Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-08-09 17:23:29

Mohutná exploze otřásla kontejnerovou lodí v čínském přístavu

Mohutná exploze otřásla kontejnerovou lodí naloženou nebezpečným zbožím v přístavu Ningbo-Zhoushan, nejrušnějším čínském přístavu podle tonáže nákladu. (Foto: X) Přístav se nachází na pobřeží... Článek Mohutná exploze otřásla kontejnerovou lodí v čínském přístavu se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2024-04-17 13:00:01

Pancéřovaná vozidla poslala nákladní B 747 k zemi, posádka neměla šanci přežít

Nákladní letoun byl na cestě do Dubaje. Na jeho palubě bylo vedle ostatního nákladu i pět obrněných vojenských vozidel odolných proti minám (MRAP), která byla naložena na hlavní palubu letadla. Dvě z těchto vozidel vážila každé asi 12 tun a další tři vážila každé asi 18 tun. Na tomto letišti přistál stroj pro doplnění paliva. Během doplňování paliva byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky. Tomu však kapitán ani posádka nevěnovali patřičnou pozornost. Největší letadlo světa uneslo raketoplán a bylo i v Praze. Rusové ho zničili Číst více Plánovali strmé stoupání, přehnali to Server planecrash.fandom.com popisuje další průběh letu. Vzhledem k tomu, že letadlo odlétalo z nepřátelského prostředí, rozhodli se piloti provést strmé stoupání, aby se vyhnuli útokům raket země-vzduch odpalovaných z mobilních raketometů. B 747 však krátce po vzletu stoupal strměji, než posádka zamýšlela. V prudkém stoupání ztratil rychlost, a tedy i vztlak nutný k letu. Posádka se snažila korigovat úhel stoupání, ale letoun na ni nereagoval. Později se strmě bočně naklonil a jako by se zastavil ve vzduchu. Následoval nekontrolovaný pád a zkáza letounu i posádky.  Nahrávání hlasů v kabině se zastavilo devět sekund po vzletu Při pozdějším vyšetřování se zjistilo, že nahrávka hlasů v kokpitu letadla se náhle zastavila devět sekund po vzletu, to byl také čas, kdy letadlo začalo nekontrolovatelně stoupat a přestalo být ovladatelné. Co se v těchto sekundách stalo, nebylo tak jednoduché zjistit. Server airlive.net hovoří o vyšetřování nehody. Z nahrávky před přerušením vyšetřovatelé zjistili, že krátce před odletem, když bylo letadlo stále na rampě v Bagrámu, byl kapitán informován o přetrženém popruhu, který našel jeden z ostatních členů posádky, a posádka kokpitu diskutovala o možném posunu nákladu a zatížení letounu. To zřejmě způsobilo při posledním přistání přehřátí brzd letounu a nutnost čekat více než hodinu na jejich vychladnutí. Dodatečně se diskutovalo o opětovném zajištění nákladu před odletem. To mohlo být pro vyšetřovatele vodítkem. Tragická nehoda polského prezidentského letounu otřásla světem Číst více Vyšetřování trosek a simulace letu Zpráva amerického vyšetřovacího orgánu NTSB konstatuje, že během náklonu a rotace letadla při vzletu byly jeho výkony a pohyby zpočátku normální ve srovnání s údaji z předchozího vzletu a se základní simulací, která předpokládala letoun s podobným zatížením a konfigurací. Přestože celý let od vzletu do okamžiku nárazu trval asi 30 sekund, letové zapisovače přestaly zaznamenávat data během několika sekund po vzletu. Poslední 3 sekundy údajů letounu, které skončily, když letoun vystoupal do výšky asi 33 stop, ukázaly, že vzlet při nehodě se začal odchylovat od předchozího vzletu i od základní simulace a stoupal strměji. Nahrané videozáznamy zachytily letoun v prudkém stoupání s vysokým sklonem, než dosáhl svého nejvyššího bodu, přetočil se doprava, pak rychle klesal a havaroval téměř na plocho. Prudký sklon letounu a následná trajektorie svědčily o aerodynamickém pádu. Uvolnění nákladu jako téměř jistá příčina pádu Pro vyšetřovatele bylo právě náhlé odmlčení záznamových zařízení vodítkem. Tato zařízení se nacházejí v zadní části letounu. Průzkum trosek odhalil, že alespoň nejzadnější obrněný vůz se během vzletu uvolnil ze svého ukotvení, posunul se dozadu a poškodil nahrávací zařízení za zadní tlakovou přepážkou. Bylo zjištěno, že pohyb MRAP na zádi narušil také přinejmenším hydraulické systémy 1 a 2 a mohl se dostat do kontaktu se sestavou zvedáku stabilizátoru. To zcela vysvětlilo i to, proč posádka nemohla letoun ovládat. Zadní řídicí plochy se po nárazu zasekly v poloze stoupání a nebylo v moci posádky stroj dále ovládat do příčného sklonu. Pochybil dopravce i dohledové orgány Závěrečná zpráva konstatuje, že s ohledem na povahu nákladu a možnosti jeho upevnění bylo možné transportovat nikoliv pět obrněných vozidel, ale pouze jedno. Jako pravděpodobnou příčinu určila Národní rada pro bezpečnost dopravy nedostatečné postupy National Airlines pro upevnění speciálních nákladů, což mělo za následek nesprávné zabezpečení nákladu správcem nákladu. V důsledku se náklad na zádi pohyboval a poškodil hydraulické systémy č. 1 a 2 a součásti hnacího mechanismu horizontálního stabilizátoru, kvůli čemuž byl letoun neovladatelný. K nehodě přispěl nedostatečný dohled Federálního úřadu pro letectví nad manipulací National Airlines se speciálním nákladem. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Tragédie prezidentského letounu. Otřásla světem.

Čas načtení: 2024-04-20 10:59:00

Vojenskou základnou v Iráku otřásla exploze. Není jasné, zda šlo o útok

Iráckou vojenskou základnu asi 50 kilometrů jižně od Bagdádu v noci otřásla rozsáhlá exploze, informovaly zahraniční tiskové agentury. Irácká armáda uvedla, že při ní zemřel jeden člověk a dalších osm lidí bylo zraněno. Dodala také, že v době výbuchu v okolí základny nezaznamenala dron ani bojové letadlo. Podle některých spekulací v tisku mohlo jít o letecký úder v době vyhroceného napětí mezi Izraelem a Íránem. Vojenskou základnu, kterou exploze otřásla, totiž využívají i proíránské skupiny.

Čas načtení: 2024-04-20 10:36:00

Mohutná exploze na základně v Iráku: Má v tom prsty Izrael? Využívali ji i příznivci Íránu

Iráckou vojenskou základnou asi 50 kilometrů jižně od Bagdádu v noci na dnešek otřásla rozsáhlá exploze, informovaly zahraniční tiskové agentury. Irácká armáda uvedla, že při ní zemřel jeden člověk a dalších osm lidí bylo zraněno. Dodala také, že v době výbuchu v okolí základny nezaznamenala dron ani bojové letadlo. Podle některých spekulací v tisku mohlo jít o letecký úder v době vyhroceného napětí mezi Izraelem a Íránem. Vojenskou základnu, kterou exploze otřásla, totiž využívají i proíránské skupiny.

Čas načtení: 2024-12-06 10:27:17

Velryby hýbou trhem: Největší likvidace pozic otřásla Bitcoinem!

Výrazný výprodej Bitcoinu způsobil pokles ceny a miliardové likvidace dlouhých pozic. Přesto Ethereum a Solana zaznamenaly růst. Je čas na diverzifikaci? Článek Velryby hýbou trhem: Největší likvidace pozic otřásla Bitcoinem! z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-01-03 07:42:35

Na Voyo míří megahit. Připomene událost, která otřásla celým Československem

Streamovací platforma Voyo hlásí 950 tisíc předplatitelů. Rok 2025 odstartuje ambiciózním seriálem Studna, inspirovaným skutečnými událostmi.Přečtěte si celý článek: Na Voyo míří megahit. Připomene událost, která otřásla celým Československem

Čas načtení: 2025-01-06 21:53:35

Den, kdy se otřásla americká demokracie

Americký Kongres v pondělí formálně potvrdil výsledky předchozích prezidentských voleb, ve kterých zvítězil Donald Trump. Přesně čtyři roky před tím se však Kapitol stal dějištěm násilného útoku příznivců tehdy nově... The post Den, kdy se otřásla americká demokracie first appeared on Objevit.cz: IT magazín, zprávy a novinky ze světa IT.

Čas načtení: 2025-01-16 15:05:24

Končí firma, která otřásla trhy! Způsobila pád akcií Super Micro Computer, Nikola nebo Carvana

Firma, která odhalila podvody startupu Nikola a účetní nejasnosti Super Micro Computer, ukončuje svou činnost. Poslední zveřejněné kauzy míří k regulačním orgánům. Článek Končí firma, která otřásla trhy! Způsobila pád akcií Super Micro Computer, Nikola nebo Carvana z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-02-04 21:23:11

Bitcoin a akcie v ohrožení! Trumpova politika otřásla trhy. Proč jsou cla taková hrozba?

Donald Trump dlouhodobě avizoval, že uvalí cla ne jenom na Čínu, ale de facto i na své spojence. Jakmile akt skutečně ohlásil, na trzích zavládla panika. Jaké velké riziko doopravdy cla představují? Článek Bitcoin a akcie v ohrožení! Trumpova politika otřásla trhy. Proč jsou cla taková hrozba? z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2025-04-05 17:53:00

Trumpova globální cla otřásla trhy. Pražská burza zaznamenala největší pokles od začátku pandemie

Americká cla spustila na světových trzích propady. Ekonomové kritizují jejich rozsah a dopady na spotřebitele, Čína se uchýlila k odvetné reakci. Článek Trumpova globální cla otřásla trhy. Pražská burza zaznamenala největší pokles od začátku pandemie se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-05-16 23:25:00

Český fotbal má další problém. Moje víra, že se nerozhoduje v zákulisí, se otřásla, pálí šéf Dukly

S nebývale ostrým prohlášením vyrukoval po sobotním zápase v Teplicích majitel Dukly Matěj Turek. Výkon rozhodčího považuje za nepřijatelný. Článek Český fotbal má další problém. Moje víra, že se nerozhoduje v zákulisí, se otřásla, pálí šéf Dukly se nejdříve objevil na CzechCrunch.

Čas načtení: 2026-06-11 15:02:24

Americká ekonomika čelí drsnému probuzení. Inflace otřásla trhy

Květnová inflace v USA dosáhla tříletého maxima 4,2 %, tažena drahými energiemi kvůli válce s Íránem. Prezident Trump přesto jásá. Hrozí Američanům prudké chudnutí? Článek Americká ekonomika čelí drsnému probuzení. Inflace otřásla trhy z webového portálu Finex.cz.

Čas načtení: 2024-02-17 11:00:00

Navalnyj byl další. Putinovi kritici umírají už dlouhé roky, násilně i záhadně

Světem v pátek otřásla zpráva o náhlém úmrtí lídra ruské opozice Alexeje Navalného. Podle vězeňské služby zemřel poté, co zkolaboval během procházky. Vězněn byl kvůli své politické činnosti. Není prvním kritikem ruského prezidenta Vladimira Putina, jehož život náhle vyhasl. Jiní jsou nuceni žít v zahraničí. Deník přináší přehled osudů některých výrazných oponentů stávajícího šéfa Kremlu.

Čas načtení: 2024-02-12 10:12:14

Porphyrios: Monstrum, které vyhlásilo válku Byzanci

V šestém století se ve vodách poblíž byzantské Konstantinopole, což není nic jiného než dnešní Istanbul, odehrávalo cosi velmi podivného. Téměř padesát let zde neznámý vodní netvor útočil na lodě, ať už se jednalo o rybářská, obchodní či vojenská plavidla. Šlo o nějaké pradávné monstrum?   Loď se otřásla po dalším nárazu. Muži posádky s hrůzou

Čas načtení: 2021-09-29 19:27:19

Malířka Vyskočilová přetavila paletu společenských strachů v obrazy

Je zřejmé, že covidová pandemie silně otřásla celým světem, který se nyní zdá být křehčí a zranitelnější než kdykoliv předtím. Na každého z nás tato extrémně náročná doba působí jinak a je nanejvýš povzbuzující, že právě dnes žijí mezi námi jedinci, kteří dokáží depresi a frustraci dnešní doby přetavit v něco jiného, co třeba dokáže ostatní zaujmout, naladit alespoň trochu do pozitivna, dát ten správný impuls k přemýšlení a podobně. Právě toto jsem si uvědomil, když jsem byl jeden zářijový páteční podvečer pozván na pražskou vernisáž výstavy obrazů nadějné malířky Dominiky Vyskočilové, která v současné době studuje na Akademii výtvarných umění (AVU) v Praze pod vedením zkušených mistrů kumštu Vladimíra Skrepla a Milana Mikuláštíka. Zmíněná výstava má název Rozdílné až na kost a Dominika Vyskočilová na ni prezentuje své pojetí průniku dvou světů, které jsou na první pohled nepropojitelné. Tato kontrastní dualita se stala základní inspirací jejího prostoru a vedoucím principem. Její obrazy jsou zvláštní, originální a jsou založeny na doslova sociologickém vnímání a sledování společnosti, jejich pohybů, frustrací, nadějí, nebo třeba nenaplněných vizí. První část výstavy tvoří sociálně laděné malby zaměřující se na pocit odcizení člověka ze společnosti a od sebe samého, druhá část je sestavena z maleb z fantazijního světa, který je daleko od reality. Obě části nenásilně využívají kontrast reality a fikce. Osobně jsem nejvíce času strávil nad obrazy, které byly vytvořeny v časech pandemie, protože to byla a je doba, která Dominiku Vyskočilovou silně inspiruje a umělecky žene do další tvorby. Musím se přiznat, že některé z těchto „pandemických“ obrazů mi naháněly obavy, ať už se jednalo o celkovou kompozici obrazů, nebo výběr mnohdy sytých barev, celkové nasvícení obrazů a podobně. Mladá malířka Dominika Vyskočilová na mě svými společenskými postřehy, výběrem slov a celkovým slovním vyjádřením dělala dojem, jako kdyby kromě AVU studovala ještě jeden obor na vysoké škole, a to sociologii. Zúčastnil jsem se totiž prohlídky autorských obrazů s osobním výkladem této umělkyně. „Lidé v dnešní společnosti nemohou být přirozeným způsobem svobodni, neboť jsou pod drtivým tlakem všeobjímající reklamy, která jim vlastně nařizuje, co si mají myslet, jak se mají chovat, nebo jak se mají cítit,“ vysvětlila Vyskočilová uprostřed svých autorských obrazů, které mnoha temnými barvami vyjadřovaly široce rozevřenou paletu strachů a obav současné české společnosti, ve kterém strach z pandemie COVID-19 pochopitelně patřil a patří k těm nejsilnějším. Zajímavou výstavu, na které vystavují kromě Dominiky Vyskočilové také malířky Vendula Hulcová a Enisa Skoko, je možné navštívit až do 10. listopadu, a to v umělecky laděném prostředí na adrese Kafkova 18 v pražských Dejvicích. Možná vás nadchne, třeba vás i vystraší, ale dozajista nikoho nenechá lhostejným. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-01 18:49:26

Macron, nepřítel islámu, čili “o proraženém krunýři”

Začneme trochu zeširoka, ale je to potřeba. Představte si někoho, kdo je takový ten klasický proevropský středolevý, nebo velmi-opatrně-středopravý liberál. Integrace, hurá, placení eurem, hurá, co to ta hloupá Británie provedla, fuj, atd. Je to trochu karikatura, ale reálného typu lidí. V západních státech jich je docela dost, u nás jak kde, podle pracoviště a strany. Podstatné je, že jsou to často lidé ve svém okolí vlivní. Lidé se rádi identifikují s jinými lidmi. Pouhé abstraktní myšlenky, i když sdílené, nedokážou vytvořit tak silné emocionální pouto. A na současné evropské politické scéně je v podstatě jenom jedna osoba, která na sebe tyhle prounijní emoce dokáže navázat – právě Emmanuel Macron. V Bruselu samotném nikoho takového nenajdete, to jsou instituce složené z nevýrazných šedých myší. Kdybyste předložili stovce náhodně vybraných Čechů skupinové foto a požádali je, aby na něm ukázali Ursulu von der Leyen nebo Michela Barniera, dost možná je nepozná ani ten jeden ze sta. Tam prostě příznivce EU nenajde žádnou personální kotvu, se kterou by se mohl nějak ztotožnit. Musí se ohlížet jinde. Macron naopak jako kotva slouží dobře, protože je vcelku mladý a fotogenický, a ještě pochází ze země, která dodnes považuje řečnické umění za důležitý atribut vrcholného politika. (To poslední diskvalifikuje prakticky všechny Němce, protože v Německu je vrcholná politika oborem “kožených ksichtů a šedých obleků”, technokratická a nudná, zdaleka nejnudnější ze všech velkých demokratických států.) Francouzi od svých politiků emocionální proslovy a vystupování na veřejnosti očekávají. To, že je teď zrovna francouzský prezident, který se postavil za právo kreslit karikatury Mohameda, terčem onoho klasického výhřezu vzteku na ulicích muslimských měst, pak možná dosáhlo něčeho, čeho za dlouhá léta snažení nedosáhli Ayaan Hirsi Ali, Hamed Abdel-Samad ani Salman Rushdie, nemluvě už o pidibloggerech, jako jsem já: proražení krunýře odmítavé nevědomosti určité části Evropanů, který dosavadní kritici islámu dokázali tak maximálně poškrábat. Nemám na to žádné exaktní měřítko, ale charakter debaty na sociálních sítích a jiných fórech, kam chodím na výzvědy, se proti loňskému roku hodně proměnil. Otřepaných hlášek o tom, že v Evropě jsme přece taky zplodili Breivika, značně ubylo. Dokonce i z vysloveně rudozelených kruhů se ozývají myšlenky typu “islámofašismus je taky druh krajní pravice a podle toho s ním musí být naloženo”. A nejen, že ozývají, ale sbírají lajky a pozitivní reakce od svých vlastních soudruhů. To by bylo dříve neslýchané. Nevěřím, že to způsobila jen uříznutá hlava učitele Samuela Patyho, i když hrůznost toho činu určitě některými lidmi otřásla. Ty útoky na Macrona, i když při nich neteče krev, nejspíš taky svůj účinek mají. Kdybych chtěl být prostořeký, řekl bych: sáhli liberálním Evropanům na proroka. Bude zajímavé pozorovat následky. Rozzuřený Pierre Croissant určitě nevyrazí s naostřenou bagetou na sraz tureckých imámů, ale nějaké nejspíš budou. Pár videí z pátku, abychom viděli, o čem je řeč, a pak půjdeme dál, do německých novin. Protimacronovská demonstrace v Neuköllnu, Berlín: V Londýně se protest sešel před francouzským velvyslanectvím (cca v čase 0:30 tomu řečníkovi úplně přeskakuje hlas, jak se zalyká poselstvím míru a lásky): Toto naštěstí není Londýn (nenechte se zmást double-deckery), ale Bangladéš: Mogadišo v Somálsku: A sestřih z různých měst: V Německu píchnul jako první do pomyslného vosího hnízda mladý sociální demokrat jménem Kevin Kühnert. Kühnert úplně nezapadá do schématu německé politiky coby nudné a předvídatelné činnosti. Sice je to (post)moderní levičák jako poleno a kariérní politik snad od třiadvaceti let věku, ale zároveň občas sáhne na nějaké to citlivé místo. Když se po posledních spolkových volbách nechali sociální demokrati zase jednou přemluvit k vytvoření velké koalice (GroKo), zvedl tehdy Kühnert rebelii a jezdil napříč Německem přemlouvat členy, ať to vetují. Začalo se tomu říkat Zwergenaufstand, povstání trpaslíků, a i když členská základna nakonec velkou koalici schválila (66 procenty hlasů), stejně to byla událost na německé poměry mimořádná. Nu, a 21. října letošního roku, hned po vraždě Samuela Patyho, napsal Kühnert do Spiegelu článek, ve kterém tvrdě kritizuje mlčení německé levice k nábožensky motivovaným brutalitám, zvlášť v kontrastu s tím, jak rychle je ochotna mobilizovat proti neonacistům. “Islamismus je naše největší slepá skvrna,” píše. “Naše hodnoty jsou pošlapávány, podřezávány nebo vyhazovány do vzduchu při každém atentátu. Jak to můžeme přehlížet a mlčet k tomu? Jsme podezřelí z toho, že dělíme oběti a pachatele na ty špatné a ty správné.” A rozebírá dále to, že nestačí odsuzovat terorismus, ale je potřeba se obrátit i proti těm, kdo jej podporují a schvalují. Kühnertův článek je hodně emocionální a přidal se k němu i Sascha Lobo, kmenový komentátor Spiegelu, který je jinak velmi doleva. Ještě zajímavější je ale sloupek Alana Posenera publikovaný v Zeitu pod názvem Islamismus nenávidí všechno, co je levici svaté: „Po útoku na synagogu v Halle jsem si oddechl, když se ukázalo, že pachatelem byl pravicový extremista a ne muslim. Ostudná reakce, ale musel bych se hodně mýlit, kdybych s ní byl sám. Někdy mám dokonce pocit, že mí přátelé na levici pociťují ze vzestupu nové pravice utajovanou radost. Tam jsou fronty jasné, symboly a hesla dávno připravené: Neprojdou! Přitom je islamismus jako ideologie v podstatě klerikální fašismus: nenávidí demokracii, ženy, homosexuály, Židy, vědu, radost, vlastně v jádru celý život. Vším, co levičáci a liberálové považují za svaté, islamismus pohrdá. Všechno, co nenávidějí, je zase islamismu svaté. V jeho očích jsme všichni kandidáti pro šibenici nebo kulku do týlu.“ Ejhle, to je ale koňská dávka nepříjemné a ničím neředěné reality, což? A ještě ke všemu vyšla v Zeitu, který obvykle kolem takových témat našlapuje velmi opatrně. Podobně znějící vzkaz by mohl na motáku z vězení Evin poslat nějaký ten íránský levičák, čekající na Chomejním nařízenou hromadnou popravu politických vězňů. Tím samým Chomejním, kterému při protišáhovské revoluci o devět let dříve íránská levice de facto pomohla k moci. Ano, realita se prosazuje sama. Ale že jí to kurňa trvalo. Samozřejmě je otázka, jestli už není příliš pozdě, ale nakonec musí být člověk vděčný i za tenhle mentální posun. Bez něj by totiž vyhlídky, zvlášť pro některé západní země, byly naprosto beznadějné.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-10-10 05:44:14

K historii přistupujme s úctou

Kdysi za minulého režimu se mi dostala do rukou brožura dvou později renomovaných historiků Karla Bartoška a Karla Pichlíka „Hanebná role amerických okupantů v západních Čechách v roce 1945“, kterou vydali v roce 1951.  Dobová upoutávka na tuto knihu říká: „Politická studie, původně uveřejněná v Tvorbě (roč. 1951, č. 36–38), líčí na základě dokumentů skutečný ráz americké okupace západních Čech v květnu – listopadu 1945. Ukazuje nejprve, jaká je historická pravda o domnělém osvobození Plzně americkými vojsky v květnu 1945, uvádí doklady o nepřátelském, teroristickém postoji americké okupační správy k místnímu českému obyvatelstvu a jeho lidovým orgánům, vysvětluje pozadí pirátského amerického náletu na plzeňskou Škodovku 25. 4. 1945, uvádí fakta o americkém úsilí o hospodářskou kolonizaci ČSR a popisuje, jak se v praxi již tehdy projevovala americko-nacistická spolupráce a jak nevraživě vystupovaly americké vojenské úřady proti českému národu a jeho kultuře.“ Míra nehorázné lživé manipulace a politicky tendenčního překrucování historie mnou tehdy otřásla. Oba dva autoři, později signatáři Charty 77 a prominentní disidenti, se za tento svůj poklesek také celý život oprávněně styděli. Nebyli však sami. Zamlčování a snižování úlohy americké armády při osvobození Československa trvalo až do roku 1989 a patří k ostudným kapitolám naší totalitní minulosti. Po pádu komunismu byla většina z nás přesvědčena, že něco podobného se ve vztahu k naší historii už nemůže a nesmí opakovat.  Podruhé do stejné řeky? Bohužel, po třiceti letech se zdá, že se vracíme zpátky, že se mnohým stýská po studené válce, „třídně rozděleném světě“ a starých metodách překrucování historie. Příkladem může sloužit nedávné osmdesáté výročí uzavření paktu Molotov-Ribbentrop, které se stalo ve veřejném prostoru příležitostí k publikaci některých sentencí, které od výše uvedeného spisku z padesátých let nemají skutečně daleko.  A tak se nám zjevuje údajně dříve skrytá pravda, o níž nás prý ve škole neučili, že druhou světovou válku nezahájilo Německo, ale že to byl rovněž Sovětský svaz, že oba totalitní diktátoři Hitler a Stalin byli věrnými spojenci, pouze Stalin se nějakým nedopatřením ocitl později na druhé straně barikády a bylo mu „dovoleno“ dojít až do střední Evropy, kterou však Rudá armáda neosvobodila, ale okupovala.  Jako by se Bartoškův a Pichlíkův pamflet aktualizoval, pouze američtí okupanti byli nahrazeni okupanty ruskými, prý skutečnými válečnými spojenci nacistů. Prahu jsme si osvobodili sami nebo maximálně s přispěním vlasovců a skutečným vítězem druhé světové války byl podle jednoho novinového mezititulku Winston Churchill. Celé toto manipulativní třeštění je zarámováno neuvěřitelným hulvátským bojem mládenců v čele některých pražských radnic s pomníky a pamětními deskami připomínajícími osvobození Prahy Rudou armádou v květnu 1945. Zřejmě se domnívají, že jim toto bizarní obrazoborectví po 75 letech propůjčí aureolu bojovníků za svobodu a demokracii, když už svou kompetenci v čele samospráv nejsou schopni prokázat ničím jiným. Pokud nechceme skončit tam, kde jsme byli za totality, nesmíme takovouto manipulaci dopustit a musíme se snažit sami o dějinách vlastní země, Evropy i světa něco vědět. Jak to tedy s vypuknutím druhé světové války vlastně bylo? Malá repetice Pakt Molotov-Ribbentrop byl nepochybně odpudivým, cynickým a pro osudy řady zemí a miliónů jejich obyvatel tragickým finále na cestě ke druhé světové válce. Tato cesta byla však daleko delší a měli na ní podíl mnozí, například shodně západní velmoci i komunisté. Podmínky versailleského míru a nástup komunismu vyvolaly k životu Hitlera a nacismus, jemuž okázalý antikomunismus a vypjatý nacionalismus otevíral dveře i v tzv. slušné společnosti. Dokázal svou demagogií oslovit masy, sehrát v dobách krize úlohu hráze před nebezpečím komunismu, a tím imponoval i velké části vládnoucí elity Výmarské republiky. Ta mu nakonec umožnila převzít legálně moc.  Stalinova Kominterna nacisty nejprve podcenila a jako hlavního nepřítele stále viděla konkurenční sociální demokracii. Na pozdější snahy o jednotnou protinacistickou frontu již bylo pozdě. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pakt Molotov-Ribbentrop byl dočasným, účelovým a taktickým spojenectvím dvou diktátorů, kteří si nedůvěřovali, a režimů, které stály přes svůj obdobný totalitní charakter a kolektivistickou podstatu ideologicky nesmiřitelně proti sobě. Základem Hitlerova světového názoru byl rasismus, přesvědčení o méněcennosti Židů a Slovanů a vize ovládnutí evropského východu zničením Ruska. Své představy obsažené v knize Mein Kampf neochvějně uskutečňoval, čemuž většina jeho současníků odmítala uvěřit. Byl impulzivní a nesystematický, jeho kroky byly mnohdy zdánlivě iracionální, čímž své protivníky překvapoval a deptal. Stalin, pevně věřící v komunistickou ideologii, ale mocensky cynický pragmatik, byl necharismatickým politikem, který se k absolutní moci propracoval nikoliv díky imponující osobnosti, ale dlouholetými zákulisními manévry, v nichž brutálně likvidoval skutečné i potenciální mocenské konkurenty. Byl záludný a nekonečně trpělivý. Pronásledovala ho paranoidní představa, že se proti jeho zemi spojí všechny „imperialistické velmoci“ a zničí komunistický stát. Politika appeasementu a ústupků Hitlerovi, kterou praktikovaly Anglie a Francie, jeho obavy posilovala. V mnichovské dohodě, kterou s ním nikdo nekonzultoval, viděl otevření cesty na východ pro příští německou agresi. Bylo to v situaci, kdy sovětská armáda přišla prakticky o celý svůj velitelský sbor, který nechal vyvraždit. Jeho cílem bylo proto získat čas a předejít potenciálnímu protisovětskému spojenectví západních velmocí s Hitlerem, jehož se obával. Zahájil proto jednání o vojenském spojenectví s Británií a Francií, ale jejich zjevná neochota docílit jakékoliv dohody ho utvrdila v podezření, že chtějí SSSR vehnat do války s Německem. Byl proto připraven k dohodě s druhou stranou. Iniciativa k ní vyšla od Hitlera, jehož jeho impulzivní povaha hnala k další akci, tentokrát ke zničení Polska. Dohodu se Sovětským svazem potřeboval proto, aby – jako argument především pro své skeptické generály – měl krytá záda a předešel tak nebezpečí, že Německo bude v nové válce stát na dvou frontách proti stejně velmocenské koalici jako ve válce první. Stalinovi podobný styl překvapivých politických kroků imponoval, obzvláště když mohl získat nejenom čas, ale i územní zisky umožňující odčinit důsledky brestlitevského míru a posunout hranici daleko na západ. Pro Hitlera šlo pouze o taktiku. Za rychlou dohodu, která by mu umožnila začít vojenské operace proti Polsku, byl ochoten ustoupit prakticky ve všem. Věděl, že v příštích krocích si stejně vše vezme zpět.  Kdo s kým proti komu Celá desetiletí byl u nás opakován komunistický narativ, že Mnichov byl záměrným nasměrováním Hitlera na východ. V této interpretaci vypadá pakt Molotov-Ribbentrop jako zdařilý protitah, který plány západních velmocí překazil. Zdá se však spíše, že západní státníci dalekosáhlost Hitlerových cílů pouze podcenili. Dnes jsou naopak činěny pokusy líčit předválečné vztahy Německa se SSSR jako válečné spojenectví totalitních diktatur proti svobodnému světu, což je velmi ahistorický přístup a zjevná nepravda. Neobstojí ani dnes často opakované tvrzení, že nová světová válka vypukla, když se Británie a Francie rozhodly bránit polskou suverenitu. O tu zjevně ani tolik nešlo. Skromně se přitom nehovoří o tzv. „podivné válce“, v níž západní velmoci pasivně stály na hranicích a poskytly Hitlerovi čas a prostor přesunout prakticky celou wehrmacht na východ a v bleskovém tažení Polsko zničit. Hitler byl politik, s nímž nebylo možné uzavírat žádné dohody. V květnu 1940 deklasoval Francii a Británii přivedl na pokraj porážky. Stalin měl strach. Namísto války mezi imperialisty, kterou hodlal paktem s Hitlerem umožnit, stál proti třetí říši ovládající celou Evropu s výjimkou Británie sám. Snažil se zachránit dodávkami surovin, ale napětí houstlo. Přesto nevěřil, že by Hitler mohl zaútočit, pokládal to za iracionální hazard a spíše věřil tomu, že by to byla Británie, kdo by si německo-sovětskou válku toužebně přál. Ve svých kalkulacích nepočítal s nepředvídatelnou a iracionální impulzivností Hitlera a doplatil na to. Je neoddiskutovatelným faktem, že útok na Sovětský svaz byl zásadní Hitlerovou strategickou chybou, že podcenil síly protivníka a obtíže tažení. Je rovněž faktem, že největší bitvy, které zlomily páteř německé armádě, se odehrály na východě. Popírat to nelze, stejně jako nelze zamlčet pomoc ze Západu, která SSSR umožnila částečně nahradit počáteční gigantické ztráty. Osvobození není okupace Okupovaná Evropa byla spojeneckými armádami osvobozena od skutečně existenční hrozby ze strany nacismu. To platí jak pro americkou či britskou armádu, tak pro armádu sovětskou. Kdo tvrdí opak a konstruuje z jakýchkoliv dnešních důvodů na té či oné straně nové údajné okupace, vědomě a podle lže. O tom, jaký nadšený poměr měli k sovětské armádě Pražané v květnu 1945, je dostatek důkazů. Zamlčovat to a překrucovat je nedůstojné žurnalisty, natož politika. Nesnažme si touto falešnou cestou přijetí vlastní historie usnadňovat. Do Stalinova područí jsme se do značné míry dostali sami svou neinformovaností a naivismem na jedné straně, na straně druhé na základě nepříliš pozitivní zkušenosti s dnes nekriticky oslavovanou první republikou. Lidé, kteří v ní žili, se ve velké míře necítili spokojeni s tehdejšími poměry a dali dobrovolně přednost utopii, aby zakrátko hořce litovali. To už ale bylo pozdě. Pamatujme na to právě dnes, kdy jsou nám nové levicové utopie vnucovány agresivně znovu. Do Stalinových rukou nás zahnal i opakovaně demonstrovaný nezájem západních velmocí o dění ve střední a východní Evropě, v níž skutečné národní zájmy dlouhodobě cítí z velmocí pouze Rusko a Německo. Ostatní se o tento prostor zajímají pouze přes své vztahy k oběma zmíněným velmocím.  Historickým příkladem je Mnichov. Západní velmoci, poučené obdobím před první světovou válkou, tentokrát nechtěly udělat stejnou chybu a nechat se malými spojenci zatáhnout do ničivé světové války, fatálně podcenily Hitlera a odmítly za nás bojovat. Fakticky potom nebojovaly ani za Polsko. Je to celkem logické, pouze my a další malé země si to dodnes nechceme přiznat a znovu věříme v bezpečnostní závazky málo zainteresovaných velmocí. Dalším příkladem budiž zoufalý boj Edvarda Beneše v exilu v Británii za neplatnost mnichovské dohody od samého počátku, což Britové odmítali, a za jeho uznání prezidentem pokračujícího Československa. Tímto hloupým a necitlivým způsobem nahnali Britové Beneše do náruče Stalinovi, který se zneplatněním mnichovské dohody a obnovením Československa žádné problémy neměl a odměnu si vybral jinak a později. Projekce současnosti do minulosti Dobu před 80. lety nemůžeme pochopit, budeme-li na ni uměle aplikovat dnešní politické preference a násilně se v ní snažit konstruovat současné antagonismy, které hýbají naší dnešní domácí či zahraniční politikou. Třicátá léta byla dobou tvrdé reálpolitiky v její nejbrutálnější podobě. Antagonismus mezi totalitou a demokracií nebyl zdaleka určujícím tématem, charakter doby předurčilo strádání mas za velké krize a diskreditace starého světa a jeho poměrů v očích velké části obyvatel Evropy. Autoritativní režimy byly logickou reakcí a zdaleka nevyvolávaly ve veřejném mínění takové kontroverze jako dnes.  I nezpochybnitelní hrdinové oné doby, jako Winston Churchill, by měli s dnešní pokryteckou dobou a jejími pseudohodnotami problémy. Churchill byl starý britský imperialista, který do války šel především s cílem uhájit přetrvání Britského impéria. Dříve než jiní poznal, že Hitler je zlo, s nímž nelze uzavírat kompromisy. Naopak se starým machiavelistou Stalinem dokázal hrát staré mocenské hry o dělení sfér vlivu, nad nimiž by se dnešní lidskoprávní aktivisté hnusem zhroutili. Vítězem se však stát bohužel nemohl. Nedovolovala mu to odcházející síla Velké Británie. Churchillovo vítězství ve válce tak bylo do určité míry vítězstvím Pyrrhovým. Britské impérium v ní totálně vykrvácelo a čekal je neodvratný rozpad, zatímco jeho osobě v okamžiku vítězství odmítli dát podporu v parlamentních volbách nevděční britští voliči. V důsledku toho se za Británii účastnil postupimské konference vítězných mocností nový premiér Attlee, což mimo jiné Stalin považoval za důkaz politické méněcennosti parlamentní demokracie.  Pro Američany nebyla východní a střední Evropa na východ od Německa dlouho prioritou. Klidně ji přenechali Stalinovi, jehož záměrům a politice v té době ani příliš nerozuměli. Ale i kdyby tomu bylo naopak, síla Rudé armády byla na konci války taková, že by jí v postupu nikdo zabránit nedokázal. Američanům šlo navíc o získání Stalinovy účasti na válce proti Japonsku.  Snažme se ve světle všech těchto skutečností historii pochopit a respektovat. Nesnažme se na jejím pozadí vést současné, mnohdy žabomyší války. Přiznejme lidem a zemím, jimž vděčíme za náš dnešní život, patřičnou úctu a vděk, kterou si zaslouží. Je to slušné a rozumný stát a jeho představitelé na všech úrovních by se tak měli chovat. V úvodu zmíněný pamflet z roku 1951 a éra totalitní propagandy nám budiž mementem. A především, snažme si vzít z historie poučení. Chápejme, že velmoci sledují své zájmy a že honorují jenom ty závazky, které jim odpovídají. Až vážné krize odhalí, které to jsou. Reálpolitika je vždy v pozadí, ať je politicky korektní rétorika jakákoliv. Platí to dnes stejně jako v době před válkou a náš problém, jak zajistit přetrvání našeho státu i pro příští generace, se nikterak v čase bohužel nezmenšil. {/mprestriction}  Autor je bývalý vedoucí kanceláře prezidenta republiky a v současnosti výkonný ředitel Institutu Václava Klause.

Čas načtení: 2019-07-13 22:57:11

Karel Rada: Chvějící se jehličky příští zimy (ukázka z knihy)

Vedle obvyklých autorových atributů, jakými byly v předešlých jeho knihách vtipný sarkasmus a společensko-kritický tón, provází nejnovější povídkový soubor Karla Rady Chvějící se jehličky příští zimy především nostalgický tón a v nejdelším, ústředním textu knihy s názvem Nášleh z matečákupotom zdařilá evokace devadesátých let minulého století, strávených mladou hrdinkou příběhu v zajetí drogové závislosti.   Ukázka z knihy: 6Luxusní kupé mezinárodního rychlíku do Prahy, za oknem údolí řeky Labe.            Ráno.            Kubajz snídal čerstvé loupáčky, Filip pil růžové, jahodami ochucené jogurtové mléko.            Magda se při pohledu na růžový knírek nad jeho horním rtem otřásla nechutí: – Fuj… se mi z tebe zvedá kufr, z toho tvýho mlíka – taková sračka…            – Ale no tak, lásko, křenil se Filip do vycházejícího sluníčka a pokoušel se dosáhnout si na ten knírek špičkou jazyka a slíznout ho.            – Nechceš loupák? nabídl Magdě Kubajz. – Nebo tady koláček?             – Každej máme jinej „dojezd“, zavrtěla hlavou, – já si dám radši tohle:            Z batůžku vylovila krabičku tabletek, dvě z nich si vyloupla, polkla je a zapila „dobrou vodou“ z pet láhve.            – Co je to za dobrotu?            Kubajz na okamžik zapomněl na loupáčky.            – Neuroleptika – od jejího psychouše, dořekl za Magdu Filip.            Prášky ji po té jejich celonoční „jízdě“ zklidnily, postupně až totálně utlumily.            V Praze si proto hned zašli na kávu a na snídani – celé to platil Kubajz.            Potom vyrazili do ulic. K orloji na Staroměstském náměstí, do pokoutního muzea voskových figurín, z nichž občas některá v Magdině představě ožila, na Karlův most a do parku na Kampě, kde se na chvíli posadili na lavičku a pozorovali kolemjdoucí.            Nakonec se ještě vypravili do trójské ZOO; museli jet tramvají a dvakrát přesedat. Pavilón opic, terárium s hady, sloni, žirafy a lachtani… dravci se zahnutými zobáky, vlci, hyeny… nakonec se ocitli u kočkovitých šelem.            A tady Magda (po předchozím útlumu z „dojezdu“ po pervitinu a z účinků neuroleptik od psychiatra) konečně zase ožila:            – Kočičko, miláčku, pojď ke mně! s planoucíma očima k sobě vábila jednu z šelem.            Později večer si uvědomila, jak celý den poslušně ťape za oběma svými společníky, až ji udivilo, jak je možné, že si právě tohle nechá líbit, když se cítí být tou kočkovitou šelmou.            A teď že společně zabloudili do jakési pofidérní dělnické čtvrti, kterou nebyla s to rozeznat (Holešovice, Libeň nebo Karlín?), že vešli do dvora jednoho z domů, v jehož průjezdu nad louží blikala osamocená žárovka a kde se ze sklepa ozývalo rytmické dunění.            – Tady je to, prohodil Kubajz, který je sem celou cestu záměrně vedl.            – Rokáč, jo? pohlédl Filip do vytlučené vývěsky na zdi.            – Jo, rokáč, pojďte!            Kubajz je pobídl ke vstupu, a tak vešli do otlučených, sprejem poznačených dveří a sestoupili dolů do dunícího sklepa.            Tam jim zastoupil cestu svalnatý vyhazovač. Kubajz mu cosi zahulákal do ucha a vsunul mu do tlapy pár bankovek. Pak znovu pokynul na Filipa s Magdou, ať jdou za ním.            Na pódiu rachotila všem třem nějak povědomá hard-coreová kapela… poloprázdný sál rytmicky jako jeden muž (či žena?) kýval hlavami…Studená, studená nocpomůže hledatnenajít smyslobejmi hadapolib krysu…            …občas se z toho chumlu stínů vynořila nějaká pravička a směrem do nebe pohrozila drsným hallelujah.            Ale to už Magda s Filipem následovali Kubajze přes chodbičku u záchodů a přes jakousi kancelář do poloosvětlené komůrky, v níž za stolem seděl tajemně se tvářící obrýlený třicátník v bílé košili a v květované vestičce.            – Kolik vás je? Pojďte dál a zavřete za sebou, řekl a vytáhl zpod stolu kufřík.            Otevřel ho. Magda zaznamenala, že je plný bankovek a drog.            – Co si bude panstvo přát?            – Nějaký „papírky“, hlesnul Kubajz.            – To bych tu měl takovej dabl, pokýval hlavou chlápek, – jmenuje se to No name, ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…            – Vezmu si jich šest, těch dablů, řekl Kubajz.            Filip hned jeden z těch papírových tripů zasunul Magdě pod jazyk… kapela na pódiu dohrála předchozí skladbu a začala hrát další… Filip s Kubajzem se na sebe zašklebili a lupnuli si taky každý po jednom… ale vždyť ten chlápek říkal, abysme si rozdělili jeden dohromady, hučelo Magdě v hlavě…Nemají pravdu, bolest mě opouští,paměť se kalí, stromy jsourostlé jako stehna vilných žen,i jejich touha je jenom pouhý sen……pak jí to všechno z hlavy vypadlo, neboť frontman té kapely skočil z pódia po šišce do chumlu oněch vlnících se lidských větví… nebo spíš větví lidských stínů, zasmála se… opravdu v těch tančících stínech viděla rytmicky se pohupující houštinu pralesních větví……plamenný dech sežehl rudé růže,až za hrob se mstí tyhle temný tváře,poznáme, kdy je konec a kdy začnem znovu žít,patříme k sobě!…opíral se do nich vítr a hřměly kytarové hromy… frontman té kapely jako by na okamžik zůstal viset ve vzduchu… a Magdě se k tomu všemu do rytmu oněch kytarových hromů stále víc a víc vracela ozvěna nedávno kdesi vyřčených slov:            – Ale bacha, je to fakt síla, radši si jeden rozdělte mezi sebou, to vám bude stačit…            Později, při odchodu z klubu, všichni tři současně šlápnuli do kaluže v průjezdu. Žárovka, zavěšená nad nimi uprostřed průvanu, v ten samý okamžik zablikala a Magda zaječela strachy o pomoc… její křik zněl dutě a tlumeně, jako ve výlevce… zdálo se jí, že ji do té louže cosi vtahuje a chce ji utopit…            Filip se ale naopak smál: – Co řveš, lásko?            Kubajz se též smál jako idiot: – Jsem si zapomněl vzít plavky…            …načež Magdě kdosi do té „vodní hlubiny“ podal ruku a vytáhl ji „nahoru“:            Nacházeli se teď na eskalátorech podzemní dráhy… Filip s Kubajzem po jejím boku doslova hýkali smíchy… smích postupně přerostl do burácení větru… a onen vichr následně k Magdině sluchu přivál útržky slov, které kdysi kdesi nepochybně zaslechla:            – …jak tak koukám, nikdo z vás nepoužil žádnou jásavější, optimistickou barvu… (Dlouhovlasý arteterapeut z Červeného Dvora.)            – …a že jim propadnou právě jenom ty lidi, který se tý bolesti bojej… (Slávek, se kterým se v Červeňáku nestihla rozloučit.)            – …já jen, že jezero v parku je zamrzlý a že bys na něm třeba mohla bruslit… (Primář taky tam odsud.)            Všichni tři (Magda, Filip i Kubajz) se stále nacházeli na jedoucím eskalátoru pražského metra… jako by se najednou zastavil čas, přestože iluze pohybu (včetně okolo burácejícího silného větru) zůstala zachována…            …a Magda náhle zahlédla, jak na nástupiště dole pod nimi přijíždí vlaková souprava v podobě obrovité včely: zdálo se jí, že celý ten podzemní labyrint metra je jeden obrovský včelí úl, cítila, jak se vítr, profukující skrze eskalátory, zhmatatelňuje do podoby tunelu plného živoucích pláství … všude se naráz začaly míhat kamarádky včely… bzučely a postupovaly dál a dál nástupištěm…            …Filip celou tu dobu (krátkou? dlouhou?) držel Magdu za ruku, aby neodlétla …když se ale konečně dostali do jednoho z vozů té včelí soupravy („ukončete výstup a nástup, dveře se zavírají“), vítr se rozfičel mnohonásobně větší rychlostí než dosud…            … a Magda byla tím neuchopitelným větrem z Filipova ochranného sevření vytržena a odnesena… prolétla (hmotně? nehmotně?) všemi vagóny až do toho prvního, v němž by se přece měla nacházet kabina strojvedoucího… Magda sama se stala strojvedoucím této soupravy a její náhlá radost neznala mezí            – Jsem včelí královna – jupííí…            ...rychlost vlaku se stále stupňovala, byla nesena stále rychlejším a rychlejším větrem (který kromě své síly zároveň nabýval i na hlasitosti)… {loadmodule mod_tags_similar,Související}            …a nakonec se před Magdiným (vnitřním?) zrakem vynořilo oslňující bílé světlo, které celou tuto „včelí vlakovou soupravu“ po způsobu vesmírných černých děr úplně pohltilo.             Částečně se probrala až ve vlaku zpátky do Děčína; kluci se stále smáli, ale už ne tak pronikavě.            Magda zůstala zírat na své ruce, jak v celém tom tripovém bezčasí měnily podobu: od rybích ploutví, včelích krovek a ptačích křídel… přes prsty s plovacími blánami… přes tlapy a tlapky, dlaně šimpanze… až po vývoj těch lidských, počínajících prstíky novorozence, přes ruku dětskou a dospělou… až po stařecké klouby a dlaně plné vrásek a otisků prchavého života.            Zvedla se, že by ráda na záchod; Filip se při pohledu na ni rozhodl, že ji pro jistotu doprovodí.            Vyšli z kupé. Rytmus vlaku v tu chvíli zněl jako ozvěna dokola se opakujícího kytarového riffu, okénkem sem zvenčí zakvílel motiv foukací harmoniky z filmu Tenkrát na Západě...            Vstoupila na nevábnou vlakovou toaletu (Filip zůstal čekat v úzké chodbičce). Stáhla si kalhoty až ke kolenům, močila dolů dírou mezi ubíhající pražce… tenký čůrek její moči se proměnil v mohutný nezadržitelný proud… dole pod koly vagónu v přívalu té její moči, proměněném najednou v divokou řeku, proplula veliká lesklá ryba…            …a celou vizi démonicky podkresloval hlas z nádražního tlampače:            – Roztoky – Veltrusy – Nelahozeves… Kralupy – Roudnice – Lovosice… Karel Rada (*1964) je český spisovatel, scenárista, režisér a rocker, autor mnoha literárních textů samizdatových i časopiseckých, režisér řady kratších dokumentárních filmů, frontman a textař severočeské punk-rockové kapely Haj hou. Knižně dosud vydal prózy Připravte se na nejhorší (1994), Oblomovka (2005), Flashback (2009), Kluci, kde jste? (2011), Promiskuitní večírek (2015) a Kunderion (2017).Nakladatelství Monument, Slušovice, 2019, brož., 114 stran.

Čas načtení: 2019-07-11 11:30:33

Gwen Florio: Tichá srdce (ukázka z knihy)

V roce 2001 se Kábul vzpamatovává po letech útlaku Tálibánu a stává se městem možností. Uprostřed tohoto chaosu se setkávají americká humanitární pracovnice Liv a její pákistánská tlumočnice Farida, která si zvyká na život ve sjednaném manželství. Liv přijíždí do Kábulu se svým mužem, aby tam po útocích v září 2001 pracovali pro nevládní organizaci. Zatímco on potřebuje oživit svou upadající kariéru, ona doufá, že tím dají nový impuls svému manželství. Krásná, vzdělaná Farida se s rodinou svého muže vrací z exilu zpět do Kábulu, kde se stává tlumočnicí Liv a jejího manžela. Mezi oběma ženami se i přes různost světů, z nichž pocházejí, postupně vytváří přátelské pouto, Liv však v nejmenším netuší, jak moc je Farida loajální ke své nové rodině.Autorka doslova přenese čtenáře do Afghánistánu zničeného válkou, odkrývá těžký úděl místních lidí i kulturní napětí vznikající s nevítaným příchodem Američanů. Barvitě líčí krásy i složitosti afghánského každodenního života.„Příběhy zobrazující moderní války až příliš často odsouvají do pozadí životy těch, kdo konflikty nejvíc trpí. V Tichých srdcích je to naopak. Jde o chytrou, vášnivou poctu každodennímu životu. Čtenář se ponoří do nadějí a obav Farij a Liv a najednou zjistí, že si přeje, abychom všichni měli jejich odvahu. Kdyby tomu tak bylo, svět by byl mnohem lepším místem,“ napsal o knize bývalé reportérky americký spisovatel Matt Gallagher.   Ukázka z knihy ISLÁMÁBÁD, PÁKISTÁN, SRPEN 2001Každý den, kdy Farida Basra nadále zůstávala svobodná, hrála hru na „alespoň“.Začala hrát, když čekala na autobus na ulici lemované vysokými, štukovanými zdmi, po kterých rostly bugenviley a které tak chránily domovy islámábádských boháčů před závistivými a rozzlobenými lidmi. Vedle ní si dřepla žena, opřela si bradu o kolena a začala zametat špinavý chodník košťátkem svázaným z větviček. Z dlouhých hodin trávených na slunci měla pleť téměř černou. Farida si přitáhla dupattu, lehkou šálu, která jí zakrývala hrudník a ramena. Připomněla si, že by měla být vděčná.Možná jsem chudá, ale alespoň nemusím zametat ulice.Když se k ní blížila rodina na motorce, o krok couvla. Muž se šedou bradkou řídil, jeho mladá žena se ho jednou rukou zezadu držela, zatímco ve druhé svírala kojence. Starší dítě sedělo před mužem, mladší za ženou. Za nimi se zvedal oblak prachu.Možná jsem stále svobodná, ale alespoň nejsem odkázaná na muže, který je dost starý na to, aby byl mým otcem.Přikývla na pozdrav skupině školaček v modrých uniformách a bílých šátcích a hru zaměřila na ně. Ať se ti stane cokoliv, alespoň tě ochrání tvé vzdělání – to byla mantra, kterou ji naučil otec. Byl profesor, jehož otec, také profesor, udělal tu chybu, že se postavil proti odtržení Pákistánu od Indie a zbytek života strávil tím, že tento krok nedobrovolně odčiňoval a nesměl využít žádné příležitosti, která se mu naskytla – jeho příjmy a společenský status rychle klesaly.„Ale dal mi vzdělání a já vám dal to samé,“ říkával Latif Basra dcerám. „Takto se naše rodina vrátí na své právoplatné místo. Udělal jsem, co jsem mohl. Teď už to bude na vašich synech.“ V takových chvílích Farida a její sestra Alia upřeně sledovaly podlahu a své vzpurné reakce si nechávaly na noční šeptané konverzace ve společné ložnici.Farida si nechala dupattu sklouznout na ramena a ještě o trochu víc zvedla hlavu. V duchu přikazovala školačkám, aby ji viděly takovou, jak se vnímala sama – jako profesionálku, která se vrací domů z práce tlumočnice v komerční „modré zóně“, s brašnou důležitých dokumentů a hlavou plnou frází v angličtině, němčině a francouzštině. Muži, její krajané, a dokonce i někteří cizinci její práci a dovednosti znevažovali a považovali ji jen za o něco málo lepší než prostituci. Ale to byli ti se starými postoji, kteří z pákistánských měst rychle mizeli, z venkova však ne. Každý večer rodičům marně říkala, že žena nepotřebuje manžela. Vždyť v roce 2001 mají ženy už tolik možností.Dívky zašly za roh, smích se za nimi nesl podobně jako cípy šál, které měly přehozené přes hlavy. Farida se snažila potlačit závist. Byly dost staré na určitou míru nezávislosti, stále však příliš mladé na to, aby je někdo nutil k sňatku, a navíc měly dívky jedna druhou. Alia po uzavření manželství, ze kterého doposud vzešly jen dcery, opustila rodný dům a zanechala Faridu samotnou. Farida se připravila na další večer zahrnující napjatou konverzaci nad průměrným jídlem, připraveným kuchařkou, která fungovala i jako hospodyně. Většina z Faridina nedostatečného platu šla na výdaje rodičů za domácnost a na snahu udržet si určitou úctyhodnost, jejímž výsledkem by mělo být její manželství.Otec s matkou byli příliš slušní na to, aby Faridě připomínali, jak rychle si zvykla na dříve nepředstavitelnou svobodu, získanou v době, kdy rodina žila před několika lety v Anglii. Doteď za to platí. A skutečnost, že práce tlumočnice vyžaduje neustálý kontakt s cizinci, její situaci moc nepomáhá. Navzdory její kráse nebyli rodiče schopní domluvit sňatek s nějakým úředníkem, učitelem, dokonce ani majitelem obchodu. Podle rodičů byly tyto skupiny jediné, které by mohly přijmout její úroveň vzdělání společně s lehce pošramocenou pověstí z doby, kdy žila v zahraničí. I po všech těch letech se to za ní táhlo jako příliš silný parfém. Setkala se s řadou podivných bratranců z druhého kolene, vdovců ve středním věku, mužů s pramínky mastných vlasů učesaných přes lesklé pleše, mužů, jejichž pupek napínaly zmačkané košile, mužů, jejichž tlusté prsty nebyly ani trochu čisté, mužů, kteří se na ni i přes to všechno mračili a sledovali ji se stejným podezřením a averzí, s jakou sledovala ona je.Navzdory tomu, že se ji matka snažila přesvědčit o opaku, Farida již teď věděla, že si nedokáže představit muže, kterého by mohla milovat.Když mizeli její potenciální nápadníci – brali si dívky méně krásné, ale nejspíš také méně problematické – mizely také její kamarádky: do vlastních domluvených manželství rychle následovaných potřebnou produkcí dětí. Jejich cesty se rozcházely a Farida se stále víc ukrývala za svou práci.Farida se prodrala z autobusu a otevřela bránu do dvora pokrytého prachem. Co by dnes měla očekávat? Ticho, kdy rodiče po večeři hledají útěchu v hudbě nebo knihách? Nebo další trápení?„Farido!“ Otec vyběhl ze dveří s otevřenou náručí. Objal ji. Takovou intimitu si nedovolil od doby, kdy byla malé dítě.Vyprostila se s úlevou a podezřením, které ještě stouplo po tom, co si všimla jeho oblečení. „Ten je nový?“Kousek poodstoupil, zatočil se a nechal ji obdivovat letní vlněný oblek, odborně střižený tak, aby zakryl vystupující břicho a rozšiřující se pozadí. „Co říkáš na tatínka?“„Cos udělal s tím starým?“ žalostný černý oblek, jehož látka na loktech a kolenou už povážlivě zřídla.Odmítavě mávl rukou. „Je pryč.“ Bezpochyby jej prodal obchodníkovi s hadry.Ve dveřích se objevila matka. Zvedla ruce na pozdrav. Nové široké zlaté náramky o sebe zazvonily, jejich nadějeplný tón byl v rozporu s jejím nepokojným výrazem. „Tvůj otec má překvapení.“A tak Farida zjistila, že za cenu pár kousků dvaadvacetikarátového zlata, zlevněného obleku od návrháře neznámého jména a téměř jistě posíleného bankovního účtu zasnoubil Latif Basra svou zbývající dceru s negramotným synem afghánského obchodníka.     „Bude to katastrofa.“Alia, přivolaná neustálými telefonáty matky a sestry, stála nad Faridou, která plakala do polštáře ve své dětské posteli. Alia byla jedna z mála žen v Islámábádu s řidičským průkazem a využívala jej, kdykoli to bylo možné. Což bylo zřídka. Byla tma a to pro ženu na silnici znamená nebezpečí. Její přítomnost byla dobrým měřítkem jejího znepokojení.Když Farida zaslechla sestřina slova, posadila se, natáhla se ke knihovně, náhodně vytahovala knihy a házela je po místnosti.„K čemu mi teď budou?“ Zvedla hlas, aby ji slyšel i otec, který se skrýval v pracovně. Vzala do rukou vzdušnou dupattu a začala ji trhat. „K čemu mi bude tohle? Schová mě pod burku.“Po sestře hodila výtisk Alenky v říši divů s koženými deskami a zlatě vytištěným titulem. „A co tohle? Dal mi zvláštní vydání mé nejoblíbenější knihy, jen aby mě prodal muži, který neumí číst ani ve vlastním jazyce, natož v angličtině. A tyhle hnusné náramky!“ Sundala si je ze zápěstí a hodila je proti zdi, křičíc na svého schovaného otce: „Vezmi si je a prodej je! Kup si další oblek!“Alia odkopla náramky stranou a přitiskla sestru zpět na postel. Pustila ji až ve chvíli, kdy Farida zmlkla. „Přestaň. Už je to hotové. A ty se musíš rozhodnout, jak to budeš řešit.“Farida se nadechla. Na vlhký obličej se jí lepily pramínky vlasů. Alia je uhladila a jako obvykle promluvila velice pragmaticky. „Něco takového bylo nevyhnutelné. Nikdy by ti nedovolili staropanenství. Ne s tímhle.“ Vzala Faridu za bradu a otočila ji k velkému zrcadlu na druhé straně místnosti. I přes to, že byla rudá a opuchlá jako granátové jablko, Faridiny rysy – velké oči pod klenutým obočím, vystouplé lícní kosti a nos, plné rty a krásná brada – přitahovaly pozornost. Při pohledu na sebe Alia jen pokrčila rameny.„Kdo by řekl, že mou největší výhodou bude vzhled?“ Farida se opřela o sestru a odtrhla pohled od zrcadla. Zatímco její rysy byly ostře řezané, Alia měla následkem akné tvář flekatou a plnou dolíčků. Stejná malá brada, která tak dokonale vyvažovala Faridiny plné rty, byla pro Alii nevýhodou, protože téměř mizela v tukových záhybech krku. Otci se nepodařilo najít Alii bohatého ženicha. Místo toho reagoval s ponižující vděčností, když mu navrhla velice nepravděpodobné a neobvyklé řešení: sňatek z lásky. Aliin manžel Rehman Khan byl stejně obyčejný jako ona, byť malý a vychrtlý, zatímco ona byla silnější.„Je to dospělý muž, nebo ještě stále chlapec?“ zajímala se matka potom, co se s ním setkala. „Bude mu manželkou, nebo matkou?“Ale Rehman byl stejně jako Alia student filozofie a Farida byla po každé návštěvě u jeho rodiny znovu fascinována jejich usměvavými, šeptanými rozhovory. Spíš to bylo jako povídání mezi kamarádkami než mezi ženou a mužem. Ti dva si žili spokojeně, soustředění na studium a tři malé dcery.Farida se otřásla. Dříve se obávala vyhlídky na podobnou nudnou domácnost. Dávno se obávala, že podobný svazek čeká i ji, i když by mu samozřejmě chyběl luxus lásky. Probíhaly by každovečerní večeře s jeho rodiči a víkendové návštěvy její rodiny. Tato setkání by samozřejmě znamenala únavné pomluvy společných známých. Teď, tváří v tvář děsivé skutečnosti, začala toužit po starém scénáři plném omezení.Alia zvedla z podlahy Alenku a podala ji Faridě. Ta si ji přitiskla na prsa. „Kéž bych tak mohla být jako kočka Šklíba a zmizet. Kdybychom zůstali v Londýně, tohle by se nikdy nemohlo stát.“Alia ji znovu přivedla zpět do reality. „Kdybychom zůstali v Londýně, tatínek by zkrachoval.“Přestěhování rodiny do Londýna nebylo zkratkou k úspěchu, jakou si Latif Basra představoval. Našel si práci asistenta na podřadné vysoké škole. Jejich pobyt znamenal řadu pochybných špinavých bytů a stále rostoucí dluh.„Myslím, žes ho svým způsobem zachránila,“ uvažovala nahlas Alia. „Ale kdo by to takhle vymyslel?“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} „Přestaň.“ Farida nepotřebovala další připomínku toho, že její chování výrazně urychlilo jejich návrat. Předchozí nápadníky přirozeně odmítala. Musela přece předvídat tento nevyhnutelný konec svého nekonečného hledání chyb. Rodiče se jí laskavě snažili najít muže, který, ač by nebyl bohatý, byl by alespoň z jejich vlastního okruhu. Nedala rodičům jinou šanci než zvolit peníze. A tentokrát se za ni, snad moudře, přimluvili. Bojovat proti tomuto rozhodnutí by znamenalo uvrhnout rodinu do takové hanby, která se vůbec nedala srovnat s tím, co Farida způsobila v Anglii.„Vždycky jsi chtěla vzrušení – nové věci, cizí kultury.“ Z Aliina hlasu zazníval náznak zloby. Farida si uvědomila, jak hluboce se sestry dotkla kritika jejího života. „Tak teď to budeš mít.“ Nakladatelství Metafora, 2019, brožovaná, 392 stran.

Čas načtení: 2019-07-09 08:51:25

Kompletní přehled cen udělených na 54. Mezinárodním filmové festivalu Karlovy Vary

Festivalové poroty ocenily 6. července 2019 nejlepší filmy 54. MFF Karlovy Vary. Ceny byly předány během závěrečného ceremoniálu.   Hlavní soutěž   Velká cena - Křišťálový glóbusOtec / BashtataRežie: Kristina Grozeva, Petar ValchanovBulharsko, Řecko, 2019Intimní rodinné drama o nelehkém hledání cesty k našim nejbližším, v němž nechybí pečlivě vystavěné absurdní či komické situace.   Zvláštní cena porotyLara /LaraRežie: Jan-Ole GersterNěmecko, 2019Precizně zkomponované psychologické studie, kterou jeden z nejúspěšnějších německých tvůrců své generace Jan-Ole Gerster navazuje na ceněný debut Sakra, kluku!.   Cena za režiiTim Mielants za režii filmu Patrick/ De PatrickBelgie, 2019Tragikomedie o tom, jak důležité je hlídat si vlastní nářadí, o (nejen) existenciální nahotě a o lidech, pro něž přívěs znamená celý jejich svět.   Cena za ženský herecký výkonCorinna Harfouch za roli ve filmu Lara / LaraRežie: Jan-Ole GersterNěmecko, 2019 Za roli autoritativní matky.   Cena za mužský herecký výkonMilan Ondrík za roli ve filmu Budiž světlo/ Nech je svetloRežie: Marko ŠkopSlovenská republika, Česká republika, 2019 Film o gastarbeitrovi, který se na Vánoce vrací domů a zjišťuje, že jeho syn je coby člen polovojenské mládežnické skupiny zapleten do události, jež otřásla místní komunitou.    Zvláštní uznáníSrpnová madona / La virgen de agostoRežie: Jonás TruebaŠpanělsko, 2019 Film se odehrává v době srpnových městských slavností, kdy lze vnitřní zmatek ukotvit v letmých setkáních i nečekaných dobrodružstvích.   Zvláštní uznáníNadějná mladá herečka Antonia Giesen za roli ve filmu Muž budoucnosti / El hombre del futuroRežie: Felipe RíosChile, Argentina 2019 Zestárlý řidič kamionů Michelsen vyjíždí na poslední cestu s nákladem na jih chilské Patagonie. Náročná dlouhá jízda mezi nádhernou bujnou přírodou jezer a pásmem ledových hor se proměňuje v rekapitulaci vlastního života, když jeho cestu nenadále zkříží dospělá dcera, kterou od dětství neviděl.   Soutěž Na východ od západu   Velká cena Na východ od západuBýk / BykRežie: Boris AkopovRusko, 2019 Šéf místního gangu Anton Bykov, jemuž se přezdívá Býk, se po jedné z potyček s konkurenční bandou ocitne na policejní stanici. Vězení se vyhne jen díky zásahu obávaného mafiána, který však od něj za svou pomoc požaduje riskantní protislužbu.    Zvláštní cena poroty Na východ od západuMé tiché myšlenky / Moi dumki tikhiRežie: Antonio LukichUkrajina, 2019 Pětadvacetiletý Vadym se živí nahráváním a prodejem zvuků. Když přijde velkoryse honorovaná nabídka, která by mu pomohla uskutečnit sen o cestě do Kanady, dvakrát se nerozmýšlí a vydává se nahrávat zvuky zvířat na Zakarpatí…    Soutěž dokumentárnách filmů   Cena za nejlepší dokumentární filmNesmrtelní / SurematuRežie: Ksenia OkhapkinaEstonsko, Lotyšsko, 2019 Esejistický portrét, který přibližuje pevným řádem určovaný život na ruském industriálním maloměstě   Zvláštní cena dokumentární porotyKonfuciánský sen / Kongzi mengRežie: Mijie LiČína, 2019  Příběh matky hledající správný klíč k alternativní výchově, jež by zohledňovala morální rozvoj jejího syna.   Divácká cena deníku Právo Jiří Suchý – Lehce s životem se prátRežie: Olga SommerováČeská republika, 2019   Dokumentární film Olgy Sommerové je portrétem umělce a člověka, portrétem doby.   Křišťálový glóbus - cena za mimořádný umělecký přínos světové kinematografii Julianne Moore, USAPatricia Clarkson, USA   Cena prezidenta MFF Karlovy vary za přínos české kinematografii Vladimír Smutný, Česká republika  „Kameraman patří za kameru, před plátno patří výjimečně, jsem rád, že pan Jiří Bartoška mi tuto výjimečnost umožnil a že mám tuto cenu, kterou není lehké získat jeho kameraman. Já si té ceny vážím a ona váží taky,“ děkoval Vladimír Smutný.   Cena mezinárodní filmové kritiky Uděluje Mezinárodní federace filmových kritiků (FIPRESCI)Srpnová madona /La virgen de agostoRežie: Jonás TruebaŠpanělsko, 2019 Cenu získává skromné, neokázalé filmové dílo, jež obratně otevírá celou řadu témat a vyvolává různé emoce, aniž by se zpronevěřilo inspirativnímu a pozitivnímu pohledu na svět.   Cena ekumenické poroty Lara /LaraRežie: Jan-Ole Gerster          Německo, 2019Za skvěle zahraný a inteligentně režírovaný film o matce trpící depresí a synovi - hudebním skladateli - kterého psychicky ponižuje. Dramatické a dynamické zachycení vztahů mezi matkou a synem ukazuje jejich vzájemné odcizení, ale nabízí i náznaky pozitivního vývoje.   Zvláštní uznáníBudiž světlo/Nech je svetloRežie: Marko ŠkopSlovenská republika, Česká republika, 2019Film je vystavěný na příběhu složeném z nepřeberné řady chybných kroků, jichž se dopouští jak rodina, tak tradiční vesnice s kulturními a náboženskými zvyklostmi. Film diváka motivuje a nutí k tomu, aby přehodnotil pojetí morální odpovědnosti v prostředí prostoupeném násilím.   Cena FEDEORA Federace filmových kritiků z Evropy a Středomoří za nejlepší film v Soutěži Na východ od Západu. Cenzor /GörülmüştürRežie: Serhat KaraaslanTurecko, Německo, Francie, 2018Za empatii, s níž tvůrci přistupují k univerzálnímu tématu cenzury a režimního útisku, a zároveň si pohrávají s dvojsečností, jíž se může tvůrčí posedlost promítnout do společenské reality,   Zvláštní uznání poroty FEDEORAAgův dům /Shpia e AgësRežie: Lendita ZeqirajKosovo, Chorvatsko, Francie, Albánie, 2018 Za odvážný filmařský počin, jenž v drobnohledu přináší ucelené a jímavé vyprávění o ženských životech nahlížených dětskýma očima. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Cena EUROPA CINEMAS LABEL Za nejlepší evropský film v Hlavní soutěži a v Soutěži Na východ od Západu.Skandinávské mlčení /Skandinaavia vaikusRežie: Martti HeldeEstonsko, Francie, Belgie, 2019Film mladého estonského režiséra divákům nabízí procházku mimořádným filmařským zážitkem. Příběh složitého sourozeneckého vztahu tu získává podobu různých forem ticha. Do příběhu vtáhne diváka nejen působivá kamera a vynikající hudba, ale také ryzí filmařský přístup, silný scénář a originální způsob vyprávění.   A trocha statistiky na závěr 54. MFF Karlovy Vary 2019 se zúčastnilo 12 521 akreditovaných návštěvníků – z toho 10 363 s festival passy, 395 filmových tvůrců, 1158 filmových profesionálů a 605 novinářů. V průběhu festivalu se uskutečnilo 497 filmových představení a bylo prodáno celkem 139 271 vstupenek. Uvedeno bylo celkem 177 filmů, z toho 156 hraných a 29 dokumentárních. Z filmů uvedených na 54. MFF Karlovy Vary mělo na festivalu 34 světovou, 8 mezinárodní a 6 evropskou premiéru. 206 projekcí osobně uvedla delegace tvůrců. Uskutečnilo se 97 projekcí pro novináře a filmové profesionály.