Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-24 10:01:00

Úmrtí kvůli očkování proti covidu: Pozůstalí mají nárok na náhradu duševních útrap

Nejvyšší soud (NS) uznal stížnost muže z Prahy, jehož otec zemřel kvůli plicní embolii krátce po aplikaci třetí dávky vakcíny proti covidu. Podle rozsudku NS tak mají pozůstalí po zemřelých kvůli očkování proti covidu nárok na náhradu duševních útrap. Nárokem se bude znovu zabývat Obvodní soud pro Prahu 2.

Čas načtení: 2024-05-27 20:15:53

V texaské škole zastřelil 21 lidí. Pozůstalí z toho viní Metu a Activision

Pozůstalí obětí školní střelby v texaském městě Uvalde žalují Activision a Metu Střelce údajně v jeho činu podpořila hra Call of Duty a sociální síť Instagram „Miliony lidí na celém světě si užívají videohry, aniž by se uchýlily k hrůzným činům,“ kontruje Activision Akční střílečky jsou trnem v oku různým skupinám aktivistů a cenzorů už dlouhá léta. Protesty se povětšinou omezují na hlasité prosazování vlastního stanoviska, nicméně občas případy dojdou až k soudu. To se stalo i v tomto případě, kdy zástupci pozůstalých po školní přestřelce v Uvalde v americkém státě Texas žalují herní vývojáře z Activision a také majitele nejpopulárnějších sociálních sítí světa Metu. Žaloba viní obě společnosti z propagace zbraní mezi mladými muži, včetně střelce z Uvalde. Přečtěte si celý článek V texaské škole zastřelil 21 lidí. Pozůstalí z toho viní Metu a Activision

Čas načtení: 2025-07-23 20:15:58

Uhořel v Cybertrucku. Pozůstalí viní Teslu a chtějí milionové odškodné

Pozůstalí Michaela Sheehana žalují Teslu o více než milion dolarů Podle nich za jeho smrt v plamenech může vadně navržené vozidlo Tesla se k celému případu zatím oficiálně nevyjádřila V současné době patrně není kontroverznějšího elektromobilu, než je Tesla Cybertruck. Ať už jde o zvolený design, použité materiály nebo třeba bezpečnostní prvky, jen málokoho nechává toto vozidlo chladným. To byl bohužel i případ Michaela Sheehana, který před rokem řídil svůj nový Cybertruck ve městě Baytown v americkém státě Texas. Vozdilo během jízdy nicméně sjelo z cesty, narazilo do propustku a začalo hořet. Sheehan se bohužel z vozidla nedokázal dostat včas a na místě uhořel. Přečtěte si celý článek Uhořel v Cybertrucku. Pozůstalí viní Teslu a chtějí milionové odškodné

Čas načtení: 2021-04-24 09:41:26

Mystérium života a smrti. Indiáni a Einstein

Víme, že vše souvisí se vším. Je nám přirozená soudržnost dualit, z kterých je vlastně postaven náš svět. Hezký a ošklivý, vysoký a nízký, domácí a cizí, černý a bílý či základní dualismus příroda a kultura nebo mýtus a rituál. Chápeme to, když porovnáváme, toto je hezké, ale tamto je ošklivé. Jinými slovy musí být věci ošklivé, abychom věděli, jaké jsou hezké. Neradi si však připouštíme, že to funguje třeba u dualit zlý a dobrý či v případě živý a mrtvý. Rádi bychom měli vše jen dobré a ne zlé, vše živé a ne mrtvé. Jenže zlo nejde zcela vykořenit ze světa, i kdybychom se sebevíce snažili a chtěli. Kdyby nebylo zlo, nevěděli bychom, co je dobro. Zlo tu je navždy, i sám Ježíš to řekl: „Není možné, aby nepřišla pokušení (rozuměj zlo), ale běda tomu, skrze koho přicházejí“ (Lukáš 17.1). A proto asi muselo dojít k pádu části andělů z nebeských výšin do pekelných nížin včetně Světlonoše Lucifera. Když se božstva oddělila od lidí, jak říkají indiáni ve svých mýtech, lidé teprve tehdy začali umírat a teprve tehdy přišlo zlo. Jedno tak bez druhého nemůže existovat. Hezkou věc bychom nemohli tak nazvat, kdybychom neměli věc ošklivou. Z toho jasně vyplývá, že dobro nemůže existovat bez zla a život bez smrti. Zapomeňme na filozofii mysli, na nejrůznější teorie kognitivní vědy. Ponechme stranou všechny–ismy, kterých se během lidských dějin filozofie nashromáždilo na „mraky“. Zapomeňme na ně, tak jako indiáni ani netuší, co je to dualismus Descarta, mentalismus, fyzikalismus, behaviorismus, paralelismus, idealismus, materialismus či substanční dualismus postulující nesmrtelnou duši obývající smrtelné tělo. Ostatně ten poslední by jim byl asi nejbližší, protože navazuje na jejich svobodu mysli i těla. Na jeho přípravu k životu a k smrti vlastně již od dětství. Tehdy jim šaman v jejich i několikaleté klausuře prezentuje svět mysli, duše a těla. Šaman Mašakuri u Kofánů na ekvádorské řece Aguarico děti od pěti let uvádí pomocí „yagé“ (druhy ayahuasky) do jiných světů prostřednictvím halucinací barevných obrazců, pak i zvířat, obrů, děsivých tvorů a vysvětluje jim, kde je dobro, zlo, nebezpečí, domov. Ten neznámý jiný svět je vlastně jejich podvědomí, nevědomí. Poznávají sami sebe, své druhé já a nejvyšší poznání je setkání s vlastní smrtí, do které upadají, aby je šaman zase přivolal zpět. A tak je budoucí člověk přichystán do života i k smrti, protože vědí a věří, že život a smrt jedno jest a jedno nelze odloučit od druhého. Ostatně se říká, tedy říkají to jistí mudrci, že tři velké knihy lidstva, talmud, bible a korán nejsou tak přípravou člověka na život, jako spíš na smrt. Z toho všeho plyne, jako by smrt byla vstupem někam jinam, do dalšího světa. Mnozí se z nich na smrt i těší, ale všichni zcela jasně cítí, že smrt je cílem jejich života, jakož i naším, a každým krokem se k ní blíží. A z toho logicky plyne, že pohřby jsou u původních populací světa nejdůležitějším přechodovým rituálem. Indián jako si bere do rukou svůj život, tak si bere i svou smrt. Indián je totiž člověk zcela svobodný, přesto nepřemýšlí o sebevraždě, jak by se mohlo naivně zdát. Ne, on rád žije, jenže také rád umírá. Důležité, že ví, kdy má umřít. Nechce trápit své okolí, nechce být svým blízkým na obtíž, a proto se do konce svého života snaží neustále něčím na kmenový život přispívat. Viděl jsem, jak moje adoptivní matka Ayrika z kmene Yawalapiti ve svých téměř 90 letech občas pracuje na poli. Viděl jsem poloslepého starce Biaeju z kmene Ece´je, jak se o holi trmácí k piroze, aby přeplul řeku Madre de Dios a šel si tam useknout velkou palici banánů k jídlu. Pozoroval jsem mého náčelníka Ramaya, jak v téměř 70 letech měl ještě dítě a staral se o něj, pracoval na poli, sázel maniok, rybařil. Fotografoval jsem stařešinu Yekwanů Sedewanada a jeho manželku, která ještě nesla na boku malého vnuku, jak při společném rybolovu jedem barbasko sbírají v proudu řeky Nicharé leklé ryby do košíků. Nenapadlo je sedět doma a čekat, až jim jejich děti přinesou k jídlu ryby, i kdyby mohli a nikdo by jim nic neřekl. Prostě nemají to v krvi, v genech. Nejde o to život si vzít, zabít se, ale svobodně se rozhodnout, že už jsem vykonal, co jsem měl, postavil dům, zasadil strom, udělal a vychoval hromadu dětí či ulovil jaguára či rukama chytil živého orla. A tak odcházím, abych netrápil okolí, nebyl na obtíž. Dokud mohu sám své věci zastat, ano, jsem tu k něčemu. Ale když už nejsem k ničemu, nemá cenu to natahovat a jdu za svými rodiči a prarodiči. Tak nějak to lidově cítí indiáni, ať ti na pláních dalekého západu v dávných časech anebo i dnes ještě kdesi v zapadlé části Amazonie. Tak se chovají praví chlapi. Není to nádhera zažít si svůj vlastní pohřeb, jako třeba indiáni kmene Bororo, který viděl náš vzácný krajan a velký znalec amazonských indiánů Vladimír Kozák? Pohřeb u Borodů netrvá jako u nás pár hodin či tu půlhodinku v krematoriu, ale víc než celý měsíc. A právě z toho hlediska duality, dualismu fyzického a duchovního těla mají všichni indiáni duální pohřby. Nejdřív se loučí s fyzickou schránkou, jak jsem byl svědkem u Yawalapitiů v roce 1989, což trvá jen několik hodin a pak za pár let s jeho duší, aby konečně odešla do svého zásvětí k ostatním. Tehdy takový pohřeb trvá celý týden s tanci, písněmi, hudbou, ohni, plačkami, dary na cestu, zápasy. Je to slavnost veskrze veselá, protože ten člověk odešel z vlastní vůle. Ale vraťme se k Bororům. Starý indián cítil ubývající síly a rozhodl se, že již odejde. Nejde o žádnou sebevraždu či eutanásii, ale pomalu umírající člověk chce být vlastním svědkem svého pohřbu. Není to nádherné? A tak, jak byl svědkem své iniciace při rituálu dospívání, tak je i svědkem rituálu odcházení. Celé jeho nahé tělo natřou červeným barvivem urucú (Bixa orellana) a posypou drobnými bílými peříčky krahujců, mimo jeho penisu, aby bylo vidět o koho jde. Sedí na zkřížených nohou nebo leží, zatímco za ním sedící šaman „bari“ zpívá pohřební hymny. K tělu mu položí jeho osobní věci, hlavně zbraně, které s ním budou spáleny. Umírající se ještě z posledních sil pozvedne, chytí svůj luk a přelomí jej. Obrovská symbolika! To je síla! Pak k němu přicházejí jeho příbuzní a blízcí, rozřezávají si nad ním ruce a prsa a krví zkrápějí bílá peříčka, až zrudnou v tomto propojení života a smrti. To je jejich prezentace úcty a smutku. To je jejich propojení současnosti s budoucností a minulosti. „Bari“ se s ním ještě poradil, kdeže se asi toulá jaguár, ztělesnění jejich zla. Ten je totiž podle jejich víry příčinou nemocí a smrti, a proto nejsilnější lovec z jeho příbuzných jej musí zabitím pomstít. Zatímco již zemřelého zahrabávají uprostřed osady do mělkého hrobu, lovec loví jaguára a pozůstalí hrob zalévají vodou, aby se maso rychle rozložilo. Ulovený jaguár je vyvrhnut a vnitřnosti a maso jsou rozděleny mezi pozůstalé, vyčiněná kůže slouží šamanovi k dalším pohřebním rituálům a tancům celý následující měsíc. Pak dojde k druhému pohřbu. K exhumaci pozůstatků, očištění kostí od zbytků masa, pomalování červenou barvou, symbolikou cesty k dalšímu životu. Lebku dostávají pozůstalí, kteří se jí s laskavostí dotýkají. Mají ji u sebe v obydlí a mohou se s ní polaskat a vracet k vzpomínkám na něj. Ostatní kosti uloží do koše a hluboko v lese jej zakopají do země nebo pustí na malém plavidle po řece. Není to nádhera? K neporovnání s tím, jak se u nás snažíme mrtvého zbavit co nejrychleji. Bororo ví, kam po smrti kráčí, v klidu a v rozvaze. Do nesmrtelnosti? Jen to tak neříká, nemudruje nad tím. Kofán to ví také, i Yawalapiti, všichni indiáni to vědí a tajemné mystérium smrti a života si tak uchovávají. Pro ně život a smrt jedno jest. Smrt je součástí života, a proto naši velcí znalci tří velkých knih, talmudu, bible a koránu asi správně usuzují, že tyto knihy nejsou přípravou na život, ale spíš na smrt, kdy přichází něco jiného, co my, běžní lidé-laici, můžeme nazývat věčný život. Protože vlastně smrt je naším jediným a společným cílem. Do protržení cílové pásky se řítíme každým krokem. Život a Smrt je jako Ano a Ne. Je totiž zapotřebí obého. Asi tak jako dobra a zla. A tak, kdyby nebylo smrti, nebylo by ani života. Jedno se neobejde bez druhého. A jako nejde smrt zlikvidovat a porazit, tak ani zlo nelze nadobro zničit, i kdybychom to asi všichni rádi udělali. Ale je to asi tak správně Někým nastaveno. Naše vědomá mysl soustřeďující se na neustálý strach ze smrti, může vyústit až v tzv. behaviorální dysfunkci, kdy pociťujeme úzkost, že přestaneme být, píše Bruce H. Lipton. Pro indiána, který je duchovně propojen s minulostí a přes současno i s budoucností svými mýty nebo jen třeba tím, jak si stovky a stovky let předává jména z dědů a prapradědů na vnuky a prapravnuky, se vlastně dostává na stejnou platformu jako Albert Einstein. Ten věří, jako indiáni, že rozdíl mezi minulostí, přítomností a budoucností je naše tvrdošíjně přetrvávající iluze. Tedy iluze času, kdy neexistuje jediný, speciální „současný“ okamžik a že všechny okamžiky v čase jsou stejně reálné. Alias když není rozdílu mezi časy, logicky je smrt jen naší iluzí a naše existence sídlí mimo čas. Anebo je naše existence, čili nesmrtelnost, věčná v čase bez konce? Einstein také řekl: “Ta nejkrásnější a nejhlubší emoce, jakou můžeme zažít, je pocit tajemství. V tom je síla veškeré vědy.“ Ale také říkal něco, jakože věda bez náboženství pokulhává. Vždyť on, idol všech vědců, byl hluboce věřící osoba. Pochopil opět tu provázanost dualismů, vědy a náboženství, asi tak jako ducha a hmoty, objektivity a subjektivity, racionality a iracionality. Dovedete si představit, kdybychom uměli oba protipóly chápat a ovládat? Ostatně zase to pochopil velký mág Einstein: „Kdyby se duch a věda znovu spojily, dostaly bychom prostředky k vytvoření lepšího světa.“ My jsme se však učili v našem kulturním kontextu hájit vždy jen jednu stranu: vědu, hmotu, objektivitu, racionalitu. Chceme poznávat své okolí jen objektivními způsoby, měřením, hodnocením, porovnáváním. A v tomto kontextu i dělit přírodu na živou a neživou. Toho se indiánský šaman, vlastně každý indián, zhrozí. Jako Einstein. Pro indiána je vše prostoupeno duchy, jaguár, strom i kameny či voda jsou pro ně živé, vše vydává energii, vlnění a lze s nimi komunikovat. Vše je propojeno, což nám nyní potvrzuje sama kvantová fyzika, která náhle přírodu vidí jako indiáni. Energie a hmota je smíšena dohromady, tak, jak to indián cítí tisíce let anebo svého času Einstein. A podobně objektivním chápáním světa dojdeme k stejně špatným výsledkům. Bez osobního vztahu, bez pochopení vlastními smysly, které má každý jiný. Každý indián poznává přírodu kolem sebe subjektivně. Šaman Takuma mi říkal, že jedině tak přírodu pochopíme. Měl určitě pravdu, časem jsem pochopil, že objektivně poznávat své okolí je pěkná hloupost. Je to poznávání chladné jako ocel, bez citu a bez vzrušení, takové neslané nemastné jakoby sterilní. Vždyť takový trpasličí černoch z tropické asiatské džungle chápe přírodu jinak než Eskymák v Grónsku, nebo Samojed za polárním kruhem v Sibiři nebo Yawalapiti či Kamayurá na horním Xingú. Každý je ve své podstatě jedinečný vůči všem na světě, a proto i jeho chápání přírody a kosmu je jedinečné. Objekty a věci existují pouze ve vztahu, do něhož jsou zařazeny, lokalizovány, definovány, plozeny a ničeny a jak se tyto vztahy vytvářejí a mění. Tato perspektivistická doktrína má své základy v mytologii čili v prapůvodní ideji společného původu lidí a zvířat. „Jsme subjektivní,“ řekl mi šaman Ece´jů Yohahé a dodal: „Jinak nic nepochopíme.“ Indián chce určit objekt poznáním jako subjekt. Čím déle jezdím do Amazonie k „mým“ indiánům jsem stále více iracionální, protože vidím, že to funguje. A jak se od nich učím, že smrt je součást života a že bych měl vědět sám, kdy prostě odejít na druhý břeh, tak věřím na všechna ta mystéria komunikací s jinými světy či světem rostlin a zvířat. První zvláštnosti subjektivního chápání našeho okolí jsem zažil s mou matkou, která mi jako by jen tak říkala, že si povídá s květinami, které pěstuje, aby se jim pak lépe dařilo a hezky kvetly. Můj otec, sadař, celý život se věnoval stromům na zahradě, zvlášť dvěma šeříkům před domem, a tak se jim dařilo a nádherně kvetly. Když otec onehdy na jaře zemřel, nevykvetl ani jeden z nich. Můj synovec žil 30 let v USA a vlastně jsem jej pořádně ani neznal, nikdy jsme spolu nekomunikovali ani před jeho útěkem do Ameriky, ani nikdy potom. Netušil jsem, co dělá a kde žije, ale náhle, když mi zemřela matka, na druhý den mi volal, jestli se něco neděje s babičkou. Mimo jiné jsme propadli darwinismu, kde vše jde cestou boje o přežití, alias vzájemného požírání. Kdy násilí a agrese je cestou evoluce. Našli jsme v tom oprávnění pro naše chamtivé predátorství, pro naši agresi. Tedy kdo je nejsilnější, třeba tygr, má právo, aby přežil, alias ti nejtvrdší lidé nehledící vlevo vpravo, mající právo svého silného bankovního konta ostatní zničit. Právo džungle? Jenže tak tvrdá a nelítostná džungle nefunguje. To už by zde žili jen samí predátoři, jako ti nejsilnější na potravním řetězci, kteří by všechny ostatní sežrali. A jak vidno, žijí zde stále i ti, kteří jsou jim potravou a žijí si v klidu a v pohodě vedle nich. Často můžeme sledovat, když se lev či jiný predátor nažere, klidně se s ním jde napít k napajedlu i pár antilop bez obav o svůj život. V té divoké kruté džungle nepřežívají jen ti nejsilnější, ale i ti nejslabší, prostě všechny druhy. Každý z nich má své místo na slunci a svůj úkol, ale jen my lidé, tzv. civilizovaní, likviduje jejich životy šmahem predátora, který oproti těm přírodním je nekonečně nenažraný. A právě ta vědou, která nám, pravda, mnohde pomáhá, ale jinde svými závěry přírodu pokořuje, zneužívá, tedy vlastně ji záměrně ničí v náš utilitární prospěch. V tomto šíleném pekle, které jsme si vytvořili na základě vědy, nás v tomto ďábelském činění podporuje dodáváním svých vědeckých pomůcek, zákonů a vynálezů. Dodává nám technologie, jak přírodu ještě víc zneužít a pokořit, což vede k sebedestrukci místo toho, abychom Zemi opečovávali a starali se o ni, aby nás přežila ku prospěchu budoucích generací. My, lidé s našimi stále rostoucími potřebami, likvidujeme svět a sami sebe, a navíc s pocitem, že si myslíme, že tu budeme navždy. My však byli „navrženi“ Přírodou-Bohem, čemuž se vehementně bráníme a chceme pradávné zákony existence předělat k svému obrazu. To však nejde, tady velí Příroda-Bůh a ne my. Alias my se jí musíme buď podřídit, jak to činí a cítí amazonští indiáni a jiné přírodní národy, či jak to činil a cítil Albert Einstein, nebo jinak jednoduše nebudeme. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-29 10:33:34

Proč policie odešla, když ho hledala? Pozůstalí po obětech střelby na filozofické fakultě stále neznají odpovědi

Uběhly už čtyři měsíce od střelby na filozofické fakultě v Praze a pozůstalí dodnes nemají jistotu, zda rozsahu tragédie nemohla policie zabránit. Otázky padají, odpovědi ne. Čeká se na konec vyšetřování. Ve čtvrtek pozůstalí přišli i do sněmovny, aby se zeptali těch, kdo případ vyšetřují. Pro 168 hodin natáčeli Václav Crhonek a Jakub Hříbek.

Čas načtení: 2024-05-10 11:07:00

Střelba na FF UK: Praha pozůstalým vyplatí až 450 tisíc... Má to ale háček!

Až 450 tisíc korun dostanou pozůstalí po obětech střelby na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy z Nadačního fondu Bezpečná Praha, který založilo město. Má to ale háček - ve formuláři, který za tím účelem pozůstalí vyplňují, jsou totiž podrobně tázáni na své majetkové poměry. 

Čas načtení: 2025-02-12 07:53:00

Měsíc od tragického požáru v Mostě: Kdo to neprožil, neumí si to představit, vzkazuje otec jedné z obětí

Od tragického požáru v mostecké restauraci U Kojota uběhl měsíc. Osudného 12. ledna zemřelo šest lidí. Sedmá oběť podlehla svým zraněním za několik dní v nemocnici a dalších sedm osob se zranilo. Pozůstalí stále přicházejí na improvizované pietní místo a pokládají tam za zesnulé velké množství květin. Majitel objektu stále úřadům nedoložil dokumenty potvrzující povolení k přístavbě. Nutná je proto podle úředníků schůzka s provozovatelem. Ten je ale údajně v péči policejního psychologa. 

Čas načtení: 2025-02-22 21:43:00

Češi mění tradice. Roste zájem o ekologické pohřby

V Česku roste zájem o ekologické pohřby, tedy pohřby s minimálním dopadem na přírodu. Pozůstalí čím dál častěji volí i takzvané přírodní poslední rozloučení, kdy popel nechají rozptýlit například na místě, kde to měl jejich příbuzný rád. Pozůstalí si podle pohřebních služeb začínají přát i smuteční květiny vypěstované výhradně v Česku.

Čas načtení: 2020-06-21 12:28:45

Anonymní dopis černošského profesora: Neodvažuji se proti myšlenkám BLM veřejně ozvat

Článek přináší přeložený text dopisu, jehož autorem je anonym, který podle vlastního tvrzení vyučuje historii na univerzitě v Berkeley a je černoch. Toto tvrzení nemůžeme nijak ověřit. Maximum, co se dá usoudit z dopisu samotného, je to, že jde o vzdělaného člověka, který umí správně používat nepříliš běžné výrazy (cogent, axiomatic, exogenous, orthodoxy, marshaled, abrogation, grotesque, jus solis, Cleo). Před dopisem samotným považuji za nezbytné umístit některé vysvětlivky, protože odkazované jevy a pojmy nemusejí být českému čtenáři srozumitelné. Pár vysvětlivek White supremacy – přeložil jsem jako „nadřazenost bílých“ nebo „princip bílé nadřazenosti“, podle kontextu. Otevřeně už tenhle princip dávno nikdo v mainstreamu nehlásá, takže se tahle nálepka začala používat pro kdeco. Poslední dobou se v americké veřejné sféře tenhle pojem užívá s naprostou samozřejmostí, která mi připomíná frekvenci pojmu „buržoazní reakce“ v materiálech z Gottwaldovy éry. Nigerijští Američané – Evropana může překvapit, že autor dopisu uvádí právě Nigerijce jako vzornou menšinu, když my zde máme poněkud jiné zkušenosti. Rozdíl je v charakteru migrace. Do USA dorážejí z Nigérie spíše vzdělanější lidé a legální cestou, na rozdíl od Evropy, která trpí hojnou divokou migrací přes Středozemní moře. Podobně je to s Araby, zmiňovanými v textu dále. (V USA žije také mnoho arabských křesťanů původem z Egypta, Sýrie či Libanonu, kteří bývají v diaspoře velmi úspěšní. Jedním z nich je třeba Nassim Nicholas Taleb.) Diverzita (diversity) – různorodost, další hojně uctívaný abstraktní princip, ale v progresivně levicovém pojetí se tím myslí hlavně různorodost etnická. Méně už pak „třídní“ a ještě podstatně méně politická. Na to si také autor dopisu stěžuje hned zpočátku. Strýček Tom – postava z románu Chaloupka strýčka Toma. V politickém kontextu je to označení či spíše urážka pro černochy, kteří „s radostí posluhují bílým“ a sami sebe považují za méněcenné. Prakticky se ovšem na levici hojně používá pro černochy, kteří se veřejně hlásí k republikánské straně a jsou levicí vnímáni jako „kolaboranti s nepřítelem“. Axiomatická pravda – podobně jako v matematice základní princip, o kterém se nediskutuje a na kterém se staví veškerá další teorie. V sociálních vědách ovšem „axiom“ nemá daleko k pojmu „dogma“. Ta-Nehisi Coates – prominentní černý publicista, známý například požadavkem na finanční reparace za otrokářství. Domovní lupiči (home invaders) – nevím, zda pro to máme v češtině odborný termín, ale jde o vloupání do obydlí, když je jeho obyvatel doma. Jelikož takoví lupiči bývají v USA často ozbrojeni, riziko, že to skončí znásilněním, vraždou atd., je nezanedbatelné. Internace Japonců – když po Pearl Harboru vypukla válka s Japonskem, nechal prezident Roosevelt pozavírat Japonce do detenčních táborů. Nikoliv jen občany Japonska (internace občanů nepřátelského státu ve válce je běžným jevem), ale i americké občany japonského původu. Kdo je Japonec, to bylo definováno rasově, například v Kalifornii stačila pouhá jedna šestnáctina japonské krve. Dnes je na tuto událost pohlíženo jako na klasickou rasově motivovanou křivdu. Potomci německých imigrantů, kterých byly tou dobou v USA celé miliony, nikdy internováni nebyli. Soft bigotry of low expectations – přeložil jsem jako „předsudky o naší neschopnosti“. Jde o pejorativní pojmenování představy, že určité etnické skupiny nejsou schopny postarat se samy o sebe a dosáhnout životního úspěchu bez systematického postrkávání a uhlazování cesty ze strany dobře smýšlejících lidí zvenčí. Konec vysvětlivek. Následuje dopis anonyma ze serveru Medium.com. Dopis kolegům z univerzity v Berkeley Vážení profesoři X, Y, Z. Jsem jeden z vašich kolegů na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Potkali jsme se osobně, ale dobře vás neznám. Kontaktuji vás jako anonym, za což se omlouvám. Obávám se totiž, že přihlásil-li bych se k tomuto emailu, přišel bych o místo a zároveň o šanci sehnat v budoucnu jiné místo v oboru. Ve zprávách, které jste poslední dobou rozesílali po naší katedře, jste se hlásili k našemu slibu respektovat diverzitu, ale jsem čím dál více znepokojen tím, že ve věci současných protestů a toho, jak na ně reaguje naše komunita, žádná různorodost názorů neexistuje. Ve vámi poskytnutých odkazech a zdrojích nenacházím ani jeden solidní protiargument nebo odlišný náhled na nepoměrně malé zastoupení černochů v akademické sféře nebo na jejich nepoměrně nadměrné zastoupení ve statistikách trestního práva. Vysvětlení, se kterým vaše dokumentace přichází, opomíjí všechny příčiny kromě jedné: za problémy černé komunity mohou běloši. V případě fyzické absence bělochů je na vině plíživá nákaza bílé nadřazenosti a systémového rasismu, jež tráví mozky a duše Američanů stejně jako jejich instituce. Vůči tomuto vysvětlení přesvědčivě protestovaly už různé střízlivé hlasy, včetně příslušníků černé komunity samotných, například Thomase Sowella a Wilfreda Reillyho. Tito lidé nejsou ani rasisté, ani „strýčkové Tomové“. Jsou to inteligentní vzdělanci, kteří odmítají koncept, jenž upírá černým lidem schopnost nezávislého myšlení a konání a systematicky přenáší zodpovědnost za problémy černošské komunity na jiné. Tento názor ovšem v komunikaci Kalifornské univerzity zcela chybí. Tvrzení, že potíže, se kterými se černošská komunita potýká, jsou zcela kauzálně vysvětlitelné vnějšími faktory ve formě systémového rasismu bělochů, principu nadřazenosti bílých a jinými způsoby, kterými bílí diskriminují černé, zůstává velice spornou hypotézou, kterou by měli historici vehementně zpochybňovat. Místo toho je chápána jako axiomatická pravda, určující naše jednání, a to bez ohledu na své hluboké nedostatky nebo fakt, že jejím podtextem je absolutní nesvéprávnost černých. Tato hypotéza přetváří naši instituci a naši kulturu, přičemž mimo úzkou a striktně dozorovanou sféru nedává žádný prostor pro nesouhlas. Existuje i jiný pohled. Máte-li čas, seznamte se prosím s dokumenty, které přikládám k tomuto e-mailu. Argumentace, kterou předkládá BLM a jejich spojenci, ve valné většině případů spočívá na jednotlivých událostech (jako například většina emočně nabitého článku autora Ta-Nehisi Coatese), nebo má zcela jasně sloužit předem určeným cílům. Jako příklad druhého zmíněného problému uvažme počet uvězněných černých Američanů. Vysoký podíl černých vězňů je obvykle užíván jako argument, že trestní právo je protičernošské. Ale tím samým způsobem bychom mohli usoudit, že trestní právo je ještě daleko více zaměřeno proti mužům. Skutečně chceme charakterizovat trestní právo jako systémovou mizandrickou konspiraci proti nevinným americkým mužům? Doufám, že jste si sami vědomi, jak moc je nutné potlačit kritické myšlení k tomu, aby se dala podobná úvaha obhájit.   Vezmeme-li v úvahu, kolik kdo páchá násilných zločinů, není černých vězňů více než bílých. Tato skutečnost byla opakovaně dokázána v různých jurisdikcích a různých státech. A přesto vidím, že moje vlastní oddělení nekriticky opakuje myšlenku, která upírá černochům schopnost vlastního samostatného myšlení a konání a nahrazuje ji myšlenkou na ústřední roli bělochů, která očividně vyhovuje touze katedry naložit si „břímě bílého muže“ a prosazovat myšlenku bělošské viny. Tvrdíme-li, že trestněprávní systém se řídí principem nadřazenosti bělochů, tak jak je možné, že podíl Asiatů, Indů a Nigerijců na vězeňské populaci je výrazně nižší než u bělochů? To je ale divná bílá nadřazenost. Dokonce i američtí Židé jsou uvězněni podstatně méně často než bílí ne-Židé. Myslím, že je fér říci, že běžný zastánce nadřazenosti bílé rasy pohrdá Židy. A přesto tito údajní zastánci nadřazenosti bělochů zavírají bělochy do vězení daleko častěji než Židy. Nic takového se ve vaší literatuře nezmiňuje. Ani stopa snahy o vysvětlení, s výjimkou vágních formulací a osobních invektiv. „To je evergreen rasistů,“ „Představa vzorné menšiny je typická pro nadřazenost bílých,“ „Pouze fašisti mluví o zločinech, kteří páchají černoši na jiných černoších“, až k naprostému znechucení. Takový druh výroků není protiargumentem; jsou to prostě odsudky, jejichž smyslem je umlčet a kádrovat debatu. Každý opravdový historik ihned rozpozná tradiční nástroj, kterým napříč dějinami autoritářské režimy, ideologie a náboženství držely hlasy kritiků pod pokličkou. Má rozdrtit různorodost a vyhnat kulturu kritického uvažování z našeho pracoviště. Čím dál více se po nás chce, abychom se připojili a schvalovali velice sporný pohled hnutí BLM na historii, a prezentuje se to tak, že za tímto pohledem stojí katedra jako jeden muž. Zejména etnické menšiny jsou agresivně nuceny zaujmout tentýž postoj. Jakákoliv zdánlivá jednotnost je dána tím, že nesouhlas by u pracovníků, jejichž pozice není pevná, téměř jistě vedl k vyhazovu a vyhnání. Přitom počet takových zaměstnanců je nemalý. Já sám se neodvažuji proti myšlenkám BLM veřejně ozvat. Političtí představitelé, univerzitní administrativa, profesoři s definitivou, velké firmy a média nás masivně zavalují údajnou názorovou jednotou a trest za nesouhlas může mít v současné nejisté ekonomické situaci vážné následky. Jsem si jist, že kdyby tento e-mail byl podepsán mým jménem, přišel bych o práci a o veškeré budoucí příležitosti pracovat ve svém oboru, ačkoliv tomu, co píšu, věřím, a jsem schopen doložit každé zde napsané slovo. Naprostou většinu násilí, kterým černá komunita trpí, spáchají sami černoši. Kvůli těmto neviditelným obětem se prakticky žádné pochody nepořádají, nedrží se veřejné minuty ticha a rektoři, děkani a šéfové kateder Kalifornské univerzity nepíšou žádné srdceryvné dopisy. Poselství je jasné: na životech černochů záleží jen tehdy, pokud je zabili běloši. Násilí mezi černochy je očekávané a neřešitelné, zatímco násilí ze strany bělochů vyžaduje vysvětlení a řešení. Prosím, zpytujte vlastní srdce, abyste pochopili, jak nesmírné předsudky se v tom skrývají. Není dovoleno hovořit o ne-černých obětech násilí ze strany černochů, ačkoliv vůči poměrům v populaci je jich více než černých obětí ze strany nečernochů. Toto je mimořádně hořká pilulka zejména v oblasti sanfranciského zálivu, kde násilnosti spáchané černochy na Asiatech už přerostly v opravdovou epidemii. Do té míry, že sanfranciská policie radí Asiatům, aby si přestali věšet amulety pro štěstí na dveře, protože přitahují pozornost (v naprosté většině černých) domovních lupičů. Domovních lupičů, jako byl George Floyd. Tato reálná, každodenní skutečnost násilí v USA, není tématem žádných pochodů ani slzavých e-mailů od vedoucích kateder, nepodpoří ji McDonalds ani Walmart. Na katedře historie není naše mlčení jen odklonem od povinnosti osvětlovat pravdu; je to  odmítnutí této povinnosti. Tvrzení, že násilí mezi černochy je způsobeno nepřátelským chováním úřadů, otrokářstvím a dalšími křivdami, je převážně historického rázu. Právě historici by tedy měli vysvětlit, proč internace Japonců nebo masakry evropských Židů nevedly ke stejné dysfunkčnosti jejich komunit a ke špatným školním výsledkům mezi americkými Japonci a Židy. Po 11.září byli démonizováni američtí Arabové a v současné době Číňané. Obě tyto skupiny však dosahují nadprůměrných výsledků prakticky ve všem, co lze měřit, stejně jako američtí Nigerijci, kteří jsou shodou okolností také černé pleti. Právě historici by měli na tyto anomálie upozorňovat a vést o nich diskusi. Ale v atmosféře, která nyní zavládla na naší katedře, není žádná diskuse možná. Vysvětlení už je dáno, nesouhlas s ním je rasistický, a prací historiků je hledat další a další důkazy pro to, proč je správné. Toto je výsměch našemu povolání. Nejvíce ze všeho mne znepokojuje, že naše katedra jako by se stala součástí volebního úsilí demokratů a demokratické strany vůbec. Abych to vysvětlil, uvažte, co se stane, přispějete-li na hnutí BLM, organizaci, kterou katedra historie hájí a protežuje ve svých e-mailech. Všechny dary BLM jsou okamžitě přesměrovány na charitu ActBlue, což je organizace, jejímž primárním cílem je financovat volební kampaně kandidátů za demokratickou stranu. Darovat dnes něco na BLM znamená nepřímo financovat letošní prezidentskou kampaň Joea Bidena. To je groteskní, vzhledem k tomu, že americká města postižená nejhorším mezičernošským násilím a násilím na černoších ze strany policie mají v drtivé většině radnice a starosty z řad demokratů. Samotné Minneapolis se nachází v rukou demokratické strany již více než pět desítek let; „systémový rasismus“ tam byl vybudován dlouhou řadou demokratických politiků. Povýšený a pohrdavý přístup, který lídři demokratické strany projevují vůči černošské komunitě a který je patrný například z prakticky každého výroku Joea Bidena na adresu černochů, přímo garantuje permanentní stav utrpení, roztrpčení, chudoby a s tím spojené ublíženecké politiky, čímž se jednak zcela ničí úroveň americké politické diskuse, jednak životy černochů. A dar určený BLM přitom financuje volební kampaň lidí jako je starosta města Minneapolis Jacob Frey, za jejichž vlády se města propadala do násilí. Je absurdní, jakým způsobem si hnutí založené v dobré víře a snaze o policejní reformu, a taktéž naši katedru, přivlastnila jedna politická strana. Ještě horší je, že v akademických kruzích neexistuje způsob, jak se tomu postavit. Nechci posluhovat Straně a vy byste také neměli. Naprostá sladěnost velkých firem, které zneužívají lidi, s hnutím BLM by pro vás měla být varovná, a přesto si toho nikdo nevšímá, snad dokonce úmyslně, nebo se to v nejhorším případě dokonce bezostyšně oslavuje. Jsme užitečnými idioty nejbohatší vrstvy, poklonkujeme Jeffovi Bezosovi (zakladatel a ředitel Amazonu, pozn. MK) a dalším současným otrokářům. Firma Starbucks, pro kterou sklízejí kávu na plantážích skuteční černí otroci, podporuje BLM. Firma Sony, která používá kobalt vytěžený v podmínkách ještě horšího otrokářství, a navíc ještě často dětskými otroky, podporuje BLM. A vypadá to, že totéž činíme i my. Absence jakékoliv pochybnosti a oponujících hlasů to umožňuje. „Budiž světlo“, jak pokrytecké. Existuje i početná skupina těch, kterým lze říci snad jen „kšeftaři s rasou“: šejdíři všech barev kůže, kterým rozdmýchávání ohňů rasových konfliktů svědčí a zajišťuje jim pracovní místa v administrativě, v charitách, v akademické sféře a je cestou k vlastnímu politickému podnikání. Vzhledem k tomu, jaký přístup nyní naše katedra zaujala k povinnosti hledat pravdu, můžeme se nyní považovat za školicí středisko pro tento typ podvodníků. Jejich aktivity rozkládají společnost a ničí jakoukoliv naději na budoucí harmonické soužití mezi jednotlivými rasami tvořícími náš národ. Kolonizovaly naši politiku a instituce. Řada těchto hlasů bez jakékoliv ironie požaduje segregaci. Kdyby měl dnes na naší univerzitě promluvit Martin Luther King, nejspíš by jej nazvali strýčkem Tomem. Vychováváme budoucí lídry, kteří deklarují úmysl zničit jednu z mála úspěšných multietnických společností v moderních dějinách. Právě v době, kdy se Čínská lidová republika, etnonacionalistická, agresivně rasově šovinistická země s nulovou imigrací, která neuděluje občanství podle místa narození, snaží sama sebe představit na světové scéně jako alternativa k USA. Ptám se vás: je to moudré? Děláme správnou věc? Pomalu se dostávám k závěru. Naše univerzita a naše katedra opakovaně vyzdvihly památku George Floyda. Floyd byl zločinec recidivista, který jednou mířil na těhotnou černošku střelnou zbraní. Vloupal se do jejího domu s gangem dalších zločinců a zamířil zbraň na její těhotné břicho. Pro ženy ve své komunitě byl postrachem. Zplodil a opustil řadu dětí, aniž by se staral o jejich výživu či výchovu, což znamená selhání v jedné z nejzákladnějších rolí slušné lidské bytosti. Bral drogy a občas je prodával, byl to podvodník žijící na úkor svých poctivých a pracujících sousedů. A přesto činovníci Kalifornské univerzity a historici z její katedry historie tohoto násilného zločince oslavují a pozdvihli jeho jméno téměř do seznamu svatých. Muže, který ubližoval ženám, černým ženám. S plnou podporou naší katedry historie, amerických korporací, většiny mainstreamových médií a nejbohatších elit USA se z něj stal hrdina naší kultury, pohřbený ve zlaté rakvi, a jeho pozůstalí byli zasypáni dary a chválou. Tedy ti, ke kterým se zaživa hlásil. Na Američany je vyvíjen společenský nátlak, aby před tímhle násilným a brutálním misogynem klečeli. Generace mladých černých mužů je tlačena k tomu, aby se identifikovali s Georgem Floydem, jedním z nejhorších exemplářů naší rasy a celého lidstva. Stydím se za svoji katedru. Řekl bych, že se stydím i za vás (myšlen patrně adresát e-mailu, poznámka MK), ale třeba se mnou souhlasíte a jenom se bojíte, stejně jako já, co by následovalo po vyřčení pravdy. Pokud lidé musejí klečet, aby si udrželi práci, nedá se z toho usoudit, co si skutečně myslí. Pro váhu mých myšlenek by to nemělo mít žádný význam, ale stejně to pro jistotu napíšu: nejsem běloch, má kůže je barevná. Moje rodina se stala obětí zločinců jako byl Floyd. Velmi dobře víme, s jakým pohrdáním k nám demokrati přistupují. Ponižující předpoklad, podle kterého jsme moc hloupí na to, abychom dokázali studovat přírodní vědy a inženýrské obory, že k jakémukoliv posunu v životě potřebujeme vnější pomoc a nižší nároky, je nám důvěrně znám. Leckdy si říkám, jestli by nebylo jednodušší jednat s otevřenými fašisty, kteří by mi aspoň řekli do očí, že mě považují za podčlověka, a kteří by nejspíš nebyli příslušníky mé vlastní rasy. Všudypřítomné předsudky o naší neschopnosti a neustálé opakování toho, že řešení problémů mých bližních spočívá výlučně v rukou bělochů a nikoliv ve vlastní tvrdé práci, nás duševně ničí. Žádná jiná skupina Američanů není tak systémově demoralizována ze strany svých údajných spojenců. Celé generace černých dětí jsou učeny, že pouze pláčem, žebráním a pokřikem získají almužnu od bělochů stižených pocitem viny. Nic by nedokázalo dokonaleji zničit jejich vyhlídky na budoucnost, zejména pokud se pocit viny bělochů jednoho dne vyčerpá, nebo pokud v Americe jednoho dne běloši „dojdou“. Kdyby tomuhle byli podrobeni Američané japonského, židovského nebo čínského původu, dnes by čínské či japonské čtvrti nevypadaly jistě o nic lépe než nejhorší místa v Baltimore nebo St.Louis. Katedra historie Kalifornské univerzity v Berkeley je nyní součástí mašinerie, která o černoších šíří ničivé a ponižující stereotypy. Doufám, že pochopíte, jaká frustrace se za mým e-mailem skrývá. Nepodporuji BLM. Nepodporuji ukřivděnou politiku demokratické strany ani skutečnost, že se na naší katedře Strana stala hegemonem. Nesouhlasím s tím, aby si Strana přisvojovala moji rasu, jak to nedávno znepokojivým způsobem učinil v rozhovoru Joe Biden (patrně jde o toto, poznámka MK). Být černochem a volit demokraty není totéž. Odsuzuji způsob, kterým zemřel George Floyd, a připojuji se k volání po větší zodpovědnosti policie a po reformách toho, jak funguje. Ale nebudu ani předstírat, že George Floyd byl někým jiným než násilným misogynem, brutálním člověkem, který zemřel stejně brutálním způsobem, jakým žil. A chci také ochránit historii. Múza Cleo není pokornou služkou politiků ani korporací. Stejně jako my, i ona je svobodná. Univerzita: Dopis jde proti našim hodnotám Konec dopisu. Katedra historie v Berkeley na jeho vydání zareagovala tweetem, ve kterém se píše: „Do oběhu se dostal anonymní dopis, údajně napsaný profesorem z katedry historie na Kalifornské univerzitě v Berkeley. Nemáme žádné důkazy, že by jej skutečně napsal člen katedry historie. Odsuzujeme tento dopis: jde proti našim katedrálním hodnotám a našemu závazku rovného zacházení a inkluze.“ (zvýrazněno MK) Checht. Jako by pisatelům tweetu nedocházelo, že právě tahle sudičská atmosféra by mohla být velmi dobrým důvodem, proč raději zůstat v anonymitě. Ale nakonec jsou to akademici. Což nutně neznamená „bystří a sebekritičtí lidé“. I kdyby ano, ve velkých organizacích se oceňuje názorová konformita. S tou ještě nikdy nikdo nenarazil.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-26 08:39:14

Rasistický útok v Hanau: Kurdové nemají právo ani na své mrtvé

Po rasistické vraždě devíti lidí v hesenském Hanau, z nich čtyři byli Kurdové, spolková kancléřka Angelea Merkelová kondolovala tureckému prezidentovi Recepu Erdoganovi. Tomu samému diktátorovi, který v Turecku tvrdě utlačuje 20 milionů Kurdů, vězní opoziční kurdské politiky a vojensky dvakrát zaútočil na kurdské obasti v Sýrii. Místo kurdských příbuzných obětí byli na smuteční pódium se spolkovým prezidentem Frankem Walterem Steinmaierem pozváni představitelé radikálního islámu. Takže není příliš s podivem, že druhý den pohodoval městem po vzoru nacistických SA průvod Turků, kteří „truchlili“ nad vraždami Kurdů pokřikem „Aláhu akbar“. Při rasistickém útoku v německém městě Hanau, ve spolkové zemi Hessensko, bylo zavražděno devět lidí. Útok se odehrál 19. února večer. Jak je známo, vraždil muž, který se ve videu vyznal ze své víry v teorii o světovém spiknutí vedeném Američany a zanechal odkazy svého rasistického smýšlení. Střílel ve dvou šíša barech, kde se tradičně scházejí mladí lidé s převážně migrantským pozadím. Šel tedy najisto a zjevně mu bylo jedno, kdo bude terčem. Zda Turek, Kurd, Arab, Afghánec... Německá novinářka Elke Dangeleit napsala 24. února na webu Telepolis článek o hořkém pokračování této tragédie. Píše o tom, jak tragicky byl zaměněn původ obětí a jak jich bylo zneužito k prezentaci islamismu. Stejně jako na to ve svém statusu na Fcb poukazoval německý komentátor a politik kurdského původu Ali Ertan Toprak – že oběti si přivlastnili islamisté a při při smuteční slavnosti nestáli na pódiu vedle spolkového prezidenta Franka Waltera Steinmaiera pozůstalí obětí, ale turecký právník Aiman Mazyek, známý zastánce práva šaríja a generální tajemník Ústřední rady muslimů v Německu. „Zemřelo devět mladých lidí, jejichž rodiny pocházely z různých zemí původu: čtyři Kurdové, dále Bulhar, Rom, Rumun, jeden člověk z Bosny a jeden Afghánec. Média a politici referují a mluví o Turcích místo Kurdů; Angela Merkelová vyjadřuje soustrast despotovi Erdoganovi, ostatní etnicity zůstávají bez povšimnutí," píše Dangeleit. V pátek 21. února oznámila Zemská kriminální policie (LKA) národnost (nikoli etnicitu) devíti obětí. Podle té byli tři mrtví Němci, dva Turci, jeden Bulhar, jeden Rumun, jeden z Bosny a Hercegoviny a jeden muž s německým a afghánským občanem. Místní zprávy, Hessenschau, zveřejnily jména a krátké popisy obětí, aby je zbavil anonymity. „Mercedes Kierpacz (35) byl německý občan a patřil k romské menšině. Měl dvě děti. Hamza Kurtović (20) byl také německým občanem. Jeho rodina původně pocházela z Bosny a Hercegoviny. Stejně jako jeho otec se Hamza narodil v Německu. Kalojan Velkov (33) byl bulharským občanem a dva roky žil v Německu. Vili Viorel Păun (23) přišel do Německa z Rumunska, když mu bylo 16 let, protože jeho matka byla nemocná a chtěla se zde léčit. Nesar Hashemi (21) vyrostl v Hanau a byl německým a afghánským státním příslušníkem. Fatih Saraçoğlu (34) přišel z Řezna a měl kurdské kořeny. Sedat Gürbüz (30) byl turecký občan s kurdskými kořeny. Byl vlastníkem šíša baru Midnight. Ferhat Ünvar (22) je jedním ze čtyř zavražděných Kurdů. Jako Kurd Gökhan Gültekin (37) a dvě další zavražděné osoby byli členové Kurdského sociálního centra v Hanau, kde se scházejí demokratičtí, opoziční Kurdové. Ferhat Ünvar se narodil v Německu a nikdy nenavštívil Turecko. Serpil Temiz, matka Ferhat Ünvara, pracuje pro opoziční turecko-kurdský deník Yeni Özgür Politika.“ Celé je to tragickým důsledkem toho, že Německo, ač poskytlo azyl mnoha Kurdům, prchajícím před represemi v zemích jejich původu, nejvíce logicky z Turecka, je nikdy neuznalo jako národnostní menšinu. Pro německé úřady jsou to stále Turci, Íránci, Iráčané a Syřané. Elke Dangeleit pokračuje: „Kurdové, kteří se hlásí ke své etnicitě, jsou v Německu vystaveni dvěma typům rasistických hrozeb: těch od německých pravicových extremistů, kteří jsou stále militantnější vůči migrantům obecně, a hrozbám tureckým islamistických nacionalistických organizací, jako jsou „Šedí vlci“, „Milli Görüs“ nebo místních organizací AKP (turecké vládní strany). Co asi museli prožívat příbuzní kurdských obětí, když Angela Merkelová vyjadřovala soustrast despotovi Erdoganovi, který Kurdy pronásleduje a vraždí v jejich vlastní zemi a v severní Sýrii? Což bylo také důvodem pro jejich emigraci do Německa?“ Je také sporné, zda všichni zabití byli muslimové. Mohli mezi nimi být klidně i křesťané, protože šíša bary jsou také oblíbeným místem setkávání křesťanů ze Středního východu. Pokus sjednotit všechny oběti pod islámským šátkem a vykouzlit velké, zvláštní nebezpečí pro muslimy v Německu je jen instrumentací a zneužitím tohoto masakru k propagaci politického islámu. Ve sdělovacích prostředcích dostala hlavní slovo konzervativní turecká sdružení, zástupci prodloužené paže turecké náboženské autority Diyanet a DITIB, zatímco opoziční kurdské organizace jsou v této zemi, zejména v poslední době, kriminalizovány. Jejich domy a knižní nakladatelství jsou pravidelným terčem policejních razií v rámci „boje proti terorismu“. Mnoho lidí s tureckými, kurdskými nebo arabskými kořeny nemá nic společného s politickým islámem kázaným v německých mešitách. Cahit Başar, tajemník Kurdské německé obce jasně řekl: „Předsudky a útoky proti Kurdům rozhodně rostou. Na jedné straně jsme lidé s migračním pozadím, a to nás samo o sobě činí cílem pravicových extremistů, jak opět ukazuje Hanau. Kurdové jsou ale také velcí nepřátelé islamistů, protože do velké míry potlačili tzv. Islámský stát na Blízkém východě. A za třetí jsou v Německu vystaveni tureckému nacionalismu a extremismu.“ Vždyť i sám turecký prezident Recep Tayyip Erdogan zdraví při návštěvách Německa své nadšené příznivce fašistickým pozdravem Šedých vlků – oficiálním pozdravem tureckých nacionalistů, pro něž jsou Kurdové arcinepřátelé a teroristi. A jemu vyjadřuje německá kancléřka soustrast v souvislosti s vraždou čtyř „Turků“. Není pak divu, když po oficiální tryzně, které se účastnili vrcholní spolkoví a zemští politici a rodiny zavražděných spolu s německými občany (ale nikoli na pódiu), a která proběhla pietně na protest proti rasistickým vraždám, prošel druhý den městem Hanau hrůzu nahánějící mnohatisícový průvod Turků, mávajících tureckými vlajkami a křičícími „Alláhu Akbar – Bůh je veliký“.   Tento průvod na rozdíl od oficiální tryzny nebyl ve velkých médiích. Video zveřejnili jednotlivci na svém FB a také představitelé Kurdů. Není divu, že velká média jej v podstatě ignorovala. Bylo by příliš dobře vidět, jak jakoukoli tragédii lze použít v něčí prospěch a jak mnoha politikům je v podstatě jedno, kdo a jak zemřel, hlavně když jsou vidět v televizi, jak pláčou nad oběťmi krajně pravicového teroru. Ovšem pouze toho „bílého“. Islamistickou krajní pravici jako nebezpečí nevnímají, naopak, přímo si ji hýčkají. Události v Hanau tak nebyly jen tragédií, kterou přivodily rasistické bludy jednoho vraha, ale i smutným dokladem neschopnosti politiků a médií přiznat si trpkou pravdu. Elke Dangeleit končí svůj článek na webu Telepolis slovy: „U tohoto příšerného masakru nezáleží na tom, ze které zemi původu mají lidé – v šíša barech je také mnoho „Bio-Němců“. Nebyl to cílený útok proti Kurdům. Atentátníkův motiv byl jasně rasistický, bez ohledu na původ lidí. Skandální je však to, že našim médiím a politikům chybí kulturní citlivost vůči rodinám obětí a vyjadřují soustrast těm, kteří sami podporují rasismus proti nemilovaným etnickým skupinám.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-02-20 06:15:00

Kde všude měl účty? Novinka usnadní pátrání po dědictví

Pozůstalí ani notáři zatím nemají k dispozici nástroj, který by našel všechny bankovní účty zemřelého. Aspoň částečné vylepšení má přinést nová platforma, kterou chystají Notářská komora s Českou bankovní asociací.

Čas načtení: 2024-02-22 07:44:04

Případ úmrtí studenta Univerzity obrany se vrací k soudu, nemusela to být nehoda

Vojenská policie dál prošetřuje loňské úmrtí studenta Univerzity obrany (UNOB) při taktickém výcviku ve vojenském prostoru Vyškov. Původně došli policisté k závěru, že šlo o nehodu. Pozůstalí ale proti rozhodnutí podali stížnost. Českému rozhlasu-Radiožurnálu a webu iROZHLAS.cz to řekl státní zástupce Radek Hůlka.

Čas načtení: 2024-02-22 07:36:00

Případ úmrtí studenta Univerzity obrany se vrací k soudu, nemusela to být nehoda

Vojenská policie dál prošetřuje loňské úmrtí studenta Univerzity obrany (UNOB) při taktickém výcviku ve vojenském prostoru Vyškov. Původně došli policisté k závěru, že šlo o nehodu. Pozůstalí ale proti rozhodnutí podali stížnost. Českému rozhlasu-Radiožurnálu a webu iROZHLAS.cz to řekl státní zástupce Radek Hůlka.

Čas načtení: 2024-02-22 07:44:04

Případ úmrtí studenta Univerzity obrany se vrací k soudu, nemusela to být nehoda

Vojenská policie dál prošetřuje loňské úmrtí studenta Univerzity obrany (UNOB) při taktickém výcviku ve vojenském prostoru Vyškov. Původně došli policisté k závěru, že šlo o nehodu. Pozůstalí ale proti rozhodnutí podali stížnost. Českému rozhlasu-Radiožurnálu a webu iROZHLAS.cz to řekl státní zástupce Radek Hůlka.

Čas načtení: 2024-02-22 08:18:00

Smrt studenta brněnské Univerzity obrany při výcviku: příbuzní podali stížnost

Pokračovat bude vyšetřování smrti studenta brněnské Univerzity obrany, jenž zemřel při výcviku ve vojenském prostoru Vyškov. Ačkoliv vyšetřovatelé už případ vyhodnotili jako nehodu, pozůstalí s tím nesouhlasí a podali stížnost.

Čas načtení: 2024-02-25 07:44:03

Oběťmi zločinu mohou být i pozůstalí, Ostrava jim pomáhá psychicky i finančně

Více než milion korun ročně dává ostravský magistrát na pomoc obětem trestných činů, mezi něž se vedle okradených, týraných či znásilněných řadí rovněž pozůstalí.

Čas načtení: 2024-02-26 16:51:00

Proslulá rodina přišla o svého člena. Zemřel významný finančník Rothschild

Ve věku 87 let zemřel finančník Jacob Rothschild. Člen slavné rodiny proslul také jako mecenáš umění. Pozůstalí na něj vzpomínají jako na významnou osobnost a zastánce umění a kultury.

Čas načtení: 2024-03-01 00:00:00

Advokát: Za duševní újmu získali pozůstalí milionové odškodnění

Pryč je doba, kdy po nezaviněné autohavárii dostali pozůstalí od pojišťovny za duševní újmu nízkou částku nebo vůbec nic. „Lidé si více ověřují, jaké nároky mohou požadovat,“ říká v rozhovoru pro iDNES.cz advokát Jaroslav Zeman z advokátní kanceláře Spring Walk. Zároveň vysvětluje, kolik může odškodné činit, kdo na něj má nárok a na co se připravit, když dojde k soudu.

Čas načtení: 2024-03-05 09:00:00

V opuštěné hale byla při jejím prodeji objevena zapomenutá sbírka víc jak 200 aut, majitel tragicky zahynul při autonehodě

Je vskutku tragickou ironií osudu, když něčí smrt při autonehodě vydá světu automobilové tajemství. A v tomto případě šlo opravdu o tajemství, o stovkách převážně klasických Mercedesů nevěděli ani pozůstalí navzdory proslulosti jejich majitele. (Petr Miler)

Čas načtení: 2024-03-06 07:00:01

Pomoc, nebo nechutný žert? Britové si krutě pohráli s ochrnutým Leninem: Po smrti vůdce zmrzl na kost

Socialismus zkrátka Sověti, ale nejen oni, krutě nezvládli. Přesto se z Vladimira Iljiče Lenina stal symbol nikdy neviděného blahobytu a nikdy nerealizované svobody. Soudruzi komunisté na něj nedali dopustit, a to ani po jeho smrti, která přišla v lednu roku 1924. Revolučnímu vůdci bylo tehdy třiapadesát let a měl leccos za sebou. Přežil třeba i pokus o atentát v roce 1918, když zřejmě nějaký „nedůvěřivec“ nepochopil správně první kroky k proklamované skvostné budoucnosti. Kulka v jeho krku zůstala několik dalších let, přesto se zotavil a brzy se znovu postavil do čela svých věrných soudruhů.  Leninovo tragické dědictví: Hladomor, masové popravy odpůrců a výzvy k vraždění kněží Číst více Mozkové příhody jedna za druhou Rok 1922 přinesl do jeho života další ohrožení. Tentokrát se o něj postarala sama příroda. Lenina postihla mozková mrtvice, po které se musel zotavovat na venkově, a měl dokonce zakázané i debaty o politice. Nejen že to bylo prospěšné samotnému Leninovi, ale také jeho soudruzi měli v té době poněkud volnější ruce. Bylo potřeba připravit vše na vznik Svazu sovětských socialistických republik, který měl svět spatřit v prosinci roku 1922. Velký šéf se akce nakonec alespoň na pár týdnů zúčastnil, ale později jej stihl další útok mrtvice a on se znovu odebral na venkov, jak plyne i z textu knihy Naděždy Krupské Vzpomínky na Lenina.  Dobrý odhad Stalina V době, kdy vznikal jeden z největších světových kolosů, diktoval Lenin svoji politickou závěť. V té se mimo jiné hovořilo o nebezpečnosti Josifa Vissarionoviče Stalina, kterého si přál raději odstranit z čela strany. V té chvíli se ale ukázalo, kdo má větší slovo. Stalin se o závěti dozvěděl a nařídil její zničení. Jen přičinlivostí Leninovy sekretářky se nakonec její kopie přece jen dochovala. Jestli se zarytý komunista mohl mýlit ve všem ostatním, Stalinovu krutou povahu odhadl velmi dobře, jak se později přesvědčil celý sovětský lid.  Nechtěný britský vtip Další mrtvice na sebe nenechala dlouho čekat. Stalo se to v březnu dalšího roku, ale to už Lenin ochrnul na celou pravou stranu těla. Z dnešního pohledu se jeví jako tragikomická situace, kdy se podle serveru Historyextra rozhodli představiteli Velké říjnové socialistické revoluce v této těžké chvíli pomoci Britové. Tamní komunisté mu koupili a zaslali invalidní vozík – ale ne ledajaký. Pro prvního soudruha bylo dobré jen to nejlepší. A tak obdržel vozík elektrický, bohužel ale s ovládáním na pravé straně. Do dobrého úmyslu se vloudila drobná chybička. A tak se mohl Lenin na svůj nový vozík jen dívat.  Jeho přání soudruzi neuposlechli I přes velké bolesti žil, nebo spíš přežíval vůdce sovětské revoluce ještě bezmála rok. Naposledy vydechl až v lednu roku 1924 v Gorkách nedaleko Moskvy a v tu chvíli se naplno rozeběhla kola boje o moc, ale také úvahy o tom, kam uložit komunistického guru k věčnému odpočinku. Kdyby dali soudruzi na jeho vlastní přání, pohřbili by jej do hrobky k jeho rodičům. Jenomže to by nebylo to pravé divadlo. A tak Lenina o několik dní později se všemi poctami převezli do hlavního města a jeho tělo po nezbytné základní pitvě a dočasném nabalzamování vystavili ve sloupovém sále Domu odborů. Tehdy se ještě jeho pozůstalí soudruzi domnívali, že jen do pohřbu.  Nad městem je Kreml a nad Kremlem je už jen Bůh. Lenin stavěl, Stalin bořil, Putin zařídil smrdutý zápach Číst více Soudruh jim zmrzl Jenomže ono v lednu roku 1924 v Moskvě mrzlo tak, že se tělo vlastně mrazem samo zakonzervovalo. Jednoduše řečeno: Lenin jim zkrátka zmrzl. A protože se kolem jeho rakve stále srocovaly davy zvědavců, bylo rozhodnuto o prodloužení téhle „výstavy“ až do té doby, než přijde jaro a vůdce by mohl povolit. Jak tak komunisté sledovali dění kolem rakve, nabývali den ode dne stále silnějšího pocitu, že by se taková podívaná hodila jako věčná připomínka všeho dobrého, co tahle strana pro sovětský lid na jeho cestě za štěstím udělala. A tak bylo rozhodnuto. Bude mauzoleum (i když nejprve jen dřevěné) a o Leninovo tělo se postarají největší odborníci, jaké je možné v Sovětském svazu sehnat. Stalo se. Lenin leží ve svém sarkofágu již sto let a kromě pondělí si jej mohou návštěvníci prohlédnout, jak je uvedeno na oficiálním webu mauzolea, denně od 10 do 13 hodin.  Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Krutý Trockij likvidoval svoje odpůrce bez mrknutí oka. Stalin mu připravil ošklivý konec.

Čas načtení: 2024-03-27 16:55:00

Úřad varuje před přeplatkem důchodu. O tisících může rozhodnout jediný den

Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) upozornila na takzvaný přeplatek důchodu, Ten vznikne, pokud je někomu vyplacena penze, která mu nenáleží, poté, co zemřel. Pozůstalí ji musí v tom případě vrátit. O tom, jestli člověku náleží, navíc může rozhodnout jediný den.