Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení:

Pohledávky a dluhy závazky – účetní a daňové vymezení

[skoleni-kurzy.eu] Na semináři se seznámíte s problematikou pohledávek a dluhů závazků z pohledu daní daň z příjmu, DPH a účetnictví. Výklad bude ilustrován na příkladech a bude doplněn stanovisky MF a GFŘ k dané problematice. V průběhu semináře budou zodpovězeny dotazy účastníků. * • účetní a daňové vymezení pohledávek a dluhů závazků, • opravné položky k pohledávkám – účetní a daňový režim postup podle zákona o rezervách, • odpis pohledávek – možnosti z hlediska daňových nákladů, • postupování, nákup a prodej pohledávek z daňového hlediska, • příslušenství pohledávek smluvní pokuty, úroky z prodlení a související daňový režim, • pohledávky a dluhy závazky v cizích měnách, vyčíslování kursových rozdílů, • pohledávky a dluhy závazky v daňové evidenci, • promlčení pohledávek a dluhů závazků včetně problematiky dodanění dluhů závazků promlčených či s více jak 30 měsíci po splatnosti, • pohledávky a dluhy závazky z pohledu DPH vč. nových možností opravy daně u nedobytných pohledávek, • dobropisy, pozastávky, zálohy, závdavky a další aktuální problematika. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Pohledávky a dluhy závazky – účetní a daňové vymezení

[skoleni-kurzy.eu] Na semináři se seznámíte s problematikou pohledávek a dluhů závazků z pohledu daní daň z příjmu, DPH a účetnictví. Výklad bude ilustrován na příkladech a bude doplněn stanovisky MF a GFŘ k dané problematice. V průběhu semináře budou zodpovězeny dotazy účastníků. * • komplexní výklad problematiky pohledávek a dluhů závazků z pohledu daní daň z příjmu, zákon o rezervách, DPH a účetnictví, včetně zohlednění principů v návaznosti občanský zákoník. Výběr z obsahu: • daňové a účetní vymezení pohledávek a dluhů závazků • opravné položky k pohledávkám – účetní a daňový režim postup podle zákona o rezervách • odpis pohledávek – možnosti z hlediska daňových nákladů • postupování, nákup a prodej pohledávek z daňového hlediska • příslušenství pohledávek smluvní pokuty, úroky z prodlení a související daňový režim • pohledávky a dluhy závazky v cizích měnách, vyčíslování kurzových rozdílů • pohledávky a dluhy závazky v daňové evidenci • promlčení pohledávek a dluhů závazků, vč. problematiky dodanění dluhů závazků promlčených či s více jak 30 měsíci po splatnosti • pohledávky a dluhy závazky z pohledu DPH • dobropisy, pozastávky, zálohy, závdavky a další aktuální problematika. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2026-03-05 16:30:00

Trumpův muž promluvil o obraně a NATO: Merrick drsně zkritizoval Česko! A Babiš se ozval

Česko v návrhu státního rozpočtu na letošní rok podle amerického velvyslance v Praze Nicholase Merricka riskuje, že bude patřit mezi země s nejnižšími výdaji na obranu v Severoatlantické alianci (NATO) co se týče jejich podílu na hrubém domácím produktu (HDP). Riskuje tak i to, že nesplní své závazky vůči NATO ohledně budování schopností své armády. Na dnešní konferenci Naše bezpečnost není samozřejmost, Merrick uvedl, že nemusí připomínat, jak důležité je, aby spojenci závazky dodržovali. Výdaje ČR na obranu jsou v současné době maximum možného, reagoval Babiš na dnešní výzvu amerického velvyslance, aby Česko plnilo závazky k NATO.

Čas načtení: 2010-02-14 19:30:00

Osobní bankrot není novinkou

Nikoho asi nepřekvapí, že statistiky vypovídají jednoznačně o zadlužování se českých domácností. Další neméně překvapivou zprávou je klesající schopnost tyto závazky hradit. Občané se tak dostávají do nepříjemné situace – mají často i více věřitelů a nejsou schopni své závazky hradit dle smluvených ...

Čas načtení: 2021-09-26 17:33:00

Noví Lehman Brothers? Je možné, že jsme svědky prasknutí historické bubliny

Charles Ponzi vyplácel jedny investory z peněz druhých a nafoukl tak v Bostonu roku 1920 pořádnou bublinu, která pak také s pořádným rachotem splaskla. Ponzi je dávno mrtev, ale dalších bublin ušetřeni nejsme; nějací jeho následovníci – podvodníci se budou vynořovat vždycky. Podvody všeho druhu jsou kulturní univerzálie lidstva a znají je všechny civilizace, které se naučily provozovat obchod. Jednou z nejstarších psaných památek lidstva je hliněná tabulka psaná akkadsky, na které si napálený obchodník stěžuje prodejci mědi Ea-nasirovi, že jím dodané zboží nestojí za nic. Je stará asi 3800 let. (Tabulku našli archeologové ve zříceninách domu, kde se podobných stížností nalezlo víc; vypadá to, že ničemný Ea-nasir zde bydlel, nebo zde aspoň provozoval svoji kancelář.) No, a teď to vypadá, že svoji kapitolu o bublinách napíše Čína, i když zatím není jasné, jak velkou. Ale centrální úřady informovaly místní činitele, že se mají „připravit na možnou bouři“. Takže minimálně stojí za to tu situaci sledovat. Ponziho způsob hospodaření Předem předesílám, že nejsem žádný odborník na Čínu a toto je spíš „est effort“ článek, posbíraný z různých zdrojů, Financial Times či Bloombergem počínaje a diskusemi investorů konče. (Tam se člověk dozví zajímavé detaily, ale hůře ověřitelné.) Doufám ale, že ten celkový amatérský obrázek bude mít blízko k realitě. Evergrande je gigantický čínský developer se sídlem v Šen-čenu, vlastník značného množství hotových i rozestavěných nemovitostí po celé Číně, o půdě určené ke stavění ani nemluvě. Vedení Evergrandu ale investovalo i mimo realitní obor, například do výroby elektrických vozidel, přičemž řada těchto vedlejších investic se neosvědčila. Zrovna ta továrna na elektrovozy měla skvělý marketing, ale za tři roky od nákupu Evergrandem nedodala ani jedno hotové auto na trh a její provoz byl těžce ztrátový. Tyto investice, realitní i nerealitní, dělali v Evergrandu vesměs na dluh a dluhy teď také mají, oficiálně odhadované na 300 miliard dolarů (necelých sem bilionů korun); to je zhruba polovina toho, co měli na triku Lehman Brothers, když se roku 2008 složili. Jenže ona to nemusí být konečná částka. Toto jsou závazky v dluhopisech, ale firma Evergrande má téměř jistě i nějaké další závazky – například vůči dodavatelům (však jsou to stavebníci), zaměstnancům a také zákazníkům, kteří si koupili rozestavěné nebo dosud ani nezapočaté byty. Zmapovat její skutečnou finanční situaci bude asi pro úřady obtížný úkol. (Zajímavá paralela s Ponziho případem: italský hochštapler vedl tak zamotanou evidenci vkladů, že se v ní přivolaní odborníci nemohli vyznat a trvalo nějakou dobu, než spočítali, jak na tom jeho firma je.) A vypadá to, že Evergrande je insolventní. Tento čtvrtek nebyla firma schopna zaplatit některým zámořským investorům, což už se pár dní čekalo. (Čínští investoři své peníze dostali.) Teď běží třicetidenní lhůta, během které by Evergrande měla zpožděné platby provést; pokud to nezvládne, bude v insolvenci i papírově a oficiálně. Existuje podezření, že v Evergrandu se po nějakou dobu praktikoval Ponziho způsob hospodaření a že staré investory vypláceli nově nabraným dluhem. (Sám její zakladatel vydělal na dividendách z akcií, které drží, celkem osm miliard dolarů.) Jenže firma už si další dluhy oficiálně nabírat nesmí, protože narazila na regulaci zvanou „tři červené čáry”, kterou čínská vláda nedávno zavedla kvůli přehřívání trhu: podle ní nesmějí mimo jiné dluhy realitních developerů překračovat hodnotu jejich majetku v realitách. Chce-li Evergrande tyto podmínky aspoň časem splnit, musí objem svého dluhu naopak redukovat, rozhodně už si nemůže půjčovat dál. Prasknutí bubliny by přineslo masivní pokles cen No dobrá, velká firma to asi přehnala se zadlužením a hrozí jí, že zkrachuje. Co je na tom zajímavého? První věc, efekt infekce. Evergrande nejsou jediným developerem vystaveným finančnímu stresu. Realitní trh připomíná svojí propleteností hromadnou incestní orgii a půjde-li jeden obr do kolen, pravděpodobně s sebou stáhne i jiné firmy, které momentálně drží jeho dluhopisy (ty se prý dokonce používaly jako neoficiální měna k vyřizování vzájemných závazků!) nebo společně s ním rozestavěly nějaké projekty. Dodavatelé stavebního materiálu, třeba ocelárny nebo cementárny, také pocítí neodolatelné volání krachu; a to jsou často firmy zaměstnávající velké množství lidí a vyvážející to samé zboží i do Evropy či Ameriky. Paradoxním efektem případného pádu Evergrandu by tak mohlo být, že nebudeme mít z čeho stavět my. Druhá věc, společenské následky. Evergrande není jenom developer, prý se v mnoha místech stará i o dodávky vody či elektřiny, které musejí běžet dále. Závažnější je ale otázka nedostavěných bytů. V Číně je údajně běžné, že se na nákup bytu pro mladé složí všechny generace rodiny ze svých úspor. Při nákupu dosud nehotové nemovitosti ale vždy podstupujete riziko, že nikdy dokončena nebude (pamatujete na náš H-Systém? Jeho obětí se stal i jeden z mých učitelů z MFF UK). V tomto případě by to znamenalo miliony lidí, kteří by přišli o úspory. Třetí věc, prasknutí bubliny. Je-li Evergrande skutečně v insolvenci, její situace by částečně mohla být řešena nuceným odprodejem nemovitostí, které v současné době vlastní – rozestavěných i hotových. Takové masivní výprodeje bývají ale provázeny stejně masivním poklesem cen na celém trhu. To by dostalo do problémů jiné čínské realitní firmy, dokonce i takové, které se držely od Evergrandu stranou (nevím, jestli takové vůbec jsou). Vzpomínáte si na „tři červené linie“ zmíněné o pár odstavců výše? Firmy nesmějí mít více dluhů, než kolik činí hodnota jejich portfolia nemovitostí; jenže hodnota dluhů se nemění, kdežto hodnota nemovitostí je určována trhem. V tomto případě by šla dolů, takže X dalších firem by se stalo předluženými prakticky přes noc. Krátká bouřka, nebo opravdové tornádo? Toto je natolik čerstvá situace, že je těžké určit, jestli z toho bude jenom krátká bouřka, nebo opravdové tornádo. Za poslední rok a něco jsme si užili strašení dost, takže k němu nechci přidávat. Na druhou stranu – realitní bubliny bývají v okamžiku prasknutí extra nemilosrdné. Rád jezdím do Španělska a ta země je dodnes troskami neobývaných nemovitostí z doby španělské realitní bubliny přímo posetá; Čína je třicetkrát větší, takže následky by se škálovaly úměrně tomu. Ve Španělsku měl realitní krach značné politické následky, díky němu dnes nejspíš ultralevicoví Podemos sedí ve vládě. V Číně nepochybně žádná nová protestní strana nevznikne, ale vztek obyvatelstva musejí brát vážně i v Pekingu. Zaznamenal jsem i názory, že „tři červené linie“ jsou ze strany pekingské vlády ve skutečnosti pokus o úmyslné propíchnutí čínské realitní bubliny dřív, než nabyde skutečně mamutích rozměrů, a to i za cenu otřesů a krachů postižených firem. Předseda Si totiž „virtuální ekonomice“ moc nedůvěřuje a dal by přednost dalšímu rozvoji „skutečné“ ekonomiky, tj. průmyslové výroby, která se poslední dobou pomalu začíná stěhovat do zemí levnějších než Čína (třeba do Vietnamu nebo do Bangladéše). Celkové následky budou asi záležet hlavně na dvou věcech. Ta první je, kdo všechno je reálně Evergrandu exponován a jak moc. Peníze tam mají i západní investoři, i když snad ne tolik, aby je to zásadně ohrožovalo. Jak moc jsou exponované čínské firmy, to se teprve ukáže. Druhá je ta, co teď udělá čínská vláda. Vytáhne nějakým způsobem Evergrande z nejhoršího, nebo jej nechá, aby si vyjedl svoji kašičku až do (spáleného) dna? Oba postupy mají svá rizika. Neřízený krach by se mohl vymknout z rukou. Záchrana nevděčné firmy by znamenala, že tisíc dalších firem začne ještě více riskovat a spoléhat na to, že v nouzi je z problémů vytáhne stát. Možná je i nějaká třetí cesta, ve stylu „firmu zachráníme, ale nejvyšší manažery postavíme před popravčí četu“. Toho se v Lehman Brothers bát nemuseli, dokonce i Bernie Madoff dostal “jen” doživotí (technicky vzato 150 let). Nicméně můžeme-li soudit z dosavadní historie lidstva, na mamon bývá i hrozba popravy krátká.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2024-03-18 10:11:32

Co je solventnost?

Solventnost, z latinského slova “solvere” znamenající rozvazovat, je schopnost fyzické nebo právnické osoby splácet finanční závazky v dohodnutých termínech. Je to tedy míra, jak dobře může osoba nebo firma řídit své finanční závazky a zůstat finančně zdravá. Solventnost je důležitá pro hodnocení finanční stability a důvěryhodnosti a to jak v osobních financích, tak v podnikání. […] The post Co je solventnost? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení:

Daň z příjmů právnických osob příklady

[skoleni-kurzy.eu] Po absolvování semináře budete umět příklady nejen vyřešit, ale jejich řešení i zdůvodnit a opřít o příslušná zákonná ustanovení. Základním principem semináře je praktické řešení ucelených příkladů z oblasti daně z příjmů právnických osob, které svou formou i obsahem odpovídají jednak příkladům používaných v rámci zkoušek KDP ČR i některých dalších organizací. Seminář není výkladem daňové teorie, ale je veden formou komentovaného výpočtu příkladů s tím, že každý řešený problém je doplněn stručným připomenutím principů dané problematiky a řešení jednotlivých úkolů jsou vždy doplněna odkazy na příslušná ustanovení právních předpisů řešících daný problém. Kromě příkladů zaměřených na obecnou problematiku daně z příjmů právnických osob je cílem semináře praktické procvičení dopadů novel zákona pro rok 2024. * Daňové a nedaňové výdaje • dlouhodobý majetek • pohledávky a závazky opravné položky, odpis pohledávek, polhůtní závazky • finanční a operativní leasing • držba podílů • nízká kapitalizace • odčitatelné položky • slevy na dani • náklady na zaměstnance • bezúplatné příjmy • ceny obvyklé • veřejně prospěšný poplatník • vztahy ke správci daně • zákonné rezervy • zápočet daně zaplacené v zahraničí • zvládnutí úprav základu daně dle § 23 odst. 3 a odst. 4. Účastníci semináře obdrží písemné podklady rozdělené na část zadání a část řešení, takže je následně mohou využít i v případě samostudia k prohloubení svých znalostí a k procvičení řešení příkladů z této oblasti daní z příjmů. ...1. VOX a.s.

Čas načtení:

Daň z příjmů právnických osob příklady

[skoleni-kurzy.eu] Po absolvování semináře budete umět příklady nejen vyřešit, ale jejich řešení i zdůvodnit a opřít o příslušná zákonná ustanovení. Základním principem semináře je praktické řešení ucelených příkladů z oblasti daně z příjmů právnických osob, které svou formou i obsahem odpovídají jednak příkladům používaných v rámci zkoušek KDP ČR i některých dalších organizací. Seminář není výkladem daňové teorie, ale je veden formou komentovaného výpočtu příkladů s tím, že každý řešený problém je doplněn stručným připomenutím principů dané problematiky a řešení jednotlivých úkolů jsou vždy doplněna odkazy na příslušná ustanovení právních předpisů řešících daný problém. Kromě příkladů zaměřených na obecnou problematiku daně z příjmů právnických osob je cílem semináře praktické procvičení dopadů novel zákona pro rok 2024. * Daňové a nedaňové výdaje • dlouhodobý majetek • pohledávky a závazky opravné položky, odpis pohledávek, polhůtní závazky • finanční a operativní leasing • držba podílů • nízká kapitalizace • odčitatelné položky • slevy na dani • náklady na zaměstnance • bezúplatné příjmy • ceny obvyklé • veřejně prospěšný poplatník • vztahy ke správci daně • zákonné rezervy • zápočet daně zaplacené v zahraničí • zvládnutí úprav základu daně dle § 23 odst. 3 a odst. 4. Účastníci semináře obdrží písemné podklady rozdělené na část zadání a část řešení, takže je následně mohou využít i v případě samostudia k prohloubení svých znalostí a k procvičení řešení příkladů z této oblasti daní z příjmů. ...1. VOX a.s.

Čas načtení: 2024-04-24 11:54:05

Největší závazek EU k udržování oceánů

Evropská unie na konferenci ,,Our Ocean" 16. dubna v Řecku oznámila závazky ve výši 3,5 miliardy eur, což představuje její dosud největší závazek na mezinárodní správu oceánů a úsilí o jejich ochranu. Tyto závazky se týkají kritických oblastí, jako je udržitelný rybolov, chráněné mořské oblasti, výzkum oceánů a změny klimatu, udržitelná modrá ekonomika,... ...

Čas načtení: 2024-07-18 07:14:37

Co je equity?

Equity (česky též vlastní kapitál nebo kapitálová účast) je pojem z oblasti financí, který označuje vlastnický podíl v majetku. Tento podíl může být vykompenzován dluhy nebo jinými závazky. Pro účely účetnictví se equity měří tím, že se od hodnoty vlastněných aktiv odečtou závazky. Pokud například někdo vlastní auto v hodnotě 240 000 korun a má […] The post Co je equity? first appeared on InvestPlus.

Čas načtení:

Apple zpřístupní svůj systém mobilních plateb konkurentům

"Komise se rozhodla přijmout závazky nabídnuté společností Apple. Tyto závazky řeší naše...

Čas načtení: 2024-09-16 09:25:00

Médea má závazky přesahující jednu miliardu korun

Celkové závazky společnosti Médea, které uvedla v soupisu pro Městský soud v Praze, jsou vyšší než jedna miliarda korun.

Čas načtení: 2024-09-23 15:09:37

Pamatujete na Peggy ze seriálu Ženatý se závazky? Brzy jí bude 70. A takhle dnes vypadá? 

Vzpomínáte si na Peggy ze slavného seriálu Ženatý se závazky? Nezapomenutelnou postavu manželky Ala Bundyho a matky Kelly a Buda ztvárnila herečka Katey Sagal. Katey Sagal je nyní 69 let, vypadá stále nádherně a není pochyb o tom, že stárne velmi pomalu. Peggy Bundyová se v seriálu ženatý se závazky, proslavila na přelomu 80. a […]

Čas načtení: 2024-10-03 11:41:10

Proč mají korporace spolupracovat s Ekolampem?

Pro korporace je důležité nejen dosahovat finančních úspěchů, ale také plnit své závazky vůči životnímu prostředí a společnosti. Spolupráce s Ekolampem nabízí firmám možnost splnit tyto závazky a současně získat konkurenční výhodu. Ekolamp s velkými nadnárodními společnostmi dlouhodobě spolupracuje a díky této spolupráci víme, jak o tyto společnosti... ...

Čas načtení: 2025-06-21 10:00:00

EU uvádí „náznaky“, že Izrael svým jednáním v Gaze porušuje lidskoprávní závazky

Uniklý dokument představuje významný moment ve vztazích se spojencem, ale nezavádí okamžité sankce Politika EU vůči Izraeli byla brzděna obtížemi při hledání shody mezi 27 členskými státy s diametrálně odlišnými názory, od zemí, které uznávají Palestinu, včetně Španělska a Irska, až po věrné spojence izraelského prezidenta Benjamina Netanjahua, jako je Maďarsko a Česká republika. Úplné pozastavení dohody s Izraelem, které vyžaduje jednomyslnost, je považováno za nemožné, vzhledem k zcela jistému vetu Maďarska, České republiky nebo Německa.EU uvedla, že „existují náznaky“, že Izrael porušuje lidskoprávní závazky svým jednáním v Gaze, ale nezavádí okamžité sankce.„Existují náznaky, že Izrael porušuje své závazky v oblasti lidských práv podle článku 2 dohody o přidružení mezi EU a Izraelem,“ uvádí uniklý dokument zahraniční služby EU.Dokument, formulovaný v typicky opatrném jazyce Bruselu, přesto představuje významný moment ve vztazích Evropy k dlouholetému spojenci. Tento přísně střežený dokument, který v pondělí předloží šéfka zahraniční politiky EU Kaja Kallas evropským ministrům zahraničí, cituje hodnocení Mezinárodního soudního dvora, úřadu vysokého komisaře pro lidská práva a řady dalších orgánů OSN, přičemž uvádí, že se nejedná o „hodnotící soud“ žádného úředníka EU.

Čas načtení:

Finanční analýza srozumitelně a jasně – zaměřeno na likviditu

[skoleni-kurzy.eu] Zisk je důležitý, ale hotovost rozhoduje. Kurz zaměřený na likviditu vám ukáže, jak odhalit rizika platební neschopnosti, sledovat tok peněz a plánovat stabilitu firmy. Vše přehledně, prakticky a bez zbytečné teorie. Kurz je určen pro všechny, kteří chtějí rozumět tomu, jak firma zvládá své krátkodobé závazky a jak předcházet problémům s cash flow. Vysvětlíme si, co znamená likvidita v praxi, jaké ukazatele ji nejlépe vystihují a jak se promítá do řízení firmy. Zaměříme se také na způsoby, jak ji měřit, vyhodnocovat a vizualizovat v Power BI nebo Excelu. * Cíle kurzu: • Pochopit význam likvidity a její vztah k finančnímu zdraví. • Naučit se používat ukazatele likvidity a jejich interpretaci. • Umět včas identifikovat rizika spojená s nedostatkem peněz. • Vytvářet nástroje pro sledování a řízení likvidity v praxi. Co se naučíte: • Rozdíly mezi likviditou, solventností a cash flow. • Klíčové ukazatele: běžná, pohotová a okamžitá likvidita. • Analýza pracovního kapitálu a jeho řízení. • Praktické techniky pro zlepšení likvidity. • Vytváření přehledných přehledů a dashboardů pro sledování hotovosti. Praktické metody: • Výpočty a interpretace ukazatelů z reálných dat. • Vizualizace vývoje likvidity a pracovního kapitálu. • Identifikace slabých míst a doporučení nápravných kroků. • Práce s daty v Power BI a Excelu. Co budete po absolvování umět? • Posoudit schopnost firmy splácet své závazky. • Identifikovat varovné signály nízké likvidity. • Zlepšit řízení pracovního kapitálu. • Argumentovat daty při řízení cash flow. Odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení:

Daň z příjmů právnických osob příklady

[skoleni-kurzy.eu] Po absolvování semináře budete umět příklady nejen vyřešit, ale jejich řešení i zdůvodnit a opřít o příslušná zákonná ustanovení. Základním principem semináře je praktické řešení ucelených příkladů z oblasti daně z příjmů právnických osob, které svou formou i obsahem odpovídají jednak příkladům používaných v rámci zkoušek KDP ČR i některých dalších organizací. Seminář není výkladem daňové teorie, ale je veden formou komentovaného výpočtu příkladů s tím, že každý řešený problém je doplněn stručným připomenutím principů dané problematiky a řešení jednotlivých úkolů jsou vždy doplněna odkazy na příslušná ustanovení právních předpisů řešících daný problém. Kromě příkladů zaměřených na obecnou problematiku daně z příjmů právnických osob je cílem semináře praktické procvičení dopadů novel zákona pro rok 2026. * • daňové a nedaňové výdaje • dlouhodobý majetek • pohledávky a závazky opravné položky, odpis pohledávek, polhůtní závazky • finanční a operativní leasing • držba podílů • nízká kapitalizace • odčitatelné položky • slevy na dani • náklady na zaměstnance • bezúplatné příjmy • ceny obvyklé • veřejně prospěšný poplatník • vztahy ke správci daně • zákonné rezervy • zápočet daně zaplacené v zahraničí • zvládnutí úprav základu daně dle § 23 odst. 3 a odst. 4. Účastníci semináře obdrží písemné podklady rozdělené na část zadání a část řešení, takže je následně mohou využít i v případě samostudia k prohloubení svých znalostí a k procvičení řešení příkladů z této oblasti daní z příjmů. Diskuze, odpovědi na dotazy. ...1. VOX s.r.o.

Čas načtení: 2026-02-16 10:25:00

Vedoucí globální technologické společnosti zakládají iniciativu Trusted Tech Alliance

Mnichov 16. února 2026 (PROTEXT/PRNewswire) - V době, kdy je svět rozdělený, se 15 předních globálních společností z 10 zemí spojilo, aby sloužily zákazníkům na celém světěPatnáct společností z Afriky, Asie, Evropy a Severní Ameriky v neděli na mnichovské bezpečnostní konferenci oznámilo založení Trusted Tech Alliance (TTA), skupiny podobně smýšlejících globálních technologických poskytovatelů, kteří se spojili, aby spolupracovali přes hranice a na základě společných principů pro důvěryhodnou technologickou základnu – od konektivity, cloudové infrastruktury a polovodičů po software a umělou inteligenci.Tyto zásady mají zajistit, že bez ohledu na národnost dodavatele budou společnosti v této alianci dodržovat společné závazky v oblasti transparentnosti, bezpečnosti a ochrany údajů, které budují důvěru a přinášejí výhody technologie lidem na celém světě.V reakci na bezprecedentní tempo technologických změn a stále složitější prostředí hledají země a zákazníci větší spolehlivost a odolnost u poskytovatelů technologií a služeb, které dodávají. Zároveň přetrvává skepse ohledně digitálních technologií a jejich potenciálního negativního dopadu na jednotlivce a společnost. V tomto prostředí je zásadní, aby se společnosti z celého technologického spektra spojily a tyto obavy řešily.Při definování atributů důvěryhodné technologie a souboru provozních zásad, které budou signatáři dodržovat, se členové TTA zavazují spolupracovat s vládami a zákazníky, aby zajistili, že výhody nových technologií budou přispívat k širší důvěře veřejnosti a zároveň podpoří tvorbu pracovních míst a hospodářský růst.Aliance sdružuje přední společnosti, které se zavázaly dodržovat společný soubor jasných a ověřitelných postupů a zásad, které dokazují, jak může být technologie bezpečná, spolehlivá a odpovědně provozovaná, bez ohledu na to, kde je vyvinuta nebo nasazena.K dnešnímu dni jsou signatáři Trusted Tech Alliance: Anthropic, AWS, Cassava Technologies, Cohere, Ericsson, Google Cloud, Hanwha, Jio Platforms, Microsoft, Nokia, Nscale, NTT, Rapidus, Saab a SAP.Zúčastněné společnosti se dohodly na pěti konkrétních principech, které určují, co to znamená vyvíjet, uplatňovat, provozovat a spolupracovat jako důvěryhodný globální poskytovatel technologií:1. Transparentní podniková správa a řízení a etické chování 2. Provozní transparentnost, bezpečný vývoj a nezávislé hodnocení 3. Robustní dodavatelský řetězec a dohled nad bezpečností 4. Otevřený, kooperativní, inkluzivní a odolný digitální ekosystém 5. Respektování právního státu a ochrany údajů Tyto závazky vyžadují, aby měly společnosti silné podnikové řízení a etické chování, bezpečně budovaly technologie a zodpovědně je spravovaly po celou dobu svého životního cyklu a používaly smluvně závazné záruky bezpečnosti a kvality u dodavatelů. Budou od svých dodavatelů vyžadovat dodržování přísných globálních bezpečnostních standardů a budou podporovat digitální prostředí, které je otevřené a kooperativní a podporuje inovace.TTA bude i nadále rozšiřovat svou komunitu globálních poskytovatelů, kteří se věnují rozvoji důvěryhodné, interoperabilní a otevřené technologické platformy a formování společných přístupů, které podporují národní a mezinárodní úsilí o posílení suverenity, odolnosti a konkurenceschopnosti.„V době rychlých technologických změn je spolupráce mezi podobně smýšlejícími kolegy z oboru nezbytná pro posílení důvěry zákazníků a plné využití výhod technologie pro ekonomiku a společnost. Připojujeme se k Trusted Tech Alliance, abychom posílili svůj trvalý závazek poskytovat zákazníkům důvěryhodnou, bezpečnou a odolnou technologii," řekl David Zapolsky, vedoucí pracovník pro globální a právní záležitosti společnosti Amazon.„Vzhledem k tomu, že systémy umělé inteligence jsou stále výkonnější – pohánějí inovace, urychlují ekonomický růst a mění podobu národní bezpečnosti – musí Spojené státy a jejich spojenci a partneři zajistit, aby nejrozšířenější modely na světě byly bezpečné, spolehlivé, důvěryhodné a vyvíjené transparentním způsobem. Společnost Anthropic je hrdá na to, že se připojila k Trusted Tech Alliance a podporuje vedoucí postavení Ameriky v oblasti umělé inteligence a prosazuje společné zásady pro důvěryhodnou umělou inteligenci společně s podobně smýšlejícími partnery," uvedla Sarah Hecková, vedoucí oddělení vnějších vztahů společnosti Anthropic.„V době bezprecedentního pokroku v přijímání nových technologií na celém světě je společnost Cassava Technologies hrdá na to, že je zakládajícím členem Trusted Tech Alliance. Věřím, že odpovědné vedení a spolupráce na globální úrovni zajistí, že technologie budou i nadále umožňovat lidský pokrok a inkluzivní ekonomický rozvoj, což je obzvláště důležité pro naši mládež a budoucí generace," řekl Strive Masiyiwa, zakladatel a výkonný ředitel společnosti Cassava Technologies.„Žádná společnost ani země nemůže jenom sama vybudovat bezpečnou a důvěryhodnou digitální infrastrukturu. Důvěry a bezpečnosti lze dosáhnout pouze společnými silami. Proto jsme společně s podobně smýšlejícími partnery z oboru založili Trusted Tech Alliance – iniciativu zaměřenou na ověřitelné postupy budování důvěry v celé digitální infrastruktuře," uvedl Börje Ekholm, prezident a generální ředitel společnosti Ericsson.„Google Cloud se dlouhodobě zavazuje podporovat volbu, důvěru a suverenitu, které jsou zakotveny v naší dnešní technologii. Prostřednictvím Trusted Tech Alliance se snažíme prosazovat zásady, které již dodržujeme: podporovat volbu zákazníků a poskytovat portfolio řešení umožněné technickým řízením a místními partnerstvími, aby byly splněny přísné požadavky na suverenitu a regionální standardy," řekl Marcus Jadotte, viceprezident pro vládní záležitosti a veřejnou politiku společnosti Google Cloud.„Důvěra bude hrát klíčovou roli v rozvoji technologií, aby bylo zajištěno, že budou řešit nejnaléhavější potřeby společnosti. Od energetické bezpečnosti a suverénní obrany až po pokročilou výrobu věříme, že důvěryhodné ekosystémy jsou klíčem k zajištění bezpečnosti společností, posílení různých oborů a podpoře budoucí odolnosti," řekl Dong Kwan (DK) Kim, zástupce ředitele skupiny Hanwha.„Důvěryhodná, bezpečná a transparentní technologie je nezbytná pro spuštění inkluzivního digitálního růstu v globálním měřítku. Společnost Jio Platforms je hrdá na to, že se připojila k Trusted Tech Alliance, aby podporovala společné standardy a ověřitelné postupy v celé technologické oblasti. Prostřednictvím spolupráce s globálními partnery se snažíme posílit odolnost, rozšířit digitální příležitosti a budovat dlouhodobou důvěru v konektivitu, cloud a systémy umělé inteligence nové generace," uvedl Kiran Thomas, generální ředitel společnosti Jio Platforms.„V současném geopolitickém prostředí je zásadní, aby společnosti se stejným smýšlením spolupracovaly na ochraně bezpečnosti a prosazování vysokých globálních standardů, aby byla zachována důvěra v technologie přesahující hranice," uvedl Brad Smith, zástupce ředitele a prezident společnosti Microsoft. „Tato aliance, která není založena na národnosti poskytovatele, ale na společných závazcích vůči zákazníkům, sdružuje přední společnosti kolem jasných a ověřitelných principů, které ukazují, že technologie mohou být bezpečné, spolehlivé a odpovědně provozované, ať jsou uplatněny kdekoli."„Umělá inteligence urychluje změny v celé technologické oblasti a zvyšuje laťku důvěryhodnosti. Sítě a kritická infrastruktura musí být bezpečné, odolné a interoperabilní již od základu. Spojili jsme se s partnery z oboru v rámci Trusted Tech Alliance, abychom posílili tyto základy v době, kdy se inteligence rozšiřuje na celém světě," řekl Justin Hotard, prezident a generální ředitel společnosti Nokia.„Infrastruktura umělé inteligence je základem, na kterém stojí inovace – a tento základ musí být důvěryhodný a bezpečný. Zákazníci musí mít absolutní důvěru v to, kde se jejich data nacházejí, jak jsou chráněna a kdo spravuje systémy pohánějící jejich umělou inteligenci. V Nscale je naše suverénní infrastruktura umělé inteligence speciálně navržena tak, aby poskytovala tuto jistotu, a kombinuje výkon s přísnou bezpečností, transparentností a místní kontrolou. Jsme hrdí na to, že spolupracujeme s organizacemi na celém světě na rozvoji umělé inteligence způsobem, který je bezpečný, důvěryhodný a postavený na dlouhodobé odolnosti," řekl Josh Payne, zakladatel a generální ředitel společnosti Nscale.„Bez ohledu na to, jak dokonalá může být technologie, jako je umělá inteligence a kybernetická bezpečnost v připojené síti, pro její společenské přijetí je nezbytná pestrá diskuse. Je nanejvýš důležité, aby důvěryhodné podniky sdílející společné hodnoty a morální zásady úzce spolupracovaly na prosazování svých iniciativ," uvedl Jun Sawada, výkonný ředitel společnosti NTT.„Společnost Rapidus je hrdá na to, že se připojila k Trusted Tech Alliance, a uznává důležitost důvěryhodného globálního technologického ekosystému. Plně se ztotožňujeme s principy aliance a zavázali jsme se přispívat k transparentnosti, bezpečnosti, otevřeným inovacím a odolným dodavatelským řetězcům prostřednictvím spolupráce s podobně smýšlejícími globálními partnery," uvedl Dr. Atsuyoshi Koike, generální ředitel společnosti Rapidus Corporation.„Jsme hrdí na to, že se připojujeme k Trusted Tech Alliance s cílem podporovat bezpečnou a spolehlivou digitální infrastrukturu. Prostřednictvím této iniciativy chceme přispět ke zvýšení digitální bezpečnosti a podpořit inovace cestou mezinárodní spolupráce. V éře rychlé digitální transformace je tento druh spolupráce nejen dobrým krokem, ale také nezbytným krokem k dosažení bezpečnější a konkurenceschopnější digitální budoucnosti," uvedl Micael Johansson, prezident a generální ředitel společnosti Saab.„Důvěra a globální technologická spolupráce zůstávají pro konkurenceschopné ekonomiky zásadní. V dnešním prostředí zvýšené citlivosti dat a regulace, kde se důvěra a suverenita stále více prolínají, je nutné důvěru budovat pečlivě a dlouhodobě. Ve společnosti SAP jsme se zavázali k podpoře důvěryhodného a spolehlivého prostředí prostřednictvím otevřených ekosystémů, transparentních bezpečnostních standardů a odpovědných inovací," uvedl Dominik Asam, finanční ředitel a člen představenstva společnosti SAP.Více informací naleznete na: https://www.trustedtechalliance.comLogo – https://mma.prnewswire.com/media/2903939/Trusted_Tech_Alliance_Logo.jpg KONTAKT: tta@wecommunications.com