Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-03-29 07:49:46

Přísně střežené tajemství. Jezuité věřili na bohyně z ohně

Náprstkovo muzeum asijských, afrických a amerických kultur je jedinou muzejní institucí v České republice, která je cele zaměřena na hmotný i duchovní odkaz neevropských civilizací. Trvale tak upozorňuje na nezastupitelné místo mimoevropských národů ve světových dějinách. „Porcelán je zásadním vynálezem, který Čína dala světu,“ říká vedoucí sbírkového oddělení Helena Heroldová.   Můžete přiblížit vaši sbírku? V našich depozitářích je uchováno na tři tisíce ukázek keramiky a porcelánu. Máme neolitickou keramiku i porcelán z 20. století. Naše sbírka představuje průřez historií výroby keramiky a porcelánu v Číně. Například na jedné z neolitických keramických nádob najdete zřetelné otisky prstů člověka, který ji vyrobil. Máme také starověké malované nádoby. Potom nejstarší glazované s šedavými a hnědými polevami. Z čínského středověku máme nádoby, ale i větší plastiky, například koně či velblouda, glazované žlutou, hnědou, zelenou či modrou polevou. Dále máme řadu ukázek takzvaných seladonových polev, které mají zelenkavou barvu. Ty byly oblíbené v arabských zemích. Do Evropy se vozil modro-bílý porcelán. Ten můžete jako luxusní předměty vidět na zátiších evropských malířů již od 17. století. Nejvíce ukázek porcelánu je z 18. a 19. století. Jednak jde o nádoby s jednobarevnými polevami – červenou, zelenou, modrou –, jednak o porcelán malovaný barevnými emaily, které zobrazují figurální a žánrové scény. Sbírky obsahují též isingské čajové nádobí z červenavé hlíny, nacházející se na jihovýchodě země. A máme i několik ukázek produkce porcelánu z druhé poloviny 20. století.   Kde takové exponáty získáváte? Většina těch, které máme, do muzea přišla v padesátých a šedesátých letech, kdy se k nám dostaly starší sbírky ze soukromých majetků. V menšině jsou předměty získané již na konci 19. nebo na počátku 20. století.   Dárci nefungují? Nebo dražby? Dárci se objevují, ale jedná se obvykle o drobnosti. Hodně lidí má doma porcelán, který se dovážel z Číny na konci 19. a začátku 20. století. Takový můžete vidět třeba v obchodech se starožitnostmi. Abychom takovou věc koupili, musí být něčím zajímavá. Třeba jsme získali mističku z modro-bílého porcelánu z 19. století, kde je zobrazena zajímavá scéna – cvičení v lukostřelbě. Je tam znázorněn terč a lukostřelec v typickém postoji, neboť lukostřelci v Číně používali jinou techniku než současní sportovní střelci. Pokud jde o dražby, důležitá je akviziční politika muzea. Nemůžeme získat nebo nakoupit všechno, co je na trhu, jak to třeba bývalo v dobách, kdy muzea vznikala. V současné době pečlivě vybíráme.   V čem je čínský porcelán výjimečný? V první řadě tím, že ho vůbec Číňané vymysleli! Porcelán je úžasný materiál. Máme ho dnes spojený hlavně s jídelním nebo kuchyňským nádobím, ale uplatňuje se v architektuře a stavebnictví, medicíně a elektrotechnice, a to kvůli svým fyzikálním a chemickým vlastnostem, zejména odolnosti. Materiály na základě porcelánu využívá i vesmírný výzkum. S výrobou porcelánu byly v Číně spojeny i změny ve výrobních postupech. Dílenská výroba probíhala tak, že dělník opakoval jen jeden krok výrobního procesu. Jak se vyrábí celý výrobek, věděl jen mistr. Když se objevil porcelán v Evropě, užívání nádobí z porcelánu mělo značný vliv na společenské chování. Pití čaje, kávy a čokolády bylo společenskou událostí, kolem které se vytvářela určitá etiketa. Jak má vypadat interiér, kde se takové nápoje pijí, jak se k takové příležitosti oblékat, jak se mají lidé k sobě chovat a o jakých tématech je možné hovořit. Takto se v 18. a 19. století utvářely společenské salony a veřejné kavárny.   Proč vlastně Číňané nepoužívají pro specifický druh keramiky pálené za vyšší teploty označení „porcelán“? Ve slovníku sice najdete termín pro „porcelán“, ale Číňané na rozdíl od nás pojmenovávají typy výrobků podle regionů, dílen nebo vzhledu a pro ty poté mají vlastní termíny. Tajemství výroby porcelánu bylo pečlivě střeženo.   To se nemohlo stát, že by se nějaký dělník třeba prořekl? Výroba porcelánu se děla v dílnách, které byly skutečně rozsáhlé. Dělníci vykonávali vždy jen určitý úkon. Výrobky se používaly nejen v samotné Číně, ale vyvážely se do arabských zemí, jihovýchodní Asie i do Evropy, kde poptávka po nich velmi rostla. Porcelán byl symbolem luxusu. Jezuité, kteří v Číně velmi úspěšně působili a dodávali evropským panovnickým dvorům zprávy o této zemi, se snažili do tajemství výroby proniknout, ale ne vždy se to dařilo. A Číňané je úspěšně sváděli na scestí, o výrobě si vymýšleli různé legendy a Evropané jim je často věřili. Mnohdy ale prostě jen špatně interpretovali reálné poznatky. O výrobě porcelánu pak v Evropě referovali i tak, že v ohni se objevuje božstvo nebo bohyně, bez jejichž pomoci by se zboží nevypálilo. Nebo z neznalosti materiálů předávali chybné informace. Na druhou stranu ale do Evropy dodávali informace o organizaci výroby a prodeje, životě dělníků v dílnách a o městech, kde se dílny nacházely. Takové informace například neunikly Adamu Smithovi, zakladateli moderní ekonomie, když formuloval princip dělby práce.   Kudy tedy vedla cesta čínského porcelánu do českých zemí? Porcelán zprvu dováželi do Evropy Portugalci, avšak jejich obchodní teritoria záhy přejala Holandská východoindická společnost, založená roku 1602, která obchodovala se zeměmi dnešní Indonésie, jihovýchodní Asie, s Čínou a Japonskem. V prvních letech sedmnáctého století se na nizozemském trhu objevil čínský porcelán ze dvou zabavených portugalských obchodních lodí. Ačkoli byl dovozový porcelán v Evropě znám již dříve, dosud představoval pouze luxusní zboží, které si mohly dovolit jen bohaté šlechtické rody. Zmíněné dvě zásilky však zahájily masový dovoz čínského porcelánu do Evropy. O tom, že se čínský porcelán dostal až do Prahy, svědčí archeologický nález nádherné čínské porcelánové misky, která byla objevena v Praze na Starém Městě. Restaurátorům z Národního památkového ústavu se podařilo ze střepů slepit téměř celou nádobu, pocházející z 16. století.   Jak vypadal první porcelán dovážený do Evropy? První porcelán se v Evropě objevil ve čtrnáctém století. Evropa znala po dlouhou dobu jen nádobí ze dřeva, kovu a keramiky. Jakmile se ale začal dovážet ve velkém, ihned si získal oblibu. Hojně se dovážel porcelán s modrými malovanými dekory na bílém podkladu. Kobaltová modř se nanášela na nepálený podklad, který byl posléze pokryt průhlednou glazurou a vypálen za vysoké teploty. Dekory a tvary vycházely nejen z domácího prostředí, ale i z islámských výrobků, což ukazuje na prolínání ekonomických a kulturních vlivů v Asii. Zajímavé ale je, že exportní porcelán působí mnohdy poněkud neumělým dojmem. Dekory jsou jen jakoby načrtnuté, skoro by se dalo říct až odbyté. Jedna z teorií, proč tomu tak je, tvrdí, že takový porcelán původně nebyl ani určen k obchodním účelům, ale sloužil jako zátěž v lodích, které vozily daleko cennější komodity – hedvábí a koření. Podle jiných ale prostě takhle obvyklé výrobky v té době vypadaly.   Nevedl obchod s v té době tak luxusním zbožím ke snaze o výrobu padělků? Spíše napodobenin. Dokud nebyla technologie výroby porcelánu v Evropě známá, vyráběla se keramika pokrytá hustou bílou polevou, která se malovala typickými modrými dekory napodobujícími čínské zboží. Skutečný porcelán se evropští mistři naučili vyrábět až počátkem 18. století, a to až poté, co odhalili ono tajemství, tedy správné použití kaolinu. První porcelánové výrobky z evropských dílem napodobovaly velmi přesně čínské zboží. Postupně se začaly objevovat variace na čínská témata a nakonec vlastní tvary a dekory.   Lze tedy vůbec jednoduše rozeznat falzum od originálu? Nepomohou k určení pravosti výrobku značky, obvykle umístěné na jeho spodní části? Ty proslulé značky na čínském porcelánu mohou být přeceňované i značně podceňované. Někdy se to bere „vždyť je tam značka“ nebo se naopak jakákoli značka už předem odmítne. V každém případě nám však značky vyprávějí příběh toho kterého předmětu. Značku obvykle tvoří název éry panovníka, což udává dataci, nebo se používaly symboly – například dvojitý kruh či list. Značky mohou být modré, ale i červené, jsou zhotovené kobaltem pod polevou nebo emailem na polevě, jsou psané štětcem, oražené razítkem, tištěné nebo i vyražené či vyškrábané do hrubší hmoty nanesené na spodek nádoby. Nebo nemusí být výrobky značeny vůbec. Zboží z doby dynastie Ming (1368–1644) již nese jména éry panovníků, a to v podobě, jak ji známe i u následující dynastie Čching (1644–1911): „Vyrobeno v éře té a té za dynastie velkých Mingů (Čchingů).“ Ve dvacátém století se objevují značky a nápisy latinkou nebo s rokem výroby v čínských znacích. Problém nastává v tom, že se na počátku 20. století vyráběly napodobeniny staršího porcelánu i se značkami, které na první pohled vypadají skutečně jako pravé z dané doby. Potom se tedy zkoumá, jestli odpovídá barva, jak jsou psané jednotlivé znaky nápisu, zkrátka hledá se cokoli, co buď potvrdí, nebo nepotvrdí pravost značky. Odborníci studují značky na porcelánu dlouhá léta, porovnávají jednotlivé výrobky a jejich značky, vedou odborné diskuse. Zejména na trhu se starožitnostmi může hrát chybně určená značka velkou roli.   Čínský porcelán měl i vliv na design známých cibuláků... Je to tak. Asi všichni pamatujeme ze svého dětství typické modro-bílé talíře, hrnky... Tento dekor má původ u modro-bílého porcelánu z doby dynastie Čching. Je dokladem mezinárodního obchodu a kulturních vlivů mezi Asií a Evropou. Nejprve se v Míšni vyráběly napodobeniny modro-bílého porcelánu z Číny. Motiv skalky, z níž vyrůstá keřík s pivoňkami a granátovými jablky, se postupně proměnil tak, jak ho známe nyní. Z pivoňky se stala růže a z granátového jablka – cibule.   Jak Evropané v 17. a 18. století, kdy se u nás porcelánu začíná dařit, vnímali Čínu? Vzdělaní Evropané v 17. a 18. století Čínu poměrně dobře znali ze zpráv misionářů. Byla to pro ně ideální země dokonalého společenského řádu. Zejména osvícenští filozofové měli v Číně určitý vzor. Líbilo se jim například, že zemi spravovala úřednická vrstva. Úředníci byli vybíráni na základě státních zkoušek, osvícenci tam tedy neviděli šlechtu, jak ji znali z Evropy. V té době už byly k dispozici překlady čínské filozofie a některé myšlenky se dostaly do děl dobových evropských filozofů. První evropské porcelánové výrobky byly přesnými kopiemi čínského porcelánu, ovšem velmi záhy začali evropští tvůrci vymýšlet vlastní dekory. Například Johann Gregor Herold byl na počátku 18. století zásadní osobností ve výrobě porcelánu v Evropě. Byl to designér a malíř a v Míšni maloval typické hravé scény s postavami Číňanů, fantastickými ptáky, zvířaty a květinami.   A fungovalo to i naopak? Objevil se evropský vliv v Asii? Samozřejmě. Je to krásně vidět na předmětech z 18. a 19. století. Objevují se například tvary, které přišly z Evropy a byly původně čínské kultuře cizí. Například šálek s ouškem a podšálkem. Čínské misky na čaj ouška neměly. Nebo zlacené okraje nádob či soubory na čaj nebo kávu čítající tácek, šálky a konvičku. Čínské motivy se objevovaly v evropském rokoku a rokokové prvky zase u císařského dvora v Číně. Čínští řemeslníci zhotovovali podle pokynů evropských zákazníků nádobí a předměty zdobené šlechtickými erby či jezuitskými a zednářskými symboly. Porcelán zkrátka nádherně ukazuje, jak kultury světa byly a jsou propojené a jak se navzájem ovlivňují   Náprstkovo muzeum Původní soukromé muzeum zřídil v roce 1874 český vlastenec, mecenáš, politik a národní buditel Vojta Náprstek v bývalém rodinném pivovaru a palírně destilátů jakožto České průmyslové muzeum. Posléze se sbírky profilovaly jako národopisné a později se jeho aktivity zaměřily na mimoevropské kultury. Muzeum má velmi obsáhlý sbírkový fond, z něhož je pro veřejnost zpřístupněna pouze jeho malá část. Muzeum se nyní připravuje na rozsáhlou rekonstrukci. Budou vybudovány nové depozitáře pro muzejní sbírky. Budova na Betlémském náměstí bude celá určena pro novou muzejní expozici, která bude otevřena v roce 2027.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2026-06-26 13:53:00

Securitas uvádí mobilní kamerovou věž s AI. Ušetří až 90% nákladů na ostrahu

Praha 26. června 2026 (PROTEXT) - Nově uvedená mobilní kamerová věž Securitas nabízí spolehlivé a ekonomické zabezpečení stavenišť, průmyslových areálů, odstavných ploch, polí nebo eventů. Zařízení využívá pokročilou multisenzorovou kameru s reproduktorem, inteligentní analýzu obrazu a nepřetržité připojení na dohledové centrum Securitas Operation Center přes mobilní datovou síť. Ve verzi se solárními panely a metanolovým generátorem může fungovat i na odlehlých místech bez elektřiny. Řešení lze objednat na e-shopu Securitas Store a při aktuálních cenách může firmám ušetřit až 90 % nákladů oproti fyzické ostraze.Společnost Securitas ČR představuje novou verzi své mobilní kamerové věže, modernizované řešení vzdáleného videodohledu dříve známé také jako mobilní RVS. Produkt reaguje na rostoucí poptávku firem po flexibilním, rychle nasaditelném a cenově dostupném zabezpečení míst, kde klasická fyzická ostraha není efektivní, je příliš nákladná nebo nedokáže pokrýt celý prostor najednou.Mobilní kamerová věž je určena především pro staveniště, odstavné plochy, průmyslové areály, pole, sklady materiálu nebo krátkodobé akce. Securitas ji na místo přiveze, nainstaluje, napojí na dohledové centrum, po celou dobu provozu zajišťuje monitoring i technickou podporu a po ukončení pronájmu ji opět odveze. Klient tak nemusí investovat do vlastního kamerového systému, řešit instalaci, údržbu ani zajištění obsluhy.„Mobilní kamerová věž je odpovědí na situace, kdy zákazník potřebuje chránit majetek okamžitě, spolehlivě a bez velkých vstupních investic. Díky aktuální zvýhodněné ceně jde navíc o mimořádně dostupné řešení, které dokáže nahradit nebo doplnit fyzickou ostrahu tam, kde je důležitý nepřetržitý dohled, rychlá reakce a jasná kontrola nákladů,“ říká Martina Němcová, obchodní ředitelka SECURITAS ČR.AI detekce, kamera Axis a dohled 24/7Nová mobilní kamerová věž je skříň s teleskopickým stožárem a pokročilou multisenzorovou kamerou Axis, která umožňuje pokrýt rozsáhlý prostor z jednoho místa. Jediná kamera se 4 přizpůsobitelnými snímači nabízí 360° dohled v perimetru s průměrem až 50 m, kvalitní obraz ve dne i v noci díky IR přísvitu a podporu analytických nástrojů založených na umělé inteligenci. Díky tomu systém automaticky rozpoznává podezřelé situace, detekuje narušitele a minimalizuje počet falešných poplachů.Na rozdíl od běžných mobilních kamerových řešení není věž odkázána pouze na pasivní záznam. V případě narušení prostoru je poplach vyhodnocen operátorem dohledového centra Securitas Operation Center, které funguje nepřetržitě 24/7. Operátor může narušitele okamžitě oslovit prostřednictvím reproduktoru, upozornit jej, že je sledován, a vyzvat ho k opuštění prostoru. Pokud situace pokračuje, je připravena zásahová jednotka a v případě potřeby může být přivolána Policie ČR nebo další složky IZS. Právě přímé oslovení narušitele reproduktorem přináší podle zkušeností Securitas více než 99% jistotu, že prostor opustí ještě před vznikem škody.Spolehlivá služba „od A do Z“ a bez výpadkůDůležitou výhodou nové mobilní kamerové věže je spolehlivé napájení i v lokalitách, kde není k dispozici standardní elektrická přípojka. Věž lze napájet z elektrické sítě, případně využít zcela autonomní verzi se solárními panely a methanolovým generátorem. Securitas zajišťuje také doplňování methanolu po dobu pronájmu, takže zákazník nemusí řešit provozní servis ani riziko výpadků energie.Tím se mobilní kamerová věž Securitas odlišuje od jiných řešení, u nichž může být slabým místem právě napájení (například kvůli slabému příkonu solárních panelů v tmavých dnech), technická údržba nebo nedostatečné vyhodnocování poplachů. Securitas staví službu jako kompletní zabezpečení „od A do Z“: doprava, instalace, zprovoznění, internetové připojení v případě potřeby, monitoring SOC, připravenost zásahové jednotky, technická podpora, zpráva po incidentu i možnost klientského náhledu v aplikaci MySecuritas nebo webovém rozhraní.Objednání na e-shopu a úspora proti fyzické ostrazePronájem mobilní kamerové věže lze jednoduše objednat na e-shopu Securitas Store, kde je nyní služba dostupná s výhodnějšími cenami – například pronájem na 3 měsíce tak vyjde na 11.799 Kč měsíčně bez DPH. Díky fixním nákladům na službu, nepřetržitému provozu a nižším nárokům na lidskou sílu může toto řešení podle Securitas přinést úsporu až 90 % oproti fyzické ostraze, navíc jde o řešení spolehlivější – kamerová věž sleduje celý určený prostor současně, zatímco pracovník ostrahy může být v danou chvíli jen na jednom místě.Mobilní kamerovou věž Securitas lze objednat na dobu několika týdnů i měsíců, přičemž konkrétní délku pronájmu a konfiguraci služby je možné přizpůsobit potřebám daného místa. Hodí se tak i pro dočasné projekty, sezónní potřeby, stavební etapy nebo ochranu materiálu v době, kdy se místo střežení průběžně mění.Zdroj: Securitas ČR ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.

Čas načtení: 2017-10-12 00:00:00

Kolekce z jiného světa? Puma a Naturel jistě!

Vesmíru vstříc si asi řekla Puma v koprodukci s grafickým umělcem Naturel. Jak jinak nazvat kolekci jako z jiného světa, která z této spolupráce vznikla. Jejich kolekce určená pro podzim a zimu 2017, nemusí být nutně jen spojena s touto sezónou. Najdete v ní i kousky, které využijete již nyní. Puma ...

Čas načtení: 2011-03-13 00:00:00

Bezlepková dieta nemusí být jednotvárná

Představa o bezlepkové dietě je mezi lidmi různá a málokdo má skutečně jasno, co ano a co ne. Dokonce někteří lékaři řadí určité potraviny špatně a škodí tak pacientům. Jak tedy vypadá správně držená bezlepková dieta? A komu je určena? Bezlepková dieta – celiaci, alergici a nejen oni Bezlepková di ...

Čas načtení: 2022-03-29 09:08:32

Dopady války „tam nahoře”

Dmitrij Rogozin, šéf ruské státní agentury Roskosmos, je známý svým občasným velkohubým vystupováním na Twitteru. Když například Spojené státy roku 2014, po ruské invazi na Krym, zaváděly sankce proti Rusku, doporučil jim, aby „dopravovaly své astronauty na Mezinárodní vesmírnou stanici (ISS) pomocí trampolíny”. Tehdy totiž už raketoplány nelétaly (poslední byl vyřazen z provozu roku 2011) a žádný nový stroj schopný provozu s lidskou posádkou ještě USA neměly k dispozici. Takže američtí astronauti „jezdili nahoru” pouze díky ruskému Sojuzu. Samozřejmě to bylo chvástání, protože Američané tehdy platili za dopravu jednoho člověka na ISS a zpět dobrých 70 milionů dolarů a tato cenovka se postupně zvýšila až na 90 milionů dolarů; to byl příliš dobrý byznys, než aby se jej Roskosmos jen tak zbavoval, a ve srovnání s dneškem byly tehdejší sankce mírné. Létalo se tedy dále a Sojuzem se na ISS a zpátky svezla ještě řada Američanů. Dnes už USA náhradu mají, je to loď Dragon určená pro čtyři osoby. Nicméně Rogozin nedávno pohrozil temným osudem samotné Mezinárodní kosmické stanici: že prý se Rusové mohou postarat o to, aby se nekontrolovatelným způsobem zřítila zpátky na Zemi. A jelikož jsem dostal pár dotazů, jestli je něco takového možné, podíváme se na tuto Rogozinovu hrozbu důkladněji. A přidáme k ní několik dalších pozorování o budoucnosti v kosmu. Je čas řešit náhradu ISS Stručně: i když má Rogozinova hrozba reálný základ, úplně bezprostřední nebezpečí nám nehrozí. Rozebereme-li situaci podrobněji, tak ISS, nejdražší struktura světa, obíhá ve výši 400 kilometrů nad Zemí. Z hlediska nás lidí už tam panuje prakticky dokonalé vakuum, ve kterém by člověk bez skafandru nepřežil. Ale ve skutečnosti to není tak vysoko, aby tam ještě nebyly nějaké zbytky vzduchu. Sice velmi, velmi řídké, ale stejně jich je dost na to, aby tu obíhající stanici nepatrně zpomalovaly. A důsledkem toho zpomalování je, že se stanice neustále pomaličku přibližuje k Zemi. Kdyby se tenhle proces nechal jen tak běžet, ISS by se zhruba po roce někde opravdu zřítila. Kde přesně, to se dopředu ani nedá moc odhadnout. Mohla by to klidně být i obydlená oblast, včetně České republiky. A vzhledem k tomu, že ISS váží zhruba tolik, co desetivozový rychlík, samozřejmě nikdo nestojí o to, aby mu spadla na hlavu. Ani po kouskách ne. (Původně celistvý objekt by se při vstupu do atmosféry stoprocentně roztrhal na kusy odporem vzduchu.) Aby tenhle problém nenastal, „popotahuje se” celá stanice co chvíli zase trochu o něco výš, asi jako když si člověk popotahuje padající kalhoty. K tomu se používají právě ruské lodi, dočasně připojené ke stanici. Rusové by tedy teoreticky mohli svoji hrozbu splnit i prostou pasivitou: odletět a už se nevrátit, a řešte si to sami. To je to, čím hrozí Rogozin i za cenu ztráty vlastní ruské investice, protože Rusko se na stavbě ISS významně podílelo. Nicméně, jak už řečeno, ten proces orbitálního poklesu by nějakou dobu trval, odhadem jeden rok. Za tu dobu by ostatní země mohly improvizovat, například se pokusit o to, „popotáhnout” stanici pomocí čtyř nákladních lodí Cygnus a Dragon. Ty jsou sice podstatně slabší než Sojuzy, ale kdyby se od stanice oddělila její ruská část, patrně by to stačilo. Druhá možnost zní drasticky, ale zas tak drastická ve skutečnosti není: celou stanici obětovat a navést ji cíleně do oceánu, kde její zřícení nikoho neohrozí. Ona už vlastně ani neměla být v provozu, její původní životnost se počítala na 15 let. V současné době se konec činnosti ISS odhaduje na rok 2030, ale prodlužovat to nejspíše nepůjde a ani teď si v NASA nejsou úplně jisti, zda stanice do roku 2030 vůbec vydrží; poslední analýza prý hovořila o roku 2028. Celá struktura totiž stárne. Vesmírné prostředí je k ní nemilosrdné. Při svém oběhu kolem Země zažívá stanice ohromné kolísání teplot – na denní straně se její povrch rozpálí až na 120 stupňů, kdežto ve stínu Země panuje stejně silný mráz. K tomu připočtěte radiaci, vakuum, přirozené stárnutí takových materiálů, jako jsou gumová těsnění. Počítačové vybavení z 90. let mezitím také zastaralo. Od určité chvíle už takto zestárlá ISS nemusí být úplně bezpečná pro lidské posádky. Pozvolné „odcházení” jejích životně důležitých systémů je v podstatě jistotou. Nikdo přesně neví, kdy bude hranice únosného rizika překročena, ale jelikož o smrt svých astronautů žádná země nestojí, veškerá rozhodnutí budou činěna konzervativně. Což znamená, že je nejvyšší čas začít řešit její náhradu. O čemž se hovořilo už nějakou dobu před válkou. Rusové přestávají být významnými hráči No dobrá, to je ISS, jejíž osud se teď může vyvíjet různými směry. Co další následky, které plynou z roztržení stávajících vztahů mezi Roskosmosem a západními státy? Na trhu s komerčními lety do vesmíru, což znamená vypouštění satelitů, ztráceli Rusové podíl už předtím. Zhruba do roku 2013 byli významnými hráči, pak je ale dohnala a předehnala hlavně americká společnost SpaceX, jejímž raketám Falcon 9 nejsou Sojuzy schopné cenově konkurovat. Sojuz dokáže startovat za daleko horšího počasí než Falcon 9, ale to je spíš otázka trpělivosti. Jedinou skutečně vážnou nevýhodou Falconu 9 je omezená velikost satelitů, které lze s jeho pomocí vynášet. Samotná raketa je totiž „tenká jako tužka”, aby bylo možno ji převážet po dálnici. A to znamená, že se i s tahačem musí vejít pod dálniční mosty. Tím je ovšem její průměr omezen na 3,5 metru a na takto tenkou raketu nemůžete nasadit příliš široký náklad. Jednou z firem, která teď přechází od Roskosmosu ke SpaceX, je londýnský OneWeb, což je vlastně konkurent; OneWeb totiž buduje kosmický internet, podobný projektu Starlink. Nicméně společnost SpaceX se přesto rozhodla konkurenční satelity vynášet. Asi nejde jenom o altruismus. Firma SpaceX už dorostla do takových rozměrů, že jednoho dne by se o ni mohly začít zajímat antitrustové úřady, a vlídné chování ke konkurenci jí v takovém případě může pomoci. Každý problém je příležitost O jednu věc určitě svět kosmické techniky přijde, a to je využití ruských raketových motorů RD-180 na amerických raketách. Tato kombinace fungovala dobře po řadu let. Američané měli v plánu postupně nahradit ruské motory svými, konkrétně modelem BE-4 od Bezosovy firmy Blue Origin. Jenže vývoj motorů BE-4 má několikaleté zpoždění a zatím není úplně jasné, kdy a zda vůbec budou k dispozici. Tím se zdržuje i celý projekt nové rakety jménem Vulcan, která by jinak už nejspíš létala. (Firma Blue Origin je vůbec zajímavým příkladem toho, že za peníze nekoupíte všechno. Ačkoliv existuje už od roku 2000 a finančně ji zaštiťuje nejbohatší člověk světa, její technické výsledky za téměř čtvrt století nejsou nic moc. Na rozdíl od Muska má Bezos velký problém s tím, sehnat a udržet si ve firmě mladé inženýrské talenty.) Mezinárodní spolupráce ve vesmíru určitě touto válkou značně utrpěla. Na druhou stranu, každý problém je zároveň příležitost. Soukromé kosmické firmy – nejen ty americké – teď budou mít možnost předvést, co v nich vězí, a s čím novým dokážou přijít na trh.

Čas načtení: 2022-02-19 13:20:33

O budoucích válkách robotů – II.

Jak to tedy bude vypadat v nejbližších letech. Začneme jednou základní výhodou, kterou robot, dokonce i neautonomní (a těch je valná většina), proti člověku má. Člověk je suchozemský živočich, který si poradí i se složitým pozemním terénem, ale jiná prostředí (pod hladinou moře, vzduch, natož vesmír) jsou pro něj značně nepřátelská. Dokáže v nich sice s použitím dostatečně vyspělé techniky přežít a dokonce i něco dělat, ale zdaleka ne tak efektivně jako stroj, který nepotřebuje kyslík, teplo, jídlo, ochranu před přílišnou akcelerací atd. Dosti podstatnou součástí hmotnosti dnešních ponorek, letadel atd. jsou jen zařízení, která mají udržet jejich posádky naživu a v dobrém zdraví; z čistě praktického pohledu by bylo výhodnější s sebou takový balast netahat a nahradit jej „užitečným nákladem“ (čidla, přístroje, zbraně, dodatečné palivo a munice…), jak to jen jde. (Toto je mimochodem faktor, který by se uplatnil, i kdyby bylo mladých vojáků k dispozici dost.) Tomu také odpovídá relativní míra robotizace. Vesmír je už dnes robotizovaný téměř kompletně, daleko více než na začátku kosmické éry. Procento pilotovaných letů a množství plavidel určených pro lidi je mnohem menší, než si autoři klasické sci-fi ještě někdy v 60. letech představovali. Tahat „tam nahoru“ veškeré vybavení nezbytné k tomu, aby tam přežil člověk z masa a kostí, se v naprosté většině situací nevyplatí – skoro všechny úkoly se dají řešit strojově a na dálku. Dokonce i loď Dragon, která nyní dopravuje astronauty na oběžnou dráhu, se dá kompletně řídit z pozemního střediska a posádka by se vlastně mohla jenom „vézt“ a kochat se výhledem na matičku Zem. Další plánované lodě jsou na tom stejně. Americký raketoplán ještě lidskou posádku potřeboval, automatizované byly jen některé systémy. Letectvo je robotizované míň než vesmír, ale je patrné, že dronů pozvolna přibývá a pilotovaných letadel ubývá. Živí piloti mají zatím stále ještě určité výhody, zvláště v určitém typu misí (lepší povědomí o situaci, nedají se „hacknout“ nebo zarušit), ale celková bilance se pomalu přesouvá na stranu dronů. Přispívá k tomu skutečnost, že poslední generace stíhaček začínají být pekelně drahé, a to jak z hlediska pořizovací ceny, tak na provozních nákladech; jedna letová hodina F-35 vyšla roku 2020 na 33 tisíc dolarů, což je skoro tři čtvrtě milionu korun, přičemž jeden vojenský pilot by měl ročně nalétat zhruba 350 hodin k tomu, aby si udržel odbornou úroveň. Ne nutně jen na F-35, ale stejně… To je hodně peněz i pro bohaté státy a extra silná motivace pro státy chudší. Poměrně vyspělé drony se vyrábějí například v Turecku, které by při současné úrovni své ekonomiky patrně větší flotilu stíhaček poslední generace ani „neuživilo“ (i kdyby si ji mělo od koho koupit!) Turecké Bayraktary se v posledních letech osvědčily při praktickém nasazení v Libyi i v Náhorním Karabachu a vzbudily zájem i u států jako Velká Británie; přitom jeden kus stojí pouhých pět milionů dolarů. Podstatně hůře se robotizuje námořnictvo, kde hlavní problém nastává v okamžiku, kdy se někde daleko na moři něco porouchá. Dokud všechny systémy fungují dobře, dokáží moderní lodě fungovat i se značně omezenou posádkou, ale jakmile vznikne porucha, začnou potíže; loď se na svoji základnu vrací podstatně déle než letadlo. To byl jeden z problémů, které pronásledovaly americký projekt Littoral Combat Ship. Optimistickou budoucnost ale nejspíš mají malé robotické ponorky jako právě vyvíjená Orca, které můžete v případě krize vypustit do nějakého strategicky důležitého průlivu apod. a hrát si s nepřítelem na explozivní schovávanou. Jedno takové místo, které by pro jejich nasazení bylo ideální, je průliv mezi Tchaj-wanem a Čínou, který by musel být v případě invaze překonán mohutnou flotilou; však také Čína vyrábí svoje vlastní stroje pro autonomní podmořský boj. Nejméně rozvinutá je, celkem nepřekvapivě, situace u pozemního vojska, kde mají lidské smysly, končetiny a schopnost orientace stále ještě nad roboty značný náskok. Hlavní výjimkou je práce pyrotechniků, do které roboti pronikají už čtyřicet let. Přibližovat se k bombě či k nevybuchlému kusu munice osobně nebo prostřednictvím stroje, to je zatracený rozdíl. Výhody a nevýhody pozemních robotů Co další výhody a nevýhody, jak to s nimi vypadá? Na straně výhod jednoznačně je, že robot nepotřebuje spát. V případě dálkově řízeného stroje se prostě vystřídají směny odpočinutých operátorů. Žádné chrnění na stráži, které občas stálo život celou jednotku, žádné duševní útlumy z dlouhodobého nevyspání. Padne-li stroj do zajetí, tedy spíše „stane se kořistí“, největší problém spočívá v tom, že by se nepřítel mohl dozvědět něco o jeho fungování (to lze ovšem řešit dobře mířenou raketou). Ale žádní vystresovaní příbuzní, bojící se o osud svého blízkého, nebudou obléhat palác prezidenta nebo krále. Na rozdíl od člověka nemá smysl robota mučit nebo zabít, natožpak natočit s ním nějaké psychopatické video, jako měl ve zvyku Islámský stát. Roboti a jejich operátoři také tak snadno neztrácejí nervy v obtížných situacích, protože prvek bezprostředního fyzického ohrožení chybí. Toto býval typický problém armád složených ze „zelených rekrutů“, kteří se poprvé v životě ocitli v reálném nebezpečí. Mohl vést k dezercím, panice, zbytečným ztrátám na životech nebo i k masakrům civilistů (podezřelých například z partyzánské činnosti). Profesionální armády dokážou tenhle problém podstatně zredukovat systematickým výcvikem, ale stroj bude k hvízdajícím kulkám vždycky netečnější než člověk. Poslední prvek na straně jednoznačných výhod: pokud je robot rozumně designovaný, lze celkem rychle doplňovat ztráty výrobou dalších robotů. Lidi zdaleka tak snadno nedoplníte, kvalifikované už vůbec ne. A v dnešní demografické situaci ještě méně. Teď ty nevýhody. Ve složitém pozemním terénu (hluboké lesy, jeskyně, obytné budovy) mají lidé pořád ještě náskok, protože je pro nás o hodně přirozenější. Toto se bude pomaličku posouvat, ale spíš ve směru různých drobných létajících strojů. Dnes už jde s dronem docela dobře manévrovat i v lese. I pozemní roboti dnes už zvládnou leccos, ale zatím v laboratorních podmínkách. Aby jim ale totéž šlo i ve větru, dešti a na namrzlých kamenech, to bude ještě nějakou dobu trvat. Dejme tomu deset let? Další nevýhoda robotů: lidské tělo je v určitém smyslu daleko odolnější než současné stroje. Máme samoopravné a sebezáchovné mechanismy, které nám pomáhají zahojit menší zranění. Můžeme nějak fungovat i nevyspaní a hladoví, byť ne donekonečna. Sneseme značné rozpětí teplot. V nouzi zkonzumujeme skoro cokoliv. V tomto jsou roboti křehčí. Pokazí-li se něco, musí nastoupit mechanici a náhradní díly. Vybije-li se baterie, musí se dobít, nelze fungovat ani deset minut na „elektrický dluh“. To znamená, že náskok v robotizaci armád budou mít ty státy, které už teď mají velmi dokonalou logistiku „od skladu až na bojiště“. Ach ano, ještě jedna nevýhoda: dálkově ovládatelné roboty lze v principu „hacknout“, takže buď přestanou fungovat, nebo se dokonce slepě obrátí proti svým pánům. „Blue on blue“ incidenty na bojišti nejsou nic nového (chcete-li drsné čtení, prostudujte si, jak proběhla ostudná rakousko-rakouská bitva u Karánsebese, tehdy ještě bez jakékoliv sdělovací techniky a s deseti tisíci padlých); ale dosud spolehlivý robot změněný v kamikaze, to je zcela specifická kategorie děsu. Samozřejmě s tím ty armády budou počítat a budou mít v takových strojích zabudované různé „kill switche“, ale i ty se vlastně dají zneužít. Toto je také asi jediný způsob, kterým se menší a slabší státy budou moci takové robotické armádě vůbec bránit. Softwarové talenty se vyskytují i v Pákistánu a nepotřebují ke své činnosti příliš rozsáhlou infrastrukturu. Rozhodne globální internet Poměrně zásadní věc, která zatím masovější nasazení robotů ve válce ztěžuje, je právě ta nutnost je na dálku nějak ovládat, což mimo jiné zahrnuje, aby se jejich operátor na tom bojišti vůbec dokázal zorientovat. Přenechat tento úkol čistě robotům samotným je nebezpečné. Umělá inteligence zatím není ani tak daleko, aby dokázala spolehlivě řídit auto ve městě, natož aby rozhodovala o tom, koho má zabít. Ne, že by se takové pokusy nedělaly, ale ani po prvním nasazení takového autonomního dronu na bojišti (Kargu-2, zase turecký výrobek) se vlastně neví, jestli v daný okamžik opravdu rozhodoval robot nebo člověk. Pokud se někdy toto změní, bude nezbytné všechny tyto úvahy přehodnotit, ale zatím to vypadá, že i ono pouhé robotické taxi popojíždějící po Starém Městě Pražském je věc vzdálenější budoucnosti. A z toho plyne, že vojenské roboty bude nutno řídit. Schopnost ovládat stroje na dálku je do značné míry určená kapacitou a spolehlivostí spojení: čím větší, tím lépe. Bohužel už nemůžu najít ten odkaz, ale vybavuji si stížnosti jednoho Američana, který přirovnával současnou kapacitu spojení v Afghánistánu ke snaze vypít kýbl vody koktejlovým brčkem. V tomto ohledu nás v nejbližších deseti letech čekají velké změny, protože začínají vznikat systémy pro globální internet, jako je například plánovaný a pozvolna budovaný Starlink. Ty mají mít naprosto masivní přenosovou kapacitu – v případě Starlinku se bavíme přinejmenším o gigabitech až desítkách gigabitů, s pingem (odezvou) daleko nižším než u geostacionárních družic, protože jde o nízké oběžné dráhy. A vskutku, projekt Starlink americkou armádu velice zajímá. S takto kapacitním a rychlým připojením by bylo možné v každém odlehlém koutě světa nasadit celou flotilu dálkově ovládaných strojů naráz a mít všechno jak na dlani. Většina těch strojů přitom ani nemusí být bojová, stačí, aby „mapovaly bojiště“: kamery, radary, infračervené detektory, akustické snímače atd. Máte-li k dispozici spolehlivý uplink o kapacitě desítek gigabitů, dokážete s jeho pomocí vytvořit tak detailní a komplexní mapu místa, kde se bojuje, že každý ten operátor řídící skutečného bojového robota může vědět zcela najisto, po čem střílí – a co, případně kdo, střílí po něm. Tím se o dost snižuje pravděpodobnost různých katastrofálních průšvihů (všelijaké vybombardované svatby atd.), o úsporách munice nemluvě. I z tohoto důvodu považuji za v podstatě jisté, že Starlink bude, i kdyby se proti původním odhadům prodražil třeba trojnásob. Tenhle druh globální výhody si nebudou chtít nechat v Pentagonu ujít. Robotický konflikt za deset let? „Globálně dostupná vysokokapacitní síť“ a „robotizace armády“ spolu souvisejí minimálně stejně těsně, jako kdysi souvisely „železnice“ a „telegraf“ (viz dvě navazující kapitoly v Zapomenutých příbězích 5). Kdo si takovou síť pod svojí kontrolou zajistí první, bude mít možnost robotizovat svoje ozbrojené síly v míře dosud nevídané. A ušetřit si tak ztráty na živých vojácích v příštím konfliktu. Dá se čekat, že minimálně USA a Čína budou o vybudování vlastních satelitních sítí velice usilovat. Oba tyto státy mají jak ekonomickou sílu do takových projektů investovat, tak i výrobní kapacitu k tomu, aby si dostatečné množství družic dokázaly vyrobit (převážně) vlastními zdroji. U takového hardwaru totiž moc nestojíte o to, aby vám kritické komponenty dodávala nějaká fabrika z druhého konce světa. Mohly by obsahovat bezpečnostní díru navíc. Důležitým prvkem tohoto závodu bude i schopnost domácích kosmických firem vynést ty družice na nízkou oběžnou dráhu. Bavíme-li se o desetitisících družic na každou konstelaci, znamená to minimálně vyšší stovky až nižší tisíce letů nosných raket. Navíc bude potřeba družice průběžně obměňovat, což znamená další stovky letů. Na nízkých oběžných dráhách totiž družice poměrně rychle ztrácejí rychlost (třením o zbytky vzduchu) a během několika let shoří v horních vrstvách atmosféry. Kdyby se družice průběžně nedoplňovaly, síť by degradovala a brzy zanikla úplně. Takové množství letů je ovšem bez znovupoužitelných raket neúměrně drahé. Kosmické závodní pole se tedy rozdělí na kategorii těch států a firem, které zvládnou sestrojit a uvést do provozu znovupoužitelné rakety za přijatelnou cenu, a těch, kterým v tomto směru ujede vlak. Tady bude zajímavé sledovat, které ty státy a firmy se dokážou „rozhoupat včas“ a které ne. Zatím si vůbec nejsem jist, zda to velké, ale zbyrokratizované struktury typu Roskosmosu, ESA nebo JAXA dokážou v horizontu zhruba10 let zvládnout. Poslední dobou se o restart svého kosmického průmyslu snaží Velká Británie, jejíž pusté skotské pobřeží je vhodné ke startům na některé polární dráhy; jestli z toho něco bude, kdo ví. (Tipoval bych, že bude, protože nejde jenom o vesmír, ale i o skotský separatismus. Vesmírný průmysl je prestižní, vytváří dobrá pracovní místa, a samostatné Skotsko by si nic podobného dovolit nemohlo. Proto jej budou v Londýně používat jako návnadu na nerozhodnuté Skoty. Kritické ovšem bude, zda se jim podaří nalákat do UK dostatek soukromých firem. Státním agenturám tento vývoj moc dobře nejde – mimo jiné přišly o řadu talentů.) Nicméně kolem roku 2030 už by mělo být patrné, jak se věci mají. Tou dobou už budou v provozu odhadem dvě tři takové globální datové sítě a vojenské vybavení příslušných velmocí se tomu začne přizpůsobovat. Někdy za deset let bychom tedy mohli vidět první převážně robotický konflikt. S trochou štěstí to snad nebude u nás v kotlince, kde slovo „robot“ vlastně vzniklo. Zatím tomu nic nenasvědčuje, daleko více bych tipoval oblast jihovýchodní Asie. Ale odhadovat budoucnost jest těžké.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-11-12 17:25:28

Vychází Kašpárkova hudebka. Tvrdí, že muzika je boží

Zdaleka nejen pro své fanoušky připravil frontman bejbypankové kapely Kašpárek v rohlíku knížku o muzice. Kdokoliv díky ní může nahlédnout do teorie a historie hudby, do nahrávacího studia či backstage koncertu, ale také si zahrát na prdlafon nebo ve velkém kvízu zjistit, na jaký nástroj se má naučit hrát. Nemusí přitom ani umět číst, všechny informace mu totiž přeříká chytrá Albi tužka. Ta slouží jako čtečka speciálního kódu schovaného v obrázcích na stránkách knihy. „Chtěl jsem, aby Kašpárkova hudebka byla napěchovaná informacemi o muzice, současně aby bejbypankáče pobavila, a navíc aby byla krásná. Proto jsem přišel s principem velkoformátových snímků souvisejících s hudbou, které až na výjimky vytvořil fotograf Marek Novotný. Do nich jsme pak vkládali obrázky mého dvorního kreslíře Lukáše Urbánka,” popisuje vznik publikace sám autor Kašpárek v rohlíku. V Hudebce tak čtenáři najdou třeba fotografii Panské skály s kamennými varhanami, na něž hraje ilustrovaný vynálezce hudebních nástrojů Harry Partch, nebo snímek ulice s přechodem, přes nějž si jako The Beatles na obalu slavného alba vykračují dokreslení zástupci různých hudebních žánrů. Výtvarník Lukáš Urbánek, který již pracoval na čtyřiceti knížkách pro děti a za řadu z nich získal významná ocenění, vytvořil pro šestnáct velkých stran Kašpárkovy hudebky několik set obrázků. Ke každému si pak čtenář může z elektronické Albi tužky pustit hned pět různých zvukových stop, podle toho, jaké informace chce slyšet. Stěžejní jsou samozřejmě leckdy bláznivé postřehy Kašpárka v rohlíku. Nechybí ale ani faktické informace, které říká peprná, avšak muziku upřímně milující učitelka hudební výchovy. Tu načetla herečka Dejvického divadla Simona Babčáková. Všechno od houslového klíče přes vozembouch až po Johna Lennona také promluví, jako kdyby to mělo ústa, hlasem herce divadla Minor, Vosto5 a současně zpěváka Kašpárkovy kapely Ondřeje Bauera. Především pro nejmenší děti je pak určeno encyklopedické pojmenování každé ilustrace dětským zpěvákem hudební skupiny Kašpárek v rohlíku Konstantýnem Šponarem. A nakonec úplně všechno v knížce o hudbě samozřejmě musí hrát nebo alespoň nějak znít. Výsledkem je dohromady více než 3 333 zvukových stop od úryvku Vltavy v podání symfonického orchestru přes klapnutí dvířek magnetofonu až po stovky Kašpárkových hlášek. Na jejich nahrávání se ve 3bees studiu samozřejmě podílela kapela Kašpárek v rohlíku v čele se skladatelem Jindřichem Čížkem. Podle Vlasty Touše ze společnosti Albi Česká republika v lecčems vybočuje z produkce tohoto vydavatelství. „Určitě designem a tím, že je namluvená i přední strana. Také se na jejím vzniku podílelo hodně lidí, které Kašpárek tak umně překecal,“ poukazuje Touš na jedno z překvapení. Dvacítka vzkazů od českých muzikantů má děti nejen potěšit, ale především je stejně jako celá vřešticí učebnice nadchnout pro muziku, pro její tvorbu nebo i jen poslech. “Ať tě hudba baví aspoň tak, jako mě. Protože je zkrátka boží!” vzkazuje z tužky několikrát také samotný Kašpárek. Kniha Kašpárkova hudebka vychází 16. listopadu ve vydavatelství Albi. Je určena nejen dětem od pěti let, ale jako vše ve světě bejbypanku také jejich dospělákům, potěší tedy celou rodinu současně.

Čas načtení: 2020-12-09 12:36:39

Kniha Dveře do zahrady ukazuje mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě

Při prvním pohledu na útlou knížku básnířky a prozaičky Lydie Romanská Dveře do zahrady, knížku krátkých příběhů, se zdá, že je určena spíše dětskému čtenáři. Nasvědčuje tomu i vnější úprava Petra Nováka, obálka v několika odstínech zelené s květinovým motivem, podobně i ilustrace doprovázející text. Lze říci, že jde o knihu, která se obrací k dospělým i větším dětem. Hrdinkou příběhů je autorka v roli vypravěčky a její literární postavy jsou zvířata větší i menší, rostliny, motýli, ptáci, kočky i psi, jak si je pamatuje z dětství i z doby pozdější. A hlavně jak je dnes pozoruje proskleným dveřmi svého domu na okraji Ostravy. I v té nejobyčejnější každodennosti dokáže Romanská najít poezii, zápletku, pointu… Ať už jde o sýkorku uhelníčka, která ji vždy vítá na cestě, zatímco ostatní ptáčci trpělivě čekají, jak píše na jednom místě a na jiném s názvem A kdeže v městě bažant? – odpovídá: Ale ano, zrovna za mými dveřmi. (…) Bylo to v zimě. Venku sněhu po kolena (…). Moje skleněné dveře, to je jako spuštěný televizní film. Příběhy zvířátek i těch větších, myšky zmoklé jako myš, nebo kočky, mourka Micici, se kterým byly útrapy, dává Romanská do zábavných, vážných i dojemných souvislostí. Schopnost neustále se tázat je pro dětství příznačná, pro dospělého ale velmi vzácná. Dospělí mívají raději své odpovědi než otázky, a proto je možná i vztah člověka k přírodě a zvířatům, záležitostí často i politickou. A nikoliv primárně citovou.     Lydie Romanská však dokáže ve svém malém příběhu čtenáře nejen pobavit, ale i zneklidnit, načrtnout napětí, dodnes jí bolí smutný osud, který potkal její fenku Ťapku, se kterou si hrávala v dětství. (…) prostě jednoho dne k nám přišel myslivec a nebohou Ťapku si odvedl neznámo kam. (…) Nikdo mi neřekl, kam Ťapku odvedl, a co se s ní stalo. Dneska se domýšlím a plakala bych. Člověk a zvíře jsou si blízcí, jak říká významný francouzský filozof Alain Finkielkraut: Člověk a zvíře jsou bratranci a sestřenice. A ve společném knižním rozhovoru s neméně významnou myslitelkou Elisabeth de Fontenay, která jeho slova potvrzuje, připomíná, že člověk a zvíře mají mnoho společného, i zvířata jsou schopna: la mélancolie, la tristesse, l´ennui, zádumčivosti, smutku i nudy… (Alain Finkielkraut, Elisabeth de Fontenay, Des hommes et des bêtes, éditions du Tricorne, 2000). A já už jen dodávám, že ten, kdo nepoznal zkušenost vztahu se zvířetem, vzájemnou lásku, přišel v životě o mnoho… Už dávno to tvrdil i slavný Sigmund Freud, když v rozhovoru svěřil svému pacientovi, později příteli Smiley Blantonovi: Cit, který chováme ke psům, je stejný cit, jaký chováme k dětem: má stejnou hodnotu. Ale víte, čím se přece jen liší? (…) Není v něm nic ambivalentního, nesetkáváme se v něm s žádným odporem. (Marie Bonapartová, Topsy, les raison d´un amour, Petite Bibliothèque, 2004). Pro úplnost jen dodávám, že Freuda po dlouhou dobu jeho života doprovázel jeho milovaný čau-čau Jo-Fi, dárek od princezny Marie Bonapartové, zakladatelky francouzské psychoanalýzy. A ti dva o lidské duši věděli věru hodně…        Kratičké příběhy Lydie Romanské jsou pestré, vystihují rozmanitost i mnohoznačnost vztahu člověka ke zvířeti i k přírodě, ať už jde o zachráněnou makrelu, o slet modrásků na louce pod Železnými horami nebo o příhodu s putíkem, půvabnou sůvičkou, nočním ptákem, jsou to motivy, které se vracejí znovu a znovu, a čtenář na stránkách té útlé knížky potkává něco z nostalgie. Lydie Romanská ve své knize Dveře do zahrady dobře ví, že příroda není žádný zázrak techniky, ale pomalé nalézání, ustavičné objevování, souhra souzvuků. I měřítko pro krásu. A jak napsal Václav Větvička ve svém doslovu: Přírodou nemusí být prales Mionší nebo na Boubíně, ale třeba i malá zahrádka, kousek od rušné ulice.    Lydie Romanská, Dveře do zahrady, Bondy 2020, doslov napsal Václav Větvička {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-27 10:46:35

Paul Graham: Čtyři kvadranty konformity

Už delší dobu jsem zvažoval, že přeložím do češtiny některou z esejí, které vydává na svém blogu Paul Graham (zmiňovaný v posledním článku), zakladatel startupu Y Combinator. Dobrá příležitost se naskytla teď. Jeho nejnovější text Čtyři kvadranty konformity patří mezi ty, nad kterými se vyplatí přemýšlet. Jedním z nejvíce informativních způsobů klasifikace lidí je stupeň a agresivita konformismu, který projevují. Představte si karteziánský souřadnicový systém, jehož osa x sahá od konvenčních lidí nalevo až po nezávisle přemýšlející lidi napravo, a jehož osa y sahá od pasivních lidí dole až po agresivní lidi nahoře. Výsledné čtyři kvadranty definují čtyři typy lidí. Začneme-li v levém horním rohu a postupujeme proti směru hodinových ručiček, jsou to agresivně konvenční lidé, pasivně konvenční lidé, pasivně nezávislí lidé a agresivně nezávislí lidé. V každé společnosti jsou dle mého názoru více či méně zastoupeny všechny čtyři skupiny, a kvadrant, do kterého jednotlivci spadají, je spíš záležitostí jejich osobnosti než hodnot vyznávaných jejich společností [1]. Čtyři typy dětí Dobře je to vidět na malých dětech. Každý, kdo kdy navštívil první stupeň základní školy, viděl všechny čtyři typy. A nahodilost pravidel, která tvoří školní řád, ukazuje, že rozdělení lidí do kvadrantů odpovídá více typům osobností než konkrétní sadě pravidel. Děti z levého horního rohu, ty agresivně konvenční, to jsou žalobníčci. Věří nejen tomu, že je nutné pravidla respektovat, ale i tomu, že ti, kdo tak neučiní, musejí být potrestáni. Děti z levého dolního rohu, ty pasivně konvenční, jsou ovce. Dávají si pozor na to, aby nepřekročily rámec pravidel, ale když je poruší někdo jiný, obávají se toho, jaký trest za to sklidí, místo toho, aby potrestání aktivně vynucovaly. Děti z pravého dolního rohu, pasivně nezávislé, jsou snílci. Pravidla je moc nezajímají a nejspíš ani moc nevědí, jak přesně znějí. A děti z pravého horního rohu, agresivně nezávislé, jsou ty, které zlobí. Kdykoliv narazí na nějaké pravidlo, jejich prvním instinktem je ptát se „proč“. Pokud jim nařídíte, co mají dělat, vesměs udělají pravý opak. Měříte-li konformismus, je samozřejmě potřeba říci vůči čemu, a to se v dětství mění. Z hlediska malých dětí jde o pravidla určená dospělými. Ale jak děti rostou, zdrojem pravidel se stávají jejich vrstevníci. Takže skupina adolescentů, kteří ignorují školní řád zcela stejným způsobem, neprojevuje nezávislost svého myšlení; právě naopak. Všichni by byli odpůrci otrokářství? V dospělosti dokážeme všechny čtyři skupiny rozeznat podle toho, co říkají, asi jako poznáte čtyři druhy ptáků podle jejich zpěvu. „Zpěvem“ agresivně konvenčních je „Zničte <vnější_skupinu>!” (Je trochu zneklidňující vidět před vykřičníkem proměnnou, ale to je jádro problému s agresivně konvenčními lidmi.) „Zpěvem“ pasivně konvenčních je „Co tomu řeknou sousedi?“. Pasivně nezávislí se ozývají popěvkem „Každému, co jeho jest“ a agresivně nezávislí „A přece se točí!“ Tyto čtyři typy lidí nejsou stejně početné. Pasivních lidí je více než agresivních a konvenčních lidí je více než nezávislých. Pasivně konvenční jsou tedy největší skupinou a agresivně nezávislí tou nejmenší. Jelikož příslušnost do kvadrantu záleží více na vlastní osobnosti než na aktuální sadě pravidel, většina lidí by spadala do toho samého kvadrantu, i kdyby vyrostli ve zcela jiné společnosti. Robert George, profesor z princetonské univerzity, nedávno napsal: „Občas se ptám studentů, jaký by byl jejich postoj k otrokářství, kdyby vyrostli jako běloši na předválečném Jihu. Co myslíte? Všichni by byli odpůrci otrokářství! Všichni by se srdnatě hlásili k jeho zrušení a neúnavně by na zrušení otrokářství pracovali.“ George je příliš zdvořilý, než aby to řekl naplno, ale samozřejmě, že ne. A nejen to. Nejen, že by se průměrný student choval stejně jako tehdejší lidé, ale ti, kteří jsou agresivně konvenční dnes, by byli agresivně konvenční i tehdy. Což by nejen znamenalo neúčast v boji proti otroctví, ale naopak jeho vášnivou obhajobu. Musím přiznat, že v tomhle nejsem neutrální, ale zdá se mi, že agresivně konvenční lidé nesou zodpovědnost za neúměrně mnoho světových problémů, a nespočet zákonů a zásad, které jsme od dob osvícenství přijali, má chránit zbytek společnosti právě před nimi. Zejména to, že jsme se vzdali pojmu kacířství a nahradili jej principem svobodné diskuse o různých myšlenkách, včetně těch, které jsou momentálně považovány za nepřijatelné. A bez trestání těch, kdo je chtějí vyzkoušet v praxi. [2] Zabránit diskusi o "špatných myšlenkách" Proč je potřeba chránit nezávislé myslitele? Protože jsou to ti, kdo přicházejí s novými myšlenkami. Například k tomu, být úspěšným vědcem, nestačí mít pravdu. Musíte mít pravdu v okamžiku, kdy se všichni ostatní mýlí. Toto není úkol pro konvenční lidi. Podobně bývají zakladatelé nových technologických firem nejen nezávislí, ale agresivně nezávislí. Není tedy náhodou, že společnost prosperuje jen do té míry, dokud dokáže udržet konvenční myslitele na uzdě. [3] V posledních letech si řada z nás všimla, že zásady chránící svobodu přemýšlení a zkoumání oslabují. Někdo tvrdí, že to přeháníme – že jejich oslabení není zas tak závažné, nebo byly oslabeny v zájmu většího dobra. Tu druhou myšlenku bych chtěl odmítnout hned. Když se konvenční lidé dostanou k moci, vždycky říkají, že je to v zájmu většího dobra. Jen to pokaždé bývají nějaká jiná, vzájemně nekompatibilní dobra. Co se té první námitky stran přecitlivělosti nezávisle myslících lidí a nevýznamného okleštění svobody týče – toto nemůžete posoudit, pokud sám nepatříte mezi ně. Nelze posoudit, jak moc je prostor pro myšlení okrajován, pokud nemáte nové myšlenky, a to je doména lidí s nezávislým myšlením. Právě proto jsou velmi citliví na změny ve svobodě přemýšlet. Jsou to kanárci v uhelném dole. Typickou námitkou konvenčně myslících je, že nechtějí zabránit diskusi o všech myšlenkách, jen o těch špatných. Řekli byste, že už z téhle věty bude patrné, na jak tenký led se tímhle pouštíte. Existují dva důvody, proč je zapotřebí mít možnost se bavit i o „špatných“ myšlenkách. Ten první spočívá v tom, že procesy, kterými se určuje, které myšlenky se mají zakázat, nebudou neomylné. Tím spíš, že nikdo inteligentní se takovou prací zabývat nechce, takže ji budou vykonávat pitomci. A pokud nějaký proces produkuje mnoho chyb, je lépe mít nějaký prostor pro toleranci. Což v tomto případě znamená zakazovat méně myšlenek, než byste chtěli. Ale to je pro agresivně konvenční lidi obtížné. Jednak si užívají toho, když je někdo potrestán, stejně jako když chodili do školy, jednak mezi sebou soutěží. Strážci dogmat nemůžou tolerovat hraniční myšlenky, protože tím by ostatním dogmatikům poskytli prostor, jak se na ně „vytáhnout” a ukázat, že jsou morálně čistější. A možná by jim i hrozilo, že se celý mechanismus obrátí proti nim. Takže místo udržování prostoru pro toleranci, který je potřeba, by nastal pravý opak – vzájemná soutěž o to, kdo bude přísnější, při kterém každá myšlenka, která se dá zakázat, nakonec skončí na indexu. [4] Druhým důvodem, proč je nebezpečné zakazovat diskusi o myšlenkách, je to, že jednotlivé myšlenky jsou navzájem daleko více propojené, než se na první pohled zdá. Což znamená, že zakážete-li debatu na nějaké téma, netýká se ten zákaz jen onoho tématu samotného. Restrikce se začnou šířit do všech oblastí, které se zakázanou myšlenkou nějak souvisejí. A nejde přitom o banalitu. Nejlepší myšlenky jsou právě ty, které mají dopad i na zdánlivě nesouvisející oblasti lidské činnosti. Snažit se o přemýšlení ve světě, v němž jsou některé myšlenky zakázané, je jako hrát fotbal na hřišti, jehož jeden roh je zaminovaný. Není to to samé jako hrát fotbal na hřišti trochu jiného tvaru; výsledkem je daleko opatrnější hra i tam, kde miny nejsou. Jak chránit svobodu uvažování V minulosti se nezávisle myslící lidé navzájem chránili tím, že se shromažďovali v určitých místech – nejprve u královských dvorů a později na univerzitách – kde si mohli vytvářet vlastní pravidla. Místa, kde lidé pracují s myšlenkami, mívají postupy, jak chránit svobodu uvažování. Má to stejný důvod, jako když továrny na počítačové čipy používají pořádné filtry proti nečistotám ve vzduchu nebo nahrávací studia důkladnou zvukovou izolaci. Po několik posledních staletí platilo, že kdykoliv začali agresivně konvenční jedinci řádit, nejbezpečnějším útočištěm před nimi byly univerzity. Tentokrát to tak být nemusí, protože poslední vlna netolerance naneštěstí na univerzitách začala. Její začátek se datuje do 80. let 20. století a kolem roku 2000 se zdálo, že trochu opadla, ale k novému vzplanutí přispěly sociální sítě. V tomhle si Silicon Valley dalo vlastní gól. Ačkoliv lidé, kteří Silicon Valley řídí, jsou skoro všichni nezávislí myslitelé, dali agresivně konvenčním do ruky nástroj, o kterém tito lidé mohli dříve leda tak snít. Na druhou stranu je možné, že úpadek svobodného ducha na univerzitách je symptomem toho, že z nich nezávislí myslitelé odcházejí. Lidé, kteří by se před padesáti lety stali profesory, mají teď jiné možnosti. Můžou se stát dobře placenými odborníky nebo zakládat firmy. K tomu potřebujete nezávislé myšlení, abyste uspěli. Kdyby se tihle lidé stali profesory, bránili by akademickou svobodu. Takže možná je celkový obraz univerzit, ze kterých prchají nezávisle přemýšlející lidé, zbytečně pochmurný. Možná může za úpadek univerzit právě skutečnost, že řada z nich už odešla předtím. [5] I když jsem o téhle situaci hodně přemýšlel, nejsem schopen odhadnout, jak se vyvine. Dokážou některé univerzity zvrátit současný trend a zůstat místy, kde se shromažďují nezávisle myslící lidé? Nebo je nezávisle myslící lidé úplně vyklidí? Trápí mě otázka, o co všechno bychom přišli, pokud by se tak skutečně stalo. Ale v dlouhodobé perspektivě jsem optimistou. Nezávisle myslící lidé umějí chránit sebe sama. Pokud současné instituce selžou, vytvoří si nové. To bude vyžadovat trochu fantazie, ale to je, konec konců, jejich silná stránka.   [1] Samozřejmě si uvědomuji, že osobnosti lidí se navzájem můžou lišit v různých parametrech a že z nich vždycky můžete udělat kvadranty a rozdělit populaci pomocí os na čtyři různé typy. V tomto případě tvrdím, že tyto parametry jsou navzájem nezávislé a existuje v nich značná variabilita. [2] Agresivně konvenční lidé nezodpovídají za všechny problémy světa. Dalším velkým zdrojem problémů jsou charismatičtí lídři, kteří získají moc tím, že agresivně konvenčním lidem nadbíhají. Tím se pak agresivní konvenčnost stává daleko nebezpečnější. [3] Když jsem řídil Y Combinator, nikdy mě netrápila otázka, jestli urazím někoho, kdo přemýšlí konvenčně. Kdybychom ale pekli sušenky, ocitl bych se na obtížném morálním terénu. Konvenčně přemýšlející lidé také jedí sušenky. Ale nemají talent zakládat úspěšné firmy. Takže pokud jsem je odpudil od Y Combinatoru, ušetřilo nám to práci s jejich projekty.  [4] Jeden pokrok jsme učinili: tresty za to, že mluvíte o zakázaných myšlenkách, jsou méně tvrdé než dříve. Riziko, že vás zabijí, je v bohatších zemích menší. Agresivně konvenční lidé se spokojí s tím, že vás vyhodí z práce.  [5] Řada profesorů je nezávislými mysliteli, hlavně v matematice, tvrdých vědách a technických oborech, kde musíte nezávisle přemýšlet, abyste uspěli. Ale studenti daleko více odpovídají profilu obecné populace, tudíž mezi nimi bude více konvenčních myslitelů. Konflikt mezi profesory a studenty tak není jenom generačního rázu, ale jde i o konflikt mezi odlišnými typy lidí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-12 14:05:06

Digitální Moloch v ulicích aneb Pouze bez historie lze být tím správným primitivem

Dostávám poslední dobou od čtenářů e-maily s nejčerstvějšími událostmi, které se strhly kolem Black Lives Matter, často s dotazem, co si o všem to boření a rabování myslím a proč už jsem něco na toto téma nenapsal. Inu, přátelé, sleduji to také, ale musím říct, že čirý objem toho šílenství překonal moje kapacity to vstřebat a zpracovat. Aspoň dočasně; ale zasloužíte si komentář, tož tady je. Je to skoro přesně pět let od chvíle, co jsem napsal článek Digitální Moloch, a zpětně vzato bych na něm změnil jen jednu věc. Podcenil jsem tehdy skutečnost, jak moc se ten dav dokáže zradikalizovat na základě skutečnosti, že tahle myšlenková linie zatím neměla moc velký úspěch ve volbách. To, že v nedávné minulosti vyhráli volby lidé jako Johnson nebo Trump, je pro ty pravé věřící spíš důvod k tomu, aby ještě přitvrdili. Sektářské chování Komentátor Ross Douthat, kterého zatím ještě nevyhodili z New York Times (ale jeho šéfeditor James Bennet už letěl a myslím, že Douthata to v nejbližší době čeká taky), ve svém sloupku píše o „nástupnické ideologii“, která už se ani nesnaží tvářit nějak liberálně a jejímž cílem je ten liberalismus nahradit. Je chaotická a agresivní, vnitřně nestabilní a bez lídra. Její jednotlivé podgrupy jsou schopny se skoro na povel, „lusknutím prstů“, obrátit proti sobě a zatnout do sebe zuby se stejnou zuřivostí, jakou běžně uplatňují proti vnějším protivníkům. Jednotlivé skupiny soupeří o to, kdo bude na totemu ušlechtilých obětí útlaku nejvýše, přičemž i dříve zavedené a dominantní skupině neustále hrozí tvrdý pád z místa na slunci až do kategorie systémových nepřátel. Mezi těmito dvěma protipóly je pramálo prostoru, jak vám potvrdí každá feministka obviněná z transfobie. Douthat se ve svém článku lehce otírá i o skutečnost, kterou já bych zdůraznil více. Tohle hnutí má totiž nápadně náboženské až sektářské rysy, i když postrádá jak centrální deitu, tak nejvyššího klerika. Točí se kolem dvou věcí, které jsou pro sekty dost typické: kolem dědičné viny (bělochů) a rituální očisty (svrhávání a pomalovávání soch bez ohledu na to, koho představují, vyhazování lidí z práce, stahování filmů z archivů). Do toho pseudonáboženského charakteru perfektně zapadají i takové ty obřady typu hromadného poklekávání, ať už na ulici nebo ve veřejných budovách. (Mimochodem, všimli jste si, za co vyhodili toho mladého výzkumníka Davida Shora z práce? Za to, že si dovolil sdílet odborný článek o tom, že v 70. letech vedly násilné nepokoje k poklesu preferencí Demokratické strany a vítězství Nixona ve volbách.) Ve Velké Británii přebral tenhle typ lidí dočasně kontrolu nad labouristickou stranou, drtivě prohrál loňské volby a teď se realizuje v pouličním virválu, ale bezprostřední nebezpečí od nich nehrozí, i když některé sochy (třeba ta Churchillova) byly raději zakryty proti vandalům. V USA je demokratická strana infiltrovaná dost podobně, ale s tím, že na podzim zvítězit reálně může. Demografie obou zemí je naprosto jiná. Donald Trump není tak zběhlý v reálpolitice jako Boris Johnson, nasírá více lidí, a koronavirová krize zamíchala s dříve silnou ekonomikou natolik, že ještě nevíme, jestli se dokáže do podzimu vzpamatovat. Obecně má americká ekonomika tendenci se zotavovat rychle, ale výjimek bylo v historii dost. Vymazání z digitálního světa  Představa „digitálního Molocha“ u pák moci v USA je poněkud strašidelná, zejména když si člověk uvědomí, kolik moci se na internetu mezitím soustředilo do rukou velkých korporací jako Google, které jsou vesměs naprosto na straně demokratů. (Jak moc? Tenhle obrázek ukazuje dary, které dali zaměstnanci jednotlivých firem politickým stranám před volbami do kongresu roku 2018. Pěkná monokultura, připomínající výsledky voleb v ČSSR dávné paměti. Zdroj.) Dokud jsou spolu prezidentská exekutiva a Google, Facebook či Twitter na kordy, tak to docela jde. Horší varianta je ta, že se do Bílého domu spolu s novým prezidentem nastěhují příznivci cancel culture a začnou si s velkými firmami vytvářet nějaké neoficiální dohody o tom, kdo a jak má skončit na nějaké doživotní černé listině. Dnešní internet je centralizovanější, než si myslíme. Ocitne-li se například vaše doména na nějakém seznamu spammerů, nepošlete nikomu ani e-mail, respektive ho ten dotyčný nedostane, protože jej antispamová ochrana smaže už po cestě. Zatím se takové likvidační mechanismy používaly převážně nestranně, ale dostanou-li je do ruky nějací bezskrupulózní fanatici bojující za Jedinou Pravdu, samozřejmě je s radostí použijí k tomu, aby své odpůrce vymazali z digitálního světa. K tomu, aby vám nefungovala platební karta, nemohli jste komunikovat e-mailem, používat moderní smartphone, spustit si vůbec Windows atd. stačí, aby se na takovém postupu dohodlo jen cca 10 velkých firem. Ano, dá se to fyzicky přežít, ale je to postih, který by spoustu lidí přesvědčil k tomu, že mlčeti zlato. Zejména, pokud by se začal uplatňovat nejen proti samotnému disidentovi, ale i proti příbuzným, dětem atd. Tenhle mechanismus už svého času různá totalitní hnutí vyladila do dokonalosti. Kdo není s námi, je proti nám No, konec spekulací o možné digitální dystopii blízké budoucnosti. Zpátky k současnosti. Už jsme zmiňovali, že jedna ze slabin, které tohle hnutí má, je ta neustálá připravenost požírat se mezi sebou navzájem. „Diverzita“, která je v něm uctívána jako jedno z přikázání, je zároveň slabinou. Ideologická hnutí bývají v praktické politice nejsilnější, dokážou-li se aspoň na nějaký rok-dva sjednotit za jedním lídrem a jednou sadou principů. V téhle postmoderní kakofonii žádný takový trend nevidím. Druhá slabina je, že vlastně nevíme, kolik lidí souhlas s tímhle tažením jenom předstírá – ze strachu. Jedním z hesel, které se v téhle souvislosti hojně užívají, je „Silence is violence“ (Ticho je násilí), což znamená, že probíhá-li nějaký boj, spojencem nepřítele je i ten, kdo jenom mlčí a stojí opodál. (Vysvětlení.) Samozřejmě je to jen nové vtělení hesla „Kdo není s námi, je proti nám“, ale kopírovat až takhle doslova nacisty by přeci jen bylo příliš trapné. Z toho ale plyne, že ani skutečnost, že si někdo na svůj Instagram či Facebook připíchne černou ikonku, neznamená nutně, že jde o upřímný projev souhlasu. Taky to může být ekvivalent sovětské vlaječky v okně na výročí VŘSR – gesto, které má přesvědčit vševidoucí dozorovatele, že tenhle jedinec nepatří na seznam podezřelých. (Zajímavý, leč placený článek jedné Němky žijící v Bostonu. Její vlastní dcera jí řekla, že by nikdy nešla na schůzku s klukem, který se zřetelně a jasně nepřihlásil k Black Lives Matter. To samé jí řekl sousedův syn: musím být vidět na demonstracích, pokud mám mít v létě aspoň nějakou šanci na schůzky. Trochu to připomíná Kunderův Žert.) Testem reálných poměrů tak nakonec zase můžou být jen přímé a tajné volby. V malém jsme tenhle jev viděli už u brexitu. Řev místo myšlení Článek začíná být dlouhý, tak tedy jen poslední poznámka na závěr. Týká se titulku. Tenhle druh ideologie má veškeré důvody mít hrůzu z historie a snažit se ji vymazat. Jestliže deset let stará poznámka na sociálních sítích může být záminkou k okamžité likvidaci, co teprve dvacet let stará kniha nebo třicet let stará událost. Tím, že vymažete vzpomínku na to, že se něco stalo, se zároveň zbavujete nutnosti rozhodovat o tom, zda je „čistá“ nebo „hříšná“, zda o ní smíte mluvit kladně, nebo zda je určena k zatracení. Už vůbec se nemusíte zabývat otázkou, jestli reální lidé nejsou zevnitř složitější, než jak by je chtělo vidět současné morální pozérství. Kde nic není, ani smrt nebere. Toto je zároveň ta nejlepší a nejpřímočařejší cesta stát se duševním primitivem. Někým, kdo jenom reaguje na bezprostřední podněty, nejlépe řevem, a nemusí přemýšlet, protože k tomu přemýšlení nemá žádný materiál. Všechno „nevhodné“ dávno skončilo v díře zapomnění. Je dost šílené, že tenhle druh mentality se dnes kultivuje právě na univerzitách, které měly být centrem vědění, debaty a uchovávání znalostí. To je jedna z ironií života… Osobně si myslím, že i tuhle vlnu šílenství ta naše civilizace přežije, přežila už horší věci. Ale na přežití všech jejích institucí bych rozhodně nevsadil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 09:28:19

Ústavní soud ponechal v platnosti "lex Babiš". Nestřelil se tím do vlastní nohy?

Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice. Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud. Verdikt bez odvolání S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný.  Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu.  Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel. Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí.  V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mandát Ústavního soudu se scvrknul? Není to tak dávno, co dnešní předseda Ústavního soudu přesvědčoval veřejnost o svrchovanosti naší ústavy. Tato myšlenka s podpisem Lisabonské smlouvy utichla a – popravdě řečeno – přestala platit. Evropské zákony mají přednost. Pravda, většinou je implementujeme do našich norem, byť jsou to zákony, které u nás nevznikly. Jsou tu ale i další, které chtě nechtě dodržovat musíme, ale jejichž ústavnost nikdo nezkoumá, protože náš Ústavní soud k tomu není oprávněn. Je to sice jen fabulace, ale vliv Ústavního soudu se tím pádem z určité části českého právního systému vytrácí a jeho mandát se zužuje. Některé věci tu prostě mohou probíhat podle jiných než českých zákonů, dokonce v jistém rozporu s českými zákony, a jak se nyní dozvídáme, je to podle našich ústavních soudců v pořádku.  V daném případě střetu zájmů českého premiéra jde v podstatě o výklad příslušných zákonů – podle našich zákonů premiér ve střetu zájmů není, podle určitého výkladu evropských zákonů ve střetu zájmů je. Výklad může být ovšem zaujatý, účelový a ve své podstatě i nesprávný. Jak se zdá – do toho však mluvit nemáme, to je věc těch, kteří rozhodují o „svých“ penězích. Náš Ústavní soud nyní říká, že Evropská unie má právo vůči našim firmám a našim občanům postupovat podle svých zákonů a také podle svého výkladu těchto norem. Je tedy zřejmé, že v některých případech naše ústava a naše zákony nechrání naše občany a naše firmy před působností zákonů odjinud.  America first Začali jsme problémem bohatých politiků, se kterým se Ústavní soud vyrovnával zhruba tři roky. Podstatou problému je nevyřčená teze, že politik by měl být chudý, aby neměl možnost zneužít svou funkci k vlastnímu obohacení. Prostý rozum říká, že je to teze nesmyslná. Chudý chce být bohatým a můžeme ho stejně dobře podezírat, že se v politice především postará sám o sebe. Bohatý to naopak už nemusí mít zapotřebí. Také se můžeme domnívat, že větší majetek je odrazem vyšších schopností a nemajetnost naopak odrazem neschopnosti. V politice bychom jistě potřebovali spíš lidi schopné než nemajetné.  Otázkou také je, kolik můžete mít, abyste byli ještě v politice akceptovatelní, a jak se ta hranice bude vyvíjet. Co dnes platí pro premiéra a ministry, může za chvíli platit i pro starosty a zastupitele. Dost často si právě na nižších pozicích ve státní správě lidé svou pravomocí pomáhají k různým výhodám a k penězům.  Ve Spojených státech proběhnou letos na podzim prezidentské volby. Demokracie v USA je jednou z nejstarších na světě a je uznávaným etalonem. Současný prezident Donald Trump je miliardář a jedním z jeho vyzyvatelů je Michael Bloomberg, jehož jmění se odhaduje na 54 miliardy dolarů a v jehož majetku je i známá a vlivná zpravodajská agentura. Celý ústavní a justiční systém v USA je samozřejmě docela jiný než u nás. Riziko střetu zájmů je ale tam i tady stejné. Uvážíme-li, jaký dosah mají pravomoci prezidenta USA, obava by možná měla být ještě větší. Prorůstání peněz do politiky je považováno za ohrožení každé demokracie, české i americké. Přístup k této otázce je ale v USA daleko jednodušší: Donald Trump po svém zvolení oznámil, že od svých obchodů odstupuje a plně se věnuje prezidentskému úřadu. Novináři, kongresmani a političtí protivníci to jistě ověřují a dál se tím nikdo nezabývá. Mike Bloomberg slibuje svým voličům to samé. Opustí své firmy, pokud bude zvolen. Žádný zákon to nenařizuje, žádný soud to neposuzuje, na firmy prezidentských kandidátů nikdo nechystá žádná znevýhodnění. Postačí, že sám politik cítí, co si jeho voliči přejí, a jedná podle toho. Je pod veřejnou kontrolou, a to stačí. Naši politici jsou sice také pod veřejnou kontrolou, ale u nás to nestačí.  My jsme tento problém ošetřili zákonem, který vzbuzuje určité pochybnosti. Pochybuje o něm prezident republiky, někteří poslanci, senátoři a mlčky i celá řada dalších politiků, právníků a soudců. Podle Ústavního soudu platí: občany této země je třeba chránit před zlovůlí bohatců, kterým dali své hlasy ve svobodných volbách. Takoví bohatci musejí své majetky opustit, aby je nemohli s přispěním svého politického vlivu rozmnožovat. Přijde-li ale bohatá Evropská unie, může u nás uplatňovat svoje zákony podle svého výkladu, může rozhodovat, kdo u nás dostane naše peníze a kdo ne. Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat – je to rozhodnutí konečné, definitivní a neměnné. Přesto jsou tu dvě šance. Jednak se autor této úvahy může mýlit a ujišťuji, že by se mýlil rád. Druhá šance je z říše snů: představme si, že by se zrušily systémy dotací a zadávání veřejných zakázek. Hrozil by ještě nějaký střet zájmů? {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2026-04-28 09:44:27

Den v přírodě nemusí znamenat, že budete bez šťávy. Zapomeňte na nabíjení a užijte si dokonalý víkend

Víkendy mimo domov patří mezi ty nejlepší. Přijedete, odložíte si tašku a během několika minut se už dostáváte do odpočinkové nálady. Den před vámi je o cvičení, procházce, jízdě vlakem nebo objevování nových míst. Tento pocit však mohou snadno narušit Read More Den v přírodě nemusí znamenat, že budete bez šťávy. Zapomeňte na nabíjení a užijte si dokonalý víkend The post Den v přírodě nemusí znamenat, že budete bez šťávy. Zapomeňte na nabíjení a užijte si dokonalý víkend first appeared on Radírna - Internetová online poradna.

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:56

STUDIE: Léčba potravinových alergií a anafylaxe související s potravinami

AbstraktVýznam Odhaduje se, že v USA trpí alergií na bílkoviny v potravinách způsobenou IgE 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Potravinové alergie vyvolané IgE mohou způsobit anafylaxi a smrt. Opožděná, IgE zprostředkovaná alergická reakce na potravinový sacharid galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal) v mase savců postihuje v USA odhadem 96 000 až 450 000 jedinců a v současnosti je hlavní příčinou anafylaxe související s potravinami u dospělých.Pozorování V USA se více než 90 % potravinových alergií vyvolaných IgE podílí 9 potravin - korýši, mléčné výrobky, arašídy, stromové ořechy, ryby, vejce, pšenice, sója a sezam. Arašídy jsou v USA nejčastější příčinou smrtelných a téměř smrtelných anafylaxí souvisejících s potravinami, následují stromové ořechy a korýši. Míra úmrtnosti na anafylaxi způsobenou potravinami se v USA odhaduje na 0,04 na milion obyvatel ročně. Stále častější příčinou potravinové anafylaxe zprostředkované IgE je alfa-gal syndrom, který je spojován s kousnutím klíštětem. Séroprevalence senzibilizace na alfa-gal se v jihovýchodní části USA pohybuje od 20 % do 31 %. Samostříkací adrenalin je lékem první volby při anafylaxi související s potravinami. Základem léčby IgE potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Objevují se nové imunoterapeutické přípravky k desenzibilizaci na jednu nebo více potravin, přičemž v současné době je v USA schválen jeden přípravek pro perorální imunoterapii k léčbě alergie na arašídy.Závěry a význam potravinové alergie podmíněné IgE, včetně opožděné alergické reakce na červené maso způsobené IgE u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. ÚvodV USA trpí potravinovými alergiemi na bázi IgE odhadem 7,6 % dětí a 10,8 % dospělých. Alergické reakce související s konzumací potravin pomocí IgE mohou způsobit kopřivku, zarudnutí očí, ucpání nosu, otok orofaryngu, dušnost, a dokonce anafylaxi během několika sekund po vystavení alergenu. Úmrtí v důsledku anafylaxe související s potravinami jsou vzácná (0,04 úmrtí na milion osob ročně). Tento klinický přehled shrnuje epidemiologii, patofyziologii, klinický obraz, prevenci, diagnostiku a léčbu potravinové alergie zprostředkované IgE a anafylaxe související s potravinovou alergií způsobené potravinovými proteiny a potravinovými glykany, konkrétně galaktózou-α-1,3-galaktózou (alfa-gal) při alfa-gal syndromu. Syndrom alfa-gal je alergické onemocnění spojené s klíšťaty, které se často projevuje jako opožděná reakce po požití masa savců. MetodyV databázi PubMed a Cochrane Library jsme vyhledali původní anglicky psané studie o epidemiologii, patofyziologii, klinickém obrazu, diagnostice a léčbě IgE zprostředkované potravinové alergie a anafylaxe související s potravinovou alergií publikované v období od 1. ledna 2000 do 30. listopadu 2023. Další články jsme identifikovali na základě přehledu odkazů na relevantní články. Upřednostnili jsme randomizované klinické studie; metaanalýzy a systematické přehledy; pokyny založené na důkazech; a rozsáhlé, populační, vysoce kvalitní observační studie. Identifikovali jsme 126 zpráv: Zjistili jsme: 8 randomizovaných klinických studií, 7 metaanalýz, 3 systematické přehledy, 60 observačních studií (longitudinální, průřezové, série případů, kazuistiky), 8 pokynů založených na důkazech, 8 odborných konsenzuálních pokynů, 1 právní předpis, 17 narativních přehledů (5 s odbornými doporučeními), 6 předklinických základních vědeckých zpráv a 8 základních vědeckých přehledů.PatofyziologieVývoj potravinové alergie začíná fází senzibilizace, kdy se u vnímavých jedinců po kontaktu s potravinovým bílkovinným antigenem, střevem, dýchacími cestami nebo kůží vytvoří potravinově specifické IgE protilátky. Není jasné, proč se u některých lidí projeví senzibilizace na potravinové alergeny a vyvine se u nich klinická alergie, zatímco u jiných ne; možná vysvětlení tohoto stavu byla zkoumána jinde.Druhá fáze vývoje potravinové alergie nastává, když jsou senzibilizovaní jedinci znovu vystaveni potravinovému alergenu. Alergen se váže současně na více potravinově specifických komplexů IgE-IgE receptorů a tyto komplexy se zkříží na bazofilech a žírných buňkách (fáze alergického efektoru). Toto zkřížení vyvolává rychlé uvolnění zánětlivých mediátorů (histaminu a proteáz, včetně tryptázy), alergických a zánětlivých cytokinů (IL-4, IL-6 a tumor nekrotizujícího faktoru), destičky aktivujícího faktoru, leukotrienů a prostaglandinů. Tyto mediátory vedou ke zvýšené cévní propustnosti, slizničnímu a podslizničnímu edému a hyperreaktivitě hladkého svalstva, což vede k rychlému rozvoji kopřivky, angioedému, sípání, bronchokonstrikci, nosní hyperreaktivitě, střevním křečím, bolesti břicha a anafylaktickému šoku.Na rozdíl od alergie na potraviny a bílkoviny jsou alergické reakce na savčí produkty (červené maso) u alfa-gal syndromu spojeny s IgE na sacharid, galaktózu-α-1,3-galaktózu (alfa-gal). Typicky se u lidí po expozici dietnímu masu savců a mikrobiálnímu alfa-galu ve střevě vytvářejí alfa-gal specifické protilátky IgG, IgA a IgM, ale non alfa-gal IgE. V USA je vznik alfa-gal specifických IgE spojen s expozicí alfa-gal ve slinách klíštěte osamělého (Amblyomma americanum) (obrázek 2). K dalším druhům klíšťat spojovaným s alfa-gal syndromem patří Ixodes holocyclus, Amblyomma sculptum, Ixodes ricinus a Haemaphysalis longicornis.Na rozdíl od rychlého nástupu příznaků u alergie na bílkoviny v potravinách se příznaky alfa-gal syndromu často objevují 2 a více hodin po požití masa savců, i když u některých pacientů se mohou ojedinělé gastrointestinální příznaky objevit dříve než za 2 hodiny. Důvody opožděného nástupu alergických příznaků u alfa-gal syndromu nejsou zcela objasněny.Epidemiologie, běžné potravinové alergeny a přirozená historiePodle populačního průzkumu v USA z let 2015-2016 má 10,8 % dospělých a 7,6 % dětí podle vlastního vyjádření potravinovou alergii podmíněnou IgE. Nejnovější odhady séroprevalence potravinově specifických IgE protilátek u dětí dosahovaly v případě alergie na arašídy 9 % (údaje z Národního průzkumu zdraví a výživy z let 2005-2006). Ne všichni pacienti s protilátkami IgE specifickými pro potravinové alergeny mají příznaky, proto jsou odhady séroprevalence často vyšší než odhady prevalence potravinové alergie na základě vlastního hlášení nebo klinického potvrzení.K riziku IgE zprostředkované potravinové senzibilizace a alergie mohou přispívat genetická náchylnost, změny mikrobiomu, expozice kůže detergentům a expozice znečišťujícím látkám. Dětský ekzém je nejsilnějším rizikovým faktorem potravinových alergií. U ekzému podporuje narušená, zanícená kožní bariéra alergickou senzibilizaci při vystavení okolním potravinovým bílkovinám (obr. 1). V populační kohortě, kde byly referenčním standardem orální potravinové výzvy (5276 jednoletých kojenců v Austrálii), mělo 20 % dětí s nejméně třemi rodinnými příslušníky, kteří trpěli atopickým onemocněním (alergickou rýmou, astmatem, ekzémem nebo jakoukoli potravinovou alergií), IgE zprostředkovanou potravinovou alergii ve srovnání s pouze 5,6 % dětí s menším počtem postižených rodinných příslušníků. Ve srovnání s dětmi, které byly vystaveny potenciálně alergizujícím potravinám v kojeneckém věku, se u dětí s pozdější expozicí potravinové alergie vyvinuly s větší pravděpodobností.V USA je více než 90 % symptomatických IgE zprostředkovaných alergií na potravinové bílkoviny způsobeno 9 potravinami. Prevalence u dospělých a dětí je u korýšů 2,9 % a 1,3 %, u mléčných výrobků 1,9 % a 1,9 %, u arašídů 1,8 % a 2,2 %, u ořechů 1,2 % a 1,2 %, u ryb 0,9 % a 0,6 %, u vajec 0,8 % a 0,9 %, u pšenice 0 %. 8 % a 0,5 %; pro sóju 0,6 % a 0,5 %; a pro sezam 0,2 % a 0,2 %.1,2 U kojenců (< 1 rok) je vyšší výskyt symptomatické alergie na vejce (8,9 %) a výskyt symptomatické alergie na bílkovinu kravského mléka je přibližně 2 až 3 % u dětí do 3 let. Retrospektivní observační studie 807 pacientů s alergií na bílkovinu kravského mléka uvádějí vymizení alergie v 19 % do 4 let věku a v 79 % do 16 let věku. Prospektivní studie naznačují, že alergie na vejce ustupuje v 89 % do 6 let věku.52 Alergie na arašídy a stromové ořechy jsou trvalejší než alergie na vejce a mléko. V závislosti na studované populaci alergie na arašídy odezněla ve 14,8 % až 29 % ve věku 6 až 10 let a alergie na stromové ořechy odezněla v 9 % v průměrném věku 10 let (rozmezí 5,8-15,7 let).Hlavní příčiny smrtelné a téměř smrtelné anafylaxe související s potravinami jsou způsobeny alergiemi na arašídy, stromové ořechy, korýše, měkkýše a kravské mléko; existuje však regionální variabilita. Například arašídy jsou hlavní příčinou anafylaxí v USA, zatímco kravské mléko je nejčastější příčinou smrtelné anafylaxe související s potravinami ve Spojeném království. U dětí v USA představovaly v roce 2014 alergické reakce na arašídy a stromové ořechy nejvyšší roční počet návštěv oddělení pohotovosti kvůli potravinové alergii (arašídy, 5,85 návštěv na 100 000 osob; stromové ořechy, 4,62 návštěv na 100 000 osob).Syndrom pylově-potravinové alergie (orální alergie) se vyskytuje u jedinců - senzibilizovaných na aerosolové rostlinné pyly z prostředí prostřednictvím dýchacích cest - kteří požívají potraviny rostlinného původu, které navzájem zesílí pylově specifické IgE. Nežádoucí reakce se obvykle omezují na okamžitý lokální orofaryngeální pruritus a angioedém, ačkoli anafylaxe byla hlášena u 1,7 % pacientů s tímto syndromem.59 Prevalence a rozšíření v USA není známa, ale 20 % až 43 % dětí a dospělých s alergickou rýmou v Asii a Evropě uvádí příznaky pylové alergie na potraviny.V jihovýchodní části USA koreluje prevalence alfa-gal syndromu s regionální endemičností klíštěte osamělého, přičemž tato potravinová alergie se stává hlavní příčinou anafylaxe u dospělých.61 Mezi jedinci, kteří byli odesláni do Národního ústavu zdraví ke studii idiopatické anafylaxe, mělo 9 % detekovatelné hladiny alfa-gal specifických IgE protilátek (≥0,35 kU/l), popsali anamnézu kousnutí klíštětem a žili v endemických oblastech výskytu klíštěte osamělého (Missouri, Virginie, Tennessee, Alabama a New Jersey). Mapy sledování zveřejněné Centrem pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) ukazují rozšiřující se výskyt klíštěte samotářského na jihu a východě USA. Z přehledu CDC 233 521 osob, které podstoupily sérologické testování na syndrom alfa-gal, vyplývá, že podezřelé případy se vyskytly především v jižních, středozápadních a středoatlantických oblastech USA. Odhady séroprevalence senzibilizace na alfa-gal v jihovýchodní části USA se pohybují od 20 % do 31 %. Studie hodnotící 122 068 vzorků sér od více než 100 000 pacientů v USA s podezřením na alergii na maso savců uvádí míru senzibilizace alfa-gal 32,4 %. Největší pravděpodobnost pozitivního testu byla u osob starších 70 let a nejmenší u osob ve věku 0-9 let. Od roku 2011 do roku 2018 došlo k šestinásobnému nárůstu testů na alfa-gal specifické IgE protilátky68 , což naznačuje, že míra senzibilizace na alfa-gal v USA může stoupat a/nebo se zvyšuje počet testů. Jedna zpráva CDC odhaduje, že od roku 2010 se v USA mohl vyvinout alfa-gal syndrom u 96 000 až 450 000 osob.Klinický obraz a diagnostikaAnafylaxePokyny Světové alergologické organizace pro rok 2020 obsahují 2 kritéria pro diagnostiku anafylaxe. Za prvé, akutní nástup onemocnění během několika minut až hodin, které se objevuje současně s postižením kůže nebo sliznic nebo obojího, což může zahrnovat generalizovanou kopřivku; pruritus nebo zrudnutí; nebo otok rtů, jazyka nebo uvuly a alespoň 1 z následujících faktorů: (1) respirační příznaky nebo symptomy, včetně dušnosti, sípavého bronchospazmu, stridoru, hypoxemie; (2) snížený krevní tlak nebo dysfunkce koncových orgánů (např. hypotonie [kolaps], synkopa, inkontinence); a (3) gastrointestinální příznaky, které zahrnují časté zvracení a bolesti břicha se silnými křečemi. Za druhé, akutní a rychlý nástup - během několika minut až hodin - hypotenze nebo bronchospasmu nebo postižení hrtanu poté, co je pacient vystaven známému nebo vysoce pravděpodobnému alergenu. Příznaky nemusí zahrnovat postižení kůže.Diferenciální diagnóza anafylaxe zahrnuje akutní bronchospasmus, synkopu a záchvaty úzkosti a/nebo paniky.Při hodnocení pacientů s podezřením na potravinovou alergii způsobenou IgE je třeba zjistit anamnézu expozice (např. potraviny, léky, bodavý hmyz) a možné kofaktory. Kofaktory jsou prvky, které snižují práh pro vznik alergických příznaků vyvolaných potravinami, a zahrnují souběžné onemocnění, horečku, cvičení, konzumaci alkoholu, menstruaci a aspirin a jiné nesteroidní protizánětlivé léky. Například u anafylaxe vyvolané cvičením v závislosti na potravinách může u postižených pacientů dojít k anafylaxi, pokud cvičí do 4 až 6 hodin po požití potraviny, která je příčinou alergie (obvykle pšenice).Výsledky testu na tryptázu v séru získané 90 minut až 4 hodiny po podezření na anafylaxi vyvolanou potravinami, které ukazují zvýšení alespoň o 1,2násobek výchozí hodnoty pacienta plus 2 ng/ml, vysoce nasvědčují degranulaci žírných buněk a mohou pomoci alergologům při potvrzení diagnózy. Výchozí hodnotu tryptázy lze získat při kontrolní návštěvě, když se pacient zotaví a je v pořádku. V jedné studii, v níž byly měřeny hladiny tryptázy v séru před a během perorální potravinové výzvy k vyvolání anafylaxe, se hladiny tryptázy v séru zvýšily nad výchozí hodnotu ve 100 ze 160 případů a ve 4 ze 160 případů se zvýšily nad horní hranici normy (11,4 ng/ml).Reakce zprostředkované IgE, rozpoznávání a identifikaceMezi charakteristické znaky IgE vyvolané alergie na potravinové bílkoviny patří generalizovaná kopřivka, pruritus, zčervenání, otok rtů, jazyka nebo uvuly, záchvatovité kýchání, křečovité bolesti břicha a zvracení, které se objevují při opakované expozici příčinnému potravinovému alergenu. Klíčovým znakem je časný nástup příznaků (minuty až 2 hodiny) po expozici potravině, s výjimkou alfa-gal syndromu, u kterého je běžný opožděný nástup příznaků delší než 2 hodiny. U všech potravinových alergenů neexistuje jednotná minimální dávka, která by vyvolala alergické příznaky. Někteří jedinci mohou reagovat na stopová množství potravinových alergenů, zatímco jiní mohou tolerovat větší množství potravinového alergenu, než se u nich projeví příznaky. Doba trvání příznaků se u vnímavých jedinců liší v závislosti na závažnosti počátečních alergických příznaků, na tom, zda a kdy byly příznaky léčeny, a na lécích použitých k léčbě.Potvrzení diagnózyPotravinová alergie zprostředkovaná IgE je potvrzena (1) komplexní klinickou anamnézou slučitelnou s reakcí zprostředkovanou IgE a (2) sérologickým nebo kožním prick testem prokazujícím přítomnost IgE specifických pro potravinový alergen (tj. alergickou senzibilizaci specifickou pro potraviny) a/nebo pozorováním IgE zprostředkovaných příznaků a symptomů, které se reprodukují při expozici specifické potravině. Stanovení předběžné pravděpodobnosti IgE zprostředkované potravinové reakce prostřednictvím podrobné klinické anamnézy je vodítkem pro výběr diagnostických testů, včetně kožních prick testů, specifických IgE sérologických testů a orálních potravinových testů, které obvykle provádějí specialisté na alergie.Referenčním standardem pro diagnostiku potravinové alergie zprostředkované IgE je orální potravinová výzva. Diagnózu potvrzují pozorované příznaky slučitelné s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE, které se projeví do 2 hodin po požití potraviny. Absence takových nálezů po podání podezřelého alergenu, zejména u dětí, činí IgE zprostředkovanou potravinovou alergii na bílkoviny nepravděpodobnou. Naproti tomu výzvy k vyšetření masa pro alfa-gal syndrom nemusí konzistentně vyvolat alergické příznaky, protože alergické reakce mohou záviset na kofaktorech, jako je cvičení po konzumaci masa; navíc se příznaky mohou objevit až po 6 a více hodinách po požití. V praxi vyžadují perorální potravinové testy značné časové a klinické zdroje a jsou spojeny s rizikem vyvolání alergických reakcí. Přesvědčivá klinická anamnéza spolu s pozitivním kožním prick testem a/nebo potravinovým alergenem specifickým IgE v séru potvrzujícím alergickou senzibilizaci tak činí pravděpodobnost potravinové alergie zprostředkované IgE dostatečně vysokou, aby odpadla potřeba diagnostických potravinových testů.Alergickou senzibilizaci na podezřelé potraviny lze posoudit měřením hladin potravinově specifických IgE v séru nebo provedením kožních prick testů. Tyto testy jsou obvykle vyžadovány alergology v rámci komplexního posouzení podezření na potravinovou alergii. Při kožním prick testu se perkutánně umístí alergenní extrakty, fyziologický roztok a histamin a porovnávají se výsledné whealy. Ačkoli alergická senzibilizace u jedince, který nikdy alergen nepozřel, nestačí k potvrzení diagnózy potravinové alergie, pravděpodobnost pozitivní perorální potravinové výzvy se zvyšuje se zvyšující se hladinou specifických IgE v séru nebo velikostí whealu při kožním prick testu. Vzhledem k nepřesným a proměnlivým prediktivním hodnotám mají jak kožní prick testy, tak alergen-specifické IgE, ať už pro jednotlivé potraviny nebo v panelech pro více potravin, omezenou použitelnost jako screeningové nástroje pro alergie na bílkoviny potravin, pokud jsou interpretovány bez anamnézy alergických příznaků na konkrétní podezřelou potravinu. Specialisté na alergie se při diskusích o screeningu potravinových alergií s pacienty a jejich rodinami obvykle zapojují do společného rozhodování. Obecně platí, že komorbidní alergické stavy, jako je alergická rýma, alergické astma a atopická dermatitida, nejsou jedinou indikací k testování na potravinově specifickou alergickou senzibilizaci.Přítomnost alfa-gal specifických IgE v séru podporuje diagnózu alfa-gal syndromu u pacientů s alergickými příznaky po požití masa savců. Koncentrace alfa-gal IgE 0,1 kU/l nebo vyšší svědčí pro diagnózu, zatímco koncentrace alfa-gal specifického IgE nižší než 0,1 kU/l se považuje za negativní výsledek. V populacích s vysokou mírou senzibilizace na alfa-gal zvyšuje hladina alfa-gal IgE nejméně 2 kU/L nebo více než 2 % celkové koncentrace IgE pravděpodobnost pozitivní výzvy na maso savců na více než 50 %,21,22,87 zatímco hodnoty nejméně 5,5 kU/L poskytují pozitivní prediktivní hodnotu 95 % nebo více.Primární prevence potravinové alergieRandomizované studie a metaanalýzy prokázaly, že včasné a důsledné podávání alergenních potravin, jako jsou arašídy a vejce, v kojeneckém věku a v raném dětství (tabulka) je účinnou strategií primární prevence proti vzniku potravinové alergie, zejména u kojenců s ekzémem. Podávání arašídů v kojeneckém věku snižuje riziko vzniku alergie na arašídy (relativní snížení rizika 71 %; 95% CI 26-89 %; zabráněno 18 případům alergie na arašídy na 1000 osob v populaci s 2,5% prevalencí alergie na arašídy). Zařazení slepičích vajec do stravy v kojeneckém věku snižuje riziko alergie na vejce (relativní snížení rizika 44 %; 95% CI 13-64 %). V populačním modelování, které využívalo údaje ze studií a kohortových studií, se největšího snížení výskytu alergie na arašídy dosahuje při příjmu arašídů v raném věku, což poskytuje pohled na časné "kritické okno příležitosti" ve věku 4 až 6 měsíců ke snížení rizika alergie na arašídy.Léčba pacientů s potravinovou alergiíPlány neodkladné péče a medikaceVšichni pacienti s potravinovou alergií zprostředkovanou IgE by měli mít plán pohotovostní péče, ve kterém jsou podrobně popsány léky, které se používají při mírných a závažných alergických reakcích. Injekční adrenalin je lékem první volby při těžkých alergických reakcích a/nebo anafylaxi. Samostříkací epinefrinová zařízení lze použít k podávání dávek v rychlém sledu (např. v odstupu 5 minut), což může být nutné ke zpomalení progrese příznaků a snížení jejich závažnosti. Metaanalýza 86 studií z roku 2021, která zahrnovala soubory dat z 20 prospektivních a 68 retrospektivních observačních studií (36 557 anafylaktických příhod), ukázala, že ačkoli 1 z 10 anafylaktických příhod byla spojena s potřebou podání více než 1 dávky adrenalinu, pouze 2,2 % (95% CI, 1,1 %-4,1 %) reakcí bylo spojeno s neodpovědí na 2 dávky adrenalinu. Arytmie a akutní koronární syndrom po intramuskulárním podání epinefrinu jsou vzácné, v literatuře je popsáno pouze 7 případů. Antihistaminika, kortikosteroidy a stabilizátory žírných buněk, jako je kromolyn, jsou v akutní situaci běžně předepisovány, protože mohou zmírnit některé příznaky alergických reakcí (např. pruritus, kopřivku, břišní diskomfort) a pacienti i lékaři vyjadřují větší pohodlí a obeznámenost s těmito léky než s epinefrinem. Na rozdíl od adrenalinu však tyto léky nepřerušují akutní degranulaci žírných buněk a nezastavují anafylaxi. Podávání těchto léků by tedy nemělo narušovat včasné podání epinefrinu k léčbě anafylaxe.Kortikosteroidy se v praxi běžně podávají také ke snížení rizika bifázické anafylaxe. Neexistují však žádné studie, které by podporovaly shodu ohledně vhodného dávkování nebo délky léčby steroidy při anafylaxi. V systematickém přehledu 26 observačních studií zabývajících se otázkou, zda používat kortikosteroidy k prevenci bifázické anafylaxe, se velikost účinku napříč studiemi pohybovala v rozmezí od 67 méně do 4 více epizod bifázické anafylaxe na 1000 osob při použití kortikosteroidů. Autoři studie rovněž upozornili, že výsledky v těchto studiích pravděpodobně ovlivnily matoucí faktory. Zveřejněné studie tak poskytují "důkazy s velmi nízkou mírou jistoty", které naznačují, že kortikosteroidy nemají žádný přínos pro snížení rizika bifázické anafylaxe (OR, 0,8; 95% CI, 0,74-1,02).Vyhýbání se potravinovým alergiím a související chování při potravinových alergiích zprostředkovaných IgEZákladem zvládání IgE zprostředkované potravinové alergie je vyhýbání se původci potravinového alergenu. Jednotlivci a rodiny, kteří zvládají potravinové alergie, potřebují základní znalosti a dovednosti, aby omezili setkání se známými i skrytými zdroji původce potravinových alergenů. Mezi tyto dovednosti patří orientace v etiketách potravin, aby bylo možné identifikovat hlavní alergeny v balených potravinách; proaktivní komunikační dovednosti, aby bylo možné diskutovat o potravinových alergiích s rodinami, školami, pracovníky restaurací a prodejci potravin; znalost rizika křížového kontaktu a vzájemné kontaminace v místech, kde se potraviny mohou připravovat a podávat; a schopnost rozpoznat pokrmy a jídla napříč kulturními kuchyněmi, které tradičně obsahují specifické potravinové alergeny. Federální zákon nařizuje, aby bylo na všech obalech potravin uváděno "9 hlavních" potravinových alergenů. Vzhledem k tomu, že preventivní označování alergenů (tj. formulace jako "může obsahovat", "zpracováno v zařízení s") není federálně nařízeno a nemá stejné regulační normy, vyhýbání se výrobkům s takovým označením by mělo být založeno na společném rozhodování rodin a jejich alergologů, které zahrnuje závažnost potravinové alergické reakce, osobní toleranci rizika a kvalitu života. Ostražitost nutná k vyhýbání se potravinovým alergenům je často spojena s výrazným zhoršením kvality života pacientů i pečovatelů. Mezi zdroje pacientů a lékařů mimo ordinaci praktického lékaře a specialisty patří odborné advokační organizace, poradci a psychologové a registrovaní dietologové pro nutriční podporu, a to jak při nápravě nutričních nedostatků, tak při poskytování tréninku praktických alternativ pro vyloučené potraviny.Desenzibilizace prostřednictvím imunoterapieU alergií na bílkoviny v potravinách je terapeutickou možností desenzibilizace alergenů prostřednictvím imunoterapie (tabulka). Imunoterapie může zvýšit minimální množství konzumovaného potravinového alergenu, které vyvolá klinickou alergickou reakci. Při perorální imunoterapii jedinec konzumuje malé, postupně se zvyšující dávky potravinového alergenu a poté je udržován na denní cílové dávce po neomezenou dobu pro pokračující expozici. V současné době je práškový alergen arašídů (Arachis hypogaea) farmaceutické kvality (PTAH, Palforzia, Aimummune Therapeutics) jedinou imunoterapií potravinové alergie schválenou americkým Úřadem pro kontrolu potravin a léčiv (FDA) a používá se při alergii na arašídy. V randomizované studii Peanut Allergy Oral Immunotherapy Study of AR101 for Desensitization in Children and Adults (PALISADES)108 tolerovalo 250 z 372 aktivně léčených účastníků na konci studie expozici nejméně 600 mg arašídového proteinu (což odpovídá přibližně 2 jádrům arašídů) ve srovnání s pouze 5 ze 124 pacientů, kteří dostávali placebo. Následně se tento prášek s alergenem arašídů stal prvním imunoterapeutickým přípravkem schváleným FDA pro potravinovou alergii. Perorální imunoterapie více potravinových alergenů, včetně arašídů, s využitím snadno dostupných, ale nestandardizovaných potravinových zdrojů je nově se rozvíjející klinickou praxí v oblasti alergologie, která se zahajuje v ordinaci alergologa a pokračuje doma. Alergická reakce spojená s perorální imunoterapií je neodmyslitelným rizikem desenzibilizační terapie. Riziko těchto reakcí se může zvýšit po cvičení, nedostatku spánku, nemoci a horečce a při užívání léků, jako jsou nesteroidní protizánětlivé léky, ale může se snížit při užívání biologických léků v současné době schválených k léčbě atopické dermatitidy a alergického astmatu. Vzhledem k nutnosti vyvážit přínos ochrany před náhodnou expozicí s riziky alergických reakcí na samotnou léčbu zůstává volba perorální imunoterapie důležitým rozhodnutím, které musí být sdíleno mezi ošetřujícím odborníkem a rodinou.Léčba syndromu Alfa-GalAlergické reakce a anafylaxeLéčba akutních alergických reakcí a anafylaxe u alfa-gal syndromu odráží přístup používaný k léčbě alergických reakcí u potravinové alergie na bílkoviny, včetně okamžité léčby závažných alergických reakcí adrenalinem a použití antihistaminik a kortikosteroidů jako doplňkové léčby.96 U jedinců se senzibilizací na alfa-gal a mírnými, chronickými příznaky, které se týkají pouze gastrointestinálního traktu (gastroezofageální reflux nebo řídká stolice) nebo kůže (pruritus a kopřivka), lze použít H1 a H2 antihistaminika a perorální stabilizátory žírných buněk (kromolyn sodný).89 U jedinců se syndromem alfa-gal a anamnézou anafylaxe se zvýšenou koncentrací tryptázy v séru během akutní reakce i na počátku by mělo být vysloveno podezření na základní poruchu mastocytů, jako je indolentní systémová mastocytóza. U pacientů se syndromem alfa-gal i s indolentní systémovou mastocytózou se vyskytly závažnější alergické reakce než u pacientů pouze se syndromem alfa-gal, přestože hladiny alfa-gal specifických IgE byly u pacientů se současným syndromem alfa-gal a indolentní systémovou mastocytózou 3krát nižší.Vyhýbání se a příbuzné chováníBylo prokázáno, že kousnutí klíštětem spojené se syndromem alfa-gal zvyšuje hladiny alfa-gal specifických IgE a pravděpodobnost reakce po konzumaci alfa-gal. Pacientům se syndromem alfa-gal je proto třeba doporučit, aby se vyhýbali opakovaným kousnutím klíštětem. Pacienti, kteří se pohybují venku v oblastech, kde klíšťata žijí, by měli nosit oblečení, které zakrývá odhalenou kůži, chodit uprostřed cest a pokud možno se vyhýbat travnatým, křovinatým a zalesněným oblastem. Doporučuje se také použití repelentů registrovaných Agenturou pro ochranu životního prostředí a insekticidů (permethrin) na oblečení a výstroj. Po pobytu v interiéru by se pacienti měli do 2 hodin od pobytu venku osprchovat a zkontrolovat kůži a oděv, zda na nich nejsou klíšťata. Pokud jsou klíšťata na těle nalezena, měla by být odstraněna pinzetou s jemnými hroty.Odborný názor také doporučuje odstupňovaný přístup k vyhýbání se určitým potravinám a lékům (obrázek 3). Vyhýbání se široké škále a někdy překvapivým zdrojům alfa-gal vyžaduje pečlivé plánování ze strany pacientů a lékařů. Všichni symptomatičtí pacienti se syndromem alfa-gal by se měli vyhýbat masu, vnitřnostem a orgánům savců. Měli by být také poučeni o dalších zdrojích alfa-gal v potravě, jako je želatina pocházející ze savců, sádlo v sušenkách, vepřové střívko používané pro drůbeží klobásy, omáčky, hovězí vývar a hřbetní tuk nebo slanina v zeleninových pokrmech. Doporučuje se vyhýbat se potravinám obsahujícím želatinu, včetně želatinových dezertů v prášku a některých pudinků a jogurtů. Většina pacientů může nadále konzumovat malé až mírné množství mléčných výrobků (odtučněné nebo nízkotučné mléko, tvrdé sýry). Příznaky ustoupí přibližně u 80 % jedinců, kteří dodržují tuto strategii vyhýbání se potravinám. Odhadem 20 % pacientů, u nichž alergické příznaky přetrvávají i přes dodržování těchto pokynů, by mělo být doporučeno, aby se rovněž vyhýbali mléčným výrobkům, zejména plnotučnému mléku, zmrzlině, tučné smetaně a měkkým sýrům. Dosud nejsou k dispozici žádné údaje o možných nežádoucích nebo pozitivních účincích konzumace mléčných výrobků, které pacienti s alfa-gal syndromem tolerují, ačkoli tolerance mléčných výrobků byla spojena s vymizením syndromu. Strava s alfa-galem nemusí vždy vyvolat alergické reakce, ale určité kofaktory, jako je cvičení, požití alkoholu a/nebo užívání nesteroidních protizánětlivých léků, mohou zvýšit pravděpodobnost alergických příznaků.Lékaři by si měli být vědomi toho, že jedinci se syndromem alfa-gal by se měli vyhnout injekcím léků obsahujících alfa-gal, jako je cetuximab a intravenózní želatina (někdy používaná k resuscitaci objemu mimo USA). Obecně by se pacienti se syndromem alfa-gal měli vyhýbat také perorálním lékům a doplňkům stravy prasečího a hovězího původu, jako jsou komerčně dostupné doplňky hormonů štítné žlázy neschválené FDA (Armour thyroid) a léky uzavřené v želatinových kapslích savčího původu. Existují však případy pacientů se syndromem alfa-gal, kteří tolerovali substituční léčbu pankreatickými enzymy vepřového původu. Kromě toho existují kazuistiky popisující anafylaxi i toleranci vakcín s želatinovými pomocnými látkami. Obecným doporučením je tedy vyhýbat se lékům obsahujícím alfa-gal, kdykoli je to možné, a dávat přednost přípravkům, které jsou ve formě tablet, nikoli želatinových tobolek. Tyto kazuistiky však naznačují, že pokud je lék nebo vakcína obsahující alfa-gal nezbytně nutná pro léčbu bez možnosti alternativy, je možné tyto léčivé přípravky pacientům podávat pod dohledem specialistů na alergologii a imunologii.Senzibilizace na alfa-gal může komplikovat chirurgické zákroky, zejména náhrady hovězí nebo prasečí srdeční chlopně a antikoagulaci vysokými dávkami prasečího heparinu. Pomocí imunoblotu bylo prokázáno, že séra pacientů se syndromem alfa-gal vážou implantáty savčího původu, včetně srdečních záplat, cévních štěpů a srdečních chlopní, podobně jako monoklonální protilátka IgM proti alfa-gal. Ačkoli vztah mezi hladinami alfa-gal specifických IgE a silou vazby na tyto implantáty nebyl v této studii stanoven, toto pozorování naznačuje, že tyto implantáty mohou u pacientů se syndromem alfa-gal představovat dlouhodobý nidus pro chronický zánět. Studie však nesrovnávaly životnost bioprotetických srdečních chlopní a jiných štěpů savčího původu u pacientů se syndromem alfa-gal a bez něj.Heparin vyrobený z prasečí sliznice a hovězích plic obsahuje detekovatelný alfa-gal. Retrospektivní studie z jednoho centra naznačují, že alergické reakce na heparin u pacientů se syndromem alfa-gal jsou pravděpodobnější po intravenózním (IV) nefrakcionovaném heparinu než po subkutánním nízkomolekulárním heparinu. Čtyři ze 17 pacientů (24 %) senzibilizovaných na alfa-gal a podstupujících kardiochirurgický zákrok měli dokumentovanou alergickou reakci po podání intravenózního nefrakcionovaného heparinu ve srovnání s 1 z 39 (2,6 %) pacientů, kterým byl podán subkutánní nefrakcionovaný heparin, a 0 z 22 (0 %) senzibilizovaných pacientů, kterým byl podán nízkomolekulární heparin. Pokud se tedy u pacientů s alfa-gal syndromem nelze vyhnout podávání vysokých dávek intravenózního nefrakcionovaného heparinu, odborný názor doporučuje před podáním předléčit steroidy a antihistaminiky. Ačkoli žádné údaje nenaznačují, že by předléčení snížilo riziko IgE zprostředkované přecitlivělosti na heparin, příznivé profily nežádoucích účinků léků předléčených heparinem a potenciální přínosy snížení rizika nebo závažnosti alergických reakcí vyvolaných intravenózním heparinem vedly některé k přijetí této praxe.U pacientů se syndromem alfa-gal se hladiny alfa-gal specifických IgE v séru obvykle monitorují každých 6 až 18 měsíců. Hladiny alfa-gal specifických IgE časem slábnou, takže alfa-gal syndrom může spontánně odeznít, zejména pokud se vyhneme dalším kousnutím klíštětem. O orální výzvě na maso savců lze uvažovat, pokud je hladina alfa-gal specifického IgE nižší než 2 kU/l nebo nižší než 2 % celkové hladiny IgE, ačkoli prahové hodnoty se mohou lišit v závislosti na populaci. Strategie pro opětovné zařazení savčího masa do stravy, pokud alfa-gal syndrom odezněl, závisí na pohodlí pacienta a lékaře a zahrnují perorální potravinovou výzvu s porcí savčího masa pod dohledem v ordinaci, po které následuje několikahodinové pozorování, nebo postupné opětovné zavedení v domácím prostředí s přístupem k intramuskulárnímu adrenalinu. Perorální imunoterapie kravským mlékem nebo hovězím masem k léčbě alfa-gal syndromu zůstává nadále předmětem zkoumání. Vytvoření prasete geneticky upraveného tak, aby nemělo enzymy alfa-galaktosyltransferázy, které schválila FDA, může v budoucnu poskytnout možnosti pro hypoalergenní přípravky ze savčího masa a může umožnit použití savčích produktů v terapii pacientů se syndromem alfa-gal.OmezeníTento přehled má několik omezení. Za prvé, kvalita předložených důkazů nebyla systematicky hodnocena pomocí formálních stupňů kvality. Za druhé, vzhledem k rozsáhlosti oboru nemusely být zahrnuty všechny relevantní odkazy. Za třetí, kromě syndromu alfa-gal nebyly diskutovány nově se objevující potravinové glykanové alergie zprostředkované IgE.ZávěrPotravinové alergie zprostředkované IgE, včetně opožděných alergických reakcí zprostředkovaných IgE na červené maso u alfa-gal syndromu, jsou v USA běžné a mohou způsobit anafylaxi a vzácně i smrt. IgE zprostředkovaná anafylaxe na potraviny vyžaduje okamžitou léčbu injekcí adrenalinu. Léčba potravinové bílkovinné alergie i alfa-gal syndromu vyžaduje vyhýbání se alergenním potravinám, zatímco alfa-gal syndrom vyžaduje také vyhýbání se kousnutí klíštětem. Zdroj: JAMA

Čas načtení: 2021-02-05 13:31:59

Přišel jsem, pohrozil jsem, odešel jsem

Kouzlo špatných rozhodnutí je v tom, že když rozhodnutí činíte, připadá vám dobré, občas i geniální. Taková situace nastala, když jsem se rozhodl zhlédnout na dobrou noc tiskovou konferenci pana ministra Blatného. Byl jsem po dlouhé době zvědavý, jak se v nejvyšších patrech politiky učí zacházet s tím naším neviditelným nepřítelem. Asi to měl být motivační projev směrem k občanům vzbuzující pocit sounáležitosti v boji. Pojďme to spolu vydržet…, ale co? Na objasnění asi není čas, protože byly direktivně povolené pouze tři otázky. Jasně, čas ministra je drahý, zvlášť v situaci, kdy stále na rozdíl od občanů postižených přísnými opatřeními pobírá zřejmě plný plat. Jak věrohodná je pak ta výzva vydržet společně? Asi už nikdo nezjistí, jak rychle vyhrál Caesar bitvu, po které následovalo ono „veni, vidi, vici“. Rychlost další prohry důvěry ve schopnosti pana Blatného tomu ale může směle konkurovat. Mírně otupělý jsem přemítal o tom, že vlastně ani nevím, jak pan Blatný vypadá bez roušky, proč je jeho emotivní projev stejně šedivý jako jeho špatně padnoucí oblek s kalhotami končícími někde u kotníků nad hnědými polobotkami. V tuto chvíli už nevím, zda se jednalo o pokračování tiskové konference tří odpovědí, nebo už přechod z bdění do snění. Poté, co pan Blatný odkráčel do útrob svého úřadu a novináři zanechaní bez odpovědí balili svá fidlátka, objevila se na obrazovce místo poděkování za účast na tiskovce tvář bez roušky! Co to je? Novináři zpozorněli, a vrátili se na místa. A pak to začalo. „Dobrý den, jmenuji se Blatníček, a jsem zmocněncem pro normalizaci!“ Starší generaci novinářů polil studený pot, mladší nechápavě sledovali, co to má znamenat. Nezakrytá ústa na obrazovce pokračovala: „Mým úkolem je dovést nás všechny do doby, kdy budeme posílat ráno děti do školy, chodit do práce a po práci si vybereme zábavu dle vlastního uvážení. Dokonce i nákupy a cestování budou bez omezení.“ Toto prohlášení sjednotilo mladé i staré, protože tu dobu před rokem si pamatují ještě všichni. Hned se ale vyrojily spekulace nad tím smělým cílem, protože „jediná správná“ cesta přece vede přes zákazy a omezení. Co si ten Blatníček vlastně myslí? Vždyť už téměř není co omezit? „Vím, že situace je složitá pro všechny. Byl jsem dnes v nemocnici v Chebu. Protože je jasné, že koronavirus nehledí na námi vytyčené hranice, společně se sousedy z Německa jsme dohodli systém vzájemné pomoci našich zdravotnických zařízení. Velmi si vážíme jejich velkorysé nabídky a jako malé poděkování jsem vyslovil pozvání na after corona party v Karlových Varech pro všechny, kdo se na pomoci budou podílet.“ Novináři ožívají, protože poslední oslava v Teplicích jim poskytla materiál na týdenní zpravodajství. A tady má být dokonce za účasti cizinců. Vždyť to je zakázané! To budou titulky! „Také jsme se na vládě dohodli, že po dobu této krize si na znamení sounáležitosti snížíme platy a odměny o 50 procent, stejně tak v celém státním sektoru o 30 procent. Není možné požadovat ústupky a sami si žít, jako by se nic nedělo. Kdo by nám potom věřil, že?“ V sále ministerstva začínají nedůvěřiví jedinci hledat skrytou kameru, protože tohle může být pouze součást natáčení nějakého staronového humorného pořadu. „Rozumíme tomu, že většina opatření je složitá, nepřehledná a jejich aplikace zdlouhavá. Mnoho lidí pak kvůli obavám z drakonických pokut o podpory vůbec nežádá. Rozhodli jsme se proto po dobu opatření osvobodit od DPH povinné ochranné pomůcky, kurýrní služby a datové služby. Nikdo nemusí o nic žádat, nikdo nemusí litovat, nikdo nemusí závidět.“ Hlavní zpravodajské kanály se začínají plnit informacemi o nezvyklém úkazu na ministerstvu zdravotnictví a editoři si lámou hlavu, do které rubriky je mají zařadit. Po monotónním proudu zákazů, příkazů, omezení a obviňování obyvatel z posledních měsíců je to něco úplně jiného a na skrytou kameru to nevypadá. „A ano, budeme hledat řešení, jak nejít cestou zákazů a omezení, diskutovat postupy a možnosti udržení celé společnosti v běžném režimu. Zákazy a omezení považujeme až za poslední volbu. Proto vás žádám o dodržování vyhlášených pravidel až do doby návratu k normálnímu stavu. To je náš společný úkol! Chápu, že moje sdělení nastolilo mnoho otázek, a proto budu k dispozici, dokud nebudou vyčerpány všechny vaše otázky.“ Fiasko tří povolených odpovědí bylo přehlušeno zájmem a diskusí nad společnou budoucností, proloženou tu vtipem z lékařského prostředí, a na oplátku z novinářského. Pan Blatníček se s grácií, velkorysostí a pochopením vypořádal se všemi otázkami všetečných novinářů. Obraz se začal poněkud rozostřovat, až úplně zmizel. Ležím v posteli, tablet je potemnělý a já přemýšlím, jestli se tam po zapnutí objeví Blatný, nebo Blatníček…  

Čas načtení: 2020-04-19 18:32:40

Jak si vybírat filmy o pomstě

Filmy se dělí na ty, které nás zajímají, a na „blbosti“. Nejsme-li zrovna filmoví vědci, vybíráme si do značné míry amatérsky. A já se ptám: „Podle čeho?“ Pokusme se to vzít popořádku. Hodně lidí si vybírá film podle herců. Či pouze herce. Na tom principu stál a stále dost stojí hollywoodský „systém hvězd“. A co to vlastně znamená? Všichni víme. I to, že Tom Cruise je ikona, proti které se konkurenční studio každoročně bojí nasadit tzv. letní blockbuster, protože by jej charisma tohoto herce přebilo. Není tudíž ani moc divu, že máte osoby, které prahnou – i zpětně – vidět všechny snímky, kde se Cruise objevil. I jen mihl. A pro některé to tedy pak může být zklamání. Zas tak dobrým hercem totiž Tom Cruise nikdy nebyl. Podobně diváci zapínají televizi ve chvíli, kdy dávají něco s Clintem Eastwoodem, Jeanem-Paulem Belmondem, Gene Hackmanem, Anthony Hopkinsem, Steve McQueenem, Liamem Neesonem, Peterem Sellersem. To jsou zavedené firmy, i když ve svých raných filmech, ano, někdy taky zklamou. A najdou se bláhoví lidé, kteří viděli kvůli Eastwoodovi všechny díly starého seriálu Rawhide (a že jich je několik set). Další možnost výběru? Podle režiséra. A nemusí tak, říkám, vydělovat filmy jen úplní fajnšmekři (anebo dokonce snobové). I nejjednodušší člověk, kterému pouštíte cokoli od Hitchcocka, přece velmi rychle pozná, že je to „stavbou“ nějak lepší. Podobnou zárukou jsou dnes třeba Spielberg či Nolan. Dost intelektuálským výběrem filmu, na který se budu dívat, je ovšem výběr dle autora předlohy. Tak například byl tvůrcem původní knihy Arthur Conan Doyle, i „musíme“ vidět všechny adaptace jeho Ztraceného světa i veškeré existující filmy se Sherlockem Holmesem, které se již dnes stěží dají spočítat. Lze se však, uznávám, systematicky dívat i na adaptace děl Dostojevského, to je samozřejmé. Ale lovci, kteří přistupují k filmům takto, bývají nejčastěji zklamáni. Herec Cruise či režisér Spielberg, to jsou totiž sázky na jistotu. Ale která adaptace Robinsona je ta nejlepší? Někteří spisovatelé, dodejme, psali rovněž filmové scénáře, i vyskytnou se jejich fanoušci, kteří „jdou po filmu“ právě pro ono autorství. A tady opět pozor. Psát knihu – a psát hru či scénář, to je rozdíl. Veliký. A někteří – i dobří – autoři... to druhé zkrátka „nedali“. Ale pokud již měli slavné jméno, nechali je přesto v titulcích. Výběr podle režiséra, scénáristy (Vladimír Körner!) či dokonce autora předlohy je ovšem výběrem intelektuálským a daleko typičtější je onen „hvězdný“ výběr („Hraje v tom, prosím vás, ten starý, dobrý a osvědčený James Stewart?“) či výběr dle hlavní hercem představované figury. Figurou může být už zmiňovaný Sherlock, ale podobně populární jsou Tarzan či Dracula. Anebo hrdinové komiksů. Spiderman, Superman, Batman... Zrovna nedávno vyslovil dokonce kdosi názor, že je Hollywood v krizi, protože se už nechodí na charismatické herce, ale na tyto fiktivní FIGURY. Na druhou stranu... Občas dojde ke značnému ztotožnění herce a postavy. Hannibal Lecter je – například – Anthony Hopkins, i když nejen on (a viz prequel a televizní seriál), a Norman Bates z příběhu (románového, ale hlavně filmového) Psycho je jednoznačně totožný s Anthony Perkinsem. Ne že by filmaři Blochovu knihu neadaptovali znovu a s jiným hercem, ale... Úplně ono to nebylo. Asi jako poručík Columbo těžko najde někdy nového představitele. A ani ten inspektor Clouseau, a to píšu ve vší úctě ke Steve Martinovi, jej nenašel. Od figur teď přejděme – spolu s amatérským a neprofesionálním divákem – k historickým postavám. Takovou je třeba Napoleon. Jistě by se teď přihlásili jeho fanoušci, kteří viděli většinu filmů, ve kterých jej někdo hrál, a nesledovali ty snímky jen kvůli hercům (například Herbertu Lomovi), ale prvořadě kvůli Napoleonovi. Další jsou fanoušky literátů, a tak si například nenechají uniknout film o životech Enid Blytonové či Roberta Howarda. Je vůbec ještě na zemi spisovatel, o kterém film natočen nebyl? Pochybuji. A filmy se – samo sebou – natáčejí také o slavných zpěvácích a někdy ještě mohou hrát sami sebe. Či o slavných hercích, to se už podaří málokdy. A Richard Downey Junior – například – ještě před Dolittlem, Ironmanem a Holmesem dost obstojně a únosně zahrál Charlie Chaplina. Nemusí samozřejmě jít jen o historickou postavu – a film si někdo rád vybere prostě už na základě historické události, již chce vidět. Zde ovšem často klame název. Stalingrad pak nemusí podat celý, natož pak přesný obraz dotyčné bitvy, a Ztraceni v Mnichově nepředvádí mnichovské události v Československu, anebo aspoň ne přímo. A zrovna tak Spielbergův Mnichov není ani tak o vraždě izraelských sportovců, jako o lovu na jejich vrahy. Tím se dostáváme k žánrům, k výběru podle nich. Někdo rád snímky válečné, jiný špionážní. Někdo rád horor, někdo komedii. Je tu samozřejmě stále ještě western. Ale tahle řečiště jsou příliš široká, i skončeme úvahu u diváků, kteří si filmy... Ano. Kteří si filmy vybírají prostě podle toho, jakou jim poskytnou KATARZI. A jaké katarze mohou nastat, to asi všichni tušíme. To si už představit dovedeme. A vnímáno takto, jsou zde filmy akcentující erotiku, ale i filmy akcentující „jen“ zamilovanost. A jsou tu filmy, které vás umí neuvěřitelně napnout, po čemž se uvolníte, ale také ty, jež vás k smrti vystraší (po čemž si také odfrknete). A existují samozřejmě diváci, které přitahuje brutalita, anebo „aspoň“ násilí, a ti si nenechají uniknout Přání smrti s Charlesem Bronsonem a ani to „nové“ s Bruce Willisem (a ani je moc nezajímá, že se v obou případech jedná o adaptaci románu). U posledně zmíněných filmů se nicméně zastavme. Jsou to snad skutečně typičtí představitelé exploatačního násilí? Neřekl bych. Takovým filmem je spíš Delta Force (kde hraje Chuck Norris) či Komando (kde hrál známý rakouský kulturista). Přání smrti je jistě taky extrémně násilný film, ale zrovna tak příběh pomsty. A právě filmy o pomstě jsou nejspíš jednou z vůbec nejzajímavějších kategorií filmů. Stejně jako lidé, kteří je vyhledávají. Typickým představitelem té odrůdy je samozřejmě Zorro, příběh opravdu mnohokrát zfilmovaný, anebo Hrabě Monte Christo, ale pokud se na věc podíváme z gruntu od podlahy, užasneme. O pomstě... je ne snad většina, ale obrovská, věru že obrovská množina filmů. Jenže ne pokaždé si to zcela uvědomujeme. Ne vždy si přiznáme, že právě proto je máme tak rádi! A vezměte si – například – jen šermířské filmy s Jeanem Maraisem. Namátkou mě napadají tři: Hrbáč, Kapitán a Kapitán Fracasse. V prvním případě jde o adaptaci klasického románu Paula Févala, v posledním o adaptaci ještě daleko kvalitnější knihy Théophila Gautiera. Jen Kapitán vznikl „jen tak“, ale to nám nevadí, protože chceme ty filmy sledovat jako příběhy pomsty. Ve všech se vyskytuje padouch a dokážeme-li se příběhu zdravě oddat, počneme k němu posléze cítit nechuť, ne-li nenávist. Tento padouch je doplněn ještě několika „pod-padouchy“, tj. méně význačnými pohůnky, kteří nás štvou zrovna tak. A proč nás štvou? Samozřejmě proto, že se i PROJEVILI jako velicí hajzlové a – kupříkladu a před našima očima – zamordovali některou veskrze dobráckou, nevinnou postavu. A pozor! Pokud je tento mord vynechán nebo zastřen, naše nechuť a nenávist může zůstat vsáklá v nás a dostatečně se nevyvalí. Je velká chyba, když tohle scénárista a režisér zanedbají. Když však se to povede a my padoucha opravdu nenávidíme, neuvěřitelně se těšíme, až bude spravedlivě potrestán. Většinou zabit. I stane se! Jean Marais opět vítězí. Pomsta je dovršena, katarze také. A my? Probíráme se jako znovuzrození. Možná jsme teprve dítě, to je pravda (a mnoha dospělým už není dáno filmy takto mocně prožívat), ale rozhodně víme, že jsme si film vybrali dobře. Pouze pokaždé netušíme, proč se nám zamlouval hlavně. A co je nejpatřičnějším důvodem. Namlouváme si dokonce, že to bylo kvůli šermířskému Maraisovu umu. Či díky Maraisově ztepilosti. Avšak ta zabírá jenom na část diváků. My ostatní... Jsme na tom zkrátka jinak. Podlehli jsme vášni horší. Podlehli a... A zbaštili tvůrcům onu pomstu. I s navijákem. Vlastně nám to vybrali za nás. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-15 18:13:26

Rudá záře nad Prstenem Nibelungovým

Jednou z nejdůležitějších inscenací posledních let Wagnerovského festivalu Bayreuther Festspiele byla bezpochyby velkolepá tetralogie Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův), kterou naposledy inscenoval (po Tankredovi Dorstovi) "enfant terrible" německé divadelní režie Frank Castorf. Der Ring des Nibelungen (Prsten Nibelungův) je pokládán za Wagnerův Summum opus, respektive Magnum opus –  celé provedení trvá 16 až 17 hodin. Wagner v něm zpracovává po vzoru antických dramat německé pohanské legendy z dob stěhování národů s jejich bohy (z nich nejvyšší podobně jako Zeus je Votan), aby tak podal výpověď o stavu a své představě vývoje společnosti. Germánský hrdina Siegfried podobně jako antický Prométheus bojuje proti bohům, kteří se různě mezi sebou a dalšími bájnými bytostmi hašteří, jak se na pohanské bohy sluší, bojují o bohatství a moc (zlato a prsten – prsten propůjčuje moc), aby nakonec společnou smrtí s Brünhildou připravil základy nového lepšího řádu. V čem měl Marx pravdu Není divu, že v programu inscenace je citován Marx, i když ten právě Wagnera nemiloval – možná na něj, jak to bylo u Marxe běžné, žárlil – označoval jej, vlastně obdobně jako později Mann, za státního hudebníka, což je ovšem taktně zamlčeno. Ale celkem jasnozřivě prohlédl nebezpečí spojené s jeho vykupitelskou fantazií (že se mu to nepodařilo u sebe samého, je jiná kapitola). Marxovi nelze upřít, že si povšiml přesně těch momentů ve Wagnerově tvorbě, které jej činí i dnes pro mnohé těžko stravitelným – tedy krom dosti komplikované hudby a jazyka především jeho lehce zneužitelného nacionalismu. Wagnerova představa a cesta k beztřídní společnosti je klasikům marxismu idealistická a blízká je například Dühringovu protimarxistickému, národnímu (arijskému) socialismu. Děj Prstenu je mimořádně složitý (zřejmě to odpovídá i postupnému vzniku dramatického textu, přičemž nejdříve napsal Wagner Siegfrieda), řada příběhů je pouze vyprávěna, dokonce se dozvídáme události, které tomu, co jsme několik dní sledovali, předcházely, teprve na počátku posledního dílu, tedy Soumraku bohů. To v mnohém, jak to už u Wagnera ani nepřekvapí, předjímá moderní dramatiku a dává velké možnosti novým režijním interpretacím. Od prvních náčrtů a studií materiálů do ukončení díla pracoval na Prstenu od roku 1848 (tedy od doby své účasti na májové revoluci v Drážďanech, po které se musel na deset let uchýlit do švýcarského exilu, kde Siegfried vznikl) do roku 1874. Poprvé bylo dílo uvedeno pod vedením mistra 1876 v Bayreuthu na prvních „hrách“. Méně času měl Frank Castorf, režisér posledního bayreuthského Ringu. Zaskočil za Wima Wenderse, který po delších jednáních s ředitelstvím festivalu odřekl. Na samotnou inscenaci prvního dílu, respektive předběžného večera (trvá dvě hodiny!) mu prý dokonce zbylo – stěžoval si – jen devět dní. Skutečnost, že bude Ring v roce 2013 inscenovat, věděl ovšem již dva roky předtím. Zdá se mi, že si Castorf vůbec rád stěžuje a provokuje v naději, že si bude moci stěžovat. Není pochyb o tom, že Wagner je autorem „nejněmečtějším“. Inscenátory proto svádí právě tato skutečnost, k vyrovnávání se – přes Wagnera – s německou minulostí i současností, s německou identitou. A samozřejmě i Castorfovi je Nibelungův prsten projekční plochou – jím značně rozbitých, karikovaných – dějin minulého století. Se soustředěním především na dění v Německu a v souvislosti s Německem. Režisér trpí silnou "ostalgií Děj Prstenu přesunul mimo jiné do bývalé NDR (i když ne moc důsledně). Když ředitelství chtělo vyhodit, nebo snad dokonce vyhodilo z představení jakýsi enderácký plakát, cítil se podle svých slov jako v bývalé NDR a požádal o právní podporu Gregora Gysiho (významného právníka stojícího ostatně jako každý, kdo za vlády jedné strany obhajoval disidenty, v podezření ze spolupráce s východoněmeckou Stasi, jednoho z hlavních činitelů Strany levých, následnické strany bývalé vládnoucí SED). Myslím si, že trpí silnou "ostalgií", jak se tomu v Německu říká (Osten = východ), tedy nostalgií po bývalé NDR. Tam se dalo perfektně provokovat! Například v Basileji, kde zinscenoval dosti nekonvenčně Schillerova Wilhelma Tella (dalo by se říci, že ideologickokriticky, bez spříseženecké přísahy) ho pochválili za objevné pojetí, což samozřejmě zklame... Plakátu jsem si v opulentní inscenaci nepovšiml, takže se možná ředitelství nakonec přece jen proti „zůstatkovému marxistovi“, jak se rád označuje, prosadilo, ale zato velké světelné reklamy národního podniku Chemických závodů Buna v posledním díle ano. Castorf v Basileji inscenoval několikrát – ve Verdiho Othellovi osvětloval jednou místo jeviště hlediště, což bylo docela praktické, neboť si divák mohl pozorně přečíst text opery. Tento režijní nápad přenesl i do Bayreuthu – i když v podstatně oslabené verzi. Přesto se oslepování některým divákům nelíbilo a dost si na ně o přestávce stěžovali. Stejně je neuchvátila skutečnost, že Siegfried vyřídil Fafnera salvou ze samopalu prý značky Kalašnikov (nevyznám se ve zbraních), který se mu podařilo nějak objevit, když si koval meč Nothung. Popravdě jsme se všichni dost lekli, i když upozornění na střelbu jsme nalezli na sedadlech. Navíc randál přehlušil a přerušil Wagnerovu hudbu (prý ale výsledky měření potvrdily, že by škody na sluchu nastat neměly). Gitler nesmí dobít Baku Ale popořadě. Předvečerem cyklu je Zlato Rýna. Režisér nahradil zlato (bohatství) ropou a prsten (bájnou moc) poměrně konkrétní politickou mocí minulého století. Děj zasadil na americký západ (někam, kde se těží ropa, nejspíš do Texasu), přesněji do čerpací stanice pohonných hmot na Rout 66 (Road 66), dcery Rýna proměnil v nudící se animírky, popřípadě prostitutky, Albericha ve chlípného troubu, ze kterého si děvčata střílí, sídlo německých Bohů Valhallu v onu čerpací stanici s motelem nahoře a barem, ve kterém i za velmi nepříhodných situací známých z amerických filmů (jejichž estetiku inscenace kopírovala) „šikovně“ obsluhoval hubený pomenší černovlasý barman. S ním jsme se pak setkávali ve všech dílech Prstenu - šlo o Castorfova asistenta Patrica Seiberta. Postupně ze statisty stal jednou ze stálic Prstenu a svým způsobem (nejmenovanou) hlavní postavou. Ale to už jsem zas napřed a postupuji jako Wagner na přeskáčku, čili zpět: bůh Votan osobně je děvkař, mafiózo a kapitalista, který se v motelu pochybné kategorie povaluje v posteli nejen s Frickou, ale i se svou sestrou, bohyní a pohlednou blondýnkou Freiou. Ačkoliv srbský výtvarník (Alexandar Denič) používá – velice inteligentně - točny, takže máme možnost sledovat dění a prostor z různých stran, uspokojuje Castorf naše voyerství ještě filmovými pohledy na skryté scény (po scéně pobíhá kameraman) a filmovými dotáčkami promítanými na plátno. Obři Fafner a Fasolt přicházejí s basebalovými pálkami jako dosti špinaví násilníci jakýmsi sklepením nebo garáží rovněž v dotáčce a ohrožují Votanovo pěkné auto. Nejzajímavější je závěrečná dotáčka, kdy „Rusalky“ plavou a potápí se v bazénu (film, který i ony sledují v televizi) a při tom nám živě zpívají. Kamera je ovšem i zrádná – dost mne pobavilo vidět, jak na vodě bazénu plavou cihly zlata. Die Walküre (Valküra), první díl cyklu, se odehrává v předrevolučním i porevolučním Rusku, tedy SSSR, ještě přesněji v Ázerbájdžánu v Baku.  I tam se těžila a těží ropa. Po incestu Sieglindy s bratrem Siegmundem, při němž je zplozen Siegfried (2. díl) vidíme v dotáčce úspěšný vrt ropného ložiska tedy gejzír ropy (sic!). Sieglindin manžel Hunding se podobá nebezpečně Stalinovi a Wotan je zprvu kapitalista. To se mění Velkou říjnovou revolucí, o které se dovídáme z filmových projekcí filmů Ejzenštajna nebo Pudovkina, možná že i z dotáček v jejich stylu. Napadlo mne, že třeba chtěl Castorf ono nevědoucí a neuvědomělé buržoazní publikum poučit o chodu dějin... Na každý pád Walküry, co normálně – tedy dle Wagnera - odnášejí padlé hrdina do Walhally, se v Castorfově podání věnují hrdinům práce, kteří zahynuli při plynovém výbuchu. Jejich slavné jízdy, na jejíž hudbu se vždy publikum těší (dirigentem pěkně zvýrazněna), se nemůže zúčastnit Brünhilde, poněvadž ta neuposlechla otce Wotana a pomohla Siegmundovi v čestném souboji s Hundingem. I Seibert se mihne coby uvězněný intelektuál. Scéna znázorňuje těžní věž, pumpu a především jakési skladiště s haraburdím, na jehož vrcholu září rudá hvězda. Wotan si nechá narůst Trockého vousy, přidá se – možná z oportunismu, tak zůstane vedoucím výroby - na stranu bolševiků, stane se funkcionářem a čte Pravdu. Opravdu čte Pravdu v azbuce (!), jak vidíme na plátně. Ale Sovětský svaz napadne Gitler (v azbuce). Opět dotáčky, na kterých mimo jiné rusky a v azbuce stojí, že Baku Gitler nesmí dobít: „Ani kapku ropy zachvatiteli!“ Nevím, co dělají návštěvníci neznalí azbuky a těch je pochopitelně v Německu většina. Můj soused se vyptával mne, poněvadž jsem prozradil, že rusky umím. Gitler Baku nedobude. A Brünhilde zde – místo dle libreta na hoře obklopena ohněm, z kterého ji má vysvobodit skutečný hrdina předurčený k velkým hrdinským činům, tedy Siegfried – zůstává v blízkosti obrovského hořícího barelu. Muset zůstat v Ázerbájdžánu je zřejmě i Wotanovi trest dostatečný. Na takovou blbost by ani soudruzi z politbyra nepřišli „Siegfried“ (2. díl cyklu) bydlí se svým vychovatelem kovářem Mimem ve stylovém stříbrně se lesknoucím obytném voze, který lze směrem k publiku otevřít (toho je hojně využíváno) pod sochami v obrovité skalní stěně připomínajícími americký Mount Rushmore: jen místo hlav amerických prezidentů vidíme hlavy Marxe, Lenina, Stalina a Mao Ce-tunga, tedy bohů minulého století. Pozoruhodné je, že se tito „bozi“ různým osvětlením v některých okamžicích proměňují v jiné osoby – měl jsem dojem (a nejen já, diskutovali jsme o tom se sousedem), že se například Stalin proměnil v M. Albrightovou. Mime chce nejinak než v originálu zneužít Siegfrieda k získání prstenu. Nejenže se pokouší vykovat meč, který by poněkud pubertálně se nudící Siegfried nezlomil, což se mu pochopitelně nedaří, ale drží si i Castorfova asistenta jednou jako medvěda, podruhé jako sluhu, který šplhá po lešení, aby mohl tvář Marxe „šidlat“ omývacím zařízením. Děj se konečně dostává do Německa, převážně do toho východního, neboť na opačné straně scény je prakticky přesná kopie berlínského Alexandrova náměstí, kam odchází Siegfried poté, co odrovnal Fafnera samopalem, při čemž mu na jazyk kápla kapka jeho krve. To mu umožňuje rozumět řeči ptáků. Prakticky této schopnosti využije v Berlíně na Alexandrově náměstí, kde potká lesního ptáčka, zpěváčka, dost hezkou slečnu, připomínající zpěvačku třeba z Moulin Rouge. Ta si sundá boty, svlékne punčochy a pak i kalhotky. Všichni čekáme, co bude dál, ovšem vzhledem k tomu, že se při orálním sexu špatně zpívá, k očekávanému – pořád mu to tak nějak naznačovala, jako, že by měl a jelimánek Siegfried věděl nejspíš z internetu, že se něco takového dělá – nedošlo. Kohabitovat začali až na konci aktu, poté co mu sdělila, že by měl šanci u Brünhildy, která spí na hoře (ovšem v tomto případě v Baku) a opona už padala. To už ovšem nezpívali. Byla to nejspíš jen „rychlovka“ (quickie), protože pauza byla krátká. Přesto se to některým divákům nelíbilo a volali, jak se to v Německu dělá, bů. Pravda je, že tím byl trochu narušen původní smysl a děj opery, pokud jde o dospívání Siegfrieda: ten má totiž poznat lásku až s Brünhildou. Ale víme, že dnes to bývá jinak. Po pauze také na Alexandrově náměstí v restauraci v prvním patře se schází při špagetách a víně (také kouří – podle libreta se scéna odehrává v nepřístupné divočině) již dosti sešlý Wotan s bohyní země Erdou, tou, se kterou má Brünhildu. Vše sleduje kameraman (takže představitel Wotana musí skutečně mezi zpěvem i polykat (také to si už Castorf vyzkoušel v Basileji) a číšník, který možná pracuje pro Stasi, jinak opět Castorfův asistent a statista. Slídící kamera má tentokrát i funkci naznačit, že se pohybujeme v policejním státě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Wotan má starosti a ptá se té „nejmoudřejší ženy“, tedy Erdy (die Erde = Země), jak zastavit „valící se kola“: „sage mir nun, wie besiegt die Sorge der Gott“ („řekni mi, jak zvítězí bůh nad starostí“). Erda neví, co říci. A dost naštvaně odejde (v originálu Wotanem probuzena upadá zase do spánku). Ale vrátí se a je pro změnu přítulná. A než se nadějeme, rozepne Votanovi poklopec a začne mu (trochu odvrácena od publika, kamera snímá jen její kývající hlavu) provádět felaci. Sledovali jsme to se zájmem na velkém plátně v přímém přenosu za doprovodu mimořádně kvalitní hudby. Jenže bohužel před vrcholem přišel číšník s tím, že má Wotan vyrovnat úhradu a protože neměl – asi východní – peníze, prchá Wotan skrze zeď k těm sochám... Myslím si, že na západ, protože na takovou blbost, by na východě snad ani soudruzi z politbyra nepřišli, tedy že by postavili socialistický Rushmore (navíc Mao nebyl u evropských soudruhů ke konce svého žití moc v oblibě). A tak si chudák Wotan ani pořádně neužil. Napadá mne ovšem, že tato scéna patří spíše do politického kontextu jiné – významné kapitalistické - země, ne? I Siegfried posedává s Brünhildou ve shora zmíněné restauraci – některé návštěvníky představení trochu iritovalo, že má Brünhilde při buzení i teď jiné oblečení, než když usínala, což se stává v některých filmech, pracuje-li špatně skriptka, ale Castorfovi takové detaily zřejmě nevadí. Na náměstí přijdou dva krokodýli (podle mne je to připomínkou 2. světové války, kdy skutečně krokodýli při bombardování utekli ze zoologické zahrady a dostali se až sem). V představení přichází na scénu zrovna v okamžiku, kdy to mezi Brünhildou a Siegfriedem eroticky jiskří. Jeden z krokodýlů sežere slunečník, druhý ptáčka zpěváčka z předchozího aktu, ovšem Siegfried ho, tedy ji, vytáhne krokodýlovi z tlamy za nohu. Chtěl(a) se mu – už zase – ráda patřičně odvděčit. Siegfried by si to asi nechal opět líbit. Ale Brünhilde (byla těhotná, tedy skutečně, nebylo to způsobeno režijní, ale jinou koncepcí, takže klobouk dolů před výkonem zpěvačky Catherinou Foster) ji dost hrubě odstrčila. "Sociální plastika", které divák nerozumí Není pochyb o tom, že Castorf své město Berlín zná a ví o něm více nežli my. Takže asi bude vědět, proč tam situoval v posledním dílu Prstenu „Soumraku bohů“ do sklepa svatyni Woodoo. V ní zprvu jako kněžky působí tři sudičky (Norny) a později souloží bezdomovecký pár. Že by již v roce 2013 jasnozřivá předzvěst utečenecké vlny? Ke svatyni se jezdí výtahem a také přichází po rudém schodišti na levé straně jeviště připomínajícím slavné oděské schody z Ejzenštejnova filmu Křižník Potěmkin, po kterém se zřítí při střelbě policistů do manifestujících dělníků kočárek, z něhož vypadne miminko. A skutečně brzy se objeví i nám všem již známý asistent Patric Seibert s kočárkem, skutálí se (co dneska dramaturgové a režijní asistenti musí všechno umět!) a z kočárku se rozsypou jablka. Opět se míchá socialismus s kapitalismem: pobavil mne neonový nápis ...XANDERPLATZ (Alexanderplatz – tedy evidentní charakteristika socialismu s jeho vypadávajícími neony), ale kiosek s kebabem, ve kterém opět - jak jinak – působí Patric Seibert (obsluhuje sbor hostů pozvaných Hagenem na svatbu, mimochodem jediná sborová scéna), ale patří spíš do současnosti. O zahalené budově vypadající jako Bundestag (tak nějak, jak jej zahalil před lety Christo) nemluvě. Poté, co se plachta odhalí, zjišťujeme, že jde o Wall Street. Zřejmé poselství: svět není řízen již ani bohy, ani rabiátskými petrolejovými manažéry, ale americkou burzou. Dcery Rýna – i nadále lehká děvčata – sem odjedou autem protestovat proti zneužívání umění jako spekulačního objektu. To Brünhilde je jiný formát – je tak zdisgustována, že zapálí benzín, ale ze světového požáru zbude nakonec jen nám již známý hořící sud. Bojím se, aby se Castorf nepletl. Castorfova inscenace je prý vyrovnáváním se se dvěma utopiemi (zdůrazňoval několikrát dr. Friedrich z Wagnerova muzea v pravidelných dopoledních úvodech) – kapitalismem a socialismem. K tomu je třeba podotknout, že kapitalismus žádnou utopií není, nýbrž hospodářskou praxí (že je ideologicky podpořen, je už jiná věc). Castorfovi téměř úplné změnění děje velké problémy nedělá, myslí si, že konec konců, i Wagner kompiloval a divák nemusí všemu rozumět (a také vše vidět, z některých míst totiž údajně není vidět celá scéna) – prý to v životě není jinak. Na druhou stranu mu neušlo, že přesuny děje a prostředí nikdy moc dobře nefungují a tak prý mu nejde o sémantické, nýbrž o asociativní porozumění. Tedy takové, kde nemusí být udržována, podobně jako ve snu, logika. Prý tak vznikají dvě paralelní díla – Wagnerovo hudebně dramatické a Castorfova „sociální plastika“. Co mně na této „sociální plastice“ nejvíce vadí, je skutečnost, že Castorf vytváří inscenaci s pohledem do minulosti, tedy přes všechny posuny inscenaci v podstatě historizující. Také si myslím, že jeho soustředění na ropu místo na zlato Wagnerův pohled na svět poněkud zužuje. Nečiní-li jemu významové posuny problémy, činí je rozhodně divákovi. Tady nestačí říci, že člověk nemusí všemu rozumět. Protože jde o enormní posuny v obsahu opery (a oper, týká se i jiných režisérů), bylo by jistě k prospěchu věci, kdyby se v Bayreuthu odhodlali k dalšímu zlomu v tradici a byly tu, stejně jako prakticky ve všech operních domech, promítány titulky. A také kdybychom si to, co si můžeme poslechnout v úvodu k představením, mohli přečíst v programu. Kirill Petrenko jako dirigent inscenace, kterou jsem viděl, byl publikem oslavován – zdá se že on to byl, kdo zachránil dosti chaotické představení.   V příštím textu se bude autor zabývat zhodnocením všech aktuálních inscenací.

Čas načtení: 2024-03-07 10:06:30

Tričko za babku nemusí být jen tak. Proč je tržiště Temu spojované s porušováním lidských práv

Levné nakupování bohužel nemusí být zcela bez úroků. Nejen v případě Temu jsou totiž na místě obavy, že zboží pochází ze systému nucených prací. Článek Tričko za babku nemusí být jen tak. Proč je tržiště Temu spojované s porušováním lidských práv se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-03-26 16:20:50

Žehlení nemusí být utrpení: vyberte si nejlepší seriály k žehlení

V průzkumech o nejméně oblíbenou domácí práci často s přehledem vítězí žehlení. Přitom pokud si umíte tuto činnost správně zpříjemnit a používáte moderní žehlicí nástroje, vůbec to nemusí být tak hrozně strávený čas. Žehlení může být ideální příležitostí, jak si vyhradit nějaký ten čas pro sebe a užít si ho třeba u oblíbeného seriálu. Nachystejte […] The post Žehlení nemusí být utrpení: vyberte si nejlepší seriály k žehlení appeared first on Supr bydlení.

Čas načtení: 2024-04-17 04:30:00

Jako pro páťáky. Přijímačky z matematiky byly letos příliš jednoduché, varují matikáři

Letošní přijímačky z matematiky pro žáky devátých tříd byly mnohem jednodušší než loňské. Výrazně proto naroste úspěšnost uchazečů. Jenže bohatší zisk bodů ještě nemusí znamenat snazší cestu na školu. Pokud loni uspěli uchazeči s dvaceti body, letos nemusí stačit ani třicet. Nevyváženost testů Cermatu nemusí vést jen ke zklamání u dětí, ale i ke komplikacím pro školy, shodují se učitelé matematiky.

Čas načtení: 2024-04-21 08:08:43

Cyklisté na silnicích řidiče štvou, cyklostezku ovšem povinně použít nemusí. Musí se ale chovat v souladu s pravidly

Stačí otevřít jakoukoliv si diskuzi týkající se pohybu cyklistů v provozu, přesněji na silnicích, a najdete v ní řadu naštvaných a jízlivých otázek týkajících se toho, proč cyklisté nejezdí po cyklostezkách. Odpověď je přitom velmi jednoduchá. Nemusí. A to i dle rozhodnutí Nejvyššího soudu. Soud má jasno Také se zlobíte, když v už tak nacpaných ulicích musíte řešit […]

Čas načtení: 2024-05-21 13:14:52

Od aut po záplavách ruce pryč. Poznat je naštěstí nemusí být složité, hodně prozradí i zápach

Bleskové povodně po nečekaných přívalových deštích bohužel v posledních letech nejsou ničím zvláštním. Velká voda se bohužel často podepíše jak na obydlích, tak i na autech. Poradíme vám, jak zaplavené auto poznat a na co si dát při kontrole pozor. Zápach i zbytky po povodni Podle odborníků existuje řada indicií, které vám napoví, že auto […]

Čas načtení: 2024-06-12 18:00:24

Víme, na kolika iPhonech je nyní nainstalován iOS 17! Tipnete si?

Jelikož Apple v pondělí odhalil nový operační systém v podobě iOS 18, veškeré zprávy se teď točí kolem něj. Apple uvolnil taktéž betu, čili pokud máte chuť si novinky vyzkoušet ihned, máte možnost. Na druhou stranu beta ještě nemusí být vychytaná, nemusí mít všechny funkce přístupné či nemusí být zcela stabilní. Na ostrou verzi si budeme muset počkat do podzimu, kdy ji Apple uvolní po představení nových iPhonů. Jelikož […]

Čas načtení: 2024-07-01 19:18:51

Děti ohrožené cukrem

"Oni můžou – a já ne,“ shrnuje Marcela podstatu častých stížností svého devítiletého syna Edy. Jeho spolužáci si v bufetu na školním hřišti kupují dle libosti všechno, co mají tak rádi: kolu, fantu, sprite a další sladké nápoje. Ani Eda to nemá zakázané, rodiče ale trvají na tom, aby si nezdravé sladké pití pořizoval z nepříliš vysokého kapesného, takže se musí držet zpátky. Doma se pije hlavně voda, mléko nebo čaj slazený maximálně medem. Eda se zlobí, ale jeho matka přesně ví, čemu se chce vyhnout. „Za posledních třicet let nám nenarůstá podíl dětí s nadváhou, alarmujícím způsobem nám ale narostl podíl dětí s obezitou,“ říká pediatr a obezitolog Jan Boženský. Nezdravý životní styl a nadměrný přísun energie z příliš kalorického jídla a pití tedy nevede k mírnému nárůstu tělesné hmotnosti, ale katapultuje část dětí rovnou na cestu obezity. „Nedávno jsem měl v ordinaci chlapce, který ve svých třinácti letech váží 122 kil,“ přibližuje míru problému Boženský, primář dětského oddělení v nemocnici v Ostravě-Vítkovicích. Není to novinka: podle časopisu Nature Reviews Endocrinology jsou dnes slazené nápoje globálně vůbec největším zdrojem přidaného cukru v potravě. Řada studií, jejichž výsledky časopis shrnuje, dokládá, že sladké pití vyvolává – ať již prostřednictvím obezity nebo přímo, kvůli změnám metabolismu – choroby od cukrovky druhého typu až po některé druhy rakoviny. „Slazené nápoje nepotřebujeme, nejsou k ničemu dobré. Ze zdravotního hlediska bychom je měli pít jenom ve chvíli, kdy potřebujeme rychle dodat tělu cukry, třeba při sportu,“ shrnuje lékař Martin Haluzík, předseda České obezitologické společnosti. Tohle už si leckde dávno uvědomili – mezi posledními například v Polsku – a slazené nápoje zkoušejí regulovat, případně ty nejrizikovější, energetické nápoje obsahující kofein, dětem (například v Pobaltí) zakazují. Soustředit se v debatě právě na děti má smysl i proto, že jsou nejohroženější skupinou. V dětství se jednak vytvářejí stravovací návyky – včetně návyku na sladké –, jednak se organismus programuje k budoucím onemocněním. Česko se právě v těchto dnech rozhoupává ke konkrétnější cestě k tomu, jak jednu z největších výzev zdravotnictví pro další roky vyřešit. Stačí v této alarmující situaci osvěta, nebo je lepší vzít do hry i legislativními restrikce? Od „pitíčka“ k zánětu Mláďata, ale i dospělí jedinci druhu Homo sapiens jsou evolucí vyladění tak, aby cukry a tuky vyhledávali jako zdroj energie a aby jim jejich konzumace dělala dobře. Cukr uklidňuje a vyvolává příjemné pocity. I mateřské mléko, první nápoj, s nímž se dítě setká, je sladké, takže přejít na obyčejnou vodu nebo jiný nápoj nevýrazné chuti není pro malého člověka jednoduché. Bažení po cukru zkrátka představuje velmi silný hnací impulz. Odborníci jsou opatrní a nemluví přímo o fyzické závislosti srovnatelné s oficiálními drogami, ale faktem je, že návyku na sladké se rozhodně nelze snadno zbavit. Pediatr Boženský u svých dětských pacientů pozoruje sklon k nutkavému pití: sladké nápoje do sebe nelijí kvůli žízni, vede je k tomu právě bažení po cukru. O tom, nakolik se tomu dokážeme vyhnout, rozhodují do značné míry právě návyky získané v dětství. Již citovaná paní Marcela, náhodně vybraná ze vzorku rodičů, kteří se redakci ozvali na výzvu, aby se podělili o své zkušenosti s těmito druhy lákadel a ochotou svých potomků jim podléhat, se vždy snažila svým čtyřem dětem problematiku slazených nápojů a příliš velkého množství cukru vysvětlovat. Má se o přitom o co opřít – vystudovala potravinářskou fakultu na Vysoké škole chemicko-technologické, a problematice tedy rozumí. „Odmalička dětem třeba říkám, že se kvůli sladkým nápojům kazí zuby, že když je v nich ještě kyselina citronová, podporuje to růst bakterií. Děti to chápou, necítí potřebu nechat si zuby zkazit, navíc se bojí zubaře.“ Jan Boženský ale v praxi vidí, že v mnoha rodinách je to úplně jinak. Rodiče více než dvaceti procent českých dětí svým ratolestem sladké pití dopřávají pravidelně a už od druhého roku života. Jde o nejrůznější slazené nápoje vyvinuté speciálně pro děti, „pitíčka“ v barevných obalech s obrázky zvířátek a podobně, které běžně obsahují kolem 10 gramů cukru na 100 mililitrů (litr nápoje tak odpovídá asi 25 kostkám cukru). Lahvička o objemu třetiny litru tak v podstatě vyčerpá denní doporučenou dávku cukru pro pětileté dítě. Časem děti přecházejí na všeobecně oblíbené slazené nápoje, jako je doslazovaná minerálka, kola či fanta, a podle Boženského jich dokážou vypít i tři až čtyři litry denně. Sedmi- až devítileté dítě, které za den vypije tři litry kolového nápoje, tak může překročit doporučený denní limit cukru (44 g, tedy zhruba 11 kostek cukru) asi osmkrát – jen tímto druhem pití. Kromě problémů se zuby bývá výsledkem zmíněná obezita, která vyvolává takzvaný metabolický syndrom: „V těle se rozvíjí chronický zánět. Způsobuje poruchy metabolismu tuků, hypertenzi a další závažné věci, které pak časem vedou k infarktům, mozkovým příhodám a podobným komplikacím,“ varuje lékař. Chronický zánět zároveň mění naši imunitu způsobem, který může vést k rakovině. „Každou hodinu v našem těle vzniká buňka, která je potenciálně nebezpečná, ale náš imunitní systém ji dokáže odhalit a zničit.“ U obézního člověka, jenž se navíc nezdravě stravuje a scházejí mu některé živiny, však imunitní systém tak dobře fungovat nemusí. Nemoci zároveň u obézních lidí postihují mladší jedince. Když se metabolický syndrom rozvine u dítěte, dříve se pak také projeví cukrovka druhého typu, které se dříve říkalo „stařecká“ a byla pokládána za nemoc vyššího věku. „I první infarkty přijdou mnohem dříve, než jsme dnes zvyklí – u čtyřicátníků i mladších lidí,“ vysvětluje Boženský. Což v budoucnu kromě mnoha osobních tragédií může neúnosně zatěžovat zdravotnický systém. Možnost konzumovat nezdravé věci je někdy představována jako věc osobní volby. Faktem je, že důsledky časem zaplatí všichni plátci zdravotního pojištění. V krvi dětského či dospívajícího pacienta s metabolickým syndromem lékaři navíc nacházejí zvýšenou hladinu lipidů nebo cholesterolu, někdy i vyšší hladinu cukru. Dítě může mít i vyšší krevní tlak. „Tohle jsme ještě před deseti lety nevídali vůbec, teď už to není úplně výjimka, zvlášť u adolescentů,“ říká již citovaný Martin Haluzík, který je zároveň přednostou Centra diabetologie v pražském IKEM. „Hodně rodičů může vystrašit, že velká část těchto dětí už má steatózu, ztučnění jater,“ doplňuje pediatr Boženský. „Jde o ukládání tuku do jaterních buněk. Je to první krok k závažným komplikacím v dospělosti.“ Dítě si na nic konkrétního nemusí stěžovat. „Ono totiž ani netuší, jaké to je, cítit se dobře a lehce. Když má chlapec o padesát kilo více, než by při své výšce a věku měl mít, je to, jako by neustále nosil na zádech padesátikilový batoh,“ dodává Boženský. Nejdůležitější je se do tohoto stavu vůbec nedostat a omezení nezdravých nápojů v tom může sehrát velkou roli. „K pitnému režimu patří neslazená voda a slabý ovocný čaj, bez nějakého aditiva. Když se dítě nenaučí pít slazené nápoje do pátého nebo šestého roku života, většinou si k nim pak už cestu nenajde. Když si jednou začas dá v restauraci či na oslavě džus nebo kolový nápoj, není to ideální, ale nic se nestane,“ doporučuje Boženský. Než úzkostlivě počítat gramy cukru, které jejich potomek denně v nápojích zkonzumuje, je pro rodiče jednodušší doma sladké pití zkrátka nenabízet. Mimo domácnost pak stačí volnější pravidla, zvlášť když děti vyrostou a rodiče už nemají nad jejich stravováním absolutní kontrolu. „Teenagerovi nebudete říkat, že si nesmí dát kolu, fantu nebo mirindu. Pokud bude mít zažito, že rodina preferuje neslazené pití, dříve nebo později se beztak vrátí k vodě,“ radí Boženský rodičům a upozorňuje, že také nárůst váhy v dětském věku je nebezpečnější než v pubertě, kdy se v organismu řada věcí radikálně mění a nějaké to kilo navíc se může ztratit. Víc než polovina světa Omezení v rodinách jsou tedy určitě důležitá, ale pohybujeme se v náročném terénu. Na druhé straně barikády jsou silní protivníci, hlavně masivní a dobře promyšlená reklama. Rodiče, které redakce oslovila, se před ní snaží děti chránit, někdy je to ale marný boj. Potíže vznikají třeba v nákupních centrech: „Když už tam jdeme, je vidět, jak jsou děti ze všudypřítomných lákadel a reklam úplně vedle. Mám pocit, že se jim spouští reflex ,chci cokoli!‘,“ píše jedna z matek Andrea Cigánková. Nejsilnější masáž se valí z televize. „Zkuste si ji někdy pustit ráno, když se vysílají pořady pro děti,“ říká pediatr Boženský. Televizní reklamy na slazené nápoje a jiné sladkosti jsou podle něj „milé, úsměvné, plné lásky – většinou je na nich nějaká maminka, dítě, úsměv, štěstí, rodina“. Samostatnou kapitolou jsou pak reklamy na energetické nápoje, s nimiž se pojí kromě cukru i mnoho dalších rizik. Cukr k nim rozhodně patří a jeho vysoký obsah je pro „energeťáky“ zásadní – přebíjí totiž nepříjemnou chuť energetických stimulantů. Slogan „Red Bull vám dává křídla“ skvěle shrnuje fakt, že globálně úspěšná firma ve své době marketingově prakticky ovládla pole adrenalinových sportů, které část dětí přitahují možná ještě víc než samotná „limonáda“. Akrobatické létání, divoké sjezdy na kolech a lyžích nebo krajně nebezpečné lety pomocí obleku nazývaného wingsuit jsou pro ně neodolatelně atraktivní, zvlášť v kritickém věku po desátém roce života, kdy navíc rodiče postupně ztrácejí kontrolu nad jejich stravováním. Děti ke sladkým nápojům svádí také tlak kamarádů a vlastně i celkové nastavení společnosti. „Co rodiče nabízeli dětem, když byly malé? Když se bály jít k doktorovi, když si rozbily koleno, měly úspěch ve škole? Udělali jsme ze sladkosti odměnu, něco jednoznačně pozitivního. Je tady oslava, musí být dort, dětské šampaňské…“ vyjmenovává Boženský. Ve světle těchto úvah se přirozeně nabízí otázka, zda by stát neměl „zdvihnout prst“ a legislativními kroky upozornit, že tenhle přístup většiny společnosti není nejšťastnější. Regulace by mohla vyjít právě z obsahu cukru v daném nápoji. V Česku jej upravuje takzvaná pamlsková vyhláška, která zakazuje prodej nápojů ve školách a školských zařízeních, pokud mají větší obsah cukru než pět gramů na 100 mililitrů. Limitu vyhovují například některé ochucené minerálky, zatímco kokakola, kofola, sprite nebo fanta nikoli. Zajímavé je, že po zavedení vyhlášky v roce 2016 se nárůst obezity menších dětí u nás zastavil – než přišel covid, s ním sociální izolace, a děti znovu začaly více tloustnout. Důležitá proměnná je totiž dostupnost i mimo budovu školy. V Česku se o takové regulaci dlouho debatovalo spíše na odborné úrovni a do reálných politických plánů tlak zdravotnicko-odborné veřejnosti nezasáhl. To až do momentu, kdy Národní ekonomická rada vlády (NERV) v loňském roce přinesla soubor 37 opatření, jak pomoci tuzemskému rozpočtu a ekonomice obecně. Jedním z návrhů pak je i danění slazených nápojů. Při letmém pohledu po světě nejde o žádnou novinku a současně nejsme zásadně pozadu. Daňová opatření vůči slazeným nápojům jsou doménou 21. století a posledních dvou dekád obzvláště. Zajímavý je vývoj ve Francii, která – jak upozorňuje PAQ Research – byla jednou z prvních evropských zemí, která se ke zdanění cukru odhodlala. Tehdy byla hlavní motivací finanční krize a snaha o větší přísun peněz do státního rozpočtu. I když spotřeba slazených nápojů klesla asi o pět procent (a výrazněji u nízkopříjmových domácností), francouzští zákonodárci nastavení daně přehodnotili a místo plošné daně zavedli sazby podle množství cukru. Možných cest, jak nápoje zdanit, je tak více, ale zrovna Češi nemusí pro inspiraci chodit daleko. Vše totiž směřuje k tomu, že ideální model, vhodný k domácí aplikaci, uplatňuje již zmíněné Polsko. „Jejich přístup je nám nejbližší. Jsou jedněmi z posledních, mohli se učit od jiných zemí. A mají podobné spotřebitelské chování,“ říká náměstek ministra zdravotnictví Václav Pláteník (KDU-ČSL). Polské řešení zjednodušeně řečeno nedaní plošně všechny slazené nápoje jednou sazbou, jak to zavedla zmíněná Francie, ale sazbu zvyšuje či snižuje podle množství cukru v daném nápoji. Jinými slovy: čím více cukru je v nápoji, tím větší spotřební daň a tím větší motivace pro výrobce množství cukru ve svých výrobcích snižovat (a naopak menší pro spotřebitele si nápoj koupit). „Ta daň není o příjmech, ale o výdajích,“ shrnuje cíle ekonom Jakub Komárek z výzkumného týmu PAQ Research, který se modely správného zdanění slazených nápojů zabývá. Odhady mluví asi o třech miliardách korun ročně do státní kasy. I tak jde podle Komárka o solidní přínos a do kontextu jej zasazuje srovnáním se stávkami učitelů kvůli loňským škrtům ve školství (učitelům šlo o polovinu této částky). Co se oné podstatnější položky týče, tedy ušetřených výdajů, přesné propočty neexistují. „Víme, že jen samotná obezita, která úzce souvisí s konzumací cukru, stojí 30 miliard korun ročně jen na zdravotních výdajích. Celkově tedy daleko více,“ říká Komárek s tím, že jak se bude měnit spotřebitelské chování a konzumovat méně cukru, pozitivní dopady se v čase projeví. „Je to ale velice dlouhodobá strategie,“ upozorňuje. Epidemioložka Eliška Selinger jej s mírnou nadsázkou doplňuje, že stejně jako se k obezitě trvá projíst 20 let, „odjíst“ se od ní trvá stejně tak dlouho. V současné chvíli má nějakou formu zdanění více než 50 států na světě. Zahraniční zkušenosti ukazují, že tam, kde se daň zavedla, klesá spotřeba slazených nápojů o 15 procent. Dlouhodobé pozitivní dopady lze pro nejbližší roky nahradit těmi skokovějšími: podle dat z Velké Británie například výrazně ubylo zubních kazů u dětí. Češi to milují Ministerstvo zdravotnictví si návrh NERV vzalo za svůj a zadalo Státnímu zdravotnímu ústavu (SZÚ) vypracovat model, podle kterého pak bude možné legislativu nastavit, protlačit vládou a následně i parlamentem. „Jsme zhruba v polovině volebního období, vrcholí doba, kdy se legislativa může pohodlně stihnout,“ říká na dotaz, zda se tohle všechno dá zvládnout, náměstek ministra zdravotnictví Pláteník. „Vymlouvat se na časový limit není namístě.“ Na SZÚ si tvorbu legislativy vzala na starost právě Eliška Selinger – jedna z těch, kdo dlouhodobě apelují na stimulaci lepší životosprávy v Česku. Ta, společně s kolegy z ústavu, analyzuje modely zdanění v ostatních státech a hledá nejlepší možný recept pro Česko. I jí zatím jako ideální vychází polská cesta danění podle množství cukru. Kam vybrané peníze půjdou, tedy jestli rovnou do zdravotnictví, nebo se rozpustí ve státním rozpočtu, zatím není jasné. Jednu z cest nabízí již citovaný lékař Martin Haluzík. V posledních letech totiž došlo k průlomu v léčbě obezity. Objevily se nové léky vycházející z preparátů k léčbě cukrovky, které – s menšími vedlejšími účinky než starší přípravky – u obézních lidí výrazně snižují chuť k jídlu a také krevní tlak, hladinu cholesterolu i riziko kardiovaskulárních chorob. V Česku ale léky založené na účinné látce semaglutid nejsou u léčby obezity hrazené ze zdravotního pojištění, takže si pacienti tyto preparáty, u nichž je podmínkou dlouhodobé užívání a které mohou vyjít zhruba na tři až čtyři tisíce korun měsíčně, musí platit sami. „Máme svázané ruce. U pacienta, který nemá diagnostikovanou cukrovku, není žádná šance úhradu získat. U řady nemocných tak léky prostě nenasadíme, protože je nemá kdo zaplatit,“ kroutí hlavou Haluzík. Postrádá zde společenský tlak na zdravotní pojišťovny – česká veřejnost stále pokládá obezitu nikoli za nemoc, ale spíše za výsledek lenosti a neochoty vést zdravý životní styl. Peníze z nové daně by podle Haluzíka mohly pomoci financovat nejen léky samotné, ale také infrastrukturu, která pacientovi umožní dosažené snížení váhy udržet či prohloubit – poradenská centra, místa pro zdravé trávení volného času a podobně. Příklady z praxe jsou, politická shoda se však zatím hledá. Ambice ministerstva zdravotnictví částečně narážejí na fakt, že ne všechny partaje mají ohledně zdanění slazených nápojů jasno. Řeč je především o občanských demokratech. „Osobně nejsem proti, ale naše strana v tomhle není jednotná,“ říká předsedkyně výboru pro zdravotnictví Zdenka Němečková Crkvenjaš (ODS). S kolegy v mezičase mají shodu „alespoň“ na tom, že regulovat se bude dostupnost energetických nápojů pro děti. Navyšování daní obecně v českém kontextu není příliš populárním nástrojem, právě spotřební daň ale tvoří mírnou výjimku. Tu symbolizují například závislostní opatření vznikající na Úřadu vlády, podle kterých mají nikotinové náhražky podléhat nižší dani, než je tomu třeba v případě cigaret. I tak existuje na politické úrovni částečná rezervovanost. Po dlouhých letech nehybnosti dnes politickými kuloáry putují dva rozdílné návrhy. První je v konečné fázi, a pokud dojde k jeho schválení, znamenal by zákaz prodeje energetických nápojů nezletilým do patnácti, nebo osmnácti let (věková hranice je jednou z posledních položek, nad kterou se diskutuje). Druhým je právě návrh NERV přetavený v akci ministerstva zdravotnictví a SZÚ. Oba modely přitom ukazují škálu přístupů, s níž je potřeba tuto problematiku řešit: energetické nápoje jsou podstatně škodlivější a dětem by se v ideálním světě měly zcela vyhnout. U slazených nápojů (mimo jejich extrémní příklady v podobě energeťáků) stačí mírnější opatření – tedy regulace pomocí ceny. Při pohledu na situaci v Evropě se ale zdá, že právě taková regulace slazených nápojů – například po vzoru zmíněného Polska – je nutným krokem. „S nástrojem se nyní můžeme setkat ve třinácti zemích EU,“ říká ekonom Komárek. To zároveň znamená, že dnes v rámci Evropy nejsme osamoceným ostrůvkem bez jakékoli regulace. Hlavní problém však vězí jinde. „Češi jsou svou životosprávou mezi nejhoršími. Víme, že konzumujeme nejvíc čistého alkoholu na hlavu a hodně cukru. Jsme obézní a netýká se to jen dospělé populace,“ vypočítává tuzemská rizika Komárek. „Nejsme jediní, ale možná by nám to prospělo nejvíc.“ Zdroj: RESPEKT

Čas načtení: 2024-09-11 06:00:01

Lidé na STK často netuší, že by technickou vůbec neměli dostat. Nová inspekce je může pokutovat

„Emise se na stanicích STK měří tak, že výsledky jsou stejné, ať se jedná o traktor, nebo Ferrari. Protože se vůbec neměří. Technici zkasírují 2 000 korun a pustí počítač, který výsledky vygeneruje. V Německu si můžete změřit emise na 36 000 kontrolních bodech, u nás v Česku to je celkem jen 380 míst. Celé to je neskutečně lukrativní byznys, takže stanice STK přes bílé koně provozují bývalí policisté a zaměstnanci ministerstva dopravy,“ říká mimo jiné v rozhovoru pro pořad ECC Late Night bývalý technik Libor Fleischhans, který kvůli svým slovům čelí obrovskému tlaku. Chvilkami jeho vyprávění zní jako zlý sen ze země východního bloku, bohužel jde ale s největší pravděpodobností o realitu. Absolutní buzerace, říká syn Danuše Nerudové o zákazu smartphonů na jeho gymnáziu Číst více Podvedení nemusí nic tušit Nejbizarnější na té situaci je, že klienti STK mnohdy o tom, že by technickou vůbec neměli dostat, absolutně nemají tušení. Kvůli nepořádku a obrovské korupci, která při kontrolách panuje, je totiž podle Fleischhanse pro stanici mnohdy jednodušší zašvindlovat i u lidí, kteří technikům žádný úplatek nedají, a vůbec tak nemusí mít tušení, že by jejich auto ve skutečnosti kontrolou neprošlo. Takoví lidé pak vůbec nemusí vědět, že riskují v lepším případě nemalou pokutu a v horším případě nehodu způsobenou stavem svého auta. Ministerstvo vytváří úřad Co na to ministerstvo dopravy? Bohužel je to naprosto klasická situace, kdy se ukazuje, že úředníci na ministerstvu netuší, kde je problém. Český stát má problém s fungováním určitého procesu a místo toho, aby se jej snažil vyřešit tam, kde vzniká, bude mimo jiné pokutovat lidi, kteří jsou mnohdy v tomto řetězci jen nevinné oběti. A to samozřejmě za vzniku dalšího kontrolního úřadu s represivní mocí a nejasnými pravomocemi, jehož úředníky budou muset platit lidé, které ten samý úřad bude pronásledovat. Takový je plán ministra dopravy Kupky. Ministerstvo: Nejdeme proti řidičům Nová Inspekce silniční dopravy bude podle vyjádření ministerstva moci zastavovat vozidla a dělat jejich kontroly, řekl Kupka. Pokud řidič neprojde, bude jej moci pokutovat, uložit mu na místě pokutu a v krajním případě mu i zabránit v další jízdě. Jaký ale bude postup proti stanici STK, která takovému řidiči umožnila vyjet na silnici, Kupkovo ministerstvo nesdělilo. „Jasně říkám, že chystaná opatření zaměřujeme na chybující, nebo dokonce podvádějící stanice, rozhodně ne na běžné řidiče,“ tvrdí Kupka a ve věci silničních kontrol poukazuje na řidiče, kteří mají vymontovaný třeba filtr pevných částic. Jak se ale bude řešit situace, kdy řidič s nevyhovujícím autem je sám podvedený, ministr nenastínil. Hlavně že víme, že inspekce bude moci zakazovat další jízdu. Umělá inteligence a volby: AI od Amazonu lobbovala za Kamalu Harris, o Trumpovi mlčela Číst více Není to nový úřad, brání se Kupka Ministr dopravy se také brání proti tomu, že jde o vytvoření nového úřadu. „Objevilo se také tvrzení, že zase vytváříme nějaký nový úřad. Není to pravda. Jen přeměníme již existující Centrum služeb pro silniční dopravu na Inspekci silniční dopravy (INSID) a posílíme jeho pravomoci,“ tvrdí v tiskové zprávě. Kolik nových inspektorů však bude muset přejmenovaný úřad přijmout, aby zvládl agendu mobilních kontrol STK, už nesdělil. Ani to, proč vlastně Centrum služeb pro silniční dopravu musí změnit identitu a fakticky se tak skutečně stát novým úřadem. „Navíc jsme vyhlásili soutěž na zhotovitele zevrubné nezávislé analýzy, která by naši praxi porovnala s okolními státy a také doporučila případné hlubší systémové změny,“ doplňuje ministr. Analyzovat je třeba, to určitě, nicméně nebylo by lepší počkat s ohlašováním velkých změn právě na nezávislou analýzu a udělat rovnou i systémové kroky než jako první vymýšlet další způsob, jak nesystémově buzerovat lidi? KAM DÁL:  Známá genetička Soňa Peková zřejmě propadla sektě. Natočila podivné video, teď se k němu nemá

Čas načtení: 2024-11-02 20:00:01

Vondráčková během StarDance trpí! Polívka ji opustil

Pro Lucii Vondráčkovou je StarDance jen jeden z mnoha rozjetých projektů. Mimo jiné natáčí seriál Ulice či účinkuje v muzikálu Tajemství. Jako matka dvou synů se samozřejmě také musí postarat o domácnost. Alespoň v míře, která zajistí, že po jejím návratu bude dům stále stát a Matyáš a Adam se nesnědí navzájem. Samozřejmě jde o nadsázku, která se ale nemusí od reality až tolik lišit. „Na jednu stranu obdivuji, že je schopna si toho na sebe tolik naložit. Na stranu druhou se ptám, který projekt ‚ošulí‘, kde nebude pracovat naplno, protože zkrátka nebude mít síly,“ uvažoval Pavel Rousek. Rozzuření diváci StarDance berou Českou televizi útokem. Tohle žádají a mají pravdu! Číst více Hodně drsná kritika Už poslední přímý přenos naznačil, že Vondráčkové možná dochází energie. „Říkala jsem si na konci, co se stalo. Jestli je jí zle, nebo co se děje. Celé jste to navíc tančila na pokrčených kolenech. To ani nebyla rumba, ale romantický tanec,“ pronesla v České televizi na adresu herečky, zpěvačky a teď i tanečnice porotkyně StarDance Tatiana Drexler. A nebyla zdaleka jediná, kdo „pálil ostrými“. Sama Vondráčková se podivovala, jak drsná kritika byla. „No, jdou do nás přísně, ale asi si myslí, že nás tak nakopnou. Jsem ten typ, že když ho někdo seká, tak je smutný jako štěňátko,“ nechala se slyšet. Někteří lidé naznačovali, že kdyby toho neměla tolik, mohla by se víc soustředit na trénink. Pes ale může být zakopán i jinde. Neúčast Polívky dává logiku Vondráčková už nějaký ten pátek žije s MMA zápasníkem Zdeňkem Polívkou. Bijec se však na StarDance ještě neukázal, takže se začínalo pomalu šuškat, co za tím je. „Pojďme si říct, že drby k českému showbyznysu patří. A tím spíš ke StarDance. Takže v pohodě. Kdo ale chce znát pravdu, nemusí chodit příliš daleko. Stačí k tomu internet. Polívku čeká 29. prosince zápas s Radovanem Úškrtem. Takže podle mého názoru tvrdě trénuje a všechno podřizuje tomuto mači. Osobně se nedivím, Úškrt je velký favorit,“ tvrdil Rousek. Přesto to může Vondráčkovou podvědomě trápit. Samozřejmě asi ví, co se děje, to je logické. Na druhou stranu se nemá o koho opřít. A ve chvíli, kdy jsou jiní soutěžící se svými partnery, jí nezbývá nic jiného než „vyklidit pole“. Navíc kdo ví, jak to teď mají doma, jak se s Polívkou potkávají či nepotkávají, jak on má či nemá náladu. Vlastně ani Vondráčková nemusí mít náladu na nic, pokud chodí domů utahaná. Známá moderátorka se fotí nahá. A tohle je jako fakt normální? Číst více Ulice může rozhodnout Pak je tu ještě jedna věc, která ve Vondráčkové hlodá jako onen pověstný červíček. Její role Soni v seriálu Ulice je pro mnoho lidí velmi odpudivá. Vzbuzuje dost negativní emoce. Vondráčková už v minulosti přiznala, že z toho má trochu strach. „Bude to napínavé. Soňa nám do toho pěkně hází vidle,“ uvedla s tím, že si snad lidé uvědomí, že ona a Soňa nejsou stejné osoby. Zatím dvakrát vyřazení unikla, na rozdíl od Ondřeje Rumla a Jiřího Ježka. Je ale otázka, jak dlouho to ještě vydrží. „Lidé, kteří posílají hlasy, mohou z poměrně velké části kopírovat diváky Ulice. Takže naprosto rozumím tomu, že má strach. Opravdu to může být rozhodující,“ dodal pro Čtidoma.cz Pavel Rousek. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Vyčpělý Eben sráží StarDance ke dnu. Tohle se mu fakt nepovedlo.

Čas načtení: 2024-12-02 16:09:20

Předčasně narozené hříbě nemělo přežít. Zachránili ho pomocí speciálních ortéz

Věda nemusí být vždy velká. Nemusí jen pomáhat lidem se smrtelnými chorobami, nemusí odhalovat tajemství atomů nebo obřích galaxií. Někdy stačí, že pomůže třeba jen hříběti, které se narodilo nedostatečně vyvinuté, tedy bez kostí v kolenou a hleznech.

Čas načtení: 2024-11-09 12:48:14

Nemusí to být ztracené

Dokud mají muži takový sex, jaký si ho přejí mít, mohou být spokojení. Tato činnost jim totiž v podobném případě dělá dostatečně radost, a to je to, co v životě. read more... Článek Nemusí to být ztracené se nejdříve objevil na Berne.

Čas načtení: 2025-04-22 17:54:26

Tajná služba nemusí zveřejnit informace o původu pandemie covid-19

Spolková zpravodajská služba zatím nemusí médiím poskytovat informace o svých zjištěních ohledně původu pandemie koronaviru. (Foto: Shutterstock) Rozhodl o tom Spolkový správní soud v... Článek Tajná služba nemusí zveřejnit informace o původu pandemie covid-19 se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2025-05-29 06:00:00

Metabolity THC v krvi nemusí znamenat intoxikaci

To, že má někdo v těle metabolity THC, automaticky neznamená, že je intoxikovaný, a zákony by mělo tento fakt reflektovat. Podle údajů zveřejněných v časopise Journal of Safety Research pacienti, kteří dlouhodobě konzumují konopí, nevykazují významné změny ve výkonu při simulovaném řízení.  Jednou z jurisdikcí, která se s tímto problémem potýká, je australský stát Victoria, který automaticky odebíral řidičské průkazy konopným pacientům, u nichž byla při řízení motorového vozidla zjištěna přítomnost THC. Tento přístup se změnil až 1. března, odkdy mají tito řidiči možnost u soudu argumentovat, že při řízení nebyli pod vlivem konopí. To, že má někdo v těle metabolity THC, automaticky neznamená, že je intoxikovaný.  Australští výzkumníci hodnotili schopnosti pacientů při simulovaném řízení na začátku a 45 minut poté, co vaporizovali předepsané dávky konopných květů. „Po vaporizaci jedné dávky předepsaného konopného květu nevykazovali účastníci žádné významné změny ve výkonnosti v žádném z úkolů (vnímání nebezpečí, akceptování mezery, rychlost a vzdálenost) ve srovnání s výchozím stavem,“ uvedli výzkumníci. Autoři studie dospěli k závěru, že dávka konopí vaporizovaného pacienty a konzumovaná v souladu s lékařským předpisem nemusí mít vliv na schopnost vnímání nebezpečí nebo rizikové chování při řízení. The post Metabolity THC v krvi nemusí znamenat intoxikaci appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2025-06-28 23:24:51

Jak vyrobit domácí modurit, abyste moli tvořit sami či s dětmi?

Jak vyrobit domácí modurit, abyste moli tvořit sami či s dětmi? redakce So, 06/28/2025 - 23:24 Zábava Lehké 30 minut a více Klíčová slova: modurit jak vyrobit domácí modurit jak obarvit modurit tvoření s dětmi Co je potřeba Na střední kus moduritu bude potřebovat jen pár surovin, které snadno seženete ve většině potravin. Jde o: 100 g škrobu 200 g sody 150 ml vody Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Postup Výroba domácího moduritu je naprosto jednoduchá. Nejdříve smícháme suché části, pak přidáme vodu a opět řádně promícháme. Pak hmotu vložíme do hrnce s nepřilnavým povrchem a začneme pomalu zahřívat. I když bude hmota na začátku tekutější konzistence, za pár chvil začne tvrdnout. Domácí modurit je hotový, jakmile je hmota pevná a lesklá. Občas promícháme a hmotu necháme pomalu vychladnout. Pak ji zabalíme do potravinářské folie. Zpracovávat ji můžete klidně zítra, pozítří, ale také třeba za týden. Vše by mělo být v pořádku. Jak rozválet hmotu na modurit? Rozválení je naprosto snadné, síla plátu by měla být cca 3 – 4 mm. Jakmile máme hotovo, můžeme vykrajovat různé tvary, můžete ale také vytvarovat v rukou zvířátka v podobě 3D, dá se z něj vytvarovat i rámeček na obrázek k pověšení na zeď nebo kdekoli jinde. Vykrojené tvary dejte na plech s pečicím papírem a sušte v troubě vyhřáté na 100 stupňů Celsia. Tak, jako nemusí být bílá zvířátka, nemusí být bílý ani rámeček. Např. zvířátka můžete dle reálu nebo své fantazie vytvořit barevná. Stačí, když do bílé hmoty přidáte suché barvivo nebo nakapete pár kapek barviva tekutého. Anebo je můžete až hotové vybarvit tak, aby bylo jasné, jak si danou věc představujete. Stačí, abyste zvířátka, rámeček či cokoli jiné nejdříve vypálili, a pak na něj nanesli barvu dle vašich přání. Podívejte se na návody, co vše se dá z moduritu vyrobit, a tvořte. Ozdobíte si klidně celý dům či byt.  Nemusí být jen bílý, může být pokreslený barvami, fixami, kořením… Ve finále vždy zafixujeme barvu lakem ve spreji. Přidat komentář foto Elephant Plasticine Model - Free photo on Pixabay text redakce  Je čas prázdnin a možná vám přijde vhod nějaká ta zábava, díky níž si budete moci i přes prázdniny na chvilku vydechnout od dětí, protože budou mít zábavu jinou a lepší. Ale stejně tak můžete trávit čas s nimi a připravit modurit společně, i jej pak společně vyzkoušet na konkrétní tvoření. Jak jej tedy vyrobit, aby byl co nejpodobnější kupovanému moduritu?