Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-01 06:00:01

Nejvlivnější čeští politici: V Bruselu nejlépe tahají za zákulisní nitky

„Mít vliv hraje roli například při vyjednáváních o návrzích či při výběru zpráv, za které pak zodpovídáte jako zpravodaj. Vliv je samozřejmě důležitý v kuloárech, kde se odehrává část politiky. Víte, za kým máte jít a s kým se spojit, aby prošel váš pozměňovací návrh či rezoluce. Bez vlivu se to dělá velmi špatně,“ vysvětloval pro Čtidoma.cz Tomáš Zdechovský.  Nevlivnější Češi v EP: 6. D. Charanzová (Renew) 22. T. Zdechovský (ELS) 43. M. Kolaja (Piráti/Greens) 80. M. Dlabajová (Renew)) 97. A. Vondra (ECR) Server eumatrix.eu jako tradičně zveřejnil žebříček nejmocnějších europoslanců současnosti. Mezi nejlepší stovkou je pět Čechů. Stojí za připomenutí, že v Evropském parlamentu (EP) zasedá 705 mužů a žen ze sedmadvaceti členských států. Musíte znát správné lidi Ale samozřejmě ne každý se dostane nahoru, jména mnoha europoslanců jsou velmi brzy zapomenuta. „Musíte to odmakat ve výborech, ve kterých působíte, pak za svou práci získáte v rámci výboru prestižnější funkci. Byl jsem místopředsedou kontrolního rozpočtového výboru a místopředsedou výboru pro zaměstnanost a sociální věci. Tímto získáváte vliv. Na základě vaší práce se dostáváte do médií, vystupujete na konferencích a debatách,“ vypočítal místopředseda KDU-ČSL. Zemědělcům jde třetina evropských dotací, přesto si stěžují. Právem, nebo chtějí ždímat další peníze? Číst více Je nutné znát další europoslance, kteří „hýbou dějinami“, šéfy a jejich šéfy. Zkrátka vědět, za kým jít, když je třeba. „Přátelím se s předsedkyní Evropského parlamentu Robertou Metsola, jako členi mladých europoslanců za Evropskou lidovou stranu máme pravidelné večeře s šéfkou Evropské komise Ursulou von der Leyen. Přímá výměna názorů s těmito nejvlivnějšími lidmi vám dává obrovskou výhodu. Spousta lidí se s vámi chce sejít, probírat jejich problémy, chce pomoci, protože vás vnímá jako člověka, který je vidět a může leccos změnit. Spoustě lidem jsem takto pomohl. Dokázal jsem je propojit díky svým kontaktům se správnými lidmi a pomoci tak vyřešit jejich problém, ať se týkal osobní, či pracovní roviny.“   Sídlo Evropského parlamentu je ve Štrasburku. Parlamentní výbory však většinou zasedají v Bruselu a sekretariát této instituce sídlí v Lucemburku. Roky jednání o jediné legislativě Vliv vnímá jako zásadní také Marcel Kolaja, třetí nejvlivnější Čech v Bruselu. „Znamená to umět prosadit svůj program, tedy to, co jsem slíbil voličům. Aby totiž europoslanec cokoliv změnil, musí mít politický vliv. Jinak neprosadí nic,“ řekl pro Čtidoma.cz. S Tomášem Zdechovským se shoduje v tom, že je nutná tvrdá práce, jinak je europoslanec „neviditelný“, a tím pádem neodvádí dobrou práci. Marcel Kolaja nechal Čtidoma.cz nahlédnout do zákulisí. „Samotné hlasování na plénu Evropského parlamentu tvoří jen malou část práce europoslance. U každé legislativy tomu předchází mnoho hodin jednání s partnery z vlastní politické skupiny i odjinud. Tato jednání se i o jedné legislativě mohou vést několik let. A jsou to právě tato jednání, při kterých lze nejlépe poznat, kdo je dobrý politik, kdo umí konstruktivně jednat a kdo skutečně rozumí své oblasti a kdo ne.“ Někteří europoslanci se „probudí“ půl roku před volbami Do voleb do Evropského parlamentu zbývá už jen 99 dní. Voliči rozhodnou, zda pošlou na evropskou scénu zkušené matadory, nebo nováčky. „Podle průzkumů chtějí čeští občani v Bruselu zkušené politiky, kteří se nebojí tvrdě vystupovat a hájit jejich zájmy. Když se člověk dostane poprvé do Evropského parlamentu, tak se první rok rozkoukává a získává kontakty, snaží se pochopit chod a svou práci ve výborech,“ nechal Čtidoma.cz nahlédnout pod pokličku Tomáš Zdechovský. Tragédie Jana Třísky: Záhadnou smrtí si splnil sen, dodnes se ale spekuluje o sebevraždě Číst více Jedním dechem však dodává, že i „nová tvář“ má samozřejmě šanci se prosadit, i když je to těžké. „Pokud tvrdě dřete a snažíte se, můžete se rychle posunout. Spousta europoslanců si ale myslí, že zvolením to končí, že jsou z dohledu voličů a občanů. Když se podíváte na oficiální statistiky v počtu zpráv, návrhů na rezoluce či otázek na Evropskou komisi, zjistíte, že někteří politici v těch statistikách nic nemají. Pak se začnou snažit půl roku před volbami a slibují hory doly. Já komunikuji poctivě už deset let, byla to jedna z priorit, které jsem si nastavil zvolením do EP. A v tom hodlám pokračovat,“ dodal Tomáš Zdechovský. Pro úplnost je třeba dodat, že jsme oslovili tři nejvlivnější Čechy v Evropském parlamentu. Dita Charanzová na naše dotazy nereagovala. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Korupce a úplatky: Ovlivňování hlasování poslanců existuje, připustil český europoslanec.

Čas načtení: 2026-04-02 13:17:11

Od newyorské avantgardy přes baskické kompozice až po skotský hip hop: Dny evropského filmu nabízejí pestrou hudební mapu

Letošní 33. ročník Dnů evropského filmu (DEF) ukazuje, že hudba ve filmu může být nejen doprovodem, ale i klíčovým vypravěčem. Festivalová sekce Film a hudba propojuje dokumentární pohled na hudební scény a osobnosti s filmy, v nichž hudba hraje zásadní roli při utváření atmosféry i samotného vyprávění. Festival od 9. dubna zve například na dokument věnovaný Williamu S. Burroughsovi, který doprovázejí archivní záznamy koncertů Patti Smith nebo Franka Zappy, na film připomínající mystifikaci skotského rapového dua Silibil N‘ Brains či […] Zobrazit celý článek Od newyorské avantgardy přes baskické kompozice až po skotský hip hop: Dny evropského filmu nabízejí pestrou hudební mapu

Čas načtení: 2022-05-17 12:19:30

Výstava Nový světový pořádek přináší nepříliš známý pohled na Reinharda Heydricha

Multimediální expozice Nový světový pořádek zahrnující až čtyřicet pět minut audiovizuálních projekcí, fotografie, objekty a instalace veřejnosti přibližuje záměry Heydrichem angažovaných odborníků – rasových poradců, kteří pracovali na definici parametrů ideálního prototypu člověka a měli vytvořit koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. Autoři výstavy přibližují veřejnosti skoro dokumentaristicky skutečnosti ohledně Heydrichova působení v Praze, kam pozval za účelem výzkumu rasové kvality a plánování nové kolonizace východu řadu pseudovědeckých specialistů vzděláním často na úrovni profesorských hodností. Výstava není zaměřena na události kolem samotného atentátu na zastupujícího říšského protektora, ale na opomíjenou děsivou technokratickou vizi spojenou s novým uspořádáním evropského jihovýchodu. Expozice začíná audiovizuálním mementem vtahujícím návštěvníka do děje. Tři projekce zobrazují Heydrichovu účast při okupaci Československa, jeho protektorský nástup do Prahy a následně i tryznu za jeho úmrtí včetně odjezdu jeho těla v rakvi. Atmosféru dotváří symfonická hudba z Wagnerovy opery Soumrak bohů. Následující prostory jsou koncipovány jako pomyslný labyrint schémat fungování říšské vlády včetně jejího ideologického proplétání se s rasovými programy a formulacemi rasových specialistů, které pronikaly do zákonů třetí říše. Heydrichovy projevy ve stylu silové velmocenské politiky kombinované s nemilosrdným rasovým poselstvím ukazují, jaký obrovský vliv zastupující říšský protektor spolu se svými poradci měl. Nástupem k moci se Heydrich, do té doby hlava policejní moci, stal také vrcholným politikem. Samostatná sekce výstavy je věnována základům oboru eugeniky, původně sociálně-filozofického směru v dobrém smyslu zaměřeného na zlepšení genetického fondu člověka. Ten Němci ve třicátých letech minulého století postupně proměnil v ideologické postuláty nacistického režimu. Ukázky dobových učebnic představují, jak dokonale byly myšlenky eugeniky nacisty zneužity a jak v praxi fungovala rasová hygiena. Návštěvníci se zde seznámí i s antropometrickými měřeními, jež měla analyzovat rasovou kvalitu místní populace na území protektorátu i na východních okupovaných územích. Výsledky měření se pak staly součástí rasové statistiky, podle níž byla hodnocena „využitelnost“ konkrétní okupované oblasti. Jedním z leitmotivů expozice jsou životopisy rasových profesorů, kteří řídili pražské vědecké ústavy. Heydrich usiloval o jejich propojení do multidisciplinárních týmů, které plánovaly nové využití území připojených k centrální říši a kolonií Eurasie. Rasoví odborníci z akademického prostředí tak pokrývali obory medicíny, rasové biologie, historie, rasových práv, rasové statistiky, národohospodářství, antropologie, slovanských studií a v té době velmi populární rasové hygieny. Praha se tak zásluhou Reinharda Heydricha stala centrem pro koncepci nového uspořádání evropského jihovýchodu podle rasových principů. V plánech, s nimiž tito „Heydrichovi profesoři“ pracovali, se počítalo s likvidací třiceti až čtyřiceti milionů obyvatel Čech, Polska, Běloruska, Ukrajiny a Ruska až po Ural. Mezi těmito osobnostmi „nového světového pořádku“ nechybí ani Hitlerův dvorní architekt Albert Speer, který osnoval velkolepé urbanistické plány pro celé nacistické Německo včetně okupovaných území. Jeho ambiciózním plánům na přestavbu Prahy je věnována samostatná projekce. „Skutečnými architekty lepšího světa podle nacistické ideologie nebyli masoví vrazi se zbraní v ruce, ale vzdělanci s vysokými akademickými tituly, profesoři působící v Praze na válečné Německé Karlově univerzitě. Útok na Reinharda Heydricha, jenž německá propaganda nazvala atentátem, nebyl jen likvidací významného velitele SS a policejních složek třetí říše. V pražském kontextu byl odstraněním hlavy systému, který měl světu dát novou vizi totálního vítězství vyšší rasy nad méněcennými – jednotlivci, národy, zeměmi,“ říká kurátor a autor scénáře výstavy Pavel Štingl z Památníku ticha. Expozice veřejnosti zcela nově představuje zastupujícího říšského protektora také coby workoholika. Odborný poradce výstavy historik Michal Šimůnek sestavil exkluzivně pro výstavní účely Heydrichův „diář“ detailně popisující jeho pražské angažmá, jejž kurátoři výstavy přetvořili do základní časové osy celé instalace. Důležitou roli v expozici hraje také samotný jazyk nacistické propagandy. Část výstavy věnovaná holokaustu je prezentována jako jedna z logistických fází nového uspořádání světa, která je vlastně „jen“ prologem k dalším plánovaným populačním reorganizacím. Časová osa Heydrichova diáře končí vyhlazením Lidic. To je v expozici představeno nejen jako pomsta za likvidaci jednoho z nacistických zločinců, ale především jako ukázka názorného přístupu k proměně rozsáhlých území jihovýchodu. „Když jsme výstavu připravovali, ani jsme netušili, jak dramaticky se podobenství největší světové války zaktualizují. Vladimir Vladimirovič Putin ve svých proslovech o nutnosti zavedení pořádku logistickou ,vojenskou operací‘ nezřídka hovoří o novém uspořádání evropského jihovýchodu. Opět se vrací zvrácené teorie a mediální přestřelky o národech různých kategorií, které mají či nemají právo na vlastní hranice a existenci,“ uzavírá Štingl. Místo konání výstavy v prostorách Univerzity Karlovy v Praze v Křížové chodbě Karolina organizátoři nezvolili náhodně. Centrum pro hodnocení rasové kvality sídlilo převážně v pražských budovách zavřené české Univerzity Karlovy zabrané nacisty pro válečnou Německou Karlovu univerzitu a její vědecké ústavy. Součástí výstavy Nový světový pořádek bude i doprovodný program Vysílání stanice Bubny v podobě tří moderovaných diskusí (19. a 26. května, 2. června) na téma starých a nových válek, války na Ukrajině a dosavadního světového řádu a dezinformační propagandy. K diskusi v prostorách pražského Nádraží Bubny, odkud odjelo z Prahy v židovských transportech na padesát tisíc občanů, se sejdou například novináři Jakub Szántó, historik Petr Koura, diplomaté Petr Kolář či Tomáš Pojar, ale také režisér a producent Václav Marhoul a další osobnosti veřejného a společenského života. Výstava je otevřena do 12. července denně od 10 do 18 hodin, vstup je zdarma.

Čas načtení: 2020-09-20 10:02:21

Různé tváře Pavla Zemana

Mediální zprávy o činech nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana nejsou příliš časté. Zřejmě o pozornost médií příliš nestojí. Jeho přímí podřízení Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan jej zastiňují. Opakovaně jsem se o něm v článcích zmiňoval jako o „brněnské sfinze“. Náhodný souběh dvou zpráv o něm v jednom dnu je výjimka, která přitahuje pozornost. Jedna se týká neúspěchu dovolání v neprospěch bývalého náměstka Vrchního státního zastupitelství v Praze Libora Grygárka. Další nás seznamuje s údajným zájmem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva. Není sice úředně potvrzená, ale z profylaktických důvodů zasluhuje pozornost. Přičtěme k tomu skutečnost, že po zprošťujícím rozsudku ve věci bývalého předsedy vlády Petra Nečase & spol. se ozvaly hlasy, označující útok policie a olomouckých státních zástupců na Úřad vlády v noci ze 13. na 14. června 2013 za puč a dožadující se jeho vyšetření a potrestání pachatelů. S těmito hlasy se ztotožňuji. I zde zní jméno Pavla Zemana, neboť olomoučtí státní zástupci by se bez jeho pokynu nebo aspoň souhlasu nemohli vydat do Prahy. Nápady Járy Cimrmana Zájem Pavla Zemana o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva lze vyložit jako pokus o ústup do předem připraveného únikového postavení přiměřeně vysoké úrovně. Obě jeho předchůdkyně odešly po odvolání do advokacie. Následování jejich příkladu jej zjevně neláká. Je ve funkci od 1. ledna 2011 a jeho odchod se neodvratně blíží. Elán, s kterým nastoupil do úřadu, dávno vyprchal. Může to být projev frustrace z vědomí, že se nechal zatáhnout do svržení vlády, která jej s nepřímým souhlasem „kmotra“ Romana Jurečka jmenovala. Smělé záměry na zásadní reorganizaci a změnu stylu činnosti soustavy státního zastupitelství upadly v zapomenutí. Již dávno pan nejvyšší státní zástupce nic nového nepřináší, udržuje svůj úřad v setrvačném chodu a pouze přežívá. Osobně mi to je líto, protože jeho nástup do úřadu přinesl naději na podstatné zlepšení činnosti státního zastupitelství. Zúčastnil jsem se řady akcí na podporu jeho záměrů. Ale na skutečnosti nelze nic změnit, je taková, jaká je. Pavel Zeman narazil se svými záměry na nepřekonatelný odpor konzervativního prostředí jak uvnitř státního zastupitelství, tak zejména v určující politické sféře. První skutečně účinnou smrtelnou ránu jeho záměrům zasadila Marie Benešová jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stažením návrhu nového zákona o státním zastupitelství, odeslaného do Poslanecké sněmovny ministrem Pavlem Blažkem. Dorazil to ministr Robert Pelikán ideologicky ovlivněným návrhem na zřízení bezdohledového speciálního „protikorupčního“ státního zastupitelství a na vytlačení nejvyššího státního zastupitelství do postavení pouhého metodického orgánu a následně opětovně stažením ze Sněmovny. Není naděje, že by se v dohledné době změnily politické poměry tak, aby zásadní reforma státního zastupitelství ve směru původních Zemanových představ získala podporu politických pseudoelit. Ani dílčí novelu Marie Benešové nikdo nevítá s nadšením, bez ohledu na její nespornou potřebnost. Není divu: její přijetí by samočinně ukončilo poklidný život dlouhodobých držitelů funkcí vedoucích státních zástupců, kteří jsou zatím prakticky neodvolatelní. Zemanův zájem o postavení soudce Evropského soudu pro lidská práva patrně vyvolá rozruch mezi soudci, neboť častým námětem jejich neoficiálních debat je propustnost právnických profesí, tedy otázka, zde je vhodné převést státního zástupce do postavení soudce nebo opačně. Hodně soudců si myslí, že to vhodné není, protože ze státního zástupce prý nikdy slušný soudce nebude, neboť způsoby myšlení příslušníků obou kast se zásadně liší. V případě Evropského soudu pro lidská práva má ovšem výběr soudce speciální povahu. Tento soud vnímají nespravedlivě stíhaní jako místo poslední záchrany proti porušování jejich lidských práv. Představa, že strážcem lidských práv bude bývalý představitel mocného represivního úřadu, který si kvůli lidským právům vrásky nedělal, překonává svou fantastičností nápady Járy Cimrmana. Ale takové úvahy určitě neovlivní mínění výběrové komise. Ostatně odmítavý postoj k propustnosti právnických profesí není v Evropě běžný. Znepokojivé neúspěchy Výběrová komise by měla mimo jiné zkoumat odbornost a nestrannost uchazečů, projevenou v jejich osobních aktivních výkonech. V případě Pavla Zemana toho mnoho ke zkoumání nebude. Jistě jsou znepokojivé jeho neúspěchy jako předkladatele dovolání v neprospěch zproštěných odsouzených. Nemám možnost zkoumat jeho počínání v plném rozsahu, ale zaujala mě jména odsouzených, o nichž vím, že se pokusil jim škodit: bývalý ministr dopravy a předseda strany Věci veřejné Vít Bárta, soudkyně Lenka Zhoufová, bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková, bývalý náměstek Vrchního státního zastupitelství v Praze Libor Grygárek – s výjimkou soudkyně Zhoufové lidé, kteří se těší nevoli držitelů moci. V případě Aleny Vitáskové šel Pavel Zeman v úsilí o zrušení zprošťujícího rozsudku tak daleko, že převzal z obžaloby a prvostupňového rozsudku lživé nařčení z jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků. Podání dovolání lze v těchto případech posoudit jako projev podjatosti vůči problematickým osobám a současně jako odborné selhání. Nepříliš úspěšný byl Pavel Zeman také jako předkladatel správních žalob ve veřejném zájmu proti neoprávněnému vystavení licencí na provozování fotovoltaických elektráren. Ze 122 spisů, postoupených na Nejvyšší státní zastupitelství k přezkumu Energetickým regulačním úřadem bylo vybráno 22 případů k podání žaloby, ale úspěšná byla jen přibližně polovina z nich. Výběrová komise určitě nebude zkoumat podíl odpovědnosti Pavla Zemana na zneužití orgánů činných v trestním řízení k provedení „realizace“ v noci ze 13. na 14. června 2013, která svými následky vedla ke svržení vlády Petra Nečase a k vyvolání zásadních vnitropolitických změn. Je jasné, že svěření akce do rukou místně nepříslušných olomouckých žalobců nebylo možné bez jeho vědomí a souhlasu, ne-li bez jeho iniciativy. Taktéž je jasné, že poměry v kabinetě předsedy vlády byly jistě nedůstojné, vyžadovaly nápravu, ale tu bylo možné zjednat jinak a vláda nefungovala tak špatně, že bylo nutné svrhnout ji mimoparlamentní cestou. Pokud se ozývají hlasy, požadující vyšetření událostí a potrestání viníků, jsou sice oprávněné, ale nemají nárok na úspěch. Současní držitelé moci sice puč nevyvolali, ale jsou spokojení, že jim jeho následky spadly do klína, takže na objasnění pozadí akce a vyvození odpovědnosti pachatelů nemohou mít zájem. Je ostatně možné, že aspoň někteří vědí, kdo a proč akci objednal, a právě proto mlčí. Čili účast na puči nepůjde Pavlu Zemanovi k tíži. Podstatné by mělo být zkoumání vztahu uchazeče k ochraně lidských práv občanů v trestním řízení při praktickém výkonu jeho funkce. Předpokládám, že komise se buď nebude vůbec touto stránkou osobnosti Pavla Zemana zabývat, nebo k němu nebude mít výhrady, protože o jeho počínání v této oblasti nic neví, a navíc ji s uchazečem spojuje profesní solidarita a necitelnost k lidským právům. V tomto ohledu je můj pohled justičního kverulanta (občanského aktivisty) zásadně odlišný. Obracet se na nejvyššího státního zástupce s námitkami proti neetickému jednání státních zástupců či dokonce s trestním oznámením je zcela zbytečné. Věc předá podřízeným, kteří zcela samozřejmě závadové chování vysvětlí jako bezvadné a stížnost vyhodnotí jako bezpředmětnou. Pomáhají si všelijak, třeba i nepravdivým tvrzením. Pokud si vynutíte přezkoumání jejich rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem, k ničemu to nevede, protože v každém případě správnost napadeného rozhodnutí potvrdí. Vysvětlení je jednoduché: nejvyšší státní zástupce jako každý jiný vedoucí pracovník v resortu je posedlý představou, že soudci a státní zástupci zásadně v ničem nechybují, a i kdyby pochybili, cítí povinnost své podřízené chránit před útoky občanské chátry. Nebudu se pouštět do konkretizace, protože bych na ni spotřeboval několik stran. Stát by neměl připustit, aby Zeman skončil v advokacii Tvrzení o selhávání nejvyššího státního zástupce v ochraně lidských práv účastníků trestního řízení soudci, státní zástupci, úředníci ministerstva odmítnou s tím, že kverulant není odborník, věcem nerozumí a jeho námitky proti poškozování práv účastníků řízení jsou liché. Obrana proti jejich tvrzením není možná, protože není kam se obrátit. Netroufám si odhadnout, jaký vliv na rozhodování výběrové komise bude mít zvláštní postavení Pavla Zemana v kauze Čapí hnízdo. Při přezkumu rozhodnutí státního zástupce Jaroslava Šarocha o zastavení trestního stíhání potvrdil jeho platnost ve vztahu k členům Babišovy rodiny, bez ohledu na to, že byli statutárními zástupci společnosti Farma Čapí hnízdo, jež údajně podvodně vylákala dotaci, a měli by nést odpovědnost. Zato umožnil pokračování trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Ovšem samo strpění nekonečného protahování vyšetřování, a tedy destabilizace vnitropolitické scény by mohlo být důvodem k odvolání z funkce. Předseda vlády nemá se společností Farma Čapí hnízdo z právního hlediska nic společného a neměl v ní rozhodovací právo. V každém případě jeho současné postavení v trestním řízení je zdánlivě nejisté a časem se může opakovat situace, v které bude Pavel Zeman rozhodovat o ukončení nebo pokračování trestního stíhání Andreje Babiše. Není proto radno jej rozhněvat. Je možné, že to má vliv na projednávání novely zákona o státním zastupitelství. Mezi Marií Benešovou jako gestorkou dlouho očekávané novely zákona o státním zastupitelství a vedením státního zastupitelství trvá spor o složení výběrových komisí, jež budou vybírat vedoucí státní zástupce. Státní zástupci by chtěli vytlačit Ministerstvo spravedlnosti z vlivu a Marie Benešová si v dané situaci nedovolí poslat novelu do Sněmovny, aby nepohněvala Pavla Zemana a Andreje Babiše současně. O potřebě legislativní úpravy poměrů státního zastupitelství se ví nejpozději od roku 2010. Pavel Zeman s komplexní novelizací zákona o státním zastupitelství neuspěl. Marie Benešová se pustila do díla „salámovou“ metodou. Její případný úspěch by měl zásadní význam. Mimo jiné by ve vymezeném čase skončilo funkční období všech vedoucích státních zástupců včetně Pavla Zemana. Řadu „starých ještěrů“ (terminus technicus Marie Benešové) by vystřídala nová krev a úřad by se asi začal chovat poněkud jinak než dosud. Průtahy v přípravě novely jsou proto jednoznačně škodlivé. Díky tomu, že národ je otupený strachem z covidu19, není třeba se obávat, že by kvůli schválení nebo odmítnutí Zemanovy kandidatury vypukly pouliční nepokoje. Výběrová komise bude tedy naslouchat pouze našeptávání „vedoucí strany“. Pavel Zeman se nemusí obávat odmítnutí.    Přes výše uvedené výhrady je na místě vzít na vědomí, že Pavel Zeman rozhodně není člověk na zahození. Bude-li jednou odcházet z funkce, a nebude-li v té době v konfliktním poměru k vládě jako kdysi obě jeho předchůdkyně, stát by neměl připustit, aby skončil v advokacii. Sice by se mu jako vyhledávanému obhájci vedlo skvěle a získal by svobodu, kterou jako služebník státu nemá, ale jeho odborných znalostí, zkušeností a manažerské dovednosti by měl stát využít pro sebe. Je ale sporné, zda přemístění na Evropský soud pro lidská práva by bylo optimálním řešením. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-15 17:58:15

André Glucksman: Temná vize evropské budoucnosti

V roce 2012 otiskly Literární noviny rozhovor s francouzským filozofem a politologem André Glucksmanem o Evropě a Evropské unii. Glucksman před pěti lety zemřel, ale jeho myšlenky jsou pozoruhodně aktuální i dnes. Text zveřejňujeme v rámci cyklu Z archivu Literárních novin.   Pane Glucksmanne, máte ve světle intelektuální a existenciální zkušenosti, kterou jste ve 20. století jako antitotalitní myslitel získal, obavy o budoucnost Evropy? Nikdy jsem nevěřil, že s koncem fašismu a komunismu byla odvrácena veškerá nebezpečí. Dějiny se nezastavují na místě. Evropa nevystoupila z dějin ve chvíli, kdy zmizela železná opona, i když občas očividně chtěla, aby se tak stalo. Demokracie mají tendenci tragické rozměry historie přehlížet nebo na ně zapomínat. V tomto smyslu bych řekl: Ano, současný vývoj je extrémně znepokojivý.   Už od svých počátků před 60 lety evropské společenství takřka neustále klopýtá z jedné krize do druhé. Určité prohry a komplikace jako by patřily k jejímu normálnímu chodu. Éru moderní Evropy charakterizuje jakýsi neustálý náznak krize. Lze z toho vyvodit obecný závěr, že Evropa není státem nebo společenstvím v národním smyslu, které organicky roste pospolu. A nelze ji srovnat ani s městskými státy starého Řecka, které navzdory odlišnostem a rivalitám utvářely jednotný kulturní celek.   Evropské země pojí i společné kulturní aspekty. Existuje něco jako duch Evropy? Evropské země nejsou stejné, a proto je nelze strkat do jednoho pytle. Nespojuje je komunita, ale společenský model. Existuje totiž evropská civilizace a západní způsob myšlení.     Jaká jsou jeho hlavní témata? Už od Řeků – Sokratem počínaje přes Platona až po Aristotela – zdědila západní filozofie dva základní principy: člověk není měřítkem všeho a není imunní vůči selhání a zlu. Přesto je zodpovědný sám za sebe a za vše, co vykoná nebo čeho se zdrží. Dobrodružství lidstva je nepřerušená lidská tvořivost. Bůh její součástí není.   Omylnost a svoboda. Copak tyto dva základní aspekty evropské intelektuální historie nestačí k tomu, aby vznikla trvalá politická unie? Evropa nikdy nebyla národní entitou, ani v křesťanském středověku. Křesťanství bylo vždy rozdělené – Římané, Řekové a později protestanti. Evropský federální stát nebo evropská konfederace zůstávají vzdálenou metou, která zbytněla v abstraktnosti termínu samotného. Myslím, že je špatné jít tímto směrem.   Takže podle vás Evropská unie usiluje – jak politicky, tak i historicky – o utopii?   Otcové zakladatelé unie rádi oživovali mýty kolem Karla Velikého a dokonce po něm pojmenovali unijní cenu. Nicméně, byli to pravnuci Karla Velikého, kdo jeho impérium rozdělil. Evropa je jednotná ve své různosti, nebo rozdělená ve své jednotě. Ať už se na to budete dívat jakkoli, určitě není jednotným společenstvím z hlediska náboženství, jazyka nebo morálky.     A přesto existuje. Jaký závěr si z toho utváříte? Krize Evropské unie je symptomem evropské civilizace. Ta sebe samu nedefinuje na základě své identity, ale spíš podle své jinakosti. Civilizace nemusí být nutně založena na společné touze dosáhnout toho nejlepšího, ale spíš na vyloučení a tabuizování zla. Z historického hlediska je Evropská unie obrannou reakcí na hrůzu.   Negativně vymezená entita, která vznikla na základě zkušeností ze dvou světových válek? Ve středověku věřící při modlitbách zpívali: „Pane, chraň nás před zhoubou, hladem a válkou.“ To znamená, že společnost neexistovala ve jménu dobra, ale proti zlu.   V současnosti mnozí opakují, že hlavním smyslem je heslo „už nikdy další válku“.  Myslíte, že toto východisko má smysl i v době, když se hrozba války v Evropě rozplynula? Balkánské války v bývalé Jugoslávii nebo vražedné akce Rusů na Kavkaze zase nejsou tak dávného data. Evropská unie se dala dohromady, aby čelila třem zlům: odkazu Hitlera, holocaustu, rasismu a extrémnímu nacionalismu; sovětskému komunismu za studené války; a konečně kolonialismu, jehož se některé země evropského společenství musely bolestně vzdát. Tato tři zla umožnila zrod společného chápání demokracie, civilizačního ústředního motivu Evropy.   Je to nová a jednotná výzva, co nám dnes chybí? Kdyby se Evropa nechovala tak nepozorně, nebyl by velký problém ji definovat. Na počátku 50. let se zrodilo jádro Unie prostřednictvím Evropského společenství uhlí a oceli, první nadnárodní aliance v těžkém průmyslu; jejím cílem bylo zabránit válce. Jak každý ví, jeho protějškem by dnes měla být Evropská energetická unie. Místo toho se ale Německo rozhodlo zahájit vlastní přechod na obnovitelné zdroje, bez ohledu na evropskou dimenzi. Každý proto dnes individuálně vyjednává s Ruskem o ropě a plynu, Německo bez ohledu na námitky Polska a Ukrajiny podepsalo smlouvu o výstavbě baltského plynovodu a Itálie se podílí na plynovodu South Stream z oblasti Černého moře.   Každá země tedy kráčí za svými vlastní zájmy, čímž bez ohledu na svazky a dohody přehlíží ducha Evropské unie? To je jen ponurý příklad kakofonie, která dokládá, kolik členských zemí není s to nebo ochotno zaujmout společný postoj vůči vnějším hrozbám a výzvám, jimž Evropa v globalizovaném světě čelí. Dotýká se to samotné nervové soustavy evropského civilizačního projektu, v němž by měl být každý schopen postarat se o sebe, a v němž ale všichni chtějí přežívat rovněž společně. Rusko pod Putinem to pak má jednoduché. Bez ohledu na všechny slabiny tohoto gigantu přírodních zdrojů, jeho schopnost působit škody zůstává nezanedbatelnou, čehož prezident Putin rád využívá. Evropská lehkomyslnost a zapomínání pak jen vytvářejí podmínky pro novou katastrofu, a to jak ekonomickou, tak i politickou.     Myslíte, že klopýtání Evropy pravidelně počínají selháním partnerství mezi Francií a Německem? Počátkem července to bylo jasně vidět na symbolické bezvýznamnosti oslav 50. výročí německo-francouzského usmíření, které se konaly v Remeši. Paní Merkelová si s panem Hollandem prakticky neměli co říci, kromě pár bezduchých vtípků o špatném počasí, které jako by vládlo všem jejich setkáním. Bylo to selhání podle všech standardů – intelektuálního, historického, filozofického i politického.     Patos a historický význam setkání prezidenta de Gaulla s kancléřem Adenauerem už nejspíš oživit nelze. Máte dojem, že vztahy mezi oběma zeměmi od té doby prostě upadly do triviálnosti?    Zestručnily se. Naše politické elity trpí intelektuální chorobou krátkozrakosti. Adenauer a de Gaulle přemýšleli ve zcela jiných dimenzích. Ohlíželi se na tři francouzsko-německé války, včetně dvou světových, a vzhlíželi k demokratickému sjednocení kontinentu a k překonání mocenského rozdělení, které bylo dohodnuto na konferenci v Jaltě v roce 1945. To byla hlavní hybná síla urovnání vztahů mezi Německem a Francií.   Tato vize se naplnila v roce 1990, po pádu Berlínské zdi. Vedla tehdejší eliminace vnější hrozby současně k rozvolnění vnitřní soudržnosti? Bývalý francouzský prezident Mitterrand a německý kancléř Kohl ji chtěli zpevnit měnovou unií. A ta je nyní, ironií dějin, zdrojem rozbrojů. Problém je ale hlubší. V roce 1990 se zdálo, že nastal konec dějin, a s ním jako by nastal konec hrozeb, soudů, ideologií, všech velkých střetů a debat. Právě tomu se říká postmoderní věk. Merkelová s Hollandem plavou v instantnosti postmodernismu, v němž ustupujeme od „velkých příběhů“ s jejich přesahy, jak říkal filozof Jean-François Lyotard. Dnes evropští lídři myslí a jednají v rytmu volebních období a průzkumů veřejného mínění.     Merkelová s Hollandem jsou v neustálém kontaktu a vztah mezi Francií a Německem připomíná rutinu starého manželského páru. Nemůže být přitom ale osvobození se od zátěže minulosti i výhodou? Člověk se nemůže od historie osvobodit. Na obzoru na něj čekají další zátěže. Pokud ten německo-francouzský pár chce odejít na odpočinek, měl by to říci. Pokud se ale Evropa nepohne kupředu, padne.   Během jejich jednání v Remeši tam kdosi znesvětil německé hroby z první světové války. Může eurokrize oživit démony minulosti? Nemyslím. Problémem Evropy není ožívání starých nepřátelství, ale pasivita. Lidé chtějí, aby jim ostatní dali pokoj. A právě takoví lidé nebudou vyhledávat žádné střety. Místo toho spíš nebudou dělat vůbec nic. To platí pro Francii, Německo i pro všechny ostatní.   V dějinách Evropy se neustále objevují stesky nad ztrátou vitality, nad dekadencí a úpadkem. Naštěstí přitom zrovna žijeme v nezvykle dlouhé éře míru a prosperity. Pokud nic jiného, alespoň to lze považovat za francouzsko-německý výdobytek. Jistě, už nežijeme neustále na pokraji globální politické a ideologické katastrofy, jak tomu bylo ve 20. století. Na okrajích Evropy ale dochází ke zneklidňujícím pohybům, jakými jsou třeba střety mezi stalinismem a starým evropským nacionalismem v Maďarsku a Rumunsku. A pak je tu zvláštní případ Řecka. Tahle země je svým způsobem ojedinělá, s hrůzně chaotickými dějinami po získání nezávislosti v roce 1830, stejně jako po roce 1945. Prožila si skutečnou občanskou válku i vojenskou diktaturu. V mnoha ohledech stojí Řecko proti Evropě, protože je protiněmecké, prosrbské a často proruské.     Evropská unie ale své kouzlo neztrácí a nikdo dobrovolně nechce vystupovat z eurozóny.   Sokrates říkal, že nikdo vědomě neudělá špatnou věc. Vykládám si to tak, že špatné věci se dějí za předpokladu, že se oslabuje vůle. Nezdá se mi, že by hledání řešení a cest ze současné finanční krize bylo nějakým nadlidským úkolem. Koneckonců, evropští lídři s řešeními přicházejí neustále.   Většinou ale navrhují jen cesty do Bruselu na další summit, přičemž ve stále kratších intervalech. Dál ale nevíme, jaké by ono řešení mělo být. Chybí tu globální perspektiva. Proto Evropská unie ztratila svou raison d'être. Způsoby zdokonalování unijních institucí a jejich přizpůsobování se potřebám lidí budou existovat vždy. Na nápaditost našich politiků a právníků se můžeme spolehnout. Výzva se skrývá jinde a je otázkou čistého přežití: Pokud se staré evropské národy nesjednotí a neutvoří společnou frontu, zaniknou.      Copak to evropští lídři nevědí? Pokud ano, tak proč potom předvádějí tak málo jednoty? V éře globalizace se otázka velikosti stala naprostou nutností. Paní Merkelová jistě cítí, že o osudu Německa se bude rozhodovat na evropském zadním dvorku. Proto po určitém váhání kývla na solidaritu, byť velmi uměřenou. Přitom ale dopustila, aby se Německo, Francie, Itálie a Španělsko v krizi rozešly. Pokud jsou ale naše země s to se pod tlakem finančních trhů rozdělit, zaniknou, a to jak jednotlivě, tak společně.     Chcete říci, že idea osudu evropského společenství stále ještě nezakořenila dostatečně hluboko? V praxi určitě ne. Globalizace přináší globální chaos a globální policajt, kterého dlouho hrály Spojené státy, už neexistuje. Jednotliví hráči možná nesměřují rovnou k válce, ale zároveň si navzájem nepřejí nic dobrého. Každý si hraje vlastní hru. Je to anarchistický zmatek, v němž se Evropa musí prosadit a čelit hrozbám s rozhodností. Hrozbou je Putinovo Rusko, které se snaží získat zpět něco z toho, co ztratilo. Hrozbou je Čína, byrokratický, otrokářský stát. Hrozbou je militantní islám. Evropa se znovu musí naučit přemýšlet v mezích nepřátelství. Například německý filozof Jürgen Habermas to ale nevidí, když říká, že dobře míněný kosmopolitismus může všechny spojit do globálního občanství.       Pro mnohé oblasti světa je Evropa dál pochodní svobody a lidských práv. Ideály a hodnoty ale nevytvářejí odpovídající vyhlídky. Evropské státy určitě mohou mít lákavou pluralitu hodnot, ale představovat je tak, jako by byly součástí nějakého katalogu, prostě nestačí. Místo toho je důležité, abychom se výzvám stavěli společně. Evropa ale setrvává ve stavu váhání, které se může čas od času proměnit přímo v pokrytectví. Výzvám se lze vyhnout dvojím způsobem: tím prvním je odvrátit zrak a tvářit se, že problém neexistuje. Tím druhým je fatalismus, tedy bezmocné pokrčení rameny na znamení, že se s problémem beztak nedá nic dělat. Velký historik Arnold J. Toynbee hodnotil vývoj kultur podle jejich schopností odpovídajícím způsobem reagovat na výzvy. A je dnes Evropa ochotná postavit se svému osudu? Mám obavu, že ne.    Je to důsledek špatného vedení? Je v tom víc. Je to rovněž otázka selhání intelektuálů, nezájem veřejnosti a izolacionismus. Podívejte se na volby v Evropě. Jakou roli v nich sehrává zahraniční politika a postavení Evropy ve světové hře? Před pár lety si EU stvořila vysokou představitelku pro zahraniční vztahy a bezpečnostní politiku, Catherine Ashtonovou, a dala jí k ruce zvláštní agenturu s několika tisíci úředníky. Kde ale je paní Ashtonová, co dělá a kdo si jí všímá? Jednadvacáté století bude stoletím velkých kontinentů, které spolu buď vyjdou, nebo ne. Pokud Evropa do tohoto rozměru nevstoupí, upadne zpět do 19. století. V takovém případě bude veškerá naše politická aktivita vycházet ze vzdálených vzpomínek: Evropa, kontinent utrpení a nostalgie.   Jak oživit intelektuální energii? Němečtí a francouzští myslitelé dlouho žili ve stavu vzájemné fascinace. Lze říci, že to trvalo od francouzské revoluce do studentských bouří roku 1968.   Byl to zájem, který vzešel ze vzájemné rivality a soutěžení. Pečlivě jsme se na sebe dívali a dokonale se znali. V posledních dekádách ale došlo k určitému intelektuálnímu odcizení. Ve způsobu myšlení mezi námi byly rozdíly vždy. Hegel popsal Paříž v době osvícenectví jako „intelektuální zvířecí království“, v němž své myšlenky předkládal snad každý. Francouzi se s ním hádali a nadávali mu, protože byli na své odlišné názory a polemiky hrdí. Jejich diskuse měly něco společného s žurnalistikou a divadlem, ne už tolik s akademickou přesností. Němci zase pracovali na vysvětlování velkých systémů, pokoušeli se dojít k říši poznání, která by nahradila nedostatek jednoty v politice nebo náboženství. Dnes obě země dusí intelektuální deprese. Inteligence jako společenská třída ve Francii už neexistuje a na obou stranách hranice jí chybí soudržnost. Ztratila se v postmodernismu.   Takže ti, kdo se chtějí vyhnout velkým výzvám, dnes už nepotřebují žádné důležité narativy? Přinejmenším tak to postuloval Lyotard ve své vizi konce systémů a ideologií. Nicméně i neideologický postmodernismus je sám o sobě ideologií. Vnímám ho jako vtělení hnutí rozhořčených, rozhořčení coby morálního protestu, kterým ale rozhořčení zároveň i končí. Forma je obsahem. Připomíná mi to Oskara Matzeratha v Plechovém bubínku: Vidím, bubnuji a ten nesnesitelný svět se rozpadne na kousky.      Dětinská představa? Evropa je stále hřištěm mnoha idejí. Myšlení je ale tak fragmentované, tak zatížené váháním, že nepodstupuje ani skutečnou zkoušku. V tomto smyslu je zrcadlovým odrazem politiky. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-12 10:29:18

Trvat na prosazování jednotné Evropy je sebedestruktivní. Ukázka z knihy Tonyho Judta Velká iluze? Esej o Evropě

V roce 1995 přednášel Tony Judt na Johns Hopkins Center v Bologni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books. O rok později vyšly jeho přednášky knižně pod názvem Velká iluze? Esej o Evropě. Útlou publikaci lze považovat za předvoj k autorovu monumentálnímu dílu Poválečná Evropa (2005). Judt se v ní snaží vyrovnat s trojicí otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Ačkoliv od vzniku eseje uplynulo takřka čtvrtstoletí, neztratila na aktuálnosti. Britský historik, spisovatel a univerzitní profesor Tony Judt je považován za předního intelektuála konce 20. a začátku 21. století, k jeho odkazu se hlásí mj. americký historik Timothy Snyder. Než těsně před šedesátkou onemocněl fatální nervovou chorobou, jež postupně znehybňovala jeho tělo, napsal desítky článků a patnáct knih; některé z nich byly přeloženy do mnoha jazyků a staly se bestsellery. Aby pochopil Evropu dvacátého století, zajímal se také o střední Evropu – a naučil se česky. A pak napsal oceňované dílo Poválečná Evropa (česky 2008). O devět let dříve vznikla jeho esej Velká iluze?, jejíž název evokuje slavný protiválečný film Jeana Renoira (1937) o víře v dorozumění lidí různých národů, vzdělání, společenské třídy a vyznání. Ač sám nadšený Evropan, Judt se zde označuje za „europesimistu“, neboť prosazování skutečně jednotné Evropy považuje za nemoudré a sebedestruktivní. Je skeptický vůči nedostatku demokracie, který je podle něho v projektu evropské integrace zřejmý. Eurokraté se svojí posedlostí centralizovat mu připomínají definici fanatismu George Santayany: „Fanatik je ten, kdo zdvojnásobí své úsilí, když zapomněl své cíle.“ Bruselskou eurokracii přirovnává k osvíceným despotismům 18. století za vlády carevny Kateřiny II. Veliké, Fridricha II. Velikého, Marie Terezie a Josefa II. K jejich ideálu „efektivní a univerzální administrativy, oproštěné od partikularismů a motivované racionálním kalkulem a právními principy". Podle Judta se právě tato racionalita ideálu evropského společenství stala atraktivní zejména pro vzdělanou profesní inteligenci, která spatřuje v „Bruselu“ únik ze zkostnatělých praktik a provinciální zaostalosti. Varuje, že pakliže „Evropa“ reprezentuje vítěze, tedy bohaté regiony, potom chudým, jazykově, vzdělanostně nebo kulturně znevýhodněným, neprivilegovaným Evropanům zbývá jen „národ“, přesněji řečeno nacionalismus. Na závěr vyzývá k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států.   Ukázka z knihy Předmluva Knížka, již držíte v rukou, vychází z přednášek, které jsem pronesl v květnu 1995 na Johns Hopkins Center v Boloni pod záštitou čtrnáctideníku The New York Review of Books a nakladatelství Hill and Wang. Chci řediteli centra prof. Robertu Evansovi poděkovat za pohostinství a šéfredaktorovi La Rivista dei Libri prof. Pietru Corsimu za podíl na organizaci a podpoře přednáškové řady. Živé diskuse, jež po přednáškách následovaly, pro mne byly velkým přínosem; snad bude z následujících kapitol patrné, jak moc jsem se z nich poučil. Původní myšlenka knížky vzešla z rozhovorů s Robertem Silversem a Elisabeth Siftonovou, jimž jsem oběma zvláště vděčen za podněty a povzbuzení. Nejedná se o čistě příležitostnou stať, ale ani o odborný historický výklad. Snažím se vyrovnat s trojicí aktuálních otázek: Jaké jsou vyhlídky Evropské unie? Pokud ne zcela růžové, proč tomu tak je? A jak moc je vůbec důležité, zda vznikne, či nevznikne jednotná Evropa? Formulacemi, jež pro své otázky volím, a podanými odpovědmi si možná vysloužím cejch euroskeptika, zvlášť vzhledem k faktu, že jsem (původem, byť ne místem pobytu) Brit. Proti takovému obvinění se chci důrazně ohradit a bránit. Jsem nadšený Evropan; nikdo jen trochu informovaný si nemůže vážně přát návrat do onoho zvenčí obléhaného a konflikty zmítaného kroužku podezíravých a do sebe zahleděných národů, jímž evropský kontinent ještě před nedávnem byl. Cokoli nás vede od této Evropy pryč je dobré, a čím jsme od ní dále, tím lépe. Leč považovat určitý výsledek za žádoucí je jedna věc, považovat jej za dosažitelný je věc jiná. A teze následující stati zní: skutečně jednotná Evropa je nepravděpodobná do té míry, že trvat na jejím prosazování je nemoudré a sebedestruktivní. Nejspíše jsem tedy europesimistou. Na rozdíl od zakladatele Evropského společenství Jeana Monneta si nemyslím, že je rozumné či vůbec možné „zahnat ducha historie“ v míře vyšší než malé, a můj esej proto končí výzvou k dílčímu obnovení či nové legitimizaci národních států. Z týchž důvodů shledávám, že bez ohledu na to, zda bývalé komunistické země východní Evropy mají v budoucnu náležet do plně integrované Evropy, faktem je, že k tomu možná nedojde; a bylo by proto nejspíš moudřejší přestat slibovat opak. Argumentace i tón celé úvahy nesou výrazné stopy toho, že kniha vznikla v Rakousku. Vyhlídky Evropy a její nadcházející obtíže vypadají z centra kontinentu jinak než na jeho západním okraji, kde se nachází většina institucí Evropské unie. Imperiální dědictví a současná provinčnost střední Evropy, všudypřítomnost Německa, blízkost bývalé Jugoslávie a skutečnost toho, jak snadno lze překračovat dávné hranice mezi Východem a Západem a zjišťovat, jak odlišné obě Evropy zůstávají, to vše společně přispívá k tomu, že se odtud vyhlídky na sjednocení jeví mlhavější než při pohledu více ze severu nebo ze západu. Jsem proto zvláště vděčný Newyorské univerzitě za to, že mi poskytla badatelské volno, a Institutu věd o člověku a jeho řediteli prof. Krzysztofu Michalskému za velkorysé pozvání, abych tuto dobu strávil jako jejich host ve Vídni. Vídeň, leden 1996   1. VELKÁ ILUZE Evropské společenství uhlí a oceli se roku 1951 zrodilo z myšlenky, kterou pojal Jean Monnet a v květnu 1950 předložil francouzský ministr zahraničí Robert Schuman. Roku 1958 se ESUO změnilo v Evropské hospodářské společenství, běžně označované jako „Evropa šesti“ (Francie, Západní Německo, Itálie a Benelux). Tato blahobytná, „dálnozápadní“ Evropa následně umožnila přistoupení Spojeného království, Dánska a Irska a změnila se v „Evropu devíti“, načež se znovu rozrostla a s připojením Řecka, Španělska a Portugalska v osmdesátých letech se z ní stala „Evropa dvanácti“. S trojicí nejnovějších členů – Rakouskem, Švédskem, Finskem – se dostáváme na patnáct. Když se dnes mluví o možném přičlenění dalších zemí, zcela bez rozpaků se říká, že se ta a ta země – například Slovinsko či Polsko – „připojí k Evropě“. Toto podivuhodné vyjádření dokládá, že dnešní Evropa už vlastně není lokalita; je to idea a mírumilovné, blahobytné mezinárodní společenství sdílených zájmů a spolupracujících složek – „Evropa ducha“, lidských práv, volného pohybu zboží, myšlenek a osob, stále těsnější spolupráce a jednoty. Zrod této hyperreálné Evropy, evropštější než sám kontinent, této projekce všech vznešených hodnot dávné civilizace – ovšem očištěné od svých temných rysů – do vnitřních vzájemných vztahů a do budoucnosti, nelze přisoudit výhradně komunistickému uvěznění druhé, východní půle Evropy. Stranou vůči nové „Evropě“ koneckonců nestály jen lidové demokracie, ale také Švýcarsko, Norsko a (až donedávna) Rakousko a Švédsko, vzory mnoha sociálních a občanských ctností, které se „Evropané“ snaží svými novými institucemi ukotvit. Pokud máme chápat prameny – a, jak mám v plánu demonstrovat, též meze a možná rizika – této „Evropy“, jež nám je představována jako vodítko a příslib, musíme se vrátit do nedávné minulosti, kdy vyhlídky na Evropu jakéhokoli druhu byly mimořádně chmurné. Domněnka, že výstavbu západní Evropy zdevastované válkou podnítili idealističtí zastánci jednotného kontinentu, je plodem pochopitelného retrospektivního omylu. Lidé uvedeného druhu nepochybně existovali; náleželi například ke Hnutí evropské jednoty z roku 1947 a jejich vliv v reálném světě byl mizivý. Je kuriózním faktem, že hlavní slovo v otázce sjednoceného kontinentu mělo britské vedení, které přitom ve skutečném budování evropské jednoty v následujících letech nemělo sehrát žádnou aktivní roli. V říjnu 1942 upozornil premiér Winston Churchill britského ministra zahraničí Anthonyho Edena, že „by bylo nezměrnou pohromou, kdyby měl ruský bolševismus překrýt kulturu a nezávislost starobylých evropských států. Jakkoli se to dnes těžko říká, jsem přesvědčen, že evropská rodina bude s to konat jednotně jen pod vedením Evropské rady.“[1] Není pochyb o tom, že v osvobozených zemích kontinentální Evropy panovala v roce 1945 idealistická nálada, avšak většina jejich mluvčích si kladla domácí cíle: změnu a reformu ve vlastní zemi v podobě stanovované různými koalicemi, jež se utvořily během války v zájmu odboje proti nacistické okupaci. Až do padesátých let nebylo obvyklé nacházet v Evropě intelektuály či politiky, jejichž hlavním zájmem by byla budoucnost sjednoceného kontinentu, a nikoli politika vlastní země. Pokud hnacím motorem Evropanů v těchto letech nebyl idealismus, nebyly jím ani zjevené imperativy historického osudu. V bezprostředně poválečném období máloco nasvědčovalo tomu, že by se přeživší z války s Hitlerem měli spontánně či nevyhnutelně spojit dohromady. Americká novinářka Janet Flannerová v pravidelné depeši pro The New Yorker předvídala v roce 1944 spíše pravý opak, tedy nástup éry vnitroevropské soutěže zoufalých národů o nedostatečné přírodní zdroje. Bylo sice očividné, že státy západní Evropy budou muset nějakým způsobem spolupracovat, avšak sám fakt poválečného vyčerpání a kolektivní bídy ještě nepředurčoval rozsah a formy této spolupráce. Navíc v sobě mnoho možných podob spolupráce, zvláště ekonomické, nemělo vůbec nic idealistického a neobnášelo sebemenší konotace budoucí jednoty. Myšlenka provázání ekonomických zájmů ve snaze překonat společné problémy nebyla vůbec nová. Již v polovině 19. století se našli zastánci „Spojených států evropských“ (v únoru 1848 tuto myšlenku hájil list francouzské druhé republiky Le Moniteur). V různých návrzích se plánoval vznik evropské ekonomické federace po vzoru švýcarských kantonů. A oblíbeným tématem diskusí v 19. století byly též celní unie. Existovaly návrhy – byť z nich nakonec nic nevzešlo – na rozšíření německé celní unie, založené roku 1834, tak, aby zahrnula Nizozemsko, Belgii, Dánsko, a dokonce i země habsburské koruny. Téma obchodních dohod vzbudilo novou pozornost po první světové válce, kdy rozpad impérií a s tím související dezintegrace výrobních entit a obchodních sítí vyvolaly potřebu kartelů a obchodních smluv; stejný efekt mělo znehodnocování měn a cenová deprese, charakteristické pro počátek dvacátých let. (Za třetí k tomu přistupoval závan antiamerikanismu a obavy z konkurence USA, jež podněcují a současně pronásledují tvorbu vnitroevropských obchodních dohod dodnes.) Nejznámější výslednou smlouvou byl mezinárodní ocelářský kartel, podepsaný v září 1926 a zahrnující Německo, Francii, Belgii, Lucembursko a Sársko (v té době ještě podle ustanovení Versailleské smlouvy oddělené od Německa). Následujícího roku se připojilo Československo, Rakousko a Maďarsko. Němečtí výrobci však kartel zavrhli v roce 1929 a dva roky nato, v období vrcholící krize, se rozpadl. Existovaly i jiné pokusy o posílení meziválečné evropské ekonomiky: konvence z Osla z roku 1930 (zahrnující Skandinávii a země Beneluxu) a římské protokoly z roku 1934, které podepsala Itálie, Maďarsko a Rakousko. Žádná z těchto dohod však nedokázala zabránit zhroucení obchodní výměny, což je hlavní impulz a indikátor hospodářské stagnace; v rozmezí let 1929–1936 poklesl francouzský vývoz do Německa o 80 procent a německý vývoz do Francie o 85 procent. Stojí ale za pozornost, že ještě v roce 1938 se Francouzi a Němci zoufale snažili situaci vylepšit (neratifikovanou) obchodní dohodou, podle níž by Francie z Německa přijímala více chemické a inženýrské produkce výměnou za zvýšený německý dovoz francouzských zemědělských plodin. Tyto vratké a neúspěšné pokusy o ekonomické partnerství byly provázeny diplomatickými snahami o těsnější francouzsko-německou spolupráci – a to především zásluhou francouzského státníka Aristida Brianda a jeho německého protějšku Gustava Stresemanna. Ve dvacátých letech se Stresemann neúnavně zasazoval o odstranění celních bariér, a dokonce i o vytvoření evropské měny. Stresemann sice plně nesdílel názory německého ministra Walthera Rathenaua, kterého roku 1922 zavraždili němečtí nacionalisté a který podle Stefana Zweiga za ideu Evropy „obětoval život“, nicméně si plně uvědomoval, že zájmům Němců nejlépe poslouží, když budou začleněny do širšího, evropského kontextu. Pro Brianda je příznačné, že měl větší ambice a méně přesnou myšlenku; jeho plán jednotné Evropy z roku 1929 hlásal, že „mezi národy, jež tvoří geografická uskupení, jako jsou národy Evropy, by měl existovat určitý federální svazek“. Skepticky, leč s hlubším pochopením se k Briandovu návrhu vyjádřilo britské ministerstvo zahraničí: jedná se o „přeskupení a konsolidaci evropských financí a průmyslu, které by Francii a zbytek Evropy zajistily proti neustále vzrůstající síle neevropské, především americké konkurence. Přesně to se vždy míní především, kdykoli se mluví o ,Spojených státech evropských‘ nebo ,Panevropě‘, a nebýt tohoto cíle, je těžké pochopit, co by ,Panevropa‘ vůbec mohla znamenat.[2]  Evropské poválečné snaze o hospodářské sjednocení tedy nescházely precedenty a na oživení těchto myšlenek a projektů ve vhodnou chvíli nebylo nic zvlášť idealistického, naopak: o oživení zdecimovaného kontinentu pomocí nadnárodní organizace projevovalo zřetelný zájem celé politické spektrum. V meziválečném období to byli především – avšak nikoli výlučně – fašisté, kdo mluvil a psal o ideálu obnovené, omlazené Evropy, očištěné od dávných rozdělení a sjednocené společným souborem ambicí a institucí. Mladí stoupenci neutrality ve třicátých letech – například belgický socialista a budoucí belgický ministr zahraničí a evropský státník Paul-Henri Spaak – vstupovali do sdružení s názvy typu „Mladá Evropa“ (Jeune Europe), kde se seznamovali s podobně smýšlejícími lidmi včetně Otty Abetze, budoucího německého velvyslance v okupované Paříži. Ve dvacátých letech byl hnacím motorem ideje evropské jednoty pacifismus; autoři manifestu evropské jednoty z roku 1922 tvrdili, že ve sjednocené Evropě se už nepovedou války. Není zcela náhodou, že jedním významným signatářem manifestu byl mladý Francouz Jean Luchaire, posléze šéfredaktor hlavního kolaboračního listu ve vichistické Francii. Koncem druhé světové války už v sobě úvahy o jednotné Evropě obnášely chmurnější konotace: plány Alberta Speera na nastolení Nového (evropského) pořádku, kontinentálního systému s hlavní oporou v Německu, nacházely odezvu v tisících válečných projevů, v nichž vize nové Evropy sloužila jako zlověstné synonymum antibolševismu, kolaborace s národním socialismem a odmítání starého liberálního, demokratického a rozděleného předválečného světa. Není proto překvapivé, že v prvních letech po porážce Německa se o „jednotné Evropě“ moc nemluvilo: zmíněné slovní spojení náhle vyvolávalo odpor. Tvůrcové poválečné Evropy byli motivováni zcela konvenčními a tradičními realistickými a nacionálními pohnutkami – což se dalo čekat, když si uvědomíme, že většina z nich vyrostla ve světě národních států a aliancí a jejich první dospělé vzpomínky vycházely z období před první světovou válkou. Alternativy, před nimiž stanuli po roce 1945, si dokázali představovat výhradně ve světle dřívějších zkušeností a omylů, a jen podle nich mohli formulovat své plány.   [1] Proslovy o sjednocené Evropě měl Churchill i po válce: v září 1946 v Curychu a v květnu 1947 v londýnské Albert Hall. Ve shodě s většinou britských politiků si ale představoval a přál v podstatě jen místo k setkávání a rozhovorům, jakým se nakonec stala a zůstala „Rada Evropy“. [2] Cituje editor P. Stirk v úvodu ke svazku European Unity in Context. The Inter-war Period, Londýn 1989, str. 13.   Z anglického originálu A Grand Illusion? An Essay On Europe vydaného nakladatelstvím New York University Press v New Yorku v roce 1996 přeložil Martin Pokorný. 168 stran. Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020. V českém jazyce vydání první. Britský historik a esejista Tony Judt (1948–2010) studoval na univerzitách v Cambridgi a v Paříži. Přednášel na prestižních britských a amerických vysokých školách, dlouhodobě působil jako profesor Newyorské univerzity a ředitel jejího Remarque Institute. Původně se věnoval francouzské intelektuální historii, později rozšířil svůj zájem na obecnější problémy evropských dějin. Po roce 1989 se intenzivně věnoval změnám ve východní Evropě, ale už v osmdesátých letech navázal styky s východoevropskými intelektuály a naučil se mj. česky. Je autorem desítek článků a patnácti knih, česky vyšel jeho esej Zle se vede zemi (2011). V nakladatelství Prostor vyšly knihy Intelektuál ve dvacátém století. Rozhovor Timothyho Snydera s Tonym Judtem (2013), Penzion vzpomínek (2016), Falešné ideje, cizí krev. Francouzská inteligence 1944–1956 (2018). V roce 2017, devět let po prvním českém vydání, jeho Poválečná Evropa a o dva roky později soubor esejů Zapomenuté 20. století. Osobnosti, události, ideje. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-24 08:13:16

Ondřej Macl: Výprava na ohňostroj (ukázka z knihy)

Hlavní hrdina románu-reportáže s básnickými prvky o Evropské unii a mladých lidech Ondřej absolvuje vysokou školu a ocitá se na pracovním úřadě. Chmurná představa příliš jisté budoucnosti ho nutí k útěku – stane se dobrovolníkem Evropského domu ve francouzském Bordeaux. Společně s dalšími deseti rychlokvašenými „ambasadory“ má za úkol šířit evropské hodnoty, představovat svou zemi dětem ve školách, pomáhat při sportovních událostech včetně fotbalového Eura... V době, kdy propuká tzv. migrační krize. Ondřej utíká před národem, před rodinou i před svou dívkou Andreou, paralyzován jakýmsi ohňostrojem, který ho trhá zevnitř na cáry.. Ukázka z knihy             (...) Nezkušeně jsem vešel do klubu chvilku po otvíračce, kdy se omladina teprve dostává do nálady v okolních pivnicích. Po opuštěném parketu skotačily zatím leda světelné efekty a DJův úvodní techno-set připomínal spíše mantry buddhistického mnicha než cokoli satanistického. Z vlhkého odlesku podlahy bylo patrné, že ještě před půlhodinou kroužila po sále úklidová služba. Tak jsem si mezitím meditoval nad iluzorností lidského osudu a sem tam si k tomu došel pro pivo, než se začnou u barů dělat fronty na koktejly. Přece jenom přijít později, možná by už pouštěli jen holky, maximálně páry. Holt ve věci kvót je taneční provoz třeba ve srovnání s politikou tisíckrát uvědomělejší. O takové jako já – beta-samečky posrkávající tu nejlevnější lihovinu – žádný klub na světě nestojí.                                         Jak mi tak pivní pěna lezla do hlavy, u stolků se počínaly zjevovat první Afrodíté. Čím krásnějšího zjevu, tím nadutěji se většinou tvářily. Rovněž na stage už občas vtancoval navátý odvážlivec. Jakmile mu ale docvaklo, že je víc trapný než cool, hned toho zas svědomitě nechal. A nic, pijeme dál. A za chvíli další dva. Step touch, step touch, mambo... A zase nic. Potom těch statečných bylo rovných sedm. Dokonce k tyčím přiskočily najaté nymfy v sexy tygřím prádélku. A pozor, najednou jsme se v tom kotli zmítali úplně všichni i s klubovým fotografem a jeho blýskajícím Olympusem z řady E-M10, a pokud se téhle hromadné euforii v antice nepřezdívalo „dionýská“, v tom případě, sakra, nevím, čemu jinému!                                         (...) Vyvolená, za níž jsem sestoupil do pekelného tance, nemá prsa ani tvář a říká se jí Smrt. Neomylná lovkyně všech lovců. Jakmile se dechem a pohybem těla naladím na určitý odosobnělý stav mysli, jsem s to zakoušet její chladné dotyky. To je to moje vypouštění frustrací – očistit se vodami zapomnění. Vygumovat na chvíli nejen Andreu a všechny každodenní svízele, ale i tíhu sebe sama, svůj příběh. Rozpustit se ve smíchu a tanci, který ačkoli vzešel z dávných sexuálních obřadů, ukrývá za závěsem blaženosti bránu nicoty. Nicoty, která jako by předcházela evoluci člověka. A tehdy v Pekle – kde taky jinde než v pekle? – se mi to povedlo, vejít až na práh té brány! Přiopilý, v orgii lidí beze jmen a za mechanické hudby notebooků, reprobeden a jiných přístrojů jsem vyzval k tanci smrt; a ona přikývla.                Zapomenutí. Zap menu í... Z p             í..... Tuc, tuc, tuc, ruc, tuc, tuc, tuc. – Když v tom do té mé smrti vnikl anděl. Žádný strach, nepřepínám na lacinou esoteriku, ačkoli o nějaké realitě jsem už vůbec neměl v ten moment jasnou představu. Zkrátka manager klubu si pro nás s odbitím půlnoci připravil překvapení: malou divadelní show. Nymfy od tyčí se vytratily do šaten. A anděl, který se akrobaticky vyhoupl na lanech do vzduchu nad podiem, byl okřídlený striptér jen v růžových tangách a s houslemi. Dost možná to mohla být i striptérka, zas tak dobře jsem do té výšky neviděl. Řekněme, že nejspíš něco mezi, něco třetího, jak to už u andělů bývá. A jeho křídla byla samozřejmě nasazovací, dostupná v každé půjčovně karnevalových kostýmů. Rovněž housle působily jen jako plastová maketa; na tom ale nezáleželo.             Jakmile se anděl dotkl smyčcem strun, DJ na povel přesedlal ze smrtonosných setů na remix smyčcového koncertu. I vzhledem k senzačním videoprojekcím, které vystoupení doprovázely, bych to tipoval na Händelovu Hudbu k ohňostroji, třebaže původně napsanou pro dechovku. Ostatní, včetně manažera, si bohatě vystačili se zdáním zaniklé, vznešené hudby – ještě z dob před dnešním pravěkem. A poněvadž netušili, jak do toho tancovat, zvědavě namířili vzhůru kapesní video-snímače. A druhou rukou si zakrývali své rudé oči před záplavou světla.             Maestro v tangách, v pekle, na playback. Bylo by to dokonale absurdní, nerozeznít to ve mně i něco posvátného, co jsem se tu snažil ubíjet. Z andělových nápřahů smyčcem odletovaly jiskry jako při sváření oceli a ten jeho smyčec se mi zaryl přímo do srdce. Kdepak, tohle už nebyla smrt! Tohle byl vyslanec ne-li bohů, tak prostě života, lásky a všeho. Jasně, že ve své podstatě šlo o blbečka z posilky či masážního salonu, který okřídlence jenom předstíral, a nikdo mu to nežral. Prskavka ve valících se temnotách lidského koloběhu... a nic víc. Bezděky tu ale došlo k zásahu, který byl jenom pro mě a jehož intenzita se mi měla stát trvalou. Každého, kdo zanevře na svoje mladé touhy, stíhají taková znamení vcelku běžně. Jednou je to v zrcadlení snu a jindy skrze nedostatek štěstí ve chvíli, kdy bych měl být nejšťastnější. Souběžně s tím si ale člověk vynalézá techniky, jak dané výčitky utlumovat, ba nezřídka jeho život nalezne v boji proti nim svůj nový smysl.             (...) Ne, ještě se nesmím usadit. Upsat se zaměstnavateli na dobu neurčitou, aniž bych ztratil kapku krve. Před milováním si nenasadit kondom, zato Andree navléknout na prstík snubní prstýnek. Vybrat jméno nikoli další literární postavě, nýbrž budoucímu novorozenci, a naše rodiče v této knize života povýšit na hodnost prarodičů. Neuzmout si roli závěrečné kapitoly Rodu – přenechejme ji apokalypse – nýbrž vytvořit podmínky pro jeho sitcomové pokračování. Splnit si odvěký sen maloměšťáků, stát se štafetou, přechodem, obětovat se... Nechť poezie splaskne na otloukané dvojverší láska/páska, a to páska výplatní. Třebaže těhotenství by Andree ulehčilo od bolestivých menstruací, já bych zas psychicky menstruoval při vidině jejího kypícího břicha. – Nechci to dítě! Vyhodím je oknem z porodnice, anebo je v kočárku strčím pod tramvaj. Já jsem to dítě, o které tady jde, mezi lidmi sirotek nadosah potratu. Rozumíte? Mluví tu někdo česky? Tohle dítě je třeba zachránit!                       Hned druhým dechem dodávám, že mi nejde ani o to nynější společenský řád bojkotovat. Stát se jeho vetřelcem a odvrácenou stranou. Nepodléhám romantizmu prokletých – na to jsem poznal až příliš chudáků. Táta se živí jako street-worker v charitě, takže už od dětství trávíme Štědrý večer u stolu s bezdomovci, které nemá nikdo rád. I kdybyste se pro jejich úděl rozhodli – a oni se většinou nerozhodli – ulice a fízl s vámi zatočí tak, že z touhy po svobodě zbudou leda vyražené zuby.             Jiné řešení? Co takhle pokračovat ve studiu, od magistra až k profesuře? Vypracovat se na autoritu, brojící ze samoty své věže, a s nadhledem nad rodinnými domky, za práva nejslabších? Nemá-li člověk dost víry na to být mnichem, ještě se smí oddat řádu akademiků. Podřídit mladou mysl zákonům nedozírných relativizací, vyvracení a polemik, v nichž odvahu vytlačí suchá přesnost, že z idejí jsou rázem hypotézy, z hypotéz odkazy na jiné, z odkazů šepot pod čarou… A mudrc píše, až z něj zůstanou jen ruce, co zapomněly objímat.                Lhal jsem si, že po pohrdnutí životem na dně i v bohapustých výšinách nastal čas zmocnit se osudu, z něhož jsem vzešel: osudu rodičů. Chopit se lásky, o níž jsem tak dlouho psal, a zalepit svatebním oznámením díru po jejich rozvodu. Živit se prací, byl-li jsem až dosud živen druhými. Teď, když se mi to všechno nabízí co věky vyšlapaná pěšinka do společného hrobu: zamává rázem striptér křidýlky, dým cigár zvíří snivá hudba z dětství a já chtě nechtě musím do třetice čelem vzad. Vracím se z Pekla liduprázdnou nocí k Andree a zároveň ji v duchu opouštím. Na paměti mi od nynějška stojí jediné: vynalezni vlastní osud. Horlivě. Bez ohledů. I kdybys jenom těkal mezi možnostmi a nakonec se nerozhodl pro nic.               Kdo neví, jak dál, tomu napoví strýček Google. Původně doktorský projekt ve službách digitalizace knihoven se díky pohodlnému algoritmu pro hledání informací vyhoupl na pozici nejoblíbenějšího internetového vyhledávače a jedné z nejcennějších značek světa. Ostatní značky, aby zlepšily svou vyhledávací pozici, na to zareagovaly vršením spamů. Jednodušší přístup k informacím tak druhotně inspiroval boom informačního odpadu. Vedle klávesy „Hledat Googlem“ existuje i klávesa „Zkusit štěstí“, která vás přímo přesune na první vyhledanou stránku. I naklofal jsem do vyhledávače něco ve smyslu „nechci po studiích pracovat, co dál“ a klávesa mě teleportovala na lifestylový rozhovor s takzvanou evropskou dobrovolnicí. Po troše mlhavých frází typu „jedinečná zkušenost“, „měnit svět k lepšímu“ či „našla jsem smysl“ za doprovodu vymazlených selfíček následoval odkaz na stránku s konkrétními projekty. Po jejím rozkliknutí se nejaktuálněji vyjímala nabídka jednoho roku dobrovolnictví ve francouzském Bordeaux, a to přímo pod záštitou Evropského domu. Z anotace nebylo moc jasné, co má být náplní pobytu. Patrně všechno a nic s dostatkem volného času. Dobrovolníků má být dohromady až dvanáct z různých zemí, což se v porovnání s ostatními projekty pro dva až tři nešťastníky na samotách u lesa vyjímalo o to víc. A veškeré životní náklady prý hradí unie.                    (...) A že se přitom pošpiním evropskou propagandou? Prosím vás, copak je dnes možné být čistý? Skoro by se mi chtělo říct „vyber si svou propagandu a miluj ji“, kdyby stejně tak nezáleželo na neuchopitelnosti té které situace. Politická čistota, to se u nás nosilo po pádu komunizmu, který i zubnímu kartáčku přezdíval soudruh, pastě soudružka a ústům ústřední výbor. S odsouzením tehdejší propagandistické rétoriky, jež zkostnatěla až k smíchu, jsme málem zanevřeli na politiku samu. S odstupem čtvrtstoletí se naštěstí lidem rozednívá, že i ta naivní anti-političnost byla v podstatě jen fintou několika schopnějších, kteří si ve stínu předvolebních plakátů rozdělili národní bohatství. Nyní je na čase vzít demokracii vážněji do svých rukou, dokud máme střechu nad hlavou. Vyjděme do ulic – dříve než na nich zalehneme. Osvojit si v tomto smyslu, jak to chodí politicky v Evropě, mi přišlo přinejmenším poučné, i kdybych se měl zklamat.                  Roku 2004, když Česko vstoupilo do Evropské unie, mi táhlo na patnáct let. To jsem ještě ani neobjevoval operu, jako spíš rozkoše onanie či zatuchlost katolické církve, která mi kdysi bývala náhradní matkou. Přičlenění si z pár televizních vjemů pamatuji jako slavnostní událost, proti níž se mnoho nereptalo. Tehdejší prezident na jednu stranu podal žádost o přijetí do EU, zároveň v referendu o vstupu hlasoval se zhruba pětinou odpůrců proti. Slavnost pak strávil provokativně na hoře Blaník, jejíž mytičtí rytíři se po NATU měli podvolit rovněž Společné bezpečnostní a obranné politice (SBOP). A svůj odpor stupňoval se vznikem Lisabonské smlouvy o tři roky později, jíž považoval za odklon unie „od liberalizace k unifikaci“, jinak řečeno od svobody k rovnosti, od českého podnikatele k evropskému komunistovi.                 Já vnímal obojí – jak štědrý příliv dotací, symbolizován kruhem zlatých hvězd na nejrůznějších novostavbách, tak reptání nad přísností zaváděných směrnic, které nejednu kantýnu či zemědělce dostaly do kolen. Většinou když jsem ale rozkryl evropskou argumentaci, spojenou s tou kterou oblastí, bývala mi svou erudicí bližší než hospodská sebeobrana zástupců lidu českého, jejichž omílaný pocit z „bruselské kolonizace“ jsem nesdílel. Proč z nás dělat mentálně bezmocnou provincii, pokud jsme se z logiky evropského projektu měli stát jeho spolutvůrci? Rovněž jsem byl unii vděčný za sebezpackanější Erasmus, lehce jsem z ní ovšem vystřízlivěl při návštěvě Bruselu.                        Pár hodin autobusem od špinavé, pokrytecké, hroutící se Paříže mě uvítala výstavní síň Evropy, město napůl samá cukrovinka jak pro lázeňské paninky a napůl komplex superluxusních budov, kde zasedá Moc. Řeknu vám, i kdyby zde zasedali bohové – dokud existuje byť jediná oběť bezpráví, je zapotřebí mít se na pozoru před jakoukoli mocí. Neukolébat se její písničkou. A být vždy na straně slabých. Takhle přesně to stojí v základu intelektuálství, vytyčeném Émilem Zolou: nejde jen o nějaké nesrozumitelné chytráctví, jak se to tak rádo karikuje. Intelektuál, toť vzdělanec projevující odvahu, a to i na úkor kariéry.             Čím ve mně první bruselské dojmy otřásly, to paradoxně dokonala návštěva Parlamentaria, supermoderního návštěvnického centra, od něhož jsem si tehdy sliboval prohloubení zájmu o EU. Bohužel bylo to jak pro blbé, oficiálně snad pro děti. Ani ty nejdražší technologie nezakryly nahotu myšlenky, která se zde vznášela jedna jediná: Evropská jednota v rozmanitosti nás chrání před třetí světovou. Od myšlenky bych čekal víc; takhle to vlastně byl jen slogan, který se zde opakoval ve formě komiksové bubliny u úst nejvýraznějších myslitelů posledních století – od Churchilla až k Wagnerovi, Camusovi či Kafkovi. A to mě uráželo. Ta bezohlednost propagace vůči jiným osudům, aniž by naplno zazněl osud unie se všemi jejími rozpory, prohrami, pochybami… v něž by se dalo uvěřit.                                          Tak jsem kývl na rok evropského dobrovolnictví, abych vstoupil do oné prázdnoty a vytvářel svůj osud skrze ni. „Jen další útěk!“ horovalo české svědomí, i když jak jistě uznáte, spíše mě od sebe vzdalovalo všechno to české, to pravé ořechové, neboli zasaď strom, postav dům, zploď nevděčného syna. Hledal jsem záchranný člun, který mě zaveze daleko od všech těch alejí, měst a porodnic, jejichž zruinovaní zastánci den co den vyhlížejí i vaši vlastní prohru. A ten člun se mi naskytl, stačilo předtím sestoupit do srdce pekla.             Češi projekt buď neznali, anebo byli líní vystrčit čumák z nory, takže vzhledem k povinné kvótě přijmout do projektu jednoho Čecha jsem se marně sháněl po konkurenci. Vzali mě okamžitě, aniž by četli můj životopis.             Tehdy jsem sebral odvahu to oznámit Andree. Kůže jí splynula se zdí, nic nechápala: „Sotva jsme se dali dohromady a ty zničehonic odjíždíš?“             „Miláčku, promiň…“ uhýbal jsem pohledem, „víš, jde mi o život.“             „Miláčku?! Jsi sobec, co neumí milovat.“             A snad ta trefa do ješitnosti teoretika lásky mi zabránila, abychom se spolu rozešli. Uznal jsem, že pokud náš dosavadní vztah držely při sobě zejména sex a banalita, korespondenční odstup by jej mohl buď vzácně prohloubit, anebo pomalu ochromit bez jediného řezu. Na popud nových dojmů a nových lásek! – Podobně na dálku jsem kdysi fungoval v milostném vztahu s Bohem, dokud mi nepřestal odpovídat.                           Namísto pánbíčka mi zůstal obtloustlý otec, charitní dobrotisko, na úkor sebe by se rozdal pro jiné. Zastihl jsem ho u počítače, jak civí na americkou střílečku staženou z pirátských serverů. „No?“ podrážděně si sundal sluchátka, vytušiv, že mu chci něco sdělit.             „Chystám se na rok do Francie.“             „A potřebuješ něco?“             Víc mi neřekneš? Třeba kam a proč a co tam budu dělat? Chtěl jsem se s tebou jen rozloučit. No a co, viď... Vrátím se, na rozdíl od mámy. Můžeme si zaskajpovat, jako bych ani neodjel. Vždyť s notebookem jsem doma všude tam, kde mají zásuvku a připojení na internet. Ba online si možná pokecáme víc, než kdybychom dál žili v jednom městě. Inu, aspoň v tom tkví přínos dálky, v té nutnější potřebě se sdílet. Ve vlídnosti, která se naskytne až díky odloučení tam, kde jí dříve scházelo.             Nenech se rušit, táto. Na monitoru ti umírají lidé. Vyrážím v koprodukci s Evropskou unií žít svůj vlastní film.   Nakladatelství Petr Štengl, 2019, 1. vydání.

Čas načtení: 2025-06-03 13:27:00

Bybit získala licenci MiCAR v Rakousku a v rámci strategického plánu expanze otevírá evropské sídlo ve Vídni

Vídeň 3. června 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Bybit, druhá největší kryptoměnová burza na světě podle objemu obchodování, obdržela licenci v rámci nařízení o trzích s kryptoaktivy (MiCAR) od rakouského Úřadu pro dohled nad finančním trhem (FMA). Tento krok představuje zásadní milník v expanzi společnosti Bybit na evropském trhu. Díky nové licenci může Bybit nyní fungovat jako plně regulovaný poskytovatel služeb v oblasti kryptoaktiv a nabízet své regulované a lokalizované kryptoprodukty a služby téměř 500 milionům obyvatel v 29 členských státech Evropského hospodářského prostoru (EHP) prostřednictvím svého evropského centra, které se nachází v Rakousku. Společně s tímto regulačním úspěchem oznámila společnost Bybit také zřízení svého oficiálního evropského sídla ve Vídni.Licence MiCAR potvrzuje neochvějné odhodlání společnosti Bybit plnit nejpřísnější regulační standardy v Evropě, včetně klíčových opatření, která mají posílit transparentnost, zabránit nezákonné činnosti a chránit spotřebitele v digitálním finančním ekosystému Evropské unie.„Získání licence MiCAR v Rakousku je důkazem našeho důsledného přístupu založeného na dodržování předpisů," uvedl Ben Zhou, spoluzakladatel a generální ředitel společnosti Bybit. „Aktivně spolupracujeme s regulačními orgány a usilujeme o získání licencí po celém světě, abychom zajistili, že naši uživatelé budou mít přístup k naší inovativní platformě s maximální mírou právní jistoty a souladu s předpisy."V rámci připravované expanze na evropský trh hodlá společnost Bybit výrazně investovat v Rakousku a plánuje přijmout více než 100 odborníků ve Vídni, aby mohla uživatelům poskytovat lokalizované a regulované služby.„Získání licence MiCAR je důkazem našeho závazku k dodržování předpisů a transparentnosti, v souladu s vysokými regulačními standardy Evropské unie," uvedla Mazurka Zeng, generální ředitelka společnosti Bybit Europe.„Vídeň se stala domovem společnosti Bybit Europe a jsme hrdí na to, že investicemi do talentu a inovací přispíváme k progresivnímu finančnímu prostředí v Rakousku. Kromě toho se zavazujeme podporovat silnou místní kryptoměnovou komunitu. Prostřednictvím iniciativy Blockchain for Good Alliance (BGA) také nabídneme své zdroje k úzké spolupráci s univerzitami v celém regionu s cílem vychovávat novou generaci inovátorů v oblasti blockchainu a hledat smysluplná reálná uplatnění této technologie," uvedla Mazurka Zeng.#Bybit / #TheCryptoArk / #MiCARO platformě BybitBybit je druhou největší platformou pro obchodování s kryptoaktivy na světě. Poskytuje více než 70 milionům uživatelů po celém světě přístup ke svým inovativním investičním produktům a službám v oblasti kryptoměn. Bybit EU je nově zřízené sídlo společnosti v rámci Evropské unie, které bude prostřednictvím specializované platformy Bybit EU obsluhovat klienty z Evropského hospodářského prostoru (EHP).Další informace oplatformě Bybit naleznete na Bybit PressV případě dotazů ze strany médií kontaktujte media@bybit.comAktuální informace sledujte na Bybit's Communities and Social MediaDiscord | Facebook | Instagram | LinkedIn | Reddit | Telegram | TikTok | X | YoutubeFoto – https://mma.prnewswire.com/media/2698970/Image.jpgLogo – https://mma.prnewswire.com/media/2267288/Logo.jpg 

Čas načtení: 2020-12-01 22:16:35

Vykopnutí směrem nahoru

Když jsem se dočetl v několika článcích, například na České justici, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík uspěl v konkursu a odejde do Úřadu evropského veřejného žalobce, vybavily se mi vzpomínky na některé zvláštní postupy personální práce v době socialistického temna. Bylo-li třeba zbavit se někoho, s kým se muselo manipulovat opatrně, neb příliš mnoho věděl, použil se výkop směrem nahoru. Nevím, zda činitelé, kteří pomohli Radku Mezlíkovi v konkurzu na místo na evropské úrovni, si mysleli, že je skutečně tak dobrý, či zda usoudili, že už je ho dost. V každém případě mi nezbývá, než jejich rozhodnutí kritizovat jako neodpovědné: vždyť tento člověk má být vzorkem úrovně českých státních zástupců na evropské úrovni.  Kdysi byl velmi známý jako žalobce v silně medializované „kauze Vitásková“. Původně šlo o trestní stíhání osmi manažerů, kteří se podíleli na licenčním řízení fotovoltaických elektráren společností Saša-Sun, s. r. o., a Zdenek-Sun, s. r. o., dcer společnosti Ferromet, a. s., podnikatelského klanu Zemků. Radek Mezlík k nim přihodil předsedkyni Energetického regulačního úřadu (ERÚ) Alenu Vitáskovou a její podřízenou Michaelu Schneidrovou, které v době vydání licencí ještě vůbec netušily, že budou někdy působit v ERÚ a budou se muset zabývat záležitostmi holdingu Zemků. Protože Alena Vitásková byla mediálně známá, dal tím procesu neoficiální jméno. Obě dámy tím velice poškodil. Pokud by jejich stíhání proběhlo v samostatné kauze, na dosažení zprošťujících rozsudků by nečekaly osm let a náklady na obhajobu by se nevyšplhaly do neúnosné výše. Obsah informací, vztahujících se k jejich obvinění, byl jen zlomkem celku. V jistých kruzích byla poptávka po vytlačení Aleny Vitáskové z čela ERÚ velmi silná. K tomu účelu měla posloužit její kriminalizace. Policie ale na ni nic použitelného nepřinesla, proto Radek Mezlík do obžaloby z 19.září 2013 včlenil popis údajného trestného jednání její podřízené Michaely Schneidrové a Alenu Vitáskovou pak stíhal za to, že ji ve zločinném počínání nezastavila. Aby ji vymaloval v odpuzujících barvách, nařkl ji, že věděla o soukromém vztahu Michaely Schneidrové k šéfovi holdingu Zdenku Zemkovi st., ale nevyvodila z toho důsledky. Popis skutku Michaely Schneidrové vyhodnotil Nejvyšší soud ČR usnesením z 11.prosince 2018 jako nezávadné jednání a její rozsudky zrušil. Odůvodnění jeho názoru na její postup zpochybňuje odbornost žalobce. V přípravném řízení ani v dokazování před soudem se nevynořily žádné důkazy o soukromém vztahu Michaely Schneidrové ke Zdenkovi Zemkovi st. Je zřejmé, že Alena Vitásková nemohla mít povědomí o něčem, co neexistovalo a nemohla z toho vyvozovat důsledky. S pravdivostí svých tvrzení si Radek Mezlík nelámal hlavu v daleko závažnější části kauzy. Nařkl jednatele investujících společností Saša-Sun a Zdenek-Sun, že v úmyslu oklamat ERÚ v licenčním řízení, převzali protokolárně do vlastnictví svých firem zařízení, která „nebyla ani zčásti dokončena“. Formulace „nebyla ani zčásti dokončena“ se vyskytuje nejen v obžalobě, ale i v jeho závěrečné řeči a v rozsudku. Viděl do hlav jednatelů lépe než oni sami, proto neuznal, že se jedná o doklad o vlastnictví jako povinnou přílohu žádosti a posouzení způsobilosti elektrárny k udělení licence provede komise odborníků ERÚ, kteří se takovým papírem nebudou zabývat. Za třináct dní po podpisu protokolů byly elektrárny připojeny k distribuční síti, což by v případě vysokého stupně nedokončenosti nebylo technicky možné. Radek Mezlík své tvrzení neupravil, ani když získal fotografie dokončených elektráren pořízené družicí NASA 26. prosince 2010, tedy krátce po zjištění, že elektrárny „nebyly dokončeny ani zčásti“. Na základě podvodu, který byl podvodem jen v jeho hlavě, se dostali do vězení oba jednatelé investujících firem. Netuším, zda tento zlovolný výklad podpisu protokolů je projevem jeho neznalosti licenční procedury či úmyslu dostat jednatele do vězení za každou cenu. Kromě toho navodil dojem spáchání strašného zločinu, který posloužil k ospravedlnění vyměření drakonických trestů soudem. Například zmíněné dámy si vysloužily tresty osm a půl roku odnětí svobody. Horlivost Radka Mezlíka dopadla zvlášť tvrdě na drobnou Michaelu Schneidrovou, a to hned od zatčení, kdy ji policisté vláčeli před kolegy v „medvědech“ jako nebezpečnou teroristku. Naštěstí soudce nevyhověl návrhu na vzetí do vazby. Alenu Vitáskovou nic takového nepotkalo a navíc měla štěstí, že Vrchní soud v Olomouci jako soud odvolací ji zprostil obžaloby již 17. ledna 2018. Zlomyslný nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman sice napadl zprošťující rozsudek dovoláním s použitím nepravdivých argumentů, ale Nejvyšší soud ČR mu vyhověl takovým způsobem, že nalézacímu soudu nezbylo, než ji 13. listopadu 2019 zprostit znova. Michaele Schneidrové odvolací soud pouze zmírnil trest, takže jí nezbylo než v květnu 2018 nastoupit do vězení, a to rovnou mezi „corkařky“ do naší největší ženské věznice na „vtipné“ adrese Rozkoš 990. Nikdo se nad ní nesmiloval: Ani prezident republiky, jenž navzdory podpoře šéfa TV Barrandov Jaroslava Soukupa nevyhověl naší žádosti o milost, ani ministr Robert Pelikán, který nevyhověl našemu podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, ač jsme jinak měli dobré vztahy. Z vězení ji vyprostil Nejvyšší soud ČR 11. prosince 2018, když na základě dovolání zrušil její rozsudky a věznici poslal příkaz k propuštění. Michaela Schneidrová se sice ocitla nečekaně na svobodě, ale ke štěstí jí přesto scházelo hodně. Nadále byla v postavení obžalované, což pro ni mělo neblahé existenční důsledky. Její uplatnění na trhu práce bylo značně ztížené, na podporu v nezaměstnanosti a jiné sociální dávky neměla nárok. Dostala se do existenčních potíží. Mohla se z nich dostat 13. listopadu 2019, kdy ji nalézací soud zprostil obžaloby. Jenže do jejího osudu zasáhl přímo surově žalobce Radek Mezlík. Proti rozsudku se 19. února 2020 odvolal. Vrchní soud v Olomouci jako soud stížnostní jeho odvolání zamítl 24. června 2020. Radek Mezlík musel vědět, že odvolací soud je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, takže jeho odvolání nemůže uspět. Pokud to nevěděl, usvědčil se z nekompetentnosti. Pokud sice věděl, ale přesto konal, usvědčil se z podjatosti a ze neužití funkce k úmyslnému poškození nevinné ženy. Po formálně právní stránce jistě měl právo podat odvolání. Z hlediska morálního šlo o odporný čin. V každém případě díky jeho horlivosti v nekompetentním a křivém jednání dvě nevinné ženy musely přežít mnohaleté trestní stíhání. Stíhání Aleny Vitáskové trvalo od sdělení obvinění v roce 2013 až do konečného zproštění v roce 2019. Trestní stíhání Michaely Schneidrové začalo již v roce 2012 a skončilo letos. Kdyby se měl Radek Mezlík podílet na jejich odškodnění státem, určitě by se rozplakal. Ale to mu samozřejmě nehrozí, protože státní zástupci sami sobě a také ministerstvo jim neoficiálně přiznává právo beztrestně škodit. V kauze „Vitásková“ Radek Mezlík jednal na očích veřejnosti včetně novinářů, jejichž počáteční přehnaná pozornost postupně opadla. Zcela mimo zorné pole veřejnosti se ale v dané problematice pohyboval i jinak. Veřejnosti je známo, že provozovatelé elektráren, pro které získali licence a uvedli je do provozu do 31.prosince 2010, měli nárok na výkupní cenu 12,50 Kč/kWhod. Ti, kteří to nestihli, měli smůlu, protože ERÚ snížil výkupní cenu cenovým výměrem z listopadu 2010 na 5,50 Kč/kWhod. Malá skupina pracovníků společnosti ČEZ a ERÚ ale přijala opatření, které některým postiženým elektrárnám umožnilo prodávat elektřinu za výhodnou cenu, i když na to neměly nárok. Trvalo to až do poloviny roku 2013, kdy pravomoc stanovit výkupní cenu přešla na státní podnik OTE, a. s., jenž to zastavil. Státu a odběratelům vznikla škoda řádově v desetimilionech, možná i stamilionech Kč. Není patrně možné přimět příjemce neoprávněných výplat k jejich vrácení, protože je přijímali v dobré víře. Je důvodné podezření, že se zmínění „dobrodinci“ dopustili trestného jednání. V této věci byla postupně podána tři trestní oznámení. První podal ERÚ, další spolek Šalamoun, poslední spolek Chamurappi. Protože se jednalo o provinění pracovníků organizací, sídlících v obvodu působnosti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a škoda je mimořádná, prověření důvodnosti trestních oznámení bylo zřejmě prací pro toto státní zastupitelství a některý z republikových útvarů Policie ČR. Na Vrchním státním zastupitelství v Olomouci věc „napadla“ Radku Mezlíkovi jako bona fide specialistovi. Jeho rozhodnutím ale případ vždy odešel na místně a věcně nepříslušné Krajské ředitelství PČR Severočeského kraje a tam vyšuměl do ztracena. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem se snažilo vrátit věc do Olomouce, ale Radek Mezlík vždy trval na svém. Výše popsané jednání státního zástupce Radka Mezlíka samozřejmě našlo odezvu v opakovaných pokusech o jeho kárné nebo i trestní stíhání. Všechny byly bezvýsledné, protože jej důsledně chránili všichni nadřízení, vrchním státním zástupcem v Olomouci Ivo Ištvanem počínaje přes státní zástupce Nejvyššího státního zaatupitelství až po ministry spravedlnosti, kteří se v průběhu jeho „dovádění“ v křesle vystřídali. Dalo by se očekávat, že Marie Benešová díky své profesní minulosti státní zástupkyně zaujme tvrdší postoj než její předchůdci, kteří přišli z „mírumilovných“ profesí, ale nestalo se. Ztroskotal i pokus vymanit kauzu „Mezlík“ z rukou jeho přímého nadřízeného Ivo Ištvana podnětem k jeho vyloučení z věci pro podjatost. Ani se neobtěžoval, aby využil možnosti, dané trestním řádem, aby rozhodl o své nepodjatosti: prostě podnět k vyloučení vůbec nevyřídil. Tento vrcholný projev arogance ministryni spravedlnosti nikterak nevadí. Je možná dobře, že Radek Mezlík odejde do evropského orgánu. Aspoň již nebude mít možnost působit škody v českém trestním řízení podobným způsobem jako ve výše uvedených kauzách. Nebude již dále zpochybňovat důvěryhodnost státního zastupitelství. Čili „vykopnutí směrem nahoru“ bude mít blahodárné účinky. Mám ale obavy, že Evropa se má na co těšit a na nadnárodní pohled na naše státní zastupitelství cákne černá skvrna. Vedoucí státní zástupci, ministryně spravedlnosti a ministerští úředníci se z tohoto článku nic nového nedovědí. O všech zde zmiňovaných poklescích Radka Mezlíka vědí a nemohu vyloučit, že znají i jiné, o kterých jsem se nedověděl. Určitě je ale ani na chvíli nenapadne, že by měli záměr o jeho „vyslání do Evropy“ přehodnotit. Budou pouze naštvaní, že jsem problém otevřel, protože podle jejich názorů kasty státních zástupců a soudců mají právo na neomylnost a z toho odvozené právo na beztrestnost, nechť spáchají cokoli. Nevadí, že tato jejich práva nemají oporu v zákoně. Zvykové právo zde stojí nad zákonem. Řeči o České republice jako o právním státě tak nabývají smutně komický charakter. Ostatně jaký právní stát, když je v něm možné, aby neumětelské orgány činné v trestním řízení beztrestně držely několik let v nejistém postavení obviněného předsedu vlády (už ho měli dávno buď zprostit obvinění nebo postavit před soud, ale asi je pro ně zajímavější možnost „držet jej pod krkem“). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-13 08:02:04

Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti

Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.

Čas načtení: 2024-02-29 15:25:01

Google zavádí cenzurní opatření s cílem ovlivnit volby do Evropského parlamentu

Nedávno se objevily zprávy, že technologický gigant Google se chystá zahájit kampaň proti dezinformacím a zpřísnit nová pravidla týkající se online obsahu v pěti zemích Evropské unie (EU) před volbami do Evropského parlamentu v červnu 2024, s cílem „ovlivnit postoj… The post Google zavádí cenzurní opatření s cílem ovlivnit volby do Evropského parlamentu first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-04-07 09:47:19

Výzvy evropského průmyslu: Přetrvávající stagnace a hledání nových směrů

Evropská unie stojí před značnými výzvami, které vyžadují naléhavá opatření a restrukturalizaci před nadcházejícími volbami do Evropského parlamentu. Politické směřování se postupně mění, přičemž se zdůrazňuje potřeba reagovat na stagnaci... The post Výzvy evropského průmyslu: Přetrvávající stagnace a hledání nových směrů first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2024-05-17 07:09:32

Soupiska Německa se čtyřmi brankáři?

Pořadatelská země Evropského poháru Německo ve čtvrtek definitivně oznámila kompletní soupisku Evropského poháru s celkem 27 hráči. Před oficiálním začátkem Evropského poháru vynechá jeden z nebrankářských…

Čas načtení: 2024-05-24 10:49:12

Ruským turistům se zavře poslední přímý přístup do evropského schengenského prostoru. Zbývá pět dnů

Norsko ve čtvrtek oznámilo, že omezí vstup ruským turistům a uzavře jim poslední přímý přístup do evropského schengenského prostoru bez hranic. „Ruští občané, jejichž cílem je turistika a další cesty, které nejsou nezbytné, budou při vstupu přes vnější hranici odmítnuti,“ uvedla norská vláda v prohlášení a dodala, že nová omezení vstoupí v platnost 29. května, píše server The Moscow Times. The post Ruským turistům se zavře poslední přímý přístup do evropského schengenského prostoru. Zbývá pět dnů first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-06-11 17:39:15

Dva kontroverzní youtubeři byli zvoleni do Evropského parlamentu

V neděli 9. června byli po volbách do Evropského parlamentu zvoleni dva youtubeři. Jedná se o bezprecedentní vstup do světa, který je s politikou méně obeznámen. Politika a YouTube jdou zřídkakdy dobře dohromady. To však některým youtuberům nezabránilo v tom, aby se stali kandidáty v evropských volbách. The post Dva kontroverzní youtubeři byli zvoleni do Evropského parlamentu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-12 06:00:01

Babiš bude s Patrioty klidně kopat za Rusko. Udělá cokoli, Evropa ho nezajímá

Andrej Babiš našel po volbách do Evropského parlamentu cestu, jak se spojit s populisty a krajní pravicí napříč kontinentem. Spoluzaložil novou frakci Patrioti pro Evropu, kde je z České republiky kromě ANO ještě Přísaha a Motoristé. Celkem se k tomuto uskupení přidalo 84 europoslanců z hnutí a stran z dvanácti zemí Evropské unie, převážně jde o pravicové a národovecké subjekty. Premiér Petr Fiala na sociální síti napsal, že frakce bude sloužit zájmům Ruska, Babiš to označil za nesmysl. „O některých stranách vně Patriotů toto říci lze,“ uvedla v rozhovoru pro Čtidoma.cz pirátská europoslankyně Markéta Gregorová. Putin vyhlíží vítězství Trumpa. Katastrofa pro Ukrajinu, problémy pro Evropu Číst více O kterých konkrétně? Jedná se například o Viktora Orbána, který před několika dny dokonce osobně navštívil Putina v Moskvě a vyjednal s ním takové „mírové“ podmínky, že Rusové následně cíleně vybombardovali dětskou nemocnici v Kyjevě. Řeč je zcela jistě také o Marine Le Pen, která ač se v posledních několika letech umírnila oproti původním vyjádřením, zůstává zastánkyní takzvaného Putinova míru, což pochopitelně není žádný mír, ale nepřijatelná ultimáta agresora, který vyvolal a vede válku. Jaká ultimáta máte na mysli? Ruský prezident si má dle tohoto krajně nerealistického scénáře po konci války rozebrat Ukrajinu a zbytek Evropy nechat dál žít v míru – ani to mu ale nelze věřit, což opakovaně dokazuje. To je také zjevně jeden z hlavních důvodů, proč se k frakci nepřidala velmi konzervativní polská strana Právo a spravedlnost, která se s Patrioty rozchází právě v pohledu na Rusko. Co může vznik této frakce znamenat pro Evropu, potažmo pro válku, kterou vede Putin na Ukrajině? Na první pohled se nezmění mnoho. Členové frakce budou na půdě Evropského parlamentu odříznuti od výraznějších pozic. Nicméně je jasné, že se budou snažit určité věci brzdit – v čemž se budou moci učit od „mistra“ Orbána. Pokud se samozřejmě tyto síly spojí na té národní úrovni, tedy například v Radě EU, budou nepochybně často blokovat. Je možné, že podobně jako dosud Orbán blokoval pomoc Ukrajině, uvidíme podobné snahy v budoucnu i u Andreje Babiše, pokud se znovu dostane k moci. Co Andrej Babiš jako jeden ze spoluzakladatelů frakce sleduje, proč Patrioti vznikli? Na evropské politice Babišovi ani Orbánovi evidentně vůbec nezáleží, jelikož mocensky si v Parlamentu uškodili. Na novou frakci navíc bude aplikován princip takzvaného cordon sanitaire – demokratická většina je vynechá z rozdělování pozic pro přílišnou extrémnost. Toto opatření bylo dosud aplikováno pouze na ultranacionalistickou frakci ID. Patrioti jsou si tedy moc dobře vědomi, že tato spolupráce není o jejich vlivu na evropskou politiku. Jejich pozornost naopak směřuje na úroveň národní politiky, kde se budou jako premiéři či aspirující premiéři snažit silněji vymáhat své zájmy jako vlivová skupina. Andrej Babiš také bezpochyby očekával, že lepenovci zvítězí ve francouzských volbách a on se takto sveze na této úspěšné populistické vlně. Ti ale prohráli… Ano. A tak členové a členky ANO skončí v poměrně poraženecké skupince se stále izolovanějším Orbánem. Překvapilo vás, že nová frakce vznikla? Vznik Patriotů pro Evropu mě nepřekvapil, o vzniku nějaké frakce na populisticky-konzervativním spektru se totiž hovořilo již delší dobu. Dosavadní působení hnutí ANO v liberální frakci Renew také nedávalo již mnoho let smysl – ANO není liberální stranou a logicky se tedy dlouhodobě vyhraňovalo proti téměř všemu, co liberálové odhlasovali, například proti Green Dealu či migračnímu paktu. A strana Fidesz byla už delší dobu v rámci Evropského parlamentu nezařazená, že? Přesně tak. Bylo tedy již předem jasné, že se tyto i další ultrakonzervativní, populistické (ale také extremistické) strany spojí. Ani nahé, ani oblečené. Maďarsko razí obojakou politiku po tureckém způsobu Číst více Co připojení Filipa Turka, dalo se to očekávat? Mě to rozhodně nepřekvapilo. Jeho celá agenda je jen o tom, aby si mohl nechat svoje auto s dieselovým motorem – ne že by mu ho kdokoli bral, ale jeho program to byl. A tato nová frakce je deklarovaně ta hlavní, která proti Green Dealu bojuje. Jejich sliby jsou sice zcela plané, ale to stejné se dá říci o slibech Filipa Turka. Nepochybně se tedy k Patriotům hodí. Andrej Babiš je ale signatářem Green Dealu… To ano, ale nehledejme v tom logiku. S touto kategorií populisté zpravidla nepracují. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Jak jsme nakupovali v Sovětském svazu: Kilo salámu za dva ruble a šampaňské za hubičku.

Čas načtení: 2024-07-16 13:11:58

Nejlepší hráč tohoto evropského poháru

Kdo je nejlepším hráčem tohoto evropského poháru? UEFA dala odpověď. Rodri s číslem 16fotbalové dresy si zaslouží být nejlepším hráčem tohoto Evropského poháru. Kdo je nejlepším hráčem tohoto evropského poháru? UEFA dala…

Čas načtení: 2024-09-19 10:21:00

Evropský inovační a technologický institut otevírá nové centrum pro podporu inovačního ekosystému v Česku

Praha 19. září 2024 (PROTEXT) - Evropský inovační a technologický institut (EIT), orgán Evropské unie, spustil v Česku své nejnovější společné centrum. Díky propojení regionálních aktérů, inovátorů a partnerů s největším evropským inovačním ekosystémem posílí nové centrum EIT Community Regional Innovation Scheme Hub (EIT Community RIS Hub) spolupráci mezi předními podnikatelskými, vzdělávacími a výzkumnými organizacemi a bude sloužit jako jednotné kontaktní místo pro místní talenty a podnikatele, kteří budou moci využívat příležitostí Společenství EIT v oblasti vzdělávání, zakládání podniků a inovací.EIT nadále podporuje inovace otevřením prvního EIT Community RIS Hubu v České republice. Tento nový hub, součást programu EIT Regional Innovation Scheme (EIT RIS), je zaměřen na snižování geografických rozdílů v oblasti inovací v Evropě. Hub reprezentuje všech devět znalostních a inovačních společenství EIT (KICs) a jeho hlavním cílem je podpora spolupráce mezi podniky, vzdělávacími institucemi a výzkumnými organizacemi. Tímto způsobem přispívá k posílení konkurenceschopnosti regionu a udržitelnému ekonomickému růstu.V České republice působí několik znalostních a inovačních společenství EIT, která přispívají do různých odvětví. EIT Urban Mobility podporuje rozvoj udržitelné městské mobility a měst a soustředí se na inovace v dopravě. EIT Digital podporuje digitální transformaci v oblastech, jako je kybernetická bezpečnost, umělá inteligence a fintech, a pomáhá růstu technologických start-upů. EIT Manufacturing se zaměřuje na inovace ve výrobním sektoru, s důrazem na udržitelné, digitální a globálně konkurenceschopné výrobní procesy. EIT InnoEnergy se soustředí na projekty v oblasti obnovitelných zdrojů energie a skladování energie. EIT Food se zabývá zlepšováním udržitelnosti potravinové výroby a podporou agrotechnologických start-upů. EIT Health podporuje inovace ve zdravotnictví, zaměřené na zdravý životní styl, aktivní stárnutí a udržitelné systémy zdravotní péče.EIT znalostní a inovační společenství působí i v sousedních regionech. EIT Climate-KIC sídlí ve Vídni (Rakousko) a zaměřuje se na řešení v boji proti změně klimatu. EIT Culture & Creativity, se sídlem v Košicích (Slovensko), podporuje růst kreativních a kulturních odvětví v Evropě prostřednictvím inovací v oblastech jako média, umění, architektura, design a kulturní dědictví. V Košicích působí také EIT RawMaterials, které se soustředí na udržitelnost surovinových řetězců.Tímto způsobem EIT Community RIS Hub přispívá k rozvoji regionálního i evropského inovačního ekosystému a posiluje vazby mezi akademickou, podnikatelskou a výzkumnou sférou.EIT Community RIS Hub, sídlící v Praze, bude klíčovou platformou pro podporu inovací a podnikání v České republice. Hub bude úzce spolupracovat s místními partnery a zástupci relevantních sektorů, a bude hrát zásadní roli při budování dynamického inovačního ekosystému. Jeho činnost bude zahrnovat podporu start-upů, výzkumných organizací a investorů, přičemž se zaměří na vytváření strategických partnerství a sladění české inovační agendy s cíli EIT. Aktivní podpora spolupráce mezi klíčovými aktéry umožní transformaci inovativních myšlenek do konkrétních řešení, která budou reagovat na regionální i globální výzvy.Vedoucí centra, Eva Mejtová, disponuje bohatými zkušenostmi z oblasti podpory inovací prostřednictvím programů Evropské unie i národních a mezinárodních projektů. Jako EIT Community Officer pro Českou republiku bude Eva propagovat iniciativy EIT po celé zemi a propojí místní inovátory se zdroji a podporou, které potřebují k úspěchu. Pod jejím vedením bude centrum přispívat k rozvoji českého inovačního prostředí a zároveň jej začlení do širšího evropského inovačního rámce.Založení EIT Community RIS Hubu v České republice představuje zásadní krok v posilování národního inovačního ekosystému. Integrací všech EIT Knowledge and Innovation Communities pod jednu střechu poskytujeme klíčové zdroje, podporujeme efektivní spolupráci mezi sektory a přispíváme k dlouhodobému udržitelnému hospodářskému růstu.Dne 11. října 2024 se v Praze v Kampusu Hybernská uskuteční slavnostní zahajovací akce nového EIT Community RIS Hubu. Během akce budou prezentovány klíčové iniciativy EIT v České republice a zdůrazněny příležitosti pro zúčastněné strany, start-upy a podnikatele. Cílem akce je zapojit potenciální partnery do spolupráce s EIT Knowledge and Innovation Communities a podpořit strategické partnerství zaměřené na posílení inovačního ekosystému v České republice. Na zahajovací akci naváže summit Nové horizonty – udržitelná ekonomika a inovace pod záštitou předsedy vlády České republiky.Pokud máte zájem dozvědět se více o možnostech, které EIT nabízí, a zjistit, jak může podpořit vaše inovační či podnikatelské aktivity, neváhejte kontaktovat EIT Community RIS Hub Czechia: czechia@eitcommunity.eu nebo sledujte naši stránku na síti LinkedIn: EIT Community RIS Hub Czechia. EIT - REALIZACE INOVACÍ!O Evropském inovačním a technologickém institutu (EIT):EIT posiluje schopnost Evropy inovovat tím, že podporuje řešení naléhavých globálních výzev a podporuje podnikatelské talenty, aby se v Evropě vytvářel udržitelný růst a kvalifikovaná pracovní místa. EIT je orgánem EU a nedílnou součástí rámcového programu EU pro výzkum a inovace Horizont Evropa.Institut podporuje dynamická celoevropská partnerství, znalostní a inovační společenství (ZIC) EIT, mezi předními společnostmi, výzkumnými laboratořemi a univerzitami. Tato znalostní a inovační společenství se věnují prosazování systémových změn v Evropě i mimo ni a zaměřují se na klíčové oblasti, jako je změna klimatu, energetika, zdraví, potraviny, výroba, suroviny, digitalizace, městská mobilita a kultura a kreativita. Společně se svými předními partnery nabízí společenství EIT širokou škálu inovačních a podnikatelských aktivit v celé Evropě: kurzy podnikatelského vzdělávání, služby pro zakládání a urychlování podnikání a výzkumné projekty zaměřené na inovace. Zjistěte více!Sledujte novinky, události a příležitosti na webových stránkách EIT a na naší stránce LinkedIn! Co je regionální inovační program EIT (EIT RIS)?Regionální inovační program EIT (EIT RIS) byl spuštěn v roce 2014 s cílem zvýšit inovační výkonnost v zemích s "rozvíjejícími se" nebo "skromnými" výsledky v oblasti inovací podle evropského srovnávacího přehledu inovací. RIS je řízen EIT a realizován prostřednictvím znalostních a inovačních společenství.Další informace: https://eit-ris.eu  

Čas načtení: 2024-10-16 18:44:41

Poslanec Evropského parlamentu požaduje zatknout Viktora Orbána

Poslanec Evropského parlamentu za německou stranu Zelených Daniel Freund tento týden spustil další tirádu namířenou proti maďarskému premiérovi Viktoru Orbánovi, tentokrát vyzval k jeho... Článek Poslanec Evropského parlamentu požaduje zatknout Viktora Orbána se nejdříve objevil na AC24.cz.