prak a ve stejném nakladatelství mu nyní vyšel povídkový soubor Kolem Jakuba.

Čas načtení: 2019-09-05 06:58:27

Literární cenu Knižního klubu 2019 získala nejmladší autorka v historii

Laureátkou 24. ročníku Literární ceny Knižního klubu se stala Ema Labudová s knihou Tapetář. Její rukopis se prosadil v konkurenci 155 zaslaných prací. Odměnou vítězce je vydání knihy pod nakladatelskou značkou Knižní klub, prémie 100 tisíc korun a originální skleněná plastika ve tvaru knihy. Ema Labudová (*1999) je nejmladší vítězkou ve čtyřiadvacetileté historii Literární ceny Knižního klubu. Dvacetiletá studentka španělštiny svou novelu napsala ještě jako gymnazistka. Jde o příběh z prostředí britského rybářského městečka Whitby v yorkshirském kraji 50. let. Hlavní hrdina Irving je dvacetiletý gay, jemuž krátce po sobě zemřou rodiče. Irvingovo setkání se zbytkem rodiny na pohřbu probudí vzpomínky, které se mladý muž dlouho snažil „zatapetovat"… „Manchester padesátých a šedesátých let vskutku nebyl pro hloubavého mladíka Irvingova ražení tím nejsvobodnějším městem. Nemůže ani vyjít z bytu, aniž by ho sledovaly oči zvědavých sousedů – potenciálních udavačů, a ti depresivní výři ne a ne sletět z jeho unavených ramen… Řemeslně brilantně zvládnutá monologická próza má potenciál zabodovat na poli mladé české literatury: postupné odhalování tajemství a pohnutých událostí z vypravěčovy minulosti si nezadá s postupy klasické britské detektivkářské školy, zvláštnost ústřední postavy je zdrojem průběžných překvapení a silné a uvěřitelné emoce související s odlišnými charaktery a jejich složitými vztahy jsou dávkovány s entomologickou přesností,“ píše se v anotaci ke knize. Literární cena Knižního klubu se nezaměřuje na již publikované práce, ale vybrané původní rukopisy proměňuje v knihy. Od svého vzniku v roce 1995 cíleně podporuje domácí tvůrce. Úspěch zaznamenaly například takto podpořené romány Děvčátko, rozdělej ohníček Martina Šmause a Zvuk slunečních hodin Hany Andronikové, které získaly ocenění Magnesia Litera v kategorii Objev roku. Literární cena týdeníku Reflex Cenu týdeníku Reflex za druhý nejúspěšnější rukopis získala kniha Anny Strnadové Maxl žhář, která rovněž vyjde v Knižním klubu. Román je autorčinou šestou knihou. „Tragický příběh tesaře, smolaře a posléze psance a vězně Maxla Novotného ze Žďáru zavede čtenáře do druhé půli devatenáctého století, do nelehkých dob, kdy v českých vsích práce nebyla a zbýval jen hlad, vojna, zoufalství, zrada a zločin. Silný příběh o zpřetrhaných vazbách jedné mladé rodiny, o velkých zklamáních a trpělivém čekání doplňují obrazy z každodenního života obyčejných lidí žijících před necelými dvěma sty lety v Posázaví. Svou syrovostí a naturalistickou drsností se román vymyká požadavkům mainstreamové, hladce plynoucí četby; formou, jazykem i obsahem tak trochu připomene klasický venkovský realismus z dob Terézy Novákové. Popisované jevy, archetypy a protagonistou vyznávané hodnoty však budou blízké i dnešnímu milovníkovi (nejen) historické prózy,“ píše se v anotaci. Anna Strnadová (*1950) vystudovala Pedagogickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci, obor čeština-francouzština. Vyučovala na základních školách. Radu let působila jako ředitelka na ZŠ v Petrově nad Desnou. Debutovala roku 2014 básnickou sbírkou Opožděně, o rok později vydala sbírku povídek Prohry. Roku 2015 vyšel i její román V oknech červené muškáty, po němž následovaly prózy Emigrantka (2018) a Nebeské komando (2019).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-03 18:22:05

Mendelův rukopis se několikrát ztratil, teď ho může chránit program UNESCO

Dvanáctistránkový historický rukopis brněnského botanika Gregora Johanna Mendela, nazvaný Pokusy s rostlinnými hybridy, má šanci na zařazení do programu Paměť světa UNESCO. Jeho cílem je zachování důležitých historických dokumentů, mezi něž Mendelův rukopis nominující Národní komitét řadí. Celkově je zatím v registru zařazeno deset písemných památek z Česka, z toho z Brna dva.

Čas načtení: 2024-10-10 11:16:25

Česko nominuje do programu Paměť světa UNESCO Mendelův rukopis

Brno, 10. října 2024 - Národní komitét pro program Paměť světa UNESCO nominuje v roce 2025 pro zařazení do registru Mendelův rukopis Pokusy s rostlinnými hybridy. Komise o tom rozhodla 3. října 2024 na svém zasedání. Program Paměť světa sdružuje nejvýznamnější dokumentární dědictví lidstva. Celý článek...

Čas načtení: 2024-12-19 01:35:00

Tajemství Vatikánu: Rukopis ukazuje, že lidské bytosti mají nadpřirozené síly

Existují teorie o tom, že všechny lidské bytosti mají mimořádnou moc. Jediný problém je v tom, že si jí málokdo uvědomuje, nebo ji neumí přirozeně... Článek Tajemství Vatikánu: Rukopis ukazuje, že lidské bytosti mají nadpřirozené síly se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-04-17 06:00:56

Samsung dodá displeje: ohebný iPhone ponese rukopis největšího konkurenta

Apple si údajně vybral exkluzivního dodavatele ohebných OLED panelů pro své skládačky Poměrně nepřekvapivě jim má být jihokorejský gigant Samsung K představení by mělo dojít už v příštím roce Ohebný iPhone je ve světě technologií poměrně velké téma – většina velkých mobilních firem už svou vlastní vizi ohebného smartphonu představila, přičemž všichni čekají na to, s čím se vytasí gigant z Cupertina. Ten s vlastní skládačkou už delší dobu váhá a příliš se do mladého, ale poměrně lukrativního segmentu nežene. V poslední době nicméně sílí spekulace, že se v kalifornské centrále skutečně na ohebných zařízeních pracuje, přičemž nyní internetem koluje další zajímavá, byť nepříliš překvapivá informace. Přečtěte si celý článek Samsung dodá displeje: ohebný iPhone ponese rukopis největšího konkurenta

Čas načtení: 2025-05-28 07:00:01

Bílá paní Perchta. Příběh první české spisovatelky, která podle legendy byla obětí domácího násilí

Když v 17. století český historik Bohuslav Balbín objevil rukopis Perchty z Rožmberka, byl nevýslovně dojat. Vybájil si pak existenci Bílé paní, která údajně strašila po staletí na zámku v Českém Krumlově.  Týraná aristokratka Perchta pocházela ze šesti sourozenců. Jelikož se její otec Oldřich II. z Rožmberka finančně zruinoval v husitských válkách, dlužil své dceři věno. Hanuš z Lichtenštejna – Perchtin manžel – byl hamižný hrubián a ženu bez věna jenom trpěl. Byl to od přírody zlý chlap a ohavný pavouk, který ji dlouhá léta týral. Musela dělat hrubou práci, a aby měla na živobytí, zadlužovala se a prodávala šperky. Ještě ke všemu se na stranu svého syna přidala její zlá tchyně. Středověký podvodník Oldřich II. k mnoha výsadám i k majetku přišel díky falešným dokumentům Číst více Perchta neměla lehký život. „Milý bratře, ještěť tebe prosím, rozpomeň se pro buoh nad mnú a pošli mi ty peníze, at své dluhy zpravím. (…) A já jsem napsána i v krčmě i v masných krámiech jako jiná chodákyně a již mi za to hanba, komuž jsem dlužna…,“ svěřovala se Perchta bratru Jindřichovi. Pod hrozbou skandálu jí sice otec čas od času poslal menší finanční obnos, ale zvěst o jejím nešťastném manželství se bohužel rozšířila po celé zemi. Týrání žen tehdy bylo běžné, ale když se to stalo ve vyšších kruzích, začali se nad tím lidé pozastavovat. Dopisy utrpení a bolesti K řešení manželských nesvárů mezi Hanušem a Perchtou nepomohlo ani narození syna a dcery. Obě děti bohužel zemřely velmi záhy. Snad za to mohla bída jejich matky. Perchtin příběh je svědectvím ženy, jejímž úkolem ve středověku bylo rodit děti a nejlépe muže – dědice. O svém utrpení a žalu se vypsala v dopisech, které diktovala svému písaři. Rukopis svědčí o jejím literárním talentu, pestré slovní zásobě a intelektu.  Slepota přetvořila Žižku v démona. Báli se ho i vlastní vojáci Číst více Dobrodějka  Když tyran Hanuš zemřel, vrátila se na panství svého otce, kde ji měli všichni moc rádi pro její dobrotu, podporu a dobré skutky. Zvláště poddaní ji milovali, neboť jim prokazovala mnohá dobrodiní. Měla ve tváři vepsané prožité utrpení, předčasně uvadla a byla vážné povahy. Když ale v roce 1476 zemřela, byla to pro všechny velká rána. Podle legendy se od té doby na českokrumlovském zámku sem tam zjevovala Bílá paní a střežila nejen hrad, ale i svůj rod. Traduje se, že její přízrak jednou choval malého Petra Voka, když se rozplakal. Chůva nic o Bílé paní nevěděla a rozzlobila se na ni: „Co si to dovolujete, bráti do rukou malého Petříčka?“ A přízrak odpověděl: „Právem o toto dítě pečuji, neboť je mého rodu. Jak se opovažuješ mně cos vyčítati? Ode dneška mějte si sami dítě na starosti!“ Od té doby se již neobjevila. Byla to právě citlivá duše paní Perchty, která dokázala vnímat a artikulovat své útrapy, jež se staly základem pro mytologickou postavu Bílé paní. V Perchtě je vidět nejen symbol utrpení, ale i potenciál pro umělecké vyjádření, které překonalo bariéry času a nadále inspiruje k zamyšlení nad mocí slova a jeho schopností zanechat nesmazatelnou stopu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Záletník František Lotrinský. Marie Terezie na něj ošklivě žárlila a nenechala to jen tak.

Čas načtení: 2025-08-19 05:00:00

Nejšílenější záhady světa: Nahaté ženy i neexistující rostliny. Nejpodivnější knihu lidstva rozluštila česká amatérka?

Neznámé písmo, neznámý jazyk, neidentifikovatelné rostliny a miniatury nahých žen. To všechno obsahuje záhadná kniha z počátku 15. století známá jako Voynichův rukopis. Celá jeho existence je opředena mnoha otázkami o jeho původu i obsahu. Snahy o překlad mezi odborníky zatím zůstávají bez úspěchu. Co se ale nepodařilo vědcům, prý zvládla amatérská luštitelka z Čech!

Čas načtení: 2025-09-10 01:00:00

Brown, Dan - Tajemství všech tajemství

Nejpopulárnější autor současnosti se vrací na scénu a nabízí své doposud nejúchvatnější dílo – akční, spletitý a myšlenkově provokativní příběh, který čtenáře pobaví tak, jak to dokáže jen Dan Brown. Robert Langdon, uznávaný profesor symbologie, přijíždí do Prahy a vydává se na přednášku Katherine Solomonové – přední badatelky v oblasti noetiky, s níž nedávno navázal romantický vztah. Katherine chystá k vydání kontroverzní knihu, jež přináší alarmující odhalení o podstatě lidského vědomí a má potenciál vyvrátit leccos, čemu lidstvo pevně věří po staletí. Poklidný průběh jejich pražského pobytu však náhle naruší brutální vražda a zavládne naprostý chaos: Katherine záhadně zmizí i se svým rukopisem a Langdon se stane objektem zájmu mocné organizace i terčem záhadného útočníka, jenž jako by se vynořil z dávných pražských legend. A zatímco se děj přelévá i do Londýna a New Yorku, Langdon zoufale hledá Katherine… a také odpovědi. Během zběsilé honičky přízračným světem futuristické vědy i prastaré mytologie objevuje šokující pravdu o tajném projektu, která navždy promění naše vnímání lidské mysli. Nejpopulárnější autor současnosti se vrací na scénu a nabízí akční, spletitý a myšlenkově provokativní příběh, který se odehrává v Praze. Autor slávneho Da Vinciho kódu sa vracia na scénu so šokujúcim románom odohrávajúcim sa v legendami opradenej Prahe. Uznávaný odborník na symboliku Robert Langdon vycestuje do Prahy, aby sa zúčastnil na dôležitej prednáške Katherine Solomonovej – poprednej noetičky, s ktorou má romantický pomer. Katherine len nedávno dokončila rukopis knihy so zarážajúcim záverom, ktorý spochybňuje naše hlboko zakorenené predstavy o ľudskom vedomí. Idylický pobyt v Prahe naruší brutálna vražda známej českej neurovedkyne a vzápätí sa rozpúta hotové peklo. Katherine zmizne a s ňou aj celý rukopis. Niekomu veľmi záleží na tom, aby kniha nikdy nevyšla. V tajomných uličkách Prahy sleduje Langdon dôležitú stopu, ktorá ho privedie nielen k organizácii so špičkovým technickým zázemím, ale aj k oživenému prízraku z prastarých českých legiend. V spleti symbolov a tajuplných odkazov nachádza cestu k šokujúcemu odhaleniu utajovaného projektu, ktorý raz a navždy zmení spôsob, akým nazeráme na ľudské vedomie. Datum vydání: 09.09.2025

Čas načtení: 2025-09-30 09:11:00

Nově objevený rukopis Švejka mění pohled na Haškovu smrt. Nahlédněte do něj

Sto dva let ležel rukopis slavného románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka nepovšimnut. Nejdříve v pozůstalosti jeho nakladatele, poté v depozitáři Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Teď jeho objev přepisuje historii nejpřekládanějšího českého románu. Muzeum literatury jedinečný rukopis na tři dny vystaví ve své budově v pražské Bubenči.

Čas načtení: 2025-09-30 09:22:28

Nově objevený rukopis Švejka mění pohled na Haškovu smrt. Nahlédněte do něj

Sto dva let ležel rukopis slavného románu Jaroslava Haška Osudy dobrého vojáka Švejka nepovšimnut. Nejdříve v pozůstalosti jeho nakladatele, poté v depozitáři Literárního archivu Památníku národního písemnictví. Teď jeho objev přepisuje historii nejpřekládanějšího českého románu. Muzeum literatury jedinečný rukopis na tři dny vystaví ve své budově v pražské Bubenči.

Čas načtení: 2026-02-11 06:02:00

Studie naznačuje, že Voynichův rukopis nemusí skrývat neznámý jazyk, ale důmyslnou šifru

Voynichův rukopis je považován za jednu z nejzáhadnějších knih světa. Bohatě ilustrovaný kodex z počátku 15. století je napsaný neznámým písmem, které se dosud nepodařilo rozluštit. Což vedlo ke vzniku řady teorií, včetně spekulací, že jde o rafinovaný podvod. Nová studie nyní přináší střízlivější vysvětlení: rukopis by mohl být výsledkem promyšlené šifrovací metody.

Čas načtení: 2026-06-10 11:00:00

Rukopis královédvorský: Falzifikát, který déle než 200 let cloumá českou historií i historiky

Pravděpodobně ani Václav Hanka (10. června 1791 - 12. ledna 1861) , mladý právník bez trvalého místa, netušil, že se 16. září 1817 díky svému údajnému nálezu stane nejúspěšnějším falzifikátorem dějin zemí Koruny české. Ten den měl údajně při návštěvě Dvora Králové totiž Hanka – za svědectví kaplana Pankráce Borče – nalézt ve věži kostela sv. Jana Křtitele rukopisy básní či písní dokazující českou slovesnou vyspělost v době 13.–14. století. Podle místa nálezu byly texty později nazvány Rukopis královédvorský.