Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-27 07:00:16

Nový život v Českém lese. Budova prvorepublikové školy se proměnila v klidný hotel plný přírody

Resort Český les nově nabízí možnost ubytování v luxusních apartmánech. Ty se nachází v budově někdejší školy, která si prošla zdařilou konverzí. Článek Nový život v Českém lese. Budova prvorepublikové školy se proměnila v klidný hotel plný přírody se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-03 05:00:00

Nejen kokain a vztah s Goebbelsem: Přinášíme přehled největších afér hvězd z první republiky!

Člověk by řekl, že v době před sto lety se pánové chovali jako gentlemani a smekali před dámami své klobouky a cudné dámy zase zakrývaly svá lýtka sukněmi a klopily řasy. Opak však byl pravdou, lidé jsou pořád stejní a každá doba přináší své neřesti. A nejinak tomu bylo za první republiky, obzvláště mezi bohémsky žijícími umělci. Koho proslavily největší skandály a kdo se ve filmech schovával za masku slušnosti, i když sám hýřil po večírcích? Kromě toho, že prvorepublikové hvězdy zrovna nebyly vzorem všech ctností, řada z nich měla i pohnutý život plný tragických událostí.

Čas načtení: 2025-11-03 05:00:00

Nejen kokain a vztah s Goebbelsem: Přehled největších afér hvězd z první republiky!

Člověk by řekl, že v době před sto lety se pánové chovali jako gentlemani a smekali před dámami své klobouky a cudné dámy zase zakrývaly svá lýtka sukněmi a klopily řasy. Opak však byl pravdou, lidé jsou pořád stejní a každá doba přináší své neřesti. A nejinak tomu bylo za první republiky, obzvláště mezi bohémsky žijícími umělci. Koho proslavily největší skandály a kdo se ve filmech schovával za masku slušnosti, i když sám hýřil po večírcích? Kromě toho, že prvorepublikové hvězdy zrovna nebyly vzorem všech ctností, řada z nich měla i pohnutý život plný tragických událostí.

Čas načtení: 2024-02-17 16:00:01

Nechal oběsit Heliodora Píku a chodil agitovat do školek. Nakonec sám Reicin skončil na šibenici

Konec života velkého šéfa obranného zpravodajství (OZ), divizního generála a agenta NKVD byl smutně symbolický. V komunistické straně neexistovalo přátelství, jedinec musel podřazovat všechny své osobní zájmy straně. Tak se stalo, že jednoho prosincového brzkého rána v roce 1953 nasazoval oprátku na krk Reicinovi jeho dlouholetý přítel, kterého protlačil na pozici kata.   Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Mladý agitátor  Reicinův život přitom začínal velmi nadějně. Jeho rodiče nebyli boháči, ale ani netrpěli bídou. Otec byl kantorem v synagoze a matka měla ateliér, kde prodávala bytové doplňky. Reicin vstoupil do KSČ již za první republiky, nebyl tedy poválečná „rychlokokvaška“. Pracoval s mládeží, chodil agitovat dokonce i do školek. Stal se komunistou v době, kdy to rozhodně nebylo výhodné, jak podotýká historik Jiří Bílek. Po gymnáziu studoval německou obchodní akademii. Z té byl později za distribuci ilegálních komunistických materiálů vyloučen. Od svých 17 let byl v hledáčku prvorepublikové policie. Používal falešné doklady na jméno Bruno Tyras a žil život jako vystřižený z bondovky. Mnozí z jeho rodiny nesouhlasili s ideály, které prosazoval. Jeho nevlastní strýc prý řekl: „Jen ať mi ten bolševík nepřijde do chalupy!“ Když se v komunistické straně rozhodovalo o jejím budoucím směřování, podpořil Gottwaldovo křídlo, tzv. karlínské kluky. Jeho sestřenice se nechala slyšet, že na něj má více vzpomínek z pankrácké věznice než z normálního života. Byl skutečně mnohokrát zatčen. Naposledy bezprostředně po okupaci nacistickými vojsky. Gestapo jej propustilo, nečekal dlouho a emigroval do Sovětského svazu. Z této epizody vzniklo pozdější obvinění, že Reicin mohl být agentem gestapa.   Vězněm v gulagu  Na rozdíl od Karla Vaše, který putoval po překročení sovětských hranic na tři roky do gulagu, Reicin byl přijat bez problémů. Ty mu nastaly v roce 1941, když nacistické Německo napadlo SSSR. Podle nových směrnic byli všichni, kteří měli německý nebo protektorátní pas, považováni za špiony a internováni v pracovních táborech. Reicin byl na základě tohoto nařízení v roce 1941 zavřen do lágru Oranki. Zde měl navázat spolupráci s tajnou službou Sovětského svazu NKVD. Jako její agent měl určité výhody a byl chráněn, aby nepřišel k úhoně. Na přímluvu divizního generála Heliodora Píky byl Reicin, ale i další českoslovenští vězni (mezi nimi i Vaš) propuštěni. Byl zařazen do nového pluku u Buzuluku. Jeho manželka Jozefa zde otevřela dětský domov poté, co viděla, kolik se po okolí potuluje bezprizorních dětí.   Účastník odboje  Ukázalo se, že Reicin měl tajný úkol, který byl pro něj daleko více než rozkazy nekomunistických důstojníků. Měl provádět uvnitř jednotky špionáž a přesvědčovat ostatní o své bolševické pravdě. Nikdy se také neúčastnil přímých bojů, byl sice zasažen při bitvě u Sokolova, ale zbloudilou střelou.   Všemocný pán nad armádou  Po válce začali komunisté obsazovat důležité pozice ve státě svými lidmi, a to ještě před únorem 1948. Bedřich Reicin byl postaven do čela nově zřízené vojenské zpravodajské služby zvané Obranné zpravodajství (OZ), jeho podřízeným se stal Karel Vaš. Rudá moc ve státě začala sílit a s ní i pravomoci bezpečnostních orgánů.   Reicin se dostal do čela komise pro prověřování generálů. Jeho skutečným záměrem bylo odstranit důstojníky, kteří byli pro komunisty nepohodlní. Tedy všechny demokraticky zaměřené nebo ty, kteří sloužili u britského letectva. Spisovatel Roman Cílek popsal ve své knize „Běda tomu, kdo vyčnívá z řady“ situaci, kdy dorazil k Reicinům na večeři podplukovník František Skokan se ženou. Vytýkal Reicinovi, že se spolu se svými soudruhy vzájemně povyšují, ale pro zraněné a mnohdy beznohé kamarády s fronty neudělají nic. Vše vyústilo v ostrou hádku. Když pak odcházeli, poznamenala Skokanova manželka, že jej patrně nechá Reicin zavřít. Bylo to ještě horší –podplukovník Skokan dostal trest smrti. Stejný osud přichystal i generálu Píkovi, který jej vysvobodil z gulagu. Husákovské Československo pořád může překvapit. Jak na něj vzpomíná bohém, kterému se nechtělo pracovat? Číst více Kruh hrůzy se uzavřel Hrůzovláda Bedřicha Reicina se chýlila ke konci. Měli z něj strach všichni, včetně straníků mimo armádu. Proslýchalo se, že si vede na vlivné členy strany spisy plné vyděračských materiálů. Byl zařazen do plánovaného procesu s protistátním centrem, v rámci něhož byl popraven i Rudolf Slánský. Celkem padlo 11 rozsudků smrti. Bedřich Reicin, kterého Klement Gottwald nazýval familiárně Fricek, měl v tomto procesu zastupovat prvek armády a také sionistickou, tedy židovskou složku. Zajímavé je, že příslušníci Státní bezpečnosti nashromáždili seznam skutečných kriminálních činů šéfa OZ, sovětští poradci je ale odmítli v procesu použít. Všechna obvinění, která se musel zpaměti naučit, byla vylhaná. Před smrtí napsal čtyři dopisy, ani v jednom z nich si ale nestěžoval. Jeden adresoval Gottwaldovi, ve kterém jej prosil o shovívavost k jeho rodině. Je možné říci, že v posledních chvílích projevil statečnost a lidskost. Bedřich Reicin zemřel rukou kata ve 41 letech.   Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Udělal lepší Československo, komunisté ho chtěli zlikvidovat. Kdo byl nepřítel státu Pavel Tigrid?

Čas načtení: 2021-03-30 09:55:50

Ke 130. výročí narození Vlasty Buriana vychází audiokniha Život za smích doplněná o autentické nahrávky

V pátek 9. dubna uplyne 130 let od narození slavného komika Vlasty Buriana a zároveň si připomeneme 90 let od vzniku pražské scény v Jungmannově ulici, kde jako první působilo Divadlo Vlasty Buriana. Dnes tu v Pasáži Vlasty Buriana najdeme divadlo Komedie, které je součástí Městských divadel pražských. U příležitosti těchto výročí vydává Supraphon audioknihu Vlasta Burian – Život za smích. Kniha Vlasta Burian – Život za smích filmového historika, publicisty, scenáristy a pedagoga Pavla Taussiga se věnuje nejen období vrcholné slávy Vlasty Buriana, ale i jeho krutému pádu z výšin po roce 1945, kdy zostuzený a zatracovaný král komiků působil jako pomocná síla na krkonošské boudě. V textu se pracuje s řadou dopisů pamětníků nejen tohoto poválečného zavržení. Citované dopisy a vzpomínky přinášejí také nové poznatky o chování a činnosti Vlasty Buriana za okupace. V nové nahrávce, která vyjde v pátek 1. dubna 2021, nás rozporuplným životem prvorepublikové hvězdy provází hlas herce Radúze Máchy a zmíněné dobové dopisy načetli Václav Jílek a Vladana Brouková. „Když jsem ještě jako dítě občas sledoval filmy pro pamětníky, vždy jsem u Vlasty Buriana nejvíce obdivoval ten jeho ,zápal do hry‘ a přemíru energie, která z něj přímo sršela. Působil na mě jako takové dospělé dítě, které to všechno upřímně hrozně moc baví, bez zábran a ostychu před čímkoliv. V těchto filmech pro mě byl vždycky naprostým zjevením a v dobrém slova smyslu až někým z jiného vesmíru, díky kterému se ten černobíle uhlazený filmový svět najednou stával barevnějším. Myslím, že v současné době by Vlasta Burian dělal geniální stand-upy a lidi by jej opět milovali,“ říká Radúz Mácha. Bonusová část audioknihy nabízí šestačtyřicet výstupů, písní a skečů Vlasty Buriana tak, jak zůstaly zachovány na gramodeskách Ultraphonu a Supraphonu z let 1923 až 1957. „Audioknihu o Vlastu Burianovi vydáváme v supraphonské edici, v níž již vyšly tři tituly vzpomínek prvorepublikových hvězd: Případ Lída Baarová, Adina Mandlová vzpomíná a Život v rytmu swingu Jiřího Traxlera. V audioknize Život za smích dostane posluchač maximum informací o strmém vzestupu obliby Vlasty Buriana a zároveň si bude moci vychutnat genialitu i zvláštnosti jeho autentických nahrávek. Pochopí pak lépe tajemství jeho podmanivého kouzla, jímž si získával obecenstvo, a o to více pak prožije strašnou změnu nálady poválečné společnosti, když se k němu náhle obrátila zády,“ uvádí producenta audioknihy Naďa Dvorská. Audiokniha vychází na CD-MP3 i v digitálních formátech, celkový čas nahrávek je 6:51 hodin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-22 20:05:35

Hana Marie Körnerová: Když píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly

Číst začala již ve čtyřech letech, v devíti napsala první román ze školního prostředí a na zdravotní škole začala psát rodinnou ságu Pána hor, kterou psala dvě desetiletí, a poprvé vyšel v roce 1992, kdy Hana Marie Körnerová debutovala jako spisovatelka. Od té doby jí vyšlo přes 30 titulů.   Vyrůstala jste se sestrou Ivou ve vesničce Počaply na břehu Labe, kde váš tatínek byl řídícím učitelem, knihovníkem, hudebníkem (ovládal klávesové, strunné i dechové nástroje), fotografem, také dramaturgem divadelního spolku v Terezíně, a ochotnickým hercem. Jaké bylo vaše dětství? Co vás bavilo? Musím především zdůraznit, že moje dětství nejsilněji ovlivnila babička Mařenka Körnerová, která se k nám – i s dědou – přistěhovala, když mi bylo pět měsíců. Vychovala mě i sestru, protože jsme měly maminku nejprve nemocnou, pak hodně zaměstnanou a pak velmi těžce nemocnou. Jako člověka mě nejvíc ovlivnil můj otec, ale ženský přístup k životu, ten mi předala právě babička. Ale vraťme se k vaší otázce. Před šedesáti lety nebylo dětství jen o zábavě, ale rovným dílem také o povinnosti. Dítě nebylo středobodem vesmíru, ale běžným členem domácnosti, kde mělo od malička přidělené úkoly. Život na vesnici tehdy nabízel dětem mnohá dobrodružství. Žili jsme přímo u Labe, plavat jsme všichni uměli už někdy od čtyř let. Jezdili jsme na kajaku, plavali doprostřed řeky k parníkům a nákladním lodím a z jejich paluby skákali do vody, což bylo přísně zakázáno. Všichni jsme uměli jezdit na kole. V Terezíně jsme si později hráli na šancích a v polorozpadlých podzemních chodbách, což bylo zakázáno ještě přísněji. K mým velkým koníčkům patřil zpěv, kytara, psaní a sport. S tatínkem jsem vyvolávala fotky, vyráběli jsme loutkové divadlo. Spoustu času jsem trávila v obecní knihovně a hltala stovky příběhů. Do čtrnácti jsem místní knihovnu „vyčetla“ a posunula se do okresní. Když v 80. letech naši knihovnu zrušili, mohlo mi to utrhnout srdce. Zatímco likvidátoři házeli vidlemi svazky knih oknem na valník, vynesla jsem pod bundou své oblíbence a zachránila, co se dalo.    Číst jste se naučila již ve čtyřech letech a někdy kolem devíti let jste začala také psát, jak jste někde přiznala, do „šuplíku“. Co vás přivedlo k psaní? Nejspíš bujná fantazie. Jako sedmi či osmiletá jsem přepisovala konce knih, které se mi nelíbily, nebo končily příliš brzy. Prostě jsem pokračovala dál. Ale to mě brzy přestalo bavit. Měla jsem dost fantazie na vlastní příběhy. V devíti jsem napsala první román ze školního prostředí. Ve třinácti první historicko-dobrodružný, zcela určitě inspirovaný Monte Christem nebo Třemi mušketýry. Mimochodem – to je skutečná romantika. A protože tehdy bylo takových dobrodružně romantických příběhů jako šafránu, vymyslela jsem ve třetím ročníku zdravotní školy Pána hor. Skoro celý první díl jsem napsala pod lavicí během výuky. V průběhu dalších dvaceti let jsem přidávala pokračování. Byl to jen koníček na odreagování. Ale i po půlstoletí je Pán hor stále životaschopný – od roku 1992 vyšel už pětkrát.     Když jste se rozhodovala, jakou střední školu si vybrat, měla jste dvě možnosti – ekonomka nebo zdravotní škola. Vybrala jste si „zdrávku“. Byla to dobrá volba? Určitě, i když já si původně vybrala gymnázium, protože jsem chtěla studovat filozofii. Měla jsem představu, že každý spisovatel musí mít přesně tohle vzdělání. Jenže tatínka si zavolali „na koberec“ a řekli, ať si to gymnázium škrtnu a vyberu si nějakou praktickou školu. Tatínek byl řídícím učitelem na dvojtřídce ve vsi, kde prašné cesty končily v Labi. Tatínka na to zcela neatraktivní místo odsunuli poté, co jeho bratr v osmačtyřicátém emigroval do Anglie. (Emigroval dvakrát. Poprvé ve dvaačtyřicátém, když Němci zavřeli vysoké školy. Dostudoval medicínu v Oxfordu, oženil se a narodil se mu syn. Když generál Svoboda svolával české záložníky do nově vznikající brigády, vrátil se, protože ho potřebovala vlast. Jak neuvěřitelně to zní dnešním uším? Jako lékař prošel s armádou přes Duklu a vrátil se domů. Jeho žena Angličanka se přistěhovala za ním. Jenže klid netrval ani tři roky. Strýcův hodně zajímavý příběh je tím posledním, který ještě musím napsat.) Tatínek směl sice učit na venkovské škole, ale vyskakovat si nemohl, a tak mě s těžkým srdcem přiměl gymnázium škrtnout. Sám měl z toho trauma až do smrti. Ze dvou navržených škol byla zdrávka logickou volbu. Mě vždycky bavila čeština a dějepis, matematiku jsem jen trpně snášela. To, že se na ekonomce vyučovala celé čtyři roky a na zdrávce jen dva, rozhodlo. Místo matematiky jsem maturovala z psychologie.   Během patnácti let jste jako zdravotní sestřička pracovala na dětském oddělení, na záchrance, na chirurgii, na zubním, v odborných ambulancích i na obvodě. Jak na tu dobu vzpomínáte? S láskou. Na dětském jsem sice nevydržela, důvody jsou dost přesně popsané v románech Prosím vás, sestřičko a Co ani čas neodvál. Ale chirurgie nebo o deset let později nově vzniklá RZP (rychlá zdravotnická pomoc) byly moje krevní skupina. Tam jsem měla pocit, že jsem něco platná. Že je moje práce vidět a má smysl. Po každé mateřské jsem pak nastupovala na nové místo, protože do směnného provozu jsem se s malými dětmi vrátit nemohla. Vždycky jsem se musela učit něco nového a bavilo mě to. Nemocnice byla takový svět sám pro sebe. I když to nebyl svět dokonalý, dodnes se mi po tom starém zdravotnictví stýská. A všechno, co jsem se v něm naučila, se mi hodilo. V životě i při psaní.   Psát jste ale nepřestala a jen tak čistě pro radost, jste si psala 25 let do toho šuplíku. A pak v roce 1992 jste debutovala jako spisovatelka prvním dílem šestidílné rodinné ságy Pan hor, který jste s přestávkami psala dvacet let… To jsou všechno náhody nebo osud, říkat se tomu dá všelijak. Bylo mi třicet čtyři, když jsem dostala rakovinu mizerného typu, ze zdravotnictví mě vyšoupli a já přemýšlela, co budu po zbytek života dělat. Původně se zdálo, že nepůjde o dlouhý čas, ale nakonec se to, díky Bohu, slušně protáhlo. Na výběr toho ale moc nezbylo. Žila jsem s kyslíkovou bombou u postele, nějakou dobu jsem měla slavíka a pár let jsem byla němá. Čas od času jsem si zaskočila na nějakou operaci. Na návrat do práce to nestačilo. Ale něco smysluplného dělat musíte, protože ležet a litovat se, je nejjistější cesta do pekla. Tak jsem vytáhla ze šuplíku Pána hor a zkusila to v nakladatelství. K mému údivu to vyšlo.   Od té doby vám vyšlo přes třicet titulů, převážně historicko-dobrodružných románů, odehrávajících se ve Francii. Proč právě Francie? Zájem o francouzskou historii ve mně nejspíš někdy v deseti letech probudila právě kniha Hrabě Monte Christo. Chtěla jsem o té době vědět víc a sháněla informace po knihovnách. Venkov šedesátých let ale mnoho informací z francouzské historie nenabízel. Nakonec se nade mnou ustrnuli v okresní knihovně v Litoměřicích a půjčili mi z archivu prvorepublikové Dějiny Francie. Takovou zašlou malou knížečku, podle které jsem začala psát své první příběhy. Půjčovala jsem si ji tak často, že ji nakonec odepsali jako poškozenou a darovali mi ji. Během půlstoletí, po které se přehrabuji v historii, jsem nakřečkovala velké množství kronik, encyklopedií, životopisů. Mám vlastní archiv obsahující nejen historické informace, ale také dobové zajímavosti nebo kuriozity. Dokreslují život v různých obdobích a dodávají románům na autentičnosti. I když píšu už půl století, pořád mě baví objevovat nové věci.   Kde nacházíte inspiraci pro své příběhy? Máte oblíbenou postavu ze svých knih? Nepíšu jen historické věci, třetinu románů představují skutečné příběhy. Občas totiž narazíte na osud, který vás zaujme. V duchu se k němu vracíte, převalujete ho v hlavě. Mně osobně trvá řadu let, než se ho odhodlám napsat. Tak to bylo i s Heřmánkovým údolím, Hlasem kukačky, Stanicí odložených lásek a knihami Dokud se budeš smát nebo Prosím vás, sestřičko. I když některé části jsou samozřejmě upravené, vždycky vycházejí ze skutečného příběhu, a to je zavazující. Historicko-dobrodružné věci se píší mnohem snadněji. Stačí na ně fantazie, představivost, a znalost příslušné historické kulisy. Ty skutečně historické zaberou samozřejmě víc času a vyžadují pečlivou přípravu. Ty „pouze dobrodružné“, psané takzvaně „lehkou rukou“ obvykle vznikají v nějakém těžkém životním období, kdy potřebujete únik od reality. Pak se dobře čtou i těm, kteří ten únik hledají také. Při psaní svoje postavy vidím, proto je nakonec vidí i čtenář, jsou to živí lidé. Mou nejoblíbenější postavou je Sebastian – představitel druhé generace z Pána hor.   Vy jste také velkou čtenářkou, a to již od dětství. Máte oblíbeného autora? Říká se, že všechno pro život podstatné přečtete do dvaceti a nejspíš je to pravda. V dětství mi tatínek podstrkoval klasiky, protože jedině tak získáte slušnou slovní zásobu. Pak už jsem si vybírala, měla jsem dlouhé „antické“ období a pak „latinskoamerické“ a mnohá další, ale pořád se jimi prolínala francouzská historie. Takže oblíbených autorů jsem měla spoustu. Ale jsou věci, ke kterým se v průběhu života opakovaně vracíte. Protože mají v sobě klid a jistotu dětství. Pro mě zůstaly takovým zklidněním právě oni klasikové – konkrétně Němcová a Klostermann. Ne nová vydání, ale ta stará, psaná archaickou češtinou; máme je v rodině už sto let. Ale abych jen nešustila relikviemi – když si chci od všeho odpočinout, vezmu si detektivku. Nejradši mám Agátu Christie nebo Dicka Francise. Když potřebuji rozveselit, tak otevřu třeba Zvonokosy. Naposled mě rozesmála Poslední aristokratka. Mám tisíce knih, sáhnout můžu pro kteroukoli a vím, že spolehlivě vyvolá přesně tu náladu, kterou v dané chvíli potřebuji. Navíc v Bělohradě máme skvělý knižní kroužek, když mi někdo z členů doporučí dobrou knihu, přečtu si ji. Když ale píšu, nečtu nic, cizí myšlenky by mě rozptylovaly. Zavřu se do vlastního světa a pro tu chvíli si přeji, aby nezvonil mobil a nechodila žádná pošta.   Hana Marie Körnerová se narodila 16. února 1954 v Litoměřicích jako Hana Pfeiferová. Vystudovala Střední zdravotní školu a pracovala jako zdravotní sestra. Od roku 1992 se věnuje profesionálně psaní. Napsala romány Pán hor 1-6, Heřmánkové údolí, Hlas kukačky, Kočár do neznáma, Třetí přístav, Druhý břeh, Dlouhá cesta, Císařská vyhlídka (je to pentalogie), Minuta na rozloučenou, Tři vánoční dárky, Karolína, Láska a zášť, Setkání v Opeře, Uprchlíci, Pozlacená klec, Znamení jednorožce, Znamení hada, Andělská tvář 1-2, Dům U Tří borovic, Ve stínu erbu, Hodina po půlnoci, Almužna jen pro bohaté, Nevěsta ze zámoří, Prosím vás, sestřičko, Děkuji, sestřičko, Stanice odložených lásek a Dokud se budeš smát – ve druhém vydání vyšlo společně jako Co ani čas neodvál… S manželem chirurgem mají čtyři děti a šest vnoučat. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-13 10:52:33

Past, která ničí životy. Životopisný film České televize zachycuje trpký osud Jiřiny Štěpničkové

Jednu z nejvýraznějších hereček si zkraje padesátých let Státní bezpečnost vybrala jako svou další oběť, vylákala ji na falešnou hranici při vyprovokovaném útěku a zatkla. Trpký osud velké prvorepublikové hvězdy odsouzené v zinscenovaném procesu k dlouhému pobytu ve vězení vypráví nový snímek Viktora Polesného se Zuzanou Stivínovou v hlavní roli. Film o životě Jiřiny Štěpničkové s příznačným názvem Past uvede ČT1 v neděli 16. února ve 20.10 hod. Stála na prknech Národního divadla, později se stala jednou z tváří Vinohradského. Byla přední filmovou hvězdou, která se objevila po boku Vlasty Buriana, Oldřicha Nového nebo Hugo Haase. Nesehnula se ani pod nacistickou okupací a nikdy nevystoupila v německy mluveném filmu. Ztvárnila Maryšu, Muzikantskou Lidušku i Viktorku, její doménou se staly role osudových a osudem zkoušených žen. Po narození syna Jiřího se rozhodla pro výběr lepších podmínek k životu a chtěla začátkem padesátých let emigrovat. Místo vysněného života ale přišlo zatčení, dlouhé vězení a odloučení od dítěte. Byl pro ni žádán trest nejvyšší, nakonec „vyklouzla“ jen s patnácti lety vězení, z nichž si odpykala deset. K práci, kterou milovala, se nakonec vrátila, nikdy ale nenavázala tam, kde skončila. „To bylo pro mě nejsložitější – zachytit její návrat k filmu, protože jsem musela hrát herečku, která je jistě výborná, ale po dlouhé nucené pauze hraje jinak. Ne špatně, ale jakoby zastarale, prostě ta propast byla veliká,“ říká představitelka hlavní role Zuzana Stivínová. Televizní film vykresluje na pozadí tragického osudu české herecké ikony dobu, kdy vyšetřovatelé Státní bezpečnosti byli neomezenými pány nad osudy lidí a ti, kteří se nepřidali k davu, byli ostrakizováni a ponižováni. Vedle příběhu Štěpničkové vypráví paralelní dějová linka o osudu mladého herce Oldřicha Švestky, který do divadla nastoupí těsně před Jiřininým pokusem překonat hranice. Další pohled diváka zavede do života estébáka Bohumila Doubka, jenž celý případ vyšetřuje a herečku vyslýchá.  „Postava vyšetřovatele StB Doubka je pro herce zdánlivě velmi vděčnou rolí zrůdného záporáka, ti se hrají skvěle. Ale tím, že příběh o paní Štěpničkové je skutečný, nechtěl jsem hrát jen dalšího zlého oplzlého estébáka. Chtěl jsem pochopit, jak je možné, že někdo byl schopný zničit té ženě život tím, že na ni ušil zločin, který nespáchala. Považoval ji opravdu za nepřítele? Věřil tak moc režimu? Nebo se ho i sám bál? Měl tak vymletou hlavu školeními a propagandou? Byl takový kariérista? Nevěřím, že tehdy byli lidé jiní než dnes. Ale doba jiná byla. A je dobré se k tomu vracet a přemýšlet nad tím. Protože dějiny se opakují,“ říká herec Igor Orozovič. Zuzana Stivínová při tvorbě role vycházela z dostupných historických pramenů. Zdrojem informací jí byli také pamětníci, zejména Jiřiny vlastní syn Jiří. „Nejdřív jsem Jirkovi napsal dopis, plný omluv, úzkostí a obav z toho, že se bude dívat na svůj vlastní příběh. Jirka scénář číst odmítl, po několika stránkách – kde je popsaný onen útěk, musel text odložit, protože ty vzpomínky pro něj byly bolestné. Známe se léta a on mi vyjádřil plnou důvěru. Ale po čase se se mnou sešel, dlouho jsme si povídali a hodně zajímavého jsem se dozvěděl. Dokonce mi nabídl ten batůžek, ve kterém ho máma na té hranici nesla. Nezanedbatelné bylo, že se s ním sešla i Zuzana Stivínová, a to bylo pro nás hodně podnětné,“ říká režisér Viktor Polesný. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 17:14:19

Michal Jareš – Pavel Mandys: Dějiny české detektivky (ukázka z knihy)

Přestože detektivka byla po celé dvacáté století nejoblíbenějším oddechovým žánrem českých čtenářů, dosud neexistoval žádný její základní přehled. Kniha Michala Jareše a Pavla Mandyse odhaluje, proč autoři ve 20. a 30. letech psali příběhy výhradně z Anglie či Spojených států, že dobré a čtivé detektivky vznikly i v době protektorátu, že publikum se opakovaně zdráhalo přijmout policistu jako bezvýhradně kladného hrdinu nebo jak skandinávské thrillery ovlivnily moderní autory a autorky českých detektivek. Kniha Dějiny české detektivky také ukazuje, kdy se poprvé objevil český detektivní román, kde má česká detektivka kořeny nebo jak se za poslední století vyvíjela. Zároveň provází různými podobami žánru, jako jsou kriminální próza, noir, zlodějské romány, whodunitky, policejní romány nebo drsná škola spojená především s americkými zachmuřenými hrdiny.   Ukázka z knihy:   Kapitola 28 NÁSTUP NORMALIZACE Je možná trochu paradoxní, že teprve po roce 1968 se rozbíhaly nakladatelské plány naplno a plnily nejrůznější nově vznikající ediční řady populární literaturou. Některé nakladatelské projekty z roku 1968–1969 se samozřejmě realizovaly až v době počínající normalizace, ale rozkvět populární literatury v té době měl hlubší příčiny. Lze je vnímat jako snahu odpoutat pozornost od posrpnové kocoviny, dále ve výrobních plánech docházelo k masivnímu nahrazování knih autorů, kteří odešli do exilu nebo byli postupně odsouváni z veřejného prostoru. Začínala epocha chalupaření, uzavírání se do panelákových králikáren, pomalého vymazávání kontinuity, ve kterém měl systém praxi již z předešlých dvaceti let. Ovšem tentokrát nedocházelo k vymýcení „braku“, jako spíš vysoké literatury. Na její místo se už z logiky věci dostaly televizní estrády, bezzubá filmová produkce a koneckonců i kriminální romány a novely. Detektivka byla přitom spolu se sci­fi jediným populárním žánrem, který jako takový (romance pro ženy také vycházely, jen byly vydávány jako krásná literatura) normalizační cenzura povolovala – na rozdíl třeba od westernů, na Západě čím dál populárnější fantasy nebo komiksů. Pouze v počátcích normalizace se počet vydaných detektivek snížil: podíl původní detektivní tvorby mezi roky 1971 a 1972 klesl na polovinu, snížil se také počet překladů.             Po krátkém návratu populárního sešitového čtení z dvacátých let (po dvaceti letech od posledního domácího vydání vyšlo několik thrillerů Edgara Wallace nejprve na Slovensku a v letech 1970–1973 i u českých nakladatelů, roku 1969 pak ve svazku Tři detektivové a Buffalo Bill příběhy Léona Cliftona, Toma Sharka a Nicka Cartera) se pozornost nakladatelů soustředila jak na detektivní klasiku (v letech 1971–1975 vyšly v Odeonu kompletní příběhy Sherlocka Holmese v novém překladu Jana Zábrany, Františka Jungwirtha a Evy Kondrysové, napříč nakladatelstvími vycházely romány klasické anglické školy v čele s Agathou Christie), tak na současnější autory v čele s Georgesem Simenonem, Edem McBainem, Erlem Stanleym Gardnerem a autory americké drsné školy (vedle Hammetta a Chandlera především Ross McDonald) a velký zájem vzbudil román Maria Puza Kmotr vydaný česky v roce 1974. Jestliže v roce 1960 se v českých knihkupectvích objevilo dvacet detektivek, roku 1970 už jejich počet přesáhl stovku a po poklesu v roce 1972 se stovce žánrových novinek blížila nakladatelská produkce po celé období normalizace. Autoři typu Ivana Milana Jedličky, Antonína Kováře nebo Jiřího Jánošky dovedli zručně využít reálných kriminálních případů k množství knih s „povídkami“ z prostředí zločinu. Podobného modelu kriminální prózy na pomezí reportáže, pitavalu a whodunitky pak zcela logicky využíval státní aparát k ideologickému působení ve stánkových edicích typu Magnet, kde se kromě „detektivek, které psal život“, objevovaly špionážní románky, novely o zločinech narkomanů, spisky proti emigraci a exilu, stejně jako nepříliš zajímavé příběhy o rozkrádání socialistického majetku.             Propagandisté si uvědomovali, že pověst a autorita Sboru národní bezpečnosti je oslabena a zpochybněna přinejmenším od rozsáhlých srpnových demonstrací roku 1969, které byly sice namířeny proti sovětské okupaci, ale rozehnaly je české policejní jednotky spolu s oddíly Lidových milicí. Policista nebyl v očích veřejnosti ochránce spravedlnosti a zákona, ale především služebník komunistického režimu – a v podstatě se tak vracelo vnímání bezpečnostního aparátu, jak na ně vzpomínal ve třicátých letech Josef Bečka, ovšem tehdy se týkalo habsburské monarchie.             Negativní pověst policie posílily i změny uvnitř SNB. Sympatizanti pražského jara byli v průběhu roku 1970 po prověrkách buď propuštěni, nebo přeřazeni na méně významné pozice a jejich místa zaujali prověření straníci. V rámci opakovaného tichého soupeření mezi civilní Veřejnou bezpečností a politickou Státní bezpečností získala navrch druhá jmenovaná. „Příslušníci StB nyní nabyli mnohem většího vlivu než kdykoli předtím a zcela ovládli kolos federalizované bezpečnosti až do samého sklonku osmdesátých let. V jejich rukách se koncentroval perzekuční aparát ‚konsolidujícího se‘ státu, jakého StB nedosáhla ani po Únoru 1948. […] Sedmdesátá léta tuhé normalizace znamenala stagnaci bezpečnosti v Československu jako neměnného, veřejné kontrole se vymykajícího monstra a osmdesátá léta probíhala pak ve znamení pozvolného rozkladu,“ charakterizoval později tehdejší situaci historik Martin Kučera.             I proto režimní ideologové hledali cesty, jak obraz SNB v očích veřejnosti vylepšit. Ideálním prostředkem k tomu byly detektivky, jak literární, tak především filmové a televizní. Největším takovým projektem byl televizní seriál 30 případů majora Zemana, jehož vznik v Československé televizi (v její tehdejší Ústřední redakci armády, bezpečnosti a brannosti) v letech 1974–1979 iniciovalo přímo Federální ministerstvo vnitra jako příspěvek k výročí založení Sboru národní bezpečnosti v roce 1945. Jednotlivé případy sice většinou vycházely ze skutečných událostí, ovšem byly ideologicky interpretovány nebo vyloženě překrouceny. Účelem bylo vytvořit obraz SNB jako svorné party statečných a mravných mužů, kteří s nasazením života bojují jak proti běžným kriminálníkům, tak především proti nepřátelům socialistického zřízení, a to jak doma, tak i v zahraničí. Nutno dodat, že seriál si získal značnou popularitu, a to i díky štábu Jiřího Sequense, který se předtím osvědčil při adaptacích prvorepublikových kriminálních případů v seriálu Hříšní lidé města pražského.             I ostatní domácí autoři detektivek museli policisty zobrazovat jen v tom nejlepším světle, přičemž jiné pátrače než ty z policejního sboru až na drobné výjimky (jako Prošková malíře Horáce) nevyužívali.             Nakladatelství s celostátní působností nadále detektivní prózu umisťovala do edicí pro mládež (13 v Mladé frontě) a pokračovala v typických a typograficky jasně rozeznatelných edicích vyhrazených pro populární žánry, jako byl Smaragd (Mladá fronta), Spirála (Československý spisovatel), Napětí (Naše vojsko), Románové novinky (Práce). Vznikaly také edice nové, například Gong (Melantrich), či nepojmenovaná, ale typograficky svébytná řada detektivek ve Vyšehradu. Některé z edičních řad založených na samém konci šedesátých let naopak zanikaly (ROK – Lidové nakladatelství, respektive Vyšehrad).             Zásadní odbytiště měla kriminální próza, knižně nevydané prózy se zhusta objevovaly v periodickém tisku počínaje deníky (zejména Svobodné slovo a Lidová demokracie) a populárními týdeníky konče (Květy, Ahoj na sobotu, Vlasta, Naše rodina). Desítky původních detektivek a kriminálních románů z této doby tak dnes unikají větší čtenářské pozornosti. Nadále pak pokračovaly snahy regionálních nakladatelství vytěžit místní autory (mimo jiné jihočeskou Milenu Brůhovou) i pro psaní „žánrovek“, a to hlavně z důvodů finančních, protože náklady i prodeje detektivek neustále narůstaly. Například populární detektivky Václava Erbena dosahovaly běžně nákladů kolem 70 000 až 80 000 výtisků, mnohdy se přehouply i přes hranici 100 000 kusů.             Ne všechny kriminální romány ale prošly cenzurou, a to zejména na počátku sedmdesátých let. Detektivka Zavírací den od Pavla Šoltésze, který již v šedesátých letech publikoval dva romány, byla v roce 1970 dána do stoupy. Zákazy z politických důvodů pronásledovaly i Annu Sedlmayerovou, autorku detektivky té nejlidovější úrovně. I když v Severočeském nakladatelství vyšly kromě reedic úspěšných novel v roce 1969 ještě dvě její novinky – Od večera do rána a O mrtvých jen dobré (1969) –, Sedlmayerová nebyla vydávána a až do roku 1989 byla zakázanou autorkou. Od roku 1971 nemohl pod svým jménem publikovat ani Pavel Hejcman, který přitom počátkem šedesátých let psal ideologicky uvědomělé detektivky a špionážní thrillery o bojích se sabotéry, špiony a jinými nepřáteli socialistického zřízení. Řada zakázaných autorů přijala jména pokrývačů, tedy přátel, kteří svým jménem vydání knihy kryli: tak se z Čestmíra Vejdělka stal na chvíli René Ditmar (Každý ve svém sklepě, 1974), z Pavla Hejcmana Miroslav Neumann (Muž pro Maawakao, 1976; Let osamělého ptáka, 1979) a z Viléma Hejla Svatopluk Zlámaný (například Případ zlatých vlajek, 1977).   *   Kapitola 36 DO NOVÉHO SVĚTA Pád komunistického režimu přinesl dramatické společenské změny, z nichž mnoho se týkalo také kriminality. Mnohé chování, dříve trestně stíhané, bylo náhle povolené, ba oslavované, především soukromé podnikání, ale také přecházení hranic, demonstrování, ostouzení či zesměšňování politických špiček a podobně. Policie přitom zejména v prvních letech po listopadu 1989 ztratila u občanů autoritu jakožto aktivní služebná složka bývalého režimu. Její nejobávanější část, Státní bezpečnost, byla rozpuštěna, a reorganizována byla i Veřejná bezpečnost. Počátkem roku navíc nedávný politický vězeň Václav Havel vyhlásil rozsáhlou amnestii, která se týkala nejen politických vězňů, ale i pachatelů méně závažné trestné činnosti. Z Československa se stáhli vojáci sovětské armády, kteří ochotně rozprodávali svůj zbrojní arzenál, a naopak po rozpadu SSSR a kolapsu tamního politického i bezpečnostního systému se do Československa začaly stahovat nové gangy z těchto zemí, byť převážně jako do místa, kde je oproti jejich domovským zemím relativní klid a bezpečí.             To vše vedlo k rozsáhlejší vlně kriminality, než na jakou byla veřejnost dosud zvyklá. Tato vlna byla přitom více na očích, protože s nástupem mnoha nových svobodných médií se objevila také ta bulvární, která právě z kriminality (a erotiky) významně těžila. Nejzajímavější (míněny nejhrozivější či nejbrutálnější) případy rychle pokrývalo tištěné i televizní zpravodajství, které je sledovalo v jejich vývoji: případ nájemného vraha Kajínka či několikanásobného vraha Roubala, případ majitele Discolandu, bývalého veksláka Ivana Jonáka, který nechal zavraždit manželku, kauzu gangu „orlických vrahů“, kteří své oběti zalévali do sudů s louhem a ty shazovali do přehrady Orlík, či případ Berdychova gangu, kdy se gangsteři převlékali za policisty, přepadávali podnikatele a po bití a výhrůžkách napadení rodiny z nich vymáhali vydání peněz a cenností; přitom byli kryti vysokými důstojníky policie, paradoxně z Odboru boje s organizovaným zločinem. Náhle tedy existovalo atraktivní prostředí i „inspirativní“ případy pro autory kriminálního žánru.             V polistopadové tvorbě autorů kriminálních románů lze vysledovat dvě základní tendence. Část autorů (nejvíce a nejviditelněji Josef Škvorecký) se zabývá nebezpečím přicházejícím z totalitní minulosti, tedy zločiny souvisejícími s dřívějšími represemi KSČ a StB, případně s kriminální činností jejích bývalých členů po roce 1989, část (především Pavel Frýbort) hledá zločince v nové kapitalistické realitě a jejích čerstvých reprezentantech, kteří se přitom často rekrutují z řad kriminálníků minulého režimu. Obecně se však autoři kriminálních próz nacházeli v nové a ne příliš příznivé situaci, neboť se objevila početná konkurence překladových kriminálních románů, a především se publikum od oddechové četby odvrátilo směrem k audiovizuálním médiím.   Pod tlakem televize   Rok 1990 znamenal postupný rozklad dlouhodobých nakladatelských jistot a na jejich troskách vznikaly nové subjekty, spojené se svobodnými možnostmi vydávání a distribuce populární literatury. Na krátkou dobu se ještě tradiční nakladatelství snažila udržet si ve své nabídce jednotlivé ediční projekty včetně těch zaměřených na krimi žánr, počínaje edicemi Smaragd, Napětí, Gong, Románové novinky a konče na překlady zaměřenou edici 3× z nakladatelství Odeon. Přesto řada autorů přecházela k nově vznikajícím vydavatelům a v době největšího rozmachu zájmu o nedostupný a na trhu do této doby chybějící artikl zájemcům vyšli vstříc. Velmi dobře se dařilo reedicím dříve nedostupných a sháněných svazků (od oprášených překladů prvorepublikových přes knihy exilové), náplň řady dosluhujících edic vytěžovala známé zahraniční autory (Agatha Christie, Erle Stanley Gardner, Lawrence San ders), mezi něž pronikaly novější thrillery, horory a další žánry. Velké plány se hroutily po několika svazcích (třeba pokus vydávat detektivky pozdního představitele americké drsné školy Mickeyho Spillaneho) a prvotní entuziasmus končil kolem roku 1994 rozpadem distribuční sítě, špatnou redakční prací, nedostatečnou solventností čtenářů, celkovým dlouhodobým úpadkem typografických služeb a rozpadem řady zaběhlých nakladatelství. Kriminální žánr se ještě více než v předchozích letech přesouval do kin, videopůjčoven a televize, zvláště po vzniku komerčních televizních stanic (v roce 1994 zahájily shodně celoplošné vysílání televize Nova a Prima).             Co se týče oblíbených a tradičně stále vyhledávaných formátů určených pro trafiky, jistou dobu se držela stejnojmenná edice nakladatelství Magnet­Press, která navázala na edici Magnet (do roku 1996). Na pár let byla vytlačena sérií původních krimipříběhů Na horké stopě, vycházející v Pražské vydavatelské společnosti v letech 1994 až 1998. Zejména ve druhé jmenované edici se objevují autoři později spadající pod ochranná křídla MOBY, počínaje Antonínem Jirotkou a Janem Cimickým přes Romana Cílka, Jana Šmída až po Evu Kačírkovou a Janu Moravcovou.             Mnoho nakladatelů se pokoušelo navázat na předúnorové sešitové formáty, tu a tam s účastí zahraničních vydavatelů a s nákupem aktuálních textů a celých prozaických sérií zejména německé provenience – mimo jiné ve vydavatelstvích NMS. Pražská vydavatelská společnost (série Komisař X, Butler Parker), MOBA nebo Ivo Železný (Agentka Nelly vycházející v Knihovničce napětí Rodokaps). Původní tvorba pak byla zastoupena v Knihovničce detektivů Rodokaps (Ivo Železný), kde byly publikovány povídky z různých dob, nové i reeditované, dále v krátkodechých vydavatelstvích typu ITA – Intertramp agentura, která se za asistence Jaroslava Velinského pokusila oživit postavu Léona Cliftona. Velinský stál ostatně i za obnovením Rodokapsu v nakladatelství Art­service, žánrová pestrost sešitů ovšem s přechodem k Ivo Železnému vzala brzy za své.             Za originální pokus vytvořit vlastního vyšetřovatele a současně navázat na minulé pokusy o zužitkování tradičního média lze po roce 1989 pokládat hlavně příběhy Zdeňka Třešňáka (1932–2012) z „anglického“ prostředí s vyšetřovateli Kobrou a Mausem, zahrnuté do sešitových edic vycházejících v pražském nakladatelství AB a posléze v ostravském vydavatelství Granos. Celkem vyšlo dvanáct případů, které Třešňák podepsal pseudonymem Kent nebo Kenneth Westley, přičemž pod jedním je jako autor uveden William Rossi, což byl pseudonym Věry Fojtové (*1947).             Spojnici s dávno minulými časy představují dva pokusy navázat na prvorepublikové a starší sešitové detektivky s Carterem a Cliftonem. Sérii věnovanou Nicku Carterovi424 představilo podivuhodné olomoucké vydavatelství křížovek Adina, které v letech 2005 a 2006 vychrlilo několik sešitových řad s názvy Detektivní příběhy (2005, 3 svazky), Napínavé detektivky (2005), Detektiv Carter (2005–2006, 2 svazky) a Detektivky (2005–2006, 2 svazky). Kromě Cartera se v nich objevila návratná postava komisaře Falka. Cliftonovi věnoval svou pozornost Jaroslav Velinský, který nejprve v nakladatelství ITA – Intertramp agentura vydal pod pseudonymem Dick Clarkson dvě cliftonky (Oběti jezera Michigan a Zlatá cihla), přičemž první svazek vyplnila převyprávěná původní cliftonka z počátku 20. století, druhý už původní Velinského příběh, vyprávěný z pohledu Dicka Clarksona, Cliftonova věrného přítele. Vydavatelství se transformovalo do Duna s. r. o., ovšem již bez Velinského účasti, a vyšel zde Poslední případ (1992) z pera Evy Obůrkové (*1967). Tacliftonovský svět zábavně obrátila naruby – zavedla do něj pohled detektivovy nevlastní sestry Emberly Gordonové, která u Cliftona pracuje jako jeho sekretářka. I když je příběh naroubován na syžet někdejší cliftonky Šílený lékař, strašidelnou atmosféru a poťouchlou hru vyvažuje – autorka například nechá Velkého detektiva na závěr oslnit bleskem fotoaparátu a spadnout do městské stoky.             Jaroslav Velinský měl ve stejné době napsány další příběhy, z nichž jeden vyšel v rámci krátkodeché vydavatelské aktivity nakladatelství Janow–Folk a country v sešitu pod názvem Vražda v Harlemském divadle (1992). Poslední dva nové Velinského případy – Pekelná brána a Sedm oběšenců – byly vydány ve velmi quijotovské podobě coby součást Napínavých novin (1994), což bylo periodikum novinového formátu nakladatelství Serie.   Michal Jareš (*1973) je literární historik, editor a básník. Je spoluautorem odborně zaměřených knih Svět rodokapsu, Dějiny československého komiksu 20. století a V panelech a bublinách (2015). Ve své badatelské činnosti se mj. zabývá dějinami českých nakladatelství či samizdatu. Uspořádal výbor detektivních povídek českých spisovatelů 19. a počátku 20. století Lupiči nedobytných pokladen a publikaci věnovanou fenoménu cliftonek. Pavel Mandys (*1972) je literární kritik, publicista a organizátor knižních cen Magnesia Litera. Je redaktorem literárního časopisu iLiteratura.cz, kde se mj. věnuje žánrové literatuře a komiksu. Publikoval knihy Praha město literatury a 2 x 101 knih pro děti a mládež a rovněž sestavil antologii krimipovídek Praha noir.   Nakladatelství Paseka, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 496 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 10:46:37

Literární vyhlídky (18. až 24. listopadu)

Nadcházející týden nabídne i díky pokračujícímu festivalu Den poezie dlouhou řadu autorský čtení, knižních křtů, besed a autogramiád, které v závěru týdne nasadí korunu takřka celodenní akce s názvem Česká vlna 2019 – pražské setkání s několika autory a autorkami ze stáje brněnského nakladatelství Host. Vybírat jsme mohli i z nemalého množství knižních a audioknižních novinek – naše tipy jako obvykle najdete na konci příspěvku.   POZVÁNKY 18. 11. Praha / V 16.30 proběhne v Paláci knih Luxor křest knihy Pavla Kosatíka 100 x Václav Havel (Universum 2019). „Nejsme jako oni a nikomu se nebudeme mstít“ nebo „Pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ – to jsou některé ze známých výroků našeho bývalého prezidenta, nad nimiž se autor zamýšlí v dobovém i současném kontextu. Myšlenkově živou a podnětnou knihu pokřtí senátor Marek Hilšer. Hradec Králové / Od 17 hodin nabídne Knihovna města Hradce Králové besedu a autogramiádu Michaely Klevisové, jedné z předních českých autorek detektivek, novinářky a dvojnásobné držitelky Ceny Jiřího Marka. Autorka osvětlí způsob své práce a možná poodhalí i zápletku nejnovější knihy s detektivem Bergmanem, nazvané Sněžný měsíc, která je tentokrát zasazena do idylické krajiny Beskyd. Praha / V 17 hodin se U Svobodných Zednářů uskuteční křest nové knihy fotografa, sochaře a spisovatele Emila Bratršovského Krásný svět (Fabrička ve dvoře 2019). Jak by mohl vypadat svět za 50, 100 nebo 200 let? Svazek antiutopických povídek pokřtí Eva Holubová. Praha / Od 19.30 nabídne A studio Rubín setkání s tzv. básníky měst – Sylvou Fischerovou, básnířkou města Prahy, a Michaelem Vandebrilem, který inicioval zrod městského básníka v Antverpách. Autoři budou diskutovat o poezii ve městě a svých aktivitách přibližující současnou poezii v různých částech města a pak také číst své texty. Moderuje Josef Straka. Praha / V 19.30 začne v Božské Lahvici večer věnovaný bajkám, žánru táhnoucímu se od Ezopa až k výrazným básníkům současnosti, na němž vystoupí Petr Borkovec, Vojtěch Vacek a Robert Wudy. Moderuje Matěj Senft.   19. 11. Praha / Od 15 hodin proběhne na piazze Florentina křest knihy pro děti H2O a pastýřové snů (Freytag & Berndt 2019) spisovatele Petra Stančíka a ilustrátorky Galiny Miklínové, pojednávající o novém dobrodružství kamarádů Huberta, Huga a Ofélie, kteří tentokrát s pomocí zmenšovacího paprsku luští tajuplné poselství ukryté do snů, řeší záhadu lidí čučících do skříněk s kličkou a vydávají se na výpravy v létající dodávce Citroën typ H z vlnitého plechu, aby překazili pikle zlotřilého vědce Vulpese. Knihu pokřtí šéfkuchař Jan Punčochář a zpěvačka Tonya Graves. Brno / V 17.30 zavítá do Knihovny Jiřího Mahena v rámci projektu Spisovatelé do knihoven básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil, který byl za svůj básnický debut Podolí (2013) nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Olomouc / Od 18 hodin nabídne kavárna Druhý domov další večer z cyklu Domácí Bá.snění, na němž se tentokrát představí Olga Stehlíková (například Týdny, Vejce/Eggs, Vykřičník jako stožár), Kateřina Kováčová (mimo jiné Hnízda, Soumračno, Sem cejtila les) a Ondřej Hrabal, který letos debutoval sbírkou Nezkoušej se usmát. Praha / V 18 hodin bude v Café Kampus uvedeno české vydání druhého románu irské spisovatelky Lisy McInerneyové Zázraky krve (Argo 2019) za účasti autorky a překladatelky knihy Terezy Markové Vláškové. Příběh zasazený do irského podsvětí by měli ocenit všichni příznivci Trainspottingu, seriálu Peaky Blinders, Guye Ritchieho nebo Quentina Tarantina. Praha / Od 19 hodin proběhne v Maďarském institutu v Praze maďarsko-český večer poezie, jehož hosty budou česká básnířka Marie Iljašenko a maďarský básník Renátó Fehér. Během večera zazní jejich básně v originálu i v překladech. Na večeru spoluúčinkuje violoncellistka a zpěvačka Dorota Barová. Praha / V 19.30 nabídne Božská Lahvice večer poezie v režii tří překladatelů české literatury do polštiny, angličtiny a francouzštiny. Každý překladatel či překladatelka představí svého oblíbeného básníka či básnířku a společně přečtou originál i překlad několika básní. Těšit se můžete na Jitku N. Srbovou a její básně v překladu Zofie Bałdygy, Milana Děžinského a jeho překladatele Nathana Fieldse a poezii J. H. Krchovského ve francouzském překladu Jeana-Gasparda Páleníčka. Básně J. H. Krchovského přečte Vojtěch Vondráček. Praha / Od 19.30 budou v kavárně Fra číst a debatovat čtyři básníci nejmladší generace – Ondřej Krystyník, Anna Sedlmajerová, Marie Feryna a Klára Šmejkalová. Uvádí a moderuje Jonáš Hájek. Praha / V 19.30 se v prostoru Dominikánská 8 (foyer barokního refektáře dominikánského kláštera u Sv. Jiljí) uskuteční poetický večer za účasti básníka a redaktora Radka Štěpánka (mimo jiné Rám pro pavoučí síť, Hic sunt Homines, Eroze, Tání) a autora tří básnických sbírek Vojtěcha Kučery.   20. 11. Praha / Od 18 hodin nabídne Dům čtení (pobočka Městské knihovny v Praze) pořad nazvaný Cesta na Sever – Dánsko. „Zemička světle zelená, jako se na mapách malují nížiny,“ popisuje Dánsko Karel Čapek ve své slavné knize Cesta na sever. Jak viděli Dánsko další čeští cestovatelé v první polovině 20. století? Která místa je okouzlila a čím na ně zapůsobili tamější obyvatelé? Vydejte se ve stopách Karla Čapka, Arnošta Krause, Václava Fialy a dalších a objevte s námi tu milou a vlídnou zem, jež se za ta léta vlastně moc nezměnila. Čtení ze starých českých cestopisů po Dánsku doprovodí promítání fotografií z dob minulých i ze současnosti. Praha / V 18.50 začne na palubě (A)VOID Floating Gallery Sudetennacht vol. 2, večer věnovaný spisovatelům, výtvarníkům a muzikantům, kteří žijí nebo se narodili v kraji sudetském. Letos na něm vystoupí Martin Tomášek (Teplitz), Karel Škrabal (Iglau, Brünn), Dagmar Plamperová (Kaaden) a Teodor Kravál (Pilsen, Erzgebirge), o hudební doprovod se postará Tomáš Braun (Tetschen). Praha / Od 19 hodin proběhne v Božské Lahvici křest nového čísla Plavu (6/2019), věnovaného tentokrát fototextům, které v sobě zahrnují dvě rovnocenné složky – slovo a obraz. Autoři se mimo jiné pokusí naznačit dějinný vývoj tohoto žánru, od jeho počátků na konci 19. století až po rok 1992, kdy vycházejí Vystěhovalci W. G. Sebalda, a představit jeho různé podoby: symbolistní román, autobiografickou esej, přírodní poezii nebo cestovní deník. Praha / Ve 20 hodin nabídne Činoherní kavárna repríza autorského čtení Básníka Ticho. Samorostlý básník a performer je mj. autorem básnického románu Obchodník s nocí, narcis a netopýr, Malé knihy Noci, kyberpunkového románu Neuroromance či básnické sbírky PLAY OFF.   21. 11. Praha / Od 17 hodin se v Národní knihovně ČR uskuteční autorské čtení Jany Štroblové, která zde představí své knihy Z Děravého testamentu a Do nikam. Děravý testament je útlá sbírka o loučení se životem, ale nikoli plačtivá. V lyricko-epické veršované skladbě Do nikam se vypravěčka navzdory touze zůstat na milovaném místě, kam z útěku už nebude návratu, nechává vtáhnout do samého středu exodu, aniž tuší, před čím nebo za čím se utíká. Vsetín / V 17 hodin proběhne v Masarykově veřejné knihovně beseda s překladatelem z japonštiny Tomášem Jurkovičem o japonské literatuře, spisovateli Huraki Murakamim a o Japonsku v mnoha barvách a vůních. Praha / Od 19 hodin se ve Večerní kavárně Souterrain uskuteční křest českého vydání románu švédského spisovatele Andrzeje Tichého Mizérie (Argo 2019) za účasti autora a překladatelky knihy Marie Voslářové. Do románu se promítá autorovo dětství a dospívání na švédských předměstích – autor své zkušenosti přetavil ve zcela svébytný, naléhavý proud vyprávění o chudobě, násilí, závislostech, ale i pocitu sounáležitosti. Moderuje Hana Zahradníková.   22. 11. Praha / V 17 hodin nabídne Palác knih Luxor besedu a autogramiádu spisovatelky Aleny Mornštajnové, autorky próz Slepá mapa, Hotýlek či Hana, jejíž poslední román s názvem Tiché roky získal cenu Kniha roku 2019 v kategorii Společenský román a zároveň se stal absolutním vítězem prvního ročníku této čtenářské ankety.   23. 11. Praha / Od 14.00 do 21.30 bude DOX hostit akci s názvem Česká vlna 2019, jež nabídne autorská čtení, besedy a autogramiády známých i nových českých spisovatelek a spisovatelů, jejichž díla vydává nakladatelství Host. O svých letos vydaných knihách (a nejen o nich) budou vyprávět Bianca Bellová, Simona Bohatá, Jakub Dotlačil, Petra Dvořáková, Viktorie Hanišová, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Martin Skořepa a Petra Soukupová. Odpolednem provází Adéla Elbel, mimořádné vystoupení připraví nejlepší čeští slameři Anatol Svahilec a Ondřej Hrabal. Jednotlivé besedy moderují Eva Klíčová, Miroslav Balaštík a Radek Štěpánek. Praha / V 16 hodin proběhne v Bio Oko beseda s polskou spisovatelkou a filmařkou Martou Dzido o její prozaické knize Slast, kterou právě vydalo v českém překladu Anny Plasové nakladatelství Dokořán. Po ní bude od 18 hodin následovat projekce dokumentárního snímku Silačky (2018) za účasti jeho režisérů Marty Dzido a Piotra Śliwowského. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorská čtení řady tuzemských i zahraničních básníků a básnířek. Svou tvorbu zde představí Michael O'Loughlin (Irsko), Judith Mok (Nizozemí), Anamaria Koeva (Bulharsko), Adams Sinarinzi (Burundi), Ramy Al Asheq (Sýrie), Anna Beata Háblová (ČR), Alžběta Luňáčková (ČR) a Jonáš Hájek (ČR). Praha / Ve 20.30 začne v Darkvelvetcafebaru křest básnické sbírky Kamila Prince s názvem Nožem učím rybu křičet (Kampe 2019), přinášející nezvykle tradicionalistické veršotepectví archaických forem (alexandríny, akrostichy, rispety, sonety…) na jedné straně a přidrzle krátké vypointované veršovánky s humorem černějším než uhelné sklady na straně druhé.   24. 11. Praha / Od 19.30 proběhne v A studiu Rubín literárně hudební pořad Severní pes, který završí letošní ročník festivalu Den poezie. Účinkují Svatava Antošová, Radek Fridrich, Ondřej Hložek, Vojtěch Kinter a Martin David. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY Mila, Petr, Katka a Franta jsou divní. Nebo si to o nich aspoň ostatní myslí. Desetiletá Mila má ráda zvířata — zvlášť hmyz a ze všeho nejvíc pavouky. Taky se umí „ztratit ze světa“. Když se na něco soustředí, všechno ostatní pro ni přestane existovat. Petr chodí do čtvrté třídy, ale vypadá na prvňáka. Umí skvěle kreslit a v noci nemůže spát. Bojí se totiž tmy. Vlastně ne tmy, ale toho, co se v ní skrývá. A když už usne, zdají se mu hrozné sny. Katka nemá žádné kamarády, připadá si tlustá a ošklivá. Bojí se mluvit s lidmi a šťastná je jenom tehdy, když si čte. Franta má nemocné nohy a musí chodit o berlích. Je naštvaný na své postižení a bývá na lidi zlý. Baví se natáčením videí na YouTube, hlavně takových, v nichž provokuje ostatní. Tihle čtyři se náhodou potkají. Na začátku nejsou ani přátelé, spíš divné děti, co spolu tráví čas. Pak ale společně naplánují útěk z domova a zažijí něco, na co se nezapomíná. To vše v nové knize Petry Soukupové s názvem Klub podivných dětí (Host 2019). Bílá kniha je intimní meditací o barvě. Náladu uvozuje výčet bílých věcí: sůl, sníh, led, měsíc, rýže, vlny, magnólie... Zároveň jde o autobiograficky laděné rozjímání nad smrtí vypravěččiny sestry, která zemřela dvě hodiny po narození. Jihokorejská spisovatelka Han Kang napsala Bílou knihu během rezidenčního pobytu ve Varšavě. Vypravěčka prochází neznámým městem, všímá si pozůstatků války, míst zničených při náletu v roce 1944 a poté zrekonstruovaných. Starý pilíř, který zůstal zachován, byl začleněn do nové stavby. Vnímá existenci své sestry jako tenhle pilíř, relikt patřící k vlastní minulosti. Tím, že o její smrti bude psát, jí může dát nový život. Bílá kniha přináší nečekaně hluboký niterný zážitek, zprostředkovaný citlivě budovanými texty o truchlení, znovuzrození a vytrvalosti lidského ducha. Ohromující pátrání po křehkosti, kráse i nezvyklosti života. V překladu Petry Ben-Ari knihu vydalo stejně jako předešlé autorčiny tituly Vegetariánka a Kde kvete tráva nakladatelství Odeon. Že je dějepis nuda? S akční maminkou rozhodně ne. Maminka-reportérka zjistí, kde je uložený originál naší hymny, zachrání šaty prvorepublikové filmové hvězdy, s cínovými vojáčky probere obranu země v roce 1938, ve Zlíně se s ní převrátí výtah a rázem se ocitne v Gottwaldově, v rozhlasové budově sleduje příjezd vojáků v roce 1968, s televizní hlasatelkou zažije totalitu, připomene, proč lidé cinkali klíči v listopadu 1989, a ve vile Tugendhat zažije rozdělení Československa. V 11 pohádkách, které obsahuje kniha Jak maminka vyprávěla o Československu, představuje Michaela Vetešková dětem ty nejdůležitější milníky našich dějin 20. století, co se událo od vzniku samostatného Československa v roce 1918 po jeho rozdělení v roce 1992. Knihou prochází „vysvětlovníček“, v němž jsou stručně popsána fakta objevující se v pohádkách. Věnuje se osobnostem, například prezidentům Tomáši G. Masarykovi, Edvardu Benešovi, Klementu Gottwaldovi, Václavu Havlovi i událostem, jako je podepsání mnichovské dohody, nebo institucím, včetně Českého rozhlasu. Rozšířené vydání knížky Jak maminka vyprávěla o 20. století vychází v nakladatelství Verzone k třicátému výročí sametové revoluce. Českého vydání v překladu Roberta Svobody se dočkal Deník se sl. Inivkou (Dybbuk 2019), autobiografická kniha jednoho z nejvýznamnějších maďarských spisovatelů současnosti. Péter Esterházy se v posledních dvou letech svého života vyrovnával se smrtelnou diagnózou formou deníkových zápisků. Své postřehy a úvahy prokládal citáty i kratšími literárními útvary, vznikla mozaika plná bystrých charakteristik lidí a událostí. Takto vzniklou mozaiku různorodých textů, veselých i posmutnělých, letargických i rozverných, plnou bystrých charakteristik lidí a událostí, můžeme číst nejen jako zprávu o postupující chorobě, ale i jako milostný deník zachycující proměnlivý a silně náladový vztah pisatele deníku a jeho rozmarné milenky, bující slinivky, lépe řečeno slečny Inivky. Je to milenka věrná, nezapuditelná a zároveň – právě proto – i krutá. Strhující románový příběh připomíná soubor vzájemné korespondence Jana Konůpka a Marie Dadákové z let 1915 a 1916, který vychází pod názvem Jak je to divně krásné, miláčku! (Pulchra 2019). Známý symbolista a jeden ze zakladatelů českého literárního a výtvarného sdružení Sursum Jan Konůpek odpověděl v červnu 1915 na inzerát Marie Dadákové, která hledala „muže vysoké kultury ducha, milujícího přírodu a umění“. Od té doby si téměř rok a půl každý den psali. Podstata jejich dopisů je sice milostná, ale nevyplývá z obsahu prvoplánově. Naopak, velmi zřetelně se zde odrážejí jejich názory na knihy, které četli, dojmy z výstav výtvarného umění, psali si o divadle, o filmech, komentovali společenské události a politické poměry v zemi, jež byla necelý rok ve válce. Obsah korespondence tak přerůstá z ryze soukromé sféry do oblasti veřejné, společensko-kritické. Prózu Vladimíra Körnera Adelheid, líčící drama podivné lásky příslušníka zahraničního odboje Viktora Chotovického a dcery nacistického pohlavára Adelheid Heidenmannové, načetl pro vydavatelství Tympanum Igor Bareš. Bezprostředně po válce v severomoravské pohraniční obci Schwarzbach – Černá Voda svede osud k sobě dva osamělé lidi. Čím více se však vnitřně nalomený Viktor snaží k uzavřené Adelheid přiblížit, tím více mu uniká. Rozporuplná doba nepřeje lásce, smíření sama se sebou ani mezi národy. Audiokniha Hanba přináší román Salmana Rushdieho z prostředí Pákistánu, který je složitou a fiktivní rodinnou ságou dvou národních hrdinů, Razy Hajdara a Iskandara Harappy, postav majících skutečný předobraz v pákistánských dějinách. Kniha je zároveň jakousi moderní orientální pohádkou, ornamentální fantasmagorií, politickým pamfletem i osobní výpovědí poangličtělého Inda, jemuž odstup exilu umožňuje vypořádat se s vlastními kořeny. Text pro vydavatelství Radioservis načetl Ladislav Frej.

Čas načtení: 2019-09-10 05:43:59

Výročí: Jak to bylo s rusínskou identitou

Dne 10. září 1919 byla uzavřena mírová smlouva v Saint-Germain-en-Laye, podle níž se Podkarpatská Rus stala součástí Československa jako autonomní země s vlastním sněmem, který měl mít zákonodárnou moc v otázkách místní samosprávy, školství, náboženství apod. Co to znamenalo pro kulturní identitu tamních obyvatel?  „‚Hahó!’ a les jeho volání zvětšoval ohromnými vlnami. ‚Hahó! Tady je Šuhaj!’ ‚Nikola Šuhaj!’ A zdálo se mu, že toto jméno, jeho jméno, roste nad vrcholky stromů a vyplňuje celé údolí až k oblakům.“  Mytické volání hlavního hrdiny románu Ivana Olbrachta ze Zakarpatí následovalo v devadesátých letech dvacátého století mnoho českých turistů. Motivovala je zvědavost, ale snad i touha po exotice či jistá nostalgie – zápis do kolektivní paměti, že Podkarpatská Rus kdysi patřila nám. Prvorepublikové romány a povídky, zprávy i cestovní průvodce živily představu o exotické divočině v zaostalé oblasti a jejích obyvatelích kdesi na východě, vábivém prostoru plném magických příběhů. Prvorepubliková cesta sem připomínala cestu časem, výpravu do „hlubokého středověku, kde se reálný život ještě mísí s mýtem“ (Ivan Olbracht). Imaginace navozující představy exotiky a divočiny chtěně nechtěně podporovala koloniální vnímání Podkarpatské Rusi coby necivilizované země. Snad i proto bylo toto území navzdory přislíbené politické autonomii spravováno úředním aparátem, který na téměř všechny klíčové posty v důležitých oblastech obsadil Čechy přicházející do regionu občas i s mentalitou zlatokopa poháněného touhou po vlastním obohacení. Jako příklad umělecké reflexe koloniálních poměrů na Podkarpatské Rusi může posloužit celá řada Olbrachtových textů, jmenujme povídku Zázrak s Julčou, nebo jeho reportáže v knize Hory a staletí. Další najdeme v Baladě o Juraji Čupovi Karla Čapka, v níž československý policejní důstojník vypráví o Karpatech a jejich obyvatelích. V kultuře je pak koloniální postoj patrný, zejména zvážíme-li, že za dobu první republiky nevyšly takřka žádné rozsáhlejší překlady děl rusínských autorů do češtiny ani slovenštiny. S jistou nadsázkou lze říci, že Podkarpatská Rus k československému čtenáři nepromlouvala sama za sebe. A přesto „Hory hovoří“ (právě tak se nazývá román Ulasy Samčuka o boji Huculů za samostatnost na sklonku první světové války), řečeno zcela v duchu postkoloniální otázky Gayatri Spivakové: „Can the subaltern speak?“ Ano, zdejší obyvatelé mluvili a existoval zde čilý literární život vzkvétající i po připojení území k Československu.  Kulturní a politický dualismus V druhé polovině 19. a v prvních dvou desetiletích 20. století disponovalo slovansky mluvící obyvatelstvo Zakarpatí (Rusíni) jen malou skupinou intelektuálů. Pocházeli z kněžského prostředí a bránili slovanské jazykové dědictví před silným tlakem maďarizace. Na počátku dvacátých let se tak kulturní paměť Rusínů omezovala na kanonická díla náboženské kultury a autory buditelského období poloviny 19. století (A. Duchnovyč, A. Dobriansky, Júlij Stavrovskij-Popradov aj.). Skutečná znalost těchto textů byla ovšem mizivá, jen málo z nich bylo zpřístupněno široké veřejnosti nebo v knihovnách. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kromě toho byly sepsány v těžce srozumitelném „jasyčie“, tedy jazyce složeném z ruštiny, církevní slovanštiny a místních rusínských nářečí. Po připojení k Československu se z úředníků, učitelů a studentů stávali spisovatelé, jejich tvorba měla světskou povahu, tematizovány byly národní a sociální problémy, autoři rozšiřovali dosavadní žánrové spektrum. Oproti předcházejícímu období, kdy se prakticky veškerá literární tvorba soustředila v několika časopisech a lidových kalendářích, se začala rozvíjet knižní kultura.  Na tomto pozadí začala intenzivní rekonstrukce kulturní paměti a „budování literatury“, činnost úzce propojená s hledáním rusínské identity. Rusínská komunita byla ovšem v jazykových, náboženských a politických otázkách rozpolcena. Její vůdčí představitelé, k nimž patřili Hryhorij Žatkovyč, Augustin Vološyn či Jevhenij Sabov, prosazovali rozdílné představy o národní identitě. Zjednodušeně se dá konstatovat kulturní a politický dualismus s rusofilským a ukrajinofilským pólem. Na kontinuu mezi nimi se pohybuje místní rusínská identita. Na ukrajinské straně existovaly navíc dva modely: halicko-ukrajinský a sovětsko-ukrajinský. Díky liberální migrační politice ČSR vůči emigrantům z carské říše (tzv. ruská pomocná akce) mohla nemalá část těchto ukrajinských emigrantů pracovat v administrativním, ekonomickém a kulturním sektoru Podkarpatské Rusi, kde zpravidla prosazovali ukrajinskou národní orientaci. Polarizace mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vedla k rozmachu nacionalismu, který místnímu kulturnímu životu období první republiky vtiskl jeho specifický charakter přetrvávající do jisté míry až do současnosti. Po celé meziválečné období oba tábory opakovaně otevíraly otázky jazyka, historie a identity a vedly o nich jízlivé polemiky. Antonín Hartl, vynikající znalec kulturních poměrů na Podkarpatské Rusi dvacátých a třicátých let, si všímá, že „oba proudy jsou vedle sebe bez styku a nedovolují účelnou organisaci a centralisaci kulturních sil a výchovné práce“. Situace byla kontraproduktivní a v konečném důsledku bránila rozvoji rusínské kultury a jazyka. Vznikající kulturní spolky a organizace si navzájem konkurovaly. „Ukrajinofilové“ založili v Užhorodě v roce 1920 Tovarystvo Prosvita Podkarpatská Rus (Prosvita = Společnost pro osvětu a vzdělávání). Cílem spolku podle jeho statutu bylo podpořit kulturní a ekonomický rozvoj rusínského národa a publikační činnost v jazyce srozumitelném všem podkarpatským Rusínům. Zatímco podkarpatoruští „ukrajinofilové“ užívali označení Rusín ve smyslu „příslušník ukrajinského národa“, „rusofilové“ předpokládali, že Rusíni patří k velkému ruskému národu, jehož součástí jsou i Malorusové, tj. Ukrajinci. Tuto svou kulturní orientaci prosazovali prostřednictvím kulturního a vzdělávacího spolku s názvem Russkoe Kulturno-Prosvetitelnoe Obščestvo imeni Aleksandra Duchnovyča (Ruská kulturně-osvětová společnost Alexandra Duchnovyče), který založili roku 1923 rovněž v Užhorodě. Cílem spolku bylo podporovat kulturní rozvoj ruských (tj. rusínských) obyvatel a vzdělávat je v ruském morálním a vlasteneckém duchu. V těchto aktivitách ho podporovali ruští, převážně monarchisticky či antibolševicky orientovaní emigranti žijící v Československu. Četné brožurky a příručky, jež vydávala Narodnaja biblioteka, byly psány rovněž v ruštině (se stopami lokálních nářečí), navíc však obsahovaly vysvětlivky v rusínských dialektech, aby se zajistilo porozumění obsahu. Podobně jako ukrajinská Prosvita i Duchnovyčova společnost zřizovala čítárny, kde mj. přednášeli učenci Pražské ruské a ukrajinské univerzity. O čem se psalo Bez ohledu na svá ideologická stanoviska přijímali podkarpatští autoři literární postupy romantismu a realismu dominující 19. století. Mezi tématy převažovalo budování rusínské identity a státu. Pro poezii byla typická oslava vlasti a mateřského jazyka, pro prózu pak historické hrdinské vyprávění. Od konce dvacátých let se do tvorby autorů obou proudů promítá zhoršující se sociální situace. Poezie mladších rusky píšících autorů, např. Vasyla Doboše, Emelijana Baleckého a Andreie Patrus-Karpatského, intenzivně tematizuje sociální osvobození a očekávání nevyhnutelné změny. Ukrajinsky píšící autoři pojednávali o sociálních otázkách již dříve. Kombinace romantizovaného hrdinského příběhu se sociálním tématem a psychologizujícími prvky najdeme v románu Rozbijnyk Il‘ko Lepej (Lupič Ilko Lepej, 1936) Vasyla Grendžy-Donského. Významný levicový autor se kromě tvorby ukrajinských spisovatelů ze Sovětského svazu inspiroval i českými levicovými intelektuály. V návaznosti na Ivana Olbrachta zpracoval motiv karpatských loupežníků; narativ rusínského románu je stejně jako příběh Nikoly Šuhaje literární adaptací příběhu jeho kamaráda z dětství. V románu Grendža-Donskyj pak rozvíjí téma negativních dopadů bohatství na morálku, korupce v místní samosprávě a huculské touhy po svobodě. V úvodu jsme svědky rodinného konfliktu – otec hlavního hrdinu vydědí, protože se oženil s chudou dívkou. S nastalou situací se Ilko těžko vyrovnává, začíná pít a končí ve vězení za napadení a krádež. Když ho po útěku odvrhne i jeho žena, dá se na zbojničení. Román nejlépe vystihuje Ilkovo příznačné zvolání: „Nikdy se nevzdám své svobody jen tak – zachráním ji v životě a v smrti!“ Podobně jako jeho literární předchůdce Nikola Šuhaj vystupuje i Ilko coby karpatský Robin Hood. Když je kvůli zradě nakonec zastřelen, vystaví četníci (analogicky k Šuhajovu případu) jeho mrtvé tělo jako exotickou loveckou trofej před četnickou stanicí. Identita regionu oscilující mezi rusofilstvím a ukrajinofilstvím vtiskla rusínské literatuře její svérázný charakter; výsledné dílo, „jsouc psáno rusky a ukrajinsky, nemůže být přičleněno zcela ani k ruské, ani k ukrajinské literatuře. Jeho nepopiratelná provinčnost a vztahy k literatuře československé tuto jeho samostatnost podpírají.“ (Antonín Hartl). Pozice území v rámci Československa měla vliv na koloniální postavení regionu a promítla se do kulturní hybridity jeho obyvatel a sociálních problémů. {/mprestriction}  Autor je slavista.

Čas načtení: 2019-08-22 16:00:25

Srpen 1968: Chtěli jsme do spolku s Titem a Ceaușescem

Trochu jiný pohled na srpen 1968 nabízí stará sociologická data. Možná to překvapí, ale zatímco v Praze v roce 1968 hořely tanky, střílelo se do rozhlasu nebo do Národního muzea, převracely se tramvaje a volalo se Svoboda a Dubček, chodili mezi tím vším tazatelé Ústavu pro výzkum veřejného mínění Československé akademie věd a ptali se Pražanů na jejich názory.  S dotazníky do ulic se vydali hned dvakrát. Poprvé tři dny po okupaci, 24. srpna 1968. A podruhé o další čtyři dny později. Tímto druhým šetřením se pak 31. srpna zabývalo předsednictvo Ústředního výboru KSČ, které se před pár dny sotva vrátilo z Moskvy. Mimochodem toto jeho zasedání na Pražském hradě bylo poslední, kdy v předsednictvu ÚV zasedal ten jediný, kdo potupný moskevský protokol nepodepsal, František Kriegel. A zároveň je to poprvé, co se schůze politbyra účastní Gustav Husák, kterého museli na seznam účastníků nahonem připsat rukou. Týden před tím s ním ještě nikdo nepočítal.  Vedení KSČ samozřejmě po čertech zajímalo, jak se obyvatelé Prahy staví k situaci. V zásadě potřebovali vědět i to, jestli vůbec můžou z Hradu vystrčit nos. Bylo po okupaci, po dnech krize, po únosu představitelů strany do Moskvy, i po jejich návratu, po vystoupení prezidenta Ludvíka Svobody v televizi i uplakaném rozhlasovém projevu Alexandera Dubčeka v rozhlase. A právě v tomto momentu šetření začíná.  Dubček politická superstar Vyplývá z něj, že 92 % Pražanů (a v celé republice by to číslo nejspíš bylo hodně podobné) projev šéfa KSČ Dubčeka po návratu z Moskvy slyšelo. “Ústav se při svých výzkumech dosud nikdy nesetkal s tak mimořádnou pozorností všech vrstev obyvatelstva věnovanou projevu státníka. Tento zájem je zcela mimořádný i v mezinárodním měřítku. Někteří dotázaní uváděli, že slyšeli projev A. Dubčeka vícekrát.” Slyšet a souhlasit, to ale nemusí být jedno a totéž. V tomto případě se mohl Dubček ale radovat: 24 % dotázaných s obsahem jeho projevu rozhodně souhlasilo, 71 % souhlasilo “za současných podmínek” a jen 5 % nesouhlasilo. Výzkum konstatoval, že občané jsou projevem uklidněni poté, co je rozjitřil výsledek moskevských jednání. A tak pak nepřekvapí, že 99 % lidí odpovědělo, že Alexandru Dubčekovi po tom všem důvěřuje.  Když měli Pražané vyjmenovat osobnosti, kterým vlastně důvěřují nejvíce, a mohli uvést nejvíce tři, získal Dubček 90 %, Svoboda 81 %, třetí byl premiér Oldřich Černík s velkým dostupem (41 %) a za ním předseda parlamentu Josef Smrkovský s 33 %, tajemník ÚV KSČ Čestmír Císař s 22 % a Ota Šik s deseti. Ostatně 90 % lidí důvěřovalo vládě Oldřicha Černíka a 86 % Národnímu shromáždění.  Výzkumníci se ptali také na média, která v té době měla ve státě a společnosti dnes asi jen těžko představitelný vliv. Po dnech okupace a bojích například o rozhlas, tak 89 % Pražanů hodnotilo práci novinářů vysoce kladně, 9 % kladně a jen 2 % záporně. Lidé spontánně dodávali “Jsou to hrdinové, měli by dostat vyznamenání” atp.
 A co vojska, zůstanou? Na dotaz, jestli se podaří donutit vojska pěti států Varšavské smlouvy, která nás okupovala, k odjezdu ze země si 33 % dotázaných myslelo, že úplně, 51 %, že z části, 11 % nepodaří, 5 % byly jiné odpovědi. Celkem 79 % lid věřilo, že se podaří udržet jednotu lidu, 14 % nevědělo a 7 % o tom pochybovalo. V čem byli Pražané výrazně jednotní, to byla otázka, jestli by po tom všem nadále podporovali úsilí KSČ o splnění Akčního programu: 95 % řeklo, že ano, 4 % nevěděla a nikdo neřekl, že ne.“Pražská veřejnost bezvýhradně podporuje Akční program KSČ a její úsilí v rozvoji demokratického socialismu,” konstatovali výzkumníci. S Titem a Ceaușescem na věčné časy  Asi největší překvapení vzbudily odpovědi na otázku “Za předpokladu, že by vojska Varšavské smlouvy odešla a že bychom měli možnost svobodné volby naší zahraniční orientace – pro kterou z těchto možností byste se vyslovil?” Rovných 40 % Pražanů by totiž na konci srpna 1968 chtělo v takovém případě vytvoření spojeneckého svazku socialistického charakteru s Rumunskem a Jugoslávií. Takže vlastně obnovu prvorepublikové Malé dohody.  Dávalo to v dané době smysl, představitelé obou zemí, Tito a Ceaușescu, navštívili Prahu krátce před okupací a oba vyjádřili Dubčekovi své sympatie a podporu. Ano, ten Ceaușescu, co ho pak jako rumunského diktátora za dvacet let postaví ke zdi, chtěl být v roce 1968 reformátor, liberál v rámci komunismu. Paradoxy doby.  Celkem 29 % Pražanů žádalo suverenitu a postavení mimo vojenské bloky (obdobně jako Jugoslávie), 15 % bylo pro setrvání ve Varšavské smlouvě, která by se ale musela přebudovat tak, aby zaručovala skutečnou suverenitu každé účastnické země. Zbytek buď nevěděl nebo byl pro ještě jiná řešení.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Čtyři dny před tím přitom většina dotázaných z předešlého výzkumu chtěla neutralitu. Teď, když se politici vrátili z Moskvy a Dubček se Svobodou lidem vysvětlili, že neutralita nepřipadá v úvahu, hledali zjevně jiné řešení. 
Pesimisté do roka z pěti na sto Závěr, který z celého šetření sociologové pro předsednictvo ÚV KSČ vyvodili, byl jednoznačný: “Výzkum zjistil výraznou jednomyslnost v klíčových otázkách dneška. Potvrdil rovněž prudký vzestup důvěry k Alexandru Dubčekovi a Ludvíku Svobodovi i podporu jejích politice. Převážná většina Pražanů chápe daný stav věcí a vyvozuje z něho realistické závěry. Menšina ( 5 % až 7 %) je pesimisticky naladěna.” Do roka bylo vše jinak. Dubček byl zvláště po svém podpisu pendrekových zákonů zklamáním, Akční program zapomenut, neutralita se stala čistou fantasmagorií a ani Palachova a Zajícova oběť rychle rostoucí pesimismus a pasivitu společnosti nezastavily. Propadnou v Česku depresi a až cynickému pragmatismu po velkém vypětí opravdu trvá jen krátce.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-02-29 05:32:56

Jako by teď odešli. Čapkův dům se po opravě vrátí do dob Dášenky i pátečních mejdanů

Praha 10 má nakročeno k rekonstrukci Čapkovy vily. Změní se v muzeum prvorepublikové noblesy, podívejte se, jak vypadá uvnitř dnes.

Čas načtení: 2024-02-29 14:17:00

Ústavním soudcem? Jednou a dost. Jako by snad deset let nestačilo

Víte, že za první československé republiky sídlil Ústavní soud v Praze, a ne v Brně? Nadto i když prvorepublikové Československo bylo (mnohem) větší než ČR a mimo Slovenska jej tvořila i tzv. Podkarpatská Rus, tak jsme si tehdy vystačili se sedmi ústavními soudci, dnes je jich patnáct.

Čas načtení: 2024-03-04 01:00:05

Právě vyšlo nové číslo časopisu Krimi revue

Z aktuálního čísla:Měla cejch nejhorší prvorepublikové vražedkyně! Případ Marie Volfové začal před 95 letyKdyž se láska změní v posedlost. Internetová psychopatka pronásleduje milenceHájí se sexuálními hrátkami! Přesto je muž z Chotěboře odsouzen za vraždu

Čas načtení: 2024-03-05 22:00:00

22:00 Události, komentáře

Témata: Francouzský prezident v Praze. Ukázka nového spojenectví?; Prvorepublikové vztahy Česka a Francie dopadly neslavně, na čem je vystavět v době, kdy je svět opět v napětí?; Tento týden uplyne deset let od jedné z největších záhad v dějinách letectví. Zmizení letu MH370. Moderuje: Martin Řezníček[online]

Čas načtení: 2024-03-08 17:30:00

Celebrity pod lupou: Irena Kačírková byla krásná a noblesní, ale do rolí dělnických žen se moc nehodila

Narodila se v roce 1925 do rodiny majitele kožešnického salonu, kam chodily nakupovat jen manželky boháčů a prvorepublikové hvězdy. Její maminka byla půvabnou manekýnou, která kožichy předváděla. Mohlo by se zdát, že na Irenu čekal pohádková život v luxusu.

Čas načtení: 2024-03-20 00:00:00

Fond Genesis kupuje podíl v trutnovské firmě Kasper Kovo. Společně chtějí zdvojnásobit tržby

Před třemi lety měl trutnovský podnikatel Rudolf Kasper jasno. Podnik s tržbami kolem 800 milionů korun úplně předá synovi Jakubovi a začne se více věnovat centru umění, jež díky němu vzniklo v budově bývalé prvorepublikové elektrárny v areálu...

Čas načtení: 2024-03-27 18:33:00

Drahé tety a já slaví padesátiny. Gollové se film zdál přitažený za vlasy

Když se stará panna náhodou stane očitou svědkyní přepadení záložny, vezme spolu se sestrou vyšetřování do vlastních rukou. V komedii plné zpěvu, která letos slaví padesátiny, zazářili Iva Janžurová, Jiří Hrzán i prvorepublikové hvězdy Nataša Gollová a Eva Svobodová. Připomeňte si film s měsíčníkem Retro.

Čas načtení: 2024-04-10 15:22:04

Kavárna v Loosově rezidenci nabízí moderní gastronomii i první republiku

V Semlerově rezidenci v Plzni, což je rozsáhlý bytový interiér navržený Adolfem Loosem, se po pauze kvůli změně provozovatele znovu otevřela stylová kavárna. S ohledem na dobu vzniku stavby v roce 1932 se chce zaměřit i na prvorepublikové recepty. Kavárna bude sloužit jak účastníkům prohlídkového okruhu rezidence, tak veřejnosti.

Čas načtení: 2024-04-25 08:07:57

Pionýr před 75 lety vznikl, aby děti zapomněly na skauta a junáka. Nebyl však pro každého

Před 75 lety vznikla mládežnická organizace pionýr, která měla v novém komunistickém režimu nahradit skauting. Právě ten byl silně svázaný s tradicí prvorepublikové demokracie. Čtyři prorežimní mládežnické organizace se pak na ustavující konferenci v pražském Radiopaláci rozhodly sjednotit v Československý svaz mládeže.