Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-02-01 19:24:03

Případ Válkové pokračuje odvetou vůči nactiutrhačům

Server Info.cz vydal 9. ledna článek svého šéfredaktora Michala Půra Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou s citacemi názorů Petra Blažka, historika působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích Štvanice na Helenu Válkovou a Kauza Válková: omluva za omyl. Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení. Přimělo ji to ke stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv. Článek tedy také zmařil personální rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti nim i různým politickým pletichářům, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností způsobených Heleně Válkové. Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším. Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě hnutí ANO to rovněž vnímá takto. Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky.  Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost Info.cz Online Media, s. r. o., která vlastní server Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje. Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu. Sotva lze ale popřít, že Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem. Například Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popřípadě jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice. Nactiutrhači v žádném případě neprokážou, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově to je totéž. Propuštění odsouzení se mají stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže. Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení. Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v roce 2019 v čase adventním překvapil uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda. Stejně jako dnes bylo každé vědeckovýzkumné pracoviště administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť. Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo. Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal pod její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy. Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce z politických procesů z padesátých let, „z trestu“ odložený na její pracoviště. Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „Jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat, aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“. Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové. Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-10-17 13:10:00

Špatné rozhodnutí. Zákaz vstupu fanoušků z Izraele kritizuje i britský premiér Starmer

Že se sport a politika nemíchá je snad už dávno vyvrácený mýtus. Zákaz vstupu izraelských fanoušků na fotbalový zápas Aston Villy v anglickém Birminghamu začínají kritizovat i britští politici, včetně těch nejvyšších. „Je to špatné rozhodnutí,“ okomentoval premiér Keir Starmer čtvrteční rozhodnutí proti fanouškům Maccabi Tel Aviv.

Čas načtení: 2025-10-17 13:10:00

Špatné rozhodnutí. Zákaz vstupu fanoušků z Izraele kritizuje i britský premiér Starmer

Že se sport a politika nemíchá je snad už dávno vyvrácený mýtus. Zákaz vstupu izraelských fanoušků na fotbalový zápas Aston Villy v anglickém Birminghamu začínají kritizovat i britští politici, včetně těch nejvyšších. „Je to špatné rozhodnutí,“ okomentoval premiér Keir Starmer čtvrteční rozhodnutí proti fanouškům Maccabi Tel Aviv.

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2024-03-07 14:09:23

Fico tak dlouho mluvil o míru a Putinovi, až se česká vláda utrhla: Šándor okomentoval rozkol se Slovenskem, nevyloučil zásadní dopady

Komentář: Slovenský premiér Robert Fico tak dlouho chodil se džbánem pro vodu, až se propracoval k tomu, že se Česko rozhodlo zrušit společná zasedání vlád. Důvodem je mimo jiné jeho proruská rétorika a zároveň postoj, kdy dlouhodobě odmítá vojenskou pomoc Ukrajině i přijetí země do NATO. Fico reagoval na český krok kriticky. Pro ŽivotvČesku.cz situaci okomentoval bezpečnostní expert a glosátor Andor Šándor. Z jeho slov vyplynulo, že jde o velmi rázné rozhodnutí.

Čas načtení: 2024-03-10 16:19:09

Babiš je bezpečnostním ohrožením Česka, uvedl v ČT Lipavský. Vzkaz ministrovi od experta zní: Měl by tedy spíše konat a nemluvit o tom v televizi

Komentář: Bývalý premiér Andrej Babiš (ANO) začíná být podle ministra zahraničních věcí Jana Lipavského (Piráti) kvůli svým výrokům bezpečnostním ohrožením Česka. Lipavský to řekl dnes v diskusním pořadu České televize Otázky Václava Moravce. Babiš v tomto týdnu kritizoval rozhodnutí české vlády přerušit konzultace se slovenskou vládou. Uvedl, že premiér Petr Fiala (ODS) úplně ničí česko-slovenské vztahy. Babiš v reakci označil za hrozbu pro českou bezpečnost a suverenitu naopak Piráty. Vedle jejich přístupu k migraci či ke zrušení práva veta na úrovni EU zmínil i »bratříčkování« Pirátů s lídrem slovenské opozice Michalem Šimečkou, který ve čtvrtek a v pátek absolvoval v Praze řadu schůzek s koaličními politiky. Piráti se tak podle něj pouze zapojili do předvolební prezidentské kampaně na Slovensku. Vážnost slov ministra zahraničí okomentoval pro ŽivotvČesku.cz bezpečnostní expert a glosátor Andor Šándor. Z jeho slov vyplynulo, že pokud svá slova mínil šéf resortu vážně, měl by spíše konat.

Čas načtení: 2024-03-31 19:32:00

„Děsivé.“ Drulák není jediný, kdo ztratil místo. Po vyhraném soudu promluvil o dalším případu

„Je vidět, že tato kauza je pro spoustu lidí důležitá a dává jim naději,“ okomentoval profesor Petr Drulák rozhodnutí soudu, podle kterého je jeho výpověď neplatná. Zmínil třeba Miroslava Ševčíka nebo učitelku Bednářovou. Ale pak jsou tu další, například autor knihy o Rusku, docent Téra. „Sešli se tam na něho a bylo zřejmé, že ho pozvali proto, aby vynesli rozsudek nad autorem té knihy. Bylo to naprosto děsivé a ten člověk už svoje místo nemá,“ sdělil Drulák pro ParlamentníListy.cz.

Čas načtení: 2024-04-14 14:52:06

Volby by vyhrálo ANO, ztrácí ale podporu stejně jako SPD. Do Sněmovny by se nedostala Pekarová s TOP 09. Politolog: Rozhodovali by nerozhodnutí

Komentář: Volby do Sněmovny by nyní vyhrálo opoziční hnutí ANO, jeho podpora ale meziměsíčně klesla o čtyři procentní body na 34,5 procenta. Druhá by byla ODS s 16 procenty, třetí Piráti s 10,5 procenta. Do Sněmovny by se dostalo ještě hnutí SPD, které by volilo osm procent lidí, a STAN s 6,5 procenta hlasů. Vládní TOP 09 a lidovci by skončili pod potřebnou pětiprocentní hranicí. Pokud by vládní strany kandidovaly v koalici Spolu (tvořené ODS,TOP 09 a KDU-ČSL), volilo by je 21,5 procenta lidí, ANO by mělo 35,5 procenta. Vyplývá to z průzkumu agentury Kantar pro Českou televizi (ČT). Politolog Josef Mlejnek z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy pro ŽivotvČesku.cz okomentoval nejnovější data volebního průzkumu. Podle něj by v případě, že by se volby konaly v nejbližší době, rozhodovali voliči, kteří stále nejsou rozhodnuti, koho podpořit, pokud jde o »tábory« pětikoaliční a opoziční.

Čas načtení: 2024-04-25 12:15:09

„Neviditelná“ ministryně Langšádlová: Vedení TOP 09 vadilo, že neumím svou práci prodat. Lídr stínové vlády Havlíček: Nebylo co prodávat  

Komentář: Ministryně pro vědu, výzkum a inovace Helena Langšádlová (TOP 09) se rozhodla podat demisi, protože ztratila podporu své mateřské strany. Vedení TOP 09 vadilo, že neumí veřejně prodat svou práci a byla málo vidět, řekla dnes Langšádlová v rozhovoru Deníku N. Rozhodnutí stranického vedení respektuje, podrobnosti sdělí spolu s předsedkyní TOP 09 Markétou Pekarovou Adamovou a prvním místopředsedou strany Vlastimilem Válkem na odpoledním briefingu v Poslanecké sněmovně. Situaci pro ŽivotvČesku.cz okomentoval Karel Havlíček, který není přesvědčen o tom, že by politička neuměla prodat svou práci, ale naopak si myslí, že neměla výsledky.

Čas načtení: 2024-05-25 12:44:42

500 tisíc vojáků, mezi nimi tátové dětí. Putinova válka likviduje jeho vlastní lidi. Přehled ztrát a komentář Šándora

Komentář: Na světě jsou mocní lidé, kteří se mohou pochlubit něčím, co má skutečnou hodnotu a význam. Mezi nimi jsou ale i tací, kteří se mohou pochlubit třeba tím, že světu ukazují to nejhorší z lidských vlastností. Novodobý autoritářský car Vladimir Putin se k nim řadí, a to zejména v kontextu jeho rozhodnutí, aby ozbrojené síly Ruské federace podnikly v únoru 2022 bezprecedentní vojenskou invazi do sousední Ukrajiny. Výsledkem je mimo jiné masivní počet mrtvých lidí, převážně můžů, z nichž mnozí byli tátové dětí a podobně. Jen na ruské straně má jít o ztráty o počtu více než 500 tisíc vojáků, uvedl nejnověji Kyjev. Pro ŽivotvČesku.cz data okomentoval ostřílený generál ve výslužbě, bezpečnostní expert a komentátor Andor Šándor.

Čas načtení: 2025-09-15 15:00:39

iOS 26 je tady! Inženýr z Applu nám exkluzivně prozradil největší novinky

Dnes večer vychází iOS 26, na který se spousta uživatelů těší kvůli novému designu a funkcím Podívali jsme se na to, jak se v průběhu 3měsíčního beta testu systém změnil a zlepšil Některé klíčové novinky nám navíc okomentoval inženýr Applu, který na iOS 26 pracoval Klíčová aktualizace iOS 26 vychází vychází již dnes večer pro všechny podporované iPhony. V redakci testujeme novou verzi od první vývojářské beta verze, tedy od chvíle, kdy byla představena na konferenci WWDC 25. Jak se aktualizace od té doby proměnila a jaké jsou hlavní novinky? Některé z nich exkluzivně pro SMARTmanii okomentoval jeden z inženýrů společnosti Apple, který se na vývoji podílel. Přečtěte si celý článek iOS 26 je tady! Inženýr z Applu nám prozradil největší novinky

Čas načtení: 2025-10-06 16:34:24

Lidovecký hejtman Grolich: Úspěch vypadá jinak, vládní strany prohrály

Kdo dělá politiku jen proto, aby uspěla strana, ten by ji dělat neměl, okomentoval na sociální síti výsledek voleb jihomoravský hejtman Jan Grolich (KDU-ČSL). Ten v loňských krajských volbách získal se Spolu podporu téměř 40 procent. Nynější výsledek okomentoval jako prohru, strany by ale podle něj neměly koukat jen na procenta.

Čas načtení: 2026-01-03 12:10:00

USA si teď budou dělat, co budou chtít, říká politolog. Jde i o Čínu a Rusko

Situaci po americkém útoku na Venezuelu a zadržení tamního prezidenta Nicoláse Madura okomentoval ve vysílání TN Live politolog z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jakub Landovský. S moderátorkou Bárou Večeřovou okomentoval, zda má akce nějaký mezinárodní právní rámec a co znamená z pohledu politiky velmocí.

Čas načtení: 2024-02-18 11:03:49

Zchudli jsme a chudneme. Nejdřív kvůli pádící inflaci, teď slábnoucí koruně

Konec zdražování, konec nejistoty, tak okomentoval na speciální tiskové konferenci nové číslo o vývoji růstu cen premiér Petr Fiala. A dodal, že teď už bude jenom lépe, protože konečně mzdy a platy porostou a lidé si budou moci koupit víc. Guvernér...

Čas načtení: 2024-02-17 10:31:00

Zelenskyj děkoval Pavlovi, ten ho potěšil novinkou: Našli jsme další munici pro Ukrajinu!

Prezident Petr Pavel se v sobotu v Mnichově v průběhu bezpečnostní konference sešel s Volodymyrem Zelenským, který mu opět děkoval za Českou pomoc Ukrajině. Pavel předtím okomentoval i dění kolem mrtvého kritika Kremlu Alexeje Navalného - nemyslí si, že jde o vzkaz určený přímo Mnichovské bezpečnostní konferenci, vypovídá ale o současném režimu v Rusku. Pavel vedle toho v Německu promluvil i o munici pro Ukrajinu, kterou Česko našlo v neupřesněných zemích mimo EU. Prezident nepředpokládá, že bude složité najít finance na nákup této munice.

Čas načtení: 2023-11-02 10:35:00

„Nadčlověk“ Kroupa pod drobnohledem Franty a Žantovského

Už pátý díl cyklu o lecčems a mnohém, který měl premiéru na YouTube kanálu Vladimíra Franty a obsahoval další rozpravu s mediálním analytikem Petrem Žantovským, okomentoval jeden z diváků takto:

Čas načtení: 2021-01-24 04:00:00

O Romech se v učebnicích téměř nepíše. Když ano, tak stereotypně či v číslech

V českých učebnicích podle průzkumu chybí dostatek informací o romské menšině. Pokud v nich jsou, většinou se týkají perzekuce během holocaustu či jde o prostá demografická data. V dalších se pak objevují stereotypní informace či nesouvisející obrázky. „Je vidět, že znalost reálií o Romech je u autorů učebnic často nulová,“ podotýká autor české části výzkumu Tomáš Ščuka v reportáži iDNES. Výzkumníci pod Radou Evropy, Institutem George Eckera a Romským vzdělávacím fondem se zaměřovali na učebnice dějepisu, občanské nauky a zeměpisu v učebnicích pro žáky prvního a druhého stupně ve 21 zemích Evropské unie. Podle výsledků zprávy se v Česku z 38 zkoumaných učebnic pouze 11 zmiňuje o romských tématech. Tyto zmínky tvoří 71 vět, které obsahují slovo Rom celkem 52krát. „Pak je tam sociální kontext, který popisuje Romy jako lidi, které žijí odlišným způsobem života, lidi zaostalé,“ popsal Tomáš Ščuka…. Jeden text uvádí, že „Romové uznávají jiné hodnoty než většinové obyvatelstvo České republiky“ a že „obvykle žijí se svou početnou rodinou pohromadě v jednom domě nebo v jedné čtvrti“ a „největším trestem pro Roma bylo vždy jeho vyloučení z rodiny“. „Co to může vytvářet v dětech, které se to učí? Ty děti pak za předsudky nemůžou,“ okomentoval to Ščuka. Celý text naleznete zde

Čas načtení: 2024-02-16 13:36:14

Rusko se proměnilo v násilnický stát, zodpovědný je Putin, reaguje svět na Navalného smrt

Rusko se chová ke svým občanům stejně jako ve své zahraniční politice, proměnilo se v násilnický stát, který zabíjí lidi snící o lepší budoucnosti, okomentoval ministr zahraničních věcí Jan Lipavský (Piráti) zprávu o smrti ruského opozičního politika Alexeje Navalného ve vězeňském táboře. Kritické reakce na adresu režimu ruského diktátora Vladimira Putina přicházejí i ze světa. Za smrt Navalného je zodpovědný Putin, prohlásil například americký prezident Joe Biden.

Čas načtení: 2021-10-06 12:40:13

Cenu Josefa Jungmanna za nejlepší beletristický překlad uplynulého roku získal Vít Kazmar

Laureátem Jungmannovy ceny za literární překlad vydaný v roce 2020 se stal Vít Kazmar za překlad prózy argentinského spisovatele Juana Filloye Op Oloop. Mimořádnou tvůrčí odměnu získali Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum. Porota ocenila ještě dalších šest překladů. A do pomyslné překladatelské Síně slávy byl uveden Jiří Pechar. Kazmarův překlad, který vyšel v nakladatelství Rubato, ocenil předseda poroty Václav Jamek takto: „Autor je svérázný, filosoficky založený ironik, kterého lze řadit po bok nezařaditelným zjevům jako Jarry nebo u nás Ladislav Klíma. Vlastní je mu také nesmírně rozsáhlý jazykový rejstřík, od artistních poetismů, neologismů, odborného názvosloví či archaismů až po nespisovné pro­středky a svébytné lexikum buenosaireských nižších vrstev. S touto lexikální obžerností jde ruku v ruce mistrné žonglování s různorodými stylovými polohami, i zdánlivě neslučitelnými, které se s brutální samozřejmostí prostupují; tyto stylové mesaliance vedou zpravidla ke grotesknímu či komickému účinku. Román Op Oloop jako by doplňoval Valéryho Pana Testa: také jeho hrdina je tvor určený a řízený výhradně intelektem, ale stane se mu to, co panu Testovi chybí: zachvátí ho vášeň. Vede to k rozpadu jeho pojetí světa, k zmatenému bloudění, a nakonec k sebevraždě. Překladatel se musel vypořádat s mnoha stylovými rovinami, od extrémně vytříbené konverzace, pro niž není v češtině kulturní obdoba, přes náznaky stylu symbolistního, výrazovou zaumnost, styl odborný a filozofický, ba esoterní, až po ustavičné průsaky mluvy sociálně nejnižší, ba argotu. Musel také vést v patrnosti, že autor často chladnokrevně užívá „vysoké“ stylové prostředky k ironizující hře. To všechno zvládl Vít Kazmar výtečně. Postupoval v nejlepším smyslu tvořivě, do češtiny brilantně přenáší všechno mnohotvárné bohatství originálu. Přitom se vyznačuje kázní, svými bujnými nápady se nikdy nenechá unést, což jeho překladu zajišťuje plnou estetickou přiměřenost a účinnost. Příkladem může být pozoruhodná, leč střídmá práce s neologismy. Vít Kazmar se tímto dílem nesporně řadí k našim nejlepším překladatelům.“ Mimořádná tvůrčí odměna Nikola Mizerová a Pavel Novotný za převod básnické knihy Hanse Magnuse Enzensbergera Mauzoleum (Dybbuk). „Enzensberger je nesporně básník učený, a v tomto duchu vzniklo třicet sedm balad – portrétů, o rozporuplnosti pokroku, jenž se rozvíjí po staletí a jehož významné, tragické, komické i absurdní problémy na nás stále dopadají. Pokrok je zosobněn dlouhou řadou historických postav, průkopníků či vzájemných protivníků: myslitelů, dobrodruhů, vědců a vynálezců, lékařů, umělců, politiků i revolucionářů. Text využívá prostředků vědeckého jazyka a myšlení, aniž se zříká umělecké volnosti, ponechává leccos nedořečeného, nedefinovatel­ného, ba tajemného. U některých fragmentů jde o poezii v próze, většinou o volný rytmizovaný verš. Překlad je stejně inteligentní, vtipný a zvládá veškerá zákoutí básníkovy nesnadné poetiky, zachovávaje přitom střízlivost zkratky, její tempo a intonaci,“ uvedl Václav Jamek. Tvůrčí ocenění získali překladatelé pěti knih * Adéla Gálová za překlad Dopisů z Bihoru Sándora Mándokyho (Radek Ocelák). Václav Jamek k tomu řekl: „Mándoky byl mladý maďarský kaplan působící mezi slovenskou menšinou v Sedmihradsku; dopisy, v nichž mladé slečně barvitě líčí rázovitou, pro něho podivnou skutečnost, a také se snaží předvést jako literát, vynikají jakýmsi insitním půvabem. Adéla Gálová si k překladu vytvořila „starobylý“ jazyk, jehož předností není nějaká snaha o autentičnost, ale to, že se stává adekvátním prostředkem vyjádření celé té pestrosti dojmů, nálad a příhod. Řeč Mándokyho listů jako by stála v uvozovkách, aby nás upozornil na ironii osudu, která ho uvrhla do absurdní situace a ponouká ho k tomu, aby se ať už přímo, nebo použitými stylovými prostředky sám sobě vysmál. Tento autorův postoj Adéla Gálová svým překladem vystihuje s nesmírnou vynalézavostí a kreativitou.“ * Denisa Molčanov za překlad čínského románu Padlá metropol, jehož autorem je Ťia Pching-wa (Dybbuk). „Fikčním světem románu je čínské velkoměsto přelomu osmdesátých a devadesátých let dvacátého století. Padlá metropole je ztělesněním korupce, bezuzdnosti, absurdity překotně se proměňujícího světa, absence morálních zábran a nelítostného soupeření o ekonomický i symbolický kapitál. Vyprávění osciluje mezi parodií a jakýmsi archaizujícím podobenstvím, četné jsou narážky na významná díla tradiční čínské literatury, vytvářející jakousi fantaskní až fantastickou poloskutečnost. Překladatel se výborně vyrovnává jak s touto tradicí, tak s podáním čínských reálií; po stylistické stránce se mu daří převod výrazně kompaktní a dynamické promluvy vypravěče a dalších postav i práce s kontrastními stylovými polohami,“ sdělil předseda poroty Jamek. * Jana Pokojová a Jan Janula za překlad básnického výboru z Christiana Morgensterna 77 šibenic (Vyšehrad). Předseda poroty to okomentoval takto: „Po stávajících počinech Hiršala a Grögerové nebo Emanuela Frynty si nové podání této hravé poezie plné krkolomných slovních her a svérázného absurdního humoru jistě žádalo značnou odvahu. Sázka se vyplatila, výsledkem je nová, přesvědčivá, vynalézavá i skotačivá podoba této překladatelsky téměř nemožné poezie.“ * Michaela Škultétyová za překlad románu Nino Haratischwiliové Osmý život (pro Brilku) (Host). „Je to dílo značné epické šíře, které přes spletitý děj plný vzrušujících událostí sleduje jasnou, do dáli se rozbíhající linii. Sága šesti gruzínských generací otevírá před čtenářem panorama propracované do nejmenšího detailu a podává velkolepé svědectví o lidskosti v neúprosných časech. Jazyk a rytmus překladu jsou vyrovnané, čeština si v celém rozsáhlém textu udržuje stejnou vysokou úroveň, dokonale slouží k předestření úchvatného obrazu, který spisovatelka vytvořila,“ zdůraznil Václav Jamek. * Ester Žantovská za překlad románu Anny Burnsové Mlíkař (Argo). „Román podává očima osmnáctileté dívky závažné společensko-politické téma, situaci v neklidných severoirských městech během krize 70. let, vyznačující se nejen násilnostmi všeho druhu, ale také všeobecným napětím, podezíravostí a nejistotou. Jazyk díla se vyznačuje jakousi překotností, vypravěčka ze sebe v dlouhých větách s pozoruhodnou výmluvností chrlí všechno, co se jí vybavuje, jako by to znovu prožívala. Styl má i naivitu a svéráz mládí. Překlad upoutává vynalézavostí, s níž překlada­telka tento bezprostřední projev restituuje: vytvořila idiolekt odpovídající mluvě dospívajícího jedince dané doby a prostředí, zároveň ovlivněný hrdinčinou zálibou v četbě klasiků, takže se originálně mísí generačně příznaková hovorovost s kultivovaností,“ podotkl předseda poroty. Prémie Tomáše Hrácha určená mladším překladatelům Sarah Baroniová za překlad románu Eleny Ferrantové Prolhaný život dospělých (Prostor). Václav Jamek k němu řekl: „Překladatelka se výborně vyrovnala s autorčiným hutným stylem, v němž je příběh, plasticky nasycený skutečností, veden jako konkrétní analýza dívčího dospívání, v níž se spojuje jistá strohost a odstup, jemný psychologismus i citlivá empatie.“ Síň slávy Letos se porota rozhodla jmenovat do pomyslné Síně slávy Jiřího Pechara, „jednoho z našich překladatelů prvořadých, který od šedesátých let minulého století vytvořil více než padesát nenahraditelných překladů nejen literárních a básnických, ale také filozofických a je vzdělaným literárním komentátorem i teoretikem a v neposlední řadě autorem díla filozofického, který oslovil nejen české publikum, ale svými francouzsky psanými pracemi také publikum mezinárodní. Každý zná jeho rozhodující podíl na novém překladu Proustova Hledání ztraceného času, ale jeho dílo zahrnuje mnoho jiných spisovatelů, od Huysmanse a Zoly po autory nového románu a básníky jako Mallarmé nebo Jaccottet. Vděčíme mu však také za českého Lévi-Strausse, Lyotarda, Derridu nebo Freuda. Pozvání do této Síně slávy je malou splátkou uznání, které mu dlužíme,“ zdůraznil Václav Jamek. Další výborné překlady Porota se také pochvalně zmínila o několika dalších překladech, „pro něž k naší lítosti nebyly už vítězné stupně dost velké, ale zaslouží uznání a jejich autoři povzbuzení k další práci,“ řekl Václav Jamek. Jde o překladatele: * Michala Benešová (Szczepan Twardoch: Král, Host); * Zbyněk Černík (Ingmar Bergman: Úsměvy letní noci, Kniha Zlín); * Jiří Holub (Francisco Delicado: Portrét pěkné Andalusanky, Rubato); * Josef Mlejnek (Józef Czapski: V nelidské zemi, Academia); * Vladimír Piskoř (Rosa Liksomová: Žvit je jen náhoda, Pistorius a Olšanská). {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-11-21 19:16:03

Melody Sucharewiczová: Islamismus se dá porazit jen silou a solidaritou

Melody Sucharewiczová je rodilá Mnichovanka, která od svých devatenácti let žije v Izraeli. Nějakou dobu jezdila po světě jako neoficiální vyslankyně své nové vlasti a prezentovala izraelské pozice a zájmy v médiích. Momentálně si dodělává doktorát na Katedře válečných studií v Londýně. Do německého Weltu napsala Sucharewiczová před pár dny článek, který jsem s jejím svolením přeložil a rád bych jej také okomentoval. Nenávist k Západu a antisemitismus jsou na palestinských autonomních úřadech společenským a politickým konsensem. Samozřejmě se tím podněcuje terorismus. Evropa by s tím mohla něco dělat – ale nedělá. července 2017: tři teroristé zahájili palbu poblíž mešity al-Aksá v Jeruzalémě. Dva izraelští policisté zahynuli, jeden další utrpěl těžké zranění. Teroristé pocházeli ze severního Izraele, z arabského města Umm al-Fahm. V Umm al-Fahmu vládne už 21 let islamistické hnutí, které bylo mezitím zakázáno, a zaštiťuje se sloganem „al-Aksá je v nebezpečí“. Teroristé den před akcí propašovali zbraně do komplexu budov a schovali je v mešitě. Izrael v reakci na to instaloval detektory kovu, aby zabránil dalším útokům a ochránil modlící se muslimy v mešitě. Následuje organizovaná kampaň ze strany palestinských autonomních úřadů, palestinských imámů a islamistů po celém světě. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana, který říká, že Izrael „chce obsadit mešitu al-Aksá“. Vyzývá „muslimy celého světa“ k tomu, aby „al-Aksá aktivně chránili“ a zabránili izraelským vojákům prolít tam krev muslimů. „Neudělali jsme dost pro to, abychom znovu ovládli Jeruzalém,“ pohrozí. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá“ Výsledkem nenávistných kázání a rozhořčeného pokřiku je kromě zběsilých protestů a výtržností také facebookový příspěvek Omara al-Abeda: „Můj naostřený nůž vyslyší volání al-Aksá.“ Chce zemřít jako slavný mučedník a přitom zabíjet „prasata a opice“, tj. Židy. Vtrhne tedy do domu židovské rodiny, která právě slaví narození nejmladšího vnuka. Pobodá sedmdesátiletého dědečka, jeho ženu, jejich dceru a syna. Synova manželka uteče s pěti malými dětmi do prvního patra. Soused uslyší křik a zneškodní fanatického vraha. Kromě matky a dětí přežívá útok jen babička. „Všichni rádi zemřeme pro al-Aksá,“ říká Omarův otec. Jeho matka rozdává sladkosti jako oslavu útoků a na videu dává najevo svou hrdost. 16. říjen 2020: terorista uřízne poblíž Paříže hlavu francouzskému učiteli za to, že ukazoval svým žákům karikatury Mohameda. Macron zdůrazňuje, že chce zintenzivnit boj s islamistickým terorismem. Následuje organizovaná kampaň ze strany radikálních imámů a radikálních muslimů celého světa. Nejhlasitější protest přichází od tureckého prezidenta Erdogana. Nejde o vraždu, ale o francouzskou reakci na ni. „Macron uráží islám.“ „Měl by se nechat vyšetřit u psychiatra.“ „Muslimové mají právo zuřit a zabít miliony Francouzů v odvetě za jejich masakry (míněno v období kolonialismu, pozn. MK),“ říká bývalý malajský premiér Mahathir bin Mohamad. V pásmu Gazy zapalují Palestinci obrazy Macrona za to, že „napadl islám“. Následuje útok v Nice, další useknutá hlava. Ten samý vzorec, ale posílený, a posiluje jej Turecko. Islamisté vraždí ve jménu fundamentalistické ideologie. Demokraté se snaží chránit nevinné civilisty. Extremisté využívají situaci a mobilizují k hněvu a násilí – za pomoci mikrofonu a klávesnice, které slouží jako zbraň. Následuje další atentát. Vzorec je ten samý, kontext nikoliv. U Palestinců je radikalizace oficiálním socializačním programem – ve škole, v mainstreamových médiích, v městském plánování (školy a náměstí jsou pojmenovávány po teroristech). Glorifikace sebevražedných atentátníků a „mučedníků“, nenávist k Západu a antisemitismus jsou společenským a politickým konsensem. Jen od roku 2015 zavraždili palestinští teroristé 87 Izraelců, zranili 1539, spáchali 217 útoků nožem, 239 střelnou zbraní a 80 autem, vystřelili na Izrael 2500 raket a granátů. Od roku 2018 se přidala novinka, draci a balóny naložené výbušninami, které způsobují požáry a zničily už více než 500 hektarů půdy. Izrael stěží dokáže systematické radikalizaci ze strany palestinských úřadů a Hamásu zabránit. Evropa by mohla. Jako největší dárce by EU v čele s Německem mohla podmínit přítok peněz tím, že Palestinci přestanou provozovat oficiální radikalizační politiku. Mohla by. Místo toho tečou peníze evropských daňových poplatníků do oficiálních mezd teroristů, do školních osnov podněcujících nenávist a do neziskovek, které tento hodnotový systém palestinských úřadů šíří do zbytku společnosti. Teď, když vraždy rezonují čím dál více a dějí se stále častěji, snad – doufejme – dojde ke změně přístupu. Evropa se musí probudit ze své životu nebezpečné strnulosti a odevzdanosti. Nebezpečí nemá jen podobu extremisty se zbraní v ruce nebo s návodem na výrobu výbušnin staženým do počítače. Dlouhodobým nebezpečím pro zbytek Evropy jsou rostoucí skupiny mladých muslimů, pro které je islamismus populární kulturou podobně jako pro jiné Lady Gaga; kteří považují Erdoganovy extremistické výroky za cool, kteří útočí na muslimské dívky nenosící šátek, utlačují svoje sestry a kteří pociťují pochopení, sympatie a náklonnost k vrahovi učitele Patyho. Syrský YouTuber, který po vraždě Patyho vyšel do ulic Berlína-Neuköllnu s postavou Macrona, bičoval ji, urážel a křičel přitom „Alláhu akbar!“, je oslavován jako rocková hvězda. Houf mladých muslimů se popral, aby si pořídili selfíčka, jak se širokým úšklebkem sledují hořící masky s Macronovou tváří. Tolerance islamismu coby populární kultury je znamením selhání evropských elit. Pochybný pláštík kritiky Izraele Příliš dlouho jsme se dívali stranou a doufali, že terorismus a radikalizace skončí samy. Příliš dlouho jsme tolerovali pochody al-Kuds v Berlíně, při kterých se pod pochybným pláštíkem kritiky Izraele provolávaly islamistické a antisemitské slogany. Příliš dlouho se váhalo se zákazem islamistické teroristické organizace Hizballáh. Evropská „pohostinnost“ byla dlouhá léta zneužívána k teroristickým útokům, radikalizaci, obchodu s drogami a s lidmi. Příliš dlouho jsme akceptovali, že turecké, arabské a íránské satelitní televize vedou mladé muslimy k protizápadním hodnotám. Příliš dlouho jsme se smiřovali s tím, že se němečtí učitelé musejí vyhýbat tématu holocaustu, protože mají strach z agresivních reakcí „soft-radikálů“. Příliš často jsme nechávali islamistické organizace a jedince spolupracovat s veřejnou mocí a získávat tak na prestiži. Například teď, kdy měla být sympatizantka islamistů zaměstnána jako poradkyně na ministerstvu zahraničí; po protestech z toho naštěstí sešlo. Příliš často jsme ignorovali teror proti Izraeli. Příliš málo bylo odsouzení a zněla příliš tiše. Příliš často se řečníci odvolávali na „spirálu násilí“, rétorický pojem, který mezi politiky a v médiích relativizuje poměr mezi islamistickými teroristickými organizacemi a Izraelem, který má stejně jako Francie, Německo či Rakousko povinnost chránit svoje civilní obyvatelstvo. Před teroristy, kteří se schovávají v nemocnicích. Před raketami skladovanými ve školách. Před fundamentalisty, kteří podřezávají kojencům hrdla. Appeasmentem a tolerancí netolerovatelného ukazuje Evropa svoji slabost, nevědomost a politickou naivitu. Tím nechala vyrůst obludu, která teď útočí na kořeny demokracie a svobody. Ničí nevinné životy a chce ochromit nejkrásnější a nejsvobodnější města Evropy. Chce spálit synagogy, vzít kostely útokem, zničit kulturní život a nahradit duhové vlajky LGBT hnutí vlajkami černými. Chce. Ale nestane se to. Výroky Macrona po atentátech v Paříži a Nice, Sebastiana Kurze po vídeňském útoku a také Angely Merkelové ukazují potřebnou dávku solidarity, síly a nekompromisnosti, která až dosud v boji proti této obludě scházela. Stát Izrael bojuje s touto příšerou už od svého vzniku. Už od svého vzniku stojí na straně Evropy jako val chránící západní hodnoty. Izrael podporuje Evropu v boji proti terorismu spoluprací v bezpečnostní oblasti. Díky ní se podařilo už několika atentátům zabránit. Je čas změnit přístup: terorismus je terorismus. Paříž, Vídeň, Drážďany, Tel Aviv jsou na stejné lodi. Tato příšera se dá porazit jedině silou a solidaritou. O obojím ví Izrael svoje. Melody Sucharewicz, narozená roku 1980 v Mnichově, je poradkyně pro politickou komunikaci a strategii. V letech 2006-2007 byla zvláštní velvyslankyní Izraele v Německu. My Evropané jsme stejně jako Židé nečistí káfiři Konec překladu, začátek (mého) komentáře. Těžké je býti diplomatem. K lidem, na které chcete zapůsobit – v tomto případě tedy k Němcům – musíte mluvit “po jejich způsobu”, což znamená například chválit kancléřku Merkelovou, která přitom v rámci boje proti islámskému extremismu byla až dosud asi stejně užitečná jako pádlo ve vaně – a realističtí Izraelci si toho zajisté museli dobře všimnout. Charakteristickým rysem merkelovské politiky je právě ta váhavost a odsouvání problémů, srovnání s daleko aktivnějším (i když ne vždy úspěšným) Sebastianem Kurzem vůbec nesedí. That said, samotné jádro sdělení, totiž že ten ponurý, destruktivní, fanatický kult smrti je vlastně jen jeden, jde naprosto k věci. Západní levice si předělala izraelsko-palestinský konflikt k obrazu svému a snaží se jej narvat do úzké škatulky národně osvobozeneckého zápasu, přičemž cíleně ignoruje ten náboženský prvek, který buď nechápe, nebo snad nechce chápat. Poslechnete-li si některé ty bláboly vysílané v palestinských médiích, nemůžete se vyhnout dojmu, že ten základní problém není v okupaci a porážce samotné (takových míst, kde jeden vládne druhému, je v islámském světě plno), ale v tom, že je to okupace a porážka od nevěřících Židů. To je ta pravá pohana, kterou se Hamás a spol. neustále snaží smýt krví. V jejich ideálním světě má nečistému káfirovi přináležet maximálně tak role poníženého občana druhé kategorie, ne-li přímo otroka. Jenže on, proti všem slibům od Alláha, nějak nechce a nechce prohrát a podrobit se… Samozřejmě, my Evropané jsme také nečistí káfiři. A když se nečistí káfiři vzpěčují podřízenému postavení, které je jim předurčeno, je potřeba je zastrašit. Aby si snad nedej bože nemysleli, že jsou svobodní; že si mohou malovat proroka, který podle zákonů islámu zpodobněn být nesmí, nebo dokonce říkat o něm, co chtějí. Dále už následuje ten samý „recept“ co v Jeruzalémě: nůž, bomba, pistole. Vůbec nechápu, co si Evropa vlastně slibuje od toho, že posílá peníze a dary do Palestiny. Možná v tom někdo vidí soucitnou, morálně čistou pomoc. Ale při tom, jaké poměry tam panují, mě napadá zcela jiné přirovnání. Je to jak přilévat benzín do ohně na sousedově zahradě a vůbec se nezabývat možností, co udělají ty poletující jiskry s mým vlastním domem. Tenhle druh pomoci se nám jednoho dne zatraceně vymstí.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-07-09 14:40:51

Cancelio Rowlingová!

Spisovatelka Rowlingová je signatářkou dopisu volajícího po svobodě slova, který vyšel v časopise Harpers. Mezi dalšími lidmi, kteří jej podepsali, je Salman Rushdie, člověk, po jehož životě svého času šli fanatici poštvaní Chomejním. Také Garry Kasparov, představitel ruské opozice, se připojil. Asi můžeme směle říci, že tihle dva jsou lidé, kteří vědí, co to znamená „mít vážné problémy“. Ale k dopisu a k reakcím na něj někdy jindy. Dnes je čas na ukázku toho, proč vůbec takové dopisy vznikají. Miliardářku Rowlingovou není snadné zlikvidovat, na to je její dílo moc lukrativní, než aby se jej vydavatel vzdal. To ale neznamená, že si neschytala svoje, na sociálních sítích i mimo ně. Jakkoliv si o některých jejích akcích myslím svoje, za to, že je nyní terčem, ji lituju. Poslední kolo žraločí hostiny se rozjelo, když Rowlingová začátkem června tweetnula poněkud sarkastickou poznámku směřující k tomu, že „lidem, kteří menstruují“ by se třeba mohlo říkat „ženy“. V reakci na to ji strhali někteří herci z filmové série o Harrym Potterovi a potterovská internetosféra začala řešit, jak s autorkou naložit. Slíbil jsem vám překlad jedné vzniklé rezoluce, tady je. Jedná se o prohlášení serveru MuggleNet, jedné z největších (ne-li vůbec největší) online komunit pro fanoušky Harryho Pottera, která existuje už od roku 1999. Provozovatelé serveru v něm shrnují svoje postoje a opatření k autorce Harryho Pottera a jejím názorům na gender. Trigger Warning: Předem varuji, že jde o silné kafe a blicí pytlík se může hodit. Nuže, vychutnávejte si ZÁVAZEK, který si na sebe administrátorský tým MuggleNetu naložil ve jménu inkluzivity a bezpečí a kterým se pochlubil zbytku světa. Originál zde. NÁŠ ZÁVAZEK Po více jak 20 let se komunita fanoušků Harryho Pottera rozrůstala a sílila a my jsme pyšní na to, že jsme měli příležitost slavit, učit se a růst společně s tolika lidmi. Právě ten moment, kdy naše komunita vstupuje do třetího desetiletí, si J. K. R. zvolila k tomu, aby se přihlásila ke škodlivým a vyvráceným názorům na to, co znamená být trangenderovou osobou. Jsme znechuceni faktem, že si pro tyto výroky zvolila měsíc, kdy se pořádá Pride, a období, kdy se celý svět snaží zúčtovat s rasovou nespravedlností. Toto zneužití jejího vlivu a výsadního postavení k útoku na osoby na okraji společnosti považujeme v rozporu s poselstvím přijetí, tolerance a vzájemné podpory, které nacházíme v jejích knihách a které jsou tolik vyzdvihovány komunitou fanoušků Harryho Pottera. Ačkoliv je obtížné vystoupit proti někomu, jehož práci jsme dlouho obdivovali, bylo by špatné nepoužít naši platformu k tomu, abychom snížili míru škod, které napáchala. Naše stanovisko je jasné: transgenderové ženy jsou ženy. Transgenderoví muži jsou muži. Nebinární osoby jsou nebinární. Intersex osoby existují a neměly by být nuceny žít v binárním světě. Stojíme po boku fanoušků Harryho Pottera z těchto komunit, a ačkoliv nesouhlasíme se špatným zacházením, kterého se JKR dostalo poté, co zveřejnila své názory na transgenderové osoby, musíme odmítnout její názory. Byli jsme svědky toho, jak nespočet lidí využilo knihy o Potterovi a související díla k tomu, aby prozkoumali svoji vlastní identitu a šířili přitom lásku a porozumění. Víme, že je to stále možné, a že chceme být i nadále součástí tohoto hnutí. Zavazujeme se k tomu, že budeme v naší komunitě odvádět dobrou práci a nadále pozvedávat a stavět do středu pozornosti lidi, kteří jsou na okraji společnosti, a přispívat k pozitivní změně na našich fanouškovských platformách. Toto nechť je začátkem našeho obnoveného závazku sloužit komunitě kolem Harryho Pottera z více uvědomělého úhlu pohledu než dříve. Na této stránce vás budeme pravidelně informovat o našich snahách povznést náš obsah a přiblížit ho širší škále fanoušků, stejně jako o způsobech, kterým můžete finančně přispět. Pokud jste trans-osoba a potřebujete pomoc, naléhavě vás žádáme, abyste zavolali horkou linku Trans Lifeline. Jedinou starostí MuggleNetu je vytvoření bezpečné komunity, ve které se všichni cítí vítáni. To znamená i nadále vytvářet všestranný obsah a provádět takové změny, aby příslušný obsah byl dostupný těm, kdo o něj stojí, a nebyl vnucován těm, kdo ne. Součástí našeho obsahu bude i nadále práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět (série Cormoran Strike, kniha Ickabog) a aktivitu její charitativní nadace, Lumos. Nebudeme již psát o aspektech jejího osobního života (například zisk ocenění, životní úspěchy, tweety, které se netýkají kouzelnického světa, dary charitám, právní záležitosti, politické komentáře nebo názory). Abychom vytvořili inkluzivní prostor nejen pro naše čtenáře, ale i pro naše pracovníky, od žádného dobrovolníka MuggleNetu nebudeme vyžadovat, aby pracoval s obsahem, který jej znepokojuje, ani jej k tomu povzbuzovat. Navíc, po konzultaci s našimi dobrovolníky ze všech týmů, jsme se rozhodli zavést následující pravidla, která upravují naši publikační činnost, s okamžitou platností: Webové stránky Tato pravidla se týkají úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv z médií a všech dalších příspěvků. Od této chvíle nebudeme… umisťovat kamkoliv odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazovat na stránky J. K. Rowlingové, používat titulní obrázky s podobou J. K. Rowlingové, v nejvyšší možné míře omezíme používání jména J. K. Rowlingové v úryvcích z článků. Tato pravidla se týkají stránek a jejich uspořádání v navigačním menu: Existující odkazy na nákup byly odstraněny. Kategorie J. K. Rowlingová a její podstránky (Cormoran Strike Series, The Casual Vacancy) byly odstraněny z přehledu zpráv, který se objevuje na první stránce tohoto webu. Menu “J. K. Rowlingová” bylo přesunuto z hlavního navigačního menu do položky “Svět mudlů”, aby se neukazovalo na čelní stránce, ale aby si jej čtenáři stále ještě mohli vyhledat. Sociální sítě Tato pravidla se týkají našich účtů na sociálních sítích, což zahrnuje Facebook, Instagram, Pinterest, Tumblr, Twitter a YouTube. Nadále již nebudeme postovat ani sdílet: odkazy na nákup děl J. K. Rowlingové netýkajících se kouzelnického světa, odkazy na stránky J. K. Rowlingové, fanouškovská díla, memy, fotografie a další obrázky s podobou J. K. Rowlingové, citáty J. K. Rowlingové na témata, která se netýkají kouzelnického světa. obsah týkající se jejího díla mimo kouzelnický svět. Články týkající se práce J. K. Rowlingové mimo kouzelnický svět už nebudeme sdílet na našem Facebooku ani Instagramu. Všechny tweety, které se budou týkat zveřejnění úvodníků, článků, krátkých zpráv, zpráv a dalších textů týkajících se J. K. Rowlingové nebo jejího díla mimo kouzelnický svět, budou označeny tagem #JKR, aby si je uživatelé Twitteru mohli snadno skrýt. Neustále se snažíme dělat to, co je pro naši komunitu nejlepší, takže tato pravidla se časem na základě zpětné vazby od našich spolupracovníků a čtenářů mohou změnit. Chcete-li zanechat zpětnou vazbu, použijte prosím následující formulář. Jakkoliv náš závazek vůči této komunitě se po výrocích J. K. Rowlingové soustřeďuje na inkluzivitu, rádi bychom také upozornili na to, že následky z domácího násilí, kterému čelila, jí i nadále zjevně působí trauma. Je naším nezměnitelným postojem, že domácí násilí není přijatelné v žádném vztahu, bez ohledu na gender, bohatství nebo právní stav. Pokud jste vy, nebo někdo, koho znáte, v takové situaci, prosím vyhledejte pomoc na Národní horké lince pro domácí násilí. Byznys postavený na díle Rowlingové nevadí Konec ZÁVAZKU, přátelé. Pokud tě, čtenáři, někdy postihnou chvilkové iluze o lidské povaze, vrať se k tomuto ZÁVAZKU, přečti si jej a vezmi v potaz, že toto sepsali a zveřejnili lidé, kteří si podle všeho mysleli, že dělají dobrou, záslužnou a morálně správnou až nezbytnou věc. A že to byli lidé z našeho kulturního okruhu, ne nějací kvílející fanatici z paštunského pohraničí, jejichž jedinou školou byla madrása založená Talibanem. A že na ně při psaní této šílenosti žádný soudruh Berija nemířil nabitým mauserem. Uvidíš, jak rychle tě ty iluze zase přejdou. Vlastně si přestávám být jist, zda se nad ty Talibance ještě vůbec můžeme nějak vytahovat, když naše kultura začíná produkovat tohle. Ty pasáže o tom, jak už nadále nebudou sdílet a publikovat obrázky s podobou J. K. Rowlingové, smrdí opravdovým středověkem na sto honů. Jenže na rozdíl od Talibanců je zplodili lidé, kteří vyrostli v relativně liberálním a vyspělém světě a nejspíš nevěří v to, že by je za zobrazení Rowlingové nějaký mstivý Bůh po smrti shodil do pekel a tam je armáda chechtajících se ďáblů věčně koupala v kotlích vařící smůly. Tuhle obavu bych byl schopen aspoň trochu pochopit. Tohleto… no comment. Opravdové chucpe je přitom skutečnost, že MuggleNet není čistě amatérský web, ale firma (for-profit), která má e-shop a vydělává na prodeji zboží, které by bez Rowlingové a její tvorby vůbec neexistovalo. Kdyby byla autorka jenom trochu mstivá, využila by teď svého copyrightu a začala by jim komplikovat život. Leč vypadá to, že spoléhají na to, že mstivá není (Rowlingová je vůči své fandovské komunitě tradičně vstřícná, zejména ve srovnání s firmami typu Walt Disney.) Že ta nevyslovitelná osoba, jejíž obličej a jméno nesmí již nadále hyzdit úvodní stránku webu, bude zároveň natolik hodná, že jim nebude narušovat byznys. Všimněte si v této souvislosti těch velmi pragmatických výjimek ohledně nákupních odkazů na díla z kouzelnického světa. Tak daleko zase svatý hněv nesahá. To by mohlo poškodit prodeje na jejich vlastním e-shopu, který je tohoto zboží plný a nejspíš i plný zůstane. Ještě bych rád okomentoval jednu věc, totiž celkový tón textu. Je ohromně přeslazený, demonstrativně pečující o lidi na okraji, nabízející jim starostlivě kontakty na horké linky, kdyby se jim snad něco dělo, přímo narvaný pozitivními slovy jako láska, porozumění, vítání, bezpečí. A hned vzápětí přeskakuje ke strohému seznamu represivních opatření vůči konkrétní osobě, která vypadají a znějí jako rozsudek nějakého Volksgerichtu. Mám-li zabrousit do potterovského světa: něco takového by mohla napsat Dolores Umbridgeová, k níž tato hysterická afektovanost kombinovaná s banální krutostí sedí úplně dokonale. Nevím, jestli jste ty knihy četli; ale Umbridgeová mi přišla jako daleko realističtější podoba Zla než příliš šablonovitý Voldemort. No, tak poslední dobou to vypadá, jako by se nám slečna Dolores množila geometrickou řadou…   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 16:11:58

Justiční fakenews z Lidových novin

Podle oficiální zprávy mluvčího Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ) ze 14. února zahájila v ranních hodinách pondělka 10. února olomoucká expozitura NCOZ pod dozorem Krajského státního zastupitelství v Brně tažení proti skupině osob, podezřelých z pokusu o ovlivňování rozhodování zlínské pobočky Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci. Policie zadržela čtyři osoby, třem z nich sdělila obvinění a ve středu 12. února vzal Okresní soud v Uherském Hradišti dvě z nich do vazby. Výtečníci měli před obžalovanými předstírat, že mohou ovlivnit rozhodování zmíněných soudů podplácením, ač takovou možnost ve skutečnosti neměli. Mnohamilionové částky na podplacení soudců požadovali po obžalovaných. Policie uvalila na případ informační embargo, které bylo zřejmě „pro kočku“, neboť již v poledne 10. února vyšel na serveru Lidovky.cz článek Martina Shabu, jenž věděl dokonce již o něco více: mezi zadrženými měl být zlínský podnikatel Pavel K. A hned 12. února 2020 pokračoval v tomto duchu v informování. Již věděl, že policejní zásah souvisí s trestním řízením proti manželům Novotným, kteří nechali unést do svého domu dlužníka Pavla Buráně, podnikatele v oboru hazardního průmyslu, a tam jej vydírali s pomocí ozbrojených zakuklenců. Vydíráním si údajně chtěli zajistit proplacení pohledávky ve výši 376 milionů Kč. Aby každý věděl, jak nebezpeční zločinci jsou zmínění manželé, autor ocitoval část popisu skutku z rozsudku, který mu poskytl – embargo sem, embargo tam – soudce Radomír Koudela, jehož senát v prosinci 2019 manžele nepravomocně odsoudil k trestům odnětí svobody ve výši sedmi a čtyř let a obžalovanému Novotnému přidal jako bonus peněžitý trest ve výši pěti milionů korun. V souvislosti s touto kauzou policie zjistila, že skutečně došlo k pokusu o ovlivnění rozhodování soudu. Skutkový děj Martin Shabu servíroval čtenářům jako zjevenou pravdu, jako by nebylo pochyb, že se to skutečně stalo. Nevypálil tedy na pachatele sledované trestné činnosti, ale na jejich oběť. V informování pak pokračoval článkem ze 14. února, v němž již uvedl další podrobnosti, jako částku, kterou měli po Novotných podvodníci požadovat. Věděl, že Novotní podezřelé jednání oznámili policii, takže v této věci jsou v postavení poškozených. Uvedl plné jméno svérázného podnikatele Patrika Kalouse, který měl být hlavou skupiny podvodníků. Jeho vzetí do vazby potvrdil Lidovým novinám Michal Tománek, mluvčí Okresního soudu v Uherském Hradišti. Na tomto způsobu informování je zvláštních několik okolností. Pozoruhodná je již rychlost vydání prvního článku: utajované zatýkání sotva skončilo a již o něm psala vzdálená pražská redakce. Kdo a proč motivoval Martina Shabu k tak rychlému projevu zájmu? Ještě závažnější je skutečnost, že dva soudci uvolnili informace bez ohledu na vyhlášené informační embargo. V tomto případě ale nelze novináři vyčítat, že jejich ochotu využil, protože pátrání po informacích a jejich zveřejňování patří k jeho profesi a není jeho povinností zamýšlet se nad neodpovědností soudců, kteří nedokázali udržet jazyk za zuby. Jednání obou zmíněných soudců je skutečně krajně neodpovědné, neboť ani manželé Novotní, ani Patrik Kalous nejsou pravomocně odsouzeni, takže v souladu s presumpcí neviny mají nárok, aby se s nimi zacházelo jako s nevinnými. Hypoteticky nelze vyloučit, že v dalším řízení dojde k vyvrácení jejich obvinění, ale špína na nich přesto zůstane. Ostatně první rozsudek Radomíra Koudely odvolací Vrchní soud v Olomouci přijal velmi nevlídně a vrátil mu jej s četnými výtkami a závaznými pokyny. Je předčasné předjímat, že druhý rozsudek bude úspěšnější. Je také zvláštní, že Martin Shabu se vrhl přímo na kauzu manželů Novotných, ač tažení NCOZ nesměřuje pouze proti podvodnému pokusu k jejich škodě. V popisu skutkového děje zastřel dvě okolnosti. Především se nezmínil, že poškozený Pavel Buráň před soudem uznal, že je dlužníkem vůči svému bývalému společníkovi Jaroslavu Novotnému. Jeho zmocněnec, advokát Petr Dítě, dokonce uvedl před soudem částku podstatně vyšší a opodstatněnost nároku věřitele nezpochybnil. A zejména se Martin Shabu ani slůvkem nezmínil, že únosci a vyděračtí zakuklenci měli být podle Pavla Buráně Ukrajinci a policií dodané Slováky nakonec senát Radomíra Koudely zprostil obžaloby. V danou chvíli zakuklenci žijí jen v hlavě Pavla Buráně, nikdo jiný o nich neslyšel jinak než od něj, nikdo jiný je neviděl, nikdo jiný o nich nemluví. Kromě toho neexistuje žádný objektivní důkaz, že se v domě Novotných dostalo Pavlu Buráňovi příkoří, na které si stěžuje. Jediným důkazem je opět jen jeho výpověď. Jisté je pouze tolik, že na závěr návštěvy (ať dobrovolné nebo nucené) se dlužník s věřitelem opili „pod obraz boží“. Za daných okolností není vůbec jisté, že skutkový děj proběhl tak, jak jej Martin Shabu popsal s použitím vyselektovaných citací z rozsudku či z ústních informací soudce Radomíra Koudely. Jeho způsob informování o policejní akci vzbuzuje podezření, že nejde tolik o přesvědčení veřejnosti o zdatnosti policie (kterou tímto nezpochybňuji, naopak jsem přesvědčen, že odvedla skvělou práci) jako o „nasazení psích hlav“ manželům Novotným. Pak se ovšem vnucuje otázka, kdo Martina Shabu motivoval a jakými prostředky vyvolal jeho zájem o tuto kauzu. Příběh manželů Novotných sleduji od počátku soudního řízení. Poslední rozsudek senátu Radomíra Koudely jsem okomentoval článkem Šup s věřitelem do vězení! s přílohou anonymizovaného rozsudku na webu spolku Chamurappi, z. s. Podle mého laického odhadu rozsudek v odvolacím řízení neobstojí. Tím ovšem netvrdím, že manželé Novotní nemohou být v dalším kole definitivně odsouzeni, i když spíše očekávám další vrácení věci odvolacím soudem na 1. stupeň. Aniž bych porušil embargo, považuji za užitečné doplnit obraz jednání obviněného Patrika Kalouse o historku poněkud staršího data. Patrik Kalous se spolu s jakýmsi Konstantinem Erinem dopustil podivného jednání proti obžalovanému Jaroslavu Novotnému již dříve. Pánové mu nabídli zastavení trestního stíhání za předpokladu, že se spokojí s proplacením pouze 150 milionů Kč z dluhu Pavla Buráně. Tvrdili, že jednají ve shodě s ním, a to za slib provize. Obžalovaný Novotný je odmítl. Pochybní vyjednavači nevysvětlili, jakým mechanismem by dosáhli zastavení soudního řízení. Pokud takovou možnost neměli, dopustili se pokusu o podvod. Pokud ji měli, dopustili se přípravy podplacení soudu. Byl jsem přítomen při hlavním líčení, když toto doznali před soudem. Divil jsem se, že intervenující státní zástupce Petr Matoušek nezahájil trestní řízení z úřední povinnosti a také soudce Radomír Koudela zachoval klid. Domnívám se, že v tuto chvíli další pátrání po informacích, jež orgány činné v trestním řízení skrývají za hradbou informačního embarga, není společensky prospěšné. Již teď kolují „v prostředí“ další neověřené i ověřené informace, dvě ověřené zajímavosti mám dokonce k dispozici. Jejich zveřejnění bych ale považoval za předčasné, ztěžující práci policie. Z informace o sdělení obvinění a uvalení vazby je možné s vysokou mírou pravděpodobnosti vyvodit, že se případ dostane před soud. Chce to trochu trpělivosti: každý bude mít možnost sednout si do soudní síně a získat všechny informace, které k ukojení své zvědavosti potřebuje. Dožiji-li, určitě budu proces monitorovat a podávat objektivní zprávy jiné povahy než Martin Shabu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-12 13:40:35

Na nejkrásnější českou knihu jsou mimo jiné nominovány Možnosti milostného románu či To je metro, čéče!

Památník národního písemnictví a ministerstvo kultury vyhlásily nominace na ceny za nejlepší knižní design v soutěži Nejkrásnější české knihy roku 2019. Mezinárodní výtvarná a technická komise vybrala přes padesát knih v sedmi kategoriích. Letos se do soutěže přihlásilo rekordních 313 knih vytvořených českými designéry, ilustrátory, nakladateli a tiskaři. „Kvůli technickým nedostatkům jsme tentokrát nemuseli vyřadit ani jednu publikaci,“ hodnotí úroveň přihlášených knih předseda technické komise Josef Sedláček. „Kvalita je vysoká také díky technologiím, mnohem častěji se využívá například 3D tisku nebo jiné způsoby originálního zpracování knižních desek. Celková úroveň letošního ročníku je nepochybně nejvyšší za poslední dobu.“ „Těší mě neustále se zvyšující úroveň českého designu, jak je vidno ve všech kategorích. Letos jsme nejvíce váhali v kategorii krásné literatury, hodnocení je ale vždy subjektivní. Podle mého názoru netvoříme soutěž proto, abychom bez diskuse představili nejkrásnější knihy Česka. Naopak, hodnotíme je, abychom vytvořili výchozí bod pro další diskusi o směřování knižního designu,“ okomentoval aktuální ročník soutěže polský grafik a typograf Tomasz Bierkowski, předseda výtvarné komise. Vyhlášení výsledků Nejkrásnější české knihy roku 2019 se uskuteční 23. dubna v Praze v CAMP – Centru architektury a městského plánování, kde bude možné si vítězné i nominované knihy prohlédnout. Autory katalogu a vizuální podoby ceremoniálu 55. ročníku soutěže Nejkrásnější české knihy roku jsou grafičtí designéři Martin Odehnal a Štěpán Malovec, kteří v minulém roce zvítězili v kategorii Katalogy. Na jubilejní ročník soutěže letos naváže i výstava v letohrádku Hvězda, koncipovaná jako setkání nejkrásnějších knih z pěti evropských zemí – Česka, Slovenska, Polska, Švýcarska a Německa. V soutěži Nejkrásnější české knihy roku je hodnoceno grafické, ilustrační a polygrafické zpracování knih vydaných v českých nakladatelstvích a vytištěných v českých tiskárnách vždy za poslední kalendářní rok. V každé z kategorií jsou vyhlašována tři místa, první je ministerstvem kultury honorováno částkou 50 tisíc korun. Památník národního písemnictví dále vyhlašuje Cenu Arna Sáňky určenou pro studenty a spolu s Uměleckoprůmyslovým museem v Praze oceňuje i mladé grafiky ve věku do 30 let. Své ceny udělují také Spolek českých bibliofilů, SČUG Hollar, Unie grafického designu a Svaz polygrafických podnikatelů. Památník národního písemnictví organizuje soutěž pravidelně od roku 1965. Nominované knihy   Odborná literatura Dita P. Dětem (Dita Pecháčková) Jaroslav Benda 1882–1970 (UMPRUM, Masarykova univerzita Brno) Jdi na venkov! (Arbor Vitae, Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) National Letters (Letter Books Marek Nedelka, UMPRUM) Sídliště Ďáblice (Spolek přátel sídliště Ďáblice) Španělský a Německý sál na Pražském hradě v 19. století (UMPRUM, Národní památkový ústav) Umění loutky (Nakladatelství Karel Kerlický – KANT) Ženy o ženách (wo-men, Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně)   Krásná literatura Big Joe (Take Take Take, Vyšehradskej jezdec) Čtyři knihy (Host) Houby z Yuggothu (Volvox Globator) Možnosti milostného románu (Host) Muž na pokraji vzplanutí (Host) Po troškách (Větrné mlýny) Struska (Větrné mlýny) Wenjack (Baobab)   Literatura pro děti a mládež A JAKO ANTARKTIDA (LABYRINT / RAKETA) Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové (Meander) Atlas opravdových příšer (LABYRINT / RAKETA) Klub divných dětí (Host) Ó, ó, ó, vajíčko! (65. Pole) To je Jeruzalém (Baobab) To je metro, čéče! (Paseka) Tonča a krasojezdec (Běžíliška)   Učebnice pro školy všech stupňů a ostatní didaktické pomůcky Alef, bet, teď! (Xao) Dvanáct ověřených metod pro rozvoj kolegiální spolupráce (Gender Studies, o. p. s.) Jak to ruplo (TIC BRNO, p. o.) Metafora a médium (FUD UJEP v Ústí nad Labem) Můj atlas hub (Zuzana Šuleková – Pipasik) Proč umění? (Máš umělecké střevo? z. s.) SHIT TITS FUCK CUNT (Deset Deka Dekadence) Šok! Hrůza! Média! (CPress)   Knihy o výtvarném umění Diktátor času (Národní filmový archiv, Filozofická fakulta Univerzity Karlovy) LITERATURA (Revolver Revue) Petr Babák (UMPRUM, Moravská galerie v Brně) Posel z Dálného východu (Národní galerie Praha) Pracoval jsem mnoho (Nadační fond 8smička) RAT ART (Roman Franta, Galerie Havelka) Svoboda + Palcr: Vidět sochy (Artefactum, Ústav dějin umění AV ČR) Šílený Hedvábník (UPM, Nakladatelství Slovart)   Katalogy 1989 (Národní galerie Praha) A Cool Breeze (Galerie Rudolfinum) Devětsil 1920–1931 (Galerie hlavního města Prahy) EXTYPO (Arbor Vitae) KRAJINOW (Muzeum umění a designu Benešov) Kuna nese nanuk (Nadační fond 8smička) Myšlenková dílna / Think Shop (designcité+) Vrchovina, krabatina, mrchovina (Nadační fond 8smička)   Bibliofilie a autorské knihy Auta (Artmap) Lolita (Paseka) Malíř a mor / Le peintre et la peste (Arbor Vitae) První poslední (Kateřina Šedá) Squadron (BiggBoss) Střepník (Mikoláš Axmann) Šumperák (POSITIF) Vzpoura sládků (Teapot)   Cena Arna Sáňky – studentské práce Bible na jeden rok (Marie Čižmárová, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Hobit (kolektiv studentů, UMPRUM) Není drak jako drak (Jana Náhliková, Fakulta multimediálních komunikací, UTB ve Zlíně) Prozíravý tarot (Eva Havlová, VOŠG a SPŠG Hellichova) Přichází jaro (Ilja Bazhanov, FUD UJEP v Ústí nad Labem) Útlum (Markéta Michalčíková, UMPRUM) {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-01 19:24:03

Případ Válkové pokračuje odvetou vůči nactiutrhačům

Server Info.cz vydal 9. ledna článek svého šéfredaktora Michala Půra Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou s citacemi názorů Petra Blažka, historika působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích Štvanice na Helenu Válkovou a Kauza Válková: omluva za omyl. Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení. Přimělo ji to ke stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv. Článek tedy také zmařil personální rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti nim i různým politickým pletichářům, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností způsobených Heleně Válkové. Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším. Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě hnutí ANO to rovněž vnímá takto. Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky.  Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost Info.cz Online Media, s. r. o., která vlastní server Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje. Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu. Sotva lze ale popřít, že Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem. Například Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popřípadě jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice. Nactiutrhači v žádném případě neprokážou, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově to je totéž. Propuštění odsouzení se mají stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže. Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení. Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v roce 2019 v čase adventním překvapil uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda. Stejně jako dnes bylo každé vědeckovýzkumné pracoviště administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť. Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo. Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal pod její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy. Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce z politických procesů z padesátých let, „z trestu“ odložený na její pracoviště. Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „Jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat, aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“. Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové. Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-29 09:06:03

Co vás nejvíce zaujalo v české kultuře v roce 2019? Odpovídají: Horáková, Ráž, Šulc, Richterová, Podhradský, Antošová, Huptych

S blížícím se koncem roku Literární noviny opět položily tradiční anketní otázku okruhu svých spolupracovníků a osobnostem české kultury. Nejvýraznějšími zážitky z české kultury pro mě letos byly seriál Most! Petra Kolečka a Jana Prušinovského a film Štěpána Altrichtera Národní třída podle scénáře Jaroslava Rudiše. Oba počiny mě potěšily mimo jiné tím, čím se sobě navzájem podobají. A sice přirozeným herectvím a autentickými dialogy, což obojí v české kinematografii posledních let postrádám. Možná díky tomu, že ve zmíněných dílech vystupují postavy z takzvaného okraje společnosti, se herci i tvůrci dokázali osvobodit od divadelního herectví, deklamované češtiny a neživotné spisovnosti, kvůli kterým na mě tuzemská produkce ve srovnání se současnou světovou tvorbou často působí jaksi ochotnicky.  Pavla Horáková, spisovatelka   Za nejvýraznější kulturní událost přesahující z minulého roku do roku 2019 považuji retrospektivní výstavu FRANTIŠEK KUPKA 1871–1957, kterou připravila Národní galerie Praha ve spolupráci se zahraničními partnery ve Valdštejnské jízdárně. Zhlédlo ji více než 80 tisíc návštěvníků. Roman Ráž, spisovatel a kunsthistorik   V letošním roce mne nejvíce zaujalo nové studiové album Vladimíra Mišíka s názvem Jednou tě potkám. Vydalo ho malé vydavatelství 100promotion, produkoval Petr Ostrouchov (mimo jiné též spoluautor jednoho textu). Mišíka zde nedoprovází skupina Etc..., ale mladí muzikanti, o dvě generace mladší než zpěvák sám. A jde o jedinečné dílo: autorsky, hudebně, interpretačně, koncepčně. Je to nepochybně nejosobnější Mišíkovo album, zpovědní, bilanční a autobiografické. Několik textů zde napsal Mišík sám, doplněny jsou zhudebněnými básněmi Františka Gellnera, Bohuslava Reynka, Jiřího Ortena, Jana Skácela, Václava Hraběte, Evy Mišíkové, Tomáše Belka a Pavla Zvěřiny. Album tvoří celek s dokonale promyšlenou kompozicí. Je to stavba, z níž žádná cihla nemůže být vyňata. Důležitou součástí alba je vynikající přebal a obsažný booklet – grafické dílo Karla Halouna a Luďka Kubíka. Pro mne to je jedno z nejdůležitějších českých alb tohoto desetiletí, jímž se Mišík ve zralém věku přiřadil k těm zpěvákům, kteří ve stáří vydávají jedny z nejcennějších plodů svého talentu: Johnnymu Cashovi (American Recordings), Leonardu Cohenovi (You Want It Darker) či Bobu Dylanovi (The Tempest). Jan Šulc, redaktor a editor   V tomto roce mě z české kultury nejvíc zaujalo, že potkávám a pozoruji o poznání větší množství lidí než v letech minulých, kteří své bližní vidí, vnímají, vzájemně se usmívají a často oslovují. I když se neznají, pomohou, jeden druhému něco svěří, jakousi radost sdílejí i legraci si dělají. Třeba v autobusu. Nejvíc na Tabooku, festivalu malých nakladatelů. Každý tam potkal, koho měl potkat, poznal, koho měl poznat. Mezi knižními stánky i v sálech během čtení pobíhaly děti, rušily – a nikomu nevadily.  Z knížek, které jsem letos stačila přečíst s radostí a zaujetím, jmenuji Ostrovy Dory Kaprálové. Povídky o konkrétních místech, lidech, událostech. Zní lehce o tvrdých věcech, jsou moudře vzdušné, empatické a vždycky taky jaksi vzdorují. Svět je v nich bláznivý, ale pořád ještě náš, tedy lidský.  Sbírku básní Ivana Wernische Penthesilea jsem si na první čtení zapsala do kánonu české poezie. Ve verších žijí sny, dávné paměti, pohádky, imaginace, pověsti, příběhy skutečné, poučné, exotické, děsné, divadelní, absurdní. Řeč se někdy splétá s nesrozumitelnými slovy, třeba cikánskými. Melodie a rytmy proměňují v poezii zvláštní moudrosti, hlouposti, zprávy i posměchy, ve kterých se skrývají nepojmenované pravdy. V této knížce budu bydlet a cítit se doma, v bezpečí i v nebezpečí. I když něžná jaksi není. Velmi cenná je kniha, kterou nikdo naráz nepřečte, zato ji myslím budou všichni často brát do rukou, probírat, pročítat, konzultovat: Český literární samizdat 1949–1989. Obsáhlý svazek, pečlivá kolektivní práce vzniklá pod vedením Michala Přibáně o literatuře mimo komerční zájmy, o literatuře, která se nebála, byla svobodná a nehleděla, kdo bude tleskat a co vydělá. O těch, kdo ji na vlastní riziko tiskli, vázali, šířili a četli. Čest každému, kdo na jejích stránkách nechybí.  Sylvie Richterová, spisovatelka   1. TABOOK spolu s městem Tábor. Není to jen letos, letos mě to teprve došlo naplno. TABOOK není samozřejmost, je to událost výjimečná, ojedinělá a krásná. Její organizátoři dokázali to, o co se jiní jen vzdáleně snaží, spojit vysokou kulturu s mladistvou hravostí, profesionalitu s nenucenou uvolněností. Patří jim za to dík. A stejně tak městu Tábor, z komunistické díry po palcátu se proměnilo ve svěží a krásné město, plné úsměvu a ochoty. Kdepak Praha zastydlých hipsterů, TABOOK a Tábor. 2. Isabelle Faust, 18. 5. 2019, Pražské jaro, Rudolfinum, Johann Sebastian Bach: Sonáty a Partity pro sólové housle BWV 1001–1006. Neuvěřitelně ukázněný projev na hony vzdálený emocionálním interpretacím ve stylu Gidon Kremer. Koncert, ze kterého mrazilo, dokonalost, která za svou dokonalostí nechala vhlédnout do nádhery jiného vesmíru. Právě jsme slyšeli čistou hudbu, okomentoval koncert multižánrový genius Michal Hrubý a šel na pivo. 3. Nil, úvod, fra 2018. Zázračná poezie, zjevení. Poezie teď a tady, „kvantová poesie“. Doplněno krásnou fotografií slovenského básníka Erika Jakuba Grocha a jeho krásného Mini Morrise. Kniha, kterou vlastním mnohokrát, neb tuším, že je třeba ji šířit, kniha, kterou se však bojím dávat, neb je ponorná, dlouho trvá, než k sobě připustí, pak však šumí, bublá a klokotá kdesi v duši a za duší mnoho měsíců. Kniha nebezpečná. Kniha par excellence. Kniha nerecenzovaná. Elegance grafické úpravy pak činí ze sešitku estetickou událost, skutečnou knihu. Daniel Podhradský, nakladatel   1. A začne to bzučet – mimořádné vystoupení jazzové zpěvačky Jany Koubkové a Severočeské filharmonie Teplice. Bylo pojaté jako pocta surrealistickému básníkovi Milanu Nápravníkovi, na jehož text Koncert z knihy Básně, návěstí a pohyby, psané v letech 1958–60, složil hudbu klavírista Ondřej Kabrna. Kabrnova „soudobka“ s využitím nástroje zvaného Martenotovy vlny mě do sebe doslova vsála, stejně jako Nápravníkovy verše střídavě recitované, deklamované či frázované hlasem Jany Koubkové, která má prý místo hlasivek plechy (jak mi špitl do ucha jistý, vedle mě sedící bluesový kytarista). Standing ovation na závěr bylo naprosto zasloužené! 2. Výstava 40 let Vokna s podtitulem Underground a disent na Ústecku v Muzeu města Ústí nad Labem – tedy 40 let undergroundového časopisu, který je v našich zeměpisných šířkách o deset let starší než demokracie. 3. Televizní seriál Most! – bez dalšího komentáře. Svatava Antošová, spisovatelka a publicistka   Nejvíc mě oslovila kniha Jana Němce Možnosti milostného románu. Miroslav Huptych, básník a výtvarník {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 16:59:00

Vyšetřování Hornera se protahuje. Podle Marka na tom není nic špatného

Konzultant Red Bullu Helmut Marko okomentoval protahující se vyšetřování šéfa rakouské stáje Christiana Hornera.

Čas načtení: 2024-02-21 17:26:00

Dluh Čechů opět vzrostl. Zvýšil se i objem rizikových půjček

Zadlužení Čechů v roce 2023 vzrostlo meziročně o pět procent na 3,31 bilionu korun. Zvedl se také objem dluhu ohroženého nesplácením o 6,2 % na 29,5 miliardy korun. Situaci pro TN Live okomentoval ekonom společnosti BH Securities a poradce premiéra Petra Fialy (ODS) Štěpán Křeček.

Čas načtení: 2024-02-21 17:33:39

Navalného měli zabít metodou KGB, kdy stačí jedna rána na srdce, tvrdí aktivista. Nevydání těla opozičníka okomentoval Šándor, ironizoval Rusy

Komentář: Kolem úmrtí Alexeje Navalného se objevují různé verze toho, co bylo přesnou příčinou smrti. Nejnovější teorií je, že zřejmě po několikahodinovém pobytu v prostoru s teplotou hluboce pod bodem mrazu byl zavražděn ranou pěstí do srdce, tvrdí to lidskoprávní aktivisté, a to na základě zdroje uvnitř vězeňské kolonie, kde opozičník v pátek zemřel. Jako důkaz pak má sloužit vysvětlení, že metoda usmrcení byla v minulosti využívána operativci KGB, tomu odpovídaly modřiny na jeho těle. Pro ŽivotvČesku.cz na dotaz okomentoval informace zveřejněné zahraničním periodikem bezpečnostní expert a glosátor Andor Šándor.

Čas načtení: 2024-02-22 20:10:00

Ceny paliv letí vzhůru. Šéf petrolejářů řekl, jakou hranici nepřekročí

Pohonné motory v Česku dál zdražují a jejich průměrné ceny jsou podle CCS nyní nejvyšší od poloviny listopadu loňského roku. Litr benzínu se u čerpacích stanic prodává v průměru za 38,34 koruny. Před týdnem byl o 66 haléřů levnější a o 77 haléřů na litr zdražila nafta. Za litr teď řidiči dají průměrně 38,55 koruny. Aktuální situaci pro TN Live okomentoval předseda představenstva Unie nezávislých petrolejářů České republiky Ivan Indráček.