Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-07-17 18:38:47

Prokrastinace: Proč pořád něco odkládáme a jak se z toho nezbláznit

Znáš ten pocit? Víš, že máš něco udělat – odeslat e-mail, vyřídit úřady, vytřídit fotky, zavolat zubaři… ale místo toho si uvaříš kafe, otevřeš Instagram a najednou je večer. Úkol neudělaný, nálada špatná a svědomí křičí. Jo, to je prokrastinace. Děláme to všichni – a neznamená to, že jsme líní. Co je vlastně prokrastinace a […] Článek Prokrastinace: Proč pořád něco odkládáme a jak se z toho nezbláznit se nejdříve objevil na Magazín Žena.

Čas načtení: 2017-04-30 21:35:00

Zapečené palačinky s kuřecím masem

náplň z kuřecího: 500 gramů vařeného kuřecího masa, 300 gramů žampionů, cibulka, sůl, pepř, olej těsto na palačinky: 500 ml mléka, 250 gramů hladké mouky, 2 vejce,  lžička rozpuštěného másla, sůl, olej na smažení Recept Kuřecí maso hrubě umeleme nebo jemně nasekáme nožem. Cibulku i žampiony nakrájíme na kostičky. Cibuli usmažíme dozlatova, přidáme žampiony a patnáct minut je smažíme za občasného promíchávání. Osolíme, opepříme čerstvě nadrceným pepřem. Vmícháme nachystané kuřecí maso, spolu dvě tři minutky prohříváme a odstavíme z ohně. Usmažíme si palačinky. Čili rozmixujeme či rozmícháme všechny suroviny (bez oleje), necháme dvacet minut odstát a pak naběračkou těsto naléváme na pánev potřenou olejem. Smažíme z obou stran. Odkládáme na bok, dokud je neusmažíme všechny. Na každou palačinku do středu naložíme obdélník kuřecího masa se žampiony. Okraje založíme k sobě a všechno zavineme. Ukládáme je na talíř a na sebe ohybem dole. Nakonec ještě všechny palačinky krátce zapečeme na pánvi s rozehřátým tukem. Kůrčička by měla být křupavá. Rovnou podáváme, můžeme si k nim dát kečup nebo tatarku.

Čas načtení: 2009-04-06 00:00:00

Botníky – kde schovat boty?

Předsíň, ve které jsou botníky nejčastěji umístěny, slouží jako prostor komunikační, jelikož jde o první místnost, která zprostředkovává vstup do bytu či domu. Předsíň by měla splňovat především funkci praktickou, v místnosti odkládáme a oblékáme svrchní oděv a obuv, tudíž základní předsíňový nábyte ...

Čas načtení: 2014-03-02 00:00:00

Květinový potisk rozproudí jarní dny

Jaro vnáší do našich myslí i šatníků touhu po něčem barevném, vzorovaném či jakkoliv výrazném. S prvními sněženkami odkládáme teplé zimní kabáty a necháme se pohltit do nových módních trendů. Ty bývají oproti zimnímu období daleko pestřejší a někdy i zajímavější. Takovou stálicí se staly v několika ...

Čas načtení: 2011-07-07 00:00:00

Dámská letní tílka 2011: Ideální letní oblečení!

Léto je konečně tady! Sluníčko svítí, teploty stoupají a my pomalu, ale jistě odkládáme všechny nadbytečné vrstvy oblečení. Neboť cítit se i v letních parných dnech příjemně je to nejdůležitější. Takže odhoďte v dál všechna klasická trička a vsaďte na uvolněná dámská letní tílka! Dámská tílka jsou ...

Čas načtení: 2020-06-08 00:00:00

Jak hospodaříme v době koronakrize? Šetříme, odkládáme splátky a bereme si půjčky

Koronavirová krize dopadla na značnou část tuzemských domácností. Z aktuálních průzkumů vyplývá, že zhruba polovině klesl citelně příjem a více než čtvrtina respondentů se obává budoucnosti. Nejhorší je situace zejména v segmentu obchodu a služeb. Šestina lidí má navíc problém splácet své pravidelné ...

Čas načtení: 2024-02-18 11:29:57

Kvalitní spánek je důležitější, než si myslíme

Světová spánková společnost zvyšuje povědomí o poruchách spánku a prevenci těchto poruch a usiluje o snížení dopadu problémů se spánkem, jehož význam zejména v současné době koronavirové pandemie, kterou provází i vyšší incidence duševních poruch, narůstá. Problémy se spánkem ohrožují zdraví nebo kvalitu života až 45 procent světové populace. Projevy špatného spánku jsou široké, od únavy, svalového napětí, palpitací, bolesti hlavy až po poruchy nálad, podrážděnost, poruchy sociálních profesních aktivit a celkové snížení kvality života. V dětství jsou pak typické poruchy školní výkonnosti, pozornosti a behaviorální poruchy. Ačkoli pravidla správné spánkové hygieny jsou většině populace známa, zdaleka ne každý, kdo trpí problémy se spánkem, je dodržuje. Přitom důsledky mají jednak dopad zdravotní (kardiovaskulární, metabolická a psychiatrická onemocnění), jednak sociálně‑ekonomický, který je spojen s nižší pracovní produktivitou a třikrát až pětkrát delší rekonvalescencí. Např. v USA jde 20 procent dopravních nehod na vrub právě špatného spánku. Přes to všechno, jak ukazují průzkumy, zejména v mladším věku zhruba polovina populace doporučený čas spánku nedodržuje. „Podle výsledků vědeckých studií bychom měli spát ideálně sedm až osm hodin denně. Spíme‑li výrazně méně nebo více, je většinou něco špatně. Prováděné studie dokazují, že lidé, kteří spí pravidelně mezi sedmi a osmi hodinami denně, mají podstatně nižší riziko výskytu onemocnění, která nám zkracují věk (hlavně kardiovaskulární a metabolická onemocnění). Naopak ve vyšším riziku jsou ti, kteří spali méně než šest hodin, ale i ti, kteří spali déle než osm hodin denně. Nejdůležitější ale je spát tak dlouho, abychom byli odpočatí a vyspalí,“ uvedl ve své přednášce neurolog MUDr. Martin Pretl, CSc., z Neurologické ambulance a Spánkové poradny Inspamed v Praze. Jak vysvětluje, chronická nevyspalost např. zvyšuje chuť na jídlo, zejména sladkosti, což je spojeno s vyšším kalorickým příjmem a narůstajícím rizikem obezity, kardiovaskulárních onemocnění a diabetu 2. typu. V souvislosti se zdravým spánkem odborníci zdůrazňují pravidla spánkové hygieny. Pokud ani jejich dodržování problémy s nespavostí nevyřeší, je třeba vyhledat odbornou pomoc. Tou může být v první linii praktický lékař, poté somnolog, ev. jiný specialista. Poruchy dýchání ve spánku Jak vysvětluje MUDr. Samuel Genzor z Kliniky plicních nemocí a tuberkulózy LF UP a FN Olomouc, za zásadní narušení kvality spánku může být zodpovědná i některá z poruch dýchání ve spánku. K nejčastějším patří syndrom obstrukční spánkové apnoe (OSA), kdy dochází k přerušení toku vydechovaného vzduchu na více než deset sekund. Je‑li počet zástav dechu mezi pěti a patnácti za hodinu, jedná se o lehkou OSA, při 15–30 jde o středně těžké onemocnění vyžadující léčbu např. přetlakovou ventilací. Překročení 30 a více zástav dechu za hodinu spánku znamená těžký syndrom OSA. Jak lékař varuje, toto onemocnění má vliv na téměř celý organismus, ovlivňuje srážlivost krve, krvetvorbu, fungování CNS, kardiovaskulárního systému, metabolismu, urogenitálního systému a samozřejmě s sebou nese i sociální důsledky. Spánková apnoe výrazně narušuje strukturu spánku, který, ač může být i poměrně dlouhý, není dostatečný. Nedostatek spánku, obezita a spánková apnoe jsou rizikové faktory pro: 1. Poruchy CNS Repetitivní hypoxémie a četná mikroprobuzení, ke kterým při OSA dochází, vedou ke zvýšené spavosti a únavě, což má za následek více úrazů, zejména dopravních nehod. Důsledkem je také zvýšená incidence cévních mozkových příhod, častější a časnější nástup demence a zvýšená prevalence deprese. 2. Kardiovaskulární systém Většina pacientů s OSA má arteriální hypertenzi, častá je ale také farmakorezistentní hypertenze, vyšší je i incidence ischemické choroby srdeční a arytmií, např. fibrilace síní. 3. Metabolismus Častěji dochází k hyperglykémii (a diabetu 2. typu), hyperlipidémii a hyperurikémii. 4. Urogenitální systém Vyšší je prevalence nykturie (noční močení), častěji dochází ke snížení libida a erektilní dysfunkci. Počet pacientů se spánkovou apnoe se odhaduje na dvě až čtyři procenta dospělé populace. Tomu bohužel neodpovídá počet spánkových laboratoří v ČR, kde se tímto problémem primárně zabývají. Proto je snahou posílat na tato pracoviště jen takové pacienty, u nichž se OSA velmi pravděpodobně vyskytuje. K tomu pomáhá screening a zaměření se na cílové skupiny, kde typickým pacientem je starší obézní muž. Využíván je mezinárodní dotazník Epworthské škály spavosti (hodnotí pouze spavost) nebo dotazník STOP‑BANG, hodnotící typické příznaky a faktory spojené se zvýšenou incidencí OSA (chrápání, únava, pozorovaná zástava dechu, vysoký TK, vysoké BMI, vyšší věk, široký krk a mužské pohlaví). Další možností screeningu je limitovaná ambulantní noční monitorace spánku. Ve spánkové laboratoři je pak diagnostika upřesněna za pomoci např. polygrafie nebo polysomnografie, kdy je současně měřena i aktivita mozku. „Nejčastěji indikujeme konzervativní léčbu, kdy na prvním místě pacienty s nadváhou povzbuzujeme ke snížení hmotnosti a úpravě životního stylu, zejména omezení alkoholu a hypnotik. V neposlední řadě je zde ale i léčba pozitivním přetlakem, kdy je vzduch vháněn do dýchacích cest. Přetlaková ventilace zlepšuje kvalitu spánku, denní pozornost a celkovou kvalitu života. Zároveň snižuje krevní tlak a některé studie potvrzují i snížení kardiovaskulárního rizika,“ popisuje MUDr. Genzor. Jak však dodává, nedojde‑li zejména u obézních pacientů k výrazné redukci hmotnosti, tuto léčbu, která podstatu problému neléčí, jen v době užívání odstraňuje zástavy dechu, je nutno považovat za celoživotní. Kolem deseti procent pacientů tuto terapii ale netoleruje. V případě neobézních pacientů při anatomické překážce v dýchacích cestách je někdy možná i chirurgická léčba (septoplastika, adenotomie nebo uvuloplastika). Častým problémem je i chrápání, které je způsobeno zúžením dýchacích cest. Více se objevuje u obézních, zhoršuje se s věkem a negativní vliv má např. požití alkoholu. Chrápání může nejen obtěžovat okolí, ale časem se může zhoršit až do obstrukční spánkové apnoe. Prevencí je i zde správná spánková hygiena a v případě nadváhy redukce hmotnosti. Při obtěžujícím chrápání je vždy vhodné doplnit i ORL vyšetření. MĚLI BYSTE VĚDĚT... Pravidla spánkové hygieny Nepít kávu, černý, zelený čaj, kolu apod. nejlépe 4–6 hodin před ulehnutím Večer vynechat těžká jídla, poslední jídlo konzumovat optimálně 3–4 hodiny před ulehnutím Po večeři neřešit důležité věci, zaměřit se na příjemnou, relaxační činnost Lehká procházka po večeři může přispět k usínání, náročnější cvičení zařadit již před večeří a vyhnout se mu 3–4 hodiny před spánkem Nepít večer alkohol, sice usnadní usnutí, ale zabraňuje hlubokému spánku Před usnutím nekouřit, nikotin stimuluje V místnosti na spaní minimalizovat hluk a světlo a upravit teplotu na 18–20 °C Uléhat a vstávat každý den ve stejnou dobu, u toho, kdo má potíže se spánkem, by se doba neměla lišit o více než 15 minut Postel a ložnici užívat pouze ke spánku a pohlavnímu životu, odstranit z ložnice televizi, v posteli nejíst atd. Pobyt v posteli omezit na nezbytně nutnou dobu, v posteli se zbytečně nepřevalovat, postel neslouží k přemýšlení   Nespavost očima psychiatra I podle MUDr. Jakuba Vaňka z Kliniky psychiatrie LF UP a FN Olomouc je spánek nezbytný pro lidský organismus, který jej potřebuje k integraci všech procesů mozku. Z pohledu somnologa se toho totiž ve spánku děje více než v průběhu celého dne. Dochází během něj nejen ke kontrole tělesných funkcí a systémů, ale také k ukládání paměťové stopy. Přesto jeho průměrná doba klesá. Zatímco ještě v 60. letech jsme spali v průměru 7,5–8 hodin, dnes je to 6,5–7 hodin. „Podílejí se na tom různé sociologické a psychologické fenomény. Jedna z jednodušších teorií je, že dnes máme mnohem více podnětů, kterým se můžeme věnovat, a tudíž často aktivně odkládáme spánek a snažíme se víc vyplnit čas a žít život naplno. To ale často vede k tomu, že si můžeme poškodit zdraví,“ varuje MUDr. Vaněk. Spánek je aktivně řízen dvěma procesy, cirkadiánním rytmem a homeostatickým procesem. U průměrného českého člověka, který vstává cca mezi šestou a osmou hodinou, se tyto dva procesy setkávají mezi desátou a jedenáctou hodinou večer a v tu dobu bychom měli být schopni přirozeně usnout. Jak MUDr. Vaněk vysvětluje, u jižních národů zvyklých na polední siestu se homeostatický proces přeruší, dojde k doplnění části energie během dne a následně se pak posouvá i doba nočního spánku. V lidské kultuře je typický monofázický spánek, dvou‑ nebo trojfázový spánek je běžný spíše pro vývoj, tedy dětství a dospívání. Současné výzkumy ukazují, že mozek v průběhu spánku, zejména v REM fázi, cíleně prochází veškeré informace uplynulého dne a z nich selektivně vybere cca 25 procent, které uloží. Co a proč si pamatujeme, je cílem dalšího bádání. Jisté však je, že v průběhu spánku klesá koncentrace odpadních látek v mozku, což je dáno např. tím, že se zvětšují prostory mezi buňkami, což umožňuje plynulejší odstranění odpadních látek z mozkomíšního moku a jejich vylučování např. močí. V průběhu spánku dochází i u dospělého člověka k nárůstu koncentrace růstového hormonu, což má vliv na svalovou a buněčnou regeneraci. Spánek také podporuje neuroplasticitu mozku a tvorbu learning synapsí. V průběhu roku zažije epizodu přechodné nespavosti na 50 procent populace, přitom primární nespavostí bez vazby na jiné onemocnění trpí cca šest procent lidí. Častější je nespavost u lidí starších 65 let, i když pro přibývající věk je typický kratší a přerušovaný spánek. K příznakům nespavosti patří: únava, nedostatek energie, poruchy paměti, zpomalenost, snížená pozornost, napětí, úzkost, podrážděnost, pozdní usínání, brzké probouzení, mikrospánky, usínání při jednotvárných činnostech. Objektivní známky nespavosti lékař určuje na základě anamnézy, spánkového deníku, dotazníkového šetření a polysomnografie. Nejčastější příčiny nespavosti: stres, nadměrná psychická zátěž, nepravidelný spánkový režim, změna přirozeného biologického rytmu, psychické poruchy, špatné prostředí pro spánek, léky a návykové látky, nemoc a zvláště bolest, nedostatek pohybu během dne, naučená psychofyziologická nespavost, paradoxní nespavost. Léčba nespavosti spočívá vždy především v odstranění její příčiny, tedy tlumení bolesti, úpravě návyku, léčbě duševního onemocnění (úzkost, deprese). Důležité je naučit se pracovat se stresem (relaxace), upravit životosprávu, životní styl a omezit konzumaci stimulujících a návykových látek. Léky jsou až na výjimky pouze přechodné řešení a pomoc k překonání nejakutnějších obtíží. Jak doporučují i odborné guidelines Psychiatrické společnosti ČLS JEP pro léčbu insomnie, první léčebnou modalitou je kognitivně behaviorální terapie (KBT). „Například i britský NICE (National Institute for Health and Care Excellence) doporučuje v první linii léčby jednoznačně KBT. Praktický lékař pošle pacienta k psychologovi nebo doporučí aplikaci se státem garantovaným kursem pro nespavost. Teprve pokud nic z toho nezabere, jsou předepisovány léky,“ říká MUDr. Vaněk s tím, že KBT je zaměřena na chování a pracuje s návyky a zlozvyky jedince. Psychoterapeutické postupy jsou účinné u 70–80 procent pacientů v péči praktického lékaře. Ve farmakoterapii se k léčbě nespavosti předepisují hypnotika 3. generace, jejichž užívání je ale přechodné (max. 4 týdny), mají řadu nežádoucích účinků a jsou spojena se vznikem závislosti. Další možností jsou anxiolytika a antihistaminika 1. generace, která jsou předepisována především u nespavosti s úzkostnou složkou. „Lepší volbou, která je zvláště v psychiatrii preferována, je léčba antidepresivy, kde pro nespavost stačí velmi nízká, a tudíž bezpečná dávka. Výhodou je, že zde nevzniká závislost a je možné jejich dlouhodobé užívání, včetně užívání podle potřeby. Předepisována mohou být i praktickým lékařem,“ říká MUDr. Vaněk. Alternativní možností je i léčba melatoninem, syntetickým hormonem účastnícím se cirkadiánních rytmů, který je vhodný zejména u lidí nad 55 let, je nenávykový a velmi bezpečný i u pacientů s dalšími civilizačními chorobami. Hodnocení efektu této terapie ale nastává až po 13 týdnech léčby. Jak se odborníci shodují, správný spánek je nedílnou součástí zdravého fungování našeho organismu a podle toho by mu měla být věnována i patřičná pozornost.   K VĚCI... Co možná o spánku nevíte Po 16 hodinách vzhůru je reakční doba a funkčnost mozku rovna 0,5 promile v krvi. 12 % lidí sní černobíle. Před vynálezem televize byl poměr opačný, jen 1/3 lidí snila barevně. Žirafa spí necelé dvě hodiny denně, oproti tomu netopýr hnědý téměř 20 hodin. Delfíni a velryby spí jen napůl – jedna hemisféra je vždy vzhůru. Organismus dříve zemře na spánkovou deprivaci než nedostatkem jídla. Člověk je jediný savec, který vědomě oddaluje spánek. Zdroj: MT

Čas načtení: 2019-11-26 18:52:20

Aleš Palán: Návrat do divočiny (ukázka z knihy)

Aleši Palánovi loni vyšla kniha Raději zešílet v divočině, která přinesla osm rozhovorů se šumavskými samotáři. Pak přišel se souborem rozhovorů s dalšími samotáři, tentokrát z různých koutů republiky, v knize Jako v nebi, jenže jinak. A původním šumavským samotářům je věnována jeho novinka Návrat do divočiny. Texty Aleše Palána v nové knize popisují vznik původní knihy i její netradičně velký dopad na čtenáře. Autor se vrací k jednotlivým postavám či spíše zpovídaným osobnostem a vypráví řadu okolností, pobočných historek, včetně vlastního náhledu. Jan Šibík v knize spolu se svou partnerkou fotografkou Danielou Matulovou přináší nové fotky, Aleš Palán pak své zamyšlení nad tím, co mu tři roky se samotáři daly, čím ho tito lidé nejvíc oslovili a proč je má tak rád. Zveřejňuje také příběhy, které se do knihy Raději zešílet v divočině nedostaly.   Ukázka z knihy Úvodem Čtvrté místo Dělal náročnou práci v rušném prostředí, a tak toužil po klidu. Pořídil si polosamotu s nevelkým pozemkem. Protože si to mohl dovolit, začal skupovat okolní pole a lesy. Nechtěl na nich hospodařit, pronajímal je nebo nevyužíval, ale chtěl mít pojistku, aby mu tam nikdo nic nepostavil či nepodnikl. Potřeboval nejen ticho a klid, ale chtěl mít zároveň jistotu, že to tak zůstane. Práci si zařídil tak, aby většinu dní trávil v této idyle, do města zajížděl, jen když opravdu musel. A na nákupy, sem tam na koncert.      Jednoho dne se všechno změnilo. I když vlastnil v okolí spoustu hektarů, kam dohlédl, bylo jeho, nad čáslavským letištěm pravomoc neměl. Padlo rozhodnutí a změnily se 24 letecké koridory, mému nebohému kamarádovi začaly nad hlavou svištět gripeny. Velmi nízko, přistávaly a vzlétaly, hluk to byl šílený. Když stroje přelétávaly nad jeho stavením, mohli jsme od sebe stát na zápraží na metr a museli jsme řvát, abychom se vůbec uslyšeli.      Jak vidno, tenhle příběh se neodehrál na Šumavě, ale s hrdiny knihy Raději zešílet v divočině má tento můj známý přece jen cosi společného. Bytostnou potřebu klidu, snad i samoty, v jeho případě jen občasné. On kvůli ní vydělal spoustu peněz a nainvestoval je do pozemků, mí šumavští přátelé zvolili skrytost a ústraní.      Nežijí v něm romantické životy. Nemám na mysli jen dlouhou a mrazivou šumavskou zimu. Být sám, spoléhat se jen na sebe, nemít po ruce nikoho, s kým si můžu pokecat a rozptýlit se, to ani v létě nemusí být žádný med. Je to způsob života, který je náročný, ale když ho jeden zvládne, může mu přinést mnoho kvalit, dokonce pocit naplněného života. Koukat, jak pomalu zapadá slunce, připravit si dříví na zimu, procházet starými cestami, které zarůstají, to je činnost, která má obsah.      Také někteří šumavští samotáři se obávají „gripenů“, v jejich případě třeba záměru radnice zřídit poblíž jejich obydlí cyklostezku. Ano, to je všechno: cyklostezka. Člověk z města by nad tím mávl rukou, ale pro samotáře skrytého po desetiletí v lese je to mezidruhová invaze. Prostředky na výkup lesa nemají, doufají tedy, že na trasu pro velocipedisty nezbudou peníze, a pokud snad ano, hodlají přemýšlet, kde najít nové místo, ještě skrytější. Pořád taková jsou.      Nějakých tři sta metrů od horské samoty jednoho mého známého vede Šumavou turistická značka. Ne páteřní červená, snad žlutá, málo frekventovaná trasa, která spojuje nevyhledávané cíle, jiné v okolí ani nejsou. Je tu jen nedotčená příroda, odlehlé partie, které jsou v očích zdejšího samotáře narušovány občasnými kroky turistů.      Značená cesta směřuje k mohutnému dubu, ze stínu pod ním je vidět chalupa. Na první pohled vypadá nevábně, metrové kopřivy, volně pobíhající zvířata, na plaňkovém plotě lebka. Ne sice lidská, ale přece jen. Tohle teritoriální chování je němou stopkou: Nepřibližuj se! Chodci se nepřibližují, ale po trase stejně procházejí. Mému známému to vadí, jen to pomyšlení, že by přece jen mohli narušit jeho území. Vyprávěl mi, že jedno jaro to už nevydržel. Vzal tedy barvu a značky v širším okolí zamaloval. Neosvědčilo se to. Turisté bloudili, zdržovali se tu déle, koukali pod stromem do mapy, pár se jich dokonce odhodlalo dojít se zeptat na cestu.      Klub českých turistů značení obnovil, rychle nanesená barva možná opršela, a kroky návštěvníků tudy vedou pořád. V porovnání s jinými trasami je jich velmi málo. Tím ale mého známého neuchlácholíte, on nežije někde jinde, on je tady. O tohle soužití nestál, nevyhovuje mu.      Skrytý svět šumavských samotářů je drsný, a přitom zranitelný. Změnit by se mohl snad už jen jeho pozorováním. Když jsem chystal knihu Raději zešílet v divočině, byl jsem si toho vědom. Někteří samotáři jsou snadno dohledatelní, většina ale ne. U několika je to v podstatě nemožné, do knihy jsem dal jen velmi rámcové vodítko, občas i drobné topografické pastičky. Nechtěl jsem, aby se z šumavských samot stala druhá Žítková. Po bezmála dvou letech od vydání knihy rozhovorů mohu snad říct, že se to podařilo. Jedinečné a fascinující prostředí horských samot, chýší a maringotek se pootevřelo – a zase uzavřelo. Ti, kteří o kontakty nestojí, si svou odloučenost udrželi.      Ozvali se mi mailem manželé, že identifikovali místo, kde přebývá Mirek Sedláček – rekordman v délce pobytu, muž, který mezi jehličnany prožil více než půl století. Dušovali se, že jeho soukromí rozhodně narušit nehodlají, že tam nepůjdou, jen ode mě chtěli potvrdit výsledek svého pátrání. S ulehčením jsem jim mohl oznámit, že bod, který vytyčili, je asi sedm kilometrů daleko od Mirkova domu. Nenašli ho. Občas se mě někdo zeptá, kde vlastně žije Tony, Ruda, Martina, ale já držím bobříka mlčení.      Jen jednou jsem se setkal s člověkem, který ta místa opravdu identifikoval. Bylo to v Berouně. Před besedou za mnou přišel muž s mapou, na které měl jednotlivé „poustevny“ vyznačeny s obdivuhodnou přesností. (Až na ty, kde není vůbec čeho se chytit, jako třeba u Rudy, o kterém jsem po domluvě s ním napsal jen to, že žije kdesi na Šumavě.) Dotyčný to měl správně. Byl se svým pátráním spokojený a já taky, když prohlásil, že tohle mu stačí, informace dál šířit nebude a ani on sám na ta místa zajít nehodlá.      Odlehlost láká a divočina ještě víc. I když se tam nedokážeme či nechceme odstěhovat, tušíme, že tento svět nám má co nabídnout. — Říká se, že literatura ztrácí svůj někdejší vliv, není určující společenskou platformou a vlastně nesvede změnit život ani jednomu konkrétnímu čtenáři. Může pro něj být partnerem, rádcem, kamarádem a to je až až. Ano, je to tak, ale knize Raději zešílet v divočině se i ta změna podařila. Alespoň v několika málo případech, o kterých vím.      Znám čtenářku, která týden po dočtení rozhovorů s šumavskými samotáři dala výpověď z práce i z bytu a odstěhovala se dvě stě kilometrů daleko na Šumavu. Vím o jiné, která se roky odhodlávala odstěhovat se z města na polosamotu – ta jí dosud sloužila jako víkendová chalupa. Když byla se čtením v půlce, udělala to. Ta změna přitom nemusí směřovat jen k užšímu kontaktu s přírodou. Jeden můj známý pod dojmem četby opustil dlouhodobě nefunkční vztah a záhy vstoupil do nového, s partnerkou se seznámil skrze společný dojem z mé knihy.      Ozvali se mi lidé, že knihu umisťují mezi své nejmilejší na poličku nad postel – a já mohl jen poděkovat a varovat je, že je to pěkně těžká bichle. Ozvala se mi čtenářka, která prý přečetla knihu šestkrát za sebou. Nebo nečtenář, co prohlásil, že neví, kolik knih v životě přečetl, moc jich určitě nebude, posledních deset let rozhodně žádnou – ale Raději zešílet v divočině doslova zhltl. Ozvala se mi i paní, že by chtěla s některým ze samotářů žít, jestli bych jí nemohl domluvit schůzku. Pochopil jsem, že je jí poměrně jedno, s kterým by to bylo, a rande jsem nesjednal.      Kamarádka mě informovala, že se o knize bavily ženské v kadeřnictví na malém městě, podepsat si ji ode mě nechal i opravář aut – to své jsem zhuntoval na šumavských lesních cestách. Když na jaře 2019 začaly protibabišovské demonstrace, mezi hesly požadujícími jeho demisi se objevil i transparent s nápisem Raději zešílet v divočině. Když mi někdo na Facebooku tuto fotku poslal, pokládal jsem to za fake, až později, když snímků s tímto transparentem z metra i z Václaváku přibylo, pochopil jsem, že tento slogan vystoupil z úzce literárního kontextu a má ambici zlidovět, žít si po svém.      Jsem rád, že se kniha skvěle prodává, ale ještě víc mě těší podobné příběhy. Za důležitý pokládám i fakt, že na besedách potkávám čtenáře různého věku i společenského postavení. Nejsou tu zdaleka jen hipsteři či ekologičtí nadšenci, přijdou lidi z paneláků či ajťáci, kteří se půdy holou rukou dost možná nedotkli roky. Kniha se líbí lidem na společenském okraji i těm, kteří jsou velmi úspěšní. Nad knihou se shodnou i občané nejrůznějších politických preferencí. To vše je pro mě nečekané a vítané: kniha pojednávající o čemsi zcela okrajovém propojuje společenské bubliny. Lidi spojuje. — Rozhovory s šumavskými samotáři – i tyhle eseje – provázela v přípravných fázích má dvě opomenutí, lépe řečeno mé fatální selhání. U Raději zešílet v divočině jsem zapomněl na fotky, u téhle knihy dokonce – byť se to zdá v podstatě nemožné – na text. Skutečně se to stalo.      Nejprve k těm fotkám. Když jsem oslovil nakladatele Aleše Lederera, zda by neměl chuť vydat knihu, ze které neviděl ani písmeno, měl jsem už podstatnou část rozhovorů nahraných, některé dokonce zpracované 30 a autorizované. Oslovit mi zbývalo jen posledního, osmého respondenta. Pěkných pár měsíců jsem už otravoval šumavské solitéry, kteří teoreticky neměli mít nejmenší zájem s někým cizím mluvit, zejména ne s chlapem, co hodlá tohle povídání zveřejnit – a přesto se mnou mluvili. V průběhu toulek Šumavou jsem pochopil, že se nechci bavit jen o alternativním životním stylu, ale o samotářském životě v přírodě, o skrytosti a mlčení. Několik alternativců žijících v rodinách či v jejich torzech jsem tedy ponechal jejich ústraní a do knihy je nezařadil. Jsou jistě rádi.      Aleš Lederer tehdy na mou nabídku kývl a hned se optal, jaké budou v knize fotky. A já si uvědomil, že jsem na fotky naprosto zapomněl. Byla to zhruba má dvacátá kniha rozhovorů a ve všech předchozích fotografie byly. Protože jsem se s Šumaváky bavil o jejich současném prožívání odloučenosti a minulost jsme zmiňovali jen tehdy, když jsme potřebovali ukázat cestu k přítomnosti, věděl jsem, že fotky z jejich mládí v knize mít nechci. Ostatně: většina samotářů takové snímky ani nemá. Nedošlo mi ovšem, že snímky ze současnosti v knize být musí.      Jen co nakladatel svou otázku vyslovil, pochopil jsem, jakou jsem spáchal pitomost. Dostal jsem se k lidem žijícím ve skrytu, sblížil se s nimi, přesvědčil je, aby se svým příběhem vyšli na světlo, o žádném focení ale z mé strany nepadlo ani slovo. Nemohlo padnout, protože jsem o tom neuvažoval. Takže co teď? Pojedu za každým z nich znovu a budu jim vysvětlovat, jaký jsem pitomec, že jsem na fotky zapomněl a nyní bych potřeboval, aby mi kývli ještě jednou, nejen na slova, ale nově i na obrázky? Vyzbrojen civilizační podezíravostí jsem došel k závěru, že by mě mí přátelé na Šumavě mohli podezírat ze salámové metody: „Nejdřív chce rozhovor a teď ještě focení. Co bude chtít příště?“ Nebudou si o mně myslet, že jsem s nimi skoulel nějakou habaďúru?      Aleš Lederer do toho mého uvažování vyslovil jméno Jan Šibík, jestli bych byl pro, kdyby ho zkusil ke spolupráci oslovit. Souhlasil jsem poněkud nepřítomně, protože jsem si představoval ty trapné chvíle na Šumavě, které možná povedou k nedorozumění či nedejbože k rozkmotření. Kdo by přece věřil tomu, že otřískaný autor knižních rozhovorů zapomene na fotky? Myslím, že bych v tomto stavu kývl Alešovi na jakékoliv jméno, ale Honza Šibík byl dobrá volba. Velmi dobrá. Je hbitý a pozorný, profík každým coulem, svět zapadlých šumavských samot a maringotek dokázal čtenářům přiblížit věrně a empaticky.      Tomu ale musel předcházet souhlas mých respondentů. Vydal jsem se tedy za nimi, vysvětlil jsem jim, jaký jsem vůl a že bych ještě potřeboval fotky – a žádný z nich, opravdu ani jeden, a to ani na okamžik, mě nepodezíral z nějaké taktiky. Pochopili, že jsem selhal – a pro selhání oni mají tykadla. Následně jsem na skrytá místa dorazil už s Honzou Šibíkem a kniha mohla dál vznikat.      Když se snažím přijít na to, proč je Raději zešílet v divočině tak úspěšné a proč kniha tak zasáhla i mě samotného, pokouším se uvažovat dál než za ta nejpravděpodobnější vysvětlení. Slýchám, že je to tím, jak zde akcentuji život v přírodě. Budiž, tomu se ale věnuje celá řada titulů, cestopisů, průvodců, vzpomínek… Nebo to prý bude tou samotou a přirozenou duchovností, která ji v horách provází. I titulů o duchovním růstu člověka v ústraní je ale docela dost, knihy o rozvoji osobnosti zažívají setrvalý zájem těch, kteří se chtějí někam posunout. Jsem ostatně jedním z nich.      Myslím, že jsem se v Raději zešílet v divočině nevědomky dopustil jiných kvalit. Jednou z těch, kterou ve své knize, a zejména ve svých respondentech spatřuji, je cosi, čemu říkám kvalita prohry. Pokusím se to vysvětlit.      Naše společnost je založena na soutěživosti a na úspěchu. Počítá se jen vítězství, ve sportu maximálně příčky na stupínku, kdo je čtvrtý, má prostě smůlu. Prohra, pokud vůbec k něčemu, je prý dobrá jen k tomu, abychom se příště víc snažili… Já si to ale nemyslím, podle mě je prohra přirozenou součástí našich dnů. Pokud budeme do krajnosti otevření – a mí šumavští přátelé takoví většinou bývají – připustíme si, že drobným prohrám jsme vystaveni dennodenně. Na někoho se zbytečně utrhneme, něco nás zamrzí, zapomínáme na své blízké, odkládáme věci… Zásadním prohrám se minimálně párkrát za život nevyhne žádný z nás. Všichni prohráváme, ale ne všichni si to dovedeme připustit.      Tuhle vzácnou dovednost mě učí někteří šumavští samotáři, oni jsou totiž mistry v prohrách, prohrávat dokážou velmi dobře. To nemyslím jako ironii, vyslovuji to s hlubokým obdivem. Prohra je podle mého mínění kvalitou sama o sobě, nejde jen o poučení pro příště – i když to taky. Prohra a její uvědomění si prostě napomáhá plnosti našich životů, bez ní by nebyly kompletní.      Je snadné tuhle kvalitu přehlédnout, ale soudím, že „mí“ Šumaváci ji nepřehlížejí. Že pro ni mají plné pochopení. Proto mě nepodezřívali z žádné taktiky, když jsem za nimi dodatečně přijel s tím, že potřebuju, aby se ještě nechali vyfotografovat. Pochopili, že jsem zrovna prohrál, že jsem chyboval, a že je to normální. A normální je taky takovému člověku vyjít vstříc. Žádný z nich neřekl: „To je skvělý, že sem přijede někdo s foťákem.“ Prohlásili spíš: „Tak teda jo…“ Poměrně neochotně, ale přece jen. A to stačilo – nejen Honzovi Šibíkovi, ale i té plnosti.      A jak to bylo s tou mou druhou prohrou, kdy jsem zapomněl napsat text? V tom už nenacházím příliš velké ponaučení, spíš hořkou anekdotu, co všechno se taky může autorovi stát, či spíš nestát. Když jsme se s Alešem Ledererem a Honzou Šibíkem – a samozřejmě taky se sedmi šumavskými solitéry – dohodli, že po roce od vydání knihy začnou vznikat nové fotky a v návaznosti na Raději zešílet v divočině nová kniha, asi se mi zatměl mozek. Pochopil jsem totiž, že mám napsat jen nový stručný úvod, jinak že vyjdou staré rozhovory s novými fotkami. Z nakladatelského hlediska by to byla pitomost, ale v tu chvíli jsem si to neuvědomil. Jan Šibík jezdil několik měsíců na Šumavu a pořizoval nové snímky – a já nedělal nic. Když se mě nakladatel optal, kdy budu se svými texty hotov, nechápavě jsem odvětil: „S jakými texty?“ Prostě jsem zapomněl napsat tuhle knihu…      Konečně mi došlo, že úvod má být mnohem obsáhlejší než pár odstavců a že nemá smysl znovu tisknout již vytištěné rozhovory, ale je třeba, abych napsal cosi o svém životě s mými šumavskými přáteli, o tom, co mi pobývání s nimi dalo, co si o nich myslím, čím mě fascinují, proč je mám tak rád. Zasmál jsem se vlastní hlouposti a pustil se do psaní. Tento reparát nyní držíte v rukách. I já se prostě učím prohrávat… — Odborník by mě možná opravil, ale osobně mám dojem, že z marketingového hlediska je na knize setkání s šumavskými samotáři špatně úplně všechno. Pokud si vybírám respondenta ke knižnímu rozhovoru, měl by to být člověk aspoň trochu známý, ne? Šumavské solitéry zná jen málokdo, o některých neví dokonce ani lidé ve velmi blízkém okolí. Tak dobře se skrývají.      Z hlediska ohlasu je důležité, aby téma knihy s člověkem rezonovalo. Pokud bych dělal rozhovor o zdraví, jídle či sexu, spojitost se svou osobou by v tom mohl najít snad každý. Ale v radikální odloučenosti? Jak ta rezonuje u čtenářů z měst a vesnic, kteří se třeba někdy cítí osamělí, ale přesto pobývají ve společnosti? A odstěhovat se do lesa bez elektřiny a bez vody – nemluvím o teplé vodě, mluvím o vodě jako takové – rozhodně neplánují. A že by někdo chtěl okopírovat model, jakým žije třeba Martina Kyselová nebo Mirek Sedláček? To je nemožné. Jde o tak jedinečné osobnosti, že žádná nápodoba není možná. Marketingovým handicapem mohla být ostatně i sama Šumava. Ne že by nejrozsáhlejší české pohoří nemělo dost příznivců, sám se mezi ně počítám, ale přece jen: kniha ze Šumavy je vlastně regionální literaturou. Copak příběhy odtud mohou zajímat obyvatele Liberce, Znojma či Vsetína? A přesto je zajímají.      Co to v čtenářích tak silně zaznívá? Myslím, že to nebude jen česká láska k outsiderům nebo lépe řečeno ke zdánlivým outsiderům. Jsme zemí Švejka a Cimrmana, ale přestává už podle mého názoru platit, že jsme zemí plebejců.      Jedním z původců nosného hlasu knihy Raději zešílet v divočině bude zřejmě žitá změna, kterou většina mých respondentů (snad všichni kromě Klišíků, kteří se ve své chalupě narodili) udělala. Ta změna byla radikální: spálili za sebou všechny mosty, v nížinách či vrchovinách nechali rodiče, partnera, někdy děti… Někteří zdánlivě zmizeli z povrchu zemského. Čtenáři nechtějí udělat tak radikální změnu, ale zřejmě jim stačí vědět – ne: stačí to nám –, že je to možné. Třeba se odhodláme ke změně menší, ale pro nás neméně důležité. Přestěhovat se do vedlejší obce, změnit něco v zaměstnání, ve vztahu, v sobě – to zejména. — Když dělám knižní rozhovor, pokouším se nic nevědět, o dotyčném si nic nemyslet. Všechno, co budu chtít, kam bych toužil náš hovor nasměrovat, by mě i jeho jen omezovalo. Ano, kdybych se hodně snažil, mohl bych získat to, co jsem si naplánoval. Ale byl by to velmi zúžený pohled, nic jiného bych nedostal, pominul bych celou šíři světa. Pro jedno bych ztratil všechno. Dobré odpovědi se nedají získat jakýmkoliv snažením a přípravou, ty se dají jen dostat, pokud je člověk totálně nepředpojatý a soustředěný.      V knize Raději zešílet v divočině zaznívají názory, postoje a prožitky šumavských samotářů. Tak to má být. Přesto jsem si i já, postupem času a při dalších návštěvách, začal něco myslet. O odlehlosti, o nich, o sobě… Knihou Návrat do divočiny se v tom pokouším vyznat. Snad ji mí šumavští přátelé přijmou jako malou pozornost. Něčemu třeba přitakají, nad jiným se rozesmějí… Třeba i nade mnou, vůbec mi to nevadí.      Šumavští samotáři jsou vyhraněné osobnosti. Měli odlišné důvody k odchodu do divočiny, jiným způsobem ji prožívají a jiné věci od ní očekávají. Neexistuje žádná sociologická skupina šumavských solitérů. Cokoliv o nich bych chtěl zobecnit, mýlil bych se už v samotném základu. Každý z nás je jiný, říká se. Budiž. Ale Šumaváci jsou ještě mnohem jinačejší.      Přesto mají něco společného. Je to skutečnost opravdového života, plného a vědomě prožívaného. Nedokážu to říct líp než indický jezuita Anthony de Mello. (Ostatně: v podstatě nic nedokážu říct jako on.) Vypůjčím si tedy kousek jeho meditace z knihy K pramenům.      „Myslím na situace, v nichž ožívám, a na situace, ve kterých jsem mrtvý. Myslím na doby, kdy jsem se neodvažoval riskovat, kdy jsem žil v pohodlí a bezpečí: to byly časy, kdy jsem stál na místě. Pak myslím na doby, kdy jsem se odvažoval riskovat, dělat chyby, prohrávat a být bláznem, být terčem kritiky ostatních, kdy jsem se klidně uváděl do nebezpečí, že mi někdo ublíží, nebo že někomu způsobím bolest. To jsem byl naživu!      Život je pro hazardní hráče. Zbabělci umírají.      Musím se naučit přijímat vše, co mi život přináší, potěšení i bolest, žal i radost. Neboť zavřu-li se před bolestí, má schopnost prožívat radost zmizí – stávám se otupělým a v tom spočívá strnulost a smrt.      Život jde ruku v ruce se změnou. Co se nemění, je mrtvé. Mrtví lidé v sobě mají zakořeněný strach ze změny. Jaké změny se v mém životě odehrály za posledních šest měsíců? Jaké změny mě čekají dnes?      Končím toto cvičení a pozoruji přírodu kolem sebe: je tak pružná, tak plynoucí, křehká, nestálá, vystavená smrti – a tak živá! Pozoruji ji dlouho, hodně dlouho.“      Tolik Anthony de Mello. Něco podobného by ale mohli říct i mí šumavští přátelé.      Ne, oni o tom většinou nemluví, oni to žijí. Pokouším se po nich opičit {loadmodule mod_tags_similar,Související} Aleš Palán (1965), publicista a spisovatel, je autorem či editorem pětačtyřiceti knižních titulů. Za sborník Brnox získal spolu s Kateřinou Šedou ocenění Magnesia Litera. Na tutéž cenu byl nominován i jeho knižní rozhovor s bratry Florianovými Být dlužen za duši a román Ratajský les. Rozhovor s bratry Reynkovými Kdo chodí tmami byl oceněn výroční cenou Českého literárního fondu. Třikrát se Palánova kniha stala vítězem ankety Katolického týdeníku Dobrá kniha roku. Rozhovor s šumavskými samotáři Raději zešílet v divočině se stal bestsellerem a získal titul Kniha roku Lidových novin. Na podzim 2019 vyšla Aleši Palánovi další kniha rozhovorů Jako v nebi, jenže jinak. Nová setkání se samotáři z Čech a Moravy. Jeho práce vyšly v angličtině, němčině a japonštině. Jan Šibík (1963), reportážní fotograf cestující po celém světě, autor fotografií ke knize Raději zešílet v divočině. Dvacet let byl vedoucím fotooddělení a obrazovým redaktorem časopisu Reflex a je nositelem mnoha ocenění, například v soutěži Czech Press Photo či World Press Photo. Jan Šibík je zároveň laureátem Ceny 1. června udělované městem Plzeň za šíření myšlenek demokracie a obhajobu lidských práv. Jeho aktivity, jako jsou Podejte ruce dětem ze Sierry Leone či Chci ještě žít!, překračují hranice fotografie a poukazují ke společenské odpovědnosti člověka, jenž se pohybuje v problematických oblastech světa. Daniela Matulová (1989), fotografka opakovaně zaznamenávala uprchlickou krizi, těžkou práci žen a dětí či přeživší ženy napadené kyselinou. Dokumentovala jednu z nejuzavřenějších komunit světa v jeruzalémské čtvrti Me’a Še’arim a spolupodílela se na fotografiích ke knize Raději zešílet v divočině.   Nakladatelství Prostor 2019, 400 stran, první vydání

Čas načtení: 2024-03-01 06:00:00

Zahalte se do vůní jara: Které parfémy vás po zimě nabijí energií?

S příchodem jara odkládáme těžší kořeněné vůně a dáváme přednost těm lehčím, květinovým. Pokud tedy ještě nemáte ten pravý parfém, se kterým byste si zpříjemnila letošní jaro, možná vám pomůže náš výběr! Předem upozorňujeme: tyto vůně jsou silně návykové!

Čas načtení: 2024-03-01 14:00:00

Jen žádné nervy, i chyba v daňovém přiznání se dá napravit

Daňové přiznání nemá mezi lidmi příliš dobrou pověst. Vyplnění a podání odkládáme až na poslední chvíli. Řada lidí se bojí, že udělá chybu a finanční úřad je bude popotahovat. I chyba v daňovém přiznání se přitom dá napravit.

Čas načtení:

Time management – řízením času řídíte život

[skoleni-kurzy.eu] Uvědomíte si, jakou roli hrají v životě člověka vaše možnosti a cíle – pracovní i ty osobní. Zjistíte, jak moc na vaši psychiku může působit bezcílnost. Naučíte se způsob, jakým své cíle stanovovat, abyste se k nim co nejvíce dokázali přiblížit. Uvědomíte si své vnitřní a vnější zdroje, která vás podporují i to, co vám bere sílu. Podíváme se na rovnováhu mezi prací a osobním životem, co dělat s prokrastinací a kde ušetřit čas. * • jak se tvoří návyky, • jak řídíte svůj čas vy test, • typologie osobnosti v řízení času, • vaše výkonnostní křivka a jak s ní pracovat, • bezcílnost, • jak a proč si stanovit cíle v práci a doma, jak je formulovat, abychom cílů dosáhli, • systém plánování cílů a priorit, • časožrouti a antičasožrouti – co šetří čas, • proč odkládáme a nestíháme, • jak ušetřit čas při každodenní pracovní rutině. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-03-01 06:00:00

Zahalte se do vůní jara: Které parfémy vás po zimě nabijí energií?

S příchodem jara odkládáme těžší kořeněné vůně a dáváme přednost těm lehčím, květinovým. Pokud tedy ještě nemáte ten pravý parfém, se kterým byste si zpříjemnila letošní jaro, možná vám pomůže náš výběr! Předem upozorňujeme: Tyto vůně jsou silně návykové!

Čas načtení: 2024-04-24 19:42:22

Jaký je tip na skvělou dovolenou? Což takhle úžasná Mallorca?

Jaký je tip na skvělou dovolenou? Což takhle úžasná Mallorca? redakce St, 04/24/2024 - 19:42 Cestování Klíčová slova: last minute Mallorca Mallorca 2024 Mallorca dovolená Bulharsko Bulharsko last minute Bulharsko Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Krásné prostředí a dokonalé počasí Máte-li rádi moře, vodní sporty, krásné pláže a slunečné počasí, budete se cítit na Mallorce jako v ráji. Na své si přijdou i milovníci fauny, flory, historických památek. Čekají na vás i procházky po úžasných plážích, jsou zde malebné zátoky, které jsou skutečně nezapomenutelné. Uvést můžeme známé Cala Barques, Cala Figuera nebo Cala Pi de la Poseda. Mallorca 2024 se vám stoprocentně zalíbí. I v noci je na Mallorce krásně. V noci ožívá a např. Klub Tito’s je otevřený od roku 1920 a stále se těší velké oblibě. V noci se nemusíte bát chladu, stejně jako ve dne. Počasí je tím, proč sem společně s úžasnými malými plážemi směruje spousta turistů opakovaně. V létě je teplota v průměru 30 °C, na jaře a na podzim se pohybuje kolem 20 – 25 °C. Kdybyste zde vyrazili v zimě, jen zřídka se setkáte s teplotou pod 15 °C. Last minute Mallorca Zajímavá je pro mnohé cestovatele last minute Mallorca, což jsou zájezdy tzv. „na poslední chvíli“. Díky tomu, že si zvolíte zájezd z kategorie last minute ušetříte tisíce korun. Cestovat se takto dá nejen do Španělska, ale i do Turecka, Řecka, Bulharska, na Kypr… Zajímavou je v posledních letech i dovolená last minute Bulharsko. Právě Bulharsko 2024 nabízí to pravé pro dobrodruhy, vodomily, také pro milovníky zajímavého výborného jídla, mnohé vodní atrakce… Podívejte se na zájezdy Mallorca, last minute Mallorca, nebo třeba all inclusive Mallorca nabídku na webových stránkách tui.cz a vyberte si dovolenou, na kterou budete dlouho vzpomínat. Budete jistě spokojeni, ať už jste pár, skupina přátel nebo rodina s dětmi. Přidat komentář Text: Redakce Pokud patříte mezi zkušené cestovatele nebo znalce zeměpisu, možná víte, že největším ostrovem Baleárských ostrovů, je Mallorca. Přestože patří k všeobecně známým a spousta z nás ji uvádí jako místo snů, kde by se chtěla podívat během letní dovolené, její návštěvu z neznámého důvodu často odkládáme. Ať už ji chcete navštívit delší dobu, nebo jste se právě spontánně rozhodli o ní vážně uvažovat, pokud vyrazíte, budete jistě spokojeni.

Čas načtení: 2024-06-07 12:03:00

Pomáháme s hladkým průběhem voleb do europarlamentu

Pomáháme s hladkým průběhem voleb do europarlamentu. Odkládáme odstávky elektřiny spojené s přerušením dodávek plánované původně na tento víkend....

Čas načtení: 2024-07-08 17:45:00

Čas bez pocitů viny pro maminky

My mámy často odkládáme vlastní potřeby stranou, abychom nikoho nezklamaly. A pak se cítíme špatně, když pro sebe něco děláme? To je ale úplně špatně.

Čas načtení:

Time management – řízením času řídíte život

[skoleni-kurzy.eu] Uvědomíte si, jakou roli hrají v životě člověka vaše možnosti a cíle – pracovní i ty osobní. Zjistíte, jak moc na vaši psychiku může působit bezcílnost. Naučíte se způsob, jakým své cíle stanovovat, abyste se k nim co nejvíce dokázali přiblížit. Uvědomíte si své vnitřní a vnější zdroje, která vás podporují i to, co vám bere sílu. Podíváme se na rovnováhu mezi prací a osobním životem, co dělat s prokrastinací a kde ušetřit čas. * • jak se tvoří návyky, • jak řídíte svůj čas vy test, • typologie osobnosti v řízení času, • vaše výkonnostní křivka a jak s ní pracovat, • bezcílnost, • jak a proč si stanovit cíle v práci a doma, jak je formulovat, abychom cílů dosáhli, • systém plánování cílů a priorit, • časožrouti a antičasožrouti – co šetří čas, • proč odkládáme a nestíháme, • jak ušetřit čas při každodenní pracovní rutině. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Time management – řízením času řídíte život

[skoleni-kurzy.eu] Uvědomíte si, jakou roli hrají v životě člověka vaše možnosti a cíle – pracovní i ty osobní. Zjistíte, jak moc na vaši psychiku může působit bezcílnost. Naučíte se způsob, jakým své cíle stanovovat, abyste se k nim co nejvíce dokázali přiblížit. Uvědomíte si své vnitřní a vnější zdroje, která vás podporují i to, co vám bere sílu. Podíváme se na rovnováhu mezi prací a osobním životem, co dělat s prokrastinací a kde ušetřit čas. * • jak se tvoří návyky, • jak řídíte svůj čas vy test, • typologie osobnosti v řízení času, • vaše výkonnostní křivka a jak s ní pracovat, • bezcílnost, • jak a proč si stanovit cíle v práci a doma, jak je formulovat, abychom cílů dosáhli, • systém plánování cílů a priorit, • časožrouti a antičasožrouti – co šetří čas, • proč odkládáme a nestíháme, • jak ušetřit čas při každodenní pracovní rutině. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2025-03-11 05:36:00

Odstartujte jarní úklid: Uložte sezónní věci i zimní výbavu

Za pár dnů je tu jaro a s ním i čas pustit se do velkého gruntování. Stejně jako před Vánocemi i před Velikonocemi obvykle důkladně uklízíme, myjeme okna, odkládáme zimní sezónní potřeby i oblečení. ...

Čas načtení: 2025-04-07 07:00:00

Jaký si letos vyberete parfém na jaro?

Zima se nám vytratila z očí a předala žezlo jarní sezóně. Společně s tím, jak pomalu odkládáme teplé bundy a svetry na dno skříně, bychom si měli pořídit nový parfém na jaro. Těžké zimní parfémy je třeba vyměnit za lehčí a veselejší svěží jarní vůně. Jarní vůně často obsahují mnohem více než jen tón ...

Čas načtení: 2025-05-26 10:58:46

Úklid jako nástroj nové energie: Proč by měl být čistý domov základem vaší pohody

Úklid jako nástroj nové energie: Proč by měl být čistý domov základem vaší pohody redakce Po, 05/26/2025 - 10:58 Domácnost Klíčová slova: Ohayno.cz úklid čistý domov Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 1. Úklid jako terapie Věděli jste, že úklid má terapeutické účinky? Psychologové potvrzují, že prostředí, ve kterém žijeme, přímo ovlivňuje naši mysl. Nepořádek v místnosti často znamená i zmatek v hlavě. Naopak, uklizený prostor přináší přirozený klid, pomáhá nám soustředit se a dokonce snižuje hladinu stresových hormonů. Zamyslete se – kolikrát jste si po dokončení pořádného úklidu sedli s kávou a cítili se lehčí, klidnější, víc „doma“? 2. Proč úklid často odkládáme Zní to jednoduše – uklidit si. Ale realita bývá jiná. Dnešní tempo života je rychlé, náročné, a často není prostor na to, věnovat dvě či tři hodiny pořádnému úklidu. Výsledkem je hromadění nepořádku, který nám den za dnem ubírá energii. A tak vzniká začarovaný kruh – čím víc nepořádku, tím menší chuť uklízet. Odkládání úklidu také často souvisí s pocitem přetížení. Když je doma příliš mnoho věcí a málo systému, je těžké vůbec začít. V tu chvíli přichází ideální příležitost přenechat práci profesionálům. 3. Profesionální úklid: Pomoc, ne luxus Ještě před několika lety bylo běžné, že si lidé mysleli: „Profesionální úklid? To je pro bohaté.“ Dnes je realita jiná. Díky rostoucímu počtu kvalitních úklidových firem, dostupným cenám a flexibilním službám je úklidová pomoc běžnou součástí života mnoha domácností. Profesionální úklid není známkou lenosti – naopak, je to známka toho, že si vážíte svého času, zdraví a prostředí, ve kterém žijete. Vyřeší za vás úkol, který je časově náročný, a přinese okamžité výsledky. 4. Co všechno může profesionální úklid zahrnovat Pokud si pod úklidem představíte jen rychlé vysátí a otření prachu, budete překvapeni. Kvalitní úklidová firma nabízí daleko víc: Hloubkové čištění všech místností Mytí oken, rámů, parapetů Čištění koupelen – včetně spár, baterií a dlaždic Dezinfekce kuchyně a kuchyňských spotřebičů Péče o podlahy různých materiálů (dřevo, dlažba, PVC) Odstranění plísní, mastnot a vodního kamene Speciální služby jako úklid po malování, po rekonstrukci, nebo sezónní úklid Díky této hloubkové péči bude vaše domácnost zářit čistotou, která přetrvá mnohem déle než běžné každodenní uklízení. 5. Úklid = zdravější prostředí Během běžného provozu domácnosti se do vzduchu uvolňují prachové částice, roztoči, alergeny a plísně. To vše může mít negativní vliv na zdraví, zvlášť pokud doma máte děti, seniory nebo domácí mazlíčky. Pravidelný úklid – obzvlášť ten profesionální – významně snižuje výskyt těchto škodlivin. Navíc, čistý domov je prevencí nemocí. Méně bakterií = menší riziko infekcí, nachlazení i alergií. 6. Kde hledat kvalitní úklidovou službu? Na českém trhu najdete desítky firem, ale kvalita se různí. Pokud hledáte spolehlivou, cenově dostupnou a důvěryhodnou firmu, doporučujeme Ohayno.cz. Tato firma má výborné recenze, nabízí široké spektrum služeb a klade důraz na ekologické čisticí prostředky. Navíc umožňuje pohodlnou online rezervaci, přesný výběr služeb a vždy víte dopředu, kolik za úklid zaplatíte. Bez skrytých poplatků, bez stresu. 7. Jak probíhá objednání úklidu? Vyplníte poptávkový formulář nebo kontaktujete firmu e-mailem/telefonicky. Dohodnete si rozsah služeb, termín a čas úklidu. Úklidový tým přijede s vybavením, profesionálně provede zadané úkony a po sobě vše uklidí. Můžete si užívat výsledek bez námahy a stresu. Celý proces je jednoduchý, rychlý a maximálně přizpůsobený vašim potřebám. 8. Tipy, jak si udržet pořádek i po úklidu Jednorázový profesionální úklid je skvělý začátek. Ale co dál? Tady je několik jednoduchých tipů, jak si čistotu udržet: Minimalizujte počet věcí – čím méně věcí, tím méně nepořádku. Zavádějte rutiny – např. 5 minut denně na rychlé uklizení kuchyně nebo koupelny. Učte ostatní v domácnosti podílet se – děti zvládnou utírat stůl, partner vysát. Jednou za měsíc si dopřejte znovu profesionální úklid – budete mít klid i jistotu. 9. Shrnutí: Úklid jako nový začátek Ať už jde o nový byt, začátek roku nebo prostě jen potřebu restartu – profesionální úklid může být silným impulsem ke změně. Vyčistíte prostor, ale zároveň pročistíte i mysl. Zbavíte se zbytečností, osvobodíte se od chaosu a vytvoříte prostředí, ve kterém se dobře dýchá, pracuje i žije. Úklid už dávno není jen povinnost. Je to volba. Volba žít kvalitněji, zdravěji a s větším klidem. Přidat komentář Úklid. Slovo, které v mnoha lidech vyvolává pocit povinnosti, únavy, někdy i frustrace. Většina z nás k němu přistupuje spíše jako k nezbytnému zlu než k něčemu, co by mohlo pozitivně ovlivnit náš život. Ale co kdybychom změnili úhel pohledu? Co když právě úklid – správně a profesionálně provedený – může být katalyzátorem pozitivní změny? V tomto článku se podíváme na úklid nejen jako na činnost, ale jako na nástroj, který má sílu změnit nejen prostor kolem nás, ale i naši náladu, energii a celkový životní rytmus.