Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-23 15:32:05

Portugalský Pepe každým dnem prodlužuje svůj rekord nejstaršího hráče na mistrovství Evropy

Portugalský Képler Laveran Lima Ferreira, známý pod fotbalovou přezdívkou Pepe, potvrdil svůj status nejstaršího hráče, který kdy nastoupil na finálovém turnaji UEFA EURO, a prodloužil svůj vlastní rekord na 41 let a 117 dní. Pepe překonal rekord Gábora Királyho, když nastoupil proti Česku v 1. kole skupinové fáze UEFA EURO 2024.

Čas načtení: 2024-09-14 18:00:01

Nejhorší zločin na dětech v Česku. Krkavčí matka zabila čtyři potomky, tvrdí, že si nic nepamatuje

„Když jsem vstoupil do obývací kuchyně, viděl jsem na zemi dětské tělíčko v krvi. Nevěděl jsem, co mám dělat, tak jsem dveře zavřel a jel na policii do Poličky,“ zněla výpověď zoufalého otce nejstaršího syna Romany Zienertové pro Blesk. Jaroslav Š. žil s rodinou v pronajatém domě v Širokém Dole na Svitavsku pouhých několik dní. Podle sousedů působili jako úplně normální rodina. Jednoho dne ale matka čtyř dětí spáchala čin, který v malé obci děsí lidi dodnes. Její příběh přinesli i autoři podcastu Opravdové zločiny, kteří uvedli, že kromě Dany Stodolové je Zienertová jedinou ženou odsouzenou v Česku na doživotí. Nejhorší akce Berdychova zločineckého gangu. Zlatník Toman trpěl hodiny Číst více Děti podřezala Romana Zienertová se 2. září 2011 zřejmě rozhodla, že spáchá i se svými dětmi takzvanou rozšířenou sebevraždu. Tři menší nechala doma, nejstaršího osmiletého chlapce poslala na nákup, aby jí v hrůzném činu nepřekážel. Nejmladší holčičce přitom byly pouhé dva měsíce. Tu zabila jako první, poté následovaly dvě starší děti ve věku dvou a čtyř let. Všechny tři děti měly podřezaná hrdla. Osmiletý syn zemřel po krátkém boji a neskutečné hrůze, kterou musel prožívat, když viděl mrtvá těla svých sourozenců. Poté vztáhla ruku na sebe. Chtěla si vzít i svůj život „Nejdřív si chtěla podřezat žíly, ale podle zdravotníků ty rány nebyly tak hluboké. Ona se neporanila tak vážně, aby vykrvácela,“ říká o následných událostech Václav Janata v podcastu Hlasy zločinu. Následně se vražedkyně pokusila oběsit, ani to se jí ale nepovedlo a záchranáři ji s vážnými zraněními letecky přepravili do nemocnice, kde ji zachránili. Ze svých činů se tak mohla zpovídat u soudu. Tam přišla s obhajobou, která se dala čekat. Podle svého tvrzení si nic nepamatovala. „Já vůbec nevím, pro mě to je neskutečné a nepochopitelné, nedovedu si představit, že bych někdy někomu ublížila, natož děckám,“ řekla u krajského soudu. Dokonce tvrdila, že zapomněla i na svůj předchozí život a nepamatuje si, že měla děti či partnera. U soudu pak dokonce předstírala i mdloby. Znalci matčinu teorii strhali Znalci ale matce na špek neskočili. Její tvrzení o ztrátě paměti označili za naprosto nesmyslné a řekli, že matka si na celou událost musí velmi dobře pamatovat. Nezdálo se jim ani to, že by zapomněla i velkou část předchozího života, s podobnou praxí se znalci nesetkávají. Žena, která měla pochybnou drogovou minulost, tak podle znalců zvolila rozšířenou sebevraždu jako únik před problémy s jejím tehdejším partnerem a otcem nejmladší holčičky. Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme Číst více Sebevražda jako únik „Žila v nejistotě, měla strach o děti, měla konflikty s bývalým i tehdejším druhem. Zřejmě to vyhodnotila jako bezvýchodnou situaci,“ řekl podle Blesku soudní znalec Petr Stožický s tím, že bohužel i takový hrůzný čin se dá vyhodnotit jako únik před smutnou realitou. Romana Zienertová u soudu dostala 30. května 2013 doživotní trest. Je umístěna ve věznici v Opavě, s novináři nekomunikuje. O nové projednání svého případu může požádat nejdříve v roce 2032.  Smutnou dohrou je i to, že její obhájce, kterého případ velmi zasáhl, o několik let později spáchal sebevraždu. Jak tvrdí i novináři ve výše zmíněném podcastu, jeho manželka nepřímo potvrdila, že jeho psychické zdraví narušil právě i případ, ve kterém hájil Zienertovou. KAM DÁL: Sedm mobilů za den, pervitin a marihuana na cele. Realita ve věznicích je drsnější, než si myslíme

Čas načtení: 2025-09-10 07:15:36

Záhada nejstaršího papyrového svitku

Nejstarší egyptský papyrový svitek pochází z 30. stol. př. n. l. Objeven byl v hrobce, nikoliv královské, ale náležející vysokému hodnostáři. Co je opravdu zajímavé, tento svitek je nepopsaný. Viz také: Počátky egyptských hieroglyfů Možná nám zde něco uniká. Dejme tomu, že v té době se psalo (vedle monumentálních nápisů, označování předmětů pohřební výbavy pomocí … The post Záhada nejstaršího papyrového svitku first appeared on Sciencemag.cz.

Čas načtení: 2024-02-07 13:45:07

Brno: EKOFILM letos slaví padesátku

Ode dnešního dne mohou filmoví tvůrci hlásit své filmy do 50. ročníku EKOFILMu, nejstaršího filmového festivalu o životním prostředí na světě [1], který pořádá Ministerstvo životního prostředí. Filmaři mohou přihlásit své snímky na portálu www.filmfreeway.com do konce května. Festival se uskuteční v Brně od 1. do 6. října. ,,Už půl století představuje... ...

Čas načtení: 2009-05-20 16:51:06

Přezletice, sídliště Zlatý kopec

Unikátní staropaleolitické sídliště člověka vzpřímeného Přezletice u Prahy, pyšnící se hned několika prvenstvími  - nálezem prvního dokladu broušení předmětů, nálezem nejstaršího obydlí u nás a jednoho z nejstarších na světě a objevem jednoho z nejstarších...

Čas načtení: 2024-02-16 15:10:53

Dějiny Británie [Kenneth O. Morgan (ed.) / NLN - Nakladatelství Lidové noviny]

Díky obsažné historické práci líčící dějiny Británie od nejstaršího římského období po začátek 21. století můžeme poznat dosud netušená zákoutí historie jedné z nejvlivnějších zemí Evropy. Jedná se o dílo kolektivní, na němž se autorsky podíleli před

Čas načtení: 2009-07-22 07:05:00

Jak koupit ojetou motorku? II.

Ukončení hledání nabídek Když jste s počtem nabídek spokojeni, tak nejprve kontaktujte ty osoby, u nichž byl inzerát nejstaršího data. Informujte se, zda je aktuální. Jestliže již neplatí, obraťte se na další, pokud ještě platí, zeptejte se na všechny základní otázky, které vás zajímají. Kupříkladu ...

Čas načtení: 2022-01-29 13:28:30

Sbírky Národního muzea pomohly objasnit migraci do Británie v době bronzové

Národní muzeum zásadně přispělo k objasnění migrace do Británie v době bronzové, a to svou účastí na studii vedené vědci z Univerzity v Yorku, ve Vídni a Harvard Medical School ve spolupráci s Akademií věd ČR. Ta pomohla pochopit chování našich předků. Samotný projekt započal již v roce 2015. Záměrem bylo provést genetický profil obyvatel žijících na našem území od mladší doby kamenné po laténské období. Po zajištění archeologických podkladů bylo nutné vybrat reprezentativní vzorky tehdy žijících lidí. Celkem šlo v případě Národního muzea o více jak sto koster, u kterých se prováděla genetická analýza, tedy byla určena pohlavní příslušnost a odhadovaný věk v době úmrtí. Obdobně se pak postupovalo i v dalších zemích Evropy. Zmiňovaná studie následně odhalila, že mezi léty 1300–800 před Kristem došlo k rozsáhlému přesunu lidí z území západní Evropy (dnešní Francie a Belgie) na území Británie a byla tak nahrazena zhruba polovina předků obyvatelstva jihovýchodní Británie. Analýza DNA téměř 800 pravěkých lidí, z nichž přes 100 bylo právě ze sbírek Národního muzea, ukázala i to, že keltské jazyky se do Anglie dostaly mnohem dříve, než se předpokládalo, a také, že na ostrově lidé lépe snášeli mléko. Výsledky studie současně naznačují, že spíše než o násilnou invazi nebo jedinou velkou migraci se jednalo o trvalé kontakty mezi Británií a pevninskou Evropou v průběhu několika staletí, jako byly cesty obchodníků či smíšená manželství. Antropologické oddělení Národního muzea, které se na nynější studii významně podílelo, bylo založeno před více než padesáti lety a za tu dobu se stalo pracovištěm světové úrovně. Od roku 2009 se podílí na výzkumu Českého egyptologického ústavu Univerzity Karlovy v egyptském Abúsíru tím, že koordinuje a zajišťuje zpracování lidských kosterní pozůstatků odkrytých na této lokalitě. V posledních letech pak bylo mimo jiné součástí průzkumů a identifikace pozůstatků několika významných historických osobností (například kněžny Marie Antonie rozené Lichnowské, astronoma Tycho Brahe, faráře Josefa Toufara či političky Milady Horákové). Zajímavým a ojedinělým případem byl nález a následná identifikace pozůstatků patnácti mnichů v kostele a klášteře Panny Marie Sněžné v Praze. Národní muzeum má za sebou celou řadu objevů a úspěchů ve vědecké práci. Zmínit lze například nedávný objev nejstaršího genomu (genetické informace uložené v DNA) ve fosilní lebce ženy z Českého krasu, jež je součástí sbírek Národního muzea, nebo objev nejstarší rostlinné makrofosilie světa s názvem Cooksonia Barrandei, která je v současnosti k vidění v expozici Okna do pravěku.

Čas načtení: 2022-01-21 17:07:50

Svět knihy Praha 2022 se zaměří na poslání žít pro knihy

„Žijeme pro knihy a je to sladké poslání ve světě upadajícím a zmítaném nepořádkem.“ Tento citát z díla Umberta Eca si organizátoři vybrali za motto pro nadcházející 27. ročník mezinárodního knižního veletrhu a literárního festivalu Svět knihy Praha. Slova významného autora zároveň vyjadřují dlouhodobé poslání akce. Pomyslnou literární kotvu ve stále nejisté době najdou návštěvníci od 9. do 12. června opět na Výstavišti Praha. V roce 2022 Svět knihy Praha představí jako čestného hosta rodnou zemi Umberta Eca – Itálii. Prostor dá opět Literatuře jako hlasu svobody, známým českým a světovým autorům i programu zaměřenému na získávání malých čtenářů. Své poslání vyjadřuje veletrh citátem italského romanopisce, esejisty, filozofa a sémiotika mezinárodního měřítka Umberta Eca, který si letos zvolil za své motto. „Abychom učinili citátu slavného spisovatele zadost, věnujeme tento ročník všem, kteří žijí pro knihy, ať jsou to autoři, překladatelé, nakladatelé, knihkupci, knihovníci či mnozí další. Protože žijeme pro knihy. A žijeme pro ty, kteří žijí pro knihy,“ dodává dramaturg Světa knihy Praha Guillaume Basset. Italský program se zaměří především na současné autory, jejichž knihy vyšly v českém překladu v posledních letech. Itálie se stává čestným hostem v roce, kdy si připomínáme 100 let od založení Italského kulturního institutu v Praze, vůbec nejstaršího ze všech současných 83 Italských kulturních institutů na světě. „Itálie je zemí velikánů světové literatury, jako jsou Ovidius, Dante, Niccolò Machiavelli, Curzio Malaparte či Umberto Eco. A takovou kolébkou zůstává i dnes. Rozmanitost a bohatství italské literární tvorby je vynikajícím příkladem světově proslulé literatury,“ upozorňuje dramaturg veletrhu Guillaume Basset. Svět knihy Praha i v roce 2022 bude pokračovat v programu Literatura jako hlas svobody. V návaznosti na tradici disidentské literatury v někdejším Československu nabízí festival v této sekci veřejnou tribunu autorům bojujícím za svobodu. Azyl a podporu tu najde usilování o nejrůznější druhy svobody, od politických disidentů po neortodoxní myslitele, od bojovníků za genderovou rovnoprávnost po kontroverzní spisovatele. Literaturu jako hlas svobody předznamenala v roce 2019 stejnojmenná diskuse dvou nobelistů: Herty Müller a Maria Vargase Llosy. O dva roky později, v prvním příspěvku programu, upřel festival pozornost na Bělorusko. Rovněž letos se chystá návštěva řady osobností ze zemí, kde svoboda slova není běžným pojmem a fungování společnosti nestojí na demokratických principech. Veletrh Svět knihy Praha patří také dětem – o to, aby v době tabletů a mobilů nezapomněly číst, se snaží workshopy a besedami. Připravuje setkání s řadou autorů a ilustrátorů, nedospělé návštěvníky zabaví divadlem a nejrůznějšími dílnami a myslí i na pořady s naučnou tematikou. Malým čtenářům je zasvěcen především pavilon Rosteme s knihou. Název dostal podle stejnojmenné kampaně, již organizuje společnost Svět knihy. Do Světa knihy Praha 2022 vstoupí zájemci opět na Výstavišti Praha v Holešovicích, ovšem z důvodu rekonstrukce Průmyslového paláce v nových prostorách. „Návštěvníci budou do areálu vcházet branou pod Maroldovým panoramatem. Zde vznikne nová piazzetta, srdce celé akce. Vlevo na tzv. Bruselské cestě vyroste dlouhá hala a dále se návštěvník bude moci vydat do Křižíkových pavilonů. Programové sály budou především ve stanech, které tak ještě více ‚zabydlí‘ areál. Celý koncept je připraven tak, aby fungoval v případě chladného a deštivého počasí i v případě spíše očekávatelného počasí letního,“ popisuje ředitel Světa knihy Radovan Auer. Loni si po roční pauza našlo na veletrh cestu na 34 tisíc lidí, aby se seznámili s nabídkou 288 vystavovatelů a účastnili se 481 programů. „Naším vysněným cílem je, abychom se letos přiblížili k poslednímu předpandemickému rekordnímu ročníku, kdy jsme přivítali více než padesát tisíc čtenářů. Tomu přizpůsobujeme kvalitu i rozsah programu a expozic,“ uzavírá Auer.

Čas načtení: 2021-09-28 20:30:52

Pavel Smutný: Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn

Pavel Smutný, český právník, prezident Česko-izraelské smíšené obchodní komory a mecenáš umění poskytl rozhovor u příležitosti premiéry oratoria Nádech věčnosti zkomponovaného českým skladatelem Janem Zástěrou. Uvedení tohoto díla podpořil Bohemia Heritage Fund, fond sloužící podpoře českého umění, který Pavel Smutný založil.   Než se dotkneme otázek souvisejících s českou historií, dalšímu směřování a odpovědi na otázku jací jsme a jací bychom měli být, pojďme se nejprve vrátit k nedávnému výročí 1100 let od násilné smrti svaté Ludmily. U této příležitosti proběhla světová premiéra oratoria Nádech věčnosti, zkomponovaného mladým autorem Janem Zástěrou, který je autorem jak hudby, tak libreta a zároveň i dílo dirigoval. Význam svaté Ludmily je stále nedoceněn. Byla to první historicky známá žena, která se ocitla v čele nejstaršího českého státu v dějinách, a to nejenom v roli manželky, tchyně a babičky, ale v roli panovnice nejvyšší a regentky. Po smrti jejích synů jí byla svěřena výchova následníků i správa území, které se postupně proměnilo z knížectví na království a po první světové válce v novodobou republiku. Jsem nesmírně rád, že u této příležitosti zazněla tak krásná, výpravná, optimistická a povzbudivá hudba. Libreto odkazuje nejen na náboženské prvky, ale skrývá i jedinečný český humor. Moc děkuji za podporu a záštitu prezidenta Miloše Zemana, protože samotné provedení díla ve Vladislavském sále Pražského hradu zásadně přispělo k symbolice a státnosti. V hlavní postavě Ludmily, kněžny a světice, zazářila Soňa Červená. Málokdo ví, že nové oratorium je po Janáčkově Osudu v Národním divadle a inscenaci 1914 ve Stavovském divadle již třetím dílem, kterým se tato naše velká umělkyně inspirovala.      Během slavnostního večera jste řekl, že jsou časy, kdy se daří a jsou časy, kdy se nedaří. Mám pocit, že navzdory loňskému těžkému covidovému roku se nám celkově daří dobře, jen si to neuvědomujeme. V uplynulých 30 letech jsme byli svědky poměrně ojedinělého jevu, kdy se toho hodně podařilo nejen v oblasti politické a ekonomické, ale hlavně v povznesení národa z poddaných, pracující inteligence a družstevních rolníků, starší generace si jistě na tuto definici národa vzpomenou. Z této trapné pozice jsme se pozvedli. Nedařilo se nám v otázkách duchovních či v oblasti vysoké kultury. Stáli jsme daleko za Čapkem a za Smetanou a kladli jsme si otázku, zda se všichni věnují businessu či zda národ nezhloupnul. Čekali jsme na osobnosti, které opět národ povedou a budou rozvíjet kulturní identitu. Konečně máme tu svobodu, za kterou tolik lidí a padlo a zemřelo. My ceněnou svobodu máme, ale jak s ní zacházíme? Stačí využití svobody k redukování na ekonomické zabezpečení rodiny a každoroční dovolenou u moře?   Jste Čech, ale nikoliv nacionalista. A vždy dodáváte, že jste přesvědčeným Evropanem.  A vaším třetím rysem je věčný optimismus. Jsem přesvědčen, že český národ má stále co říct. Potřebujeme dějiny, potřebujeme je znát a potřebujeme se jimi kochat. My i naše děti. Na druhou stranu pohled do minulosti nestačí. Česká minulost nedává jednoznačnou odpověď na to, co bychom měli být. Doba Karla IV. je neopakovatelná, husitské hnutí bylo velmi polarizující a národní obrození splnilo svůj účel, ale bylo nacionalistické. Za zásadní považuji Masarykův humanismus, který ovšem navazuje na humanismus 16. století. Pár odkazů tedy najdeme, ale není jich dost. Zároveň se ovšem profilovaly významné rysy českého národa, na kterých můžeme stavět. Jmenoval bych zejména technické nadání a schopnosti, kreativitu, specifický humor. Pojďme stavět moderní identitu na těchto unikátních pozitivních vlastnostech. Staňme se moderními Čechy, máme za sebou velkou minulost a máme i nadané talentované lidi, kteří nás můžou vést do další doby. Talentovaný umělec a autor oratoria Nádech věčnosti, Jan Zástěra, je pouze jedním z nich. Myslím, že dobrá doba opět přichází.   Jak tedy vnímáte současné přelomové období v globálním kontextu? Přicházíme do období, kdy budeme muset sami definovat české téma. Vliv supervelmocí na každodenní dění v naší zemi oslabuje. Posledních 30 let se debata často redukovala na názory prezentované dvěma nesmiřitelnými tábory, „proamerickým“ a „proruským“. A dále jsme se upnuli k myšlence, že řešení naší otázky lze redukovat na rovnici Evropská unie plus kapitalismus. K těmto dvěma cílům jsme primárně směřovali. Nyní shledáváme, že problémy má jak EU, tak kapitalismus samotný. Teorie o konci dějin či vítězství liberalismu jsou dávno překonané. Tato situace může být nazírána jako ohrožení, já a mnozí ostatní v ní vidíme příležitost, jak přemýšlet o moderním českém údělu. Není to o tupém nacionalismu či o izolacionismu a uzavírání v české kotlině. Stále opakuji, že Česká republika má světu co nabídnout. Z Izraele si můžeme vzít příklad, jak lépe naše dovednosti a schopnosti světu nabízet. Vždyť dnes už se mluví s velkým respektem o České republice jako evropském lídrovi v oblasti AI (umělé inteligence), v budoucnu se s námi počítá jako líhní pro špičkové IT odborníky. Naše různá řešení v oblasti technologií patří k nejlepším na světě. Pojďme tedy stavět novodobou českou identitu na vlastnostech, které chceme podporovat.    Jakými Čechy tedy máme být? Pojďme si zachovat svébytný smysl pro humor, kritické myšlení, kreativitu a určitý odstup od velkých mocenských center, ať už jsou kdekoliv. Pojďme využít našich znalostí a svést se na vlně moderního, inovativního a ekologického přístupu k řešení výzev, které jsou před námi. A inspirujme se od Izraele a využijeme všech příležitostí, které nám tento vzájemný blízký vztah nabízí. Vždyť židovský národ byl součástí české kultury od samého prvopočátku české státnosti a nyní díky úzkému spojení s Izraelem stále zůstává naší součástí. Opravdu máme na čem stavět.   Autorka je členkou výkonné rady Česko-izraelské smíšené obchodní komory, kde vede sekci Věda, výzkum a inovace. Působí jako koučka a lektorka. Je rovněž členkou Rady pro komercializaci Univerzity Karlovy. Již více než 10 let se věnuje podpoře žen a propojování akademické sféry a businessu. Jejím nejnovějším koníčkem šíření izraelského konceptu Sebevědomé sebeobrany v České republice.

Čas načtení: 2021-07-15 17:00:21

Letní slavnosti staré hudby zahájí příští týden německý vokální soubor Calmus Ensemble

Zahájení 22. ročníku festivalu Letní slavnosti staré hudby bude 20. července pod monumentální klenbou kostela Panny Marie Na Slovanech patřit nejstaršímu a nejúžasnějšímu hudebnímu nástroji – lidskému hlasu. Renomovaný německý soubor Calmus Ensemble provede posluchače pozoruhodnou duchovní meditací prostřednictvím děl mistrů 16. století Orlanda di Lassa, Thomase Stoltzera a Leonarda Lechnera. Hluboce kontemplativní, mystické biblické texty, zhudebněné třemi mistry renesanční vokální polyfonie tak přednese jeden z nejlepších středoevropských vokálních souborů současnosti. Festival Letní slavnosti staré hudby zve letos mezi 20. červencem a 5. srpnem především na hudbu šlechtických dvorů – od středověku přes renesanci a baroko až po období rokoka. Láká do inspirativního světa, jež je neodmyslitelně spjat se vznikem mnoha mimořádných děl i specifických hudebních forem. Právě při dvorech působila celá řada špičkových skladatelů. V podání předních zahraničních ansámblů a tuzemského souboru Collegium Marianum zazní například díla zkomponovaná pro španělské krále, dvory jeho francouzských kolegů Ludvíka XIV. a Ludvíka XV. nebo britskou princeznu Annu Hannoverskou. Vedle nejstaršího hudebního nástroje, tedy lidského hlasu, mohou posluchači obdivovat i netradiční a mnohdy pozapomenuté hudební nástroje, jako jsou středověká loutna, fidula, irská harfa či vihuela de arco. Fidulu a středověkou loutnu rozezní italský ansámbl la fonte musica, belgičtí A nocte temporis zavedou posluchače do irských zahrad a hudbu zpoza Pyrenejí představí proslulé španělské soubory La Ritirata a Capella de Ministrers. V programu nechybí ani rezidenční ansámbl festivalu Collegium Marianum. Ten spolu se septetem francouzských pěvců uzavře 22. ročník Letních slavností staré hudby novodobou světovou premiérou divertissement Le Retour des dieux sur la terre Françoise Colina de Blamont, složeného pro francouzský královský dvůr. Podtitulem 22. ročníku festivalu je „NOBILITAS“, koncerty tak budou sledovat urozenost, ušlechtilost, „nobilitu“ a její podoby v širokém slova smyslu, a také jak se měnila v průběhu času ve vazbě k evropské hudební kultuře. Koncerty se budou konat v sakrálních i světských historických prostorách hlavního města; v jednom případě festival využije i atmosféru zámecké zahrady a nově se s festivalem návštěvníci podívají do nově zrekonstruovaného prostoru tzv. Šlechtovky ve Stromovce. Spojení šlechty a hudby v sobě zahrnuje nejen rovinu dvorské zábavy, ale také velice důležitou potřebu reprezentace a symbol ukotvení pozice v dobové společnosti. Tím se hudební produkce stávaly na jedné straně estetickou zálibou či projevem více či méně zapáleného hudebního mecenášství, na straně druhé nepřímým nástrojem politiky a vítaným prostředkem ke zviditelnění panovnického či aristokratického majestátu a jeho nedotknutelnosti. Tato rovina se promítá nejen do šlechtické hudební kultury raného novověku jako takové, ale také do námětů provozovaných děl. Festivalový program zavítá na královské, místodržitelské, vévodské, papežské, dóžecí a další dvory vysoké aristokracie. Program festivalu doprovodí také mezinárodní mistrovské interpretační kurzy Akademie Versailles a interpretační semináře se členy souborů Calmus Ensemble a La Ritirata. On-line rezervace a předprodej vstupenek na všechny festivalové koncerty a více informací na www.letnislavnosti.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-06-03 16:07:19

Nejstarší lebku moderního člověka vystavuje Národní muzeum. Pro ženu z Koněprus hledá jméno

V depozitářích Národního muzea se občas ukrývají předměty, které svou skutečnou unikátnost odhalí až při opravdu detailním zkoumání a vědeckých analýzách. Ne jinak tomu je i u posledního velkého objevu, při kterém se týmu vědců podařilo datovat fosilní lebku ženy (známé odborníkům jako Zlatý kůň) z Českého krasu do období před více než 45 tisíci lety. Jedná se tedy o dosud nejstarší zrekonstruovaný genom (genetickou informaci uloženou v DNA) moderního člověka. Národní muzeum navíc nechalo udělat podle této lebky hyperrealistický model, takže nyní můžete doslova pohlédnout do tváře naší minulosti. Lebka samotná i model ženy jsou k vidění v Panteonu v Historické budově Národního muzea do 2. července. Mezinárodní tým vědců, jehož součástí byli i odborníci z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze, určili, že člověk z Koněpruských jeskyní je nositel pravděpodobně nejstaršího genomu anatomicky moderních lidí Evropy. Zkoumaná genetická informace totiž vykazuje delší úseky neandertálské DNA než 45 tisíc let starý jedinec z Ust'-Ishim ze Sibiře, jemuž patřil dosud nejstarší známý moderní lidský genom. Návštěvníci Národního muzea mají nyní možnost spatřit nejen tuto nesmírně vzácnou lebku, ale i model ženy, který byl podle ní vyrobený a prohlédnout si detailně její tvář. Aby tato jedinečná tvář nezůstala beze jména, vyhlašuje Národní muzeum na svých facebookových stránkách anketu s cílem tuto tisíce let starou dámu pojmenovat. Každý bude mít možnost navrhnout jméno pro našeho dávného předka. Odborná porota následně vybere ze všech návrhů celkem pět nejzajímavějších a veřejnost pak hlasováním na sociálních sítích Národního muzea vybere finální jméno. Díky zmíněnému poslednímu objevu však také vědci zjistili, že nynější podoba modelu se bude muset ještě nechat v některých detailech přepracovat. Vzhledem k tomu, že model byl zhotoven v době, kdy nebyly ještě výsledky poslední analýzy známy, předpokládalo se, že lebka je mladší. Z toho důvodu bude nyní potřeba u modelu například upravit pigment pleti nebo ho obléknout do jiného oděvu. Není to přitom poprvé, co vědci v případě těchto kostí přehodnotili své původní domněnky. Zpočátku například předpokládali, že se jedná o pozůstatky tří jedinců namísto jedné osoby. „Muzea jsou instituce, které nejenom vystavují jednotlivé exponáty, ale dokáží vyprávět poutavé příběhy a odhalovat tajemství naší minulosti. Lebka ženy z Českého krasu tak v sobě ukrývá nejen nejstarší genom moderního člověka, ale též vypráví fascinující příběh výjimečného sbírkového předmětu, vědecké vytrvalosti vedoucí ke světovému objevu a odhaluje tajemství ženy, která zde žila před více jak 45 tisíci lety, ale též poodhaluje některá tajemství zrodu moderního člověka na naší planetě. Národní muzeum je nejen výstavní, ale též špičkovou vědeckou institucí a já jsem velice hrdý, že naši odborníci dokážou světu přinášet tak výjimečné vědecké objevy,“ říká Michal Lukeš, generální ředitel Národního muzea. Žena, známá vědcům jako Zlatý kůň, uložená ve sbírkách Národního muzea, byla objevena v Čechách v polovině minulého století. Již prof. Emanuel Vlček předpokládal její velké stáří, avšak tehdejší metody nebyly schopny starobylost nálezu prokázat. Předchozí pokusy o datování založené na pozůstatcích zvířat nalezených poblíž nálezu a na morfologii poměrně dobře dochované lebky Zlatého koně vedla k počátečnímu odhadu stáří do období před více než 30 tisíci lety, ale pozdější radiokarbonové datování zařadilo fosilii do období před 15 tisíci lety. Lebka navíc byla v 50. letech minulého století konzervována tehdy běžnou metodou v chemikálii, která však zapříčinila značné znesnadnění přesné datace. Datování nálezu nad 30 tisíc let podporovaly závěry nedávné antropologické studie publikované v časopise PLOS One, která naznačila, že ženská lebka Zlatý kůň vykazuje morfologickou podobnost k lidem Evropy, kteří zde žili již před maximem posledního zalednění (Late Glacial Maximum). Proto se antropologové z Národního muzea a z Přírodovědecké fakulty Univerzity Karlovy v Praze obrátili na paleogenetika Johanesse Krauseho z Ústavu Maxe Plancka pro výzkum lidské historie v německé Jeně s žádostí o spolupráci. Teprve výsledky této genetické analýzy přinesly jasnější obraz. Byla to zejména neandertálská DNA, která vedla tým k jejich hlavním závěrům o stáří fosilie. Zlatý kůň nesl ve svém genomu přibližně stejné množství neandertálské DNA jako lidská fosilie ze sibiřské lokality Ust´ Ishim nebo jiní anatomicky moderní lidé mimo Afriku, ale segmenty s neandertálským původem byly v průměru mnohem delší. Výsledky analýzy DNA ukazují, že Zlatý kůň žil blíže době mísení moderního člověka s neandertálci, tedy přibližně dva tisíce let po posledním mísení. Na základě těchto zjištění tým tvrdí, že Zlatý kůň představuje dosud nejstarší lidský genom, který je zhruba stejného stáří, ne-li o několik set let starší, než Ust’-Ishim. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-18 15:00:39

Kniha Krysí stezka rekonstruuje život vysokého důstojníka SS obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků

Kniha britského právníka a spisovatele Philippe Sandse Krysí stezka by mohl nést podtitul Otcové a synové. Vznikl díky snaze dvou mužů, potomka židovských obětí a syna nacistického masového vraha, dopátrat se pravdy o předcích. Při pátrání po osudech vlastních předků, kteří v ukrajinském Lvově padli za oběť holokaustu, se syn židovských rodičů Philippe Sands seznámil s Horstem Wächterem, synem prominentního nacisty Otta von Wächtera, jenž v letech 1942–1944 zastával ve Lvově funkci okupačního guvernéra. Bylo jisté, že Horstův otec měl podíl na osudu Sandsových příbuzných, kteří za jeho vlády až na jedinou výjimku přišli o život. Avšak v synově srdci stále zaujímá společně s matkou zvláštní místo. Horst je přesvědčen, že otec byl slušný člověk, optimista, který se snažil konat dobro, ale pohltily ho hrůzy způsobené jinými. Ve snaze očistit památku rodičů zpřístupnil Sandsovi rozsáhlý rodinný archiv, jenž spisovateli umožnil do detailů zrekonstruovat všední i dobrodružný život vysokého důstojníka SS, guvernéra okupovaného Krakova a poté Lvova, obžalovaného z masové vraždy více než sta tisíc Židů a Poláků. Společně se Sandsem sledujeme Wächterovo idylické manželství a rodinný život, jeho nacistickou kariéru i útěk před spravedlností přes takzvanou „krysí stezku“, kterou se vydali Adolf Eichmann, Josef Mengele a tisíce dalších nacistů do Perónovy Argentiny, aby získali novou identitu. Wächter se tři roky skrýval v rakouských Alpách, než se dostal do Říma, kde mu pomohl vatikánský biskup. Zůstal tam tři měsíce. Jeho únik z Evropy však přeťala záhadná smrt, vyvolávající spekulace o vraždě. „Krysí stezka v sobě má prvek detektivky: pátráme po jednotlivých zločinech, vinících, spolupachatelích, svědcích a důkazech. Zároveň nás ale text svou zdrženlivostí a střídmostí nutí se ptát, jak vlastně chápat vinu a kde všude ji hledat. Napínavost toho, co kniha popisuje a ukazuje na fotografiích, je neustále provázána s naléhavostí zámlk, které ponechává otevřené a kterými propojuje historii s nynějším okamžikem,“ říká o knize překladatel Martin Pokorný.   Ukázka z knihy Prolog Řím, 13. června 1949 Muž na lůžku číslo devět byl ve vážném stavu. V důsledku vysoké horečky a akutního jaterního selhání nemohl jíst a nemohl se ani soustředit na ambice a tužby, které ho po většinu života hnaly kupředu.      Zápis upevněný v nohách pacientovy postele byl úsečný a navíc z podstatné části mylný. „9. července 1949 byl přijat pacient jménem Reinhardt.“ Datum bylo správné, jméno ne. Jeho pravé jméno znělo Wächter, ale kdyby je použil, úřady by zjistily, že dotyčný je nacistický funkcionář a masový vrah a je na něj vydán zatykač. Svého času působil jako tajemník Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který byl před třemi lety oběšen v Norimberku za vraždu čtyř milionů lidí. Z „hromadné vraždy“ – zastřelení a poprav více než sta tisíc lidí – byl obviněn i Wächter. Odhad počtu obětí byl nízký.      „Reinhardt“ byl v Římě na útěku. Předpokládal, že ho kvůli „zločinům proti lidskosti“ a „genocidě“ hledají Američané, Poláci, Sověti i Židé. Doufal, že unikne do Jižní Ameriky.      Jméno otce uvedené v záznamu znělo podle pravdy „Josef“. Políčko pro křestní jméno bylo prázdné. „Reinhardt“ používal jméno Alfredo, ale ve skutečnosti se jmenoval Otto.      U povolání pacienta bylo uvedeno „spisovatel“, což zčásti odpovídalo skutečnosti. Otto Wächter psal dopisy své ženě a vedl si deník, i když zápisů v něm bylo málo, a jak jsem později zjistil, vedl si je těsnopisem či těžko rozluštitelnou šifrou. Psal také básně a v poslední době si krátil dlouhou chvíli psaním filmového scénáře a manifestu za budoucnost Německa, kterému dal název: Quo vadis, Germania?      V dobách, kdy byl svobodný a mocný, podepisoval dokumenty, kvůli kterým byl teď na útěku. Jeho jméno se objevovalo na konci důležitých dopisů a úředních výnosů. Ve Vídni ukončil kariéru dvou svých univerzitních profesorů. V Krakově schválil výstavbu krakovského ghetta. Další výnos, podepsaný v Lembergu, Židům zakazoval pracovat. Přesnější by proto bylo popsat profesi nemocného slovem „právník“, „guvernér“ nebo „SS-Brigadeführer“. Poslední čtyři roky byla jeho hlavním zaměstnáním snaha přežít: skrýval se a hledal možnost úniku – jak měl za to, úspěšně.      Ve formuláři byl uveden věk 45 let. Byl o tři roky starší a nedávno slavil narozeniny.      V kolonce „stav“ bylo ve složce uvedeno „svobodný“. Ve skutečnosti byl oddán s Charlottou Bleckmannovou, kterou v dopisech oslovoval Lotte či Lo. Ona ho oslovovala zdrobnělinou Hümmchen či Hümmi. Měli spolu šest dětí, i když jich mohli mít i víc.      Zápis nezaznamenával žádnou římskou adresu. Žil tajně, v mnišské cele v nejvyšším patře kláštera Vigna Pia na římském předměstí, zastrčeném v zátočině řeky Tibery. Rád chodil plavat. Zápis neuváděl, že pacienta do nemocnice přivedla dvojice mnichů pobývajících ve Vigna Pia.      Jeho stav byl popsán následovně:   Pacient uvádí, že od 1. července nemůže jíst, od 2. července má horečku a od 7. července projevuje příznaky žloutenky. Je diabetik a klinická prohlídka zjistila jaterní selhání: akutní žlutou atrofii jater (icterus gravis).   Z jiných zdrojů víme, že během pobytu v nemocnici Santo Spirito měl „Reinhardt“ tři návštěvy. Jedním návštěvníkem byl biskup a svého času blízký spolupracovník papeže Pia XII., druhým lékař, který za války sloužil na německém velvyslanectví v Římě. Třetí návštěvou byla dáma z Pruska, manželka italského akademika, se kterým měla dvě děti. Docházela za pacientem denně: v neděli, kdy byl přijat, jednou, v pondělí dvakrát a v úterý jednou.      Dnešní návštěva ve středu 13. července byla pátá. Dáma s sebou pokaždé měla drobný dárek, například ovoce nebo kousek cukru, jak navrhl lékař.      Dostat se do Sala Baglivi, kde pacient ležel, pro ni nebylo snadné. Při první návštěvě ji důrazně zpovídal strážný. „Málo podrobností,“ řekl. Ona ale byla varována, ať zachová diskrétnost: pouze řekněte, že jste přítelkyní církve. Několikrát zopakovala ta slova a strážný nakonec svolil. Když přišla popáté, už ji tu znali.      Rozměry Sala Baglivi učinily na návštěvnici dojem. „Jako v kostele,“ napsala pacientově manželce, která podle záznamů neexistovala. Když přicházela ze svého bytu přes Piazza dei Quiriti – cesta vedla okolo vodotrysku, kvůli kterému Mussolini prohlásil, že by v parku neměly stát čtyři nahé ženské –, byl pro ni rozlehlý prostor vítaným chladným útočištěm před parnem venku.      Vešla do Sala Baglivi, minula kapli, zatočila doprava, přistoupila k pacientovu lůžku a na chvíli zaváhala. Pozdravila ho, pronesla pár slov, osvěžila ho studenou žínkou, převlékla mu košili. Vytáhla zpod lůžka stoličku a posadila se, aby si mohli promluvit a aby ho mohla povzbudit. Pacient na vedlejším lůžku narušoval jejich soukromí, a tak se vyjadřovala obezřetně.      Pacient příliš neměl co říct. Kvůli léčbě infekce obdržel nitrožilní penicilin a lék mu srazil horečku, ale také ho oslabil. Měl přikázáno jíst jen málo: bílou kávu nebo pár kapek pomerančové šťávy se lžičkou dextrózy. Lékaři ho varovali, že si musí dát pozor na žaludek.      Dáma si s každou další návštěvou uvědomovala změnu. V pondělí byl zesláblý a nemluvil. V úterý vypadal zotaveněji a byl hovornější. Ptal se, jestli už přišly dopisy, které očekával, a vyjadřoval naději, že ho ještě před koncem léta bude moci navštívit jeho nejstarší syn, také Otto.      Jeho dnešní slova byla povzbudivá, i když tělesně působil unavenější. „Je to mnohem, mnohem lepší,“ řekl pacient. Podala mu jednu lžičku pomerančové šťávy. Uvažoval zřetelně a oči měl jasné.      Dokázal zformulovat souvislejší myšlenku. „Jestli Lo teď nemůže přijet, nevadí; těch několik posledních nocí jsem ji cítil velice blízko a mám radost, že jsme tak propojení. Dokonale mi rozumí a všechno je tak, jak má být.“      Uvnitř něj hořelo, ale necítil bolest. Vypadal vyrovnaně, ležel klidně, držel se dámy za ruku. Popisovala mu svůj život v Římě a co dělají děti. Před odchodem ho něžně pohladila po čele.      Vypravil ze sebe ještě několik slov. „Jsem v dobrých rukou, uvidíme se zítra.“      V půl šesté se pruská dáma s pacientem označovaným „Reinhardt“ rozloučila. Věděla, že konec se blíží.      Téhož dne večer pacient přijal biskupa. Podle biskupova sdělení mu pacient ležel v náručí a vydechl svá poslední slova. Zaznělo tvrzení, že jeho stav někdo způsobil úmyslně, a byl označen pachatel. Minulo mnoho let, než se o slovech, jež pacient údajně pronesl o samotě s biskupem, dozvěděl i někdo další.      Pacient se nedožil druhého dne.   Několik dní nato návštěvnice napsala vdově Charlottě Wächterové. Na deseti rukou psaných stránkách vylíčila, jak se s Wächterem před několika týdny – krátce po jeho příjezdu do Říma – seznámila. „Pověděl mi o Vás, o dětech, o všem, co mu bylo v životě drahé.“ „Reinhardt“ návštěvnici vyprávěl o své práci před válkou i během ní a popsal jí následující léta, strávená vysoko v horách. V dopise se psalo, že byl neklidný, a padla zmínka o výletu mimo Řím. Jméno navštíveného místa ani osoby pisatelka neuvedla.      Závěr dopisu tvořil stručný záznam diagnózy. Podle lékaře smrt způsobila „akutní atrofie jater“, což je forma „vnitřní otravy“, snad z jídla nebo z vody. Pisatelka vyjádřila přesvědčení, že Charlottě jistě bude scházet její „optimistický druh a přítel“. Myslete na děti, dodala: potřebují odvážnou a šťastnou matku.      „Tím, co na Vás Váš muž měl nejraději, byla Vaše nezdolná radost a schopnost stát oběma nohama na pevné zemi.“ Těmito slovy její dopis, v němž pacientovo skutečné jméno nepadlo, končil. Dopis nesl datum 25. července 1949. Z Říma byl přepraven do Salcburku a tam doručen Charlottě Wächterové a jejím šesti dětem.   Charlotte si dopis schovávala třicet šest let. Po její smrti v roce 1985 se spolu s další osobní pozůstalostí stal majetkem jejího nejstaršího syna, Otta ml. Otto ml. zemřel v roce 1997 a dopis zdědil čtvrtý ze sourozenců, syn Horst. Ten obýval ohromný, impozantní, prázdný a polorozpadlý zámek ve staré rakouské vesnici Hagenbergu na půl cesty mezi Vídní a Brnem. Zde dopis mnoho let takřka v utajení zůstal.      Dvacet let nato jsem však jednoho mimořádně chladného dne Horsta na zámku navštívil. Byl jsem mu představen před několika lety a věděl jsem, že má v držení mnoho tisíc stran matčiny pozůstalosti. Ve vhodnou chvíli jsem se ho zeptal, zda bych mohl vidět originál dopisu pruské dámy. Odpověděl kladně, vyšel z kuchyně, vystoupal po příkrých kamenných schodech, vešel do svého pokoje a přistoupil ke staré dřevěné skříni se skleněnou výplní, postavené vedle postele a fotografie Horstova otce v uniformě SS. Vytáhl dopis, vzal ho s sebou do kuchyně, položil ho na starý dřevěný stůl a začal ho číst nahlas.      Přeskočil mu hlas a zničehonic se rozplakal.      „Není to pravda.“      „Co není pravda?“      „Že otec zemřel na nemoc.“      Jeho klidný, mírný hlas se prolínal s praskotem polen v kamnech. Zatímco mluvil, pozoroval jsem obláček, který mu stoupal od úst.      Znal jsem Horsta pět let. Vybral si tuhle chvíli, aby mi sdělil tajemství: své přesvědčení, že jeho otce někdo zabil.      „Co je pravda?“   I LÁSKA „Neznal jsem Vídeň mezi válkami a jsem příliš mladý, než abych si pamatoval starou Vídeň se Straussovou hudbou a strojeným kouzlem nenucenosti…“ — Graham Greene, Třetí muž, 1949 kapitola první 2012 Hagenberg Všechno začalo návštěvou u Horsta Wächtera na jaře 2012. Tehdy mne čtvrtý potomek Otta a Charlotty Wächterových poprvé přivítal u sebe doma. Přešel jsem neužívaný vodní příkop a dřevěnou branou vstoupil do zámku Hagenberg. Uvnitř mne uvítal zatuchlý pach a vůně páleného dříví, kterou byl Horst načichlý do poslední nitě. Popili jsme čaj, seznámil jsem se s jeho ženou Jacqueline, pověděl mi o dceři Magdaleně a pěti sourozencích. Dozvěděl jsem se také už tehdy o matčině pozůstalosti, i když uplynulo mnoho let, než jsem si ji mohl celou prohlédnout.      Ta návštěva byla plodem náhody. O rok a půl dřív jsem navštívil ukrajinský Lvov a pronesl tam přednášku o zločinech proti lidskosti a genocidě. Navenek se jednalo o návštěvu právnické fakulty, ve skutečnosti mne ale do města hnala touha najít dům, kde se narodil můj dědeček. V roce 1904 neslo město Leona Buchholze – regionální metropole rakousko-uherské říše – úřední označení Lemberg.      Měl jsem v úmyslu zaplnit mezery v Leonově životní historii a zjistit, co se stalo s jeho rodinou, o které nikdy nevyprávěl. Chtěl jsem poznat jeho a svou identitu. Našel jsem Leonův dům a zjistil jsem, že počátky genocidy a zločinů proti lidskosti – právně definovaných v roce 1945 – lze vysledovat do jeho rodného města. Výsledkem mých cest byla kniha East West Street (Východo- -západní ulice), v níž líčím příběhy čtyř mužů: Leona, jehož početná rodina ze Lvova a okolí byla vyhlazena během holokaustu, Hersche Lauterpachta a Rafaela Lemkina, taktéž lvovských rodáků, kteří do norimberských procesů a mezinárodního práva uvedli pojmy zločinů proti lidskosti a genocidy, a za čtvrté Hanse Franka, generálního guvernéra okupovaného Polska, který do Lvova dorazil v srpnu 1942 a pronesl tu řeč, po níž následovalo vyhlazení Židů v Haliči. Počet obětí Frankova jednání, z nichž byl v Norimberku usvědčen a za něž byl oběšen, dosáhl čtyř milionů. Patřily mezi ně rodina Buchholzova, Lauterpachtova a Lemkinova.      Při práci na tomto projektu jsem narazil na pozoruhodnou knihu o Hansi Frankovi od Niklase Franka, nazvanou Otec. Kontaktoval jsem autora a sešli jsme se na terase příjemného hotelu nedaleko Hamburku. Niklas věděl, že se o Lvov zajímám, a v rozhovoru zmínil jméno Otta Wächtera. Wächter byl faktickým zástupcem Hanse Franka – v letech 1942–1944 zastával funkci okupačního guvernéra ve Lvově – a Niklas se znal s jeho synem Horstem. Jelikož jsem se o město zajímal a dědečkova rodina zahynula v době Wächterova působení, nabídl mi Niklas, že nás seznámí. Připojil mírné varování: zatímco Niklas na svého předka pohlížel záporně („S výjimkou svého otce jsem proti trestu smrti,“ řekl mi během první hodiny od seznámení), Horst svého otce vnímal příznivěji. „Ale bude vám sympatický,“ řekl mi Niklas s úsměvem.      Horst na informaci o mně zareagoval vstřícně. Odletěl jsem z Londýna do Vídně, půjčil si auto a zamířil přes Dunaj na sever kolem vinic a kopců do starobylé vesničky Hagenbergu. Cestou jsem cítil jisté rozechvění, protože Otto Wächter skoro nepochybně měl svůj podíl na osudu dědečkových příbuzných ve Lvově a okolí, kteří za jeho vlády až na jednu výjimku přišli o život. Z historických líčení této doby jako by jeho jméno bylo vygumované. Vyrozuměl jsem, že to byl Rakušan, manžel, otec, právník a vysoce postavený nacista. Roku 1934 byl zapleten do atentátu na rakouského kancléře Engelberta Dollfusse. Když nacisté při anšlusu v březnu 1938 napochodovali do Rakouska, obdržel ve Vídni, kde tehdy bydleli mí prarodiče, vysokou pozici v nové vládě. Následně byl jmenován guvernérem okupovaného Krakova a poté v roce 1942 guvernérem Lvova. Po válce beze stopy zmizel. Chtěl jsem se dozvědět, co se s ním vlastně stalo a zda jej dostihla spravedlnost – a hodlal jsem na toto pátrání vynaložit všechny síly. Má cesta započala.    Britský specialista na mezinárodní právo Philippe Sands (1960) svůj obor vyučuje na University College v Londýně a zároveň je činný jako právní zástupce před mezinárodními soudními dvory. Profesní zájem o problematiku genocidy a zločinů proti lidskosti spojený s osobní historií potomka obětí holokaustu jej přivedly k pátrání, v němž se velká historie právních kategorií a kolektivních událostí proplétá s individuálními osudy včetně autorova vlastního. Plodem tohoto výzkumu je jak Krysí stezka, tak East West Street (Východo-západní ulice) z roku 2016, za niž získal význačné ocenění Baillie Gif­ford Prize a jejíž české vydání připravuje Prostor na rok 2022.   Z anglického originálu The Ratline: Love, Lies and Justice on the Trail of a Nazi Fugitive, vydaného nakladatelstvím Weidenfeld & Nicolson v roce 2020, přeložil Martin Pokorný, 576 stran. Kniha vyjde 18. března 2021 v nakladatelství Prostor. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-08-31 10:36:02

Výstava Sluneční králové v Národním muzeu ukazuje předměty starověkého Egypta, které tuto zemi dosud nikdy neopustily

Národní muzeum otevřelo výstavu nazvanou Sluneční králové, která návštěvníky zavede do nejstaršího období egyptské říše, do doby dávných stavitelů pyramid. Prostřednictvím ještě nikdy ve světě nevystaveného souboru téměř 300 vzácných předmětů, starých takřka pět tisíc let, za pomoci moderních multimediálních technologií přenese své návštěvníky do nejstarších časů staroegyptské civilizace a umožní jim zažít atmosféru doby velkých egyptských králů. Po mnoha letech příprav se v Národním muzeu podařilo uskutečnit výstavu, která je unikátní nejen stářím a hodnotou vystavovaných předmětů, ale i zemí jejich původu. Ještě nikdy nebylo z Egypta do zahraničí zapůjčeno takové množství významných artefaktů jako právě na výstavu Sluneční králové. „Výstava je nejen splněným snem Národního muzea i několika generací českých egyptologů, ale též jednou z nejvýznamnějších výstav, kterou Národní muzeum za dobu své existence uspořádalo. Návštěvníci budou mít možnost téměř půl roku obdivovat světově unikátní soubor tisíce let starých egyptských památek,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Starý Egypt doby Staré říše obecně představuje první teritoriální stát v historii naší planety. Právě tehdy, v době mezi 27. a 22. století před naším letopočtem došlo k nevídanému rozmachu této civilizace, která nás dodnes ohromuje svou vyspělostí, umem i záhadami. Lokalita Abúsír je součástí pyramidových polí táhnoucích se od dnešní Káhiry v délce několika desítek kilometrů na jih až k Fájúmské oáze. V průběhu Staré a Střední říše právě v této oblasti vznikaly největší pyramidové komplexy panovníků a pohřebiště příslušníků jejich rodin stejně jako vysokých hodnostářů země ale i obyčejných obyvatel. Abúsír společně se sousední Sakkárou představuje samý střed této oblasti, kde se nachází převážná většina královských i nekrálovských památek, které se dochovaly do současnosti. Sluneční králové je označení odkazující k panovníkům 5. dynastie, kteří uctívali jako hlavní božstvo staroegyptského panteonu slunečního boha Rea. Čtyři z těchto panovníků si postavili své zádušní komplexy právě v Abúsíru. Architektura, umění nebo filozofie, stejně jako řízení státu dosáhly za jejich vlády vrcholu. Na výstavě upoutají největší poklady z doby 3. až 1. tisíciletí před naším letopočtem v čele s naprosto unikátními královskými sochami panovníka Raneferefa, které představují jeden z největších dochovaných souborů královské plastiky doby Staré říše. Nechybí ani rozsáhlý soubor soch princezny Šeretnebtej a písaře Nefera. K vidění ale jsou také například kamenné nádoby, keramika, texty nebo reliéfy z královských komplexů panovníků z Abúsíru. Celková pojistná hodnota předmětů je miliarda korun. Návštěvníkům se představí zápůjčky z mnoha světových muzeí – z Egyptského muzea v Káhiře, z Velkého egyptského muzea v Gíze, z muzeí v Berlíně, Lipsku, Hannoveru, Heidelbergu, Hildesheimu a Frankfurtu nad Mohanem. K vidění budou rovněž předměty, které Národní muzeum získalo jako československý podíl na nálezech učiněných expedicí Univerzity Karlovy v Abúsíru. „Výstava Sluneční králové představuje poprvé mimo území Egypta ty největší světové objevy, které na pyramidovém poli v Abúsíru prakticky každý rok uskutečňuje expedice Českého egyptologického ústavu. V Praze jsou tak k vidění desítky unikátních artefaktů vyprávějících ojedinělý příběh staroegyptské civilizace stavitelů pyramid,“ říká ředitel českých archeologických výzkumů v Egyptě a prorektor Univerzity Karlovy Miroslav Bárta. „Expedice Českého egyptologického ústavu je největší českou vědeckou expedicí pracující soustavně mimo území naší republiky. Její výsledky a objevy – a tato unikátní výstava – je toho dokladem, snesou srovnání s těmi nejvyššími světovými měřítky,“ dodává k práci českých egyptologů rektor Univerzity Karlovy prof. Tomáš Zima. Výstava je unikátní nejen díky ve světě doposud nevystaveným vzácným předmětům, ale i svým moderním pojetím a designem. Jejím cílem je též přenést návštěvníky do doby staré egyptské říše.  Využití moderních multimediálních technologií a působivé architektury umožní návštěvníkům zažít originální atmosféru královského Abusíru. Národní muzeum připravuje po celou dobu trvání výstavy doprovodný program: Přednášky českých egyptologů, filmové večery na téma Egypta, programy pro děti, speciální komentované prohlídky i egyptologickou noc v muzeu. Informace o výstavě, která je pro veřejnost otevřena do 7. února 2021, a o doprovodných akcích naleznete na webových stránkách Národního muzea www.nm.cz nebo na webových stránkách www.slunecnikralove.cz/www.kingsofthesun.com. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-06-10 18:03:38

Devatenáct spisovatelů vyhlásilo válku koronavirové pandemii

„Co může dělat spisovatel v čase pandemie, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí?“ přemítá v úvodu sbírky povídek a esejů Za oknem její editor, spisovatel Aleš Palán. Přišel s nápadem oslovit 19 autorů, kteří napíšou 19 textů, jak epidemie a izolace ovlivňují jednotlivce a společnost. Vznikla kniha, jejíž autoři se vzdali honorářů a 19 procent z její prodejní ceny směřuje na boj proti nemoci covid-19. Autoři ve svých textech vykreslují svět za časů pandemie z nejrůznějších úhlů, někteří se vrací do historie. Zajímavá je také žánrová pestrost – realistický obraz se prolíná s hororem, kriminální povídkou i s poetickou fantasy. Do knihy bez nároku na honorář přispěli Paul Auster, Bianca Bellová, Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Martin Sichinger, Mark Slouka, Petr Stančík, Olga Stehlíková, Jan Štifter, Miloš Urban a Michal Vrba. Nemladšího (Jana Němce) dělí od nejstaršího (Jiřího Kratochvila) čtyřicet jedna let. Vedle domácích autorů přispěli svými texty též američtí spisovatelé Paul Auster, mj. autor scénáře ke kultovnímu filmu Kouř (Smoke), a Mark Slouka, syn českého emigranta, novináře a politologa prof. Zdenka Slouky. Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera. Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí. Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19. Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery.   Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat.   V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou…     Ukázka z knihy Michal Vrba: Dotek Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel.      Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! Zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání.      Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám.      Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto...      Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma.      Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří?      Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje...      Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině...   2 Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval.      „Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“      „Říkal... říkal...,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já... Byl to jen takovej malej kluk... Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky... a... a já, já –“ zalykala se pláčem.      Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce... Vykročil k ní.      „Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“      Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl.      „Co... cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem:      „Tati, já... musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou... Tati, von...,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne... a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval:      „– mu tekla z ucha krev...“   3 Cidlina byla skoro prázdná a líně jí protékal sotva potůček. Za měsíce sucha v korytu vyrostla spousta vodního rostlinstva od plazících se travin splývajících s proudem v nízkém sloupci vody až po stojaté rákosy. Podíval se po proudu a viděl rovný, zarostlý klín v krajině. Zaplavila ho bezmoc a posadila na příď kánoe. To už ji můžu rovnou táhnout po louce... Ale před Chlumcem, to je deset kilometrů, je jez, tam nabere řeka tah a vodu. A za jezem se to konečně hne! A pak pojedu!      Nahmatal v plachtě od bazénu rum, mocně se napil, a aniž se zul nebo jen vyhrnul nohavice, stáhl loď po svahu do řeky. Do řeky, která tam teď nebyla. Nebyl si jistý, jestli kánoi nadnáší alespoň nějaká voda, nebo její dno jen klouže po vlhkých chomáčích vodní trávy.      Omotal si šnůru a udělal dva kroky, při třetím už nevytáhl tenisku z bahna, vyzula se a on se překotil a padl po břiše do vody. Zarytou botu se ani nesnažil hledat.      Táhl loď úmorné tři hodiny bez přestávky. Bláto mu brzy stáhlo i druhou botu i obě ponožky. Několikrát musel hustý rákos obejít. Jednou zkusil proklouznout po šikmém svahu koryta, ale kánoe se převrhla a vysypané věci nasákly tím zbytkem vody, co v řece ještě zůstal. Minul osadu Vysočany, temnou stejně jako městečko, jež opustil, když tu voda náhle vystoupala až ke kolenům a příď lodi ho nečekaně drkla zezadu do lýtek. Půjde to! Támhle za ohybem už zkusím naskočit a třeba se jen odrážet!      Za ohbím řeky byl v korytu padlý velký dub. Je podřezanej, někomu blbě spadnul, ušklíbl se. Dub vytvořil hráz a za ním byla Cidlina zas jen tekoucí kaluží. Vylezl na břeh, posadil se a opřel se vyčerpaně o pařez. Zavřel oči a zhluboka vydechoval, až se dech stával mělčím a on únavou usnul.   4 Dotek kůže fungoval jako jediný, zato stoprocentní přenašeč. Byla mladá a dosud zdravá. Snad proto vydrželo tělo vzdorovat celé čtyři dny od kontaktu s klukem. O dva víc, než bylo běžné. Prvních osmačtyřicet hodin byla dokonce schopná pohybu. Viděl i případy, které trvaly od dotyku do konce jen několik hodin. Ležela ve svém pokoji na lůžku a on byl celou dobu s ní. Seděl na židli dva metry od lůžka, víc mu nedovolovala. Na svůj věk i postupně se horšící stav byla nečekaně rázná a nesmlouvavá. Najednou tolik podobná své matce! Rozkazovala, povzbuzovala, dokonce ho utěšovala... Nepustila jej ovšem k sobě ani v okamžicích záchvatů bolesti, nevzala si od něho nic, dokud si nezkontrolovala rukavice na jeho rukách. Zoufale ji chtěl obejmout, ale zbývalo jen zoufalství.      Seděl na židli, podával jí tu mokrý ručník, tu jídlo, sklenici vody nebo nějaké prášky bůhví na co, které našel v krabici léků.      „Tati?“ zašeptala uprostřed druhé noci. Trhl sebou na židli, neboť na okamžik únavou sám usnul.      „Copak, holčičko?“      „Nezůstávej tady, až umřu. Ne, nic neříkej! Nechci poslouchat lži, že se uzdravím. Zkus se dostat pryč. Nahoru na sever. Nějak se tam dostaň! Kvůli mně. Musíš!“      „Nesmysl. Kam bych šel? Nechci! Naposledy byla hranice podle rádia skoro až u Baltu a v Dánsku. Silnice jsou plný zátarasů, jak postupně ustupovali a izolovali, a k tomu jsou všude převrácený auta a stromy vod tý pitomý vichřice. Ta to všechno podělala. Propásli jsme svoji šanci! Propásli! A vůbec! Nemel nesmysly. Budu tady.“      „Ne, nezůstaneš tady, rozumíš? Já nechci! Počkej! Náhodou – vede tam ještě jedna cesta, tati. Po vodě, chápeš? A ty mi slíbíš, že to aspoň zkusíš,“ zaprosila a dodala docela tvrdě: „Slíbíš mi to, teď hned! Budeš přísahat, jinak... jinak už tě nechci vidět!“   5 Nevzbudilo ho slunce, ale bolest. Ležel vedle pařezu a měl pocit, že to intenzivní bodání ve svalech celého těla přišlo okamžitě a bez nástupu. Jako by se na něj naráz navalila tuna země. Hlava se mu točila a zrak citlivých očí se rozostřoval. S absolutním vypětím se zapřel o pařez a postavil na vratké nohy. V uších mu hučelo. Obzor osvětlený slabým jasem úsvitu se mu před očima vlnil.      Předklonil se a zapřel rukama o kolena. Bolest ochromovala tělo i mysl a on se skrz ni těžce prodíral zpátky ke zbytkům vědomí. Po několika minutách v nezměněné poloze bolest konečně povolila. Napřímil se a udělal několik prkenných kroků po břehu.      Já... já musím...      Otočil se, doklopýtal k provazu na svahu a celou vahou svého těla táhl o kmen opřenou loď na břeh. Neustal v tahu a vlekl ji dál kolem pařezu podle břehu. Pak přišla další vlna bolesti a byla stejně silná. Upadl na všechny čtyři. Když záchvat odezněl, zůstal bezmocně klečet. Další dvě hodiny atak bolesti nepřišel. Stáhl kánoi do vody, které bylo nyní přeci jen trochu víc než prorostlé zeleně, a vedl ji pádlem zapřeným o sedátko. Už by mohl i nasednout, ale nešlo by tu pořádně pádlovat. Motavou chůzí to bude zatím lepší.      Byl vyděšený z intenzity toho, co před chvílí zažil. V těle, které nyní už zase fungovalo, stále jako echo doznívala bolest. Bolelo ho úplně všechno.      Ale úplně nejhorší byl ten příšerný mokvavý pocit v uších.   6 Byl konec. Po jejím posledním záchvatu, ve kterém ho stále držela očima a gesty na distanc, ač byla sotva při vědomí, vyšel z pokoje a na dřevěných schodech do přízemí se sesunul na zem a plakal dlouhé hodiny. Pak v něm vzplál vztek. Jako pominutý šel do kuchyně pro kudlu, že najde rodinu toho malýho parchanta! Ale v kuchyni na prázdné lednici byla magnetem přichycená fotka. Z ní na něho hleděla ona. Zastavil se v půli kroku a chytil si oběma rukama hlavu, jako by ji chtěl rozdrtit.      Vykopal na bývalém záhonu jámu. Ve sklepě našel starý trampský batoh a do něho si zabalil na cestu.      Celé odpoledne seděl v jídelně u stolu a bez hnutí zíral nepřítomně na bílou zeď. Když nadešel soumrak, vystoupal tiše po schodech.      Ležela tam v šeru, jako by spala. Přistoupil k lůžku a poklekl. Pohladil jí holou paži, ale cítil na konečcích prstů jen klopýtavé drhnutí gumy. Našpulil rty, přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Pomalu si stáhl gumové rukavice a pohodil je na podlahu.      „Jsi moje malá holčička. Víš to, že jo?“ zašeptal a pohladil ji po hebkých vlasech. „Já vím, že jsi. Nezlob se, že tohle dělám... nezlob se, holčičko... já musím... ať si je to naše poslední společná věc, ale já musím... O nic jinýho už nestojím. Ale nemysli si – já  pojedu, pojedu pryč, protože jsi to chtěla, protože jsem ti to slíbil... jen proto,“ a znovu ji něžně pohladil po tváři. „Jsi moje malá holčička... vždycky budeš...“      Naklonil se nad ni a políbil ji na studené čelo. Poté zabalil tělo do prostěradla, snesl na zahradu a pohřbil tak, jak si sama přála.   7 Už byl daleko za mostem silnice, co vedla k Lukové, a vody bylo na jízdu stále málo. Tady dříve bejvalo vody! Slunce pálilo nad hlavou a vesnice na obou stranách, Luková a Mlékosrby, pár set metrů vzdálené, byly tiché a netečné. Vepředu napravo za mírnou terénní vlnou, v místech, kde tušil Chlumec, spatřil v dálce stoupající černý dým. Náhle se rovný sloup kouře zklikatil jako blesk. To se znovu vrátil záchvat, který zatřásl jím i obrazem na sítnici. Zkroutil se a napůl padl do lodi. Kánoe s ním zvolna poodplula o několik metrů a pak se zastavila o skrytou hranu pod vodou.      Když se mu částečně vrátilo vědomí, pochopil ze ztuhlosti těla, že dál už po svých nedojde. Ležel přehnutý přes dřevěné sedátko s obličejem přitisknutým ke dnu lodi. Bylo mu jasné, že jak byla jeho holčička odolná a vydržela celé čtyři dny, on se naopak nedožije ani druhého. Už teď mu strnuly nohy a bránily se pohnout, což přicházelo až ve třech čtvrtích celkového průběhu. Znal to až příliš dobře. Hlava mu třeštila. Zavřel pálící oči.      A to jsem si myslel, napadlo jej s bolestnou trpkostí, že dojedu alespoň k Labi, do Poděbrad nebo až do Nymburka. Nebo kdyby jen na Žehuň, na ten pět kilometrů dlouhej rybník, tam si dám cigáro a ten rum... a dál ať se děje cokoliv. Na tisíc kilometrů po řece na sever jsem se stejně nechystal. Je to jedno. To už je pryč... Nedostanu se dál, než kam bych jindy došel za dvě hodiny pěšky. Nebo za deset minut autem od našeho domu.      Byl tvrdý chlap, ale teď vzlykal bodavou bolestí. Rychlejší průběh přinášel intenzivnější utrpení. Přece však vyprostil horní část těla z lodi a svezl se na kolena do vody. Loď poskočila a málem mu ujela pod rukama. Chytil ji, natáhl se přes okraj. Vystrčil ven batoh a s cáknutím pleskla do vody i plachta. Nakonec ztuhlé ruce vytáhly z kánoe kanystr s vodou. Loď se vyhoupla nad hladinu jako splávek. Převalil se dovnitř, sedl až na dno a hrana sedátka se mu zaryla do zad. Všechno v něm vibrovalo, jako by každé vlákno svalů procházelo samostatnou torturou. Skrz napůl zavřená víčka zaznamenal, jak se kolem něho mihl silný stvol rákosu.      Loď konečně plula po vodě.   8 Když se naposledy probral záškuby křečí, bylo ještě světlo prvního dne. Ležel v lodi zkroucený na zádech a v polovědomí jím prostupovala bolest podobná ohni. Skrz mázdru v očích prohlédl, že loď je na hladině opřená o železný rošt. Za ním se ozývalo hučení. Byl u jezu na kraji Chlumce. Na ocelové lávce přemosťující jez stály dvě postavy. Návalem nové bolesti stiskl oči. Loď sebou náhle trhla, naklonila se a drhla po svahu břehu. Z mlhy uslyšel mužské hlasy:      „Opatrně, Fando, ať se ho nějak nedotkneš.“      „Neboj, Tome, neboj, takovejch jsem tady natahal... Ale už dlouho sem žádnej nepřijel. Tenhle je ničemnej, nic u sebe nemá. Necháš ho tak? Stejně vypadá, že už je hotovo, akorát vyplejtváš patronu.“      „To zas ne, nejsem nelida. Jako každýho... Přeci ho nezahrabeme živýho. I když nám ten vůl mohl zaneřádit vodu, budu k němu jako k vostatním. Kdoví, kam se chtěl dostat, blázen... A hele, tady vepředu je flaška. Nějakej rum! Tak aspoň něco! Díky, kamaráde!“      Bolest byla strašlivá a paralyzovala ho tak, že už nemohl nijak reagovat. Někdo převrátil loď a on padl bezvládně do trávy. Někde vzadu v hlavě se naposledy vzepjala mysl – Holčičko! Moje malá holčičko!      Do zkrvavených uší mu pronikl neznámý, skoro konejšivý hlas:      „Ať je ti země lehká, člověče. Neboj, už ti bude jen líp...“      Cosi hlasitě cvaklo.      „Fando, běž radši ještě kousek stranou!“   A najednou už nebyla bolest. Najednou už nebylo nic...   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 212 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 05:11:01

Maryanne Wolfová: Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě (ukázka z knihy)

Spolu s rozšiřováním digitálních technologií se v posledních třiceti letech proměnil způsob, jakým konzumujeme média, včetně toho nejstaršího: textu. Dnes se čtení přelévá z platformy na platformu, mezi internetovým prohlížečem a e-knihou, odehrává se především na obrazovkách a stimuluje mozek úplně jiným způsobem než soustředěná četba papírových knih nebo novin. Řada odborníků i laiků se obává důsledků, jaké budou nová média mít na naše intelektuální a kognitivní schopnosti. Neuroložka a odbornice na proces čtení Maryanne Wolfová v knize Čtenáři, vrať se shrnuje dosavadní vědecké poznání o vlivu digitálních médií na proces čtení a lidský mozek. Nová média nechápe jako ohrožení, nýbrž jako výzvu: už tu s námi jsou, takže se s nimi musíme naučit zacházet tak, aby nám dobře sloužila.   Ukázka z knihy:   DOPIS SEDMÝ   Není nic, čemu by věda nedokázala pomoct. Rodiče i učitelé musejí lépe pochopit, jak se čtením mění mozek dítěte. […] Jsem přesvědčen, že zvýšené povědomí o čtecí dráze mozku učitelům jejich úkol velice usnadní. – Stanislas Dehaene   A co si odnášíme od Dr. Seusse? Samozřejmě radost z hravých slov a obrázků, ale také ty nejlepší a nejlidštější hodnoty, které chce každý z nás mít: kuráž, odhodlání, toleranci, úctu k zemi, náznak bojového ducha, umění ocenit představivost.             Proto na čtení v raném věku záleží. –Michael Dirda   Milí čtenáři, děti ve věku pěti až deseti let se po celém světě začínají učit číst a začíná pro ně největší čtenářské dobrodružství jejich mladého života. Trefně to popsal William James: „Děti, které se učí číst […] se rozletí do úplně nových světů tak snadno jako ptáčata,“ a jejich první zastávka bude v Dinotopii, Narnii nebo v Bradavicích. Cestou se budou muset utkat s mnoha podivnými stvořeními, od draků po tyrany, objeví různé druhy „jiných lidí“, budou upadat do mdlob ze svých hrdinů nebo přísahat, že nikdy v životě do mdlob neupadnou. Ale hlavně opustí svůj psací stůl, křeslo nebo postel a zjistí, kým vším se samy mohou stát. Jak napsal Billy Collins ve své krásné básni „On Turning Ten“ (Jak se stát desetiletým), ve čtyřech letech byl arabským kouzelníkem, v sedmi odvážným vojákem a v devíti z něj byl princ.             Ovšem pro příliš mnoho dětí nic z toho neplatí. Pro ně znamená projít dveřmi mateřské školy začátek neustále se vracející noční můry, kterou skoro nikdo jiný nevidí. Podle toho, jaký scénář jim život přichystal, budou mít děti šanci na svůj vlastní, nepolapitelný americký sen, nebo ne, s dalekosáhlými důsledky pro celou společnost.             Každý národní i mezinárodní žebříček výkonů ve čtení ukazuje, že navzdory veškerému bohatství země americké děti ve velkém zaostávají a vedou si podstatně hůř než děti ze západních i východních zemí. Nemůžeme ignorovat, co to věstí pro naši zemi. Jsou věci, které musíme znát, ať už máme vlastní děti, nebo ne, a týkají se hlavně toho, co každý z nás může udělat pro to, abychom napravili potenciál dětí této země.             Konkrétně Národní hodnocení úrovně vzdělávání (NAEP) přineslo informaci, že celé dvě třetiny amerických dětí ve čtvrtých třídách nejsou ve čtení dostatečně „zdatné“, to znamená, že nečtou plynule ani s dostatečnou úrovní porozumění. Ještě střízlivěji vyjádřeno, pouhá jedna třetina amerických dětí jednadvacátého století umí číst dostatečně rychle a uspokojivě chápe čtený text, to vše ve věku klíčovém pro jejich další učení. Čtvrtá třída představuje Maginotovu linii mezi učením se číst a učením se používat čtení jako nástroj myšlení a učení.             A co je ještě mnohem horší, téměř polovina afroamerických nebo latinoamerických dětí neumí ve čtvrté třídě číst ani na základní úrovni, natož aby se dalo mluvit o nějaké „zdatnosti“. To znamená, že nedokážou dostatečně dekódovat a pochopit čtený text, což následně ovlivňuje téměř vše, co by se dál měly učit, včetně matematiky a dalších předmětů. Čtvrtá třída, tedy věk devět až deset let, je pro mě „černá díra amerického vzdělávání“, protože jestli se děti v tomto období nenaučí plynule číst, pro všechny vzdělávací účely jako by zmizely. Řada z těchto dětí skutečně ze vzdělávacího systému postupně odpadá a existuje jen mizivá šance, že v dospělosti dosáhnou svého amerického snu.             Věznice napříč Spojenými státy tohle dobře znají – řada z nich projektuje budoucí počet lůžek na základě statistik o výkonech žáků třetích a čtvrtých tříd ve čtení. Jak napsala bývalá výkonná ředitelka a filantropka CinthiaColettiová, vztah mezi úrovní čtení ve čtvrté třídě a nedokončeným vzděláním je trpká a velice významná skutečnost. Snaží se prosadit myšlenku, že pokud tak velký počet dětí nepodává ve škole dostatečný výkon, Amerika si nemůže udržet vedoucí ekonomickou pozici ve světě. Rada pro mezinárodní vztahy závěry Colettiové podpořila ve své zprávě, kde bez jakýchkoli nejasností uvedla: „Rozsáhlé části nevzdělané populace ničí schopnost Spojených států fyzicky se bránit, chránit svoje informace, diplomaticky vyjednávat a podporovat růst hospodářství.“             Jedině vysoká úroveň čtení zajistí, aby jednotlivci mohli rozvíjet a uplatňovat sofistikované čtenářské dovednosti, díky kterým lze udržet intelektuální, sociální, fyzické i ekonomické zdraví Spojených států. Více než dvě třetiny budoucích amerických občanů jsou zcela bez šance.   Kde začít?   Prvních pět let života těchto dětí ani zdaleka nepřipomíná ideální život, jak jsem ho popsala v předchozím dopise. Už mě unavuje citovat staré i nové studie dokládající víc než třicet milionů slov, která děti z chudých rodin ve svém prostřední nikdy neuslyší, nebo počet knih či tiskovin, jež neuvidí a které jim do věku čtyř pěti let nikdo nepřečte. Peníze mají v raném jazykovém a kognitivním rozvoji dětí doslova hlavní slovo, jak ukázala rozsáhlá analýza ekonoma Jamese Heckmana a jeho týmu z Chicagské univerzity. Zjednodušeně řečeno, peníze, které do dítěte investujeme v průběhu prvních let jeho života, mají vyšší návratnost než peníze investované kdykoli jindy. Závěry všech možných typů výzkumu na téma vývoje dítěte nelze pochopit lepším způsobem: společnost musí začít investovat do komplexnějších předškolních vzdělávacích programů, do většího počtu vysoce kvalifikovaných odborníků a jejich zapojení ještě předtím, než se první velké mezery v jazyce a učení natrvalo usadí v životě milionů dětí.             Varování: jazykovědkyně z Pedagogické fakulty Harvardovy univerzity Nonie Lesauxová odmítá výraz mezera, protože naznačuje, že to jediné, co musíme udělat, je nějak ji vyplnit a naše práce tím končí. Má pravdu. Většina dětí, které v prvních pěti letech života nedostanou kvalitní péči, v dalších pěti letech nepodává dostatečné výkony, a pak v dalších, a nakonec nedisponuje dostatečnými prostředky po zbytek života. Tedy pokud celou rovnici neopravíme: musíme změnit náš přístup k dětem od narození do pěti let, první dva tisíce dnů života, kdy se pokládají základy čtecí dráhy mozku, jak jsme si řekli už dříve. Musíme znovu promyslet, jak má vypadat doba od mateřské školy po pátou třídu, tedy další dva tisíce dní. V tomto období, což je hlavní téma tohoto dopisu, se děti učí číst a myslet způsobem, který staví základy pro zbytek jejich života. Během těchto let formálně přebírá štafetový kolík škola, a pokud chceme, aby naše děti dosáhly svého potenciálu coby platní členové společnosti, musíme v ní investovat do tří oblastí: všestranné průběžné hodnocení od samého počátku, vynikající a odborně vystavěné metody výuky a koordinované úsilí všech pedagogů o rozvíjení čtenářských a jazykových dovedností na všech stupních. Každá z těchto oblastí vyžaduje jinou formu investice.   Investice do raného a průběžného hodnocení studentů   Z mateřských škol přicházejí menší i větší děti všech schopností, jazyků, dialektů i kultur. Škola má v první řadě za úkol zjistit, kdo je připraven se učit, kdo ne a co je s tím potřeba udělat. Škola musí být od prvního dne připravena pomoct dětem, jimž se nedostalo kvalitní předškolní přípravy, a které tím pádem můžou být pozadu s rozvojem jazykových schopností a dalších předstupňů čtení. Od druhého dne musejí učitelé znát silné a slabé stránky dětí, které naopak měly kvalitní předškolní přípravu, a než se s nimi pustí do formální výuky čtení, měli by se na tyto stránky zaměřit. Všichni, kdo jsou zapojeni do výuky, by měli znát důležité poznatky z nových i zavedených starších výzkumů, které zatím v mnoha školách nejsou ani dobře známé, ani zavedené do praxe.             Ustálené postupy pro první dva dny školy by mohla změnit velmi zajímavá nová studie. Moje současné i bývalé studentky doktorského programu Ola Ozernov-Palchiková a Elizabeth Nortonová společně s Johnem Gabrielim a jeho kolegy z McGovernova institutu pro výzkum mozku při Massachusettském technologickém institutu a Nadine Gaabovou z Bostonské dětské nemocnice právě dokončili jednu z nejrozsáhlejších studií na téma predikce čtenářských schopností. Tento typ studií nám pomáhá předpovědět, kdo a proč si povede dobře v důležitých předmětech, jako je čtení a matematika, a kdo bude potřebovat pomocnou ruku.             Naše skupina studovala více než tisíc předškoláků vyrůstajících v různých ekonomických prostředích po celé Nové Anglii. Každé z dětí prošlo velkou baterií pedagogických testů. Výsledky vyzdvihly dvě skutečnosti, jednu nijak překvapivou a druhou s transformačním potenciálem. Za prvé, americké děti přicházejí do škol s podstatnými kognitivními a jazykovými rozdíly, to není žádné překvapení. Za druhé, tyto rozdíly spadají do samostatných skupin, které předvídají, jak si děti později ve škole povedou ve čtení. Něco takového by mohlo mít vliv na životní dráhu mnoha dětí.             Z výsledků studie konkrétně vyplynulo šest vývojových profilů, které můžou rodičům i učitelům pomoct pochopit, jaké přesně jsou potřeby konkrétního dítěte a jak každého z nich od začátku co nejlépe naučit číst. Dva profily platí na děti, které jsou buď průměrné, nebo nadprůměrné a k dobrému výkonu jim stačí kvalitní výuka. Děti z další skupiny mají problém s písmeny a zvuky a je možné, že pocházejí z prostředí, kde se příliš nesetkávaly s abecedou nebo anglickou literaturou. Tyto problémy lze celkem snadno napravit. Ovšem je možné, že některé děti z této skupiny vykazují vzácnější potíže související se zrakem a je potřeba dalších testů.             Tři z profilů zahrnují děti, o nichž předem víme, že budou diagnostikovány s nějakou formou poruchy čtení nebo dyslexie. Uspořádání mozku, které pro děti s dyslexií představuje zásadní výhodu v pozdějším věku — v oblastech jako umění, architektura, rozpoznání vystupujících vzorů, například v radiologii nebo finanční sféře, či podnikání —, je pro ně v prvních letech života velkou nevýhodou. Pro ty z nás, kdo studujeme dyslexii, existuje jen málo důležitějších objevů než ten, který nám umožňuje tuto poruchu předpovědět dříve, než musí dítě začít snášet každodenní potupné selhávání před učiteli, vrstevníky a rodiči. Pro šestileté děti není nic horšího, než když si začne myslet, že je hloupé, protože všichni až na něj umějí číst, ať už má jeho porucha biologický, či environmentální důvod, nebo v některých případech obojí.             Včasným posouzením dětí, které se potýkají se čtením, můžeme předejít emočním troskám, v nichž se často ocitají při svých prvních zkušenostech s knihou. V průběhu celého procesu také ušetříme společnosti obrovské sumy peněz, jež by jinak vynaložila na lůžka ve věznicích, a také tím, že když u dětí s dyslexií udržíme čtenářského ducha, můžou se z nich v budoucnu stát nejtvořivější členové společnosti a úspěšní podnikatelé.             Kritickým bodem je v tuto chvíli fakt, že stojíme na prahu možnosti předpovědět vysoce specifické životní dráhy mladých čtenářů ještě dříve, než se čtením vůbec začnou. Na vylepšení testové baterie i profilů už pracuje i další skupina vědců z Lékařské fakulty Kalifornské univerzity v San Francisku, vedená Fumiko Hoeftovou a Marií Luisou Gorno-Tempiniovou. Kvalifikovaní pedagogové by však i za stávajících informací měli dokázat předejít některým problémům se čtením, jiné zlepšit a posloužit jako raná intenzivní intervence pro děti s vysokým rizikem rozvoje dyslexie. Při učení se číst není nic důležitějšího než co nejranější počátek systematické a cílené intervence.             Tento výzkum pomůže všem dětem, nejen těm, které mají viditelnější problémy s učením. Baterie prediktivních testů také ukázala v tomto věku ohromnou vývojovou variabilitu ve skupině spíše typicky se rozvíjejících dětí. Některé děti, obzvlášť chlapci, nevykazují žádné zjevné oblasti, v nichž by podávaly slabší výkon, prostě jen ještě nejsou připraveny. Abychom tuto skupinu plně pochopili, je nutné podrobnější hodnocení, protože je třeba vyloučit možné skryté slabiny. V některých případech je také nutné rozumnější očekávání z naší strany. Vedení škol je příliš často pod takovým tlakem, aby jejich žáci podávali v pozdějších ročnících dobré výkony ve veřejně sledovaných státních testech, že nutí učitele, aby s výukou čtení začínali stále dřív a stalo se součástí kurikula mateřských škol. Pediatrická neuroložka z Nemocnice Johnse Hopkinse Martha Dencklaová vehementně argumentuje, že pokud budeme děti nutit číst ještě před koncem mateřské školy, můžeme způsobit víc poruch čtení, než kolika předejdeme.             Britská neurovědkyně zabývající se čtením Usha Goswamiová tyto závěry potvrdila studií čtecích praktik v Evropě a stanovila, kdy by se v ideálním případě mělo začít s výukou čtení. Zjistila, že v zemích, kde děti se čtením začínají později, probíhá jeho další rozvoj s menšími potížemi. Jinými slovy, v evropských zemích, kde s výukou čtení začínají v první třídě, se mu děti naučily s větší lehkostí než tam, kde začínají o rok dřív.             Tyto výsledky jsou nepochybně zkreslené, protože jazyky zemí, které zavádějí výuku čtení o rok později než v USA, mají pravidelnější pravopis. Každopádně existují řádné fyziologické i behaviorální důvody, proč některé děti ve školce jednoduše nejsou dostatečně vyvinuté. Podstatné je, že strach z výsledků státních testů žáků třetích tříd ve Spojených státech by neměl být důvodem pro rozhodnutí, kdy se ve všech mateřských školách začne vyučovat čtení. Některé děti nutí ke čtení příliš nekompromisně a příliš brzy, kdy ještě nejsou po vývojové stránce připravené. Některé děti umějí dobře číst ještě před koncem mateřské školy, nebo dokonce aniž do ní kdy chodily. Jiné jsou v první třídě základní školy se všemi ostatními dětmi vystaveny „intervenci du jour“, která je ovšem pro jejich konkrétní profil žáka zcela nevhodná. Naší nejlepší obranou proti až příliš častým a běžným chybám, jež narušují vývoj dítěte, jsou jednak citliví a kvalifikovaní učitelé, dále vynikající prediktivní nástroje a nakonec cílená intervence založená na průkazných informacích.             Investice do učitelů   Naše společnost posledních padesát let postupně přenechává učitelům, pravděpodobně svým nejidealističtějším členům, k řešení všechny neduhy, které sama neumí vyřešit, zejména zhoubný vliv chudoby a stresového prostředí na raný vývoj dítěte. Každá škola by měla povinně zhlédnout dokument The Raising of America (Vychováváme Ameriku) filmařky Christine Herbes-Sommersové, jenž přináší upřímný a trpký obraz toho, jak tento vliv přetrvává po celý život. Nicméně většinu učitelů dostatečně nepřipraví ani studium, ani následný profesní vývoj, aby dokázali tváří v tvář obstát stále se rozšiřující škále problémů, které je čekají ve školních třídách – od narůstajícího počtu potíží s pozorností a učením přes specifické potřeby zvyšujícího se počtu dvojjazyčných či vícejazyčných žáků až po využití technologií při výuce.             Umět v dnešní době představit různým dětem čtení, není snadný úkol. Je to složitý soubor znalostí, za něž by se nemusel stydět inženýr, raketový vědec ani svatý. Dnešní učitelé musejí být vybaveni novými znalostmi, zejména o čtecí schopnosti mozku a jak na jejím základě učit kantory i děti. Jak zdůrazňuje Stanislas Dehaene, vše, co víme o čtecí dráze mozku, může pomoct učitelům pochopit výhody různých forem výuky čtení. A nakonec tím můžeme překonat i jednu z nejnekompromisnějších debat ohledně výukových metody, takzvanou válku o čtení.             (…)   Maryanne Wolfová vystudovala psychologii a pedagogiku na Harvardu. Zaměřuje se na neuro-vědy, především na zkoumání procesu čtení a dyslexie. Na toto téma napsala několik knih, z nichž nejznámější je bestseller Proust and the Squid (Proust a oliheň, 2007) o důležitosti čtení pro lidský mozek a evoluci lidské inteligence. Její zatím poslední kniha, soubor dopisů Čtenáři, vrať se. Mozek a čtení v digitálním světě, vyšla v roce 2018. Přeložila Romana Hegedüsová, nakladatelství Host, Brno, 2020, 1. vydání, brož., 264 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-19 12:54:05

Andrea Sedláčková dokončila celovečerní dokument o světově uznávaném fotografovi Antonínu Kratochvílovi

Filmový dokument zachycující dramatický životní příběh jedné z nevýznamnějších osobností české a světové fotografie Můj otec Antonín Kratochvíl začal vznikat při příležitosti Kratochvílových sedmdesátých narozenin. Režisérka v něm na slavného fotografa, držitele čtyř ocenění Word Press Photo, nahlíží také skrze jeho nejstaršího syna Michaela Kratochvíla, k čemuž odkazuje i název filmu. V průběhu natáčení dokumentu Antonín a Michael nafotili snímky, které budou ještě před uvedením filmu do kin k vidění od 20. března v rámci připravované stejnojmenné výstavy v Leica Gallery Prague. Film uvede do kin 2. dubna společnost Aerofilms. Filmaři natáčeli na několika místech světa. Začali v Lovosicích, kde se Kratochvíl v roce 1947 narodil, točili i ve Vinoři, kam byl v útlém věku Antonín s rodiči násilně přesídlen do pracovního tábora. Filmový štáb točil i v místě rakouského uprchlickém tábora v Traiskirchenu, první zastávce při Kratochvílově emigraci. Štáb neopominul také New York, přes který vedla Kratochvílova cesta k celosvětovému úspěchu. Točilo se i v Černobylu – místo jaderné katastrofy Antonín poprvé navštívil v roce 1996 a vrací se sem fotografovat dodnes. Natáčelo se i v Praze, kam se po letech života v USA fotograf nedávno se svou rodinou vrátil. Dokument Můj otec Antonín Kratochvíl vznikal od roku 2018 a dokončen byl před několika dny. Antonín Kratochvíl patří podle časopisu American Photo mezi sto nejzásadnějších osobností oboru. Spolupracoval s nejznámějšími časopisy světa, jako jsou například The New York Times, Newsweek, Time, Vogue, Esquire nebo The Rolling Stone, nikdy se však na dlouho nenechal strhnout ryze komerčními zakázkami. Sláva ho záhy omrzela a vydal se fotografovat zblízka válečné konflikty a utrpení v Africe, Iráku, Afghánistánu i Sýrii. Prošel skoro všemi světovými konflikty posledních desetiletí. „Když chceš dobře zafotit, musíš jet tam, kde se bojuje. Krev v botách, znáš to,“ říká Antonín Kratochvíl v první ukázce z filmu. Jako jeden z mála novinářů odjel například do Iráku ihned po zahájení invaze, stal se jedním z těch reportérů, kteří válku nemonitorovali pod ochranou spojeneckých vojáků v čele s Američany, fotil tak přímé dopady války na civilní obyvatelstvo. V drsných podmínkách dokázal zúročit celoživotní průpravu – sám byl v cizinecké legii, ve vězení a nějaký čas prožil na ulici. Fotografoval i v nebezpečném barmském vězení pro obchodníky s heroinem, ve špatně kontrolovaném území tamního Šanského státu se setkal i s jedním z největších místních drogových bossů. V jednom z nejchudších indických států Biháru fotil pro Rockefellerovu nadaci příběh nevolníka, který dřel pro svého pána v těžkých středověkých podmínkách. Tehdy ještě bez neprůstřelné vesty zaznamenal i krutosti na Haiti na začátku druhého tisíciletí, kdy po odchodu tehdejšího prezidenta Aristidea vypuklo krvavé povstání a vládla tam naprostá anarchie. Mezi nejdramatičtější Kratochvílovy zážitky patří i focení „toho, co zbylo z Tutsiů“ ve Rwandě, odtud šel fotit rovnou do uprchlických táborů do Zairu (dnešní Demokratická republika Kongo) kde se pohyboval mezi dětmi, kteří třeba celou noc leželi vedle mrtvol svých rodičů. Nikdy předtím neviděl tolik mrtvých, hromady mrtvol připomínaly tragédie v Buchenwaldu nebo Mauthausenu. Antonín Kratochvíl, na jehož životním příběhu je zajímavé, že odráží řadu důležitých historických mezníků posledních desetiletí světa, fotoaparátem zachytil kromě řady světových celebrit i svoje mrtvé rodiče. Za svou práci dostal desítky mezinárodních ocenění. Kromě fotografií krutých válečných konfliktů je známý i pro originální snímky Harveyho Keitela, George Clooneyho, Davida Bowieho či Johnnyho Deppa.

Čas načtení: 2020-01-20 13:21:26

Literární vyhlídky (20. až 26. ledna)

Nadcházející týden přinese množství autorských čtení a knižních křtů v Praze i na dalších místech ČR. Hned několik nových titulů připomene autory, kteří nás před drahnou i zcela nedávnou dobou opustili – od římského klasika Ausonia přes Josefa Schiffnera z přelomu 19. a 20. století po předloni zesnulého Vojtěcha Varyše. Na závěr jako obvykle nabízíme několik knižních tipů.    POZVÁNKY 20. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Havlovo Prase, Kafkův šimpanz ... a jiná zvířena v dílech významných literátů. Jak se vyvíjelo vnímání zvířat u našich předků? Jaké místo v jejich myšlení zaujímali psi, mravenci nebo straky a co z těchto významů přetrvává dodnes? A může nám beletrie pomoci hledat k našim „ochlupeným bližním“ lepší vztah, než jaký převažoval v novověku? Kniha Imaginární zoologie (Pulchra 2019) přibližuje kulturní dějiny vybraných živočichů, od nejstarších mytických dob až po dnešek. Obecně souzní s Havlovým důrazem na to, že člověk není vládcem přírody, jen její součástí. Mimo jiné publikace ukazuje, jak se zlepšující se ekologickou uvědomělostí postupně vzrůstá i povědomí o tom, že každý živočich má svoje místo v ekosystému a v tomto smyslu je hoden ochrany i pozornosti, které se dostává stále širší škále žijících organismů i ze strany literátů. Nad knihou budou s jejím autorem Janem Lukavcem debatovat antropolog Lukáš Senft a literární vědec Pavel Kořínek.   21. 1. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Botanik a rostlinný sociolog Jiří Sádlo se zabývá krajinou už několik desetiletí. A tak je více než pochopitelné, že s ní srostl natolik, že není možné je od sebe tak snadno odlišit – že už je jen těžko rozpoznatelné, kde končí Jiří Sádlo a kde začíná krajina. Nejinak je tomu i u jeho zbrusu nové knihy Krajina! (Kodudek 2019). Průchod okolím v příkladech, která na ploše osmi textů a sedmi míst (Jižní Čechy, Šumava, Vysočina, Polabí, Litoměřicko, Střední Čechy, Ralsko) vybízí čtenáře na cesty, na které ale je nutné se náležitě připravit. Praha / 19.00, Kavárna Liberál (zrcadlový sál) Křest básnické knižní prvotiny Jakuba Kujana Vigilie (Dauphin 2019). Autor se narodil roku 1983 v Mostě. Po dokončení střední průmyslové školy stavební bydlel dva roky v Praze. Po té studoval v Ústí nad Labem dějiny umění, filozofii a historii. Od roku 2001 hrál v punkové kapele Linka 23 a pak přesedlal do jazz-rockové kapely Tesilové vlny. Od svých 26 let se věnuje psaní poezie a krátkých próz. Jeho publikování nebylo nijak nápadné. Své první pokusy o poezii publikoval v internetovém časopisu Divoké víno, v pořadu Mirka Kováříka Zelené peří a v časopisu Host.  Praha / 19.00, Kavárna Liberál První Večer RR v novém roce nabídne audiovizuální performanci představující novou knihu Marka Vajchra Neviditelný rytíř aneb Rozbřesk imaginace (Revolver Revue 2019). Autor ve své další, esejistické knize ukazuje, jak Češi vytěsnili do zapomnění jednoho ze spoluzakladatelů národní kultury Josefa Schiffnera. Německy píšící úředník, žijící v Praze na přelomu 18. a 19. století, vydal četné popularizační spisy o české historii i anonymní prozaická díla. Zpracoval v nich většinu látek, které se téměř o století později objevily v Jiráskových Starých pověstech českých, pro Krameriovu obrozeneckou družinu tajně vytvářel texty, jejichž překlady jsou dodnes pokládány za první původní prózy novočeské literatury, je autorem nejstaršího známého záznamu pohádky O perníkové chaloupce i pozoruhodných verzí pohádek O Popelce a O Krakonošovi i prvního pojednání o dějinách Židů v Čechách či první prózy realisticky líčící osudy romské komunity. K romantické poetice se přihlásil tři dekády před Máchou, jemuž se postavy a motivy jedné Schiffnerovy prózy staly předobrazem pro zápletku Máje.   22. 1. Hradec Králové / 17.00, Knihovna města Hradce Králové Autorské čtení českého básníka a literárního kritika Ondřeje Hložka. Tento mladý autor má na kontě již pět básnických sbírek, z nichž je nejnovější Řez kamenem (Trigon 2019). Jeho texty se dostaly do sborníků Nejlepší české básně 2017 a 2018 a řada jeho děl je přeložena a publikována v několika jazycích. Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Uvedení knihy Ausonius: Poslední legrace (Herrmann & synové 2019), prvního českého výboru z posledního římského klasika. Svědectví o paradoxně veselých koncích Říma uvede autor překladů a komentáře Martin C. Putna, vybrané verše spolu s ním přečte Nina Rutová. Pozvání přijal i básník Karel Šiktanc, jehož staré překlady, publikované kdysi pod pseudonymem, byly do knihy pojaty. Praha / 18.00, Dům čtení Autorské čtení z připravované knižní prvotiny Mariky Mariewicz Polynésie, která vyjde v polovině roku 2020 v nakladatelství Dauphin. Autorka studovala kulturní publicistiku. Kromě literární tvorby se zabývala psaním hudebních textů, skladbou a sólovým zpěvem, podílela se na organizaci literárních večerů. Její texty byly publikovány napříkla v Literárních novinách, Welesu, Tvaru, Protimluvu, H_aluzi, Pandoře, v almanachu Pavučina slov. Praha / 18.00, Ústřední knihovna (Klubovna) Další pořad z cyklu Literární salónek Nób(e)l. Na každém setkání je řeč o jedné knize nositele Nobelovy ceny za literaturu a o jedné knize laureáta jiné literární ceny. Je jen na vás, jestli si přečtete obě knihy, nebo jen jednu. Leden nese téma Hledání sama sebe. Jako hlavní autor – nobelista se bude probírat Patrick Modiano a jeho kniha Ulice temných krámků. Pro další inspiraci na téma paměti, zapomnění a ztracené identity doporučujeme například Kroužení (C.F. Tiller) nebo Dřív než půjdu spát (S. J. Watson). Ústí nad Labem / 20.00, Café Max Ve středu se do Café Max po třech letech vrátí Petr Stančík, tedy básník, prozaik, esejista, dramatik a textař, který je pověstný bezbřehou imaginací, vytříbeným stylem, neobyčejným vypravěčským talentem, pichlavým sarkasmem a hodně černým smyslem pro humor. Jeho román Mlýn na mumie z roku 2015 byl právem oceněn Magnesií Literou. Autorské čtení Petra Stančíka bude moderovat Radek Fridrich.   23. 1. Pardubice / 16.00, Krajská knihovna v Pardubicích Pořad z cyklu Setkání s osobností nabídne tentokrát seznámení se spisovatelkou Hanou Bergmanovou Klímovou (dcerou Ivana Klímy) a válečným veteránem Tomášem Lomem nad knihou Dobrodružství pana Wellingtona (Katzberg 2018, 2. vydání 2019). Plzeň / 17.00, Studijní a vědecká knihovna Plzeňského kraje Autogramiáda a autorské čtení Jiřího Boudníka z jeho nové knihy A zalévej kytky /příběh uprchlíka/ (Tebenas 2019). Příběh dospívajícího chlapce z Plzně, který spolu s matkou a mladší sestrou zvolil v roce 1987 tajnou cestu za vysněnou svobodou. Jak těžké je zahodit všechny vztahy, kamarády, zázemí a vydat se na cestu bez možnosti návratu? Praha / 17.00, Literární kavárna knihkupectví Academia Představení knihy Oksany Pélenské Ukrajina mimo Ukrajinu (Slovanská knihovna 2019) - encyklopedického slovníku uměleckého, kulturního a veřejného života ukrajinské emigrace v meziválečném Československu (1919–1939). Knihu kromě její autorky představí historik Bohdan Zilynskyj a historička umění Anna Janištinová. Hořovice / 17.30, MKC Hořovice (Knihovna Ivana Slavíka) Vzpomínkové setkání při příležitosti 100. výročí narození básníka, překladatele a editora Ivana Slavíka (1920–2002). Vystoupí Štěpán Slavík, Petr Borkovec, Jiří Zizler, Ondřej Vaculík. Praha / 19.00, Klub Paliárka Cvičebnice tvůrčího psaní Terezy Verecké Piš, nebo střelím! (Argo 2019) patří k ojedinělým projektům svého druhu na českém trhu. V zásadě nikdo netuší, co to vlastně je. Tudíž se nakladatelství Argo rozhodlo psací knihu představit na křtu, který bude spojen s plněním některých cvičení z knihy. Praha / 19.00, Knihovna Václava Havla Uvedení českého překladu knihy Analfabet (Větrné mlýny 2019) spisovatele a intelektuálního gurua současného Slovenska Michala Havrana. Večerem, za osobní účasti autora i překladatele knihy Miroslava Zelinského, bude provázet Petr Vizina. Praha / 19.00, Goethe-Institut Prag Překladatelka Jitka Nešporová a moderátorka Tereza Semotamová budou bilancovat nad uplynulým rokem německé překladové literatury. Co vyšlo? Co naopak nevyšlo? Diskuse pro všechny, co nestíhají sledovat knižní novinky, ale chtějí být v obraze.  Praha / 19.30, Potrvá Vojtěch Varyš (1985–2018), enfant terrible české publicistiky, po sobě nezanechal pouze dlouhou řadu provokativních kritik a komentářů, ale také rukopis románu; nyní se kniha Na vrcholu zoufalství péčí nakladatelství Petr Štengl dostává do rukou čtenářů. Přijďte ji uvítat do Potrvá, poslechnout si ukázky v podání Martina Macháčka a zavzpomínat na doby, kdy v místním koktejlovém lístku figuroval „velký Varyš“. Ostrava / 20.00, Absintový klub Les V tradičním literárním pořadu Jakuba Chrobáka se můžete v lednu potkat s ruským prozaikem Venediktem Jerofejevem (in memoriam), autorem knihy Moskva – Petušky, která se stala kultovní pro ruský underground i základní pro ruskou postmodernu, ze které přečtou ukázky Přemysl Bureš a Šimon Krupa, a se slovenským spisovatelem Milo Janáčem, který se téměř z ničeho dostal s knihou Milo nemilo do finále nejprestižnější slovenské ceny Anasoft litera a získal Cenu čtenářů.   24. 1. Klatovy / 18.00, Městská knihovna Klatovy Básník, rozhlasový redaktor a hudebník Jonáš Zbořil navštíví Klatovy v rámci projektu Spisovatelé do knihoven. Vystudoval češtinu a angličtinu na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy. Časopisecky poprvé publikoval v roce 2007 v Divokém víně. Později se jeho texty objevily například v Hostu, v Almanachu Wagon, Psím víně, Tvaru, v antologii Nejlepší české básně 2009. Za básnický debut Podolí (2013) byl nominován na Cenu Jiřího Ortena a Literu pro objev roku v rámci cen Magnesia Litera 2014. Třinec / 19.00, Knihovna Třinec (Café Čítárna) V pátek odstartuje 11. ročník Literárních večerů v Třinci a rovnou tím nejlepším, co se v české poezii objevilo v roce 2019. V Café Čítárna přivítají Dana Jedličku, který byl jedním z editorů ročenky Nejlepší české básně 2019 (Host 2019). Bude hledat odpovědi na otázky: V jaké kondici je česká literatura a především česká poezie? Proč jsou vybrané básně ty nejlepší za rok 2019? Co je spojuje a čím se odlišují Má šanci česká poezie objevit svou Rupi Kaur? Speciálním hostem bude ostravský básník, umělec a performer Marek Pražák.   NOVÉ KNIHY Lev Razgon: Zajatcem ve své vlasti (přeložil Michal Siažik, Pavel Mervart 2019) Memoárové vzpomínky ruského spisovatele a obránce lidských práv Lva Emmanuiloviče Razgona (1908–1999) nazvané Zajatcem ve své vlasti patří ke klasice tzv. lágrové literatury. Předkládaný výbor obsahuje dvanáct povídek, jejichž ústředním tématem je líčení atmosféry před zatčením, pobytu ve věznicích, transportu a života v táborech GULAGu. Autor mistrně propojuje perspektivu vlastního prožitku s příběhy konkrétních jedinců postižených masovým zatýkáním a terorem, stejně jako s příběhy těch, kteří se na této státem organizované mašinérii aktivně podíleli. Úvahy o mechanismech moci, útlaku a likvidaci obětí snesou srovnání s díly klasikům žánru – A. I. Solženicyna či V. Šalamova.   Jiří Franta: Singl (Labyrint 2020) Existenciální komiksové album nás zavádí do světa pražského třicátníka, který zrovna přišel o dlouhodobou přítelkyni. Co to znamená být singl v době, kdy všichni kolem zakládají rodiny? Je to štěstí, nebo prokletí? Co dělat? Vzpomínat na minulost, hledat sám sebe, snažit se redefinovat svou existenci? Mnoho otázek, málo odpovědí. Singl si svobodu nevybral, ale má jí. A díky ní zažívá příběhy, které by jinak nezažil. Podivuhodný výlet do Říma s kamarádem, který se nevydaří, jak měl. Krátký, zato intenzivní vztah s rasistickou fanynkou Baníku. A mnoho dalších obrazů, které se mu objevují v hlavě jako vzpomínky při očistné plavbě arktickým mořem. Singl je zkrátka jako ledovec, který čeká, až do něj narazí osudový Titanic.   Vojtěch Nevšímal: Tollenstein (přeložil Ondřej Cikán, Kétos 2020) Josef Váchal píše v Krvavém románu, že ještě lepší jsou Nevšímalovy Tajnosti hradu Tollenšteina. A skutečně jsou dobrodružství, jež prožívají statečný rytíř Achmed della Černý Kostelec, vůdce loupežníků Barbono Sombarro, zamilovaný voják Orso Tuberculoso a krásná Camelie téměř nepřekonatelná. Tento velezajímavý román, který takřka předjímá moderní multižánrovou prózu, byl zveřejněn v časopise Paleček roku 1876. Nyní vychází poprvé knižně, a to hned dvojjazyčně i s německým překladem.   „A tehdy pronesl strofu…“ Staroseverské příběhy o skaldech (Vydavatelství FF UK 2020) Tématem příběhů sebraných v této knize jsou životní peripetie staroseverských dvorských básníků doby vikinské (800–1066) a skandinávského středověku (1066–1397). Na rozdíl od známějších eddických písní či ság o Islanďanech, jejichž protagonisté pocházeli z úzce vymezených prehistorických či historických epoch, představují titulní postavy příběhů o skaldech podstatně barvitější historické spektrum. Najdeme mezi nimi nejstarší pololegendární tvůrce z počátku doby vikinské, skaldy velkých vikinských králů Knúta Mocného a Haralda Krutého, ale i pozdní básníky dožívající na královských a aristokratických dvorech Skandinávie vrcholného středověku. Kromě mnoha historických údajů a drobných postřehů o životě v době vikinské tak mohou příběhy ve svém celku demonstrovat i věc mnohem důležitější: jak zásadní roli hrála poezie v životě archaické skandinávské společnosti a jak se tato role v běhu věků měnila. Ač byly některé z příběhů o skaldech do češtiny přeloženy již dříve, teprve tato kniha dává českému čtenáři možnost seznámit se s tímto žánrem v úplnosti. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-30 18:58:22

U knihovny s Petrem Bílkem: O sociologii, minimalismu a stálém očekávání apokalypsy

Kniha sociologa a politika Jana Kellera přináší mozaiku názorů na povahu západní společnosti, Pavel Kotrla ve své sbírce poezie trvá na tom, že obyčejnost nemůže být všechno, proč žijeme, a středověký biskup a kronikář Ota z Freisingu došel v polovině 12. století k tomu, že v jeho době přijde konec dějin, protože hrůz už bylo dost.   Jan Keller: Společnost věčného mládí (Slon 2019) Bývalý europoslanec (1955) předkládá komentovanou mozaiku názorů současných francouzských sociologů týkajících se povahy západní společnosti. Mnohé je u nás známo z překladů třeba Lipovetského, Baudrillarda nebo Bourdieuho, něco přidává autor ze své francouzské četby, něco patří k zajímavým připomenutím, například Vaneigem nebo Seligman, který je ovšem Američan. Vadou spisu je naprostý nezájem o českou realitu. Na první pohled je zřetelné, že detailní popis západních generací X, Y a Z vůbec neladí s naší domácí stratifikací. V publicistice jsme svědky mechanického přenášení módních modelů, což naznačuje, že česká sociologie nemá k problému co říci. Nechce se věřit, že by to tak bylo.   Pavel Kotrla: Mírný severní (Pavel Kotrla 2019) V Kotrlových (1974) textech působí slovo jako kvicht na decimálce. Autor opatrně klade malá závaží na stísněný prostor pohyblivé plošiny básně a počítá s tím, že čtenář vytuší váhu pytle se smyslem, jenž se zpočátku kryje prázdnou bílou stránkou. Anebo vás napadne, že básník znaky rodinných situací minimalisticky ryje do skla a že úzkostlivě dbá na to, aby nepřidal jediný zbytečný vryp. „Voda má průhledné oči/ Stárne hlína v nás“ to je celé, ani slabika navíc. Básník trvá na tom, že obyčejnost nemůže být všechno, proč žijeme. Okamžiky jsou věčné a žádný detail není zbytečný, hledejme smíření s časem. Puntičkářství se bohužel vymklo z ruky, když knihařským zpracováním vlétl do sbírky dvakrát list se stranami 57 a 58.   Ota z Freisingu: Historie aneb O dvou obcích (Argo 2017/ překlad Pavel Černuška, Jana Malá, Jana Nechutová) Když tento text z poloviny dvanáctého století dostanete jako vánoční dárek a k tomu nádavkem sadu piv z nejstaršího pivovaru světa ve Weihenstephanu, což je dnes jedna ze čtvrtí bavorského Freisungu, je o sváteční pohodu postaráno. Příslušník středověké mocenské elity přemýšlí nad dějinami lidstva, konfrontuje je s vizí boží obce v duchu Augustinova pojetí a dochází k přesvědčení, že co nevidět vypukne apokalypsa a konec dějin, protože těch hrůz už bylo dost. Touha uzavřít historii nás neopustila ani ve dvacátém století a patří snad k věčnému nutkání člověka, aby bylo hotovo, aby bylo po starostech, ale hotovo není bez dosaženého konce. Představa nekonečnosti nás irituje, ať jsme věřící, nebo ne. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}