Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-09 18:00:11

Retro okénko: Pixar změnil způsob, jakým vnímáme animované filmy

Filmové studio Pixar vytvořilo za dobu své existence řadu ikonických animovaných snímků Mezi ně patří například Příběh hraček, Příšerky, s. r. o., Hledá se Nemo, V hlavě nebo Úžasňákovi Důležitou měrou se na úspěchu Pixaru podepsal také Steve Jobs Asi nenajdeme nikoho, kdo by aspoň neslyšel o filmových snímcích jako Příšerky, s. r. o., Hledá se Nemo, Příběh hraček nebo třeba V hlavě. Tyto ikonické animované filmy jsou dílem studia Pixar, které do značné míry změnilo naše vnímání animovaných snímků a výrazně posunulo hranice počítačové animace. Jak šel čas s touto hollywoodskou ikonou, která i přes nelehké začátky zaznamenala celosvětový úspěch? A jakou roli v příběhu hraje Steve Jobs? Přečtěte si celý článek Retro okénko: Pixar změnil způsob, jakým vnímáme animované filmy

Čas načtení: 2026-02-20 06:30:31

Nejlepší animák roku? Toy Story 5 dorazí do českých kin v červnu

Toy Story 5 láká novým trailerem na spor tradičních hraček a moderních technologií Šerif Woody a Buzz Rakeťák se znovu spojí v boji proti tabletu Lilypad Premiéra v českých kinech je naplánovaná na 18. června Studio Pixar potvrzuje letošní příchod svého nového – a notně očekávaného – filmu ze série Toy Story: Příběh hráček. Už v polovině června dorazí do kin páté pokračování jednoho z nejznámějších animovaných filmů všech dob. Toy Story 5 nemá žádný podtitul, ale z nově uvedené ukázky je patrné, že nosnou myšlenkou bude souboj běžných hraček se světem moderních technologií. Přečtěte si celý článek Nejlepší animák roku? Toy Story 5 dorazí do českých kin v červnu

Čas načtení: 2025-11-12 14:26:48

Pixar ukázal první trailer Toy Story 5, kde hračky čelí nové konkurenci. Co tam ale dělá Woody?

Šest let po předchozím filmu Toy Story přichází Pixar s už pátým příspěvkem. Trailer ukazuje, že hračky čeká další velká výzva. A tvůrce možná taky. Článek Pixar ukázal první trailer Toy Story 5, kde hračky čelí nové konkurenci. Co tam ale dělá Woody? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-23 09:09:42

Toy Story: Příběh hraček slaví 30 let. Revoluční animovaný film spojil vědce se snílky… a Jobsem

Tento týden uplynulo přesně 30 let od premiéry legendárního Toy Story v kinech. Přečtěte si, jak se jeho tvůrce inspiroval vlastním dětstvím. Článek Toy Story: Příběh hraček slaví 30 let. Revoluční animovaný film spojil vědce se snílky… a Jobsem se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-02-20 08:53:57

Toy Story se vrací v pátém dílu. Nepřítelem hraček je tablet s umělou inteligencí a Woody je zpátky

Woody má plešku a hračky se bojí o svoji budoucnost. Velký trailer Toy Story 5 zase posouvá laťku digitální animace. Článek Toy Story se vrací v pátém dílu. Nepřítelem hraček je tablet s umělou inteligencí a Woody je zpátky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-08-12 14:00:56

Právě vydaný oficiální trailer na Toy Story 5 je vytvořen pomocí 7 let starých animací z Apple Watch

Společnost Pixar vydala oficiální upoutávku nebo chcete-li trailer na Toy Story 5, které uvede v roce 2026. Zajímavé na tom je to, že pro vytvoření upoutávky použila animace postaviček z Apple Watch, z roku 2017. Animované ciferníky debutovaly na Apple Watch v roce 2017, tedy zhruba dva roky před vydáním Toy Story 4 a jen málo koho by napadlo, že se právě animované ciferníky z Apple Watch stanou tím, čím Pixar odprezentuje nový […]

Čas načtení: 2025-11-12 12:25:00

Toy Story 5 láká první ukázkou. Oživila ji slavná píseň, která má souvislost s Prahou

Parťáci Woody a Buzz se vrací, aby čelili modernizaci. První upoutávka na trailer nového dílu kultovní filmové série Toy Story z dílny studia Pixar slibuje velké změny. Plastové hrdiny totiž pořádně potrápí chytrý tablet jménem Lilypad. Znamená to konec éry hraček? Toy Story 5: Příběh hraček se dočká premiéry 19. června příštího roku.

Čas načtení: 2025-11-19 20:00:26

Podívejte se na zapomenutý rozhovor se Stevem Jobsem zveřejněný k 30. výročí Toy Story

U příležitosti 30. výročí premiéry Toy Story zveřejnil archiv Steva Jobse dosud neviděné video z roku 1996, ve kterém spoluzakladatel Applu hovoří o začátcích Pixaru. Rozhovor byl natočen přesně rok po uvedení Toy Story do kin – 22. listopadu 1996. Ve videu Jobs reflektuje raný úspěch Pixaru, jeho obchodní model a vize pro budoucnost. Připomíná, že Pixar vznikl poté, co v roce 1986 odkoupil grafickou divizi Lucasfilmu a přetvořil ji na nezávislou firmu. Po […]

Čas načtení: 2026-02-20 08:04:44

Toy Story 5 dorazí v létě! Hračky v něm budou bojovat proti iPadu

Pokud máte rádi animáky, zbystřete. Už 18. června totiž dorazí do kin Toy Story 5, tedy pátý díl ikonického pixarovského animáku Příběh hraček. A proč o tom píšeme na magazínu, který je věnovaný Applu? Jednak proto, že Steve Jobs v roce 1986 Pixar koupil a započal tak jeho cestu k jedné z nejlepších společností zabývající se animovanými filmy, ale hlavně proto, že Toy Story 5 reflektuje dnešní dobu. Hlavním „nepřítelem“ filmu totiž budou podle […]

Čas načtení: 2026-04-10 18:02:15

Nejen Slinky! LEGO přichází s dalšími krásnými Toy Story novinkami

LEGO v posledních letech čím dál víc tlačí na emoce a nostalgii a upřímně řečeno, v případě Toy Story se mu to daří až podezřele dobře. Stačí pár ikonických postav, špetka hravosti a najednou tu máme stavebnice, které necílí jen na děti, ale úplně bez okolků i na dospělé. Přesně takové jsou i tři novinky, které si teď vezmeme pod drobnohled. Knižní zarážky: Slinky z filmu Toy Story Na první pohled možná nenápadná stavebnice, která […]

Čas načtení: 2026-03-07 14:01:52

Počty astmatických záchvatů prudce rostou

Lékaři v Evropě jsou v pozoru. Jen v Anglii navštívilo svého praktického lékaře kvůli astmatickému záchvatu za první pololetí letošního roku na 50 000 lidí. To představuje bezmála o polovinu více případů než za stejné období roku předchozího. Podle dat, zveřejněných výzkumným centrem Royal College of General Practitioners (RCGP) ve spolupráci s Oxfordskou univerzitou, jde

Čas načtení: 2025-01-07 11:30:00

Prosadíme úplné odstoupení od dovozu ruských energetických zdrojů, tvrdí Poláci

Polské předsednictví Radě Evropské unie bude prosazovat opatření zaměřená na úplné odstoupení od dovozu ruských energetických zdrojů.

Čas načtení: 2024-03-13 20:00:25

Nudíte se? Máme pro vás přehled těch nejlepších novinek na Netflixu (13. 3. 2024)

Středa je opět tady a s ní také náš pravidelný výběr toho nejzajímavějšího z filmů a seriálů, které se v následujících sedmi dnech objeví na populární streamovací platformě Netflix. Tentokrát můžeme doporučit například třetí řadu seriálu Girls5Eva, filmovou adaptaci povídek Roalda Dahla od Wese Andersona s názvem Podivuhodný příběh Henryho Sugara nebo romantickou komedii Irské přání. Přečtěte si celý článek Nudíte se? Máme pro vás přehled těch nejlepších novinek na Netflixu (13. 3. 2024)

Čas načtení: 2024-10-09 18:00:11

Retro okénko: Pixar změnil způsob, jakým vnímáme animované filmy

Filmové studio Pixar vytvořilo za dobu své existence řadu ikonických animovaných snímků Mezi ně patří například Příběh hraček, Příšerky, s. r. o., Hledá se Nemo, V hlavě nebo Úžasňákovi Důležitou měrou se na úspěchu Pixaru podepsal také Steve Jobs Asi nenajdeme nikoho, kdo by aspoň neslyšel o filmových snímcích jako Příšerky, s. r. o., Hledá se Nemo, Příběh hraček nebo třeba V hlavě. Tyto ikonické animované filmy jsou dílem studia Pixar, které do značné míry změnilo naše vnímání animovaných snímků a výrazně posunulo hranice počítačové animace. Jak šel čas s touto hollywoodskou ikonou, která i přes nelehké začátky zaznamenala celosvětový úspěch? A jakou roli v příběhu hraje Steve Jobs? Přečtěte si celý článek Retro okénko: Pixar změnil způsob, jakým vnímáme animované filmy

Čas načtení: 2026-02-20 06:30:31

Nejlepší animák roku? Toy Story 5 dorazí do českých kin v červnu

Toy Story 5 láká novým trailerem na spor tradičních hraček a moderních technologií Šerif Woody a Buzz Rakeťák se znovu spojí v boji proti tabletu Lilypad Premiéra v českých kinech je naplánovaná na 18. června Studio Pixar potvrzuje letošní příchod svého nového – a notně očekávaného – filmu ze série Toy Story: Příběh hráček. Už v polovině června dorazí do kin páté pokračování jednoho z nejznámějších animovaných filmů všech dob. Toy Story 5 nemá žádný podtitul, ale z nově uvedené ukázky je patrné, že nosnou myšlenkou bude souboj běžných hraček se světem moderních technologií. Přečtěte si celý článek Nejlepší animák roku? Toy Story 5 dorazí do českých kin v červnu

Čas načtení: 2014-04-21 06:45:46

Xbox One Hacking Story was FALSE

The problem with Internet today is so easy to spread misinformation Sadly the recent breaking news story of the Xbox One console being hacked already to run 'homebrew' was FALSE and full of 'misinformation' and many scene sites have posted even more misinformation Recently, we posted an Xbox One Hacking story which we found on another normally good news site, but we quickly pulled it after we check the original sources and people involved and found it to be filled with misinformation and false facts in regard to the XB1 console and exploit. Here is a recent forum post made by one of those mentioned on the 'other sites' that was quoted in the chat log out of context: Since the original site posted the pastebin of supposed conversation from #xbonehack of efnet of me talking about the implied acquisition of private keys I have tried as hard as possible to get that site, along with others to remove the rumors. As you might have seen, others had confirmed this conversation did not exist in said channel. I feel it is necessary now to post that the information in those logs was in fact misinformation, unfortunately out of context and misleading. There is no current xbone exploit, or keys found, or anything that I am aware of. Please disregard all rumors regarding this information. I am politely asking all sites who have posted these rumors to please remove the news posts as the information is false. We agree with the above poster, and hope other sites reading this will add an disclaimer to their Xbox One Hacking Story or remove it totally, and help stop spreading more misinformation on the Internet, just because one site quotes the other does not make it true! News-Source: Xbox One Hacking Story was FALSE (via) MaxConsole (http://www.maxconsole.com/maxcon_forums/threads/282583-Xbox-One-Hacking-Story-was-FALSE )

Čas načtení: 2025-11-12 14:26:48

Pixar ukázal první trailer Toy Story 5, kde hračky čelí nové konkurenci. Co tam ale dělá Woody?

Šest let po předchozím filmu Toy Story přichází Pixar s už pátým příspěvkem. Trailer ukazuje, že hračky čeká další velká výzva. A tvůrce možná taky. Článek Pixar ukázal první trailer Toy Story 5, kde hračky čelí nové konkurenci. Co tam ale dělá Woody? se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2025-11-23 09:09:42

Toy Story: Příběh hraček slaví 30 let. Revoluční animovaný film spojil vědce se snílky… a Jobsem

Tento týden uplynulo přesně 30 let od premiéry legendárního Toy Story v kinech. Přečtěte si, jak se jeho tvůrce inspiroval vlastním dětstvím. Článek Toy Story: Příběh hraček slaví 30 let. Revoluční animovaný film spojil vědce se snílky… a Jobsem se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-02-20 08:53:57

Toy Story se vrací v pátém dílu. Nepřítelem hraček je tablet s umělou inteligencí a Woody je zpátky

Woody má plešku a hračky se bojí o svoji budoucnost. Velký trailer Toy Story 5 zase posouvá laťku digitální animace. Článek Toy Story se vrací v pátém dílu. Nepřítelem hraček je tablet s umělou inteligencí a Woody je zpátky se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2020-11-14 19:49:57

Americké volby II. – o hlasování poštou

V právě proběhlých prezidentských volbách v USA padl rekord: přes sto milionů hlasů bylo doručeno poštou. Jelikož celkově hlasovalo zhruba 150 milionů lidí, znamená to, že dvě třetiny hlasů byly odevzdány na dálku. Vzhledem k trvající epidemii to není zas takové překvapení, ale stejně je to novinka. Nikdy dříve se nestalo, že by většina hlasů v prezidentských volbách padla absenčně. Ještě v roce 2016 jich bylo jen 33 milionů, tedy zhruba čtvrtina. Z toho také plyne, mírně řečeno, daleko složitější vývoj po volebním dni. Dokud platilo, že valná většina hlasů se v okamžiku ukončení voleb nachází v urnách, daly se i v zemi velikosti Spojených států spočítat poměrně rychle a druhý den ráno už bylo patrné, kdo vyhrál. Z každého pravidla jsou nějaké výjimky; v roce 2000 se Bush a Gore dostali na Floridě do extrémně těsného závodu, který nakonec musel řešit Nejvyšší soud, a šlo přitom o hodně, protože právě chybějící floridští volitelé rozhodovali o tom, kdo vyhraje. Ale většinou bývalo jasno hned, respektive velmi brzy. Letos jsme v situaci, kdy několik důležitých států viselo v nejistotě hned po několik dní. Lví podíl na tom mělo právě pomalé sčítání hlasů zaslaných poštou. Jelikož Trumpova kampaň na tomto vývoji pozvolna tratila, chce napadnout případy těsných výsledků u soudu. Když si pak stávající prezident stěžoval na údajné podvody u voleb v přímém přenosu, několik televizí jej vypnulo, což je událost, která rozhodně vyhrocenou atmosféru v USA nevylepší. Ptají se mě čtenáři, zda bych jako absolvent matematického oboru dokázal namodelovat pravděpodobnosti, jestli došlo v tom či onom státě k volebnímu podvodu nebo ne. Odpověď zní, že nedokázal. Jednak mým oborem byla algebra, od statistiky a pravděpodobnosti značně vzdálená, asi stejně jako letadlo od ponorky (oboje má trup, motor a tím podobnost končí). Jednak toto je obtížný úkol i pro statistiky samotné, a to i za předpokladu, že mají k dispozici dobrá a úplná data. Toto není náhodný přírodní jev probíhající podle relativně jednoduchých pravidel, ale snaha modelovat dění v jednotlivých komunitách, které se od sebe svými zvyky a politickou orientací zásadně liší. Velká města jako Milwaukee budou hlasovat zcela jinak než rurální provincie, ale velké rozdíly budou i v jednotlivých čtvrtích těch měst. Pokud zde čekáte můj verdikt “ano/ne”, musím vás zklamat. Raději toto rozhodnutí přenechám americkým soudům, které se aspoň můžou opřít o svědky a zkoumání přímo na místě. Zrovna ten soudní systém je tam ideově daleko vyváženější než třeba univerzity, takže úplnou apriorní nedůvěru k němu nemám. K čemu nedůvěru a odpor mám, je samotný princip hlasování poštou, a pokusím se v následujícím textu předložit své důvody. Počítání zaslaných hlasů je pomalé První problém s hlasováním poštou vidíme naprosto zřetelně. Počítání takto zaslaných hlasů je pomalé, a to i v malých jurisdikcích. Z těch států, jejichž sčítání trvalo dlouho, má většina míň obyvatel než Česká republika. Zaokrouhleno na nejbližší milion – Wisconsin šest milionů, Michigan 10 milionů, Arizona sedm milionů, Nevada tři miliony, Georgie 10 milionů, jenom Pennsylvánie se svými 13 miliony počet obyvatel ČR přesahuje. (To není specificky americký problém, i počítání absenčních hlasů v rakouských prezidentských volbách trvalo roku 2016 docela dlouho, skoro celý den, ačkoliv jich byla výrazná menšina, jen yhruba 700 tisíc ze 4,5 milionu. Jak dlouho by to trvalo v ČR?) Hlavní důvod bývá na straně pošty, která čelí všude na světě podobným problémům. V konkurenci velkých balíkových firem jako DHL se stává čím dál méně ekonomicky životaschopnou, vyžaduje různé druhy státní pomoci, a tudíž byla personálně ořezána natolik, že i bez epidemie koronaviru jí doručování zásilek nějakou dobu trvá. Natož pak při epidemii, když část těch pošťáků také sedí doma v karanténě, ne-li nemocná, a ten zbytek musí dřít na 150 procent. Poštovní hlasování pak znamená, že skokově vzroste počet přepravovaných obálek, takže systém je dočasně přetížený. Pak není divu, že se doručování obálek s hlasy zpožďuje a zákony s tím musejí počítat. Toto je při současném stavu veřejných rozpočtů napříč světem téměř neřešitelný problém. Místy do toho ještě zasahují lokální specifika. Například ve státě New York platí pravidlo, že volič, který už odhlasoval poštou, si může svůj hlas rozmyslet a jít hlasovat ještě jednou osobně. To ovšem znamená vyřadit jeho poštou zaslaný hlas ze sčítání, aby nehlasoval dvakrát. Což jde (viz dále k identifikaci hlasů), ale teprve v okamžiku, kdy ten jeho poštovní hlas skutečně dorazí, na což je stanovena poměrně velkorysá lhůta sedmi dní. Má to psychologické následky, které zase docela dobře vidíme. Nervozitu, napětí, nedůvěru, paranoiu, zvlášť když se výsledek získaný z volebních uren začne postupným započítáváním hlasů z pošty výrazně měnit. Závažné záležitosti, jako jsou právě volby, by měly být vyřízeny pokud možno rychle. Táhne-li se nejistota do konečného rozhodnutí celé dny, je to trápení. V ČR to sčítání zatím zvládáme během pár hodin, rovněž proto, že nám v tom pošta nedělá guláš. Erodování principu tajné volby Poštou zasílané hlasy potřebují nějaký dohled a trasování. Kdyby je voliči posílali běžnou anonymní zásilkou, otevíraly by se tím zcela neskutečné možnosti zneužití. Je tedy nutno mít nějakou představu, který hlas přišel od koho, a také je nutno voliče ujistit, že jeho hlas se neztratil a byl řádně přijat volební komisí. V americké praxi se na zasílanou obálku dává unikátní kód, s jehož pomocí lze pohyb obálky s hlasem sledovat. Vevnitř je pak další, anonymizující obálka. Jenže tím, že na obálku obsahující jeden konkrétní hlas dáte trasovací kód, malilinko erodujete princip tajné volby. Ne katastrofálně, ale přece jen to jde proti zásadě anonymity více než klasické hlasování do urny. Koneckonců s tou obálkou potom někdo zachází a v jednu chvíli má v ruce jak tu vnější obálku, která obsahuje údaj o vaší identitě, tak tu podobálku, ve které se nachází váš anonymizovaný hlas. Někteří voliči se například můžou domnívat, že takovou dvojobálku je možné nějak “prosvítit” a zjistit, jaký hlas se nachází uvnitř, aniž byste ji rozlepovali. (Spíš si myslím, že to nejde, aspoň ne v dostatečně masovém rozsahu potřebném k ovlivnění voleb.) Jiní zase třeba nemusejí důvěřovat kvalitě lepidla, které má zajišťovat nedotknutost zaslaného hlasu až do dne sčítání. To je zcela realistická námitka, protože problém v podobě milionové série obálek s mizerným lepidlem postihl i volby u našich rakouských sousedů. Dokud úřady vybírají dodavatele podle principu nejnižší možné ceny, asi se riziku fušerství nedá úplně vyhnout – skutečně kvalitní bezpečnostní obálky vyjdou draho. Bohužel právě fušerství dokáže napáchat vážné problémy i v systémech, které jsou teoreticky vymyšleny velmi dobře. Dokonce i vesmírná firma SpaceX nedávno musela odložit start rakety, protože subdodavatel pořádně nevyčistil nově dodané součástky motorů od ochranného laku. Naštěstí se na to přišlo včas díky anomálním hlášením senzorů, a ne až zřícením stroje. Právě proto bych považoval za lepší provozovat systémy, které nejsou tak závislé na kvalitě všech dodaných materiálů. Jestli se při počítání hlasů na okrsku zlomí levná erární tužka, na tom zas tolik nesejde. Prostor pro paranoiu se rozšiřuje Třetí kategorii problémů s hlasováním poštou tvoří záležitosti, které nejsou pro volby na dálku zcela unikátní, ale pro které se při takové formě hlasování otevírá širší prostor, protože volič nemusí být přítomen ve volební místnosti a žádná neutrální strana nesleduje, jak jeho hlasování proběhlo. Osobní výkon takového hlasování je těžší ověřit. V americké praxi musí obvykle volič obálku podepsat tak, jak to odpovídá podpisovému vzoru na seznamu voličů. Shodu podpisu posuzují komisaři, kteří hlas zpracovávají, přičemž v případě neshody můžou lístek buď vyřadit rovnou, nebo se snažit zjistit stav věcí jinými způsoby, třeba kontaktovat voliče a chtít po něm nějaké dodatečné potvrzení, že to poslal opravdu on. Neshoda podpisu byla při amerických prezidentských volbách roku 2016 nejčastější příčinou neplatnosti zaslaného hlasu (zdroj, PDF). Letošní hodnoty zatím neznáme, je na to moc brzy. V USA bývá navíc mezi poštovními hlasy více hlasů vyhodnoceno jako neplatných než mezi hlasy odevzdanými osobně. Ani v jednom případě to není gigantické číslo (dvě procenta versus jedno procento), ale při velmi těsných výsledcích voleb, kdy rozdíl v daném státě činí třeba jen pár desetin procenta, může tato skutečnost opět vzbuzovat v prohrávající straně paranoiu. Což je právě to, co nechcete, nebo byste aspoň neměli chtít. Podpis na obálce navíc nutně neznamená, že ten volič hlasoval sám a podle svého svědomí. Právě ta absence neutrálních členů volební komise na scéně v tomto případě docela vadí a činí možné zneužití snazším. Volič mohl třeba k určitému hlasování být donucen despotickým rodinným příslušníkem, nebo svůj hlas pěkně v klidu domova prodat za nějaký ten peníz, nebo mohlo jít o člověka dementního, který už pořádně neví, co dělá. Když se v Rakousku šířilo hlasování poštou, stěžovali si roku 2010 Zelení, že vídeňská radnice ovládaná tehdy sociálními demokraty nechala hromadně vystavit hlasovací karty pro pacienty geriatrického ústavu. To je zrovna úkon, který můžete vykládat buď velmi laskavě (hodná radnice pečuje o seniory a snaží se jim ulehčit občanský život), nebo taky velmi nelaskavě (nacpe to tam za ně spřízněný personál, každý hlas pro starostu dobrý). A zase: prostor pro paranoiu se tím rozšiřuje, což by mělo být nežádoucí. I kdyby šlo jen o promile hlasů, člověk nerad existuje s pocitem, že systém, na němž závisí rozdělení politické moci, má takové slabiny. Volby mají sloužit lidem, ne robotům Integrita hlasování je fascinující a staleté téma. Když se začtete do elaborátního protokolu, kterým kardinálové v konkláve odevzdávají své hlasy pro budoucího papeže, dospějete k názoru, že v minulosti museli být někteří svatí muži pěkní křiváci. Jinak by se s vymýšlením obřadu, při kterém je mimo jiné nemožné vytřepat z rukávu kardinálského roucha do mísy nějaký ten hlas navíc, nikdo neobtěžoval. Jsem přesvědčen, že jedním z velkých problémů dneška je rostoucí nedůvěra lidí v systémy, ve kterých žijí. Takovou nedůvěru nejde, na rozdíl od kverulujícího prezidenta, jen tak vypnout tlačítkem KONEC PŘENOSU. Na chvíli se tímto způsobem dá zatlačit z obrazovek kamsi mimo dosah zraku veřejnosti, ale neviditelné proudy podemílají břehy minimálně stejně intenzivně jako ty viditelné. Měli bychom se tedy snažit tuhle nedůvěru zredukovat – a nejlepší cesta je opevňovat používané postupy tak, aby bylo co nejobtížnější je zneužít. S tím ale nepomůže, že v televizi bude každý den nějaká šedivá brada přednášet na téma “Věřte nám, protože my jsme přece ti dobří”. To může vyvolat leda tak opačnou reakci. Uvedu jeden příklad takového možného vylepšení v našem stávajícím volebním systému, který je založený na osobním hlasování. Jeden čtenář, Alois Vitásek (představuje se jako bývalý Pirát s tím, že tu bývalost mám zdůraznit), mi poslal následující příběh: když svého času řešili otázku integrity voleb, přišli na to, že by mohli zápis volební komise s okrskovými výsledky vyfotit, strojově analyzovat a srovnat s tím, co visí na volby.cz. To je dobrý nápad a dokonce bych jej ještě rozšířil. V dnešní době, kdy v každé volební komisi sedí několik lidí s chytrými telefony, by bylo technicky snadné vyfotit úplně každý zápis o výsledcích sčítání z celé republiky, včetně podpisů celé komise, a vyvěsit jej na stránku volby.cz hned vedle výsledků z daného okrsku, města, kraje. Takže by si každý zájemce mohl nejen prohlédnout tabulku se součty za Dolní Lhotu nebo Temné Praskolesy, ale zároveň i zápis komise, která správnost těchto výsledků potvrdila na své svědomí. Takový postup by důvěryhodnost počítání hlasů v očích veřejnosti posiloval, protože s každým výsledkem zobrazeným na stránkách byste zároveň viděli podpisy konkrétních živých lidí, kteří za něj ručí. Za tenhle dodatek k českému volebnímu zákonu bych klidně lobboval a hlasoval. Ale za hlasování poštou tak s čistým svědomím učinit nemohu. Jeho zastánci často šermují technokratickými argumenty typu zvýšené účasti; ale hergot, na těch psychologických rozměrech přece taky záleží. Ty volby mají sloužit lidem, ne robotům.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-09-21 12:00:11

Nejlepší aplikace a hry pro Android v září 2024

Book’s Story Book’s Story je spolehlivá a povedená čtečka e-knih pro zařízení s operačním systémem Android. Jedná se o poměrně novou aplikaci, která ale nabízí solidní funkce – nezbývá, než doufat, že se jejich počet časem rozroste a Book’s Story bude čím dál lepší. Stažení (GitHub)

Čas načtení: 2025-08-02 06:40:00

Shutter Story přináší horor Kurosawovy školy skrytý ve fotografii 

Chystaný PC titul Shutter Story od Frostwood Interactive, který brzy dorazí na Steam, slibuje unikátní pojetí hororu, které se v žánru spíše nevidí. Zapomeňte na stejnojmenný thajský film Shutter. Článek Shutter Story přináší horor Kurosawovy školy skrytý ve fotografii  se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2018-06-05 00:00:00

Renault se připojil k flotile “Solo: A Star Wars Story”

Renault se spojil se “Solo: Star Wars Story” a nabízí tak svým zákazníkům vzrušující zážitek u příležitosti uvedení filmu, který se objevil v českých kinech právě nyní. Pro francouzského výrobce aut je to jedinečná spolupráce, která proběhne v 25 zemích napříč Evropou. Tato celoevropská kampaň je na ...

Čas načtení: 2021-01-31 20:29:26

Článek 16, který nakonec nebyl

O náhlé noční bitvě na severoirské téma, které se v Česku dostalo poměrně málo pozornosti. Milí čtenáři, po zábavě s hledáním začerněného textu v PDF jsem si říkal, že nějakou dobu nechám zase EU na pokoji a budu se věnovat jiným tématům. Leč osud tomu chtěl jinak. Málokdy se stane, že člověk jde v pátek večer spát, v sobotu ráno se vzbudí a zjistí, že mezitím proběhlo něco jako diplomatická bitva u Agincourtu, jen s tím rozdílem, že místo palcáty se mlátili po hlavách papíry a podstatně více zúčastněných rytířů mělo ve znaku irskou harfu. Obrat o 180 stupňů Roli prvního útoku kavalerie sehrálo pátečně večerní prohlášení Evropské komise – mezitím už vzaté zpět – že zavede kontrolu nad pohybem vakcín z Irské republiky do Severního Irska. Odvolávalo se přitom na článek 16 severoirského protokolu, o kterém si za chvíli povíme více. Evropská komise podle BBC 29. LEDNA sdělila: „Toto je oprávněné coby ochranný mechanismus podle článku 16 tohoto protokolu za účelem odvrácení závažných společenských obtíží způsobených nedostatkem zásob ohrožujícím řádné plnění očkovacích programů členských států. (Jestli se vám ten můj překlad zdá nějaký kostrbatý, věřte, že jsem se snažil zachovat ducha originálu.) Irské noviny píšou (článek 1, článek 2), že tento krok byl podle jejich informací učiněn bez předešlého upozornění irské vládě, že se něco takového chystá. To by bylo faux pas i v méně závažné věci, natož v případě článku 16. Následovalo pozdvižení na ostrovech a intenzivní telefonování mezi irským taoiseachem Martinem, předsedkyní komise Ursulou von der Leyen a Borisem Johnsonem. Šéfka severoirské vlády Arlene Foster prohlásila užití článku 16 za „neuvěřitelně nepřátelský čin“ a k odsouzení kroku se přidala i předsedkyně severoirských nacionalistů (Sinn Fein), která to označila za „závažnou chybu“. Vlastně si nevybavuji, jestli jsem kdy viděl takovou shodu mezi severoirskými katolíky a protestanty, ale myslím, že ne. Evropská komise nakonec kolem půlnoci obrátila o 180 stupňů (pro matematiky: π radiánů), původní oznámení smazala, oznámila, že šlo o „přehlédnutí“ a že článek 16 použít nechce. Tím horká fáze konfliktu skončila a začalo uvažování, co že se to vlastně právě proboha stalo. „Jaderná volba“ Patrně je čas se podívat na zub onomu zmíněnému článku 16, protože jen se znalostí kontextu můžeme ocenit, proč kvůli němu někteří nejvýše postavení politici Evropy viseli až do víkendové noci na drátě. Irsko coby ostrov je už po několik generací rozdělené mezi dva státy, Irskou republiku (dříve Irský svobodný stát) a Velkou Británii. To se všeobecně ví. Ačkoliv je Severní Irsko jen malý kus země, odhadem srovnatelný s půlkou naší Moravy, po mnoho let šlo o jednu z nejproblémovějších končin Evropy. „Trable“, které jsou ještě v živé paměti, si vyžádaly přes tři tisíce mrtvých. Severoirský konflikt se vyznačoval permanentní atmosférou strachu, protože jste nikdy nevěděli, co vyletí do vzduchu příště a zda se tam v tu chvíli nebudou nacházet vaši rodinní příslušníci. To, že se jej podařilo ukončit jednáním a mírem, aniž by došlo k nějakým masakrům a hromadnému vyhánění poražených podle jugoslávského či iráckého vzoru, je na obvyklé standardy dějin něco jako zázrak. Velkopáteční dohoda z roku 1998, kterou byl konflikt ukončen, stanovila mimo jiné, že vnitroirská hranice musí být „měkká“. V současné době připomíná klasickou vnitroschengenskou hranici, kterou přejedete, aniž byste si toho nutně všimli. Spousta lidí má na opačné straně hranice pozemky či nemovitosti, obchod volně proudí oběma směry. Jelikož Velká Británie přestala být členem EU, bylo nutno dořešit status Severního Irska, aby na ostrově nevznikla „tvrdá hranice“ zakázaná mírovou dohodou. (Nikdo, kdo je se situací aspoň trochu seznámen a má v hlavě rozum, nechce riskovat nové násilnosti a vznik nějaké druhé Provizorní IRA.) Dohoda, která upravuje poměry na ostrově po brexitu, se jmenuje Severoirský protokol a její oficiální český překlad se nachází zde. Článek 16 umožňuje oběma stranám zavést jednostranná restriktivní opatření v případě vážných problémů. Neoficiálně se mu říká „nuclear option“ čili „jaderná volba“, což je samozřejmě metafora. Nejde o to, že by v případě jeho aktivace vyrostly nad Evropou atomové hřiby, ale o to, že je to mechanismus, který se má uplatnit až v krajní situaci a jako poslední volba, protože má potenciál rozjet mezi oběma stranami začarovaný kruh vzájemných eskalací a protiopatření. Navíc představuje ohrožení Velkopáteční dohody, protože omezit pohyb zboží mezi Severním Irskem a republikou vyžaduje nějakou formu hraničních kontrol. Kdopak za to může? Nyní už tedy lze pochopit, proč v Dublinu, Belfastu i Londýně nastalo pozdvižení. Původní prohlášení EK hrozilo náhlým zhmotněním vnitroirské hranice bez toho, aby místní obyvatelstvo bylo uvědoměno předem. Navíc zdůvodnění bylo poněkud slabé. Severní Irsko je aktuálně zásobováno vakcínami z Británie v rámci společného zdravotnického systému NHS a nikde jsem nenarazil na informaci, že by z Irska do Severního Irska proudily nějaké náklady evropských vakcín. Ten, kdo sáhl po „nukleárním“ článku 16, tak učinil takříkajíc preventivně, v duchu úvahy co by, kdyby. Irský list Independent píše, že podle nejmenovaného vládního zdroje stojí za celou krizí někdo, kdo „nechápal politické důsledky tohoto rozhodnutí“. Zcela upřímně, u této formulace mě hned napadla osoba, jejíž dlouhé jméno začíná slovem Ursula a končí slovem Leyen. Poloviční přítel? Poslední, trochu obecnější pohled na paniku kolem nedostatku vakcín. Lidí je na světě přes sedm miliard, v bohatších státech světa jich žijí dejme tomu dvě miliardy, podle toho, kde ještě položíte laťku bohatství. Zásobit je všechny během pár měsíců vakcínami je nemožný úkol, ale to zase neznamená, že bychom se o ně měli bezuzdně porvat jako žraloci o velrybí zdechlinu. Vakcinační krize pomine, ale pitomosti a podpásovky v jejím průběhu spáchané si budou jednotlivé národy světa ještě dlouho pamatovat – a bude to mezi nimi zasívat nedůvěru. To, že EU zavádí mechanismy ke kontrole exportu vakcín, nevidím jako dobrý a promyšlený krok. Tak například: vakcína Pfizer/BioNTech, která se vyrábí na evropském kontinentě, vyžaduje ke svému fungování kromě samotné mRNA také dodávky lipidových nanočástic, technologii kanadské firmy Acuitas. Lipidové nanočástice chrání mRNA v organismu až do té chvíle, než se dostane do buněk. Bez nich by vakcína nebyla účinná, lipidy pomáhají dopravit mRNA tam, kde je jí potřeba. A tuto specializovanou chemickou výrobu si Pfizer nasmlouval v Anglii! Dnešní logistické řetězce jsou zkrátka propletené a jednostrannými zásahy, po kterých se nedá vyloučit stejně tvrdá odveta, můžeme snadno dospět ke stavu, kdy na tom budou špatně úplně všichni. Ve fungování EU se toho hodně svaluje na Němce, ale myslím si, že ona mentalita ostražitého a podezřívavého protekcionismu vůči outsiderům je spíš francouzský vynález a že v nových vztazích s Británií bude tato mentalita Evropě leda na škodu. Právě Macron Britům v sobotním Guardianu vzkazuje, že nemůžou být „polovičním přítelem“; ach jej, napadlo jej vůbec, jaké jsou další možnosti, které tím potenciálně uvádí na scénu? Přece musí být aspoň ze školy seznámen s tím, jak vřelé ty anglo-francouzské vztahy v minulosti byly. Určitě dával pozor, vždyť má koneckonců za ženu svoji bývalou učitelku ze střední.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-05 17:18:06

Smazáno z Facebooku se souhlasem evropského soudu

Rozsudek ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook, který padl ve čtvrtek 3. října 2019, jde ve věci mazání nactiutrhačných výroků hodně daleko. Český mediální prostor byl v posledních dnech zaplněn úmrtím Karla Gotta a tím, jak na to různé osobnosti zareagovaly. Za sebe můžu říci, že jsem se dozvěděl, že existuje rozdíl mezi státním pohřbem a pohřbem se státními poctami. To mě dříve nenapadlo zjišťovat. Jinak se předvídatelné osoby chovaly předvídatelně, v čemž žádná nová informace není. Nicméně právě kvůli tomuto megatématu nám poněkud unikla zpráva, která bude mít na naši budoucnost dost podstatný vliv. Evropský soud totiž rozhodl ve sporu týkajícím se mazání urážlivých komentářů na internetu. Jedná se o kauzu Glawischnig-Piesczek v. Facebook. A bohužel v tomto případě rozhodl tak, že musím souhlasit s Daphne Keller ze Stanfordovy univerzity: toto je nejhorší možný scénář ze všech, které přicházely v úvahu. Než se ponoříme do kalných vod tohoto případu, stálo by za to si představit paní Evu Glawischnig-Piesczek, která byla v tomto případě žalující stranou. Je to bývalá předsedkyně rakouských Zelených a absolventka práv. Žaloby podává ráda, pokusila se tímto způsobem například sousední Slovensko přinutit zavřít jadernou elektrárnu Mochovce (2005). Tehdy ovšem prohrála, protože vídeňský soud shledal, že v její žalobě se nenacházejí žádné konkrétní poznatky svědčící o tom, že by JE Mochovce byla Rakušanům nebezpečná. Po velké migrační krizi propadli rakouští Zelení, kterým tehdy Eva Glawischnig-Piesczek předsedala, vnitřním bojům. Prapor vzpoury pozvedl Peter Pilz, jeden ze zakladatelů strany a odpůrce vstřícné migrační a azylové politiky. Ideové rozpory mezi Pilzovými příznivci a vedením strany vedly k výmazu Pilze z kandidátní listiny Zelených pro volby roku 2017. Pilz a jeho lidé následně odešli ze strany a založili konkurenční uskupení Liste Pilz, nyní JETZT, které se přihlásilo k ekologické politice bez moderních přívažků (gender, imigrace). To už ovšem Eva Glawischnig nebyla předsedkyní Zelených, rezignovala na svoji funkci v květnu 2017. Tenhle rozkol byl pro zelené hnutí v Rakousku zničující, aspoň dočasně. Zbylí Zelení se tehdy nedostali do parlamentu (3,8 %), Pilz se dostal, ale jen těsně (4,4 %). Myslím, že nebudeme k Evě Glawischnig příliš nespravedliví, řekneme-li, že její politická kariéra měla poněkud katastrofální závěr. Nicméně není-li paní Glawischnig úspěšná jako politička, zase jí jdou dobře ty žaloby. A nyní jednou žalobou dosáhla celoevropského úspěchu, který jí autoritářsky naladění kancléři, premiéři a prezidenti mohou jen závidět. Podstatou žaloby ve věci Glawischnig-Piesczek v. Facebook byl urážlivý příspěvek na Facebooku. Jeden z uživatelů Facebooku nasdílel článek Zelení: Základní sociální zabezpečení pro uprchlíky má zůstat (jednalo se o nesouhlas Zelených s tím, že by se dávky pro běžence měly proškrtat), ilustrovaný právě fotkou tehdejší předsedkyně Evy Glawischnig. Doprovodil jej různými urážkami typu „špinavá vlastizrádkyně“. Pod jeho příspěvkem se strhla debata podobného tónu, padaly tam nálepky jako „zkorumpovaná blbka“ nebo „členka fašistické strany“. Předsedkyně Zelených se začala po Facebooku domáhat toho, aby příspěvek smazal. FB tak nakonec učinil, ale jen geograficky omezeně. Mimo Rakousko byl příspěvek stále k vidění. FB také nevyvíjel úsilí zabránit původnímu uživateli v dalších komentářích podobného vyznění. A tak se Eva Glawischnig-Piesczek obrátila na soud, aby tomu učinil přítrž. V USA by uražená politička měla smůlu, tam by takové výlevy jednoznačně spadaly pod ochranu svobody slova. Každodenně tam na adresu Trumpa či Clintonové padají daleko horší výroky. Rovněž česká právní praxe je spíše taková, že politik si musí na hrubé prostředí zvyknout a že laťka nactiutrhání stojí v případě politiků daleko výše než u soukromých osob. (Tomio Okamura a jeho marné tažení proti přezdívce Pitomio, které skončilo až u Nejvyššího soudu, o tom něco ví.) Nicméně v Rakousku slavila Eva Glawischnig-Piesczek úspěch: podle rakouských soudů byly příspěvky natolik urážlivé, že je Facebook smazat musel. Požadavky Evy Glawischnig-Piesczek ovšem nebyly naplněny zcela. Domáhala se totiž i mazání urážek jinak formulovaných, ale se stejným významem (sinngleiche, aber anders formulierte Beleidigungen), jakož i toho, aby byly smazány globálně, nejen v Rakousku samotném. A jelikož vídeňský soud si nebyl jist, zda tyto požadavky nejsou ve sporu s evropským právem, obrátil se na Evropský soudní dvůr.  A ten se postavil na stranu žalující političky. Požadavku na celoplanetární smazání urážlivých příspěvků podle jeho rozsudku nic nebrání a Facebook může být soudem členského státu EU přinucen „jinak formulované, ale stejně myšlené“ urážky mazat také – aspoň do té míry, do jaké dokáže „jinak formulované, ale stejně myšlené“ rozeznat mazací automat (robot). Jediným pozitivním rysem – aspoň z mého hlediska – je to, že soud neuložil Facebooku povinnost nasadit na vyhledávání a mazání „jinak formulovaných, leč stejně myšlených“ urážek přímo živé zaměstnance. Jinak si ovšem nejsem jist, do jaké míry ti soudci vůbec chápou, čeho je a čeho není softwarový robot vlastně schopen, a že tímhle způsobem bude bezpečnější mazat cokoliv, co je jen trochu podezřelé, že by mohlo být „stejně myšleno“. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vítězná Eva Glawischnig a její právní zástupkyně Maria Windhager samozřejmě nadšeně hovoří o „milníku v boji proti projevům nenávisti na internetu (Hass im Netz)“ a mluvčí rakouských Zelených Werner Kogler označil výsledek za „velký zelený úspěch“. Nu, tomu, že se radují vítězové, tomu se nedivím, i když je mi z toho poněkud špatně. Ale třeba tón následujícího komentáře na německé ZDF, který mluví o „hydře nenávistných projevů“ a o marném boji s ní, který by se nyní „díky“ rozsudku Evropského soudního dvora mohl změnit, není neutrální ani omylem – a přitom by se od veřejnoprávního média v tomhle směru nějaká neutralita čekala, ne? (Buďme realisti: ne.) A bohužel, rozkliknete-li si komentáře ke článku na New York Times, zjistíte, že i řada amerických čtenářů ten výsledek oslavuje. Jako by si jedinečnosti vlastní ochrany svobody slova nevážili. Opravdu ti samí lidé nechápou, že takové kladivo by snadno mohlo dopadnout na jejich oblíbený meme „Trump je ruská loutka a naprostý idiot“? Nemám rád Facebook. Opravdu ne. Ale u toho soudu neprohrál jen Facebook. Prohráli u něj zejména uživatelé, kteří ani nebyli reprezentováni, nebyli vůbec stranou celého sporu, ačkoliv se týkal zejména jejich aktivity. A prohrála svoboda projevu, mezi kterou patří i svoboda hnusit si individuální politiky a připisovat jim ty nejhorší možné charakterové vlastnosti. Toto rozhodnutí je pro politickou svobodu občanů EU opravdový problém. A nejen pro občany EU. Zpovzdálí vidím nějakého čínského soudruha v tesilovém obleku, jak mává složkou plnou nepřijatelných výroků, které by laskavě také měly zmizet z očí celé planety … a může přitom argumentovat tím, že v Evropě podobný princip uznal sám Evropský soud. Asi bude dobré si to přiznat: Zeitgeist, duch doby, je i na Západě silně nepřátelský svobodě projevu. Až příliš mnoho institucí a vlivných lidí přijalo myšlenkovou konstrukci, podle které je boj proti nenávisti důležitější než ta nejstarší svoboda, kterou západní společnost zná – svoboda říci, co si myslím, i když se to druhé straně třeba líbit nebude. Nevěřím, že tenhle boj proti nenávisti někam povede. Toto je klasický boj za nastolení Utopie, který se železnou pravidelností končívá v Dystopii. Maximum, co se může dočasně podařit, je přiklopit kvasící kotel politiky železobetonovou pokličkou; ale ona taky neunese libovolně vysoký přetlak a následky po jejím prasknutí bývají daleko horší, než kdyby tam vůbec nebyla. Moje generace ještě pamatuje, jak probíhal rozpad Sovětského svazu nebo Jugoslávie, dvou států založených na utopických předpokladech o soužití lidí a národů. V současné době vidíme, jak „funguje“ třeba takový Irák, kde byla za Saddáma Husajna státní kontrola nad nežádoucími projevy absolutní; samozřejmě v okamžiku, kdy bylo to víko z vroucího kotle náboženských a sektářských nenávistí sejmuto, začali si spoluobčané jít po krku, a tentokrát nejen slovem, ale nožem, puškou a bombou. To je trest za budování Utopie na planetě Zemi. A propos, víte, co je tohle? To je zlatá socha Saparmurata Niyazova, milovaného otce turkmenského národa. Dříve byla umístěna na vysokém podstavci a otáčela se za sluncem. Doufám, že k tomu nechcete přičinit nějakou nactiutrhačnou poznámku. Třeba bych ji jednoho dne po úspěšné žalobě musel globálně smazat. Jakož i všechny její jinak formulované, ale stejně myšlené varianty.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-21 18:49:18

V Lipsku se uskuteční výstava o Chartě 77

Český rok kultury v německojazyčných zemích pokračuje během léta až do listopadu 2019. Co všechno se v nejbližších měsících bude konat? Srpen Výstava Cirkus v tiskařství V neděli 11. srpna se uskuteční slavnostní ukončení výstavy Cirkus v tiskařství. Česká avantgarda v Německém muzeu knihy a písemnictví (DNB), která představuje inovativní sílou české typografie a tvorbu meziválečných let dvacátého století. Umělci a umělkyně, architekti a architektky, ale také vydavatelé a vydavatelky společně pracovali na výrobě umělecky náročných „knih pro všechny smysly“, které měly být přístupné široké veřejnosti. Kapitání AHOJ Přibližně 200 německy mluvících dětí si v rámci programu Knižní léto, jehož letošním mottem je Kapitáni AHOJ!, přečte alespoň jednu knihu českého autora či autorky přeloženou do německého jazyka. Čtenáři ze základních škol si mohou vybrat z těchto děl českých autorů: Ivona Březinová: Začarovaná třída Barbora Klárová, Tomáš Končinský: Překlep a Škraloup Pavel Šrut, Galina Miklínová: Lichožrouti Tereza Vostradovská: Hravouka Akci pořádá Městská knihovna Lipsko ve spolupráci s dalšími 12 saskými regionálními knihovnami. Pokud děti přečtou během léta celkem tři knihy, získají ve čtvrtek 22. srpna certifikát. Mohou se také těšit na čtení Arnošta Goldflama a workshop Barbory Klárové. Září Charta 77 Story. Kunst undProtestbewegung Výstavu si návštěvníci mohou prohlédnout od 11. září do 17. listopadu 2019 v Stadtgeschichtlichen Muzeum Lipsko, koná se při příležitosti 30. výročí Sametové revoluce. Výstava skrze fotografie, dokumenty, samizdatovou literaturu, umění nebo filmové ukázky připomíná události v Československu mezi lety 1977 a 1989. Představí mimo jiné i významné kulturní signatáře, jako byl básník Ivan Martin "Magor" Jirous, dramatik Václav Havel a filozof Jan Patočka. Chce také ukázat význam Charty pro NDR i Spolkovou republiku a zdůraznit evropskou perspektivu s ohledem na uplynulých 30 let. Výstavu bude rozšiřovat doprovodný program v podobě různých pódiových diskusí, filmových představení, prohlídek a rozhovorů s dobovými svědky pro školní třídy a veřejných prohlídek vedených historiky. Charta 77 Story. Kunst undProtestbewegung je výstavou České národní galerie Praha vzniklé ve spolupráci s Moravskou zemskou knihovnou v Brně a s Archivem Bürgerbewegung v Lipsku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} Česko-německá tandemová čtení Již na jaře se uskutečnila první série tandemových čtení po řadě českých měst a nyní se v nich bude pokračovat. V září se uskuteční čtení v Plzni (20.9.) a také v Jeseníku (21.9.). Autoři během těchto večerů představí publiku nejen svá díla, ale podělí se také o svůj pohled na život a psaní v dané zemi. Tandemová čtení pořádá Moravská zemská knihovna ve spolupráci s Goethe-Institutem. 20. září, Plzeň: Tandemové čtení v rámci festivalu Svět knihy Plzeň s Viktorií Hanišovou a Isabelle Lehn Viktorie Hanišová debutovala v roce 2015 románem Anežka, který v německém překladu vydá nakladatelství KLAK Verlagna konci léta. Isabelle Lehn, narozená v roce 1979 v Bonnu, studovala obecnou rétoriku, etnologii a pedagogiku v Tubinkách (Tübingen) a Leicesteru. Navíc absolvovala studium na Německém literárním institutu v Lipsku. Isabelle Lehn píše prózu, eseje a povídky, které byly už několikrát oceněny. Na podzim 2018 strávila měsíc na rezidenčním pobytu v Brně, kde autorka chtěla dokončit práci na svém aktuálním románu Frühlingserwachen. Text vyšel v únoru 2019 v nakladatelství S. Fischer. 21. září, Jeseník: Tandemové čtení v rámci festivalu ImZentrum/ V Centru, Jeseník s Kateřinou Tučkovou a Simone Kucher Román Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch vydalo v listopadu 2018 v němčině nakladatelství Klak Verlag pod názvem Gerta: Německá dívka (Gerta. DasdeutscheMädchen). Simone Kucher se narodila v roce 1973 v Ellwangenu. Vystudovala divadelní a genderová studia a moderní německou literaturu v Mnichově a Berlíně. Žila také v Jeruzalémě a USA. Vydala řadu divadelních i rozhlasových her a povídek. Od roku 2012 vyučuje kreativní psaní na Univerzitě aplikovaných věd ve Frankfurtu nad Mohanem.

Čas načtení: 2024-03-06 09:15:00

Muzeum Story of Prague

800 let historie na jednom místě. Muzeum Story of Prague představuje prostřednictvím interaktivní expozice s prvky rozšířené reality dobové kouzlo středověku, mrazivou atmosféru válečné doby i stísněnost komunismu a revoluční euforii. To vše v zábavné expozici v těsné blízkosti Karlova mostu.

Čas načtení: 2024-03-11 09:42:34

Katie Britt denies misleading voters in Biden State of the Union rebuttal - BBC.com

Katie Britt denies misleading voters in Biden State of the Union rebuttal  BBC.comSex Trafficking Survivor Says Sen. Britt's SOTU Story Was Bogus  The Daily BeastElection Updates: Trump mocks and attacks Biden as the two ended their frenzied week in Georgia, kicking off the general election campaign.  The New York TimesTranscript of the Republican response to the State of the Union address  The Associated PressKatie Britt addresses questions about trafficking story amid backlash over SOTU rebuttal  USA TODAY

Čas načtení: 2024-03-18 18:50:00

Kreativu ve Story TLRS nově vede Rado Jankovič

Novým kreativním ředitelem agentury Story TLRS se stává Rado Jankovič.