EUR 24,260 
|| 
JPY 13,141 || 
USD 21,269 || Čas načtení: 2024-11-06 17:30:01
Prezident Pavel prý vyznamenal žoldáka! Ten ale ocenil kluka, kterého zabila ruská armáda
„Koncem května nám řekl, že jede na vojenské cvičení záložáků. Odvezla jsem ho na nádraží. Byl vysmátý. Normálně jsme se rozloučili," vypráví pro Seznam zprávy maminka Karla Kučery, kterého na Ukrajině všichni znali pod přezdívkou Charlie Czech. „Po deseti dnech, zrovna jsem dělala šunkofleky, jsem si říkala: už přece musí přijet. Psala jsem mu, kde je, a on že na Ukrajině. Byli jsme v šoku. Doufala jsem, že to není pravda. Okamžitě jsem napsala, ať přijede domů, jinak se tu zblázníme. Ten den jsem jela do práce na odpolední úplně vyklepaná,“ řekla Jana Kučerová. Pro Rusko jsme všichni nepřátelé. Kdy a jak skončí válka, musí určit Ukrajina, ne Západ Číst více Vyznamenal ho i Zelenskyj Karel Kučera bojoval na Ukrajině s přestávkami deset měsíců. Několikrát přijel domů, devatenáctého května letošního roku ale jeho rodiče přijali telefonát, kterého se tak dlouho báli. Karel v boji proti ruské armádě padl, už se mu nedalo pomoci. Zpráva zasáhla celé Česko, zdrcené rodiče přijal prezident i se zástupci ukrajinské strany a jejich synovi udělil ukrajinské státní vyznamenání i tamní prezident Volodymyr Zelenskyj. Když se na výročí republiky udílela vyznamenání česká, Petr Pavel na něj nezapomněl. A to je mnohým trnem v oku. Sklenář: je to neobvyklé „Od roku 1995 se nikdy nestalo, že by prezident vyznamenal někoho za službu v cizí armádě. Máme demokratickou zemi, demokratickou armádu a jsme v NATO. Pro to, abyste bojovali v cizí armádě potřebujete souhlas prezidenta. Nevím, jestli ho dotyčný pán měl, pokud by ho neměl, tak služba v cizí armádě je dokonce trestný čin. Přes veškerou emotivnost té chvíle bych řekl, že je to podle mě poprvé, co se to stalo a nevím, jestli tohle je správná cesta," vyjádřil se v rozhovoru pro Blesk bývalý šéf protokolu Miroslav Sklenář. Jakkoliv byl slušný a má jako bývalý hradní úředník velký náhled do mechanismu vyznamenání, ani Miroslav Sklenář neurčuje pravidla, za kterých má kdo dostat vyznamenání. Petr Pavel ale neoceňoval kluka, který si jel hrát z vlastního plezíru na vojáka, ale člověka, který se jako jeden z mála rozhodl nenechat budoucnost nejen Ukrajiny, ale dost možná i Slovenska, Česka a dalších zemí, diktátorovi Putinovi. Opatrný osobní názor Sklenáře ale zneužila obrovská spousta lidí, kteří nemají na sociálních sítích ani odvahu napsat své jméno. Gauner, žoldák v banderovské uniformě „Byl to gauner co šel zabíjet lidi v banderovské uniformě. Hnus. Tedy to že dostal to vyznamenání, jinak ať si každý dělá co chce," komentuje jeden z anonymních účtů. Jiní poukazují na to, že zatímco žoldáci, kteří se přidali na ruskou stranu jsou stíhání, ti bojující na ukrajinské straně dostávají vyznamenání. Jakkoliv se takové otázky mohou zdát poněkud bizarní, pojďme si to ještě jednou vysvětlit. Rusko je nepřítel Česka Rusko má česko na seznamu nepřátelských zemí, jejich propagandisté téměř denně tvrdí, jak Západ bude trpět, až jej zasáhnou ruské jaderné zbraně a každý srpen z Ruska posloucháme, jak byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa správná. Na druhou stranu je tu Ukrajina, jejíž statisíce občanů v Česku dlouho a bez problémů pracují, země, která se snaží jen bránit své právoplatné území a za kterou (byť za určitých podmínek) mohou naši muži bojovat v její armádě. Je ten rozdíl jasný? Špatně vybavení, demotivovaní, podvyživení. Přesto Kimovi vojáci mohou Putinovi vyhrát válku Číst více Málokdo dokázal to, co on Karel Kučera prokázal hrdinství, kterého by žádný z gaučových teoretiků, kteří odmítají jeho vyznamenání, nebyl schopen. Postavil se čelem k nebezpečí, které vnímal jako zásadní a nehleděl na osobní prospěch, natož na žold, jak někteří urážlivě naznačují. Nikdy za své zásluhy nečekal odměnu nebo uznání, dělal pouze to, v co věřil. A prokázal Ukrajině i Česku obrovskou službu, za kterou si vyznamenání rozhodně zaslouží. KAM DÁL: Hes ze StarDance žije s mužem, přitom má holku. Podívejte, jaká je to kočka!
\nČas načtení: 2024-03-12 14:06:50
Autor: Janko PALIGA Datum: 12.03.2024 14:06:50 Bývalého amerického prezidenta Spojených štátov amerických Billa Clintona vyznamenal dňa 12.03.2024 český prezident Petr Pavel Radom Tomáša Garrigua Masaryka I. triedy za "vynikajúce zásluhy o rozvoj demokracie". Clinton je od roku 1998 nositeľom Radu Bieleho leva.Clinton je len štvrtou osobou, ktorá dostala od českého prezidenta obe najvyššie štátne vyznamenania - Rad Bieleho leva a Rad Tomáša Garrigue Masaryka. Pred ním to boli Karel Schwarzenberg, Nicholas Winton a Václav Havel.Zdroj:www.idnes.czwww.hrad.cz
\nČas načtení: 2024-05-31 21:01:00
Putin předal Seagalovi další metál. „Patolízal,“ schytal to herec. Ukrajinu vinil z obchodu s dětmi
Řádem přátelství národa vyznamenal ruský prezident Vladimir Putin v Kremlu hollywoodského herce a někdejšího akčního hrdinu Stevena Seagala. Ten se v průběhu let změnil v Putinova věrného fanouška a přítele. V projevu po vyznamenání, který četl z mobilu, podle Daily Mailu mluvil mj. o tom, že Ukrajina byla známá „obchodem s orgány, sexuálním obchodem s dětmi a nacismem“. Britský tisk proto Seagala označil za Putinova patolízala.
\nČas načtení: 2025-04-30 18:06:36
Kdyby Rumunsko obnovilo království, problém s prezidentským kandidátem by nenastal
Komentář Zdeňka Prázdného, ředitele Českého královského institutu Călin Georgescu se veřejně hlásil k odkazu Iona Antonesca, který vládl Rumunsku za druhé světové války, akterý byl oddaným spojencem Hitlera a nechal zavraždit statisíce lidí převážně Židů. Vyřazení Georgesca z prezidentského klání je vnímáno i kontroverzně. Odpůrci verdiktu argumentují, že je nedemokratický, uvedené důvody pro zákaz jeho kandidatury jsou nepřesvědčivé a akorát mu to zvyšuje popularitu. Rumunsko jako konstituční monarchie Těmto nepokojům se však dalo zabránit, kdyby se Rumunsko opět stalo konstituční monarchií, kterou bylo do roku 1948, a volby prezidenta by se jednoduše nekonaly. Je to škoda. Po pádu komunistického vůdce Nicolae Ceaușescu v prosinci 1989 mělo totiž pro obnovení království nejlepší předpoklady už vzhledem k mimořádně popularitě krále Michala I. z rodu Hohenzollern-Sigmaringen. Ten se narodil 25. října 1921 korunnímu princi Karlovi a jeho manželce Heleně Řecké a Dánské. Michal I. v zemí vládl od roku 1940, jenomže Antonescu, oficiálně v té době předseda vlády, ve skutečnosti však diktátor, rozhodl o připojení Rumunska k paktu Osa a účasti na dobyvačné válce ve spojenectví s nacistickým Německem. Panovník s velmi omezenými pravomocemi tomu nemohl zabránit. Král Michal I. převedl zemi na stranu protihitlerovské koalice Hvězdná chvíle rumunského krále Michala I. pak přišla o čtyři roky později. Tehdy za dramatických okolností, při kterých mu šlo o život, nechal zatknout Antonesca přímo ve svém paláci. Rumunsko se v srpnu 1944 i jeho zásluhou stalo součástí protihitlerovské koalice a Antonescu byl o dva roky později odsouzen k trestu smrti a popraven poté, co mu král Michal odmítl udělit milost. Za tento svůj odvážný čin obdržel významná ocenění od představitelů obou hlavních států antinacistické aliance. Americký prezident Harry S. Trumann jej vyznamenal Řádem záslužné legie. I komunisté chtěli oblíbeného krále Značné obliby Michala I. mezi Rumuny si byli vědomí i vládnoucí rumunští komunisté, kteří ještě předtím požádali Stalina, jestli by nemohl král vládnout i v komunistické zemi. Rozezlený sovětský vůdce jim odpověděl, že v socialismu není možné, aby byl u moci feudál. V lednu 1948 byl tedy Michal I. donucen k abdikaci, kterou později neuznal jako vynucenou. Do Rumunska se král Michal pokusil vrátit hned krátce po svržení komunistické diktatury. Tehdejší postkomunistická vláda jej však krátce po příletu na bukurešťské letiště vypověděla ze země. Dovolila mu přijet až o dva roky později na Velikonoce, kdy z hotelového balkónu v Bukurešti pronesl řeč k nadšenému milionovému davu, což jasně dokázalo, jaké se mezi Rumuny těšil úctě a respektu. V roce 1996 mu prezident Emil Constantinescu vrátil rumunské občanství. Rumuni králi věřili O jeho velké popularitě u rumunského lidu svědčí i fakt, že v roce 2005 se v soutěži o 100 nejvýznamnějších Rumunů v historii umístil na 25. příčce. V dalším průzkumu o šest let později se stal nejdůvěryhodnější osobností, daleko před místními politiky. V roce 2013 pak v anketě o králově popularitě 45% dotázaných Rumunů uvedlo, že mají dobré nebo velmi dobré mínění o králi, opak zmínilo pouhých 6,5% respondentů. Čili by to byl ideální rumunský král, kterého by respektovala většina obyvatel země. Je velkou škodou, že se tak nestalo, protože panovníci bývají stmelujícím prvkem. I v Rumunsku mohlo být za oblíbeného krále více klidu. Michal I. zemřel 5. prosince 2017 v úctyhodných 96 letech. Měl pět dcer, z nichž nejstarší Markéta Rumunská jako korunní princezna je správkyní rumunské koruny a hlavou rumunské královské rodiny.
\nČas načtení: 2025-10-28 21:24:00
Z Nymburka až na Hrad. Martin Fuksa převzal od prezidenta medaili Za zásluhy
/VIDEA, FOTOGALERIE/ Olympijský vítěz a nymburský patriot Martin Fuksa získal významné státní vyznamenání. Prezident České republiky mu udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti sportu. Kanoista, který proslavil Nymburk po celém světě, tak přidal další ocenění ke své bohaté sbírce titulů a medailí. Celkem prezident Pavel vyznamenal 48 osobností.
\nČas načtení: 2025-10-28 21:24:00
Z Nymburka až na Hrad. Martin Fuksa převzal od prezidenta medaili Za zásluhy
/VIDEA, FOTOGALERIE/ Olympijský vítěz a nymburský patriot Martin Fuksa získal významné státní vyznamenání. Prezident České republiky mu udělil medaili Za zásluhy o stát v oblasti sportu. Kanoista, který proslavil Nymburk po celém světě, tak přidal další ocenění ke své bohaté sbírce titulů a medailí. Celkem prezident Pavel vyznamenal 48 osobností.
\nČas načtení: 2025-10-28 22:04:00
ONLINE: Pavel rozdal metály, Eva zaujala zelenými šaty. Zeman se omluvil, Klaus nechyběl
Na svátek 28. října i letos připadlo předávání státních vyznamenání na Pražském hradě, prezident Petr Pavel vyznamenal mj. herce Zdeňka Svěráka a in memoriam též jadernou vědkyni Danu Drábovou. Na Hrad dorazil exprezident Václav Klaus s manželkou Livií, bývalá první dáma Dagmar Havlová či šéf ANO Andrej Babiš - v doprovodu manželky Moniky. Omluvil se exprezident Miloš Zeman. Dění nejen kolem Pavlových metálů jsme sledovali na Blesk.cz online.
\nČas načtení: 2019-11-02 09:18:35
Nekončící příběh stíhání Aleny Vitáskové
Za velkého zájmu novinářů vyhlásil 1. listopadu 2019 Zdeněk Chalupa, předseda senátu Okresního soudu v Jihlavě, rozsudek v trestní věci Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), stíhané za obsazení funkce místopředsedy ERÚ Renatou Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyní. Je to již druhý rozsudek, když ten první zrušil pro četné vady odvolací senát Krajského soudu v Brně předsedkyně Haliny Černé. Aktuální rozsudek není převratný: v podstatě se shoduje s původním. Soud nedokázal překročit svůj stín a setrval na formalistickém hodnocení jednání paní odsouzené. Trest odnětí svobody v délce 24 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a vykázání ERÚ s nárokem na náhradu škody do civilního řízení ji ale bezprostředně neohrožuje. Nevyhovuje ovšem požadavkům státního zástupce Kamila Špeldy. Soud setrval na odsouzení za porušení energetického zákona nedbáním kvalifikačních nároků funkce místopředsedkyně ERÚ, kladl paní obviněné za vinu, že Renatě Vesecké opatřila požitky, jež nepožívali běžní zaměstnanci, a upozornil na společenskou nebezpečnost takového počínání, jehož beztrestnost by z něj udělala vzor, svádějící k následování. Opakovaně ale odmítl názor žalobce, že práce Renaty Vesecké jako „nekvalifikované“ síly je nulitní, a proto její odměna je škodou, způsobenou státu. Soud ale také dospěl k rozsudku za cenu opomenutí některých výtek odvolacího soudu, ba šel ve svých úvahách přímo proti jeho právnímu názoru. Pochybuji, že při vyhodnocování subjektivní stránky žalovaného jednání Aleny Vitáskové si její karatelé uvědomili tíhu její odpovědnosti za svěřený úřad. Obhájkyně paní obžalované se na místě odvolala do všech výroků rozsudku. Odvolal se i státní zástupce, který není spokojen s uloženým trestem a nechce se vzdát své představy, že plat Renaty Vesecké je škodou, způsobenou státu. Jeho tvrdošíjnost je pozoruhodná: na nesmyslnosti jeho názoru se dvakrát shodl senát nalézacího soudu, a také odvolací senát, složený ze tří soudců z povolání, ale jemu to nestačí. Asi věří, že co se nepodařilo poprvé, podaří se podruhé, že tedy odvolací senát se skloní před sílou jeho intelektu. Předpokládám, že paní odsouzená jednou dosáhne zproštění, i když cesta k tomu možná bude dlouhá a složitá. Úsilí soudců a státního zástupce za každou cenu ji trestat za způsob, jakým řešila reálné potřeby svěřeného úřadu, mi připadá nepatřičné mimo jiné i proto, že „společenská“ poptávka jejích odpůrců, kteří toto řízení účelově vyvolali s cílem vypudit ji z funkce předsedkyně ERÚ, již vyprchala. Kdyby soud dospěl k pravomocnému rozsudku v době, kdy stála v čele úřadu, uspokojil by přání jejích nepřátel. Dnes ji ale o důchod nepřipraví a žádnou moc jí nevezme, protože žádnou nemá. Její další pronásledování je již pouze samoúčelné, a proto nemá smysl je protahovat. Rozsudek okresního soudu a zarputilost státního zástupce jsou kuriozní i tím, že pronásledují nositelku státního vyznamenání. Souzený skutek je součástí úkonů, jež činila v zájmu dosažení výsledků svého úřadu, za které ji prezident vyznamenal. Je to příběh hodný Járy da Cimrmana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-03-12 12:12:00
ONLINE: Pavel předal Clintonovi metál, Fiala varoval před Putinem. A stíhačky nad Prahou
Při příležitosti výročí 25 let České republiky v NATO byla na dnešek v Česku naplánována řada akcí. Na Pražském hradě ráno odstartovala konference Naše bezpečnost není samozřejmost, na níž premiér Petr Fiala (ODS) hájil českou pomoc Ukrajině a opětovně varoval před rozpínavostí Putinova Ruska. Prezident Petr Pavel vyznamenal exprezidenta USA Bill Clintona. A nad Prahou se prohnalo pět stíhaček a jeden airbus. Dění kolem připomínek výročí vstupu ČR do NATO sledujeme na Blesk.cz online.
\nČas načtení: 2024-03-12 13:27:00
ONLINE Česko slaví 25 let v NATO: Varování před Putinem, stíhačky nad Prahou a velká hradní akce
Při příležitosti výročí 25 let České republiky v NATO byla na dnešek v Česku naplánována řada akcí. Na Pražském hradě ráno odstartovala konference Naše bezpečnost není samozřejmost, na níž premiér Petr Fiala (ODS) hájil českou pomoc Ukrajině a opětovně varoval před rozpínavostí Putinova Ruska. Prezident Petr Pavel vyznamenal exprezidenta USA Bill Clintona. A nad Prahou se prohnalo pět stíhaček a jeden airbus. Dění kolem připomínek výročí vstupu ČR do NATO sledujeme na Blesk.cz online.
\nČas načtení: 2024-07-09 14:34:43
Spoločnosť Apple pred pár dňami odstránila až 25 VPN aplikácií z ruskej verzie App Store. Apple tak učiniula na základe požiadavky Roskomnadzoru, ruského ... The post Ruský cenzorský úrad sa znova „vyznamenal“. Núti Apple stiahnuť z obchodu aplikácie, ktoré umožňujú obchádzať cenzúru appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-11-06 17:30:01
Prezident Pavel prý vyznamenal žoldáka! Ten ale ocenil kluka, kterého zabila ruská armáda
„Koncem května nám řekl, že jede na vojenské cvičení záložáků. Odvezla jsem ho na nádraží. Byl vysmátý. Normálně jsme se rozloučili," vypráví pro Seznam zprávy maminka Karla Kučery, kterého na Ukrajině všichni znali pod přezdívkou Charlie Czech. „Po deseti dnech, zrovna jsem dělala šunkofleky, jsem si říkala: už přece musí přijet. Psala jsem mu, kde je, a on že na Ukrajině. Byli jsme v šoku. Doufala jsem, že to není pravda. Okamžitě jsem napsala, ať přijede domů, jinak se tu zblázníme. Ten den jsem jela do práce na odpolední úplně vyklepaná,“ řekla Jana Kučerová. Pro Rusko jsme všichni nepřátelé. Kdy a jak skončí válka, musí určit Ukrajina, ne Západ Číst více Vyznamenal ho i Zelenskyj Karel Kučera bojoval na Ukrajině s přestávkami deset měsíců. Několikrát přijel domů, devatenáctého května letošního roku ale jeho rodiče přijali telefonát, kterého se tak dlouho báli. Karel v boji proti ruské armádě padl, už se mu nedalo pomoci. Zpráva zasáhla celé Česko, zdrcené rodiče přijal prezident i se zástupci ukrajinské strany a jejich synovi udělil ukrajinské státní vyznamenání i tamní prezident Volodymyr Zelenskyj. Když se na výročí republiky udílela vyznamenání česká, Petr Pavel na něj nezapomněl. A to je mnohým trnem v oku. Sklenář: je to neobvyklé „Od roku 1995 se nikdy nestalo, že by prezident vyznamenal někoho za službu v cizí armádě. Máme demokratickou zemi, demokratickou armádu a jsme v NATO. Pro to, abyste bojovali v cizí armádě potřebujete souhlas prezidenta. Nevím, jestli ho dotyčný pán měl, pokud by ho neměl, tak služba v cizí armádě je dokonce trestný čin. Přes veškerou emotivnost té chvíle bych řekl, že je to podle mě poprvé, co se to stalo a nevím, jestli tohle je správná cesta," vyjádřil se v rozhovoru pro Blesk bývalý šéf protokolu Miroslav Sklenář. Jakkoliv byl slušný a má jako bývalý hradní úředník velký náhled do mechanismu vyznamenání, ani Miroslav Sklenář neurčuje pravidla, za kterých má kdo dostat vyznamenání. Petr Pavel ale neoceňoval kluka, který si jel hrát z vlastního plezíru na vojáka, ale člověka, který se jako jeden z mála rozhodl nenechat budoucnost nejen Ukrajiny, ale dost možná i Slovenska, Česka a dalších zemí, diktátorovi Putinovi. Opatrný osobní názor Sklenáře ale zneužila obrovská spousta lidí, kteří nemají na sociálních sítích ani odvahu napsat své jméno. Gauner, žoldák v banderovské uniformě „Byl to gauner co šel zabíjet lidi v banderovské uniformě. Hnus. Tedy to že dostal to vyznamenání, jinak ať si každý dělá co chce," komentuje jeden z anonymních účtů. Jiní poukazují na to, že zatímco žoldáci, kteří se přidali na ruskou stranu jsou stíhání, ti bojující na ukrajinské straně dostávají vyznamenání. Jakkoliv se takové otázky mohou zdát poněkud bizarní, pojďme si to ještě jednou vysvětlit. Rusko je nepřítel Česka Rusko má česko na seznamu nepřátelských zemí, jejich propagandisté téměř denně tvrdí, jak Západ bude trpět, až jej zasáhnou ruské jaderné zbraně a každý srpen z Ruska posloucháme, jak byla invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa správná. Na druhou stranu je tu Ukrajina, jejíž statisíce občanů v Česku dlouho a bez problémů pracují, země, která se snaží jen bránit své právoplatné území a za kterou (byť za určitých podmínek) mohou naši muži bojovat v její armádě. Je ten rozdíl jasný? Špatně vybavení, demotivovaní, podvyživení. Přesto Kimovi vojáci mohou Putinovi vyhrát válku Číst více Málokdo dokázal to, co on Karel Kučera prokázal hrdinství, kterého by žádný z gaučových teoretiků, kteří odmítají jeho vyznamenání, nebyl schopen. Postavil se čelem k nebezpečí, které vnímal jako zásadní a nehleděl na osobní prospěch, natož na žold, jak někteří urážlivě naznačují. Nikdy za své zásluhy nečekal odměnu nebo uznání, dělal pouze to, v co věřil. A prokázal Ukrajině i Česku obrovskou službu, za kterou si vyznamenání rozhodně zaslouží. KAM DÁL: Hes ze StarDance žije s mužem, přitom má holku. Podívejte, jaká je to kočka!
Čas načtení: 2020-07-10 11:26:46
Alena Vitásková je mezi vedoucími představiteli státní správy ojedinělý úkaz: zvládla výkon vysoké funkce předsedkyně Energetického regulačního úřadu, ač byla jako obžalovaná souběžně účastnicí dvou kauz trestního řízení. Oba procesy ji bezohledně zatěžovaly časově a finančně a zejména kladly obrovské nároky na její psychickou odolnost – a podepsaly se na jejím zdravotním stavu. Viníkům nehorázností k její škodě trest nehrozí. Veřejnosti známější je trestní stíhání u Krajského soudu v Brně kvůli jejímu údajnému jednání ve prospěch podnikatelského klanu Zemků ve věci chomutovských fotovoltaických elektráren. Řízení, zahájené sdělením obvinění ze 13. března 2013, uzavřel pravomocným zprošťujícím rozsudkem ze 17. prosince 2019 Krajský soud v Brně. Původně ji zprostil obžaloby již Vrchní soud v Olomouci 17. ledna 2018, ale kvůli zlé vůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, který podal dovolání v její neprospěch, se kolotoč točil dál. Vedle toho ji Kamil Špelda, okresní státní zástupce v Jihlavě, obžaloval kvůli jmenování bývalé nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké místopředsedkyní Energetického regulačního úřadu. V počátcích případu orgány činné v trestním řízení narušovaly klidný chod úřadu různými zásahy. Například 27. května 2015 údajně za účelem vyzvednutí jmenovacího dekretu Renaty Vesecké provedla policie razii s nasazením třicítky policistů ve třech provozovnách úřadu. Dne 17. srpna 2015 policejní orgán sdělil Aleně Vitáskové obvinění pro podezření z trestných činů porušení povinnosti při správě cizího majetku a zneužití pravomoci úřední osoby. Posléze ji Kamil Špelda napadl obžalobou z 9. září 2013. Perličkou v obžalobě a dalších aktech byl žalobcův slabomyslný názor, že pracovní úkony Renaty Vesecké byly v důsledku její nekvalifikovanosti nulitní, proto její mzda byla škodou, způsobenou státu, a měla ji uhradit Alena Vitásková. „Okresní formát“, který se o právnické činnosti bývalé nejvyšší státní zástupkyně vyjadřuje jako o „nulitní“, aniž by měl tomu odpovídající důkazy, je politováníhodný tvor. Okresní soud v Jihlavě vynesl v této věci dva rozsudky, v nichž vždy odmítl domněnku o způsobení škody vyplácením platu Renatě Vesecké. Státní zástupce se v obou případech odvolal ke Krajskému soudu v Brně. Obhajoval nesmysl o způsobené škodě, a hlavně toužil po odeslání paní obžalované „do tepláků“. Odvolací soud v prvém zrušujícím rozhodnutí důrazně upozornil nalézací soud na nutnost vypořádat se důsledně se subjektivní stránkou žalovaného skutku. Senát Zdenka Chalupy v tomto ohledu hanebně selhal, protože absenci subjektivní stránky dokazováním nevyvrátil, ale přesto trval na podmíněném trestu. Trapnost jeho rozhodnutí vyniká na pozadí skutečnosti, že Alena Vitásková za svou práci v energetice obecně a v Energetickém regulačním úřadu zvlášť získala státní vyznamenání. Odvolací soud tuto trapnost ukončil 9. července 2010 zprošťujícím rozsudkem, který zvučným hlasem vyhlásila předsedkyně Halina Černá. Kdyby se státnímu zástupci Kamilu Špeldovi podařilo Alenu Vitáskovou „dostat do tepláků“, možná by se pro některé lidi stal hrdinou, takto si obstaral vysvědčení o své odborné nezpůsobilosti. Není „za hrdinu“, ale za … (dosaďte si, co chcete). Obecně rozsudek senátu Haliny Černé nepřekvapuje. Zachovává logickou souvislost s předchozím rozhodnutím, je v souladu s výsledky dokazování, po formální stránce se drží „učebnicové“ definice trestného činu a posléze je v souladu se zdravým selským rozumem. Potěšil mě i proto, že potvrdil správnost mých vývodů v dřívějších souvisejících článcích. Alena Vitásková může konečně klidně spát. Rozsudek senátu Haliny Černé sice může napadnout dovoláním Pavel Zeman, jenž by tím potvrdil podjatost vůči ní, ale nepředpokládám, že by u Nejvyššího soudu ČR uspěl. Neúspěch jejích pronásledovatelů obrací pozornost k odpovědnosti soudců a státních zástupců za škody, které se zlým úmyslem nebo z neumětelství způsobili obviněným. V kauzách Aleny Vitáskové se zvláště vyznamenal Aleš Novotný, soudce Krajského soudu v Brně, ze státních zástupců zvláště výše zmíněný Kamil Špelda a Radek Mezlík, státní zástupce VSZ Olomouc. Nad sebou by se měl zamyslet i Pavel Zeman, který si neúspěšné dovolání v její neprospěch mohl odpustit. Mohou být ale klidní: nikdo nebude volán k odpovědnosti a břídilské a zlovolné výkony ke škodě občanů této země budou předvádět i nadále. Neboť takto je to ve Švejkolandu zavedeno a slogan „ANO, bude lépe“ zní v resortu spravedlnosti pokrytečtěji než jinde. Je to logické: z důvodu „politické korektnosti“ se nikdo neodváží tlačit na nejvyššího státního zástupce, aby volal k odpovědnosti státní zástupce, když je pravděpodobné, že brzy může mít opět v rukou osud trestně stíhaného Andreje Babiše. Za těchto okolností jej vláda nemůže odvolat z funkce, i kdyby chtěla. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53
Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická. Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné. Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace. Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara. Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost. Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií. Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali. Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině. Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba. Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-03-04 16:32:03
Ve středu 4. března byly představeny nominace na ceny Magnesia Litera za rok 2019. Nominovány jsou mimo jiné prózy Jiřího Kratochvila, Jana Němce a Davida Zábranského, sbírky poezie Jiřího Dynky a Daniela Hradeckého či kniha pro děti Petra Borkovce. Litera za prózu Veronika Bendová: Vytěženej kraj (fra, Praha, 200 s.) Severočeskou road-movie Vytěženej kraj v jistém smyslu navazuje Veronika Bendová na svůj debut Nonstop Eufrat. Podobně jako příběh padlého katolického kněze v její prvotině, se portrét exploatované krajiny a bývalého partnerského páru, který zde má najít filmové lokace, zabývá tématem duchovní, kulturní a historické identity. Zdevastované kostely a fary, lidé dobití komunistickou minulostí a lační profitu, poničené osobní vztahy i společenské vazby. Autorka kontrastuje tenkou vrstvu současnosti zastoupené rychlým a dobře nasvíceným světem filmu, s dějinami a jejich stíny, které jsou v kraji, kde leží Litvínov, Most, Libkovice nebo Hrob stále přítomné a působící. V literatuře i ve filmu často zobrazované téma vytěžených severočeských Sudet představuje autorka neotřelým způsobem jako otázku duchovní opuštěnosti. V knize se proto postindustriální kraj stává víc než dramatickou kulisou pro chystaný film o křesťanské rodině chartistů vypuzené tlakem StB z Prahy za socialismu do severních Čech. Vytěženej kraj je otázkou, jak se v něm ve svobodnější době zachovat stejně nekonformně a lidsky. Jiří Kratochvil: Liška v dámu (Druhé město, Brno, 200 s.) Jiří Kratochvil je představitelem současné prózy, která se programově odklání od realistické literární tradice; je zároveň jedním z nejpřekládanějších českých autorů. Román Liška v dámu se odehrává v padesátých letech dvacátého století a prolínají se v něm dvě dějové linie. Ta realističtější vypráví příběh mladého brněnského dělníka Pavla, který je jako perspektivní a jazykově talentovaný estébák vybrán, aby odešel na západ a provedl diverzní akci ve Svobodné Evropě. Druhou, fantaskní linií je příběh mladé lištičky. Stalin (v románu nazývaný Hospodář) dá vědcům z Pavlovova institutu úkol přetvořit ji v ženu a tu pak pod jménem Sylva vyšle na západ, aby zavraždila Winstona Churchilla. Hrdinové se ale ve svobodném světě setkají a jejich příběhy a osudy se spojí – život se ukáže být mocnější než záměry mocných. Román Liška v dámu je poctou imaginaci, literatuře jako hře slov a obrazů, ale zároveň nabízí i silný příběh o propojování a zároveň neslučitelnosti různých světů a také oslavu lidské a liščí svobody. Štěpán Kučera: Projekt Gilgameš (Druhé město, Brno, 168 s.) Projekt Gilgameš je románovým debutem Štěpána Kučery, spisovatele a novináře, který se dlouhodobě zajímá o střet kulturní a biologické podmíněnosti lidského chování. O něj jde i v příběhu převozníka Uršanábiho, kterého si Kučera vypůjčil ze starověkého Eposu o Gilgamešovi. Uršanábi se díky prášku z černé květiny stává nesmrtelným a v textu putuje napříč kontinenty a staletími až do naší blízké budoucnosti. Celý jeho osud zároveň vypráví mladému vědci pokročilá umělá inteligence, aby ho přesvědčila, že budoucnost by měla mít v rukou ona, a ne člověk. Zdůrazňuje, že lidská potřeba nepřítele je příliš silná a že lidé nejsou vývojově připravení na život v tak obrovských tlupách, jaké si díky vyprávění příběhů dokázali vybudovat. Kučera tu pracuje velmi poučeně jak s nejstarší literaturou, tak s prvky nejmodernější vědy; vytvořil svého druhu mytické vyprávění, v němž se nepátrá po ničem menším než po smyslu lidského života, a přitom je to celé zabalené do postmoderního jazyka i vtipu. Jan Němec: Možnosti milostného románu (Host, Brno, 480 s.) Rozsáhlý románový projekt Jana Němce klade naléhavé otázky jak ohledně tématu milostného vztahu a soužití s jiným člověkem, tak i ohledně možností a dopadů románového příběhu v dnešním světě. Autor si pohrává s románovou formou, ale zároveň své psaní silně zakotvuje v tradici moderního románu. Provokuje čtenáře tím, jak vyprávění od linie milostného vztahu neustále odbíhá k jiným souvislostem, ale zároveň sžíravě analyzuje i sebe sama jako románovou postavu. Nabízí na jedné straně úzce privátní příběh několikaletého vztahu dvou mladých lidí, na straně druhé ale načrtává i široce panoramatický obraz soudobé společnosti a životních hodnot v časech rozkolísané doby. Jan Němec svým dílem ukazuje, že i dnes může mít román schopnost vyjadřovat společensky relevantní témata způsobem, který je jedinečný a nenahraditelný. A klást otázky, které nelze zodpovědět jednoduše a bez reflexe všech souvislostí. Michal Vrba: Kolem Jakuba (Argo, Praha, 178 s.) Pět povídek Michala Vrby, českého prozaika mladší generace, se odehrává ve velikém časovém rozpětí od třicetileté války do devadesátých let 20. století. Jednotlivé příběhy jsou spojeny jedním místem, rybníkem Jakub ve východních Čechách. Hrdiny povídek jsou tzv. malí, obyčejní lidé, kteří se proti své vůli octnou v soukolí velké historie - a nejen ve vypjatých okamžicích, ale i v běhu každodenního života se musejí rozhodnout mezi dobrem a zlem. Jednotlivé povídky jsou spolu propojeny často velmi překvapivým způsobem a kniha tak poskytuje poutavý obraz zápasu člověka s dějinami v různých historických obdobích. Povídky Michala Vrby jsou skvělým příkladem čtivé realistické prózy, která navazuje na nejlepší vypravěčské tradice a je čtenářsky vstřícná, ale zároveň se formálně velmi propracovaným způsobem zamýšlí nad základními otázkami lidské existence. David Zábranský: Logoz aneb Robert Holm, marketér dánský (Větrné mlýny, Brno, 404 s.) Román Logoz Davida Zábranského je pamfletickým portrétem liberálního systému vedeného byrokraty a marketéry. Autor torpéduje svět, v němž si marketing ochočil ideu svobody a autenticity. Následně je prodává jako produkt, který u zákazníků budí pocit nadřazenosti nad těmi, kdo se ke svobodě, autenticitě nebo spravedlnosti vztahují jinak než dohodnutými pojmy. Z politického přesvědčení budoucnosti je v Zábranského próze pouze módní brand, značka odpoutaná od vnitřních obsahů. Jazyk politicky korektního marketingu zde hraje roli spíše zastírací, než aby věci skutečně vysvětloval. Zábranský je břitký ironik společenské třídy „kreativních profesí“, slepé ke svým privilegiím a k vlastní aroganci. V domýšlení trajektorií vývoje světa řízeného marketingem morální nadřazenosti přichází Zábranského kniha s vtipně vystavěným příběhem, který je politickou karikaturou současnosti. Moleskine Litera za poezii Jiří Dynka: Pomor (Druhé město, Brno, 60 s.) Ve sbírce s mnohoznačným názvem Pomor se Jiří Dynka vydal nazpět časem. Z útržkovitých pasáží a fragmentů paměti jeho alter-ego znovusestavuje vlastní obraz a přesvědčuje tím samo sebe, že v tomto přeludném a zřejmě nikdy neexistujícím světě skutečně žilo. Právě takové zjištění je spojené s autorovým přesvědčením, že báseň je pravděpodobně jediný a jedinečný poznávací prostředek nejen sebe sama, ale i světa jako celku. Daniel Hradecký: Přibližování dřeva (Perplex, Opava, 64 s.) Sbírka Přibližování dřeva obsahuje tři oddíly, v nichž Daniel Hradecký dávkuje existenciální tázání, ironii, záznam paměti, hledání kořenů i pointované aforistické odpovědi. Autorovy verše leckdy vznikají jako fragmenty situací, které mají univerzální platnost. Jeden z nejprokletějších českých básníků nám i sobě spílá, bouří se proti světu, aby vždycky našel partnera k rozhovoru a zachytil svůdné volání nejen slov, ale i situací a dokázal tím plasticky evokovat místa severočeského regionu. Ewald Murrer: Noční četba (Aula, Praha, 326 s.) V monumentálním souboru stovky epických textů vrací Ewald Murrer do hry dnes skoro zapomenutý žánr básnické fantastické povídky, jak ji známe třeba ze sbírky Kašpar noci francouzského romantika Aloysia Bertranda. Ostatně už název knihy ukazuje na tuto příbuznost. Básník okouzluje svým suverénním vypravěčským talentem. V Noční četbě se potkává imaginace a zájem o tajemno s groteskní, místy až naturalistickou hyperbolou. Autor pokračuje v poetice jistého melancholického a bizarního snění, kterým zaujal čtenáře už na počátku devadesátých let v knize Zápisník pana Pinkeho. Litera za knihu pro děti a mládež David Böhm: A jako Antarktida – Pohled z druhé strany (Raketa/Labyrint, Praha, 80 s.) Autorská encyklopedie konceptuálního výtvarníka přináší portrét světadílu, který byl zkoumán až jako poslední. Tichá krása pustiny bez jediného stromu, bez plazů a obojživelníků, půl roku bez slunce a právně vzato i bez hranic a stálých sídel se pro autora stala divotvorným jevištěm nově definujícím meze sebereflexe i statečnosti těch, kdo se rozhodli v antarktickém majestátu bádat a přežít. Pocítil to jak Roald Amundsen, následovaný nebohou družinou kapitána Roberta F. Scotta a neúspěšnou Shackletonovou transkontinentální expedicí, tak každý další odvážlivec stojící byť jen na jejím pobřeží. Na vlastní kůži to zažil i sám autor, který sem se synem putoval v doprovodu polárníka Jaroslava Pavlíčka, aby dostál podtitulu knihy, podpořil lehce podvratnou perspektivu prolamující stereotypy povšechných znalostí a kladl si otázky po smyslu bělostného prostoru rozlehlejšího než Evropa. V návaznosti na půlstoleté postupy české uměleckonaučné školy Böhmovo sdělení hravou formou dotvářejí fotografie i kartografické projekce, rozkládací alba s pointami, dobrodružný komiks, deník, novinové sloupce, dokonce plyšové 3D modely zástupců místní zvířeny, takže i po stránce ilustrační vznikla lákavá publikace pro četbu v kruhu rodinném. Výsledkem je dovedné, sdílné, ba pronikavé dílo zdůrazňující provázanost Antarktidy s globálním ekosystémem, neboť území v demilitarizované kolektivní správě plní daleko mimo středoevropské zorné pole klíčovou roli, srovnatelnou s významem prvního písmene abecedy. Udržení zdejších ledovců, nutných pro rovnováhu planety, je testem naší snášenlivosti, kooperace – a hlavně pudu sebezáchovy. Petr Borkovec: Každá věc má něco společného se štěstím (Ilustroval Martin Krkošek, František Havlůj – Běžíliška, Praha. 44 s.) V básnické sbírce rozžívá Petr Borkovec vzpomínky z dětství na živé tvory a neživé předměty, jež jsou zde přítomny svými otisky, barvami, vůněmi. Kniha je svébytným pokračováním leporela Věci našeho života (2017), které obsahovalo také básnické miniatury dotýkající se naší každodennosti. Tentokrát se však Petr Borkovec obrací na starší dětské čtenáře, než je u knížek veršů pro děti obvyklé. Vyvstávají před námi třeba subtilní scenerie půdních vetchých věcí, chvíle u večerního jídla, doprovázené chlapeckými sny, nebo uspávanky v rozličných veršovaných útvarech, v nichž se objevují folklorní motivy, fragmenty rozhovorů, ale i jazykové hříčky. Najdeme tu i morgensternovskou báseň Rybník („Lín dne je stínán / slinami žab. // Olůvky vody, trň och! / Svléchající hlubí...“), půvabnou vzpomínku Na babiččině skříni anebo lyrickou prozaickou miniaturu Úvoz. Neobvyklou mozaiku obrazů a přemítání doprovázejí hravé i jemně nostalgické ilustrace Martina Krkoška, které zachycují také panorama básníkova rodiště (i jeho portrét), ale také vtipně glosují hravá říkadla. Petr Koťátko: Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Ilustrovala Eva Koťátková, Meander, Praha. 162 s.) Podlouhlá, ve žlutém plátně vypravená kniha s neokázalými ilustracemi působí už na první pohled sympaticky starosvětsky. A tento první dojem čtenáře neopustí ani po začtení se do rafinované prózy plné nápadů, která zručně propojuje fantastické postavy a motivy s reálnými událostmi, které se odehrály nebo mohly odehrát v tajemném domě v Černošicích, kde býval v letech 1913–1920 sirotčinec. Kniha se nemůže (a nejspíše ani nechce) vyhnout srovnání s Alenkou v kraji divů a za zrcadlem Lewise Carrolla a Medvídkem Pú A. A. Milneho, na které upomene svou nonsensovou poetičností, ale i napínavým dějem. A stejně jako Carrollova Alenka a Medvídek Pú, ani Koťátkův dobrodružný příběh není jen pro děti, nemá jasně určitelného adresáta. I v těch nejnapínavějších momentech, dýchajících tu a tam až hororovou atmosférou, zůstává Petr Koťátko laskavým vypravěčem, který upoutá především tím, jak ve svém vyprávění proplétá dějové linky a časové vrstvy a buduje tajemství, aniž se uchyluje k laciným dílčím efektům. Ilustrace Evy Koťátkové zmíněné charakteristiky tohoto textu podepírají a zesilují je. Je to kniha, která nepochybně není pro každého, ale čtenáře, kterého si najde, bohatě odmění. Litera za naučnou literaturu Petr Čornej: Jan Žižka. Život a doba husitského válečníka (Paseka, Praha, 844 s.) V rozsáhlé monografii zúročuje Petr Čornej své celoživotní bádání v oblasti dějin českého středověku. Přestože v celku jeho dosavadních knih jde o vůbec první životopis, z jeho starších prací víme, že jej povaha historických osobností, jejich charakter, motivace jednání a dobová mentalita přitahovaly vždy. Ve své nejnovější práci Čornej čtenářům názorně a přitom čtivě ukazuje obtížnost práce historika, který se často musí vyrovnat s nedostatkem písemných pramenů. Otevřeně přiznává, že na některé otázky historik nemůže nabídnout jednoznačné odpovědi, a proto předkládá hned několik možných cest, jimiž se osudy husitského válečníka mohly ubírat. Zvláště poutavá jsou jeho líčení v pasážích, kde se může opřít o své předchozí výzkumy, jako je tomu v případě jeho důvěrné znalosti husitské Prahy. Jedinečný je rovněž autorův vhled do středověkého myšlení, jakož i analýza proměny struktury pozdně středověké společnosti či detailní průzkum mocenských vztahů. Čornejův Žižka navíc není jen historickou osobností, jejíž životní cesta se uzavřela u Přibyslavi roku 1424. Ve své práci sleduje i proměny jeho obrazu v historické paměti a to, jak byla osobnost husitského vojevůdce využívána v pozdějších politických a kulturních sporech. Kniha Jan Žižka zaujme i svou výtvarnou podobou a obrazovou složkou, jež podtrhuje autorovu snahu (a schopnost) vykročit mimo úzký okruh znalců a oslovit širší čtenářské publikum. Michal Kopeček a kol.: Architekti dlouhé změny. Expertní kořeny postsocialismu v Československu (Argo/ FF UK/ Ústav pro soudobé dějiny AV, Praha, 368 s.) Byl postkomunistický „neoliberalismus“ pouze importem západní ekonomické ideologie a praxe? Historik Michal Kopeček a jeho spoluautoři a spoluautorka si to nemyslí. V elegantně napsané a poutavé kolektivní monografii zkoumají proměny myšlení a praxe expertních komunit od 60. do 90. let 20. století a hledají možné kontinuity sahající přes politickou a socioekonomickou změnu roku 1989. Odspodu analyzují nesmělé změny směrem k „socialistickému právnímu státu“ (Michal Kopeček), ptají se na roli řídících pracovníků socializovaných v socialistickém Československu v jeho transformaci ke kapitalismu (Tomáš Vilímek), pročítají teorii podnikového managementu (Michal Kopeček, Václav Rameš) a sociologické studie (Michal Kopeček). Ve vývoji psychoterapie hledají náznaky posunu k liberálnímu individualismu (Adéla Gjuričová), všímají si role ekologie v delegitimizaci státního socialismu (Matěj Spurný) a hledají původ pražského urbanistického „antikomunismu“ 90. let (Petr Roubal). Postkomunistické české země nejsou pro autory a autorku pouze prostorem pro západní experiment s volným trhem, deregulací a oslabením institucí, ale také složitým vyjednáváním těchto vlivů s vlastními podněty, k nimž patří také proměňující se jazyky expertních komunit z konce státního socialismu. Pavel Škácha, Jakub Plášil, Vladimír Horák: Jáchymov. Mineralogická perla Krušnohoří. (Academia, Praha, 688 s.) Mimořádně obsáhlá, instruktivní a krásně ilustrovaná a vypravená publikace pojednává o Jáchymově jakožto světově známé mineralogické lokalitě. Poutavý a zasvěcený výklad je doplněn fotografiemi minerálů z českých i zahraničních muzeí a soukromých sbírek, snímky uměleckých děl zhotovovaných z místních minerálů, reprodukcemi historických map a terénními fotografiemi z povrchu i podzemí. Počínaje 16. stoletím zde ve velkém začalo dolování stříbra, v 19. století se rozvinula výroba uranových barev a na přelomu 19. a 20. století se zdejší smolinec vyznamenal objevem dvou nových radioaktivních prvků polonia a radia. V polovině 20. století Jáchymov smutně proslul jako místo těžkých a často zničujících nucených prací pro lidi pronásledované komunistickým režimem. Kniha je rozdělena na tři základní části: historie nálezů jáchymovských stříbrných ložisek, přehled geologie a prezentace nejvýznamnějších primárních a sekundárních minerálů. Publikace je výsledkem mnohaletého bádání autorů v archivech i v podzemí jáchymovského rudního revíru a je v našich i evropských měřítkách zcela ojedinělá. Litera za publicistiku Jožin Valenta, Marek Vácha: Jízda v levém pruhu. (Cesta, Brno, 192 s.) Knižní rozhovor se známým knězem a přírodovědcem Markem „Orko“ Váchou. Je veden dílem životopisně, dílem tematicky. Projdeme si zázemí – zážitkové a duchovní –, z něhož Vácha vyrostl, stejně tak problémy, jimiž žije a jež považuje za určující pro současnou dobu. Rozhovor probíhá velmi otevřeně, nadto mu nechybí spád; tazatel svého tázance nešetří, přičemž kniha je plná i momentů humorných a hravých. Kamila Hladká: Hornické vdovy (Dcera sestry, Brno, 216 s.) Kniha je sestavena z osmi životopisných vyprávění žen, které za tragických okolností přišly o své manžely. Tato vyprávění jsou uspořádána chronologicky a nechybějí v nich ani dokumentární materiály. Autorčin přístup je nadán velkou vnímavostí. Hlavně díky ní se Kamila Hladká vciťuje do každodennosti běžných lidí, pod níž často objevuje skrytá dramata, trýzně i radosti. Jde rovněž o nepřímý a velmi civilní portrét hornické profese v proměnách času – a nadto ženskou perspektivou. Aleš Palán: Jako v nebi, jenže jinak. Nové setkání se samotáři z Čech a Moravy (Prostor, Praha, 400 s.) Po zdařilé a široce reflektované knize o šumavských samotářích (Raději zešílet v divočině) navázal Aleš Palán další knihou, v níž svou perspektivu poněkud pootočil. Jde v ní o samotáře ani ne tak programové jako spíše životním údělem. Všechny rozhovory jsou vedeny s citem pro jednotlivý osud, pro to, aby se v zaznamenaném textu obtiskl v co nejvěrnější podobě, i jazykové. Kniha získává i bohatým fotografickým doprovodem (Johana Pošová). DILIA Litera pro objev roku Romi Grey: Jmenuji se Orel (Ilustrace Ondřej Smeykal. Credit-plus, Praha, 80 s.) Slípka z klecového chovu začíná nový život na jihočeském venkově. Pro svou odvahu ke svobodě získává jméno Orel. Poprvé si prohlíží a chutná skutečný svět a prožívá všední malé zázraky a dobrodružství s kamarádem Čipem, kocourem, který miluje okurky hadovky. Setkává se s netopýrem, bobrem, malou veverkou či kosí rodinou, poznává léto i zimu. A občas vzpomíná na živoření v kleci, kterému jsou stále vystaveny její příbuzné. Realistický pohled na živé tvory, znalost jejich potřeb a chování se organicky mísí s rovinou až pohádkovou, v níž spolu antropomorfizovaná zvířata rozprávějí. Drobným hravým příhodám viděným očima slípky neschází poezie a jemný humor. Autorka přitom dětským čtenářům připomíná ohromné maličkosti každodennosti, které nejenže jsou upřeny zvířatům za anonymními zdmi velkochovů, ale často unikají i naší pozornosti – větve stromu, voda hemžící se pulci, tající sněhulák za hvězdného večera. Zdůrazňuje nutnost hledání dobra a krásy, vyzdvihuje jakoukoli snahu „dělat ze světa soucitnější místo“, ukazuje hodnotu svobody a přátelství. „Důležité v životě je, kam jdeme. A s kým. A jak se tam dostaneme, to už je věc druhá.“ Náladu textu plně dotvářejí poetické ilustrace Ondřeje Smeykala. Vratislav Kadlec: Hranice lesa (Argo, Praha, 176 s.) Sbírka sedmnácti povídek tvoří textové puzzle skládající obraz vnímání světa vyzrálého vypravěče. Debut osmatřicetiletého absolventa Literární akademie Josefa Škvoreckého shrnuje tvorbu publikovanou po roce 2002 v literárních revuích i rozhlase (Vedlejší příznaky). Kadlec k líčení nadreálných jevů, jež rozruší všednodenní rutinu prožívání života postav jeho příběhů, přistupuje v několikastránkových miniaturách i povídkách středního rozsahu s bravurní schopností vygradovat vyznění prózy vhodně zvolenými vyprávěcími prostředky a postupy. Uvěřitelně leč „posunutě“ popsané situace a pocity nejistoty, rutiny, nutkavých puzení i časoprostorových střihů odkazují k hlubším souvislostem dění, života a nesamozřejmosti reality, jak je běžně vnímána. Se zkušeností divadelního principála inscenuje absurdní rodinné sedánky končící odkrytím zvířecích hrobečků a rodinných dramat, připravuje lidi v mlze o tváře, nechává straky ukrást postavám jména, zazdívá jejich těla, připravuje je o identitu a schopnost sdělovat bližním své pocity a v neveselých i humorných vyprávěních o narušené každodennosti běžných triviálních životů je zároveň nádherně ozvláštňuje. Ema Labudová: Tapetář (Knižní klub, Praha, 184 s.) V knize dvacetileté debutantky Emy Labudové se ocitáme v Manchesteru a také v menším městě Whitby na severu Anglie v padesátých letech minulého století. Svůj příběh nám zde vypráví mladík Irving. Před třemi lety musel nedobrovolně odejít z domova a teď se vrací poté, co mu krátce po sobě zemřeli oba rodiče. Labudová se tu dokázala na svůj věk obdivuhodně vypořádat s cizím prostředím, časem i vypravěčem, příslušníkem v té době silně uzurpované menšiny. Přesvědčivá je zejména její práce s jazykem vypravěče, tedy nepříliš vzdělaného Irvinga, nedoučeného pekaře, jenž se živí jako tapetář. Zároveň drží autorka pevně pod kontrolou dávkování informací a průběžně, až detektivkářsky odhaluje hrdinovu nelehkou životní trajektorii a společenskou pozici, která poznamenává jeho fyzické i psychické zdraví. Litera za nakladatelský čin Ivan Martin Jirous: Magorova oáza (Torst, Praha, 1152 s.) Obsáhlým svazkem Magorova oáza se završilo vydávání básnického a nebeletristického díla Ivana M. Jirouse – klíčové a formativní osobnosti českého kulturního undergroundu 70. a 80. let a politického vězně normalizačního režimu. Editorka knihy Adéla Petruželková v ní shromáždila na základě Michaelem Špiritem sestavené bibliografie všechny texty, které nebyly zařazeny do Magorova zápisníku (tedy stati do roku 1997), a pak ty, které vznikly po jeho vydání až do Jirousovy smrti. Tyto dvě množiny v obsahu svazku členila dále na autorské projevy, petice, jejichž autorem je Jirous, a rozhovory. Letitou a soustavnou péčí nakladatelství TORST se tak čtenářům do rukou dostává kompletní řada prací tohoto básníka. Spolu s Magorovou oázou jde o svazky Magorův zápisník (1997, výbor z kritik, článků, polemik, úvah, portrétů, rozhovorů a próza Pravdivý příběh Plastic People – editor Michael Špirit), Magorova summa (1998, básně, postupně rozšiřovaná vydání 2007 a 2015 – editor Martin Machovec), Magorovy dopisy (2005, listy psané Daně Němcové a Julianě Jirousové z vězení v 70. a 80. letech – editoři Andrej Stankovič a Zuzana Jürgens; upravený soubor vzájemné korespondence s J. Jirousovou vyšel mimo zmíněnou řadu s titulem Ahoj můj miláčku, 2015) Jana Maříková-Kubková a kol.: Katedrála viditelná a neviditelná (Hilbertinum/ Archeologický ústav AV, Praha, 928 s.) Dvoudílná koncepčně i graficky náročná publikace Katedrála viditelná a neviditelná (vydalo v roce 2019 nakladatelství Hilbertinum – Společnost Kamila Hilberta, z. s. a Archeologický ústav AV ČR, v.v., autorka koncepce a editorka Jana Maříková-Kubková) přináší jedinečné a komplexní zpracování tisícileté historie katedrály sv. Víta, Václava, Vojtěcha a Panny Marie na Pražském hradě. Podílely se na ní desítky autorů – archeologové, geologové, historikové architektury, umění, liturgie a hudby, grafici a fotografové. Jejich práce je rozvržena do kapitol koncipovaných na pozadí hlavních stavebních etap tak, aby vždy vedle sebe stály informace o stavebním vývoji, umělecké výbavě, liturgii a hudbě. Stěžejní linii výkladu funkčně doplňují boxy a rozšířené popisky, které přinášejí informace o mimořádných počinech, významných architektonických celcích a kaplích, zásadních uměleckých dílech či důležitých osobnostech – a to jak z řad tvůrců, tak duchovních správců. Funkční a klíčovou součástí publikace je rovněž rozsáhlá obrazová dokumentace. Obrazově bohatá a zajímavá témata jsou soustředěna ve fotografických boxech. Celkově je v knize publikováno téměř 1800 ilustrací. Výjimečná je tato publikace také díky bibliografii, která je v současné době nejúplnějším seznamem dostupné literatury o katedrále sv. Víta, nově zpracovaným rekonstrukčním plánům starších stavebních fází, detailní plánové dokumentaci dnešního stavu chrámu a velmi podobně zpracovanému jmennému rejstříku. Jan Amos Komenský: Labyrint světa a ráj srdce (Práh, Praha, 286 s.) Poslední vydání Labyrintu světa a ráje srdce Jana Amose Komenského (nakladatelství Práh, 2019) je velkolepé nejen svým rozměrem. Na červeno bílých dvoustranách je otištěn vedle sebe původní text z roku 1623 a jeho verze upravená, resp. přeložená Lukášem Makovičkou do češtiny 21. století. Text otevírá předmluva komeniologa prof. Jana Kumpery, který připomíná a shrnuje osud nejslavnějšího a nejpřekládanějšího Komenského textu, aniž se jej snaží nějak zásadně interpretovat. Komentářem ke Komenského textu se totiž v tomto vydání Labyrintu stává jeho grafická a výtvarná podoba. O grafickou úpravu se postaral Pavel Růt a Miroslav Huptych doprovodil text 54 dvoustránkovými kolážemi. Huptychovy koláže Komenského text opravdu spíše doprovázejí, než „pouze“ ilustrují. Píše-li Komenský v úvodních verších, že Labyrint světa a ráj srdce „jest světlé vymalování“, pak fungují Huptychovy koláže jako vizuální ztvárnění a převyprávění Komenského obrazů. Poutníkovo matení, motání, kolotání a lopotání tak díky Huptychově interpretaci získává novou podobu. Setkání klasického a jazykově archaického textu s digitální koláží nepůsobí skandálně, vizuálně opulentní obrazy spíše vracejí čtenářovu pozornost zpět k textu a nutí k jeho opakovanému promýšlení. Litera za překladovou knihu Lucia Berlinová: Manuál pro uklízečky (Přel. Martina Knápková, Argo, Praha, 256 s.) Americká spisovatelka Lucia Berlinová se úspěchu dočkala až jedenáct let po své smrti, kdy vyšel výbor z její celoživotní tvorby pod názvem Manuál pro uklízečky. Povídky přiznaně čerpají ze života autorky, z jejích tří neúspěšných manželství i ze života uklízečky, učitelky, zdravotní sestry, telefonní spojovatelky a matky čtyř synů. Popisují spíše tu odvrácenou část amerického snu: jejich hlavními hrdiny jsou děti bez kamarádů, těhotné teenagerky, svobodné ženy středního a vyššího věku, které hledají trochu citu – nebo aspoň lahev vodky. Přes všechnu bolest v těchto povídkách probublá na povrch i osvobozující sebeironický humor a k jednoznačným přednostem sbírky patří i přesně odposlouchané dialogy a až rentgenové vidění lidí se všemi jejich slabinami. Překladatelce Martině Knápková se podařilo převést Berlinovou ve vší syrovosti, s citem pro její lapidárnost, a má tak lví podíl na jejím úspěchu v českém kontextu. Edward St Aubyn: Patrick Melrose I (Přel. Ladislav Nagy, Argo, Praha, 432 s.) Kniha s názvem Patrick Melrose I zahrnuje první tři svazky slavné pentalogie britského autora Edwarda St Aubyna. Částečně autobiografický román, k jehož popularitě přispělo úspěšné televizní zpracování z roku 2018, ukazuje stinné a překvapivě kruté stránky života nejvyšších vrstev britské aristokracie: příběh chlapce, jehož za matčina liknavého přihlížení zneužije sadistický otec, začíná v 60. letech minulého století a zavádí nás střídavě na jih Francie, do Velké Británie i do New Yorku. Dospívající Patrick se marně snaží uniknout dětským traumatům a sobě samému pomocí drog. Brilantně napsaná satirická freska čtenáře osloví zejména tím, že surově chladné vyprávění mistrně propojuje jedovatým, cynickým humorem. Překlad Ladislava Nagye věrně zachycuje všechny nuance St Aubynova románu. Dokáže najít ta správná slova pro různé projevy podivné lásky i zoufalé nenávisti, dokonale zachovává nadhled i suchou ironii vyprávění: text je v jeho podání přesně tak podivně nesnesitelný jako příběh sám. Fernando Vallejo: Madona zabijáků (Přel. Petr Zavadil, fra, Praha, 256 s.) Nejznámější román kolumbijského spisovatele je situován do města Medellín raných 90. let. Jde o strhující monolog stárnoucího intelektuála, který se po letech v emigraci vrací do rodného města zmítaného chaosem a násilím válek mezi drogovými kartely. Po boku mladičkého profesionálního zabijáka Alexise prochází světem, v němž násilí a vraždy jsou všudypřítomné a nevyhnutelné, z koloběhu smrti není východiska. Podstatný zde není příběh či postavy, nýbrž obraz světa: nenávistný a bezvýchodný, ale naprosto celistvý a svým způsobem dokonalý. Temná, brutální a nihilistická vize, již román předestírá, je nezapomenutelná díky bohatému, mnohavrstevnatému a hravému jazyku, jímž je tento obraz vytvářen. Překlad Petra Zavadila suverénně zprostředkuje působivý styl originálu, který pracuje s různými rejstříky, argotickými výrazy, ale i četnými literárními odkazy, přeskakuje od nejhrubších vulgarismů po jemný lyrismus, a jaksi nenápadně dokáže žlučovitou nenávist vůči celému světu prodchnout na jedné straně humorem, na druhé straně zvláštní něhou a nostalgickou touhou po jiném světě, který je beznadějně nedostupný. Magnesia Blog roku Natálie Ficenová: Zrzi.cz Natálie Ficenová neboli Zrzavá holka a její blog o autismu a… dospívání, rodičích, práci, dívkách, spánku, škole, celebritách, hudbě atd. Bohatý blog, který představuje autismus z mnoha stran, pečlivě shromažďuje informace o autistech, radí, doporučuje, vášnivě propojuje, odkazuje. Ale koneckonců přináší vitální a velice otevřené záznamy a poznámky jedné citlivé dívky („teď už jsem ovšem vdaná, mám vlastní byt a práci“), které často nahlížejí běžné věci z nečekaných perspektiv a komplikují rutinu. Zrzavá holka píše živelně, s nadhledem, vtipně – zároveň se nikdy nepředvádí. Její texty jsou někdy ostré, někdy rozpustilé, někdy plné obav, divných úvah – a nejlepší je, když to vše kombinuje! Městská poezie Brno Děti hrající si se ztracenou nožní protézou, zdivočelé ovce v ulicích města, muž zaklíněný ve skruži, jenž tu hledal, co vlastně nepotřebuje… Běžné denní zprávy zachycené brněnskými městskými strážníky se ve facebookovém projektu Městská poezie Brno proměňují ve verše absurdního humoru a životních dramat. Pravidla jsou jednoduchá: autoři z policejních svodek vyjmou vypovídající pasáže a rozčlení je do veršů. Nic nesmí přidat, škrtnout, měnit pořádek slov. Výsledek – básně rozverných opilců, vytáčky zlodějíčků, poezie všedního brněnského dne. Tereza Nagyová: Nejsemtabu.cz V osmnácti letech diagnostikovali Tereze Nagyové Crohnovu chorobu, později jí odebrali tlusté střevo a před pěti lety jí vytvořili stomii neboli vývod střeva nad břišní stěnu. Nějakou dobu jí trvalo, než se s novou situací fyzicky i psychicky vyrovnala a sebe samu přijala. Své zkušenosti se rozhodla sdílet s veřejností pomocí blogu nejsemtabu.cz. Ten informuje pacienty a jejich příbuzné o životě se stomií, ať už se jedná o oblékání, stravování či cestování, ale nabádá i k prevenci nemocí vedoucí k založení vývodu. Prostor k vyjádření dostávají i další pacienti a také odborní lékařští pracovníci. Kristýna Sládečková: Knihomam.cz Blog, který „sdružuje autory, kteří píší do šuplíku“. Jakýsi prozaický „open mic“. Otevřený večer, kde si každý může přečíst, co chce. Jsou tu pohádky pro děti, sci-fi a fantasy texty, „osobní zpovědi“, lyrické meditace aj. Autorka blogu si zakládá na vlídném, chápajícím přijetí autorů („Někdo zabíjí čas. Někdo si chce vylít srdce a povyprávět někomu svůj životní příběh. Někdo nemá kamarády. Někdo bojuje se závislostí.“). Trochu riskantní podnik, kterému jistě hrozí zahlcení nekonečnými, nečitelnými, nudnými odstavci. Ale neděje se to! Knihomam si drží dobrou míru a při jeho propátrávání docela často narazíme na skvělou větu, přesné místo, velice dobrý text. Jiří Švihálek: Pacholek.com Koncem července minulého roku se Jiřímu Švihálkovi a jeho ženě Katce obrátil život naruby. Na své motorce se stali účastníky těžké hromadné nehody a skončili v nemocnici, kde se po četných operacích z Jiřího stává „jednonožec“ neboli jak se sám nazývá - Pacholeg. Od známé dostává na pokoji tužku, papír a doporučení, ať si všechno zapíše. Jeho příspěvků je dnes kolem 140 a skládají dohromady deník plný bolesti, zoufalství, narkotik, operačních sálů a převazů, ale i neuvěřitelného optimismu, nadhledu a humoru. Radim Tolasz: Tolasz.cz V současné vyostřené diskusi o globální změně klimatu je Radim Tolasz vědcem, který trpělivě a poutavě opravuje faktické omyly, nepřesnosti a chyby „popíračů“ i „alarmistů“. Co je to ideální klima? A existuje vůbec? Pomůže proti oteplování klimatu vysadit miliardu stromů? A proč zastává hnutí Rebelie proti vyhynutí nesmyslné požadavky? Blog předního klimatologa a zástupce České republiky v panelu IPCC je důležitým orientačním bodem v časech argumentační nouze, fake news a dezinformací. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-11-02 09:18:35
Nekončící příběh stíhání Aleny Vitáskové
Za velkého zájmu novinářů vyhlásil 1. listopadu 2019 Zdeněk Chalupa, předseda senátu Okresního soudu v Jihlavě, rozsudek v trestní věci Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu (dále jen ERÚ), stíhané za obsazení funkce místopředsedy ERÚ Renatou Veseckou, bývalou nejvyšší státní zástupkyní. Je to již druhý rozsudek, když ten první zrušil pro četné vady odvolací senát Krajského soudu v Brně předsedkyně Haliny Černé. Aktuální rozsudek není převratný: v podstatě se shoduje s původním. Soud nedokázal překročit svůj stín a setrval na formalistickém hodnocení jednání paní odsouzené. Trest odnětí svobody v délce 24 měsíců s podmíněným odkladem na 30 měsíců a vykázání ERÚ s nárokem na náhradu škody do civilního řízení ji ale bezprostředně neohrožuje. Nevyhovuje ovšem požadavkům státního zástupce Kamila Špeldy. Soud setrval na odsouzení za porušení energetického zákona nedbáním kvalifikačních nároků funkce místopředsedkyně ERÚ, kladl paní obviněné za vinu, že Renatě Vesecké opatřila požitky, jež nepožívali běžní zaměstnanci, a upozornil na společenskou nebezpečnost takového počínání, jehož beztrestnost by z něj udělala vzor, svádějící k následování. Opakovaně ale odmítl názor žalobce, že práce Renaty Vesecké jako „nekvalifikované“ síly je nulitní, a proto její odměna je škodou, způsobenou státu. Soud ale také dospěl k rozsudku za cenu opomenutí některých výtek odvolacího soudu, ba šel ve svých úvahách přímo proti jeho právnímu názoru. Pochybuji, že při vyhodnocování subjektivní stránky žalovaného jednání Aleny Vitáskové si její karatelé uvědomili tíhu její odpovědnosti za svěřený úřad. Obhájkyně paní obžalované se na místě odvolala do všech výroků rozsudku. Odvolal se i státní zástupce, který není spokojen s uloženým trestem a nechce se vzdát své představy, že plat Renaty Vesecké je škodou, způsobenou státu. Jeho tvrdošíjnost je pozoruhodná: na nesmyslnosti jeho názoru se dvakrát shodl senát nalézacího soudu, a také odvolací senát, složený ze tří soudců z povolání, ale jemu to nestačí. Asi věří, že co se nepodařilo poprvé, podaří se podruhé, že tedy odvolací senát se skloní před sílou jeho intelektu. Předpokládám, že paní odsouzená jednou dosáhne zproštění, i když cesta k tomu možná bude dlouhá a složitá. Úsilí soudců a státního zástupce za každou cenu ji trestat za způsob, jakým řešila reálné potřeby svěřeného úřadu, mi připadá nepatřičné mimo jiné i proto, že „společenská“ poptávka jejích odpůrců, kteří toto řízení účelově vyvolali s cílem vypudit ji z funkce předsedkyně ERÚ, již vyprchala. Kdyby soud dospěl k pravomocnému rozsudku v době, kdy stála v čele úřadu, uspokojil by přání jejích nepřátel. Dnes ji ale o důchod nepřipraví a žádnou moc jí nevezme, protože žádnou nemá. Její další pronásledování je již pouze samoúčelné, a proto nemá smysl je protahovat. Rozsudek okresního soudu a zarputilost státního zástupce jsou kuriozní i tím, že pronásledují nositelku státního vyznamenání. Souzený skutek je součástí úkonů, jež činila v zájmu dosažení výsledků svého úřadu, za které ji prezident vyznamenal. Je to příběh hodný Járy da Cimrmana. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-03-04 17:55:00
Naši policisté pomohli odvrátit krveprolití za oceánem, řekl Rakušan
Ministr vnitra Vít Rakušan prozradil při Debatě bez cenzury ve Vyškově důvod návštěvy ředitele FBI v České republice. „Byl tu na pracovní návštěvě ředitel FBI, naši policisté pomohli odvrátit krveprolití za oceánem. Přijel, aby je vyznamenal,“ řekl ministr vnitra.
Čas načtení: 2024-03-12 12:12:00
ONLINE: Pavel předal Clintonovi metál, Fiala varoval před Putinem. A stíhačky nad Prahou
Při příležitosti výročí 25 let České republiky v NATO byla na dnešek v Česku naplánována řada akcí. Na Pražském hradě ráno odstartovala konference Naše bezpečnost není samozřejmost, na níž premiér Petr Fiala (ODS) hájil českou pomoc Ukrajině a opětovně varoval před rozpínavostí Putinova Ruska. Prezident Petr Pavel vyznamenal exprezidenta USA Bill Clintona. A nad Prahou se prohnalo pět stíhaček a jeden airbus. Dění kolem připomínek výročí vstupu ČR do NATO sledujeme na Blesk.cz online.
Čas načtení: 2024-03-12 13:27:00
ONLINE Česko slaví 25 let v NATO: Varování před Putinem, stíhačky nad Prahou a velká hradní akce
Při příležitosti výročí 25 let České republiky v NATO byla na dnešek v Česku naplánována řada akcí. Na Pražském hradě ráno odstartovala konference Naše bezpečnost není samozřejmost, na níž premiér Petr Fiala (ODS) hájil českou pomoc Ukrajině a opětovně varoval před rozpínavostí Putinova Ruska. Prezident Petr Pavel vyznamenal exprezidenta USA Bill Clintona. A nad Prahou se prohnalo pět stíhaček a jeden airbus. Dění kolem připomínek výročí vstupu ČR do NATO sledujeme na Blesk.cz online.
Čas načtení: 2024-03-12 14:06:50
Autor: Janko PALIGA Datum: 12.03.2024 14:06:50 Bývalého amerického prezidenta Spojených štátov amerických Billa Clintona vyznamenal dňa 12.03.2024 český prezident Petr Pavel Radom Tomáša Garrigua Masaryka I. triedy za "vynikajúce zásluhy o rozvoj demokracie". Clinton je od roku 1998 nositeľom Radu Bieleho leva.Clinton je len štvrtou osobou, ktorá dostala od českého prezidenta obe najvyššie štátne vyznamenania - Rad Bieleho leva a Rad Tomáša Garrigue Masaryka. Pred ním to boli Karel Schwarzenberg, Nicholas Winton a Václav Havel.Zdroj:www.idnes.czwww.hrad.cz
Čas načtení: 2024-03-12 14:56:00
ONLINE: Chybí mi Havel, říkal Clinton. Nad Prahu vzlétly stíhačky a zazněla varování před Putinem
Při příležitosti výročí 25 let České republiky v NATO byla na dnešek v Česku naplánována řada akcí. Na Pražském hradě ráno odstartovala konference Naše bezpečnost není samozřejmost, na níž premiér Petr Fiala (ODS) hájil českou pomoc Ukrajině a opětovně varoval před rozpínavostí Putinova Ruska. Před tím samým varoval přitom i někdejší šéf NATO George Robertson. Prezident Petr Pavel vyznamenal exprezidenta USA Bill Clintona, který děkoval Čechům při projevu na konferenci a přiznal, že mu chybí Václav Havel i Madeleine Albrightová. A nad Prahou se prohnalo pět stíhaček a jeden airbus. Dění kolem připomínek výročí vstupu ČR do NATO sledujeme na Blesk.cz online.
Čas načtení: 2024-03-12 17:42:00
Při příležitosti výročí 25 let České republiky v NATO byla na dnešek v Česku naplánována řada akcí. Na Pražském hradě ráno odstartovala konference Naše bezpečnost není samozřejmost, na níž premiér Petr Fiala (ODS) hájil českou pomoc Ukrajině a opětovně varoval před rozpínavostí Putinova Ruska. Před tím samým přitom varoval i zahraniční host - někdejší šéf NATO George Robertson. Hlavní část konference přišla na řadu odpoledne. A to poté, co prezident Petr Pavel vyznamenal metálem Bill Clintona. Exprezident USA děkoval Čechům za pomoc Ukrajině a při vzppomínce na vstup ČR do NATO přiznával, že mu chybí Václav Havel i Madeleine Albrightová. Během výročí vedle toho nad Prahu vzétlo pět stíhaček a jeden airbus.
Čas načtení: 2024-03-14 07:50:28
LEV Svým důsledným přístupem k životu jste žili důkladně, upřímně a poctivě. Vaše vytrvalost, trpělivost a odhodlání vám přinesly četné úspěchy v různých oblastech života. Nyní budete odměněni za svou práci, úsilí a vytrvalost. Karmická spravedlnost vám přinese další odměny a prosperitu. V obchodním světě jste se vyznamenal svou pílí a disciplínou. Vaše spolehlivost a […]
Čas načtení: 2024-03-22 15:29:00
Členové Armády duchů ošálili nacisty, po letech v ústraní je ocenil Kongres
Po většinu života nesměl Bernie Bluestein o své službě v americké armádě mluvit. Během druhé světové války hrál spolu s více něž tisícovkou umělců, architektů a designérů klíčovou roli v boji s Německem. V terénu instalovali atrapy armádní techniky a mátli nepřítele. Kongres ve čtvrtek několik členů Armády duchů vyznamenal záslužnou medailí.
Čas načtení: 2024-03-23 12:15:17
Zemřel historik filozofie Milan Sobotka, držitel medaile Za zásluhy
Ve věku 96 let zemřel v pátek historik filozofie Milan Sobotka, kterého v roce 2004 vyznamenal tehdejší prezident Václav Klaus medailí Za zásluhy o stát v oblasti vědy. ČTK dnes o jeho úmrtí informoval syn Tomáš Sobotka.
Čas načtení: 2024-03-23 17:42:00
Zemřel historik filozofie Sobotka, držitel medaile Za zásluhy
Ve věku 96 let zemřel v pátek historik filozofie Milan Sobotka, kterého v roce 2004 vyznamenal tehdejší prezident Václav Klaus medailí Za zásluhy o stát v oblasti vědy. O jeho úmrtí v sobotu informoval syn Tomáš Sobotka.
Čas načtení:
Javier Milay: politický portrét libertariána "s motorovou pilou"
Javier Milay se již během několika měsíců ve funkci argentinského prezidenta vyznamenal nečekanými reformami, „šokovými“ metodami v ekonomice a politickými rozhodnutími, která zásadně mění chod Buenos Aires. Nedávno argentinský vůdce oznámil, že v nejbližší době hodlá propustit 70 tisíc státních zaměstnanců. Tento krok vysvětluje nezbytnými opatřeními k úpravě státního rozpočtu. Podle něj již úřady zrušily 200 tisíc sociálních programů „realizovaných neregulérně“ a také propustily 50 tisíc úředníků, kteří byli za tyto programy zodpovědní.
Čas načtení: 2024-04-29 21:20:00
Prezident Zeman ho vyznamenal za zásluhy o stát. Podle policie měl Jan Světlík stát naopak připravit na daních o desítky milionů. S čím bojují rodiny, které se snaží udržet podnikání založené předky.[online]
Čas načtení: 2024-05-31 18:45:41
Steven Seagal dostal od Putina řád. Projev přečetl z mobilu
Za boj dobra proti zlu označil hollywoodský herec Steven Seagal konflikt na Ukrajině. Stalo se tak během čtvrtečního ceremoniálu v Kremlu, kde ho ruský prezident Vladimir Putin vyznamenal Řádem přátelství za „velký přínos k rozvoji mezinárodní kulturní a humanitární spolupráce“, píše agentura Reuters.
Čas načtení: 2024-05-31 21:01:00
Putin předal Seagalovi další metál. „Patolízal,“ schytal to herec. Ukrajinu vinil z obchodu s dětmi
Řádem přátelství národa vyznamenal ruský prezident Vladimir Putin v Kremlu hollywoodského herce a někdejšího akčního hrdinu Stevena Seagala. Ten se v průběhu let změnil v Putinova věrného fanouška a přítele. V projevu po vyznamenání, který četl z mobilu, podle Daily Mailu mluvil mj. o tom, že Ukrajina byla známá „obchodem s orgány, sexuálním obchodem s dětmi a nacismem“. Britský tisk proto Seagala označil za Putinova patolízala.