Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-04-16 18:22:19

Koronavirová pandemie v Jižní Americe: Brazílie versus Argentina

Pandemie se sice v Jižní Americe zatím ještě příliš nerozšířila, ale už se zpolarizovaly politické a organizační přístupy k jejímu řešení. Brazílie a Argentina, jež jsou dvě hlavní ekonomiky makroregionu, jsou kontrastními příklady. Není snadné zhodnotit, jak ovlivňuje koronavirus země Jižní Ameriky z epidemiologického hlediska z důvodu nedostatku spolehlivých statistik týkajících se reálných čísel postižených osob a úmrtí vyvolaných virem. Například v Brazílii stát São Paulo oficiálně oznámil záměr zaznamenávat statisticky pouze těžké případy a úmrtí. Nerozvinutý státní aparát Pravděpodobně nejvíce šokující záběry pocházejí z Ekvádoru, kde jsou mrtvoly ponechávány na ulicích, jelikož úřady i pohřební služby jsou zcela zahlceny. Takové fotografie připomínají středověké popisy morové epidemie. Člověk by je v Ekvádoru neočekával, přestože může být tato země považována za rozvojovou zemi. Mezinárodní měnový fond hodnotí Ekvádor na 59. místě ze 186 zemí podle nominálního HDP. Přestože tyto výjevy nejsou typické pro situaci v Jižní Americe, jsou modelové vzhledem k nepřipravenosti a nezpůsobilosti většiny místních vlád a států vypořádat se s pandemií. Důvodem je především relativně nerozvinutý státní aparát. Ve většině jihoamerických zemí je pouze kolem 10 procent (osm procent v Chile, 12 procent v Brazílii) oficiálně registrovaných pracovníků státními zaměstnanci oproti průměru OECD, který činí 21 procent (nepočítáme-li velký počet neoficiálních pracovníků, kteří by vlastně převyšovali procento státních zaměstnanců). Tato slabost má v některých případech historické kořeny (například v Brazílii), případně je výsledkem změn v poslední době často v důsledku finanční krize (jako v Argentině) nebo uskutečnění neoliberálních reforem (v případě Chile během Pinochetova režimu a v ostatních zemích kvůli podmínkám prosazených Mezinárodním měnovým fondem nebo Světovou bankou). Na rozdíl od Evropy, kde hrály státy vždy hlavní roli v budování zdravotní péče, jihoamerické státy raději spoléhaly na soukromé iniciativy, případně vybudovaly velké, avšak nedostatečně finančně podporované zdravotnické systémy, které nejsou a nebudou schopny čelit pandemii, což si teprve nyní vlády začínají uvědomovat. Přesto jsou v Jižní Americe rozdíly ve způsobu, jakým zasahuje pandemie různé země ze sociálního, ekonomického a politického hlediska. V tomto textu se zaměřím na případy Brazílie a – krátce jako protipól – Argentiny, dvě hlavní ekonomiky makroregionu z hlediska HDP (jak nominálně, tak podle PPP) a v tomto pořadí první a třetí nejlidnatější země Jižní Ameriky. Navíc tyto země jsou v současnosti řízeny dvěma prezidenty považovanými za populisty, ačkoli hájí opačná politická stanoviska: radikálně pravicový politik Jair Bolsonaro a umírněný peronista Alberto Fernández. Bolsonaro: Lék je horší než nemoc, kterou má léčit Nákaza se podle oficiálních zdrojů začala rozšiřovat v Brazílii 26. února potvrzením prvních pozitivně testovaných pacientů v São Paulu. K 13. dubnu byl počet potvrzených případů 23 430, počet úmrtí 1 328. První úmrtí bylo hlášeno 17. března. V následujících dnech místní vlády několika států (Brazílie je federativní republikou) vyhlásily určitou formu uzavření, zejména v případě škol; veřejné univerzity pozastavily přednášky, obchody byly zavřeny, továrny zastavily nebo snížily produkci. Jako v mnoha evropských zemích, i zde se tato restriktivní opatření postupně zvyšovala, čímž přerušila veřejný život. Přesto však není vždy snadné taková opatření zavést. Některé státy nedávno uvolnily karanténní opatření zejména z důvodu tlaku ekonomických zájmů firem a podnikatelů. Uvidí se, zda tento krok vyvolá nárůst případů, jak předpovídají zdravotní instituce. Brazilský prezident Bolsonaro, který na počátku síření viru nazval COVID-19 rýmičkou a přirovnal ji k horší chřipce, nejprve nechtěl připustit, že se jedná o krizi. Neustále si stěžuje, že média zbytečně vyvolávají hysterický humbuk a fantazírují. Důrazně kritizoval opatření místních orgánů a opakovaně prohlašoval, že „lék je horší než nemoc, kterou má léčit“. Jelikož je ekonomika silně poškozena karanténou, dle Bolsonara budou lidé trpět více kvůli ní než kvůli viru. Otevřeně vzdoroval varováním zdravotních úřadů včetně jeho ministra zdravotnictví Luize Henriqueho Mandetty, jehož zastrašoval propuštěním (6. dubna se rozhodl odvolat Mandettu, avšak v důsledku reakcí ostatních členů vlády, zejména armády, tento krok neučinil). Politický boj mezi Bolsonarem na jedné straně a na straně druhé Mandettou vedl vědce a guvernéry k pozoruhodné situaci. Federální Kongres, federální Senát a federální Nejvyšší soud nechtěli podpořit Bolsonara v jeho snaze vrátit se ke stavu před karanténou prostřednictvím prezidentského dekretu, jímž vyhrožoval. Dokonce chtěli aktivně zastavit jakýkoli pokus tento dekret prosadit. Zdá se, že populace reagovala na karanténu se smíšenými pocity. Zatímco podle některých průzkumů více než 75 procent lidí opatření vítá, existuje mnoho zpráv o porušování karantény. Boj o politické přežití Bolsonarovy nesnáze předcházely koronavirovou krizi. Zdá se, že zklamal i mnoho těch, jež jej podporovali a doufali v radikální hospodářskou reformu privatizací veřejné správy, uvolněním pracovních zákonů, zvýhodněním soukromého sektoru a omezením už tak ubohého státního aparátu. Zatím však nejsou ochotni ho obvinit, případně podpořit vojenský převrat, což je neustále zmiňovaná možnost, která nemůže být v jihoamerickém kontextu přehlédnuta, zejména uvažujeme-li, že i v případě formální obžaloby by byl Bolsonarovým nástupcem místoprezident Hamilton Mourão, armádní generál v důchodu. Bolsonarova prohlášení během současné krize je třeba číst ve světle tohoto boje o politické přežití a vidět značnou krizi v jeho vlastním kabinetu a mezi prezidentem a ostatními orgány, zejména parlamentem, Nejvyšším soudem a armádou. To vedlo Bolsonara k ještě větší polarizaci jeho politického diskurzu, zřejmě za účelem mobilizace jeho volebního elektorátu. Zásadní postavení, které zaujal při odmítání rad lékařských expertů a rozhodnutí guvernérů jednotlivých brazilských států, jeho příznivci ocenili – zejména fundamentalističtí křesťanští vůdci jako Silas Malafaia, hlava mocného kostela Shromáždění Boží (Assembléia de Deus), který se pokusil udržovat otevřené kostely navzdory karanténě, a Edir Macedo, vedoucí Univerzální církve Božího království, který se vysmíval hysterii obyvatelstva a prohlašoval, že je to Satan, kdo šíří veškerý strach. Je pozoruhodné, že podobný postoj k pandemii koronaviru zaujal v Mexiku levicový prezident Andrés Manuel López Obrador, který se ještě v březnu pokusil minimalizovat význam epidemie, a vyzval Mexičany k vycházení, návštěvám restaurací a pokračování v normálním životě. V poslední době však uznal dopad krize a slíbil, že přijme „neortodoxní“ ekonomické opatření na pomoc lidem. V mezičase byla některá důležitá ekonomická opatření přijata také v Brazílii. Kongres schválil návrh na dodatek k ústavě, který by umožnil vytvoření paralelního „válečného rozpočtu“ výhradně v boji proti koronaviru. Pokud by byl schválen i Senátem, novela by nabyla platnosti, aniž by byl nutný souhlas prezidenta. Vláda se rozhodla dát 600 brazilských realů každému, kdo pracuje neoficiálně (neboť neoficiální pracovní vztahy jsou v Brazílii stále běžnější než oficiální vztahy). Sociální program Bolsa Família, který za vlády Temera a Bolsonara utrpěl velké škrty, bude opět rozšířen tak, aby se týkal většího počtu chudých rodin. Také vlivný ministr hospodářství Paulo Guedes (známý z minulosti svými neoliberálními postoji) naznačoval, že by mohl upustit od svých plánů zásadních ekonomických reforem, a dokonce zmínil možnost zvýšení veřejných výdajů jako prostředku k oživení brazilské ekonomiky. Převládající neoliberální kurz byl tedy prozatím odložen. Argentina: pomoc chudým a zranitelným Podívejme se nyní na protipól Brazílie, tedy na to, co se stalo v Argentině. Infekce se začala šířit v zemi začátkem března. První smrt byla hlášena 7. března a následně 19. března vláda zavedla celonárodní karanténu. K datu 13. dubna byl počet potvrzených případů 2 208, počet úmrtí 97. Oproti Brazílii postupovala Argentina na národní úrovni velmi brzy, přičemž federální vláda vyzvala k úplné karanténě, která je přísně dodržována hrozbou vysokých pokut, a dokonce uvězněním pro ty, kteří tato pravidla nedodržují. Výsledkem je, že počet infikovaných lidí a úmrtí je výrazně nižší než v Brazílii. Ačkoli obyvatelstvo v prvních chvílích opatření karantény nerespektovalo, opatření nezpůsobila žádnou politickou krizi jako v Brazílii. To je pravděpodobně hlavní kontrast, dokonce větší než rozdíl v počtu případů a úmrtí. Fernándezova vláda reagovala od začátku dodržováním doporučení vědců a Světové zdravotnické organizace, a tak i opoziční média podporují karanténu a nouzová ekonomická opatření přijatá vládou, aby pomohla chudým a zranitelným – zejména těm, kteří patří k rizikovým skupinám: tj. starší a již chronicky nemocní lidé ad. Opatření zahrnují přímé platby peněz zranitelným rodinám, osvobození určitých kategorií od placení konkrétních druhů dluhů, zpřístupnění potravin a léků starým a nemocným lidem. Vláda se také rozhodla zvýšit veřejné výdaje, aby pomohla ekonomiku znovu nastartovat. Vzhledem k tomu, že země prochází závažnou hospodářskou krizí a vláda se pokoušela znovu projednat svůj dluh, není jasné, prostřednictvím jakých finančních zdrojů budou tato opatření realizována. Argentina 5. dubna oznámila, že odloží splácení svého dluhu do roku 2021, tedy učinila opatření, které brazilská vláda zřejmě rozhodně nemá v úmyslu přijmout.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-22 13:58:46

Farmakon

Dynamika současného světa, kterou nejčastěji nazýváme globalizace, spočívá na předpokladu, že je nezbytné vyrábět, prodávat a kupovat, obíhat a směšovat. V „otevřené společnosti“ je chování viru velmi konformní: chová se jako všichni ostatní, cirkuluje. Najednou jsme však svědky toho, že ze dne na den se hranice opět vytyčují – a to nejen ty evropské, ale také hranice národních států, měst a regionů, uzavírají se dokonce i části měst. Zahalování tváří rouškou se najednou stává výrazem zodpovědnosti a solidarity, zatímco ještě nedávno byla zahalená tvář bezpečnostním rizikem a výrazem neochoty sdílet společnou identitu národního státu. Za potlesku společnosti se začínáme jako jednotlivci znovu svazovat s jedním místem a přijímáme omezení pohybu. Najednou se stejně jako v roce 2008, kdy svět ochromila finanční krize, stávají národní státy řešením situace, která má jak globální příčiny vzniku, tak i globální důsledky. Paradoxně jsme v té ochromující podívané na pandemii svědky podivuhodného oživení státu. V jakémsi ironickém zvratu je entita, kterou označujeme jako národní stát a jehož smrt byla tragicky oslavována při nesčetných příležitostech, znovu ve středu dění. Tentokrát však jako spasitel! Válečné metafory V okouzlení rolí státu jako zachránce a ochránce obyvatelstva se potom zpochybňování procesu vyhlašování výjimečných stavů, případně věcných důvodů, které k takovému vyhlášení vedou, či jednotlivých nařízení státu při řešení nákazy obyvatel, považuje za nejvyšší formu rouhání. Vlády národních států jsou znenadání oslavovány za to, jakým způsobem pečují o zdraví obyvatel, a výjimky z pravidel právního státu jsou posvěceny přitakávajícím veřejným míněním ve jménu naší bezpečnosti, kterou najdeme právě uvnitř hranic národních států. Touha najít efektivní ochranu před virem SARS-CoV-2 může otevřít dveře nebezpečí jinému – dominanci expertního diskurzu v rozhodování výkonné moci, tedy rozhodování, které se neopírá o fikci legitimity. Vztah mezi odbornými názory tzv. nezávislých odborníků a rozhodnutí přijatými národními exekutivami je v tomto ohledu klíčovým momentem. Role vědeckých pracovníků a jejich poznatků při formulaci národních strategii boje s virem vyvolává totiž zajímavé ústavně-právní otázky politické odpovědnosti a legitimity přijímaných opatření. Současná pandemie tak vrhá světlo na dlouhodobý problém liberálních demokracii, tedy na vztah mezi legitimitou a legalitou a zejména na narůstající roli legality při legitimizaci kroků exekutivy a oslabování demokratických složek rozhodování, které zavazuje společnost jako celek. Všimněme si například, jak často političtí představitelé hovoří o „válce s virem“. Válečné metafory doprovázející přemítání o pandemii jsou následně argumentačním společníkem při procesu uplatňování konkrétních opatření, která mají za cíl vytvořit sémiotickou atmosféru legitimizující výjimečný stav. Jsme totiž trvale vystaveni něčemu, co lze nazvat info-demie. Vidíme strašnou propast pandemie, v níž rukou neviditelného nepřítele nacházejí smrt naši milovaní, kteří nemají přístup ke kolabujícím jednotkám intenzivní péče. Taková realita nám potom neumožňuje uvažovat o hlubokých etických a politických důsledcích mimořádné situace, v níž poslední týdny žijeme. Jedinou smysluplnou a přijatelnou reakcí, která zbývá jak jednotlivci, tak státním aparátům je boj o vlastní přežití. Naléhavost situace totiž vyžaduje jednat, nikoliv přemýšlet – potřebujeme jistoty, nikoliv zbytečné spekulace. Společnost se v takové atmosféře potom velmi ochotně odevzdává expertnímu jazyku a politice zdraví, kterou tento jazyk evokuje jako legitimizační nástroj, a postupně nahrazuje současnou ideologií liberální demokracie, jež se musí opírat o mnohem širší spektrum faktorů zajišťujících její hegemonické postavení. Lék, nebo jed? Otázka, kterou formuluje Agamben, tedy zda je (tendence k) vyhlašování výjimečných stavů příznakem dlouhodobějších tendencí ve způsobech vládnutí a řešení nenadálých situací různého typu, je v této chvíli naprosto zásadní. Vyhlášení výjimečného stavu totiž přitahuje celou řadu parazitických jevů, jichž se je třeba vyvarovat. Agamben považuje reakci na COVID-19 za vyústění dlouhodobé tendence nepřiměřených státních kroků činěných ve jménu zdraví a bezpečnosti populace. Agambenovu kritiku současných opatření je třeba chápat především jako kritiku dlouhodobých tendencí v liberálně demokratických státech. Přijetím takových opatření, jako je celostátní karanténa, ve jménu zajištění bezpečnosti a ochrany před virem, totiž vytlačujeme běžné fungování vlády založeného na demokratických mechanismech ze spektra možného a postupně jej nahrazujeme přechodem k trvalejšímu výjimečnému stavu, v němž může být velmi rychle zásadním způsobem (nevratně) narušena řada občanských svobod. Taková ústavněprávní a politická strategie potom podle Agambena pouze reflektuje již existující posun liberální demokracie směrem k tzv. expertokracii. Vyhlašování výjimečného stavu je právě takovým pharmakonem, o kterém mluví Platón, my se zde budeme inspirovat Derridovou interpretaci jeho textu v eseji La pharmacie de Platon[1] . Starořecké slovo pharmakon je paradoxní a lze jej přeložit jako „droga“, což znamená „lék“ i „jed“. Derrida sleduje významy přiřazené k pojmu pharmakon v Platónových dialozích: lék, jed (lék nebo nemoc nebo jeho příčina), droga, recept, kouzlo, medicína, umělé zbarvení, malovat atd. Derrida k tomu poznamenává, že tato substance, jež je zároveň lékem i jedem, svoje uživatele především vtahuje do specifického diskurzivního pole, které reflektuje jeho významovou ambivalenci. Tato významová ambivalence a důležitost kontextu, ve kterém je pharmakon podáván, představuje zajímavý nástroj, pomocí něhož lze nahlížet vyhlášení výjimečného stavu, uzavření hranic a zavedení povinnosti nosit roušky, případně jiné ochranné pomůcky. Jistě, všechna tato opatření lze považovat za administraci léku, ale pouze z jednoho velmi specifického úhlu pohledu z celé té škály, kterou Derrida vykreslil. Výjimečný stav představuje odklon od „normální“ politiky a zavádí do politického života prvek neznámého. Zatímco většina komentářů k výjimečnému stavu v České republice se zaměřuje na procedurální aspekty. Takové úvahy nepřinášejí do debaty, kterou zde vedeme příliš nového – ano, principy, na nichž stojí liberální demokracie a právní stát, bychom měli bránit před, nazvěme to například, nesystémovým přístupem české vlády. Takové úvahy ale neberou v potaz důsledky přijímání takových rozhodnutí za hranicemi procedurálních pravidel právního státu. Otázky, které otevírá Derridova analýza Platónova textu, nám mohou pomoci tuto oborovou myopii překonat. Jistě, otázka, zda opatření přijatá exekutivou státu působí jako jed, nebo jako lék, je bezpochyby spíše otázkou naší pozice ve vztahu k druhům mocenských vztahů, které v liberálně demokratických státech nacházejí, než něco, co bychom měli brát jako absolutní hodnotu. Pro mnoho občanů bude rozdíl mezi tím, zda přijatá opatření jsou spíše lékem, nebo jedem procesních pravidel liberální demokracie, nepochybně málo důležitý. Avšak například při pohledu z hlediska sociálně-ekonomického dopadu se pak mohou rozdíly mezi různě zvolenými přístupy zdát méně akademické, a proto i mnohem podstatnější, a to bez ohledu na rozdíly v ideologiích, které bývají často hnacím motorem politických komentářů. Výjimečný stav jako politický koncept Co je tedy tím elementem, který odlišuje jed od léku? Obecně považujeme výjimečný stav za rozchod s normální politikou, politickou praxí nebo ústavním pořádkem země, jak je tedy chápeme v těch tzv. demokracií západního typu. Způsob přijímání rozhodnutí v době trvání takového stavu vychází z existující krizové situace, případně z rozšířeného přesvědčení o existenci takové krize. Vyhlášení takového stavu potom posiluje myšlenku, že demokracie jako režim nefunguje, což na oplátku posiluje pocity rozčarování, odcizením a opuštění liberální demokracie jako perspektivního projektu. Tento text s použitím Agambenových myšlenek naznačuje, že musíme o výjimečném stavu přemýšlet nejen jako o krátkém časovém okamžiku nebo náhlé „události“, ale jako o politickém konceptu, který se vedle jiných konceptů postupně prosazuje do běžného lexikonu každodenní politiky. Diskutování o výjimečném stavu izolovaně od podmínek, které ho doprovázejí, nás pouze vede zpět do bludiště definičních diskusí o tom, zda toto opatření mělo být přijato s tímto nebo tímto právním ustanovením atd. Ve stále nejistějším světě tak může napříště expanze rozsahu a normalizace výjimečného stavu být již jen logickou reakcí na každou podobnou situaci. V tomto krátkém textu jsem se pokusil pokrýt možná příliš široké pole. Navrhuji nicméně, že dva hlavní způsoby, jak se o opatřeních přijatých vládou diskutuje, tedy otázka přiměřenosti nebo proporcionality, chcete-li, a otázka dodržovaní procesních pravidel právního státu, jsou možná příliš ploché nebo reduktivní, než aby dokázaly zachytit to, co je na současné situaci podle mého názoru zásadní.   [1] Derrida, J., "Plato's Pharmacy" In: Dissemination, translated by Barbara Johnson, Chicago, University of Chicago (1981)   Text doplňuje sérii článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-04-07 08:07:07

Rektor UK Tomáš Zima: Je třeba co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření

„Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost,“ napsal ve výzvě adresované „všem, kteří rozhodují“ rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima. Jeho prohlášení přinášíme v plném znění. „Obracím se na Vás jako lékař, občan a rektor Univerzity Karlovy, který je čím dál více znepokojen vývojem a hrozícími důsledky současných opatření přijatých ve věci boje s onemocněním označovaným jako COVID-19. Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu. Je nezbytně nutné okamžitě a zásadně přehodnotit přijatá opatření státu, jejich další trvání, přiměřenost, efektivitu a především plošnost uplatňování. Vidím pro to několik důvodů, založených na faktech, datech a číslech – nikoli na emocích. 1. Hlavní obavy státních orgánů, které se uchýlily k plošným karanténním opatřením, se opírají o propočty rychlého, exponenciálního nárůstu těžkých případů, které by mohly překročit kapacitu zdravotnického systému a způsobit kolaps péče. Tuto obavu lze, alespoň u nás, již dnes zmírnit s ohledem na aktuální vývoj. Zcela jistě se na tom podílel včasný zásah státu. Zda to bylo díky masivním a drastickým opatřením paralyzujícím život a chod společnosti, či zda se na tom podílely i jiné faktory, bude možno zhodnotit s chladnou hlavou až v časovém odstupu. Pozitivním efektem je obrovská mobilizace a zapojení obyvatel, ochota pomoci a podílet se aktivně na zvládnutí ohrožení. 2. Koronavirům je připisován na celém světě značný počet úmrtí. Řada parametrů je však vypočítána nestandardně, velký počet zemřelých neumírá výhradně v přímém důsledku koronavirové infekce, ale v souvislosti s řadou závažných onemocnění či vážně oslabené imunity. Celková letalita infekce COVID-19 bude po zhodnocení celého průběhu vypadat jinak, než je dnes prezentováno. 3. Zdravotnictví v ČR díky nasazení všech zdravotníků je v současném stavu schopno zvládnout větší nápor pacientů, než jsme byli svědky. Paradoxně nyní funguje řada zdravotnických zařízení na zlomek kapacity, dochází k zanedbání péče u ostatních pacientů s neakutními, ale přesto velmi závažnými onemocněními. COVID-19 nezastavil ostatní nemoci, jen na jejich řešení a léčení nezbývá kapacita. A to může být pro zdraví spousty lidí fatální. 4. Nynější situace má tedy negativní dopad na celkové zdraví obyvatelstva – odkládají se diagnostické a léčebné úkony, operace i preventivní návštěvy lékaře. Pandemie zastavila velkou část zdravotnictví. Hospodářský propad zřejmě přinese snížení prostředků pro zdravotnictví, ale současné odkládání výkonů se může následně projevit předčasným úmrtím řady lidí. 5. Objektivní data nasvědčují tomu, že v ČR i v okolních zemích je šíření viru pomalejší a průběh onemocnění lehčí s minimálními počty smrtelných průběhů. Příčiny tohoto příznivějšího stavu se snaží objasnit odborníci, a může na to mít i vliv nošení roušek na místech, kde je více osob. 6. Země, které nepřijaly metodu nejpřísnější, tedy úplné karantény (např. Švédsko, Japonsko a Jižní Korea) vykazují relativně podobné výsledky ochrany obyvatel jako země s nejpřísnějšími a život a ekonomiku ochromujícími opatřeními. Srovnávání mezi jednotlivými zeměmi je metodicky velmi obtížné a často i nesrovnatelné, pro naprosto rozdílné zdravotnické systémy (organizace a úroveň zdravotnictví, počet lůžek atd.) a i z hlediska termínu zavedených opatření. 7. Pohybujeme se v oblasti často polovičatých informací. Došlo k obrovskému a soustavnému strašení národa a občanů, řada médií ve snaze o senzaci za každou cenu, často bez ohledu na fakta či dopady, často bez etického rozměru, bohužel podávají velmi často tendenční obraz infekce lokálně i globálně. A tak, ať už vědomě či nevědomě, zvyšují obavy a paniku ve společnosti. To vše má vliv na společenskou psychiku a ohrožuje to duševní zdraví nejzranitelnější části populace. 8. Daleko fatálnější následky pro nás, pro Českou republiku, bude mít ochromení našeho a světového hospodářství. Např. americká Federal Reserve Bank předpokládá v USA až 30procentní nezaměstnanost. Ta ovšem velmi rychle poroste v řadě zemí. Celosvětový cestovní ruch, který se i v ČR významně podílí na zaměstnanosti a tvorbě HDP, bude zdevastován téměř úplně. Mezinárodní měnový fond hovoří o nejhorší krizi v dějinách lidstva. 9. Státní pomoc, ať už bude jakkoliv masivní, nezabrání poklesu ekonomiky a životní úrovně lidí. Promyšlený plán a jasná dlouhodobá strategie státu je ovšem základním předpokladem, abychom se pokusili ty největší škody alespoň ztlumit. Lidé musí dál uživit své rodiny, mít z čeho platit nájem, hypotéky a další životní náklady. 10. Volba mezi uvolněním drastických a doufejme krátkodobých opatření a dalším pokračováním karantény není volbou mezi penězi a životy. Je volbou mezi hypotetickými hromadnými oběťmi koronavirové infekce a jistými oběťmi ekonomického úpadku společnosti. Bohužel, i přes sílící zoufalá varování a katastrofické prognózy vývoje naší země a společnosti stále postrádáme kvalifikovaný plán státu, jeho strategii či alespoň odpovědi na základní otázky: Kdy, jak a jaká přijatá opatření skončí? A co bude dál? S čím mohou občané počítat? Jsem přesvědčen, že máme ještě čas jednat a přijmout rozhodnutí, abychom se společně pokusili hrozící důsledky co nejvíce zmírnit. Je podle mě nutné: 1. Co nejdříve začít uvolňovat karanténní opatření – do konce dubna zrušit většinu omezení s výjimkou hromadných akcí, ochrany rizikových skupin (důchodci) a karantény pozitivně testovaných osob. 2. Navýšit na maximum testovací kapacity, uskutečnit co nejdříve testování náhodného reprezentativního vzorku pro objektivní zjištění, kolik osob se setkalo s COVID-19. 3. Zásadně zvýšit a zjednodušit podporu OSVČ, zejména v oblasti živnostníků, řemesel a služeb, cestovního ruchu, kultury a těch, kteří byli zasaženi opatřeními maximální měrou. Tato odvětví na sebe navazují další velké počty lidí, kteří jsou ohroženi ztrátou zaměstnání. 4. Přijmout rychlá, nekomplikovaná a plošná opatření v daňové oblasti – odklady, daňové prázdniny, a další. 5. Zajistit občanům možnost dlouhodobých odkladů splátek úvěrů na bydlení či nájmů v momentě, kdy se dostanou vlivem dopadů koronavirové krize do existenčních potíží a platební neschopnosti. 6. Postupně uvolnit cestování alespoň do sousedních zemí s relativně nízkou úrovní nákazy do konce letošního května. A postupně uvolňovat cestování podle aktuální epidemiologické situace v jednotlivých státech. 7. Ochránit statisíce občanů, kteří spadli či spadnou do dluhových pastí a exekucí, a nastupující ekonomický propad by pro ně byl zcela likvidační. Lze například přistoupit k zcela mimořádnému prodloužení splátek či k částečnému oddlužení. 8. Rychle přijmout zákon proti lichvářským půjčkám a nestandardním nákupům, abychom zabránili zneužívání krize různými „šmejdy“. Jako pro člověka, který se celý život pohybuje ve zdravotnictví, jsou pro mě děsivá některá zjištění, za kolik jsou leckde pořizovány předražené ochranné pomůcky a další prostředky. 9. Zveřejnit seznam všech položek a věcí – včetně cen a částek, které stát ve stavu nouze nakupoval v objemu miliard korun bez výběrových řízení. Maximální transparentnost a srozumitelnost všech kroků státu v krizi je zcela zásadní. 10. Zajistit, aby nedošlo ke škrtům v oblasti vzdělávání, vědy a výzkumu. Právě věda se ukazuje jako jedna z klíčových disciplín, která je pro boj s podobnými pandemiemi nepostradatelná. Tato nemoc je především příběhem vědy a výzkumu. Společně s těmito kroky je nutné rychle připravit jasnou a srozumitelnou strategii pro záchranu ČR pro další měsíce a roky, která bude výsledkem společné práce těch nejlepších expertů a špičkových odborníků v oblastech ekonomie, hospodářství a sociální politiky. Koronavirus není možné vymýtit, bude tu s námi asi ještě minimálně několik let. Musíme se snažit minimalizovat letální dopady – a to jak přímé, tak nepřímé. Pokud se rozhodneme pro dlouhodobou karanténu a izolaci země, budou důsledky pro lidské životy devastující – vysoká nezaměstnanost, sociální dopady, nárůst kriminality a radikalizace společnosti. Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí. Přeji nám všem především pevné zdraví, odpovědná rozhodnutí a co nejvíce síly a vzájemné podpory v těchto těžkých časech." {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-04-18 11:00:00

Africká odpověď na koronavirovou pandemii: nejsme vaši pokusní králíci

Postupné odhalování případů nakažení a následných smrtí v západních zemích vyprovokovalo šok a probuzení povědomí o nebezpečí koronaviru. Přes toto světové povědomí velká část africké populace zpočátku nevěřila, že by se koronavirus rozšířil do Afriky. Byla zde představa, že Afričané jsou vůči koronaviru imunní. Tento názor spočíval na dvou předpokladech: africká demografie a vznik vlastního viru. Myšlenka demografie stojí na faktu, že africká populace je převážně mladší. Jelikož se o viru tvrdí, že nezasahuje příliš mladé generace, Afričané předpokládají, že se mohou nakazit jen těžko. Africká myšlenka vzniku pandemie se potom opírá o dosti rasistickou domněnku, podle níž nemůže virus zasáhnout africkou populaci, jelikož nepochází z Afriky. Je to nemoc lidí Západu a pravděpodobně boží trest za jejich četná provinění. Navíc mnozí Afričané věří, že mají silnou přírodní odolnost vůči virům. Objevení prvních případů nakažení koronavirem v Africe a následná úmrtí odhalily nepravdivost předpokladů africké imunity proti koronaviru. Od té doby se v různých afrických zemích každý den objevují případy nákazy koronavirem. Poslední statistiky se týkají afrických zemí, které byly nejvíce zasaženy: Jižní Afrika (1 934), Kamerun (820), Burkina Faso (497), Pobřeží slonoviny (626), Ghana (566). Je zřejmé, že evidence případů nákazy v Africe je stále vzdálena počtům v západních zemích (USA, Španělsku, Itálii, Francii či Německu), kde se zdá být ohnisko. S rostoucím počtem potvrzených případů v Africe roste strach z blížícího se zhoršení situace, jelikož většina afrických zemí nemá fungující zdravotnický systém. Na základě této zkušenosti lze říci, že došlo k uvědomění si skutečnosti, že se virus týká potenciálně každého. Pandemie v africkém společenském a politickém uspořádání Africké země si stejně jako ostatní země samy zaznamenávají údaje o bojích proti epidemii a všech typech onemocnění. Africké vlády využívají této zkušenosti k rozvíjení lepší prevence a ochraně jejich populace před pandemiemi. Jak ve svém románu Mor uvádí Albert Camus, pandemie navíc způsobuje nejen ztrátu lidských životů. Pandemie znemožňuje přeživším žít normální život. Všechny činnosti, jež zahrnují obchod, školu apod., jsou přerušeny preventivními opatřeními úřadů. Zahrnují také uzavření státních hranic, nařízení hygienických pravidel a zvyků, nošení lékařských roušek mimo domov či různá omezení obyvatelstva. Tato opatření lze považovat za opak afrických zvyklostí. Uzavření hranic se jeví jako pochopitelné, jelikož brání novému zanesení viru. Ale například udržování vzdálenosti mezi lidmi při setkávání je každodenní problém. Tato opatření lze jen stěží sladit s místní realitou a způsobem života lidí. Většina lidí v Africe žije ve skutečně přeplněném okolí. Je běžné, že pětičlenná rodina má pouze jednu místnost. Stává se také, že několik rodin musí sdílet stejné nádvoří, stejnou studnu a související domácí prostory. V takových podmínkách je myšlenka společenského odstupu jednoduše něčím, co si lidé nedokážou představit, a to ani pro své vlastní dobro. Zavedení omezení volného pohybu je také obtížné provést, protože v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté ekonomiky je mnoho sociálních skupin lidí závislých na šedé ekonomice. Celé dny se setkávají s dalšími a hledají způsob, jak si vydělat na živobytí. U těchto lidí, obvykle soustředěných ve velkých afrických městech, vypadá opatření omezující volný pohyb spíše jako osobní zábrana než preventivní doporučení proti pandemii COVID-19. Tento pocit je podpořen skutečností, že opatření nepočítají se sociální kompenzací. Řada lidí pak na vlastní náklady nemůže realizovat opatření o omezení pohybu, o kterém rozhodly vnitrostátní orgány. Musejí si někdy vybrat mezi nákazou koronavirem a cholerou, přičemž jejich volba znovu a znovu spočívá v pouhém přežití dne a očekávání nejhoršího. COVID-19 jako kulturní, společenský a politický fenomén Vznik krize spojené s nemocí COVID-19 upozorňuje na roli státu jako ochránce občanů a ochránce společenského smíru. Tento postulát vysvětluje přijetí opatření poměrně omezující individuální a kolektivní svobodu na základě rozhodnutí vlád různých zemí za účelem omezení šíření pandemie. Ve většině afrických zemí jsou přitom vládní orgány pečlivě sledovány opozičními stranami, které mohou využít současného dění a manipulovat s emocemi lidí a přeměnit pandemii COVID-19 na virus podkopávající politické a společenské uspořádání. Mnozí afričtí politici si takové riziko uvědomili a nečekali až na vznik krize nemoci COVID-19, aby si vytvořili politické a právní podmínky, jež umožňují jejich politické přežití. V tomto ohledu je vhodné připomenout, jak si někteří afričtí politici přizpůsobili právní systém a vytvořili si různé politické strategie, aby si udrželi moc na neurčitou dobu. P. Chabal a P. Dalloz ve své knize L’Afrique est partie. Du désordre comme instrument politique píšou o instrumentalizaci neřádu jako o způsobu vládnutí. Achille Mbembe si přitom klade otázku, zda bude také současná pandemie využita k posilnění tohoto účelu. Nejsme vaši pokusní králíci Dvě souběžná prohlášení vyvolala velký skandál ohledně klinických testů kvůli možné vakcíně proti pandemii COVID-19: první pocházelo od dvou francouzských vědců, Jean-Paula Miry a Camille Lochta, zatímco druhé pronesl doktor Jean-Jacques Muyembe, mezinárodně proslulý virolog a vedoucí týmu bojujícího proti koronaviru v Demokratické republice Kongo. Během televizní debaty navrhovali francouzští výzkumníci testování účinnosti BCG vakcín proti pandemii COVID-19 v Africe. Jean-Paul Mira prohlásil: „Neměl by být tento výzkum prováděn v Africe, kde není žádné léčení a roušky? Tak se to dělá při výzkumech AIDS.“ Pokračoval: „Provádíme tyto testy s prostitutkami, jelikož je nám zřejmé, že přicházejí do styku s hodně lidmi a nechrání se.“ Jeho kolega Camille Locht odpověděl: „Máte pravdu, zvažujeme současný výzkum v Africe.“ Druhý případ se odehrál během tiskové konference o zhodnocení dosažených výsledků v boji proti koronaviru, kdy se Jean-Jacques Muyembe z Konga vyjádřil: „Velké instituce [z USA, Kanady a Číny] se zaměřují na vakcínu. […] Domnívám se, že v květnu bychom měli být schopni začít s klinickými testy […] A snad kolem července nebo srpna bychom s testy začali. Byli jsme vybráni provádět tyto testy. […] Předpokládá se, že budeme testovat zde doma.“ Obě tato prohlášení vyvolala ohromné protesty po celém světě a autoři se museli omluvit. Kritika se rozvinula dvěma směry. Na jedné straně odsoudila rasismus a západní nadřazenost, návrat koloniální mentality, pohrdání Afričany, absenci kritického myšlení a snahu podřizovat Afričany Západu. Na druhé straně kritika poukázala na to, že tato prohlášení vyvolala prastaré démony boje proti očkování. Afričtí odpůrci očkování považují jakoukoli vakcínu – i tu proti pandemii COVID-19 – za jed, jejímž původním záměrem je obohacení akcionářů farmaceutického průmyslu a následná eliminace znevýhodněných. Podle některých lidí je očekávaná vakcína proti nemoci COVID-19 pouze druhem trojského koně, který usiluje o oslabení afrického populačního růstu, či dokonce o vyhlazení obyvatelstva této části světa. Jinými slovy, vidí ve vakcíně plán spiknutí Západu proti Africe. Věří, že „Západ chce Afriku, avšak bez Afričanů“. Podle nich populační růst děsí západní země. To je důvodem, proč se západní země snaží prostřednictvím různých strategií podstrčit vakcínu proti COVID-19 africkým zemím. Dále mnoho lidí v Africe nechápe, proč by se v Africe, ze které koronavirus nepochází a ani v ní není nejvíce rozšířen, měla stát místem klinických testů vakcíny proti COVID-19. Měli snad dříve západní výzkumníci zájem testovat v Evropě či v USA způsoby léčby pandemií pocházejících z Afriky – například eboly? Těžko si vybavit takový případ. Afričtí kritici veřejně odsoudili skutečnost, že takový přístup ponechává veškerá rizika africké populaci a západním uživatelům vakcíny pouze výhody. Stručně řečeno, africká kritika klinických testů požadovala všeobecné a kategorické odmítnutí těchto testů v Africe. Tento postoj byl vyjádřen sloganem: „Nejsme vaši pokusní králíci!“ Na rozcestí Ochromením našeho ekonomického modelu ve velmi krátkém čase a omezením našich společenských vztahů na holé minimum nám pandemie přináší nový přístup k sobě samým, ke světu kolem nás. Vědomí takové změny myšlení by mělo lidem otevřít oči, aby prosazovali nejdůležitější hodnotu, kterou máme: naše společné lidství.   Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.   Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-11 09:01:07

Limity ministryně spravedlnosti

Vládní protipandemická opatření zasáhla mimo jiné do příjmové situace jak firem, tak jednotlivců a jejich domácností. Někteří kritici proto předpokládají, že soudy v brzké budoucnosti zahltí žaloby poškozených o náhradu škody. Ministryně spravedlnosti Marie Benešová se v roztomilém vystoupení v Interview ČT24 5. května (stojí za poslech ze záznamu) vyjádřila k věci s nadneseným sebevědomím sobě vlastním v podstatě v tom smyslu, že stát škodu nezpůsobil, tu způsobil coronavirus a náhradu škody má hradit ten, kdo ji způsobil. Podle ní nelze souhlasit s nároky na náhradu „virtuálních“ škod a musí se dbát zachování dobrých mravů. A podnikatelé mají mít „vatu na přežití“, což asi dle jejího mínění oslabuje jejich nárok na odškodnění. Předpokládá, že žalob nebude mnoho a pokud budou, má pochyby o jejich úspěšnosti. Velký počet žalob prý předpovídají hlavně advokáti, kteří se již těší na tučné palmare. Pokud by ale nápad žalob skutečně přetížil soudy, je připravena reagovat a poradila by si hravě. Odškodnění by mělo být spravedlivě přiměřené Novináři přepsali zúženě její představu řešení takto: „Já bych soudce z trestního úseku přesunula na ten úsek, kde to bude potřeba, aby řešili tyto škody, nové bych nenabírala.“ „Jednoduché“ řešení opřela o upozornění, že máme přes tři tisíce soudců, což je ve srovnání s Německem „na tak malou zemi hodně“ a kriminalita klesá. Přeloženo do „lidštiny“: máme zbytečně moc soudců a část trestních soudců není plně využitá, takže je lze vytížit jinou prací. Je s podivem, že paní ministryně o nevyužití části trestních soudců ví, ale nebýt koronavirové krize by se o ní nikdy nezmínila. Odezva z justice byla nevlídná: ministryně prý nemůže rozhodovat o změnách přidělení agend soudcům. Je to výlučná pravomoc předsedů soudů, kteří sestavují rozvrhy práce, jimiž se soudcům přiděluje agenda. Problematika proti sobě jdoucích názorů paní ministryně a justice je vícevrstevná. Především její obecný postoj o nepřípustnosti uplatnění nároku na náhradu škody neobstojí. Názor, že původcem škod není stát, ale koronavirus, skutečně navozuje představu beznadějnosti uplatnění nároků, protože koronavirus nelze žalovat. Vláda ale velmi dobře ví, že z nezbytí škody způsobila a průběžně přijímá opatření k jejich mírnění, což je v zásadě v pořádku. Čistými stěžovateli mohou zůstat ti, kteří zůstali mimo dosah vládní péče. Například pendleři, kteří přišli ze dne na den o chleba, by asi nárok na odškodnění mít mohli. Ale nemůže být v rozporu s dobrými mravy, budou-li odškodnění žádat ti, jimž současná opatření pokryla jen nepatrnou část způsobených škod. Samozřejmě, každý občan bez výjimky bude doplácet na škody, způsobené pandemií, ale odškodnění každého subjektu by mělo být spravedlivě přiměřené velikosti přímého dopadu opatření na jeho ekonomickou situaci. Máme příliš mnoho soudců? S paní ministryní souhlasím, že nápad žalob o odškodnění nemusí dosáhnout katastrofických rozměrů. Ale přesto její přístup k této problematice navozuje různé otázky, především po reálnosti jejích představ o dopadech vládních opatření na ekonomiku a do sociálních poměrů občanů, dále o úrovni jejího přehledu o situaci v resortu, a tedy o uskutečnitelnosti vyhlášených záměrů. Žaloby podle odškodňovacího zákona se prvostupňově podávají u okresních soudů, příslušných podle sídla úřadu, jenž odmítl poskytnout odškodnění. Jejich nápad rozhodně nezasáhne plošně celou soustavu soudů. Nejspíš dopadne hlavně na tři pražské obvodní soudy. Ty jsou poměrně malé a nedisponují zástupy trestních soudců. Není vůbec jisté, že by bylo možné provést změnu přidělení agend jednotlivých soudců v takovém rozsahu, aby se zvládlo odškodňovací řízení a současně nedošlo ke katastrofickému zpomalení trestního řízení. Poměry se mohou lišit soud od soudu a úvahy o řešení stavu přetížení mohou být v tuto chvíli jen hypotetické. Paní ministryně by mohla zasáhnout pouze zprostředkovaně přes jednání s předsedy postižených soudů. Marie Benešová se ale dotkla i otázky, která přesahuje rámec současné situace, a to přiměřenosti počtu soudců potřebám státu. Její poznatek, že máme v poměru k počtu obyvatel více soudců než Spolková republika Německo, není novinka. Srovnávací šetření poměrů v Evropě proběhlo již v době, kdy v čele Nejvyššího soudu ČR stála Iva Brožová. Při posuzování na základě počtu soudců na 100 tisíc obyvatel je na tom Česká republika hodně špatně. Je zajímavé, že stejně jsme na tom s počtem vězňů. Vzniklo podezření, že vydržováním přebujelé soudcovské komunity dochází k bezuzdnému plýtvání státními prostředky. Ale vyslovením podezření to skončilo, dále nikdo nešel. Pokud se skutečně plýtvá, odpovědní činitelé nepovažují za potřebné to napravit. Však z peněz daňových poplatníků krev neteče. Není mi ale známo, že by někdo zkoumal poměr počtu soudců a napadnuvších žalob u nás a ve srovnávaných zemích. Takový průzkum by ozřejmil, zda jsou naši soudci přiměřeně vytížení, či zda je jejich pracovní výkonnost nižší než u jejich kolegů v jiných státech. Pustit se ale do zkoumání přiměřenosti počtu soudců s náznakem úvah, že by případně mohlo dojít k zeštíhlení justice, by bylo totéž jako strkat hlavu do sršního hnízda. To si žádný ministr spravedlnosti nedovolí. Hranice soudcovské nezávislosti Závažnějším problémem, přesahujícím rámec současné situace, jehož se paní ministryně dotkla, jsou hranice soudcovské nezávislosti. Sebevědomé prohlášení Marie Benešové, že v případě potřeby přesune soudce odněkud někam jinam na jedné straně svědčí o jejím nadhodnocujícím dojmu o vlastní pravomoci, ale současně má racionální jádro: ministr spravedlnosti je nejvyšším úředníkem státní správy soudů a předsedové soudů jsou mu jako úředníci státní správy soudů podřízeni. Pokud považujeme sestavení rozvrhu práce soudu za správní úkon, pak by soudci museli přistoupit na to, že ministryně by mohla případně předsedům soudů uložit, aby rozvrhy práce upravili podle jejích představ. Avšak je zřejmé, že soudce takové pojetí pravomoci ministra při výkonu státní správy soudů vůbec nenapadá. Zřejmě jsou přesvědčeni, že jakékoli jednání soudce lze podřadit pod pojem soudcovského nezávislého rozhodování. Připustíme-li takový výklad soudcovské nezávislosti, státní správa soudů se stane nesmyslným prázdným pojmem. Řízení úkonů státní správy bez respektování vztahu nadřízenosti a podřízenosti by bylo nefunkční. Paradoxní ovšem je skutečnost, že i ministerstvo vyznává zásadu, že soudce je ve svém jednání nezávislý za jakýchkoli okolností, a proto nemůže být volán k odpovědnosti za zlé skutky. Jako příklad uvádím rozhodnutí paní ministryně o zamítnutí mého podnětu ke kárnému řízení s předsedkyní kárného senátu Nejvyššího správního soudu, která účelovou selekcí listinných důkazů vytvořila předpoklady pro smířlivé, pro kárně žalovanou příznivé, vyhodnocení kárné žaloby. V daném případě jsem v prvé etapě nabídl listinné důkazy ke kárné žalobě kárnému žalobci, jímž byl sám předseda Nejvyššího soudu ČR prof. Pavel Šámal. Vzkázal mi písemně po panu místopředsedovi Romanu Fialovi, že kárnou žalobu již odeslal, a proto mi doporučuje, abych listiny zaslal přímo na Nejvyšší správní soud. Učinil jsem tak. Jeho dopis jako projev vůle kárného žalobce jsem přiložil. Kárný žalobce žaloval kárně žalovanou za to, že rozhodla v nějaké věci, i když ji ve vztahu k ní Ústavní soud uznal za podjatou a vrchní soud jí případ odebral. V listinách, jež jsem soudu zaslal, byla mimo jiné stížnost na nakládání s dvěma svědky z daleké Dunajské Stredy, na jejichž výslech paní soudkyně zapomněla a poslala je domů s tím, že do protokolu nechala zapsat, že strany neměly o jejich výslech zájem. Strany ovšem možnost k vyjádření názoru vůbec nedostaly. Projev přátelství z moci úřední Do podkladů pro posouzení žaloby soudci kárného senátu předsedkyně senátu zařadila výlučně listinné důkazy, jež byly pro kárně žalovanou příznivé. Bylo mezi nimi například vyjádření státní zástupkyně, která je přímo kamarádkou paní kárně žalované čili šlo o projev přátelství, vykonaný z moci úřední. Soud vyhověl kárnému žalobci jen částečně: místo navrženého půlročního krácení platu uložil jen čtvrtletní. Předsedkyně senátu přinejmenším ovlivnila pohled soudců na paní kárně žalovanou v její prospěch zastřením nepříznivých poznatků o jejím jednání. Aktivně jí pomohla. V odůvodnění rozsudku se o paní kárně žalované hovořilo pouze jako o svědomité, svrchovaně spravedlivé soudkyni. Ani slovo o tom, že právě probíhá projednávání žádosti o povolení obnovy procesu odsouzeného, jehož odsoudila s použitím pachové stopy jako důkazu k vysokému trestu za zločin, spáchaný někým úplně jiným, a postižený část trestu odpykal. Na rozhodování kárného senátu se vztahuje zásada soudcovské nezávislosti. Ale předsedkyně senátu sama o sobě rozhodovací pravomoc nemá, nemůže proto požívat výsadu beztrestné nezávislosti. Výběr podkladů pro jednání kárného senátu proto považuji za správní úkon, na který se nevztahuje výsada beztrestnosti jako na nezávislé soudcovské rozhodování. Ministerstvo má ale názor stejného druhu, jaký mají někteří soudci na záměr paní ministryně přesouvat soudce. Projevilo se to například v rozhodnutí o mém podnětu ke kárnému řízení s výše zmíněnou předsedkyní kárného senátu. Vedoucí oddělení justičního dohledu ministerstva Ivana Borzová mě z pověření paní ministryně vyrozuměla, že podnětu nevyhoví. Poučila mě, že to, co označuji za administrativní postup, je ve skutečnosti procesním postupem soudce ve věci a „…ani podnětem k zahájení kárného řízení se nelze domáhat toho, aby orgány státní správy soudů přezkoumávaly správnost postupu soudu při výkonu jeho nezávislé rozhodovací pravomoci“. Paradoxně právě v této době leží na ministerstvu další podnět k zahájení kárného řízení s výše zmíněnou kárně žalovanou soudkyní. Její provinění má spočívat v tom, že nezajistila eskortování vězněného obžalovaného k zahájení hlavního líčení, ač o účast měl zájem, ale kvůli jeho nepřítomnosti vyloučila jeho věc do samostatného řízení a v něm pak jeho trestní stíhání zastavila (samo rozhodnutí o zastavení stíhání nenapadám). V dalším průběhu pak sloužil jako svědek obžaloby proti původně spoluobžalovaným. Jeho vytržení z kolektivu spoluobžalovaných působí potíže v pokračujícím soudním řízení. S ohledem na výše zmíněné vysvětlení Ivany Borzové musím očekávat, že paní ministryně pojme opomenutí zajištění účasti vězněného obžalovaného při hlavním líčení a následné vyloučení věci do samostatného řízení jako úkon v soudcovské nezávislosti, a tedy beztrestné jednání. Beztrestná libovůle Běda obviněným, které budou soudit soudci, přesvědčení o své absolutní nezávislosti a beztrestnosti dokonce i při provádění pomocných úkonů správní povahy. Kritici záměru ministryně spravedlnosti využít pravomoci hlavy státní správy justice zastávají stejně jako ona sama názor, že soudce je v rozhodování absolutně nezávislý, ať dělá cokoli, a nemůže být volán k odpovědnosti za jakékoli pochybení. Vedou tak soudce k přesvědčení o právu na beztrestnou libovůli. Jako laik si myslím, že je na místě chránit soudcovskou nezávislost při vyhodnocování důkazů, speciálně v trestním řízení při rozhodování o vině a trestu, ale absolutní, bezbřehá beztrestná nezávislost je pro společnost nebezpečná. Je na místě vytýčit hranice soudcovské nezávislosti, a o to by se měla paní ministryně zasadit, neboť její neurčitost oslabuje také její pravomoc nejvyšší představené státní správy justice. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-26 22:09:22

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz čtvrtý: Dnešní byrokraté a politici islamisty nezastaví

Střílení bezvěrců samopalem v rukou muslima ve Vídni 2. listopadu 2020 je ten typ nepříjemnosti, kdy říká, že útok byl náhlý a tajná služba a státní aparát z řady příčin zaspaly. Totéž se stalo při vyšetřování v USA po 11. září. Zajištění bezpečnosti 11. září 2001 bylo kritizováno jako nekompetentní s velkými rezervami ve zpravodajské činnosti a v koordinaci bezpečnostních složek. Domnívám se, že do jisté míry neprávem. Bezpečnostní opatření tehdy byla průměrná a průběžná. Tedy samozřejmá. Nelze přitom zapomínat, že o činnosti zpravodajských služeb se takřka nic nedozvíme. Co funguje v režimu utajení, směruje aktivity včas na správné místo mnohdy jen nahodile a generuje chybná hodnocení a rozhodnutí. Mnoho náhodných selhání, opomenutí, povrchních analýz, nekompetentních a pasivních přístupů ke zdrojům informací, ale i přílišná horlivost v nevhodný okamžik, pak může vytvářet obraz útoku z 11. září jako konspirativní akce umožňující teroristům, aby učinili něco, co lze využít jako záminku k dramatickým bezpečnostním opatřením a odvetám, které by jinak nebyly státním aparátem realizovatelné. Kritika bezpečnostních služeb je všedním jevem I v Rakousku se objevila kritika postupu bezpečnostních orgánů. Rakouský ministr vnitra Karl Nehammer si 6. listopadu 2020 oficiálně povzdychl, že se při nakládání s informacemi tajných služeb (ohledně atentátníka z Vídně) staly nepřijatelné chyby. Převedeno do češtiny: Úřady měly informaci o tom, že se střelec Kujtim Fejzulai pokusil v létě v Bratislavě koupit munici do samopalu alias do útočné pušky. Spolkový úřad pro ochranu ústavy a boje proti terorismu sice zkontroloval totožnost pachatele, ale nepodnikl žádné další kroky. Minimálně by soudní orgány, pokud by informaci dostaly, mohly rozhodnout, zda mladík neporušil podmínku. Rakouské úřady také věděly, že Fejzulai byl v létě v kontaktu se dvěma osobami z Německa sledovanými v Rakousku z popudu německé kontrarozvědky: Dva radikálové z Osnabrücku v červenci několik dní strávili u Fejzulaie v jeho vídeňském bytě. Na obhajobu tajných služeb je nutné uvést, že lidí, jako byl střelec Fejzulai, žijí v Rakousku stovky či spíše tisíce a kapacita jejich monitorování je omezená. Fejzulai nepředstavoval islamistickou super hvězdu, spíše nervózní myš. Ale promarněným závažným signálem byla snaha koupit na Slovensku střelivo. Na druhou stranu šlo zároveň o signál, že jde o naprostého blba – chtěl si koupit náboje v oficiální prodejně bez zbrojního pasu. Takovou hloupost by přece skutečný terorista nikdy neudělal! No, vždycky je něco poprvé… Reakce: Policejní cvičení v EU Islámské komunity s islamistickými skupinami jsou již tak rozsáhlé, že se nejen rakouská, ale i administrativy dalších západních států EU vyhýbají tvrdším opatřením. Teprve po vídeňském střílení chtějí rakouské orgány najednou zavřít dvě mešity. Politickou a bezpečnostní mravopočestnost mešit přitom rakouská vláda mohla řešit již dříve, ale kdo by si chtěl zahrávat s muslimy? Jejich organizace, i mezinárodní, by spustily doslova frontální řev, a s nimi i rakouské multikulturní a promigrační spolky. Nezapomínejme, že státní orgány (tedy úředníci) kdekoliv na světě chtějí přežívat pokud možno s co nejmenší mírou komplikací. Po každém teroristickém útoku následují standardní policejní manévry, ale opatření jsou stále stejná, tedy s minimálním účinkem: Posilují se některé bezpečnostní zákony, policie dostane nová pracovní místa. To není kritika státních a bezpečnostních orgánů, ale pouze konstatování stavu. I když řadu útoků islamistů se tajným službám daří v zárodku odhalit, úspěchy jsou většinou cíleně utajovány. Po krvavém útoku začne policie a případně i armáda střežit důležité objekty a místa shromažďování občanů. K podobné mobilizaci bezpečnostních složek dochází i v dalších státech EU. Jde o prevenci pro případ, kdyby se k podobnému útoku odhodlali napodobitelé. Příkladů z minulosti přitom není málo. Třeba v minulých týdnech: * 25. září 2020. Paříž, Francie: Dva lidé jsou ubodáni k smrti a dva zraněni před bývalou redakční budovou Charlie Hebdo. * 4. říjen 2020. Drážďany, Německo: Syřan zaútočil nožem na dva homosexuály. Předtím byl zatčen pro podezření z terorismu, ale znovu propuštěn. Mrtvý. * 16. říjen 2020. Paříž, Francie: Učitelovi Samuelovi Patymu sťal hlavu 18letý původem Čečenec za to, že ve škole ukazoval karikatury Mohameda. * 29. říjen 2020. Nice, Francie: Terorista zaútočí nožem v bazilice Notre-Dame de Nice. Zabije tři lidi a pokusí se oběti setnout hlavu. * 2. listopad 2020. Vídeň, Rakousko: V centru města střílí 20letý sympatizant IS. Čtyři mrtví, 22 zraněných. Z dlouhodobého hlediska jsou současná i halasně vyhlašovaná budoucí opatření de facto pouze policejním cvičením v rámci EU. Po velkých nebo mediálně velmi sledovaných útocích vlády států EU vždy deklarují, že přitvrdí protiislamistická opatření a tajné služby zintenzivní mezinárodní spolupráci. Všechny iniciativy pak ale postupně přecházejí do pracovního volnoběhu. A po dalším mediálně sledovaném útoku vlády opět vytáhnou před médii bobříka spolupráce a intenzivnějších opatření. Například prezident Emmanuel Macron letos uvedl, že chce ve Francii zakročit nejen proti džihádistům, ale také proti širšímu islamistickému podhoubí, které mnohdy má místo i v oficiálních mešitách. Do roka a do dne z toho bude opět volnoběh. Zpravodajské služby budou i nadále v defenzivě kvůli nedostatku informací z muslimské komunity. I proevropští muslimové na radikály ze svých řad neradi upozorňují ze strachu z pomsty vůči jejich rodině. V Rakousku, kterému dnes vyčítají laxnost vůči islamismu, jsou přitom dál než ve Francii alespoň v tom, že zde již bylo zakázáno financování muslimských organizací/spolků ze zahraničí. Ale chybí jeho skutečná kontrola. Pokud se tomuto financování a přijímání imámů ze zahraničí, nebude k dispozici ani nejmenší stupeň prevence islamistických tendencí. Bez radikálních opatření bude policejní úsilí víceméně bezvýsledné. Nemalá část muslimského obyvatelstva by je ale vnímala jako vyhlášení občanské války. Stačí hysterie, jaká propukla po pár siláckých větách prezidenta Macrona o nutnosti systematického boje proti islamismu a přísnější kontroly vnějších hranic Schengenského prostoru. Paradoxy předstírání islamistů Velmi zajímavým fenoménem byla pomoc tří mužů lidem ohroženým při střelba mladého islamisty ve Vídni. Palestinský zaměstnanec rychlého občerstvení Osama Joda a zápasníci MMA Recep Gultekin (21) a Mikail Özen (25) společně pomohli postřelenému policistovi a starší ženě. Přitom byl údajně útočník zhruba 20 metrů od nich. Turci Mikail Özen a Recep Gültekin se ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny. Pro rakouskou multikulturně scénu bylo příjemné, že jsou rakouskými státními občany, oba se narodili ve Vídni. „My muslimové tureckého původu nenávidíme jakýkoli druh teroru… Stojíme za Rakouskem, stojíme za Vídní, respektujeme Rakousko,“ nechal se slyšet Özen krátce po atentátu na videu pro sociální sítě. Všem třem na vídeňské radnici poděkoval starosta Vídně Michael Ludwig. Psali o nich v řadě zahraničních médií jako příklad toho, že teror nemá s islámem nic společného, jde o činy extremistů. Oba Turky pozval k sobě i turecký velvyslanec v Rakousku Ozan Ceyhun. Telefonicky jim blahopřál i turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, který je označil za „posly míru a krásy“. Hrdinové však měli smůlu, že internet má sloní paměť. Jakmile se jejich fotografie objevily v médiích, ihned vešlo ve známost, že oba vyjadřovali sympatie muslimským extremistům a schvalovali teroristické útoky. Jde o rozkošný důkaz, jak odolné je podhoubí islámského terorismu. Přímo z turecké komunity se k médiím dostala videa a příspěvky ze sociálních sítí. V jednom z příspěvků komentuje Gültigen teror z 19. prosince 2016, kdy islámský terorista Anis Amri v ukradeném voze na berlínském vánočním trhu zabil 11 lidí a předtím zavraždil řidiče. „Vůbec mi není líto, co se v Berlíně stalo,“ napsal Gültegin krátce po tomto atentátu. Skutečné názory také ukázal Facebook u Özena, který ukazoval ruku s prsty sevřenými do takzvaného „vlčího pozdravu“, symbolu extremistické organizace Šedí vlci. V Rakousku už je dva roky zakázán podobně jako nacistické „hajlování“. K fotografii rakety, určené k boji v syrském městě Afrín, napsal: „Od nás k tobě poletí raketa pro zrádce v Afrínu. Doufám, že budeš mít na svědomí mnoho mrtvých, i děti.“ Özen i Gültigen sice příspěvky ze svých profilů na sociálních sítích odstranili, ale z internetu se jim je zcela vymazat nepodařilo. Jejich skutečné názory kolují po sítích třeba se současným prohlášením Gültigena: „Teror nemá náboženství, teror nemá národ. Bez ohledu na to, zda Žid, křesťan nebo muslim, všichni držíme pohromadě. Modlete se za Vídeň.“ Internet se pro „hrdiny“ stal pastí. Jejich islamistické názory představují projevy etnické pýchy a zároveň i pohrdání až nenávistí vůči evropskému obyvatelstvu. Některé organizace i politici situaci žehlili tím, že to od nich byla jen mladická nerozvážnost. Özen na sociálních sítích odmítl, že by zdravil „vlčím pozdravem“ jako symbolem extremistů. Jako sportovec a zápasník chtěl prý jen vyjádřit, že je „silný jako vlk“. „S Šedými vlky nemám nic společného,“ tvrdil. Pro pochopení islámského/islamistického terorismu není ani tak podstatné, že ve Vídni střílel nějaký mladý muslim. Důležitý je spíše příběh, jak se Mikail Özen a Recep Gültekin ze dne na den stali za svou odvahu opěvovanými hrdiny, a zároveň se ukázalo, co si skutečně myslí. Mezi těmito dvěma „příběhy“ nevidím žádný rozpor. Když došlo ke střelbě, oba mladí Turci a Palestinec jednali instinktivně. Sami se stali cílem, protože se střílelo jejich směrem, do míst, kde pracovali. V tu chvíli začali být součástí napadené skupiny, projevila se v nich skupinová solidarita. Zraněný policista nebyl symbolem prohnilé liberálně křesťanské společnosti nevěřících psů, ale jedním z napadených. Pomohli by komukoliv, kdo to v tom okamžiku potřeboval. Teprve později jim někdo řekl, nejenže byli odvážní, ale ještě k tomu ukázali, že ne všichni muslimové jsou střelci smrti. Nevadí jim, že to o nich hovoří, naopak toho využijí. Özen a Gültekin fandili islamistům, patří do mnohamilionové armády muslimských sympatizantů tvrdého islamistického postupu proti evropským nevěřícím psům, ale jsou prezentováni jako prototypy muslimské spolupráce s EU. Ale chybička se vloudila. Internet vyplivl jejich skrytou identitu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-25 13:29:00

Audit kybernetické bezpečnosti aneb výchozí stav pro splnění požadavků NIS2

Praha 25. dubna 2024 (PROTEXT) - Cyber Security Audit 2.0 (CSA) od společnosti Gordic umožňuje jednoduše zvládnout legislativní požadavky v oblasti kybernetické bezpečnosti včetně nařízení nové evropské směrnice NIS2.V dnešní digitální době jsou data jedním z nejcennějších aktiv podniků. Organizace zaznamenávají své transakce do databází, ukládají dokumenty do síťových úložišť a při své činnosti se do značné míry spoléhají na technologie. S rostoucí závislostí podniků na těchto informačních technologiích a digitálních datech, v kontextu nutného úsilí o jejich ochranu včetně splnění nových zákonných povinností vyplývajících z bezpečnostní směrnice NIS2, nabývá jak u komerčních subjektů, tak organizací státní správy na důležitosti i tzv. audit kybernetické bezpečnosti.Prevence je lepší než léčbaKyberbezpečnostní audit je proces, v rámci kterého se hodnotí a analyzují bezpečnostní opatření, politiky a postupy organizace v oblasti informačních technologií a kybernetické bezpečnosti. Pravidelné audity tohoto typu jsou pro organizace nezbytné pro zajištění účinnosti jejich bezpečnostních opatření a pomáhají jim zejména dvěma způsoby:Zaprvé umožňují posoudit, proaktivně identifikovat a následně řešit případná bezpečnostní rizika nebo nedostatky v bezpečnostních opatření, které mohou vyžadovat zlepšení či dodatečnou ochranu. Při testování zranitelností a hodnocení rizik lze identifikovat potenciální vstupní body pro kybernetické útoky, slabá místa v zabezpečení sítí a oblasti, kde mohou být ohrožena citlivá data, přičemž výsledky auditu umožňují organizacím vypracovat plán ochrany dat a zavést další bezpečnostní opatření a kontroly ke zmírnění zjištěných rizik.Zadruhé představuje bezpečnostní audit pro společnost jakousi pojistku či ověření, že dodržuje právní předpisy a průmyslové normy týkající se ochrany dat, což zároveň zvyšuje její kredibilitu, neboť jí pomáhá prokázat její závazek k ochraně dat a dodržování předpisů zúčastněným stranám, jako jsou zákazníci, partneři a regulační orgány.Mimo výše uvedené hrají audity kybernetické bezpečnosti zásadní roli i při vyvozování odpovědnosti jednotlivců za případné porušení zásad kybernetické bezpečnosti. To je důležité zejména s ohledem na chápání důležitosti ochrany dat a dodržování bezpečnostních politik ze strany zaměstnanců. Postupy pro zajištění kybernetické bezpečnosti organizací by měly být také pravidelně aktualizovány v souladu se změnami procesů řízení rizik a změnami v obchodních požadavcích, aktuálním vývoji v oblasti hrozeb a rozvoji technologického prostředí.Nenahraditelný pomocník při audituI přesto, že bezpečnostní audit hraje klíčovou roli v ochraně citlivých podnikových dat, může být pro řadu organizací náročným, zdlouhavým a demotivujícím úkolem, kterému se vyhýbají. Nástroje v podobě klasických tabulkových a textových editorů, které často slouží jako nástroj k provedení auditu, mohou svojí omezenou funkčností audit komplikovat. Zejména při sběru, třídění a analýze dat vyžaduje užití těchto editorů zdlouhavou manuální práci, navíc s vysokou pravděpodobností lidské chyby, což vede nejen k frustraci, ale i zpomalování celého procesu auditu. Tento zastaralý způsob provádění bezpečnostního auditu bez automatizace ale může vést k ještě horšímu scénáři, a to neschopnosti organizace efektivně reagovat na změny v prostředí kybernetických hrozeb, díky čemuž se dostane na mušku kyberzločincům. Řešením těchto problémů je moderní nástroj CSA vyvinutý specialisty v oblasti kybernetické bezpečnosti, který zmíněné nedostatky editorů nejen řeší, ale navíc nabízí i další přidanou hodnotu.Cyber Security Audit 2.0CSA od předního českého tvůrce a dodavatele informačních systémů společnosti Gordic je speciální aplikace pro analýzu bezpečnostních rizik a řízení procesních náležitostí kybernetické bezpečnosti z jednoho místa. CSA je nenahraditelným průvodcem pro organizace hledající jednoduché řešení požadavků vyplývajících ze Zákona o kybernetické bezpečnosti, normy ISO 27 000, směrnice NIS2 i nařízení DORA, přičemž v rámci komplexního přístupu poskytuje odpovědi na nároky české legislativy i mezinárodních standardů, umožňuje efektivní řízení aktiv, hodnocení rizik a implementaci opatření ke zvýšení bezpečnosti.Aplikace CSA získala certifikát v souladu se Zákonem o kybernetické bezpečnosti (ZoKB) od renomované auditorské společnosti TAYLLORCOX, a je jediným nástrojem na analýzu rizik a řízení kybernetické bezpečnosti na českém trhu, který tento certifikát obdržel.CSA v praxiCSA usnadňuje řízení kybernetické bezpečnosti organizace v souladu se současnou českou i mezinárodní legislativou, přičemž obsahuje i specifické materiály a aktualizovaná doporučení Národního úřadu pro kybernetickou a informační bezpečnost (NÚKIB). Poskytuje skutečný přehled o stavu kybernetické bezpečnosti organizace v reálném čase a umožňuje provádět analýzy v oblasti kybernetické bezpečnosti s nevídanou rychlostí, precizností a pohodlím, kterého lze jen těžko dosáhnout pomocí tradičních tabulkových a textových editorů.Data jsou v rámci aplikace CSA dostupná nepřetržitě, je možné je kdykoliv upravit nebo stáhnout, a aplikace s využitím těchto dat nabízí široké spektrum možností, jakými lze podpořit bezpečnostní strukturu organizace. Pomáhá vytvářet, evidovat a hodnotit jak digitální, tak fyzická aktiva podniku a díky komplexnímu katalogu hrozeb a zranitelností umožňuje identifikovat potenciální rizika a využít mapy těchto aktiv k jejich detailnímu zobrazení. Hodnocení rizik je prováděno systematicky a efektivně, aby bylo možné včas přijímat kvalifikovaná rozhodnutí a adekvátně reagovat.Aplikace CSA poskytuje i přehled o již proběhlých bezpečnostních událostech a incidentech, což usnadňuje rychlou a cílenou reakci. Jednou z jejích hlavních předností je funkce dlouhodobého sledování stavu kybernetické bezpečnosti v organizaci včetně jeho změn, díky čemuž lze snadno dohledat změny, které v systému kybernetické bezpečnosti proběhly, a jejich celkový dopad na chod podniku.Na základě analýz nástroj generuje návrhy opatření a plánů pro zvládání rizik, aby organizace byla připravena na všechny možné bezpečnostní scénáře. Aby byla zachována transparentnost a soulad s předpisy, poskytuje i prohlášení o aplikovatelnosti a plány pro zachování kontinuity provozu. Výstupní analýzy a monitoring pak slouží nejen manažerům kybernetické bezpečnosti, vedoucím ICT, analytikům a auditorům jako podklady pro zlepšení úrovně kybernetické bezpečnosti organizace, ale také jako zdroj informací pro příslušné dozorové orgány. Více informací o nové generaci nástroje CSA 2.0 najdete na stránkách gordiccybersec.cz/csa/.O tvůrci CSASpolečnost Gordic je předním českým tvůrcem a dodavatelem informačních systémů a nástrojů pro srozumitelnou komunikaci lidí a organizací. Jeho portfolio produktů a služeb zahrnuje informační systémy určené pro veřejnou správu, včetně uznávané platformy GINIS, kterou využívá více než 6 000 organizací české veřejné správy; otevřené modulární informační systémy pro soukromý sektor, včetně DMS, řešení fyzické i kybernetické bezpečnosti a integrační platformy pro ovládání IoT technologií a efektivní sběr dat. Gordic je také iniciátorem a provozovatelem platformy KYBEZ, která je založena na dobrovolné spolupráci akademických, státních i komerčních a mediálních institucí z oblasti IT a telekomunikací a jejímž cílem je osvěta v oblasti kybernetické bezpečnosti a obrany. Zdroj: Gordic ČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz. 

Čas načtení: 2022-03-11 09:19:42

Meze soudcovské nezávislosti

Soudcovská nezávislost patří k hlavním podmínkám spravedlivého soudnictví. Její ochrana je věcí nejvyššího veřejného zájmu. Paradoxně se o ní ale začne mluvit vždy, když se stát v situaci finanční tísně rozhodne krátit nebo zmrazit platy soudců a požadovat po nich solidaritu s ostatními postiženými složkami státní správy. Argumentace odpůrců státního zásahu pak vyvolává dojem, že snížení příjmů soudcovskou nezávislost omezí, patrně v důsledku snížení jejich odolnosti proti úplatkům a jiným zvýhodněním. Je to smutné. Soudcovská nezávislost přichází ale na přetřes také v debatách o vztahu soudů nižšího a vyššího stupně. Soud vyššího stupně má povinnost a zákonné právo přezkoumat na základě opravného prostředku rozhodnutí nižšího stupně a případně je vrátit k novému projednání, nebo za jistých okolností nahradit vlastním. V případě vrácení má právo uložit nižšímu soudu odstranění zjištěných vad a požadovat po něm, aby se při novém projednání řídil jeho právním názorem. Tuto úpravu oficiálně soudci přijímají, jsou s ní srozuměni. Všichni chápou, že soudcovská nezávislost není vymezena tak široce, aby činila nedotknutelnými špatná rozhodnutí jednotlivců. Nastávají ale situace, ve kterých konkrétní soudce vnímá pokyny vyššího soudu jako zásah do své nezávislosti a někdy se dokonce snaží se vzepřít nebo aspoň dát veřejně nevoli najevo. Vždy je pak na místě otázka, zda měl na odpor právo. Vzpomínám si na markantní příklad takové nepříjemné situace v soudním řízení trestním u Obvodního soudu pro Prahu 7 proti bývalému vrcholnému představiteli strany Věci veřejné a bývalému ministrovi dopravy Vítu Bártovi. Senát předsedy Jana Šotta zatížil rozsudek nepřehlédnutelnými vadami: odsuzoval za skutky, jež nebyly zmiňovány v obžalobě, nebo byly chráněny poslaneckou imunitou. Městský soud v Praze neměl jinou možnost než vyhovět odvolání odsouzených. Soudce Jan Šott přijal zrušení rozsudku velmi úkorně a jako zásah do své soudcovské nezávislosti. Projednal věc znova jen formálně a nový, tentokrát zprošťující rozsudek, si zjevně připravil předem. V každém případě po krátké přestávce v jednání již nechal rozdat kopie písemného vyhotovení rozsudku přítomným. Sám pak své zprošťující rozhodnutí napadl podnětem ke stížnosti pro porušení zákona v neprospěch obžalovaných. Byl to unikátní nápad, na který asi nikdo jiný nepřišel dříve ani později. Odvolání státní zástupkyně Hany Vrbové odvolací soud zamítl a nejvyšší státní zástupce neuspěl s dovoláním k Nejvyššímu soudu ČR. Vítězství obhajoby bylo absolutní. Reakce předsedy senátu Jana Šotta byla zjevně nepřístojná. Je otázka, proč jinak inteligentní soudce takto jednal. Je možné, že byl opojen pozorností veřejnosti. Řízení se konalo takřka on-line na televizních obrazovkách, doprovázeno mohutnými mediálními útoky na obžalovaného Bártu a stranu Věci veřejné. V dané atmosféře se soudce cítil vítězem a nemohl se smířit s upřením vítězství. Je to dávno a „nehoda“ neměla záporný vliv na kariérní postup pana soudce. S jiným podivným případem jsem se setkal v nedávných dnech v řízení proti manželům Novotným u zlínské pobočky Krajského soudu Brno, vedeném senátem předsedy Radomíra Koudely. Případ jsem sledoval od roku 2017 a jako publicista jsem se k němu vyjadřoval pravidelně, zpravidla kriticky vůči soudu. Na mém blogu a webu spolku Chamurappi, z. s., jsou stále stopy mého působení, na webu navíc anonymizované kopie důležitých rozhodnutí. Novotní byli obviněni z vydírání svého veledlužníka Pavla Buráně s pomocí čtyř najatých „zakuklenců“, které při činu kromě pana „poškozeného“ nikdo neviděl. Identifikace „zakuklenců“ dosud patří k záhadám přímo vesmírným, přičemž policie beztak identifikovala jen tři podezřelé. Soudce Radomír Koudela zřejmě ve vinu obžalovaných hned na počátku uvěřil a do posledního dechu vedl řízení k jejímu prokázání. Vynesl dva odsuzující rozsudky s vysokými nepodmíněnými tresty. Hned v prvním vypadl ze hry na návrh žalobce Petra Matouška jeden z domnělých „zakuklenců“. Vrcholem absurdity se stal rozsudek ze 17. prosince 2019. Zbývající „zakuklenci“ také dosáhli zproštění, proti němuž se žalobce neodvolal. Ale senát dále věřil, že se skutek stal, i když vykonavatelé násilí zmizeli. Novotné poslal znova do vězení na sedm a čtyři roky. U vyhlášení rozsudku jsem byl sám. Obžalovaní se nedostavili, neboť díky únikům informací z jednání senátu jsme všichni předem věděli, jak bude znít rozsudek. Po jednání mi předseda senátu v předsálí soudní síně sdělil, že je nešťastný, že musel tento rozsudek vyhlásit, zvlášť kvůli paní docentce (dal jí čtyři roky odnětí svobody). Proti mé námitce, že jí přece mohl uložit trest tři roky s podmíněným odkladem, se ohradil odkazem na předvídatelnost soudního rozhodnutí. Dodnes přemýšlím, jaký skrytý význam mělo slovo „musel“. Nepřekvapilo mě, když Vrchní soud v Olomouci 30. září 2021 vyhověl odvolání obžalovaných a rozhodnutí senátu Radomíra Koudely zrušil takovým způsobem, že z jeho argumentace nezůstal kámen na kameni. Vrátil věc nalézacímu soudu k novému projednání se závaznými pokyny. Rozhodl také, že nalézací soud má věc projednat v novém složení senátu.  Rozhodnutí odvolacího soudu jsem komentoval článkem Kdo se má bát božích mlýnů ze 14. ledna 2022. Krajský soud Brno ponechal případ nadále předsedovi senátu Koudelovi. Pokyn odvolacího soudu na projednání věci v jiném složení senátu „odšvejkoval“ nahrazením přísedícího Karla Jarcovjáka, jenž rezignoval kvůli součinnosti s pachateli závažné trestné činnosti. Senát doplnila Věra Šmídová. S případem vynucení změny senátu odvolacím soudem jsem se setkal mnohokrát: vždy došlo k pověření jiného předsedy senátu. Hlavní jednání k novému projednání obžaloby se konalo 16. února 2022. Jeho výsledkem byl zprošťující rozsudek se závěrem, že žalovaný skutek se nestal. Průběh hlavního líčení jsem komentoval článkem Kdo se nemusí bát božích mlýnů? z téhož dne. Na výhradách k jednání z uvedeného článku nehodlám nic měnit. K věci se nicméně vracím, neboť se mi dostalo do rukou písemné vyhotovení rozsudku. Čtu je s podivením. Stává se, že při ústním odůvodnění vyhlašovaného rozsudku se předseda senátu nechá unést, „utne se“, ale v písemném vyhotovení si již vede s nadhledem. Tentokrát k tomu nedošlo. Rozsudek je vnitřně rozporný. Ve výrokové větě sice uvádí zprošťující rozhodnutí s tím, že se žalovaný skutek nestal, ale ve větší části pokračuje dokazování viny obžalovaných. Vysloveně uvádí, že senát nesouhlasí s názorem Vrchního soudu v Olomouci. Neodpustil si ani obsáhlé dehonestující meditování o charakterech lidí, kteří se živí obchodováním s hazardem, ačkoli tyto úvahy nemají pro rozhodování o vině vůbec žádný význam. Pak ale ocituje hlavní body rozhodnutí odvolacího soudu a na závěr vysvětluje, proč Novotné zprošťuje obžaloby, i když s míněním odvolacího soudu nesouhlasí. Ve svém celku rozsudek působí dojmem podkladu pro odvolání žalobce. Státní zástupce Petr Matoušek sice přispěl k zhroucení konstrukce obžaloby souhlasem se zproštěním „zakuklenců“, ale přesto se snažil při hlavním líčení ovlivnit soud ke vzpouře proti závěrům odvolacího soudu. Když neuspěl, proti rozsudku se odvolal. Zde se vynořila otázka nezávislosti soudů a soudce v plné nahotě. Soudce Koudela s rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasí, ale podřizuje se mu s pocitem, že utrpěla jeho nezávislost a jeho pověst profesionála a vede si tak, aby nahrál na smeč odvolávajícímu se žalobci. Chápu ho: od roku 2017 stavěl konstrukci pro odsouzení manželů Novotných a možná dokonce v jejich vinu věřil. Pak najednou přijde odvolací soud a jím pracně postavenou chatrč nemilosrdně zbourá. Není snadné s takovou situací se vypořádat, je snadné hojit si rány odporem proti domnělému zásahu do soudcovské nezávislosti. Ponechání případu v rukou předsedy senátu, jehož dílo odvolací soud tvrdě znectil, mělo jedinou výhodu: urychlení řízení. Nový předseda senátu by se musel seznamovat se spisem několik týdnů, ne-li měsíců. Ale zůstal by nad věcí a možná by neposkytl žalobci záminku k odvolání, které případ znova prodlouží. Z bajky plyne poučení, že s možností nazírání prvostupňového soudce na rozhodnutí odvolacího soudu jako na zásah do jeho nezávislosti je třeba počítat, neboť i soudci jsou lidé a mají nárok na subjektivní postoje. Rozhodnutí odvolacího soudu o nutnosti změny složení senátu by vedení nalézacího soudu mělo brát vážně. Obžalovaní Novotní čekali na konec pronásledování od října 2014 a díky součinnosti předsedy senátu a žalobce budou čekat ještě dalších několik měsíců. Je to obrovský nápor na psychiku, za který je nikdo přiměřeně neodškodní a jejich trapiče nikdo nepožene k odpovědnosti. Mají ale aspoň velkou naději, že odvolací soud ve střetu se žalobcem obhájí své stanovisko, když nejsou známa žádná nová skutková zjištění ve prospěch obžaloby. V tomto ohledu jsou obžalovaní na tom lépe než zproštění „zakuklenci“, kteří se právem cítí poškozeni špatnou prací policie a státního zástupce a nepravdivou výpovědí pana „poškozeného“, ale na jejich pokusy o odvetu se jim dostalo jen standardní odpovědi: vyšetřování skončilo, zapomeňte. Až do dalšího rozhodnutí odvolacího soudu mají všichni obžalovaní prostor pro přemýšlení, co je reálného na pověstech, kolujících se vzrůstající intenzitou v „prostředí“ o milionech, které údajně pan „poškozený“ investoval do „motivování“ orgánů činných v trestním řízení k největší možné píli.

Čas načtení: 2020-05-07 07:19:14

Kdo ohlídá hlídače? Německý ústavní soud zpochybnil rozhodnutí Evropského soudního dvora

Německý ústavní soud rozhodl, že program nákupu cenných papírů, uskutečňovaných Evropskou centrální bankou, není v souladu s německou ústavou. Zajímavější je ale jiná část celého rozhodnutí. V letech 2015 – 2016 podali Bernd Lucke, bývalý předseda AfD, Peter Gauweiler, bavorský politik za CSU, a také skupina politiků reprezentovaných berlínským politikem Markusem Kerberem, celkem čtyři stížnosti k německému ústavnímu soudu v Karlsruhe. Jednalo se jim o program PSPP, v jehož rámci nakupuje Evropská centrální banka postřednictvím centrálních bank členských zemí cenné papíry z různých států EU. Jelikož mandát ECB zakazuje bance provádět fiskální politiku a financovat jednotlivé státy, podle názoru stěžovatelů překročila své pravomoci. Evropský soudní dvůr (ECJ) dal roku 2018 tomuto programu své požehnání. Celá kauza tím nicméně neskončila. V úterý 4. května 2020 vydal druhý senát německého ústavního soudu své vlastní rozhodnutí, které je dosti zajímavé. (Tiskové prohlášení v angličtině zde, v němčině zde.) Podle něj je program v částečném nesouladu s německou ústavou a neudělá-li ECB do třech měsíců určité kroky, musela by se z něj Spolková banka stáhnout. O ekonomických detailech si lze česky více počíst na serveru E15. Skutečně zajímavá je ale podle mého názoru otevřená „plechovka červů“ v podobě otázky, kdo má v tomto případě navrch. Součástí rozhodnutí německého ústavního soudu je totiž i tvrdá kritika předešlého rozhodnutí ECJ, které bylo podle německých soudců nesrozumitelné, vymykalo se běžným normám práce ECJ a považují jej za svévolné. Rozhodnutí ECJ bylo ultra vires (mimo rozsah jeho pravomocí) a německé úřady se nesmějí na činnosti ultra vires podílet. Toto je superzajímavá situace, protože na první pohled by člověk ECJ považoval za nadřazený soud, kterému musejí jednotlivé národní soudy ustoupit, ať už se jim to líbí nebo ne. Tento dojem má i Evropská komise, která ihned potvrdila, že bere evropské právo jako nadřazené právu členských států. Ve skutečnosti to v případě ústavního práva zase tak jasné není. EU není – na rozdíl třeba od Austrálie nebo USA – federální stát. Federace mají jednoznačnou hierarchii, ve které je nejvyšší federální soud úplně nahoře a soudy jednotlivých členských zemí se mu musejí podřídit. Vezmeme-li konkrétní příklad, nejvyšší soud státu Texas musí respektovat rozhodnutí nejvyššího soudu USA, a to i přesto, že Texas je i na poměry USA „region razovity“. Tohle uspořádání ale v rámci EU nikdy nevzniklo. Žádná smlouva nestanoví, že by se členské státy vzdávaly své suverenity jako celku a převáděly ji na EU. Členské státy se ve prospěch EU vzdaly pouze vyjmenované části svých pravomocí. Evropské orgány mají právo rozhodovat v těchto smluvně daných věcech, ale neměly by tyto svoje pravomoce překračovat. Dvojkolejnost, která tím vznikla, je zřejmá. Německý ústavní soud nemá právo (a ani se o něj nehlásí) rozhodovat o zbytku Evropy, ale má právo přezkoumat, jestli zapojení Bundesbanky a peněz německých občanů do evropských aktivit odpovídá znění smluv, které Německo podepsalo. Což znamená mimo jiné dohled nad tím, zda si evropské orgány nevykládají svoje pravomoci příliš širokým způsobem a zda je proti „papírovému základu“ fakticky nepřekračují. Přesně k tomuhle dohledu se německý ústavní soud ve svém rozsudku hlásí. Podle něj je nutné si možnost takového dohledu na národní úrovni zachovat, i když by měla být vykonávána jen zdrženlivě: V jeho rozhodnutí se píše: „Pokud by členské státy mohly jednoduše rozhodovat – skrze svoje vlastní soudy – o platnosti rozhodnutí EU, mohlo by to podkopat prioritu evropského práva a ohrozit jeho jednotnou aplikaci. Ale pokud by se členské státy zdržely jakékoliv možnosti přezkoumat, zda nedochází k překračování pravomocí, daly by tím orgánům EU výlučnou moc rozhodovat o Smlouvách, a to dokonce i v případě, kdy EU přijme interpretaci, která by ve své podstatě znamenala změnu smluv nebo rozšíření smluvně daných kompetencí.“ V podstatě je to starý známý problém, který získal svoji latinskou formulaci už někdy před dvěma tisíci let: „Kdo ohlídá hlídače"? Federální struktury fungují tak, že nejvyšší hlídače už nikdo nehlídá a jejich členské státy se s tím smířily. EU, struktura unikátního typu, to tak zřetelně stanoveno nemá. Tenhle rozsudek je určitým druhem „varovného výstřelu“ německých soudců vůči orgánům EU: sledujeme vaši činnost a nedovolíme vám úplně cokoliv, některé postupy už jsou za hranicí legality. Zvlášť zajímavé to bude v případě budoucí hospodářské pomoci zemím zasaženým koronavirovou krizí. Německo se svého času stalo součástí měnové unie na základě slibu, že Němci nebudou muset nikdy ručit za dluhy jiných států. Kdyby tenhle princip měl být v budoucnu nějak narušen či obcházen, stoprocentně to zase skončí před soudem v Karlsruhe.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2019-08-20 07:30:44

Miloš Zeman měl právo nejmenovat Michala Šmardu ministrem kultury

Miloš Zeman se odmítnutím jmenování Michala Šmardy porušení Ústavy nedopustil. Čistě z hlediska litery Ústavy není prezident republiky povinen jmenovat ministrem každého, koho mu předseda vlády navrhne. Prezident byl do procedury jmenování členů vlády zakomponován jako pojistka. Jeho povinností je zkoumat vhodnost uchazečů. Ústava mu dokonce stanoví povinnost odmítnout jmenování členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů. Pokud by zákonodárce chtěl, aby o složení vlády rozhodoval pouze premiér, byl by to on, komu by tato pravomoc byla svěřena. Způsob, jakým Miloš Zeman odmítl požadavek předsedy ČSSD Jana Hamáčka na jmenování Michala Šmardy ministrem kultury, označil europoslanec Jan Zahradil za "vyšmardování". Po prezidentově rozhodnutí se opět roztrhl pytel s prohlášeními o porušování Ústavy Milošem Zemanem. Tato prohlášení vycházejí buď z osobní averze k osobě současného prezidenta, nebo z neznalosti textu Ústavy. Prezident není podepisovací automat Proces jmenování a odvolávání členů vlády a jejich vzájemné vztahy upravuje hlava třetí Ústavy. V článku 62 písmenu a) je stanoveno: „Prezident republiky jmenuje a odvolává předsedu a další členy vlády a přijímá jejich demisi, odvolává vládu a přijímá její demisi.“ Podrobnosti procedury instalování jednotlivých členů vlády do jejich funkcí upravuje článek 68 odstavec 2, v němž je stanoveno: „Předsedu vlády jmenuje prezident republiky a na jeho návrh jmenuje ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Kritici Zemanova postupu v případě Šmardy operují s předpokladem, že za vládu je odpovědný její předseda, a že to má být tedy jedině on, kdo rozhoduje o jejím složení. A že prezident republiky je v tomto případě pouze jakýsi podepisovací automat, který má ve věci složení vlády pouze poslušně provést to, co mu premiér předkládá. Svoji argumentaci opírají o tvrzení, že vláda je následně povinna získat důvěru Poslanecké sněmovny, jíž se ze své činnosti zodpovídá. Jestliže ji nezíská, byť i kvůli odporu většiny poslanců vůči jedinému ministrovi, tak se musí poroučet – respektive podat demisi, kterou je prezident povinen přijmout. Při své argumentaci ve vztahu ke Šmardově případu se kritici prezidentova postupu odvolávají i na článek 68 odstavec 5, v němž je stanoveno: „V ostatních případech prezident republiky jmenuje a odvolává na návrh předsedy vlády ostatní členy vlády a pověřuje je řízením ministerstev nebo jiných úřadů.“ Tento článek sice skutečně upravuje případy, kdy je bez demise celé vlády měněn jeden ministr nebo více členů vlády bez toho, aby vláda následně musela předstoupit před poslance s žádostí o vyjádření důvěry. Ani jedno z citovaných ustanovení však nijak neomezuje možnost správního uvážení prezidenta ve věci jmenování členů vlády. Pro pochopení logiky ústavní konstrukce je nutné Ústavu číst společně s Listinou základních práv a svobod, která společně s Ústavou a ústavními zákony tvoří ústavní pořádek ČR. Listina stanoví závazné a nepřekročitelné limity pro výkon veřejné moci. Z hlediska "případu Šmarda" jsou důležité zejména dvě podmínky: Článek 2 odstavec 2 stanoví: „Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.“ Podle článku 54 odstavce 1 je prezident republiky hlavou státu a tudíž vykonává státní moc. Podle Listiny ji může vykonávat pouze v případech, kdy je k tomu Ústavou nebo jiným zákonem výslovně zmocněn. Neméně důležité však je, že pravomoci svěřené mu zákonem musí vykonávat výhradně způsobem, který je stanoven v zákoně, což je Ústava i běžný zákon. Při výkonu svěřených pravomocí musí podle citované článku Listiny postupovat v mezích zákona. Způsob nastavení těchto mezí je upraven článkem 4 odstavcem 1 Listiny, který stanoví: „Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod.“ Ministrem může být pouze člověk navržený premiérem Jestliže tedy Ústava svěřuje prezidentovi pravomoc jmenovat předsedu vlády a na jeho návrh ostatní členy, dává mu tím zákonné zmocnění vyžadované článkem 2 odst. 2 Listiny. V případech, kdy je Ústavou nastavena procedura – jako je tomu u jmenování ministrů, které prezident provádí na návrh předsedy vlád –, jde o zákonné vymezení způsobu, jakým má postupovat. Prezident podle ustanovení článku 68 odstavců 2 a 5 nemůže jmenovat ministrem kohokoli se mu zlíbí. Například nějakého svého kamaráda. Ministrem nebo místopředsedou vlády může jmenovat pouze osobu, která mu byla navržena premiérem. Do vlády může jmenovat libovolnou osobu pouze do funkce předsedy vlády. Jmenování předsedy vlády je ve výhradní pravomoci prezidenta. Ústava nedává v prvních dvou pokusech nikomu pravomoc navrhovat prezidentovi ke jmenování předsedu vlády. Teprve pokud dvě vlády, jejichž premiér byl ustanoven prezidentem, nezískají v po sobě následujících pokusech důvěru poslanců, stanoví Ústava prezidentovi povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, kterou mu navrhne předseda Poslanecké sněmovny. To je jasné omezení, jak o něm hovoří Listina. Po politické a ústavní krizi v souvislosti s rozpadem druhé vlády premiéra Václava Klause (ODS) po "Sarajevském atentátu" v roce 1997 a následném jmenování tzv. úřednické vlády premiéra Josefa Tošovského tehdejším prezidentem Václavem Havlem, zákonodárci jednali o změně Ústavy, která by prezidentovy pravomoci při jmenování členů vlády omezila. Tehdy odstavený premiér Václav Klaus z hlediska práva správně namítal, že jmenování Josefa Tošovského předsedou vlády bylo protiústavní. Sám demisi nepodal a jím vedené vládě nebyla Poslaneckou sněmovnou vyjádřena nedůvěra, což jako podmínku odvolání vlády stanoví články 72 a 73 Ústavy. V roce 1998 a 1999 poslanci a senátoři projednávali novelu Ústavy, která by prezidentovi uložila povinnost jmenovat předsedou vlády osobu, která je mu navržena nejvyšším orgánem politické strany, jež ve volbách do Poslanecké sněmovny získala nejvíce hlasů. Protože však tato novela nebyla řádně schválena potřebnou třípětinovou většinou obou parlamentních komor, nebyl záměr nikdy naplněn. Prezident republiky tedy nadále může ve dvou po sobě následujících pokusech premiérem jmenovat kohokoli. A pak je na premiérovi a na jeho návrh prezidentem jmenovaných ministrech, aby přesvědčili poslance, aby jim vyslovili důvěru. Ani v případě jmenování předsedy vlády tedy prezidentova pravomoc správního uvážení nebyla nijak omezena. A už vůbec není omezena v případě jmenování ministrů. Omezení správního uvážení prezidenta by totiž podle citovaných článků Listiny musela stanovit Ústava nebo jiný zákon. Což nestanoví. Prezidentovi lze vyčítat jmenování Andreje Babiše ministrem financí Pokud by personální složení vlády bylo výhradní záležitostí premiéra, svěřil by zákonodárce předsedovi vlády v Ústavě pravomoc jmenování ostatních členů vlády, tedy ministrů a místopředsedů vlády. Zákonodárce to však neučinil. Parlament naopak stanovil, že proces jmenování vlády je dvoukolový, a že se jej účastní tři aktéři. Prezident republiky podle článku 68 odstavce 2 napřed jmenuje předsedu vlády. A teprve poté na jeho návrh ostatní členy vlády. Člen vlády samozřejmě se svým jmenováním musí souhlasit a musí složit do rukou prezidenta republiky předepsaný slib. Naše ústava je konstruována na principech dělby moci a vzájemného působení ústavních brzd a protiváh. Zákonodárce proces jmenování vlády záměrně rozdělil mezi prezidenta a premiéra. Parlament tuto konstrukci zakotvil do Ústavy jako pojistku. A to s cílem omezení kumulace přílišné moci v jedněch rukou. Jednak proto, aby premiérovi znemožnil snadno do funkce dostat nějakého odborně nekompetentního politika, třeba jeho kamaráda. V tomto ohledu by tedy bylo Miloši Zemanovi možné vyčítat nikoli nejmenování Šmardy ministrem kultury, ale jako jeho selhání  by naopak bylo možné považovat jeho povolnost při jmenování právničky Kateřiny Valachové (ČSSD) do funkce ministryně školství. Během výkonu svého mandátu se ukázala s nadsázkou jako nejhorší šéfka resortu od dob protektorátního ministra Emanuela Moravce. Ústava výslovně počítá se správní úvahou prezidenta při jmenování ministrů. Ukládá mu v tomto směru dokonce povinnost nejmenovat členem vlády osobu, která by byla ve střetu zájmů, což vyžaduje přezkum situace konkrétní osoby, neboli správní uvážení prezidenta. Článek 70 v tomto ohledu stanoví: „Člen vlády nesmí vykonávat činnosti, jejichž povaha odporuje výkonu jeho funkce. Podrobnosti stanoví zákon.“ Čistě z právního hlediska tedy prezidentovi nelze vyčítat porušení Ústavy v případe odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Vytknout mu lze naopak zanedbání povinnosti odmítnout jmenování Andreje Babiše (ANO) do funkce ministra financí v roce 2014. Už v době nástupu na Ministerstvo financí byl Andrej Babiš jakožto majitel holdingu Agrofert ve střetu zájmů. Agrofert je významným daňovým poplatníkem a potenciálním subjektem kontroly ze strany finanční správy podřízené Ministerstvu financí. Dále je příjemcem velkých státních a evropských dotací, o nichž rozhodují jiná ministerstva. V neposlední řadě je realizátorem řady veřejných zakázek zadávaných ministerstvy a jim podřízenými organizačními složkami státu, o jejichž rozpočtu ministr financí rozhoduje. V případě rozhodování o jmenování Andreje Babiše předsedou vlády byl prezident republiky při svém správním rozhodování ve velmi složité situaci. Na jednu stranu Babiš v té době byl a dodnes je ve střetu zájmů, jak jej definuje příslušný zákon. Tento požadavek se však střetává s principy demokracie a rozhodování na základě většinového hlasování. Článek 5 Ústavy stanoví: „Politický systém je založen na svobodném a dobrovolném vzniku a volné soutěži politických stran respektujících základní demokratické principy a odmítajících násilí jako prostředek k prosazování svých zájmů.“ Konstrukce základů státního zřízení je dále rozvinuta mimo jiné v článku 6 Ústavy, který stanoví: „Politická rozhodnutí vycházejí z vůle většiny vyjádřené svobodným hlasováním.“ Pokud by Miloš Zeman odmítl Andreje Babiše jmenovat předsedou vlády a místo něj by dvakrát jmenoval někoho jiného, nezískaly by takové vlády s největší pravděpodobností důvěru Poslanecké sněmovny. Ve třetím pokusu by nakonec stejně musel jmenovat Andreje Babiše, kterého by mu navrhl předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO). Ve třetím pokusu je totiž možnost správního uvážení prezidenta vyloučena. Ústava v článku 68 odstavci 4 striktně stanoví: „Pokud nezíská důvěru Poslanecké sněmovny ani druhá vláda jmenovaná na návrh premiéra jmenovaného prezidentem, jmenuje prezident republiky předsedu vlády na návrh předsedy Poslanecké sněmovny.“ Jmenování jiné osoby než je ta, která mu byla navržena předsedou Sněmovny, by bylo porušením Ústavy. Časový limit není přesně dán Předmětem polemiky by pak mohlo být pouze to, jak rychle by to prezident měl učinit. Neboli jak dlouho by mohl nechat vládnout vládu v demisi. Ústava v článku 73 odstavci 2 stanoví: „Vláda podá demisi, jestliže Poslanecká sněmovna zamítla její žádost o vyslovení důvěry nebo jestliže jí vyslovila nedůvěru. Vláda podá demisi vždy po ustavující schůzi nově zvolené Poslanecké sněmovny.“ Možnost správního uvážení prezidenta je v těchto případech Ústavou výslovně vyloučena. Článek 73 odstavec 3 v těchto případech prezidentovi ukládá povinnost demisi přijmout. Kromě toho má článkem 75 Ústavy výslovně uloženo: „Prezident republiky odvolá vládu, která nepodala demisi, ačkoliv ji byla povinna podat.“ Nejen při procesu odvolávání Antonína Staňka z funkce ministra kultury, ale i při jiných příležitostech bylo diskutováno téma, zda je prezident nějak časově omezen ve svém správním rozhodování. Článek 74 Ústavy stanoví: „Prezident republiky odvolá člena vlády, jestliže to navrhne předseda vlády.“ V Ústavě však není stanoveno, v jaké lhůtě tak má učinit. Prezidentovi kritici ve své argumentaci vyslovují názor, podle něhož jestliže není v Ústavě stanoven časový limit, má prezident jednat bezodkladně nebo bez zbytečného odkladu. Tato argumentace nemá žádnou oporu v textu Ústavy. Usvědčuje je však z neznalosti Ústavy a právního řádu jako celku. Opět s odkazem na citované články 2 a 4 Listiny je nutné připomenout, že omezení musí být stanovena zákonem. Tam, kde zákonodárce považoval za nutné určit prezidentovi lhůtu k rozhodnutí, ji do Ústavy stanovil. Příkladem je článek 50, který stanoví: „Prezident republiky má právo vrátit přijatý zákon s výjimkou zákona ústavního, s odůvodněním do patnácti dnů ode dne, kdy mu byl postoupen.“ Ústavní soud již judikoval, že pokud prezident republiky zákon ve stanovené lhůtě nevetuje ani nepodepíše, má se za to, že nevyužil své možnosti jej vrátit a zákon je pak vyhlášen ve Sbírce zákonů jako platný.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Tam kde zákonodárce chtěl, aby určitý orgán jednal bezodkladně, to v Ústavě výslovně stanovil. Příklad lze nalézt například v článku 45, který stanoví: „Návrh zákona, se kterým Poslanecká sněmovna vyslovila souhlas, postoupí Poslanecká sněmovna Senátu bez zbytečného odkladu.“ To samozřejmě neznamená ihned po schválení ve 3. čtení, ale až poté, kdy legislativní odbor do návrhu zapracuje všechny schválení pozměňovací návrhy, a poté kdy je správnost práce jeho zaměstnanců prověřena zpravodajem, ověřovatelem a předsedou Poslanecké sněmovny. Někdy to trvá týden. Jindy i měsíc či dva, nebo i více. Ve smyslu citovaných článků 2 a 4 Listiny, které stanoví pravidla pro výkon státní moci platí, že tam, kde není Ústavou nebo zákonem výslovně uložena určitá podmínka pro výkon pravomoci, nelze se jí výkladem dovolávat. Jestliže tedy prezidentu republiky není v příslušných článcích Ústavy týkajících se jmenování a odvolávání ministrů uloženo jednat bez zbytečného odkladu, nemůže mu být vyčítáno jako protiústavní, pokud o problému uvažuje o den, týden nebo měsíc déle. Příklady z minulosti V minulosti prezidentovy možnosti správního uvážení v jediném případě omezil Nejvyšší správní soud (NSS). Šlo však o případ tzv. sdílených pravomocí prezidenta, které jsou zakotveny v článku 63. Jednalo se o případ odmítnutí jmenování několika mladých právníků do funkce soudců, které v roce 2005 prezidentu Václavu Klausovi navrhl podle článku 63 písmeno i) tehdejší ministr spravedlnosti Pavel Němec (US). Odmítnutí soudní čekatelé na prezidenta podali správní žalobu. Ve finálním rozsudku NSS nezpochybnil prezidentovu pravomoc odmítnout jmenování soudců navržených mu ministrem spravedlnosti. Pouze mu uložil povinnost dle Správního řádu rozhodnutí řádně zdůvodnit. NSS tak judikoval, že i na výkon prezidentových sdílených pravomocí podle článku 63 je nutné pohlížet jako na správní rozhodnutí, na něž se vztahují obecné zásady správního řízení stanovené v části druhé Správního řádu. S odkazem na § 68 NSS uložil prezidentu Klausovi odůvodnit zamítavé rozhodnutí. Václav Klaus na odmítnutí následně setrval a odůvodnil je tím, že uchazeči nedosahují věku 30 let, i když v té době pro ně tato podmínka v zákoně ještě nebyla stanovena. Ke konstatování o porušení Ústavy se NSS neodhodlal. Z judikátu NSS by teoreticky bylo možno dovozovat, že tam, kde prezident uplatňuje své správní uvážení, by měl respektovat všechny obecné zásady správního řízení stanovení Správním řádem. Tedy i lhůty pro rozhodování. Ty jsou obecně stanoveny správnímu úřadu na 30 dnů. Úřad si je však svým rozhodnutím může v případě složitých agend prodloužit o dalších 60 dnů. Navíc může rozhodování v závažných případech přerušit například za účelem získání znaleckého posudku, a pak k na to navazujícímu předvolávání dalších svědků. Celkově při sečtení všech možností jak natahovat lhůty může být doba čekání na rozhodnutí velmi dlouhá. Jsou známy případy správních řízení trvajících roky. Postižený čekáním má možnost se domáhat u správního soudu žalobou na nečinnost  ochrany proti průtahům. Musí však dokázat, že správní úřad nejedná bez zbytečného odkladu. Což znamená, že neprovádí delší čas žádné úkony nutné k vydání rozhodnutí. A pokud prezident koná – například konzultuje s politiky a právními experty – jedná v souladu se zákonem. Má to však ještě jeden háček. NSS vztáhl povinnost jednat podle Správního řádu na případ jmenování soudců, což je sdílená pravomoc. Jmenování ministrů je výhradní pravomoc. V těchto případech neexistuje ani žádný judikát, který by jeho rozhodování omezoval podmínkami stanovenými Správním řádem. Tvrzení, že Miloš Zeman porušil ústavu, když o odvolání Antonína Staňka nerozhodl ihned, je tedy čirou spekulací, která nemá oporu v právním řádu. Jako nesmyslné je označovat za protiústavní Zemanovo odmítnutí jmenování Michala Šmardy ministrem kultury. Miloš Zeman v tomto případě postupoval v souladu se Správním řádem. Rozhodl ve stanovených lhůtách. A řádně jej odůvodnil tím, že „že pan Michal Šmarda se nikdy nezabýval problematikou české kultury. Z tohoto důvodu není odborně kompetentní pro výkon funkce ministra kultury České republiky.“ Což se lze dočíst na webu Kanceláře prezidenta republiky. Vyvrátit tvrzení o tom, že prezident je v případ jmenování a odvolávání ministrů podepisovací automat, lze snadno i na případě členů Nejvyššího kontrolního úřadu (NKÚ). Jde o tzv. výhradní pravomoc prezidenta, která nepodléhá kontrasignaci předsedy vlády nebo jiného člena vlády. Je zakotvena v článku 62  písmeno j), který stanoví: „Prezident republiky jmenuje prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu.“ Ve stejném článku 62, který upravuje výhradní pravomoci prezidenta je v písmenu a) zakotvena prezidentova pravomoc jmenovat a odvolávat členy vlády. Pro úplnost je třeba dodat, že článek 97 odstavec 2 Ústavy stanoví: „Prezidenta a viceprezidenta Nejvyššího kontrolního úřadu jmenuje prezident republiky na návrh Poslanecké sněmovny.“ V roce 2002 Poslanecká sněmovna tajnou volbou řádně navrhla ke jmenování viceprezidentem NKÚ Františka Brožíka, bývalého místopředsedu Poslanecké sněmovny a člena prezídia Fondu národního majetku (FNM). Prezident Václav Havel jeho jmenování odmítl. Zdůvodnil jej pochybností vhodnosti této osoby vzhledem k pověstech o jeho zkorumpovanosti. V případě Brožíka nikdo nemluvil o ústavní krizi nebo porušování Ústavy prezidentem. Nestalo se nic. Sněmovna prostě zvolila jiného kandidáta a ten byl poté prezidentem Havlem jmenován do funkce.   Omluva: V textu bylo zkomolené jméno předsedy Poslanecké sněmovny Radka Vondráčka z ANO. Za chybu se omlouváme.

Čas načtení: 2022-05-27 13:35:42

Když Česká justice lobbuje

Server Česká justice a Petr Dimun pro mne jedno jsou. Spřátelili jsme se, když byl Petr Dimun mluvčím skvělého ministra Pavla Němce a jeho spojkou s občanskými aktivisty. Často jsme stáli na jedné straně barikády. Získal můj respekt i oblibu. Později se naše cesty rozešly, ale na mém vztahu se nic nezměnilo. Nežádám po přátelích, aby sdíleli mé názory, ale na druhé straně mi nečiní potíže dát jim najevo nevoli.   Kdysi jsem se o České justici v článcích zmiňoval jako o lobbistickém serveru, což Petr Dimun nesl úkorně a dal mi to najevo. Uznal jsem, že kamarád nehřeší tolik, abych mu to musel strkat pod nos při každé příležitosti a přestal jsem s tím. Píšeme často o stejných nebo podobných věcech, ovšem každý jinak. Právě v těchto dnech ale vydal Petr Dimun dva články, které mě vedou k přesvědčení, že označení „lobbistický server“ není úplně od věci. První je Princip prokurátorské neomylnosti z 23.května 2022. V něm se autor zabývá rozdíly mezi přístupem justice a státního zastupitelství k projevům neúcty k rozhodnutím vyšších orgánů: „Justice si jako systém dokáže s kverulantstvím či solitérstvím svých jednotlivých článků poradit. Předsedové soudů se nezříkají odpovědnosti podávat v takových případech kárné návrhy, jakkoliv to jistě není často z jejich osobního přesvědčení, a kárné senáty mají v této otázce setrvale jasno“. Má tím na mysli případy, kdy se soudce sice podřídil rozhodnutí vyššího orgánu, ale veřejně je kritizoval a byl za to aspoň symbolicky potrestán. Pokračuje pak kritikou stavu ve státním zastupitelství, v němž se ustálil „princip prokurátorské neomylnosti“, který státním zástupcům dovoluje beztrestně znevažovat soudní rozhodnutí. Táže se: „Jak si … jinak vyložit stav, kdy nalézací i odvolací soud rozhodnou, že pro podání obžaloby nebyl důvod a státní zástupce přesto veřejně o tomto rozhodnutí opakovaně pochybuje, aniž by byl jakkoliv kritizován, neřku-li postižen? Kdy kritizuje práci těchto soudů, a dokonce zpochybňuje i rozhodnutí svého přímého nadřízeného? Přesně tohle totiž opakovaně činí paní vedoucí Vrchního státního zastupitelství v Praze Lenka Bradáčová v případu exministryně Vlasty Parkanové. Naposledy se tak stalo nedávno v pořadu Interview ČT24. Paní vedoucí Bradáčová zopakovala, že trestní stíhání Vlasty Parkanové bylo důvodné a mělo být podáno dovolání“. Dovozuje pak odpovědnost Bradáčové za hanebný případ trestního stíhání bývalé ministryně obrany Parkanové a za náklady, které v této souvislosti státu vzniknou: „Blíží se totiž den, kdy stát bude muset z peněz nás všech za pochybení pod dozorem paní vedoucí Bradáčové zaplatit paní Parkanové odškodnění … Jaký asi bude mít na důvěryhodnost systému trestní spravedlnosti v České republice vliv to, pokud my všichni zaplatíme paní Parkanové odškodnění, aby na svých místech zároveň setrvali lidé, kteří budou veřejně opakovat, že se chyba nestala? A budou tak činit z titulu své vysoké funkce?“ Bradáčová za stíhání Parkanové nemůže Z článku mimo jiné vyplývá, že justice si dovede s kázeňskými přehmaty soudců poradit, zatímco státní zastupitelství prohřešky státních zástupců toleruje. Je to jeden z případů, kdy jsme se oba zabývali podobnými tématy. Já se v článku Kární žalobci nežalují naopak zabývám neochotou předsedů soudů vykonávat pravomoc kárného žalobce a přenášet ji nezákonně na jiné justiční činitele, nebo ochotou tolerovat neodpovědný přístup soudce k obžalovaným, který soudí bez dokonalé znalosti spisu. Upozornil jsem, že vedoucí státní zástupci se takovým způsobem povinnostem kárného žalobce nevyhýbají tak často. Ze srovnání Dimunova a mého článku vyplývá zajímavý poznatek: nejde jen o to, o jaké kárné provinění se jedná, ale také o to, kdo kárný návrh podává. Sám jsem podal kárné návrhy v podobných případech, jaké uvádí Dimun, ale nikdy jsem neuspěl. Podstatné je, že Petr Dimun využívá pozadí kauzy Vlasty Parkanové, jejíž obvinění jsem v roce 2015 v článku Odměna za škodu označil za nesmyslné, aby učinil Lenku Bradáčovou odpovědnou za její trápení. V době, kdy kauza Parkanové začala, Bradáčová ještě nevěděla, že bude vrchní státní zástupkyní. Nevykonávala v té věci dozor. Je pravda, že podala návrh na podání dovolání nejvyššího státního zástupce, s nímž neuspěla. Můžeme nad tím ovšem kroutit hlavou jako nad projevem skutečnosti, že i státní zástupci trpí profesní deformací myšlení (terminus technicus z dílny docenta Františka Čuby), ale to je asi tak vše. Pokud chce Dimun vyvodit, že ze své vysoké pozice mohla ve prospěch Parkanové zasáhnout, pak buď nezná nebo zatajuje před čtenáři skutečnost, že zahájením hlavního líčení se státní zástupce stává stranou řízení a nepodléhá dohledu nadřízeného, neboť pánem procesu je předseda senátu. Přece jen již nežijeme v časech procesu s Heliodorem Pikou, kdy se u ministra spravedlnosti scházeli předseda senátu, žalobce, představitel aparátu KSČ a další, aby hodnotili průběh procesu a přijímali opatření. Milý Petr Dimun prostě lobbuje za odvolání Lenky Bradáčové, ale střílí vedle, protože její přímé zavinění na trapném vývoji procesu s Vlastou Parkanovou není prokazatelné. Proto nemůže být podkladem pro úspěšný návrh na její odvolání. S novým zákonem o státním zastupitelství, který nám slíbil pan ministr Pavel Blažek, nastanou ostatně ve státním zastupitelství velké personální přesuny, takže se dá očekávat, že Bradáčová stejně svou současnou funkci opustí i bez lobbistických výpadů Petra Dimuna. Předpokládám, že mi někteří čtenáři budou láti, že té „bosorce“ nadržuji. Přiznávám bez bolesti, že je to můj nejmilejší nepřítel. Vedu s ní obsáhlé půtky, o nichž veřejnost nemůže mít tušení, dokud čas nedozraje. Článek přebral test státního zástupce Dalším článkem Petra Dimuna, avizovaným na České justici, ale uveřejněným v placeném Media Network Magazinu je Podvoluji se nátlaku odvolacího soudu, stálo v odůvodnění opačného rozhodnutí. Jeho lobbistická povaha je zvlášť výrazná, protože vychází v době, kdy Vrchní soud v Olomouci má rozhodnout o odvolání státního zástupce Petra Matouška proti rozsudku senátu Radomíra Koudely ze zlínské pobočky Krajského soudu Brno. Žalobce tvrdí, že obžalované manžele Novotné zprostil obžaloby pouze kvůli nátlaku odvolacího soudu. Dimunův článek se konkrétně týká tohoto případu a naznačuje Vrchnímu soudu v Olomouci, jak má rozhodnout. Zde musím vsunout krátké vysvětlení, o co v této kauze jde. Utkali se v ní dva multimilionáři, bývalí společníci. Poškozený Pavel Buráň podal na obžalovaného Jaroslava Novotného trestní oznámení, podle něhož jej pan obžalovaný nechal unést „muži v policejních kombinézách“ do své vily, kde musel pod hrozbou hlavně pistole, přiložené k hlavě, a jehly injekční stříkačky s neznámou kapalinou, přiložené ke krku, podepsat listiny, jejichž podpisem mu vznikla škoda. S obžalovaným se svezla jeho manželka, která v podstatě hraje jen roli komparzu. Pro úplnost musí čtenář vědět, že pan poškozený dluží panu obžalovanému několik set milionů korun. Slyšel jsem ho v soudní síni potvrdit existenci dluhu, který ale nesplácí. Poslat věřitele do vězení je „bezva finta“. Na silnici zasahovali tři „muži v kombinézách“, ve vile s k nim přidal čtvrtý, patrně jejich velitel. Policie neobjasněným způsobem identifikovala pouze tři z nich. Soud zprostil obžaloby nejdříve jednoho, pak v prosinci 2019 zbývající dva. Státní zástupce se neodvolal. Jediným důkazem, jenž stál za pozornost, pak zůstala výpověď pana poškozeného, jejíž pravdivost obžalovaní tvrdošíjně popírají. Je fakt, že „muže v policejních kombinézách“ nikdy nikdo neviděl kromě pana poškozeného. V této podivné důkazní situaci senát Radomíra Koudely v prosinci 2019 odsoudil manžele Novotné na sedm a čtyři roky ztráty svobody. Vrchní soud v Olomouci k odvolání obžalovaných rozsudek zrušil s matematickou přesností tak, že ze soustavy důkazů nezůstal kámen na kameni. A vrátil věc k novému rozhodnutí, s pokyny k odstranění vad dokazování a projednání věci v novém složení senátu. Nepřikázal tedy zproštění, jak naznačuje Dimun. Toto řízení jsem celé sledoval v soudní síni a znám dokumentaci. Situaci, která vznikla rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci jsem popsal v článcích: Kdo se má bát božích mlýnů? a Kdo se nemusí bát božích mlýnů? První věc, která mě zarazila, bylo ponechání případu v rukou senátu Radomíra Koudely. Ve všech případech, které znám ze své praxe, změna senátu vždy znamenala změnu předsedy (pokud přísedící nevypadl zásahem vis maior neutrální povahy). V tomto případě změna senátu spočívá pouze v nahrazení přísedícího, který se zapletl do trestné činnosti ke škodě obžalovaných a na funkci přísedícího resignoval. Objevilo se podezření, že s pachateli trestného činu spolupracoval kromě přísedícího ještě někdo další. V každém případě na senátu Radomíra Koudely leží stín součinnosti s pachateli trestného činu (ze tří odsouzených jsou dva ve vězení). Další problém vidím v tom, že na vyřízení obsáhlých pokynů odvolacího soudu stačilo soudci Koudelovi jedno dopoledne. V podstatě pojal věc tak, jak ve svém článku uvádí Petr Dimun: přehledně uvedl důkazy, které dle jeho názoru usvědčovaly obžalované, a pak je zprostil, aby vyhověl odvolacímu soudu. Zproštění přesto odůvodnil tím, že se skutek nestal (očekával jsem zproštění „in dubio pro reo“ – pro nedostatek důkazů). Žalobce Matoušek jej vyzval, aby názor odvolacího soudu ignoroval a soudil podle svého vědomí a svědomí. Pak podal odvolání, v němž konstatuje, že zproštění je popřením provedeného dokazování a vyhověním přání odvolacího soudu. Nezmínil se, že ke zhroucení konstrukce obžaloby přispěl souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“. Předseda senátu mě svým přístupem k rozhodnutí odvolacího soudu popudil natolik, že jsem předsedovi Krajského soudu Brno Milanu Čečotkovi poslal návrh na zahájení kárného řízení. Stalo se to, co kritizuji v článku Kární žalobci nežalují: předseda soudu přenechal nezákonně pravomoc kárného žalobce Jiřímu Rezkovi, místopředsedovi soudu – vedoucímu pobočky, který návrh zamítl. Popudil mě i státní Petr Matoušek, který souhlasem se zproštěním „mužů v kombinézách“ přispěl kwezhroucení konstrukce obžaloby, ale pak nabádal předsedu senátu k nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu, tedy k nedbání zákona. Jako kárného žalobce jsem oslovil Ivo Ištvana, vrchního státního zástupce v Olomouci. Když oznámil odchod z funkce, obrátil jsem se na nejvyššího státního zástupce Igora Stříže. Ani jeden z oslovených kárných žalobců na svou funkci neresignoval, nepřenesl ji na náměstka nebo jinou nepříslušnou osobu. Nevyhověli mi, ale s mou argumentací se věcně vypořádali. Zatímco Dimun soudí, že si státní zástupci osobují nárok na neomylnost, výše zmínění kární žalobci trvají na tom, že státní zástupce má právo na odvolání vždy, když to považuje za správné a nerozhoduje, jaké při tom napáchá škody. Dimun v podstatě převzal text odvolání státního zástupce Matouška. Můžeme teď uzavírat sázky, jak rozhodne Vrchní soud v Olomouci, pokud se jim dostane Dimunův článek do rukou. Možností není mnoho: 1. možná se polekají „hlasu veřejnosti“, vyjádřenému článkem Petra Dimuna a vrátí věc nalézacímu soudu k novému projednání, přičemž naznačí, že zprošťující rozsudek by nebyl vítán, 2. provedou vlastní dokazování a rozhodnou podle jeho výsledku, 3. zamítnou odvolání státního zástupce Matouška. Mimo poslední možnosti by mě nepotěšili, protože obžalované již válcuje justice od roku 2014, takže se cítí vyčerpáni, mají nárok na klid. Úplně na závěr uvádím, že řízení od počátku doprovázejí divoké pověsti o milionech, které měl vyčlenit pan poškozený na motivování orgánů činných v trestním řízení a médií, ale není znám žádný případ předání úplatku. Více „hmatatelná“ je skutečnost, že pan poškozený je trestně stíhaný pro podvod se škodou 170 milionu korun, přičemž první, kdo „mu nasadil psí hlavu“ byl Finančně analytický útvar ministerstva financí.

Čas načtení: 2021-07-26 14:02:48

„Nad Tatrou sa blýska…“ ale u nás je ticho

V těchto dnech slovenská Národna kriminálna agentura zadržela dalšího soudce Nejvyššího soudu. Je to ojedinělý dozvuk mohutných otřesů, kterými od volebního vítězství strany Igora Matoviče procházejí slovenské orgány vynucování práva. Zadržený soudce je již třináctý v řadě. Do vazby se dostali také vysocí činitelé prokuratury a policie. Policejní akce vyvolávají dojem, že postižené orgány jsou nemocné sklonem ke korupci, úplatkářství, zneužívání moci a jejich ochoření bujelo, protože předcházející politická reprezentace se možná s nepoctivými policisty, prokurátory a soudci vezla, anebo aspoň jí chyběla politická vůle proti zlořádům zakročit. Policie nesměla neřádstvo vidět, ale když jí politická moc uvolnila ruce, s chutí vyrazila na hon na otalárované škůdce. Vzhledem k tomu, že jsme se Slováky žili dlouho ve společném státě, rozdíl mezi současnými poměry u nás a u nich je velmi nápadný. Vlastně až do začátku slovenského „zemětřesení“ se poměry u nás a u nich podstatně nelišily. Obrat ve slovenských poměrech nastolil otázku, zda jsou čeští příslušníci orgánů vynucování práva počestnější než jejich slovenští kolegové, či zda v jejich řadách projevy mravního úpadku také řádí, ale není zde nikdo, kdo by je chtěl vidět, a pak dokonce nedejbože potírat. Nejsledovanější jsou policisté Mezi obětmi trestního řízení se vyskytují jedinci, kteří netrpělivě čekají, kdy „to začne“ i u nás. Nedovedu posoudit, zda jsou slovenské orgány více prorostlé nemravností než české, ale pochybuji, že se tuzemští přivolavači pohromy na otalárované škůdce dočkají brzy, pokud vůbec. Zatím se příslušné úřady drží doktríny nedotknutelnosti příslušníků privilegovaných kast. Nejde jen o policisty, státní zástupce a soudce, ale i o příslušníky různých profesí, jež mají možnost vykonávat útisk občanů, například o exekutory, celníky nebo o sociální pracovnice odborů sociálněprávní ochrany dětí a mládeže. Zastánci jejich nedotknutelnosti připouštějí pouze nápravu chybných rozhodnutí opravnými prostředky. I tím je zvýhodňují: když policie zabaví zloději lup, stejně jej pošle před soud. Když revizní orgán napraví přehmat státního zástupce nebo soudu, stát možná zaplatí odškodnění, ale viník pokračuje dále beztrestně ve své činnosti a může nerušeně škodit dále, popřípadě se domůže povýšení. Poměrně nejhůř jsou na tom policisté, kteří mají v zádech speciální policejní orgán pro potírání jejich nepravostí, Generální inspekci bezpečnostních zdrojů, která se sice většinou s podezřelými policisty solidarizuje, ale přece jen občas nějakého narušitele profesní morálky pošle před soud. Generální inspekce justice zůstala jen v návrhu Někdy ale GIBS nechce o nepřístojnostech nic vědět. Stalo se například, že kdysi byl do ČR přivezen kamion tabáku, na který na místě překládky čekali celníci. Nezajímali se o doklady od vozidla a nákladu, ani o identitu řidičů. Pořídili videozáznam překládky tabáku na soukromé vozidlo. Celní správa nevyhověla soudu, když žádal o sdělení, komu patřil náklad a kdo platil dopravu. Šlo přitom o klíčovou informaci pro prokázání viny či neviny obviněných. Je možné, že kvůli nesdílnosti celníků půjdou do vězení nevinní lidé. Chování celníků pozornost GIBS nepřilákalo. Podobný orgán pro pronásledování nešvarů státních zástupců a soudců neexistuje. Kdysi se do Sněmovny dostal poslanecký návrh zákona o zřízení Generální inspekce justice (GIJ) jako dozorového orgánu s vyšetřovacími pravomocemi, ale na jeho projednání nikdy nedošlo. Ve jménu zachování nezávislosti zajišťuje státní zastupitelství i soudnictví pořádek ve svých řadách samoobslužně čili hříchy pokleslých jedinců mají stíhat jejich kolegové s pravomocí kárných žalobců. Pouštějí se do toho s velkou nechutí a příslušníci různých kast si navzájem kryjí záda. Kární žalobci vyhovují jen velmi malé části návrhů na zahájení kárného řízení. Když nepodají kárnou žalobu v procesní lhůtě, poškození se již touto cestou spravedlnosti nedomohou. Jsou-li vytrvalí, sahají po trestním oznámení. Trestní oznámení na státní zástupce a soudce policie většinu založí ad acta, aniž by zahájila úkony trestního řízení. Vytáhnout pak spis z archivu a uvést řízení přece jen do pohybu, je velmi obtížné, ne-li nemožné. Praxe mě vede k podezření, že založení ad acta je jen zřídka výsledkem svědomitého, uvážlivého, právnicky důvodného rozhodnutí. Co například si mám myslet o správnosti rozhodnutí o založení věci ad acta policistky, která v jiné souvislosti prokázala svou odbornou úroveň tvrzením, že o nahlédnutí do spisu musím žádat postupem podle zákona o svobodném přístupu k informacím? Povrchnost přístupu státního zastupitelství Proti nástroji „založení ad acta“ nemají poškození odpovídající obranu. Ve chvíli jeho uplatnění ještě nebyly zahájeny úkony trestního řízení, takže dosud nefunguje dozor nadřízeného státního zastupitelství. Pokud se na ně postižený obrátí, státní zástupce mu sice vysvětlí, že na vykonání dozoru není nárok, ale posoudí stížnost v rámci obecného dohledu. Obvykle pak počínání policie přezkoumá povrchně a uzná je za správné. V případě nesouhlasu poškozeného se stejným způsobem zachová instanční dohled. Dokladem o povrchnosti přístupu státního zastupitelství může být případ trestního řízení pro podezření z křivého svědectví proti 84leté nemohoucí stařence, jež se ho měla dopustit v dávné minulosti. S námitkou možného promlčení se nevypořádal ani dozorový státní zástupce, ani instanční dohled. Kdyby ji připustili, museli by dát policii pokyn k zastavení. Nakonec se ale stařenka bez jejich pomoci obešla: tiše skonala. Obcházení kritických pojmů je ostatně hojně rozšířenou metodou vyvracení argumentů stěžovatele. Setkal jsem se s ním v případě pokusu o trestní řízení proti sociálním pracovnicím, jež se rozhodly za každou cenu odebrat syna matce, která se jej ujala po nečekaném návratu z vězení. Důvody k odebrání byly výsledkem péče pěstounky, která se kvůli nestandardnímu výkonu péče sama dostala do vězení. Sociální pracovnice neuznaly návrat matky za zásadní změnu podmínek života nezletilce a vynutily si jeho odevzdání do ústavní péče. Chlapec z ústavu uprchl a byl dva měsíce nezvěstný. Jeho matka žila dva měsíce v hrůze a uprchlík byl vystaven ohrožení zdraví, života a mravní výchovy. Trestní oznámení pro psychické týrání matky a vystavení dítěte ohrožení skončilo založeno ad acta. Ve stanoviscích státních zástupců se ale pojmy „psychické týrání“ a „ohrožení dítěte“ nevyskytují. Sociální pracovnice přece na týrání matek a ohrožování dětí mají svaté právo, takže o tom se nemluví. Viníkem je pouze puberťák, který utekl z ústavu. Sociální pracovnice nenesou odpovědnost za navození této situace, ač jí mohly předejít ponecháním matce trochy času k napravení synových poklesků. Soud nakonec „zloducha“ vrátil matce, v jejíž péči nyní žije bez problémů.   Nedotknutelnost otalárovaných škůdců má až absurdní důsledky. Státní zástupce může se svrchovanou drzostí vykonávat dozor nad policií v případě, v němž je v trestním oznámení důvodně označen za pachatele ochrany dosud neustanovených zločinců proti jejich dopadení. Jeho nadřízený v tom nevidí střet zájmů a nepovažuje za nezbytné vyloučit jej z řízení. Podezřelý tak může vykonávat dozor tak, aby ustanovení pachatelů brzdil. Má k tomu důvod: jde o případ skandálního selhání státního zastupitelství a soudů. Orgány, jichž se to týká, patrně nestojí o to, aby se případ znova otevřel. Je lépe nechat běhat po svobodě pachatele závažného trestného činu násilné povahy než poškodit pochybnou čest orgánů, které jim poskytly beztrestnost. Selhání státního zástupce a soudu Oběti selhání orgánů vynucování práva jsou v případě zproštění obžaloby v nerovnoprávném postavení vůči svým trýznitelům. Názorným příkladem je úděl Aleny Vitáskové, bývalé předsedkyně Energetického regulačního úřadu. Funkce se ujala v roce 2011, kdy úřad byl v krizi po nezvládnutí licenčního boomu v letech 2009–2010. Vytlačila kohosi ze starého vedení, kdo si dělal na funkci nárok a postavila proti sobě jeho fanklub. Pak na ni začali sočit někteří majitelé solárních elektráren, kteří získali licence neoprávněně, ale jejími hlavními nepřáteli se stali příslušníci energetické mafie, jimž omezila příjmy zastavením zvyšování cen elektřiny (které po jejím odchodu už opět utěšeně stoupají). Nebylo tedy nic divného, když v roce 2013 bylo proti ní zahájeno trestní stíhání. Hlavní líčení soudní bylo zahájeno 2. června 2014 u Krajského soudu v Brně senátem Aleše Novotného a vše skončilo na stejném místě až 13. listopadu 2019. Soudní řízení mělo dramatický průběh: senát Aleše Novotného ji odsoudil 22. února 2016 k trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců. Až 18. listopadu 2017 ji zprostil obžaloby Vrchní soud v Olomouci. Dvacet jedna měsíců prožila v hrůze, že bude muset nastoupit do vězení, přičemž myšlenku na možné vyhýbání se nástupu odmítala. Radost ze zproštění jí pokazil nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman, který napadl rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, v němž použil nepravdivá obvinění. Žila dále v nejistotě až do 13. listopadu 2019, kdy ji u Krajského soudu v Brně pravomocně zprostil obžaloby stejný senát Aleše Novotného, který nad ní kdysi vynesl krutý rozsudek. Po celou dobu trestního stíhání se Vitásková naplno věnovala řízení úřadu, což je samo o sobě velká psychická zátěž. Obžaloba státního zástupce Radka Mezlíka proti Aleně Vitásková byla na první pohled nesmyslná. Měla se provinit tím, že neodebrala rozhodování o jakési záležitosti podnikatelského klanu Zemků své podřízené Michaele Schneidrové, protože prý měla vědět, že úřednice má k té věci soukromý vztah a zejména jí nezabránila vydat rozhodnutí v jejich prospěch. Navíc ji soudce při ústním odůvodnění rozsudku urazil tvrzením, že funkci získala zásluhou Jany Nagyové, jež tehdy byla ztělesněním všeho zla. Žádný soukromý vztah Schneidrové ale neexistoval, takže k němu nemohla přihlížet a podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR se Schneidrová nedopustila trestného činu, takže nebyl důvod jí bránit ve vydání rozhodnutí. Povýšení za zpackaný případ Čirou zlomyslností žalobce bylo připojení její trestní věci k stíhání osmi obžalovaných, obviněných z podvodného jednání v licenčním řízení. Dokazování v jejich věci se jí týkalo jen okrajově, ale přesto musela mařit čas účastí na monstrprocesu a platit přiměřeně vysoké náklady na obhajobu. V současnosti se Vitásková soudí se státem o odškodnění za nemajetkovou újmu. Z výše uvedeného je zjevné, že od roku 2013 až téměř do konce roku 2019 žila ve strašlivém psychickém vypětí, které se jistě muselo pronést i do jejího soukromého života. Nakonec to odnesla na zdraví. Ministerstvo spravedlnosti jí uhradilo malou část skutečných nákladů na obhajobu a za nemajetkovou újmu jí vyplatilo 400 tisíc korun. Zdá se, že to jsou velké peníze, ale s přihlédnutím k hrůze, ve které žila řadu let, to je směšná částka. Ale právě spor Vitáskové o náhradu škody ilustruje nerovné postavení občana ve vztahu ke státu, k orgánům, jež ho poškodily. Ať již dopadne toto řízení o náhradu škody jakkoli, je zřejmé, že stát utrpěl zásluhou svých zaměstnanců nemalou finanční újmu, k jejíž úhradě její původci nepřispějí ani desetníkem a za její způsobení nebudou voláni k odpovědnosti ani v kárném, ani v trestním řízení. Žalobce Mezlík, který zdramatizoval trestní stíhání účastníků „fotovoltaické“ části tohoto procesu nepravdivým prohlášením, že v době převzetí investorem do jeho vlastnictví nebyly elektrárny ani zčásti dokončeny, zřejmě žaloval Schneidrovou a Vitáskovou neprávem. „Za trest“ jej vláda vyslala do Úřadu evropského žalobce, takže dostal příležitost, aby škodil na nadnárodní úrovni. Nikdo samozřejmě nepovolá k odpovědnosti za převzetí zmetkové argumentace obžaloby soudce Aleše, který není hlupák, ale zdatný profesionál, jenž v soudní síni vede skvěle dokazování a nepochybně se vyzná v trestním právu. Nelze vyloučit, že nesmyslnost Mezlíkovy obžaloby neprohlédl záměrně, plně nějaké zadání. Vše, co jsem výše uvedl, mě vede k domněnce, že poměry v našich orgánech vynucování práva nejsou příliš vzdálené od slovenských. Jen chybí politická vůle k vyčištění Augiášových chlévů stejně, jako kdysi chyběla na Slovensku. Bohužel není naděje, že letošní volby na tom něco změní. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-28 14:55:40

Koronavirus: Podobný osud Londýna a Wu-chanu (francouzské vyděšení z britské mutace v praxi)

Jsme zahlcováni stále novými informacemi o koronavirové lapálii. V lednu 2021 doslova explodovaly problémy v čase, kdy začala převažovat naděje spojená s očkováním. Strach z tzv. britské mutace a dalších mutací koronaviru ještě zvýraznily nečekané problémy s výrobou vakcín. To nás nutí zapomenout na nedávné varovné signály ukazující, že stále nejsme dostatečně schopni reagovat na koronavirové problémy v Evropě. Jedná se především o varovné signály spojené s dvoudenní francouzskou blokádou Velké Británie v prosinci 2020. Britský premiér Boris Johnson v sobotu 19. prosince 2020 zcela nečekaně vyhlásil pro třetinu Anglie tvrdý lockdown. Výrazně totiž narůstal počet koronavirových infekcí způsobených novou mutací koronaviru SARS-CoV-2 pod poetickým názvem VOC 202012/01 (nebo pod názvem VUI-2020-12-01 nebo B.1.1.7). Náhlé rozhodnutí o tvrdém lockdownu znepokojilo nejen obyvatele britských ostrovů, ale i politiky ve Francii a v EU. Poznámka č.1: Neřešíme, zda byl tento tvrdý lockdown zaveden včas, v dostatečné míře apod. Zabýváme se jenom důsledky 48hodinové blokády vzešlé z úleku Francouzů, že se objevila infekčnější mutace viru. Do článku nepromítá, že v té době měl být spíše vyhlášen celostátní lockdown, protože nová nakažlivější mutace byla ve Velké Británii (v různé míře) už rozšířena. Plošná uzávěra v Anglii a ve Skotsku začala až od úterý 5. ledna 2021. Za vše může mutace VOC 202012/01 Premiér Johnson tehdy všechny zaskočil. Vyhlásil tvrdé uzavření třetiny Anglie v sobotu a mělo platit od půlnoci ze soboty na neděli 20. prosince. Pro třetinu obyvatel Anglie to znamenalo, že si dají večeři a ráno, až vstanou z postele, nesmí – až na nejnutnější případy (včetně cesty do práce) – vycházet z bydliště na veřejnost. Zavřeny byly všechny obchody kromě prodejen nezbytných potřeb. Nejednalo se o maličkost, ale o náhlý přechod do nejtvrdšího čtvrtého stupně lockdownu. Už neplatilo „vánoční uvolnění“ plánované pro celou zemi na vánoční čas od 23. do 27. prosince. Statisíce rodin přišlo z minuty na minutu o Vánoce s širší rodinou. Náhlé uzavření společnosti bylo vnímáno jako signál nebezpečí. Objevila se vůně hysterie – pocit ohrožení nebezpečnou mutací koronaviru. Přitom premiér Johnson při vyhlášení totální uzávěry uklidňoval, že je nová mutace sice o 40 až 70 procent nakažlivější, ale nezpůsobuje těžší průběh nemoci. Ale i to znamená vážný problém, protože větší nakažlivost zvýší počet nemocných, a to je signál nebezpečí zahlcení zdravotního systému. Francouzi se lekli: „Francie …na 48 hodin zcela pozastavila pohyb osob a silniční dopravu… Další rozhodnutí o pozastavení byla přijata současně ve většině zemí v EU i mimo ni. (Rozhodnutí nebyla přijata současně.) Toto období umožnilo konzultace mezi Evropskou komisí a členskými státy na základě analýzy rizik pro veřejné zdraví zveřejněné 20. prosince Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí – ECDC, jakož i konstruktivní dvoustranné diskuse mezi francouzskou a britskou vládou…“  Mám pocit, že je to spíše alibistická formulace. Analýza rizik pro veřejné zdraví zveřejněná Evropským střediskem pro prevenci a kontrolu nemocí (ECDC) sice přinášela aktualizované informace, ale důležitější byla přímá komunikace britských a francouzských epidemiologů. Poznámka č.2: ECDC v neděli 20. 12. 2020 vydala „Stručné vyhodnocení ohrožení: Ve Spojeném království byl pozorován rychlý nárůst varianty SARS-CoV-2 s více mutacemi…“, kde z hlediska dopravy nebylo napsáno nic podstatnějšího, než: „Vzhledem k tomu, že v současné době neexistuje dostatek důkazů o tom, do jaké míry se nová varianta viru šíří mimo Spojené království, je třeba včasného úsilí k prevenci a kontrole jejího šíření a zahrnout následující: …zejména je třeba zdůraznit pokyny k vyhýbání se nepodstatným cestováním a sociálním aktivitám.“ Ve zprávě bylo uvedeno, že několik případů s novou mutací koronaviru již oznámilo Dánsko a Nizozemsko a podle zpráv médií prý i v Belgii. Otázkou je, zda nebylo francouzské zablokování dopravy na 48 hodin příliš zbrklé (či spíše zbytečné)? Vždyť není možné jiné řešení než přes hranice z Anglie pustit lidi s negativním testem na koronavirus. Tak to i dopadlo: S ukončením blokády byl spojen francouzský požadavek, aby byl před odjezdem z Anglie u cestujících (tedy i řidičů) výsledek negativního testu realizován před méně než 72 hodinami. Test musí absolvovat též děti ve věku 11 a více let. Anglický stín Wu-chanu Když Boris Johnson ohlásil tvrdý lockdown – zavedením nejvyššího stupně karanténních omezení – bylo postiženo 16,4 milionu lidí. Tvrdá opatření byla přijata na poslední chvíli, protože se nová infekčnější mutace koronaviru šířila stále intenzivněji. Váhání s nejtvrdšími opatřeními v jistém smyslu připomíná týdny opatrného našlapování kolem nové virové infekce v Číně a potom náhlé zavedení tvrdé uzávěry čínského Wu-chanu a později dalších měst a oblastí. Nová varianta mutace koronaviru byla poprvé zjištěna v jižní Anglii v září 2020. V listopadu byla infekčnější mutace identifikována v Londýně zhruba u čtvrtiny případů, v prosinci již téměř u dvou třetin infikovaných. V Anglii nastala situace, kterou známe už z Asie na začátku roku 2020. Britové zažívali znovu to, co lidé v čínském Wu-chanu. Během roku 2020 sice už několik tvrdých uzávěr proběhlo, ale 19. prosince nastala jiná situace: Došlo k tomu neočekávaně ze dne na den. Také v čínském Wu-chanu takové rozhodnutí nikdo nečekal. Vzpomínka na čínské vzdychání západních humanistů Od února 2020 se quasi – demokratičtí humanisté pohoršovali nad tvrdým uzavřením Wu-chanu a potom i dalších čínských měst. Proč lidé tehdy utíkali z Wu-chanu? Politický komentátor z USA jménem Tchang Ťing-jüan měl tehdy jasno: Mnoho obyvatel se bojí nákazy. Proto chtějí z nebezpečného místa pryč. „Magistrát město uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými… Kromě toho je ve městě teď velkým problémem zásobování potravinami, a tak se zdraví lidé snaží co nejdříve utéct,“ uvedl Tchang. Tento argument lze použít i na Anglii od 19. prosince. Dalším problémem prý bylo, že když se občané nakazili, nedostalo se jim potřebné péče. V nemocnicích byl nedostatek lůžek, a to je další důvod, proč z města utíkali i nakažení. Úřady ve Wu-chanu vydaly příkaz, že pacienti s mírnými či středně vážnými příznaky, u kterých nebyla diagnóza potvrzena, musí odejít do karanténních středisek a provizorních nemocnic. Z hlediska dnešních znalostí šlo vzhledem k zahlcení nemocnic o přiměřenou reakci. Pacienti byli na pozorování a pokud se projevil COVID-19, následovala snaha o léčbu podle míry tehdejších znalostí a možností. Tchang uvedl, že nakažené osoby, které město opustily, mohly šířit virus dál a přenesly ho do dalších oblastí v Číně. Ve skutečnosti infikovaní lidé vlaky a letadly už koronavirus před jeho oficiální identifikací rozváželi nejen po Číně, ale také na další kontinenty, včetně Evropy. Když to promítneme do prosincové Anglie, Johnson město Londýn uzavřel a přinutil tak zdravé lidi, aby tu žili spolu s nakaženými podobně jako ve Wu-chanu. Tchangovy argumenty se tedy dají použít i vůči Johnsonově totální karanténě. Útěk z pasti jako univerzální jev Humanističtí naivisté snahu o útěk z Wu-chanu viděli jako symbol nedůvěry vůči čínskému vedení. Ve skutečnosti šlo o archetypální jev – o jednu ze základních lidských reakcí. Proč by lidé museli důvěřovat vedení své země? Proč by veřejné mínění nemohlo být rozpolcené, plné nedůvěry vůči vládě a různým politickým a vládním skupinám, jak to vidíme například i ve Velké Británii, USA, Polsku, Francii či v České republice? Lidské reakce jsou prosté. Není třeba za vším vidět politiku. Řada lidí se intuitivně chce vyhnout omezení svobody, tedy uzavření v karanténě, na což upozorňuje i ústecký emeritní policejní psycholog major Josef Kovářík: „To je také lidská samozřejmost, obcházet pravidla, která jsou lidem vnucena. Jako psycholog – někdy i policejní vyjednavač – jsem většinou přesvědčoval jednoho dva lidi. S těmi se dohodnete. Čím větší je dav, tím větší je problém. Proto po vyhlášení karantény v oblasti 11milionového Wu-chanu z oblasti města do okamžiku uzavření komunikací uteklo prakticky ze dne na den přes 300 tisíc lidí.“ O 10 měsíců později v sobotu 19. prosince lidé hromadně opouštěli čerstvě uzavíraný jihovýchod Anglie. Rodiny se rozhodly ve velkém spěchu, protože za několik hodin, po půlnoci, by už platil zákaz vycestování z oblasti. Dálnice ven z karanténní oblasti se velmi rychle zaplnily ujíždějícími auty. Vytvořily i hodinové kolony. Šéf britské automobilové asociace potvrdil, že úprk lidí nastal už 90 minut po oznámení Borise Johnsona o lockdownu, a nazval ho malým exodem. Půjčovny aut měly žně, majitelé autobusů a mikrobusů si mohli dobře vydělat. Mnoho lidí se snažilo odjet vlakem. „Všichni se hromadili na vlakových stanicích, kde se opravdu nedalo hovořit o dodržování nařízení, což pak vláda označila za nezodpovědné,“ uvedl 21. prosince Peter Ďuračka pracující v hotelu v anglickém městečku Beverley.  Sobotní „last-minute“ oznámení podnítilo „…spěch na nádraží v Londýně a do devatenáct hodin, tam nebyly k dispozici on-line rezervaci žádné jízdenky v londýnských stanicích, včetně Paddington, King's Cross a Euston.“ Záběry zveřejněné na sociálních sítích ukázaly velké davy na nádraží St Pancras, které čekaly na nástup do vlaků do Leedsu.… Starosta Londýna Sadiq Khan řekl, že scény na londýnských nádražích byly ‚přímým důsledkem chaotického způsobu oznámení (tvrdého uzavření)', ale vyzval Londýňany, aby dodržovali nová pravidla…“ Spekulovalo se o zablokování výjezdů z Londýna, ale policejní šéfové potvrdili, že se to nestane. Předseda Rady náčelníků národní policie Martin Hewitt k zastavení automobilů uvedl: „Zviditelníme se, abychom povzbudili veřejnost k tomu, aby dodržovala pravidla. Není v úmyslu zakládat silniční zátarasy nebo běžně zastavovat vozidla.“ Podobně se chovali i Izraelci. I přes povinnou karanténu, která čeká na cestující po návratu zpět do země, se mnoho Izraelců rozhodlo využít možnost zakoupit si letenky pryč z Izraele před začátkem tvrdé karantény, tedy před 8. lednem 2021. Ideálním cílem leteckého výletu byl Dubaj ve Spojených arabských emirátech. „Podle Israir Airlines byrokracie neudělala nic pro to, aby zastavila nárůst nových rezervací, a velký počet Izraelců si prostřednictvím svých webových stránek rezervoval dovolenou," upozornila 7. ledna 2021 izraelská letecká společnost v článku o útěku Izraelců na „protikaranténní“ dovolenou. Marné přemlouvání V Anglii se sice objevovaly vládní výzvy, aby lidé z oblasti tvrdého lockdownu neodjížděli, ale marně. Následovaly úřední obranné akce: Například skotská premiérka Nicola Sturgeonová zavedla zákaz cestování mezi Skotskem a Anglií. Neboť nikdo nemá rád přivandrovalce z území zasaženého morem… Už v březnu 2020 na toto téma upozornil například článek Pandemie koronaviru v Evropě postavila venkov proti městu: Od Norska přes Francii až po Španělsko postavil koronavirus venkovské obyvatelstvo proti obyvatelům měst. Ti se hrnou na venkov, aby tam přečkali pandemii. Jednu z hlavních obav místních představuje zahlcení záchranné služby a nemocnic ve venkovských oblastech, které často trpí nedostatkem personálu. I v ČR byla zaznamenána antipatie proti náhlému přílivu víkendových, ale v té době koronavirových chalupářů, kteří ohrožovali zdraví místních obyvatel. Odjezd rodin z náhle uzavřené části Anglie byl motivován především touhou po setkání s příbuznými. Ve stupni čtyři neplatilo „vánoční uvolnění“, plánované pro celou zemi na 23. až 27. prosince. O svátcích se nemohly setkávat ani dvě domácnosti. Nárůst odhalených koronavirových infekcí tehdy zredukoval „vánoční uvolnění“ ve všech ostatních částech země, včetně Skotska, s povoleným setkáním rodin z původně plánovaných pěti dní na jediný (25. prosinec). Pouze Severní Irsko tehdy ponechalo možnost setkání až tří rodin po dobu pěti svátečních dnů, ovšem později vyhlásilo šestitýdenní lockdown platný (s ohledem na setkávání rodin) až po Vánocích od 26. prosince. Cvičení civilní obrany II. Od okamžiku kdy Boris Johnson vyhlásil pro část Anglie totální karanténu (lockdown kategorie čtyři), znamenalo to „zajímavou“ zátěž, kterou nelze nasimulovat, protože: a) totální uzavření rozsáhlého území přišlo nečekaně (last minute), což signalizovalo závažnost situace, ale také vedlo k rozčarování až vzteku lidí, kteří byli bez varování okradeni o svátky. Bude zajímavé vyhodnotit protichůdné tlaky: informace o ohrožení zdraví a snahu zachovat si aspoň částečně svůj životní standard, b) k závažnému narušení životního standardu došlo v čase očekávání svátečních dnů (podobně v Číně lidé utíkali z karanténních oblastí v čas blížících se novoročních svátků), c) tvrdý lockdown v přístavních oblastech Anglie směrem k Francii signalizoval míru obavy: Francouzská vládní reakce byla typicky zkratkovitá (48 hodin přerušení dopravního spojení s Velkou Británií). Byla to reakce z úleku, protože nebyli připraveni náhlou informaci ihned adekvátně reagovat. Cenné je, že reakce na mutaci VOC 202012/01 byla z hlediska „cvičení civilní obrany“ ideálním studijním materiálem. Ideálním v tom smyslu, že důvodem úleku naštěstí nebyla akutně smrtelná mutace či náhlá katastrofální situace, ale „jenom“ epidemický problém – vyšší infekčnost nového koronaviru. Proto reakce obyvatelstva a státního aparátu na britských ostrovech, ale i opatření ve Francii a EU, jsou zajímavým studijním materiálem. Ukázaly způsob reakce v zátěžových situacích lidí a institucí. Poznámka č.3: Motiv civilní obrany nepředstavuje „legrační“, ale ryze pragmatický motiv. Prvním mezinárodním „ostrým“ cvičením civilní obrany byla reakce na šíření nového koronaviru od ledna 2020. Státy si mohly poprvé v praxi vyzkoušet, jak jsou na pandemii nepřipravené. Jakékoliv pouze nasimulované cvičení nemohlo odhalit skutečnou míru neschopnosti člověčenstva reagovat na invazi infekčních breberek. Reakce na větší infekčnost nové mutace víru SARS-CoV-2 prověřila efektivitu připravenosti evropských států na náhlý přechod na vyšší stupeň nebezpečí, a tudíž i karanténního opatření. Opět s předpokládaným výsledkem – nebylo dostatečně zvládnuto. Od nedělního večera (21. prosince) Francie uzavřela lidem a kamionům na 48 hodin svou hranici, než vyřeší mechanismus přeshraničního styku. Několik tisíc kamionů muselo náhle zastavit v místech, kde řidiči neměli žádné sociální zázemí, následovala lavina dopravních, psychologických a sociálně-logistických problémů. Poznatky z blokády Velké Británie budou pro tvorbu budoucích krizových plánů podnětné. Při pouhém cvičení se takové zkušenosti nenasbírají. Ostré cvičení civilní obrany II., které bylo časově omezeno od soboty 19. prosince 2020 do pondělí 4. ledna 2021, ukázalo v rámci nové varianty ohrožení skutečné problémy v reálném rozsahu a čase. Následovalo jej už běžné období charakterizované plošnou uzávěrou v Anglii a ve Skotsku od úterý 5. ledna. Předběžné závěry: Ačkoliv každý stát zažil od ledna 2020 nejméně jednou jistou formu kolektivního úleku z epidemie/pandemie, našel nepříliš funkční, ale relativně vyhovující kompromis mezi karanténními opatřeními a snahou vydělávat peníze. Každá další výrazná změna stavu vedoucí k nové změně chování (v jihovýchodní Anglii od soboty 19. prosince) vedla k obdobným úlekovým reakcím, prvotní fázi administrativního a logistického provizorního jednání, následovalo zklidnění a nalezení uspokojujícího organizačního řešení, které nastupovalo zdlouhavě. Ačkoliv postupy zvládání tohoto typu krize byly již „nacvičeny“ v Evropě nejméně od konce března 2020, nová situace (od 19. prosince) vedla k pomalému nástupu opatření: 1) zbytečně časově dvoudenní blokáda kamionů ve směru do Francie, 2) pomalé a chaotické zmírňování náhlých dopadů blokády od 20. prosince 2020. Neúprosný čas nákupní hysterie Opět se potvrzuje, že narušení dopravních řetězců ohrožuje civilizační manýry rozmazlených lidí. A může vést až ke společenské nestabilitě. Na stůl tradičního britského vánočního oběda patří suroviny jako krocan, mrkev, hrášek, pastinák nebo růžičková kapusta, což se produkuje na britských ostrovech. Ale co dál? Ve dnech 21. a 22. prosince britské obchodní řetězce varovaly, že na Vánoce budou zřejmě v regálech supermarketů chybět některé čerstvé potraviny, zejména hlávkový salát, brokolice, květák a citrusy. Je to drobné připomenutí křehkosti prodejních řetězců a civilizační rozmazlenosti. Pokud 22. prosince Tesco (i další řetězce) nabádalo zákazníky, aby nakupovali jako obvykle, protože má ve skladech dostatek zboží až do 25. prosince, ve skutečnosti Tesco informovalo, že poté už začnou potíže. Po tomto oznámení každý rozumný člověk měl tendenci nakoupit ještě více jídla, pití, toaletního papíru atp. Pokud by problémy s dopravou trvaly více dní, s každým přibývajícím dnem embarga dopravy přes kanál La Manche by obavy nervózní spotřebitele tlačily k větším nákupům zboží pro dlouhodobější přežití. To by vyvolávalo další tlak na nakupující, aby si z toho zbytku, co ještě nebyl vykoupen, odnesli co nejvíce. Co je doma se počítá, to platí od pračlověka Janečka až do digitálního věku. Francouzská blokáda na 48 hodin představovala epidemiologickou prevenci i politické alibi. Politická opozice by Macronovi neodpustila, že neudělal hned mediálně viditelná karanténní opatření. Proto nejjednodušším opatřením byla blokáda Anglie (zároveň politicky silácké gesto) jako oddechový čas pro rozhlédnutí se, co dál. Ale už v okamžiku blokády bylo zřejmé, že není možné jiné opatření než pustit přes kanál na evropský kontinent řidiče s koronavirovým testem potvrzujícím, že nejsou infekční. Existovala samozřejmě i zdlouhavá, kapacitně omezená varianta dopravovat oběma směry jenom kontejnery, které nepřišly do styku s řidiči kamionů – ať na lodích nebo po kolejích Eurotunelu. Tato varianta v omezené míře fungovala přes víkend 19. a 20. prosince, kdy společnost Eurotunnel oznámila, že vlaky dovážející vakcínu do Británie z EU budou dále jezdit. Přístavy v Doveru a ve Folkestone informovaly, že kontejnery bez řidičů budou i nadále přes kanál La Manche převáženy, pokud je na francouzské straně převezme bez kontaktu francouzský řidič. Pokud by došlo v určité oblasti hypoteticky k „výbuchu“ mutace virové nákazy s vysokým procentem úmrtnosti, a bylo potřeba oblast úplně uzavřít, britsko-francouzské problémy s logistikou z konce prosince 2020, budou varováním. Varovné signály Základním ponaučením je nutnost rozhodnout o další dopravě v co nejkratším termínu podle předem připravených manuálů reagujících na různé typy krizových epidemických problémů. V prosinci 2020 rozhodnutí záviselo na vyhodnocení dat předaných mezi britskou a francouzskou stranou o nebezpečnosti mutace koronaviru. Odborných informací byl tehdy už dostatek a rozhodnutí, že Francouzi od řidičů budou vyžadovat negativní výsledek testu na COVID-19, mohlo být přijato už v průběhu neděle, tedy méně než za 24 hodin. Zdravotničtí a dopravní experti tehdy už jistě pracovali na scénáři, co udělat, kdyby bylo nutné uvažovat o uzavření hranic. Otázka zní: Jak uzavření hranic definovat z hlediska mezinárodní dopravy zboží. První návrhy tohoto typu se objevily 10. ledna, kdy vědecký vládní poradce Arnaud Fontanet veřejně doporučil, že by Francie měla uvažovat o uzavření hranic. Ale co dál? Uzavření hranic je, alespoň pro EU, jenom krátkodobým nouzovým řešením, jehož plná úspěšnost není zaručena. Z dlouhodobého hlediska nejrozumnějším a technicky dobře zvládnutelným způsobem dopravy je v krizových časech tohoto typu převoz zboží nákladními vlaky. Tedy s minimem obslužného personálu, a se snadno dezinfikovatelnými vagony a kontejnery. I v obecnějším smyslu by měla být do budoucna preferována železniční nákladní doprava s přeložením nákladu na kamiony až v cílových regionech (krajích, hrabstvích, župách…). Regionální jistota Další strategickou úvahou by mělo být, aby nejzákladnější zboží nutné pro dlouhodobou obživu, hygienu a celkové fungování obyvatelstva, bylo možno pěstovat, chovat a vyrábět ve vlastním regionu. Zkušenosti s koronavirem SARS-CoV-2 ukazují, že může dojít k narušení (až ke zhroucení) mezinárodní dopravy mezi výrobními a distribučními centra a koncovými uživateli a jejich montovnami. Zastavení či zhroucení dopravy i v menším měřítku (viz 48hodinové embargo dopravy z Anglie do Francie) může způsobit problémy přetrvávající týdny. Přitom prosincové „cvičení civilní obrany“ (v rámci roku 2020 v pořadí druhé) jenom naznačilo, co by náhlá karanténa a blokáda v malém mohla způsobit v širším měřítku. Další poznatek: Mezinárodní společenství není solidární v nejdůležitějších záležitostech, pokud ohrožují jejich regionální bezpečí. Pro přežití politiků je v okamžiku krize potřeba podpořit jistoty, které po nich požadují voliči. K tomu se „flexibilně“ připojí i podnikatelská sféra, pro kterou kšeft je vším. Proto z momentální nutnosti podpoří regionální zájmy. Při zvládání rozsáhlých katastrofických jevů (v obecném smyslu i pandemií) je důležitý „náš“ region, pokud to situace dovolují i širší regionální okolí, a to je vše. Ekonomicky silné státy budou mít při zvládání katastrof lepší vyhlídky. Mezinárodní spolupráce je až cosi na druhém či třetím místě. To se ukazuje i v rámci koronavirové pandemie, obzvláště v období snahy zajistit si co nejvíce vakcín pro „náš“ region. Ale to jsou témata nad rámec tohoto článku. Problém testování Britsko-francouzské lapálie s pomalým nástupem testování řidičů by měla vést k vytvoření specializovaných armádních jednotek vybavených a vycvičených (v rámci civilní obrany) ke zvládání zásahů v krizových a epidemicky ohrožených oblastech. Znamená to posílit ženijní a zdravotní vojsko a logistické jednotky obecně. V prosinci 2020 jsme viděli pomalý nástup testování prodlužující blokádní chaos o další dny. Ve Velké Británii testování zpočátku fungovalo pouze na letišti/parkovišti Manston, kam musely zaparkovat stovky kamionů. Testovací místa tam měla výrazně omezenou kapacitu. Trvalo až do čtvrtka 24. prosince, než se testování dostalo až do přístavních zón a okolních silnic, kde na ně čekalo mnoho dalších řidičů. Proto byla typická zpráva: „Sdružení pro silniční přepravu zboží (RHA) odhadlo, že osm až deset tisíc nákladních automobilů bylo ve frontách, které se začaly tvořit kolem přístavů na jižním pobřeží Anglie, když došlo v neděli k uzavření hranice. Vláda uvedla, že věří, že počet se blíží šesti tisícům, i když ministři počty dříve výrazně podcenil,“ psal 24. prosince Guardian.  Vláda uvedla, že do čtvrtečního poledne (24. prosince) bylo provedeno více než dva tisíce testů, ale přístav Dover potvrdil jenom odbavení 700 nákladních aut směrem do sladké Francie. Podle ministra dopravy Granta Shappse bylo 2367 testů provedeno od poledne ve čtvrtek 24. prosince, s 2364 negativními a třemi pozitivními testy. Ve čtvrtek večer řekl: „Musíme co nejdříve vyřešit situaci v Kentu způsobenou náhlým uvalením omezení od francouzské vlády. Dnes jsem poslal speciální instrukce armádě, aby převzala kontrolu nad testováním a operacemi spojenými s dopravou v kraji…“ Podotýkám, že k uzavření došlo již v neděli. Tehdy mohla být předběžně mobilizována armáda k přípravě testovacích kapacit, protože neexistoval jiný způsob řešení situace. Testování řidičů se ukázalo za více méně zbytečné, protože k 31. prosinci bylo provedeno 15 526 testů, ale pozitivních bylo jenom absolutní minimum: 36. V souvislosti s tím není od věci připomenout, že Nizozemí zrušilo povinnost PCR testu pro řidiče kamionů při příjezdu na své území. České ministerstvo zahraničí informovalo, že do Nizozemí je možné jet trajektem z města Hull a Newcastle na severu Anglie: „Pokud nejste v Kentu, kam britské úřady doporučují nevjíždět, je toto alternativní trasa. Je nicméně nutné mít před odjezdem do přístavu platnou jízdenku.“ Autor článku zaznamenal, že do Ústí nad Labem se vrátil český řidič z Anglie až teprve 4. prosince 2021. Tak „operativní“ bylo zvládání následků britsko-francouzského koronavirového problému na hranicích přes kanál La Manche. Co blokáda (ne)přinesla Snaha o izolaci pevninské Evropy od nové mutace COV 2020 12/01 byla marná. Britští vědci upozornili, že mají velmi dobrou infrastrukturu pro genetické analýzy koronaviru, a proto byla zjištěna přítomnost nové verze koronaviru právě na jejich území. Mutace COV 2020 12/01 už v té době působila v dalších evropských zemích.  Virolog Fabrizio Pregliasco z Milánské univerzity upozornil, že britský kmen nemusí být jenom „britský“, ale pouze ho jako první objevili v Anglii. Tehdy byla kromě Severního Irska s pár případy nová mutace rozlezlá již po celých britských ostrovech. V době vyhlášení tvrdé karantény na jihu a východě Anglie i velšský premiér Mark Drakeford varoval, že nový kmen koronaviru „je silně přítomný po celém Walesu". Později bude zpětně analyzováno kdy se „britská (anglická) mutace“ poprvé objevila v zahraničí. Opět se objevuje stejný problém jako v Číně. Identifikace koronaviru Sars-Cov-2 v Číně nevypovídala nic o tom, kde koronavirus v době první oficiální identifikace působil. Koronavirus byl už rozšířený po Číně a směřoval i do zahraničí. Z mezinárodního letiště ve Wuhanu mohl během prosincem, možná i listopadu, cestovat v těle člověka kamkoliv, kde na planetě přistávají letadla. Tam mohl přestoupit do jiného letadla a letět ještě o kus dál. Když přišel prosinec 2020, nelze se divit, že bez ohledu na francouzskou blokádu a další opatření se už kolem Štědrého dne začaly objevovat informace o britské mutaci koronaviru třeba v Německu, Izraeli, v Dánsku, Itálii, Francii či Belgii, později Španělsku a Švýcarsku atp. V prvním týdnu roku 2021 byla tzv. britská mutace potvrzena nejméně v 35 státech. Samozřejmě se objevila i v ČR, kam byla importována z vánočního Německa. Identifikována byla u nás v lednu. Jaké je poučení z důsledků francouzské blokády? Generální poučení z výše popsaného blázince nelze vypsat jenom v pár větách. Lze snad popsat alespoň obecné stíny, které vrhá francouzská blokáda na celkovou historii lidského chování v pandemii v průběhu roku 2020. Od konce prosince 2019 a během roku 2020 se vědci dozvídali stále více o koronaviru, o možnostech léčby a prevence. Ale organizace obrany proti infekci stále probíhá ve fázi pokusu a omylu, protože se objevují stále nové situace a problémy. Náhlý projev obavy z nakažlivější „britské mutace“ koronaviru Sars-Cov-2 ukázal, že rychlá (a nakonec zbytečná) francouzská uzávěra na 48 hodin s následnými problémy v dopravě nejméně na dva týdny, je připomínkou, že všichni se snaží pokračovat v momentální improvizaci. Začátkem roku 2021 prožívá lidské společenství „čekání na zázrak“ zvané očkování. Jsou s ním spojeny emotivně laděné projevy: přehnaná očekávání, až zlostná netrpělivost a podezíravost. Očkovací programy letos neposkytnou stádní imunitu před pandemií, varují experti. Upozorňují, že vakcíny nejsou k dispozici v chudých zemích, část lidí vakcínám nedůvěřuje a hrozí, že koronavirus zmutuje a vakcíny mohou být vůči některým mutacím neúčinné. „V roce 2021 se nevrátíme k normálu," varoval Dale Fisher, předseda Skupiny pro reakci na epidemie Světové zdravotnické organizace. Lidské společenství jako celek neposkytuje záruku ničeho. Lidstvo je obecný výraz bez většího významu, protože ve skutečnosti jde o větší počet společenství, či spíše proměnné shluky regionálních skupin s různorodými tendencemi. Ani současná pandemie není schopná lidi sjednotit. Rozdělení v době pandemie je ještě patrnější, a zakládá se na dominanci bohatších, a tudíž i silnějších a sofistikovanějších. Devi Sridharová, profesorka veřejného zdraví na Edinburské univerzitě, napsala: „Začátkem tohoto roku přislíbilo 171 zemí, že se bude účastnit na tzv. iniciativě Covax, jejímž cílem je podpořit vývoj a férovou distribuci dvou miliard dávek vakcíny do konce roku 2021. Ale když se ukázalo, že jsou první vakcíny úspěšné od firem Pfizer a BioNTech, bohatší země vykoupily 80 procent jejích dávek. Z jedné analýzy Oxfamu vyplývá, že i kdyby se ukázalo, že všech pět pokročilých vakcín funguje, pro většinu lidí na světě nebude dost vakcín až do konce roku 2022.“ Ve vědecké rovině je spolupráce na poznávání nového koronaviru intenzivní. Ale Devi Sridharová uvedla, že na květnovém Shromáždění pro světové zdraví (2020) vlády přislíbily, že budou sdílet výsledky výzkumu a budou společně řešit koronavirovou pandemii. Když začaly vlády čelit rozhodnutí, jak sdílet zdroje, přísliby spolupráce splněny nebyly. Probíhající politická studená válka č. 2. podkopává mezinárodní spolupráci. Problémy s koronavirem Sars-Cov-2 jsou zdrojem vydírání na mezinárodní i vnitrostátní a regionální úrovni, čemuž se říká politika, respektive politický boj. Typické je například obviňování Číny, že může za rozšíření koronaviru do světa, nebo útoky opozice proti špatnému protiepidemickému postupu vlády bez ohledu na to, zda jde o ČR, Velkou Británii, Francii nebo jiný stát. Média mají v úsilí zvládnout pandemii stejně problematickou roli jako politici. Jsou též přehlídkou dobře placených mindráků a „ismů“. Generální závěr aneb věštba: Budoucí přírodní katastrofy, včetně pandemií, budou součástí politicko-ekonomického boje. Mezinárodní, vnitrostátní i regionální spolupráce bude i nadále podmíněna ekonomicko-politickými zájmy. Silnější bere vše. I ve snaze o přežití. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-26 05:33:28

Surovost otalárovaného lháře

Ve středu 24. června proběhlo u Vrchního soudu v Olomouci řízení, jež snad ukončilo osmiletou kalvárii po policejních služebnách, soudních síních a vězeňských celách, kterou musela podstoupit Michaela Schneidrová, bývalá ředitelka licenčního odboru Energetického regulačního úřadu, dlouholetá spolupracovnice Aleny Vitáskové. Její trápení souvisí s kauzou vydání licencí fotovoltaickým elektrárnám holdingu Z-Group o silvestrovské noci v roce 2010. Bývalý místopředseda Energetického regulačního úřadu Antonín Panák dodatečně zjistil, že revizní zprávy, přiložené k žádostem o licence, jsou padělané. Oznámil to policii. Případ se dostal do rukou iniciativního policisty Pavla Pinky, který vyšetřování rozšířil na celou proceduru licenčního řízení. Mezitím se vyměnilo vedení Energetického regulačního úřadu: odešel dosavadní předseda Josef Fiřt, jehož vedení nezvládlo licenční boom v roce 2010. Na jeho místo nastoupila Alena Vitásková, která vypudila zbytek neúspěšného vedení a přivedla Michaelu Schneidrovou, kterou po čase jmenovala ředitelkou licenčního odboru. Tím začalo její neštěstí. Pavel Pinka neomezil svůj zájem na účastníky licenčního řízení ze Silvestra 2010, ale zaujala jej také Michaela Schneidrová, která se v roce 2012 postavila do cesty pokusu o odnětí licencí. Dne 12. října 2012 jí sdělil obvinění a 13. března 2013 sáhl také po její nadřízené, Aleně Vitáskové. Dozor nad policejním vyšetřováním vykonával státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci Radek Mezlík. Přestože obě dámy neměly s vydáním licencí ze 31. prosince 2010 nic společného, a dokonce tehdy ani netušily, že budou někdy pracovat v Energetickém regulačním úřadě, obžalobou je připojil ke stíhaným účastníkům licenčního řízení. Postaral se jim tím o neúnosné prodloužení řízení a navýšení nákladů na obhajobu: podstatná část jednání se jich vůbec netýkala, ale z velké části se zúčastnily a zejména musely po celou dobu platit obhájce. V obžalobě Radek Mezlík nehorázně a účelově lhal: tvrdil, že 29. listopadu 2010 investující společnosti protokolárně převzaly od dodavatele zařízení elektráren, ačkoli nebylo ani zčásti dokončeno. Ač šlo o dokument určený k prokázání vlastnictví elektráren investory, prohlásil převzetí nedokončených zařízení za úkon k oklamání Energetického regulačního úřadu. Byl to úhledný kámen posuzování závažnosti provinění všech obžalovaných: všichni se dopustili strašného zločinu tím, že se snažili získat licence pro elektrárny, které nebyly „ani zčásti dokončeny“. Ve skutečnosti elektrárny byly z větší části dokončeny a v den vydání licencí byly na investici za více než jednu miliardu korun jen nedodělky za pár tisíc, které na provozuschopnost neměly vliv. Alenu Vitáskovou žalobce nařkl, že nevyloučila Michaelu Schneidrovou jako podjatou z řízení, protože měla osobní vztah k majitelům elektráren. To byla další lež: žádný důkaz o takovém vztahu nebyl podán. Projednáním obžaloby se zabýval senát předsedy Aleše Novotného Krajského soudu v Brně. Hlavní líčení začalo 4.června 2014. Tvrzením o nedokončenosti a podvodném úmyslu investorů nahrál žalobce Radek Mezlík na smeč Aleši Novotnému, který jeho lež o nedokončenosti převzal do výrokové věty rozsudku ze 22. února 2016. Získal tak mravní ospravedlnění pro uložení vysokých trestů za „strašný zločin“. Obě dámy ocenil stejně: na 8,5 roku odnětí svobody. Obě podaly odvolání. Odvolací Vrchní soud v Olomouci rozhodl až 17. ledna 2018. Vypustil z výrokové věty rozsudku slova „ani zčásti“, ale nevyvodil z toho důsledky ve smyslu snížení celkové hladiny trestů. Alenu Vitáskovou zprostil obžaloby, Michaele Schneidrové snížil sice trest na sedm let, ale „vylepšil“ jej vyměřením peněžitého trestu, na jehož splacení by stejně neměla prostředky. Michaela Schneidrová podala prostřednictvím obhájce Josefa Bartončíka dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. A proti osvobození Aleny Vitáskové podal dovolání nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Dovolání nemá odkladné účinky. Michaela Schneidrová se dostala do situace, v které musela počítat s tím, že s rozsudkem přijde příkaz k nástupu trestu. Proběhly pokusy o její záchranu. Spolek Chamurappi podal v její prospěch podnět ke stížnosti ministra pro porušení zákona. Aparát ministerstva vyvolal průtahy, jimiž ministr Robert Pelikán přišel o možnost o podnětu rozhodnout. Michaelu Schneidrovou podpořil Jaroslav Soukup, který jí umožnil vystoupení v TV Barrandov a v pořadu Týden s prezidentem upozornil na její případ Miloše Zemana, který slíbil, že o něm bude přemýšlet a nechá si obstarat informace. Spolek Chamurappi podal ve prospěch Michaely Schneidrové žádost o milost, kterou v dohodě s ministrem Robertem Pelikánem poslal přímo na Hrad. Dohodou s ministrem se ovšem nedal zmást ředitel právního odboru Kanceláře prezidenta republiky Václav Pelikán. Žádost obratem vrátil na ministerstvo a prezidentovi naservíroval kompilát z rozsudků, který byl samozřejmě pro paní odsouzenou nepřátelský. Navíc ji nařkl, že nenastoupila do výkonu trestu v zákonné lhůtě. To již ale Michaela Schneidrová mařila život v domě smutku na „vtipné“ adrese Rozkoš 990, tedy ve věznici ve Světlé nad Sázavou. Štěstí se na ni nečekaně usmálo 11. prosince 2018, kdy senát Vladimíra Jurky Nejvyššího soudu ČR projednal podaná dovolání a její rozsudek zrušil s tím, že její žalované jednání nebylo trestným činem. Vrátil její věc a případ Aleny Vitáskové zpět Krajskému soudu v Brně. Senát Aleše Novotného rozhodl znova až 13.listopadu 2019. S odvoláním na právní názor Nejvyššího soudu obě dámy zprostil obžaloby. Státní zástupce Radek Mezlík „spolkl“ zproštění obžaloby Aleny Vitáskové, ale proti rozhodnutí ve prospěch Michaely Schneidrové se odvolal. Projevil přání, aby byla shledána vinnou aspoň nedbalostním trestným činem a odsouzena aspoň k podmíněnému trestu. Jeho počin byl předem beznadějný. Kromě toho, že obžaloba proti ní stála od začátku na nesmyslech, právní názor Nejvyššího soudu ČR je pro obecné soudy závazný, což platí i pro odvolací soud. Proto bylo Mezlíkovo odvolání předem určeno k zamítnutí. Nemohlo mít jiný účinek než prodloužení týrání nespravedlivě stíhané Michaely Schneidrové. Při posuzování chování státního zástupce Radka Mezlíka musíme vzít do úvahy, že Michaela Schneidrová se sice díky zásahu Nejvyššího soudu ČR dostala 11. prosince 2018 na svobodu, ale zůstala nadále v postavení obžalované. Mělo to mimo jiné za následek, že zůstala bez prostředků. Energetický regulační úřad ji zpět do pracovního poměru nepřijal, neměla nárok na podporu v nezaměstnanosti ani na sociální dávky. Její postavení na pracovním trhu bylo mizerné. Nezanedbatelné jsou ovšem i psychologické dopady dlouhodobého života ve strachu a nejistotě o budoucnosti. Blahodárné účinky rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 11.prosince 2018 se mohly naplno projevit od 13. listopadu 2019, kdyby to nezmařil státní zástupce Radek Mezlík. Vzhledem k beznadějnosti odvolání a necitelnosti k účinkům dlouhodobého života v postavení obžalované považuji postup státního zástupce Radka Mezlíka za surovost, spáchanou na ženě, na jejímž nespravedlivém odsouzení má spoluvinu. Z toho důvodu jsem 15. listopadu 2019 zaslal nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi podnět k zahájení kárného řízení se státním zástupcem Radkem Mezlíkem. Neuspěl jsem: podnět putoval na Mezlíkovo „domovské působiště“, kde se mu samozřejmě dostalo ochrany. Vrchní státní zástupce v Olomouci Ivo Ištvan 7. ledna 2020 samozřejmě rozhodl ve prospěch hříšníka. Požádal jsem o přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana. Tentokrát se ujal funkce kárného žalobce a zamítavé rozhodnutí mi sdělil dopisem 9. března 2020. Z obou zamítavých rozhodnutí je zřejmé, že zmíněným kárným žalobcům vůbec nevadí, že se Radek Mezlík fakticky dožadoval, aby se Vrchní soud v Olomouci vzepřel proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, což je ze zákona nepřípustné. Mimoprávní účinky jeho počínání vůbec nebrali na zřetel, na rozdíl od ministryně Marie Benešové jejich ničivé dopady do životů nespravedlivě stíhaných vůbec nevnímají. Obhajovali tím vlastní představu o své nadřazenosti nad soudy, nad obviněnými a všemi účastníky trestního řízení. Pokud nedokázali správně vyhodnotit beznadějnost Mezlíkova odvolání a včas jej nezastavili, zpochybnili úroveň své odborné zdatnosti. Vše výše uvedené bylo uživatelům zdravého selského rozumu jasné od samého počátku. Při odvolacím řízení odvolání státního zástupce Radka Mezlíka propadlo. Usnesení senátu Ivo Lajdy Vrchního soudu v Olomouci ze 24. června 2020 potvrdilo správnost laického úsudku, ale je ostudou i pro oba zde zmiňované kárné žalobce. V krátkém odůvodnění předseda senátu zdůraznil závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR pro obecné soudy a poukázal na nesprávnost Mezlíkova požadavku, aby Krajský soud v Brně sjednotil právní názory v dané věci Nejvyššího soudu ČR, Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu, neboť k tomu nemá pravomoc. Pro úplnost uvádím, že souběžně s Michaelou Schneidrovou se dostal před soud její předchůdce Jaroslav Vítek. Jedna z „jeho“ elektráren se nacházela „ve stavu zrodu“. Přesto jej Krajský soud v Brně odsoudil pouze k třem letům podmínečného trestu. Žaloval jej ovšem jiný žalobce než Michaelu Schneidrovou a jeho věc se nedostala do rukou Aleše Novotného. Odvolací soud trest potvrdil. Nejvyšší soud ČR ale rozsudek zrušil a vrátil věc zpět na Krajský soud v Brně. Tam pak došlo k novému zproštění, jež se sice státnímu zástupci nelíbilo, ale měl rozum a neodvolal se. Shodný konečný výsledek věcí obou obžalovaných potvrzuje, že se Nejvyšší soud ČR nemýlil. Tři soudní rozhodnutí tedy potvrzují, že Michaela Schneidrová byla od počátku stíhána nespravedlivě. Naproti tomu v jejich světle se ukázalo, že tři výše zmínění státní zástupci pohrdají Nejvyšším soudem, považujíce se za jediné držitele pravdy v trestním řízení, a přisvojují si nárok na beztrestnost za nedůvodné ničení lidských životů. Státní zástupce Radek Mezlík navíc beznadějným odvoláním zpochybnil svou odbornou způsobilost. Paní ministryně by měla věnovat jejich jednání zaslouženou pozornost. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2022-04-27 14:38:25

Úvaha o možnostech obrany proti svévoli vykonavatelů spravedlnosti

Občas se stává, že obvinění či poškození a jejich zázemí se cítí poškozeni svévolným chováním soudců či státních zástupců. Podávají proti nim různé stížnosti. Obvykle se ale dovědí, že okruh činů, na které si lze stěžovat, je velice úzký, a právě v případě jejich bolesti se stížností nedá zjednat náprava. Postižení časem objeví institut kárného řízení. Zjistí, že každý předseda soudu nebo vedoucí státního zastupitelství, ministr spravedlnosti a někteří další státní činitelé mají kárnou pravomoc, tedy právo poslat provinilce před kárný soud. Pouštějí se pak cestou podávání podnětů ke kárnému řízení. Justiční funkcionáři odmítají řešit jako stížnost nebo kárný podnět jakýkoli poklesek, který dle jejich domnění lze napravit nebo dokonce byl napraven opravným prostředkem, tedy nikoli delikventem, ale jinou institucí. Podle téže logiky by neměl být trestně stíhán lupič, jemuž policie odebrala lup a vrátila jej oloupenému. Stát hraje se stěžovateli přesilovou hru V poměru k počtu podnětů ke kárnému řízení je počet skutečně podaných kárných žalob zanedbatelný a odsouzených kárně obžalovaných ještě méně. Projevuje se v tom rozdílnost představ postižených na straně jedné a kárných žalobců a soudců na straně druhé, jaký je správný vzorec chování vykonavatelů spravedlnosti v dané situaci. Číst o něčem ve spisu nebo v novinách a totéž přímo prožívat „na místě činu“ je podstatný rozdíl. Například vedoucí státní zástupce při hodnocení obsahu podnětu zvažuje, zda napadené jednání je v souladu s obecnými právy státního zástupce. Postižený účastník řízení hodnotí jednání především s přihlédnutím k újmě na jeho právech, kterou státní zástupce způsobil. Zvlášť bolí zásah, o němž státní zástupce mohl vědět, a asi skutečně věděl, že jím svého nedosáhne čili pouze jím předvedl váhu svého ega. Stát v tomto směru hraje se stěžovateli přesilovou hru, neboť vyhodnocení důvodnosti stížností a kárných návrhů je v jeho rukou a postižení nemají proti tomu účinné prostředky k obraně. Přísloví o „kaprech, kteří si nevypustí svůj rybník“ je na tento stav přiléhavé. Obtížnost dosažení postihu za kárné provinění je dána již vymezením pojmu v zákonech. Podle § 87 zákona o soudech a soudcích je „kárným proviněním soudce zaviněné porušení povinností soudce, jakož i zaviněné chování nebo jednání, jímž soudce narušuje důstojnost soudcovské funkce nebo ohrožuje důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů“. Podle § 28 zákona o státním zastupitelství je „kárným proviněním zaviněné porušení povinností státního zástupce, zaviněné chování nebo jednání státního zástupce, jímž ohrožuje důvěru v činnost státního zastupitelství nebo v odbornost jeho postupu anebo snižuje vážnost a důstojnost funkce státního zástupce“. Obě ustanovení jsou neurčitá. Podle nich lze za kárné provinění považovat cokoli nebo také nic. Uvedu příklad soudce, jehož hanebný rozsudek tvrdě odmítl odvolací soud a uložil mu nové projednání věci s přihlédnutím k uloženým závazným pokynům. Při odůvodnění nového rozsudku horlil proti postupu nadřízeného soudu a uvedl, že vydává rozhodnutí proti svému přesvědčení jen proto, že mu to přikázal nadřízený soud. Vztah odvolacího a nalézacího soudu je dán zákonem a rebelující soudce jej zpochybňuje. Jedná přímo proti právnímu řádu. Dle mého laického názoru v očích laické veřejnosti podrývá důvěru v nezávislé, nestranné, odborné a spravedlivé rozhodování soudů. Ale podle jistého kárného žalobce soudcovo vystoupení není kárným proviněním. Je to prý pouze jeho nezávislé rozhodnutí, do něhož kárný žalobce nesmí zasáhnout. Dodávám, že usnesení odvolacího soudu, jež mám konkrétně na mysli, proti němuž se pan soudce vymezil, je tak zdrcující, že mě překvapuje, že se dobrovolně nevzdal taláru. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům Aby nepřišli státní zástupci zkrátka, uvádím příklad státního zástupce, který se postavil proti zahájení vyšetřování brutálního trestného činu a podařilo se mu je odsunout o půl roku. Nebo jiný jeho kolega se odvolal proti zprošťujícímu rozsudku soudu s vědomím, že nemůže s odvoláním uspět, neboť se odvolává proti právním názorům odvolacího soudu, jenž o jeho podání rozhodne. Nedosáhl ničeho jiného než prodloužení o několik měsíců čekání na spravedlnost nespravedlivě stíhaných v dlouholetém procesu. Délka procesu a zprošťující rozsudek na jeho konci jsou vizitkou úrovně jeho práce. Posláním státního zastupitelství je stíhání trestných činů. Státní zástupce, který bránil zahájení vyšetřování, postupoval přímo proti své zákonem stanovené povinnosti. Svévolné prodloužení procesu bylo škodlivým zásahem do životů nespravedlivě stíhaných. Podle mého laického názoru jednání obou zmíněných státních zástupců lze podřadit definici kárného provinění. Kární žalobci si to ale nemyslí. Vágní definice kárného provinění vyhovuje soudcům i státním zástupcům, protože činí vymáhání odpovědnosti za poškozování práv účastníků řízení velmi obtížným, a naopak je chrání před hněvem poškozených občanů. Takové vymezení kárného provinění není ale jediné možné. Například španělský zákon o prokuratuře obsahuje konkrétní popis kárného provinění s roztříděním poklesků dle závažnosti. Na rozdíl od trestního řízení kárné řízení nemá přípravný předstupeň. Prověřování důvodnosti kárného podnětu provádí sám kárný žalobce nebo jím pověřený kolega. Zvláště u malých soudů a útvarů státního zastupitelství je pro kárného žalobce velmi nepříjemné potkávat denně na chodbě provinilce, jehož by měl napadnout. To má samozřejmě vliv na ochotu vyhovět podnětu stěžovatele. Není-li zbytí, zpozdí podání kárné žaloby o jeden den… Zejména se ale kární žalobci snaží svou úlohu pokud možno neplnit, přesouvat ji na jiné osoby. Kárné řízení upravuje zákon č. 7/2002 Sb. o řízení ve věcech soudců a státních zástupců, v němž je popsána soustava kárných žalobců a vymezeno jejich postavení. O možnosti přenášení rozhodovací pravomoci kárného žalobce na jiné osoby v něm není ani slovo. Je to další případ svázání pravomoci s osobou justičního činitele, jaký známe například z vymezení pravomoci prezidenta republiky rozhodovat o milosti, pravomoci ministra spravedlnosti podat stížnost pro porušení zákona nebo nejvyššího státního zástupce podat dovolání proti rozsudku odvolacího soudu. Bývalá předsedkyně Nejvyššího soudu ČR potrestala kdysi místopředsedkyni jistého okresního soudu za udělení důtky podřízenému soudci, protože neoprávněně provedla úkon v pravomoci kárného žalobce. Nejvyšší soud ČR odmítl projednat dovolání, podepsané prvním náměstkem nejvyššího státního zástupce. Přenášení pravomoci kárného žalobce na jiné osoby nelze tolerovat, protože je oslabením důležitosti kárného řízení. Přesto k němu stále dochází i tam, kde by se to nedalo čekat. Například můj podnět na zahájení kárného řízení se soudkyní Vrchního soudu v Olomouci Martinu Kouřilovou nevyřídil oslovený kárný žalobce Petr Angyalossy, ale místopředseda soudu Petr Šuk. Nešvar se ze setrvačnosti udržuje například u Krajského soudu Brno a přežil i výměnu předsedy soudu. Ryba smrdí od hlavy Někteří vedoucí státní zástupci využívají k obraně proti předkladatelům kárných návrhů ustanovení, podle něhož se podání neposuzuje podle označení předkladatelem, ale podle obsahu. Návrh na zahájení kárného řízení se vyhodnotí jako prostý podnět k vykonání dohledu, a pak už to dále jde jako po másle: státní zástupce jednal zcela správně. Ale i kární žalobci, kteří se k své pravomoci hlásí a podání vyhodnotí jako návrh na zahájení kárného řízení, nejsou v praxi o mnoho vstřícnější k obětem svévole. Říká se, že ryba smrdí od hlavy. Na poměry v kárném řízení to je velmi přiléhavé, neboť ministerstvo spravedlnosti, jež nese politickou odpovědnost za poměry v justici a státním zastupitelství, se ze všech zúčastněných institucí chová nejhůř, a to bez ohledu na to, kdo tomuto úřadu právě vládne. Ministři přicházejí a odcházejí, jejich „životnost“ je krátká, ale úředníci zůstávají a domnívají se, že v podstatě k plnění úkolů ministerstva ani ministra nepotřebují. O kárných podnětech rozhodují, tvrdíce bez důkazů, že jde o rozhodnutí ministra. Z jejich písemných projevů je zřejmé, že nechápou, že kárnou pravomoc nemá ministerstvo, ale osobně ministr jako ústavní činitel a ministerstvo je pouze jeho servis. Projevuje se to v častém používání majestátního plurálu. Občas odůvodněním zamítavého rozhodnutí úředníci zpochybňují odbornou úroveň ministerstva. Například kritiku jednání soudkyně Kouřilové, která při odvolacím řízení neoprávněně zjišťovala mou totožnost, úřednice Ivana Borzová odmítla tvrzením, že paní soudkyně chtěla předejít možnosti, že by se do soudní síně dostal nevyslechnutý svědek. Hloupější argument snad ani nelze vymyslet. Nedostatečná znalost spisu prý není závadou, protože její následky je možné napravit opravnými prostředky. Jako laik si myslím, že soudce, který se pustí do rozhodování o lidských osudech, aniž by se řádně seznámil se spisem, by měl okamžitě přijít o talár, aby nemohl své pochybení v budoucnu opakovat. V daném případě povrchní znalost věci znemožnila soudkyni poznání, že popis skutkového děje v prvostupňovém rozsudku je ve skutečnosti rozporná vyprávěnka recidivisty Romana Šulyoka jako korunního svědka obžaloby, a obsahuje do očí bijící nepravdy. Vykonávání úkonů v pravomoci kárného žalobce místopředsedou soudu Šukem obhájila úřednice tvrzením, že přece na něj úkol přenesl předseda soudu. Ale kárná pravomoc je nepřenosná a je špatné, když viditelné porušení zákona obhajuje úřad, který by měl bdít nad jeho dodržováním. Ministři se úlohy kárného žalobce pokud možno neujímají, protože se bojí, že by je soudcovská lobby obvinila z neúcty k nezávislosti soudců a justice. Současný ministr Pavel Blažek těsně před nástupem do úřadu tvrdil, že bude vyvíjet tlak na vyvozování odpovědnost soudců a státních zástupců za přehmaty. Zvláště ukazoval na Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, za což mu tleskám. Po jeho návštěvě tohoto úřadu se jeho dlouholetý šéf Ivo Ištvan vzdal funkce a nechal se přeložit na Nejvyšší státní zastupitelství. Tvrdí ovšem, že chystal svůj odchod bez ohledu na změnu v osobě ministra a nemám důvod mu nevěřit. V rozporu s nástupními prohlášeními se k pokleslým soudcům a státním zástupcům chová Blažek stejně ochranářsky jako všichni jeho předchůdci, ne-li dokonce hůř. Nevyhovění kárnému podnětu vzkazuje předkladateli přes úředníky (pokud se ovšem skutečně jedná o jeho rozhodnutí), ale oba pracovně jistě hodně vytížení vrchní státní zástupci Ištvan a Lenka Bradáčová i současný nejvyšší státní zástupce Igor Stříž vydávají rozhodnutí se svým podpisem. Když se chce, všecko jde.

Čas načtení: 2021-11-09 09:56:23

Schizofrenní superformalistické myšlení státních zástupců

Spolek Chamurappi z.s. a já osobně se zabýváme podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zcela výjimečně seznámení s vedlejšími ději, jež provázejí svízele nespravedlivě stíhaných, mě inspiruje k pokusům o vyvolání trestního stíhání osob, které se na potížích nespravedlivě stíhaných přiživují. Může se stát, že se v takovém případě ujmu úlohy zmocněnce poškozených. Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky. Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat, a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci. Časem jsme ale nabyli dojem, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí o něm bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství.  Nakonec jeden vysoce postavený státní zástupce vymyslel kličku, která mu umožňuje má podání nevyřizovat: odešlu-li podání s podpisem zmocněnce z datové schránky spolku Chamurappi z.s., není třeba je vyřídit, protože nejde o podání zmocněnce poškozených, ale spolku Chamurappi z.s., který není stranou řízení. Že podání v každém případě vznikají ve stejné hlavě a doprovází je podpis zmocněnce obětí trestného činu, státní zástupce nezajímá. Nevím, co vede státní zástupce k výše popsanému jednání, zejména k nechuti k respektování mého trestního oznámení. Překvapuje mě, že si státní zástupci neuvědomují, že následky jejich chování jsou příznivé pro přímé pachatele brutální trestné činnosti a jejich uniformované či otalárované ochránce. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě neslouží k pronásledování pachatelů, ale k jejich ochraně. To je schizofrenní situace: jednou jsem já já a podruhé nejsem, orgány činné v trestním řízení jednou chrání poškozené, podruhé jsou ochránci pachatelů.

Čas načtení: 2020-11-19 19:27:59

Pražští magistrátní úředníci nechali nezákonně povolený billboard

Kverulant.org má za sebou řadu úspěchů v boji proti reklamnímu smogu. Z hlediska bezpečnosti silničního provozu jsou vůbec nejnebezpečnější formou venkovní reklamy právě LED billboardy. Proto je Kverulantovým cílem radikální snížení jejich počtů. Díky němu již jich bylo několik vypnuto a několik odstraněno. V případě toho na pražské Radlické ulici se mu to však, přes všechnu snahu, stále nedaří.  V roce 2007 postaven přímo u přechodu pro chodce přes Radlickou ulici v místě křížení s ulicí Mezi Lány postaven velký billboard. Tehdy ještě jako billboard s video reklamou, tedy LED billboard. Přes tento přechod vede nejen hlavní trasa jinonických dětí do Tyršovy školy, ale také trasa většiny dětí směřující do ZŠ Waldorfská. Zmiňovaný billboard výrazně snižuje pozornost řidičů, a tím ohrožuje děti i ostatní chodce. V roce 2012 vypršelo LED billboardu pětileté stavební povolení, ale stavební úřad Prahy 5 mu povolení prodloužil o dalších pět let. Široká veřejnost, včetně Kverulanta, tehdy vyjádřila svůj odpor ke stavbě otevřeným dopisem a v dubnu téhož roku se před billboardem konal happening organizovaný zejména oběma základními školami. Podle legislativy, platné již řadu let, je u nás možné povolit podobná reklamní zařízení jen na dobu dočasnou, a to maximálně na pět let. Billboard na Radlické tak měl být nejpozději v roce 2018 odstraněn. Přesto byl ještě v létě 2019 stále v provozu. Kverulant zjistil, že mu stavební úřad Praha 5 těsně před koncem roku 2017 opět prodloužil stavební povolení na dalších pět let. Tedy až do 31. října 2022. Zcela v rozporu se zákonem. Billboardáři si totiž o prodloužení povolení požádali až po vypršení povolení předchozího. Stavební úřad tak měl naopak zahájit řízení o odstranění stavby. Prodloužení stavebního povelení také ignorovalo platné pražské stavební přepisy. Ty totiž zakazují povolit billboard blíž než 100 metrů od jiného. A v tomto případě je jeden ve vzdálenosti 40 metrů a druhý 93 metrů. Stavební úřad také zcela ignoroval zamítavé stanovisko dopravní policie a neobtěžoval se stanovit podmínky, které by provoz billboardu omezily. Například jen na denní dobu a donutily by ho vypnout v čase ranního příchodu dětí do školy. Pod rozhodnutí o prodloužení je podepsán Jiří Štrobl a Kverulant si nedovede jeho jednání vysvětlit jinak než korupcí, a proto na úředníka Štrobla podal trestní oznámení. Proti prodloužení se kuriózně odvolala městská část Praha 5. Městská část však nebyla účastníkem řízení, a tak nadřízený Pražský magistrát její odvolání zamítl. Nicméně magistrát nalezl v rozhodnutí o prodloužení povolení billboardu tolik vad, že zahájil přezkumné řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí magistrátu o zrušení tohoto prodloužení. Proti tomuto rozhodnutí se billboardáři odvolali a ve věci rozhodovalo ministerstvo pro místní rozvoj (MMR). Kverulant chtěl věřit, že ministerstvo rozhodnutí magistrátu potvrdí a billboard na Radlické bude muset nakonec zmizet. Kverulant se mýlil. MMR rozhodnutí pražského magistrátu zrušilo. Důvodem bylo to, že magistrát nerozhodl o neplatnosti stavebního povolení dostatečně včas. Příslušné správní řízení totiž nebylo zahájeno v zákonné lhůtě dvou měsíců od doby, kdy se magistrát dozvěděl o tom, že byl nejspíš porušen zákon. V důsledku lemplovství magistrátních úředníků tak evidentně nezákonně povolený billboard zůstane na svém místě nejméně do 31 října 2022. Kverulant natočil o celé kauze reportáž s názvem ŠKOLÁCI vs. BILLBOARD. Kverulantův usedavý odpor k nebezpečné obří obrazovce v Radlické ulici vedl k tomu, že byla v říjnu 2019 vypnuta. Billboard však nebyl odstraněn, ale došlo jen překrytí LED obrazovky plachtou se statickou reklamou. To je Kverulantovi málo a dál bude usilovat o odstranění této černé stavby.   {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-01-05 11:20:11

Kauza Čapí hnízdo vstoupila do roku 2020

V pátek 3. ledna oznámily sdělovací prostředky, že státní zástupce Jaroslav Šaroch nepožádá znovu Poslaneckou sněmovnu o vydání Andreje Babiše k trestnímu stíhání, protože pouze pokračuje řízení, k němuž jej již jednou vydala. Můžeme to vzít jako podnět k ohlédnutí za dosavadním vývojem případu a k vyhodnocení výpovědí, jež z něj vyplývají o politických poměrech a úrovni právního prostředí státu. Kauza členů nejmocnější rodiny v zemi by nepochybně byla nejvýznamnějším procesem roku, kdyby se dostala před soud. Ale i v době přípravného řízení nadělala spoustu zbytečného rámusu. Načasování jejího zahájení nasvědčuje tomu, že jde o účelovou akci, určenou k ovlivnění volebních výsledků v neprospěch hnutí ANO a Andreje Babiše osobně. Námětu se zmocnili Babišovi odpůrci, kteří výzvami k jeho rezignaci dali najevo, že nectí presumpci neviny, jež je úhelným kamenem trestního práva. Nedbání presumpce neviny Opoziční poslanci si stěžovali, že Andrej Babiš zatěžuje svými problémy parlament, protože se jimi musí stále zabývat. Neříkali ale, že se jimi zabývají rádi, z vlastní iniciativy, a proto, že se jim to hodí. Hlásali, že pro politiky platí presumpce viny a ve vyspělých zemích trestně stíhaní politici odstupují okamžitě. Mají pravdu dnes již jen částečně, protože případů neodstoupivších politiků je ve světě více, ale klíčové je slovo „vyspělé“. Dalo by se namítat, že ve „vyspělých“ zemích se asi nedostávají nevinní lidé do vězení tak často, a tak snadno jako u nás. V našich podmínkách by ukvapená rezignace mohla způsobit zbytečné zmarnění výsledků dlouholetého úsilí obviněného o vybudování jeho postavení. Názorným příkladem budiž Alena Vitásková, která byla během svého trestního stíhání vystavena tlaku, aby opustila funkci předsedkyně Energetického regulačního úřadu, a nakonec po šesti letech trestního stíhání a navzdory nevůli nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana dosáhla zproštění obžaloby. Kdyby vyhověla tlaku odpůrců, dnes by mohla rezignace pouze litovat. Nedbání presumpce neviny vedlo k masovému tlaku na veřejné mínění politickými akcemi a aktivitami některých novinářů, což nakonec mělo jen mizivý vliv na voliče, ale lze je chápat také jako tlak na nezávislé myšlení orgánů činných v trestním řízení. Dopouštěli se ho stejní lidé, kteří v jiných souvislostech předstírají obavy o nezávislost státního zastupitelství a soudů a dovolávají se rezignace ministryně spravedlnosti Marie Benešové, která má v jejich očích být pojistkou proti postavení Andreje Babiše před soud. Zneužití orgánů činných v trestním řízení k účelovému trestnímu stíhání, jímž se mají řešit politické problémy, a nedbání presumpce neviny jsou příznakem nízké úrovně právního prostředí. Platí to bez ohledu na to, jak kauza Andreje Babiše nakonec dopadne. V čem je omezena nezávislost státních zástupců? V roce 2019 konečně vypluly na denní světlo aspoň základní výsledky neveřejného přípravného řízení. Státní zástupce Jaroslav Šaroch trestní stíhání mocné rodiny překvapivě zastavil a jeho rozhodnutí potvrdil městský státní zástupce Martin Erazim. Nepříjemnou okolností byl předčasný únik informace o změně právního názoru Jaroslava Šarocha těsně před vydáním rozhodnutí. Následovalo přezkoumání usnesení o zastavení trestního stíhání nejvyšším státním zástupcem Pavlem Zemanem, který potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše, ale ve vztahu k jeho osobě a k Janě Mayerové usnesení o zastavení trestního stíhání zrušil. Z tohoto vývoje vyplývá několik poučení. Především je zřejmé, že Pavel Zeman, jinak zapálený bojovník za prohloubení nezávislosti státního zastupitelství, je ve svém rozhodování naprosto nezávislý, neovlivněný obavami z jakýchkoli nepříjemností kvůli rozhodnutí znova vystavit mocného Andreje Babiše trestnímu stíhání. Nepřekvapuje mě to, protože podle mých praktických zkušeností je současnou právní úpravou a praxí nezávislost státního zastupitelství a státních zástupců zabezpečena tak dobře, že pokleslí jedinci si mohou dovolit poškozovat občany neetickým a nezákonným jednáním bez obav, že by jim za to hrozil postih. V každém případě charakterově pevní státní zástupci mohou konat své povolání zcela v souladu se svým svědomím. Lidé křivých povah budou náchylní k podléhání různým tlakům, i kdyby nakonec moc zákonodárná vyhověla požadavku na ústavně-právní odloučení státního zastupitelství od moci výkonné. Pokud si „mesianisté“ mezi politizujícími státními zástupci myslí, že to je jinak, měli by konečně národu prozradit sladké tajemství, v čem, jak a kým je jejich nezávislost omezena. Významnou zajímavostí odůvodnění rozhodnutí Pavla Zemana je znevažující hodnocení výsledků práce policejního vyšetřujícího týmu a dozorového státního zástupce, jež podle jeho mínění neumožňují po dlouhém vyšetřování ani poslat obviněné před soud, ani jejich trestní stíhání zastavit. Jejich práce tedy byla katastrofálně špatná. Vnucuje se otázka, zda odvádění špatné práce je samozřejmostí, za kterou nikdo nenese odpovědnost. Vím ze zkušenosti, že i lidé, kteří si jsou pevně vědomi své neviny, v průběhu trestního řízení psychicky strádají a žijí v obavách o svou budoucnost, protože nevina není zárukou zprošťujícího rozsudku. To je důvod, proč by špatná práce orgánů činných v trestním řízení neměla procházet jejím vykonavatelům jako samozřejmost. Také je namístě pochybnost, zda je moudré ponechat dokončení trestního stíhání v rukou dozorového státního zástupce, který dovedl vyšetřování k tak hanebnému výsledku. Zprošťující rozsudek by Andreji Babišovi přinesl obrovský politický zisk Pozoruhodná je ovšem skutečnost, že bez ohledu na chatrnost výsledků vyšetřování Pavel Zeman potvrdil zastavení trestního stíhání členů rodiny Andreje Babiše. Je to překvapivé, protože všichni byli členy společnosti Čapí hnízdo a někteří zasedali ve statutárních orgánech, takže nesou obecnou odpovědnost za vyžádání dotace – zatímco Andrej Babiš po formálně právní stránce neměl se společností Čapí hnízdo nic společného. Rozhodnutí nejvyššího státního zástupce je formálně rovnocenné pravomocnému zprošťujícímu rozsudku a nelze je zvrátit. Nezbývá, než je bez pochybností přijmout, ale pak znova vystupuje do popředí otázka odpovědnosti orgánů činných v trestním řízení: způsobily závažnou újmu osobám, jejichž trestní stíhání nejvyšší státní zástupce zastavil čili je nepřímo označil za nevinné. Samozřejmě mají nárok na finanční odškodnění, ale psychické utrpení nelze penězi zhojit. Podtrhuji, že kritickým vyjádřením k současnému stavu trestního stíhání nezaujímám postoj k otázce případné trestní odpovědnosti obou obviněných za vyžádání dotace, protože neznám obsah sdělení obvinění, ani autentické texty usnesení o zastavení a obnovení trestního stíhání. Nemohu ani posuzovat, zda si orgány činné v trestním řízení vedly při vyšetřování korektně, protože o jejich postupech nic nevím. Mediální zprávy ani listiny se začerněnými plochami nejsou dostačujícím podkladem pro posuzování viny. Na okraj poznamenávám, že trestní stíhání Andreje Babiše & spol. díky častému omílání námětu již nemá pro nejširší veřejnost příchuť senzace. Pro štvavé kampaně jeho protivníků je vděčnějším námětem jeho údajný střet zájmů, k němuž se přesunul i zájem veřejnosti. Pro odpůrce Andreje Babiše přišlo téma střetu zájmů jako na zavolanou, protože trestní řízení v roce 2020 nejspíš dospěje k definitivnímu závěru a do voleb je ještě daleko. Neočekávám v tomto směru žádné senzace. Postaví-li Jaroslav Šaroch oba obviněné před soud, z počátku to bude veřejnost zajímat, Andrej Babiš nebude chodit do soudní síně a zájem brzy opadne. Pro obviněné bude soudní řízení nepříjemné, ale co přežila Alena Vitásková, přežijí také. A Andreji Babišovi může případný zprošťující rozsudek přinést obrovský politický zisk. Naproti tomu případné usnesení o opakovaném zastavení trestního stíhání by znova přezkoumal Pavel Zeman, ale nejspíš by je tentokrát nezrušil. Protivníkům Andreje Babiše by nezbylo než chvíli rebelovat, ale pak na věc zapomenout, protože zvrácení rozhodnutí nejvyššího státního zástupce není proveditelné. Na rozdíl od zprošťujícího rozsudku by se zde nedal očekávat žádný politický zisk. Naopak je nebezpečí, že by se našli lidé, kteří by uvěřili, že celý sled událostí od náhlé změny právního názoru Jaroslava Šarocha přes dvojí zastavení trestního stíhání až k definitivnímu souhlasu Pavla Zemana se zastavením je předem domluvená hra, ve které se nezávislí státní zástupci podrobili poučce, podle které svoboda je správně pochopená nutnost. Víra v nezávislost státních zástupců by dostala ránu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-15 09:07:53

Ke kauze Čapí hnízdo: měli bychom prosadit odpovědnost soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí

Vnímání zprávy o zastavení trestního stíhání obviněných v kauze Čapí hnízdo médii hlavního proudu a politiky stále ovlivňuje fascinace osobností Andreje Babiše a nezpůsobilost uvědomit si odlišnost jeho právního postavení od ostatních obviněných a oddělit od sebe projekt vybudování Čapího hnízda jako takový a možné podvodné nebo neetické jednání při vyžádání dotace. Platí to jak pro ty, kteří se těšili, že nesnesitelně úspěšného Vezíra „uvidí v teplácích“, tak pro jeho jásající příznivce. Všeobecný mumraj, který vypukl po zprávě o potvrzení rozhodnutí Jaroslava Šarocha městským státním zástupcem Martinem Erazímem, je předčasný, protože až do rozhodnutí „brněnské sfingy“ Pavla Zemana je každá varianta dalšího vývoje možná. Nicméně stojí za zmínku, že z vyjadřování obou stran je zřejmé, že jim nevadí, že úplnou pravdu o důvodech zastavení se nedozvíme, protože usnesení o zastavení trestního stíhání je neveřejné. Snad nikoho nenapadlo, že zastavením trestního stíhání přišel Andrej Babiš o možnost nasbírat politické body zproštěním obžaloby soudem a veřejnost přišla o možnost na vlastní oči si ověřit, jak to vlastně všecko bylo. Státní zástupce má v nejistotě žalovat. Nejde přece o „obyčejný“ proces, ale o výjimečnou kauzu, jejíž výjimečnost je dána mimořádným společenským postavením okrajového obviněného Andreje Babiše. Z toho pohledu lze rozhodnutí o zastavení trestního řízení považovat za projev neúcty k občanské společnosti, když ovšem taková úcta není pojmem trestního práva. V pátek 13. září zaznělo mnohé, ale asi pouze místopředseda ČSSD Michal Šmarda si všiml lidské stránky zastaveného procesu: nejistota obviněných o dalším osudu je zničující a Andrej Babiš a jeho blízcí v ní žili téměř čtyři roky. A nyní se ukazuje, že to zřejmě bylo zcela zbytečné. Ten prožitek nelze vzít zpět a nelze jej ničím napravit. K tomu je třeba přičíst nemalé výdaje na obhajobu, z nichž případné odškodnění podle zákona o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné správy, pokud o ně obvinění pokorně poprosí, v celé výši náklady na obhajobu nepokryje. K tomu je ale třeba říci, že Andrej Babiš a jeho blízcí nejsou jediná takto postižená skupina občanů. A jiní na tom jsou ještě hůř, protože na osvobozující rozhodnutí čekali ve vazbě nebo dokonce ve výkonu trestu. Ze statistického hlediska takových případů není mnoho, ale přesto jsou ostudou státu, který znehodnocují jako místo ke spokojenému lidskému životu. Jsem přesvědčen, a nejsem se svým názorem osamocen, když tvrdím, že by podobných případů ubylo, kdyby jejich původci neměli zajištěnu beztrestnost. Jistě by věci prospělo, kdyby s „pachateli“ v každém takovém případě proběhlo vytýkací řízení, v němž by se analyzovaly příčiny špatných rozhodnutí a případně by odtud mohl vzejít podnět ke kárnému nebo i trestnímu řízení. Mělo by se konat zejména v případech, u nichž došlo k vyplacení odškodnění podle odškodňovacího zákona a stát by měl vymáhat aspoň symbolickou regresní účast původců škody na odškodnění. V tomto ohledu jsem v rozporu s míněním ministryně Marie Benešové, která má obavy, že žalobci by se v obavách z možného postihu mohli zdráhat žalovat, ale namítám, že žádná jiná profesní skupina nemá zajištěnu beztrestnost v případě profesního selhání. Zatím věci stojí tak, že i jednoznačné projevy vůle škodit obviněným se přecházejí bez pozastavení a škůdci pokojně pokračují v navyklém jednání. Jako příklad připomínám „znojemský justiční zločin“. V něm senáty Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně s předsedy senátů Jaromírem Kapinusem a Alešem Flídrem nepovolily v roce 2012 obnovu procesu odsouzenému, když se ukázalo, že trestný čin, za který byl odsouzen, spáchal někdo jiný. Po zásahu Marie Benešové, tehdejší ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě, Nejvyšší soud ČR rozsudkem rozhodl, že senát Aleše Flídra porušil zákon v neprospěch obviněného a přikázal nové projednání žádosti o povolení procesu. Po dalších pěti letech pak padl pravomocný zprošťující rozsudek. Soudce, kteří takto hrubě šlapali po právech obviněného, se nepodařilo v objektivní procesní lhůtě dostat před kárný soud a pozdější pokus o jejich trestní stíhání zmařili státní zástupci. I když si jsem vědom přísloví, že „po prohrané bitvě je každý frajtr generálem“, nemohu si odpustit názor, že právě v zastavené kauze Čapí hnízdo je na místě položit otázku odpovědnosti za její dlouhý, a nakonec neúspěšný průběh. Kromě dopadu do životů obviněných toto trestní řízení výrazným způsobem ovlivňovalo politickou atmosféru v zemi a dočasně se stalo nástrojem záškodníků, kteří zneužili trestního práva k pokusu o revizi výsledků voleb. Nakonec se ze zveřejněného stanoviska státního zastupitelství dovídáme, že změna právního názoru Jaroslava Šarocha v poslední chvíli, která jej přivedla k rozhodnutí o zastavení trestního řízení, spočívá ve zjištění, že společnost Čapí hnízdo získala dotaci oprávněně. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Jako ten příslovečný „frajtr“ si myslím, že toto je záležitost, jejímž objasněním mělo trestní řízení začít. Pokud podle tehdy platných právních předpisů bylo udělení dotace v pořádku, nebyl důvod k zahájení úkonů trestního řízení, a pokud přesto zahájeno bylo, je na místě považovat je za nezákonné od samého počátku. Pokud se policisté pod dohledem dozorového státního zástupce několik let drželi víry, že čestné prohlášení žadatelů o povaze společnosti Čapí hnízdo jako o malém či středním podniku je podvodné, pak je na místě otázka, zda jejich názor a nezpůsobilost dozorového státního zástupce odhalit včas jeho mylnost jsou výsledkem nevinného neumětelství nebo záměrného udržování zdroje politického neklidu při životě. Zbytečné trápení předsedy vlády a jeho blízkých nepatřičným trestním stíháním by nakonec mohlo přinést společenský prospěch, pokud by se z něj vyvodilo poznání, že je na místě pokračovat v legislativním ovlivňování vývoje soudů a státního zastupitelství ve směru prosazení odpovědnosti soudců a státních zástupců za pronásledování nevinných lidí. Na závěr připomínám, že od vypuknutí kauzy Čapí hnízdo jsem držel názor, že zneužití nástrojů trestního práva k nápravě výsledků voleb je neetické a presumpce neviny by měla předsedu vlády chránit před napadáním kvůli jeho postavení obviněného. Soudím, že před soudem by bylo obtížné, ba asi nemožné prokázat Andreji Babišovi subjektivní stránku trestného činu a přímou účast na něm, i kdyby se prokázalo, že dotace byla vylákána podvodně.

Čas načtení: 2019-08-05 12:09:45

Ondřej Buddeus: Můj odchod je vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu Českého literárního centra

Ondřej Buddeus, dosavadní vedoucí Českého literárního centra (ČLC), jehož cílem je soustavná a systematická propagace české literatury a knižní kultury v zahraničí, podal výpověď. Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny (MZK), pod kterou ČLC spadá, pověřil jeho vedením – zatím jen na rok – Martina Krafla, který je koordinátorem právě probíhajícího Českého roku kultury v Lipsku. Náhlý Buddeusův odchod samozřejmě vzbuzuje řadu otázek, stejně jako to, že na volné místo nebylo vyhlášeno výběrové řízení.   Co všechno stálo za vaším rozhodnutím rezignovat na funkci vedoucího ČLC?  Důvody své výpovědi jsem už publikoval na podnět redakce portálu iLiteratura.cz. Je jich celá řada a tím nejsymptomatičtějším je kolaps komunikace mezi ředitelem MZK Tomášem Kubíčkem a mnou. Není to v krátkých dějinách ČLC poprvé, kdy vedoucí centra odchází kvůli špatné komunikaci s vedením – totéž bylo také jednou z příčin odchodu Petra Janyšky. Nedobrá komunikace je samozřejmě banální důvod. To podstatné se ovšem skrývá ve spodní vrstvě: ředitel instituce má s ČLC jiné záměry než člověk, který má za úkol se svým týmem rozvíjet a provozovat agendu centra. Jaké? Od samého počátku fungování ČLC ve mně sílil dojem, že strategickým cílem ředitele je posilování značky MZK prostřednictvím současné české literatury a ČLC. V případě vedoucího ČLC je horizontem jeho práce podpora a propagace české literatury v zahraničí a práce pro ty, kteří jsou pro obraz české literatury v zahraniční nepostradatelní: autorky a autory, překladatelky a překladatele z češtiny, zahraniční nakladatele, literární agenty a organizátory literárních akcí. Nejde tedy o získávání institučního kapitálu, ale kvalitní službu. K čemu je české literatuře prospěšný instituční kapitál ředitele MZK? Nevím. V situaci, kdy ČLC není samostatná organizace, nýbrž spadá pod státní příspěvkovou organizaci s ředitelem, který vedoucímu centra nedává žádné pravomoci, je vaše práce závislá na tom, zda mezi nadřízeným a podřízeným existuje dobrá vůle ke spolupráci a důvěra. Navzdory slušným výsledkům centra nic takového nepanovalo a situace se vyhrotila natolik, že jsem v roli vedoucího nemohl dál fungovat. O mě osobně ale vůbec nejde, podstatnějším důvodem bylo, že se ke konci roku velmi pravděpodobně chystaly změny, které by vedly k tomu, že ČLC bude pouze servisní organizací veletržních aktivit MZK (jak tomu ostatně bylo s přípravou na hostování v Lipsku v letošním roce), a omezí se tím jeho fungování jako státní literární agentury. Můj krok je tedy vyjádřením nesouhlasu se změnou kurzu a myslím, že tím posledním, co jsem mohl pro centrum udělat – přitáhnout k němu a jeho fungování opět pozornost literární veřejnosti a dát jí tak symbolicky na zváženou, zda to, co by jinak proběhlo spíše plíživě a s vyloučením veřejnosti, akceptuje, nebo ne. Specifický přístup vedení MZK ke správě ČLC dobře ilustruje nedávné jmenování nového vedoucího bez výběrového řízení i to, že o ČLC se nyní hovoří jako o „pražské pobočce“, protože nový vedoucí úřaduje v Brně.    Výpověď jste podal na začátku května, aby váš nástupce, který by vzešel z očekávaného výběrového řízení, měl během léta čas se zapracovat. Nakonec vše nabralo daleko rychlejší spád a řízením ČLC byl (zatím jen na rok) pověřen Martin Krafl. Překvapila vás jeho volba? A co říkáte na její průběh? Volba nového vedoucího neproběhla, radě ČLC pouze bylo oznámeno, že se novým vedoucím stane Martin Krafl, což vzhledem k jeho roli při přípravě Lipska 2019 překvapivé není. Překvapilo mě spíš, že na jednání rady nebyl oznámen termín veřejného výběrového řízení. To je jediný správný postup u institucí typu ČLC – a postup v zemích se zažitou demokratickou kulturou standardní. I v případě, že obdobné literární centrum spadá pod větší organizaci – jako například ve Švédsku, kde je literární centrum součástí Swedish Arts Council –, je nemyslitelné, aby na vedoucí pozici konkurs vypsán nebyl. O tom, co probíhalo na radě ČLC, se můžete dočíst v reportážním článku předsedy Asociace spisovatelů a jednoho z radních Ondřeje Lipára také na iLiteratuře. Ukazuje, jakou fraškou jmenování nového vedoucího bylo: jednalo se o nachystané představení o čtyřech dějstvích, které předpokládalo pouze souhlas všech přítomných, nikoli diskuzi. Věc dokresluje i to, že členové rady nedostali program jednání předem, jak je zvykem, a rozsáhlé materiály o práci centra za rok 2018 obdrželi pouhé 2 dny před jednáním. Nemohli se tedy na jednání připravit a ani se dopředu orientovat v jeho průběhu. Ještě ilustrativnější byl moment, kdy Martin Krafl začal prezentovat novou koncepci centra, aniž by se s ní členové rady (neřku-li profesní veřejnost) měli možnost seznámit předem. Že se tak vůbec stalo, považuji za manipulaci radními.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Způsob jmenování Krafla nahrává kritikům Tomáše Kubíčka, ředitele MZK, která je jako příspěvková organizace Ministerstva kultury ČR zřizovatelem ČLC. Kubíček podle některých rozhoduje jako suverén a nadto si sám ustavuje i Radu ČLC, jež má v současnosti tuším patnáct členů. Zvolení Krafla i jeho jednoletý mandát prý Rada ČLC odhlasovala nadpoloviční většinou hlasů, zatímco návrh na vypsání výběrového řízení naopak neprošel?  Rada ČLC je z povahy svého ustavení poradní orgán ředitele a má pouze doporučující funkci, její rozhodnutí ředitele právně nezavazují, protože na něm jako statutárním orgánu spočívá plná právní zodpovědnost. Jmenování M. Krafla do funkce vedoucího ČLC bylo jednostranným aktem vůle ředitele MZK. Tento krok je zcela legální, v krátké historii ČLC ovšem bezprecedentní (oba předcházející vedoucí vzešli z veřejného konkurzu), a o jeho legitimitě lze úspěšně pochybovat. To, že se část radních proti rozhodnutí postavila, způsobilo, že byl Kraflův mandát sice potvrzen nadpoloviční většinou, ovšem zároveň stanoven jako dočasný. Tatáž nadpoloviční většina pak samozřejmě neposvětila vypsání výběrového řízení, o němž menšina přes nevůli předsedy rady ČLC vyvolala hlasování. Předem plánovaný scénář jednání, jak odhaluje ve svém článku Ondřej Lipár, byl jiný: M. Krafl neměl být jmenován do funkce vůbec dočasně. To potvrdil v momentě, kdy i přes to, že rada rozhodla o dočasnosti mandátu, dál postupoval podle připraveného scénáře a prezentoval radě novou koncepci. Rada měla závěrem nejspíše diskutovat o obsahu nové koncepce a nikoli o tom, jestli je vůbec stanovení nového vedoucího bez konkurzu a obměna pětileté koncepce po dvou letech v pořádku.  Nelze se účinně stavět proti tomu, že ředitel MZK jedná ve své organizaci jako suverén, má k tomu veškeré pravomoci. Kritizovat lze jiné věci, například způsob prosazování vlastních rozhodnutí, která se opírají o předem zřízený konsenzus. Opakují se následující vzorce: 1. Dodržet formy transparentního kolektivního rozhodování (tj. zřizovat rady, komise apod.), ovšem obejít jejich smysl tím, že je rada vhodně poskládána tak, aby v podstatných věcech podpořila záměr ředitele (v tomto kontextu není nezajímavé odvolání Pavla Mandyse pro údajný střet zájmů z Rady ČLC na jaře tohoto roku, které rozložilo názorové síly v radě jednoznačněji ve prospěch nových záměrů), případně aby neměla dostatečné informace, eventuálně jí byla k diskuzi předložena druhořadá témata; 2. vyhnout se hlasování a nahradit ho diskuzí; 3. legitimizovat rozhodnutí na základě diskuze, která je považována za souhlas. Na posledním zasedání Rady ČLC tato strategie částečně selhala, protože byla vyvolána hlasování a část radních chtěla vést diskuzi o podstatných tématech. Pozoruhodný byl i moment, kdy se předseda komise pokusil sám vyvolat odhlasování nové koncepce, což ovšem i ti radní, kteří hlasovali pro jmenování M. Krafla, podpořit dost dobře nemohli. Chápu, jak je tato strategie účinná pro budování vlivu, šíření a legitimizaci vlastních rozhodnutí. Chápu také, že v hierarchicky strukturované organizaci je diskuze podřízených nad nějakým tématem a rozhodnutí na základě této diskuze účinnou a legitimní technikou řízení. Ovšem ve chvíli, kdy se použije na orgán, jako je Rada ČLC, u něhož se přepokládá nezávislost, tak se s radními jedná obdobně jako se zaměstnanci MZK a ze strategie firemního řízení se stává nástroj ovlivňování.   Řada lidí se při zakládání ČLC podivovala nad tím, že má instituce se sídlem v Praze spadat pod Moravskou zemskou knihovnu v Brně, a nikoliv třeba pod pražský Institut umění. Bude podle vás nyní vliv MZK na chod ČLC ještě sílit? Ta konstrukce je stále ještě nelogická a obtížně zapamatovatelná pro kolegy v ČR i zahraničí, organizační strukturu musíte neustále vysvětlovat, stejně jako čelit otázce, proč je právě taková. Není totiž zvykem, aby instituce jako ČLC se sídlem například v Bratislavě spadala pod krajskou knihovnu v Košicích, pokud použiji příměr ze slovenských reálií. Ostatně to, že národní veletržní prezentace a státní literární agenturu provozuje knihovna, je, myslím, světové unikum. Na otázku, zda bude sílit vliv MZK na chod centra, nelze dost dobře odpovědět, je stále její čtvrtou sekcí, jakkoli tato situace měla být provizorní, jak píše ve svém komentáři k dění v ČLC na iLiteratuře Pavel Mandys, který byl při vyjednávání vzniku centra na ministerstvu kultury přítomen. To, co se nyní možná změní, je kultura komunikace centra s veřejností a těmi, pro něž má centrum fungovat – překladateli, autorskou komunitou, nakladateli, organizátory atd. To ovšem ukáže čas.    Martinu Kraflovi jsou zřejmě přičítány nemalé zásluhy jako programovému koordinátorovi – podle všeho úspěšného – projektu Českého roku kultury v Lipsku, jehož vrcholem byla prezentace české literatury na lipském knižním veletrhu. Jak se na jeho dosavadní působení ve službách MZK, potažmo české literatury díváte vy?  Pokud by bylo vypsáno výběrové řízení na nového vedoucího ČLC, M. Krafl by byl nepochybně jedním z nejserióznějších kandidátů. Nemyslím si, že by mi příslušelo posuzovat práci kolegy, k průběhu lipské prezentace jsem mu pogratuloval.    Nyní by mělo dojít k „dočasnému organizačnímu sloučení stávající činnosti ČLC a prezentace současné české literatury na zahraničních veletrzích zajišťované MZK“. Co to pro ČLC může znamenat? Obávám se dvojího: že se jedná o plíživou změnu, která vposledku povede k posílení veletržního oddělení MZK o úvazky a rozpočet literárního centra a k omezení jeho aktivit jako státní literární agentury. Děje se tak v situaci, kdy na veletržní prezentace České republiky už nejsou výjimečné prostředky přesahující 20 milionů Kč, jako to bylo na Lipsko. Evropské literární instituce typu ČLC mají běžně oddělení, které zařizuje veletržní prezentace, nikde to ovšem není tak, že veletržní oddělení vedle své specifické agendy provozuje činnost státní literární agentury. Nejistotu ve mně probouzí už sousloví „dočasné organizační sloučení“ – obávám se, že s dočasností tohoto sloučení to je obdobné jako s dočasným jmenováním nového vedoucího. Pokud budoucí vývoj moji obavu nepotvrdí, bude to jen dobře.    Udivilo mě, že vaše jméno figuruje i v obměněném seznamu členů týmu ČLC, kde jste uveden coby „koordinátor mezinárodní spolupráce“. Znamená to, že v práci pro centrum budete pod Kraflovým vedením pokračovat?  Ne, centrum opouštím s koncem července. Po podání výpovědi v květnu mi běží dvouměsíční výpovědní lhůta. Jsem vázán v pracovním poměru do jejího uplynutí, a do té doby zůstávám členem týmu ČLC.    Sám jste ovšem vyjádřil obavy z rozpadu stávajícího týmu ČLC na základě plánované personální restrukturalizace... Podle tiskové zprávy MZK chce M. Krafl představit za rok „novou strategii činnosti ČLC včetně jejího personálního zabezpečení“. Vzhledem k tomu, že literární centrum disponuje pěti úvazky a o něco menší tým M. Krafla byl původně sestaven dočasně pro lipskou prezentaci, moje obava byla, že se stávající kolektiv koordinátorek a koordinátorů pro jednotlivé oblasti řízeně zčásti rozpadne a bude nahrazen asistentkami M. Krafla. Co by to znamenalo pro kontinuitu práce centra, si lze domyslet. Byl jsem ovšem ujišťován, že záměrem není výměna stávajícího týmu.   Jak jste vlastně spokojen s dosavadním fungováním ČLC? Dařilo se podle vás naplňovat koncepci, kterou jste dával dohromady ve spolupráci se svým týmem a za přispění odborné veřejnosti?  Věřím, že ano. Srovná-li člověk koncepci dostupnou na stránkách Czechlit.cz a aktivity centra, může si obrázek učinit sám. Po dvou letech existence fungují programy pro překladatele, zahraniční nakladatele, autorky a autory, informační servis, rozsáhlý rezidenční program v ČR, reprezentační výjezdy spisovatelek a spisovatelů se podporují formou otevřené výzvy, kde mohou žádat zahraniční organizátoři i sami tvůrci, ČLC má také řadu přímých spoluprací se zahraničními literárními organizátory, spolupracuje se sítí Českých center například na Ceně Susanny Roth pro překladatelský dorost, organizuje semináře pro zahraniční studenty češtiny, vydává publikace on-line i tiskem, pořádá nakladatelské zájezdy i program pro veřejnost, má řadu kontaktů. Nově je také partnerem v evropském projektu CELA (Connecting Emergin Literary Artists) pro autory a překladatele na začátku tvůrčí kariéry. Podařilo se mi dojednat, že se stalo členem sítě ENLIT (European Literature and Translation Network), která sdružuje 22 evropských literárních institucí, jež podporují literaturu a překlad v zahraničí, a kde je zastoupena jako jediná země Visegrádu. Za dva roky se tedy dotáhlo k evropskému standardu a to je laťka, která by se měla držet i nadále. Naprostá většina evropských států má instituci podobnou ČLC už desetiletí, na Slovensku od roku 1995, v Norsku od roku 1978. V Evropě jsme ji založili jako jedni z posledních. Mám radost, že i v oblasti institucionální podpory literatury jsme se – řečeno s mírnou nadsázkou – nyní začlenili do EU.    Důraz se kladl zejména na podporu mobility – výjezdů tuzemských autorů za hranice a pobytů zahraničních tvůrců v ČR. I to vám prý bylo vytýkáno? Ano, s tím, že ČLC je literární cestovní kancelář. Další výtkou, která zaznívala na radě ČLC, bylo, že autorský výjezd do zahraničí nemá automaticky dopad v podobě nově přeložené knihy. S takovými výhradami samozřejmě nesouhlasím. Vznik a vydání nového překladu je dlouhodobý komplexní proces, který se neodehraje z roku na rok. ČLC se věnuje zvýšenou měrou podpoře autorských prezentací v zahraničí proto, že v systému, který v ČR aktuálně panuje (MK ČR zajišťuje grantovou podporu knih v překladu, MZK byla pověřena zajišťováním veletržních prezentací v zahraničí), je mobilita profesionálů (autorů a tvůrců knih, zahraničních překladatelů a bohemistů, zahraničních nakladatelů) a pohyb informací o české literatuře v podstatě systémovou nikou, to znamená přirozenou agendou centra. Optimální by bylo, kdyby toto všechno bylo pod jednou střechou, jako je tomu například v severských zemích či v Beneluxu, z řady důvodů to ale nejde. Například granty na podporu překladu a vydávání českých knih v zahraničí spadají pod MK ČR ze zákona.    Do konce letošního roku měla být připravena také koncepce české sekce ČLC. Domníváte se, že v její přípravě bude pokračovat i nový vedoucí? A v čem by měla činnost české sekce spočívat? Idea vzniku české sekce ČLC spadá do doby jeho vzniku, kdy ještě nebylo jednoznačně jasné směřování centra. Jedním z možných vzorů byl polský Institut knihy, který zajišťuje pobídky a programy pro polskou literaturu doma i v zahraničí. Vzhledem k rozpočtu a počtu zaměstnanců se ale velmi rychle vykrystalizovala identita ČLC jako státní literární agentury exportního typu. Pokud nedojde k navýšení rozpočtu a úvazků, s čímž nyní nelze počítat, byla by snaha o zřízení domácí sekce na úkor aktuálního fungování. V tomto bodě tedy ideálu koncepce z roku 2017 teď skutečně nelze vyhovět.    Co vám osobně přinesly dva roky strávené v čele ČLC? Spoustu zkušeností, jež všechny v tuhle chvíli asi ještě neumím pojmenovat a zhodnotit. Co mě napadá jako první: řadu skvělých kolegyň a kolegů, vědomí toho, že administrativní zátěž státních institucí nestojí v cestě realizaci skvělých věcí, je-li k nim dobrá vůle a počítá-li člověk s tím, že udělat něco ve státní sféře je nejméně třikrát pomalejší proces než v nestátním sektoru. Poznání, že prostředí, kde platí zákony Jante (deset přikázání formulovaných norským spisovatelem Akselem Sandemosem a poprvé publikovaných roku 1933 v jeho knize Uprchlík kříží svou stopu; pozn. red.) a chybí dialog, mi úplně nesvědčí i to, že přísně hierarchizované řízení a motivace stresem jsou dlouhodobě neefektivní. Utvrzení v tom, že profesionalita a empatie vůči těm, jimž má být služba nějaké instituce určena, je základem jejího dobrého fungování. Poznání, že racionalita a objektivní zdůvodňování jsou často jen rétorikou emocí... atd. A v neposlední řadě vlastně radost z toho, že ČLC už není jen abstraktní záměr, ale velmi konkrétní činitel v literárním provozu.  {/mprestriction}  Ondřej Buddeus (*1984) je básník, překladatel, redaktor, editor, někdejší šéfredaktor literárního časopisu Psí víno a dlouholetý kulturní organizátor. Absolvoval skandinavistiku (norština) a překladatelství (němčina), pobýval na zahraničních stážích především v Norsku a Německu. Spolupracoval s řadou kulturních organizací v ČR a napříč Evropou. Za svou debutovou sbírku 55 007 znaků včetně mezer (2011) obdržel Cenu Jiřího Ortena. Dále je mj. autorem básnických sbírek Rorýsy (2012) a Zóna (2016) či spoluautorem knihy pro děti Hlava v hlavě (s Davidem Böhmem, 2013), oceněné ve své kategorii cenou Magnesia Litera, Zlatou stuhou i cenou pro Nejkrásnější české knihy roku. Od jara 2017 do léta 2019 byl vedoucím nově založeného Českého literárního centra.

Čas načtení: 2024-04-06 12:31:44

Populismus je založen na rozhodnutí většiny

Je rozhodnutí většiny vždy správné? Rozhodnutí většiny nemusí vždy být správné. Existuje něco nazývané „tyranie většiny“, kdy se většina rozhodne jednat nebo hlasovat v rozporu s morálními zásadami, spravedlností nebo právy menšiny. V historii jsme viděli příklady, kdy byly přijímány špatné rozhodnutí většinou, například legalizace otroctví, diskriminace rasových nebo etnických menšin. Správnost rozhodnutí není vždy… Číst dále »Populismus je založen na rozhodnutí většiny

Čas načtení:

Exekuce na účtu, chráněný účet, evropský příkaz k obstavení účtů

[skoleni-kurzy.eu] Seminář vás komplexně seznámí s právní úpravou výkonu rozhodnutí českého i v rámci EU a chráněných účtů, včetně judiatury a výkladů ministerstva spravedlnosti a ČNB. Vysvětleny budou komplikované civilněprávní dopady procesněprávní úpravy exekucí. Dozvíme se, které účty podléhají výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu a které jiným způsobům vykonů rozhodnutí, co lze poznat z čísla účtu a jaké následky má volba pořadí postižených účtů. Blíže si probereme specifika některých účtů stavební spoření, účty více majitelů, účty, na nichž váznou věcná práva třetích osob, práva osob, které omylem poslaly peněžní prostředky na obstavený účet, specifika postižení účtu manžela povinného, výpočty nepostižitelných částek, výpočty jednotlivých plateb v různých situacích a při souběhu výkonů rozhodnutí, chyby, jejich následky a možnosti jejich nápravy a obrany proti nim. Podrobně probereme založení chráněného účtu a platební styk na něm. Probrán bude i evropský příkaz k obstavení účtů a jeh * • peněžní ústav, účet, jedinečný identifikátor účtu, • obstavení účtu, provedení výkonu rozhodnutí, • nepostižitelné částky, • účet manžela povinného, • práva třetích osob spolumajitelé účtu, zástavní právo a zajišťovací převod práva k účtu, opravné zúčtování a platby omylem zaslané na obstavený účet • odpovědnost peněžního ústavu vůči oprávněnému i povinnému • počítání lhůt a částek, • odklad a zastavení výkonu rozhodnutí, • chráněný účet, jeho založení, vedení, zrušení, • platební styk na chráněném účtu, • evropský příkaz k obstavení účtu, • judikatura, výklady. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-11-24 16:06:00

Etanol podle evropské agentury způsobuje rakovinu

Je toxický a zvyšuje riziko rakoviny. Zakázat etanol navrhla v polovině října Evropská agentura pro chemické látky. Návrh ještě posoudí další experti. Pokud by Evropská unie etanol skutečně zakázala, dotklo by se to především výrobců dezinfekčních a čisticích prostředků. Odborníci o návrhu pochybují – zdravější alternativa podle nich není k dispozici.  Nemocnice v ohrožení: Hrozí epidemie infekcí? "Dopad na nemocnice by byl obrovský. Infekce spojené se zdravotní péčí zabijí každý rok celosvětově více lidí než malárie, tuberkulóza a AIDS dohromady."— Alexandra Petersová, Ženevská univerzita a síť Clean Hospitals Toto alarmující varování přichází v době, kdy Evropská agentura pro chemické látky navrhuje zákaz nebo omezení etanolu – látky, která je základem dezinfekčních prostředků používaných v nemocnicích po celém světě. Co je vlastně etanol? Etanol je hořlavá kapalina, která se získává kvašením cukrů a má široké využití: Klíčová složka alkoholických nápojů Dezinfekční prostředky – v nemocnicích i domácnostech Rozpouštědlo – v chemickém průmyslu Biopalivo – alternativní zdroj energie Čisticí prostředky – pro průmysl i domácnosti Kontroverzní rozhodnutí: Bezpečné vs. toxické Přestože je užívání etanolu od 90. let minulého století označeno Světovou zdravotnickou organizací jako bezpečné, Evropská agentura pro chemické látky jej nyní označila za toxický. Co říkají experti agentury? Podle jejich zjištění etanol: Zvyšuje riziko rakoviny Způsobuje těhotenské komplikace Je toxický pro lidský organismus Experti agentury proto navrhují náhradu etanolu jinou látkou. Jejich doporučení si převzala pracovní skupina Výboru pro biocidní přípravky. Alternativy? Ještě horší než etanol Deníku The Financial Times Alexandra Petersová řekla, že dostupné alternativy jsou ještě problematičtější: Isopropanol – toxičtější varianta Isopropanol (isopropylalkohol) je nejčastěji zmiňovanou alternativou, ale: Je ještě toxičtější než etanol Má horší účinky na pokožku Není dostatečně účinný proti všem patogenům Mýdlo a voda – časově náročné a méně účinné Petersová zmínila studii s alarmujícími zjištěními: Zdravotní sestry by si musely umývat ruce půl hodiny před každou operací, aby dosáhly stejného dezinfekčního efektu jako při použití etanolového dezinfekčního prostředku. Důsledky pro zdravotnictví: Obrovská ztráta času – zdravotníci by strávili hodiny denně mytím rukou Poškození pokožky – opakované mytí vede k dermatitidám a ekzémům Vyšší riziko infekcí – nedostatečná dezinfekce mezi pacienty Ekonomické ztráty – pokles produktivity ve zdravotnictví Globální dopady: Víc obětí než malárie Infekce spojené se zdravotní péčí (HAI – Healthcare-Associated Infections) jsou vážným celosvětovým problémem: Šokující statistiky: Více úmrtí než malárie, tuberkulóza a AIDS dohromady V Evropě ročně postihnou 4,1 milionu pacientů Každý rok zemře až 37 000 pacientů v EU na nemocniční infekce Ekonomické náklady dosahují miliard eur ročně Etanolové dezinfekce jsou klíčové pro prevenci těchto infekcí. Jejich zákaz by mohl vést k dramatickému nárůstu nemocničních nákaz. Co se děje teď? Časová osa rozhodování Říjen 2024 Evropská agentura pro chemické látky navrhla klasifikovat etanol jako toxický a karcinogenní Listopad 2024 Výbor pro biocidní přípravky se sejde v posledním listopadovém týdnu Posoudí, zda se má etanol považovat za škodlivý Rozhodne o přijetí doporučení agentury Následující měsíce Evropská komise rozhodne na základě stanoviska výboru: Zda etanol zařadí na seznam nebezpečných látek Zda omezí nebo zakáže jeho použití Jaké přechodné období stanoví V jakých přípravcích se etanol používá? Výbor pro biocidní přípravky posoudí etanol v produktech, které ničí: Bakterie – dezinfekce rukou, povrchů Plísně – protiplísňové přípravky Hmyz – insekticidy Viry – antivirové dezinfekce Hlodavce – rodenticidy Nejvíce ohrožené sektory: Zdravotnictví – nemocnice, ordinace, laboratoře Potravinářský průmysl – hygienické standardy Farmaceutický průmysl – sterilní výroba Domácnosti – běžné dezinfekční prostředky Školství – hygiena ve školách a školkách Reakce odborné veřejnosti: Nesmyslné rozhodnutí? Návrh Evropské agentury pro chemické látky vyvolal vlnu kritiky mezi odborníky: Argumenty proti zákazu: Vědecké důkazy Etanol je používán desítky let bez vážných problémů WHO jej označuje za bezpečný od roku 1990 Rizika jsou spojena především s konzumací alkoholu, ne s topickým použitím Zdravotní dopady Není dostupná bezpečnější alternativa Zákaz by ohrozil pacienty více než samotný etanol Nemocniční infekce by se mohly vymknout kontrole Ekonomické důsledky Kolaps odvětví dezinfekčních prostředků Obrovské náklady na přechod k alternativám Ztráta pracovních míst v chemickém průmyslu Globální kontext EU by se izolovala od zbytku světa Konkurenční nevýhoda evropských firem Problémy v mezinárodním obchodě Kontext: Proč agentura etanol přehodnotila? Evropská agentura pro chemické látky (ECHA) má za úkol chránit lidské zdraví a životní prostředí před nebezpečnými chemikáliemi. Možné důvody přehodnocení: Nové vědecké studie Výzkumy zaměřené na dlouhodobé expozice Studie o kumulativních účincích Analýza profesionální expozice u zdravotníků Zpřísnění bezpečnostních standardů EU má obecně přísnější normy než zbytek světa Princip předběžné opatrnosti – raději zakázat, než riskovat Snaha o maximální ochranu spotřebitelů Politický tlak Lobbistické skupiny prosazující alternativy Ekologické organizace požadující přísnější regulace Snaha o zelený obrat v chemickém průmyslu Co to znamená pro běžné spotřebitele? Pokud by EU etanol skutečně zakázala nebo výrazně omezila, dotklo by se to každého z nás: V domácnostech Dezinfekční gely na ruce by zmizely z obchodů Čisticí prostředky s etanolem by byly zakázány Vyšší ceny alternativních produktů Nižší účinnost náhradních přípravků Ve zdravotnictví Návrat k méně účinným metodám dezinfekce Delší čekací doby na ošetření Vyšší riziko nákazy pro pacienty Stres pro zdravotnický personál V průmyslu Nutnost přestavby výroby Investice do nových technologií Možné propouštění zaměstnanců Zdražení produkt Hlasy z terénu: Co říkají zdravotníci? Praktičtí lékaři a sestry po celé Evropě vyjadřují obavy z možného zákazu:Citace ze zdravotnického prostředí: "Etanolové dezinfekce jsou náš každodenní nástroj. Používáme je desítky let a zachránily nespočet životů. Jejich zákaz by byl katastrofou."— Anonymní zdravotní sestra, Česká republika "Alternativy jako isopropanol jsou dražší, méně dostupné a často i méně účinné. Navíc jsou toxičtější. Kde je v tom logika?"— Epidemiolog z německé nemocnice "Během pandemie COVID-19 jsme viděli, jak kriticky důležité jsou etanolové dezinfekce. Jejich zákaz by nás vrátil o desetiletí zpět."— Infektolog z francouzské univerzitní nemocnice Průmysl reaguje: Varování před kolapsem Výrobci dezinfekčních prostředků varují před devastujícími dopady na odvětví: Hlavní obavy průmyslu: Technické problémy Není dostatečně účinná náhrada za etanol Roky výzkumu by trvalo vyvinout alternativu Certifikace a testování nových produktů je zdlouhavé Ekonomické důsledky Miliardy eur investic by přišly vniveč Desítky tisíc pracovních míst v ohrožení Bankroty malých a středních firem Logistické výzvy Nedostatek alternativních surovin na trhu Nutnost přestavby továren Problémy s dodavatelskými řetězci Srovnání s jinými regulacemi: Poučení z minulosti EU má historii kontroverzních zákazů chemických látek: Úspěšné případy: Azbest – zákaz v roce 2005 Prokázaná karcinogenita Dostupné bezpečné alternativy Všeobecný konsensus odborníků DDT – zákaz v roce 1970 Devastující dopady na životní prostředí Účinné alternativní pesticidy Podpora environmentálních organizací Kontroverzní případy: Neonikotinoidy – částečný zákaz v roce 2018 Ochrana včel vs. potřeby zemědělství Nejednoznačné vědecké důkazy Ekonomické ztráty pro farmáře Glyfosát – prodloužení povolení navzdory kontroverzi Rozdílné názory expertů Politický tlak z obou stran Nejistota pro zemědělce Případ etanolu se podobá spíše těm kontroverzním – chybí jasný konsensus a dostupné alternativy. Co můžete udělat? Pokud vás toto téma znepokojuje, máte několik možností, jak se zapojit: Pro běžné občany: Informujte se Sledujte vývoj situace v médiích Čtěte vědecké studie a odborné názory Nepanikařte, ale buďte informovaní Vyjádřete názor Kontaktujte své europoslance Podepište petice (pokud existují) Diskutujte na sociálních sítích Připravte se na změny Zásobte se dezinfekčními prostředky (ale bez paniky) Zvažte alternativní metody hygieny Sledujte doporučení zdravotnických autorit Pro odborníky: Zapojte se do diskuse Publikujte vědecké studie Účastněte se veřejných konzultací Kontaktujte Evropskou komisi Vzdělávejte veřejnost Pište odborné články Vystupujte v médiích Organizujte přednášky a semináře Závěr: Rozhodnutí s dalekosáhlými důsledky Návrh Evropské agentury pro chemické látky zakázat nebo omezit etanol je jedním z nejkontroverznějších rozhodnutí posledních let v oblasti chemické regulace. Na jedné straně stojí princip předběžné opatrnosti a snaha chránit občany před potenciálně škodlivými látkami. Na druhé straně jsou praktické důsledky – nedostatek účinných alternativ, hrozba nárůstu nemocničních infekcí a ekonomické ztráty. Klíčové otázky, které zůstávají nezodpovězené: Je typické použití etanolu skutečně tak rizikové jako jeho konzumace? Existuje reálná alternativa, která by byla bezpečnější a zároveň účinná? Nepřeváží rizika zákazu nad riziky samotného etanolu? Jak by zákaz ovlivnil globální konkurenceschopnost EU? Rozhodnutí Výboru pro biocidní přípravky v posledním listopadovém týdnu bude klíčové. Pokud doporučení agentury přijme, může to změnit způsob, jakým se v Evropě provádí dezinfekce – k lepšímu nebo k horšímu. Jedno je jisté: Toto rozhodnutí ovlivní životy milionů lidí – od zdravotníků přes pacienty až po běžné spotřebitele. A proto si zaslouží pečlivé zvážení všech dostupných faktů, ne unáhlené kroky založené na principu předběžné opatrnosti. Zdroj: The Financial Times, Evropská agentura pro chemické látky (ECHA), síť Clean Hospitals, Světová zdravotnická organizace (WHO)

Čas načtení: 2020-08-16 16:38:50

Co nedořekl Pavel Zeman

Splynutím obrovské hospodářské moci oligarchy s politickou sílou vrcholného představitele výkonné moci do jedněch rukou vzniká postava, připomínající orientálního vezíra. Vezír může spustit circulus vitiosus beztrestného zneužívání moci: využitím politické a správní moci opatřuje svému impériu neoprávněné výhody, takto zmnoženými finančními prostředky ovlivňuje média a jejich prostřednictvím voliče. Získá-li dostatečnou podporu voličů, prakticky vyřadí ze hry kontrolní moc parlamentu. Vezír tak potenciálně ohrožuje fungování demokratických mechanismů výkonu správy státu. To vše sice může dělat a dosáhnout, ale nemusí. I zde platí biblická zásada: „Podle skutků jejich poznáte je.“ V našich poměrech se s obrazem Vezíra samozřejmě kryje pouze postava trojjediného Andreje Babiše, jenž politickou dovedností dospěl až k ovládnutí Poslanecké sněmovny. Jeho moc prakticky přesahuje rámec obvyklé pravomoci předsedy vlády, takže neformální označení Vezírem by jej nemělo urážet ani zesměšňovat. Opozice zatím ze sebe nevydala osobnost, jež by mu ve vlivu na voličskou masu dokázala konkurovat, ani nepředstavila program, který by byl protiváhou k jeho bezbřehému populismu. Proto jen donedávna ječela, že držení úřadu předsedy vlády trestně stíhaným politikem je nesnesitelná nepřístojnost, která je ostudou České republiky i na mezinárodní úrovni. Když to jeho pozicí neotřáslo, nastolila domněle slibnější klišé o jeho střetu zájmů, rozšířené o neověřené tvrzení o neoprávněném přijímání dotací Agrofertem. A chodí na něj žalovat i do Bruselu v naději, že bruselští úředníci svedou to, co jim se nedaří: mimoparlamentní cestou svrhnout Vezíra. Pochybnosti o důrazu, který kladou Vezírovi odpůrci na jeho údajný střet zájmů, jsem v minulosti vyjádřil opakovaně, například v článku O Babišově střetu zájmů jinak. I dnes pojem „Babišův střet zájmů“ považuji za prázdné klišé. Jeho trvalé používání považuji za útok proti autoritě legitimně ustaveného předsedy vlády, nepřímo na stát jako takový. Pohoršuje mě, že vedle bůhvíkým řízených novinářů a nevládních organizací přisátých na státní rozpočet, se do nich zapojil i nejvyšší státní zástupce Pavel Zeman. Učinil tak prostřednictvím státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství Zdeňka Snášela, přes kterého vzkázal senátorovi Lukáši Wagenknechtovi a organizaci Transparency International, že sice Andrej Babiš je ve střetu zájmů, ale přesto nevyhoví jejich podnětům k podání správní žaloby ve veřejném zájmu proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, podle něhož jednání ve střetu zájmů nebylo Andreji Babišovi skutkově prokázáno. Dopis měl ohromný ohlas. Nebylo snad média, jež by 4. srpna nepřineslo článek oznamujícím v titulku, že podle nejvyššího státního zástupce Andrej Babiš nadále ovládá Agrofert a je ve střetu zájmů. Rozpoutala se debata o správnosti postoje Pavla Zemana, který na jedné straně potvrdil Vezírův hřích, ale současně odmítl podat správní žalobu ve veřejném zájmu, jejíž úspěch by znamenal jeho nezpochybnitelné uznání Nejvyšším správním soudem a přiměl by jej zaplatit pokutu 200 tisíc korun. Příznačný pro reakce laiků je dotaz čtenářky, kde že je tedy spravedlnost, když na jedné straně se konstatuje nezákonnost, ale na druhé straně zákrok proti ní se neuskuteční. Debata se pak přenesla i do odborného prostředí. Například v článku na České justici z 13. srpna se k problematice použití správní žaloby ve veřejném zájmu vyjádřili představitelé správního soudnictví. Jako laik ovšem připouštím, že Pavel Zeman z vrozené skromnosti nepřiznal, že si není jist úspěchem správní žaloby, protože odůvodnění stanoviska Krajského úřadu Středočeského kraje absencí důkazních zjištění v prvostupňovém rozhodnutí vyhovuje zdravému selskému rozumu. Nicméně s výtkami Pavlu Zemanovi kvůli nepodání správní žaloby bychom zřejmě neuspěli. Jedná se o mimořádný opravný prostředek, určený k nápravě právních vad správních rozhodnutí mimořádného významu. Je výlučným právem nejvyššího státního zástupce rozhodnout, zda je skutečně ve veřejném zájmu žalobu podat. Ani soudy nesmí jeho názor zkoumat, je prostě daný. Pokud se rozhodne, že neoprávněná ochrana Vezíra proti nařčení ze střetu zájmů a zaplacení pokuty 200 tisíc korun je banalita, pak o veřejný zájem nejde a přes názor Pavla Zemana „vlak nejede“. Nesouhlas s takovým přístupem k právu by mohla pouze projevit vláda, dotlačená rozhořčenou veřejností k jeho odvolání, ale takové nebezpečí v daných poměrech vskutku nehrozí. Nic to nemění na tom, že Pavel Zeman se zachoval jako chytrá horákyně, když se rozhodl nevyhovět podnětům, ačkoli nesouhlasil s právním hodnocením případu, které provedl Krajský úřad Středočeského kraje – s navrhovateli se tedy v podstatě ztotožnil. Názor, že rozhodnutí úřadu bylo nesprávné, vychází z ustanovení zákona o střetu zájmu, podle něhož veřejný funkcionář se dopouští přestupku, je-li současně s výkonem své funkce ovládající osobou právnické osoby, která je provozovatelem rozhlasového nebo televizního vysílání nebo vydavatelem periodického tisku. Podle Pavla Zemana Andrej Babiš takovou osobou je, neboť může v Agrofertu vykonávat přímo či nepřímo rozhodující vliv, například prostřednictvím správce svěřenského fondu nebo ovlivňováním rozhodnutí Rady protektorů. Avšak v tomto bodě Pavel Zeman neříká všechno, má-li ovšem co říci. Vykonávání vlivu se neděje samo. Uskutečňuje se prostřednictvím různých řídících úkonů. Je možné, že nejvyšší státní zástupce má poznatky o tom, že navzdory zákonu o střetu zájmů koná Vezír porady se správcem svěřenského fondu, nebo mu posílá písemné pokyny či oslovuje členy Rady protektorů nad rámec doporučení a pokynů, které posílá prostřednictvím manželky. Má-li Pavel Zeman takové konkrétní poznatky, měl by je zveřejnit. Možná by tím pouze přivedl k vystřízlivění část Vezírových věrných voličů a postavil by jej na začátek skluzavky postupného pádu, ale i to by bylo užitečné. Pokud by věděl o řídících úkonech velké intenzity a dosahu, měl by uvážit oslovení orgánů činných v trestním řízení. Pokud ví, a přesto mlčí, musíme se ptát po příčině. Avšak neví-li o čemkoli konkrétním, měl by si posypat hlavu popelem a rezignovat. V této souvislosti by bylo významné i zjištění, že není prázdné klišé o zneužívání moci přihráváním dotací Agrofertu, na které by firma neměla nárok, kdyby nebyla majetkem Vezíra. Finančních operací, jimiž do Agrofertu přitékají dotace, určitě není nekonečný počet a každou z nich by mohla zkontrolovat finanční správa nebo Finančně analytický útvar nebo Nejvyšší kontrolní úřad nebo policie. Zatím se pouze veřejnosti předkládá k věření, že Agrofert by snad bez dotací zkrachoval, ale žádnou nezákonnou transakci dosud nikdo neodhalil. Provedení příslušné prověrky je ale ve veřejném zájmu, jde jen o to, kdo najde odvahu ji provést. Využívám příležitosti k vyjádření mínění, že také ve vztahu k trestnímu stíhání Andreje Babiše mi chování Pavla Zemana připadá úhořovité. K naplnění skutkové podstaty trestných činů dotačního podvodu a poškozování ekonomických zájmů Evropské unie by v případě Čapího hnízda mohlo dojít pouze uvedením nepravdivých údajů v žádosti o dotaci. Andrej Babiš nebyl akcionářem, statutárním orgánem ani manažerem žádající obchodní společnosti, neměl tedy ve vztahu k ní žádnou pravomoc. Není mi jasné, jak za těchto okolností mohl naplnit skutkovou podstatu. Přesto jeho trestní stíhání pokračuje, zatímco odpovědní statutární zástupci obchodní společnosti včetně paní Moniky Babišové jsou za vodou. Díky Pavlu Zemanovi získali výhodu proti nevinným obětem orgánů činných v trestním řízení, jako jsou například Alena Vitásková a Michaela Schneidrová, jež musely přežít sedmileté pronásledování. Předpokládám, že v blízké budoucnosti pan nejvyšší státní zástupce navíc připraví Vezíra o možnost očistit se před soudem před očima celého národa z obvinění, jež na něj někdo vytáhl, aby zvrátil výsledek parlamentních voleb. Na okraj této kauzy podotýkám, že státní zástupci a policisté, kteří se vyšetřováním kauzy Čapí hnízdo dlouhá léta zabývají, protahujíce ji do nekonečna, zasluhují zvláštní vyznamenání za dlouholeté zneklidňování vnitropolitické scény v ČR. Ze všeho výše uvedeného vyplývá nejistota o tom, komu vlastně Pavel Zeman slouží: zda právu a spravedlnosti, Vezírovi, nebo jeho odpůrcům. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-22 17:52:40

Dokument: Obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů

Případné střety zájmů na nejvyšší vládní úrovni jsou netolerovatelné a zúčastněné osoby je musí vyřešit, informace o konečných příjemcích prostředků EU musí být dostupné. Vyplývá to z nelegislativního usnesení, které v pátek 19. června poměrem hlasů 510 (pro): 53 (proti): 101 (zdrželo se hlasování) schválil Evropský parlament. Zveřejňujeme jeho plné znění. Parlament kritizuje Andreje Babiše za to, že jako předseda české vlády byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože údajně stále ovládá koncern Agrofert, jednoho z největších příjemců evropských dotací v Česku. Vyšetřování EU týkající se možného střetu zájmů Andreje Babiše stále probíhá. Pokud se však potvrdí, že na nejvyšší úrovni ve vládě členského státu EU došlo ke střetu zájmů, půjde o situaci, kterou nelze tolerovat, uvádí se v usnesení. Zúčastněná osoba bude mít následně podle poslanců tři možnosti, jak střet zájmů vyřešit: vzdá se svých ekonomických zájmů k daným podnikatelským subjektům, zastaví přijímání finančních prostředků EU danými podnikatelskými subjekty, anebo se zdrží účasti na přijímání rozhodnutí týkajících se jejích zájmů a, případně, odstoupí z veřejné funkce. Parlament v této souvislosti vyzývá Evropskou komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus pro předcházení a řešení střetů zájmů v souvislosti s dotacemi EU v členských státech. Poslanci také požadují přístup k informacím o konečných příjemcích finančních prostředků EU a stanovení stropu pro přímé zemědělské platby pro jednu fyzickou osobu. Parlament zároveň odsuzuje „hanlivé a nenávistné výroky“ českého premiéra Andreje Babiše adresované poslancům, kteří se v únoru 2020 zúčastnili kontrolní mise do Česka s cílem ověřit tvrzení o nesrovnalostech při správě finančních prostředků EU.   Usnesení Evropského parlamentu ze 19. června Evropský parlament, –  s ohledem na č. 13 odst. 2 a čl. 17 odst. 3 Smlouvy o Evropské unii (SEU), –  s ohledem na svá předchozí rozhodnutí a usnesení o udělení absolutoria Komisi za roky 2014, 2015, 2016, 2017 a 2018, –  s ohledem na správní šetření týkající se projektu v České republice označovaného jako „Čapí hnízdo“, které provedl Evropský úřad pro boj proti podvodům (OLAF) a při němž byly zjištěny „závažné nesrovnalosti“, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. a 27. března 2014, –  s ohledem na své usnesení ze dne 13. prosince 2018 o střetech zájmů a ochraně rozpočtu EU v České republice, –  s ohledem na český zákon č. 159/2006 Sb. ze dne 16. března 2006 o střetu zájmů, jehož § 4c nabyl účinnosti v únoru 2017, –  s ohledem na nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU, Euratom) 2018/1046 ze dne 18. července 2018, kterým se stanoví finanční pravidla pro souhrnný rozpočet Unie (dále jen „nové finanční nařízení“), jež nabylo účinnosti dne 2. srpna 2018, a zejména na jeho článek 61, –  s ohledem na články 144 a 145 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 1303/2013 ze dne 17. prosince 2013 o společných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti, Evropském zemědělském fondu pro rozvoj venkova a Evropském námořním a rybářském fondu, o obecných ustanoveních o Evropském fondu pro regionální rozvoj, Evropském sociálním fondu, Fondu soudržnosti a Evropském námořním a rybářském fondu, –  s ohledem na otázky a stížnosti zaslané Komisi ve věci možného střetu zájmů v České republice, –  s ohledem na stanovisko právní služby Komise ze dne 19. listopadu 2018 nazvané „Dopad článku 61 nového finančního nařízení (střet zájmů) na platby z evropských strukturálních a investičních (ESI) fondů“, –  s ohledem na tiskovou konferenci nejvyššího státního zástupce ze dne 4. prosince 2019, na níž bylo oznámeno obnovení vyšetřování předsedy vlády České republiky ve věci zneužití prostředků EU; –  s ohledem na plenární rozpravu o střetech zájmů a korupci dotýkajících se ochrany finančních zájmů Evropské unie v členských státech ze dne 18. prosince 2019, –  s ohledem na plenární rozpravu o obnovení trestního stíhání předsedy vlády České republiky v souvislosti se zneužitím finančních prostředků EU a potenciálními střety zájmů ze dne 15. ledna 2020, –  s ohledem na pracovní cestu ke zjištění potřebných údajů, kterou do České republiky vyslal Výbor pro rozpočtovou kontrolu ve dnech 26. až 28. února 2020, –  s ohledem na nález českého Ústavního soudu Pl. ÚS 4/17 ze dne 18. února 2020, –  s ohledem na čl. 132 odst. 2 jednacího řádu, A. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce České republiky nedávno obnovil vyšetřování českého premiéra Andreje Babiše, které bylo zahájeno na základě zprávy úřadu OLAF ve věci neoprávněného čerpání unijních dotací pro malé podniky a o dva roky později zastaveno; připomíná, že v rámci projektu „Čapí hnízdo“ Agrofert uměle vytvořil středně velký podnik, který zůstal pod jeho kontrolou, a to s cílem získat prostředky určené pro malé a střední podniky v celkové výši přibližně 2 milionů EUR; B. vzhledem k tomu, že nejvyšší státní zástupce označil ukončení trestního stíhání za „nezákonné a předčasné“, protože nebylo vzato v potaz právo EU, a dodal, že při přidělování dotací neproběhly dostatečné kontroly; C. vzhledem k tomu, že čl. 61 odst. 1 ve spojení s čl. 61 odst. 3 finančního nařízení stanoví: a) negativní povinnost účastníků finančních operací zamezit vzniku střetu zájmů ve vztahu k rozpočtu EU b) pozitivní povinnost účastníků finančních operací přijmout vhodná opatření, která u funkcí v rámci jejich odpovědnosti zamezí vzniku střetu zájmů a která řeší situace, jež lze objektivně vnímat jako střet zájmů;vzhledem k tomu, že článek 63 finančního nařízení stanoví povinnost členských států zavést systémy řízení a kontroly, které by podle čl. 36 odst. 3 měly zajistit, aby ke střetům zájmů nedocházelo; D. vzhledem k tomu, že v únoru 2017 byl novelizován český zákon č. 159/2006 Sb., o střetu zájmů, v němž byl rozšířen seznam zakázaných činností, včetně ustanovení zakazujících určitým společnostem ucházet se o veřejné zakázky, a to i v roli subdodavatele, a získávat dotace; vzhledem k tomu, že účelem tohoto zákona je předcházet střetu zájmů ve všech jeho podobách; E. vzhledem k tomu, že předpisy týkající se zadávání veřejných zakázek ukládají členským státům povinnost předcházet střetům zájmů (článek 24 směrnice 2014/24/EU), včetně přímého či nepřímého osobního zájmu, a že existují předpisy upravující situace vnímané jako střety zájmů a specifické povinnosti ve sdíleném řízení (např. nařízení (EU) č. 1303/2013); F. vzhledem k tomu, že podle judikatury Soudního dvora Evropské unie „střet zájmů představuje objektivně sám o sobě vážné narušení, aniž by bylo k jeho kvalifikaci třeba zohledňovat úmysly zúčastněných stran a jejich dobrou víru“; G. vzhledem k tomu, že Komise je povinna pozastavit platby z fondů EU v případech, kdy existují závažné nedostatky ve fungování systémů řízení a kontroly, a v případech, kdy byly zjištěny neodhalené, neoznámené a neopravené závažné nesrovnalosti týkající se střetu zájmů; H. vzhledem k tomu, že Agrofert je koncern založený českým premiérem, jehož součástí je přes 230 podniků a má více než 34 000 zaměstnanců (2017); vzhledem k tomu, že bylo odhaleno, že Andrej Babiš je skutečným majitelem Agrofertu, společnosti ovládající koncern Agrofert, pod nějž spadá i několik významných českých médií, a to prostřednictvím svěřenských fondů AB I a AB II, jichž je zakladatelem a současně jediným obmyšleným; vzhledem k tomu, že pokud se Andrej Babiš rozhodne tyto svěřenské fondy rozpustit, opětovně nabude plné vlastnictví všech jejich aktiv; I. vzhledem k tomu, že v lednu a únoru 2019 provedlo několik útvarů Komise (GŘ REGIO/GŘ EMPL, GŘ AGRI (přidružené generální ředitelství)) koordinovaný komplexní audit uplatňování unijních a vnitrostátních právních předpisů; vzhledem k tomu, že AGRI právě provádí audit, v němž posuzuje údajný střet zájmů českého ministra zemědělství; K. vzhledem k tomu, že v listopadu 2019 zaslala Komise českým orgánům konečné znění auditní zprávy GŘ REGIO a GŘ EMPL, vypracovaných na základě informací o údajném střetu zájmů v České republice na základě článku 61 finančního nařízení, přičemž tato zpráva unikla do českých médií; L. vzhledem k tomu, že Výbor pro rozpočtovou kontrolu uspořádal dne 16. prosince 2019 neveřejnou schůzi s komisařem pro rozpočet Johannesem Hahnem; M. vzhledem k tomu, že komisař Hahn Výboru pro rozpočtovou kontrolu sdělil, že Komise zveřejní závěry svého auditu až poté, co budou veškeré zjištěné skutečnosti řádně posouzeny a podrobeny důkladné analýze; vzhledem k tomu, že české orgány zaslaly své připomínky ke konečnému znění auditní zprávy GŘ REGIO dne 29. května 2020; N. vzhledem k tomu, že audit Komise stále probíhá a že dokud se situace nevyjasní, byly jako předběžné opatření zastaveny veškeré platby z rozpočtu EU z ESI fondů ve prospěch společností, které přímo nebo nepřímo vlastní Andrej Babiš a které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; O. vzhledem k tomu, že Komise neproplácí českým orgánům prostředky vyplacené v rámci Evropského zemědělského fondu pro rozvoj venkova na projekty koncernu Agrofert, které by mohly být potenciálně spojeny s uvedeným údajným střetem zájmů; P. vzhledem k tomu, že Parlament České republiky nevykonává dohled nad veřejnými zakázkami, vnitrostátními dotacemi ani veřejnými investicemi se státní podporou, z nichž by koncern Agrofert mohl mít i nadále prospěch; Q. vzhledem k tomu, koncern Agrofert vlastní dva z největších českých deníků, Mladou frontu Dnes a Lidové noviny, a ovládá také televizní stanici Óčko a rozhlasové stanice Impuls a RockZone; vzhledem k tomu, že podle zprávy vydané Evropskou federací novinářů je Andrej Babiš faktickým vlastníkem 30 % soukromých sdělovacích prostředků v České republice; R. vzhledem k tomu, že v době působení Andreje Babiše ve veřejných funkcích výrazně vzrostly příjmy koncernu Agrofert a že Agrofert v téže době získal jen v České republice zemědělské dotace v celkové výši 970 414 000 CZK v roce 2016, 1 048 685 000 CZK v roce 2017 a 973 284 000 CZK v roce 2018; vzhledem k tomu, že koncern Agrofert údajně získal v období 2014–2020 v České republice dotace z Fondu soudržnosti EU ve výši 427 385 000 CZK; vzhledem k tomu, že je velmi pravděpodobné, že koncern Agrofert získal další dotace v jiných členských státech, například na Slovensku a v Německu; S. vzhledem k tomu, že Ústavní soud České republiky svým nálezem Pl. ÚS 4/17 z února 2020 zamítl návrhy prezidenta České republiky a poslanců Parlamentu České republiky na zrušení některých ustanovení zákona, který upravuje střety zájmů veřejných funkcionářů; vzhledem k tomu, že Ústavní soud v tomto rozhodnutí uvedl, že volby nelze používat jako prostředek k ovládnutí státu za účelem využití nebo dokonce zneužití jeho kapacit a zdrojů; 1. vítá obnovení vyšetřování českého premiéra v souvislosti s jeho účastí na projektu „Čapí hnízdo“; vyjadřuje důvěru v to, že česká justice bude v tomto trestním řízení postupovat nezávisle a nebude podléhat žádnému politickému vlivu; 2. odsuzuje veškeré potenciální situace střetu zájmů, které by mohly ohrozit plnění rozpočtu EU a podlomit důvěru evropských občanů v řádnou správu peněz daňových poplatníků v Unii; 3. žádá Komisi, aby jako strážkyně Smluv bojovala proti všem formám střetu zájmů a vyhodnocovala opatření, která členské státy přijímají k jejich zamezení; 4. vyzývá Komisi, aby vytvořila kontrolní mechanismus k řešení střetů zájmů v členských státech a aby aktivní zamezování střetům zájmů, včetně zjišťování skutečných příjemců unijních dotací, zařadila mezi své priority; 5. vyzývá Komisi, aby uplatňovala politiku nulové tolerance ke střetům zájmů, dbala na rychlé navracení dotací, které byly potenciálně vyplaceny neoprávněně, a současně dodržovala zásady právního státu a procedurální požadavky a vždy důrazně zasahovala, zejména pokud státní orgány nečiní kroky k zamezení střetu zájmů mezi nejvyššími státními představiteli; 6. zdůrazňuje, že vnitrostátní právní předpisy o střetu zájmů musí být v souladu s literou i duchem nového finančního nařízení; vyzývá Komisi, aby vypracovala návrh společných pokynů, které členským státům pomohou předcházet střetům zájmů mezi politiky na vysokých postech; 7. žádá Radu a Evropskou radu, aby přijaly společné normy pro všechny otázky spojené se střetem zájmů a aby usilovaly o jejich jednotný výklad ve všech členských státech; 8. vyzývá Komisi, aby v případě porušení pravidel přijala vhodná opatření k ochraně rozpočtu EU, včetně nápravných opatření ke zpětnému získání všech prostředků, které byly vyplaceny protiprávně nebo nesprávně, pokud to předpisy umožňují; 9. vyzývá všechny členské státy, aby zvýšily své úsilí o větší transparentnost rozpočtu tím, že zajistí, aby relevantní údaje o zadávacích řízeních a přidělování veřejných zakázek byly snadno a volně přístupné široké veřejnosti; 10. je znepokojen tím, že z různých částí EU přicházejí zprávy o tom, že politikové se soukromými zájmy, kteří jsou členy vlády nebo působí na pozicích blízkých vládě, mají stále větší politický vliv na legislativní činnost a využívání veřejných prostředků, a to potenciálně s cílem sloužit partikulárním zájmům určitých jednotlivců namísto zájmu veřejnosti; 11. vyjadřuje politování nad tím, že Andrej Babiš jako předseda vlády (a dříve jako předseda Rady pro Evropské strukturální a investiční fondy) byl a stále je aktivně zapojen do plnění rozpočtu EU v České republice, přestože stále ovládá koncern Agrofert jako jeho zakladatel a jediný obmyšlený obou svěřenských fondů, což je v rozporu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení, a je tudíž zpochybněn nestranný a objektivní výkon jeho funkcí; je velmi znepokojen zprávami, které se v nedávné době objevily ve sdělovacích prostředcích a podle nichž předseda vlády vykonává i nadále kontrolu nad obchodními rozhodnutími Agrofertu; 12. poukazuje na to, že ve sdělovacích prostředcích se v nedávné době objevily zprávy, z nichž zřejmě vyplývá, že Andrej Babiš s manželkou jsou stále vedeni mezi šesti aktivními osobami, které vykonávají významný vliv či kontrolu nad členy svěřenského fondu dceřiné společnosti Agrofertu GreenChem Solutions Ltd. ve Spojeném království; 13. trvá na tom, že pokud by se střet zájmů na nejvyšší úrovni státní správy členského státu potvrdil, nelze jej tolerovat a zúčastněné osoby ho musí vyřešit některým z těchto způsobů: a) přijmou se opatření, jimiž se zajistí, aby tyto osoby nadále neměly žádný ekonomický či jiný zájem či zájmy spadající do působnosti článku 61 finančního nařízení ve vztahu k určitému podnikatelskému subjektu b) podnikatelské subjekty, které tyto osoby ovládají, již nebudou získávat žádné finanční prostředky z fondů EU, veřejné dotace ani jiné financování přerozdělované národní vládou c) příslušné osoby se nebudou podílet na přijímání rozhodnutí týkajících se jejich zájmů; zdůrazňuje nicméně, že s ohledem na funkce a pravomoci premiéra a členů jeho vlády je pochybné, zda by takové opatření mohlo v praxi odpovídajícím způsobem vyřešit střet zájmů, budou-li dotčené osoby i nadále vykonávat své veřejné funkce, a že odstoupení z veřejných funkcí proto představuje vhodnější způsob, jak tento střet zájmů vyřešit; 14. vyzývá Komisi, aby důkladně dohlížela na postup vyplácení plateb v České republice, a to zejména u plateb z fondů EU, které jsou vypláceny podnikům, jež přímo či nepřímo vlastní premiér nebo jiný člen vlády zapojený do plnění rozpočtu; 15. vyzývá Komisi, aby bez zbytečného odkladu vyhodnotila, zda jsou případy, kdy podniky, které jsou součástí koncernu Agrofert, i nadále získávají dotace z vnitrostátního rozpočtu, v souladu s pravidly pro poskytování státní podpory; konstatuje, že tyto případy mohou přinášet potenciální riziko, že dojde k finančním škodám, a vyzývá vnitrostátní orgány, aby tyto situace vyhodnotily; má za to, že by o takové situaci měli být řádně informováni čeští i unijní daňoví poplatníci; 16. je hluboce znepokojen informacemi o tom, že podniky z koncernu Agrofert jsou schopny uměle přesouvat aktiva mezi jednotlivými dceřinými společnostmi, což jim umožňuje splňovat kritéria způsobilosti pro dotace určené malým a středním podnikům, nebo naopak spojovat své operace tak, aby se prezentovaly jako jediný velký podnik, což jim umožňuje získávat veřejné zakázky; 17. s politováním bere na vědomí zprávy, podle nichž auditoři zjistili vážné nedostatky ve fungování řídících a kontrolních systémů u Evropského fondu pro regionální rozvoj a Fondu soudržnosti v České republice, a navrhli proto finanční opravu ve výši téměř 20 %; vyzývá Komisi, aby kriticky vyhodnotila, zda tyto případy představují systematické zneužívání fondů EU; 18. je znepokojen finanční ztrátou, kterou způsobily nedostatky na straně národních platebních agentur a kontrolních orgánů; v této souvislosti vyzývá Radu, aby urychleně přijala návrh nařízení o ochraně rozpočtu Unie v případě všeobecných nedostatků týkajících se právního státu v členských státech; 19. je hluboce znepokojen právním rámcem v České republice, který Nejvyššímu kontrolnímu úřadu nedává právo kontrolovat správnost a optimální využívání veřejných prostředků na regionální a místní úrovni, čímž mu znemožňuje, aby si ověřil, kdo jsou skuteční majitelé v případě složitých podnikových struktur; s politováním bere na vědomí informace, podle nichž Nejvyšší kontrolní úřad neprovádí systematickou kontrolu konečných příjemců na místě; je znepokojen znevažujícími poznámkami českého premiéra ohledně práce českého Nejvyššího kontrolního úřadu; 20. zdůrazňuje, že politicky nevyvážené složení dozorčí rady Státního zemědělského intervenčního fondu (SZIF) s sebou nese riziko politického ovlivňování, čímž podlamuje schopnost Fondu provádět nezávislé audity; 21. je znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy dostali pokyny a byl na ně vyvíjen nátlak, aby neprověřovali obvinění týkající se potenciálního střetu zájmů v souvislosti s koncernem Agrofert, a že jim bylo údajně uloženo, aby vyhodnotili komerční nabídky, které obdržel Agrofert; je hluboce znepokojen informacemi o tom, že zaměstnanci státní správy čelili postihům – např. propuštění pod záminkou tzv. systemizace –, pokud se těmito pokyny odmítli řídit; zdůrazňuje, že tato opatření zpochybňují nestrannost státní správy a nezávislost výkonu veřejných povinností; 22. s politováním bere na vědomí indicie, které svědčí o systematických nedostatcích při odhalování střetu zájmů; s politováním konstatuje, že není prováděna žádná křížová kontrola a že nesourodé pravomoci vedou ke vzniku neprůhledných struktur bránících účinnému předcházení střetu zájmů a jeho odhalování v České republice; připomíná, že pro účinné předcházení situacím střetu zájmů nepostačuje pozitivistický přístup, v jehož rámci mají úředníci povinnost předložit vlastní prohlášení o tom, že se nenacházejí ve střetu zájmů; vyzývá české orgány, aby tyto systematické nedostatky bezodkladně vyřešily, a to zejména tím, že budou požadovat ověřitelné prohlášení o střetu zájmů, v němž úředníci uvedou seznam vlastních finančních zájmů; 23. vyjadřuje politování nad tím, že prostředky EU, u nichž byly uplatněny finanční opravy související s nesrovnalostmi, lze opětovně použít bez jakýchkoli dalších důsledků nebo omezení; domnívá se, že takový systém ohrožuje finanční zájmy EU; vyzývá Komisi, aby pozorně monitorovala opětovné použití prostředků EU a aby zvážila vytvoření systému, v němž budou opravy rovněž spojeny s omezeními dalšího použití těchto prostředků; 24. bere na vědomí rozhodnutí Komise ze dne 28. listopadu 2019 o pozastavení proplácení příslušných částek, které české orgány zahrnuly do svých výkazů průběžných výdajů Programu rozvoje venkova České republiky pro čtvrté čtvrtletí 2018 a první čtvrtletí 2019; 25. konstatuje, že Komise potvrdila, že v rámci společné zemědělské politiky (SZP) vyplatila platby týkající se roku 2018 podnikům, které jsou součástí koncernu Agrofert, a také podnikům se stejným skutečným majitelem v několika jiných členských státech než České republice; zdůrazňuje, že Komise by měla orgánu udělujícímu absolutorium předložit úplný a spolehlivý přehled všech plateb vyplacených koncernu Agrofert a podnikům se stejným skutečným majitelem ve všech členských státech za rozpočtové roky 2018 a 2019; 26. vyzývá české orgány, aby zajistily spravedlivé a vyvážené přerozdělování prostředků EU, aby peníze unijních daňových poplatníků přinášely prospěch velké většině obyvatelstva, a to jak prospěch hospodářský, tak i sociální; 27. je znepokojen nesprávným provedením směrnic (EU) 2015/849 a (EU) 2018/843 o předcházení využívání finančního systému k praní peněz nebo financování terorismu (čtvrtá a pátá směrnice o praní peněz); zdůrazňuje povinnost plně a správně provést obě tyto směrnice a zajistit, aby všechna jejich ustanovení, včetně ustanovení o transparentnosti skutečného vlastnictví, byla v plné míře provedena; 28. naléhavě vybízí český Finanční analytický útvar, aby zaujal proaktivnější přístup při boji proti daňové trestné činnosti, podvodům a korupci a aby zajistil účinnou kontrolu skutečných majitelů ze strany útvarů příslušných podle pravidel pro boj proti praní peněz; 29. s politováním konstatuje, že schvalování, přidělování a audit finančních prostředků EU ve sdíleném řízení představují složité a neprůhledné procesy, v nichž mají plný přístup k údajům jen členské státy, což znamená, že Komise není Parlamentu schopna rychle poskytnout komplexní přehled v reakci na jeho žádosti o informace o určitých příjemcích v několika členských státech; zdůrazňuje, že tato skutečnost vážně omezuje práci Výboru pro rozpočtovou kontrolu a Evropského účetního dvora a jejich schopnost plnit své funkce kontrolních orgánů; 30. vyzývá Komisi, aby plně v souladu se zásadou sdíleného řízení zavedla jednotné a standardizované postupy, jejichž prostřednictvím budou členské státy předávat informace o konečných příjemcích finančních prostředků EU; zdůrazňuje, že informace o konečných příjemcích by měly uvádět také skutečné majitele podniků (fyzické i právnické osoby); vyzývá Komisi, aby předložila návrh nařízení, kterým se zavede informatický systém umožňující jednotné a standardizované předávání informací v reálném čase ze strany orgánů členských států a zajistí se interoperabilita se systémy členských států, s cílem posílit transparentnost a spolupráci mezi Komisí a členskými státy, dále zlepšit odpovědnost ohledně plateb, a především napomáhat dřívějšímu odhalování systémových chyb a zneužívání; 31. s politováním konstatuje, že žádné z nařízení, která upravují využívání prostředků z fondů na podporu zemědělství a soudržnosti, vnitrostátním orgánům neukládá povinnost zveřejňovat skutečné majitele subjektu, právní osoby či svěřenského fondu, které jsou příjemcem příslušných finančních prostředků; vyzývá spolunormotvůrce, aby této otázce věnovali zvláštní pozornost a aby ji komplexně vyřešili, až budou rozhodovat o budoucích pravidlech pro transparentnost unijních dotací; 32. zdůrazňuje, že rejstřík skutečných majitelů musí obsahovat pouze plně ověřené údaje o ovládající osobě či osobách a musí být v plném rozsahu zpřístupněn veřejnosti; 33. důrazně odmítá vytváření a zavádění oligarchických struktur čerpajících prostředky z fondů EU na podporu zemědělství a soudržnosti, což vede k tomu, že malá menšina příjemců získává velkou většinu finančních prostředků EU; vyzývá Komisi, aby společně s členskými státy vypracovala účinné právní nástroje s cílem zaručit dodržování zásad právního státu a předcházet bujení těchto struktur; 34. opakuje, že je znepokojen tím, že případy střetu zájmů poškozují cíle politiky soudržnosti a společné zemědělské politiky (SZP), které mají důležité hospodářské, sociální a environmentální rozměry, a že na tyto politiky vrhají negativní světlo; 35. vyzývá Komisi, aby předložila návrh na změnu pravidel SZP směrem ke spravedlivějšímu přidělování prostředků EU s cílem zajistit, aby byly prostředky SZP spravedlivě poskytovány aktivním zemědělcům, kteří obhospodařují půdu, a aby nevedly k obchodům s pozemky, z nichž těží vybraná skupina osob s politickými konexemi, a nevytvářely pobídky k nekalým praktikám při privatizaci státem vlastněných pozemků; bere na vědomí návrh Komise na nový model realizace, včetně zavedení horního limitu kombinovaného s degresivním mechanismem; domnívá se nicméně, že toto „zastropování“, společně se zavedením započtení nákladů na pracovní sílu před samotným „zastropováním“, není dostatečné pro zajištění spravedlivějšího přidělování přímých plateb; podporuje myšlenku závazného mechanismu přerozdělování; 36. bere na vědomí, že majetková práva k pozemkům často nebyla dostatečně jednoznačně vymezena a že pozemky zůstaly klasifikovány jako státní pozemky, na něž dohlíží Státní pozemkový úřad, který měl tendenci pronajímat je rozsáhlým zemědělským podnikům; bere na vědomí úsilí českých orgánů o zjištění právoplatných vlastníků do roku 2023; trvá na tom, že dražby pozemků, jejichž právoplatné vlastníky nelze určit, musí být prováděny spravedlivým způsobem a musí být při nich poskytnuty rovné příležitosti k nákupu pozemkům malým a středním zemědělským podnikům a mladým zemědělcům; 37. naléhavě vybízí Komisi, aby předložila návrh stanovující maximální částku přímé platby pro jednu fyzickou osobu jakožto skutečného majitele příslušného podniku či podniků, přičemž se uplatní politika nulové tolerance u osob ve střetu zájmů; zdůrazňuje, že by nemělo být možné obdržet dotace EU ve výši stovek milionů v jediném období víceletého finančního rámce; 38. trvá na tom, že osoby odpovědné za zneužívání finančních prostředků EU by měly čelit následkům svých činů a že v případě finančních oprav by nemělo být příslušné břemeno přesunuto na vnitrostátní daňové poplatníky; vyzývá české státní orgány, aby po osobách, které měly protiprávně prospěch z neoprávněně vyplacených dotací, tyto dotace vrátily; má za to, že pro příští programové období by měla být zavedena základní podmínka vyžadující, aby vnitrostátní právní předpisy zahrnovaly ustanovení, kterým se odpovědnému příjemci uloží povinnost získat zpět neoprávněně vyžádané částky; 39. důrazně odsuzuje veřejně pronesené hanlivé a nenávistné výroky namířené proti účastníkům pracovní cesty EP ke zjištění potřebných údajů konané ve dnech od 26. do 28. února 2020, k němuž se na své tiskové konferenci uchýlil předseda vlády; považuje za nepřijatelné, aby poslanci Evropského parlamentu, kteří se zúčastnili uvedené pracovní cesty Výboru pro rozpočtovou kontrolu do České republiky, čelili při plněních svých povinností poslanců Evropského parlamentu výhrůžkám smrtí a dalším verbálním útokům; 40. vyzývá Výbor pro rozpočtovou kontrolu, aby Parlamentu poskytl informace o veškerých relevantních zjištěních, která nashromáždil při své pracovní cestě ke zjištění potřebných údajů, a aby o tom také odpovídajícím způsobem informoval Komisi a příslušné orgány; 41. vyzývá Komisi, aby učinila vše, co je v jejích silách, pro bezodkladné dokončení probíhajících auditních postupů a aby svá zjištění zveřejnila neprodleně poté, co všechny nashromážděné důkazy řádně vyhodnotí; vybízí Radu a Evropskou radu, aby posoudily zjištění těchto auditů a řádně zohlednily článek 61 finanční nařízení s ohledem na jednání o příštím víceletém finančním rámci; 42. vyzývá Komisi, aby dále přezkoumala obvinění z nevyřešených střetů zájmů v jiných členských státech; 43. znovu vyjadřuje politování nad tím, že Komise v druhé zprávě o boji proti korupci v EU (ARES(2017)455202) upustila od uvádění informací za jednotlivé země; opětovně vyzývá Komisi, aby obnovila podávání zpráv o stavu korupce v členských státech, včetně hodnocení účinnosti protikorupčního úsilí podporovaného EU, odděleně od zpráv v rámci evropského semestru pro koordinaci hospodářských politik; znovu Komisi vyzývá, aby protikorupční úsilí nehodnotila pouze z hlediska hospodářských ztrát; 44. zdůrazňuje, nakolik je důležité bránit právní stát, dělbu moci, nezávislost soudnictví a nezávislost a pluralismus sdělovacích prostředků jakožto základní podmínky pro úspěšné využívání finančních prostředků z EU; 45. zdůrazňuje význam nezávislých veřejných sdělovacích prostředků, investigativních novinářů a nevládních organizací pracujících na posilování právního státu; v tomto ohledu zdůrazňuje rozhodující význam podpory EU určené nezávislým novinářům a organizacím občanské společnosti, a to i v souvislosti s příštím víceletým finančním rámcem; je znepokojen skutečností, že v České republice se vlastnictví velké části soukromých sdělovacích prostředků koncentruje v rukách několika málo subjektů; 46. vyzývá Komisi, aby při monitorování situace v rámci mechanismu pro právní stát zohlednila obavy vyjádřené v tomto usnesení; 47. vyzývá české orgány, aby orgány EU co nejdříve informovaly o výsledku obnoveného vyšetřování ve věci projektu „Čapí hnízdo“; 48. vyzývá Radu a Evropskou radu, aby v rámci jednání o budoucím rozpočtu EU a o příštím víceletém finančním rámci učinily veškeré nezbytné a vhodné kroky k zamezení střetům zájmů v souladu s čl. 61 odst. 1 finančního nařízení; 49. vyjadřuje solidaritu s českými občany vyzývajícími k poctivosti, spravedlnosti a vyřešení problému neslučitelnosti podnikatelských zájmů českého premiéra s jeho politickou rolí a pravomocemi; 50. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Komisi, Radě a vládě a Parlamentu České republiky.   Převzato ze stránek Evropského parlamentu. https://www.europarl.europa.eu/portal/en {loadmodule mod_tags_similar,Související}