Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-06-03 16:53:34

Na co mysleli, když diktátorovi každý den připravovali snídani? Witold Szabłowski zpovídal kuchaře hrůzovládců 20. století

Žádný člověk není pro svého kuchaře naprostá zrůda – dokonce ani někdejší prezident Ugandy Idi Amin, přezdívaný řezník z Kampaly, i když ten k tomu měl blízko. To je jeden z poznatků ze sbírky reportáží Jak nakrmit diktátora Witolda Szabłowského. Známý polský novinář se vydal po stopách kuchařů, kteří pekli maso a dorty pro celou galerii tyranů. Přiměl je vyprávět o všem možném, od oblíbené polévky Saddáma Husajna až po to, zda se někdy báli o život. Očima kuchařů nahlížíme na notorické záporáky, kteří si stěžují na přesolené omelety, obávají se o své zdraví, vyhýbají se manželkám a touží po jídle svého dětství. Neméně zajímaví jsou i samotní kuchaři líčící své životní příběhy a často zavírající oči nad rolí, kterou možná sehráli v napomáhání tyranii. Ne všichni kuchaři diktátorů ze Szabłowského knihy si myslí, že vařili pro tyrany. Ve zchátralém domě plném švábů se polský novinář setkává s Floresem, někdejším kuchařem kubánského vůdce Fidela Castra, jenž dožívá své dny v osamění a velké bídě. „Comandanta miluju, jako by to byl můj otec, jako by byl můj bratr, kdyby sem dnes přišel a řekl: ‚Floresi, potřebuju tvoji ruku,‘ usekl bych si ruku a dal mu ji.“ tvrdí Flores. Dalším diktátorem, který vzbuzuje loajalitu, je Pol Pot. Szabłowski se vydává do Anlong Vengu, městečka roztroušeného podél břehů jezera Ta Mok, jež je tak nazvané na počest posledního krvavého vůdce Rudých Khmerů, aby vyzpovídal Yong Moeun, dlouholetou kuchařku jednoho z nejhorších zločinců 20. století. Ta dnes tráví dny sledováním evropského fotbalu v kabelovce. „Z fotbalistů mám ráda jednoho takového, který má podobně mírný úsměv jako Pol Pot,“ říká Moeun, „Jak se jmenuje? To si nepamatuju. Ukaž mi známé fotbalisty, řeknu ti to. To je on! Messi… Sám to asi vidíš, že se usmívá úplně stejně.“ Moeun se rozplývá nad despotou, který má na svědomí smrt více než dvou milionů Kambodžanů, jako zamilovaná školačka: „Když jsem se poprvé setkala s bratrem Pol Potem, nezmohla jsem se na slovo. Seděla jsem v jeho bambusové chýši uprostřed džungle a dívala se na něj. Hlavou se mi honilo: takový pěkný mužský!“ Kuchařka vzpomíná na Pol Potovu přezdívku Pouk, což khmersky znamená matrace: „Byl měkký, v tom spočívala jeho síla. Když se ostatní hádali, on si stoupl doprostřed a pomáhal jim, aby se domluvili. To je pravda. I úsměv měl mírný. Pol Pot, to byla chodící dobrota.“ Je to mrazivé čtení a Szablowského popis Moeunina nakažlivého smíchu jeho tísnivý dojem ještě umocňuje. Ostatní kuchaři v Szabłowského sbírce mají o „svých“ diktátorech jasnější představu. Když Abú Alí dostal nabídku pracovat v Husajnově kuchyni, věděl, že je to ve skutečnosti rozkaz: „Mohl jsem Saddáma odmítnout? Nevím, raději jsem to nezkoušel.“ Jeho popis prchlivého vůdce je nicméně podbarven empatií. Vzpomíná, jak Husajn plakal na pohřbu přítele a dělal hloupé vtipy. Když byl Husajn šťastný, chtěl, aby byli šťastní i ostatní, a rozdával obleky, auta, dináry. Pan K., šéfkuchař albánského siláka Envera Hodži, je hrdý na dezerty bez cukru, které vymýšlel pro svého diabetického šéfa, a popisuje je s něžnými detaily: „Uměl jsem mu zlepšit náladu. Nejednou usedal ke stolu podrážděný, a odcházel v dobré náladě, dokonce vtipkoval. Kdo ví, kolika lidem jsem tím zachránil život?“ Snad nejsmutnější postavou je Otonde Odera, kuchař krvavého diktátora Idiho Amina: „Ptáš se, jak jsem mohl vařit pro takového netvora. No, měl jsem čtyři ženy a pět dětí. Amin mě k sobě připoutal tak, že jsem nemohl odejít. Ani jsem si nevšiml, kdy k tomu došlo. Bez jeho peněz bych to nezvládl. Byl jsem na něm úplně závislý a on to věděl. Podobně postupoval i s ochrankou, ministry a přáteli. Navíc jsem věděl, že lidem, které zabíjí, nemůžu nijak pomoct. Taky jak? Tím, že otrávím Amina? To bych přišel o život taky a není jisté, že by další prezident ve vraždění nepokračoval.“ Když Szablowski připomíná údajný Aminův kanibalismus, Odera říká: „Přísahám ti při Bohu, že já jsem nic takového neviděl. Jistě, slyšel jsem, jak o tom lidi mluví. Mnohokrát se mě ptali, jestli jsem pro něj vařil lidské maso. Ne, to se nikdy nestalo. Nikdy jsem neviděl v lednicích a chladničkách, o které jsem se staral, maso, o kterém bych nevěděl, odkud pochází, které bych sám nekoupil. Vojáci ani jednou nepřinesli maso, o kterém bych nevěděl, odkud je. Nákupy jsem dělal pouze já.“ A Odera se dá do pláče. Szabłowski popisuje: „Dívá se na mě, jako by si chtěl ověřit, jestli mu věřím. Jako by nechápal, proč musí odpovídat na podobné otázky. Jako by si nedokázal představit, že člověk, který mu zvedl plat na trojnásobek, člověk, díky němuž měl čtyři manželky a dva obleky, který mu dával v obálkách peníze na školy a na děti, člověk, kterému každý den vařil výživné pilafy, pekl ryby, vlastníma rukama krájel zeleninu pro jeho stůl, kterého krmil tak, jako matka krmí dítě, a o jehož dobrou náladu a rozpoložení se řadu let staral, že by tento člověk mohl jíst vnitřnosti jiných lidí.“ Okamžiky, jako je tento, odhalují komplikované emoce spojené s vařením pro despotu: Pro některé z kuchařů bylo těžké vidět ve svých zaměstnavatelích něco jiného než obyčejné lidské bytosti, jakkoli chybující, dokud nebylo příliš pozdě. Možná nemůžete vidět zrůdnost v celé její zrůdnosti, když jí každý den připravujete snídani. Sheťerpare   Ukázka z knihy Příběh pana K. – kuchaře Envera Hodži 1. Sebekritika probíhala každý den ráno v místnosti poblíž kuchyně. I když jsem si myslel, že jsem všechno udělal dobře, musel jsem najít nějaký prohřešek.      Člověk nemohl být sám se sebou spokojený, to by vzbudilo podezření. Tak jsem třeba řekl, že jsem jídlo trochu moc okořenil. Nebo že Hodža musel čekat o půl minuty déle na oběd. Hodžův čas byl vzácný, takže taková půlminuta byl vážný přestupek.      Lékaři, číšníci i dívka, která měla na starosti květiny – všichni na sebe něco našli. Naše provinění se zapisovala do zvláštních sešitů a později, jednou za rok, nám je spočítali.      Po roce práce jsem už musel hodně přemýšlet, abych vymyslel něco nového – nemohl jsem přece každý den mluvit o koření nebo zpoždění. K tomu byla sebekritika, aby se člověk měnil, zlepšoval, nestál na místě.      Jestli mi důvěřovali? Ne. Nedůvěřovali nikomu. Sulo Gradeci, šéf ochranky, nechal každého z nás důkladně sledovat dvacet čtyři hodiny denně: mě, ostatní kuchaře, číšníky, řidiče i strážce. Jednou vyhodili řidiče, protože služebním autem svezl někoho z personálu. To bylo zakázané. Jeli někam sami ve dvou? Možná připravují spiknutí.      Když jsem jezdil do svého rodného města navštívit matku, vždycky za mnou jeli dva agenti Sigurimi, tajné služby. Sledovali mě celkem otevřeně, každý den jsem je zdravil a oni mi odpovídali.      Je sledovali zase další dva agenti – o těch jsem taky věděl. Kolik agentů bylo za těmi dvěma? Netuším. Ale určitě za nimi někdo ještě byl.      Když vyplouvali rybáři z Pogradce, kde měl Hodža vilu, aby pro něj nalovili ryby, byli s nimi na palubě dva agenti a doprovázely je další dvě lodě se samými agenty. Celou dobu dalekohledem pozorovali ty rybáře a své kolegy agenty. Na statcích, které pro nás pracovaly, nebylo možné ani podojit krávu bez asistence aspoň dvou lidí ze Sigurimi. Aby nikdo nic nenasypal do mléka nebo sýru, který se dostával na Hodžův stůl.      Ve svém městě jsem se raději nevítal příliš srdečně se starými přáteli, abych na ně neupoutal pozornost. Jednou jsem si čtvrt hodiny povídal s bývalým spolužákem ze školy. Den nato ho pozvali na policii. Zjišťovali, jestli není špion. Naštěstí pocházel z dobré, zasloužilé rodiny a rychle ho propustili.      A přitom jsem byl jen obyčejný kuchař. Jak asi museli kontrolovat ostatní?      Dodnes se začnu potit, když se na mě někdo dívá. Myslím si, že na mě určitě něco ví.   2. Prsty má drobné, krátké a baculaté, ale velmi obratné. Na svých víc než šedesát let je neobvykle pohyblivý. Nedá se pořádně vyfotit, protože je neustále v pohybu, někam běhá, gestikuluje, skáče, něco trhá, krájí, přidává, ochutnává, vkládá, vytahuje.      Koneckonců to není důležité, protože pak mi stejně nařídí, abych všechny fotky smazal. Nařídí mi neuvádět jeho jméno a příjmení a okolnosti našeho setkání změnit tak, aby ho nikdo nepoznal. Dohodu máme takovou: můžu o něm psát, ale tak, aniž by se z toho mohl někdo dozvědět, kde bydlí a jak se ve skutečnosti jmenuje. Jeho jméno a telefonní číslo jsou v telefonním seznamu na internetu a on nechce každý den někomu vysvětlovat, kde pracoval, když lidé v Albánii hladověli.      Říkejme mu tedy pan K. Pan K. má dnes s manželkou restauraci a hotýlek v zanedbané čtvrti jednoho přímořského města a v životě netouží po ničem jiném než po klidu. Chodí se k němu najíst hlavně dělníci z blízké stavby. Stejnými krátkými baculatými prsty, které pracovaly pro Envera Hodžu, připravuje těm dělníkům stejné kotlety jako kdysi pro toho člověka, jenž zakázal lidem věřit v Boha a vládl v Albánii půlstoletí v kuse. A pak – šup! – pánev, trocha oleje a hotovo.      Pana K. jsem našel díky Linditě Çelové, jedné z nejlepších investigativních novinářek na Balkáně. Byl rád, že jsme se u něj spolu objevili, protože je velice společenský a rád poznává nové lidi, ale zároveň se vyděsil, protože se bojí mluvit o Hodžově době. Posadil nás ke stolu ve své restauraci, připravil rybu, olihně, hranolky a pak si s námi sedl a začal vykládat svoji filozofii vaření.      Vařit se podle něj musí v souladu s přírodou.      V přírodě se skrývají odpovědi na všechny otázky, výzvy a nemoci, s kterými se v životě potýkáme. Alergie? Je potřeba vědět, co se nemá míchat dohromady. Trávení? Fenykl dokonale čistí krev a organismus od všech usazenin. Cukrovka? Ó! To je zajímavé téma. Pan K. by mohl dlouze vyprávět, cukrovku si necháme na později.      Vařit se musí s láskou. Když v sobě tu lásku nemáš, když neprochází tvýma rukama, nevyzařuje do masa, zeleniny, vývaru, skopového, které máš oddělit od kosti, telecího, které on keramickou paličkou naklepává na eukalyptovém špalku („protože cokoli, co je přírodní, je vždycky mnohem lepší než plastové prkénko“), do jablka, které zručně krájí na čtvrtky, zbaví ho slupky a několika pohyby z něj vyrobí opravdového ptáka – s peřím, očima, křídly a ocasem, ptáka, který působí dojmem, jako by se na chvíli zastavil, ale hned se vzpamatuje a frnkne oknem –, takže když v sobě tu lásku nemáš, tak se raději do vaření nepouštěj, ale věnuj se něčemu jinému.      Pan K., jestli má být upřímný, v sobě tu lásku hledal dlouho. Chtěl se stát automechanikem, fascinovala ho auta. Ale odehrávalo se to v době, kdy o všem rozhodovala strana. A ta, není jasné proč, rozhodla, že bude výborným kuchařem.      Dlouho se s tím nemohl smířit. Ale se stranou se nediskutovalo. Pokud chtěl odejít z domova, pokud se chtěl vzdělávat – musel na kuchaře.      Teprve po letech ocenil, kolik se toho díky své práci naučil. Každý den chodí na úpatí hory, která je vidět z jeho okna, a sbírá čerstvé bylinky. A na pozemku, na který má výhled z druhého okna, založil zahrádku. Pěstuje tam rajčata a okurky, ale taky bazalku, šalvěj a několik dalších bylin, které neznám.      „Vezmu tě tam,“ říká, když si trochu zvykl na myšlenku, že svolil k rozhovoru. „Kuchyně, to je lékárna. V jídle najdeš odpověď na všechny obtíže. Až odtud odjedeš, budeš mnohem chytřejší,“ ujišťuje mě.      Ale než kamkoli půjdeme, ještě chvilku si popovídáme. Pan K. už je připravený.      Vytáhnu si blok. Začínáme.   3. Jak jsem se k Enverovi dostal? Netuším. Pracoval jsem jako kuchař na stavbě pro inženýry z Itálie a jednoho dne přišli dva vojáci a řekli mi, že se mám sbalit, protože mě odvezou do jiné práce, do města Vlora, na celý měsíc. Ta cesta se mi moc nehodila. Manželka byla těhotná, nechtěl jsem ji nechat samotnou. Ale když strana rozhodla, že jedeš, tak jsi jel. Bez diskuze.      Ve Vloře mě vzali do vily postavené na svahu přímo nad mořem, s krásným výhledem na hory a zátoku. Rostly tam olivovníky a palmy. Hned jsem pochopil, že patří někomu důležitému, ale prvních několik dní jsem nevěděl komu. Tamní kuchařka musela do nemocnice, proto potřebovali někoho na záskok. Ukázala mi, kde má hrnce, kde jsou jaké potraviny, ale neřekla mi, pro koho budu pracovat. Nesměla. A já jsem se neptal.      Teprve po několika dnech přišel vysoký, statný muž a řekl:      „Soudruhu K., čeká vás velmi odpovědný úkol. Jmenuji se Sulo Gradeci a jsem šéfem ochranky soudruha Envera Hodži. Do téhle vily jezdí odpočívat. Budete tu v nejbližších týdnech vařit.“      Podlomily se mi kolena. Enver Hodža. Člověk, který vládl Albánii už pětadvacet let. Déle, než jsem já byl na světě.      Vykoktal jsem ze sebe jen to, že je to pro mě čest.      Proč si mě vybrali? Netuším. Byl jsem mladý, veselý a všichni mě měli rádi. Enver měl kolem sebe rád veselé lidi. Že by šlo o tohle?      Moc si z toho měsíce ve Vloře nepamatuju, na to jsem byl příliš rozrušený. Určitě jsem vařil albánská jídla, protože Hodža jiná nejedl. Ale co konkrétně? Zbožňoval kuchyni Gjirokastry, města, kde se narodil, takže jsem se určitě pokoušel vařit něco odtamtud. Vzpomínám si, že jsem mu každý den griloval na snídani kousek sýra s medem nebo džemem – nejlépe pomerančovým.      Hodžu jsem v té době vídal jenom zdálky. Ale vaření jsem asi zvládl dobře, protože po dvou nebo třech týdnech znovu přišel Sulo Gradeci a řekl, že se chce se mnou někdo seznámit. Zavedl mě do zahrady, kde u stolu seděla Nedžmije, Enverova žena. Znal jsem ji ze školních učebnic. Byla s ním od partyzánských dob. Po válce se stala ředitelkou Institutu marxistických studií.      „K.!“ řekla. „Jsme velmi spokojení s tím, jak nám vaříš.“      Zdvořile jsem se uklonil.      „Bereme tě s sebou do Tirany,“ dodala.      Tím moje audience skončila. Zase se mě nikdo neptal na názor. Tak to tehdy chodilo. Strana ví, co od tebe čeká. Se stranou nediskutuj.      Znovu jsem tedy řekl, že je to pro mě čest, uklonil jsem se a odešel.      Chvíli jsem přemýšlel, jestli přiznat, že mám těhotnou manželku a chtěl bych se s ní spojit. Za ten měsíc ve Vloře jsem jí nemohl ani jednou zatelefonovat. Ale došel jsem k závěru, že lepší bude zeptat se na to Gradeciho.      A dobře jsem udělal. Když jsem začal mluvit o manželce, soudruh Sulo odpověděl:      „Všechno je zařízené. Chlapci z ochranky s tebou zajedou do Fieru. Ale zapamatuj si: nesmíš nikomu říct, pro koho pracuješ. Ani jí ne.“      Řekl jsem tedy ženě, že mě přeložili z Vlory do Tirany, ale nevím, pro koho budu pracovat. Objal jsem ji a odjel.   4. Muž, který střelil Jovanova otce zezadu do hlavy, měl šedý obnošený oblek. Nechtěl pít alkohol, tak mu Jovan koupil kávu. Navrhl mu taky něco k jídlu, ale muž odmítl. Nechtěl se dlouho zdržet.      Usrkávali kávu a bavili se trochu o politice, trochu o sportu a trochu o práci. Muž kritizoval tehdejší rozhodnutí vlády a stěžoval si na zdraví, ačkoli o jaké rozhodnutí se jednalo nebo co konkrétně ho bolelo, to si Jovan nepamatuje. ¨      Zato si pamatuje, že muž, který střelil jeho otce do hlavy, pil černou kávu bez mléka. A že si do ní dal jednu a půl lžičky cukru.      Jovan mi to všechno vypráví v sídlištní hospodě téměř v centru Tirany. Mluví a zároveň listuje v jídelním lístku a vybírá mi mořskou rybu, kterou musím v Albánii určitě ochutnat, když už jsem u Jadranu.      „Když znáš pražmu, tak co zkusit pilobřicha?“ navrhuje.      Mám potíž sledovat tok jeho myšlenek: na jedné straně tragická historie, kterou mi vypráví, a na druhé – ryba.      „Můj otec ryby zbožňoval,“ pokrčí Jovan rameny.      „Od chvíle, kdy jsem se to dozvěděl, je jím několikrát týdně.“      „Děláš všechno, co dělal otec?“      „Snažím se.“ ¨      Nakonec si objednáme Rybářův talíř, kde je od všeho trochu. Po půlhodině sedíme nad mísou ryb z albánského moře a Jovan dál skloňuje slovo „otec“ ve všech pádech. Jmenoval se Koço Plaku. Přišli pro něj, když bylo Jovanovi šest měsíců, na podzim roku 1975. Víckrát ho neviděl, takže si nepamatuje ani jeho hlas, ani obličej, ani jakou měl barvu očí.      Matka, ačkoli dodnes bydlí spolu, o otci nechce mluvit.      „Celý život se všeho bála,“ kroutí Jovan hlavou. „Radši bych umřel než se tak bát.“ Koço Plaku byl geolog, který poblíž města Fier objevil jedno z největších albánských ropných ložisek.      „Stát na jeho objevech hodně vydělal,“ říká Jovan. „Přesto se u soudu dozvěděl, že je špion. Byl jednou z obětí čistek, které tu Hodža pravidelně prováděl.“      Rozsudek zněl: trest smrti zastřelením. „Museli jsme se s matkou vrátit na vesnici,“ pokračuje Jovan ve vyprávění. „Neměli jsme nic k jídlu. Byli jsme rodina nepřítele lidu. Kdyby se nám někdo snažil pomoct, zavřeli by ho. Tak jsem jedl polévku z kůry stromů, na ohni jsem si pekl žáby napichované na prut jako špíz. Učitelka mě tloukla pod jakoukoli záminkou a ječela: Dopadneš jako tvůj otec!“      „Jak jsi to zvládl?“      „Byl jsem tvrdohlavý. Čím víc mi všichni říkali, že mám otce nenávidět, tím víc jsem si sliboval, že ho najdu, až vyrostu. A když jsem se dozvěděl o jeho smrti – že najdu jeho hrob.“   Witold Szabłowski (nar. 1980), spisovatel, režisér a novinář, patří k výrazným představitelům polské školy literární reportáže. Vystudoval žurnalistiku a politologii, pracoval ve zpravodajské televizní stanici TVN24, v letech 2006–2016 působil v deníku Gazeta Wyborcza. Ve svém knižním debutu Vrah z města meruněk: Příběhy z Turecka (2010, česky 2016) se snažil postihnout rozpolcenost Turecka mezi Východem a Západem. Získal za něj Cenu Beaty Pawlak, cenu Melchior a nominace na polskou literární cenu Nike a středoevropskou cenu Angelus. Roku 2014 vydal knihu reportáží Tańczące niedźwiedzie (Tančící medvědi), v níž mu osudy cvičených medvědů slouží jako metafora vývoje zemí bývalého sovětského bloku po pádu tamních komunistických režimů. Její vydání v USA otevřelo autorovi cestu na americký knižní trh. V roce 2016 následovaly reportáže Spravedliví zrádci: Sousedé z Volyně (česky 2018), svědectví o etnických čistkách ve Volyni. Jeho poslední kniha Jak nakrmit diktátora vyšla v roce 2019 s úspěchem zároveň v USA a Polsku a ocitla se ve finále literární soutěže o nejlepší světovou publikaci na kulinární téma za rok 2021 (Gourmand World Cookbook Awards).   Z polského originálu Jak nakarmić dyktatora přeložila Jarmila Horáková, vydala nakladatelství Dokořán a Jaroslava Jiskrová – Máj roku 2021, 280 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-28 08:54:28

Nebe v kleci od Christine Leunensové. Ukázka z knihy, která inspirovala scénář filmu Králíček Jojo

Desetiletý Johannes, nadšený člen Hitlerjugend, žije ve velkém domě ve Vídni. Jednoho dne zjistí, že jeho rodiče ukrývají za falešnou zdí židovskou dívku jménem Elsa. Johannes je upřímně otřesen. Postupně se ale jeho počáteční hrůza mění v zájem, následně v lásku a nakonec v posedlost. Jeho rodiče ale jednoho dne zmizí a Johannes si uvědomí, že je jediný, kdo o Elsině přítomnosti v domě ví, a je tudíž zodpovědný za její přežití. Mezi mladými lidmi vzniká zvláštní vztah, jsou si navzájem manipulátory i manipulovanými. Johannes se obává konce války, protože s ním by přišel o Elsu i jejich vztah. O vztah, jenž se zmítá mezi vášní a posedlostí, závislostí a lhostejností, láskou a nenávistí. Kniha se stala literární inspirací pro film Králíček Jojo.   Ukázka z knihy: Náš dům patřil k těm starším a honosnějším, se ‚schönbrunsky’ žlutou omítkou, která je v Rakousku tak běžná. Stál v šestnáctém městském okrese jménem Ottakring, na západním předměstí Vídně. i když jsme bydleli ještě v městské zástavbě, částečně nás obklopovaly louky a také lesy, Schottenwald a Gemeindewald. Vždycky, když jsme se vraceli z centra Vídně domů, připadalo nám, že bydlíme spíš na venkově než v hlavním městě. A když už to tak popisuju, musím ještě dodat, že Ottakring nepatřil zrovna k těm nejlepším čtvrtím, naopak, spolu s městským okresem Hernals se řadil mezi ty nejhorší. Jeho mizerná pověst pramenila z toho, že určité jeho části směrem do města obýval takzvaný špatný typ lidí, holota, jak říkávali starší lidé v našem okolí, a asi tím vyjadřovali, že jsou to lidé chudí, nebo že dělají ledacos pro to, aby chudí nebyli. Naštěstí jsme bydleli poměrně daleko od podobných míst. Z našich oken sice nebylo vidět kopce osázené vinicemi, odkud pochází proslulé ovocně lehké Weißwein z hroznů zalitých po celé léto sluncem, ale když jsme sedli na kolo, stačilo pár minut jízdy a už jsme kličkovali po polňačkách hned pod vinohrady. Z našich oken jsme měli výhled na domy tří našich sousedů, s omítkami v barvě zvané starozlatá nebo v myslivecké zelené, což jsou nejobvyklejší alternativy schönbrunské žluti.             Po dědově smrti se fabriky ujal můj táta. Zkušenosti už nějaké měl, protože dokud byl ještě ředitelem Pimbo, pracoval u něj táta jako dozorce nad dělníky.             Má matka ho marně nabádala, že by se firma neměla příliš rozrůstat, stejně se rozhodl sloučit ji s firmou Spotřebiče Jaakov, která nebyla větší než Žehličky Betzler, ale exportovala svoje výrobky do celého světa, což jí slušně vynášelo. Můj otec však zastával názor, že sto procent z nuly je pořád nula, zatímco malý krajíc z velkého bochníku je vždycky víc, ať se na to člověk dívá, jak chce. Byl se svým partnerstvím spokojen a zakrátko už Jaakov & Betzler vyváželi modernizované žehličky a další domácí spotřebiče do všelijakých podivných zemí. Táta koupil glóbus a po večeři mi vždycky ukazoval, kde je Řecko, Rumunsko nebo Turecko. A já jsem si představoval Řeky a Římany (protože jsem si pletl Rumuny – německy Rumänen, s Římany – die Römer) a Turky, jak díky nám nosí roucha a tuniky naškrobené a krásně nažehlené.             Dvě události ze svého raného dětství si vybavuji zcela zřetelně, přestože to tehdy nebyly ty nejšťastnější nebo naopak nejsmutnější momenty. Vlastně to nebyly vůbec nijak zvlášť mimořádné události, a přesto se má paměť rozhodla, že si je uchová. Máma jednou prala hlávku salátu a já jsem si ho všiml – šnečka zabydleného mezi velikými listy. Máma ho jediným pohybem ruky odcvrnkla na hromádku listů na vyhození. Měli jsme doma víc košů na smetí; jeden z nich byl na slupky a skořápky od vajec a tak, prostě na odpad z kuchyně, který pak máma vždycky zahrábla na zahradě. Bál jsem se, že by se šneček v tom koši mohl utopit, protože to bývaly někdy dost mokré a šťavnaté zbytky. Máma mi nikdy nedovolila pejska nebo kočičku, měla totiž alergii na zvířecí chlupy, a tak se po chvíli mého škemrání a vlastního váhání slitovala a dovolila mi, abych si šnečka nechal. Byla hodná, jak už tak maminky bývají. Každý den jsem šnečka krmil salátem a on rostl, až byl veliký, větší než všichni šneci, které jsem kdy viděl, byl skoro jako moje pěst. Skoro. Když slyšel, že přicházím, vysunul hlavu z ulity, vlnil se a vystrkoval růžky s očima směrem ke mně, samozřejmě pěkně pomaloučku, vždyť to byl šnek.             Jednou ráno jsem přišel dolů a šnek byl pryč. Nebyl ale daleko; sundal jsem ho ze zdi a položil zpátky na jeho tácek. Stalo se to pravidlem, že každou noc utekl a vydával se pořád dál a dál. A já jsem ho každé ráno hledal a odlepoval jsem ho z nohy stolu nebo z míšeňského porcelánu na příborníku, z tapet na zdi nebo z něčí boty. Jednou už to vypadalo, že kvůli tomu i přijdu pozdě do školy, a tak máma řekla, že můžu šneka hledat až po snídani, když mi na to ještě zbude čas. Pak položila podnos na lavici a oba jsme uslyšeli křupnutí. Zvedla podnos a opravdu tam byl on – můj šnek, a celý polámaný. Rozbrečel jsem se jako mimino. I když už jsem byl dost velký, nepřestal jsem, ani když přiběhl táta, který si podle toho řevu myslel, že jsem si musel snad uříznout prst nebo tak něco. Omluvil se ale, že nám s tím už nepomůže, protože spěchá do práce, ale máma slíbila, že se o šnečka postará. Já jsem byl v takovém stavu, že mi nakonec dovolila zůstat doma a nejít do školy.             Rozběhl jsem se pro lepidlo, že mu tu ulitu opravíme, ale máma se bála, že by se šnek mohl otrávit. Říkala, že nejlepší bude udržovat ho ve vlhku – občas ho pokropit kapkou vody, ale i tak se za nějakou hodinku můj kamarád jaksi scvrknul a byl na tom zjevně dost zle, hotová hromádka neštěstí. Když to viděla Pimmichen, napadlo ji, že bychom mohli zajít na Albertina Platz do francouzského lahůdkářství Le Villiers a koupit balíček šnečích ulit. Hned jsme tam vyrazili a pak zase honem zpátky a položili jsme prázdnou ulitu mému kamarádovi na tácek vedle něj. Nic se ale nestalo – šnek z té rozbité nechtěl vylézt, i když jsem ho přemlouval a volal na něj. Nakonec jsme tomu pochroumanému kousku života do nové ulity pomohli i s úlomky staré skořápky na zádech. Po dvou dnech opatrování a smutnění už však bylo jasné, že můj mazlíček je mrtvý. Jeho smrt mě sebrala víc než smrt mé sestry a dědy, ale to jen proto, že už jsem byl starší – už jsem byl ve věku, kdy jsem si uvědomoval, že už šneka ani svoje blízké nikdy neuvidím.             Ta druhá příhoda vlastně ani nebyla žádná příhoda. Mí rodiče chodili každý pátek večer do společnosti, na výstavy nebo do opery, a já s Pimmichen jsme byli sami doma a dělali jsme si řízky, na které jsme rozpustili celou kostku másla. Potom jsme ještě stávali jen tak u sporáku a máčeli si ve zpěněném másle kousky chleba a rovnou jsme se jimi ládovali. Museli jsme jíst hodně opatrně, protože vidlička se uměla za chvíli pekelně rozpálit. Potom ještě udělala Pimmichen jako moučník Kaiserschmarrn, lila a sypala na pánev všechny možné ingredience, které jsem měl jinak zakázané, a za okamžik už se nekrmily jen moje oči. Normálně jsem si o něčem takovém mohl nechat jen zdát; máma se totiž bála, že cokoli sladkého může vyvolat cukrovku. Kdyby jen věděla. Ale když o tom nikdo jiný nesměl mít ani tušení, tak to chutnalo jaksi líp.             Jednou v půli března roku 1938 mě táta vzal k ševci, který uměl šít boty pro invalidy. Pamatuju si to, protože to bylo už jen pár dní do mých jedenáctých narozenin a u ševce na stěně visel kalendář. Čekali jsme na lavici a já jsem si pořád dokola přepočítával ty dny do narozenin, jak už jsem se nemohl dočkat vytouženého dárku – draka až z Číny, takového toho, co vypadá jako několik krabic svázaných dohromady. Můj táta nebyl žádný mrzák, měl jenom ploché nohy, ale v práci toho moc nenaseděl, a tak ho nohy bolely. I Pimmichen si tam pořizovala střevíce a pana Grubera, toho ševce, si velmi cenila. Ten umí změnit člověku život, říkávala a dodávala, že bolavé nohy ubírají starým lidem vůli a chuť žít. Herr Gruber totiž považoval za svou povinnost, že musí při šití bot brát v úvahu všelijaká kuří oka, mozoly a ostruhy, kterých s věkem jen přibývá. A zájemců měl věru nad hlavu, to bylo jasné už při pohledu na šest dalších zákazníků, kteří toho dne taky trpělivě čekali v úzké dílně provoněné vyčiněnou kůží a tříslem.             Kopal jsem nohama, aby mi čas líp utíkal, a najednou se zvenčí ozval takový rachot, jako by se snad celá obloha hroutila. Vyskočil jsem, že se podívám, co se to děje, ale táta mi hned poručil zavřít dveře, abych dovnitř nepouštěl zimu. Měl jsem dojem, že celá Vídeň něco křičí z plných plic, ale bylo to tak nahlas, že jednotlivá slova nešlo rozlišit. Ptal jsem se táty, ale ani on nerozuměl a jenom vypadal čím dál netrpělivější, jak se velká ručička sunula po ciferníku. Herr Gruber si toho, co se děje venku, vůbec nevšímal, jenom dál bral míry klukovi, který byl po obrně a potřeboval udělat deseticentimetrovou podrážku na levou botu, aby mu vyrovnala zakrnělou nohu. Než se Herr Gruber dostal k nám, táta už byl jako na jehlách, zvlášť od chvíle, kdy byl Herr Gruber hotov s jeho chodidly a začal mu přeměřovat i celé nohy, jestli nenajde rozdíl, protože kdyby ano, tak by to ctěnému zákazníkovi nesvědčilo na záda. Herr Gruber takhle pečoval o každého, babička to říkala, že je opravdu starostlivý.             Domů jsme pak šli přes rozlehlý Heldenplatz a tam – v životě na to nezapomenu – jsme narazili na největší dav lidí, jaký jsem kdy viděl. Ptal jsem se táty, jestli je jich milión, a on usoudil, že to bude spíš jen pár set tisíc. Pro mě v tom žádný rozdíl nebyl. Už jen sledovat to všechno hemžení ve mně vyvolávalo pocit, jako bych se topil. Z balkónu Neue Hofburgu vykřikoval nějaký člověk, co mu síly stačily, a to moře lidí se naladilo na jeho zuřivost stejně jako na jeho nadšení. Ohromilo mě, že dobrá stovka dětí, ale i dospělých vylezla až na jezdecké sochy prince Evžena a arcivévody Karla, aby líp viděli. Chtěl jsem tam nahoru taky, ale táta mi to zakázal. Hrála hudba, mávalo se vlaječkami a radostně skandovalo; každý se mohl přidat. Bylo to úžasné. Na těch praporcích byly znaky, které vypadaly, že se roztočí jako větrník, když do nich foukne vítr, jako větrné mlýny se čtyřmi lopatkami.             V tramvaji domů se táta jen nepřítomně díval z okna. Zlobil jsem se na něj, že mě nenechal taky si tu zábavu pořádně užít, když jsme byli tak blízko. Co by ho to stálo? Pár minut času? Prohlížel jsem si jeho tvář z profilu… táta míval obličej běžně takový laskavý, ale ta jeho nenálada ho zošklivila, zdálo se mi. Rty měl zarytě stisknuté, v celé tváři napětí, rovný nos teď působil přísně, obočí měl podrážděně svraštělé a oči zahleděné kamsi mimo přítomnost tak upřeně, že by ho jen tak něco z úvah nevytrhlo, a ani mě, když jsem tu byl pohromadě s ním. I jeho hladce sčísnuté vlasy najednou vypadaly jako pouhá součást profesionálního vzhledu, přispívajícího k lepšímu obchodování. Říkal jsem si v duchu: mému otci záleží víc na práci, na ziscích a vůbec na jeho fabrice, než na tom, jestli se jeho nejbližší rodina baví. Pomalu mě ale ten hněv opouštěl a bylo mi ho spíš líto. Ani ty jeho vlasy už se mi tolik nelíbily – na temeni, kde mu už řídly, mu pár pramínků trčelo vzhůru. Využil jsem toho, že tramvaj zrovna jela do zatáčky a přimáčkl jsem se k němu větší silou, než bylo skutečně třeba.             „Vater,“ oslovil jsem ho, „kdo to byl, ten pán tam na náměstí?“             „To byl pán,“ nadechl se táta, položil mi ruku kolem ramen, nepodíval se na mě, ale láskyplně mě několikrát stiskl, „kterého takoví malí kluci, jako jsi ty, Johannesi, vůbec nezajímají.“   Christine Leunensová se narodila v USA italské matce a belgickému otci. V době dospívání se odstěhovala do Paříže za svým dědečkem, vlámským malířem, a pracovala jako modelka. Vystudovala angličtinu a americkou literaturu na Harvardu, je oceňovanou scenáristkou a spisovatelkou. Nyní dokončuje svůj čtvrtý román.   Přeložila Ina Leckie, nakladatelství Jota, Brno, 2020, 1. vydání, váz., 320 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-01-22 15:25:52

V Lidicích odehrává boj za nezávislost vědeckých organizací, tvrdí zaměstnanci Památníku Lidice. Za jeho ředitelku se postavila i poslední lidická žena

Vynucená rezignace ředitelky Památníku Lidic rozhořčila její podřízené. Podle nich nemohla odsoudit práci historika Vojtěcha Kyncla, který objevil dokument, že jedna z lidických žen nahlásila četníkům židovskou podnájemnici, protože by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Za ředitelku se v dopise ministrovi kultury postavila i poslední přeživší lidická žena Jaroslava Skleničková. „Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány,“ napsala mu. Zveřejňujeme stanovisko zaměstnanců i dopis Jaroslavy Skleničkové.   Výzva k podpoře nezávislosti vědy a kultury V Lidicích se teď odehrává boj o nezávislost. Týká se nejen této paměťové instituce, ale i všech ostatních vědeckých organizací. Právě proto se na vás obracíme s prosbou o vyjádření podpory. Paní ředitelka Lehmannová byla donucena ze svého místa odejít, a to za velkého nátlaku ze strany zástupce zřizovatele organizace, ministra kultury Lubomíra Zaorálka. Odmítla totiž odsoudit a distancovat se od kvalifikované odborné práce a jejího autora, zaměstnance Historického ústavu Akademie věd Vojtěcha Kyncla jen proto, že jím zjištěné poznatky nezapadají do černobílé interpretace dějin Lidic. Odmítla to udělat proto, poněvadž by tím popřela základní odborné a vědecké principy. Jako zaměstnanci si velmi dobře uvědomujeme, že lidický památník je značně specifickou institucí tím, že se věnuje živým dějinám. Je to pro nás všechny vědomý závazek a privilegium, které nebereme na lehkou váhu. A právě to je předmětem situace, v níž se nacházíme. Součástí výše uvedené vědecké práce je i informace o tom, že jedna z lidických žen krátce před tragédií měla nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Dcera této lidické ženy je jedním z přeživších lidických dětí. Je pochopitelné, že informace týkající se její maminky, která byla prezentována v červnu 2019 v reportáži České televize, se jí osobně hluboce dotkla. Máme pochopení pro to, že v listopadu 2019 sepsala otevřený dopis, kterým se spolu se sedmi dalšími přeživšími lidickými dětmi obrátila mimo jiné na ministerstvo kultury a kterým oznámila ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Musíme se však bránit falešnému obvinění ředitelky Lehmannové a celého památníku z překrucování faktů o lidické historii. Jakkoli chápeme bolest, kterou bádání přineslo, jsme povinni bránit se nařčení, že se jedná o dehonestaci lidických žen a dětí. Autoři dopisu podali kvůli uvedené reportáži České televize stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání. Ta podnět po projednání odložila s tím, že zdroje použité v reportáži jsou doložené a spor je na úrovni historicko-vědeckého zkoumání. Následně se autoři dopisu vyjádřili médiím, že chtějí, aby ústavní činitelé „zjednali ve státní organizaci Památník Lidice nápravu.“ Tento bezprecedentní nátlak navíc přichází v situaci, kdy jsme zcela nově svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války, a kdy se objevují cílené snahy o politické zneužití Památníku Lidice. Problematické je i to, že jeden z osmi přeživších na otevřeném dopise podepsaných nám potvrdil, že uvedený dopis nepodepsal a že se od něj distancuje. Ředitelka Lehmannová se opakovaně pokoušela vzniklou situaci řešit, a to i přesto, že byla zprvu odmítána. Nevzdala se a kýžené schůzky se jí dostalo. Ve chvíli, kdy už bylo řešení na spadnutí, oznámila starostka obce Lidice Veronika Kellerová, která se jednání účastnila, že paní Marie Šupíková, které se celá věc dotýká osobně, potřebuje čas na rozmyšlenou a schůzku ukončila. Následně sama oznámila do médií, že dohoda se nekoná. Namísto urovnání napětí se tak paní starostka zasadila o jeho pokračování. Situace vyústila 20. ledna 2020, kdy byla Martina Lehmannová ministrem kultury postavena před volbu rezignovat, nebo být odvolána. Ministr Zaorálek se následně během tiskové konference vyjádřil, že mu jde o to „…jak vystupuje památník, nejde mi o zkoumání odborných věcí“. Je zcela nepřijatelné, aby se v takovéto situaci ministr nepostavil za svou příspěvkovou organizaci a nehájil její nestrannost. Rovněž je absurdní, když svůj tlak na odchod ředitelky nejen nepopírá, ale ještě jej vysvětluje jejím údajným nedostatkem empatie. Jako nejsmutnější na celé záležitosti vnímáme to, že Jana Bobošíková, předsedkyně místního Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS) a starostka Veronika Kellerová ve svém tažení proti ředitelce Lehmannové zneužily přeživší lidické děti, které použily jako štít, proti kterému si nikdo se základy slušného vychování nedovolí vystoupit. Ministr Zaorálek bez ohledu na skutečnou podstatu celé záležitosti vyhověl tlaku ČSBS a obce Lidice a v zájmu vlastního klidu obětoval nejen ředitelku Lehmannovou, ale i nezávislost celého Památníku Lidice a jeho odbornou pověst. Z tohoto důvodu my, zaměstnanci Památníku Lidice, nechceme mlčet a přihlížet tomu, jak je role vědeckých a paměťových institucí relativizována, jak je historie a věda politizována a jak se pod tlakem určité skupiny lidí vytváří „Historie na přání“. Vyzýváme tedy všechny, kterým není vytrácení se svobody z veřejných institucí lhostejné, aby se připojili k našemu Vyjádření podpory ředitelce Památníku Lidice. Zároveň přikládáme vyjádření paní Jaroslavy Skleničkové, poslední žijící lidické ženy, abychom rozptýlili mylný dojem o tom, že všichni přeživší lidické tragédie jsou proti paní ředitelce. Naopak, z celkem 12 dosud žijících svědků lidické tragédie jich několik zcela jasně podpořilo právě lidický památník i s jeho odstupující ředitelkou. Filip Petlička, jménem zaměstnanců Památníku Lidice   Dopis Jaroslavy Skleničkové ministrovi kultury Vážený pane ministře, jsem poslední žijící lidická žena. Zažila jsem onu osudnou tragédii, ale také jsem v koncentračním táboře Ravensbrück poznala soudržnost lidických pozůstalých. S lítostí proto vnímám rozkol nás, posledních pamětníků těch událostí. Záleží mi na tom, jak jsou Lidice a historické události kolem nich prezentovány, záleží mi na hledání pravdy. Napsala jsem dvě knihy vzpomínek (první byla přeložena do němčiny a angličtiny), přes svůj věk spolupracuji s Památníkem, kdykoliv jsem požádána, a absolvuji besedy a přednášky. V Lidicích bydlím a dokud ještě žiji, chci ve jménu té historické pravdy pro Lidice pracovat.  Proto mě velmi znepokojila zpráva o rezignaci ředitelky Památníku paní Martiny Lehmannové. Paní ředitelka zřejmě neustála tlak lidické organizace Českého svazu bojovníků za svobodu (ČSBS), která sdružuje část přeživších lidických dětí a které předsedá paní Bobošíková. Byla zvolená na schůzi, kam jsem já ani další dvě tehdy ještě žijící „poslední ženy“ nebyly pozvány. Ze svazu jsme poté na protest proti tomuto způsobu volby vystoupily. Od té doby byl náš (nyní už jen můj) hlas svazem ignorován. Situace se vyostřila vloni v červnu po odvysílání kontroverzní reportáže České televize, která vzbudila nelibost některých pamětníků a vyvolala ostrou kritiku nejen vůči autorům, ale i vůči ředitelce Památníku, která v reportáži také neutrálně vystoupila. Spolupráce skupiny „lidických dětí“ s Památníkem zcela ustala. Účastnila jsem se schůzky, kde se paní ředitelka Lehmannová pokoušela situaci zklidnit, a také jsem apelovala na smíření ostatních pamětníků. Zůstala jsem však osamocená. Nevhodně načasovaná reportáž ČT, kterou ředitelka nemohla ovlivnit, posloužila k diskreditaci její osoby i její práce.  Já si však na činnost Památníku nemohu stěžovat. Z mého pohledu funguje dobře, důstojně a se vší zodpovědností. Věřím a doufám, že už minuly časy, kdy byly naše lidické osudy ideologicky vykládány a účelově manipulovány. Proto se také obracím na Vás, pane ministře, abych Vás o tom, co si o tom myslím já, poslední přeživší žena informovala. Velmi bych si proto přála, abyste rezignaci paní ředitelky nepřijal. S pozdravem, Jaroslava Skleničková {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-09-08 14:45:44

Jana Rychterová: písně, zpěv, šanson atd.

Je skvělé, jak se mi s přibývajícím věkem zlepšuje paměť. Cítím to každý den. Tak třeba: S Janou Rychterovou jsme se poprvé viděli v Památníku národního písemnictví v Praze na Strahově, byl to večer poezie a šansonů v sále Boženy Němcové a pořadatelem byl Vráťa Ebr. Potom jsme se viděli několikrát na večerech, které organizoval (a platil!) Josef Hudera v Mladé Boleslavi (také s Václavem Větvičkou) a pak jsem u nějakého pouličního prodejce narazil na CD – Festival autorského šansonu (Městská část Prahy 5 uvádí), na němž měla Jana tři písně… U žánru, v kterém je Jana tak dobrá, je potřeba důvěra. Já věřím, že ona zrovna tohle chce zpívat, tady a teď. Nejsem jako ten pán v písni o baletkách, abych hodnotil části jejího těla, ale když zpívá třeba Na zastávce tramvaje, nechám si taky ujet tramvaj. Jejím možná nejznámějším nápadem a neváhám říci přímo úderným je zřejmě Two voices, dva hlasy. Představte si hodně známou melodii z klasiky, doprovázenou na kytaru, někdy s empatickými houslemi, s textem naprosto nečekaným a taky nepřípadným, zpívanou. Zpívanou – ale jak! Jednak způsobem, který jsme zvyklí slyšet běžně, ale vedle toho ještě jedním hlasem, hlasem po léta školeným, operním, na který někteří posluchači zvyklí nejsou. Dohromady je to opravdu překvapivá novinka, zvlášť když v Badinerii J. S. Bacha se zpívá o pitomé navigaci. Ano, čtete dobře. Ve slavném (A. Chačaturjan) Šavlovém tanci se zase dvě holky domlouvají, že seberou kasu (čti pokladnu alias trezor). Nechybí ani Ragtime, Boccheriniho menuet, a – světe drž se – Beethovenova Pátá! (symfonie) to je Betonu káď. Je to sranda, když v muzice přes sto let klasické najednou vystupuje Jágr. Víte, kdo, přece ten Jaromír, ten, co hraje tak dobře hokej! Je možné, že tento způsob prezentace té staré báječné hudby narazí u kulturních bdíčů na tvrdou vodu, to jistě už narazil. Mně se to líbí. Je to vtipné a zvlášť a zejména se mi zamlouvá představa hokejových fanoušků, kteří najednou přestali skákat (kdo neskáče, není Čech – sancta simplicitas!) a jali se s potěšením poslouchat Mozarta. …Víte vy, kdo to byla Mozarta? Ptal se druhdy Šlitr Suchého. A Suchý o řadu let později vyzpíval svůj sen: a skinhedi dennodenně sledujou/ poezii v televizi Nova… Od Jany s velkým J mám zatím(!) nejraději CD Po stopách soumraku. Tahle deska je výborně koncipovaná, jako by její části spojovala tenká nit, abychom se my naslouchající někam daleko nerozeběhli, možná. Psal jsem na začátku o důvěře, víře. A pokud se proměníte a jste to na chvíli vy, komu zpěvačka zpívá Když tě večer čekám a ty nepřicházíš (doprovázená krásným hlasem houslí), něco se změnilo, viďte! Zařídila to ona, nebo vy? {loadmodule mod_tags_similar,Související} Nejraději bych vás vzal na malou procházku tím jejím uhrančivým i obyčejným soumrakem, na procházku verbální, ale bez muziky to nejde. Ne, nejsem anděl, to vím. Jemná nostalgie o starých časech, Dáma, připomene Skoumalova Starého pána, jak sedí a poslouchá jazz či Nohavicova Vazače knih. (Kdybych se narodil před sto lety…) Co nás to mámí v časech, které jsme nemohli zažít? Nějaké zvláštní nostalgie, za oknem se záclonkami v domě se světlou omítkou a růžovou růží u branky? Před závěrem desky je song No tak si běž!, o tom to přesně je. A přidej do kroku, dodávám já. Potom přijde dívčí stud, ale i slib ženy: O lásce se mi špatně zpívá. A na konci se trochu jinak (Anděl z Atlantidy) obloukem či kruhem vrátíte na začátek. Zase jste to vy, ten muž s tváří anděla a říkáte – ne, píšete Janě zpěvačce dopis (ne email, sakra!), že tu tvář anděla možná vidí jen ona… Zase vám k tomu pomůžou krásné housle. Celé tohle CD je příběh. O čem? Inu, o nás, lidech, o tom, proč štěstí, když už je, tak málo trvá. Ford Madox Ford to popisuje v knize Nejsmutnější příběh: Je to podivný a fantastický svět. Proč lidé nemohou mít co chtějí? Vy se v tom třeba vyznáte, mému chápání to uniká. Existuje nějaký pozemský ráj, kde uprostřed šepotu listoví mohou lidé být s tím s kým být chtějí a pohovět si ve stínu a v chládku? Ale zpěvačka soumraku, radosti, two voices, ona a její spoluhráči vás dlouho smutnit nenechají. Někde po kapsách mají vždycky naději. A velikou a někdy veselou či dravou chuť do života. Víte, s tou pamětí… Já myslím, že jednu věc máme společnou všichni. Totiž – že na některé věci bychom nejraději zapomněli, viďte? Taky to tak mám. Ale Janu Rychterovou, tu si pamatovat chci.

Čas načtení: 2019-08-20 14:25:31

Zemřel chirurg Rudolf Kramář, který se spolupodílel na první transplantaci srdce u nás

Krátce nad ránem 20. srpna zemřel ve „svém“ Institutu klinické a experimentální medicíny (IKEM) docent MUDr. Rudolf Kramář, CSc., jeden z pionýrů české i slovenské kardiovaskulární chirurgie. Bylo mu 89 let. „Tyto chvíle patří mezi ty nejsmutnější, které člověk zažívá. Odešel poslední z našich chirurgických ‚otců’, kteří stáli u zrodu IKEM. Svým vztahem k pacientům, ale i životu vůbec nám byl v mnohém vzorem. Chvíle s ním prožité zůstanou v mém srdci navždy,“ říká profesor Jan Pirk, přednosta Kardiocentra IKEM a blízký přítel zesnulého. K uctění památky Rudolfa Kramáře bude nad Institutem klinické a experimentální medicíny vlát až do posledního rozloučení černá vlajka. Doc. MUDr. Rudolf Kramář, CSc. se narodil 30. září 1930 v obci Řásná (u Telče). V roce 1956 promoval na Fakultě vnitřního lékařství UK (dnešní 1. LF UK), o šest let nastoupil do Ústavu klinické a experimentální chirurgie v Thomayerově nemocnici. Zde se nejprve věnoval problematice cévní chirurgie a později, po zahájení kardiochirurgického programu, i tomuto oboru. V obou odvětvích exceloval při zavádění nových metod a postupů. Do podvědomí veřejnosti se zapsal svojí účastí na přípravě transplantací ledvin a později i srdce, kdy se v roce 1984 účastnil jako jeden ze čtyř chirurgů první transplantace tohoto orgánu v tehdejší ČSR. Rudolf Kramář se za svého života nestal členem žádné politické strany. V roce 1989 se aktivně účastnil debat s veřejností, sám vyprávěl, že v jeden večer vystupoval na podiích obou scén Národního divadla (nová, stará). Na základě těchto debat přišla po revoluci nabídka na post ministra zdravotnictví, kterou odmítl s tím, že chce léčit lidi, ne úřadovat. Docenturu získal až po roce 1989. Byl svého času nejstarším registrovaným ligovým hráčem volejbalu v ČR, přestal hrát až dlouho po své sedmdesátce.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} 

Čas načtení: 2024-02-27 14:08:00

Stovky mrtvých při fotbale. Za nejhorší tragédie mohou fanoušci, policie i ploty

Fotbalová historie je plná nešťastných událostí, při kterých umírali lidé. Ano, mohli za to jak násilnosti fanoušků, tak i ploty a přístup policie. Deník vybral čtyři nejsmutnější momenty.

Čas načtení: 2024-03-01 18:00:01

Student spustil střelbu v pražské tramvaji. Při zásahu proti němu zaplatil životem policista

Když se posádka vozu neozývala do vysílačky, dal policejní operátor pokyn Pohotovostní motorizované jednotce (PMJ): „Lípa 1000, Lípa 1000, Lípa 1000, Lípa, všem hlídkám v blízkosti Nuselské ulice. Máme oznámení o střelbě Nuselská 118. Zranění policisté, Echo 213 se mi nehlásí. Kdo jede na pomoc?!“ Když na místo PMJ dojela, hlásila dva zraněné policisty a mrtvého pachatele. Byl jím Jiří Zounek. O tři týdny později svým zraněním podlehl i policista Michal Braniš, naplnil tak svou přísahu, že v případě nutnosti jako policista nebude váhat obětovat svůj život.   Kriminalisté již měli o Zounkovi dost informací, ale další části této pavučiny zločinu se jim začaly rozplétat po jeho smrti. Co vedlo studenta k tomu, aby začal krást a vraždit?  Největší mafiánský zátah své doby se stal v Česku. Po razii u Holubů nám gratulovala dokonce FBI Číst více Vražda na střelnici  Celý případ začal pro detektivy o pár dní dřív, na podolské střelnici Terč. Střelmistr byl nalezen mrtev s prostřelenou hlavou. Útok přišel zákeřně zezadu. Chyběla jedna zbraň a vše nasvědčovalo tomu, že právě s touto pachatel vraždil. Jednalo se o izraelskou pistoli Jericho s velkou ráží. Poslední byl v knize návštěv zapsán jistý student. Když jej však policisté navštívili, dozvěděli se, že mu byla na přednášce na ČVUT odcizena občanka.   Ajťák, který měl rád zbraně  Další šetření je dovedlo k Jiřímu Zounkovi, který studoval s oním studentem a na střelnici chodil. Tichý mladík studující informatiku nebyl k nalezení. Detektivové se o jeho osobě dozvěděli, že měl rád zbraně a také že pocházel ze skromných poměrů – ačkoliv studoval informatiku, počítač si pořídit nemohl. O Zounkovi se však dozvěděli ještě jinou věc – byl stíhán pro krádeže, ale jelikož se za něj zaručili rodiče, byl stíhán na svobodě. Nebýt této události, mohl policista Braniš ještě žít a Zounek putovat z vazby rovnou do vězení. Historie však nezná žádné „kdyby“.   Vypočítavý lhář Rozeběhlo se rozsáhlé pátrání, ale studenta se nepodařilo dostihnout. Dostali tip od místních z chatové oblasti, kde měli chalupu, že zde před pár dny byl. Když sem přijeli operativci, nebylo po něm již ani vidu, ani slechu. Zounkova maminka tvrdila, že o svém synovi nic neví. Musíme si také uvědomit, že tehdy nebyla možná lokalizace mobilu, přenosné telefony byly obrovské a vlastnilo je jen malé procento bohatých lidí. Zounek byl majitelem střelné zbraně, kterou držel legálně, ale v rámci probíhajícího vyšetřování jeho loupežné činnosti mu byla zabavena. Vypadalo to, že ihned po svém propuštění na svobodu si student opatřil další zbraň surovou vraždou.  Osudná cesta tramvají Vyšetřování případu přerušila hrůzná událost v tramvaji. Po přestřelce mezi vyděšenými cestujícími ležel na zemi hledaný Jiří Zounek. Kriminalista se pro podcast Kriminálka vyjádřil, že mu jej bylo paradoxně líto, protože měl v té době syna právě ve věku zastřeleného Zounka. V době, kdy byl na útěku, přepadával rodinné domy střelbou do oken či balkonů. Když nikdo nerozsvítil, vloupal se dovnitř. Kradené věci pak prodával. To se mu stalo osudné – lidé, kterým chtěl prodat šperky, místo nákupu zavolali policisty a sdělili jim, že podezřelý nastoupil do tramvaje číslo 11. Nevyřešené vraždy  Policisté spojili Zounkovo jméno i s dalšími případy přepadení, jednou dokonce spoutal prodavačku večerky a sebral peníze z kasy. Vyšetřovatelé se domnívají, že jeho motiv byl loupežný, zhlédl se prý v záporných hrdinech akčních filmů, nájemných vrazích a gangsterech. Byly tady ještě další dvě vraždy, které měly stejný modus operandi a byly také provedeny pistolí Jericho. Jednalo se o vraždu směnárníka a starožitníka. Ačkoliv měli kriminalisté indicie, že je dost pravděpodobně spáchal Zounek, nepodařilo se je objasnit.   Vrah zapomněl, že zabíjel. Trojnásobnou vraždu v Klučově objasnili až po 13 letech Číst více Dostát přísaze  Pro každého poctivého policistu je důležité dodržet přísahu, kterou složil při přijetí do sboru. V ní slibuje, že v případě nutnosti nasadí svůj vlastní život. Tuto přísahu dodržel také Michal Braniš, který se toho dne domů ke své partnerce, kterou si měl zanedlouho brát, a malému synovi nevrátil. Na místě incidentu má na zdi pomník. Jeho hrdinský čin nebyl zapomenut a Policie ČR pravidelně pořádá memorial Michala Braniše, fotbalové utkání na památku zavražděného kolegy, vzpomínají se však i další jména, která každým rokem přibývají. Nejsmutnější statistku (podle Policie ČR) měl za poslední desetiletí rok 2013, o život tehdy ve službě přišlo pět policistů. Podobné případy se stávaly i za komunismu, v roce 1979 v Tišnově při přepadení banky zastřelili strážmistra Velíška. Čin nebyl dosud objasněn, ale stopy nejvíc vedly k pozdějšímu šéfovi podsvětí Antonínu Bělovi. Zdroj: autorský článek KAM DÁL:Nostradamus viděl hrůzy, které se letos mají týkat i Česka. Potvrdil je generál Šedivý i další věštec

Čas načtení: 2024-03-08 18:00:01

Noc vražedného řádění dvojice čerstvě amnestovaných recidivistů nepřežili čtyři lidé

Příběh prvních porevolučních sériových vrahů se začal psát ještě za socialismu. Oba budoucí vrazi se potkali v plzeňské věznici. Pocházeli z velice dobrých rodin, otec Josefa Kotta byl profesorem. Michael Kutílek se v dětství hojně věnoval sportu, hrál tenis, golf, dokonce byl nadaným hráčem na klavír. Co se tedy vlastně stalo? Problémy od mládí U Kutílka nastaly problémy už během školních let, kdy se dostal do výchovného ústavu za okrádání svých spolužáků. Kott měl naproti tomu našlápnutou kariéru, byl zaměstnán jako celník. Ze zaměstnání jej však také propustili – kradl. Podle Kotta bylo vše jinak, v dokumentární sérii Bez lítosti tvrdí, že krádež měla být jakousi pomstou nadřízenému, který měl mít sám „máslo na hlavě“. Kde je pravda, se můžeme jen domnívat.  Přátelé, které spojila nenávist Už ve vězení začali kout pikle, co provedou, až je propustí. Kutílek tvrdil, že se mu zlomený Kott otevřel a popsal mu všechny své problémy, které měl hlavně se ženami. Nastala další etapa celého příběhu, Kott a Kutílek uzavřeli přátelství, které stvrdil Kutílek satanským rituálem. Ve svém spoluvězni Kottovi viděl ideálního adepta, bral jej jako svého učedníka. Kutílek se také zmínil, že byli de facto milenci. Michael Kutílek slíbil svému „milému“, že až vyjdou z vězení, naučí ho vydělávat peníze vražděním. Taková byla tehdy doba, někteří si svobodu, která přišla, vyložili jako možnost dělat si, co se jim zlíbí.  Vražda, která se nestala? Mrtvý muž v obleku s psaním v tajné kapse je noční můrou policistů Číst více Krvavá amnestie  V roce 1990 vyhlásil prezident Václav Havel plošnou amnestii a ven se dostala i dvojice zlodějíčků. Paradoxem bylo, že už když je pouštěli na svobodu, měli připravený šílený vražedný plán. Dlužno dodat, že Kutílek byl propuštěn dřív a na svého parťáka počkal, dokonce jej vyzvedl, když se vrátil z věznice. Svou první vraždu spáchali bezprostředně poté. Nešťastný návrat domů K životu vraždících desperátů byla potřeba zbraň, a tak se rozhodli si ji opatřit. Josef Kott byl chvíli ubytován u Kutílkových doma. Byl svědkem toho, jak Kutílek napadal svou ženu, prý jí zachránil život, když ve strachu před svým manželem chtěla skočit z okna. Doslova popisuje, že visela za ruku. Obdobně se vyjádřil i nevlastní syn Kutílka. Jednou si pro Michaela Kutílka přišla policie, věděla, jaký je rapl. Kutílek jim řekl, že s nimi prostě nikam nepůjde, a s ledovým klidem si podřízl achilovku roubovacím nožíkem.  Na vražedné stezce První vraždu spáchali přibližně měsíc po Kottově propuštění. Vydali se na bývalé Kottovo pracoviště v Nýřanech. Kutílek řídil, Kott se oblékl do policejní uniformy. Vymysleli plán, jak z vrátného vymámit pistoli. Vešli dovnitř a představili se jako policie, která přišla zkontrolovat zbraň. Skutečně se pistole zmocnili, v tu chvíli však pojal strážný podezření. Ozval se výstřel a vrátný padl na zem s prostřelenou hlavou. Ten, kdo zmáčkl spoušť, byl podle soudu Kott. Kutílek tvrdil zpočátku to samé, ke konci života změnil svou výpověď a tvrdil, že všechny vraždy vzal na sebe. Kutílek se měl po vraždě pozvracet, na což Kott reagoval slovy: „Jsem myslel, ty v*le, že si větší tvrďák!“ Zbraň měli, zbývalo vymyslet, co s ní.   Rituální vražda stopařek Nejsmutnější epizodou celé noci zůstává nejspíš vražda dvou děvčat. Dvojice šestnáctiletých dívek byla na útěku z dětského domova. Snad osud, snad náhoda chtěla tomu, aby si stoply jako odvoz právě Kutílka s Kottem. Co přesně se stalo, bylo možné jen těžko zrekonstruovat, oba vrazi se totiž neshodli ve svých výpovědích. Podle soudu obě dívky odvedli do lesa, zbavili je kovových předmětů a poté do nich začali zběsile bodat. Vše mělo být součástí satanského rituálu. Podle kriminalistů usmrtili nejdříve jednu dívku, druhá musela v hrůze trnout, jaká brutální muka ji čekají.   Dcera vzala na rodiče sekeru. Policie zpackala, co mohla, sousedé tomu nechtěli věřit Číst více Prozradilo je autíčko Když z místa činu ujížděli, Kutílek měl tlouct dlaní do volantu a křičet: „Tři nula, tři nula!“ Jejich další obětí byl taxikář, kterého zastřelili kousek od motorestu. Ani to nebyla jejich poslední akce. Další obětí byl kamioňák. Opět si zahráli na policisty a nebohého řidiče střelili do hlavy, měl velké štěstí a útok přežil. Jeho výpověď měla pro policii velkou cenu. Také se projevil jejich sklon ke krádežím, když sebrali řidiči model autíčka. Právě ten kriminalisté našli posléze u Kotta doma. Střelba na kamioňáka byla poslední, poté si pro oba muže došla zásahová jednotka. Jejich soud byl mediálně velmi sledovaný, oba aktéři dostali doživotní trest. Josef Kott se s odsouzením nikdy nesmířil, dodnes tvrdí, že žádnou z vražd nespáchal, pouze byl vedle Kutílka. Jeho komplic již zemřel na rakovinu, před smrtí sepsal prohlášení, že je ve skutečnosti pravdivá Kottova verze. Ten svůj boj o propuštění a zproštění viny nevzdává. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Nostradamus varuje před světovou válkou, odborníci radí, kam se schovat. Bezpečí bude jen málokde

Čas načtení: 2024-04-21 13:17:00

Když se rány zahojí, není proč se mstít. Taylor Swift vydala osobní dvojalbum

"Teprve když odvyprávíme svůj nejsmutnější příběh, můžeme se od něj začít osvobozovat," vzkazuje největší světová hvězda současné pop-music.

Čas načtení: 2024-04-28 13:15:00

Maradona v Barceloně: trofeje, whisky s colou a hořkost zakončená bitkou

Už je to 40 let, co Diego Maradona opustil Barcelonu. V květnu 1984 se rozloučil ve finále Copa del Rey, ale ne góly, nýbrž brutální rvačkou, když kopal a mlátil každého, kdo měl dres vítězného Bilbaa. Na Camp Nou strávil dva roky a nevzpomínal na ně rád. „Nejsmutnější kapitola,“ říkal s trpkostí. Z lásky se stala zášť, a nikdo necítí zlobu prudčeji než ten, kdo dřív nesmírně miloval.

Čas načtení: 2024-05-15 00:00:00

ANALÝZA: Smutný Den nezávislosti Izraele. Ve válce, opuštěn a rozhlodáván zevnitř

„Měli bychom to oslavit. Určitě půjdu na hřbitov s kyticí květin a každému padlému dám na hrob jednu,“ říkal mi asi čtyřicetiletý Assaf, když jsem se ho ptala, zda má náladu slavit úterní Den nezávislosti Izraele. V pořadí už 76. a asi vůbec nejsmutnější.

Čas načtení: 2024-06-12 15:42:31

Kdo by se kůrovce bál? První knižní obhajoba “největšího vyvrhele říše hmyzu”

Vy nemáte rádi kůrovce? A jak je to proboha možné? Jo, aha… Vy jste ještě nečetli knížku Jiřího Hulcra: Kůrovci, příběh největšího vyvrhele říše hmyzu (Kazda). Protože až se s těmi „chlupáči“ blíže seznámíte, uvědomíte si, že jsou vlastně velmi zajímaví, ba skvělí, a že jediný problém, který tu rezonuje, je ne příliš povedený vztah člověka k přírodě. Tak my, obyčejní smrtelníci, co entomologii sledujeme spíš z dálky a povrchně, znaje maximálně Ferdu mravence a pak pár stránek z přírodopisu ze školy, zařazujeme kůrovce bez servítek mezi škůdce, které je potřeba nemilosrdně zlikvidovat. Už jen proto, že o jejich ničemné síle nás informují všechna média. Je možné zastávat i jiný názor? Příroda je tu miliardy let, nějak se vyvíjela. A nějak jsme se vyvíjeli i my. Jak to tedy proboha mohla po celou dobu zvládnout a přežít, když tu fakticky podobnou dobu řádili ještě ti zlí kůrovci? Jak dokázala, že se v okolí vůbec ještě nacházejí nějaké stromy? A co s tím má společného člověk? Proč se mluví o kůrovcích až v posledních letech? Co je špatně? Jádrem problému jsou hlavně dvě věci: změny klimatu a přeměna lesů na husté monokultury. Masivním hubením kůrovců se samotný problém nevyřeší: tak nějak a ne zrovna moc úspěšně likvidujeme už jen následky. Je potřeba začít myslet jinak. Ony naše „komerční plantáže“ smrkových porostů, jež mají sloužit hlavně k těžbě dřeva na výrobu nábytku a papíru, mají k smyslu přirozeného lesa hodně daleko. Já bych to směle a drze nazvala něco jako švédský stůl právě pro takového lýkožrouta smrkového. “Nejsmutnější na těchto případech je, že to jsou ve skutečnosti příběhy o nás lidech a o důsledcích našeho nezodpovědného přístupu k přírodě, zemědělství a lesnictví. Naše vlády, firmy a instituce se skoro vždy věnují problémům až ve chvíli, kdy je už nelze ignorovat. Ale když problém přeroste do krize, ty samé instituce zpravidla prohlásí, že na řešení už je pozdě.“ (92) S humorem a lehkostí Kniha rozhodně není žádným suchopárným dílem, u kterého budete stěží udržovat otevřená víčka, ale naopak je psaná velmi svižně a zábavně. Autor se k ní obrací k dětem, budoucím mladým vědcům, jejichž mysl ještě není zatížena stereotypy a mohou být právě studnou nápadů pro změnu lidského myšlení a chování se k lesu a k přírodě samotné. A nejde jen o děti: Jak já se smála! Z očí mi tekly slzy. Ta knížka je perfektní! Tohle přesně na knižním trhu chybělo. Jakási obhajoba „zlouna”. Ale kdo mu vlastně tu negativní nálepku přiřkl? Není to ten, kdo si z lesů udělal byznys, a teď mu nějaký prťavý kůrovec narušuje jeho plány? Když se pokusíme porozumět, co se v lese doopravdy děje, co je kůrovec zač, proč dělá, to, co dělá, možná pochopíme, že tu nestojí dvě barikády: na jedné straně člověk a na druhé kůrovec. V celém ekosystému, přirozeném procesu principu potravního řetězce jsou jednotlivé složky na sebe závislé. Nedostatek nebo přemíra něčeho je evidentně důsledkem nějakých nepřirozených událostí. A jací jsou kůrovci? Je jich několik tisíc druhů. Mohou vypadat jako myší bobek nebo jsou huňatí, chlupatí jako plyšáci, třpytiví, nespolečenští nebo naopak si udržující svůj „harém“ (někdy stávající maximálně na dvou partnerkách; před třetí sameček zavírá dveře), jsou umělci, vytvářející úžasné chodbičky. Jsou fascinující. A protože kůrovci žijí v tunelech, stěží by si – jak říká autor – mohli dovolit bláznivé tvary jako řada jiných brouků. Jejich tělíčko je spíš jako vrták. Svou partnerku svádějí svým pšoukáním, neboli zaklesnuti v tunelu hlavou dovnitř, zadečkem ven vysílají feromony k přilákání samičky. Když dojde k vzájemným sympatiím, nastává fáze lechtání, neboli zásnubního tance. Kolik toho bychom ještě mohli vědět o kůrovcích! Vedle toho, že je čtení humorné, občas na vás dýchne i s trochou romantiky: Například když se pod mikroskopem zvětší šupinky jednoho z druhů, hned máte pocit, jako byste hleděli na šupiny, “jež vypadají jako rajské květiny“. „Nejkrásnější kůrovci jsou ti šupinatí, protože jejich šupinky mají různé barvy. Při pohledu mikroskopem se zdá, že tento brokát snad navrhl nějaký módní návrhář.“ Je to nadhled a něžný humor, který nikoho nenechá na pochybách, že autor má kůrovce skutečně v oblibě. Ani bych se nedivila, že by po přečtení této knížky se fanklub pro kůrovce rozrostl (Kam se mám zapsat? 🙂 ) Proč byste si měli knížku přečíst? Copak vás nezlákala už samotná obálka? Mě ano! Kniha ještě nevyšla a už jsem ji chtěla. Musela jsem si počkat. Ale dobrá, nejste posedlí vším v přírodě jako já, obřími stromy počínaje a kdejakou lezoucí a bzučící drobotinou konče. Tak proč tedy? Protože kůrovci jsou nádherní. Abyste pochopili jejich krásu, nejspíš nepostačí lupa, ale mikroskop určitě. Pak teprve tajnůstkářsky odhalí tu fascinující pestrost. Dalším důvodem může být, že mají skvělý čich a umí mluvit. Nevěříte? Autor tvrdí, že ano, a proto píše: „Ano, kůrovci mluví. Mnohé druhy produkují až tři různé zvuky: jeden má sloužit ke vzrušení partnera, druhý je výkřik hrůzy („Pomoc, strakapoud!“), další varuje neznámého kůrovce, který se objevil u závrtu, že zde páření probíhá pouze mezi tebou a tvým partnerem a nikým dalším…“ Chcete další důvod? Třeba proto, že je dobré se dozvídat nové věci. Uvědomit si, že kůrovci nemohou být absolutní zhoubou, s níž je téměř beznadějné bojovat. I oni mají kolem sebe celou škálu predátorů, kteří se jimi živí. „Největším parazitem je larva pestrokrovečníka. Podle jména by to mohl být veselý brouk, ale nenech se zmást. Dospělec má sice pestré krovky, jenže na povrchu stromu loví tvoje rodiče kůrovce, kterým odkousává hlavy od tělíček. Jeho larva je růžová, štětinatá, hladová příšera, která během svého vývoje sežere alespoň padesát nevinných mláďátek kůrovce, jako jsi ty.“ Zdravý les tedy nepotřebuje motorovou pilu a pesticidy, které by ho ochránily před zlým kůrovcem. Mnohem lepší – zdá se – bude, pokud se naučíme pěstovat lesy takové, aby samy dokázaly přirozeně odolávat přirozeným nástrahám. Jiří Hulcr, Kůrovci, nakladatelství Kazda. MB

Čas načtení: 2024-06-19 15:15:00

Z prstu vycucaná čísla o důchodové reformě

Stará dobrá přísloví v sobě skrývají spoustu moudrosti, jenže dnes se jimi málokdo řídí. Třeba takové „Ševče, drž se svého kopyta“. Nejsmutnější jsou příklady vědců či lékařů, kteří jsou ve svém specifickém oboru světovou špičkou, načež propadnou dojmu, že podobně excelentní vhled, jako dejme tomu do spinových čísel elektronu, mají úplně do všeho: mezinárodní politikou počínaje a důchodovými systémy konče.

Čas načtení: 2024-08-21 12:06:40

Hattrick a obrat, pak selhání. Lafata současné Spartě věří: Má kádr na Ligu mistrů

Dvojzápas s Malmö z roku 2014 stále patří mezi nejsmutnější momenty novodobé historie fotbalové Sparty. „Zklamání,“ prohodí někdejší skvělý útočník David Lafata. Tehdy hattrickem zařídil domácí obrat na konečných 4:2, jenže v odvetě Letenští selhali. Sen o Lize mistrů byl (znovu) pryč.

Čas načtení: 2024-09-21 09:56:37

Máma tě nepřestane milovat, i když se jí zastaví srdce

Jednoho dne přijde ten nejtěžší a nejsmutnější moment tvého života – den, kdy ztratíš svou matku. Tento okamžik změní vše navždy. Začneš vnímat věci, o kterých jsi nikdy dříve nepřemýšlel, a pocity, které jsi dosud nepoznal, tě zaskočí. Tyto nové emoce, zážitky a myšlenky ti zlomí srdce. Bez ohledu na to, kolik ti je let, […]

Čas načtení: 2024-10-09 13:43:00

Z tanečníka Ondera (39) je Patrick Swayze! Nečekaná proměna pro dobrou věc!

„Nejsmutnější je, když je člověk sám. Bez ohledu na věk,“ myslí si úspěšný tanečník Jan Onder (39), dvojnásobný vítěz soutěže StarDance. Proto neváhal ani minutu a zapojil se do pomoci seniorům.

Čas načtení: 2024-10-09 18:00:01

Paní prezidentová bude brát 95 tisíc? Lamentuje komunistka Konečná, která stojí přes milion měsíčně

Šéfkomunistka Konečná (Stačilo!) je opět slyšet. Ta vidí návrh vlády na náhrady první dámě hlavně jako neúctu k minulým hlavám státu. Petr Pavel se svým pořadem na sítích zabodoval. Tohle by Zeman s Babišem nikdy nedokázali Číst více Náhrady prezidenta a první dámy Devadesát pět tisíc měsíčně. Přesně takovou paušální náhradu by měli dostávat partnerka nebo partner českého prezidenta, aby pokryli své náklady na výkon funkce. Dosud jim stát jejich náklady nijak nekompenzuje a vše platí z náhrad prezident. Ten bere plat ve výši 341 200 korun a náhrady 317 500 korun měsíčně. Ale také má velkou režii. Bývalým prezidentům jste nepřidali, vyčítá komunistka s obřím platem „Paní prezidentová a její plat. Na téhle kauze je nejsmutnější/nejvtipnější srovnání s debatou před rokem o navýšení renty pro bývalé prezidenty a její výsledek, kdy k němu nedošlo jenom kvůli osobním animozitám části politiků k nim. Výsledek – paní prezidentová bude možná brát dvakrát víc než ti, kdo skutečně prezidenta dělali,“ napsala Konečná na sociální síti X. Renty prezidentů byly zavedeny v roce 2004 a od té doby se nezvedaly. Padesát tisíc měsíčně pobírá Václav Klaus i Miloš Zeman, dalších padesát tisíc pak činí paušální náhrada na kancelář. Konečná nás stojí přes milion měsíčně Čím se ale sama Konečná nechlubí, je to, že ona sama může pouze za své asistenty utratit 29 557 eur, tedy bezmála tři čtvrtě milionu korun. Pro Kateřinu Konečnou pracuje podle oficiálních zdrojů sedm lidí, pokud by všichni měli stejný plat, dělalo by to 107 tisíc korun hrubého na osobu. To vše samozřejmě z našich daní. K tomu dostává svůj plat 200 tisíc korun, dalších 125 tisíc měsíčně může utratit za provoz kanceláře. Pokud má program v europarlamentu, jen za podpis na prezenční listině dostane dalších 8 900 korun. Celkové náklady na Konečnou, které platíme ze svých daní, se tak hravě přehoupnou přes milion korun. Proti tomu ale Konečná, která je v politice od 21 let a jejíž první plat byl ten poslanecký, nikdy nevystoupila. Peníze pro první dámu dávají smysl, říká odborník „Kdyby paní Pavlová měla sama jet na nějakou cestu, tak lidé okolo – zaměstnanci Kanceláře – mají zaplaceno vše: hotel, letenky, co je potřeba. Ale ona by si to platila sama, respektive platil by to manžel z náhrad. Teď na to bude mít svůj rozpočet,“ vysvětlil Blesku Miroslav Sklenář, bývalý šéf protokolu prezidentů Havla a Klause. V současnosti za první dámu neplatí stát ani důchodové a zdravotní pojištění. První dáma přitom prezidenta doprovází na mnoha akcích a těžko může mít civilní zaměstnání, ve kterém by si mohla sama vydělávat. Petr Pavel mluví jako terorista, pustila se Putinova hlásná trouba do našeho prezidenta na výročí okupace Číst více Je to jen kouřová clona kvůli Pavlovu zranění? Se zajímavou teorií přišel tým pořadu Šťastné pondělí, který vede novinář Jindřich Šídlo. „Investigativní oddělení Šťastného pondělí vypátralo, že tato PR bomba strategicky vhozená do veřejného prostoru má být ve skutečnosti kouřovou clonou,“ píše se v newsletteru, který novináři posílají e-mailem. „Přebila totiž nově zjištěnou informaci, že si manžel Evy Pavlové při blbnutí na motorce zlomil čtyři žebra,“ vysvětlují novináři s tím, že prezident má sklony k nezodpovědnému chování a o svém zdravotním stavu informuje až s velkým zpožděním. Novináři to však uvádějí bez konkrétních důkazů. Nutno také dodat, že Petr Pavel absolvoval veškeré naplánované akce bez jakéhokoliv omezení programu.

Čas načtení: 2024-10-18 18:13:38

Dva roky od bolestné ztráty miminka: Sára Donutilová sdílela dojemné foto. Není den, kdy na to nepomyslím, napsala

Jsou to dva roky, co Sára Donutilová zveřejnila velmi smutnou zprávu. Místo prožívání radostných chvil po narození syna, na kterého se s manželem Martinem Donutilem těšili, přišly slzy a nejsmutnější období v životě. Herečka nyní sdílela dojemná slova a vzpomínku.

Čas načtení: 2024-10-29 12:20:00

Italské lyžování smutní. Při tréninku zemřela devatenáctiletá naděje

Mohla být budoucností italského lyžování. Jednou mohla kráčet třeba ve stopách sjezdařské fenoménky Sofie Goggiaové. V úterý však italské ministerstvo obrany oznámilo tu nejsmutnější zprávu. Matilde Lorenziová v nemocnici podlehla následkům pádu.

Čas načtení: 2024-11-21 20:43:55

Maláčová na demonstraci s výrazem jako Emma Smetana: Selfie, které budí lítost i posměch

Komentář: Když zpěvačka a moderátorka Emma Smetana v roce 2019 prožila emoční zhroucení přímo u požáru Notre-Dame, internet se bavil jejím vážným výrazem na selfie. Ve čtvrtek ale přišel nový kandidát na titul »nejpůsobivější tvář národní tragédie« - Jana Maláčová. Bývalá ministryně práce a sociálních věcí a nyní šéfka SOCDEM dorazila podpořit protest hasičů, policistů a vězeňské služby a přinesla s sebou - »no, ten nejsmutnější výraz«, jak jsme si všimli v redakci ŽivotvČesku.cz.