Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-10-11 12:03:00

Muž měl v Plzni postřelit 13letou dívku. Policie po podezřelém vyhlásila pátrání

Plzeňští policisté pátrají po nebezpečném muži, který měl v pátek dopoledne postřelil 13letou dívku. Muž je podle policie ozbrojený, a lidé by se ho proto neměli pokoušet zadržet.

Čas načtení: 2025-09-14 12:07:22

Desítky policistů se samopaly se v Praze dobývají k zabarikádovanému střelci

Desítky policistů se samopaly zasahují v nejvyšším patře domu u zastávky tramvaje Přístaviště v Praze 4. V bytě je podle prvotních informací zabarikádovaný ozbrojený muž, který předtím jiného člověka postřelil.

Čas načtení: 2026-02-25 11:05:00

Sousedé o střelci z Havířova: Netušili jsme, kdo bydlí pod námi

Ozbrojený muž, který v úterý v Havířově postřelil policistu, měl podle zjištění Deníku 56 let a vlastnil legálně drženou zbraň. Jeho identita zatím nebyla zveřejněna. Sousedé ze vchodu domu v ulici Jana Wericha jsou v šoku, mnozí ho prý nikdy ani neviděli.

Čas načtení: 2026-02-25 15:00:00

Střelba v Havířově. Z domu vůbec nevycházel, říkají o podezřelém sousedé

Policisté zasahovali v úterý v jednom z bytů v Havířově, kde se zabarikádoval ozbrojený muž. Jednoho z policistů postřelil. Ten zůstává dál v ostravské fakultní nemocnici, podle dostupných informací je ale mimo ohrožení života.

Čas načtení: 2024-02-17 07:00:01

Nostradamus viděl katastrofu, která se týká i Česka. Potvrdil to generál Šedivý a další

Nostradamus viděl, jak velké město, kterým zřejmě myslel dnešní USA, zápasí s velkým leopardem, což pravděpodobně znamená Čínu. „Není to nic nemožného, mnoho analytiků považuje ozbrojený konflikt mezi těmito velmocemi za velmi reálný,“ potvrdil Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Putin sní o svém impériu Podle bývalého náčelníka Generálního štábu Armády České republiky to ale není jediná hrozba. Upozorňuje na válku na Ukrajině či izraelské útoky na hnutí Hamás i další lokální „roztržky“. „Když se k tomu přidá fakt, že Írán a KLDR mohou brzy disponovat jadernými zbraněmi, globální konflikt rozhodně není žádné sci-fi.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Dá se samozřejmě předpokládat, že by stranou nezůstalo ani Rusko, Vladimir Putin se nechal několikrát slyšet, že by chtěl obnovit slávu a hlavně velikost ruského impéria a že se na Ukrajině nezastaví. S čímž přímo souvisí i Česká republika coby jeden z bývalých sovětských satelitů. Nelze si tedy myslet, že případný větší ozbrojený konflikt by se nás netýkal. Lidstvo čeká katastrofa Vykládat Nostradamova proroctví se sice dají různě, ovšem i jeho následovníci jsou vesměs zajedno v tom, že letošní rok bude znamenat zvrat a konec USA coby globálního lídra. Minimálně v tom smyslu, jak ho známe dnes. „Může to tak být. Čína se zdá jako logický konkurent, navíc jsou známá prohlášení čínského prezidenta a jeho pokyny v rámci přípravy na válku,“ říká pro Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Podle něj se „otřese celá planeta“, což mimo jiné může znamenat i jadernou katastrofu. „Ano, tímto směrem mířím. Závody ve zbrojení pokračují a člověk nemusí mít věšteckou kouli, aby poznal, že to pro lidstvo nebude dobré. Ať už mluvíme o letošním roce, nebo ve střednědobém výhledu, přibližujeme se katastrofě.“ Vrah dvanáctileté Tiny je možná na útěku. Unesl ji z domu, kusy jejího těla se našly v lese Číst více Řada předpovědí se vyplnila Najdou se samozřejmě lidé, kteří ničemu takovému nevěří a jsou skeptičtí. Podle Mráčka je ale lepší být připraven a následně příjemně překvapen, pokud se nic zlého nestane. „Opačný postup je cesta do pekel. Dělat, že se nic neděje, to už tu bylo mnohokrát a ve většině případů se to vymstilo. Navíc se podívejte, co všechno už Nostradamovi vyšlo.“ Mráček poukazuje na to, že slavný Francouz předpověděl například vzestup nacistické říše v čele s Adolfem Hitlerem či teroristické útoky na USA 11. září 2001. „Aby toho nebylo málo, napsal o problémech anglické koruny včetně abdikace panovníka. A podívejte se, jak je na tom Karel III., bojuje s rakovinou a kdo ví, jak to s ním nakonec dopadne,“ uzavřel pro Čtidoma.cz Jindřich Mráček. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Herec Jiří Krytinář měl život plný skandálů. U žen hledal pomazlení, na dně skleničky zábavu.

Čas načtení: 2019-11-04 06:32:26

Michael Kocáb: Komunisté v listopadu 1989 promarnili šanci k vnitrostranickému puči

Michael Kocáb a Oskar Krejčí, dva protagonisté politické aktivity, která v mnohém formovala vývoj v listopadu 1989, se sešli v redakci Literárních novin. Aby vzpomínali, diskutovali, souhlasili spolu i nesouhlasili. A také aby upozornili na knihu, kterou o tomto vzrušeném období sepsal Michael Kocáb. Debatu moderoval vydavatel Literárních novin Miroslav Pavel.    Pavel: Scházíme se poprvé po třiceti letech. Trochu jsme zestárli, ale paměť nám pořád slouží. Jaké máte právě teď pocity?   Kocáb: Potvrzuji, že se opravdu vidíme po třiceti letech. S Oskarem jsem se poprvé sešel letos v únoru, když jsem si potřeboval upřesnit některé události do své nové knihy Vabank. Kniha mění v mnoha ohledech paradigma výkladu toho, co se vlastně dělo před a po 17. listopadu, a mé pocity jsou proto následující – napjaté očekávání, jak to odborná veřejnost přijme. S Oskarem jsem spolupracoval na fakticitě a v mnohém jsme se shodli. Ale pokud by se někomu zdálo, že jsme přijali nějakou společnou interpretaci, tak říkám: Ne. Nic takového neexistuje. Považoval jsem za důležité o tehdejších událostech s ním diskutovat, protože to byl jediný člověk protistrany, který u toho byl bezprostředně se mnou a s Michalem Horáčkem, přičemž my, jako MOST jsme se synchronizovali s Jiřím Křižanem a Václavem Havlem. Pak samozřejmě premiér Adamec, ale toho zapojil naplno do hry Oskar Krejčí. A potom ještě vy a několik lidí z úřadu vlády, naštěstí žijících, kteří mohou potvrdit, že to probíhalo přece jenom trochu jinak, než se traduje. Mám na mysli dobu, než zapnul Hanzel magnetofony, což bylo až při prvním setkání Adamce a Havla v Obecním domě, 26. listopadu. V té době ale bylo už leccos velmi zásadního odehráno.   Pavel: Pochopitelně se všechno v listopadu 89 odehrávalo v nějakých souvislostech – i mezinárodních. Vliv mělo i to, co se dělo v ostatních tzv. socialistických zemích. Ale to vůbec nevylučuje, že významnou roli sehráli lidé v tehdejším Československu.   Krejčí: Diskutovalo se o tom i v uplynulých třiceti letech. Jaká byla vlastně role Kocába a Horáčka? Na první pohled je málo viditelná. Byli to lidé, kteří běželi před frontou. Byli takříkajíc v týlu nepřítele. Výsledek se pak zdál samozřejmý. Ale někdo musel ten most připravit. My, co jsme byli na vládě, jsme byli v nějakých pozicích a měli jsme na výběr, jestli tímto směrem půjdeme, či nikoliv. Ale Kocáb s Horáčkem se museli sami rozhodnout a vyběhnout ty schody během několika dní. Platí jednoznačně, že ta geopolitika změnu předurčila, ale formu, tu tomu dal MOST.   Kocáb: Jakou úlohu v tom hrálo ÚV KSČ, zpravodajské služby, Sovětský svaz – to je něco, co ještě není úplně rozklíčováno. A některé články, které v poslední době vycházejí, to paradoxně spíše ještě zatemňují. Snažil jsem se v knize chod událostí podepřít co nejjednoznačnějšími důkazy. Není tam mnoho interpretací, shromažďoval jsem hlavně dokumenty. Když něco komunisti dělali, říkali, nebo psali, tak jsem to přepsal jedna ku jedné. Aby mi pak někdo neřekl: To si takhle Kocáb myslí. Možná bude něco chybět, protože dokumentů jsou hory. Ale jsou tam například přímé výpovědi tehdejších komunistických vládců, přepsané magnetofonové záznamy z jednání OF a VPN, výpovědi přímých aktérů a také denní situační zprávy, tzv. DSZ, ministerstva vnitra a Státní bezpečnosti. Zajímavé bylo, že například mé vystoupení při zakládání Občanského fóra celkem přesně popsal zástupce náčelníka II. správy SNB Miroslav Chovanec už den poté. Docela by mne zajímalo, koho tehdy Státní bezpečnost v Činoherním klubu měla. Jednu věc jsem při studiu všech těch materiálů pochopil – a to klidně považujte za provokativní větu do začátku téhle besedy: Sametová revoluce se u nás odehrála proti vůli celého establishmentu – ÚV KSČ, Sboru národní bezpečnosti a armády. Některé složky už tehdy mohly mít svoje zájmy a mohly pracovat s náznaky, že socialismus se už dlouho neudrží, ale opakuji, bylo to proti vůli celého vedení státu. Komunisté měli připraveny akce Zásah, Norbert a Vlna a kdykoli je mohli zahájit. Proběhlo to i proti vůli KSSS, zejména jestřábů v ní, ale nakonec i proti vůli Gorbačova. Zachytil jsem, že řada tehdejších vlivných komunistů je přesvědčena, že Gorbačov chtěl všechno rozpustit. Že snad i cíleně pracoval na demontáži socialismu, či přinejmenším sovětského bloku. Nemyslím si to. Podle mého názoru jeho přestavba a glasnosť byl plán, jak právě udržet socialistický blok rozvolněním rigidního uzurpátorského zákonodárství a připuštěním částečné svobody slova i podnikání. Vše ale na bázi socialismu a při zachování vedoucí úlohy strany. Nejspíše usiloval o jakýsi derivát čínského řešení, jak ho dneska vidíme. A důsledným prosazováním svých reforem chtěl ubrat vítr z plachet opozici. Kdyby tehdy Jakeš, Honecker, Živkov – všichni ti mocipáni – na tu hru přistoupili a začali ve svých zemích urychleně realizovat zásady perestrojky a glasnosti, tak by to opozici přinejmenším oslabilo. Když si porovnáte principy perestrojky a například rané požadavky Občanského fóra, tak si je to v lecčems podobné. Mluvím ale jen o prvních požadavcích, pak jsme šli samozřejmě daleko dál. Revize sovětské intervence z roku 1968 se tehdy ještě v Gorbačovových úvahách neobjevila, ale rozvolnění článku o vedoucí úloze komunistické strany připuštěním voleb z více kandidátů, či umožnění soukromého podnikání, tedy alespoň v určitých mezích, už ano. Prosazoval i větší svobodu slova a Sověti propouštěli politické vězně. Kdyby tehdejší mocipáni ve východním bloku jeho taktický plán pochopili, tak si myslím, že se všechno mohlo odehrát i jinak. Jenže oni to nepochopili.   Pavel: Jenom drobnou poznámku. Modifikovat vedoucí úlohu strany v ústavě Československa, to už dostala za úkol komise ÚV KSČ, kterou řídil Marián Čalfa. Dávno před listopadem. Otázky rozvolnění ekonomických svobod, to všechno začala připravovat ještě Štrougalova vláda, který ale pak rezignoval v souboji s dogmatiky.   Kocáb: Ale pozor. Gorbačov už s tím přicházel od roku 1986 a stupňoval to.   Krejčí: V tomhle máš samozřejmě pravdu. Když to ale potom promítneš do těch dní v listopadu 89, tak už vidíš, že nás Gorbačov opravdu házel přes palubu.   Kocáb: To je to, v čem se nedohodneme…   Krejčí: Ale my jsme se přece dohodli na 17. listopadu, tehdy už nás hodil přes palubu.   Kocáb: Po 17. listopadu už to asi pomalu začal vzdávat, protože mu naši disidenti jeho plán zcizili a tehdejší vládnoucí komunisté se propadli do kataleptického stavu. Ale chtěl bych to dokončit. Rigidní vedení státu perestrojku nepřijalo. Gorbačov pravděpodobně zorganizoval, či alespoň podpořil první převrat – i když konkrétní důkazy jsem nenašel – ve východním Německu. Padl tam Honecker a byl nahrazen Egonem Krenzem. To nebyl reformní komunista – to byl jen mladší, padesátiletý, bývalý vůdce komunistické mládeže a od roku 1983 člen politbyra SED, takový Štěpán či Mohorita východního Německa. Čili klasický vnitrostranický převrat, který byl naplánován i v Československu. U nás se ale nepovedl, protože ho jeho osnovatelé zpackali a naši disidenti rychle zareagovali. Zaplať pánbůh. Tím se dostávám k naší sametové revoluci tak, jak jsem ji zažil já. V zorném poli iniciativy MOST, která začala pracovat už od září, se na straně tehdejšího establishmentu objevily tři čtyři postavy, které, dle mého názoru, pochopily, že jejich urputný boj o zachování socialistického zřízení musí mít tentokrát určitou mez: nesmí téct krev. Té už bylo v minulosti dost. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} MOST se netajil tím, že mu jde o demontáž tehdejšího politického zřízení, ale také opakovaně zdůrazňoval, že je nutné se vyhnout násilnému střetu. Na to slyšel v té době Oskar Krejčí a jeho nadřízený Adamec, předpokládám, že i vy. Vy jste byl také v tom klubu těch nejbližších. V tomto ohledu jsme měli společnou prioritu a i při nejzásadnějších politických bitvách jsme ji dokázali mít stále na zřeteli. Později se v tomto smyslu zapojil i Mojmír Zachariáš, velitel Západního vojenského okruhu a náčelník generálního štábu Miroslav Vacek. Při jednání s generálporučíkem Zachariášem – byl jsem za ním v Táboře s Václavem Klausem – jsem argumentoval zhruba v těchto intencích: „Pane generále, naše armáda nesehrála nikdy zásadně pozitivní roli. V roce 1939 to zabalila, v roce 1968 také a vrcholem vaší kariéry přeci nebude rozkaz ke střelbě do vlastních obyvatel, studentů? Tomu nevěřím.“   Pavel: To bylo dost brutální…   Kocáb: Takový výsledek jeho strmé vojenské kariéry v socialistickém systému musel být pro něj nepřijatelný a i jeho výraz tváře tomu napovídal. Nebyl nepřátelský. Generálu Zachariášovi podléhalo 85 procent pozemního vojska ČSLA a podle Varšavské smlouvy v případě konfliktu i střední skupina sovětských vojsk. Té velel sovětský generálporučík Eduard Vorobjov. Zachariáš byl tím, kdo měl spustit vojenskou akci Zásah, která by zbraněmi zastavila rodící se revoluci a vyhlásila stanné právo. Pro tuto akci by bylo vyčleněno v českých zemích a na Slovensku 9 345 vojáků, 575 automobilů, 130 obrněných transportérů, 155 tanků a 81 vozidel speciální techniky. Po zhruba dvouhodinovém jednání Zachariáš prohlásil, že on, pokud zůstane ve funkci, proti demonstrantům nezasáhne. A podepsal v tomto smyslu i komuniké. Následující den jsem již sám dorazil na generální štáb ČSLA a od jeho náčelníka, generálplukovníka Miroslava Vacka, jsem získal podobné ujištění. Vše detailně popisuji v knize Vabank. Byla však připravena ještě další akce – Norbert. Při té mělo být podle jmenného seznamu internováno 9 500 odpůrců režimu. Bylo soustředěno také asi sto odborných vojenských pracovníků pro akci Vlna – obsazení televize a rozhlasu v případě, že by se jejich pracovníci odmítli řídit pokyny státní moci. Mimochodem ten „hodný“ Gorbačov se těsně před svým pádem pokusil takovou akci realizovat tankovým útokem na televizní věž v litevském Vilniusu. Už první den bylo zabito 13 civilistů a cca 600 lidí bylo zraněno. U nás k tomu naštěstí nedošlo, protože sovětská armáda dostala od Gorbačova příkaz nezasahovat, pokud se hněv demonstrantů neobrátí proti ní samotné. To mně a Horáčkovi sdělil rada sovětské ambasády Vasilij Nikitovič Filipov, když jsme ho 28. listopadu navštívili s žádostí OF, kterou jsme s Horáčkem iniciovali, aby Gorbačov podniknul urychlené kroky ke stažení sovětské armády z Československa. Československá armáda však byla pod neustálým tlakem ministra obrany, armádního generála Milana Václavíka, který vykřikoval, že je třeba uvést do bojové pohotovosti armádu, Bezpečnost a milice a také, že „Kontra se nám vloudila už i do ústředního výboru“. A v této situaci stáli premiér Adamec a jeho poradce Krejčí, když po již více než dvouměsíčním jednání s iniciativou MOST koncipovali pro mimořádné zasedání ÚV KSČ dne 24. listopadu projev, ve kterém premiér silové řešení kategoricky odmítnul, a také z hlediska situace nejdůležitější generálové Vacek a Zachariáš, kteří nám nakonec slíbili, že akci Zásah nespustí, jakkoli ji předtím připravovali. Námitka, že ÚV KSČ přece silové řešení na tomto zasedání – 24. listopadu – vyloučil, obstojí jen částečně, protože vyloučil i nevyloučil. V nočním usnesení z téhož dne totiž stojí, že: „Vedení strany a státu nezvládlo tuto situaci“ a v neodkladných opatřeních tohoto usnesení ÚV KSČ „žádá příslušné orgány, aby při řešení současných společenských problémů nebylo použito mocenských prostředků, pokud nedojde k ohrožení života a zdraví lidí, majetku a narušení základu socialismu.“ Ovšem k narušení základu socialismu evidentně došlo a riziko, že mimořádná bezpečnostní opatření [MBO] mohou být realizována, tak přetrvávalo až do 19. prosince, kdy byla Federálním shromážděním potvrzena vláda národního porozumění. Poslední, byť chabý pokus o spuštění akce Zásah se objevil ještě 18. prosince. Projednával jsem to s Miroslavem Vackem, tehdy už s ministrem obrany, a armáda poté vydala uklidňující stanovisko. Pokud někdo nevyjde s nějakými novými informacemi, tak já vidím tyhle čtyři lidi jako hrdiny protistrany. 10. prosince odstoupil prezident Husák i premiér Adamec a na scénu vstoupil Marián Čalfa, který se stal, dle mého názoru, pátým bývalým komunistou, který významně přispěl k sametovému průběhu naší revoluce. Že právě Oskar Krejčí pro něj napsal návrh programového prohlášení vlády národního porozumění, stojí za zamyšlení. Komunistům to asi ještě nedocházelo, protože vše odhlasovali, jak bylo jejich zvykem – jednomyslně. Ale 19. prosinec je dnem, kdy byly ve vládním prohlášení položeny základy příštího, již nesocialistického uspořádání státu a navržen jako příští prezident Václav Havel. Přitom tam seděli všichni – Biľak a další normalizátoři z ÚV KSČ. Tedy já nevím, jestli nešel Biľak při hlasování na záchod, nebo neutekl zadním vchodem, ale poslancem byl. To byla prostě epochální věc. A Gorbačov jenom koukal a zjišťoval, že jeho docela chytrý nápad s přestavbou nevyšel, že nepadnul na úrodnou půdu a nezbylo mu nic jiného než postupně vyklízet pozice. Nakonec všechno prohrál a ještě je podezříván z úmyslného rozvratu sovětského impéria. Když teď udělám střih na konec roku 1990, tak v čele všech zemí socialistického bloku stáli bývalí prorežimní komunisté: Jaruzelski, Krenz, Szűrös, Mladenov a později i Iliescu. Jedinou výjimkou byl antikomunista Havel. Říkají o nás, že jsme byli poslední, ale zato jsme byli nejradikálnější. A pak tu byl ještě generál Vorobjov, který ze všech sil napomáhal rychlému průběhu odsunu sovětské armády. Sametová revoluce nemohla skončit, dokud jsme byli okupovanou zemí. Okupace skončila 30. června 1991 a v srpnu 91 se odehrál protigorbačovský puč. Za pouhých šest týdnů. Byla to dějinná skulina, kterou jsme proklouzli. Obrovskou odhodlaností našich občanů. Kdyby tam nebyly ty statisíce v ulicích, nedokázali bychom to. Dynamikou studentů a herců, kteří jezdili po celé republice, roznášeli informace a podněcovali naše občany k odporu. A řízením Občanského fóra, Veřejnosti proti násilí a také MOSTu a dalších organizací. Takhle to vidím já.   Pavel: Budu na to reagovat ad hoc. Iniciativa MOST je datována do září 89. Chtěl bych říci, že jsme se na vývoj událostí začali s Oskarem postupně připravovat už od května 89. Adamec mne tehdy poslal do Moskvy, abych zjistil, co vlastně ti Rusové chtějí. Po návratu jsem mu sepsal krátkou zprávu, jejíž podstatou bylo, že perestrojka otevírá všechny potlačované problémy v Sovětském svazu a že to nedopadne dobře. A že se musíme začít starat sami o sebe.   Kocáb: S tím plně souhlasím.   Pavel: Proto moje hodnocení Gorbačova není tak pozitivní. Připadá mi jako takový typický ruský intelektuál. Omámený svými vlastními idejemi a představami. Ale mám pocit, že ztratil cit pro politickou realitu, neuvědomoval si všechny politické souvislosti. U něj to všechno bylo o to složitější, že zastupoval jednu ze dvou supervelmocí.   Kocáb: To, co říkáte, mi zapadá do mozaiky, že on byl podobně konsternován jako ÚV KSČ u nás. Přečetl jsem stenografický záznam mimořádného zasedání ústředního výboru 24. listopadu 1989 a pochopil jsem, že vedoucí komunisté byli zcela bezradní. Děsili se nastalé situace a nevěděli, co dělat. Pro Gorbačova pracovala komise, vedená tajemníkem Jakovlevem, která měla připravit scénáře vývoje v tzv. socialistických zemích po pádu Berlínské zdi, možná už předtím. Myslím, že když naplánovali a úspěšně provedli odstavení Honeckera v NDR, tak podobnou akci měli připravenou i pro Československo. Podle některých zdrojů to mělo proběhnout už 21. srpna. Dokonce měl při přeplavání Vltavy umřít student, k čemuž pak ale nedošlo. Dalšími možnými daty byl pak 17. listopad a 10. prosinec. Ale už v září se objevuje od poradce Gorbačova Šachnazarova varovný vzkaz Oskaru Krejčímu a mluvčí Gorbačova Gerasimov zase prozradil německým novinářům, že 17. listopadu bude na Národní třídě mrtvý student. Jsem přesvědčen, že 17. listopadu proběhla poslední velká ingerence ze strany Sovětského svazu do našich záležitostí a znovu opakuji: už v září dostal Oskar ze sovětské strany varování, pokud něco neuděláte, poteče krev. Štěpán později tvrdil, že 16. listopadu měl telefon z Ruska, kde byl víceméně vyzván, aby se připravil na převzetí moci. To ovšem může být fabulace, Štěpánovi se nedá moc věřit. Tím „vyvoleným“ mohl být i Adamec, mohl to být i Hegenbart, Mlynář, či kdokoli další. To už je celkem jedno. Brutální zásah na Národní třídě a „mrtvý“ student měl posloužit k tomu, aby se hned ten večer ozval nějaký z hlediska Moskvy nezatížený komunista a burcoval: Podívejte se na tu Jakešovu nepoučitelnou kamarilu, v Mezinárodní den studentstva nechá zmlátit naše děti na Národní třídě. Ale tuto příležitost k vnitrostranickému puči komunisté promarnili. Místo komunistů rozesílá tuto zprávu do světa Petr Uhl a Honza Urban volá Sacharovovi. Vzniká celosvětový humbuk a hněv občanů se obrací proti celé KSČ. Rusové se okamžitě stahují a odlétají, i když tady přímo 17. listopadu byli vysocí představitelé sovětských tajných služeb v čele se zástupcem předsedy KGB, generálem Viktorem Fjodorovičem Gruškovem. Údajně k podpisu smlouvy o spolupráci StB a KGB. To ovšem mohla být jen krycí legenda, bez které by to stejně nešlo.    Pavel: A přímo ve velíně zásahu na Národní byl přítomen sovětský generál, i když tam vlastně neměl co dělat…   Kocáb: To byl zase stálý představitel sovětské milice v ČSSR generál Teslenko z ministerstva vnitra SSSR. Seděl tam podle záznamů i JUDr. Kružík, zástupce 13. oddělení ÚV KSČ, Hegenbartův člověk, který tam také neměl co dělat. Potom na zasedání předsednictva ÚV KSČ 19. listopadu všichni „oblbují“ Jakeše, že se vlastně nic nestalo – Štěpán i Lorenc.  Toho stejného 19. listopadu dopoledne jsme s Michalem Horáčkem navštívili premiéra Adamce doma a tvrdili mu, že „poslední bitva vzplála“ a že by měl začít ihned jednat z opozicí. Adamec nám tehdy říkal: Hoši, 20–30 tisíc lidí, to nic není, to neznáte naše soudruhy, s tím se vypořádají. To by jich muselo být tolik, co v NDR, dvě stě tisíc, tři sta tisíc. Ale už za dva, za tři dny tam těch tři sta tisíc lidí bylo. Tehdy jsme už dva měsíce jednali s Oskarem Krejčím. Chápali jsme jeho pozici – byl komunistický ideolog a jen tak se bourání socialismu nezúčastní. Stejně tak Adamec, ten se nám vyznal z lásky k socialismu, dokonce i ke Gottwaldovi. To bylo až překvapující. Nepadá v úvahu, že by se komunistická strana vzdala své vedoucí role, říkal. Ale i já si myslím, že by se mělo udělat všechno proto, aby netekla krev, dodával. To byla jediná, ale dostatečně pevná spojnice mezi našimi antagonistickými tábory, či spíše disidenty na jedné straně a dvěma, ale za to mocnými komunisty na straně druhé. A tady začal Oskar cílevědomě působit jako mediátor. Měli jsme denní kontakty.   Krejčí: Je škoda, že knížka Michaela Kocába nevyšla před dvaceti lety. Je zajímavá i literárně. Spojuje několik žánrů, takže tam vzniká podle mne nový literární útvar. U jejího autora cítíš poprvé za těch třicet let snahu porozumět i druhé straně. Ta knížka nesoudí, ta knížka hledá. To je zásadní rozdíl proti produkci akademických pracovišť. Až Kocábova kniha vyjde, doporučuji zamyslet se nejen nad obsahem, ale také nad jejím přístupem. Autor zůstává na svých antikomunistických pozicích, neříká ale hned, že na druhé straně je každý zločinec a vrah. To je přístup, který je zcela neobvyklý v českém politickém prostředí. Pokud jde o roli Michaela Kocába, myslím si, že představuje skrytou tvář sametové revoluce. Byl vždy na čele pelotonu, vedl jej tam, kam měl mířit. Dokázal vytipovat nejcitlivější místa v politickém systému, která by mohla zastavit pohyb sametové revoluce, nebo ho dokonce zvrátit. Přicházejí s Michalem Horáčkem na úřad vlády řadu týdnů předtím, než se tam objevují fotografové a televizní štáby. A začínají vyjednávat. A nejenom to. Když už je na náměstích tři sta tisíc lidí, musela by přijít ke slovu armáda, na to policie už nestačí. A zase: Michael se odtrhne od pelotonu a jde za generály. A v době, kdy Občanské fórum řeší, zda bude prezidentem Dubček nebo Komárek, a tím jsi mne naštval nejvíc…   Kocáb: (smích)    Krejčí: …začne běhat s tím svým „Havel na Hrad“. V době, kdy my jsme si ještě myslili, že by to mohl být Adamec. Ale tím to nekončí. Doporučuji si tu pasáž v knize dobře přečíst. Sotva Michael dostane poslanecký průkaz, vyleze na tribunu parlamentu a navrhne nulitu smlouvy o pobytu sovětských vojsk v Československu.   Kocáb: A parlament to schválil a ještě mi to přiřknul jako iniciativní návrh poslance Kocába. Na to jsem byl fakt hrdý, i když musím dodat, že mne podpořila i řada dalších poslanců. Stále mi ale není zcela jasné, do jaké míry do sametové revoluce zasáhli Sověti, resp. zda to byly pro, či protigorbačovské kruhy. Ve své knize jsem to dal do Epilogu II, protože se jedná o hypotézy, na rozdíl od informací, které jinak kniha vesměs obsahuje.   Pavel: O jedné informaci jsme už mluvili a sice, že v tom štábu 17. listopadu byl představitel KGB.   Krejčí: Musím ovšem zdůraznit, že KGB nebyla monolitně jednotná organizace. Když se podíváte na pokus o převrat v Moskvě, tak v jeho vedení byli představitelé celostátního KGB, ale ruská část se postavila za Jelcina. Když se vrátíme k našemu 17. listopadu, byla tu prokazatelně skupina lidí z KGB, ale vůbec není jasné, k jakému křídlu patřila. Kdyby to byla skupina, která měla dlouhodobě na starosti Československo, tak si myslím, že by dokázala ten následný krok po Národní připravit lépe. Připravili manifestaci, ale chyběl ten druhý krok. To je to, co mne na tom mate. Proto si myslím, že tady chtěli spíš vyvolat chaos než připravit nějaký stranický puč.    Kocáb: A k čemu by jim ten chaos byl?   Krejčí: Podceňuješ hloupost v politice. Ta je hrozně tvořivá. Něco museli udělat a vznikl z toho takový bastard…   Pavel: Vrátil bych se ještě k pondělnímu zasedání federální vlády. Tehdy vznikla diskuse nad prohlášením vlády k demonstracím. Jediným, kdo podpořil vyvážený návrh Adamce, byl Marián Čalfa. Tehdy začala podle mého názoru růst jeho politická hvězda.    Kocáb: Vzpomínám si ještě na situaci po druhé demonstraci na Letné. Na OF zavolali z úřadu vlády, přišel jsem k telefonu a byl jsem požádán, abych tam co nejrychleji přišel. Přivedli mne do kanceláře, o které si myslím, že patřila Adamcovi, ale Adamec tam nebyl. Čekali tam dva Sověti. Jeden z nich se představil jako Šmeral, syn jednoho ze zakladatelů KSČ a jeden jako velitel moskevského okruhu KGB. Chtěli, abych jim zorganizoval kontakt s Václavem Havlem. Musíte mi ale povědět, o co jde, bez toho to neudělám. Řekli mi, že když to bude pokračovat takhle dál, dojde k rozvalu národního hospodářství, k omezení dodávek ropy a plynu ze Sovětského svazu, dojde k výpadkům proudu, problémům v dopravě, hromadění odpadků, k rabování, k lynčování a postupně se vám to úplně vymkne z ruky. Takže výhrůžka, nebo varování, ale co bychom měli dělat, to nesdělovali. Jen že chtějí mluvit přímo s Havlem. Neumožnil jsem jim to.   Krejčí: Neměli plán. Se sametovou revolucí jsou spojeny tři velké otázky. První, proč se režim, který čtyřicet let mohl dělat, co chtěl, během tří týdnů zhroutil. Druhá otázka je, jak se moc předávala, o tom se vlastně teď bavíme. A třetí otázka, nejenomže nezodpovězená, ale ani nepoložená. A v tom se asi budeme s Michaelem rozcházet. Pro něj končí sametová revoluce odchodem sovětských vojsk. Mně končí proměnou politické elity od té „Pravda a láska zvítězí…“ k privatizaci a divokému kapitalismu. Až tehdy se dotvoří nová mocenská elita. Ve všech bývalých socialistických zemích to proběhlo podobně. Romantici, kteří získali moc, ji z nějakého důvodu předávají oligarchům. U nás, myslím, není startem do této etapy ani malá, ani velká privatizace, ale zprivatizování Mladé fronty. To byl akt, který běžel zcela mimo zákon, a je tolerován. Pak následují další noviny. Co se v ten moment stalo? Informační zdroje, které sloužily spíše levicovým čtenářům, se od nich oddělují a stávají se mainstreamem hlásajícím podivný netolerantní liberalismus.   Pavel: To byl ale svým způsobem logický vývoj pod Mezinárodním měnovým fondem a podle washingtonského konsenzu… Musím říci, že mne také irituje ten rychlý rozpad systému. Je to svým způsobem poučení. A teď je jedno, že se to konkrétně vztahuje k rozpadu komunistického systému. Myslím, že se tam dají najít určité obecné rysy.   Kocáb: Dovolím si zformulovat určitou hypotézu. Já jsem pro potřeby své knihy zorganizoval – říkám tomu – tajemnou schůzku ve čtyřech. Byl tam jeden vysoký zástupce bývalé druhé správy Státní bezpečnosti, jeden bývalý tajemník městského výboru KSČ, který posílal lidové milice do Prahy, a pak je zase stahoval na žádost Miroslava Štěpána, zástupce tehdejší vlády a já. Slíbil jsem, že neprozradím jejich jména a za to jsem dostal poněkud otevřenější informace o tom, co tehdy skrytě probíhalo. Chtěl jsem se něco dozvědět o eventuální přípravě vnitrostranického puče a také, proč nedošlo alespoň k pokusu použít silové prostředky proti demonstrantům. Už Lidové milice by hodně zmohly, ale vojenský zásah by nás minimálně v první fázi revoluce pravděpodobně převálcoval. Po těch třiceti letech jsem je tlačil k tomu, aby mi už konečně řekli, jak to bylo. Identifikovali čtyři měkká centra odporu proti Jakešově politice: jedno kolem Hegenbarta, jedno kolem Štěpána, další kolem Adamce a jedno kolem Štrougala. Všichni jmenovaní by byli bývali schopni naplnit sovětskou představu o vnitrostranickém puči, ale byli na to příliš měkcí. A ozbrojený vnitrostranický puč u nás nemá žádnou tradici. Potřebuje to obrovskou dávku odvahy a tu nikdo neměl. Proč zůstala komunistická moc ležet na chodníku? Odpověď je poměrně jednoznačná. Došlo k totální dezorganizaci uvnitř jejich mocenských struktur. Václavík chtěl zásah a z hlediska komunistů měl pravdu. Adamec už byl v té době v podstatě na naší straně a po mimořádném zasedání ÚV KSČ ztratil podporu komunistů. V té knize najdete i zápisy o tom, jak ho nazývali. Možná ji dokonce ztratil dřív, protože Státní bezpečnost věděla o všech jeho krocích, tedy i o jeho vyjednávání s MOSTem. Štěpán nebyl schopen inteligentního postupu. Pravděpodobným okamžikem jeho nástupu k moci měl být den, kdy vystoupil v ČKD. Tam šel s tím, že se stane novou čerstvou silou. Místo toho ho vypískali. Husák i Štrougal už byli mimo a Hegenbart se hodil marod.   Krejčí: Myslím si, že je to ještě hlubší. Náš tehdejší systém měl zakódovanou jednu velkou chybu a sice iluzi o proměně člověka vlivem socialistických výrobních vztahů. Chtěli jsme vše ovládat výchovou a nadšením. Navíc jsme měli zakódovaný neúspěch z roku 1968.   Pavel: Navázal bych na Oskara. Myslím, že jedním z hlavních důvodů krize byla nevyřešená otázka roku 68 v komunistické straně. Jakákoliv reformní činnost narážela na tuto zkušenost. Navíc se komunistická strana prověrkami zbavila velké části kvalitních lidí, kteří mohli něco v politických a ekonomických kruzích přinést. Je to chyba KSČ, ale je to i chyba Sovětského svazu.   Kocáb: Byl jsem příliš daleko od toho, co se dělo v KSČ. Ale když to vezmu z toho praktického hlediska: čtyři nedůsledná centra odporu proti Jakešovi, neschopnost koordinace, ozbrojený puč nepřichází v úvahu. A pak už je tu jen KGB, pro nebo protigorbačovská, která si na sebe navázala několik jedinců. Ze Státní bezpečnosti nejspíše Lorence, Vykypěla a Bytčánka, z politiků možná Hegenbarta a několik dalších. Oni jediní byli schopni tuto akci pod přísným utajením spustit. Když si vzpomenu na to naše tajemné setkání čtyř, pak ten, který zastupoval StB, a ten, který představoval KSČ, současně vyslovili větu, která prý v té době mezi zasvěcenci kolovala: „Dvacet strejců do prdele a jedeme dál.“ A smáli se tomu souzvuku. Jeden z nich mi přímo řekl, že dostal nabídku od Štěpána na vysokou stranickou funkci, až puč bude proveden. Nebyl připravován československou stranou, ale někteří se jej účastnili. Tvrdím, a jsem v tom rozporu s Oskarem, že za tím byl spíše Gorbačov, který si myslel, že vyčistí ten Augiášův chlév na ÚV a pokusí se všechno ještě jednou zachránit přestavbou… V tom okamžiku jsem už musel vypnout magnetofon. Ne že bychom nemohli diskutovat ještě dlouho. A možná ještě budeme, protože to byla část našeho života.  {/mprestriction}  Zaznamenal Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2024-04-06 08:36:04

Ozbrojený muž vzal u brazilského soudu zákon do vlastních rukou

BRAZÍLIE – Dramatické záběry muže, který zastřelil údajného vraha svého otce během soudního procesu o vraždě. (Foto: X) Útočník na obžalovaného šestkrát vystřelil z... Článek Ozbrojený muž vzal u brazilského soudu zákon do vlastních rukou se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-15 19:20:12

Další ozbrojený útok v Austrálii. Útočník pobodal duchovního

Austrálie - Několik dní po útoku v obchodním centru, při kterém zemřelo 6 lidí, byli na bohoslužbě v Sydney pobodáni 4 lidé. Policie Nového Jižního Walesu uvedla, že po incidentu, který se odehrál v pondělí 15. dubna, byl útočník zatčen. The post Další ozbrojený útok v Austrálii. Útočník pobodal duchovního first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-09-16 14:03:00

Policie pátrá po muži, který se vloupal do domu na Písecku: Pozor, může být ozbrojený

Policisté pátrají po muži, který se v pondělí vloupal do rodinného domu u Čimelic na Písecku. Zveřejnili jeho fotografii. Není vyloučeno, že hledaný je ozbrojený.

Čas načtení: 2024-10-14 10:00:00

Už třetí pokus zastřelit Trumpa

Ozbrojený muž zatčený poblíž Trumpova shromáždění v Kalifornii ho chtěl zabít, sděluje policiePodezřelého se zbraněmi a falešnými VIP průkazy zadržely úřady asi kilometr od vstupu na shromáždění CoachellaMuž ozbrojený zbraněmi a falešnými novinářskými a VIP průkazy byl zadržen úřady na sobotním předvolebním shromáždění Donalda Trumpa v Kalifornii.Podezřelého, identifikovaného jako Vema Millera, zadržela policie na kontrolním stanovišti asi půl míle od vchodu na mítink v kalifornském Coachella Valley krátce před jeho zahájením, uvedla v neděli policie.

Čas načtení: 2024-12-04 17:08:35

Mimořádná zpráva: Zásah PČR, údajný ozbrojený střelec na fakultě ZČU

Policie ČR zasahuje na jedné z fakult Západočeské univerzity v Plzni kvůli nahlášenému ozbrojenému střelci. (Foto: X) Přijali jsme oznámení o výstřelech v areálu... Článek Mimořádná zpráva: Zásah PČR, údajný ozbrojený střelec na fakultě ZČU se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-12-19 12:17:00

Manévry u právnické fakulty v Praze: Policisté dostali oznámení, že tam míří ozbrojený muž

Velké policejní manévry probíhají v centru Prahy, konkrétně na Dvořákově nábřeží v okolí Právnické fakulty Univerzity Karlovy. Policisté od kolemjdoucího dostali oznámení, že do centra míří ozbrojený muž. Pracují ale s variantou, že si mohl vše vymyslet. 

Čas načtení: 2025-06-28 09:46:00

Policejní manévry na Praze 10: Pro ozbrojeného agresivního muže si přijela zásahová jednotka

Pražští policisté v sobotu ráno řešili incident v Turkmenské ulici na Praze 10. V jednom z bytů byl agresivní a ozbrojený muž, přijela si pro něj zásahová jednotka. Muže se jí podařilo zadržet, aniž by byl někdo zraněn.

Čas načtení: 2024-02-16 06:00:01

Válka Číny a USA je jen otázkou času, říká generál Šedivý. Může se stát globální a zasáhnout i Česko

Ještě nedávno to vypadalo jako strašení něčím, co je v oblasti sci-fi. Jenomže ozbrojený střet mezi Čínou a USA je zřejmě na spadnutí, a dokonce jsou detaily probírány americkými politickými špičkami, jak tvrdí komentátor Financial Time Gideon Rachman. „Říkají, že válka je pravděpodobná.“ S tímto tvrzením souhlasí i generál Jiří Šedivý. „Čínský prezident Si Ťin-pching dal armádě pokyn, aby se připravila na válku. To bylo v roce 2022 s tím, že o pět let později by měly být přípravy hotové. Takže je možné předpokládat, že se střet blíží,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky. Putinův problém s Ukrajinou je jinde než v NATO, říká generál Šedivý. Trump je pro Rusy darem z nebes Číst více Král je mrtev, ať žije král? Čína už disponuje největší armádou za poslední desetiletí, jejíž součástí jsou moderní rakety, letadla, lodě apod. Země také shromažďuje zásoby potravin a pohonných hmot. To všechno jsou náznaky, které mohou znamenat přípravu na válku. A když se k tomu přidají třenice s USA ohledně Tchaj-wanu, pro případný důvod a eskalaci potíží nemusíme chodit daleko. Poměřování sil a boj nejen o hegemonii nad západním Pacifikem, ale i potvrzení pozice coby světové velmoci jsou podle všeho na spadnutí. Nebylo by to samozřejmě zdaleka poprvé, kdy se světové velmoci utkaly o „nadvládu nad světem“, je to tzv. princip Thukydidovy pasti. Tu před několika lety popsal student Henryho Kissingera, politolog Graham T. Allison, a Čínu a USA srovnal se Spartou a Aténami během peloponéské války – tedy že dnešní „obr“ je konfrontován s jinou silou, která chce nastoupit na jeho místo. Čína si Západ testuje na Ukrajině Konflikty na Ukrajině a na Středním východě mohou dále znamenat, že by svět pohltily propletené konflikty v klíčových regionech Eurasie, což by znamenalo globální konflikt nedozírných rozměrů. „Například i severokorejský diktátor Kim Čong-un několikrát oznámil přání, aby se jeho armáda co nejdřív připravila na válku. Je tedy jasné, že by nestál stranou,“ má jasno Šedivý. Čína si podle bývalého elitního vojáka na Ukrajině testuje, co Západ dokáže a kam až je ochoten zajít. „Vidí silné i slabé stránky, všechno pečlivě pozoruje. Bezvýznamnou roli nehraje ani Írán. Nakonec, spojenectví Ruska, Číny, KLDR a Íránu už nějakou dobu dobře funguje a Írán je na Středním východě velmi významným hráčem.“ Čína zase vyděsila svět. Dala zelenou projektu, na který si zatím netroufla žádná velmoc Číst více Jaderné zbraně a globální válka Ředitel CIA William Burns agentuře Reuters řekl, že Si Ťin-pching usiluje o schopnost ovládnout Tchaj-wan do roku 2027, což koresponduje s pohledem některých vojenských odborníků. „Zajímavá je myšlenka, že Čína svou pomocí Rusku ve válce na Ukrajině vlastně Západ oslabuje. To je dle mého názoru velmi důležité a plně se s touto tezí ztotožňuji,“ má jasno Šedivý a upozorňuje i na fakt, který není často zmiňován: „Rusko má podporu i mnoha dalších států, ty ji však zatím nedávají najevo otevřeně.“ Naráží tím na skutečnost, že i z toho důvodu se nakonec konflikt velmocí typu USA a Číny může stát globálním – začnou se přidávat další a další země, navíc Rusko bude Číně podle všeho hodně dlužit a také se dá předpokládat, že možnost, jak si „kopnout“ do USA, Vladimir Putin rád využije. Jsou tu i bývalé satelity Sovětského svazu, které by si Putin rád zařadil do svého impéria, případný globální střet tak může zasáhnout i Česko. „A pak je tu fakt, že KLDR a Írán mohou ve střednědobém horizontu vládnout jadernými zbraněmi. I to může být částí paliva, které svět dožene k rozsáhlé válce,“ dodal pro Čtidoma.cz Šedivý. Zdroje: autorský článek KAM DÁL: Hitlerův špičkový špion chtěl zavraždit svého vůdce a zachránit Československo.

Čas načtení: 2022-01-05 10:10:02

Novoroční projev premiéra Fialy

Vážení spoluobčané, děkuji vám za důvěru a za tuto možnost promluvit k vám poprvé v novém roce jako předseda vlády naší republiky. Budu k vám mluvit zcela otevřeně, protože věřím, že to je jediná cesta, jak můžeme začít řešit naprostou většinu problémů, které nás trápí. Politiky si určitě nevolíte proto, aby vám, jak se říká, lakovali věci na růžovo, ale proto, aby vaše problémy správně pochopili, pojmenovali a dokázali je vyřešit. Taková byla ostatně i naše nabídka v podzimní volební kampani, díky které jsme před dvěma týdny sestavili novou vládu České republiky. Je první den roku 2022 a já pro vás bohužel nemám mnoho dobrých zpráv. Tento rok bude pravděpodobně jedním z nejsložitějších a nejtěžších od vzniku samostatné České republiky. Budou nás trápit problémy, které přicházejí z venku, ale i problémy, které jsme si zavinili sami. Hlavně tím, že předchozí vláda jen málo dbala na naši budoucnost a doslova žila ze dne na den. Chovala se, jako by Česká republika nepotřebovala akutně řešit nové zdroje energií pro naše domácnosti a náš průmysl. Jako by neustálé zadlužování naší země nemohlo nikdy způsobit inflaci. Inflaci, která dnes bohužel začíná vážně ohrožovat naše úspory, v krátkém čase může ohrozit i pracovní místa, a hlavně zastavit tolik potřebný ekonomický růst. Ceny energií, inflace nebo-li zjednodušeně řečeno drahota a covid. To jsou tři vážná nebezpečí, kterým bude Česká republika čelit v tomto roce. S trochou nadsázky můžeme říct, že vlády mohou hodně věcí rychle pokazit, ale náprava trvá zpravidla mnohonásobně déle. Odsouvat problémy na další volební období, to je totiž vždycky jednodušší než kousnout do kyselého jablka a začít je řešit. Ale naší zemi nic jiného nezbývá, protože každý den se naše problémy budou už jenom zvětšovat. Sami víte, že jsme začali pracovat od prvního okamžiku po jmenování nové vlády. Naší práci jsem se věnovali i v průběhu Vánoc. Ale i když nám toto tempo vydrží celý tento rok, tak budu rád, pokud vy první pozitivní výsledky našeho snažení pocítíte už na jeho konci. Vyhrát nad inflací totiž bohužel nelze ze dne na den. Zdědili jsme rozpočet s dalším obrovským schodkem a na jeho zaplacení si budeme muset opět půjčit. V těchto dnech se ho snažíme seškrtat aspoň na únosnou míru, abychom ukázali, že to s řešením inflace myslíme vážně. A já vám chci slíbit, že budeme hledat úspory zejména tam, kde to přímo nepocítí naši občané. Máme totiž zbytnělý a těžkopádný stát a tomu rozumná redukce jenom prospěje. Někteří ekonomové jsou skeptičtí a říkají, že inflaci se nepodaří zkrotit, dokud se nepodaří dostat pod kontrolu ceny energií. To je ale téma, které si vyžaduje i mezinárodní řešení. Na jedné straně je zde Rusko, které se snaží Evropu vydírat, a dokonce dává najevo, že je připraveno i na ozbrojený konflikt, a na druhé straně tu máme významné evropské státy, které se rozhodly investovat do nezávislosti na fosilních palivech, a to takřka za každou cenu. A obojí, obojí nám může přinést problémy, pokud náš hlas, hlas České republiky, nebude slyšet a pokud nebudeme dostatečně bojovat za naše ekonomické a bezpečnostní zájmy. Chtěl bych ale se vší vážností varovat. Varovat před různými politickými spasiteli a populisty, kteří budou chtít této situace zneužít a budou vám tvrdit, že řešení je jednoduché. Že stačí něco odmítnout nebo odněkud vystoupit. Není to pravda. Složité problémy přece nikdy nemají jednoduchá řešení. Naše vláda bude muset trpělivě a tvrdě pracovat. Hledat v Evropě spojence. Přesvědčovat partnery, ale také konečně pohnout s výstavbou jaderných bloků a taky podpořit investice do dalších rozumných obnovitelných zdrojů. To je cesta, jak z energetické krize ven. A její alternativou je zaostalost a chudoba. A to přece nikdo nechce. Významnou šanci, že se nám podaří uspět, nám dává i fakt, že naše země bude v tomto roce předsedat Evropské unii. Několik měsíců budeme více slyšet, více vidět a náš názor bude mít větší váhu. Je jen škoda, že tato velká mezinárodní příležitost nebyla našimi předchůdci dostatečně pochopena a nebylo uděláno dost pro to, abychom ji dobře využili. Naše nová vláda nyní vlastně na poslední chvíli dává dohromady zdroje, experty i program. A to proto, abychom předsednictví zvládli se ctí a abychom byli schopni prosadit v Evropě to, co naše republika, naše Česká republika v blízké budoucnosti životně potřebuje. Jak už jsem zmínil, bude to dlouhá a náročná cesta. Zdražování energií a krachy dodavatelů mohou mezitím, během následujících měsíců, dopadnout na tisíce rodin. Chtěl bych jim slíbit, že vláda udělá všechno pro to, aby nezůstali bez pomoci. Příprava podpůrných programů pro lidi, které ohrožuje energetická chudoba, to byl jeden z prvních úkolů, které jsem svým kolegům hned po jmenování naší vlády zadal. Závěrem mi dovolte říct několik slov k tématu, které nás všechny poslední dva roky zneklidňuje, vyvolává obavy, ale už nás i unavuje. Ano, tím je covid. Snažím se být v této věci realista. Dlouhodobě zastávám názor, že s covidem je třeba se naučit žít. To ale vyžaduje nasazení na obou stranách, jak na straně vlády, tak na straně občanů. Za vládu vám mohu slíbit, že se budeme snažit, aby všechna nezbytná opatření, nezbytná opatření, byla maximálně rozumná, přiměřená a předvídatelná. Ale něco může proti covidu udělat každý z nás, my všichni. Samozřejmě vedle očkování, které je proti covidu tou hlavní společnou ochranou. Máme za sebou Vánoce, svátky, kdy se setkáváme s rodinou a s přáteli. Chovejme se, prosím, i po celý letošní rok všichni k sobě navzájem jako se chováme k rodině a k přátelům. Jako se chováme k těm, na kterých nám záleží a vůči komu občas neváháme udělat i ústupek na úkor vlastního pohodlí. Nejsme totiž navzájem cizí lidé. Jsme všichni občané České republiky. Cítíme k sobě sounáležitost a máme k sobě navzájem i odpovědnost. Je určitě vždycky lepší hledat to, co nás spojuje, než žehrat na to, co nás rozděluje. Platí to v domácí i v mezinárodní politice, ale platí to i pro vztahy mezi sousedy, kolegy na pracovišti, v rodině. A já věřím, že máte stejnou zkušenost. Jsem naprosto přesvědčený o tom, že všechny problémy, i ty veliké, o nichž jsem tady dnes hovořil, lze nakonec právě společným úsilím vyřešit. A pokud je dokážeme vyřešit správně a včas, bude to pro naši zemi, její ekonomiku a celou společnost znamenat velký posun kupředu. Česká republika má právo patřit mezi nejvyspělejší země světa a já vím, že tam patřit bude. Přeji vám, abyste rok 2022 prožili co nejlépe. Za sebe i za celou vládu vám mohu slíbit, že pro to uděláme vše, co bude v našich silách.

Čas načtení: 2020-11-30 17:56:52

Legie rozjíždí boj za přežití lidí v nepřátelském vesmíru. Ale nejdřív je třeba sehnat nějaké ženy

Vesmírná série Legie ostřílených autorů české sci-fi Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňovou ohlásila dvanáct dílů. První vyšel před měsícem a už přichází druhý s názvem Amanda. Posádka vesmírné lodi Kraksna se v něm vydává na záchranu žen uvězněných na pouštní planetě. Vesmírná sága plná českého humoru a svérázných hrdinů od agenta české tajné služby, ruského špiona, přes inženýra z Vítkovic po drsnou ještěrčí mimozemšťanku Agu, tak pomalu nabírá na obrátkách. Přinášíme exkluzivní ukázku. Vesmír je kruté místo. Právo na život má pouze ten, kdo si jej uhájí v boji. To ví i posádka lodi Kraksna. Lidstvo je zotročeno mocnou mimozemskou rasou, a tak za pomoci technologie prastaré vesmírné civilizace hledají cestu, jak svoji planetu osvobodit. Nebo alespoň nakopat zadek těm modrým parchantům, co ji vyplenili. Život je ale otázkou priorit. Na planetě Namathé se údajně nachází lidská žena, kterou je třeba zachránit. Hlavně ze vznešených humanitárních důvodů, to dá přece rozum. Jenže když při tom pracujete pro mimozemského mafiána, co vypadá jako slepice, mají věci tendenci se poněkud komplikovat. Vítejte v sérii Legie – novém světě Františka Kotlety a Kristýny Sněgoňové, space opeře temné, akční i zábavné, jak jen to chladný vesmír dovolí.   Ukázka z knihy: Do baru vejde Čech, Rus a pták Přivítala nás typická barová atmosféra, až jsem na chvíli zapomněl, že jsem bambilión kilometrů od Země. Tlumené světlo, tlumená hudba, tlumené hlasy. Vzduch plný štiplavého kouře možná z mimozemských obdob vodních dýmek, cinkání sklenic a šoupání nohou a nezaměnitelná vůně alkoholu, která na moment odvedla moje myšlenky od hrnku kafe. Dokonce i při vzpomínce na hnusnou chuť Gold Cocku, který jsme pili při posledním setkání s plukovníkem Batistou – když se rozpovídal o operaci Thümmel a já ještě věřil, že by nemusela skončit průserem –, jsem začal slinit jako Pavlovův pes. Všechny zlaté plíšky jsem byl ochotný utratit za sklenku whisky, i kdyby se mi před enlilskou invazí zdála k zblití. Ani s vidinou panáka před sebou jsem ale nezapomínal na fakt, že jsem vešel do baru plného mimozemšťanů ozbrojený jen silou svého šarmu a dobrou vírou v to, že kdybych začal křičet dost nahlas, Aga by nám přiběhla na pomoc. Na chanu jsem spoléhal především, protože můj šarm nebyl po měsících strávených na těžební planetce, navíc navlečený ve Vodičkově obludné kombinéze, zrovna ve formě. I když pro některé druhy mohl být strhaný čtyřicátník v beztvarém overalu pořád ten nejlibovější kousek v nabídce, nesázel jsem na to. Zato křičet jsem uměl fakt hlasitě. Stačilo pár kroků, aby mi došlo, že se Aga možná bude hodit. A že těch pár kroků jsem neměl dělat. Hudba sice neumlkla, ale hovor u většiny stolů utichl, jako když utne. Desítky očí, často na jediném těle, se na nás upřely. Některé přítomné jsem poznával – zelení sukrové, melarové s drsnými výstupky na hlavách, pár podmračených chanů ve vzdáleném rohu – jiné jsem nikdy neviděl. U jednoho stolu bylo dokonce cosi jako obří šnek, což možná vysvětlovalo, proč se mi při vstupu přilepila ruka ke klice. Bohudíky tohle bylo to lepší z možných vysvětlení. I tady jsme byli samozřejmě jediní lidé. A to byl asi problém. Netvrdil bych, že na nás zírali úplně všichni. Ale to jen proto, že jsem si u některých nebyl jistý, kde mají očí. Gerasim se posadil na stoličku, jako by náhlou změnu ovzduší nevnímal, a poručil si: „Pivo.“ Za pultem ze dřeva plného červených žilek stál tvor s velkýma složenýma očima a sosákem tam, kde jsem čekal nos. Složené oči upřel na Rusa poněkud tázavě, aspoň se mi to zdálo. Netušil jsem, jak mu biočip, který určitě měl, přeložil pivo, ale nic podobného asi nepodával. Intenzivní pocit, že tu nemáme co dělat a všichni kromě nás to ví, ještě zesílil. Začal jsem litovat, že nápad zaskočit sem neměl Gerasim a já mu nemohl říct, že je debil. „Vaše nejlepší pití,“ objednal jsem radši a zahnal obavu, že by lidskému žaludku nemuselo udělat úplně dobře. Na to slyší každý barman, bez ohledu na to, jestli nalévá na pouštní planetce na konci vesmíru nebo v havířovské nonstopce – doufal jsem jen v rozdílnou kvalitu nabídky. Pořád ještě bylo možné, že se návštěva baru vyplatí, i když se nám možná za chvíli do zad zabodne krom upřeného pohledu i něčí kudla. Usoudil jsem, že jestli se to má stát, dám si radši než kafe něco tvrdšího. „Nejsi troškař.“ Vodičku ve sluchátku vystřídal Giuseppeho zvučný bas. „Doufám, že se z toho posereš.“ „Běž radši do něčeho naplivat,“ poradil jsem mu. „Už se stalo, doufám, že snídaně chutnala. To máte za to, že jste mi neřekli, že jdete ven.“ „Řekli bychom, kdyby ses někdy dostavil na můstek. A víš co? Jak tě tak poslouchám, jsem rád, že to neděláš.“ „Chcípni,“ poradil mi dobrosrdečně. „Jestli budeš dál vařit ty, je to jen otázka času.“ Mušák se otočil a sáhl do police pro širokou láhev z broušeného modrého skla. Navzdory neutěšenosti ulice a přinejmenším nezajímavosti baru vypadalo jeho nejlepší pití nadějně. Gerasim se zatvářil jako kluk, co pozval holku do luxusní restaurace, otevřel desky s účtem a přemýšlí, jestli je lepší obětovat ledvinu, nebo hrdost. Efektním pohybem obočí mi naznačil, že objednávat si pití, jehož cenu neznáme, v podniku plném nepřátelského zírání, na planetě, kde lidi slouží převážně jako zdroj bílkovin, není značka ideál. Pokusil jsem se mu říct, že si po tom všem, co máme v posledních měsících za sebou, zasloužíme aspoň na chvíli v klidu sednout nad sklenkou něčeho lepšího, než je kořalka, kterou Giuseppe vyrábí bez použití čehokoliv, z čeho se kořalka pálí, a která chutná jako ponožky, ale moje obočí zjevně dokázalo vysílat jen jednoduché vzkazy. Mušák před nás postavil dvě prázdné sklenky. „Máte čím zaplatit?“ Neměl jsem tušení, kolik může panák nejlepšího pití stát, a tak jsem se odpovědi vyhnul. „Bez peněz do hospody nelez.“ Mušák zahýbal sosákem. I když mi biočip jeho slova překládal, nebylo mi úplně jasné, čím a jak je vydává. Vzhledem k tomu, že mi od pasu dolů mizel za barem, rozhodl jsem se po tom nepátrat. Chvíli jsem čekal, že bude chtít zlato vidět, než nám nalije, ale zjevně se jednalo o lepší podnik, kde by nás v případě insolvence hezky postaru zmlátili a okradli o orgány. Nalil do obou sklenic mizerné množství husté, skoro černé tekutiny. Na víc si nás asi neohodnotil. „Jak to, že maj u sebe otroci prachy?“ zeptal se sukra ze sousední stoličky. Pohled už měl trochu kalný, a když se ke mně naklonil, nebezpečně se zakymácel. Štiplavě páchl. „A tolik.“ „Kolik?“ zarazil se Gerasim. „Naše paní nás odměňuje za nadstandardní výkon,“ odpověděl jsem a zvedl sklenku. „Jestli víš, co tím myslím.“ Sukra se znechuceně odkymácel. Spokojeného otroka, který navíc dostává zaplaceno, na Namathé asi neměl nikdo rád. Napil jsem se. A měl co dělat, abych se udržel na stoličce. Likérka Drak možná zbavovala zraku, ale mušákova specialita zvládla všechny smysly během jediného loku. Měl jsem pocit, že se mi vnitřnosti obrátily naruby, v uších mi začalo hučet a z měkkého přítmí se stala tma. Zamrkal jsem a snažil se nepropadnout hrůze z oslepnutí. „Dopijem to u stolu,“ zasípal jsem a mávl na Rusa. Pochopil, sáhl do tisíce a jedné kapes svého overalu a položil na bar dva plíšky zlata. Netušil jsem, jestli je to málo nebo moc, a nedokázal jsem na to téma s mušákem zapříst hovor. Jestli něco bzučel, nerozuměl jsem. Byl jsem rád, že jsem se dopotácel k prázdnému stolku v rohu, kde šero skrylo mou hanbu. Půl roku otročení enlilům a měl jsem výdrž jako puberťák. Doufal jsem, že jen v pití, a současně se bál, že nebudu mít v nejbližší době možnost ověřit, jak jsem na tom v jiných oblastech života. „Tak co?“ zeptal se ve sluchátku Giuseppe škodolibě. „Jaký to je?“ Snažil jsem se neznít, jako bych právě vypil flašku fridexu. „Lepší než tvoje chrchle v polívce.“ Zdálo se, že jsem Itala urazil. „Do polívky ti od nalodění na Kraksnu neplivu.“ Investoval jsem poslední trochu síly do zašeptání: „Na Vzdorující. Nepoznal jsem rozdíl.“ Giuseppe řekl cosi o zasranejch hovadech, co si ničeho neváží, a pak buď opustil můstek, nebo ho jen konverzace se mnou omrzela. To, že je jeho jídlo nechutné, protože do něj plive, pro kuchaře asi nebylo tak hrozné jako to, že je jeho jídlo nechutné jednoduše proto, že neumí vařit. „Ta píše,“ pochvaloval si Gerasim a hodil do sebe zbytek dryáku. Přisunul jsem k němu sklenku. „Dej si i za mě. Na tyhle experimenty jsem už starej.“ „Jednou jsem pil vodku z…“ Rus se zarazil, když se u našeho stolu zastavilo něčí zvíře. Vypadalo jako černá slepice, s velkýma žlutočernýma očima a vytahaným lalokem na krku. Hlavu mělo porostlou peřím, na humanoidních rukou dlouhé prsty s několika články zakončené drápy. Pod zobákem mělo jednoduché tetování a peří na pažích mělo tak husté, že působilo jako plášť. Upřelo to na mě oko. „Kšá,“ pokusil se Gerasim ptáka odehnat. „Počkej,“ zarazil jsem ho a navzdory prvotnímu nutkání vypudit tvora máváním rukama jsem ho jen upozornil: „Asi jste si spletl stůl.“ „A vy planetu.“ Mozkový biočip se opět ukázal být tím nejlepším ve vesmíru a kdákání, které pták patrně vydával, když pootevřel zobák, převedl do dokonalé češtiny. Po tom všem, co jsem už ve vesmíru viděl, bych se nedivil, ani kdyby na mě začala mluvit vlastní židle. „Na téhle se lidem moc dobře nevede.“ „Zažili jsme horší,“ konstatoval Gerasim. „O dost.“ „Kdo je to?“ zbystřil Vodička. Předstíral jsem, že si otírám bradu do ramene overalu, a koutkem úst jsem procedil: „Něco jako přerostlý mluvící pták.“ Slepic se ani nezeptal, jestli máme u stolu volno, a rovnou se posadil. „I tady se věci obvykle zhorší, když se objeví člověk.“ „Vypadá to, že ve vesmíru nejsme moc oblíbení.“ „Jste. I když ne tak, jak by se vám líbilo.“ „Díky za upozornění,“ podotkl jsem. Slepic si promnul pařáty. „Ale někdy se věci můžou i zlepšit.“ Tohle byl začátek konverzace, která se mohla snadno zvrhnout v něco, co jsme si nemohli dovolit, ne neozbrojení a uprostřed předávky kradeného chepitu. Začal jsem mít pocit, že bych se měl kousnout, černé svinstvo dopít a co nejrychleji z baru vypadnout. Pokud nás vypadnout nechají. Zahnal jsem pomyšlení na výraz zadostiučinění ve tváři naší chanské otrokářky, pokud nás bude muset zachraňovat. Možná ale žádný takový výraz ve svém dvourozměrném repertoáru neměla.  Zachytil jsem pohledy od sousedního stolu. Dva sukrové nás pozorovali podmračeně, ale slepicova přítomnost jako by je odrazovala od čehokoliv dalšího. „Víte, kolik by za vás dva byli ochotní zaplatit na trhu?“ zeptal se náš drůbeží společník. „Moc ne,“ nechal se slyšet Giuseppe. Takže očividně můstek neopustil. Chtěl jsem mu říct, aby vypadl a vrátil vysílačku Vodičkovi, ale nechtěl jsem zbytečně poutat ptákovu pozornost ke komunikátoru v uchu a zbytku posádky na Malé Kraksně. „Vím, kolik se za takový, jako jsi ty, platí na trhu u nás,“ informoval ho Gerasim. Kopl jsem ho pod stolem do nohy, na což zareagoval tím, že dopil i zbytek mého dryáku. Ptáka to zjevně nevyvedlo z míry. „Kupci by se předháněli.“ „To je sice lichotivé, ale nás nikdo neprodává,“ upozornil jsem ho. „Protože tu s vámi nikdo není. Což je zvláštní…“ Slepic se významně rozhlédl a potom na mě upřel žlutočerné oko. „Ve skutečnosti nevypadáte jako otroci.“ „Vypadáme jako horníci.“ Rus se naklonil ke komunikátoru v mém uchu. „Díky!“ „Ani se tak nechováte,“ pokračoval slepic. „Většina otroků, natož na Namathé, by se bála i promluvit. Zatímco vy se tu pohybujete jako svobodní.“ Bezděčně jsem si vzpomněl na jednorukou mimozemšťanku s hmyzem přilepeným k oku. „Míří tohle všechno někam?“ Chvíli mě pozoroval a potom zakdákal: „Mám pro vás nabídku.“ „Nabídku?“ zopakoval Gerasim. Přimhouřil jsem oči. „Pro nás?“ „Za malou… službu bych vám zaplatil něčím lepším než jen sklenkou sukrské krve.“ Sukrská krev. Bože. Doufal jsem, že jde jenom o mimozemský ekvivalent oblíbeného bulharského vína. I tak mi ten jediný lok zhořkl v břiše. „My ptáky nekouříme,“ ohradil se Rus. Slepic se od stolu nepatrně odtáhl. „Nic takového jsem na mysli neměl.“ „Nechte ho to aspoň doříct,“ vložil se mezi nás Giuseppe, i když se ho Vodička marně pokoušel odehnat od řídicího pultu. Pták pootevřel zobák. „Poslechněte si…“ „Jak jste několikrát zopakoval, jsme jen otroci,“ přerušil jsem ho. „Otroci, kteří už někomu slouží.“ Pták výraz nezměnil, ale do hlasu se mu vloudilo něco nového. Pomalu jsme přecházeli do fáze vydírání. „Otroci, kteří si můžou dovolit nejdražší pití v nejlepším baru čtvrti?“ „Tohle je nejlepší bar čtvrti?“ Rus se rozhlédl, ale když zjistil, že ho mimozemšťané od okolních stolů nevraživě pozorují, zase se stáhl. „Tak asi jo.“ Slepicovy žlutočerné oči se zaleskly. „Dejme tomu, že vám věřím.“ „Dejme tomu, že vám do toho vůbec něco je. Vymáčkněte se, nebo se zvedneme a půjdeme,“ rozhodl jsem. Ptákovi konečně došlo, že mě jeho tanečky nebaví. „Jak jsem řekl, mám pro vás nabídku. Pro vás, protože otroci jsou tu v podstatě neviditelní a mně se hodí někdo, koho nikdo neuvidí. Přitom ale máte mnohem větší volnost než ostatní. Té byste mohli využít.“ Ani jeden z nás se nezeptal, k čemu. Slepic nás chvíli pozoroval, a když pochopil, že se součinnosti nedočká, pokračoval sám: „Nebudu vás napínat.“ „Napínáš nás celou dobu!“ zařval Giuseppe do sluchátka tak, až mě píchlo v hlavě. Dědek asi v odhánění moc úspěšný nebyl. „V paláci v jedné z oáz je něco, co chci. Něco, co mi patří.“ „Pro věci, co člověku patří, si většinou neposílá párek cizáků,“ podotkl jsem. „Na základě dohody uzavřené nad prázdnou sklenkou,“ dodal pohotově Gerasim. Pták pochopil a trhaně zakýval na barmana. Mušák před nás beze slova položil sklenky s černou tekutinou, dokonce se ani nezeptal, jestli si je pták může dovolit, zjevně působil solventněji než my, a na tenkých nohou se znovu odpotácel za bar. Neušlo mi, že znervózněl. Nenápadně jsem posunul židli tak, abych měl lepší přehled o zbytku místnosti. Pokud se mělo něco strhnout, chtěl jsem být připravený, jak jen to šlo. Gerasim stáhl obsah sklenky na ex. „Takže máme dohodu?“ zeptal se pták. Zavrtěl jsem hlavou. „Ještě ne.“ Slepic se ke mně naklonil. „Když mi donesete, co chci, odměna bude stát za to.“ „Co to je?“ zarazil jsem ho. „Informační disk,“ odpověděl pták. „Jeho obsah pro vás není relevantní.“ Ale pro ptáka očividně ano. Smrdělo to. Smrdělo to tak, že víc už ani nemohlo. „Co nabízíte za odměnu?“ upřesnil jsem otázku. Slepic trhaně pohnul hlavou. „Lidskou ženu.“ Gerasim, který do sebe zrovna obracel i mou sklenku se sukrskou krví, vyprskl černou tekutinu na desku stolu. „Ženskou?!“ Část baru se po nás otočila, jako by jen čekala, až jim dáme záminku věnovat nám ještě víc pozornosti. Jeden z melarů se naklonil k mušímu muži za barem a něco mu pošeptal. „Moment, ženu?“ ozval se ve sluchátku Vodička. „Ne tak nahlas,“ napomenul jsem Rusa. I když, co si budem, já bych lidskou ženu vyvážil chepitem, ani bych nemrkl, a pochopení by pro to neměla asi jen Aga. A Giuseppe. Možná. „Už tak jsme nápadní jak tarantule na polárce.“ „Jako že buchtu? Opravdickou buchtu?“ pokračoval Gerasim. „S prsíčkama a prcinkou?“ Slepic kývl. „Se vším, co k ní patří. S dokonale tvarovanou hlavou, zdravýma nohama a hustým peřím.“ Bylo to poprvé, co můj biočip při překládání selhal, a tak jsem zopakoval: „Peřím?“ „Myslí vlasy,“ projevil se Gerasim jako zkušený lingvista. „Podle mě nemyslí,“ byl Vodička opatrný. „Řekněte mu, ať vám ji nakreslí.“ „Co? Tohle není žádná liduška.“ Nicméně i já byl vůči ptákovu popisu skeptický. „Dokonale tvarovaná hlava, zdravé nohy a husté peří. Těžko uvěřit, že tu někdo takový je.“ Slepic zahýbal hlavou. „Mí… společníci s ní jednali. Je v paláci, kam chci, abyste se dostali. Můžete odtamtud odnést disk a ženu při jednom.“ To mě zaujalo. „Je taky otrokyně?“ „Všichni z vašeho druhu jsou.“ „Komu slouží?“ „Pánovi oázy.“ „Což je?“ Pták přimhouřil oko. „Kulšeš, jako všichni místní správci.“ Dva chanové u zadního stolku se zvedli a protáhli si ruce. Přenesl jsem váhu, ale nespustil pohled z našeho drůbežího společníka. „Chcete po nás moc a říkáte málo.“ „Řeknu vám všechno, co potřebujete, abyste se dostali dovnitř a ven, jakmile spolu uzavřeme dohodu.“ „Jak víme, že o té ženě nelžete?“ Slepic ztuhl. „Huntové nelžou.“ „Bohorodičko, tak to doufám, že jste hunt!“ projevil se Rus i jako diplomat. Zjevně jsme se ptáka dotkli, protože chvíli uraženě mlčel, načež asi usoudil, že od lidské verbeže slušné chování čekat nemůže, a pokračoval: „Hunta. Já sám jsem ji neviděl, ale je tam, máte mé slovo. Dokážu vás nepozorovaně dostat do paláce. Řeknu vám, kde najdete ten disk. S sebou můžete odvést i ženu. Co s ní uděláte pak, je mi jedno. Předáte mi můj disk a já na všechno zapomenu, stejně jako to očekávám od vás.“ „V té nabídce je ve skutečnosti dost ale…,“ začal jsem. „Dohodnuto!“ Gerasim natáhl k ptákovu pařátu ruku. „Dostaňte nás tam a my dostaneme váš disk a naši buchtu ven.“ Srazil jsem mu ruku na desku stolu a naklonil jsem se k němu. „Jsme tu kvůli něčemu důležitému. Moc důležitému.“ „Tohle se ti snad důležité nezdá?“ „Zdá se mi to hlavně nebezpečné. Mohlo by to ohrozit všechno, za co bojujeme.“ Gerasim se ke mně naklonil ještě blíž. „Bojujeme proti enlilům. A kulšešové z oáz jim slouží. Celá tahle planeta je ukázkou toho, jak nechceme skončit.“ „A jak skončíme, když si tu budeme hrát na hrdiny.“ „Přestaňte šeptat,“ požádal mě dědek. „Nic neslyšíme.“ Slepic si odkašlal. „Za dvě hodiny vám můžu na kraji města nechat bhásy, kteří vás bezpečně dovezou až k oáze. Připravím všechno, co budete potřebovat, abyste z paláce dostali…“ „Buchtu s epesníma dudama,“ zasnil se Gerasim. „A hustým peřím,“ připomněl jsem já. „Myslel jsem ten disk,“ vložil se mezi nás pták. Ani jeden z nás ho ale neposlouchal. „Ohrozil bys celou misi kvůli pichu?“ Pokusil jsem se představit si, co řekne Aga, až přijdeme s tím, že jsme přijali kšeft od mluvící slepice v obskurním baru a chystáme se krást v oáze. Zabít nás jí kor-fa nedovolí, takže námi asi bude jen dál pohrdat. Nebo jí to můžeme neříct. „Protože o to ti ve skutečnosti jde, ne? Lidumil Gerasim si přitiskl ruku na srdce. „Jde mi o záchranu lidského života. Přece tu nenecháme otročit člověka.“ Povytáhl jsem obočí. „Zamysli se nad tím, kápo. Brázdíme vesmír a snažíme se obnovit lidstvo, to sotva zvládneme ve čtyřech chlapech a leguánovi. I kdyby si dal leguán říct,“ zašeptal Gerasim. „Je naší povinností té holce pomoct. Zachránit ji, vzít na Kraksnu a jeden po druhém ji hezky omr…“ „Na Vzdorující,“ zarazil jsem ho. Ale i když jsem nepotřeboval, aby mi graficky líčil své postranní úmysly, to, co říkal o obnovení lidstva… sakra, to byla přece pravda. Chtěli jsme zachraňovat lidi, nakopávat enlilské prdele, kousek po kousku si brát zpátky, co nám patří. Vybavil jsem si sukru, která se klepala na otrokářském pódiu, a představil si, co bych dělal, kdyby tam místo ní stál našinec. Nic. Protože tam jsem nic udělat nemohl, dobrá desítka emzáků by se na mě vrhla dřív, než bych zdolal schody. Věděl jsem to a vůbec mi z toho pocitu bezmoci nebylo dobře. Chtěl jsem něco udělat, potřeboval jsem něco udělat. Protože jinak jsem se tu klidně mohl nechat vodit na vodítku, do ničeho se neplést a nic nemoct, a vyšlo by to nastejno. Mimozemšťanka s hmyzem přilepeným v oku jako by na mě znovu zamrkala. Když budeme opatrní, když se objevíme tam, kde nás nebudou čekat, a zmizíme dřív, než si všimnou, že něco chybí… Promnul jsem si čelo. „Dejme tomu… že to zkusíme.“ „Jo!“ zaradoval se Gerasim. Zvedl jsem ruku. „K tomu, aby se to povedlo, ale budeme potřebovat víc. Všechno, co o tom paláci víte. Přístupové cesty, rozložení místností, počet a stav hlídek. Informace o ostatních otrocích a o tom, kam se dostanou. Kde najdeme tu ženu…“ „A disk.“ „… a disk.“ Slepic kývl. „O to se postarám. Seženu vám oblečení, které otroci nosí. Zbraň, již v něm snadno schováte, ale kterou musíte použít, jen pokud vás chytí.“ „Snad kterou musíme použít, aby nás nechytili,“ opravil ho Gerasim. Slepic se na něj výmluvně podíval.   František Kotleta je autorem trilogie Bratrstvo krve, románů Vlci, Lovci, Příliš dlouhá swingers party, Velké problémy v Malém Vietnamu, dilogie Perunova krev a postapokalyptické série Spad, Poločas rozpadu, Rázová vlna a Řetězová reakce. Jeho tituly bourají žebříčky bestsellerů mixem akce, hlášek, násilí, strhujícího děje a sexu. Kristýna Sněgoňová je autorkou nespočtu povídek a novel. Její první román Krev pro rusalku se stal nejoceňovanější knihou žánru fantastiky v roce 2018. Následovala Zřídla a nakonec postapo román Město v oblacích. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-30 12:23:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz pátý: Islamismus v EU jako poznaná nutnost

Teroristé, kteří mají chuť někomu uříznout hlavu, zastřelit ho nebo autem přejet během pár minut co nejvíce lidí, nejsou symbolem islamistické agrese. To jsou jenom nadržení pitomci, vykládající si džihád v EU zkratkovitě. Islamističtí vůdci je musí tolerovat, protože sice zvyšují protiislámské nálady v Evropě, na druhou stranu ale policejní protiopatření odhalují islamistických stratégům taktiku státu proti nim. Hovořit o radikalizaci islámu jako náboženství nelze. Radikalizuje se jenom část lidí, ti, kteří přijali nekompromisní verzi islamistického pohledu na svět. Přesto džihád nelze podceňovat. Když nějaký radikální směr získá moc, stačí ve společenství jedno procento těch, kteří mají moc, aby si přisvojili poslušnost zbývajících 99 procent. Džihád jako asymetrická válka Džihád je vydáván za povinnost muslimů. Všemi prostředky je třeba zdokonalovat sebe a šířit slova (víru) Proroka. Ze současného pojetí islamistů to znamená, že jde o šíření víry všemi prostředky – od propagandy přes ekonomické až po mocenské nástroje. Krajností je trestání nevěřících terorem. Džihád je vlastně asymetrickou válkou proti zbytku světa, tedy i proti EU. Přes nechuť sunnitských petrodolarových států Perského zálivu odhalit, že podporují asymetrickou válku džihádistů proti Západu, jde už o veřejné tajemství. Například Wikileaks v odhalených depeších ministerstva zahraničí v roce 2010 zveřejnila dokument, podle něhož Saúdská Arábie je největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jako je afghánský Taliban a Lashkar-e-Taiba. Extremistické organizace financují také Katar, Kuvajt a Spojené arabské emiráty. „Je zapotřebí toho udělat více, vzhledem k tomu, že Saúdská Arábie zůstává klíčovou finanční základnou pro Al Kajdu, Taliban, LeT a další teroristické organizace“, konstatuje tajný dokument z prosince 2009, který podepsala americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. „Dárci v Saúdské Arábii jsou nejvýznamnějším zdrojem financování sunnitských teroristických organizací po celém světě,“ uvedla Clintonová. V souvislosti s tím není od věci následující: „Hrozba Islámského státu se přestává líbit původním donátorům syrských rebelů a ti tak svou pomoc omezují (Saúdská Arábie, Katar), nebo dokonce proti němu aktivně vystupují a usilují o jeho zničení (USA, evropské mocnosti). Celá situace je o to složitější, že někteří aktéři deklaratorně vystupují proti Islámskému chalífátu, ale nadále jej přímo či nepřímo podporují, nebo mu jinak pomáhají v jeho přežití a udržení (Saúdská Arábie, Katar, Turecko). Do toho zde dochází k zatažení dalších aktérů do bojů, které se jich dříve netýkaly, ale nyní pro ně představují významnou bezpečnostní hrozbu – Irák, Kurdové.“ (Islámský stát: aktéři konfliktu, jejich participace, motivy a cíle, Kraus Josef, Vojenské rozhledy, č. 2/2015) Osudné souvislosti terorismu směrem do budoucnosti ukazuje stať z článku Strategie boje proti mezinárodnímu islámskému terorismu, který vyšel ve Vojenských rozhledech č. 3/2005: „Abychom porozuměli islámskému terorismu, musíme se obrátit k jeho teologicko-ideologickým kořenům. Ty můžeme vystopovat např. v Ládinově knize Amerika a třetí světová válka (America and The Third World War), jež vyšla v Londýně počátkem roku 1999. Píše se v ní, že „osudová konfrontace s Amerikou vedeným Západem nejen ve vojenské oblasti, ale i v oblasti kultury a náboženství je nevyhnutelná a velmi blízká. Je to v podstatě odpověď islamistů na proces globalizace: Bin Ládin tvrdí, že ve světle šíření různých megatrendů po celém světě se musí islamismus chopit iniciativy a vést džihád i v globálním měřítku. Džihád musí být vojenský, nikoli ekonomický nebo politický. Ekonomický bojkot Západu není možný, říká bin Ládin, dokud nebude dosaženo ekonomické soběstačnosti a nebudou vyvinuty náhradní produkty. Pokud je dopředu zajištěno opravdové náboženské povolení nebo fatva, jsou pro dosažení islamistického cíle legitimní jakékoli prostředky. 21. století se po globální válce stane stoletím islámu. Teroristické operace v různých částech světa, které jsou nyní přisuzovány bin Ládinovi, jsou ovšem ve skutečnosti sponzorovány různými islámskými státy a prováděny oddanými skupinami islamistů. Jejich členové jsou motivováni a poháněni teologicky, zabíjejí a umírají ve jménu islámského džihádu proti zbytku světa. Jsou ochotni strádat a položit život, aby vrátili muslimský svět zpět na cestu, která je podle nich jedině správná.“ Islamistická varianta značky Addidas zvaná Al-Káida zaměstnávala po 11. září 2001 „dobré muže špionážních služeb“ natolik, že jim uniká podstata problému: Spousta různých názvů skupin na různé úrovni spolupráce v krátkodobých teritoriálních variacích. Vytváří nebezpečné islamistické mraveniště v Asii, Africe a Evropě. Otázkou je, zda Al-Kaida je dnes v něčem dominantní, když mediální hvězdou je v současnosti Islámský stát, či spíše stín Islámského státu. Stále více se jeví, že mají „manažering“ džihádistických skupin pod palcem tajné služby islamistických států. Situace je o to horší, že bezpečnost Evropy zatím neohrožuje tolik terorismus, jako trvalá nelegální migrace. Kdo je nebezpečnější než vídeňský terorista? S odstupem řady dnů, co znamená vídeňský teroristický útok? Nic, co neznáme. Po útoku jako ve Vídni musí být militantní islamisté určitý čas značně obezřetní. Určité problémy mohou čekat i při tlaku nelegálních migrantů na evropské vnější hranice. Prověřování a přístup vůči migrantům bude tvrdší, ale i to po několika měsících poleví. Dílem se o to postarají hysterické reakce liberálních pseudohumanistů podporujících migraci cizinců. Tvrdší přístup bude nefunkční i proto, že nebude nelegálním migrantům razantně zabráněno v přístupu do Evropy odmítnutím přijetí lodí s nelegálními migranty. V podstatě byl vídeňský teroristický útok bezvýznamný. Kdo si na něj vzpomene za rok a půl? Ve skutečnosti teroristé jsou jenom vedlejším produktem islámské politické ofenzívy, džihádu. V EU islámská/muslimská ofenzíva se zaměřuje: 1) imámové a islamističtí aktivisté navazují a prohlubují kontakt se druhou a třetí generací muslimských přistěhovalců v EU a radikalizují je. S tím je spojena stavba mešit a zakládání muslimských dobrovolnických spolků, 2) vytváření politických organizací spolupracujících s vedením obce a státu, ale mezi muslimským obyvatelstvem působících skrytě islamisticky, 3) založení nebo podpora firem, které nejsou prvoplánově vnímány jako viditelně muslimské, ale fungují jako zpravodajské islámské rezidentury – střediska pro sběr a vyhodnocování regionálních informací o protiislámských a státních bezpečnostních aktivitách, 4) podpora ilegálních migrantů a snaha po legalizaci jejich pobytu ve spolupráci s tzv. sluníčkáři z většinové společnosti, Tyto aktivity představují až druhou linii islámské politické ofenzívy. První linie islámské politické ofenzívy Petrodolarové země Perského zálivu Saudská Arábie s Katarem, ale též Turecko, se podílejí na skrytém organizování migrační vlny do Evropy. Z jejich pohledu jde o misijní činnost, aby se náboženství Mohameda rozšířilo do celého vesmíru. Tyto státy skrytě podporují i některé islamistické nátlakové až teroristické skupiny, které vysílající své sympatizanty do Evropy jako nelegální migranty. Proti migraci muslimů ze střední Asie do Evropy nemá nic ani Írán. Nelegální migrace představuje dlouhodobý stabilní způsob posilování islámského vlivu v EU. Její náhlá mohla být koordinován i s pomocí rozvědek Turecka, Saudské Arábie a případně i dalších islámských aktérů. Rozvědky musí spolupracovat i s teroristickými skupinami, někdo totiž musí identifikovat potenciální příjemce „dárků“ a dohadovat jejich předávání. Bez práce rozvědek by Saúdská Arábie nebyla největším zdrojem financování pro islámské extremistické organizace, jak uvedla v tajném dokumentu z prosince 2009 tehdejší americká ministryně zahraničních věcí Hillary Clintonová. Paralelní rozvědka Kromě rutinní zpravodajské práce v zahraničí, lze předpokládat, že v EU mají rozvědky islámských (či spíše islamistických) států ještě další úkol, kromě podpory migrace: Podporovat „paralelní rozvědku“ (druhá linie islámské politické ofenzívy) jen velmi volně navazující na vládní rozvědky petrodolarových států a Turecka. Paralelní rozvědkou lze nazvat skupinu, která bude mít na území cizího státu (v EU) na starosti sběr informací a koordinaci řady agentů a jejich informátorů v EU. Cíl: Vytvářet podhoubí pro rozšiřování islámského vlivu v EU. Protože jde o velmi citlivou činnost (cíl je nezákonný, doslova podvratný), která ale nebyla důležitá pro samotný Islámský stát, nemohla na tom pracovat oficiální rozvědka. Cílem paralelní rozvědky je korumpování politiků, státní a regionální správy, spolupráce s místním zločineckým podsvětím, příprava nepokojů, které by podpořily islamistické snahy po privilegovanou autonomii islámských komunit v EU. Vzhledem k tomu, aby Saúdská Arábie (a další islámské státy) financovala islámské extremistické organizace, můžeme si v tomto případě pod paralelní rozvědkou představit privátní rozvědku placenou ze soukromých zdrojů jako běžnou firmu. Sponzory jsou prostředníci, vlastní zdroje financí nedohledatelné. Islámské rozvědky a privatizovaná válka Již před lety Henry Kissinger, bývalý ministr zahraničí Spojených států, hovořil o privatizaci zahraniční politiky: „Teroristické skupiny jsou v zásadě skupinami soukromými a nikoli státními. Jsou financované existujícími státy, ovšem jejich cíle se s cíli těchto států nekryjí. Některé ze současných zásad zahraniční politiky na ně nemohou platit. Na skupiny, které nemají co bránit, odstrašení neplatí. Při jednání se skupinami, které nechtějí kompromis, diplomacie nefunguje.“ (Západnímu světu hrozí rozpad, rozhovor s Henry Kissingerem, Lidové noviny, 14. května 2003) Proč by nemohla být také privátní rozvědka na straně islamistických států, když v Iráku pro USA kontraktoři shromažďovali také zpravodajské informace a prováděli vzdušný průzkum? Vždyť i všední bezpečnostní agentury kromě pultů centrální ochrany pro ostrahu objektů mohou nabízet i detektivní služby, a od nich je jenom krůček ke špionáži, ať hospodářské či jiné… Soukromá firma bude mít svou zcela legální činnost a také expertní skupiny s islamistickými úkoly. Budou mít za úkol připravit operační plány pro rozšíření vlivu islámu v regionu působnosti, ale i krizové plány pro výběr lokalit a zázemí k povstaleckým bojům. Privátní rozvědka jistě řeší i možnosti, jak uplatnit u firmy ryze komerční úkoly, které jsou v zájmu státu. Tím by se rozvědka v rámci firmy dostala blíže k provozu státních institucí. V případě podezření ze strany hostitelského evropského státu nikdo při prověrce firmy nezjistí nic podezřelého. Spolupráce ozbrojených skupin a teroristů s islámskými rozvědkami Pro rozvědky obecně jsou nejdůležitější informace. K jejich využití jsou k dispozici ne příliš inteligentní, ale výkonní lidé v rámci různých islamisticky orientovaných skupin, jako šiřitelé „pravověrné“ verze islámu. Násilné akce nejsou prioritou, protože lepší je obsadit území pokojně s použitím sociálně-politických prostředků. Jsou jenom alternativní složkou „misijní činnosti“ islamistických států. Násilný rozklad státní administrativy státu, jehož středem není islám, ale je pro netrpělivé místní islamisty odůvodněný. Administrativy islamistických států (a jejich rozvědky) spolupracují v případě nutnosti s různorodými ozbrojenými skupinami. Například Pákistán má složité vztahy s Tálibánem (který část bezpečnostního a politického aparátu podporuje) a různými teroristickými organizacemi. Situaci na paštunském území na hranicích s Afghánistánem Břetislav Tureček popisuje v knize Blízký východ nad propastí takto: „,Naprostá většina lidí tu Tálibánce upřímně nenávidí kvůli jejich barbarskému teroru, zabíjení nevinných…,‘ řekl mi na sklonku roku 2014 telefonicky jistý pákistánský novinář z Pešáváru. Zároveň tu ale málokdo věří armádě a tajným službám. Ty sice tvrdí, že bojují proti teroru, jenže zároveň stále některé džihádistické skupiny podporují – ať už proto, aby škodily Indii v okupovaném Kašmíru, nebo aby útočily v Afghánistánu.“ S důvěrou nemají nic společného ani vztahy mezi americkou CIA a pakistánskou tajnou službou ISI. CIA má dlouhodobě silné podezření, že ISI hraje na obě strany a tajně podporuje řadu islámských teroristických skupin. Podobně se vyvíjí i podpora džihádistů sunnitskými státy Perského zálivu. Podporovaly džihádisty proti Asadovi v Sýrii, i když to bylo rizikové a hlavním řezníkem se stal nezvladatelný Islámský stát. Rozvědky Saúdské Arábie či Turecka samozřejmě dopředu věděly, že v okamžiku, kdy pro ně již nebude podpora džihádistů (teroristů) výhodná, musí počítat s tím, že je teroristé za ukončení spolupráce potrestají občasnými útoky. Zároveň si ale dokázaly spočítat, že jejich frekvence bude malá a následky nevýznamné. Co to je pár desítek, nanejvýš pár stovek obětí atentátů? Maličkost… Spolupráci tajných služeb s ozbrojenými skupinami na Blízkém východě lze spatřovat ve třech rolích: První role – tajná služba jako řídící agentura: Typická je role Íránu, který viditelně organizoval spolupráci se šíitskými skupinami v jižním Iráku a Libanonu a širokou podporu ozbrojený jednotkám vládě v Sýrii.  Druhá role – Podmíněná spolupráce: Saúdskoarabská administrativa (spolu s dalšími zeměmi Perského zálivu) podporovala převážně sunnitské ozbrojené oddíly snažící se rozložit syrskou Asadovu armádu. Administrativy islamistických států (respektive jejich rozvědky) v takových případech vystupují jako zastánci podmíněné (regulované) podpory, jednají-li rebelské skupiny podle pokynů sponzora. Pokud se rebelské skupiny odchýlí od strategie prosazované sponzory, ozbrojené skupiny jsou varovány, že by mohly přijít o podporu. Chová-li se podle pokynů sponzorů část ozbrojenců, lze poslušnou část dále podporovat (i pod jiným názvem) jako novou skupinu v dohodnuté oblasti. Proto různé islamistické skupiny bojují i mezi sebou, než se dohodnou na určité spolupráci. Při štěpení rebelů mohou být „věrné“ skupiny pro sponzorské tajné služby tak slabé, že z nich vytvoří menší buňky a převedou je do zálohy pro okamžik, kdy je bude vhodné aktivovat. Nebo mohou být jako migranti posláni (i s rodinami) do Evropy. Třetí role – Spolupráce s rebely na ostří nože: Tajná služba vyhodnotí spolupráci se skupinou jako problémovou. Přesto je spolupráce možná, pokud momentálním cílem je společný zájem – například porážka syrských vládních jednotek prezidenta Asada. Za tímto účelem může tajná služba poskytnout problémové skupině peníze a zbraně v množství, které postačí jenom k místnímu momentálnímu boji (viz tichá podpora Islámského státu v Sýrii Saúdskou Arábií). K tomu lze dodat: V prvním pololetí 2015 Islámský stát podle svého prohlášení se přihlásil ke dvěma útokům v Saúdské Arábii. Podle TV CNN z 25. května 2015 byly útoky vedeny proti šíitům jako trest za to, že se usadili v sunnitských oblastech (v Saúdské Arábii je 85 až 90 procent občanů sunnité). To ukazuje na snahu teroristické skupiny vnést násilí a chaos do jiné země Blízkého východu po jejích úspěších v Sýrii, Iráku a Libyi. Z hlediska Evropy je zcela nepodstatné, kdo s kým na muslimském bojišti v Asii a Africe vytváří aktuální koalice, kdo proti komu, kde a kdy bojuje. Důležité je, že boje generovaly uprchlíky – nelegální migranty. Ozbrojenci ochotní bojovat podle potřeb islamistických států (a jejich rozvědek) představují v podstatě tři hlavní skupiny rekrutů: 1) místní vzbouřenci, vystupující proti okupační armádě cizáků a prozápadní vládě (například v Afghánistánu a Iráku) nebo proti autoritářskému režimu (jako v Libyi či Sýrii a prakticky kdekoliv v Asii a Africe), 2) islamisté přicházející bojovat jako nájemní bojovníci, 3) islamisté – horliví militantní psychicky narušení džihádisté, toužící zabíjet bezvěrce kdekoliv na světě – západní okupanty a různou chamraď jako židy, jezídy, křesťany. Z hlediska islámských alias islamistických rozvědek proto vídeňský muslimský terorista Kujtim Fejzullai je pouze netrpělivý idiot, jehož chaotická střelba zkomplikovala tiché vzlínání islámu a islamismu do rakouské společnosti. Nebýt Fejzullaiho, byla by islamisty plánovaná „integrace“ nelegálních migrantů do rakouského prostředí jednodušší. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 21:08:52

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz třetí: Nic zvláštního se nestalo

Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé. a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny. b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty. c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci. d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu. Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy. Taková normální rodinka Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí. Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím. Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“ Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS. Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha. Převýchova jako sázka do loterie „Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem. „V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát. Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován. Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se… V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni. „Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“ „V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “ Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“ Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“ Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla… Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity. Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty. Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje. V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu. Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti. Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické. Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě. Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal. Slušnost především Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit. „Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“ Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách. Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých. Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek. Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.   Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-25 11:12:01

Karlovarský festival připravil přehlídku 16 filmů, které se budou promítat po celé republice

Ve dnech 3. až 11. července se v kinech v celé České republice uskuteční filmová přehlídka TADY VARY ve vašem kině, kterou připravil organizační tým MFF Karlovy Vary. Je mezi nimi například dokument o zpěvákovi Žbirkovi nazvaný Meky či tři filmy z festivalu ve Sundance. Ve chvíli, kdy bylo definitivně rozhodnuto, že 55. ročník MFF Karlovy Vary proběhne s ohledem na opatření vlády souvisejícími s šířením koronaviru až v roce 2021, mělo programové oddělení MFF KV již vybranou řadu zajímavých titulů do festivalového programu. Vznikla tedy myšlenka rozšířit tradiční pofestivalovou přehlídku Vary ve vašem kině a nabídnout ji jako ucelený programový blok kinům po celé České republice v termínu, kdy měl původně probíhat letošní ročník karlovarského festivalu, tedy 3. až 11. července.  „Protože v letošním roce s ohledem na situaci nemohou diváci na festival do Karlových Varů, rozhodli jsme se, že přivezeme alespoň část festivalu za nimi. Je to takové naše poděkování návštěvníkům, hostům a filmovým nadšencům, kteří každoročně vytvářejí ve Varech skvělou festivalovou atmosféru. Těší nás obrovský zájem kinařů, k přehlídce TADY VARY ve vašem kině se připojila téměř stovka kin, což je ohromné. Věřím, že se nám společně podaří nabídnout divákům nejen skvělé filmy, ale i kousek tradiční festivalové nálady,“ říká prezident MFF KV Jiří Bartoška. Přehlídka TADY VARY ve vašem kině nabídne 16 filmových titulů, uváděných jednotně ve dvou představeních denně ve všech zúčastněných kinech (jejich přehled najdete ZDE), s výjimkou zahajovacího a zakončovacího dne, kdy proběhnou pouze večerní projekce. Představení budou koncipována ve festivalovém duchu, budou doplněna odbornými úvody přenášenými on-line do sálu, do vybraných míst se chystají rovněž osobní delegace.   Promítané filmy Bez zvláštních znamení / Sin Señas Particulares Mexiko / Španělsko, 2019, 97 min, režie: Fernanda Valadez Magická, ale nevyzpytatelná krajina severního Mexika pohřbila nejeden sen o lepším životě. Nejhoršího se obává i Magdalena, jejíž syn znenadání zmizel na cestě do Spojených států. Vydává se proto na stovky kilometrů dlouhou pouť k hranicím, všem nebezpečím navzdory. Jenže teritorium, kde panuje samovláda kartelů, lze opustit jen stěží… Mysteriózní thriller o násilím zmítané zemi získal Cenu diváků na prestižním festivalu Sundance.   Ema Chile, 2019, 107 min, režie: Pablo Larraín Co je silnější, láska k dítěti, nebo k partnerovi? Co když je člověk přinucen se nad povahou lásky pozastavit? Ema bere otěže života pevně do svých rukou a je odhodlána bít se za to, po čem její srdce touží. Nebezpečně smyslný, vzdorně emancipovaný i poutavě taneční je v pořadí osmý snímek chilského režiséra Pabla Larraína, který tepe v rytmu provokativního reggaetonu.   Honey Boy USA, 2019, 94 min, režie: Alma Har'el Dvanáctiletý Otis je dětský herec, kterému asistuje jeho otec James, kdysi profesí klaun a zároveň alkoholik s problémy se zákonem. Strhující, bolestivě upřímný a hořce humorný popis komplikovaného vztahu otce a syna tvoří jádro opěvovaného nezávislého hitu loňského podzimu. Autorem výrazně autobiografického scénáře je kontroverzní herec Shia LaBeouf, který rovněž propůjčil svůj nesporný herecký talent postavě Jamese, v níž se zrcadlí jeho vlastní otec.   Jalda, noc odpuštění / Yalda, la nuit du pardon Francie / Německo / Švýcarsko / Lucembursko / Libanon / Írán, 2019, 89 min, režie: Massoud Bakhshi Reality show, která doslova mění život. Mladičká Maryam je odsouzená k trestu smrti za vraždu manžela. Její poslední nadějí na záchranu je odpuštění v přímém přenosu, od kterého dělí dívku jen pár přestávek na reklamu. Vítězný film ze Sundance vznikl na motivy skutečných událostí.   Jsme jedné krve / Kød & Blod Dánsko, 2020, 88 min, režie: Jeanette Nordahl Když Ida přijde o matku, je svěřena do péče své tety, žijící se třemi dospělými syny. Nový domov je prosycen bezmeznou láskou, vzájemnou pospolitostí a loajalitou, mimo něj však na rodinu dopadá stín nelegálních činností. Zralý debut, uvedený na Berlinale, předkládá potemnělou studii toxických vztahů a výmluvně ilustruje, že své příbuzné si zkrátka nevybíráme.   Kubrick o Kubrickovi / Kubrick par Kubrick Francie / Polsko, 2020, 72 min, režie: Gregory Monro O filmografii Stanleyho Kubricka byly popsány stohy papíru a natočena řada dokumentů, sám gigant světové kinematografie však během své kariéry mnoho rozhovorů neposkytl. Výsledkem unikátního přístupu, který Kubrick opakovaně umožnil význačnému francouzskému kritikovi Michelu Cimentovi, byly hodiny audionahrávek s interview, jež tvoří základ Monroova originálního portrétu tvůrce filmů jako 2001: Vesmírná odysea, Barry Lyndon nebo Mechanický pomeranč.   Luxor Egypt / Velká Británie, 2019, 85 min, režie: Zeina Durra Britská lékařka Hana přijíždí do egyptského Luxoru načerpat síly a odpočinout si od psychicky náročné práce ve válečné zóně. Po letech zde potkává archeologa Sultana. V kulisách starověkého města, kde se minulost jeví stejně živá jako přítomnost, přichází konfrontace s dávnými rozhodnutími i dlouho potlačovanými emocemi. Niterný atmosférický snímek s charismatickou Andreou Riseborough v roli Hany soutěžil na letošním Sundance.   Meky Česká republika / Slovenská republika, 2020, 80 min, režie: Šimon Šafránek Miro Žbirka, kterému všichni říkají prostě Meky. Jeho jméno a hity znají všichni, Žbirku samotného a jeho skutečný život zná ale málokdo. Přitom se podobá skvělé písni, má strhující příběh, tempo, emoce a překvapení. Energický filmový portrét Meky představuje populárního zpěváka z těsné blízkosti, zcela otevřeně a upřímně, v nečekaných souvislostech i s humorem. Žbirkovu zpověď doplňují současné záběry koncertu v Londýně i rozsáhlý archivní materiál. Film natočil Šimon Šafránek, který za svůj předchozí dokument King Skate získal Českého lva.    Mogul Mauglí / Mogul Mowgli Velká Británie, 2020, 90 min, režie: Bassam Tariq Raper Zed se rozhodne před odjezdem na první mezinárodní turné strávit pár dní s rodinou. Návrat do tradiční pákistánské kultury ho zaskočí svou intenzitou, o to víc, že se u mladého hudebníka začnou objevovat zvláštní zdravotní problémy. Riz Ahmed (Čtyři lvi, Jedna noc) v hlavní roli beaty nabitého dramatu o hledání vlastních kořenů.   Na palubu! / À l'abordage Francie, 2020, 95 min, režie: Guillaume Brac Měla to být jednorázová spolujízda, ale všechno se zkomplikovalo už v Paříži, kde místo očekávaných slečen obsadili sedadla Edouardova auta zavalitý dobrák Chérif a hovorný frajírek Félix… Neokázalá komedie o síle nečekaného přátelství, plachých romancích a bolestivých ranách, které se v žáru horkého léta buď rychle zahojí, nebo už nikdy nezmizí.   Než skončí léto / Babyteeth Austrálie, 2019, 117 min, režie: Shannon Murphy Život je krásný i proto, že se nedá naplánovat. Když se šestnáctiletá Milla zamiluje do průšviháře Mosese, je to pro její rodiče noční můra. První setkání s láskou ale probouzí v nemocné Mille novou chuť do života a její energie a touha objevovat brzy otočí celou rodinu vzhůru nohama. S lehkostí a originálním humorem vyprávěné australské drama se stalo diváckým hitem festivalu v Benátkách.   Proxima Francie / Německo, 2019, 107 min, režie: Alice Winocour Astronautka Sarah (Eva Green) se připravuje na roční pobyt na oběžné dráze. Jako jediná žena ve vesmírné misi „Proxima“ podstupuje psychicky a fyzicky náročný trénink, zatímco pečuje o svou milovanou sedmiletou dcerku Stellu. Strhující příběh matky a dcery má navzdory netradičnímu prostředí univerzální téma: hledání rovnováhy mezi osobními sny a rodičovskou láskou.   Tajný agent / El Agente topo Chile / USA / Německo / Nizozemsko / Španělsko, 2020, 84 min, režie: Maite Alberdi Když vyšetřovatel Rómulo zveřejní v novinách pracovní nabídku pro seniory, třiaosmdesátiletý vdovec Sergio po ní ihned skočí. Jeho úkolem je stát se špionem v domově důchodců, kde má dohlížet na starou matku Rómulovy klientky, která zaměstnance ústavu podezřívá z týrání. Chilský dokument, uvedený na Sundance, balancuje na pomezí špionážní komedie a intimní observace stáří, jež je plné soucitu, ale i osamění.   Teplouš / Moffie Jihoafrická republika / Velká Británie, 2019, 104 min, režie: Oliver Hermanus Jižní Afrika, rok 1981. Všichni chlapci starší šestnácti let musí povinně nastoupit dvouletou vojenskou službu a výjimku nemá ani Nicholas. Ten ale brzy zjišťuje, že pro něj bezprostřední hrozbu nepředstavuje ani tak ozbrojený konflikt, jako náklonnost k jednomu z vojáků. Drama z produkce Erica Abrahama, držitele Oscarů za filmy Kolja a Ida.   Zlovolné historky z předměstí / Favolacce Itálie / Švýcarsko, 2020, 98 min, režie: Fabio D’Innocenzo, Damiano D’Innocenzo Předměstí Říma klame tělem. Úhledné plůtky oddělují pečlivě střižené trávníky, zatímco letní idylou probublávají lidské frustrace toho nejhrubšího zrna. Sebejistě zrežírovaný film, ke kterému nelze zůstat chladný, vypráví s nadsázkou o neurotických otcích, lhostejných matkách a dětství, které rozhodně není nevinné. Sžíravá vize zkaženého lidství získala Stříbrného medvěda za nejlepší scénář na Berlinale.   Zumiriki Španělsko, 2019, 122 min, režie: Oskar Alegria Uprostřed řeky kdesi v Baskicku byl ostrov, místo nezapomenutelných dětských zážitků filmaře Oskara Alegrii. Bájný prostor spojený s jeho blízkými, především otcem, který jej zachytil na rodinný film. Originální tvůrce s šarmantní živočišností a specifickým smyslem pro humor se po několika desítkách let vrátil na břeh řeky a v dobrovolné samotě dřevěné boudy strávil čtyři měsíce natáčením fascinujícího dokumentárního deníku poustevníka toužícího zastavit čas a zhmotnit nostalgii po dávných letech.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-27 17:56:23

Turecko jako záruka nestability v širokém okolí Evropy (polemika s článkem Jiřího Weigela)

Dlouhá léta financovalo spolčení označované v USA jako „Deep state“ v pásu kolem Ruska sérii převratů a nastolování Moskvě nepřátelských režimů, až si tuto technologii osvojil i Kreml. Zpočátku v Sýrii Rusové válčili s džihádisty podporovanými z Turecka. Později se Kreml s Ankarou dohodl a používá agresivní islamistický režim tureckého ptezidenta Recepa Erdogana (AKP) jako „ostré hochy na špinavou práci“. V zastoupení vytváří džihádsté financovaní a řízení z Ankary kolem Evropy pásmo nestability. Jiří Weigel napsal na závěr článku Máš rád Turky? Máš rád ty pohanský psy?, ve kterém hodnotí roli Turecka vzhledem k stabilitě světa: „Turecko je druhé na řadě (po Egyptě). Kurdský problém může být rozbuškou, která přivede zemi k rozvratu a následování neblahého příkladu jeho jižních sousedů. Blízký východ není regionem, v němž by se dala bezbolestně aplikovat práva národů na sebeurčení, měnit hranice a hledat racionální politické kompromisy. Vytvoření kurdského státu by mělo fatální destabilizující vliv nejen na Turecko a Sýrii, ale i na Írán a Irák. Kdo se po balkánských a syrských zkušenostech domnívá, že by vše mohlo proběhnout v míru a pokoji dohodou podle česko-slovenského vzoru, vůbec nic netuší. Proto bychom se na tureckou snahu eliminovat vojenskými akcemi kurdské nebezpečí na hranicích neměli dívat Švejkovou optikou, ani sledovat události pohledem nezaujatých sportovních fanoušků fandících slabšímu nebo se unášet detaily z bojiště a osobními sympatiemi. Bohužel vývoj na tureckých hranicích se nás samotných týká více, než si myslíme. Podaří-li se Turecko destabilizovat, skutečná cena pro Evropu a pro nás bude nesmírná.“ Touha po říši od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu Zastává tím názor, se kterým jsem se mnohokrát setkala u konzervativních autorů a publicistů, že Turecko je jakási záruka stability Evropy a světa. Nevím, kde se toto přesvědčení bere, snad z pochopení, které mají pro Erdogana Orbán, Trump i Putin. Trump na oltář Turecka – doslova – položil syrské Kurdy a jejich obranné jednotky SDF i civilní obyvatelstvo, keré proturečtí džihádisté vraždí, mučí a vyhánějí v množství větším než malém. Tato dokonalá zrada spojenců z války proti IS je vysvětlována jako snaha o vytvoření „bezpečné zóny“ na severu Sýrie, do které se v zájmu stability Evropy nastěhují „syrští uprchlíci“ i se svými těžkými zbraněmi, většinou Made in Germany. Kurdové a asyrští křesťané jsou z Rojavy masivně vyháněni. Spolu s uprchlíky z Afrínu už je to téměř půl milionu tzv. vnitřních uprchlíků, na jejichž místo přijdou jiní uprchlíci, které tak označí Erdogan. Co bude s Kurdy? – Vem je čert. Už sto let, podle dohod z Lausanne po první světové válce, tu neměli být. Neexistoval by kurdský problém, ani „rozbuška“. A nehrozilo by ani vytvoření kurdského státu. A že se Turci, Saddám Husajn i íránské režimy všech barev o „konečné řešení kurdské otázky“ snažily. Ani baasistický režim v Sýrii se s Kurdy nepáral. Žádné občanství, žádný jazyk, žádné školy. Nikde. Turecko bylo obzvláště snaživé. Masakry a pogromy nejen na Kurdy, ale i pontské Řeky, křesťany a Židy, o arménské genocidě nemluvě, měly sloužit ku sjednocení Turecka pod jednou vlajkou, jedním jazykem, v jednom státě. Internátní školy pro kurdské děti, kde se měly naučit být Turci. Politické represe, vyhánění z půdy, zabírání celých oblastí pro armádní účely a megalomanské stavby přehrad, které hrozí deltu Eufratu a Tigridu přeměnit v poušť. A poté, co Kurdové coby Strana kurdských pracujících (PKK) začali ozbrojený odpor, i otevřená válka proti celým městům, která byla ve východním Turecku srovnána se zemí, často i s obyvateli. Možná, že to zastánci Turecka coby mírové síly nevědí, možná to ignorují. Nevím. Možná jsou pro ně stejně jako pro Erdogana Kurdové jen „hnízdem teroristů a nevěřících“. A tady jsem u obzvláště pikantní nelogičnosti „přátel Turecka“. Erdogan se dnes otevřeně hlásí k tradicím Muslimského bratrstva. Naposledy nedávno v Ženevě, u příležitosti zasedání OSN k otázce uprchlíků a migrace, uspořádal pro své vlivné švýcarské příznivce tureckého původu večeři, kde se otevřeně přihlásil k tradici jednoho národa, jedné vlajky, jednoho státu, ale také pozdravem „Rabia“, tedy čtyřmi nataženými prsty a palcem přitisknutým k dlani, k nábožensky expanzivnímu Muslimskému bratrstvu. Atatürkovu ideu tedy vylepšil o náboženský rozměr a neochvějně směřuje ke svému snu – novoosmanské říši, která má sahat „od Vídně a Balkánu přes Kavkaz až po Čínu“. Velká říše, kde hlavní a jediné náboženství je islám. A to si zapřisáhlí odpůrci islamizace kupodivu pochvalují. Nemluvě o podpoře Turecka Islámskému státu po celou dobu jeho existence a faktu, že významnou část „mírových sborů“, které v Rojavě, tedy severní Sýrii, vytvářejí „bezpečnou zónu“ pro uprchlíky, tvoří džihádisté různého původu. Od původně protiasadovské Svobodné syrské armády (FSA) přes Frontu an Nusra až po pravověrné bojovníky Islámského státu. Kde je v tom záruka stability, to tedy věru nevím. A kdo by chtěl namítat, že touha po říši je blouznění – Hitlerovi, kterého Erdogan otevřeně obdivuje, se také zprvu smáli. Kurdistán by byl sekulární stát Zatím provádí „operace“ proti teroristům, tedy Kurdům a jejich vojenským silám, v Sýrii a Iráku. Chystá se na řecké ostrovy a definitivně vysílá armádu do Libye, aby podpořil oficiálně uznanou vládu v Tripolisu proti vojskům maršála Haftara. Jak napsal server Strategické myšlení: „Jak již bylo předpokládáno dle všech indicií, druhá největší armáda NATO bude nasazena v Libyi. Dle agentury Reuters turecký prezident Erdogan ve čtvrtek potvrdil, že Turecko na žádost libyjské vlády vyšle svoje armádní jednotky do země. Turecká armáda by měla zabránit vojenské porážce spřízněných elementů Muslimského bratrstva vlády GNA, která čelí narůstajícímu tlaku jednotek LNA polního maršála Haftara. Turecká diplomacie se během adventních svátků horečně snažila získat spojence pro svoji vojenskou intervenci v Libyi. Erdogan osobně přemlouval představitele Tuniska, aby tato země povolila otevřít další frontu proti LNA a umožnila zásobování GNA a přesun tureckých jednotek ze svého území. Další země, po které požadovalo Turecko umožnění přesunu svých vojsk, bylo Alžírsko. Obě země dle všech dostupných informací veřejně své zapojení do války v Libyi na straně Turecka odmítly, avšak není zřejmé, zda neposkytnou přesto Turecku nějakou skrytou či logistickou podporu. Turecko mělo dle známého vojenského publicisty Babaka Taghvaee již včerejší večer provést svými letouny masivní letecký úder na pozice LNA v oblasti Bengází a Tobruku, ale Řecko a Egypt zamítly povolit tureckým letounům F-16 včetně tankerů Boeing KC-135 Stratotanker použití svého vzdušného prostoru.“ Egypt otevřeně vyhlašuje, že sestřelí jakékoli turecké vojenské letadlo a potopí jakoukoli tureckou vojenskou loď ve svých vodách. Egypt, jak správně píše Jiří Weigl ve svém článku, se dostal za vlády Muslimského bratrstva na pokraj občanské války, tudíž se oprávněně bojí tureckého vlivu u svých hranic. Protože zná spojení mezi vládou v Ankaře a Muslimským bratrstvem. Egypt a Turecko tedy nejsou spolu ohroženy nestabilitou, ale Turecko ohrožuje Egypt, stejně jako ohrožuje Řecko, Sýrii, Libyi, Irák a prostřednictví vyděračské dohody o uprchlících celou Evropu. Že v tomto světle vidí mnozí Turecko jako stabilizační faktor, mi přijde smutné. Kurdistán by zcela jistě, za předpokladu, že by mohl vzniknout, byl stát sekulární. Stejně jako je víceméně sekulární autonomní region v Iráku a ještě více samosprávné zřízení v Rojavě, které je nyní ve jménu „bezpečnostních zájmů“ členského státu NATO likvidováno a nahrazováno tureckou správou, která je naopak jednoznačně islamizační. A že se ve jménu státu, kde vítězí islamofašistická strana AKP, upírá etniku o 30 až 40 milionech lidí právo na sebeurčení, mi přijde ještě smutnější. A to už Kurdové ustoupili, žádali po svých „hostitelských“ zemích „jen“ federativní uspořádání. Marně. „Stabilita muší bejt, vy kluci pitomí“, abych také parafrázovala Švejka. Proč pak Erdogana podporuje i Rusko a Putin, to je na samostatný článek. Pravděpodobně v něm vidí nástroj na rozbroje jak v NATO, tak v Evropě. Když mě máte za arcinepřítele, tak tady máte Erdogana, ten vám zatopí. Trump pak zašel dokonce tak daleko, že chválí Erdogana za „dobrou práci“, kterou odvádí v Sýrii, když vytváří bezpečnou zónu a chrání civilisty proti vraždění ze strany Ruska a režimní Asadovy armády v Idlíbu. To by se člověk musel smát – ale ono je to jednoznačně k pláči. Když už budeme jako otrlí geopolitici plni pochopení pro velmocenské zájmy zemí, které na nás zvysoka kašlou, a pomineme nezměrné lidské utrpení těch, kteří byli nejen letos na podzim vyhnáni z domovů – nejen Kurdové, ale asyrští křesťané, kteří tyto vánoce tráví v uprchlických táborech místo ve svých domech v Tal Abyad a Ras al Ain na turecko-syrské hranici, i tak se budeme ve víře ve stabilizační roli Turecka na Středním východě krutě mýlit. Blízké dny nám, obávám se, ukážou, že cena za omyl bude vskutku nesmírná.

Čas načtení: 2024-02-19 16:18:45

Vezmu samopal a půjdu se zemědělci na vládu, hrozil muž. Zásahovka u něj našla zbraň i ostrou munici

Muže hrozícího na sociálních sítích, že se přidá k pondělnímu protestu zemědělců v Praze a půjde na Úřad vlády ozbrojený samopalem, zadrželi v neděli policisté. Při domovní prohlídce u něj našli nelegálně držený samopal se zásobníky s ostrým střelivem.

Čas načtení: 2024-02-28 14:40:00

Jiná země. Srovnávací fotky ukazují proměnu Ukrajiny kvůli ruské invazi

24. února 2022 zahájilo Rusko ozbrojený útok na Ukrajinu. Podívejte se na srovnání vybraných míst po dvou letech války.

Čas načtení: 2024-03-02 07:00:01

Nostradamus popsal věci, které se dotknou i Česka. Generál Šedivý mu dal za pravdu

Válku v Evropě předpověděl Nostradamus v roce 1555 ve své knize Proroctví. Možná je jen náhoda, že právě před dvěma roky zaútočilo Rusko na Ukrajinu, tento konflikt trvá dodnes. Stejně tak napsal o krizi britské monarchie, která má letos vyvrcholit abdikací krále. Jak známo, Charles III. bojuje s rakovinou a jeho osud není zcela jasný. A pak je tu ozbrojený konflikt s Čínou, který může přerůst v globální, třetí světovou válku. Třetí světová válka jako realita? Samozřejmě jsou veřejně známá proroctví, která francouzskému učenci vyšla, například nástup Adolfa Hitlera k moci, požár Londýna a mnoho dalších. „Jeho věty jsou však často velmi nejasné, verše se dají vykládat různě. To ale neznamená, že by byl mimo, to určitě ne. Naopak, v naší komunitě jde o nejrespektovanější osobu,“ řekl Čtidoma.cz amatérský věštec Jindřich Mráček. Ukrajina musí dostat vše, o co si řekne, říká generál Šedivý a popisuje slabiny ukrajinské armády Číst více Někdo si může při zmínce třetí světové války klepat na čelo a myslet si cosi o ne příliš dobrém duševním zdraví pisatele takového článku. Na druhou stranu je tu celá řada indicií. Můžeme dokonce na chvíli odhlédnout od Číny, kterou Nostradamus zmiňoval v kontextu, že může nadobro zbořit hegemonii USA. Putin dobře ví, co dělá Je tu například válka mezi Izraelem a teroristy z hnutí Hamás, která pro nás není nijak méně nebezpečná než to, co se děje na Ukrajině. „Místo toho, aby ruský prezident Vladimir Putin bojoval přímo s NATO, podněcuje rozepře mezi Ázerbájdžánem a Arménií, Srbskem a Kosovem, v západní Africe a nyní také v Izraeli,“ napsal pro izraelský web Ynetnews britský plukovník ve výslužbě Richard Kemp. A s tím souhlasí i bývalý náčelník Generálního štábu Armády České republiky generál Jiří Šedivý. „Pozornost se upírá hlavně na Střední východ, ne na Ukrajinu. Také materiální pomoc musí státy západní Evropy a USA dělit na pomoc pro Ukrajinu a Izrael. Takže čím déle bude konflikt mezi Izraelem a Hamásem trvat, tím lépe pro Rusko,“ vysvětlil pro Čtidoma.cz bývalý elitní voják. Žena náhle vzplála a uhořela. Plameny šířil její vlastní tuk, okolí bylo téměř nedotčené Číst více Evropa neumí řešit krize Úplně nejhorším scénářem je podle odborníka zapojení Íránu do izraelsko-palestinského konfliktu. Pak by se mohly přidávat další a další země, z čehož by mohl reálně opravdu vzniknout armagedon. „Irák, Sýrie a další státy, tam je už dnes velmi silný tlak a zvyšují se útoky na americká zařízení. Ale ani tak nejde o to, že by se situace nezvládla vojensky, to zřejmě ano. Mnohem větším nebezpečím by byla radikalizace propalestinských organizací, která by se vzedmula po celé Evropě.“ V tu chvíli by stranou nestála ani Česká republika. „Nedělejme si iluze, že se nás to netýká. Evropa neumí řešit krizové situace, podívejme se na nezvládnutou migrační krizi. Nás by se to napřed týkalo jen zprostředkovaně, dřív nebo později ale zcela konkrétně,“ doplňuje pro Čtidoma.cz generál Jiří Šedivý. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: TOP 09 balancuje nad propastí. S Janem Jakobem o šancích strany i vládnutí v koalici.

Čas načtení: 2024-03-04 13:55:00

Muža, ktorý mal v centre Bratislavy napádať ľudí, obvinili

Muž, ozbrojený nožom, sa mal pohybovať v nedeľu po centre Bratislavy a mal fyzicky napádať ľudí.