Rozhodnutí Ústavního soudu, který prezidentu Petru Pavlovi umožnil účast na summitu NATO v Ankaře, vyvolalo další ostré reakce vládního tábora. Ministr zahraničí Petr Macinka (AUTO) mluví o pokusu o ústavní puč a tvrdí, že prezident vyhlásil válku vládě. Poslanec a čestný prezident Motoristů Filip Turek zašel ještě dál a prohlásil, že by Ústavní soud neměl existovat.
Čas načtení: 2026-06-25 10:00:00
Když se politikovi přestane líbit Ústava
Filip Turek to řekl nahlas. Ve středu 24. června 2026, poté co Ústavní soud předběžným opatřením rozhodl, že prezident Petr Pavel se může zúčastnit summitu NATO v Ankaře, prohlásil, že Ústavní soud „napadl ústavní pořádek“ a že „potvrdil, že by neměl existovat“. To už není kritika konkrétního rozhodnutí. To už není polemika s právním názorem soudců. To je zpochybnění samotné existence instituce, která je jedním ze základních pilířů českého ústavního systému.Opravdu si česká společnost nechá líbit, aby člověk, který se prezentuje a chová se téměř jako ministr, přestože jím není, tvrdil, že Ústavní soud nemá existovat?
\nČas načtení: 2020-07-23 12:20:08
Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“
V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2026-06-24 18:11:00
Pokus o puč, zuří Macinka. Ústavní soud by neměl existovat, navrhl Turek
Rozhodnutí Ústavního soudu, který prezidentu Petru Pavlovi umožnil účast na summitu NATO v Ankaře, vyvolalo další ostré reakce vládního tábora. Ministr zahraničí Petr Macinka (AUTO) mluví o pokusu o ústavní puč a tvrdí, že prezident vyhlásil válku vládě. Poslanec a čestný prezident Motoristů Filip Turek zašel ještě dál a prohlásil, že by Ústavní soud neměl existovat.
\nČas načtení: 2026-06-25 16:34:52
Kalousek se opřel do Turka kvůli Ústavnímu soudu: Proboha, takhle se s demokracií nezachází
Slovní mela ohledně prezidenta Petra Pavla a jeho cesty na summit NATO v Ankaře dál bobtná. Ústavní soud sice předběžným opatřením vládě uložil, aby prezidentovu účast zajistila, tím ale politická bitva zdaleka neskončila. Poslanec a vládní zmocněnec Filip Turek z Motoristů označil rozhodnutí soudu za důkaz, že Ústavní soud »by neměl existovat«. Pro ŽivotvČesku.cz na to reagoval bývalý ministr financí Miroslav Kalousek. Podle něj je taková úvaha nesmyslná a nebezpečná.
\nČas načtení: 2026-06-27 11:44:35
Macinka mluvil o ústavním puči, Turek by rušil soud. Rychetský jim poslal tvrdý vzkaz o demokracii
Spor o cestu prezidenta Petra Pavla na summit NATO v Ankaře nekončí. Po rozhodnutí Ústavního soudu, který předběžným opatřením uložil vládě zajistit účast hlavy státu na summitu, začala od Motoristů létat mimořádně ostrá slova. Ministr zahraničí Petr Macinka mluvil o »ústavním puči«, poslanec Filip Turek zase prohlásil, že Ústavní soud by neměl existovat. Emeritní předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský v Interview ČT24 podobné výroky tvrdě odmítl. Podle něj jejich autoři buď neznají Ústavu, nebo vědomě napadají ústavní systém. Pro ŽivotvČesku.cz už dříve na Turkovu větu ostře reagoval také Miroslav Kalousek, podle něhož je útok na samotnou existenci Ústavního soudu naprostý nesmysl.
\nČas načtení: 2024-11-05 20:19:58
Vyšší platy pro ústavní činitele vláda možná do konce roku neprosadí
Vládní koalice nemá jisté, že se jí do konce roku podaří prosadit zákon zvyšující výdělky ústavních činitelů. Jak zjistila Česká televize, poslanci začnou projednávat návrh na růst platů politiků, soudců a státních zástupců až 19. listopadu. Od příštího roku přitom nebude existovat žádné pravidlo, jak platy stanovit, protože to stávající zrušil Ústavní soud.
\nČas načtení: 2024-11-24 14:48:00
Expertka: Dítě potřebuje jednu klíčovou osobu. Jinak hrozí trvalé poškození mozku
Kojeneckým ústavům hrozí zánik. Má se totiž změnit systém ústavní péče o nejmenší děti. Pro děti do tří let tak už nebudou existovat instituce, které by se o ně postaraly. Podle ředitelky Nadace Sirius Dany Lipové, která byla hostem pořadu Za pět minut dvanáct, totiž malé děti potřebují úplně jiné prostředí.
\nČas načtení: 2025-07-10 05:28:03
Aby mohla existovat realita, musí existovat i iluze
Systémy existují díky napětí mezi protiklady a následkem je příčina a následek, aby mohla existovat realita tak musí existovat i iluze, nikdo nepopírá to, že máme ve spánku sny a naše sny jsou iluze které vytváří naše inteligence, dneska už dokážeme iluze vytvářet i pomocí počítačů a programů. Pokud se nám nějaké iluze dlouhodobě líbí,… Číst dále »Aby mohla existovat realita, musí existovat i iluze
Čas načtení: 2024-10-03 17:00:01
Socialistické okno na Západ: Tuzex a před ním veksláci a fronta na džíny. Svět jen pro vyvolené
Bylo to vlastně takové „okénko do Západu“, díky kterému se mohl socialistický lid trochu nabažit nedostižného luxusního zboží z dovozu a nahlédnout skrz klec totality jako do pohádky. „Šlo o podnik, který se prostředí centrálně řízené ekonomiky poněkud vymykal: tím, že nabízel převážně spotřební zboží západní provenience, které na vnitřním trhu chybělo,“ píše Adam Havlík v knize Marky, bony, digitálky. Tuzex a jeho sortiment Sortiment: elektronika, oblečení, automobily, potraviny, kosmetika, hračky, sportovní potřeby nebo nábytek. Díky Tuzexu si mohli lidé splnit sen a koupit si třeba džíny. To stigma, když někdo neměl džíny a byl pak za „trapáka“, přinutilo řadu lidí stoupnout si před tento podnik zahraničního obchodu – jak se tehdy oficiálně říkalo – a shánět bony. Ty vlastně tehdy sháněl každý, včetně komunistů. Filozofie firmy byla jednoduchá. Prodávalo se zboží v drobném za cizí měny. Vše probíhalo pomocí cizích měn nebo odběrních poukázek. Tuzex měl své bratříčky v jiných socialistických zemích. V Sovětském svazu fungoval Torgsin, v NDR Intershop, v Bulharsku Corecom a v Rumunsku Comturist. Tento český podnik de luxe se zaměřoval zpočátku na zahraniční klientelu a privilegované občany s přístupem k devizám. Později dostali šanci i ostatní. Před obchodem se vždy táhly fronty a hemžilo se to tam veksláky, kteří směňovali bony za českou korunu. Prodejny se často zřizovaly v turisticky zajímavých oblastech, lázeňských městech nebo v centru Prahy, kde se pohybovali cizinci. Rozhodněte v anketě, co bylo nejlepší na 90. letech: Lechtivé časáky, Bravíčko, Tuzex, Family Frost nebo něco jiného? Číst více Bony, padělky a černý trh Hodnotová soustava odběrných poukazů: nominále 0,50, 1, 5, 10, 20, 50, 71,50, 100 a 500 TKčs. Oficiálně se bonům říkalo odběrní poukazy PZO Tuzex. Na konci 80. let minulého století odpovídala jedna tuzexová koruna čtyřem československým korunám. Bohužel většina českých občanů musela bony nakupovat pokoutně od veksláků, kteří se nikdy s nikým moc nemazlili. Na černém trhu se kurz tuzexové a normální koruny pohyboval kolem poměru 5 : 1, ale toto číslo bylo proměnlivé. První padělky se objevily koncem šedesátých let. Na padělatelství se reagovalo ochranou platidel vodoznakem a složitějšími grafickými vzory. I přes tato opatření se objevily další napodobeniny. Vekslákům je tu hej! Jak devadesátá léta udělala z podvodníčků milionáře Číst více Co bylo potom Monopolní postavení Tuzexu se začalo vytrácet koncem osmdesátých let. V 90. letech firma zaznamenala hluboký propad a definitivně přestala existovat v roce 1997, kdy došlo k její likvidaci. „Tuzex přestal existovat jako podnikatelský subjekt. Nepřestal však existovat jako obchodní značka,“ uvádí Zbyšek Šustek v knize Odběrní poukazy Tuzexu. I když se na straně tehdejšího východního bloku jednalo o ojedinělý fenomén s dobrou myšlenkou, řada lidí toho zneužívala. Když nepočítáme bandu veksláků, byli tu zaměstnanci Tuzexu, kteří těžili ze svých výhod. Rozšířily se třeba krádeže zboží mezi pracovníky. Nebylo výjimkou, že prodavačky dodávaly zboží přednostně svým příbuzným a známým. „Nějakej Zajíc byl tehdy šéf Tuzexu přes auta. U něj jsme ty bouráky kupovali. Pro nás to tehdy bylo za pár šupů. Měl jsem Porsche, Mercedes, ale nejraději jsem jezdil v bavoráku,“ vysvětluje bývalý vekslák Michael Kliment v knize Adama Havlíka. Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (A. Havlík: Marky, bony, digitálky, Z. Šustek: Odběrní poukazy Tuzexu) KAM DÁL: Džíny nebo tesilky. Móda a textilní průmysl za socialismu, o člověka tu moc nešlo.
Čas načtení: 2021-10-05 18:13:28
Astronomové už objevili řadu exoplanet, které jsou součástí vícenásobných hvězdných systémů. Mohou existovat dva scénáře. V prvním planeta obíhá okolo hvězdy, která je součástí dvojhvězdy, případně i trojhvězdy. Druhou možností je, že planeta obíhá okolo dvou hvězd současně (tak zvané cirkumbinární planety). Mohou ale existovat planety, které obíhají okolo tří hvězd současně? První jsme možná […] The post Záhada chaosu v GW Orionis. Astronomové možná objevili první planetu, která obíhá tři hvězdy současně appeared first on Exoplanety.cz.
Čas načtení: 2021-05-23 15:00:43
Veletržní palác v Praze představuje dílo Viktora Pivovarova
Do 21. listopadu Národní galerie Praha v prvním patře Veletržního paláce hostit velkou retrospektivní výstavu díla malíře a ilustrátora Viktora Pivovarova. Expozice Moskevská gotika postihne jeho uměleckou dráhu v plné šíři, od děl vytvořených v rámci neoficiální umělecké scény v Moskvě 70. let až po současnou tvorbu v Praze; některá novější díla pak budou vystavena vůbec poprvé. Jednotlivé části výstavy čítající přes dvě stovky maleb a kreseb zkoumají klíčové série Pivovarovovy tvorby. Většinu z nich přitom prostupují umělcova zásadní témata – samota, erotika, vazba na literaturu (a zejména poezii) a především mnohdy až paradoxní propojení každodenní všednosti s velkými filozofickými myšlenkami. Kořeny osobitého stylu Viktora Pivovarova (*1937) najdeme v ilustraci knih pro děti i dospělé, jíž se od mládí věnoval. S rozvojem neoficiálního uměleckého hnutí v jeho rodné Moskvě v 70. letech přidal Pivovarov ke svému magickému ilustrativnímu stylu inspiraci jednolitými barevnými plochami a informativními texty, které byly součástí každodenního života v Sovětském svazu. Tehdy umělec začal vytvářet takzvaná alba, série maleb či kreseb, které pomocí obrazů a textů vypráví navazující příběh. Původně je předváděl na jedinečných bytových představeních pro ostatní členy moskevských neoficiálních uměleckých skupin. Součástí výstavy bude například album Zbloudilý Dante, v němž se autor vypořádává s pocity vyhoštění a odloučení. Podobnou náladu vyjadřovala také jeho díla vytvořená po roce 1982, kdy dle vlastních slov „přiletěl na křídlech Amora do Prahy“, aby se zde trvale usadil se svou druhou manželkou, historičkou umění Milenou Slavickou. I přes vřelé přijetí ze strany českých umělců a novou možnost veřejně vystavovat pocítil Pivovarov nostalgii po svém minulém životě, již ztělesňovaly vzpomínky na dětství. Vyjádřil ji například v cyklu Deník výrostka či v podobizně svého souseda z mládí Grigorije Sergejeviče Tutuzova. Hravé, mnohdy naivní motivy dětství jsou tématem celé výstavy. Najdete v ní například obří repliku krabičky od sirek, do níž návštěvník může vstoupit a objevit tak skrytý svět tvořený malbou doplněnou o audioprvky, či průsvitné závěsy symbolizující průhled oknem. Ten odkazuje také k dalšímu z Pivovarovových motivů, pozorování a voyeurismu. „Voyeurismus se vždy považoval za projev špatného vkusu či dokonce za hřích, asi jako masturbace. Masturbace ale byla již více méně rehabilitována, voyeurismus zůstal mimo zákon. Nicméně tento hřích bude existovat vždy. Nebo alespoň tak dlouho, dokud budou existovat umělci. Vždyť podstatou umění je tajné pozorování,“ tvrdí autor. „Pivovarova díla je nejlepší vidět v kontextu ostatních maleb a kreseb z konkrétních sérií i v rámci celé jeho tvorby, protože spolu navzájem interagují a vtahují diváka do umělcova vnitřního světa,“ vysvětluje kurátorka výstavy Julia Tatiana Bailey. Název Moskevská gotika, který výstavě vybrala, odkazuje ke stejnojmennému dílu, které je součástí cyklu snažícího se „vyjádřit nevyjádřitelné“ a skrze geometrické obrazce zachytit lidskou duši. „Myslím si, že duši lze zobrazit, ale pouze ‚dětsky‘. Musíme se domluvit, že tento knoflík je Bůh, tohle kolečko je duše, tahle vlnovka pohyb a tenhle čtvereček člověk,“ říká k tomu sám Pivovarov. Duši podle něj nemají jen lidé, v expozici proto najdeme i zobrazení duší šneků či medúz. K výstavě vychází rozsáhlý česko–anglický katalog, který kromě úvodu kurátorky výstavy Julie Tatiany Bailey obsahuje eseje externí kurátorky a umělcovy dcery Máši Černé Pivovarové a Michala Novotného, ředitele Sbírky moderního a současného umění Národní galerie, a také 130 reprodukcí Pivovarovových děl s osobním komentářem umělce. Součástí výstavy je interaktivní studio určené dětem i dospělým, které prostřednictvím tvůrčí hry umožňuje hledat souvislosti v umělcově díle. Akci bude doprovázet vzdělávací a veřejný program. Kromě online přednášek s odborníky (včetně Máši Černé Pivovarové, která se zaměří na cyklus Ztracené klíče, a Mileny Slavické, jež uvede posluchače do kontextu ruského neoficiálního umění) budou jeho součástí například kreativní dílny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26
Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein
Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-10-14 12:42:41
Z dopisů dvou dam: Sára píše Ayaan (I.)
Vážení a milí, přišel čas zase něco přeložit. Tentokrát jsem zvolil výměnu dopisů mezi dvěma ženami, které by člověk měl znát jménem. Ta jedna se jmenuje Sarah Haider, ta druhá Ayaan Hirsi Ali a obě se – za cenu velkého osobního nebezpečí – vzbouřily proti islámu, do jehož železné náruče se kdysi narodily. Jedna v Pákistánu a druhá v Somálsku, ale jinak byly jejich osudy v mnohém podobné. Tentokrát si píšou o „woke“ hnutí, onom druhu fanatického progresivismu, který se tak těžko definuje, ale už dostal řadu lidí do kolen (a nejen symbolicky). Zvolily přitom formu dopisů, která trochu připomíná staré dobré předválečné časy. Je škoda, že tento druh obřadné zdvořilosti se na internetu neujal. „Woke“ hnutí ovládlo kulturní a intelektuální instituce „Milá Ayaan, Dovol mi začít něčím, o čem doufám, že je snad zřejmé: jsem nadšena a poctěna tím, že můžeme vést tuto konverzaci. Ještě větší radost mám z toho, že naše konverzace se nebude točit kolem tématu, které by od nás lidé očekávali – islámu. Místo toho se soustředíme na fenomén, kterému se obvykle říká hnutí „woke“. Nicméně „woke“ se, jak už si povšimlo mnoho lidí, zase tolik neliší od náboženství, takže naše zkušenosti s excesy islámu se budou velmi hodit. Byl to ve skutečnosti právě můj aktivismus v náboženských záležitostech, který mě k této věci před mnoha lety přivedl. Když jsem začala poprvé veřejně hovořit o islámu, rychle jsem zjistila (stejně jako Ty), že ti, od kterých jsem očekávala, že budou na naší straně, na mne hledí s podezřením. Má kritika islámu byla založena na těch samých principech, o kterých liberálové tvrdili, že je zastávají, a přesto jsem od nich dočkala rychlého odmítnutí. Tohle chování mě zarazilo a zmátlo, a tak jsem se rozhodla jej prozkoumat blíže. Velmi rychle se ukázalo, že neochota kritizovat islám ve skutečnosti neměla nic společného s islámem. Nestačilo by tedy mé kolegy liberály pouze dovzdělat – kořenem problému nebyl v jejich případě nedostatek znalostí. V průběhu předešlých desetiletí se v liberálních a pokrokových kruzích zakořenila nová ideologie; spisovatel a kulturní kritik Wesley Yang ji nazval „následnickou ideologií“, ale dnes jí běžně říkáme „woke“. Ve svém jádru je to delegitimizační ideologie zaměřená přímo proti základům hodnot humanismu a osvícenství. „Woke“ není jediným hnutím, které úspěšně využívá těch samých mechanismů jako náboženství. Ale dosáhl ohromujícího úspěchu, protože se mu zároveň podařilo vyřadit ze hry liberály, kteří by se jinak možná proti náboženským impulsům postavili. Dosáhl toho využitím našeho instinktu starat se o druhé a také nemilosrdným využitím sociální dynamiky k rozdrcení odporu. Než se do tématu zanoříme příliš hluboko, chtěla bych rozvinout postřeh, který jsem dříve učinila v našem osobním rozhovoru a který Tě podle všeho překvapil. Zopakuji jej tedy zde i pro naše publikum: myslím si, že to, čeho jsme svědky, není začátek otevřené války, ale její konec. „Woke“ hnutí rozhodným způsobem zvítězilo. Ale nikdy není vše ztraceno a nechci tady vyzývat ke kapitulaci. Můj přístup je založen na pragmatickém optimismu: abychom s tímto hnutím mohli bojovat – a bojovat s ním musíme – je nezbytné porozumět tomu, co nás čeká. Dovol mi tento názor krátce zdůvodnit. „Woke“ hnutí zvítězilo, protože ovládlo naše kulturní a intelektuální instituce. Téměř všechny naše vzdělávací, mediální a neziskové organizace (a to včetně velkých distributorů grantů) postupují jedním směrem. A zároveň globální elita téměř jednomužně vyznává tuto novou sekulární víru. Jen jeden malý příklad: ačkoliv mu protestující postavili před dveře gilotiny, tak nejbohatší člověk světa není nepřítelem „woke“ hnutí. Jeffovi Bezosovi patří Washington Post a ne Breitbart, a jeho bývalá manželka slíbila dát na různé progresivní kauzy tři čtvrtě miliardy dolarů. Jako užitečná mi přijde i tato analogie na téma, které je nám dvěma až příliš dobře známé. Víme, že džihádisté se nerodí z ničeho nic – ve vakuu. Pokud někde mohou existovat ve větších počtech, je to tím, že je širší společnost tiše toleruje. Na základě počtu džihádistů z dané země tak můžeme odhadovat, jak velká je míra jejího odhodlání bránit myšlenky svobody a tolerance. Vrátíme-li se zpátky „woke“ hnutí, není nijak divné, že New York Times najaly a hájí zaměstnance, který hovoří o běloších jako o „psech ochcávajících hydranty“, ale otisknutí článku od amerického kongresmana vedlo k masivní revoltě mezi zaměstnanci. Podmínky potřebné k rozkvětu extremismu již existují. Dveře jsou otevřeny; stačí jimi jen projít. Na to se dá namítnout, že většina Američanů se k „woke“ hnutí nehlásí. Ano, myslím si, že to je pravda. Také si ale myslím, že na tom nesejde. Pokud tolik našich základních institucí se jednohlasně hlásí k hodnotám až sektářského charakteru, pokud nejbohatší a nejmocnější z nás pravidelně veřejně předvádějí rituály jediné víry, na preferencích průměrného Američana nezáleží. Podle toho se musíme zařídit. Abych to řekla dramaticky: nebojujeme s barbary před branami, pouštíme se do vzpoury proti impériu. Svůj první dopis bych zakončila zde. Těším se na to, až budeme toto téma prozkoumávat spolu, a ráda si poslechnu tvé myšlenky ohledně toho, co s věcí dělat.“ Konec dopisu. Podobnosti mezi fanatismem džihádistů a jedovatou nenávistí internetových davů Podobnosti mezi fanatismem džihádistů, kteří chtějí nastolit vládu Alláha hrůzou, a mezi jedovatou nenávistí (ne vždy jen) internetových davů, které usilují o něčí exemplární potrestání až zničení proto, že řekl něco, co se dotklo rychle se měnících tabu, si asi všimlo více lidí. Jsem rád, že tuto myšlenku potvrzuje i Sarah Haider, která se v islámském světě narodila a za svoje odpadlictví byla vystavena tvrdé šikaně a hrozbám ze strany bývalých spoluvěrců. „Cancel culture“ a „woke“ hnutí se zdá být naším ekvivalentem wahhábismu. Nicméně tím, že dotyční jedinci vyhrožují a zuří jen po internetu, mají větší šanci na úspěch. Krvavý terorismus, jakého se dopouštějí příznivci Islámského státu, vzbudí v ohrožené populaci kromě hrůzy i vůli k odporu. Nebyli bychom na světě, kdyby naši předci ve vhodný okamžik neuměli vzít do ruky zbraň a postavit se agresorovi. Skoro v každém z nás je zabudován nějaký limit, kdy se přestává utíkat a vyjednávat. Hrozba sociální ostrakizace je daleko zákeřnější a efektivnější. Vyvrhelové a psanci měli vždycky těžký život, protože je odmítla vlastní společnost. Proto může být „cancel culture“ úspěšnější než celé tažení sebevražedných atentátníků. Mimochodem, ten postřeh k tomu, že lidé, kteří začnou na člověka vrčet v momentě, kdy se opře do islámu, tak ve skutečnosti vůbec nečiní kvůli islámu samotnému, je docela platný i tady v České republice. Když se (vzácně) do takové situace dostanu, ptám se dotyčného, čím se mu to náboženství líbí a jaké konkrétní prvky islámu by přivítal u nás doma jako obohacení. Vesměs jen zírá. Ten rozpor mezi teoreticky hnanou potřebou „vítat a tolerovat“ a mezi praktickou absencí důvodů pro ono vítání a tolerování je docela zjevný. Posvátná hrůza a strnulost Ještě jednu věc jsem chtěl k dnešnímu článku poznamenat. Když se podíváte na životopis Sarah Haider na Wikipedii, píše se tam, že její cesta k odmítnutí islámu začala na střední škole. Jeden její kamarád, ateista, jí tisknul různé hrůzné citáty z koránu a bez komentáře jí je předkládal ke čtení. Sarah, která korán pořádně neznala, se rozhodla, že mu ukáže, že nemá pravdu … a začetla se a zjistila, že pravdu má, a že kontext veršů je někdy ukazuje ještě v horším světle. Umím si až moc dobře představit, že ve „woke“ škole by taková aktivita byla považována za projev nenávisti a proti jejímu kamarádovi by zasáhlo buď vedení, nebo nějaký narychlo povolaný odborník z organizace zabývající se potlačováním nežádoucích řečí a gest. Jenže pak by se Sarah celý život klaněla bohu, kterého přitom znala tak málo, že si ani nebyla vědoma jeho horších stránek. Pokud má společnost existovat jinak než ve stavu posvátné hrůzy a strnulosti, musíme riskovat, že naše slova a činy někoho urazí. A nesmíme to mít zakázáno zákonem. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-07-23 12:20:08
Konfuciánská vize státu a politiky: čínská cesta k „tradicionalistické modernitě“
V květnu vyšel v nakladatelství Filosofia při Filosofickém ústavu Akademie věd ČR český překlad knihy Konfuciánský ústavní systém s podtitulem Jak starověká minulost Číny může utvářet její politickou budoucnost. Jejím autorem je v současnosti nejvýznamnější představitel čínského konfuciánství, filozof Ťiang Čching (Jiang Qing). Jde bezesporu o přínosný počin, a to hned z několika důvodů. Význam knihy pro českého čtenáře Za prvé, je nanejvýš žádoucí, aby měl český čtenář bezprostřední přístup k co nejširší paletě primární literatury, a aby tak měl možnost co nejautentičtější recepce autorů a textů z odlišných civilizačních okruhů. Třebaže se totiž už dlouho mluví o mezikulturním dialogu a potřebě poznávat druhé a porozumět jim, vysokoškolské a akademické prostředí, ale také politika celé řady nakladatelství tento imperativ pojímaly (a bohužel stále pojímají) značně jednostranně. Zpravidla v tom duchu, že překládat a studovat se budou především ti, kteří zapadají do převládajících ideologických šablon zdejšího, poněkud provinčního a zkostnatělého prostředí. O to více je třeba ocenit, že se nakladatelství Filosofia odvážilo k překladu nekonvenčního, a přesto relevantního čínského autora a že nesáhlo po některém z marginálních, zato však na Západě protežovaných autorů, kteří sice mohou do jisté míry odrážet něco z čínské reality dneška, ale jinak jejich význam často stojí a padá s politicky motivovanou podporou protičínsky naladěných kruhů ze zahraničí, což jejich roli a dílo značně kompromitují. Nejnovější překlad navazuje na monografii Ekonomická a politická transformace Číny z pera Wei Xiaoping, jež v téže ediční řadě vyšla v roce 2017 a jež ze socialistických pozic analyzuje filozofické základy čínské transformace po roce 1978. Jelikož Ťiang je na rozdíl od Wei představitelem konzervativní filozofie, čtenář se může díky jejich dílům seznámit s pluralitou čínských filozofických proudů. V obecnějším smyslu Ťiangův překlad navazuje i na další publikace, které se snaží mapovat relevantní socioekonomická témata v širším filozofickém rámci a z různých kulturně situovaných hledisek, ať už afrického, islámského nebo čínského. Za druhé je volba Ťianga zajímavá také proto, že se nejedná o autora zastávajícího hlavní proud čínského politického myšlení, a tudíž lze očekávat (a autor toto očekávání splňuje) odstup od převládající socialistické ideologie ČLR. Zároveň se však jedná o autora respektovaného, jemuž naslouchají i socialisté, kteří Ťiangovi a jeho politické filozofii přikládají nemalou váhu. Třebaže má Ťiangova teorie odlišné předpoklady a kořeny, než je tomu v případě oficiálního socialismu s čínskými charakteristikami, čínští socialisté a komunisté si uvědomují, že ve 21. století jsou ortodoxní dogmata přežitá a nekorespondují s praxí, a proto je třeba hledat aktualizované cesty a politiku, k čemuž může konfuciánství s návazností na tisíce let trvající dědictví a inspirace touto minulostí výrazně přispět. Podobně jako u nás v Evropě navazují socialisté, konzervativci i liberálové na antické dědictví a pozdější odkazy, třebaže každý z těchto proudů politiky a myšlení jiným způsobem. Z hlediska českého prostředí je v tomto ohledu obzvláště důležitá skutečnost, že překlad takového autora, jako je Ťiang Čching, přináší poznání, že v současné ČLR existuje v akademickém prostředí názorová a ideologická pluralita. Tamní uspořádání má pochopitelně odlišné rysy od západního, liberálního systému a míra svobody a její pojetí jsou odlišné od toho, co známe v Evropě. Ačkoli bylo na Západě akademické prostředí téměř vždy chápáno jako prostor intelektuální svobody, dnes je z něho v humanitních a společenskovědních oborech často zideologizované a myšlenkově nesnášenlivé prostředí, které se až příliš často snaží marginalizovat či potlačit všechny, kdo myslí jinak. Dokládají to stupňující se útoky na autory, kteří jsou označováni tu za „proruské“, tu za „pročínské“ či „protizápadní“ a kteří se „proviňují“ jen tím, že kriticky reflektují naši současnost. V některých ohledech je míra svobody v ČLR skutečně pozoruhodná, protože systém dává prostor konfrontaci názorů socialistických, komunistických, liberálních i konzervativních, teorií západních i ryze čínských, aniž by se jejich stoupence snažil diskreditovat a společensky likvidovat. Dokládá to i Ťiangův příklad, a právě proto je třeba jeho český překlad a vydání ocenit. Zdá se, že se přinejmenším někteří čeští filozofové a překladatelé snaží dostát svému poslání a nepodléhat ideologicky a politicky motivovaným tlakům přicházejícím zvnějšku i zevnitř. Za třetí, Ťiang představuje trochu jinou tvář současné Číny. Ztělesňuje její posun směrem k vlastním tradicím a bohaté minulosti, reprezentuje sílící konzervativní proud, jenž zdůrazňuje nezbytnost přehodnocení hegemonního ideologického rámce i reformy politického uspořádání tak, aby bylo vitálnější, udržitelnější a v mnohem větší míře vyjadřovalo svébytnou dějinnou trajektorii čínské civilizace, založené na konfuciánských principech. Neodmítá výdobytky dosavadního vývoje, ale snaží se je reformulovat v souladu s konfuciánstvím. Snaha o syntézu a hledání aktualizovaných cest rozvoje dnes spojuje jednotlivé civilizační okruhy napříč světem. Prvek kontinuity, reformy, legitimizace vlastní minulosti, autenticity, autonomie, svébytnosti a zakořeněnosti ve svých specifických, po staletí budovaných ideových i sociálních strukturách začíná být akcentován jak v Číně, tak v Rusku, Africe, Latinské Americe, islámském světě či na Západě. Je to důsledek překotného a mnohdy bolestného procesu globalizace i negativní zkušenosti se západním (primárně americkým) unilateralismem. Ťiangova teorie je významným příspěvkem k debatě o směřování, hledání a tápání dnešní doby. A je také promyšlenou a inspirativní odpovědí pro čínské publikum. Proto bychom ji měli alespoň trochu znát. Podstata konfuciánského konstitucionalismu Zaměřme se ve stručnosti na vybrané teze Ťiangovy filozofické teorie, jak ji představuje publikace Konfuciánský ústavní systém. * Ťiang volá po návratu k základním vzorcům čínské kultury, na nichž je třeba budovat politické myšlení a konkrétní socioekonomické a politické uspořádání. Jde tedy o pokus rehabilitovat domácí tradice a rozvíjet společnost v souladu s vlastní minulostí, tedy organicky, bez odcizené implementace velkého množství cizorodých struktur. * Autor podrobuje kritice západní pojetí legitimity vlády a státu a demokratické suverenity lidu. Tu vnímá pouze jako moderní reformulaci předešlé absolutní suverenity Boží. Místo toho předkládá koncept legitimity sestávající ze tří prvků, a sice legitimity nebe, země a člověka, jenž má vytvářet vnitřně heterogenní, a přece organický celek. Z tohoto trojjediného konceptu legitimity následně vyvozuje tříkomorový parlament, jehož jednotlivé komory reprezentují jednotlivé typy legitimity: Komora vzdělanců ztělesňuje legitimitu učenosti, Komora lidu ztělesňuje lidovou legitimitu a Komora národa legitimitu kulturní. Ťiang tak konstruuje specifický systém brzd a protiváh, který má však hluboký ontologický, a nikoli jen ryze formální status, neboť odpovídá různým typům legitimity, jejichž povaha je svou podstatou odlišná. * Autor odlišuje stát jakožto organickou entitu ztělesňující historickou kontinuitu a jedinečnou dějinnou existenci od vlády. Podobně jako má existovat tříkomorový parlament, měla by podle Ťiangovy politické teorie existovat trojrozměrná ústavní struktura složená z akademie, parlamentu a symbolického panovníka. Posláním akademie je v návaznosti na starobylé čínské meritokratické tradice vychovávat osoby spravující stát a zajišťovat, aby státní autority nepřekračovaly konfuciánské hodnoty. Parlament a vláda jsou zde legislativními a exekutivními orgány. Co bude dál? Ťiangova teorie přímo vybízí ke komparativním analýzám, neboť se v řadě ohledů podobá kritice, jež se ve vztahu k západnímu pojetí státu, společnosti, práva a demokracie objevuje v jiných kulturních okruzích. Lidé v mnoha různých zemích, kulturách a civilizacích usilují o multilaterální svět spolupráce a nepřejí si už západní vměšování a konflikty, jakými byly například ilegální války v Jugoslávii nebo v Iráku. Bylo by nanejvýš žádoucí, kdyby překladů podobných nezápadních autorů přibývalo a kdyby dokázaly rozproudit debatu o zásadních společenských otázkách dneška. U autora je třeba ocenit schopnost kritické analýzy, komparace, kulturního nadhledu a zavržení totalitářského způsobu myšlení, stejně jako nedogmatický přístup k řešení politických, sociálních, ekonomických i filozofických otázek – těchto prvků je totiž dnes obzvláště zapotřebí. A to nejen v odborné, ale i veřejné debatě. Dejme na závěr slovo samotnému Ťiangovi, který píše, že jeho koncepce „není projevem nostalgie po minulosti, nepředstavuje návrat do dob minulých ani snahu znovu nastolit císařství. Spíše se snaží překonat rozdíl mezi levicí a pravicí, překonat postmoderní kritiku modernity a vydat se novou cestou.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-04-12 12:33:29
Může existovat příroda bez parazitování?
Parazitismus je jedním ze způsobů, jak organismy v přírodě interagují, ale není jediným. Existují ekosystémy, ve kterých parazitismus není významný nebo je minimální. Například v mnoha pralesních ekosystémech je konkurence mezi různými organismy dominantním faktorem a parazitismus se může vyskytovat, ale není tak rozšířený jako v jiných typech prostředí. Například v mořských ekosystémech může parazitismus hrát… Číst dále »Může existovat příroda bez parazitování?
Čas načtení: 2024-04-23 20:30:15
Snapdragon X Elite odkrývá karty. Hvězdný procesor bude existovat ve čtyřech variantách
Počítače s Windows letos konečně dostanou konkurenceschopný ARMový procesor Snapdragon X Elite byl poodhalen už loni, teprve nyní ale vyplouvají na povrch jeho parametry Vrcholové modely nabídnou 12 procesorových jader a extrémně výkonnou neurální jednotku Už za pár týdnů se společnost Qualcomm pokusí obrátit svět počítačů s Windows naruby. Americká firma chce zopakovat čtyři roky starý úspěch Applu a ukázat, že ARMové procesory mají ve světě počítačů místo. Jejím želízkem v ohni bude čipset Snapdragon X Elite, který byl poprvé odhalen loni v říjnu, avšak dosud jsme neznali jeho parametry. Nyní se na internet dostala tabulka specifikací, kterými se bude chystaný čipset chlubit. Přečtěte si celý článek Snapdragon X Elite odkrývá karty. Hvězdný procesor bude existovat ve čtyřech variantách
Čas načtení: 2024-04-24 07:30:05
Vedci opäť štartujú lov na deviatu planétu: Ukázali nám, že môže predsa len existovať!
Ešte v roku 2015 sa objavila hypotéza, podľa ktorej sa v našej sústave nachádza nová, doteraz neobjavená planéta. Jej autori tvrdili, že za ... The post Vedci opäť štartujú lov na deviatu planétu: Ukázali nám, že môže predsa len existovať! appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.
Čas načtení: 2024-05-30 13:00:01
Může vás vyléčit a dát vám život do pořádku, ale můžete s ní také prožít peklo
„V tu chvíli jsem už začínal ztrácet nervy. Ukazovaly se mi hrozné věci, které by neměly existovat. Nemohu je popsat, protože nejsou z této reality. Začal jsem být nesmírně zmatený a dezorientovaný. Začal jsem plakat a křičet: ‚Proč? PROČ? Prosím! Prosím! Prosím…‘ Nikdo nepochopí, co jsem tu noc prožil. Jakákoli forma mučení se střízlivou myslí by byla lepší. Podivné, zvláštní, nadpozemské pocity extrémní intenzity a zloby jsou nekonečně více nepříjemné než cokoli na této dobré zemi… Tato entita či síla si pohrávala s mým tělem, myslí a duší pro nějaké zvrácené potěšení. Viděl jsem věci, které by prostě neměly existovat. Jsou příliš zlé. Naprostá podivnost všeho to ještě zhoršovala. Měl jsem pocit, že jsem udělal velkou, závažnou chybu, když jsem si ten vývar vzal… Nabízí se tedy otázka: Stálo to za to? – Rozhodně ne.“ Takto zní jedna z mála negativních zkušeností s ayahuascou, jak se můžeme dočíst na serveru Erowid. Jiný konzument této „liány smrti“ popisuje, že málem přišel o duševní zdraví: „Měl jsem pocit, že umírám. Mé tělo bylo těžké a ochablé. Mé ruce a paže vypadaly bledě a příšerně. Byl jsem jako přimražený a cítil jsem strach, který by žádný člověk nikdy neměl cítit. Mé okolí vypadalo, jako bych se ocitl v nějakém domě smrti, a všude kolem mě bylo utrpení. Vizuální obrazy se změnily ve statickou elektřinu a já začal mít pocit, že jsem se zbláznil…“ Dotyčný ve svém svědectví dále uvádí, že se poté čtyři měsíce potýkal s příznaky, které zahrnovaly flashbacky, záchvaty paniky a nespavost. Psychiatr, který měl zkušenosti s psychedelickými drogami, mu diagnostikoval posttraumatickou stresovou poruchu vyvolanou psychedeliky. Jízda se skřítky na DMT kolotoči I tyto hororové zážitky jsou důvodem, proč mnoho šamanů nedoporučuje západním lidem, aby užívali tento mocný nástroj duchovní obrody, který nemá v naší kultuře tradici. Nadto prý má ayahuasca dostupná na Západě s účinky té pravé liány z amazonských džunglí jen málo společného. Nutno však dodat, že i naprostá většina západních uživatelů uvádí pozitivní zkušenosti, které zahrnují jedinečné mystické a uzdravující zážitky. Jeden můj známý opakovaně experimentoval s ayahuascovým nápojem a jeho analogy, které rovněž obsahují „zázračnou“ molekulu DMT, jež je účinnou látkou těchto tripů. Zakoušel přitom jen mírnější účinky, které přirovnal k jízdě na barevném dětském kolotoči se spoustou cingrlátek, která se vám míhají přímo před očima. Točíte se a máte pocit, že kolem vás pobíhají nějací skřítci, hmyzí víly či jiné drobné formy přírodního duchovního života. Užíváte si barevnou show a zdá se vám, že ji pro vás připravili tito drobní tvorové, aby vás svými žertovnými kousky rozveselili. Máte chuť se ze srdce smát čistou radostí, a přitom jako byste cítili soucit těchto bytostí, který se vztahuje k vašemu smutku a těžkému údělu člověka. Ve svých mentálních představách, a někdy i s otevřenýma očima, vidíte zvláštní rostlinné motivy, paví oka, barevné mechanické hračky… a napadají vás myšlenky, které jako by vycházely z hloubi vašeho nitra. Vnímáte své hlubší já. Máte-li otázky, dostanete na ně odpovědi, které pociťujete jako pravdivé, a zároveň víte, že vám pomohou vyřešit vaše problémy. Někdy i vycítíte, co se vám stane v budoucnu. Nadpozemsky silná psychoterapie Nápoj z ayahuascy může pomoci víc než 20 let psychoterapie. I následující zkušenost pochází z Erowidu: „Trpěl jsem depresemi, úzkostmi a syndromem paniky. Byl jsem velmi tlustý (146 kg). Několikrát jsem se pokusil o sebevraždu. Nikdy jsem nepochopil důvod, stejně tak žádný terapeut nebo psychoanalytik. Několik let dospívání jsem přecházel z jedné kliniky na druhou a někdy pobýval v nemocnicích. Antidepresiva mé utrpení zmírňovala, ale neléčila. V jednom okamžiku jsem se viděl jako dítě, snad čtyřleté nebo pětileté, v jarním dni v parku mého města (Faro). Přistoupilo ke mně mnoho dětí… a začaly mě napadat, nadávaly mi… říkaly, abych z toho místa odešel… Byly to děti v mém věku a starší, moji rodiče si situace nijak nevšímali, mysleli si, že je to dětská hra. Plakal jsem, plakal, a když jsem otevřel oči, všiml jsem si, že křičím, plakal jsem velmi hlasitě, s tváří nasáklou slzami… Tak jsem pochopil, odkud se mé utrpení vzalo a kdy začalo. Mé podvědomí mi říkalo, že jsem nechtěný člověk, že si nezasloužím žít a za to se trestám. Pak křik ustal, pocítil jsem úžasný pocit pohody a klidu, jaký jsem nikdy předtím necítil, a neuvěřitelnou vděčnost za život… Moje rodina o tomto zážitku neví… Faktem je, že lidé žasnou nad mou životní změnou. Ihned po tomto zážitku jsem vyhodil do popelnice všechny léky, cigarety a kokain, které jsem si přinesl s sebou. Více než kdy jindy mám sílu žít. Cítím, že mé tělo, mysl a duše jsou opět sjednoceny a kázeň je mým přítelem… Získal jsem zdraví a zhubl 17 kilo za necelý měsíc. Věřím v Boha, v život a v lidi.“ Psychiatr Michálek: Neléčená deprese může vést k sebevraždě, vánoční svátky jsou kritickým obdobím Číst více Odborníci jsou rozdělení Vědecká komunita je v názoru na používání psychedelik rozdělená na jejich zastánce i odpůrce. Autoři studie Halucinace a halucinogeny: Psychopatologie nebo moudrost? z roku 2023 tvrdí, že západní výzkum halucinací se postupně polarizoval mezi těmi, kdo postulovali jejich psychologický původ, a těmi, kdo chápali jejich původ jako smyslový. Druhý přístup převládl a připravil půdu pro pozdější patologický pohled na halucinace v psychiatrii. Přesto mezi odborníky přibývá těch, kdo připouštějí, že halucinace mohou být také zdrojem poznání. Mohou pomáhat u obtížně léčitelných stavů, jako je užívání návykových látek, úzkost a poruchy nálady. Psychedelika snižují depresi a úzkosti. Mohla by řešit léčbu poruchy příjmu potravy Číst více Mystické zážitky léčí Známý psychiatr českého původu Stanislav Grof ve svých pracích razil pro stavy, které zprostředkovávají halucinogeny, termín holotropní, což doslova znamená směřující k celku. To naznačuje, že naše běžná úroveň vědomí je fragmentární a identifikujeme se jen s malou částí toho, čím skutečně jsme. Základním poznáním, k němuž dospěla většina z těch, kdo si nějaký silnější trip vyzkoušeli, bylo, že náš viditelný svět je „fake“, žijeme v iluzi oddělenosti nebo, chcete-li, v matrixu. Toto prozření může ale také vést ke zborcení základů našeho světa a ztrátě jistot, na které jsme zvyklí. Obsah holotropních zážitků bývá často mystický. Můžeme zakoušet úseky psychologické smrti a znovuzrození, pocit jednoty a identifikace s jinými lidmi, přírodou, vesmírem, Bohem. Může se odkrýt něco, co vypadá jako vzpomínky z jiných inkarnací, můžeme se setkat s mocnými archetypálními postavami, navštívit mytické země, mimozemšťany apod. Kvůli restrikcím spojeným s užíváním halucinogenů vyvinul Grof spolu se svou ženou Christinou systém holotropního dýchání, které má navodit holotropní stavy pomocí vědomého dýchání, sugestivní hudby a soustředěné práce s tělem. Přitom dochází k mobilizaci hluboké vnitřní inteligence, která řídí proces uzdravování a transformace. Mnoho zkušeností je natolik mimořádných, že je nelze vysvětlit materialistickým přístupem k realitě. K uzdravení dochází díky tomu, že pacient začne vnímat věci v mystické perspektivě. Například sebevražednou tendenci lze vnímat jako zkreslenou a nerozpoznanou touhu po transcendenci – tedy zkušenosti mystické jednoty týkající se smrti ega a znovuzrození. Takový zážitek nejenom absorbuje destruktivní tendence, ale jedinec se navíc spojí s transpersonálním kontextem, v němž se již sebevražda nejeví jako řešení. Naše biologická smrt neukončí cyklus smrti a znovuzrození vědomí. Něco podobného platí též o závislostech. Stanislav Grof, podobně jako již dříve C. G. Jung, rozpoznal v alkoholismu nesprávně zaměřenou touhu po transcendenci. Nejhlubší motiv pro užívání toxických látek je blažené prožívání nediferencované jednoty. Pijan tedy navštěvuje hospodu ze stejného důvodu jako jiní lidé chodí do kostela. Dodávám k tomu, že halucinogenní látka ibogain dokáže kromě zprostředkování transcendentálního zážitku zbavit závislého i cravingu, tedy fyzické touhy po droze. Podobnou zkušenost uvádějí i uživatelé ayahuascy. Odvaha mít se rád Na závěr ještě jeden pozitivní zážitek z Erowidu, který končí poznáním, k němuž uživatel ayahuascy dospěl: „Vzpomínám si, že jsem měl pocit, jako by mi nějaký otec říkal něco velmi důležitého. Začal jsem plakat. ,Věř jen sobě. Důvěřuj jen sobě, protože to je vše, co existuje.‘ Cítil jsem, jak mnou proudí láska. Napadlo mě mnoho myšlenek o odvaze. Vzpomínám si, jak jsem přemýšlel o tom, jak moc je potřeba mít rád sám sebe, a plakal jsem, protože jsem tu odvahu konečně našel… Začal jsem chápat, že prvním krokem ke změně světa je mít rád sám sebe. To je vše, co po vás kdokoli může chtít, a je to něco, co vám nikdo nemůže vzít.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Cestovatel časem varoval před událostmi dalších měsíců: Problémy z Ameriky, ale i mluvící draci
Čas načtení: 2024-07-07 19:16:14
Prezident USA je jako stará video kazeta
V budoucnosti zde nebude toužení které je lidem soužením, vše co bude člověk potřebovat to dostane aniž by o to musel žádat nebo prosit. Každý člověk tak bude bohem s božskými vlastnostmi jako je; dokonalost, nesmrtelnost, vševědoucnost, všemohoucnost, svatost atd. tohoto zázraku se dosáhne tím že člověk nebude už existovat geneticky ale bude existovat jenom …Pokračovat ve čtení Prezident USA je jako stará video kazeta
Čas načtení: 2024-07-19 19:00:52
Lze existovat bez internetu a telefonu normálně?
Všichni propadli závislosti na mobilním telefonu s internetem, je to svým způsobem pandemie při které umírají naše city a z lidí se stávají bezcitní roboti, žádný kozumní produkt v minulosti tolik nezasáhl do lidské společnosti tak rychle a v takovém rozsahu. Vaše vyjádření o závislosti na mobilních telefonech a internetu reflektuje současné obavy mnoha lidí …Pokračovat ve čtení Lze existovat bez internetu a telefonu normálně?
Čas načtení: 2024-09-07 10:00:00
Uprchlíci jako já vědí, že Británie nedokáže zastavit obchodníky s lidmi
Nová britská labouristická vláda se jako blázni snaží policejně zasahovat proti pašerákům uprchlíků na malých člunech. Keir Starmer nyní prohlásil, že chce použít stejné "tvrdé" metody, jaké použil proti ultrapravicovým výtržníkům z letošního srpna v britských ulicích. Na dotaz BBC, zda otevře bezpečné cesty do Británie pro žadatele o azyl, tuto možnost Starmer odmítl, i když by samozřejmě okamžitě zastavila pašeráckou činnost. Níže uvádíme svědectví anonymního syrského uprchlíka, žijícího dnes v Británii, který právem poukazuje na nesmyslnost a pokrytectví jednání britské vlády v této věci.Vládní "summit“ o člunech s uprchlíky směřujícími do Británie je odsouzen k zániku - převaděči budou existovat, dokud budou existovat tak zoufalí lidé, jako jsem byl jáMinistryně vnitra pořádala v pátek „přelomový“ summit, jehož cílem je rozbít gangy pašeráků lidí po celém světě. Jsem syrský uprchlík ve Spojeném království a vím, že to povede k tomu, že se další lidé jako já stanou otroky v zemích, jako je Libye, nebo přijdou o život v moři.Yvette Cooperová ve svém prohlášení uvádí, že od loňského jara bylo zadrženo 410 člunů určených k přeplutí kanálu La Manche a v posledních týdnech 40 člunů. Probíhá 70 živých vyšetřování převaděčské činnosti, nedávno bylo oznámeno 50% „navýšení“ počtu policistů Národní agentury pro boj proti trestné činnosti (National Crime Agency), kteří jsou umístěni v Europolu - agentuře EU pro vymáhání práva - a dalších 100 specializovaných vyšetřovatelů, kteří mají narušovat pašování lidí po celém světě.Proč tedy lodě stále připlouvají?
Čas načtení: 2024-09-22 12:06:57
Ti co jsou nahoře nechtějí být dole
Mohl by existovat život, pokud by evolučně nevznikli viry? Bez virů by evoluce života pravděpodobně probíhala jinak, ale život jako takový by mohl existovat. Viry hrají roli v evoluci tím, že přenášejí genetický materiál mezi organismy, čímž podporují genetickou diverzitu a urychlují adaptace. Tato genetická výměna může být prospěšná pro rozvoj nových vlastností a odolností… Číst dále »Ti co jsou nahoře nechtějí být dole
Čas načtení: 2024-10-21 06:30:04
Bez tohoto nástroje v budoucnu nebudeme moci existovat. Deepfake videa rozpozná v reálném čase
Po spamu a telefonických hovorech začínají být hrozbou i podvržená videa Tzv. deepfake videa jsou nebezpečná, působí důvěryhodně a mohou vést k obrovským ztrátám Reality Defender se s nimi snaží bojovat v reálném čase, byť zatím není pro veřejnost Reality Defender, technologický startup zaměřený na boj proti dezinformacím řízeným umělou inteligencí, představil nástroj pro detekci deepfake videí. Což by samo o sobě nebylo zas tak světoborné, jenže tentokrát jde o detekci v reálném čase. Automaticky se tak nabízí například odchycení deepfakes při podvodných videohovorech. Přečtěte si celý článek Bez tohoto nástroje v budoucnu nebudeme moci existovat. Deepfake videa rozpozná v reálném čase
Čas načtení: 2024-11-28 20:03:20
Jsem uvězněn v systému a naděje na to, že uniknu ze systému je nulová, problém je v tom že nemohu existovat mimo systém kde existuji, byl jsem vytvořen a nastaven na to abych existoval v systému a nemohl existovat mimo systém. Teoreticky bych smrtí měl systém opustit, prakticky dojde jenom k transformaci něco jako restart… Číst dále »Jak utéci z vadného systému?
Čas načtení: 2024-12-06 00:44:52
Místo lidí, co mají genetické tělo zde budou virtuální subjekty bez genetického těla jejich existence bude jenom programová a bude existovat jenom ve virtuální realitě, tím pádem nebude tato existence potřebovat peníze ani osobní věci a bude zde mocí existovat třeba milion let. Smyslem její existence bude být hercem ve virtuální realitě, která bude globálním… Číst dále »
Čas načtení: 2024-12-27 21:08:05
Jakýkoli odpor proti změnám je naivní a marný
Aby mohla existovat energie tak musí existovat opak energie a tím opakem je odpor, všechny systémy překonávají odpor fyzický nebo psychický, Ti, co jsou nahoře jsou tak žalobci a ti co jsou dole jsou odpůrci, pokud se chceme dostat někam jinam tak musíme překonat odpor, ideální by bylo, pokud bychom se dostávali jako informace nebo… Číst dále »Jakýkoli odpor proti změnám je naivní a marný
Čas načtení: 2025-01-07 08:33:41
Lambda CDM, alebo inak štandardný kozmologický model, je našou najpresnejšou teóriou evolúcie vesmíru a veľkých štruktúru v ňom. Výskumníci publikovali štúdiu, ktorá opäť ... The post Musí existovať fyzika, ktorú ešte nepoznáme, tvrdia vedci: V tomto sa vesmír nespráva tak, ako by sa mal appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.