Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-05-28 18:39:01

Jak dlouho ještě?

Nad státním zastupitelstvím se stahují „těžká mračna“ společenské nevole a zloby, která nemohou rozptýlit ani občasné demonstrace občanů, kteří se bez znalosti podstaty problému snaží hájit údajnou nezávislost justice a státního zastupitelství. Tuto nevoli a zlobu totiž vyvolávají nejen tisíce nespravedlivě stíhaných osob (podle statistiky přes tisíc zprošťujících rozsudků ročně), ale i občanů s nějakým více či méně významným společenským postavením (zejména starostů obcí a měst), kteří žijí v neustálých obavách, neboť nezřídka musí řešit mimořádně obtížné a právně náročné úkoly a přitom si nikdy nemohou být jisti tím, že si na ně policisté anebo státní zástupci něco vymyslí a ve své bujné představivosti je obviní z nejrůznějších smyšlených „zločinů“. Tyto své nezřídka fantazijní představy pak „protlačí“ až k soudu, kde je poté budou s veřejně prezentovanou rozhodností a zásadovostí několik let soudně popotahovat, vymýšlet a křivit důkazy a za účinné pomoci „vděčných“ hromadných sdělovacích prostředků je budou špinit a skandalizovat, takže je nejprve připraví o zaměstnání a poté jim zničí zdraví, rodiny, podnikání, přátelské vazby i společenskou prestiž. Pokud pak v soudní síni bude hrozit zprošťující rozsudek, začnou „kličkovat jako králíci“ a tvrdit, že soud má pouze jiný právní názor, což je však v případě chybějících důkazů nikoli lež prostá, ale sprostá. Nakonec pouze prohlásí „vyšetřování skončilo, zapomeňte!“ – a „pojede se dál, močálem černým kolem bílých skal.“ Začalo to zásahem na Úřadu vlády Vraťme se však do nedávné minulosti, kdy to všechno začalo. V roce 2013 došlo s předchozím souhlasem nejvyššího státního zástupce k bezprecedentním a tvrdým zásahům policie na Úřadu vlády i v bytě Jany Nagyové (nyní Nečasové), v důsledku kterého padla vláda tehdejšího premiéra Petra Nečase. Z evidentně obludných představ tehdejšího ředitele Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu i vrchního státního zástupce v Olomouci o obrovském a organizovaném zločineckém spiknutí, ohrožujícím samé základy republiky, se od té doby prokázalo jen trapné nezaplacení daně za dary Nečasové a podobně „vyšuměla“ i „nafouknutá“ kauza zneužívání vojenského zpravodajství. Krátce na to následovalo trestní stíhání expremiéra Nečase za údajné uplácení poslanců Petra Tluchoře, Ivana Fuksy a Marka Šnajdra. Někteří závistiví a záporně emočně „přetlakovaní“ občané i škodolibí, senzacechtiví a práva neznalí novináři si poté zamnuli ruce a zajásali: „Konečně došlo i na něj!“ Státní zástupci Vrchního státního zastupitelství v Olomouci pak vzápětí toto obvinění veřejně komentovali tak, že „v této trestní věci jde o zodpovězení zásadní otázky celospolečenského významu, (1.) zda v procesu projednávání a schvalování zákonů, které ovlivňují život všech občanů, se mají poslanci ve smyslu svého ústavního slibu řídit svým nejlepším vědomím a svědomím a mandát vykonávat v zájmu všeho lidu, nebo (2.) zda a nakolik je přípustné, aby jejich rozhodování mohlo být ovlivňováno slibem nebo poskytnutím osobních výhod.“ Vrchní státní zástupce v Olomouci pak poukázal na to, že obdobné kauzy se řeší i v jiných zemích EU a jmenovitě poukázal na Itálii a Španělsko. Na těchto komentářích bylo pozoruhodné nejen to, že byly veřejně publikovány a tím tak bylo nevhodně ovlivňováno veřejné mínění, ale především to, že státní zástupci v něm vůbec kategoricky netvrdili, že by byl prokazatelně a jednoznačně porušen zákon v takové míře, aby se evidentně jednalo o naplnění všech zákonných znaků přečinu podplacení (§ 332 odst.1,2 trestního zákona), ale mělo se jednat o pokusné vyřešení otázek, kvůli kterým zřejmě nemohli spát. Proto byly veřejnosti položeny dvě manipulativní a principiálně nepřípustné kapciózní otázky, na které byla předem jasná odpověď „ano, ne“. Těmito zavádějícími otázkami se však nejenže postavili do pozice „blanických rytířů“, kteří v údajně „nejtěžší chvíli republiky, reálně ohrožené zločineckým spiknutím, vyjeli napravit zažité a tíživé společenské zlořády“, ale úmyslně tím odvedli pozornost veřejnosti od pravé podstaty svého počínání, kterou je procesně absolutně nepřípustné právní experimentování, hraničící až s nezodpovědným avanturismem (tj. „hokus pokus“ aneb „zkusíme to, uvidíme, vyjde to anebo nevyjde?“). Státní zástupci prohospodařili důvěru Po těch uplynulých létech je zcela evidentní, že státní zástupci prohospodařili důvěru, kterou v době zahájení trestního stíhání Petra Nečase svojí okázalou rozhodností občanům vnutili. Dnes totiž už téměř nikdo nevěří tomu, že státní zástupci jsou oněmi právními „průkopníky polem neoraným“, kteří s nasazením všech sil zachraňují naši republiku před korupcí, hospodářskou a majetkovou kriminalitou i organizovaným zločinem. Naopak lze stále častěji slyšet hlasy, že jsou to bezcitní a nezřídka i prolhaní „sekerníci“, „likvidátoři“ a právní dobrodruzi (avanturisté), kteří dokonce v trestání jiných lidí nalézají potěšení. Pokud tedy za této situace někdo z nich začne hovořit anebo psát o etice, má to asi takovou váhu, jako kdyby smutně proslulí inkvizitoři Torquemada anebo Vilém Imbert Pařížský hovořili anebo psali o milování bližního svého, lidskosti, laskavosti a soucitu. Nejhorší je, že tímto svým počínáním připravují o zbytek společenské důvěry i ty poctivé a svědomité státní zástupce, kteří ve své profesi spatřují nikoli příležitost ke společenské seberealizaci a šikanování jiných, ale poslání k prosazování práva, spravedlnosti a dobra. Jaké asi mají pocity z kritiky státního zastupitelství, když sami dobře vědí, kdo z jejich kolegů i nadřízených zavdává k této kritice důvod? Důvěra se těžko získává, snadno ztrácí, ale nejhůře se obnovuje. Je jako balvan, který je obtížně vyvalen nahoru, ale snadno se skutálí dolů. Vrátíme-li se ke staré kauze Petra Nečase, lze souhlasit jedině s tím, že jakékoliv politické kupčení s hlasy anebo jakákoliv forma protekcionářství (včetně zaměstnávání rodinných příslušníků jako asistentů) jsou nemravnosti, protože je to nespravedlivé, nepoctivé a neslušné. O tom není nejmenších pochybností, a trestání by bylo na místě, kdyby to jasně stanovil trestní zákon. Před tímto náhlým „mravním probuzením“ policistů a státních zástupců to však byla dlouhodobá (byť nemravná) politická zvyklost (usus), kterou postupně vytvořili nejen poslanci, senátoři a ministři, ale i řadoví členové všech politických stran, kteří za nejrůznější konkrétní výhody anebo pouhý příslib budoucích výhod (stále ještě netrestná korupce pro budoucno - corruptio pro futuro) putovali ze strany do strany (političtí turisté) a hlasovali na objednávku anebo v něčím zájmu. Aura „nedotknutelných“ Tehdy však ani jediného státního zástupce nenapadlo takovou zvykovou politickou korupci stíhat, protože by se jistě „se zlou potázal“. Ostatně i někteří vysoce postavení státní zástupci a soudci nemají čisté svědomí, bydlí v nájemních bytech pro chudé (kdo jim to asi zařídil?) a za své jmenování do svých vysokých funkcí jsou někomu zavázáni. Za těchto okolností bylo pouhé prokázání klíčové subjektivní stránky přečinu podplacení dle § 332 odst.1,2 trestního zákona (tj. přímého či nepřímého úmyslu) zcela nemožné, takže se lze jen podivit nad tímto zarputilým právním i slovním útokem na osobu bývalého premiéra, kterému lze sice vyčítat mnohé mravní poklesky (například manželskou nevěru anebo podíl na účelovém odvolání bývalého policejního prezidenta Petra Lessyho), avšak konkrétního korupčního jednání se nedopustil. V normálně fungujícím právním státě (a to dokonce i v bývalém totalitním režimu) by však takový útok bez řádného právního krytí musel být označen za nezodpovědný a nutně by skončil okamžitým odvoláním z funkce. Nestalo se tak, protože státní zástupci si kolem sebe úmyslně vytvořili auru „nedotknutelných“, jakoukoliv kritiku označují za politický útok na jejich nezávislost a záludně tak manipulují s veřejným míněním. Jejich mnohdy nezodpovědné „řádění“ proto pokračuje až do současnosti. Stovky podnikatelů, starostů i vedoucích pracovníků státní správy byly profesně i občansky „zlikvidovány“ a mnozí z nich byli i ve vazbě (například i současná eurokomisařka Věra Jourová). Když pak byli po několikaletém soudním projednávání pravomocně zproštěni z obžalob pro svá domnělá a vykonstruovaná provinění (například bývalá předsedkyně Energetického regulačního úřadu Alena Vitásková a její podřízená Jitka Schneiderová), státní zástupci se tvářili, jako by se nic nestalo a že „právo na omyl“ je jejich základním profesním právem. Svoji emoční averzi (podjatost) vůči Vitáskové pak nejvyšší státní zástupce korunoval ještě zcela zbytečným a skutkově i právně křivým dovoláním (úmyslně totiž byly použity nepravdivé údaje), které naštěstí už na jejím definitivním zproštění viny nic nezměnilo. Prosazování „alternativních pravd“ O co tedy státním zástupcům vlastně jde – o pravdu a spravedlnost, anebo o úporné prosazování svých „alternativních pravd“ a utkvělých představ? Kde zůstaly spravedlnost, právo a právní jistota občanů? Samozřejmě nikdy nikdo ze státních zástupců nebyl volán k odpovědnosti za jejich „právní zmetky“ a neetické chování, a nikdo z nich také nezaplatil náhradu škody za svá pochybení, mající nezřídka původ pouze v jejich zkažené a paranoidně uvažující mysli. Mnozí státní zástupci si totiž vůbec neuvědomují, že právo je pouze minimem mravnosti (etiky). Nemravných a přitom netrestných jednání je totiž celá řada, a přitom se až doposud nenalezl natolik filozoficky a mravně vyspělý státní zástupce, který by nejen dokázal precizně definovat pojem mravnost, ale dokázal by i jednotlivé netrestné nemravnosti vyjmenovat, přesně popsat a uvést, které z nich je (bohužel) nutno tolerovat vzhledem k jejich masovému výskytu (například manželskou nevěru, lhaní, nevděčnost, neúctu k rodičům, prarodičům a starým lidem, konflikt zájmů, nedodržování slibů, sexuální nevázanost, rozmařilost, intrikaření, donášení, udavačství apod.) a která by si naproti tomu zasloužila přiměřený trestní postih (například žebrota, příživnictví, prostituce, mobbing, bossing, obcházení zákonů, nevyplácení mezd, úplatkářství pro budoucno, imise, zneužívání práva, vulgární a nemravná „umělecká“ tvorba, hráčská vášeň, neodůvodněné zakazování, podvodná obchodní „šikovnost“, sprostota, slovní a fyzická agresivita, neodůvodněné propouštění anebo odvolávání z funkcí, narušování soukromí známých osobností, sebepoškozování atd.). Některé z těchto nemravností totiž veřejnost natolik obtěžují a oprávněně popuzují, že by si nejen zasloužily náležitou právní úpravu, ale i stanovení přiměřených sankcí. Za celou dobu působení nejvyššího státního zástupce však z Nejvyššího státního zastupitelství nevypadla ani jediná ideová mravní vize, protože „nikdo nemůže dát to, co nemá; špatnému chybí vůle činit dobro.“ Exekutivní (výkonná) aplikace trestního zákona a trestního řádu, ke které jsou oprávněni policisté a státní zástupci, nesmí být experimentální aplikace práva. Již jen představa právního experimentování s lidskými osudy totiž vzbuzuje u slušných lidí hrůzu a odpor, protože je neklamným znakem nevypočitatelného, bezohledného a bezcitného pohrdání právem. Veškeré subjektivní právní představy policistů a státních zástupců o trestnosti a způsobu jejího postihu proto musí přísně korespondovat s přesným a objektivním zněním trestního zákona i trestního řádu (nullum crimen sine lege, nulla poena sine lege) i se základními pravidly trestního řízení. Nejčastějším pochybením orgánů činných v přípravném řízením trestním je nerespektování zásady materiální pravdy (§ 2 odst.5 trestního řádu), která má zásadní celospolečenský význam. Základem každého smysluplně fungujícího státu jsou totiž pravda, spravedlnost a mír (respektive i společenský smír, který lze nastolit právě jen na základě spravedlnosti, pravdy a rovnosti občanů před zákonem). Bude-li proto jakékoliv trestní řízení založeno na lži (a lží je i manipulace s důkazy a jejich zatajování), otřese to důvěrou občanů ve spravedlnost a právo a tudíž i samotnými základy právního státu. Protože jakýkoliv trestný čin má čtyři zákonné znaky (objekt, objektivní stránku, subjekt a subjektivní stránku), jsou orgány činné v trestním řízení povinny spolehlivě prokázat existenci všech čtyř a nesmí se uchýlit k jakýmkoliv důkazně nepodloženým dohadům, spekulacím, fantaziím anebo dokonce paranoidním fabulacím (tj. bájným podezřívavým smyšlenkám) – natož aby v zájmu potvrzení svých představ a verzí důkazy zatajovali, manipulovali s nimi anebo je účelově vyráběli, což se v poslední době stalo několikrát. Jde pocit moci, společenské důležitosti i morální převahy Z praxe by však bylo možno uvést celou řadu právně problematických až fantazijních konstrukcí (hypotéz, verzí), jejichž předpokládaný anebo dokonce smyšlený základ se pak v průběhu i několikaletého vyšetřování a soudního stíhání nepotvrdil. Takové zneužití moci a hrubé porušení trestního řádu přitom prochází téměř bez povšimnutí. To už si občané na zneužívání moci natolik zvykli, že jsou k němu zcela lhostejní? Vždyť příště se to může týkat i jich anebo někoho z jejich blízkých! Každá nespravedlnost, křivda anebo úřední zvůle jsou přece ohrožením samotných základů státu (spravedlnost je základem státu – iustitia regnorum fundamentum est)! Všechny shora uvedené nezbytné podmínky pro trestní postih byly již v roce 2013 před novináři i veřejností úmyslně zatajeny (právní osvětu totiž v televizi nikdo „raději“ neprovádí), skutkový děj byl manifestačně zjednodušen a namísto objektivního, poctivého a zdrženlivého přístupu k vyhodnocení všech dostupných indicií byly zvoleny ony dvě populistické kapciózní otázky. Přitom jakékoliv stíhání kohokoliv „na zkoušku“ („co to udělá?“) je v nejhrubším rozporu s článkem 8 odst.2 Listiny základních práv a svobod, kde je uvedeno, že „nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon.“ Důvody pro trestní postih si totiž nikdo nesmí vymýšlet a zejména nesmí manipulovat veřejným míněním na podporu svých subjektivních představ o tom, co je a co není trestné. Takový postup (zvláště když se neustále opakuje) poškozuje nejen právní vědomí občanů, ale i celkovou pověst policie, státního zastupitelství i těch poctivých policistů a státních zástupců, kteří nejenže respektují právní normy, ale doposud si zachovali zdravý rozum, uvážlivost, poctivost, slušnost a cit pro spravedlnost a přiměřenost (ekvitu). Lze souhlasit s obecně rozšířenou představou, že naše republika je plná zlořádů (nemravností) a mafiánských praktik, na kterých se výraznou měrou podíleli a stále ještě podílejí mnozí naši politici, formálně i neformálně organizovaní v nejrůznějších „svazech známých“. Manifestačními a důkazně i právně nepodloženými pokusy o trestní represi politiků, generálů, podnikatelů a představitelů státní správy i místní samosprávy však lze nastolit pouze právní nejistotu a strach. Nezřídka lze přitom nabýt dojmu, že vyvolávání právní nejistoty a strachu je hlavním cílem některých státních zástupců, kteří si tak upevňují pocit své moci, společenské důležitosti i morální převahy. Kdyby žil přesvědčený římský republikán Marcus Tullius Cicero (106-43 př.n.l.) a viděl některé naše současné státní zástupce, jak ve vlastní anebo cizí režii lžou, křiví právo a týrají lidi, asi by v hrůze ustrnul a své tři slavné úvodní věty z řeči proti Catilinovi (Quousque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?) by pozměnil takto: „Jak dlouho ještě, státní zástupci, budete zneužívat naší trpělivosti? Jak dlouho si ještě s námi budete v tom vašem pominutí smyslů zahrávat? Kam až vás dožene vaše opovážlivost nemající zábran?“ JUDr. Oldřich Hein je členem spolku Chamurappi, z. s. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-24 12:32:29

K vystoupení Pavla Rychetského v Otázkách Václav Moravce

V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.  S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla. Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna. Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují. Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze. Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010. Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné. Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů. Někdy soudci ministrovi uhnou Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice. Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka. Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně. Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla „Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku. Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla. V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně. Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády. Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce   Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla. Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest. Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 09:28:19

Ústavní soud ponechal v platnosti "lex Babiš". Nestřelil se tím do vlastní nohy?

Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice. Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud. Verdikt bez odvolání S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný.  Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu.  Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel. Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí.  V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mandát Ústavního soudu se scvrknul? Není to tak dávno, co dnešní předseda Ústavního soudu přesvědčoval veřejnost o svrchovanosti naší ústavy. Tato myšlenka s podpisem Lisabonské smlouvy utichla a – popravdě řečeno – přestala platit. Evropské zákony mají přednost. Pravda, většinou je implementujeme do našich norem, byť jsou to zákony, které u nás nevznikly. Jsou tu ale i další, které chtě nechtě dodržovat musíme, ale jejichž ústavnost nikdo nezkoumá, protože náš Ústavní soud k tomu není oprávněn. Je to sice jen fabulace, ale vliv Ústavního soudu se tím pádem z určité části českého právního systému vytrácí a jeho mandát se zužuje. Některé věci tu prostě mohou probíhat podle jiných než českých zákonů, dokonce v jistém rozporu s českými zákony, a jak se nyní dozvídáme, je to podle našich ústavních soudců v pořádku.  V daném případě střetu zájmů českého premiéra jde v podstatě o výklad příslušných zákonů – podle našich zákonů premiér ve střetu zájmů není, podle určitého výkladu evropských zákonů ve střetu zájmů je. Výklad může být ovšem zaujatý, účelový a ve své podstatě i nesprávný. Jak se zdá – do toho však mluvit nemáme, to je věc těch, kteří rozhodují o „svých“ penězích. Náš Ústavní soud nyní říká, že Evropská unie má právo vůči našim firmám a našim občanům postupovat podle svých zákonů a také podle svého výkladu těchto norem. Je tedy zřejmé, že v některých případech naše ústava a naše zákony nechrání naše občany a naše firmy před působností zákonů odjinud.  America first Začali jsme problémem bohatých politiků, se kterým se Ústavní soud vyrovnával zhruba tři roky. Podstatou problému je nevyřčená teze, že politik by měl být chudý, aby neměl možnost zneužít svou funkci k vlastnímu obohacení. Prostý rozum říká, že je to teze nesmyslná. Chudý chce být bohatým a můžeme ho stejně dobře podezírat, že se v politice především postará sám o sebe. Bohatý to naopak už nemusí mít zapotřebí. Také se můžeme domnívat, že větší majetek je odrazem vyšších schopností a nemajetnost naopak odrazem neschopnosti. V politice bychom jistě potřebovali spíš lidi schopné než nemajetné.  Otázkou také je, kolik můžete mít, abyste byli ještě v politice akceptovatelní, a jak se ta hranice bude vyvíjet. Co dnes platí pro premiéra a ministry, může za chvíli platit i pro starosty a zastupitele. Dost často si právě na nižších pozicích ve státní správě lidé svou pravomocí pomáhají k různým výhodám a k penězům.  Ve Spojených státech proběhnou letos na podzim prezidentské volby. Demokracie v USA je jednou z nejstarších na světě a je uznávaným etalonem. Současný prezident Donald Trump je miliardář a jedním z jeho vyzyvatelů je Michael Bloomberg, jehož jmění se odhaduje na 54 miliardy dolarů a v jehož majetku je i známá a vlivná zpravodajská agentura. Celý ústavní a justiční systém v USA je samozřejmě docela jiný než u nás. Riziko střetu zájmů je ale tam i tady stejné. Uvážíme-li, jaký dosah mají pravomoci prezidenta USA, obava by možná měla být ještě větší. Prorůstání peněz do politiky je považováno za ohrožení každé demokracie, české i americké. Přístup k této otázce je ale v USA daleko jednodušší: Donald Trump po svém zvolení oznámil, že od svých obchodů odstupuje a plně se věnuje prezidentskému úřadu. Novináři, kongresmani a političtí protivníci to jistě ověřují a dál se tím nikdo nezabývá. Mike Bloomberg slibuje svým voličům to samé. Opustí své firmy, pokud bude zvolen. Žádný zákon to nenařizuje, žádný soud to neposuzuje, na firmy prezidentských kandidátů nikdo nechystá žádná znevýhodnění. Postačí, že sám politik cítí, co si jeho voliči přejí, a jedná podle toho. Je pod veřejnou kontrolou, a to stačí. Naši politici jsou sice také pod veřejnou kontrolou, ale u nás to nestačí.  My jsme tento problém ošetřili zákonem, který vzbuzuje určité pochybnosti. Pochybuje o něm prezident republiky, někteří poslanci, senátoři a mlčky i celá řada dalších politiků, právníků a soudců. Podle Ústavního soudu platí: občany této země je třeba chránit před zlovůlí bohatců, kterým dali své hlasy ve svobodných volbách. Takoví bohatci musejí své majetky opustit, aby je nemohli s přispěním svého politického vlivu rozmnožovat. Přijde-li ale bohatá Evropská unie, může u nás uplatňovat svoje zákony podle svého výkladu, může rozhodovat, kdo u nás dostane naše peníze a kdo ne. Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat – je to rozhodnutí konečné, definitivní a neměnné. Přesto jsou tu dvě šance. Jednak se autor této úvahy může mýlit a ujišťuji, že by se mýlil rád. Druhá šance je z říše snů: představme si, že by se zrušily systémy dotací a zadávání veřejných zakázek. Hrozil by ještě nějaký střet zájmů? {/mprestriction}  Autor je publicista.

Čas načtení: 2021-10-21 08:39:35

Je žadatel o podmínečné propuštění z vězení lidská bytost?

Během dlouhých let činnosti občanského aktivisty v oblasti trestního řízení jsem měl opakovaně příležitost účastnit se řízení o podmínečné propuštění odsouzených z výkonu trestu, od vzniku spolku Chamurappi v listopadu 2017 převážně jako statutární představitel navrhovatele. Často prožívám s našimi chráněnci dramata při částečných nebo úplných neúspěších. Protože žadatele velmi pečlivě vybíráme a často s nimi pracujeme i několik let před podáním návrhu na propuštění, býváme převážně úspěšní. Ale někdy se příběh zadrhne, a to dokonce i v případech, u nichž jsem potíže v žádném případě nečekal. Nepříjemné překvapení ze strany soudu bývá vzácné. Pokud se to zadrhne, příčinou obvykle bývá zásah státního zástupce. Důvod vidím ve vývoji právního myšlení, vyjadřovaného judikáty Ústavního soudu a v zaostávání některých státních zástupců za vývojem. Ústavní soud v posledních letech vydal řadu nálezů, jež jsou pro žadatele o podmínečné propuštění příznivé. Poslední mně známý je z 31.srpna letošního roku. Před všechny ostatní okolnosti klade Ústavní soud předpoklady žadatele pro spořádaný, společnosti prospěšný život po propuštění na svobodu. Odsunul do pozadí trestní minulost žadatele i vypořádání s dluhy, které často provázejí odsouzení. Soudy většinou tento vývoj vstřebávají a právními názory Ústavního soudu se řídí. Ne tak někteří státní zástupci, kteří si myslí, že soudci Ústavního soudu jsou nepraktičtí snílci a pouze oni jsou zárukou zachování pořádku. Setkal jsem se i s absolutním odmítáním možnosti nevyčerpání plné výměry trestu. Někdy má zádrhel až povahu kafkovské absurdity. Například v těchto dnech jsem řešil případ odsouzené, která měla nárok na podmínečné propuštění doložen tak, že lépe to snad ani nebylo možné. Doporučení měla od vedení věznice a skvěle vyzněl posudek znalců psychologa a psychiatra. Dokonce se za ni postavila představená kláštera, v němž je věznice umístěna, což je naprostá výjimka. Veřejného zasedání soudu se jako veřejnost zúčastnila řádová sestra. Žadatelka má zajištěno společensky prospěšné zaměstnání v nemocnici i ubytování. Má praxi v péči o dlouhodobě nemocné, takže pro nemocnici bude vítanou posilou. Přesto se státní zástupce proti jejímu propuštění postavil. V odůvodnění šel přímo proti ustálené judikatuře Ústavního soudu. Senát ale po poměrně dlouhé poradě rozhodl o propuštění žadatelky, přičemž jí stanovil nejdelší možnou zkušební dobu pod dohledem probační služby. Přihlédl i k naší společenské záruce. S námitkami státního zástupce se předsedkyně senátu pečlivě vypořádala. Žadatelka mohla od soudu odjet bez eskorty do věznice vyzvednout si své věci. Ale státní zástupce pohrdl právním názorem senátu, tvrdohlavě proti němu postavil svůj osamělý postoj a vzal si třídenní lhůtu na rozmyšlenou. Žadatelka se musela vrátit s eskortou do věznice. Předpokládám, že žadatelka, která měla propuštění na dosah ruky, díky zásahu státního zástupce prožívá nesmírné psychické utrpení, stejně jako její matka, která se jednání rovněž zúčastnila. Státního zástupce kvůli tomu svědomí určitě netrápí, asi si tuto stránku svého jednání neuvědomuje. Možná ho těší, že má pravomoc rozsévat neštěstí. Kdoví, zda si vůbec uvědomuje, že žadatelka je lidská bytost. Možná si myslí, že odsouzená tři dny ve stresu hravě přečká. Neuvědomuje si, že se bude trápit a určitě mu to je jedno. Ale budiž, žadatelka třídenní stres přežije a pokud to tím skončí, časem se zotaví. Ale podá-li státní zástupce stížnost proti usnesení o propuštění, bude se trápit ještě několik týdnů nebo i měsíců, než proběhne stížnostní řízení a po něm případně i jednání u Ústavního soudu. Zřejmě to bude trápení nadbytečné, protože stížnost státního zástupce nakonec asi nebude úspěšná, i když o ní bude muset rozhodovat Ústavní soud. Nevím, jak státní zástupce hodnotí naděje na úspěch případné stížnosti, jejíž argumentace nutně půjde proti judikatuře Ústavního soudu. I kdyby nakonec měl úspěch, byla by jeho stížnost samoúčelná, neboť prodloužení pobytu žadatelky ve vězení nepřinese nikomu prospěch a stát možná bude muset zaplatit žadatelce odškodnění za nesprávný postup. Jediným přínosem zásahu státního zástupce by bylo uloupení několika týdnů nebo měsíců žadatelčiny svobody. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-23 14:12:45

Jak soudili soudkyni, která se chlubila, že odklízí lidský odpad

Kárný senát Nejvyššího správního soudu pod předsednictvím Miluše Doškové soudil 22. října zlínskou soudkyni Ivetu Šperlichovou. Nebyl to zřejmě soud ledajaký, protože přilákal pozornost nejen regionálního tisku, ale i serveru Česká justice. Díky tomu veřejnost dostala pohotové informace, byť někdy lehce nepřesné. Dostavila se i veřejnost – malý hlouček obětí podjatosti paní kárně obviněné. Přitažlivost určitě dodala kauze osoba kárného žalobce, kterým byl sám předseda Nejvyššího soudu Pavel Šámal. Hlavním lákadlem byla ale paní kárně obviněná, která se v roce 2017 proslavila díky úniku zvukového záznamu jejího monologu na poradě senátu, v němž se chlubila, že odklízí lidský odpad, obhájce počastovala lichotkami jako „kripl“ či „blbeček“, důstojnou padesátnici označila za „hulákající mladou krávu“, teskně vzpomínala, jak dobře se soudilo v době předlistopadové a řeč trochu přikořenila výrazy, jež by kultivované dámě (tuto kvalifikaci jí rozhodně neupírám) z úst vypadnout neměly. Vyneslo jí to zásah Ústavního soudu, který ji uznal za podjatou. Důsledkem bylo zrušení dvou jejích rozsudků, odebrání případu z jejích rukou a vrácení věci procesně zpět na začátek. Státu to přineslo značné výlohy, proti nimž je uložený trest směšný. Její historický výrok ale nebyl důvodem k podání kárného návrhu, neboť záznam byl získán nezákonně. Přesto zmínky o něm zaznívaly v soudní síni v průběhu celého jednání. Kárný žalobce ji však žaloval kvůli tomu, že vynesla rozsudek nad obžalovaným, ačkoli musela vědět, že jej z důvodu podjatosti neměla soudit. Zpochybnila tím profesionalitu, nestrannost a důvěryhodnost justice.  Kdo přišel k soudu v naději, že uvidí soudkyni, jak trpí hájíc své počínání a kajíc se ze svých vin, dožil se zklamání. Paní kárně obviněná ve vztahu ke kárnému řízení neprojevila pokoru: sdělila prostě soudu, že využívá práva nevypovídat a k jednání se nedostaví. Vše ostatní pak nechala na svém obhájci, brněnském advokátovi Jaroslavu Brožovi, a v daný den soudila. Nicméně v písemném vyjádření ke kárné žalobě připustila, že neúmyslně selhala. Soud její přítomnost nevynucoval, byť jednáním v nepřítomnosti se vytratila část účinku kárného řízení. Kdyby se řadový obžalovaný obdobně postavil k obsílce k hlavnímu líčení v trestní věci, soud by si pro něj poslal policejní eskortu. Někteří soudci si ale přisvojují vyšší společenský status, než mají řadoví občané. Kárný žalobce ve svém vystoupení vytkl paní kárně obviněné, že v rozporu s ústavním nálezem se úmyslně nevyloučila z řízení, na které se rozhodnutí Ústavního soudu vztahovalo, a vynesla rozsudek. Tím vědomě porušila ustanovení trestního řádu a porušila tak povinnosti soudce, tedy ohrozila důvěru v nestranné a odborné rozhodování justice. Zmínil se o výše zmíněném zvukovém záznamu pouze jako o podkladu pro rozhodnutí Ústavního soudu o podjatosti. Navrhl, aby jí kárný soud uložil snížení platu o 10% na dobu šesti měsíců. Předsedkyně senátu přečetla stanovisko kárně obviněné, která v něm především vyjádřila lítost nad tím, že ohrozila důvěryhodnost justice. Bránila se pak proti používání výše zmíněného zvukového záznamu proti ní, protože byl pořízen na poradě senátu, která je tajná. Došlo tím k zásahu do jejích soukromých práv i do veřejného zájmu. Hájila se odkazem na subjektivní reakci na chování účastníků řízení. Vynesení rozsudku ve věci, v které se měla vyloučit, vysvětlila jako profesní nedůslednost, ale hájila se upozorněním na skutečnost, že pan odsouzený nebyl účastníkem ústavní stížnosti. Nepatřičnost jejího jednání nenamítal ani obhájce, ani přítomný státní zástupce. Usoudila, že byla dostatečně potrestána již ústavním nálezem a celý příběh považuje za trpkou zkušenost a poučení do budoucna. Připomněla různé své dobré skutky a dosavadní bezúhonnost. Přiložila několik dobrozdání o své činnosti. Obhájce Jaroslav Brož především zdůraznil, že nejde o případ neposlušnosti závazného pokynu soudcem. Projevil názor, že celá kauza je zatížena vlivem výše zmíněného zvukového záznamu. Namítl porušení zásady povahy porady senátu jako tajného jednání a porušení ochrany veřejné moci proti nezákonným zásahům. Z bezprávného jednání podle něj nemůže povstat právo. Také upozornil, že sám obžalovaný se proti jejímu postupu nebránil. Podle jeho názoru intenzita pochybení nedosahuje úrovně kárného provinění a návrh na snížení platu je nepřiměřený. Předsedkyně senátu pokračovala provedením listinných důkazů, připojených kárným navrhovatelem. V této souvislosti citovala z ústavního nálezu pasáž, v které Ústavní soud vyslovil přípustnost zásahu do osobnostních práv paní kárně obviněné zveřejněním výše zmíněné nahrávky a její použitelnost jako důkazu podjatosti. Předložila pak přehled hodnocení osobnosti kárně obviněné nadřízenými, která byla všechna vysoce kladná. Mimo jiné z nich vyplývalo, že dosud nebyla kárně obviněná. K její podpoře se pochvalně mimo jiných vyjádřila i její kamarádka Pavlína Nesvadbová, vedoucí místní pobočky Krajského státního zastupitelství v Brně. Je pozoruhodné, že hodnotitelé přehlédli některé hrubé justiční omyly, jež byly jejímu senátu prokázány v poslední době. Paní předsedkyně se ani slůvkem nezmínila, že kromě oficiální cestou podaných kladných vyjádření soud obdržel také podání, zaslané na doporučení kárného navrhovatele, které mohl pojednat jako nabídku svědectví, jež by ovšem bylo pro paní kárně obviněnou jednoznačně nepříznivé. Soud podlehl stavovské solidaritě a zřejmě z formálně právních důvodů je ani nezaložil do spisu. Kárný navrhovatel Pavel Šámal se v závěrečném návrhu vymezil proti některým výhradám obhájce. Zdůraznil, že paní kárně obviněná jednoznačně naplnila skutkovou podstatu kárného provinění, které je o to závažnější, že nezhodnotila správně význam ústavního nálezu. Její provinění je nepříjemné právě proto, že v současnosti ve veřejnosti zaznívají projevy nedůvěry k justici. Na dotaz předsedkyně senátu znova objasnil, proč její jednání považuje za úmyslné: znala ústavní nález a jeho důsledky, a přesto soudila. Navrhl pak, aby soud vyhověl jeho návrhu. Obhájce Jaroslav Brož označil vývody kárného žalobce o úmyslnosti jednání jeho mandantky za spekulace. Poukázal na to, že obhajoba přece připouští selhání z nedbalosti, nikoli však úmyslné porušení zákona. Dožadoval se přihlédnutí k subjektivním okolnostem jejího poklesku. Velmi mě pobavil výrokem, že paní kárně obviněná soudí ráda, a to spravedlivě. Po přestávce vyhlásila předsedkyně senátu rozhodnutí, jímž soud uznal, že se soudkyně Iveta Šperlichová dopustila žalovaného kárného provinění, a potrestal ji srážkou 10% z platu po dobu tří měsíců. V odůvodnění pak vysvětlila, že soud nepřisvědčil názoru kárného žalobce, že se poklesku dopustila úmyslně. Na závěr podotýkám, že hlouček zvědavců při debatě o přestávce velmi zaujala zpráva, že soudkyně dosud nikdy nečelila kárné žalobě. Je to ale pochopitelné. Svou roli hraje samozřejmě i bezradnost obviněných, kteří nevědí, jak hájit svá práva, i taktizování obhájců, kteří se bojí rozhněvat soudce či státního zástupce a raději si nestěžují. Vedle toho je významným činitelem stavovská solidarita kárných žalobců s pokleslými příslušníky jejich stavu. Příkladem je zrovna tento případ. Celá posloupnost kárných žalobců filtrovala kárné podněty proti ní od nejnižšího až po bývalého ministra Jana Kněžínka, který patrně usoudil, že „už je toho dost“. Jako nejvyšší kárný žalobce mohl sám podat kárný návrh a případně postavit kárně obviněnou mimo službu. Sice sám nekonal, ale předal štafetu předsedovi Nejvyššího soudu ČR. Skutků, jež by se daly posuzovat jako kárné provinění bylo podle mého laického názoru více, ale ty se zhodnocení kárným soudem nedočkaly. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Mocným nástrojem ochrany pokleslých jedinců je právní formalismus. Ten se projevil i v tomto případě v názoru, že tajně pořízená nahrávka, která unikla na veřejnost, nesmí posloužit jako důkaz v kárném řízení. Jako laik jsem přesvědčen, že myšlení soudce, který se takto projevuje, je natolik deformované dlouholetým výkonem funkce, že mu brání v nestranném posuzování věcí. Takový soudce je veřejným nebezpečím a neměl by soudit, byť se jinak může jednat o slušného, kultivovaného člověka. Obhajoba takových výroků emotivně náročným děním v soudní síni je nesmyslná, neboť soudce musí být psychicky tak ustrojen, aby se dokázal s nepříjemnostmi vypořádat a nepodléhal emocím. Ostatně v daném případě jsem byl na rozdíl od pana obhájce přítomen v soudní síni při kritických hlavních líčeních a žádný důvod k hysterii jsem nepozoroval. V případě „mladé krávy“, matky obžalovaného, kterého poslala soudkyně do vězení, mám pochopení, že neunesla psychické napětí a opustila soudní síň. Nikdo neměřil decibely jejího oslovení paní soudkyně, subjektivně bych „hulákání“ vyloučil a její následnou reakci předsedkyně senátu považuji za hysterickou. Ke způsobu, jakým se vyjadřovala k obhájcům, by měla podat vysvětlení. Chovali se slušně, jednali standardně, nedocházelo k významným slovním přestřelkám mezi nimi a soudkyní, pouze hájili obžalované, kteří se jí nelíbili. Z tohoto důvodu hodnotím průběh a výsledky kárného řízení jako další důkaz toho, že tlak na odpovědnost státních zástupců a soudců je nedostatečný a obtížně se prosazuje. To vede svými důsledky v krajním případě až k justičním přehmatům. Zlepšení nenastane, dokud stát neskoncuje se „samoobslužným“ dohledem nad etikou jednání státních zástupců a soudců, v kterém provinilce chrání stavovská solidarita, projevující se ve smířlivosti při posuzování jejich poklesků.

Čas načtení: 2019-10-06 13:49:36

Kauza H-System pokračuje: taková skvělá justiční loupež

Zveřejnění usnesení Ústavního soudu z 30. září 2019, podle něhož se mají vystěhovat členové SBD Svatopluk žijící v bytovém komplexu v Horoměřicích, vyvolalo skandál. Převážná část reakcí veřejnosti byla odmítavá. Předseda vlády Andrej Babiš se vyjádřil, že došlo k selhání justice. Postižení obyvatelé projevovali zoufalství. Usnesení je příznačné pro stav justice, z velké části stále ještě ovládané pohrobky normalizace, a proto poplatné předlistopadovému právnímu myšlení. Mimo to mnozí soudci a státní zástupci žijí v přesvědčení, že nezávislost justice je totožná s právem na beztrestné poškozování občanů. Usnesení potvrdilo správnost rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 27. června 2018, vydaného senátem předsedy JUDr. Zdeňka Krčmáře a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška. Senát Ústavního soudu předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) shodně s nimi nevzal na vědomí nedotknutelnost soukromého vlastnictví, zakotvenou v Ústavě. Těmito rozhodnutími byla do konkurzní podstaty zkrachovalého H-Systemu zahrnuta přidaná hodnota, kterou vytvořili členové družstva Svatopluk jednak vložením finančních prostředků, ale také svou nehonorovanou prací. Ve skutečnosti spáchali páni soudci vyvlastňovací akt, za který by se nemuseli stydět ani jejich vzory z padesátých let minulého století. Schválili i bezohledné chování konkurzního správce, bývalého předlistopadového prokurátora Josefa Monsporta, který od roku 2001 trýzní obyvatele hrozbou vystěhování. Členové SBD Svatopluk, kteří se rozhodli dostavět své domy, zachránili rozestavěné objekty před zchátráním. Vložili finanční prostředky a práci a vytvořili dílo, jehož odhadní cena je dle znaleckého posudku, obstaraného konkurzním správcem, přibližně 230 milionů korun. Hodnota nemovitostí v době, kdy družstevníci začali stavět, je jen zlomkem té současné. Soudci svým rozhodnutím bezohledně ukradli přidanou hodnotu, vytvořenou družstevníky. A leckdo se těší, že podílem na lupu obdaruje klienty H-Systemu, kteří na krach projektu reagovali jen pláčem a čekáním na zázrak. Všichni jsou si přece rovni a iniciativu jednotlivců je třeba trestat. To je ryze socialistický přístup k věci. Kritici postupu členů SPD jim vyčítají, že k dostavění domků neměli souhlas konkurzního správce. Slovutná právnička Eliška Wagnerová ale v článku v časopisu Týden 32/2018 upozornila, že povinnost souhlasu konkurzního správce byla uzákoněna až v roce 2006. Spolu s ní se k počínání soudců Nejvyššího soudu ČR negativně vyjádřil také prof. Aleš Gerloch. Pozoruhodná je závěrečná část usnesení Ústavního soudu, v které soudci vyzývají bývalého prokurátora Josefa Monsporta k nalezení rozumného východiska z neúnosné situace, kterou spolu se soudci Nejvyššího soudu navodili. Prozradili tím špatné svědomí, bezmoc napravit své selhání a naivitu. Žádat po Josefu Monsportovi ohleduplnost je totéž jako žádat po lvu, aby se stal vegetariánem. Josef Monsport je nepochybně skvělý právník a vynikající obhájce ve věcech trestních, bohužel obdařený povahou predátora. Víme, jak se choval po celou dobu výkonu funkce. Rozprodal část majetku z konkurzní podstaty za podezřele nízkou cenu a pomohl nabyvatelům k levnému zisku. Když rozprodával pozemky a základy domů, které dostavěli členové SBD Svatopluk ve Velkých Přílepech, začal s cenou jeden milion Kč/dům a postupně zvyšoval. Když rodina Sýkorova nechtěla dát dva miliony, prodal jim střechu nad hlavou. Nabyvatel je z domu vyhnal a obratem jej prodal za 5,7 milionu Kč. Nenarazí-li Josef Monsport na moc státu, bude se chovat stejně i dále. Rozumné řešení je ale již od začátku jasné: nechť bývalý prokurátor prodá horoměřický komplex SBD Svatopluk za rozumnou cenu obyvatelům a problém zanikne. Zdá se dokonce, že mu to začíná docházet. V sobotu 5. října 2019 se objevil na televizní obrazovce s úlisným výrazem vlka, převlečeného za babičku a lákajícího Červenou Karkulku a rozumné řešení nabízel, včetně stažení žaloby proti SBD Svatopluk o 22 milionů Kč za nájemné. Takto se ale mohl chovat již od převzetí úřadu konkurzního správce. Měl by veřejnosti vysvětlit, co mu v tom bránilo. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Podle mého názoru nestačí konstatovat selhání justice a politovat jeho oběti, ale jsou nutné činy k nápravě křivdy. Je-li vláda skutečně vládou, měla by ze skandálu vyvodit důsledky. Počínání výše zmíněných soudců Nejvyššího a Ústavního soudu je excesem, který by se nikdy v budoucnosti neměl opakovat. Vláda by měla přijmout účinná opatření k zastavení bezpráví a dvacetiletého týrání obyvatel horoměřického obytného komplexu a měla by se postarat, aby původci skandálu nedostali druhou možnost škodit, a to nejen soudci, ale i konkurzní správce a soudkyně, která vypudila SBD z věřitelského výboru. Podle § 132 zákona o Ústavním soudu je soudce kárně odpovědný za kárné provinění. Podle § 133 téhož zákona je kárným proviněním „jednání, jímž soudce snižuje vážnost a důstojnost své funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé a nestranné rozhodování Ústavního soudu…“ Soudím, že skandálním jednáním soudců obou vysokých soudů byla skutková podstata kárného provinění naplněna vrchovatě, až přes míru. Tato ustanovení ukazují cestu k uzavření skandálu.

Čas načtení: 2025-07-09 10:00:00

10:00 Studio ČT24

Témata: Důchodová reforma u Ústavního soudu (reakce ODS); Vydatný déšť v Česku; Povodňová pohotovost v Česku (vstupy z krajů); Důchodová reforma u Ústavního soudu (příspěvek TS Brno); Filmový festival Karlovy Vary (příspěvek TS Praha); Důchodová reforma u Ústavního soudu (reakce SPD); Prezident Petr Pavel na návštěvě Německa (živý vstup); Důchodová reforma u Ústavního soudu (příspěvek TS Brno); Vydatný déšť v Česku (živý vstup z Moravskoslezského kraje) [online-live]

Čas načtení: 2020-05-10 16:16:14

Předsedkyně Evropské komise Von der Leyenová: zvažujeme zahájení kroků vůči Německu

Reakcí Evropské komise na rozsudek německého ústavního soudu může být i řízení pro porušení smluv. Kauza rozsudku z Karlsruhe, o kterém pojednával minulý článek, má pokračování. Německý europoslanec za stranu Zelených, Sven Giegold, napsal při příležitosti Dne Evropy otevřený dopis předsedkyni EK Ursule von der Leyen, ve kterém vyzývá Evropskou komisi k zahájení kroků vůči Německu kvůli porušení smluv. Nesmí být pochyb, na které straně Evropská komise a všechny evropské instituce stojí. (Plný text dopisu v anglickém překladu najdete na Giegoldových stránkách.) Předsedkyně EK na tento dopis odpověděla. Podle ní se obsah rozhodnutí analyzuje, a na základě této analýzy budou podniknuty další kroky, včetně možné procedury proti Německu, jak poslanec požadoval. Rozsudek ústavního soudu vyvolává otázky, které se dotýkají jádra evropské suverenity, píše se dále v dopise. Měnová politika unie je její výlučnou záležitostí. Evropské právo má přednost před národním právem a rozsudky Evropského soudního dvora jsou pro všechny národní soudy závazné. Přeloženo do lidštiny, hlídači nepotřebují hlídání, zejména pak ne od členských států. Ohlídají se sami, děkujeme. (Vlastně ani to děkujeme tam není.) Bude zajímavé sledovat, jestli tato situace skončí nějakým „tvář zachraňujícím kompromisem“, o kterém se v Giegoldově dopisu také píše, nebo jestli ECB bude požadavky z Karlsruhe prostě ignorovat a nechá tříměsíční lhůtu uplynout. Pak by bylo na německých ústavních soudcích, zda „zalezou do boudy“ nebo se pokusí „kousnout“. Ale celá ta představa vysoce postaveného politika (Giegolda) píšícího do Bruselu žádost své krajance o podniknutí kroků vůči jejich společné vlasti za to, že ústavní soud si dovolil něco posoudit negativně, ta je tak pěkně, roztomile hnusná … Ona je jedna cesta, jak by se tenhle problém dal řešit právnicky čistě, a Giegold o ní nepochybně ví – přetřásá se totiž občas v německém tisku coby hypotetická možnost. Šlo by navrhnout pro SRN zcela novou ústavu coby náhradu dnešního Grundgesetzu – a zakotvit v ní jasně a explicitně princip podřízení německého ústavního práva tomu evropskému. Pak už by nebylo pochyb, kdo má v tomhle sporu navrch. Jenže taková nová ústava by musela projít celonárodním referendem, což by nejspíš neprošla. Ani řadoví Němci totiž takoví nadšenci do další evropské integrace nejsou.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-07 07:19:14

Kdo ohlídá hlídače? Německý ústavní soud zpochybnil rozhodnutí Evropského soudního dvora

Německý ústavní soud rozhodl, že program nákupu cenných papírů, uskutečňovaných Evropskou centrální bankou, není v souladu s německou ústavou. Zajímavější je ale jiná část celého rozhodnutí. V letech 2015 – 2016 podali Bernd Lucke, bývalý předseda AfD, Peter Gauweiler, bavorský politik za CSU, a také skupina politiků reprezentovaných berlínským politikem Markusem Kerberem, celkem čtyři stížnosti k německému ústavnímu soudu v Karlsruhe. Jednalo se jim o program PSPP, v jehož rámci nakupuje Evropská centrální banka postřednictvím centrálních bank členských zemí cenné papíry z různých států EU. Jelikož mandát ECB zakazuje bance provádět fiskální politiku a financovat jednotlivé státy, podle názoru stěžovatelů překročila své pravomoci. Evropský soudní dvůr (ECJ) dal roku 2018 tomuto programu své požehnání. Celá kauza tím nicméně neskončila. V úterý 4. května 2020 vydal druhý senát německého ústavního soudu své vlastní rozhodnutí, které je dosti zajímavé. (Tiskové prohlášení v angličtině zde, v němčině zde.) Podle něj je program v částečném nesouladu s německou ústavou a neudělá-li ECB do třech měsíců určité kroky, musela by se z něj Spolková banka stáhnout. O ekonomických detailech si lze česky více počíst na serveru E15. Skutečně zajímavá je ale podle mého názoru otevřená „plechovka červů“ v podobě otázky, kdo má v tomto případě navrch. Součástí rozhodnutí německého ústavního soudu je totiž i tvrdá kritika předešlého rozhodnutí ECJ, které bylo podle německých soudců nesrozumitelné, vymykalo se běžným normám práce ECJ a považují jej za svévolné. Rozhodnutí ECJ bylo ultra vires (mimo rozsah jeho pravomocí) a německé úřady se nesmějí na činnosti ultra vires podílet. Toto je superzajímavá situace, protože na první pohled by člověk ECJ považoval za nadřazený soud, kterému musejí jednotlivé národní soudy ustoupit, ať už se jim to líbí nebo ne. Tento dojem má i Evropská komise, která ihned potvrdila, že bere evropské právo jako nadřazené právu členských států. Ve skutečnosti to v případě ústavního práva zase tak jasné není. EU není – na rozdíl třeba od Austrálie nebo USA – federální stát. Federace mají jednoznačnou hierarchii, ve které je nejvyšší federální soud úplně nahoře a soudy jednotlivých členských zemí se mu musejí podřídit. Vezmeme-li konkrétní příklad, nejvyšší soud státu Texas musí respektovat rozhodnutí nejvyššího soudu USA, a to i přesto, že Texas je i na poměry USA „region razovity“. Tohle uspořádání ale v rámci EU nikdy nevzniklo. Žádná smlouva nestanoví, že by se členské státy vzdávaly své suverenity jako celku a převáděly ji na EU. Členské státy se ve prospěch EU vzdaly pouze vyjmenované části svých pravomocí. Evropské orgány mají právo rozhodovat v těchto smluvně daných věcech, ale neměly by tyto svoje pravomoce překračovat. Dvojkolejnost, která tím vznikla, je zřejmá. Německý ústavní soud nemá právo (a ani se o něj nehlásí) rozhodovat o zbytku Evropy, ale má právo přezkoumat, jestli zapojení Bundesbanky a peněz německých občanů do evropských aktivit odpovídá znění smluv, které Německo podepsalo. Což znamená mimo jiné dohled nad tím, zda si evropské orgány nevykládají svoje pravomoci příliš širokým způsobem a zda je proti „papírovému základu“ fakticky nepřekračují. Přesně k tomuhle dohledu se německý ústavní soud ve svém rozsudku hlásí. Podle něj je nutné si možnost takového dohledu na národní úrovni zachovat, i když by měla být vykonávána jen zdrženlivě: V jeho rozhodnutí se píše: „Pokud by členské státy mohly jednoduše rozhodovat – skrze svoje vlastní soudy – o platnosti rozhodnutí EU, mohlo by to podkopat prioritu evropského práva a ohrozit jeho jednotnou aplikaci. Ale pokud by se členské státy zdržely jakékoliv možnosti přezkoumat, zda nedochází k překračování pravomocí, daly by tím orgánům EU výlučnou moc rozhodovat o Smlouvách, a to dokonce i v případě, kdy EU přijme interpretaci, která by ve své podstatě znamenala změnu smluv nebo rozšíření smluvně daných kompetencí.“ V podstatě je to starý známý problém, který získal svoji latinskou formulaci už někdy před dvěma tisíci let: „Kdo ohlídá hlídače"? Federální struktury fungují tak, že nejvyšší hlídače už nikdo nehlídá a jejich členské státy se s tím smířily. EU, struktura unikátního typu, to tak zřetelně stanoveno nemá. Tenhle rozsudek je určitým druhem „varovného výstřelu“ německých soudců vůči orgánům EU: sledujeme vaši činnost a nedovolíme vám úplně cokoliv, některé postupy už jsou za hranicí legality. Zvlášť zajímavé to bude v případě budoucí hospodářské pomoci zemím zasaženým koronavirovou krizí. Německo se svého času stalo součástí měnové unie na základě slibu, že Němci nebudou muset nikdy ručit za dluhy jiných států. Kdyby tenhle princip měl být v budoucnu nějak narušen či obcházen, stoprocentně to zase skončí před soudem v Karlsruhe.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-01-11 17:13:54

Štvanice na Helenu Válkovou

Politická kultura poklesla natolik, že uchazeč o veřejnou funkci musí počítat s tím, že na něj odpůrci jeho zvolení vylijí kýbl výkalů, aby jej odradili a vyřadili z konkurence. Nezapomenutelná byla štvanice na soudce Jana Sváčka, když se uvolil přijmout kandidaturu na soudce Ústavního soudu. Ač kandidát na členství v KSČ, nebál se rozhodnout v neprospěch StB. To ale jeho pronásledovatelé nevzali v úvahu. Neměří se všem stejně: členství v KSČ u někoho vadí, u jiných se odbývá s tím, že od listopadové pseudorevoluce již uběhlo 30 let. Ušetřena nebyla ani Helena Válková, navržená prezidentem republiky do funkce Veřejného ochránce práv. Server Info.cz ji obvinil, že jako vědecká pracovnice Výzkumného ústavu kriminalistiky se podílela na šikanování disidentů. Zprávy se okamžitě ujala média a spustila kamenování. Nikdo se neobtěžoval vysvětlením domněnky o příčinném vztahu mezi prací bezvýznamné badatelky a zneužíváním zákona o ochranném dohledu proti disidentům, kteří mezi všemi, na něž zákon dopadal, tvořili nepatrný zlomek. Její bádání směřovalo ke zjištění, proč používání zákona, určeného k prevenci recidivy, nepřináší očekávané výsledky. Zákon brala jako danost a jiným způsobem k němu přistupovat nemohla. Tvrzení o podílu na šikaně disidentů je lež. Samozřejmě, lze dát za pravdu Jiřímu Gruntorádovi, že zákon o ochranném dohledu zasahoval do základních práv a svobod lidí, vracejících se z výkonu trestu, zvláště když na jeho výkonu se významnou měrou podílela policie. Současně je třeba říci, že až na použití policie stejná opatření uplatňuje justice v současnosti: osobám, které opouštějí vazbu, nebo jimž byla prominuta část trestu odnětí svobody, se ukládají různá omezující opatření, u podmíněně propuštěných s platností až na sedm let. Soudy mohou také uložit povinnost podrobit se dohledu probačního úředníka. V článku Neklidný soudní advent jsem popsal, jak podle práva naložil drsně v čase adventním soudce Aleš Novotný s obžalovaným, propuštěným z vazby, který se nedostavoval k probačnímu úředníkovi. Problém Heleny Válkové má spočívat i v tom, že článek z roku 1979, který (ovšem údajně bez jejího vědomí) podepsal Josef Urválek, bývalý prokurátor a později soudce, sesazený v roce 1963 ze všech funkcí a „odložený“ do kriminalistického ústavu „na dožití“. Helena Válková si asi spoluzaměstnance vybírat nemohla. U každého jiného by se asi řeklo, že od roku 1979 uteklo hodně vody, takže jde o lapálii. U nominantky prezidenta republiky jde o neodpustitelné provinění. Mimochodem, netuším, jak Josefa Urválka, který se občas vyskytoval na jejím pracovišti, vnímala mladá žena, která v době procesu s Miladou Horákovou & spol. ještě nebyla na světě a velké politické procesy padesátých let prožívala v batolecím věku. Potkal jsem dnešní třicátníky, jimž činí potíže, mají-li vysvětlit, proč slavíme 17. listopad 1989. Posléze se na ni nahrnuly výčitky, že byla krátkou dobu členkou KSČ. Toto uznala za skvrnu na svém štítě. Výsledkem útoků bylo její rozhodnutí dodatečně oznámit prezidentovi republiky odmítnutí kandidatury: tuším, že si uvědomila, že do rozhodování Poslanecké sněmovny zbývá ještě dost času na to, aby napadání mohlo pokračovat. Pokud prezident její odstoupení neodmítne, a bude-li chtít využít své právo navrhnout kandidáta na tuto funkci, nezbyde mu než hledat dalšího zájemce, jenž na sebe vezme nebezpečí, že jako „prezidentův kůň“ zažije stejné útoky. Skutečně nechápu, jaký vliv na případné zneužívání zákona mohla mít badatelka, která zkoumala, jak zákon funguje, vyjadřovala se k němu kriticky a určitě nemohla dát jakýkoli popud, aby zákon byl zneužit proti disidentům. Zákon směřoval obecně proti osobám, u nichž nebyla záruka, že po propuštění na svobodu povedou řádný život. Zaujalo mne ale, že předlistopadový režim měl stejné problémy s recidivisty, jaké máme my, ale postpenitenciární péči věnoval větší pozornost než my. Skvrnou na kráse samozřejmě bylo zapojení policie do dohledu nad propuštěnými vězni. Ale kdybychom z textu článku z roku 1979 vypustili slova „socialismus“, „socialistický“, která se v něm občas vyskytují, mohli bychom si myslet, že čteme odůvodnění propuštění na svobodu současného vazebně stíhaného obžalovaného nebo odsouzeného, který se domohl propuštění za dobré chování. Helena Válková byla krátkou dobu řadovou členkou KSČ a byla bezvýznamnou badatelkou, která neměla žádnou výkonnou pravomoc. Pokud usoudila, že ji to činí „nečistou“, nechtíc dala příklad bývalým členům KSČ v justici a státnímu zastupitelství, kteří na rozdíl od ní se aktivně podíleli na výkonu moci protiprávního režimu a zřejmě by se měli zamyslet stejně jako ona nad svou minulostí a nad neetičností jejich setrvání na významných postech. Problematičnost působení těchto lidí v strukturách současné justice a státního zastupitelství připustil Ústavní soud ČR v odůvodnění ústavního nálezu č.j. I. ÚS 517/10 ze 17. října 2010. Soudci s komunistickou minulostí zachránili před uvězněním bývalého prokurátora Karla Vaše, zločince stejného kalibru, jakým byl Josef Urválek. Zejména nejvyšší stupně justice a státního zastupitelství jsou dosud skanzenem bývalých členů KSČ a aktivních vykonavatelů její moci. Jsou mezi nimi lidé s velkou mocí, například místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk nebo Igor Stříž, náměstek nejvyššího státního zástupce, oba bývalí vojenští prokurátoři. Nepsali žádné badatelské články, ale obžaloby. Zejména na Nejvyšším soudu ČR a u Vrchního soudu v Olomouci působí bývalí soudci protiprávního režimu, kteří mu kdysi horlivě sloužili. Z pohledu štvanice na Helenu Válkovou tyto všechny přijímá současný režim jako „rovnější mezi rovnými“ a jejich hříšnou minulost jim promíjí. Jsem si jist, že žádného z nich, ani z desítek dalších nejmenovaných, příklad Heleny Válkové nepřiměje k pokání, vedoucímu k následování: neboť od jejích hříchů již uplynulo více než třicet let a pouze článek Heleny Válkové je proviněním s nadčasovou platností. Kde je v tomto případě Havlova „tlustá čára za minulostí“? {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Prezident republiky Petr Pavel jmenuje místopředsedkyni a soudce Ústavního soudu

Prezident republiky Petr Pavel jmenuje v úterý dne 25. června 2024 podle čl. 62 písm. e) Ústavy České republiky soudkyni Ústavního soudu JUDr. Veroniku Křesťanovou, Dr., místopředsedkyní Ústavního soudu. Prezident republiky současně jmenuje podle čl. 62 písm. e) a čl. 84 odst. 2 Ústavy České republiky, se souhlasem Senátu Parlamentu České republiky prof. JUDr. Jiřího Přibáně, DrSc., a JUDr. Tomáše Langáška, LL.M., soudci Ústavního soudu.*16:00 – začáte…

Čas načtení: 2025-12-04 21:17:00

Babišův způsob řešení je přijatelný, záleží však na detailech, shodují se právníci

Právníci považují řešení střetu zájmů, které představil ve čtvrtek budoucí premiér Andrej Babiš (ANO), za přijatelné a vyhovující. Vyplývá to z vyjádření ústavního právníka Jana Kysely a děkana brněnské právnické fakulty Martina Škopa, ústavního právníka z pražské Univerzity Karlovy Aleše Gerlocha pro televizi Prima a Jana Kudrny z katedry ústavního práva Právnické fakulty UK pro Českou televizi. Podstatné ale budou detaily, upozornil Škop.

Čas načtení: 2025-12-04 21:17:00

Babišův způsob řešení je přijatelný, záleží však na detailech, shodují se právníci

Právníci považují řešení střetu zájmů, které představil ve čtvrtek budoucí premiér Andrej Babiš (ANO), za přijatelné a vyhovující. Vyplývá to z vyjádření ústavního právníka Jana Kysely a děkana brněnské právnické fakulty Martina Škopa, ústavního právníka z pražské Univerzity Karlovy Aleše Gerlocha pro televizi Prima a Jana Kudrny z katedry ústavního práva Právnické fakulty UK pro Českou televizi. Podstatné ale budou detaily, upozornil Škop.

Čas načtení: 2025-12-04 22:03:26

Babišův způsob řešení je přijatelný, záleží však na detailech, shodují se právníci

Právníci považují řešení střetu zájmů, které představil ve čtvrtek budoucí premiér Andrej Babiš (ANO), za přijatelné a vyhovující. Vyplývá to z vyjádření ústavního právníka Jana Kysely a děkana brněnské právnické fakulty Martina Škopa, ústavního právníka z pražské Univerzity Karlovy Aleše Gerlocha pro televizi Prima a Jana Kudrny z katedry ústavního práva Právnické fakulty UK pro Českou televizi. Podstatné ale budou detaily, upozornil Škop.

Čas načtení: 2020-09-21 13:08:35

Bitva o osiřelý talár

Smrtí soudkyně Ruth Bader Ginsburgové se uprázdnilo místo na Nejvyšším soudu USA. Proces jmenování nového soudce bude … zajímavý. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová působila v Nejvyšším soudu USA od roku 1993. Na americké poměry byla jednoznačně doleva, hlavně v „kulturních válkách“ (diskriminace, právo na potraty, uplatnění mezinárodního práva v americkém, držení zbraní atd.). A jelikož americký Nejvyšší soud a jeho personální obsazení se dávno staly součástí nekonečného fotbalu mezi republikány a demokraty, znamená hledání nového soudce, který ji nahradí, další kolo urputných politických bojů. Levice se bojí hlavně o budoucnost práva na potrat, které tam patří k největším idolům feministického hnutí. Role Nejvyššího soudu v americké politice je vůbec hodně zajímavá. Dá se na ní dobře ukázat, že i když se v ústavních pravidlech nezmění ani tečka, jejich skutečná aplikace může v průběhu staletí vypadat úplně jinak. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu Nejvyšší soud má, mimo jiné, pravomoc rozhodnout, jestli je nějaká zákonná norma (statute, nejen federální, jde to až po úroveň obcí) v rozporu s americkou ústavou. Může rozhodnout i o neplatnosti prezidentských nařízení, pokud se týkají právě projednávaného případu. To je docela velká moc, protože americká ústava je stará a proces jejích úprav (přijímání dodatků) se zadrhnul, dost možná už napořád. Otcové zakladatelé, oni staří bílí muži, samozřejmě počítali s tím, že text ústavy bude nutno doplňovat, nahrazovat stará ustanovení novými atd. K tomu také zavedli závazný postup – pro přijetí ústavního dodatku s ním musejí souhlasit tři čtvrtiny států. Dokonce i návrh ústavního dodatku podléhá supermajoritám – návrh musí podpořit dvě třetiny hlasů v Kongresu (v obou komorách) nebo dvě třetiny států, teprve potom může začít samotný ratifikační proces. Za George Washingtona bylo států třináct, takže potřebnou tříčtvrtinovou většinu tvořilo deset států. Dnes mají USA států padesát, takže na dodatku by se jich muselo shodnout 38. A najít netriviální témata, na kterých by panovala tak zřetelná shoda, je dnes víceméně nemožné. Pomineme-li sedmadvacátý dodatek, který se schvaloval 202 let a jehož konečné schválení bylo spíš elaborátním typem srandy, tak za poslední půlstoletí žádný dodatek přijat nebyl. A v polarizované atmosféře dnešní doby nejspíš ani nebude. (Je zajímavé, že toto období intenzivní polarizace dobře koreluje s nástupem televize a neustálého zpravodajského cyklu, tedy ještě dříve, než přišly sociální sítě. Ale o tom někdy jindy.) Tím pádem je celá jedna větev původně zamýšleného legislativního procesu ochromena. Ústava zůstává ve „zmrzlém“ stavu, nelze najít potřebné většiny k její aktualizaci. V takové situaci nabývá pravomoc Nejvyššího soudu vyhodnocovat ústavnost zákonů naprosto zásadní váhy. Ani není moc velkou nadsázkou říci, že na fungování americké společnosti mají soudci Nejvyššího soudu větší vliv než nějaký ubohý prezident. Také kvůli tomu, že jsou jmenováni doživotně – a to je další věc, ve které se reálné poměry od konce 18. století zásadně změnily. Doba působení soudců podstatně vzrostla Průměrná doba dožití koncem osmnáctého století, kdy ústava USA vznikla, byla o hodně nižší než dnes. I když budeme ignorovat vysokou dětskou úmrtnost a soustředíme se pouze na dospělé, dožít se osmdesáti bylo podstatně vzácnější než dnes. Takový člověk musel mít extra tuhý genetický kořínek, protože od medicíny Washingtonovy éry se žádná velká pomoc nedala čekat. Pustili vám žilou, přiložili pijavice, a buď jste to přežil(a), nebo ne. V případě sedmdesátníků spíš nastalo to „ne“. Z toho plynulo, že svěříte-li soudci doživotní úřad, setrvá v něm dejme tomu do pětašedesáti, možná sedmdesáti, ale skoro určitě v něm nebude jako osmdesátník. A jestliže do Nejvyššího soudu typicky přicházejí ti nejuznávanější a nejslavnější soudci z celého početného národa, nedostanou ten talár dříve než v pokročilém středním věku. To znamenalo, že jejich kariéra bude omezena dejme tomu na 15 až 20 let. Samozřejmě se občas našel někdo, kdo to dotáhl na pětatřicet, výjimky jsou vždycky. Tak to tedy platilo v době vzniku ústavy. Ze seznamu soudců seřazeného podle délky jejich mandátu je vidět, jak se situace vyvinula. V horní půlce tabulky jsou výrazně nadprůměrně zastoupeni soudci jmenovaní ve 20. století, kdežto v dolní půlce je jich jen málo – a když si je rozkliknete, zjistíte často, že ti, kdo ve 20. století sloužili krátce, odešli často z úřadu dobrovolnou rezignací a nikoliv smrtí. Průměrný věk dožití zkrátka vzrostl, zejména díky pokrokům v medicíně, a tím vzrostla i délka pravděpodobné kariéry takového soudce. Právě zesnulá Ruth Bader Ginsburgová je ostatně příkladem téhož jevu. Soudkyní Nejvyššího soudu se stala roku 1993 a v roce 1999 jí poprvé zjistili rakovinu. Ještě o dvacet či třicet let dříve by to nejspíš byl konec, ne však se současnou medicínou, která jí opakovaně zachránila život. Rozdíl v délce mandátu proti dřívějším časům: 6 versus 27 roků. Z toho ale plyne, že dosadíte-li dnes soudce ve věku 45 let, dost možná bude soudit ještě ve svých devadesáti letech, nebo dokonce ve stovce. Ona se koneckonců ta věda nezastavila a v polovině 21. století bude mít ještě zcela jiné léčebné možnosti než dnes. A tak vysoce postavení členové společnosti, jako jsou členové Nejvyššího soudu, budou mít určitě přístup ke všemu, co soudobá medicína umí, bez ohledu na cenu takové terapie. Tím pádem člověk, který nyní přijde na místo Ruth Bader Ginsburgové, na něm klidně může sedět ještě někdy roku 2070. Není divu, že při jmenování následníka „tečou nervy“. Stihne nového soudce prosadit Trump? Z politického hlediska je situace explozivní hlavně proto, že prezidentské a senátní volby jsou za měsíc a půl, přičemž současný prezident je může zcela dobře prohrát. Kdyby se proces nominace schvalování překulil přes začátek listopadu, mohli by o něm rozhodovat zcela jiní lidé v jiných podmínkách. Prezident Trump a předseda Senátu Mitch McConnell se už nechali slyšet (odkaz, odkaz), že při náhradě Ginsburgové budou postupovat rychle, k představení kandidátky by mohlo dojít ještě v září. Demokratům se to pochopitelně krutě nelíbí, rovněž proto, že svého času, ještě za pozdní Obamovy éry, se náhrada zesnulého soudce Antonina Scalii protáhla a Obamův kandidát skrze republikány ovládaný Senát neprošel. Současný prezident už měl příležitost jmenovat dva soudce (Kavanaugha a Gorsucha), toto by byl třetí, čímž by se rovnováha mezi „pravicovými“ a „levicovými“ soudci vychýlila na 6:3. Republikáni mají v Senátu většinu, ale senátoři fungují poměrně nezávisle na vedení strany a rozhodně neposlouchají prezidenta na slovo. Není tedy jisté, zda jeho kandidátku schválí, zvlášť takhle narychlo. Pokud by ale Trumpova kandidátka Senátem přeci jen prošla a volby vzápětí vyhráli demokrati, mohli by se teoreticky pomstít něčím, čemu se říká „packing the court“. To, že soudců Nejvyššího soudu je devět, totiž není zakotveno přímo v ústavě. Jejich počet by se dal změnit běžným zákonem, bez nutnosti přijímat (neprůchodný) ústavní dodatek. Třeba na patnáct nebo na sto jedna … dle libosti. Vycpat Nejvyšší soud dalšími soudci se zatím nikdo neodvážil. Nejblíž se k tomu dostal Franklin Delano Roosevelt, který chtěl přes znepřátelený Nejvyšší soud prosadit svůj „Nový úděl“. Ten si po vítězství ve volbách roku 1936 připravil zákon, jenž by mu to umožnil, ale jeho návrh neprošel Kongresem. (Zato „Nový úděl“ byl úspěšně protlačen.) Od té doby je to jen občasná teoretická úvaha. Skoro se nechce věřit, že by to někdo skutečně vážně chtěl udělat. Ale všechno je jednou poprvé, že?   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-06 20:55:42

K Otázkám Vymývače mozků (OVM) z 5. ledna

Převažující část prvních „Otázek“ letošního roku zasvětil Václav Moravec všehochuti problémů vězeňství, justice, státního zastupitelství i legislativní tvorby. Sestava hostů, které si mág mediálního ovlivňování přizval, slibovala hodnotný zážitek: přišla ministryně spravedlnosti Marie Benešová, čestný prezident Soudcovské unie, soudce Ústavního soudu Tomáš Lichovník, a čestná prezidentka Unie státních zástupců, pražská vrchní státní zástupkyně Lenka Bradáčová. Jednání bylo zajímavé, vzrušující, ale místy to byla docela legrace. Václav Moravec se hned v úvodu projevil jako diletant, když nahodil téma rozdílů mezi věznicemi v snadnosti dosažení úspěchu žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Podnětem mu byla domněnka, že odsouzený David Rath nastoupil záměrně do věznice v Teplicích, která se mezi všemi věznicemi vyznačuje nejvyšší úspěšností žádostí o podmíněné propuštění. Marie Benešová mu moudře přisvědčila. Za rozdílnost výsledků jsou podle jejího názoru odpovědní státní zástupci. Lenka Bradáčová se samozřejmě proti jejímu tvrzení ohradila. Soudy nerozhodují jednotně Skutečnost je taková, že „rozdíly mezi věznicemi“ jsou jen zdánlivé. Vězeňská služba ČR sama o sobě o žádostech o podmíněném propuštění nerozhoduje. Pouze poskytuje soudu zprávu o stupni polepšení žadatele. Stejně tak nerozhoduje ani státní zastupitelství, jež se k žádostem pouze vyjadřuje a případně podává stížnost proti soudnímu rozhodnutí. Rozhodnutí ale přísluší ze zákona i v praxi pouze soudu, který rozhoduje v senátu. Setkal jsem se s projevy nespokojenosti ředitelů věznic, když soud nepropustil na svobodu vězně, o němž je vedení věznice přesvědčeno, že další setrvání ve výkonu trestu již neplní účel. Stejně tak jsou známy případy, kdy státní zástupce navrhl nevyhovět žádosti o propuštění, ale soud žadateli přesto vyhověl a opačně soud nevyhověl, přestože státní zástupce navrhl propuštění. Jako příklad uvádím případ odsouzené M.K., kterou soud nepropustil na svobodu, ač státní zástupce navrhl propuštění. V následném řízení, vyvolaném návrhem spolku Chamurappi, z.s., stejnou žadatelku jiný soudce téhož soudu se souhlasem státního zástupce propustil. Paní ministryně správně poukázala na nejednotnost přístupů soudů. Co do rozhodování je skutečně neuvěřitelná, a to nejen mezi soudy, ale i mezi jednotlivými senáty téhož soudu. Odsouzení, kteří jsou ve věznici delší dobu, vědí, který soudce „pouští“, který nikoliv. A samozřejmě jsou i rozdíly mezi státními zástupci. Blýská se ale na časy: Ústavní soud vydal dva zásadní průlomové nálezy, jež jsou pro obecné soudy závazné a jejich použití v praxi by mělo jejich rozhodování sjednotit. Rozdíly jsou i v přístupu k organizaci řízení o podmíněném propuštění odsouzených. Znám soud, který na doručený návrh na propuštění vězně reaguje do 24 hodin a projednání návrhu zahajuje zhruba do měsíce od jeho obdržení. Jinde se žadatel dočká projednání až po několika měsících. Někde je jednání ze strany soudu připraveno tak, že rozhodnutí může padnout za dvě hodiny. Jinde se zajišťuje přítomnost znalců telefonicky až den před veřejným zasedáním, a když se nedostaví, zasedání se odročuje až o několik týdnů. Odsouzení přece nemají na podmíněné propuštění nárok a jsouce prosebníci, podle mínění některých soudců k jejich žádostem lze přistupovat ledabyle. V daném případě tedy nejde o mimořádnou přívětivost teplické věznice, ale o vstřícnost okresního soudu. Poměry se ale mohou měnit: před několika lety se odsouzení snažili dostat do obvodu působnosti Okresního soudu v Sokolově. Život je pohyb. Přeplněným věznicím by podle ministryně pomohla přiměřená amnestie Učená společnost věnovala poměrně značnou pozornost také skutečnosti, že počtem vězňů na 100 tisíc obyvatel patříme k nejhorším státům v Evropě. Téma se přetřásalo ze všech možných stran a vymýšlela se různá opatření, jak pokračujícímu přeplňování věznic zabránit. Ale nikdo z účastníků se nepozastavil nad tím, že se jen málo využívá možnost ukládání trestu domácího vězení s použitím hlídacích náramků. Zřejmě jejich znalost problematiky nebyla bez mezer. Nakonec se shodli, že nezbyde nic jiného než postavit nové věznice, jejichž výstavba se dostala do Národního investičního plánu, ale resort spravedlnosti na ně zatím nemá peníze. Není to nic nového: zatím se nenašla vláda, která by potřebám vězeňství věnovala patřičnou pozornost a dostatek finančních prostředků. V této souvislosti Marie Benešová příjemně překvapila názorem, že v současné situaci by přeplněným věznicím prospěla přiměřená, dobře uvážená amnestie. Debatující se samozřejmě nemohli vyhnout námětu trestního stíhání Andreje Babiše. Pro Marii Benešovou to byla příležitost k dalšími útoku na Lenku Bradáčovou. Prohlásila, že Vrchní státní zastupitelství v Praze v této kauze selhalo, když neuspokojivý stav v řízení nastal navzdory dvěma dohledovým prověrkám nad postupem státního zástupce Jaroslava Šarocha. Neuvědomila si, že dohledovou prověrkou se zjišťuje stav, který již nastal a na němž již nelze nic měnit. Zejména se nakonec ukázalo, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, neboť nemá přístup k dokumentaci dohledových prověrek ani k úplnému textu usnesení nejvyššího státního zástupce o obnovení trestního stíhání Andreje Babiše a Jany Mayerové. Lenka Bradáčová se bránila vysvětlením, že při dohledových prověrkách její úřad dospěl ke shodným názorům s nejvyšším státním zástupcem, který jejich nedostatečnost nebo chybnost nenapadl. Co dopisuji tento článek, výroky Marie Benešové veřejně odmítl nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Jinak ale paní ministryně uplatnila rozumný postřeh, že je málo pravděpodobné, že po letech vyšetřování se v obnoveném řízení podaří odhalit nějaké nové významné důkazy. Jak vybírat státní zástupce Debata se pak posunula k problematice přípravy nového zákona o státním zastupitelství. Marie Benešová se vyjádřila k hlavním rozporům mezi ní a neústupným nejvyšším státním zástupcem. Když se k věci vyjádřila Lenka Bradáčová, vymezila se vůči ní nápadně ostře řkouc, že se diví, že vůbec do toho mluví, když nemůže vědět, v jakém stavu jsou její jednání s Pavlem Zemanem. Lenka Bradáčová opět zůstala nad věcí a klidně odpověděla, že o stavu jednání informace má, neboť pan nejvyšší státní zástupce informuje vrchní státní zástupce na pravidelných poradách. Zajímavá byla v této souvislosti diskuse o složení komise, která má provádět výběr nových vedoucích státních zástupců. Státní zástupci si přejí sestavu ze státních zástupců a představitelů ministerstva spravedlnosti. Oproti tomu Marie Benešová prosazuje pětičlennou komisi, ve které by k státním zástupcům a představitelům ministerstva přistoupil jeden soudce. Lenka Bradáčová tento návrh odmítla s tím, že je na hraně ústavnosti, neboť Ústavní soud opakovaně judikoval, že soudci by neměli nikde vstupovat do jednání moci výkonné. Obhajovala současný model sdílené odpovědnosti státního zastupitelství a ministra. Marie Benešová svůj návrh obhajovala odkazem na skutečnost, že státní zastupitelství jsou servisem pro soudy a soudci znají státní zástupce a vědí, jaká je úroveň jejich práce. V tomto ohledu rozhodně podporuji Marii Benešovou. Soudcům nemůže být jedno, kdo vede útvar, jenž jim dodává obžaloby a intervenuje v řízení. Státní zastupitelství je skutečně podstatnou částí své náplně servisem pro soud. Ze zahraničí i z minulosti naší země jsou známy právní úpravy vztahu státního zastupitelství a soudů, v nichž má státní zastupitelství téměř povahu přívěšku k soudu a jeho pracoviště jsou v soudních budovách a s vnitřním vybavením, jež je majetkem soudu. Pozoruhodný byl úsměvný šot z rozhovoru s poslankyní Kateřinou Valachovou, natočený před pořadem. Oznámila v něm, že poslanecký klub ČSSD si přeje, aby komise pro výběr vedoucích státních zástupců byla čtyřčlenná v poměru dva ku dvěma. A bude-li tomu jinak, poslanecký klub ČSSD nebude pro návrh zákona hlasovat. Trpaslík se tedy chystá vydírat velkého koaličního partnera.  Kdo má alergii na Lenku Bradáčovou? Debatující se pozoruhodně shodli v názoru na navrhovanou novou úpravu kárného řízení, která počítá s návratem ke dvoustupňovému uspořádání a k obnovení prvostupňových kárných senátů u vrchních soudů. Mínění účastníků shrnul ústavní soudce Tomáš Lichovník vyjádřením, že rušit se má to, co nefunguje. Ale kárné senáty Nejvyššího správního soudu se osvědčily, takže by měly zůstat zachovány. Proti dvoustupňovému řízení ale jinak nejsou námitky. Horké chvilky zažila Marie Benešová jako předsedkyně Legislativní rady vlády, když došlo na lobbing při tvorbě zákonů a „privatizaci“ legislativní činnosti. Václav Moravec jí nabídl informace o působení některých advokátních kanceláří a jednotlivých advokátů, mezi nimi přímo členů Legislativní rady, při tvorbě zákonů, jež se dotýkají zájmů jejich klientů. Marie Benešová tyto informace neměla, což srozumitelně vysvětlila tím, že přece nemůže být všude. A přislíbila, že si informace ověří a přijme příslušná opatření k zabránění nešvarům. Na závěr vysvětluji, že jsem až na výjimku pomíjel výroky ústavního soudce Tomáše Lichovníka. Bylo tomu tak proto, že promlouval jen řídce a vždy rozumně. Mimo to považuji za vhodné poznamenat, že Marie Benešová projevovala při jednání sympatický smysl pro humor, který jsem nikdy dříve nezaznamenal, ač její chování sleduji od jejího nástupu do funkce nejvyšší státní zástupkyně. Na druhé straně se mi zdá, že pořad potvrdil „kuloárovou“ domněnku, že je alergická na Lenku Bradáčovou. Na závěr si nemohu odpustit poznámku o způsobu, jakým na obsah Otázek reagovala Česká televize. Již v pětiminutovém zpravodajství v půli pořadu informovala o výroku Marie Benešové o selhání pražského vrchního státního zastupitelství. V dalších zpravodajských relacích sice poskytla paní vrchní státní zástupkyni prostor pro vysvětlení, ale skutečnost, že paní ministryně nevěděla, o čem mluví, před diváky utajila. Nic jiného z bohatého obsahu ji nezaujalo. Zřejmě je na pražskou vrchní státní zástupkyni také alergická. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-05 15:17:14

Fico by chtěl odvolávat předsedu Ústavního soudu

Podle slovenského premiéra Roberta Fica (Směr) by měl předseda Ústavního soudu SR Ivan Fiačan zvážit odstoupení z funkce. „Pokud bych měl pravomoc odvolat předsedu Ústavního soudu, tak ho odvolám,“ řekl Fico v úterý na tiskové konferenci.

Čas načtení: 2024-03-06 12:07:28

Předseda slovenského Ústavního soudu odmítl Ficovu výzvu k odstoupení

Předseda slovenského Ústavního soudu Ivan Fiačan odmítl výzvu premiéra Roberta Fica (Směr), aby odstoupil z funkce. „Únik informací z Ústavního soudu mě mrzí, ale nevidím důvod k odstoupení,“ řekl Fiačan na středeční tiskové konferenci. Fiačan zdůraznil, že Ústavní soud koná zcela autonomně, nestranně a nikoliv pod tlakem.

Čas načtení: 2024-04-18 14:37:30

Do ÚS může zamířit Langášek i Přibáň, senátorům se oba líbí

Soudce Nejvyššího správního soudu Tomáše Langáška a sociologa Jiřího Přibáně chce prezident Petr Pavel navrhnout do Ústavního soudu. Oba kandidáty pokládají oslovení senátoři za kapacity, projít by mohli bez problémů. Langáškovi jen lehce přitěžuje jeho současné působiště, odkud přišli další čtyři soudci Ústavního soudu.

Čas načtení: 2024-04-22 11:37:15

Prezident Pavel navrhuje jako dva nové ústavní soudce Přibáně a Langáška

Prezident Petr Pavel navrhl do Ústavního soudu právníka a sociologa Jiřího Přibáně a soudce Nejvyššího správního soudu Tomáše Langáška. Prezident zatím jmenoval osm nových soudců Ústavního soudu, naposledy v únoru advokáta Milana Hulmáka. Jmenoval také nového předsedu Josefa Baxu, který vystřídal Pavla Rychetského.

Čas načtení: 2024-04-22 11:37:00

Prezident Pavel navrhuje jako dva nové ústavní soudce Přibáně a Langáška

Prezident Petr Pavel navrhl do Ústavního soudu právníka a sociologa Jiřího Přibáně a soudce Nejvyššího správního soudu Tomáše Langáška. Prezident zatím jmenoval osm nových soudců Ústavního soudu, naposledy v únoru advokáta Milana Hulmáka. Jmenoval také nového předsedu Josefa Baxu, který vystřídal Pavla Rychetského.