Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-23 15:31:57

Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida. Ukázka z knihy Nadie Terranovy Sbohem, přízraky

Italská spisovatelka Nadia Terranova mistrovským způsobem zachycuje vnitřní svět hlavní hrdinky a v psychologickém dramatu pokládá otázky, které se týkají každého z nás: Jak se vyrovnat s traumatickou minulostí i nepřítomností blízkého člověka? Jak bojovat s přízraky a démony a zvítězit nad nimi? Ida se živí psaním fiktivních příběhů do rádia. Před lety se přestěhovala ze Sicílie do Říma, kde žije se svým manželem Pietrem – ten jí poskytuje oporu a něhu, ale z jejich vztahu už veškerá vášeň vyprchala. Teď se vrací do rodného domu, z něhož matka udělala skanzen, aby jí pomohla s prodejem. Stačí překročit práh a znovu se ponoří do traumatické minulosti: když jí bylo třináct, její otec beze stopy zmizel. V 6:16 ráno jednou vstal a odešel navždy. Otec, který není ani živý, ani mrtvý, se pravidelně objevuje v jejích nočních můrách a dokonce se jí začne zjevovat jako přízrak za bílého dne. V dusné atmosféře kulminuje i napětí mezi Idou a její matkou. S vědomím, že každý je přeživším svých vlastních bitev, si přiznává, že přesun do Říma byla pouhá snaha utéct před přízraky, obsesemi a vnitřními démony. S maximálním úsilím je nakonec přemůže – a cestou nazpět symbolicky pohřbí svého zmizelého otce. Její hodinky konečně ukazují 6:17.   Ukázka z knihy: V odpoledním chládku jsem se rozhodla jít ven. De Salvovi skončili s pracemi a měli přijít zase zítra, matka poslouchala ve svém pokoji rádio a přerovnávala skříně, vytahovala z nich ložní prádlo, třídila ho podle barev a pak ho ukládala do šuplíků podle nových kritérií, kterým rozuměla jenom ona; moderátor ohlašoval suitu a violoncello se snášelo na předměty, kterých zničehonic nebylo příliš, ani na mě příliš nedotíraly. Zastavila jsem se na podestě a ještě než jsem zavřela dveře, vešla jsem znovu dovnitř, abych si z kapsy vyndala mobil a nechala ho ležet vedle budíku. Konečně osvobozená od času jsem se vydala čelit městu. Nastala hodina, při níž se na kalábrijském pobřeží z druhé strany moře ostře rýsují dálnice a nadjezdy, zatímco tady se Messina rozprostírá, aby se znovu vyšplhala vzhůru, sestupuje do údolíček a rozevírá se v rozích do schodišť, směřuje spolu s fontánami a věžičkami k nebi, ohýbá se pod katalánskými kupolemi a nad rozbitými chodníky a nahlíží do oken vedoucích do chudých dvorků. Za skutečností, že jsme přestali vyhazovat věci, určitě stojí zemětřesení v roce 1908 – kvůli historické paměti jsme nebyli schopni odstranit staré, abychom uvolnili prostor novému; po tomto traumatu muselo všechno koexistovat, vršit se na sebe, nic se nemělo zbourat, jen vyděšeně nepřiměřeně stavět, boudy a činžáčky, ulice a pouliční lampy: jeden den tu město bylo a druhý už ne, a jestliže se ta pohroma stala jednou, mohla by se stát znovu, nekonečněkrát. Takže bylo lepší naučit se držet při sobě, hned vystavět budovu, aby zastínila tu předešlou a pak třetí, aby je zakryla obě a tak dále až do nerozpletitelného šmodrchance architektonické imploze. Nezbývalo mi než procházet se podél moře. Chůzí jsem měla svádět svoji bitvu, jako když jsem svírala popruhy od batohu cestou do školy nebo ke kamarádce Saře. Pryč z domova a od věcí, pryč od vrat a té pořád stejné ulice, pryč od paměti a kostry pendlovek, pryč od budíku, který se zastavil před třiadvaceti lety. Teď jsem si, na cestě k moři, musela zvolit směr. Nalevo: pobřeží a muzeum neboli voda a místo, kde moje matka pracovala řadu let. Napravo: katedrála a vjezd na dálnici neboli historické centrum upravené jako dětské hřiště a možnost úniku. Ale já jsem jen chtěla využít hodiny neviditelnosti, hodiny bez mobilu, bez hodin, bez kapes, bez ničeho. Mohla jsem stoupat směrem k panoramatickým čtvrtím a vybrat si jednu z ulic, které mají v názvu slovo torrente, bystřina, protože původně městem protékaly řeky, které byly následně zasypané pískem, aby tvořily dopravní tepny, co se šplhají od pobřeží do kopců. Torrente Trapani, Torrente Giostra, Torrente Boccetta… Se zavřenýma očima jsem cítila, jak vůně sladké vody proráží asfalt, Messina je město vystavěné na bahnitých základech. Rozhodla jsem se zahnout doprava, udělat si procházku moře, u moře tak promíseného s městem, že člověk může zapomenout na jeho existenci, podobně jako u řek pohřbených pod ulicemi. Nebyl už den, ale ještě ani večer, byla modrá hodina: žádná hranice mezi nebem a vodou, zmizela i čára obzoru a bylo vidět tisíc různých odstínů jednoho a téhož barevného koberce. Nad soškou Madonny v přístavu se kupí mračna, párek feťáků se hádá u lavičky, on křičí, seš kráva, ty seš vážně taková kráva, a ona křičí ještě víc, nech toho, mluv potichu, vždyť nás uslyšej. Několik málo klaksonů, vlny na útesech. Seš mrcha, ukradlas mi i duši, hajzle, ty mi ještě visíš peníze z loňska. V beznaději těch, kdo na sebe křičí, je cosi vitálního, člověk za ní uhání, pronásleduje každé slovo, žebrá o odpověď; záviděla jsem jim ten vztah, to lpění na životě, jež mi bylo vlastní, a pak muselo zmizet v mořských hlubinách, spolu s prstenem krále, který má Colapesce za úkol znovu získat. Když jsem byla malá, mýty naší úžiny byly mými pohádkami, Cola, kterému po všem tom čase stráveném ve vodě začnou růst ploutve, Morgana, která očaruje plavce, když je vzduch moc průzračný, Skylla a Charyb­da, nymfy přeměněné v nestvůry; moře, které odděluje ostrov od kontinentu, to tekuté úzké pásmo přeplněné loďmi a svého času i felúkami na lov mečounů, nenasytné moře, zdivočelé zdánlivým klidem svých hranic. Není otevřené, myslí si turisté a návštěvníci, když ho vidí uvězněné mezi dvěma pruhy země; není otevřené, takže je bezpečné a chráněné, myslí si. Ale to, co se nemůže rozpínat do šířky, se až do nekonečna prohlubuje, a mýty jsou tu od toho, aby nám to připomínaly. Jistě, při letmém pohledu se může zdát, že ta voda je jen rovná plocha. Kolem projela tramvaj, pro Messinu relativní novinka. Ale před dvěma desítkami let, když byl chodník ještě prostý kolejí, jsem tímhle úsekem nesčetněkrát proběhla navlečená do teplákových souprav, které jsem si kupovala na hodiny tělocviku, s vlasy spletenými do copu a s dychtivostí běhat a potit se, typickou pro hubené dospívající dívky, které to nepotřebují. Ještě předtím jsem po něm jezdila sem a tam jako dítě, ode dne, kdy mi otec daroval kolečkové brusle, až do okamžiku, kdy jsem spadla, zatímco ho zrovna rozptýlila jedna z jeho němých myšlenek, což se v roce před jeho zmizením dělo běžně. Při pádu jsem si odřela koleno, loket a půlku brady a natekl mi horní ret. Otec se zvednul z lavičky, otřesený apatií, v níž už v té době trávil celé dny, a řekl, jdeme, pojď, co tady vůbec děláme, tohle přece není nic pro nás. Rozšněrovala jsem si brusle, dala si je přes rameno a vydala se po chodníku za ním. Míjela nás protijedoucí auta, otec se nerozhlížel, nedržel mě za ruku, neříkal mi, abych byla opatrná. Chtěla jsem varovat já jeho, aby dával pozor na auta a držel se dál od kraje, ale už jsem mu nedokázala nic říct a nechala jsem si to pro sebe: doufejme, že neumře. Musela jsem na to myslet s takovou intenzitou, že mě chvíli nato bohové potrestali tím, že mi mé přání splnili: otec nezemřel a neměl zemřít už nikdy. Na procházku moře už jsme nikdy nešli, ale nebyla to moje chyba, to otec zjistil, že soustředit se na něco jiného než na sebe samého je luxus, který už si nemůže dovolit. Ráno dělal, že otevírá oči, ale na nic se doopravdy nedíval, matka mu do postele nosila podnos s kávou a talíř sušenek se sezamem, chodila se projít podél moře a pak do muzea a já jsem vyrážela do školy a přede dveřmi jsem křičela ahoj. Tématu, co tvoří náplň dní mého otce, bylo lepší se vyhnout. Věci byly stejné jenom v mých vzpomínkách a ve stejné podobě mě pronásledovaly ven z bytu; paměť má dobré boty a neúprosnou trpělivost, zkusila jsem nechat moře za zády a vnořila jsem se dál do města. V ulici Via Santa Caterina dei Bottegai byla okna ve druhém a třetím patře zavřená. Nikdo už tady nebydlí, pomyslela jsem si, a hned zas: ale ne, určitě si jen zašli na večeři. Zůstat na konci léta večer doma byl smrtelný hřích, kdoví kde si všichni užívali čerstvého vzduchu, aby se pak vrátili, rodiny s dětmi a zamilované páry, otevřeli okna a vpustili dovnitř zářijovou noc, připravení jít do postele nebo prohodit posledních pár slov v jídelně. Když jsem si je představovala, dokázala jsem snášet pustotu ulice. Nakonec se zjevil profil mého gymnázia. Z posledního okna dole nalevo, z gymnaziální auly, vyhodila paní profesorka učebnici od Bignamiho, kterou našla pod lavicí: než abyste měli polovičaté znalosti, to radši ať nevíte vůbec nic. Pozastavila jsem se nad nápisem nahoře: „Díky třiceti staletím historie můžeme na některé zaalpské doktríny pohlížet se svrchovaným soucitem.“ Instinktivně jsem se podívala na nohy, ale ne: tentokrát jsem měla boty suché a lesklé, pár anonymních tmavých balerín. Ve vzduchu byla vysrážená vlhkost, která pronikala do kostí. Z modré hodiny se stala šedá. Ale předtím, než se vydám domů, mi schází ještě jedna meta: náměstíčko vedle soudu. Odpoledne, když jsme si se Sarou napsaly úkoly, jsme si chodily sednout k Vodnářově fontáně. Na znuděná auta na semaforech se snášel soumrak a my jsme se opíraly o lavičku s kornouty plnými kouřících kroket, které jsme si koupily v nedaleké rosticcerii. Občas jsme si zpívaly. Na ramenou jsem cítila dech mramorového chlapce sedícího obkročmo na glóbu, který občas zafoukal silněji a zahříval mi šíji uklidňujícím teplem; z jeho fontány nikdy neprýštila voda a mně se nikdy nechtělo brečet. Sara byla stejná jako já, ale nedotčená, její domov byl lehký a obyčejný, její myšlenky směly odpovídat jejímu datu narození; když jsme byly spolu, i mně mohlo být čtrnáct let, stejně jako jí, proto jsem se jí držela jako trosečnice, já, která jsem od chvíle, kdy můj otec už neměl žádný, nenáviděla jakýkoli věk a věděla jsem, že se každé její narozeniny budou oslavovat mně natruc. To místo bylo pojmenované po bohu Janovi, později po Vodnáři a pro Messiňany po Gennarovi. Teď jsem ho měla zase před sebou. Povědomý bůh, pokrytý plevelem, malý a anonymnější než obr z mých vzpomínek, nikoliv kluk, který foukal do hlučných odpolední mého dospívání, ale kus bezvýznamného němého mramoru. Lehla jsem si na lavičku s rukama založenýma za hlavou a pokrčenými koleny, mezi probodnutá srdce a citáty napsané fixem na železo opěradla. Lampy se rozsvítily a já jsem nemyslela na nic. Minulost byla vzdálený kraj, věci jsou nehybné pouze v mojí paměti, ta samá vzpomínka se opakuje tisíckrát, jako nový kousek v divadle, otec vstane v šest šestnáct, rázným zacvaknutím vypne budík a ten jako zázrakem přestane jít, vybere si kravatu, přiloží kravatu, vyčistí si zuby, nechá za sebou stopu od pasty jako šnečí sliz, vyjde z bytu v modré košili, otočí se, aby se podíval na dveře, a projede jím melancholické uspokojení. Opona, tma, žádný potlesk. Moje oči tu vzpomínku neviděly, a přesto se držela v mojí hlavě na scéně už třiadvacet let. Otočila jsem se na bok. V kapse jsem pevně uchopila jediný předmět, který jsem si vzala z domova: zelené voňavé pero, se kterým jsem dělala úkoly a psala Saře zanícené přátelské dopisy. Na železe lavičky, mezi jmény zamilovaných a vulgaritou obscénních obrázků, jsem úpěnlivě prosila o klid nebožtíka a napsala jsem slova, kterým se opravdoví sirotci mohou vysmívat, zatímco ti, co přežili zmizení, po nich prahnou jako po klidu: „Zde leží Sebastiano Laquidara, truchlí pro něj dcera Ida.“ Když jsem dopsala otcův epitaf, běsy jeho jména se najednou zklidnily.   Italská prozaička Nadia Terranova (*1978) pochází ze Sicílie a žije v Římě. Vystudovala filozofii a moderní historii. Je autorkou dvou románů, několika knížek pro děti a přispívá do různých periodik. Se svým dílem Sbohem, přízraky se roku 2018 dostala mezi finalisty Premio Strega.   Přeložila Monika Štefková, nakladatelství Odeon, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 216 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-07 11:34:13

Michal Havran: Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, neonacismus není názor, ale zločin

Mezi nepřehlédnutelné postavy současné slovenské mediální i kulturní scény patří – nejen pro svou výšku – publicista a spisovatel Michal Havran. Jeho román Analfabet, jehož děj se odehrává počátkem 90. let v Bratislavě a vypráví dramatický příběh plný sexu, drog a okultismu, se nedávno dočkal českého vydání v nakladatelství Větrné mlýny.   Co vlastně přimělo vystudovaného teologa, veřejně známého intelektuála a vlivného publicistu vrátit se do Bratislavy raných 90. let a napsat mysteriózní román o „ztracených existencích“ a jednom tajemném rukopisu? Bratislava je mým městem v každém smyslu. Její ulice a místa mě uvedly do způsobu, jak se dívat na svět, po dlouhou dobu mi čtvrť za katedrálou evokovala sbírku Aloysia Bertranda Gaspard de la nuit (česky překládáno jako Kašpar noci; pozn. red.), jeho „obrazy na způsob Rembrandta a Callota“. Bratislava má nekonečnou hloubku reliéfu, je to město, kterého se nikdy nedokážete dotknout celou dlaní a nikdy nepoznáte všechny příběhy o tureckých obchodnících, kteří si na Dunaji postavili sklady, kudy proudilo do monarchie opium, a příběhy ze staré židovské čtvrti Vydrica, kde vzniklo bojové umění Krav Maga.    Kromě vcelku očekávatelného vztahu ke spiritualitě se vaše postavy vyznačují i problematičtějšími zájmy, jako jsou drogy, okultismus nebo pornografie. V těchto ohledech zřejmě Analfabet nebude – navzdory postavě Michala a nakladatelské nálepce „generační román“ – dílo výrazněji autobiografické. Jaké tedy byly vaše „devadesátky“?  Bratislava byla v 90. letech významnou křižovatkou afghánské a albánské heroinové cesty, v každém kebabu a pizzerii jste měli u kasy připravené dávky na prodej, byly v každém baru, někteří majitelé na tom slušně vydělali, v zadních částech podniků bratislavského podzemí byly všude sklady drog. Kdo tehdy Bratislavu znal, ví, že dobré podniky neměly okna, protože byly všechny v bývalých katakombách a sklepech. Okna měly pouze cukrárny pro rakouské důchodce, kteří objevili ceny operního představení.    Klíčovou roli v příběhu hraje slovenská metropole, opředená v knize mnoha mýty a legendami. Jaký vztah máte k Bratislavě vy sám a co podle vás tvoří její genius loci?  Jsem dítětem tohoto města, dálniční odbočky mezi Vídní a Budapeští, tajemného, ale vitálního orgánu středoevropského těla, co se roztahuje mezi našimi městy jako stanující křižáci první výpravy na pravém břehu Dunaje, jako židovští rváči z 30. let, kteří mlátili gardisty a potom prchali na parnících po Dunaji do Palestiny, jako ruské tanky v roce 1968 před Univerzitou Komenského. Její kouzlo spočívá v neviditelnosti, Bratislava není filmový festival, ani silvestrovský ohňostroj, je nenápadná jako změny na dunajském břehu a magnetická jako Teslův dětský pokoj.    Vy sám nijak netajíte své antipatie k Marianu Kotlebovi a jeho krajně pravicové straně ĽSNS (Ľudová strana Naše Slovensko), která má přitom podle průzkumů naději na velmi dobrý volební výsledek... Kotleba není ani extremista, ani fašista, Kotleba a jeho lidi jsou neonacisti, a tak je k nim třeba přistupovat, neonacismus není názor, ale zločin. Považuji je za zločineckou, antisemitskou, rasistickou stranu a podle toho se k nim i chovám.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Prostřednictvím románu, který svou zápletkou trochu připomíná některé prózy Miloše Urbana, se dotýkáte i řady filozofických, historických či společenských témat – kupříkladu otázky existence svébytného kulturního prostoru označovaného jako střední Evropa. Je to opravdu jen „literární žánr“ či „východní Evropa se sníženou mírou analfabetismu“, nebo má dotyčný pojem své hlubší opodstatnění?  Jediná věc, která ve střední Evropě kontinuálně neselhává a lze se na ni spolehnout, je literatura. Ona sama dokáže dostatečně přesvědčit o opodstatněnosti středu. Je specifická svými tématy, výrazovými prostředky, směsí iracionálních postupů a holých vět, nebo naopak bohatého jazyka věnovaného prázdnotě. Většinu našich životních pocitů jsme se naučili rozpoznávat díky této tradici, v ní se cítíme dobře.    Jeden z protagonistů v závěru zapochybuje o významu knih a literatury pro většinu populace. Jaké postavení má dnes literatura na Slovensku? A v čem spočívá – nebo by podle vás měla spočívat – její role ve společnosti?  Nevím, jestli má literatura „společenskou úlohu“, protože je příliš hluboko v jemných strukturách života na to, aby je dokázala hodnotit s odstupem sociologů. No snad je důkazem toho, že lidský život je především výsledkem neviditelných psychologických a kognitivních mechanismů, které nám umožňují kromě jiného konfrontovat se se schopností jazyka podávat důvěryhodný obraz veškerých podob života.   Analfabet se vzápětí dočkal nominace na prestižní cenu Anasoft litera. Jaký byl však čtenářský ohlas slovenského vydání? Na to je lepší se zeptat čtenářů.    Čeština je první jazyk, do kterého byl váš román přeložen? Spolupracoval jste nějak s Miroslavem Zelinským na jeho překladu? A jak se vůbec díváte na – podle mého dosti nešťastnou – praxi překládat slovenské knihy do češtiny, když vašim čtenářům nečiní problém číst naši beletrii česky? To je starý problém, který je jedním z důvodů rozpadu společné republiky. Velká část české společnosti si utvořila zkreslenou představu o slovenském umění a jeho protagonistech – výtvarníci a herci to měli trochu lepší –, a tak všeobecně panuje názor, že Češi se o slovenskou literaturu nikdy nezajímali.   Vy jste však knižně debutoval již v roce 2013 prózou Kandidát s podtitulem Denníky z odpočúvania, jejímž spoluautorem byl scenárista a hudebník Maroš Hečko. Jaké byly okolnosti vzniku této knihy, která se posléze dočkala i filmového zpracování?  To je už stará epizoda, kniha je pouze marketingovým produktem filmového scénáře a považuji ji za dodatek k filmu. Chronologicky však nevznikla kniha a následně adaptace, ale kniha zároveň se scénářem. Od začátku jsme pracovali na filmu a myšlenka knihy se objevila později.   K politice jste se coby spisovatel vrátil v roce 2018, kdy vyšel váš nejnovější román Otec bol v strane. Ten pojednává o čem? O rozpadu starého světa komunistického básníka, sběratele umění a utopisty. Odehrává se v posledních týdnech před pádem režimu.    Když jsme u té politiky – s jakými pocity se ohlížíte za uplynulými třiceti lety svobody, které nám přinesla sametová revoluce?  Jsem rád, že se to stalo, ale jsem zoufalý z toho, co všechno se nám nepodařilo. Největším problémem je sociální propad množství lidí, vyloučenost, prekérnost práce a života, a naopak boratovské manýry nové východoevropské buržoazie, která nic nepochopila.    Opomenout nemohu ani váš televizní diskusní pořad Večera s Havranom, který od roku 2014 týden co týden vysílá ve večerních hodinách RTVS (Rozhlas a televízia Slovenska) na kanálu Dvojka. Co vám osobně moderování tohoto pořadu dalo, a o co vás naopak připravilo? Připravilo mě o klid, ale zase mi dává možnost potkávat výjimečné lidi, uchovávat si zvědavost a víru, že ještě stále jsme zeměmi plnými odhodlaných, talentovaných a špičkových lidí.    Setkání s tolika předními osobnostmi slovenského veřejného života – včetně těch kontroverzních – vám jistě poskytuje nemalý přehled o náladách panujících ve společnosti. Jak Slováci hodnotí dosavadní působení prezidentky Zuzany Čaputové? A jak prožívají blížící se parlamentní volby? Zuzana Čaputová je klidná, přemýšlivá a razantní prezidentka, která ví, co dělá a co říká. Jsem rád, že se stala prezidentkou, stojí nad hašteřivými muži užíranými jejich falickými a testosteronovými poruchami a hysteriemi. Volby prožívají všichni jako společenskou hru s nejistým výsledkem.  {/mprestriction}  Michal Havran (*1973) je slovenský publicista a spisovatel, intelektuál s důkladným jazykovým a teologickým vzděláním, které získal na francouzských školách, a neúnavný komentátor společenského dění na Slovensku. Své články publikuje v denících, má vlastní relaci v rozhlase, ve veřejnoprávní televizi moderuje talk show Večera s Havranom. Vedle dvou knižních výborů z publicistických textů (Besnota, 2016; Obesíme ťa, 2017) vydal romány Kandidát (spolu s M. Hečkom, 2012), Analfabet (2016) a Otec bol v straně (2018). Román Analfabet, za který byl nominován na cenu Anasoft litera 2017, vydalo koncem roku 2019 v českém překladu Miroslava Zelinského nakladatelství Větrné mlýny.

Čas načtení: 2024-03-23 13:05:00

13:05 Chudák muzika

Pohádka o třech potulných muzikantech, kouzelném hrášku neviditelnosti a lásce pána lesů (1981). Hrají: J. Bartoška, J. Lábus, K. Heřmánek, M. Eben, M. Stropnický, J. Sovák, Z. Jandová a další. Scénář K. Šiktanc. Kamera M. Dostál. Režie S. Simonová

Čas načtení: 2024-04-01 16:51:49

Britové vyvinuli nový štít neviditelnosti

Britská startupová firma se rozhodla „proměnit fiktivní superschopnost v realitu“ a přišla se svým dalším pokusem o štít neviditelnosti. Společnost Invisibility Shield Co. se sídlem v Londýně hodlá postupně uvádět na trh přes 180 cm vysoký „megaštít“ i menší přenosné svinovací verze, které dokážou za denního světla skrýt lidi a předměty před okolními zraky. Video zprostředkovala agentura AP.

Čas načtení: 2024-05-27 07:00:01

Neviditelný František Šafařík v operaci Anthropoid: Jak obyčejné montérky pomohly odstranit Heydricha?

Je třeba odstranit zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, neslo se českým odbojem na popud londýnské exilové vlády již s jeho nástupem do funkce. Jak to ale udělat? Ideální spolupracovník  Přípravy začaly, ale nestačilo „jen“ získat pro spolupráci statečné vojáky, kteří útok provedou. Bylo také třeba najít informátory, kteří by vše umožnili zosnovat tak, aby to klaplo ne na minuty, ale na vteřiny. Ideálním člověkem pro takovou práci by byl někdo, kdo má přístup k Heydrichově programu a zná jeho zvyky. Někdo, kdo dokáže nenápadně sledovat a předávat zprávy. Třeba někdo, kdo nepozorovaně pracuje poblíž protektora – jako odvážný hradní údržbář František Šafařík, o němž vypráví i publikace Průvodce protektorátní Prahou Jiřího Padevěta… Češi zapomínají na své hrdiny. Boj parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje nebyl jen o sedmi statečných Číst více Dostal se kamkoliv Kdo byl František Šafařík, jehož jméno si s operací Anthropoid spojují jen ti, kteří se o tuto část našich dějin zajímají do hloubky? Jednoduše řečeno šlo o muže, který měl díky své profesi a místu na Hradě možnost dostat se nepozorovaně k materiálům a informacím, které později posloužily jako základ pro plánování osudového útoku na křižovatce libeňských ulic Zenklova a V Holešovičkách. Proč právě tam? Od Františka Šafaříka měli atentátníci informace, že právě tudy bude projíždět Heydrich v daný den a okamžik a tohle místo bylo zkrátka ideální, jak zdůrazňuje i Vojenský historický ústav. Byl to jeho zvyk, pravidelná cesta, a toho dne ji měl absolvovat znovu, aby se ze svého sídla v Panenských Břežanech dopravil do práce na Hrad.  Gabčíka s Kubišem pozval na Hrad Ještě zajímavější než „pouhé“ tajné předávání informací prostřednictvím dalších spolupracovníků a spolupracovnic byly Šafaříkovy osobní kontakty s Kubišem a Gabčíkem, s nimiž se setkával nejen na různých místech v Praze, ale dokonce i přímo na Hradě, kde je provedl areálem, ukázal jim místo, kde zastavuje Heydrichovo auto, aby mohl protektor vystoupit, i možné úkryty. „Neviditelné“ montérky Jak je to možné? I zde se ukázalo, že montérky působí jako plášť neviditelnosti. Kdo by podezíral dlouholetého údržbáře, který se přece musí po Hradě volně pohybovat? A ti dva jeho pomocníci? Stejně neviditelní jako on sám. I když to bylo téměř ideální krytí, nikdo nemůže pochybovat o tom, že šlo Františku Šafaříkovi o krk, stejně jako všem ostatním. Za jeho statečnost by ostatně jistě zaplatila celá rodina, včetně malé dcerky. Podíleli se na smrti Heydricha: Na sousedy z Biskupcovy ulice nesmíme nikdy zapomenout Číst více Několik variant útoku V průběhu přípravy se scénář akce několikrát měnil, v jedné z připravovaných variant mělo k útoku dojít přímo v areálu Hradu, jindy se uvažovalo o Nerudově ulici. Ani z jednoho místa ale neměli útočníci možnost uprchnout, a tak nakonec došlo na zmiňovanou křižovatku, kde muselo auto s Heydrichem zpomalit, a atentátníci tak měli přece jen víc času na samotný zásah. Podařilo se, Heydricha následně dostihla smrt, i když následující týdny ukázaly, za jakou cenu. Lidice a Ležáky jsou sice nejznámější, avšak nikoliv jedinou částí pomsty nacistů českému národu, jak uvádí také web Českého rozhlasu.  Měl obrovské štěstí František Šafařík se ale nikdy do hledáčku Němců v této souvislosti nedostal a na svém místě na Hradě zůstal až do konce války. Mohlo se to stát jen díky neuvěřitelné statečnosti ostatních strůjců atentátu, kteří zatčeni byli, ale nikdo z nich jeho jméno neprozradil. Až později, po válce, při objasňování celého případu, vypovídal o přípravě akce i o své úloze. Za svoji statečnost byl oceněn prezidentem Benešem medailí Za chrabrost. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Teta Moravcová pomohla s atentátem na Heydricha. Aby nemusela promluvit, měla schovaný jed.

Čas načtení: 2024-08-07 06:00:01

Omezování alkoholu v režii Pirátů je politická sebevražda. Češi na to nejsou připraveni

„Alkohol představuje v České republice závažný problém s významnými zdravotními a sociálními důsledky,“ stojí v prohlášení Pirátů, kteří koncem července vyhlásili válku alkoholu. V čele se svou expertkou na návykové látky Janou Michailidu chtějí navrhnout změny, které by omezily konzumaci alkoholických nápojů. „Mezi ně patří povinné zdravotní varování na etiketách, podobně jako je tomu na krabičkách cigaret, či zákaz reklamy na alkohol v televizi a rozhlasu mezi 6:00 a 20:00, aby děti a mladiství nebyli v takové míře vystaveni reklamám na alkohol,“ píše Michailidu spolu s poslankyní Klárou Kocmanovou.  Kvůli průšvihu se stavbami může Bartoš skončit a Piráti vyletět z vlády Číst více Více buzerace, méně svobody Iniciativa vyvolala bouři nejen mezi lidmi na sociálních sítích. Lidé často srovnávali pirátské předvolební heslo z roku 2017 ve znění „Více svobody, méně buzerace“ s tím, že nyní chce představitelka levicového křídla strany, která o sobě prohlašuje, že je komunistka, nařizovat lidem, kdy si co mohou koupit. A bouři to vyvolalo i v samotné straně, kdy někteří členové strany dokonce navrhovali, že by Michailidu měla být odstraněna od pomyslného kormidla – podle některých dalších funkcionářů je řešení zákazu alkoholu před volbami politická sebevražda, a jak bylo vidět, není na tématu shoda ani uvnitř strany. Vláda má omezení alkoholu v programu Politolog Jan Charvát však poukazuje na fakt, že Michailidu neřeší žádné překvapivé téma. V programu ho má totiž nejen Pirátská strana, ale celá vláda. „Michailidu ve skutečnosti neřekla nic jiného, než co je v programovém prohlášení celé vlády. Tedy, že se alkohol má řešit,“ říká politolog. Veřejnost to však může vnímat jinak. „Mnoha lidem se může zdát, že vláda lže, když neustále prohlasovává úlevy pro tiché víno a podobně,“ myslí si Charvát a dodává, že k tomu, co hlásá Michailidu, se vláda sice v minulosti přihlásila, akorát to před volbami nevytahuje. Lež ani nenávist nejsou názor. Do svobody slova je možné zasáhnout, říká poslankyně Richterová Číst více „Vláda si je totiž dost dobře vědoma, že v Česku to je dost sebevražedný přístup, ačkoliv se v posledních letech více a více mluví o tom, že alkohol je větší problém než drogy,“ říká expert. To ostatně potvrzují i čísla. „Pro obrovskou skupinu lidí je běžné jít po práci na pivo či na víno a na nějaké brždění konzumace alkoholu není naše společnost tak úplně připravená,“ dodává. „Když se na to podívám z hlediska nějaké racionality před volbami, tak to chytré není,“ hodnotí postup Pirátů. Uvnitř Pirátů to vře Chybu také vidí v jakési neviditelnosti předsedy Ivana Bartoše. „Do Bartoše se chtějí teď všichni trefovat, ale pravdou je, že vlastně vůbec není slyšet ani vidět. On je předseda strany, ale kdo o něm něco ví? Odešel na ministerstvo a zmizel z veřejného prostoru. On je nejen ministr, ale pořád i šéf strany a vůči svým členům má odpovědnost a povinnosti pořád,“ vysvětluje odborník. „Nezapomínejme na to, že do všech politických stran vstupují lidé, pro které je důležité osobní ego. Takže v tomhle směru to od Michailidu nemusí být míněné jako útok proti Bartošovi, ale prostě to může být snaha přitáhnout pozornost, která se povedla, ačkoliv je to pozornost negativní,“ uzavírá Charvát. KAM DÁL: Kvůli průšvihu se stavbami může Bartoš skončit a Piráti vyletět z vlády.

Čas načtení: 2024-08-27 19:40:00

Ruka v tričku je pro komáry téměř neviditelná, ukazuje studie

Komáří navigační systém dokáže poznat potravu na velkou vzdálenost a nesmírně přesně. Jejich „zaměřovač“, který je zavede ke krvi, kombinuje informace obrazové, chemické i teplotní. Tento nesmírně citlivý nástroj teď analyzovali vědci v nové studii. Popsali také, jak se člověk může „zahalit do pláště neviditelnosti“, aby komářímu apetitu unikl.

Čas načtení: 2024-11-07 11:30:00

Stále jim věří. Ruští vojáci se tragicky mýlí, "pláště neviditelnosti" nefungují

Rusové se na bojišti snaží schovat do „plášťů neviditelnosti“. Ukazuje se, že pokusy o maskování agresorům často nevychází a končí pro ně tragicky.

Čas načtení: 2025-02-10 10:33:00

Trpí depresemi a úzkostmi. Skleněné děti jsou vedle svých handicapovaných sourozenců neviditelné

Handicapované děti v rodině vyžadují intenzivní péči, na které se zpravidla podílejí i zdraví sourozenci, jejichž problémy a potřeby ale zůstávají často přehlížené. Proto až třetina z nich trpí depresemi, dvě třetiny zažívají pravidelné úzkosti a skoro čtvrtina už také pomýšlela na sebevraždu, ukázal aktuálně zveřejněný průzkum. Kvůli pomyslné neviditelnosti se pro ně vžil název skleněné děti.

Čas načtení: 2025-03-05 10:02:00

Vizitka: Divadelní režisérka Klimešová: Neviditelná jsem si připadala jako režisérka i jako žena

Má ráda divadlo, které je zvědavé a které aktivizuje. V Divadle Na zábradlí nastudovala inscenaci Paní Dallowayová, v níž nahlíží vnitřní a vnější svět postav a taky fenomén neviditelnosti žen. „Zajímalo nás, jak by paní Dallowayová vypadala dnes,“ říká ve Vizitce. Jak uvažovali o scéně s vodopádem? A proč je pro ni důležité udržovat kulturní život v rodné obci v Krkonoších? Ptá se Karolína Koubová.

Čas načtení: 2025-04-20 07:00:00

Ponižování, zesměšňování či vydírání. Psychický teror je také forma domácího násilí

Při domácím násilí nemusí nutně docházet k fyzickým útokům. Psychický teror kvůli své "neviditelnosti" může mít zničující následky.

Čas načtení: 2026-03-01 09:15:00

Cesta k uzdravení: Druhá polovina života může znament nový začátek. Potvrzuje to i naše nejstarší modelka Hana Janata. (audio)

Mnoho žen po čtyřicítce pocítí zvláštní druh únavy. Děti odrůstají, kariéra je v určitém bodě a najednou se dostaví pocit neviditelnosti a otázka: „To už je všechno?“ Druhá polovina života ale místo konce může znamenat i nový začátek.

Čas načtení: 2026-03-01 19:51:02

Jak být na WhatsAppu online a přitom neviditelný. Stačí vypnout modré fajfky i viditelný „naposledy online“

Aplikace WhatsApp patří bezesporu mezi nejpoužívanější a nejoblíbenější aplikace pro komunikaci s ostatními. Není proto divu, že se nabídka jejich funkcí nadále rozšiřuje a umí splnit uživateli v podstatě jakékoli přání. Jedním z nich může být právě touha po neviditelnosti.

Čas načtení: 2026-05-07 15:00:00

Kto ovládne nebo? Porovnanie stíhačiek 5. generácie USA, Číny, Ruska a ich spojencov

Súboj o nadvládu vo vzduchu sa mení na globálnu technologickú súťaž. Stíhačky piatej generácie už nie sú len o rýchlosti a manévrovateľnosti, ale o neviditeľnosti, dátach a prepojení v reálnom čase. Od USA cez Čínu ... The post Kto ovládne nebo? Porovnanie stíhačiek 5. generácie USA, Číny, Ruska a ich spojencov appeared first on Militarytech.sk.

Čas načtení: 2026-06-05 13:37:39

Sjezd KSČM? Spíše pohřeb zaživa?

Dvanáctý sjezd KSČM zvolil nové vedení. To však vzhledem k naprosté neviditelnosti strany není podstatnou informací. Co nás muže zajímat, je to, že shromáždění straníků opět potvrdilo, že KSČM nemá s moderní levicí společného zhola nic.