Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2022-02-14 17:55:00

Sekularizace ve světě islámu: námitky čtenářů

Milí čtenáři, když jsem dopsal poslední článek pojednávající o tom, že islámský svět se modernizuje zevnitř, pravil jsem ke své ženě: „A teď uvidíš, jakou dostanu od některých čtenářů čočku!“ Byla to trefa. Čočky jsem dostal dost na to, abych mohl doma uspořádat čočkové hody, i když mě zároveň překvapilo, kolik lidí se mnou vyjádřilo souhlas. Nicméně mezi obecnou čočkou se nacházelo i mnoho kvalitních protiargumentů, u kterých stojí za to se zastavit. Vybral jsem z nich pro účely dnešního článku čtyři a připravil k nim svoje odpovědi. Aby vladař mohl klidně spát Námitka: Fanatici zabrání jakékoliv modernizaci. Nesnášenlivá, agresivní menšina si vynutí svoje, však to vidíme i jinde. Stačí zabít pár reformátorů a proces modernizace se zastaví. Toto je naprosto reálný scénář v Íránu, kde ti plesniví ajatolláhové raději utopí celá města v krvi, než aby se vzdali moci. Současná Íránská islámská republika vypadá bohužel životaschopně. Ono jí ani nic jiného nezbývá, protože její vládci dobře vědí, jaké má na ně obyvatelstvo pifku a co by s nimi udělalo, kdyby je nechránily dostatečně silné jednotky typu Revolučních gard. Tam už těch zastřelených, pověšených a umučených lidí bylo trochu příliš na to, aby mohlo dojít k nějaké nenásilné transformaci režimu, po které by „staré struktury“ v klidu a nenápadně dožily někde stranou ve vilách zakoupených z nakradených peněz. Tam by spíš úřadoval soudce Lynč. Nejsem si tedy jist, zda za svého života uvidím zcela jiný Írán. Současní bossové v turbanech mají hodně co ztratit a budou se držet svých křesel jako klíšťata. Dost realistický je tento scénář i v „rozbordelených“ zemích, jako je Pákistán, kde tamní vláda nemá zdaleka všechno pod kontrolou, nebo její složky netáhnou za jeden provaz. Tam ti vousáči berou věci do svých rukou celkem běžně a stát pak řeší následky až ex post, jestli vůbec, což nikoho neodradí. Naproti tomu v ropných královstvích v Perském zálivu toto asi nehrozí. Tamní struktura moci je úplně jiná a orientovaná na naprostý „řád a pořádek“, aby vladař mohl klidně spát. Problémoví jedinci jsou vesměs identifikováni ještě předtím, než stihnou něco spáchat, často za pomoci vyspělé západní techniky. Ona by tam ta princátka jinak dávno nevládla. To není nutně vždycky kladný jev, ale ve věci modernizace a sekularizace těchto států to kladný jev je. Degradace Erdoğanovy chobotnice na Západě by byla výhrou Námitka: Erdoğan se nevzdá moci ani omylem. Nepříjemný strýček E. skutečně působí dojmem, že by v tom megalomanském prezidentském paláci, který si postavil, nejradši i umřel. Je možné, že se mu to podaří, i když tento plán se může naplnit různými způsoby… Erdoğan má nicméně dokonce i mezi konzervativními voliči nějaké konkurenty, kteří se odštípli od jeho strany AKP (bývalý ministr Ali Babacan a bývalý premiér Ahmet Davutoğlu si založili vlastní partaje), a hlavně nemá pod kontrolou samotný proces počítání hlasů, který sice asi může ovlivnit, ale ne v dostatečném rozsahu k tomu, aby měl výsledek „v kapse”. Na to jsou konkurenční strany příliš dobře organizované. Jenom díky tomu se opozici podařilo převzít moc v důležitých městech. Pokud Erdoğan skutečně prohraje volby, bude se muset udržet u moci otevřeným pučem. To je nebezpečná hra, na jejímž konci by mohlo být doživotní vězení. Jestli se mu to může podařit, pámbuví. To je spíš otázka na nějaké turkology, tak hluboko do současného Turecka nevidím. Turecké prezidentské a parlamentní volby v létě 2023 jsou asi nejdůležitější událostí v krátkodobém horizontu, aspoň co se fungování islámu v Evropě týče. Případná destrukce nebo aspoň degradace Erdoğanovy vlivové chobotnice v západních státech by byla velkou výhrou. „Woke“ aktivisté nemusí vyhrát Námitka: Západní kultura infikovaná „wokismem“ nemá co nabídnout, do něčeho takového se muslimům chtít nebude. Proces kulturního přebírání bývá nekompletní, málokdy se přes jazykové a kulturní hranice přenese 100 procent všeho. Osobně bych tipoval, že snáze se budou přenášet ta méně zpolitizovaná díla. Největší slabinou „woke“ kulturních děl je skutečnost, že pro obecenstvo jsou asi stejně přitažlivé jako ony sovětské filmy neblahé paměti, kam se muselo chodit povinně, jinak by ta kina byla prázdná. Udělat politickou agitku tak, aby se lidi ještě navíc bavili, to je vzácná schopnost, a drtivá většina těch aktivistů ji nemá. Samozřejmě nevíme, jestli se naše kultura během pár let náhodou „nezwokizuje” totálně, to by bylo špatné, ale každý z nás proti tomu může něco malého udělat. I kdyby šlo jen o symbolické gesto ve stylu „dám svému synovci přečíst nekorektní knihu”. Každá drobnost se počítá – zapřemýšlej prosím, čtenáři, co konkrétně uděláš ty, kromě tichého nadávání na poměry, které nikdy ničemu nepomohlo. Snaha o převýchovu tankem a bajonetem má svoje meze Námitka: Ve střední Asii probíhá pravý opak, náboženství posiluje. Turecko je bezvýznamný příklad, to už se sekularizovalo dávno. Tyto dvě námitky patří k sobě, i když to tak na první pohled nevypadá. On je totiž výrazný rozdíl mezi sekularizací shora a sekularizací zdola. Tu první prováděl Atatürk, perský šáh Pahlaví, tuniský diktátor Bourguiba nebo sovětské úřady. Konala se formou státního nátlaku (ne-li přímo násilím) na dosud věřící obyvatelstvo, které si podobný vývoj nepřálo. Takové akce mají vždycky tendenci vyvolávat reakci, a to nejpozději po smrti té politické osobnosti, která je rozjela. Podstatnou částí náboženské tradice jsou mučedníci, kteří inspirují další věřící, a úřední sekularizace vyrábí mučedníky poměrně spolehlivě. Takže nárůst náboženských projevů v postsovětských republikách, kde bylo náboženství dlouho podrobeno nepřátelskému dohledu až represím, se dá jedině čekat. Někde v Saúdské Arábii jsou ovšem poměry právě opačné, tam je to náboženství dlouhodobě etablovaným represivním prvkem a „mučedníky“ v podobě různých pronásledovaných blogerů apod. mají spíš ti sekularisti. Koncept mučedníka vůbec zasahuje skoro všechny subkultury, nejenom ty náboženské. Vlnky reakce byly vidět i v Turecku po Atatürkovi. Turecko zažilo během 20. století hned několik vojenských pučů, které měly zabránit reislamizaci země. (Poslední proběhl roku 1997.) Dnešnímu prezidentovi Erdoğanovi musíme v tomto přiznat mimořádné politické schopnosti: podařilo se mu nastaveným systémem “provléci” tak, že sekulární armádu úplně vykleštil a následně v ní provedl personální čistky. On je to mimochodem dobrý příklad toho, že snaha o převýchovu obyvatelstva tankem a bajonetem má svoje meze. Ale sekularizace zdola, ve formě rostoucí neochoty lidí k praktikování organizované víry, to je trochu jiný jev. Nestává se, že by dominantní náboženství po takové ztrátě vlivu nabralo druhý dech a vrátilo se na politickou scénu jako významný činitel. Jediná výjimka, která mě napadá, jsou rostoucí počty ultraortodoxních Židů v Izraeli. To je dáno hlavně jejich fantastickou plodností, mnohem větší, než u běžných muslimů (natož křesťanů), a překonávající i standardy zemí jako Čad a Burkina Faso. Ale tato porodnost je de facto subvencována jejich spoluobčany a moc nevěřím, že toto uspořádání dlouhodobě vydrží. Čistě finančně na to prostě nebudou peníze.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-06-16 06:50:52

Akce YETI. Krajští kriminalisté zadrželi a obvinili sedm členů organizované skupiny za výrobu a obchodování s pervitinem

Olomoucko - Počátkem června 2024 kriminalisté z Krajského ředitelství policie Olomouckého kraje zadrželi organizovanou skupinu osob, která se podílela na závažné drogové trestné činnosti. Akce s názvem „YETI“ vyvrcholila po několikaměsíční operativní práci kriminalistů, uvedla Policie České republiky. The post Akce YETI. Krajští kriminalisté zadrželi a obvinili sedm členů organizované skupiny za výrobu a obchodování s pervitinem first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-11 11:12:00

Ústavní soud: Maximální doba trvání vazby nelze vztáhnout na institut vazbu nahrazující

Stěžovatel je trestně stíhán pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině a pro zvlášť závažný zločin přijetí úplatku spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny. V průběhu trestního stíhání byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu (vazba útěková a koluzní). Současně bylo rozhodnuto, že vazba se započítává dnem a hodinou zadržení stěžovatele, tj. dnem 15. 6. 2022 v 6:09 hodin. Usnesením státního zástupce vrchního státního zastupitelství bylo následně rozhodnuto, že důvod vazby koluzní pominul. Vazba stěžovatele tak byla dále založena pouze na vazebním důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu (vazba útěková). Téhož dne státní zástupce vrchního státního zastupitelství rozhodl o přípustnosti přijetí peněžité záruky za vazbu a určil její výši částkou 6 000 000 Kč, dále o uložení omezení spočívajícího v zákazu vycestování do zahraničí a následně rozhodl o přijetí peněžité záruky a propuštění stěžovatele z vazby.

Čas načtení: 2024-08-16 14:00:01

Babiš prolomil mlčení v kauze korupčníka Hrabáče. Mohou za to všichni, jen ne on

Andrej Babiš se poprvé sám vrátil ke korupčnímu skandálu v hnutí ANO. V sérii videí, která každý týden uveřejňuje na youtubovém kanálu hnutí, se vyjádřil ke kauze chomutovského primátora Marka Hrabáče, kterého policie viní z manipulace s veřejnými zakázkami. Babiš svou promluvu tradičně, poté co prodal jedny z největších tištěných médií v zemi, zahajuje útokem proti novinářům. „Provládní média měla samozřejmě velkou radost. Konečně, po dvanácti letech, nějaký člen hnutí ANO, který se dostal do vysoké pozice, selhal. Ano, je to jeho selhání. A je to i selhání krajské organizace,“ říká Babiš ve videu a začíná jmenovat kauzy vládních či ostatních politiků. Dvojí metr Andreje Babiše: Když byl obviněný, držel se zuby nehty, svoje lidi ale v průšvihu potopí hned Číst více Babišovi zřejmě neslouží paměť Andrej Babiš má ale problém, protože mnohým novinářům zřejmě slouží paměť o dost lépe než jemu, a při zmínce, že jde o první korupční skandál jeho hnutí po dvanácti letech, se mnoho z nich lehce pousmálo. Pojďme se jen zběžně podívat na několik posledních kauz. Nemusíme ani chodit hluboko do minulosti – v listopadu minulého roku zatkli exprimátora Pardubic Martina Charváta z hnutí ANO – opět za manipulaci s veřejnými zakázkami. Stejné obvinění si vyslechl jeho pardubický stranický kolega Michal Drenko. Jeden skandál za druhým Problémy ale nebyly pouze v Pardubicích. V rozsáhlé brněnské kauze Stoka dostal v roce 2022 exčlen hnutí ANO a místostarosta obvodu Brno-střed Jiří Švachula devět a půl roku vězení za manipulaci s veřejnými zakázkami v rámci organizované mafiánské skupiny. To vše pod hlavičkou Babišova „antikorupčního“ hnutí. Babišovo tvrzení o dvanácti letech bez korupce se tak pod tlakem pravdy pomalu rozpadá. V březnu tohoto roku byl také odsouzen moravskoslezský hejtman Jan Krkoška, a to za účast v organizované zločinecké skupině a uplácení lékařů, kdy jim měl předat celkem 850 tisíc korun za to, aby předepisovali léky vyráběné jeho tehdejším zaměstnavatelem. V policejní síti uvázlo dvě stě lidí, Krkoška odešel pouze s peněžitým trestem, protože se přiznal a spolupracoval. Největší kauzu zařídil sám Babiš A konečně sám předseda hnutí, který sám byl nejen obviněn, ale dokonce obžalován v kauze Čapí hnízdo za manipulaci s dotacemi. Andrej Babiš ale kope kolem sebe a nebojí se tvrdit o ostatních stranách, že korupci podporují. „Oni to buď vymlč, anebo říkají presumpce neviny, počkáme. U nás to tak není,“ říká Babiš. Jeho výroky začínající slavným „Nikdy neodstoupím, nechť si to všichni zapamatují“ jsou tedy buď přeludem z minulosti, nebo výjimkou potvrzující pravidlo. Ať si vybere Babišův volič. Lajdácké, ukvapené. Ministr Bartoš přesto odmítá vyvodit osobní odpovědnost za zpackanou digitalizaci stavebního řízení Číst více ANO je strana jako každá jiná Pokud by se totiž Babišova slova opírala o pravdu, musel by být mnohem smířlivější a uznat, že politickou stranu prostě nejde udržet absolutně bez skandálu. Babiš není včerejší a jistě ví, že ne všichni vysocí představitelé jeho hnutí šli do politiky se vznešenou myšlenkou sloužit lidem a nic si za to nevzít, že lidé v ANO nejsou o nic poctivější než lidé v ODS nebo hnutí STAN. To by ale podlomilo celou jeho protisystémovou rétoriku a jeho voličům by to odhalilo nepříjemnou pravdu, před kterou leckdy sami zavírají oči. Andrej Babiš a jeho protikorupční hnutí nejsou nic jiného než populista a jeho politická strana. KAM DÁL: Pro Rusko jsme všichni nepřátelé. Kdy a jak skončí válka, musí určit Ukrajina, ne Západ.

Čas načtení: 2024-10-25 18:50:00

K věci Štěpánky Duchkové: Praha zakázala organizované noční chození po hospodách. Budou vysoké pokuty, říká Adam Zábranský

Skupiny opilců narušují noční klid, znečišťují veřejný prostor a kazí reputaci Prahy, proto se vedení Prahy rozhodlo organizované opíjení cizinců zakázat. „Občané Prahy 1 si už několik let stěžují na organizované chození od baru k baru, jehož klienty jsou hlavně turisté,“ říká pražský radní pro majetek, legislativu a transparentnost Adam Zábranský (Piráti).

Čas načtení: 2025-04-08 10:00:00

Skupiny na ochranu lidských práv vyzývají britského premiéra, aby zmírnil protiimigrační rétoriku

 Exkluzivně: 136 organizací vyzvalo britského  premiéra, aby přestal používat „démonizující jazyk“ proti uprchlíkům(V Česku by k tomu asi sotva došlo... JČ) Více než 130 organizací zabývajících se uprchlíky a lidskými právy vyzvalo Keira Starmera, aby přestal používat jazyk, který démonizuje migranty, poté, co pronesl kontroverzní výroky před mezinárodním summitem o pašování lidí.Kritika je obsažena v dopise adresovaném britskému premiérovi, který koordinovala koalice Together With Refugees (Na straně uprchlíků), sdružující více než 600 organizací. Dopis byl zaslán premiérovi v reakci na jeho výroky, které pronesl před summitem o organizované imigrační kriminalitě, který se konal 31. března a na němž se v Londýně sešlo více než 40 zemí, aby se zaměřily na boj proti organizované imigrační kriminalitě včetně gangů pašeráků lidí.

Čas načtení: 2025-05-09 10:49:14

Dogmatická totalita z dálky vypadá jako demokracie

Proč zde jsou vojenské přehlídky a jiné státem organizované drahé nesmysly? Dneska je v Moskvě vojenská přehlídka, lidi v Rusku jsou ekonomicky a psychicky na dně ale totalitní stát válčí na Ukrajině a na lidi kašle. Vojenské přehlídky a jiné státem organizované nákladné akce mají různé důvody a jsou vnímány různě v závislosti na politickém systému, kultuře… Číst dále »Dogmatická totalita z dálky vypadá jako demokracie

Čas načtení: 2025-11-12 11:45:09

Skupina z Liberecka vyráběla a prodávala pervitin ve velkém, došla si pro ně zásahovka

Tři domácí varny, sklad chemikálií, přibližně 250 gramů hotového pervitinu, 350 gramů pseudoefedrinu, laboratorní vybavení nebo elektroniku. To vše zabavili kriminalisté organizované skupině výrobců pervitinu, která působila v Libereckém kraji. Počátkem října si pro sedm členů vysoce organizované skupiny došla zásahová jednotka.

Čas načtení: 2026-05-10 21:19:52

Servius Tullius

Autor: janko Datum: 10.05.2026 21:19:52 Servius Tullius (cca 578–535 př. n. l.)šestý král ŘímaPředchůdce: Lucius Tarquinius PriscusNástupce: Lucius Tarquinius SuperbusRodina:Tullia – dcera (antické prameny)vazby na tarquiniovský rodSouvisející článek:Konec rodového vojska a vznik římské armádyServius Tullius je v antických pramenech uváděn jako šestý král Říma a postava spojená se zásadní proměnou vnitřního uspořádání římské společnosti. Jeho vláda je kladena do 6. století př. n. l. a bývá chápána jako období přechodu od rodového řádu k majetkově organizované společnosti.Je spojován se zavedením censu a rozdělením obyvatelstva podle majetku, což ovlivnilo nejen společenské postavení jednotlivce, ale i podobu vojenské služby. Vojensko‑politická role občana byla nově odvozena od schopnosti podílet se na obraně společenství, čímž vznikl základ těžké pěchoty organizované v sevřené formaci.Tyto změny zasáhly i rozdělení moci v římském státě. Tradiční aristokracie založená na rodovém původu ztrácela výlučné postavení a do fungování státu byly zapojovány širší vrstvy obyvatelstva. Armáda se postupně stala jedním z hlavních nástrojů společenské integrace.Pád Servia Tullia je líčen jako násilné svržení, po němž se moci ujal Lucius Tarquinius Superbus. Jeho konec bývá vykládán jako důsledek napětí mezi starým rodovým systémem a novým majetkovým uspořádáním. Servius Tullius tak vystupuje především jako symbol fáze vývoje, v níž se začaly pevně propojovat společnost, armáda a státní organizace.Zdroje[1] LIVIUS. Ab Urbe Condita, I, 39–48.[2] DIONYSIOS Z HALIKARNÁSSU. Římské starožitnosti, IV.[3] CORNELL, T. J. The Beginnings of Rome. Routledge, 1995.[4] FORSYTHE, G. A Critical History of Early Rome. University of California Press, 2005.

Čas načtení: 2020-06-28 10:30:00

Chcete, aby váš byt pôsobil luxusnejším dojmom?

Prajete si niekedy, aby váš domov vyzeral elegantnejšie? Viac organizovane, upratane a luxusnejšie? Aby návštevy závideli? Ale vaše organizačné schopnosti a finančné prostriedky vášmu snu nezodpovedajú? Máme pre vás pár tipov, ako zariadiť domov, aby vyzeral luxusnejšie, pri malom úsilí a za málo pe ...

Čas načtení: 2014-01-31 17:45:00

Jak na to: Jazykové kurzy v zahraničí pro juniory

Máte doma teenagera a chcete pro něj (nebo pro ni) zajistit prázdninový pobyt s výukou angličtiny? Obáváte se, že zůstane v cizí zemi nez dozoru a jak si poradí? Vaše obavy jsou pochopitelně na místě. Ale studium angličtiny v zahraničí pro juniory jsou dobře organizované kurzy, navíc léty a zkušenos ...

Čas načtení: 2019-09-10 00:21:09

50km trek přes národní park Dartmoor

Autor článku: Jana V sobotu 8.9. jsem se dvěma kamarádkami zúčastnila takové bláznivé akce Dartmoor in a Day organizované společností Climb South West. Byl to jednak běžecký závod pro ultraběžce, jednak pochod pro kohokoli, kdo si chtěl prostě jenom dokázat, že zvládne za den ujít 50 km. Trasa vedla z Okehamptonu na severním okraji Dartmooru do Ivybridge na [...] Příspěvek 50km trek přes národní park Dartmoor pochází z MAGAZÍN VELKÁ BRITÁNIE

Čas načtení: 2022-06-16 09:07:36

Maďarský poprevratový revizionizmus

Prezidentka Maďarska Katalin Nováková sa po stretnutí s Kelemenom Hunorom, lídrom Demokratického zväzu Maďarov v Rumunsku, vyjadrila, že reprezentovanie všetkých Maďarov považuje za svoju prioritu, pričom pre ňu to, či niekto žije vnútri, či mimo hraníc, nepredstavuje rozdiel. Pripomenula tak smutne slávny 32 rokov starý výrok maďarského premiéra Józsefa Antalla, že ako ministerský predseda krajiny s desiatimi miliónmi obyvateľov by sa chcel vo svojej duši i v pocitoch stať ministerským predsedom 15 miliónov Maďarov. Znamenal symbolické znovuoživenie veľkomaďarského nacionalizmu s jeho trianonskou traumou. V oficiálnej maďarskej poprevratovej politike Antall naštartoval revizionistické tendencie. S odvolaním sa na to, že „tretina maďarstva žije mimo územia Maďarska“ Antallova vláda v roku 1990 formulovala záväzok „presadzovať právo na sebaurčenie Maďarov v susedných štátoch,“ hoci v žiadnom medzinárodnom dohovore nebolo zakotvené právo príslušníkov národnostných menšín „na sebaurčenie“. Zato právo národa na sebaurčenie sa podľa platných medzinárodných dokumentov mohlo presadzovať „až do odtrhnutia“… Nasledovali vyjadrenia predstaviteľov maďarskej vládnej koalície, že treba „uvažovať o vytvorení nového mierového poriadku“ a o opätovnom rokovaní o trianonských dohodách. Aj to, že v roku 1995 sa skončí platnosť Jaltskej dohody a že „sa tým potvrdí niečo, o čom sme vždy hovorili, že je to nespravodlivosť, ktorá nás postihla“. Ešte i to, že maďarské hranice neboli v Trianone uzavreté so Srbskom či Slovenskom a že uzavretie medzištátnej zmluvy medzi Maďarskom a Ukrajinou, ktorá obsahovala garantovanie hranice, nemôže byť precedensom pre zmluvy s ostatnými susednými štátmi. O Slovensku ako o Felvidéku K spochybňovaniu platných hraníc treba pridať požiadavky maďarskej strany na zrušenie tzv. Benešových dekrétov. Mali takisto skrytý revizionistický zámer a ostali „evergreenom“ maďarskej politiky až dodnes. O Maďaroch žijúcich v Slovenskej republike maďarskí politici hovorili a stále hovoria ako o felvidéckych a o Slovensku ako o Felvidéku. Toto označenie sa spolu s ukazovaním máp Veľkého Uhorska a vyjadrovaním nespokojnosti s mierovými zmluvami po prvej a druhej svetovej vojne stalo ich stabilnou politickou výbavou. Predstavme si na chvíľu, že by to isté robili nemeckí politici… Na Slovensku tak zákonite došlo k rôznym obranným reakciám založeným na spomienkach na predvojnové a vojnové obdobie. Veď presadzovanie kolektívnych práv Maďarov a Nemcov pod zámienkou, že sú utláčaní a majú sa vrátiť do Maďarska a do Nemecka, bolo hlavným faktorom rozbitia demokratickej prvej ČSR a prológom druhej svetovej vojny. Slovensko prišlo v dôsledku Viedenskej arbitráže o pätinu svojho územia s 854 217 obyvateľmi, z ktorých vyše 270 tisíc boli Slováci, a bolo pripojené k územiu horthyovského Maďarska. Na Slovensku, kde bol ešte v živej pamäti obrázok vodcu maďarskej menšiny Jánosa Esterházyho, ako víta Miklósa Horthyho v anektovaných Košiciach, preto vyvolalo veľké obavy v roku 1993 pompézne znovupochovanie bývalého vládcu Maďarska do rodnej zeme. Na polooficiálnom pohrebe vysielanom v priamom televíznom prenose sa zúčastnila polovica maďarskej vlády a 50 tisíc priaznivcov Horthyho. Veľkomaďarský nacionalizmus Maďarská politika sa usilovala všetky slovensko-maďarské spory, ktoré kvôli týmto a ďalším revizionistickým tendenciám vznikli, internacionali­zovať. Presviedčala európsku a svetovú verejnosť, že príslušníci maďarskej národnostnej menšiny v SR sú objektom veľkého útlaku a prenasledovania, že na Slovensku zvíťazil nacionalizmus a smeruje na Balkán. O veľkomaďarskom nacionalizme založenom na oživovaní trianonskej traumy, sa, prirodzene, nehovorilo, ani o ťažkej situácii silno asimilovanej slovenskej menšiny v Maďarsku. Predstavitelia Maďarska tvrdili, že SR nechce maďarskej menšine garantovať medzinárodné štandardy ochrany. Medzi tie rátali aj kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie, hoci Rámcový dohovor Rady Európy o ochrane menšín, ktorý SR akceptovala, bol dôsledne založený na rešpektovaní individuálnych práv príslušníkov menšín. Maďarsko sa pokúsilo v decembri 1992 zablokovať automatické nástupníctvo SR po ČSFR v Organizácii pre bezpečnosť a spoluprácu v Európe a v roku 1993 zabrániť jej vstupu do Rady Európy pod zámienkou, že nerešpektuje menšinová práva. Politickí predstavitelia maďarskej menšiny na Slovensku mali rovnaké predstavy. Ich požiadavky na kolektívne práva vrátane teritoriálnej autonómie vyústili do zhromaždenia troch tisícov predstaviteľov miestnych samospráv maďarskej národnosti v komárňanskej športovej hale 8. januára 1994. Požadovali vytvoriť územný celok, v ktorom by bolo garantované, že väčšinu budú mať občania maďarskej národnosti a hlavným úradným jazykom bude maďarčina. Vo výzve Združenia miest a obcí Žitného ostrova 4. januára bol použitý termín tartomány, čo v preklade znamená dŕžava. Reakciou bolo zhromaždenie organizované Maticou slovenskou v Šuranoch, na ktorom maďarské požiadavky odmietli ako útok na mladú samostatnú slovenskú štátnosť, ako hrozbu jej územnej integrite. Veľkomaďarský nacionalizmus tak živil slovenský obranársky, ktorého prejavy sa potom vydávali za ospravedlnenie stupňovania a internacionalizácie maďarských požiadaviek. Duray: Umelý štátny útvar Na IV. zjazde hnutia Spolužitie (Együttélés) 27. februára 1994 jeho predseda Miklós Duray označil Československo za umelý štátny útvar. Vyhlásil, že princíp sebaurčenia je platný i pre národné spoločenstvá žijúce v početnej menšine. To podľa neho znamenalo, že maďarská národná (nie národnostná…) menšina na Slovensku má právo na vlastnú územnú samosprávu a autonómiu osobnú. Dokument schválený na zjazde požadoval spontánne formovanie území etnicky ohraničiteľných regiónov. Slovenskí Maďari označení za „praobyvateľov“, ktorým bolo doteraz „vnútené postavenie národnostnej menšiny“, mali získať svoj „pôvodný, národno-pospolitý status.“ Dokument požadoval inštitucionali­zovanú rovnocennosť slovenského národa a maďarského národného spoločenstva. Miklós Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. To sa nedalo vykladať inak ako snaha o federalizáciu SR. Najmä keď Duray odmietol čerstvo prijatú slovenskú ústavu ako nevhodnú na založenie demokratického systému a spoločenský zmier. Navzdory tomu, že slovenská ústava bola plne akceptovaná i Radou Európy ako štandardný dokument, podľa Duraya nebola v súlade s novým európskym hodnotovým usporiadaním. Pre svoje ciele požadoval hľadať medzinárodnú podporu na jej zmenu, najmä v Rade Európy. SR staval do svetla, že to ona odmietaním predstáv jeho strany vedie konfrontačnú a protieurópsku politiku. Od začiatku sa totiž všetky podobné maďarské požiadavky vydávali za naplňovanie európskych hodnôt a každé ich odmietanie za protieurópsky postoj a prejav nacionalizmu. Prelom v podobe zmluvy Hoci Maďarsko so skúsenou diplomaciou dobre ovládalo „hru na obeť“, jeho pokus na začiatku 90. rokov presadiť, aby veľmoci akceptovali „maďarský pohľad“ na národnostný problém v strednej Európe, neuspel. Francúzsky premiér Édouard Balladur s cieľom podporiť stabilizáciu stredoeurópskeho regiónu a jeho perspektívy v európskej integrácii inicioval Pakt stability. Jeho súčasťou sa stala aj Zmluva o priateľstve a dobrých susedských vzťahoch medzi Slovenskou republikou a Maďarskou republikou, podpísaná po zložitých vyjednávaniach premiérmi Gyulom Hornom a Vladimírom Mečiarom 19. marca 1995. Vystavila stop všetkým špekuláciám o eventuálnej úprave slovensko-maďarských hraníc v článku 3: „Zmluvné strany v súlade s princípmi a normami medzinárodného práva potvrdzujú, že rešpektujú neporušiteľnosť spoločných hraníc a vzájomnú územnú integritu. Potvrdzujú, že nemajú a ani v budúcnosti nevznesú voči sebe územné požiadavky.“ Prvýkrát v histórii maďarská vláda a maďarský parlament akceptovali hranice stanovené Trianonskou zmluvou a potvrdené Parížskou mierovou dohodou z roku 1947. Maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Zmluva tiež vytvorila inštitucionálny mechanizmus na riešenie eventuálnych problémov a sporov štandardným vyjednávaním. V jej rámci funguje nielen zmiešaná komisia pre menšinové otázky, ale i ďalších 11 komisií, ktoré sa majú schádzať a riešiť aktuálne problémy. Základná zmluva mala nepochybne stabilizujúci účinok na naše bilaterálne vzťahy i pre celý stredoeurópsky región. Niekedy však dochádzalo k paradoxu – na multilaterálnych fórach sme vystupovali identicky alebo podobne, a v bilaterálnych vzťahoch to medzi nami iskrilo, lebo maďarská politika sa zameriavala na historicky zdedené citlivosti a zdôrazňovala to, čo nás rozdeľuje. Napríklad pravidelne sa 4. júna konali v Budapešti pochody maďarských extrémistov pred veľvyslanectvami Rumunska, Srbska a Slovenska, na ktorých sa otvorene požadovala nápravu údajnej trianonskej krivdy a vykrikovali sa rôzne urážky. Vrcholom bolo vystúpenie Mádla Maďarská diplomacia naďalej podliehala pokušeniu, že partnera je možné premeniť na „svoj obraz“ a „dokopať“ ho k zmene jeho stanovísk organizovaním medzinárodných nátlakových kampaní. Tie sa týkali predovšetkým postavenia maďarskej menšiny. Maďarsko neustávalo v úsilí zaviesť kolektíve práva príslušníkov maďarskej národnostnej menšiny. Vrcholom bolo vystúpenie maďarského prezidenta Ferenca Mádla v Európskom parlamente 22. októbra 2002, v ktorom povedal: „Želáme si udržať a posilniť vzťahy s Maďarmi žijúcimi v susedných krajinách. Kodanské kritériá stanovené pre kandidátske krajiny obsahujú rešpektovanie menšinových práv. Zistili sme, že Charta základných práv EÚ nedefinuje kolektívne práva menšín. Je potrebné, aby sa kolektívne práva garantovali relevantnými nástrojmi.“ Mádl požiadal o revíziu celého európskeho systému ochrany ľudských práv, ktorý vychádza najmä z Rámcového dohovoru Rady Európy na ochranu národnostných menšín, ktorý patrí k jej najkomplexnejším dohovorom. Pokúsil sa svoje ojedinelé prístupy k ochrane práv príslušníkov národnostných menšín vyplývajúce zo stále oživovanej trianonskej traumy univerzalizovať a nenápadne ich pretlačiť do celoeurópskej praxe. Počas prvej Orbánovej vlády v rokoch 1998 – 2002 došlo ku koncepčnej zmene v maďarskej „národnej politike“, ktorá bola od začiatku odpoveďou na nespracovanú históriu. Už v roku 1996 expert strany Fidesz na zahraničnú politiku Zsolt Németh vychádzajúc z idey nedeliteľnosti maďarského národa, ktorú treba všetkými prostriedkami revitalizovať, v lete 2000 napísal: „Keďže hranice maďarského štátu a maďarského národa nie sú totožné, pojem národného záujmu zastrešuje spoločné záujmy maďarského štátu a maďarských spoločenstiev za hranicami.“ Németh konštatoval, že k pôrodu smerujúci inštitucionálny dialóg „nemôže zrodiť nič iné než politickú reintegráciu maďarského národa bez zmeny hraníc.“ Tento blízky spolupracovník premiéra Viktora Orbána neskôr v septembri v televíznej diskusii vyhlásil: „Boli by sme radi, keby sme vedeli spracovať aj maďarskú trianonskú traumu. Nejestvuje iba menšinová trauma, ale celé maďarstvo má traumu Trianonu.“ Vyslovil nádej, že „by Slovensko mohlo byť reláciou, na ktorej možno dokázať, že jestvuje riešenie“. Za takéto riešenie vyhlásil „Európsku úniu, v ktorej sa hranice stanú imaginárnymi, v ktorej si prihraničné spoločenstvá kultúrne, jazykovo a z hľadiska regionálneho rozvoja vyjdú znovu v ústrety. Tomu hovoríme národné zjednotenie bez hraníc.“ Várhegy: Orbán už prekročil rubikon O necelý rok neskôr, 20. augusta 2001 (Deň sv. Štefana) zašiel Orbán v riešení trianonskej traumy ešte ďalej: „Dosiaľ znamenalo narodiť sa v Karpatskej kotline za hranicami Maďarska pre Maďarov trpký osud. Druhoradosť, opovrhnutie, vysmiatie. Teraz vykonáme znovuzjednotenie maďarského národa ponad hranice. Budúcnosť sa začala.“ Toto zavŕšenie národnej agendy a terapie trianonského komplexu, ktorú vniesol do maďarskej politiky Antall, vysvetlil vtedajší štátny tajomník ministerstva kultúrneho dedičstva a poslanec Fideszu Atilla Várhegyi v auguste 2001: „Tento proces sa zavŕši, keď každý Maďarský občan, ktorý žije mimo Karpatskej kotliny, dostane maďarské štátne občianstvo a keď každý maďarský občan dostane volebné právo.“ Rozdiel medzi Antallovou a Orbánovou politikou Várhegyi vysvetli tým, že Antall ešte nepokladal Maďarsko za dostatočne silné na vytvorenie inštitucionalizovaného 15milónového spoločenstva. Podľa neho Orbán už prekročil rubikon: „Dnes je celá národná politika o budovaní inštitucionalizovaného národného spoločenstva. Každý Maďar sa dostane (ak chce) do inštitucionalizovaného osobného vzťahu s maďarským štátom. Už to teda nebude otázkou duševného zväzku a pocitov, že čo má maďarský ministerský predseda spoločné s piatimi miliónmi Maďarov. Bude to inštitucionali­zovaný vzťah.“ Európa podľa Orbána Idea spájania národa ponad hranice, ktorá v okolitých štátoch vzbudzovala rôzne výhrady a reminiscencie, bola produktom širšej maďarskej koncepcie budúcnosti Európy. Podľa názoru Orbána z júla 2021 kým niekdajší francúzsky prezident Charles de Gaulle hovoril o Európe štátov a bývalý nemecký kancelár Helmut Kohl o Európe regiónov, „teraz my Maďari predkladáme na európsku diskusiu myšlienku, že budúca Európa má byť Európou spoločenstiev, zaznamenajúc pod tým i národné spoločenstvo. O tom hovorí zákon o Maďaroch žijúcich v susedných štátoch. To, čo je v zákone, patrí k hlavným európskym tendenciám.“ Pozadím týchto predstáv bolo presvedčenie o výnimočnom postavení Maďarska v Európe. Opozičný socialistický poslanec Csaba Sándor Tabajdi v apríli 2001 povedal, že „bez maďarských menšinových organizácií susedia Maďarska nemajú šance na integráciu.“ A veľavravne dodal: „To je taká situácia, po ktorej Maďarsko tak dlho túžilo.“ Orbán v júli 2001 označil Maďarsko „za súčasť hlavného európskeho prúdu“, čím dal najavo, že existujú krajiny, ktoré jeho súčasťou nie sú.“ Podľa Németha veci sa zmenili: „Nie my musíme vysvetľovať v Bruseli, ale tí, ktorí s nami nesúhlasia, musia zdôvodňovať svoje názory.“   Autor je bývalý politik a diplomat. Převzato z webu Pravda.sk.

Čas načtení: 2022-02-01 23:32:50

Neoddávejte se snění o občanské válce, je to noční můra

Milí čtenáři, tento týden jsem jako obvykle měl napsat úterní sloupek pro Echo24, a když jsem uvažoval nad tím, jaké téma zvolit, padlo mi do oka padesátileté výročí takzvané „Krvavé neděle“ v Londonderry. Nebo jenom Derry, protože Severní Irsko je dodnes tak šíleně rozpolcené, že dokonce i při pouhém vyslovení jména toho města ve skutečnosti zaujímáte nějaký postoj: Derry je název používaný irskými katolíky a Londonderry mu říkají protestantští loajalisté. Nazval jsem ten sloupek „Kulky, které nezajistily mír“. Oni tam sice žijí křesťané, ale vztahy mezi nimi si zas tak moc nezadají s nějakým sunnitsko-šíitským konfliktem v Iráku. No, a v téhle souvislosti jsem se odhodlal napsat něco na téma, které mi už nějakou dobu vrtá hlavou. Mám pocit, že příliš mnoho lidí má o válkách představu, která naprosto neodpovídá realitě. Nechci se sám tvářit jako nějaký veterán od Passchendaele nebo od Saigonu, ale o historii mám určité ponětí a myslím si, že tenhle článek je potřeba jak sůl. Občanskou válku chtějí lidé, kteří v životě nezabili ani rybičku Nebudu jmenovat žádná konkrétní jména, abych z toho nedělal ještě navíc osobní spor; ale ono si stačí vzít celkem libovolnou diskusi týkající se francouzských či jiných no-go zón (článek na iDnes na příbuzné téma), aby se v ní mluvilo o nadcházející občanské válce, a jak to tak čtete, tak máte dojem, že se na takovou událost někteří lidi přímo těší a mají pocit, že by se tím něco vyřešilo. Podobný sentiment jsem více než jednou slyšel v osobním rozhovoru i z úst intelektuálů, kteří jsou o něco opatrnější než běžný Franta Diskutér a většinou nic takového nikam nenapíšou (nebo aspoň nepodepíšou), aby si nezkomplikovali život. Ale sami jsou to lidé středního věku s bříškem, kteří v životě nezabili ani akvarijní rybičku. Trochu mi tohle uvažování připomíná jinou skupinu intelektuálů ze Sorbonny, kteří svého času ovládli Kambodžu a bohužel dostali příležitost ty svoje radikální knižní představy realizovat prostřednictvím jiných lidí, kterým už to zabíjení rybiček (a nejen rybiček) šlo celkem od ruky. Naopak jsem nikdy tenhle druh přání neslyšel od vojáků, kteří si odbyli nějaké ty mise v Iráku či Afghánistánu. Nemůžu říci, že bych takových vojáků znal desítky či stovky, ale pár jsem jich potkal a vesměs říkali, že něco takového se tu nikdy nesmí stát. Prosím vás, já jsem sám napsal Krvavé levandule, přičemž v některých detailech jsem čerpal z výpovědí svědků bosenské války, aby ta historická věrohodnost byla dostatečná. Ale ta kniha není žádný návod, to je dystopie, snaha varovat před scénářem, kterému se ještě v naší zemi určitě vyhnout můžeme. Všimněte si, že ta knížka končí dnem dobytí Nice a nic dalšího už nenásleduje, protože jsem popravdě řečeno nevěděl, jaký scénář bych tam mohl popsat, aby nebyl ještě depresivnější než všechny ty povídky předtím. „A pak žili všichni co nejdál od sebe a nenáviděli se až do smrti a do smrti svých vnuků a pravnuků”, to není moc příjemné zakončení knihy. Moderním mocnostem záleží na reputaci V zájmu historické přesnosti je nutno konstatovat, že staří Římané, Mongolové atd. občas vedli vysloveně genocidální druh válek, po kterých nezbyl z druhé strany nikdo, kdo by si mohl stěžovat, leda otroci, které vesměs nečekal nijak dlouhý život ani příležitost mít potomky. Váleční zajatci se v takových říších posílali do dolů apod., kde byli víceméně spotřebním materiálem s krátkou životností. Takhle skončilo třeba Kartágo, podobným způsobem válčil i Caesar v Galii nebo Iberii. Součástí standardu římského vedení války byl princip „Murum aries attigit“, který znamenal, že obležené město mělo šanci se vzdát přesně do okamžiku, než se první obléhací beran dotkl zdi, a pokud tu příležitost nevyužilo, bylo pak po svém dobytí zdevastováno nevýslovným způsobem. A jelikož Římani byli v dobývání různých opevnění nesrovnatelní mistři, protože dobře ovládali všelijaké ženijní práce, znamenalo to, že zavřít před nimi brány města byla v podstatě jistá smrt (daleko efektivnější byla guerilla někde v lese, tam mohly i slavné legie dostat ponižující výprask). O mnoho staletí později dával obleženým městům podobný druh ultimáta Čingischán a jeho mongolští kolegové. Tohle ale moderní mocnosti dělat nebudou, protože jim záleží na vlastní reputaci. Propaganda je dneska stejně důležitá jako zbraně a peníze, možná ještě důležitější. Dokonce i těm Číňanům záleží na jejich reputaci a v tom nadcházejícím velmocenském zápolení s USA se budou snažit přesvědčit neutrální země o tom, že ten jejich model je lepší než ten americký. I ten Írán nebo Severní Korea se snaží sama sebe navenek nějak přikrášlit. Jediná entita státního rozsahu a moci, která se rozhodla, že si bude kultivovat vnější image naprostých krvavých psychopatů, byl Islámský stát, a ten už taky není; jednotlivci nebo tlupy po něm sice zůstaly, ale ten polostátní útvar kontrolující území větší než ČR a s několika miliony původních obyvatel už zanikl. Podobně existuje i u jiných států snaha tak trochu zahrávat do autu špinavé okamžiky z vlastní historie. Existují sice takoví ti stereotypní sebemrskači, hlavně v akademické sféře, ale jinak se i bývalé koloniální mocnosti snaží v oficiální komunikaci tak trochu vyhnout tomu, aby se o těch nejhorších „Krvavých nedělích” z jejich dějin mluvilo. Žádné impérium světa, ani britské, ani portugalské, ani japonské, ani turecké, ani aztécké, nevzniklo tak, že by silnější zvali slabší na šálek horké čokolády a přesvědčovali je o tom, že pod novou vlajkou půjde všechno líp. Ale raději se to moc nerozmazává. Takže tento extrémní scénář není moc pravděpodobný. To by muselo dojít k opravdu hlubokému rozvratu civilizace, aby se evropské mocnosti ve velkém vrátily ke způsobům Caesara a Čingischána a přestalo jim úplně záležet na tom, jaké krvárny napáchané jejich jednotkami kolují někde po YouTube. Žádný Frankistán v Evropě nebude Pak jsou další možné scénáře, které jsou i v dnešním světě realističtější, ale od těch se taktéž nedá čekat žádný kladný konec. Scénář rozpadu na de facto dva státy, které mají organizované a funkční armády, je asi ten horší, ale zase o něco kratší. To byla americká nebo španělská občanská válka, kde na obou stranách sloužili profesionálové a obě strany si dokázaly sehnat adekvátní zbraně a vybavení. Tam se dá aspoň čekat, že dříve nebo později jeden druhého rozhodujícím způsobem porazí. (Co nastane potom, to je jiná věc. Jižanská rasová segregace se udržela dalších sto let a Ku-Klux-Klan taky, a spousta toho dnešního progresivismu v USA je pozdní křečovitá reakce na vývoj, který nastal až po občanské válce.) Tenhle scénář má hlavní nevýhodu v tom, že je opravdu extrémně devastující, protože moderní zbraně, i ty konvenční, jsou schopné proměnit libovolný kus krajiny v krajinu měsíční, a to během několika desítek minut. Úmrtnost na bojišti tomu odpovídá. Už za druhé světové války to bylo dost špatné a od té doby se ničivost zbraní ještě podstatně zvýšila. Osobně si myslím, že ten hlavní důvod, proč proti sobě velmoci přestaly válčit, není v tom, že by se k moci dostali lepší lidé (haha), dokonce za to nemůže ani svatý mírotvorný Brusel, který se tím rád chlubí; ale že hlavním důvodem je to, že dneska v podstatě nemáte co vyhrát. Potenciální vítěz dnešního konvenčního konfliktu získá hromadu trosek a popela, na které se nedá zbohatnout, a vynaloží na to dost peněz i úsilí. (Možné výjimky by mohly být u mimořádně cenných nalezišť nerostných surovin, ale i ty je většinou jednodušší si prostě koupit na světovém trhu. Další specifickou výjimkou mohou být náhradní konflikty velmocí v rozvojovém světě, kde hlavní škody nese místní obyvatelstvo.) Toto nicméně není v Evropě scénář moc reálný, protože i kdyby nějací džihádisti vyhlásili nakrásně emirát Frankistán, nebudou mít adekvátní zbraňové vybavení k tomu, aby se udrželi třeba rok nebo dva. Pro začátek nebudou mít asi žádné letectvo, možná tak pár dronů, a převaha ve vzduchu bývá v takových konfliktech rozhodující. Nezapomeňme také, že mládež vyrostlá někde na sídlišti a zvyklá odmalička na život financovaný sociálním systémem většinou nemá předpoklady k tomu, sama od sebe vytvořit kohezivní a disciplinované vojenské jednotky, které snesou i takové nepříjemnosti, jako je třeba hlad. Gangy jsou něco jiného, jejich jednotliví členové se můžou dopouštět velkých krutostí, ale k vedení skutečné války jsou potřeba skuteční vojáci, a udělat z řadových rekrutů skutečné vojáky, to je úkol na pár let i v zemích, které na to mají víceméně dokonalé systémy (třeba Izrael). Takže to bych v Evropě taky moc nečekal. Neřešitelný problém Co tedy ale skutečně zažít můžeme, je scénář zvaný „trable”, podle eufemismu, který se používal pro situaci v Severním Irsku asi třicet let (The Troubles). Endemické násilí, chvilka klidu, pak zase vyletí do vzduchu auto nebo pizzerie, sem-tam někoho pokropí ze samopalu na ulici, sem-tam někdo jiný záhadně zmizí a o pár let později se najde jenom hlava atd. Nízkoúrovňový konflikt, ale strašně vyčerpávající. Takový ten druh občanské války, která nikdy nevzplane podobně jako tehdy za Severu proti Jihu, ale neustále nějak doutná. Za celých těch třicet let problémů v Severním Irsku bylo „jenom” asi 3 500 obětí na životech čili v průměru dvě až tři týdně. Oblíbenou činností hlupáků je přepočítávat oběti terorismu na autonehody apod.; jenomže cílená vražda není autonehoda a žít v takovém permanentním stresu je peklo, protože víte, že ti vrahové chodí mezi vámi a možná si vybírají další oběť. A že ty vrahy někdo další podporuje, chrání, poskytuje jim úkryt a pomoc atd., protože je rád, že zabíjejí zrovna vás. V podobném stavu žije Stát Izrael, kde to sice mají pod kontrolou, ale stejně to nevypadá, že by situace mohla kdy mít nějaké rozuzlení. V podobném, o trochu míň intenzivním konfliktu, se nacházejí země jako Francie a Belgie s jejich „problémovými” čtvrtěmi typu Molenbeeku; připomínám, že po útocích v Bataclanu byl ve Francii vyhlášen výjimečný stav na dobré dva roky a nové protiteroristické zákony zafixovaly některá tvrdá opatření z výjimečného stavu natrvalo, i ve stavu takzvaně normálním. Tohoto druhu doutnajícího konfliktu se tedy můžeme dočkat v míře hojné, ale jestli se na to někdo těší nebo si od toho něco slibuje, tak … to nechápu. Ani ti Izraelci, kteří jsou v bezpečnostních věcech celkem pragmatičtí a netrpí iluzemi o krásách multikultury, nepřišli až dodnes na žádný způsob, jak takový chronický konflikt ukončit. Dokážou se od něj jakžtakž fyzicky izolovat, ale za cenu vysokých nákladů na bezpečnostní složky a také ztráty možnosti nějak hospodářsky využívat kus teritoria, které by jinak patřilo buď jim, nebo nějakému spřátelenému, neškodnému sousedovi. Taková Gaza by v lepším světě mohla být docela užitečný civilní přístav. Teď je to hnízdo teroristů z Hamásu a hnízdem teroristů z Hamásu taky patrně dlouho zůstane. Nemám žádný recept na problémy Francie, ale případná občanská válka jim nejspíš nijak nepomůže. Klidně je možné, že ten jejich stav je prostě v dnešním politickém a společenském kontextu neřešitelný, ať už se letos stane novým prezidentem kdokoliv. I kdyby se rozhodli k nějakým deportacím, kdo si ty deportované dobrovolně vezme? O další náboženské extremisty přece nestojí ani v tom Alžírsku, které je nejblíž. A co se České republiky týče, tak jediné, co mě napadá, je důsledná, důsledná prevence. Nenechat takové podmínky vůbec vzniknout. Vidíme, jak se to vyvinulo jinde.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-12-02 18:57:08

Energie je civilizace. Co je pak její nedostatek?

Václav Smil je jedním z našich krajanů, kteří jako by naplňovali heslo, že doma prorokem nebudeš. Za mořem jej berou vážně miliardáři a vrcholoví politici, zatímco v České republice zůstává relativně neznámý. Do češtiny bylo přeloženo pouze šest jeho knih, ačkoliv jich vydal čtyřicet. Jednou z těch nepřeložených knih je „Energy and Civilization“, bichle jen o něco tenčí než Pán prstenů. Před pár měsíci jsem na ni narazil v jedné čajovně a vypůjčil si ji ke čtení. Byla to dlouhá práce, protože jeden důvod neznámosti Václava Smila mezi širší veřejností na vás vykukuje už z prvních stránek. Žádnou autorskou lehkost do vínku nedostal, nebo ji snad nepovažuje za podstatnou. Píše spíš učebnicovým stylem, poměrně těžko stravitelným. Obtížné čtení je ovšem více než vyváženo tím, že kniha je nabitá informacemi. O použití energie v různých souvislostech se dozvíte všechno, i s bohatými citacemi směřujícími k primárním zdrojům. A tím nemyslím jenom průmyslové použití energie, i když tomu je samozřejmě věnována většina textu. Kniha rozpitvává do detailů i zemědělství, kterému se koneckonců po dlouhá staletí věnovala valná většina lidí. Dozvíte se, kolik kilojoulů mohli staří zemědělci získat ze které plodiny, kolik těch kilojoulů sežrala tažná zvířata, jak se rovnice změnila s účinnějšími verzemi pluhů, kolik energie se spotřebovalo na setí, pletí, sklizeň… Není to typický úhel pohledu na historii, ale – odhlédneme-li tedy od suchého stylu psaní – je nanejvýš zajímavý. Kdybych měl tuto více než pětisetstránkovou knihu shrnout do jednoho odstavce, vypadal by asi takto: „Lidstvo strávilo drtivou většinu své existence ve stavu energetické bídy. Neustále balancovalo na úzké hraně mezi chabými přebytky, které umožňovaly aspoň základní rozvoj měst a řemeslné výroby, a mezi akutním nedostatkem, který většinou přešel v hladomor. I ty nejvyspělejší civilizace historie spoléhaly na fyzickou dřinu celých zástupů otroků, poddaných a zvířat, protože nic lepšího a spolehlivějšího k dispozici nebylo. Teprve s vynálezem motorů, počínaje tím parním, se životní úroveň lidí začala zásadně zlepšovat. Energie je civilizace je energie a tak dále, pořád dokola.” Protijaderný fanatismus zeleného hnutí: reakce na neexistující hrozbu Malé odbočení, které je ale ve skutečnosti k věci, jenom to nebude na první pohled zřejmé. Napsal mi můj bývalý spolužák a spolubydlící z koleje MFF UK, Honza R.: „Naše společnost se v následujících letech zásadně změní. Nebude to kvůli katastrofálnímu výbuchu sopky, dopadu asteroidu, invazi Marťanů, extrémním výkyvu klimatu nebo nějakým morem. Bude to autoimunitní čistě psychologickou reakcí společnosti na fakticky neexistující ohrožení. A změní se především kvůli omezení cestování osob, a tím zprostředkovaně i zboží a informací. Bude to nakonec slušnej sešup, který naše růstová civilizace už pár set let nezažila. Uvidíme, jestli po ní zbydou aspoň pyramidy nebo nějaké pěkné sochy.“ Kolega tím myslí současnou covidovou krizi, ale upřímně si myslím, že na ni se relativně brzy zapomene. Ne tedy v úplně krátkém časovém horizontu, to ne; ale široká vzpomínka na covid nejspíš zemře s lidmi, kteří jej zažili, a někdy v roce 2200 se malé děti o covidu učit nebudou. Lidstvo totiž vůbec nerado vzpomíná na epidemie. Všimněte si, jak málo se o nich dozvíte ve škole. Raději se věnujeme bitvám, objevným výpravám, rozvoji průmyslu a dalším událostem, které byly pod naší kontrolou a dají se k nim přiřadit konkrétní lidské tváře. Naproti tomu infekční breberky nám trochu narušují iluzi vlastní všemocnosti, a tak se jejich účinky na vývoj světa poněkud ignorují. A to i přesto, že nebýt třeba takového Justiniánova moru, dost možná by tehdejší Byzantinci dokázali obnovit římskou říši v jejím původním územním rozsahu – a dějiny Evropy by vypadaly úplně jinak. Mimo jiné by jistý pán jménem Mohamed a jeho následovníci narazili při své expanzi na daleko nebezpečnější a lépe organizované protivníky. Ale Honzova věta „o autoimunitní, čistě psychologické reakci společnosti na fakticky neexistující ohrožení” docela dobře sedí na protijaderný fanatismus zeleného hnutí. A na ten se podle mého názoru vzpomínat bude i v tom roce 2200, asi podobně, jako i my dodnes vzpomínáme na čarodějnické procesy, které sužovaly naši civilizaci v raném novověku. Ono to, co na těch původních čarodějnických procesech bylo strašidelné, byla právě skutečnost, že jim předsedali vzdělaní a inteligentní lidé, a ne nějací negramotní primitivové z vesnic, kteří hráli pouze (důležité, ale pomocné) role přisluhovačů, biřiců, udavačů, katů atd. V zemích, kam se tato myšlenková infekce rozšířila, se jí nakazila právě elita společnosti, takže původně sporadický problém nabyl místy až masových rozměrů, nedal se jen tak zastavit a do justičního vraždění odsouzených osob se zapojovaly všechny dostupné zdroje raně novověkých států – které už tehdy byly řádově větší než cokoliv, co dokázal napáchat běžný pouliční dav. Návrat k barbarství U protijaderné křížové výpravy, na kterou se vydaly evropské zelené strany, sice nedochází k masakrům čarodějů, ale jinak tam jistou podobnost vidím. Na čele šturmu jsou zase vzdělaní a vlivní lidé, jenom teď útočí na energetické zásobování našeho kontinentu a snaží se zlikvidovat zdaleka nejspolehlivější zdroj elektřiny, který má naše moderní civilizace k dispozici. Update 1. 12. 2021 v 16:00. Jeden čtenář mi e-mailem vytknul, že čarodějnice byly fiktivní problém, kdežto třeba ukládání vyhořelého jaderného paliva je zcela reálná potíž. Pozor, to tehdejší čarodějnictví byl dost široký pojem, který kromě vysloveně nadpřirozených činností typu kouzel a létání na koštěti zahrnoval i všelijaké podezřelé bylinkaření (výrobu lektvarů) nebo v extrémním případě i travičství a výrobu různých jedů na zakázku. Nedá se říci, že úplně všechno vždycky bylo vymyšlené od A do Z, spíš jde o celkovou prolhanost a zvrhlost systému, který se odrazil od nějaké drobnosti a následně vynucoval po obviněných přiznání k různým šílenostem, mnohdy i mučením. Zkuste se porozhlédnout po Černé knize města Velké Bíteše; už jsem ji léta neměl v ruce, ale jestli si dobře pamatuji, byl tam zaznamenán minimálně jeden čarodějnický proces. A také tam ta přiznání sahala od vaření nějakých lektvarů, „aby krávy lépe dojily”, což se na pověrčivém venkově stát mohlo (byť o účinnosti takových produktů lze pochybovat), až po krmení čerta smetanou, což se určitě nedělo. Konec update. Jaderné elektrárny dokáží dodávat vysoké procento svého nominálního výkonu, i když v ČR hodnoty 92,5 procenta nedosahujeme. (Česky se tomu říká koeficient ročního využití instalovaného výkonu a například Dukovany jej mají na úrovni 85 procent.) Naproti tomu právě soláry a větrné turbíny, které mají být budoucností evropské energetiky, mají procento využití výkonu dost špatné, což znamená nutnost je masivně zálohovat, a to jak větší a plošnější výstavbou jich samotných, tak jinými zdroji, třeba plynem. Ke kapacitním bateriím schopným pokrývat spotřebu celých států po dlouhé dny je totiž ještě zatraceně daleko. (Představte si, že by to takto fungovalo třeba v ocelářství – že by jednotlivé ocelárny vyráběly jen na 25 až 30 procent své kapacity a těch fabrik by pak bylo potřeba třikrát či čtyřikrát více na tentýž celkový objem vyrobené oceli. To by Ostrava sahala až někam k Frýdku.) A pozor – nízké procento ročního využití je jenom jedno číslo, ale v něm se skrývá ještě fantastická nestabilita dodávky, hlavně u větru, protože u slunce se dá aspoň spoléhat na to, že v létě svítí více a v zimě míň. Německé křivky využití zdrojů vypadají takto (modrá = vítr, červená = fotovoltaika, černá = bioplyn). Jistě vás tedy „potěší”, že nadcházející německá vláda se dohodla na další masivní výstavbě větrníků, pro které mají být rezervovány dvě procenta plochy celého Německa, o dost více, než současných zhruba 0,8 procenta Mají přitom být odbourány různé zákonné překážky; co přesně to bude znamenat pro lokální ochranu přírody, lesů, živočišných druhů atd., to se ještě ukáže v praxi. Osobně bych tipoval, že důsledkem takové masivní výstavby bude to, že „zuby” na grafu využití větrné energie budou ještě větší a skákavější, hlavně v tom absolutním měřítku (množství skutečně dodané elektřiny). Německo není zas tak rozlehlé, aby jej nemohlo „přikrýt” jedno velké bezvětří nebo jedna velká vichřice naráz. Když je energie totéž co civilizace, co jsou pak takové pokusy o destabilizaci její výroby? Napadají mě slova „návrat k barbarství”. Evropská unie není pupkem světa Hlavní naději na nějakou racionalitu vidím, upřímně řečeno, hlavně v tom, že Německo je možná pupkem EU, ale EU není ani přibližně pupkem světa. K vědeckotechnickému rozvoji došlo i v jiných oblastech naší planety, takže i kdyby se EU pod zeleným nátlakem z Berlína rozhodla k čemukoliv, otázky dalšího rozvoje jaderné energetiky se budou řešit jinde. Ta zásadní věc, která by potřebovala řešit, je přitom cena. Současný model výstavby jaderných elektráren je opravdu příliš drahý. Z toho můžou mít radost ty firmy, které vystavují průběžné faktury, ale běžný volič už z toho takovou radost nemá. A vysoká cena za nové jaderné zdroje nejspíš také přispěla k tomu, že Mgr. Johann z Hamburku (abychom jej odlišili od netitulovaného Johanna volícího nějakou ošklivou stranu) hlasoval pro další pokrývání Německa větrníky. To samozřejmě není nijak nový problém a ve světě také už vzniklo několik desítek programů snažících se vytvořit takzvané malé modulární reaktory. Zjednodušeně řečeno, šlo by o malé jaderné zdroje přepravovatelné i běžným kamionem, které by se daly vyrábět v továrně po desítkách a po stovkách podle stejného mustru. Velkovýroba je přitom hlavní způsob, jak snížit jednotkovou cenu; náklady na výzkum, vývoj a licencování se pak dají „rozpustit” mezi ony desítky a stovky výrobků. Ale tomu musí předcházet právě ten výzkum, vývoj a licencování, a to je vzhledem k citlivé povaze věci velmi dlouhý proces. Upřímně doufám, že se některý ten záměr zdaří. „Želízek v ohni” je celkově vzato dost, aspoň jeden úspěch by z toho být mohl. (Dokonce i v ČR máme dva malé projekty: jeden v ÚJV Řež a druhý v Ostravě-Vítkovicích.) Zároveň to ale ještě nikdy neměla žádná nová technologie tak těžké. Žádnou totiž nesledovalo tolik nepřátelských očí, připravených při prvním náznaku problémů spustit hlasitý křik a zatlouct ji do země. Bezpečnostní nároky na budoucí malé reaktory jsou enormně vysoké, možná dokonce nereálně vysoké. Při srovnatelných požadavcích na bezpečnost by některé jiné branže (letectví, kosmonautika) nevznikly vůbec a v lékárně byste nenašli většinu dnes běžně dostupných léků. Před pár dny jsem na Netflixu narazil na film o životě polské vědkyně Marie Sklodowské-Curie. Jí samotné nakonec její vlastní objevy pomohly do hrobu – aplastická anémie, které podlehla, byla skoro určitě důsledkem příliš velké dávky radioaktivity absorbované za léta práce bez ochranných prostředků. Stejně by mě ale zajímalo, co by si o tom našem kolektivním strachu myslela dnes.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2021-07-18 11:24:35

O Afghánistánu I. aneb Proč Afgháncům celkem nic nedlužíme

Západní angažmá v Afghánistánu končí a Tálibán přebírá vládu, přesně v souladu se známým bonmotem, že „Západ má hodinky, ale my máme čas“. Už nějakou chvíli jsem uvažoval o tom, že napíšu pár komentářů k Afghánistánu, a nakonec mi dobrou příležitost přihrály české noviny samy. Jedná se o články Matyáše Zrna o výcviku afghánské armády a Petry Procházkové o tom, že musíme brát afghánské uprchlíky. Oba si zaslouží reakci, v tom druhém případě přímo polemiku. Začnu tedy u Petry Procházkové a u její teze, že jsme povinni otevřít příchozím migrantům z Afghánistánu náruč. Nesouhlasím s ní totiž v tomto závěru ani trochu. Naopak si myslím, že od Afghánistánu a jeho problémů, které jsou v dané fázi vývoje víceméně nevyhnutelné, bychom se měli držet co nejdále – abychom si je nedejbože neimportovali. Afghánistán připomíná střední Evropu před 1100 lety V první půlce článku se kupodivu s autorkou shodnu. Afghánistán je opravdu stát jen na papíře, byrokratická iluze pro vnější svět, který je natolik zvyklý na státní uspořádání, že už zapomněl na existenci různých historických alternativ. Státní hranice Afghánistánu vyznačené na mapě nebo na glóbusu jen zastírají skutečný stav věcí, totiž daleko primitivnější kmenové uspořádání připomínající střední Evropu zhruba před 1100 lety. My jsme zde v rané době knížecí měli různé Pšovany, Doudleby, Lučany, Lemúzy a další entity. Vytvořit z nich jakžtakž jednotný státní útvar trvalo přibližně 300 let a šlo o proces, který byl místy velmi krvavý a ze kterého naštěstí neexistuje příliš mnoho záznamů, kterými bychom si mohli nahánět husí kůži. Vzpomeňme si třeba na to, jak kronikář Kosmas popisoval vyvraždění rodu Vršovců, které se odehrálo za jeho života (1108): „Nemohl jsem se dověděti, kolik hlav z toho rodu bylo vydáno na smrt, protože nebyli zabiti ani jednoho dne ani na jednom místě. Neboť jedni byli vedeni na tržiště a jako hloupá hovada skoleni, jiní byli na hoře Petříně sťati, mnoho jich bylo povražděno v domech nebo na ulicích. Ale co mám říci o smrti synů Mutinových, jejichž smrt byla snad nad každou jinou smrt ukrutnější? Byli to hodní hošíci, v tváři sliční, na pohled líbezní, jakých by ani bystrý umělec v bílé slonovině ani malíř na stěně nedovedl vypodobiti. Neboť jsme je viděli, jak byli žalostivě vlečeni na tržiště, a slyšeli, jak častokrát volali: „Máti má, máti má!“ až je oba krvavý kat, jako prasátka je drže v podpaží, podřezal nožem. Rázem se rozprchnou všichni a do svých bijí se prsou, aby neviděli kata při tak ukrutném činu.“ No, tak takové ukrutné činy se dají čekat i v Afghánistánu, než se z něj někdy kolem roku 2300 našeho letopočtu stane skutečný stát s funkční centrální vládou v Kábulu; a to jsme ještě optimisté, neboť budoucí sjednotitelé Afghánistánu musejí čelit překážce, které Přemyslovci čelit nemuseli, a tou je nesmírná zeměpisná složitost země. Centrální vláda nemůže fungovat bez dobré dopravní infrastruktury a postavit síť silnic či železnic v horách typu Hindúkuše je příšerný úkol, zvlášť když protivníkovi stačí podminovat pár mostů k tomu, aby ji vyřadil z provozu. Takže je taky možné, že se to nestane nikdy, nebo aspoň ne do chvíle, než někdo vynalezne zcela jiný způsob, jak budovat dopravní síť. Kmenová společnost Co se míry násilnosti v původních společenstvích týče, ta je velká „sama od sebe“. Násilí není něco, co by naivní domorodce museli učit zlí Evropané, naopak bývá endemické. Zkoumání různých kmenů v průběhu historie vesměs ukazuje na velmi vysokou procentuální míru násilné úmrtnosti před vznikem států. Organizované státní útvary sice vedou rozsahem daleko větší války, ale méně často, kdežto drobné, neustále doutnající konflikty v kmenovém prostředí mají v konečném důsledku velmi vysoké procento obětí. Zabití jednotlivci se časem nasčítají do stovek a tisíců, což už je srovnatelné s velikostí celého kmene. To je ostatně jeden z důvodů, proč se v moderním světě moc kmenových společností nedochovalo. Oslabilo-li se tímto způsobem několik kmenů navzájem, obvykle jejich teritorium nakonec shrábl někdo jiný, lépe organizovaný a mocnější. Což už často nebyl jenom větší kmen, ale raná podoba státu srovnatelného s tím přemyslovským. Ty kmenové společnosti, které dnes ještě existují, se vesměs nacházejí v oblastech, které bylo pro větší státy obtížné či nepraktické natrvalo dobývat. Typicky jde o velmi geograficky izolované a neprostupné regiony, jako je třeba vnitrozemí Nové Guineje, pralesy kolem řeky Kongo, Amazonie … a také Afghánistán. Zde se zachovala víceméně původní struktura předstátního uspořádání, včetně té neustálé rozválčenosti. Ani afghánské kmeny nikdo zvenčí válčení učit nemusel. Už v 19. a 20. století vedli Afghánci úspěšné války proti sousedním britským koloniím. K tomu samozřejmě museli mít adekvátní praxi a know-how; mírumilovný lid by ani nevěděl, kde s takovým úkolem začít. Ale mírumilovný lid by v takových podmínkách samozřejmě dlouho nepřežil, leda snad jako otroci. Osminásobek obyvatel během sta let Co se ovšem od starých časů změnilo, je demografie. Ani nejsveřepější kmenoví válečníci z Hindúkuše si nikdy nemohli dělat naději na expanzi, protože jich na to zkrátka bylo příliš málo. Život ve vysokých horách, pralesech a pouštích byl až donedávna natolik drsný, že kmenové společnosti měly jen málo dospělých mužů schopných zvednout zbraň – dost na to, aby ubránily nějaký průsmyk před červenokabátníky, ale tím veškeré možné ambice končily. Žádné masové přesidlování Paštunů do Indie nebo do Německa se konat nemohlo, protože masa Paštunů prostě neexistovala. Víte, kolik měl Afghánistán obyvatel v roce 1950? Přesné sčítání lidu v takové divočině se tehdy samozřejmě nekonalo, ale OSN to odhaduje na 7,7 milionu, samozřejmě zase roztříštěných do X různých kmenů. Z mocenského hlediska to tedy byla naprostá neentita. Jenže příchod západní medicíny a západních zemědělských postupů vedl k tomu, že obyvatelstvo (nejen) v Afghánistánu začalo prudce narůstat, protože dětská úmrtnost klesla velmi rychle, kdežto porodnost v tradičních společnostech klesá jen pozvolna a může jí trvat i několik generací, než dosáhne prosté reprodukční úrovně. (Demografický přechod.) Dokonce i přes veškeré neustálé válčení, které si vybralo značnou daň na životech a vyhnalo pár milionů lidí do ciziny, má současný Afghánistán těsně pod 40 milionů obyvatel a projekce OSN pro rok 2050 říká, že bude mít 64 milionů obyvatel, tedy že se během sta let od roku 1950 afghánské obyvatelstvo zosminásobí a dosáhne počtu srovnatelného s Velkou Británií nebo Německem. A to v zemi, kterou z větší části tvoří pouště a hory, a jejíž ekonomická úroveň nesnese srovnání ani se sousedním Pákistánem nebo Íránem, natož s vyspělým světem. Nezvládnutá populační exploze Z glosy Petry Procházkové bych si jako naivní čtenář odnesl dojem, že za problémy v Afghánistánu můžou hlavně cizí mocnosti, a to včetně nás, kteří jsme udělali tu chybu a snažili se nějak podílet na modernizaci zaostalé země. A že za ně tím pádem neseme zodpovědnost a musíme si následky „odskákat“ v podobě otevření bran migrujícím zástupům, protože jsme to tam zkrátka rozbili. A co třeba ta masivní populační exploze, ta za nic nemůže? Ta je tak bezvýznamná, že není potřeba ji zmínit ani jednou? Nedá se náhodou od tak prudkého nárůstu počtu obyvatel v primitivních politických a ekonomických podmínkách čekat veškerá ta nestabilita, chudoba, konflikty a přelévání celých národů mimo jejich původní hranice, a to i bez zásahů zvenčí? On se totiž tento scénář opakuje i leckde jinde. Velmi různorodé státy jako Niger, Mosambik, Mali, Čad, Jižní Súdán, Etiopie, Jemen, Irák, Bangladéš, Afghánistán a Pákistán mají jedno společné: ohromný nárůst obyvatelstva způsobující politickou nestabilitu a zároveň generující celé zástupy zájemců o život jinde, například (ale nejen) v Evropě. Zkuste si představit Českou republiku, která by rostla srovnatelným tempem, tudíž by se od konce druhé světové války rozplemenila na nějakých 50-60 milionů duší, z toho zhruba osm milionů nacpaných v Praze. Jak by se tu asi žilo, notabene v přítomnosti nějaké fanatické náboženské organizace podobné Tálibánu? To není recept k prosperitě a klidnému životu, nikde a nikdy. Není to naše vina Je to naše vina? Myslím si, že není, aspoň pokud nepřijmeme mystickou představu, že Evropani a Západ nesou všechny viny světa a mají všechno pod svojí kontrolou, tudíž jakýkoliv problém, který nastane, způsobili buď úmyslně, nebo svojí vlastní arogancí a lhostejností. Naopak si myslím, že takové problémy není v ničích silách zvenčí řešit, dokonce ani Amerika tu sílu zjevně nemá a ČR už vůbec ne. Zkrátit pozvolný vývoj afghánské kmenové společnosti v moderní stát na dobu jednoho lidského života je asi stejně reálné jako kvadratura kruhu a nepomůžou s tím ani peníze, ani zbraně. Některé procesy chtějí svůj čas a ten může být klidně měřen ve staletích. A dobré úmysly mohou snadno vést ke špatným následkům. I k té populační explozi, která teď vede k migraci do našich vlastních zemí, jsme jako Západ přispěli tím, že jsme se v dobrém úmyslu podělili o vlastní vědu a techniku, abychom zachránili něčí životy; jenom tehdy nikdo nepočítal s tím, že těch zachráněných životů bude nakonec tolik, že se dřívější kolonizační toky zcela obrátí. (A patrně ani s tím, že někteří naši vlastní intelektuálové tomu budou fandit a požadovat ještě širší otevření bran, protože … proč vlastně? Aby se cítili dobře?) Ale kdybychom to tehdy neudělali, pro změnu bychom asi u těch samých intelektuálů byli za sobecké bestie. Staráš se = problém, nestaráš se = taky problém; hra na moralizování je něco, co proti dostatečně zkušenému protivníkovi nemůžete vyhrát. Ještě jedna věc stojí za poznámku. „Až budou tyhle uprchlické tábory přetékat uprchlíky, dají se na pochod. Nejspíš přijdou i k nám. Musíme se na to připravit. Musíme těm nemocným, těžce deprivovaným, unaveným a otráveným lidem pomoci. I proto, že jsme to my, kdo jsme do té války vstoupili, kdo jsme ji nedokázali vyhrát ani uzavřít smysluplné příměří. Jsme to my, kdo jsme válku o budoucnost Afghánistánu totálně prohráli,“ napsala Petra Procházková. (ZDROJ) Snad paní Procházkové příliš nekřivdím, ale toto mi přijde jako citové vydírání. Vyvolávání pocitů viny, kterými má být čtenář donucen k tomu, aby zdráhavě souhlasil s něčím, s čím vlastně souhlasit nechce. Taková manipulace je dost příšerná i v partnerských vztazích, natož v politice. (Navíc si ani nemyslím, že by účast Armády ČR na akci v Afghánistánu byla mezi českým obyvatelstvem nějak populární nebo poptávaná. Škoda, že nemáme závazná referenda jako Švýcaři, aby se to tehdy rozhodlo opravdu demokraticky.) Západní mocnosti sehrály v Afghánistánu svoji roli, ale nevěřím, že jejich intervence je rozhodujícím prvkem celého problému, který tam kvasí. Spíše je to součást opakovaného syndromu marné snahy o modernizaci totálně zaostalé země zvenčí. V současném světě nelze nechat jednu oblast žít úplně středověkým způsobem života, protože problémy z ní se přelévají do sousedních regionů. Ale pokusy o její předělání také selhávají. Rusové odešli, Američané odcházejí. Velmocenské vakuum tam po nich dlouho nezůstane; jednoho dne je nahradí třeba Číňani. Ani ti se nejspíš neudrží a nahradí je Indové … a tak dále a s podobnými následky. Kdo ví, kolik těch mocností se tam ještě vystřídá a kdy to celé vezme nějaký konec. „Válka o budoucnost Afghánistánu“ je něco, co cizinci z principu vyhrát nemůžou a neměli by ji snad ani vést (mám pocit, že v jiném kontextu by se tomu říkalo neokolonialismus a odsuzovalo by se to). Budoucnost Afghánistánu je plně v rukou místních lidí a měli by za ni také nést zodpovědnost, a to včetně negativních následků svých rozhodnutí. Pokud trvají na tom, že budou mít početné rodiny, nechť se o ně také postarají. Pokud je pro ně Alláh a islám tak důležitý, že nebudou klást účinný odpor Tálibánu při nastolování teokracie, nechť v té teokracii tedy žijí. Pokud i ve 21. století dávají přednost udržení kmenového uspořádání a odmítají posun směrem k modernímu státu, nechť tedy i nadále fungují po kmenovém způsobu, stejně jako kdysi různí Doudlebové, Lučané a Litoměřici. Ale pak si nemohou stěžovat na neustálé drobné války, které ke kmenovému způsobu života patří. A my bychom si vůči nim neměli hrát na Velké Bílé Spasitele. Podceňovat jiné a chovat se tak, jako by neustále potřebovali vodit za ručičku, je vlastně taky určitý druh tichého rasismu. Já osobně bych odtamtud bral pod ochranu pouze pronásledované ateisty, kteří jsou svůj ateismus ochotni veřejně odpřisáhnout. Ti jako kdyby nikde neměli zastání, a my jsme přitom jedním z nejvíce ateistických států světa, takže právě vůči pronásledovaným ateistům bychom mohli hrát roli přátel-ochránců. A oni by nám na oplátku mohli vylíčit, jak vypadá vláda islámu z pohledu lidí, kteří v Alláha přestali věřit a musejí tuto skutečnost skrývat i před svými sousedy, aby nepřišli o hrdlo. To by bylo velice užitečné vyprávění, i z hlediska budoucího rozhodování o naší migrační a azylové politice. Málokdy se o nějakém myšlenkovém systému dozvíte více, než když důkladně prozkoumáte, jak zachází s disidenty a odpadlíky, když se dostane k moci. Ale na Seznam Zprávách se takového vyprávění ani glosy bohužel asi nedočkáme. Tam zatím nikdy nepřetiskli nic ani od Ayaan Hirsi Ali, ačkoliv tato statečná odpadlice má zajímavých příběhů dost.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-25 12:18:17

O nenávisti a o budování vzdušných zámků, ve kterých nelze žít. Odpověď na komentář Jana Moláčka v Deníku N

Jan Moláček, komentátor Deníku N, napsal před pár dny text Pseudoobhájci svobody slova ji utloukají dvojím metrem. Nenávist je ale nenávistí vždy, který v závěru zcela explicitně naráží na Společnost pro obranu svobody projevu (SOSP) a to i odkazem na její stránky. Bohužel, jak je to u Deníku N zvykem, jejich články bývají zavřené za paywallem pro předplatitele. To znamená, že neseženete-li si někoho, kdo by vám tento komentář „odemknul“, neuvidíte plný rozsah textu, na který reaguji. To je jedna z velkých chyb paywallů pro předplatitele, které vytvářejí uzavřené zahrádky s vysokými zdmi a posilují vznik názorových bublin. (Na druhou stranu v tom teď jede skoro každé médium, tudíž těžko si stěžovat jen specificky na Deník N.) Jelikož na článek mají v Deníku N copyright, nemohu z něj zde přetisknout nějaké velké kusy, maximálně se můžu snažit parafrázovat jeho obsah a okořenit jej pár krátkými citacemi. Nuže, „výcuc“ páně Moláčkovy argumentace, doslovné citáty jsou tučnou kurzívou. * V Londýně pořvávali propalestinští aktivisté z aut různá násilná hesla. (Autor to explicitně nezmiňuje, ale jednalo se mimo jiné o „znásilněte Židům dcery“). * Významní politici to okamžitě odsoudili, londýnská policie zapojila ihned do akce vrtulník, konvoj vypátrala, zatkla a obvinila čtyři muže. * To je podle autora nepochybně správně. (Cituji: Až potud všechno v pořádku. Politici i úřady v Londýně zareagovali přesně, jak je v podobných případech třeba. Nelze jim než zatleskat.) * Nápadné prý je ale hrobové mlčení všech samozvaných „obhájců svobody slova“, kteří toto nijak nekritizovali, kdežto osob šířících nenávist vůči uprchlíkům, muslimům nebo gayům se zastávají. Kdyby tam podle autora seděl Tommy Robinson se svými kamarády a křičeli by „fuck the Muslims“, reakce samozvaných obhájců svobody slova na něj by ale byla přesně opačná. * Dalších několik odstavců se týká Dominika Duky a jeho žaloby proti brněnskému divadlu, které urazilo jeho náboženské cítění. Ta byla podle autora hlavním pokusem omezit svobodu slova v ČR za poslední dobu. * A závěrečný odstavec si dovolím ocitovat skoro celý: O svobodu slova v pravém smyslu, tedy o prostor a nástroje k otevřené a férové diskusi, jim totiž nejde. Chtějí pravý opak – bojí se hlasů, proti nimž nemohou v takové diskusi obstát. Především hlasů legitimně požadujících rovnost dosud podřízených, diskriminovaných a znevýhodněných. Ty mají zaniknout v záplavě nenávisti, které – a ničemu jinému – se pseudoobhajoba svobody slova snaží otevřít stavidla naplno. No, kde vůbec začít? Nejsme povinni komentovat všechno Psychoanalýza po internetu je rozšířený jev. Kdekdo o vás ví, co si myslíte a co chcete, a to lépe než vy sám. Jistota o temných záměrech těch druhých roste úměrně tomu, čím méně je skutečně znáte, a vrcholí v případě, že jste toho člověka nikdy osobně nepotkali. Nicméně pokrytectví je závažná námitka, tak se tedy budu věnovat meritu věci. Výčitka „hrobového mlčení“ je mimo. Ani Jan Moláček, ani Marian Kechlibar, ani kdokoliv další nejsou schopni komentovat všechno, dokonce ani všechno, co se semele v oblasti, která je zajímá. Nejen všechno, ba ani polovinu, třetinu, čtvrtinu ne… Ono se toho v dnešním širém světě, dokonce i v České republice, děje příliš mnoho na to, aby to jeden člověk nebo i jedna malá organizace stihli pokrýt. (Dokonce bych nesměle nadhodil myšlenku, že vlastně nikdo, ani ten nejslavnější novinář, by neměl propadat pokušení vyjádřit se úplně k čemukoliv. Brouk Pytlík nebyl Ondřejem Sekorou zamýšlen jako životní a profesní vzor. Ale to je trochu jiné téma a nebudeme se u něj zdržovat.) Naprostá většina publicistů, mne nevyjímaje, má i nějaké další životní zájmy a aktivity, tudíž nedokáže zpracovat ani deset procent témat vhodných ke zpracování. Devadesát procent by zůstalo nepokryto i tehdy, kdybyste byli naprosto neutrální bytosti, které nemají žádné vnitřní sympatie a antipatie, které to netáhne žádným směrem více než jiným (a to nejspíš nezvládal ani Buddha). Největším přirozeným omezením je právě kapacita, které mají jednotliví smrtelní lidé poměrně málo a musejí s ní nějak hospodařit, nechtějí-li totálně odstřelit kvalitu vlastní práce. Netýká se to jen svobody slova. Například jsem teď nenapsal žádný článek o šťavnatém tématu pohraničních strkanic s migranty v severoafrickém španělském městě Ceuta. Byla to zajímavá událost, která by si zasloužila rešerše ve španělském i marockém tisku, ale já jsem to prostě nestihl. Jestlipak z toho někdo usoudí, že mě téma migrace přestalo zajímat? Nebo že jsem dokonce tiše přešel na stranu Caroly Racketeové a svým mlčením signalizuji sympatii k těm, kdo tu hranici překračují? Nepřestalo a nepřešel, jenom jsem prostě musel věnovat čas něčemu jinému, urgentnějšímu. Nemám tušení, zda se k tomu tématu budu ještě moci vrátit; svět se mezitím nezastavil a budou se objevovat nová témata. (Sním o tom, že jednoho dne bude SOSP mít desetkrát tolik spolupracovníků co Deník N a bude moci řešit opravdu všechno, co se na našem rybníčku svobody projevu strhne. Ale zatím jsme víceméně čtyři a každý z nás čtyř dělá ještě něco jiného – ani jeden „full-time zaměstnanec“!) Osobně jsem na poličku témat, na která systematicky kašlu, zařadil mimo jiné všechny záležitosti týkající se lokálních církví a jejich hodnostářů. Jsem bytostný duchovní skeptik, kterého jakékoliv organizované náboženství vždycky v životě naprosto míjelo, a který považuje prorůstání církví s politikou za něco, co škodí oběma stranám. Proto nebudu řešit žádné věci kolem kardinála Duky ani nekardinála Halíka (jmenováni svými nejdůležitějšími tituly), byť vím, že některé lidi to zajímá a komentář by uvítali. Nicméně téma kolize islámu se západními společnostmi mě zajímá hodně a vyjadřuji se k němu relativně často. Tak co tedy s tlupou jedinců projíždějících se Londýnem a pokřikujících hesla o znásilnění židovských dcer? To je hlavní důvod, proč jsem si tentokrát ten čas našel a proč vlastně tuto reakci píšu. Stačí jedny volby, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám Žádné tleskání londýnské policii, o kterém Jan Moláček píše, by se v mém případě nekonalo. Honit vrtulníkem někoho za to, že něco hnusného pokřikoval, mi sedí spíš k husajnovskému Iráku nebo k Číně než k teoreticky liberálnímu západnímu státu, i když ten liberalismus se nám poslední dobou čím dál víc sbližuje s autoritářstvím, až z některých úhlů pohledu přestává být rozlišitelný vůbec. Přesvědčení, že takové věci se budou dít vždycky jen špatným lidem pronášejícím špatné věci a že se určitě nikdy nestane, že by zásahová jednotka vykopla dveře u vás v redakci, je pak v případě novináře z povolání poněkud krátkozraké. Stačí jedny volby k tomu, aby někdo příslušné zákony obrátil vůči vám. Tady se vždycky vyplatí vzít toho politika, kterého nesnášíte nejvíce, a představit si, že tenhle druh pravomoci má v rukou. Brrr, že? Na trestnost samotného londýnského incidentu nemám jednoznačný názor, protože nevím, jak daleko či blízko bylo k tomu, aby dotyční mohli svoji výhrůžku realizovat. Moje osobní preferovaná hranice pro trestnost verbálního projevu se pohybuje někde kolem amerického kritéria incitement to imminent lawless action („podněcování k bezprostřední nezákonné činnosti“), které považuji za dobře zkonstruované a osvědčené v mnohaleté právní praxi za oceánem. Bohužel toto kritérium neuplatňuje ani Velká Británie, ani Česká republika, v obou případech jsou zákony podstatně tvrdší. V případě Británie mi to může být jedině líto, je to jejich věc. V ČR bych ale rád přispěl ke změně. Úkolem státu není potlačovat projevy emocí Kdybychom tedy žili v mém ideálním světě, v případě londýnských křiklounů by rozhodoval právě pojem imminent, čili bezprostřední, bezprostředně hrozící. Byli ti dotyční v pozici, že měli reálnou možnost své výhrůžky téměř ihned realizovat? Dejme tomu v židovské čtvrti a bez přítomnosti policie, která by tomu zabránila? Pokud ano, byli by za hranou zákona. Pokud nikoliv, nechť řvou. Ano, nechť řvou … Na rozdíl od mnoha liberálů dneška si nemyslím, že by mělo být úkolem státu potlačovat projevy jakýchkoliv emocí, a to včetně té tabuizované nenávisti. Dokonce tento trend umělé sanitizace verbálního prostoru považuji za velmi nebezpečný, podobný tomu, když se rodiče snaží vychovávat své děti ve sterilním domově a venku otírají každou houpačku dezinfekcí. To, že vás někdo nenávidí, je docela užitečná, potenciálně dokonce život zachraňující informace. Zastánci kriminalizace verbálních projevů říkají, že od výhrůžek vede cesta k pogromům. Já si myslím, že potlačením zjevných výhrůžek si zajistíte leda tak to, že ten budoucí pogrom vás zasáhne nečekaně. Víceméně všechny západoevropské státy se snaží potlačovat hate speech zákonem, ale k žádnému rozkvětu lásky a porozumění mezi jednotlivými skupinami obyvatelstva to nevedlo. Paralelní společnosti jsou vidět na každém rohu. Samozřejmě, reakce zastánců je nadále posilovat příslušné zákony; znáte to s tou definicí šílenství, která mluví o dělání těch samých věcí a očekávání jiných výsledků? Z pohledu hypotetického londýnského Žida bych chtěl mít jasný přehled o tom, jestli sdílím životní prostor s lidmi, kteří chtějí znásilnit moje dcery, kolik jich je, kde hlavně žijí, kolik dalších jim tleská a povzbuzuje je atd. Rovněž bych chtěl vědět, kteří jiní lidé takové myšlenky opravdu, z vlastního přesvědčení odmítají – a ne jenom proto, aby si pro ně nepřišla verbální policie. Ale nyní jako ten londýnský Žid můžete pouze odhadovat, čí zdvořilé vystupování je opravdové a čí je jenom přetvářkou kvůli hrozbě represe. Náhubek nasazený zákonem vás připravil o důležitou informaci a o schopnost se na základě ní rozhodovat. Umožnit reálným emocím, a to včetně nenávisti, se ukázat veřejně, je bezpečnější než budovat vzdušné zámky založené na lži. V tomto případě jde o lež o harmonické, navzájem se obohacující multikulturní společnosti, pod níž ale stále hnisají tisícileté konflikty, ještě důkladně posílené zvýšenou pohyblivostí obyvatelstva a snadnou komunikací napříč planetou. „Nejlepší dezinfekce je sluneční světlo“ (Louis Brandeis, americký soudce) a sluneční světlo má v tomto případě podobu svobody projevu, která nejlíp ukáže, jak vypadají reálné, nikoliv vysněné poměry kolem nás. Na ty se pak dá nějak reagovat. Zakázat lidem určité projevy je pak něco jako přelepit si na palubní desce auta určité kontrolky černou lepenkou, aby vás jejich svícení neznervózňovalo. Tím se ten motor nespraví. Odvrácenou stránkou této svobody je v tomto případě uvědomění, že navzájem se obohacující multikulturní společnost je opium lidstva, nebo aspoň jeho intelektuální vrstvy. A to je velmi bolestivé a nevítané uvědomění. Kdyby se každý antisemita v Londýně mohl bez zábran veřejně vyjádřit, možná by se londýnská židovská komunita raději odstěhovala do Izraele, protože by si jej vyhodnotila jako bezpečnější. Kdyby se každý turecko-kurdský, arménsko-ázerbajdžánský nebo indicko-pákistánský konflikt ihned otevřeně přenesl do londýnských kanceláří a dílen, poněkud by to zpochybnilo prozíravost těch politiků a intelektuálů, kteří hlásají, že v různorodosti je síla a jediným problémem ohrožujícím budoucí Utopii jsou zaostalí evropští nacionalisté. A jejich důvěryhodnost by utrpěla šrámy. Nevím, kolik procent policejní a justiční aktivity v historii lidstva bylo vynaloženo na zakrytí problémů a děr v dominantních ideologiích různých států, ale málo to nebude. Současné požadavky na potlačování projevů nenávisti na mě působí jako instance téhož jevu. Svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje Ještě jedna závěrečná poznámka k nenávisti, tak často skloňované v současném tisku a televizi. Ve fyzice platí zákon zachování hmoty. Psychologie tak tvrdé zákony nemá, ale ze současné publicistiky mám dojem, že zákon zachování nenávisti platí taky. Pokud se jedna forma stane tabu (dejme tomu otevřený rasismus), přeorientují se konformní jedinci na jinou, společensky stále akceptovatelnou, ale se zachováním intenzity prožitku. Dost nápadné je, že současní bojovníci proti nenávisti nejsou žádné pozitivní hippie-typy, které by objímaly stromy a čistily kolemjdoucím čakry. Společensky přijatelnou je i v liberálních kruzích nenávist politického charakteru: blbí voliči strany X a politika Y, kéž by je covid schvátil. Lidi, kteří se tomuhle oddávají nejvíce, vás poučí o tom, že nesmíte tolerovat netoleranci (což je drasticky zjednodušený výklad daleko složitější a méně jednoznačné myšlenky Karla Poppera). Ale stejně si při pohledu na tu vášeň kladete otázku, proč o tom svém „drajvu“ aspoň na chvíli nezapochybují. Negativní myšlenky a emoce jsou přece naprosto běžné i mezi lidmi, kteří sami sebe považují za pokrokové. I ten páně Moláčkův článek je psán ze zřetelně negativní perspektivy. Nedokážu přesně určit, jestli je to odpor, nenávist, hnus, pohrdání, nebo nějaká procentuální směsice všeho naráz, ale to, že „nás“ (SOSP) nemá rád a připisuje nám ty nejhorší možné motivy konání, je patrné každému, kdo si to přečte. Celým tím textem dává najevo, jak nás nesnáší. Kdyby měl být konzistentní, musel by teď nasadit náhubek sobě samotnému. Politické přesvědčení sice není vrozená a neměnná vlastnost, ale politicky motivované konflikty měly v historii Evropy podobné následky jako konflikty motivované etnicky či nábožensky. Pokud jsou projevy nenávisti z principu špatně a nebezpečné, proč by ta politická měla mít výjimku? Jestliže součástí logiky potlačování nenávisti je argument, že například popírání holokaustu může vést k dalšímu holokaustu, neměl by vedle něj stát argument, že rozněcování nenávisti mezi levicí a pravicí povede k dalšímu opakování španělské občanské války…? Byla snad ta španělská občanská válka něčím podstatně lepší, že si ji můžeme dovolit riskovat znovu? Aby bylo jasno, já si to nemyslím. Vztah mezi negativními emocemi a násilnými konflikty nepovažuji za takto jednoduchý. Dokonce si myslím, že negativní emoce můžou sloužit jako užitečný varovný mechanismus, který další eskalaci včas zabrání. A považuji za zcela správné, že pan Moláček nemusí předstírat, že mě má rád. Přeji mu maximální možnou svobodu projevu, ještě větší, než jakou teď podle zákonů České republiky oba máme. Ale pokud si to někdo opravdu upřímně myslí, pak jediným logickým závěrem je jít objímat ty stromy a nenavážet se do druhých lidí, ať už z jakéhokoliv důvodu. Pokud opravdu někdo věříte v to, že veřejné projevy negativních emocí k nějakým lidem – nenávist, pohrdání atd. – mohou vést až k násilí, občanské válce a popravčím četám, nepodílejte se na tom. Jinak se těžko můžete vyvyšovat nad jiné. Nic jako svatá, čistá, morální křížová výprava neexistuje.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-25 10:33:14

Příliš mnoho zájemců o málo prebend

Před čtyřmi měsíci jsem poprvé psal o Peteru Turchinovi a o tom, že podle jeho názoru se dá současný politický chaos odvodit mimo jiné od toho, že prestižních míst nijak nepřibývá, kdežto zájemců o ně ano. Tomuhle jevu říká Turchin nadprodukce elit. Od té doby zájem o myšlenky Petera Turchina nijak neutichl. První důležité zastavení: nadprodukce elit je téma, na které někteří lidé reagují instinktivně agresivně a obviňují vás z temných úmyslů. Je hrozně snadné získat nálepku anti-intelektuálního populisty, kterému by vyhovovalo, kdyby všichni ostatní byli nevzdělaní a on si s nimi mohl dělat, co se mu zachce. To je dáno hlavně tím, že dneska je příslušnost k vrchní vrstvě společnosti získávána zejména diplomem z dobré školy. Dřív to tak nebylo, typickou elitou byla třeba dědičně uzavřená šlechta, na kterou právě intelektuálové prostého původu útočili zvenčí ostošest; v průběhu staletí se jim povedlo uspět natolik, že tu šlechtu do jisté míry nahradili. Klub lidí s dobrými diplomy mezi sebe daleko ochotněji přijímá talenty zvenčí než klub lidí modré krve, což byla asi ta rozhodující výhoda. Nicméně i tak stojí za to se zpočátku zastavit u té staré šlechty, která je dnes v kontinentální Evropě marginálním jevem, protože dokonce i klasická šlechta místy padala do pasti své vlastní nadprodukce. Velké množství šlechticů žilo například v Polsko-litevské konfederaci, v některých okresech až čtvrtina veškeré populace; a požívali takových výhod a nezávislosti, že to ochromovalo akceschopnost polského státu. Neakceschopný stát – to bude znít libertariánským čtenářům dobře, ale raně novověká Evropa nebyl žádný libertariánský ráj a sousední mocnosti, kterým vládli silnější panovníci, si v průběhu 18. století také rozkrájely Polsko jako pizzu. Naprosto fascinující pravomocí polských šlechticů bylo liberum veto, právo kteréhokoliv šlechtice povstat uprostřed zasedání Sejmu a vykřiknout „Nie pozwalam!“, čili „Nedovoluji!“, čímž zasedání Sejmu okamžitě končilo a všechny zákony dosud přijaté se staly neplatnými. Krásná teorie, která k této příšerné praxi vedla, byla ta, že všichni polští šlechtici jsou si rovni, a tudíž k řízení státu je potřeba jejich jednomyslné shody. Což o to, kdyby jich bylo třeba pět, možná by to mohlo nějak fungovat. Ale ono jich pět nebylo, dokonce jich bylo procentuálně nejvíce v celé Evropě. Samozřejmě, když bylo patrné, že liberum veto je neudržitelné, začaly se v 18. století hledat různé improvizace kolem něj. Ale tyhle improvizace nebyly příliš účinné a dnes si většina historiků myslí, že liberum veto sehrálo významnou roli v zániku tehdejšího Polska. Přemnožená elita, která si vymáhala další a další ústupky po centrální moci, nakonec prostě pohřbila svůj vlastní stát. Příliš mnoho princů V podobné, i když přece jen jiné, situaci je dnes Saúdská Arábie, jejíž královská rodina čítá 15 tisíc lidí. Tam se dostanete, když zkombinujete: * legalitu mnohoženství, která dává králům možnost zanechat třeba třicet legitimních potomků, * vysokou úroveň zdravotní péče, takže z těch třiceti potomků se jich pravděpodobně všech třicet dožije dospělosti a synové si zase mohou hledat několik manželek, *  laciný zdroj bohatství, v tomto případě ropu, která z mladých princů činí přitažlivé manžely a otce dalších dětí, *  a to celé vynásobíte zhruba pěti generacemi, které od doby objevu ropy v Arábii uplynuly (nezapomeňte, že tam se lidi žení a vdávají v časnějším věku než u nás). Jsou-li v celé zemi tři princové, na každého z nich se dostane nějaký významný úřad. Máte-li princů plný Václavák, zákonitě někteří z nich „utřou hubu“ a jsou zcela bezvýznamnými jedinci, i když jde o legitimní potomky (nějakého, ne nutně toho posledního) krále. A některé z nich to bude pálit jako urážka. Zatím dokáže mezi armádou princů udržovat klid skutečnost, že země je bohatá. Pokud ale jednoho dne nebude možno jim všem nadále zajišťovat luxusní životní úroveň, kterou považují za své vrozené právo, dá se čekat pěkný chaos v království saúdském. Kapacita společnosti živit další a další právníky je omezená Vraťme se tedy zpátky na Západ 21. století, kde příslušnost (nebo aspirace na příslušnost) k elitě je dána hlavně diplomem z dobré školy. Jako všude, i tady platí, že všeho moc škodí. Tak například právě Turchin psal už roku 2016, že Amerika ročně produkuje zhruba 25 tisíc právníků „navíc“, tj. těch, kteří úspěšně složí advokátskou zkoušku (bar exam), ale není pro ně volné pracovní místo. Při pohledu na extrémně sudičskou společnost, která se v USA vyvinula (roku 2010 utrácela Amerika 2,2 procenta svého HDP za soukromé soudní spory, polovina té částky padla na honoráře právníků), si skutečně musíte položit otázku, do jaké míry už „ocas vrtí psem“ a zda náhodou ta armáda právníků navíc nenahání svoje spoluobčany do zbytečných sporů, aby měla na čem vydělávat. Zajímavé je sledovat i složení amerického Kongresu, kde jsou právníci nadmíru silně zastoupeni (stav z roku 2010) a tvoří zdaleka nejsilnější profesní klub. Samozřejmě existuje nějaká přirozená afinita mezi lidmi, kteří studovali práva, a zákonodárným sborem. Dá se čekat, že v parlamentu bude právníků více než v běžné populaci. Ale zároveň tím vzniká otázka, zda ti poslanci-právníci a senátoři-právníci náhodou nevyrábějí právní normy, které jiným právníkům – nebo dokonce jim samotným poté, co z Kongresu odejdou – zajistí dostatečné množství dobře honorovaných sporů do budoucna. Přičtěte ještě skutečnost, že řada těch mladých právníků má vysoké dluhy na školném, a máte recept na společenský problém. Intuitivním očekáváním mladých lidí, kteří na tu školu jdou, jakož i jejich rodičů, je, že právníci v Americe se mají dobře. A vskutku, úspěšní právníci se mají dobře, v Americe i u nás. Ale s každým dalším jedincem navíc, který do toho povolání vstupuje, se zostřuje vzájemná konkurence. A ta snižuje pravděpodobnost, že toho úspěchu dosáhnete zrovna vy. Je-li těch jedinců navíc dokonce pětadvacet tisíc ročně, nedá se čekat, že by ve výsledku byli všichni spokojeni a našli si dobrý flek. Kapacita společnosti živit další a další právníky je přece jen omezená a dost možná už v USA dosáhla svého maxima. Taková situace nemá nijak jednoduché řešení. Do tisícilitrové vany také nenapustíte dva tisíce litrů vody, byť byste se snažili sebevíc. Nějaká část jí zákonitě skončí na podlaze a způsobí u sousedů potopu. V případě nadbytečných amerických právníků ovšem nejde o vodu, ale o lidi, kteří se kvůli vidině lepšího života hned v mládí těžce zadlužili. Někteří jsou natolik velcí stoici, že to skousnou a půjdou dělat něco jiného bez trpkých pocitů. Ale spousta dalších bude tohle ztroskotání vnímat jako osobní křivdu a zahořknou vůči společnosti jako takové, nebo aspoň vůči těm, kteří uspěli; a dost možná tu společnost budou chtít úplně demontovat, nebo aspoň převrátit naruby. A jelikož jsou to právníci, budou vědět, na jaká citlivá místa přitom sáhnout. S chirurgickou přesností. Z hlediska stability země to není zrovna lákavá perspektiva. Nespokojené elity mohou být velmi nebezpečné Nerad bych se trefoval jen do právníků, nejsou v tom sami. Některé obory jsou jednoznačně podinvestované a mají nedostatek lidí – třeba geriatrie, protože populace sice stárne, ale do tak depresivní kariéry se chce jen málokomu. Jiné obory zase zjevně produkují více lidí, než po kolika je v nich poptávka. Počet vysokoškolských studentů v posledních desítkách let explozivně vzrostl. Zdaleka se to netýká jen humanitních oborů. Když jsem šel na vysokou (1996), bylo ohromně prestižní pracovat v bance a řada mých spolužáků ze SŠ i VŠ o takové kariéře snila. Tehdy to vypadalo jako dobrý plán, také kvůli tomu, že banky dávaly velmi slušné nástupní platy. Ale přišel internet a s ním i pozvolné ořezávání pracovních míst. Dnes si víceméně všechno vyřídíte na dálku a potkat živého zaměstnance banky je ještě větší vzácnost než v devadesátkách. Kde skončili ti ostatní, kteří v tomhle sektoru chtěli dělat čtyřicetiletou kariéru? Nevím, každý někde jinde; aspoň nemají dluh na školném, na rozdíl od svých anglických či amerických kolegů. Nadprodukce elit může být nebezpečná i v armádách. U nás dnes máme ozbrojené síly podinvestované, ale některé společnosti v dějinách byly vysloveně militaristické a mnoho mladých mužů šlo dělat důstojnickou kariéru, protože se to slušelo. V případě války se tahle elita na bojištích rychle zredukovala navzájem. Ale pokud byl dlouho mír, tak se případná vojenská vzpoura dala čekat právě od té „druhé až třetí vrstvy“, tj. různých kapitánů, majorů a podplukovníků, a nikoliv od těch nejvyšších generálů a maršálů, kteří měli svoje prestižní postavení jisté. Vrchní velitelé měli vesměs zájem chránit status quo, jenž jim zajišťoval místo na samotném vrcholu společenské pyramidy. U těch níže postavených to neplatilo, ti by úspěšným převratem měli co získat. Nespokojené a přitom vysoce kvalifikované elity mohou být velmi nebezpečné. Podívá-li se člověk na ty nejhnusnější, nejkrvavější a nejdéle se táhnoucí občanské války, jako byla třeba ta americká v letech 1861–1865, ruská v letech 1918–1920, nebo ta nedávná irácká po svržení Saddáma Husajna, shledá, že jejich typickým rysem byla právě hojná účast vysoce kvalifikovaných vojáků na obou (respektive všech…) stranách. Takové dvě skupiny lidí se nemohou snadno porazit navzájem. Vůdci konfliktu studovali na stejných vojenských akademiích a velitele nepřátel mnohdy znají i osobně, takže mají jasnou představu o tom, co druhá strana chystá a jak bude bojovat. Pak je těžké dosáhnout rozhodující výhody jen vojenským uměním a válka degeneruje na zápas o to, kdo vykrvácí dřív. (Protikladem můžou být různé chaotické vzpoury, jako třeba selské války. Dodnes říkáme „dopadli jako sedláci u Chlumce“, protože proti organizované vojenské síle je houf civilistů, byť třeba i spravedlivě rozhořčených a vybičovaných k zuřivosti na své pány, v podstatě bezmocný. Tenhle druh rebelií přitahuje romantické spisovatele, ale v reálu bývá jeho průběh krátký a depresivně předvídatelný.) Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna No dobře, mnoho zájemců o málo prebend. Co s tím? Některé dřívější společnosti to řešily fyzickou expanzí. Nespokojenci narození ve Velké Británii mohli odejít dobývat budoucí USA nebo Austrálii. (Samozřejmě to zase odskákal někdo jiný a dnes z toho mají ty bohaté postkoloniální společnosti tak trochu historický mindrák.) To dnes ale nepřipadá v úvahu, dnes je veškerá obyvatelná plocha na zeměkouli nějak rozdělená a lety na Mars zatím nereálné. Upřímně: nevím. Turchin asi taky ne. Každopádně v rozhovoru v Atlanticu odhaduje, že tenhle problém po nejbližších několik let nedá pokoj. Prestižní úřady a povolání se nemohou rozmnožovat donekonečna a ti zájemci nikam nezmizí. Možná by stálo za to do té plné vany aspoň nenapouštět další vodu. Ale řekněte nějaké generaci, že od této chvíle dál se na prestižních školách zavádí ještě tvrdší numerus clausus; jejich rodiče vás sežerou zaživa. Zatím nevidím, jak by se tenhle principiální konflikt zájmů dal v demokraciích řešit. A ne, moji milí kolegové na pravici, školným určitě ne. Zrovna země jako USA a Anglie, kde se platí vysoké školné, jsou na tom snad vůbec nejhůře. Člověk, který si svoji vizi prosperity těžce zaplatil, pociťuje ještě daleko silnější nárok na nějaké to budoucí místo na slunci.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-18 17:56:04

Republika zasažená do srdce, aneb O realitě, která se prosadila sama

O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě. Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií? O třicet let později První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě. Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové. I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto: * Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují. * Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících. * Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…) * Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let. * A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále. Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra. Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě… Úkol hodný Viktora Čističe Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“. Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě. Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu? (Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.) Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných. Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.) Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.) Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé. Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot. Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic? I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou? A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil. O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše. A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou. Francie má náběh stát se novým Libanonem Já vím, já vím. Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.” Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.” Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři. Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-09-11 12:03:41

Chromý úřední šiml

K příznačným znakům administrativní kultury rezortu spravedlnosti patří vynechávání spisové značky přijatého podání v odpovědi na ně. Uvádí se pouze datum. To podstatně ztěžuje orientaci v úředních sděleních. A dalším, daleko významnějším, jsou tak dlouhé lhůty vyřízení věci, že odpověď na podání postrádá smysl. Odpoví-li úřad občanovi na podání, jím dávno zapomenuté, aniž by je řádně označil, může vyvolat zmatek.  Příkladem může být omyl, za který jsem se čtenářům omluvil v článku Nezastavitelný justiční ping-pong. Upadl jsem do něj, když mě ministerstvo vyrozumělo 9. března 2020 o zamítnutí žádosti o abolici podané 25. října 2018. Na podanou žádost jsem dávno zapomněl a má reakce tomu odpovídala.  Je znepokojující, že toto nebyl poslední případ zchromnutí ministerského úředního šimla. Jeho poslední výstřelek je ještě „výživnější“. Dne 5. srpna 2020 mě vyrozuměl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva, že paní ministryně neshledala důvody k podání stížnosti ve prospěch odsouzeného Shahrama Zadeha a můj podnět odložila. Považoval jsem za samozřejmé, že vyjádření se vztahuje k podání z 12. prosince 2019 a podivoval jsem se mediální zprávě z 2. září 2020, že paní ministryně podala stížnost ve prospěch pana obžalovaného. Až dodatečně jsem si všiml, že páně ředitelovo vyjádření se vztahuje k podnětu ke stížnosti pro porušení zákona z 4. července 2019 proti usnesení senátu Haliny Černé Krajského soudu v Brně z vazebního řízení z 26. června 2019. Veškeré jednání ve vazebním řízení má probíhat bez průtahů. Zde ministerstvo předvádí, co si představuje pod pojmem „bez průtahů“. Současně předvádí, že jeho úřední šiml je asi slepý, protože vyřízení podnětu, týkajícího se vazby, zhruba až po roce, nedává smysl, neboť Shahram Zadeh je již dávno ve výkonu trestu a případné rozhodnutí o propuštění z vazby by mu bylo stejně prospěšné jako mrtvému zimník. Navzdory tomuto zmatku ale nadále zůstává v platnosti základní otázka, vyslovená v článku Zvraty mysli Marie Benešové: proč Marie Benešová nepodala stížnost pro porušení zákona již na základě podnětu spolku Chamurappi z 12. prosince 2019, ale až 2.září 2020, když ve vztahu ke klasifikaci jednání obžalovaných jako činnosti organizované zločinecké skupiny se náš podnět a podaná stížnost shodují. „Kdo rychle dává, dvakrát dává“. Vzhledem k výše uvedeným okolnostem byl titulek článku Zvraty mysli Marie Benešové nepřiléhavý ke skutečnosti. Proto se za jeho použití touto cestou paní ministryni veřejně omlouvám. Současně však dodávám, že „zvrat mysli“, který by ji během měsíce přivedl k podání stížnosti pro porušení zákona, kterou původně podat nechtěla, by vyzněl pro ni příznivě, zatímco roční lhůta pro vyřízení podnětu ke stížnosti pro porušení zákona se vazebním řízení je nepřístojnost, která jí dělá ostudu.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}