Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-10-20 14:28:00

Erós a magie v období renesance

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autorka: Gioconda Jiná tvář renesance Odhlédneme-li od tradičních výkladů, a to s plným respektem k průkopnickému dílu Burckhardtovu, jehož odkaz nastavil kritéria pro dodnes přijímaný obraz renesance, přece jen se vynořují spodní proudy, které nastavují možnosti alternativních přístupů. V zásadě se jedná o určitý typ antropologické konstanty, jejíž fenomény popsal rumunský religionista a kulturní historik Ioan Petru […] The post Erós a magie v období renesance appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2019-10-30 12:30:07

Staří mistři v novém pojetí. Národní galerie v Praze otevírá novou expozici

V pražském Schwarzenberském paláci otevře 6. listopadu nová sbírková expozice Starých mistrů. Představuje výběr nejvýznamnějších mistrovských děl ze Sbírky starého umění Národní galerie Praha – poprvé v koncepci, která propojuje české a evropské umění. Vedle sebe tak bude k vidění Bronzino, El Greco nebo Brueghel společně se Škrétou či Brandlem. V paláci vznikne také nový grafický kabinet. „Hlavním záměrem nové expozice je prezentace mistrovských děl Sbírky starého umění vycházející z propojení dosud rozdělených fondů českého a tzv. evropského umění. Tímto pojetím navazujeme i na staré tradice ve vystavování sbírek NGP, jak lze dokumentovat na expozicích v Rudolfinu a Městské knihovně, kde návštěvník mohl přímo srovnávat české a tzv. evropské umění,“ uvádí autor a kurátor nové expozice Marius Winzeler, ředitel Sbírky starého umění NGP. Expozice poukazuje na mezinárodní charakter českého umění v prostředí střední Evropy a nadčasovost mistrovských děl. Inovativní instalace reflektuje české umění jako nedílnou součást evropské kultury a veškerých dějinných souvislostí. Co je v nové expozici Expozice začíná ve druhém patře Schwarzenberského paláce díly renesance a manýrismu. Renesanční sál představuje tvorbu Albrechta Dürera, El Greca, Agnola Bronzina nebo Bartholomaea Sprangera. V dalších částech zahrnuje fajjúmské portréty, řecké mramorové sochy a bronzy jako inspirační podněty pro umění renesance. Dále je možno obdivovat dokonalý smysl pro detail v dílech Hanse Holbeina st. a Lucase Cranacha st., řemeslné mistrovství i vizuálně poutavé krajinomalby Roelanta Saveryho a rodiny Brueghelů. První podlaží navazuje expozicí baroka a rokoka. V barokní obrazárně jsou vystaveny monumentální oltářní obrazy, biblické výjevy či mytologické scény Petra Paula Rubense, Anthonise van Dycka či Karla Škréty. Dramatickou tvář baroka reprezentují Matyáš Bernard Braun, Petr Brandl, Jan Kupecký nebo Giovanni Battista Tiepolo. Malířskou produkci 17. století dále zastupují temnosvitné malby od Jusepe de Ribery, zátiší, krajinomalba a intimní díla se sakrálními tématy. Rostoucí zájem o žánrovou malbu a nástup rokoka lze sledovat na pracích Gerrita Dou, Norberta Grunda nebo Ignáce Františka Platzera. Expozice končí v přízemí paláce tematickou kapitolou „Co Bůh? Člověk?, která představuje solitérní plátna Simona Voueta, Franse Halse, Michaela Václava Halbaxe, Josepha Wrighta of Derby nebo Francisca Goyi. Architektonická koncepce je dílem Josefa Pleskota „Koncepce a architektura expozice vznikla v úzké spolupráci s renomovaným AP Atelierem Josefa Pleskota se záměrem vytvořit v renesančních a barokních sálech unikátní vizuální celek. Naším cílem nebylo pouze ilustrovat akademické dějiny umění, ale na základě badatelských nároků a respektu ke sbírkovým tradicím vytvořit inspirativní a překvapující výstavní prostory pro diváky,“ doplňuje Marius Winzeler. Josef Pleskot v této souvislosti zdůrazňuje: „Cílem bylo vytvořit vlídnou atmosféru pro vnímání uměleckých děl. Pokusili jsme se najít takové architektonické ztvárnění, které kurátorovi umožnilo vytvořit živou a současně působivou expozici. Řešení výstavní architektury vykrystalizovalo do podoby jakýchsi nábytkových elementů – mohutných skříní, které jsou umístěny volně v prostoru, nesou umělecká díla a nechávají vyznít architekturu paláce. Roli architektury paláce pokládáme za zásadní – jejím zapojením jsme sledovali maximalizaci emocionálního zážitku při vnímání vystavených děl.“ S otevřením nové expozice bude obnoven vstup do Schwarzenberského paláce přes jeho nádvoří přímo z Hradčanského náměstí. Součástí přízemí bude kromě nového návštěvnického zázemí také Studiolo – prostor pro setkávání a pořádání vzdělávacích a veřejných programů. Přízemní expozice zahrnuje také nový prostor grafického kabinetu. Nový grafický kabinet začne výstavou s Dürerovými rytinami a autoportrétem Arcimbolda Sbírka grafiky a kresby, která je kromě Sbírky starého umění jednou z dalších sbírek NGP, patří do první desítky největších a nejvýznamnějších svého druhu v Evropě. Umělecké práce na papíře nelze vystavovat dlouhodobě, a tak k jejich prezentaci slouží tradičně grafické kabinety. Pravidelnou prezentaci kreseb moderního a současného umění ve Veletržním paláci tak opět doplňuje staré umění v novém grafickém kabinetu ve Schwarzenberském paláci. Nový prostor představí jako první komorní výstavu Linie, světlo, stín: Výběr z mistrovských děl evropské grafiky a kresby 16. a 17. století (od 6. listopadu do 10. února 2020). Prezentovány budou mimo jiné grafické listy génia německé renesance Albrechta Dürera či kresby a rytiny jeho německých současníků a následovníků. Ze souboru italských kreseb 16. století bude představen například proslulý autoportrét Giuseppe Arcimbolda. Z důvodu ochrany díla bude tato výjimečná kresba vystavena pouze v prvních šesti týdnech výstavy a poté nahrazena delikátními kresbami na pergamenu. Originálními náměty i precizním zpracováním jistě zaujmou kresby a rytiny nizozemského a rudolfínského manýrismu.   Historie sbírky starého umění Národní galerie Praha 1606 / Získání obrazu Albrechta Dürera Růžencová slavnost do uměleckých sbírek Rudolfa II., kde zůstala jako jedno z mála děl v Praze. Po 1650 / Vznik nové hradní galerie a počátky sběratelské činnosti české šlechty. 1796 / Založení Společnosti vlasteneckých přátel umění a první veřejné obrazárny, jejíž fondy zpočátku tvořily zápůjčky většinou členů šlechtických rodů. 1814 / Zřízení galerie ve Šternberském paláci (do roku 1871). 1844 / Darování významné sbírky lékaře Josefa Hosera s cílem vybudovat Národní galerii. 1885 / Otevření obrazárny v Rudolfinu (do roku 1929). 1931 / Otevření obrazárny v Městské knihovně na Mariánském náměstí (do roku 1945). 1937 / Převzetí obrazárny Československou republikou – vznik Státní galerie. 1946 / Založení Národní galerie. 1947 / Určení Šternberského paláce za sídlo sbírky Starého umění. 1976 / Otevření expozice českého umění v Jiřském klášteře na Pražském hradě (do roku 2000). 2000 / Zřízení expozice „Umění v Čechách a ve střední Evropě v letech 1350–1550“ v klášteře sv. Anežky České. 2008 / Otevření expozice „Baroko v Čechách“ ve Schwarzenberském paláci (do roku 2019).   Schwarzenberský palác 1541 / Při požáru Hradčan byly zničeny čtyři středověké domy na místě dnešního paláce. V jednom z nich měl ve 14. století dílnu Mistr Theodorik, dvorní malíř Karla IV. Pozemky pak v roce 1545 koupil Jan IV. Popel z Lobkowicz, jeden z nejmocnějších a nejbohatších českých šlechticů, aby zde vybudoval velké renesanční sídlo. 1567 / Datum na jednom originálním sgrafitu je důkazem dokončení stavebních prací. 1584 / Za Kryštofa Mladšího Popela z Lobkowicz byly interiéry dekorovány mytologickými nástěnnými a stropními malbami. 1600 / Po zkonfiskování císařem Rudolfem II. se palác stal majetkem Rožmberků. 1624 / Palác přešel do vlastnictví Hanse Ulricha z Eggenbergu, který nechal na nádvoří zřídit kašnu. 1710 / Stavitel Marcantonio Canevalle vložil do jižního traktu barokní schodiště a provedl interiérové úpravy. 1719 / Palác připadl dědictvím Schwarzenbergům. 1811 / Byl získán sousední Salmovský palác a přeměněn na knížecí sídlo (Malý Schwarzenberský palác). 1870–1874 / Po zřícení štítu na Hradčanské náměstí proběhla rozsáhlá renovace fasád se sgrafitovou výzdobou podle návrhu Josefa Schulze. 1909 / Nevyužitý palác byl zpřístupněn veřejnosti jako sídlo Národního technického muzea. 1940–1941 / Wehrmachtem zde bylo zřízeno vojenské muzeum. 1947 / Po konfiskaci československým státem bylo otevřeno Vojenské historické muzeum. 2002 / Palác byl předán Národní galerii Praha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-03 13:47:42

Je moje Děťátko z černé listiny? Ukázka z románu Člověk nula od "ruské královny hororu" Anny Starobiněcové

Po globální katastrofě se počet lidí na planetě ustálil na třech miliardách – a to doslova. Nikdo neumírá, pouze se po dokončení jednoho života reinkarnuje. Rodina a vlast nic neznamenají, společnost je globalizovaná a centrální mozek řídí její bezchybný chod a udržuje ji ve stavu permanentního štěstí. Každý systém ale jednou selže, a tak se narodí Zero, který se nikdy narodit neměl. Kdo je to? A co když je celý systém reinkarnací založen na lži? Anna Starobiněcová stvořila ve svém románu vizi komplexního světa, zjevně inspirovaného díly George Orwella nebo Aldouse Huxleyho. Zvláště paralely s Huxleyho Koncem civilizace jsou v knize jasně patrné, například v podobě zákazu užívání některých pro nás běžných slov. Fyzický svět, takzvaná první úroveň, je vnímán jako primitivní, vše podstatné se děje v sociu, virtuální realitě, jež ovládá životy obyvatel a nutí jim množství banálního obsahu. Ti, kteří se systému vymykají, jsou zavřeni v nápravných ústavech. A vše řídí entita Živoucího, jehož mír a harmonie nesmí být za žádnou cenu ohrožena. Kniha vychází v nakladatelství Kniha Zlín jako první svazek nové edice Alterum zaměřené na žánr sci-fi.   Ukázka z knihy:                                                                                       Vítá Vás                                                                     Světová historická datová banka                                                                                   „Renesance“                                                                                          Pozor!                                                Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty.                                      Tato buňka je pronajata na 120 let s možností následného prodloužení.                                                                                               Přístup k této buňce má výhradně její nájemce.                                                                                                                                Nájemci do osmi let věku je tato buňka nepřístupna.                                                                                  Zadejte svůj inkód.                                                                                        Děkujeme,                                                                                      inkód přijat.                                           Přiložte svou elektronickou kartu nositele inkódu k osvětlené části obrazovky.                                                                                         Děkujeme,                                                                                      karta přijata.                                                               Přiložte levou ruku k osvětlené části obrazovky.                                                                                 Identifikace zamítnuta.                                                                                               Pozor!                                   Zkontrolujte, zda se celá dlaň dotýká osvětlené části obrazovky a akci opakujte.                                                                             Identifikace zamítnuta.                                                                                      Omlouváme se,                                                                       přístup k této buňce byl zamítnut.                                                                         Světová historická datová banka                                                                                      „Renesance“                                                                  předá PPS informaci o pokusu o vstup…                                                                                              Pozor!                                                                                  Sezení ukončeno.                                                                 Zadali jste přístupový kód PPS 1. úrovně.                                                                                                          Přístupový kód 1. stupně přijat.                                                                                    Přístupový kód 2. stupně přijat.                                                                              Přístupový kód 3. stupně přijat.                                                                          Třístupňový kód PPS se zpracovává…                                                                                                                             Tato buňka obsahuje pouze soukromé dopisy a dokumenty.                                                    Banka nenese odpovědnost za pravost informací uložených v dané buňce.                                                                                                     Pozor!                                                                                  Třístupňový kód zpracován.                                                                                         Třístupňový kód přijat.                                                                               Nyní můžete buňku otevřít jako host.                                                                                                Příjemné čtení.                                                                                                    Smrt není.   ČÁST PRVNÍ Hana Dokument č. 1 (osobní zápis nájemce)   Září roku 436 po n. Ž. První den ubývajícího měsíce               …Doktor, který mě vyšetřoval, nevypadal zpočátku příliš znepokojeně. Řekl jen, že se spojení přerušilo, takže bude potřeba vše zopakovat, omlouvám se, že jste musela čekat. Pak ztuhl a bez mrknutí oka se díval skrze mě. Zornice se mu nesystematicky rozšiřovaly a zužovaly v jakémsi trhavém rytmu. Potom se rytmus ustálil a on z nějakého důvodu zavřel oči. Jako by nedokázal udržet tři úrovně, ale u mediků to tak přece nebývá…             To znamená, že pronikl hlouběji, ale proč…? Ve vyšetřovně to najednou zavanulo potem, zadržela jsem dech. Všimla jsem si, že se mu víčka, čelo i chřípí lesknou. Pomyslela jsem si, že je s ním nejspíš něco špatně, s tímhle doktorem, to on má na svědomí to přerušení, zatímco spojení je v naprostém pořádku…             Když opět otevřel oči, měl ve tváři výraz, jako kdyby uviděl inkód Syna Řezníka nebo ani ne jeho inkód, ale jeho samotného – s úsměvem unaveného dříče a s páchnoucí zkrvavenou sekerou jako v seriálu Věčný zabiják.             „Musím provést proceduru ještě jednou,“ řekl a já si všimla, že se mu třesou ruce.             „Potřetí?“             Neodpověděl, jen mi z břicha odpojil jeden snímač a připojil jiný, který vypadal úplně stejně.             Asi minutu jsme seděli mlčky, já v tom obrovském studeném křesle a on naproti mně. Uvažovala jsem, že jestli je tam uvnitř mě někdo z černé listiny, nějaký maniak třeba jako Syn Řezníka nebo Zkaženej, stejně ho neuvidím ani jedinkrát, budou ho držet v nápravném ústavu na samotce, budou ho třikrát denně krmit a neřeknou mu ani slovo, do smrti mu neřeknou ani slovo, a nikdy proto nepochopí, co se děje. Napadlo mě, jak je pokrytecké nazývat tyhle ústavy nápravnými. Nikdo se tam nikdy nesnaží nic napravit. Prostě je tam drží. Syté a mlčenlivé…             Pak snímač pípl a doktor znovu počítal výsledek, který byl, podle všeho, stejný.             Zeptala jsem se: „Děje se něco?“             Mlčel.             „Je s dítětem něco špatně?“             Vstal a prošel se po vyšetřovně.             „Jeho otce… znáte?“ Hlas se mu třásl jako plechovka piva kutálející se po asfaltu.             „Ne. Je to festivalové dítě.“             „Oblékněte se,“ podíval se mimo mě, „a počkejte si na chodbě. Zavolal jsem pracovníka PPS.“             „Je vadné?“             „Co prosím?“             „Moje dítě. Je moje Děťátko z černé listiny?“             „Eh… ne…“ Nakonec na mě pohlédl, ale tak nějak podivně, jakoby z dálky, dalekohledem, jako kdybych trčela někde na horizontu nebo jako kdybych byla v sociu, a ne tady, přímo před ním. „Ne, vaše Děťátko není z černé listiny.“             „Tak proč ten pracovník PPS? Co jsem udělala? Jakého jsem se dopustila narušení?“             „K tomu nemám kompetence,“ řekl nepřítomně a přestal si mě všímat nadobro. Zjevně ho zaměstnával jiný rozhovor v hluboké úrovni.               Pracovník PPS si dal načas. Objevil se až asi po čtyřiceti minutách. Celých těch čtyřicet minut jsem na chodbě sledovala, jak do dveří vyšetřoven vcházejí nervózní, podrážděné samičky, vystrašené tím, co se za krátkou chvíli dozví, a jak se snaží připravit na nejhorší a urputně se upínají k poslední naději. Naděje z nich úplně vyzařuje. Mraky zhoubné naděje naplňují celou chodbu. Třeba se to obejde bez toho. Třeba to teď nebude. Třeba tam nic není.             Opouštějí vyšetřovny jako vyměněné. Ty, u nichž šlo o planý poplach, vycházejí ladným a rychlým krokem tanečnic, působí štíhleji, jako by byly lehčí o prázdnotu, která je naplnila.             Ostatní našlapují ztěžka, jako by najednou přibraly na váze. Jejich pohled je obrácený dovnitř, známý odevzdaný pohled, kterým posuzují a snaží se zahlédnout a pochopit tu zbytečnou věc, která v nich roste.             Pokora, zodpovědnost, povinnost – řeknou jim zítra jejich psychoterapeuti. Pokora před Přírodou. Zodpovědnost vůči Děťátku. A povinnost vůči Živoucímu. Ano, je to těžké. Tyto tři pilíře harmonie vám přinášejí nepohodlí. Ale útěchu naleznete ve zbývajících třech. V radosti, stabilitě a nesmrtelnosti. A nyní vytvořme kruh, chytněme se za ruce a jednohlasně vše zopakujme: „Harmonie Živoucího je postavena na šesti pilířích: pokoře, povinnosti, zodpovědnosti, radosti, stabilitě, nesmrtelnosti.“ A nyní všichni společně řekněme: „Harmonie Živoucího záleží přímo na mně.“             Můj psychoterapeut se domnívá, že fyzický kontakt a jednohlasné opakování je nejúžasnější cvičení. Bolestné, ale prospěšné. Říká, že sborový tanec a zpěv je svým způsobem simulace. Při nich totiž mnohem jasněji než v sociu chápeš, že jsi součástí Živoucího… Při sborovém tanci se cítíš mnohem bezpečněji. Při něm nemáš strach ani z Pěti sekund tmy.               „… Smrt není!“ Planetárník ztěžka dopadl do volného křesla vedle mě a k nohám si položil hranatý černý kufřík. Zrcadlová maska, kterou měl nasazenou na obličeji, byla lehce zkalená a flekatá. „Dneska je ale horko…“             „Jakého jsem se dopustila narušení?“             „Žádného.“             „Tak proč mě chcete podrobit výslechu?“             „Je to moje práce.“ Planetárník se na mě pozorně podíval, z výrazu jeho masky jsem vycítila jisté opovržení. „Prosím vás, nasaďte si to.“             Podal mi podobnou zrcadlovou masku, také ne příliš čistou.             „Je opravdu nutné používat žvanila?“             „Zařízení pro vedení rozhovoru je povinné,“ zatřásl netrpělivě maskou v ruce. „Nasaďte si ji. Uvnitř je vše sterilní. Tak, děkuji, Hano… Nejde o žádný výslech, pouze o rozhovor…“             Maska byla studená. Studená a lepivá jako dotek hlubinné mořské řasy.             „Nyní připojím vaši masku k zařízení pro vedení rozhovoru… Tak… A svoji taky… Hotovo. To jen proto, abychom měli náš rozhovor nahraný, nic víc.“             Jeho hlas se pod maskou najednou odporně deformoval, přeměnil se na jakýsi monotónní bzukot.             „… Po skončení rozhovoru dostanete kopii stenografického záznamu. Zařízení pro vedení rozhovoru nemůže ani vám, ani vašemu… eh… plodu způsobit žádnou újmu, je vyrobeno z vysoce ekologického…“             „Jakého jsem se dopustila narušení?“ Také jsem bzučela jako rozbitý spínač elektrického zvonku u dveří.             „Žádného.“             „Nechápu, co se děje.“             „Já také ne,“ usmál se zrcadlovými ústy. „Také tomu nerozumím. Především proto je třeba, abyste nám co nejpodrobněji popsala vše, co se týká vašeho… eh… plodu.“             „Je to festivalové dítě.“             „Žádal jsem podrobně…“                                                            Chcete přerušit práci s dokumentem č. 1?                                                                              ano                      ne                                                                             Práce s dokumentem přerušena.                                              Chcete přejít k dalšímu dokumentu, nebo ukončit práci s buňkou?                                                                          Přechod k dokumentu č. 3…   Anna Starobiněcová (*1978) je ruská spisovatelka, novinářka a scenáristka, věnuje se literatuře pro děti i dospělé a přezdívá se jí „ruská královna hororu“. Získala množství ruských i evropských ocenění, v roce 2018 například ocenění pro nejlepší autorku od Evropské společnosti science fiction. Její knihy byly přeloženy do mnoha evropských jazyků, ale vyšly také v Japonsku, Turecku či Spojených státech.   Přeložila Adéla Koutná, nakladatelství Kniha Zlín, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 376 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-04 06:35:00

Jihočeská vlastivěda: Prachatice se staly „Českým Norimberkem“ díky početné komunitě příchozích z Itálie a Švýcarska

Kulturní rozkvět bavorského města Norimberk z něj na přelomu 15. a 16. století učinil centrum německé renesance. Tento umělecký sloh vznikl původně v Itálii, odkud se posléze šířil do dalších evropských zemí. Jedním z jihočeských měst, kam renesance v 16. století záhy pronikla, byly i Prachatice.

Čas načtení: 2024-10-10 18:56:55

Následujte stopy Medicejských: Historické památky Florencie

Florencie, kolébka renesance, je neodmyslitelně spjata s mocnou rodinou Medicejských. Florencie, kolébka renesance, je neodmyslitelně spjata s mocnou rodinou Medicejských. Tato vlivná dynastie nevládla pouze ve Florencii, ale zanechala…

Čas načtení: 2024-10-23 22:00:00

22:00 Středověké srdce Evropy

I když je těžiště renesance situováno do zemí jižní Evropy, najdeme i u nás nejčistší příklady evropské renesance. Režie P. Krejčí[online]

Čas načtení: 2025-06-22 06:00:00

Opožděná renesance slovenského konopí

Když jsem se před devíti lety přestěhoval na Slovensko, jedna z prvních dětských písní, na kterou jsem narazil, byla „Močila konope“. I moje dcera se tuto lidovku učila ve školce – Močila konope je evergreen, který nechybí na jediné školní besídce. A to i přesto, že samotná „konopa“ nemá na Slovensku na růžích ustláno.  Od roku 2010, kdy je pěstování technického konopí u našich východních sousedů legální, se ale i tady postupně daří rozvíjet životaschopné projekty, a to především díky odhodlání nemála nadšenců. Konopí pro pána i kmána Slovensko patřilo v období Rakouska-Uherska k významným pěstitelským oblastem a bylo známé vysokou kvalitou vlákna i exportovaných textilií. Podobně jako v Čechách a na Moravě i tady se konopí využívalo jednak jako průmyslová, přadná a olejná plodina, jednak jako zdroj vlákna a oleje ve venkovských domácnostech. Před 160 lety se na Slovensku pěstovalo na víc než 20 000 hektarech po celé zemi  ̶  s výjimkou horských oblastí tu bylo běžnější než len.  Lisovaný konopný olej se odedávna používal k léčbě a také na omastek v postním období. Etnoložka Katarína Nádaská potvrzuje, že lidé konopí využívali v celém rozsahu, včetně léčby. „Konopná mast se používala na klouby a onemocnění kůže. Lisovaný olej k léčbě a také na omastek v postním období.“ Ve 20. století se osevní plochy, podobně jako v Česku a dalších zemích Evropy, zmenšovaly. Jako odpověď na tlak konkurenční bavlny a dalších dovozových vláken ... The post Opožděná renesance slovenského konopí appeared first on Magazín Konopí.

Čas načtení: 2025-06-24 20:29:39

Peplum topy jsou zpět: K čemu je nosit?

Léto je konečně v plném proudu a nastává ideální doba na nošení oblíbených peplum topů, které letos slaví velkolepý návrat. K čemu je nosit, abyste vypadali šik a odkud se vlastně vzaly? Co jsou peplum topy? Než se s vámi podělíme o tipy, jak peplum topy nosit, pojďme si osvěžit, jak vlastně vypadají. Peplum top je halenka, tričko či tílko, jejichž spodní okraje jsou rozšířené a zdobené volánky. Tento spodní okraj tvoří efekt sukýnky a dodává ženské siluetě romantický nádech a také ji zkrášluje. Slovo peplum označuje krátký pruh látky, jenž překrývá spodní oděv a vytváří onu sukýnku. Nařasený volánek začíná v pase a směrem dolů přes boky se rozšiřuje. Kde se peplum topy vzalo? Možná vás překvapí, že historie peplum topů se začala psát již v antickém Řecku. Samotné slovo peplum je odvozené z řeckého peplos, které označovalo antickou tuniku přvázanou v pase. Ve skutečnosti se jednalo o prostěradlo, které bylo omotáno kolem těla a ona šňůrka v pase ho vytvarovala, tudíž ženy připomínaly svým vzhledem bohyně. V tomto historickém období ho ale nosila jen vyšší vrstva. Období renesance a dvacáté století Jejich popularita znovu vzrostla v období renesance, kdy se peplum používalo k ozdobení živůtků šatů. V devatenáctém století nastala další vlna obliby volánů a ve dvacátém století zažil peplum boom hned dvakrát. Nejprve mu propadli módní návrháři na konci 40. let, kdy byl kladen důraz na postavu připomínající přesýpací hodiny. A potom nastala další vlna jeho popularity v osmdesátých letech, protože se módní svět inspiroval módou čtyřicátých let. Proč sluší peplum každému? Překvapuje vás, že se právě volánkový pás opakovaně vrací do módy? V jeho prospěch hraje to, že sluší úplně každému. Ženám, které mají širší boky, dokáže opticky vyrovnat postavu, zvýraznit pas a vytvořit iluzi dokonalé postavy přesýpacích hodin. U žen, které mají ramena a boky... Čtěte více Příspěvek Peplum topy jsou zpět: K čemu je nosit? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-10-07 15:51:07

V které době byste splňovala ideál krásy: Gotika, renesance nebo baroko? Udělejte si test

Krása nemá jednu definici. To, co dnes bereme jako samozřejmost, by v minulosti mohlo působit výstředně nebo naopak jako dokonalý ideál. Každá doba měla svá vlastní měřítka krásy a ta se často lišila víc, než bychom čekali. Gotika si libovala v jemnosti a asketické ladnosti, renesance oslavovala lidské tělo a baroko chtělo všechno a hodně. Pojďme se společně podívat, jaké ideály krásy vládly v různých obdobích dějin a zjistit, do které epochy byste svým vzhledem nejlépe zapadla. The post V které době byste splňovala ideál krásy: Gotika, renesance nebo baroko? Udělejte si test first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2022-03-30 09:19:52

Jean-Jacques Annaud o svém filmu Notre-Dame v plamenech: Uvěřil jsem, že je katedrála moje milenka

Film Notre-Dame v plamenech – hrdinský příběh těch, kteří riskovali své životy při nebezpečné záchraně symbolu Paříže přijde do českých kin 21. dubna. Nervy drásající snímek režíroval držitel Oscara a matador světové kinematografie Jean-Jacques Annaud, který má na svém kontě filmy Jméno růže, Nepřítel před branami či Sedm let v Tibetu. Film v neúnavném tempu rekonstruuje události 15. dubna 2019, kdy katedrálu Notre-Dame zachvátily plameny a celý svět toho byl v přímém přenosu svědkem. Spolu s hasiči se vydáváme do míst, která zůstala divákům obrazovek skrytá – přímo do nitra hořící budovy. Snímek tak nabízí téměř fyzický zážitek, který nikoho nenechá chladným. Režisér a scenárista snímku Jean-Jacques Annaud se soustředí na věrohodné zachycení boje s nekontrolovatelným živlem, ale především upozorňuje na nezměrnou odvahu a obětavost záchranných sborů. Bez jejich nasazení by nejznámější katedrála světa lehla popelem. Jak se mu film točil a s jakými obtížemi se při tom musel vyrovnat, odpovídá Annaud v následujícím rozhovoru.   Neuvěřitelný příběh tohoto filmu pro vás ve skutečnosti začal 15. dubna 2019, v den požáru pařížské katedrály Notre-Dame… Byl jsem pár dní ve Vendée, v domě, kde nefungovala televize. Když jsem zapnul rádio, abych si poslechl projev prezidenta Macrona, dozvěděl jsem se o tragédii, která se v Notre-Dame odehrávala. Tehdy jsem tam tedy nebyl. Ale ta představa… Znám katedrálu velmi dobře. Jako dítě jsem si tam rozbil foťák, když jsem si v ní fotil Démona u galerie Chimera.   Později vás k myšlence natočit o této tragédii film nasměrovalo pozvání na oběd… Generální ředitel společnosti Pathé, Jérôme Seydoux, mi zavolal koncem prosince. Předložil mi nabídku, která mě překvapila. Měl na mysli velkolepý film složený z archivních záběrů a pohlcujícího zvuku požáru Notre-Dame. Zpočátku jsem se obával, že tohle není dostatečné pro 90minutovou stopáž. Ale odešel jsem s obálkou plnou dokumentace, včetně článků ve francouzštině a angličtině. Než jsem šel spát, tak jsem se na to podíval. A zůstal u toho do ranních hodin. A učinil rozhodnutí…   Co vás v těch materiálech přesvědčilo? To, co jsem v nich přečetl, bylo nepředstavitelné. Fascinující kaskáda neúspěchů, překážek. Naprosto nepravděpodobné, přesto pravdivé. Bylo to, jak číst fiktivní scénář. V hlavní roli: mezinárodní hvězda, pařížská katedrála Notre-Dame. Její protivník: impozantní a charismatický démon, oheň. A mezi nimi obyčejní mladí lidé připraveni položit své životy za záchranu „kamenů“. Akce na stříbrném plátně, o které by mohl snít každý scenárista. Vizuální opera s napětím, dramatem, velkorysostí. Všechno mi přišlo divoké, grandiózní a hluboce lidské. Pak jsem potřeboval ověřit fakta těchto mimořádných událostí a zaměřit se na přesnost. Věděl jsem, že budu muset posbírat hodně informací, svědectví a hypotéz od těch, kteří tyhle devastující hodiny prožili…   Jak jste postupoval? Předně jsem se rozhodl držet faktů a zachovat chronologii událostí. Nejtěžší bylo určit přesně časovou osu vývoje. Porovnáváním různých svědectví jsem zjistil, že každý měl svou verzi, kdy se objevil kouř, kdy poprvé plameny a kdy dorazili hasiči. Pochopil jsem, že v takovou chvíli nikdo neměl čas dívat se na hodinky. Dal jsem Thomasi Bidegainovi prvotní verzi scénáře. „Jak mohu k tomuhle přispět?“, zeptal se mě po přečtení. Vysvětlil jsem mu, že potřebuji kritické oko drsného kritika a cenný vhled talentovaného autora.   Když jste procházel události z 15. dubna 2019, jaká překvapení jste odhalil? Požár byl zjištěn na začátku mše na Velikonoční pondělí v 18:17 hod. odpoledne, ale hasiči dostali upozornění až o půl hodiny později. Od toho okamžiku začal neúprosný boj, ve kterém se zdálo, že vše směřuje k neodvratné katastrofě. Byl to první pracovní den v Notre-Dame pro novou protipožární hlídku, když se spustil alarm o detekci požáru. Člen nové hlídky nikdy katedrálu nenavštívil. Neznal ji. Když se spustil alarm a pro něj se objevil nerozluštitelný kód, zavolal svému šéfovi. Ten však nebyl v dosahu. Hovor se uskutečnil až o 15 minut později. Strážce ve službě, přes rozhovor v praskající vysílačce, rozuměl, že má zkontrolovat půdu sakristie. Jenže požár vypukl v podkroví hlavní lodi. To byl jen začátek ohromující řady nehod.   Zůstává ožehavá otázka: co bylo přesnou příčinou požáru? Dnes, po téměř třech letech, stále nemáme oficiální odpověď… Šetření stále probíhá. Film nikdy nebyl zamýšlen jako investigativní. Nabízí různé pravděpodobné příčiny, ale důkazy chybí. Notre-Dame v plamenech se zabývá detaily, které známe. Je to sága o záchraně katedrály. Vyprávíme, jak byla katedrála zachráněna, ne jak nebo proč byla téměř zničena.   Film je velkolepou freskou, ve které hraje Notre-Dame hlavní roli. Podařilo se vám natočit několik scén uvnitř katedrály, ale museli jste také ve studiu vytvořit částečnou repliku… Budova zůstala nepřístupná kvůli přítomnosti olova a riziku zborcení. A v každém případě jsme potřebovali budovu zaplnit kouřem, podlahu pokrýt popelem a prachem, shazovat tuny hořícího dřeva a kamenů. Postavili jsme repliku. Plameny šlehaly skrz stovky nastavitelných trysek. V měřítku 1:1 jsme postavili velkou část hlavní lodi, točitá schodiště, vnější ochozy, krovy severní příčné lodi a také vnitřek zvonice v závěrečné scéně. Zkrátka všechny části katedrály, která byla katastrofou nejvíce postižena a které jsme pro natáčení požáru potřebovali.   Z hasičů, kteří zachraňují Notre-Dame, děláte hrdiny příběhu, hlavně ze šesti mladých, kteří byli první, kdo bojovali s plameny… Dvě mladé ženy a dva mladí muži, z nichž dva z nich jeli k požáru úplně poprvé. Přijeli v hasičském voze velkém necelých sedm metrů k požáru, který měl 122 metrů. Měli žebřík a hadice o malém průtoku. Když jsem je v rámci natáčení potkal, zaujala mě jejich skromnost a pokora. Zjistil jsem, že žádný z hasičů není pyšný nebo vychloubačný. Všichni nasazují své životy pro ostatní, podstupují neuvěřitelná rizika, denně se setkávají s nebezpečím a smrtí, ale necítí se kvůli tomu slavní. Připomněli mi doktrínu pařížských hasičů: riskovat své životy, abychom zachránili jiné životy. Namítl jsem, že Notre-Dame je jen památka z kamene. Odpověděli, že jejich vlastní životy jsou nedůležité ve srovnání s tisíciletými kameny v jedné z nejreprezentativnějších svatyní na světě. Vyprávěli mi o tom, jak poté, co se po kolena brodili vodou zatopenými chodbami, litovali, že jim bylo zakázáno přibližovat se k plamenům. Jejich obleky jsou navrženy tak, aby vydrželi teploty až 700 °C. Ale promočení a vystavení skoro dvojnásobné teplotě by znamenalo, že by se doslova „uvařili ve vroucí páře“. Toho 15. dubna byla teplota v místě požáru přes 1200 °C. Když jsem je poslouchal, plně jsem si uvědomil, jaké utrpení tato operace vlastně byla. Nesnesitelné vedro, výpary, 40 kilogramů vybavení na zádech, 15 kilogramů hadic, helmy a respirátory. A to vše na místě s neuvěřitelně úzkými průchody v horní části katedrály. Méně než 50 centimetrů na šířku!   Svědectví hasičů byla pro film zásadní...   Přípravy filmu a práce na dokumentaci probíhaly během pandemie, při prvním lockdownu. Jean-Yves Asselin, můj výkonný producent, zprostředkoval schůzky se členy BSPP (Pařížský hasičský sbor). Totéž platí pro pařížskou radnici: Anne Hidalgová nám dala velmi brzy vědět, že přístup na náměstí Notre-Dame bude během natáčení možný. Florence Parlyová (ministryně ozbrojených sil, která dohlíží na pařížské hasičské sbory), stejně jako policejní prefekt Didier Lallement nám vyšli vstříc a zajistili uzávěru ulic.   To, co při sledování vašeho filmu zaujme, je neuvěřitelná krása obrazů požáru požírajícího Notre-Dame. Tak děsivé a zároveň tak fascinující! Souhlasím: Gotická architektura a plameny tvoří velmi fotogenický pár! Od očitých svědků jsme poslouchali vyprávění o příjezdu prvních zásahových týmů do okolí Notre-Dame. Požár už požíral střešní trámy a tavil střechu. Všichni popisovali apokalyptickou scénu se zuřivým ohněm. Oheň byl tak silný, že stoupající žár vynášel do vzduchu uhlíky a žhavé částečky, které pak dopadaly na náměstí někdy i mnohem dál. Popel unášený větrem spadl až za Musée d’Orsay! Chrliči chrlili sírově zbarvené výpary a doslova zvraceli olovo z roztavené střechy... Všichni mi říkali: první, co je zasáhlo (toto slovo používám schválně), byly žhnoucí uhlíky, které pršely na jejich přilby a praskaly pod nohama.   Jedním z vrcholů této přípravy bylo vaše setkání s generálem Georgelinem, kterého francouzský prezident pověřil dohledem nad prací na přestavbě Notre-Dame. To bylo v květnu 2020... Pan generál Georgelin je úžasný muž! Než jsme ho stihli požádat, navrhl, abychom s Jérômem Seydouxem (producent) navštívili vyhořelou katedrálu. Navlékli jsme si proto ochranné pomůcky a masky a následovali generála. Detailně nám popisoval stav budovy po katastrofě. Dojemná a fascinující návštěva. Možnost procházet se hlavní lodí, arkýři a chórem mi umožnila si vše ohledně natáčení v hlavě ujasnit. Architekti ve středověku, kteří vynalezli gotickou architekturu, spoléhali výhradně na klenby a ohnivzdornou maltu, která je pokrývala. Cílem bylo předejít katastrofám, které postihly stavby z doby karolínské renesance, při nichž stěny podpíraly střechu přímo, bez tohoto neocenitelného zpomalovače hoření. V průběhu staletí tvořily pozoruhodnou ochranu proti požáru. Zřícení věže prorazilo klenbu a zapálilo hořlavé výpary, které se nahromadily pod hlavní lodí. Díky gotické konstrukci bylo vše odsáto vzhůru, jako komínem. Podle některých odborníků právě to zabránilo velké explozi a zachránilo Notre-Dame.   Musel jste ale udělat víc, než jen navštívit poškozenou katedrálu… Ano, jakmile byl na jaře 2020 lockdown zrušen, rozhodl jsem se navštívit několik katedrál ve stejném slohu. Katedrála svatého Štěpána v Sens, jedna z prvních gotických katedrál byla vzorem pro Notre-Dame v Paříži, bazilika Saint-Denis, postavená ze stejného vápence, katedrála Notre-Dame v Amiens (zhruba 90 kilometrů severně od Paříže) a zejména katedrála sv. Štěpána v Bourges – jejich prostudování mi při práci na filmu velmi pomohly. Umožnily mi se co nejvíce přiblížit realitě. Dveře, točitá schodiště, boční lodě, kaple, sochy, římsy, galerie... Sestavil jsem obrovský katalog možných míst natáčení. Pak jsem musel vymyslet, jak toto gotické puzzle sestavit tak, aby odpovídalo celkové vizi Notre-Dame ve filmu. Tehdy jsem si uvědomil (poté, co jsem zdolal tisíce schodů v katedrálách, od jejich lodí až po jejich zvonice), jak blízko byli hasiči v Notre-Dame k tomu, aby jejich mise skončila totální zkázou. Točitá schodiště jsou někdy tak úzká, že se museli svléknout a pak se protáhnout stísněnými průchody, aby dosáhli k požáru.   Měli bychom také mluvit o obsazení vašeho filmu. Rozhodli jste oslovit zkušené herce, ale ne hvězdy, které jsou divákům velmi známé. Muži a ženy, kteří zachránili Notre-Dame, jsou anonymní hrdinové – a chtějí jimi zůstat. Bylo by nevhodné, aby je hrály hvězdy, které jsou příliš známé a rozpoznatelné. Abych zdůraznil rozdílnost mezi dokumentárním a hraným filmem, rozhodl jsem se nenajmout skutečné hasiče, kteří byli hrdiny 15. dubna. To pro mě byla hranice svobody a kreativity, kterou jsem si chtěl zachovat. Na druhé straně vyvstala otázka týkající se rolí veřejně známých, politických a vojenských postav, jejichž tváře diváci znají, a kteří byli toho večera a noci přítomni: prezident Emmanuel Macron, pařížská starostka Anne Hidalgová, pařížský prefekt Didier Lallement, generál Jean-Claude Gallet, generál Jean-Marie Gontier, šéf pařížských hasičů atd. Pro některé z nich jsem se rozhodl vložit do filmu skutečné záběry, pořízené turisty, novináři nebo samotnými hasiči. Tyto záběry, natočené v žáru okamžiku, zvyšují důvěryhodnost. U některých z nich, jako je generál Gallet a generál Gontier, kteří vedou rozsáhlé dialogy, jsem se spolehnul na umělce s úspěšnou kariérou v televizi a divadle. Diváci poznají třeba tyto herce: Samuel Labarthe, Chloé Jouannet, Pierre Lottin, Jérémie Laheurte, Jean-Paul Bordes, Ava Baya, Vassili Schneider a Jules Sadoughi.   Promluvme si o kulisách a výběru ateliérů. Pro projekt takového rozsahu jste museli najít vhodná místa. Potřebovali jsme prostory, které byly dostatečně velké, aby se tam vešly kulisy 24 až 30 metrů vysoké. Většina kulis navíc byla určena k úplnému spálení! Byli jsme rozhodnuti točit ve Francii, ale faktem je, že ani jedno studio nemá pro tento projekt potřebné zázemí. Měli jsme dvě možnosti: Cité du Cinéma v Saint-Denis a Bry-sur-Marne. V Saint-Denis jsme točili interiéry a v Bry venkovní záběry. Hodně jsem těžil z mimořádného know-how Jeana Rabasse, zkušeného vedoucího výroby. Jean pracoval na několika filmech Jeana-Pierra Jeuneta a také pro Bernarda Bertolucciho a Romana Polanskiho. Byla to výzva, ale prostě jsem věděl, že film musí být realizován na správném místě. Tam, kde byla katedrála Notre-Dame postavena. Proto ve Francii…   Jak jste postupovali při stavbě kulis? Kanceláře jsme si zřídili v Cité du Cinéma, zabíraly celé patro. Kresby, makety, 3D modely – požádal jsem o několik zmenšených verzí replik Notre-Dame a její zvonice, vyrobených z kartonu a jako „dřevěné stavebnice“. Každá z replik vyžadovala několik týdnů práce. To mi umožnilo představit si umístění kamer, úhly snímání herců, segmenty, které mají být zapáleny, kudy vést vodu, či kde umístit nouzové východy. Pečlivá příprava nám ušetřila značný čas, když se pak natáčelo ve skutečných katedrálách nebo v postavených kulisách. Náš štáb vyvinul speciální ohnivzdorné kamery, schopné odolat žáru požárů. Museli jsme najmou hodně řemeslníků: truhlářů, štukatérů, železářů, sklenářů, malířů, atd. Všichni byli skutečnými znalci svého umění, kteří nemají často příležitost stavět gotické sloupy a klenby. Provedli jsme mnoho pokusů, abychom našli správný způsob, jak reprodukovat tavení ohněm rozžhaveného olova kapajícího ze střech na zem nebo na helmy hasičů.   V Notre-Dame v plamenech jsou scény požáru pustošícího střešní konstrukci katedrály obzvláště realistické. Jak jste je točili? Střešní konstrukce Notre-Dame byla vyrobena z dubových trámů. Některé z nich byly více než 900 let staré. Tohle byl světový unikát, který byl při požáru v roce 2019 zničen. Museli jsme to replikovat ve scéně, která se odehrává v severním prostoru katedrály, kde hasiči zasahovali nejdříve. Scény jsou velmi dramatické a velkolepé. Nejprve jsme nechali vymodelovat střešní konstrukci ve 3D a dle toho ji postavili. Tato scéna byla postavena v Bry-sur-Marne a my ji pak zapálili. Zvony byly vyrobeny ze zesílené sádry a během natáčení vydržely teploty 400 °C.   První natáčecí den byl 9. března 2021. Jak na něj vzpomínáte? Konečně! Bylo to v Bourges, kde jsme strávili týden natáčením úvodní scény uvnitř katedrály, která ukazuje davy návštěvníků v Notre-Dame. Chtěl jsem ve scéně vyzdvihnout kakofonii jazyků, to množství turistů všech národností: Španělů, Italů, Angličanů, Němců, Číňanů, Japonců, Maďarů, Kanaďanů, Rusů atd. Potom jsme cestovali do Sens. Katedrála v Sens má totiž podlahovou dlažbu, která je totožná s tou v Notre-Dame. V Sens jsme natočili i schody vedoucí do zvonice: posledních 50 z 350 schodů je v extrémně úzké spirále.   Jednou z nejpozoruhodnějších scén ve filmu je zhroucení věže a klenby. Ta se točila ve studiu v Cité du Cinéma. Bylo 5. dubna 2021. Opravdu velmi významný den. Byla to improvizovaná rekonstrukce, protože v Notre-Dame nebyly žádné kamery, které by tento okamžik zaznamenaly. Ve skutečnosti klenba spadla z výšky 40 metrů. Na dlažbu katedrály spadlo 500 tun hořících trámů, malty a kamene. Ve filmu tato scéna trvá asi minutu a 30 vteřin. Ale příprava zabrala týdny! Největší studio v Cité du Cinéma jsme vybavili tak, abychom měli pro pád výšku asi 20 metrů a 70m³ hořících materiálů. Ve stanovený čas bylo vše zapáleno a od té chvíle jsme měli minutu a 15 sekund, než se žár a kouř stanou nekontrolovatelné a nebezpečné. Oheň se plně rozhořel po 30 sekundách, takže nám zbývalo jen 40 sekund na natočení scény. Takže jsme natáčeli na 12 kamer najednou z různých úhlů. Některé z nich byly umístěny uprostřed plamenů, chráněny žáruvzdornými ocelovými boxy s ventilací. Všechny kamery vydržely. Intenzita žáru částečně poškodila strop ateliéru. Naštěstí jsme měli dobré pojištění.   O měsíc později jste mohli točit na náměstí před Notre-Dame… Ano, přímo před palisádami, které ohraničovaly nebezpečnou oblast, za kterou neměl skoro nikdo přístup. Byla to důležitá fáze filmu. Měli jsme komparsisty, hasičská vozidla, zájezdové autobusy, ale i štáb, kamery, bedny s vybavením, ventilátory, dýmovnice a další stroje. To také znamenalo zábor části čtvrti a okolních ulic. Měli jsme také výjimečné povolení natáčet uvnitř Notre-Dame. Bylo nás asi třicet (místo obvyklých zhruba 150 členů štábu) a vyšli jsme velmi dojatí. Procházeli jsme částmi katedrály, které ještě byly poseté ohořelými uhlíky, troskami trámů, mezi stěnami zčernalými kouřem, pokrytými kapkami ztuhlého olova. Byl to ochromující pocit. Notre-Dame je moje hvězda. Vyprávím příběh o tragických hodinách, během kterých málem zemřela. Úžasná zpráva je, že katedrála přežila. Stále stojí. Dlužil jsem jí říct pravdu o tom, co se jí skutečně stalo. Bylo mou povinností to udělat s citem a respektem.   A pak přišlo to nejemotivnější: mohli jste natáčet uvnitř samotné katedrály... Mysleli jsme si, že to nebude možné. Samozřejmě to bylo s velmi malým štábem a na omezenou dobu poté, co jsme se podřídili extrémním bezpečnostním opatřením: naše ochranné obleky proti olovu a kostýmy herců musely být ihned po skončení natočení scény svlečeny a odvezeny ke spálení.   Na jaře 2021 jste také na sociálních sítích spustili výzvu ke sběru fotografií a videí natočených turisty a kolemjdoucími během požáru. Cílem bylo vložit tyto autentické záběry do vašeho filmu. Obdrželi jsme více než šest tisíc videí a fotografií... Na snímcích natočených na mobilní telefony jsem viděl spoustu detailů, které jsem potřeboval. Dostal jsem také záběry davu shromážděného na mostech, jak zpívá hymnu. Dostal jsem i záběry ze zahraničí, natáčené poté, když byla katastrofa oznámena v médiích, protože celý svět sledoval událost živě. Od Číny a Austrálie po Spojené státy, Anglii a Island, požár Notre-Dame se dostal do hlavních zpráv všude.   Zpět do studia v květnu 2021, tentokrát v Bry-sur-Marne pro další zásadní moment filmu… Ano, oheň v galerii severní příčné lodi. Zde jsme opět postavili kulisy ve skutečném měřítku… Do této galerie se dostalo prvních šest vyslaných hasičů. Na místo dorazili po více než hodině od zjištění. Byli konfrontováni s obrovskými plameny, které se vymkly kontrole. Měli žalostně nedostatečné vybavení. Kulisy byly vysoká několik desítek metrů. V Bry byla vytvořena přesná replika. Střechu jsme znovu vytvořili ve čtyřech verzích zobrazujících čtyři fáze požáru až do jejího zničení. Nejnáročnější bylo dobře skrýt potrubí, které vedlo kouř a oheň nahoru a podél falešné galerie. Každý plamen byl poháněn nastavitelnou tryskou, která byla dálkově ovládána. Barva ohně musela být červená, ne modrá. Ventilátory musely směrovat kouř správnou rychlostí a správným směrem. V závislosti na fázi požáru byl kouř nejprve bílý, pak černý a nakonec žlutý. Pro herce to byl velmi nebezpečný okamžik natáčení, protože výpary, bez ohledu na to, co děláte nebo jak předvídáte, jsou toxické. Žár v této scéně dosahoval teplot až 540 °C. Samozřejmě jsem hercům výslovně řekl, aby se vrátili a ukryli, jakmile bude vedro nesnesitelné. Měli jsme tým hasičů pro případ, že by se věci vymkly kontrole.   Co se týče postprodukce, jak velká část filmu vyžadovala zvláštní efekty? Prací v rámci postprodukce byla pověřena francouzská společnost Mikros, a to pod dohledem našeho VFX koordinátora a supervizora Laurense Ehrmanna. Šlo o zhruba čtvrtinu záběrů, tedy asi 400 záběru z celkových 1500 až 1600. U poloviny z nich šlo o vymazání bezpečnostních kabelů držících herce nebo trubek vedoucích vodu a plyn použitých na place. Druhá polovina práce byla složitější. Museli přidat kouř v pozadí nebo plameny, když to na place nebylo možné nebo příliš nebezpečné.   Toto dlouhé a strhující dobrodružství je téměř u konce. Notre-Dame v plamenech se chystá do kin. Jak se zpětně díváte na tuhle odyseu, která vlastně začala jednoho večera v dubnu 2019? Tohle období v mém životě bylo velmi zvláštní. Vždy poslouchám svůj vnitřní hlas. Od chvíle, kdy jsem začal číst materiály, které mi dal Jérôme Seydoux, jsem byl tímto příběhem uchvácen, fascinován a překvapen. Každé ráno, od hledání vhodných míst až po natáčení, včetně přípravy, castingu a postprodukce, jsem se probouzel s touhou vyskočit z postele a ponořit se do začátku nového dne. Dojemné je, že chodím kolem Notre-Dame téměř každý den. Mohu jen stát na balkoně svého pařížského bytu, abych ji viděl na druhém břehu Seiny. Pořád na ni mluvím a říkám jí „miláčku“! Ptám se jí: "Jak se dnes máš?" Ze všech hereček, které jsem měl to štěstí režírovat, je Notre-Dame bezpochyby nejdůstojnější, ale také nejkřehčí. Je krásná jako vždy. Nejznámější katedrála na světě bude ještě dlouho procházet opravami. Týden po týdnu vidím pokroky na tomhle obrovském a jedinečném historickém staveništi. Ušla dlouhou cestu, ale stále stojí. Její příběh bude žít dlouho po mém a našem. Jsem šťastný, že jsem na krátkou chvíli uvěřil, že jsem její milenec.

Čas načtení: 2021-12-18 19:30:18

LGBTQ: jsem muž i žena! Ale vánoce držím!

Tak to máme tady! Už řadu let nás přehnaná korektnost vede do zcela nejasných světů pohádek a dávných mýtů, kdy se lidé měnili v draky a Belzebuby. Ano, nyní máme údajně přes šedesát pohlaví a čert aby se v nich vyznal, aby někde neudělal chybu a někoho neurazil. Měl by se udělat jasný průvodce koho a jak oslovovat a taky vysvětlovat těm ještě nerozhodnutým, aby věděli, čím vlastně jsou nebo čím se mohou i stát, kým se mohou cítit. Možností je spousty. Chudáci indiáni z amazonských pralesů, kteří nemají moc na výběr. Jsou buď ženou, nebo mužem. Tedy jenom dvě možnosti. Jak ubohé! Jak nepokrokové! Jak urážející! To já jsem jiný kabrňák! Nedávno jsem se cítil ženou, tedy MtF. Užil jsem si svou nebinární osobnost či tzv. GQ, ale možná, že jsem se spíš pohyboval/a v oblasti genderflux. Jel jsem s kamarádem z Pece pod Sněžkou do Prahy. Po dálnici. Tam není zrovna moc míst k odskočení. Když to na nás přišlo, museli jsme se v autě chvíli kroutit a přemlouvat naše nitro, aby nás nezradilo. Jistě to každý z vás zažil. Je to přece lidské! Konečně se objevila benzínka s WC. Mazali jsme jedním směrem, i když naše kroky byly tak pečlivé a uvážlivé, kdy každý musel poznat, že máme namále. S úlevou jsem vkročil do kabinky a přichystal se zasednout na mísu, ale ouvej! Můj ostrý zrak nenašel ani kousek svitku toaletního papíru a moji železnou zásobu jsem neprozřetelně nechal v ranci. Ani kamarád, který šel jen k pisoáru, neměl řešení. Já jej měl. Díky směrování naší EU ke korektnosti, k všemožným variantám pohlaví, kdy si jeden není jist, kým vlastně je, jsem se hrdinně rozhodl. Neztrácel jsem ani vteřinu. S kalhoty na půl žerdi jsem vkráčel na ženskou toaletu, protože jsem se právě rozhodl, že se cítím ženou, že proplouvám na binární škále, jsem tedy bigender a momentálně jsem ženou. Začal jsem se pohybovat v areálu LGB, či moderněji, LGBT, či nejlépe pěkně inklusivně LGBTQ. K čertu, kdo se má v té terminologii vyznat! „Dámy, jsem žena!“ pravil jsem ledabyle na nevyslovené dotazy užaslých žen a s konečnou platností jsem se usadil v jejich kabince. Některé možná vypískly, ale já se nedal. Měl jsem namále. Představte si, že jejich kabinky jsou nemlich ty samá jako ty naše! S konečnou úlevou jsem i zjistil, že na svém místě je důležitý papír. Pak jsem vyšel a náhle jsem opět proplul na binární škále a zase se cítil bigender mužem. Ale pozor, každopádně to neznamená to, že jsem polygender či dokonce greygender! Samozřejmě jsem aporagender! Díky eurokomisařce pro rovnost Heleně Dalliové z Malty a čtení jejích pokynů na internetu tato metamorfóza proběhla zcela zdárně. Mé díky letí do Bruselu i za zcela jasný vzkaz, kam se řítíme zrušením názvu Vánoc. Jak by ne! Konečně je mi to jasné. Do hajzlu, odkud jsem právě vyšel. Můj přítel tomu všemu dal jednotící korunu. Navrhl, aby místo toalet určených a postupně budovaných samostatně každému z více než šedesáti pohlaví, což se zatraceně prodraží, se udělal jeden velký společný hajzl. Všichni jsme v něm přece společně! Všichni jsme přece nakonec jen obyčejní lidi, že dámy a pánové? Prrr! Omlouvám se, i toto oslovení již není trendy gendrově vyvážené a míří na smetiště dějin. Tam se totiž sejdeme všichni a asi už brzy. Bruselská zcela genderfree či gender-less, tedy a-gendrová osoba Uršula, obyčejně česky bezpohlavní káča, totiž inkluzívně přitvrzuje a uvolňuje tak rafinovaně cestu těm jiným, třeba likvidací názvu Vánoce. Vzala si na paškál rovnou celé křesťanství se všemi jeho artefakty a fenomény. Nejdříve v první fázi vypustí do světa takový zkušební balónek, pak uskočí, ale bude to už venku. Časem si na to zvykneme a její následnice začnou vymazávat názvy a zvyky, aby časem, až získají ostruhy, došlo na likvidaci kostelů, galérií s obrazy z dob gotiky, baroka, renesance se svatými, přepisování či rovnou pálení knih, měnění jmen lidí připomínající apoštoly nebo svaté, což je přes 75 procent všech jmen. Sama Malá medvědice Uršula by se musela přejmenovat, byla přece také svatá, a to by mohlo leckoho urazit. Jak vidno úředníky a úřednice eurounijních komisí čeká pořád spousty práce! Nezávidím jim ty víc než půlmiliónové měsíční platy a doživotní posty a renty, protože na takové píčoviny bych nepřišel. Vypadá to, že půjdeme doma do ilegality, protože Vánoce si nenecháme vzít! Vánoce s Ježíškem nepřeválcoval ani Děda Mráz ani Santa Claus, zato eurokomisní činovníci a eurokomisaři s vysokými platy, kupodivu zpravidla ženy (opravdu ženy?), se chtějí zapsat do dějin. Vyhnal bych je, aby se někde na poli nebo v dílně smysluplně živili prací a ne kecy. Všechny tyto blbosti jsou proto, že se mají moc a moc dobře, není jim nic svaté, pořádně nemakají, a navíc se jim sypou prachy doslova z nebes. Volám: „Nebesa! Nebesa! Nebesa!“

Čas načtení: 2021-11-18 09:54:52

Zpěvačka Viktorie Dugranpere přezpívala do češtiny písně Edith Piaf či Marilyn Monroe

Francouzské šansony Edith Piaf nebo Jacquese Brela a americké hity Elly Fitzgerald či Marilyn Monroe přezpívala česká zpěvačka Viktorie Dugranpere. Písně nahrála s kapelou Viktorie & František Band v čele s akordeonistou Františkem Tomáškem. Ze spolupráce vzešlo dvojalbum Francouzské šansony a Šlágry mrakodrapů, které vychází v druhé půlce listopadu a představuje hity staré Francie a Ameriky přeložené písničkářem, básníkem a textařem Jiřím Dědečkem. První deska francouzských hitů z dvojalba nabízí celkem třináct cover verzí šansonů z repertoáru Edith Piaf, Jacquese Brela, Borise Viana, Serge Gainsbourga a šansoniérky Barbary. Druhá deska nabízí rovněž třináct skladeb, ale tentokrát amerických jazzových a swingových songů, tzv. standardů, známých například z repertoáru Marilyn Monroe, Elly Fitzgerald, Elvise Presleyho nebo z pera amerického skladatele George Gershwina. Booklet k dvojalbu obsahuje řadu fotografií a všechny české texty jako tištěné básně, některé z překladů byly zhudebněny vůbec poprvé. Posluchači tak mohou na novém dvojalbu najít například legendární song I Wanna Be Loved By You herečky a zpěvačky Marilyn Monroe s českým názvem Já toužím jen po tobě, píseň Only You neboli Jsou-li můj v originále známou v podání Elvise Presleyho, šanson La Vie En Rose Edith Piaf nazvaný Jako růže, Amsterdam Jacquese Brela či Anamour alias Láska a led Serge Gainsbourga a řadu dalších šansonů a songů. České texty v podání spisovatele Jiřího Dědečka v sobě snoubí jak autorův charakteristický vtip, tak jeho písničkářskou poetiku a trefně si zahrávají se slovy. V českém textu písně I Wanna Be Loved By You tak například zazní: „Já toužím jen po tobě, ach jo, když kráčím po chodbě.“, skladba z repertoáru Elly Fitzgerald Moonlight In Vermont se zase v české verzi jmenuje Vermut po nocích a přebásněný šanson Jako růže nabízí teskně poetické: „Má mě zkrátka v zajetí, když se ptá, jak je ti? Zašeptám, jako růži.“ Zpěvačka Viktorie Dugranpere vystudovala na Univerzitě Karlově obor sbormistrovství chrámové hudby a hudební vědu se zaměřením na českou hudbu osmnáctého století. Část studií strávila na pařížské Sorbonně, kde se věnovala především francouzské hudbě období renesance a baroka. Sólový zpěv studovala u operní pěvkyně Daniely Šounové Broukové, profesora Jiřího Kotouče a Pavly Zumrové. Absolvovala celou řadu interpretačních pěveckých kurzů z oblasti barokní komorní hudby, opery a divadla, v Čechách i zahraničí. Od roku 2009 intenzivně věnuje koncertní činnosti v oblasti staré hudby. Tento zájem ji přivedl k založení souboru Victoria Ensemble, jehož ideou je znovuobjevování hudby zapadlé v dějinách a její přínos dnešní době. Se souborem vystupuje jako sólistka, ansámblová pěvkyně a jeho umělecká vedoucí. V roce 2010 započala Viktorie spolupráci s akordeonistou a skladatelem Františkem Tomáškem, s pod názvem Viktorie & František Band koncertuje jako interpretka francouzských šansonů, jazzu a swingu.

Čas načtení: 2021-02-24 14:11:05

Ostravská Komorní scéna Aréna uvede on-line hru o Jeronýmu Pražském

Po dobu uzavření divadel nabízí ostravská Komorní scéna Aréna divákům divadelní program, který mohou sledovat v bezpečné vzdálenosti od svých obrazovek. Krom záznamů starších inscenací, které jsou dočasně k dispozici na webových stránkách divadla, připravuje Aréna každý měsíc živě streamované inscenované čtení. Tento pátek ve světové premiéře uvede sarkastický dialog o pravdě, životě a smrti, v němž je žár inkvizičních procesů konfrontován se sluncem italské renesance. Na výroční hostině se setkávají Jeroným Pražský a Gianfrancesco Poggio Bracciolini, aby v poklidu nebeské věčnosti podebatovali o smyslu svých životních cest. Přestože zastávají zcela odlišné přístupy k životu a ke světu, dvě věci je spojují: vzájemná úcta, kterou k sobě chovají, a smutná skutečnost, že ač byli oba ve své době velmi známými filozofy, dnes už je téměř nikdo nezná. „Ačkoli text čerpá z autentických středověkých svědectví a dobových pramenů, nejedná se o rekonstrukci Jeronýmova příběhu. Je to především sarkastické zamyšlení nad dějinami a úlohou jedince v nich, nad jejich smyslem, nad tím, jak jsou budoucími generacemi reflektovány, a co všechno se při takovéto reflexi ztrácí a přidává. Svým způsobem je to tedy hra současná,“ přibližuje svou dosud neuvedenou hru dramaturg Komorní scény Aréna Tomáš Vůjtek. V titulní roli českého reformátora a mistra čtyř univerzit se představí Vojtěch Lipina, jeho spolustolovníka, florentského tajemníka papežů, ztvární Marek Cisovský. „Ten druhý je hra o ceně přátelství a o smyslu oběti. Hra o našich dějinách, které předurčily i naši budoucnost. Hra o Češích. O nás,“ shrnuje připravovanou premiéru autor, který je v tomto případě zároveň i režisérem. Živý stream můžete sledovat prostřednictvím facebookové události v pátek 26. února od 18.30 hod. Záznam streamu pak bude možné zhlédnout jak přímo na facebooku Komorní scény Aréna, tak na jejím YouTube kanále a webových stránkách. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-28 14:42:31

Státní cenu za literaturu obdržel Michal Ajvaz

Ministerstvo kultury udělilo k 28. říjnu Státní ceny a Ceny Ministerstva kultury pro rok 2020. Letošní porota jmenovaná ministrem kultury ocenila celkem osm osobností české kulturní scény; cena in memoriam za přínos v oblasti kinematografie a audiovize byla udělena Miloši Formanovi. Státní cena za literaturu byla udělena Michalu Ajvazovi za dosavadní literární tvorbu. Státní cena za překladatelské dílo byla udělena Blance Stárkové za dosavadní překladatelské dílo v oblasti překladu literárních děl. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti divadla byla udělena Tomáši Dvořákovi za osobitý celoživotní přínos rozvoji českého loutkového divadla a jeho reprezentaci v zahraničí. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti hudby byla udělena Jiřímu Tichotovi za působení v čele souboru Spirituál kvintet, jenž v době nesvobody pomáhal několika generacím posluchačů nacházet cestu k odvážným občanským postojům, a za muzikologický výzkum v oblastní loutnového repertoáru renesance a baroka.   Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti výtvarného umění byla udělena Květě Pacovské za celoživotní uměleckou a edukační činnost v oblasti knižní ilustrace, designu a volného umění, která dotváří úplnost obrazu umělkyně světového významu. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti architektury byla udělena Viktoru Rudišovi za morální postoje a celoživotní dílo, kterým inspiroval další generace architektů a propojil brněnskou architektonickou scénu se scénou pražskou a libereckou. Cena Ministerstva kultury za přínos v oblasti kinematografie a audiovize byla udělena Evě Zaoralové za dlouholeté umělecké vedení Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary a celoživotní propagaci českých filmů a filmařů v zahraničí a Miloši Formanovi, in memoriam, za filmy, kterými se nesmazatelně zapsal do dějin české a světové kinematografie. Letos se vzhledem k celosvětové pandemii koronaviru neuskutečnilo slavnostní předání cen na Nové scéně Národního divadla. Ceny byly laureátům předány individuálně a Česká televize připravila seriál medailonků všech oceněných, které postupně odvysílá na programu ČT Art v termínu od 1. do 8. listopadu, vždy v čase od 20:13 a v tomto pořadí: Michal Ajvaz Blanka Stárková Jiří Tichota Viktor Rudiš Květa Pacovská Tomáš Dvořák Eva Zaoralová Miloš Forman

Čas načtení: 2020-06-25 13:52:20

V historické detektivce Velikost člověka řeší vraždu Leonardo da Vinci

Říjen 1493. Florencie stále truchlí nad smrtí mecenáše umění Lorenza Nádherného. Kolumbovy lodě nedávno dorazily k břehům Nového světa. Milán je jedním z předních center renesančního umění a vzdělanosti. Ti, kdo se toulají ve spleti ulic kolem hradu, často potkávají čtyřicátníka v růžovém oděvu se zamyšleným výrazem. Leonardo da Vinci bydlí s matkou a učněm vedle své dílny a je nucen se handrkovat, aby dostal zaplaceno za práci, třebaže pověst o jeho genialitě už překročila hranice. Známé jsou i jeho pitvy a studium anatomie, pročež je povolán, aby prověřil podivnou smrt muže. Italský bestsellerista Marco Malvaldi, autor úspěšných detektivních sérií, v knize Velikost člověka tentokrát zacílil na klíčové období renesance a jednu z jeho zásadních postav. „Přiblížit se k postavě, jako je Leonardo, a nárokovat si právo popisovat jeho myšlenky, vyžaduje jistou dávku drzosti,“ píše v doslovu k románu Velikost člověka. Současně dodává, že věnoval rok a půl studiu renesančního člověka par excellence. Dává nám nahlédnout do života italského génia a svérázného umělce a vynálezce během jeho služby u milánského vévody Ludovica il Moro (česky Ludvíka Mouřenína), vyhlášeného dobyvatele a mecenáše umění. Milánské vévodství patří k nejbohatším italským státům, je plné kontrastů – na jedné straně zápach, odpadky a fekálie v ulicích, jimiž se potulují domácí zvířata, bezdomovci a nemocní lidé, na druhé straně okázalý přepych a bohatství šlechty. Na jedné straně církev bojující za udržení moci, na druhé straně návrat k antice, zájem o pozemské radosti, rozvoj vědy, kultury a vzdělání. Současně dochází ke vzniku moderního bankovnictví. Čtenář je postupně zasvěcen do politických a náboženských intrik. Středem románu je vztah Leonarda a jeho mecenáše Ludovica il Moro, který po umělci žádá stavbu pomníku na počest svého otce Francesca Sforzy. Má to být kolosální sedmimetrová jezdecká socha, největší bronzová socha, jaká kdy byla vytvořena. Projekt se však nedaří a následně neblaze ovlivňuje vévodovy sympatie. Na hradním nádvoří je objevena mrtvola mladíka, jenž žádal u vévody o audienci. Není jasná příčina smrti, všichni se obávají moru, proto vévoda povolá Leonarda. Na těle se nenašly zjevné stopy násilí, přesto si je Leonardo jist, že jde o vraždu…   Ukázka z knihy Dvě „Ach, pane Leonardo, jak rád vás vidím.“      Ludovico il Moro stál téměř uprostřed rozsáhlého nádvoří známého jako Zbrojní náměstí a naznačil Leonardovi, aby přišel blíž. Vedle něj stál – vyhublý a připomínající dravého ptáka – dvorní výběrčí daní, velevážený rytíř Bergonzio Botta, a v podpaží měl jako vždycky tlustou účetní knihu.      „K vašim službám, Vaše Výsosti,“ odpověděl Leonardo obezřetně. Nikdy nebylo snadné pochopit, z jakého důvodu ho Ludovico povolává. Mohlo to být z nadšení, jako ten den po Oslavě ráje, kdy milánský vládce zahrnul Leonarda chválou a uznáním před celým dvorem, nebo to mohlo být právě naopak.      „Pojďte, pojďte,“ řekl Ludovico s klidným úsměvem. „Pane výběrčí, myslím, že vás volá komoří.“      Což byl ne zas tak moc renesanční způsob, jak pana výběrčího vyzvat, aby urychleně vysmahnul, protože milánský vládce si chce s Leonardem popovídat mezi čtyřma očima. Bergonzio Botta se po pokloně, z níž se začal zvedat, teprve když se vydal pozpátku na ústup, otočil na podpatku a zamířil k strážní věži Ducha svatého. Ludovico se mlčky rozhlížel kolem, aniž na Leonarda pohlédl: pak se pomalu vydal k velikému jižnímu portálu a naznačil Leonardovi, aby ho následoval.      „Vaše Výsost dnes ráno vypadá obzvlášť spokojeně,“ odvážil se Leonardo ve snaze zjistit, jakou má jeho chlebodárce náladu.      „To jsem, mistře Leonardo, to jsem,“ odpověděl Ludovico stále s úsměvem a stále za chůze. „A víte proč?“      „Doufám, že Vaše Výsost bude tak laskavá a obeznámí mě s důvody své radosti.“      „Není to žádné tajemství,“ odpověděl il Moro. „Už ne. Císař Maxmilián Habsburský nám prokáže tu čest, že se ožení s naší milovanou neteří Biancou Marií, u příležitosti vánočních svátků. Rod Sforzů se spřízní s císařem, mistře Leonardo.“      Vida vida. Už celé měsíce se Ludovico snažil vnutit Biancu Marii za manželku Maxmiliánu Habsburskému, císaři Svaté říše římské, a lichotil mu neustálými důkazy přátelství, a hlavně strašidelně velkým věnem. Ve dvorních ložnicích se špitalo, že jde o čtyři sta tisíc dukátů, což byla víc než polovina ročního výnosu celého vévodství. Trochu jako kdyby současný ministr financí zaslíbil svou dceru prezidentovi Spojených států a nabídl jako věno polovinu daňového výnosu celé Itálie – tedy něco, co se počítá v miliardách.      „Odjedeme se svatebním průvodem začátkem listopadu, mistře Leonardo. A zajisté nebude obtížné přichystat odjezd nevěsty a shromáždit všechny naše city, naše radosti, naši družinu tady na hradě, naopak, bude to velmi snadné. Víte proč?“      A jéje.      Ludovicu il Morovi se dostalo mimořádně vysokého vzdělání i na poměry tehdejšího šlechtice, ale bez zvláštního důrazu na řeckou filosofii. I přesto se zdálo, že si bez větších obtíží osvojil Sókratovy dialektické techniky založené na předpokladu, že druhého účastníka hovoru napadne kýžená odpověď jednoduše tak, že ho dostaneme do úzkých. Když tě il Moro začne líbat na krk, říkalo se u dvora, měj se na pozoru: chystá se ti zezadu vyhrnout šat.      „Ne, Vaše Výsosti.“      „Protože máme k dispozici tenhle překrásný dvůr,“ řekl Ludovico a rozmáchlým gestem ukázal na Zbrojní náměstí obklopené hradem. „Tohle překrásné rozsáhlé, prostorné nádvoří. A naproti…“ Ludovico, který již došel k bráně, ukázal rozevřenou dlaní na obrovskou pláň před padacím mostem. „A naproti, vidíte, ještě rozsáhlejší náměstí, dokonale rovné, volné, bez jakýchkoli ozdob. Jinými slovy, pane Leonardo, úplně prázdné.“      Načež se Morův pohled přesunul z náměstí na Leonarda. Ústa se ještě usmívala. Oči už ne.      Ode dne, kdy ho Ludovico oficiálně pověřil tím úkolem, o němž se Leonardo chlubil, že ho dokáže splnit lépe než kdokoli jiný, uběhly čtyři roky.      A deset let od chvíle, kdy přísahal, že něco takového umí. Před deseti lety se Leonardo představil Ludovicu il Morovi dlouhým dopisem, v němž tvrdil, že dokáže navrhovat bombardy, hloubit podzemní řeky a příkopy, stavět nedobytné hrady a teprve na konci zmíněného dopisu naznačoval, že umí i trošičku malovat. Už to bylo pozoruhodné, i vzhledem k tomu, že da Vinciho povolali do Milána jako hudebníka, hráče na jakousi liru da braccio, kterou sám vynalezl. Ale Ludovica il Mora obzvlášť zasáhla jedna věta.      Dokážu zhotovit bronzového koně, jenž bude nesmrtelnou slávou a věčnou poctou šťastné památce Vašeho pana otce a věhlasného rodu Sforzů.      Tento slib se proměnil v práci u dvora, díky níž Leonardo získal ubytování, dvoupatrovou dílnu v Corte Vecchia vedle Dómu, v níž pracoval, a – teoreticky – pravidelný plat. Ale v průběhu let začal tentýž slib působit jako vychloubání, podle názoru některých lidí. A mezi ně patřil také il Moro.      „Jsou to tři roky, mistře Leonardo, co jste mě ujistil, že jste se tělem i duší vrhl do práce na pomníku mého pana otce,“ pokračoval il Moro s pohledem stále upřeným na Leonarda. „Několikrát jste mě ujistil, že pomník už se realizuje, takže jsem za tím účelem nechal vyklidit a zarovnat tento rozsáhlý prostor před hradem, kde se nyní nacházíme.“      „Jsem rád, že mohu Vaší Výsosti oznámit, že hliněný model koně je téměř hotový a bude možné ho vystavit právě na tomto náměstí koncem příštího týdne.“      „Hliněný model?“ Ludovico zvedl obočí. „To myslíte vážně?“      „Hliněný model v konečné velikosti, Vaše Výsosti. Sedm metrů na výšku, tomu se žádná jezdecká socha svou výškou a velkolepostí ani nepřiblížila. Máte mé slovo, model tu bude vystaven za méně než deset dní.“      „Á, to je ovšem vynikající zpráva. Znamenitě. Skvěle. A povězte mi, máte v úmyslu prokázat mému panu otci věčnou úctu pomníkem z hlíny, nebo se hodláte překonat a věnovat mu i pěkný bronzový kabát? Nejsme ve vašem sluncem zalitém Toskánsku, mistře Leonardo. Víte, za zimních nocí tady v Miláně mrzne. Nerad bych, aby můj pan otec bez patřičného kovového svrchníku nastydl.“      Ludovico il Moro nebyl hloupý a moc dobře věděl, že není snadné polít roztaveným bronzem více než sedmimetrový předmět. Tím nechceme říct, že by věděl, jaké problémy to přináší, ať už technické, nebo konstrukční, ale že mu zkrátka byla známa obtížnost výroby bronzových předmětů, které by byly lehké a zároveň odolné. Konkrétně měl Ludovico il Moro na mysli děla. Děla, která francouzská armáda uměla vyrobit, kdežto on ne.      „Nejdříve, Vaše Výsosti, jsem zamýšlel nalít roztavený bronz do koňské formy obrácené vleže vzhůru nohama. To by umožnilo vyřešit problém s bublinami vody, které se vlivem přílišného tepla mění ve vzduch, a když unikají, porušují povrch bronzu, jenomže…“      „To se mi zdá jako skvělý nápad. Jestli tomu dobře rozumím, vodní pára by unikla nohama. Proč to neuskutečníte?“      „Vaše Výsost tomu porozuměla dokonale. Bohužel, vaše krásné město není studené a vlhké jen nad zemí, Vaše Výsosti, nýbrž i pod ní.“      „Co tím myslíte?“      „Že kdybychom vyhloubili vhodnou jámu, aby se do ní vešla forma našeho koně, v jistou chvíli bychom narazili na podzemní vodu, která teče pod Milánem, Vaše Výsosti. Koně z masa a kostí umějí plavat, ale koně z bronzu by voda značně poškodila.“      Il Moro na okamžik probodl Leonarda ledovým pohledem. Pak, po chvíli, se Morova ústa stáhla a vteřinu nato se pán Milána podvolil úsměvu.      „Leonardo, já si vás velice vážím a vy to víte,“ řekl il Moro a otočil se, aby se podíval na náměstí. „Velice si vás vážím jako vynálezce, jako malíře, jako oděvnického mistra a v neposlední řadě si velice cením vašich průpovídek.“      „Vaše Výsost je příliš laskavá…“      „Začínám si to myslet. Kdybych nebyl příliš laskavý, už bych vás vyhodil na ulici,“ řekl Ludovico úsečně, zatímco hleděl k jednomu hradnímu oblouku, z nějž vycházel plavovlasý mladík, který i zdálky vypadal jako jeden z těch pohledných urostlých mládenců, kteří, jak se špitalo, se líbili mistru Leonardovi.      „Vida, přichází hrabě Galeazzo. Povězte mi: jak postupuje ta druhá záležitost?“      Poslední slova Ludovico pronesl nedbalým tónem a mnohem tišeji.      I Leonardo svou odpověď zašeptal:      „Všechno jde tak, jak jste chtěl.“      „Dobře. Dobře,“ odpověděl Ludovico a nasadil opět normální tón hlasu. „Takže za deset dní jste říkal. Beru to jako slib.“   Marco Malvaldi (1974) vystudoval chemii na univerzitě v Pise, kde posléze získal v témže oboru i doktorát. Na literární pole vkročil roku 2007 románem La briscola in cinque (Briscola v pěti), kterým zahájil mimořádně úspěšnou, dnes už osmidílnou sérii detektivních příběhů ze současnosti, jejichž protagonisty jsou čtyři postarší štamgasti, majitel a zaměstnankyně malého baru na toskánské riviéře. Do minulosti se Malvaldi vrátil například v románu Odore di chiuso (2011, Zatuchlina), kde se nedobrovolným vyšetřovatelem zločinů stává slavný literát a kuchař Pellegrino Artusi (1820–1911), autor první italské celonárodní kuchařské knihy. Dílo vyneslo Malvaldimu ocenění Isola d’Elba Award a Castiglioncello Prize.   Z italského originálu La misura dell’uomo, vydaného nakladatelstvím Giunti Editore S. p. A. ve Florencii roku 2018, přeložila Sára Flemrová, vydalo nakladatelství Prostor, 2020, 272 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-05 09:41:08

Protimorové čtení aneb Knihy a zase knihy

V téhle coronární době budou jistě vzpomínána a citována díla, která se tím pro lidstvo mimořádným obdobím zabývají. Jistě přijde na přetřes Mor, kniha od Alberta Camuse (dostal Nobelovu cenu za literaturu). Budou o ní mluvit i ti, co ji nikdy nečetli – a já se jim nedivím, není to lehké čtení a dle mínění kritiků to ani není o moru – nemoci, ale spíše o touze po moci, což je jiná lidská choroba, ne – moc, nemoc možná horší, než… Kdybych byl pověřen ocenit dílo A. Camuse já, dal bych cenu knize Cizinec, tu jsem i s ukázkou dal do své Čítanky (patřičné). Hromadným onemocněním lidí se zaobírá i strašidelná a fantastická povídka od E. A. Poea Maska červené smrti. Červená smrt už dlouho pustošila zemi – to je začátek té povídky. Už to je v ní první zmýlená – nemoc přece nepustoší zemi, ale lidi. Země sama možná od lidstva už trochu pročistit potřebovala. Červená… Když jsme u těch barev, nemůžu nevzpomenout na Bílou nemoc Karla Čapka, divadelní hru – ta začíná jak? První obraz – tři malomocní ve fáčích. První malomocný říká – Mor je to, mor. U nás v ulici… Taky ta hra není o té nemoci. Najdete tu i varování, předpověď toho, co se později stalo. Nikdo si nedal říct… A na co vlastně Čapek umřel, se podobalo… Také se vám nezdá to srovnávání covidu s morem? Z moru se prý moc nemocných nevyléčilo… Pojďme jinam. Báječný Jan ze Sioraku jako jeden z prvních ve svém okolí používá za epidemie dezinfekci, praní v horké vodě, kouř, horko ohně (Robert Merle: Dědictví otců). Pro mě je tenhle první díl nejlepší knihou pana Merla. Ale já se – co se týče knih – vrátím v čase ještě víc zpátky, až do časů humanismu a renesance v Itálii, protože jedna kniha z „časů moru“ přežila do našich dnů, je stále čtená, jejím příběhům se smějeme, máme z nich radost, pořád je vyprávíme, filmujeme je, citujeme. Já vím, že vy už víte, že myslím na D e k a m e r o n, který napsal Giovanni Boccaccio. Obsah je plný příběhů – deset lidí na „útěku“ z Říma před morem si – aby přišli na jiné myšlenky – po deset dnů vypráví příběhy… Takže 10 × 10. Králem večera je pokaždé někdo jiný(á) a určuje téma. A některá ta krásná témata jsme si zvykli označovat přímo za šťavnatá či lechtivá. Jsem moc rád, že nemusím rozhodovat o druhých a za druhé. Mimo jiné i proto, že mi připadá, že ta obrana před virem je někdy možná horší než virus sám. Ale moc rád bych byl „králem“ jednoho takového večera, který popisuje Boccaccio, a moc rád bych zadal téma vyprávění. A poslouchal devět vyprávění, každé jiné a jinak podané. Jaké téma by to bylo? Co myslíte? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 09:42:23

Tomáš Kulka: Umění a jeho hodnoty (ukázka z knihy)

Na první pohled se může zdát, že nic není hodnocení uměleckých děl vzdálenějšího než logika. Nehodnotíme snad umělecká díla podle toho, jak na nás působí, jaké v nás vyvolávají emoce? Nezůstává v takovém případě veškerá logika stranou? Kniha Tomáše Kulky Umění a jeho hodnoty s podtitulem „Logika umělecké kritiky“ ukazuje, že takováto pojetí jsou značně zjednodušená. Autor zde navazuje na jeden z hlubokých problémů moderní filozofie, jehož rozpoznání nalezneme již v díle Davida Huma či Immanuela Kanta. Na jedné straně říkáme, že každému se líbí něco jiného a nemá smysl diskutovat o tom, kdo má pravdu, na straně druhé jsme schopni se navzájem přesvědčovat, že to či ono umělecké dílo je lepší než jiné. Má tedy toto naše konání přece jen nějakou „logiku“, nebo nemá? Jsou estetické soudy vůbec možné? Jinými slovy, jedná se o soudy, které se řídí nějakými pravidly? Tomáš Kulka přichází s původním řešením těchto tradičních problémů, čímž zároveň na obecnější rovině završuje svá předchozí zkoumání věnovaná vztahu umění a kýče a problematice uměleckého falza. Na pozadí jedné z hlavních současných diskusí v rámci angloamerické estetiky předkládá nejen odpovědi na výše uvedené otázky, nýbrž i přesvědčivá vysvětlení některých kontroverzí týkajících se hodnoty moderního i postmoderního umění či vztahu mezi uměním a vědou.   Ukázka z knihy: 2. V ČEM SPOČÍVÁ UMĚLECKÁ HODNOTA V čem tedy umělecká hodnota spočívá? Na základě předchozích úvah navrhuji následující neformální definici: Umělecká hodnota reflektuje 1) význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění, a 2) potenciál této inovace pro její další esteticko-umělecké využití či rozvinutí. Tuto definici nejprve objasním a pak vysvětlím, co z ní vyplývá. Čtenáře nejspíš napadne otázka, proč takto složitá formulace. Proč uměleckou hodnotu jednoduše neztotožnit s originalitou? Odpověď zní, že originalita sama o sobě nestačí. Kdybych vzal plátno a pocákal jej namátkou vybranými barvami, vzniklé skvrny pak všelijak rozmazal a na takto pomalovaný povrch přilepil okurku, vzniklo by zcela jedinečné dílo, jaké přede mnou ještě nikdo nevytvořil. Přesto by tento originální výtvor žádnou uměleckou hodnotu neměl.228 Výsledný obraz by sice určitou inovaci exemplifikoval (znojemská okurka na plátně – to tu ještě nebylo!), tato inovace by však pro dnešní svět umění neměla žádný význam. Mohla by sice mít nezanedbatelný význam osobní: obraz by mohl představovat důležitý mezník v mém životě; mohl by být začátkem mé nové dráhy coby umělce. To však evidentně nestačí. K tomu, aby měl obraz signifikantní míru umělecké hodnoty, by musel být jako důležitá inovace chápán světem umění. Významné inovace by měly nějakým způsobem předkládat, či alespoň naznačovat řešení aktuálních vizuálních a uměleckých problémů, ukazovat nové možnosti, které z estetického hlediska stojí za prozkoumání. Tím se dostáváme k druhé části definice a k otázce, co to znamená, že daná inovace má potenciál pro další esteticko-umělecké využití. Proč nestačí říci, že má potenciál pro další estetické využití? Pravda je, že u převážné většiny uměleckých děl bychom si s touto formulací vystačili, neboť ve většině případů se skutečně jedná pouze o rozvinutí estetického potenciálu inovace. Jako příklad nám opět poslouží Picassovy Avignonské slečny, jejichž vysoká umělecká hodnota spočívá v tom, že jsou prvním kubistickým dílem. Přes své estetické nedostatky vykazují již Picassovy Slečny téměř všechny základní prvky a principy tohoto uměleckého stylu, které následně prokázaly svůj potenciál pro další estetické využití tím, že byly esteticky dále rozvedeny, propracovány a přivedeny k dokonalosti v dílech Georgese Braqua, Juana Grise, Fernanda Légera, Roberta Delaunyho, Alberta Gleizese, Jeana Metzingera, Lyonela Feiningera, Marcela Duchampa, ale především v dalších obrazech Picassa samého. Tento obraz předznamenal vznik nových (kubistických) estetických norem a spolu s nimi i nové kubistické estetiky a specificky kubistické krásy.229 Význam Avignonských slečen však přesahuje vytvoření stylistických a estetických norem kubistické malby. Estetická přesvědčivost následných kubistických děl vedla k dalším zajímavým a důležitým experimentům, jež se také ukázaly být neobyčejně plodné. Kubismus jednak pronikl do dalších uměleckých odvětví (sochařství, architektura, design), ale také zásadním způsobem ovlivnil vznik dalších modernistických uměleckých směrů (expresionismus, fauvismus, futurismus), které se již neřídily estetickými normami kubismu, ale vytvořily si normy vlastní. Výraz „potenciál pro další esteticko-umělecké využití“ jsem použil proto, abych tím naznačil, že význam některých zvláště důležitých inovací se někdy nevyčerpá vznikem estetických norem jednoho konkrétního uměleckého směru či stylu. Nyní k otázce, co z navržené definice vyplývá. Z její první části můžeme vyvodit, že uměleckou hodnotu nelze posoudit jen na základě vizuálního zkoumání díla samého, protože ani to nejdůkladnější ohledání díla neodhalí, zda přináší něco nového. Exemplifikovaná inovace totiž není imanentní vlastností posuzovaného díla, ale vztahem mezi posuzovaným dílem a relevantní třídou předcházejících prací. Jinými slovy, abych zjistil, jestli posuzované dílo představuje významnou inovaci, musím je porovnat s dalšími díly. K celkovému posouzení díla tudíž nestačí vytříbený vkus, vnímavé oko a informace potřebné k zařazení díla do správné kategorie. Kritik musí dobře znát tu relevantní část historie umění, která posuzovanému dílu předcházela. Z druhé části definice dále vyplývá, že posouzení umělecké hodnoty předpokládá časový odstup. Kritik proto musí dále vědět, jakou roli hrálo posuzované dílo v následném vývoji umění. Proto od něj očekáváme, že bude mít též patřičné kunsthistorické vzdělání. Abychom mohli ocenit význam dané inovace, musíme totiž vědět, jak byl její potenciál dále využit a k čemu toto využití ve světě umění vedlo.230 Na otázku, jak velký časový odstup bychom při posuzování umělecké hodnoty měli mít, tedy nejspíš nemáme lepší odpověď než: čím větší, tím lepší.231 Znamená to tedy, že o umělecké hodnotě díla, které jeho autor vytvořil dnes, nelze nic smysluplného říci, že dílo, od něhož nemáme patřičný časový odstup, nejsme schopni po umělecké stránce vůbec posoudit? Není tomu tak zcela. Nízkou uměleckou hodnotu vyplývající z nedostatku originality lze identifikovat ihned. Kritik, který odhalí umělcovu nepůvodnost, jeho epigonství nebo plagiátorství, je oprávněn na tyto rysy poukázat, a zdůvodnit tak svůj negativní soud. Plagiát zůstane plagiátem, ať se posléze v historii umění stane cokoli. Problém se týká kladného posouzení umělecké hodnoty. Jde totiž o hodnocení či spíše odhad esteticko-uměleckého potenciálu inovace, který ještě neměl možnost se rozvinout, potenciálu, který ještě neměl šanci se uplatnit, ať již v následné tvorbě autora samého anebo v dílech jiných umělců. Přesto i zde se citlivému kritikovi nebo sběrateli umění někdy poštěstí vidět, či spíše vytušit, nové možnosti otevírající cesty k dalšímu estetickému využití. Přínos díla pro svět umění mohou intuitivně vycítit ještě předtím, než se jeho vliv skutečně projeví na umělecké scéně. Objevování nových talentů a podporování nadějných umělců bývají často založena právě na takovémto intuitivním odhadu uměleckého potenciálu inovací exemplifikovaných dílem. I v těchto případech půjde však spíše o to, čemu Angličané říkají educated guess (poučený odhad) než o stanovení faktu nebo o fundovaně zdůvodněnou predikci. „Konečný“ verdikt patří historii. Slovo „konečný“ jsem dal do uvozovek, protože míra umělecké hodnoty nemůže být z principu nikdy jednou a provždy určena s konečnou platností. Vždy je možné, že na některé inovace, jež dosud zůstaly bez povšimnutí, někdo v budoucnu tvůrčím způsobem naváže, právě tak jako se může stát, že inovace, která se zprvu uchytí a je nějakou dobu rozvíjena, upadne později v zapomnění, protože se vývoj ve světě umění vydá jiným směrem. Uměleckou hodnotu je proto třeba považovat za veličinu otevřenou a stanovení její míry za revidovatelné. Umělecká hodnota tedy není statická, ale dynamická, neboť její míra se může měnit v závislosti na vývoji ve světě umění. Spolu s tím – a toto je důležité – je posuzování míry této hodnoty v každém daném časovém období záležitostí objektivní nebo intersubjektivně ověřitelnou, a to jednak v tom smyslu, že zde vkus či estetické preference většinou nehrají roli, ale i v tom, že se odborníci (opírající se o kunsthistorické poznatky) poměrně snadno shodnou na tom, která fakta jsou pro posouzení umělecké hodnoty relevantní. Zůstaneme-li u Avignonských slečen, nejspíš bychom se shodli na tom, že relevantní je sledovat vývoj kubismu a směrů, jež kubismus ovlivnil, a ne například vývoj umění inspirovaného impresionismem. Jde v podstatě o sledování vlivů, takže zdůvodnění soudu týkajícího se umělecké hodnoty posuzovaného díla bude v podstatě spočívat v popisu určitého příběhu, v kterém hraje dané dílo hlavní roli. Charakter takového příběhu a jeho verifikovatelnost či ověřitelnost se přitom zásadním způsobem neliší od jiných historických příběhů. V souvislosti s takovýmito příběhy si také budou historici umění klást obdobné otázky, jaké si kladou historici v jiných oblastech jejich zájmů. Historik umění zabývající se sledováním vlivů se například bude ptát, do jaké míry byl při koncipování kubistických principů Picasso ovlivněn Cézannem a nakolik byli Braque a ostatní kubisté ovlivněni Picassem. Obdobně si badatel církevních dějin nebo historik náboženských hnutí bude klást otázku, do jaké míry byl Jan Hus ovlivněn učením oxfordského teologa Johna Wycliffa a jak později Husovo učení ovlivnilo Martina Luthera. Příběhy relevantní pro posouzení umělecké hodnoty tak budou mít stejnou či souměřitelnou míru objektivity jako jiné historické příběhy či jiná historická „fakta“. O tom, nakolik jsou historická fakta objektivní, se sice mezi historiky i filosofy dějin mohou vést debaty, nicméně již samotná skutečnost, že konstatování, kdo koho jak a čím ovlivnil, jsou, na rozdíl od estetických soudů, nazývána fakty, o něčem vypovídá. Tato fakta jsou totiž, stejně tak jako každá jiná historická fakta, intersubjektivně ověřitelná.232 Můžeme tedy říci, že zdůvodnění soudů týkajících se umělecké hodnoty nepředstavuje žádný zvláštní problém, což je z hlediska debaty o otázkách subjektivity či objektivity hodnocení uměleckých děl velmi důležité. I kdyby totiž nebyly estetické soudy ničím jiným než vyjádřením osobních preferencí (což je názor, který jsem se v předchozí části této knihy snažil zpochybnit), o posuzování celkové hodnoty uměleckých děl by to stejně neplatilo.233 Jinými slovy, i kdyby byl aspekt či komponent estetického posouzení díla nakrásně subjektivní, celkové posouzení jeho hodnoty coby uměleckého díla takové není, neboť posouzení aspektu uměleckého, který bývá navíc často mnohem důležitější než aspekt estetický, je záležitostí objektivní. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zde bych se krátce vrátil k osmé kapitole předchozí části, kde jsem si položil otázku, nakolik jsou základní principy, na nichž je postavena moje teorie estetického hodnocení, reflektovány v kritické praxi. Konkrétně šlo o myšlenku, že při posuzování estetické hodnoty uměleckých děl neporovnáváme jejich estetické vlastnosti s estetickými vlastnostmi jiných děl (protože jsou nesouměřitelné), ale s estetickými vlastnostmi jejich vlastních nerealizovaných možností, tedy s jejich verzemi. V rozhovorech s kritiky vyšlo najevo, že myšlenka porovnávání díla s tím, jaké by mohlo být, jim není cizí, všichni však rozhodně odmítli myšlenku, že by posuzované dílo nesrovnávali s jinými díly. Právě naopak: trochu popuzeně říkali, že srovnávání posuzovaného díla s jinými díly je podstatou jejich práce, že si bez toho uměleckou kritiku nedovedou vůbec představit. Poznámku v závěru osmé kapitoly, kde jsem uvedl, že konflikt mé teorie s tím, co říkají kritici, je pouze zdánlivý či dočasný, si můžeme nyní vysvětlit s poukazem na to, že v předchozí části nebyla moje teorie hodnocení uměleckých děl úplná, protože do ní ještě nebyla zabudována teze o umělecké hodnotě, která je neméně důležitá než hodnota estetická. Konflikt je nyní odstraněn, neboť z definice umělecké hodnoty vyplývá, že kritik musí posuzované dílo vidět v kontextu historie příslušného uměleckého druhu či žánru, a musí jej tedy porovnávat s řadou dalších děl. Přijmeme-li tezi, že hodnota uměleckých děl netkví pouze v jejich hodnotě estetické, ale že mají navíc i hodnotu uměleckou, vyvstane otázka, proč pouze tyto dvě hodnoty. Jsou umělecká a estetická hodnota, tak jak zde byly pojaty, jedinými hodnotami, kterými se mohou umělecká díla pyšnit? Krátké zamyšlení nás přivede k závěru, že umělecká díla mohou mít, a velmi často též mají, i další hodnoty. Výtvarné umění sloužilo od Byzance přes gotiku, renesanci i baroko církvi, která byla jeho hlavním patronem a jejíž zakázky se soustřeďovaly především na vizuální zpracování biblických příběhů, zvláště těch novozákonních. Vzhledem k tomu, že umění sloužilo šíření křesťanské víry, lze hovořit o hodnotě náboženské, případně křesťanské. Můžeme zde ovšem také najít hodnotu didaktickou, neboť obrazy, oltáře a fresky „popisující“ Ježíšův život, křížovou cestu a kalvárii sloužily od raného středověku negramotnému lidu jako názorné ilustrace pro zapamatování evangelijních příběhů. V souvislosti s architektonickým a výtvarným pojetím barokních kostelů, jehož cílem bylo obracet duši věřících od života pozemského k Bohu a věčnému životu posmrtnému, k transcendentálnu či metafyzické podstatě bytí, lze také mluvit o hodnotě duchovní či spirituální. Pokud nás bude zajímat, jak si umělci a díky nim i další lidé v různých dobách a v různých zemích představovali biblický Jeruzalém, pak lze v jeho zobrazeních nalézt i hodnotu informativní či kognitivní. Vezmeme-li pak samotnou Bibli jako dílo literární, nelze si nevšimnout jejích hodnot morálních. Je třeba také zmínit její hodnotu historickou, neboť obrazy z jiných období mohou být zdrojem zajímavých historických poznatků, jako například jak se lidé z různých společenských vrstev v různých dobách a v různých zemích oblékali, co jedli a pili, jak vypadaly přístroje a zbraně, které používali, jak stolovali, jak pekli chleba atp. Umělecká díla mohou mít také hodnotu společenskou: mohou například vybízet ke zrovnoprávnění žen, k rasové či náboženské toleranci, mohou „bojovat“ za práva menšin, zviditelňovat hrůzy válek, vybízet ke spravedlivějšímu uspořádání společnosti nebo propagovat různé ideologie či politické režimy. A umělecká díla mají také hodnotu peněžní, nazývanou též finanční, ekonomickou či tržní. Kolik takových hodnot mohou umělecká díla mít? Dají se vyjmenovat? Souhlasím zde s Malcolmem Buddem, který píše, že „[umělecké dílo] může mít tolik hodnot, kolik je hledisek, z kterých může být hodnoceno“.234 Mají však při hodnocení uměleckých děl coby umění tyto další hodnoty stejný charakter a stejnou váhu jako hodnota estetická a hodnota umělecká? Mám za to, že tyto další hodnoty, které bych nazval vedlejšími, kontingentními či příležitostnými, nejsou s uměním bytostně spjaté, a to v tom smyslu, že je umělecká díla sice mít mohou, ale také je mít nemusí. Zatímco estetická a umělecká hodnota jsou nutnými podmínkami uměleckosti, o kontingentních hodnotách to evidentně neplatí. Kromě toho, že se tyto příležitostné hodnoty na rozdíl od hodnoty estetické a hodnoty umělecké vyskytují pouze u některých děl, ale u jiných ne, je možné argumentovat (a mnozí filosofové umění tak činí) i tím, že nepatří k těm hodnotám, jež je nutno brát v úvahu, když dílo posuzujeme coby umění. Nejsou to ty hodnoty, kvůli kterým si uměleckých děl ceníme coby umění. Je zde ještě jeden zásadní rozdíl. Jak o hodnotě umělecké, tak i o hodnotě estetické lze říci, že zvýšením každé z nich se zvýší i celková hodnota díla coby umění. Jinými slovy, zvýšení míry estetické nebo umělecké hodnoty (případně obou) bude vždy ku prospěchu věci. To však neplatí o příležitostných hodnotách. Zvýšený důraz na ideologickou či propagační hodnotu díla může jít jak na úkor hodnoty estetické, tak i na úkor hodnoty umělecké. Ve Stalinově Sovětském svazu a taktéž v Hitlerově třetí říši anebo v Československu po únoru roku 1948 došlo v důsledku politizace umělecké sféry k nebývalému úpadku umění. Právě tak může vysoká míra hodnoty didaktické, morální, informativní, terapeutické, zábavní atp. uměleckým dílům spíše uškodit než prospět a snaha o maximalizaci emoční hodnoty může vést od seriózního umění ke kýči.   228 Alfred Lessing rozlišuje stupňovitě mezi pěti významy pojmu „originalita“. Pouze ten pátý se blíží tomu, co označuji za „význam inovace exemplifikované dílem pro svět umění“. Umělecká hodnota se však i od tohoto pojetí originality zásadním způsobem liší, hlavně tím, co je řečeno v druhém bodu navržené definice. Lessing, A.: What is Wrong with Forgery, The Journal of Aesthetics and Art Criticism, 23 (1964), s. 435–450. 229 Mám za to, že pojem „krása“ není v souvislosti s kubistickými díly nevhodný. Přijde mi například zcela přirozené říci, že Braqueův obraz Zátiší s hrozny a klarinetem je krásný, i když se pochopitelně jedná o jiný (kubistický) druh krásy, než je (expresionisticky) krásný Jawlenského portrét Alexandra Sacharova nebo (renesančně) krásný obraz benátské scenerie Gentilla Belliniho. 230 Dílo může být velmi originální ve smyslu radikálního odklonu od uznávané tradice a stávajících estetických norem, a přesto zůstat bezvýznamné. Některé inovace prostě nikam nevedou. 231 Srov. Savile, A.: The Test of Time. London: Blackwell, 1983. 232 Jedním takovým intersubjektivně ověřitelným faktem je například to, že Avignonské slečny jsou (pomineme-li přípravné skici) prvním kubistickým obrazem. Právě tak lze standardním způsobem ověřit, že kubismus byl ve své prvotní fázi vývoje záležitostí dvou umělců, Picassa a Braqua, a že ostatní kubisté se k principům tohoto stylu přihlásili až později. U odvážnějších tvrzení, jako například že „kubismus byl snad nejdůležitější a rozhodně nejkomplexnější a nejradikálnější uměleckou revolucí od dob renesance“ (Golding, J.: Cubism, s. 15), může být ověřování složitější, ničím se však zásadně nebude lišit od ověřování obdobně zobecňujících tvrzení z jiných oblastí historie. 233 To pochopitelně neznamená, že v určování či v odhadech umělecké hodnoty nelze chybovat nebo že příslušnou historii vlivů nelze zkreslovat. Takové problémy však provázejí všechny vědní obory. 234 Budd, M.: Artistic Value, citováno z Lamarque, P. – Haugom Olsen, S. (eds.): Aesthetics and the Philosophy of Art, s. 262.   Tomáš Kulka (*1948) začal studovat filosofii a politickou ekonomii na FF UK v Praze roku 1967. Po sovětské invazi odešel do Anglie, kde studoval filosofii (u sira Karla Poppera) a ekonomii na London School of Economics (B.A. 1971). V roce 1972 se přestěhoval do Izraele, kde pokračoval ve studiích filosofie na Hebrejské universitě v Jeruzalémě (M.A.  1976, Ph.D. 1986) a pracoval jako zpravodaj Svobodné Evropy pro Blízký východ (1973–1991). Na Jeruzalémské universitě přednášel logiku, dějiny moderní filosofie, filosofii vědy a estetiku. V roce 1988 přešel na universitu v Tel Avivu, kde na katedře filosofie založil odbor filosofie umění. V letech 1992–1995 přednášel také (jako hostující profesor) na Středoevropské universitě v Praze. Od roku 1996 působí na katedře estetiky FF UK. Kniha Umění a kýč (Torst, 1994, 2000, 2014) vyšla rovněž anglicky, finsky, hebrejsky, polsky a (ve zkrácené verzi) španělsky. Do polštiny byla přeložena i jeho další kniha Umění a falzum (Academia 2004).   Nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, brož., 264 stran.

Čas načtení: 2019-09-07 18:07:22

Maiselovu synagogu 12. září rozezní árie z Händelových oratorií

Česká sopranistka Viktorie Dugranpere v doprovodu hráče na barokní housle Jiřího Sychy a cembalisty a varhaníka Ondřeje Bernovského zazpívá 12. září v pražské Maiselově synagoze. Premiéra koncertního programu s názvem G. F. Händel starozákonní (Oratoria s náměty s Hebrejské bible) začne v 19 hodin. V nestandardním komorním obsazení soprán, housle a cembalo zazní árie z vybraných oratorií velikána barokní hudby G. F. Händela, vyprávějící příběhy starozákonních postav, jako je Šalamoun, Atalja, Josef, Samson, Zuzana ad. První repríza následuje 7. listopadu v Mladé Boleslavi. „Händela jsem si zamilovala již v mých hudebních a pěveckých počátcích. Jeho hudba, nesmírně líbezná a vznešená, je zároveň velmi příznivá pro pěveckou techniku a také atraktivní pro publikum. Jsem velmi ráda, že při tomto projektu mohu spolupracovat s tak skvělými muzikanty a sólisty. V tomto komorním obsazení vytvoříme jakési malé drama obsahující skrytou linii velikých příběhů,“ říká Viktorie Kaplanová Dugranpere. Viktorie Dugranpere v roce 2009 založila profesionální vokálně instrumentální soubor Victoria Ensemble, v němž působí coby umělecká vedoucí a vystupuje jako sólistka, ansámblová zpěvačka a dirigentka. Intenzivně se věnuje koncertní činnosti a úspěšně se realizuje také jako sbormistryně a hlasová pedagožka. Soubor Victoria Ensemble poutá pozornost originálními programy, včetně novodobých premiér, a dramaturgií představení z období renesance, baroka a klasicismu. „V průběhu minulých staletí se měnil hudební vkus velice rychle a obrovské množství invenčních autorů a krásné hudby zapadlo v dějinách. Jedním z našich cílů je tyto zajímavosti znovu objevovat, oživovat, připomínat. Zakládáme si na citlivém přístupu k těmto dílům a na poučené interpretaci, zároveň však také na jejich přínosu moderní době,“ podotýká Viktorie Dugranpere. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-10 21:38:00

Malíř a spisovatel Zdeněk Píža: Surrealismus je svět s nekonečným prostorem

Muzeum Fojtství v Kopřivnici, se sídlem v nejstarší budově ve městě, otevřelo o prvním letním dnu výstavu frenštátského malíře Zdeňka Píži (*1955), člena moravské surrealistické skupiny Stir up. Výstava má titul Iluze skutečnosti. V působivém historickém interiéru uvádí bezmála stovku děl tohoto severomoravského autora.   Divák vnímající vaše obrazy vstupuje do světa obrazivosti bohatého tvary a barvami. Ve fundamentu je vaše značná kreslířská schopnost. Říká se, že ta je darem talentu, Kdo jej nemá, v kresbě stále zápasí o formu.  Leonarda da Vinciho mínil, že talent jsou pouhé tři procenta tvorby. Zbytek je neutuchající píle dobré řemeslné práce, nekonečná inspirace živená celoživotním studiem a vnímavostí umělce vůči svému okolí. Jsem veskrze malířský typ, ale kresba je samozřejmě alfou i omegou. Na ní stojí kompozice a jiné technické náležitosti. Ale spíše mne zajímá hra s barvou, s jejími valéry, sfumaty a někdy s až rafinovanou souhrou světel a stínů, která v konečné fázi vyústí v neskutečné kreace. Už v mladosti vás zaujal surrealismus. Byl jste členem Společnosti Karla Teiga a od poloviny 90. let náležíte k ostravské části moravské surrealistické skupiny Stir up. Surrealismus vznikl před sto lety. Jak se za ten dlouhý čas změnil?  V základech zůstává nezměněn. Před sto lety otevřel svět s nekonečným prostorem, jímž se dá kráčet celé hodiny a dny, prožívat neuvěřitelné příběhy, poznávat osoby a věci podivuhodných tvarů a vlastností. I dnes je specifičností surrealismu pohlížet na svět okolo sebe očima zázračna, uchýlit se do světa imaginace a fantasknosti. V dnešní době každý ortodoxní surrealista se samozřejmostí sobě vlastní znovu a opětovně řeší originálním způsobem všeobecně známá fakta, znamenající výzvu, jak pochopit a pojmout vyšší stadium existence novým a neotřelým způsobem. Surrealismus však v současnosti dehonestují různí neumětelové a břídilové, kteří kopírují krásné, v minulosti vytvořené artefakty a vydávají je za vlastní nebo vytvářejí rozplizlé, banální, hloupé a nic neříkající obrazy, které se tváří jako avantgardní. Tím se ale onen pravý surrealismus, zděděný po předcích, dostává do nepěkné všednosti.   Kunsthistorik Václav Pajurek o vás napsal, že vaše práce se světlem na ploše obrazu je esoterního charakteru, obsahuje tajemství, dovoluje rozličné výklady. Rád preferuji veristický přístup k malbě, kde jsou světlo a jemné, transparentní přechody ploch stěžejními prvky. Maluji lazurní technikou olejomalby. Je to zdlouhavý proces, který výborně zvládli staří mistři renesance a baroka. Mně je lazurní technika blízká, vyhovuje mému naturelu. Některé olejomalby ještě doplňuji reliéfní plastickou strukturou, aby dostaly jiný náboj. Mám rád v obrazech tajemno. Dává prostor pro divákovy asociace. Mnoho let jsem se věnoval studiu mystiky a sektářství, což v tvorbě hojně využívám. Na aktuální výstavu jste snesl obrazy rozličného obsahu a v různých technikách. Jako byste řekl, že život surrealisty má vedle stěžejního proudu přítoky, které do hlavního toku přinášejí barvitost.  Je to výstava retrospektivní. Obsahuje díla od roku 1990 do současnosti. Stěžejní jsou zmíněné olejomalby. Jsou dynamickým prvkem. Nechybí pastely, jimž jsem se hojně věnoval v devadesátých letech. Zastoupeny jsou akvarely, koláže, monotypy a kombinované techniky, skládající se z pastelových a kvašových ploch, namnoze doplněných drobnou koláží. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Dovolím si zmínit i svou literární tvorbu. Na výstavě je v prosklených vitrínách. K vidění je knížka povídek Hra na sny a sbírky básní Diagonální fermentace, Zazděný trubadúr, Poutník pod povrchem, Pecky v krychli a Měděná vosa. Je zde rovněž dvojjazyčná sbírka, česko-francouzská, s titulem Rukopis nalezený v Épinay-sur-Orge, a poslední povídková bibliofilie doplněná básněmi Schválené krutosti. Obrazy a literární práce jsou neoddělitelnými částmi mé tvorby.   Zdeněk Píža, Iluze skutečnosti, obrazy, Muzeum Fojtství, Záhumenní 1/25, Kopřivnice. Výstava je přístupná do 4. srpna, otevřena je v úterý až neděli od 9. do 17. hodiny, v pondělí je zavřeno.