EUR 24,240 
|| 
JPY 13,221 || 
USD 21,377 || Premiér Andrej Babiš (ANO) předběžné opatření Ústavního soudu ve věci účasti prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO v Ankaře respektuje, na síti X ale rozhodnutí označil za nezvykle rychlé. Šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka Pavla nařknul z pokusu o ústavní puč. Předseda koaličního hnutí SPD a šéf sněmovny Tomio Okamura tvrdí, že se soud stal vazalem hlavy státu. Opoziční politici naopak hovoří o správném kroku, který je třeba respektovat. Sám Pavel rozhodnutí ÚS rovněž uvítal.
Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37
Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války
Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek. Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“ Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu. Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“ Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?
\nČas načtení: 2020-05-03 20:19:33
Je to tak dáno, že člověk jen zřídka prožije situaci, která je spojena s masovou emocí. Kolektivní prožitek, jako byl 17. listopad 1989 či nynější pandemie, vytváří iluzi, že svět vstupuje do zcela nové etapy. Jenže dějiny jsou přeplněné takovýmito dramaty – a svět se příliš nezměnil. I když exponenciálně rostou vědecké znalosti a vyvíjejí se revolučně nové technologie, zdá se, že morálka a zákonitosti mezinárodní politiky ustrnuly ve své starověké podobě. Po každé velké události, jako byly například světové války, si většina lidí myslela, že teď už to určitě bude jiné. Chvíli to tak vypadalo. Po velké válce vznikla Společnost národů, po druhé světové OSN. Po té studené americký prezident George Bush st. v roce 1990 zvěstoval, že nastává „nový světový řád“. Měl to být „svět, kde pravidla džungle budou nahrazena pravidly zákonů. Svět, v němž státy rozpoznají společnou odpovědnost za mír a spravedlnost. Svět, kde silnější respektuje práva slabšího.“ Nový koronavirus se ale zrodil do jiného světa, než měl být ten, který sliboval vítěz studené války. Je to svět, kde džungli neobhospodařuje „benevolentní hegemon“, jak o tom psali neokonzervativci. Když Barack Obama na vrcholu arabského jara prohlásil, že syrský prezident „musí odejít“, Kreml poslal k břehům Sýrie raketový křižník – a Bašár al-Asad vládne dodnes. Koronavirus zaútočil ve chvíli, kdy globální řád prožívá tektonické zlomy v několika vrstvách a každý z těchto zlomů sám či ruku v ruce s dalšími může přerůst v hlubokou krizi. Pandemie pouze drastickou formou obnažuje problémy, které jsou dlouhodobé, ale zůstávaly skryty za bariérou frází sebestředných politiků, mediální kouřovou clonou a za španělskou stěnou hollywoodských kýčů. Jako příklad lze uvést několik hrozeb skrytých ve čtyřech vrstvách. Ekonomika Světový kapitalismus funguje na dluh. Ještě před vypuknutím pandemie odhadoval Institut mezinárodních financí sídlící ve Washingtonu globální zadluženost na úrovni 322 procent světového hrubého domácího produktu. Na úrovni skupiny G20 se v souvislosti s podporou ekonomiky v boji proti novému koronaviru mluví o výdajích ve výši pět bilionů dolarů. Bude to určitě víc. Jen Evropská unie shora slibuje 500 miliard eur. Spojené státy vydaly na federální úrovni boje s koronavirem tři a půl bilionů dolarů – a to při aktuálním zadlužení 24,5 bilionů. Velcí dravci, kteří se ještě nedávno chystali na dolování renty z programů ozelenění ekonomiky, se teď přeorientovali na těžbu z dotací na boj s následky onemocnění COVID-19. Podoba soužití pandemie a krizových jevů v ekonomice je viditelná na současném propadu cen ropy. Ten začal nezávisle na koronaviru poté, kdy se Rusko a Saúdská Arábie nedohodly – či se dohodly, že se nedohodnou – na snížení těžby. Výsledkem bylo, že ceny začaly padat pod magickou úroveň 50 dolarů za barel WTI, která umožňuje americkým těžařům břidlicové ropy podnikat se ziskem a snad i platit dluhy. Umrtvení ekonomiky v důsledku zápasu s koronavirem poptávku po ropě ještě zmenšilo. Synergický efekt nyní ve Spojených státech ohrožuje bytí celého strategického sektoru. Sociální nerovnost Nerovnost regionů se podle statistik před pandemií zmenšovala, ovšem nůžky mezi jednotlivci se zvětšovaly. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) chronicky hladoví 820 milionů lidí. Zároveň nadnárodní konzultační firma Capgemini s centrálou v Paříži uvádí, že na planetě je 18 milionů dolarových milionářů. Poslední oficiální údaje Statistického úřadu USA jsou za rok 2018 a říkají, že nerovnost je v této zemi největší za posledních 50 let. Podíl příjmů pěti procent nejbohatších obyvatel USA vzrostl od roku 1968 z 16 na 23 procent. Koronavirus nerovnost obnažuje a prohlubuje. Z OSN se ozývají hlasy varující před nastupující „pandemií hladu“. Pandemie odkryla chudobu velkých sociálních skupin, které nejsou zapojeny do zdravotního systému, mají nezdravé stravovací návyky a žijí v ekologicky nejzávadnějších oblastech. V USA to platí především o černoších. To, že v této zemi během prvního týdne po přijetí balíčku opatření na boj s nemocí COVID-19 stoupl počet nezaměstnaných o více než šest milionů, není dáno jen zbrzděním ekonomiky. O podporu se přihlásili i „neoficiální nezaměstnaní“, tedy ti, kdo se z různých důvodů nevešli do úředních statistik. Dnes hrozí, že celosvětově stoupne nezaměstnanost na dvojnásobek. Světový politický systém První dvě desetiletí 21. století jsou ve znamení politicko-vojenské snahy Washingtonu udržet nadřazené postavení, které získaly Spojené státy vítězstvím ve studené válce. Souběžně ale rostla ekonomika Říše středu takovým tempem, že od roku 2014 má Čína větší HDP měřený podle parity kupní síly než USA. Vedlejším produktem této dynamiky je ovšem růst závislosti Číny na ekonomických partnerech, což vyžaduje mnohem aktivnější zahraniční politiku Pekingu. Zároveň se vojenský potenciál Číny zvětšil do té míry, že se případný útok proti ní mění na sebevraždu. Koronavirus neukázal jen slabiny USA, ale mohutnou sílu čínské ekonomiky, této „továrny světa“. Pružná mobilizace zdrojů na výrobu lékařských, zdravotních a hygienických přístrojů i pomůcek neumožnila jen ofenzivní zápas s novým koronavirem: z Číny se během měsíce či dvou stal bezkonkurenčně největší vývozce těchto přístrojů a pomůcek, ale i zkušeností. Ideologický konsenzus Západní svět pojal globalizaci jako amerikanizaci, a to nejen rozvojových zemí. Sociální struktura Evropské unie se přizpůsobuje té americké, a to jak etnickým složením, tak úpravou školského a někde i zdravotního systému. Demokracie je pojímána jako volný trh a společenská užitečnost jedince je měřena jeho majetkem. Hesla jako „Moje tělo je moje vlastnictví!“, pod kterými manifestovali někteří občané USA proti karanténním opatřením, ukazují, jak hluboko může degenerovat liberálně-konzervativní koncept lidských práv: svoboda šířit koronavirus je přece jasným porušením práva na život jiných lidí. Spojovat kritiku karanténních opatření s obhajobou 2. dodatku k Ústavě USA, který dává právo na zbraň, varuje před tím, že lobbisté dokážou měnit lidský strach na peníze i v těch nejtragičtějších situacích. Liberální představa nového světového řádu viděla v globálních organizacích typu Světové zdravotnické organizace (WHO) předobraz vzniku celosvětové společnosti, která se zbaví státního sobectví. Pro aurory, jako je harvardský profesor John Ruggie, to má být Evropská unie, která je ukázkou postmoderního uspořádání zahánějící do minulosti státní sobectví. Už před vypuknutí pandemie ale Donald Trump prosadil politiku „America First!“ Jeho útok na WHO během války s novým koronavirem je jen jedním z několika příkladů sebestředného přístupu Bílého domu k mezinárodním institucím. Evropská unie nedokázala v prvních dvou měsících pandemie přijmout jakékoliv opatření, které by zápas s koronavirem posunulo k úspěchu. Stručně řečeno, boj s pandemií probíhá především na úrovni států – ať již to je Čína se svým ofenzivním modelem, Česko a Slovensko s pragmatickým přístupem či Velká Británie a Spojené státy se svojí úvodní záměrnou pasivitou a decentralizací. Změna, nebo šance? Přestože jsou aktivity v zápase s koronavirem především na státní úrovni, opírají se o globální zkušenost a čerpají z globálních zdrojů. Pandemie ukázala, co jsou skutečné globální problémy. Představila novou hierarchii hrozeb a rizik: upozorňuje například, že takové absurdní požadavky, jako zvýšit vojenské výdaje na úroveň dvou procent HDP, je jen plýtvání. Tváří v tvář pandemii i přesvědčení antiglobalisté vidí, že lidstvo má společný globální osud a že problémem není globalizace, ale její kapitalistická podoba. Pandemie pronásledují lidstvo celé jeho dějiny. Vždy přinesly ideový a psychický otřes, který však časem převrstvily jiné dramatické události a někdy i umné kampaně. Už dnes se houfují ti, kteří pokládají za svatou povinnost přesvědčit lid Západu, že protivník z Východu stojí před branami – a po pandemii je možná ještě nebezpečnější. Pravda, určitou dobu bude snazší vysvětlovat, že sobectví některých jednotlivců a skupin deformuje osudy všech. Změnu k lepšímu ale koronavirus nepřináší. Na tu je ještě nutné počkat. Autor je politolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení:
Obyvatelé Nových Heřminov na Bruntálsku v referendu po sedmnácti letech odsouhlasili výstavbu přehrady, která má být součástí širšího souboru protipovodňových opatření na řece Opavě. Hnutí DUHA výsledek referenda respektuje. Kromě výstavby samotné přehrady se počítá také s realizací přírodě blízkých opatření, například mokřadů, odvodňovacích potoků a zvýšených hrází, což je pozitivním krokem k účinnější a efektivní protipovodňové ochraně.
\nČas načtení: 2025-05-06 12:01:00
Podpis smlouvy na dostavbu Dukovan zablokoval soud. Vyhověl žalobě EDF
Brněnský soud v úterý předběžným opatřením zablokoval středeční finální podpis smlouvy o stavbě jaderných bloků v Dukovanech mezi společností Elektrárna Dukovany II (EDU II) a vítězem tendru korejskou KHNP. Učinil tak na návrh francouzské firmy EDF, která napadla žalobou rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Zákaz podpisu smlouvu platí až do rozhodnutí o žalobě EDF. Premiér Petr Fiala reagoval, že vláda bere opatření soudu na vědomí. Společnost Elektrárna Dukovany II, která je zodpovědná za jaderný tendr, opatření respektuje.
\nČas načtení: 2025-05-06 12:01:00
Podpis smlouvy na dostavbu Dukovan zablokoval soud. Vyhověl žalobě EDF
Brněnský soud v úterý předběžným opatřením zablokoval středeční finální podpis smlouvy o stavbě jaderných bloků v Dukovanech mezi společností Elektrárna Dukovany II (EDU II) a vítězem tendru korejskou KHNP. Učinil tak na návrh francouzské firmy EDF, která napadla žalobou rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (ÚOHS). Zákaz podpisu smlouvu platí až do rozhodnutí o žalobě EDF. Premiér Petr Fiala reagoval, že vláda bere opatření soudu na vědomí. Společnost Elektrárna Dukovany II, která je zodpovědná za jaderný tendr, opatření respektuje.
\nČas načtení: 2026-06-24 17:37:42
Nezvykle rychlé. Babiš okomentoval rozhodnutí Ústavního soudu velmi stručně
Premiér Andrej Babiš (ANO) respektuje předběžné opatření Ústavního soudu, kterým nařídil vládě, aby zajistila cestu prezidenta Petra Pavla na červencový summit NATO v turecké Ankaře. Označil jej zároveň za nezvykle rychlé. Pavel žalobu podal v pondělí v podvečer, předběžné opatření soud oznámil ve středu v 16 hodin.
\nČas načtení: 2024-11-05 14:05:55
ČNB uložila Fio bance pokutu za porušení zákona proti praní špinavých peněz
Česká národní banka (ČNB) uložila Fio bance pokutu 9,5 milionu korun za porušení zákona proti praní špinavých peněz. Podle pravomocného rozhodnutí, které ČNB zveřejnila, pochybila Fio banka při vyhodnocování rizik u některých klientů a nezajistila dostatečné proškolení části zaměstnanců. Fio banka serveru Peníze.cz sdělila, že uložení pokuty respektuje a že přijala nápravná opatření.
\nČas načtení: 2026-06-24 09:15:14
Rozhovor: Prezident Petr Pavel podal kvůli svému nezařazení do delegace na summit NATO v Ankaře kompetenční žalobu k Ústavnímu soudu. Premiér Andrej Babiš (ANO) uvedl, že rozhodnutí hlavy státu respektuje, ale nepovažuje ho za správné. Poradce prezidenta pro mezinárodní vztahy a bývalý diplomat Petr Kolář v rozhovoru pro ŽivotvČesku.cz řekl, že Ústavní soud si podle něj naléhavost sporu uvědomuje. Za důležité považuje i to, že součástí žaloby je podle něj předběžné opatření, o kterém může soud rozhodnout rychle.
\nČas načtení: 2026-06-24 18:04:41
Babiš opatření ÚS ohledně summitu a účasti Pavla respektuje, Okamura kritizuje
Premiér Andrej Babiš (ANO) předběžné opatření Ústavního soudu ve věci účasti prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO v Ankaře respektuje, na síti X ale rozhodnutí označil za nezvykle rychlé. Šéf Motoristů a ministr zahraničí Petr Macinka Pavla nařknul z pokusu o ústavní puč. Předseda koaličního hnutí SPD a šéf sněmovny Tomio Okamura tvrdí, že se soud stal vazalem hlavy státu. Opoziční politici naopak hovoří o správném kroku, který je třeba respektovat. Sám Pavel rozhodnutí ÚS rovněž uvítal.
\nČas načtení: 2026-06-24 18:01:00
Ministr zahraničí a vicepremiér vlády Petr Macinka (Motoristé sobě) označil předběžné opatření Ústavního soudu ČR, které zajistilo účast prezidenta Petra Pavla na červencovém summitu NATO v Ankaře, za součást „pokusu o ústavní puč“. Současně však ujistil, že vláda rozhodnutí soudu respektuje a prezidenta do české delegace akredituje. O roli hlavy státu rozhodne v pondělí kabinet.
\nČas načtení: 2025-02-13 10:00:25
Netatmo odhalilo novou interiérovou kameru. Skvěle respektuje vaše soukromí, jen ta cena…
Francouzská společnost Netatmo představila interiérovou kameru Advance Indoor Camera Ta poskytuje kvalitní obraz, ale dbá také na vaše soukromí V prodeji bude od 19. února za poměrně odvážnou cenu 6 179 Kč včetně DPH Francouzská společnost Netatmo patří mezi přední výrobce produktů do chytré domácnosti, ať už jde o termostaty, meteostanice nebo kamery. Právě své portfolio kamer nyní rozšířila o nový přírůstek v podobě interiérové kamery s označením Advanced Indoor. Ta vám nejen ohlídá vaši domácnost v případě nepřítomnosti, ale také respektuje vaše soukromí, což je u tohoto typu zařízení obzvláště důležité. Přečtěte si celý článek Netatmo odhalilo novou interiérovou kameru. Skvěle respektuje vaše soukromí, jen ta cena…
Čas načtení: 2024-03-25 07:50:00
SAKT respektuje rozhodnutí ČT o stažení ČT sport
Slovenská asociace pro kabelové telekomunikace respektuje výzvu České televize týkající se stažení stanice ČT sport z nabídky slovenských operátorů.
Čas načtení: 2025-07-31 23:48:00
Nastartujte svůj mozek a překonejte psychickou zátěž – už po prvním dni!
Cítíte se unavení, přetížení a máte pocit, že váš mozek jede na poslední zbytky energie? Ať už jste student, manažer, programátor nebo senior, každý z nás zná ty dny, kdy je těžké se soustředit, pamatovat si důležité informace nebo prostě „fungovat“. Dny, kdy hlava odmítá spolupracovat, i když to nejvíc potřebujete. Představte si ale... Co kdyby existoval způsob, jak okamžitě zlepšit vaši mentální výkonnost? Co kdyby váš mozek zvládal psychickou zátěž s lehkostí, jako nikdy předtím? Co kdybyste se už po prvním dni cítili svěží, soustředění a plní energie? Seznamte se s Prederozimem – revolučním přírodním produktem, který byl vytvořen speciálně pro ty, kdo potřebují svůj mozek posunout na vyšší úroveň. Proč právě Prederozim? Prederozim není jen další „vitamín“. Je to vědecky podložené řešení, které vychází z nejmodernějších poznatků v oblasti neurologie a výživy. Jeho tajemství spočívá v unikátní kombinaci přírodních složek, které působí synergicky: Trehalóza – Zdroj čisté energie pro váš mozek. Tato přírodní látka podporuje kognitivní funkce a napomáhá regeneraci nervové soustavy. Extrakt z rozmarýnu – Přírodní stimulant, který nejen osvěžuje tělo, ale také zlepšuje cirkulaci krve do mozku. A víte, co se stane, když váš mozek dostane více kyslíku? Funguje rychleji a efektivněji. Vitamín B6 – Snižuje únavu a vyčerpání, podporuje normální psychickou činnost a posiluje nervovou soustavu. Jak funguje? Díky inovativní technologii mikronizace, kterou Prederozim využívá, jsou všechny účinné látky zpracovány tak, aby se rychleji vstřebávaly a měly silnější účinek. Už po první dávce pocítíte rozdíl – váš mozek se probudí a vy se budete cítit svěží a soustředění. A to vše bez vedlejších účinků. Už žádné chemické stimulanty, které vás přepnou do „režimu přežití“ a pak vás nechají vyčerpané. Prederozim je čistě přírodní produkt, který respektuje vaše tělo. Jaký by byl váš život, kdybyste měli neomezenou mentální energii? Pro studenty: Už žádné hodiny bezcílného zírání do učebnic. Vaše paměť bude ostřejší, koncentrace silnější a vy budete zvládat učivo rychleji a efektivněji. Pro manažery a programátory: Když na vás tlačí deadliny a váš mozek je zahlcený, Prederozim vám pomůže zvládnout pracovní stres s chladnou hlavou. Pro seniory: Udržte svůj mozek aktivní a čilý. Podpořte svou paměť a mentální výkonnost, aby vás nepřekvapily žádné výpadky. Ale to není všechno. Prederozim nejen zlepšuje mentální výkonnost, ale také podporuje vaše celkové zdraví: Rozmarýn přispívá k normálnímu trávení a funkci jater, žlučníku i ledvin. Vitamín B6 pomáhá snižovat únavu a zajišťuje, že se budete cítit fyzicky i psychicky v pohodě. Představte si ten pocit, kdy váš mozek funguje na 100 %. Kdy zvládáte vše, co potřebujete, a ještě vám zůstává energie na rodinu, koníčky a odpočinek. Nastal čas vzít si zpět kontrolu nad svým životem a výkonem. Nečekejte, až přijde další den, kdy budete unavení a bez motivace. Začněte jednat už dnes! Jak užívat Prederozim? Stačí užít 1 tobolku ráno a 1 tobolku odpoledne před jídlem. Zapijte dostatečným množstvím vody a sledujte, jak se mění váš život. Proč koupit právě Prederozim? Prederozim je vyráběn v limitovaných dávkách, aby byla zajištěna jeho maximální kvalita. Navíc díky certifikaci standardu IFS Food máte jistotu, že dostáváte produkt té nejvyšší úrovně. Garance kvality a spokojenosti: Prederozim byl vyvinut ve spolupráci s předními odborníky. Každá tobolka je výsledkem nejpokročilejších vědeckých technologií a respektuje přísné evropské normy. Prederozim – váš klíč k životu bez limitů!
Čas načtení:
Bibione je velmi čisté město, které respektuje přírodu. Užívat si léčebné procedury lázeňských center. Plážemi s pískem, čistým mořem a nádhernými lagunami. Můžete se vydat do lunaparku. Navštěvovaným
Čas načtení: 2024-02-18 11:18:46
16.2.2024 (SITA.sk) - Minister spravodlivosti Boris Susko (Smer-SD) rešpektuje rozhodnutie prezidentky Zuzany.....
Čas načtení: 2013-11-07 17:00:00
Který región přezouvá zimní pneumatiky nejdříve?
Povinnost použít zimní pneumatiky od 1. listopadu respektuje letos výrazně více řidičů, a to bez ohledu na teplotní výkyvy nebo příchod prvního sněhu. Tento údaj vyplývá z aktuálního statistického průzkumu internetového obchodu Pneumatiky.cz, který porovnal data pneuservisů z celého území České Repu ...
Čas načtení: 2021-07-17 12:42:24
Za okupace, kdy českému národu hrozila záhuba, německé úřady, úměrně s porážkami na východní i západní frontě, zesilovaly tlak proti zbytkům jazykové autonomie. Na gymnáziích se v roce 1944 zaváděly tzv. Wiederhohlungsstunden, opakovací hodiny, v nichž musela probíhat výuka v němčině i v předmětech jako dějepis, fyzika nebo zeměpis. Také vysvědčení bylo dvojjazyčné a stejný zákon postihl i všechny plakáty na česká divadelní představení, filmy, koncerty nebo sportovní akce. Přitom okupační úřady nepřišly na to, aby zrušily ženskou koncovku vlastních jmen jako nepřípustnou koncesi jazyku méněcenného slovanského jazyka. Spokojily se tím, že české herečky a zpěvačky vystupující na německých filmech nebo scénách se české přípony musely vzdát; tak vznikla Anny Ondra, Ada Goll, Lil Adina (Mandlová) nebo prosazovaná Lida Baarova, která dopadla lépe, protože se musela vzdát pouze dvou čárek. Němečtí spoluobčané, kteří nepropadli rasistickým předsudkům a kterým znalost češtiny umožnila lépe se vcítit do pocitů a mysli národa zbaveného historických i přirozených práv, oceňovali na naší mateřštině právě to, co němčina, angličtina ani francouzština není s to rozlišit. Max Brod, neocenitelný propagátor moderní české kultury, a Pavel Eisner, jemuž dokonalý bilingvimus umožňoval posuzovat češtinu z německé perspektivy a naopak, zdůrazňovali specifickou vlastnost češtiny, nejzápadnějšího a nejsložitějšího slovanského jazyka, totiž zdůrazňování rozdílů mezi mužským a ženským rodem. Tam, kde je tvar německého slovesa neutrální (war, ging) a rodový význam mu dodává teprve mužský nebo německý člen (er/sie war, ging), české byl–byla, šel–šla již obsahuje informaci o tom, zda jde o muže nebo ženu. Totéž prozrazují přídavná jména; koncovka ová u ženských jmen je nedílnou součástí jazykového systému a nikdo ji nemůže s odvoláním na osobní rozhodnutí měnit. Připomeňme ještě, jak se cizinci diví, že máme vokál, pátý pád, a že vidíme velký rozdíl mezi tím, když někoho oslovíme „pane Dvořáku“ nebo „pane Dvořák“, „Michale, vstupte“, nebo „Michal, vstupte“. Není to vymoženost jazyka, který i v oslovení respektuje hodnotu jména? Z hlediska češtiny, a nejen slovanských jazyků, je nepochopitelné, že angličtina není s to rozlišit zásadní rozdíl mezi „ty“ a „vy“, a při vlastních jménech zcela opomíjí rod, takže, neumožní-li nám to kontext, vůbec nemůžeme zjistit, jde-li o muže, nebo ženu. Ale z tábora propagátorů duhové vlajky už slyším, že právě to je přednost, protože rozlišování binárních rodů již patří do starého železa a dnes většina se musí přizpůsobit rozdrobeným menšinám. Bezpochyby to souvisí s návrhem zákona (v Německu jej prosazují Zelení, u nás nejspíš Piráti) o tom, že 14letí mohou bez svolení rodičů i bez lékařského vyšetření změnit své pohlaví. V jazyce – a bezpochyby i v biologii – každé porušení základní normy není ničím jiným než násilím proti přirozenému stavu věcí. Ten vznikl v průběhu tisíciletí, nevznikl náhodou, ani svévolným rozhodnutím nějaké mocenského centra. Ženy, které snesou být Eva Pokorny, Marie (Mary) Pištora (Pistora), Jeanne Ryba, Jana Starosta; ženy, které nepocítí aspoň trochu studu, když se o nich mluví jako o slečně Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta; kterým nevadí, když slyší, že potkaly přítelkyni Pokorny, Pištora, Ryba, Starosta, a kterým je jedno, že lidé nebudou vědět, jak je mají oslovit (Pokorny, Pištoro, Rybo, Starostko) či zda mají jejich jména zásadně neskloňovat (angličtina jako vzor), nebo přece jen skloňovat (dopis od paní Pištory, Ryby, Starosty, či, nedej pámbu, Pištorové, Rybové, Starostové), tedy takové nepřechýlené ženy, která se konečně vymanily, jak nám některé vysvětlují, z předsudků patriarchátu („přestala jsem být majetkem otce“, prohlásila paní Rybová, pardon – Ryba) a konečně učinily něco ve prospěch stále nedostatečné emancipace žen, tedy ženy emancipované i od své mateřštiny, vypadávají z okruhu uživatelů českého jazyka a přihlašují se k obci lidí hovořících anglicky nebo jinou neslovanskou řečí. Vystupovat s touto vykastrovanou formou jména v českém prostředí znamená vysokou míru jazykového odcizení, které všechny Čechy a znalce češtiny zaráží a odpuzuje. Brod a Eisner viděli v zdůrazňování rodu v češtině více než jen pouhou formu, měli za to, že je to zvláštní citový příznak, který označili jako erotismus. Projevuje se to i v tvorbě podstatných a přídavných jmen: čeština dokáže z jednoho základu (učeně: lexikálního morfému) vytvořit celý vějíř slov různého významového, citového, příležitostného zabarvení. (Mimochodem: našli byste německý nebo anglický výraz pro obyčejné české slovo panenka?) Buď jak buď, naši západofilové a světoběžníci, kteří se zasazují o to, aby se české děti učily anglicky již od první třídy, kdy ještě zápasí s mateřštinou a teprve osvojují její spisovnou podobu, mohou být s novým jazykovým zákonem spokojeni – zase jsme se o krůček přiblížili vyšší, atlantické civilizaci. Že se tento zákon dopouští násilí na jazyce, který již během dvou tisíciletí překonal horší časy, jeho navrhovatelům a schvalovatelům nevadí. Neškodilo by jim, kdyby se seznámili s jedním významným žánrem českého písemnictví, totiž s obranami češtiny. Za první traktát tohoto typu můžeme považovat Proglas, předmluvu k prvnímu staroslověnskému překladu evangelia, který pořídil filozof Konstantin v 9. století. (Uvědomujeme si dnes, doceňujeme vůbec, že počátek všech spisovných slovanských jazyků vznikl na Velké Moravě?) Mezi dalšími ochránci českého jazyka najdeme významné osobnosti všech dob, vyznání a profesí. Zastavím se pouze u jedné z nich; je to historik Pavel Skála ze Zhoře, jehož jméno zaznělo u příležitosti čtyřsetletého výročí popravy 27 pánů na Staroměstském náměstí. On totiž, jako účastník povstání, který musel po bitvě na Bílé hoře emigrovat, zanechal nejobsáhlejší zprávu o stavovském povstání a jeho katastrofálních důsledcích. Když jsem se seznamoval se Skálovým životopisem a s jeho mimořádně bohatým literárním odkazem, narazil jsem na jeho spisek, v němž, vědom si ohrožení, jaké tehdy češtině hrozilo, vystupuje na její obranu. S humorem a ironií líčí pronikání německých slov a vazeb do tehdejší češtiny, která byla násilím vyhnána z oblastí vyššího společenského a kulturního života. Tak mě napadlo, jak by bylo dnes absurdní čekat od některého z našich exulantů – vzdělanců usídlených v Americe, Anglii nebo Kanadě satirickou obranu češtiny poškozovanou podivnými anglo-americkými barbarismy. V závěru ještě jedna kritická poznámka. Vůbec totiž nerozumím tomu, že dnes, kdy jsme svědky útoků proti převaze mužského rodu v češtině (přitom se zapomíná, jaké významné místo čeština uděluje ženskému rodu), ochránkyně ženských práv se bezhlavě zbavují koncovky, která zdůrazňuje jejich ženskou odlišnost, a nelogicky se ztotožňují s mužskou formou svého jména. Klade se řečnická otázka, jaká že to je síla, před kterou i bojovnice za ženská práva skládají své zbraně. Odpověď najdeme v Orwellovi, v pokoře před Velkým bratrem. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37
Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války
Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek. Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“ Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu. Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“ Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?
Čas načtení: 2020-05-03 20:19:33
Je to tak dáno, že člověk jen zřídka prožije situaci, která je spojena s masovou emocí. Kolektivní prožitek, jako byl 17. listopad 1989 či nynější pandemie, vytváří iluzi, že svět vstupuje do zcela nové etapy. Jenže dějiny jsou přeplněné takovýmito dramaty – a svět se příliš nezměnil. I když exponenciálně rostou vědecké znalosti a vyvíjejí se revolučně nové technologie, zdá se, že morálka a zákonitosti mezinárodní politiky ustrnuly ve své starověké podobě. Po každé velké události, jako byly například světové války, si většina lidí myslela, že teď už to určitě bude jiné. Chvíli to tak vypadalo. Po velké válce vznikla Společnost národů, po druhé světové OSN. Po té studené americký prezident George Bush st. v roce 1990 zvěstoval, že nastává „nový světový řád“. Měl to být „svět, kde pravidla džungle budou nahrazena pravidly zákonů. Svět, v němž státy rozpoznají společnou odpovědnost za mír a spravedlnost. Svět, kde silnější respektuje práva slabšího.“ Nový koronavirus se ale zrodil do jiného světa, než měl být ten, který sliboval vítěz studené války. Je to svět, kde džungli neobhospodařuje „benevolentní hegemon“, jak o tom psali neokonzervativci. Když Barack Obama na vrcholu arabského jara prohlásil, že syrský prezident „musí odejít“, Kreml poslal k břehům Sýrie raketový křižník – a Bašár al-Asad vládne dodnes. Koronavirus zaútočil ve chvíli, kdy globální řád prožívá tektonické zlomy v několika vrstvách a každý z těchto zlomů sám či ruku v ruce s dalšími může přerůst v hlubokou krizi. Pandemie pouze drastickou formou obnažuje problémy, které jsou dlouhodobé, ale zůstávaly skryty za bariérou frází sebestředných politiků, mediální kouřovou clonou a za španělskou stěnou hollywoodských kýčů. Jako příklad lze uvést několik hrozeb skrytých ve čtyřech vrstvách. Ekonomika Světový kapitalismus funguje na dluh. Ještě před vypuknutím pandemie odhadoval Institut mezinárodních financí sídlící ve Washingtonu globální zadluženost na úrovni 322 procent světového hrubého domácího produktu. Na úrovni skupiny G20 se v souvislosti s podporou ekonomiky v boji proti novému koronaviru mluví o výdajích ve výši pět bilionů dolarů. Bude to určitě víc. Jen Evropská unie shora slibuje 500 miliard eur. Spojené státy vydaly na federální úrovni boje s koronavirem tři a půl bilionů dolarů – a to při aktuálním zadlužení 24,5 bilionů. Velcí dravci, kteří se ještě nedávno chystali na dolování renty z programů ozelenění ekonomiky, se teď přeorientovali na těžbu z dotací na boj s následky onemocnění COVID-19. Podoba soužití pandemie a krizových jevů v ekonomice je viditelná na současném propadu cen ropy. Ten začal nezávisle na koronaviru poté, kdy se Rusko a Saúdská Arábie nedohodly – či se dohodly, že se nedohodnou – na snížení těžby. Výsledkem bylo, že ceny začaly padat pod magickou úroveň 50 dolarů za barel WTI, která umožňuje americkým těžařům břidlicové ropy podnikat se ziskem a snad i platit dluhy. Umrtvení ekonomiky v důsledku zápasu s koronavirem poptávku po ropě ještě zmenšilo. Synergický efekt nyní ve Spojených státech ohrožuje bytí celého strategického sektoru. Sociální nerovnost Nerovnost regionů se podle statistik před pandemií zmenšovala, ovšem nůžky mezi jednotlivci se zvětšovaly. Podle Organizace pro výživu a zemědělství (FAO) chronicky hladoví 820 milionů lidí. Zároveň nadnárodní konzultační firma Capgemini s centrálou v Paříži uvádí, že na planetě je 18 milionů dolarových milionářů. Poslední oficiální údaje Statistického úřadu USA jsou za rok 2018 a říkají, že nerovnost je v této zemi největší za posledních 50 let. Podíl příjmů pěti procent nejbohatších obyvatel USA vzrostl od roku 1968 z 16 na 23 procent. Koronavirus nerovnost obnažuje a prohlubuje. Z OSN se ozývají hlasy varující před nastupující „pandemií hladu“. Pandemie odkryla chudobu velkých sociálních skupin, které nejsou zapojeny do zdravotního systému, mají nezdravé stravovací návyky a žijí v ekologicky nejzávadnějších oblastech. V USA to platí především o černoších. To, že v této zemi během prvního týdne po přijetí balíčku opatření na boj s nemocí COVID-19 stoupl počet nezaměstnaných o více než šest milionů, není dáno jen zbrzděním ekonomiky. O podporu se přihlásili i „neoficiální nezaměstnaní“, tedy ti, kdo se z různých důvodů nevešli do úředních statistik. Dnes hrozí, že celosvětově stoupne nezaměstnanost na dvojnásobek. Světový politický systém První dvě desetiletí 21. století jsou ve znamení politicko-vojenské snahy Washingtonu udržet nadřazené postavení, které získaly Spojené státy vítězstvím ve studené válce. Souběžně ale rostla ekonomika Říše středu takovým tempem, že od roku 2014 má Čína větší HDP měřený podle parity kupní síly než USA. Vedlejším produktem této dynamiky je ovšem růst závislosti Číny na ekonomických partnerech, což vyžaduje mnohem aktivnější zahraniční politiku Pekingu. Zároveň se vojenský potenciál Číny zvětšil do té míry, že se případný útok proti ní mění na sebevraždu. Koronavirus neukázal jen slabiny USA, ale mohutnou sílu čínské ekonomiky, této „továrny světa“. Pružná mobilizace zdrojů na výrobu lékařských, zdravotních a hygienických přístrojů i pomůcek neumožnila jen ofenzivní zápas s novým koronavirem: z Číny se během měsíce či dvou stal bezkonkurenčně největší vývozce těchto přístrojů a pomůcek, ale i zkušeností. Ideologický konsenzus Západní svět pojal globalizaci jako amerikanizaci, a to nejen rozvojových zemí. Sociální struktura Evropské unie se přizpůsobuje té americké, a to jak etnickým složením, tak úpravou školského a někde i zdravotního systému. Demokracie je pojímána jako volný trh a společenská užitečnost jedince je měřena jeho majetkem. Hesla jako „Moje tělo je moje vlastnictví!“, pod kterými manifestovali někteří občané USA proti karanténním opatřením, ukazují, jak hluboko může degenerovat liberálně-konzervativní koncept lidských práv: svoboda šířit koronavirus je přece jasným porušením práva na život jiných lidí. Spojovat kritiku karanténních opatření s obhajobou 2. dodatku k Ústavě USA, který dává právo na zbraň, varuje před tím, že lobbisté dokážou měnit lidský strach na peníze i v těch nejtragičtějších situacích. Liberální představa nového světového řádu viděla v globálních organizacích typu Světové zdravotnické organizace (WHO) předobraz vzniku celosvětové společnosti, která se zbaví státního sobectví. Pro aurory, jako je harvardský profesor John Ruggie, to má být Evropská unie, která je ukázkou postmoderního uspořádání zahánějící do minulosti státní sobectví. Už před vypuknutí pandemie ale Donald Trump prosadil politiku „America First!“ Jeho útok na WHO během války s novým koronavirem je jen jedním z několika příkladů sebestředného přístupu Bílého domu k mezinárodním institucím. Evropská unie nedokázala v prvních dvou měsících pandemie přijmout jakékoliv opatření, které by zápas s koronavirem posunulo k úspěchu. Stručně řečeno, boj s pandemií probíhá především na úrovni států – ať již to je Čína se svým ofenzivním modelem, Česko a Slovensko s pragmatickým přístupem či Velká Británie a Spojené státy se svojí úvodní záměrnou pasivitou a decentralizací. Změna, nebo šance? Přestože jsou aktivity v zápase s koronavirem především na státní úrovni, opírají se o globální zkušenost a čerpají z globálních zdrojů. Pandemie ukázala, co jsou skutečné globální problémy. Představila novou hierarchii hrozeb a rizik: upozorňuje například, že takové absurdní požadavky, jako zvýšit vojenské výdaje na úroveň dvou procent HDP, je jen plýtvání. Tváří v tvář pandemii i přesvědčení antiglobalisté vidí, že lidstvo má společný globální osud a že problémem není globalizace, ale její kapitalistická podoba. Pandemie pronásledují lidstvo celé jeho dějiny. Vždy přinesly ideový a psychický otřes, který však časem převrstvily jiné dramatické události a někdy i umné kampaně. Už dnes se houfují ti, kteří pokládají za svatou povinnost přesvědčit lid Západu, že protivník z Východu stojí před branami – a po pandemii je možná ještě nebezpečnější. Pravda, určitou dobu bude snazší vysvětlovat, že sobectví některých jednotlivců a skupin deformuje osudy všech. Změnu k lepšímu ale koronavirus nepřináší. Na tu je ještě nutné počkat. Autor je politolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-14 12:32:59
Český (ne)zájem: Ministerstvo, které zmizelo
Rusko a Čína patří ke globálním velmocem, trvale zasedají v Radě bezpečnosti, disponují mimořádnou ekonomickou či vojenskou silou. Pro nikoho nejsou jednoduchými partnery, nastavení vzájemně výhodných vztahů vyžaduje politickou citlivost i praktický um. Většina států to řeší na nejvyšší politické úrovni a uskutečňování svěřuje diplomacii, zpravodajským službám či ozbrojeným silám. Česko se vydalo jinou cestou. Hlavní slovo si už nějakou dobu berou starostové, poslanci a senátoři. Pražskému primátorovi leží v žaludku politika jedné Číny, kterou respektuje většina států včetně našich spojenců. Ukončuje spolupráci se svými čínskými protějšky a spouští eskalaci, která naruší vzájemné vztahy. Starostové pražských obvodů se pouštějí do pomníků. Nemohou se smířit s tím, že větší část Československa a podstatnou část Evropy osvobodila v roce 1945 od nacistů komunistická Rudá armáda, což je navzdory úsilí pobaltských a polských revizionistů uznávaný historický fakt. Aby primátora nikdo nepodezíral, že pro samou Čínu snad zanedbává Rusko, tak provokativně mění adresu ruské ambasády. Předseda jednoho senátního výboru rozesílá po všech institucích dotazníky, které mají zjistit jejich kontaminaci Čínou. Asi moc nevěří našim zpravodajcům. Jiní senátoři se chystají na Tchaj-wan bez ohledu na stanovisko vlády. Poslanci sněmovního výboru pak posuzují úroveň údajné diplomatické korespondence čínské ambasády a předseda Senátu chce odvolat čínského velvyslance. Takové věci obvykle dělají ministerstva zahraničí. Někdo by poslancům mohl také vysvětlit, že na čínskou výkonnou moc se jejich kompetence nevztahují a že si těžko mohou na svá jednání předvolávat velvyslance jiného státu, pokud o to sám neprojeví zájem. Dozvídáme se tím dvě věci. Za prvé, patrně u nás máme řadu představitelů, kteří snadno plní nudné úkoly spojené s funkcemi, do nichž byli zvoleni; zbývá jim dost času na vyšší záležitosti. Pražská doprava šlape, byty se staví, legislativní proces běží jako na drátku, tak vzhůru do světa! Nebo je to všechno jinak? Není to tak, že tito političtí Brouci Pytlíci na své funkce vlastně nestačí a že se svými levnými výpady v zahraniční politice pokoušejí předvést alespoň něco? Jejich prázdná, rádoby morální gesta nevyžadují žádné znalosti či dovednosti, stačí mít správně nastavený morální kompas a vykročit směrem pravdy a lásky. Pokud žádný kompas nemají, mohou se nechat nasměrovat Bakalovými médii či nějakou angažovanou hvězdičkou z kulturní scény. Za druhé, zmizelo ministerstvo zahraničí. Tedy ne úplně. Zaměstnanci docházejí do úřadu, diplomati rotují, budovy se rekonstruují. Pouze to nikdo nevidí a nikoho to nezajímá. Politika je plná virtuálních realit bez fyzické existence. Česká diplomacie je fyzickou existencí zbavenou politické reality. Ministr zahraničí býval v zahraniční politice rovnocenným partnerem premiérovi a prezidentovi, díky svým informacím a kontaktům často míval lehce navrch. Dnes jen může brát na vědomí jejich více či méně informovaná rozhodnutí. Jeho hlas ve veřejné debatě nemá punc národního zájmu, nýbrž jednoho z mnoha možných názorů, vedle stanoviska pražského primátora, starosty Řeporyjí či kohokoliv dalšího. Ke zmizení ministerstva přispěla několikaměsíční, surrealistická hra jeho obsazování (v hlavních rolích Zeman, Babiš, Hamáček, Poche) i její dadaistické rozuzlení. Problém je však hlubší. Sklízíme plody dlouhodobé eroze státních institucí a vytlačování ministerstva zahraničí jinými hráči vládními i nevládními. Ale o tom někdy příště. Autor je politolog a bývalý velvyslanec ČR ve Francii. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06
Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi. Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis. Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.
Čas načtení: 2020-01-06 18:26:48
Knihu Jiřího Slívy Víno fatale je radost "degustovat"
Představovat čtenářům Literárních novin autora kresleného humoru, jehož kresby byly několik let neodmyslitelnou součástí jejich titulní strany, by asi bylo… dost naivní. Představovat někoho, kdo publikoval a publikuje nejen v našich, ale i předních světových časopisech a novinách, autora litografií, který má na svém kontě desítky výstav po celém světě, je zastoupen v desítkách galerií a soukromých sbírkách, ilustrátora, majícího ve svém portfoliu více než sedmdesát ilustrovaných knih a dvacet autorských knih litografií a kresleného humoru, toho, který má mnohá ocenění ze světových festivalů humoru, představovat básníka, píšícího básně nejen pro dospělé, ale i pro ty nejmenší děti, JIŘÍHO SLÍVU, jehož „výtvarné konto“ je naplněno až po okraj, je jako bych chtěl nosit Literární noviny jejich šéfredaktorovi. Na konci minulého roku vydal svoji zatím poslední knihu Víno fatale plnou kreseb a litografií o víně. Pro ty, kteří ještě neměli možnost knihu „degustovat“… malá ochutnávka. Degustace vína je rituál. K nalité sklence nejprve přičichnete, zatočíte sklenicí, poté si prohlédnete barvu vína proti světlu. Teprve až po chvíli, kterou dáte vínu, aby se otevřelo, jej ochutnáte. Poválíte lehce na jazyku, necháte vaše chuťové buňky absorbovat i tu nejmenší součást tvořící chuť a poté teprve víno polknete a hodnotíte. Nejprve vzhled, vůni a nakonec chuť. VZHLED: Už samotná obálka, které dominuje cihlově červená, okamžitě připomene mladé bordeaux vynikající kvality. Půvabná tanečnice s lahví a sklenkou červeného vína vás vyzve do víru výtvarného tance, který Slíva na sto čtyřiceti stranách kreseb, grafik a krátkých slovních hříček nabízí k „ochutnání“. Kvalita je okamžitě na první prolistování zřejmá. Autor respektuje kresbu v základní formě. Rukopis nezaměnitelný! Čistý! Vizuálně srozumitelný! Obsah vtipný, vkusný! VŮNĚ: Inspirace knihy vychází z vína, z nápoje, který jak sám autor v knize píše, „přináší dobrou náladu, sbližuje lidi, doplňuje a povyšuje ho, pomáhá umělcům přivolat múzy…Je v něm pravda a v rozumné míře i zdraví.“ Slíva vychází z reálií, ale i slov, které blízce i vzdáleně mají něco společného s tímto nápojem. Dokáže je, reálie a slova, spojit s obsahem v neočekávaný, překvapivý, ale smysluplný celek i tam, kde si tyto složky, jsou – li samostatně, vzájemně odporují. Paradox? Nesmyslnost jeho paradoxů je pouze zdánlivá. K pochopeni je potřeba určitého poznání, mít smysl pro absurditu, ironii, kontrast, hravost. Teprve potom můžete „ucítit“, a to nejen vizuálně, překvapivé pointy – „vůně“ – jeho kreseb. Ty jsou jako femme fatale, přitažlivé a svůdné „osudové ženy“, schopny svým šarmem až nadpřirozeně okouzlit, „vonět“ a podmanit si nejen milovníky vína, ale především milovníky výtvarného umění. CHUŤ: Slíva je znalcem vín, znalcem poezie života a snad i proto počítá s estetickým účinkem kresby, ale i obsahu. Rovnováha mezi kresbou a obsahem je dokladem o vyvážené chuti, bohaté, aromatické… jak říkají vinaři… „patro“ perfektně zrcadlí „nos“. A protože je nejen vynikající kreslíř a grafik, jehož kresba dosáhla už dávno vrcholu těch nejlepších vín, ale i básníkem a spisovatelem, jsou jeho kresby a grafiky – vinoaforismy – bezesporu i velice zajímavými literárními útvary. Nezapřou v sobě množství „zbytkového cukru“ i Slívovy typické hravé „kyselinky“, hloubku a délku kreslířských kořenů, ale i vynikající ročník 73 do kterého autor „dozrál“, tak jak je tomu u těch nejlepších vín! Nepřestává mi překvapovat tím, kolik se toho dá z jeho kreseb načíst. Ano, jeho kresba je dnes archetypem nejen výtvarného umění, ale i literatury. Svědčí o tom ilustrace knih, jeho poezie, ale především samostatné kresby a litografie. P.S. Přiznám se, delirium tremens, „třesoucí šílenství“ jsem dostal už po „vypití“ čtyřiceti pěti stran. Nemusíte mít ale strach, účinek knihy je individuální. Autor je výtvarný teoretik a spisovatel. Víno fatale, Jiří Slíva, Nakladatelství Slovart, Praha, 2019. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-09 06:23:28
Obecně prospěšná společnost Kverulant pátrá: Normy musejí být zdarma
Stát vydává normy. Tyto normy však neposkytuje veřejnosti zdarma, ale vybírá za internetový přístup k nim ročně téměř 100 milionů korun. Kverulant je přesvědčen, že závazné normy má stát veřejnosti poskytovat zdarma, a o to usiluje v této kauze. Kverulant již zaznamenal první úspěchy, když stát zpřístupnil několik prvních norem a následně sněmovna schválila usnesení, kterým žádá vládu o zajištění veřejné dostupnosti všech závazných norem. Byla zpracována novela zákona o normách, která nově stanoví, že veškeré závazné normy bude hradit stát a budou bezplatně poskytnuty veřejnosti. Novela je nyní v legislativní radě vlády a na vládu měla jít v průběhu října 2019. Česká republika má jako vyspělý průmyslový stát ve vydávání norem stoletou tradici. V současné době je v platnosti 36 tisíc norem. Velká většina z nich není závazná. Existuje však více než čtyři tisíce norem, jejichž dodržování stát vyžaduje. Přesto stát tyto normy neposkytuje zdarma, ale vybírá za internetový přístup k nim peníze. Kverulant zjistil, že to ročně dělá téměř 100 milionů korun. Situační zpráva Kverulant objednal studii, která vyjmenovala konkrétní technické normy, jejichž dodržování stát prostřednictvím legislativy ukládá veřejnosti. Děje se tak prostřednictvím určených a harmonizovaných norem. Harmonizovanou je taková česká technická norma, která zcela přejímá požadavky stanovené závaznou evropskou normou. V českém právním řádu existuje 31 právních předpisů, které nařizují dodržování 3 400 těchto harmonizovaných technických norem. Mimo to 11 právních předpisů nařizuje dodržování ještě dalších 800 norem. Těm se říká určené technické normy. Celkem tedy jde o 4 200 norem. Z principu publikování právních předpisů vyplývá, že adresát musí mít možnost seznámit se v plném rozsahu s těmi pravidly chování, která jsou pro něj závazná. Že se tak má dít bezplatně, je zřejmé, přestože generální ředitel České agentury pro standardizaci (ČAS) Mgr. Zdeňek Veselý uvádí, že by to odporovalo závazným pravidlům mezinárodních organizací pro normalizaci, která svým členům, a tedy i ČASu, zakazují poskytovat normy zcela zdarma. To však není pravda. Evropský výbor pro normalizaci (CEN) ve směrnici č. 10 pro distribuci a prodej publikací žádný výslovný zákaz bezplatného zpřístupnění technických norem neuvádí. Jen velmi obecně se v bodě 4.1 píše, že členové CEN mají vykonávat svá uživatelská práva způsobem, který respektuje zájmy ostatních členů a uznává hodnotu duševního vlastnictví v publikacích CEN a náklady systému CEN na svůj vlastní rozvoj a udržování. V lednu 2018 Kverulant.org dopisem vyzval tehdejšího ministra průmyslu a obchodu Tomáše Hünera, aby jeho resort začal situaci konečně řešit. V únoru přišla odpověď, ve které se mimo jiné uvádí, že zákony na závazné normy odkazují zcela výjimečně. To je opravdu odvážné popření skutečnosti, uvážíme-li, že platných závazných norem je 4 200. Dále dopis sice připouští, že normy na povinnou elektronickou fakturaci povinné budou, ale ministerstvo průmyslu s tím nemůže nic dělat, protože jejich gestorem je ministerstvo pro místní rozvoj. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Kroky ke změně Zprávu o tom, že problematiku závazných, a přitom placených norem je třeba konečně řešit, rozeslal Kverulant v lednu 2018 i všem poslancům. Poměrně rychle se tehdy ozvali hned dva. Komunista Leo Luzar a pirát Jakub Michálek. Komunista Luzar tehdy napsal: „Tuto problematiku jsem si vzal za své při tvorbě legislativního plánu našeho klubu a chci předložit v tomto duchu novelizaci autorského zákona.“ A pirát Michálek tehdy informoval, že by chtěl během cca 14 dní předložit v Poslanecké sněmovně návrh novely zákona č. 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, který nařídí státu koupit od státní agentury pro normalizaci licence k přístupu k povinným normám pro všechny občany, firmy i instituce ČR a o tuto částku následně agentuře pro normalizaci sníží příjmovou stránku rozpočtu. V pátek 13. července 2018 začaly poslancům parlamentní prázdniny, a tak se Kverulant zeptal komunisty Luzara a piráta Michálka, co dokázali, než opustili parlamentní lavice. Komunista Luzar odpověděl v duchu nejlepších tradic hnutí dada: „Dobrý den, velmi rád se do této iniciativy zapojím a patřičný návrh úpravy autorského zákona předložím. Pokud již disponujete takovým návrhem, budu velice rád, pokud se nebude muset tvořit nanovo. S pozdravem Leo Luzar.“ Podtrženo sečteno komunista Luzar neudělal ve věci zastavení zpoplatnění závazných norem zhola nic. To pirát Michálek byl přeci jenom aktivnější a napsal Kverulantu: „Dobrý den, dojednali jsme s ministerstvy, že technická norma o el. fakturaci bude bezplatně veřejně přístupná, na tom se udělá pilot technického řešení v ČAS v podobě tzv. sponzorovaného přístupu, tj. bezplatný přístup pro občany, který hradí normalizační instituci stát, protože nějaká platba musí podle pravidel mezinárodních institucí CEN a CENELEC proběhnout. Pod hrozbou našeho vlastního návrhu nám bylo také přislíbeno, že vláda připraví vlastní návrh umožňující tzv. sponzorovaný přístup, který by měl být na podzim. Tuto věc jsem naposledy otevřel na posledním jednání Ústavněprávního výboru, kde kvůli hlasům ANO nebyla výzva vládě, aby se zabývala touto otázkou, přijata. Vyjednávání s ministerstvy aktuálně vede Martin Jiránek, člen hospodářského výboru, kterému jsem celou věc předal. S pozdravem Jakub Michálek.“ Nedávat pokoj Kverulantovo usedavé upozorňování na problém již přineslo i své výsledky. Ministerstvo pro místní rozvoj ve spolupráci s Českou agenturou pro standardizaci zajistilo na začátku roku 2019 pro dodavatele veřejných zakázek bezplatný on-line přístup nejprve k osmi technickým normám o elektronické fakturaci. Později byly pro bezplatný přístup uvolněny další normy. Nedlouho po bezplatném zpřístupnění prvních norem přišel další úspěch. Poslanecká sněmovna počátkem února 2019 schválila doprovodné usnesení iniciované Piráty, kterým žádá vládu České republiky, aby podnikla nezbytné kroky k zajištění veřejné dostupnosti všech technických norem, pro uplatnění principu rovnosti před zákonem a dostupnosti práva. V září 2019 zaslal Kverulant.org všem zákonodárcům dopis, ve kterém jim připomíná jejich usnesení a žádá další pokrok. Několik z nich mu odpovědělo, že naprosto souhlasí, aby závazné normy stát poskytoval zdarma a že se věci budou věnovat. To je dobře, protože pokud vše dobře dopadne, čeká je v této věci několik jednání a hlasování. Ministerstvo průmyslu a obchodu ve spolupráci s Českou agenturou pro standardizaci totiž zpracovalo novelu zákona 22/1997 Sb., o technických požadavcích na výrobky, podle které bude přístup k více než čtyřem tisícům závazných norem hradit stát. Předmětná novela je nyní v legislativní radě vlády a na vládu měla jít v průběhu října 2019. Novela je rovněž příležitostí udělat postupnou revizi v právních předpisech a tam, kde není nutné odkazovat na technické normy, tyto odkazy zrušit, případně odkazovat jen na část norem. Například pro nový stavební zákon se chystá kompletní databáze, která bude obsahovat celé texty norem a také jen konkrétní články, které budou závazné. Kverulant své úsilí nevzdává. {/mprestriction}
Čas načtení: 2019-11-13 08:02:04
Jak demokratický Západ hájí své „hodnoty“ i za cenu válečných zločinů a zločinů proti lidskosti
Západ ve skutečnosti vyznává pouze dvě hodnoty. Zisk a dividendy. Postup EU a většiny jejich členských států v reakci na tureckou agresi ukazuje, že politici západních zemí jsou ochotni ze sebe udělat neuvěřitelně směšné figury jen proto, aby nenarušili zisky nadnárodních korporací kdysi evropského původu. A výplatu dividend, k jejichž tvorbě přispívá i ničení pracovních míst v EU a které z části slouží i k vyzbrojování budoucího nepřítele evropských zemí. Už celý měsíc trvá turecká agrese s poetickým názvem „Pramen míru“, která ohlášeně a očekávaně začala po stažení amerických sil ze severní Sýrie. Cílem agrese je dobytí severovýchodní Sýrie zvané Rojava / Západní Kurdistán, obývané převážně Kurdy, ale i křesťany a Araby, a její přetvoření na „bezpečnou zónu“, do níž mají být nastěhováni arabští uprchlíci z dob syrské občanské války, kteří už v Turecku dost vadí. Kurdové, křesťané a Arabové v Rojavě, jejichž spojené Syrské demokratické síly (SDF) odrazily útok Islámského státu (ISIL), žili pokojně v uspořádání, které i přes určité nedostatky bylo a je tím nejdemokratičtějším zřízením, jež lze v dané oblasti nalézt. Respektuje nejen různá náboženství, ale i ženy, které pod severosyrskou samosprávou mají stejná práva a postavení jako muži. Svědčí o tom i množství žen v uniformách SDF, křesťanských milic HSNB a dalších. Ženy z těchto jednotek už také mají mnoho mrtvých. Po bojích s velkými ztrátami na životech civilistů a vyhnání 300 tisíc obyvatel z jejich domovů bylo 17. října Američany a Turky dojednáno příměří, během kterého se kurdské jednotky SDF měly stáhnout na 32 kilometrů od hranic s Tureckem v pásmu dlouhém přes 400 kilometrů. Kurdů se nikdo na nic neptal. Proturečtí syrští džihádisté, někdejší „umírnění rebelové“, kteří vedou většinu pozemních bojů na území Sýrie, ho samozřejmě nedodržovali a bojovalo se dál, za tureckého bombardování. Velký boj se sváděl o hraniční města Tal Abyad a Ras al Ain, kurdsky Serékaniyé, které nakonec padly do rukou džihádistů a začaly masakry civilistů. V době příměří! Toto takzvané příměří potvrdila dohoda mezi Putinem a Erdoganem v úterý 22. října za stejných podmínek: Kurdové se stáhnou z oblastí, které uhájili před ISIL a podél hranic budou hlídkovat společné turecko-ruské patroly dohlížející na řádný odchod SDF. Rusko jen tak mimochodem zaručilo civilnímu obyvatelstvu bezpečí. Tedy na papíře. Toto oficiální příměří trvá dosud – a stále se bojuje. Jak 8. listopadu napsal na svém twitteru generál SDF Masloum Abdi: „Od začátku „příměří“ padlo 182 bojovníků SDF a byly zabity desítky civilistů. Dalších 30 tisíc civilistů nově vyhnal turecký agresor z jejich domovů a 1100 km2 bylo nově okupováno.“ Po dobu trvání agrese padly stovky bojovníků SDF a zabity byly stovky civilistů. Uprchlíků je kolem 400 tisíc. Kdysi se tomu říkalo „etnické čistky“. Zprávy o nedodržování příměří chodí po celou dobu. Svědectví vydávají fotografové, vojáci, zdravotníci a lékaři – marně. Kvůli údajnému příměří zrušil prezident Trump vlažné sankce vůči Turecku. A stejně nyní postupuje i Německo, jehož ministr zahraničí Heiko Maas (SPD) označil turecké dodržování příměří za důvod, proč blokovat neslané nemastné sankce, které na Turecko po dlouhém a ostudném váhání navrhla uvalit rezoluce Evropského parlamentu. Člověk se marně ptá, proč si Erdogan může dovolit beztrestně anektovat cizí území, zabíjet civilisty, dokonce používat chemické zbraně, což sice dosud nebylo oficiálně potvrzeno, ale lékaři z místa jednoznačně trvají na tom, že byl proti civilistům použit bílý fosfor. Jiný diktátor byl za „zločiny proti vlastnímu lidu a použití chemických zbraní“ postaven na oficiální světový pranýř a byly proti němu vyhlášeny rozsáhlé sankce. Dokonce se mu říká „řezník Assad“. Aniž bych chtěla zlehčovat zločiny baasistického režimu, Erdogan je také slušný pronásledovatel vlastního lidu, a to nejen příznivců hnutí duchovního Fettuláha Gülena, kterého viní z pokusu o puč v roce 2016, ale zejména Kurdů. V současném vzepětí nacionalistických a válečných vášní v Turecku se ještě zvýšily perzekuce proti této národnostní menšině, obžalované na principu kolektivní viny z „terorismu“. Ve vězeních se ocitly další stovky lidí, kteří si dovolili kritizovat „Pramen míru“. Pokrytecké chování Západu i Ruska má dva důvody. Za prvé jsou to ekonomické zájmy. Velké evropské koncerny jako Mercedes, Siemens a Renault mají v Turecku továrny větší než ve svých zemích. A kdyby je Erdogan zestátnil za „podporu terorismu“, šlo by o citelný úbytek dividend. Turecko je také skvělý odběratel zbraní. Jak Afrín loni, tak Rojavu dnes válcují německé tanky Leopard s džihádistickými posádkami. A Rusko poté, co domluvilo dodávku systémů S 400, považuje Turecko také za dobrého obchodního partnera. Další důvod je „strategický“. Turecko je pevnou součástí NATO, jak hlásají představitelé členských států včetně generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga. I zmíněný německý ministr zahraničí Maas hájí svůj appeasement vůči Turecku tím, že jiný postup by Erdogana uvrhl do náruče Ruska a Číny. A touto nadějí se zřejmě opájí i Putin – že Turecko odejde od NATO, případně bude sloužit jako ruský trojský kůň v Alianci. Proč by ale Erdogan odněkud odcházel, když takto má veškeré výhody a naprostou beztrestnost z obou stran? To velké stratégy nenapadlo. Naprosto geniálním tahem pak byla dohoda s Tureckem o uprchlících, která EU staví do pozice kasičky třesoucí se strachy. Kdykoli stačí říct – pošlu vám uprchlíky, když mi nepomůžete vytvořit „bezpečnou zónu“, a Evropa nevidí, neslyší a platí. Navzdory evropské úslužnosti začal Erdogan v pondělí 11. listopadu s „odsunem“ evropských bojovníků ISIL ze svých vězení do Evropy. Vskutku, kdo má takové spojence, už nepotřebuje nepřátele. Turecko tedy hájí naše „západní hodnoty“. Čím dál víc lidí si ale klade otázku, co za hodnoty hájí džihádisté vražděním civilistů, popravami zajatých bojovníků nejen SDF, ale i syrské vládní armády, hanobením mrtvol především žen, rabováním opuštěných domů a obchodů a cílenými útoky na zdravotníky, sanitky a nemocnice. Čím dál více se džihádisté zaměřují také na křesťany, zejména arménské. Navazují tak na genocidu Arménů z roku 1915. Přicházejí zprávy o ničení a rabování křesťanských kostelů. V pondělí 11. listopadu byli v Kámišlí cíleně zavražděni dva kněží katolické arménské církve a třetí byl těžce zraněn. Současné boje mezi SDF spolu se Syrskou arabskou armádou na jedné straně a protureckými džihádisty na straně druhé se odehrávají v oblasti města Tal Tamer, kde žije křesťanská menšina. Mnoho jich už muselo opustit své domovy a pouhá existence křesťanů na Středním východě je při postupu turecké armády a jejich „proxies“ čím dál ohroženější. Vymazání čehokoli, co nepatří k radikálnímu islámu, je stabilní součástí turecké invazivní politiky. V Afrínu se džihádisté zaměřili na jezídy, které nutili pod hrozbou smrti konvertovat k islámu a zničili jim desítky svatyň. V Rojavě jsou cílem kromě Kurdů samých převážně křesťané a jejich symboly. Evropa na to neříká nic, na své křesťanské kořeny už dávno rezignovala. Čím pak jsou naše západní hodnoty vznešenější než ty čínské a ruské? A jde skutečně o hodnoty? O tom mnohé vypovídá i fakt, že poté, co se američtí vojáci stáhli z Kurdy obydlených území a nechali jejich obyvatele Turecku napospas, posílili svá postavení na syrských ropných polích. Krev je levná, ropa je drahá. To jsou naše skutečné hodnoty? Neměli bychom se rázně ozvat svým vládám, že pro to opravdu nemáme pochopení? A že nehodláme obchodní zájmy koncernů hájit tak dlouho, dokud turecká armáda doplněná džihádisty nebude na předměstí Prahy, Berlína nebo Bruselu? Naše země je, díkybohu, na té osvícenější straně. Proti agresi se opakovaně vyslovil nejen prezident Miloš Zeman, ale i Karel Schwarzenberg a pak především Česká pirátská strana, jejíž předseda Ivan Bartoš je součástí všech prokurdských aktivit od loňské agrese do Afrínu a postupuje v souladu s Kurdským občanským sdružením v ČR. Konalo se několik demonstrací, které útok jednoznačně odsoudily a kde promluvili i další politici a kurdští aktivisté. Poslanecká sněmovna ČR pak přijala usnesení, které tureckou agresi jednoznačně odsuzuje. Na půdě Evropského parlamentu zvedl otázku turecké agrese v den jejího začátku, tedy 9. října, europoslanec Ivan David (SPD) za frakci Identita a demokracie (ID). Bohužel tehdy se o rezoluci proti Turecku nesmělo ani hlasovat a pozdější rezoluce je vůči Turecku tak citlivá, že neznamená prakticky nic. Neobsahuje ani povinný zákaz vývozu zbraní ani zastavení plateb z rozpočtu EU do Turecka. Její účinnost asi nejpřesněji vystihuje odstavec, který stanoví, že „protiturecké ekonomické sankce by neměly poškodit tureckou ekonomiku“.
Čas načtení: 2019-11-12 10:24:31
Pavel Janáček sestavil antologii netuctových románů pro ženy
Publikace Slzavé údolí není – navzdory slzavému názvu – ani málo k pláči. Spíš pro radost. Jde totiž o velmi promyšlený výbor ze sešitových Románů pod lampou a dvou podobných edic: Čtení pro ženy a Krásného románu. Deset takto reeditovaných textů devíti autorů (Ženy bez domova, Děvče ze stříbrného letounu, Slzavé údolí, Vesničko má pod Šumavou, Repetent, Jen chvilku štěstí, Ančina trnitá cesta, Holanovy dcery, Matka a Na proklaté půdě) se poprvé ocitlo na pultech již mezi roky 1938 a 1942. Autorka hned úvodem zařazených Žen bez domova (1940) Jaromíra Hüttlová (1893–1964) se narodila jako dcera učitelky a spisovatele Tobiáše Eliáše, známého jako T. E. Tisovský. Ten byl vrchním účetním radou zemského finančního ředitelství. Dva Jaromířini bratři se stali právníky a její starší sestra Miloslava obdržela roku 1916 doktorát za disertační práci o Charlesi Nodierovi. Jaromíra titul PhDr. získala rok nato díky disertaci z oboru římských dějin. Ani jediný z jejích sourozenců bohužel nepřežil válku. Jaromíra se už roku 1916 provdala za pruského důstojníka Willyho Johanna Hüttla a dvacet let nato ještě jednou – za Josefa Rybku, ředitele vršovického gymnázia, na kterém působila. Knižně debutovala studií Poklady egyptských hrobů (1919) a ve dvacátých letech se podílela na překladu šestidílného Brehmova ilustrovaného života zvířat; v letech třicátých už byla výraznou autorkou desítek dívčích a ženských románů, z nichž první se jmenuje Dáša, pražská studentka (1929). Všechna díla toho typu vydala mezi roky 1929 a 1947, zfilmován z nich byl Ideál septimy, zveřejňovaný původně v létě 1938 Listem paní a dívek. Za Protektorátu zprvu zařadili do Seznamu zakázaného a nežádoucího písemnictví pouze její knížku Majka cvičí čtvrthodinku (1938), ale od 9. září 1942 byl už cenzurou uvalen zákaz i na její jméno jako takové. A přece v letech 1940–1944 zveřejnila třináct románů v magazínu Čtení pro ženy. Pomohlo to, že ty pozdější podpisovala Rybková. Pavel Janáček upozornil i na fázi, v níž publikovala ve slovenštině. Roku 1953 se bohužel celé její dílo ocitlo na seznamu škodlivé a nepřátelské literatury, pročež bylo vyřazeno z knihoven; a teprve mezi roky 1991 a 2001 došlo k reedicím více než dvacítky jejích románů, někdy i opakovaným. Další z autorů antologie Miloš Kosina (1909–1966) zveřejnil letecký románek Děvče ze stříbrného letounu (1940) pod – poprvé při té příležitosti užitým – jménem Miloš Zeman, načež okamžitě následovalo Děvče na závodní dráze. RNDr. Jarolím Schäfer, autor „braku a legionářských legend“ Další z Janáčkem vybraných spisovatelů Jarolím Schäfer (1904–1967) byl Hanák. Maturoval v Olomouci (1925), Univerzitu Karlovu nedokončil a v letech 1930–1938 vyučoval na Zakarpatské Ukrajině. Napsal vlastivědu pro obecnou školu a roku 1933 debutoval hrou Hvězdička svobody. Následovala kniha Zborovští hrdinové (1937) a chlapecký román Jirka, kluk druhé roty (1938). Janáčkova antologie se zmocňuje jeho dílka Slzavé údolí (Večery pod lampou 1940). Jarolím Schäfer napsal i sbírku povídek Lidé od prastarého stolu (1943) a po válce romány Dědina ve vichřici (1946), Cesta Martina Kovandy (1947), Hanička z domku H7 (1948) či Pod československou vlajkou (1949). Roku 1950 si sice vydobyl titul RNDr., ale čtyři léta nato bylo hned sedm jeho titulů na indexu coby brak či legionářské legendy. „Jednotícím prvkem jeho literárních prací byla výchovnost, projevující se tendenční morální spekulací nebo osvětovým apelem v intencích státní ideologie,“ charakterizuje dílo tohoto autora Janáček a – thrilleru se blížící – Slzavé údolí je dodnes jedinou reedicí Schäferovy práce po listopadu 1989. Je paradoxní, že jde o jedinou jeho práci otištěnou původně v sešitové edici. Ilustroval ji z Punťových příhod dobře známý René A. Klapač (1905–1980). „Vesničko má pod Šumavou“ není jen píseň Další „podlampový“ román Vesničko má pod Šumavou (1940) byl roku 2018 reeditován hned dvakrát, a to jednak uvnitř naší antologie a poté i jako zmenšené faksimile prodávané s ní (v téže fólii). V květnu 1941 ministerstvo školství a národní osvěty zakázalo šíření této knihy mezi čtenáři do osmnácti let. Její autorkou Matylda Krausová-Holasová se narodila roku 1911, ale datum úmrtí není známo. Byla dcerou berního rady, maturovala v Kralupech (1930) a na právech na Univerzitě Karlově promovala roku 1935. Krom Vesničky známe od ní již jen drastickou vesnickou baladu Mezi penězi a láskou, zveřejňovanou na pokračování Listem paní a dívek (1941). Jak Janáček odkrývá, zahrnula vraždu (svržením chotě do studny), smrtelný úraz v továrně, početí dvou nemanželských dětí, znásilnění a sebevraždu. Ani Holasové nebyl po listopadovém převratu s touto aktuální výjimkou reeditován jediný text. Vilém Neubauer, hojně filmovaný autor Sextánky a Filosofky Máji Zato Vilému Neubauerovi (1892–1965) ano – a dostalo se mu také té cti, že Pavel Janáček umístil do antologie hned dvě jeho práce, a to románky Repetent a (navazující) Jen chvilku štěstí. Původně byly oba zveřejněny roku 1941 jako 67. a 68. sešit Večerů pod lampou. Sám Neubauer maturoval roku 1913 na Královských Vinohradech a v letech 1921–1939 a 1945–1949 pracoval na celním odboru ministerstva financí; jenom za okupace byl na Zemském úřadě a hospodářské komoře v Berouně. Oženil se s dcerou nuselského továrníka Antonína Vichra a od roku 1933 žili v nové vilce v Černošicích. Jeho tvorba dostávala prostor hlavně v časopisech. Ve Hvězdě československých paní a dívek zveřejňoval roku 1926 Román o Jarkovi a Věrce, v letech 1925–1927 ještě slavnější Sextánku. Roku 1927 vycházela Filosofka Mája a roku 1930 Osada mladých snů. V několika časopisech zveřejnil 14 románů a podle jeho čtyř knih vznikly filmy. Sextánka byla natočena dokonce dvakrát: jak pro němý, tak pro zvukový film. Ve Večerech pod lampou vydal Neubauer za necelé tři roky dalších 16 románů a ještě stačil stvořit jeden Rodokaps. Protože se však odmítal přihlásit k protektorátnímu režimu, byla mu literární činnost od roku 1942 znemožněna. Jako exemplární příklad braku bylo pak veškeré jeho dílo roku 1953 zařazeno na seznam škodlivé a nepřátelské literatury – a vyobcováno z knihoven. Teprve v devadesátých letech byly reeditovány nejznámější jeho romány. Záhadná Ema Satranová S jistotou Janáček nedokázal určit autora románku Ančina trnitá cesta (1940) ze Čtení pro ženy, který vyšel pod jménem Emy Satranové. Tato dáma publikovala až do roku 1944 a vydala v edici sedm titulů; roku 1942 dva další v Moderních románech a Večerech pod lampou. Snad se jedná o pseudonym, za kterým se skrývá Bernard Kurka (1894–1944). Po mamince byl tento muž Polák, i když pocházel z rakouského Scheideldorfu. Matka mu zemřela už roku 1900, takže vyrůstal u strýce a tety. Obecnou školu vychodil v Táboře, roku 1913 maturoval na Královských Vinohradech a šest let strávil v armádě. Stal se ředitelem kočovného divadla a mezi dobrodružné příběhy a fantastiku patří jeho romány Kruh přátel spiritismu (1923), Svět proti světu (1929) či Stíny z neznáma (1930). Napsal na třicet dramat (například Jeho poslední flám), skeče pro rozhlas a okolo padesáti románů. Roku 1930 zveřejňoval v Listu paní a dívek „gotický“ román pro ženy s antisemitskými motivy Dvě lásky Roberta Suka (knižně 1935 v Červené knihovně) a psal také westerny a krimi. Například pod jménem Edgar Wallhorst, ale dívčí romány co Olga Simonová. Za okupace náležel k předním autorům „aktivistické“ beletrie a jeho román Na křižovatce citů (1942) byl projevem loajality s nacisty po atentátu na Heydricha. Ona „křižovatka“ představovala překonání českého nacionalismu a zároveň přijetí nacionalismu árijského, kdy za odbojem stojí bývalý židovský továrník. Dne 25. prosince 1944 byl Bert Kurka nalezen zmrzlý v lese u Cholupic. U jednoho z prvních svých dívčích románů O Maruščino štěstí (1937) sice užil jména E. Satran, v kartotéce Ministerstva lidové osvěty ale postrádáme jakoukoli ženskou varianta téhož pseudonymu. Ani v dotazníku vyžádaném ministerstvem se k němu nehlásil a jen zmínil práci pro společnost Atlas vydávající Čtení pro ženy, v němž Ančina trnitá cesta vyšla. Za stalinismu bylo na indexu 21 jeho „škodlivých a nepřátelských“ titulů a tento „brak“ se vyřadil z knihoven. Z nepochybně jím sepsaných prací byly po roce 1989 reeditovány pouze čtyři westerny. Ale stojí skutečně za pseudonymem? Čtení pro ženy zveřejnilo přece také interview s Emou Satranovou, provázené její fotografií a uskutečněné v kavárně na Příkopech. Jak Janáček zdůrazňuje, rozhovor se ovšem až podezřele podobá „velkoměstské črtě“ a zahrnuje redakční prohlášení o programu edice hubící brak. Ema Satranová zde vysvětluje, proč píše pod pseudonymem. Práce v domácnosti jí nepřipadá s literaturou spojitelná: Je starostmi, zatímco psaní jest slavností. „Když píši, jsem sváteční člověk, který nemyslí ani trochu na roztrhané punčochy, neumyté nádobí anebo účet za elektriku,“ říká a dodává, že tvoří hlavně od deseti večer do jedné, a to s puštěným radiopřijímačem. „I když interview mohlo vzniknout jako mystifikace, nebyla podobná praxe v románových magazínech obvyklá,“ konstatuje Pavel Janáček. Takže? Musíme rozhodnout sami. Romány pro ženy psal i kabaretiér Jiří Červený Román Holanovy dcery (1942) vyhrál soutěž Večerů pod lampou, ale byli předem vyloučeni Židé a „míšenci“. Napsal ho pod vlastním jménem kabaretiér, písničkář a dramatik Jiří Červený (1887–1962), otec známé operní pěvkyně. V listopadu 1948 se kniha dostala opět do tiskárny, ale dostala se mezi čtvrt tisícovku dalších titulů, jejichž tisk byl zastaven během posledních týdnů roku. Už Červeného dědeček založil roku 1842 v Hradci (dodnes fungující) továrnu na dechové nástroje a prosadil ve městě divadlo. Jiří vystudoval práva (1910) a kancelář provozoval v letech 1923–1949. Již mezi roky 1909–1922 vystupoval se slavnou Červenou sedmou. Psal povídky a vytvořil román Máňa (1928). Kombinuje v něm erotiku s „komedií měšťanských námluv v intencích Ignáta Herrmanna“, charakterizuje toto dílo Janáček. Roku 1941 Máňu s cenzurními i jinými úpravami (a rozšířenou) přetiskly Večery pod lampou pod titulem Zahučaly hory. Do sešitových edic napsal Červený i čtyři další romány. Roku 1953 se Máňa či jeho kabaretní výstup Nechtěný hřích ocitly na indexu. Červeného vzpomínky jsou k nalezení v publikacích Červená sedma (1959) a Paměti Mansardy (1962). S dcerou Soňou je autorem biografie svého děda „Můjváclav“ (2001). Známá neznámá Gita Šponarová Životní data další autorky Gity Šponarové se Janáčkovi zjistit nepodařilo, ale v letech 1938–1941 vydala osmnáct románů a pohádky. Její díla měla právem prominentní postavení. Máme dnes sice k dispozici jedinou její fotografii, ale lze-li věřit zveřejněnému rozhovoru, psala od dětství a ve čtrnácti jí Divadlo na Vinohradech odmítlo veselohru. „Nedostupnost nezávislých biografických informací u autorky, jejíž jméno se v okruhu sešitových románových edic stalo pojmem, se může zdát nápadná,“ hodnotí to Janáček, „a podporuje hypotézu, zda v případě Šponarové nešlo o pseudonym jiného, třeba i známějšího spisovatele. Více okolností však zatím hovoří proti takovému výkladu a v sešitových románových edicích nemáme spolehlivě doloženu žádnou takovou mystifikaci, i když ji v autorském okruhu této antologie nemůžeme vyloučit u Emy Satranové. Románové sešity pro ženy se však v programových textech hlásily k představě literatury jako pravdy vyrůstající ze života. V souladu s tím akcentovaly vztah mezi publikovanými romány a osobní zkušeností autorů a autorek, který byl s podobnou mystifikační praxí obtížně slučitelný.“ V letech 1995–2000 bylo, dodejme, reeditováno Ivem Železným pět jejích románů, k nimž Janáček připojil v antologii Matku, „nejúspěšnější román léta 1938“. O malíři, který se stal horníkem a zase malířem Sborník uzavírá román Marie Tippmannové (1886–1965) Na prokleté půdě (Večery pod lampou 1941). Otec této autorky Jan Jadrný byl odborným učitelem a ředitelem více škol, ale po okupaci spáchal sebevraždu. Matka napsala několik her. Od roku 1907 studovala Marie s mladší sestrou Martou na malířské škole v Mnichově. Nedokončily ji a Marta pracovala po první světové válce na ministerstvu zahraničí, v letech 1926–1929 pak jako výkonná redaktorka týdeníku Hvězda československých paní a dívek. Poté převzala po Mileně Jesenské ženskou hlídku v Národních listech a vedla ji až do zastavení novin roku 1941. Napsala a vydala čtyři knihy. Roku 1910 se Marie vdala za advokáta Karla Tippmanna, jenž byl v letech 1918–1919 prvním českým starostou Lovosic. Na přelomu dvacátých a třicátých let se prosadila jako spisovatelka: první román Chci zvítězit jí na pokračování otiskoval týdeník Pražanka (1930). Vlastním nákladem vydala téhož roku Máminy pohádky. Od roku 1931 byla v Zemském zastupitelstvu. Po záboru Sudet odešli manželé z Lovosic, kde museli nechat veškerý majetek, a zakotvili v Hradci. Za Protektorátu napsala Marie do sešitových edic 27 románů (1940–1944), z toho patnáct do Večerů pod lampou. Její manžel zemřel v únoru 1945 a vdova se přestěhovala do Ústí k dceři. V letech 1948–1949 publikovala časopisecky román O chléb vezdejší, což je příběh malíře, který se stane horníkem, ale vlivem kolektivu opět malířem. Jméno Tippmannová se za stalinismu ocitlo na indexu a její práce byly kompletně vyřazeny z knihoven, takže teprve Ivo Železný reeditoval osm jejích románů. Jako i v jiných případech však eliminoval dějové odbočky, „nedějové“ partie i vysvětlení některých motivací. Zestručněny bývají v jeho reedicích také dialogy a děj je absolutizován na úkor jiných strukturních komponent epické prózy, především pak popisů a úvah postav. Ideologicky, kulturně či literárně výjimečná díla Pavel Janáček tohle všechno věděl a chtěl do antologie díla současně netuctová i typická, reprezentující vždy některou z žánrových anebo tematických linií. Texty, jež vybral, jsou vesměs ideologicky, kulturně či literárně výjimečné, výraznější a výmluvnější, než odpovídá průměru edic. A někdy i dovedněji odvyprávěné. Vrcholem „kompetence“ je pak román Jiřího Červeného, který má neuvěřitelných 23 vypravěčů, tedy cosi, nač nebyli zvyklí ani čtenáři neskonale náročnější literatury. Další texty se v antologii vyskytují také proto, že uceleně ztvárňují některé románové paradigma. Anebo je překvapivě variují. Ještě další jsou tu z toho důvodu, že naivně vyzrazují kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové pop-kultury. Výběr románů však je ohraničen médiem sešitových edic a záměrem dozajista nebylo vytvořit reprezentativní výbor z veškeré populární četby pro ženy, nýbrž jen z její výseče. Knižně a na pokračování publikovaná díla zůstala stranou a tímto přístupem se antologie odlišuje například od doposud jediného obdobného výboru Ach, ta láska (1984) Oldřicha Sirovátky, který ostatně čerpal z děl staršího data. Janáček zas pomíjí produkci vydanou před rokem 1937, kdy sešitové románové edice pro ženy neexistovaly. Sirovátka se mimo to nezdráhal vřadit do své antologie i milostnou scénu z ryze dobrodružného románu; oproti tomu Janáček respektuje díla jako autorsky individualizované výkony sui generis a poskytuje jim stejnou péči, jaká bývá věnována klasikům. Nezdůrazňuje nic z toho, čím se dnes ty práce mohou zdát archaické, nedokonalé či komické, a navíc akcentuje českou tvorbu, která byla přitom typická jen pro vlastní Večery pod lampou, zatímco jinde se vždy vynořovaly překlady. Pavel Janáček také ignoroval romány o cestování do ciziny, protože nejsou pro zkoumané období reprezentativní, a prvořadě mu šlo o „obyčejná“ dramata středostavovských domácností (jak to nazývá badatelka Dagmar Mocná). S Neubauerovou výjimkou jsou všichni zastoupeni jen jedním jediným dílem a v případě autorů známějších je to vždy práce známá méně. Janáček však přihlížel i k tomu, zda byl románek reeditován po listopadu 1989 – v tom případě jej znovu nevydal. A pokud přece zveřejňuje již reeditovaná díla (od Neubaurera, Hüttlové a Satranové), poprvé vycházejí bez pozdějších úprav. A našla se i další kritéria pro zařazení do antologie. Například Neubauerův cyklus je pandán k jeho Sextánce a titul Vesničky zas převzat z písně s textem Karla Šimůnka. A Matka vyšla ve stejném roce jako Matka Čapkova. Všechno začal německý nakladatel Martin Feuchtwanger Janáčkovy svazky o „rodokapsech“ a „večerech pod lampou“ (2018–2019), sourozencem jeho knihy Slzavé údolí je antologie rodokapsového čtení Eskadra obětovaných, jsou dnes skvělou obdobou Adamovičovy trojdílné kroniky české science fiction (2010–2014). A jelikož se příslib idylické chvíle na konci dne věnované intimní četbě, vyjádřený titulem Večery pod lampou, zapsal do kulturní paměti národa, přenesl editor to označení na celou skupinu sešitových řad. Málokdo přitom ví, že jejich počátek byl spojen s německým nakladatelem Martinem Feuchtwangerem, nejmladším bratrem spisovatele Leona Feuchtwangera, který byl nucen odejít z Německa, a protože jako cizinec nedostal v Praze nakladatelskou koncesi, spojil se na Příkopech s majitelem starobylého německého knihkupectví Gustavem Neugebauerem. Jaromíra Hüttlová, Miloš Kosina, Vilém Neubauer, Jiří Červený, Jarolím Schäfer, Matylda Krausová-Holasová, Ema Satranová, Gita Šponarová, Marie Tippmannová: Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty napsal Pavel Janáček. Recenzovala autorka monografie Červená knihovna (1996), profesorka PhDr. Dagmar Mocná, CSc. Přílohou je faksimile Krásného románu č. 175 „Vesničko má pod Šumavou“ z 22. listopadu 1940. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd ČR. Praha 2018. 848 stran
Čas načtení: 2019-10-30 18:00:19
Eskadra obětovaných. Vyšel výbor 10 pozoruhodných textů z románů do kapsy
Je to šestnáct let, co Michal Jareš a Pavel Janáček zaujali vědeckou příručkou Svět rodokapsu (2003), v níž bibliograficky popsali dávné sešitové edice, mezi kterými je klasický Rodokaps jen jednou z položek. A letos Pavel Janáček potěšil příznivce této četby knihou s vybranými příběhy z románů do kapsy. I když se badatelům nepodařilo dohledat do knihy Svět rodokapsu veškeré „škváry“ a kniha tudíž místy „zívá“ bílými místy, určitě se jednalo o záslužný akt. Janáček navíc bezprostředně poté vydal i studií Literární brak. Operace vyloučení, operace nahrazení (2004), analýzu vývoje podobného čtiva v čase okolo roku 1948: z literatury vyloučené „pokleslosti“ byly už během několika let nahrazeny svou vlastní obdobou, byť ne každý to zcela vnímal. Pak se Pavel Janáček na tomto poli výzkumu odmlčel, až roku 2018 přišel s komentovanou antologií ženské sešitové četby. Jmenuje se Slzavé údolí a jiné příběhy ze starých večerů pod lampou a volně na ni letos navazuje kniha Eskadra obětovaných..., která je průřezem romány do kapsy zveřejněnými v letech 1935–1944 v edicích Rodokaps, Rozruch, Moderní romány a Divoký západ. "Nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí" Jde o deset editorem pečlivě vybraných příběhů a každý reprezentuje jinou žánrově-tematickou variantu dobrodružného, detektivního, westernového, ale i vědeckofantastického díla. Sestavovatel si dával záležet, aby vybral práce pro ten který žánr sice typické, ale zároveň netuctové. Uvažoval nicméně ještě v další rovině, a tak antologii dominují nacionálně a etnicky konstruované „obrazy“. Ze stovek sešitů Pavel Janáček do Eskadry obětovaných nakonec vybral díla Jana Fikera, Josefa Novotného, Josefa Peterky, Bohuslava Čepeláka, Františka Vojtěcha, Jaroslava Pokorného, Eduard Kirchbergera (alias Karla Fabiána), Jana Karla Čemuse, Karla Zemana a Steppa Gradmooora. O těchto autorech jen stručně (na rozdíl od Pavla Janáčka): Jan Fiker (1904–1946) byl bratrem známějšího Eduarda Fikera, spolu napsali zřejmě jen detektivku Nejmenší stopa (odvysílanou roku 1945 rozhlasem). Jan Fiker sám nicméně mezi roky 1940–1942 zveřejnil v edici Rozruch, vedené jeho bratrem, třináct laciných westernů (a dobrodružných románů). Včetně Janáčkem reeditovaného námořního příběhu Bůh Vichrů (1941), ilustrovaného Janem Černým-Klatovským (1919–1997). Motorem psaní jako by tu byl citový vztah autora k předloze jeho hrdinky, což sice není nic neobvyklého, ale zde je to patrné opravdu hodně. U dalšího ze spisovatelů Josefa Ch. Novotného (1900–1967) nelze vyloučit, že je přímo vynálezcem názvu Rodokaps. V roli šikovného redaktora se podílel i na vydávání děl Karla Maye, Roberta Krafta, Jeana de la Hire, Emila Holuba, E. S. Vráze či Z. M. Kuděje – a byl také hudebním skladatelem. O trochu záhadné iniciále mezi svým křestním jménem a příjmením vyhlásil, že vznikla na počest milované jím dámy, ale později ji nechal zastupovat domicily Chrudimský či Cheth. Ty své práce, jež sám pokládal za „vážné“, navíc zveřejňoval pod svou dětskou přezdívkou Kuzma, kterou po válce připojil k občanskému jménu i úředně. Za první světové války sloužil Novotný v Itálii a čerpá z toho v románě Piava (1937). Publikoval nadměrně. V letech 1929–1930 kupříkladu i dvojdílný román Leon Clifton versus Klemzloadet. Od roku 1931 pracoval u Vilímka, ale nejdéle se uchytil v Melantrichu. Napsal prózu Hvězda na čele Jiřího Wolkra (1933) a za války na padesát her a kabaretních výstupů. Ještě v únoru 1948 stačil na Slovensku zveřejnit variaci Twainova Adamova deníku s titulem Evin deník, ale po převratu se vrátil ke své původní práci účetního. Většina jeho děl získala nálepky „nepřátelské, závadné, zastaralé, nežádoucí“ a byla vyřazována z knihoven. I za socialismu přesto dál publikoval, například vyprávění Po stopách Jaroslava Haška (Svobodné slovo 1950) či Hašlerův životopis (Obrana lidu 1966) a již po jeho smrti byl roku 1973 jako 63. svazek edice Karavana reeditován jeho Vilém Tell (původně 1940). V Rozruchu otiskl Novotný sedm westernů (1939–1941), avšak Pavel Janáček se jim vyhnul a vřadil do antologie jeho trampský a nacisty zapovězený román Šerifova kořist (1935), sestávající především z dílů Po stopě zlého činu, Divokým Kurdistánem a Carův kurýr, pro jejichž názvy využil, jak jste postřehli, hned dva tituly Mayovy a jeden Vernův. Legenda Bob Hurikán Přínosem Janáčkovy antologie Eskadra obětovaných je také reedice Peterkovy (1907–1965) „gotické detektivky“ z českého prostředí s (ne zrovna přiléhavým) názvem Udavač (Rozruch 1939). A Josef Peterka je sice znám coby Bob Hurikán, nicméně kovbojky produkoval jako Bob Peters. V polovině dvacátých let se co kluk vřadil mezi obyvatele osady Hurikán v Údolí obrů u Hvězdonic nedaleko Chocerad a od roku 1932 do smrti byl zde šerifem; jeho srub se tyčil nad soutokem Doubravice a Sázavy. Právě od roku 1932 úspěšně vystupovalo i hudební Hurikán Duo (tvořené jím a jeho budoucí chotí), v rozhlase uváděl s „Bobovou partou“ také další písničky a jeho slavné Rikatádo bylo poprvé zveřejněno roku 1936. Josef Peterka a jeho kamarád Bedřich Dvořáček byli koncem války zatčeni a přežili, nicméně Dvořáček na sklonku léta 1945 zemřel na následky utrpěných zranění. Ač o to Hurikán žádal, ministerstvo obrany nepřiznalo (i navzdory tomu) statut partyzánského oddílu jeho „Partyzánské zimní brigádě“. Z budování přehrady Slapy (1949–1953) Peterku propustili, když zveřejnil článek o poměrech na stavbě, a pak pracoval u Geologického průzkumu či elektrifikoval trať Praha – Česká Třebová. Jeho literární a para-literární dílo netvoří jen 16 románů známých ze sešitových edic, avšak je fakt, že jistým vrcholem Hurikánových snů se stala volná trilogie Toronto, Pobožný střelec a Návrat Pobožného střelce (1937–1939). Ale Petr Janáček rozebírá také Peterkův román Petr Klen (1942), který se nešťastně svezl s vlnou antisemitské beletrie a obsahuje i nedobrou aluzi na Baarův román Jan Cimbura (1908), rok předtím zfilmovaný, s proslulou antisemitsky laděnou scénou, ve které se ožebračení vzpírají židovskému obchodníkovi, jehož úpis je spálen a majetek je ničen, aby byl poté „ničema“ zcela vyhoštěn. – Za román Petr Klen byl Hurikán dokonce výslovně pochválen týdeníkem Árijský boj a zůstalo mu to zřejmě stigmatem, přičemž mnohé ani nenapadlo, nakolik si asi v té době Peterka potřeboval „žehlit profil“... Nedožil se bohužel ani prvního z dvou revivalů svého díla, který proběhl koncem šedesátých let, kdy byly k vydání neúspěšně připraveny také jeho Dějiny trampingu (pod názvem Z minulosti trampingu). Takřka celé Hurikánovo dílo s výjimkou románů pro ženy, Petra Klena a Udavače nakonec znovu vyšlo během desetiletí po sametovém převratu a je proto záslužné, že právě – dosud absentujícího – Udavače (z pražského prostředí, ba z pražského podzemí) Janáček zpřístupnil. "Kuli Morzakoru" Velikým symbolem byl i román o „z otočky“ pálícím pistolníkovi Křížový Pete (Rozruch 1941) od Bohuslava „Irčana“ Čepeláka (1907–1969), ilustrovaný Janem Černým-Klatovským a vydaný jako dílo Američana Tima O´Briana. Janáček připomíná i nedokončenou časopiseckou reedici tohoto příběhu (1971), i jeho druhé, popřevratové vydání. Od roku 1925 byl knihkupec Bohuslav Čepelák v komunistické straně a také jeho pohled na tramping je levicový – odlišný od toho Hurikánova. Nejlepším důkazem zůstává jeho stať 20 roků trampování (1941). V letech 1937–1939 a 1947–1952 byl Čepelák propagačním pracovníkem filmu, a to navzdory tomu, že se jako nežádoucí ocitly na indexu i mnohé další jeho westerny, například Rychlonohý ďábel a Tajemný jezdec. Od roku 1953 takřka do smrti byl pak redaktorem časopisu Signál (1953–1967), kde do komiksu zadaptoval Volání divočiny (1965) a kde prosadil otiskování Foglarovy Kroniky Ztracené stopy (1966). Další kapitolu Janáčkovy antologie tvoří kriminální Drama za mřížemi (Moderní romány 1939) od neznámého Františka Vojtěcha, podepsaného jinak jen pod Ministrovou přítelkyní (1938). Lze pouze spekulovat, zda se v tomhle případě nejedná o pseudonym, a komu by případně náležel. A titulní (letecký) román Eskadra obětovaných (Rodokaps 1938)? Rozsahem 143 normostran se dotýká horní rozsahové hranice podobných textů a poprvé byl zveřejněn pouhý den před 28. říjnem – jako oslava letců první světové války a ke dvacátému výročí republiky. Jeho distribuci později zapovědělo gestapo. Autorem je Jaroslav Pokorný (1899–1940), který se první světové války skutečně zúčastnil, aby pak roku 1919 maturoval, zkusil to jako bankovní úředník a učil na různých obchodních akademiích v Čechách. V mládí napsal i pět básnických sbírek (1920–1924), pokoušel se o dramata a roku 1935 vydal román o korupci v politice Bažina. Zřejmě s velkou lehkostí vytvořil desítky děl dobrodružného a westernového charakteru, ale i pro dívky. Jen roku 1936 vydal Jaroslav Pokorný minimálně 28 knih, a to nepočítáme právě romány sešitových edic a texty v periodikách. Pro Rodokaps napsal Pokorný 27 příběhů a mimo jiné užíval pseudonym Pavla Dvořáková. Zvolil si jej dle dívčího jména své druhé manželky, zatímco westerny tvořil jako Charles Patterson Whitte a severské příběhy jako Rex Carrey. Psal i detektivky, Rodokaps Nic než tělo (1935) má dokonce erotické ladění. Spisovatel Jan Drda nazval Pokorného v Lidových novinách po jeho smrti „kuli Morzakoru“ – a přes šedesát jeho knih bylo za socialismu na indexu. Teprve po převratu roku 1989 bylo ke třiceti z nich reeditováno. Od westernů k námětu epizody Studna ze seiálu o majoru Zemanovi Další román Zápas o kaučuk (Rodokaps 1941) napsal Eduard Kirchberger (1912–1983), přičemž tento muž přispěl Rodokapsu a Rozruchu čtrnáctkrát. Také „v postavách jeho románů se odrážely civilizačně, geograficky a rasově definované kategorie cizího“, všímá si Pavel Janáček. Od roku 1949 psal pod novým jménem Karel Fabián a je mimo jiné autorem námětu pověstné epizody Studna (1978) ze známého televizního seriálu o majoru Zemanovi. Roku 1942 byl Kirchberger zatčen a napřesrok v Berlíně odsouzen na osm let. Válku přežil, zřejmé je, že už tehdy při výsleších mocně fabuloval. Do roku 1948 pracoval v Legiobance, ale v červnu na krátko emigroval. Hned po amnestii se totiž vrátil – a nejméně od té chvíle byl „ve spárech“ StB. Napsal dokonce propagandistické vyprávění Cesta na Západ. které již roku zveřejnil 1948 týdeník Květen. Knižně vyšlo roku 1950 pod názvem Uprchlík, ale v letech 1951–1954 byl Kirchberger opět vězněn. Snad proto, že tento král fabulátorů lhal policii? Tak či onak se dal na politické thrillery a roku 1959 vydal svůj nejúspěšnější román Psí komando o útěku z koncentračního tábora. Roku 1973 byla tato kniha zfilmována pod titulem Počkám, až zabiješ. Už v šedesátých letech pracoval Fabián v televizi a mezi roky 1969–1977 v Květech. Z nesčetných jeho příběhů pro tisk a časopisy vyšla knižně nepatrná část. Další román Janáčkovy antologie Stín nad městem (Rodokaps 1943) napsal Jan Karel Čemus (1895–1969) a jde o druhý jeho příběh s detektivem Horníkem (prvním byl Zimomřivý člověk, 1942). J. K. Čemus byl také hudební skladatel, překladatel a propagátor automobilismu. Jeho nejvydávanější knihou se stali Bratři Drátové (1943), kteří pokračují Bratrstvem síly (1944), a chlapeckým románem je Chata děsu (1944). Robinzonádou pak byl Ostrov Bohemia (1945), ale tu nejšťastnější prózu vydal roku 1939 pod titulem Tajný spolek „SNOŠ“, kde ona zkratka znamená Svobodný Národ Odpůrců Školy. Kniha vznikala nedlouho po narození jeho dětí. Rodokaps číslo 300 (1941) s názvem Pony Express napsal Stepp Gradmoore. Tento pseudonym býval přiřazován pouze Edwardu Pachmayerovi (1895–1967), ale jak se ale později ukázalo, psal pod ním také Miloš Kosina (1909–1966) a snad jej užívali další. Bratr Edwarda Pachmayera se jmenoval Julius a vedl za války deník českých fašistů Vlajka. Pachmayerův nejznámější pseudonym pro western zněl Edwin Rudyard. Pro Rodokaps napsal tento muž Zlato Klondyku (1941) a do Večerů pod lampou přispěl bezohledně antisemitským románem Vesnický mor (1942), kterým jednoznačně trumfl i zmiňovaný Hurikánův úĺet. Také tuto knihu okupanti prezentovali jako vhodný příklad pro české autory a k diskusi jest i další Pachmayerův podivně útočný výplod Zednáři Zlaté Růže (1944). {loadmodule mod_tags_similar,Související} Napsal režisér Karel Zeman sci-fi? Další možný autor Pony Expressu Miloš Kosina (1909–1966) psal i pod jménem Hana Kosinová a po tatínkovi (byl nemanželský syn sládka) si přisvojil jméno Miloš Zeman, pod nímž stvořil například Děvčátko z operety. Roku 1953 pak měl Kosina šestnáct děl na komunistickém indexu a ani on se nedožil svého revivalu, když mu znovu vyšli Hoši z Modré zátoky (1969) a kniha Ahoj, velrybáři (1970). Hoši z Modré zátoky byli vydáni minimálně pětkrát a jedná se patrně o nejvýznamnější Kosinův počin. Z jeho westernů byly pak po roce 1989 mimo jiné reeditováni Kavalíři pastvin a Střelci z Mrtvého města. Jak už bylo naznačeno, je ale možné, že zajímavý román Pony Express napsal někdo zcela jiný. Předposlední položkou antologie se stala netypická science fiction, která je utopií „o nemožnosti utopie“. Jmenuje se Svítání a soumrak (Dobré čtení 1944) a je ilustrovaná V. Radou, jehož rukopis Janáček nedokázal bez pochybnosti ztotožnit s rukopisem známého malíře Vlastimila Rady (1895–1965). A kdo byl její autor Karel Zeman? Opět nevíme. Je sice realitou, že do Dobrého čtení psal pod jménem Miloš Zeman i zmiňovaný Miloš Kosina, ale to neznamená nic. Janáček zvažuje i nepravděpodobnou možnost, že byl autorem sám režisér Karel Zeman... Všechny texty antologie jsou z nějakého hlediska (literárního, jazykového, kulturního, ideologického) výjimečné, výraznější či výmluvnější než většina ostatních ve zmiňovaných h edicích. Některé jsou až překvapivě dovedně vyprávěny, jiné editor vybral z toho důvodu, že běžné paradigma ztvárnily způsobem, který se zvyklostem sešitových edic vymyká. Ještě další předvádějí kulturní stereotypy a ideologické fantazie dobové populární kultury s kouzelnou naivitou, což někdy za zveřejnění také stojí. Vždyť i Křížový Pete byl za stalinismu zesměšňován až absurdně, a tím výraznější klasikou trampské kultury se stal. Každý Janáčkem exponovaný text reprezentuje přitom některou ze žánrových anebo tematických linií dobrodružného, kriminálního či (dokonce) utopického románu, přičemž editor akcentoval i pohledy na subkulturu trampingu. Antologie Eskadra obětovaných respektuje veškeré do ní zahrnuté prózy jako autorsky individualizované výkony sui generis a dopřává jim stejně vřelou péči, jaká by hřála díla vysoké literatury. Kritériem výběru byl navíc domácí původ autorů a český charakter zde zveřejněných detektivek. Autoři sešitů vyráběli i kriminální příběhy z anglického prostředí, ale těch se editor vzdal. Každý ze spisovatelů je důsledně představen jediným textem a ti známější jsou záměrně zastoupeni dílem méně známým – s přihlédnutím k tomu, zda a kolikrát byl text reeditován. Výjimky z pravidla se dostalo jen „klasice“ Křížový Pete a dvěma dalším výtvorům navráceným „do oběhu“ po sametovém převratu. Díla nebyla jazykově modernizována, což některá z nich přitom už potkalo, a Pavel Janáček záměrně nepotlačoval historicitu textů. Dodejme, že Janáčkův výběr zůstal striktně ohraničen médiem sešitového románu a nejedná se tudíž o reprezentativnější výbor z veškeré dobové populární četby. Nebyly třeba zohledněny podobné příběhy vydávané Melantrichem i ve Vilímkově Malém čtenáři a Dobrodružném světě. Pavel Janáček (ed.): Eskadra obětovaných a jiné příběhy ze starých románů do kapsy. Antologie. Vybral, sestavil a průvodní texty sepsal Pavel Janáček. Přílohou svazku je zmenšené faksimile Rodokapsu 177 z 27. 10. 1938 Eskadra obětovaných. Vydal Ústav pro českou literaturu Akademie věd České republiky. Praha 2019. 848 stran
Čas načtení: 2019-10-21 10:16:29
Irák a Írán: sektářská siamská dvojčata politického islámu
Prvního října jsme se stali očitými svědky zrodu lidového povstání v Iráku. Mladá generace se vzbouřila, a vyšla do ulic proti zkorumpovanému sektářsky náboženskému státnímu systému, který se prosadil po okupaci země v roce 2003. Již 16 let se země naprázdno točí kolem své osy. V irácké společnosti již stěží existuje kultivovaná živá duše, která by ještě uvěřila, že tento nekompetentní civilizačně zdegenerovaný státní systém může dokázat nějaké pozitivní skutky. Zničená země si vyžaduje rekonstrukci a neobejde se bez přeměny politického systému. Však čím déle, tím dál je nový Irák politického islámu za hony vzdálen od demokracie, lidských práv a konjunktury. Hluboká profesionalita v korupčních praktikách Iráčané popisují vládnoucí nábožensko-politickou třídu jako spodinu společnosti bez morálních a kulturních hodnot, která vznikla pářením amerických a íránských genů. Tato cizokrajná garnitura k nevíře dokázala během 16 let dodělat zkázu státu a společnosti, kterou počali jejich předchozí páni okupanti. Noví panovníci proměnili zemi k obrazu svému, ve výstavu všeho ošklivého – kulturně nechutných děl. Jediný atribut vládnoucí třídy je slepá nenávist k diktátorovi Saddámu Hussainovi a pomsta sunnitům za mučednictví imáma Hussaina před 1400 lety. Dle nich sunnité, bývalí i dnešní, jsou odpovědni za zabití imáma Hussaina. Irák se stal znenadání příkladem nezdařeného státu, a to ve všech oblastech života bez výjimky. Otázku, kterou si pokládá každý rozumně uvažující člověk je, proč má šíitský státní systém v Iráku jen nulové výsledky, na rozdíl od šíitského státního systému v Íránu. Ten dokázal vybudovat (když necháme stranou anti-civilizační ideologii duchovenstva a všechno co z toho vyplývá, především pak ambice režimu vlastnit jaderné zbraně, vyvíjet balistické rakety a exportovat islámskou revoluci způsobem nepřátelského vměšování do sousedních zemí) celkem dobře fungující stát v mnoha životních oblastech jako průmysl, zemědělství, školství, zdravotnictví, infrastruktura, vědecký výzkum, aj. Irácká nábožensko-politická vládnoucí třída, která se chopila moci po roce 2003 je především nestátotvorná, nedisponuje minimem manažerských schopností, vyznačuje se neschopností, bez kvalifikace a kompetentnosti. Vtipné aféry kolem stovek nejvyšších vládních politiků nevyjímaje ministrů s falešnými vysokoškolskými diplomy – obvykle doktorandské – jsou velmi dobře zaznamenané a dostupné na internetu. Vládní aparát spolu s poslanci parlamentu vždy po každém následném volebním období vykazují špičkovou organizovanost a hlubokou profesionalitu v korupčních praktikách, v rozkrádání státního majetku a vytunelování veřejných statků. Katastr nemovitostí ve všech městech je svědkem jejich nekalého umění. Lidé na vlastní oči vidí, jak po svržení Saddámova režimu noví vlastníci – osobnosti, politické vládní strany a pololegální šíitské ozbrojené milice – obývají státní paláce a vládní domy postavené v minulém režimu. Rozkrádání statků neunikly ani soukromé domy a statky baasistů (členové vládnoucí strany Saddámova režimu) či vysokých důstojníků bývalé irácké armády. Dosti nepochopitelné zůstává to, proč šíitský režim v Iráku trvale nechce dopřát minimum přijatelných životních podmínek ani svým šíitům – soukmenovci ve víře. Vždyť šíitští obyvatelé v Basře na jihu země se vícekrát vzbouřili kvůli požadavku na dostupnost pitné vody. Pitné vody! Kvůli tomu při mírových protestních demonstracích byly desítky bezbranných civilistů bezpečnostními silami zabity. Přitom z kraje Basra těží stát až tři miliony barelů ropy denně! Odpověď na tuto záhadu, proč se mocenská šíitská třída v Iráku chová tak arogantně vůči vlastní šíitské populaci spočívá v revanši. Totiž tatáž shodná zvůle duchovenstva a politického establishmentu v obou zemích (Iráku i Íránu) má v úmyslu trestat irácké šíity za to, že bojovali po boku Saddámova režimu (společně se sunnity) proti tehdy novému, šíitskému režimu v Íránu v osmileté irácko-íránské válce (1980–1988). Bez loajality šíitské populace včetně vojáků a vyšších důstojníků by nebyla tehdejší irácká armáda. Šíitské státní systémy v Iráku a Íránu jsou de facto jako siamská dvojčata. V tom smyslu převládá mezi prostými Iráčany přesvědčení, že íránskou hegemonii nad Irákem nelze odstranit bez pádu, rozpadu či mezinárodního okleštění íránského režimu. Nejvyšší šíitská autorita podporovala zkažené náboženské politické strany Podívejme se na význam a poselství říjnového povstání. Přelomová jsou tato fakta: 1. Konec kultu osobnosti, míněna nedotknutelnost tzv. „náboženské Almardža'ia“ (arabskyالمرجعيه الدينيه) sídlící v posvátném městě Nadžaf. Její význam je doslova „zdroj k imitaci/následování“. Almardža'ia je nejvyšší šíitská náboženská autorita (po koránu, prorokovi a imámům), oprávněná vydávat fetwa (arabsky فتوى, plurál fetawa فتاوى, je nábožensko-právní dobrozdání) a jiná rozhodnutí, nařízení či instrukce týkající se nejen náboženských záležitostí, ale rovněž politických a společenských a všeho světského života. V našem právním zákonodárství by odpovídalo Ústavnímu soudu. V současné době největší svrchovanou osobností tohoto institutu je nejvyšší ajatolláh (arabsky آيه الله العظمى) Alí Sistání. Je to nejvyšší šíitská autorita v Iráku. Přímý důvod, proč se Iráčané otočili o 180 stupňů vůči Almardža'ia je to, že celou dobu po okupaci země v roce 2003 podporovala zkažené náboženské politické strany a zkorumpovaný, života neschopný režim, který rozkrádal bohatství národa a dovedl prosté lidi k neutěšené bídě a útrapám. Almardža'ia dopustila dvě rozhodující věci, které ovlivnily další vývoj země. Za prvé byla po okupaci tvůrcem sektářské šíitské koalice, která od prvních všeobecných voleb konaných po okupaci země uchopila moc, kterou drží dodnes. Tak poprvé vznikl anti-sekulární Irák, stát politického islámu a sektářský šíitský režim. Byla to historická proměna Iráku: Začalo se o něm mluvit jako o novém Iráku. Kdo se tohoto politického procesu nezúčastňuje, je mu přiřazena nálepka baasista nebo terorista. Politická opozice v tomto systému nemá právo na bytí. Politický proces zahrnuje všechny šíity, tzv. „proíránské“ sunnity a Kurdy. De facto jsou v tom všichni kolaboranti, všichni, kteří přivítali okupanty, a ti, kteří sice nepodali ruku, ale byli ochotní vycházet nevítaným hostům vstříc. Proměna Iráku probíhala v plné podpoře tehdejší americké administrativy. Prezident George Bush ml. byl tehdy ve velké nouzi. Velmi nutně potřeboval prezentovat před americkým národem a světovým veřejným míněním – po nenalezení údajných vykonstruovaných Saddámovych zbraní hromadného ničení – alespoň vedlejší, byť méněcenné odůvodnění pro vyhlášení války proti Iráku. Tím se staly demokratické volby v okupované zemi a také představa, že Irák se po diktatuře stane zářivým příkladem demokracie a prosperity na Středním východě. Celý proces zrodu budoucí vládnoucí šíitské rodiny proběhl za podpory a koordinace íránského duchovenstva. Strůjci projektu byly mimo jiné íránské revoluční gardy. Nutno zde poznamenat, že Američané sledovali íránské angažmá velmi pozorně. Oni ale o loajalitě svých šíitských svěřenců neměli nejmenších pochyb, což byla chyba. Ukázalo se, že loajalita iráckých šíitských hodnostářů patří Íránu, nikoliv svým pěstounům, „osvoboditelům“. Druhou věcí byla fetwa, kterou se proslavil nejvyšší ajatolláh Alí Sistání 13. června roku 2014 pro obranu země, národa a svatyň. Tato fetwa se stala vzápětí základem pro založení nové bojové struktury pojmenované Hašd al-Šaa'bí (arabsky الحشد الشعبي), česky Lidový mobilizační dav/shromáždění. Ten se tehdy vskutku postavil proti reálnému teroristickému nebezpečí vzniklého samozvaného „Islámského státu“. Zmobilizované jednotky nebyly součástí regulérní irácké armády. Do této formace vstoupily již existující proíránské ozbrojené šíitské milice (jako jsou síly Badr, Saraya al-Salám, Asaib Ahl al-Haq, brigády Hizballáh, aj.). Rovněž naverbovali několik stovek tisíc důvěryhodných a důvěřivých šíitů, naplněných vírou ve fetwa, nejvyšší šíitské instance v Iráku. Nová formace neměla zpočátku místo v platném zákonodárství státu. Později zkorumpovaný a vládním islámským stranám šitý na míru parlament její existenci zlegalizoval. Má nárok na každoroční rozpočet, zbraně, vojenské zásoby a měsíční plat pro ozbrojence. Formálně podléhají předsedovi vlády jako nejvyššímu veliteli ozbrojených sil, ve skutečnosti jím nemůže nijak rozkazovat či nařizovat. Reálná praxe to zcela potvrdila. Irák se proměnil po íránském vzoru (paralela Revoluční gardy) a po libanonském vzoru (paralela jednotky Hizballáh) tak, že vedle národní armády figurují odděleně pseudooficiální ozbrojené jednotky pod společným názvem Lidový mobilizační dav. Každá složka má však svoje vlastní jméno. Monopol vlastnit zbraně ztratil stát v prospěch pololegálních, často zločineckých skupin. Spolehlivé zdroje uvádí, že celkový počet složek této formaci je 22 samostatných milicí. Z toho je nejsilnějších 14 proíránských milicí plně napojených na Teherán, řídících se rozkazy a pokyny íránských revolučních gard. Jsou to de facto prodloužené ruce Íránu stejně jako jednotky Hizballáh, jinak řečeno proíránské vojenské oddíly s působností vně Íránu. Almardža'ia je duchovním otcem sektářského šíitského systému v Iráku. Rovněž je duchovním otcem anti-státních ozbrojených milicí Lidový mobilizační dav. Navěky má na svědomí následky těchto rozhodnutí. Státní smutek přivolává hněv společnosti 2. Protestující požadují již demolici stávajícího státního systému s nelidskou tváří a nikoliv jeho reformu, chtějí zřídit novou ústavu a nikoliv reformu stávající, požadují sekulární stát, který respektuje lidská práva a humanitní hodnoty a otevřenou společnost, a nikoliv stát a společnost s politickým islámem, požadují odluku islámu od státu. 3. Iráčané si definitivně a s konečnou platností počali být vědomí, že íránský systém ajatolláhů je nepřítelem iráckého státu a irácké společnosti. Lidová vzpoura v zemi může být nakažlivá! Může vyvolat podobný neklid v samotném Íránu. Totéž může vyvolat v prozatím poklidném teritoriu Kurdistánu na severu země. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Vraťme se k některým okolnostem povstání. Vyhlášení třídenního státního smutku nad padlými oběťmi při protestních demonstracích iráckým předsedou vlády působí směšně. Jeho gesto, že bude na ně platit nechvalný tzv. „zákon o mučednicích“, díky němuž jejich rodiny budou mít nárok na odškodnění, je urážející. Předseda vlády se tváří, jako by nevěděl, že tyto nevinné oběti nepoložili svůj život na válečném poli proti cizímu nepříteli, ale byli zabiti ostrými střelami bezpečnostních jednotek podléhajících přímo jeho příkazům. Státní smutek přivolává přídavek hněvu společnosti, především pak nejbližších zesnulých. Rodiny za hrst dinárů neprodají svoje syny. Iráčané si uvědomují říjnové povstání jako podobenství hrdinství „pána všech mučedníků“ imáma Hussaina, jehož epický příběh se udal právě v takových dnech v měsíci Muharram islámského letopočtu. Stalo se to právě na území dnešního Iráku před 1400 lety. Imám Hussain, neozbrojen, položil svůj život za věčné ideje. Byť zabit, umřel jako nesmrtelný vítěz nad tyranií a neprávem. Demonstrující oběti, když naposled vydechli, opakovali slova imáma „nikdy, nikdy ponížení!“ Hrdinové umírají pouze jednou. Zbabělci, byť drží v ruce státní klíče, umírají celý život. Mladí vzbouřenci vzali na zřetel a respektují výročí mučednictví imáma Hussaina, tzv. Ášúrá, a konání několikamilionových smutečních procesí ve všech koutech země. Průvody míří směrem do města Karbalá, kde leží svatyně imáma Hussaina. V této době je celá země v mimořádných podmínkách. Proto demonstranti pozastavili svoje protestní demonstrace. Přesto se může stát, že Ášurá se nečekaně změní v protivládní demonstrace. Rodiny a rodinné kmeny padlých obětí by se mohly projevit dokonce násilně. Na druhé straně spáchá vláda a její pololegální šíitské milice v dnešních dnech nevídané zatýkání stovek aktivistů a představitelů opozičních protestujících. Toto ale nezastaví odhodlání vzbouřenců. Iráčané připravují na 25. říjen masivní mírové protesty po celé zemi. Příští dny ukážou houževnatost a dynamiku říjnové vzpoury.
Čas načtení: 2019-10-03 09:33:11
Tereza Horváthová: Člověk může udělat revoluci s pár lidmi
Až na konec světa zavede ve dnech 3. až 6. října návštěvníky Tabook. „Na konci světa“ je totiž jedno z jeho letošních témat. Tento táborský festival kvalitních malých nakladatelů vstupuje letos do svého osmého ročníku. Pořádá jej romanistka Tereza Horváthová se svým manželem, grafikem Jurajem Horváthem, kteří provozují nakladatelství Baobab. Tak už poosmé. Co jste od Tabooku očekávali, když jste ho dělali prvně? My jsme žádná očekávání neměli. Moje očekávání byla, že uděláme malý, komorní festival, a nečekali jsme, že se nám tak rozroste. Postupně si ale plníme některé sny, zvlášť co se týká ilustrace. Během těch osmi let jsme snad dokázali ukázat ty nejzajímavější lidi, kteří na evropské ilustrátorské scéně působí. Měli jsme tu velké výstavy Blexbolexe, Ataka, Henninga Wagenbretha, Gérarda Lo Monaka, Bjørna Rune Lie, Evy Lindström a mnoha dalších a podařilo se nám je konfrontovat s tím nejlepším, co se děje u nás... Jak vybíráte nakladatele, kteří vystavují na Tabooku? Stane se, že někoho odmítnete? Stane. My chceme na festivalu Tabook ukázat to nejlepší, co v Čechách (i na Slovensku) vzniká. Ať už jde o knihy pro děti nebo dospělé, o filosofii, teologii, o prózu nebo poezii, tak se snažíme vybírat ty malé nakladatele, kteří věnují svým knihám absolutní péči. Ty, pro které je vydávání jejich životní projekt. Zveme ale i některé střední a větší nakladatele, někdy kvůli jejich specifickým edičním řadám a projektům. Tradičně jezdí Argo. Pro mě to podstatné z Arga není jejich běžná produkce, ale argovské historické řady, které dlouhodobě a pečlivě mapují terén středověkých a moderních dějin. Letos je jedním z našich témat „Snění o Americe“ a do debaty mimo jiné vstoupí právě autoři historických knih, kteří mapují cesty Evropanů na Západ, jejich sny i setkání s realitou... Další témata Tabooku budou „Vysočina“, „Na konci světa“, „Vyprávění“ – proč? Letos jsme strávili tři měsíce na malinkém ostrůvku v Chorvatsku, a domu, kde jsme bydleli, se říkalo, že je to Kraj světa. Téma „na konci světa“ si člověk může vykládat různě: jako okraj, hranici, za kterou nic není, ale také místo, kam nikdo ani nepáchne, nebo kam se všichni bojí, místo zapomenuté nebo nějak odtržené,či naopak místo, které nám připadá nekonečně vzdálené a o němž sníme. Ve společnosti teď rezonuje i konec světa v ekologickém smyslu. Jako bychom se právě teď ocitli na nějakém okraji a před námi se prostírá jakési nepopsané pole budoucnosti. Co nám na tom konci světa zbyde? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co zažije na Tabooku člověk, který není ani nakladatel, ani teoretik ilustrace? Vždycky říkám, že Tabook má několik vrstev. Jednu tvoří profesionální program pro lidi, pro které je kniha posláním a prací. Míním tím nakladatele, redaktory, editory, překladatele, knihovníky, knihkupce, učitele, studenty ilustrace... Ale další neméně důležitou vrstvou jsou všichni naši laičtí návštěvníci. Tabook je zároveň profesionální festival a festival, který je přístupný všem lidem. Od rodin s dětmi až po ty, kteří mají třeba jen rádi kulturu a chtějí se trochu povyrazit. Program nabízí širokou škálu čtení, setkání, debat, workshopů a specielních událostí. Nechybí koncerty a divadla ani čtení na pomezí performance, letos připravujeme nový formát – čtení v krajině. Plánujeme i čtení za rodinným stolem, což bude intimní setkání s autory, čtenáři, redaktory v táborských rodinách, které pro tu příležitost otevřou své dveře. Asi je dobré říct, že všechny ty věci se dají obrazit pěšky. Není třeba studovat linky veřejné dopravy. To určitě ne. Tabook se odehrává v historickém centru s výhonky na různá skrytá krásná místa v dochodné vzdálenosti. Hlavní „stan“ je letos opět v klasicistní budově, kterou postavila v 19. století obec baráčníků, tedy ve Střelnici. První patro obsadí stánky více než sedmdesáti českých a zahraničních nakladatelů, v přízemí budou probíhat knihtiskové, výtvarné a literární dílny pro veřejnost a na mnoha jiných místech – na jevišti Divadla, v knihkupectví Jednota, v Dílně ad. – čtení, divadla, diskuse... Vždycky jsme chtěli zatáhnout do festivalu lidi, kteří tady žijí, a instituce, jež tady působí. Tradičně spolupracujeme s Městskou knihovnou (která sídlí pro změnu na Novém městě blízko botanické zahrady), kde probíhá specializovaný program pro knihovníky, ale i zvláštní program pro veřejnost. Řada vystoupení se koná ve vinárnách či kavárnách – jak se k tomu majitelé staví? Jásají, že se prodá víc kafe a vína? Myslím, že mají Tabook rádi. Samozřejmě máme v Táboře blízké lidi, se kterými tradičně spolupracujeme, pomáhají nám dělat i festivalové kavárny a občerstvovny, ale vždycky se najde i někdo nový, o kom jsme nevěděli, nebo kdo něco otevřel a založil teprve nedávno. Někteří provozovatelé nás dokonce loni podpořili i malým finančním příspěvkem... Jaká je podpora ze strany města? Město nás tradičně podporuje finančně (žádáme každoročně o grant na velké kulturní akce) a půjčuje nám i dvě městské galerie, Vodárenskou věž a Galerii U radnice, úzce spolupracujeme i s Odborem kultury, který nám ve všem vychází vstříc. A co vyšší struktury, třeba ministerstvo kultury? Ministerstvo kultury nás každoročně podporuje dost zásadní částkou. Zpočátku jsme byli hodně závislí na visegrádských grantech, ale nakonec jsme nechtěli žádosti „šít na míru“ visegrádským požadavkům. Už loni nás také začal trošičku podporovat i kraj, postupně si tedy nacházíme místo…. Autoři a nakladatelé ze Slovenska, Polska a Maďarska na Tabooku stejně tradičně bývají. Vždycky. Ale já nechci psát projekt jen proto, abychom odněkud vytáhli prachy. Jsem radši, když se pokryjí všechny věci, o které nám jde, než aby se některé upřednostňovaly. Když se na to člověk podívá z hlediska podnikání, těžko asi můžete vybrat od nakladatelů tolik peněz, aby se vám vrátily. Co pro vás z Tabooku plyne? Proč ho chcete dělat? Ohledně financí nula od nuly pojde. Nakladatelé nám platí zcela symbolické částky, festival děláme pro ně. Jako nakladatel (tedy my jako Baobab) tu samozřejmě můžeme důkladně představit autory, které vydáváme, od ilustrátorů až po spisovatele. Vždycky jsem také chtěla propojit všechny lidi, kteří dobré knihy využívají ve své práci (učitele, knihovníky, lektory) s dobrými nakladateli. Tohle pole je v Čechách ještě málo poorané. Páteční dopoledne tak například věnujeme školám: probíhá paralelní Tabook pro školy. Podílí se na něm velká část našich hostů, spisovatelé, ilustrátoři, překladatelé vycházejí do škol a jinam do terénu.Kulturní osvěta mi vždy připadala důležitá. Hodně mi také záleželo na tom, abychom českou nakladatelskou scénu otevřeli ven, do světa… abychom ukázali, jaké skvělé věci tu vznikaly a vznikají. Teď se nám to ale celé rozrostlo do takových rozměrů, že skutečně uvažujeme, co nám to dává, jestli nám to nepřináší jen spoustu práce. Slyším určitou pochybnost. Zajisté… Na druhou stranu, pro mě osobně (a myslím, že můžu mluvit i za Juraje) je asi nejdůležitější pracovní napojení na lidi, s nimiž to děláme. Na celý ten tým. To nejsou žádní profesionální produkční, jsou to všechno naši přátelé: ilustrátoři, autoři, kamarádi z Tábora i z daleka… Nakonec po dlouhých napjatých přípravách zažijeme krásné intenzivní tři dny, naplněné událostmi, spoluprací, hovory, setkáváním, a to jsou vlastně věci, které se nedají úplně docenit. Je to idealistická záležitost, ale vždycky se z ní pak něco urodí. Něco zajímavého, zvláštního, ale často i dost konkrétního. Uzavírají se tu různé pracovní (i nepracovní) svazky, rozjíždějí velké i malé podniky... Já si myslím, že i pro nakladatele Tabook funguje podobně. To je pro mě velmi podstatné. Profese, jako jsou literární agenti, literární marketéři, budovatelé PR, lajfstajloví specialisté, jste zatím nezmínila. Literární agenti už na Tabook léta jezdí, ve spolupráci s Českým literárním centrem pracujeme právě na propojování českých a zahraničních nakladatelů. No a v oblasti PR, reklamy, promo a lajfstajlu se opravdu moc nepohybujeme, neumíme to a možná ani umět nechceme… V Baobabu jsme nikdy nedělali placenou reklamu. Knihy, které vydáváme, propagujeme jiným způsobem, prostřednictvím živých setkání, výstav, čtení nebo malých kulturních událostí, a Tabook je toho samozřejmě součástí. My to tak děláme od začátku, kdy se to ještě tak moc nedělalo, dnes už je tenhle způsob „reklamy“ daleko běžnější. S kvalitní kulturou se dá přežít jen tehdy, když si člověk kolem sebe vytvoří široké okruhy obdobně naladěných lidí. Bylo by samozřejmě ideální, kdyby se tady vynořil nějaký šlechtic, který by vzal naše osvětové usilování za své, nebo nějaká osvícená firma, jež by nás chtěla podpořit. Nikoho takového jsme zatím nenašli. Každoročně nás ovšem podporují menší podnikatelé z Tábora, kteří prožívají Tabook s námi. Jak konkrétně se snažíte knihy propagovat? Letos vychází pátý, závěrečný díl povídkového cyklu ruského prozaika Varlama Šalamova. Na Tabooku postavíme dřevěnou boudu, a v ní bude probíhat dvaasedmdesátihodinové nepřetržité čtení z jeho knih. Jeho povídky vycházejí všude po světě rozdrobené do povídkových souborů, české vydání je snad jediné, které respektuje Šalamovův původní záměr. Jeho povídky o sovětském gulagu, o Kolymě jsou jedny z nejsilnějších próz 20. století. Je třeba je připomínat. Stejně jako klasické texty, které se, zdá se, už moc nečtou. Kdo čte opravdu Tolstého, Stendhala, Rilka? Kdo čte doopravdy klasickou antickou literaturu? Přijde mi zajímavé vrátit se k pramenům, k základům čtení, ke klasickým textům nebo základním kamenům moderní literatury. Číst své oblíbené texty budou nakladatelé, redaktoři, autoři...za stolem v táborských rodinách. Takže návštěvníci přijdou k někomu domů, zují se a sednou si v obýváku? Ten formát zavedl už náš oblíbený Jihlavský festival dokumentárních filmů, jmenuje se to myslím domácí kino. Lidé opravdu přijdou k někomu domů na promítání. Je tam většinou i tvůrce, režisér, scenárista, ale někdy i střihač nebo kameraman... My bychom chtěli, aby vybrané texty četli lidé, kteří na nich redakčně pracovali. Nebo jsou přímo autoři (spisovatelé, básníci), kteří ty texty mají rádi. Bude si tak možné vyslechnout interpretované čtení. (Nedávno jsme doma četli skvělé paměti Cannettiho, který v druhém díle líčí takováta čtení Karla Krause, jež zásadním způsobem ovlivňovala tehdejší vídeňskou kulturní obec.) Budou to jen komorní setkání, ale já si myslím, že ty nejdůležitější události se vždycky dějí v malých hnízdech, v jádrech, a že člověk může udělat revoluci s pár lidmi. Tak to jsou naše revoluční buňky. Domácí čtení. Navíc v husitském Táboře, kde se četlo, o husitské gramotnosti se vyprávějí legendy. Nevím, jestli se tady četlo, je otázka, jestli se tady spíš nebojovalo a nepilo. Atmosféra Tábora je zvláštní, je tu pořád cítit, že je to město, které bylo postaveno na obranu, jako vojenský tábor. Jako by jím všichni ti lidé jenom procházeli. Ve srovnání s jinými, dobře „loženými“ kulturními městy. Nicméně, možná proto se tu daří právě tomu festivalu, který děláme. Co se ilustrátorů na Tabooku týká, jak se vám daří získávat jména jako Manuel Marsol? Tento španělský ilustrátor je opravdu hvězda, získal například cenu na Veletrhu dětské knihy v Boloni. Jak už jsem říkala: měli jsme štěstí, že první výstavy tu měli významní autoři z Francie, Německa, Švédska.... A každý dobrý mladý ilustrátor rád přijede, když ví, že tu před ním vystavoval Blexbolex, David B., Kitty Crowther… Na Manuela Marsola jsme natrefili prostřednictvím jeho knihy, kterou jsme viděli před dvěma lety v Boloni a líbila se nám. Říkali jsme si, že by stálo za to mu ji vydat česky – a on se nám během té doby sám ozval, že by měl o společný projekt zájem, byla to pěkná souhra... Na Tabooku je vždy k vidění současná frankofonní scéna, z čeho to vyplývá? Frankofonní knižní scéna (teď mám na mysli především v oblasti ilustrované knihy, autorské knihy a komiksu) je především hodně zajímavá, vrstevnatá a pestrá. Je tam obrovská škála tvůrců a nakladatelů, kteří dělají velmi odlišné věci, a vždycky je dělají perfektně. Zajímavé je, že i velcí nakladatelé pracují s autory původně z malých, alternativních nakladatelství. A podporují je, aby pro ně dělali velké projekty. Za posledních pětadvacet let se ve Francii navíc udál přerod dětské knihy. Přerod od čeho k čemu? Od ilustrovaných pohádek (a někdy dost infantilních) k přemýšlení o celém světě, k mnohovrstevnaté škále knih od těch alternativních po dokonale zvládnuté velké obrazové knižní projekty pro nejširší čtenářstvo. Možná, že tomu, co vychází teď, by před pětadvaceti lety nikdo nerozuměl. Vyprávění obrazem je úplně jinde. Amůžeme tu zmínit třeba zásadní několikadílný komiks Davida B., který vypráví velmi silný lidský příběh jeho bratra postiženého epilepsií. A vypráví ho obrazem. A pak máte knížky, v nichž jsou jen intuitivně řazené obrazy, které nakonec tvoří nějaký absolutní celek (jako třeba knihy od průkopníka tohoto „žánru“ Blexbolexe Album lidí nebo Roční období), nebo drobné knížečky založené na malém vtipu, legraci, jazykovém nebo výtvarném fóru (základní řada nakladatelství Rouergue), kde je vlastně jenom jednoduchý příběh, a dají se číst s dětmi donekonečna. To všechno existuje vedle sebe, rozvoj obrazové knihy ve Francii je úžasný (a někdy až strašidelný). A jak se posunuly v té frankofonní oblasti texty? Ve vašem nakladatelství Baobab jste vydali například knihy znamenitých francouzských autorů, jako jsou Timothée de Fombelle nebo Jean-Claude Mourlevat, a to jsou prózy. Mám ve Francii přítelkyni, která píše detektivky ze středověku, má čtyři děti a vždycky důkladně sledovala, co vychází. Ona o té proměně říká, že dnes se vydávají i pro děti a mládež rozsáhlé, několikadílné, dokonale odvyprávěné ságy. Jsou to napínavé, dobrodružné příběhy, které každého pohltí, knihy pro všechny generace. To dřív, alespoň podle ní, nebylo. Ale ve světové literatuře pro děti vychází široká škála příběhů: od „tematických“, spíš žurnalistických románků, přes různé detektivky a příběhy ze školního prostředí po různé rodinné ságy. Světová próza pro děti je neuvěřitelně rozmáchlá a bohatá. A když srovnáte Francii se zbytkem Evropy? Ve Francii vychází množství kvalitních (i úplně hloupých) obrazových knih, ale tradice ilustrované prózy, knih „literárnějších“ na pomezí prózy a poezie, které se dětem předčítají před spaním, ta je přece jen přítomná spíš ve střední Evropě a východní Evropě. V tom jsme, myslím, výjimeční. Některé knihy z Baobabu nejsou pro francouzské nakladatele zajímavé, protože jsou příliš textové a texty jsou příliš literární. Nakladatelé hledají spíš „univerzální“ obrazové knihy. Někdy ke škodě věci. Ono tomu univerzálnímu dost často něco chybí. Tam jsme v úplně jiné fázi nebo poloze. Stalo se během těch osmi let pořádání Tabooku něco, co vás příjemně nebo nepříjemně zaskočilo? Mě vždycky zaskočí, že i když se snažíme tady v Táboře hodně oslovovat profesionály, včetně učitelů, nakonec vždycky spolupracujeme jen s určitým okruhem lidí. Daří se nám ho sice pokaždé rozšiřovat, ale vlastně ještě pořád necítím z těch odborných profesí opravdu velký zájem. Na našich seminářích pro knihovníky a pro učitele vždycky vidím stejné okruhy lidí. Ale přikládám to samozřejmě tomu špatnému PR. Také u nakladatelů občas cítím rezervy. Máme nakladatele, kteří jsou úžasně činorodí, chtějí se podílet na programu a tak nějak „fungují“. Za ty jsem opravdu vděčná, bez nich bych to už asi dávno zabalila. A pak máme spící nakladatele. Přijedou, jsou tady rádi, líbí se jim tu, ale neinvestují žádnou energii navíc. No a pak je tu ilustrace, autorská obrazová kniha: zkrátka to, co nás nejvíc baví. Zatím se nám nedaří přitáhnout pozornost kunsthistoriků. Ilustrace je pořád vnímaná jako něco podřadnějšího než současné umění, což je naprostý nesmysl. Tato média jsou dlouhodobě nejsvobodnější, nejpestřejší a také nejpodceňovanější uměleckou scénou. Uklidňuje mě, že situace je podobná v celé Evropě. Ale myslím, že naše poctivé snažení má i své plody: vidíme tu před očima růst generace lidí, které jsme nějakým způsobem ovlivnili. A nejsou to rozhodně jen samotní ilustrátoři. Největší radost mám ale stejně z toho, když na Tabooku vystoupí na veřejnosti lidé, kteří normálně nejsou úplně vidět – nikoliv autoři, ale překladatelé, redaktoři, editoři, ilustrátoři, nakladatelé…. Ti pro mě představují největší skryté poklady české knižní scény. {/mprestriction} Autor je spisovatel a překladatel. Tereza Horváthová (*1973) je nakladatelka, redaktorka, překladatelka, spisovatelka, organizátorka. Vystudovala romanistiku na FF UK v Praze, obor francouzský jazyk a literatura. Roku 2000 založila se svým mužem Jurajem Horváthem nakladatelství knih pro děti Baobab. V roce 2011 vymyslela a zorganizovala první ročník mezinárodního festivalu malých kvalitních nakladatelů Tabook, který má za sebou sedm úspěšných ročníků. Kromě práce v nakladatelství píše knihy pro děti, prózu i poezii, nárazově také překládá a píše filmové scénáře. Iniciuje neziskové kulturní akce a věnuje se mírnému politicko-kulturnímu aktivismu. Za knihu Modrý tygr obdržela cenu Zlatá stuha pro rok 2005. Podle knihy vznikl stejnojmenný film v režii Petra Oukropce. Žije v Táboře, kde se svým mužem vychovává osm dětí.
Čas načtení: 2019-09-17 06:28:35
Jon Boorstin: Tajemství filmové řeči (ukázka z knihy)
Jaká magie se odehrává ve tmě mezi plátnem a diváky, co vede k tomu, že je film pro tolik z nich tak vzrušující? Autor je přesvědčený, že každý film ve skutečnosti tvoří tři souběžně běžící: „voyuerský“ film (logika filmu), „zprostředkovaný“ (emoční působení), a „niterný“ (prvotní vzrušení, které film vyvolává). V knize tyto prvky zkoumá s využitím svých zkušeností, stejně jako prací slavných filmových tvůrců od Hitchcocka po Spielberga, a ukazuje, jak funguje proces tvorby filmu. Demonstruje, jak tvůrci používají světlo, prostor a zvuk ke stvoření nového světa, popisuje, co z herce udělá hvězdu. Vysvětluje, proč si myslí, že Občan Kane je skvělý film, a co si myslí, že je špatně na závěru Osudové přitažlivosti. Ukázka z knihy: ZVUK Jakmile zavřete oči, uši vám stejně řeknou, kde jste – venku nebo uvnitř, v divoké přírodě, na dvorku nebo na ulici, v prázdném kostele nebo v rušné kanceláři, v kuchyni nebo ve vězení. Kolik ze zmatku v obchodě pochází z horečného křiku, kolik z klidu kostela pochází z jeho pohřebního ticha? Pamatuji si zvláštní zážitek, který jsem měl při poslechu klavírního koncertu na levných místech Hollywood Bowl. Působilo to, jako kdybych sledoval fotbalový zápas z laviček za plotem a viděl jenom vzdálené pohyby těl. Naštěstí jsem měl na temperamentního hudebníka dobrý výhled, ale čím okázalejší pohyby dělal, tím víc mě znervózňoval, až jsem si uvědomil proč: byl jsem od něj tak daleko, že jsem slyšel ticho, když uhodil do kláves, a crescenda, když měl ruce dramaticky zvednuté. Obvykle se vůbec nenamáháme rozlišovat mezi impulsy našich očí a uší, protože jsou přece v dokonalém souladu a synchronu. Ovšem zachytit zvuk a obraz při natáčení filmu jsou dva úplně odlišné procesy. Nejenže k sobě automaticky nesedí, ale navíc spotřebujeme hodně energie, abychom je správně sladili. Naše ucho pozorovatele si to ovšem žádá. Když se smysly vzájemně posilují, tvoří přesvědčivou realitu; pokud se ale navzájem kříží, pak se spolehneme spíše na zrak (pokud to nemá být k smíchu), ale účinek obrazů bude oslaben. Když na mě z plátna vyskočí pitbull a přitom slyším vrnění kotěte, zasměju se. Oč bude ale pitbull méně děsivý, když k němu přimícháme štěkot německého ovčáka, či když bude zvuk zkreslený špatnou nahrávkou nebo bude asynchronní. Film se stříhá ve dvou fázích, v obrazové a zvukové. Když je hotový střih obrazu, když je dána konečná posloupnost a délka záběrů, nastupují mistři zvuku. Jejich úkolem je dodat zvuku životnou, konzistentní, přesvědčivou „opravdovost“. Rozeberou zvukovou stopu na kusy, rozdělí různé kousky rozhovorů, znovu je nahrají, aby vyladili rozdíly ve zvukové perspektivě, úrovni nahrávání a zabarvení mikrofonu. Zvukoví mistři pečlivě prozkoumají každý náhodný zvuk, zaměří ho, a pokud nezní věrohodně, odstraní ho. Synchronní dialogy skoro vždy působí přesvědčivěji než dialogy dodělané postsynchronně, protože ty bez výjimky odhalí jemné rozdíly v hlasu a chování herce. Ostatní ruchy jsou ovšem obvykle dodávány postsynchronně. Zákony zvukových nahrávek nám říkají, že dobře nahraný hlas má většinou za následek špatně nahrané zvuky v pozadí. Vlastní zvuky pozadí, tzn. zvuky zachycené mikrofonem a nahrané při natáčení, prostě nezní „skutečně“. Buď jsou příliš hlasité, příliš pronikavé, příliš zastřené anebo neslyšitelné (pamatuji si, jak jsem točil film o tvorbě litografií a hledal jsem zvuk odpovídající mastkovému prášku dopadajícímu na kámen). Skoro každý zvukový efekt bývá nahrazován – každé bouchnutí dveří, nastartování auta, cinkání klíčů, nalévání tekutiny, šustění papírů. Zvuk kroků je tvořen dodatečně, aby mohl být přidán nebo pominut podle toho, co podpoří vyznění obrazu. Jedním z nejtěžších rozhodnutí je, zda zvuk kroků vůbec použít – někdy jsou nepostradatelné, jindy působí jako nepříjemné vyrušení. Celková zvuková stopa se staví vrstvu po vrstvě. Když se dotočí scéna, technik zvuku často nutí štáb, aby se na několik vteřin přestal hýbat a zcela utichl, a nahrává zvuk ticha (tzv. statu). Zvukoví mistři pak skládají nekonečné smyčky takové „přítomnosti“ nebo „tónu místnosti“ a ty tvoří základní konstantu zvukové stopy filmu – tedy skoro neslyšitelný šum pozadí, který definuje prostor. K tomu navíc vytvářejí celková prostředí z všudypřítomných zvuků, čímž změní tichou scénu v hlučný obytný dům, ve kterém například slyšíme přes tenké stěny dětský pláč anebo televizi, v hloubi projíždějící metro, podél vedoucí dálnici, hádky z ulice. Navrch mohou přidat bližší zvuky – elektrické bzučení ledničky, tikot hodin, kapání vodovodních kohoutků. Dobrý sound-editing může vyžadovat patnáct až dvacet vrstev dodatečně nahraných kontaktních ruchů a zvukových efektů (kroky, šustění papíru, cinkání klíčů, jež odpovídají akci na plátně) a dalších čtyřicet vrstev zvukových atmosfér pozadí. Mistři zvuku mohou skládat virtuální symfonie zvukových efektů, které diváci víc cítí, než slyší, čímž podpoří obraz. Najít přesně odpovídající zvuk může být úkol stejně nesnadný jako natočit správný obraz. Všichni prezidentovi muži začínají záběrem na obrovské klávesy psacího stroje vyťukávající datum, tedy jakousi obrazovou metaforou moci tisku. Vyžadovalo to speciální zvuk, přesahující skutečnost, tak jako ji přesahovaly i klávesy. Mistr zvuku doplnil klapání pečlivě vybraného psacího stroje (vyzkoušel půl tuctu klávesnic) začátkem zvuku šlehnutí biče a dozvukem výstřelu z děla. Mixování zabralo skoro čtyři hodiny. Kvůli filmu To je ale bláznivý svět poslal údajně režisér Stanley Kramer zvukaře až na benzínovou pumpu do Palm Springs, aby nahrál skřípající dveře od pánského záchodku, protože to prý byl přesně ten dokonalý zvuk kola z pochroumaného vozidla Terryho Thomase. Zvukaři jsou znalci zvukových vychytávek, které skladují v obrovských archivech. Například Chic Ciccolini, jeden z nejlepších zvukových mistrů v New Yorku, má pláč dítěte, na který je obzvlášť pyšný, a nádherně sentimentální nahrávku vzdáleného auta plného teenagerů, kteří přejíždějí poklop kanalizace. Obě zazněly už v mnoha zvukových stopách vyrobených na východním pobřeží. Jak ví každý návštěvník koncertů, zvuk je ovlivňován prostorem. Každé místo má svůj specifický prostor tvořený poměrem absorpce zvuku a echa, který některé frekvence zdůrazňuje, a tím vypovídá o velikosti a struktuře prostoru. Špatně nasnímaný dialog je sice možné nahrát znovu ve studiu a iluzi původního prostoru dodat elektronickým efektem, ale zvuk je ošidná věc a takový umělý výsledek se málokdy vyrovná originálu. Tak jako je střihač vydán na milost a nemilost kameramanovi, je střihač zvuku vydán na milost a nemilost zvukaři na place. Zvuk má vlastní zákony perspektivy. Bližší zvuky jsou „přítomnější“ – obsahují širší spektrum frekvencí, zvláště vysokých. Dobrý zvukař se dívá do kamery nejen proto, aby správně umístil mikrofon, ale také aby odhadl velikost záběru; zvuk musí ladit s velikostí prostoru. Je to složitý odhad, který závisí na prostředí, zvuku pozadí a typu mikrofonu; obecně platí, že má-li zvuk odpovídat perspektivě obrazu, musí být mikrofon výrazně blíž než kamera. Nahrávání komplikuje tzv. „efekt koktejlového večírku“. Váš sluch má čich na zajímavosti. V množství stejně hlasitých zvuků zaslechne něco důležitého – například rozhovor, ve kterém zazní vaše jméno; zaměří se na to a potlačí rušivé elementy pomocí echolokace a prostorového snímání. Když tytéž zvuky ale nahrajeme a pustíme přes reproduktor, prostorová vodítka, která si utvořilo naše ucho, už neexistují a výsledkem je neidentifikovatelný hluk. K práci zvukaře patří schopnost odhadnout, jak se zvuky z natáčení promění v reproduktorech kin, a jeden z důvodů špatného zvuku ve filmu je, že se zvukař nechal ošálit. Aby filmový zvuk zněl dobře, musí být čistší a bližší než skutečný zvuk. Ale zase ne příliš blízký a příliš čistý. Stereo nabízí na první pohled skvělé možnosti. Teď, když zvuk může mít další prostorový rozměr, zvýší to zážitek z filmu, obklopí zvuk diváky ještě víc? Ano i ne. Správný mix sterea vytváří nejenom pocit šířky, ale i hloubky, což je dobré. Pokud se stereo používá s citem, zvětší pocit hmotného světa za plátnem. Má to ale přesně dané limity. Připomeňme si tzv. Kleopatřin skok. Kleopatra s Elizabeth Taylorovou v hlavní roli byl jeden z prvních filmů s vícekanálovým zvukem. Pamatuji si vzrušení, které jsem zažíval při sledování Liz, jak kráčí prostorným palácem, podrážděně deklamuje a její pronikavý hlas kráčí na obrovském plátně kina Egypt v Hollywoodu spolu s ní. Film je natočený velice konzervativně, bez velkých změn úhlů kamery, ale v jedné scéně se kameraman přemohl a natočil Liz, jak vyklouzne z plátna napravo, čímž vyrovnal svoji kompozici, a hned v následujícím obraze se Liz vynoří na plátně zleva, to vše uprostřed stejného proslovu. Svým hlasem byla tak pevně umístěná napravo, že když nastal střih, jako by přeskočila celé plátno. Vizuální skok jsem ještě dokázal pochopit – stává se to často – ale precizní zvuk ji připíchl na plátno jako motýla na preparovací desku. Zvukaři jsou si tohoto problému vědomi a pokud jim střihové postupy dovolují udržet konzistentní zvukový prostor, používají stereo snímání jen pro atmosféry a speciální efekty, jako jsou zvuky nárazů anebo přibližující se helikoptéra. Dialog zůstává na středové stopě. Zvláštní je, že zvukový prostor je méně pružný než vizuální. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Dnes, kdy reproduktory obklopují celé kino, je zvukový prostor všeobjímající. S příchodem surround zvuku jsou helikoptéry třeba i za vámi. Tato technika může být velice efektivní (viz letecká jednotka v Apokalypse a tleskající davy ve Woodstocku), ale riziko špatného použití je u ní větší než u sterea. Jedna věc je, když svět za oknem promítacího plátna zvětšíme, prohloubíme, rozšíříme, a věc úplně jiná, když efekt okna úplně zničíme. Naše konvence pracují v rámci limitů promítacího plátna (pokud tedy nenatáčíme film, jenž se zabývá právě těmito limity, podobně jako některé moderní obrazy jsou o malování samotném), a proto stejně, jako malíři potřebují rám, my potřebujeme filmový rámeček, aby nám vymezil prostor a soustředil divákovu pozornost. Experimentální filmy se mohou pokoušet diváky na tyto konvence upozornit, konfrontovat je s jejich limity i limity média, hollywoodské filmy ale potřebují k fungování svého kouzla bezpečný řád filmového rámu. Hollywoodské postupy, ať už jakkoli okázalé, jsou nejlepší právě v tom, že jsou neviditelné, že slouží příběhu. „Pokud obdivujete, jak to funguje,“ říká se, „tak to nefunguje.“ Byli jste vytrženi z filmu. Zvuk helikoptér za našimi zády nás ani tak nevtáhne do děje, jako nám připomene sevřené řady ve tmě za námi či svítící nápis exit na konci kina. A plátno se náhle zdá menší. Lidé chtějí věřit v magický prostor za plátnem a diváci jsou v touze nechat se podmanit iluzí ochotni omluvit spoustu fušeřiny. Hollywoodské postupy jsou ovšem založeny na víře, že divák vyžaduje víc, než tuší, že zásadní rozdíl v jeho diváckém zážitku tvoří nuance, které mnohdy ani nepostřehne. A nic to nedokazuje lépe, než dodržování konzistentního filmového prostoru. Dokonce i Alfred Hitchcock, který víc než kdokoli jiný zbožňoval podvádění diváků, si tento aspekt úzkostlivě hlídal. Jeho postavy se mohou houpat na pochodni Sochy svobody nebo na Lincolnově nosu na Mount Rushmore, přesto se pohybují v konkrétním, uvěřitelném světě, který respektuje zákony hmotného prostoru. Hitchcock věděl, že jeho triky fungují nejlépe na divácích, kteří mají pocit pevného ukotvení, kteří se pohodlně uvelebili v jeho náručí. Solidnost světa byl základ, na kterém Hitchcock stavěl složité konstrukce svého umění. Jon Boorstin (*1946) je americký spisovatel, scenárista, producent a filmový pedagog, který se podílel mimo jiné na vzniku snímku Všichni prezidentovi muži (1976). Přeložil Jan Svěrák, nakladatelství Universum, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 256 stran.
Čas načtení: 2024-02-28 20:58:01
Dětský pokoj: Jaké barvy je vhodné zvolit pro podporu rozvoje a pohody
Navrhování dětského pokoje je zábavná a vzrušující činnost. Zvolení správných barev může vytvořit prostředí, které podporuje rozvoj dítěte a zároveň respektuje jeho osobní vkus. Barvy mají významný vliv na náladu, […] Příspěvek Dětský pokoj: Jaké barvy je vhodné zvolit pro podporu rozvoje a pohody pochází z Príma receptář.cz