Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2023-06-23 13:36:11

Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení

Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková

Čas načtení: 2025-08-22 07:00:19

Honba za levností za každou cenu

Na levné chytré mobily nechtějí výrobci poskytovat nové verze operačních systémů, a to samé je i u lidí, kdy chudí lidé v chudé společnosti, nemají k dispozici aktualizace svého řídícího systému, a tak existují na okraji systému. Levné telefony většinou nedostávají aktualizace proto, že výrobci nechtějí investovat čas a zdroje do zařízení s nízkou marží.… Číst dále »Honba za levností za každou cenu

Čas načtení: 2025-12-08 12:50:00

Luxusní dárky, které rozmazlí vaše blízké. Hýčkejte je špičkovými technologiemi pro krásu a zdraví

Praha 8. prosince 2025 (PROTEXT) - Rozmazlujte své nejbližší a spokojte se jen s tím nejlepším. Vánoce jsou kouzelné období, kdy se plní sny dětem i dospělým. A i když by svátky neměly být jen o materiálních věcech, tak luxusní dárek od srdce je krásným gestem, které dokazuje, jak dobře druhého znáte a že si ho opravdu ceníte. Proto mu věnujte jen to nejkvalitnější a nejspolehlivější. Vždyť darování je jedním z pěti jazyků lásky. U Philips naleznete produkty, které vám dovolí proměnit dříve obyčejné činnosti v osobní rituál péče a relaxu. Čištění zubů, odstraňování chloupků, holení – to vše může být pro vaše tělo wellness a pro vaši mysl radost. Extra péči si totiž zasloužíte po celý život, už od narození. Tak ji letos nadělte pod stromeček těm, které máte rádi.Zubní péče ušitá na míruKartáček Philips Sonicare Prestige v sobě ukrývá technologii SenseIQ, která díky senzorům rozpozná vaše zvyklosti při čištění a dokáže se přizpůsobit vašim potřebám, podobně jako to dělá dentální hygienistka. Jen už odteď budete mít tuhle extra péči každý den ve své koupelně! S tímto kartáčkem odstraníte až 20× více zubního plaku než důkladným čištěním kvalitním manuálním kartáčkem. Neuděláte totiž běžných 300 až 400 pohybů, ale rovnou 62.000. Promění zubní hygienu ve wellness pro vaše ústa díky několika režimům čištění. Kartáček je vybaven elegantním cestovním pouzdrem, abyste si ho mohli s sebou vzít kamkoli. Na výběr máte z několika barevných provedení, včetně originálních limitovaných edicí. Spojuje efektivitu, pohodlí a design.Kartáček, který se naučí vaše návyky, aby se vám mohl přizpůsobit, koupíte za 8299 Kč.Pokožka bez chloupků, život bez starostíDarujte hladkou pokožku bez chloupků, epilaci bez bolesti a život bez nekonečného holení. IPL epilátor Philips Lumea 9900 odstraní až ž 86 % chloupků na dolní části nohou, a to až na 18 měsíců. Díky chytré technologii SenseIQ se přizpůsobí pokožce vašich blízkých na míru, a navíc přináší exkluzivní funkce SkinAI v aplikaci Philips Lumea IPL. Dopřeje vám personalizovanou analýzu pleti a průvodce ošetřením. Tato metoda odstranění chloupků je dlouhodobá, bezpečná a neinvazivní – podráždění pokožky a zarůstání chloupků díky Philips Lumea zůstane navždy minulostí. IPL se hodí zejména pro citlivou pleť a také pro všechny, kdo se nechtějí nechat omezovat řešením chloupků.Nejchytřejší IPL epilátor na trhu pořídíte za 13.999 Kč.Dokonale hladké oholení bez podrážděníPhilips i9000 Prestige Ultra je určen pro muže, kteří nechtějí dělat kompromisy mezi dokonalým oholením a komfortem. Nový elektrický holicí strojek nabízí dosud nejhladší oholení od Philips, které vydrží celý den – a to bez podráždění. Patentovaný systém Lift & Cut s trojitým účinkem jemně nadzvedává vousy od kořínků a zastřihuje je přesně až na úroveň kořínků -0,08 mm, aniž by pořezal vaši pokožku. Díky inteligentní technologii SkinIQ Pro se shaver dokonale přizpůsobí potřebám vaší pokožky a navede vás k optimálnímu oholení. Přístroj bezchybně kopíruje kontury obličeje a zároveň chrání pokožku. Díky inteligentním senzorům a přizpůsobivým holicím hlavám poskytuje špičkový výkon i při 7denním strništi. Hygienická UV nabíječka likviduje bakterie, takže je strojek vždy připraven k použití. Revoluci v pánském holení můžete nejdůležitějšímu muži svého života dopřát za 12.999 Kč.Extra péče už od kolébkyZ vánoční nadílky mají největší radost děti. Ty nejmenší však ještě neví, co se okolo nich odehrává. Miminka i jejich rodiče proto nejvíc potěší neviditelná extra péče, která na dětskou postýlku dohlíží ve dne i v noci a pro váš klid sleduje i to, co oči nevidí. Chytrá chůvička Philips Avent Premium Conntected pomocí umělé inteligence dokáže přeložit 5 druhů dětského pláče a odhalit jejich příčinu. Sleduje také dech a spánkové cykly miminka, aby rodiče porozuměli tomu, kdy bude miminko vzhůru a kdy je naopak unavené. Technologie sledování miminka bez nutnosti dalšího příslušenství analyzuje miliony pixelů za sekundu, aby zachytila i ty nejmenší pohyby. Data jsou převáděna na informace o spánku a dýchání dostupné v aplikaci BabyMonitor+. Děti se díky ní budou mít jako v bavlnce už od narození. K dostání je za 9999 Kč.Zastřihuje, tvaruje a holíPhilips OneBlade Pro Face + Body zastřihne, vytvaruje a oholí vousy všech délek. Navíc poradí si i s ochlupením na těle. S technologií OneBlade tedy darujete kompletní péči, schovanou v jediném nástroji, který zvládá všechno, co muži potřebují. Dá se používat na sucho i na mokro, holí v jakémkoli směru a chrání pokožku před podrážděním i zarůstáním vousů či chlupů. Zastřihovací hřeben, který je u tohoto modelu navíc oproti standardnímu OneBlade 360, nabízí nastavení délky od 0,4 do 10 mm a holí přesně, zcela rovnoměrně, na požadovanou délku. Kromě toho se Philips OneBlade Pro Face + Body pyšní elegantním designem, stojánkem a luxusním pouzdrem, takže bude ozdobou vaší koupelny. Spolehlivého parťáka, který se postará o pohodlí každého pořádného chlapa, koupíte za 2799 Kč. Všechny produkty najdete na stránkách www.philips.czZdroj: Philips ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.PROTEXT 

Čas načtení: 2026-01-16 08:38:00

MONETA rozšiřuje online nabídku investičních služeb

Praha 16. ledna 2026 (PROTEXT) - Investiční poradenství od Monety je nyní zájemcům k dispozici přímo v mobilní aplikaci Smart Banka. Díky tomu mohou získat doporučení pro jeden z pěti fondů MONETA, který si následně mohou rychle a jednoduše sjednat z pohodlí domova. K tomu banka na konci roku rozšířila své portfolio o dva nové fondy – J&T WOOD Defense, zaměřený na investice do obranného průmyslu, a Generali Fond dluhopisových příležitostí.Investiční poradenství a vlastní MONETA fondy spustila banka loni v říjnu. „Zájem o naše fondy po prvním čtvrtletí předčil naše očekávání. I proto jsme se rozhodli rozšířit službu investičního poradenství do online prostředí a přiblížit tak investování i těm, kteří nechtějí chodit na pobočku,“ říká Jiří Fait, manažer produktového týmu zodpovědného za investice MONETA Money Bank.Samotný investiční dotazník obsahuje celkem 25 otázek. Po jeho vyplnění a stanovení investičních cílů získá klient přímo ve Smart Bance doporučení na jeden z pěti MONETA fondů, který se nejlépe hodí k jeho investičnímu profilu. V případě zájmu si jej může ihned sjednat a začít investovat. I nadále však zůstává možnost probrat své investice s bankéřem či investičním specialistou na pobočce.Banka má kromě pěti MONETA fondů aktuálně ve svém portfoliu ještě dalších 43 podílových fondů renomovaných investičních společností. Dva z nich spustila na konci roku 2025. Prvním je J&T WOOD Defense, jehož investiční strategie je postavena na přímých investicích do firem napříč celým obranným průmyslem. Základ tohoto portfolia tvoří velké obranné společnosti, které mají většinu svých příjmů z vládních zakázek, stabilní cash flow a dlouhodobé kontrakty s členskými státy NATO a dalšími západními vládami.  „Reagujeme tak na zpětnou vazbu klientů, kteří poptávali možnosti investic do obranného průmyslu. Fond může být doplňkem portfolia pro dynamičtější klienty, kteří se nebojí většího rizika,“ komentuje tento fond Jiří Fait. Druhým z nově přidaných fondů je Generali Fond dluhopisových příležitostí, jehož cílem je dosáhnout výnosu o 2 procenta vyšší než spořicí účty na českém trhu. Tento fond doplňuje nabídku konzervativnějších produktů, které jsou určeny pro klienty s kratším investičním horizontem nebo pro ty, kteří nechtějí podstupovat příliš velké riziko.MONETA nabízí investice do vlastních podílových fondů i dalších renomovaných investičních společností. Zájemci mohou začít investovat od 300 nebo 500 korun v závislosti na typu fondu, a to pohodlně online i na pobočce banky, kde jim s výběrem pomohou vyškolení investiční specialisté. Všechny podrobnosti se dozví na webových stránkách banky.Zdroj: MONETA Money Bank

Čas načtení: 2024-12-23 08:00:01

Ukrajinské Peklo na zemi. Obránci před ruskou invazí navyšují výrobu smrtonosných raket

Ukrajinci se nechtějí spoléhat jen na vojenskou pomoc ze strany Západu a sami přičinlivě usilují o vývoj a následnou výrobu vlastních zbraňových prostředků. Je to koncept, který razí od začátku konfliktu ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj.  Zbraně vyrobené doma To je kromě dronů všeho druhu, které je Ukrajina schopna sama účinně vyrobit, i případ střely či raketového dronu Peklo. Jak uvádí specializovaný server Defence Blog, raketa představuje novou třídu zbraní vyvinutou a vyrobenou zcela na Ukrajině. „Je zásadní, aby naši vojáci měli k dispozici moderní zbraně vyrobené právě doma na Ukrajině. Dalším krokem je rozšíření výroby a jejich nasazení,“ prohlásil prezident válkou zkoušené země.  Sériový vrah Václav Mrázek: Vzrušovalo mě, že mrtvola ženy je k znásilnění poddajná Číst více Ukrajinský ministr pro strategický průmysl Herman Smetanin pak vyzdvihl rychlé tempo vývoje střely a pochvaluje si ji. „Je to výsledek vynalézavosti a tvrdé práce ukrajinských výrobců zbraní. Peklo je první svého druhu a již se osvědčilo v boji,“ řekl Smetanin. Raketa Zirkon. Putinova střela má úctyhodný dostřel, ale i své slabé stránky Číst více Výroba raket probíhá teprve několik měsíců a celkem bylo vyprodukováno už 100 těchto střel s proudovým motorem, které mají dolet až 700 km a mohou letět rychlostí asi 700 km/h. Peklo je navrženo k likvidaci určených vojenských cílů několik stovek kilometrů za nepřátelskými liniemi.  Snížené náklady na raketu Střely mají být cenově dostupným prostředkem, navíc se sníženými výrobními náklady, proto se jich může vyprodukovat více. Počítá se tak s tím, že v roce 2025 by jich ukrajinská armáda mohla mít k dispozici několik tisíc. Jak dále uvádí portál National Interest, asi tuctu ukrajinských jednotek již byla doručena první várka těchto smrtonosných raket. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Hlavice Pekla neváží podle serveru Defence Blog více než 50 kg, což je omezení dané jejími rozměry. Proto by možné zvýšení hmotnosti hlavice výrazně snížilo operační dosah střely.  Oplátka Putinovi Právě schopnost zasahovat ruské území v jeho hloubi potřebuje Ukrajina zvýšit a rakety Peklo mají být právě oním prostředkem, který přenese konflikt více na teritorium agresora. Samo Rusko použilo od začátku konfliktu už tisíce raket dlouhého doletu k zasažení vojenských i nevojenských cílů na Ukrajině a Zelenskyj chce oplatit okupantům stejnou mincí. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Rusové nemají v čem létat, spojenci jim nepomůžou, říká expert. A tak náhradní díly shání Putinovi agenti.

Čas načtení: 2026-04-09 14:44:00

Nejlepší ambasadoři? Vaši vlastní zaměstnanci, říká odbornice Hanka Slačálková

Praha 9. dubna 2026 (PROTEXT) - Firemní komunikace se mění – a s ní i to, komu lidé věří. Zatímco tradiční marketing ztrácí na síle, do popředí se dostávají samotní zaměstnanci jako autentické hlasy značky. Právě na tuto změnu reaguje konference Firemní ambasadoring: Budování dobrého jména firmy skrze své zaměstnance, která se uskuteční 22. dubna 2026 v PressCentru ČTK v Praze. Nabídne praktické ukázky, zkušenosti z praxe i konkrétní návody, jak ambasadoring uchopit tak, aby fungoval dlouhodobě a přirozeně.O tom, proč by firmy neměly ambasadoring přehlížet a jak k němu přistupovat, jsme si povídali s odbornou garantkou konference Hankou Slačálkovou.Proč se podle vás firemní ambasadoring právě teď dostává do popředí a čím je pro firmy tak zásadní? Z průzkumu Uncover společnosti 52pages vyplývá, že 72 % kandidátů spoléhá při výběru nové práce na zkušenosti svých kamarádů a známých. A 69 % kandidátů řeší reputaci týmu nebo oddělení, do kterého mají nastoupit. Právě zde hrají klíčovou roli ambasadoři, kteří přinášejí autentický vhled do firmy, její kultury i každodenní práce. Sdílejí realitu, která potenciální zaměstnance čeká. Kandidáti už jsou unavení z prezentací postavených na fotobankách a obecných sloganech typu „jsme dynamická firma“. Chtějí vidět skutečnost.Co firmy nejčastěji podceňují, když s ambasadoringem začínají? Zaškolení samotných ambasadorů. Často to probíhá tak, že se jednoduše řekne „něco sdílej na sítích“. Jenže být online ambasador vyžaduje konkrétní dovednosti – od psaní textů přes natáčení videí až po jejich úpravu. Pokud má ambasador vystupovat na konferencích nebo přednášet ve školách, je potřeba mu pomoci s přípravou, nabídnout trénink prezentace i vystupování. Lidé potřebují podporu a vzdělávání, jinak aktivita postupně upadá.Co by měla firma udělat jako první krok, pokud chce ambasadoring uchopit systematicky? Vytvořit základní manuál pro ambasadory, který jim dá jistotu – pro koho tvoří a s jakým cílem (například získat nové zákazníky, kolegy nebo posílit povědomí o značce). Důležité je také jasně vymezit, jaké informace mohou sdílet a kde jsou hranice. Bez toho ambasadoři často tápou.Jak pracovat se zaměstnanci, kteří se chtějí zapojit, ale nejsou si jistí, jak na to? Dejte jim jasná pravidla, proškolte je a následně jim poskytujte pravidelný mentoring. Ideálně alespoň jednou měsíčně společně projděte jejich výstupy, vyhodnoťte, co fungovalo, a nastavte další kroky. Klíčový je pravidelný kontakt a aktivní zájem ze strany firmy.Na co se mohou účastníci konference konkrétně těšit? Na konkrétní příklady z praxe – jak ambasadoring funguje v různých firmách i na autentické příběhy samotných ambasadorů. Bez teorie odtržené od reality.Jak pozná firma, že její ambasadoring skutečně funguje? Podle toho, že plní cíle, které si na začátku stanovila. Pokud chce firma získat více klientů, měly by přicházet nové poptávky nebo se zvyšovat důvěra při obchodních jednáních. Pokud hledá nové zaměstnance, měli by se postupně hlásit sami.Komu byste účast na konferenci doporučila nejvíce? Všem manažerům a personalistům, kteří vnímají změny na trhu práce a chtějí si dlouhodobě zajistit přísun kvalitních lidí. Těm, kteří nechtějí spoléhat na zastaralé náborové metody, jejichž účinnost klesá.Firemní ambasadoring se dnes stává důležitou součástí strategie firem, které chtějí být důvěryhodné a dlouhodobě relevantní. Pokud hledáte inspiraci, konkrétní návody i sdílení zkušeností z praxe, konference nabídne prostor, kde se teorie potkává s realitou. Poslední vstupenky jsou k dispozici na stránkách Akademie ČTK. Partneři meetupu jsou společnosti Tisport, Veolia a agentura Adison. Zdroj: ČTK ConnectČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese https://www.protext.cz.

Čas načtení: 2026-05-20 10:01:00

Desetidenní výdrž baterie i NFC platby. Huawei Watch FIT 5 přichází na český trh

Praha 20. května 2026 (PROTEXT) - Dlouho očekávaná generace chytrých hodinek Huawei Watch FIT 5 je konečně tady. Novinka propojuje fitness funkce, pokročilé sledování zdraví a moderní design v lehkém provedení, které se snadno přizpůsobí práci, sportu i volnému času. Huawei Watch FIT 5 jsou navrženy pro ty, kteří chtějí mít své zdraví i pohyb pod kontrolou, ale zároveň nechtějí dělat kompromisy mezi funkčností a stylem. Hodinky tak přirozeně zapadají do každodenního života a mile překvapí i cenou.Huawei v Bangkoku před pár dny představil novou generaci Huawei Watch FIT 5. Tato novinka konečně dorazila i na český trh, a to hned ve dvou verzích - Huawei Watch FIT 5 a Huawei Watch FIT 5 PRO. A čím vynikají? Lehkou konstrukcí, propojením sportu a zdravotních funkcí, AMOLED displejem s jasem až 2 500 nitů a u PRO verze safírovým sklem o jasu až 3 000 nitů. Díky tomu je displej čitelný i na přímém slunci.Bezkontaktní platby a baterie s maratonskou výdržíNechybí bezkontaktní platby přes Curve Pay, takže stačí přiložit zápěstí a máte zaplaceno. Potěší také výdrž baterie až 10 dní, více než 100 sportovních režimů i nové mini-workouty pro rychlé protažení. Lehký design a prémiové zpracováníPotěší lehčí konstrukci, pohodlím a prémiovějším zpracováním. PRO verze váží jen 30,4 gramu a má tloušťku jenom 9,5 mm. Základní model nabízí stříbrnou, fialovou, bílou, černou a tmavě zelenou, PRO pak černou, bílou a oranžovou barvu. Nový displej má 1,82" AMOLED, zatímco PRO verze nabízí větší 1,92" safírový displej.Pandí průvodce světem mini-workoutůHlavní novinkou je interaktivní pandí průvodce na ciferníku, který vás provází cviky, reaguje na vaše tempo a nenápadně motivuje k pohybu. Mini-workouty trvají krátce a zvládnete je kdekoliv.Sportovní funkce pro běžce i outdoorCyklistům zobrazí výkon, kadenci i další klíčová data. Běžci získají přehled o tempu, tepu i výkonu. PRO verze přidává i pokročilé outdoor funkce – přesnou navigaci  i golfový režim s mapami tisíců hřišť. Zdraví pod kontrolou každý denNová generace hodinek hlídá srdeční tep a upozorní, když není v normě, sleduje stres a pomůže ho zklidnit pomocí jednoduchých dechových cvičení. Nechybí ani přehled o ženském zdraví. PRO verze přidává EKG, umí odhalit fibrilaci síní a měří i ztuhlost tepen. Obě verze dokážou rozpoznat pád a v případě potřeby přivolat pomoc.Dostupnost a cenaHuawei Watch FIT 5 jsou k dispozici od 20. května od 4 899 Kč a Watch FIT 5 PRO od 29. května od 7 299 Kč na oficiálním e-shopu Huawei a u vybraných partnerů Alza a Datart. Do 5. července je však v rámci uvedení produktu na trh k dispozici také 20% launch sleva. Studenti s ISIC průkazem ještě 10% slevu, a po jeho předložení budou mít slevu až 30%. Zdroj: Huawei

Čas načtení: 2021-02-16 17:56:36

Pět policejních „pé“

Práce policistů vzbuzovala vždy kontroverze – počínaje hanou a konče chválou (přičemž té chvály stále ubývá). Příčin averzí občanů vůči policii je mnoho, například: * principiální a emocionální odpor k uniformované státní moci, * bezmoc policie při řešení narůstající zločinnosti, která je stále bagatelizována, * nezodpovědné experimentování s trestním zákonem i s osudy lidí, * vytváření zločinců z dosud bezúhonných občanů, * vytváření společenských představ o obludných spiknutích, která nejsou prokázána, * ukvapené, nepromyšlené a bezdůvodné zásahy, * bezradnost při řešení situací, kdy jsou naopak takové zásahy nutné, * vyhýbání se nebezpečným situacím, o kterých je nutno psát záznamy a protokoly, * zkreslování statistiky o zločinnosti neprošetřováním obtížně prokazatelných provinění, * obtěžování svědků dlouhými a neodborně vedenými výslechy (příště už svědčit nepřijdou), apod. Pozitivních hodnocení práce policie je mnohem méně, například: * pokud se podaří urychleně dopadnout nebezpečného zločince, * pokud časté policejní hlídky v rizikových oblastech sníží výskyt násilné kriminality, * pokud policie rychle a rázně zasáhne proti narušitelům veřejného pořádku, * pokud se policii podaří vypátrat odcizené předměty apod. Převážná část policejních úkonů se však pohybuje v různých odstínech „šedi“ – od téměř úspěchu (pouze něco nevyšlo) až po téměř skandální pochybení, které je z taktických důvodů zamlčováno anebo zlehčováno (těch pochybení stále přibývá). Konkrétní problémy policie mají několik příčin: * od praxe odtržený velitelský sbor, * nedostatečná odborná příprava policistů, * nedostatečná průběžná metodická školení, * nedostatečná dozorová a metodická činnost státních zástupců, * neúčast státních zástupců při vyšetřovacích úkonech, * neúčast státních zástupců na pracovních poradách policie, * nejednotné výklady právních norem, * vysoké riziko skandalizace případných pochybení policistů, * zhoršující se psychický stav policistů – lajdáctví, lhostejnost, arogance, paranoia, * psychické vyčerpání, ztráta motivace. Přesnější rozbor všeobecných problémů policie je zpracován v článku Dialektika konkrétní policejní praxe (Kriminalistický sborník 5/2000). Stručný rozbor uvádím níže. Velitelský sbor policie je plný plukovníků i generálů, kteří už dávno zapomněli na své policejní začátky, vysedávají pouze v kancelářích, snaží se udržet ve funkci co nejdéle a konkrétní policejní činnost je jim zcela lhostejná. Zažil jsem jednoho takového plukovníka (ředitele) ve slušivém civilním obleku, který na všechny moje náměty reagoval poukazem na to, který z ostatních ředitelů udělal tu anebo onu chybu a on se takových chyb chce vyvarovat. To nebyl policista, ale úzkoprsý úředník třesoucí se o svoji židli. Vůbec ho nezajímala podstata věci – pouze pozoroval ostatní ředitele a dával si pozor, aby neudělal takové chyby, jaké udělali oni. Jeho „profesní růst“ přitom stále ještě pokračuje, protože jeho otec (též bývalý plukovník policie) mu od počátku „dláždil cestu“ a uvedl ho do policejního „svazu známých“. Vědomosti mnohých policistů neodpovídají společenské potřebě. Nejsou připravováni k samostatné rozhodovací činnosti a protože je mezi nimi notoricky známo, že v případě chybného úkonu (byť i dobře míněného) je nikdo „nepodrží“, snaží se vyhýbat řešení problematických situací a někdy i úmyslně „zahrávají věci do outu“ (slangově se jim říká „zazdívači“). V praxi to vypadá tak, že manipulují se svědeckými výpověďmi tak, aby danou věc nemuseli řešit, anebo přemlouvají oznamovatele vloupání a krádeží, aby na prošetření svých oznámení netrvali, protože pachatele se chytit nepodaří a jenom jim přidělávají zbytečnou práci a zhoršují statistické údaje o počtu neobjasněných případů. Metodická školení neobsahují návody k řešení konkrétních ani modelových situací (obvykle je totiž vedou teoretici bez konkrétních praktických zkušeností). Neustále se proto setkáváme s nepřesvědčivými anebo zcela chybnými vyhodnoceními dané situace. Vyšetřovatelé mají mnohdy předem jasnou představu o tom, co vyšetřit chtějí anebo nechtějí (tj. pouze jednu vyšetřovací verzi, což je notorický nešvar všech policejních sborů) a této představě pak přizpůsobují opatřené důkazy. Nedokáží myslet nad papírem, neumějí zpracovat plán vyšetřování, plán výslechu obviněných i svědků a popíší mnoho stránek protokolů, ze kterých je pak použitelná pouze nepatrná část. Mnohokrát jsem jim na poradách připomínal, že jsou vyšetřovatelé a nikoli zapisovatelé, a mnohdy navíc zapisovatelé velice špatní. Nic se za uplynulá léta nezměnilo. Dozorová a metodická činnost státních zástupců je téměř nulová. Státní zástupci totiž tvrdí, že policisté mají procesní samostatnost a oni proto nemají povinnost jim radit anebo je metodicky řídit. Mnohdy proto pouze čekají na chyby policistů, které jim pak s povýšeným nadhledem vytýkají a tím prohlubují averzi policistů vůči státním zástupcům. Zahájení skryté války je to nejhorší, co může policisty i státní zástupce potkat. Téměř žádný státní zástupce si ve svém pocitu profesní povýšenosti neuvědomuje, že je s policisty „na jedné lodi“ a není tedy možné, aby každý vesloval jinam. Každý okresní státní zástupce by měl jednou měsíčně navštívit všechna obvodní oddělení policie ve svém rajonu i oddělení vyšetřování, provést tam prověrku veškerého spisového materiálu (něco hloubkově, něco namátkově) a vydat konkrétní pokyny. Policisté musí vidět, že státní zástupce má o jejich práci zájem a na její kvalitě mu záleží. Když jsem v roce 1994 nuceně opustil státní zastupitelství, náčelník tehdejšího Okresního úřadu vyšetřování mi telefonoval a doslovně prohlásil: „Teprve teď vidím, jak jste to s námi dobře myslel!“ Státní zástupci se až na výjimky nezúčastňují vyšetřovacích úkonů, zvláště v zimě a v noci. Vůbec si neuvědomují, že tím oslabují důvěru policistů v jejich schopnosti a vědomosti. Vždycky jsem se držel zásady „Nechci na nikom nic, co bych nedokázal udělat sám!“ Osobně jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřovacích úkolů ve dne, v noci i v třeskutém mrazu. Kdykoliv mne policisté (ve dne i v noci) požádali o radu anebo pokyn, vždy jsem jim byl k dispozici. Pokud policisté vidí, že státní zástupce se žádným úkonům nevyhýbá a opravdu s nimi „táhne za jeden provaz“, začnou pracovat s nadšením a jsou schopni vyvinout i mimořádné pracovní nasazení (například provést fotodokumentaci nepřehledného místa dopravní nehody z vrtulníku, převést zločince letadlem do Bratislavy a zpět apod.). Státní zástupci (až na výjimky) vůbec nechodí na pracovní porady policie (je to pod jejich úroveň). Okresní státní zástupce by přitom měl mít vždy složku „závadové evidence“ a na pracovní poradě by měl projednávat konkrétní pochybení. Současně by však měl mít složku „pozitivní evidence“ a měl by konkrétně pochválit správně odvedenou práci. Výklad právních norem je nejednotný. Protože však na okrese (nebo i kraji) pouze dozorový státní zástupce ví, jaké důkazy musí při hlavním líčení předložit, pro policisty musí být závazné pouze jeho výklad a konkrétní pokyny. Proto jsem již před více jak 40 lety vytvořil teorii „pěti policejních „pé“ – přesnost, pevnost, pečlivost, poctivost a pracovitost. Už tehdy jsem policistům říkal (a když to nevypadá právě vhodně, poctivě to i po takové době přiznávám): „Všimněte si, není tam inteligence – od toho jsem tady já! Já vám řeknu, co uděláte, vy to uděláte přesně a pečlivě, jak to říkám, a u soudu to projde. U soudu budu totiž sedět já a nikoli vy!“ Podle svých dlouholetých zkušeností totiž mohu potvrdit, že kdykoliv začal policista příliš myslet, téměř vždy vymyslel nějakou hloupost. Nejhorší (bohužel) byly nápady mnohých policejních doktorů a magistrů, kteří mnohdy neuměli ani napsat plán vyšetřování. Myšlenkové pochody policistů se totiž musí hlídat, aby někam neuletěly. Policistům se to zpočátku nelíbilo (obvykle se tak pět let „stavěli na zadní“), ale pak zjistili, že je to pro ně nesmírně výhodné a když udělají přesně to, co jsem jim nařídil, vždycky je „podržím“ a vždycky za to přeberu odpovědnost. Přitom jsme řešili případy takového druhu, které dokonce jednou skončily dvěma doživotními tresty odnětí svobody (mezinárodně sledovaná loupežná vražda v Rakousku, jejíž pachatele jsme dopadli částečně v Čechách a částečně na Slovensku). Jsou policisté poctiví, kteří disponují vysokými mravními kvalitami (včetně uvážlivosti, spravedlivosti, poctivosti, slušnosti a lidskosti), policisté lajdáci i policisté toužící pouze po zviditelnění a vyšší funkci. Policisté jsou však přesně takoví, jaký je okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce. Uvážlivý státní zástupce přesně ví, co může u soudu prokázat a s čím může vyrukovat obhajoba, zatímco státní zástupce dobrodruh se snadno pustí za lákavým cílem, bez ohledu na to, zda je schopen tuto kauzu u soudu „ustát“. To se prostě stát nesmí. Pokud je totiž státní zástupce nezodpovědný experimentátor, snadno svede na scestí i policisty, kteří se naivně domnívají, že je v případě neúspěchu podrží a přizná svoji osobní odpovědnost. Nikdy se to nestalo a ani nestane. Schopný státní zástupce musí být schopen rozpoznat perspektivní, poctivé a pracovité policisty a bezpodmínečně se musí zastat takového policisty, který za mimořádné situace zvolil takový postup, který pak v klidu kanceláří kritizují lidé, kteří si tuto situaci vůbec nedokáží představit. Pokud to státní zástupce nedokáže, vážně naruší důvěru policistů ve svoji osobu a poškodí jejich mravní i právní vědomí. Důsledkem všech shora uvedených nedostatků dochází postupně u velké řady policistů k deziluzím, psychické únavě a ztrátě motivace. Proto nezřídka policii opouštějí i schopní a mravně vyspělí policisté, kteří nehodlají snášet neschopnost svých nadřízených a nesmyslnou šikanu ze strany státních zástupců anebo tisku. Policisty přitom před nezodpovědnými novináři musí s největší rozhodností hájit především okresní, krajský anebo i vrchní státní zástupce, neboť pouze on je na svěřeném území garantem zákonnosti. Pokud totiž budou policisty hájit pouze jejich nadřízení (nebývá to ovšem zvykem, většinou je potopí a ještě jim „šlápnou na hlavu“), novináři řeknou, že policisté drží při sobě. Není proto nic důležitějšího a obecně výchovnějšího, když poctivou práci policie obhájí přímo státní zástupce. Psychické vyčerpání jsem zažil nejen u policistů, ale i u sebe. Jako dopravní prokurátor jsem se zúčastnil bezpočtu vyšetřování smrtelných dopravních nehod a někdy se mi o mrtvých i zdálo. Vím tedy velice dobře, jakému psychickému tlaku jsou policisté vystaveni a jaká psychická nebezpečí jim hrozí – například chorobná podezřívavost, popudlivost, cynismus, otupělost apod. Mnozí lidé si vůbec nedokáží představit, za jakých podmínek policisté mnohdy pracují. Policejní práce je obtížná a vždy jsem si vážil policistů, kteří přesně postupovali podle „pěti policejních pé“. Někteří se tímto způsobem natolik vypracovali, že byli schopni precizně (a úspěšně!) vykonat i takové úkony, o kterých se mnohým policejním plukovníkům a generálům může jen zdát. S mnohými jsem spolupracoval velice rád, vážil jsem si jich a oni si zase vážili mne. Snad největším vyznamenáním pro mne bylo, kdy mne po mnoha létech potkal jeden bývalý dopravní policista a řekl mi: “Pane doktore, s úctou a láskou vzpomínám!“   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-10-06 08:00:35

Microsoft řeší nepříjemný problém. Vývojáři nechtějí tvořit hry pro Xbox

Microsoft chce přijít na to, proč herní vývojáři nechtějí vyvíjet hry pro Xbox Skupina Xbox Research jim zároveň poskytne technickou podporu Nejznámější hrou, která se v poslední době potýkala s problémy při vydání, je Baldur’s Gate 3 Herní konzole Xbox patří mezi stálice na herní scéně. Kromě generace Xboxu 360 ovšem oproti svým konkurentům vždy tahala za kratší konec, minimálně pokud jde o celkové prodeje. Jednou z příčin mohou být také samotné hry, respektive jejich nedostatek, alespoň to se v Redmondu domnívají. Nyní chce Microsoft od herních vývojářů slyšet, proč nevyvíjejí hry pro jejich konzoli, přičemž zjišťovat to bude prostřednictvím svého týmu Xbox Research. Tento tým bude nejen zjišťovat příčiny toho, proč vývojáři nechtějí vyvíjet pro Xbox hry, ale také jim hodlají ve vývoji pomáhat a případně jim pomoci s řešením problémů. Přečtěte si celý článek Microsoft řeší nepříjemný problém. Vývojáři nechtějí tvořit hry pro Xbox

Čas načtení: 2025-07-27 18:15:00

Lidé auta na baterky nechtějí, ale politici jim je budou nutit. Šichtařová kroutí hlavou

INVENTURA MARKÉTY ŠICHTAŘOVÉ – Autopůjčovny už s elektromobily experimentovaly. A pak se jich zase zbavily, protože s nimi zákazníci jezdit nechtějí. Teď Bruselu i pražskému magistrátu chodí hlavou do přechodu na elektromobilitu firmy nutit. „Je to nevýslovně absurdní, je to centrálně plánovaná ekonomika, popření jakékoliv ekonomické logiky. Klienti elektroauta nechtějí, podniky je do svých flotil nechtějí, zaměstnanci podniků je jako služební vozy nechtějí – ale politici jim je vnucují,“ vyjádřila se k tomu ve své Inventuře ekonomka Markéta Šichtařová.

Čas načtení: 2025-08-09 09:08:29

Výběr přilby na motorku: průvodce pro ty, kteří nechtějí riskovat

Výběr přilby na motorku by nikdy neměl být jen o barvě, ceně nebo značce. Přilba je především ochranný prvek, který při nehodě může znamenat rozdíl [...]

Čas načtení: 2024-04-10 13:00:01

Romská babička dělá drahoty. V azylovém domě se cítí lépe než u dětí

Pro paní Boženu jsou děti všechno. Ačkoliv porodila šest dětí a kromě vnoučat má již dvacet pravnoučat, žije v bruntálském azylovém domě. Důvod je prostý. Chce mít klid. „Já mám ráda klid, ticho. Přitom bych mohla být u dětí. Ale nechci, protože mám ráda svůj klid,“ vysvětluje pro ČtiDoma.cz. Prý by dělala ostudu Božena je romské národnosti a celý život zasvětila rodině. Jelikož je jí víc než sedmdesát let, nabízí se možnost pobývat v domově důchodců. Děti a vnoučata o tom však nechtějí slyšet, i když tuto alternativu také zvažovala. „Děti nechtějí o domově důchodců slyšet. Uvažovala jsem, že bych tam šla, ale děti to nechtějí. Prý bych dělala ostudu. Proto jsem v azylu.“ Luník IX: Honosná chlouba Košic se změnila v největší romské ghetto Evropy Číst více Miluje své děti nadevše Pracovala sice jako dělnice nebo uklízečka, její nejdůležitější povolání ale bylo a je povolání matky. Co se pamatuje, nezná nic jiného než mateřství. Pozastavuje se nad holým faktem, že existují krkavčí matky, které své dítě odloží nebo zavrhnou. Za takový čin by se hanbila. „Možná, že jsou všechny matky takové jako já. Já nevím, ale svoje děti miluju. Já je zbožňuju. Já, kdybych mohla, tak bych pro ně dýchala. A děti milují mě.“ V Praze bude centrum Romů a Sintů za víc než 25 milionů korun Číst více Potíže s penězi tu byly vždy Svým dětem a vnoučatům se snaží všemožně pomáhat z toho mála, co má. Vždycky měli málo. Dnes je to ale mnohem horší. Nakonec azylový dům vyjde laciněji než nějaký podnájem. „Kdybych měla být v bytě sama a platit elektriku, plyn a bydlení, nevím, jak bych to zvládala jako důchodkyně.“ Její děti samozřejmě mají své bydlení. Zpočátku bydlela u nich, ale nelíbilo se jí, jak se hádali. A proto odešla.  Bydlení bez hádek Po smrti manžela přijala nabídku svého syna, aby šla bydlet k němu. Nesnesla však jejich neshody a hádky a přijala možnost pobytu v azylovém domě. „Protože, jak říkám, já mám ráda svůj klid. Víte, jak to bývá mezi manželi. Někdy jsou hádky. Někdy jsou děti bity. Já to nemám ráda, když se hádají.“  Nevadilo by jí mít nějakou garsonku na náměstí, kde je hodně lidí. Hlavně ne žádné hádky. Mohla by si zajít do restaurace na kávu nebo vzít vnoučata do cukrárny. „Kdyby mi sociálka nedoplácela, tak bych to nezvládla.“ Paní Božena postřehla, že v Bruntále funguje dům s pečovatelskou službou. Uvažuje o tom, že by šla tam. Hrozí se ale jedné věci. A to hromadných návštěv její rodiny.  Rodinné návštěvy V průběhu roku jsou návštěvy v pohodě. Chodí za ní vnoučata a pravnoučata cestou ze školy. A sem tam zajdou syn nebo dcery. Ale když jsou svátky, tak je to šrumec. Do azylového domu přijde celá její rodina a není divu, že se do skromného pokoje nevejdou. „O vánočních svátcích za mnou přišly všechny děti. A to byl poprask na azylu. Bylo jich hodně. Toho 1. ledna to byl poprask, jak za mnou všichni přišli.“ Zásadní v životě paní Boženy je absence zdravého a jistého bydlení. V azylovém domě žije na střídačku již třetím rokem. Jsou tu ale nějaká pravidla a limit pro pobyt zde. Když vyprší povolená doba bydlení v azylu, vrátí se vždy na čtyři měsíce k dětem. Tento koloběh se neustále opakuje. „Vždycky odejdu na čtyři měsíce. Jsem tu rok a zase odejdu k dětem a po čtyřech měsících se znovu vrátím. Takže celé vedení už mě zná dobře.“ Děti by ji měly rády u sebe, ale ona nechce. Tento případ romské matky v azylovém domě není ojedinělý a s případy podobného ražení se setkáváme více, než je zdrávo.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Sociálně slabší maminky omezily pití alkoholu a začaly vařit doma. Díky projektu Společně.

Čas načtení: 2024-04-20 15:23:43

Statistika je jako zrcadlo do kterého se vlivní lidé nechtějí podívat

Je pravda, že statistika může být mnohdy neúprosným zrcadlem, které odráží skutečnost bez příkras. Často ukazuje na nepříjemné fakty, které někteří vlivní lidé nechtějí vidět, protože mohou ohrozit jejich moc, postavení nebo reputaci. Proto je důležité, aby statistika byla nezávislá, objektivní a transparentní, aby mohla sloužit jako spolehlivý nástroj pro pochopení a řešení problémů ve… Číst dále »Statistika je jako zrcadlo do kterého se vlivní lidé nechtějí podívat

Čas načtení: 2025-05-14 22:45:52

Jsou mladí líní, nebo jen nechtějí být obětí pracovního vyhoření?

Čtenáři diskutují o přístupu mladé generace k práci – někteří je považují za pohodlné a nespolehlivé, jiní je brání s tím, že jen nechtějí žít v chronickém stresu a přetížení... The post Jsou mladí líní, nebo jen nechtějí být obětí pracovního vyhoření? first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2026-04-16 14:13:39

Makeiro: domácí úkoly se proměnily ve hru, ze které moje děti nechtějí odcházet

Česká appka, která bere gamifikaci domácích povinností vážně – bez předdefinovaných odměn z katalogu, bez složité administrace a bez toho, abyste museli přesvědčovat děti, aby ji vůbec otevřely. Proč Makeiro vůbec existuje Přesvědčit dítě, aby uklidilo pokoj, je klasický rodičovský oříšek. Různé nálepky na ledničce nebo tabulky fungují chvíli a pak zájem opadne. Makeiro zkusilo ... Číst dál The post Makeiro: domácí úkoly se proměnily ve hru, ze které moje děti nechtějí odcházet appeared first on iPhone v kapse.

Čas načtení: 2023-06-23 13:36:11

Země bledulek – příběhy z hematologického dětského oddělení

Mladá zdravotní sestřička nastupuje na hematologické oddělení fakultní nemocnice. „Odkojena zdravotnickou školou“ jen teoreticky může předjímat, co jí ve skutečnosti v nové práci čeká. Nastupuje na místo, kde naděje pro zdraví vrtkavě chodí po tenkém ledě. A o to sklíčenější je celý pocit, když se jedná o nejkřehčí bytosti na světě, o děti, jejichž osudy se jí pochopitelně brzy začnou také dotýkat. Každý s jistou představou vstupuje na nové území. Tak i stejně ona zprvu předpokládá zesláblé osudu odevzdané jedince v tichosti ležící na lůžkách. Avšak každá minuta dne není jen o nemoci a léčení, o těžkosti přijímání a vstřebávání nepříjemných zpráv. Stále to jsou děti. Sic každý den na polštáři zůstává více vlasů, bývá jim nevolno z léků a z procedur, pak jakmile se jim alespoň trochu uleví, napadají je rošťárny a legrácky. Hematologické oddělení je nakonec jejich vlastním světem, kde se odehrávají aktuální důležité příběhy, jež je spojují. Jsou citliví na sebemenší změnu chování, která může indikovat, že se v jejich blízkosti odehrává něco zajímavého, co by stálo zato probrat a s nadšením šířit dál: ať jsou to kolize, hádky, ale i tajné či veřejné lásky… Mezi dětmi vznikají silná pouta; některé ani nechtějí opouštět své oddělení. Nemocnice se pro ně stala přirozenějším útočištěm nežli domov, v němž mohou nastupovat nežádoucí související faktory, v nichž se cítí méně komfortně. Duše si nese bolest výrazněji a déle nežli tělo. Může to být pocit odstrčení; či že se jich lidé v prostředí domova a školy bojí, přemíra lítosti, výčitek v rodině, kdo za jejich zdravotní stav nese odpovědnost… Není to snadné. Pochopitelně, že nemocné dítě s leukemií v rodinách a blízkém okolí vyvolává nestandardní péči a jednání obecně, které i v tom nejlepším dobrém smyslu se mohou negativně odrážet na dětech. A ty nikdy nechtějí být vydělovány z živého světa svých vrstevníků. Chtějí být jeho součástí; mít přátele, hrát si, užívat to, co jim přítomnost nabízí. Není snadné najít ideální míru. Pro nikoho… A právě proto nejspíš jsou někteří navzdory nepříjemné léčbě v nemocnici mezi svými šťastnější. Knížka se mi zpočátku četla těžko. Trochu mi vadily opakované popisy očí, nosů, rtů…, zejména u nově příchozích osob. Ale po několika desítkách stránek se to změnilo. Jako by tam proběhl určitý časový odstup v psaní. Doposud dobrá kniha nabrala grády na výbornou knihu. Jsou to zejména dvě věci, které na ni musím maximálně ocenit. Za prvé popis každodenní činnosti na hematologickém oddělení. Je vskutku vidět, že autorka ví, o čem píše; je v daném oboru znalá. Bez vlastní zkušenosti vůbec pochybuji, že by bylo možné takový text zpracovat. Od rutinností po nestandardní úkony, od práce ke komunikaci s dětmi, pofoukávání jejich bolavých dušiček, stejně jako smích a radost z nových zážitků, které se i na tak malém prostoru stále odehrávají. A za druhé naprosto pestrá paleta různých charakteristik a jejich příběhů uvnitř i za zdmi nemocnice. Propletenost vzájemných vztahů, které se mohou projevovat například typickým nutkavým setrváváním ve vlastní pravdě, ačkoliv realita není tak černobílá. Vznikající náklonnosti, ale i nepřátelství, které stejně tak v reálném životě se často zkreslí z důvodu nedorozumění či nepochopení. Mnoho osudů, které v základu spojuje jedna skutečnost: hematologické oddělení. Rozhodně si myslím, že knížka stojí za přečtení. Sledovala jsem její dostupnost na internetu a pouze trhknih.cz mi k dnešku nabídl jeden kus. Pokud byste měli o publikaci zájem, prosím, napište mi na admin@superrodina.cz. Domluvím se s autorkou, zdali má k dispozici ještě nějaké výtisky. Ukázka: Paní Dvořáková si hluboce povzdychla. Ani neví, odkdy začal být Tonda unavený. Také bledý a nanicovatý. Nechtěl jíst, nic ho nebavilo. Občas se zdálo všechno v pořádku. Dávala mu čaje, nutila ho do jídla. Kdo by hned s každou prkotinu běžel k doktorovi. Nakonec s ním k doktorce přece jen šla. „Ať si odpočine,“ zní jí dodnes v uších slova Tondovy doktorky, „nechte ho týden doma.“ Za týden šli znovu. Vypadala jako úzkostlivá matka, která jako kvočna kvoká kolem svého kuřete a pořád na něm něco hledá. Doktorka předepsala klukovi železo a poslala ho do školy. Začalo ho bolet břicho. „Tak copak nás zase trápí?“ ptala se jich doktorka jako primitivů při příští návštěvě. „Bříško?“ Poprvé vzali Tondovi krev. Za několik dní seděla v práci u svého šicího stroje, když za ní přišla mistrová, že má telefon. „Dobrý den, paní Dvořáková. Přišly ty Tondovy výsledky. Dostavte se s ním okamžitě na středisko.“ „Co se děje?“ „Přijďte, nebudeme to řešit po telefonu,“ řekla tehdy doktorka úředním hlasem a zavěsila. Došla pro Tondu domů, celá vyděšená volala manželovi do družstva. Byl okamžitě doma i se svým traktorem. K doktorce šli všichni tři a přidala se ještě Miluška, která přišla zrovna ze školy. Dál to byl jen zlý sen. „Tonda má leukémii!“ řekla jim doktorka. „Tonda má chronickou leukémii,“ oznámili jim tady na hematologii. Ničemu moc nerozuměla. Jen věděla, že je to s Tondou zlé. „Přišli jste k nám dost pozdě,“ dozvěděli se vzápětí, jako by těch ran osudu nebylo málo. Chronická leukémie je ta závažnější leukémie, pochopila zanedlouho. Začala Tondova léčba. Nejdřív tu byl sám. „Mami,“ brečel pokaždé do telefonu, „chci domů.“ Den ode dne se ztrácel před očima. „Tonda je na tom psychicky špatně,“ oznámil jim primář během návštěvy, „možná by bylo dobré, kdyby tu s ním někdo zůstal. I když už je větší.“ V práci z ní neměli radost. „Koho tak nahonem seženu?“ zoufala si mistrová. „Jste má nejlepší švadlena.“ Ale chápala to a uvolnila ji. (97-98) Země bledulek, Ilona Pluhařová, nakladatelství Silenka, 2013. Martina Boučková

Čas načtení: 2012-09-26 00:00:00

Barum Vanis: Pro bezpečnou jízdu s dodávkou

Kromě pneumatik pro osobní auta se v každém pneuservisu tu a tam zastaví někdo, kdo potřebuje pneu pro dodávky, tzv. „céčka“. Ti, kteří se nechtějí spokojit s čínskými výrobky, ale zároveň nechtějí utrácet, často volí Barum Vanis. Letní, lehká nákladní pneumatika se symetrickým dezénem s výbornými ...

Čas načtení: 2013-04-10 00:00:00

Mýto v ČR: Má šanci na zavedení?

Mýtné brány fungují celkem bez problémů na dálnicích a občas se objeví diskuze na téma zavedení tohoto poplatku také za vjezd do města. Starostové se obávají, že by to byla jejich politická sebevražda, motoristé nic platit nechtějí, ale obyvatelé měst zase nechtějí dýchat špinavý vzduch. Jak mýto fu ...

Čas načtení: 2020-05-28 06:09:50

Otevřený dopis historika Jana Tesaře velvyslanci Ruské federace v České republice

„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění. Vážený pane velvyslanče, obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou. Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují. U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou. Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme. Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí. První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek. Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit. Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí. Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás. Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul. Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat.  Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně. Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české. Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů. O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat. To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili.  V úctě podepsán Jan Tesař. P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.   Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-02-18 12:40:11

Otroci se už nechtějí rychle rozmnožovat

Propaganda a cenzura přeprogramovala myšlení otrokům tak aby si mysleli že nejsou otroky, jenže bohatství a moc otrokářů nejde dlouho otrokům utajit, nikdy si nikde na světě nebyli lidi rovní, jenom ve smrti je zde rovnost. Pokud někdo odvážně otrokům odhalí to že jsou otroky tak narazí na propagandu a cenzuru která jej eliminuje. Války… Číst dále »Otroci se už nechtějí rychle rozmnožovat

Čas načtení: 2024-03-06 07:08:56

Ukrajina jako vrakoviště Evropy. Dostávají se tam auta, která už jinde nechtějí opravovat

Je běžnou praxí, že vozy, které byly odepsány pojišťovnami jako totální škody především ze Severní Ameriky a Kanady končí nejčastěji ve východoevropských opravnách jako například na Ukrajině. Ojetiny, které již nikdy neměly být provozovány na silnicích jsou v těchto zemích skvělým zdrojem laciného přivýdělku. “Vozy, které se běžně v USA nebo Kanadě odepíšou pojišťovnami jako […]

Čas načtení: 2024-03-16 07:07:30

Mějte nízká očekávání, prožívejte bolest a utrpení. Šéf Nvidie radí mladým to, co nechtějí slyšet

Jensen Huang přijal pozvání do debaty před studenty Stanfordovy univerzity, kterým popsal, co mu pomohlo dostat čipovou firmu Nvidia na vrchol. Článek Mějte nízká očekávání, prožívejte bolest a utrpení. Šéf Nvidie radí mladým to, co nechtějí slyšet se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-04-02 00:01:00

Lidi se bojí demonstrovat, nechtějí být za dezoláty. Mají strach o platy a nevěří politikům, říká Středula

„Pamatuji, že v roce 2012 při velkých protestech byly demonstrující označování za lůzu v ulicích. Teď se lidé bojí demonstrovat, nechtějí přijít o svůj příjem a nechtějí být spojeni s označeními jako dezolát,“ říká Josef Středula, který obhájil funkci předsedy Českomoravské konfederace odborových svazů.

Čas načtení: 2024-05-05 13:30:09

Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva?

Volvo XC90 je stálicí nabídky prémiových SUV. Firma sice přechází na elektromobilitu, s tímto korábem ale zřejmě jen tak neskončí. Článek Miláček těch, co milují luxus, ale nechtějí vyčnívat ani trhat asfalt. Obstojí ještě obr od Volva? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-05-31 05:06:03

Naštvaní Němci nechtějí zákaz spalovacích aut. Vidí, že po zrušení dotací lidé elektromobily nezaplatí

Když se poprvé objevila informace o tom, že se v Evropské unii probírá zákaz spalovacích motorů, způsobilo to velký rozruch. Běžný lid o tom debatoval, ale jinak se to bralo za hotovou věc. Teď se ovšem situace mění a zdá se, že to nakonec nebude tak jisté. Původní podoba zákazu spalovacích motorů totiž může – […]

Čas načtení: 2024-07-16 07:49:35

Německo snižuje dávky migrantům, kteří nechtějí pracovat

Německo - André Schröder, starossta Mansfeld-Südharz, nařídil 64 žadatelům o azyl tahat pytle s pískem. Po záplavách v Helme na začátku roku mají pomoci s úklidem. Za 80 centů na hodinu, až 64 eur (1 625 korun) navíc k jejich dávkám. The post Německo snižuje dávky migrantům, kteří nechtějí pracovat first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-07-22 10:36:12

Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost

Na začátku 80. let 20. století použil psycholog tento termín k popisu teenage chlapců. Byli nešťastní a neochotní přijmout blížící se dospělost. The post Syndrom Petra Pana. Dospělí nechtějí vyrůst. Jsou neochotní přijmout blížící se dospělost first appeared on Pravda24.