Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2009-05-24 00:00:00

Lamborghini - historie a současnost

Jeden z nejlepších výrobců sportovních aut a snad největší domácí konkurent italského čísla jedna Ferrari, vznikl téměř před padesáti lety jako reakce “jednoho farmáře“ na jednání Ferrari při potížích s jeho autem.

Čas načtení: 2020-10-07 20:43:30

Jaterní dieta lidem nechutná, pomáhá ale dát játra do pořádku

Játra jsou velmi důležitým a přitom často přetěžovaným orgánem. Nepomáhá jim nezdravý životní styl, alkohol, ale ani smažená jídla nebo polotovary se spoustou konzervantů nebo chemických ochucovadel. Pravidelné čištění jater by mělo být samozřejmé pro každého z nás. A jaterní dietu není nutné držet pouze při potížích nebo při těžkém onemocnění jater.

Čas načtení: 2019-09-13 06:15:00

Používáte doplňky stravy? Ne všechny jsou prospěšné a existují i určitá rizika! 

Reklamy na doplňky stravy jsou všudypřítomné. Ačkoli nám kvalitní produkty skutečně mohou v lecčem pomoci (např. při potížích s klouby), další výrobky mohou být poněkud problematické. Doplňky stravy, kam se podíváš Zatímco v dřívějších dobách jsme měli k dispozici tak maximálně vitamínové tablety, ...

Čas načtení: 2019-01-08 11:57:22

Jak nastavit soubor fileauth.txt pro ověření domény

V dnešním článku se podíváme na možnost nastavení ověřovacího souboru pro ověření domény; toto ověření se provádí při žádosti o certifikát u všech domén, které jsou v objednávce certifikátu zahrnuty. Ověření provádí výhradně automat a proto je potřeba mu při potížích s ověřením vyhovět.

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2021-11-09 09:56:23

Schizofrenní superformalistické myšlení státních zástupců

Spolek Chamurappi z.s. a já osobně se zabýváme podporou nespravedlivě stíhaných obviněných, občas podporou žadatelů o podmíněné propuštění z výkonu trestu. Zcela výjimečně seznámení s vedlejšími ději, jež provázejí svízele nespravedlivě stíhaných, mě inspiruje k pokusům o vyvolání trestního stíhání osob, které se na potížích nespravedlivě stíhaných přiživují. Může se stát, že se v takovém případě ujmu úlohy zmocněnce poškozených. Pro srozumitelnost tohoto článku musím vysvětlit, že záhy po zavedení datových schránek jsem si zřídil soukromou datovou schránku. Po založení spolku Chamurappi z.s. jsem zřídil spolkovou datovou schránku. V obou případech jsem v systému datových schránek registrován jako oprávněný uživatel s uvedením osobních identifikačních údajů. Přístupová hesla, jimiž se přihlašuji do datových schránek, znám jen já. Spolkovou datovou schránku používám pro vedení korespondence, týkající se trestních kauz nebo záležitostí souvisejících. Soukromou datovou schránku používám k vedení korespondence v netrestních, většinou ryze soukromých záležitostech. Podle mého laického názoru jsem to pořád já, ať odesílám podání z té nebo oné datové schránky. Stalo se, že chráněnci spolku Chamurappi z.s., jejichž obhajobu podporujeme, se stali obětí brutálního násilí, jehož dopady se promítly do jejich kauzy. Obrátili se s trestním oznámením na krajskou kriminálku, kterou tím nikterak nedojali. Nezávisle na nich jsem o něco později jako statutární představitel spolku podal trestní oznámení u Národní centrály proti organizovanému zločinu (NCOZ), jež má dvě části: jedna se týká přímých pachatelů násilí, druhá soudců a státních zástupců, kteří až dosud poskytovali pachatelům beztrestnost. Ani NCOZ mé podání nedojalo. Vůbec se jím nechtěli zabývat, a dokonce mé podání postoupili soudu, jehož soudce se oznámení týká jako podezřelého. Nakonec se naše cesty spojily: poškození se připojili k oznámení spolku Chamurappi z.s. a ustanovili mě svých zmocněncem. Nepodařilo se dosáhnout vyšetřování NCOZ, ale nadřízené státní zastupitelství kruh nechuti prolomilo a přikázalo, aby se věcí zabývaly dva policejní útvary, každý přiměřeně své specializaci. Časem jsme ale nabyli dojem, že policejní útvary se věci příliš nevěnují, pokud vůbec. Požádal jsem proto jako zmocněnec poškozených o nahlédnutí do spisu. Oba policejní útvary mě odmítly. Stěžoval jsem si u dozorových státních zastupitelství. Podle trestního řádu odmítnutý žadatel o nahlédnutí do policejního spisu má právo požádat o přezkoumání rozhodnutí policie dozorové státní zastupitelství, které má policejní rozhodnutí o něm bez průtahů přezkoumat. Ani jeden z dozorových státních zástupců rozhodnutí nepřezkoumal, ale přenesl rozhodnutí na vyšší státní zastupitelství, jež využilo dlouhé procesní lhůty a buď rozhodlo až po velmi dlouhé době nebo vůbec. Ve „válce“, kterou jsem pak se státními zástupci vedl, se používání tohoto triku stalo oblíbeným nástrojem: státní zástupce nevyřídil podání, pro jehož vyřízení byl nadán kompetencí, ale poslal je „výš“ s vědomím, že rozhodnutí se nedočkám dříve než za několik týdnů. V rámci různých stížností, jež jsem v této věci podal, vyšlo najevo, že jeden z policejních útvarů po půlroce od přikázání případu nedospěl ani k rozhodnutí o odložení věci, ani k zahájení úkonů trestního řízení. Ovšem současně jsem nenabyl právo na nahlížení do spisu, které vzniká až zahájením úkonů trestního řízení. Pak jsem zjistil, že dozorovým státním zástupcem v jednom případě je státní zástupce, který v této kauze vykonal významné právní úkony ochrany pachatelů před stíháním. Podání, jimž jsem na toto zjištění reagoval, opět adresát nevyřídil, ale postoupil je k přezkoumání vyšším stupněm státního zastupitelství.  Nakonec jeden vysoce postavený státní zástupce vymyslel kličku, která mu umožňuje má podání nevyřizovat: odešlu-li podání s podpisem zmocněnce z datové schránky spolku Chamurappi z.s., není třeba je vyřídit, protože nejde o podání zmocněnce poškozených, ale spolku Chamurappi z.s., který není stranou řízení. Že podání v každém případě vznikají ve stejné hlavě a doprovází je podpis zmocněnce obětí trestného činu, státní zástupce nezajímá. Nevím, co vede státní zástupce k výše popsanému jednání, zejména k nechuti k respektování mého trestního oznámení. Překvapuje mě, že si státní zástupci neuvědomují, že následky jejich chování jsou příznivé pro přímé pachatele brutální trestné činnosti a jejich uniformované či otalárované ochránce. Orgány činné v trestním řízení v tomto případě neslouží k pronásledování pachatelů, ale k jejich ochraně. To je schizofrenní situace: jednou jsem já já a podruhé nejsem, orgány činné v trestním řízení jednou chrání poškozené, podruhé jsou ochránci pachatelů.

Čas načtení: 2020-08-10 11:55:14

Rozbor sto let starého léku ukázal, čím se před svou smrtí léčil Antonín Dvořák

Pozůstalost Antonína Dvořáka, kterou spravuje Národní muzeum v rámci Českého muzea hudby, obsahovala donedávna neznámý vzorek léku, který skladatel užíval krátce před svou smrtí. Ve spolupráci se Státním ústavem pro kontrolu léčiv došlo po více než sto letech k jeho přesné identifikaci. Potvrdilo se tak to, co bylo dlouhá léta jen předmětem spekulací – že tento významný český skladatel trpěl před svou smrtí mimo jiné i zánětem močových cest. Podle štítku na krabičce byl lék pro Antonína Dvořáka připraven v Lékárně U Modrého lva ve Vodičkově ulici v Praze 17. dubna 1904. Samotná krabička pak obsahuje obálky z nažloutlého papíru s bílými krystaly. Jednu z těchto obálek poskytlo muzeum k analýze. „Netradičního úkolu jsme se zhostili moc rádi. Nejprve však bylo nutné domluvit detaily rozboru. Potřebovali jsme vědět, zda je možné vzorek při analýze celý využít, nebo zda jej chce muzeum vrátit. Podobně opatrně jsme museli postupovat v případě obalu, který bylo nutné zachovat v původním stavu. A samozřejmě tu bylo jisté riziko, že se látku nemusí podařit vůbec identifikovat,“ shrnuje podmínky rozboru Irena Storová, ředitelka Státního ústavu pro kontrolu léčiv. „Celý fond Muzea Antonína Dvořáka, které je součástí Národního muzea, tvoří asi devět tisíc sbírkových předmětů týkajících se tohoto významného skladatele. Vedle jeho rukopisů, korespondence a dalších vzácných dokumentů obsahuje sbírka také Dvořákovy osobní předměty, mezi nimiž se nachází právě krabička s lékem, který doposud nebyl analyzován. Kromě studia skladatelovy tvorby je pro nás samozřejmě důležité poznat i jeho život a dobu. A právě životu a tvorbě nejen Antonína Dvořáka se věnuje i připravovaná výstava Slavní skladatelé, která bude k vidění na podzim letošního roku v Historické budově Národního muzea,“ říká generální ředitel Národního muzea Michal Lukeš. Část bílých krystalů obsažených v obálce bylo možné volně vysypat a zvážit, část drobnějších krystalů zůstala přilepena k papírovému obalu. Vzhledem k tomu, že by při jejich oddělení mohlo dojít k poškození obálky, nebyly z papíru odstraněny. Hmotnost celého balení byla 0,87078 g, vysypaných krystalů pak 0,37511 g. Podle vzhledu neznámé látky bylo jasné, že nejde o rostlinný materiál. Další rozbor proto proběhl za pomoci Ramanova mikroskopu. Jedná se o velmi účinnou a nedestruktivní metodu, kterou lze použít pro plynné látky, kapaliny i pevné látky, které vykazují vibrační spektrum. Vzorek je ozařován intenzivním monochromatickým světlem. Většina záření je rozptýlena vzorkem při vlnové délce shodné s dopadajícím světlem. Malá část dopadajících fotonů je rozptýlena vzorkem při vlnových délkách, které jsou oproti původnímu zdroji světla posunuty. Tento posun světla je znám jako Ramanův rozptyl a je charakteristický pro danou látku. Zjednodušeně řečeno takový mikroskop poskytne jak zvětšený detail analyzovaného vzorku, tak jeho totožnost, kterou ověří porovnáním s knihovnou spekter. Látka z pozůstalosti Antonína Dvořáka tak byla identifikována jako hexamethylentetramin (jinak také methenamin nebo urotropin). Jedná se o heterocyklickou organickou sloučeninu, která se v minulosti používala k léčbě infekcí močových cest. V kyselém prostředí se rozkládá za vzniku formaldehydu a amoniaku. Formaldehyd působí baktericidně. Do zdravotnictví byla tato látka poprvé zavedena v roce 1899. Antonín Dvořák tak toto léčivo dostal necelých pět let po jeho uvedení do lékařské praxe a také pouze dva týdny před svou smrtí. Analýza léku potvrzuje hypotézy o skladatelových zdravotních potížích těsně před jeho nečekanou a náhlou smrtí a dokumentuje dobový způsob léčby. Krabička s lékem je – stejně jako některé další trojrozměrné předměty z Dvořákovy pozůstalosti – bezpečně uložena v depozitáři Českého muzea hudby. Skutečnost, že Antonín Dvořák trpěl právě těmito obtížemi, byla doposud podložena dochovaným písemným svědectvím jako například vzpomínkami jeho syna Otakara: „...otec se rozstonal, ač po celý život se onemocnění statečně vyhýbal. Byla to zlá nemoc. Zprvu šlo o onemocnění močového měchýře. V Žitné ulici v Praze v domě naproti nám bydlil prof. Hnátek. Ten třikráte denně odebíral otci uměle moč.“ Antonín Dvořák zemřel v Praze 1. května 1904 oficiálně na mozkovou mrtvici. Dle poznatků moderní medicíny byla však příčinou smrti spíše plicní embolie po dlouhodobém klidu na lůžku. K ledvinové kolice, kvůli které musel dokonce v březnu 1904 opustit divadlo při premiéře svého posledního díla – opery Armida, se navíc přidalo nachlazení, zánět močových cest a chřipka. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-16 19:26:18

Itálie: tyhle peníze nechceme. Vláda odmítla 39 miliard z eurovalu

Italský premiér Conte odmítl nabídku peněz z Evropského stabilizačního mechanismu (ESM). Nejedná se přitom o malé prostředky – řeč byla o 39 miliardách eur. Evropský stabilizační mechanismus, zvaný občas krátce euroval, má být záchranným mechanismem pro země eurozóny, které se dostanou do finančních potíží. Založen byl až roku 2012, dost dlouho po vzniku eurozóny samotné. Jednání o jeho vzniku se nicméně táhlo už nějakou dobu předtím. U našich slovenských sousedů kvůli zapojení do eurovalu padla vláda Ivety Radičové, kterou tehdy sestřelil pravicový politik Richard Sulík. Dnes je patrné, že tato událost umožnila cestu k moci Robertu Ficovi, a to hned na dvě volební období, z čehož zpětně Sulík nemá zrovna radost, ale tenhle luxus výhledu do budoucnosti tehdy pochopitelně nikdo neměl. ESM a jeho přímí předchůdci, organizace jménem EFSF a EFSM, byly zatím nasazeny do akce v pěti zemích: na Kypru, v Řecku, v Irsku, v Portugalsku a ve Španělsku. Nyní tedy bylo nabídnuto Itálii, že by si z ESM mohla půjčit 39 miliard eur na boj s koronavirem. Na tom se jako na kompromisu dohodli ministři financí zemí EU před Velikonocemi. V případě Itálie, jejíž rozpočty jsou našponované, by se dalo čekat, že takovou nabídku vezme… Ale kdepak! Předseda vlády Conte velmi jasně a jednoznačně sdělil, že využití ESM nepřipadá v úvahu. Radši to řekl dokonce dvakrát za sebou. To si zaslouží nějaký komentář. Italské odmítnutí má dva hlavní kořeny. Ten první z nich je faktického rázu. Finanční podpora z ESM měla být určena na „přímé a nepřímé náklady ve zdravotním sektoru“. To ale není v současné době hlavní italský problém. Italské zdravotnictví není vysloveně finančně vyčerpané. Přetížení kolem Covidu spočívalo spíš v nedostatku techniky nebo kvalifikovaných odborníků, které v podobné krizi prostě neseženete. Uznávaný profesor odněkud z Göttingenu nebo Cambridge kvůli slibu dvakrát většího platu nezmění celý svůj život od základů a nepřestěhuje se do země, jejíž jazyk ani nezná. Tím méně, když navíc ví, že ta samá epidemie hrozí u něj doma. Největší problém, který vláda v Římě řeší, je otázka, jak udržet naživu italské hospodářství jako celek, k čemuž ovšem a) je 39 miliard eur málo, b) stejně k tomu nejsou oficiálně určeny. Samozřejmě by v téhle situaci šlo udělat nějaké špinavé triky. Třeba pozměnit státní rozpočet, sebrat zdravotnictví právě těch 39 miliard, nalít tam místo nich tu půjčku – tím by byla podmínka využití na zdravotní péči technicky splněna – a těch 39 uvolněných miliard použít podle libosti. Money is fungible. Jsem rád, že se o tom v tomto případě ani neuvažuje. Pověst Jihu jako švindlířů nutně potřebuje aspoň trochu vylepšit. Kdyby toto udělali, bude se jim to vracet ještě dvacet let. Druhý důvod, proč Italové odmítají ESM, spočívá v jejich obavě, čím za ty peníze fakticky zaplatí. Konkrétně se italské obyvatelstvo nijak netěší na možnost, že při ekonomickém rozhodování v zemi by mohla získat významné slovo takzvaná Trojka (Evropská komise, ESM a Mezinárodní měnový fond). Ta už totiž přišla ke slovu právě v nedalekých zemích jako Řecko a Portugalsko. Jejím obecným doporučením byly tvrdé škrty a tomuto doporučení se nedalo příliš vzepřít. Kdo platí muziku, ten vybírá písničky – a případně i ticho, pokud se mu zachce. Taková vyhlídka ovšem není pro Italy nikterak lákavá. Zejména pravice, která se obává ztráty státní suverenity, proti vizi Trojky vrtající do tvorby italského rozpočtu bojuje velmi sveřepě. Hnutí pěti hvězd (M5S), které aktuálně tvoří vládní koalici s levicovou Demokratickou stranou (PD), má s ESM a s Trojkou rovněž dost zásadní problém, kdežto PD by ESM brala. Také mezi nimi došlo k těžkému koaličnímu konfliktu (zpráva z deníku La Stampa), který hrozil existenci vlády úplně ukončit. To by v Itálii nebylo zas tak výjimečné, italské vlády jsou notoricky nestabilní – viz tenhle přehled. Ale obvyklým řešením, padne-li italská vláda, je vytvořit novou vládu z jiných stran a poslanců, což by se při aktuálním složení parlamentu vůbec nemuselo podařit. Ke staré loňské koalici M5S + Salviniho Lega, která by číselně měla většinu, se Conte spíš asi chtít vrátit nebude. Takže by hrozily předčasné volby, v Itálii podstatně méně časté. Naposledy se konaly roku 2008, předtím roku 1996. A ani PD, ani M5S nemají přitom jistotu, zda by se příští vláda náhodou neobešla bez nich. Pravice má naopak vyhlídky na to, že by vyhrála, protože pokles preferencí Legy je kompenzován vzestupem bodů ještě pravicovější strany Bratři Itálie. (Jejich preference nápadně připomínají spojené nádoby.) Akceptovat půjčku z ESM je tedy v Itálii politicky neprůchodné, asi stejně, jako u nás akceptovat nějaké ty mladé muže, co jsou prý určitě nezletilí Syřani. Co tedy ale vlastně politicky průchodné je? Nevím. Pokud je mechanismus jako ESM, který byl vymyšlen proto, aby sloužil jako pomoc zemím v potížích, natolik obáván a neoblíben, že jej širší populace v zemi postižené problémy odmítá využít, tak je otázka, k čemu vlastně existuje… Osobně mám dojem, že je nejvyšší čas rozdělit euro na „tvrdé německé“ a „slabší středomořské“, dokud se ten proces dá ještě aspoň trochu uřídit. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-29 09:48:51

Silně věřící Žid, miláček žen i buddhistický mnich. Ukázka z biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena

Čtyři roky předtím, než dvaaosmdesátiletý kanadský umělec Leonard Cohen zemřel ve spánku, vyšla v torontském nakladatelství jeho nejucelenější biografie I’m Your Man – Život Leonarda Cohena. Britské novinářce a publicistce Sylvii Simmonsové se podařilo navázat s Cohenem přátelský vztah, jenž vyústil v životopisné dílo, které odhaluje dosud nepublikovaná fakta. Cohen a Simmonsová spolu vedly dlouhé rozhovory, komplikovaný muž ji nechal nahlédnout do svých vzpomínek, deníků, myšlenek a snů. Simmonsová sleduje celé Cohenovo dílo – poezii, beletrii a hudbu – jako součást jeho umělecké osobnosti. Vyzpovídala zpěvákovy přátele, spolupracovníky, producenty a hudebníky, jakož i klíčové ženy v Cohenově mytologii, jež se staly jeho múzami – Marianne Ihlenovou (viz píseň So Long, Marianne), manželku přítele Suzanne Vaillancourtovou z Montrealu, matku jeho dětí Suzanne Elrodovou a pozdější partnerky Rebeccu De Mornayovou a Anjani Thomasovou. Cohen byl složitou osobností se zjevnými rozpory: silně věřící Žid, sofistikovaný muž a miláček žen, stejně jako zasvěcený buddhistický mnich. Kniha začíná v Montrealu, Cohenově rodišti, provází ho do Londýna, na řecký ostrov Hydra a do New Yorku šedesátých let, kde umělec započal svou hudební kariéru. Sledujeme jeho výstup na vrchol hudebního showbyznysu, jeho ústup do ústraní v polovině devadesátých let a provázíme ho na jeho celosvětovém turné o patnáct let později. Podle životopisu Simmonsové se Cohen mohl stát stejně tak písničkářem jako rabínem – narodil se v tradiční a prosperující židovské rodině, znal velmi dobře Písmo, byl vnukem význačného ruského rabína. Avšak silný zájem o světské radosti včetně hudby, sexu a drog z něho učinily jednu z ikon populární hudby. Vedle již dříve zdokumentovaných faktů Simmonsová přibližuje i méně známé události. Například Cohenovo vystoupení na festivalu na ostrově Wight v roce 1970, kdy zpěvák dokázal zklidnit zdivočelý statisícový dav, je všeobecně známé. Naopak překvapením je Cohenovo skandální vystoupení, které se odehrálo krátce předtím na jiném, francouzském festivalu. Přiopilý Cohen tehdy dorazil na pódium na koni a „byl vypískán a křičeli na něj, že je primadona a myslí si o sobě kdovíco, že je kapitalista a sympatizuje s fašisty, že si drží dům v Řecku a neřekne ani slovo proti tamní vojenské vládě.“ Simmonsová mapuje historii Cohenových slavných písní a zmiňuje též ironickou skutečnost, že album, na němž se poprvé objevilo legendární Hallelujah, nahrávací společnost v roce 1983 odmítla v USA vydat. V knize zaznívají i kritická hodnocení Cohenovy osobnosti coby sobeckého muže, vyhýbajícího se závazkům, který bezohledně opouští své partnerky. Obsahuje pasáže o manželství, buddhismu, terapii. Čtenář se dočte i o podivné události z roku 1977, kdy producent Phil Spector se slovy „Leonarde, miluju tě,“ přiložil Cohenovi k týlu pistoli a natáhl kohoutek. Nebo o Cohenově rozhodnutí koncertovat pro duševně nemocné v psychiatrických léčebnách během evropského turné v roce 1970. Kniha se zabývá také Cohenovými zkušenostmi s válkou (Cohen byl na Kubě v době invaze v zátoce Sviní v roce 1961 a v roce 1973 odcestoval do Jeruzaléma, aby se ve válce s Egyptem a Sýrií přihlásil do izraelské armády. Byl přidělen na zábavné turné v americkém stylu v Sinajské poušti a vystupoval pro vojáky až osmkrát denně.)   Ukázka z knihy „Here I Stand, I’m Your Man“ Aplaus byl ohlušující. Odrážel se mezi stěnami malého divadla a zněl Leonardovi v uších. Veškeré publikum bylo na nohou. Uběhla minuta, pak druhá. Leonard ještě nevydal hlásku, nikdo nezahrál ani tón, ale lidé nepřestávali aplaudovat. Leonard se plaše usmál. Smekl klobouk a položil si jej na srdce v gestu pokory, ale také jako štít. Přes všechno předchozí ubezpečování si nebyl předem jist, jak ho vlastně přijmou, a takováhle reakce ho těšila, ale také mu dělala starost, protože znamenala očekávání, které je třeba splnit. Ve skutečnosti ale od něj nikdo nic nečekal. Byl to první koncert. Právě tak jako on nevěděl, co čekat od lidí, neměli ani posluchači tušení, co mohou očekávat od něj. Neměli předem v podstatě žádné informace, protože Leonard trval na tom, že se to musí udržet v co největší tajnosti, takže si mohli představovat, že přijede starý pán s kytarou s nylonovými strunami a zazpívá jim písničky jejich mládí, možná s jednou či dvěma vokalistkami, jestli si je bude moci dovolit. Všichni věděli z médií o Leonardových finančních potížích, o tom, že starý mnich kvůli penězům musí mezi lidi s žebrací miskou.      Leonard tu teď před nimi stál v záři reflektorů ve svém elegantním obleku, s kloboukem a nablýskanými botami, a vypadal jako rabínská verze Franka Sinatry, jako Bohem vyvolený mafián. Doprovázely ho tři zpěvačky a několik hudebníků z jeho šestičlenné skupiny mělo rovněž obleky a klobouky, jako by hráli v kasinu v Las Vegas. Kapela spustila, Leonard si stáhl klobouk hluboko do čela a s mikrofonem v dlani, jako by to byla obětina, začal zpívat „Protanči mě do své krásy s hořícími houslemi“. Jeho hlas měl trochu hrubé okraje, ale byl hluboký a znělý – „Protanči mě panikou do bezpečí uvnitř“ (Dance Me to the End of Love). Malé pódium bylo plné muzikantů, nástrojů a techniky. Zpěvačky měl tak blízko, že by snad mohl natáhnout paži a přidržet se jich, kdyby mu hrozilo, že upadne. Zpíval, jako by sem přicestoval sám, aby těmhle lidem usazeným v hledišti sdělil osobní tajemství. Zpíval, jako by si s sebou na pódium nevzal nic kromě svého života plného písní.      Řekl divákům totéž, co pak zopakoval tisícům dalších – že tohle dělal naposledy „jako šedesátiletý, jako mládenec s bláznivým snem“. Přiznal, že má trému, ale povídal si s publikem, žertoval, projevil lítost nad nedávnými záplavami ve městě a složil hold místním básníkům, mimo jiné Fredu Cogswellovi, který před více než půlstoletím uveřejnil ve svém časopise Fiddlehead recenzi Leonardovy první knihy. Písně, které Leonard pro koncert zvolil, byly průřezem jeho kariéry, ale pomíjely nejtemnější a nejbrutálnější kusy. (Výjimku tvořila píseň The Future, leč i v té byl „anální sex“ zaměněn za něco méně anatomicky specifického.) V době, kdy Roscoe Beck dával dohromady kapelu, procházel Leonard písně, které už neslyšel celé roky, a vybíral ty, do kterých se pořád dokázal „ponořit“. Byl překvapen tím, jak mnoho jich našel, a tím, že si stále ještě pamatuje slova. Do výběru se mu dostávaly spíše chytlavější novější skladby než nepřikrášlené rané písně. Snad v tom hrála roli jistá opatrnost starého muže, ale spíše to bylo tím, že tyhle songy s velkou kapelou fungovaly lépe, a Leonard velkou kapelu potřeboval, aby přehlušil hlas pochyb. Dalším důležitým faktorem při výběru byla skutečnost, že se v těch starých písničkách většinou doprovázel sám na kytaru. A zatímco bylo pro Leonarda relativně snadné vrátit se k písním jako zpěvák, hrát na kytaru mu dělalo nesrovnatelně větší obtíže. Neměl ji v ruce tak dlouho, že musel vyměnit struny. Potřeboval dlouho a tvrdě cvičit, aby, jak řekl, „obnovil svůj um“, pokud šlo o Suzanne – jednu z mála písní, které odehrál bez úprav. Pokud teď na pódiu na něco hrál, byl to většinou syntezátor. S pokornou úklonou děkoval za aplausy po svých předstíraně vážných, jedním prstem odehraných sólech. Většinou ale jen zpíval. Někdy při tom vypadal jako prosebník s hlavou svěšenou nízko k mikrofonu ukrytému v dlaních, jindy jako zkušený showman, který se šňůrou od mikrofonu přehozenou nenuceně přes rameno okouzluje dav pečlivě nacvičenou choreografií. Ten komplikovaný tanec na pomezí sebevědomí, ironie a emocionální upřímnosti zvládal Leonard dobře a s půvabem.      Jeho kapela působila sehraně, elegantně, měla do poslední noty vypilovaný zvuk, přitom hrála opravdu potichu. „Říkali jsme si, že jsme nejtišší kapela na světě,“ vzpomíná Beck, „nebo přinejmenším nejtišší s elektrickými nástroji. V centru pozornosti měl být jednoznačně Leonardův hlas, šlo nám o to, aby publikum slyšelo každé jeho slovo.“ Leonard ale dopřával hudebníkům i prostor k sólovým projevům. Odstoupil v takových chvílích ze záře reflektorů a soustředěně, s kloboukem přiloženým na srdce, sledoval jejich výkon. Společně s publikem žasl, když Javier Mas hrál na laúd nebo dvanáctistrunnou kytaru, či když Sharon nastoupila v úvodu Boogie Street, jako kdyby ten výkon zažíval rovněž poprvé, a v pokoře jej obdivoval. Toho večera odehráli s krátkou přestávkou skoro tři hodiny. Nikdo nehraje tříhodinové koncerty, tím méně muž, kterému je přes sedmdesát a během posledních patnácti let odzpíval na pódiu jen pár písniček. Adam se snažil otce přesvědčit, aby program omezil na hodinu a půl, ale Leonard byl neoblomný. Kupodivu to vypadalo, že si pobyt na pódiu užívá. Nebyla to jen úleva, že se všechno to zkoušení vyplatilo, že kapela funguje a lidé ho rádi vidí – šlo o něco hlubšího. Odehrával se tu jakýsi nevyhnutelný rituál, docházelo k vzájemnému předávání darů, ke sdílení čehosi důležitého.      „Viděla jsem, jak se lidé pod pódiem chvějí a pláčou,“ vzpomíná Charley Webbová. „Nebyl to jen jeden člověk a nebyli to jen mladí. Nestává se tak často, abyste viděli dospělé plakat, a tak usedavě.“ Hattie Webbová říká: „Od toho prvního večera bylo z reakce publika vidět, že je to pro ně ohromný zážitek. A stejné to bylo i pro nás.“ Když měli první koncert za sebou a zamířili autobusem k dalšímu kanadskému městečku, všichni se uvolnili, i Leonard. Tyhle koncerty si vyvzdoroval. Když mu manažer ukázal program turné, zareagoval na to: „Do čeho jsi mě to uvrtal?“ „Přišel se seznamem podmínek,“ vzpomíná Robert Kory. „Řekl jsem mu: ‚Leonarde, při tomhle turné nebudou žádné kompromisy. Uděláme všechno přesně tak, jak to chceš, nebo to nebudeme dělat vůbec.‘ Každý detail odpovídal jeho představám, od tříměsíčního zkoušení po ty zahřívací koncerty.“      Absolvovali jich po východní Kanadě celkem osmnáct. „Nejhorší zapadákovy, jaké si dokážete představit,“ říká Rob Hallett. „Vzpomínám si, že v jednom z těch míst měli takovou tu tabuli s připevňovacími písmeny, hlásala, že v pondělí hraje místní dechovka, v úterý Leonard Cohen a ve středu imitátor Elvise Presleyho.“ Na jiném koncertě vylezly na pódium dvě mladé ženy, a když je ochranka odváděla, Leonard poznamenal: „Škoda že nejsem o dva roky mladší.“ Těžko říci, zda z něj mluvil sarkasmus, tesklivost, či obojí. Kory stanovil pravidlo, že v zákulisí nesmí být nikdo, kdo tam nemá co dělat – žádné schůzky, žádné návštěvy, dokonce ani slavní kamarádi, před koncerty ani po nich. Kory prohlásil, že tohle turné bude „stát na klidu a hlubokém odpočinku a Leonard bude mít veškerou podporu, kterou potřebuje, aby mohl večer co večer vystupovat“. Ve srovnání s předchozími turné Leonarda Cohena to byla významná změna, protože dřív ho poháněly cigarety, alkohol a drogy. (Na konci předchozí šňůry The Future kouřil Leonard dva balíčky cigaret denně a před každým koncertem vypil tři láhve Château Latour.)      Oficiální začátek turné proběhl 6. června v Torontu. Leonard tam po čtyři večery vyprodal tři tisíce sedadel v sále Sony Centre. Tentokrát na pódiu doslova hopsal jako malé děcko, jako ztělesnění veselé nálady a potěšení. Publikum v Torontu mělo sice na rozdíl od toho ve Frederictonu lepší představu, co čekat, ale tohle asi nečekal nikdo. „Pro mne to bylo také překvapení,“ podotýká se smíchem Roscoe Beck. Leonard během písně The Future předvedl lehkonohý taneček pokaždé, když došlo na text „tančící běloch“. Program se ještě prodloužil, přibyly čtyři písně, mezi nimi A Thousand Kisses Deep, jejíž text Leonard recitoval jako báseň do tichého zvuku kláves Neila Larsena, a If It Be Your Will – tu zpívaly sestry Webbovy a doprovázely se na harfu a kytaru. Během písniček byli posluchači tak dokonale tiší, že člověk málem slyšel, jak jim naskakuje husí kůže. Ale jakmile hudba dozněla, vypukly ovace vstoje, tak nekonečné, že kritik z Toronto Star psal o „zamilovanosti“.      Na tyhle koncerty už zástupci mezinárodního tisku mohli. Kritik z časopisu Rolling Stone se přiznal, jak ho znervózňovala představa muže „staršího než Jerry Lee Lewis“, který se vrací na pódium ve snaze vydělat si na důchod, ale koncert popsal jako „nádherný“. Leonard řekl časopisu Maclean’s, že se rozhodl – tentokrát na 100 procent –, že turné dokončí. „Jak se říká v Irsku, s pomocí Boží a dvou policistů, ať to trvá rok a půl, nebo dva.“ Čtyři dny po posledním koncertě v Torontu už byl Leonard se skupinou v Irsku, kde je čekaly tři večery po sobě v Dublinu. Pak měli den na přesun a další čtyři koncerty v řadě v Manchesteru. Následovalo vystoupení na mezinárodním jazzovém festivalu v Montrealu a hned nato další transatlantický let do Británie, aby zahráli na festivalu v Glastonbury. Tohle by byl vražedný časový rozvrh pro kohokoliv, a Leonardovi táhlo na čtyřiasedmdesát. Věděl předem, do čeho se pouští, a nestěžoval si. Do Glastonbury se ale netěšil.       Těšil se ovšem Michael Eavis, mlékař, který největší a nejoblíbenější rockový festival v Británii založil. Jak řekl, snažil se Leonarda přemluvit k účasti „skoro čtyřicet let“. Sestry Webbovy se těšily tolik, že přijely o dva dny dřív a vmísily se do davu. Když v den vystoupení dorazil Leonard se skupinou, byli ohromeni tím, co spatřili. Před sedmi týdny hráli ve Frederictonu pro sedm set lidí a tady teď měli hrát pro sto tisíc. „Bylo to tak…“ – Sharon Robinsonová hledá vhodné slovo, kterým by vyjádřila velikost, a pak se spokojí s „… obrovské. A velmi vzrušující.“ Leonard to vzrušení nesdílel. Festivaly neměl nikdy rád, bez ohledu na to, jak úspěšná vystoupení na nich absolvoval. Nebylo to jeho publikum, člověk nikdy nevěděl, komu vlastně hraje, na zvukovou zkoušku by bylo potřeba několik hodin, ale při festivalu na to není čas, a dostali instrukce, aby obvyklý program zkrátili na téměř polovinu, což drasticky nabouralo jeho rytmus. Pro perfekcionistu, člověka lpícího na zvycích a někoho, kdo potřebuje mít věci pod kontrolou, obzvlášť pokud jde o vystupování, jsou to samé nepříjemnosti. Leonard vyhlížel po straně pódia do publika. Bylo ještě denní světlo a dav se táhl do nedohledna. Vpředu u pódia se mačkali ti mladí. Leonard ustoupil do zákulisí a sklonil hlavu. Mohlo by se zdát, že se snad modlí, ale zpíval si Pauper ego sum, jsem chudák – latinský kánon, který si s kapelou kdysi dávno prozpěvovali v autobuse. Sharon a sestry Webbovy melodii převzaly a pak se připojil i zbytek skupiny. Zpívali kánon, ještě když vycházeli za bouřlivého aplausu na pódium. „Už nikdy se mi nepřihodí nic lepšího než Cohenův koncert toho večera,“ řekl Michael Eavis. Když Leonard začal zpívat Hallelujah, zapadalo slunce a „lidi to zvedalo ze země“. Někteří mladí posluchači, kteří zpívali nahlas, se možná divili, proč tenhle sympatický děda zpívá písničku, kterou znají od Jeffa Buckleyho, Rufuse Wainwrighta, z Amerického idolu a z Faktoru X, ale museli uznat, že mu jde moc dobře. Reakce publika byla nadšená a kritici se shodli s Eavisem, když Leonardovo vystoupení označili za vrchol festivalu. Leonard ani nikdo jiný ze skupiny neměl šanci přečíst si v ranních novinách recenze, protože tou dobou už cestovali do Skandinávie. Čekalo je náročné turné po Evropě, obnášející mimo jiné tři tříhodinové koncerty tři dny po sobě ve třech různých zemích. Všude, kde hráli, je vítal příval láskyplných citů publika.      V červenci, dva měsíce po začátku turné, čekal Leonarda v Británii první koncert ve velké hale. Dvacet tisíc míst v londýnské O2 aréně, velké kruhové scéně u Temže, se rychle vyprodalo. Rozlehlé pódium bylo vystlané tureckými koberci, aby působilo přívětivěji, ale i tak to vypadalo, jako by Leonard vystupoval v gigantickém, sterilním nakloněném pesaru. „Je to něco úžasného,“ pronesl s kamennou tváří, „sejít se zde, na druhé straně intimity.“ Kritik deníku London Evening Standard popsal publikum „přemožené úžasným výkonem“ a závěrečnou píseň Whither Thou Goest charakterizoval jako „poslední ze všech rozloučení“. Jenže konec turné byl zatím v nedohlednu.      V téhle aréně byly naplánované koncerty ještě v listopadu. Leonard zatím absolvoval další kolečko po Evropě včetně hvězdného vystoupení na britském festivalu Big Chill a turné po východní Evropě. Sharon Robinsonová vzpomíná, že všichni měli pocit, jako by byli „na stále se zvětšujícím, rostoucím kouzelném koberci, kde si člověk říká ‚Tak fajn, v severovýchodní Kanadě nás mají rádi, to je skvělé,‘ ale pak se setkáváte se stejným přijetím na stále větších a větších místech. Byl to zvláštní, postupně sílící pocit, že se účastníte něčeho opravdu speciálního.“ Sám Leonard řekl: „Posílají mne z místa na místo jako pohlednici.“ Když uvážíme, co o podobných situacích říkal dříve, je zajímavé, že dodal: „Je to opravdu úžasné.“      Chtěli ho všichni a všude; Leonard hrál pro nejpočetnější a věkově nejrůznorodější publikum své kariéry a všechny koncerty byly vyprodané. Během šestitýdenní pauzy na konci roku strávil chanuku s Adamem a Lorkou. Hallelujah přes Vánoce kralovalo britským žebříčkům (a to ve třech různých verzích včetně té Leonardovy). Pak v lednu 2009 turné pokračovalo na Novém Zélandu a v Austrálii. Leonard opět triumfoval – ale v těchto zemích se mu dařilo odjakživa, podobně jako v Británii, kde se i jeho nejhůře přijímaná alba dostávala do první desítky, a v Evropě, kde ho měli rádi právě pro ty vlastnosti, které severoamerický hudební průmysl zavrhoval – pro jeho černý humor, starosvětskou romantiku, existenciální melancholii a poetičnost. Příští zastávkou byla Severní Amerika. Na Leonarda tu čekalo největší turné po Spojených státech v jeho kariéře, prokládané koncerty v Kanadě. Většina amerických vystoupení se konala v menších sálech, ale také hrál například v amfiteátru Red Rocks nebo na festivalu Coachella. Leonard uvážlivě započal americkou část turné na známé půdě, v New Yorku. Koncert se konal v sále Beacon Theatre a hlediště bylo plné novinářů a zapřisáhlých fanoušků, kteří si o vystoupení dali vědět po internetu.      Časopis Rolling Stone popsal „totální chaos“ před budovou a „davy lidí zoufale shánějících vstupenky. Těch pár překupníků chtělo přes pět set dolarů za lístek.“ Časopis Billboard psal dokonce o sedmi stech dolarech za sedadlo. Na počest místa, které mu kdysi bylo domovem, přidal Leonard píseň Chelsea Hotel #2 (kterou nacvičil v soukromí svého pokoje a překvapil kapelu, když najednou na pódiu popadl kytaru a spustil). Program teď už trval přes tři hodiny. „Naštěstí měli na většině míst stanovenou zavírací hodinu,“ říká Robert Kory, „jinak by zpíval dál.“ Kritici i posluchači byli chválou bez sebe, a stejně reagovali všude, kam kapela dorazila. Koncerty byly vyprodané, překupníci šroubovali cenu lístků a publikum aplaudovalo vstoje. Vypadalo to, že najednou všude všichni mluví jen o Leonardovi a nahlas přemítají, jestli byl odjakživa tak dobrý, tak moudrý, tak zvláštní, tak skvělý. Po první části amerického turné se Leonard s kapelou vrátil do Evropy, kde odehráli dalších čtyřicet koncertů, některé na nových místech, třeba v Srbsku, v Turecku a v Monaku, ale často i tam, kde už sice vystoupili, ale zájem diváků dál trval. Čekalo je deset koncertů ve Španělsku, samé velké sály, všechny vyprodané, většina termínů v září, kdy měl Leonard oslavit pětasedmdesátiny. Během koncertu 18. září na velodromu ve Valencii se Leonard při zpěvu písně Bird on the Wire zhroutil. Členové kapely se kolem něj vyplašeně seběhli. Fanoušci v předních řadách natáčeli mobily, jak opatrně odnášejí z pódia jeho drobné, ochablé tělo. Vypadalo to, že se Leonard Cohen vyzpíval z tohoto světa a vybral si k tomu rodnou zemi svého milovaného Lorky. Vzadu v publiku vypukl zmatek. Po chvíli se na pódium vrátil Javier Mas a španělsky vysvětlil, že je Leonard v pořádku, nabyl vědomí a odvážejí ho do nemocnice, ale koncert nebude pokračovat a diváci dostanou zpátky vstupné. Lékaři mu diagnostikovali otravu z jídla. Několika členů kapely se to týkalo také, ale nikdo z nich nebyl vychrtlý pětasedmdesátiletý frontman. O dva dny později už byl Leonard zpátky v autobuse. Vypadal křehce, ale nezlomeně. Sedmdesáté páté narozeniny oslavil tříhodinovým koncertem před vyprodanou sportovní arénou v Barceloně.      V Montrealu vyšla v den jeho narozenin kniha s názvem Leonard Cohen You’re Our Man: 75 Poets Reflect on the Poetry of Leonard Cohen. Nejslavnější mezi těmito autory byla Margaret Atwoodová a šlo o benefiční projekt Jacka Locka, zakladatele Fondu pro veřejnou poezii. Cílem knihy bylo spustit ve škole Westmount High, kam Leonard chodil, na jeho počest program Poet-in-Residence, který bude propagovat poezii a umění a podporovat tvorbu slibných básníků. V New Yorku ten den odhalili na zdi u vchodu do hotelu Chelsea Leonardovu pamětní desku. Tento nápad prosadil Dick Straub a složili se na ni Leonardovi fanoušci z celého světa. Jejího slavnostního odhalení se účastnil Leonardův někdejší producent John Lissauer, Leonardův přítel, reportér Larry „Ratso“ Sloman a Leonardovi vždy oddaná sestra Esther. Leonardova pamětní deska se zde octla ve vybrané společnosti slavných spisovatelů – Dylana Thomase, Arthura Millera, Brendana Behana a Thomase Wolfa –, ale jen ta Leonardova se pyšnila citátem zmiňujícím světově proslavenou felaci, ke které došlo v pokoji tohoto hotelu.      Tři dny po narozeninách byl Leonard v Izraeli, kde naposledy koncertoval před více než dvaceti lety. Národní fotbalový stadion ve městě Ramat Gan poblíž Tel Avivu vyprodal všech padesát tisíc míst. Výtěžek z koncertu nazvaného „Koncert pro smíření, toleranci a mír“ měl být věnován izraelským a palestinským organizacím a charitám podporujícím mír. „Leonard rozhodl, že jestli tam má hrát, chce, aby tam ty peníze zůstaly,“ říká Robert Kory. I přesto došlo k polemikám. Když koncert ohlásili, našli se lidé, kteří psali do novin a protestovali na internetu ve snaze prosadit kulturní bojkot Izraele. V Montrealu proběhla malá demonstrace před jedním z Leonardových oblíbených lahůdkářství. Leonard zareagoval tím, že naplánoval na následující večer menší koncert v palestinském Rámaláhu na Západním břehu Jordánu, ale organizátoři této akce, Klub palestinských vězňů, od koncertu odstoupili, protože byli pod velkým tlakem a cítili, že se příliš zpolitizoval. Stejně zareagovala i organizace Amnesty International, která měla rozdělit zisk z akce. Leonard pak sám našel charitativní organizaci, která rozdělila téměř dva miliony dolarů vydělané koncertem v Tel Avivu.      Byla teplá letní noc, vzduch se tetelil nad svítícími tyčinkami, které lidé drželi ve výšce jako zelené svíce. Během tři a půl hodiny dlouhého koncertu se na velkých obrazovkách ukazovaly překlady písní. Hebrejský text písně Who by Fire vypadal jako stránka z modlitební knihy. Hallelujah věnoval Leonard všem rodinám, které ztratily děti v konfliktu, a vyjádřil svůj obdiv k těm, kteří navzdory tomu odolali „sklonu podlehnout v srdci zoufalství, pomstě a nenávisti“. Když řekl posluchačům: „Nevíme, kdy se sem zase dostaneme,“ viditelně to na ně zapůsobilo. Při Leonardově věku cítili z jeho slov váhu loučení, kterou recenzenti vnímali i v jeho posledním albu a v jeho poslední sbírce básní. Když Leonard dozpíval poslední píseň, zvedl paže k nebi a promluvil hebrejsky – Áronův potomek Cohen dal davu v hebrejštině birkat kohanim, kněžské „Áronské požehnání“.      Vrátili se do Spojených států a před další fází turné bylo pár dnů volna, když se Leonard dozvěděl, že Raméš Balsekar je mrtvý. Jeho duchovní učitel zemřel ve věku dvaadevadesáti let 27. září 2009 ve svém bytě v Bombaji, kam Leonard tak často chodil na satsang. Koncertní rozvrh mu sice bránil trávit s ním čas, ale pořád si psali e-maily. Ratneš Mathur vzpomíná: „Těsně předtím, než zemřel, jsem s ním hovořil. Zmínil se, že si s Leonardem píše, a řekl, že je dobře, že zase vystupuje.“ Turné pokračovalo v polovině října. Teď měli před sebou dalších patnáct koncertů včetně návratu do New Yorku, kde vystupovali v Madison Square Garden.      Vypadalo to, že se minulost a současnost neustále mísí. Zatímco Leonard začal psát nové písně a zkoušet je na pódiu – první z nich byla Lullaby –, jeho nahrávací společnost znovu vydala dvě stará kompilační alba z různých období – Greatest Hits, známé také jako The Best of Leonard Cohen (1975) a The Essential Leonard Cohen (2002), a také jeho první tři studiová alba z konce šedesátých a počátku sedmdesátých let. Album Songs of Leonard Cohen vyšlo se dvěma starými písněmi, které byly vydány poprvé: Store Room a Blessed Is the Memory, které natočil během nahrávacích frekvencí v roce 1967 a skončily tehdy nepoužité.* Znovu vydané album Songs from a Room také obsahovalo dvě přidané písně – dosud nevydané verze Bird on the Wire a You Know Who I Am, nazvané Like a Bird a Nothing to One. Leonard je složil s Davidem Crosbym předtím, než natočil album produkované Bobem Johnstonem. Nově vydané album Songs of Love and Hate mělo jedinou bonusovou skladbu, jednu z mnoha počátečních verzí písně Dress Rehearsal Rag. I ten jediný bonus byl podle Leonarda příliš mnoho. Neměl tyhle přídavky rád a nesouhlasil s nimi. Byl toho názoru, že ničí celistvost původního alba, a vymínil si do budoucna, aby to nahrávací společnost už nedělala. Jedním z dalších momentů, kdy se překryla různá časová období Leonardovy tvorby, bylo vydání dvou nových živých CD a DVD jen několik týdnů po sobě. Deska Live in London byla nahrána v roce 2008 během Leonardova prvního triumfálního vystoupení v londýnské O2 aréně. Album a DVD Live at the Isle of Wight 1970 nabídlo nedávno znovuobjevené nahrávky a záznam z vystoupení v roce 1970. Možnost porovnat tyto dva Leonardovy britské koncerty a zjistit, jak koncerty na začátku a na konci jeho kariéry, je fascinující. Vystoupení pod širým nebem v roce 1970 se koná za časného rána a deštivého počasí před šesti sty tisíci lidí. Leonard – neoholený, opilý a oblečený v safari obleku – hraje na kytaru s doprovodem své malé kapely zvané Armáda. Je to spontánní, intenzivní a okouzlující výkon, a je neuvěřitelné, jakou intimitu dokázal Leonard v tak rozlehlém a nepřívětivém prostoru vytvořit. O čtyři desetiletí později hraje prošedivělý a střízlivý Leonard v elegantním obleku pod střechou arény na syntezátor s devítičlennou skupinou, koncert je naplánovaný a secvičený s přesností vojenské operace, ale i tak je nádherný. A Leonard opět dokáže ten rozlehlý a anonymní prostor změnit v místo tak malé a intimní, jako bychom byli v ložnici.      Leonardova sebejistota na pódiu stále rostla, takže během turné v roce 2009 ve Spojených státech vyrukoval na pódiu s dalšími premiérově uvedenými písněmi Feels So Good a The Darkness. Program koncertů se stále rozrůstal, teď už obnášel přes třicet písní. Dokonce i v So Long, Marianne přibyla další sloka. Leonard stále vybrušoval k dokonalosti své vystupování na pódiu – vyskakoval na něj, seskakoval z něj, poklekal, prováděl tanečky během písně The Future, ke kterým sestry Webbovy dávno přidaly synchronizované hvězdy. Listopadový koncert v aréně kalifornského San Jose byl posledním koncertem roku 2009 a mnozí v publiku předpokládali, že to bude i Leonardův definitivně poslední koncert. Ženám vzhlížejícím ze skládacích kovových židlí k pódiu zde poskytl Leonard kromě obvyklého plného servisu navíc i nasazenou „masku starce“ při písni I’m Your Man. Během nekonečných přídavků mu pak dámy házely na pódium součásti své intimní garderoby v žertovné nápodobě poct, které sklízel Tom Jones.      Od toho prvního malého vystoupení v divadle ve Frederictonu už utekl rok a půl a Leonard během turné oslavil čtyřiasedmdesáté a pětasedmdesáté narozeniny. Časopisy psaly o jeho koncertní šňůře jako o nejlepším turné roku 2008 i 2009, z obchodního i hudebního hlediska. Tyhle dva roky koncertování dohromady vynesly přes padesát milionů dolarů. Ty peníze samozřejmě neskončily všechny v Leonardově kapse – zabezpečit tak ohromné turné, skupinu a technický personál znamenalo obrovské výdaje. Ale jak řekl promotér Rob Hallett: „Myslím, že se dá s jistotou předpokládat, že zahrádka zase kvete.“ Leonard si vydělal víc, než o kolik předtím přišel. Teď by mohl všeho nechat, pověsit kytaru na zeď a v životě už nevlézt na pódium. Jenže koncerty pro něj už dávno přestaly být pouhou výdělečnou činností. Leonard tohle turné chtěl a možná i potřeboval. A kupodivu v době a v odvětví, které trvalému zájmu o cokoli příliš nepřálo, přízeň publika nijak neochabovala. Turné na rok 2010 už bylo naplánované, mělo začít v květnu v Evropě a pak vést napříč Austrálií, přesunout se do Kambodže a na Havaj a skončit vítězným kolečkem po Severní Americe.      Ale v tuhle chvíli měl Leonard tři a půl měsíce jen pro sebe. A to doslova – byl už zase sám. Snad sehrály roli ty dva roky ježdění po turné, kdy Leonard nebyl s Anjani, snad byl věkový rozdíl mezi padesátiletou ženou a pětasedmdesátiletým mužem větší, než mezi čtyřicetiletou a pětašedesátiletým – Leonard i Anjani byli natolik diskrétní, že to nijak nekomentovali. „Vztahy nejsou stojaté, mění se a rostou,“ říká Anjani, která zůstala Leonardovou blízkou přítelkyní a spolupracovnicí. „Nemá smysl, abychom vám já nebo on něco vysvětlovali. Bude lepší, když vám pošlu něco, co napsal. Jmenuje se to ‚Pořád přemýšlím o písni, kterou bude zpívat Anjani‘. V té básni je všechno, co je potřeba vědět o našem vztahu. Řekla jsem mu, že jsem plakala, když jsem to četla, a on odpověděl: ‚Taky jsem plakal.‘“   Přemýšlím pořád o písni Bude ji zpívat Anjani Bude o našich životech spolu Bude moc povrchní nebo moc vážná Ale nic mezi tím Napíšu slova A ona melodii Já ji nesvedu zazpívat Bude na mě moc vysoko Ona ji zazpívá krásně Já jí budu opravovat zpěv A ona mně zase slova Až bude lepší než krásná Pak ji budeme poslouchat Ne často Ne vždycky spolu Ale tu a tam Po zbytek našich životů   Leonarda těšilo být zase zpátky v Montrealu, šlapat s Mortem prosincovým sněhem do lahůdkářství na hlavní třídě pro pečivo a hovězí jazyk, který měl Mort odjakživa rád, dřív než róši, a poslouchat, jak si starý kamarád stěžuje na nové kavárny a butiky, které rostou v jejich staré čtvrti jako houby po dešti. „On a já jsme tu déle než většina lidí,“ říká Rosengarten. „Jsme staří dědci. Vypadá to, že tu teď Leonard tráví víc času.“ Leonard zase jednou uvažoval o tom, že by se mohl v Montrealu usadit. Rodné město se pro něj trochu změnilo, a to v jiném ohledu, než na jaký si stěžoval Mort: lidé ho poznávali, oslovovali ho na ulicích a v restauracích. To dříve nebývalo. Jako správní Kanaďané si při tom většinou počínali velice slušně a Leonard si také vypěstoval jisté únikové metody, například chodil na večeři už odpoledne, kdy v podnicích nikdo nebyl. Jedna konkrétní osoba, krásná mladá zpěvačka, která ho oslovila v parku a představila se mu jako NEeMA, se stala jeho chráněnkou – Leonard koprodukoval její album Watching You Think a nakreslil její portrét pro obal.      Ale pak ho to zase začalo lákat do Los Angeles, kde měl děti a vnoučata – a také róšiho. Ten ve věku sto tří let pořád ještě vedl své zenové centrum, kam Leonard pořád ještě chodil meditovat, pokud byl poblíž. Když toho roku turné procházelo Los Angeles, Leonard vzal několik členů kapely k róšimu na časně ranní lekci. Když skončila, róši podal Leonardovi láhev Wu Ťia Pchi, aby ji otevřel, takže se v osm hodin ráno všichni sesedli u skleničky učitelova oblíbeného likéru. Byla to jedna z vzácných chvilek, kdy se Leonard napil alkoholu. Na turné sice s oblibou míchal drinky členům kapely, ale pro sebe si dělal proteinové nápoje ze syrovátky s čokoládovou příchutí. Devadesát minut klidného času mezi zvukovou zkouškou a začátkem koncertu trávil rád meditacemi ve své šatně. Meditoval i na palubě letadel. Seděl se vzpřímenými zády, s pohledem upřeným do země a s rukama složenýma dlaněmi vzhůru v klíně. Byl rád, že si může bez obav dovolit usnout. Uličkou tu nechodil žádný mnich s holí, který by ho dobře mířenou ranou probral k vědomí.      Od doby, kdy vedl život mnicha, už uplynulo deset let, ale i v téhle stejně nečekané (a pro samotného Leonarda snad ještě nečekanější) inkarnaci tvrdě pracujícího muzikanta zapřaženého v hudebním byznysu bylo možné nalézt mnohé paralely. Jednou z nich bylo to, že čas přecházel do jakéhosi podivného bezčasí. Leonardův život se rozplýval do šmouhy jasně daných aktivit, v níž nejen dny, ale i roky nerozlišitelně splývaly jeden s druhým. Nové desetiletí pro něj začalo s Hallelujah v čele žebříčků nejstahovanějších písní na iTunes roku 2010. Tentokrát to byla verze nazpívaná Justinem Timberlakem a Mattem Morrisem pro dobročinný televizní pořad Naděje pro Haiti. Leonard také obdržel první ocenění z letošního přídělu – v lednu dostal cenu Grammy za celoživotní zásluhy. „Nikdy by mě nenapadlo, že dostanu cenu Grammy,“ řekl ve svém děkovném proslovu. „Vlastně mě vždycky dojímalo, jak skromný je zájem Akademie o mou práci.“ (Jeho jedinou nahrávkou, které si Akademie zjevně vážila, byla recitace písňového textu jeho někdejší milenky Joni Mitchellové na albu, které na její počest vytvořil Herbie Hancock – toto album si vysloužilo cenu Grammy.) Ale Amerika dělala vše pro to, aby dohnala ztracený čas, pokud jde o docenění Leonardova díla. Kanadský konzulát v Los Angeles uspořádal na počest Kanaďanů oceněných Grammy oslavu, na které pronesl Leonard chválu své vlasti. „Můj pradědeček Lazarus Cohen přišel do Kanady v roce 1869 – do okresu Glengarry, do městečka Maberly. Můj předek, který dorazil do Kanady před sto čtyřiceti lety, se zde setkal s velkou pohostinností. Chci za to poděkovat této zemi, Kanadě, která nám umožnila žít, pracovat a prospívat v místě tak odlišném od všech ostatních na světě.“ * V září 2009 vyšlo také album k poctě Leonarda Cohena Songs of Leonard Cohen, které natočil rockový muzikant Beck se svými přáteli, mimo jiné s Devendrou Banhartem.   Z anglického originálu I’m Your Man, vydaného nakladatelstvím McClelland & Stewart v Torontu roku 2012, přeložil Pavel Pokorný. 520 stran. Nakladatelství Prostor 2020. První vydání.   Sylvie Simmonsová patří mezi nejvýznamnější soudobé hudební žurnalisty. Pochází z Londýna, na konci sedmdesátých let se přestěhovala do Los Angeles a začala psát o rockové hudbě pro časopisy Sounds, Creem, Rolling Stone, Music Life, Kerrang! a Q. Věnuje se beletrii i literatuře faktu, mezi její knihy patří životopis Serge Gainsbourga A Fistful of Gitanes (2001, Hrst gitanek) či sbírka povídek Too Weird For Ziggy (2004, Moc divná pro Ziggyho). Pobývala v Anglii, ve Spojených státech a ve Francii, nyní žije v San Franciscu, kde píše pro časopis MOJO a hraje na ukulele. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-12 17:09:32

Šúsaku Endó: Hluboká řeka (ukázka z knihy)

Poslední román japonského autora Šúsakua Endóa se zaměřuje na hledání smyslu života tváří v tvář utrpení. Endó, kterého celý život zajímala náboženská zkušenost, v této knize rozšiřuje záběr a vedle křesťanství a buddhismu zahrnuje do knihy i indický hinduismus. Hlubokou řekou z názvu knihy je posvátná indická řeka Ganga. Skupina japonských turistů se vydává na cestu do Indie a s sebou si přiváží své bolesti, ztráty, hledání. Mezi postavami najdeme čerstvého vdovce, který se vyrovnává se ztrátou manželky, válečného veterána, kterému se vracejí vzpomínky na trýznivé okamžiky za války, kněze prožívajícího krizi víry, ženu prožívající nenaplněné manželství a vracející se ke své studentské lásce. Ukázka z knihy: Kapitola sedmá BOHYNĚ Isobeho by nikdy ani ve snu nenapadlo, že bude někdy v hodně vzdálené zemi sedět v hotelovém pokoji a v duchu se ohlížet zpět na svůj manželský život. Ve svých životních plánech vždy počítal s tím, že on jako muž zemře dříve než jeho žena, ale příliš už neuvažoval o tom, jak ona potom bude žít. Předpokládal, že na živobytí jí postačí jednak příjem ze starobního pojištění a jednak také jejich naspořené peníze. Jeho nejasnou představou, skrytou kdesi v podvědomí, bylo, že až přijde ten čas, nějak už se to vyřeší. Při bližším zamyšlení byl Isobe prostě mužem starého tradičního ražení, který svému manželství nepřikládal hlubší význam a důležitost.             „Miloval jsem svou ženu vůbec?“             Tuto otázku si Isobe kladl po manželčině smrti ve dnech osamění a prázdnoty pokaždé, když jeho pohled padl na některou z věcí a předmětů denní potřeby, jež patřívaly jeho manželce, ať to byly jídelní hůlky, ložní pokrývky či šaty pověšené ve skříni. A snažil se při tom vyrovnat s těžko slovy vyjádřitelnými pocity lítosti a smutku. Ale jako většina japonských manželů se během svého manželství vůbec nikdy vážně nezamyslel nad tím, co je to vlastně láska.             Manželský život pro něho byl dělbou práce mezi mužem a ženou, kteří si oba mají navzájem pomáhat a pečovat o své potřeby. Žijí spolu pod jednou střechou, ale když rychle pominou pocity počáteční zamilovanosti, stává se otázkou, co dál, jak kdo z nich bude moci být tomu druhému užitečný, jaké mu poskytne pohodlí a péči. Na rozdíl od manželství v cizích zemích nebylo důležité, zda manželka ve snaze podporovat manželovu kariéru bude společensky aktivní, anebo bude o sebe maximálně pečovat, aby byla neustále žensky atraktivní. Za nejdůležitější manželčinu povinnost považoval to, aby den co den, když se muž nervově vyčerpaný vrátí ze zaměstnání domů, ona pro něho připravila místo, kde by si mohl dokonale odpočinout a ona by dovedla trpělivě snášet i jeho špatnou náladu a nároky.             V tomto slova smyslu jeho žena Keiko byla určitě dobrou manželkou. Ani doma, ani mimo dům si nikdy nedovolila mluvit do jeho záležitostí. Pravda, co se zjevu týče, měla své nedostatky, ale vždy se chovala rezervovaně a držela se skromně stranou.             Kdysi v proslovu, který měl na svatební hostině jednoho z mladších kolegů, prohlásil: „Manželka by měla být pro svého muže něco jako vzduch. Když se vám nedostává vzduchu, jste v potížích, ale vzduch je očím neviditelný. Nemluví vám do věcí. Pokud se manželka stane takovým vzduchem, pak manželství bude úspěšné a trvalé.“             Z řad mužů kolem stolu se ozval smích, někteří mu dokonce zatleskali.             „Pro manželský život stačí, když je tichý a monotónní.“             Isobe si již nyní nevzpomínal, jak se při tomto projevu tvářila jeho žena, sedící na vedlejším sedadle. Protože manželka toho večera ani v taxíku, ani po návratu domů neřekla jedno jediné slovo, předpokládal, že s obsahem jeho řeči souhlasila.             Jenže on v tom svém proslovu nezmínil jednu důležitou věc. A sice tu skutečnost, že taková tichá, obyčejná a bezvýrazná, tedy podle Isobeho slov ideální manželka, postupem času začne být únavná.             A upřímně řečeno, právě v době, kdy se konala tato svatba, procházel Isobe obdobím, k němuž dochází v každém manželství – prostě jej žena začala unavovat. Jedním z důvodů bylo právě to, že jejich manželský život byl až příliš obyčejný, klidný a monotónní. Když si manželé začnou být navzájem vzduch, tak jak o tom hovořil ve svém projevu, a manželka přestane být pro svého manžela čímkoli jiným než právě jen a jen tou manželkou, přestane být pro muže i ženou.             Isobe v žádném případě nepovažoval Keiko za špatnou manželku. Ale v té době, kdy byl stále ještě mužem v nejlepších letech, si ve své sobeckosti začal hledat i něco jiného než manželku. To, co hledal, byla žena v pravém slova smyslu. O rozvodu samozřejmě ani v nejmenším neuvažoval. Nebyl už žádný mladík, a tak si moc dobře uvědomoval, že manželka a milenka nejdou spolu moc dobře dohromady. Upřímně si přiznával, že asi dvakrát nebo třikrát si trochu zahrával s ohněm. Požár z toho naštěstí nikdy nebyl.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} ~ Jednou z jeho partnerek byla majitelka italské restaurace na Ginze, kde jeho firma občas pořádala pracovní večeře a posezení. Byl to zajímavý podnik, protože v něm podávali jak domácí japonská jídla, tak italskou kuchyni, což bylo pro pohoštění různých zákazníků firmy velice výhodné.             Ta žena se v zájmu obchodu vždy oblékala a líčila tak, aby vypadala mnohem mladší, než byl její skutečný věk. Nebála se nosit červené šaty, do vlasů si vázala po dívčím způsobu černé stuhy, a na bíle prostřené stoly kladla talíře rukama, jejichž prsty poutaly pozornost dokonalou manikúrou. Ve snaze mít co nejspokojenější zákazníky, věnovala pozornost každému detailu a vždy se snažila, aby i ti, kdo restauraci navštívili poprvé, odcházeli spokojeni a s dobrým dojmem.             Tato podnikatelka, která byla pravým protipólem jeho manželky, byla pro Isobeho partnerkou, jež mu poskytovala v dostatečné míře vše, co mu v tehdejší době manželka poskytnout neuměla. Dokonce se té ženě svěřoval s různými starostmi, mluvil s ní i o tom, že jejich adoptivní dcera, která tenkrát chodila do nižší střední školy, ho zcela bezdůvodně nenávidí. Načež ona mu se smíchem odpověděla: „Naše dcera byla taky taková! Jednu dobu strašně nesnášela mého manžela, vůbec na něj nepromluvila a vyhýbala se mu.“             „A proč?“             „Protože její otec měl ve zvyku pít různé přípravky a nápoje na posílení zdraví a vitality. Děti si v tom věku vysní, jak by měl vypadat ideální otec, a když se skutečný otec od toho ideálu až příliš odlišuje, pojmou k němu téměř nenávist.“             „Jaký asi má být takový ideální otec?“             „Je to sportovec vysoké štíhlé postavy, ale především je hodný a laskavý,“ odpověděla mu opět se smíchem. „Zkrátka a dobře takový ten tatínek, jaký se vidí v amerických filmech. Jenže její otec se pořád tvářil strašně unaveně a na nádraží, přímo na nástupišti a všem na očích, do sebe lil posilující nápoje na obnovu životní energie. A celou neděli nedělal nic jiného, než že koukal na televizi. Dospívající dívka pak má pocit, že ji otec zradil a vůbec mu na ní nezáleží.“             Smích té ženy se silně podobal smíchu herečky Kiwako Taičiové, která se často objevovala na televizních obrazovkách. Když se to tak vezme, vlastně i rysy její tváře a postava Isobemu připomínaly slavnou herečku.             „Aha, takže otec, co pije posilující drinky, dětem tedy vadí, ano?“             Isobe v duchu porovnával tuto ženu, která mu v rozhovoru odpovídala tak hbitě, jako když tenisový míček létá ze strany na stranu, se svou manželkou. Jeho manželka by mu na jeho otázku s největší pravděpodobností řekla: „To je proto, že s ní mluvíš příliš příkře. Mluvíš s ní, jako bys mluvil s hochem.“             Isobe s touto ženou chodil po barech, ale pouze při jedné příležitosti došlo mezi nimi k něčemu, co by se dalo nazvat chvilkovým nedopatřením. Ale ta chytrá žena moc dobře věděla, že Isobe není natolik lehkomyslný, aby se kvůli ní rozváděl a zřekl své rodiny. A i Isobe si uvědomoval, že pro muže, kterému se pomalu blíží padesátka, by rozvod byl pohromou.             Isobe do dnešního dne neví, zda mu manželka na tyto zálety přišla nebo ne. Každopádně se o nich ani slovíčkem nezmínila. I když o nich možná věděla, tvářila se, že neví. Když to nakonec skončilo, cítil se Isobe trochu provinile, ale rozhodně neměl pocit, že by byl manželce nevěrný. Jeden nebo dva takové flirty nemají podle něho na manželský svazek žádný vliv. Zkrátka a dobře, jeho manželka se mu prostě stala bytostí, která pro něho byla ženou asi tak, jako jeho sestra. Namísto toho si mezi sebou v průběhu let vytvořili pevný, ale očím neviditelný vztah vzájemné solidarity, který postupem doby ještě sílil.             Dal by se tento vztah solidarity nazvat manželskou láskou? Tenkrát Isobemu něco takového vůbec nepřišlo na mysl, ale když jeho manželka onemocněla rakovinou a ošetřující lékař mu sdělil, kolik času jí ještě zbývá ze života, prožil šok a zmocnil se jej děs ze ztráty celoživotní družky. Nebe venku za oknem mělo v tu chvíli olověnou barvu a zvenčí se ozýval hlas prodavače pečených batátů.             Pak následovalo to její sténání a slova, která se měla stát jejím posledním přáním. Isobeho by nikdy nenapadlo, že jeho manželka může projevit tak silnou a vášnivou emoci. Žili spolu sice dlouhá léta, ale o tom, že jeho žena ve svém srdci chová podobné přání, neměl nejmenší tušení. A on jí dal svůj slib a tento jeho slib začal pro něho po troškách nabývat stále hlubšího významu… Takže teď kvůli němu přijel až do této cizí země…   Šúsaku Endó (1923–1996), přední japonský romanopisec, kritik a dramatik se narodil v Tokiu, žil v Manždusku a studoval v Evropě. Coby katolík se v Japonsku každý den zakoušel náboženskou diskriminaci, ve Francii zas rasismus. V roce 1966 vyšel jeho historický román Mlčení, vyznamenaný Tanizakiho literární cenou, který přinesl autorovi světovou proslulost. Pozdější próza Samuraj o střetu prvních Japonců přicházejících do Evropy se západní kulturou, získala Nomovu literární cenu. Posledním významným Endóovým dílem je Hluboká řeka, v níž je téma hledání smyslu života umístěno na pozadí konfrontace japonské a indické spirituality a kultury.   Přeložila Vlasta Winkelhöferová, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 284 stran.

Čas načtení: 2019-10-07 18:50:11

O radikalizaci vražedného atentátníka z řad policie v Paříži zřejmě kolegové věděli

Útočník z Paříže prý už dříve připoutával pozornost svých kolegů. Například měl pochválit vyvraždění redakce Charlie Hebdo. Způsob, jakým se dozvídáme nové detaily o případu policejního IT administrátora, který zabil čtyři svoje kolegy v Paříži, připomíná krájení šunky. Nebo sojového salámu, podle toho, čemu dáváte přednost. Nemyslím si, že je to úmysl; ono to tak u vyšetřování bývá, že zpočátku nikdo nic pořádně neví. (Ale ta tvrzení o psychických potížích by si snad v redakcích mohli odpustit, začíná to působit poněkud divně.) Poslední plátky poznatků, které nám přináší Die Welt, ovšem naznačují, že „nikdo nic neví“ mohlo být systémovým selháním, protože se hromadí informace, podle kterých vlastně budoucího pachatele měli dávno identifikovat jako problémový případ. Přitom ministr vnitra Christophe Castaner ujišťoval novináře, že to přesně tak nebylo a že pachatel neprojevil sebemenší odchylku od normálního chování. Nuže, co tvrdí ve svém článku Die Welt: Po atentátu na redakci časopisu Charlie Hebdo řekl prý Harpon svému kolegovi „Dobře to udělali“. Na sociálních sítích sdílel video s kázáním a dopsal k němu: „To, na čem záleží, je zemřít pro islám.“ Podle vrchního vyšetřovatele Jeana-Françoise Ricarda udržoval kontakt s domnělými(?) salafisty. Analýza dat z jeho mobilního telefonu ukázala na tom, že byl ve styku s extremistickým imámem mešity v místě svého bydliště. Francouzský deník Le Parisien tvrdí, že na některé policisty měl být ze strany nadřízených vyvíjen nátlak, aby o svých podezřeních vůči Harponovi nemluvili. K té poslední položce. Našel jsem na Parisienu rozhovor s představitelem francouzských policejních odborů Jean-Paul Mégretem. K věci radikalizace říká, že policie má podezření na pár desítek zradikalizovaných lidí ve svých řadách, ale dokud nic neudělají, maximálně je přesune na méně důležitá místa. „Dokud se nestane zločin, radikalizace není důvodem pro odvolání (patrně bezpečnostní prověrky, pozn. MK), administrativa je zablokována. Také se bojí obvinění z rasismu a islamofobie,“ řekl. To zní o dost jinak než ministrovo tvrzení o „ráně z čistého nebe“ a upřímně mi to přijde pravděpodobnější. Málokdo je taková povaha, aby dokázal nosit koženou masku neutrality po 100 procent času, zatímco se chystá k hromadné vraždě. Nu, jsou ustaveny hned dvě vyšetřující komise, tak uvidíme, co zjistí. Kdyby se tyto informace potvrdily, byl by to solidní skandál. Hlavní problém spočívá v tom, že Harpon byl zaměstnán na velmi citlivém místě, a tudíž měl být pod důkladným dohledem, aspoň teoreticky; skutečně také obdržel nejvyšší stupeň bezpečnostní prověrky. Ve své práci měl Harpon podle Weltu přístup k více než tisícovce počítačů, včetně těch, které patřily vyšetřovatelům pracujícím v utajení. A také k databázím. „Měl v rukou soukromé adresy úplně všech policistů,“ řekl novinářům jeden z jeho kolegů, který nechtěl být jmenován. Kolik z těchto dat předal svým radikálním bratřím? To bude velmi těžké zjistit. Ale pro tento typ údajů by se nepochybně našli dobří zákazníci i mimo teroristické kruhy – třeba různé mafie a jiné zločinecké syndikáty. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Welt na závěr připomíná případ teroristického útoku v Magnanville (2016), kdy útočník vtrhl do domu manželů-policistů a zabil je oba před očima jejich tříletého dítěte. Patrně se přitom řídil příkazem šéfa Islámského státu Abú Bakra al-Bagdádího, který v rámci ramadánu nařídil zabíjet protivníky i s rodinami v jejich domovech. Těžko na tuto situaci nemyslet, jste-li nyní francouzským policistou a víte-li, že ochranu vaší adresy měl na starosti jistý pan Harpon. Kdyby šlo jen o prolomená hesla, ta si změníte raz-dva, ale přestěhovat pár desítek tisíc lidí do nových bytů a domů, to nejde. Budou s tím muset nějak žít. Ksakru, já opravdu nechci, aby se Krvavé levandule staly realitou. Ale s tímhle druhem nekompetentnosti na místech, kde jde o citlivá data celého státu, se to prostě nedá vyloučit. Ne každý infiltrátor na sebe nakonec upozorní tím, že vezme nůž a vydá se na cestu do slíbeného ráje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-02-18 16:40:00

Davidová po MS: Chtěla jsem víc, ale zase jsem si začala biatlon užívat

Nové Město na Moravě (Žďársko) - Biatlonistka Markéta Davidová od sebe čekala na domácím mistrovství světa v Novém Městě na Moravě lepší výsledky, po potížích v sezoně si ale začala znovu závodění...

Čas načtení: 2024-02-26 06:00:01

Nedostatek vitaminu B12 může vést k vážným nemocem. Perniciózní anémie je strašák

„Perniciózní anémie je autoimunitní onemocnění, kdy v důsledku tvorby autoprotilátek proti tzv. vnitřnímu faktoru nebo parietálním buňkám v žaludku dochází k poruše vstřebávání vitaminu B12 ze zažívacího traktu,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz MUDr. Ludmila Bezdíčková, praktická lékařka a členka výboru Společnosti všeobecného lékařství. Život s tímto onemocněním přitom není nic příjemného, ať už je řeč o fyzických potížích, nebo pokud jde o psychickou újmu.  Aby tělo správně fungovalo: Brokolice a další zelenina s obsahem potřebných vitamínů a minerálů Číst více Alkohol je problém B12 je ve vodě rozpustný vitamin. „Přítomen je v řadě potravin, jako je maso, ryby, mušle, vejce, kvasnice, mléko a další,“ vypočítává lékařka. Lidé, kteří pravidelně nekonzumují živočišnou stravu, mají vyšší riziko nedostatku tohoto vitaminu, tedy třeba vegani. Navíc pokud vznikne jeho větší deficit, k doplnění zásob už pouhá strava nestačí. Na řadu tak přicházejí tablety nebo injekce hydroxokobalaminu. „Problémy s nedostatkem mohou také mít lidé nadužívající alkohol,“ upozorňuje Bezdíčková. Největším strašákem je však výše zmíněná perniciózní anémie, která se může objevit prakticky kdykoli bez ohledu na věk. Nejohroženější jsou však dle dostupných dat lidé starší šedesáti let, protože mají větší pravděpodobnost rozvoje atrofické gastritidy, což samo o sobě zvyšuje riziko nedostatku B12. Odhadnout deficit tohoto vitaminu je však poměrně těžké, protože neexistuje žádná definice, která by určovala jeho dostatek. Příznaků je celá řada „Obecně může být nedostatek vitaminu B12 přítomen i z jiných důvodů: snížený příjem, zhoršené vstřebávání, například po operacích žaludku, při Crohnově nemoci, po operaci tenkého střeva, při užívání některých léků apod.,“ uvádí lékařka. Nízká hladina B12 přitom může znamenat poškození nervů, protože vitamin je nezbytný pro produkci myelinu, který chrání nervové buňky před poškozením. Příznaky nízké hladiny B12 mohou zpočátku znamenat brnění nebo necitlivost v rukou a nohou či potíže s rovnováhou.  Vyprázdnit se bez bolestí někdy trvá i roky. Střevních zánětů přitom přibývá Číst více A to není vše, jak upozorňuje MUDr. Bezdíčková: „Projevuje se kromě únavy často také chudokrevností (nízkou hladinou červeného krevního barviva hemoglobinu, která je u tohoto druhu onemocnění spojena se zvětšováním červených krvinek). Mohou nastat i postižení trávicí soustavy, někdy může být přítomné nažloutlé zabarvení sklér nebo i kůže. Jedná se však o relativně vzácné onemocnění (výskyt v populaci cca 1/1000), které může být spojeno i s výskytem jiných autoimunitních onemocnění,“ doplňuje pro Čtidoma.cz lékařka. Klinické projevy a uvedené příznaky pacienta podle odbornice často přivedou k lékaři, diagnostika většinou nečiní problém. „Onemocnění je dobře léčitelné, je nutná doživotní suplementace vitaminu B12, většinou injekčně jednou za měsíc.“ Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Prokletý most, ze kterého psi páchají sebevraždu. Zvířata se dobrovolně roztříští o skálu.

Čas načtení: 2024-03-10 18:48:59

Po půl roce v základu. Jurásek při comebacku snů dvěma góly sestřelil Teplice

Levačka, prásk, 1:0. O čtyři minuty později to samé, 2:0. Fotbalista Slavie Matěj Jurásek si lepší návrat do základní sestavy po téměř půl roce a vleklých zdravotních potížích nemohl ani vysnít, dvěma krásnými góly zařídil pohodlné vítězství 4:0 nad Teplicemi. „Tenhle zápas nám všem prospěl,“ myslí si dvacetiletý šikula.

Čas načtení: 2024-03-11 09:27:00

Za smrt miminka teď mladou matku soudí. Místo lékaře ho léčila podle internetu

Šest let vězení navrhuje státní zástupkyně jako trest pro 24letou ženu za smrt jejího čerstvě narozeného chlapečka, kterému při potížích s dýcháním nepřivolala zdravotnickou pomoc, ale léčila ho sama podle informací z internetu. Případ začal v pondělí projednávat Krajský soud v Plzni.

Čas načtení: 2024-03-20 16:20:00

Hříšník Quintana je zpět: těžký rok, pak návrat „domů“. Prožene Pogačara?

Vyhrál italské Giro i španělskou Vueltu, na Tour de France ovládl tři etapy. Vynikající vrchař Nairo Quintana však kvůli tramadolové kauze na rok úplně zmizel ze scény. Doma v Kolumbii sbíral motivaci k dalšímu tréninku a doufal, že po všech potížích ho přece jen nějaký světový tým znovu zaměstná. Nakonec to byl jeho dřívější celek Movistar, za který teď nahání Pogačara a spol. na etapovém podniku Kolem Katalánska.

Čas načtení: 2024-03-21 16:00:01

Nakonec je i na Američany drahý. Raketový torpédoborec s hypersonickými raketami

Vedle standardních torpédoborců, které jsou již ve službě, počítá americké námořnictvo také s raketovými kolosy ve třídě Zumwalt. Ty se mají vymykat v mnoha ohledech. Jejich značně nekonvenční tvar byl navržen proto, aby byl obtížně zjistitelný (schopnost stealth), torpédoborce tak spíše připomínají ponorky než běžné hladinové plavidlo. Od jiných torpédoborců se liší délkou (183 m), například americké torpédoborce třídy Arleigh Burke mají „jen“ kolem 150 metrů. Dále výtlakem, který ve třídě Zumwalt činí necelých 16 tisíc tun, Arleigh Burke má poloviční. Pokud se podíváme na srovnání třeba s ruskými protějšky, starší třídou Udaloj, která je ještě aktivní, zjistíme, že plavidla v této třídě mají délku kolem 160 metrů a výtlak necelých 7 tisíc tun. Třída Udaloj nemá rovněž schopnost stealth. Třída Zumwalt je tedy v těchto ohledech předčí. K ideálu bylo daleko Původní představou amerického námořnictva bylo vybudování technologicky nejmodernějších torpédoborců s velmi silnou výzbrojí, nicméně pozdější vývoj ukázal, že tomuto úsilí brání mnoho překážek. Jako problém se začal jevit nespolehlivý hybridní elektrický pohon, který se ukázal být značně poruchovým. Nicméně jako největší potíž se ve vývoji masivních torpédoborců ukázala přílišná rozmáchlost celého projektu, technická nevyváženost, která znamenala v praxi investování obrovských částek nejen do technologií, ale také zbraňových systémů. Jeden náboj za 800 000 dolarů S tím potom souvisí i skutečnost, že samotné náboje do námořního dělostřeleckého systému AGS (Advanced Gun System) jsou předražené, protože cena za jeden kus činí okolo 800 000 dolarů, jak upozorňuje server jalopnik.com. To představuje obrovský náklad, když vezmeme v úvahu, že původně mělo vzniknout v nové třídě 32 plavidel. Jak také vyšlo najevo, tato plavidla ani nedisponovala dostatečným počtem protiponorkových torpéd či protilodních raket. Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více Bylo tedy jasné, že očekávaných 32 plavidel ve třídě Zumwalt může vzniknout jen těžko, a americké námořnictvo před několika lety autoritativně rozhodlo o tom, že z 32 plavidel budou postavena jen 3, aby se jednak ušetřily finanční prostředky a jednak došlo k rozumnější alokaci peněz, které se rozloží právě jen do tří jednotek. Pokud by námořnictvo trvalo na výstavbě všech 32 lodí nejmodernější třídy torpédoborců, bylo by na druhou stranu jasné, že by se musely omezit nebo zrušit další velké projekty, a prodražení by se mohlo například také negativně dotknout nejnovějších tříd ponorek, které se staví. Ze 32 plavidel nakonec jen 3 I když se podařilo srazit náklady škrtnutím 29 lodí, uvedla v roce 2018 vládní agentura GAO, že cena tří plavidel se vyšplhala na 24,5 miliardy dolarů. To na druhé straně vyvolalo diskusi i mezi americkými zákonodárci, jestli je projekt nadále životaschopný a zda plavidla poskytnou v praxi schopnosti, které námořnictvo opravdu potřebuje. Houfnice M777 řádí na Ukrajině. Zbraně však mají vážnou slabinu Číst více Ve třídě Zumwalt nicméně zůstávají po cílené redukci tři plavidla, jak připomíná web Navy Recognition. Jedná se o stejnojmenné USS Zumwalt a USS Michael Monsoor, první z nich vstoupilo do služby v roce 2019, druhé pak o tři roky později. V současné době je ve stavbě třetí plavidlo, USS Lyndon B. Johnson, spuštěno na vodu bylo v roce 2018. Třída Zumwalt má být účinným prostředkem k provádění protizemních a pobřežních operací, důležitou složkou má být již zmíněná schopnost stealth. I s hypersonickými zbraněmi Rychlost plavidel činí 30 uzlů (56 km/h). Výzbroj tvoří 20 vertikálních odpalovacích zařízení Mk 57 VLS, 4 řízené střely moře-vzduch RIM-162, dále podzvuková raketa Tomahawk, respektive protiponorková střela RUM-139. Pro blízkou obranu jsou určeny dva kanony Mk 46 Mod 2 GWS ráže 30 mm. Zbraňovou výzbroj v budoucnu také doplní hypersonické zbraně s tím, že každá loď by jich mohla dostat až 12, uvedl server Business Insider. Předběžně by mohla být k testování připravena první loď v roce 2025. Na palubě Zumwaltu může přistávat vrtulník SH-60 Seahawk nebo bezpilotní prostředek MQ-8 Fire Scout. Čína vyhrožuje USA. Sankce mohou přijít kvůli obchodu s Tchaj-wanem Číst více Torpédoborce Zumwalt i přes všechny potíže, které je potkaly ve fázi jejich vývoje, budou znamenat významnou posilu pro americké námořnictvo. Doplní tak standardní třídy torpédoborců, jako je vytěžovaná Arleigh Burke a jiné. Na druhou stranu těžko dělat předpovědi, může se ale teoreticky při finančních potížích stát, že v celé třídě zbydou jen dvě plavidla. KAM DÁL: Tank T-84: Vozidlo do extrémních podmínek. Ukrajinský dravec se chystá na lov ruské kořisti.

Čas načtení: 2024-03-25 16:46:15

Reportéři ČT: Tenisovému svazu chybí na účtech desítky milionů. Sportovce to může ohrožovat

Český tenisový svaz se nachází ve finančních potížích. Národní sportovní agentura (NSA) rozhodla, že kvůli porušení zákona musejí tenisté vrátit bezmála 30 milionů korun ze státní dotace, kterou obdrželi v roce 2021. Jak ale zjistili Reportéři ČT, tenisový svaz, jehož prezident Ivo Kaderka je od konce února vazebně stíhaný za úvěrový podvod, na svých účtech peníze nemá. Celou reportáž můžete sledovat v pondělí ve 21:30 na ČT1.

Čas načtení: 2024-03-28 10:00:00

O toxických dluhopisech a preventivní restrukturalizaci s Jiřím Rahmem

Každý desátý vydavatel firemních dluhopisů skončí v insolvenci. Jak si dát pozor na tyto toxické dluhopisy? Jak postupovat, když už se majitelem takového dluhopisu stanu? A jak vůbec poznat, že se emitent dluhopisů začíná ocitat v potížích? O tom...

Čas načtení: 2024-04-01 17:30:00

Rusko znovu mobilizuje. Do armády chce získat 150 tisíc nových vojáků

Ruská armáda je znovu v potížích. V pondělí začala další vlna mobilizace, která má zaplnit mezery ve vojsku na Ukrajině. Podle odhadů ruského ministerstva vnitra by mělo narukovat přes 150 tisíc nových rekrutů.