EUR 24,240 
|| 
JPY 13,221 || 
USD 21,377 || Dluhy států rostou rychleji než jejich ekonomiky, řada zemí hospodaří s rekordními deficity a investoři znovu varují před přehřátými akciovými trhy. Do umělé inteligence proudí stovky miliard dolarů a největší technologické společnosti táhnou...
Čas načtení: 2025-09-14 14:00:00
V atraktivní strategii Flask zjistíte, že zadlužení se splácí krví
Brána skřetů se opět otevřela. S hordou nepřátel přichází nejen nebezpečí, ale i představa velkých zisků. Jakých zisků? Přece těch, které obnáší zabíjení nestvůr a sbírání jejich vzácné krve. Článek V atraktivní strategii Flask zjistíte, že zadlužení se splácí krví se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.
\nČas načtení: 2020-04-18 07:37:32
Jak na koronavirovou pandemii reaguje Rusko
Rusko se v důsledku současné krize dostalo v západních zemích na okraj mediálního zájmu. Kromě jeho pomoci Itálii a USA a obvinění z rozvracení Evropské unie, které se v březnu objevilo v oficiálním dokumentu Evropské služby pro vnější činnost, z mediálního mainstreamu prakticky vymizelo. Epidemie koronaviru se týká také Ruska. Podívejme se na to, v jaké situaci nákaza Rusko zasáhla, jaké přednosti či nevýhody oproti západnímu světu ve vztahu k momentální situaci má a jaký přístup ruské vedení zvolilo k zvládnutí krize. Ekonomický kontext koronavirové krize Ruská ekonomika se dlouhodobě potýká s problémy vnitřního i vnějšího charakteru. V důsledku angažmá na Ukrajině musí Rusko čelit ekonomickým sankcím ze strany západních zemí, které kromě bezprostředních negativních dopadů v podobě recese vedly k revizi ekonomických, obchodních i politických vazeb a většímu důrazu na národní soběstačnost. Ruským subjektům se výrazně omezily možnosti vstupu na mezinárodní finanční trhy, a tudíž možnosti externího financování. To sice na jednu stranu limitovalo rozvoj firem, na stranu druhou je to tlačilo ke snižování vlastního zadlužení, což v obdobích krize představuje nespornou výhodu. Míra zadluženosti ruských soukromých firem již klesla pod úroveň 50 procent k HDP. Podobný trend je možné pozorovat i v případě státního dluhu, jehož výše vůči HDP se pohybuje kolem 15 procent (průměrný státní dluh v zemích EU ke konci loňského roku činil více než 80 procent HDP, Česká republika je na tom lépe s hodnotou 29 procent). Současný útlum hospodářské činnosti tak z hlediska finančních závazků mnohem silněji dopadne na západní firmy a státy než na jejich ruské konkurenty. K tomu je třeba připočíst fakt, že mezi zranitelnější jednoznačně patří malé a střední podniky spíše než velké obchodní korporace. V Rusku je přitom podíl malých a středních podniků s méně než 250 zaměstnanci na tvorbě HDP roven pouhé pětině, zatímco v rozvinutých západních ekonomikách se hodnota zpravidla pohybuje mezi 50 a 60 procenty. Sektor malých a středních podniků je v zemi navzdory rétorice vlády, která se přinejmenším deklaratorně snaží soukromé podnikání podporovat, dlouhodobě málo rozvinutý. Jeho místo zaujímají velké podniky s vazbami na stát či přímo podniky se státní majetkovou účastí, které se s ekonomickým propadem vyrovnají snadněji než drobní podnikatelé. Rusko má navíc značné finanční rezervy. V Ruském fondu národního bohatství byly v březnu naakumulovány prostředky ve výši 7,3 procenta HDP, plynoucí z výnosů z prodeje ropy. Nedávný propad její ceny tak neznamená bezprostřední riziko. Tím není ani postupný růst inflace, k němuž přispívá výrazné oslabování rublu. V současnosti se totiž inflace nachází na rekordně nízkých hodnotách kolem 2,5 procenta. Epidemie přichází v době, kdy Rusko čelí řadě problémů, jak nahodilých, tak strukturálních a dlouhodobých. Tyto obtíže se za současné situace paradoxně mohou stát výhodou, protože působí protikrizově. Ve srovnání s posledními třemi krizemi z let 1998, 2009 a 2015 je nyní země v lepší výchozí situaci – má značné rezervy, relativně nízké dluhy, široký prostor pro stimulaci ekonomiky jak ze strany vlády, tak centrální banky – a v neposlední řadě i psychickou odolnost. Vývoj krize krok za krokem První dva případy nakažených se v zemi objevily 31. ledna, a to u čínských turistů. Ještě před tím nicméně vláda přijala první opatření zaměřená na čínské občany. 30. ledna byla uzavřena celá hranice s Čínou dlouhá 4 300 kilometrů. Začátkem února začalo být omezováno dopravní spojení mezi oběma velmocemi, probíhala evakuace ruských občanů z Číny a 20. února bylo rozhodnuto o plošném zákazu vstupu Číňanů na území federace. Zpočátku tak restriktivní opatření směřovala výhradně proti asijskému sousedovi. To se začalo měnit v průběhu března, a to s ohledem na negativní vývoj v dalších částech Eurasie. Ruská vláda přikročila k postupnému omezování kontaktů s ostatními zeměmi a současně zachovávala poměrně volný režim uvnitř Ruska samého. Prezident přitom ponechal značnou míru volnosti jednotlivým subjektům federace tak, aby přijímaná opatření co nejvíce korespondovala se stavem a potřebami jednotlivých regionů. V první půli března došlo k výraznému omezení dopravních spojů se státy Evropské unie. K nelibosti Alexandra Lukašenka vláda 16. března rozhodla o uzavření hranice s Běloruskem, s nímž Rusko od roku 2000 tvoří unii, a to v reakci na benevolentní přístup běloruského vedení k šíření epidemie. Dva dny nato byl zásadně omezen vstup cizinců na území federace, což vyvrcholilo 30. března, kdy byly hranice uzavřeny prakticky pro všechny včetně ruských občanů. Výjimek zůstalo zachováno jen několik – týkají se například diplomatů, řidičů kamionů či obyvatel Doněcké a Luhanské lidové republiky s ruskými pasy. Opatření směřující dovnitř země se v řadě ohledů podobají těm, které známe z ostatní Evropy. Postupně byl omezován společenský život a fungování státních, veřejných i soukromých institucí, ať už jde o muzea, divadla, kina, školy, sportovní akce či firmy. Dne 18. března vláda přijala usnesení, jež umožňuje blokaci dezinformací týkajících se koronaviru ve sdělovacích prostředcích a následné odebrání licence. Do problémů se tak záhy dostala soukromá rozhlasová stanice Echo Moskvy, když zveřejnila informaci o vysokém počtu obětí, který se diametrálně odlišoval od oficiálních statistik. Od 30. března pak trvá „období pracovního klidu“ s prozatímní platností do konce dubna; fungovat mohou pouze státní úřady, zdravotnická zařízení, obchody s potravinami, lékárny, finanční instituce a několik dalších. Přesto podle dostupných údajů nemalá část lidí pokračuje, nakolik to okolnosti umožňují, v práci z domova. Právě 30. březen je dnem, kdy se zvýraznil restriktivní trend. V hlavním městě byla vyhlášena sociální izolace závazná pro všechny. Ven se tak lidé dostanou jen v závažných a odůvodněných případech, jako je nákup nezbytného zboží, cesta k lékaři či do práce. Premiér Michail Mišustin zároveň vyzval regionální vlády, aby zvážily zavedení opatření po vzoru Moskvy. Zpřísňování opatření časově koresponduje se zrychlením v počtu případů nakažených a zemřelých. Zatímco se po celý únor oficiálně neobjevil žádný nový případ, a země tak evidovala jen dva zmíněné nemocné čínské turisty, od března začínají čísla růst, byť ve srovnání s jinými zeměmi jen pozvolna. Ještě 15. března bylo v Rusku jen 63 nakažených, 27. března už počet nemocných překonal tisícovou hranici se čtyřmi obětmi a od konce měsíce počty v absolutních číslech skokově narůstají (v procentuálním vyjádření se nicméně nové případy spíše snižují). K 13. dubnu Rusko evidovalo 18 328 nakažených a 148 zemřelých. Navzdory vzestupnému trendu vláda na federální úrovni nepřikročila k vyhlášení výjimečného stavu. Odložila sice na neurčito celonárodní referendum o změnách ústavy, které bylo původně naplánováno na 22. dubna, nadále však počítá s oficiálními akcemi u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války, kam se chystá i český prezident. Bude také zajímavé sledovat, jak v největší pravoslavné zemi na světě proběhne slavení Velikonoc, které letos připadají na 19. duben. Pozoruhodné je, že patriarcha Kirill vyzval věřící, aby za současné situace do chrámů nechodili. Oslava hlavního křesťanského svátku by se v takovém případě nesla podobně jako v západních zemích v hodně zvláštním duchu. Ruské vedení se sice zpočátku zaměřovalo na restriktivní opatření s cílem zabránit šíření epidemie, nejpozději od poloviny března však začalo promýšlet nezbytné kroky sociálního a ekonomického rázu, jejichž smyslem je maximálně zmírnit dopady na jednotlivce i firmy a udržet v chodu národní hospodářství. Vláda vyhlásila „daňové prázdniny“ pro nejvíce postižená odvětví, dočasně zrušila povinnost odvodů sociálního a zdravotního pojištění, schválila měsíční příspěvky na děti (ošetřovné), moratorium na splátky úvěrů, posunula termín podání daňového přiznání, pozastavila finanční kontroly podnikatelů, připravila úvěrové programy se státní garancí či bezúročné půjčky určené na pokrytí mezd pro zaměstnance na půl roku. Potud se ekonomická opatření prakticky neliší od těch českých. Na rozdíl od české vlády však ruský prezident navrhl jít cestou navyšování daňové zátěže. Prozatím navrhl zavedení třináctiprocentní daně na úroky z výnosů z vkladů a cenných papírů, jejichž hodnota přesahuje milion rublů, což momentálně odpovídá zhruba 330 tisícům korun. O poznání kontroverznější je návrh na patnáctiprocentní zdanění dividend plynoucích do zahraničí. To by totiž vyžadovalo revizi mezinárodních smluv. Prezident už se nechal slyšet, že v případě nesouhlasu ze strany zahraničních partnerů daň zavede jednostranně, což by bezesporu nezůstalo bez odpovědi. Pro Rusko je největším rizikem koronavirové epidemie nikoli hospodářský propad, nýbrž epidemiologická či zdravotní stránka a následné sociální konsekvence. Nepříliš vysoká úroveň tamního zdravotnického systému a veřejného zdraví obecně totiž může vést k relativně vysoké úmrtnosti i při nepříliš výrazném průběhu epidemie. Pokud se však ruským lídrům nevymkne situace z rukou a neudusí na delší dobu restrikcemi ekonomiku, může z krize vyjít v lepším stavu než leckterá západní země. Článek patří do série deseti textů, které se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2024-11-11 00:03:00
TOP 09 chce snížit platy politiků, když se stát zadluží. Vyprskla jsem smíchy, opáčila Schillerová
Koaliční TOP 09 chce změnit systém platů poslanců a senátorů. V rámci nedávných ostrých diskuzí o výši platů politiků nebo státních zaměstnanců a obav o udržitelnost přichází s novým nápadem - navázat odměny na kondici veřejných financí. Konkrétně: pokud by zadlužení české ekonomiky překročilo hranici 50 procent hrubého domácího produktu (HDP), měly by se platy poslanců a senátorů automaticky snížit o 20 procent.
\nČas načtení: 2026-04-04 15:57:36
Hypotéka v roce 2026: Co se mění v přístupu bank?
Banky v roce 2026 více sledují dlouhodobou udržitelnost příjmů žadatelů o hypotéku a musí zohlednit nově doporučené limity u investičních hypoték.Letos přichází masivní vlna refinancování a očekává se mírný růst hypotečních sazeb. Základní pravidla zůstávají stejná Základní podmínky pro získání hypotéky na vlastní bydlení se nemění. Žadatel musí mít dostatečný a pravidelný příjem, přiměřené zadlužení a [...] Příspěvek Hypotéka v roce 2026: Co se mění v přístupu bank? pochází z Rodinné finance
\nČas načtení: 2022-03-02 08:55:07
Následující text vyšel v Literárních novinách 38/2011 pod názvem Proč bude válka: I když většina lidí na Západě stále žije v domnění, že pohodu posledních desetiletí ruší pouze nahodilosti a vzdálené bouře, pod mírovým povrchem doutnají čtyři nálože. Přestože každá z nich se může jevit jako dílčí problém, ve své kombinaci vytvářejí prohlubující se tendenci k velké válce. Tedy válce, kdy na obou stranách fronty budou mocnosti schopné zasáhnout území protivníka. Tato nebezpečí lze pojmenovat: výměna světového hegemona, zbrojení, způsob života středních vrstev, úroveň politických elit Západu. Výměna hegemona Krize je dána tím, že staré umírá a nové se ještě nerodí, nebo se rodí pomalu. Takto je střídán hegemon světové ekonomiky: pomalu, ale jistě se blíží den, kdy čínský hrubý domácí produkt (HDP) bude větší než HDP Spojených států. Podle posledních propočtů Mezinárodního měnového fondu by se tak mělo stát v roce 2016: HDP Číny byl odhadnut na 19,0 bilionů dolarů, zatímco HDP Spojených států na 18,8 bilionů. V té době by mělo dosáhnout, alespoň podle tohoto zdroje, zadlužení USA úrovně přes 110 procent HDP, zatímco čínské by se mělo pohybovat na úrovni 10 procent HDP. Podle posledních odhadů Goldman Sachs se v roce 2030 bude Čína podílet na světovém HDP plnými 23 procenty, zatímco USA devíti procenty. Zároveň lze předpokládat, že Peking bude mít i nadále největší devizové rezervy na světě, zatímco Washington bude největším světovým dlužníkem. Proti Západu se obrací to, co se celá desetiletí jevilo jako důkaz převahy. Outsourcing průmyslové výroby do zahraničí, kde je levnější pracovní síla, zvyšoval zisky malé skupiny akcionářů a vrcholového managementu, zatímco střední vrstvy našly své uplatnění ve službách. Jenže takováto ekonomika funguje pouze tehdy, zůstane-li zachováno postkoloniální rozdělení světa na centrum a periferii. Což právě končí. Ekonomika představuje výchozí základnu či limit moci státu, a proto lze tuto situaci vnímat jako omezení suverenity v rozhodování Washingtonu. Svět se tak dostává do situace, kterou před dvěma a půl tisíci let popsal Thukydides v Dějinách peloponéské války: „Za nejpravdivější důvod, i když se o něm nejméně mluví, považuji růst aténské moci, který vyvolal u Lakedaimoňanů takové obavy, že se odhodlali k válce.“ Tento první zákon světové politiky varuje: střídání hegemona je nejcitlivější období v mezinárodních vztazích, kdy nejvíce hrozí velká válka. Vojenská síla Světové vojenské výdaje neustále rostou. Podle Stockholmského institutu pro výzkum míru (SIPRI) činily loni 1 630 miliard dolarů. To představuje růst o 50,3 procent ve srovnání s rokem 2001. Výdaje tzv. demokratického Západu, tedy států Severní Ameriky a západní a střední Evropy, činily loni 1 037 miliard, tedy 63,6 procent globálních vojenských výdajů. Ze 43 procent se v roce 2010 na celosvětových vojenských výdajích podílely samy Spojené státy. Za první dekádu 21. století vzrostly vojenské výdaje USA o 81,3 procenta a dosahují dnes 4,8 procenta HDP. I když vývoj výdajů v Rusku je obdobný – růst o 82,4 procenta a dosažení úrovně čtyř procent HDP – v absolutních hodnotách se jedná o výdaje v jiných řádech: výdaje Spojených států jsou téměř dvanáctkrát vyšší než výdaje Ruska. Z těchto údajů vyplývá, že sice ekonomická hegemonie USA končí, ale vojenská hegemonie, kterou Spojené státy získaly po skončení studené války, trvá. A sázka na udržení vojenské převahy se též nemění: informace Bílého domu uvádějí, že v letošním fiskálním roce bude na výzkum, vývoj, testy a vyhodnocování nových zbraní vydáno 77,1 miliardy dolarů – což je více, než podle SIPRI činí celý vojenský rozpočet Ruska. Přestože Spojené státy oficiálně zastavily vývoj nových jaderných zbraní, pokračuje vývoj, testy a výstavba nových strategických systémů. To platí také o unitárně pojaté protiraketové obraně, byť krásná slova o restartu vztahů s Ruskem či formulace o kooperaci s Ruskem v nové doktríně NATO slibovaly něco jiného. Výdaje na zbrojení v této úrovni nejsou ničím jiným než bezuzdným plýtváním, a to dokonce v době ekonomických problémů. Jenže omezit je nelze, právě proto, že jsou hospodářské problémy: vojensko-průmyslový komplex je jedním z mála odvětví, které v USA výborně funguje. Steven Hook v knize U.S. Foreign Policy odhaduje, že vojensko-průmyslový komplex dává ve Spojených státech práci dvěma milionům lidí. I když jsou Spojené státy největším vývozcem zbraní – na globálním obchodu se podílejí ze 30 procent, následovány Ruskem (23 %), Německem (11 %), Francií (7 %), a Velkou Británií (4 %) - je tu problém: nejmodernější konvenční zbraně a strategické zbraně obecně nelze prodávat, neboť nikdy nelze zcela vyloučit jejich využití proti dodavateli či kopírování. Když jsou jich plné sklady, pak lze buď zastavit vývoj a výrobu, nebo je zničit – nebo je použít. Proto mají moderní zbraně zakódovanou nebezpečnou vlastnost, že budou použity. Třeba proti stále mohutnějšímu ekonomickému konkurentovi, Číně, jehož výdaje na obranu byly podle odhadů SIPRI přibližně 5,9krát menší než výdaje USA. A 8,7krát menší než demokratického Západu. Střední vrstvy To, co se ekonomům nejdříve jevilo jako krize hypoteční, potom jako finanční a dnes jako dluhová krize otřásající tu dolarem, jindy eurem či librou, je ze sociologického hlediska krize životního způsobu středních vrstev. Zpravidla se v této souvislosti hovoří o federálním dluhu ve výši přes 14 bilionů dolarů. Tady je viník jasný. Zadlužení ústřední vlády, které vzniklo během 2. světové války, klesalo až do roku 1980. Pak přišel Ronald Reagan se svojí ekonomikou nabídky, tedy reformou ve prospěch bohatých. Reaganomika, pěstovaná jak v dobách Reagana, tak i za vlády obou Bushů, se na celkovém federálním dluhu podílí 9,2 biliony dolarů. Spojené státy nejsou chápány jako nejzadluženější země světa jenom z tohoto důvodu. Letošní nervozita, kdy ratingová agentura Standard & Poor's snížila USA dlouhodobý úvěrový rating na AA+, je spojena s faktem, že federální dluh převýšil HDP. To ale není nikterak dramatická informace: nad 100 procent HDP má dluh šest států, přičemž zadlužení Japonska je 200 procent, Řecka a Itálie 130 procent, Velké Británie 94 procent, Německa 85 procent. V zásadě nikdo neví, co to znamená, jen se říká, že hranice dluhu 90 procent HDP je problém. Jenže Spojené státy mají ještě další problémy. Předně je to skutečnost, že podle oficiálních údajů přibližně 4,5 bilionů z tohoto dluhu je v zahraničí. Z této částky 26 procent drží kontinentální Čína (Hongkong další 3 %), Japonsko 20 procent, Velká Británie 5,5 procenta, ropní exportéři 4,6 procenta, Brazílie 4,3 procenta atd.; Rusko „jen“ 3,8 procenta. A pak jsou to dluhy amerických domácností. Podle agentury Bloomberg jsou největší od Velké deprese a už v roce 2007 vzrostly na úroveň současného federálního dluhu, tedy 14 bilionů. Tehdy se dluhy domácností přiblížily 140 procentům disponibilních příjmů, přičemž tyto dluhy tvořily více než dvojnásobek úspor amerických domácností. Střední vrstvy nejen USA, ale celého Západu žijí na dluh. Na dluh státu doma i v zahraničí a na svůj osobní dluh. Těm americkým v tom pomáhá FED, Federální rezervní systém, který se změnil na globálního alchymistu: vyrábí z papíru zlato. Podle některých odhadů je ve světě 50krát více dolarů než zboží. Nikdo to pořádně neví. Celá tato hra funguje díky dvěma skutečnostem: zvyku a množství dolarů. Zvyk je dán tím, že si nikdo zatím pořádně neumí představit jinou situaci. A dolarů je tolik, že je nelze vyměnit za jinou, hodnotnější měnu. A tak jsou stále reálná práce a suroviny směňovány za voodoo dolary. Ale opět: takto to může fungovat, jen pokud bude trvat globální rozdělení na centrum a periferii. Blíží se čas, kdy na udržení životní úrovně amerických středních vrstev nikdo nepůjčí. A nastane problém. Velký politický problém. Spokojenost středních vrstev je základem legitimity západní demokracie. Jsou základnou liberálně-konzervativního konsensu ať již jako aktivní voliči, nebo svou pasivitou. Cítí se svobodné, neboť mají prostředky na realizaci často uměle vytvořených potřeb. Když se prohloubí rozklad jejich životního způsobu, koho budou volit? Zvýšená volební účast v reakci na krizi ve Výmarské republice přivedla k moci Hitlera. Nejsnáze se zvýší práh bolestivosti při restrukturalizaci životního způsobu, když jsou střední vrstvy vystrašené nebezpečím zvenku. Pak se dá ze vznešené Deklarace nezávislosti USA udělat zakládací listina věznice v Guantánamu. To bylo už mnohokrát v dějinách odzkoušeno. Vystrašení lidé podruhé hlasují pro Bushe ml., hlasují pro vyšší vojenské výdaje, pro válku. Za války lze téměř bez odporu životní způsob upravit. A při troše štěstí i zbavit se zahraničního věřitele. Kvalita elit Každý z těchto faktorů sám o sobě nepředstavuje bezprostřední ohrožení míru. Fakt, že se z Číny stává ekonomicky nejmocnější stát, nevylučuje, že při vzájemné závislosti na tom Spojené státy mohou vydělat. Zbrojení lze omezit a dát vojensko-průmyslovému komplexu třeba ziskové státní zakázky v oblasti ekologie. Restrukturalizaci životního způsobu středních vrstev lze možná rozložit do delšího času a část zátěže z této změny přenést i na bohaté. Jenže je tu ještě jeden velký problém: Západ prožívá hlubokou krizi strategického myšlení elit. Stačí se podívat na poslední čtyři války: bombardování Jugoslávie (1999), intervence v Afghánistánu (2001) a Iráku (2003), letos Libye. Lze započítat i útok Izraele na Libanon (2006). Všechny začaly – mírně řečeno – bez jasného politického zadání, věcné politické, sociální a vojenské analýzy. S výjimkou začátku války v Afghánistánu také arogantně, bez přípravy dostatečného diplomatického krytí. Ač byly zpočátku vedeny pod propagandistickým příkrovem ve stylu hollywoodské Hvězdné pěchoty, jádrem propagandy se postupem času stalo embargo, které se nejdůležitější západní sdělovací prostředky ani nepokoušejí prorazit. A vojenský výsledek je zcela nejasný. Politické důsledky posilují chaos ve světě. Koncepce práce provinčních rekonstrukčních týmů v Afghánistánu a Iráku byla dovedena téměř do dokonalosti. Je obtížné jim cokoliv vytknout, při realizaci je to snad jen nedostatek financí. Jejich práce má ale minimální naději na úspěch, protože působí v prostředí, kde je značná část veřejnosti vnímá jako vraždící křižáky. I když tyto týmy odvádějí dobrou práci, politické zadání je špatné. Krize strategického myšlení západních politických elit jen na první pohled vyrůstá ze špatné zpravodajské analýzy. To byl především problém intervence v Iráku. Tehdy docházelo k úpravám zpravodajských výsledků v duchu potřeb administrativy, což nakonec vyústilo v programový volební požadavek demokratů na odpolitizování zpravodajských služeb. Jenže to není celý problém. Proč politici chtěli upravené analýzy? Vždyť bez dobré analýzy lze přijmout dobré rozhodnutí jen náhodou... Rozklad strategického myšlení je dán už tím, co by se dalo nazvat amerikanizací školství: zbavme se memorování, žáky a studenty je třeba učit tvořivě uvažovat. Tento líbivý slogan je typický propagandistický produkt. Výraz „memorovat" má pejorativní zbarvení, které sděluje, že je něco špatně. Ve skutečnosti ale ono „bezduché memorování" může být prosté učení se faktům či slovíčkům. A nad čím lze tvořivě uvažovat, když ne nad fakty? Po internetu běhá moudrá věta, která kdesi v kyberprostoru ztratila svého autora: „Věda je fantazie spoutaná fakty." Nemůže to být jinak. Tvořivost, zvláště v sociálních vědách, se musí opírat o vědění, mnohdy pohříchu nadřené. Uvolňovat fantazii bez znalostí, to je v nejlepším případě cesta k umění, nikoliv k analýze. Potkáváme je denně: koukají na nás z obrazovky České televize, připraveni kdykoliv k čemukoliv zaujmout zásadní stanovisko – aniž často vůbec tuší, o čem mluví. Takto vzniká situace, kdy není nutný základní výzkum, stačí ideologické think tanks, třetí sektor. Také v Česku se nevybírají ministryně obrany podle pěveckého talentu či ministři podle věrnosti firmě PromoPro. Jejich hlavní kvalita je ideologická oddanost, tedy schopnost přijímat rozhodnutí bez věcné analýzy. V kapitalismu nejsou odděleni jen chudí a bohatí, ale i bohatí a mocní od vzdělaných. Hledat jejich propojení je obtížné mimo jiné proto, že mocní a bohatí se domnívají, že vzdělané nepotřebují – kdyby byli důležití, přece by byli bohatí nebo mocní... Indiánská demokracie Politika ale potřebuje analýzu. Analýzu opřenou o relevantní fakta, což jsou fakta nejen pravdivá, ale i významná. Významná znamená důležitá – tedy vybraná podle určitých kritérií. Tato kritéria opět potřebují znalosti. A talent. Specifický talent. Slabost tedy není jen ve znalostech věcných faktů, ale i ve filosofii, která má pomoci fakta analyzovat. Tato filosofie chybí z celé řady důvodů. Jedním z nich je liberální demokracie. Volební systém na Západě má v sobě zabudovány dvě bariéry, které brání rozvoji strategického přístupu: volební marketink a časování. Marketing je bezprostředně spojen s degenerací voleb na soutěž mediálních agentur. Rozvoj komunikací vedl postupně k tomu, že volby vyžadují prodej jednoduchých hesel co největšímu množství občanů. Tedy marketingovou kampaň, která prodává stranické vůdce v podobě balíčku oblíbených očekávání. Jen někteří, jako TOP 09, se soustřeďují na vybraný segment a radikalizují svůj heslář. Povětšině se heslář snaží postihnout potřeby co nejvíce lidí. Krátkodobé potřeby hedonistických středních vrstev. Časování voleb je dalším zdrojem krize strategického myšlení západních elit. Je zřejmé, že objednávka na politického vůdce je limitována dvěma (poslanec Kongresu USA) až pěti lety (prezident Francie). To znamená, že případná strategie je časově limitována na dva roky až pět let. Jenže skutečná sociální tvořivá koncepce vyžaduje alespoň střednědobé plánování. Řádově deset let. Liberální systém, který má chránit před diktátory svou častou výměnou jednotlivců – byť v rámci jedné skupiny – vyžaduje změnu: tváří, hesel, přístupu. To je všechno, jen ne vhodné prostředí pro rozvoj skutečného strategického myšlení. Tak vzniká sen o tom, že z chybných dílčích rozhodnutí uhněte neviditelná ruka trhu správný celek. Pravdou je, že politik v liberální demokracii nemá k dispozici nástroje na plnění střednědobých až dlouhodobých záměrů. Ze sociální tvořivosti mu zbyl jen zápas o rozpočet. A zápas o rozpočet byl zúžen na dohadování účetních. Tak trochu to vypadá jako indiánská vojenská demokracie. Tam si také v době míru mohl každý dělat, co chtěl, a náčelník mohl jen mluvit; ovšem v době války všichni museli náčelníka poslouchat. Tedy opět válka jako svůdná vábnička. Jak bez války Ačkoli válka hrozí stále víc, nemusí být. Je však nutné o tomto narůstajícím nebezpečí hovořit. Prorážet manipulaci jako je ta, která dnes provází válku v Libyi. Vědět, že s rostoucí hrozbou války bude manipulace narůstat. A využívat všechny demokratické instituce k boji proti militarismu, malování obrazu nepřítele tu na východě, jindy na jihu, proti pěstování patologického strachu, který ospravedlňuje násilí. Západ nutně potřebuje rozvíjet kritické myšlení. To neznamená pouze v akademické obci pěstovat to, čemu se dříve říkalo „ostrůvky pozitivní deviace". I v podmínkách svobody slova rozhodující roli při formování politické kultury sehrávají mainstreamová média. Ta ovšem, jak ukazuje čerstvá zkušenost, v době války ochotně přenášejí záběry neznámých filmových štábů ukazující posuzující povstalce, kteří mávají neznámo kde vyrobenými novými vlajkami starého režimu. A ze zpravodajství ochotně vyloučí informace z Jemenu či Bahrajnu, aby demokratický lid nebyl zmaten v době, kdy je přece nutné vidět jen jednoho, libyjského nepřítele. Takto se otvírá prostor pro svévoli politiků a vojáků. Zdá se, že je ještě spousta času. Státníci se přece na sebe usmívají. Jenže nadále pokračuje výstavba obrovské základny na Guamu, znovuvyzbrojování Gruzie, zbrojení v Ázerbájdžánu, výstavba černomořských základen USA v Bulharsku a Rumunsku, další v Polsku... A veřejnou diskusi o válce nepostrádáme. Jenže chybí. Nebezpečně chybí.
Čas načtení: 2020-05-22 10:34:40
Stimulační program, který představili francouzský prezident Macron a německá kancléřka Merkelová, počítá s vydáním 500 miliard eur na projekty v zemích postižených nejhůře koronavirovou epidemií. Fakticky jde hlavně o románské země – Itálii, Francii a Španělsko. A fakticky by se jednalo o společné zadlužení všech zemí EU, i když podle návrhu jednorázové, nikoliv o trvalý mechanismus generování stále nových dluhopisů. Plán už nyní narazil na odpor menších zemí, které si v tisku vysloužily poněkud zavádějící pojmenování „Frugal Four“ (šetrná čtyřka): Rakousko, Nizozemsko, Dánsko a Švédsko. Podle rakouského kancléře Kurze zůstává jejich pozice (jak uvedl na svém twitterovém účtu) nezměněna: nesmí jít o darované peníze. Ostatní země zatím lavírují. (Zavádějící je toto pojmenování proto, že z této čtyřky pouze Dánsko a Švédsko mají poměrně nízké státní zadlužení, obě kolem 35 procent HDP. Nizozemci se svými 59 procenty HDP jsou přesně na hraně maastrichtských kritérií, pokud si ještě někdo na ten pradávný, zaprášený pojem vůbec vzpomíná. A Rakousko se 74 procenty ten limit dokonce výrazně překračuje. „Opatrná čtyřka“ by tedy asi bylo přesnější.) Do jisté míry jde o nahlédnutí do blízké budoucnosti a do možných komplikací, které skrývá. Proč přispívat na cizí živobytí? První náhled: po odchodu Velké Británie z EU se poměry zásadně změnily a dřívější rovnováha sil zanikla. Před brexitem euronadšenci občas kritizovali Británii z toho, že je brzdou další evropské integrace. Ale brzda je nezbytným vybavením každého vozidla. Bylo veřejným politickým tajemstvím, že když bylo potřeba zbrzdit ambice Paříže apod., za skeptický postoj Britů se rády schovávaly jak menší země, tak někdy i Němci samotní. Zrovna České republice tohle manévrování velmi vyhovovalo. Teď už se není za koho schovávat. Způsob dojednání současného plánu jako by potvrzoval obavy, že v nové EU bez britské účasti bude velmi silná německo-francouzská osa, která už nebude mít dostatečnou protiváhu. Česká tisková kancelář napsala: „Aby toho bylo možné dosáhnout, je podle Merkelové nezbytná náležitá reakce, jejíž součástí by měl být i časově omezený záchranný fond. Sice se na něm budou muset shodnout všechny členské země sedmadvacítky, kancléřka ale věří, že když Německo s Francii dají takovýto impuls, nalezení shody to usnadní. „Musíme jednat evropsky, abychom z této krize vyšli dobře,“ podotkla. „Národní stát sám nemá žádnou budoucnost,“ míní.“ „Dát impuls“ je velmi diplomatická formulace pro to, udávat takt. Společné rozhodnutí těchto dvou nejsilnějších států EU nebude při absenci Británie ve spolku možné nějak zásadně zbrzdit nebo změnit, protože dvacet malých zemí nemá ani zdaleka tu sílu jako dvě velké. To je pravda a touhle skutečností se zdůvodňuje význam existence EU navenek, vůči mocnostem jako Čína, Rusko a USA. Ale ona samozřejmě funguje i uvnitř té unie samotné. Uvidíme, jak dlouho odmítavý postoj „opatrné čtyřky“ vydrží. Mimochodem, v tom vláknu pod Kurzovým tweetem mu hned někdo říká, že ty čtyři opatrné země tvoří jen osminu hospodářské síly EU a že to je, jako by se „ocas snažil vrtět psem“. Ano, je to jenom Twitter, nemusíme to brát smrtelně vážně, ale určitého bolestivého detailu se přeci jen dotknul. Ani malé země nechtějí být brány jako „ocas“ nějakého velkého psa a rády by si zachovaly nějakou míru svébytnosti, včetně rozhodování o tom, na co ze své kasy finančně přispějí a na co ne. Pokud se jim to nebude dlouhodobě dařit a budou všelijakými formami nátlaku nuceny přispívat na cizí živobytí, resentimenty porostou. Fantastický korupční potenciál Druhý náhled: schválně na chvíli pomiňme otázku společného zadlužení a podívejme se na navrhovaný mechanismus pomoci. On je zatím poněkud vágně formulovaný, patrně proto, aby nikoho předem neodradil. Ale hovoří se o cíleném financování jednotlivých projektů, podobném stávajícímu mechanismu dotací z kohezních fondů EU. Tady se skrývá zajímavé čertovo kopýtko, které komentátoři až dosud překvapivě ignorovali. Standardní kohezní fondy jsou známé tím, že jsou papírově náročné. Vyběhat si na svůj projekt dotaci z Bruselu znamená podstoupit řadu formalit a pár let si počkat, než peníze dorazí. To přitom není úplně samoúčelné cvičení v byrokracii. Tímhle způsobem se Brusel snaží chránit evropské peníze před příliš drzým rozkrádáním ze strany všelijakých kmotrů. Není to stoprocentní ochrana, protože na eurodotacích zbohatl nejeden Agročert a čerpá je i italská mafie, ale nějak to přeci jen fungovalo. V případě finančního stimulu po ekonomickém propadu si ale takové mnohaleté prověřování nemůžete dovolit. Celý smysl takových záchranných plánů je v tom, že ty peníze dorazí rychle, než se škody staly příliš závažnými. Co tedy musíte obětovat? Právě ty kontrolní mechanismy, které požírají nejvíce úsilí a času. Což znamená, že v tomto půlbilionovém plánu se skrývá naprosto fantastický korupční potenciál, který nepůjde jen tak odstranit. Jak zabránit, aby příslušné dotace neskončily u zombie firem typu Alitalie (za více než 70 let své existence byla v zisku jeden jediný rok) nebo u různých kamarádíčků pana premiéra, když nemáte čas na to, prověřovat jednotlivé projekty? Nezabráníte… Trochu to připomíná právě výše zmíněná maastrichtská kritéria, která slavnostně všichni podepsali, a nakonec se při zavedení eura moc nevynucovala, jinak by nebylo co zavést. Papír snese mnohé a sám o sebe nic nevynutí. Šetrné germánské hospodaření versus „jižanské“ standardy Třetí náhled: to, že odchodem Británie oslabil v Evropě její „sever“, se dlouhodobě projeví i jinak, než jen dominancí francouzsko-německé osy. Jižanů je nyní proporcionálně daleko více než předtím. Posčítáte-li obyvatelstvo Portugalska, Itálie, Španělska, Francie, Řecka a francouzsky mluvící části Belgie, dostanete přes 200 milionů lidí. Přičemž jeden z těch států je právě Francie, tvořící půlku „francouzsko-německé osy“. Shodnou-li se všechny tyto státy na něčem, mají v nové EU bez Británie jako blok velkou váhu. Pokud není momentální německý kancléř zrovna silná osobnost, a to už dlouhou dobu není, může začít v rámci zachování klidu na práci ustupovat požadavkům takového bloku. A pokud ustupovat začne, není už ve hře nikdo další srovnatelné váhy (Británie), kdo by sloužil jako „odmítač poslední záchrany“. Z občasných debat s příznivci evropské federalizace jsem nabyl dojmu, že si myslí, že by v jejich vysněných Spojených státech evropských samozřejmě fungovalo šetrné germánské hospodaření. Nejsem si jist, z čeho ten optimismus čerpají. Číselné poměry po brexitu nahrávají spíš tomu, aby v takové struktuře zavládly „jižanské“ standardy. Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-03 16:07:45
Nedopusťme rozvrácení našich veřejných financí
Nadpis této části našich úvah nad důsledky koronavirové pandemie (a zvolených řešení k jejímu poražení) by měl mít následující podtitul: nikoli další výdaje, ale radikální revize existujících rozpočtových výdajů. V jiné terminologii: vedle podpůrných a ekonomiku snad stimulujících opatření a vedle pomoci nejzranitelnějším skupinám našich spoluobčanů, stejně ohroženým živnostníkům a neméně poškozeným firmám v rizikových sektorech budou nezbytné rezolutní škrty. Cílem musí být zabránění rozvratu státního rozpočtu, neboť hrozí extrémní zadlužení státu. Tomu musí být zabráněno. Ať nám nikdo neříká, že je tento rozvrat nezbytný. Obří úkol polistopadové transformace jsme zvládli bez jakéhokoli extrémního zadlužení. Až do roku 1997 přes všechna bezprecedentní ekonomická opatření dluh státu stále klesal (jako podíl na HDP). Tento příměr je relevantní – v roce 1991 došlo k poklesu HDP o 9,4 procenta. V roce 2020 to bude více. Tehdy však ještě nebyla dnešní „nároková společnost“. Řešením nejsou a nesmějí být další a další státní výdaje, vedoucí k deficitnímu financování a k vytváření dluhu, který budou splácet generace našich dětí a vnuků. Tuto rašínovskou argumentaci jsme používali často v 90. letech, je čas se k ní vrátit. Obviňujeme vládu z mikrouvažování, vraťme se proto ke klasické makroekonomii. Nevracejme se k dávno zdiskreditovanému keynesiánství, nevěřme bájím o tom, že více a více státních výdajů něčemu pomůže. Zbavme se nově se rodící přerozdělovací mánie. Naší vládou plánované státní výdaje vůbec nejsou malé, 18 procent HDP je neuvěřitelná suma peněz (které někdo bude muset také zúřadovat, aby to nebylo iracionální rozdávání peněz). Ekonom Kovanda na základě dat Mezinárodního měnového fondu říká, že zatím je „balík“ avizovaný českou vládou třetím největším mezi evropskými zeměmi (první je Německo, druhá Itálie). Slovo zatím je důležité, některé země budou určitě „přidávat“. Přejeme si to jako daňoví poplatníci, kteří to budou muset splácet? Víme to? Ptá se nás na to někdo? Doceňuje to vláda? Vnímají to naše opoziční strany a jejich jindy tak hlasití představitelé? Kde je jejich obvyklý pokřik? Zahájili rozhodný boj s „maláčovštinou“, která nás v poslední době stihla připravit o všechny případné, dnes tolik chybějící vládní rezervy? Zalekli se Grety natolik, že budou dále propagovat zelenou ideologii a z ní plynoucí nesmyslné projekty (jako je elektromobilita, útlum uhelné energetiky, uzavírání jaderných elektráren)? Nic takového nevidíme a neslyšíme. Možná, že to přes roušky není vidět. Ale jenom možná. Neslyšeli jsme ambici – ani od vlády, ani od opozice – výrazně přehodnotit rozdávání peněz daňových poplatníků, neslyšeli jsme o plánu zásadní revize rozpočtových priorit, a tedy i výdajů. Jakýkoli dnešní finanční projekt vlády musí být nejen o nových výdajích, ale i o škrtech výdajů existujících. Normálně bychom mluvili i o rozpočtových příjmech, ale tady žádný velký prostor není a nebude. Nechceme polemizovat s výdaji (a úlevami), které už vláda jako první rychlou pomoc přijala. Nejsme vládou, nemáme na to úřady se stovkami či tisíci pracovníků. Musíme však polemizovat s deficitním financováním jako takovým a s nepřípravou krácení výdajů, které se krátit mají a dají. Neslyšíme nápady na škrty nesmyslného boje s globálním oteplováním. Neslyšíme odvahu k přehodnocení nákupů vojenské techniky. (Opravdu potřebujeme nesmírně drahá bojová vozidla pěchoty, která se spíše hodí na minulé než dnešní války?) Odhodláme se konečně k ukončení dotací pro politické neziskovky? Neměly by se teď rychle přeměnit v pomocné zdravotní čety? Nezamýšlíme se nad dotacemi do profesionálního sportu. Asi to půjde těžko, když jsme si k tomu nedávno vytvořili zcela zbytečné skoroministerstvo. Pustíme se do změny koncepce naší zahraniční rozvojové pomoci (která je stejně jen fiktivní a je pouze v zájmu aktivistických organizací, které ji na obou stranách iniciují, a přitom se dobře živí)? Pustíme se do rušení zbytečných úřadů a do zeštíhlení existujících? Teď v karanténě se přece dobře ukazuje, kdo a co vlastně vůbec nechybí. To všechno má aspekt čistě finanční (a výrazné zadlužení budoucnosti je vždy těžkým oříškem pro příští generace, jak naše dnešní generace zažívá v případě Řecka), ale má to ještě jeden aspekt: více výdajů státu není nic jiného než instalace silného státu, státu expanzivního, státu samorozmnožujícího se. Více státu znamená méně prostoru pro aktivity jednotlivců. Znamená to i více závisti, více egoismu, více korupce, více donášení a udávání. Nelze nezmínit i možné úspory omezením výdajů na Evropskou unii, které jsou také nemalé (ty přímé, a ještě více ty nepřímé, které nikdo nepočítá). Nebudou-li tyto naše výdaje, nebudou ani příjmy, ale vadí to? Vadí, že budeme mít méně ošklivých dětských hřišť standardizového evropského typu, že budeme mít méně – pro pár jedinců budovaných – cyklostezek, méně sporných rozhleden, méně progresivisty protlačovaných zelených, genderových a multikulturálních projektů? Drtivé většině lidí chybět nebudou. Nedopusťme rozvrácení našich veřejných financí. Převztato z webu Institutu Václava Klause.
Čas načtení: 2024-04-19 19:05:48
Dluh České republiky rekordně narůstá
Státní dluh se letos do konce března zvýšil o 110 miliard korun na 3,221 bilionu Kč. V pátek to oznámilo ministerstvo financí. Na každého Čecha tak už teoreticky připadá dluh 296 tisíc korun. Míra zadlužení stoupla na 43,6 procenta hrubého domácího produktu, což je nejvyšší hodnota od vzniku státu. Loni za celý rok stoupl státní dluh o 216 miliard. Míra zadlužení ale klesla na 42,3 procenta hrubého domácího produktu ze 42,7 procenta v roce 2022. Za posledních pět let se zadlužení Česka téměř zdvojnásobilo, respektive zvýšilo už o téměř 1,5 bilionu korun. „Hlavním důvodem rostoucího dluhu je samozřejmě deficitní hospodaření státu. Se stamiliardovými schodky nelze jinak než se dál rychle zadlužovat a následně splácet stále vyšší úroky,“ prohlásil hlavní ekonom Banky Creditas Petr Dufek. Připomněl, že jen pro letošek se počítá s tím, že na úrocích půjde z rozpočtu přes 94 miliard korun. ...
Čas načtení: 2025-07-08 06:00:20
Zadlužení USA nezadržitelně roste. Čeká svět největší fiskální krize moderní doby?
Americký dluh se vymkl kontrole. Nový Trumpův zákon přitom přidává další biliony k zadlužení USA. Investoři se musí připravit na vyšší výnosy dluhopisů, vyšší volatilitu akcií a nižší růst. Článek Zadlužení USA nezadržitelně roste. Čeká svět největší fiskální krize moderní doby? z webového portálu Finex.cz.
Čas načtení: 2025-10-21 13:01:28
Zadlužení Evropské unie roste, nejhůře na tom jsou Řekové a Italové
Zadlužení Evropské unie se ve druhém čtvrtletí zvýšilo ve srovnání s předchozím čtvrtletím o 0,4 procentního bodu na 81,9 procenta hrubého domácího produktu (HDP). Zadlužení samotné eurozóny pak vzrostlo o 0,5 procentního bodu na 88,2 procenta HDP. Uvedl to statistický úřad Eurostat. V Česku se zadlužení zvýšilo o 0,5 procentního bodu na 43,8 procenta HDP.
Čas načtení: 2020-04-24 06:55:59
Řešení po španělsku – věčný dluh, který zaplatí všechny země EU včetně nás
Ve sporech o to, jestli má Evropská unie řešit krizovou situaci v jižních státech nějakou formou společných dluhopisů, přišli Španělé s novým návrhem, o kterém se má ve čtvrtek diskutovat na nejvyšší úrovni. Jde o to, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. Při bližším pohledu to ovšem vypadá, že vlk se nacpe k prasknutí a koza zůstane celá jenom z určitých úhlů pohledu. Návrh španělské vlády na společné zadlužení by se týkal také České republiky. Podle Španělů by měla Evropská komise vydat společné věčné dluhopisy ve výši 1,5 bilionu eur čili nějakých 40 bilionů českých korun. Věčné v tomto případě znamená, že prostě nemají datum splatnosti a úroky z nich (kupony) se splácejí, well, věčně. (Také známo jako perpetuitní dluhopis.) Není to úplně nový vynález, nejstarší dosud existující takový dluhopis má v držení univerzita Yale a pochází z roku 1648. A ano, původní holandští vydavatelé stále ještě platí a platí… Jelikož vydavatelem by byla Evropská komise, podílely by se na dluhopisech a na placení úroků z nich všechny členské země, tedy včetně ČR, Polska, Dánska, Rumunska a dalších států, které si dosud zachovaly vlastní měnu. To je docela významný rozdíl proti eurobondům, aspoň pro nás. Triků, kterými se vlk nacpe až k prasknutí, je v tomto návrhu hned několik: - účast všech zemí EU, nejen členských zemí eurozóny – patrně jde hlavně o Švédsko a Dánsko, které jsou mezi neuživateli eura zdaleka nejbohatší, - tím, že vydavatelem příslušných dluhopisů by byla Evropská komise, by měly její kreditní rating, tedy AAA, nejvyšší možný, - úroky se mají platit z nově zavedených ekologických daní, což je od Španělů snaha zalichotit německým Zeleným, kteří jsou sice v opozici, ale už se těší na možnou účast ve spolkové vládě příští rok, - vcelku viditelně se počítá s tím, že faktickou váhu dluhu bude pozvolna redukovat inflace a že jednoho dne ani bilion eur nebude, co dřív býval, - tím, že by se na peníze nalepila cedulka „transfer“ nebo „grant“ místo „dluh“, by se zadlužení jižních států nezhoršilo (opticky!). Naproti tomu o celosti kozy lze přeci jen pochybovat. Břímě placení úroků by zase z velké části doléhalo na státy jako Německo či Nizozemsko. Koza by zůstala celá jen v tom smyslu, že objem celého balíku dluhopisů má být konečný a daný dopředu, tj. že nebude narůstat bez hranic. Kromě toho by se nepoužilo strašidelné slovo eurobondy, takže je to úúúúplně něco jiného, nicht wahr, přátelé? Myšlenka, že zaštítí-li cenné papíry vydané ku potřebě Španělů či Italů svým jménem Evropská komise, že tím nabydou na kvalitě a bonitě, mi zase trochu připomíná myšlenku, že dáme-li dohromady balíček špatných hypoték a dobrých hypoték, kvalita výsledku se bude řídit těmi dobrými. Tahle chytristika fungovala v USA pár let, načež došlo k těžkému kolapsu, zvanému Subprime mortgage crisis. Kvalita balíčku není určena jen hezkým balicím papírem a elegantní stužkou. Vždycky záleží na tom, co je v něm. A v tomhle případě bych se obával k tomu obsahu přičichnout. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2020-04-19 10:21:44
Krutí Němci versus líní Italové aneb Věčné téma dluhů a ctností
Při pátrání po tom, které politické téma právě hýbe s lidmi, se mi osvědčila jedna dost primitivní technika: porozhlédnout se po různých fórech, kde se schází širší mezinárodní komunita, a sledovat, o čem se tam právě mluví a jakým tónem. Jestliže nějaké politické téma exploduje do šňůry 1500 příspěvků na fóru, kde spolu většinou líným tempem vykecávají dva-tři živí lidé a jeden spamový robot, je to dobrý příznak toho, že se něco děje. Témata jako eurobondy, koronabondy, záchranné balíčky, Trojka, dluhy a austerita poslední dobou tuhle podmínku dokonale splňovala. Jediné další politické téma, u kterého v Evropě tečou „kolektivní nervy“ podobným způsobem, je divoká migrace z třetího světa. Internet je dost různorodý, ale u myšlenky společných dluhů eurozóny se snad poprvé stalo, že se sobě navzájem začaly podobat debaty na tak odlišných webech, jako jsou Reddit a Financial Times. Ty přitom mají naprosto jinou demografii. Reddit je spíš domovem mladších uživatelů, politicky daleko víc doleva než doprava, velké body tam sbírá třeba Bernie Sanders nebo zelená hnutí. Taky se tam vyskytuje viditelná komunita idealisticky laděných eurofederalistů, o které v realitě skoro nezakopnete. Financial Times jsou naproti tomu domovským teritoriem manažerů, účetních, investorů, případně spekulantů, kteří se v diskusích navzájem častují pojmy jako spread, yield a forexové riziko. Tentokrát se ovšem tamní komunity začaly nápadně podobat – jak prudce zvýšeným provozem proti normálním poměrům, tak i celkovým tónem debaty a argumenty, které v ní padaly. (Dvě dlouhá vlákna pro porovnání: Reddit, Financial Times – míněno komentáře pod článkem.) Obě strany mají kus pravdy Kdybych to měl shrnout stručně, vypadá základní kostra těchto debat asi takto: Ze strany Severu, ke kterému se víceméně řadí všechny germánskojazyčné země, ale Belgie už ne, létají na adresu Jihu zhruba tyto invektivy: flákači slunící se na pláži místo práce, vybíraví žebráci, prožrali svoji budoucnost, nevyužili žádnou příležitost k reformám, mafie, daňové úniky, poslouchají hloupé uřvané populisty, kdyby radši zdanili svoje nemovitosti atd. Jih zase útočí na Seveřany zhruba takto: podhodnocené euro je pro vás neférová výhoda, vytlačili jste nás z exportních trhů, jsme vám dobří leda jako hlídači hranic proti Africe, naše mládež studuje na naše náklady a vy si pak hotové kvalifikované lidi přetáhnete vyššími platy k sobě, chcete využít příležitosti a dostat pod kontrolu i poslední zbytky naší ekonomiky, Nizozemsko a Lucembursko fungují jako daňové ráje, my jsme Němcům po druhé světové válce jejich dluhy částečně odpustili (skutečně). Do toho se občas připlete nějaký Brit se zdvořilou, leč samolibou poznámkou ve smyslu „jsem rád, že se téhle show nemusíme nijak účastnit“. Ještě před rokem by dostal nakládačku, teď ho ostatní ignorují a perou se dál. Tragédií téhle debaty je přitom hlavně to, že obě strany mají kus pravdy. Člověk má raději pěkné černobílé příběhy, na jedné straně hrdinové, na druhé padouši, ale tahle dluhová historie je plná selektivního vidění světa a šedých skvrn. Začneme-li u těch Němců, Nizozemců a spol., jejich hlavní argument zní „nechceme platit za cizí chyby“, což je naprosto pochopitelné. (Podstatně méně rádi to sami slyší, když jde o různá celoevropská schémata na redistribuci migrantů z třetího světa.) Dost často si přitom stěžují na to, že si museli utáhnout opasky sami, že jejich kupní síla není, co bývala. Staří se obávají, že přijdou o celoživotně vytvářené úspory právě v té fázi života, kdy by je potřebovali nejvíc. Mladí nadávají na to, že nástupní platy jsou nic moc a že daně a nezbytné životní výdaje už jsou teď dost vysoké na to, aby jim ztěžovaly založení rodiny. Všechny věkové kategorie pak svorně nadávají na prudký nárůst nájemného v posledních letech, který jim užírá z rodinného koláče. Italové a Španělé zase působí dojmem lidí přitlačených ke zdi. Mladší generace se na masivním zadlužení nijak nepodílely a celou tu mizérii, vysokou nezaměstnanost, chabý hospodářský růst a tvrdé škrty dostaly takříkajíc darem ke svému dospívání. Vědí, že chtějí-li mít budoucnost, musí opustit svoje rodiny a jít dělat kariéru do cizích zemí – nepříliš příjemná vyhlídka v dobách, které jsou občas chváleny jako nejlepší éra v dějinách lidstva vůbec. Těžko jim spravedlivě nařídit, že teď mají platit za hříchy svých otců a dědů, když ekonomika stagnuje. (Právě tahle trvalost dluhového zatížení celých národů je důvod, proč být s veřejnými dluhy zatraceně opatrný. Člověk může umřít a firma zkrachovat, načež věřitelé utřou, což je zase součástí jejich rizika. Ale státy zanikají jen málokdy a olověnou vestu zadlužení pak táhnou další generace, kterých se nikdo neptal.) Nevím, jak toto celé dopadne, ale jedno pokládám za jisté: Itálii nebude možno předepsat zvenčí stejný druh hospodářské správy jako Řecku. Její ekonomika je skoro desetkrát větší a země patří jak k zakládajícím členům celého společenství, tak k čistým plátcům do evropských rozpočtů, z čehož čerpá určitou duševní energii ke vzdoru a neochotu se podřídit požadavkům z ciziny. Nikdo nechce být za pitomce Ptají se mě občas čtenáři, zda pokládám nějaký Italexit za možný. K tomu lze říci, že na rozdíl od Spojeného království by Itálie musela opustit euro a přejít na jinou měnu, což je proces, který nemá žádný právní rámec. Evropské smlouvy prostě žádný mechanismus pro opuštění eura neznají. Je zamýšleno jako věčné, od dnešních dob až do plus nekonečna. Na druhou stranu: historie ukazuje, že veškerá různorodá společenství lze udržet pohromadě jenom dvěma způsoby – vzájemnou důvěrou nebo represí. Nikoliv papírovými vazbami, což ty smlouvy v podstatě jsou. Většina mocenských struktur v historii neváhala uplatňovat represi, proto mají dnešní národy panteony plné mučedníků. To v dnešní Evropě není možné. I kdyby měl někdo takové choutky, nemá k tomu adekvátní vojenskou sílu, na armádách se tady škrtalo nejvíce. Tady se poslední desítky let sázelo na vzájemnou výhodnost celé spolupráce a rostoucí přátelství národů. Tenhle konflikt o peníze je pro pocit vzájemné blízkosti a sounáležitosti hodně korozivní. Platí to i v malém měřítku; dost manželských párů se odcizí, a nakonec rozvede kvůli penězům, hádkám a stresům s nimi spojeným. Na úrovni celých národů to nemůže být zásadně odlišné. Nikdo nestojí o nálepku černé ovce, rozhazovačné, neschopné a nedůvěryhodné. A nikdo nechce být za pitomce, který svojí dřinou vydržuje jiné lidi. Tahle společná měna zastřešující naprosto odlišné země, to nebyl dobrý nápad. Představa jejích příznivců byla, že takto vznikne celý kontinent pokrývající zóna sdíleného bohatství a prosperity. V praxi jsme ale došli ke stavu, kdy na sebe uražené a ponížené národy pokřikují z obou stran ekonomické i politické propasti, která se mezi nimi rozevřela. Takhle žádná utopie nevypadá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2020-04-13 14:24:19
Kdo se bojí státního dluhu aneb O královském „my“
Michal Skořepa, veterán z ČNB, komentuje v Lidových novinách vývoj na dluhové frontě slovy: „Strach ze zvýšení veřejného zadlužení je pouze strachem z naší vlastní nekázně“. Zpočátku jsem doufal, že provokativní titulek je jen dílo editora, který k rozumnému textu připlácl něco, co donutí čtenáře kliknout. Ne. Tohle si opravdu zaslouží reakci, jak některé body v článku zmíněné, tak ty, kterým se autor vyhnul. První argument Michala Skořepy: Ostatní jsou na tom hůř. No skvělé. To je, abych použil nějakou divokou pseudolatinu, argument ad notorikum, kdy podroušený Karel vysvětluje své zuřivé manželce, že Břeťa a Vašek z téže hospody vypijí více piv a rumů za večer, mají míň zubů, táhne z nich ještě silnější odér atd. Oblíbený argument všech, kdo dělají něco, co by se vlastně nemělo. Ne, v tomhle případě mě (nikoliv „nás“, nebudu mluvit za nějaké neurčité „my“) opravdu nezajímá, co dělají ostatní. Zajímá mě, jestli těch cca 40 miliard Kč, které už teď vydáme ročně za obsluhu státního dluhu a které by se jinak třeba daly vydat za něco jiného, je v přepočtu na zisk z takto pořízených investic (pokud to vůbec byly investice) snesitelná cena nebo ne. Tyhle analýzy, ideálně prováděné nezávislými institucemi, nám scházejí. Přitom si je snaží dělat každý soukromník, který si bere půjčku na nový stroj do fabriky. Druhý argument: V přepočtu na HDP je náš dluh stále ještě relativně nízký a na tom záleží, protože HDP je to, z čeho se dluhy platí. Zavádějící jak prase, a to i přesto, že je skutečně běžným zvykem přepočítávat veřejný dluh na HDP. To je totiž sám o sobě zavádějící přepočet. Stát nehospodaří s celým HDP, proteče mu rukama jenom nějaká jeho část (na můj vkus i tak dost vysoká) a z HDP jako celku musejí i soukromí hráči splácet svoje vlastní dluhy, hypotékami počínaje a různými úvěry na investice konče. Při nějakém významnějším poklesu, což letos skoro určitě bude, jsou pak rozpočty všech možných entit napjatější, než by se z takových hezkých čísel zdálo. Třetí argument, cituji: „I velmi vysoký dluh totiž může být pro dlouhodobé vyhlídky ekonomiky příznivý. Například tehdy, jestliže je odrazem potřebných vládních investic.“ Ano, všichni, kdo chtějí zaseknout sekeru, se zaklínají tím nejlepším možným využitím prostředků z dluhů: potřebnými investicemi. Všude kolem vidíme to obrovské množství potřebných investic, které se realizují. Dálnice rostou jak houby po dešti, co chvíli otevírají další úsek metra. Pardon, to je vlastně případ Polska. Tenhle argument by byl trochu snesitelnější, kdyby bylo jasně a přesně dáno, na jaký projekt ty které půjčené peníze půjdou. Ve stylu „tyhle dluhopisy budou financovat výstavbu D3 a nic jiného“. Leč ony padají do velkého eintopfu státního rozpočtu, ze kterého se financuje leccos, třeba oblíbené slevy na jízdném (šest miliard korun jen loni), jejichž návratnost je mírně řečeno nejistá. Pak je tu to zákeřné slovíčko potřebných, což je ve skutečnosti velmi podstatný pojem. Poučným případem je v tomhle případě Španělsko, kde se před velkou krizí i během ní stihlo udělat dost pochybných infrastrukturních investic, třeba letiště duchů v Ciudad Real, kde se spálili jak soukromníci, tak region. Kdo si chce počíst více, článek v anglickém vydání El País; dokonce i odsolovací stanice v napůl vyschlé zemi se podle všeho dají stavět neefektivně. Nicméně při naší rozhodovací stagnaci a paralýze nemůžu říci, že bych měl obavy z nepotřebných infrastrukturních investic. Zvykli jsme si na to, že každá pitomá propojka mezi dvěma silnicemi stráví deset let v papírovém pekle, ne-li déle. (Ten čas a práce úředníků stojí kolik?) Ejhle, aktuální zpráva ze serveru Zdopravy.cz: jižní spojka v Hradci Králové má souhlas EIA, pouhých 19 let poté, co se ocitla v územním plánu, a deset let před odhadovaným otevřením pro motoristy (jsem zvědav, jestli tak šibeniční termín vůbec stihnou). S tím vláda, které radíte, pane Skořepo, neudělala zatím nic. Proč čekáte, že jakýkoliv investiční záměr bude v tomhle byrokratickém prostředí vůbec realizovatelný? No a ten poslední argument, o strachu z „naší“ nekázně. Kdo je přesně to královské „my“, pane Skořepo? Jste tak férový, že třeba mluvíte jménem vládního výboru pro rozpočtové prognózy, jehož jste členem? Nebo se v tomto případě snažíte mluvit jménem celého národa? Tady totiž nastupuje věc, o které se ve článku nemluvilo. Naše vláda udělala nové dluhy i v roce 2019, kdy trvala konjunktura a daně do kasy jenom proudily. A vy jste u toho, pane Skořepo, jako člen vládního výboru byl. Nějaké to procento zodpovědnosti leží i na vás. V téhle situaci přednášet nám ostatním o nekázni je chucpe. Ano, vzhledem k vaší nekázni se bojím, do jaké černé díry ty půjčené prostředky nasypete. Přitom, a to je ten paradox, by teď stát vhodnými výdaji opravdu té ekonomice pomoci mohl. Jenomže v případě státu, který ještě před pouhými pár měsíci i za hospodářského růstu vyrobil další dluhy, a přitom mu stavba každého ubohého kousku dálnice trvá dvacet let, se děsím toho, jak to skutečně dopadne. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2019-12-04 14:46:36
Nastoupí Německo na řeckou cestu k zadlužování?
Nový spolupředseda SPD Norbert Walter-Borjans je s dluhy velký kamarád a vyrovnané hospodaření mu vadí. Principu vyrovnaného rozpočtu se v Německu říká schwarze Null čili černá nula. Jeho velkým zastáncem byl zejména bývalý ministr financí Wolfgang Schäuble. Postupem času se „černá nula“ stala ústřední devízou politiky CDU/CSU a akceptovali ji i někteří politici sociální demokracie, například Schäubleho nástupce Olaf Scholz. Německý spolkový rozpočet dosáhl „černé nuly“ poprvé roku 2014, předtím si německý stát bral nové dluhy nonstop od roku 1969. Německo poslední léta svoje dluhy naopak splácí (dluhové hodiny eurozóny najdete zde) a jeho zadlužení coby procento HDP se pomalu blíží maastrichtskému kritériu šedesáti procent. Sice shora, ale blíží. V silně zadlužené západní Evropě je to jedna z významných výjimek. To ale neznamená, že se s myšlenkou rozpočtové disciplíny ztotožňují všichni. Nově zvolený spolupředseda SPD Walter-Borjans rozhodně ne. Tento pán byl už v letech 2010–2017 ministrem financí spolkové země Severní Porýní-Vestfálsko (NRW) a v této funkci ukázal, jak si hospodaření představuje. - Walter-Borjans se chlubí úspěšností svého boje proti daňovým podvodníkům – prostřednictvím ukradených CD se seznamy Němců, kteří ulili peníze před německým berňákem do Švýcarska, která nakoupil, a kvůli kterým jej Švýcaři zažalovali za krádež a přechovávání kradeného zboží. Skutečně z nich vymáčkl cca 2,4 miliardy eur, ale přitom zároveň ve svém úřadě vytvořil dluhy ve dvacetkrát (!) větší výši. - Zadlužení země totiž vzrostlo ze 123,3 miliard eur roku 2009 (zdroj, PDF) na 174,4 miliard eur roku 2017 (zdroj), i když je nutno přiznat, že ke konci funkčního období se situace o pár procent zlepšila. Nebyla to ovšem úplně tak zásluha pana ministra. Ten ještě na rok 2016 předložil další schodkový rozpočet, ale ekonomická konjunktura dosáhla takových výšin, že se vybralo mnohem více na daních, a rozpočet tudíž nakonec přes veškerou snahu skončil v přebytku. - Die Welt mu navíc vyčítá podivné triky, které měly sloužit ke zlepšení hospodářského výsledku „naoko“, například snížení příspěvku státu do důchodových fondů státních zaměstnanců (což se časem projeví na problému zaplatit jejich důchody) nebo vytváření dalších dluhů skrze státní podniky, což se oficiálně neprojeví na celkovém rozpočtu země, ale pokud se takový podnik pak ocitne v dluhové nouzi, hádejte, kdo jej bude tahat z bryndy. - Při tom všem se v NRW ani nějak moc neinvestovalo a v celostátním srovnání školství je na tom země stále ještě docela bídně, ve spodní čtvrtině žebříčku. - Se svými rozpočty se Walter-Borjans svého času dostal až před zemský ústavní soud, který mu dokonce zakázal vytváření nových dluhů, dokud se určité mechanismy neupřesní. Nuže, ve své celostátní roli se Norbert Walter-Borjans nikterak nezměnil a hned požaduje investice ve výši zhruba 45 miliard eur ročně, financované z nových dluhů. Dokonce kvůli tomu chce dodatečně pozměnit rozpočet na rok 2020, který už přitom byl schválen. „Černá nula“ a ústavně zakotvená „dluhová brzda“ jsou podle něj kontraproduktivní a poškozují ekonomiku. Mimochodem, vtipný citát ilustrující páně Borjansovo uvažování: „Pokud má švábská hospodyňka domek, do kterého prší, který má vytlučená okna a kachlíky padají ze zdi, a nevezme si půjčku – tak je blázen.“ („Švábská hospodyňka“ je řečnická figura, s jejíž pomocí hájila Angela Merkel nutnost vyrovnaných rozpočtů, pozn. MK.) Já bych asi řekl, že pokud to někdo skutečně dopracuje až do stavu, kdy má děravou střechu a vytlučená okna, že ho vzít si půjčku může leda tak definitivně potopit. Ale kdo ví, třeba byl pan Walter-Borjans na odborné stáži v Římě nebo v Aténách, a tam ho to místní národohospodáři naučili jinak. Stačí se jen podívat na stav bývalého olympijského areálu deset let poté, aby člověk věděl, že ve věci vytlučených oken a rozbitých střech pořízených na státní dluh je právě na tom správném místě… Do té míry, do jaké znám německou politiku, si myslím, že Walter-Borjans své dluhové záměry neprosadí. Aspoň v tomto volebním období ne; pro CDU/CSU je „černá nula“ příliš silnou politickou značkou. Velká koalice se teprve nedávno pracně dohodla na navýšení nízkých důchodů zvaném Grundrente, u které šlo o pouhých 1,5 miliardy eur. A nový spolušéf SPD by chtěl během deseti let utratit navíc rovného půl bilionu. Navíc není ani úplně jisté, zda by se investice v takové míře realizovat vůbec daly. Zejména ty stavební počiny. Hodně záměrů totiž vázne nikoliv na tom, že by nebyly peníze, ale na právních tahanicích – nejde jen o stavbu větrníků, ale i o výstavbu dálkové rozvodné soustavy, která by měla větrnou elektřinu od Severního moře přivést do hustě osídlených částí Německa. I proti té se občané potrefených obcí bouří s poukazem na „elektrosmog“ apod. (Tak mám pocit, že právě tenhle pojem zpopularizovali Zelení, Greenpeace apod. To se jim to vrací.) Bude-li Walter-Borjans na svém záměru trvat, zbourá už tak dost nakřápnutou velkou koalici. Ani jeho spolustraník Olaf Scholz, který aktuálně za kasu zodpovídá, by nejspíš nebyl ochoten se na něčem takovém podílet. Jiná věc je, co by bylo po případných dalších volbách. Dojde-li na onu slavnou rot-rot-grün, mohl by dalšímu dluhovému závodu s Italy a Francouzi zabránit leda Ústavní soud v Karlsruhe. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
Čas načtení: 2024-03-21 00:00:00
Česko si problém deficitu vytváří jen ve veřejné debatě
Zadlužení Česka roste, jeho nejotrlejší kritici občas straší „řeckým scénářem“. Podle jiných ekonomů ale současná výše zadlužení českého státu, která se třetím čtvrtletím loňského roku dosahovala 43,7 procenta HDP a v absolutních číslech...
Čas načtení: 2024-04-02 11:04:20
Česku se loni v posledním čtvrtletí podařilo snížit zadlužení v poměru k HDP na nejnižší úroveň od druhého čtvrtletí roku 2022, a sice na úroveň rovných 44 procent HDP. Jedná se dosud o nejpřesvědčivější náznak toho, že se vývoj zadlužení tuzemské...
Čas načtení: 2024-05-29 14:44:30
IIF: Globální zadlužení narostlo 1Q o 1,3 bilionu USD na celkových 315 bilionů USD
Podle pravidelného reportu Institute of International Finance (IIF) se globální zadlužení v 1Q roku zvýšilo mezikvartálně o dalších 1,3 bilionu USD na celkových cca 315 bilionů USD. Zadlužení v 1Q obnovilo růst poté, co klesalo v předchozích 3 kvartálech.
Čas načtení: 2024-07-02 09:55:00
Zadlužení Česka ve čtvrtletí přesáhlo 43 procent HDP
Dluh českých vládních institucí stoupl v letošním prvním čtvrtletí meziročně o 232,8 miliardy korun na 3,332 bilionu korun. Míra zadlužení se tak zvýšila ze 42,9 procenta hrubého domácího produktu (HDP) na 43,4 procenta. V porovnání s posledním kvartálem loňského roku se dluh zvýšil o 103,9 miliardy korun a míra zadlužení stoupla o 1,4 procentního bodu. Údaje zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).
Čas načtení: 2024-07-02 11:57:56
Veřejné zadlužení České republiky činilo koncem letošního března 3 332,3 miliardy korun. Nominálně se jedná o historicky vůbec nejvyšší úroveň zadlužení Česka. Na konci roku 2021 přitom činilo 2 566,7 miliardy korun.
Čas načtení: 2024-07-08 20:12:00
„Proboha, Petře.“ Nižší dluh? Fiala zle dopálil Kalouska. Čísla nesedí ani ekonomům
Výsledky hospodaření státu v prvním pololetí chválí ministr financí i premiér, jenž dokonce prohlásil, že se vládě daří snižovat zadlužení země. „Poklesem se označuje něco, co je ve skutečnosti zpomalením tempa dané veličiny. V absolutní výši zadlužení dále roste, avšak nižším tempem, než v předchozích letech,“ říká pro ParlamentníListy.cz Miroslav Novák, analytik AKCENTA CZ. „Výsledek rozpočtu v letošním roce se zatím zlepšil jen o částku, která odpovídá škrtnutým dotacím na energie. To není zrovna velký progres,“ dodává Petr Dufek, hlavní ekonom Banky CREDITAS.
Čas načtení: 2024-07-22 17:21:23
Zadlužení EU se zvedlo na 82 procent HDP. Roste i v Česku
Zadlužení Evropské unie se v prvním čtvrtletí letošního roku přestalo snižovat. Zvýšilo se na 82 procent hrubého domácího produktu (HDP) z hodnoty 81,5 procenta HDP v posledním loňském čtvrtletí, uvedl Eurostat. Nejvýrazněji se zadlužení zvýšilo na Slovensku, dál se ale zvyšuje i v ČR. Státní dluh Česka se dostal na další rekord.
Čas načtení: 2024-10-02 09:59:00
Vládní dluh ve druhém čtvrtletí stoupl o 169,3 miliardy, uvedli statistici
Dluh vládních institucí v letošním druhém čtvrtletí meziročně stoupl o 169,3 miliardy korun na 3,32 bilionu korun. Míra zadlužení sektoru vládních institucí zůstala na stejné úrovni 42,6 procenta hrubého domácího produktu (HDP). Mezičtvrtletně dluh poklesl o 17,5 miliardy korun a míra zadlužení se snížila o 0,8 procentního bodu. Vyplývá to z údajů, které ve středu zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).
Čas načtení: 2024-10-02 09:59:00
Vládní dluh ve druhém čtvrtletí stoupl o 169,3 miliardy, uvedli statistici
Dluh vládních institucí v letošním druhém čtvrtletí meziročně stoupl o 169,3 miliardy korun na 3,32 bilionu korun. Míra zadlužení sektoru vládních institucí zůstala na stejné úrovni 42,6 procenta hrubého domácího produktu (HDP). Mezičtvrtletně dluh poklesl o 17,5 miliardy korun a míra zadlužení se snížila o 0,8 procentního bodu. Vyplývá to z údajů, které ve středu zveřejnil Český statistický úřad (ČSÚ).
Čas načtení: 2024-10-22 10:00:00
Fiala nás zadlužil víc než Babiš, nejde ovšem jen o to
Radek Mokrý, bedlivý čtenář serveru Kurzy.cz, upozorňuje na jeden tamější článek, který by měl vstoupit více do veřejného povědomí: https://zpravy.kurzy.cz/787956-fiala-v-zadluzeni-prekonal-babise-uz-rok-pred-volbami-presto-se-ale-verejne-finance-stabilizuji-aFiala v zadlužení překonal Babiše, už rok před volbami. Přesto se ale veřejné finance stabilizují a ratingové agentury jsou v klidu, jak je to možné? Ano, jak je to možné, to je velmi dobrá otázka, protože velcí věřitelé milují státy jako dlužníky. Co když se propojil kruh "proradnosti" mezi vládou a těmi, kdo jí půjčují? A nezapomeňme na ratingové agentury, také rády selhávají. )))