Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-02-25 12:00:45

Samsung připravuje geniální funkci. Zabrání poškození displeje skládacích telefonů

Skládací telefony se v mobilním světě již plně etablovaly Mají spoustu výhod, ale také několik nevýhod a jednou z nich je náchylnost ohebného displeje Samsung údajně připravuje zajímavou funkci, která displej ochrání před nechtěným poškozením Skládací telefony jsou velmi praktické a vlastně představují dva přístroje v jednom. Ve složeném stavu jsou to tradiční telefony a v rozloženém se plochou displeje blíží menším tabletům. Vnitřní ohebný displej ale umí být velmi náchylný k poškození a udržovat ho bez poskvrnky není jen tak. Samsung ale pracuje na speciální funkci, která by s tím mohla výrazně pomoct. Přečtěte si celý článek Samsung připravuje geniální funkci. Zabrání poškození displeje skládacích telefonů

Čas načtení: 2026-02-27 06:30:01

Vivo připravuje unikátní fotokit pro model X300 Ultra: nabídne neskutečné parametry

Příslušenství k telefonům v podobě telekonvertorů je velmi populární Nabízí je již spousta výrobců, většinou výhradně pro své vlajkové modely Vivo údajně připravuje novinku, která bude zcela mimo zaběhlá měřítka S externími fotografickými kity pro telefony sice přišli před dávnými lety Sony s Motorolou, ale jejich průkopníkem je v současné době hlavně Xiaomi. Aktuálně nabízí rozšíření fotoaparátu svých telefonů také Oppo, Honor a Vivo, přičemž poslední jmenovaný chystá v tomto směru zajímavou a pořádně nabušenou novinku. Přečtěte si celý článek Vivo připravuje unikátní fotokit pro model X300 Ultra: nabídne neskutečné parametry

Čas načtení: 2019-09-03 16:02:51

Jesmyn Wardová: Píseň zbloudilých duší (ukázka z knihy)

Píseň zbloudilých duší je zajímavou variací na román odehrávající se na cestě – intimní portrét jedné rodiny, ale i výpravný příběh o vedru, bahnu a umírání. Provází nás státem Mississippi minulosti i dneška a pozoruje na něm nelidskost v srdci příběhu samotné Ameriky. Třináctiletý Jojo se snaží chovat jako dospělý po vzoru svého dědy, kterému říká „taťko“. To od svého druhého dědy zaslechl v životě méně slov než od zvířat, jejichž řeči rozumí. Jojova mladá matka Leonie neustále bojuje sama se sebou i s okolím, a nemá proto na Joja ani na jeho mladší sestřičku čas. Nejvíce jí nedává spát drogová halucinace v podobě jejího zesnulého bratra. Jednoho dne však sbalí děti a vydá se vyzvednout Michaela, Jojova otce, z vězení. Tam už na Joja čeká další třináctiletý chlapec… Ukázka z knihy: JOJO Myslím, že vím, co je smrt. Myslím, že kdyby se měl lámat chleba, dokázal bych ji tváří v tvář ustát. A tak když taťka nadhodí, že by se mu šikla pomocná ruka, a já zahlédnu, jak si za řemen od kalhot zasouvá svoji věrnou černou kudlu, vyrážím za ním z baráku a dávám si pozor, abych se nehrbil a ramena měl jako podle pravítka – takhle chodí taťka. Dělám, že mám všechno na háku, aby měl za to, že jsem si těch třináct let patřičně zasloužil, aby věděl, že jsem připravenej vytahovat, co se vytahovat má, oddělovat vnitřnosti od svalů a soukat orgány ven z útrob. Chci, aby věděl, že nemám nahnáno z krve. Dneska mám narozeniny.             Ztlumím dveře, aby nenadělaly kravál, a lehce je zatlačím do rámu. Nechci totiž, aby se mamka s Kaylou probudily a zjistily, že nikdo není doma. Jen ať si pospí. Hlavně Kayla, moje sestřička, která se pokaždé, když je Leonie v práci, hodinu co hodinu probouzí, sedá si na postel a spouští křik na celé kolo. A mamce to taky bodne, protože je od chema vysušená a vykotlaná jako dub, do kterého se opírá slunce a vítr. Taťka se proplétá labyrintem stromů a s hnědou kůží a útlým, vyrýsovaným tělem vypadá jako kmínek mladé borovice. Co chvíli plive na rudou, vyprahlou zem, zatímco koruny stromů čechrá fujavice. Je chladno. Letošní jaro si holt postavilo hlavu, většinu dní byste tak na teplo čekali marně. Zima se tu drží jako loužičky na dně vany, ze které špatně odtéká voda. Mikina s kapucí mi jako na potvoru leží na podlaze Leoniina pokoje, kde sám spávám, ale i když mi tričko lehce profoukne, netřu si ruce. Kdyby mě měl rozhodit obyčejný chlad, vím, že bych při pohledu na to, jak taťka podřezává zvířeti hrdlo, ucukl a ušklíbl se. A to by mu, jak ho znám, neuniklo ani omylem.             „Jen ať malá hezky chrupká,“ prohlásí.             Náš dům, zepředu úzký a protáhlý, postavil taťka vlastníma rukama jenom kousek od cesty, aby tak zbylou porci pozemku mohl nechat zalesněnou. Na malých mýtinkách mezi stromy pak vybudoval ohradu pro prasata, kozí výběh a taky kurník. Abyste se dostali až ke kozám, musíte projít kolem prasečí ohrady. Hlína je tu černá a rozbahněná výkaly a od doby, kdy mi bylo šest a taťka mi jednoho dne napráskal za to, že kolem dokola pobíhám naboso, jsem do těchhle míst už s holýma nohama víckrát nevkročil. „Koleduješ si o červy,“ vyplísnil mě tehdy. Toho dne mi pak před spaním vyprávěl historky o tom, jak si s bráškama a sestřičkama jako malí hrávali bosí, protože měli jenom boty do kostela. Všichni do jednoho tehdy chytili červy, který si pak na dvorku v kadibudce lovili ze zadků. Taťkovi to sice neříkám, ale myslím si, že z takové eskapády si člověk vezme daleko větší ponaučení než z jakéhokoli výprasku.             Černý Petr padne na nebohou kozu, které taťka provleče krk oprátkou, než ji vyvede z chlívku. Ostatní kozy se rozmečí a začnou ho nahánět, otrkávat mu nohy a přežvykovat nohavice.             „Jedeš! Jedeš!“ vrčí na ně a kopanci je od sebe odhání. Vypadá to, jako by si mezi sebou rozuměly. Poznám to z toho, jak ostře taťku otrkávají, jak se mu zahryzávají do kalhot a nepřestávají ho za ně tahat. Myslím, že chápou až moc dobře, o čem smyčka kolem krku jejich družky vypovídá. Koza s bílým kožichem posetým černými fleky vrávorá ze strany na stranu a vzpírá se, jako by cítila, k čemu se schyluje. Taťka ji vleče kolem prasat, která se shlukují u plotu, chrochtají o sto šest a dožadují se jídla, a pak dál po cestě směrem ke kůlně stojící poblíž domu. Listy stromů mě plácají po pažích a drhnou mi kůži dosucha, takže mám ruce plné tenkých bílých škrábanečků.             „Proč to tu víc neprosvětlíš, taťko?“             „Těžko se tu manévruje,“ odpoví. „Navíc nestojím o čumily.“             „Zvířata je přece slyšet z dálky. Už od cesty.“             „Kdyby jim teď chtěl někdo něco provést, prozradí ho každičký šustnutí.“             „Ty myslíš, taťko, že by se nechala sebrat?“             „Ani nápad. To bys koukal, jak se taková koza dovede nakrknout, a prasata taky jen tak někdo neoblafne. Jakmile spatří kohokoli jinýho než svýho chlebodárce, zakousnou se do něj.“             Vejdeme do kůlny. Taťka uváže kozu ke kůlu v podlaze a zvíře na něj zaprská.             „Znáš ještě někoho, kdo hospodaří takhle pod širým nebem?“ zeptá se taťka. A má pravdu. Nikdo v Bois zvířata nechová. Ani na otevřeným prostranství, ani přímo u baráku.             Koza třese hlavou ze strany na stranu a přitom couvá. Snaží se vysmeknout z oprátky. Taťka ji obkročí a uchopí do kravaty.             „Velkýho Josepha,“ ujede mi. Už když to jméno vyslovím, bych nejradši odvrátil zrak, zabloudil pohledem ven z kůlny do jasně zeleného dne, ale přinutím se zírat na taťku a na to, jak zvířeti zvedá krk a připravuje ho na smrt. Taťka si odfrkne. Nechtěl jsem, aby mi to takhle ulítlo. Velký Joseph je můj bílý děda a taťka zase ten černý. S taťkou žiju od narození, zato svého bílého dědu jsem viděl všehovšudy dvakrát. Velký Joseph je kulatý a vysoký, vůbec se taťkovi nepodobá. Vlastně nevypadá ani trochu jako Michael, můj otec. (...) {loadmodule mod_tags_similar,Související}  William Faulkner prý kdysi řekl: „Abychom pochopili svět, musíme nejdříve poznat místo, jako je Mississippi.“ Nikdo jiný nám tuto znalost dnes nezprostředkuje lépe než Jesmyn Wardová (*1977). Není náhodou, že právě ona obdržela jako první spisovatelka americkou Národní knižní cenu hned dvakrát, a to za svůj druhý román Salvage the Bones (2011), který Vyšehrad též připravuje k vydání, a v roce 2018 právě za Píseň zbloudilých duší. S americkým Jihem je spjata od dětství a také se tam po studiu na Stanfordu i vrátila. Soustavně se věnuje literárnímu zpracování dnešní reality Afroameričanů, a to ve formě beletristické i faktografické (například memoárem Men We Reaped). Od roku 2014 přednáší na anglistice na Tulane University, kam přešla z University of South Alabama, kde vyučovala v programu tvůrčího psaní.   Přeložil Roman Jakubčík, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 320 stran.

Čas načtení: 2025-01-16 10:23:25

Doosan Škoda Power se připravuje na vstup na Prime Market pražské burzy. Vyplatí se do firmy investovat?

Burza cenných papírů Praha se těší na IPO nového přírůstku – přivítejte Doosan Škoda Praha, energetického giganta s dlouhou tradicí. Jedná se o zajímavou investiční příležitost? Článek Doosan Škoda Power se připravuje na vstup na Prime Market pražské burzy. Vyplatí se do firmy investovat? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2022-06-28 18:25:31

Petra Stehlíková: Psaní je pro mne posedlost

Je autorkou oblíbené série Naslouchač, která má již tři díly a čtvrtý právě připravuje. Našla se v žánru young adult fantasy, knihách určeným mladým čtenářům. Psaní Petru Stehlíkovou stále baví, naplňuje, pomáhá a dělá radost.   Jako malá holka jste si stále ráda něco vymýšlela a psala. Někde jste přiznala, že jste měla hlavu stále v oblacích. Co vás ještě bavilo a jaká jste byla holčička? Byla jsem hlavně nešikovná holčička. (smích) Dost často mi padaly věci a hodně jsem toho rozbila. Bavily mě převážně věci, které jsem mohla vykonávat sama, a nikdo mi do toho nekecal. Takže jsem hodně malovala, tvořila a každou chvíli zakládala nějakou sbírku. U ničeho jsem ale nikdy dlouho nevydržela.   Co vás přivedlo k tomu, jít studovat na zubní laborantku na střední zdravotnické škole? Já jsem zdravotní laborantka, což zahrnuje obory jako: hematologie, histologie, klinická biochemie nebo mikrobiologie. Na zubní laborantku jsem se hlásila, ale pro velký zájem jsem se na školu nedostala. Jako náhradní školu jsem tenkrát zvažovala ekonomku, ale naši usoudili, že zdravotní laborantka bude lepší. Nevím, jak na to přišli. (smích)   Vystřídala jste několik zaměstnání, a přitom začala psát. Vždycky jste ráda četla, a právě knihy spisovatelky Daphne du Maurier vás přiměly pokusit se napsat tu vlastní. Našla jste se v žánru young adult fantasy. Proč právě knihy určené mladým? Ono je to hodně spojené s tím, že jsem právě v těch pubertálních letech byla odkázaná na literaturu pro dospělé, protože kromě pár klasických dívčích románů, které se tehdy v tehdejším Československu vydávaly, mně nic nezaujalo a potřebu číst jsem měla až chorobnou. Takže si možná tím i kompenzuji něco z dětství, i když na druhou stranu mi to nevadí, protože ten žánr mám opravdu ráda, i když už jsem z něho dávno vyrostla.   Velice oblíbená je plánovaná pětidílná série Naslouchač, která má zatím tři díly – Naslouchač, Faja, Nasterea. První díl Naslouchač vycházel nejdříve na internetu na Bez-hranic.cz, stránkách pro začínající autory, pod názvem Nastereu de venin a jako knihu jej vydalo brněnské nakladatelství Host. Hlavní hrdinkou série je dívenka Ilan a v příbězích používáte rumunská slova a některé jste počeštila. Proč jste si právě vybrala rumunštinu?  Protože rumunštině má krásná slova, která nejsou tak často přejímaná jako ta anglická nebo francouzská. Rumunsko samo je pak velmi zajímavou zemí plnou jistého (tentokrát známého) folklóru.   Dočetla jsem se, že připravujete čtvrtý díl této série nazvaný Urla, jejíž první tři díly na audio načetla herečka Jitka Ježková. Jak jste spokojená a audio verzí? Z mé strany panuje naprostá spokojenost. Vzhledem k tomu, že je příběh vyprávěn v ich-formě třináctiletou hrdinkou, jsem se původně obávala, koho mi „přihrají“ za narátora, ale myslím si, že Naslouchače se nemohl chopit nikdo povolanější než paní Ježková se svým sametovým hlasem.    Čím je pro vás psaní tak důležité, že se mu intenzivně věnujete? Je pro vás psaní koníček, práce, terapie, nebo od každého něco, co vás naplňuje, pomáhá a dělá radost? Asi je to opravdu od každého všechno. Samozřejmě to začíná jako koníček, který se někdy trochu zvrtne, zvlášť v případě, že se na další díly čeká a netrpělivost stoupá. Psaní se nedá vynutit, ani uspíšit. Když se člověku do toho zamotají i osobní problémy, tak je pak někdy velmi těžké vše od sebe oddělit, aby se to následně nepromítlo do knihy. Ale asi bych řekla, že v první řadě je to pro mě posedlost. (smích)   Jak to máte se čtením dnes? Máte na něj čas, a co ráda čtěte? Stále je vaší oblíbenou autorkou Daphne du Maurier? A co současní autoři? Oslovil vás někdo? Daphne du Maurier zůstala tzv. srdcovkou, ale samozřejmě postupem času se k ní přidali další. Momentálně je to třeba James Rollins nebo Lincoln Child a Douglas Preston. A čas na čtení? Toho je hrozně málo. Čekám, až mi trochu odroste dítko a já to pak doženu.   Umíte odpočívat? Jak ráda trávíte chvíle volna? Odpočívat moc neumím. Umím velmi dobře prokrastinovat, ale ten pravý odpočinek, který člověka zrevitalizuje, ten mi nejde. Nejlépe si právě odpočinu u nějaké činnosti, ale současná situace mi málokdy umožní se něčemu dalšímu pořádně věnovat. Jinak jsem taková ta „procházková“ turistka. Každou chvíli se někam drapu na kopec k hradu nebo prolézám zámky. Poslední dobou mě baví chodit na jarmarky, kterých je bohužel v okolí, kde žiji, málo. Ale nejvíce času mi samozřejmě sebere dítě.   Petra Stehlíková se narodila se v roce 1976. Vystudovala střední zdravotnickou školu, obor zdravotní laborantka. Vystřídala několik zaměstnání. Pracuje jako recepční. Napsala tři díly z připravované pentalogie Naslouchač (Naslouchač, Faja, Nasterea), sérii Eriel (Vzpomínky na Eriel, Sny o Eriel) a série Susan Smithová (Zrozena z popela, Pohlcena plameny, Dívka a fénix), Sněhurka jablka nebaští, Tudy na hrad. Má dceru Emu.

Čas načtení: 2022-06-01 17:47:43

Soud soukromé msty pokračuje

Od roku 2015 sleduji trestní řízení soudní u liberecké pobočky Krajského soudu v Ústí nad Labem proti lékaři Jaroslavu Bartákovi, pykajícímu ve Věznici Rýnovice za mírně řečeno špatné chování k zaměstnankyním a napadenému v době výkonu trestu oznámením pro plánování nebezpečné trestné činnosti. Hlavní líčení bylo zahájeno již v roce 2014. Důkazem proti panu obžalovanému jsou jednak soukromé zápisky, jež mu ukradl spoluvězeň, recidivista Miloš Levko, ale hlavně videozáznam opileckých blábolů, který zmíněný recidivista pořídil na záznamovém zařízení, instalovaném v náramkových hodinkách. Na dodání hodinek do vězení a doručení záznamu a rukopisných záznamů tehdejšímu šéfovi pražské mordparty plukovníkovi Josefu Marešovi se podílela organizovaná skupina, jejíž členové působili ve věznici i mimo ni a mezi sebou volně komunikovali. Někdo měl zřejmě silný zájem vyřídit si s panem obžalovaným účty a zorganizoval vyvolání trestního řízení. Netrpím osobními sympatiemi k panu obžalovanému, ale jako vždy soudím, že i vrah má nárok na férový proces a toto řízení považuji za mimořádný příklad zneužití justice k nemravným soukromým účelům a důkaz, že trestní řízení si lze „objednat“, i když příjemce objednávky možná netuší, že se nechal zneužít k protiprávní akci. Navštívil jsem celou řadu soudních jednání v této věci, takže předsedkyně senátu Eva Drahotová si pamatuje název spolku Chamurappi a ví, že budu pořizovat zvukový záznam a možná tuší, že řízení doprovodím článkem. Poslední je z 24.dubna 2021. Délka procesu je mimo jiné výsledkem tvrdošíjnosti soudů. Obecné soudy věří tomu, že opilecké blábolení pana obžalovaného je vážně míněnou přípravou násilí proti poškozeným. Z počátku věřily i tomu, že pan obžalovaný připravuje útěk vrtulníkem z věznice na polské území, odkud jej měl dopravit soukromý tryskáč do Běloruska. Naproti tomu Nejvyšší soud ČR opakovaně zrušil jejich rozsudky, protože pochybuje o zákonnosti získání důkazů a nutí soudkyni Drahotovou k prohlubování dokazování. Některým požadavkům by paní předsedkyně mohla vyhovět pouze v případě, kdyby pachatelé akce „hodinky“ sdělili soudu, jak to všecko bylo. Vliv na prodlužování řízení má nekázeň a nemoci svědků a dlouhé „dodací lhůty“ znalců. Od 24.dubna 2021 do současnosti proběhlo jedno jednání, jež hned po zahájení paní předsedkyně ukončila a odročila kvůli neúčasti svědků. Další nařízená jednání soud odročil, aniž by je zahájil. Dvakrát jsem přicestoval do Liberce, abych až na místě zjistil, že se řízení nekoná. Jednou jsme před soudní síni čekali zbytečně i s obhájcem. Kvůli opakovaným rušením jednání jsem 26. března 2022 nakonec podal žádost o vysvětlení podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Ač jsem při použití tohoto zákona už zažil ledacos, reakce zdejšího soudu mi vyrazila dech. Nejdříve mi z Ústí nad Lbem přišlo vyrozumění o místní nepříslušnosti a předání mé žádosti na libereckou pobočku. Do té doby jsem si myslel, že soud má sice dvě pobočky, ale jen jednu právní identitu. Z Liberce pak přišlo vyjádření úřednice k mé žádosti, podle něhož se „nejedná o žádost o informaci ve smyslu zákona č.106/1999 Sb., neboť dotazů na názory, budoucí rozhodnutí a vytváření nových informací se povinnost poskytovat informace netýká“, Nesouhlasil jsem, podal jsem stížnost, na kterou dlouho nikdo nereagoval. Až po stížnosti předsedovi Vrchního soudu v Praze můj podnět vyřídila místopředsedkyně pro libereckou pobočku Daniela Zemanová, která potvrdila správnost rozhodnutí úřednice liberecké pobočky. Považuji to za přepjatý formalismus, proto předsedkyně senátu v průběhu zahajovací procedury důvody dané situace uspokojivě vysvětlila, aniž by ji k tomu kdokoli nutil. Co chtěla úřednice utajit, se dostalo na veřejnost. Zaznamenal jsem, že předsedkyně senátu tentokrát upozornila přítomné „zástupce sdělovacích prostředků a spolku Chamurappi“, že pořizování obrazových záznamů je přípustné jen na začátku jednání. Nedošlo tentokrát k obtěžování svědků a stran řízení pořizováním videozáznamů a fotografií během jejich vystoupení, jak tomu bývalo v minulosti. Zástupců sdělovacích prostředků nápadně ubylo, zato v soudní síni seděla skupina studentů a studentek. Myslím, že viděli slušně vedené jednání. Jednání soudu pak směřovalo k prohloubení znalostí o okolnostech získání důkazů proti panu obžalovanému. Tentokrát se neomluvil bývalý policista Josef Mareš, předvolaný na návrh státního zástupce k opakovanému výslechu. Nejdříve jej vyslýchala předsedkyně senátu. Na začátku výpovědi připustil, že kvůli rychlému spádu událostí, vyvolanému závažností informace o plánovaném trestném činu, neměl pro první rozhovor s recidivistou Levkem oficiální povolení. Na dotaz předsedkyně senátu upřesnil, že kvůli závažnosti obdržené informace ji předal liberecké policii velmi rychle. Vysvětlil dále, že smyslem jeho jednání s ním bylo vysvětlení, že sice jeho informaci obdržel, ale z důvodu místní příslušnosti ji předá liberecké policii. Asi se při té příležitosti nedověděl nic navíc. Státní zástupce byl zvědavý na zdroj jeho počátečních informací, ale dověděl se pouze, že to byla informace z prostředí a nezná osobu, která mu předala videozáznamy. Nadále si nepamatoval, v které restauraci měl odevzdat flashku se záznamy po jejím použití policií. Určitě nikomu neposkytl odměnu nebo jiné zvýhodnění za dodané podklady. Protože znal odsouzeného Rosenbauma z jiného řízení, ptal se ho, zda recidivista Levko není „pohádkář“. Hodně zvědavý byl obhájce Jan Vondráček, který si nastudoval záznamy z předcházejících výslechů pana svědka. Divil, proč se policista vyptával na recidivistu Levka, když věděl, že věc předá libereckým kolegům. Svědkovo vysvětlení bylo srozumitelné: chtěl mít jistotu, že nepředává „pohádku“. V té souvislosti se ale obhájce dověděl, že jediným účelem Marešova setkání s odsouzeným Rosenbauem nebylo získání informací o Levkovi. Chtěl pak vědět, zda se svědek při návštěvě věznice setkal také s jeho jmenovcem Marešem a dalším odsouzeným, a co s nimi řešil celé tři hodiny. Svědek mu vysvětlil, že značná část toho času připadá ne vyřizování úředních formalit a na čekání na předvedení odsouzených. Upozornil obhájce, že jezdil i do jiných věznic a ztráty času byly všude. Připomněl, že všude se musel podrobit stejné vstupní kontrole jako každý jiný návštěvník, což vždy spotřebovalo nějaký čas. Obhájce se vyptával také na různé další osoby, ale mnoho se nedověděl, protože svědek si již s odstupem času na některé podrobnosti nepamatoval. Když chtěl obhájce znát svědkovy důvody pro odchod od policie, předsedkyně senátu jej zastavila s tím, že to nesouvisí s objasňováním případu. Ale sama se zeptala, zda svědek opustil policii kvůli nějakému pochybení. Dověděla se, že odešel sám z vlastních důvodů a na rozloučenou se dočkal ocenění od policejního prezidenta. Jako poslední dostal příležitost k vyslýchání svědka pan obžalovaný. Zřejmě se domníval, že bývalý policista propašoval Levkovi hodinky s videozáznamovým zařízením. Snažil se tuto domněnku ověřit, ale neuspěl. Obecným rysem výslechu byla nezpůsobilost svědka odpovídat na otázky o věcech, které se staly před lety. Následoval opakovaný výslech svědka Milana Rosenbauma, vyžádaný státním zástupcem, uskutečněný ve formě videokonference z Vazební věznice Brno. Podařilo se jej uskutečnit po odstranění drobných počátečních technických potíží, jejichž příčinu odhalil všímavý příslušník eskorty.  Svědek měl dlouhodobé zdravotní potíže, pro které nebyl způsobilý výslechu. Byl to jeden z důvodů rušení plánovaných soudních jednání. V současnosti vykonává trest za drogovou trestnou činnost. Jeho trestní minulost je velmi pestrá. To se promítlo do jeho odpovědí na kladené otázky: často odpovídal, že se kolem něho dělo mnoho věcí, musel řešit mnoho různých problémů a s odstupem času si již odpověď nevybavuje. Protože se k otázce předsedkyně senátu vyjádřil, že neví o ničem novém od posledního výslechu, předala jej státnímu zástupci. Ten se především zajímal, zda svědek věděl od Levka o jeho rozhovorech s obžalovaným Bartákem. Odpověděl, že se o věci nejdříve dověděl ze sdělovacích prostředků, a teprve pak se o ní bavil s odsouzeným Levkem. Na otázku, zda se o věci Jaroslava Bartáka bavil s plukovníkem Marešem, odpověděl jednoznačně záporně. Hovořil s ním o různých jiných věcech, ale na podrobnosti si již nepamatuje. Určitě nevěděl nic o dodání hodinek do věznice. Potvrdil, že zná zájmovou osobu, na kterou se dotázal státní zástupce. Státní zástupce mu pak nechal přehrát záznamy jeho telefonických rozhovorů s dotyčným a žádal k nim vysvětlení. Šlo o rozhovory z roku 2013. První byl skutečně tajuplný, ale svědek jeho obsah objasnit nedokázal. V dalším padlo jméno ženy, které bylo cosi třeba poslat. Státní zástupce se opět nedočkal objasnění, kdo byla tato žena. V třetí nahrávce padlo mužské jméno, ale svědek samozřejmě nevěděl, kdo by to mohl být. V poslední ho společník upozornil na možnou návštěvu na další den, ale svědek vůbec netušil, o jakou návštěvu se mohlo jednat. Na vysvětlenou k rozhovorům Rosenbaum sdělil, že mu policisté nabízeli výhody za výpovědi proti plukovníku Marešovi, ale nabídku odmítl. V tomto okamžiku svědek vzbudil pozornost předsedkyně senátu, která se jej zeptala, zda ví, proč měla policie zájem o plukovníka Mareše, zda proti němu něco měla. Opět přesně nevěděl, o co se jednalo a zejména neměl důvod proti někomu křivě vypovídat, ostatně měl dost svých starostí. Předsedkyně senátu mu pak přečetla výsek z rozsudku, jímž byl odsouzen ke čtyřem letům odnětí svobody. V návaznosti pak žádala o upřesnění doby, kdy byl v předmětném trestním řízení ve věznici odposlouchávaný. A zejména se znova tázala, zda a případně s kým rozmlouval o věci obžalovaného Bartáka, o hodinkách a podobně. Svědek si ale na nic nepamatoval. Předsedkyně senátu označila rozhovory ve zkoumaných odposleších za konspirativní a s odvoláním na své zkušenosti ze souzení drogových deliktů se dožadovala vyjádření, zda v nich mohlo jít o obchodování s drogami nebo o kauzu Jaroslava Bartáka. Ale opět nepochodila: kolem svědka se dělo moc věcí a řešil i legální záležitosti, týkající se podnikání jeho matky. Posléze se svědka zmocnil obhájce, který chtěl vědět, zda se svědek bavil s plukovníkem Marešem o Levkovi. Svědek to popřel a upřesnil, že policista s ním hlavně řešil věci násilné trestné činnosti. Nepamatoval si ale, že by o jeho návštěvách věděl předem. Zajímavou otázku položil pak pan obžalovaný Barták. Vztahovala se k události, která se stala v době, kdy se oba nacházeli s rodinami v návštěvní místnosti. Rosenbaum odhalil, že pod jeho stolem se nachází odposlechové zařízení. Pan obžalovaný chtěl vědět, čeho se měl odposlech týkat. Svědek vysvětlil, že odposlech si vyžádala protidrogová centrála. Jako další předstoupil před senát Radek Beneš, znalec v oboru informační a telekomunikační technologie, autor znaleckého posudku, založeného do spisu. Znalec se k posudku přihlásil, potvrdil, že na něm trvá. Vysvětlil, že byl vázán dvěma otázkami, které se týkaly hodnověrnosti záznamů, pořízených nějakým neznámým zařízením. Zjistil určitou nekonzistentnost záznamů na předložených nosičích dat. Zjistil, že zařízení po sobě nezanechalo stopy, z nichž by se dalo zjistit, o jaké zařízení šlo. Hodnověrnost záznamů utrpěla převedením dat z původního zařízení na další nosič. Obhájce zajímalo, proč záznamy nesou různá data pořízení. Znalec za nejpravděpodobnější důvod označil rozdílné datum kopírování záznamů nebo i změnu nastavení zařízení. Předsedkyně senátu zdůraznila, že klade laickou otázku a chtěla vědět, zda znalec zjistil, že by někdo se záznamy manipuloval. Dověděla se, že nikoli. Také pan obžalovaný chtěl vědět, zda znalec zjišťoval, zda nebylo se záznamy manipulováno. Program dne doplnilo čtení listin, zahájené seznámením s výpisy rejstříků trestů pana obžalovaného a svědka Rosenbauma a také jeho společníka, jenž není účastníkem ani svědkem tohoto řízení. Dále je zde dokumentace ke změnám obhájců, potvrzení o hospitalizaci svědků, znalecký posudek a jiné. Zajímavé je hodnocení chování pana obžalovaného Vězeňskou službou, vypovídající o jeho počátečních potížích při adaptaci na vězeňské prostředí a jejich pozdějším překonání. Samozřejmou součástí spisu jsou rozsudky z věci, v které pan obžalovaný vykonává trest. K listinám nebyly připomínky. Posléze si předsedkyně senátu upřesnila požadavky stran na doplnění dokazování. Pak rozhodla o odročení na den 5. srpna 2022. Do dalšího rozsudku je tedy ještě dosti daleko.

Čas načtení: 2022-04-12 19:41:54

Otomar Dvořák: První kniha je jako první láska, intenzita té radosti se už neopakuje

Své první „romány“ psal v dětském věku a tehdy svým rodičům oznámil, že chce být spisovatelem, cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Nakonec si své dětské sny Otomar Dvořák splnil. Je autorem řady knih, několika televizních scénářů, divadelních her či písňových textů. Právě dokončuje knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a rozepsanou má další knihu z cyklu Tajemné stezky o zajímavostech v okolí města Tábora. Pro stanici CS film připravuje cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa.   Do svých 25 let jste žil v Žebráku, jak jste v jednom rozhovoru řekl, vyrůstal jste v dost netradičním prostředí ve znárodněné vile majitele továrny Volman. Jaké bylo vyrůstat v takovém prostředí? Již tehdy se zrodil váš zájem o tajemno? Prostředí, které mě v nejrannějším dětství obklopovalo, jsem vůbec nevnímal jako netradiční. Narodil jsem se do něj, a tak mi připadalo normální. Nepochybně však šlo o vzrušující způsob bydlení. Je velmi zajímavé, když žijete v sále s posunovatelnou prosklenou stěnou místo dveří a můžete si hrát na obrovské terase ve výši prvního patra. A všude kolem pustnoucí a zarůstající park. Naproti vile z jedné strany továrna s vysokým cihlovým komínem, z druhé strany rozlehlý rybník plný rákosin. Tajemné letní noci znějí žabím skřehotem a houkáním sýčka, který hnízdil ve stodole státního statku, dny jsou plné dobrodružství a objevů. Obrazy a nálady z těch dávných dětských let mám vypálené hluboko a nesmazatelně v paměti. Tam možná začal ten pocit, že prostředí kolem mne je plné tajemství a nezodpovězených otázek. Dalším zdrojem tajemna byly pro mne knihy, zejména verneovky v otcově knihovničce. Miloval jsem jejich ilustrace, ty dobové rytiny s exotickými krajinami. Když jsem ještě neuměl číst, tak jsem si k nim vymýšlel vlastní příběhy a kreslil jsem série vlastních neumělých obrázků na způsob komiksů. Jakmile jsem se v první třídě naučil abecedu, už jsem dychtivě luštil věty, napsané pod ilustracemi Vernových románů. Například tam bylo napsáno: „… za skalami se rozlehl výstřel (str. 42)“. Tak jsem hned nalistoval stranu 42. Postupně jsem takto odhaloval tajemství knihy a skládal si v hlavě příběh. Dalším zdrojem napětí, tajemna a dobrodružství byla pro mne nedaleká dvojice gotických hradů Žebrák a Točník. S klukovskou partou jsme vyráželi do zřícenin hledat poklad krále Václava IV., nebo jsme se pokoušeli změřit hloubku údajně bezedného jezírka v zarostlém hradním příkopu.     Nejdříve jste vystudoval střední průmyslovku a pak dramaturgii a scenáristiku na FAMU. Co vás přivedlo ke studiu těchto oborů? Strojní průmyslovka byla jakýmsi východiskem z nouze. Když jsem končil základní školu, hlásil jsem se na filmovou průmyslovku, která tehdy sídlila v zámku v Čimelicích, dělal jsem tam přijímací zkoušky, ale nebyl jsem přijat. To bylo pro mne velké zklamání, protože ve svých třinácti až šestnácti letech jsem se velice nadchl pro film. Mému otci tehdy svěřili v závodním klubu ROH filmovou kameru, šestnáctku, aby natáčel různé oslavy, brigády, otevření nové školní budovy atd. Pomáhal jsem mu a začalo mě to velice bavit, ohromila mě možnost vytvářet příběh skládáním pohyblivých obrazů. Přitom tehdejší technika byla velice primitivní, musely nám stačit nůžky, štěteček s lepidlem a slepovací strojek. Filmový materiál byl drahý a nesmělo se s ním plýtvat. Ani se nám nesnilo o tom, jaká kouzla se dnes dají udělat v počítačových programech. Dokonce jsme se s kamarády pokusili o hraný film, western, v němž byli hrdinové v trampských kloboucích vyzbrojeni vzduchovkami a vojenskými bajonety! Mysleli jsme, že to bude napínavý příběh, jenže diváci se mlátili smíchy! Když mě tedy nevzali na střední školu, šel jsem do učiliště v ČKD Hořovice a vyučil se frézařem. Využil jsem poté možnosti navázat studiem na strojní průmyslovce, protože jsem chtěl mít za každou cenu maturitu, abych se mohl přihlásit na FAMU. Čtyři roky na hořovické průmyslovce v areálu barokního zámku se zpustlým parkem (další varianta prostředí z dětství) byly báječné, navzdory tomu, že můj prospěch byl nevalný, z většiny předmětů jsem propadal, jen z češtiny jsem měl jedničku. Ale byla tam fajn parta, chodili jsme na pivo do místních hospod a vymýšleli různé skopičiny, také jsme začali uvádět v kulturním domě studentský kabaret se scénkami a písničkami, který jsem vymýšlel a psal scénáře. Na strojní průmyslovce bylo málo děvčat, tak jsme navázali „družbu“ se zemědělskou ekonomkou, kde naopak dívky převažovaly, nacvičovali jsme společné programy a bylo veselo! Po maturitě jsem velice krátce pracoval jako technik v továrně TOS Žebrák, pak jsem se dostal jako zaměstnanec do Okresního kulturního střediska v Berouně, staral jsem se o podporu amatérských divadelníků a filmařů. Přitom jsem se přihlásil na FAMU, a kupodivu jsem byl přijat. Jenže už jsem si nemohl dovolit denní studium, musel jsem se živit, tak jsem si ho nechal změnit na dálkové. To bylo také zajímavé, dojížděl jsem dvakrát měsíčně do Prahy na přednášky a konzultace. Bohužel, někteří přednášející na našem oboru scenáristika a dramaturgie tehdy nestáli za nic, byli tam dosazeni z politických důvodů, bylo to období nejtužší normalizace, takže jsme s šesti dalšími kolegy z ročníku trávili většinu času nikoliv ve škole, ale velice podnětnými diskuzemi v kavárně Slavia.   Vystřídal jste celou řadu zaměstnání. Prošel jste různými dělnickými profesemi, hrál jste v divadlech (Semafor, MD ve Zlíně, Loutkové divadlo Lampión v Kladně), před kamerou. Psal divadelní hry, televizní scénáře, písňové texty. Na které z těch profesí rád vzpomínáte?   Všechny ty profese mi přinesly nějakou zajímavou zkušenost. Nádherné to bylo v Semaforu, ani jsem ze začátku nemohl uvěřit tomu, že se denně setkávám a hovořím se svými idoly z dětství, se slavnými zpěváky Suchým, Molavcovou, Bobkem, Spáleným, Zichem, Gottem, Voborníkovou… Skamarádil jsem se s písničkářem a lidovým humoristou Pepíkem Fouskem, to byl skvělý člověk, jezdil jsem za ním do Kladna a vymýšleli jsme spolu knížku pod názvem Kufr nesmyslů. Nakonec z ní sešlo, škoda. Jedinečná byla atmosféra semaforských zkoušek, oslavy premiér, cesty na zájezdová představení, které vyvrcholily vystupováním skupiny Jiřího Suchého v Moskvě na konci roku 1988 s představením Vetešník. Já jsem tam tehdy jako v transu chodil po moskevské pěší zóně Arbatu, kde byly stěny polepeny různými výzvami a manifesty, podepisovaly se tam u stolků petice a mladí básníci s kytarami zpívali své protestsongy. Připadalo mi to, jako bych se nějakým strojem času vrátil do roku 1968, protože u nás tehdy nebylo o takové svobodě ještě ani pomyšlení. Večer jsme se v hotelu Moskva opili s Bohumilem Hrabalem vodkou a šampaňským… Jó, kam se to všechno podělo, čas nám trhnul oponou a všechno se zase převrátilo z rubu na líc. Neméně nádherné bylo mé angažmá v Městském divadle Zlín, kde jsme se spolu s režisérem Josefem Morávkem snažili prosadit nový netradiční repertoár. Napsal jsem muzikál Frankenstein, hudbu k němu složil Milan Nytra, a to bylo velkolepé představení, hrálo v něm snad celé divadlo od ředitele až po uklízečky, celkem 70 lidí, a moje manželka Eva pro všechny musela vymyslet a navrhnout kostýmy. Využili jsme veškerou dostupnou divadelní techniku: točny, propadla, tahy, byly tam pyrotechnické efekty a nečekané šoky, třeba když hrdinové sjížděli po kovovém schodišti na lyžích… Bydleli jsme s manželkou přímo v divadle, v jedné z hereckých šaten, celé noci jsme diskutovali, vymýšleli, tvořili, a když jsme se konečně uložili ke spánku, začala z nahrávacího studia, které jsme měli jen přes chodbu, dunět rocková hudba, protože kapely tam točily desky a měli noční frekvence, aby přes den nerušily provoz divadla. Byl to hektický, bláznivý, ale krásný čas. Frankenstein měl premiéru 6. března 1993 a hrál se tři sezóny před vyprodaným hledištěm. Také velice rád vzpomínám na natáčení v ostravském televizním studiu (někdy v roce 1994). Byla to groteska Horor, aneb čtení na dobrou noc, kterou jsme napsali společně s geniálním komikem Jiřím Wimmerem, a také jsme si v ní zahráli jediné dvě role. Byla to parodie na horor, dovedená do totální absurdity. Měla mimořádný ohlas a dodnes s úspěchem putuje po YouTube.   Působil jste jako novinář, psal do časopisů Fantastická fakta, Rodokaps, do Berounského deníku. Jelikož rád odhalujete záhady, připravil jste v televizi Prima několik dílů publicistického seriálu Záhady a mystéria. V současnosti připravujete pro stanici CS film cyklus publicistických pořadů Magazín záhad a Tajemná místa. Co vás fascinuje na odhalování záhad, tajemství a mystérií z časů minulých? Líbí se mi na tom, že je to jakási hra na detektiva. Záhady vlastně neustále odhalují historici nebo archeologové, když nalézají zlomky zpráv nebo různých předmětů, které nezapadají do přijaté linie dějin, které nějak ten tradiční výklad narušují. Odborníci jsou samozřejmě opatrní, nechtějí zpochybnit svůj kredit seriózních vědců, takže leckdy to, co vám řeknou v soukromí, by se nikdy neodvážili napsat do oficiální zprávy. Snažím se tedy posvítit do temných míst historie nebo přírodních jevů, a protože nejsem akademická osoba, můžu si dovolit různé fantasijní spekulace. Baví mě také záhady lidské duše, rituály, obřady, mýty, pověsti a lidové tradice.   Knihy píšete od počátku 90. let minulého století. Na počátku byly patrně sešitové rodokapsové westerny. Potom jste psal hlavně fantasy a sci-fi. Napsal jste také horory, cestopisy, a nakonec jste se našel v psaní historické literatury faktu, románech a životopisech. Co vás přivedlo ke psaní knih? O kom nebo o čem byste rád napsal knihu? První skutečná vázaná knížka mi vyšla až v roce 2001, zrovna když jsem slavil padesátiny. Jmenovala se Tajemná tvář krajiny mezi Berounkou a Brdy, vyšla v berounském nakladatelství Kropp. Byl to povznášející pocit, držet ten útlý svazeček kapesního formátu v ruce. První kniha je jako první láska; intenzita té radosti se už nikdy potom nemůže opakovat. Člověku to určitým způsobem zevšední, není už to svátek, ale práce, i když převážně příjemná. Psaní knih je pro mne v podstatě vyústění všeho, co jsem dělal předtím. Prostě na sdělení určitých témat potřebujete větší prostor, než nabízí novinový článek nebo povídka. Ovšem první „romány“ jsem spisoval už někdy v osmi letech. Už tehdy jsem rodičům oznámil, že chci být spisovatelem. Nebo cestovatelem a objevitelem, který své dobrodružné zážitky popisuje v knihách. Rodiče se nad mými dětskými sny shovívavě usmívali. No, vidíte, a nakonec jsem si je splnil! O čem bych ještě rád napsal knihu? Námětů mám spoustu, ale musím si vybírat, už nemám tolik času, chci tedy ve svých knihách vždycky ukázat něco nového, popsat něco, o čem jsem ještě nemluvil, vyzkoušet novou formu vyjádření. Nebaví mě opakovat úspěšné postupy. Mám také spoustu nesplněných tvůrčích dluhů. Třeba bych rád dokončil trilogii Sága provaznického rodu, na jejíž avizovaný třetí díl se mě čtenáři ptají už deset let! Přemýšlím nad romány o malíři Mikoláši Alšovi, o námezdném žoldnéři Janu Jiskrovi z Brandýsa, o básníkovi Josefu Václavu Sládkovi, možná i něco z prostředí českých legií na Sibiři… Také bych si rád vyzkoušel pořádně zamotanou detektivku. Uvidíme, jak mi bude zdraví sloužit a nakolik mi múzy zachovají přízeň.   V knize Žebrák v době našich dědečků vzpomínáte na městečko, v němž jste vyrůstal. Částečně autobiografický je příběh Hvězdných pavouků, kde jste zachytil vzpomínky, jak váš otec, který se nadchl pro astronomii s partou podobných nadšenců, založili astronomický kroužek a začali na kopci nad městečkem stavět hvězdárnu. Pracujete na něčem novém? Právě dokončuji knížku Krajinou vévody Albrechta z Valdštejna a mám rozepsanou další slíbenou knihu z cyklu Tajemné stezky, v níž pokračují ve vyprávění o zajímavostech v okolí města Tábora. A samozřejmě připravuji další natáčení cyklu televizních pořadů Magazín záhad (vysílají se pravidelně týdně na kanále CS Mystery). Točíme je v našem studiu J. O. P. s kameramanem a střihačem Jiřím Jerry Fišarem. Pokusili jsme se spolu dokonce o půlhodinový hraný film podle mé povídky Prokletý lovec. Točili jsme ho před třemi roky na chalupě v křivoklátských lesích, hlavní role skvěle ztvárnili herci Aleš Procházka a Nikol Fišerová. Film získal cenu diváků na festivalu Book the Film v roce 2020. Je k volnému zhlédnutí na YouTube. Také se snažím po covidové pauze obnovit pravidelné večery ve Vršovickém literárním centru Waldes Na kávě s Otomarem Dvořákem, kam si zvu jako hosty své přátele z řad spisovatelů, herců, výtvarníků a muzikantů. Takže, jak vidíte, jsem plně vytížen, do toho ještě vstoupila nečekaná choroba a nutná rekonstrukce bytu… Rád bych ještě napsal nějaký román, i když své vrcholné a čtenářsky nejoblíbenější dílo „Vřeteno osudu“, vyprávějící o životě Karla Jaromíra Erbena, už asi nepřekonám.   Vaším hlavním povoláním je psaní. Jste podepsán pod vice jak 100 různých knih. Čím je pro vás psaní a co vás na něm stále baví? Možná už mě psaní nebaví tolik, jako kdysi, musí mě prostě zaujmout a plně uchvátit nějaké aktuální téma, problém, myšlenka – prostě něco, s čím se chci podělit se svými čtenáři. Psaní je pro mne rozhovorem s neznámým partnerem, to mě na něm nejvíc baví a vzrušuje. Techniku, jak obratně psát a stylizovat, se můžete naučit, ale důležitá je vrozená schopnost dívat se a žasnout. Myslím, že platí poznatek, říkající: umělci jsou ti, kdo si i v dospělosti zachovali dětské oči.   Jste velice plodný autor. Jaký jste čtenář? Máte oblíbeného autora nebo knihu? V dětství a mládí jsem byl přímo nenasytný čtenář. Možná, že to byla pro mne taková neformální škola. Je dobré učit se na dílech Mistrů. V současnosti čtu spíše naučnou literaturu, shledávám informace. V beletrii jsem velmi vyběravý, když mě příběh a způsob vyprávění nezaujme, knihu odložím, nebo ji letmo prolistuji, abych byl v obraze, až na ni někde přijde řeč. Správná kniha mě musí chytnout hned po přečtení prvních dvou stránek. Někdy dokonce první větou! V četbě jsem velký tradicionalista, rád jsem četl Huga, Jiráska, Neffa, Šotolu, Vančuru, Körnera… V poslední době mě nadchla Karin Lednická se Šikmým kostelem, to jsem přečetl celé, pečlivě stránku po stránce, ačkoliv jsou to pěkně tlusté dva díly. Už se těším na třetí. Také se mi libí leccos od Urbana (ne všechno!), Hájíčka a mnohých dalších, nelze je všechny vyjmenovat. Z oboru záhad samozřejmě Aleš Česal, historii faktu skvěle píše Honza Bauer – ani tady nelze uvést všechna jména. V oblasti cestopisu jsou pro mne nepřekonatelnými vzory Zikmund a Hanzelka.   Umíte odpočívat? Jak rád trávíte chvíle volna? Nejlépe si odpočinu v přírodě. Celé léto trávíme s manželkou na chalupě v křivoklátských lesích. Úžasné proměny přírodních scenérií jsou tím nejkrásnějším živým filmem. Také miluji turistiku, putování po značených cestách, objevování krajin, kde jsem dosud nebyl, skály, hradní zříceniny, zámky. A vášnivě rád sbírám houby. Také rád vařím, vymýšlím různé exotické speciality. Nebo si sednu ve stínu pod jabloní, v zářivém letním dopoledni pozoruji plynoucí bílé obláčky a čtu si něco pěkného.   Otomar Dvořák se narodil se 14. ledna 1951 v Praze a vyrůstal v Žebráku. Vystudoval střední průmyslovou školu a pak obor dramaturgie a scenáristika na FAMU v Praze. Vystřídal řadu zaměstnání. Pracoval také jako dramaturg v hudebním divadle Semafor či v Městském divadle Zlín, byl členem redakční rady časopisu Fantastická fakta. Napsal knihy literatury faktu Fantastické záhady, Utajené dějiny Čech I. – II. – III. (spolu s A. Česalem a Vl. Mátlem), Magická kuchařka, Fantastické záhady, Příběhy z českých dějin: Převážně nevážně o naší historii, Démoničtí vládci českých a moravských hor, Démonické pasti, Jan Žižka z Trocnova – světla a stíny hejtmanovy životní cesty a mnohé další. Je autorem beletrií Hvězdní pavouci, Zločin štábního strážmistra, Srdce v kleci, Vřeteno osudu, Ďábel na řetězu, Smrt ve stříbrné zbroji, Lásky princezen kuronských, Hořící lilie, trilogie Královna Žofie (Past na královnu, Kacířská královna, Meč pro královnu), Císař alchymistů, Země barbarů, trilogie Sága provaznického rodu, Sekera strážců a jiné. Napsal také sérii netradičních cestopisů Strážci hor a pramenů, Pole slunečního býka, Řeka sedmi jmen, Ohře – měsíční řeka, Krajinou Čertovy brázdy, Tajnosti kraje bechyňského, Tábor – tajemné město nad Lužnicí, Tajemné životy Jakuba Krčína, Po stopách čarodějů podél říčky Střely, Podbrdskou krajinou Rokycanska a Zbirožska, Žebrák v době našich dědečků, Soutěskami Českého krasu a jiné… Pod pseudonymem Paul O. Courtier napsal cyklus westernů v Rodokapsu a dva fantasy romány o barbaru Conanovi. Je autorem několika divadelních her (například muzikál Frankenstein, pohádka Bajaja), televizních scénářů (Horor aneb četba na dobrou noc, Volání odjinud, dokumentární série Jan Žižka, Magazín záhad aj.) a písňových textů. Jako herec se objevil ve filmech Ufoni jsou tady, Tankový prapor, Král posledních dnů, Stalingrad, Pražákům, těm je hej; hlavní role ztvárnil v komedii Horor aneb čtení na dobrou noc a hudebním klipu Snaživec. Má tři dospělé děti, samé dcery, jednu vlastní a dvě nevlastní z druhého manželství, k tomu devět vnuků a sedm pravnuků. Manželka Eva Zajícová je výtvarnice.

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-27 08:17:42

Čeští literáti se představí na knižním veletrhu v Paříži

Mezinárodní knižní veletrh Livre Paris 2020 je jedním z největších knižních veletrhů v Evropě, letos se koná 20.–23. března. Česká republika se jej zúčastní po dvanácti letech a představí francouzským čtenářům šest autorek a autorů: naši literaturu zastoupí Bianca Bellová, Jiří Grus, Vojtěch Mašek, Patrik Ouředník, Josef Pánek a Marek Toman. Francouzská knižní událost roku Livre Paris se koná v největším francouzském veletržním prostoru Porte de Versailles na jihu Paříže, navštíví ji každoročně více než 160 tisíc návštěvníků a představí se na ní téměř 3000 autorů z více než 50 zemí. Veletrh je koncipován nejen jako odborná akce, ale především jako výstava pro nejširší veřejnost. Českou účast na Livre Paris 2020 připravuje České literární centrum, sekce Moravské zemské knihovny v Brně, ve spolupráci s Guillaumem Bassetem, kurátorem připravovaného programu, který prezentaci ČR říká: „Vedle národního stánku chystáme bohatý program za osobní účasti autorů. Mezi ně bude pochopitelně patřit ve Francii nepřehlédnutelný Patrik Ouředník, dále vystoupí Bianca Bellová, držitelka Ceny Evropské unie za literaturu a Magnesie Litery za román Jezero, který vyšel ve Francii pod názvem Nami; Josef Pánek, rovněž laureát Magnesie Litery, jehož Láska v době globálních klimatických změn vyjde ve francouzštině u příležitosti veletrhu; stejně jako komiks Drak nikdy nespí, který přijedou představit dva z jeho tří tvůrců – Jiří Grus a Vojtěch Mašek. Všichni jsou autory nedávno do francouzštiny přeložených knih a na veletrhu se budou účastnit prezentací a debat. Kromě nich přijali pozvání i spisovatelé dosud do francouzštiny nepřekládaní, kteří zde představí svou tvorbu především profesionální nakladatelské veřejnosti, jako například Marek Toman.“ Moderování debat se ujmou mj. Jean-Gaspard Páleníček nebo Magdalena Platzová. Cílem účasti České republiky však nebude jen představení samotných literátů. „Na Livre Paris 2020 chceme podpořit vznik nových překladů české literatury do francouzštiny a vzbudit ve Francouzích větší zájem o naši současnou literaturu. Na veletrhu proběhne nejen vystoupení autorek a autorů v rámci čtení a besed, ale pro odbornou veřejnost připravujeme například debatu překladatelů či speed dating mezi nakladateli, překladateli a agenty. Na českém národním stánku bude vystavena kolekce nejkrásnějších českých knih ve spolupráci s Památníkem národního písemnictví a česká literatura ve francouzském překladu, která se zde bude také prodávat. Veletržní program doplní doprovodné akce mj. v Českém centru Paříž pod záštitou velvyslance Michela Fleischmanna s prezentací potenciálních, dosud do francouzštiny nepřekládaných současných autorů, večerem české lyriky a literárním workshopem pro děti z České školy bez hranic,“ zdůrazňuje pověřený vedoucí Českého literárního centra Martin Krafl. Velmi zajímavou akcí z prezentace České republiky bude v sobotu 21. března debata nad bibliografií Milana Kundery. Účast potvrdili ministr kultury Lubomír Zaorálek, romanopisec a esejista Guy Scarpetta a Tomáš Kubíček, ředitel Moravské zemské knihovny v Brně. „Je samozřejmě záměrem, že dvojjazyčnou publikaci o díle Milana Kundery, která současně tematizuje jeho příslušnost do francouzského a českého čtenářského okruhu, představíme na pařížském veletrhu. Kundera totiž patří do obou národních literatur, a navíc z nich vychází do kontextu literatury světové. Debatu, kterou pak na veletrhu nad jeho dílem povedeme, máme v úmyslu otevřít směrem k pojmenování různých způsobů čtení jeho románů, které vycházejí a současně vstupují do těchto dvou různých jazykových a kulturních zkušeností,“ vysvětluje Tomáš Kubíček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-04-03 14:57:05

Strážci osudu už mají datum vydání!

Nakladatelství Epocha letos připravuje nejedno překvapení. Jedno z těch nejzajímavějších je ale sci-fi počin Strážci osudu od L. B. Arling. Strážci osudu budou už pátou knihou do edice Jiné světy (Vypůjčený čas, Přístav u řeky, Azhareida, Studené světlo hvězd) a rozšíří tak tuto velice zajímavou sérii. Článek Strážci osudu už mají datum vydání! se nejdříve objevil na Gaming Professors | Herní magazín, recenze her, hry na pc.

Čas načtení: 2024-02-21 23:31:18

NATO se připravuje na možný návrat Trumpa, připravuje plán B

Podle článku ve Washington Post se představitelé EU snaží vyrovnat s realitou tím, že se snaží prodat Trumpovu Ameriku stávajícímu světovému řádu. Mnichovská bezpečnostní konference byla dějištěm napětí mezi Evropou a USA, protože se do hry dostaly otázky týkající se… The post NATO se připravuje na možný návrat Trumpa, připravuje plán B first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2018-11-17 15:34:12

Nintendo připravuje novou Zeldu a vy můžete být u toho

Jak to tak vypadá, Nintendo připravuje další velký projekt. Pracujte pro Nintendo Poslední cesta do fantazie série Legend of Zelda byla jednou z nejlepších her za poslední roky a není se čemu divit že Nintendo nechce upustit páru a jede dál. Japonská divize nyní začala hledat nové posily do týmu a nabízí hned dvě nové pozice. […] Příspěvek Nintendo připravuje novou Zeldu a vy můžete být u toho pochází z Progamer web

Čas načtení: 2024-03-19 17:05:46

Naryškin: Francie připravuje vyslání dvou tisíc vojáků na Ukrajinu

Ředitel ruské zahraniční rozvědky Sergej Naryškin uvedl, že Rusko má informace o tom, že Francie již připravuje vojenský kontingent, který má být vyslán na... Článek Naryškin: Francie připravuje vyslání dvou tisíc vojáků na Ukrajinu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-03-29 08:08:13

Volkswagen připravuje speciální znak, který má plašit zvířata na silnici. Mělo by ubýt nehod

Po silnicích se pohybují nejen auta a motorky, ale také třeba lidé nebo zvěř. U zvěře je to o to složitější, že ta nedokáže na auta adekvátně reagovat a často skáče přímo před ně. Bývají z toho vážné nehody. (Nejen) Volkswagen se snaží přijít na to, jak takovým nehodám předcházet a riziko střetu se zvířetem […]

Čas načtení: 2024-03-30 12:44:42

Rusko přesunulo na Krym tankový prapor a připravuje se na obranu

Rusko se připravuje na udržení obrany na okupovaném Krymu a přesunulo přibližně 31 tanků do města Jevpatorija, informuje deník Ukrainska Pravda. The post Rusko přesunulo na Krym tankový prapor a připravuje se na obranu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-02 15:25:00

Bělorusko se připravuje na válku, říká vůdce Lukašenko. O konflikt ale Bělorusko neusiluje

Běloruský prezident Alexandr Lukašenko otevřeně prohlásil, že jeho země sice neusiluje o žádný konflikt, ale aktivně se připravuje na válku. Lukašenko to řekl během návštěvy Grodna v Bělorusku. The post Bělorusko se připravuje na válku, říká vůdce Lukašenko. O konflikt ale Bělorusko neusiluje first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-03 16:21:16

Rusko se připravuje na mobilizaci 300 000 vojáků do června, tvrdí Volodymyr Zelenskyj

Ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj prohlásil, že Rusko se připravuje na mobilizaci dalších 300 000 vojáků do 1. června, uvádí deník Ukrainska Pravda. The post Rusko se připravuje na mobilizaci 300 000 vojáků do června, tvrdí Volodymyr Zelenskyj first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-14 17:14:17

Evropská unie se připravuje už na 14. balíček sankcí proti Rusku. Měl by opět oslabit ekonomickou výkonnost Moskvy

Komisař EU pro obchod Valdis Dombrovskis na konferenci v Bruselu uvedl, že EU připravuje 14. balíček sankcí proti Rusku, který by měl být přijat letos na jaře, napsal server Kyiv Independent. The post Evropská unie se připravuje už na 14. balíček sankcí proti Rusku. Měl by opět oslabit ekonomickou výkonnost Moskvy first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-04-18 15:30:00

ŽIVĚ: Írán připravuje plán útoku na izraelská jaderná zařízení

V živém přenosu můžete sledovat níže aktualizované dění na Blízkém východě na AC24.cz. (Foto: X) 16:30 Írán připravuje plán útoku na izraelská jaderná zařízení... Článek ŽIVĚ: Írán připravuje plán útoku na izraelská jaderná zařízení se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-05-21 15:55:11

Globální technokracie připravuje populaci na „Nemoc X“

Pandemie ptačí chřipky, „Nemoc X“ a nejnovější kmen COVID-19 KP.2 se dostávají na titulní stránky novin. Globální technokracie připravuje obyvatelstvo na další totalitní systémy kontroly, normalizaci zasahování do voleb, digitální měnu centrální banky, neustálé experimenty s biologickými zbraněmi a mnohem… The post Globální technokracie připravuje populaci na „Nemoc X“ first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-06-18 09:20:54

Ukrajina „připravuje půdu“ pro útoky na Krym po příletu stíhaček F-16

V současnosti ukrajinské obranné síly úspěšně útočí na ruské zbraňové systémy na poloostrově a na Krymský most, aby narušily ruskou logistiku. Frederik Mertens z Haagského centra strategických studií věří, že Ukrajina těmito údery na Krym, zejména na ruské pozemní protivzdušné obranné systémy, připravuje cestu pro budoucí letecké útoky po obdržení stíhaček F-16, píše deník Ukrainska pravda. The post Ukrajina „připravuje půdu“ pro útoky na Krym po příletu stíhaček F-16 first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-04 20:59:09

Izrael připravuje podzemní bunkr pro elity a vzkázal, že je ve válce s Íránem

Izraelská agentura pro vnitřní bezpečnost Šin Bet připravuje v Jeruzalémě podzemní bunkr pro bezpečnost nejvyšších představitelů. (Foto: Flickr) Toto preventivní opatření následuje po vraždě... Článek Izrael připravuje podzemní bunkr pro elity a vzkázal, že je ve válce s Íránem se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-08-20 18:45:58

WhatsApp zatočí se šmejdy. Podvodné zprávy už brzy nemilosrdně zablokuje

Meta připravuje nové bezpečností funkce pro WhatsApp V chatovací aplikaci si budete moci nastavit unikátní jméno Připravuje se i PIN kód pro zahájení konverzace Chatovací aplikace WhatsApp, která spadá pod společnost Meta, připravuje svým uživatelům neustále nové funkce. Ve vývoji jsou aktuálně dva prvky, které pomohou ještě více ochránit vaše soukromí. Jak uvádí web WABetaInfo,…

Čas načtení: 2024-10-05 12:18:27

ŽIVĚ: Izrael připravuje masivní útok na Írán

V přímém přenosu na AC24.cz sledujeme dění na Blízkém východě, který se nachází před nebezpečnou eskalací. (Foto: X) 14:02 Izrael připravuje masivní útok na... Článek ŽIVĚ: Izrael připravuje masivní útok na Írán se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-10-08 15:38:32

Generálporučík Igor Kirillov: Ukrajina připravuje chemický útok pod falešnou vlajkou

Generálporučík Igor Kirillov, šéf Ruských sil chemické a biologické obrany, uvedl, že Moskva má důkazy o tom, že Ukrajina se chystá zinscenovat útok chemickými zbraněmi, aby z něj obvinila Rusko. „Moskva má informace o tom, že Ukrajina připravuje útoky pod… The post Generálporučík Igor Kirillov: Ukrajina připravuje chemický útok pod falešnou vlajkou first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2024-11-02 10:19:42

Írán připravuje v nejbližších dnech rozsáhlý odvetný úder na Izrael

Agentura Axios ve čtvrtek uvádí, že Írán stále připravuje rozsáhlou odvetu v reakci na izraelský letecký útok, který se odehrál v noci a časně ráno... Článek Írán připravuje v nejbližších dnech rozsáhlý odvetný úder na Izrael se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-11-27 08:05:24

Čína vs. USA: Svět se připravuje na novou obchodní válku!

Čína se připravuje na obnovení obchodního konfliktu s USA, tentokrát pod vedením znovuzvoleného Trumpa. Diverzifikace obchodních vztahů a posilování domácí ekonomiky jsou klíčem k přežití. Článek Čína vs. USA: Svět se připravuje na novou obchodní válku! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-12-16 06:00:35

Energetický gigant ExxonMobil se připravuje na éru po ropě! Dokáže přesvědčit Amazon, Google, Microsoft a další giganty?

Energetický gigant ExxonMobil se připravuje na éru po ropě. Jeho plány zahrnují výrobu elektřiny, recyklaci plastů a těžbu lithia – kroky, které mají zajistit dlouhodobý růst. Článek Energetický gigant ExxonMobil se připravuje na éru po ropě! Dokáže přesvědčit Amazon, Google, Microsoft a další giganty? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-30 12:01:00

Oddělené cyklostezky a víc zeleně. Praha připravuje úpravu magistrály v centru města

Praha připravuje rekonstrukci severojižní magistrály v Sokolské a Legerově ulici, kde mají přibýt přechody, 120 stromů či oddělené cyklostezky. Návrh studie úprav novinářům představili zástupci magistrátu, Prahy 2 a Technické správy komunikací (TSK), která projekt připravuje. Úpravy mají přinést zklidnění dopravní tepny, ale zároveň by neměly mít zásadní vliv na její průjezdnost. Studie zahrnuje i rekonstrukci blízké Ječné ulice a město také připravuje úpravy dalších částí magistrály.

Čas načtení: 2025-01-30 12:41:00

Převratná proměna magistrály: Stromořadí a cyklopruhy v centru?! Dopravy se to prý nedotkne...

Praha připravuje rekonstrukci severojižní magistrály v Sokolské a Legerově ulici, kde mají přibýt přechody, 120 stromů či oddělené cyklostezky. Návrh studie úprav novinářům představili zástupci magistrátu, Prahy 2 a Technické správy komunikací (TSK), která projekt připravuje. Úpravy mají přinést zklidnění dopravní tepny, ale zároveň by neměly mít zásadní vliv na její průjezdnost. Studie zahrnuje i rekonstrukci blízké Ječné ulice a město také připravuje úpravy dalších částí magistrály.