Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-18 22:08:08

Sloty s progresivním jackpotem - co to vlastně znamená?

Sloty s progresivním jackpotem - co to vlastně znamená? redakce Ne, 08/18/2024 - 22:08 Zábava Klíčová slova: volatilita Las Vegas Mostbet casino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Progresivní jackpot Než se pustíme dále, je třeba si vysvětlit, co vlastně progresivní jackpot znamená. Při hraní v casinu hráči sází své peníze a ten kdo vyhraje, bere vše, co je v banku. Tak je tomu i při online sázení. Část peněz jde do jackpotu, a pokud máte štěstí, tak všechny tyto peníze vyhrajete. Progresivní jackpot je o to šťavnatější, že při každém roztočení se jackpot zvyšuje. Rozvoj technologií a hraní online navíc umožnilo hraní stejné hry několika hráči a tak progresivní jackpot může stoupat až do nepředstavitelných výšin. Právě astronomicky vysoké jackpoty jsou největším lákadlem a tak se není čemu divit, že jsou tyto hry mezi hráči stále populárnější.  Sloty s progresivním jackpotem Na první video slot si hráči museli počkat až do roku 1970, kdy Las Vegas představilo Fortune Coin a poprvé v historii nebylo potřeba zatáhnout za páku. Sloty s progresivním jackpotem byly poprvé představeny v roce 1986 a od té doby už nikdy nebylo nic jako dřív. První hrou byla pecka Megabucks od vývojářské firmy IGT, která lákala na milionové výhry. Na progresivní jackpot můžete narazit i při hraní dalších online her například pokeru.  Výhody a nevýhody progresivních jackpotů Jako každý hra i sloty s progresivním jackpotem mají své pro a proti. Při hraní online je potřeba si hlídat peněženku. Peníze totiž nedržíte fyzicky v ruce ale vidíte jen čísla na obrazovce a tak se hráčům často v zápalu hry může stát, že vsadí mnohem víc než původně zamýšleli. U slotů s progresivním jackpotem se musíte mít na pozoru dvakrát tolik. Častou podmínkou je minimální sázka v určité výši, jinak vám casino hraní o vysoký jackpot nedopřeje. Pokud zrovna nejste high rollers může se vám velmi snadno stát, že budete mít prázdnou kapsu ani nemrknete.  Jednoznačnou výhodou jsou vysoké jackpoty a zážitek ze hry. Na výběr máte velké množství různých témat a také volatilita je u progresivních slotů většinou mnohem vyšší. Naopak velká nevýhoda je v nutnosti vysokých sázek a velmi nízké procentuální šanci na výhru. Jestli to pravidla casina umožňují, využijte ke hraní Mostbet bonus a hlídejte si rozpočet. Tipy a triky, jak vyhrát Zjistěte si dobře pravidla hry, kterou chcete hrát. Najděte si na internetu dostupné informace o pravidlech hry. To platí jak pro sloty, tak karetní hry s progresivním jackpotem. Zjistěte si také podmínky hraní na stránkách casina, a který Mostbet casino promo code můžete ke hraní na progresivních slotech použít. Přečtete si webovky a blogy zkušených hráčů. Mnoho profesionálních hráčů na svých stránkách nabízí užitečné rady jak se vyvarovat začátečnickým chybám. Využijte také Mostbet přihlášení a přečtěte si zkušenosti hráčů na webovkách casina. Narazíte na různé herní strategie, které pak můžete použít při hraní na ostro. Doporučujeme také si zahrát hry v demo režimu, než začnete utrácet skutečné peníze Vybírejte hry na úrovni vaší zkušenosti.  Jestli jste v Mostbet casinu poprvé případně pokud vás zlákala Mostbet aplikace, rozhodně začnete s jednoduchými sloty. Jakmile si osvojíte jednotlivé vychytávky, můžete přejít k divočejším verzím této oblíbené zábavy.  Určete si dopředu rozpočet. Než začnete hrát na slotech s progresivním jackpotem, jasně si určete, kolik peněz jste ochotní utratit. Je to velmi důležité, hraní má být totiž především pro zábavu a tak je dobré chovat se zodpovědně. Jde přece jenom o peníze.  Jaké hry můžeme doporučit? Mostbet casino má v nabídce velké množství her. Podle nás stojí rozhodně za to vyzkoušet tyto herní tituly: 3 coins Magic Apple Lucky streak Son of Egypt 2 Burning wins Jestli se vám zrovna tyhle nezamlouvají, nezoufejte, Mostbet jich má v herní knihovně víc než tisícovku a tak si určitě něco vyberete. Přidat komentář Online výherní automaty patří mezi jedny z nejoblíbenějších her v online casinech. Tato hra je vhodná i pro úplné nováčky, to ale neznamená, že byste si neměli nejdřív zjistit, co vás čeká, než začnete utrácet peníze. V herní knihovně online casin najdete většinou několik stovek až tisíců různých titulů. Na platformě Mostbet casino můžete vybírat z velkého množství jak klasických slotů tak těch s progresivními jackpoty. Jaký je mezi nimi vlastně rozdíl? Na první pohled se zdá vše téměř stejné, při bližším zkoumání však zjistíte, že hra o progresivní jackpot vyžaduje zcela odlišný přístup. 

Čas načtení: 2026-04-03 09:42:16

Plini, Sungazer, BEAT, Eric Johnson a Jazz Sabbath: progresivní lahůdky z nabídky Obscure Promotion pro jazzové uši

Obscure Promotion už dávno neznamená jen metal a tvrdý rock – v aktuální koncertní nabídce se čím dál častěji objevují projekty na pomezí jazzu, fusion a progresivní hudby. Vybrali jsme několik večerů, které by neměly uniknout pozornosti čtenářů JazzPortu. Plini & Sungazer – progresivní smršť v Paláci Akropolis Australský kytarový virtuos a skladatel Plini se 9. května 2026 vrátí do pražského Paláce Akropolis v rámci rozsáhlého evropského turné. Jeho hudba stojí na průsečíku instrumentálního progressive rocku, metalu, jazzu, fusion a […] Zobrazit celý článek Plini, Sungazer, BEAT, Eric Johnson a Jazz Sabbath: progresivní lahůdky z nabídky Obscure Promotion pro jazzové uši

Čas načtení: 2024-06-21 07:42:52

Co je progresivní zdanění?

Progresivní zdanění (též progresivní daň) je daňový systém, ve kterém obyvatelé s vyššími příjmy odvádí státu na dani větší procento ze svých příjmů. Tento systém se snaží vyrovnat rozdíly mezi bohatými a chudými a zajistit spravedlivější rozdělení zdrojů. Progresivní zdanění je běžné v mnoha zemích světa, například ve Spojených státech, Německu nebo Francii. Základním prvkem […] The post Co je progresivní zdanění? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení: 2024-10-16 17:42:51

Nejlepší trhy práce v Evropě: Nejoblíbenější země pro profesionály

Nejlepší trhy práce v Evropě: Nejoblíbenější země pro profesionály redakce St, 10/16/2024 - 17:42 Práce a Kariéra Klíčová slova: financí péče o děti prace.starke-jobs.com Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Německo: Silná ekonomika a vysoké platy Díky stabilní a růstové ekonomice je Německo jedním z nejatraktivnějších pracovních trhů v Evropě. V odvětvích, jako jsou IT, technologie a péče, je vysoká poptávka po kvalifikované pracovní síle, což otevírá vynikající kariérní příležitosti. Vzhledem ke své silné ekonomické výkonnosti nabízí Německo nadprůměrné platy. Zaměstnanci rovněž využívají rozsáhlé sociální výhody a stabilní pracovní podmínky. Dynamické pracovní prostředí podporuje také dobře rozvinutá infrastruktura a přítomnost mnoha mezinárodních společností. Díky této kombinaci ekonomické síly, atraktivních platů a sociálních jistot je Německo magnetem pro pracovníky z celého světa. Vyzdvihnout je třeba také investice do výzkumu a vývoje, které vytvářejí inovativní pracovní místa a posilují konkurenceschopnost země. Duální systém vzdělávání navíc nabízí jedinečnou příležitost spojit praktické zkušenosti s teoretickými znalostmi, což výrazně zlepšuje zaměstnatelnost mladých lidí. Na https://prace.starke-jobs.com/ si můžete procházet různé pracovní inzeráty v Německu. Švýcarsko: Vysoká kvalita života a nejvyšší platy Švýcarský trh práce se vyznačuje vysokou kvalitou života a atraktivními platy. Navzdory vysokým životním nákladům země přitahuje mnoho kvalifikovaných pracovníků. Průměrné roční platy dosahují úctyhodných 75 000 eur, což je nejvíce v Evropě. Švýcarsko navíc nabízí dobrou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem a vynikající pracovní podmínky. K jeho atraktivitě přispívá také politická stabilita a ekonomická bezpečnost. Zvláště žádaní jsou odborníci v oblasti financí, farmacie a technologií. Nízká míra nezaměstnanosti pouhých 2,1 % podtrhuje sílu pracovního trhu. Mnozí oceňují také vysokou kvalitu života, která se odráží v prvotřídní zdravotní péči, efektivním systému veřejné dopravy a úchvatné přírodní krajině. Tato kombinace ekonomických výhod a kvality života činí ze Švýcarska jeden z nejvyhledávanějších pracovních trhů pro kvalifikované odborníky v Evropě. Nizozemsko: Inovativní trh práce a rovnováha mezi pracovním a soukromým životem Nizozemský trh práce se vyznačuje inovacemi a výraznou rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem. Kosmopolitní atmosféra a mezinárodní prostředí přitahují odborníky z různých zemí. Nizozemské společnosti mají často plochou hierarchii a týmový způsob práce, což přispívá k produktivní a oceňující kultuře. Rovnováha mezi pracovním a soukromým životem je nejvyšší prioritou, což se odráží ve flexibilních pracovních modelech, velkorysých podmínkách dovolené a podpoře péče o děti. Tyto faktory významně přispívají k vysoké spokojenosti s prací a činí z Nizozemska atraktivní místo pro moderní zaměstnance orientované na budoucnost. Švédsko: Progresivní kultura práce Progresivní pracovní kultura ve Švédsku se vyznačuje plochou hierarchií a pružnou pracovní dobou. Švédské společnosti podporují rovnost a začlenění, což vytváří pozitivní a vstřícné prostředí. Švédsko je průkopníkem v odvětvích, jako jsou IT, udržitelnost a biotechnologie, a nabízí tak odborníkům vynikající kariérní příležitosti. Švédská pracovní kultura také podporuje kreativitu, inovace a osobní zodpovědnost - faktory, které významně přispívají k vysoké spokojenosti s prací. Švédský stát navíc podporuje zaměstnance štědrými sociálními dávkami a komplexní péčí o děti, což dále zvyšuje atraktivitu pracovního prostředí. Závěr: Správná volba pro individuální kariérní cíle Evropské trhy práce nabízejí širokou škálu příležitostí pro odborníky s různými kariérními cíli. Při výběru ideálního pracovního místa hrají rozhodující roli různé faktory, jako je příslušná pracovní kultura, sociální výhody a charakteristiky specifické pro dané odvětví. Například Německo zaujme silnou ekonomikou a vysokými platy, zatímco Švýcarsko boduje špičkovými platy a vysokou kvalitou života. Nizozemsko nabízí inovativní pracovní prostředí a dobrou rovnováhu mezi pracovním a soukromým životem, zatímco Švédsko je známé svou progresivní pracovní kulturou. Abyste se mohli rozhodnout co nejlépe pro své potřeby, doporučujeme pečlivě prozkoumat podmínky na trhu práce a právní rámec daných zemí. Volba místa výkonu práce by nakonec měla vycházet z vyváženého zvážení osobních priorit a profesních cílů. Přidat komentář obrázek https://www.pexels.com/de-de/foto/draufsichtfoto-von-3-mannern-vor-laptop-2566581/ Evropa nabízí řadu atraktivních pracovních trhů, které se vyznačují ekonomickou stabilitou a kulturní otevřeností. Tyto trhy lákají různými pracovními kulturami, slibnými kariérními příležitostmi a vysokou kvalitou života. Každá země má svá specifika: Německo zaujme silnou ekonomikou a vysokými platy, zatímco Švýcarsko nabízí špičkové platy a vysokou kvalitu života. Nizozemsko zaujme inovativním pracovním prostředím a rovnováhou mezi pracovním a soukromým životem, zatímco Švédsko je známé svou progresivní pracovní kulturou. Díky této rozmanitosti je Evropa fascinujícím pracovním prostředím pro odborníky z celého světa.

Čas načtení: 2023-05-13 13:24:36

Proč považuji progresivní zdanění za naprosto špatné?

V diskusi na Facebooku jsem s jedním z přátel řešil progresivní zdanění. Protože bych rád své názory porovnal i s dalšími lidmi, rozhodl jsem se přetavit svůj příspěvek do článku na blogu. Budu rád, když se podělíte o své názory a argumenty v diskuzi níže. Nemám tendence nikoho o ničem […] The post Proč považuji progresivní zdanění za naprosto špatné? appeared first on Blog ZaRohem.cz.

Čas načtení: 2020-11-08 20:01:34

Americké volby I. – co se do televize nedostalo

Milí čtenáři, píšete mi hojně o nějaký ten komentář k aktuálnímu dění v Americe. Uvažoval jsem o tom, jak jej pojmout. Nakonec mi jako nejlepší formát vyšla série tří článků. V prvním z nich bychom se podívali na současný politický vývoj v americké společnosti, hlavně na ty jeho méně známé aspekty – aby to nebylo jen opakovaní informací běžně dostupných v jiných českých médiích, ale abyste se tu dozvěděli i něco nového a zajímavého. Druhý by se věnoval jenom hlasování poštou, které opět prokázalo svoji kontroverzní a problémovou povahu. A třetí se bude věnovat vyhlídkám na další čtyři roky. No dobrá, tak tedy skočíme do bazénu americké politiky, poslední dobou poněkud nevoňavého. A budeme věnovat pozornost jevům, které ve zpravodajství zapadly. Republikáni dokážou přetahovat hispánské voliče na svoji stranu První bod, u kterého by stálo za to se zastavit, je rozpor mezi konceptem “Trumpa-rasisty”, potažmo “republikánů-rasistů” a skutečnými poměry ve voličské populaci. Každý republikánský prezident v posledních desetiletích dostával v médiích nálepku rasisty a u Trumpa jich bylo tolik, že kdyby byly z papíru, byl by jimi pokryt až po temeno hlavy a nejspíš i daleko nad něj. Naopak demokrati se vidí jako “Big Tent Party” pro ženy, nebělochy (People of Color), sexuální menšiny atd., které se všechny spojí proti zahořklému stárnoucímu bílému muži, typickému voliči republikánů. Tahle demokratická partajní představa je silně ovlivněna akademickou myšlenkou intersekcionalismu, značně umělým konceptem vršícím jednotlivé menšinové identity na sebe a dovozujícím, že takoví lidé budou po určitém politickém zaškolení rádi spolupracovat na demontáži opresivního systému nastoleného oněmi odpornými starými bělochy. V americkém vysokém školství dnes drtivě převládají demokrati, takže akademické teorie snadno prosáknou i do reálné politiky celostátní strany. Jenže teoretický intersekcionalismus má při svém praktickém uplatnění jedno slabé místo. Vůbec nepočítá s tím, že i menšiny či neběloši (kteří jsou v některých částech USA už většinou) mohou mít nějaké rozpory mezi sebou. A to oni, v míře velmi hojné, mají. Klasickým příkladem jsou Hispánci, lidé vesměs s původem na jih od řeky Rio Grande. Je to značně různorodá směsice Kubánců, Mexičanů, Portorikánců, Venezuelanů, Guatemalanů a dalších menších etnik, dokonce i pár starousedlíků z doby španělského impéria by se našlo. Někteří z nich utekli z komunistických či polokomunistických států (Kuba, Venezuela). Ti se dívají na progresivní křídlo demokratické strany značně podezřívavě a tíhnou spíš k volnému trhu, který jim v USA umožnil středostavovskou existenci. Jiní zase pocházejí z “banánových republik“, což byly dlouho faktické kolonie americké United Fruit Company, která tam prostřednictvím různých nastrčených figurek vládla tvrdě a občas i krvavě. Ti mají pochopitelně zase blíž k tomu levicovému vidění světa, které vidí kapitalismus jako zlo. Z pohledu amerických progresivců mají Hispánci minimálně dva “problémové” kulturní atributy, o kterých se ve slušných kruzích raději moc nemluví. Jednak mají některé latinskoamerické státy silnou militaristickou tradici a Hispánci také ochotně vstupují do americké armády, kde jich je už asi jedna šestina. (Pamatuji si na tři americké vojáky zajaté v Srbsku roku 1999 – Gonzales, Ramirez a Stone. Od té doby podíl Latinos v armádě výrazně vzrostl; také je pro vojáky snazší získat americké občanství.) Jednak je hodně Hispánců silně věřících a mají problém s potraty, které jsou mezi “bílými feministkami” jedním ze svatých grálů celého hnutí. Ani jedno moc nekoresponduje s kánonem hodnot demokratické strany, jak jej nadekretovala vrstva pokrokových intelektuálů z obou pobřeží. Důsledkem toho všeho je, že republikáni dokážou pozvolna přetahovat hispánské voliče na svoji stranu a Trumpovi se to podařilo v docela významné míře. Na Floridě, kde žije hodně emigrantů z komunistické Kuby, získal 48 procent hispánských hlasů a úspěchy, byť menší, slavil i v Texasu, kde značně zredukoval náskok demokratického kandidáta proti roku 2016. Clintonová měla mezi texaskými Hispánci proti Trumpovi náskok 27 procent, Biden už jen 19 procent. (Tamtéž.) A to při vysoké volební účasti. Studiem preferencí menšinového voličstva se dlouhodobě zabývá výzkumník Musa al-Gharbi z Kolumbijské univerzity, který už před čtyřmi lety upozorňoval na to, že demokrati přicházejí o voliče mezi menšinami už od roku 2008. V čerstvém článku pro magazín Think píše Gharbi o tom, že akademické představy mezi menšinovými voliči moc nefungují, že například hispánští voliči reagují na výzvy k lepšímu zabezpečení hranic a potlačení ilegální imigrace lépe než běloši a že je nevnímají jako skrytě rasistické (dog whistles) – k velké konsternaci personálu provádějícího samotný průzkum, který si byl jist, že vybral zcela vzorné a jasné příklady skrytého rasismu. “Začali jsme tím, že jsme se ptali oprávněných voličů, nakolik “přesvědčivá” shledávají skrytě rasistická poselství z republikánských projevů. Mezi jinými šlo o odmítání “ilegální imigrace z míst zamořených drogami a zločineckými gangy” a volání po “řádném financování policie, aby naše komunity nebyly ohroženy lidmi, kteří odmítají respektovat naše zákony”. Téměř tři z pěti bílých respondentů ohodnotili tyto názory jako přesvědčivé. Překvapivější bylo, že s nimi souhlasilo to samé procento Afroameričanů a ještě větší procento Hispánců. Tato čísla se nedají vyložit přímo jako podpora republikánské strany, na to je ve hře příliš mnoho dalších faktorů. Nicméně výsledky nám říkají něco důležitého: většina lidí napříč skupinami, které jsme zkoumali, neodmítala rétoriku v Trumpově stylu jako zjevně rasistickou a rozdělující společnost, ale souhlasila s ní. Věřím, že pokud čtete jen New York Times a žijete v levicové bublině, může to být skutečně překvapivé, ale málokterý člověk bude hlasovat proti vlastní fyzické bezpečnosti, ať už se narodil do jakéhokoliv etnika…” Realita se málokdy dá nacpat do jasných škatulek Pro člověka, který by z televizní obrazovky nabyl dojmu, že černošská část Ameriky nesmiřitelně nenávidí rasistu jménem Trump, bude také poněkud překvapivé, že podle průzkumů společnosti Edison Research, která provádí tzv. exit polls u volebních místností, podíl černochů hlasujících pro Trumpa vzrostl na 11 procent z předešlých osmi procent roku 2016. Není to mnoho, ale stejně zdaleka nejvíc z republikánských kandidátů za posledních patnáct let. Slušňácký mormon Mitt Romney získal jen šest procent, válečný veterán McCain dokonce jen čtyři procenta a musíme se vrátit do roku 2004, abychom našli stejné procento černošských voličů u George W. Bushe, Texasana z povolání. Update 8.11.2020 ve 14:00 – Upozornil mě čtenář, že v rámci férovosti bych měl zmínit, že Romney a McCain kandidovali proti Obamovi, kterého můžeme počítat za černocha, byť se svým původem i průběhem svého života od klasických Afroameričanů zásadně liší (míšenec s bílou matkou a poměrně zámožnými rodiči, nikdy nežil v ghettu). Konec update. Je dost možné, že po celkovém vyhodnocení volebního chování jednotlivých etnických skupin se ukáže, že hlavním Trumpovým problémem byla ztráta preferencí u bělochů, zvláště v nerozhodných státech jako Wisconsin a Pennsylvánie, které se vesměs nacházejí na severu USA a kde mají běloši v populaci značnou početní převahu. Běloši, zdá se, jsou na nálepku rasismu vůbec nejcitlivější. V takovém případě můžeme čekat, že se republikáni začnou do budoucna ještě více orientovat na hispánské voliče ve více osídlených jižních státech. Z dosavadních trendů je patrné, že to není zbytečná práce, navíc je Hispánců v USA skoro 60 milionů. Pak bychom jednoho dne ještě mohli být svědky toho, že nikoliv republikáni, ale demokrati začnou volat po zavření mexické hranice. Mimochodem: jen 25 procent amerických Hispánců vnímá sebe sama jako “barevné”. To musí být pro ty rasové teoretiky z kateder sociologie docela šok. Realita se málokdy dá nacpat do jasných, čistých a vzájemně oddělených škatulek. Progresivní revoluce se nekonala Dalším bodem, u kterého bychom se měli zastavit, je skutečnost, že v úterý 3. listopadu neproběhly v USA zdaleka jen prezidentské volby. Volilo se také do Sněmovny reprezentantů, do jedné třetiny Senátu a také do zákonodárných sborů jednotlivých států. A v některých státech proběhla také referenda, z nichž zajímavá jsou hlavně dvě. Podle výsledků voleb se zdá, že demokrati, kteří si při pohledu na pouliční nepokoje slibovali výrazné zisky v Kongresu i ve státech, přišli dost zkrátka. V Senátu spíš asi zůstane republikánská většina, i když těsná; rozhodne se o tom v dodatečném druhém kole v Georgii. Ve Sněmovně reprezentantů demokrati dokonce několik křesel ztratili, i když většinu, získanou roku 2018, si nejspíše podrží. Předměstské čtvrti, které v roce 2018 hlasovaly pro demokraty, změnily letos názor a republikánským kandidátům se v nich dařilo. Velmi dobré výsledky měly zejména ženy, které za republikány kandidovaly. Ve státech pak došlo jen ke třem změnám rozložení sil. Všechny byly ve prospěch republikánů. V Montaně republikáni získali křeslo guvernéra. V New Hampshire pak ovládli místní sněmovnu reprezentantů i senát. Všude jinde přežil status quo a demokrati nepřevrátili na svoji stranu ani jeden stát, ani jednu guvernérskou pozici. Jinými slovy, žádná progresivní revoluce se nekonala a Američané dali zase jednou najevo, že mají rádi svoji politickou scénu důkladně rozdělenou, bez jasné převahy toho či onoho bloku. Americké státy se odvracejí od nepříliš úspěšné války proti drogám Poslední bod, u kterého se dnes zastavíme, jsou ona dvě zajímavá referenda zmiňovaná o pár odstavců výš. V Oregonu na tichomořském pobřeží rozhodli voliči o tom, že držení všech typů drog pro vlastní potřebu bude dekriminalizováno a maximálním trestem bude pokuta 100 dolarů. Výroba a distribuce tvrdých drog zůstávají nadále trestnými činy. Oregonské referendum se stalo (zatím) posledním z dlouhé série referend, kterými se jednotlivé americké státy postupně odvracejí od dlouhé a nepříliš úspěšné války proti drogám. Týká se to přitom všech možných druhů států – od těch stereotypně progresivních až po ty, které patří k baštám republikánů. Zatím jde hlavně o konopí. Referenda legalizující prodej konopí pro rekreační účely proběhla už dříve v Coloradu (2012), ve Washingtonu (2012, míněn stát, ne město), na Aljašce (2014), v Oregonu (2014) v Kalifornii (2016), v Nevadě (2016), v Massachusetts (2016), v Maine (2016), v Michiganu (2018). Letos se o rekreační marihuaně hlasovalo ve státech Arizona, Montana, New Jersey a Jižní Dakota. Ve všech čtyřech státech iniciativa prošla, čímž se počet jurisdikcí, kde bude možno koupit “jointa” v krámě stejně jako láhev vína, značně rozšířil. Legalizační tažení v USA je zajímavé sledovat. Vesměs dosáhlo svého úspěchu právě skrze referenda, pouze jeden jediný stát (Vermont roku 2018) odhlasoval legalizaci v zákonodárném sboru. Vypadá to, jako by se volení politici v tomto případě báli dotknout tématu, které má přitom v populaci většinovou podporu, snad ze strachu před očerňováním v médiích. Není nic příjemného, pokud vám opozice začne lepit nálepku zaprodance drogových kartelů. Toto je jeden z případů, kdy anonymní hlasování celého obyvatelstva může zvrátit neuspokojivý status quo, který dávno neodpovídá názorovým poměrům v zemi. Jinými slovy, argument pro to, že prvky přímé demokracie mají svoji hodnotu. Osobně očekávám, že nejpozději roku 2030 se bude v Americe legálně “hulit” všude, včetně těch nejkonzervativnějších okresů venkovského Texasu nebo Arkansasu. (Kdyby to někdo potřeboval vědět: sám jsem na marihuaně neshledal nic extra zajímavého, mojí závislostí je spíš čtení.) Státy jako Colorado a Washington posloužily jako pokusné laboratoře a občané jiných států následující léta sledovali, zda se tam nestane něco strašného. Poté, co se nestalo víceméně nic, osmělují se pozvolna další a další. Úplně poslední bude v tomto procesu nejspíš federální vláda, ale jednou dojde i na ni. Stejně tak si ale myslím, že tento postup se nebude rozšiřovat na tvrdé drogy, aspoň v dohledné době. Dekriminalizace držení v malém množství – asi ano, ale nic více. Druhé důležité referendum, kterým dnešní článek zakončíme, byla takzvaná Proposition 16 v Kalifornii. V Kalifornii je od roku 1996 ústavně zakázáno uplatňovat preference na základě rasy, pohlaví, barvy pleti atd., jinými slovy, nesmí se tam provozovat “pozitivní diskriminace”, aspoň ne ve veřejné sféře. Týká se to i zadávání veřejných zakázek. Proposition 16 byla akce progresivců povzbuzených hnutím Black Lives Matter. Měla tenhle zákaz zrušit a umožnit opět státu zavádět různé rasové či pohlavní preference. Kalifornští voliči však odmítli tento návrh poměrem 56:44, téměř přesně tím samým, jakým o generaci dříve, právě roku 1996, zakázali diskriminaci (55:45). Významnou roli v porážce iniciativy sehrálo i politické rozštípnutí kalifornských Asiatů, kteří se báli o budoucnost svých dětí na univerzitách. V prvním ročníku Kalifornské univerzity je celých 40,4 procenta studentů asijského původu, ačkoliv mezi absolventy středních škol je jich jen 19,9 procenta (tamtéž), čili jsou na vysokých školách velmi nadprůměrně zastoupení. Kdyby iniciativa prošla, patrně by tím vyhlídky mladších generací kalifornských Asiatů značně utrpěly – byli by vytlačeni ve prospěch méně zastoupených etnik. Pouze mezi Indy měla iniciativa jednoznačnou podporu, mezi Východoasiaty se k ní kladně vyjadřovala jen menšina. Ukázalo se tedy, že tento druh identitární politiky zaměřené na barvu kůže a pohlaví je neprodejný i v Kalifornii, která je jinak baštou progresivních demokratů. V tom spatřuji do budoucna určitou naději.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-08-15 10:00:00

Američtí a japonští zákonodárci žádají Bidena o diplomacii v otázce Tchaj-wanu

Progresivní politici v obou zemích varují před konfliktem s Čínou.Skupina téměř pěti desítek progresivních amerických a japonských zákonodárců vyzývá prezidenta Bidena, aby uplatnil "razantní diplomatický přístup" ke zmírnění napětí mezi USA a Tchaj-wanem a Čínou a zabránil tomu, co považují za rostoucí potenciál konfliktu v Tchajwanském průlivu, píše na webu Responsible Statecraft Ben Armbruster. "Případný konflikt by byl katastrofální a my se nadále obáváme, že tato možnost zůstává nepřijatelně vysoká," uvedli zákonodárci v dopise adresovaném prezidentovi Bidenovi. "Nepřátelství by způsobilo vážné škody na fyzickém, ekonomickém a sociálním blahobytu obyvatel Spojených států a Japonska, obyvatel Tchaj-wanu a Číny a nejzranitelnějších a nejméně zvýhodněných lidí na celém světě."Dopis zákonodárců, vedených Kongresovou progresivní skupinou v USA a Japonskou progresivní skupinou v tamním parlamentu, přichází v době, kdy Peking stále více prosazuje svou vojenskou zdatnost v okolí Tchaj-wanu a čínský prezident Si Ťin-pching znovu zdůrazňuje důležitost sjednocení Tchaj-wanu s čínskou pevninou. Mezitím nový tchajwanský prezident Lai Ching-te, který byl v minulosti tvrdým zastáncem nezávislosti Tchaj-wanu, zmírnil své názory a vyjádřil podporu statu quo s tím, že "Tchaj-wan je již nezávislou suverénní zemí".Celý text v angličtině ZDE

Čas načtení: 2025-07-03 15:24:00

Creditsafe dosáhl návratnosti investic 234 % díky BlackLine a získal ocenění Nucleus Research ROI Awards 2025

Los Angeles (USA) 3. července 2025 (PROTEXT/PRNewswire) - Ocenění třetí stranou potvrzuje měřitelný přínos finanční platformy BlackLine poháněné AI pro modernizaci financí na celosvětové úrovni.Společnost BlackLine, Inc. (Nasdaq: BL), progresivní platforma pro finanční operace koncipovaná pro finanční oddělení podniků, dnes oznámila, že její zákazník Creditsafe, globální lídr v oblasti business intelligence, byl vyhlášen vítězem ceny Nucleus Research ROI Awards 2025. Toto ocenění vyzdvihuje měřitelný obchodní přínos nasazení platformy BlackLine ve společnosti Creditsafe, která dosáhla návratnosti investic (ROI) ve výši 234 % a doby návratnosti 12,4 měsíce.Společnost Nucleus Research každoročně oceňuje 10 nejlepších technologických implementací na celém světě, které dosahují výjimečné návratnosti investic. Společnost Creditsafe byla oceněna za úspěšnou automatizaci procesů inkasa pohledávek a rozúčtování přijatých plateb pomocí systému BlackLine, což vedlo ke zlepšení efektivity, větší transparentnosti a větší škálovatelnosti v rámci mezinárodních operací."Jsme hrdí, že se společnost Creditsafe zařadila mezi nejúspěšnější transformace roku z hlediska na návratnost investic," uvedl Andy Lilley, výkonný ředitel divize Global Invoice to Cash společnosti BlackLine. "Její výsledky jsou důkazem toho, čeho lze dosáhnout, když progresivní finanční týmy využívají automatizaci k dosažení měřitelných výsledků. BlackLine je tu proto, aby byl tento úspěch opakovatelný, škálovatelný a dosažitelný pro každého zákazníka."Díky využití řešení BlackLine Invoice-to-Cash, které zahrnuje správu inkasa a přiřazování plateb, společnost Creditsafe snížila provozní náklady, zrychlila peněžní cyklus a zlepšila zákaznickou zkušenost. Finanční tým nyní může podporovat rychlou globální expanzi, aniž by bylo nutné navyšovat počet zaměstnanců.Tento milník odráží pokračující investice společnosti BlackLine do inovací. Nedávné uvedení modernizovaného uživatelského rozhraní Cash Application společnosti BlackLine, které je nyní všeobecně dostupné, představuje významný pokrok v procesu Invoice-to-Cash, tedy procesu od fakturace po platbu, a nabízí zákazníkům inteligentnější, efektivnější a intuitivnější uživatelské prostředí."BlackLine zefektivnil naše procesy order-to-cash (od objednávky po platbu) a umožnil našemu týmu soustředit se na činnosti s přidanou hodnotou," uvedl Jason Braidwood, globální vedoucí oddělení úvěrů a inkasa společnosti Creditsafe. "Doporučil bych každému úvěrovému manažerovi, aby si osvojil nástroje, jako je BlackLine. Skutečně vám usnadní práci," dodal.Toto ocenění posiluje vedoucí postavení společnosti BlackLine v oblasti poskytování řešení s podporou umělé inteligence, zaměřených na výsledky, která umožňují finančním, účetním a úvěrovým týmům pracovat strategičtěji a efektivněji. BlackLine pomáhá vedoucím pracovníkům v oblasti financí s jistotou transformovat jejich činnost – od zkrácení času potřebného k dosažení hodnoty až po podporu chytřejšího rozhodování díky sjednoceným datům a automatizaci.Chcete-li se dozvědět více o tom, jak společnost Creditsafe a další přední organizace dosahují výsledků s pomocí řešení BlackLine, navštivte stránku blackline.com/customers.O BlackLineBlackLine (Nasdaq: BL), progresivní platforma pro finanční oddělení, podporuje digitální transformaci financí tím, že organizacím umožňuje přesné, efektivní a inteligentní finanční operace.Komplexní platforma BlackLine pokrývá klíčové procesy nezbytné pro chod organizace, včetně procesů record-to-report (od záznamu k výkazu) a invoice-to cash (od fakturace po platbu), a umožňuje sjednocení a zpřesnění dat, zefektivnění a optimalizaci procesů a přehled v reálném čase díky přehlednosti, automatizaci a umělé inteligenci. Osvědčený, za spolupráci založený přístup společnosti BlackLine zajišťuje nepřetržitou transformaci, která přináší okamžitý dopad a trvalou hodnotu. Díky prokázaným inovačním schopnostem, špičkovým investicím do výzkumu a vývoje a prvotřídním bezpečnostním postupům spolupracuje s BlackLine více než 4400 zákazníků z různých odvětví, kteří vedou své organizace do budoucnostiVíce informací najdete na stránkách blackline.com.Logo – https://mma.prnewswire.com/media/325382/blackline_company_logo.jpg KONTAKT: Samantha Darilek, ředitelka pro korporátní komunikaci, samantha.darilek@blackline.com   

Čas načtení: 2020-11-16 18:48:43

Americké volby III. – co bude dál?

Milí čtenáři, dostávám hodně dotazů na to, jak vidím aktuální vývoj v USA a co by se mohlo stát v nejbližších čtyřech letech. Zde tedy shrnutí toho, co považuji za méně či více pravděpodobné – a proč. První otázka: může se Trump vrátit v roce 2024? Další volby jsou za čtyři roky, to bude Bidenovi těsně pod 82 let (narozeniny slaví 20. listopadu) a Trumpovi 78 let. Žádná mladá kuřátka to tedy nebudou a zvlášť u Bidena pochybuji, že by kandidoval ještě jednou. Pokud se bude Trump chtít vrátit do hry, musí nejdříve získat republikánskou nominaci. Ve vrchních patrech strany nikdy moc silnou pozici neměl, jeho nejsilnějším prvkem byla podpora „odspoda“, částečně realizovaná pomocí velkých mítinků (rallies). To se teď v době covidové nedá pořádně dělat. Ale pokud poté, co ten pandemický problém pomine nebo se aspoň zmenší, začne DJT zase jezdit po Americe a pronajímat si stadiony, bude to znamení, že se chystá na další kolo. A naopak; pokud nic takového neudělá, přenechal tu vysokou hru definitivně jiným. Takže na konečný verdikt počkejte dva roky. Pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro republikány Trumpova administrativa po sobě tak jako tak zanechává několik trvalých stop. Probrat bychom mohli aspoň tři. Obměněný Nejvyšší soud, kde zasedli tři relativně mladí soudci konzervativního střihu: Neil Gorsuch (53 let), Brett Kavanaugh (55 let) a Amy Coney Barrettová (48 let). Ti budou nejspíš vykonávat svůj mandát zhruba další čtvrt století, ne-li déle (Barrettové předchůdkyně Ginsburgová zemřela v 87 letech věku v úřadě), takže jejich vliv na budoucí podobu USA bude značný. U Nejvyššího soudu končí řada zásadních sporů (volební právo, různé formy diskriminace včetně té takzvaně pozitivní, držení a nošení zbraní, občanské svobody a svoboda projevu, imigrační pravidla) a jeho judikáty mají tendenci „přehazovat výhybky“ amerického práva na desítky let dopředu. Dalším trvalejším efektem je uvědomění republikánů, že pracující vrstva (včetně Hispánců) je zajímavým volebním rezervoárem pro jejich stranu. Naprostá hysterie panující dnes v USA kolem barvy pleti poněkud zakrývá skutečnost, že ty skutečně hluboké příkopy v americké společnosti jsou (pro nedostatek lepšího slova) třídního charakteru. A tím nemám ani tolik na mysli peníze, jako skutečnost, že světy pobřežních elit a vnitrozemské populace ve „flyover country“ se vzájemně vzdálily tak, že už na sebe ani nedokřiknou. Toho, že ta vnitrozemská populace se od oněch mluvících hlav v CNN cítí odcizena, budou nejspíš využívat i další republikánští politici. Třetí položka možná některé čtenáře nevěřícně pobaví, ale součástí trvalejšího dědictví Trumpovy administrativy bude podle mě vznik Space Force, vesmírných sil, coby separátní ozbrojené síly rovnocenné těm starším (Army, Navy, Marine Corps, Coast Guard, Air Force). Tohle si myslím, že Trump odhadl velmi dobře. Po letech stagnace se zase jednou rozjely závody v kosmických technologiích a jen tak se nezastaví. A dominance na oběžné dráze a případně i za ní bude mít zásadní dopad na rovnováhu sil dole na Zemi. Představte si například něco jako právě budovanou síť Starlink, ale osázenou navíc kamerami s vysokým rozlišením, které neustále chrlí ony gigapixely nasbíraných dat zpátky do centrály. To by byl špionův sen. A takové systémy se už dnes realizovat dají, jenom potřebujete dostatečně levnou dopravu na orbit, abyste ty desetitisíce družic dokázali za rozumné peníze vynést nahoru – na čemž se pracuje. Samozřejmě, že Čína a spol. nebudou chtít zůstat pozadu; ostatně do klubu zemí vysílajících lidské posádky do vesmíru se chce kvalifikovat i Indie (projekt Gaganyaan, který už značně pokročil). No, takže Space Force. Ani demokrati ji neořežou, na to je moc zajímavá pro ten silně rozrostlý vojensko-průmyslový komplex navázaný na armádní utrácení. Ještě navíc se její vznik dobře trefil do doby, kdy například klasické stíhačky začínají být poněkud zastaralé a jejich nákup těžko zdůvodnitelný. Zato oběžná dráha, Měsíc atd. působí znovu sexy. Demokraté budou muset kousnout do kyselého jablka Dobrá, zpátky z vesmíru sem dolů, k přízemnějším věcem. Jak se bude vládnout nové administrativě? Odpověď na tuto otázku silně závisí na tom, jak dopadne druhé kolo senátních voleb v Georgii, které se koná 5. ledna 2021, a také zvláštní volby rozhodující o druhém georgijském křesle, jejichž druhé kolo se koná v ten samý den. Jde tedy celkem o dva senátory. Georgia je převážně republikánský stát, ale s velmi významnou černošskou menšinou (skoro třetina obyvatel), která zase tvoří spolehlivý voličský blok demokratů. Kdyby republikáni vyhráli aspoň jedno z těchto dvou křesel, podrželi by si většinu v Senátu. Je pravděpodobné, že se republikáni pokusí maximálně mobilizovat své georgijské voliče – pod sloganem, že když už bude v Bílém domě Joe Biden, právě Senát musí sloužit jako brzda různých ambicí typu Zeleného Nového dealu. Rozdělení prezidentského úřadu, Senátu a Sněmovny reprezentantů mezi obě strany je poměrně běžné, naopak mít pod kontrolou všechny tři instituce (trifecta) se vítězné straně podaří jen občas. Zdá se, že Američanům rozdělená vláda vyhovuje; například midterm elections, konané v polovině prezidentského mandátu, obvykle vedou k oslabení prezidenta a posílení opozice (typicky k nim totiž chodí spíš opoziční voliči). Od druhé světové války se stalo jen jednou, že by prezidentova strana v midterm elections posílila v obou komorách Kongresu, za George W. Bushe roku 2002, zato však 13krát v obou komorách křesla ztratila. Pokud tedy Bidenova administrativa začne s menšinou v Senátu – což záleží právě na výsledku georgijských voleb v lednu – je to dost nevýhodná pozice, která se v roce 2022 po midterm elections může ještě zhoršit. Ve stavu rozdělené moci toho prezident zas tak moc nezmůže a jeho schopnost vládnout pak záleží na ochotě dělat kompromisy s opozicí, případně přesvědčovat jednotlivé senátory. Z republikánských senátorů je ke spolupráci s demokraty nejvíce nakloněná senátorka za Maine Susan Collinsová, která provozuje velmi samostatnou politiku a spolehnout se na ni nemůžou ani jedni, ani druzí. I proto by pro republikány bylo výhodné získat obě georgijská křesla. Collinsová je ovšem posledním republikánským senátorem z Nové Anglie, navíc doma oblíbeným; není divu, že se jí strana drží. V souvislosti s převzetím moci a jmenováním nových ministrů budou muset demokraté kousnout do kyselého jablka a dořešit otázku, jak moc prostoru chtějí přepustit Alexandře Ocasio-Cortezové a silně levicovému křídlu kolem ní. Progresivní levice má ohromnou sílu v médiích a v akademické sféře, ale v reálných volbách bývá slabá; širší americký elektorát nemá pro tenhle typ politiky, s výjimkou několika velkoměstských okrsků, pražádné sympatie. Bez fixace na Trumpa a jeho prohřešky nespojuje progresivní levici a centristy prakticky nic, takže boj o to, kdo bude mít v budoucí administrativě svoje lidi, bude asi adekvátně tvrdý. Už teď obviňují centristé Cortezovou a její melody girls z nepotěšujících výsledků v kongresových volbách. V nerozhodných okrscích, kde jsou síly obou stran vyrovnané, prý byla asociace se socialismem či s myšlenkou defundovat policii těžkou volební překážkou. Levičáci naopak vyčítají centristům nedostatek zápalu a nových myšlenek. Osobně si sice nemyslím, že opětovné ohřátí sto let starých konceptů znárodňování kdečeho se dá nazvat novými myšlenkami, ale každému jeho perspektivu… Tlak z Washingtonu, aby se evropské země více staraly o svoji vlastní obranu, nepomine Trochu volnější ruce bude mít prezident v zahraniční politice, jejíž zaměření se v posledních desetiletích pozvolna stěhuje po glóbu. Kdysi to byla Evropa, později Blízký a Střední východ, teď hlavně východní Asie. Myslím si, že naděje evropských politiků, že Bidenova administrativa k nim bude nějak zásadně přátelštější než Trumpova, jsou tak trochu sebeiluzí. Verbálně budou nepochybně jejich vztahy hladší a daleko diplomatičtější, určitě si nebudou vyměňovat ťafky po Twitteru. Sílící orientace USA na Asii ovšem není dána osobními sympatiemi, ale měnícími se poměry ve světě. První důvod je ekonomický. V širokém pásu od Indie po Japonsko a Indonésii, potažmo Austrálii, žijí přes tři miliardy lidí, asi osmkrát tolik než v EU. Jsou zatím výrazně chudší než Evropané, ale řada těch zemí silně ekonomicky roste. Masivně se tu rozrůstá střední třída a navíc jsou tamní národy vesměs v průměru mladší než národy evropské, které vzhledem ke svému stárnutí musejí čím dál větší část svého bohatství utrácet za sociální služby a nezbývá jim tedy tolik peněz k nákupu drahých hraček či služeb z ciziny. V jižní a východní Asii má tenhle charakter zestárlé mocnosti zatím jenom Japonsko. A jelikož USA je stále ještě především země velkého businessu, americkým zájmem bude vydělat na těchto rostoucích trzích co nejvíce peněz. To znamená věnovat jim pozornost – politicky, diplomaticky, ekonomicky a možná i vojensky. Čímž se dostáváme ke druhému důvodu, proč bude muset Bílý dům v následujících letech věnovat lví podíl své pozornosti právě Asii. Právě tam roste Americe skutečně velký soupeř v podobě Číny, ale zároveň i potenciálně velmi silný spojenec v podobě Indie, která je do anglosféry ekonomicky i osobně integrovaná. (Hodně indických boháčů, podnikatelů, vědců i dalších elit studovalo v Británii či v Americe.) Už přes dvě stě let, nejpozději od bitvy u Trafalgaru, vládnou světovým oceánům anglosaské mocnosti, které za ta staletí mj. nasbíraly ohromné penzum institucionálních zkušeností. Provozovat blue water navy, která dokáže operovat na opačné straně planety, není jednoduché a například Němci se k tomu nepřiblížili ani na vrcholu svého suchozemského impéria. Jenže Čína poslední dobou do svých námořních sil investovala poměrně dost peněz a vypadá to, že mít vlastní blue water navy je jejich strategickým cílem. Na to budou Američané nuceni nějak reagovat. Kdyby tak neučinili, mohli by svoje dlouhodobé investice do budování vojenských koalic a zahraničních námořních základen rovnou odepsat, protože máloco oslabí pozici dosavadního hegemona více než neochota reagovat na zjevnou výzvu. Nutnost postavit se rostoucímu čínskému vlivu je jedna z mála věcí, na které se demokrati a republikáni dokážou shodnout. (Letos se vysloveně předháněli v tom, kdo bude tvrdší.) Osobně si nemyslím, že to bylo běžné politické divadélko, ale že nám před očima vzniká pravý thukidydovský konflikt, polarizace světové scény mezi „starého hegemona“ a „nového vyzyvatele“, která v historii běžně vedla k válečným konfliktům. Nepříliš potěšující perspektiva, ale Konec historie se zkrátka nekonal a nová administrativa bude nucena podle toho jednat. Což mimo jiné pro evropské země znamená, že tlak z Washingtonu, aby se více staraly o svoji vlastní obranu a více investovaly do svých armád, nepomine. Nebude sice vyjadřován tak zjevným a tvrdým způsobem jako za Trumpa, ale na jeho podstatě se nic nezmění. Na světě přibylo potenciálních bojišť a ani Amerika nemá prostředky a chuť k tomu, udržovat svoji přítomnost všude naráz. A z pohledu takového Jihočínského moře působí Evropa jako relativně klidné závětří, které tolik pozornosti a nákladů zkrátka nepotřebuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-29 10:01:18

Ke čtyřem kvadrantům konformity

První část komentáře k eseji Paula Grahama. Svoji reakci ke Grahamově eseji jsem se rozhodl rozdělit do více částí. Dvě budou určitě, možná i třetí. Pokusím se jednotlivé díly udržet v rozumném rozsahu. Úplně první je na řadě kritika a námitky. Velkou slabinou Grahamovy eseje je zaujatost autora. Jeho sympatie zřetelně vzrůstají „proti směru hodinových ručiček“. Agresivně konvenční jedinci jich mají nejmíň, agresivně nezávislí nejvíce. Jako příklad jejich „zpěvu“ vybral Paul Graham nejslavnější údajný výrok Galilea Galileiho, což je nepochybně jemná lichotka. Nezávislým myslitelem byl i Unabomber V téhle souvislosti si kladu otázku, jestli není P. G. poněkud z(de)formován svým povoláním. Jako zakladatel firemního inkubátoru Y Combinator se léta setkával s tím nejpříjemnějším poddruhem agresivně nezávislých jedinců, mladými IT profesionály, kteří chtějí realizovat své myšlenky a přijít s novým produktem nebo službou. A z nich si ještě k investicím vybíral ty nejnadějnější a nejvíce talentované. Že by odtud pramenila jeho zjevná slabost pro agresivně nezávislé typy? Protože agresivně nezávislým myslitelem je i Theodore Kaczynski alias Unabomber. A což teprve pustíme-li se do otázky, kolik jedinců se sice dá nazvat agresivně nezávislými, ale s tím myšlením je to v jejich případě neslavné. Patrně ses, čtenáři, také stal terčem aspoň jednoho takového agresivně nezávislého člověka, který si tě – navíc bez tvého souhlasu – zařadil na distribuční seznam svých hromadných e-mailů. Mně už jich chodí asi pětadvacet a dávno už je maximálně přeletím pohledem; ale jsou mezi nimi opravdové perly. Jeden z těchto pánů (vesměs jsou to pánové) si naložil úkol přesvědčit mě, že žádný COVID-19 vůbec neexistuje a je to výlučně sorosovské spiknutí za účelem ovládnutí světa, při kterém „doktoři a sestry tančí v prázdných sálech“ (doslovná citace) a rakve odvážené z lombardských nemocnic byly prázdné. Jelikož na to nereaguji, nejspíš jsem v jeho očích ovce. Bééé. Ale píšící ovce; tak aspoň něco. Čímž jsem se dostal k další výtce. Jde právě o pojem ovce, který mě v Grahamově eseji dost podráždil, naštěstí se tam vyskytuje jenom jednou. Na označování lidí za ovce jsem alergický a je to jedna z věcí, která mě odpuzuje na libertariánské internetové komunitě, zvlášť té anglosaské. Tam se s ovcemi hází pořád, stejně jako u anarchistů a krajní levice, až někdy máte pocit, že jste zabloudil na odbornou konferenci karpatských bačů. Je to strašlivě laciná nálepka. V případě té pasivně konvenční majority, o kterou se Graham otřel slovem ovce, se vyplatí o ní přemýšlet trochu více do detailů. Jednak může být člověk v nějaké věci pasivní proto, že o ní třeba moc neví a přitom ví, že moc neví; takový člověk je mi osobně daleko milejší než někdo, kdo si přečte jednoho Marxe a hrrr na barikádu zbořit kapitalismus. Pak se také v téhle velké komunitě musí rozlišovat mezi lidmi, kteří jsou opravdu konvenční i vevnitř, a těmi, kteří to jen předstírají navenek, protože se obávají nějakých reálných škod či postihu v případě, že by se zprotivili ortodoxii vládnoucí na jejich pracovišti. Těm to asi nelze úplně vyčítat. Pokud jste zaměstnanec a máte na starosti hypotéku a dvě děti, váš manévrovací prostor je u kontroverzních témat hodně zúžený. Z čistě pragmatického hlediska bych tady ještě dodal, že chce-li P. G. ochránit svobodu projevu – což asi chce – není žádoucí, aby si pohrdavými pojmy jako ovce odcizoval množinu lidí, o které sám píše, že je velmi početná. To je přesně ten druh chyby, které se na progresivní straně dopouští ti twitteroví radikálové, kteří každému, kdo se s nimi shodne jen na 98,5 procenta, vynadají do bigotních rasistů. Nálepkování může lidi umlčet, ale málokdy vám zajistí jejich spojenectví, byť třeba tiché. Shrnu-li to stručně: nepřechválit agresivně nezávislé a nepodceňovat pasivně konvenční, ony jsou to veliké a značně hrubě definované skupiny, jejichž členové budou tím pádem všelijací. Pomalé pěstování hroší kůže Konec kritiky a začátek chvály, nebo aspoň souznění. Grahamův postřeh, že je potřeba nějakým způsobem chránit nezávisle přemýšlející jedince před šikanou těch agresivně konvenčních, je docela trefný. Dodal bych: hlavně je třeba chránit ty nepříliš agresivní myslitele, kteří se dají snáze umlčet vnějším nátlakem. To jsou cenní lidé, jejichž výstupy mohou být velmi kvalitní, protože na rozdíl od svých agresivně nezávislých kolegů neplýtvají časem a energií na tu agresi a věnují je právě přemýšlení. Bohužel má Graham zároveň pravdu v tom, že instituce, které tomuto účelu měly sloužit, dnes selhávají. Jedním z problémů je, paradoxně, přílišná transparentnost těch institucí a jedinců, kteří je tvoří, v době internetové. Jsme zvyklí na to, že transparentnost je kladná vlastnost. Jenže ono to není až tak univerzální dobro. V některých situacích je transparentnost žádoucí, třeba v hospodaření s veřejnými penězi nebo při zasedání volených institucí, které mají pravomoc vytvářet všeobecně závazné normy. Ale u jednotlivců je to spíš riziko, protože se v podstatě jedná o odhalení jejich slabých stránek psychopatickému davu ze sociálních sítí. Skutečnost, že za sebou většina lidí dnes vytváří prohledávatelný záznam názorů a myšlenek (někdy i nemyšlenek, každý má mozkově slabší chvíle), a který může být (i se značným časovým odstupem!) skutečně prohledán a použit proti nim, zatím neumíme řešit. Časem si vůči ní vypěstujeme hroší kůži; ale hroší kůže, jelikož je tlustá, roste už z principu dost pomalu. Samopalem proti vtipu Z Grahamovy eseje to bezprostředně nevyplývá, ale konvence, kolem které se točí ona zastrašující agrese, nemusí být v dané společnosti většinová. Stačí, aby byla prosazována dostatečně fanaticky a bezohledně. Nejextrémnější případ teroru ze strany agresivně konvenčních, který jsme v posledních letech mohli vidět v akci, bylo vyvraždění redakce časopisu Charlie Hebdo, a pachatelé přitom vymáhali ve Francii stále ještě menšinovou konvenci, že Alláh nesmí být zpodobňován a zesměšňován. Bohužel to stačilo, nové veselé obrázky islámského boha už asi nikdo nenakreslí, nebo to minimálně nepodepíše a neotiskne. V tomhle případě selhává i ono „pěstování hroší kůže“, které by fungovalo vůči běžné twitterové šikaně – proti samopalu je to málo platné. Způsob, kterým dnes určitá progresivní dogmata ovládla Grahamem jmenované univerzity a velké firmy, sice na rozdíl od Charlie Hebdo nebyl zaplacen životy lidí, ale zajímavou otázkou je, zda tato dogmata nejsou ve skutečnosti podobně minoritní jako dogma „nekreslit Alláha“ mezi francouzským obyvatelstvem. V situaci, kdy se neagresivní část populace cítí zastrašena, není jednoduché to zjistit. Bohužel i minoritní dogma může mít stále ještě dost příznivců na to, aby libovolného jednotlivce smetlo. K obraně svobody projevu a myšlení tedy nejspíš jedinci – byť sebestatečnější – stačit nebudou. Asi budeme opravdu potřebovat nové instituce, navržené tak, aby byly nátlaku zvenčí pokud možno odolné. A k institucím se vrátíme ve druhé části této reakce. Zaslouží si totiž důkladné zamyšlení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-26 07:12:16

Zvláštnosti doby infekční aneb O Praze bez turistů a o literatuře v potížích

S prudkým utlumením turistického ruchu se uprázdnilo ohromné množství bytů v širším centru Prahy a aktuálně se jich nabízí více než tisíc k pronájmu za velmi nízké ceny. Upozornil na to Janek Rubeš ve svém článku na Seznamu. Vypravil jsem se ze zvědavosti na SReality.cz a vyhledal si pronájmy v širším centru … a faktžejó, mapa je neuvěřitelná: 3+kk v Nerudovce za 20 tisíc, to spíš připomíná Černý Most. Ceny na periferii mimochodem nijak zvlášť neklesly, je to záležitost širšího centra. Ta číslíčka v červených kroužcích znamenají počet volných bytů v daném místě, abyste si náhodou nemysleli, že jedna šipka = jeden byt. Kdepááák! Tady si to můžete proklikat sami.) Víme tedy díky této nečekané krizi aspoň zhruba, jaký je rozsah fenoménu AirBnB v centru matičky stověžaté. To má svoje výhody; hlavně to, že jakákoliv další debata o této službě bude založena na konkrétních číslech, ne na nějakém teoretickém modelu, který by byl nejspíš nepřesný. Toto je vůbec zajímavé a podle mého názoru legitimní politické téma, i když teď – se zavřenými hranicemi a bez turistů – stojí samozřejmě stranou. Na spoustě míst světa řešily v posledních letech místní radnice a vlády otázku, kolik turistů už je příliš – v Amsterdamu, Barceloně, na Machu Picchu i na Bali. Chorvatský Dubrovník, ke své smůle zároveň mimořádně malebný a mimořádně prostorově stísněný, už zavedl nějaké horní limity. Praha je přirozenou součástí této množiny turistických atrakcí, však je krásná a světově známá. Počet turistů navštěvujících naše hlavní město se taky od roku 2000 skoro ztrojnásobil. Mezi mými čtenáři jsou také libertariáni, kteří zastávají názor, že svoboda pohybu je velmi důležitá a úřady do ní nemají co kecat. A totéž že platí o svobodě pronajímat si byt dle libosti. Řekl bych, že tento názor rezonuje s většinou lidí až do chvíle, než začnou být davy takhle vzniklé příliš početné. Pak začnou mít místní lidi námitky a svoboda druhých je přestane zajímat. Instinktivně totiž většina lidí vnímá nějaké území jako svoje, „právem kmene“, i když katastr nemovitostí třeba říká něco jiného. Jádro problému je přitom čistě matematického rázu. Během posledních desetiletí nemalá část dříve chudého světa zbohatla a zároveň výrazně zlevnilo cestování. Tak se stalo, že počet světově aktivních turistů neustále roste, za poslední generaci se zněkolikanásobil. Jenže těch skutečně proslulých a atraktivních míst jako je Praha, Barcelona, Bali, Santorini nebo Mount Everest zas tolik není a na rozdíl od té rostoucí množiny lidí, která by je chtěla aspoň jednou v životě navštívit, zůstávají stále stejně velké. Tím pádem přetlak v ohniscích tohoto pohybu zákonitě už léta rostl a proti konceptu nezadatelných svobod se vynořila jiná myšlenka, podstatně méně liberální, že každá komunita má právo si určit, kolik těch lidí zvenčí chce přivítat a za jakých podmínek. Což nutně znamená říct někomu „ne“ a pak už je jen otázka, podle jakých kritérií to omezovat a jakými prostředky. V Praze dnes máme paradoxní situaci, že tohle téma naťukl zcela nekonzervativní pirátský primátor Zdeněk Hřib, a navíc do něj šlápl vysloveně neelegantně, „obě nohy levé“. I v Barceloně se toho chytá progresivní levice. Ale ony ty úvahy jsou v podstatě konzervativního rázu, což člověk dobře vidí v jiných částech světa, kde třeba žádná progresivní levice ani není. (Například stížnosti indiánů či jiných domorodců, že jim návštěvníci lezou do posvátných území.) A nemají až tak daleko ke snaze omezovat imigraci trvalou, včetně té azylové, i když můžeme pochybovat, že by se zrovna k téhle myšlenkové příbuznosti páně Hřibův magistrát hlásil. No nic, jak řečeno, teď to nemusíme řešit. Ale ona se ta otázka zase vynoří, až se světová ekonomika otřepe a letiště znovu ožijí pohybem milionů. AirBnB je fenomén sám o sobě, vedl k těsnému prostorovému zkřížení ubytovacího průmyslu s běžnými rezidenčními byty, což bylo ve velkých městech už dávno papírově i fyzicky odděleno, právě proto, aby na sebe pocestní a měšťané nenaráželi příliš těsně. (Zájezdní krčmy byly středobodem konfliktů už někdy za Gilgameše.) Sám jsem AirBnB několikrát využil, hlavně z cenových důvodů, navíc je skutečně příjemné mít k dispozici kuchyňku apod., což hotely neposkytují. Ale naprosto chápu, co na něm místní obyvatele dráždí – v Budapešti, Barceloně i Praze. A nebudu jim moci vyčítat, pokud budou chtít, aby to fungovalo podle nějakých regulí respektujících starý princip oddělení soukromého bydlení od hotelových služeb. Úplně cokoliv může totiž lidem jednoho dne jaksi přerůst přes hlavu, i kdyby z toho zároveň byly peníze. Další nečekaný následek koronaviru. Do literárního světa dopadlo jako bomba prohlášení velkého knižního distributora Euromedia, že pozastavují platby a peníze budou přednostně vyplácet svým vlastním zaměstnancům. (Později to trochu zmírnili.) Mezi autory, ilustrátory, nakladateli, vydavateli, tiskaři a dalšími lidmi, kteří se starají o písemnou kulturu, zavládla naprostá panika. Ono už se na jejich živobytí dost projevilo zrušení květnového Světa knihy a zavření knihkupectví. Toto je další vážná komplikace. U turistického průmyslu by člověk kolaps aspoň čekal. U literárního je to novinka. Snad tahle věc bude aspoň k něčemu dobrá – autoři a vydavatelé by si mohli navyknout prodávat knihy přímo čtenářům. Velcí distributoři se už dříve k ostatním chovali s nonšalancí alkoholem posílených hrochů. Bylo to samozřejmě dáno jejich faktickým monopolem pro přístup do knihkupectví, který jim dával možnost jednat s menšími smrtelníky adekvátně spatra. Ale tahle rána by snad mohla zbytek literárního světa přesvědčit k tomu, aby vztahy s nimi poněkud zredukoval. Asi podobně, jako když teď bude zbytek světa uvažovat o tom, jaké druhy výroby vrátit z Číny raději zpátky domů. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-01-21 16:42:06

Ředitelka Památníku Lidice rezignovala na svou funkci. Nezpochybnila nález historika, že jedna z lidických žen udala židovskou podnájemnici

Odvolání, nebo rezignace. To dal na výběr ministr kultury Lubomír Zaorálek ředitelce Památníku Lidice Martině Lehmannové poté, co jí vyčetl nedostatečou empatii pro jednání s přeživšími. Jde o to, že ředitelka vystoupila v reportáži České televize, která vycházela z práce historika Vojtěcha Kyncla, podle něhož matka jednoho z lidických dětí měla krátce před lidickou tragédií v roce 1942 nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Předsedkyně Českého svazu bojovníků za svobodu v Lidicích Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová podaly po odvysílání proti reportáži stížnost. V plném znění zveřejňujeme rezignační prohlášení Martiny Lehmannové, stanovisko zaměstnanců i aktuální děkovný dopis Jany Bobošíkové ministrovi. Připojujeme i původní stížnost adresovanou České televizi.   Tiskové prohlášení ředitelky Památníku Lidice k její rezignaci  Několika přeživším vyhlazení obce Lidice se nelíbí výsledky odborného bádání nezávislého odborníka, neboť se osobně dotýkají jejich blízkých. Obvinili proto Památník Lidice i mě osobně jako ředitelku, že nectíme a překrucujeme fakta o lidické historii. Namísto podpory nezávislosti odborného poznání a často bolestivého vyrovnávání se s dějinami, což je kromě jiného úkolem této příspěvkové organizace ministerstva kultury, rozhodl ministr kultury Lubomír Zaorálek, že mám skončit ve funkci ředitelky památníku. Rezignaci jsem se nakonec rozhodla podat sama proto, že k ministrovi kultury již nadále nemám důvěru. Paměťová instituce Památník Lidice je velmi specifická. Připomíná historii, která je stále živá. Její odborná i popularizační práce je proto nesmírně důležitá zejména v situaci, kdy jsme opět svědky emotivních diskusí dotýkajících se zvláště interpretací druhé světové války. Neustále se objevují cílené snahy o politizaci odkazu Památníku Lidice. O to důležitější je v takových časech podpora odborné práce a skutečné nezávislosti paměťových institucí ze strany zřizovatele. V této citlivé situaci mě zaskočil přístup ministra kultury Lubomíra Zaorálka, který mě 20. ledna pozval na schůzku, během níž mi sdělil, že si mohu vybrat mezi rezignací a odvoláním. To je jeho řešení situace, která vznikla v návaznosti na reportáž České televize, odvysílané v červnu 2019. Ta obsahovala informace z materiálu, na němž v roce 2015 pracoval zaměstnanec Historického ústavu Akademie věd Vojtěch Kyncl. Podle tohoto archivního materiálu měla matka jednoho z lidických dětí krátce před lidickou tragédií nahlásit četníkům svou židovskou podnájemnici. Na tuto reportáž některé z přeživších lidických dětí reagovaly v listopadu 2019 otevřeným dopisem, v němž oznámily své ukončení spolupráce s Památníkem Lidice. Můj postoj k celé věci, který nebyl a ani nemohl být kategorický k žádné straně sporu, vnímali jako nepřátelský. V dopise adresovaném ústavním činitelům nařkli mě a Památník Lidice z neznalosti a překrucování faktů o lidické historii. S pisateli se ministr kultury Lubomír Zaorálek následně sešel a setkání s nimi ve snaze urovnat situaci jsem absolvovala i já. Jakkoli naprosto chápu emoce, které tyto informace mohly způsobit, není přípustné, aby paměťová instituce, kterou Památník Lidice je, badatelské výstupy okamžitě napadala nebo je ignorovala. Ve chvíli, kdy pro tento zásadní postoj nezávislosti a kritického myšlení nemám ve svém zřizovateli oporu, nemohu Památník Lidice jako ředitelka nadále vést. Svým přístupem ministr kultury bohužel snahám o politizaci odkazu Památníku Lidice nahrává. To jsou hlavní důvody mé rezignace k 21. 1ednu. Památník Lidice má obrovský význam pro Českou republiku i pro svět. Úkolem památníku je ale podávat historii v plné šíři, kriticky, neodmítat diskusi ani o věcech, které nejsou příjemné. Pokud mám zrekapitulovat své téměř tříleté působení, musím konstatovat, že pro Památník Lidice jsem dělala maximum možného. Do instituce jsem nastoupila v roce 2017, kdy se podařilo s Českou televizí domluvit speciální čtyřhodinový pořad o Památníku Lidice a důstojně jím připomenout 75. výročí vyhlazení obce Lidice. I díky této medializaci došlo v tomto roce k radikálnímu zvýšení návštěvnosti památníku. Společně s novým týmem se podařilo nastartovat mezinárodní zakotvení významné vědomostní soutěže pro děti a mládež „Lidice pro 21. století“. Soutěž rozvíjí znalosti historie a kritické myšlení. Vedle tradiční účasti dětí z Česka a Slovenska se jí v loňském roce nově úspěšně účastnily děti z Polska, letos ji rozšiřujeme do německy mluvících zemí. Podařilo se mi také rozvíjet a navazovat kontakty s obdobnými muzei a památníky po celém světě i v České republice. Do vysoce kvalitní sbírky současného světového umění jsme získali nové akvizice. Zahájili jsme kroky pro zápis jedinečné sbírky prací oceněných v rámci Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice do Centrální evidence sbírek ministerstva kultury. Zaměřili jsme se také na dlouhodobě neřešenou otázku vlastnictví pozemků v areálu pietního území. Na svou práci pro Památník Lidice jsem a zůstanu hrdá. Mgr. Martina Lehmannová, odstupující ředitelka Památníku Lidice   Prohlášení pracovníků Památníku Lidice My, níže podepsaní prohlašujeme, že nesouhlasíme s přijetím rezignace ředitelky Památníku Lidice, příspěvkové organizace Ministerstva kultury ČR, paní Mgr. Martiny Lehmannové. Ředitelka Památníku Lidice rezignovala po dlouhodobém nátlaku ze strany obce Lidice reprezentované starostkou obce, paní Veronikou Kellerovou a ze strany Českého svazu bojovníku za svobodu, reprezentovaného oblastní organizací Lidice, která je vedená paní Ing. Janou Bobošíkovou. Ministerstvo kultury se k nátlaku připojilo a paní Martinu Lehmannovou vyzvalo k rezignaci. Paní Bobošíková a paní Kellerová vedou dlouhodobou štvavou kampaň proti Památníku Lidice a jeho ředitelce. Situace vyeskalovala během roku 2019, kdy se, nejen mediální, útoky vůči ředitelce a vedení Památníku stupňovaly. Celá řada vykonstruovaných a absurdně vyhrocených kauz vedla k bezprecedentnímu nátlaku na osobu paní Martiny Lehmannové. Ministr kultury, Lubomír Zaorálek, se k nátlaku postavil tak, že pro zachování svého politického statu quo postavil ředitelku Památníku Lidice do situace, kdy si musela vybrat mezi rezignací a odvoláním. Práce odvedená paní Lehmannovou v pozici ředitelky Památníku Lidice a Památníku Ležáky pozvedla úroveň těchto celosvětově významných míst paměti. Paní Lehmannová svou činností přispěla k šíření významu památníků jako důležitých paměťových institucí, které v průběhu jejího působení vstoupily do progresivní éry reagující na výzvy 21. století. V době rostoucího extremismu ve společnosti mají lidé jako paní Lehmannová ve vedení těchto institucí své nezastupitelné místo. Žádáme, aby se Ministerstvo kultury nerozhodovalo ad hoc na základě nepodložených stížností, které jsou ze strany paní Bobošíkové a paní Kellerové opakovaně předkládány, a to jen kvůli vlastnímu politickému profitu a bez ohledu na profesní kvality a na vysokou úroveň odvedené práce. Chápeme jako nepřijatelné, aby byl vytvářen tlak ze strany ČSBS, obce Lidice a ministra kultury kvůli vykonstruované kauze, ve které byla Martina Lehmannová nucena k odsouzení a odmítnutí nezávislé vědecké práce. Pokud by tak učinila, popřela by demokratické, vědecké i občanské principy. Donucení k rezignaci tak vnímáme jako popírání historických faktů, politizaci vědy a kultury, a to za účelem „politického klidu“ ministra kultury. Žádáme, aby se v demokratickém státě 21. století neděly věci, jako je rezignace progresivní, profesionální a schopné ředitelky z politických důvodů. Věříme, že připojením se k tomuto vyjádření i Vy vyjádříte svůj postoj k situaci, která byla uměle vytvořena skupinou lidí, kteří sledují svůj vlastní politický profit a z osobních, nikoliv profesních důvodů, naplňují své cíle pomocí lží a manipulace. Toto prohlášení podpory sepisujeme a předkládáme my, zaměstnanci Památníku Lidice, kteří vyjadřujeme svou podporu paní Martině Lehmannové a věříme, že 30 let po Sametové revoluci ještě může pravda vítězit. Za zaměstnance Památníku Lidice: Bc. Filip Petlička, Michal Šutinský, Mgr. Stanislava Doleželová, Mgr. Viktor Janák, Mgr. Markéta Jonášová, Bc. Jitka Bůžková, Mgr. Roman Škoda, Mgr. Barbora Buchtelová, Ing. Dagmar Kosová, Sylva Novotná, Mgr. Michaela Brábníková, Mgr. Tereza Feltlová, Lenka Knorová, Petra Zahrádková, Dis.   Prohlášení Lidičtí děkují Děkujeme ministru kultury Lubomíru Zaorálkovi a dalším ústavním činitelům včetně prezidenta republiky Miloše Zemana, předsedy Vlády České republiky Andreje Babiše, předsedy Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky Radka Vondráčka i zesnulého předsedy Senátu Parlamentu České republiky Jaroslava Kubery, že na základě zodpovědného vyhodnocení závažnosti dlouhodobého vývoje v Památníku Lidice přispěli k nápravě křivd páchaných na obětech lidické tragédie. Rezignace odstupující ředitelky Památníku Lidice navrací Památníku zřizovaném ministerstvem kultury obsah garantovaný Zřizovací listinou, neboť základním účelem Památníku Lidice byla a je „péče o trvalé uchování vzpomínky na vyhlazení obce Lidice a utrpení jejich občanů, kteří se dne 10. června 1942 stali obětí nacistického násilí, a zachování jména obce Lidice jako celosvětového symbolu obětí válečných zločinů.“ Přeživším lidickým dětem pak jejich kroky navrátily důstojnost i víru v demokratické principy našeho státu. Zejména ministru kultury panu Zaorálkovi patří naše poděkování i z hlediska elementární lidskosti, ohleduplnosti a slušnosti: průkaznými argumenty nepodložené jednoznačné nařčení lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství vedlo k závažnému zhoršení zdravotního stavu její dcery, přeživšího lidického dítěte, paní Marie Šupíkové. Stejně jako ministr kultury jsme hluboce přesvědčeni, že bez přeživších a dlouhodobé spolupráce s nimi nemá Památník žádný smysl. Vážíme si proto toho, že Ministerstvo kultury jako zřizovatel Památníku Lidice přeživší chrání, cení si jejich názorů a jejich nelehkých životních osudů. Jsme rádi, že se ministr kultury Lubomír Zaorálek drží historické pravdy, respektuje ji, a důsledně dbá na to, aby nedocházelo k její relativizaci. Odchod Martiny Lehmannové, které přeživší nedůvěřují, tak otevírá možnost obnovení spolupráce přeživších lidických dětí s Památníkem Lidice. Zároveň však neznamená, že nebudeme nadále požadovat nápravu i u dozorových orgánů médií. V celé situaci, která donutila přeživší obrátit se na nejvyšší ústavní činitele České republiky, byla činnost odstupující ředitelky paní Lehmannové pouze jednou ze složek celého problému. Dále proto budeme usilovat o nápravu a narovnání situace i u těch subjektů, které – snad v dobré víře – šíří o lidických ženách a dětech spekulace vydávaná za fakta. V tomto našem úsilí za hledání a uchování nestranné historické pravdy budeme i nadále činit veškeré potřebné kroky v intencích právního řádu České republiky. To je totiž naší povinností vůči přeživším i zemřelým obětem lidické tragédie. Jana Bobošíková, předsedkyně OV ČSBS Lidice   Stížnost na Českou televizi Předsedkyně OV ČSBS Lidice Jana Bobošíková a starostka obce Lidice Veronika Kellerová odeslaly dne 7. 8. 2019 k Radě pro rozhlasové a televizní vysílání Stížnost na porušení vyváženosti a objektivity vysílání ČT ze dne 10. 6. 2019 a žádost o zjednání nápravy. Česká televize v den 77. výročí vyhlazení obce Lidice německými nacisty odvysílala v rámci pořadu Reportéři ČT reportáž V předvečer tragédie. Tato reportáž obviňuje zesnulou lidickou občanku Alžbětu Doležalovou z údajného udavačství a lidické občany ze „záměrného zapomnění“ na tento – neprokázaný – čin. Stížnost poukazuje na porušení zásady vyváženosti a objektivity celodenního vysílání České televize. Domnělé udavačství paní Doležalové bylo opakovaně zpochybněno řadou historiků včetně archiváře Archivu hl. města Prahy Vojtěcha Šustka, badatele Ústavu pro studium totalitních režimů Jaroslava Čvančary či vedoucího Oddělení využívání a evidence Národního archivního dědictví Státního oblastního archivu v Praze Mgr. Martina Sováka. Historik Vojtěch Kyncl, který v reportáži svůj výklad historie představil, navíc archivní zápis o zatknutí Štěpánky Mikešové prokazatelně neobjevil jako první: tento zápis byl znám nejpozději od roku 2002 např. historiku plk. PhDr. Eduardu Stehlíkovi či Jaroslavu Čvančarovi. Zápis v památníku četnické stanice Buštěhrad dále není právně relevantní a je historiky považován za zpochybněný a nevěrohodný. České televizi byly tyto údaje a tyto pochybnosti známy, přesto je autoři v rámci pořadu neuvedli a přispěli tak v den výročí tragédie k relativizaci německého nacistického zločinu. Stížnost proto vyzývá Českou televizi buď ke korigování uvedených tvrzení a následně omluvě, nebo k jednoznačnému a nezvratnému prokázání viny lidické ženy paní Doležalové na základě několika věrohodných a právně relevantních zdrojů v souladu se zásadami archívního bádání.

Čas načtení: 2019-12-15 17:26:26

Co bude s corbynismem?

Vyměnit lídra je jedna věc; změnit směřování celé strany druhá. Jeremy Corbyn je… těžko popsatelný chlapík. Se svými názory jako by spadl z Marsu (Marxu?), ale zároveň se nechová jako nějaký Gottwald nebo Mao; překvapivě mnoho konzervativců z Dolní sněmovny říká, že v čistě osobním kontaktu to je docela milý starý pán. Ale názory z Marxu, na to se nesmí zapomínat. O „přátelích“ v Hamásu a Hizballáhu ani nemluvě. (Dnes toho  prý lituje, čemuž si dovoluji nevěřit.) Faktor Corbyn nepochybně patřil k těm, které labouristům prohrály volby. Dost možná byl ještě důležitější než otázka Brexitu. Aspoň jeden výzkum veřejného mínění to tvrdí: A s těmi samými zkušenostmi se ozývají labourističtí dobrovolníci z terénu, někteří jen tak v komentářích pod články, jiní třeba v rozsáhlém blogovém textu. Což o to, Británie není Severní Korea a Corbyn své místo po takovém debaklu nejspíš vyklidí, i když na to zrovna nespěchá. Otázka je, jestli se labouristi dokáží zbavit corbynismu. To je totiž systémový problém, který se nedá řešit výměnou jedné osoby. Jeremy Corbyn se nestal předsedou jen tak náhodou. Je to práce značně početného hnutí (převážně) mládeže jménem Momentum, které ve vhodný okamžik ovládlo primárky a prosadilo si do čela strany svého člověka. Od té doby se aktivisti z hnutí Momentum věnují další oblíbené činnosti na levici, totiž čistce stranických orgánů a jiných pozic od blairovských centristů, kteří jsou podezřelí z nedostatečné horlivosti. Početní většinu ale ve straně jako celku Momentum nemá. Momentum je v celém západním světě asi nejblíž tomu, jak by vypadala politická strana založená twitterovými křiklouny a snobskou divizí antify z univerzit. Směs morálního narcisismu a černobílého vidění světa, která z nich vychází, je poněkud fanatická. Inkluze, antirasismus, kvóty, dekarbonizace, třicet devět genderů, Palestina a Pokud se ti to nelíbí, táhni k fašounům, debile! Jako by jim ani nešlo o to, vyhrát volby, ale vytvořit sektu Čistých, pro kterou jednoho dne přiletí zaslíbená kometa a odnese je ze zamořené Země někam, kde CO2 nepřibývá. Fiasko, které nyní labouristé utrpěli ve svých tradičních dělnických baštách, je poslední varovný semafor před možnou volební anihilací. Věřím, že spoustě těch lidí v bývalých hornických městech se trochu třásla ruka, než poprvé v životě udělali onen osudový křížek u jména Konzervativní strany; ale pokud to s nimi Boris Johnson bude aspoň trochu umět a zajistí stagnujícímu severu přiměřenou míru investic do veřejné infrastruktury, může se taky stát, že se labouristická voličská báze smrskne na muslimské čtvrti a progresivní londýnské kruhy. Což znamená tak padesát poslanců v 650členném parlamentu, možná ani to ne. To by byla historická „realignace“ politických vzorců, které předtím platily sto let. Asi podobně, jako když se americký Jih před padesáti lety přesunul od demokratů k republikánům. Ale poměry na severu Anglie jsou k tomu zralé. Nikdo nechce žít ve městech, kde se drolí chodníky a autobusový jízdní řád byl proškrtaný na minimum; přidejte k tomu ještě poučování od nějakých studentů z Londýna, že bílý muž je beztak jen trapný rasista a přežitek minulosti, a máte recept na dezerci celých regionů do jiných politických sfér. Dřív, před vynálezem internetu, aspoň ty naduté kecy nebylo tak zřetelně slyšet, ale dneska vám je sociální sítě strčí až pod nos. ¨ Má-li labouristická strana mít jakoukoliv šanci na budoucí volební úspěch, bude se muset zbavit nejen Corbyna, ale vyštípat i Momentum jako celek. To se ovšem rovná vnitrostranické občanské válce s protivníky, kteří nejsou zvyklí prohrávat a žijí v přesvědčení, že jsou mravní špičkou lidstva. Rozhodně se nevzdají snadno. Vědí, že kdyby si založili novou stranu, ztratí kredit zavedené značky a budou mít vyhlídky tak na pět poslanců. Může to tedy dopadnout jakkoliv. Za sebe říkám: ke sledování tohoto vývoje si dám kávičku. Ale bez kofeinu, prosím. Aby mi z toho moc nebušilo srdce. Asi nejsem sám, kdo tuhle volební porážku sleduje. Viditelné znepokojení vzbudila i u amerických demokratů, kteří právě vybírají v primárkách budoucího kandidáta na prezidenta, jenž se má postavit Trumpovi. (odkaz, odkaz, odkaz). Současná množina uchazečů se totiž v průměru nachází hodně nalevo, jako by je měli volit právě na Twitteru, a ne někde v Michiganu či obou Dakotách. Docela pěkně to bylo vidět při televizí přenášené debatě, kdy se všichni mohli přetrhnout, že zajistí zdravotní péči zdarma pro ilegální imigranty. Což o to, progresivní bublina tleská, ale jestli se takovou radikální politiku podaří prodat voličům i jinde než v New Yorku a na kalifornském pobřeží, toť otázka. Velká otázka. Jenže na výběr centristického kandidáta pro rok 2020 je už možná pozdě. Podobně jako v Británii, ani v Americe si aktivisté nenechají svoji ideologickou čistotu ohrozit nějakým špinavým kompromisem. Jak vidím, už si to pěkně zdůvodňují. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-15 20:14:23

Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice

Délský potápěč - Stránky věnované metapolitice, kultuře, historii a geopolitice Vytisknout PDF Autor: Ladislav Olešovský Takřka celých třicet let se demokracie (de facto liberalismus) bránila svým nejzarytějším, ale i domnělým protivníkům prostřednictvím tzv. antiextremistické politiky. Někdy byla tato politika řízena lidmi, kteří neznali a nerozuměli ideologickým základům různých spolků, hnutí či politických stran, a proto často zaměňovali pojmy extremismus, radikalismus, nacionalismus a neonacismus. Nicméně tato […] Mohlo by vás zajímat: Co dál s národním hnutím? Reakce č. 2 Co dál s národním hnutím? Část 2 Skutečný populismus Generace identity: Kdo jsme? Proč diskreditační kampaň proti nacionalistům neuspěje The post Čtvrtá dekáda vlasteneckých spolků, dezoláti a progresívní levice appeared first on Délský potápěč.

Čas načtení: 2024-03-30 20:00:00

Irové odmítli v referendu předefinovat rodinu a progresivního Inda střídá první TikTokový premiér

V Irsku se během března odehrály dvě překvapující události. Nejprve se 8. března, kdy mnozí slaví Mezinárodní den žen, zadrhl dlouholetý trend, kdy irští voliči v referendech postupně měnili konzervativní irskou ústavu a vkládali do ní moderní, ideologicky progresivní ustanovení. Tak to mělo proběhnout i nyní, kdy vláda vedená progresivní ikonou – premiérem indického původu Leo Varadkarem – prosazovala, aby se v ústavě změnila definice rodiny a aby z nejvyššího zákona země také vypadla zmínka o důležité roli žen v domácnosti. Rodina už na příště neměla být definována na základě uzavřeného sňatku a článek o roli žen v domácnosti měl být nahrazen obecnějším tvrzením o důležitosti vzájemné pomoci mezi členy rodiny.

Čas načtení: 2024-05-02 19:59:00

„Není nám to jedno.“ Tisíce Slováků demonstrují proti Ficově snaze zrušit veřejnoprávní televizi

Několik tisíc lidí přišlo v Bratislavě na demonstraci svolanou nejsilnějším opozičním hnutím Progresivní Slovensko (PS), podle kterého vláda premiéra Roberta Fica chce ovládnout veřejnoprávní Rozhlas a televizi Slovenska (RTVS). 

Čas načtení: 2024-09-17 13:48:00

Slovenský parlament odvolal Šimečku: „Porazím vás ve volbách!“ vzkázal Ficovi lídr opozice

Slovenská sněmovna v tajném hlasování odvolala z funkce místopředsedy šéfa nejsilnějšího opozičního hnutí Progresivní Slovensko Michala Šimečku. Návrh předložili vládní zákonodárci a podpořilo ho 76 poslanců, tedy minimální většina potřebná pro sesazení místopředsedy parlamentu. Důvodem je údajně čerpání dotací pro Nadaci Milana Šimečky. Opozice mluví o útoku na demokracii a návrat k mečiarismu.

Čas načtení: 2024-11-06 15:20:46

Spojené státy nejsou tak progresivní, jak se očekávalo. Skleněné stropy zatím bořit nechtějí

Příštím prezidentem USA bude Donald Trump. Kamala Harrisová ztratila podporu žen i Latinos, podle odborníků země není připravena na černošskou prezidentku. Článek Spojené státy nejsou tak progresivní, jak se očekávalo. Skleněné stropy zatím bořit nechtějí se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2024-11-21 16:00:01

Charismatický Dežo Ursiny. Měl hlas jako hrom a odmítal zpívat v mateřštině

Dežo Ursiny se prosadil především jako hudební skladatel a filmový dokumentarista. Kromě toho hrál famózně na kytaru a jeho zpěv vždy dosahoval neobyčejné virtuozity. Kdyby se narodil v Paříži nebo New Yorku, stal by se z něho muzikant světového formátu. Kumštýř se vším všudy Za dobu své kariéry vystřídal řadu kapel, až nakonec na delší dobu zakotvil v hudebním seskupení Provisorium. Jeho hudbu lze charakterizovat jako progresivní rock s prvky jazzu. Bohužel mu osud vyměřil pouhých 48 let života, neboť jej skolila zákeřná rakovina. Při prvním vystoupení se skupinou The Beatmen v Praze vyštípali české Olympicy a Petr Janda uznal, že mu ze Slovenska připutovala tvrdá konkurence. „Pražské publikum bolo naozaj veľmi láskavé. Tlieskali sedemnásť minút, aby sme sa vrátili na pódium. To číslo si pamätám, v zákulisí som sa pozeral na hodinky. Na také veci sa nezabúda, ale tiež sa to nedá opakovať,“ vzpomínal Dežo. Petr Novák: Smutný klaun a skvělý zpěvák. Jeho Náhrobní kámen nebo Hvězdičko blýskavá budou hity už napořád Číst více Maturoval na elektrotechnické průmyslovce a ve studiu pokračoval na Vysoké škole múzických umění v Bratislavě. Pokoušel se o interní aspiranturu na Uměnovědném ústavu Slovenské akademie věd, ale neúspěšně. Dlouho pak působil ve filmových ateliérech v Bratislavě-Kolibě jako dramaturg Krátkého filmu. Prosadil se jako jedinečný filmový dokumentarista a věnoval se i režijní práci. Ve svých dokumentech se zabýval úvahami nad rakovinou a zamýšlel se nad hlubším smyslem života. Slovensky, nebo anglicky? Zpočátku zpíval pouze anglicky a odmítal své písně interpretovat ve slovenštině. Důvod byl prostý. Angličtinu totiž považoval za „diplomatický jazyk rock-and-rollu“ a rockové písničky v angličtině se mu zdály přesvědčivější. Zlom nastal při spolupráci se slovenským básníkem Ivanem Štrpkou, kdy vzniklo zázračné spojení dvou osob, které pluly na podobné vlně. Hned při prvním setkání si padli do oka a rozuměli si natolik, že spolu tvořili umění dlouhá léta. Díky Štrpkovi přehodnotil svůj odpor k mateřštině při svém hudebním komponování a začal zpívat i slovensky. Nezapomenutelný Jiří Schelinger: Rocker, který se záhadně utopil Číst více Emigrovat nechtěl To, že si oblíbil angličtinu, však neznamenalo, že by chtěl opustit vlast, ačkoliv se mu několikrát naskytla příležitost. V roce 1966 vycestoval s kapelou Soulmen do kapitalistického Mnichova. Z druhé zahraniční cesty, tentokrát do Vídně, se ovšem z celé kapely vrátil domů pouze Dežo Ursiny. Po návratu do Československa musel do skupiny přibrat zcela nové členy. Změny v obsazení to ale nebyly poslední. Ursiny byl tak výrazná umělecká osobnost, že málokdo se chtěl přizpůsobovat a uchýlit se do jeho stínu. Nakonec se kapela Soulmen rozpadla a vzniklo Provisorium, které vydrželo hrát dlouhé roky. Ve svých albech pak hledal stále nové cesty k progresivní hudbě, kterou slučoval s moderní poezií.  Zdroje: autorský článek spolu s dalšími zdroji (www.dezoursiny.rocks, P. Gratias: Cesty do rockového nebe) KAM DÁL: Dva osudoví muži Hanky ​​Zagorové: jeden tanečník a druhý operní pěvec.

Čas načtení: 2024-12-22 16:02:21

Od rekordních tržeb po progresivní dividendy: Tyto 3 akcie musíte mít!

Index Dow Jones Industrial Average se posouvá k růstovým titulům, což ilustruje zařazení technologických gigantů, jako jsou Salesforce, Amazon a Nvidia. I přesto v indexu zůstávají silné blue-chip společnosti, jako Microsoft, Visa a Disney, které kombinují stabilitu a potenciál pro růst. Článek Od rekordních tržeb po progresivní dividendy: Tyto 3 akcie musíte mít! z webového portálu Finex.cz.