Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-07-12 09:20:00

Finále proti obranářce: Krejčíková je favoritkou, výkon musí vygradovat

Jana Novotná, Petra Kvitová, Markéta Vondroušová – a teď Barbora Krejčíková? Rodačka z Brna může v sobotu vítězstvím ve Wimbledonu vstoupit do českých tenisových dějin. „Oproti vítěznému semifinále s Rybakinovou se role obrátily – Bára je proti Paoliniové favoritkou,“ říká ve speciálním díle podcastu Centrkurt redaktor deníku Sport a webu iSport.cz Jan Jaroch přímo z Londýna (za technické potíže během nahrávání podcastu se omlouváme). „Paoliniová je výborná hráčka, má dobrý pohyb, hodně toho ubrání a dovede zaútočit, ale Krejčíková by to měla zvládnout. Oproti semifinále do toho musí víc šlapat a gradovat výkon. Vlastně by teď bylo zklamáním, kdyby tomu tak nebylo,“ dodává Jaroch.

Čas načtení: 2025-06-28 16:33:00

Pegulaová triumfovala v Bad Homburgu, Jointová v Eastbourne

Jessica Pegulaová naladila formu na Wimbledon vítězstvím na turnaji v Bad Homburgu. Světová trojka ve finále porazila Polku Igu Šwiatekovou 6:4, 7:5 a slaví třetí letošní titul. Na trávě uspěla podruhé v kariéře a celkově si připsala devátou turnajovou trofej. Maya Jointová získala  druhý titul v kariéře na trávě v Eastbourne. 

Čas načtení: 2025-06-28 16:33:00

Pegulaová triumfovala v Bad Homburgu, Bouzková získala v Eastbourne titul ve čtyřhře

Jessica Pegulaová naladila formu na Wimbledon vítězstvím na turnaji v Bad Homburgu. Světová trojka ve finále porazila Polku Igu Šwiatekovou 6:4, 7:5 a slaví třetí letošní titul. Na trávě uspěla podruhé v kariéře a celkově si připsala devátou turnajovou trofej. Maya Jointová získala druhý titul v kariéře na trávě v Eastbourne. Ve čtyřhře jí však triumf vyfoukla Marie Bouzková, ta spolu s Annou Danilinovou z Kazachstánu porazila ve společné finálové premiéře pár Sie Šu-wej, Maya Jointová 6:4, 7:5.

Čas načtení: 2025-06-28 19:03:00

Tenisová senzace. Neznámý Brit se dostal na Wimbledon, na miliony si ale nesáhne

Wimbledon ještě ani nezačal a na světě je první senzace. Na ikonickém turnaji si zahraje tenista, kterému patří až 719. místo ve světovém žebříčku. Brit Oliver Tarvet si zajistil místo v mezi hvězdami na travnatém grandslamu vítězstvím v kvalifikaci. Musí však obětovat obětovat prize money ve výši téměř dvou milionů korun.

Čas načtení: 2024-06-16 19:30:42

Je velký triumf Elona Muska vítězstvím i pro Teslu? Proč Bitcoin krvácí? | Burza s odstupem

Jak reagovali akcionáři na plány Applu v oblasti umělé inteligence a jaké další vítězství si připsal Elon Musk? Které kryptoměně se momentálně daří mnohem více než Bitcoinu? Je na čase se zbavit evropských akcií. Článek Je velký triumf Elona Muska vítězstvím i pro Teslu? Proč Bitcoin krvácí? | Burza s odstupem z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-11-10 11:59:00

Cavendish se rozloučil s kariérou vítězstvím v kritériu v Singapuru

Singapur - Hvězdný britský spurtér Mark Cavendish uzavřel cyklistickou kariéru vítězstvím v kritériu v Singapuru. Devětatřicetiletý jezdec, který v létě překonal 35. etapovým vítězstvím na Tour de...

Čas načtení: 2024-11-10 12:13:00

Legendární cyklista Cavendish ukončil kariéru. Při rozlučce všechny porazil

Hvězdný britský spurtér Mark Cavendish uzavřel cyklistickou kariéru vítězstvím v kritériu v Singapuru. Devětatřicetiletý jezdec, který v létě překonal 35. etapovým vítězstvím na Tour de France rekord legendárního Eddyho Merckxe, při rozlučce s profesionálním pelotonem porazil mimo jiné elitní sprintery Jaspera Philipsena a Binjama Girmaye, poslední dva vítěze bodovací soutěže na Tour de France.

Čas načtení: 2024-11-10 12:03:00

Poslední zásah Manské střely. Cavendish při rozlučce vyhrál kritérium v Singapuru

Mark Cavendish uzavřel cyklistickou kariéru vítězstvím v kritériu v Singapuru. Devětatřicetiletý hvězdný britský spurtér, který v létě překonal 35. etapovým vítězstvím na Tour de France rekord legendárního Eddyho Merckxe, při rozlučce s profesionálním pelotonem porazil mimo jiné elitní sprintery Jaspera Philipsena a Binjama Girmaye, poslední dva vítěze bodovací soutěže na Tour de France.

Čas načtení: 2024-11-10 15:33:19

Cavendish se rozloučil s kariérou vítězstvím v kritériu v Singapuru

Hvězdný britský spurter Mark Cavendish uzavřel cyklistickou kariéru vítězstvím v kritériu v Singapuru. Devětatřicetiletý jezdec, který v létě překonal 35. etapovým vítězstvím na Tour de France rekord legendárního Eddyho Merckxe, při rozlučce s profesionálním pelotonem porazil mimo jiné elitní sprintery Jaspera Philipsena a Biniama Girmaye, poslední dva vítěze bodovací soutěže na Tour de France.

Čas načtení: 2025-04-24 13:22:03

Vítězstvím do nové sezóny adamů nakročila dvojice Jan Gruber – Michal Krejčí.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Rally Morava: Druhou pohárovou desítku načal vítězstvím Gruber  Prvních deset pohárových let uteklo jako voda a druhou desítku ADAM Cupu načala olomoucká Futures Contproduct Rally Morava. Vítězstvím do nové sezóny nakročila dvojice Jan Gruber – Michal Krejčí. Po skvělé pětileté spolupráci se společností Čermák a Hrachovec, které tímto z celého

Čas načtení: 2025-12-10 06:30:06

Boj o Warner Bros. začíná! Netflix se chlubil vítězstvím, Paramount do toho hodil vidle

Převzetí Warner Bros. se Netflixu začíná komplikovat Nemohou za to regulační úřady, ale protinabídka společnosti Paramount Pro koho se Warner Bros. ve finále rozhodne zůstává otázkou Koncem minulého týdne otřásla velká novina, která se týkala streamovacího giganta Netflixu. Ten totiž oficiálně oznámil, že hodlá převzít aktiva společnosti Warner Bros., tedy včetně jeho studií, rozsáhlého katalogů filmů či seriálů a také konkurenční streamovací služby HBO Max, a to za poměrně vysokou částku 72 miliard dolarů, tedy přibližně 1,5 bilionu korun. I když tuto novinu stihl Netflix oznámit i svým předplatitelům, aktuálně to vypadá, že vyhráno rozhodně nemá. Řeč není o možném zamítnutí ze strany regulačních úřadů, ale o protinabídce ze strany Paramountu. Přečtěte si celý článek Boj o Warner Bros. začíná! Netflix se chlubil vítězstvím, Paramount do toho hodil vidle

Čas načtení: 2024-02-18 09:00:00

Skvělý výkon na titul v KSW nestačil. Spíš ho*no než válka, smutnil Brichta

Smutný závěr pro českého fanouška měl 91. galavečer organizace KSW v Liberci. Domácí zápasník Leo Brichta šel do životní bitvy o prozatímní titul lehké váhy, navzdory slibnému výkonu ale nakonec s Moldavanem Valeriem Mirceou padl. Sen o získání pásu šampiona se rodákovi z Prahy rozplynul ve čtvrtém kole, kdy byl donucen odklepat soupeřovo škrcení. S vítězstvím naopak opouštěli klec čeští bijci Dominik Humburger, Matúš Juráček a Josef Štummer.

Čas načtení: 2024-02-16 21:43:00

Třinec slaví pátou výhru po sobě, v Hradci Králové rozhodl Hudáček

Hradec Králové - Čtvrtá a poslední repríza loňské finálové série v probíhající základní části extraligy skončila třetím vítězstvím mistrovského Třince. Oceláři přišli v Hradci Králové o dvoubrankový...

Čas načtení: 2024-02-18 09:00:00

Polsko se stává vůdčím hlasem v obraně Evropy proti Putinovi

(Česko se toho neúčastní, zabývá se pitomostmi, jako je pondělní protest zemědělců.)Nedávné panické řeči o třetí světové válce se zdají být poněkud přehnané, píše Simon Tisdall. Konkrétní hrozba, kterou agresivní revizionistický režim Ruska představuje pro východní Evropu, je však reálná a stále roste. Polsko se stejně jako v minulosti nachází v první linii bitvy o Ukrajinu, která se může snadno rozšířit. Evropské státy NATO se musí rozhodnout, zda se jedná o rok 1920, nebo 1939.Jak všichni Poláci vědí, bitva u Varšavy, od níž letos v srpnu uplynulo 104 let, skončila slavným vítězstvím maršála Józefa Piłsudského nad invazní Rudou armádou, které jejich zemi zajistilo nezávislost. Nazvali ji "Zázrak na Visle", podle řeky spojující hlavní polská města. Vladimír Lenin litoval "obrovské porážky" bolševických revolučních ambicí v Evropě.

Čas načtení: 2024-02-07 09:18:05

Škoda Favorit Rally Monte Carlo: před 30 lety počtvrté za sebou vítězství

Škoda Favorit Rally Monte Carlo – vítězstvím ve své třídě na 62. Rallye Monte Carlo v lednu 1994 zahájila Škoda Motorsport svou cestu k celkové trofeji v šampionátu FIA. Posádka Pavel Sibera/Petr Gross v lednu 1994 vyhrála Rallye Monte Carlo počtvrté za sebou. V sezoně 1994 ovládla značka Škoda oficiální šampionát FIA, a to ve ... Číst dál The post Škoda Favorit Rally Monte Carlo: před 30 lety počtvrté za sebou vítězství appeared first on TopDrive.cz.

Čas načtení: 2024-02-13 23:33:00

Manchester City vyhrál osmifinále LM 3:1 v Kodani, Real zdolal 1:0 Lipsko

Praha - Fotbalisté Manchesteru City zahájili osmifinále Ligy mistrů vítězstvím 3:1 na hřišti Kodaně. Obhájci titulu vyhráli i sedmý zápas v aktuálním ročníku milionářské soutěže. Totéž se podařilo...

Čas načtení: 2024-02-10 17:21:00

Sparta vstoupila do jarní části ligové sezony výhrou 3:0 v Karviné

Karviná - Fotbalisté Sparty začali jarní část ligové sezony vítězstvím 3:0 na hřišti nováčka z Karviné. Pražany poslal v utkání 20. kola v prvním poločase do vedení kapitán Ladislav Krejčí a po přestávce...

Čas načtení: 2014-04-20 21:16:00

Prostějov vyřadil Kolín a směřuje do semifinále

Prostějov – Basketbalisté Prostějova jsou po Pardubicích a Nymburku dalšími semifinalisty ligového playoff. Kolín vyřadili 3:0 na zápasy, sérii ukončili domácím vítězstvím 85:69, o němž však rozhodli až drtivým nástupem do závěrečné čtvrtiny.

Čas načtení: 2014-04-20 20:14:00

Prostějov vyřadil Kolín a směřuje do semifinále

Prostějov – Basketbalisté Prostějova jsou po Pardubicích a Nymburku dalšími semifinalisty ligového play-off. Kolín vyřadili 3:0 na zápasy, sérii ukončili domácím vítězstvím 85:69, o němž však rozhodli až drtivým nástupem do závěrečné čtvrtiny.

Čas načtení: 2022-03-01 09:08:15

Mír Ukrajině!

Necelý týden po útoku Ruska na Ukrajinu je na věcnou veřejnou diskusi brzy. Ve válce totiž více než múzy mlčí rozum. Přesto můžeme učinit tento drobný krok na cestě nalézt příčiny současné situace. Jejich poznání by časem mohlo pomoci vyhnout se obdobným tragédiím, jako je ta právě probíhající na Ukrajině. Tak tedy – ponechme emoce politikům a davu… Omyly strany míru Špatná prognóza zpravidla vyrůstá z chybné analýzy. V čem byly základní analytické chyby obránců míru? * Ti, kteří věřili, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí, do svých analýz vkládali přání. Přesvědčení to bylo chybné, vždy tu byla varianta, že Kreml dá povel k útoku. Válka je sice ultima ratio, až ten poslední z nástrojů, ale poslední neznamená neexistující. * Nedůvěra vůči mainstreamovým sdělovacím prostředkům a informacím zpravodajských služeb byla a je oprávněná. Nelze si však bez analýzy myslet, že opak sdělení České televize je vždy pravdou. * Nelze tvrdit, že jádrem mezinárodních vztahů je poměr sil, a zároveň použití síly nekriticky vylučovat. Politologové, zvláště ti, kteří popisují geopolitiku, nesmí nikdy zapomínat, že čím delší je hluboká krize, tím pravděpodobnější je použití síly. Také v 21. století. * Víra v informace o tom, že se útok nechystá, které šířila Moskva, byla založena na prostoduchém předpokladu, že Kreml nemůže lhát. Pravdou ale je, že slovní kamufláž k válce patří a je naivní kterémukoliv politikovi v krizové situaci bezvýhradně věřit. Je nutné mít na paměti klasickou definici, kterou na počátku 17. století pronesl anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“ * Argument, že obsazení Ukrajiny by bylo pro Rusko příliš ekonomicky nákladné, byl správný. Byl však nadhodnocen ze dvou důvodů. Předně nad významem ekonomiky zvítězila vize vojenského ohrožení Ruska, které napojením Ukrajiny na infrastrukturu NATO dramaticky naroste. Zároveň svoji roli sehrála ničím nezdůvodnitelná představa, že úspěšní státníci vždy jednají racionálně. * Ani lidé, kteří vědí, že analýzu nelze nahradit analogiemi, nesmějí zapomínat, že historie je učebnicí politiky. V některých dějinných událostech jsou skryty zákonitosti, které politickým rozhodnutím vnucuje prostor či sebeobrana etnika. Sbírání ruských zemí Rusko několikrát ve svých dějinách provádělo to, čemu se říká „sbírání ruských zemí“. Ten nejznámější případ začal poté, kdy se Rurikovci v Moskevském knížectví zbavili tatarského jha. Začali tehdy pod svou vládu připojovat ruská knížectví, v nichž vládli Rurikovci. Pak nastalo „sbírání ruských zemí“, které kdysi byly součástí rurikovské Kyjevské Rusi, ale spadaly dílem pod Polsko-litevskou unii, dílem tou či onou formou pod Osmanskou říši. Až v 60. a 80. letech 18. století vojáci a diplomaté Kateřiny Veliké připojili Kyjev k Ruskému impériu. Přibližně v téže době Rusko získalo vítězstvím nad Osmanskou říší celé severní pobřeží Černého moře včetně Krymu. Ruští panovníci se při „sbírání ruských zemí“ dovolávali rodinného dědictví i pravoslavného charakteru Rusi. Vnímali ale také logiku otevřeného území. I dnešní politici v Moskvě vědí, jak snadno do tohoto prostoru ve 13. století pronikli Švédové, Němci a Estonci – dokud je Alexandr Něvský nezastavil. Na přelomu 16. a 17. století to byli Poláci, kteří se probojovali až do Moskvy. V 16. století Moskvu vypálili krymští Tataři. Švédského krále zastavil Petr Veliký u Poltavy, města ležícího v dnešní Ukrajině. Otevřeným prostorem z dnešní Litvy a Běloruska zamířil začátkem 19. století do Moskvy Napoleon. Ve 40. letech obdobnou cestou k Moskvě vyrazil Hitler. S ohledem na tyto skutečnosti přerostlo „sbírání ruských zemí“ nejen v imperiální ambice, ale i v hledání bezpečné západní hranice Ruska. Jeho součástí se stalo obsazení Pobaltí, ale i čtveré dělení Polska. To poslední v podobě smlouvy Molotov–Ribbentrop pracovalo s hraniční čárou navrženou Brity, která byla potvrzena Jaltskou konferencí; dodnes je západní hranicí Litvy, Běloruska i části Ukrajiny. Ukrajinská sebeidentifikace Ukrajinci jsou etnikum, které se utvářelo ze stejného základu jako Rusové, ovšem po pádu Kyjevské Rusi v jiném politickém, částečně náboženském a kulturním prostředí. Etnogeneze ukrajinského národa je nepopiratelná, byť tomu někteří politici nevěří. Občanství dnešní Ukrajiny má ale jinou povahu. Týká se státu, jehož hranice jsou nepřirozené, stejně jako je umělý fakt, že Ukrajinská sovětská socialistická republika patřila k zakládajícím členům OSN. Patří k povaze současného konfliktu na Ukrajině, že čím větší nenávist k sovětskému dědictví, tím posvátnější vztah k hranicím Ukrajiny, které vznikly až díky Sovětskému svazu. Mnohokrát bylo napsáno, že východní a jižní hranice Ukrajiny nemá historické kořeny, že se nekryje s etnickým rozhraním – nejde po linii, která se alespoň pokouší respektovat, kde je více etnických Ukrajinců a kde je více etnických Rusů. Nemluvě o osudu smíšených rodin. Ukrajinské etnikum bylo politicky rozpolceno vztahem k Západu a Rusku snad od prvního okamžiku své sebeidentifikace. Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Toto štěpení mohou symbolizovat dvě historické postavy: * Bohdan Chmelnický (1595–1657). Proces sjednocování jádra dnešní Ukrajiny s Ruskem začal sérií povstání kozáků proti nadvládě Polsko-litevské unie na levobřežní Ukrajině. Vzpoury vyvrcholily zvolením Chmelnického hetmanem a připojením zemí záporožského vojska k Rusku. Záporožské kozáctvo spojoval z jedné strany odpor k jakékoliv nadvládě, z dru­hé pak oddanost pravoslaví. Válečná štěstěna v boji s katolickým Polskem byla vrtkavá, a tak Chmelnický požádal ruského cara o ochranu. Pro­tože Moskevské carství mělo tehdy své starosti, odpověděl car až na třetí žádost. Ne náhodou Arsen Jaceňuk, který po svržení prezidenta Viktora Janukovyče zastával funkci premiéra, spojil asociační dohodu Ukrajiny a Evropské unie s potřebou napravit chybu, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku – a hovořil o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945. * Ivan Mazepa (1639–1709). Pocházel z pravoslavné rodiny, studoval ale mimo jiné na jezuitské koleji ve Varšavě, hlásil se k pravoslaví a k Pravoslavné katolické a apoštolské církvi. Určitý čas pracoval na polském královském dvoře. Jako kozácký hetman vládl levobřežní Ukrajině i Kyjevu, během protipolského povstání i pravobřežní Ukrajině. Při útoku Švédů na Rusko se přidal na stranu švédského krále. Bitvu u Poltavy ale Švédové prohráli – a Mazepa uprchl do Moldavského knížectví. Ukrajinský nacionalismus se radikalizoval ve 20. letech minulého století. Události 2. světové války využili banderovci k vlastním brutálním etnickým čistkám, masakrům tisíců Židů, Rusů, Poláků. Ukrajinská jednotka SS se účastnila i potlačení Slovenského národního povstání. Od léta 1945 až do poloviny roku 1948 pronikali banderovci i do Československa, kde docházelo ke krvavým ozbrojeným střetům. V roce 2010 obdržel Stepan Bandera titul Hrdina Ukrajiny; v roce 2011 bylo toto rozhodnutí zrušeno. Rozbitím Sovětského svazu rozpor mezi východní hranicí Ukrajiny a etnickým předělem dostal politické vyjádření. Ukrajinsky mluvící západ země povětšině hlasoval pro kandidáty na prezidenta, kteří byli orientováni na Západ; rusky mluvící voliči z východu a černomořského pobřeží hlasovali pro východní orientaci. Názorně to přibližují informace z posledních prezidentských voleb, které nebyly pod vlivem násilí – voleb prezidenta v roce 2010. Právě druhé kolo svým bipolárním charakterem nejvýrazněji ukazuje rozdílnou orientaci. Nikdo, kdo alespoň trochu zná dějiny Ukrajiny a umí číst volební výsledky, nemohl podléhat iluzi, že jen prozápadní nebo jen provýchodní orientace přinese Ukrajině stabilitu. Po celých třicet let ukrajinské samostatnosti byl pro Ukrajinu nejlepším řešením neutrální status. Ovšem i nestabilní Ukrajina se může někomu jevit jako výhoda. Preventivní válka V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo v letech 2006 a 2009 k pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Nakonec situace vyústila ve zvolení ne právě schopného prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče – a jeho svržení. Situace se zradikalizovala na domácím i zahraničním poli. Krym byl Ruskem anektován. Na východě Ukrajiny začalo ozbrojené povstání těch, kdo se odmítli podřídit nové vládě v Kyjevě. Mezinárodní postavení Ruska se ještě více zkomplikovalo. * Občanská válka na Donbasu dostala rozměr tzv. proxy war – války mocností v zastoupení, a to především USA a Ruska. Dohoda Minsk II z roku 2015 sice nabídla řešení především v podobě požadavku přímých jednání Kyjeva s povstalci a příslibem autonomie etnicky specifických oblastí, ale nikdy nebyla naplněna. I když nelze upřít Paříži a Berlínu občasnou snahu tlačit na Kyjev, aby dodržel své závazky, vždy se po chvíli vedení Ukrajiny znovu vrátilo k hledání vojenského řešení boje s „teroristy“. Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, zpočátku na mír orientovaný, podlehl tlaku nacionalistů a zájmům Washingtonu. Osm let zabíjení na východě Ukrajiny nebralo konce… * Roztahování NATO, tedy vojenské infastruktury USA, směrem k ruské hranici pokračovalo. Dokonce i poté, kdy Rusko předložilo USA návrhy na dohodu o bezpečnostních zárukách, propachtovala si armáda USA dvě letiště na Slovensku. V Rusku převládl pocit, že dohoda se Západem není možná – mnohé nasvědčovalo tomu, že i bez přijetí Ukrajiny do NATO bude Kyjev usilovat o vojenské základny USA na svém území. Požadavek neutrální Ukrajiny dostával v Kremlu existencionální rozměr. Situace se dostala na samou dřeň politiky – spor kolem Ukrajiny se týká prostoru a etnika. Když se nadměrně stlačuje ocelová pružina, posléze se vymrští. Když v politice selhávají všechny kulturní prostředky při obraně životních zájmů, může se zdát, že zbývá jen ten atavistický – válka. Etologové studující chování zvířat znají pojem „obranná agrese“: když mávnete třeba i jen na malou kočku, lekne se a sekne po vás drápem. Jenže to je reflexivní akt, ne dílo rozumu. A rozum v politice potřebujete mimo jiné proto, abyste se nenechali vlákat do pasti. Ukrajinská armáda je ve srovnání s ruskou beznadějně slabá. Zdá se ale, že Kreml podcenil výměnu kádrů v ukrajinské armádě i „pedagogické“ úspěchy nacionalistů při práci s veřejností, a to zvláště u mladé generace. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace po roce 2014 do Ruska (v Rusku žije přibližně 1,9 milionu Ukrajinců; údaje o emigraci po změně režimu se velmi liší). Ta vedla ke snížení vlivu Ruska mezi ukrajinskou veřejností. V této chvíli se nabízejí tři hlavní scénáře koncovky: * Dosazení nové vlády v Kyjevě, která bude mít nesmírné problémy se stabilizací země, a to zvláště na západě. Ukrajina by se stala neutrální, ovšem hrozba, že Rusko uvízne na západní Ukrajině obdobně jako Američané v Afganistánu, je reálná. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rozdělení Ukrajiny na prozápadní západ a proruský jih a východ. Vytvoření Novoruska má tradici, bezpečnostní zisk bude ale minimalizován radikalizací protiruských nálad na Západě, a to včetně vojenských opatření. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. * Rusko se stáhne z Ukrajiny. Nastanou velké problémy se stabilizací Ruska, změna vlády není vyloučena. Začne nové kolo závodů ve zbrojení. Mnohé nasvědčuje tomu, že na této válce prodělá Rusko i Evropská unie – a zisky opět shrábne Washington. Sankce plné sebepoškozování štěpí globalizaci a vedou ke vzniku paralelních světů. Spravedlivý mír  Čím dříve starost o bezpečnost Ukrajiny od generálů převezmou diplomaté, tím lépe. Ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, požadavkem všech humanistů stále zůstává spravedlivý mír. Ten vyžaduje zcela novou bezpečnostní architekturu Evropy, kde zajišťování bezpečí jednoho státu nebude na úkor bezpečí státu jiného. Jenže k tomu jsou zapotřebí kompetentní, emocím nepodléhající politické elity. A racionální chování veřejnosti, která nepodléhá davové psychóze. Jsou-li ale toto předpoklady pro spravedlivý mír, potom budoucnost nevypadá příliš nadějně.   Převzato z webu !Argument. 

Čas načtení: 2022-02-04 09:07:10

Byli jsme světoví! Jaké bylo Expo v Bruselu, Montrealu a Ósace

Kolekci dokumentů, autorských fotografií a diapozitivů architekta Miroslava Řepy (*1930), spoluautora československého pavilonu pro Expo v Montrealu, uchovává ve sbírce Muzeum umění Olomouc. Na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 byl ještě nadšeným pozorovatelem, ovšem v Montrealu v roce 1967 už nesl zodpovědnost za úspěch naší expozice. O tři roky později následovala Ósaka, kde si architekt vydechl – navrhl už „jen“ divadlo Laterna Magika. Právě tato trojice přehlídek patří k tomu zásadnímu z poválečného výstavnictví. Řepa se zde osvědčil i jako výborný dokumentátor, o čemž se mohou přesvědčit návštěvníci Muzea umění na výstavě Byli jsme světoví! Propojení kvalitní architektury s uměním, služeb pro návštěvníky s audiovizuálními novinkami – to vše září ze světelných obrazů, jimiž výstava přiblíží tehdejší dobovou atmosféru. „Na každé z těchto přehlídek Československo bez nadsázky triumfovalo a dosažené výsledky se staly dalším impulzem pro kvalitu domácích uměleckých výstav nebo průmyslových přehlídek. Proto jsme si dovolili ponechat stranou Sevillu a Aiči, i když i k těmto výstavám máme v Řepově fondu obrazové materiály. Toto rozhodnutí nám posvětil také pan architekt, protože i v jeho zpětném, zasvěceném pohledu už se nepodařilo zmíněné tři světové výstavy překonat,“ říká kurátorka Martina Mertová. S architektonickým návrhem pro Montreal zvítězil Řepa společně s kolegou Vladimírem Pýchou v konkurenci zhruba devadesáti návrhů. „Ve výrazu stavby se museli podřídit ocelové konstrukci, o níž bylo už předem rozhodnuto. Celkové řešení podmínil také požadavek na demontovatelnost – už dopředu se počítalo s tím, že pavilon se po výstavě v Kanadě prodá. Což se i stalo, dodnes v lehce pozměněné podobě stojí v podobě kulturního centra na ostrově New Foundland,“ říká Mertová. Architekti museli také prokázat schopnost improvizace. Do poslední chvíle nebylo jasné, z čeho bude plášť československého pavilonu. Nakonec jej nechali obložit hurdiskami, českými stropními cihelnými deskami. „Bylo nám jasné, že hurdiska musí dostat nějakou patinu, nějakou tvář. Keramické výtvarnice přišly s technologií jejich plošného glazování, což dělaly alespoň zpočátku obyčejnými smetáky. Ale říkali jsme si, je to náš materiál, a tak bychom ho měli umět také prodat,“ vzpomíná Řepa. „Jinak jsme na stavbě nedělali velké extravagance. Já jsem odkojený funkcionalismem, takže jsme pořád drželi jasné osy a určitou střízlivost.“ Akvizici archivu Miroslava Řepy zajistil pro Muzeum umění Olomouc v letech 2009–2010 tehdejší kurátor sbírky architektury Jakub Potůček. „Před prvním zpracováním to byl v regálech složený kufr a několik napěchovaných tašek. Skrývaly pořadače se stovkami diapozitivů a pestrou škálu dokumentů týkajících se světových výstav Expo. Badatelský a publikační zájem o tento konvolut je enormní, vybrané fotografie nebo zvětšeniny diapozitivů už byly publikovány v zásadních uměnovědných textech. To je také důvod, proč jsme se soubor rozhodli představit v celku, formou výstavy i sbírkového katalogu,“ vysvětluje současná kurátorka sbírky architektury Martina Mertová. Výstava Byli jsme světoví! je součástí tématu „Domov a svět“, kterým Muzeum umění Olomouc zastřešuje letošní výstavní rok. Končí 1. května.   Architekt Miroslav Řepa (*1930) * Upozornil na sebe vítězstvím v soutěži na nové zlínské, tehdy gottwaldovské divadlo. To ještě spolupracoval se svým otcem, architektem Karlem Řepou. Společně s Františkem Rozhonem a plejádou výtvarníků pracovali na této významné zakázce mezi lety 1959 a 1967. * Roku 1965 uspěl spolu s akademickým architektem Vladimírem Pýchou v soutěži na návrh československého pavilonu pro Světovou výstavu 1967 v Montrealu. * Navrhl divadlo Laterna Magika pro Expo 1970 v Ósace a na Světové výstavě 1992 ve španělské Seville působil ve funkci technického ředitele československého pavilónu. * K divadlu se vrátil během 70. a 80. let, kdy projektoval rekonstrukce několika významných scén včetně Národního divadla. * Pro rodné Pardubice navrhl novostavbu budovy spořitelny a interiéry pro Interhotel Labe s Lubošem Drimlem nebo výstavní síň Ideon. * Výjimečné zakázky ho čekaly po roce 1989 na Pražském hradě. V roce 1993 pod záštitou Václava Havla kurátoroval výstavu Jože Plečnika, která obletěla celý svět. V roce 2001 následovala jiná výstava s obrovským dosahem, Deset století architektury, při jejíž přípravě úzce spolupracoval s emeritním ředitelem MUO Pavlem Zatloukalem. * V únoru oslaví 92. narozeniny; je členem poradního sboru nynější výstavy Expo v Dubaji a je to v jeho kariéře první světová výstava, kterou si pro tamní vysoké teploty nechá ujít.

Čas načtení: 2021-11-07 12:22:36

Virginie mění vládu. V guvernérských volbách vyhráli republikáni

Seznamte se. Ta paní pózující s kvérem se jmenuje Winsome Sears, narodila se na Jamajce, tři roky sloužila v S Marine Corps, pak byla ředitelkou útulku pro bezdomovce a nyní ji ve státě Virginii zvolili do úřadu viceguvernérky. Za republikánskou stranu. Křeslo guvernéra obsadí její stranický kolega Glenn Youngkin. Republikáni budou mít i pozici generálního prokurátora, kterou bude zastávat potomek kubánských běženců Jason Miyares, a většinu v zákonodárném sboru. Demokrati tradičně používají modrou barvu, republikáni červenou, a Virginie je tzv. purpurový stát – „něco mezi“, oblast, ve které nemá vítězství předem nikdo jisté. Venkov je silně republikánský a městská aglomerace na severovýchodě, kde bydlí hodně státních zaměstnanců dojíždějících do Washingtonu, D.C., zase volí spíše demokraty. Lavírujících voličů je ale dost na to, aby nešlo o „stát jedné strany“, jakým je dnes de facto třeba Kalifornie. Před rokem v posledních prezidentských volbách dostal Biden ve Virginii o půl milionu hlasů více než Trump. Ještě v létě se tedy čekalo, že i guvernérské volby vyhrají demokrati. V průběhu podzimu se ale situace začala vyrovnávat, a nakonec tedy skončila vítězstvím republikánů, i když poměrně těsným. (Tou samou dobou se bojovalo o úřad guvernéra i v nedalekém New Jersey, kde byl souboj také daleko těsnější, než se zprvu čekalo, ale demokrati nakonec křeslo guvernéra udrželi. Sčítání hlasů v poměrně malém státě opět zkomplikovala digitalizace procesu – nově zavedené přístroje se hroutily, pokud došlo k přerušení připojení k internetu! Já jsem to říkal.) Tak dlouho se chodí s Trumpovým jménem do televize… Republikánské vítězství ve Virginii je zajímavý jev, protože jde proti obecné představě pokrokových intelektuálů, že „velká demokratická koalice” složená z nebělochů, žen a gayů vytlačí „bílé páprdy inklinující k fašismu” na smetiště dějin už jen svojí demografickou silou. Virginie je bývalý otrokářský stát s pětinou černošského obyvatelstva, a navíc formovaná výrazným moderním přistěhovalectvím; podle těchto představ (nebo spíš předsudků) by postupem času měli získávat výhodu demokrati. Republikáni ale nasadili do voleb etnicky smíšený tým a posbírali nové voliče v různých skupinách obyvatelstva. Velmi výraznou převahu získal čerstvě zvolený guvernér Youngkin mezi rodiči školou povinných dětí, asi patnáct procent. Předvolební diskuse se totiž z velké části točily kolem školství. Demokrati mají tradičně velmi blízko k učitelským odborům. Míra přízně mezi organizacemi a stranami se v USA měří pomocí příspěvků na kampaně, neboť money matters, a učitelské odbory dávají dlouhodobě demokratům asi dvacetkrát tolik peněz co republikánům. (Zdroj.) Jenže učitelské odbory hájí zájmy učitelů, nikoliv dětí, a už vůbec ne rodičů, což bylo jádro letošního sporu. Kombinace * dlouho zavřených škol, kdy na rodiče vystresované už tak změnami v osobním a pracovním životě dopadla ještě další povinnost, * dojmu, že demokrati až moc servilně „zobou z ruky“ federální šéfce učitelských odborů Randi Weingartenové, * výskytu všelijakých podivných rasových teorií ve školách (například white privilege = výhody plynoucí z bělošství, pojem braný v určitých kruzích jako téměř náboženské dogma) a * vysoce propíraného znásilnění na škole v Loudounu, kterého se na dívčích záchodcích dopustil patnáctiletý žák na své spolužačce (otec znásilněné dívky ztropil skandál na zasedání školní rady a zatkla jej policie; proti některým zprávám jsem ale nenašel žádné potvrzení toho, že by se ten pachatel identifikoval jako nebinární), vyvrcholila v předvolební diskusi na konci září větou, kterou si McAuliffe patrně prohrál volby: „Myslím si, že rodiče nemají školám říkat, co se v nich bude učit.” (I don’t think parents should be telling schools what they should teach.) To je přesně to, co ti rodiče, platící provoz škol ze svých daní, vidí úplně jinak. Pak už demokratům nepomohla ani snaha očernit svého protivníka coby Trumpova člověka, což byla tak trochu, eh, dezinformace, onoho zavádějícího typu – Trump sice Youngkina verbálně podpořil, ale žádní spolupracovníci to nejsou a Youngkin vedl předvolební boj sám za sebe a bez spoléhání na bývalého prezidenta. Mimochodem, Youngkinova oficiální kampaň si z neustálého strašení Trumpem udělala i mírnou legraci a sestříhala projevy demokratického kandidáta tak, aby bylo vidět, jak často se mu věnuje. Inu, jak praví staré americké přísloví: tak dlouho se chodí s Trumpovým jménem do televize, až se viceguvernérkou stane ex-Jamajčanka s puškou proklatě nízko. Biden má svůj politický zenit za sebou Bylo by férové poznamenat, že dnes už žádné místní volby nejsou opravdu jen místní, a těch virginských se to týká taky. Vždycky se tam přenášejí nálady z celostátní, federální úrovně, a na ní se teď prezidentu Bidenovi moc nedaří. Osobně si myslím, že je to důsledek skutečnosti, že Bidena v médiích prostě přechválili. Tím myslím loni na podzim, kdy se většina pokrokově smýšlejících intelektuálů v Americe děsila možnosti, že by ten strašný idiot vyhrál ještě jedny volby, a tlačila Bidena coby zářnou alternativu, návrat dospělosti a rozumu do Bílého domu atd. Tím vzbudila v určitém procentu naivnějších lidí pocit, že teď skutečně nastane Velký Obrat k Lepšímu. Jenomže Biden má svůj politický zenit zřetelně za sebou a ve své poslední vysoké funkci (viceprezident za Baracka Obamy) skoro nebyl vidět. Viceprezidenti obecně stojí tak trochu ve stínu prezidentů, ale Biden s tím stínem v podstatě splýval. A začátek jeho vládnutí tomu také odpovídá; žádný velký skok vpřed, jen poněkud zmatená a rozhádaná politika jako obvykle. V takové situaci ale někteří ti zklamaní lidé dostanou vztek, a pak úplně stačí, aby ty další volby vyseděli doma.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-07-15 15:59:03

Otevřený dopis velvyslance Ruské federace v České republice Alexandra Zmejevského historikovi Janu Tesařovi

Historik Jan Tesař zveřejnil v Literárních novinách otevřený dopis velvyslanci Ruské federace, ve kterém mimo jiné napsal, že „zaprodanými režimními historiky jsou totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu“ (celý text si můžete přečíst ZDE). Nyní mu rovněž otevřeným dopisem odpověděl mimořádný a zplnomocněný velvyslanec Ruské federace v České republice Alexandr Zmejevský. Dopis publikujeme v plném znění.   Vážený pane Tesaři, jsme Vám vděčni za otevřený dopis zveřejněný 29. května v Literárních novinách na téma osvobození Československa od nacismu. Velice si vážíme v něm vyjádřeného nelhostejného postoje vůči nebezpečným procesům spjatým se snahou přepsat dějiny 2. světové války, vznikajícím dnes v České republice. Tato válka se stala nejrozsáhlejším a nejničivějším konfliktem v lidských dějinách. Cena vítězství nad nacismem byla nesmírně vysoká. Pro znalce dějin není tajemstvím, že největší ztráty v ní nesl Sovětský svaz, jenž ztratil 27 milionů svých občanů včetně více než 140 tisíc rudoarmějců, kteří padli při osvobozování Československa. Ale vítězství nad nacismem je společným vítězstvím všech zemi protihitlerovské koalice, které překonaly rozpory a spojily síly v boji o mír. Lidé v Rusku si pamatují a váží si přínosu všech národů včetně Čechů a Slováků, kteří bojovali po boku vojsk Rudé armády ve sboru generála L. Svobody, československých partyzánů a příslušníků odboje, z nichž mnozí položili život za svobodu své vlasti. Naše země spojuje společný boj proti nacismu a památka na něj, společní hrdinové, na něž jsme hrdi. S každým rokem se stále více vzdalují válečné události, otupuje se pronikavost jejich vnímání, slábne „očkování“ proti nacismu. Vyrůstají nové generace, které se dozvídají o válce z učebnic, knih a filmů, jakož i z vyprávění veteránů, jichž bohužel s každým rokem ubývá. Právě mládež, která nezažila válečné hrůzy a neuvědomuje si v plné míře nebezpečí obnovy nacismu, je nejvíce vystavena vlivu sil, které se dnes snaží přepsat dějiny. Manipulací s fakty a jejich vytrhováním z kontextu zaměňují pojmy, osvoboditelé a okupanti jsou stavěni do jedné řady, stejně jako oběti a kati, nebo jsou dokonce zaměňováni. Názorným příkladem toho je snaha prezentovat Smlouvu o neútočení mezi Německem a SSSR z roku 1939 jako předehru 2. světové války. Nezmiňuje se ale, že to byla poslední z celé řady obdobných Hitlerových dohod s jinými evropskými státy. Není už ani překvapením, že se nezdůrazňuje taková smutná stránka předválečných dějin, jako je Mnichovská zrada v roce 1938, na níž se kromě Hitlera a Mussoliniho podíleli vedoucí představitelé Velké Británie a Francie. Tehdy v důsledku prováděné politiky appeasementu byl nezávislý stát – Československo – ponechán napospas nacistům, a Sovětský svaz se ukázal být jedinou mezinárodní silou ochotnou nabídnout pomocnou ruku zemi zrazené předními evropskými mocnostmi. Navíc došlo k dělení území Československa s naprostým souhlasem Rady Společnosti národů, v níž stejně jako na celém evropském kontinentu nebyly vyslyšeny četné výzvy SSSR k vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. „Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil i ty křehké záruky, které zůstávaly na kontinentu, ukázal, že vzájemné dohody nic neznamenají. Právě Mnichovská dohoda byla tou spouští, po které se velká válka v Evropě stala nevyhnutelnou“. Zdůraznil to prezident Ruské federace V. V. Putin ve svém nedávno zveřejněném článku 75 let velkého vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Nanejvýš zřetelně a objektivně v něm zhodnotil na základě historických listin východiska, průběh a výsledky 2. světové války a jejich vliv na současnost. Příklady překrucování historických skutečností jsou dnes bohužel vidět i v Praze, kde dochází k pokusům podceňovat osvobozeneckou úlohu Rudé armády jen na základě toho, že se přímo v českém hlavním městě neodehrála velká bojová střetnutí. Nezodpovědní komunální úřednici využívají tuto skutečnost jako roušku pro schválení rozhodnutí, které jsou až svatokrádeží – jako odstranění pomníku maršála Sovětského svazu I. S. Koněva navzdory mezinárodněprávním závazkům české strany nebo zamítnutí navrácení pamětní desky na počest osvobození Prahy vojsky 1. Ukrajinského frontu Rudé armády na budovu Staroměstské radnice, odkud byla sejmuta v dubnu 2017. Usilovně se zamlčuje, že během Pražské operace zahynulo více než 11 tisíc vojáků Rudé armády. Právě před tankovými armádami I. S. Koněva prchaly z Prahy elitní útvary skupiny Střed pod velením polního maršála F. Schörnera. Právě sovětská vojska konečně osvobodila drtivou část země včetně takových smutně proslulých míst v Česku jako koncentrační tábor Terezín a Lidice nacisty doslova srovnané se zemí. Nehledě na to „bojovníci“ proti historické pravdě raději přisuzují I. S. Koněvovi jistou mýtickou úlohu v událostech roku 1968. Podobný přístup je vidět i v případě glorifikace přisluhovačů nacistů z řad takzvané Ruské osvobozenecké armády (ROA). Zdůrazňuje se jejich konfrontace v průběhu půldruhého dne proti bývalým pánům – nacistům. Přitom se opomíjí, že vlasovce k tomu vedla snaha zlehčit svůj osud, zmírnit trest za dříve spáchané zločiny, nikoli záměr pomoci Pražskému povstání. Pro pochopení stačí zmínit jenom to, že značnou část divize ROA S. K. Buňačenka, která se ryze konjunkturně (na pár dní) přidružila k pražským povstalcům, tvořily jednotky 29. granátnické divize SS RONA (1. ruské), rozpuštěné kvůli páchání zvěrstev a drancování při potlačování Varšavského povstání. Za to byl její velitel brigadeführer, generálmajor Waffen-SS B. V. Kaminskij zastřelen samotnými hitlerovci. Těm, kdo se pokouší ospravedlnit vlasovce, by měla být častěji připomínána skutečnost, že ROA byla kolaborantským ozbrojeným útvarem, vytvořeným nacistickým vedením Třetí říše. V souladu se statutem Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku jsou zločiny A. A. Vlasova a jeho přisluhovačů kvalifikovány jako účast na vojenských zločinech a zločinech proti lidskosti spáchaných nacisty a napomáhání těmto zločinům. Zásady Norimberského tribunálu byly odsouhlaseny za účasti ČSR v rezoluci 95 (1) Valného shromáždění OSN ze dne 11. prosince 1946. Mimo to je instalace pomníku vlasovců v městské části Praha-Řeporyje přímým porušením závazků Česka jako účastnického státu Úmluvy o nepromlčitelnosti válečných zločinů a zločinů proti lidskosti z roku 1968. Je v ní mimo jiné zakotveno, že na takové zločiny (nikoli jen na pachatele) „se nevztahuje žádná promlčecí lhůta bez ohledu na dobu jejich spáchání“. Zkreslený výklad historických událostí nevyhnutelně vede k tomu, že se objevují nové historické a politické fobie, roste napětí ve společnosti, dochází k vzájemnému střetu států a národů. Odsud pochází rostoucí poptávka po nacistické symbolice, stále častější akty vandalismu vůči vojenským memoriálům, objevující se stoupenci demolice pomníků. Avšak zapomínání poučení z dějin, jak ve zmíněném článku poznamenal V. V. Putin, se nevyhnutelně vrací ve formě těžké odplaty. Zdůraznil, že naší odpovědností vůči minulosti a budoucnosti je udělat všechno, abychom nepřipustili opakování děsivých tragédií. Dnes je našim hlavním společným cílem uchování historické pravdy o 2. světové válce, jejích hrdinských a strašných stránkách. Tuto pozici sdílí drtivá většina členů mezinárodního společenství, která každoročně přijímá rezoluci Valného shromáždění OSN o nepřípustnosti glorifikace nacismu. Účinnou metodou odporu proti snahám o zkreslování dějin je bezpochyby dokumentární potvrzení historických skutečností. Právě proto ruské instituce a úřady v poslední době pracují na odtajnění četných dokumentů o Velké vlastenecké válce a 2. světové válce. Ve svém textu prezident Ruské federace rovněž zdůraznil, že budeme tvrdě bránit pravdu, která se zakládá na dokumentárně potvrzených historických skutečnostech, budeme pokračovat v pravdivém a nezaujatém vyprávění o událostech 2. světové války. K práci zaměřené na zachování paměti o hrdinství našich předků v krvavém boji proti nacismu značně přispívají i takové rozsáhlé akce, jako je každoroční vojenská přehlídka v Moskvě a dalších ruských městech, která se v roce 75. výročí vítězství uskutečnila 24. června – v den historické přehlídky vítězů v roce 1945 na Rudém náměstí, jakož i pochod Nesmrtelného pluku – lidový projekt, opravdu výjimečný a unikátní z hlediska počtu jak účastníků, tak zúčastněných zemí včetně Česka. Vycházíme z toho, že veřejné objektivní hodnocení událostí válečného období uznávanými a kompetentními představiteli veřejnosti, k nimž bezpochyby osobně patříte, je rovněž jedním z účinných způsobů zachování historické pravdy, jejího předání dorostu a budoucím generacím. Chtěl bych využít této příležitosti, abych Vám, Vašim přátelům a kolegům, celému českému národu poblahopřál k 75. výročí vítězství ve 2. světové válce! Přeji Vám štěstí, blahobyt a pevné zdraví. S úctou A. Zmejevskij {loadmodule mod_tags_similar,Související}