Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-02-13 09:00:00

V Česku vážně sílí fašismus

Já fakt nevím, ale než dělat takového výzkumy, snad by bylo lepší nedělat žádné, píše Matěj Metelec: "Největší segment tvoří autoritativní levice (48 %). Jsou to lidé, kteří preferují silný stát a uzavřenější společnost. Typickým reprezentantem segmentu je ANO (a s odstupem Stačilo! a SPD). " Jestli ANO, které je v evropské frakci Patrioti pro Evropu s typickými představiteli krajní pravice, má v Česku být "typickým reprezentantem" jakékoli levice (byť třeba autoritářské), pak se dotyční výzkumníci dostávají kamsi na úroveň Alice Weidel a Elona Muska, kteří si notují v tom, že Hitler byl komunista. Globálně sledujeme vzestup krajní pravice, máme na to dokonce i skvělé analýzy, ale u nás se naštěstí vždycky najde někdo, kdo zakřičí: Pozor, Biľak vstává z hrobu! - a svět je zase v pořádku.

Čas načtení: 2024-02-18 08:42:00

Prevc v Sapporu slaví triumf po pěti letech, Koudelka skončil jedenadvacátý

Slovinský skokan na lyžích Domen Prevc se v Sapporu dočkal po pěti letech vítězství v individuálním závodě Světového poháru. V japonském středisku vyhrál před domácí hvězdou Rjojuem Kobajašim a norským reprezentantem Kristofferem Eriksenem Sundalem. Roman Koudelka bodoval na 21. místě, do závodu se opět kvalifikoval i legendární Japonec Noriaki Kasai, ale tentokrát do druhého kola nepostoupil.

Čas načtení: 2024-02-17 19:17:00

Novák mohl rozhodnout, ale trefil tyč: Měl jsem přihrát, byl by klid

Na levém kraji obrany odehrál zápas naposledy před třemi roky ještě ve Fenerbahce Istanbul, to byl ještě českým fotbalovým reprezentantem. „To se nezapomíná,“ mrkne Filip Novák, který se vrátil do sestavy Olomouce po zlomenině ruky. Ve třiatřiceti znovu kmital po lajně, byl nebezpečný, měl největší šanci Sigmy.

Čas načtení: 2024-02-18 09:06:50

Domen Prevc po pěti letech vyhrál v SP skokanů, Koudelka bodoval na 21. místě

Slovinský skokan na lyžích Domen Prevc se v Sapporu dočkal po pěti letech vítězství v individuálním závodě Světového poháru. V japonském středisku vyhrál před domácí hvězdou Rjojuem Kobajašim a norským reprezentantem Kristofferem Eriksenem Sundalem. Roman Koudelka bodoval na 21. místě, do závodu se opět kvalifikoval i legendární Japonec Noriaki Kasai, ale tentokrát do druhého kola nepostoupil.

Čas načtení: 2024-02-17 19:17:00

Novák mohl rozhodnout, ale trefil tyč: Měl jsem přihrát, byl by klid

Na levém kraji obrany odehrál zápas naposledy před třemi roky ještě ve Fenerbahce Istanbul, to byl ještě českým fotbalovým reprezentantem. „To se nezapomíná,“ mrkne Filip Novák, který se vrátil do sestavy Olomouce po zlomenině ruky. Ve třiatřiceti znovu kmital po lajně, byl nebezpečný, měl největší šanci Sigmy.

Čas načtení: 2024-02-11 07:51:10

Artemas Diamandis: Mladý hudební talent ovládá éter s virálním hitem

Artemas Diamandis, mladý hudebník z Oxfordshire, nedávno podmanil hudební scénu svým singlem „If U Think I’m Pretty“, který se rychle stal virálním hitem. Ve svých čtyřiadvaceti letech se tento talentovaný umělec stává dalším úspěšným reprezentantem labelu 10k Projects, na kterém působí i známý Rich Amiri. Již od mládí Artemas projevoval zájem o hudbu a její […]

Čas načtení: 2024-02-18 08:41:00

Domen Prevc se po pěti letech dočkal vítězství v SP, Koudelka bodoval na 21. místě

Slovinský skokan na lyžích Domen Prevc se v Sapporu dočkal po pěti letech vítězství v individuálním závodě Světového poháru. V japonském středisku vyhrál před domácí hvězdou Rjojuem Kobajašim a norským reprezentantem Kristofferem Eriksenem Sundalem. Roman Koudelka bodoval na 21. místě.

Čas načtení: 2021-04-13 12:05:43

K jako Kanzlerfrage aneb Boj pokračuje

Milí čtenáři, souboj o to, kdo povede kandidátku CDU/CSU do podzimních spolkových voleb, stále trvá a průběžně se vyvíjí. Je možné, že v době, kdy budete číst tento článek, už se situace vyvine zcela jinak. Toto je tedy stav věcí ke 13. únoru 2021 ve 13:30, plus minus (menší) autobus. Předsednictvo CDU podpořilo svého předsedu Armina Lascheta, i když nikoliv jednomyslně; silně se za něj postavil například bývalý ministr financí Schäuble. Bavorská CSU zase podporuje Södera. Odcházející kancléřka zatím k věci neřekla nic podstatného a nepostavila se zřetelně ani za jednoho z obou mužů. Dost možná to ani neudělá. CSU je v sesterském svazku obou stran početně slabší, ale Söder má přesto o něco volnější ruce. Je mu teprve 54 let, což je na poměry frakce skoro mladický věk. Jeho pozice v bavorské CSU je solidní. A v případě nepříznivého vývoje by klidně mohl svoji kandidaturu stáhnout, nechat CDU, ať předvede, co Laschet umí, a případně se vrátit na scénu roku 2025. Laschet je na tom o něco hůře. Jeho postavení v čele strany je daleko slabší a kdyby se současná situace vyvinula v jeho neprospěch, dost možná by to byl začátek konce jeho kariéry. Nejsilnějším faktorem, který má Laschet na své straně, je vedení CDU, jež dává přednost „svému člověku“, ať se děje, co se děje. (Je v tom i historická zkušenost s tím, že když v poválečném období celkem dvakrát kandidovali na kancléře Bavoráci, oba prohráli; ale ta je na současnou situaci jen těžko aplikovatelná.) Söder naproti tomu hraje na strunu širší členské základny. Hlavním reprezentantem této nespokojenosti je poslanecká frakce v Bundestagu, kterou Söder netypicky chmurně varoval před „katastrofální porážkou“ (haushoher Niederlage) a převzetím jejich okrsků Zelenými, SPD a AfD. V současném Spolkovém sněmu sedí 246 poslanců za CDU/CSU. Kdyby se pod vedením Lascheta naplnil černý scénář, tj. zisk kolem 25 procent, znamenalo by to, že zhruba čtvrtina z nich by přišla o křeslo. (Přesně se to spočítat nedá, protože německý volební systém je dost specifický a Bundestag nemá pevně určenou velikost.) Čtvrtina ztrát je sama o sobě dost, ale horší je, že nikdo pořádně neví, která čtvrtina by to byla. Mezi poslanci jsou i šťastlivci zastupující silně konzervativní okrsky, kteří mají svoje křesla prakticky jistá, ale daleko více je těch, kteří si jisti být nemohou. To znamená, že poslanecký klub má důvod se špatného výsledku bát. Na rozdíl od vedení strany, které se mění jen zřídka. Podaří-li se „šéfům v Berlíně“ zabránit tomu, aby se do debaty o kandidátech silněji zapojila členská základna, má to Laschet téměř jisté. Ale v okamžiku, kdy toto píšu – což je 48 hodin po prvním Söderově prohlášení – se jim to ještě nepodařilo. Hra o trůny tedy trvá.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-21 11:54:34

Blízká budoucnost: Pomsta Afghánců Evropě

Je to celkem nudná zpráva, protože takových již bylo hodně: V Turecku se utopilo nejméně 54 migrantů putujících do Evropy po východotureckém jezeře Van. Loď, na které se plavilo 55 až 60 migrantů, skončila v hloubce 107 metrů, uvedla agentura AFP. Jezero Van leží nedaleko hranice s Íránem, kterou migranti přecházejí ve snaze dostat se do Evropy. Migrační trasu využívají kromě Íránců hlavně lidé z Afghánistánu, Pákistánu a Bangladéše. Bídou a všelijakými úmysly motivovaní lidé se snaží nelegálně proklouznout do EU. S jistým nadhledem lze říci, že jde o trest za to, jak se europolitici s nadšením vrhali do podivných válečných experimentů amerických politiků. Nejedná se jenom o Irák, ale dnes hlavně o Afghánistán. EU doplatí na americkou invazi do Afghánistánu z konce roku 2001. V příštích několika letech můžeme očekávat příchod nejméně jednoho až dvou milionů Afghánců. Jak si s nimi asi poradí neschopní evropští politici? Počátek vlnobití Existuje mnoho knih o tom, jak naivně začali Severoameričané tažení do Afghánistánu, aby se pomstili vůdcům Al-Kaidy za zbourání dvou mrakodrapů 11. září 2001. V roce 2020 již víme, že veškerá severoamerická předsevzetí se obrátila v prach. Původně vyhnaný a poražený Talibán se opět vrací k moci a čekáme další afghánskou migrační vlnu. Afghánský novinář v rozhovoru v britském televizním seriálu z roku 2013 Ross Kemp: Zpátky na frontě o situaci v Afghánistánu, řekl, že pokud se vrátí k moci Taliban, většina mladých Afghánců odejde ze země do zahraničí, i do Evropy. Ve stejném seriálu si také jeden britský velvyslanec povzdychl, že poté, co koalice (tedy USA s Velkou Británií) vstoupila v roce 2003 do Iráku, zájem o Afghánistán opadl. Toho využil Talibán a situaci začaly napravovat síly NATO až v roce 2008. Ale to již bylo pozdě. Politické halucinace jako pravda Na Afghánce se nemůžeme zlobit. Všichni jdeme za lepším. Vedoucí úředníci USA a fiškuntálové v NATO neměli mentálně na to pochopit tehdejší situaci v Afghánistánu. Reprezentanty tohoto ducha geniální neschopnosti bylo vidět i mezi komentátory, mezi které patří například i Tomáš Klvaňa. Je reprezentantem iluzí a chyb, kterých se dopouštějí bossové atlantského společenství. Před deseti lety zveřejnil stať Irák je důležitější než Afghánistán, ve které mimo jiné uvedl: „Na rozdíl od Iráku je vliv Afghánistánu na region dnes téměř nulový. Afghánistán je kromě Kábulu, kdysi kosmopolitní enklávy, polofeudální společností. Tamní strategií musí být zadržování (čili starý dobrý containment) vlivu Tálibánu v rámci vybraných provincií. Na rozdíl od roku 2002 není Afghánistán pro Al-Káidu základnou. Kvůli nehostinnému terénu a tamní kultuře, stejně jako kvůli nedostatku politické vůle a materiálních zdrojů na Západě, je téměř nemožné se v dohledné době pokusit o jeho modernizaci. Není to ani zapotřebí. Naopak, čím „úspěšnější“ bude tažení proti afghánským extrémistům, tím víc hrozí pouhé „přelití“ napětí do Pákistánu, kde jde o mnohem víc. Ostatně už dnes je na pomezí Afghánistánu a Pákistánu čilý extrémistický provoz. V této věci má pravdu americký viceprezident Joe Biden, který pro Afghánistán obhajuje minimalistickou strategii. Američané a spojenci odtud pochopitelně hned odejít nemohou, avšak doufat v cokoli jiného než v rozumné uklidnění situace, by bylo naivní. Teherán, Bagdád a Islámabád, to je, oč tu běží...“ Lidé jako Klvaňa nebyli schopni pochopit, že dnes již neexistuje podružné bojiště. Pokud Afghánistán opět ovládnou muslimští extrémisté s jejich právem šária: a) Bude to důvod k další vlně islámských utečenců do Evropy. b) Bude to signál porážky Západu a další motivace k posilování výbojů džihádu. c) Uvolní se tím tisíce bojovníků pro přesun do dalších bojových oblastí k podpoře a rozšiřování islámského terorismu. Smutek přítomnosti Ke cti severoamerické federální společnosti nazývané USA je třeba uznat, že tam existují i oficiální instituce (viz SIGAR, Special Inspector General for Afghanistan Reconstruction) kritizující jak politici a velitelé USA nezvládli misi v Afghánistánu, a jak úporně to tajili. Skutečnosti, že po americké prohře v Afghánistánu budeme muset přijmout afghánskou utečeneckou vlnu napovídá třeba čerstvé vyjádření politického a vojenského analytika Aliho Ahmada Jalaliho, že z neustále odkládaných jednání s afghánskou vládou může těžit pouze Talibán. Jalali, který působil jako ministr vnitra za bývalého prezidenta Hamida Karzáího, kritizoval americký odsun: USA snížily na základ únorové dohody s Talibánem počet svých vojáků z dvanácti na osm tisíc a americká vojska opustila pět základen v zemi. Suma sumárum: Do roka a do dne bude Taliban ještě silnější, doslova státotvorný. Migrační vlně se nevyhneme nejen kvůli netolerantnímu Talibánu, ale i proto, že (jak uvedl afghánský prezident Ashraf Ghani) 90 procent populace v zemi žije pod hranicí chudoby s příjmem sotva ve výši dva dolary denně. A lépe nebude, protože kdo z Afghánistánu uteče, vyhraje. Neboť „žije“ jenom ten, kdo maže: Korupce v Afghánistánu zakořenila do té míry, že dokonce došlo k zneužití fondů na pomoc proti koronaviru. Samozřejmě přitom byly potichu pod rukou prodávány plicní ventilátory určené pro těžce nemocné. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-09 18:19:27

Částečná Výtvarná Vysočina 2019

Výstavu Výtvarná Vysočina 2019 uspořádala jihlavská Oblastní galerie Vysočiny. Pod kurátorskou péčí Jany Bojanovské ji umístila do své budovy na Masarykově náměstí v městském centru. Expozice představuje úzké výběry z tvorby členů Klubu výtvarných umělců Horácka (Žďár nad Sázavou) a Spolku výtvarných umělců Vysočiny (Jihlava). Oba kolektivy jsou regionálními součástmi Unie výtvarných umělců České republiky. Na tiskovinách vydaných pořadatelem k výstavě, včetně tiskové zprávy, není tato skutečnost uvedena. Vystavujících je dohromady třiatřicet, ale ani tento počet nepředstavuje současnou Výtvarnou Vysočinu. Jistě nebylo náhodné, že před polovinou prosince Oblastní galerie Vysočiny uskutečnila setkání spojené s křtem knihy rozhovorů s umělci působícími na Vysočině, aktuálně vydané pod titulem Tam u šraňků bude přístaviště. Obsahuje pětadvacet rozhovorů. Žádný z interviewovaných není však členem toho či onoho právě vystavujícího unijního kolektivu. Proto lze titul výstavy označit za zavádějící. Vhodnější by byl Částečná Výtvarná Vysočina 2019. A za třikrát nešťastnou lze považovat pozvánku na vernisáž. Poprvé za neuvedení jmen vystavujících. Podruhé za použití nic neříkající fotografie k uvedení tvorby z řady výtvarných oborů, z nichž fotografie nemá stěžejní roli. Potřetí za připojený nepřípadný verš … a ze stébel trav zněly akordy podzimního kraje. Oba kolektivy se představily ve stejných prostorách naposledy před šesti roky. Po tak dlouhém čase návštěvník jihlavské galerie pravděpodobně nemůže získat poznatek o umělcově pohybu v čase, spíše je přiměn k znovuobjevování jmen, s nimiž byl kdysi obeznámen. Pro poznání stavu umělecké tvorby na Vysočině bylo by rozhodně příznivější častější konání podobné výstavy, řekněme jednou za tři roky. A pro poznání souhrnného stavu nelze se obejít bez výstavy z tvorby všech uměleckých duší z Vysočiny. Z potřeby dokumentační s patřičně vybaveným katalogem. Ovšem Oblastní galerie Vysočiny pravděpodobně nemá nic podobného direktně v gesci. Přítomná výstava nabízí ve svém celku příjemné podívání na zjevnou či skrytou krásu mnoha artefaktů v šesti kategoriích: kresbě, malbě, grafice, soše (objektu), sklu a fotografii. Krása výrazná je znalým návštěvníkům zdrojem duchovní radosti. Krása prostřední je ve smyslu emočních požitků skromnější. Ale která je která? Recepce má individuální stupnici závislou na předpokladech poznání. Sdruženě ovšem stále platí, že umění je nástrojem zmnožení kladných sil života. Jak se podařilo Výtvarnou Vysočinu nainstalovat? Nikoliv bez chyb. Návštěvníky matou ponechané exponáty ze stálé expozice. Létající plavkyně Kurta Gebauera zavěšená nad dvoranou nemá nic společného se dvěma vystavujícími vysočinskými spolky, rovněž tak Chittussi a Slavíček, jejichž krajiny příslušné do stálé expozice zůstaly na horní galerii dvorany. Někteří autoři dostali místa až marnivě mnoho, jiní trpí nedostatek. Nejhůře dopadl sochař Václav Kyselka. Na jeho dřevěné objekty v koutě dvorany nedosahují pohyblivá bodová světla, takže nemají plasticitu a ani pohled z odstupu. Ruší je v pozadí nainstalované fotografie. Ale již k tomu, co vzbuzuje pozornost. V kresbě konkretista Zdeněk Šplíchal. V malbě Alice Waisserová v tendenci lyrické imaginace inspirované světem přírody. Bořivoj Pejchal se svým svébytným uplatňováním geometrických struktur. Jana Mikysková v tendenci syrové strukturální abstrakce s asamblážovými prvky. Jaroslav Vyskočil se subjektivně zobecněným barevně podmanivým krajinným prostorem. Josef Macek jako výrazný abstraktní expresionista štětcové malby, Petr Vlach užívající ve výstavbě kompozice reliéfní prvky a kolážované detaily, Lubomír Kerndl a jeho surrealistický myšlenkový prostor v malbě s automatickými prvky. A kolážovaná a asamblážovaná postmoderní tendence na Vysočině zpola usazeného Lucemburčana Paula Ewerta.  Mezi vystavujícími jediným reprezentantem hlubotiskové grafiky je Petr Benda, jehož projev tíhne převážně ke geometrizujícím skladbám. Sochař Zdeněk Macháček, letos pětadevadesátiletý senior vysočinské výtvarné kultury, nese lyrický proud vyvěrající z duchovního souznění s krajinou. Miroslav Štěpánek, pracující s kovy, nachází tvořivé uměleckořemeslné postupy pro variantní realizace jednoduchých tvarů oproštěných i v hmotě. Václav Kyselka sestavuje z nesložitých jednotlivostí prostorové objekty figurálního či předmětného charakteru s akcentem na minimalistickou příběhovost. A nepomineme autory, jejichž materiálem je sklo. Monika Vosyková rozvinula až k barokizujícímu tvaru květ z čirého lehaného skla. Jaroslav Svoboda je představitelem trvající tradice ušlechtilosti barevného hutního skla. Výtvarná Vysočina 2019, Oblastní galerie Vysočiny v Jihlavě, Masarykovo náměstí 24. Výstava potrvá do 26. ledna 2020, otevřena je v úterý až neděli od 10. do 18. hodiny. www.ogv.cz {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-16 08:29:37

„Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?“

Známé sugestivní otázky Josefa Švejka v Haškově slavném románu jako by stály v základech postoje drtivé většiny z těch, kteří se u nás vyjadřují k současné kurdsko-turecké fázi občanské války v Sýrii. Švejk Turky rád neměl a s podobným despektem na ně pohlíží i většina diskutujících, politiky a novináře nevyjímaje. Ve hře jsou v našem případě atavismy dávného tureckého nebezpečí z dob počátků dunajské monarchie i západní propaganda posledních let kritizující politický vývoj v erdoganovském Turecku, které se stalo skutečnou hospodářskou i vojenskou velmocí, aniž si to většina z nás stihla uvědomit. To přes to, že Turecko je již řadu let velmi oblíbenou dovolenkovou destinací pro statisíce našich lidí. Avšak většina z těch, kteří tráví dny u moře na turecké riviéře, i menšina těch dobrodružnějších, kteří procestovali i odlehlejší končiny této nesmírně atraktivní země a získali větší zkušenost s místním životem, má o obecnějších souvislostech tamějšího dění značně zkreslené představy. Především paralely s naší středoevropskou zkušeností jsou velmi ošidné. Syrské klamy Potvrdilo se to již v případě Sýrie. Česká veřejnost pod dojmem své vlastní historické zkušenosti měla tendenci považovat odboj proti diktátorskému režimu prezidenta Asada za obdobu naší sametové revoluce a za chvályhodný odboj národa proti zkorumpovanému brutálnímu diktátorovi. Tento narativ byl také západním politickým a mediálním mainstreamem vytrvale šířen a mnozí u nás mu stále dodnes věří. Vývoj krize však tomu v reálu vůbec neodpovídal. Naopak, vše bylo jinak, a ukázalo se, že převažující západní výklad syrské krize byl vyloženě lživý. Diktátor překvapivě neodstoupil, měl se o koho opřít a dokázal dlouhá léta vytrvale vzdorovat snahám o násilné svržení. Dnes se zdá, že téměř plně zvítězil.  Rovněž se ukázalo, že ona údajná demokratická opozice, která prý chtěla nastolit v Sýrii demokracii západního typu, byla ve skutečnosti konglomerátem různých převážně islamistických sil, které byly masivně vyzbrojovány konzervativními monarchiemi Arabského poloostrova a Tureckem, a spíše než o demokracii a lidská práva jim šlo o vyřizování účtů sunnitské většiny s menšinovými náboženskými komunitami (alavity, křesťany, šíity, drúzy aj.), staletí žijícími na syrském území, o něž se opíral Asadův režim. Paradoxem je, že právě tyto minority, především křesťané, byly oním přirozeně prozápadním elementem v syrské společnosti a že Asadův režim byl sice v souladu s tradicemi regionu diktátorský a brutální, ale sekulární, vypočitatelný a nakloněný spolupráci se Západem.  Výsledkem geopolitického projektu tzv. arabského jara bylo zničení tradičních diktátorských, ale prozápadních režimů a zahájení experimentu Západu s islamisty. Nejvíce na to doplatily tradiční prozápadní síly. V Sýrii a v Iráku to prakticky znamenalo likvidaci po tisíciletí existujících křesťanských komunit jejich vyvražděním či vyhnáním do emigrace. Celá oblast je hospodářsky zničena, politicky rozvrácena a dlouhodobě destabilizována. Cíle však nikde dosaženo nebylo – Asad se udržel, a to proto, že nebyl pouhým diktátorem, ale hlavně také reprezentantem celé populace náboženských minorit, především alavitů, jimž v případě vítězství sunnitských islamistů hrozila fyzická likvidace.  Marné snahy Západu Na sektářském a etnickém rozdělení společnosti ztroskotaly i starší pokusy Američanů přebudovat podle západního vzoru Irák. Docílily pouze rozvratu. O Libyi není třeba hovořit. Proč se nedaří metodami východoevropského roku 1989 ani přímými intervencemi na Blízkém východě dosáhnout prozápadních změn?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jednou z hlavních příčin je struktura společnosti většiny zemí na Blízkém východě. Ta vychází z tradice osmanské říše a islámských představ o uspořádání společnosti. Jejich základ bychom mohli nazvat moderním a na dnešním Západě velmi populárním pojmem – multikulturalismus. Společnost se podle islámské tradice dělí na paralelně existující náboženské komunity – v osmanské říši tzv. millety (které se v realitě často, ale ne vždy překrývají i s etnickým rozdělením), které žijí podle různých tradic, a dokonce v rozdílných právních systémech vedle sebe. Mají mít rozsáhlou autonomii a jsou chráněny státem. Dominantní a nadřazené postavení má mít muslimská (sunnitská) komunita, jíž náleží politická moc, která garantuje bezpečnost a samosprávu ostatním komunitám. Takto strukturovaná společnost získává charakter jakési mozaiky, v níž příslušníci různých komunit žijí promíšeně vedle sebe v úzké interakci, aniž by však docházelo k asimilaci a vytváření jednotného homogenního národa. Naopak, existující náboženské a z nich plynoucí kulturní rozdíly se neustále reprodukují. Explicitní náboženský nárok islámu na světskou vládu vylučuje skutečné zrovnoprávnění nemuslimských minorit a komplikuje sekulární vládnutí. Politické občanství v západním pojetí je v těchto poměrech nedosažitelné a demokratické procedury nefunkční. Lidé volí podle své příslušnosti ke komunitě, nikoliv jako občané homogenního celku. Proto volby v zemích s podobnou společenskou strukturou nemohou přinést kýžené výsledky – vyhrává nejpočetnější minorita. Irák a Afghánistán jsou příkladem slepé uličky, do níž se pokusy o implantování demokratických západních vzorů v muslimském světě setkávají. Pro další příklady nemusíme chodit daleko – západní Balkán, po pět století součást osmanské říše, je dalším tragickým případem. Moderní evropský nacionalismus naroubovaný na tradiční mozaikovitou společenskou strukturu původně muslimské země vytváří neobyčejně třaskavou směs, z níž nalézt východisko bez násilí a etnických čistek je nesmírně obtížné. Tyto zkušenosti musejí být nám všem mementem s hrátkami s multikulturalismem v Evropě a záměrným vytvářením rozdílných kulturních enkláv na teritoriu evropských národních států. Osmanská říše není dobrý vzor k následování. Turecká cesta To si uvědomoval již otec moderního Turecka Mustafa Kemal Atatürk, který se rozhodl radikálně potlačit muslimskou tradici a nahradit ji tureckým nacionalismem orientovaným na Západ. Etnické čistky a výměny obyvatel zbavily Turecko největších obtížně asimilovaných křesťanských minorit – řecké a arménské, ty další byly tvrdě asimilovány. Přesto je východ země obydlen milióny Kurdů, z nichž mnozí poturčování vzdorují či se mu aktivně brání.  Atatürkův politický projekt byl a zůstal vysoce elitářský – masy venkovského obyvatelstva žily postaru. Jeho garantem byla armáda, která v zemi fakticky vládla celé XX. století a která tvrdou rukou neváhala násilně zasáhnout, kdykoliv se generálům zdálo, že se turecká politika odklání od původního sekulárního kurzu. Současně tvrdě potlačovala jakékoliv pokusy Kurdů vzepřít se útlaku.  Recep Tayyip Erdogan se stal politickým fenoménem tím, že se mu podařilo na základě islamismu najít klíč k obyčejným obyvatelům země a propojit tuto tradici s programem modernizace země a zpočátku se zdálo i s principy parlamentní demokracie. Nahrazení tvrdého tureckého nacionalismu důrazem na islámskou tradici mu umožnilo nalézt i kompromis s Kurdy a získat si jejich podporu. Zdálo se, že je na světě úspěšný model modernizace společnosti vycházející z místních islámských tradic, a tudíž hodný napodobení a následování i v dalších státech regionu. Erdoganovi se postupně podařilo zlomit nadměrnou moc armády, hlavní překážku obrazu Turecka jako demokratického státu. Země zažila obrovský hospodářský rozmach a zařadila se mezi dvacet největších světových ekonomik. Jeho úspěch obzvlášť vynikne ve srovnání s tradičním rivalem Řeckem, které se ve stejné době bez ohledu na členství v EU a stovky miliard eur z evropských dotací propadlo na samé dno bezprecedentní hospodářské katastrofy.  Erdoganovo Turecko se jako zářný úspěšný vzor stalo i patronem tzv. arabského jara. Podporovalo nástup nových islamistických režimů, které v arabských zemích vzešly ze svobodných voleb po svržení starých prozápadních diktatur.  Dramatické změny v arabském regionu však dostaly Turecko do blízkosti velmi nebezpečných soukolí. Různé síly ve světové politice spojovaly s restrukturalizací Blízkého východu prostřednictvím tzv. arabského jara různé ambice. Začala hra o přeformátování celého Blízkého východu, jak vznikl po první světové válce. Jde v ní o budoucnost Izraele, ropných monarchií Arabského poloostrova, vývoj v Íránu, návrat Ruska na světovou scénu a koneckonců i směřování projektu Evropské unie. Turecko je právě na křižovatce všech těchto vlivů.  Hledání nového formátu Ambiciózní Erdogan se snažil využít své počáteční silné pozice a začít hrát velmocenskou politiku v osmanské tradici. Rychle však poznal, že rozvratný příklad arabského jara ohrožuje i jeho samotného. Konfrontován s prvními pokusy o barevnou revoluci v roce 2013 (demonstrace na istanbulském náměstí Taksim) zjistil, že hlavní hrozba pro jeho režim přichází od velmi rozvětveného náboženského hnutí Hizmet jeho bývalého spojence muslimského teologa Fethulláha Gülena, od 90. let žijícího v USA. Tvrdé represe gülenistů vyústily v posilování autoritářských tendencí Erdogana, které zesílily po neúspěšném vojenském převratu v červenci 2016, po němž u prezidenta začalo vzrůstat podezření, že za pokusem o jeho svržení byly západní velmoci, které o přeformátování Blízkého východu usilují. Tento pocit získává svou logiku při pohledu na spoušť, kterou na Blízkém východě zanechala v posledních dvaceti letech politika Západu. Západními intervencemi a podporou tzv. arabského jara byl region totálně politicky a ekonomicky rozvrácen. Výsledkem jsou milióny migrantů, s nimiž západní levice spojuje zásadní přeměnu evropských národních států ve „společenství různých“, jak se kdysi o budoucnosti Německa explicitně vyjádřil bývalý německý prezident Gauck.  Erdogan se do projektu transferu migrantů do Evropy v roce 2015 aktivně zapojil a turecké orgány pod hlavičkou tzv. pašeráků úspěšně směrovaly proudy migrantů od syrských hranic na egejské pobřeží, do Řecka a dále do Evropy. Poté se nechal za miliardy eur přesvědčit kancléřkou Merkelovou, která by již další statisíce orientálních migrantů na německém území politicky neustála, aby se ochrany evropských hranic ujal místo pokryteckých evropských politiků sám.  Dnes Erdogan balancuje na tomto vroucím kotli zájmů a tlaků, které oslabují pozici jeho země i jeho osobně. Ve snaze udržet moc a zabránit rozvratu se stává stále autoritářštějším a přivlastnil si i kartu tureckého nacionalismu. Ta mu odcizuje Kurdy, kteří dříve byli jeho oporou. Rozpad Sýrie a Iráku, který hrozí, přitom vytváří riziko kurdské iredenty a dezintegrace východu Turecka. A zde bychom se měli zastavit a skutečně se pokusit zamyslet, co při uskutečnění takového scénáře ohrožuje nás samotné. Hrozby na dohled Z celého tragického vývoje posledních let na Blízkém východě vystupují do popředí dvě zásadní hrozby, které se dosud nenaplnily. Těmi jsou destabilizace dvou klíčových zemí regionu – Egypta a Turecka. Obyvatelstvo obou z nich se blíží 100 miliónům, v případě Egypta již snad byla tato hranice překročena. Egypt se již dostal za vlády Muslimského bratrstva na samotnou hranici propasti, za níž se rýsovaly obrysy občanské války, ekonomické katastrofy a exodu miliónů. Kam jinam než do Evropy. Obnovení tvrdé diktatury generála Sísího toto nebezpečí na čas eliminovalo. Turecko je druhé na řadě. Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná. {/mprestriction}  Autor je výkonný ředitel Institutu Václava Klause a arabista.

Čas načtení: 2019-07-13 08:03:41

Kolumbie na justičním rozcestí dobra a zla

Kolumbie je stále má oblíbená země z celé Ameriky, i když ji nyní již sleduji poněkud z povzdálí. Zakořenil jsem v ní už jen třeba z pohledu mých setkání s pěti prezidenty. Pověřovací listiny jsem předával Ernestu Samperovi, jehož prezidentská kampaň byla placena i z narkodolarů, ale vážil jsem si jej třeba jen pro jeho humor. Jeho manželka je Američanka, jejíž otec padl ve vietnamské válce, ale přesto Ernesto (všichni jsme si tam říkali křestními jmény, jak je v Kolumbii zvykem) kvůli vztahům k narkomafii nemohl do USA. Jednou jsme seděli při nějaké fiestě u stole a vyprávěl mi, jak jel na zasedání OSN, kam jej amíci pouštět museli. Setkal se tam s Billem, který také rád doutníky jako on, a protože je zásoben Cohibou od Fidela, nabídl mu. Bill odmítl, protože na kubánské zboží je v Americe embargo a ani on nesmí kubánské doutníky kouřit. Ernesto z doutníku stáhl papírový prstýnek s označením Hecho en Cuba a Billovi znovu nabídl. „Tak tentokrát nabídku rád přijmu,“ řekl Bill a oba dva prezidenti si doutníky kamarádsky pokouřili. I to je politika! Vyrovnat se s guerrillou S Belisario Bentacurem jsem se sešel na nějaké kulturní akci, kterou pořádala šéfka kulturního centra Venezuelské ambasády, krásná Venezuelka a umělkyně Dalita Navarro. A tak nebylo divu, že se Belisario na stará kolena zamiloval a Dalitu si vzal za ženu. Obdivoval jsem jej i jako básníka a hlavně jeho nasazení, kdy z chudého synka otce mezkaře v zapadlé vísce Amagá v departamentu Antioquie, se z dvaceti sourozenců vypracoval studijním zápalem až k prezidentskému mandátu. Byl také prvním prezidentem, který zahájil jednání s guerillou. S Andrésem Pastranou jsem se vídal častěji, zvlášť když jsem mu osobně předal posvěcenou sošku Pražského Jezulátka, kterou si údajně umístil na svém pracovním stole. Andrés byl až devótním katolíkem a společně jsme plánovali kapli Pražského Jezulátka v městečku La Calera kousek za Bogotou. Ze všeho sešlo, asi tak jako i z jeho mírových dohod nedohod s guerrillou FARC, protože neměl příliš velké vůdcovské schopnosti. S dvojnásobným prezidentem Álvarem Uribem Vélezem jsem se sešel pouze jednou na bogotském výstavišti. Prohlíželi jsme si koně a krávy, což obojí bylo jeho velikou láskou. Pochopitelně byl v slaměném panama klobouku a přes rameno měl typickou kolumbijskou ruanu, podobně jako Manuel Marulanda, zakladatel a vůdce guerrilly FARC, která mu zastřelila jeho otce na jejich rodinné haciendě Guacharacas. Obdivoval jsem jeho odhodlání v boji s bandity, ať už si říkali revolucionáři nebo narkomafiáni. Juan Manuel Santos patří do historicky dvou set let slavného rodu Santosů, s jehož strýcem Hernandem Santosem Castillem jsem se sešel jako šéfem nejvlivnějšího kolumbijského deníku El Tiempo v jeho redakci. S budoucím presidentem Juanem jsme si popovídali na setkání vlivné Federace kávařů, jejímž byl před časem reprezentantem v Londýně. Tentokrát, v roce 2000, jako ministr hospodářství v Pastranově vládě zcela opustil rodinné a teplé novinářské hnízdo a šel do politiky. Obdivoval jsem protiguerrillovské akce jeho ministerstva vnitra jako El jaque mající až holywoodský rozměr. Jenže chtěl se stát mírotvůrcem, což se mu podařilo, když v roce 2016 podepsal v Havaně mírovou dohodu s FARC po 50 letech prakticky civilní války. Revolucionáři jsou bohatí Nevěřil jsem, že by se všichni banditi jen tak vzdali svého lukrativního řemesla. Jasně, část operuje stále jako guerrilla a ti, kteří se chtěli proměnit ve vážené politiky, čekala mnohdy smrt z pomsty od poškozených potomků či tvrdých politických protivníků. Jesús Santrich je typickým případem demilitarizovaného partyzána guerrilly FARC, vlastně jejich posledního vůdce, jehož pravé jméno je Seuxis Paucias Hernández. Přechod partyzánů do normálního života měl posuzovat nový justiční orgán JEP (Jurisdicción Especial para la Paz, Speciální mírový tribunál). Ten byl založený v roce 2016 po podpisu havanské smlouvy, ale na svoji činnost musel čekat až na schválení Ústavním soudem v srpnu 2018, i když prezident Ivan Duque nesouhlasil se šesti články ze 159. JEP má totiž posuzovat činy guerrilly a odlišit ty, které budou amnestovány (válečná rebelie proti státu, ilegální obchod se zbraněmi, rabování bank, ničení infrastruktury, atp.) a ty, které budou souzeny (zejména znásilňování lidských práv a zvěrstva proti lidskosti, jako jsou únosy dětí, mučení, popravy, znásilňování či rekrutace mladistvých). President Duque a pravicově smýšlející část Kolumbie spolu s USA, odmítají amnestovat a pardonovat také narkotrafikanství a s tím spojené zločiny. Díky mírové dohodě a JEPu se Jesús stal i kongresmanem a zasedl do křesla Poslanecké sněmovny, do které logicky nebyl zvolen na základě voleb. Na základě americké žádosti o extraditaci za delikty narkotrafikantství drog do USA v době po (!) podpisu mírové dohody, byl v dubnu 2018 zatčen. Po třináctiměsíčním věznění jej však právě JEP, mající obrovskou speciální soudní moc, v polovině května 2019 propustil na svobodu. Následně však byl opětovně uvězněn na zákrok generálního prokurátora, vzhledem k novým informacím od amerických autorit, zejména od U.S. Drug Enforcement Administration. JEP jej však znovu propustil na svobodu, načež generální prokurátor Nestor Humberto Martínez na protest proti tomuto rozhodnutí JEPu, proti znásilňování práva a kompetenčním nejasnostem v soudnictví, rezignoval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jesús Santrich byl proto, jako člen Kongresu, předvolán před Nejvyšší soud k slyšení 9. července. Celý případ je pro oponenty JEPu nehorázný příklad privilegování a protekce od tohoto přechodného justičního mechanismu vůči vůdcům guerrilly FARC. Nelze se proto divit, když Santrich 29. června zmizel z oblasti Veredal de Tierra, kde jsou soustředěni někteří bývalí válečníci z FARC. Poslední guerrillový vůdce zatím není oficiálně na útěku, protože není na něj vydán zatykač, což se však může okamžitě změnit, když se neobjeví před Nejvyšším soudem. Duque jej však nicméně už nyní nazval renegátem obcházejícím právo a svou odpovědnost v mírovém procesu. Snad bude lépe S ubývajícím časem se má v Kolumbii za to, že Jesús zřejmě utekl do sousední revoluční Venezuely. Mimo jiné to potvrzují i slova bývalého starosty města Barranquilla Bernarda Hoyose, který je politickým příznivcem FARCu. Prohlásil, že minulou neděli pro něj připravoval recepci, ale Jesús se neobjevil a dodal: „Je lepší, že Santrich utekl, než by byl zabit.“ Naopak Gustavo Petro, bývalý guerrillero, presidentský exkandidát, bývalý starosta Bogoty a současný levicový vůdce, vyzývá Santriche k respektování práva, chceme-li všichni dojít k mírovému řešení našeho vnitřního vojenského konfliktu. Celá situace na příkladu Santriche ukazuje, že podepsat mírovou dohodu byl pouze začátek těžkého a složitého procesu. President Santos sice dostal Nobelovu cenu míru, kterou dostal mj. i Arafat, ale úplný konec konfliktu vyřešením zvěrstev tak, aby se neopakovala a aby i 30 procent rodin, kterých bylo řáděním rudých partyzánů poškozeno vraždami, mučením, rabováním či vyhnáním ze svých domovů, necítilo chuť k pomstě, je ještě v nedohlednu. Prožil jsem v Kolumbii pět nádherných let a mým velkým přáním je, aby to bylo pokud možno v dohlednu.  Autor působil jako velvyslanec v Kolumbii a v Ekvádoru.

Čas načtení: 2024-02-22 18:32:53

Talentovaný záložník Fila z Jihlavy posílí Mladou Boleslav

Fotbalová Mladá Boleslav získala záložníka Lukáše Filu z druholigové Jihlavy, kde by mu po sezoně vypršela smlouva. Středočeský klub o tom informoval na svých webových stránkách. Délku kontraktu s dvacetiletým mládežnickým reprezentantem neupřesnil.

Čas načtení: 2024-02-23 16:58:00

Nejlepší střelec Sparty Haraslín podepsal na Letné víceletou smlouvu

Praha - Fotbalová Sparta Praha podepsala novou víceletou smlouvu se slovenským reprezentantem Lukášem Haraslínem, který je nejlepším střelcem týmu v sezoně. Informovala o tom na svém webu. Sedmadvacetiletý...

Čas načtení: 2024-02-27 16:35:00

16:35 TCL V Repre

Rozhovor se zajímavými hosty o aktuálních tématech a náhled do zákulisí české fotbalové reprezentace s bývalým reprezentantem Tomášem Ujfalušim a specialistou na sportovní marketing Michaelem Markem[online]

Čas načtení: 2024-02-29 17:00:00

Chyběla rána za deset. Pistolář Dubový na ME těsně neprošel do finále

Pistolář Jindřich Dubový na mistrovství Evropy ze vzduchových zbraní těsně nepostoupil do osmičlenného finále a přišel o možnost zabojovat o účast na olympijských hrách. Jednatřicetiletý střelec obsadil v Györu desáté místo se stejným nástřelem 579 kruhů jako sedmý Paolo Monna z Itálie a osmý Jorgos Gampierakis z Řecka, kteří před českým reprezentantem skončili po 60 ranách jen díky většímu počtu přesných desítek.

Čas načtení: 2024-03-05 22:00:00

22:00 TCL V Repre

Rozhovor se zajímavými hosty o aktuálních tématech a náhled do zákulisí české fotbalové reprezentace s bývalým reprezentantem Tomášem Ujfalušim a specialistou na sportovní marketing Michaelem Markem[online]

Čas načtení: 2024-03-13 21:55:00

21:55 TCL V Repre

Rozhovor se zajímavými hosty o aktuálních tématech a náhled do zákulisí české fotbalové reprezentace s bývalým reprezentantem Tomášem Ujfalušim a specialistou na sportovní marketing Michaelem Markem[online]

Čas načtení: 2024-03-15 07:51:27

Gólový Barák, Aston Villa, vášniví Turci. Co může Plzeň čekat v historickém čtvrtfinále?

Báječná česká jízda pohárovou Evropou nekončí v osmifinále. Fotbalisté Plzně se v pátek ve 14.00 dozví, na kterého soupeře narazí ve čtvrtfinále Konferenční ligy. Do Štruncových sadů mohou v dubnu zavítat slavné kluby jako Aston Villa, turecké Fenerbahce nebo Fiorentina s českým reprezentantem Antonínem Barákem. V osudí najdete i nástrahy, které nevypadají nepřekonatelně.

Čas načtení: 2024-03-20 15:35:00

15:35 TCL V Repre

Rozhovor se zajímavými hosty o aktuálních tématech a náhled do zákulisí české fotbalové reprezentace s bývalým reprezentantem Tomášem Ujfalušim a specialistou na sportovní marketing Michaelem Markem[online]