Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2024-09-09 07:57:00

Tong Wen ze společnosti Huawei: 6G potřebuje pro změnu mobilního průmyslu skutečné inovace

Valencia (Španělsko) 9. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Dr. Tong Wen, technický ředitel společnosti Huawei Wireless, přednesl 4. září 2024 na konferenci IEEE PIMRC svůj náhled na směr vývoje v oblasti 6G. V příspěvku s názvem „Architektonický rámec pro A-RAN a A-Core" dr. Tong Wen zdůraznil: „6G nebude pouhým upgradem 5G; měla by integrovat revoluční vývoj umělé inteligence za posledních 20 měsíců a přetvořit tak bezdrátový průmysl a posunout jej na novou úroveň."5G dosáhla úspěchu, a také 6G je na dobré cestě. Dr. Tong Wen popsal harmonogram standardu 6G. První diskuse o standardu 6G začne v rámci 3GPP v roce 2025 a první verze standardu 6G bude zmrazena v roce 2030. Stručně řečeno, po šesti letech bude vytvořen globální standard 6G a ekosystém mobilního průmyslu bude usilovat o jeho vstup na trh.6G je nicméně dlouhodobým plánem a její technologie a standard by měly podporovat inovace v budoucím desetiletí 2030 až 2040. Z investičního hlediska by technologie 6G měla mít také dlouhou dobu životnosti, nejedná se tedy o kopii technologie 5G, ale o další generaci bezdrátového připojení.Dr. Tong Wen dále na konferenci podrobněji popsal směr standardizace 6G a inovace, které standardizaci 6G podporují.Za prvé, 6G představuje skutečným generačním průlom v technologiiŽijeme v době, kdy revoluce umělé inteligence hluboce mění každý aspekt naší práce a života. 6G by tedy určitě měla vzít v úvahu nastupující revoluci umělé inteligence, která se odehrává nyní a bude probíhat i v budoucnu. Z tohoto důvodu je třeba znovu prozkoumat nové možnosti a potenciál mobilního průmyslu pro časový rámec 2030 a dále. Standard 6G, klíčové technologie a síťová architektura by proto měly být znovu definovány na základě aplikačních scénářů a požadavků v letech 2030 až 2040.Aby standard 6G umožnil skutečné generační zlepšení schopností, musí přijmout převratné technologie. Konkrétně, pokud jde o páteřní síť, RAN a terminály, musí mít standard 3GPP 6G od prvního dne originální technologie a hlavní funkce vzdušného rozhraní, které drasticky zlepší výkonnost sítě a úsporu energie, zajistí 10krát až 30krát lepší uživatelský zážitek, 3krát vyšší vlastní spektrální účinnost a energetickou efektivitu.Souhrnně řečeno, 6G není pokračováním nebo upgradem technologií 5G, není to ani jiný způsob implementace 5G. Naopak, 6G je zcela novou generací služeb, která by měla spotřebitelům přinést nové hodnoty.Zadruhé, standard 6G by měl zahrnovat revoluci v oblasti umělé inteligence pomocí kvantového skoku OOMPřed dvaceti lety byl internet zprostředkovatelem nejnovějších technologií. Bezdrátový průmysl internet přijal za svůj a dosáhl velkého obchodního úspěchu. Dnes se prostředníkem nejnovějších technologií stává umělá inteligence. Není tedy pochyb o tom, že 6G by měla stejně přijmout AI. Proces standardizace 3GPP 6G tedy musí plně vstřebat převratné změny technologií AI.Na straně páteřní sítě je třeba využít technologii založenou na AI agentech k přepracování architektury jádra 6G-Core, aby se dosáhlo jeho plné automatizace včetně generování, provozu a údržby. 6G-Core je následníkem a rozšířením SBA (service-based architektury) 5G, který podporuje primitivní schopnosti AI 6G, Sensingu a NTN.Na straně RAN budou v letech 2030-2040 hlavními aplikacemi AI AGI a embodiment-AI. Průmysl musí dále zkoumat AGI (Artificial General Intelligence, obecnou umělou inteligenci) a embodiment-AI, nejen současnou generativní AI. Proto je zatím předčasné přijímat závěry o návrhu vzdušného rozhraní 6G týkající se podpory 6G AI.Co se týče UE, v 6G musí UE podporovat funkci „Full AI" (plně AI). Pokud se UE 6G nepřizpůsobí rychlému rozvoji AI a snímacích schopností v letech 2030 až 2040, bude přechod z technologií 5G na 6G obtížný.Za třetí, architektura 6G by měla nepřetržitě inovovat pro vytvoření většího trhuTechnologie 5G v minulých letech prokázala svůj tržní úspěch a nyní se vyvíjí do podoby 5G-Advanced. V příštích 5 a více letech budou technologie 5G a 5G-Advanced schopny splnit požadavky zákazníků a budou i nadále přinášet operátorům hodnotu a chránit jejich investice do 5G.Proto by se technologie 6G neměly překrývat a duplikovat s 5G, ani konkurovat tržnímu prostoru 5G a plýtvat investicemi operátorů. Místo toho by technologie 6G měly vytvářet pro odvětví inovativní hodnoty a rozšiřovat tržní prostor pro mobilní průmysl.Pouhé opakované použití architektury sítě 5G bez generační a principiální inovace omezí snahu a představivost mobilního průmyslu ponořit se do inovací v éře 6G. Zejména opětovné použití základní sítě 5G bude bránit inovacím v oblasti umělé inteligence.Za čtvrté, uživatelská zařízení 6G vyžadují zásadní změnuPřelom v technologii koncových zařízení je klíčovým, ne-li jediným hnacím motorem vývoje mobilních systémů. Právě díky telefonům iPhone v roce 2007 zaznamenalo odvětví mobilního širokopásmového připojení fenomenální tržní úspěch. Je však těžko představitelné, že by chytré telefony zůstaly hnacím motorem mobilního průmyslu i po roce 2030.Proto je třeba přinést v 6G nové průlomy v technologiích koncových zařízení a také připravit systém 6G na provoz těchto koncových zařízení v éře 6G.Na závěr Dr. Tong Wen podrobněji vysvětlil vztah mezi standardy 5G a 6G: „ 6G musí být inovativní generační technologií, nikoli pouhým rozšířením technologie 5G. Nasazování 5G se nyní rozbíhá po celém světě, přičemž současnou poptávku a požadavky trhu dokáže splnit 5G-Advanced. To ochrání investice operátorů a umožní další rozšiřování tržního prostoru. Duplikovat technologie 5G pro 6G, to je v podstatě pseudo-6G technologie, což by nebylo pro operátory právě nejlepší využití investic. Nepodceňujme možnosti 5G-Advanced pro současný trh, ale stejně tak nepodceňujme ani potenciál 6G."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2498236/huawei_wireless.jpgKONTAKT: Yifan Ji, jiyifan2@huawei.com  

Čas načtení: 2024-03-15 08:15:00

Společnosti Microsoft a Oracle rozšiřují své partnerství s cílem uspokojit globální poptávku po službě Oracle Database@Azure

Redmond (Washington)/Austin (Texas) 15. března 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Výkonná cloudová databázová služba je nyní dostupná také v Německu. Bylo oznámeno rozšíření do dalších pěti cloudových regionů. Celkem je letos plánováno pokrytí 15 regionů.Společnosti Microsoft Corp. a Oracle rozšiřují spolupráci, aby uspokojily celosvětově rostoucí poptávku zákazníků po službě Oracle Database@Azure. Služba Oracle Database@Azure se rozšíří do dalších pěti regionů, čímž se celková plánovaná dostupnost multicloudu zvýší na 15 regionů na celém světě.„Zahájení provozu Oracle Database@Azure v Evropě umožní zákazníkům v tomto regionu poprvé lokálně využívat databázové služby Oracle na hardwaru OCI, nasazeném v datových centrech Azure," uvedla Erin Chappleová, CVP Azure Infrastructure Product and Design společnosti Microsoft. „Rozšíření spolupráce se společností Oracle potvrzuje naše společné odhodlání pomáhat zákazníkům zefektivnit migraci pracovních úloh do cloudu a umožnit jim tak kombinovat to nejlepší, co nabízí společnost Oracle, s rozsáhlými cloudovými službami společnosti Microsoft, jako například Azure AI, což povede ke zvýšení inovací v jejich podnikání."„Snažíme se vyjít vstříc obrovské celosvětové poptávce zákazníků po službě Oracle Database@Azure, a proto dnes oznamujeme rozšíření pokrytí o dalších pět regionů," konstatoval Karan Batta, senior viceprezident Oracle Cloud Infrastructure. „Velice nás těší, že služeb Oracle Database@Azure již využívá 500 společností z oblasti finančních služeb, zdravotnictví, výroby, ropného a plynárenského průmyslu, farmaceutického průmyslu a dalších oborů. Zvýšený nárůst poptávky a nově se objevující a sjednocené případy použití OCI a Microsoft Azure ukazují, jak důležité je pro naše společné zákazníky rozšířené nasazení cloudového pokrytí."Zákazníci mohou služby Oracle Database@Azure objednávat v regionu Microsoft Azure Germany West Central, obsluhovaném z Frankfurtu. Tento region představuje debut služby Oracle Database@Azure v Evropě a celkově druhý region po oznámení všeobecné dostupnosti Microsoft Azure East US v prosinci 2023.Pro zajištění uspokojení rostoucí poptávky zákazníků bude služba v letošním roce dále rozšířena do těchto cloudových regionů: východní Austrálie, jižní Brazílie, střední Kanada, střední Francie, střední Indie, severní Itálie, východní Japonsko, jihovýchodní Asie, střední Švédsko, jižní Velká Británie, střední Spojené státy, jižní střední Spojené státy a severní Spojené arabské emiráty.„Podniky, které využívají nabídek více dodavatelů, mají problém s přesunem pracovních úloh do cloudu," poznamenal Holger Mueller, viceprezident a hlavní analytik společnosti Constellation Research. „Vysoký management těchto podniků si musí vybrat tu nejlepší nabídku a pak se smířit s následnými náklady na integraci a s riziky. Partnerství společností Microsoft a Oracle představuje inovativní způsob řešení tohoto problému, protože podnikům poskytovat služby Oracle dokonce i prostřednictvím konzoly Azure. Není proto překvapením, že společnosti Microsoft a Oracle nyní společně podporují rozvoj svých zákazníků a rozšiřují partnerskou spolupráci do dalších regionů. Díky tomu bude mít více podniků možnost přesunout své kritické pracovní úlohy do cloudu."Služby Oracle Database@Azure na hardwaru OCI v datových centrech Azure zákazníkům nabízejí:• Flexibilní možnosti pro zjednodušení a urychlení migrace databází Oracle do cloudu, včetně kompatibility s osvědčenými migračními nástroji jako Oracle Zero-Downtime Migration• Nejvyšší úroveň výkonu, škálování a dostupnosti databází Oracle spolu s funkční a cenovou srovnatelností s hardwarem OCI• Jednoduchost, bezpečnost a latenci jednotného provozního prostředí (datového centra) v rámci Azure• Chování konzistentní s lokálním nasazením Oracle Database a Oracle Exadata za současného snížení potřeby úprav architektury nebo návrhu použitých řešení• Možnost vytvářet nové cloudové aplikace s využitím technologií OCI a Azure, včetně bohaté sady vývojových služeb Azure a služeb umělé inteligence• Jednotné zákaznické prostředí a podporu společností Oracle i Microsoft• Zjednodušený nákup prostřednictvím Azure Marketplace a možnost využití licencí, závazků a slevových programů společností Oracle a Microsoft• Jistoty vyplývající z využití jednotných služeb a architektury testovaných a podporovaných dvěma nejdůvěryhodnějšími jmény v oblasti cloudových technologiíDalší zdroje• Další informace o Oracle Database@Azure• Další informace o databázových službách Oracle běžících na platformě OCI v datových centrech Azure• Další informace o partnerské spolupráci společností Oracle a Microsoft• Přečtěte si blog First Principles o provozování aplikací na platformě Oracle Database@Azure • Další informace o databázových službách Oracle, Oracle Autonomous Database, Oracle Exadata Database Service a Oracle Base Database Service• Přečtěte si informace o inovacích prostřednictvím řešení Oracle a AzureO společnosti OracleSpolečnost Oracle nabízí integrované sady aplikací a zabezpečenou autonomní infrastrukturu v rámci služby Oracle Cloud. Další informace o společnosti Oracle (NYSE: ORCL) najdete na adrese www.oracle.com.O společnosti MicrosoftSpolečnost Microsoft (Nasdaq „MSFT" @microsoft) umožňuje digitální transformaci pro éru inteligentního cloudu a inteligentního koncového řešení. Jejím posláním je zpřístupnit všem lidem i organizacím na světě více možností.Ochranné známkyOracle, Java, MySQL a NetSuite jsou registrované ochranné známky společnosti Oracle Corporation. NetSuite byla první cloudovou společností, která zahájila novou éru cloud computingu.Další informace, pouze pro média: Microsoft Media Relations, WE Communications for Microsoft, (425) 638-7777, rapidresponse@we-worldwide.com 

Čas načtení: 2024-09-27 13:32:40

Den architektury nabídne antarktický modul i vnitrobloky. Přinášíme ty nejlepší tipy z festivalu

Festival otevírá budovy, které jsou jinak uzavřené, a vypráví o běžných místech v novém kontextu. Vybrali jsme pět zajímavých objektů v Praze a Brně. Článek Den architektury nabídne antarktický modul i vnitrobloky. Přinášíme ty nejlepší tipy z festivalu se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-05-09 13:58:26

Vychází jubilejní Ročenka české architektury. Již pětadvacet let představuje výjimečné tuzemské stavby

Vychází 25. Ročenka české architektury. Prezentuje nejlepší stavby české architektury pohledem architektky Markéty Zdebské. Ročenku vydává nezisková společnost PROSTOR – architektura, interiér, design. Nejlepší architektonické stavby za uplynulé 2 roky

Čas načtení: 2025-01-17 14:25:00

Pohánět vpřed digitální éru. Huawei zveřejňuje deset hlavních trendů datových center pro rok 2025

Šen-čen (Čína) 17. ledna 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Společnost Huawei nedávno uspořádala konferenci na téma Deset hlavních trendů v oblasti datových center v roce 2025. Jao Čchüan, prezident společnosti Data Center Facility Domain, vysvětlil na konferenci deset hlavních trendů s cílem vdechnout nové impulsy rozvoji odvětví datových center (DC) v éře umělé inteligence, získat přehled o transformaci a vést skokový rozvoj tohoto odvětví.Jak Jao Čchüan uvedl, datová centra se díky neustálým inovacím v technologiích pro modelování základů AI posouvají od výpočetního výkonu pro všeobecné použití k inteligentnímu výpočetnímu výkonu. Výkon a síla serverů se výrazně zlepšily a konstrukce clusterů s 1000 GPU, 10.000 GPU a 100.000 GPU se stala normou. Odvětví datových center je zavaleno nebývalými možnostmi rozvoje a zároveň čelí výzvám v oblasti spolehlivosti, vysokého výkonu, vysoké poptávky po elektřině a nejistoty.Na základě hlubokých poznatků a dlouhodobých zkušeností zveřejnila společnost Huawei deset hlavních trendů pro datová centra v roce 2025, které se zaměřují na spolehlivost, flexibilitu a udržitelný rozvoj. Snaží se tak sdílet své postřehy a myšlenky o zařízeních datových center s umělou inteligencí, budovat vysoce spolehlivou výpočetní základnu a pohánět digitální éru kupředu.Trend 1: Spolehlivost se stává primárním základním požadavkem na inteligentní výpočetní datová centraBezpečnost je hlavní prioritou výstavby datových center ve srovnání s náklady. Zejména v éře inteligentních počítačů prudce stoupá hodnota zařízení AI a stále se rozšiřuje rozsah oblasti poruch. Proto se spolehlivost stává primárním základním požadavkem na datová centra inteligentních počítačů. Spolehlivost datových center je v podstatě spolehlivostí v celém životním cyklu. Zahrnuje komponenty, produkty, architekturu, služby a provoz a údržbu. Datové centrum s nízkou spolehlivostí bude mít za následek vyšší provozní náklady. Aby bylo možné dosáhnout nízkých nákladů v pravém slova smyslu, musí být zajištěna spolehlivost.Trend 2: Izolovaná architektura je nejlepší volbou k zajištění spolehlivosti inteligentních výpočetních zařízeníHustota výkonu inteligentních výpočetních středisek neustále roste. Elektrická zařízení se obvykle vyznačují vysokým napětím a velkým proudem, a proto je velmi důležité zajistit jejich bezpečný a spolehlivý provoz. Pro zajištění stabilního chodu služeb se upřednostňuje vzdálené nasazení elektrických zařízení datových center. Kromě toho musí být elektrické vybavení, pokud je uloženo v místnosti s hlavním vybavením, izolováno od hlavních služeb a instalováno standardním způsobem. Pro minimalizaci důsledků pro služby je třeba zohlednit požadavky na dobu požární odolnosti, hašení vodou, nouzové větrání a vypnutí jedním kliknutím.Trend 3: Nepřetržité chlazení je povinnou součástí inteligentní výpočetní techniky s vysokou hustotouV éře umělé inteligence je koexistence vzduchu a kapaliny dlouhodobým procesem. Kapalinové chlazení je nevyhnutelným trendem a nepřerušované chlazení se stane povinnou schopností pro inteligentní počítače s vysokou hustotou. Nepřerušované chlazení znamená nulové přerušení chlazení při správném chodu datového centra a rychlé obnovení chlazení v případě výjimek. Díky tomu mohou datová centra pracovat stabilně.Trend 4: Umělá inteligence výrazně zlepší aktivní zabezpečení provozu a údržby v datovém centruDíky technologiím umělé inteligence lze přesně předcházet poruchám, jako jsou výpadky napájení, požáry a vysoké teploty v datových centrech. To usnadňuje přechod od pasivní reakce k aktivní údržbě a umožňuje předem identifikovat potenciální rizika, což výrazně zvyšuje spolehlivost datových center.Trend 5: Profesionální služby jsou pevnou zárukou spolehlivosti provozu datových centerŽivotnost datového centra je obvykle 10 až 15 let a údržba je v celém životním cyklu datového centra významnějším faktorem než vybavení. Profesionální služby jsou klíčem k dlouhodobému a spolehlivému provozu datového centra. Díky profesionálnímu umístění a řízení celého procesu dodávky datového centra nejsou při instalaci ponechána žádná potenciální rizika. Kromě toho jsou zavedeny technologie umělé inteligence, které místo reakce na poruchy zavádějí prediktivní údržbu a zajišťují spolehlivost datového centra po celou dobu jeho životního cyklu.Trend 6: Modulární architektura je klíčem ke zvládnutí nejistoty požadavků na datová centra s umělou inteligencíPro datová centra s umělou inteligencí je nutná modulární architektura, aby bylo možné flexibilně řešit nejistotu požadavků na datová centra s umělou inteligencí. Modulární architektura se vyznačuje standardizovanými místnostmi pro zařízení, modulárními funkcemi a oddělenými elektromechanickými zařízeními, které mohou zajistit nasazení na vyžádání a pružné škálování základních subsystémů a flexibilní přizpůsobení budoucímu vývoji služeb. Vezměme si jako příklad datové centrum Wu-chu v Číně. Díky přijetí modulární architektury je toto datové centrum dodáno během tří měsíců a podporuje pružné škálování v budoucnosti.Trend 7: Prefabrikace subsystémů je efektivní metodou pro rychlé dodání datového centra s umělou inteligencíPrefabrikace zajišťuje vyšší efektivitu výroby. Datová centra, v nichž jsou umístěny prefabrikované subsystémy, mohou lépe splňovat požadavky na služby AI, pokud jde o pružnost a rychlé zavádění. Prefabrikace subsystémů není prostou montáží, ale produkcí řešení. Musí projít profesionálním návrhem, simulací, testováním a automatickou kontrolou, aby byla zajištěna kvalita dodávky produktu. Kromě toho se díky tovární prefabrikaci a předběžnému uvedení do provozu snižuje pracovní zátěž na stavbě o 90 %. To výrazně zkracuje dodací lhůtu a poskytuje záruku rychlého a kvalitního dodání datových center s umělou inteligencí.Trend 8: Vysoká účinnost napájecího zdroje je v datových centrech s umělou inteligencí stále cennějšíScénáře s vysokou hustotou a značnou výpočetní kapacitou představují náročnou výzvu pro odvod tepla. Od vzduchového chlazení po chlazení kapalinou se účinnost napájecího zdroje stává hlavním faktorem energetické účinnosti. Při pohledu na účinnost napájení datových center je třeba se zaměřit na účinnost napájení paralelního systému namísto účinnosti napájení jednoho zařízení a na inovace architektury. Například zdroj nepřerušovaného napájení může mít vysokou účinnost 99,1 % a realizovat přepínání mezi režimy za 0 ms při práci v režimu superúsporného řídicího provozu (S-ECO).Trend č. 9: Umělá inteligence umožňuje zlepšit komplexní energetickou účinnost v datových centrechKromě zlepšení účinnosti napájení a chlazení mohou technologie AI více přispívat k umožnění propojení mezi vrstvami 1 a 2. Ve scénáři chlazení vzduch-kapalina existují miliony optimalizačních parametrů, což exponenciálně komplikuje optimalizaci. K dosažení optimálního chladicího účinku lze využít technologii optimalizace energetické účinnosti AI, která nahradí tradiční manuální optimalizaci. Díky použití technologií AI jsou datová centra energeticky úspornější a účinnější.Trend 10: Spolupráce výpočetní techniky a elektřiny se stane novým způsobem výstavby datových centerVýpočetní výkon je klíčem k umělé inteligenci a elektřina je pro výpočetní výkon nezbytná. Vzhledem k tomu, že spotřeba energie datových center stále roste, bude řešením pro snížení spotřeby energie datových center přímé ekologické napájení. Kromě toho mohou být datová centra jako zátěžový článek integrace výroby energie, sítě, zátěže a skladování propojeny s elektrickou sítí, aby se zlepšila účinnost využití sítě (GUE) prostřednictvím regulace frekvence a snižování špiček. Datová centra mohou pružně plánovat zatížení na základě požadavků na trénink a odvozování AI, aby bylo dosaženo celkové optimální účinnosti. Při pohledu do budoucnosti bude synergie mezi výpočetní technikou a energií sloužit jako nový způsob konstrukce datových center, což podpoří jejich udržitelný rozvoj.V éře umělé inteligence se společnost Huawei Data Center Facility zaměří na kvalitu a technologické inovace, aby vytvořila vysoce spolehlivé, flexibilní a udržitelné řešení napájení pro inteligentní výpočetní centra, pomohla zákazníkům a partnerům využít příležitosti inteligentních výpočtů a maximalizovat výkon každého wattu ve snaze pohánět digitální éru vpřed.Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2597552/image.jpgKONTAKT: luojintao2@huawei.com   

Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03

Cenu Magnesia Litera má šanci získat monografie o Janu Žižkovi či poslední kniha Aleše Palána o samotářích

Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce.   Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky.   Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody.   Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu.   Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí.   Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence.   David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti.      Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku.   Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu.   Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho.   Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy.   Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla.   Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění.   Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum.   Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu.   Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá.   Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých.   Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou.   Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová).   DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala.     Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje.   Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví.   Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a  2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens;  upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015)   Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku.   Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení.   Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu.   Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám.   Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný.   Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje!   Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne.   Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci.   Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text.   Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru.   Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-30 08:32:31

Jak se žije lidsky? Odpoví probíhající výstava v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze

Možnost srovnání se současnou situací v oblasti bydlení nabízí aktuální výstava nazvaná Žijeme lidsky? Svaz československého díla 1914–1948, hnutí za reformu bydlení. V Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze lze vidět to nejlepší z českého designu a architektury v souvislosti s celorepublikovou spolkovou platformou, která sdružovala ty nejlepší tvůrčí osobnosti, školy, muzea i výrobce. Výstava potrvá do 15. září letošního roku.

Čas načtení: 2020-02-12 13:40:35

Na nejkrásnější českou knihu jsou mimo jiné nominovány Možnosti milostného románu či To je metro, čéče!

Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury vyhlásily nominace na ceny za nejlepší knižní design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2019. Mezinárodní výtvarná a technická komise vybrala přes padesát knih v sedmi kategoriích. Letos se do soutěže přihlásilo rekordních 313 knih vytvořených českými designéry, ilustrátory, nakladateli a tiskaři. „Kvůli technickým nedostatkům jsme tentokrát nemuseli vyřadit ani jednu publikaci,“ hodnotí úroveň přihlášených knih předseda technické komise Josef Sedláček. „Kvalita je vysoká také díky technologiím, mnohem častěji se využívá například 3D tisku nebo jiné způsoby originálního zpracování knižních desek. Celková úroveň letošního ročníku je nepochybně nejvyšší za poslední dobu.“ „Těší mě neustále se zvyšující úroveň českého designu, jak je vidno ve všech kategorích. Letos jsme nejvíce váhali v kategorii krásné literatury, hodnocení je ale vždy subjektivní. Podle mého názoru netvoříme soutěž proto, abychom bez diskuse představili nejkrásnější knihy Česka. Naopak, hodnotíme je, abychom vytvořili výchozí bod pro další diskusi o směřování knižního designu,“ okomentoval aktuální ročník soutěže polský grafik a typograf Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise. Vyhlášení výsledků Nejkrásnější české knihy roku 2019 se uskuteční 23. dubna v Praze v CAMP – Centru architektury a městského plánování, kde bude možné si vítězné i nominované knihy prohlédnout. Autory katalogu a vizuální podoby ceremoniálu 55. ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku jsou grafičtí designéři Martin Odehnal a Štěpán Malovec, kteří v minulém roce zvítězili v kategorii Katalogy. Na jubilejní ročník soutěže letos naváže i výstava v letohrádku Hvězda, koncipovaná jako setkání nejkrásnějších knih z pěti evropských zemí – Česka, Slovenska, Polska, Švýcarska a Německa. V soutěži Nejkrásnější české knihy roku je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. V každé z kategorií jsou vyhlašována tři místa, první je ministerstvem kultury honorováno částkou 50 tisíc korun. Památník národního písemnictví dále vyhlašuje Cenu Arna Sáňky určenou pro studenty a spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze oceňuje i mladé grafiky ve věku do 30 let. Své ceny udělují také Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Unie grafického designu a Svaz polygrafických podnikatelů. Památník národního písemnictví organizuje soutěž pravidelně od roku 1965. Nominované knihy   Odborná literatura Dita P. Dětem (Dita Pecháčková) Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno) Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM) Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice) Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav) Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT) Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně)   Krásná literatura Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec) Čtyři knihy (Host) Houby z Yuggothu (Volvox Globator) Možnosti milostného románu (Host) Muž na pokraji vzplanutí (Host) Po troškách (Větrné mlýny) Struska (Větrné mlýny) Wenjack (Baobab)   Literatura pro děti a mládež A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA) Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA) Klub divných dětí (Host) Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole) To je Jeruzalém (Baobab) To je metro, čéče! (Paseka) Tonča a krasojezdec (Běžíliška)   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky Alef, bet, teď! (Xao) Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.) Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.) Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem) Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik) Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.) SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence) Šok! Hrůza! Média! (CPress)   Knihy o výtvarném umění Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) LITERATURA (Revolver Revue) Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně) Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha) Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička) RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart)   Katalogy 1989 (Národní galerie Praha) A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum) Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy) EXTYPO (Arbor Vitae) KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov) Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička) Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+) Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička)   Bibliofilie a autorské knihy Auta (Artmap) Lolita (Paseka) Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae) První poslední (Kateřina Šedá) Squadron (BiggBoss) Střepník (Mikoláš Axmann) Šumperák (POSITIF) Vzpoura sládků (Teapot)   Cena Arna Sáňky – studentské práce Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM) Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova) Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem) Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-14 17:32:08

Festival Den architektury nabídne na začátku října návštěvy běžně nepřístupných budov po celé České republice

Cyklovyjížďka po broumovské skupině kostelů, cesta korytem řeky Bílé a Lužické Nisy v Jablonci nad Nisou, výprava po tzv. brněnském „Bronxu“, architektonická bojovka v Olomouci, objevování turistických pastí v hlavním městě nebo bývalé židovské čtvrti v Dobříši či návštěva bývalé továrny Nová Perla proměňující se na kulturní centrum. Na to od 1. do 7. října láká jubilejní desátý ročník festivalu Den architektury. Festival představí moderní architekturu i historické skvosty, budovy známé i stojící v pozadí pozornosti, ale i celé osady a čtvrti ve více než stovce měst a obcí v Čechách i na Slovensku. Připomene hned několik významných architektonických osobností minulosti jako jsou Adolf Loos, Josef Gočár, Otakar Novotný či Jaroslav Fragner (za jeho stavbami návštěvníci zamíří do Kolína i do Prahy). Zvláštní sekci věnuje současným projektům Zdeňka Fránka. Pestrým programem, který nabízí více jak 300 akcí a zve na místa veřejnosti běžně nepřístupná nebo je představuje v nových souvislostech, se prolíná hned několik témat. Hlavní z nich jsou pro letošní rok sociální aspekty a ekologie. Se Dnem architektury se tak kromě kvalitních domů současné a moderní architektury můžete vydat třeba i do nemocničních areálu, domů sociální péče, škol ale i do vyloučených lokalit a bývalých dělnických kolonií. Ekologická linka festivalu zavede návštěvníky do enviromentálních center nebo šetrných budov, ale sleduje i proměny krajiny či význam říčních toků pro města. „Chceme poukázat na úlohu architektury i urbanismu ve společnosti, ať už se to týká životního prostředí a udržitelnosti rozvoje, funkčnosti veřejných staveb a prostorů nebo proměn jednotlivých lokalit jak po společenské stránce, tak z hlediska architektury,“ dodává zakladatelka a ředitelka Dne architektury, architektka Marcela Steinbachová. V programu Dne architektury lze vybírat ze zdarma přístupných exkurzí do běžně nepřístupných budov s názvem Hurá dovnitř!, cyklovyjížděk, přednášek nebo workshopů, které probíhají pod vedením architektů, historiků a dalších odborníků na daná témata. Nabídku doplňují přednášky, diskuse nebo divadelní představení věnované architektuře. Na vybrané akce je potřeba rezervace předem. Den architektury nabízí i program pro děti a první český architektonický filmový festival Film a architektura, jenž letos po deváté přinese na plátna kin zejména zahraniční snímky, věnované architektuře a urbanismu. Kompletní program je k dispozici ZDE. Hlavní sociální téma Dne architektury se v programu odráží z nejrůznějších úhlů pohledu. Nabízí exkurze do vyloučených lokalit, například do tzv. brněnského Bronxu, na ostravskou Bedřišku či pražskou Plzeňskou ulici. Den architektury zavede i do bývalé brněnské dělnické kolonie Divišově čtvrti. Sociálnímu bydlení se bude věnovat nejen z pohledu architektů, ale i sociálních pracovníků. Důležité podtéma je i dostupnost bydlení, například v Žilině budou hledat inspiraci ve výstavbě z doby první republiky. Pozornost program věnuje i městské infrastruktuře a kvalitě městského života. Zcela mimořádně se v rámci festivalu mohou zájemci podívat do zajímavých nemocničních areálů v Jihlavě, Praze, Liberci nebo Mladé Boleslavi či do ostravského domu s pečovatelskou službou Gajdošova. Program zahrnuje i návštěvy sportovišť, sokoloven, dětských hřišť či městských lázní. Za pozornost v rámci Dne architektury stojí i návštěvy bývalých židovských čtvrtí v Dobříši, Mnichově Hradišti nebo slovenském městě Šaštín-Stráže. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-06-17 08:41:49

Od vil po veřejné prostory – Den architektury připomene ženskou stopu napříč Českem

Jubilejní 15. ročník celorepublikového festivalu Den architektury, který proběhne od čtvrtka 2. do úterý 7. října 2025, ponese podtitul Ta architektura a zaměří se na ženskou perspektivu v oboru. Které stavby navrhovaly a navrhují ženy, či na kterých se podílely? Festival nabídne tvorbu českých architektek od období první republiky až po současnost. Hlavním cílem je nejen představit unikátní díla s ženským rukopisem, ale i reflektovat postavení žen v architektuře za posledních sto let. „Ženy se podepsaly pod stavbami různých měřítek, navrhují ambasády, mosty, školy… Cílem letošního ročníku je ukázat rozmanitost jejich tvorby. Chceme dát prostor dílům a příběhům, které jsou součástí oboru a inspirovat k otevřenějšímu vnímání architektonické profese z různých úhlů pohledu. Podtitul Ta architektura přitom odkazuje nejen ke konkrétní tvorbě žen, ale i k širší diskuzi o pestrosti a proměnlivosti samotné architektury,“ vysvětluje ředitelka festivalu a architektka Marcela Steinbachová. Festival se zaměří nejen na tvorbu architektek, ale i na další osobnosti, které se věnují osvětě, zasahují do veřejných staveb či se věnují historii a teorii. Program nabídne i celou řadu dalších témat, připomene například dílo Bohumíra Kozáka, Josefa Gočára nebo Bohuslava Fuchse u příležitosti jejich letošních výročí. Věnovat se bude i tématu zlepšování veřejného prostoru, krajinářské architektuře a v rámci exkurzí nebo procházek upozorní na celou řadu unikátních staveb i městských čtvrtí.  Program doplní také přednášky, workshopy nebo divadelní představení.  Vstup na akce je zdarma s výjimkou vybraných doprovodných programů. V některých případech je nutná předchozí rezervace. Kompletní program čítající více než 400 akcí bude zveřejněn v polovině srpna na www.denarchitektury.cz. Hlavní tematická linie letošního Dne architektury se zaměří na osobnosti, které formovaly podobu českého prostředí z ženské perspektivy – od meziválečných průkopnic po současné tvůrkyně. Neopomene dílo první československé absolventky architektury Milady Petříkové-Pavlíkové, autorky například Domova osamělých žen, od jejíhož narození letos uplyne 130 let.  Dále představí například práci Hany Kučerové-Záveské, jejíž rukopis je spjat s vilami na pražské Babě, nebo Elly Oehler, která se podepsána pod podobou lázeňské kolonády v Teplicích nad Bečvou či pavilonu Středomoravských elektráren. Festival připomene také výrazné postavy poválečné generace – například Věru Machoninovou, Alenu Šrámkovou, Evu Jiřičnou nebo členku SIAL Lidmilu Švarcovou. Návštěvníci a návštěvnice se mohou osobně setkat se Zdenkou Marií Novákovou, která je provede kolem souboru budov Chemapol-Investa v Praze, nebo Vítězslavou Rothbauerovou při prohlídce Komunitního centra Matky Terezy. Současnou architektonickou scénu přiblíží řada realizací střední generace. Zpřístupní se například sportovní hala Josefa Kaluhy v Brandýse nad Labem (Klára Urie a Blanka Maco), moderní základní škola ve Fulneku (Barbora Buryšková), budova ZŠ Duhovka v Praze (studio ra15) nebo nově zrekonstruovaný řadový domek na pražské Solidaritě (Markéta Zdebská). Ve Zlíně pak Jitka Ressová osobně provede revitalizovaným Gahurovým prospektem a nově upraveným tržištěm Pod Kaštany. V programu nechybí ani tvůrkyně nastupující generace, které přinášejí nové impulzy a perspektivy do současné architektury. Festivalová dramaturgie se zaměří rovněž na tvorbu dalších významných osobností architektury, jejichž výročí si letos připomínáme. Uplynulo 130 let od narození architekta, teoretika a zásadní postavy modernismu Bohuslava Fuchse. Vedle slavných brněnských staveb festival připomene například jeho realizace v lázních Luhačovice nebo Městských lázních Zábrdovice v Brně. Dále u příležitosti 140. výročí narození Bohumíra Kozáka upozorní na jeho slavné vily na pražské Ořechovce nebo v Čáslavi. V letošním roce si připomínáme také výročí 80 let od úmrtí Josefa Gočára. Vedle ikonických realizací v Hradci Králové program pozve například do Školy architektury AVU, Domu u Černé Matky Boží v Praze nebo do Medovy vily v Humpolci. Festivalem ožijí i ikonické vily napříč styly v architektuře. Mimo jiné vila Alfreda Thoneta v Koryčanech od slavného vídeňského ateliéru Fellner a Helmer, aktuálně rekonstruovaná funkcionalistická vila podle návrhu Františka Zelenky v Kutné Hoře nebo obnovená vila Čerych v České Skalici od Otakara Novotného. Za vídeňskou secesí se lze vydat do vily Primavesi v Olomouci. Vilám z 2. poloviny 19. století se bude věnovat i jedna z komentovaných procházek v Opavě. Festival připomene i další unikátní stavby, například legendární Koldům v Litvínově od Václava Hilského a Evžena Linharta. Po celé republice se uskuteční také řada přednášek nebo workshopů věnovaných možnostem zlepšení veřejného prostoru obecně i v konkrétních lokalitách. Jednu z přednášek povede například experimentální umělkyně a držitelka ocenění Architekt(ka) roku 2017 Kateřina Šedá. Festival již 15. rokem nabízí široké veřejnosti možnost nahlédnout na své okolí nevšední optikou pod vedením architektů a architektek a dalších odborníků a odbornic z oboru, kteří jim přibližují zajímavosti z jejich čtvrti, bydliště i širšího okolí. Den architektury se nevěnuje jen architektuře a tvorbě měst, ale i širším souvislostem vzniku každého domu, parku, konkrétního místa či města. Za festivalem stojí spolek Kruh, který je již 25 let významným propagátorem jak tuzemské, tak světové architektury u nás. Akce se konají ve spolupráci s architekty a architektkami, spolky a institucemi ve všech regionech a mají zásadní roli pro místní komunity. Na hlavní festivalové téma Dne architektury tematicky naváže i sesterský festival Film a architektura, který se uskuteční od 1. do 6. října. Jeho čtrnáctý ročník upozorní na výrazné, avšak často upozaďované ženské osobnosti z oborů architektury, tvorby měst, designu, umění i filmu. Program nabídne inspirativní příběhy nejen žen, ale i osobností, které jsou neprávem stavěny do stínu svých slavnějších kolegů/kolegyň, či jejich odkazu není věnována taková pozornost, jakou by si zasloužili/y. Tisková zpráva, foto: Milada Petříková Pavlíková, Útulný domov osamělých žen, foto archiv Kruhu

Čas načtení: 2021-05-08 10:41:40

Galerie Jaroslava Fragnera vydává obsáhlou publikaci ke 100 letům vzájemné interakce japonské a české kultury

Galerie Jaroslava Fragnera vydává u příležitosti výstavy 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného stejnojmennou publikaci. Rozsáhlý projekt se věnuje česko-japonskému fenoménu v architektuře z různých úhlů pohledu a v dosud nebývalém rozsahu. Přes dvacet českých i japonských historiků, teoretiků a architektů, kteří kromě architektury sledují také vazby v oblasti volného i užitého umění či krajinářské tvorby. Na 300 stranách je představena architektura v průběhu celého století, od japonských staveb Jana Letzela, Bedřicha Feuersteina a zejména Antonína Raymonda, jenž je označován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku, až po aktuální tvorbu mladé generace. V publikaci se kromě již zmíněných osobností čtenáři seznámí s ohlasy japonské tvorby u české avantgardy, vlivem vily Kacura v poválečném období, urbanistickým vývojem japonských velkoměst, utopickými vizemi superstruktur tyčících se nad městy ze šedesátých let, vztahem k umění nebo postojem k tradiční architektuře, regionalismu či udržitelnosti. Dotýká se významu sklářského umění, reflexe japonských zahrad, ale rovněž estetiky a architektury čajového obřadu, památkové péče nebo specifického pojetí prostoru ma. Vyjmenované tematické okruhy doprovází rovněž řada reprodukcí uměleckých děl a fotografií českých a japonských autorů. Čtenářsky zajímavé může být několik kapitol pojatých formou rozhovoru s architekty i teoretiky, například exkluzivní interview s Fudžimori Terunobuem a Vladimírem Šlapetou. Publikace vychází v češtině a angličtině. Od tohoto týdne jsou otevřeny veřejnosti i vnitřní prostory galerie a je tak přístupná kompletní výstava 1920–2020 Praha–Tokio / vlivy, paralely, tušení společného. Doposud bylo možné navštívit jen její část ve dvorním traktu Betlémské kaple. Výstava atraktivní formou mapuje intenzivní století vzájemného ovlivňování se české a japonské architektury. Najdeme zde desítky modelů, fotografií a uměleckých děl, mezi nimi mnoho unikátů, a celou řadu v Čechách dosud nevystavovaných japonských autorů a zároveň autorů českých, jejichž stavby byly realizovány přímo v Japonsku či jejich tvorbu japonská architektura významně ovlivnila. V galerii jsou vystaveny modely Kostela sv. Pavla v Karuizawě nebo Hudebního centra prefektury Gunma od legendárního architekta českého původu Antonína Raymonda, jenž je považován za jednoho ze zakladatelů moderní architektury v Japonsku. Najdeme zde i další nové modely: repliku modelu slavného československého pavilonu pro Expo 1970 v Ósace architektů Viktora Rudiše, Vladimíra Pally a Aleše Jenčka, ale také nebo ikonickou Nakagin Capsule Tower (1972) či stavby Fudžimota Sóa nebo Atelieru Bow-Wow. Návštěvníky zaujme i Čajové místnosti Hikusugi-An a Dorobune-An, jejímž autorem je Fudžimori Terunobu. Přestože kontakty mezi Japonskem a Čechami začaly již v předmoderní době a jejich rozkvět významně podpořil mezinárodní fenomén „okouzlení Japonskem“ čili japonismus, intenzivní zájem o architekturu obou zemí začíná ve 20. letech 20. století. Dva roky po vzniku samostatné republiky byly navázány oficiální diplomatické vztahy, jimiž pokračovaly významné kontakty z 19. století (například chargé d´affaires Heinrich Coudenhove-Kalergi, jenž s japonskou manželkou pobýval na poběžovickém zámku). V té době zaznamenáváme systematické zkoumání japonské architektury na straně jedné a mapování české architektonické scény japonskými architekty na straně druhé. Jako mnoho dalších historických genealogií v naší historii, byly i česko-japonské vztahy zpřetrhány a znovu obnovovány. Výstava a zejména publikace přistupuje k tématu kriticky, autoři zachycují vliv jako jev oboustranný; v tomto smyslu může mít výstava i jakýsi dekolonizační charakter, protože exponuje problém stereotypů a dezinformací, a zároveň dává prostor oběma stranám v co nejvyšší možné rovnováze. Koncept výstavy se vědomě odvrátil od sledování lineární chronologie událostí. Časové posloupnosti se v koncepci přidržuje pouze náznakově. Namísto panoramatu dějin problematizuje několik významných témat, jako je japonská estetika nebo fenomén skla. Tento rámec umožnil vybrat a vystavit skupinu avantgardních architektů z minulosti i současnosti. Výstavu doplňují výtvarná díla Patrika Hábla, Jindřicha Zeithammla, Michala Cihláře, Marka Thera, Veroniky Richterové či Epose 257. Jakub Fišer pro výstavu vytvořil site specific instalaci – čajový pavilon. Součástí výstavy, která by ve spolupráci s Českým centrem v Tokiu měla být uvedena také v Japonsku, je rovněž na YouTube kanálu Galerie Jaroslava Fragnera volně dostupný krátký online videodokument představující výstavu a konkrétní díla přímo samotnými autory. Výstava Galerie Jaroslava Fragnera na Betlémské náměstí potrvá do 13. června. Informace o doprovodném programu jsou průběžně aktualizovány na www.gjf.cz a https://www.facebook.com/fragnerka.

Čas načtení: 2019-10-20 21:14:22

Státní cenu za literaturu dostal Karol Sidon, cenu za překladatelské dílo Anna Kareninová

Na Nové scéně Národního divadla byli 20. října vyhlášeni laureáti státní ceny za literaturu a za překladatelské dílo a ceny ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla, hudby, výtvarného umění a architektury a za přínos v oblasti kinematografie a audiovize. Státní cena za literaturu: Karol Sidon Tento Dramatik, prozaik, scenárista, esejista, překladatel, vrchní zemský rabín a bývalý chartista a disident Karol Sidon dostal tuto cenu za celoživotní přínos české literatuře. Narodil se v roce 1942 v Praze. Vystudoval dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Pracoval v Československém rozhlase, v Krátkém filmu, v redakci Literárních listů a Listů. Za normalizace v manuálních profesích; publikace v exilu a samizdatu (prózy Boží osten, Brány mrazu, Evangelium podle Josefa Flavia). Od roku 1983 žil v Německu, později v Izraeli, po roce 1989 znovu v Čechách. Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zazářil jednak knihami Sen o mém otci a Sen o mně, jednak scenáristickou spoluprací s režisérem Jurajem Jakubiskem. Je autorem řady divadelních her (souborně Dramata, 2012). Po roce 2000 se realizoval znovu jako spisovatel (monumentální tetralogie Kde lišky dávají dobrou noc: Altschulova metoda, 2014; Piano live, 2015; Puzzle, 2016; Outsider, 2017) a rovněž jako překladatel (v roce 2012 vyšel jeho překlad Tóry pod názvem Pět knih Mojžíšových). Státní cena za překladatelské dílo: Anna Kareninová Překladatelka, esejistka, publicistka, autorka rozhlasových pořadů Anna Kareninová obdržela tuto cenu za dosavadní překladatelské dílo v oblastech krásné literatury a filmu. Narodila v roce se v roce 1954 v Praze a vystudovala francouzštinu a italštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pracovala v redakci nakladatelství Odeon, jako šéfredaktorka revue Světová literatura a šéfredaktorka nakladatelství Český spisovatel. Do češtiny převedla tituly Guillauma Apollinaira, Marguerite Durasové, Reného Chara, Michela de Ghelderode, Tommasa Landolfiho nebo Nathalie Sarrautové. Poslední dekády se soustředí na překlady kompletního díla romanopisce Louise-Ferdinanda Célina a básníka Ezry Pounda (obojí pod hlavičkou brněnského nakladatelství Atlantis). Je autorkou monografie Céline v Čechách (2010). Zabývá se dlouhodobě i překlady filmovými (Antonioni, Fellini, Greenaway, Godard, Truffaut, Visconti ad.). Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla: Jan Nebeský Jan Nebeský dostal tuto cenu za invenční a inspirativní pojetí současné divadelní režie. Narodil se v roce 1953 v Roudnici nad Labem a vystudoval režii na pražské Divadelní fakultě Akademie múzických umění (DAMU). Jeho první angažmá bylo v Divadle Vítězného února Hradec Králové (dnes Klicperovo divadlo), poté v Praze režíroval v Divadle S. K. Neumanna (dnes Divadlo pod Palmovkou), v Divadle E. F. Buriana (dnes Divadlo Archa), v Činoherním klubu. Stěžejní bylo jeho tvůrčí období v Divadle Komedie. V posledních letech spolupracuje s Divadlem Na zábradlí, s Národním divadlem, Divadlem v Dlouhé, Divadlem NoD, se Studiem Hrdinů, Divadlem pod Palmovkou či Spolkem JEDL. Dosud režíroval na sto dvacet inscenací. V programu k inscenaci Nory Henrika Ibsena v Divadle pod Palmovkou Jan Nebeský uvedl: „Při inscenování je pro mne důležitý obraz. Obraz jako princip. Obraz dokáže nést metaforu k dalším vrstvám a proniká rychleji k divákovi. Jeho [Ibsenovy] hry jsou stále aktuální, vypovídají i o nás a našich problémech; ale nejsem mravokárcem. Nerad vysvětluji. Nerad poučuji. Rád se bavím a hledám společně s herci v materii textu i za ní.“ Jan Nebeský působil jako pedagog na Vyšší odborné škole herecké, přednáší na Katedře činoherního divadla DAMU. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby: Jiřím Chvála Jiří Chvála dostal tuto cenu za celoživotní sbormistrovskou činnost a dlouholetou úspěšnou práci s hudebním dorostem. Narodil se v roce 1933 v Praze a po absolvování oboru dirigování na Hudební fakultě AMU působil jako sbormistr Českého pěveckého (dnes Pražského filharmonického) sboru. Systematicky s ním studoval světový repertoár sborových, oratorních i kantátových děl a spolupracoval při jejich realizaci s předními dirigentskými osobnostmi. Od roku 1967 stojí v čele Kühnova dětského sboru, s nímž pravidelně vystupuje na hudebních festivalech doma i v zahraničí a přivedl jej k vítězství v řadě světových soutěžních klání (Neerpelt, Princeton, Tolosa, Wuppertal). Spolupracuje s českými i zahraničními operními scénami, diriguje řadu dalších domácích a zahraničních sborových i orchestrálních těles a zasedá v porotách četných mezinárodních sborových soutěží. Významné je také jeho působení na katedře dirigování na pražské AMU (od roku 1958). Má na svém kontě imponující počet rozhlasových snímků a přes 30 nahrávek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění: Václav Cigler Václav Cigler získal tuto cenu za celoživotní výtvarné dílo, pedagogickou činnost a nezpochybnitelný přínos pro oblast výtvarného umění. Narodil se v roce 1929 ve Vsetíně a v letech 1951–1957 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru prof. Josefa Kaplického. V roce 1965 založil a do roku 1979 vedl ateliér Sklo v architektuře na Vysoké škole výtvarných umění v Bratislavě. Václav Cigler patří k nejvýznamnějším autorům umělecké generace nastupující na počátku šedesátých let 20. století. Ve své tvorbě předjímal rodící se koncepty soudobého výtvarného vyjadřování (konstruktivní tendence, minimalismus, land-art, světelnou a kinetickou plastiku). Doménou jeho tvorby je práce s prostorem, se sklem, světlem a s vodou. Tvorba Václava Ciglera je zaměřena na plastické objekty z broušeného optického skla, návrhy a realizace osvětlovadel a šperků, kresby, projekty a kompozice pro architekturu. Své práce představil na mnoha samostatných a kolektivních výstavách v České republice a v zahraničí. Jeho díla jsou zastoupena v řadě významných soukromých i veřejných sbírek. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury: Ivan Kroupa Ivan Kroupa tuto cenu obdržel za mimořádný autorský přístup v evropském kontextu a za přispění k rozvoji současné architektury prostřednictvím pedagogické činnosti. Narodil se 1960 v Kolíně a vystudoval Fakultu architektury ČVUT v Praze. Od roku 2008 je vedoucím ateliéru architektury na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze. Jako výrazná osobnost české architektury se profiluje již od 90. let. K nejvýznamnějším realizacím patří DOX – Centrum současného umění v Praze, Hemodialyzační centrum Bulovka B. Braun, objekty tiskárny Karmášek v Českých Budějovicích, rodinné domy v Roudnici nad Labem atd. Z urbanistických projektů je to například Bažantnice Pražského hradu. „Jednotlivé projekty jsou dost rozdílné, nikdy se neopakují. Jsou stavěné z klienta a z místa. Do žádné škatulky se to podle mne strčit nedá. Každý klient a místo jsou jiní, proto je někdy architektura klidná, až jako by nebyla, jindy výrazná, až divoká. Společná linka, souvislost všech projektů je daná způsobem myšlení a práce,“ charakterizoval vlastní tvorbu v rozhovoru pro Českou televizi. Cena ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize: Jiří Menzel a Jaroslav Kučera Jiří Menzel cenu dostal za „filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie“ a Jaroslav Kučera in memoriam „za celoživotní ochotu experimentovat a osobitý kameramanský rukopis, kterým umocňoval vyznění kinematografických děl“. Režisér, herec a spisovatel Jiří Menzel se narodil v roce 1938 v Praze. Studoval režii na FAMU, kde v roce 1962 absolvoval u Otakara Vávry. V šedesátých letech 20. století patřil k tvůrcům filmové československé nové vlny. Jeho první celovečerní film Ostře sledované vlaky (1966) podle literární předlohy Bohumila Hrabala získal Oscara za nejlepší zahraniční film. Následoval trezorový film Skřivánci na niti (1969), natočený opět podle Bohumila Hrabala, který v roce 1990 získal cenu Zlatý medvěd na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně. Další z jeho filmů Vesničko má středisková byl v roce 1985 nominován na Oscara. Vedle rozsáhlé filmové tvorby se také věnoval divadelní režii (Činoherní klub, Divadlo na Vinohradech) a vyučoval na FAMU. Je zahraničním členem Americké filmové akademie, nositelem vysokého francouzského uměleckého titulu Řád umění a literatury a držitelem Českého lva za dlouholetý umělecký přínos českému filmu. Jaroslav Kučera se narodil v roce 1929 v Praze. Patřil k nejvýznamnějším českým kameramanům. Od počátku své tvůrčí dráhy se prosadil invenčním autorským vyjadřováním a originálním vizuálním stylem. Tvořil s Vojtěchem Jasným (Až přijde kocour, Všichni dobří rodáci), Janem Němcem (Démanty noci), Jurajem Herzem (Morgiana), Zdeňkem Podskalským (Noc na Karlštejně), Oldřichem Lipským (Adéla ještě nevečeřela) a s dalšími významnými režiséry. Jako kameraman pracoval i pro televizi, vytvářel filmové dotáčky pro divadla, například pro Laternu magiku, vyučoval na FAMU. Jeho ženou a spolupracovnicí byla režisérka Věra Chytilová. Z jejich spolupráce vznikl snímek Automat svět z povídkového filmu Perličky na dně, filmy Sedmikrásky a Ovoce stromů rajských jíme. Za své dílo byl mnohokrát oceněn doma i v zahraničí. Zemřel v roce 1991 v Praze. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2026-05-24 14:32:00

HiFS 2026: Modernizace čtyř hlavních řešení v oblasti digitálních financí s cílem urychlit přechod finančních institucí k agentnímu bankovnictví

Šanghaj 24. května 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - Summit o inteligentním financování Huawei (HiFS) 2026 (globální zasedání) na téma „Vítejte ve světě Fintelligent: za hranicemi digitálního světa, směrem k agentnímu bankovnictví" byl dnes zahájen v kampusu Huawei Lianqiu Lake v Šanghaji. Na summitu oznámila společnost Huawei šest klíčových iniciativ k urychlení rozsáhlého nasazení finanční AI, uvedla na trh své Řešení pro analýzu finančních dat 6.0 a Řešení digitální JÁDRO 6.0 a představila odolnou infrastrukturu pro všeobecné i AI výpočty. Cílem těchto snah je umožnit globálním finančním institucím plně využít produktivitu AI, což podpoří digitální a inteligentní transformaci a obchodní úspěch zákazníků na celém světě.Zaměření na čtyři obchodní strategie a budování modelu „4-Win" jako hnací síly úspěchu globálních finančních institucíBěhem summitu Jason Cao, generální ředitel divize digitálních financí Huawei, poznamenal, že během posledních 16 let intenzivního působení ve finančním sektoru se finanční strategie společnosti Huawei neustále vyvíjela od hardwaru a softwaru finanční třídy až po průmyslová řešení. Díky podpoře neustálých inovací v oblasti základního softwaru a hardwaru, budování systematických inženýrských kapacit, rozvoji rozmanitého ekosystému a poskytování lokalizovaných služeb vytvořila Huawei účinný motor pro růst podnikání.Divize digitálních financí Huawei se zavázala k prosazování svých čtyř klíčových obchodních strategií. S oporou v odolné infrastruktuře ICT (informačních a komunikačních technologií) Huawei nadále prohlubuje svůj globální partnerský ekosystém RONGHAI a společně vytváří finanční řešení, která podporují nový model spolupráce „4-Win" („čtyřnásobné výhry") zahrnující zákazníky, nezávislé dodavatele softwaru (ISV), systémové integrátory (SI) a samotnou společnost Huawei. Vzhledem k tomu, že technologie agentní AI překračuje bod zlomu směrem k inteligenci na produkční úrovni, stává se zásadní urychlit její efektivní zavádění v rozsáhlém měřítku. Za tímto účelem společnost Huawei představila hybridní architekturu AI založenou na základních modelech s otevřeným zdrojovým kódem, která umožňuje globálním finančním institucím škálovat AI v rámci scénářů s vysokou přidanou hodnotou. Na mezinárodních finančních trzích se Huawei zaměřuje na šest klíčových iniciativ – scénáře, architekturu, inženýrství, data, infrastrukturu AI a nadané pracovníky – a spolupracuje se zákazníky a partnery na urychlení přechodu k agentickému bankovnictví.Otevírání nových cest k realizaci přínosů umělé inteligence prostřednictvím modelů s otevřeným zdrojovým kódem a hybridní architektury AI: šest iniciativ pro urychlení rozvoje agentního bankovnictvíBudování klíčových konkurenčních výhod na základě modelů s otevřeným zdrojovým kódem se stává strategickým směrem pro globální finanční instituce.S využitím modelů s otevřeným zdrojovým kódem a hybridní architektury AI prosazuje společnost Huawei šest klíčových iniciativ, které pokrývají oblasti scénářů, architektury, vývoje, dat, infrastruktury AI a nadaných pracovníků:Zacílení na scénáře s vysokou přidanou hodnotou za účelem urychlení zavádění: Se zaměřením na čtyři hlavní oblasti – inteligentní interakci, efektivní provoz, inteligentní řízení rizik a růst tržeb – společnost Huawei společně se svými partnery uvedla na trh devět obchodních řešení založených na AI agentech.Vytváření hybridní architektury AI, která zajišťuje rovnováhu mezi bezpečností, dodržováním předpisů, obchodní výkonností a náklady: Zajištění bezpečnosti dat při současném využití technické optimalizace k minimalizaci nákladů na tokeny, což umožňuje rozsáhlé zavádění inovací.Konsolidace špičkových inženýrských postupů pro urychlení přijetí AI: Využitím modelů s otevřeným zdrojovým kódem a otevřeného výpočetního výkonu podporuje Huawei interakce AI s nízkou latencí, optimalizované modely pro řízení rizik specifické pro danou doménu a hluboké agentní inženýrství s hladkou integrací partnerů. Prostřednictvím výpočetního inženýrství, modelového inženýrství a agentního inženýrství zvyšuje Huawei jak efektivitu, tak rychlost přijetí AI ve finančních institucích.Budování digitálně-inteligentního základu: Poskytování tříúrovňového vylepšení schopností napříč datovými platformami, správou a aplikacemi za účelem vytvoření základu R.A.C.E. (dosah + interakce + konverze + zapojení) připraveného pro AI ve finančnictví.Budování podnikového, vysoce výkonného základu pro výpočetní AI: Představení Huawei Atlas 850E SuperPoD, který poskytuje podnikový, efektivní základ pro výpočetní AI poháněný špičkovou výpočetní architekturou a vysoce výkonnými sítěmi.Zahájení programu rozvoje nadaných pracovníků v oblasti umělé inteligence: Na příští tři roky si Huawei klade za cíl vychovat více než 10 000 interdisciplinárních odborníků v oboru „finance + umělá inteligence" pro globální finanční sektor.Vytváření pevného datového základu pro AI: podpora modernizace architektury finančních dat podle modelu R.A.C.E.Společnost Huawei představila své Řešení pro analýzu finančních dat 6.0, které přináší tříúrovňovou modernizaci funkcí zahrnující datové platformy, správu dat a datové aplikace.Vytvoření konvergované platformy pro data a AI: Nově spuštěné datové jezero AI, poháněné synergií hardwaru a softwaru, podporuje multimodální ukládání a výpočetní výkon, což umožňuje efektivní zpracování nestrukturovaných dat, jako jsou dokumenty a videa.Zavedení komplexní správy dat: Ve spolupráci se společnostmi Keyrus a Sunline vyvinula Huawei komplexní rámec pro správu dat, jehož cílem je zvýšit efektivitu využití dat.Pokrok v datových a AI aplikacích: Společně s firmou Sensors Data představila Huawei hyperpersonalizované marketingové řešení, které využívá více než 5 000 zákaznických značek k prohloubení uživatelských operací. Kromě toho společné inteligentní řešení proti podvodům vyvinuté ve spolupráci se společností TrustDecision dosahuje detekční doby odezvy 30 milisekund a díky integraci analýzy případů řízené umělou inteligencí přináší čtyřicetinásobné zvýšení efektivity.Urychlení modernizace aplikací pomocí umělé inteligence: přechod na Řešení digitální JÁDRO 6.0 jako základ pro agentní bankovnictvíNa základě více než desetiletých zkušeností s modernizací klíčových aplikací vyvinula Huawei komplexní řešení opírající se o čtyři pilíře: platformy, databáze, inženýrství a provoz a údržbu. K dnešnímu dni tyto schopnosti umožnily více než 150 finančním institucím na celém světě modernizovat jejich klíčové systémy s využitím umělé inteligence k dalšímu zrychlení procesu „Free Legacy" (bezplatného poradenství) pro klíčové finanční architektury.Na tomto summitu představila společnost Huawei své Řešení digitální JÁDRO 6.0, které se vyznačuje komplexními vylepšeními napříč scénáři, vývojem založeným na umělé inteligenci, inženýrstvím, architekturou a platformami:Rozšířené klíčové scénáře: Společnost Huawei spolupracuje s předními světovými partnery na společném vývoji nových řešení ve třech klíčových oblastech. Jsou to kreditní karty, platby centrálních bank a modernizace klíčových systémů pojišťoven.Modernizace aplikací s využitím umělé inteligence: Řešení pro transpilaci kódů z velkých sálových počítačů s využitím umělé inteligence, založené na platformě Huawei CodeArts a vyvinuté ve spolupráci se společnostmi Stefanini a Sunline, dosahuje míry přijetí přesahující 90 %, čímž výrazně urychluje modernizaci aplikací.Modernizace inženýrství a procesů: Komplexní modernizace řešení pro refaktoring aplikací a migraci bez výpadků s cílem zkrátit cykly plánování a návrhu o více než 50 %; spolupráce s partnery v ekosystému na budování systému Switchover, který zajišťuje plynulé přepínání služeb bez výpadků.Vylepšená architektura založená na buňkách: Prohloubení architektur založených na buňkách a automatickém škálování s cílem podporovat desetinásobné nárůsty provozu a zároveň minimalizovat rozsah dopadu, aby bylo dosaženo vysoké dostupnosti 99,999 %.Nová řešení kontejnerů napříč platformami: Díky využití svého vícejádrového výkonu s vysokou souběžností umožnilo univerzální výpočetní řešení TaiShan modernizaci aplikací u více než 80 % čínských bank a finančních institucí v osmi zemích. Letos společnost Huawei navázala další partnerství s vedoucími podniky v oblasti kontejnerů, jako jsou Alauda a Rancher, za účelem společného vývoje řešení kontejnerů napříč platformami. Toto řešení, které je již nasazeno ve velkém měřítku v předních bankách v Asii a Tichomoří a v Jižní Africe, umožňuje flexibilnější kontejnerizaci aplikací.Budování infrastruktury připravené na AI s konceptem „4 nul" pro posílení finanční odolnostiAť už jde o tradiční datová centra, cloudová datová centra nebo dokonce datová centra s umělou inteligencí (AIDC), odolnost zůstává pro finanční instituce nepostradatelným základem. Společnost Huawei, opírající se o svou hodnotovou nabídku odolnosti „4 nul" a produktový rámec řešení R-A-A-S (spolehlivost, dostupnost, autonomie a zabezpečení), komplexně modernizovala svou architekturu, řešení i infrastrukturu. Díky poskytování špičkových funkcí, které zahrnují poradenství v oblasti DR (obnovy po havárii), inteligentní plánování provozu a heterogenní DR, posouvá Huawei funkce aktivní-aktivní DR na prémiovou úroveň. V éře výpočetní techniky AI společnost Huawei dále buduje konvergovanou architekturu odolnosti pro všeobecné účely a výpočetní techniku AI. Prostřednictvím svých integrovaných řešení AIDC pro inferenci a inteligentní provoz a údržbu datových center po celou dobu životnosti umožňuje Huawei globálním finančním institucím urychlit inovace v oblasti AI a zároveň budovat odolnou infrastrukturu připravenou na budoucnost.Foto – https://mma.prnewswire.com/media/2986142/CEO_2.jpgKONTAKT: fanping1@huawei.com  

Čas načtení: 2022-02-04 09:07:10

Byli jsme světoví! Jaké bylo Expo v Bruselu, Montrealu a Ósace

Kolekci dokumentů, autorských fotografií a diapozitivů architekta Miroslava Řepy (*1930), spoluautora československého pavilonu pro Expo v Montrealu, uchovává ve sbírce Muzeum umění Olomouc. Na světové výstavě v Bruselu v roce 1958 byl ještě nadšeným pozorovatelem, ovšem v Montrealu v roce 1967 už nesl zodpovědnost za úspěch naší expozice. O tři roky později následovala Ósaka, kde si architekt vydechl – navrhl už „jen“ divadlo Laterna Magika. Právě tato trojice přehlídek patří k tomu zásadnímu z poválečného výstavnictví. Řepa se zde osvědčil i jako výborný dokumentátor, o čemž se mohou přesvědčit návštěvníci Muzea umění na výstavě Byli jsme světoví! Propojení kvalitní architektury s uměním, služeb pro návštěvníky s audiovizuálními novinkami – to vše září ze světelných obrazů, jimiž výstava přiblíží tehdejší dobovou atmosféru. „Na každé z těchto přehlídek Československo bez nadsázky triumfovalo a dosažené výsledky se staly dalším impulzem pro kvalitu domácích uměleckých výstav nebo průmyslových přehlídek. Proto jsme si dovolili ponechat stranou Sevillu a Aiči, i když i k těmto výstavám máme v Řepově fondu obrazové materiály. Toto rozhodnutí nám posvětil také pan architekt, protože i v jeho zpětném, zasvěceném pohledu už se nepodařilo zmíněné tři světové výstavy překonat,“ říká kurátorka Martina Mertová. S architektonickým návrhem pro Montreal zvítězil Řepa společně s kolegou Vladimírem Pýchou v konkurenci zhruba devadesáti návrhů. „Ve výrazu stavby se museli podřídit ocelové konstrukci, o níž bylo už předem rozhodnuto. Celkové řešení podmínil také požadavek na demontovatelnost – už dopředu se počítalo s tím, že pavilon se po výstavě v Kanadě prodá. Což se i stalo, dodnes v lehce pozměněné podobě stojí v podobě kulturního centra na ostrově New Foundland,“ říká Mertová. Architekti museli také prokázat schopnost improvizace. Do poslední chvíle nebylo jasné, z čeho bude plášť československého pavilonu. Nakonec jej nechali obložit hurdiskami, českými stropními cihelnými deskami. „Bylo nám jasné, že hurdiska musí dostat nějakou patinu, nějakou tvář. Keramické výtvarnice přišly s technologií jejich plošného glazování, což dělaly alespoň zpočátku obyčejnými smetáky. Ale říkali jsme si, je to náš materiál, a tak bychom ho měli umět také prodat,“ vzpomíná Řepa. „Jinak jsme na stavbě nedělali velké extravagance. Já jsem odkojený funkcionalismem, takže jsme pořád drželi jasné osy a určitou střízlivost.“ Akvizici archivu Miroslava Řepy zajistil pro Muzeum umění Olomouc v letech 2009–2010 tehdejší kurátor sbírky architektury Jakub Potůček. „Před prvním zpracováním to byl v regálech složený kufr a několik napěchovaných tašek. Skrývaly pořadače se stovkami diapozitivů a pestrou škálu dokumentů týkajících se světových výstav Expo. Badatelský a publikační zájem o tento konvolut je enormní, vybrané fotografie nebo zvětšeniny diapozitivů už byly publikovány v zásadních uměnovědných textech. To je také důvod, proč jsme se soubor rozhodli představit v celku, formou výstavy i sbírkového katalogu,“ vysvětluje současná kurátorka sbírky architektury Martina Mertová. Výstava Byli jsme světoví! je součástí tématu „Domov a svět“, kterým Muzeum umění Olomouc zastřešuje letošní výstavní rok. Končí 1. května.   Architekt Miroslav Řepa (*1930) * Upozornil na sebe vítězstvím v soutěži na nové zlínské, tehdy gottwaldovské divadlo. To ještě spolupracoval se svým otcem, architektem Karlem Řepou. Společně s Františkem Rozhonem a plejádou výtvarníků pracovali na této významné zakázce mezi lety 1959 a 1967. * Roku 1965 uspěl spolu s akademickým architektem Vladimírem Pýchou v soutěži na návrh československého pavilonu pro Světovou výstavu 1967 v Montrealu. * Navrhl divadlo Laterna Magika pro Expo 1970 v Ósace a na Světové výstavě 1992 ve španělské Seville působil ve funkci technického ředitele československého pavilónu. * K divadlu se vrátil během 70. a 80. let, kdy projektoval rekonstrukce několika významných scén včetně Národního divadla. * Pro rodné Pardubice navrhl novostavbu budovy spořitelny a interiéry pro Interhotel Labe s Lubošem Drimlem nebo výstavní síň Ideon. * Výjimečné zakázky ho čekaly po roce 1989 na Pražském hradě. V roce 1993 pod záštitou Václava Havla kurátoroval výstavu Jože Plečnika, která obletěla celý svět. V roce 2001 následovala jiná výstava s obrovským dosahem, Deset století architektury, při jejíž přípravě úzce spolupracoval s emeritním ředitelem MUO Pavlem Zatloukalem. * V únoru oslaví 92. narozeniny; je členem poradního sboru nynější výstavy Expo v Dubaji a je to v jeho kariéře první světová výstava, kterou si pro tamní vysoké teploty nechá ujít.

Čas načtení: 2020-07-21 12:44:26

Galerie Jaroslava Fragnera zaostří na téma udržitelné architektury

Hlavní směry současné udržitelné architektury, které se snaží úspěšně skloubit environmentální požadavky s celkovou architektonickou kvalitou staveb a urbanistických celků, představí od 30. července Galerie Jaroslava Fragnera. Vedle připravované mezinárodní výstavy s názvem Estetika udržitelné architektury, jež zaplní výstavní sál a dvorní trakt na Betlémském náměstí, vydává galerie i stejnojmennou česko-anglickou publikaci a připravuje odborné debaty a přednášky. Cílem projektu je ukázat, do jaké míry se principy udržitelnosti daří zapojit do celku díla jako jeho samozřejmá integrální součást, která se neuplatňuje na úkor estetických, ale ani uživatelských či ekonomicko-technických hodnot stavby. Hledá východiska při vytváření nových vazeb mezi naším vztahem k životnímu prostředí a udržitelností a odpověď na otázku, zda architektura ještě může sehrát významnou roli při záchraně planety a nebýt jen nástrojem kumulace kapitálu či vytváření estetických forem bez etického imperativu. Problematiku udržitelné architektury vystihl chilský architekt Alejandro Aravena: „Udržitelnost není nic jiného než přísné dodržování zdravého rozumu.“ Výstava i doprovodná publikace prezentují na šedesát příkladů české a zahraniční architektury s ekologickým zaměřením. V několika kategoriích demonstrují různé pozice, které ukazují možnou komplexitu přístupu k tomuto tématu. Od urbanistických strategií přes tvorbu krajiny a veřejného prostoru, hromadné či soukromé bydlení, komerční či společenské stavby až po konverze nevyužitých budov a novou zástavbu (tzv. brownfieldy), která je významným nástrojem, jak efektivně omezovat zabírání volné krajiny. Z českých realizací lze zmínit Krkonošské centrum environmentálního vzdělávání od Petra Hájka nebo novou budovu centrály ČSOB v Radlicích od Marka a Štěpána Chalupových. V třicítce zahraničních příkladů figuruje například Kulturní čtvrť Helsingor (BIG, AART Architects) nebo vídeňský ukázkový příklad Jezerního města Aspern (AllesWirdGut, Querkraft ad.). Ve dvorním traktu Betlémské kaple bude postaven přístřešek Pallet Bottle Cabin, který navrhla pro uprchlické tábory v Řecku česká umělkyně Veronika Richterová. V průběhu výstavy, která potrvá do 22. září, se také uskuteční doprovodný program pro děti, který hravou formou představí principy ekologického stavění a jeho přidanou hodnotu. Více na www.gjf.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-04 09:20:11

Před Salmovským palácem v Praze vyrostla věž Jana Kaplického

Národní galerie Praha připomíná 10 let od náhlé smrti architekta Jana Kaplického. Před Salmovským palácem byla instalována Věž Bienále, která vznikla v roce 2002 jako ideový projekt pro benátské bienále architektury. „V roce 2002 byl Jan Kaplický osloven kurátorem Bienále architektury v Benátkách Deyanem Sudjicem, aby vytvořil ideový projekt věže. Kaplický a jeho architektonické studio Future Systems navrhli stopatrovou nakloněnou věž jako nový typ městské budovy. Unikátní aerodynamický tvar s otvorem redukujícím tlak větru představuje na nádvoří Salmovského paláce čtyřmetrový model,“ uvádí Helena Doudová, kurátorka sbírky architektury Národní galerie Praha. Model ze sklolaminátové samonosné skořepiny s lakovaným akrylátovým povrchem byl zhotoven v roce 2016 pro sbírku Pražské správy nemovitostí – donátorem byl Václav Skala. S Deyanem Sudjicem, ředitelem Design Muzea v Londýně, pojilo Kaplického dlouholeté přátelství – architekt pro něj v 80. letech navrhl jeho minimalistický byt. Kaplický a Future Systems od roku 1979 usilovali o rozšíření možností uvažování o architektuře. Vzorem byl přenos technologických inovací z aviatiky, vesmírného výzkumu nebo konstrukcí lodí, které poskytovaly ojedinělá řešení pro high-tech architekturu. Letectví představovalo pro Kaplického inovativní obor, jehož cílem bylo dosáhnout maximálního výsledku s minimální spotřebou materiálu, lehkosti a aerodynamičnosti a v konečném důsledku elegance a krásy. „Architektura se oproti tomu podle Kaplického často soustředila spíše na hodnotu objektů namísto na inovaci, a zůstávala tak pozadu za svou dobou. Přesvědčení o významu inženýrství, technologie a inovativních konstrukcí Kaplický sdílel i se světoznámými britskými architekty Richardem Rogersem a Normanem Fosterem, v jejichž kancelářích zanechal osobitou stopu,“ doplňuje Helena Doudová. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jan Kaplický (1937–2009) byl významným architektem českého původu působícím od emigrace v roce 1968 ve Velké Británii. Absolvoval Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v Praze, v Británii pracoval nejprve v architektonických kancelářích Denyse Lasduny, Renzo Piana a Richarda Rogerse a Forter Associates. V roce 1979 založil studio Future Systems s partnerem Davidem Nixonem, od 1989 spolu s Amandou Levete (do 2008). Nejvýznamnější realizace Future Systems jsou obchodní dům Selfridges v Birminghamu (1999–2003), NatWest Media Centre v Londýně (1994–1999) nebo Enzo Ferrari Museum (2009–2012). V roce 1999 obdržel Stirlingovu cenu RIBA a stal se čestným členem Royal Institute of British Architects. Pro Českou republiku navrhl Kaplický Národní knihovnu na Letné (2007) a koncertní sál Antonína Dvořáka v Českých Budějovicích. Obě stavby jsou dosud nerealizované. V roce 2008 byl založen nadační fond Kaplicky Centre v Praze, uchovávající dílo Jana Kaplického a rodiny Kaplických, podporující rozvoj a propagaci architektury a moderního umění.

Čas načtení: 2019-07-14 08:12:26

Roman Musil: V Plzni připravujeme první novostavbu muzea výtvarného umění v novodobých českých dějinách

Západočeská galerie v Plzni patří k nejvýznamnějším muzeím výtvarného umění nejen ve svém regionu, ale i v celé České republice. Její sbírky zahrnují díla od středověku až po současnost a mezi její klíčové kolekce patří české umění 19. až první poloviny 20. století, s mimořádně kvalitní a početnou sbírkou českého kubismu. Krajská galerie v Plzni byla ustanovena 7. června 1953 a od 1. ledna následujícího roku začala oficiálně plnit svoji roli.      Můžete se úvodem našeho rozhovoru – vím, že nelze vyjmenovat vše – pochlubit alespoň některými klíčovými díly, které máte ve svých sbírkách? Západočeská galerie spravuje řadu vynikajících děl, které patří do zlatého fondu českého výtvarného umění. Z těch absolutně klíčových bych zmínil alespoň tři: triptych Jana Preislera Jaro z roku 1900, které je považováno za vrcholné dílo českého umění přelomu 19. a 20. století a Jiří Kotalík jej velmi chtěl získat od tehdejšího ředitele naší galerie Oldřicha Kuby do sbírek Národní galerie v Praze, Bohuslava Kubišty Vzkříšení Lazara, 1911–1912, vrcholné dílo českého raného kubismu a Otto Gutfreunda Úzkost, 1912, jež je považována za první kubistickou sochu v Evropě. Výčet těchto děl je ale pouze nepatrným zlomkem z našeho mimořádně kvalitního sbírkového fondu, který má kolem 10 000 položek. Mohu říci, že máme zastoupeny téměř všechny důležité české autory od romantismu až po českou modernu. V posledních letech se ale programově snažíme rozšiřovat stávající fond nejen o díla ve zmíněném časovém období, ale také o tvorbu autorů po roce 1945. V rámci poslední nákupní komise jsme například získali díla Jiřího Trnky, Jiřího Johna, Adrieny Šimotové nebo Milana Maura.   Plzeň, ale i západočeský region měl štěstí na celou řadu osobností v oblasti výtvarné kultury, které přesáhly hranice kraje i České republiky. Máte i jejich díla ve svých sbírkách? Ano, to je pravda, mezi takové autory můžeme směle zařadit například Gottfrieda Lindauera, který se proslavil po roce 1874 na Novém Zélandu svými jedinečnými portréty potetovaných maorských náčelníků, jejich žen i žánrovými obrazy maorské komunity. V roce 2015, kdy byla Plzeň Evropským hlavním městem kultury, jsme tomuto umělci uspořádali v naší galerii velkou výstavu ve spolupráci s Auckland Art Gallery z Nového Zélandu, která vzbudila zaslouženou senzaci a patřila mezi naše nejúspěšnější projekty v dosavadní historii instituce. Dále musíme zmínit Ladislava Sutnara, jednu z nejvýznamnějších postav světového designu, uznávaného typografa, grafického designéra, malíře a vůbec avantgardního umělce, který těsně před válkou odešel do USA a zde působil až do konce svého života v roce 1976. A konečně ikona českého loutkového a animovaného filmu, ilustrátor a malíř Jiří Trnka, který svým dílem okouzlil celý svět. Ti všichni pocházeli z Plzně. Ve sbírkách máme bohužel zastoupeného pouze Jiřího Trnku. Ale jakmile postavíme novou budovu Západočeské galerie, máme přislíbenou dlouhodobou zápůjčku děl Ladislava Sutnara s motivy jeho proslulých Venuší. Pokud jde o Gottfrieda Lindauera, jeho dílo je zastoupené několika ukázkami z doby jeho plzeňského působení v Západočeském muzeu.   Proč nepředstavíte to nejlepší ze sbírek veřejnosti? V čem je problém? V tom, že z prostorových důvodů nemáme kde vytvořit stálou expozici. Galerie má sice dvě výstavní síně v krásných historických objektech, větší výstavní síň přestavěnou z původní středověké masné tržnice, dnes označovanou jako Masné krámy, a menší výstavní síň takzvanou „Třináctku“ v objektu, který má rovněž středověkou minulost. V obou je ale prostor pouze na krátkodobé výstavní projekty. O mnoho lépe to není ani s prostory pro doprovodné programy a vůbec s celkovým zázemím galerie pro veřejnost. Takže řada vynikajících děl, která se ukrývají v našich depozitářích, jsou k vidění jen příležitostně. A to je samozřejmě škoda. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Snahy o výstavbu nové galerie, kde by byla i stálá expozice, už tu ale několikrát byly?  Západočeská galerie od svého vzniku provizorně sídlila v prostorách Západočeského muzea. Proto bylo od počátku snahou prvního ředitele Oldřicha Kuby iniciovat stavbu její samostatné budovy. První pokusy spadají už do konce roku 1953, kdy Kuba jednal s tehdejším ministrem kultury Václavem Kopeckým, který mu uložil za úkol vytvořit s podporou Krajského národního výboru investiční záměr pro stavbu galerie. Přípravné práce na tomto projektu pokračovaly i v následujících letech, ale nakonec z toho bohužel sešlo, stejně jako z několika dalších pokusů, které v této věci neustále inicioval velmi agilní Kuba.    V současné době je ale situace pro výstavbu nové galerie daleko příznivější?  V polovině roku 2017 byl na zastupitelstvu Plzeňského kraje a na zastupitelstvu města Plzně schválen návrh Memoranda o spolupráci mezi Ministerstvem kultury ČR, Plzeňským krajem a Statutárním městem Plzní při realizaci výstavby nové budovy Západočeské galerie v Plzni. Ministerstvo se přitom zavázalo, že za konkrétně stanovených podmínek podpoří tento projekt až do výše 60 procent finančních nákladů. V současné době jsme podali žádost na MK ČR o investiční dotaci z programu Podpora rozvoje a obnovy materiálně technické základny regionálních kulturních zařízení, církví a náboženských společností. Tento závažný krok je novou nadějí pro to, abychom získali potřebné finanční prostředky a nová budova se konečně postavila.    Pokud se toto podaří, bude se jednat o něco výjimečného? Určitě ano. Bude to vůbec první novostavba muzea výtvarného umění, která by vznikla na území České republiky. Něco takového se nepovedlo v novodobých českých dějinách, ani za bývalého Československa, ba dokonce ani za Rakouska-Uherska.   Kdo je autorem projektu?  Autory vítězného návrhu jsou brněnští architekti Ladislav Kuba a Tomáš Pilař, kteří patří v současné době k nejoceňovanějším ve své profesi. Stačí se podívat na jejich heslo do Wikipedie. V českém prostředí dlouhodobě přetrvával trend situovat galerie do historických budov, které ale vznikly pro úplně jiné účely. Typickým příkladem je Národní galerie v Praze, kde jsou sbírky se stálými expozicemi rozmístěny po celém městě, a to v bývalých prostorách středověkých klášterů, barokních a empírových paláců či v industriálním objektu. Novostavba určená pro využití sbírkotvorné instituce u nás ale není. Novostavba naší galerie by byla proto první vlaštovkou.    Nový objekt nebude ale asi pouhým prostorem pro stálou expozici? Z institucionálního hlediska je naprosto klíčové, aby objekt poskytnul zázemí pro všechny důležité provozy muzea umění 21. století. Kromě prostor pro stálé expozice a příležitostné výstavy získá Západočeská galerie v nové budově rovněž prostory pro centrální depozitář, restaurátorský ateliér, konzervátorské dílny, audiovizuální sál, knihovnu, knihkupectví, výtvarný ateliér pro pořádání edukačních programů, kavárnu a administrativní zázemí. Bude to multifunkční kulturní centrum pro vzdělávací aktivity i pro trávení volného času.    Mohl byste připomenout některé aktivity, ať už výstavy, kulturní počiny nebo výzkumné úkoly, které Západočeská galerie v posledních letech realizovala a které přesáhly svým významem hranice kraje? Západočeská galerie v Plzni obdržela v roce 2012 od Rady pro výzkum, vývoj a inovace, jež je odborným a poradním orgánem vlády ČR, jako jediná krajská galerie v ČR status výzkumné organizace, což koresponduje s našimi odbornými aktivitami zejména na poli velkých badatelských výstavních a publikačních projektů. Rád bych zde v této souvislosti zmínil například projekty, jako Gabriel von Max, Orbis pictus Františka Kupky. Od symbolismu k reportáži, Rytmy+pohyb+světlo. Impulsy futurismu v českém umění, Mnichov, zářící metropole umění 1870–1918, již zmíněného Gottfrieda Lindauera nebo Z akademie do přírody. Podoby krajinomalby ve střední Evropě. Většina těchto projektů vznikla v mezinárodní spolupráci.Ten poslední jsme například připravili se Slovenskou Národní galerií, kde byla zmíněná výstava také v letošním roce úspěšně reprízována a v této spolupráci bychom i nadále rádi pokračovali.   Za vašeho působení vznikla v galerii samostatná sbírka architektury, které se do té doby nikdo nevěnoval. Důkazem toho byla i nedávná výstava „Pracovna republiky“. Jednalo se o vůbec první kompletní zpracování architektury Plzně meziválečného období. Sbírka architektury vznikla v roce 2009 a úzce souvisí s Petrem Domanickým, kterému jsem tehdy nabídl v galerii místo kurátora a možnost tuto sbírku fakticky vybudovat a vést ji. Od té doby pravidelně zařazujeme do naší výstavní dramaturgie výstavy věnované architektuře v Plzni a v západních Čechách a stejně tak se architektura stala nedílnou součástí i našeho akvizičního programu. V době, kdy jsme získali do správy jeden z nejzajímavějších objektů od Adolfa Loose a Heinricha Kulky v Plzni na Klatovské 110 a v současné době realizujeme už další fázi jeho rekonstrukce, plánujeme zde situovat Centrum pro výzkum architektury se zaměřením na zdejší region.    Závěrem bych se chtěl zeptat na Ladislava Sutnara… Tento světově uznávaný umělec, plzeňský rodák, který se postupně „navrátil“ do Plzně, tu dnes má nejen svoji Fakultu designu a umění na Západočeské univerzitě, ale také galerii, nadaci, čestný hrob a ke všemu je v Plzni i jeho sbírka obrazů Venuší, knih, designu porcelánu, skla a jeho největší evropský archiv. Když mě oslovil Josef Mištera, iniciátor a organizátor Sutnarova návratu do Plzně, děkan Fakulty designu a umění Ladislava Sutnara s otázkou, jestli by nebylo možné v budoucí nové budově galerie nastálo vystavit kolekci Venuší, ani na okamžik jsem neváhal. Sutnar patří bezesporu mezi nejvýznamnější umělce narozené v Plzni, kteří, stejně jako jiní dva, již vzpomínaní plzeňští rodáci Gottfried Lindauer a Jiří Trnka, se výrazně prosadili v zahraničí. Unikátní kolekce pětadvaceti Venuší pochází ze sbírky umělcova syna Radoslava, který se ji rozhodl darovat „Sutnarově“ fakultě. Sutnar se tímto tématem zabýval od konce 50. let až do své smrti v roce 1976 a bylo zřejmé, že právě Venuše představují velmi důležitou kapitolu jeho uměleckého a tvůrčího života, byť dlouhou dobu nedoceňovanou. Jejich charakteristická geometrizující forma a pop-artová barevnost vyjadřují moderní životní postoje a nálady americké společnosti po polovině 20. století. Ostatně právě tehdy se mimo jiných stýkal také s Andy Warholem, jedním z předních představitelů pop-artu, a Philipem Pearlsteinem, malířem expresionistických aktů. V dnešní době mají tyto Sutnarovy práce mimořádnou hodnotu a Západočeská galerie by byla jedinou institucí v České republice, ale i v Evropě, která by je mohla trvale představovat veřejnosti. Bude-li postavena nová budova Západočeské galerie v Plzni, poskytneme bezesporu zázemí i pro tohoto autora světového významu. V horní části budovy chceme vybudovat jakýsi Sutnarův kabinet, kde bychom jeho obrazy Venuší trvale vystavili, ale zřejmě i další doklady jeho designového umění, např. knihy, které upravoval, hračky, sklo a porcelán.   {/mprestriction}  Autor je publicista a spisovatel.    Roman Musil (*1964) je historik umění, ředitel Západočeské galerie v Plzni. Byl kurátorem Národní galerie v Praze (1990–1997), kde měl na starosti sbírky umění 19. století. Od roku 1998 až do jmenování ředitelem galerie v Plzni v roce 2007 pracoval na Ministerstvu kultury ČR. Je považován za předního znalce umění 19. a počátku 20. století. Z tohoto období má Západočeská galerie jednu z nejcennějších sbírek u nás.  

Čas načtení: 2025-09-29 17:09:00

Akcent: Architektky už nemusí o svou pozici bojovat. Na stavbách ale vůči nim stále panuje nedůvěra

Saša Michailidis se ptá ředitelky festivalu Den architektury Marcely Steinbachové a kritičky, teoretičky a kurátorky architektury Radomíry Sedlákové. 2. října začne festival Den architektury, letos bude ve znamení ženské perspektivy, tedy postavení architektek v samotném oboru architektury i ve společnosti. Jak se pozice architektek proměňuje s příchodem nových generací v oboru? Které architektky inspirují dnes, nebo ještě dnes, a proč?

Čas načtení: 2026-03-21 23:01:00

Bordeaux – elegantní město vína, architektury a života u řeky

Bordeaux patří k nejkrásnějším městům Francie a dlouho bylo tak trochu neprávem ve stínu Paříže. Dnes je ale sebevědomou destinací, která nabízí památky zapsané na UNESCO, výbornou gastronomii, slavná vína a velmi příjemnou atmosféru pro dovolenou i víkendový city break. Základní informace Město je ideální kombinací historie, moderní architektury, kultury a pohodového života. Město je ... Celý článek > Příspěvek Bordeaux – elegantní město vína, architektury a života u řeky pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2021-08-01 11:34:32

Festival Open House Praha nabídne k prohlídce 80 budov, doprovodný program začíná už v pondělí

Organizátoři festivalu Open House Praha zvou od pondělí 2. srpna na celou řadu doprovodných programů: komentované procházky městem, plavbu na historickém parníku, debaty, projížďky Kotěrovou tramvají i tanec v netradičních prostorách. O víkendu 7. a 8. srpna pak bude zpřístupněno 80 budov a prostor po celé Praze. Výběr z doprovodného programu Po řece na kolesovém parníku Vltava bude možné se plavit v úterý 3. srpna od 17.00 hodin a dozvědět se více o tom, jak řeka formovala život a podobu hlavního města a jaké technické stavby se na nábřeží a v blízkém okolí řeky nacházejí. Ve středu 4. srpna si organizátoři Open House Praha připravili hned několik akcí. U příležitosti 130 let od vzniku budovy Průmyslového paláce se bude možné zúčastnit od 18.00 hodin komentované procházky s předsedou představenstva Výstaviště Praha a zjistit více o tom, jakými změnami tento rozsáhlý areál aktuálně prochází. Fanoušci urbexu mohou od 20.00 hodin zavítat na tribunu Velkého strahovského stadionu na netradiční letní projekci filmu Central Bus Station, o jednom z největších autobusových nádraží světa v Izraeli. Projekci předchází debata na téma opuštěných staveb, které měly velké ambice, ale svoji funkci nenaplnily. Milovníci umění si pak mohou vychutnat komponovaný večer, který spojuje současný tanec a architekturu a odehraje se rovněž ve středu od 20.30 hodin v Laichterově domě, jedné z klíčových staveb pražské architektonické moderny od Jana Kotěry, jehož 150. výročí narození si letos připomínáme. Ve čtvrtek od 17.00 hodin se pak uskuteční prohlídky nově vznikajícího domu pro umění a kulturu Kunsthalle Praha, na které naváže diskuse s ředitelkou Kunsthalle Praha a architekty. Připravena je i speciální projížďka Kotěrovou tramvají po Praze s architektem Zdeňkem Lukešem a další komentované procházky či prohlídky budov. Kompletní seznam akcí je k nalezení ZDE. Hlavní program Festival Open House Praha nabídne o víkendu 7. a 8. srpna k návštěvě 80 budov a prostorů a z toho 26 novinek, které se v programu objevují vůbec poprvé. Budovy budou otevřeny pro návštěvníky, až na některé výjimky, od 10.00 do 18.00 hodin a prohlídky zde budou odbavovány v malých skupinách většinou průběžně po celý den. Poprvé se otevře například barokní zahrada Černínského paláce na Hradčanech, kaple a vybrané prostory Klárova ústavu slepců na Malé Straně nebo Lowitův vodní mlýn v Libni. Z technických staveb si mohou návštěvníci užít prohlídku například Vršovické vodárny v Michli od Jana Kotěry nebo Zengerovy transformační stanice, dnes sídla Kunsthalle Praha. Ti, kteří chtějí nahlédnout do pražského podzemí, mohou navštívit protiatomové kryty v Národním zemědělském muzeu, Hotelu International Praha nebo Boutique Hotelu Jalta. V dejvickém kampusu se otevřou budovy hned několika institucí, novinkou je Fakulta stavební ČVUT v Praze, kde bude k vidění například oceňovaná rekonstrukce Ateliéru D nebo obří hala Vodohospodářského centra. Zástupci šetrné architektury reprezentují pak například AFI City ve Vysočanech nebo kampus ČSOB v Radlicích (budovy NHQ i SHQ). Milovníci originálních designových prostor by neměli minout coworking Spaces Albatros v bývalém domě dětské knihy a nakladatelství Albatros na Národní třídě. Ze sakrálních prostorů bude možné navštívit například Novou libeňskou synagogu či Husův sbor Vršovice. Příkladem nepřehlédnutelné funkcionalistické architektury je Hasičský dům či palác ARA. Samostatným tematickým okruhem jsou umělecké prostory a ateliéry, který představí například ateliér Olgoj Chorchoj, Šalounův ateliér, budoucí Dům tance nebo Uměleckou zahradu. Celý program i včetně možnosti filtrování je ZDE.  Víkendový program pro děti Speciální prohlídky pro rodiny s dětmi (od pěti let), se uskuteční o víkendu celkem v deseti otevřených budovách. Děti se podívají například do funkcionalistického paláce ARA, Trmalovy vily od Jana Kotěry, dozvědí se, kde se rodí plány Prahy, prohlédnou si tiskařské stroje či basketbalové hřiště na střeše Areálu Podkovářská, poznají kubistické stavby na Rašínově nábřeží nebo nahlédnou do trezoru v Petschkově paláci. Připravena bude tradičně i otevřená lego dílna v prostorách Centra pro architekturu a plánování města (CAMP), kde si nadšenci všech generací mohou postavit dům svých snů. Na menší stavitele čeká dílnička s duplo kostkami. Na prohlídky se není třeba registrovat. Kompletní programy pro děti jsou k dispozici ZDE.  Prohlídky pro osoby se zdravotním postižením Mottem festivalu je Architektura pro všechny a ani letos nebudou chybět prohlídky pro osoby se zrakovým a sluchovým postižením. K prohlídkám pro nevidomé budou připraveny haptické urbanistické plány a půdorysy osmi budov a jejich okolí, 3D modely budov a popisy tras ke všem zpřístupněným objektům. Ve spolupráci s Nadačním fondem ČRo Světluška projdou dobrovolníci speciálním školením pro tyto specifické prohlídky. „Nově jsme do příprav těchto speciálních prohlídek zapojili studentky a studenty Fakulty umění a architektury Technické univerzity v Liberci (FUA TUL), kteří v rámci svých školních projektů vymodelovali a vytiskli 3D modely vybraných budov. Jejich práce tak bude mít další využití,” říká ředitelka festivalu Andrea Šenkyříková. Lidé se sluchovým postižením si budou moci prohlédnout celkem pět vybraných budov z programu a připraveno bude pro ně tlumočení výkladu do českého znakového jazyka se simultánním přepisem. Více o těchto programech a jeho partnerech ZDE.  Orientace na festivalu Festivalové infocentrum se v letošním roce nachází na Malém náměstí 4, v Praze 1 a je otevřeno od 2. srpna ve všedních dnech od 10.00 do 18.00 hodin a o víkendu od 9.00 do 19.00 hodin. Díky spolupráci s portálem Mapy.cz jsou všechny budovy k nalezení při vyhledání pod heslem Open House Praha, a to jak na webu, tak v příslušné aplikaci. Pro účast na festivalu i jeho doprovodných akcích je nutné mít s sebou doklad o bezinfekčnosti. Další praktické informace k organizaci festivalu jsou k dispozici na ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-03 12:46:37

Královna skla a oceli. Česká televize uvede dokument o architektce Evě Jiřičné

Dokumentární portrét nejvýraznější představitelky české architektury Evy Jiřičné nabídne divákům ČT art ve středu 4. března ve 20:20. Bezmála hodinový snímek vznikl v brněnském televizním studiu v režii Jany Chytilové. Bývá označována za královnu skla a oceli, a to podle svých nejoblíbenějších stavebních materiálů. Dokumentární film s názvem Eva Jiřičná představuje vnitřní a umělecký svět zlínské rodačky, která patří ke špičce světové architektury. Přesto je více známá ve světě než u nás. Snímek si všímá jejích pochybností, radostí, inspirací, neuvěřitelné energie a touhy tvořit a být maximálně platnou. Zároveň odráží i její osobní a profesní život. Eva Jiřičná je nositelkou řádu Britského impéria, Státní ceny za architekturu a mnoha dalších prestižních vyznamenání. Štáb natáčel zejména v Londýně, Praze a ve Zlíně. Zaznamenal klíčové stavby, které Jiřičnou proslavily. Po dobu jednoho roku sledoval tvůrčí režim a pracovní nasazení architektky od počátečních návrhů až po kontrolní dny na stavbách. Mohl i nahlédnout do designových butiků, které navrhla, do londýnského Victoria and Albert Museum či se s Jiřičnou vypravit do Brightonu, kde vytvořila slavný přístav. „Pro Evu Jiřičnou je to klíčový projekt, který ovlivnil celou její další kariéru, proto mu věnujeme dostatečný prostor i v našem dokumentu,“ říká režisérka Jana Chytilová a podotýká, jak velmi si přála, aby se s Evou Jiřičnou jeli i s kamerou do těchto míst podívat. „Povedlo se. Na místě si člověk uvědomí, co všechno tato na pohled křehká žena dokázala. Brighton Marina je toho důkazem,“ dodává režisérka. Vyprávění dokumentu je orámováno životem architektky a těžkými životními zkouškami, kterými si prošla. Zaznamenává významné okamžiky jejího života, ať jsou to její vzpomínky na rodný Zlín, nedobrovolnou emigraci, prosazení se v typicky mužském světě, vztahové problémy, tvůrčí krize a přešlapy. Reflektuje její profesní i lidský návrat ke kořenům a předávání svých zkušeností nastupující generaci. „Evu Jiřičnou představujeme především jako člověka,“ zdůrazňuje dramaturg Martin Polák a dodává: „Zároveň si ale všímáme pro ni tak typického unikátního architektonického řešení prostoru. K tomu využíváme všech dostupných obrazových materiálů, od fotografií, stavebních plánů, studiové vizualizace či útržků z natočených dokumentů. Mnohé z nich dosud nebyly veřejnosti představeny.“ Otec Evy Jiřičné byl významným architektem baťovského Zlína. Sama se původně chtěla stát profesorkou chemie, na přání otce však vystudovala architekturu na ČVUT v Praze. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu a de facto ji tak donutily k nedobrovolné emigraci. Zpátky se nedostala dlouhých 22 let a svého otce už nikdy neviděla. V Anglii se postupně vypracovala v jednu z nejvýraznějších osobností interiérového designu a architektury. Po pádu železné opony již jako renomovaná architektka přijíždí do rodné země, kde ji téměř nikdo nezná a její dílo tady vzbuzuje silné a rozdílné reakce. K nejznámějším stavbám Evy Jiřičné u nás patří například budova Univerzity Tomáše Bati a Kongresové centrum ve Zlíně. Podílela se na výstavbě a rekonstrukcích několika historických budov včetně Pražské křižovatky nebo Oranžérie v Královské zahradě na Pražském hradě, ale také bytových i komerčních objektů. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32

Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?

Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-27 18:31:29

Poprvé u nás jsou vystavena díla Pietra Nobileho, dvorního architekta kancléře Metternicha

První výstava věnovaná řediteli školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni a dvornímu architektovi kancléře Metternicha, pro nějž vybudoval mimo jiné reprezentativní sídlo na zámku Kynžvart, probíhá nyní v Západočeská galerii v Plzni ve výstavní síni „13“. Galerie ji připravila ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd ČR a otevřená bude až do 10. února příštího roku. Architekta Pietra Nobileho, významnou postavu evropského neoklasicismu, není snadné zařadit. Rodák ze švýcarského italskojazyčného kantonu Ticino, který se prosadil u vídeňského dvora a zakázkami pro kancléře Metternicha, patřil k následovníkům slavné generace architektů Ledouxe a Boullého, jejichž myšlenky začal rozvíjet v letech 1800–1806 na Akademii St. Luca v Římě. „Název výstavy původně odkazoval k Nobileho reformě školy architektury na Akademii výtvarných umění ve Vídni v letech 1818–1828. Během přípravy se však podařilo neočekávaně objevit doklady o mnohem širším zázemí Nobileho úvah o kráse a technice. Výstava tak přináší nové doklady o Nobileho snaze propojit „vědu, mechaniku a estetiku“ v praxi,“ vysvětluje autorka koncepce výstavy Taťána Petrasová z Ústavu dějin umění Akademie věd ČR. Výstava je rozdělena do tří okruhů: vstupní část Technika a krása ukazuje zdroje Nobileho teoretického přístupu, který mu v praxi umožnila spolupráce s knížetem K. W. L. Metternichem. Její počátek sahá do roku 1820, ale ke skutečnému rozvinutí přispěly teprve projekty pro plaské Metternichovy železárny, budované od roku 1827. Druhý okruh se zabývá budováním Metternichovy rezidence v Čechách – zámkem, parkem a hospodářským dvorem v Kynžvartě, jako důležitým příkladem novodobé palladiánské vily. „Třetí část výstavy přináší seznámení s projekty iniciovanými nejvyšším purkrabím Království českého, hrabětem Karlem Chotkem v Praze: Koňskou bránou a Staroměstskou radnicí. Zároveň vysvětluje, jaký význam měla pro tuto i pro pomníkovou Nobileho tvorbu debata otevřená objevením řeckých chrámů v italském Paestu a sicilském Agrigentu,“ říká Taťána Petrasová. Kvůli rozptýlenosti fondů, které jsou dnes uloženy ve Vídni, Terstu, Bellinzoně, Praze, Krakově, Kynžvartě a na dalších místech, nebylo dosud souhrnně možné tuto významnou autoritu středoevropské architektury v úplnosti představit. Plzeňská výstava je od roku 1954, kdy město Terst uspořádalo ke stému výročí úmrtí svému rodákovi první monografickou výstavu, teprve čtvrtou příležitostí vidět originály kreseb. Součástí expozice je mimo jiné sedm děl zapůjčených z vídeňské Albertiny a téměř padesát exponátů z Polo museale del Friuli Venezia Giulia v Terstu. K výstavě vychází stejnojmenná publikace, jejímiž autory jsou Taťána Petrasová, Rossella Fabiani a Luca Caburlotto. Knihu vydala Západočeská galerie a Artefactum, nakladatelství Ústavu dějin umění AV ČR. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Architekt kybernetické bezpečnostiCyber Security Architect Training

[skoleni-kurzy.eu] Kurz je zaměřen na návrh, implementaci a rozvoj informační architektury v rámci organizační bezpečnosti. Naučíme vás navrhovat a zavádět bezpečnostní opatření v rámci zajišťování architektury bezpečnosti organizace s vazbou na zákon o kybernetické bezpečnosti č. 181 - 2014 Sb. Připravíme vás na pozici Architekta kybernetické bezpečnosti. Architekt kybernetické bezpečnosti navrhuje bezpečnostní architektury informačních systémů, jejich jednotlivé komponenty, vzájemné vazby a dohlí ...ICT Pro s.r.o. – Kurzy, školení, konzultace ICT a Soft Skills

Čas načtení: 2024-07-29 00:01:35

Skanzen Zubrnice – soubor lidové architektury

S dětmi jsme skanzen Zubrnice navštívili mnohokrát. Několikrát ročně se zde koná jarmark, kdy si můžete prohlédnout zdejší historická stavení, ochutnat dobové dobroty a také vidět například zaměstnání, která na tu dobu byla typická. Obec Zubrnice Obec, kde žije 223 obyvatel, se nachází na trase z Malého Března do Úštěka v Ústeckém kraji. Parkování v Zubrnicích Relativně ... Celý článek > Příspěvek Skanzen Zubrnice – soubor lidové architektury pochází z Autovýlet.cz

Čas načtení: 2024-08-12 12:09:50

Den architektury v Brně pozve návštěvníky na zapomenutá místa

Brno, 12. srpna 2024 - Podzim bude v Brně opět ve znamení architektury. Od pátku 27. září do čtvrtka 3. října brněnská část celorepublikového festivalu Den architektury nabídne desítky akcí, na kterých mohou zájemci objevovat opomíjená a zapomenutá místa, projít se městskou divočinou, obdivovat mimořádné stavby či pátrat po minulosti nebo naopak nahlédnout do blízké budoucnosti vybraných míst. Celý článek...

Čas načtení: 2024-09-09 07:57:00

Tong Wen ze společnosti Huawei: 6G potřebuje pro změnu mobilního průmyslu skutečné inovace

Valencia (Španělsko) 9. září 2024 (PROTEXT/PRNewswire) - Dr. Tong Wen, technický ředitel společnosti Huawei Wireless, přednesl 4. září 2024 na konferenci IEEE PIMRC svůj náhled na směr vývoje v oblasti 6G. V příspěvku s názvem „Architektonický rámec pro A-RAN a A-Core" dr. Tong Wen zdůraznil: „6G nebude pouhým upgradem 5G; měla by integrovat revoluční vývoj umělé inteligence za posledních 20 měsíců a přetvořit tak bezdrátový průmysl a posunout jej na novou úroveň."5G dosáhla úspěchu, a také 6G je na dobré cestě. Dr. Tong Wen popsal harmonogram standardu 6G. První diskuse o standardu 6G začne v rámci 3GPP v roce 2025 a první verze standardu 6G bude zmrazena v roce 2030. Stručně řečeno, po šesti letech bude vytvořen globální standard 6G a ekosystém mobilního průmyslu bude usilovat o jeho vstup na trh.6G je nicméně dlouhodobým plánem a její technologie a standard by měly podporovat inovace v budoucím desetiletí 2030 až 2040. Z investičního hlediska by technologie 6G měla mít také dlouhou dobu životnosti, nejedná se tedy o kopii technologie 5G, ale o další generaci bezdrátového připojení.Dr. Tong Wen dále na konferenci podrobněji popsal směr standardizace 6G a inovace, které standardizaci 6G podporují.Za prvé, 6G představuje skutečným generačním průlom v technologiiŽijeme v době, kdy revoluce umělé inteligence hluboce mění každý aspekt naší práce a života. 6G by tedy určitě měla vzít v úvahu nastupující revoluci umělé inteligence, která se odehrává nyní a bude probíhat i v budoucnu. Z tohoto důvodu je třeba znovu prozkoumat nové možnosti a potenciál mobilního průmyslu pro časový rámec 2030 a dále. Standard 6G, klíčové technologie a síťová architektura by proto měly být znovu definovány na základě aplikačních scénářů a požadavků v letech 2030 až 2040.Aby standard 6G umožnil skutečné generační zlepšení schopností, musí přijmout převratné technologie. Konkrétně, pokud jde o páteřní síť, RAN a terminály, musí mít standard 3GPP 6G od prvního dne originální technologie a hlavní funkce vzdušného rozhraní, které drasticky zlepší výkonnost sítě a úsporu energie, zajistí 10krát až 30krát lepší uživatelský zážitek, 3krát vyšší vlastní spektrální účinnost a energetickou efektivitu.Souhrnně řečeno, 6G není pokračováním nebo upgradem technologií 5G, není to ani jiný způsob implementace 5G. Naopak, 6G je zcela novou generací služeb, která by měla spotřebitelům přinést nové hodnoty.Zadruhé, standard 6G by měl zahrnovat revoluci v oblasti umělé inteligence pomocí kvantového skoku OOMPřed dvaceti lety byl internet zprostředkovatelem nejnovějších technologií. Bezdrátový průmysl internet přijal za svůj a dosáhl velkého obchodního úspěchu. Dnes se prostředníkem nejnovějších technologií stává umělá inteligence. Není tedy pochyb o tom, že 6G by měla stejně přijmout AI. Proces standardizace 3GPP 6G tedy musí plně vstřebat převratné změny technologií AI.Na straně páteřní sítě je třeba využít technologii založenou na AI agentech k přepracování architektury jádra 6G-Core, aby se dosáhlo jeho plné automatizace včetně generování, provozu a údržby. 6G-Core je následníkem a rozšířením SBA (service-based architektury) 5G, který podporuje primitivní schopnosti AI 6G, Sensingu a NTN.Na straně RAN budou v letech 2030-2040 hlavními aplikacemi AI AGI a embodiment-AI. Průmysl musí dále zkoumat AGI (Artificial General Intelligence, obecnou umělou inteligenci) a embodiment-AI, nejen současnou generativní AI. Proto je zatím předčasné přijímat závěry o návrhu vzdušného rozhraní 6G týkající se podpory 6G AI.Co se týče UE, v 6G musí UE podporovat funkci „Full AI" (plně AI). Pokud se UE 6G nepřizpůsobí rychlému rozvoji AI a snímacích schopností v letech 2030 až 2040, bude přechod z technologií 5G na 6G obtížný.Za třetí, architektura 6G by měla nepřetržitě inovovat pro vytvoření většího trhuTechnologie 5G v minulých letech prokázala svůj tržní úspěch a nyní se vyvíjí do podoby 5G-Advanced. V příštích 5 a více letech budou technologie 5G a 5G-Advanced schopny splnit požadavky zákazníků a budou i nadále přinášet operátorům hodnotu a chránit jejich investice do 5G.Proto by se technologie 6G neměly překrývat a duplikovat s 5G, ani konkurovat tržnímu prostoru 5G a plýtvat investicemi operátorů. Místo toho by technologie 6G měly vytvářet pro odvětví inovativní hodnoty a rozšiřovat tržní prostor pro mobilní průmysl.Pouhé opakované použití architektury sítě 5G bez generační a principiální inovace omezí snahu a představivost mobilního průmyslu ponořit se do inovací v éře 6G. Zejména opětovné použití základní sítě 5G bude bránit inovacím v oblasti umělé inteligence.Za čtvrté, uživatelská zařízení 6G vyžadují zásadní změnuPřelom v technologii koncových zařízení je klíčovým, ne-li jediným hnacím motorem vývoje mobilních systémů. Právě díky telefonům iPhone v roce 2007 zaznamenalo odvětví mobilního širokopásmového připojení fenomenální tržní úspěch. Je však těžko představitelné, že by chytré telefony zůstaly hnacím motorem mobilního průmyslu i po roce 2030.Proto je třeba přinést v 6G nové průlomy v technologiích koncových zařízení a také připravit systém 6G na provoz těchto koncových zařízení v éře 6G.Na závěr Dr. Tong Wen podrobněji vysvětlil vztah mezi standardy 5G a 6G: „ 6G musí být inovativní generační technologií, nikoli pouhým rozšířením technologie 5G. Nasazování 5G se nyní rozbíhá po celém světě, přičemž současnou poptávku a požadavky trhu dokáže splnit 5G-Advanced. To ochrání investice operátorů a umožní další rozšiřování tržního prostoru. Duplikovat technologie 5G pro 6G, to je v podstatě pseudo-6G technologie, což by nebylo pro operátory právě nejlepší využití investic. Nepodceňujme možnosti 5G-Advanced pro současný trh, ale stejně tak nepodceňujme ani potenciál 6G."Foto - https://mma.prnewswire.com/media/2498236/huawei_wireless.jpgKONTAKT: Yifan Ji, jiyifan2@huawei.com  

Čas načtení: 2024-09-23 17:09:00

Akcent: Obchodní portály v Brně, pražské Bubny... Den architektury oslaví hvězdy á la Kafka

Saša Michailidis se ptá historičky architektury Zuzany Ragulové, která působí na Fakultě architektury VUT v Brně, a historika Martina Halaty z Archivu Pražského hradu. Konec září a začátek října bude ve znamení Dne architektury. Letošní ročník s podtitulem Proces proměny odkazuje na sté výročí úmrtí Franze Kafky. Jak silnou stopu zanechali v meziválečném Československu čeští a němečtí architekti židovského původu?Všechno z tématu Umění a kultura můžete pohodlně poslouchat v mobilní aplikaci mujRozhlas pro Android a iOS nebo na webu mujRozhlas.cz.