Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-06-10 07:00:01

Američané použili psychický trest, kterým prošel už Dostojevskij. Zoufalý otec musel prožít strašné chvíle

Jak moc může člověk trpět, aniž by se ho kdokoliv byť jen dotkl? Pro mnohé lidi je psychická bolest mnohem intenzivnější než jakékoliv strádání fyzické, což ti, kteří chtějí druhé týrat, velmi dobře vědí. A využívali toho už v minulosti. Jedním z příkladů byl třeba známý trest ruského spisovatele Dostojevského, kterého sám tehdejší ruský car Nikolaj I. odsoudil k trestu smrti za zapojení do tak zvaného petraševského kruhu, tedy mezi intelektuály, jimž nebyly cizí socialistické myšlenky, a dokonce ani snahy o odstranění samotného panovníka. To nemohl car potřebovat, a tak se rozhodl pro exemplární trest. Dostojevskij a jeho přátelé stanuli tváří v tvář smrti.  Při trestu gunga rao se odsouzenec modlil, aby už zemřel. Prováděla ho inteligentní zvířata Číst více Poprava jen „naoko“ Jak se později ukázalo, carovi šlo o docela jinou podobu pomsty než zbavit své odpůrce života. Měli se potkat se svojí smrtelností a se strachem, jaký může člověk prožít jen před blížícím se koncem. Proces popravy nechal dojít až k samotnému výstřelu. Odsouzenci byli přivedeni na místo, kde měli zemřít, rozloučili se se životem, byly jim zavázány oči a pomocníci je přivázali ke kůlům, jak uvádí i web Faroutmagazine. Pak už nezbylo nic jiného než v hrůze čekat na výstřel. Místo něj ale přišla milost v podobě „pouhých“ čtyř let těžkých nucených prací. Dostojevskij trest nakonec přežil a podle svých zápisků si dokonce uvědomil, kolik času před svojí „první smrtí“ promarnil. Utrpení, které musel prožít ve chvílích čekání na popravu, se ale nezbavil do skutečného konce života.  Historie se vrací v ještě horší podobě Zdá se, že takové praktiky musí být jen krutou realitou historie. Jak se ukazuje, bohužel se podobné, a dokonce ještě horší krutosti dějí i v jedenadvacátém století, a to i v režii příslušníků americké armády. Například z roku 2005 je zdokumentovaný případ, kdy se vojáci navzdory přímému zákazu přípravy a provádění zinscenované popravy uchýlili k ještě krutějšímu chování. Tehdy právě zuřila válka v Iráku a Američanům se podařilo zatknout tamního muže, který měl podle jejich názoru krást ve zbrojnici. Další chvíle zadrženého si v ničem nezadaly s tím nejkrutějším mučením v historii.  Za otce měl zemřít syn Američtí vojáci tehdy nezatkli jen zmiňovaného provinilce, ale s ním před soud přivedli i jeho syny. On, jako jejich otec, dostal příkaz vybrat jednoho z nich, který za jeho čin zaplatí životem. Zprávy o tom, jak probíhal onen děsivý výběr, zda se otec k takovému rozhodnutí odhodlal, nebo zda nakonec zvolili sami vojáci, dostupné nejsou. Ze svědectví o dalším průběhu akce ale vyplývá, že byl vybraný chlapec odveden za budovu a následně jeho otec uslyšel již jen výstřely. Nemohl v tu chvíli tušit, že kulky šly cíleně mimo, že šlo jen o kruté mučení s cílem získat výpověď, jakou vojáci chtěli.  Hrůza, jakou si nechceme ani představit „Takové mučení musí být samozřejmě mnohem hroznější, než kdyby bylo vyhrožováno smrtí samotnému zadrženému,“ konstatovala psycholožka Marie Jeníková. „Vědomí, že jeho obvinění je příčinou smrti jiné osoby, dokonce jemu velmi blízké, muselo způsobit tak velký psychický šok, že se jej pravděpodobně nezbavil do konce svého života. Jde jednoznačně o krutější formu trestu než mnohé fyzické týrání případného provinilce.“   Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna Číst více Zinscenované popravy nejsou bohužel výjimečné Vraťme se ještě do jiné oblasti sužované dlouhými boji. Tentokrát šlo o rok 2007 v Íránu, kde byli tamními členy revoluční gardy obdobně mučeni britští zajatci. Po dvou dnech mučení a výslechů byli zadržení muži a jedna žena postaveni se zavázanýma očima ke zdi a zdálo se, že nadešla jejich poslední vteřina, když slyšeli jen natahování zbraní a pak – cvaknutí kohoutku. Kulky ale ze zbraní nevyšly. Mučení přesto prošli všemi děsy, které provázejí očekávanou smrt. „Íránci se převlékli z vojenských uniforem do černého a měli zakryté tváře. Pak jsme slyšeli natahování zbraní a jeden z nás pronesl: Tak, mládenci, myslím, že budeme popraveni,“ vyprávěl pro The Guardian později o šíleném momentu jeden ze zajatých britských námořníků Joe Tindall. On ani další nedobrovolní účastníci inscenované popravy na ty chvíle nezapomenou do konce života.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Když jde diktátorovi z Moskvy o život: Evakuační plán a pryč do Samary.

Čas načtení: 2022-04-24 10:57:15

Moskva pod hladinou aneb O (příliš?) drahých lodích

Potopení Moskvy, vlajkové lodi ruské černomořské flotily, je celkem ojedinělou událostí – a to hlavně proto, že průmyslově vyspělé státy proti sobě dnes válčí jen velmi zřídka. Tálibán ani Islámský stát žádnou flotilu neměly a stejně tak neměly schopnost útočit na flotily svých protivníků. Největším historickým úspěchem islámských teroristů na moři bylo poškození americké lodi USS Cole v adenském přístavu, což už je dlouho. Lodi pohybující se mimo přístav se vesměs takových improvizovaných útoků nemusejí bát vůbec. To znamená, že chceme-li srovnat současnou událost s nějakými podobnými, musíme se vrátit až do časů britsko-argentinské války o Falklandy (1982), kdy Britové potopili Argentincům křižník General Belgrano a Argentinci Britům hned několik lodí: HMS Sheffield, HMS Ardent, HMS Antelope, HMS Coventry, SS Atlantic Conveyor a vyloďovací plavidlo Sir Galahad. Ztráty na Galahadu byly obzvlášť velké: 48 mrtvých a řada přeživších zmrzačená na zbytek života. General Belgrano, na jehož palubě přišlo o život 323 námořníků (daleko více než na všech britských lodích dohromady), šel ke dnu po útoku britské ponorky Conqueror, která se za ním předtím nenápadně plížila po několik dní. Dá se tedy říci, že v tomto případě šlo aspoň o střetnutí podobně drahých a náročných systémů, protože ponorky nejsou o nic levnější než křižníky, spíše naopak. Většina britských plavidel byla potopena bombami svrženými z letadel. Ale opravdu velký strach naháněly Britům naváděné protilodní střely Exocet, které si Argentina nakoupila u francouzských výrobců a s jejichž optimálním použitím by mohla válku dokonce i vyhrát. (Udržovat vojenské operace v chodu více než 10 tisíc kilometrů od domovských břehů bylo pro Brity náročné a Argentinci měli šanci je porazit pouhým opotřebením.) Argentinci jich ovšem měli na začátku války k dispozici jen pět. Thatcherová nakonec přesvědčila francouzského prezidenta Mitterranda k tomu, aby zastavil další dodávky Exocetů nejen pro Argentinu, ale i pro další jihoamerické státy, které by je patrně ihned předaly do Buenos Aires. (Jakou formu to přesvědčování přesně mělo, to už se nedozvíme, minimálně ne do doby, než se koncem tohoto století otevřou staré archivy, a možná ani tehdy ne. Bývalý Mitterrandův psychoanalytik Ali Magoudi tvrdí, že Thatcherová vyhrožovala jaderným úderem na Argentinu, nebude-li po jejím. Důkazy pro to ovšem nemá a oba hlavní protagonisté jsou dávno mrtvi.) Poměr ceny protilodní střely a křižníku je nesrovnatelný To je zajímavá paralela k dnešní situaci. Už roku 1982 byla „chytrá“ protilodní střela, i když o několik generací starší než dnešní sofistikované vybavení, smrtelným nebezpečím pro lodi, jejichž pořizovací cena byla o několik řádů vyšší a jejichž ztráta znamenala pro příslušnou válčící stranu těžký problém. Podobně jako Moskva, i HMS Sheffield první úder Exocetem přežila a potopila se až při tažení do přístavu. V obou případech to nějakou dobu trvalo (u Moskvy jeden den viz update, u Sheffieldu dokonce šest dní). Na rozdíl od ztráty Moskvy ovšem Britové neměli problém přiznat, že šlo o práci nepřítele, i když několik trapných okolností přitom zůstalo takticky utajeno a vyšly najevo až po pětadvaceti letech. Update 16.4.2022 v 19:00: Jak dlouho trvala agónie Moskvy, to není zas tak jednoznačně známo, narazil jsem i daleko kratší údaje kolem pouhých dvou hodin. Fog of war. Přesně se to asi dozvíme až po skončení bojů. Konec update. Čerstvě potopená Moskva byla zdaleka největší lodí černomořské flotily, s výtlakem zhruba 11 tisíc tun. Na historické poměry to zase tolik není (německý Bismarck přesahoval 50 tisíc tun), ale na standardy dnešních křižníků to byla velká loď. Mimo jiné nesla fantastické množství protiletadlových střel, s jejichž pomocí mohla rozprostřít „ochranný deštník“ nad širokým okolím. Jestli byl tento protivzdušný deštník neproniknutelný, není úplně jisté. Pro velké stíhačky nejspíš ano. Ale podle šeptandy, která se šíří po internetu, prý odvedli Ukrajinci pozornost posádky dronem (nebo snad více drony) Bayraktar a když měli jistotu, že všichni operátoři radarů jsou zaujati něčím jiným, vystřelili po Moskvě dvě protilodní střely Neptun. Na zasažené lodi vypukl požár, zásoby munice začaly vybuchovat, a nakonec se při pokusu o odvlečení do přístavu potopila. Rusové tvrdí, že předtím úspěšně evakuovali posádku, což se vzhledem k těžkým škodám, které plavidlo předtím utrpělo, nezdá být úplně pravděpodobné. Evakuace posádky z hořící lodi bývá obtížná i v přístavu, natož pak daleko od břehu. Osobně bych tipoval, že tam valná většina námořníků zůstala. Každopádně vezmeme-li to čistě ekonomicky, poměr mezi cenami obou Neptunů a pár Bayraktarů (a to ani nevíme, jestli ty drony akci přežily nebo ne; střely určitě nepřežily) a cenou jednoho nového křižníku se srovnatelným vybavením, jaké nesla Moskva, je minimálně 1:100. Tento druh „výměn“ si dlouhodobě nemůže dovolit nikdo. Ani Američané by na něco takového neměli peníze. Role námořnictva v budoucích válkách bude nejistá Bránit se protilodním střelám je samozřejmě možné, ale vyžaduje to kvalitní výcvik, velmi dobré vybavení, a v ostré akci pak nesmíte udělat žádnou chybu; vystřelí-li proti vám nepřítel dvacet raket a vy zneškodníte jen devatenáct z nich, stejně jste nejspíš skončili. To je velice nepříjemný nepoměr. Pak je tu další věc, a to je rozsah ztrát na životech, pokud už ke katastrofě dojde. Zničený tank, to jsou maximálně čtyři mrtví vojáci. Sestřelené letadlo – jeden až dva piloti, pokud nejde o transportní letadlo naložené výsadkáři, pak může jít o pár desítek vojáků. Ale u potopené lodi může jít celkový “účet” do stovek až tisíců lidí; tragédie, která zasáhne mnoho příbuzných a přátel naráz, a která může naladit domácí obyvatelstvo proti válce. Z toho plyne, že role námořnictva v budoucích válkách bude poněkud nejistá. Pokud nebude na druhé straně stát nějaký Tálibán, ale stát schopný nasadit protilodní střely, musíte být připraveni na velké, drahé, a ještě navíc demoralizující ztráty (protože lodě jsou významný symbol národní suverenity a síly). Můžete se samozřejmě odsunout někam mimo dostřel protivníka, což znamená pár set kilometrů daleko, ale tím se zároveň vzdalujete od bojiště i vy – a tím pádem užitečnost plavidla pro vaši bojovou činnost poněkud klesá. Rakety typu Tomahawku sice dostřelí daleko, ale těch zase z podstaty věci nemůžete mít na palubě příliš mnoho. Suma sumárum, všechny velké státy budou muset po této válce řešit velmi podobnou otázku: jaká je optimální míra investice do námořních sil? Na úplný zánik námořnictva to samozřejmě nevypadá, protože pro logistiku, ostrahu domácích vod, ale i pro úkoly typu potlačování aktivity pirátů, pašeráků či teroristů budou lodě potřeba i nadále. Ale jestli bude “poměr ceny a výkonu” v případě velkých lodí stále ještě výhodný i v konvenčních válkách mezi vyspělými státy, nebo jestli se více vyplatí investovat do jiných zbraní a stavbu mořských kolosů naopak trochu utlumit…? Na to už asi nebude nijak jednoznačná odpověď.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-11-27 18:00:00

Lodní doprava marně shání námořníky. Uchazeči posílají i falešné životopisy

Lodní doprava se potýká s celosvětovým nedostatkem námořníků. Firmy proto nabízejí zájemcům o práci vysoké odměny, které ovšem mnohdy lákají i podvodníky posílající falešné životopisy. Nedostatek zkušeností námořníků je následně příčinou mnoha námořních nehod.

Čas načtení: 2024-11-27 18:00:00

Lodní doprava marně shání námořníky. Uchazeči posílají i falešné životopisy

Lodní doprava se potýká s celosvětovým nedostatkem námořníků. Firmy proto nabízejí zájemcům o práci vysoké odměny, které ovšem mnohdy lákají i podvodníky posílající falešné životopisy. Nedostatek zkušeností námořníků je následně příčinou mnoha námořních nehod.

Čas načtení: 2025-03-01 09:00:00

Nemají peníze, léky ani jídlo. Tisíce námořníků trpí na úřady zadržených lodích

Tisíce námořníků po celém světě se každoročně trápí na palubách úřady zadržených plavidel. Většina z nich zůstává „uvězněných“ na lodích i několik měsíců, bez mezd, léků a často i bez kloudné potravy. Podle Světové federace námořníků šlo v loňském roce o více než tři tisíce lidí.

Čas načtení: 2025-07-10 22:32:09

Po opakovaném útoku jemenských hútíů zůstává nezvěstných jedenáct námořníků

Útoky hútíů na obchodní lodě v Rudém moři od neděle nabraly tragický spád. Jemenští džihádisté potopili za týden druhou loď. Opakovaný útok na řecko-liberijské plavidlo Eternity C si vyžádal nejméně čtyři mrtvé. Šest námořníků se podařilo ve středu po 24 hodinách ve vodě zachránit. Další čtyři pak ve čtvrtek po 48 hodinách. Osud jedenácti filipínských námořníků však dál zůstává neznámý. Podle zdroje agentury Reuters jich hútíové drží šest v zajetí.

Čas načtení: 2026-05-22 21:20:00

"Modlíme se, aby nás nezasáhla střela.“ V Perském zálivu uvázlo přes 20 tisíc námořníků

Poté, co Írán zveřejnil novou mapu, na níž si nárokuje kontrolu nad Hormuzským průlivem, panují mezi několika tisíci námořníků uvězněnými v této strategické úžině obavy z toho, jak dlouho budou muset na lodích zůstat. Více než 20.000 námořníků uvázlo v Perském zálivu přibližně na 2000 plavidlech, uvedla agentura Reuters.

Čas načtení: 2026-06-15 10:00:00

V Indii narůstá rozhořčení nad zabitím indických námořníků Spojenými státy, zatímco se představitelé účastní summitu G7

Lhostejná reakce americké vlády na zabití námořníků vyvolala v Indii velké zděšení. Titulky o víkendu zněly jednoduše: „Žádná omluva z Washingtonu.“Vztahy jsou na nejnižší úrovni za poslední roky poté, co se Washington odmítl omluvit za úmrtí v Hormuzském průlivuV Indii nadále narůstá rozhořčení nad odmítnutím USA omluvit se za smrt indických námořníků zabitých při útocích v Hormuzském průlivu, což dále vyvolává napětí ve vztazích mezi oběma zeměmi, zatímco se jejich lídři tento týden scházejí na summitu G7 ve Francii.Minulý týden zahynuli tři indičtí námořníci, kteří pracovali na palubě komerčních ropných tankerů, když USA provedly raketové údery na plavidlo, které proplouvalo Hormuzským průlivem.

Čas načtení: 2021-10-26 14:38:16

Příběhy okamžiků, které znamenaly víc než roky, představuje nový podcast Hi.storky

V životě nejde o roky, ale o vteřiny. Změní toho mnohem víc. Krátké podcastové divadelní hry Hi.storky takové chvíle zaznamenávají. Některé čerpají z historických událostí, jiné z vyprávění blízkých a přátel tvůrců podcastu. Propojují dějiny všedního dne se zlomovými okamžiky. Hry namlouvají Hana Drozdová, Šimon Bilina a další herci. Dialogy píše Matouš Hartman. Nápad na podcastové hry s příběhy, které se vejdou do pár minut, vznikl jeden večer v době lockdownu. Šlo o momentální ideu, která se objevila, když novinář Matouš Hartman (spoluautor knihy Ten den: 17. listopad 1989) poslouchal svou známou vyprávět, co se jí ten den přihodilo. Během chvíle na stole ležel příběh, který nepotřeboval kulisy nebo zdlouhavé popisy. Byl dostatečně dramatický a stačily mu k tomu dialogy. Přesto nezabral víc než pár minut rozhovoru a odehrával se na jednom místě. Příběhy se inspirují událostmi z českých a světových dějin, vrací se k důležitým okamžikům 20. století, ale občas se vypraví i na cestu do středověku či novověku. Některé hry zaznamenávají rozhovory lidí, kteří se dostali do soukolí velkých dějin, aniž by o to stáli. Další dialogy odkazují na zdánlivě banální okamžiky, které ovlivnily svět do budoucna, třeba jako setkání Evy Duartové s Juanem Domingem Perónem. Právě představa o tom, jak mohlo probíhat jejich seznámení, se odráží ve druhém dialogu podcastové série. Ve hře Výhled z okna zase autoři rozpracovávají pravdivý příběh Češky, která přežila holokaust. Podcast Hi.storky sice neslouží jako historický zdroj, ale z dějin čerpá. Ukazuje události v osobnějším světle – zajímá se o účastníky, nevypráví dějiny jako kniha, nechává postavy, aby mluvily. „Chceme upozornit na to, že i jeden okamžik dokáže hodně. Změnit lidský osud nebo rovnou chod dějin,“ vysvětluje Matouš Hartman. „Mnohdy k tomu stačí jedno slovo, nebo pár minut trvající rozhovor,“ dodává. „Chceme vytvořit formát, který by vznikal napříč žánry a propojoval mladé herce.“ V připravovaných dílech podcastu se dále objeví například Daniel Mišák (Západočeské divadlo v Chebu), Eliška Vocelová (DJKT Plzeň, A Studio Rubín), Tomáš Weisser (DAMU) a Daniel Krejčík (Divadlo Na Fidlovačce, Divadlo v Řeznické)," vysvětluje Noemi Krausová. Zatím natočené podcasty Jak Evita potkala Peróna Bylo tam volno. Eva Duartová si 22. ledna 1944 přisedla k ministru práce Juanu Domingu Perónovi. Zatímco pódium patřilo benefičnímu vystoupení, v prezidentské loži se dával dohromady jeden z nejmocnějších a nejvlivnějších párů 20. století. Oslava covidu Kolik chyb jsme minulý rok udělali a kolika se ještě dopustíme? Jeden přešlap, jeden výdech, jeden nádech, cesta na JIP a konec. Doufejme, že dialog mezi dvěma příbuznými z podcastové hry je už historií. Postavy jsou anonymní, ale ocitají se v situaci, kterou zažilo mnoho českých rodin.   Výhled z okna Nebylo to zbytečné sebetrýznění. Byla to poslední možnost, jak se rozloučit. Podívat se z okna na příbuzné, kteří odcházejí do transportu. Veletržní palác sloužil jako shromaždiště pražských Židů před cestou do Terezína. Jedna žena zaplatí za okno s výhledem na palác, aby mohla naposledy vidět svou matku. Příběh je inspirován skutečnou událostí, ale postavy jsou anonymizované. Neodsunutí Někteří Němci zůstali. Přišli ale o domov. Sudety se proměnily v cizí místo plné cizích lidí. Jsme v odstaveném železničním voze někde u Plzně, kde žije německá rodina. Na základě Benešových dekretů přišla o všechno, ale Německa nedojela. Otec byl horník a ti se hodili. Hra je inspirovaná rodinnou historií autora dialogů. Srdce v dlaních Je to nejslavnější příběh portugalských dějin. Tři nájemní vrazi podřezali 7. ledna 1355 Inés de Castro, milenku portugalského korunního prince Pedra I. Vraždu si objednal jeho otec. Když se Pedro stal králem, začal se mstít. Byl krutým vládcem poznamenaným ztrátou jediné ženy, kterou kdy miloval. Pro vrahy Inés vymyslel speciální trest. Zelená pro Havla Pár piv udělá disidenta z každé máničky. Stačí podepsat petici, která koluje hospodou. Pak je ale potřeba počítat s následky, zvlášť pokud na vás doma čeká manželka, která chce dostudovat... Vzala jsem si arcivraha Život jí zhořknul, ale ničeho nelitovala. Viděla toho přespříliš a dělala, že je slepá. Veronika Eichmannová se narodila v Českých Budějovicích, válku prožila v Praze a pak unikla do Argentiny. Skrývala se tam se svým mužem Adolfem, organizátorem holokaustu. Když ho 11. května 1960 unesl Mosad, Veronika zůstala sama. Právo na ni nemohlo, ale nevinná nebyla. S flintou v trní Setkání, které trvalo jen chvíli, udělalo ze zabijáka osvíceného bojovníka za mír. Christian Bethelson se zúčastnil obou liberijských občanských válek a když skončily, vydal se do Pobřeží slonoviny, aby tam válčil jako žoldnéř. Před hranicemi potkal skupinu aktivistů z neziskové organizace Everyday Gandhis, dal se s nimi do řeči, a nakonec se k nim přidal. Buď můj král Netušil, že zachraňuje princeznu. Americký mariňák Faustin Wirkus, který sloužil na Haiti, byl v roce 1926 svědkem podivného incidentu. Haitští vojáci zatkli ženu jménem Ti Memenne, která o sobě tvrdila, že je vládkyní ostrova Gonáve nedaleko haitských břehů. Wirkus jí uvěřil a ona v něm uzřela reinkarnaci haitského císaře Faustina. Podivné setkání, chvíle prozření a bláznovství, položily základy pro tři roky trvající Gonavské království, kterému Ti Memenne a Wirkus společně vládli. Kolumbus ukazuje domů Snáz se odchází, než zůstává. Pokud tím nepoděláte život svým blízkým. Ukrajinští zaměstnanci zaoceánského parníku Maxim Gorkij se do sebe zamilovali, chtějí na Západ, ale vědí, že je Východ jen tak nepustí. Jsou na povolené vycházce v barcelonském přístavu a musí se rozhodnout, zda dají přednost svobodě nebo rozumu. Příběh je inspirovaný reálnou situací na ukrajinských lodích těsně před pádem Sovětského svazu. Zloději křížů Rok 1991, dva zloději se vydávají na sudetský hřbitov, aby ho oholili o pár křížů. Nechtějí je šoupnout do sběru, plánují je prodat. Jenže co když se zbaví nejen starého kovu, ale taky něčeho mnohem osobnějšího? Hi.storka je založená na historce, že Češi chodili po sametové revoluci krást na opuštěné německé hřbitovy… Vždyť ty kříže už nikomu nepatřily! Čarodějnice se zabíjejí V roce 1953 se v horách u Valdivie našla mrtvola indiánské šamanky s rozmlácenou hlavou. K vraždě se doznala její vnučka Juana, která se dokonce napila babiččiny krve... Prý aby se vyléčila. Kuriózní případ postavil soudkyni Maríu Mardonesovou před nelehké rozhodování. Musí se právem, které vymysleli bílí kolonizátoři, řídit i původní obyvatelé? Je Juana opravdu vinná, nebo při zabíjení vlastně dělala dobrý skutek? V hi.storce jsou použité překlady Juaniny výpovědi a hra zaznamenává zlomový moment, kdy se musí soudkyně Mardonesová rozhodnout. Připravované díly Zapišme se do dějin Dá se jen hádat, co si mohli říct, když se viděli naposled. Sňatek Anny Marie Toskánské a Giana Gastona Medicejského nepřinesl dědice a brzy zhořknul. Anna Marie odmítala odejít z Čech do Florencie, protože by ztratila postavení suverénní paní a proměnila by se v pouhou manželku. Gian Gaston byl zase gay, který se svou manželkou nechtěl spát a užíval si v Praze bujarý, ale tajný život. Partneři se musejí rozloučit a oběma je jasné, že se už nesetkají. Gianem Gastonem navíc vymírá rod Medicejů. Hi.storka ukazuje vztah dvou lidí, které dala dohromady říšská politika Habsburků a ambice Medicejských a kteří se do doby, v níž žili, vůbec nehodili.  Námořnické námluvy Po tom, co loď vypluje z Virginie, potkává Olaudah Equiano na palubě Richarda Bakera. Zatímco Equiano je otrok unesený z Afriky a prodaný v Karibiku, Baker je o něco starší svobodný muž, který se přidal ke královskému námořnictvu. Pochází z absolutně odlišných poměrů, ale nachází k sobě cestu. Nakonec uzavírají námořnickou formu svazku. Říkalo se jí matelotage a vstupovali do ní dva muži spíše z praktických důvodů. Občas se ale tvrdí, že matelotage byla předchůdkyní dnešního rovnoprávného svazku, který v Česku pořád nemáme… Hi.storka čerpá z pamětí, které Equiano napsal koncem života v Londýně, a zaznamenává, jak mohlo vypadat první setkání dvou námořníků. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-01-03 20:14:18

Století robotů

Milí čtenáři, nastal pomalý a pošmourný začátek ledna. Domácí politika se točí hlavně kolem vakcinace, ve které máme proti Izraeli či Velké Británii dost zoufalé zpoždění. Nějaké zásadní efekty brexitu zatím nenastaly, na volbu nového předsedy CDU se teprve čeká, množství aut shořelých ve Francii nepřekročilo obvyklý standard atd. V takovém hluchém okamžiku se skrývá příležitost k tomu, podívat se na vývoj s určitým odstupem. A přitom máme dobré téma – právě před sto lety zazněl na divadelních prknech pojem „robot“, jedno z mála dnes univerzálně rozšířených slov, které je českého původu. Roboti budou nejspíš naše následující roky utvářet čím dál více. Jak? Zatím nejsou pány světa  Před pár dny vydala firma Boston Dynamics taneční video, ve kterém vystupuje několik jejích robotů, včetně antropomorfního typu Atlas. Video sklidilo různé reakce, například jeden čtenář na Twitteru mi napsal toto: „Tady koukáme na dosti možný důvod zániku lidstva. Je to spíš děsivé…“ A později dodal: „Já zas nejsem žádný velký konspirator, nicméně už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek. Např. kvůli prac. vytíženosti. A se robot nehodí, prostě se vypne…“ Pojďme tedy chvíli přemýšlet nad roboty, i když zatím to zas takoví páni lidstva nejsou. A budeme přitom volně přecházet mezi stroji ovladatelnými na dálku a stroji autonomními, protože mezi nimi není zase tak ostrá hranice; vývoj typicky začíná u „hloupého“ stroje plně závislého na dálkovém ovládání, ke kterému se autonomní funkcionalita postupně přidává. Robot nemusí napodobovat člověka  Slovo robot sice vynalezl Karel Čapek, ale pojem robotika zpopularizoval v anglosaském světě nejspíš až spisovatel sci-fi Isaac Asimov se svými třemi zákony robotiky. Ty už jsou také nějaký ten pátek staré (cca 1950). 1. Robot nesmí ublížit člověku nebo svou nečinností dopustit, aby bylo člověku ublíženo. 2. Robot musí uposlechnout příkazů člověka, kromě případů, kdy jsou tyto příkazy v rozporu s prvním zákonem. 3. Robot musí chránit sám sebe před poškozením, kromě případů, kdy je tato ochrana v rozporu s prvním, nebo druhým zákonem. Sci-fi je skvělá literatura, ale její schopnosti předpovídat budoucnost nejsou až tak dokonalé, jak by asi její autoři sami chtěli. Hlavní problém je v tom, že takové výrazné osobnosti jako Asimov a Čapek nastolí trend, ze kterého je pro další generace těžké se vymanit. Když mistři žánru přivedou na svět koncept robota coby umělého člověka – jedna hlava, dvě ruce, dvě nohy a něco jako elektrická duše – za chvíli je skoro nemyslitelné představit si robota, který by člověku podobný nebyl. A to je tak trochu chyba. Humanoidní roboti sice dráždí naši představivost, existuje na to i termín (Uncanny valley), ale proč by měl vlastně robot svým vzhledem a fungováním napodobovat člověka? Letadlo taky nemá zobák a peří, ani ty první modely před sto lety jej neměly. Řekl bych, že pokud už máme přemýšlet o robotech a jejich vlivu na naši budoucnost, je potřeba se soustředit hlavně na ty, kteří nám podobní nejsou. Ony ty změny, příležitosti a hrozby většinou přicházejí z těch méně nápadných směrů. Výhody válečných robotů První bod, dost možná nejdůležitější: zabránit vzniku válečných robotů víceméně nejde. Státy, které tenhle vývoj zaspaly, jsou v podobném postavení jako pozdně středověké království, které by zavrhlo novinku jménem střelný prach. Bohužel mezi ně patří i Česká republika. Automatizace všeho druhu je žádoucí hlavně u činností, které jsou těžké, nebezpečné, případně monotónní. Nasazení v boji splňuje všechny tři podmínky, tudíž člověk-voják bude přirozeným kandidátem pro nahrazení za robota. A ty státy, které mají nějakou válku v bezprostřední paměti, si velmi dobře uvědomují, jak citlivé je veřejné mínění na to, když se z opačné strany světa vracejí bedny pokryté vlajkami nebo mladí muži bez končetin. Ta druhá možnost je přitom snad ještě více demoralizující. Pokročilá medicína dokáže v poli zachránit i velmi těžce zraněné, ale všechny způsobené škody na zdraví napravit neumí. A pro sousedy, kteří pak ty zmrzačené veterány další desítky let potkávají, je to živá připomínka lidské ceny války, daleko intenzivnější než zarůstající obdélník hlíny na hřbitově. Někteří podle toho budou volit. Jedna z věcí, které hrály proti Clintonové roku 2016, byla její pověst válečné jestřábky, která hlasovala pro spoustu vojenských akcí. Pak je tu další věc, o kterou se u robotů nemusíte starat, a to je zajetí. Zřítí-li se do nepřátelského teritoria živý pilot, je to prekérní situace, zejména pokud na druhé straně stojí psychopati typu Islámského státu, kteří rádi pitvají ještě dýchající lidská těla a vysílají to v přímém přenosu na internetu. Upálení jordánského pilota (jen pro otrlé jedince, varoval jsem vás) před několika lety bylo klasickou součástí jejich psychologické války. Toto u robotů odpadá; pokud se vousatí hoši rozhodnou ugrilovat rozbitý dron před kamerou a tvářit se u toho drsně, zbytek světa si maximálně tak bude klepat na hlavu. Tím seznam výhod nekončí. Spousta vojenských robotů má i jiné, civilní nasazení. Robot, který se plíží po rozstříleném městě a hledá schované mudžahedíny, se nijak zvlášť neliší od robota, který se plíží po městě postiženém zemětřesením a hledá ještě dýchající oběti. Potřebné hardwarové i softwarové vybavení bude hodně podobné a takovým humanitárním nasazením se dají získávat body pro public relations. A naopak, zdánlivě nevinná záchranářská či vědecká technika má ve skutečnosti potenciálně dvojí využití ve válečném konfliktu. A ještě jedna poznámka: robotičtí vojáci mohou být levnější než současné technologie, které střídají. U takové pilotované stíhačky, jejichž ceny narostly do šílených výšin, platíte mimo jiné za vybavení nezbytné k ochraně křehkého lidského stvoření v kokpitu, a ještě navíc musíte kvůli tomu samému člověku omezovat manévrovací schopnosti letadla, aby jej přetížení nezabilo. Kolik nakoupíte za cenu jedné F-35 malých hraček, jako je tenhle britský brouk? Netroufám si to vyčíslit. I daňovému poplatníkovi se taková investice prodává snáze, a na tom záleží, protože ani americká veřejnost není ochotna utopit ve vojenských nákladech úplně libovolné množství peněz. Sečteno, podtrženo: Asimovův první zákon se v našem světě neujal, váleční roboti jsou a bude jich přibývat. Jejich masivnější nasazení naruší některé prastaré principy války. K vedení konfliktů bylo vždycky potřeba mít k dispozici dostatečné množství mladých mužů ochotných a schopných bojovat. S robotizovanou armádou už to tak jednoznačně neplatí. Otevírá se tak cesta pro vojenskou aktivitu a asertivitu i pro národy, jejichž demografie je z tohoto hlediska nepříznivá a nedisponují dostatkem „kanónenfutru“. I rizika spojená s nasazením jsou jiná. Rozkazy, které by živí vojáci třeba odmítli vyplnit, se dají robotům zadat bez váhání. Na druhou stranu – „hacknout“ živé vojáky se nepříteli podařilo jen málokdy (propagandou). V případě robotů to může být o dost snazší. Lodě bez lidské posádky Další oblast, kterou roboti v dohledné době nejspíš ovládnou: automatizovaná doprava, hlavně ta, která nepřichází do neustálého a bezprostředního kontaktu s lidmi. Samořídící auto bude v tomhle vývoji asi poslední, protože prostředí, ve kterém se auta pohybují, patří k těm nejmíň predikovatelným vůbec. Spočítat, kam se vydá opilec motající se po blízkém chodníku, je těžký úkol, o všelijak pobíhajícících dětech, psech, kočkách, mývalech, srnkách, losech, slonech atd. (podle toho, po jaké zemi jezdíte) ani nemluvě. Zato k plně automatizované lodi není až tak daleko (další článek, ještě jeden). Velikost námořních posádek se zmenšuje už léta a přirozenou koncovou hodnotou je nula. Kompletně robotické plavidlo si s sebou nepotřebuje vézt žádnou infrastrukturu pro lidi. Ubikace, můstek, zásoby potravin a léků, lůžka pro nemocné, voda, klimatizace, topení, to všechno může jít pryč a ušetřenou kapacitu lze použít k přepravě dalšího nákladu. Odpadá shánění kvalifikovaných námořníků (řadového mužstva je dost, ale důstojníci byli ještě nedávno nedostatkoví – nevím, co s tím udělal covid). Ani somálští nebo malajští piráti nemohou vzít posádku jako rukojmí, když tam žádná nebude. A co se civilních dronů týče, společnosti jako Amazon a UPS silně tlačí na jejich použití v USA, přičemž už z amerických úřadů „vydojily“ různé ústupky ohledně provozu nad obydlenými oblastmi. Zatím k tomu musejí být lidští (vzdálení) piloti, ale to časem taky pomine. Představa dronů kmitajících nad našimi hlavami s balíčky je sice na jednu stranu pravé sci-fi, na druhou stranu taky poněkud dystopická. Dokonce i na hackerských diskusních fórech se lidé děsí toho, jaký vliv na jejich kvalitu života bude mít „zarušené nebe“ zastíněné bzučícími stroji a toho, že přijdou o zbytky soukromí i na vlastní zahrádce. Ani občasné havárie se smrtícími následky se nedají vyloučit. Všechno jsou to oprávněné obavy, jenže obchodní gigant Amazon nejspíš ví, co dělá. V tom smyslu, že jakmile si zákazníci navyknou na expresní doručení svého zboží za třicet minut, nikdo už jim tu možnost nevyrve z rukou. A jestli bude v důsledku toho potřeba se smířit s hustým leteckým provozem nad hlavou, tak se tak holt stane. Asi podobně, jako jsme se smířili se zabetonováním nemalého kusu krajiny a hlukem, který provází silniční dopravu, o určitém množství obětí na životech nemluvě. Pozorovateli narozeném ještě koncem 19. století musela tahle rychlá civilizační proměna přijít šílená; pro generaci, která už nic jiného nezná, jde o „normálku“. V podstatě jediné, co by takovému vývoji mohlo zabránit, by byla ekonomika celé věci. Ani Amazon by dlouhodobě neprovozoval službu, která by byla silně ztrátová. Ale provoz doručovacích dronů, aspoň na nějaké menší a střední vzdálenosti, nejspíš příliš drahý nebude. To jsou stroje, které lze na výrobní lince „sekat jako Baťa cvičky“, takže výrobní cena jednotlivého kusu bude nízká. Náklady na řídící software se rozpočítají na celou flotilu a co se spotřeby energie týče, měla by být o několik procent menší než u klasického dovozu balíčku autem. Opět sečteno a podtrženo: čekal bych, že v následujícím desetiletí bude mít nejčastější fyzické setkání člověka s robotem podobu malého letadélka s objednaným zbožím, vznášejícího se nad ulicí. Nejdřív v Americe a Číně, časem to dorazí i do Evropy. Nahradí virtuální partneři ty normální? Třetí velký segment: softwaroví roboti. To jsou přesně ti, na které se kvůli představě robota jako umělého člověka snadno zapomíná, protože nemají žádné tělo. Ale přesto si myslím, že to jsou právě ti, kteří mají největší potenciál naplnit obavy mého čtenáře z Twitteru (viz výše – „už dnes se lidé raději věnují elektronice, ať už v jakékoliv formě, než aby se starali o protějšek“). Skutečně se to děje už teď; když někdo chodí po světě přilepený k obrazovce mobilu, konzumuje výsledky činnosti softwarového robota, který se snaží upoutat jeho pozornost na co největší dobu, nejčastěji proto, aby mu ukázal nějaké ty reklamy. Softwaroví roboti mají proti fyzickým tu výhodu, že se jejich kapacita snadno škáluje podle potřeby. Jeden dron může naráz přenášet maximálně X kilogramů balíčků a pokud jich potřebujete dopravit více, musíte vyrobit další drony. Softwarového robota vytíženého na maximum posílíte daleko snáze – přidáním CPU nebo paměti ve sdíleném výpočetním prostředí, kde běží více služeb naráz. I kdybyste přitom museli dokoupit nějaký nový hardware, tak ten je (na rozdíl od dronu) dostupný prakticky okamžitě a také je daleko univerzálněji využitelný. Poklesne-li zase zájem o služby daného softwarového robota, můžete mu tu paměť a procesorovou kapacitu opět ubrat a přidělit ji jinému procesu, který ji využije. Jelikož typickým účelem softwarových robotů je právě snaha zaháčkovat uživatele na sociálních sítích, není divu, že už dnes jsou docela dobří v tom, získat a udržet vaši pozornost, případně si vás trochu připoutat i emocionálně. Před pár měsíci jsem narazil na článek popisující dění kolem Microsoftem naprogramované robotky Xiaoice, která si v Číně získala obrovské množství, well, pro nedostatek lepšího slova konverzačních partnerů mezi osamělými muži. A osamělých mužů je v Číně hodně, protože kombinace politiky jednoho dítěte se silnou kulturní preferencí pro syny způsobila, že v mladších generacích je nedostatek žen. (Poměr 119:100 je opravdu šílený.) Přijde mi to jako daleko horší dystopie než vševidoucí drony nad hlavou. Virtuální partner může být až příliš dokonalý. Nikdy vás nenaštve tím, že má špatný den, nikdy se s vámi nerozejde a nerozvede, nikdy nebude otevřeně prosazovat své zájmy proti vašim, nikdy vás neudá za sexuální harašení atd.; v případě, že máte zcela specifické koníčky, se jim přizpůsobí. Pokud se takoví virtuální partneři stanou normou v mladší populaci, je dost možné, že se ta mladší populace nenaučí pořádně komunikovat se živými lidmi a zvládat dříve samozřejmou skutečnost, že živí lidé mají špatné dny, jsou ochotni se hádat pro blbosti, rozcházejí se s vámi, prosazují svoje zájmy a nesdílejí vaši vášeň pro parní lokomotivy ze 40. let 20. století. Z jejich pohledu to může být stejně divné a neefektivní jako učit se stloukat doma máslo; proč byste se s tím dřeli, když můžete daleko jednodušeji koupit hotové máslo v obchodě? A psychologické potřeby se od jídla zas tak moc neliší, i u nich bude člověk instinktivně hledat způsob, jak je uspokojit „laciněji“, s menší námahou. Nechci tímto vstoupit do řad klasických doomsayerů. Lidstvo si nakonec zatím poradilo i s atomovou bombou a s existencí hudební skupiny Nickelback, aniž by se zhroutilo. Ale nějaký nepříjemný vývoj by z toho být mohl, asi jako tehdy, když se chlapi na frontách první světové války naučili kouřit balené cigarety (místo dříve běžné dýmky nebo doutníku) a s určitým časovým odstupem je začala kosit rakovina plic, rozedma a infarkty po statisících a milionech. Tyhle důsledky vždycky přicházejí se zpožděním a někdy není ani patrné, jak je to vlastně s řetězcem příčin a následků. A jejich náprava leckdy trvá mnohem déle, než jak dlouho původní problém vznikal. Když si píše robot s robotem Další oblastí, se kterou softwaroví roboti notně míchají už teď a nejspíš s ní zamíchají ještě více, je svoboda projevu. Jak praví jeden klasický vtip z roku 1993 (už!): na internetu nikdo neví, že jste pes. Ani robot. Jelikož Google, Facebook, Twitter a spol. jsou především zisk sledující firmy, musejí si dávat pozor na to, kolik zaměstnávají lidí a jaké mají mzdové náklady. Pokud po nich politici či aktivisté chtějí stále více a více mazání a skrývání příspěvků, většinu této činnosti dostanou přirozeně na hrb softwaroví roboti, kteří pracují 24 hodin denně a nechtějí za to peníze. To je asi oblast, kde opravdu jednoho dne mohou roboti „vládnout“ nám, ubohým smrtelníkům – ovšem nikoliv svévolně, ale proto, že jim tu pravomoc jiní smrtelníci svěřili. Opačnou stránkou mince jsou roboti, kteří píšou. Zatím se nebojím toho, že by nějaká umělá inteligence typu GPT-3 začala chrlit nové Zapomenuté příběhy po stovkách, ale na krátké textíky o dvou-třech odstavcích už je docela dobrá a pro účely nějakého vlivového boje na internetu vám pár odstavců stačí. Navíc toto je jedna z oblastí, kde skutečně dochází k technologickému pokroku; kvalita robotického psaní bude roku 2030 nejspíš podstatně lepší než dnes. Koncepce trollí fabriky někde na předměstí hlavního města, kde zaměstnanci tráví celé dny tím, že do diskusí píšou příspěvky odpovídající státní doktríně, začíná být poněkud zastaralá, asi jako kolesový parník v roce 1900 nebo špionážní letadlo v roce 1960. Obojí se tehdy ještě dalo najít v běžném provozu, ale budoucnost už zřetelně patřila jiným technologiím. A public relations je úkol, který se zdaleka neomezuje jen na velkou světovou politiku. Zájem vylepšit svoji reputaci mají i menší státy, strany, firmy, hotely, restaurace, kandidáti, soukromé osoby… Tady mají textoví roboti do budoucna potenciálně hodně práce. Existuje teoretický koncept zvaný Turingův test, jehož základní osou je otázka, nakolik dokáže stroj při komunikaci napodobit člověka, případně až k úplné nerozlišitelnosti těch dvou. Často se s ním setkáte ve statích o umělé inteligenci. V praxi se něco jako Turingův test odehrává skoro neustále na velkých platformách, které se maximálně snaží o to, aby je místo živých lidí nezamořili roboti. (Není to z altruismu, spíš jde o to, že zobrazovat reklamu robotům je marná práce.) Na jedné straně tedy stojí roboti pokoušející se vydávat za lidské uživatele, na druhé straně roboti, kteří analyzují jejich chování a snaží se na dálku odlišit, jestli ten přispěvatel je živý člověk nebo ne; zvláštní druh Turingova testu, ve kterém obě zúčastněné strany jsou stroje. V tomhle klasickém souboji „kulky a štítu“ mají momentálně navrch obranáři a techniky jako CAPTCHA drží spamovací roboty na uzdě. (I když – všimli jste si, že začíná být čím dál obtížnější takovým testem projít jako živý člověk? Některé CAPTCHA, které potkávám, jsou vysloveným testem trpělivosti.) Ale rovnováha mezi kulkou a štítem měla historicky tendenci se vychylovat tím či oním směrem. A klidně je možné, že třeba za pět let bude nakloněna ve prospěch píšících robotů, jejichž úkolem bude nenápadně popostrčit čtenáře k názoru X či Y. Mají roboti právo na svobodu projevu? Toť otázka; tím se žádný klasický filozof nezabýval a musíme nad tím přemýšlet sami. Osobně si myslím, že nikoliv, už jen proto, že schopnost robotů chrlit text o několik řádů převyšuje tutéž schopnost u lidí a lidské myšlenky by se v záplavě automaticky generovaného obsahu naprosto utopily. Ale nějaká dostatečně sofistikovaná umělá inteligence by mě možná dokázala přesvědčit (zmanipulovat?) k tomu, abych to začal vidět méně jednoznačně. Uf, to bylo dlouhé psaní. Milí čtenáři, loučím se prozatím s vámi, přeji vám krásný rok 2021 a jdu si doplnit pokleslou hladinu mazacího oleje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-07 06:03:33

Ukázka z knihy Petera Lehra Historie pirátství: Od vikingů po somálské lupiče

Kniha popisuje historii pirátství od samého počátku až po současnost, kdy je omezeno jen na některé lokality. Popisuje způsoby přepadávání lodí, přístavů nebo vesnic a měst na pobřeží i to, jak se tyto strategie vyvíjely s příchodem nových technologií, politických spojenectví apod. Vyvrací romantické představy o pirátech, které byly vytvořeny mnoha příběhy a hollywoodskými filmy. Kniha také přináší portréty nejslavnějších pirátů, mapy a kresby lodí.   Ukázka z knihy   ČÁST I izolované oblasti, od 700 do 1500   připojení ke zlotřilému řádu Proč si lidé zvolí stát se pirátem nebo privatýrem, proč se rozhodnou pro kariéru námořního lupiče? Většina romantických filmů a románů o pirátech nevšímavě opomíjí ošklivou pravdu, že pirátství bylo – a v mnoha přímořských oblastech stále je – velmi nebezpečné povolání, ohrožující přinejmenším zdraví samotného piráta. Člověk, který se pro tuto kariéru rozhodl v minulosti, tak patrně učinil s nadějí na rychlé zbohatnutí. Mnohem pravděpodobněji ho však čekalo utonutí, vyhladovění, úmrtí na kurděje, malárii, mor či jinou z mnoha exotických a tehdy ani nepojmenovaných chorob, doživotní zmrzačení při nehodě či v boji, zabití v bitvě nebo umučení k smrti řadou velmi nepříjemných způsobů, po dopadení mohl zemřít na popravišti nebo shnít ve vězení. Je tedy důležité mít na paměti, že volba pirátství za povolání nemusí být vždy motivována romantickými představami ani láskou k dobrodružství.      Za rozhodnutím stát se pirátem obvykle stála jedna ze dvou hnacích sil. Za prvé neutěšené postavení zavdávající oprávněný důvod ke stížnostem, jako je bída či chudoba, nezaměstnanost, drsnéživotní podmínky a obecně bezútěšná a beznadějná budoucnost. A za druhé nenasytná touha po bohatství nebo vidina snadno vydělaných peněz. Mocným motivačním faktorem býval rovněž útěk před spravedlností. „Moře vždy sloužilo jako útočiště nezákonných a kriminálních společenských živlů.“ Přesná směsice zmíněných prvků nezávisela ani tak na zeměpisné oblasti, ale spíše na místních okolnostech, které se v průběhu času mohly podstatně měnit.      V době pozdního středověku, tedy mezi roky 1250 a 1500, existovaly ve Středomoří oblasti, které se těšily hospodářskému růstu, což podnikavým jedincům, zejména velmi zručným řemeslníkům, nabízelo řadu dokonale legálních příležitostí. Na druhé straně bylo možné narazit na místa, kde vládla stagnace a růst nezaměstnanosti ještě urychloval zvyšující se počet obyvatelstva, na oblasti, kde charakteristickou chudobu zhoršovaly neustálé nájezdy a protiútoky různých námořních mocností a jejich loďstev, často podporovaných privatýry – nebo korzáry –, soukromými osobami vybavenými licencí (oficiálním vládním pověřením k vedení kořistnické činnosti na moři), jakož i piráty bez licence. V křesťanských oblastech na středomořském pobřeží profitovaly zavedené námořní mocnosti jako Benátky, Janov a Pisa z prudce rostoucího obchodu s byzantskou říší a s hlavními přístavy muslimských říší, například s Alexandrií, i s přístavy na pobřeží Černého moře, například s Kaffou (dnešní Feodosija). Benátští, janovští a pisánští kupci bohatli na vzácném zboží, mezi něž patřily drahokamy, hedvábí, koření, porcelán, zlato, stříbro, kožešiny a otroci, a spolu s nimi bohatli i alexandrijští a byzantští obchodníci.      Pokud se občané zmíněných vzkvétajících přístavních měst rozhodli pro pirátství, činili tak nejčastěji z touhy po zbohatnutí a stávali se hlavně korzáry, licencovanými piráty. Není překvapením, že se mezi piráty hlásili zejména občané ze spodních příček společenského žebříčku, kteří měli vstupem do tak rizikové profese nejmíň co ztratit, zato mohli nejvíc získat. Například v případě přístavů Bidžája (Alžírsko) a Trapani (Sicílie) se do pirátských aktivit na „zkrácený úvazek“ zapojovali „lidé skromného původu“ jako dělníci, maloobchodníci nebo řemeslníci, rybáři a námořníci. Na ostrovech podél námořních tras nuzně se protloukající chudobní rybáři a rolníci určitě sledovali dychtivýma očima těžce naložené obchodní lodě. Tato místa byla obvykle odříznuta od ekonomického pokroku a často se stávala cílem loupeživých nájezdů korzárů, kteří zde lovili otroky a odváželi s sebou vše, co mohlo posloužit jako zdroj zisku. Nikoho nepřekvapí, že se žalostné životní podmínky a touha po bohatství spojily a daly na těchto místech vzniknout pirátským základnám, z nichž některé přežily až do devatenáctého století.      I v severoevropských vodách stály tvrdé životní podmínky za vznikem  a vzestupem volně  organizovaných pirátských a privatýrských flotil námořních lupičů, známých nejprve jako „vitaliáni“ (německy Vitalienbrüder, volně přeloženo bratři živitelé) a později jako „likedeeleři“, které na přelomu čtrnáctého a patnáctého století operovaly v Baltském a Severním moři. Vdůsledku neustálých námořních válekv této části Evropy byly vypleněny mnohé přímořské oblasti a tuhý feudální řád na pevnině držel poddané v pevném područí. Není divu, že mnozí chudí rolníci a nádeníci, kteří nevlastnili ani kousek půdy, se ve třináctém a čtrnáctém století přesouvali do měst v naději na lepší život. Tam však zjistili, že jejich bída se v relativní anonymitě města ještě prohloubila. Platilo to zejména v případě státu Řádu německých rytířů, který se rozkládal na částech území dnešního Estonska, Lotyšska, Litvy, Polska, Ruska a Švédska. Ovládal ho katolický vojenský řád, který se až do počátku patnáctého století podílel na křížových výpravách proti pohanským kmenovým královstvím a knížectvím.      V té době byly akty pirátství v Baltském moři poměrně časté a docházelo k nim ze stejných důvodů jako v jiných koutech světa: hustý námořní provoz nabízel bohatou kořist a neustále se měnící politická spojenectví přímořských států znemožňovala ustavení a účinné dodržování námořního práva. Například již v roce 1158 obyvatelstvo dánských pobřežních oblastí Jutska a Sjællandu uprchlo v důsledku neustálých nájezdů do vnitrozemí a nechalo za sebou neobdělávanou a nechráněnou půdu. „Všude vládla sklíčenost, nikdo nemohl spoléhat na zbraně ani na pevnosti.“ Vévoda Jan z Meklenburku (do vévodského stavu jej roku 1348 v Praze povýšil Karel IV.) nabídl v rámci války, kterou koncem čtrnáctého století vedl proti dánské královně Markétě, privatýrské pověření prakticky každému, kdo si o ně řekl. Tím jen dále otevřel stavidla a do té doby neorganizovaní piráti se sdružili do velkých flotil. Převážně námořní válka Meklenburska proti Dánsku vyžadovala stavbu nových lodí, pro něž bylo třeba zajistit posádky. A protože válka přinášela naději na rozsáhlé drancování a plenění, hrnuly se do meklenburských přístavů zástupy dobrodruhů a zoufalců vesměs severoněmeckého původu, dychtivých nechat se najmout. Dětmarova Kronika je popisuje těmito slovy:   V tomto roce [1392] se shromáždil neukázněný a vzpurný dav dvořanů, měšťanů z mnoha měst, úředníků a sedláků, kteří nazvali  sami sebe  vitaliáni. Tvrdili, že vyrazí proti královně Dánska, aby osvobodili švédského krále, jehož uvěznila, a že nebudou nikoho zajímat ani plenit, pouze podpoří zbožím a pomocí ty [z Meklenburska], kdo budou bojovat proti královně.   Svému slibu se vitaliáni zpronevěřili, ohrožovali „celé moře a všechny kupce, přátele i nepřátele“. Vitaliáni ani jejich nástupci likedeeleři se – podobně jako jiné velké organizované pirátské skupiny – neobjevili znenadání a zčistajasna. Můžeme jen spekulovat, zda tyto muže vedla touha po bohatství, nebo zoufalé životní podmínky, aby se stali námořními lupiči, neboť nikdo z těch zástupů povětšinou negramotných a nevzdělaných lidí nezanechal paměti. Je však pravděpodobné, že oba zmíněné faktory poháněly četné obyvatele hanzovních měst, aby se dali na pirátství. Volání meklenburského vévody po privatýrech jim znělo jako vábení sirén. Nabízelo naději na únik ze spárů bídné chudoby a na zbohatnutí – nebo alespoň na smrt při snaze získat lepší postavení. Ještě pochopitelnější je, že se k vitaliánům přidávali i stávající námořníci. Podmínky úmluvy sice mohly zahrnovat ustanovení, že meklenburští privatýři budou placeni pouze z kořisti, přesto naděje na obohacení při rabování byla jistě svůdná. Pokud se kapitán rozhodl připojit se k pirátskému bratrstvu, posádka ani nemusela přestoupit na jiné plavidlo. Rozdíl mezi obchodní a pirátskou či privatýrskou lodí spočíval jen v tom, že ta druhá uvedená mívala lepší posádku i výzbroj.      Názvy, pod nimiž tyto aliance námořních lupičů vešly ve známost, jsou dostatečně výmluvné. Podle některých názorů vděčí vitaliáni, bratři živitelé, za své pojmenování jednomu z úkolů, jimiž byla tato skupina privatýrů pověřena. Roku 1390 dostali příkaz zásobovat, tedy živit, vyhladovělé obyvatele Stockholmu, když dánský nepřítel odřízl město od zásobovacích tras. Přijatelnější vysvětlení zní tak, že název bratři živitelé odkazuje na skutečnost, že si tito privatýři zajišťovali obživu vlastními  silami.  Odkaz na „bratry“ nebo „bratrstvo“ naznačuje vzájemnost, když už ne rovnost. Tento prvek je výraznější v pojmenování (ve středověké dolnoněmčině) Likedeelern, které se vyskytuje v soudobých německých pramenech kolem roku 1398 a znamená „rovnocenní podílníci“. V dobách striktního hierarchického rozdělení společnosti, kdy všichni měli vědět, kde je jejich místo, je kvazi socialistická představa rovnocenného podílu bez ohledu na původ sama o sobě výzvou předhozenou politickým elitám – aristokracii, církvi a mocným hanzovním obchodníkům.      Zajímavé je, že to nebyli pouze utlačovaní, kdo se ve středověku rozhodli pro pirátskou nebo privatýrskou dráhu. Kariéra piráta nebo privatýra lákala dokonce i šlechtu a často z velmi podobných důvodů: uniknout životu v chudobě a strádání, do něhož je uvrhl nepřející osud. Chudoba šlechticů byla samozřejmě relativní a mnozí urození zřejmě vyrazili na moře spíše z touhy po dobrodružství než pro cokoliv jiného. Zůstává ovšem neměnným faktem, že mnoho jedinců urozeného původu se stalo piráty nebo privatýry z donucení. Tak například v Itálii čtrnáctého století se běžně stávalo, že v důsledku častých násilných srážek mezi různými městskými státy i mezi jednotlivými frakcemi uvnitř těchto států byla řada vysoce postavených rodin nucena uprchnout ze svých domovských měst. Snažily se udržet své postavení (nebo spíš prostě přežít) tím, že se daly na pirátství a lupičství. Kolem roku 1325 napadaly ghibellinské galéry vyplouvající z Janova konvoje obchodních lodí, plenily a loupily. V roce 1464 se pirátem, a to velmi neblaze proslulým, stal dokonce janovský vévoda a arcibiskup Paolo Fregoso, když jej političtí nepřátelé vyhnali z města. Italští vyhnanci ovšem nebyli jediní příslušníci šlechty, na něž tehdy dolehly zlé časy. Když nečekané uzavření míru v roce 1302 vedlo k obrovské nezaměstnanosti mezi vojáky a žoldnéři, trpěli i katalánští rytíři. Mnozí se uchýlili pod vlajku jistého Rogera de Flor, bývalého templáře, který se po vyloučení z řádu pro údajné krádeže stal pirátem. S námořními nájezdy měl bohaté zkušenosti, neboť se od svých osmi let plavil na templářských lodích a z plavčíka to dotáhl až na velitele galéry. Tato skupina profesionálních žoldnéřů, známá pod názvem (Velká) Katalánská kompanie, působila po většinu čtrnáctého století převážně ve východním Středomoří buď jako privatýři, nebo jako piráti – podle toho, zda bojovali pro nějakého pána, nebo pro sebe.      Situace vitaliánů v Baltském moři byla koncem téhož století jen mírně odlišná. Mnozí příslušníci nižší šlechty v tomto regionu strádali ve stavu infausta paupertas neboli „nešťastné chudoby“, a to navzdory možnostem a ambicím svého původu. Většina z nich byla závislá na příjmech z půdy, kterouvlastnili, abylitakvelmizranitelnívpřípadech agrárních krizí, kdy ceny zemědělských výrobků klesaly na samotné dno. Tito šlechtici představovali typický důsledek oněch nejistých válečných časů, ovšem na rozdíl od jiných skupin chudiny měli jednu dobře zpeněžitelnou výhodu – byli zocelení častými válkami, v nichž bojovali, takže prokazovali neobyčejné bojové schopnosti. Navíc svým ubohým postavením ospravedlňovali své loupení a drancování jakožto „drobný“ nebo „odpustitelný“ hřích, který na nich nezanechá žádné stigma. Potvrzuje to i soudobé rčení: „Ruten, roven, det en is gheyen schande, dat doynt die besten von dem lande.“ (Potulka a loupež neznamená hanbu, dělají to i ti nejlepší ze všech zemí.) Bylo tedy jen logickým krokem rozšířit loupení ze souše i na moře.      Většina šlechticů, kteří se dali k pirátům, se na rozdíl od „obyčejných“ lidí stala veliteli. Vyškrábali ze dna truhlice posledních pár zlatek, koupili loď, vyzbrojili ji a najali posádku z řad svých bojem zocelených přívrženců v nikoliv liché naději, že jim pár úspěšných nájezdů vynaložené prostředky bohatě vrátí. Jiní, ještě chudší šlechtici, byli natolik zběhlí a zruční ve válečném umění, že se stali pirátskými veliteli, aniž by si napřed museli pořídit loď. To byl i případ dvou mnichů žebravého řádu, kteří se stali vůdci vitaliánů.      Není známo, co tyto dva „svaté“ muže přimělo připojit se k námořním lupičům, ale překvapivě nešlo o první „klášterníky“, řádové bratry, kteří se stali piráty. Mnich Eustach, známý také jako Černý mnich, se narodil jako Eustache Busket ve francouzském Boulogne-sur-Mer při pobřeží Lamanšského průlivu někdy kolem roku 1170 do vznešené rodiny – jeho otec Baudoin patřil k předním šlechticům tohoto přímořského kraje. Mladíkovi se zřejmě dostalo řádného rytířského i námořnického výcviku, jeho pozdější pozoruhodné činy jako privatýra a piráta naznačují, že první zkušenosti získal jako korzár ve Středomoří. Není jasné, proč se rozhodl vstoupit jako mnich do benediktýnského kláštera. O něco zřejmější jsou důvody, proč duchovní službu opustil. Když odmyslíme zvěsti o údajných zločinech, hnala jej touha pomstít smrt svého otce, jehož zabil jiný šlechtic. Po krátkém působení jako bandita ve svém rodném kraji dobře využil nabyté korzárské dovednosti a kolem roku 1204 se připojil k privatýrům anglického krále Jana, který vedl dlouhou a úpornou válku proti francouzskému panovníkovi Filipu II. Téměř deset let Eustach napadal francouzské koráby a útočil na francouzské pobřeží Lamanšského průlivu. Za svou polonezávislou základnu si zvolil ostrov Sark – k velké mrzutosti obyvatel nedalekých anglických přístavů Hastings, New Romney, Hythe, Dover a Sandwich (známých jako Cinque Ports, Pět přístavů), kteří byli rovněž vystaveni jeho drancování. Když se proti Eustachovi v letech 1212 a 1213 postavil anglický dvůr, rychle změnil strany a ve francouzských službách napadal anglické lodě a pobřeží. Jeho osud se naplnil 24. srpna 1217 v bitvě u Sandwiche, když se anglickým námořníkům podařilo proniknout na palubu jeho lodi poté, co napřed oslepili francouzské protivníky tím, že jim nasypali doočí nehašené práškové vápno.„Naskákali na Eustachovu loď a mimořádně krutě se vypořádali s jeho muži. Pochytali všechny barony a mnicha Eustacha zabili. Usekli mu hlavu a bitva okamžitě skončila.“      Nebyl jediný člen církevního řádu, který porušil svaté sliby a vydal se na dráhu piráta. Na druhé straně zeměkoule najdeme jiné zbloudilé, tentokrát buddhistické mnichy, kteří učinili totéž. Například jistý Sü-chaj vedl mnoho let poklidný život jako vzdělaný a uznávaný mnich ve slavném Tygřím klášteře nedaleko Chang-čou. Avšak roku 1556 se z neznámých důvodů náhle rozhodl, že opustí klášter a přidá se k pirátům Wo-kchou, kteří v letech 1440 až 1570 aktivně působili ve Východočínském a Jihočínském moři. Dobře využil svých znalostí náboženský chrituálů, liturgických žalmů i věšteckého umění as jejich pomocí si získal „věrnost své posádky, která ho nazývala ,generálem, jehož seslala nebesa, aby zpacifikoval oceány‘“. Ale stejně jako křesťanští duchovní, kteří se připojili k pirátům v Severním a Baltském moři, i on představoval spíše výjimku než pravidlo. Wo-kchou, což doslova znamená „japonští bandité“, verbovali své členy převážně mezi Japonci, Číňany a Malajci, hnanými buď  touhou po zbohatnutí, nebo chudobou. Většinu tvořili zkušení čínští námořníci, kteří dříve sloužili ve válečném nebo obchodním loďstvu. Proud rekrutů zesílil po schválení tvrdého omezení či přímo zákazu námořního obchodu a rozpuštění mocného námořníholoďstva dynastie Ming, které pod velením admirála Čeng-chea brázdilo vody Indického oceánu mezi roky 1405 a 1433.      Náhlá změna čínské námořní politiky měla za následek tisíce nezaměstnanýcha strádajících námořníků, kteří se zoufale snažili najít nové uplatnění. Mnozí obchodníci se rozhodli pokračovat ve svém, nyní již prakticky nezákonném podnikání a zapojili se do pirátství – buď aktivně organizováním nájezdů, nebo pasivně obchodováním s kradeným zbožím. Nejmocnějším mezi těmito kupci-piráty byl jistý Wang Č’, původně bohatý a vážený obchodník se solí. Základnu si zbudoval na ostrově Kjúšú pod ochranou japonských feudálních pánů a z ní ovládal stále rostoucí pirátskou říši, aniž by se sám aktivně podílel na nájezdech a plundrování. V jeho případě proběhl přerod z uznávaného obchodníka v obávaného piráta nedobrovolně: zákaznámořníhoobchoduzničiljehopodnik, který na mořeplavbě závisel. Neměl prostě jinou možnost.   bůh to tak chce Stát se pirátem bylo mnohem snazší, pokud se k tomu nevztahovalo žádné společenské stigma. Některé přímořské národy – například Vikingové, kteří za raného středověku (od osmého století) napadali pobřeží britských ostrovů, Irska i evropské pevniny, nebo ve stejné době, ale na druhé straně zeměkoule takzvaní Orang Laut (Mořští lidé), kteří pocházeli od Malackého průlivu – pokládaly nájezdné lupiče za vznešené válečníky, kteří zasluhují úctu a obdiv. V těchto kulturách patřila účast na pirátských nájezdech ke způsobům, jak získat nejen reputaci, ale také bohatství.      Pro členy válečnické společnosti, kteří se chtěli osamostatnit jako nezávislá feudální knížata, byly nejdůležitější tři prvky. Museli si vydobýt pověst neohrožených bojovníků, získat do svých vojů dostatečný počet otroků-bojovníků a nashromáždit bohatství. Platilo to zejména pro Vikingy:   Bohatství u Vikingů neznamenalo pasivní hromadění zlata a stříbra, ukrytého kdesi v jámě nebo v truhlici, ale spíše je představovalo postavení, spojenectví a styky. Skandinávské komunity v období Vikingů tvořily otevřený systém, v němž musel každý jedinec či rodina soustavně bránit svou pozici vůči ostatním, kteří si  s ním byli teoreticky rovni.   Universum 2020, z anglického originálu Pirates: A New History, from Vikings to Somali Raiders přeložil Dalibor Míček, vázaná, 360 stran, 1. vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-20 12:12:41

Kniha o Titaniku upomíná na lidskou samolibost

Kniha výtvarníka a publicisty Václava Králíčka o tragédii Titaniku (1912) připomíná, že příběh této lodi byl především jedním velkým selháním člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti. Václav Králíček se zaměřuje na historie rozličných lodí. Jeho Lvi na vlnách nás už dříve zanesli do časů fiktivního kapitána Hornblowera (z Forresterovy ságy), další jeho publikace analyzují krymskou válku či vzpouru na Bounty. Také zpracoval historii Titaniku a bylo by omylem myslet si, že „nosí dříví do lesa“. Sice se o žádné lodi nepsalo tolik, ne všechny ty knihy jsou však dobré. Králíček se vyvaroval nadbytečných spekulací a jeho text o Titaniku je neobyčejně komplexní, což nejde říct o mnohých jiných publikacích, které se soustřeďují poouze na katastrofu lodi. Dílo se dělí na šestnáct částí, které nás provádějí osudem nešťastného produktu společnosti White Star Line. Autor připomíná tehdejší závody lodí o Modrou stuhu a když líčí stavbu velikána, upozorňuje na „drobné“ chyby, které se při ní staly. Fatální mohla být už velká váha lodi, vždyť jen těleso kormidla vážilo 101 tun. Funkčnost celku byla navíc obětována eleganci a zmíněné kormidlo se tudíž dostalo na spodní hranici „užité plochy“, jak ji požadovali odborníci. To znamená, že Titanic reagoval pomaleji, než byli důstojníci zvyklí. Ale přesto stačilo pár metrů a ke srážce s ledovcem by nedošlo. Ani ledovec nemusel na trase být. Nebo snad ano? Ledovce toho ledna vyplavil na oceán nezvykle silný příboj, neboť 4. ledna 1912 se Slunce, Země a Měsíc dostaly do řady. Měsíc byl navíc nejblíže Zemi za 1400 let a Země zase nejblíže Slunci na své celoroční eliptické dráze. Loď měla ve člunech místa pouze pro 1178 lidí, přičemž jich vezla 2224, a to ještě nebyla třetina místa pro cestující zaplněna. Zachránilo se nakonec jen 705 lidí. „Velký počet člunů umístěných na bocích parníku mohl v budoucím cestujícím vzbudit i jiné myšlenky,“ píše autor. „A majitelé lodních společností tak uvažovali: Není to náhodou zřejmý náznak, že posádka lodi příliš nevěří a bojí se jejího potopení? Je! Stejně zvrácenou logiku uplatňovali někteří letečtí velitelé v první světové válce, když odmítali své piloty vybavovat padáky, aby je to ani náhodou nesvádělo k předčasnému opuštění boje.“ Dalšími problémy, které přispěly ke zkáze, byla nedomyšlená koncepce kapitánského můstku a rovněž praxe hlídek na stěžni ignorovat dalekohledy. A proč to dělali? Jak později vypověděl jeden kapitán: „Dalekohledy jsou zdroj nebezpečí. Hlídku rozmazlují. Když ta vidí světlo a má dalekohled, je náchylná upřít jej právě na světlo a zjišťovat, co je to za loď; jenže to je práce důstojníka, zatímco prací hlídky je hledat již dál jiná světla.“ Specifický byl i manévr před „otřením se“ o ledovec. Nedošlo k pokynu „stroje zpět“, ale k pokynu stočit loď nalevo, ale vzápětí zase napravo. O regulérní pokus „objet“ ledovec „smykem“. Jenže kormidlo už napodruhé nestačilo reagovat. Přitom chyběly jen asi dvě vteřiny. Přitom by bylo nejlepší, kdy by Titanic plul dál rovně. Experiment totiž později prokázal, že by se při přímém nárazu nepotopil. Chybou bylo i zastavení strojů. Při spouštění člunů došlo ke zpoždění, a to hlavně proto, že neškolení námořníci včas nenacházeli zátky, jimiž bylo třeba zacpat výpustě zabraňující hromadění vody. Nízké užitné hodnoty tehdejších člunů si přitom byli vědomi všichni tehdejší majitelé lodních společností. Aby se po nárazu zabránilo panice, byli cestující uklidňováni, přičemž ti ve třetí třídě dostali nejméně informací. S ohledem na požadavky imigračních úřadů byla navíc loď konstruována tak, aby existovalo pouze nezbytné minimum spojovacích dveří a chodeb společných všem třídám. A pozor: lidé z té třetí mohli stěží s klidem opustit své věci v kajutách, nic víc obvykle neměli. První z nich se objevili teprve v osmém či devátém člunu, takřka hodinu po příkazu k vylodění. Nakonec se zachránilo 70 procent námořníků, protože byli třeba k obsluze člunů, ale jen 22 procent členů posádky. Přežilo 97 procent žen a 32 procent mužů z 1. třídy, ale jen 13 procent mužů ze třetí třídy. Umřelo 25 procent lidí ze třetí třídy celkově a odsud se taky zachránilo jen každé třetí dítě, zatímco ze zbylých dvou tříd umřelo jedno jediné. Je sice pravdou, že také nejbohatší muž na palubě John Jacob Astor byl vykázán ze člunu, ale dvacetiletá Annie Kelly z třetí třídy vypověděla, že jí stevard na palubě řekl: „Není nebezpečí.“ Právě po jeho důrazné žádosti se obrátila a šla zpět.  „Ač si to pravděpodobně jen nezřetelně uvědomujeme, Titanic je především jedno velké selhání člověka v jeho samolibosti a touze po dokonalosti,“ píše Králíček. „To bychom si měli neustále připomínat a to by mělo být i mementem této knihy.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} A perlička na závěr: Asi největší štěstí ve smůle měl při plavbě stevard W. W. Dawes. Čímsi si totiž natolik pokazil reputaci už v prvních dnech, že jej vrchní hospodář nechal vysadit při zastávce v Queenstownu. Jiným šťastným byl pak prostý topič John Coffey, jenž tamtéž dezertoval. Pozitivem knihy určitě je, že autor od prvního vydání (2012) reflektoval některé omyly, které byly ohledně katastrofy od té doby uvedeny na pravou míru, a text podle toho revidoval. Václav Králíček: Titanic. Nikdo nechtěl uvěřit. Schémata zhotovil Václav Králíček ml., Epocha. Praha 2019. 400 stran

Čas načtení: 2024-03-07 12:08:15

Nejméně dva mrtví po útoku Hútíů na nákladní loď

Nákladní loď s názvem True Confidence byla zasažena raketou 80 km jihozápadně od jemenského přístavního města Aden. Na palubě bylo 20 námořníků a tři ozbrojení bezpečnostní pracovníci.

Čas načtení: 2024-03-24 12:00:00

Francie zpřísňuje dopravu kanálem La Manche. Přepravci musí posádky lépe platit

Francouzští zákonodárci rozhodli o přijetí nové legislativy, která výrazně mění dosavadní přepravní podmínky v kanále La Manche. Dopravci, kteří tuto trasu využívají, budou své posádce budou muset platit minimálně 9,95 britských liber za hodinu, to je v přepočtu zhruba 294 korun. Cílem nové francouzské legislativy je skoncování s vykořisťováním námořníků.

Čas načtení: 2024-04-22 06:00:01

Tichý zabiják: Před novou jadernou ponorkou se třesou strachy i v Číně

Francie nechce zaostat za světovou konkurencí ani na vodě, zejména americkými ponorkami Virginia a britskou Astute, vyvíjí proto už poměrně dlouhou dobu novou třídu jaderných ponorek Suffren (alternativně Barracuda). Ta má perspektivně nahradit starší ponorky třídy Rubis. Univerzální a tichý zabiják Nová plavidla poznamenala zdržení, i tak se však ambiciózní program daří naplňovat. Francie sází u svých nových plavidel na univerzálnost, protože ponorky budou moci plnit široké spektrum různorodých úkolů, od průzkumu až po likvidaci nepřátelských hladinových lodí, ponorek i pozemních cílů. Budou také nasazovány na zvláštní operace. Seriál, z kterého bolí oči a uši. Hlava Medúzy je přehlídkou nepřirozených dialogů Číst více Ponorky vynikají tichým chodem, takže budou obtížně zjistitelné nepřítelem. Na druhou stranu je nutno k tomu dodat, že Suffren bude mít naopak schopnost mnohem lépe detekovat nepřátelská plavidla než dosavadní aktivní francouzské ponorky ve výzbroji.  Vysoký stupeň automatizace Dalším specifickým atributem u ponorek bude vysoký stupeň automatizace a zabudování nejmodernějších technologií tak, aby Suffren srovnala krok v tomto směru se svými americkými či britskými protějšky. Právě vysoký stupeň zmíněné automatizace snižuje zároveň nároky na lidskou sílu, proto bude tvořit posádku plavidel pouze 60 námořníků. Ponorky budou vybaveny novým bojovým řídicím systémem SYCOBS (Système de combat pour Barracuda). Houfnice Caesar útočí s chytrou municí. Její účinnost už pocítili i Rusové na Ukrajině Číst více Zatím jsou aktivní plavidla v třídě Suffren dvě – Suffren a Duguay-Trouin, třetí je ve výstavbě. Počítá se se stavbou dalších tří jednotek – De Grasse, Rubis a Casablanca. První stejnojmenné plavidlo třídy Suffren vstoupilo do služby v roce 2022. Předpokladem zůstává, že do roku 2030 má třída Suffren nahradit předchozí třídu Rubis. Výtlak plavidel třídy Barracuda o délce necelých 100 metrů činí 4 765 tun na hladině a 5 300 tun pod ní. Rychlost ponorek činí 14 uzlů na hladině a 25 uzlů pod ní. Zvláštností pohonu francouzských ponorek bude bezesporu absence klasického lodního šroubu, ten nahradí speciální vodní trysky, součástí pohonného ústrojí bude jeden tlakovodní reaktor K15. Vzhledem k tomu, že ponorky jsou koncipovány jako jaderné, bude nutné vyměnit palivo každých 10 let. Smrtonosná výzbroj Už byla řeč o univerzálnosti ponorek, Francouzi se při jejich konstrukci zaměřili též na razantní snížení provozních nákladů ve srovnání se staršími třídami ponorek. Především u třídy Suffren budou vybudovány v trupu dvě paluby pro posádku. Rusko, NATO, nebo Čína: Kdo má nejvíce jaderných zbraní? Číst více Výzbroj ponorek bude rozmanitá a současně smrtonosná. Plavidla budou vybavena protilodní raketou SM-39 Exocet s dosahem až 50 kilometrů. Dále na ponorkách najdeme střelu MdCN (Missile de Croisière Naval), která má vskutku vynikající dosah 1 000 km. Součástí výbavy jsou rovněž těžká torpéda F21. Ponorka je schopna pojmout 24 střel a torpéd. Jak uvádí americký magazín National Interest, výzbroj umožní plavidlům zasáhnout cíle několik stovek kilometrů od místa odpalu. Každopádně Suffren je navržena tak, aby mohla podnikat účinné útoky na dlouhou vzdálenost, aniž by byla detekována nepřítelem. Francie vs. Čína Zajímavě pak vychází srovnání třídy Suffren například s čínskou třídou Shang (ponorky typu 093). Obě plavidla jsou na jaderný pohon, čínské má sice o něco větší výtlak pod hladinou, nicméně ztrácí v dalších podstatných ukazatelích. Především ponorky ve třídě Suffren jsou tišší, a tudíž obtížně zjistitelné, jak už jsme uvedli výše, byť modernější verze typu 093B má tišší chod než základní varianta. U výzbroje je však rozdílovou zbraní právě střela MdCN s dosahem 1 000 km. Čínská ponorka typu 093 má sice výkonnou zbraň v podobě protilodní střely YJ-82, nicméně i tak je její dolet „jen“ okolo 650 km. Podle všeho tak francouzská ponorka dělá čínským soudruhům právem vrásky na čele. Francie navíc bere stavbu nových moderních ponorek vážně a cíleně zvyšuje své kapacity na tomto poli. Vzhledem k tomu, že Američané, Britové i Japonci investují masivní částky do vývoje nových technologicky vyspělých ponorek, nechce Francie přirozeně zůstat pozadu. Ponorky třídy Suffren mají nemalé ambice pro války 21. století a můžeme je zařadit k vysoce perspektivním plavidlům ve srovnání s ostatními. Zdroj: autorský článek KAM DÁL:  Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-05-13 14:00:01

Třída Virginia: Americký lovec ruských ponorek. Nejnovější verze ohromí nejen Kreml

Nedílnou součástí amerického námořnictva jsou jaderné ponorky jako odstrašující síla, zejména pro Rusko a Čínu. Úlohu tohoto prostředku pak mají plnit především ponorky, které se staví v třídě Virginia. Jak uvádí americký magazín National Interest, plavidla jsou navržena k provádění námořních pobřežních a protiponorkových operací a budou dále sloužit ke sběru důležitých dat. Jejich využití bude v podstatě univerzální. Tichá a obtížně zjistitelná Třída Virginia představuje po všech stránkách citelné vylepšení proti starším třídám, které má ve službě nahradit. Především v ní mají vzniknout plavidla, která budou rychlá, obtížně zjistitelná (schopnost stealth), tichá a odolná.  Dokonce jsou tišší než ruská třída Akula. Další výhodou je i skutečnost, že jsou konstruována jako otevřená architektura, což umožňuje jejich budoucí modernizaci, s čímž samozřejmě americké námořnictvo počítá. Seriál “Unbelievable”: Skutečný příběh neuvěřitelného znásilnění Číst více Výtlak ponorek třídy Virginia o délce 115 metrů činí 7 800 tun pod hladinou, pohání je jeden jaderný reaktor a dvě turbíny. Pod hladinou mohou dosahovat rychlosti 25 uzlů a více. Vzhledem k typu pohonu je další nezanedbatelnou výhodou, že jejich dosah je prakticky neomezený. Posádku tvoří 134 námořníků. Nová verze ohromí Pokud hovoříme o výzbroji, tu tvoří 4 torpédomety 533 mm a dále vertikální vypouštěcí sila s podzvukovými střelami s plochou dráhou letu Tomahawk. I když zbraňová výbava základního typu není úplně nejsilnější, vše má změnit nová verze Block V. Jak uvádí web Naval News, ponorky mají tvořit další vyspělé zbraně. Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti Číst více Block V přidá vylepšené bojové schopnosti proti hladinovým cílům. Zvýší se v prvé řadě palebná síla zabudováním odpalovacích modulů Virginia Payload Module (VPM). To jinými slovy znamená, že se na palubě plavidel bude nacházet daleko více Tomahawků, a jak připomíná web Naval News, perspektivně také hypersonické zbraně zřejmě na konci dekády. Celkem tak ponorky ponesou na rozdíl od starších verzí (Block I až Block IV) o téměř 80 % více munice a to už je obrovský rozdíl. Kromě velmi dobré výzbroje bude Block V disponovat rovněž vysokým stupněm automatizace, oproti starším verzím bude delší (140 metrů) a bude mít vyšší výtlak (přes 10 000 tun). Technologicky se bude jednat o jedno z vůbec nejvyspělejších plavidel, která kdy byla postavena, a Američané se snaží jejich stavbou obhájit své vůdčí postavení na moři, které již začíná hmatatelně ohrožovat Čína. Aby v možné válce na moři uspěli, potřebují si udržovat „komparativní výhodu“. Ve službě až do roku 2060 Americké námořnictvo chce nejméně 10 ponorek verze Block V, tři se již v současné době staví (USS Oklahoma, USS Arizona a USS Tang). Počítá se s tím, že třída Virginia vydrží ve službě nejméně do roku 2060. Potenciál amerických ponorek je vskutku vysoký, stejně jako modernizační kapacita. To z nich na moři dělá více než obávaného protivníka. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Polská klepeta, která na Ukrajině drtí Rusy: Samohybná houfnice Krab.

Čas načtení: 2024-05-31 21:17:00

Žralok u pobřeží plné turistů! Bezvládné tělo vyděsilo námořníky, vědci mršinu obrali o zuby!

Skupinku námořníků u španělského pobřeží města Altea v sobotu vyděsil šokující nález. Pouhé tři kilometry od turisticky oblíbeného města Benidorm spatřili u břehu bezvládné tělo obřího žraloka. Rozkládající se schránka predátora měřila neuvěřitelných 4 a půl metru. Vědci na místo okamžitě přijeli i s kufrem plným nářadí.

Čas načtení: 2024-06-04 09:05:08

Loď jako vězení. Námořníci u břehů Saúdské Arábie či USA nemohou kvůli zákonům na pevninu

V přístavech po světě se nacházejí lodě, z kterých nemohou námořníci na pevninu. Podle OSN je to stále častější jev. Majitelé například z finančních důvodů nechají plavidla opuštěná u břehů a posádka pak nemůže loď kvůli místním zákonům opustit. Loni takto zůstalo bezprizorních dva tisíce námořníků ze sto padesáti lodí.

Čas načtení: 2024-06-06 16:35:00

16:35 Historie.cs

Den D, Normandie, začátek června 1944. Tisíce vojáků, parašutistů, letců, námořníků na obzoru. Proč právě na tomto místě, na těchto plážích? Z kterých všech zemí a s jakými ztrátami? A s jakým podílem československých vojáků? Pořad uvádíme k 80. výročí vylodění spojenců ve Francii[online]

Čas načtení: 2024-06-10 07:00:01

Američané použili psychický trest, kterým prošel už Dostojevskij. Zoufalý otec musel prožít strašné chvíle

Jak moc může člověk trpět, aniž by se ho kdokoliv byť jen dotkl? Pro mnohé lidi je psychická bolest mnohem intenzivnější než jakékoliv strádání fyzické, což ti, kteří chtějí druhé týrat, velmi dobře vědí. A využívali toho už v minulosti. Jedním z příkladů byl třeba známý trest ruského spisovatele Dostojevského, kterého sám tehdejší ruský car Nikolaj I. odsoudil k trestu smrti za zapojení do tak zvaného petraševského kruhu, tedy mezi intelektuály, jimž nebyly cizí socialistické myšlenky, a dokonce ani snahy o odstranění samotného panovníka. To nemohl car potřebovat, a tak se rozhodl pro exemplární trest. Dostojevskij a jeho přátelé stanuli tváří v tvář smrti.  Při trestu gunga rao se odsouzenec modlil, aby už zemřel. Prováděla ho inteligentní zvířata Číst více Poprava jen „naoko“ Jak se později ukázalo, carovi šlo o docela jinou podobu pomsty než zbavit své odpůrce života. Měli se potkat se svojí smrtelností a se strachem, jaký může člověk prožít jen před blížícím se koncem. Proces popravy nechal dojít až k samotnému výstřelu. Odsouzenci byli přivedeni na místo, kde měli zemřít, rozloučili se se životem, byly jim zavázány oči a pomocníci je přivázali ke kůlům, jak uvádí i web Faroutmagazine. Pak už nezbylo nic jiného než v hrůze čekat na výstřel. Místo něj ale přišla milost v podobě „pouhých“ čtyř let těžkých nucených prací. Dostojevskij trest nakonec přežil a podle svých zápisků si dokonce uvědomil, kolik času před svojí „první smrtí“ promarnil. Utrpení, které musel prožít ve chvílích čekání na popravu, se ale nezbavil do skutečného konce života.  Historie se vrací v ještě horší podobě Zdá se, že takové praktiky musí být jen krutou realitou historie. Jak se ukazuje, bohužel se podobné, a dokonce ještě horší krutosti dějí i v jedenadvacátém století, a to i v režii příslušníků americké armády. Například z roku 2005 je zdokumentovaný případ, kdy se vojáci navzdory přímému zákazu přípravy a provádění zinscenované popravy uchýlili k ještě krutějšímu chování. Tehdy právě zuřila válka v Iráku a Američanům se podařilo zatknout tamního muže, který měl podle jejich názoru krást ve zbrojnici. Další chvíle zadrženého si v ničem nezadaly s tím nejkrutějším mučením v historii.  Za otce měl zemřít syn Američtí vojáci tehdy nezatkli jen zmiňovaného provinilce, ale s ním před soud přivedli i jeho syny. On, jako jejich otec, dostal příkaz vybrat jednoho z nich, který za jeho čin zaplatí životem. Zprávy o tom, jak probíhal onen děsivý výběr, zda se otec k takovému rozhodnutí odhodlal, nebo zda nakonec zvolili sami vojáci, dostupné nejsou. Ze svědectví o dalším průběhu akce ale vyplývá, že byl vybraný chlapec odveden za budovu a následně jeho otec uslyšel již jen výstřely. Nemohl v tu chvíli tušit, že kulky šly cíleně mimo, že šlo jen o kruté mučení s cílem získat výpověď, jakou vojáci chtěli.  Hrůza, jakou si nechceme ani představit „Takové mučení musí být samozřejmě mnohem hroznější, než kdyby bylo vyhrožováno smrtí samotnému zadrženému,“ konstatovala psycholožka Marie Jeníková. „Vědomí, že jeho obvinění je příčinou smrti jiné osoby, dokonce jemu velmi blízké, muselo způsobit tak velký psychický šok, že se jej pravděpodobně nezbavil do konce svého života. Jde jednoznačně o krutější formu trestu než mnohé fyzické týrání případného provinilce.“   Železná panna: Hrozné utrpení, na které se nevydržel nikdo dívat. Kromě syna Saddáma Husajna Číst více Zinscenované popravy nejsou bohužel výjimečné Vraťme se ještě do jiné oblasti sužované dlouhými boji. Tentokrát šlo o rok 2007 v Íránu, kde byli tamními členy revoluční gardy obdobně mučeni britští zajatci. Po dvou dnech mučení a výslechů byli zadržení muži a jedna žena postaveni se zavázanýma očima ke zdi a zdálo se, že nadešla jejich poslední vteřina, když slyšeli jen natahování zbraní a pak – cvaknutí kohoutku. Kulky ale ze zbraní nevyšly. Mučení přesto prošli všemi děsy, které provázejí očekávanou smrt. „Íránci se převlékli z vojenských uniforem do černého a měli zakryté tváře. Pak jsme slyšeli natahování zbraní a jeden z nás pronesl: Tak, mládenci, myslím, že budeme popraveni,“ vyprávěl pro The Guardian později o šíleném momentu jeden ze zajatých britských námořníků Joe Tindall. On ani další nedobrovolní účastníci inscenované popravy na ty chvíle nezapomenou do konce života.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Když jde diktátorovi z Moskvy o život: Evakuační plán a pryč do Samary.

Čas načtení: 2024-06-20 16:14:47

AM - HMS Sandown (M101)

Autor: FiBe Datum: 20.06.2024 16:14:47 Název:Name:HMS SandownHMS SandownOriginální název: Original Name:HMS SandownKategorie:Category:minolovkaMinehunterTřída: Class:SandownKódové označení:Pennant Number:M101Loděnice:Builder: Vosper Thornycroft, Southampton Založení kýlu:Laid Down: 02.02.1987Spuštění na vodu:Launched: 16.04.1988Uvedení do služby:Commissioned: 09.06.1989 Vyřazení ze služby:Decommissioned: DD.MM.2005 předána Estonsku / transferred to Estonia - Admiral Cowan (M313)Velitel: Commander:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )DD.MM.1999-DD.MM.2000 Key, Benjamin John ( )DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?, ? ( )Jednotka:Unit: DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ? DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR ?Posádka:Crew: 7 důstojníků + 29 poddůstojníků a námořníků7 Officers and 29 EnlistedTechnické údaje:Technical Data:Standardní výtlak: Standard Displacement: ? t ? long tonsPlný výtlak: Full Load Displacement: 457 t 450 long tonsDélka:Length: 52,73 m 173 ftŠířka:Beam: 10,36 m 34 ftPonor:Draught: 2,39 m 7 ft 10 inPancéřování:Armour: ? ?Pohon:Propulsion:Typ:Type: diesel-elektrický přenos - 2x vznětový motor Paxman Valenta 6RP200E - 2x elektromotor COMBIMAC Diesel-electric Drive- 2x Paxman Valenta 6RP200E Diesel Engine - 2x COMBIMAC Electric EngineVýkon:Power: 1136 kW při ? ot/min 1523.4 bhp at ? rpmŠrouby:Propellers: 2 [*1*]Zásoba paliva:Fuel Load: ? t ? long tonsVýkony:Performance:Rychlost:Speed: 24,1 km/h 13.0 ktDosah:Range: ? km při rychlosti ? km/h ? nm at speed ? ktVýzbroj a vybavení:Armament and Equipment:Výzbroj:Armament: 1x 30 mm kanon KCB ve věži DS30B Mk1 (1x I) 3x 7,62 mm kulomet M134 Minigun na lafetě ? (3x I) 2x 7,62 mm kulomet L44A1 na lafetě ? (2x I) 1x KCB Gun, cal. 30 mm, in DS30B Mk1 Turret (1x I) 3x M134 Minigun Machine Gun, cal. .30 in on ? Mount (3x I) 2x L44A1 Machine Gun, cal. .30-in on ? Mount (2x I) Vybavení:Equipment: Radary:Radar typ 1007 Sonary: Sonar typ 2093 Ostatní: Systém pro likvidaci min SeaFoxpodmořské výbušniny Radars:Type 1007 Radar Sonars: Type 2093 Sonar Others: SeaFox Mine Disposal SystemDiver-placed Explosive ChargesNesená letadla:Aircraft Carried:--Poznámka:Note: [~1~] 2x cykloidní pohon (Voith-Schneiderovy lodní šrouby)+ 2x manévrovací jednotka v přídi [~1~] 2x Voith-Schneider Propeller (Cycloidal Propeller)- 2x Bow ThrusterZdroje:Sources:https://en.wikipedia.org/wiki/EML_Admiral_Cowan