Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-22 10:00:00

Videonávody a návody na sextortion nalezené na TikToku a YouTube

Už jsme tady několikrát upozorňovali, že sociální sítě jsou nesmírně škodlivé pro děti a pro mladé lidi. Působí jim vážnou psychickou újmu a dopady zřejmě budou dlouhodobě katastrofální. V Británii nejméně jedna dívka spáchala sebevraždu, protože byla naprosto zmanipulována materiály na sociálních sítích, doporučujících mladým lidem, aby si vzali život. Rodiče této dívky usilují o to, aby byli mobily zakázány dětem do 16 let, anebo aby z jejich telefonů byl odstraněn přístup na sociální sítě. Když se v Česku ozvalo echo těchto protestů, samozřejmě se vyskytli okamžitě potrhlí ultrapravičáci, kteří tvrdí, že nic se v Česku zakazovat nebude: musí být absolutní svoboda ve všem. Kromě toxického psychického náporu na děti, který sociální sítě vytvářejí, však existuje ještě jiná hrůza: sextortion: sexuální vydírání. Viz níže (JČ) Návody ukazují, jak z teenagerů vylákat intimní fotografie a finančně je vydírat Podrobné písemné návody a videonávody k finančně motivovanému sexuálnímu vydírání - běžně známému jako sextortion - jsou volně dostupné na internetu a zločinci nabízejí specializovanou výuku na míru za další platbu, zjistil Guardian.Návody lze nalézt na platformách, jako jsou TikTok, YouTube a Telegram.V případech sextortionu jsou teenageři online podvedeni, aby poslali své intimní fotografie podvodníkům, kteří pak požadují peníze a vyhrožují, že pokud teenageři nebudou platiti, intimní fotky vyděrači na sociálních sítích rozšíří všem.

Čas načtení: 2020-07-01 05:58:54

Per Petterson: Muži v mé situaci (ukázka z knihy)

Když se člověku rozpadá život pod rukama, vždycky se ještě lze uchýlit do lékárny přestavěné na bar. Zejména na Štědrý den. Aspoň tak si počíná spisovatel Arvid, alter ego autora knihy, který po odchodu manželky propadl depresi ze samoty. Snaží se jí zbavit v náručí náhodných známostí, chce být pořád dobrým otcem svým třem dcerám, ale alkohol a zoufalství ho odvádějí stále dál od běžných mezilidských vztahů. Drsná, ale překvapivě i křehká, jindy nelítostná a mnohdy humorná sebeinventura muže kolem čtyřicítky se odehrává převážně na pozadí ulic, přístavních mol a hospod norské metropole – a za volantem auta, neboť v nouzi nejvyšší v něm Arvid několikrát i přespí.   Ukázka z knihy Kapitola 1 Byla zářijová neděle 1992, chvíli před sedmou ráno. Večer předtím jsem byl ve městě, poslední hodinu před návratem domů jsem strávil v lékárně přestavěné na bar v ulici Tollbugata, ale domů jsem si nikoho nepřivedl. V té době a toho roku to byla skoro výjimka, protože jsem často zajel do centra a proti své přirozenosti chodil po barech a kavárnách a vcházel do zakouřených hlučných lokálů, kde jsem si nečekaně, taktéž proti své přirozenosti, připadal jako doma, rozhlížel jsem se kolem a přemýšlel, kde budu dnes spát. Když jsem o pár hodin později opouštěl hospodu nebo bar, málokdy jsem byl sám. Během těch měsíců jsem se ocitl v mnoha ložnicích, v mnoha domech a ve více čtvrtích, než bych kdy věřil, že se muž jako já může ocitnout. Skončilo to ale pokaždé neslavně, chtěl jsem plát jako oheň, ale v mém ohni bylo víc popela než plamenů.        Když to ráno zazvonil telefon, ležel jsem v posteli. Neměl jsem sebemenší chuť ho vzít, cítil jsem se strašně unavený. Pil jsem, to ano, ale nijak moc, a určitě ne po jedenácté, dojel jsem autobusem z centra do Tåsenu, vystoupil na křižovatce, kde je dnes kruhový objezd, a v mrholení pokračoval pěšky kolem kostela Sagene k Bjølsenu. Když jsem vešel do bytu, bylo mi dobře a naprosto jistě jsem neměl žádná promile.        Byl jsem unavený ze snů. Není jednoduché hned tady, na druhé stránce, vyložit, co na těch snech bylo, že jsem z nich byl tak unavený, k tomu se budu muset ještě vrátit.        Měl jsem původně v úmyslu ještě hodinu zůstat ležet, než vstanu a postavím vodu na kafe, sednu si ke stolu a pokud možno aspoň dvě hodiny budu psát, i když je neděle. Telefon se ale nevzdával, a tak jsem vylezl z postele, vyšel jsem rychle do pokoje, abych ho vzal, a připadalo mi, že na poslední chvíli, že jsem ho nechal vyzvánět moc dlouho. Vždycky jsem měl a pořád mám představu, že je mou povinností telefon brát, a pokud ho nechám zvonit, mohl by mě za to stihnout trest.        Ozval se Turidin hlas. Před rokem se odstěhovala do řadového domku na Skjettenu a vzala s sebou naše tři dcery. Teď brečela, a jestli jsem to dobře odhadl, měla ruku na ústech, aby tlumila vzlyky, tak jsem se jí zeptal, co se děje, ale neodpověděla. Jsi doma, zeptal jsem se, ale doma nebyla. Tak kde teda jsi, Turid, ale ona to nevěděla. Ty nevíš, kde jsi, ptal jsem se dál a ona plakala a řekla ne. Nevěděla, kde je.      Do háje, pomyslel jsem si. Jestli takhle brečí a není doma, kde jsou pak holky? Přece jen jsou tři. U mě nejsou a její matka je v Singapuru. Moje matka je mrtvá, otec taky a moji bratři jsou také většinou po smrti. Chceš, abych tě někde vyzvedl, zeptal jsem se, protože jsem vycházel z toho, že tam, kde teď je, nemá auto, plakala dál a špitla, ano, proto právě volám, nemám nikoho jiného, a já si v duchu řekl, jestli nikoho jiného nemáš, tak toho věru nemáš moc. Ale to jsem nevyslovil, řekl jsem jen, v tom případě musím vědět, kde jsi. Jak to tam vypadá? Je tady nádraží, vzlykla, je žluté, ale není tu žádný vlak, no jistě, řekl jsem, je asi trochu brzy, vždyť je neděle, a pak řekla, ne, tak jsem to nemyslela, nejsou tu vůbec koleje, aby po nich vlak mohl přijet.      Zamyslel jsem se, kde by to asi tak mohlo být, takových míst v nevelké vzdálenosti nebylo mnoho, bude to určitě Bjørkelangen, nic jiného mě nenapadlo, no nazdar, tam je to padesát kilometrů nebo víc, možná šedesát, jak se tam ocitla, bez auta, bez někoho, v tuhle denní dobu. Na to jsem se jí ale zeptat nemohl, nic mi do toho není, musím si hledět svého, což jsem většinou také dělal. Všechno ostatní bylo za mnou a pryč. Ani to už nepostrádám, napadlo mě, teď po celém dlouhém roce už ne, ale když jsem to domyslel do konce, nedokázal jsem s jistotou říct, jestli je to pravda.        Vím, kde jsi, řekl jsem. Vyjedu za pět minut. Děkuju, odpověděla a já na to, že to bude chvíli trvat, než se tam dostanu. To je mi jasný, řekla, a mě hned napadlo, jak jí to může být jasné, když přece neví, kde je.        Červená telefonní budka, žlutě natřená nádražní budova, nezrušená, kterou asi viděla z budky. Jestli jsem si to vybavil správně, nebude to problém. Samozřejmě to ale může být úplně jiné zrušené nádraží desítky kilometrů odsud a jiným směrem, ale mě napadlo jen tohle.      V rychlosti jsem se osprchoval, natáhl si bundu ve stylu Jamese Deana a s kouskem žemle v ruce jsem seběhl po schodech na parkoviště hned u autobusového nádraží před žlutou zdí, kde jsem bydlel, na náměstí advokáta Dehliho v Bjølsenu, a nasedl jsem do třináct let staré dodávky, Mazdy 929 šampaňské barvy.      Na místě jsem byl za tři čtvrtě hodiny. To bylo rychle. Kdybych jel jen o trochu rychleji, hrozilo by mi  vězení.        Na křižovatce u benzinky u vjezdu do Bjørkelangenu jsem zabočil doleva a pokračoval kolem samoobsluhy Felleskjøpet, kde namalovali na válcová obilná sila tyčící se do nebe žluté logo, kukuřičný klas a po každé straně písmena F a K, vyvedená zeleně. Na další křižovatce jsem zabočil vpravo, stál tam malý hotel s kavárnou, ale teď byla všechna okna tmavá, nikde ani světýlko, jistě ho později zrušili, to mi připadalo logické, protože jak by se mohl takový hotel na tomhle místě udržet?        O kousek dál stála, jak jsem si pamatoval, červená telefonní budka a za ní stará nádražní budova. Přijel jsem až k ní a zaparkoval, vystoupil, byla tam i autobusová zastávka, zřejmě konečná, ale Turid jsem nikde neviděl.      Nestál tam ani žádný autobus, bylo úplné ticho a moje auto bylo jedním ze tří, která tam byla zaparkovaná. Další dvě byla volva, sedan a dodávka, obě modrá, ani jedno nové. Tady jistě všichni vědí, které auto patří komu, a tak je mírně orezlá mazda barvy šampaňského se značkou, jakou tu nikdo ještě neviděl, nápadná, a až ji někdo z místních uvidí oknem některého z okolních domů, jistě se zeptá souseda, čí auto to herdek může být. Ta představa mě znervóznila. Budu muset rychle vejít do budovy a zase vyjít ven a ona jistě nebude sedět před nádražím všem na očích, tak jsem ho radši obešel po straně, která je ve skutečnosti přední stranou, anebo byla tehdy, kdy kolem ní vedly kolejnice oježděné doleskla a pokračovaly na druhé straně, někdy i s vlakem a výpravčím na stupátku, ten se vyklonil, mávl zelenou vlaječkou a zapískal na píšťalku odjezd! Odjezd! pískl ještě jednou, byl na svou píšťalku a na její zvuk pyšný, to by jistě byl každý.        Železnice byla úzkokolejná a prohrála boj o budoucnost už před celou generací, přitom ještě před dvaceti či třiceti lety sem jezdil nic netušící vlak a pokračoval dál na jih do Skullerudu, k jezeru a k parníku, který vás provezl mnoha zdymadly z vnitrozemí až do Oslofjordu a dál kamkoli do světa, do Španělska, do Ameriky, pokud jste tam chtěli, a do Sørumsandu ani do Skullerudu nebylo nijak daleko, dialekt téměř stejný, ale koleje byly už dávno vytržené a odvezené do starého železa a nové nikdo nepoložil.        Seděla s čelem opřeným o kolena na travnatém svahu nad říčkou, kterou jsem znal, jmenuje se Lierelva. Věděl jsem o těch místech rozhozených na velké ploše kraje Østlandet všechno. Projížděl jsem jimi nesčetněkrát, sám ve dne i v noci, někdy s dcerami na zadním sedadle, se všemi třemi nebo s jednou z nich, zpravidla s Vigdis, tou nejstarší. Jel jsem a jel, až jsem toho měl dost, a to jsem měl i teď. Silnic. Aut, mazd a fordů, opelů, všech značek vůbec, aut s manuálním i automatickým řazením, benzinových a velkých dieselových, nehlučných i těch, co se z nich nad asfaltem valí uhlově černý kouř jako politováníhodný chvost za výfukem. Nepočítal jsem, kolik CO2 jsem na těch svých výjezdech vypustil do ovzduší, nejspíš trestuhodně moc a upřímně řečeno mě to štve, myslel jsem na to často, v noci jsem ležel s otevřenýma očima a počítal litry pohonných hmot, ve snu jsem počítal kubické metry vyprodukovaných spalin, ale co jsem měl dělat, měl jsem si radši vzít prášek na spaní? Přitom jak nám znečišťuje prostředí farmaceutický průmysl. Jistě velmi, přestože jsem neměl tušení, jakou látkou a jakým způsobem, jestli vypouštějí jedovaté odpady do země, jiné hnusy do vzduchu, anebo jen škodí podporou závislosti na drogách. Tehdy jsem si měl vést deník. Jistě by to byl sešit o mnoha stech stranách, mohl být zajímavý, říkal jsem si, přinejmenším geograficky, topograficky, biograficky, neměl jsem stání, trvalo to dlouho a nedokázal jsem se odpoutat od auta. Poslední rok jsem ho využíval jako doping. Co bych jinak po večerech dělal?      Buď jsem šel do města, nebo sedl do mazdy a kolikrát jsem skončil v baru, tolikrát jsem sedl i za volant.        Podle toho, jak se jí otřásala ramena, jsem poznal, že ještě pláče, a říkal jsem si, jak to může vydržet tak dlouho. Nedokázal jsem to pochopit. Ovšem netušil jsem, co se jí stalo, a nehodlal jsem se jí ani zeptat, byl to její život, ne náš.      Po beznadějně nešikovném pokusu se mi povedlo ji odnést k autu a záchranářským grifem nacpat na sedadlo spolujezdce. Nebylo to jen tak, nohy měla jako z gumy, bez náznaku kloubů, a já si nejdřív myslel, že je opilá, ale opilá nebyla a řekla mi, promiň, Arvide, několikrát za sebou, a já jí odpověděl, nic se neděje, klid, Turid, to bude dobré, i když by bylo příjemnější, kdyby měla trochu jasnější hlavu. Ještě nikdy jsem ji neviděl v takovém stavu, nikdy za náš dlouhý společný život, a teď jsem nemohl jinak a musel jsem ji vzít do náručí, ale její tělo jsem nevnímal tak jako dřív, byl jsem z toho zmatený, čekal jsem alespoň drobný náznak důvěrně známého dotyku v dlaních anebo něčeho, co by mi připomínalo cosi povědomého, ale to tělo teď bylo čistě její soukromá věc a zároveň bylo zřetelnější, ano, právě proto, jako tělo, které se neztrácí, ale je úplně nové, s ostrými obrysy, na cestě sem, přitom mi to mohlo být jedno, protože nebylo na cestě ke mně, a pak jsem musel položit ruce tam, kam jsem je pokládal dřív, sotva před rokem, ale nedokázal jsem si uvědomit, jestli jsem ji v poslední době pořád ještě objímal, to určitě ne, k tomu bych neměl odvahu, byl jsem zazděný v sobě, a kdybych ji býval objal, mohlo by se stát cokoli.        Zaparkoval jsem u vedlejšího řadového domku, kudy to bylo k jejímu vchodu na konci řady zkratkou přes trávník blíž, a tak jsme se mohli vyhnout pohledům jistě zvědavých sousedů. Vycházel jsem z toho, že to může být problém. Chceš, abych s tebou šel dovnitř, zeptal jsem se a hned jsem si uvědomil, že jsem to neměl říkat, protože já jsem nechtěl. Ty chceš? zeptala se. Klidně můžu, řekl jsem a ona na to, jé, to by bylo fajn, skoro opravdu vděčně, a mě se to dotklo, připadalo mi to ponižující, dostal jsem vztek, do telefonu řekla, že nikoho jiného než mě nemá, jenže já nechtěl být její rytíř a zachránce, a nestál jsem o to dočkat se za to leda vděčnosti. K čemu je mi vděčnost? A když jsme před rokem naposledy stáli tváří v tvář ve společném bytě na náměstí advokáta Dehliho, usmála se a řekla jakoby posmutněle, já si kdysi byla jistá, že spolu zestárneme, a její přátelé, co nebyli mí přátelé, ale byli jako ona o mnoho let mladší, stáli venku na chodníku a čekali u naloženého auta, byl to Volkswagen Caravelle, to si pamatuju přesně, byl žlutý a řvavý, venku u těch přátel zářil jako slunce a mě napadlo, že Turid má zvlášť pestré šaty, skoro hipícké, nikdy bych na sebe podobné nevzal, a řekl jsem, v tom případě bys mi musela věnovat čas, co přijde předtím, čili ještě teď před stářím, teď mezitím, ale to mi dát nechce, řekla mi, to nemůže.        To ne, jasně že ne, hergot.        Je ale pravda, že poslední rok, co jsme spolu žili, plynuly dny a noci tak pomalu, až se skoro zastavily a všechno jako by čekalo, a já jsem stále častěji nebyl večer schopen si lehnout do postele, kde ona už hodinu nebo ještě déle ležela. Připomínali jsme magnety s identickými póly obrácenými proti sobě, kladný proti kladnému, záporný proti zápornému; kdybych se na ni vrhl, byla by schopná mě vmžiku vyhodit z ložnice, dala by mi do hrudníku takovou herdu, až bych přeletěl práh a skončil na zádech v obýváku, svezl bych se po podlaze a narazil do zdi na protější straně, a to se stávalo stále znovu a nakonec jsem raději zůstal sedět na pohovce a přehrával si desky, které určitě slyšela přes zeď. Byla na nich hudba, kterou jsme spolu hodně poslouchali v době, kdy ještě nevěděla, kdo je, kdo se skrývá v jejím těle a kdo v mém, kdo jsem já, a jediné, čeho jsme si byli vědomi, bylo, že to chceme zjistit, protože já byl tehdy na útěku, odřízl jsem se od všeho, co jsem byl do té doby, zamiloval jsem se, proto jsem pouštěl desky, které jsem pouštěl. Po čase jsem ale odložil i gramofonové desky a po půlnoci jsem sešel po skoro sto let starých schodech, mnohé jsou popraskané, ale hvězdicové arabesky na červených a modrých dlaždicích na každém odpočivadle se mi líbí, a prošel jsem průchodem dozadu, kde bývala stáj, ale teď to je garáž pro obyvatele, kteří tu žijí nejdéle, jeden nájemník v nesmyslně nažehlené kombinéze tam každou neděli stojí na stoličce na dlážděném dvoře a pulíruje prastaré Volvo Duett, s nímž, pokud vím, neujel nikdy ani metr. Šel jsem tmou k mazdě zaparkované na označeném pruhu u domu, jen pár metrů od zastávky autobusu. Sedl jsem si na sedadlo spolujezdce, posunul ho dozadu a sklopil, jak to nejvíc šlo, napůl jsem ležel a napůl seděl, zabalený do teplého kabátu, a snažil jsem se pokud možno aspoň na chvíli usnout po Bohem mi darovaném dnu, ano, takhle, až do chvíle, kdy odshora, kde stála ve tmě autobusová garáž, stadion a továrna na margarín, začaly přijíždět první autobusy. Blížily se téměř nehlučně k zastávce, zastavily a otevřely dveře se zvukem, který si od té doby pamatuji, ten diskrétně tichý a intimní zvuk mi utkvěl v mysli, měkké a promazané vzdychnutí dveří, protože autobusy byly nejspíš nové, a posléze ospalé kroky těch, kdo musí někam jet, dva kroky dovnitř a jeden k šoférovi, mluvili přidušenými hlasy, každé slovo potichu, jako šeptají dohasínající uhlíky v kamnech, a všechno to byly zvuky, které sotva slyšel někdo jiný než lidi jako já. Viděl jsem před sebou auta zaparkovaná podél silnic a ulic, na autobusových zastávkách, v garážích a u příjezdových cest a v nich muže v mé situaci, pololežící, polosedící na sedadlech, zachumlané do kabátů a snažící se na pár hodin usnout, až je nakonec měkké ruce a tiché navijáky černé noci uchopí, srovnají je do dlouhých řad jednoho za druhým, nárazník za nárazníkem, lak vedle laku, knoflík vedle knoflíku, do společenství rozvrstveného podle věku mužů a značky auta, skoro jako by čekali na poslední pomazání, na vyhlazení, ve spánku jsou skrčení jako embrya s neholenými tvářemi spočívajícími na tvrdých ledových hřbetech rukou a v té studené tmě sotva dýchají.        Ani jedinkrát mě nenapadlo, že by mohla sejít po schodech, projít v noční košili a v botách tmou k autu, otevřít dvířka a poprosit mě, abych se vrátil nahoru do teplé postele se slovy Arvide, tady nemůžeš sedět, tady je zima, pojď nahoru do tepla. To by změnilo všechno. Jenže teprve když jsem pochopil, že mě ani náznakem nenapadlo, že by mohla sejít dolů, a ani si nevzpomínám, že bych si to třeba jen jedinkrát přál, došlo mi, že je všechno ztraceno.        Šel jsem za ní zkratkou po trávníku k domu a boty se mi bořily do trávy, jí také, protože země byla po nočním dešti ještě mokrá, a zezadu jsem viděl, že má roztrženou pravou punčochu, puštěné oko běželo zpod sukně přes stehno k podkolení, kde měla kůži úplně odhalenou, široký pás matné bílé, lemovaný po obou stranách lesklou punčochou, a já si říkal, kdy vlastně začala takové punčochy nosit. Rozhodně je nenosila, když byla se mnou, a přede mnou nebylo nic; před tebou nebylo nic, řekla mi jednou ráno toho prvního jara, kdy jsme byli spolu, a já si pamatuji, jak mi zahořely tváře dětinskou pýchou. Teď jsem se ale nedokázal na její holou kůži vzadu na stehnech přestat dívat, a najednou mi něco vybuchlo v břiše a vyhřezlo jako rudý sloup až k mé nakrátko ostříhané hlavě, ale to ona nemohla vidět, neviděla mě ani můj pohled, šla přes trávu k domu celá zdrcená a neviděla mě ani můj pohled, nevěděla o něm a byl to pocit, který bylo těžké identifikovat a vybavit si, jestli jsem ho už zažil, před rokem nebo ještě dřív, anebo jestli tam byl od začátku. Bouchlo to. Věděl jsem, že jsem to nikdy nezažil, tohle bylo něco jiného a já se asi měl za ten pocit, jak ji teď vnímám, když ji vidím přímo před sebou, stydět, ta její ohnutá záda, ty prázdné dlaně.        Vešli jsme do předsíně, zabouchl jsem za námi dveře, opřela se o zeď a zavřela oči a mě tam zasáhlo něco podivného, přestože jsem s ní byl ženatý tolik let a bydlel s ní i se třemi dcerami, atmosféra, vzduch, vůně, všechno, co jsem cítil, čeho se dotýkal a co jsem viděl, bylo úplně cizí, i když tam bydlely mé tři děti. Vůbec nic jsem nepoznával, což nebylo tak divné, jelikož jsem od té doby nebyl uvnitř, demonstrativně jsem odmítal překročit práh a pokaždé jsem zůstal stát venku na terase na slunci nebo v dešti a čekal na holky, nebo jsem počkal v autě na parkovišti, dokud jsem je neuviděl, jak se vynořují za rohem s ruksáčky, kde měly věci na převlečení a do školy, ale stejně jsem tu čekal na něco, co ještě nebylo úplně pryč, na poslední zbytek toho, co jsem byl já, co si všechny čtyři, každá svým způsobem tady ze mě ponechaly, když už nic jiného, tak nějaký stále viditelný nedostatek, třeba načatou láhev, ale nebylo tu nic. Úplně mě vygumovaly.        Musel jsem jí pomoct sundat boty, sama to nedokázala, naklonila se dopředu a upadla, a tak jsem přisunul nízkou komodu pod zrcadlem k ní, pomohl jí vstát a řekl jí, sedni si sem, Turid, a ona se posadila a já si klekl, rozvázal jsem jí tkaničky, přímo ikonická scéna, řekl bych, přesto ale v pozici, ve které jsem ještě nikdy nebyl spatřen, před ní na kolenou, ačkoli jsme byli spolu patnáct let.      Naklonila se ke mně a jednu ruku mi položila na rameno, pak ji nechala sklouznout po zádech, hlava jí trochu klesla a její vlasy mě přitom pošimraly na uchu. Nakonec mi přitiskla čelo z jedné strany k rameni, pravá ruka jí volně visela přes to druhé v jakémsi objetí, jestli chcete, těžko to nazvat něčím jiným. Byla to podivná situace. Neříkala nic, ani se nepohnula, tváří se přitiskla na mou a její teplý dech mi pronikal pod kabát na zádech a dál mezi lopatky. Cítil jsem ho jasně. Už neplakala, každý nádech následoval pravidelně po předešlém a bylo to trapné, nemohl jsem pohnout ničím, jen prsty na tkaničkách, a napadlo mě, jestli mi na rameni neusnula, byla náhle tak potichu, neusnulas, Turid, zeptal jsem se. Ne, já nespím, řekla mi skoro přímo do ucha, můžu takhle ještě chvíli sedět, nevadilo by ti to, a já jí řekl, proč ne, můžeš tak sedět. Sice mi to vadilo, ale co jsem asi tak měl říct.        Jak jsem ji podpíral cestou přes práh do obýváku, napadlo mě, co když jí budu muset pomáhat až do postele, kde je doma, přitom bych nebyl schopen se na její postel ani podívat, nebo bych ji možná rád viděl, to cizí na ní, to nové, co mě trapně přitahuje, věděl jsem, že mě čeká píchnutí v břiše, ale nemohl jsem, i když všechno ve mně chtělo, a budu muset jít ven, pryč.        Vešli jsme do pokoje, já se opatrně vymanil z jejího objetí a složil ji pomalu na pohovku, takže se tam mohla posadit, ale sklouzla až na zem a zůstala klečet s ohnutými zády a s dlaněmi přilepenými na koberec před sebou a znovu se rozplakala, pak se vzpamatovala, odplazila se několik metrů ke stěně a opřela se o ni zády, mezi kuchyňskými dveřmi a komodou, která kdysi stála u nás v předsíni, ale ona ji teď přemalovala křiklavě modrou barvou, nejspíš proto, aby odstranila vzpomínky, takže jsem ji málem nepoznal.      Mohl jsem si sednout na pohovku, bylo by to jednoduché a normální, ale já si nesedl, zůstal jsem stát a zeptal jsem se, Turid, kde jsou holky? Co, zeptala se. Kde jsou holky, opakoval jsem. Aha, holky, jsou u jedné kamarádky. Řekla její jméno. To se mi vůbec nelíbilo. Proč by měly být u ní? Proč tam jsou, řekl jsem, a Turid řekla, ona jediná měla čas. Chtěly tam? zeptal jsem se. Moc se jim nechtělo, řekla Turid. Čelo nechala klesnout na kolena. Turid, mám pro ně dojet? Připadalo mi, že se musím zeptat, zmocnil se mě neklid. Mohl bys? Ano, můžu. Moc děkuju, to by bylo fajn, řekla. Možná bys mohl počkat do odpoledne. Dobrá, řekl jsem, tak počkám.        Čekat se mi nechtělo, ale bylo teprve brzké dopoledne. Turid, řekl jsem, můžu pro tebe ještě něco udělat, než odejdu? Ukázala mi tvář mokrou od pláče a zeptala se, musíš jít, a já řekl, že musím. Chtěla bych, abys tu zůstal, a já řekl, to docela chápu, ale nebylo by dobré, abych tu zůstával. Chtěla bych, abys zůstal, řekla, chtěla bych s tebou o něčem mluvit, nikoho jiného nemám, řekla už podruhé toho dne a já pocítil náhlou touhu po ní, ne po té, jíž byla, když jsme byli spolu, ale po té, jíž je teď, a dobře jsem věděl, že je to proto, že já jsem ten silný a ona slabá, jen bezmocné tělo, oslabená vůle, a řekl jsem, ale prosím tě, Turid, už mě nezatahuj do svého života. A tak jsem to také myslel, nechtěl jsem s jejím životem už nic mít.      Na okamžik jsem zachytil její nevěřícný pohled, pak jsem se otočil, vyšel z pokoje a prošel předsíní, kde stála komoda, ještě pořád v cestě, a tak jsem ji prudce odstrčil ke straně, mohl jsem ji klidně vrátit až na místo, ke stěně pod zrcadlo, kam patřila, ale přisunul jsem ji jen tak napůl a zabouchl jsem za sebou dveře. Přešel jsem trávník a sedl si do auta, srdce mi bušilo a několik dlouhých minut jsem nehybně seděl a zhluboka dýchal, než se mi v hrudi znovu rozhostil klid a já byl schopen odjet.   Per Petterson (1952) je původním vzděláním knihovník, v minulosti se živil jako knihkupec, překladatel či literární kritik, pracoval však také jako dělník. Debutoval roku 1987 povídkovou sbírkou Popel v puse, písek v botách (Aske i munnen, sand i skoa), o dva roky později vydal první román, Echoland (Ekkoland). Ve svém díle se tematicky soustřeďuje na osobní prožitky a události spjaté s jeho rodinou – a jeho přemýšlivý, poklidný styl vyprávění a precizní, vytříbený jazyk slaví úspěch u kritiků i čtenářů. Řada jeho děl, mimo jiné novela Na Sibiř (Til Sibir, 1996, česky 2013), byla nominována na Literární cenu Severské rady; za román Proklínám řeku času (Jeg forbanner tidens elv, 2008, česky 2015) Petterson toto prestižní ocenění získal. Celosvětovou přízeň mu vydobyla próza Jít krást koně (Ut og stjale hester, 2003, česky 2007), již The New York Times zařadily mezi deset nejlepších titulů roku a která jako první román přeložený z norštiny získala nakladatelsky respektovanou IMPAC Dublin Literary Award. Podle jejího námětu byl v roce 2019 rovněž natočen stejnojmenný celovečerní snímek. Knihy Pera Pettersona vycházejí v padesáti jazycích.   Per Petterson: Muži v mé situaci, přeložila Jarka Vrbová, vydalo nakladatelství Odeon, vázaná, 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-09 09:38:00

Žena pobodala manžela kvůli nevěře. Milenku si spletla sama se sebou

Mexičanka měla pobodat svého manžela na rukou a nohou poté, co objevila intimní fotky v jeho telefonu. Domnívala se, že má její muž milenku. Později se ukázalo, že je na nich ve skutečnosti ona v mladším věku.

Čas načtení: 2025-06-10 12:18:00

V létě nenechte nic náhodě! OneBlade radí, jak připravit svoje intimní partie na žhavou sezonu

Praha 10. června 2025 (PROTEXT) - Máte každé léto pocit, že jste takové horko snad ještě nikdy nezažili? Nejste sami. Prázdninové vlny veder chystají pro naše těla těžkou zkoušku. Více se potíme, a to může být nepříjemné hlavně na místech s citlivou pokožkou, jako jsou intimní partie. Proto je potřeba jim věnovat extra péči – od údržby ochlupení po pečlivou hygienu.Péče o intimní partie v létě je opravdu důležitá, protože teplo, pot a vlhkost mohou vytvářet ideální podmínky pro podráždění, infekce nebo diskomfort. Nepodceňte proto jejich úpravu!Zkroťte ochlupeníUdržet chloupky pod kontrolou vám pomůže šikovný Philips OneBlade Intimate, který byl vyvinutý speciálně pro holení a zastřihování citlivých oblastí. Je vhodný pro muže i ženy, dá se používat jak na sucho, tak na mokro, a navíc holí v obou směrech. Tenhle univerzální pomocník poskytuje vašim nejtajnějším místům maximální ochranu díky svému inovativnímu břitu SkinProtect, který brání pořezání i nepříjemnému podráždění pokožky. Hodí se jak pro běžné holení, tak i na trendy zastřihování. Pečuje o ty nejcitlivější oblasti vašeho těla a nezradí vás před žádnou akcí.Hygiena je základV létě se taky spousta z nás chystá na festivaly, pod stan a na další místa, kde s hygienou je to trochu na štíru. Nezapomínat na intimní partie se ale vyplatí. Zejména během léta nepoužívejte na intimní hygienu běžné sprchové gely ani parfémované produkty. Vsaďte na čistou vodu a mycí gely s šetrným složením a vyváženým pH, které jsou přímo určeny pro oplachování citlivých míst. Můžete si tak ušetřit svědění a další nepříjemnosti.Pamatujte i na hygienu celého těla a také obličeje – máloco je tak nepříjemné, jako zacuchané a zpocené vousy ve vedru. Proto si je pravidelně myjte. "Existují speciální přípravky na mytí vousů a fakt má smysl je používat. Běžný šampon je na vousy moc agresivní, vysušuje je i pokožku pod nimi, což pak vede ke svědění, lupům nebo lámání vousů. Tyhle beard šampony jsou mnohem šetrnější, čistí důkladně, ale nevysušujou. Vousy pak zůstávají hebký, zdravý a líp vypadají," vysvětluje barber David Le z pražského BRO’s Barbershopu. A jeho tajný tip? "Myj vousy 2–3x týdně, ne častěji. Po mytí vždycky použij olej nebo balzám, ať se vousy dobře vyživí. A hlavně se vyhni sprcháčům a klasickým šamponům."Nechte pokožku dýchatVaše tvář ocení lehký sestřih vousů, vaše tělo zase lehké oblečení. Noste bavlněné spodní prádlo, které umožňuje pokožce dýchat a odvádí vlhkost, a vyhýbejte se příliš těsnému oblečení, zejména syntetickému prádlu nebo legínám. Žádná móda nestojí za to, aby vám způsobila horké chvilky. Spodní prádlo si častěji vyměňujte, a zejména po koupání si co nejdříve převlékněte mokré plavky, abyste předešli podráždění, nebo dokonce kvasinkám.Užijte si letošní léto bez stresu z podrážděné pokožky, pupínků a zarůstajících chloupků. Přestaňte se drbat – vsaďte na citlivou péči o své intimní partie a nechte technologie, aby vám pomohly. Philips OneBlade Intimate si zamilovali ženy i muži, tak mu dejte šanci a uvidíte, že holení v podpaží i v tříslech bude hračka. Produktový tip: Philips OneBlade IntimatePhilips OneBlade Intimate je vyvinutý přímo pro holení intimních partií. Jeho speciální břit SkinProtect brání pořezání a podráždění pokožky. O maximální pohodlí se postará trojitý systém ochrany: zaoblené rohy a zaoblené hrany břitu spolu s ochrannou vrstvou zajistí snadné a bezpečné holení. Můžete ho používat na sucho i na mokro, třeba ve sprše. Philips OneBlade Intimate neholí úplně dohladka, a tak se nemusíte obávat zarůstajících chloupků. Kopíruje tvar každé vaší křivky, a přitom si kvůli bezpečnosti udržuje od samotné pokožky lehký odstup. Holí v jakémkoli směru, takže se dá využít na celé tělo. Navíc balení obsahuje i nasazovací hřeben, který si poradí s jakkoli dlouhými chloupky a zkrátí je na délku 3 milimetry. Nabitý vydrží 30 minut, zatímco vyměnitelný břit vám bude sloužit až 4 měsíce.**Pro nejlepší oholení. Při 2 kompletních oholeních za týden. Skutečné výsledky se mohou lišit.DMOC: 849 Kč Více informací najdete www.philips.cz ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-07-18 13:47:00

Kaspersky varuje: riziko zneužití nahých snímků roste

Praha 18. července 2024 (PROTEXT) - Celosvětová studie společnosti Kaspersky odhalila zásadní změny postojů a nepsaných pravidel společenských a romantických interakcí v digitálním věku:• Téměř čtvrtina (22 %) lidí má ve svých zařízeních uloženy svoje intimní snímky, přičemž nejvyšší podíl je ve věkových skupinách 16–24 a 25–34 let (34 %).• Čtvrtina (25 %) respondentů sdílela snímky svého těla s lidmi, se kterými udržuje vztah, přičemž tento počet opět vzrostl mezi lidmi ve věku 25–34 let na 39 %.• Významné je, že z účastníků průzkumu, kteří sdíleli zaslané materiály ukazující nahotu nebo jiný explicitní obsah s dalšími lidmi, přiznalo 8 %, že se tak chtěli pomstít, a 9 %, že chtěli někoho vystrašit.Průzkum, kterého se zúčastnilo 9033 lidí a který je jedním z největších, jaké kdy byly provedeny, ukazuje rozsah problému explicitních snímků pořizovaných, ukládaných a sdílených na chytrých zařízeních. Zjištění korelují s rozšířenou realitou se zneužíváním intimních snímků (IIA – Intimate Image Abuse), známým také jako „pornografická pomsta“, kdy téměř polovina (47 %) všech respondentů uvedla, že buď sama zažila (7 %), nebo zná někoho, kdo zažil tuto formu online zneužívání. Tato forma zneužívání se vyskytuje zejména u mladších generací, kde tuto zkušenost uvádí 69 % osob ve věku 16–24 let a 64 % osob ve věku 25–34 let.„Náš výzkum poukazuje na rostoucí normalizaci závažného společenského problému: veřejnost, zejména mladší lidé, sdílejí intimní snímky ve stále větším počtu, aniž by zvážili dlouhodobé důsledky,“ vysvětlil David Emm, hlavní bezpečnostní výzkumník z Global Research and Analysis Team společnosti Kaspersky. „Technologie během posledních 25 let umožnily snadné pořizování a sdílení takových snímků, a zároveň došlo k výrazným změnám v chování a postojích k online seznamování, což trend sdílení intimních zpráv ještě urychlilo. Povědomí o potenciálních rizicích může lidem pomoci, aby byli při používání digitálních technologií obezřetnější.“Pokud jde o postoje ke sdílení intimních snímků, panuje výrazná nerovnováha mezi pohlavími. Z údajů vyplývá, že 20 % mužů poslalo intimní/explicitní materiál někomu, koho nikdy naživo nepotkali. Zároveň se 30 % dotázaných mužů domnívá, že obdržením intimního snímku se stávají vlastníky jeho obsahu. Toto chování podtrhuje temnou stránku sdílení intimních snímků, kdy může být soukromý obsah zneužit k poškozování, zastrašování nebo ponižování. Naproti tomu získané explicitní snímky sdílelo bez úmyslu je zneužít 12 % žen, přičemž necelá třetina z nich (27 %) se ve svých vztazích řídila předem stanovenými hranicemi.Navzdory tomu, že je sdílení intimních snímků časté, pouze 21 % těch, kteří snímek sdíleli, požádalo o jeho smazání z cizího zařízení. Svědčí to o znepokojivém nedostatku povědomí o možných důsledcích sdílení takových snímků. Studie se rovněž zabývala otázkou tzv. „obviňování obětí“, kdy přesně polovina respondentů souhlasí* s tím, že pokud jste sdíleli obrázek sebe sama, je vaší vinou, pokud se dostane do nesprávných rukou.Sophie Mortimerová, manažerka Revenge Porn Helpline ve společnosti SWGfL, která pomáhá obětem takové pomsty, uvádí: „Každý den vidíme, že zneužívání intimních snímků je přetrvávajícím problémem, ale tato studie nám ukazuje, kde konkrétně je potřeba konat: podporovat národní i mezinárodní debatu o významu a důležitosti souhlasu, zlepšovat znalosti o online bezpečnosti jak u dospělých, tak u mládeže, a jasně říct, že pokud dojde ke zneužití intimních snímků, jsou to pachatelé, kteří nesou plnou vinu.“David Cooke, ředitel skupiny Trust & Safety Regulations and Partnerships ve společnosti Aylo, dodává: „Vzdělávání a prevence jsou klíčem k odstranění rostoucího problému zveřejňování intimních snímků bez souhlasu (NCII – Non-Consensual Publishing of Consensual Intimate Images). Naše zásady nahrávání obsahu pro dospělé vyžadují identifikaci a souhlas všech účastníků před jeho zveřejněním. Zahrnují také okamžité odstranění jakéhokoli materiálu porušujícího autorská práva, nahlášeného prostřednictvím našich formulářů s žádostí o odstranění obsahu, a zasílání varovných zpráv každému, kdo vyhledává výrazy spojené s NCII. Pro pokračování v tomto boji a prevenci dalších obětí je však nezbytné, aby ochranu proti neoprávněnému sdílení STOPNCII.org podporovalo víc online platforem. Partnerství napříč odvětvími, jako je partnerství Aylo se STOPNCII, je klíčové pro vývoj rychlejších a sofistikovanějších metod prevence této strašlivé formy zneužívání na internetu.“Rady, jak zůstat v bezpečí:• Přemýšlejte, než něco zveřejníte. Dávejte pozor na to, s kým a kdy sdílíte svá data. Vždy uvažte, jak by obsah, který sdílíte online, mohli ostatní interpretovat a použít.• Zjistěte, které komunikační aplikace jsou bezpečné a které mají end-to-end šifrování.• Pokud se domníváte, že jste se stali obětí IIA, uchovejte si důkazy a nahlaste to policii a platformám, kde jsou vaše data zveřejněna.• Vždy zkontrolujte nastavení oprávnění v aplikacích, které používáte, abyste minimalizovali pravděpodobnost, že vaše údaje budou bez vašeho vědomí sdíleny nebo ukládány třetími stranami.• Používejte spolehlivé bezpečnostní řešení, jako je Kaspersky Password Manager, k vytvoření a zabezpečení jedinečných hesel ke každému účtu. Nepoužívejte stále stejná hesla.• Využijte celosvětový online nástroj StopNCII.org, který pomáhá chránit intimní snímky před sdílením na internetu na nejrozšířenějších platformách po celém světě.Další zdroje• Průzkum: Nahá pravda: Jak sdílení intimních snímků změnilo náš svět• Reálné případy: Aaliyah se stala hvězdou sociálních médií – proti své vůli (ODKAZ), Když lidé Alici říkají, že ji viděli nahou, myslela si, že je to spam (ODKAZ)• StopNCII: https://swgfl.org.uk/helplines/stopncii/• Kurz ochrany proti doxingu: https://education.kaspersky.com/en/lesson/53Další informaceStudii podpořila britská nezisková charitativní organizace SWGfL, která provozuje linku pomoci obětem zneužívání intimních snímků, a řada partnerů z oboru, kteří poskytli informace vycházející z jejich vlastní práce v této oblasti.Výzkum provedla společnost Censuswide na vzorku 9033 běžných respondentů (16+) ve Velké Británii, Belgii, Nizozemsku, Kolumbii, Francii, Řecku, Itálii, Mexiku, Peru, USA, Španělsku a Brazílii. Údaje byly shromážděny v období od 17. 5. 2024 do 24. 5. 2024. Společnost Censuswide zaměstnává členy Market Research Society (MRS) a řídí se kodexem chování MRS a zásadami sdružení ESOMAR. Společnost Censuswide je rovněž členem sdružení British Polling Council.*Rozhodně souhlasím a spíše souhlasím dohromady.Statistika IIA je odvozena z opačné možnosti odpovědi „Netýká se nikoho“Zdroj: KasperskyKontakt pro média:Darko NatalicCorporate Communications Manager Eastern Europe & Israel at KasperskyE-mail: Darko.Natalic@kaspersky.comZdroj: KasperskyČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2024-10-09 17:22:00

Zánět vaječníků – co ho způsobuje a jak mu předcházet?

Zánět vaječníků se odborně nazývá pánevní zánětlivé onemocnění a mají ho na svědomí bakterie, které se běžně v našem těle nenacházejí.Mezi bakterie způsobující zánět vaječníků patří nejčastěji streptokoci a stafylokoci. Ve vagíně neškodí, jelikož je to jejich přirozené prostředí. Ale umí postupně putovat děložním čípkem až k vaječníkům nebo dokonce k děloze. To už jsou nebezpečné situace, protože mohou způsobit kromě bolesti i trvalé následky v podobě neplodnosti.Jak se ale baktérie dostanou tam, kam nemají?Rizikový pohlavní styk Hlavně na začátku nového vztahu je opatrnost na místě. Je fér, když obě strany absolvují vyšetření u lékaře na pohlavně přenosné choroby. Často se totiž stává, že si váš partner nemusí být onemocnění ani vědom, protože se u něj nijak neprojevilo.Poškozený děložní čípekPokud je čípek poškozený, tak neplní svoji úlohu brány, která nás chrání před bakteriemi. Bakterie nám lehce proniknou k vaječníkům nebo děloze a zánět pánevního dna na sebe nenechá dlouho čekat. Stává se to především po porodu, potratu či zavedení nitroděložního tělíska. Někdy může být zánět vaječníků způsoben i tak běžnou věcí, jako je menstruace. Tehdy se určitě vyhýbejte horkým koupelím, ve kterých se bakterie lehce množí. Jak můžete zánětu vaječníků předcházet? Dbejte na intimní hygienu Mnohé skutečnosti ovlivnit neumíte, ale intimní hygienu máte jen a jen ve vlastních rukou. Používejte vzdušné spodní prádlo, šetrné gely na intimní hygienu, antibakteriální vložky. Bakteriím se daří v teple a vlhku, proto se této kombinaci snažte vyhýbat. Pokud se více potíte, osvěžte se během dne ubrousky a vyměňte si spodní prádlo. Pěstujte svoji imunitu Tuto teorii ovládá každá, dodržovat ji je však už těžší. Imunitu posílíte vyváženou stravou a zdravým životním stylem. Dopřejte si vydatný spánek pro lepší regeneraci, dbejte na dostatečnou hydrataci a nezapomeňte na pohyb na čerstvém vzduchu. Pokud máte oslabenou imunitu, nikdy nevíte, na které části těla se to projeví. A můžete imunitu podpořit i kolostrem.Vzájemná upřímnost Partnerství je i o férovosti a vzájemné upřímnosti. Pokud zjitíte, že máte zánět vaječníků, léčit se musíte nejen vy, ale i váš partner. Jinak hrozí, že po tom, co si zánět vyléčíte, se vám může opět vrátit, protože váš partner bude nadále infekční. A to o tom nemusí ani vědět. Záněty lze řešit i alternativně, já u nich nejčastěji pracuji s Euniké Pink Grape.

Čas načtení: 2019-11-08 18:08:09

O rozmnožování živočichů víme téměř vše. Ale jak to mají rostliny?

Ve skleníku Fata Morgana jim díky originální výstavě vstoupíte až „do ložnice“. Trojská botanická zahrada ve skleníku Fata Morgana slavnostně zahájila neobvyklou výstavu nazvanou Intimní život rostlin. Návštěvníkům prozradí fígle, jež rostliny používají ke svému rozmnožování. Jejich květy, tolik obdivované pro svou krásu a nevinnost, překvapí vynalézavostí v šálení opylovačů a v tricích, kterými si zajišťují kvalitní potomstvo. Projděte se tropickou džunglí, vžijte se do role opylovače a poznejte fascinující stránku života rostlin. Nudit se nebudete ani vy, ani vaše děti. Originální vzdělávací a interaktivní výstavu ve skleníku Fata Morgana máte možnost si prohlédnout od 7. listopadu do 5. prosince denně kromě pondělí od 9.00 do 16.00 hodin. V sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin se můžete těšit na tematickou přednášku autora odborné části výstavy doc. RNDr. Lubomíra Hroudy, CSc. Otevírací doba od listopadu do února: Skleník Fata Morgana: od 9.00 do 16.00 (út–ne, svátek) Venkovní expozice: od 9.00 do 16.00 Vinotéka sv. Klára: od 13.00 do 17.00 (po–pá) od 11.00 do 17.00 (so, ne, svátek)       Letos slaví trojská botanická zahrada 50 let od svého založení. Po celý rok nadělovala svým návštěvníkům dárky v podobě oblíbených výstav a přibližovala jim v rámci pořádaných akcí krásu rostlinného těla. Na závěr sezony si připravila novinku. „V období, kdy se venkovní příroda pomalu ukládá ke spánku, bych návštěvníky rád pozval k prohlídce expozic skleníku Fata Morgana, které jsou celoročně plné zeleně a bujné vegetace. Až do 5. prosince prohlídku zpestří novinka mezi našimi projekty – výstava, která zábavnou formou představí rozmnožování rostlin s důrazem na naše domácí druhy a jejich fígle,“ říká Bohumil Černý, ředitel Botanické zahrady hl. m. Prahy. Vyzkoušejte si roli opylovače Součástí expozice jsou také interaktivní prvky, díky nimž si budou návštěvníci moci vyzkoušet, jak těžkou roli mají opylovači. „Zájemci se mohou doslova převtělit do role včely, motýla, nebo dokonce kaloně. Poznají, jaká vůně láká noční opylovače, jak těžký náklad by nosili, pokud by byli včelou, nebo jak dlouhý sosák by měli, kdyby se změnili ve čmeláka. K výstavě jsme připravili také zábavný kvíz. Malí i velcí si tak mohou otestovat své znalosti a zjistit, jak dobří by v roli opylovače byli,“ uvedl Miroslav Malý, metodik pro vzdělávání Botanické zahrady hl. m. Prahy. Výstava Intimní život přiblíží fascinující a obecně málo známý svět rostlin. Na ilustrovaných panelech návštěvníci najdou mnohé informace o tom, jak rostliny své opylovače lákají, co jim umožňuje tvořit kvalitní potomstvo i jaké „pohlavní choroby“ se u nich vyskytují. Jednotlivé „triky“ jsou prezentovány na druzích běžně se vyskytujících na našich loukách. „Rozkvetlá louka je jako velký prostřený švédský stůl. Zastavíme-li se a začneme-li pozorovat ruch a bzukot, po chvíli rozeznáme různá pravidla, jimiž se pohyb opylovačů řídí. Některé rostliny jsou mazané natolik, že opylovače ve svých květech dokonce na čas uvězní, jiné, například horské druhy, jim nabídnou teplo a úkryt, další svůj květ ani nerozvinou a opylí se samy,“ říká autor odborné části výstavy doc. Lubomír Hrouda. Zájemci o širší souvislosti v rámci daného tématu si mohou přijít poslechnout přednášku Lubomíra Hroudy, která se koná v sobotu 9. listopadu od 14.00 hodin v zázemí administrativní budovy pod skleníkem Fata Morgana. Při vstupu je nutné předložit platnou vstupenku ze skleníku. Kalendář akcí Botanické zahrady hl. m. PrahyListopad – prosinec 2019 Fotografická výstava Dlouhodobá výstava nedaleko dětského hřiště v severní části venkovních expozic Na výstavě Zahrada vašima očima můžete vidět 12 oceněných fotografií, které byly pořízeny v Botanické zahradě hl. m. Prahy v rámci fotosoutěže pořádané ve spolupráci s firmou ZEISS. Porota vybírala z více než 600 došlých snímků. Stejnojmenný kalendář na rok 2020 je v prodeji ve stáncích se suvenýry v areálu botanické zahrady.  Intimní život rostlin 7. 11. – 5. 12., 9–16 h Fata Morgana Víte, jak to dělá kosatec? Co je sklápěčka značky Salvia? Nebo dokonce jak vyrobit semeno bez tatínka? Že ne? Přijďte se ponořit do tajů intimního života rostlin a zábavnou formou se dozvíte mnohé o jejich rozmnožování. Svatomartinský přípitek 11. 11., od 11 h Vinice sv. Kláry Přijďte i letos ochutnat mladá vína českých vinařů a poodhalit tak tajemství kvality nového ročníku. Již tradičně vás zveme 11. 11. v 11 hodin ke slavnostnímu otevírání Svatomartinského vína na vinici sv. Kláry. Zahrada je krásná i v zimním období, návštěvníci mohou obdivovat jedinečné výhledy na panorama Prahy a procházku završit návštěvou vinotéky sv. Klára. Ta je otevřena od pondělí do pátku od 13.00 do 17.00 hodin a o víkendech a ve svátek od 11.00 do 17.00 hodin. Vybírat lze ze široké nabídky vín či z kolekce matolinových pálenek, chutnat budou dvojnásob v příjemném prostředí u hořícího krbu. V otevírací době zahrady je k dispozici rostlinné bistro Botanická na talíři, kde je možno si pochutnat na sezonní nabídce ovocných smoothies, na lahodných raw dezertech, vegetariánském občerstvení a výborné kávě. Každého jistě potěší výhled na Ornamentální zahradu. Od 1. 12. 2019 do 29. 2. 2020 není vstup do venkovních expozic botanické zahrady zpoplatněný. Užijte si podzimní a zimní čas v náručí přírody! Otevírací doba zahrady v období vánočních svátků Venkovní expozice, Denně 9-16 Skleník Fata Morgana 24.12.2019                      9-14 25.12. – 29.12.2019         9-16 30.12.2019                      zavřeno 31.12.2019                      9-16 1.1.2020                         9-16 Vinotéka sv. Klára 24.12.2019                     11-15 25.12. – 26.12.2019        11-17 27.12. – 30.12.2019        13-17 31.12.2019                    zavřeno 1.1.2020                        zavřeno Kořeny osobností Dlouhodobý celoroční projekt v areálu Botanické zahrady hl. m. Prahy Více než devět desítek osobností poctilo v uplynulých deseti letech Botanickou zahradu hl. m. Prahy svou návštěvou, aby podpořily projekt Kořeny osobností, v jehož rámci dochází ke spojení vzácného přírodního bohatství s těmi největšími postavami současného světa. Projekt má připomínat budoucím generacím nejen jedinečné dědictví přírody, ale také to nejlepší, co dokázal člověk, ať již v oblasti kulturní, sportovní, či vědecké. Slavné osobnosti, které se na projektu Kořeny osobností podílejí, patří k těm, ke komu s úctou a obdivem vzhlížíme, stejně jako s respektem vnímáme krásu přírodního dědictví pražské botanické zahrady. Pro děti je hrdinou Hurvínek či postava Krtečka, pro sportovní fandy Josef Masopust nebo Pavel Nedvěd, pro jiné spisovatel Ivan Klíma, režisér Miloš Forman či architektka Eva Jiřičná a řada dalších. Všechna tato velká jména budete mít možnost potkat na Stezce osobností a díky nim s celou svou rodinou formou jedinečného zážitku poznat a obdivovat poklady rostlinné říše. Prostřednictvím projektu Kořeny osobností si totiž svou cestu k vzácným rostlinám a stromům najdou děti i jejich rodiče. K dnešnímu dni se do projektu zapojilo již 99 známých osobností. V letošním roce si svůj strom vysadil Zdeněk Hřib, primátor hl. m. Prahy, Ester Ledecká, snowboardistka a alpská lyžařka, a český lezec Adam Ondra. 14. srpna se k nim připojil také legendární Čtyřlístek a jejich autor Jaroslav Němeček a herečka Alena Vránová. Podzimního sázení se ujali naši váleční veteráni, plk. Pavel Budinský, brig. gen. Václav Kuchynka a letec RAF Tomáš Lom.

Čas načtení: 2020-01-10 16:48:42

Zemřel Ivan Passer, režisér Intimního osvětlení a scénárista filmu Hoří, má panenko

Ve věku 86 let zemřel ve Spojených státech Ivan Passer, jeden z režisérů takzvané Nové vlny československého filmu. Ivan Passer režíroval v Československu pouze jediný dlouhometrážní film: Intimní osvětlení (1965). Divácky byl sice méně úspěšný než snímky jeho tehdejších kolegů, podle mnohých filmových kritiků však šlo o vůbec nejlepší snímek šedesátých let. Proslulost mu jeho film přinesl i ve světě. Dokládá to příhoda, kterou Literárním novinám před pár lety popsal A. J. Liehm: „Když Ivan Passer udělal svůj druhý film v Americe, tak mě Paramount pozval s jednou slavnou americkou kritičkou na promítání. Někde v patnáctém patře jsme dostali bichli a na té bylo napsáno: Ivan Passer, autor jednoho z největších filmů v dějinách kinematografie – Intimní osvětlení. Viděli jsme jeho nový film, vyšli jsme ven, a tam stál člověk a ptal se, tak co jste říkali tomu materiálu? Souhlasíte s tím, co jsme tam napsali? Já na to: vy tam píšete jeden z největších filmů v dějinách, těch je hodně, je dost těžké takhle hodnotit. Ale jedno vám řeknu, kdyby vám byl Ivan Passer přinesl scénář k tomu filmu, nestačil vzít za kliku a letěl z toho patnáctého patra až do přízemí. O tom to je. Zázrak českého filmu byl, že Passer mohl přinést takový scénář a za státní peníze ho natočit.“ Ivan Passer debutoval adaptací hrabalovské povídky, krátkometrážním snímkem Fádní odpoledne (1964). Jako scenárista se podílel na většině českých filmů Miloše Formana, tedy snímků Konkurs (1963), Lásky jedné plavovlásky (1965) či Hoří, má panenko (1967). A právě díky spolupráci s Formanem mohl natočit „bezdějové“ Intimní osvětlení. Takto vzpomínal pro server Novinky.cz, co  mu řekli po odevzdání scénáře: „A tak to ne, žádný příběh to nemá. O čem to je? Tohle není scénář! Ale protože ty jsi, Ivánku, dělal s Milošem Formanem a je to levný film a je v tom účasten Václav, náš dramaturg, tak my tě to teda necháme udělat.“   V době svého amerického exilu se pohyboval spíše na okraji tamního filmového průmyslu a jeho osobité dílo, jež mělo často blíže k nezávislé scéně než k mainstreamu, dovedla ocenit jen zasvěcenější část kritiky. Pro své snímky si vybíral zpravidla méně významné literární předlohy, které převáděl na plátno se značnou volností a často překvapivým způsobem. Oproti Formanovi, který se do jisté míry přizpůsobil hollywoodskému standardu, zůstal Passer filmařem spíše „evropským“, pro zámořské publikum příliš nejednoznačným a obtížně zařaditelným. Přestože své vyhlídky na setrvání u filmu viděl Passer po příjezdu do USA dosti pesimisticky, již na podzim roku 1971 měl na Newyorském filmovém festivalu premiéru jeho americký debut. Snímek Zrozen k vítězství (Born to Win, 1971) je černá komedie z prostředí newyorské drogové scény, kterou český režisér pojal jako epizody z všednodenního života dvou narkomanů pohybujících se v začarovaném kruhu své závislosti. Potřeba drogy je vede k různým podvodům a krádežím, činí z nich oběti překupníků a objekty policejního pronásledování a vydírání. Passer ze svých malých obětí velké posedlosti nijak nesnímá odpovědnost, současně je však odmítá soudit. Vážné téma přitom zpracovává originálním způsobem s využitím komického odstupu a burleskní stylizace. Film, v němž si zahrál i Robert De Niro, se dočkal rozporuplných ohlasů – zatímco evropská kritika snímek hodnotila velmi kladně, a dokonce jej stavěla na roveň Intimnímu osvětlení, v USA se hlavně pro svou žánrovou nevyhraněnost tak vřelého přijetí nedočkal. Dnes ovšem bývá řazen k vrcholům Passerovy tvorby. Během 70. let natočil Passer ještě několik celovečerních hraných filmů. Ve snímku Zákon a nepořádek (Law and Disorder, 1974) reflektoval problém násilí zasahujícího do civilního života napohled spořádané střední vrstvy na Manhattanu. Film těžící z Passerova jízlivého humoru byl sice částí kritiky shledán poměrně zábavným, avšak valného ohlasu se nedočkal. Ještě větší překvapení přinesly další dva filmy českého režiséra, natočené v podstatě na zakázku a pojednávající o podivných finančních a burzovních transakcích ve světě mezinárodního obchodu. Passer se této odtažité látky zmocnil zcela bez předsudků a s hravou zlomyslností podřídil logiku tržních operací surrealistické poetice na pomezí bláznivého snu a noční můry. Snímek Eso v rukávu (Ace Up My Sleeve / Crime nad Passion, 1975) byl kritikou jednotně strhán a ani Bankéři (Silver Bears, 1978) – samotným Passerem označovaní za „jediný film, který nikdy natáčet nechtěl“ – nevyvolaly nijak nadšené ohlasy. Jednoznačný úspěch u diváků i odborníků tak přišel až na začátku 80. let, kdy si Ivan Passer vydobyl všeobecné uznání svým filmem Cutterova cesta (Cutter’s Way, 1981). Snímek vznikl na námět románu Cutter and Bone (1976) od Newtona Thornburga, který český režisér pojal v duchu tehdejší neonoirové vlny amerického filmu s typickou postavou frustrovaného vietnamského veterána jako prototypem asociálních antihrdinů, reagujících na morální úpadek společnosti násilnou individuální revoltou (vzpomeňme třeba hlavního hrdinu Taxikáře (Taxi Driver, 1976) režiséra Martina Scorseseho). Passerův expresivní realismus obdařil toto hořce deziluzivní dílo pozoruhodnou naléhavostí a kritika zahrnula chválou jak režiséra, tak herecké představitele hlavních rolí (John Heard, Jeff Bridges, Lisa Eichhorn). Po několikaleté odmlce natočil Passer komedii z univerzitního prostředí s názvem Jiný život (Creator, 1985) a s Peterem O’Toolem v roli vědce, který se snaží oživit svou zesnulou ženu a přitom se zamiluje do své mladé asistentky z chudých poměrů, která svým žánrovým pojetím a romantizující nostalgií představovala výrazný zlom v jeho dosavadní filmografii a předznamenala jeho budoucí obrat ke konvenčnější žánrové formě. Další snímek Passer natočil na motivy románu Anne Edwards, pojednávajícího o skutečném setkání básníků Byrona a Shelleyho a jejich milenek, které se odehrálo v létě roku 1816 v honosné vile na břehu Ženevského jezera. Film Strašidelné léto (Haunted Summer, 1988) natočil v duchu goticko-romantické tradice a celý příběh pojal jako konfrontaci sil dobra a zla, reprezentovaných nevinným Shelleym a démonickým Byronem. Ani tento snímek se však nedočkal většího uznání, pozornost vzbudila snad jen kvalita jeho vizuálního zpracování. Do konce 80. let natočil Ivan Passer v USA celkem 7 celovečerních hraných filmů, jejichž kritický ohlas měl daleko k úspěchu jeho souputníka Miloše Formana. Přesto lze minimálně dva z nich, konkrétně snímky Zrozen k vítězství (1971) a Cutterova cesta (1981), označit za díla velmi kvalitní, po zásluze oceňovaná a právem řazená k vrcholům tvorby tohoto režiséra. Ivan Passer se stejně jako řada jiných českých umělců do své vlasti již nastálo nevrátil a po roce 1989 natočil řadu dalších filmů (z větší části televizních) – nejvýraznější úspěch mu přinesl životopisný snímek Stalin (1992) se skvělým Robertem Duvallem v titulní roli.  V roce 2006 obdržel Českého lva za celoživotní umělecký přínos české kinematografii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2024-08-22 10:00:00

Videonávody a návody na sextortion nalezené na TikToku a YouTube

Už jsme tady několikrát upozorňovali, že sociální sítě jsou nesmírně škodlivé pro děti a pro mladé lidi. Působí jim vážnou psychickou újmu a dopady zřejmě budou dlouhodobě katastrofální. V Británii nejméně jedna dívka spáchala sebevraždu, protože byla naprosto zmanipulována materiály na sociálních sítích, doporučujících mladým lidem, aby si vzali život. Rodiče této dívky usilují o to, aby byli mobily zakázány dětem do 16 let, anebo aby z jejich telefonů byl odstraněn přístup na sociální sítě. Když se v Česku ozvalo echo těchto protestů, samozřejmě se vyskytli okamžitě potrhlí ultrapravičáci, kteří tvrdí, že nic se v Česku zakazovat nebude: musí být absolutní svoboda ve všem. Kromě toxického psychického náporu na děti, který sociální sítě vytvářejí, však existuje ještě jiná hrůza: sextortion: sexuální vydírání. Viz níže (JČ) Návody ukazují, jak z teenagerů vylákat intimní fotografie a finančně je vydírat Podrobné písemné návody a videonávody k finančně motivovanému sexuálnímu vydírání - běžně známému jako sextortion - jsou volně dostupné na internetu a zločinci nabízejí specializovanou výuku na míru za další platbu, zjistil Guardian.Návody lze nalézt na platformách, jako jsou TikTok, YouTube a Telegram.V případech sextortionu jsou teenageři online podvedeni, aby poslali své intimní fotografie podvodníkům, kteří pak požadují peníze a vyhrožují, že pokud teenageři nebudou platiti, intimní fotky vyděrači na sociálních sítích rozšíří všem.

Čas načtení: 2024-10-22 13:12:00

Snažíte se otěhotnět? A co jí váš partner?

Obecně se mužská plodnost hodnotí podle spermiogramu. Aby byl v pořádku, potřebuje vaše polovička dostatek spánku, omezit nebo skoncovat s kouřením, mít pravidelný pohyb a zdravou stravu. Pokud však vaření není jeho silnou stránkou, vezměte to do svých rukou. Neplodní muži mají nízkou hladinu zinku. Proto je dobré zařadit do stravy potraviny bohaté na tento prvek. Naservírujte tedy vašemu miláčkovi ústřice, kraba, cereálie, luštěniny nebo mléčné výrobky.  Další nezbytnou superpotravinou jsou oříšky a semínka. Obsahují množství omega-3 mastných kyselin, které pomáhají zlepšovat krevní tlak a zvyšují počet spermií. Jak je dostat do stravy? Přibalte manželovi do práce pár lískáčů a na večeři připravte dýňovou polévku se semínky nebo lososa. Dále jsou pro plodnost mužů mimořádně důležité i vitaminy C, D a B12. Vitamin C prokazatelně zvyšuje pohyblivost i množství spermií. Vitamin B12 je klíčovým vitamínem pro celkové zdraví mužských reprodukčních buněk a vitamín D zvyšuje hladinu testosteronu a zlepšuje jejich pohyblivost. Ostatně to umí i kombinace L-argininu, dezintegrované chlorelly a kotvičníku zemního.Do jídelníčku zařaďte vitamín C v podobě citrusového ovoce (například kiwi či pomeranče) a zeleniny (například brokolice, růžičková kapusta, zelí nebo brambory). Vitamin B12 naservírujte vašemu mazlíčkovi v podobě mořských plodů, mléčných produktů nebo cereálií. Čerstvá ryba, sýr a domácí vajíčka doplní potřebnou hladinu vitamínu D. Nebojte se česneku. Přidávejte jej k jídlu tak často, jak je to možné. Česnek obsahuje dvě složky, které působí téměř zázračně na mužské zdraví – alicin a selen. Alicín dokáže ochránit spermie před poškozením a navíc upravuje krevní tlak. Selen je zase antioxidant, který zlepšuje pohyblivost spermií. Vedle veškeré péče o jídelníček vašeho drahého nezapomínejte i na sebe. Pečujte o své tělo a obloukem se vyhýbejte infekcím či zdravotním komplikacím. Právě ty vám mohou snahu o miminko mimořádně zkomplikovat. Používejte bavlněné spodní prádlo a omývejte intimní partie emulzemi určenými pro intimní hygienu, které nepoškozují její přirozenou mikroflóru.  

Čas načtení: 2025-07-28 14:03:58

Intimní otázky, které si položit s partnerem a prohloubit vzájemné pouto

Po letech vztahu i manželství můžete mít pocit, že mezi vám uhasla jiskra a vzájemné pouto se povolilo. S následujícími intimními otázkami ale dokážete znovu probudit to, co vás k sobě kdysi svedlo. Připravte si půdu Než se rozhodnete svému partnerovi položit náhodou otázku z následujícího seznamu, vytvořte si pro to ty správné podmínky. Jestliže ji na něj vyhrknete poté, co dorazí domů z práce, ve chvíli, kdy budete na cestě do supermarketu pro potraviny nebo těsně před spaním, nedočkáte se pravděpodobně takové odpovědi, která by se vám líbila. Kouzlo intimních otázek totiž spočívá již v samotném prostředí, které k jejich pokládání vytvoříte. Naplánujte si s partnerem společný večer, zapalte si svíčky, klidně si najijte sklenku vína a pusťte se do pokládání otázek. Otázky o budoucnosti Ať už jste spolu tři roky, pět nebo třeba deset let a víc, určitě často přemýšlíte nad společnou budoucností. To je zcela přirozené. Aby ale nedošlo k tomu, že se v budoucnosti se svým protějšek odcizíte, položte si následující otázky o společných cílech a snech. Otázky o minulosti Kromě budoucnosti se nebojte zabrousit ani do minulosti. Možná stále existují věci, které o tom druhém nevíte. Následující otázky vám dovolí lépe se poznat, protože zjistíte více informací o dětství toho druhého a také o prostředí, v kterém jste oba vyrůstali. Otázky o lásce Jakmile za sebou budete mít zahřívací otázky, nebojte se přejít k tématům, které souvisejí s vaším vztahem a případně čelit odpovědím, které se vám možná nebudou líbit. Pikantní otázky Pokud jiskra mezi vámi pohasíná zejména v ložnici, možná je načase něco změnit. Jestli o svém milostném životě příliš nemluvíte, začněte. Následující otázky vám pomohou otázky o sexu nastartovat. Otázky zaměřené na emoce Intimitu prohloubíte také otázkami o emocích. Dokážete svému partnerovi otevřeně říct, co si myslíte a co prožíváte? Neskrývejte před sebou... Čtěte více Příspěvek Intimní otázky, které si položit s partnerem a prohloubit vzájemné pouto pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2026-02-12 09:13:39

Co umí tekutý vibrátor VibroH? Senzorická hra, která umí být zatraceně záludná (RECENZE)

Mám rád kousky, které nejsou jen „další vibrátor do šuplíku“. Baví mě hrát si se smysly, s reakcemi těla, s tím, jak málo někdy stačí, aby se člověku změnil dech i výraz v obličeji. A přesně do téhle kategorie spadá tekutý vibrátor VibroH. Na papíře to zní skoro směšně – tekutý vibrátor. Ale v praxi […] Článek Co umí tekutý vibrátor VibroH? Senzorická hra, která umí být zatraceně záludná (RECENZE) je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Goliate čisticí přípravek na erotické pomůcky, který konečně nedráždí ani nos, ani svědomí (RECENZE) RECENZE: Prowler meshové jockstrapy = nenápadná drzost, která je nečekaně pohodlná Petit Jojoux Gloria je intimní bižuterie, která je víc šperk než hračka – RECENZE

Čas načtení: 2026-06-08 15:39:54

Bijoux Indiscrets Flash Cross jsou zlaté křížky na bradavky, které kryjí, zdobí a přežijí i tanec – RECENZE

Samolepky na bradavky jsou pro mě přesně ten typ doplňku, který dává smysl ve chvíli, kdy chcete být skoro oblečená… ale zároveň vlastně vůbec. A Bijoux Indiscrets Flash Cross v černé variantě se zlatavým třpytem jsou krásný kompromis mezi praktickým krytím a ozdobou, která na sebe umí strhnout pozornost. Nejsou to obyčejné nálepky „aby nebylo […] Článek Bijoux Indiscrets Flash Cross jsou zlaté křížky na bradavky, které kryjí, zdobí a přežijí i tanec – RECENZE je celý k přečtení na Lascivní.cz. Přečtěte si také: Slow Sex Nipple Play Gel = elegantní drobné zpestření hrátek s bradavkami v RECENZI Petit Jojoux Gloria je intimní bižuterie, která je víc šperk než hračka – RECENZE Expecto patronum! Vibrační patrona Starry Bea od Sexy Elephanta v RECENZI

Čas načtení: 2022-09-29 10:48:59

Intimní problémy

Sex je velmi důležitou součástí každého zdravého a funkčního vztahu. Problémem může být, když sex přestane fungovat. Většinou jde o […] Článek Intimní problémy se nejdříve objevil na Lelkoun.

Čas načtení: 2015-05-15 00:00:00

Antibakteriální mýdla. Jsou vhodné pro těhotné?

Intimní hygiena je v poslední době pro většinu žen důležitější než klasická celková očista. Dávejte si na tuto hygienu ovšem velký pozor, vždyť víte, že pohlavní orgány jsou mnohem citlivější než ostatní části těla. Intimní hygiena V dnešní době existuje na českém i zahraničním trhu celá řada příp ...

Čas načtení: 2021-09-13 09:14:40

Festival DIVADLO zahájí pět a půl hodinová inscenace režiséra Lupy. A nebude chybět slovenská dálnice D1

Celkem 64 představení a doprovodných akcí nabídne letošní ročník Mezinárodního festivalu DIVADLO, který začne v Plzni ve středu 15. září a potrvá do 23. září. Přijedou soubory z Belgie, Francie, Itálie, Litvy, Polska, Slovenska a České republiky. Ze zahraničního programu představují největší lákadlo výjimečné inscenace tří režisérských hvězd evropského divadla.  Litevské Divadlo mladých přiveze dějinnou fresku Austerlitz polského režiséra Krystiana Lupy podle stejnojmenného románu německého spisovatele W. G. Sebalda. Jeho hrdina, pražský rodák Austerlitz, prochází Evropou a nachází „stopy bolesti“, zřetelné v celé její historii. „Působivý jazyk Sebaldova románu přetavuje Lupa ve stejně úchvatné sdělení divadelní. Za pomoci vzpomínek, analogií a představ přenáší diváky v prostoru i čase, zabývá se i největším traumatem 20. století – holokaustem,” líčí dramaturgyně Kamila Černá. V inscenaci účinkuje šest herců, scénografie využívá projekce i velmi výtvarné pojetí. „Lupa se na festival vrací po pěti letech a letošní inscenaci by si neměl žádný příznivce divadla nechat ujít, půjde o vrchol sezóny,” zdůrazňuje Kamila Černá. Spojené soubory TR Varšava a Narodowy Stary Teatr z Krakova nabídnou moderní zpracování Čechovovy klasiky 3SESTRY belgického režiséra Luka Percevala, jehož dílo se v Plzni představí vůbec poprvé. „Perceval v této moderní verzi Čechovovy klasické hry představuje vizi stárnoucí Evropy, která se nechce poddat plynoucímu času. Inscenace se vyznačuje krásnou scénou s obrovským zrcadlem a podmanivě pomalou atmosférou,” říká dramaturgyně Jitka Sloupová. Belgické divadlo NTGent uvede inscenaci Rodina švýcarského režiséra Milo Raua dle skutečné tragické události. V roce 2007 byla čtyřčlenná rodina na severu Francie v Calais nalezena mrtvá, bez vysvětlení, bez jasného motivu, pouze dopis na rozloučenou zněl: „Zašli jsme příliš daleko, omlouváme se.“ Jejich příběh tlumočí Rau prostřednictvím skutečného hereckého manželského páru, jeho dvou dcer a psů. „Inscenace s maximální autentičností zachycuje každodenní rodinný život, který ústí do tragického finále. Tento intimní vhled do života rodiny, který kombinuje realitu s fikcí, je strhující podívanou, naplněnou smutkem a deziluzí,” zdůrazňuje dramaturgyně Dora Viceníková. Vedle samotného představení poznají festivaloví diváci Raua i jako filmového režiséra díky projekci snímku Nové evangelium. Slovenské komorné divadlo z Martina představí v Plzni inscenaci D1 (pracovní název) o nekonečném budování klíčové slovenské dálnice. Inscenace režiséra a dramatika Lukáše Brutovského se ohlíží za nekonečným budováním klíčové dopravní stavby. „Je to ohlédnutí překvapivé, poetické, vtipné i mystické, plné výtvarných metafor,” uvádí dramaturg Michal Zahálka. Tuzemský program bude tradičně složen z výběru toho nejlepšího, co se urodilo na domácích jevištích za uplynulou, koronavirem poznamenanou, sezonu. V Plzni se tak sjedou divadla z Brna, Hradce Králové, Liberce, Olomouce, Ostravy a Prahy. „Vzhledem k tomu, že se velkou část sezóny nehrálo, více než polovina inscenací bude u nás uvedena těsně po své premiéře. To se odráží i na větší produkční náročnosti,“ zdůrazňuje dramaturg Jan Kerbr. „Půjde o velmi široký a pestrý výběr – stylově, žánrově i z hlediska velikosti inscenací,” dodává Kerbr. „Sestavování programu letošního ročníku v období koronavirové nejistoty bylo mimořádně obtížné. Proto považuji za malý zázrak, jaké výjimečné zahraniční soubory s významnými evropskými režiséry se nám podařilo domluvit,” zdůrazňuje ředitel festivalu Jan Burian. „Zároveň letos pokračujeme ve snaze dát co největší prostor českým souborům včetně těch studentských, které neměly v uplynulé sezóně mnoho příležitostí hrát naživo pro diváky,” dodává Burian. Festival také v rámci doprovodného programu ukáže nejzajímavější aktivity, které reagovaly na nemožnost hraní před diváky v době koronavirové pandemie. Pražské Dejvické divadlo přiveze dramatickou inscenaci Vina? (režie Ivan Trojan) Daniela Majlinga, odehrávající se v divadelním prostředí a dotýkající se smyslu divadla, lásky i lidské existence. Spolek JEDL uvede v Plzni dvě inscenace v režii Jana Nebeského: Manželskou historii podle Augusta Strindberga o manželském trojúhelníku, s Davidem Prachařem, Lucií Trmíkovou a Annou Fialovou, a jedovatě vtipnou a zároveň laskavou féerii Malý stvořitel / Der kleine Fratz s Karlem Dobrým, který byl za svůj výkon odměněn Cenou za mužský herecký výkon v anketě kritiků za rok 2020. MeetFactory se představí s dramatizací románu Serotonin Michela Houellebecqa (režie Natália Deáková) s Honzou Hájkem v hlavní roli. Divadlo Na zábradlí přiveze v překvapivé dramatizaci Balzacova románu Ztracené iluze (režie Jan Mikulášek) téměř celý herecký soubor v čele s Vojtěchem Vondráčkem. Režisér Tomáš Dianiška bude na festivalu zastoupen dvěma inscenacemi z Prahy a Ostravy: prvním je dokumentární fikce 294 statečných Divadla pod Palmovkou o zákulisí jednoho z největších hrdinských činů našich dějin, atentátu na říšského protektora Heydricha. Mrazivý „dokument“ Národního divadla Očitý svědek (režie Jiří Havelka) o masakru nevinných civilistů v roce 1945 na Přerovsku získal kvůli pandemickým omezením jinou podobu, než jaká byla původně v plánu: svědectví jednotliví herci pronášejí na kameru a touto formou se představil téměř celý činoherní soubor divadla. Inscenace Digitální podzemí (režie Eva Salzmannová) absolventského ročníku Katedry činoherního divadla DAMU v produkci Městských divadel pražských zavede diváky do horského penzionu, kam přijíždějí zaměstnanci startupu na teambuilding – nebo spíše na oslavu úspěchu. Brněnské Národní divadlo uvede v Plzni jednu z nejlepších her Rolanda Schimmelpfenniga Idomeneus v inscenaci Štěpána Pácla. Brněnské JAMU – Studio Marta uvede Havlovo Vyrozumění (režie Martina Frejová Krátká), absolventskou inscenaci 4. ročníku činoherního herectví. Divadlo Drak z Hradce Králové překvapí maňáskovou groteskou Šípková Růženka (režie Jakub Vašíček) s nově řešenými dramatickými situacemi i svébytným humorem. Liberecké Naivní divadlo přiveze inscenaci Kabinet zázraků neboli Orbis pictus (režie Michaela Homolová), která se inspiruje v učebnici Jana Amose Komenského a která známé artefakty rozžívá pomocí těch nejstarších a nejtradičnějších loutkářských triků. Divadlo F. X. Šaldy také z Liberce představí inscenaci Sylva, dramatizaci Vesnického románu Karoliny Světlé v režii Martina Františáka. Žánr opery v Plzni zastoupí tragická a zároveň rozverná inscenace L’Arianna olomouckého souboru Ensemble Damian, který za ni získal na pražském bienále Opera 2020 Cenu diváků. Po loňském úspěchu inscenace Transky, body, vteřiny přijíždí ostravské Divadlo Petra Bezruče do Plzně s další životopisnou hrou v originálním pojetí Tomáše Dianišky – „dokumentární fikcí“ Špinarka o legendární rockové zpěvačce s jejími písněmi a živým bigbítem. Domácí Plzeň budou na festivalu reprezentovat Divadlo J. K. Tyla s českou premiérou muzikálu Green Day’s American Idiot, vytvořeného podle stejnojmenného alba americké punkrockové kapely Green Day (režie Steve Josephson), a Divadlo Alfa s variacemi na klasické loutkářské tituly Jenovéfa, Don Šajn (režie Tomáš Dvořák). V rámci tradičního epilogu uvidí plzeňští diváci novou inscenaci Runners (režie Rosťa Novák ml. a Vít Neznal) souboru Cirk La Putyka, která spojuje nový cirkus a pohybové divadlo s obrovským běhacím pásem, a z loňska přesunuté uvedení nejslavnější „americké tragédie“ Smrt obchodního cestujícího (režie Michal Dočekal) Městských divadel pražských – Divadla ABC s Miroslavem Donutilem v hlavní roli. Bohatý program nabídne sekce Johan uvádí, která proběhne nejen v prostoru Moving Station, ale třeba i v Borském parku nebo v supermarketu na Borských polích. Prolog festivalu obstará plzeňský soubor Žongléros Ansámbl s původní pohybovou a akrobatickou show Vpřed. Uvědomit si věci méně nápadné a pozapomínané pomůže brněnská proklimatická platforma co2kolektiv v čele s režisérem a dramaturgem Jiřím Honzírkem s téměř bytovým divadlem nazvaným Odvaha k beznaději. „Letos jsme pozvali do naší programové sekce inscenace, které důsledně pracují s performativitou jako prostředkem velmi osobních setkávání člověka s člověkem,” zdůrazňuje umělecký ředitel Moving Station Roman Černík. Jde o sólové performance The Walk with the Unknowns Zuzany Šklíbové pro jednoho diváka a třicet diapozitivů a The Dream in the Supermarket polského performera Michała Salwińského pro jednoho diváka s mobilním telefonem. Intimní osobní zážitek také nabídne multisenzorické představení pro tři účastníky Lžička pod nos od Nitish Jain & collective, kde hlavní roli „hraje” páska přes oči, sluchátka a teplé dlaně. Soustředěná, až magická vizualita je také klíčovou charakteristikou inscenace Hic Sunt Dracones jihočeského nezávislého Divadla Continuo. Program sekce Johan uvádí završí opulentní společensky kritická show Cthulhucén z produkce Divadla DISK. V ulicích Plzně nebudou chybět ani open-air představení přístupná zdarma. Šampion a komár italského souboru Faber Teater je určené pro diváky všeho věku na kolech a bicyklech. Postavy jsou Průvodci časem, na sobě mají balijské masky a diváky provedou životem a dobou jednoho neobyčejného cyklistického šampiona jménem Fausto Coppi. V pouliční show Turisté francouzského souboru Les Grandes Personnes vtrhne do ulic skupina obrů, neboli velkých, až čtyřmetrových loutek, která začne objevovat město a seznamovat se s jeho obyvateli a pamětihodnostmi. Do světa prvních aeroplánů zavede diváky v ulicích v představení Letkyně soubor Holektiv. Speciálně pro letošní festival vzniká představení Bajka souboru V.O.S.A. Theatre, kde se diváci spolu s obřími loutkami stanou součástí příběhů ze světa zvířat. Více informací na www.festivaldivadlo.cz.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-02 07:24:45

Literární vyhlídky (2. až 8. září)

Po letní pauze se vracíme s pravidelnými týdenními pozvánkami na literární akce a (audio)knižními tipy. První zářijový týden je, co se týče autorských čtení, knižních křtů apod. spíše zahřívací, ovšem zajímavých nových titulů se po dvouměsíčním půstu naštěstí objevila přehršle. POZVÁNKY 2. 9. Praha / Od 19 hodin proběhne ve vinohradské Božské lahvici křest knihy Michala Janaty Mr(a)zí (Malvern 2019) s podtitulem „Deník, který jím není“. Vedle krátkých i delších glos k nejrůznějším tématům do ní autor zařadil i úvahy o výtvarném umění, politice, právu a řadě dalších oblastí lidského poznání a konání, krátké, ironicky laděné říkánky, slovní hříčky, mystifikace aj.   4. 9. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení – pobočka Městské knihovny v Praze – v rámci zahájení nové sezony autorské čtení básníků a básnířek z řad svých pracovníků, jmenovitě Olgy Słowik, Vojtěcha Vacka a Josefa Straky.   Hradec Králové / V 17 hodin zavítá do Knihovny města Hradce Králové v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básnířka a dramatička Kateřina Rudčenková. Její tvorbu od počátku provází kontrast provokativní otevřenosti a vědomé stylizace. Za básnickou sbírku Chůze po dunách (2013) obdržela cenu Magnesia Litera.   6. 9. V pátek 6. září začne 26. ročník literárního festivalu Ortenova Kutná Hora, který nabídne mimo jiné připomínku 100. výročí Ortenova narození ve formě kompozice z básníkovy korespondence pod názvem Drahý Jirko, milá maminko... (účinkují Lukáš Hlavica a Daniela Kolářová), večer mladých básníků, na němž za přítomnosti organizátora Jana Těsnohlídka vystoupí Miroslava Ábelová, Ondřej Hrabal, Ondřej Macl a Lucie Faulerová, nebo autorské čtení Davida Zábranského ad. Klatovy / V Městské knihovně Klatovy představí svou tvorbu básník, autor knih pro děti a překladatel Radek Malý (jeden ze spoluautorů aktuálního zářijového čísla Biblia). Dosud vydal šest básnických sbírek a několik dětských knížek, za které obdržel mj. Cenu Jiřího Ortena nebo dvě ocenění Magnesia Litera. Praha / V 19 hodin se v Knihovně Václava Havla uskuteční křest povídkové sbírky Dory Kaprálové s názvem Ostrovy (Druhé město 2019). Knihu obsahující jedenadvacet krátkých próz, v nichž je na intimních příbězích tematizována ohraničenost ostrovů v širokém smyslu slova, uvede Ivana Myšková a ukázky z ní přečte sama autorka. NOVÉ (AUDIO)KNIHY Ve svém dalším románu Ta blízkost (nakladatelství Malvern) nás Daniela Hodrová nikoli poprvé přesvědčuje, že nic nekončí – život ani láska, ani psaní, ani příběh, který začala vyprávět před čtyřiceti lety Podobojím a který po Kuklách a Thétě pokračoval Komedií, Vyvoláváním a Točitými větami. Neskrývaně autobiografický příběh, postupující v čase vpřed i vzad a střídavě podávaný v první a třetí osobě, do sebe organicky pojímá události ze životů blízkých i vzdálenějších lidí, ale také vypjaté scény ze životů historických postav – kněze, jeptišky, spisovatelů, filozofů, říšského protektora, herce a dalších. Všechny tyto příběhy (některé autorka vypráví už poněkolikáté, ale v jiných souvislostech a s novými detaily) jsou prožívány a líčeny v duchu „té blízkosti“ a v románu z nich vyvstává jediný Příběh, intimní a historický zároveň. Můžeme pozorovat, jak se výpověď román od románu stává osobnější a spolu s tím směřuje od „točitých vět“ k jednodušší struktuře a větší stylové prostotě. Román americké spisovatelky Jesmyn Wardové Píseň zbloudilých duší (nakladatelství Vyšehrad), který vychází v překladu Romana Jakubčíka a s doslovem Ladislava Nagye, je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec… Po dvou povídkových a dvou básnických sbírkách přichází Pavel Bušta se zbrusu novou prózou Lobotomík (nakladatelství Argo), stojící na rozhraní moderní pohádky s psychedelickými prvky a dystopické novely. Vypravěč příběhu, jenž si říká Lobotomík, chlapec s hlubokou jizvou na hlavě po prodělané operaci mozku, přebývá v podivném zařízení zvaném Nemříž. Mezi ještě podivnějším osazenstvem ústavu má dva blízké přátele: dívku Darju s poruchou slzných kanálků a červeného pavouka s tmavými slunečními brýlemi jménem Reginald. Jednoho dne důmyslný pavouk Reg zosnuje útěk všech tří přátel z ústavu a začíná nedlouhá, zato dobrodružná a fantaskní cesta za svobodou a poznáním, co vlastně je a co není skutečné. – Rozhovor s autorem naleznete v aktuálním zářijovém čísle Biblia, přílohy Literárních novin 9/2019. Dílo nobelistky Světlany Alexijevičové Modlitba za Černobyl, nabízející šokující pohled na jednu z největších nukleárních katastrof v historii lidstva v podobě výpovědí těch, které výbuch černobylské jaderné elektrárny zasáhl a ovlivnil nejvíc, se dočkalo vydání v podobě audioknihy o délce 14 hodin a 30 minut, kterou pro vydavatelství Audiotéka načetli Lucie Kožinová a Zdeněk Mahdal. Můžeme ji číst (poslouchat) jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Jako audiokniha vychází román Samuraj (délka nahrávky činí 15 hodin a 53 minut), v němž se Šúsaku Endó vrací do období střetávání Japonska a japonské kultury s evropskými mocnostmi a křesťanstvím a který pro vydavatelství Vyšehrad načetl Martin Zahálka. Výměnou za právo obchodovat s Latinskou Amerikou se skupina samurajů vydává spolu s františkánským knězem na cestu do křesťanského světa. Cestují do Mexika, Španělska i do Říma, kde tři z nich přijmou křest jako prostředek ke splnění své mise. Jenže jejich výprava v Evropě zkrachuje. Situace v Japonsku se změnila. Šógunát o vazby se Západem nemá zájem a křesťané jsou pronásledováni. Rozehrává se tak střet dvou odlišných kultur na pozadí japonských dějin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-28 11:13:46

Cestovní kosmetika – 4 důvody, proč si ji pořídit

Mít po ruce přinejmenším zcela základní kosmetickou výbavu čítající mýdlo, šampon a nějaký ten krém se hodí za všech okolností. I na dovolené, služební cestě nebo při jakékoli aktivitě, kdy na více než den opustíme svou komfortní zónu domova. Ano, žít se sice chvíli dá i bez kosmetických výdobytků, ale proč se jich vzdávat, když nemusíme, navíc když výrobci kosmetiky vymysleli tak skvělou věc, jakou je cestovní balení kosmetiky. Tyhle malé lahvičky se základní tělovou kosmetikou jsou sympatické, skladné a vejdou se vám do jakéhokoli klasického zavazadla. Ať už cestujete s kufříkem, příruční taškou nebo jen malým batůžkem, sadu cestovní kosmetiky v nich uvezete vždy. Samozřejmě samostatné místo má také dekorativní kosmetika, bez které se neobejde většina dam. Ale i šminky se na cestách při troše dobré vůle dají zredukovat na nezbytné minimum – tužka na oči, řasenka, eventuálně ještě stíny na oči v tužce, místo make-upu lehký BB krém a můžeme vyrazit. Také samotné cestování v klimatizovaných dopravních prostředích dává naší pleti pořádně zabrat, proto i na cestách je dobré nezapomínat na kvalitní péči. Přečtěte si také 6 zásad, jak si při cestování udržet pleť v kondici, kde vám poradíme, jak přežít i dlouhý let se zdravou pletí, aniž byste s sebou museli vláčet tašku plnou krémů.   Co získáte, když si alespoň jednu sadu mini kosmetiky na cesty pořídíte? 1) Netaháte kilogramy navíc Tenhle fakt uvítají nejen low cost cestovatelé využívající letenky nízkonákladových společností, se kterými máte zpravidla v ceně letenky jen malé příruční zavazadlo s povolenou hmotností do několika kil a kde za nadváhu svého kufru zaplatíte nemalé peníze. Tady při balení zavazadla často rozhoduje každý ušetřený gram. Ono každé deko navíc se pozná a pronese se. Stačí, když musíte svůj kufr či batoh dopravit třeba jen z bytu k autu a následně se s ním pohybovat po letišti, nádraží, tahat ho při přestupech a přesedáních apod. Klasické balení šamponu nebo sprchového gelu má většinou objem 200–300 ml, někdy i víc. Což je v průměru cca čtvrt kila. A když máte takové kousky v kufru tři, čtyři, vláčíte se rovnou s kilogramem váhy navíc. Zatímco cestovní balení kosmetických přípravků má zpravidla objem 30–50 ml,  takže čtyři malé lahvičky vydají za jedno klasické velké balení. A je opravdu citelný rozdíl, jestli s sebou taháte kilo kosmetiky nebo jen 200 gramů. 2) Šetříte místo v zavazadle To je podobné, jako s váhou. Čím větší balení, tím více místa v batohu vám kosmetika logicky zabere. Možná máte strach, že s malým balením celou dobu nevystačíte, zvlášť když budete na cestách delší dobu. Tyhle obavy jsou ale často liché, tedy za předpokladu, že na jedno sprchování nespotřebujete půl litru sprchového gelu. Pokud přesto stejně máte strach, že vám na cestě dojde třeba mýdlo nebo zubní pasta, tak si tyhle věci přinejhorším koupíte na místě. Nemáte-li namířeno do útrob deštného pralesa, do mongolských stepí či jinam mimo civilizaci, není dnes problém pořídit téměř cokoli kdekoli. Ušetřené místo v zavazadle si nechte raději na dárky a originální suvenýry, které povezete na zpáteční cestě a které doma rozhodně nekoupíte. 3) Cestovní balení kosmetiky projde i v příručním zavazadle Do příručního zavazadla si na palubu letadla můžete vzít maximálně 1 litr tekutin, z čehož jednotlivé lahvičky a flakonky nesmí mít větší objem než 100 ml. Tělová kosmetika (sprchové gely, šampony, tělová mýdla) se do tohoto limitu počítají také. Letíte-li jen s příručním zavazadlem nalehko, nebo nechcete nechávat kosmetiku v odbaveném kufru, bude se vám cestovní kosmetika do letadla hodit určitě. A hlavně u kontroly příručních zavazadel vám žádný problém s nadměrným množstvím tekutin v tomto ohledu nevznikne. Jak jsme zmínili, jednotlivé lahvičky cestovního balení mají objem většinou  30–50 ml, takže se do celkového limitu bez potíží vejdete. 4) Oblíbená značka kosmetiky cestuje vždy s vámi Na dovolenou do kempu, na trek, na poznávací zájezd, na válendu k moři, do hor i na letní festival pod širým nebem. Cestovní balení kosmetiky je zkrátka vždy po ruce a vejde se vám do jedné přihrádky v batohu. Máte-li zajištěno ubytování v hotelu, apartmánu nebo penzionu, teoreticky byste s sebou část kosmetiky ani vozit nemuseli vůbec, neboť mýdlo, šampon a často i tělové mléko na vás budou čekat v koupelně hotelového pokoje. Pokud vám tahle sériová „hotelová kosmetika“ stačí, pak gratulujeme, máte půl problémů s balením kosmetiky vyřešeno. Co když vám ale jen tak nějaká kosmetika nevyhovuje, vaše pleť se s ní nesnese nebo prostě jen přemýšlíte o tom, co a v jaké kvalitě na sebe mažete? Odpověď je jednoduchá: Pokud máte citlivou pokožku a jste zvyklí užívat svou vlastní značku kosmetiky, je lepší si vždy s sebou vozit ověřený krém, sprchový gel či šampon. Jestliže ale malé balení kosmetiky své značky neseženete, můžete situaci vyřešit také tím, že si běžně používané přípravky už doma přelijete z velkého balení do malých, předem připravených prázdných lahviček. (Prázdné průhledné lahvičky o různých objemech se dají normálně koupit, dokonce i flakonky s rozprašovačem na parfém či toaletní vodu.) Jakou cestovní kosmetiku do své výbavy pořídit? Nevozte toho zbytečně moc, nakonec zjistíte, že půlku věcí, které s sebou máte, ani nevyužijete. Bohatě vám budou stačit položky z tohoto seznamu, kterým se můžete inspirovat. Vše se dá sehnat v mini balení. Do naprostého základu lze zahrnout: Sprchový gel Šampon (případně šampon a sprchový gel v jednom) Krém na ruce Pleťový krém Tělové mléko (v případě, že nevystačíte se samostatným krémem na ruce a krémem na pleť) Opalovací krém (při cestě k moři a do hor nezbytnost) Balzám na rty Parfém, deodorant Antibakteriální gel na ruce (skvělý pomocník, když nemáte možnost umýt si ruce vodou) Mýdlo pro intimní hygienu nebo intimní ubrousky Malá zubní pasta – to sice není kosmetika, nicméně k denní hygieně patří stejně jako mýdlo a bez pasty na zuby určitě nejezdíte nikdy nikam Nezbytná dekorativní kosmetika dle potřeby (řasenka, BB krém, rtěnka apod.) Kde cestovní balení kosmetiky koupíte? Konvenční mini kosmetiku běžných značek seženete v jakékoli drogerii i větším supermarketu. Pokud ale hledáte spíše luxusní přírodní kosmetiku šetrnou k vašemu zdraví i k přírodě, pátrejte ve specializovaných prodejnách zaměřených na přírodní produkty. V drogerii na nějaké kousky možná narazíte také, ale nebude jich zřejmě mnoho. Základní sety cestovní kosmetiky a různé šikovmé doplňky pro cestovánjí nalehko seženete i TADY. Tak šťastnou cestu s lehkým kufrem! VYBRAT CESTOVNÍ KOSMETIKU

Čas načtení: 2024-04-12 09:03:12

Pokud na Instagramu pošlete tyto fotky, příjemci se nezobrazí

Meta oznámila, že pracuje na nové bezpečnostní funkci Ta by měla pomoci ochránit mladé před nechtěnou nahotou Funkce bude fungovat primárně v rámci soukromých zpráv Intimní fotku obdržel na sociálních sítích téměř každý. Bohužel ve většině případů jde o intimní fotky nevyžádané, a to může poznamenat hlavně mladší uživatele. Meta nyní představila novou funkci, která…

Čas načtení: 2024-04-19 19:45:00

Brazilský, hollywoodský a další intimní účesy žen

Intimní účesy nebo čistě přírodní? Zda a v jaké podobě své intimní ochlupení nosíme, je samozřejmě na každé ženě. My vám ukážeme jen několik možností.

Čas načtení: 2024-05-11 10:31:00

Proč mě partner sexuálně nepřitahuje

Možná už jste se svým partnerem nějaký ten čas, a přestože si stále dobře rozumíte, po intimní stránce to mezi vámi vázne. Pokud máte pocit, že už vás prostě nepřitahuje tolik jako dříve, pak pro vás máme několik rad, jak intimní problém řešit.

Čas načtení: 2024-05-26 14:09:00

6 rad, jak přivést na svět zdravé dítě

Pokud jste si jistá, že chcete být mámou a mít své i zdraví dítěte pod kontrolou, nastal ten správný čas připravit své tělo na tento náročný úkol. Díky správné stravě či případným doplňkům stravy, budete fit a zvýšíte své šance na otěhotnění. Při snaze o miminko je nevyhnutelné, aby úpravu životosprávy a zvyků udělal i partner. I on se podílí 50 procenty na jeho zdraví. 1. Vypočtete si plodné dny Otěhotnět můžete jen během ovulace, která nastává přibližně v polovině cyklu. Na zjištění nejvhodnějších dnů na oplodnění vám pomůže sledovat menstruační klaendář. Už je zcela běžné, že vám ovulační dny sám nastaví i běžný fitness náramek (pokud si do něj poctivě zapisujete své dny). 2. Zbavte se alkoholu a cigaretPři snaze o otěhotnění je vhodné omezit i pití alkoholu. Riziko tkví především v tom, že chvilku trvá, než zjistíte, že jste opravdu těhotná. V tomto čase může být několik skleniček alkoholu pro vyvíjející se plod velmi nebezpečných. Je také vědecky dokázáno, že cigarety snižují plodnost mužů i žen. Pokud skoncujete s tímto zlozvykem, výrazně zvýšíte své šance na otěhotnění. Kromě toho ten, kdo se rozhodl být rodičem, má zodpovědnost i za zdraví a kvalitu života svého dítěte. Přivést novorozeňátko do nekuřáckého prostředí je správnou cestou. Pokud si chcete být jistí, že vaše zlozvyky nezanechají v těle následky a neovlivní budoucí plod, tak než se pokusíte otěhotnět, vyčistěte si s partnerem organismus. Musíte šetrně, přesto účinně. Kombinace Euniké Silver + Deparim je tou správnou volbou, navíc je český. 3. Zbytečně se nestresujteStres je nepřítelem dnešní doby. Ovlivňuje zdraví, vitalitu a v neposlední řadě i otěhotnění. Snaha o miminko může být stejně stresující jako cokoli jiného. Především, pokud se to dlouhodobě nedaří. Pomůže relaxační masáž, pobyt na čerstvém vzduchu nebo příjemná společná večeře. Zkuste na chvilku hodit starosti za hlavu. Víme, není to jednoduché a nemusí se vám to podařit na první pokus. Zkoušejte to, relaxování se dá naučit. Případně si pomožte přírodním doplňkem stravy Magentou, který nezanechává v organismu žádné nebezpečné složky. 4. Doplňte potřebné vitamínyNěkterých vitamínů není nikdy dost. V případě plánovaného těhotenství je to především vitamín Dvitamín B6 (pyridoxin), zinek, kyselina listová. Snažte přidat do stravy více špenátu, vajíček, banánů a oříšků. Pro vaši polovičku je zase ideální kombinace zinku, kyseliny listové a vitamínu C, která zlepšuje kvalitu spermií.Pokud jste provedli s partnerem čistku z bodu 2, pak po ní doporučujeme posílit organismus právě těmito látkami. Ženám se doporučuje kombinace Euniké Red a Absolute Power - a to po celou dobu včetně těhotenství i při následném kojení. U mužů doporučujeme kombinaci levotočivého vitamínu C a Euniké Blue, která podporuje spermogenezi. 5. Pomoct mohou i bylinkyBylinky dokážou ovlivnit mnoho důležitých procesů v těle. Už „babky kořenářky“ věděly, jak pomáhat ženám na cestě k děťátku. Pro ženy má mimořádně příznivé účinky Drmek obecný, kterému se lidově říká klášterní nebo také mnišský pepř. Tato bylinka dokáže ovlivnit mnoho hormonů, stabilizuje tvorbu prolaktinu a napomáhá pravidelné ovulaci. Z bylinky si můžete připravit čaj nebo ji seženete ve formě kapek. 6. Omezte koupání v horké voděV případě žen nemá teplo negativní vliv přímo na otěhotnění nebo kvalitu vajíček. Problémem je spíše teplá voda, ve které se nachází větší množství bakterií. Ty mohou způsobovat infekci v podobě zánětu močových cest nebo kvasinek, které otěhotnění komplikují. Infekcím zabráníte i nošením bavlněného spodního prádla a pravidelnou intimní hygienou, která nenarušuje přirozené prostředí. U mužů je to přesně naopak. Teplo jejich plodnosti zásadně škodí. Časté koupání a saunování výrazně snižuje počet spermií. Jestliže tedy toužíte po miminku, zkuste svou polovičku přesvědčit, aby na nějaký čas omezil pobyt v teple. Kromě toho pozor i na notebook na kolenou.