Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-02 08:00:32

Šlomo Sand: Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci

Izraelský historik Šlomo Sand (73) je ve světě slavný svou dekonstrukcí židovských dějin. Někteří k němu vzhlížejí, jiní ho nenávidí.   Co si myslíte o levicovém antisemitismu? V Evropě o něm mluví stále více lidí jako o veliké a aktuální hrozbě. Dovolíte-li, začnu trochu zeširoka. Právě jsem dokončil knihu, krátkou knihu, má asi sto dvacet stran. Zabývám se v ní tím, co obyčejně nazýváme antisemitismem a jeho projevy v dějinách. Tezi o tom, že židovský národ vytvořili v 19. století sionisté, v knize poněkud koriguji, protože tvrdím, že konstrukcí něčeho takového začali už dávno před nimi křesťané. Ti jsou původci představy ne o židovském národě – tehdy nic takového, co by připomínalo moderní národ, přirozeně neexistovalo –, ale o zvláštních lidech, Židech-cizincích, kteří žijí stranou a kteří přišli z daleka. V knize také říkám, že bych raději než o antisemitismu hovořil o judeofobii. Slovo antisemitismus se totiž do našich slovníků dostalo až v 80. letech 19. století a přišli s ním sami antisemité, kteří došli k závěru, že „objevili“ židovskou semitskou rasu. Nedělejme antisemitům radost, že přeneseme do našich slovníků jejich pojem. Jednoduše řečeno, já o antisemitismu nechci mluvit, protože Židé semitskou rasou nejsou. Semitská rasa neexistuje, existují jen semitské jazyky. Moji rodiče nebyli „semitského původu“. Moji rodiče hovořili jidiš, a jidiš semitský jazyk – na rozdíl od hebrejštiny, kterou mluvím já – není. Řeknu to ještě jinak. Nemám rád slovo antisemitismus, protože s sebou nese představu, že Židé byli v Evropě cizinci. To ale není pravda. Proto před antisemitismem upřednostňuji slovo judeofobie, protože naznačuje kontinuitu mezi nenávistí, které byli Židé vystaveni jak ve starověku, tak jí jsou vystaveni dnes.   Budiž. Vraťme se ale k předchozí otázce, kterou teď přeformuluji: Co si myslíte o levicové judeofobii? Znám ji velmi dobře. S judeofobií se setkáte na pravici, na středu i na levici. Je nesmysl říkat, že levice je judeofobie prosta, a já o levicové judeofobii budu mluvit a je mi jedno, že to levice nerada slyší. Vždyť i celé 19. století bylo plné levicových judeofobů – Marx, Proudhon, Fourier. Všechno to byli judeofobové. V Dreyfusově aféře byli judeofobové taky skoro všichni. Současně bych ale chtěl podotknout, že dnes je většina judeofobů soustředěna na pravici, a to navzdory tomu, že tito pravicoví judeofobové obvykle adorují Izrael a jeho politiku vůči muslimům.   To je paradox, adoruje-li judeofob Izrael, nebo není? Paradox to je, ale uvědomte si, že judeofobie se jen skryla za islamofobii. Extrémní pravice si prostě a jednoduše jen našla někoho jiného, koho může obvinit z ohrožování takzvaně křesťanské civilizace…   …teď se říká „židovsko-křesťanské civilizace“. Já ten výraz upřímně nenávidím – nenávidím ho dokonce tak, že o něm ani nechci mluvit, a tím mu dělat službu.   Raději se tedy vraťme zpět k levicové judeofobii. Někteří lidé říkají, že za kritikou Izraele přicházející od mnoha levicových aktivistů se často jen skrývá nenávist k Židům. Někdy to je pravda, ale nepřehánějme; levicová judeofobie dnes není zásadní problém.   Záleží na tom, jak definujete levicovou judeofobii. Vím, že často pobýváte ve Francii, tak zmíním francouzského prezidenta Macrona a jeho větu o tom, že antisionismus je jednou z forem antisemitismu. Já jsem mu na tuto jeho tezi odpověděl otevřeným listem!   Co jste mu napsal? Že neví, o čem mluví – jemně řečeno. Když například první sionisté vyhlásili, že chtějí svou zemi na Blízkém východě, tak se tomu Židé vzepřeli. Většina Židů a většina rabínů byli přesvědčenými antisionisty. Sionismus považovali za věc neslučitelnou s judaismem. To platilo až do druhé světové války. Od druhé světové války antisionistů mezi Židy ubylo – je to ostatně logické – ale i dnes jsou třeba i mnozí ortodoxní Židé v Jeruzalémě antisionističtí. Máme je v souladu s výrokem pana Macrona označovat taky za antisemity? Anebo máme za antisemity či lépe za judeofoby označovat Noama Chomského, Judith Butler… {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} …a další Američany… …ale nejen Američany. Antisionistou byl například i velký anglický historik Eric Hobsbawm. Byl proto i on antisemitou nebo judeofobem? Je to všechno absolutní nesmysl a pan Macron by si měl přečíst některé knihy, než bude zase něco říkat o věcech, ke kterým nemá kompetenci. Řečeno stručně, existují antisionisté, kteří jsou judeofoby. Většina antisionistů ale jimi není.   Vy byste se označil za antisionistu? Neoznačuji se za antisionistu. To ale neznamená, že jsem sionista; měli bychom se už zbavit této polarity. Jsem demokrat – za něj se označuji.   Co znamená být demokratem v Izraeli? Že chci denacionalizaci Izraele. Chci, aby se stal republikou všech. Pokud se chcete zeptat, zdali jsem judeofob (smích), pak jím nejsem – nenávidím judeofobii, či, chcete-li, antisemitismus mnohem více než sionismus.   Jste příznivcem Hnutí BDS (česky: Bojkot, Stažení investic a Sankce, pozn. redakce)? Roky jsem byl proti němu. Tvrdil jsem, že když byla válka ve Vietnamu nebo v Nigérii, tak lidé nechtěli bojkotovat Francii nebo Spojené státy, a já jsem chtěl, aby se k Izraeli přistupovalo stejně jako k Francii nebo ke Spojeným státům. Později jsem však došel k závěru, že politická změna v Izraeli nepřijde zevnitř, že je nutno ji na Izraeli vynutit, a proto jsem se rozhodl Hnutí BDS podpořit. Jakýkoli prostředek, tedy třeba i sankce spojené s bojkotem, který by Izrael donutil přehodnotit režim na okupovaných územích, je pro mě přijatelný – ovšem za podmínky, že tento prostředek bude nenásilný a že se za tlakem na Izrael nebude skrývat boj proti existenci Izraele jako takového. To pro mě přijatelné není. Všechno ostatní jsem ochoten podpořit, ale znovu opakuji: Musí být jasně řečeno, že nenásilný boj proti okupačnímu režimu na Západním břehu nemá co činit s jakýmkoli bojem proti Izraeli jako takovému.   Jste stejně tak pro bojkot Ruska po anexi Krymu? Jsem přirozeně proti ruské anexi Krymu, to zaprvé. A když se ptáte na Krym, tak musím říct, že to je moc hezký příklad. Rusové – pokud vím – poté, co Krym anektovali, udělili všem tamním obyvatelům alespoň práva. Evropa na Rusko přesto vyhlásila sankce. Proč vyhlásit sankce na Rusko a ne na Izrael?   Mluvíte o dvojím standardu? Přesně tak.   Kdyby se zítra Izrael hypoteticky rozhodl dát Palestincům žijícím na Západním břehu občanství s příslušnými právy… …tak bych anexi Západního břehu akceptoval – navzdory tomu, že jsem jinak pro palestinský stát existující vedle státu izraelského. Podporuji právo na sebeurčení. Kdyby se ale Izrael rozhodl pro skutečnou anexi a Palestincům udělil práva, zavřel bych oči, a to myslím vážně, a tento krok bych otevřeně podpořil.   Máte pocit, že se něco takového může stát? Jinými slovy, nejsou to všechno jen utopické sny? Já ale nejsem proti utopii! My dokonce potřebujeme novou utopii – lepší utopii, než byla komunistická utopie – a potřebujeme ji proto, že bude-li pokračovat systém, který existuje dnes, tak nepřežijeme na planetě Zemi. Být pro kapitalismus a chtít zachránit planetu je protimluv. V tomto bodě jsem černobílý – buď jedno, nebo druhé.   Jak byste se popsal z hlediska pravolevé politické osy? Jsem levičák – dlouhá léta velice antikomunistický levičák. Ale ještě k vaší předchozí otázce: Potřebujeme utopii i pro Blízký východ. Bez utopie nemůžeme zformovat hnutí, jež nás dovede ke změně. Přesto ale musím říct, že – ke své škodě – nejsem optimista. Nevěřím, že to na Blízkém východě dopadne dobře. Svět dneška je světem nacionalistického populismu, který se rozlézá všude – od Londýna po Prahu…    …Izrael je v tomto smyslu vlastně docela normálním státem…  To je do značné míry pravda, ale já už jsem poměrně starý, a tak mám jistou zkušenost, kterou vám teď řeknu. Jsem sice pesimista, co se budoucnosti týče, ale ne fatalista. Přemýšlím často o svých rodičích. Jakou oni mohli mít naději v roce 1939, kdy Polsko, ve kterém žili, dobyli nacisté? A přesto naději neztratili. Nebyla v jejich případě taková naděje dočista utopická?  Bez utopie se změny nedočkáme. Je důležité nepropadnout se z pesimismu do fatalismu. I já se snažím nepropadnout. Je to těžké, někdy přetěžké, ale udržuje mě to mladým, a jen díky tomu, že někde tam vzadu v mé hlavě nějaká naděje stále poblikává, píšu knihy. Proč bych je jinak měl psát?   Mluvíme spolu pár dní po izraelských volbách. Jak byste je zhodnotil? Politika je politika.    Co to znamená?  Že se v Izraeli nezměnilo vůbec nic. Nejsem z toho, co se děje, šťastný… Jak můžu být šťastný, když část mých spoluobčanů volí populisty a náboženské nacionalisty?   Je tu i formace Bennyho Gance Modrá a bílá… Ta strana ale není opozicí, jakou bych si přál. Sice je složená z lidí, kteří jsou slušnější než lidé u moci, to nezpochybňuji, ale to mi nestačí.    Proč to nestačí? V Izraeli není nic důležitějšího než vyřešení izraelsko-palestinského konfliktu, jenže v tomto smyslu Gancova strana opozicí není; a mimochodem není ani levicovou opozicí, je stranou středu. V Izraeli volí nižší společenské vrstvy pravici, inteligence a buržoazie střed. Levice bohužel chybí, ale to není jen případ Izraele, to je širší problém. Chcete znát tajemství izraelských voleb? Pokud ano, neměl by vám uniknout úspěch Avigdora Liebermana.   To ale není nic nového, vždyť on je stálicí izraelské politiky. Ovšem, ale politická pozice tohoto rasisty se v poslední době zajímavě vyvinula – doslova přes noc se z něj stal extrémně sekulární bojovník. To je o to zajímavější, že s nábožensky založenými Židy, proti nimž teď vytasil zbraně, seděl deset let ve vládě.   Proč se z něj stal tak nekompromisní bojovník za sekularismus? Důvod je podle mě docela jasný. Do Izraele se přestěhovalo ze zemí bývalého Sovětského svazu kolem milionu lidí, jenže zhruba polovinu z nich ministerstvo vnitra nepovažuje za Židy, a jejich situace je proto strašně zvláštní. Většinou jsou stejně nacionalističtí a rasističtí jako ti druzí, ti, kteří jsou za Židy uznáni – Araby nenávidějí docela stejně – jenže mají jeden velký problém: Nejsou Židy.   …platí zákon o návratu…  …a tito lidé tento zákon snášeli dobře jen prvních pár let. Po dvaceti a více letech se stále hlasitěji dožadují změny svého statusu a Lieberman, který je velký, a když říkám velký, tak myslím opravdu hodně velký, oportunista, začíná z jejich pocitů těžit.   Stal se z něj sekulární rasista?  Ano.   To je – cynicky řečeno – jistý posun… (smích) Posun to možná je, ale nevím, jakým směrem. Mým snem je, jak asi víte, to, že se dvě nežidovské populace Izraele – Arabové a východoevropští migranti – spojí v taktické alianci v zájmu izraelizace Izraele. Lieberman chce ale něco docela jiného. Tento člověk, kterému nestačilo být v uplynulých deseti letech Židem – on toužil být „super-Židem“ – začal v posledním roce ztrácet voliče, a tak změnil strategii. To je celé. Nevím, kam to povede.   Existuje v současném Izraeli reálná politická alternativa, která by vám dávala smysl? Žádná taková alternativa neexistuje.   Kdyby se volby znovu opakovaly, naději byste v tom neviděl? Ne. Nevěřím v možnost změny. Vzpomínám si, že Albert Einstein jednou řekl, že je hloupé myslet si, že když uděláme dvakrát totéž, dočkáme se jiného výsledku. To základní – více než padesátiletá okupace Západního břehu, na kterém žijí Palestinci bez jakýchkoli politických, sociálních a občanských práv – se ani po třetích, ani po desátých izraelských volbách nezmění. Izrael na změnu není připraven.   Jak dlouho bude tento stav pokračovat? Nevím, ale pokračovat to bude.   Třeba i za patnáct či dvacet let? Jsem historik a snažím se být prorokem minulosti – a i v tom mám někdy dost značné obtíže –, ne budoucnosti. Nikdo neví, co se stane. Svět teď každopádně nechává Izrael dělat si to, co chce. A to je problém, protože Izrael není schopen vzdát se toho, co ho ničí. Situace se nezklidňuje, ale naopak radikalizuje. Značná část Izraelců začíná už dokonce snít svůj sen o deportaci Palestinců.   Kam?  Kamkoli.   Kdybych se v Tel Avivu pustil do řeči s místními a zeptal se jich: „Přejete si deportovat Palestince?“, tak by mi řekli, že přesně to si přejí? Většina z nich by vám to neřekla takto otevřeně, ale kdyby vaše otázka zněla: „Přejete si i nadále žít na jednom území s Palestinci, nebo nepřejete?“, tak by vám osmdesát procent lidí řeklo: „Přál bych si žít bez Palestinců.“ A když budete pokračovat a zeptáte se jich, jak by se k takovému stavu věcí chtěli dopracovat, odpoví vám: „Nevím…“ – a pak budou mlčet. Naším problémem je to, že území, na kterém žijí jiní lidé, považujeme za území, které je naše, protože nám ho dal Bůh. I po dvou tisících letech – nepředstavitelné! Všechno ve světě se proměnilo, až na tohle. Zásadním zdrojem tohoto vlastenecko-vlastnického sentimentu je samozřejmě Bible. V našich školách se o ní děti dozvědí, že je historickou a nikoli teologickou knihou. Učí se jí tak, že to, co se v ní říká, se skutečně stalo. Když po dvanácti letech tyto děti vyjdou ze škol, jsou pevně přesvědčeny, že jejich skutečná vlast je Betlém nebo Jericho (města na Západním břehu, pozn. red.)…    …a ne třeba Jaffa… Když jsem byl mladý, bojoval jsem ve válce z roku 1967 a pamatuju si, že ve chvíli, kdy jsme překročili hranici a ocitli se na Západním břehu, měli mí přátelé, kteří mi stáli po boku se zbraní v ruce, pocit, že se konečně ocitli „doma“. Mě to šokovalo! Chápejte – mým domovem byla právě vámi zmiňovaná Jaffa. To bylo město, ve kterém jsem vyrostl a poprvé se zamiloval. To bylo mé „doma“. Západní břeh nebyl „můj“. Jenže mí přátelé to viděli jinak. Na druhou stranu, buďme pragmatičtí a přiznejme si, že mnozí Izraelci se dnes o tuto část země, kterou Izrael okupuje, nijak zvlášť nezajímají. Nenavštěvují ji. Ti z nich, co ji kolonizují, to je jiná, ti v ní žijí, ale Izraelci z Izraele? To je něco jiného. Ti mají v hlavách jiné věci, věci denní potřeby. Jenže jakmile by jim někdo řekl: „Tak se okupovaných území vzdejte!“…   …tak odpoví: „Ne!“ Přesně tak. Roztočí se totéž kolečko otázek a odpovědí, o kterém jsem už mluvil: „Chcete, aby tam byli Palestinci?“ Obvyklý Izraelec: „Chci, aby nějak zmizeli…“ Vy se zeptáte: „Jak nějak?“ On: „Nevím…“ Vy: „Chcete je deportovat?“ On: „Deportace není humánní postup, není to židovské! Ale přeji si, aby odtamtud nějak zmizeli…“ Takhle se s vámi budou bavit. Výsledek je předvídatelný – prohlubující se deziluze Palestinců na Západním břehu.  Bohužel teď houfně přibývá palestinské inteligence, která za takového stavu věcí Západní břeh opouští. Nemá už síly na další odpor a ten stále více vedou lidé méně chytří, méně vzdělaní a mnohem pobožnější. To je varující.   Nelze přece palestinské inteligenci vyčítat, že odchází. Její příslušníci chtějí žít – jako každý jiný člověk – naplněné životy, a pokud nevidí šanci žít je na Západním břehu, zvolí odchod. Já jim to nezazlívám, jen konstatuji, že sionisté mají radost, když vidí, že se jim jejich politika daří. Já obecně neobviňuji lidi za to, že odcházejí. I mnozí Izraelci, například jeden můj bývalý student, odcházejí pryč z Izraele. I oni ztratili naději na smysluplné řešení izraelsko-palestinského konfliktu. Já to chápu, je přirozené, že chtějí žít tam, kde mohou prožít dobrý život. Problémem je, že pokud odejdou oni, kdo se dostane do čela? Fanatičtější a krutější lidé. {/mprestriction}  Šlomo Sand (*10. září 1946, Linec) je izraelským historikem dějin nacionalismu a politických idejí 20. století. Narodil se rodičům, kteří přežili holocaust. V současnosti je emeritním profesorem historie na Telavivské univerzitě. Je autorem řady knih. Po světě ho proslavila kniha Jak byl vynalezen židovský národ (hebrejsky 2008). Byla přeložena do více než dvaceti jazyků. V češtině byla publikována v roce 2015 (nakladatelství Rybka). Čeští čtenáři si mohou přečíst i její neméně známé pokračování – Jak byla vynalezena země izraelská (nakladatelství Dauphin). V poslední době Sand obrátil svou pozornost i k Francii, v níž často pobývá a v roce 2016 napsal – do češtiny dosud nepřeloženou – knihu o úpadku francouzských intelektuálů: La fin de l’intellectuel français? De Zola a Houellebecq (Konec francouzského intelektuála? Od Zoly k Houellebecqovi).

Čas načtení: 2024-09-30 20:00:01

V curyšském parku Platzspitz se závisláci s jehlou scházeli jak děti na zmrzlinu

„Scéna se stala dost drsnou, hlavně od chvíle, kdy kokain nahradil na trhu heroin… Během jedné rvačky mezi feťáky, která se strhla kvůli dece nebo kousku čokolády, jich pár svázali, dali jim roubík a hodili je do řeky, kde se utopili… Navečer se park stával jevištěm, kde se kolem Rondellu, osvětleného pavilonu uprostřed parku, motal dav přízraků. Někteří feťáci se potáceli, jiní leželi mimo sebe na zemi, další zvraceli v křoví.“ Takto vylíčila hrůzy Platzspitzu Christiane Felscherinow, hrdinka kultovního příběhu My děti ze stanice Zoo, ve své pozdější vzpomínkové knize. Christiane, která v té době v Curychu žila, viděla i narkomany, kteří padli tak hluboko, že vyměňovali stříkačky, jehly a další nádobíčko za cigaretové filtry, které předtím sloužily k filtrování drogy při natahování stříkačky. Z nich získávali zbytečky drogy pro svou konzumaci – ale také HIV a žloutenku typu C. Drogy, které dělají z lidí zombíky. Závislost v první vteřině a uspávadlo koní Číst více Kulisy největší evropské drogové scény Jak uvádí Swissinfo, koncem 70. let se v centru Curychu začali shromažďovat uživatelé heroinu a dalších drog, někdy se jednalo o stovky lidí. Policie se je pokoušela rozehnat, ale skupinky se jednoduše rozpustily a znovu vytvořily na jiném místě. Policie se proto rozhodla vymezit Platzspitz, veřejný rekreační park za Curyšským hlavním nádražím, jako tolerovanou, ale kontrolovanou zónu pro uživatele drog. Brzy se stal nechvalně proslulým. V „jehlovém parku“ se shromažďovaly stovky dealerů a narkomanů, v roce 1991 jich zde pobývalo v průměru 1700–2500 denně. Situace se vymkla kontrole, mnozí závislí naléhavě potřebovali lékařskou péči. Lékaři a jiní dobrovolníci ošetřovali narkomanům jejich otevřené, infikované rány, probouzeli je z bezvědomí, když se předávkovali, dělali testy na HIV a rozdávali čisté jehly. Zpočátku tak činili proti vůli úřadů, později s jejich souhlasem. Vodní děla měla odplavit feťáckou špínu Terénní pracovníci i odborníci se stavěli proti vyčištění Platzspitzu. Podle nich bylo soustředění drogově závislých na jednom místě nejlepším způsobem, jak je mít pod kontrolou. Mělo to ale i stinnou stránku. Konzumace drog se stala hlavní příčinou úmrtí lidí středního věku a vedla k rozšíření infekcí, žloutenky a AIDS. Úřady časem podlehly silnému politickému tlaku a vyslaly na místo policii. Narkomani byli rozehnáni obušky, vodními děly i gumovými střelami. Mnozí z nich se neměli kam obrátit, nebyla zorganizována žádná sociální podpora. „Needle Park“ byl definitivně uzavřen 5. února 1992. Vchod do parku uzavírala těžká brána. Nový domov pro narkomany Náhlý konec otevřené drogové scény vedl k tomu, že se narkomani a dealeři přestěhovali na nedaleké místo v Lettenu, oblasti mezi vyřazeným nádražím a břehem řeky Limmat. S nezvanými hosty se přemístila i jejich bída, takže nové místo brzy pokryly použité stříkačky, odpadky, moč a výkaly. Místní ženy byly obtěžovány a z dětí se stávali poslíčci s drogami. Čtvrť byla tak zpustlá, že ji odbor hygieny musel zbavit odpadků a deratizovat. Navíc zde vypukla válka gangů a úředníci vážně uvažovali o tom, že na místo vyšlou armádu. I toto místo nakonec policie v roce 1995 vyklidila. Nová drogová politika – kontrolované užívání Tyto zkušenosti napomohly k tomu, že se ve Švýcarsku prosadil vysoce pragmatický přístup k užívání drog. Švýcarsko se rozhodlo jít cestou prevence a pomoci závislým namísto ostrakizace, perzekuce a věznění. V celé zemi se zaváděla rozsáhlá preventivní opatření. Byla zřízena střediska užívání drog, čisté injekční místnosti s lékařským personálem a substituční léčba metadonem. Tato politika vychází z myšlenky, že bude lepší umožnit závislým kontrolované užívání drog, než kdyby je museli shánět na ulici a vydělávali si na ně trestnou činností.  První aplikační místnosti začaly sloužit již v roce 1986. V Curychu byl o ně tak veliký zájem, že ani otevření dalších tří „šleháren“ v roce 1992 nedokázalo uspokojit poptávku. Teprve vybudování dalších tří zařízení do roku 1995 pomohlo snížit užívání drog na veřejných prostranstvích. Studie uvádí, že v letech 1977–1999 se počet aplikací drog v těchto zařízeních pohyboval okolo tří tisíc týdně. V těchto speciálních „šlehárnách“ si narkomané mohou drogu píchat a k tomu dostanou i čisté injekční stříkačky. Ti těžce závislí dokonce mohou získat svůj milovaný hnědý prášek na lékařský předpis. Podle zprávy BBC z roku 2002 dokonce existují střediska pro ty, kdo jsou závislí na kombinacích drog. Narkomané si v nich mohou nejen současně píchat heroin a šňupat kokain, ale dokonce k tomu kouřit i crack. Coca-Cola obsahovala tvrdé drogy. Dříve totiž byla pochoutkou pro závisláky Číst více Švýcarský ráj pro narkomany přináší výsledky Švýcarský protidrogový program může někomu připadat kontroverzní, ale fakta dosvědčují jeho užitečnost. Úmrtnost způsobená drogami ve Švýcarsku poklesla, stejně tak i míra nakažení virem HIV. Švýcarská drogová politika, která zahrnuje i předepisování heroinu, inspirovala řadu napodobitelů po celém světě. Známá moudrost říká, že úroveň vyspělosti společnosti lze poznat podle toho, jak se chová ke svým nejslabším a marginalizovaným členům. Pokud je odmítá integrovat, mohou se proměnit v časovanou bombu. Počet konzumentů drog v Curychu i jinde dnes není menší než v 80. letech. Ale mnoho z nich se dnes integrovalo. Někteří z curyšských narkomanů mají dokonce práci. Mnoho závislých, kteří dřív navštěvovali šlehárny, již drogy neberou. I těžce závislí narkomani mají dnes slušnou šanci dožít se vyššího věku. A Platzspitz je dnes krásným parkem, který v Curychu vytváří oázu klidu a míru. Od léta roku 2021 je opět nepřetržitě otevřen. Autorský text KAM DÁL: Holub měl na zádech batoh s pervitinem a přistál ve věznici

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2025-08-02 10:00:00

Jaký materiál mi píšou někteří čtenáři – aneb Darwin by v Čechách měl žně

Pozn. JČ: Musím vyjádřit Fabianu Golgovi obrovský obdiv za jeho trpělivost a brilanci při vypracovávání tohoto vynikajícího článku, především za jeho trpělivost při podrobném vyvracení rasistických a lživých nesmyslů, které mu posílají někteří čtenáři. Já osobně bych na to neměl ani sílu ani trpělivost, a hlavně si myslím, že Fabiano tyto lidi nepřesvědčí, budou dál skálopevně věřit svým rasistickým nesmyslům. Ovšem Fabiano je antropolog a tyto nesmysly ho zajímají jako materiál pro studium české společnosti., Samozřejmě, že k zmatení myslí tolika lidí v České republice přispívají dnes sociální sítě, ovšem pozoruhodně se k šíření rasistických hrůz přidávají i tzv. mainstreamová média, například novinky.cz, u nichž pozorujeme už delší dobu jejich otevřené flirtování s fašismem. Nyní, jak to cituje Fabiano Golgo, překročily Novinky.cz skutečný Rubikon, kdy využily nacistickou propagandu, uživanou Hitlerovým režimem k diskreditaci židů, stejným způsobem k pokusu o diskreditaci Palestinců. Neskutečné.  Jaký materiál mi píšou někteří čtenáři – aneb Darwin by v Čechách měl žně Někdy si říkám, že kdyby Darwin viděl dnešní českou emailovou korespondenci, okamžitě by přehodnotil teorii o přirozeném výběru – protože někteří lidé očividně přežívají navzdory naprostému intelektuálnímu bankrotu. Rozhodl jsem se si podělit o ukázku toho, co často dostávám do své schránky. Berte to jako sociologický vzorek, ale i jako grotesku – protože to jinak ani nejde číst. V takových případech se vždy snažím odpovídat tak, aby se zrcadlo trochu obrátilo zpět k samotné českosti, a ukázat tak, že generalizace nelze adekvátně vztáhnout na celé národy. 

Čas načtení: 2020-02-12 10:00:32

Veronika Benešová Hudečková: K čínské literatuře spousta lidí přistupuje s obrovskými předsudky

Překvapivý pohled na průnik literatury a politiky představuje česká recepce čínské literatury. Jejímu vydávání se již osm let věnuje nakladatelství Verzone v edici Xin. O svérázu vydávání čínské literatury u nás hovoří nakladatelka Veronika Benešová Hudečková.    Jak v českém prostředí čínské knihy rezonují? Myslím, že spousta čtenářů k nim přistupuje s obrovskými předsudky. Existuje tady samozřejmě skupina lidí, která čínskou literaturu sleduje, protože je téma zajímá. Ostatně i já jsem začala čínskou literaturu vydávat, protože jsem si sama chtěla knihy čínských autorů přečíst. Ty předsudky vypadají třeba tak, že na akci, která byla spojená s Tibetem, mi někdo řekl, že nebude číst Zápisky z Tibetu, protože autorka je napsala v čínštině. Ale jak je měla napsat, když ona sama byla jako Tibeťanka vzdělaná v čínštině? Čínština je jazyk, kterým píše, tibetštinu se učila až jako dospělá.   A kdo měl tyto výhrady? Protibetský aktivista, který jistě vyvěšuje tibetské vlajky, ale to, že Cchering Özer napsala knížku o Tibetu v čínštině, je pro něj důvod, aby ji nečetl. Přestože autorka po vydání knihy v Číně skončila v domácím vězení. Takhle absurdní momenty zažívám poměrně často.   Projevují se i ve vztahu k aktuálním politickým kauzám? Ano. Když třeba přijel v roce 2016 čínský prezident Si Ťin-pching, tak nám na několik měsíců rapidně klesly prodeje. Byla jsem hodně překvapená, protože bych nečekala, že politika bude mít na literaturu takový vliv.  Mluvila jsem o tom s jedním sociologem, který mi řekl: To se nedivte, ve výzkumech oblíbenosti šla Čína o desítky procent dolů. Takže ta návštěva a všechno, co se kolem ní dělo, byla důvodem, aby lidé začali i na čínské knížky jinak reagovat.   Bez ohledu na jejich obsah? Ano, místo toho, aby lidi zajímalo nahlédnout pod pokličku čínské reality. Autoři, které vydáváme, opravdu nechválí čínský režim. Ani jeden z nich nepíše, jak je komunistická strana skvělá a že se mají v Číně výtečně. Všechny knihy naší edice jsou více či méně kritické. Častý pohled ale je, že Čína je komunistická země a my s ní v žádném směru nechceme mít nic společného. Jakmile se objeví nějaká kauza kolem Číny, prodeje klesnou.   Čím si to vysvětlujete? Česká společnost se v analýzách často popisuje jako pasivní, případně skeptická a pragmatická. Tohle vypadá, že na Číně určité její části z nějakého důvodu záleží. Proč? Netuším. Jestli je to potřeba vnějšího nepřítele? Nedovedu si to vysvětlit. Pravda je, že Čína je velmi kontroverzní. Stále se kolem ní ale vykládají různé báje. Například že Čína je největší světový znečišťovatel životního prostředí. To je pravda, už se ale neuvádí, že je také největším výrobcem solární energie.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Odlišuje se v současné čínské produkci oficiální a neoficiální literatura, nebo tam tyto kategorie vůbec neplatí? Je hodně těžké to definovat. My vydáváme knihy autorů, kteří žijí v Číně, respektive v Hongkongu, a v čínštině vychází. Buď v pevninské Číně, anebo když je titul problematický, tak v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. K pevninským Číňanům se z Hongkongu do Číny ty knížky dostanou. Někdy čtete knížku a říkáte si, jak tohle mohlo v Číně vyjít – viděno naší optikou, kdy si myslíme, že i běžně vydávaná literatura musí být nějak poplatná režimu nebo aspoň nekritická. Ale přitom tam kniha vyšla a asi to nikoho příliš netrápí.   Je pro vás kritériem, jestli ti autoři zachovávají nějaké občanské postoje? Rozhoduje literární kvalita. Tituly vybírá především sinoložka Zuzana Li, která v Číně žila a zná tamní autory a redaktory. Nehledáme bestselleristy, ani nehodnotíme politické názory, spíše se snažíme vybírat autory, kteří mají co říci západnímu čtenáři. Nejenom pohledem na Čínu, ale také zpracováním a obecným tématem. I spisovatele, kteří sem jezdí, a podařilo se jich sem za ta léta pozvat docela dost, ve většině případů mrzí, že se jich tu pořád někdo ptá na politiku. Když už se podaří domluvit pro ně interview, jsou zklamaní, že se jich tady nikdo neptá, proč píšou to, co píšou, a jak to píšou, ale dostávají otázky na politickou situaci v Číně. Jako by pro Čechy nebylo důležité literární hledisko, ale politika. Což oni většinou neakcentují. Stalo se nám, že jsme tady měli spisovatele, který se s novináři už nechtěl sejít, právě kvůli tomu, že nechtěl dostávat politické otázky.   A myslíte, že v tom byly obavy, jak bude vzniklý rozhovor přijat doma? To si nemyslím. Když si vzpomenu na návštěvu Jen Lien-kchea, ten Prahu navštívil třikrát a dostal tu i Cenu Franze Kafky, tak v rozhovorech i na veřejných besedách se vyjadřoval dost kriticky. A nikdy z toho neměl obavy. Vzpomínám si na moment, kdy se ho někdo z publika ptal: A vy nemáte strach takhle otevřeně mluvit? A on odpověděl: Čeho se mám bát? Toho, že mě nepustí zpátky do Číny?   A to byla řečnická otázka? Ano. Ovšem zrovna Jen Lien-kche už dnes žije v Hongkongu.   Myslíte si, že Češi mají tendenci přikládat svou zkušenost na tu čínskou? Že to, co tady bylo před třiceti lety, je teď tam? Souhlasím, ale samotní Číňané to tak nevnímají, realita Číny je jiná. Tam se vlastně nenaplňuje pojem socialismu nebo komunismu, jak ho známe my. Slyšela jsem mluvit o komunismu s čínskými rysy. V lecjakém ohledu jsme víc levicoví než oni, například o našem sociálním systému si můžou Číňané nechat jen zdát. A literatura? Nemáte tam na jedné straně jednoznačné disidenty a na druhé straně ty oficiální autory. Ruka trhu tam možná funguje víc než u nás. Stačí kritického autora nepodpořit při propagaci knihy. Samozřejmě tam existuje cenzura, ale už na úrovni autocenzury. Nakladatel si netroufne určitou knihu vydat, aby z toho neměl případně problémy. Není to tak, že oficiální cenzura něco konkrétního před vydáním zakáže. To se stane až třeba následně. Takže nastupuje spíš otázka autocenzury autorů nebo nakladatelů, kteří si nechtějí přidělávat starosti. A autor má pořád možnost vydat knihu v Hongkongu nebo na Tchaj-wanu. Z autorů, kteří vycházejí u nás, je to například Jen Lien-kche nebo Šeng Kche-i. Anebo, to byl myslím případ románu Rozpukov, vyšla kniha v Číně v malém nákladu asi sto padesáti tisíc výtisků, aby knížka ve veřejném prostoru nebyla příliš vidět.   Vaše čínské knihy ovšem své české čtenáře mají – co na nich oceňují? Současný evropský autor těžko může z vlastní zkušenosti psát o hladomoru, jako Jen Lien-kche ve Čtyřech knihách, nebo Jü Chua v románech Žít! či Bratři popisuje satirickou formou, čím si Čína prošla ve 20. století. Velký skok, Kulturní revoluce – to jsou události, které si vůbec neumíme představit. Stále se mluví o tom, jak je Čína důležitý světový hráč, ale my o té zemi prakticky nic nevíme. Myslím, že je důležité si přečíst příběhy Číňanů o tom, co se dělo za Kulturní revoluce, abychom věděli, z čeho současná generace padesátníků vůbec vychází. Já sama mám dnes problém číst západní literaturu, protože mi připadá, že se věnuje hodně plytkým tématům.   A jaká jsou ta témata čínských autorů? Můžu mluvit jen za edici Xin. Hodně námětů čerpají z nedávné historie, a to je síla sama o sobě. Ale třeba v románu Den sedmý nahlíží Jü Chua současnost, při psaní čerpal příběhy skutečných Číňanů i z novinových článků. Popisuje například to, jak existuje jedno výstavní město „nahoře“ a druhé pod zemí, to je určeno těm nejchudším. V Ning Kchenově románu Nebe nad Lhasou je třeba i filozofická rovina, tedy otázka, jestli si může porozumět Západ s Východem. Knihou prochází rozhovor otce se synem, syn se stal buddhistickým mnichem a rozpráví s otcem, který je západním filosofem. Každá z těch sedmnácti knih edice se dotýká jiného tématu a každá je literárně úplně jiná.   Jak organizujete cesty čínských autorů do České republiky? Někdy se povede spolupráce se Světem knihy, Jen Lien-kche jednou přijel u příležitosti převzetí Ceny Franze Kafky, občas seženeme peníze ze soukromých zdrojů. Někdy Číňané přijedou rádi sami, protože Praha je pro ně obrovské lákadlo. Většina spisovatelů zná Kafku, Havla, Kunderu, Hrabala... Čeští autoři nejsou v čínském prostředí úplně neznámí. Řekla bych, že čínští intelektuálové dovedou vyjmenovat víc českých spisovatelů než čeští intelektuálové těch současných, moderních čínských autorů.   Z českého literárního světa se k Číně výrazně staví Radka Denemarková. Jak její postoje zapadají do vaší zkušenosti? Postoj Radky Denemarkové je pohled zvenčí, stejné je to u novináře Tomáše Etzlera. Jde o pohled někoho, kdo se na Čínu dívá naší západní optikou, bez ohledu na to, jak dlouho v Číně žije. Číňani vycházejí z jiného kulturního rámce než my. Ale spousta postřehů Radky Denemarkové nebo Tomáše Etzlera velmi rezonuje s tím, co píšou sami Číňané.    Jsou tady v Čechách místa, kde máte s čínskými knihami dveře otevřené? Určitě, je to Vysoká škola ekonomická. Skoro pokaždé, když přivezeme autora do Čech, vydáme se s ním na VŠE. Myslím, že je to tím, že pedagogové a studenti k Číně přistupují trochu jinak než z čistě intelektuálního hlediska, a tak je většinou plno. Vítají příležitost potkat se s reálným Číňanem a zeptat se ho na něco, co se z knih nebo jinak zprostředkovaně nedozvědí.   Takže intelektuální hledisko rovná se předsudky? To rozhodně ne. Třeba u ruské literatury nemám pocit, že by politika ovlivňovala pohled na literaturu jako v případě té čínské. Ale možná postoj vůči Číně ovlivňuje to, že se u nás už třicet let silně akcentuje otázka lidských práv, a to zejména v souvislosti s Tibetem. Jeden z našich nejúspěšnějších titulů jsou Himalájské pohádky, kam patří i tibetská lidová slovesnost. Když se bavím se zahraničními nakladateli, tak jenom kroutí hlavou. Vysvětluji jim, že u nás je svoboda Tibetu obrovské téma. Oni to vůbec nechápou. V zahraničí téma Tibetu nemá tak široký průnik do společnosti jako u nás.   Jsou čínské tituly, které rezonují i v zahraničí? Třeba Jen Lien-kche už byl třikrát nominovaný na Man Bookerovu cenu, spekulovalo se o něm jako o možném nobelistovi, jeho romány určitě v zahraničí mají ohlas. Nám se povedlo vydat Rozpukov dřív, než byl k mání anglický překlad. Jü Chua naposled přiletěl do Prahy z New Yorku, kde přebíral ocenění. Podobné je to se Šeng Kche-i, na Svět knihy přiletěla z USA, její kniha teď vyšla v Itálii a má tam pozitivní recenze. Řekla bych, že v cizině jsou dál. Když jsme začali vydávat edici Xin, věděli jsme, že v Německu, ve Francii nebo Spojených státech jsou tak deset let před námi a čínské autory už intenzivně objevují. Někteří autoři tam vyšli a mají tam úspěch. My na pořádný úspěch pořád čekáme.   Co Polsko, Maďarsko, Slovensko? Něco vychází, ale ve střední Evropě je naše edice svým záměrem naprostý unikát. Velké množství titulů vychází ve Švédsku, ale tam je to pochopitelné, Číňané se zřejmě snaží překlady do švédštiny podporovat, protože tam jde o Nobelovu cenu, vloni ve Švédsku vyšlo snad devatenáct překladů z čínštiny, tomu se u nás ani neblížíme. Kromě nás se nakladatelé v České republice věnují překladům z čínštiny jen nahodile, některé knihy vychází jako překlady z třetích jazyků.   Pokud jdou prodeje dolů při nějaké česko-čínské kauze – stane se i něco opačného, pozitivního? To se nám ještě nestalo a nevím, co by se muselo přihodit. Ale vloni jsme vydali knížku Hlemýždím tempem, a u ní najednou jako by nevadilo, že autoři jsou Číňané. Snad proto, že jde o univerzální poselství o hledání sebe sama, o životě a smrti, hodně ovlivněné taoismem, navíc je to krásně ilustrovaná knížka. U ní najednou původ nikdo nehledá.  {/mprestriction}  Autor je spisovatel a překladatel.   Veronika Benešová Hudečková (*1975) je nakladatelka, editorka, produkční. V devadesátých letech působila jako asistentka starosty Miroslava Brýdla v Litomyšli, několik let strávila ve světě profesionálního výtvarného umění – pracovala v Galerii Zdeněk Sklenář a později jako asistentka Lenky a Zdeňka Sýkorových. V roce 2010 založila nakladatelství Verzone, první knihou byl katalog Zdeňka Sýkory k jeho retrospektivní výstavě v Galerii hlavního města Prahy. V roce 2012 vyšla ve Verzone první kniha edice Xin. Vedle vydávání knih se věnuje také propagaci kvalitní literatury pro děti a mládež a vede obecně prospěšnou společnost Terra cultura. 

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2026-03-07 10:28:09

Uzavřený Hormuz vyvolává paniku na trhu s ropou. Výsledek? Nafta za 40 korun

Šílenství na trhu s ropou dál nabírá na intenzitě. Kontrakty na americkou surovinu typu WTI v pátek vzrostly o 12,2 procenta a uzavřely na 90,90 dolaru za barel. Ropa typu Brent vzrostla o 8,5 procenta na 92,70 dolaru za barel, uvedl web americké byznysově zpravodajské televize CNBC.

Čas načtení: 2026-03-31 12:00:33

Horší než v 70. letech? Ropný šok drtí Evropu, koordinovaná akce chybí

Evropský blok se zatím nedohodnul, jak společně reagovat na energetický a ropný šok, který způsobila americko-izraelská válka proti teheránskému režimu. Každá země reaguje jinak. Někde zavádějí stropy na cenu paliv, jinde snižují DPH. Česká vláda uvažuje o regulaci marží pro obchodníky s palivy, případně o snížení spotřební daně.

Čas načtení: 2026-04-07 14:39:17

Cenová stopka pro pohonné hmoty. Za kolik bude litr benzinu a nafty?

Maximální cena nafty na čerpacích stanicích v Česku bude od středy 49,59 korun za litr. Litr benzinu by pak měl stát nejvýše 43,15 koruny. Oznámila to ministryně financí Alena Schillerová (ANO). Cenové stropy jsou výše, než je současná průměrná cena v Česku.

Čas načtení: 2026-04-08 10:36:24

Fiasko s levnější naftou? Vládní stropy přinesly nečekané zdražení

Od včerejší půlnoci začala v Česku platit ostře sledovaná vládní opatření, která měla zkrotit prudký růst cen pohonných hmot. Ministerstvo financí sice určilo maximální stropy, ale realita na čerpacích stanicích vypadá úplně jinak, než motoristé doufali.

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-07-10 10:35:42

Věčnost totalitního myšlení

Ačkoliv od listopadu 1989 již uplynulo 31 let, nelze říci, že žijeme ve stabilizované demokratické společnosti a totalitních návyků i deformací jsme se definitivně zbavili. Občas sice ještě doznívá kritika předlistopadových poměrů, avšak při porovnání se současnou praxí lze snadno dojít k poznání, že pokud někteří bývalí „totalitní“ úředníci, policisté, prokurátoři a soudci byli formalističtí, lhostejní, bezcitní a zpupní, jejich „demokratičtí“ následovníci nejsou o nic lepší a mnozí z nich by se dokonce ve všech minulých i současných totalitních režimech velice úspěšně realizovali. Povahové deformace a totalitní způsob uvažování se totiž změnou režimů nemění, protože „povaha je člověku démonem“ (Hérakleitos z Efesu, asi 544-484 př. n. l.). Od prvopočátků všech státních útvarů byl jejich základem zbytnělý pud po uznání a uplatnění. Tento pud se sice projevuje i v celé řadě jiných lidských aktivit (armáda, věda, technika, sport, podnikatelství apod.), avšak nejhorší podobu získal v náboženství, politice, státní správě a soudnictví. Každému režimu totiž dávají podobu sebestřední a mocichtiví lidé, kteří bytostně touží vládnout, rozkazovat, přikazovat, zakazovat anebo i trestat. Byli vždycky, stále jsou mezi námi a vždycky mezi námi budou, pokud se nerozumní, nevědomí a hloupí lidénechají oklamat a svými hlasy je budou podporovat. Současná trestní praxe o nic lepší než ta před rokem 1990 Paušální kritika všech příslušníků předlistopadového státního aparátu (úředníků, policistů, prokurátorů i soudců) je v mnoha směrech nespravedlivá. Kritici tehdejších poměrů se totiž mylně domnívají, že všechny aktivity státního aparátu bývalého režimu byly politicky motivované a jejich hlavním cílem bylo potlačování občanských svobod a upevňování totalitních poměrů. Je to nesmysl, neboť naprostá většina veškeré vyřizované agendy (stejně jako je tomu v současnosti) se týkala ryze nepolitických věcí – například stavebního řízení, převodů nemovitostí, přestupků, dopravních nehod, výtržnictví, rvaček, krádeží, loupeží, podvodů, zpronevěr, ublížení na zdraví, znásilnění, vražd apod. Ani v bývalém rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (tehdejší § 132 trestního zákona) nelze spatřovat nějakou formu cíleného odboje proti totalitnímu režimu, jak se po listopadu 1989 pokoušeli někteří zloději tvrdit (ostatně tito předlistopadoví rozkrádači národního majetku byli naprostými „troškaři“ a diletanty oproti rozkrádačům polistopadovým). V bývalém resortu prokuratury a justice sice působili i „třídně uvědomělí“ prokurátoři a soudci (osvědčené stranické kádry), kteří mnohdy s fanatickým revolučním nadšením stíhali, trestali anebo dokonce likvidovali skutečné anebo i domnělé „škůdce“ společnosti (ostatně podobně si počínali i středověcí inkvizitoři a nacističtí žalobci a soudci), avšak prostor pro jejich aktivity i tehdy omezený, neboť prvohlavové (tj. politicky motivované) trestné činy byly pouhým zlomkem procenta celkové kriminality. Zatvrzelost, urputnost, zaslepenost, bezcitnost, nekritičnost a fanatismus se změnou režimu nepominuly. Dnešním provinilcům sice už nehrozí mučení, hrdelní tresty ani nucené práce v uranových dolech, avšak principiálně není současná trestní praxe o nic lepší. Před rokem 1990 totiž byla kriminalita podstatně nižší a trestní zákon i trestní řád se neměnily po téměř třicet let, takže policisté, prokurátoři i soudci se v nich dokázali rychle orientovat a nemuseli se pokoušet o nějaké krkolomné právní experimenty, jak to dnes činí jejich následovníci. „Sprostým podezřelým“ ničí životy, práci a osobní vztahy Zatímco například v rámci politického boje proti neustále zvyšující majetkové kriminalitě je cíleně zvyšována finanční hranice pro trestní odpovědnost (čímž se z majetkových deliktů do 10 tisíc korun stávají pouhé přestupky), jsou naproti tomu kriminalizovány i takové činy, jejichž skutková podstata je mnohdy nesrozumitelná a společenská škodlivost (dříve společenská nebezpečnost) sporná a nepřesvědčivá. Přitom tresty za tyto nové „přečiny“ a „zločiny“ jsou mnohdy podstatně vyšší, než jaké byly kdysi ukládány za loupeže, krádeže, podvody, zpronevěry, rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví, smrtelné dopravní nehody, kuplířství, znásilnění apod. Stačí pouze připomenout nedávno uložený šestiletý trest odnětí svobody za pouhé dvě nerozvážné věty o schvalování teroristického útoku proti muslimům v Austrálii, ve kterých totalitně uvažující státní zástupci i soudci spatřovali vysoce nebezpečnou podporu terorismu. Takové drakonické tresty se přitom v minulém režimu nedávaly ani za hanobení hlavy státu, urážku veřejného činitele, protistátní vtipy anebo nedovolené opuštění republiky. Teprve odvolací soud pochopil, že prvoinstanční soudci se patrně zbláznili (či „utrhli od řetězu“) a za tento skutek uložil trest podmíněný. Staří praktici mají s čím srovnávat, a proto je při vynášení některých současných rozsudků až zamrazí, protože na ně zavane duch padesátých až sedmdesátých let minulého století. Některé dnešní policisty anebo státní zástupce (stejně jako jejich totalitně uvažující předchůdce) totiž vůbec nezajímají nějaké „archaické“ základy trestní odpovědnosti – rozhodujícím důkazem (stejně jako u středověké inkvizice) jsou pouze jejich vůle a chtění. Proto vytvářejí pokusné kauzy, neobtěžují se pečlivým dokazováním objektivní a subjektivní stránky trestného činu, pokoušejí se „protlačit“ k soudu kdejakou fantastickou smyšlenku a vůbec nehledí na to, že „sprostým podezřelým“ ničí životy, práci, osobní vztahy a dlouhodobě poškozují i jejich děti. Přesně to se ale dělalo i ve třicátých létech v SSSR, v padesátých létech u nás a děje se to dosud! Ten socialismus si totiž vždycky najde nějakou spřízněnou a totalitně uvažující mysl. Na lovu „skalpů“ Zkušenosti posledních let vedou k poznatku, že mnozí policisté, státní zástupci i soudci se snaží ulovit co nejvíce „skalpů“ významných osob, čímž se utvrzují ve svém pocitu významnosti, společenské nadřazenosti a morální převahy (nutno pouze připomenout, že morálka není totožná s mravností). Pro některé z nich jsou pak „lov“ a následné trestání jejich „úlovků“ skutečnou (scestnou) vášní, při které po určitém čase ztrácejí soudnost i lidskou tvář (takzvaná profesionální podezřívavost nebo též paranoidní psychická deformace). Naprosté většině současných státních zástupců i soudců totiž chybí cit pro spravedlnost, slušnost, přiměřenost a lidskost (ekvita), protože o těchto základních podmínkách pro spravedlivou a přitom lidskou aplikaci práva se nikdy neučili a nikdy o nich ani neuvažovali. Zejména jejich pohoršování nad lidskou zištností lze ve světle jejich vlastní zištnosti považovat za pokrytectví; stačilo totiž jen zaposlouchat se do jejich argumentů na podporu zvyšování platů státních zástupců a soudců a všem slušným občanům (z nichž mnozí žijí v obtížně představitelné nouzi) z toho muselo být špatně. Jak by se asi státní zástupci a soudci zatvářili, kdyby například obžalovaný úplatkář u soudu prohlásil: „Ano, přiznávám se, byl jsem chamtivý, podlehl jsem pokušení! Ale to jste vy všichni! Kdopak to volal, že když se vám nezvýší platy, bude ohrožena vaše nezávislost?“ Totalitní formalismus, striktní poplatnost nejasnému textu zákona anebo dokonce podvědomá zášť vůči údajným anebo skutečným provinilcům (nechuť, odpor, antipatie) se mohou velice snadno zvrtnout v urputnost, nelidskost a krutost, zvláště pokud je jimi potlačováno vlastní špatné svědomí. Pouze ten, kdo se oprostil od ambicí, prospěchářství, zištnosti a rozmařilosti a důsledně je vykořenil ze svého nitra, může nejen kvalifikovaně hodnotit cizí mravní pochybení, ale dokáže s nadhledem a pochopením vnímat lidské slabosti, vyjma neomluvitelného a surového kořistnictví, sobectví, krutosti a násilí. Pro takové skutky neexistuje ani omluva, ani pochopení. Pouze v takových případech je na místě příkladná tvrdost, která může (i když nemusí) zastrašit potencionální napodobitele takových jednání (generální prevence) a uspokojit trýznivý pocit křivdy poškozených (satisfakční funkce trestu). Pravému (ctihodnému) soudci však spíše než nelítostná spravedlivost (spravedlnost a spravedlivost také nejsou totéž!) sluší nejen pečlivá analýza niterné motivace pachatelů trestné činnosti (subjektivní stránky trestného činu), ale i pochopení, vlídnost a soucit vůči lidem, kteří až doposud žili řádným způsobem života a ve svém významném společenském postavení pouze momentálně selhali, aniž komukoliv konkrétně uškodili. Laik se diví, odborník žasne Nikdo není dokonalý a právo je pouze minimem mravnosti! Kdo je mravně dokonalý a zcela bez viny, nechť první hodí kamenem! Pro takové selhavší provinilce (zejména účastníky úplatkářství) je proto nejpříhodnější přísný trest peněžitý a trest zákazu výkonu funkce, ale k čemu může být dobrý dlouhodobý trest odnětí svobody, který je pro ně fakticky společensky i profesně likvidační? To totalitně uvažující státní zástupci a soudci tak lační po okázalém vítězství, pokoření a společenské likvidaci těchto provinilců? Co tím dokáží? To si opravdu myslí, že tresty odnětí svobody působí generálně výchovně? To jsou opravdu tak nedovzdělaní, že nevědí, jak je těžké ovládnout touhu po majetku v politickém prostředí, ve kterém se programově stírá rozdíl mezi dobrem a zlem? To nejsou schopni domyslet důsledky své farizejské „spravedlivosti“, která se tak snadno mění v bezcitnost a krutost? To chtějí zastrašovat představitele místní samosprávy, kteří si při křivolakém výkladu našich právních norem už nemohou být ničím jistí, přestože mají tu nejlepší vůli prospět své obci? „Jak se však podobá, pohrdá lakota každým trestem a hrozná touha po zisku je lidem vrozena. Žádná vášeň nedovede tolik riskovat jako hrabivost. Vždyť ostatní vášně mají i své meze a lze je krotit strachem,“ píše Iosephus Flavius (37-100 n. l.) ve Válce židovské. Zištnost (ekonomická úspěšnost) je již od r.1989 politicky podporována a ani jediný polistopadový politik také nenabádal občany ani své spolustraníky ke skromnosti a poctivosti. Zbytnělý pud shromažďovací proto nelze potlačit pohrůžkou trestu ani trestem samotným. Pokud se tedy státní zástupci a soudci přesto domnívají, že to možné je (úvahu Iosepha Flavia patrně nikdy nečetli), pak jejich úsilí bude marné. Nelítostná a mstivá aplikace práva nepatří do Evropy, ale spíše do Afriky anebo na Střední východ. Civilizované a kultivované trestní řízení proto musí být vedeno moudře, uvážlivě, spravedlivě, poctivě, slušně, přiměřeně a lidsky (tj. mravně). Právě proto jsou mnozí dnešní domýšliví a sebejistí státní zástupci i soudci předmětem rozhořčené kritiky občanů, protože na rozdíl od jejich zdravého rozumu nemají ani špetku citu pro přiměřenost, vyváženost svých rozhodnutí (proporcionalitu) a vyšší spravedlnost (ekvitu), přičemž někteří z nich se chovají stejně jako bývalí prokurátoři Urválek a Polednová. Stačí jen pozorovat jejich chování, výsledky jejich práce anebo si poslechnout nebo přečíst jejich výroky (z nichž mnohé jsou matoucí, polopravdivé anebo přímo lživé), a „laik se diví, odborník žasne“. To je opravdu nezbytně nutné šířit kolem sebe nejistotu, strach a zděšení? Přestože v důsledku jejich mravní mělkosti, nerozumnosti a nevědomosti jsou nejzákladnější mravní i právní hodnoty mrzačeny a zašlapávány do špíny, bláta a prachu, ve své sebejistotě a pýše se patrně domnívají, že svými rozhodnutími donutí občany k (ustrašené) kázni a vybudují tak neochvějné pilíře svého vlastního totalitního právního státu (tutéž pomatenou představu měli i inkvizitoři, nacisté, komunisté a v současnosti ji předvádí i Kim Čong-un). Nespravedlnost, krutost, zášť a zloba Největší zneklidění vzbuzuje cílená, nepoctivá a zákeřná manipulace veřejným míněním, kdy jsou i z nedůvodně stíhaných osob pro korupci anebo nejrůznější (nezřídka smyšlené) hospodářské delikty vytvářeni zlí a zkažení nepřátelé státu, kteří vlastně mohou za všechny naše problémy. To všechno už tady ale bylo! Stejné nepřátele lidu totiž dělali i nacisté ze Židů a komunisté z kulaků, „keťasů“ a podvratných živlů. Značný podíl na této situaci mají i někteří novináři, kteří mají z utrpení jiných lidí škodolibou radost a jsouce motivováni snahou o své zviditelnění i niternou závistí, matou veřejnost polopravdami i lhaním a údajným viníkům přejí co nejvyšší tresty. Až příliš to připomíná padesátá léta, kdy záměrně zmanipulovaní lidé požadovali nejvyšší tresty pro údajné rozvraceče a škůdce republiky (ten socialismus si vás najde všude!). Není tedy pravdou, že historie se opakuje, opakují se pouze lidské chyby, nectnosti, totalitní myšlení a hlavně hloupost. Pokud tedy někoho uspokojuje utrpení jeho bližního a je ještě schopen alespoň minimální sebereflexe, měl by se sám nad sebou poctivě zamyslet anebo by měl urychleně požádat o pomoc psychologa nebo psychiatra. Pokud to totiž neučiní, bude jeho psychická deformace zákonitá a neodvratná. „S čím kdo zachází, tím také schází“. Jednou i současní „zdivočelí“ státní zástupci a soudci zestárnou a pokud budou vůbec někdy schopni sebekritického pohledu na svoji bývalou praxi, možná zjistí, že za celý život nic dobrého nevykonali, nikomu neprospěli a šířili kolem sebe jenom strach, nespravedlnost, krutost, zášť a zlobu. Nikdo jim nepoděkuje, nikdo si na ně v dobrém nevzpomene a skončí jako protivní, popudliví, podezřívaví a zahořklí důchodci, kteří budou svému okolí jenom na obtíž. O jednom takovém bývalém socialistickém soudci se vyprávělo, že když už hodně zestárl, tloukl prý na záchodě holí do podlahy a vynášel přitom rozsudky. Takové konce možná čekají i na některé soudce demokratické. Málokdo dokáže poctivě zhodnotit svůj život, očistit svoji mysl a prožít stáří s čistým svědomím. Pouze lidé emočně otupělí, fanatici, hlupáci a blázni však svědomí nemají, svých zlých činů nelitují a mnohdy jsou na ně ještě hrdí. Patřili mezi ně nejen fanatičtí nacisté a komunisté, ale patří mezi ně i někteří současní státní zástupci a soudci, kteří zlem nasákli (urputnost a zloba jim září z tváří) a se zlým prostředím se zcela ztotožnili.   JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-03 10:17:44

Ohlédnutí za pandemií: Život v „morové díře“. Mrazivá groteska, který vyústila v katastrofu

V románu Alberta Camuse Mor je několik kladných postav. Jedním z nich je jezuita, páter Paneloux, který v kázáních bičuje svoje ovečky za zločinnou lehkomyslnost, s níž přistupují k nákaze morem, a který aktivně pracuje ve zdravotních četách. Bojuje stále proti polovičatým karanténním opatřením a zdůrazňuje, že polovičatost nemá smysl: je jen Ráj a Peklo, tedy buď vše, nebo nic. A druhou postavou je samozřejmě hlavní hrdina Moru, neúmorný doktor Bernard Rieux, který má nakonec největší zásluhu, že obyvatelé města Oranu nad morem zvítězí. A ten pak na otázku, jak se to podařilo, neodpovídá odvahou nebo obětavostí, říká: Poctivostí! Zkusme pohlédnout touto optikou na náš boj s koronavirem. Přičemž vezměme poctivost jako největší ctnost a jako jejího největšího soupeře zločinnou lehkomyslnost a nezodpovědnost. Problematika je to široká, ale pokusme se aspoň o pár letmých pohledů. Srovnávat se s Oranem samozřejmě nebudeme a nemůžeme. Už proto, že Oran byl samostatná prefektura, vše rozhodoval prefekt a městská rada, jen uzavření města musela odsouhlasit Paříž. Tehdy svět nebyl propojen jako dnes. U nás jistě výraznou roli sehrává Evropská unie, jejíž rozhodnutí jsme zavázáni dodržovat, a vůbec západní společenství, jehož jsme součástí. Senioři a cena života Už tento samotný fakt nastoluje určité klima. Přinejmenším se k nám přenášejí západní etické standardy a normy. Velice výrazně se to projevilo třeba právě v otázce seniorů. V řadě zemí, například v Británii, zpočátku pandemie ještě členu Evropské unie, Holandsku, Belgii, Švédsku a dalších zemích není péče o seniory s námi srovnatelná. Jak jsme mohli občas číst, personál v těchto zemích opustil nakažený domov důchodců a jeho klienty ponechal napospas svému osudu, což je u nás zatím nemyslitelné. A jak jsme se z médií také dovídali, mnoho starých nakažených zemřelo, protože je neodvezli do špitálů, kde rezervovali volná místa na covidových jednotkách pro mladší, kdyby je postihl těžší průběh nemoci. Nám to připomíná válečnou medicínu, jako by v těch nemocnicích čekali, že přivezou každým okamžikem z válečné vřavy rozsekané vojáky. Ale třeba v Británii nebo Belgii to nebylo chápáno jako nějaký etický problém. V této souvislosti bychom ocitovali libereckého primáře Dušana Mormana: „Ani u nás nemůže každý dostat plicní ventilaci. České zdravotnictví je hypertrofické v tom, že do intenzivní péče se dostávali (míněno obecně před covidem) i lidé, kteří tam ani neměli být, protože nesplňovali kritéria. Když to třeba srovnám s Anglií, tam jsou kritéria o hodně tvrdší než u nás a nikdo se nad tím nepozastavuje.“ Přesně tak, pan primář má pravdu. U nás žijí senioři, kteří by třeba v Británii už dávno nežili. A podobně jsou nastaveny i „normy“ u pečujících osob. Jednak na Západě pečující v naší podobě, jako rodinní příslušníci, kteří se starají o své blízké, prakticky nejsou. Dnešní západní člověk už není schopen úděl péče o staré nést a řeší to ústavní péčí a najímáním placených ošetřovatelů. Západ je v přístupu ke starým lidem až na světlé výjimky, jako jsou naši sousedé Německo a Rakousko, tvrdší. Staří jsou často přijímáni jako břímě a je jim dáváno najevo, že společnost se nemůže zdržovat a nadmíru zatěžovat těmi, co nestačí… No a my, ať to nenatahujeme, jsme se v době koronaviru začali více odvolávat na západní standardy, a dokonce je v něčem kopírovat. Byly vypracovány pokyny pro lékaře a zdravotníky, kterak určovat při stavu ucpaného zdravotního systému, kdo má prioritu. Drtivé většině lékařů a sester je tato hra na Nerona s palcem nahoru a dolů zcela cizí, ale byli před tuto situaci prostě postaveni. Protože jak bylo odborně a eufemisticky řečeno: „Při nedostatku vzácných zdrojů ne každý musí dostat plnou péči.“ Určovat, kdo má větší naději na přežití nebo dokonce větší společenskou cenu, není absolutně přípustné právě ve zmíněném Německu a Rakousku. Ale z těchto zemí jsme si příklad zrovna nebrali, tam na rady moc nechodili a jejich přístup k potlačení pandemie nevyznávali. Ve středních a mladších generacích západních Evropanů je bohužel mnoho příznivců eutanazie a selekcí a je to ke všemu ještě spojované s jakousi pomyslnou progresivitou západních států. Pokud jde o nemocniční selekce, spousta mladších lidí je schopna tomuto třídění přitakat. A když jsme sledovali sociální sítě, tak tito příznivci triáží se s koronavirem v nebývalé míře objevili i u nás. Mohli jsme třeba číst, že je zcela přirozené, když zůstávají jen silné kusy a slabé kusy nevydrží. Někdy má člověk při čtení takových řádků pocit, zdali už to není snaha o celoplanetární eugeniku, která postupně dostihne všechny státy. V České republice se vedla řada debat o ceně starého života a existovala snaha vyčíslit jeho cenu, ale uváděná čísla byla hausnumera. Jakou má skutečně cenu, jsme viděli, když ministerstvo práce a sociálních věcí a organizace poskytující sociální služby žádaly testování seniorských domů před druhou vlnou epidemie a nepřesvědčily premiéra. Pochopitelně přišlo to, co přijít muselo – prudce se začaly zvyšovat počty mrtvých v těchto zařízeních. V září 2020 neměl život v domově seniorů reálně ani cenu PCR testu. Vakcíny, EU a my Když jsme psali o našem nesamostatném postavení, tak snad v ničem není lépe vidět než v otázce vakcín. Asi by bylo možné mluvit v tomto případě o až otrockém postavení v EU. Ale nezachovaly se tak všechny státy. Viděli jsme to hned, když byla ohlášena první vakcína Sputnik. Některé státy ji přivítaly, dokonce i z EU, ale my ji začali jako na povel zpochybňovat. A špinit jejího výrobce. Někteří vysoce postavení úředníci začali mluvit do médií o tom, že by Sputnikem nenaočkovali ani svoje opice, a pak, když po několika týdnech štvavá akce skončila, zavládlo kolem Sputniku naprosté ticho. Jako by vakcína neexistovala. V té době Rusko vedlo řadu bilaterálních jednání s mnoha státy na všech kontinentech, týkajících se dodávek i možnosti výroby Sputniku v těchto konkrétních zemích. V naší rusofobní a ideově silně profilované společnosti bylo nepřijatelné o takové byť jen možnosti mluvit. Když pak nastal obrovský nedostatek vakcín, a to především proto, že EU na ně byla ochotna vynaložit jen určitou sumu, a všichni – počínaje Spojenými státy, konče Velkou Británií, Izraelem, arabskými státy a dokonce Africkou unií – Evropu přeplatili, tak ani potom jsme postoj k ruským a čínským vakcínám nezměnili. To už Merkelová, Kurz a další západní politici zdůrazňovali, že ideologizace a politizace nesmí při záchraně životů hrát roli, a samotná EU dala členským státům volnou ruku, které vakcíny ve stavu nouze použijí. Ale my ústy ministra zdravotnictví pravili, že se pro nás nic nemění, a dál nechali lidi umírat. Jinou a opět trestuhodnou věcí bylo, že naše země nebyla připravena na vakcinaci. Přehlíživé velkohubé výroky premiéra a ministra zdravotnictví, že to zvládneme a nepotřebujeme složité přípravy jako Německo, měly z nedostatku udělat přednost. A vzápětí nám hned předvedli, jak si to představují. Každý musel vidět nekompetentnost, amatérismus, neuvěřitelný chaos. A pak nám ještě dali naši prominenti dokonale zakusit bídu světa. Vypadalo to, že kdo má aspoň trochu moci, zmocnil se prvních vakcín určených pro zdravotníky a staré. Kromě politiků a jejich rodin šlo také o různé celebrity a jejich kamarády ze showbyznysu a kamarády jejich kamarádů, prominentní kuchaře, úředníky ze zdravotnických úřadů a jejich rozvětvené rodiny, mladé policisty a policistky z kanceláří atd. Ti všichni vakcíny z už tak ztenčených zásob bez uzardění vyrvali těm, co byli ohroženi na životech. Měli pocit studu, hanby? Absolutně ne. Když jste slyšeli jejich vysvětlení poté, co se to provalilo, marně jste hledali aspoň náznak něčeho takového, jako je stud. Jen jako perličku: Muselo se očkovat přednostně 1,5 tisíce zaměstnanců policie, protože to bylo údajně pojímáno jako zátěžový test očkovacího centra, a se seniory, kteří špatně slyší a někteří potřebují doprovod, by to bylo prý komplikované. Co k tomu říct? To už je o hodně lepší vysvětlení oblíbeného kuchaře Pohlreicha, který pro sebe urval vakcínu hned v prvních dnech: „Tohle je přece normálně hospodská rvačka, ta už se nehraje podle žádných pravidel. Prostě tvrdě každý sám za sebe!“ pravil s roztomilou upřímností. A měl pravdu, protože takzvaná prioritizace se stále měnila podle momentálních politických zadání a praktičtí lékaři dostali v zásadě volnou ruku, koho naočkují, což vytvořilo „oficiální“ prostor pro různé předbíhače. Záležitost vakcín a léčiv je celá ostudná. Všechna ta šaškárna, že nemůžeme lidi „očkovat neschváleným ruským sajrajtem“, protože chráníme jejich zdraví a životy. Někteří zcela vážně hlásali, že je lepší raději zemřít s EU než žít s ruskou vakcínou, a na to při zoufalém nedostatku západních vakcín došlo. A když se na začátku dubna EU České republiky zželelo a nabídla nám humanitární výpomoc, Babiš vakcíny odmítl. Prý je přenecháme potřebnějším. No, u takového gumového premiéra nepřekvapí už nic… U nás jsme se bohužel potýkali i s nedostatkem léčiv na samotnou léčbu covidu. „Nemáme moc léků, které můžeme využít, aby se člověk nedostal do těžkého stavu. Nemáme v rukou nic pro tyto pacienty, když vynechám úzkou skupinu těch, kteří dnes mohou dostat protilátkové koktejly,“ konstatoval primář Rezek od svaté Anny v Brně. Svatá Anna v neutěšené situaci za svoje peníze dovezla z Bulharska levný lék ivermektin používaný v mnoha zemích a nabídla ho dalším nemocnicím. Za to byla znectěna, nejvíce těmi, kteří měli dostatek léčiv zajistit. Nakažení se dostávali do nemocnic i pozdě. Jak konstatoval imunolog Thon: „Pacienti nejsou léčeni správně již v domácím ošetřování, nepodává se jim zavčas komplexní levná a dostupná léčba proti rozvinutí covidu.“ Skutečností je, že nakažený nezřídka obdržel jen vitamíny, zinek, paralen a k tomu radu: pokud teplota překročí 38 nebo při dechové tísni volat sanitku. Promořování a PES S vakcinací úzce souvisela, přesněji předcházela ji, otázka promořování. Někdy od ledna asi už nikdo nemá pochyb, že se kolem nás odehrává nebývalá tragédie. Způsob, kterak pandemii čelit, byl přitom odborníkům od začátku známá. Je to cesta asijských zemí. Spočívá v krátkém, ale úplném utlumení ekonomiky, navýšení testování, chytré karanténě, celoplošném omezení pohybu, přísném dodržování opatření atd. Viděli jsme, že tato strategie opravdu funguje nejen u asijských zemí, ale taky třeba na Novém Zélandě, v Austrálii nebo později v Izraeli i dalších zemích. Ale touto cestou jsme nešli, dokázali jsme se uzavřít jen při první nejslabší vlně, což trvalo vlastně jen necelé tři měsíce, a pak jsme už zvolili opačný postup. Přestali jsme s pandemií prakticky bojovat a netrasovali jsme, netestovali. Jediné, co jsme dlouho dělali, bylo hlídání počtu lůžek v nemocnici a podle toho šlapali na brzdu a zas odbrzďovali. Že při té cestě bude hodně mrtvých a že i leckteří přeživší si ponesou následky v podobě postižení srdce, plic či ledvin, bylo jasné. Zde je třeba říci, že mnoho odborníků, také v poměru zaměstnaneckém či smluvním s ministerstvem zdravotnictví, varovalo před špatnými a neuváženými kroky vládu včas, ještě před tím, než k nim došlo. Ale nebylo jim nasloucháno. Jak řekl jeden z nich, národní koordinátor testování Hajdúch: „Měli jsme jen dodávat odborné krytí pro názory, se kterými jsme nesouhlasili.“ A proto také tito odborníci ministerstvo opustili. Babiš nečekaně zvolil strategii promořování, která byla odborníky a vědeckou komunitou vyvrácena jako nesmyslná, neefektivní, hluboce nemorální, ale i neekonomická. Odborníci upozorňovali, že se potřebujeme viru zbavit. A že čím více se budeme spontánně promořovat, tím dříve u nás převáží nové a nakažlivější mutace viru a tím více obětí pochopitelně bude. Německo nás pojmenovalo Mutationsgebiet (oblast mutací) a vydávalo před námi různá varování. Zajímavé bylo, že tzv. odpovědní začali v jeden čas všude opakovat mantru, že za virus nikdo nemůže. Možná to byla i reakce na pláč Borise Johnsona nad obětmi, kdy mu britská média vzkázala, že by měl plakat u soudu Jejího veličenstva a že snad k tomu jednou vskutku dojde. Okolní státy, ale i Američané, se děsily našeho vývoje, byli jsme všeobecně považováni za hlavní epicentrum covidu v Evropě, takovou morovou díru Evropy. CNN nás opakovaně nazývala ostrůvkem zkázy a beznaděje. Ale Babiš dlouho dál suverénně postupoval tímto směrem, až to kolikrát působilo, jako by se s Blatným rozhodli co nejvíce lidí u nás zabít. Pro Německo však bylo naštěstí naše rozvolňování už neúnosné. Tisíce našich pendlerů vozily britskou variantu koronaviru do Německa, měli jsme už i oficiálně přes dvacet tisíc obětí, když Merkelová dala najevo, že další rozvolňování u nás je pro Německo nepřijatelné a že musíme stejně jako oni zpřísňovat. Jak jsme zmínili, PES nechrání před covidem, jen hlídá, aby nebyly přeplněny nemocnice. Že se stále upravoval, jak vláda potřebovala, je zbytečné říkat, to nemohl nikdo přehlédnout. Úpravy různých statistik a tabulek začaly ve velkém s Blatným, který se stal Potěmkinem našeho zdravotnictví. Pokoušel se zpochybnit vysoký počet nadúmrtí i prudký pokles vyplacených důchodů. Zajímavé také bylo, že jsme měli sedmkrát více nakažených než Němci, ale jen dvakrát více pacientů na covidových jipkách. Jak je to možné? No, zřejmě se většina na covidové jipky ani nedostala. Ale to nám nikdo neosvětlil. Blatný se v době vrcholící pandemie zaměřil na vykazování čísel mrtvých a nakažených, ustanovil dokonce sedmnáctičlennou komisi, která měla všechna covidová úmrtí přezkoumat. Několikrát mu oponenti, dokonce i v přímém přenosu, dokázali, že balamutí veřejnost a že skutečnost je ještě horší, než vykazujeme. Stále se snažil zpochybnit, že ve statistikách nakažených i mrtvých trvale patříme od října do března k nejhorším na světě. Přitom jsme se s třicetitisícovým Gibraltarem rozloženým na šesti kilometrech čtverečních a ostrůvkem Santa Lucie většinou přetahovali o první místo a byli často úspěšnější. Opozice včetně komunistů a okamurovců myslela hlavně na dvoje volby. Proto většinou předváděla takovou trapnou estrádu určenou především pro svoje voliče, ve stylu čím hůře, tím lépe. Populista Fiala z ODS například už s předstihem volal při nejvyšší obsazenosti nemocnic po možnosti rodinných návštěv mezi okresy o Velikonocích. Přitom všichni měli ještě v čerstvé paměti, že štědrovečerní večeře u příbuzných byla pro mnohé seniory večeří poslední. O senátorech, kteří chaos vyráběli zcela účelově, je zbytečné cokoliv dodávat. Za zmínku stojí však zjevný nesoulad mezi vládou a kraji a městy. Hejtmani a někteří primátoři na krátký čas po zrušení nouzového stavu převzali roli opozice a projevili snahu, aby země aspoň nějak fungovala. Vyšší kasty a dav Leckdo se samozřejmě snažil na tragédii vydělat. Byly mezi nimi i různé špičky společnosti, které stály na dvou nohách – reprezentovaly stát, ale myslely i v této situaci na soukromý byznys. Kapitolou samou pro sebe byl sport. Sportovci, vědomi si toho, že jejich imunitní systém a celkový stav organismu se s infekcí dobře vypořádá, nedodržovali skoro nic. Protože tak benevolentní přístup jako u nás jinde není, běžně se stávalo, že doma byli covid negativní, a když vycestovali do zahraničí, bylo přes půl týmu covid pozitivní. Koronavirus ukázal, že sport už je jen pumpa peněz a nepotřebuje dnes ani diváky. Jakožto vyšší kasta provázaná s mega byznysem sportovci také žádali nejrůznější výjimky a promptně je i dostávali. Že by projevili s těžce zkoušenými starými lidmi empatii, to ani omylem. A tím se dostáváme k většinové společnosti. Co stručně říct? Nakažení chodili mezi nenakažené, podle výzkumu zadaným WHO dokonce plných 53 procent z nich. Ve velkém se u nás falšovaly testy na covid. Navzdory zákazu byly otevřené mnohé hospody i provozovny, jezdilo se do horských hotelů s celými rodinami, jako že na služební cesty. Obchody, služby, hospody, bary, které tajně fungovaly, bylo možné najít v aplikacích chytrého telefonu a všichni to věděli a vespolek dělali, že o tom nic netuší. Svoji úlohu dlouho neplnila policie, přestože jí nouzový stav dával mnoho možností k pokutám a trestům. Hlídky se až do březnového zpřísnění vyhýbaly skupinám tlachajícím a popíjejícím u výdejních okének, nekontrolovaly klientelu hotelů na horách a někteří policisté se pod podmínkou anonymity dokonce vyznávali v médiích ze sympatií k těm, které by měli omezit. A hygienické předpisy porušovaly prakticky všechny továrny. Jely od května do února úplně bez omezení. A i když v nich dlouhodobě docházelo k šíření viru, drtivá většina až do března netestovala. Odbory v té době ani nedutaly a snažily se předstírat, že neexistují. Výsledkem bylo, že mnoho lidí nakazilo své příbuzné. Navíc většina nakažených nejenže nedodržovala karanténu, ale ani nehlásila kontakty. Při první vlně zřejmě ještě mladší spoluobčané nevěděli, zda covid nepokosí také je a jejich děti, proto se chovali zodpovědněji než při dalších vlnách. WHO došla v průzkumu k závěru, že v české společnosti velký podíl zejména mladých lidí preferuje osobní svobodu před ohledem na druhé. Zřetelné, a to téměř na každém kroku, bylo vyrábění pocitu nechuti ke starým. Protože oni to prý jsou, kvůli komu jsou bazény, sjezdovky, vleky, bary, barber shopy, nevěstince a podobně zavřené. Ano, přímá konfrontace se životem byla tvrdá. Nepoznávali jsme leckdy ani svoje blízké příbuzné a kamarády. Média různá zla přehlížela. S jakousi absurdní vyvážeností rovnocenně nahlížela třeba právě boj hospodských o otevření hospod a boj starých lidí o život. Ale když o tom člověk uvažuje, ani ne rovnocenně. Boj hospodských byl přijímán velkou částí společnosti se sympatiemi, některými dokonce jako hrdinský. Děsiví byli lidé, kteří požívají v této době štěstí mládí a zdraví a kteří nekompromisně volali uprostřed umírání po svých lyžovačkách, hospodách a dalších radostech života. Byli jsme sice premianty, ale západní svět nezůstával daleko za námi. A pokud šlo o domovy seniorů, tak tam nás jednoznačně předčil. V některých západních zemích nebyly v těchto domovech třeba ani nejprostší ochranné roušky chránící respirační trakt. Tyto technologicky vyspělé společnosti s moderní medicínou hanebně selhaly a nechaly pomřít statisíce starých a nejvíce zranitelných. Proč? S velkou pravděpodobností proto, že mnoho západních zemí je plně zaměřeno na zisk, proto musely dnem i nocí fungovat fabriky, a samozřejmě na přežití takzvaných elit. A až někde na chvostu důležitosti jsou životy starců a stařen. Více starostí na Západě budili drogově závislí a nešťastníci trápící se svou sexuální identitou. Jak jsme se dozvěděli i z našich médií, jejich problémy s pandemií přece nezmizely. Ale není tomu tak všude na světě. Jiný přístup ke starým lidem převládá v Africe, Asii či Oceánii. Ba dokonce i Romové cítí stále povinnost postarat se přednostně o staré příbuzné. Soudy a televize Nemůžeme vynechat v tomto pojednání ani soudy a média. Zavření provozovny nebo třeba nemožnost cestovat do centra jihoafrické mutace koronaviru Zanzibaru bylo u nás důvodem k žalobě a osočení, že jde o omezování svobody a návrat totality. A zpravidla okamžitě následoval verdikt, který dával za pravdu žalobci s absurdním stále se opakujícím vysvětlením, že přijetí tak závažného kroku omezujícího svobodu není dostatečně právně zdůvodněno. Skoro kdykoli si člověk zapnul v únoru televizi, dovídal se mezi prvními informacemi, že vlastně všechna opatření na ochranu zdraví a šíření viru byla shledána protizákonnými. A o chvíli později nám kanonizovaný televizní mudrc podal vysvětlení, že ve společnosti, která si váží svých svobod, není možné takto postupovat… Čímž se dostáváme plynule k médiím. Opět nelze do odstavce vměstnat vše, co bychom chtěli, tak alespoň obrys toho, co vidíme v médiu nejrozšířenějším, České televizi. Respektive, co nevidíme. Určitě nám televizní reportáže nepřiblíží životní osudy lidí, které předcházely jejich náhlému odchodu. O zemřelých se mluví neosobně – asi tak, jako že bude pršet. Informacím o nich dominují odtažitá čísla. Minimálně času je věnováno i budoucnosti, reportéři nevyžadují odpovědi, proč léky na covid zcela běžné v jiných zemích u nás stále nejsou. Ale o co méně se dozvíte, zda a kdy budou v distribuci potřebné léky, jak budou skutečně ochráněny rizikové skupiny, jako jsou diabetici prvního typu, lidé s transplantacemi, lidé před a po chemoterapii, nebo proč místo pečujících o nemocné seniory jsou při vakcinaci upřednostněni mladí učitelé a hasiči, o to více jste vystaveni pohledu na střídající se skupinky politiků ve studiu. Zpravidla řeší nekonečné ústavní zádrhele a soudní spory kolem vyhlášených opatření, sledujete jejich úporné boje o slovíčka, ale také třeba pře o to, zda se chudáci senátoři ve frontě u Ústavního soudu nenachladili. Tématu omezení našich svobod se televize věnuje soustředěně a modelka-moderátorka nechává se k tématu vyjádřit prezidenta Svazu obchodu a cestovních ruchu, prezidenta Svazu průmyslu a dopravy, prezidenta svazu turistiky, různé prezidenty posiloven, ale i ženy z domácnosti, které rozčileně ukazují na kameru svoje vlasové odrosty. Že se situace zase zhoršila, jsme poznávali nejvíc podle toho, že v ilustračních záběrech vystřídaly lyžařské sjezdovky a číšníky roznášející smažený sýr a pivo záběry zdravotníků v ochranných oděvech a čilý pohyb sanitek. Ale aby text nevyzníval jen kriticky, je třeba říci, že mluvící hlavy, jak se také říká vykladačům života v televizi, budí v jistém smyslu obdiv. Ovládly totiž mistrně starý zenový koán: Neříkej, co víš, říkej, co nevíš, že víš. Dokonce nejlepší bude, řekneš-li, co nevíš, že nevíš. Epilog A na úplný závěr ještě slova od srdce. Od srdce ovšem bylo i předchozí, takže spíše od plic. Nuže vězte, milí čtenáři, že dnes je člověk součástí sítí, už nemůže být solitér. A vše je provázané tak rafinovaně, že každý v nich je polapen a nutně zapojen do zla, kterému by se normálně rád vyhnul. Nevinní zkrátka mohou dělat, co chtějí, a nakonec se stejně svezou s různými zloduchy, sobci a parazity… A co je ze všeho nejhorší? Především necitelnost těch parazitů. Ano, jejich chladná necitelnost k obětem covidu a zároveň jejich směšná ubohost. To, co od srpna 2020 předváděli, by bylo možné označit za mrazivou grotesku, která postupně, ale nevyhnutelně vyústila v pohromu obrovských rozměrů. Začali jsme románem Mor od Alberta Camuse. Město Oran v něm vyrostlo. Samozřejmě mnohem snazší je klesnout dolů. Oran vznikl ve fantazii spisovatele humanisty v roce 1947. My jsme strašlivá realita roku 2021.   S přispěním Karla Nečase. Článek byl napsán 6. dubna 2021.  

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2026-03-16 12:25:32

Fakta v kostce – základ domácího silového tréninku

Fakta v kostce – základ domácího silového tréninku redakce Po, 03/16/2026 - 12:25 Klíčová slova: hip trust posilovací věže posilovací lavice Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Proč jsou hrazdy základem domácího tréninku Cviky s vlastní vahou patří mezi nejefektivnější metody posilování. Proto mnoho lidí používá hrazdy během domácího tréninku. Tento nástroj umožňuje provádět přítahy a další silové cviky. Díky tomu se aktivují svaly zad, paží i ramen. Někteří sportovci preferují posilovací hrazdy s více typy úchopů. Takové řešení rozšiřuje možnosti tréninku. Hrazdy na cvičení lze instalovat na stěnu nebo do dveří. Díky tomu mohou být vhodné i pro menší byty. Pravidelný trénink pomáhá zlepšit sílu horní části těla. Navíc podporuje stabilitu ramen a zad. Jak posilovací lavice zlepšují kvalitu tréninku Stabilní základ je při silovém tréninku velmi důležitý. Proto mnoho sportovců používá posilovací lavice při domácím cvičení. Ty umožňují provádět tlaky, přítahy nebo izolované cviky. Některé posilovaci lavice mají nastavitelný sklon. Díky tomu lze zapojit různé svalové skupiny. Kombinace lavice a činek vytváří univerzální systém cvičení. Takový přístup pomáhá rozvíjet sílu i stabilitu těla. Navíc umožňuje postupné zvyšování zátěže během tréninku. Proč kladky na cvičení rozšiřují tréninkové možnosti Moderní domácí posilovny často obsahují kladka na cvičení. Tento systém umožňuje provádět cviky s kontrolovaným odporem. Díky tomu lze trénovat záda, ramena i paže. Některé domácí posilovny využívají komplexnější kladky na cviceni. Ty nabízejí větší variabilitu cviků. Pravidelný trénink s kladkami pomáhá zlepšit koordinaci pohybu. Navíc umožňuje plynulý průběh cvičení. Takový systém je vhodný pro začátečníky i pokročilé sportovce. Jak cvik hip thrust posiluje dolní část těla Silový trénink dolní části těla je důležitý pro stabilitu i výkon. Proto mnoho sportovců zařazuje hip thrust do svého programu. Tento cvik aktivuje především svaly hýždí. Správná technika pomáhá zvýšit sílu i stabilitu pánve. Hip thrust lze provádět na lavici nebo s osou. Někteří sportovci využívají také multipress. Díky tomu je pohyb stabilnější a bezpečnější. Pravidelný trénink tohoto cviku podporuje sílu dolní části těla. Proč multipress zvyšuje bezpečnost silového tréninku Moderní domácí posilovny mohou obsahovat také multipress. Tento stroj umožňuje provádět silové cviky s kontrolovanou trajektorií pohybu. Díky tomu je cvičení stabilnější. Multipress se často používá při dřepech nebo tlacích. Někteří sportovci kombinují tento stroj s cviky jako hip thrust. Taková kombinace pomáhá zlepšit sílu i koordinaci pohybu. Navíc umožňuje bezpečné zvyšování zátěže. Proč posilovací věže umožňují komplexní domácí trénink Kompaktní domácí posilovna může obsahovat také posilovací věže. Tyto stroje umožňují provádět mnoho různých cviků na jednom zařízení. Díky tomu lze trénovat celé tělo. Posilovací věže často kombinují kladky, lavičky i další prvky. Takový systém šetří prostor a zároveň nabízí velkou variabilitu cviků. Proto je vhodný pro domácí i polokomerční trénink. Jak vytvořit efektivní domácí tréninkový plán Efektivní domácí trénink kombinuje různé typy cviků. Proto mnoho lidí používá hrazdy, posilovací lavice a kladka na cvičení během jednoho tréninku. Silovou část mohou doplnit cviky jako hip thrust. Někteří sportovci využívají také multipress nebo posilovací věže. Taková kombinace zapojuje více svalových skupin. Navíc pomáhá udržet motivaci při pravidelném cvičení. Proč je variabilita tréninku důležitá Dlouhodobý úspěch ve fitness závisí na rozmanitosti tréninku. Proto je vhodné kombinovat různé pomůcky. Například hrazdy, posilovací lavice nebo kladky na cviceni. Takový přístup zapojuje více svalových skupin. Navíc pomáhá předcházet stereotypu při cvičení. Pravidelný trénink tak přináší lepší výsledky. FAQ Jsou hrazdy vhodné pro domácí posilování? Díky cvičení na hrazdě lze efektivně posilovat záda a paže. Navíc hrazdy nezabírají mnoho prostoru a jsou vhodné i pro malé byty. Jaký je rozdíl mezi hrazdy a posilovací hrazdy? Posilovací hrazdy často nabízejí více úchopů a variant cviků. Díky tomu lze zapojit různé svalové skupiny během jednoho tréninku. Jsou posilovací lavice vhodné pro začátečníky? Posilovací lavice poskytují stabilní základ pro mnoho cviků. Díky tomu mohou začátečníci cvičit bezpečněji a postupně zvyšovat zátěž. K čemu slouží kladka na cvičení? Kladka na cvičení umožňuje provádět cviky s kontrolovaným odporem. Díky tomu lze efektivně trénovat záda, paže i ramena. Proč je hip thrust populární cvik? Hip thrust patří mezi nejúčinnější cviky pro posílení hýždí. Navíc pomáhá zlepšit stabilitu a sílu dolní části těla. Je multipress vhodný pro domácí trénink? Multipress nabízí stabilní vedení pohybu během cvičení. Díky tomu mohou sportovci bezpečně provádět různé silové cviky. Co jsou posilovací věže? Posilovací věže jsou multifunkční stroje pro silový trénink. Umožňují provádět více cviků na jednom zařízení. Jak vytvořit efektivní domácí trénink? Důležité je kombinovat různé typy cviků a vybavení. Pravidelný trénink pomáhá postupně zlepšovat sílu i kondici. Přidat komentář Domácí posilovna je stále častější součástí aktivního životního stylu. Mnoho lidí chce trénovat pravidelně bez nutnosti docházet do fitness centra. Proto roste zájem o praktické silové vybavení. Velmi oblíbené jsou například hrazdy, které umožňují efektivní trénink s vlastní vahou. Někteří sportovci instalují také hrazdy na cvičení přímo do domácího prostoru. Takové řešení nezabírá mnoho místa. Moderní domácí trénink často doplňují také posilovací lavice. Stabilní posilovaci lavice umožňuje provádět širokou škálu cviků. Další možností je kladka na cvičení nebo komplexní kladky na cviceni. Pokročilejší sportovci někdy využívají také hip thrust nebo multipress. Komplexní řešení nabízí například posilovací věže. Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2020-04-18 15:20:39

Koronavirová pandemie v globálním životním prostředí

Zatímco ještě nedávno byla ve světových médiích za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize, v posledních měsících toto riziko překryla pandemie koronaviru. Obě rizika spolu ale souvisejí. Současná pandemie vyvolává především konkrétní praktické otázky a nutnost naléhavého řešení, nicméně pro její pochopení je zapotřebí rovněž obecnější reflexe tohoto problému. Donedávna byla za největší aktuální hrozbu považovaná klimatická krize. Neudržitelná ekonomická orientace na „růst růstu“ v epoše antropocénu, kdy se činnost lidstva stala geologickou silou, kdy lidstvo takto ohrožuje na přírodu vázané podmínky své existence, se stala díky akceleraci oněch negativních procesů urgentním problémem a dostala se do vědomí i aktivit širší veřejnosti, zejména části mladých lidí. Nyní co do urgentnosti překryla klimatickou krizi pandemie koronaviru. Obecná obsahová souvislost mezi těmito dvěma fenomény asi není prokazatelná, ale podle názoru odborníků je v některých aspektech doložitelná, jak to uvedu na konci této úvahy. Mezní situace „Formálně“ má pandemie koronaviru společné to, co nazval Karl Jaspers „mezní situací“. Ta si vynucuje změnu perspektiv i proměnu hodnot. Dá se to prokázat v různých rovinách. Za důležitou pokládám rovinu axiologickou. Ve všech koncepcích zabývajících se problémem hodnot jsou uváděny mezi hodnotami nejdůležitějšími život a svoboda, ba někdy právě jako dvě hodnoty základní. V běžných poměrech našich životů nevstupují do konfliktu, ale v situacích mimořádných, „nestandardních“, celkově lze říci mezních, do takového konfliktu vstupují často. Příkladem zde může být záchrana života na úkor svobody, respektive vzdání se svobody kvůli zachování si života. Taková situace přímo charakterizuje podobu života v totalitních poměrech. Člověk ale může vstoupit do „mezní situace“ i v poměrech zcela nepolitických. Příkladem takové mezní situace je podle mě právě současná pandemie koronaviru. Jaký dopad má na vztah základních hodnot života a svobody? Tyto hodnoty zde především vstupují do ostře konfliktního vztahu, ba se dokonce vylučují. Neposuzuji, která hodnota je „o sobě“ důležitější, jejich závažnost nelze měřit. Rozhodně se ale ukazuje, že hodnota života je rozhodně základnější, že hypostazované pojetí svobody, kterou dokonce někteří intelektuálové pokládají za důležitější (jeden významný český lékař se vyjádřil, že svoboda je důležitější než život, tuším ve vztahu k otázce interrupce), není možno v mezní situaci prakticky aplikovat. Je možno i sáhnout k ekologické terminologii: antropocentrické a biocentrické hledisko nyní spadají vjedno: život má absolutní přednost, ale zároveň je upřednostněn život lidí před životem ostatních tvorů, které někteří ekologičtí autoři pokládají za nerozlišeně stejně hodnotné (hodnota „mimolidských bytostí“, především zvířat, případně hodnota Země jako něco, čemu se i člověk musí podřídit). Nouzová opatření a tradiční politická pluralitní demokracie Právě mezní situace pandemie umožňuje dokonce za všeobecného souhlasu společnosti i politického spektra (aspoň v zásadě) shodu na tom, že ve jménu zachování lidských životů mohou, ba musejí být suspendovány některé základní artikulace svobody, jako je svoboda shromažďování, sdružování, cestování, způsobů výdělečné činnosti apod. Oponující hlasy jsou vskutku výjimečné, a pokud se ozývají v rámci politického spektra, spíše mají podobu kritiky konkrétních kroků, personálního obsazení institucí, jež v mezních poměrech mají mimořádné pravomoci („krizový štáb“), a jeví se jako materiál pro jaksi automaticky kritický vztah opozice vůči vládě. Jak je vidět, mezní stav pandemie má nejen axiologickou, teoretickou stránku, nýbrž také – mezi mnoha dalšími – stránku prakticko-politickou, jejímž vyjádřením je instituce krizového štábu podstatně reglementujícího život lidí v nejrůznějších oblastech. Vyvstává zde samozřejmě otázka, zda a nakolik jsou nouzová opatření slučitelná s tradiční politickou pluralitní demokracií, jakou legitimitu mají takové instituce nouzového stavu a nepředstavují-li příliš citelný zásah do života lidí. Otázkou je i to, kdy pozbudou statutu nezbytnosti, dokonce není-li zde založena možnost omezení demokracie i po eventuálním odeznění pandemie jako mimořádného stavu. Příklad by v našich poměrech byl: je jím tzv. lustrační zákon, který byl přijat původně na omezenou „porevoluční“ dobu dvou let a posléze byl zvěčněn, třebaže je v očividném rozporu s univerzalisticky koncipovanou Listinou práv a svobod. Nedomnívám se, že je pravděpodobné, že by v tomto případě k tomu došlo, protože zde nejde o vylučování lidí z politických důvodů, nicméně jisté pochybnosti zde vyvstat mohou. Morální nátlak a individuální svoboda Už déle před vypuknutím pandemie koronaviru byly tyto otázky nadhozeny v rámci úsilí o „ekologizaci“ ekonomiky i životního stylu lidí (především se jedná o obyvatele bohatého Západu), která bude vyžadovat i určité zásahy do tradičních struktur zastupitelské demokracie. I autoři, kteří navrhují podobná řešení, chápou jejich diskutabilnost. Podobně jako jiní odborníci snažící se o překonání politických rozhodnutí limitovaných krátkodobými perspektivami danými volebními obdobími a bezprostředními očekáváními voličů – uvádějí někteří autoři (například Dieter Birnbacher aj.) zabývající se ekologickou problematikou na scénu představu svébytné „komory“, případně institut ekologického ombudsmana a navrhují i zřízení nezávislého soudního dvora a další mechanismy nepřímé demokracie, např. radu expertů, jež by hrály roli zastánce zájmů příštích generací proti krátkozrakým, ekologicky negativně působícím krátkodobým i neprozíravým politickým cílům. Autoři uvažující v tomto směru jsou si dobře vědomi, že se jedná o přenesení některých pravomocí na těleso s diskutabilním statutem legitimity. Ač si nedělají iluze o její velké účinnosti, i tak by tento „soudní dvůr“, respektive komora jako instituce odborníků nevázaných krátkodobými zájmy mohla fungovat ve směru povzbuzování trvale udržitelných alternativ, a tím být obhájkyní zájmů příštích generací. I někteří další autoři uvažující ve směru těchto reflexí probírají otázku pozitivních možností i nebezpečí použití např. institutu práva veta ve prospěch ekologicky příznivých opatření, což, jak si asi mnozí z nás pamatují, vyvolalo i v našem politickém diskursu obavy z „ekologického totalitarismu“. V těchto různých úvahách vystupuje ovšem společná základní pochybnost, zda uvedené návrhy institucionalizace ekologicky příznivých řešení, jako je instituce ombudsmana, speciální komory a instituce odborníků, jsou slučitelné se základními principy pluralitní demokracie, zda není problematické, aby suverenita lidu tradičně spjatá s procedurami pluralitní demokracie byla „uzurpována“ experty, a zda je morální tlak, respektive nátlak („pressure“) slučitelný s individuální svobodou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru Podobnost s ekologickou krizí, která se projevuje v posledních letech především jako krize klimatická, je jistě pouze částečná, ale jistá obdoba zde přece jen je: nouzový stav v současném čase koronaviru je jakousi zrychlenou a kondenzovanou podobou krize vůbec, krizových poměrů, jejichž projevem je právě akcelerující krize klimatická. Nesrovnatelně větší rychlost šíření pandemie koronaviru činí opatření v politické, ale i ekonomické rovině urgentnější. Je příliš očividná, takže se nedostatečným řešením nouzového stavu nelze vyhnout, zatímco i akcelerovaná krize klimatická přece jen může budit iluzi, že ještě není tak zle, protože její projevy nemají přece jen tak děsivou podobu. Zatímco v počátcích pandemie koronaviru převládal dojem, že celá společnost je na jedné lodi, nyní, kdy se vynořuje i otázka konsekvencí, které se týkají všech, ale ne stejnou měrou a stejným způsobem, začínají se postoje společnosti i jejích politických reprezentací měnit. Stále více se projevuje diferenciace, jež má silné sociální konotace. Jako příklad lze uvést vztah mezi majiteli domů a jejich nájemníky a postoj k tomuto problému ze strany jednotlivých politických subjektů. Doposud jsem psal o analogickém vztahu mezi pandemií koronaviru a ekologickou krizí, nabízí se ale i otázka přímého vlivu zásahů člověka do přírody, tedy způsobování ekologické krize s virovou nákazou. Souvislost mezi ekologickou krizí a pandemií koronaviru nemá jen popsanou analogickou podobu, nýbrž i přímou podobu, jejímž společným jmenovatelem je chování člověka vůči přírodě v období antropocénu. Závěrem mohu citovat expertku na tuto problematiku Zuzanu Hronovou: „Většina virů, které mohou za nedávné epidemie s vysokou smrtností, mají původ u divokých zvířat – ať už jde o ebolu, SARS, MERS nebo i HIV. U nemoci COVID-19 jsou v podezření netopýři. V přírodě jsou užiteční a lidé s nimi nepřijdou do styku, ale narušováním jejich prostředí riziko nákazy roste.“   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-18 16:21:10

Česká literatura se opět představí na knižním veletrhu v Lipsku

Na letošním Lipském knižním veletrhu, který se koná 12. až 15. března, chce Česká republika navázat na svůj loňský úspěch. Díky němu mají německojazyční čtenáři na výběr více než 80 aktuálních překladů a letos na jaře k nim přibude dalších 16 titulů. „Představíme zejména překlady z druhé poloviny loňského roku. Rozhodli jsme se tentokrát nepřivážet nic jiného než literaturu, protože jsme 14 měsíců Lipsko a Sasko, kam se vracíme, českou kulturou doslova zahltili, takže povědomí o nás i naše přítomnost jsou zde velmi silné,“ říká programový koordinátor prezentací ČR na knižních veletrzích Martin Krafl. Na veletrhu bude Česko reprezentovat 11 autorů. Někteří představí svoji aktuální tvorbu: Michal Ajvaz Města (překlad ukázek Veronika Siska), David Böhm A jako Antarktida (překlad Lena Dorn), Jan Němec Možnosti milostného románu (překlad ukázek Martin Mutschler), Markéta Pilátová S Baťou v džungli (překlad Sophia Marzolff), Vít Slíva Bubnování na sudy (překlad Kathrin Janka), Viktorie Hanišová Houbařku (překlad ukázek Raija Hauck) a Kateřina Tučková Bílou vodu (překlad ukázek Eva Profousová a Iris Milde). Jiní připomenou již svá dříve vyšlá díla: Tereza Semotamová Ve skříni (přeložil Martina Lisa), Marek Toman Mého Golema (přeložila Julia Miesenböck) a Marek Šindelka Svatou Barboru. Mezi autory nebude chybět ani laureát Státní ceny za literaturu 2019, vrchní zemský rabín Karol Sidon s knihou Sen o mém otci (překlad Elmar Tannert). Prezentace na českém stánku se soustředí jak na 16 nových titulů v německém překladu, tak na potenciální zajímavé české tituly například z nominací na Magnesia Litera. Čtení budou probíhat na národním stánku i na mezinárodních fórech. Někteří literáti své knihy představí sami, někteří se svými překladateli, někteří budou mít k dispozici profesionální herečku Steffi Böttger. Moderátoři jsou vesměs znalci české kultury, někdy i samotní překladatelé, mimo jiné Veronika Siska a Raija Hauck. „Jsem rád, že česká literatura opět našla své německé čtenáře. Vycházejí zde nové tituly, které jsou pravidelně recenzovány a čeští autoři i autorky jsou součástí literárních festivalů a nabídky programů literárních domů. Neměli bychom však zapomenout, že za tímto úspěchem stojí i práce překladatelů. Bez nich by tento úspěch byl nemyslitelný. To, že se na ně může česká literatura spolehnout, bylo nejenom podmínkou tohoto úspěchu, ale je i zárukou další stabilizace jejího postavení v německém literárním životě,“ dodává ředitel Moravské zemské knihovny v Brně Tomáš Kubíček. Prezentaci odstartuje už v pondělí 9. března Marek Toman s Markétou Pilátovou v Literárním domě v Lipsku v „Haus des Buches“, což je symbolické – na tomto místě se v listopadu loňského roku odehrála poslední akce v rámci celého Českého roku kultury v Lipsku. V Drážďanech na hlavním nádraží vystoupí 11. března Markéta Pilátová v rámci akce Mezizastávka/Zwischenstopp, a to společně s autory z Německa a z Polska. Kromě toho mimo veletrh v rámci festivalu Lipsko čte (Leipzig liest) se uskuteční speciální česko-portugalský večer 13. března v Schaubühne Lindenfels, během kterého dojde k symbolickému předání štafety hostování mezi Českou a Portugalskou republikou. Tato speciální slavnostní akce proběhne v Lipsku vůbec poprvé v historii veletrhu. Každá země při té příležitosti představí dva současné autory, Česko budou zastupovat Viktorie Hanišová a Vít Slíva. V sobotu 14. března večer přizve novinář a moderátor Mirko Schwanitz čtyři autory do lipské kavárny Kowalski v tzv. Hudební čtvrti a bude s nimi hledat odpověď na otázku, jaká je současná česká literatura a role spisovatelů v ní. A ve spolupráci se slovenským Literárně informačním centrem se připravují dva česko-slovenské večery, jak v pátek, tak v sobotu ve veletržním týdnu v Galeriii KUB. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2019-09-19 08:28:08

Takový normální soud

„Velká daňová kauza“, vedená od jara 2015 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného, se po obvyklé prázdninové přestávce probudila k životu. Účastníci řízení vstoupili 9. září 2019 do soudní síně, kterou opustili 25. června 2019. Pokračování hlavního líčení propuklo s dříve nevídanou intenzitou pětidenním blokem. Předseda senátu se zřejmě rozhodl zrychlit tempo, aby se konečně zbavil neúnosně dlouhého procesu, jehož konec je v tuto chvíli stále ještě v nedohlednu. Přes dobré úmysly se ale zrychlení příliš nevydařilo. Naplno zapůsobila jako brzda nekázeň předvolaných svědků, z nichž se dostavili jen někteří. Mezery v čase, způsobené nepřítomností svědků nebo zkrácením jejich výpovědi proti předpokladu zaplňovalo přehrávání záznamů odposlechů. Ty byly převládající složkou výplně času za celých pět dní. Jejich obsah se týkal provozních záležitostí firem obžalovaných. Nepostřehl jsem žádný rozhovor, jenž by se mohl týkat páchání jakýchkoli podvodů. Ani přehrávání odposlechů nezabránilo neúplnému využití úředních hodin soudu. V úterý 10. zpestřil program obžalovaný Shahram Zadeh vysvětlením, že v rámci sjednocování příjmení členů jeho rodiny matriční úřady vypustily z jeho jména slovo Abdullah. Před soud pak předstoupil svědek T. K., právník a daňový poradce, který zastupoval společnosti Ecoll Invest a Biodiesel Trade v jednání s celní a finanční správou, připravoval smlouvy a dohlížel na úkony, vyplývající z povinností oprávněného příjemce pohonných hmot. Jméno Shahram Zadeh mu nic neříkalo, ale znal obžalované, kteří byli vedoucími pracovníky výše zmíněných obchodních společností. Neznal nikoho ze spodního patra pyramidy obžalovaných. S firmami byl ve styku prakticky denně. Tvrdil, že obě společnosti vedly řádně účetnictví a plnily pečlivě povinnosti vůči finanční a celní správě. Nepozoroval, že by prováděly nějaké neobvyklé nebo dokonce nezákonné či podvodné transakce. Nedocházelo k zadržování hlášení o dani z přidané hodnoty. Pro každého klienta se vedla samostatná složka, do které se ukládaly dokumenty o jeho obchodním případu. Do firem přicházely časté kontroly z celní správy, jejichž výsledky byly vesměs kladné. Ecoll Invest měl zvláštní povolení pro výkon služby oprávněného příjemce, k jehož získání bylo potřebné potvrzení o bezdlužnosti. Celkově příznivý obraz činnosti společností Ecoll Invest a Biodiesel Trade vyplynul zčásti z jeho volného výkladu, ale převážně jako výsledek odpovědí na všetečné otázky předsedy senátu, obhájců a obžalovaných. Svědka T.K. vystřídal V. V., externí účetní společnosti Biodiesel Trade, který se hlásil pouze k obžalovaným, kteří v ní zastávali vedoucí postavení. Zajišťoval zpracování účetní evidence na základě prvotních dokladů, připravovaných zaměstnanci společnosti. Pracovní kontakty probíhaly přibližně ve dvoutýdenních intervalech. Podklady pro přiznání DPH dostával v pořádku. V době, kdy navázal spolupráci, firma již delší dobu fungovala. Uvedl, že se financovala z vlastních zdrojů. Nemohl potvrdit, že by prováděla utajené nebo nestandardní či falešné operace. Soudce Aleš Novotný po něm žádal vysvětlení k přepisům odposlechů jeho hovorů s obžalovaným Petrem Moštěkem z roku 2013, ale svědkovi záznamy nic neříkaly. Kromě vedoucích pracovníků společnosti Biodiesel neznal nikoho dalšího z obžalovaných. Jeho výpověď doplnil obžalovaný Petr Moštěk vysvětlením k odposlechům a k cizím zdrojům, které užívala společnost Biodiesel. Ve středu 11. září předseda senátu konstatoval nedostupnost slovenského svědka, který se odstěhoval a místo jeho pobytu se tamním orgánům nepodařilo vypátrat. Dále informoval o doručení lékařského potvrzení, podle něhož svědek J. R. není způsobilý účasti na hlavním líčení a není naděje, že by se situace v dohledné době zlepšila. Přečetl proto jeho výpověď z přípravného řízení. Obsahovala údaje o jeho obchodování s pohonnými hmotami. V té souvislosti přišel do styku s obžalovaným Petrem Moštěkem jako představitelem společnosti Ecoll Invest, která poskytovala službu oprávněného příjemce. V Ecoll Investu se jednou letmo potkal s obžalovaným Petrem Dokládalem. Ve vlastních přímých obchodech měl co do činění s obžalovanými Vojtěchem Kudláčem, Jiřím Eliášem a Ladislavem Mazurou. K této výpovědi se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk. Zdůraznil, že proběhlo několik schůzek se svědkem J. R., na kterých se neprojednávaly žádné daňové podvody a žádné z nich se nezúčastnili obžalovaní Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura. Svědek tak vyvrátil nepravdivá tvrzení obžalovaného Jiřího Eliáše. Se svědkem J. R. proběhla pouze náhodná standardní obchodní jednání. Následně předstoupil před soud svědek E. N. Především uvedl, že vzhledem k odstupu času si mnoho nepamatuje a žádal o otázky. Soudce Aleš Novotný mu za účelem posílení poměti přečetl protokol z jeho vystoupení v přípravném řízení. Shrneme-li jeho svědectví, pak jeho obsah se překrýval s výpovědí svědka J. R., který byl zaměstnancem jeho firmy a jeho hlavním pomocníkem. Shodně s ním popsal jejich obchodování s pohonnými hmotami, které nakupovali od různých dodavatelů. Měli ojedinělé kontakty se společností Ecoll Invest jako s oprávněným příjemcem PHM, kde s nimi jednal obžalovaný Petr Moštěk. Jejich schůzek se kromě něj a svědka J.R. nikdo další nezúčastňoval. Významně se na jejich vlastních obchodech podíleli obžalovaný Vojtěch Kudláč, Jiří Eliáš a Ladislav Mazura, ale na schůzkách s obžalovaným Petrem Moštěkem nikdy nebyli. Ve vyjádření k jeho vystoupení obžalovaný Petr Moštěk upozornil na rozpor mezi výpovědí obžalovaných Vojtěcha Kudláček a Jiřího Eliáše před soudem a svědectvím svědků J. R. a E. N. co do schůzek v Ecoll Investu, jichž se zúčastňovali pouze obžalovaný Petr Moštěk a svědci J. R. a E. N. Dopolední část jednání doplnil výslech svědka O.P., jehož vyjadřování bylo nápadně kusé. Jeho výkon mohly ale ovlivnit zdravotní potíže, které se pak projevily během výslechu. Svědek uvedl, že o stíhané trestné činnosti nemá povědomí a z obžalovaných zná pouze Ladislava Mazuru, a to asi 10 let. Předseda senátu ale namítl, že někteří z těch, k nimž se nehlásí, jej ve svých výpovědích zmiňovali. „Zkoušel“ ho pak také na jména jiných osob než obžalovaných, například výše zmíněného svědka J. R. Předestřel mu jména některých společností, zapletených do nekalých obchodů, ale ani ta svědkovi nic neříkala. Předseda senátu mu pak vysvětlil, že podle některých obžalovaných se měl podílet na výkonu trestné činnosti. Konkrétně měl spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš vypovědět, že se podílel na trestné činnosti společně s obžalovaným Ladislavem Mazurou. Uvedl při tom několik společností. Předseda senátu pak žádal vysvětlení, v čem spočívala jeho součinnost s Ladislavem Mazurou a zda zná určité společnosti včetně zahraničních. Nic podstatného se ale nedověděl. Svědek nechtěl nic vědět ani o tom, že měl přenášet peněžní částky. Aleše Novotného zajímala také úloha jeho sestry v některých zájmových společnostech. Při zkoumání svědkovy znalosti zájmových společností nebyl šťastnější ani státní zástupce.  K jeho vystoupení se vyjádřil obžalovaný Petr Moštěk, který upozornil na skutečnost, že všichni svědci, které označil za účastníky trestné činnosti spolupracující obžalovaný Jiří Eliáš, nezávisle na sobě vylučují pravdivost jeho tvrzení. Pan obžalovaný kritizoval nepřítomnost obžalovaného Jiřího Eliáše, která znemožnila jeho konfrontaci se svědky. V odpolední části jednání vystoupil svědek R. M., který neznal nikoho z obžalovaných, jež mu vyjmenoval předseda senátu. Nezná ani obsah obžaloby. Jednalo se o dalšího obchodníka se společnostmi, jehož jméno prochází spisem. Stejně jako ostatní obchodníci se společnostmi, kteří vystoupili před soudem již dříve, neposkytl žádné užitečné informace: nepamatoval si, nemá již žádné písemné podklady. Ve čtvrtek 12. září na začátku hlavního líčení předseda senátu rozhodl o předvedení policií svědka, který se opakovaně nedostavuje, a uložil mu pokutu. Naproti tomu s pochopením posoudil omluvy dalších dvou svědků, kteří se omluvili pro zdravotní potíže, jež doložili lékařským dobrozdáním. Proběhl pak výslech svědka D. Z., bývalého pracovníka banky, předvolaného na žádost obhajoby. Soud si vyžádal od jeho bývalého zaměstnavatele zproštění mlčenlivosti. Svědek zná obžalované vedoucí pracovníky společnosti Ecoll Invest, ví o existenci společnosti P.P.S., Ecoll Invest a Biodiesel Trade. Ví zhruba, čeho se týká obžaloba. Předseda senátu předal vedení jeho výslechu obhájcům. Odpověděl pak záporně na otázku obhájce, zda pozoroval na straně obžalovaných snahu o takové nakládání s bankovním účtem, aby byl zastřen skutečný majitel peněz. Podle svědkova názoru takový zásah by vůbec nebyl možný. Podobně se vyjádřil k otázce, zda se u obžalovaného Dokládala setkal se zájmem o poskytnutí nějakých nestandardních služeb. Sdělil dále, že až do zahájení úkonů trestního řízení nedošlo nikdy k blokování účtů, odmítnutí příkazu k platbě nebo jiným vnějším zásahům do funkce účtů předmětných společností. Nezaznamenal žádné nestandardní nebo podezřelé operace na účtech. Popřel možnost nakládání s účty neoprávněnou osobou. Všechny společnosti vyhovovaly požadavkům banky při zakládání účtů. V jeho podání vycházejí společnosti obžalovaných jako jednoznačně bezproblémoví, důvěryhodní klienti. V myšlení trestních soudců bývá obvykle pevně zakotvena nedůvěra k zdánlivě nezpochybnitelným kladným obrazům obviněných v podání svědků obhajoby. Soudce Aleš Novotný se od svých kolegů nijak neliší, spíše je nedůvěřivý více než jiní. A nelze mu upřít obratnost při vedení výslechů. Vždy se snaží z vyslýchaných vyždímat informace do poslední maličkosti a kladná svědectví se snaží zpochybnit. Projevilo se to i v jeho reakci na výpověď svědka D. Z. Zkoumal především, s kým z obžalovaných, a za jakých okolností se seznámil jako s prvním. Svědek označil pobočku banky, na které došlo k prvnímu kontaktu a uvedl, že se tam dostavil obžalovaný Petr Dokládal. Předseda senátu chtěl ovšem vědět více. Dověděl se tedy, že svědek vnímal obžalovaného Petra Dokládala jako fyzickou osobu, advokáta a poradce, jednajícího v zájmu společnosti Ecoll Invest. Setkal se také s Danielem Rudzanem a Eliškou Coufalovou, které považoval za statutární zástupce zmíněné společnosti. Seznámil se také s obžalovaným Petrem Moštěkem, jednajícím za společnost Biodiesel Trade. Aleše Novotného také zajímalo, zda svědek věděl něco o náplni činností obsluhovaných společností. Svědek potvrdil rámcovou znalost. K dotazu předsedy senátu svědek popřel znalost ostatních obžalovaných, nevyjímaje obžalovaného Shahrama Zadeha. Soudce se také zajímal o jeho schůzky s obžalovanými a jejich účelu, což svědek vysvětlil zájmem na zajištění hladkého průběhu operací včetně převodů cizích měn. Vyloučil, že by banka poskytla informace o předmětných společnostech komukoli jinému. Aleš Novotný položil také otázku po současném stavu jeho vztahů s kýmkoli ze čtyř jemu známých obžalovaných. Svědek zdůraznil čistě profesionální vztah, navázaný prostřednictvím jeho kamaráda Daniela Rudzana a sloužícího výlučně k odborným konzultacím. Popřel, že by obžalovanému Petru Moštěkovi poskytoval bankovní informace týkající se společnosti Ecoll Invest. Aleš Novotný zřejmě části svědkova výkladu nedůvěřoval, proto mu nechal přehrát prostorové odposlechy. Svědek pak uznal, že pravděpodobně v odposlechu zněl hlas jeho a obžalovaného Moštěka. Předseda senátu projevil nelibost nad tím, že zřejmě s obžalovaným Moštěkem hovořil i o záležitostech společnosti Ecoll Invest a tázal se, zda pan obžalovaný měl pověření takové informace získávat. Zaujalo ho také, že se mluvilo o Anně Fridman, nové spolumajitelce společnosti Ecoll Invest a zkoumal, zda svědek poskytoval obžalovanému Petrovi Moštěkovi také informace, týkající se společnosti P.P.S. Ptal se jej také na osobu Tomáš Sedláček a jeho kontakty. Netroufám si hodnotit, zda se zdařil záměr zpochybnit svědkovu důvěryhodnost, nicméně snaha zde byla. Podotýkám, že z celého dokazování je zřejmé, že obžalovaný Petr Moštěk byl činný ve všech třech zmiňovaných společnostech a měl samozřejmě oprávněný přístup k jejich důvěrným informacím. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Důvěryhodnost svědka podpořil svým vyjádřením obžalovaný Petr Moštěk, který v této souvislosti upozornil na vyvedení 1,5 miliardy Kč z účtů společnosti Ecoll Invest do zahraničí jejími novými anglickými majiteli Annou Fridman a Michaelem Wyldem. Pozastavil se nad tím, že chování nových majitelů a této jejich transakci trpně přihlížely příslušné státní orgány, které ji mohly znemožnit. O této záležitosti, která se stala již v roce 2012, se skutečně dříve příliš nemluvilo a je velmi divná: Anna Fridman a Michael Wyld koupili společnost Ecoll Invest, vyměnili v ní personál, rozšířili obchody a když měli na účtech 1,5 miliardy Kč, vyvedli je neznámo kam a bez rozloučení se zaměstnanci zmizeli z České republiky. Celní správu a PČR to začalo zajímat až po jejich odjezdu. Výtečníci nejsou v seznamu obžalovaných a nevěřím, že po sedmi letech od činu je spravedlnost dohoní. Je to velmi zvláštní ukázka liknavosti státních orgánů, ale není úplně překvapivá. Dne 18.června 2003 podal Finančně analytický útvar MF trestní oznámení na uskupení několika firem, seskupených kolem společnosti Czech Petrol Distribution kvůli krácení daně z přidané hodnoty při dovozu PHM se škodou cca 1,5 miliardy Kč. Zdá se, že prověřování tohoto oznámení neprobíhá a pouze soudce Aleš Novotný se pokusil vyslechnout v tomto řízení několik osob, zmíněných v trestním oznámení. Není bez zajímavosti, že někteří spolupracovníci společnosti Czech Petrol Distribution vystupují v obou kauzách Shahrama Zadeha proti němu a někteří z nich současně jako spolupracovníci PČR. V této souvislosti se vnucuje otázka, podle jakého klíče orgány činné v trestním řízení rozhodují, koho budou stíhat a koho nechají běžet. Jednací den pátek 13.září ozvláštnil pokus o konfrontaci dvou svědků, z nichž svědka M. G. přivedla eskorta z věznice. Tento svědek projevil ochotu vypovídat, ale byl mimořádně skoupý na slovo. Tvrdil, že nezná nikoho z obžalovaných, neví nic o jejich trestné činnosti. Předseda senátu se jej ptal i na další osoby, ale bylo to bezvýsledné. Proto Aleš Novotný jeho výslech po chvíli přerušil a nechal jej vyvést ze soudní síně s tím, že jej možná předvolá znova za účelem konfrontace se svědkem J. P. Soud se pak věnoval výslechu svědka J. P., který nikoho z obžalovaných neznal. Vypověděl, že pod příslibem odměny, kterou pak nedostal, se nechal vtáhnout do úlohy „bílého koně“. Stal se jednatelem společnosti. Posloužil zřízením bankovních účtů, nákupem mobilních telefonů a vystavením generální plné moci někomu z lidí, kteří jej vtáhli do hry. Jejich jména nezná. Podepsal nějaké listiny, o jejichž obsahu a účelu nic nevěděl a společníci mu je odebrali. Hlavní úlohu v jednáních, jichž se zúčastnil, hrál svědek, s nímž se setkal v soudní síni. Od roku 2014 se s nikým z účastníků jednání nesetkal. Předseda senátu pak nechal znova přivést do soudní síně svědka M. G., který připustil, že se mu svědek J. P. vybavuje někde na benzince. Přestože jej Aleš Novotný poučil o možných nepříjemných důsledcích uvádění nepravdivých informací a utajování skutečností, tvrdil, že si na okolnosti dřívějšího setkání nepamatuje. Svědek J. P. jej pak usvědčoval, že jej vedl při zakládání společnost Tondela a slíbil mu odměnu ve výši 200 tisíc Kč. Zakládali spolu bankovní účty a nakoupili mobilní telefony a SIM karty. Svědek M. G. ale odmítl pravdivost jeho sdělení. Nezměnil postoj, ani když mu předseda senátu přečetl výpověď svědka J. P. z přípravného řízení, která obsahuje popis jeho úlohy při vtažení svědka J. P. do akce. Svědek J. P. potvrdil, že se nikdy nesetkal s obžalovaným Petrem Moštěkem ani s obžalovaným Petrem Dokládalem. A obžalovaný Petr Moštěk ve vyjádření k výpovědím svědka M. G. sdělil, že se s ním nikdy nesetkal a upozornil, že svědek podle fotografie ztotožnil obžalovaného Vojtěcha Kudláče jako jednoho z lidí, kteří se podíleli na jeho naverbování jako bílého koně. V této souvislosti projevil politování nad nepřítomností obžalovaného Vojtěcha Kudláče. Hlavní líčení bude pokračovat 7. října 2019 opět pětidenním blokem.

Čas načtení: 2008-08-13 06:00:00

Translate.net - učíme se slovíčka

Spousta lidí se v dnešní době začíná učit některý světový jazyk. Někteří si kupují drahé učebnice, někteří investují do virtuálních učebnic a někteří se učí za pomocí metody pokus-omyl. Ve vypilování slovíček a jejich trénování Vám velmi může pomoci server Translate.net. Začínáme se učit Pro využí ...

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2021-03-12 17:06:10

Ayaan Hirsi Ali: Špatné svědomí Evropy aneb O hře na neporozuměnou

Milí čtenáři, Ayaan Hirsi Ali, význačnou kritičku islámu, asi nemusím zdejšímu obecenstvu příliš podrobně představovat. Jak jsem se dočetl, byla svého času označena za 46. nejvlivnějšího intelektuála na světě, což je jistě velmi dobré umístění. Před pár týdny vyšla v britském online časopise Unherd.com její esej „Špatné svědomí Evropy“, kterou jsem pro vás se svolením autorky a časopisu přeložil. Pojďme tedy na to. Špatné svědomí Evropy Já a můj devítiletý syn se občas bavíme něčím, čemu říkáme „hra na neporozuměnou“. Thomas: „Mami, já bych chtěl ještě hrát Mezi námi.“ Já: „No jistě, miláčku, mezi námi jsi přece vítán vždycky, na to se přece nemusíš ptát.“ Načež se Thomas zasměje, zvedne oči v sloup a trpělivě mi znovu vysvětluje, že Mezi námi je přece jméno počítačové hry. Jinými slovy, chce zase sedět u počítače. A já předstírám, že mu nerozumím. Hrát si, říkám, no to je dobrý nápad. A kterou hru by sis chtěl zahrát? A tak to jde dál a dál, tak dlouho, dokud se mu schválně „snažím nerozumět“. Samozřejmě mi jde o něco jiného: po celou tu dobu, po kterou se takhle přetahujeme, nesedí u počítače. Také ho těší, že se mu máma věnuje. Někdy mi to připadá jako užitečná taktika, jindy jako neškodná zábava. Když dnes poslouchám debaty o prolínání islámu a západu, nemohu si na naši hru nevzpomenout. Jediný problém je v tom, že tyto konverzace nebývají užitečné a není na nich vůbec nic zábavného. A dost často nadělají více škody než užitku. Nejlepší ilustrací této „Hry na neporozuměnou“ je imigrace z islámských zemí a otázka toho, jak by evropské společnosti měly tyto muslimské imigranty integrovat. První úmyslné neporozumění spočívá v předstírání, že nekvalifikovaní imigranti s minimálním vzděláním jsou pro vyspělé ekonomiky naprostou nezbytností. Progresivní „woke“ levice a její pomocníci rádi říkají, že vzhledem k poklesu evropské populace a porodnosti přece nemůže proti imigraci mladých a aktivních lidí nikdo nic namítat. Ti strašliví xenofobové, kteří se umanutě soustřeďují na náklady a výnosy – jinými slovy na to, kolik peněz imigranti společnost stojí a kolik do ní naopak přispívají – to prostě nechápou. Když upozorníte na rozsáhlou závislost imigrantů a dokonce i jejich dětí o generaci později na sociální podpoře, nebo když se dokonce odvážíte zmínit o vzniku četných sociálně vyloučených etnických a náboženských enkláv, dočkáte se optimistických líčení vyzdvihujících myšlenku, že ne všechna pozitiva se nedají přepočítat na peníze: přišla s nimi přece i nová, kulturně odlišná kuchyně, oděvy, pohledy a zvuky, takže si nyní původní obyvatelé mohou užívat exotických kultur podle chuti. Tomuto úmyslnému neporozumění je příbuzný i argument soucitu. Odmítněme tedy ekonomické imigranty, říkají někteří, a pusťme k nám jen ty, kteří mají nárok na azyl. Tím pádem je to je jen dočasné opatření do doby, než se jejich země vrátí k normálu. Ale z tohoto přístupu vznikají přehršle otázek. Jaký proboha vymyslíme proces, který dokáže odlišit lidi hledající ekonomické příležitosti od skutečných obětí násilí? Kdy se jejich země vrátí k normálu? Co budou azylanti dělat mezitím? A kdo to všechno zaplatí? Ti, kdo rádi hrají „Hru na neporozuměnou“, dokážou velmi efektivně odvádět pozornost. Potřebujete empatii, říkají. Představte si, že byste to byli vy nebo vaše rodina, kdo musí snášet hrůzy války. Není to tak dávno, co Evropa takovými hrůzami prošla. Poslali byste zpátky Židy, kteří prchají před začínajícím holokaustem? Tak jako tak, říkají nám, je to vlastně naše vina, že se tyto cizí společnosti rozpadají. Je to tím, že jsme je kolonizovali. Dokonce jsme v dobách před dekolonizací vydělávali na otrokářství. Tady je závěr „Hry na neporozuměnou“ jasný: morální pokání a náprava historických křivd jsou důležitější, než se pokoušet se racionálně analyzovat to, co před námi leží. Třetí podoba „Hry na neporozuměnou“ spočívá v tom, že se imigranti berou, jako by všichni byli stejní. To je částečně reakce na práci lidí jako je nizozemský sociolog Ruud Koopmans, který zkoumal otázku, proč je pro imigranty z muslimských společností o tolik těžší se integrovat v západních zemích než pro jiné. Proč se například libanonští křesťané v Austrálii asimilují daleko snáze než libanonští muslimové, když jejich stěhování proběhlo za prakticky těch samých podmínek? Anebo proč mají Bangladéšané a Pákistánci problém se integrovat ve Spojeném království, když Hindům a Sikhům se to daří a mnohdy se mají lépe než původní obyvatelstvo? Koopmans nasbíral průkazná data, která tyto trendy vysvětlují. Ale koho zajímají takové otázky, nebo dokonce tak nudná věc jako data? Cílem hry je neporozumět, smíchat nesouvisející, znejasnit situaci. Takže, pane Koopmansi, říkají jeho protivníci, pojďme si promluvit o tom, co jste tím vlastně myslel. Možná děláte empirickou práci, ale záleží na skutečné motivaci: ačkoliv tvrdíte, že jste sociální demokrat, jste ve skutečnosti rasista. A je vymalováno. Nemůžete se skrývat za argumenty o dělnické třídě, když ve skutečnosti svojí antisociální vědou pošpiňujete ty pravé proletáře světa. Konečně, ve své nejzákeřnější podobě, trvá „Hra na neporozuměnou“ prostě na tom, že všichni chceme to samé. Všichni chceme být svobodní a sobě rovní; všichni se chceme řídit zákony; všichni sdílíme ty samé základní hodnoty a všichni chceme respektovat důstojnost ostatních. Pro ty z nás, kdo věří, všichni se modlíme k tomu samému Bohu. Sekulární lidé se zase řídí tím samým rozumem. Až na pár nezapadajících jedinců – které má každá společnost – jsme všichni jen lidské bytosti. Na tento druh argumentace vždycky odpovídám stejně: ne každý sdílí ten samý koncept Boha. Jak jinak můžete vysvětlit existenci nenávistných kázání islamistů? Nebo to, jak pronásledují ženy, homosexuály, Židy a další? Co byste řekli obětem pákistánských muslimských prostitučních gangů nebo muslimským dívkám, které byly přinuceny k sňatku? Jestli se všichni modlíme ke „stejnému“ Bohu, co znamenají ty útoky nožem, usekávání hlav, vjíždění do davů nákladními davy, provázené pokřikem „Alláhu akbar“? Co Islámský stát a al-Kajdá? Radikální ideologie existují a nutně se s nimi musíme poprat. Zadržte, řeknou hráči „Hry na neporozuměnou“. To jsme si už přece ujasnili. Nezapadající jedinci jsou v každé společnosti, včetně té naší. Sexuální násilí proti ženám je celosvětový problém. A podíváte-li se na poslední zprávu britského ministerstva vnitra, tak její závěr zní, že celá ta krvavá záležitost kolem otrokářských prostitučních gangů nemá nic společného s Pákistánci a už vůbec ne s islámem. Kdo hraje tuhle „Hru na neporozuměnou“? Třída studentů při semináři z veřejné správy? Ne, jsou to naši volení političtí lídři, šéfredaktoři uznávaných novin, profesoři ze slavných univerzit a think tanků, vysocí úředníci a někdy i lídři EU. Tento druh konverzací o ožehavých otázkách se vede v parlamentních výborech, debatních klubech, mezinárodních seminářích a národních televizních stanicích. Prozkoumáte-li zápisy z těchto hovorů, přehrajete-li si nahrávky a přečtete početné zprávy, knihy a články, které za posledních třicet let pojednávaly o islámu, imigraci a integraci, a vynoří se vám tentýž obrázek: nekonečná „Hra na neporozuměnou“. Mezitím v Evropě počet imigrantů z islámských zemí vzrostl … kdo ví kam? V roce 2017 odhadovalo Pew Research Center, že podíl muslimů na evropské populaci by mohl vzrůst z 4,9 procenta někam mezi 7,4 (kdyby už žádná imigrace nebyla) a 14 procent (pokud by jí bylo hodně) roku 2050. I když už se dnes neberou krásy kulturního obohacení islámem s naivitou tak bezstarostnou – hlavně ve Francii ne – konec imigrace není na dohled. Hranice Evropy jsou i nadále prostupné a příčiny, které vedou lidi k tomu, aby odcházeli ze svých zemí, se stávají naléhavějšími. Dost možná je pro ty, kdo vždy hlásali, že všichni jsme vlastně ti samí lidé, určitým zklamáním, že vzniká tolik muslimských organizací a hnutí s cílem izolovat své komunity od zbytku společnosti. V některých zemích, jako ve Francii, se jim to podařilo do té míry, že přiměli samotného prezidenta k zavedení nových zákonů. Je to náznak, že už má Macron už má „Hry na neporozuměnou“ dost; ale přesto se dá jen těžko říci, že by byl lídrem v celoevropské změně postojů. Ve většině zemí se „Hra na neporozuměnou“ hraje dál. Proč? Jedna teorie říká, že evropská politická elita chce upřímně odčinit hříchy minulosti; dnešní lídři nechtějí opakovat chyby svých předchůdců. Další možnost je, že západní lídři ztratili důvěru západní civilizaci. Ta se dnes jeví jako jeden dlouhý řetězec hrůz: otrokářství, útlak, kolonialismus, genocidy, misogynie a masakry. Tím pádem nezbývají žádné hodnoty, které chránit před lidmi zvenčí a určitě nezbývá nic, do čeho by se měli imigranti integrovat. Třetí možné vysvětlení říká, že někteří evropští lídři chtějí skutečně odstranit hranice. Je to pro ně principiální záležitost a je jim jedno, kdo za budování planety bez hranic zaplatí jakou cenu. Ale já si myslím, že je tu ještě jedna příčina: neschopnost. Vcelku jednoduše, ani jeden z lídrů, jejichž zodpovědností je řešit problémy kolem muslimské imigrace a integrace, nemá tušení, co s tím dělat. Politici sedící kolem stolu třeba uznávají správné principy, ale nejsou schopni o nich přesvědčit ostatní. Někteří rozumějí drobným detailům problému, ale nedokážou vidět celek. A jako vždy a v každé velké a složité politické záležitosti, jsou tu i lídři, kteří papouškují zájmy organizovaných skupin, kterým současná situace vyhovuje. Řekla bych, že ti si „Hru na neporozuměnou“ užívají nejvíc. Neschopnost politiků je často maskována povrchní přitažlivostí fotografií zachycujících velká gesta, nebo bombastickými citáty ve stylu „nás bude soudit historie“. Ale samozřejmě dobře vědí, že historie o něčem nehlasuje. Historie nemá pravomoc někoho jmenovat do úřadu, tak ať si soudí, jak chce. Mezitím příliv imigrantů v posledních letech poněkud ochabl, ale do Evropy se stále snaží dostat velké množství lidí. I nyní během pandemie. Za poslední rok zaznamenala Evropa 336 tisíc prvních (tedy ne opakovaných tím samým člověkem, poznámka MK) žádostí o azyl a mezi lednem a listopadem také 114 300 ilegálních vstupů na evropské území. Podíváme-li se do budoucnosti, zdá se být nevyhnutelné, že s tím, jak se evropské země začnou vynořovat z covidových restrikcí a znovu otevírat své ekonomiky, některé africké země budou čelit nedostatku potravin a jiným ekonomickým problémům způsobeným epidemií. Není třeba být jasnovidcem k předpovědi, že do Evropy zamíří další masa mladých mužů. A jak se budou snažit překonat jižní a východní hranici EU, připravte se na projevy evropských politiků o tom, že se jedná o náhlý nápor a nepředvídatelnou krizi. Pak uvidíte, jak naši politici rozehrají „Hru na neporozuměnou“ nanovo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-12-10 12:53:45

Ach, ty teroristické pohřby aneb Co je rodina a kdo je (čí) hrdina

The Guardian píše o tom, že vrah francouzského učitele Samuela Patyho byl ve své rodné vísce v Čečensku pohřben s poctami jako hrdina. Rádio Svobodná Evropa má i nějaké to krátké video stažené z Telegramu a hovoří o zhruba dvou stech účastnících pohřbu. Na diskusích občas narazíte na tvrzení, že to prostě byla rozšířená rodina mrtvého mladíka. K naštvání, což? Vzbuzuje to v člověku myšlenky na to, že vaporizace, fungující v Orwellově dystopickém románu 1984, nebyla zcela negativním vynálezem. Leč pojďme se podívat na jednu nedávnou událost a uvažovat nad ní. Extremistické podhoubí je rozsáhlé Čtrnáctého února 2015 večer se dvaadvacetiletý mladík jménem Omar Abdel Hamid El-Hussein vydal na stezku džihádu v dánské Kodani. S puškou v ruce zaútočil na malou akci Umění, rouhání a svoboda projevu, kde se hovořilo o karikaturách Mohameda a které se účastnil kreslíř Lars Vilks, islámisty silně nenáviděný. Setkání se konalo pod ochranou policie, ale i tak se Husseinovi povedlo zabít jednoho účastníka. Šlo o režiséra Finna Nørgaarda, který prokázal značnou (a s holýma rukama bohužel také sebevražednou) míru odvahy, když se mu pokusil zabránit v útoku. Kromě mrtvého režiséra bylo i pár zraněných, ale Vilksovi samotnému se nic nestalo. Odtamtud pachatel ujel autem a o pár hodin později, už po půlnoci, zaútočil znovu, tentokrát na ústřední kodaňskou synagogu, kde právě probíhal obřad bat mitzvah. Tady zabil dobrovolného strážce Dana Uzana, ale do synagogy, kde se nacházela skoro stovka lidí, se mu proniknout nepodařilo. O pár hodin později jej konečně zastřelila policejní hlídka. O pět dní později se na teroristův pohřeb dostavil dav, který byl odhadnut na poněkud šokujících 600–700 osob (zpráva dánského veřejnoprávního rozhlasu, fotky z pohřbu), převážně mladých mužů. Vzhledem k tomu, že celá muslimská komunita v Dánsku čítá jen asi čtvrt milionu lidí, to byl vskutku slušný počet. Kdybychom to přepočítali na desetimilionový český národ, šlo by zhruba o třicettisícový zástup truchlících, tedy událost vskutku prezidentských rozměrů. (Samozřejmě, někteří účastníci pohřbu mohli přijet i z nedalekého švédského Malmö, které je také známo svým multikulturním šmrncem. To asi nikdo přesně spočítané nemá; možná tak dánská tajná služba, která se tím chlubit nebude.) Psal jsem si s jednou Češkou žijící v Dánsku a tázal se jí, jak to tehdy viděli její známí a sousedé. Dostalo se mi odpovědi, že to byl okamžik, kdy se chlácholivá myšlenka „jde o akce jednotlivých šílenců“ definitivně zdiskreditovala a na její místo nastoupilo uvědomění, že to extremistické podhoubí je daleko rozsáhlejší a rozrostlejší, než si někteří Dánové chtěli připustit. Pohled na hřbitov zaplněný zástupem ponuře se tvářících chlapů, kteří se přišli rozloučit s vrahem umělce a Žida, prý byl vysloveně vystřízlivující. Vrazi získávají status oslavovaných hrdinů Logický důsledek: nebylo by lépe nechat čečenského mordýře pohřbít přímo ve Francii, aby měli jeho bratří možnost se ukázat a projevit? Z hlediska sběru informací by to byl zlatý důl. Za nepokojů v Severním Irsku pořádala IRA pro svoje mrtvé velkolepé pohřby – na pohřeb Bobbyho Sandse dorazilo dobrých 100 tisíc účastníků, čímž byla dánská laťka mnohonásobně překonána – a Britové do jejich pořádání obvykle nezasahovali. Tvrdé zdroje na to nejsou, ale šeptanda tvrdí, že takové akce se daly vždycky nějak „vytěžit“, například proto, že se na nich občas vynořil někdo, kdo měl raději zůstat v podzemí. Zúčastnit se oslav kolegy-mučedníka bylo prostě příliš silné pokušení. Samozřejmě je otázka, jestli by takový pohřeb uprostřed Paříže nebyl až příliš velká dávkou reality naráz. Ale jednou z výhod svobody projevu je, že se dozvíte, co jsou někteří lidi skutečně zač. Snažit se tomuto poznání vyhnout, aby nás neštvalo a neuráželo, je v dlouhodobé perspektivě nevýhodné. A až někdy, přátelé, uslyšíte někoho argumentovat, že v České republice se nám přece taky rodí vrazi, tak se jej zeptejte, kolik tisíc lidí dorazilo vzdát poctu Viktoru Kalivodovi nebo Ctiradu Vitáskovi. V každém místě planety se rodí vrazi, s tím nic nenaděláte. Ale tam, kde vrazi získají status oslavovaných hrdinů, tam můžete čekat peklo. Zrovna to Severní Irsko to splňovalo dokonale. A můžeme-li soudit podle dnešních sympatií pro vrahy, asi nebylo poslední.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-24 10:01:02

Slavoj Žižek: Za Husáka jste byli šťastní (z archivu LtN)

Na podzim 2011 se v USA a západní Evropě odehrála série protestů proti ekonomické nerovnosti souhrnně označovaných jako Occupy Wall Street (OWS), protože začaly v polovině září v parku Zuccotti poblíž newyorské Wall Street. Newyorská policie nakonec po dvou měsících protestů park vyklidila, a i když větší či menší bouře zasáhly přes osmdesát zemí, celá aktivita nakonec vyzněla do ztracena. Tezera Spencerová tehdy udělala se slovinským filozofem Slavojem Žižekem rozhovor, který je v mnoha ohledech dodnes aktuální.   Mluvíme spolu v době, kdy newyorská policie vyklidila Zuccotti Park. Sám jste tam před měsícem promlouval k účastníkům Occupy Wall Street. Myslíte si, že je to konec celého „okupačního“ hnutí? Osobně mám pocit, že ho policie vlastně zachránila.    Jak to myslíte? Poslední dva týdny mi odtud přátelé naznačovali, že po dvou měsících okupace Zuccotti Parku už byli mnozí unavení, ztráceli elán. Řekl jsem jim, že to nejlepší, co je může potkat, je násilná policejní akce. V takovém případě totiž přežijí alespoň jejich iluze. Kdyby jim ale bylo povoleno zůstat a nikdo proti nim nezasáhl, vše by se rozpadlo.  Mám takovou cynickou teorii, která se některým mým přátelům nelíbí: tvrdím, že sovětská intervence v roce 1968 nejspíš zachránila pražské jaro. Představte si, že by Sovětský svaz nezasáhl. V takovém případě by se sice možná zrodilo cosi nového, ale jsem v tomto ohledu skeptický. Podle mého by se Československo stalo prostě jen další západní zemí, nebo by komunistická strana v určitém okamžiku musela říct, že už vše zašlo příliš daleko a je na čase s experimentem skončit. Možná by se z Československa stalo cosi jako druhá Jugoslávie, země sice trochu otevřenější, ale přesto země, v níž všichni věděli, kdo je šéf. Nicméně, Sovětský svaz zasáhl a umožnil tak utopii přežít. Lidé si pak mohli říkat: „Ó, bože, jaký krásný a kreativní socialismus jsme tu mohli mít!“   Takže hnutí proti sociální nerovnosti v USA podle vás fakticky končí, nicméně bude žít dál jako utopie? Anne Applebaumová, americká novinářka a manželka polského ministra obrany Radka Sikorského, nedávno na hnutí OWS v jednom ze svých komentářů ostře zaútočila. Zvláštní přitom je, že má v zásadě pravdu, ale naprosto přitom nechápe současný stav. Tvrdí, že demonstranti jsou zcela mimo, protože v naší společnosti přece máme regulérní demokratické mechanismy, zároveň ale zdůrazňuje, že kapitál musí zůstat mimo dosah těchto mechanismů. Otevřeně tím přiznala, že globální kapitalismus se demokracie bojí, a proto se stále více kapitalistických a finančních proudů ocitá mimo veškerou kontrolu. Ona tím bezděky přiznává problém, který je ovšem i problémem demonstrantů. Otázkou totiž je, když jich je proklamativně 99 procent, tak proč si nezaloží vlastní stranu? V tom jsou právě vidět meze tradičního pluralitního systému. Neplatí to jen pro USA, ale pro celý Západ – jsme svědky určité míry veřejné nespokojenosti a vzteku, které už tradiční systémy nejsou s to zvládnout. Co z toho ale vzniká? Viděli jsme to třeba před pár lety ve Francii, kde začala hořet auta, viděli jsme nedávné nepokoje v Británii. Byly to čisté protesty, které ani neměly program. Prostě jen výbuchy vzteku.  A právě to je podle mého hlavním výdobytkem protestu z Wall Streetu: uvědomili jsme si, že zeje hluboká propast mezi globálním kapitalistickým mechanismem a zastupitelskou demokracií. Demokracie už není s to kapitalismus kontrolovat. Je to zásadní problém, pro který bychom ale neměli hledat jednoduchá řešení. Právě to přitom vlivná součást zbylého jednoho procenta, Anne Applebaumová, předvádí, když doporučuje, aby demonstranti vstoupili do politiky. Kritizuje je, že nemají program, oni ale mezitím konečně uzřeli problém. A to je důležitější.    Hovořil jste s nimi o jejich cílech? Pokud budete na účastníky OWS tlačit, aby vám řekli svůj program, uslyšíte spoustu naivit a pustých frází typu: „Lidé by neměli sloužit penězům, to peníze mají sloužit lidem!“ Osobně ale začínám být podezřívavý pokaždé, když lidé upadají do moralizování a viní ze všeho ostatní. Mám ostatně dojem, že na Západě dnes máme antikapitalismu až moc, ale je to antikapitalismus prázdný, moralizující. Stačí si otevřít noviny a hned čtete, že ta a ta firma vykořisťuje dělníky v rozvojových zemích, další znečišťuje ovzduší a vedle toho, že banky spekulují jako o život. Vždy je to ale podáno moralizujícím způsobem a s poukazem na konkrétní zkorumpované lidi. Nikdo neklade otázky po fungování našeho systému jako celku.   Lidé z OWS o tom ale už alespoň začali přemýšlet a snaží se vyvarovat toho, aby ze sebe sypali instantní řešení. Hlavním cílem dneška je otevřít prostor pro zcela nové myšlení. Je to ale složitý proces, tím spíš, že mezi demonstranty je hodně lidí, kteří si akci prostě užívají, jako kdyby znovu ožily časy hippies. Už dnes mohu říct, že do deseti let z mnoha z nich budou běžní byznysmeni, kteří se jednou ročně sejdou u kafe a budou vzpomínat na zlaté revoluční časy. Přesto je ale současné hnutí velmi důležité, protože na rozdíl od předchozích, která se soustředila vesměs jen na jeden sociální či politický problém – namátkou třeba sexismus nebo rasismus – se konečně rodí cosi, co se hodlá postavit systému jako celku. A současné problémy jsou velmi reálné: 20. století je pryč, jeho reálný socialismus nefungoval, sociálně demokratický sociální stát dosáhl svých mezí. Hloupostí je podle mého snít i o přímé demokracii. Ona totiž nefunguje ani v továrně – přátelé z Argentiny a Venezuely mi před časem nadšeně vyprávěli, jak je skvělé, že dělníci okupují fabriky, o rok později už ale všechny zkrachovaly.   V nedávném rozhovoru pro Al Džazíru jste konstatoval, že západní kapitalismus je v podstatě už mrtvý a že se máme obávat nástupu kapitalismu s „asijskými hodnotami“. To zní jako ukázkový orientalismus. Co jste tím myslel? Ano, byl jsem kvůli tomu obviněn dokonce z rasismu, přitom jsem to ale myslel ironicky. Průměrný Číňan svůj systém nepovažuje za kapitalistický, ale za „socialismus s čínskými národními rysy“. Pojem „asijské hodnoty“ používám se silnou ironií, ve skutečnosti na čínském kapitalismu nic asijského není. Panuje tam prostě autoritářský kapitalismus, který do určité míry umožňuje existenci divokého liberálního trhu, ale vše zároveň zůstává pod přísnou kontrolou státu.  V Evropě tomu někteří říkají „asijské hodnoty“, čímž naznačují, že Asiaté nemají zkušenost s demokracií, a tak že jim to stačí. Je to ale tendence globální. Mám dojem, že se dnes v kapitalismu cosi zásadního mění a vnitřní sňatek demokracie s kapitalismem se blíží rozvodu. Nejdynamičtější kapitalismus je dnes v zemích, které nemají demokracii. Pokud smím být superironický: podívejte se na Čínu a dojdete k závěru, že tamní bývalí komunisté jsou nejúspěšnějšími kapitalistickými manažery dneška.  Můj čínský kolega filozof mi onehdy ukázal dvě knihy. První byla učebnice ze základní školy v Severní Koreji. Dětem mimo jiné vysvětluje, že jejich vůdce Kim Čong-il je tak ryzí a čistý, že nemusí močit a kadit. Tím chci jen na okraj říci, že ne všechny komunistické strany jsou nejlepším zástupcem kapitalismu. Druhou knihou bylo poslední vydání Dějin Komunistické strany Číny. Oproti předchozím v nich chybí kapitola o činnosti komunistických odborů ve 20. a 30. letech minulého století. Tehdy hlavně oblast Šanghaje zažívala ekonomický boom a odbory na tom měly významný podíl. Tato kapitola ale nyní zmizela, protože by odboráři mohli dospět ke špatnému závěru a začít se chovat nezávisle. Základním úkolem čínských odborů je totiž udržovat disciplínu pracujících, aby kapitalismus mohl spolehlivě fungovat. Číňané dnes už dokonce ani nemluví o tom, že jejich cílem je budování komunismu, místo toho prý budují „harmonickou společnost“. Co to je? Společnost, v níž je každý na svém místě: žena je dobrou matkou, dělník dobrým dělníkem, učitel dobrým učitelem. Ten systém ale známe, v Evropě mu říkáme korporátní fašismus.   Pokud bychom oněmi „asijskými hodnotami“ mínili právě určité potlačování základních humánních principů, opravdu nemusíme až do Asie. V Británii musejí lidé pracovat bez nároku na mzdu, aby se mohli kvalifikovat na podporu v nezaměstnanosti, u nás mají Romové v některých oblastech problém s nárokem na podporu, pokud vlastní auto či počítač… Romové. V Evropě se tváříme, že jsme všichni občany, ale výjimek ze systému je tolik… Vezměte si Turecko. Kvůli údajně cizím hodnotám ho nepřijímáme do EU, ale v Istanbulu se konal pochod homosexuálů Gay Pride bez jakýchkoli problémů. A pak si v novinách přečtete, co se dělo při Gay Pride v Polsku, v Srbsku, v Chorvatsku. Ve Splitu to byla noční můra: dva tisíce policistů chránilo sedm stovek homosexuálů před desítkou tisíc spoluobčanů, kteří chtěli lynč. A ani stát to neodsoudil; chorvatská vláda prohlásila, že násilí je nepřijatelné, ale na druhou stranu gayové prý zase nemuseli provokovat občany katolického města… Z toho plyne zásadní: když převážně pravičáci mluví o ohrožení našich hodnot a židovsko-křesťanského odkazu, mají pravdu. Ano, evropský odkaz je v ohrožení, ale ohrožují ho právě oni noví pravicoví populisté, lidé typu Haidera, Le Pena a podobně. Evropa, v níž bude vládnout Geert Wilders, už nebude Evropou. Tím spíš, že tito pravicoví radikálové sami přiznávají, že nemají s evropskými křesťanskými tradicemi mnoho společného. Například Le Pen je pohan a hlásí se ke keltské mystice. Skutečná hrozba přichází zprava a v této nebezpečné situaci je třeba se pokusit o novou definici Evropy. Spolu s Freudem bychom se měli ptát, co Evropa chce.    A máte představu, co Evropa chce? Variant je víc, ale jako bychom se neuměli rozhodnout. Máme Evropu čistě technokratickou podle Bruselu, která usiluje jen o posílení konkurenceschopnosti na světových trzích, a na druhou stranu tu máme antiimigrační obránce Evropy. Pokud jsou to ale naše jediné volby, pak jsme jako Evropa ztraceni. Zachránit Evropu může jen obrozená, nová levice s nějakou novou emancipační evropskou vizí. Jinak jsme ztraceni, a pokud bych směl být bombastický, řeknu, že ztracena bude i humanita. Dnes jako bychom měli volbu jen mezi neoliberalismem a zmíněnými „asijskými hodnotami“. Osobně si nemyslím, že možností není víc, ale problém spočívá v tom, že nám chybějí vize. A jejich absence je důkazem, že nás stávající ideologie ovládají tak silně, že mimo jejich rámec nejsme schopni ani uvažovat.   Myslíte, že základem nové levice může být aktuální globální protestní hnutí? Může. Nicméně být skutečným levicově orientovaným člověkem dnes znamená mít neustále na mysli, že 20. století je za námi. Už nemůžeme používat hesla staré levice, podle nichž je „historický pokrok na naší straně“ nebo že jsme „nástrojem dějin“. Ne. Líbí se mi metafora Waltera Benjamina, podle níž není cílem řítit se dál ve vlaku pokroku, ale naopak zatáhnout za záchrannou brzdu dějin.      Dvacáté století je za námi, ale vraťme se do něj. Shodou okolností jste srpen 1968 strávil v Praze a jste znám jako velký filmový fanoušek. Co si myslíte o české nové vlně?  Filmy české nové vlny miluji a osud Miloše Formana přitom považuji za ukázkový příklad toho, jak někomu dáte na Západě svobodu a jeho tvorba začne upadat. Za nejlepší jeho filmy považuji Černého Petra, Lásky jedné plavovlásky a Hoří, má panenko. Pak se mi ještě líbil jeho první americký film, Taking Off, který na Ameriku nahlíží, jako kdyby byla jen jednou z československých provincií. Potom se ale pokusil zachytit amerického ducha a už to nebylo ono. Vím, že se mnoha lidem líbí Přelet přes kukaččí hnízdo, ale mně ne a mám dojem, že úplně nezafungovaly ani jeho pozdější provokace typu Lid vs. Larry Flynt. Podobně ale dopadl třeba Krzysztof Kieślowski. Jeho vrcholem byl film Náhoda z roku 1981, ale když se mu na Západě dostalo svobody, tak mi moje kamarádka Agnieszka Hollandová říkala, že začal točit filmy už jen jako záminku k tomu, aby mohl svádět krásné herečky.  Možná z toho všeho vychází jeden smutný závěr, že skutečně velké umění potřebuje určitou míru represe. Ne nijak velkou, protože o skvělém severokorejském filmu jsem nikdy neslyšel, ale jako by trocha útisku byla zkrátka ku prospěchu.   Přitom je úžasný onen odkaz, který nám středoevropský film 60. let zanechal. Nemluvím jen o Formanovi. Vybavuje se mi třeba ještě Obchod na korze a spousta dalších. Byla to prostě zlatá éra.    Pak ale nastoupila éra normalizace… Mám o této době velmi brutální teorii. Jednou jsme na konferenci ve Vilniusu debatovali o tom, kdy jsou lidé opravdu šťastní, a mě napadlo, že šťastní byli za Husáka v Československu. Proč? Předesílám, že štěstí nepovažuji za dobře definovanou kategorii. Lidé jsou šťastní za určitých podmínek: za prvé musíte mít poměrně pohodlný život, ale nesmí být pohodlný až příliš – potraviny mají být v obchodech stále, ale jeden den v měsíci by být neměly, což by vám připomnělo, jaké štěstí máte všechny ostatní dny. Za druhé, demokracie by neměla fungovat, protože když funguje a lidé mají pocit, že mohou o něčem rozhodovat, mají starosti – proto je vždy jednodušší mít nad sebou někoho, kdo rozhodne za vás a na koho pak můžete shazovat veškerou vinu. Za třetí, musíte mít jinou zemi, která by hrála roli falešného ráje. Například pro nás z bývalé Jugoslávie Západ rájem nebyl, protože hranice byly otevřené a mohli jsme Západ poznávat kdykoli. Ten falešný ráj by neměl být příliš vzdálený, abyste ho mohli chytat v televizi a snít své sny. Podle mého to vše dohromady činí lidi šťastnými. Z tohoto pohledu jsou pak argumenty proti reálnému socialismu ve skutečnosti argumenty proti štěstí, pokud tedy pojímáte štěstí jako prostý každodenní život mimo zkorumpovanou politiku.   Uvedu příklad. Ke konci Husákovy éry jste měli extrémně úspěšný televizní seriál Nemocnice na kraji města. Pro mě to byla Husákova ideologie v nejčistší podobě. Obyčejní malí lidé žijí své životy… to je pravá ukázka reálného socialismu. Právě Forman přitom podrýval systém tím, že si utahoval z malých, obyčejných lidí. Ukazoval jejich nehrdinské životy, jejich zbytečné sny. Nedělal si legraci z vládnoucí byrokracie, ale ukazoval, o koho že se opírá, za jaké lidi tak vzletně mluví. Šeredně se mýlí všichni ti, kdo tvrdí, že komunisté chtěli lidi politicky mobilizovat, protože pravdou je pravý opak. Ten jejich cynický přístup jim vyhovoval, protože jim umožňoval vládnout v klidu. Nechávali vás vést si své soukromé životy, pokud jste se drželi stranou politiky. Takže možná to bylo období štěstí, ale zároveň i období velmi depresivní, zbavené veškeré kreativity. Na takové štěstí se člověk s chutí vykašle.   Mluvil jste o štěstí za Husákovy éry, ale ten princip přestal fungovat v okamžiku, kdy lidé pochopili, že se mohou mít lépe. Myslíte si, že současná situace je jiná, revoluční, že může dojít k nějakým změnám? Myslím, že situace je vcelku stejná. V době sametové revoluce ale alespoň existovaly nějaké naděje, dnes se však zrodil rozpor: lidé jsou na jedné straně příliš cyničtí na to, aby se nechali zmobilizovat pro nějaký sen, a na druhé straně jsme svědky výbuchů čirého vzteku. Existují svobodně se šířící projevy vzteku, které nejsou s to se zformulovat do pozitivního programu, a tak se otevírá prostor pro autoritářská řešení.    Není to tím, že žádná lepší varianta společnosti prostě neexistuje? Ne, nejsem pesimista. Vezměte si Norsko, kde panují určité tradice nepsaných pravidel. Patří k nim třeba i to, že v typické norské firmě není rozdíl mezi platem uklízečky a nejvyššího manažera nikdy větší než jedna ku čtyřem, maximálně ku pěti. Rovnostářské společnosti tedy existují. Neoliberálové vám na to opáčí, že tím ztrácíte konkurenceschopnost. Ve skutečnosti jsou ale Norsko či Švédsko v žebříčku konkurenceschopnosti na nejvyšších příčkách ve světě, což znamená, že rovnostářská společnost může být i úspěšná. V USA naproti tomu funguje naprosto iracionální paradox: neexistuje tam korelace mezi závratnou výškou mezd topmanažerů a úspěšností firem, které vedou. Čím hůře si firma vede, tím vyšší je váš plat. Nebo další zvláštní fenomén: kolik mladých lidí dnes studuje, i když dopředu vědí, že neseženou práci. Vždy, když jsem v Londýně, Paříži nebo jinde, ptám se taxikářů, co jsou zač. Bože, to je ta nejvzdělanější vrstva obyvatelstva! Už jsem narazil na historiky, počítačové experty… Proto říkám, že současná krize je strukturní a žádné moralizující výzvy ji nevyřeší. I konzervativní ekonomové dnes proto poukazují na význam duchovního vlastnictví. Mám pocit, že kapitalismus přesně neví, jak s ním nakládat, protože duchovní vlastnictví funguje na úplně jiném principu než vlastnictví materiální. Když totiž vypiji šálek kávy, na vás nezbude, ale když se podělíme o znalosti, ty na ceně neztratí. Naopak, mohou se jen dál zdokonalit. Duchovní vlastnictví je tedy ze své podstaty komunistické.     Před třemi roky jste v rozhovoru pro The Guardian prohlásil, že komunismus zvítězí… Jistě, to byl vtip a nemyslel jsem tím systém držený pohromadě KGB. Komunismus jako systém selhal, sice ne zcela, jak si někteří myslí – čehosi dosáhl třeba v systému všeobecné dostupnosti zdravotnictví nebo vzdělání – ale v principu selhal. A problémy, na něž měl být komunismus odpovědí, jsou přitom stále tady. A jsou to problémy nás všech, tedy komunitární, tedy komunistické. Mám na mysli třeba otázky duchovního vlastnictví, biogenetiky, životního prostředí… A pak mám ve prospěch komunismu ještě jeden argument: Marx si naivně myslel, že kapitalistickému vykořisťování se může dařit jen v podmínkách formální svobody. Potíž je v tom, že kapitalismus si tuto formální svobodu může dovolit čím dál méně a někteří lidé z ní musejí být vylučováni – ilegální imigranti žijící ve slumech a podobně. Systém už si nemůže dovolit být demokratický a rovnostářský pro všechny. Tyto problémy musejí být vyřešeny. Pokud se tak nestane, míříme ke smutné a autoritářské společnosti. Nebude to žádný otevřeně fašistický systém, v soukromí si dál budete moci dělat, co chcete, společnost ale bude řízena depolitizovanou správou, která bude stále víc a víc omezovat svobody a stále více a více lidí bude vylučovat. Už dnes přitom přes miliardu lidí na planetě žije ve slumech, tedy na územích, z nichž se státní moc více či méně stáhla. Je to paradox, protože třeba Michel Foucault tvrdí, že směřujeme ke společnosti přísné kontroly, ale mezitím se stále rozrůstají území bez jakékoli kontroly.   Pro mnoho lidí jste dnes svým způsobem guru a možná až Mesiášem. Jak se vám taková role líbí? Nesnáším ji. Líbí se mi být šaškem, provokovat. Často opakuju, že přicházím s problémy, nikoli s odpověďmi. Nejsem politik, a proto nenabízím jednoduchá řešení, jsem filozof, a proto jen pokládám otázky.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}