Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-01-04 13:32:45

Francis Fukuyama: Identita. Volání po důstojnosti a politika resentimentu (ukázka z knihy)

V roce 2014 napsal Francis Fukuyama, že americké instituce jsou v úpadku, protože státu se ve stále větší míře zmocňují mocné zájmové skupiny. O dva roky později se jeho předpověď vyplnila poté, co se k moci dostala řada politických outsiderů, jejichž ekonomický nacionalismus a autoritářské tendence představují hrozbu pro destabilizaci celého mezinárodního pořádku. Tito populističtí nacionalisté usilují o přímé, charismatické spojení s „lidem“, definované obvykle v úzkých identitárních pojmech, jež umožňují lákat lidi, aby se zapojovali do různých zájmových skupin, a současně z nich velké části populace vylučovat. Univerzální uznání rovnosti, které je základem liberální demokracie, bylo stále častěji zpochybňováno užšími podobami uznání založenými na národě, náboženství, sektě, rase, etnicitě či genderu, což vyústilo do protiimigrantského populismu, vlny zpolitizovaného islámu, rozhořčeného „identitárního liberalismu“ univerzitních kampusů a vzniku bílého nacionalismu. Populistický nacionalismus, údajně založený na ekonomické motivaci, ve skutečnosti vyvěrá z požadavku na uznání, a nelze ho proto uspokojit pouze ekonomickými prostředky. Požadavek identity se nedá překonat; identitu musíme vytvářet způsobem, který demokracii spíše podporuje, než podkopává.   Ukázka z knihy: KAPITOLA 13 Národní příběhy Vytvářet teorie o národní identitě je obtížné, protože dnešní národy jsou vedlejším produktem složitých a chaotických historických bojů, často plných násilí a nátlaku. Tyto boje vyústily do vzniku národů, které jsou vhodnými platformami pro zakládání demokratických institucí, avšak i dnes jsou výsledky těchto procesů zpochybňovány a neustále se musejí vyrovnávat s demografickými, ekonomickými a politickými změnami. Ke vzniku národních identit vedou čtyři hlavní cesty. První je přesun lidí v souladu s politickými hranicemi určité země, buď vysláním osadníků do nových teritorií, násilným vyhnáním lidí žijících na určitém území, nebo prostě jejich zabitím – případně všemi třemi cestami najednou. Třetí cesta dostala v průběhu balkánských válek na začátku 90. let název etnická čistka a mezinárodní komunita ji oprávněně odsoudila. Avšak v minulosti docházelo k etnickým čistkám v mnoha zemích, včetně demokracií, jakými jsou Austrálie, Nový Zéland, Chile a Spojené státy. Tady všude osadníci násilně přestěhovávali nebo vyvražďovali původní obyvatele žijící na svých územích. Druhou cestou ke vzniku národa je přesunutí hranic tak, aby vyhovovaly jazyku a kultuře stávajícího obyvatelstva. Z historie víme, že toho lze dosáhnout buď sjednocováním, jako v případě Itálie nebo Německa v 60. a 70. letech 19. století, nebo rozdělováním, například když v roce 1919 Irská republika odešla ze Spojeného království nebo když v roce 1991 vyhlásila Ukrajina svou nezávislost na bývalém Sovětském svazu. Třetí cestou je asimilovat menšinové obyvatelstvo do kultury existující etnické nebo jazykové skupiny. Před dvěma sty lety byla Francie mnohojazyčným národem, ale v průběhu času různé místní jazyky, provensálštinu, bretonštinu, vlámštinu a další, postupně nahradila pařížská francouzština. Stejně tak se přistěhovalci do Argentiny nebo Spojených států – nebo spíše jejich děti – učili španělsky či anglicky, aby vyhověli převládající kultuře a posouvali se na vyšší pozice na společenském žebříčku. Zjevná etnická homogenita Číny, kde prý více než 90 procent obyvatelstva tvořili čínští Hanové, byla produktem dlouhé, tři tisíciletí trvající kulturní a biologické asimilace menšinového obyvatelstva. Čtvrtou cestou je přetvářet národní identitu tak, aby vyhovovala již existujícím rysům dané společnosti. Navzdory názorům mnoha nacionalistů nejsou „národy“ biologickými entitami existujícími odnepaměti; vytvářejí se společenskými procesy zdola nahoru a shora dolů. Ti, kteří národ utvářejí, mohou záměrně formovat identity tak, aby byly v souladu s charakteristikami a zvyky lidí. Příkladem jsou zakladatelé Indie, Gándhí a Néhrú, kteří se opírali o již existující „ideu Indie“, jež obsáhne mimořádně rozmanitou populaci této společnosti.116 Zakladatelé Indonésie a Tanzanie dokonce vytvořili nový národní jazyk, aby sjednotili své velmi různorodé společnosti.117 K utváření národní identity nejvíce přispívají pravidla týkající se občanství a pobytu, zákony o přistěhovalcích a uprchlících a školní osnovy veřejného vzdělání, podle nichž se děti učí dějiny svého národa. A stejně tak, jenže zdola nahoru, umělci, hudebníci, básníci, filmaři, historikové a běžní občané vyprávějí „národní příběhy“, jež popisují, odkud pocházejí a po čem touží. Jeden z nejnázornějších příkladů vytváření národa v demokratické společnosti přinesl film Invictus: Neporažený, který vypráví o světovém poháru v ragby, který se konal v roce 1995 v Jihoafrické republice. Nová demokratická Jihoafrická republika, jež se na začátku 90. let zbavila apartheidu, byla rasově i etnicky silně roztříštěná. Rozdělený byl i sport, v němž běloši fandili rugby a černoši hráli fotbal. První prezident republiky, vizionářský Nelson Mandela, chápal, jak je sport důležitý pro národní uvědomění, a záměrně se snažil získat mezi černošskými obyvateli fanoušky převážně bílého národního ragbyového týmu zvaného Springboks. A to i přesto, že jeho vlastní strana, Africký národní kongres, s tím nesouhlasila. Své stoupence k fandění Springboks donutit nemohl, musel je vábit a přesvědčovat. Pomohlo, že Springboks nakonec pohár vyhráli. Porazili velmi silný novozélandský tým All Blacks, což byl tým, který se sám snažil před každým zápasem přispívat k utváření svého národa maorským válečným tancem, zvaným haka. Po těchto čtyřech cestách se k cíli dá dojít mírumilovně a ve vzájemné shodě, nebo násilím a donucením. Historicky jsou všechny současné národy vedlejším produktem nějaké kombinace čtyř cest a všechny vycházejí z nějaké kombinace donucení a spontánního souhlasu. Výzvou pro dnešní liberální demokracie je řešit imigraci a narůstající rozmanitost a využívat při tom nějakou kombinaci třetí a čtvrté cesty – definovat otevřenou národní identitu, která vyhovuje reálné různorodosti ve společnosti, a nově příchozí této identitě přizpůsobovat. V sázce je zachování samotné liberální demokracie. Současné evropské úsilí za udržení národní identity zahájili zakladatelé Evropské unie Robert Schuman a Jean Monnet, kteří chápali, že příliš úzké etnické určení národní identity zapříčinilo v Evropě dvě světové války.118 Jako protilék vytvořili v roce 1951 Evropské společenství uhlí a oceli, jehož členy byla Francie, Belgie, Západní Německo, Itálie, Nizozemí a Lucembursko a které mělo zabránit novému vyzbrojení Německa a současně usnadňovat obchod a ekonomickou spolupráci v dříve celistvém regionu, který válka rozdělila. Společnost pro uhlí a ocel se postupně vyvinula v Evropské společenství a nakonec v Evropskou unii, jejímiž členy se postupně stalo dnešních dvacet osm států. Zakladatelé Evropské unie se záměrně snažili oslabovat národní identity na úrovni členských států ve prospěch jakéhosi „post-národního“ evropského vědomí, které mělo být obranou před agresivním etnickým nacionalismem první poloviny dvacátého století.119 Tito zakladatelé doufali, že ekonomická spolupráce učiní válku méně pravděpodobnou a že hned za ní bude následovat spolupráce politická. V mnoha ohledech dosáhli významných úspěchů – myšlenka, že Německo a Francie, dva hlavní protivníci světových válek, by spolu v budoucnosti začali opět válčit, se stala značně nereálnou. Jeden členský stát je rodištěm mladých, většinou vzdělaných Evropanů, ti získají vzdělání v druhém státě, vstoupí do manželství s někým z třetího státu a pracují na nejrůznějších místech uvnitř Evropské unie a v okolních státech. Jejich povědomí o tom, kde se narodili, nemizí, avšak jejich životy jsou svázány s Evropskou unií jako celkem. Není však jasné, zda „Evropa“ má nějakou identitu, která by byla silnější než staré národní identity, jež měla nahradit. Na úrovni členských států nebylo politicky přijatelné oslavovat národní identitu příliš hlasitě. To se týkalo především Německa a Španělska – jejich občané nemávali národními vlajkami, nezpívali národní hymny ani moc hlasitě nefandili svým sportovním týmům. Pro ně byla Evropa útočištěm, nikoli však místem, které by si sami vybrali. Jenže vedoucí představitelé EU nebyli v situaci, aby mohli investovat energii do budování alternativní nové identity.120 Společné evropské občanství nevytvořili – pravidla občanství zůstala v pravomoci jednotlivých členských států. Symboly příslušnosti k evropskému národu jako vlajka a hymna přišly pozdě a kvůli různorodosti svých členů neměla EU žádný společný vzdělávací systém zaměřený na principy občanství. Avšak největším neúspěchem byla demokratická zodpovědnost samotné Evropské unie. Nejmocnější institucí uvnitř EU byla Evropská komise, nevolený technokratický orgán, jehož hlavním cílem bylo prosazovat jednotný trh uvnitř Evropy. Ten se lidu zodpovídal pouze nepřímo, prostřednictvím Rady ministrů (Rady Evropské unie), jež zastupovala jednotlivé členské státy. Přímo volený Evropský parlament měl poněkud omezené pravomoci, a proto se mu nedařilo podstatně zvyšovat účast ve volbách nebo nadšení pro EU. Občané Evropy věděli, že pro ně jsou důležité volby na úrovni členských států a sem také směřovala jejich energie a zájem. Výsledkem bylo, že měli jen vágní pocit, že by EU patřila jim, nebo že by mohli kontrolovat instituce, které celé Evropě vládnou. Takže zatímco elity mluvily o „sjednocující se unii“, ve skutečnosti kolem jako nezvaní hosté kroužili duchové starších národních identit. Platilo to zejména pro starší, méně vzdělané voliče, kteří nemohli nebo netoužili využívat výhody nabízené novou Evropou. Tito duchové se začali zjevovat především v kritických momentech a pro EU jako celek představovali vážnou existenční hrozbu. Názorně to lze ukázat na krizi eura, kdy společná měna, zavedená v roce 1999, umožnila Řecku na začátku tisíciletí, v době ekonomického růstu, velmi marnotratné půjčky. Němci byli ochotní podporovat blahobyt u svých chudších evropských spoluobčanů, ale při splácení půjček k Řekům už takovou velkorysost neprojevili. Je pravda, že Řekové měli velmi odlišný přístup k úsporám, státnímu dluhu a blahovolným praktikám ve veřejném sektoru. S pomocí mezinárodních institucí, Evropské centrální banky a MMF, nedělalo Berlínu jako hlavnímu věřiteli Řecka žádné potíže zachovat se k Athénám značně tvrdě, což přetrvává dodnes. Krize měny uvnitř eurozóny odhalila hlubokou propast mezi severním a jižním křídlem EU; lidé na severu a jihu EU si dnes daleko více uvědomují své národní odlišnosti než před vypuknutím krize. (...)    116/ Hovoří o tom Sunil Khilnani, The Idea of India (Indická idea), New York: Farrar, Straus and Giroux, 1998. 117/ Příběh o vytvoření těchto národních jazyků viz Fukuyama, Political Order and Political Decay, 322–334. 118/ Tato část se opírá o mou přednášku pro Latsisovu nadaci „European Identity Challenges“ (Výzvy evropské identity). 119/ Teorii tohoto názorového proudu nastínil Jürgen Habermas; viz kromě jiného Habermas, The Postnational Constellation: Political Essays (Post-národní model: Politické eseje), Cambridge, MA: MIT Press, 2001; Habermas, „Citizenship and National Identity: Some Reflections on the Future of Europe“ (Občanství a národní identita: Pár úvah o budoucnosti Evropy), Praxis International 12 (1) (1993): 1–19. Viz také Ghia Nodia, „The End of the Postnational Illusion“ (Konec postnárodním iluzím), Journal of Democracy 28:5–19, duben 2017. 120/ O národní identitě v Evropě viz Kathleen R. McNamara, The Politics of Everyday Europe: Constructing Authority in the European Union (Politika každodenní Evropy: Vytváření moci v Evropské unii), Oxford: Oxford University Press, 2015.   Francis Fukuyama (*1952) je vědeckým pracovníkem Ústavu mezinárodních vztahů na Stanfordské univerzitě. Předtím učil na Škole pokročilých mezinárodních studií na Univerzitě Johna Hopkinse a na Škole veřejné politiky na Univerzitě George Masona. Fukuyama pracoval jako výzkumník v RAND Corporation a také působil jako zástupce ředitele vládní komise politického plánování. Je autorem knih Politický řád a politický úpadek, Konec dějin a poslední člověk, Velký rozvrat, Trust: Social Virtues and Creation of Prosperity (Důvěra: Sociální ctnosti a budování prosperity) a America at the Crossroads (Amerika na křižovatce). Žije se svou ženou v Kalifornii. Přeložila Marie Vlachová, nakladatelství Malvern, Praha, 2019, 1. vydání, 196 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-05-24 15:18:04

Fakta, která chcete znát, než se vyrazíte slunit

Kam nechodí slunce, tam chodí lékař. Pobyt na slunci nám prospívá, protože díky němu si náš organismus může vyrobit tolik potřebný vitamin D. Mimo jiné. Jen je potřeba znát tu pravou míru, abychom si spíše neublížili. Co vše bychom měli vědět předtím, než naši pokožku vystavíme žhavému letnímu slunci? Už 100 let milujeme opalování Ideály krásy se v průběhu historie měnil. Zlatavě opálená pokožka je pro nás v současnosti symbolem krásy, zdraví a vitality. Přitom ještě na počátku 20. století tomu bylo přesně naopak. Světlá pleť byla známkou vyššího postavení, zatímco opálení si víceméně nedobrovolně dopřávala pouze nižší třída – dělníci, děvečky a všichni, kteří byli vystaveni těžké práci na poli a pobývali hodně na čerstvém vzduchu. Ženy z vyšších kruhů svou tvář před slunečními paprsky naopak přísně střežily. Porcelánově bílá pokožka totiž dávala všem ostatním na vědomí, že její majitelkou je bezpochyby dáma z lepší společnosti. Moderní opalovací trend začal prosvítat až s koncem 19. a začátkem 20. století. Tehdy si lidé začali dopřávat pravidelnou sluneční lázeň cíleně a záliba pro opalování nám vydržela až do dnešních dnů. Těšíme se na první jarní paprsky, až budeme moci odhodit svetry a mikiny a konečně zase tělo vystavíme hřejivému slunci. Celé léto a prázdniny se nesou v duchu koupání a opalování. Jak jinak. Proč slunce tak milujeme? Zřejmě proto, že bez něj bychom nebyli. Přináší nám energii života, zlepšuje náladu, prohřeje kosti. Zajistí nám zásobu vitaminu D. A jako bonus přinese bronzové opálení tomu, kdo přišel na to, jak se opalovat správně. V čem je pro nás opalování přínosné? vyrábíme si vitamin D příznivě ovlivňujeme svou psychiku sluneční svit ovlivňuje naše přirozené biorytmy pravidelná dávka slunečních paprsků zlepšuje imunitu Nedoceněný a nezbytný vitamin D Vitamin D patří mezi prvky, které pomáhají regulovat vápník i fosfor v krvi. Pokud nám bude chybět vitamin D, bude ohrožen i příjem vápníku. A jelikož vápník a fosfor jsou základní stavební kameny pro naše kosti, máme-li dostatek déčka, budou naše kosti zdravé, silné a nebudou se lámat. Naopak bude-li nám déčko chybět, může se u nás projevit zvýšená lámavost kostí či napětí a ztuhlost ve svalech. Tělo získá přirozeně vitamin D, respektive si jej v kůži vytvoří, díky UVB záření ze slunce. Věděli jste, že proto, aby se vytvořila potřebná dávka vitaminu D, stačí ozářit decimetr čtvereční naší pokožky? Ovšem chcete-li se jít slunit hlavně proto, abyste si vytvořili vitamin D, zkuste to v létě raději mezi 10 – 16 hodinou, kdy je UVB záření dostatek. Protože v době, kdy slunce stojí nízko na obloze, tj. ráno a večer, odrazí se paprsky UVB záření od ozónové vrstvy a na zemi neproniknou. Ráno i večer se tedy v nízkém slunci sice trochu opálíte, ale vitamin D nezískáte žádný (protože UVB záření na zemi nedopadne). Tvorbu vitaminu D podstatně snižují i opalovací krémy s ochrannými faktory, bez kterých se na druhou stranu v dnešní době neobejdeme. V menších dávkách lze vitamin D získat také ze stravy, dobrými zdroji jsou např. vaječné žloutky, játra, tresčí játra, ryby, rybí tuk nebo mléko. Nejrychleji však doplníme zásobu právě tak, že naše tělo vystavíme slunečním paprskům. Jak se tvoří opálení? Proč naše kůže při pobytu na sluníčku postupně červená nebo rovnou hnědne? Sluneční světlo se skládá z ultrafialového záření – UVA a UVB paprsků. Za opálení je zodpovědné právě UVB záření, které proniká do svrchních vrstev kůže. Samotné zhnědnutí pokožky má na svědomí melanin. Jedná se o pigment nacházející se ve středních vrstvách kůže, který chrání buňky kůže proti poškození světlem, pohlcuje ultrafialové záření. Při opalování je kůže stimulována k tomu, aby tvořila více melaninu a tím pádem červená až hnědne. Zbarvení kůže je z tohoto pohledu vlastně ochranná reakce těla před UV-paprsky. Tedy jakási odmítavá reakce těla na další přísun UVA a UVB záření. Kromě toho zrudnutím či zhnědnutím pokožky nám kůže signalizuje, že naše tělo právě dostalo svou přiměřenou dávku UV-záření. Jak je to s UVA a UVB zářením? UVA (tzv. dlouhovlnné záření) na rozdíl od UVB proniká do hlubokých vrstev pokožky, až tam, kde se tvoří kolagen. Z toho důvodu také přílišné opalování snižuje produkci kolagenu v kůži a urychluje její stárnutí. Na druhou stranu ale UVA paprsky umí léčit lupénku, atopický ekzém a jiné kožní nemoci. Největší chyba, kterou můžeme udělat, že chceme mít pokožku tmavou jako čokoláda do pěti minut. Jen co přijedeme k moři, nedočkavě vyrazíme na pláž a poledne nepoledne, vystavíme celé tělo slunci a radši se ani nenatřeme opalovacím krémem, abychom nachytali bronz co nejrychleji. Večer pak místo čokoládové princezny připomínáme spařeného ráčka a zarudlé partie uklidňujeme chlazeným bílým jogurtem. Tenhle přístup není ani zdravý, ani sexy. Přečtěte si také: Ultrafialové záření: Kdy pomáhá, kdy ubližuje a jak se proti němu bránit?   Zásady zdravého opalování A jak se tedy správně opalovat? Zkuste to podle tohoto návodu. 1) Včasná příprava ještě před dovolenou. Při pravidelném užívání doplňků stravy s betakarotenem si pojistíte krásnou barvičku opálené kůže, která vám vydrží až do konce sezóny. Je ale potřeba začít s jeho užíváním včas i několik týdnů před tím, než nasednete do letadla nebo autobusu směr Jadran. 2) Zjistěte, jaký jste fototyp  A dle toho zvolte maximální dobu pobytu na sluníčku. Obecně pro Středoevropany se doporučuje nepřekračovat dobu 10 – 20 minut nechráněného pobytu na přímém slunci. Již po této době začíná pokožka reagovat. TABULKA JEDNOTLIVÝCH FOTOTYPŮ Zdroj: http://www.hygpraha.cz/dokumenty/dodrzujte-zasady-spravneho-opalovani–radi-prazsti-hygienici-3725_3725_18_1.html 3) Nespěchejte Nechtějte výsledek hned a opalování za každou cenu urychlit. Opalujte se pozvolna v menších dávkách několik dnů za sebou. Aby si kůže zvykla na UV-záření, hnědla pozvolna a nespálili jste se. 4) Natřete se opalovacím krémem s dostatečným SPF faktorem V našich podmínkách obecně stačí fototypu č. II krém s faktorem 15–20, u moře hlavně v prvních dnech i faktor 30 a vyšší. Postupně, jak bude pokožka hnědnout, ochranný faktor snižujte. Co je SPF Faktor? SPF faktor udává násobek doby, po kterou se lze vystavit slunci bez následků spálení. Např. pokud vaše pokožka reaguje na slunce už po 10 minutách a máte krém s ochranným faktorem 20, prodloužíte dobu pobytu na slunci o 20× delší dobu, tj. budete před spálením chráněni až 200 minut.) 5)  Natírejte se 20 – 30 minut před opalováním Je sice otrava na to myslet, ale časový odstup je důležitý pro to, aby se krém či olej do pokožky stačil vstřebat. 6) Neležte na slunci celý den Vyhněte se hlavně slunění v exponovanou dobou mezi jedenáctou a třetí hodinou. 7) Používejte ochranu hlavy i očí Klobouk je na sluníčku nezbytnost. Sluneční brýle s UV faktorem chrání oči před podrážděním. 8) Nezapomínejte ani na dostatečnou ochranu rtů Pokožka rtů je jemná, tenká a náchylná k poškození. Dopřejte jim proto pravidelně výživný balzám taktéž s UV faktorem. 9) Po opalování je dobré kůži ošetřit vhodným přípravkem Po slunění můžete pokožce dopřát výživnou dávku mléka po opalování nebo využít některý z přípravků s obsahem zklidňujícího panthenolu. Rizika nadměrného slunění Pokud byste to s opalování přeháněli, vystavujte své tělo zbytečným zdravotním rizikům. Pamatujte také na to, že nadměrné opalování způsobuje: Předčasné stárnutí pokožky (pronikáním UVA paprsků do kůže se ničí kolagenové buňky) Tvorba vrásek a pigmentových skvrn (zejména v obličeji) Spálení pokožky, puchýřky V těch nejhorších případech vznik melanomů (zhoubných kožních nádorů) Buďte opatrní také v případě užívání některých léků či bylin majících fotosenzibilní účinky. Obecně známá je v tomto ohledu např. třezalka. Při pití třezalkového čaje není dobré chodit na přímé sluníčko a určitě se před sluněním nenatírejte třezalkovým olejem.   Přejeme vám, ať je vaše léto i opálení dokonalé. BIO mrkvové opalovací mléko s betakarotenem, OF 30Nobilis Tilia - opalovací mléko s minerálním filtrem, SPF 30Clinique - opalovací fluid na obličej s minerálním filtrem, SPF 50 VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label VÍCE INFORMACÍ label Zdroje: https://www.lidovky.cz/relax/zdravi/jak-se-opalovat.A130717_111243_ln-zdravi_ape https://cs.wikipedia.org/wiki/Vitam%C3%ADn_D http://vysetreni-znamenek.cz/ochrana-pred-uva-a-uvb-zarenim

Čas načtení: 2022-01-11 14:43:15

Ani v Globusu nebude svět v pořádku

Před pár dny mě „praštil do nosu” článek Petra Bittnera Pár vlídných slov k českým bílým, heterosexuálním mužům, co jedí maso, který mě, upřímně, dost popíchl – ale na ten přijde řeč až příště. On totiž samotný páně Bittnerův článek je reakcí na jiný článek Tomáše Poláčka Proč odcházím do Globusu, a na ten bych chtěl odpovědět první. Myslím si, že ani v onom Globusu svět už „v pořádku” nebude. Respektive už teď není. Když tedy pominu, že je to přirovnání, a vezmu ten skutečný Globus: ono je to vidět i na takových detailech, jako jsou ceny vzrostlé kvůli inflaci, případně nedostatek nějakého zboží kvůli zadrhnutým obchodním řetězcům. Co s blaženou nirvánou nakupování udělá rostoucí cena emisních povolenek, to se taky můžeme jen dohadovat. Zpět k tomu abstraktním Globusu, o kterém píše Poláček. Hysterie panující na sociálních sítích má určité důvody, které jen tak nepominou, a pokud některé ustupují (Trump), jiné naopak sílí (covidová opatření, jejichž tvrdost v některých zemích čím dál méně odpovídá současnému charakteru pandemie). Pouze částečně je to vina těch algoritmů samotných, které rády „vystrkávají nahoru” kontroverzní obsah. Minimálně stejně velkou roli podle mého názoru hraje skutečnost, že internet a sociální sítě způsobily radikální zprůhlednění politického procesu, a toto zprůhlednění je pro řadu lidí poněkud nerozdýchatelné. Pokud máte rádi klobásy, nebuďte u jejich výroby Existuje pořekadlo, že „kdo má rád klobásy a ctí zákony, neměl by být u toho, když se vyrábějí”. Poprvé jsem jej slyšel někdy v době, kdy se dělila československá federace. Nu, a nástup internetu zapříčinil, že žijeme ve výrobně klobás 24/7. Na každého se něco najde. Ten vzal divnou dotaci, ten řekl něco o cikánech, tamta poslala svého kolegu do zadnice, manžel tamté podniká v Rusku, tenhle před třiceti lety osahával spolužačku a tamten neví, že nejvyšší horou naší vlasti je Sněžka. Jste-li politik, tak najít špínu na jiného kandidáta je zdaleka nejsnazší a nejlevnější způsob boje, protože to většinou nemusíte ani dělat sám (nebo vaši lidé); na internetu jsou dobrovolných Sherlocků a Brettschneiderů tisíce a přihrají vám šťavnaté kousky až pod nos. Časem nejspíš dojde k úplnému otupění populace, protože nikdo se nevydrží rozhořčovat donekonečna, ale zatím k němu nedošlo a důsledkem je všeobecná expanze cynické nedůvěry: tam nahoře jsou samé svině, a ti, co by je chtěli vystřídat, to jsou jenom svině v zácviku. (Ono to do nějaké míry fungovalo vždycky, ale internet to zesílil.) V ČR ten vývoj vidíme docela dobře – viz třeba Pirátská strana, která skrze své transparentní fórum a intenzivní komunikaci na sociálních sítích neustále šlape do lejna – ale jsou i jiné zajímavé případy, leckdy dost exotické. Třeba Thajsko, kde starého krále Bhumibola nepředstíraně uctívali, ale všeobecné povědomí o zhůvěřilém chování jeho následníka, stárnoucího playboye, který i se svými třiceti pudly žije raději v Německu než v Thajsku, nejspíš jednoho dne této staré monarchii připraví velmi neslavný konec. Důsledkem tohoto vývoje je, že žádný režim se necítí úplně silný v kramflecích a reaguje pak podle své povahy. Autoritářské státy se snaží potlačit šíření kritických informací silou. V demokratických se to úplně otevřeně dělat nedá, tak se hledá cesta oklikou, přes tzv. dezinformace, což by umožnilo vedle deseti nepravdivých zpráv potlačit i jednu až dvě pravdivé, leč pro pana ministra nežádoucí, aniž byste přitom museli vypadat jako kazašský diktátor. Leč zatím i toto naráží na odpor zdola a důsledkem je ona výše zmíněná nejistota, kde zase co vyplave. Ta je mnohem silnější než v dobách, kdy veřejný názor utvářelo pár médií, jejichž zástupce jste zkrátka sezvali na raut a většina z nich se odměnila loajalitou. Nu, a jak reagují lidé nejistí v kramflecích? Paranoidně. To není jen otázka těch nejvyšších politiků. „Štíhlé státy” dnes už ve světě moc nejsou, všude je na státní penězovod nabaleno významné procento populace, včetně všelijakých formálně samostatných firem či médií, které by bez dotací nebo správně přihraných zakázek nepřežily. Těm všem hrozí v případě zásadnějších politických změn ztráta živobytí, protože oblíbeným průvodním jevem takových zásadních změn bývají personální čistky. (Představte si jen, kolik důležitých lidí by přišlo o dobrá místečka při nějakém hypotetickém downgradu EU zpátky na EHS. Už z toho můžete usoudit, že běžným, dobrovolným politickým procesem se nic takového nestane.) To se samozřejmě projeví na úrovni hysterie v politické debatě, jak jinak. Někteří účastníci mají hodně co ztratit. Studená válka na sociálních sítích Druhý bod, těsně navazující. Jestli něco odsune bájný Globus do definitivního zapomnění, budou to oživené mezinárodní spory. On ten Globus byl určitým symbolem „hladké globalizace”, ve které zboží proudí všemi směry, na poličkách leží produkty z celého světa a jednotlivé státy, ať už zpočátku konzervativní, islámské nebo komunistické, postupně konvergují k jakémusi vágně liberálnímu konsensu, ve kterém každý chodí do Starbucksu a v kapse nosí iPhone. Tato iluze pominula a v současné době jsou některé velmoci natolik znepřátelené, že být to před sto lety, už by si šly po krku stejně jako jejich předchůdci. Jenomže destruktivita dnešních zbraní je natolik strašlivá, že si to nemohou dovolit, maximálně na nějakých vedlejších bojištích (Sýrie, Náhorní Karabach, Afghánistán), ze kterých se v nouzi nejvyšší dá zase stáhnout a tvářit se, že se nic nedělo. Tím pádem se ten konflikt stěhuje na sítě, kde je psaní příspěvků o dost levnější než F-35 nebo Tomahawky, a také spojeno s podstatně menšími riziky. Také se dá spoléhat na přirozený patriotismus či nacionalismus určité části obecenstva, která se zapojí i zadarmo. V tomhle boji se budou sociální sítě používat hodně, a vzniklé prostředí bojiště bude pro citlivější lidi nepříjemné, kdežto ten opačný poddruh se v tom bude vyžívat. (Verbální) agrese bez rizika je pro jistý druh lidí dost přitažlivá, což bude pro onen Globus, kde je svět ještě v pořádku, značně erozivní až smrtící. Vůbec bude zajímavé pozorovat, jak se tato „studená válka na síti” bude vyvíjet. Nebývalo zvykem, aby běžné obyvatelstvo znepřátelených států mělo kontakt mezi sebou. Teď jej má a úplně jej potlačit nejde, aspoň ne v té chvíli, kdy se ještě opravdu nestřílí. Čekal bych, že tato skutečnost bude jednak zase sytit paranoiu z toho, kolik potenciálních zrádců a přisluhovačů nepřítele máte mezi sebou, jednak povede k daleko lepšímu zmapování skutečných slabin protivníka než libovolná odborná studie. Už teď je vidět, že umístí-li někdo třeba na Reddit fotku ze zásahu čínské armády na Tchien-an-men, vzápětí se vynoří „protilehlá” fotka nějakých brutalit napáchaných Američany ve Vietnamu, a pod oběma se to v diskusi adekvátně „pere a žere”. Globální Globus takovou syrovou výměnu toho nejhoršího nepřežije, ale paradoxně by na ni mohla doplatit právě ta „woke” kultura, která z ní dosud těžila. Pokud ji v Pekingu identifikují jako slabé místo amerického krunýře a začnou ji zpovzdálí podporovat o sto šest, vzbudí tím zároveň dojem, že jde o cizí zbraň. Některým lidem by to bylo jedno, ale vrcholek „woke” hnutí se sestává z jedinců hypercitlivých na vlastní pověst, což bude mít zajímavé následky. V ideologicko-imperiálních rozporech uvnitř států většinou vyhrávají ty imperiální zájmy, i kdyby ideologové bušili do bubnů sebehlasitěji. A USA jsou pořád ještě impérium. No nic, příště se vrhnu na pana Bittnera a jeho článek, jehož titulek hovoří o „vlídných” slovech. On je ve skutečnosti zhruba stejně vlídný, jako je Severní Korea lidově demokratická, ale ta povýšená arogance by mi vadila ze všeho nejmíň.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-12-20 18:43:02

Zemřel psycholog, sexuolog a spisovatel Ivo Pondělíček. Politici nás zásobují nemilosrdnými lžemi, říkal

Ivo Pondělíček zemřel v noci na pátek 20. prosince. Literární noviny při této příležitost zveřejňují rozhovor, který pořídily před dvěma lety při příležitosti vyhlášení sbírky jeho esejů Labyrinty duše & Bída psychologie knihou roku. Prof. PhDr. Ivo Pondělíček, CSc. (* 17. června 1928, Praha) byl český psycholog, sexuolog, filmový teoretik, esejista a spisovatel. Promoval na Masarykově univerzitě v Brně, poté působil jako lékařský psycholog v Karlových Varech. Od roku 1959 přednášel psychologii filmu na FAMU, poté na Filozofické fakultě UK v Praze. Ze škol byl donucen odejít (1972) a zaměřil se na sexuologii. V 80. letech působil na klinice popálenin. Byl spoluautorem knihy Rekonstrukce a rehabilitace u popáleninového traumatu a spolu s Radanou Königovou za ni obdržel v roce 1985 mezinárodní Ramelotovu cenu za vědecký výzkum. Dále byl také například autorem knih Fantaskní umění, Lidská sexualita, Sexuální zrání mladého muže, Bergmanův filosofický film, Outsiderova zpověď.  Jeho svazek esejů Labyrinty duše & Bída psychologie vyhlásily Literární noviny za knihu roku 2016. Šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek o ní tehdy napsal: „Kniha dokládá svou ojedinělostí rmutnou pravdu, že intelektuálů je dnes mnoho, ale že v jejich hejnu se ti moudří vyjímají jako bílé vrány. Ivo Pondělíček je bílá vrána rovněž proto, že nemá potřebu zneužívat komunikační sítě ke komentářům jepičích činů, dělat dobře svému exhibicionismu a natřásat svá intelektuální pírka. A ještě něco: Pondělíček na rozdíl od mnoha specialistů umí psát česky.“   Zkušený přítel oidipského komplexu Ve svém eseji Od Flauberta k bovarismu píšete, že romanopisec v Paní Bovaryové předjal nemoc moderní doby. Jak byste ji stručně charakterizoval? Jde o hysterii, která bývá nadneseně charakterizována jako komediantka duševního života, protože se v ní objevují různé projevy duševní a patologické, nebo dokonce normální, které se střídají, a pacient, ten hysterik nebo ta hysterička, to dávají na odiv. Tito lidé jsou rádi obdivováni nebo na sebe rádi upozorňují. Na druhé straně zase ale jejich vada je velmi silný egocentrismus, až narcismus, a to se počítá k onomu hysterickému syndromu. V Bovaryové jsou i další věci, které by hrály do této syndromologie. Posuzujeme román z tohoto úzkého hlediska, přestože především je třeba jej posuzovat z literárního strukturálního hlediska. Ale já nejsem tady od toho, já jsem spíš na to mluvit o psychopatologii. No, tak tady mám pak dojem, že hysterie už poněkud, pokud jde o její frekvenci mezi obyvatelstvem, ustoupila z toho počtu případů, který jsem zaznamenal v roce, kdy jsem ten esej psal, a to v roce 1965. A proč ustoupila? Jednak proto, že se velice zlepšila neurologická diagnostika pro epilepsii. Hysterie se projevuje v jedné, té nejkratší formě, pouhými záchvaty. A často ty záchvaty hysterikovy jenom napodobovaly epileptické. A protože neurolog už to dneska rozliší, tak nemocný hysterií už nemá za co se schovat. Hysterie má ale ještě další dvě formy. Jedna se chová jako neuróza, to znamená trvá několik týdnů, řekněme, a musí tam být nějaký konfliktový původ. Průběh té neurózy je velmi pestrý, tak jako vůbec najdeme pestrost symptomů v té nemoci samotné. Druhá forma je ta nejzávažnější, to je typ hysterické osobnosti. Tam už nejde o nemoc, ale o stav mysli, stav osobnosti.   Hysterii označujete za nemoc moderní doby. Hysterie tu nebyla vždycky? Hysterie tu asi nebyla vždycky, ale je tu strašně dlouho. Známe ji například ze středověkých zápisů, z různých rituálních náboženských projevů, kdy se věřící chová, jako že do něho vstoupil někdo vyšší, než je on sám, a jedná tak nepříčetně, že není myslitelné se s ním nějak normálně spojit, ale naopak celé skupině kolem nezbývá než napodobovat jeho jednání. Ze středověku to známe, jak to bylo v pravěku, to nevíme, ale v každém případě víme, že v pravěku hysterie počíná. A to proto, že to je nemoc, která vznikla jako únik z úzkosti. Snaží se zabalit úzkost do jakéhosi jiného psychopatického symptomu, který je snesitelnější. K úzkosti musím poznamenat, že je to jistý symptom pravěkého člověka. Můžeme říct, že trvá třicet tisíc, dvacet tisíc let. V době, kdy se z parahominidů, kteří přišli do Evropy, údajně jich bylo asi dvacet kmenů, zachoval a pro další vývoj se uplatnil pozdější homo sapiens. Zázračným způsobem se u něho objevil v hlavě takzvaný neocortex, čili ten větší mozek, který překrývá podmozkové struktury, a tento neocortex se exponenciálním způsobem rozvinul a má schopnost myšlení. Člověk se stal myslícím tvorem, ale zároveň tím se stal i kriticky myslícím tvorem. Jestliže mozek vstřebával a srovnával některé pocity, které získal z podkoří, tak mezi těmito pocity, postoji a vlastnostmi získal i dvě velmi pro sebe negativní vlastnosti. Jednou bylo vědomí vlastní nedokonalosti. A druhá byla ještě horší, a to bylo vědomí konečnosti, vědomí smrti. Když přišlo vědomí konečnosti, tak proti tomu se automaticky organismus brání. Bránil se i raný psychický organismus pravěkého člověka. Čímž se úzkost balila do jiných chorob, které nebyly tak nepříjemné. Soudí se, především k tomu dospěl Freud, že i moderní hysterie jako druh nemoci je vlastně jenom obrana proti trvalé autentické chronické úzkosti, proti níž se člověk neumí bránit jinak než zase nějakým syndromem.    Začínali jsme u Flaubertovy Paní Bovaryové. Není psaní dnešních autorů, kterých jako by přibývalo, také symptomem hysterie? Není grafomanie podle vašeho názoru určitým druhem hysterie?  Myslím, že i když vidíme obrovský přebytek začínajících autorů, tak to opravdu s hysterií přímo nesouvisí. Možná že mezi nimi jsou i hysterici, ale to by se muselo osobně vyšetřit. V autorech, kteří se chtějí prosadit literárně, jich nebude moc. Tužbu stát se autorem způsobuje tužba nějak uplatnit své tvořivé vlastnosti, svou kreativnost. Jsou třeba špatní, nedostateční, jak je koneckonců vidět v literární produkci, ale řekl bych, že hysterie s tím nemá nic společného. A pokud jde o grafomanii, tam je to ještě zamotanější. U grafomanů bych hysterii zcela vyloučil proto, že trpí jinou poruchou, a to je takzvaná obsedantní neuróza, obsedantně kompulzivní stav, tedy nutkavost. Nutkavost, která nás nutí desetkrát se přesvědčit, jestli je zamčeno. Vtírá se i v podobě psaní, člověk musí pořád psát.    Ve svých esejích píšete také o tom, že stále větší roli začíná hrát v moderním nastavení života virtualita. Mluví se o závislosti na virtuálních jevech. To rčení „jakoby“, které se velmi často v obecné mluvě objevuje, není to projev jakéhosi prosakování virtuality do reality? Je to opravdu jen nějaká slovní protéza? Zaprvé, ta virtualita. Měl jsem v hlavě plán napsat ještě jednu knížku, už to bohužel nestihnu, knížku o tom, že mnozí lidé, možná všichni a někteří nevědomky, nosí ve své hlavě dva scénáře života. Jeden scénář je praktický, je to ten nudný život, práce a to všechno. Ale pod tím se skrývá druhý scénář, který můžeme nazvat scénářem virtuálního života. To je úplně vymyšlený smysl a průběh života, který někdy vydá mimořádně geniální plody. Franz Kafka, ten měl život pojišťovacího úředníka, nudný zajisté, ale kromě toho měl ještě druhý život, může se mu říkat také eskapový, protože jsou to úniky, a když to jsou legrační úniky, tak jsou to eskapády. Kafka měl obrovský scénář virtuální, o kterém sám nechtěl, aby vyšel, což je potvrzením, že to bylo jenom pro něj. Bylo to jenom jako úleva. Zabaloval úzkost. Zdaleka nejde jen o chorobný stav, který by s úzkostí soupeřil. Mechanismy jsou různé jiné.  A zadruhé, pokud jde o „jako“, velmi jste mi přišli do noty. Já je nesnáším. Mně se dělá špatně. Upřímně řečeno, v penzijním věku mě dohnalo k malířství to, že jsem nechtěl slyšet opakování těchto výrazů. O co tady jde? V psychiatrii se tomu říká perseverace. To znamená ulpívání na jednom slově, neustálé opakování. Je zajímavé, že tento motiv je vlastně významným symptomem schizofrenního onemocnění. Když takovému pacientovi kladete otázky, tak on odpovídá jedním slovem nebo jednou větičkou. Ale jsou i lidé zdraví, kteří se takto projevují, proto tomu říkám koktání zdravé mysli. Zažil jsem to opravdu u mnoha případů lidí, kteří měli otevírat nějakou výstavu nebo někde vystupovat veřejně. Z toho jsem usoudil, že koktání, ty perseverace jsou vlastně z trémy a že člověk si na to zvykl jako na svůj vlastní projev. Slyšíme to mnohdy i z projevů poslanců. Dneska se objevuje vedle „jako“, jednak slovo "řešit", ale hlavně "nějakým způsobem". Když veřejnost poslouchá poslance, který říká „nějakým způsobem to vyřešíme“, tak může vsadit poslední peníz, že to nevyřeší.    Zabýval jste se fenoménem pia fraus, tedy milosrdné lži, a akcentujete její význam jako neocenitelného nástroje a zbraně proti zoufalství a depresi. Je tahle milosrdná lež prospěšná třeba i v politice? Velmi správně jste za mě odpověděli, že je to nástroj proti zoufalství. Jednou jsem se strašlivou hrůzou zjistil, že nějaká parta lékařů dávala k dobrému, že by se mělo umírajícímu říct, kdy umře, jak umře, aby se prý připravil a sbalil si kufry nebo co, ale především, aby se rozloučil. To je něco strašidelného. Naštěstí to zmizelo, protože to není možné. Nemocný člověk musí mít stále naději, tomu se nemůžou říkat takové věci. Pia fraus je už od Hippokrata způsob, jak dodávat naději. Ta lež je nutná, ale jenom jako milosrdná. Jestliže se ptáte na politiky, tak ti nás zásobují nemilosrdnými lžemi.    Existuje několik studií genderových badatelek, které jsou velmi rozhořčeny a nadávají celému hollywoodskému průmyslu. Dávají mu za vinu, že z žen pomáhal učinit předmět na civění. Používají termín „gaze“ a velmi složitě analyzují rozdíl mezi „look“ a „gaze“ a tvrdí, že to zpředmětnění ženy jako objektu, který je tady proto, aby se na něj zíralo, musí být zlikvidováno. Jaké jsou vaše názory? Můžu připustit, že badatelky mají pravdu, sám jsem se tímto problémem nikdy nezabýval. Ale zdůrazňuji, více je o tom badatelek než badatelů. U Hollywoodu může to být takhle pociťováno, jak to badatelky vysvětlují, ale nešel bych tak daleko. Našel bych jednoduchou rovnici, která platí, pokud jde o sexuální vztahy, a která platí pro Hollywood. Sex je tam problém poptávky a nabídky víc než v normální společnosti, v normální skupině v jakémkoliv jiném městě. Nabídka musí být nejprve ze strany ženy a poptávka musí být u mužů, kteří mají obrovský vliv na film. Hlavně u producentů a režisérů. Ti si vybírají, co se jim hodí, co se jim líbí, k čemu mají libidinózní vztah. Jakmile takovou ženu povýší na herečku filmovou, dokonce na hereckou star, tak se poměry převracejí. Najednou je herečka vlastně ta, která povoluje nabídky, nebo jim vyhovuje. Už se nemusí vyspat s každým režisérem, který jí pomůže, protože jí pomůžou všichni. Uvažuji často o tom, že slavné herečky, které jsou libidinózním zázrakem pro mnohé muže, jsou dokonce frigidní.    Zajímal by nás váš názor na tezi, že k tomu, aby se změnilo paradigma mužského vnímání světa, musí být odmítnuta oidipovská role, která se staví ke světu jako k otázce a bádá, jak na něj odpovědět racionálně. Volá se v okruhu gender studies po ženském rozrušování například logického vyprávění ve filmu a umění vůbec. Za pionýrku tu platí například Věra Chytilová.  Nejsem si jistý, že jsou v tomhle badatelky zrovna oprávněné takhle mluvit. Protože ten oidipský komplex, který ony přeřadí ze základního poměru matka syn a staví jej jako substrát, který stojí vůči světu, ten jde příliš daleko. Jinak jsem velmi značným a řekl bych prakticky dosti zkušeným přítelem oidipského komplexu, nikdy jsem ho nezavrhoval. Existuje dnes celá řada psychologů, kteří ho zamítají. Já nikoliv. Myslím si, že oidipský komplex je vztah, který má sice nějakou vnější podobu, ale že za tím vztahem se skrývá mnohem víc utajených jevů, které jsou rozhodující pro člověka od dětského věku.    Když bilancujete, na jaké období svého života nejraději vzpomínáte a proč? Lidé často odpovídají, že na mládí. Ale já bych k tomu ještě připojil, že tehdy hodně záleželo na kádrovacích výsledcích. Vyrůstal jsem v komunismu, a dokonce jsem i dospěl v komunismu, tak od osmačtyřicátého, kdy mi bylo dvacet, se vlastně datuje moje profesionální existence. Jestliže jsem byl mladej a nesměl jsem nic dělat, byl jsem outsider a jenom mě zastrčili někam, tak na to nemůže člověk vzpomínat v dobrém. Pro mě každé životní období mělo své výhody, ale také svá rizika. Třeba na psychiatrii jsem končil ve dvaašedesátém, když už byl tady komunismus velmi pevně zakotven. Potom přišlo období obecné úlevy s Dubčekovou reformou, která se samozřejmě nepodařila, ale byl tady náznak, kterého se ujali lidé předtím ne příliš přijímaní. Já jsem v té době byl u filmu, protože jsem nemohl nikam jinam, a tam jsem měl kamarády, kteří nedali na nějaké kádrové posuzování. Byl jsem ve filmovém ústavu na místě, říkalo se mu hlavní řešitel úkolu divák - film. Ale zase to nebyla éra, která by odpovídala pevně mým tendencím a zájmům. Pak přišla práce na klinice popálenin. Pro mnohé lidi je nemyslitelné pohybovat se mezi těmi nešťastníky, kteří umírali každý den, když byli se silným termickým úrazem, ale já jsem tam vydržel deset let jako jeden z mála na světě z těch, kteří dělali psychologii. Také jsem byl náležitě oceněn. Úžasně mě bavilo to, že to bylo snad jediné období mé klinické práce, kdy jsem cítil, že pomáhám. Že lidé zabírají a že se často i stane, že z toho nejhoršího se dostanou. Tohle byl pro mne krásný zážitek. A věděl jsem, že i kolegové to takhle chápou, a proto jsme byli velcí přátelé. V období po sametové revoluci jsem mohl být spokojen s kýženou svobodou, nebo tedy relativní svobodou, svoboda bez důsledku je nesmysl, nemůže být svobodný zloděj. No a právě že byli až příliš svobodní ti lidé, co si to dovedli zařídit a dělali tunely. Na etapě devadesátých let mě tohle přestalo zajímat. Tisknul jsem v té době věci, které jsem v předchozí době buď nemohl tisknout, nebo nechtěl. Vadilo mi to, co jsem zmínil, a byl jsem najednou velmi šťastný, že jsem v důchodu. Ještě jsem dopřednášel do svých pětasedmdesáti let, ale už jsem nebyl nikde vázán, už jsem byl penzista a začal jsem malovat, a to malování mi přineslo ohromnej požitek, zejména, když mnozí říkali, že je to dobré, a to je další období, které bych mohl označit jako šťastné.    Takže je to vlastně šťastný život. Ono se to traduje, ale také se může tradovat, že pro vězně, co dostali třeba pětadvacet let za špionáž, to byl nešťastný život.   Ještě bychom vás poprosili, kdybyste se zastavil u některých zajímavých osobností, se kterými jste měl štěstí se potkat, a kdybyste je mohl nějakým způsobem charakterizovat, nebo spíše poopravit některé obecné mínění o nich. Tohle je krásná otázka, protože jsem přišel na lidi, co byli odstrkávaní do stínu. Ale pokud jde o to, abych jmenoval lidi, kteří za něco stáli, tím, že udělali velké dílo, bál bych se je tady jmenovat, abych neublížil těm jiným, ale opravdu jsem se setkal ve svém životě s řadou lidí, kteří platí za výrazné osobnosti s významným dílem. Mám je nakonec ve své knize Outsiderova zpověď, kde jsem měl možnost o nich mluvit. Ale teď důležitější nebo zajímavější je to, jestli jsem se setkal s lidmi, kteří si zasluhovali mnohem víc, než co jim společnost dovolovala. A byli to nejméně dva lidé, o kterých mohu mluvit otevřeně. Bohužel už jsou mrtví, oba byli starší a oba se jmenovali stejným příjmením, ač nebyli vůbec příbuzní a vůbec se neznali. To příjmení je Havlíček.  Mohu jmenovat toho staršího, který byl asi o dvacet let starší než já a kterého jsem náhodou poznal jako psycholog v karlovarské nemocnici. Poslal mi ho neurolog s tím, že mi říkal, dostaneš tam člověka, kterej výborně maluje, a ty se zabejváš malováním. A skutečně Karel Havlíček, on nemaloval, on kreslil, ale co mně ukázal, já byl nadšený. A nadšený jsem byl už i proto, že mi zároveň řekl, že měl v devětačtyřicátém roce už vystavovat, protože předtím měl s tím jakési potíže, a že mu napsal dvanáctistránkový katalog k té výstavě Karel Teige. Já si tím víc uvědomil, že jsem tady u člověka, který má mimořádné schopnosti. Přimluvil jsem se mu za několik výstav, on byl obrovsky přijímán, dodatečně, ale bylo to už jen pár let do jeho smrti, a nejvíc byl uznávaný po své smrti. To byl jeden člověk, který byl ve stínu skoro celý život.  Druhý Havlíček je Zbyněk. Což je asi známější jméno, přestože byl stejně tak utlačovaný a stejně tak odříznutý od svého kumštu, to jest od poezie, a brzy zemřel, v necelých padesáti letech. Za jeho života, pokud vím, nevyšla žádná jeho sbírka, teď snad vyšly tři, jedna z nich mi byla věnována. Zbyněk byl můj kolega v dobřanské léčebně – Dobřany, veliký blázinec, veliká psychiatrická léčebna, dva tisíce lůžek. Zbyněk byl jeden z vůbec nejlepších básníků své generace. Tu současnou generaci tak neznám, co jsem četl, bylo strašidelné. Jedinou výjimkou pro mě byl kupodivu Magor, který aspoň poezii nějak zažil. Se Zbyňkem jsme byli blízcí přátelé, dovedli jsme se bavit o svých intimních věcech. Na rozdíl od Karla, který žil ve spořádané rodině, dvě děti, manželka, obrovská jeho podporovatelka, děti vystudované, Zbyněk žil mezi dvěma ženami, mezi manželkou a přítelkyní, nicméně spořádaně.    Pak je tu taková zkušební otázka. Jak chápete pojem elita národa a proč si myslíte, že se třeba zrovna tohle slovo dnes používá s určitým despektem? Nelze se divit, já sám to slovo nerad používám v kladném smyslu. Protože ho nemohu naplnit. Nemohu ho obsadit lidma. Ještě bych pochopil, že elita národa v pozitivním smyslu byla za první republiky znatelná. Teď už ne. Možná že existuje, ale já o ní nevím. A protože o ní nevím a nejsem o ní přesvědčen, tak to slovo elita opravdu používám spíš v pejorativním smyslu. Mrázek byl pro mě elita zločinců a veksláků. Ale abych jmenoval jednoho člověka, příslušníka elity, tak bude námitka, a kdo jsou další, a tam už budu brzy u konce. Na to mám odpověď, že já sám se snažím to slovo příliš nepoužívat a jestliže, tak spíše ironicky.    Jestli to také nesouvisí s tím, že hierarchické uspořádání společnosti, se kterým pojem elita souvisí, protože elita je vršek pyramidy, jestli to hierarchické uspořádání společnosti není postupně nahrazováno síťovým, kde hierarchie přestává hrát roli a je tam už jen otázka vzájemné závislosti.  To je pravděpodobné. Nepřišel jsem na to, ale tuto ideu bych bral. Ale já do těch síťových systémů tak nevidím, abych mohl posuzovat, jaké mají možnosti a jaké nevýhody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-25 12:36:31

Příliš mnoho trpělivosti aneb Jak funguje institut „strpění“ cizinců v Německu

V České republice se nyní mluví o novele azylového zákona, která by upravovala status „strpění“. Stojí za to se podívat na německé zkušenosti. Spory kolem novely azylového zákona, které odstartoval článek na České justici („ČR musí zavést institut strpění cizince„), neberou konce a stává se z nich klasické politikum. Například článek z iRozhlasu říká, že nepřítelem ministerstva vnitra se v této věci staly dezinformační weby a přináší taková útěšná tvrzení, jako že půjde o jednotky případů. K tomu moje námitka: třeba se aktuálně se jedná o jednotky případů – klidně tomu věřím. Ale ve věcech azylové a migrační politiky bychom měli uvažovat i do budoucna, stejně jako je vhodné uvažovat do budoucna při hospodaření s vodou nebo při vytváření dluhů. Počet příchozích migrantů není konstantní a zákony by měly počítat s možností, že zase poskočí. Podívejte se třeba na to, jak významnou „špici“ udělal v počtu žádostí o azyl rok 2015 v Německu. Nyní si třeba představme nějakou závažnější krizi v Turecku nebo v Egyptě a hned bychom měli o další špici postaráno. Nikdo samozřejmě nedokáže odhadnout takové události přesně. Ale něco přeci jen víme: že v rozvojovém světě stále ještě roste počet obyvatel, že myšlenka přestěhovat se do Evropy je tam všudypřítomná, že světové hospodářství prochází různými cykly a žádná konjunktura netrvá věčně – pak už je jen otázka, jak hluboké to ochlazení bude, zda půjde o banální stagnaci, nebo další propad srovnatelný s rokem 2008. Tyto faktory, které se trochu předvídat dají, budou zajisté mít nějaký vliv na další pohyby lidí po planetě. Proto bych si přál, aby ministerstvo vnitra nepřistupovalo ke změnám zákona v duchu myšlenky „týká se to pár jedinců“. Během pár let můžou být poměry zcela jiné a v rámci principu předběžné opatrnosti by se s tím mělo počítat. A nemusíme přitom vařit „z vody“ a vymýšlet zákony naslepo. Jedna z věcí, kterou vždycky dělám, když se chystám pustit do něčeho složitějšího, je zjistit, zda už někdy někdo něco podobného řešil – a pokud ano, na jaké problémy narazil a zda by se jim dalo vyhnout. V tomto případě máme takovou zemi hned „za rohem“. Status strpění čili Duldungu požívá v sousedním Německu skoro dvě stě tisíc lidí. Statistika BAMF ke 31. prosinci 2018 říká, že jich je 180 124, tedy podobně jako obyvatel Plzně. Je možné, že kdysi byl Duldung zamýšlen jako výjimečné opatření. Dnes je to zcela běžný stav. Člověk, který dostane od úřadů Duldung, se nachází v nepříliš jistém právním postavení, protože správně by měl SRN opustit (důvody k udělení mezinárodní ochrany nebyly shledány), ale zároveň je mu slíbeno, že jej úřady nedeportují nuceně. Pokud vyjede ze SRN sám, nemá už právo se do ní zase vrátit, ale v schengenském prostoru, kde byly odbourány regulérní hraniční kontroly, to těžko nějak uhlídáte. Leda by si dotyčný udělal výlet mimo něj. Jedním z běžných důvodů pro udělení Duldungu je nevyjasněná identita cizince, laicky řečeno, „zahozené papíry“. Bez těch je obvykle nemožné někoho odsunout, protože cílové země rozvojového světa vesměs mají dost pudu sebezáchovy, aby se přísunu neznámých osob bránily. To se nestává jen v Německu. Chcete-li vidět konkrétní příklad takové nevyjasněné identity přímo z Prahy, nabízím vám šestnáctiletého mladíka, který měl v Afghánistánu tak těžký život, že zestárl dvakrát rychleji než běžní smrtelníci. (Mimochodem, nemýlím-li se, Rassol Mohamad znamená „Prorok Mohamed“, takže je možné, že tento mladík ve své juvenilní neposednosti naše úřady pěkně vytrollil.) Zpátky do Německa. Tento stav, kdy nejasná totožnost odmítnutého žadatele vedla k možnosti zůstat na území SRN, natolik zjevně vybízel ke zneužití, že i pomalá kola německé politické byrokracie se začala hýbat. Poté, co bylo shledáno, že zhruba tři čtvrtiny odmítnutých žadatelů o azyl sabotují proces zjištění vlastní identity, začaly ze strany ministra vnitra Seehofera pokusy o zpřísnění zákona. Zatím to skončilo zavedením nového statutu „Duldung für Personen mit ungeklärter Identität“ (kolik jich asi ještě bude?). Příslušný zákon platí od letošního léta a dotyčné trestá tím, že musejí pobývat na jednom určeném místě a nesmějí pracovat. Hrozí jim rovněž pokuty, i když nevím, jakým způsobem je budou úřady vymáhat. Německá policie má také právo pátrat po celém území SRN po lidech, kteří se vyhýbají deportaci a vstupovat přitom do bytů. I tato relativně mírná zpřísnění se setkala s křikem organizací jako je Pro Asyl, které se vesměs snaží o to, aby nikdo odsunut nebyl. Co se s tímto zákonem stane, pokud se do spolkové vlády dostanou Zelení – kdo ví. Asi nic kladného. Dalším důvodem pro Duldung čili strpění bývá hrozící nebezpečí, že by s dotyčným mohlo v jeho vlasti být zacházeno špatně. To je důsledek mezinárodních smluv, které zakazují vracet běžence do pro ně nebezpečných zón (non-refoulement). Tento šlechetný princip bohužel vede k podstatně méně ušlechtilým situacím, kdy si například Afghánci vymýšlejí, že sloužili v Talibanu, i když to třeba není pravda. Je snazší deportovat běžného Ahmeda, který šel hledat do Evropy lepší život a bezelstně to úřadům přiznal, než jeho kolegu Mahmúda, který je dost chytrý na to, aby se prohlásil za teroristu, kterému doma hrozí těžký trest. Takový Mahmúd nemůže být legálně odsunut a dostane tedy Duldung minimálně do doby, než afghánské úřady potvrdí, že je to pohádkář. Což se taky nemusí stát nikdy. (Tenhle rozpor, kdy zákony a smlouvy inspirované kdysi utrpením Židů vedou k přednostní ochraně dnešních „esesáků“, jako by vůbec nedorážel do některých myslí… Jeden ze čtenářů mi psal, že azylové zákony a smlouvy jsou nástrojem boje proti Zlu a tudíž se jich musíme držet. To, že dnes je výhodnější se hlásit k Talibanu než přiznat se, že jsem obyčejný civilista, je snad Dobro, nebo co?!) Přesně v tomto případě bych byl extra opatrný. Podobných těžko ověřitelných pohádek vám může kdekdo napovídat tuny. Jak se říkalo v tom filmu o bílé paní Perchtě: „Věř, ale komu věříš, měř.“ I tahle nepříjemná skutečnost našla postupně cestu do německých zákonů, ač to trvalo několik let. Nový zákon o Duldungu pro zaměstnané a studující osoby, který vstupuje v platnost 1. ledna 2020, výslovně vylučuje z výhodného režimu ty, kdo mají vazby na extremistické a teroristické organizace. Stále je ještě není možno odsunout, ale aspoň nepožívají určitých výhod, které mají ti lépe se chovající jedinci. Poslední téma: sociální dávky. Němečtí „strpění“ mají nárok na přístup k nějaké formě sociální podpory, ale v prvních patnácti měsících jde o Sachleistungen, jinými slovy konzervy, oblečení, hygienické potřeby a lůžko v ubytovně, k tomu zhruba 40 eur kapesného v hotovosti měsíčně. To má odrazovat lidi, kteří se vypravili do Evropy za sociálními dávkami. Je to ovšem zase částečně vykleštěno tím, že kdo těch patnáct měsíců na německém území ve statusu strpěného vydrží, má zase větší práva (viz tamtéž). Nejsem si tedy jist, jak velký smysl to celé má. Podívám-li se na srovnatelnou situaci v českém zákoně o azylu, vidím, že lze strpěnému cizinci udělit na jeho žádost finanční pomoc, s určitými redukcemi pro osoby ubytované v uprchlických zařízeních. Výše této pomoci je odvozena od životního minima, troufám si tedy odhadovat, že to bude více než 40 eur. Zde si myslím, že bychom od Němců mohli převzít princip Sachleistungen a místo peněz důsledně dávat jen konzervy, mýdlo atd. Jenom bychom to neměli stropovat patnácti měsíci pobytu, ale pokud možno na dobu neurčitou. Samozřejmě já bych nejradši viděl daleko větší zpřísnění, ale realisticky vzato je nutno postupovat po politicky zvládnutelných krocích a krůčcích. Právě přechod z peněžních na věcná plnění je něco, co by pan ministr Hamáček na vládě i ve sněmovně snadno prosadil, kdyby chtěl. A nedošlo by tím k žádnému rozporu s evropským právem. Dělají-li to Němci, můžeme i my. Můžeme se jen domýšlet, proč tak naše ministerstvo vnitra nečiní… {loadmodule mod_tags_similar,Související}  V azylové a migrační politice velmi záleží na detailech. I v rámci současných evropských zákonů lze postupovat tak, aby naše forma „strpění“ byla celosvětově absolutně nepřitažlivá a neposkytovala lidem motivaci překročit sedmero hranic a sedm tisíc kilometrů jen proto, aby se dostali do kotlinky. Kdybych byl ministrem vnitra či jeho poradcem (to první se nechystám dělat a o tom druhém pochybuji, že by mi došla pozvánka), postupoval bych tak, aby pašeráci lidí a jejich zákazníci měli maximální důvod se území ČR vyhýbat. Tresty pro převaděče zvýšit na úroveň vraždy (však jde o aktivitu ohrožující životy), finančních prostředků rozdělovat jen naprosté minimum, pokud vůbec nějaké. To všechno se dá udělat. Otázka je: mají k tomu současné parlamentní strany politickou vůli? Zajímá je to? A zajímá to vůbec voliče?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-07-26 07:20:08

Štěpit jádro? Lepší je otevřít mysl

Desítky českých generací mohou být svázány likvidací našich odpadů, pokud se nechtějí stát národem migrantů. Co kariér ministrů průmyslu už to stálo, aby přišli na to, jak postavit a zaplatit jadernou elektrárnu tak, aby to vypadalo, že si ji stavíme skoro sami a že je to skoro zadarmo.  Nějaké řešení se našlo. Český akční plán rozvoje obnovitelných zdrojů vychází z toho, že už se moc podporovat nebudou nebo jen takové jako přemnožené bioplynky, které svou nenasytností po biomase prokazatelně škodí. A jaderku si postaví ČEZ sám. Buďte klidní, on už se s těmi dodavateli nějak domluví. Že to bude drahé? Vůbec ne, půjčí si levně, stát mu na to dá garanci. A kdyby se to přece jen ukázalo být nad síly ČEZu? Pak to samozřejmě stát převezme. A zaplatí. Z daní. Ty vybere od vás, od všech, i od těch, kdo už se dávno odstřihli od sítě. Ale to bude až někdy, teď je zatím všechno v pořádku. Hledání ztraceného času Popravdě, nelekejme se předčasně. Vládní rozhodnutí, že ČEZ si má postavit jaderku sám a že stát za ni převezme garance, ještě neznamená, že se ta jaderka opravdu postaví a někdo bude nějaké garance potřebovat. Může jít jen o nostalgický záchvěv při hledání ztraceného času. Jak významnou průmyslovou zemí Československo bylo, když dokázalo hned ve třech lokalitách postavit jaderné elektrárny, technologii budoucnosti!  Havaroval jen jeden blok v Jaslovských Bohunicích. Z Temelína jsme zase museli před dokončením vytrhat dráty a nasadit zcela nový řídicí systém. Pak ještě přistavět kontejnment. A nakonec vyměnit turbínu, která házela. Stavěl se dvakrát déle a za dvakrát tolik peněz, než se plánovalo, ale stálo to za to. Celou kapacitu Temelína můžeme od té doby nerušeně vyvážet. Jenže původně nás strašili, že bez Temelína budeme muset zhasnout. A nyní nás strašením ze zhasnutí nutí k plánování výstavby nového bloku v Dukovanech.  Nechci to zbytečně ironizovat, bojovali jsme s technologií mírového štěpení jádra atomu, hodně jsme zvládli, všechno se vždycky nevyhrává. Ale v energetice se u nás dost lže, jako u každého koncentrovaného zdroje bohatství, ze kterého lze snadno trochu odloupnout. A největším rizikem pro tuto výjimečnou koncentraci moci, kvůli které se naší vlasti říká ČEZko, je decentralizace, sdílení, vznik alternativ, nových technologií budoucnosti, které odsouvají jádro do role předražené veteše.  Minulost byla spojena s představou, že uspějí pouze velké podniky, o kterých je třeba uvažovat v rámci celého národního hospodářství, a že země má maximálně využívat své konkurenční výhody. Jenže pak přišla série převratných inovací, které umožňují dobře koordinovanou prosperitu malých podniků, propojují spotřebitele a výrobce do nerozlišitelného „prosumers“, narušují vlastnictví sdílením a boří výlučnost individuálního řešení kolaborativní spoluprací globálních commons.  Kdo maximalizoval využití komparativní výhody, je v krunýři, ze kterého se o to hůř leze. Tohle postihne další náš koncentrovaný obor, automobilový průmysl. Dělat prognózy energetických potřeb protažením dnešního stavu je proto nesmysl. A utápět v tom peníze, které tak nutně potřebujeme na výzkum a rozvoj nových příležitostí?  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Rozcestí Energetika je na rozcestí všude, mluví nám do toho klima. O Německu to promíláme horem dolem, ale také Británie slibuje odchod od uhlí roku 2025 a Francie dokonce 2022. Francie chce zároveň snižovat o třetinu dnešních 70 procent elektřiny z jaderných zdrojů. Také Británie plánuje vyřazení jedné dosloužilé jaderné elektrárny někdy roku 2030, ale mezitím má v plánu dostavbu jaderného bloku Hinckley Point C. Kdoví, jak dopadne, znamená to trojnásobně dražší elektřinu než z trhu. Vedle toho se potvrzuje, že jiná cesta je možná. V letošním roce v Británii poprvé převáží produkce elektřiny ze neznečišťujících zdrojů nad produkcí těch fosilních. Do těch „čistých“ se počítají i jaderné, ale nepřehlédněme dynamickou složku zmíněné statistiky, výrazně rostou jen obnovitelné zdroje.  Britský vládní záměr dosáhnout klimatické neutrality do roku 2050 je tedy reálný. Nikoliv snadný, předpokládá další užívání trochy zemního plynu, zejména v bezvětrné zamračené zimní dny, a pak jej bude nutné před nebo po použití dekarbonizovat. Něco by mohl nahradit vodík, ale ten je zase hrozně agresívní a nelze jej rozvádět v běžných trubkách. Proto se zvažuje doplnění vodíkové molekuly nějakým uhlíkem, aby se s ní snáze pracovalo, ale pak se i tenhle uhlík bude muset – před nebo po bezprostředním použití – zachytit a bezpečně uložit. Tohle se budeme muset taky naučit. Udělali bychom tedy dobře, kdybychom se soustředili méně na štěpení jádra a více na otevření mysli okolnímu světu. Každá země je na tom s přírodními podmínkami jinak a má to jinak těžké, avšak jedině Česko to chce mít ještě těžší. Jako když si svalovec přihodí další litinový kruh, aby zvedl hodnotu toho, jak krásně funí. U nás byl úředně zrušen vítr. Čiší to z vládních klimaticko-energetických plánů s nulovým přírůstkem větrných elektráren. Příroda si s tím poradí, má hned vedle Rakousko, kde si podle posledního průzkumu veřejného mínění drtivá většina obyvatel dolního regionu, tedy sousedé jižní Moravy, přeje další větrníky. Tam za čárou je tedy jiná planeta. Jak jsme k tomu přišli? Nějakou teorii bych na to měl. Kdysi nás od Rakouska dělily ostnaté dráty, a tak jsme před 30 lety s velkou úlevou uvítali, když se začaly stříhat. Jenže během času se ukázalo, že šlo jen o experiment, zda by to nešlo i bez nich. A ono to jde! I bez drátů dokážeme zabránit tomu, aby nám sem Rakušáci necpali nějaké své novoty.  Ale když už jsme u těch větrníků, které by chtělo sedm z osmi obyvatel Dolního Rakouska stavět dál, třeba i na svém dvorku – co si tedy od toho slibují? Není to tak složité, vedle větší citlivosti k ochraně přírody a klimatu, kterou jim nikdo shora moudře nerozmlouvá, mají rádi i peníze. V Rakousku i Německu se převzal dánský model, kdy obce se podílejí na výstavbě místních větrných parků a mají pak podíl i z jejich výnosu.  Je to zcela jiný model než u nás, kdy velké prachy provedly nájezd na starostu, ten jim polotajně podepsal souhlas, a lidi pak mohli jen nadávat na ty, kdo vydělávají nad jejich hlavami. Takhle se to u nás zavádělo jako další zářný příklad, jak něco užitečného, podobně jako soláry, lidem včas zhnusit.  Bojíme se vidět rudě? Přitom samotná Komora obnovitelných zdrojů energie, odborné sdružení menších výrobců, už léta zkouší lobbovat za záměr, podle kterého by v každém energetickém projektu bylo rezervováno až 30 procent podílu pro místní obce a jejich občany a podnikatele. Dostali by tři měsíce na rozmyšlenou. Když toho využijí, dobře, když ne, taky dobře. V zahraničí je obvykle občanská účast organizovaná formou energetických družstev, aby drobní investoři nebyli tlačeni do role bezmocných trpaslíků.  Jenže slovo „družstvo“ zní v Česku hrozně rudě. S tím jsme skoncovali. Z komunismu jsme ochotni převzít jen nepodstatné drobnosti, jako je vysoce centralizovaná energetika, do které nemáte co mluvit a smíte na ni jen mlčky připlácet z daní. Její ozdobou jsou další a další jaderné elektrárny. On už to za vás někdo nahoře moudře rozhodne. A vy a vaše děti, i děti jejich dětí, my všichni na něj budeme s láskou vzpomínat, až tu dávno nebude, ale ty účty stále nebudou uhrazeny a s jaderným odpadem, který už nedokáže nic jiného než škodit, bude taky potřeba něco udělat.  Jedna dvě generace se ohřály a zasvítily si, a všechny další – a že jich bude! – budou muset uklidit a hlídat ten sajrajt, který zbyl po té krátké chvilce blaha. A musí to udělat pořádně, jinak ty odstavené sudy se zářnou budoucností zreznou, proděraví, někudy se k nim prodere spodní voda a bude to svými drzými pramínky roznášet dál a dál. Má na to čas, potrvá desítky tisíc let, než ochabne do poloviny sil. Až ty zatracené jaderné odpady svou trpělivou pílí všechno postupně zamoří, našim vděčným potomkům nezbude než hledat zemský ráj zas někde jinde. Někde, kde je ještě volno. Třeba v Patagonii… {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2024-02-26 14:00:01

Život v poválečném Londýně: Špína, bída, prostituce, ale i láska a štěstí

Seriál, jehož 13. série pokračuje i v letošním roce, je volnou adaptací vzpomínkové knihy Jennifer Worth, která v 50. a 60. letech působila jako mladá porodní asistentka v londýnském East Endu, kde spolu s anglikánskými řeholními sestrami obětavě pomáhala přivádět na svět děti v neskutečně stísněných poměrech. Její paměti s názvem Call the Midwife jsou poněkud hůře stravitelnější než zmíněný seriál, zato obsahují zajímavé a především nezkreslené informace z první ruky. Jako z jiné planety V Londýně v chudinských čtvrtích panovala po válce neskutečná bída. Muže vyčerpávala těžká práce v docích. Děti, kterých bylo všude plno, si obzvláště rády hrávaly v kráterech, které zde zůstaly po bombách. Na ulicích se povalovaly odpadky. Splachovací záchody tehdy nebyly běžné, obsah z nočníků vynášeli obyvatelé domů každé ráno k odvozu. Nejhorší byla situace s bydlením.  I bez nábojů zachránil královské sídlo v Londýně. Brit zneškodnil německého nepřítele vlastním letounem Číst více Ve městě zničeném válkou se zoufale nedostávalo bytů, a tak bývalo zcela běžné, že jednu nevelkou místnost sdílelo i několik rodin. A v těchto špeluňkách probíhala i naprostá většina porodů. Některé z nich byly nesmírně komplikované a bolestné, protože rodící ženy neměly vyvinuté pánevní kosti. Dlouhodobě totiž trpěly nedostatkem vitamínu D, který lze snadno načerpat z bílkovin nebo ze slunce, ale v chudinských ulicích města, zastíněných budovami, mezi nimiž procházely cudně oblečené, se jim nedostávalo ani jednoho.  Poměry v chudobincích – tzv. pracovních domech – byly tak strašné, že i Dickensovy srdceryvné příběhy sirotků z 19. století vedle nich působí jako čirá selanka. Sestřiček, které v tak těžkých podmínkách odváděly profesionální práci a bez kterých by se tehdejší Londýn neobešel, si společnost nesmírně vážila a respekt zasluhují i dnes. Z autorčina takřka živočišně pravdivého vyprávění vybírám dva obzvláště silné příběhy. První z nich krásně ilustruje, že díky lásce lze prožívat štěstí i v nekonečné materiální bídě. Když rodinu, tak pořádnou – 20 dětí nám nestačí! Povinnosti přivedly mladou Jenny k rodině, která čekala další dítě. Již při vstupu do suterénního bytu ji ovanul puch dětských výkalů, mýdla, mléka a kuchyňských výparů. Samotný byt působil i na tehdejší poměry odporně: harampádí všeho druhu, všude se povalovaly plenky, zbytky jídla… Pak se však před ní objevila krásná žena. Měla statnou postavu, dlouhé havraní vlasy a tmavé oči. Navzdory vší bídě kolem vzbuzovala respekt a svou tichou důstojností a hrdým držením hlavy působila jako nějaká španělská aristokratka. Jmenovala se Conchita a mluvila pouze španělsky, děti překládaly. V tomto prostředí vypadala naprosto nepatřičně, ale to nejneuvěřitelnější se Jenny teprve měla dozvědět: čekala 24. dítě! Dva rodiče jsou pro dítě málo, potvrdili odborníci. Naši předci na to šli jinak, díky tomu neznali deprese Číst více Jenny se postupně začala dozvídat celý příběh. Conchitin manžel Len kdysi v mladistvém zápalu odjel bojovat do španělské občanské války a přivezl si odtud krásnou rolnickou dívku ve věku asi 12 let. Jakmile to bylo možné, tedy když už dívka vypadala aspoň na 16 a měli spolu několik dětí, se s ní oženil. Jenny je navštívila i večer, kdy byla celá rodina doma. Všichni vypadali šťastně, jako by byli na nějakém večírku. Starší děti se staraly o mladší nebo děti dělaly domácí práci nebo si hrály na ulici. Nikde nebyl vidět ani stín nesouladu nebo špatné nálady. Otec Len houpal na klíně několik batolat, která vřískala radostí. Celá rodina jedla ze dvou velkých mís. Len neustále hovořil s ubalenou cigaretou v puse. Pracoval jako malíř pokojů. S odrostlejšími syny vždy ráno naložili trakař s náčiním a tlačili vozík dlouhé míle londýnskými ulicemi. Tajemství šťastného manželsví? – Nerozumět si!  Když se jim narodilo 24. dítě, bylo tak maličké, že sestry nevěřily, že přežije. Ale matka si ho nenechala odvézt do nemocnice a dokázala ho vypiplat. Len byl šťastný, jako by se stal otcem poprvé. Mimoděk se Jenny přiznal, že se nikdy nedokázal naučit jazyk své ženy. A ji náhle osvítilo poznání, jaké bylo tajemství jejich šťastného manželství: Ona neuměla anglicky a on zase neznal ani slovo španělsky. Příběh ztracené irské dívky Další příběh je naopak tragický. Jenny se jednou setkala na ulici s drobnou, špatně živenou dívkou neurčitého věku. V lehkém oblečení se jí ruce třásly zimou. Jmenovala se Mary a pocházela z Irska. Jenny si všimla, že je velice důvěřivá. Jako zdravotnice poznala její stav, a tak se jí přímo zeptala: „Ví tvá matka, že jsi těhotná?“ Nakonec jí Mary vyprávěla svůj příběh. Byla nejstarší z pěti žijících dětí – osm sourozenců již zemřelo. Když jí bylo čtrnáct, otec zemřel a rodina byla vypovězena z rodné chalupy. Matka se marně snažila uživit rodinu jako pradlena. Mary nastoupila do továrny, pracovala týdně 60 hodin, ale dostávala jen almužnu. Její třináctiletý bratr zalhal o svém věku a začal dělat v koželužně. U obou se jednalo o otrockou práci dětí. Tyto výdělky by snad rodinu udržely, jenomže matka začala pít a mladší děti skončily v sirotčinci. Matčin nový druh začal Mary zneužívat a bít, a tak si dívka ze své žebrácké mzdy našetřila na lodní lístek. Byla na tom tak špatně, že jedla kousky chleba, které lidé házeli rackům. Nakonec se dostala do Londýna. Ocitla se zcela osamělá na ulici. Z doků se valil proud tisíců mužů, ale žádný si jí nevšímal. Marně toužila po někom, kdo by s ní mluvil. Noc strávila v jednom kráteru po bombě. Peklem prostituce V té době v Londýně působily dobročinné organizace, které by jí mohly pomoct, ale namísto nich potkala Zakira. Nabídl jí cigaretu. Mluvil s ní, smál se, koupil jí jídlo. „Chudinko, tak ty žiješ sama?“ pohladil ji po tváři. „Pojď se mnou, můj strýc má kavárnu.“ Mary byla blahem bez sebe, pracovat v londýnské kavárně jí přišlo jako splnění všech snů. Do svého dobrodince se zamilovala celým srdcem. Zakir ji přivedl do nějakého začouzeného lokálu. Holky kouřily a zlověstně mlčely. Toho večera se tam konala divoká erotická show. Mary neutekla, protože Zakir k ní byl milý a přesvědčil ji, že je pro něho výjimečná. I milování s ním bylo jemné a krásné. Na rozdíl od té spousty dalších hrubých mužů, kteří následovali, když ji záhy nato začal nutit k prostituci…   Procházíte krizí středního věku? Vyrazte do Británie! Ale pozor, pařba v Londýně se snadno vymkne kontrole Číst více Ale opravdu do tuhého šlo, až když otěhotněla a jedna z holek to prozradila: „Podívejte na Mary, v peci je houska.“ Mary již dobře věděla, co pasáci provádějí těhotným holkám, aby je zbavili plodu, a tak na nic nečekala, ukradla z bordelu pět liber a utekla. Nešťastné matky Díky Jenniným kontaktům se dostala do katolického domu pro matky a dítě. Dítě jí vzali a dali k adopci. Když Jenny protestovala, že to matka snad nepřežije, vrchní sestra zůstala neoblomná: Jak se může taková holka postarat o dítě? „Rodíme se do utrpení, nejistoty a smrti. Má matka měla patnáct dětí. Jenom čtyři přežily dětství… Nesčetné miliony žen v dějinách pohřbily většinu dětí, které porodily, a prošly si zármutkem ze ztráty dítěte…“ A my se jen můžeme těšit, že žijeme v dnešních časech a nemusíme zakoušet to, co mnozí prožívali ještě v době, od níž nás dělí pouhých 70 let. Zdroj: WORTH, Jennifer. Call the Midwife and Shadows of the Workhouse KAM DÁL: Špína, hlad a utrpení tisíců bezbranných dětí: Rumunské sirotky vysvobodila až Ceaușescova smrt

Čas načtení: 2024-03-17 14:02:00

Finále ruských voleb: V Praze demonstrovali lidé proti Putinovi, hořela i jeho podobizna

Několik desítek lidí se dnes na pražském Václavském náměstí zúčastnilo protestu proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi v den, kdy končí prezidentské volby v Rusku. Na Můstku nainstalovali kostku s nápisy Praha proti Putinovi a Prague against Putin. Lidé vybarvovali čtverečky, než se uvedené nápisy postupně objevily. Jedna z účastnic pak spálila Putinovu bustu. Akci uspořádala skupina Kulturus a kostka bude na náměstí do dnešních 18:00. Třídenní volby v Rusku, jež před dvěma lety vojensky napadlo Ukrajinu, začaly v pátek.

Čas načtení: 2024-03-17 16:00:00

V Praze demonstrovali Rusové proti Putinovi. Navalného lidé hlásí protesty také z Ruska

Několik desítek lidí se dnes na pražském Václavském náměstí zúčastnilo protestu proti ruskému prezidentovi Vladimiru Putinovi v den, kdy končí prezidentské volby v Rusku. Na Můstku nainstalovali kostku s nápisy Praha proti Putinovi a Prague against Putin. Lidé vybarvovali čtverečky, než se uvedené nápisy postupně objevily. Jedna z účastnic pak spálila Putinovu bustu. Akci uspořádala skupina Kulturus a kostka bude na náměstí do dnešních 18:00. Třídenní volby v Rusku, jež před dvěma lety vojensky napadlo Ukrajinu, začaly v pátek.

Čas načtení: 2019-10-24 10:19:59

Do kin míří komedie Karel, já a ty o krizi v manželství s Jenovéfou Bokovou v hlavní roli

Komedie Karel, já a ty režiséra Bohdana Karáska s Jenovéfou Bokovou v hlavní roli vstoupí do českých kin 14. listopadu. Autorský celovečerní debut o pauze v manželství, stálosti vztahů a empatii rozvíjí úvahu o smyslu vztahů a možnosti zvolit jednoho partnera pro život a nahlíží do života generace dnešních třicátníků. Po boku Českým lvem oceněné herečky se představí divadelní herec Miloslav König a Miroslav Faderholz. Na půdorysu manželství Karla a Saši, které se ocitlo v mrtvém bodě, vykreslil režisér a scenárista v jedné osobě obraz partnerských vztahů dnešních třicátníků z pohledů obou pohlaví. Mladá právnička Saša si dává pauzu od vztahu s Karlem a najde chvilkový azyl u Dušana, starého známého, který jim kdysi hrál na svatbě. Film ubíhá ve volném sledu setkání, rozmluv, drobných epizod, jimiž obě ústřední postavy, občas vzájemně, občas každý zvlášť, ohledávají unikavé téma partnerských vztahů a osvětlují je ze svých opačných perspektiv. „Mojí ambicí nebylo říct o dnešních vztazích něco nového. Spíše pozorovat lidi, kteří se s nimi poctivě potýkají, přičemž ta poctivost je pro mě důležitá. Možná v tom je mnohem víc jakéhosi „postpuberťáckého vcítění“ než nějaké cílené, dospělé sociologie,” říká Karásek. O debutu Bohdana Karáska se mluví jako o prvním českém mumblecore filmu, subžánru současného amerického nezávislého filmu. Vyznačuje se přirozeností dialogů i hereckých výkonů, staví na prvcích realizmu a vzniká s velmi omezeným rozpočtem. Ovlivnění americkým hnutím potvrzuje i sám režisér. „O inspiraci mumblecore se určitě mluvit dá. Potřebu dostat se pod povrch všednosti spolu se stále jasnější představou, jak by to ve filmu mohlo vypadat, jsem měl už dlouho. Teprve potom jsem najednou objevil celý proud filmů, které už takovou představu zhmotňovaly. Co bylo u mě imaginární, bylo už jinde skutečností, mumblecore mě logicky začal fascinovat a jeho inspiraci pak samozřejmě nešlo minout. Myslím ale, že bych své filmy natočil i bez mumblecoru, touha a čím dál jasnější představa tohohle filmového tónu tu byla už předtím,” říká Bohdan Karásek. Distributorem filmu je spolek Marienbad Film, který pořádá festival nezávislých a experimentálních filmů Marienbad Film Festival a Mobilní filmový klub. Snímek Karel, já a ty je tak nejen debutem filmovým, ale i distribučním. „Jsem šťastná, že první distribuční titul, se kterém pracuji, je Bohdanův film. Dávalo mi největší smysl, abych tento film dostala k divákům do kin, kvůli jeho přirozenosti, přemýšlivosti a vzácném povzbuzujícím tónu,” říká Klára Khine za distribuční společnost Marienbad Film. Bohdan Karásek (1978, Brno), hudebník a filmař, vystudoval Vyšší odbornou školu filmovou ve Zlíně a později i scenáristiku a dramaturgii na FAMU, kde také působil jako pedagogický asistent. Již od poloviny 90. let točil krátké amatérské a experimentální snímky. V roce 2008 realizoval snímek Nadějná generace. V nezávislé produkci Filmové společnosti Alfreda Bouriany vznikly tři „bytové filmy" Lucie (2011), Milostné písně (2013) a Karel, já a ty (2019). {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2022-05-23 09:12:46

Vzpomínka na Jiřího Wagnera

Smutná zpráva: v pátek 20. května zemřel Jiří Wagner, dlouholetý editor Neviditelného psa. Nebylo to zničehonic, už loni žil pod stínem těžké nemoci a poslední rok mu víceméně vybojovali lékaři. Rozumově jsem věděl, že se to může stát, a navíc ještě brzy. Ale připustit si tuhle perspektivu emocionálně, to jsem jaksi nechtěl. Vlastně ani teď mi to úplně nedochází, vždyť ještě začátkem května jsme si čile psali e-maily, sem a tam. Teď už žádný další nedorazí. Neviditelný pes je unikát českého internetu, glaciální relikt z jiných dob, asi jako sasanky rostoucí na úpských rašeliništích. Vznikl v časech, kdy internet byl rejdištěm studentů technických oborů a IT profesionálů, kdy průměrné IQ jeho uživatelů bylo o dost vyšší, kdy si ještě politici a korporátní bossové ani nepovšimli, že něco takového existuje, natož aby jej stihli zasvinit otisky svých nečistých pazourů. Leccos z téhle atmosféry si s sebou NP nese dodnes, nehlídkují na něm mazací roboti ani živí Brettschneideři a nezahánějí přispěvatele ani čtenáře do čím dál užšího koridoru povolených myšlenek. (Však jej za to také Manipulátoři.cz za covidu strhali.) Je na něm možno potkat geniální statě i úplné blbosti, a půvab je právě v tom, že každý má ty kategorie nastavené jinak. V dnešních časech, kdy izolované ideové bubliny jsou nejenom běžné, ale leckde dokonce i vyžadovaným a vynucovaným standardem, se tam schází opravdu široké publikum. Velkou část zásluh na tom, že Pes stále ještě je a že má tolik věrných čtenářů, měl právě Jirka Wagner. Být editorem je tichá, nenápadná, nevděčná práce: už jen ten boj s redakčním systémem, o kterém jsem slyšel zprávy jen zprostředkované, bych nikomu nepřál. Pak všechno to vychytávání gramatických a jiných chyb, protože – a teď vám prozradím sladké tajemství – mnohý velký autor, u nás i v cizině, píše „na první dobrou“ jako prase. Neshoda I/Y, větné čárky, všelijaké kožené formulace… a je potřeba právě nemalé dřiny editorů a korektorů, aby ten hrubý text uhladili do prezentovatelné podoby. Tuhle dřinu nikdo nevidí a ten editor, krotitel chyb, se pak ani nemůže těšit na to, že by v záhlaví výsledné práce stálo i jeho jméno. Neznámý člověk v pozadí, a přesto jej my psavci potřebujeme úplně stejně, jako herci a hudebníci nutně potřebují zvukaře, jinak by výsledné dílo bylo paskvilem. Tohle všechno zvládal Jirka Wagner dokonale, a ještě měl navíc čas po staromilském způsobu číst papírové noviny, chodit do kaváren, vést složité konverzace o čemkoliv a neustále se něčemu smát. Ať se dělo cokoliv, třeba i jemu osobně, vždycky jste ze schůzky s ním odcházeli s dobrou náladou. Svým způsobem to byl živý protipól dnešních sociálních sítí, u kterých platí, že když tam zalezete, zákonitě se naserete, protože jde o říši hnisavých kokotů. (Termín vypůjčen z legendární knihy mapující kokotismus, kterou do češtiny přeložil Martin Konvička.) Ten, kdo správu Psa po Jiřím Wagnerovi převezme, bude muset obout boty po obrovi a naučit se v nich běhat. Moc lidí s podobnými schopnostmi tu není, tak doufám, že se najde aspoň jeden… Nu, Jirko, snad tě v tom psaveckém nebi přivítali Neffův německý ovčák Gordon, po kterém se Neviditelný pes vlastně jmenuje, jakož i rotvajler Bart, který pak Gordona v Neffovic rodině zastoupil. Bylo by nespravedlivé, kdyby tam na druhém břehu fungovala nějaká druhová segregace.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-09-22 10:28:09

Národní technické muzeum otevřelo výstavu o podnikateli Jindřichovi Waldesovi, sběrateli a mecenáši kultury

Národní technické muzeum (NZTM) otevřelo výstavu Jindřich Waldes. Podnikatel, sběratel, mecenáš, kterou uspořádalo ve spolupráci se Státním oblastním archivem v Praze (SOA). Výstava vznikla při příležitosti 80. výročí úmrtí Jindřicha Waldese a na základě výzkumu rozsáhlého archivního materiálu poprvé prezentuje osobnost Jindřicha Waldese a historii jeho firmy v uceleném obrazu. Návštěvník výstavy se seznámí se životními osudy Jindřicha Waldese a s rozvojem jeho firmy, která se z malé dílny vyvinula ve světově proslulou firmu se řadou výrobních filiálek v zahraničí. „Historii a činnost firmy dokládá bohatý obrazový materiál, například fotografie továrny, výrobků, reklam či plánů budov, dosud nepublikovaných, které se nám podařilo nashromáždit. Výběr letošního roku pro uspořádání výstavy nebyl náhodný, neboť v červenci tomu bylo právě 80. let, co Jindřich Waldes zemřel, a v příštím roce uplyne 120 let od založení firmy, která funguje pod změněným názvem do dnešních dnů,“ říká autorka výstavy Hana Králová z NTM. Jedná se o první z větších výstupů dlouhodobého projektu Národního technického muzea a Státního oblastního archivu v Praze, na jehož konci je plánováno vydání odborné monografie o osobě Jindřicha Waldese a jeho firmě „Waldes a spol.“ Na třiceti panelech se návštěvníci seznámí s původem rodiny Waldes a životními osudy Jindřicha Waldese zahrnujícími nejen první pracovní zkušenosti, ale i dlouhou podnikatelskou dráhu zakončenou bohužel smutným koncem. Ve světle pozornosti stojí také jeho bohatá sběratelská a mecenášská činnost. Neopomíjí ani rozsáhlou kolekci uměleckých děl českých autorů, které Jindřich Waldes za svůj život nashromáždil či Muzeum knoflíků, u jehož zrodu stál, nicméně cílem bylo upozornit na jiné méně známé aspekty jeho života. „Poprvé se zde prezentuje činnost sportovního klubu Waldes, zasahujícího do řady sportovních odvětví, který byl ve svých počátcích spjatý s klubem Bohemians. Členy klubu A. F. K. Waldes byla řada tehdejších československých reprezentantů, včetně Josefa Herdy, stříbrného medailisty z olympijských her v Berlíně. Zcela unikátní a ve světě jedinečný počin pak představoval První pražský pánský pletací klub Waldes, založený za účelem propagace waldesových aerodynamických jehlic, kde bylo možné potkat muže pletoucí šály, čepice či svetry,“ podotýká za autory výstavy Martin Sovák ze SOA. Jedním z ústředních motivů výstavy je vybudování Waldesova hospodářského koncernu. Historie firmy „Waldes a spol.“ je zachycena na výstavních panelech ve všech přelomových období 20. století, tedy v době založení firmy na sklonku habsburské monarchie, v období první světové války, po vzniku nové Československé republiky, ale i v době okupace a v poválečném vývoji. Celý výzkum, tedy i výstava, je postavena na rozsáhlém archivním studiu velkého množství nezpracovaných archiválií.  „Národní technické muzeum se dlouhodobě věnuje vědeckému výzkumu historie průmyslových firem a významných podnikatelských rodin u nás. Řada našich firem dosáhla v minulosti evropského či dokonce světového věhlasu a mnohé jsou v nprovozu až do dnešních dnů. Odborných prací o jejich historii či o podnikatelích, kteří stáli za jejich zrodem, je však velmi poskrovnu. Muzeum proto uspořádalo mezinárodní konference věnované osobě Josepha Hardtmutha či podnikatelské rodině Ringhofferů, připomnělo rozsáhlým projektem Made in Czechoslovakia úspěchy československého průmyslu v jubilejním roce 2018 a nyní otevřelo výstavu věnovanou osobnosti a podnikatelským úspěchům Jindřicha Waldese,“ dodává generální ředitel NTM Karel Ksandr. Výstava je pro návštěvníky přístupná ve 2. foyer Národního technického muzea do 31. ledna 2022.

Čas načtení: 2021-09-14 09:01:02

Kocourek zapomenutý

Jestli čekáte vyprávění o opuštěném zvířátku, pak jste tady dobře. Ale happy end se konat nebude. V pondělí 13. září uplynulo 120 let od narození novináře a rozhlasového reportéra Františka Kocourka. Jistě, většině dnešních občanů to jméno řekne už málo, dokonce i novinářům, kteří by na něj při tom mohli být právem hrdi. Rovnou v hlavě zažeňte slovo staromilství, jestli se vám teď cpe na mysl. Franta Kocourek byl totiž moderní ve své době, jako je dnes v té naší málokdo. Když začal Peroutka vydávat svoji Přítomnost, byl Kocourek u toho. Když se začal vzmáhat rozhlas, nechyběl. Dneska by to byl youtuber, nebo spíš oblíbený podcaster. A stále je inspirativní. Třeba rozhlas nechápal jen jako mašinu na zprávy, noblesní koncerty a hovory s tvářemi z televize, ale chtěl být s mikrofonem u toho, potkat aktéry dění, zažít události pro posluchače na druhé straně, zprostředkovat svět těm, kteří u toho být nemohli. Prostě reportér v původním smyslu slova. Nejen investigativec řešící kauzy, nejen zprávař hledící si nedosažitelné vyváženosti, nejen moderátor kladoucí do omrzení podobné otázky podobným hostům. Svět kolem sebe, i tehdy rozdělený, nejednotný, složitý, se snažil zpřítomnit posluchačům, byl v jeho podání barevný a zajímavý. Kocourek dovedl dát profesi novináře vůni, chuť a drama. Studoval ve světě, v Paříži, Berlíně. Nemyslel si, jako i dnes ti největší z dnešních novinářů, že k profesionalitě stačí praxe a ne povědomí o oboru. Navíc se tak Kocourek dostal za obzor českého kotlíku a viděl dál a víc. Reportoval o tom, i když to třeba ve třicátých letech v Německu nebylo zrovna pěkné pokoukání. Ale i to je inspirativní a nutné pro dnešek, mít dost svých zkušených a vzdělaných lidí venku, aby nám mohli říct, co se tam děje a kdo tam co tropí. Ve zlém, i dobrém, abychom nejen věděli, ale mohli i pochopit. Známé jsou jeho reportáže z krizových let 1938 a 1939 jako třeba přenos z vojenské přehlídky na Václavském náměstí po příjezdu wehrmachtu do Prahy. Černá vrána letící nad vojsky se stala symbolem, který Kocourka dostal do potíží. Kocourek ale i tak mluvil k lidem a dával jim naději, třeba v tom, že když nemáme už stát, musíme chránit aspoň svoji řeč. Erik Tabery o Kocourkovi napsal k letošnímu výročí pěkný text, ale tím vzpomínání na jednu ze zásadních postav české žurnalistiky v zásadě končí. I jeho domovský rozhlas na svého Kocourka zapomněl, zdá se, docela. Dvojka v rubrice věnované výročím Příběhy z kalendáře připomněla nekulaté narozeniny herce Radka Brzobohatého. Plus, který by měl ke Kocourkovi jako novináři asi nejblíže, v Portrétech dal přednost spisovateli Františku Zavřelovi, autoru filmové komedie Dědečkem proti své vůli. Osobností Plus byl zpěvák Michal Prokop. Vltava, snad že byl Kocourek „jen“ novinář, raději hovořila s grafickým designérem. Radiožurnál pohostil herce Igora Bareše. Kocourek nikde. A přitom klidně by rozhlas mohl letošní rok vyhlásit rokem Franty Kocourka. Přes budovu na Vinohradské natáhnout jeho portrét a zaštítit se jeho brilantní žurnalistikou jako odkazem, který je mu tak drahý. Vrátit nejen jméno, ale i výkon takového člověka do našeho prostoru. Mohl by s Kocourkem podcastovat nejen jeho staré reportáže, ale hledat témata stejně barvitá a nová s dnešními novými Kocourky. Ale i ty by bylo možno a nutno hledat, třeba v nějaké rozhlasové soutěži Franty Kocourka. Mohl by udělat aplikaci S Kocourkem po Česku, protože se toho něco najezdil a nareportoval. Pro domo by klidně mohl ocenit své nejlepší ne už cenou poněkud nabubřele nazvanou Cena generálního ředitele, ale už provždy jim dávat Cenu Franty Kocourka. Mohl by dostat svého významného předchůdce do her, četeb, dokumentů, mohl by, jak řekl o rozhlase sám Kocourek, „dostat křídla nevídaná“. Jen kdyby odkaz neproměnil v klanění u vrbiček, ale ve vědomé navazování. U Kocourka je na co navazovat. O státu a jeho lidech zhusta vypovídají i takové detaily jako výročí, která si připomíná. Rozhlas před pár dny mohutně slavil půlkulatiny Hany Zagorové. Kocourek zůstal ve stínu. Těžko to vyčítat, je to jen škoda. Dnešní dramaturgové za to vlastně ani nemohou, neslyšeli mnohdy o Kocourkovi mnoho. Vyrostli v době, kdy se o něm nemluvilo, a sami pak vytvořili dobu, která se k němu nevracela. A tak slaví své celebrity, které pamatují a mají rádi. Oni i jejich publikum. František Kocourek byl umučen v květnu 1942 v koncentračním táboře Birkenau. Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2020-03-31 05:07:35

Nelze přijmout zdravotnický absolutismus

Vyslovit větu uvedenou v titulku je značně rizikové. Jsme si toho vědomi. Autoři takového výroku se téměř automaticky dostávají mezi „popírače“, mezi ty, kteří bezohledně a nezodpovědně popírají nebezpečí dnešní epidemie.  Pro některé zvlášť nepřející se tím téměř dostáváme mezi popírače holokaustu, což je téma, v němž bývá slovo popírač nejčastěji používáno. Žádné „popíračství“, či mírněji řečeno, žádná bagatelizace nebezpečí koronavirové pandemie v tomto našem výroku obsažena není. Je tím připomínáno pouze to, co každý z nás ve svém životě opakovaně dělá – vybírá si mezi dvěma zly (či – pozitivně – mezi dvěma příležitostmi). Nechceme karikovat tento problém parafrází známého výroku, že válka je tak vážná věc, že se nesmí ponechat generálům a že se proto epidemie – ze stejného důvodu – nesmí ponechat doktorům. Tento výrok však podstatu problému do jisté míry vystihuje. Nesmí zvítězit jeden, byť odborný postoj. Pro zdravotnický či medicínský absolutismus, který občas prezentují i někteří naši vládní politikové, je nejlepší všechno zastavit, zakázat, uvrhnout do absolutní karantény, což je – při všem, co o nemoci Covid-19 víme – naprosto nepřijatelné. Koronavir způsobující tuto nemoc je jistě nebezpečný a vyvolává mnoho lidských tragédií a vede k velkému množství zemřelých, ale relativní nebezpečnost tohoto koronaviru – ve srovnání s řadou dalších nemocí a zdravotních rizik pro obyvatele naší země i celé planety – není mimořádně vysoká. To vyslovit mohou někteří považovat za nezodpovědný výrok. Nevymysleli jsme si ho však my sami. Čteme spousty velmi kvalitních medicínských hodnocení „relativní nebezpečnosti“ této choroby, můžeme jmenovat například práce prof. Ioannidise ze Stanfordské university nebo dr. Katze z Yaleu, ale zůstaňme doma, nejde o soutěž v naší sečtělosti. Jeden z našich špičkových doktorů, prof. Pavel Kolář, říká ve svém článku (na Seznam.cz) například to, že „ve věkové skupině do 65 let má toto onemocnění přibližně stejnou úmrtnost jako chřipka“ a že mladší lidé s touto diagnózou ani nemusí chodit k lékaři – měli by se léčit běžnými prostředky sami doma. Uvádí dále i to, že „98 procent z tisíce mrtvých v Itálii byli lidé starší 67 let s onemocněním plic, srdce, vysokým krevním tlakem či cukrovkou“. Z toho samozřejmě neplyne, že by právě teď museli zemřít. (Dodáváme, že Itálie má dlouhodobě trojnásobný výskyt plicních onemocnění než zbytek Evropy.) Nejde jen o Itálii. Institut preventivní medicíny při universitě v Bernu udělal velkou studii epidemie v čínské provincii Hubei (kde je město Wuchan) za období leden-únor 2020 a dospěl k následujícím číslům: smrtnost Covidu-19 je ve věkovém rozmezí 0–9 let 0,01 procenta, v rozmezí 10–19 let 0,02 procenta, v rozmezí 20 –29 let 0,09 procenta, pro 30leté 0,18 procenta, pro 40leté 0,4 procenta, pro 50leté 1,3 procenta, ve věkovém rozmezí 60–69 let 4,6 procenta, v letech 70–79 věku 9,8 procenta a pro starší 80 let 18 procent. To nejsou čísla, nad kterými bychom se mohli radovat, ale významnou výpověď o relativní nebezpečnosti poskytují. Téměř neuvěřitelným se nám zdá být i to, že se u nás podle oficiálních statistik do dnešního dne uzdravilo jen 11 lidí, zatímco „na celém světě je již téměř 100 tisíc uzdravených případů, a to pouze těch oficiálně zjištěných, protože těch, kteří se z nemoci uzdravili, je mnohem více“, říkal před několika dny prof. Kolář. Jistě je možné vybírat i jiná data (a i my je známe), ale všeobecný pocit ve veřejnosti je díky politikům a médiím úplně jiný. Pandemie koronaviru ukázala velmi nebezpečnou sílu působení médií (navíc online médií, fungujících 24 hodin denně) na straně jedné a akčních, pobyt na televizní obrazovce maximalizujících politiků na straně druhé. Smí tato pandemie díky mimořádné „propagaci“ této nemoci médii a politiky zastavit aktivity miliard lidí a tím i fungování ekonomiky celého světa? Možná stojí za to doplnit širší kontext podle velmi spolehlivého serveru Worldometers.info. Do dnešního dne v letošním roce ve světě zemřelo: - 117 761 lidí na sezónní chřipku; - 237 608 lidí v důsledku malárie; - 407 222 lidí na komplikace způsobené HIV/AIDS; - 327 002 lidí při automobilových nehodách; - 1 989 528 lidí na obtíže způsobené rakovinou; - 1 841 315 dětí do pěti let; - 74 875 matek při porodu; - 259 767 lidí spáchalo sebevraždu. Je to daleko více než kolik je obětí koronaviru Sars-Co-2. Totálně zastavit aktivity miliard lidí by bylo to možné, kdyby dnešní trade-off, ono „něco za něco“, bylo apriorně jednoznačně odmítnuto výrokem, že žádný trade-off v případě Covid-19 neexistuje, což je předpoklad neobhajitelný. To není „popírání“, to je debata o velikosti ceny za ten či onen restriktivní zásah. Zásadně odmítáme názor, že o tuto cenu v této chvíli nejde. My, ekonomové, neakceptujeme nespecifikovaný či nestrukturovaný princip předběžné opatrnosti (protože ten může „obhájit“ či ospravedlnit cokoli) a trváme na svém klíčovém přístupu, kterým je cost-benefit analysis, neboli porovnávání nákladů a výnosů (či efektů). Musí být používán vždy. Zásadně odmítáme nezodpovědné výzvy k masovému zastavování práce českých podniků a firem. Zásadně odmítáme masové omezování lidské svobody zneužíváním dat mobilních telefonů či platebních karet (či navigací v autech atd.), o tzv. chytré karanténě prof. Prymuly radši ani nemluvme. Nedovedeme si představit, jak citlivě bude ten či onen úředník zacházet s těmito osobními daty, jak budou skladována, v jakém časovém horizontu vymazávána a jak demokraticky bude probíhat jejich využívání. Tím jenom připomínáme a opakujeme náš 15 let starý názor, který jsme vyslovovali proti extenzivnímu používání policejních odposlechů. Argument, že kdo nemá co skrývat, nemá proti tomu protestovat, není ve svobodné společnosti přijatelný. (Přiznáváme, že to je většinový, nikoli jednomyslný názor našeho pracovního kolektivu.) Zásadně odmítáme výhružky úřadů kvůli tomu, že lidé jdou do parku nebo do přípražského lesa. Stále dokola opakované heslo „musí se udělat všechno k zastavení viru“ je nesmírně nebezpečným propagandistickým nástrojem k průlomovému omezování lidské svobody. Prioritou musí být maximální udržení chodu ekonomiky, neboť ten je předpokladem dlouhodobé možnosti zajišťovat na patřičné úrovni ochranu lidského zdraví. Je nezbytně nutné odpovědně vážit protikladné cíle a jako výsledek nalézt a zvolit optimální bod jejich kombinace. Zajištění chodu hospodářství je předpokladem udržení dnešní (nebo dnešní podobné) životní úrovně a dnešních nároků moderní „nárokové společnosti“, v níž nárok předbíhá vytvoření předpokladů pro možnost jeho uspokojení. Nebo nám část dnešních politiků (a mediálních mágů) chce říci, že je společnost naše (i společnost celého dnešního vyspělého světa) připravena na snížení těchto nároků? Nebo snad tito lidé spoléhají na to, že se nároky sníží u někoho jiného než u nich samotných? Vraťme se k nadpisu této části. Absolutismus názorů jedné skupiny politiků či jedné odborné profese je nepřijatelný. Různými omezeními a různými karanténami se bojovat s koronavirem jistě může a do jisté míry i má, ale vždy je třeba znát cenu, kterou za to platíme. Klesne-li ekonomika o 2dvě procent, o 20 procent, nebo o 40 procent (kdy již budou zásadně ohroženy životy milionů lidí a jejich rodin) je veliký rozdíl. Trade-off jak u každého z nás, tak v celé společnosti vždy existuje. Doufáme, že si je toho naše vláda alespoň přibližně vědoma. Byli jsme první, kdo řekl, že ekonomika může klesnout o 15–20 procent a máme jenom strach, abychom nebyli příliš optimističtí. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-08 10:14:24

Evropa: Povyk kolem Brexitu z historické perspektivy

O Brexitu se ve Velké Británii mluví již po léta tolik a tak vášnivě, že si mnoho občanů nepřeje nic vroucněji než ukončení těchto sporů ať již odchodem z EU nebo nadále trvajícím členstvím. Nejvýrazněji zaznívají ekonomické spekulace a spory o to, zdali členství přináší zemi více škody či užitku a nabízí-li Brexit lepší či horší vyhlídky. Mnozí však volají po Brexitu jako cestě k obnovení suverenity svého státu, zatímco jiní vyzdvihují přínos EU k rozšíření individuálních možností cestovat, studovat nebo pracovat v zahraničí. O historii se moc nemluví, ale sporům o Brexit můžeme z historické perspektivy porozumět lépe, než když pouze nasloucháme výrokům jejich protagonistů. Shodou okolností v něm momentálně pouze vykrystalizoval jeden z všude odjakživa známých sporů o formy kolektivních národních identit.  Oč se Britové hádají?  Již v kontroverzích předcházejících referendu z roku 2016 se o EU mluvilo daleko méně než o britských zájmech a vizích budoucnosti, a na tom se dodnes nic nezměnilo. Z více méně povrchních zmínek bylo zřejmé, že o EU ani jedni a ani druzí neměli moc dobré mínění; ti, kteří chtěli členství zachovat, poukazovali na jeho výhody a varovali před následky Brexitu. Ale i mezi nimi přicházela často na tapetu bruselská byrokracie a příslovečné pokusy nařizovat, jak moc zaokrouhlené mají být okurky či banány, aniž by bylo cokoli osvětlováno a vysvětlováno. Symbol „Brusel“ se objevoval jako něco cizího a vzdáleného, a na „Berlín“ a „Paříž“ se odkazovalo jako na jeho reprezentaci. Že šlo o společenství 28 států, diskutéři vesměs přehlíželi. Daleko závažnější byl ovšem obraz EU jako uzurpátora národní suverenity, kterým se oháněli zastánci Brexitu. Protože všechny národy obvykle nad cizí nadvládou naříkají, stačila pouhá evokace tohoto obrazu, aniž by bylo třeba věnovat pozornost jeho zdůvodňování; ale ani Boris Johnson neužívá nepřátelských vizí vůči EU jako protivníku Velké Británie. Z britské perspektivy prostě nejde primárně o EU. Konec konců to naznačuje již sama otázka, na kterou odpovídali voliči referenda: „Má Spojené království zůstat členem Evropské unie nebo Evropskou unii opustit?“ Voliči se vyslovovali k otázce týkající se vlastního státu, a tedy vlastní kolektivní identity.  Spory o kolektivní identity národů se vedou vždy a všude. V každém národě narážíme na rozmanitá seskupení a různorodé tradice, takže mluvit o národech, jako by šlo o kulturněhistoricky a politicky homogenní společenství a naříkat nad spory, je nesmyslné.  EU a referenda  Výsledek referenda z roku 2016 byl, jak známo těsný (51,9 % ku 48,9 %), a ani rozdíly preferencí v jednotlivých regionech nebyly až na výjimky velké. Pro setrvání v EU hlasovalo v Anglii 46,6 %, ve Skotsku 62 %, Walesu 47,5 % a v Severním Irsku 55,8 %. Jen z cca 19 000 voličů v Gibraltaru bylo 95,9 % pro setrvání. Mediálně se většinou ozývaly nářky nad údajným rozkolem mezi mladými, vzdělanými a sociálně dobře postavenými lidmi, kteří prý překonali někdejší zhoubný nacionalismus ve prospěch tolerance a zvyků dnešní doby na jedné straně a jejich staršími, nevzdělanými a málo informovanými spoluobčany z nižších vrstev společnosti na straně druhé.  Jenže tak jednoduché to nebylo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ukazují to již jen tři následující příklady. Z deseti oblastí, kde se nejvíce voličů vyslovilo ve prospěch setrvání v EU, patří sedm k londýnskému regionu, který se volebními preferencemi očividně vymyká většině občanů země. Dvě oblasti z této desítky ležely ve Skotsku, kde příznivci setrvání v EU zvítězili i celkově. To by mohlo leckoho překvapit, neboť Skotsko bývá často stigmatizováno jako podléhající údajnému bacilu nacionalismu; jenže právě Skotská národní strana snažící se o odtržení země od britské monarchie patří k nejhlasitějším protivníkům Brexitu. Příslušníci tzv. Black and Minority Ethnic skupin čili jinými slovy občané jiné než bílé pleti, zdaleka nepatří k sociálně privilegované části Britů, ale volili ze dvou třetin ve prospěch setrvání v EU, ba mnohdy až ze tří čtvrtin. Vymezit skupinu, které bychom mohli zodpovědnost za rozhodnutí o Brexitu připsat, by bylo každopádně obtížné. Překvapující to ovšem není, jak ukazují celoevropské zkušenosti s referendy. V britském referendu z roku 1975 o setrvání v EU hlasovalo 62,23 % voličů pro a 37,77 % proti. Podobnému rozložení postojů, byť s opačnými znaménky, odpovídaly i výsledky průzkumu tamějšího veřejného mínění z roku 1998: výroku o záhodnosti vystoupení z EU přitakalo tehdy 40 % dotázaných, zatímco 58 % s ním nesouhlasilo. To nejsou čísla ojedinělá. V referendech o vstupu do EU se vyslovilo např. v Polsku a Česku asi 77 %, v Rakousku či Chorvatsku 66 % nebo ve Finsku a Švédsku mezi 50 % a 60 % voličů. Ve Švýcarsku hlasovalo naopak pouze 50,3 % voličů proti vstupu do EU.  Od roku 1972 se až do brexitového referenda hlasovalo o otázkách týkajících se dnešní EU 57krát: ve 41 případě byla evropská integrace podpořena a v 16 případech odmítnuta. Pouze v Belgii, na Kypru, v Německu a v Portugalsku se referenda ohledně EU nekonala. Ve Švýcarsku a Norsku voliči vstup do EU odmítli, Grónsko z EU v roce 1982 vystoupilo, na Islandu byla vstupní jednání přerušena, protože se jim nedostávalo podpory. Referend se průměrně účastní 64 % voličů (ve 13 případech jich hlasovalo přes 80 %, v 11 případech méně než polovina), a průměrně hlasovalo 60 % ve prospěch integrace. EU má všude své příznivce, kritiky a zaryté odpůrce. Zkušenosti ukazují, že se počty zastánců různých postojů časem mění, ale vesměs se pohybují mezi jednou a dvěma třetinami obyvatelstva. Proto nejsou referenda užitečným instrumentem k řešení konfliktů. Příležitostně mohou tomu či onomu národu pomoci při hledání demokraticky legitimované politické vůle, ale často spíše antagonizují, než že by přispívala ke klidnému společenskému soužití. Přijde totiž na to, jak se s nimi zachází. Jako nástroj k prosazování specifických zájmů vhodné nejsou. Brexit a kolektivní identita Ve Velké Británii se v referendech rozhodovalo již i o závažných otázkách ohledně ústavněprávního uspořádání státu – a tedy i kolektivní identity. S nimi zápolí tento stát již po dlouhá léta. „Být Angličanem bývalo jednoduché. Šlo o nejlehčeji identifikovatelný národ světa,“ napsal v roce 1998 slavný novinář Jeremy Paxman v úvodu ke své knize The English: A Portrait of a People: „Dnes je to daleko komplikovanější.“ Občané Spojeného království prý i nadále nosí ve svých kapsách britské pasy, ale užívání slov „Angličan“ a „Brit“ jako synonym patří minulosti. Mnoho Skotů, Irů či Welšanů se může cítit jako Britové, ale s Angličany zaměňováni být nechtějí. „A pak je tu problém Evropa,“ připomněl Paxman: „Kdo ví, jak to dopadne s kolektivní ambicí nebo halucinací, které evropské politické elity podlehly? Kdyby to bylo úspěšné, stalo by se následkem Spojených států evropských Spojené království nadbytečným.“ Proto se prý autor rozhodl odhalit a popsat „kořeny současné anglické neklidné úzkosti a obav o vlastní identitu“; první kapitola knihy dostala název „Země, která ztratila svůj obsah“. Tehdy, tj. před dvaceti lety, došlo mj. s nápomocí referend k proměně dříve centralizovaného státu ve společenství čtyř relativně autonomních zemí: Anglie a Walesu, Skotska a Severního Irska. Proto se přestalo mluvit o Spojeném království jako o „Anglii“ a do popředí se prodraly pojmy „Británie“, „Britové“ a „britství“ (britishness). V roce 2006 např. vzbudil pozornost projev známého politika Gordona Browna na téma „Kým chceme být? O budoucnosti britství“. Šlo o řadu návrhů, jak povzbudit britskou kolektivní identitu v širokých vrstvách obyvatelstva. Ale Brown ji považoval i obsahově za nevyjasněnou: „Co je britský ekvivalent US-amerického 4. července, nebo i francouzského 14. července? Jde mi o následující: Co je naším ekvivalentem národních oslav toho, kdo jsme a za čím stojíme?“  V roce 2011 vzbudila velkou pozornost i návštěva královny Alžběty II. v Irské republice, protože symbolizovala teprve tehdy dosaženou normalizaci vztahů mezi oběma sousedními státy. Zanedlouho nato se však zase objevilo Skotsko v popředí veřejného zájmu: v referendu z roku 2014 hlasovalo 44,7 % tamějších voličů pro jeho osamostatnění a tedy odtržení. S problémy kolektivní identity to současní Britové skutečně lehké nemají a klíčové problémy brexitových sporů jako by předjímal již samotný název Spojené království Velké Británie a Severního Irska. Jejich eskalace totiž opět začala vnášet do mediálních titulků jak otázku skotskou, tak i irskou: Nepovede Brexit ve jménu sloganu „znovunabytí suverenity“ k novému pokusu o separaci Skotska od Spojeného království? Nepřibližují brexitové spory kolem hranic Severního Irska stále ještě živou vizi znovusjednocení Irska, a tedy odtržení i severní části Irska? Vedle ozvěn komplikovaných státoprávních dějin však v povyku kolem Brexitu hrají velkou roli i dlouhé tradice anglických obrazů dějin.  Ať se dějepisu ve školách věnuje více či méně pozornosti, základní struktury obrazů národních dějin jsou pilířem soudržnosti národů, a to zcela bez ohledu na to, kolik zná kdo detailů a jak je interpretuje. V případě anglických či britských dějin se v nich samozřejmě odráží geografické postavení ostrovní země, ze které lze pohlížet na evropský kontinent pouze zvenku, přes moře. Proto není divu, že ani nesporně velmi intenzivní historické souvislosti britských a celoevropských dějin nehrají velkou roli v tamějším historickém vědomí. Ale nejen to. Ve školách se po generace zapisovaly do hlav mládeže obrazy stoleté války s Francií, odporu proti papežství, o vítězném odražení španělského pokusu o invazi, válek napoleonských či obou nedávných válek světových. Generace Britů byly ale i školeny pohlížet na evropský kontinent jako zdroj nesmyslných revolucí, převratů, masakrů a hrdost na ojedinělé postavení britské koloniální říše ve světových dějinách patří k základním pilířům školního dějepisu. Vzhledem k těmto dlouho tradovaným formám historického vědomí je udivující, jak málo se vlastně britské postoje vůči EU odlišují od postojů v ostatních členských zemích.  Specifický druh mentálních tradic anglo-britské kolektivní identity je však také konfrontován obdobně, jak tomu vždy a všude bývá, s permanentní nevyhnutelností pozvolné transformace tradovaných identit následkem změn světa a nových zkušeností nových generací. Historie hraje dnes všude menší roli v kolektivních identitách, než bývalo zvykem, a současné životní podmínky Evropanů si jsou daleko více podobné v každodennosti i politickém dění, než tomu donedávna bývalo. Právě proto nacházíme ve všech evropských zemích i obdobné spektrum postojů vůči EU. Referendum o Brexitu tak již dlouhotrvající spory o kolektivní identitu vyhrotilo v konfrontaci mezi tradicionalisty na jedné straně a na druhé straně výzvou těch Britů, kteří vnímají pod vlivem nových zkušeností celoevropské souvislosti výrazněji než rozdíly mezi kontinentem a svým státem. Z historické perspektivy jde o konflikt srozumitelný, který by nemusel vést k rozkolu společnosti a jehož praktické následky se tak či onak budou dlouhodobě formovat prostředky politické kooperace a diplomatického jednání. Hlavním problémem povyku kolem Brexitu proto není rozhodnutí Británie být či nebýt v EU, nýbrž emocionálně rétorická bitevní atmosféra, která se staroslavné monarchie zmocnila. Dějiny a současnost Adaptace kolektivních identit na permanentní změny světa vždy vyvolávají konflikty, ale uvědomíme-li si, jak velkou roli hraje minulost v naší současnosti, můžeme jim lépe porozumět, než když dějiny opomíjíme. Dnes populární domněnka, že informace o světě kolem nás jsou důležitější než informace historické, ztěžuje orientaci v současném dění, jak se právě v povyku kolem Brexitu výrazně projevuje třeba na příkladu sloganu o národní nezávislosti a suverenitě státu. Již jen celosvětový seznam státních svátků zviditelňuje význam dějin a vědomí státoprávní suverenity názorně. Z českých sporů o svátky to známe a oslavy 4. července jako Dne nezávislosti USA z roku 1776 se v našich médiích také často zmiňují. Málokdy si však uvědomujeme, že si třeba ve Švýcarsku každoročně připomínají protihabsburské boje a Přísahu z Rütli z roku 1291 jako kolébku svého státu. Ve Švédsku je 6. červen státním svátkem výročí volby krále Gustava Vasy z roku 1523 jako počátku nezávislosti, v Norsku zase vzpomínají na přijetí ústavy ze 17. května 1814 jako na první krok k nezávislosti. V Srbsku se slaví počátek boje za nezávislost z 15. února 1804 a přijetí první srbské ústavy z roku 1835 ve stejný den. V Mexiku oslavují proklamaci nezávislosti z roku 1810, v Řecku revoluci z roku 1821 jako počátek zápasu o nezávislost získanou v roce 1829 atd. Připomínky získání nezávislosti jsou v naprosté většině dnešních států hlavními státními svátky, v nichž dominují data z 20. století, protože se valná většina dnešních národů osvobodila od cizí nadvlády až rozpadem koloniální nadvlády Evropanů. Jestliže hrají obrazy minulosti tak velkou roli v současných kolektivních identitách, pak se nelze divit, že tomu tak bylo i v moderních politických konfliktech a válkách. Češi znají tuto problematiku z dějin česko-německých vztahů, ale méně známý je třeba význam obrazů dějin v řecko-turecké válce a jejím tragickém vyústění v souvislosti s první světovou válkou. Dnes se občas mluví o vzpomínání na smlouvu trianonskou a územní ztráty v Maďarsku, ale těžko někomu uniknou zprávy o současné eskalaci katalánského volání po obnovení nezávislosti nebo historických souvislostech kolem rusko-ukrajinských konfliktů. Proč by neměla Velká Británie zápasit s obdobnými problémy?  Ve sporech o Brexit se projevují odrazy minulosti na každém kroku. Nepřehlédnutelné jsou již na první pohled ve výrazně tradicionalistickém londýnském parlamentu. Tam se však i následkem neexistence psané ústavy odkazuje na tradice v nejasnostech ohledně jeho jednacího řádu a kompetencí. V argumentech zastánců Brexitu se minulost výrazně odráží, ale třeba i v odkazech na organizaci Commonwealth of Nations, tj. na politickou asociaci 53 států (sdružujících 29,4 % lidstva), které byly až na výjimky součástí britského koloniálního impéria: právě od té si mnozí slibují, že po-brexitové Británii nahradí EU na jevišti globalizovaného světa.  Pro ohlasy minulosti bychom měli mít stejně tak pochopení jako pro odkazy na realitu současného světa. Skutečnost, že někteří Britové vyzdvihují minulost a jiní pohlížejí na svět méně tradicionalistickýma očima a vnímají tedy i členství v EU jinak, je stejně tak málo překvapující jako skutečnost, že to vede ke sporům. Závažné jsou především formy, jakých takové konflikty nabývají a jakými se řeší. Reálné dějiny nedeterminují osudy národů, ale jejich obrazy v našich hlavách je spoluurčují. Pozorně reflektované historické znalosti jsou k orientaci v lidském světě nezbytné. Opomíjení dějin nás zaslepuje, protože zastiňuje významnou roli minulosti v naší současnosti, a tím nás vydává napospas emocionálně rétorickým potyčkám s demagogy všeho ražení. V povyku kolem Brexitu se ozývají hlasy všeho druhu, a z historické perspektivy viděno, nejde o konflikty, které by musely být tak dramatické, jak se stalo. Oddávat se apokalyptickým vizím a budit strach a hrůzu z budoucnosti každopádně přináší více škody než užitku. {/mprestriction}  Autorka je česká historička žijící v Německu.

Čas načtení: 2024-05-27 07:00:01

Tajemství stavby pyramid: Zapomeňte na to, co nás učili ve škole, všechno je jinak

Teorie o Nilu podél dnešních pyramid nevysvětluje pouze logiku umístění pyramid. Také by mohla vnést světlo do toho, jak byly tyto záhadné stavby před více než 4 500 lety postaveny. „Podél vertikálního pásu mezi Gízou a Lištem se na okraji nehostinné pouště nachází zhruba třicet pyramid. Velká pyramida v Gíze, snad nejslavnější starověká egyptská pyramida a jeden ze sedmi divů starověkého světa, patří mezi ně,“ vysvětlil Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Hrobka faraonů odhalila mumii neznámé ženy. Na svou dobu byla krásná Číst více Rameno Nilu, které zmizelo v čase Pyramidy jsou poměrně daleko od dnešní řeky Nil. Podle odborníka se však její tok během tisíciletí výrazně změnil a pravděpodobně měla v minulosti mnohem vyšší průtok, stejně jako mnohá ramena, která už neexistují. V nové studii publikované v časopise Communications Earth & Environment se vědci podívali na satelitní snímky, aby našli bývalé říční rameno vedoucí poblíž „pyramidových polí“. Když odborníci našli nadějného kandidáta, zamířili do oblasti, aby provedli geofyzikální průzkumy a shromáždili vzorky sedimentů. Tvrdí, že odhalili důkaz o prastarém rameni řeky Nil dlouhém 64 kilometrů, které zmizelo v čase. Navrhují tuto „novou řeku“ pojmenovat „Ahramat“, což v arabštině znamená „pyramidy“. Šířka toku byla zhruba půl kilometru, možná i víc. Které kočky žijí nejdéle a které brzy umírají? Odhalila to obrovská studie Číst více Pod pískem mohou být celá města Podle všeho tak šlo o hlavní větev dávného Nilu. „Toto říční rameno začalo být pohlcováno pouští někdy v době před 4 200 lety. Což koresponduje s obdobím, kdy byly dokončené pyramidy. Po intenzivním suchu bylo koryto zasypáno a zůstalo pohřbeno pod pískem,“ uvedl Dalibor Moravec s tím, že stejným způsobem mohla zmizet celá egyptská města. Dnes netušíme, kde je hledat. Je ale zřejmé, že říční rameno, které nenávratně zmizelo, bylo pro Egypťany neocenitelným pomocníkem při stavbě pyramid. „Vodní cesta se zdá být pro dopravování obřích kamenů mnohem lepší než jejich složité vláčení pískem. Mohli snadno přepravovat tuny materiálu i množství lidí. Zkrátka je jasné, že podél dnešních pyramid probíhal bujarý vodní život,“ doplnil pro Čtidoma.cz Dalibor Moravec. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Dinosauři mohli vládnout lidem. Planeta opic hadr.

Čas načtení: 2024-08-14 18:14:50

Dopad z konce éry dinosaurů se otiskl do genů dnešních ptáků

TLDR: Studování toho, jaké geny byly zvýhodněné po K-Pg impaktu před 66 miliony lety, poznáváme vznik moderních ptáků – i The post Dopad z konce éry dinosaurů se otiskl do genů dnešních ptáků appeared first on VĚDÁTOR.

Čas načtení: 2024-09-04 00:19:58

Většina dnešních vakcín se vyrábí z buněčných linií potracených plodů

Potratový průmysl, průmysl odebírání orgánů a průmysl výroby vakcín spolupracují. Jejich operace jdou ruku v ruce. Současná nabídka vakcín pro děti a dospělé je založena na historii brutality vůči nenarozeným. Aby bylo možné vyvinout vakcíny, musí být lidské plody strategicky… The post Většina dnešních vakcín se vyrábí z buněčných linií potracených plodů first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-11-06 09:12:04

Ulov si dnešních 60 ovocných free spinů od Betana!

Ovoce nikdy nevyjde z módy, a stejně tak nevyjde z módy výhra! V nejnovější promoakci můžeš roztočit válce na automatech od Endorphiny a získat pořádnou dávku zábavy i free spinů. Připrav se na šťavnatou akci, kde na tebe čeká až 60 free spinů! Stačí se do akce zapojit a roztáčet kotouče. Přečti dál a zjisti, jak se k těmto free spinům dostat. The post Ulov si dnešních 60 ovocných free spinů od Betana! appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-02-14 10:00:42

Valentýnská únorová Prémie Sportky ti přináší hru o 1 z 20 milionů korun

Chceš být jedním z dvaceti dnešních milionářů? Pak už na nic nečekej! Do slosování Prémie zbývá totiž posledních pár hodin. Jakmile odzvoní dnešních 19:00, tak už nebude na žádné sázky prostor. A jak se akce zúčastnit? Na to se mrkni v dnešní krátké novince! The post Valentýnská únorová Prémie Sportky ti přináší hru o 1 z 20 milionů korun appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-02-21 10:09:36

Budeš jedním z dnešních prémiových milionářů? Sazka jich dnes vytvoří hned třicet

Třetí prémiový pátek se Sportkou je tady. Už za pár hodin proběhne slosování, v němž vznikne neuvěřitelných 30 milionářů! Budeš jedním z nich? V dnešní novince ti prozradíme, jak bude dnešní slosování vypadat, jaká jsou pravidla dnešní Prémie a mnohem víc. The post Budeš jedním z dnešních prémiových milionářů? Sazka jich dnes vytvoří hned třicet appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-08-01 10:15:47

Staň se jedním z dnešních 30 milionářů u Sportky

Sportka dnes rozdá dalších 30 milionů mezi 30 náhodných sázejících. Budeš jedním z nich? Klidně můžeš být! Stačí mít trochu štěstí a splnit jednu jednoduchou podmínku, která tě zařadí do slosování. Jakou? To ti prozradíme v dnenší krátké novince. The post Staň se jedním z dnešních 30 milionářů u Sportky appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2025-11-06 09:47:00

Obchodování v milisekundách: Role flash paměti v dnešním finančním světě

Praha 6. listopadu 2025 (PROTEXT) - Na dnešních globálních finančních trzích je rychlost nanejvýš důležitá. Tam, kde se transakce měří v milisekundách a rozhodnutí se přijímají v reálném čase, je schopnost co nejrychleji získat a zpracovat data naprosto zásadní. Data jsou dnes de facto hlavní hnací silou téměř všech aspektů finančního obchodování: od provádění vysokofrekvenčních transakcí přes posuzování rizik až po zajištění souladu s přísnými regulačními požadavky na výkaznictví.Rozsah tohoto úkolu nelze podceňovat. Například Bank of England nedávno odhalila, že každý den obdrží více než 35 milionů řádků dat jen o derivátech a operacích financování cenných papírů. Toto číslo je pouhou špičkou ledovce, uvážíme-li obrovský rozsah globálního finančního obchodování a datový ekosystém, se kterým se společnosti potýkají. Objem dat neustále exponenciálně roste, zahrnuje tržní data, informace o zákaznících i historická transakční data.Klíčové je data zpracovávat, analyzovat a reagovat na ně. Nic z toho není možné bez spolehlivého, rychlého a robustního způsobu, jak data spravovat a ukládat. Tradiční metody ukládání dat již často nestačí k uspokojení rostoucích požadavků. Proto se odvětví stále častěji přiklání k flashovým úložištím jako preferovanému řešení.Poptávka po rychlosti: Nízká latence a vysoká propustnostAť už jde o zpracování tisíců obchodů za sekundu, nebo kontrolu rizik na globálních trzích, finanční společnosti potřebují úložiště, které dokáže držet krok s jejich systémy rychlého zpracování.Flashová úložiště získávají na popularitě, protože poskytují rychlost a výkon nezbytné v těchto vysoce náročných prostředích. Jejich robustní konstrukce bez pohyblivých částí zajišťuje dlouhou životnost a vysoký výkon, přičemž kapacitu lze flexibilně škálovat.Nízká latence je zvláště kritická v kontextu vysokofrekvenčního obchodování (HFT), kde i zpoždění jediné milisekundy může mít značný dopad na obchodní příležitost. Flashová úložiště minimalizují latenci, což pomáhá rychleji ukládat a analyzovat HFT data. To obchodníkům umožňuje udržet si náskok na trzích řízených rychlostí.Kromě samotného obchodování využívají finanční instituce analýzu dat v reálném čase pro řadu funkcí. Od detekce podvodů i analýzy úvěrových a tržních rizik až po vytváření personalizovaných nabídek pro zákazníky. Nic z toho není možné bez rychlého přístupu k datům. Organizace s rychlým přístupem k aktuálním a historickým datům získávají rozhodující konkurenční výhodu.Rychlé rozhodování v reálném čase je možné pouze se správnou technologií. Flashové úložiště umožňuje paralelní zpracování velkých a složitých datových sad, což akceleruje rozhodování založené na datech.Výhody se ale dotýkají i dodržování předpisů. Týmy pro compliance musí rychle analyzovat obrovské datové sady, aby splnily povinnosti v oblasti podávání zpráv a vyhnuly se pokutám. Rychlost flashového úložiště je nezbytná pro detekci a reakci na zneužívání trhu či systémová rizika, a zajišťuje včasné podávání regulačních zpráv.Škálování s růstem objemu datObjem finančních dat procházejících sítěmi nejenže je velký, ale roste exponenciálně. Jelikož se obchodování stává stále více digitálním a počet kontaktních bodů se zvyšuje, je schopnost škálovat úložiště klíčová.Jednou z hlavních výhod flash technologie je možnost škálování kapacity podle potřeby, jak data rostou. Tato flexibilita umožňuje institucím archivovat transakční data pro účely dodržování předpisů, nebo rozšiřovat analytické kapacity v reálném čase, což je v našem datově intenzivním světě kritický požadavek.Využití umělé inteligence a automatizaceV datově náročném finančním prostředí nemohou instituce stát na místě. Síla umělé inteligence (AI) nadále zrychluje způsob, jakým se přijímají finanční a regulační rozhodnutí – od ještě rychlejších transakcí po prediktivní analýzu a automatizaci.Aplikace AI však silně závisejí na dostupnosti velkých objemů strukturovaných i nestrukturovaných dat a na schopnosti k nim přistupovat a zpracovávat je s minimálním zpožděním. Samotné AI aplikace navíc generují obrovské objemy dat, které celkový objem informací dále zvyšují.Flash je pro tyto požadavky ideální. Umožňuje organizacím flexibilně přizpůsobovat kapacitní požadavky s příchodem nových nástrojů AI a automatizace. Současně zajišťuje téměř okamžitý přístup a analýzu informací generovaných umělou inteligencí, čímž zlepšuje obchodní rozhodování.Budoucnost financí s Flash pamětíFinanční sektor byl vždy průkopníkem v zavádění nejmodernějších technologií. Jak se sektor posouvá směrem k AI a vyvíjí se směrem k real-time provozu – ať už jde o obchodování, analytiku, nebo regulaci – flash se stal klíčovým prvkem pro tyto schopnosti.Díky vysokému výkonu, škálovatelnosti a spolehlivosti v robustním provedení flash úložiště nejenže splňuje potřeby dnešních finančních systémů, ale také formuje budoucnost tohoto odvětví. V prostředí, kde záleží na milisekundách, se flashová paměť stala infrastrukturou první volby pro udržení konkurenceschopnosti i provozní dokonalosti.Vzhledem k tomu, že finanční instituce budou pokračovat v inovacích a rozšiřování svých digitálních služeb, objem dat poroste. Tuto příležitost využijí pouze ti, kteří budou schopni obchodovat, regulovat a inovovat v řádu milisekund. A k tomu budou bezpodmínečně potřebovat správné řešení pro ukládání dat.Giorgio Ippoliti, technolog společnosti Sandisk Zdroj: Sandisk 

Čas načtení: 2026-02-27 06:20:00

Pravěké mořské krávy v Rudém moři: Objev druhu Salwasiren qatarensis

Vědci v Kataru objevili pozůstatky pravěkých příbuzných dnešních dugongů. Miniaturní mořské krávy Salwasiren qatarensis žily v Rudém moři před 21 miliony lety. Zjistěte, jak tito fascinující mořští savci formovali pravěké ekosystémy a jak se lišili od dnešních sirén.

Čas načtení: 2026-05-13 04:40:00

Koluje vyjádření Petra Koláře, které bortí vše kolem Pavla

Nemáme prezidentský systém, prezident nevybírá ani ministry, ani velvyslance. To řekl prezidentův „přítel po boku“ Petr Kolář. Jenže to bylo v roce 2021, kdy vyzýval tehdy nastupující Fialovu vládu k „osekání“ moci Miloše Zemana. Fakt, že na rozpor tehdejších a dnešních Kolářových postojů neupozorňují média, je podle politologa Lukáše Valeše, který se vyjádřil pro ParlamentníListy.cz, i chybou dnešních vládních stran.

Čas načtení: 2024-02-16 19:45:00

Sousedé: V Chebu otevřeli výstavu významných osobností regionu. Nechybí Mattoni nebo Metternich

V chebském centru setkávání, v domě Balthasara Neumanna, otevřel chebský svaz Němců výstavu věnovanou osobnostem Chebska. Návštěvníkům představuje osobnosti od 12. století do dnešních časů, především těch, kteří se řadí k německé menšině nebo k ní mají nějaký vztah.

Čas načtení: 2024-02-12 18:05:00

Co vás zajímá: Jak neplýtvat v kuchyni potravinami

Každý rok se v České republice vyhodí milion tun potravin. Při dnešních cenách to jsou ztracené miliardy.

Čas načtení: 2024-02-11 12:07:00

Omeletky: „Do Zanzibaru, odpovídal otec na otázku, když šel na flám.“ Omeletky Haliny Pawlowské o velkoměstech

Velkoměsta Evropy, na která ráda vzpomínám. To je téma dnešních Omeletek. Velkoměsta jsem navštívila při natáčení cestopisného cyklu Zanzibar. Když se můj tatínek chystal na flám, tak se ho máma ptala: „Kam jdeš?“ Nasadil si klobouk a prohlásil: „Do Zanzibáru.“ Halina Pawlowská často vzpomíná na Londýn a Amsterodam. Co se jí tam líbilo? A co tam ochutnala? A přidá i recept na dýňovou polévku.

Čas načtení: 2023-12-04 15:40:00

Schválení novely hodnotí zastánci OZE jako průlom, stále však vidí omezení

[Zpráva z tisku] Praha 4. prosince (ČTK) - Schválení novely energetického zákona, která by měla umožnit vznik tzv. energetických společenství, je průlomem v rozvoji komunitní energetiky v Česku. Práce na ní však nekončí, tvrdí oborové organizace v dnešních vyjádřeních zaslaných ČTK. Podle nich novela stále obsahuje chyby, které by mohly být problémem pro zakládání společenství. Apelují zároveň na rychlé nastavení dalších podmínek pro fungování energetických komunit.