Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-01-28 09:28:00

Mistrovství dronů A2RL udává tempo pro umělou inteligenci v autonomním letu

Abú Zabí (Spojené arabské emiráty) 28. ledna 2026 (PROTEXT/BusinessWire) - Mistrovství dronů A2RL udává tempo pro umělou inteligenci v autonomním letu• Tým TII Racing zajistil nejrychlejší autonomní kolo šampionátu a stanovil tak nový standard pro vysokorychlostní autonomii založenou na vidění.• Tým MAVLAB si zajistil titul v kategorii multi-dronů a předvedl robustní multiagentní autonomii v komplexních sdílených prostředích.• Lidský pilot FPV MinChan Kim těsně porazil soupeře s umělou inteligencí v rozhodujícím finále člověk vs. umělá inteligence, které bylo napínavé až do samého konceMistrovství dronů Abu Dhabi Autonomous Racing League (A2RL) přineslo rozhodující test autonomního a lidského výkonu, když tým TII Racing Technologického inovačního institutu zajistil nejrychlejší autonomní kolo a zvítězil v soutěži AI Speed Challenge, zatímco lidský pilot s pohledem z první osoby (FPV), MinChan Kim – mistr světa v FPV – těsně ovládl finále člověk vs. umělá inteligence.Tato tisková zpráva obsahuje multimediální prvky. Celou zprávu najdete zde: https://www.businesswire.com/news/home/20260126568621/cs/Akce, kterou pořádala organizace ASPIRE, oddělení pro urychlení inovací Rady pro výzkum pokročilých technologií („Advanced Technology Research Council“, ATRC), zdůraznila jak rychlý pokrok v oblasti autonomie založené na vidění, tak i těsné rozdíly, které stále oddělují lidský instinkt od rychlého provedení strojem.Šampionát A2RL, který se konal ve dnech 21. a 22. ledna během UMEX, svedl dohromady přední výzkumné týmy v oblasti umělé inteligence a světové piloty FPV, aby soutěžili v několika formátech závodů a testovali vnímání, rozhodování a ovládání v reálných závodních podmínkách. Celková výhra v soutěži činila 600 000 USD.Tým TII Racing stanovil měřítko šampionátu v soutěži AI Speed ChallengeV závodě AI Speed Race dosáhl tým TII Racing nejrychlejšího výkonu šampionátu a zaznamenal referenční čas kola 12,032 sekundy, což je nejrychlejší čas ze všech soutěžících. Tým MAVLAB ho těsně následoval s časem 12,832 sekundy, což podtrhuje zmenšující se výkonnostní rozdíl na špici pole.Stephane Timpano, generální ředitel organizace ASPIRE, řekl: „Letos vyniká kolektivní pokrok v celé oblasti. Ve srovnání s 1. sezónou dosahují týmy vyšších rychlostí s větší stabilitou a konzistencí, což je téměř výhradně způsobeno pokrokem v oblasti softwaru. Tato akcelerace ukazuje, jak rychle autonomní schopnosti dozrávají, když jsou vystaveny výzvám v otevřeném, konkurenčním prostředí.“Závod AI Speed Race izoluje čisté autonomní schopnosti a zaměřuje se na přesnost vnímání, preciznost řízení a maximální rychlost na volné trati bez zásahu jiných dronů. Letošní výsledky potvrzují významný pokrok v autonomii založené na vizuálním vnímání a rozhodování řízeném algoritmy.Giovanni Pau, technický ředitel týmu TII Racing, řekl: „Dosažení nejrychlejšího kola odráží hloubku našeho vývoje a testování softwaru. Výkon na této úrovni v čistě autonomní výzvě ukazuje, čeho jsou disciplinované, vizuálně řízené systémy schopné, když jsou tlačeny na své limity.“Závody více dronů testují koordinaci ve sdíleném vzdušném prostoruFormáty závodů více dronů („AI Multi-Drone Race“) přesunuly pozornost z individuální rychlosti na interakci a koordinaci ve sdíleném vzdušném prostoru. Tým MAVLAB zvítězil ve zlatém závodě více dronů („Multi-Drone Gold Race“) a prokázal vyspělé plánování více agentů i stabilitu pod tlakem. Tým FLYBY obsadil první místo v závodě Multi-Drone Silver Race, což potvrdilo rostoucí šíři a konkurenceschopnost celého šampionátu.Tyto závody testovaly vyhýbání se kolizím v reálném čase, plánování trajektorie a robustnost v dynamických prostředích, což jsou schopnosti, které patří mezi nejkomplexnější výzvy pro autonomní letecké systémy.Finále člověk vs. umělá inteligence: souboj na devět vítězství se rozhodl až v poslední chvíliSoutěž člověk vs. umělá inteligence přinesla jeden z rozhodujících momentů šampionátu, když se soutěž dostala do rozhodujícího finálového závodu. Světový šampion FPV MinChan Kim čelil týmu TII Racing v souboji na devět vítězství, který zůstal nerozhodný se čtyřmi výhrami na každé straně.V posledním kole si Kim udržel vedení, když autonomní dron narazil do brány a nebyl schopen se zotavit, čímž zajistil vítězství lidskému pilotovi.Autonomní systémy testovány za identických podmínekŠampionát, který přímo porovnával autonomní systémy s některými z nejúspěšnějších lidských závodníků s drony na světě, prověřil výkon umělé inteligence v situacích, které vyžadovaly vnímání v zlomku sekundy, přesné ovládání a odolnost pod trvalým tlakem.Všechny drony soutěžily zcela autonomně s použitím jedné monokulární RGB kamery směřující dopředu a inerciální měřicí jednotky. Nebyly povoleny žádné laserové skenery (LiDAR), stereovize, satelitní navigace (GPS) ani externí polohovací systémy.Tato minimální konfigurace senzorů odráží vnímání, které mají k dispozici lidští piloti, a zajišťuje, že zvýšení výkonu je způsobeno softwarem umělé inteligence, nikoli složitostí senzorů. Tento přístup umožňuje přímé srovnání mezi člověkem a strojem při zachování relevance pro reálná omezení autonomie v civilním sektoru.Konference A2RL Summit 3.0 se zaměřil na přenos poznatků ze soutěží do praxeŠampionát navázal na konferenci A2RL Summit 3.0, který se konal v úvodní den UMEX, kde tvůrci politik, výzkumníci a vedoucí představitelé průmyslu zkoumali, jak mohou poznatky z autonomních závodů přispět k bezpečnému a odpovědnému nasazení systémů řízených umělou inteligencí mimo soutěžní prostředí.Konference se zúčastnili mimo jiné Salem AlBalooshi, technologický ředitel společnosti du, a Marcos Muller-Habig, seniorní ředitel pro enablement ve společnosti Abu Dhabi Gaming. Diskuse se zaměřily na regulaci, přenos ze simulace do reality a cesty k rozšíření autonomie v odvětvích, jako je logistika, krizové řízení či budoucí letecká mobilita.Mimo samotné závody funguje A2RL jako veřejná vědecká testovací platforma, která v průběhu několika dní koncentruje roky výzkumu autonomních systémů do měřitelných a viditelných výkonů. Vystavováním systémů umělé inteligence extrémním podmínkám ve vysokých rychlostech poskytuje A2RL důvěryhodná srovnávací měřítka pro reálné aplikace a posiluje ambici Abú Zabí stát se globálním centrem aplikovaného výzkumu, umělé inteligence a autonomních systémů.Zdroj: AETOSWireText této zprávy v původním, zdrojovém jazyce je oficiální verzí. Překlad této zprávy do jiných jazyků poskytujeme pouze jako doplňkovou službu. Text zprávy v původním, zdrojovém jazyce je jedinou právně závaznou verzí této tiskové zprávy. Zdrojovou verzi najdete na businesswire.com: https://www.businesswire.com/news/home/20260126568621/cs/ Kontakty:Alexandra Patelalexandra.patel@edelman.com Zdroj: Abu Dhabi Autonomous Racing League    

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2022-04-25 08:23:47

Přemítání nad bojištěm II. – na východní frontě teď nebude klid

S tím, jak se těžiště bojů na Ukrajině přesouvá do luhanské a doněcké oblasti, je ten pravý okamžik podívat se na změny, které nyní nastávají a nastanou. Tato válka už je dva měsíce stará. V moderním světě je to menší věčnost a nic za tu dobu nezůstane stejné. Obě válčící strany se v něčem poučily a do jiných změn je zase svou těžkou tlapou „nastrkávají” objektivní okolnosti. První důležitá změna: intenzita bojů a koncentrace sil Počáteční invaze se vyznačovala jedním poněkud podivným prvkem, a to extrémní délkou front. Ruské síly vtrhly do země po tolika osách naráz, že celková délka všech možných linií kontaktů patrně překročila i délku východní fronty za druhé světové války. Vzhledem k tomu, že Rusů bylo jen zhruba dvě stě tisíc, znamenalo to nutně, že mezi jejich pozicemi vznikaly nebezpečné “díry”. Ukrajinci ovšem také neměli k dispozici tolik sil, aby je dokázali všude a vždycky využít. Jinými slovy, v mnoha regionech se válečné úsilí „ředilo” kvůli nedostatku lidí i techniky, a skutečně intenzivní pozemní boje propukly jen v okolí několika kritických bodů, převážně uzlů v dopravní síti (Sumy, Černihiv, Izjum, Irpin, Mykolaiv, Mariupol, Volnovacha). Jinde to bylo spíš takové pomalé krvácení. To, že momentálně Rusové koncentrují svoje síly na Donbasu, znamená, že se tam bude bojovat velmi, velmi intenzivně. Bohužel to také bude znamenat daleko více mrtvých. Nejen vojáků, ale i civilistů, protože oblast je poměrně hustě osídlená. Na druhou stranu to nutně neznamená, že ten boj potrvá dlouho. Opotřebení bojujících armád bude při takové intenzivní aktivitě patrně probíhat daleko rychleji. Další změna: známý terén a kratší zásobovací linie Donbas znají obě válčící strany velmi dobře. Bude tedy těžší tam provádět nějaké nečekané přepady konvojů ze zálohy apod. Rusům se zkrátí zásobovací linie, které byly u Kyjeva neúměrně dlouhé. Ukrajinci se je patrně budou snažit narušit i tak – osvědčilo se to! – ale na území obou separatistických republik nemůžou počítat s loajalitou civilního obyvatelstva, a pokud budou pronikat i do přilehlého ruského pohraničí, tam už vůbec ne. Při akcích typu sabotáže železničních kolejí přitom docela záleží na tom, jestli vás vesničan, který vás náhodně zahlédl v lese, někam nahlásí nebo ne. Na druhou stranu si právě na Donbasu vybudovali Ukrajinci poměrně rozsáhlou obrannou infrastrukturu, která jim při odrážení ruských útoků bude velmi užitečná. „Vypáčit” nepřítele z předem připravených pozic vyžaduje velkou převahu ze strany útočníka, a nejsem si jistý, zda takovou převahu Rusové dokáží vůbec dát dohromady. Tím se nemyslí jen počet lidí v uniformě, ale i složky jako letectvo, kterému se zatím nepodařilo dosáhnout nad Ukrajinou úplné dominance (air supremacy). Ruská letadla létají sice podstatně více než ukrajinská, ale protivzdušná obrana ze země si mezi nimi také neustále vybírá krvavou daň. Třetí změna: nové zbraně na bojišti Toto se týká hlavně Ukrajiny, protože po počátečním váhání začaly západní státy dodávat ukrajinské armádě čím dál více vybavení. Minimálně u dvou položek bychom měli vidět zásadnější posun. Tou první je takzvaná loitering ammunition, což s trochu černého humoru můžeme přeložit jako poflakující se munice. Jde o malá letadélka na jedno použití, která vypustíte do vzduchu a ona se několik desítek minut „poflakují” v okolí. Na rozdíl od vágusa z hlavního nádraží však má jejich “poflakování” zcela konkrétní účel: najít vhodný cíl a zaútočit na něj ve stylu kamikaze. Letadélko je obvykle tiché a nenápadné, takže je problém si jej vůbec všimnout. Většina takových letadélek má živého operátora, který sedí někde o kus dále a ten vhodný cíl hledá za ně. Jedna z věcí, o které se nepřítel může snažit, je zarušení signálu, aby letadélko ztratilo s operátorem spojení; není to ale úplně jednoduché a může to skončit i zničením rušičky. Je však čím dál větší snaha vybavit „poflakující se munici” dostatečnou inteligencí k tomu, aby dokázala vhodné cíle identifikovat sama. Války robotů se zkrátka blíží… Spotřeba takové jednorázové munice je samozřejmě značná, takže výhodu při jejím nasazení má ten, kdo ji dokáže vyrábět ve větším množství. Rusové mají také svoje modely “kamikaze letadélek”; hlavní otázka je, zda jich mají dostatek. Další novinkou na ukrajinském bojišti jsou moderní houfnice poskytnuté několika státy (USA, Kanada, Nizozemsko i Česká republika). Společně s nimi údajně z Kanady přijíždějí i speciální střely Excalibur (za bratru 70 tisíc dolarů jeden!), přebytky z afghánské války. Rusové mají tradičně velmi silné dělostřelectvo, které hrálo v jejich doktríně velkou roli už za cara. Ukrajinci zase ve větší míře používají „chytrou munici”, která je mnohem dražší než běžná střela, ale také výrazně účinnější. Sledujete-li OSINT zdroje, je z nich docela dobře patrné, jak výrazně od února narostl počet videí, na nichž je zachycena v akci ukrajinská artilerie. Moderní houfnice dokáží zasahovat cíle až na vzdálenost 35 až 50 kilometrů, čímž se pojem „zázemí” posunuje dost daleko od samotné linie kontaktu (v dostřelu od hranice by mohl být velice těsně i ruský Belgorod, železniční uzel, ve kterém se koncentruje značná vojenská aktivita). Jejich účinnost se zvyšuje v těsné spolupráci s malými drony, které sledují cílovou oblast a přenášejí obraz zpátky k dělostřelcům. Zajímavá situace vznikne zejména tehdy, pokud se ukáže, že dostřel těchto zbraní je významně (třeba jen o pět kilometrů) delší než těch ruských; v takovém případě by se Rusové ocitli ve velice nepříjemné situaci, kdy by jim z dálky padala na hlavu dělostřelecká palba a oni by na ni nemohli odpovědět stejným způsobem. Nicméně zatím těch houfnic Ukrajinci dostanou jen poměrně málo. Největším bottleneckem není přitom cena, ale výcvik vojáků, kteří je mají obsluhovat. Nemá smysl někam dodávat další a další kusy vybavení, pokud se nedostává lidí, kteří by s nimi uměli zacházet. S postupem času se ale počet vyškolených vojáků bude zvyšovat, a to spíše v týdnech než v měsících. Seznámit se s novými houfnicemi není ani zdaleka tak komplikované jako například pilotní výcvik. Balistika funguje na celém světě stejně a chytré střely se beztak dokáží částečně navádět samy. Poslední poznámka: obsazení pár vesnic nic neznamená Donbas bude těsné a chaotické bojiště, a tím pádem je naprosto možné, že z každodenních změn nebude vyplývat žádný jasný obrázek. Nedejte příliš na lidi, kteří jsou ochotni z drobných posunů na mapě věštit brzké a nevyhnutelné vítězství té či oné strany. Obsazení pár vesnic a dvaceti kilometrů čtverečních území nic moc neznamená; „obsadit” je něco úplně jiného než „udržet”, což se mnohokrát ukázalo jak v této válce, tak i ve válkách předešlých. (Kdo chce historický příklad, může se podívat na neúspěšnou operaci Market Garden roku 1944.) Dokonce ani obklíčení nepřátelských sil neznamená pro obkličujícího nějaké zásadní vítězství, dokud se v okolí nachází nějaká síla, která by obklíčeným mohla přijít zvenčí na pomoc. To byla vždycky slabina obléhání. Ve starých časech, kdy cílem obléhání byly hrady a města, se dokonce dělalo to, že obléhatelé postavili kolem sebe i obléhaného objektu druhou linii opevnění (circumvallation), aby jim nikdo náhle nevpadl do zad. Tak to svého času provedl i Caesar, když obléhal Vercingetorixovu pevnost Alesia. (Něco takového je ve světě moderních, silně pohyblivých armád, víceméně nemožné úspěšně udělat.) Na Donbasu se budou Rusové snažit vytvořit kotel kolem Ukrajinců a Ukrajinci se budou snažit obchvátit ruské jednotky kolem Izjumu; může se to podařit těm i oněm, ale třeba také jenom dočasně. Mám-li doporučit nějaký zdrženlivý zdroj hodnotící situaci z „ptačí perspektivy”, docela se mi osvědčily časté analýzy vydáváné týmem z Institute for the Study of War. Sice jsou to Britové, ale nezdá se mi, že by někomu „fandili”; za uplynulé dva měsíce byly jejich odhady vesměs konzervativně přesné. Tolik zatím úvahy o bojišti a následovat bude článek o Německu; čtenářka Petra H. mě totiž požádala, ať se tam trochu vrátím. Kancléř Scholz není zrovna v záviděníhodné pozici.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-12-12 18:11:37

Mise úspěšně selhala aneb O krok blíže k Marsu

Občas je potřeba zabloudit i do optimistických vod a tentokrát je k tomu dobrá příležitost. Starship, nová kosmická loď, která má sloužit k pilotovaným letům po sluneční soustavě, prošla ve středu večer testováním. Jednalo se o skok do výše několika kilometrů a návrat na texaskou základnu Boca Chica. Pravda, poslední vteřiny toho experimentu skončily ohnivou explozí. A kouřící trosky rozmetané po rampě mohou ve čtenáři vzbudit určité pochybnosti, kde že je ten úspěch. Na diskusních fórech se tomu výsledku říká mission failed successfully. Tak kde je tedy ten úspěch? To je otázka, která si zaslouží odpověď. První podstatná informace – tyhle prototypy jsou víceméně určeny ke zničení, protože se na nich mají vychytat vážné designové chyby. Podobným procesem prošel i vývoj předešlé rakety Falcon 9. Na YouTube je k nalezení sestřih těch nejlepších nepovedených momentů z prvních pokusů o přistání, dvě minuty skutečně explozivní zábavy. Dnes, o pár let později, je Falcon 9 až nudně spolehlivý a začal sloužit i k dopravě nejkřehčího materiálu, tj. lidí. Při středečním testu prototypu lodi Starship nešlo primárně o to, vrátit ji dolů na zemi v jednom kuse, ale o to, otestovat, jak se bude při tom letu chovat. Manévrování Starshipu před přistáním totiž nepřipomíná nic, co bychom v raketovém světě zatím viděli. Příslušnému manévru se říká „belly flop“ a bylo potřeba jej vyzkoušet v praxi. Takhle vypadá teoreticky, v simulaci: A takhle vypadal ve středu večer nad Texasem: (Mimochodem, jestli vám ten modrooranžový plamen jdoucí z motorů připomíná běžný domácí plynový sporák, jste blízko: tahle loď létá na metan, který tvoří hlavní složku zemního plynu. I to je inovace, ostatní rakety létají na kerosin, vodík, pevná paliva nebo velice jedovaté hypergoly. Metan je levný, převážně neškodný a ve vesmíru je ho dost.) Dnes se při návrhu raket používá simulační software, na kterém se dá přistání docela věrně napodobit. Ale převracení obrovského padesátimetrového plavidla těsně nad zemí je natolik velká novinka, že v reálu se čekaly problémy. A takových novinek je více – tak napříklady ty čtyři ocasní plochy, “ruce a nohy lodi”, jejichž naklápěním se řídí sestup, jsou poháněny elektrickými motorky, nikoliv hydraulikou, jak bývá v letectví a kosmonautice běžné. Ušetří se tím totiž na celkové hmotnosti lodi. Nevyzkoušených záležitostí bylo tedy dost na to, aby přistávací manévr mohl skončit katastrofou. Ale nestalo se a loď manévrovala hladce, až po závěrečné srovnání do vertikální polohy těsně nad rampou. Teprve tam nastal ten problém, který zapříčinil finální explozi. Vidíte tu ostře zelenou barvu plamene těsně před nárazem do země? To je, prosím pěkně, hořící měď. On totiž poklesl tlak v metanové nádrži, takže motor neměl k dispozici dost paliva. Ale kyslíku byla i nadále spousta – a takový rozžhavený kyslík se prostě chce s něčím slučovat. Nemá-li po ruce metan, klidně se pustí do kovu, v tomhle případě do vnitřku spalovací komory. Samozřejmě, motor není tak „výživný“ jako metan, tudíž raketa narazila na zem rychleji, než měla, a teď mají úklidové čety práci s jejími zbytky. (Nerez ocel se dá aspoň docela dobře recyklovat, i v tomto stavu.) Tohle bude tedy potřeba vyřešit; ale proti všemu, co mohlo nastat, jde o relativně jednoduchý problém. Pokusná raketa byla nacpána senzory, takže z celého letu je detailní záznam pro inženýry. Je slušná šance, že její následovnice, která nese sériové číslo SN9, by už tuhle potíž mít neměla. Což neznamená, že při jejím startu nenastanou problémy jiné. Ale o tom se přesvědčíme dosti brzy, protože už v pondělí mají SN9 převážet na startovací rampu. Patrně nejdříve projde nějakými testy, ale do konce roku bychom se dalšího skoku dočkat mohli. A dalších sedm prototypů, se kterými se bude experimentovat (SN10-SN16), je už ve výrobě. Update: Tak se nám SN9 skácela ve stojatém doku. Asi se dozvěděla, co se stalo její sestřičce, a omdlela, chuděra jedna. Musím říci, že jsem vždycky trochu záviděl lidem, kteří viděli na vlastní oči závod o Měsíc v 60. letech 20. století. Teď to konečně vypadá, že se také dočkáme podobného potěšení.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-16 13:06:48

Německý voják v Rudé armádě. Ukázka z románu Siegfrieda Lenze Přeběhlík

Více než 60 let čekal na své vydání román německého spisovatele Siegfrieda Lenze Přeběhlík, nečekaně nalezený dva roky po autorově smrti v jeho pozůstalosti. Příběh o německém dezertérovi do řad Rudé armády dopsaný v roce 1952 byl vzhledem k atmosféře studené války nakladatelstvím odmítnut a posléze upadl v zapomnění. Ironií osudu dnes totéž nakladatelství, kterému Lenz přes tuto zkušenost zůstal celý život věrný, na knize vydělává. Román se po svém vydání v roce 2016 stal v Německu bestsellerem a do dnešní doby už byl přeloženo do několika jazyků. Někteří recenzenti ho dokonce neváhají označit za vůbec nejlepší Lenzův román. Letos na jaře u příležitosti 75. výročí konce druhé světové války uvede německá ARD jeho dvoudílnou televizní adaptaci v režii oscarového režiséra Floriana Gallenbergera. Hlavní postavou románu je mladý voják wehrmachtu Walter Proska, který dezertuje k Rudé armádě poté, co je jeho jednotka rozprášena partyzány; sám však cítí potřebu vzepřít se vládnoucí „klice“. Charakter románu odpovídá představě, jakou si čtenáři v minulých desetiletích o autorovi vytvořili – napínavý příběh je plný zvratů, hrdina se ocitá v mezních situacích, které slouží autorovi k zamyšlení nad závažnými tématy: reflektuje otázku svědomí a odpovědnosti, morálky, vojenské a občanské cti; dotýká se také vlastenectví a německého nacionalismu, zpochybňuje vědomí povinnosti a „německé“ poslušnosti. Siegfried Lenz tvořil společně s Günterem Grassem, Heinrichem Böllem a Martinem Walserem literární kvartet, který formoval německou poválečnou literaturu po celá desetiletí. Lenz se zabýval zejména důsledky nacistické minulosti Německa, v češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány. Tím nejznámějším je Hodina němčiny z roku 1968 (česky 1974). Spisovatel v něm zpochybnil vyjádření, kterým stoupenci nacistického režimu po válce omlouvali své chování, totiž že „konali pouze svou povinnost”. Během druhé světové války působil Lenz ve válečném námořnictvu Třetí říše. Jen několik dní před kapitulací Německa z armády dezertoval a ukrýval se v Dánsku, kde ho zadržely britské jednotky. Válečné zkušenosti ho poznamenaly, uvědomoval si svůj podíl na nacistických válečných zločinech a cítil i vinu za to, že přežil válku, zatímco statisíce jeho vrstevníků padly v boji. Na univerzitě v Hamburku studoval filozofii, angličtinu a literární historii. Studia záhy přerušil, když se stal stážistou deníku Die Welt, kde působil jako redaktor. V roce 1951 se již v nově založené Spolkové republice představil jako slibný literární talent svým úspěšným debutem Es waren Habichte in der Luft (Ve vzduchu byli jestřábi). Ještě v dubnu téhož roku začal tehdy pětadvacetiletý Lenz psát svůj druhý román Přeběhlík, odehrávající se během posledního léta před koncem druhé světové války. Německý voják Walter Proska je vyslán na východní frontu k jednotce, která má za úkol zajistit bezpečnost železniční tratě hluboko v lese na polsko-bělorusko-ukrajinském pomezí. V bažinaté oblasti se hrstka mužů, decimovaná partyzány, vedrem a komáry, musí podrobovat stále absurdnějším a nelidským příkazům brutálního velícího důstojníka Williho Stehaufa. Čas plyne a vojáci, poznamenaní traumatickými zážitky, jsou ve své izolaci pronásledováni šílenstvím a strachem. Kterýkoliv kolemjdoucí může nést pod kabátem dynamit. Proskovo setkání s mladou partyzánkou Wandou a smrt kamaráda, intelektuála Žemličky, v něm vyvolávají pochybnosti o jeho přísaze věrnosti. Když se Rudá armáda přibližuje, Proska se stává válečným zajatcem a jediný způsob, jak se může zachránit, je dezertovat. Po kapitulaci Německa zahájí bývalý voják Proska kariéru v sovětské okupační zóně v Berlíně. Zde trpí nedůvěrou, která panuje v novém režimu, kde se s lidmi zachází jako s vyměnitelnými součástkami. Musí čelit skutečnosti, že Sověti likvidují „nepohodlné“ občany, což vede k dalšímu vážnému konfliktu svědomí… V románu se objevují autobiografické prvky – Proska se stejně jako Lenz narodil v bývalém pruském městě Lyck, nyní polském Ełku. Proska stejně jako Lenz dezertoval z německé armády. Jedna z kapitol Přeběhlíka zní jako pocta Ernestu Hemingwayovi, zejména jeho novele Stařec a moře, když Lenz vypráví příběh hornoslezského vojáka a obří štiky. Ve druhé části knihy, odehrávající se ve fiktivní kanceláři v sovětské zóně, poznáváme odkazy na dílo Franze Kafky. V románu hraje výraznou roli příroda. Jak píše překladatel Petr Dvořáček v doslovu: „…příroda není pouhým pozadím či podkladem děje, příroda tu je jeho integrální součástí, svým tajuplným způsobem se ho účastní, má vlastní projevy, mluvu, gesta, je obtížně zbadatelným protihráčem; žije svým zcela svébytným životem...“    Ukázka z knihy 2. kapitola V Provursku dostala malá lokomotiva napít. Nad její žhavé tělo přehoupli železný chobot, otočili velkým ručním kohoutem a do otevřeného boku se jí vevalil silný proud vody.      Proska slyšel šumění vody a přistoupil k rozbitému okýnku ve svém oddílu. Malinká bílá staniční budova s nějakým číslem na průčelí, zpustošené nádraží, dvě hromady dřeva; víc toho k vidění nebylo, protože vesnice sama ležela za listnatým lesem dobrou hodinu cesty od stanice. U vlaku hlídkoval strážný. Protože bylo horko, rozepnul si límec. Na zádech mu visela útočná puška se stejnou samozřejmostí, s jakou africká matka nosí svého kojence. Když došel na konec úzkokolejné soupravy sestávající z lokomotivy, zásobovacího a poštovního vagonu, otočil se, ani hlavu nezvedl a šoural se zpátky. To se několikrát opakovalo. Krajina působila dojmem obrovského opuštěného spáleniště; nikde žádný vítr, ani vzduch se nepohnul, ve vyschlém křoví nic nezašustilo.      „Budeme tady stát dlouho?“ zeptal se Proska, když se k němu strážný přiblížil.      „Dokud nepojedem dál!“      „Myslím, že lokomotiva potřebuje jen vodu.“      „Tak,“ opáčil strážný nevrle, „potřebuje, jo?“ Náhle zvedl hlavu a pohlédl dolů na prašnou cestu vedoucí do Provursku. Proska u okna se podíval stejným směrem a spatřil dívku, jak mává na vlak a rychle se blíží. Měla na sobě šaty barvy listové zeleně, pas štíhlý jako přesýpací hodiny stažený širokým pásem. Rychlým krokem došla na nádraží a zamířila přímo ke strážnému. Měla matně se lesknoucí rudé vlasy, drobný nosík a zelenomodré oči. Na nohou hnědé plátěné boty. „Co chcete?“ houkl strážný a zíral na její holé nohy.      „Pane voják…,“ řekla a zachvěla se. Postavila na zem hliněný džbán a na něj položila složenou pláštěnku.      „Máte v tom džbánu mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a přehodila si vlasy dozadu. Proska obdivoval profil jejích ňader.      „Vy asi chcete jet s náma,“ zeptal se strážný.      „Ano, maličký kousek, na rokytenská blata. Můžu vám za to dát peníze nebo…“      „Zmizte, ale rychle. Nesmíme nikoho brát. To byste ale měla vědět. Neptala jste se mě na to už jednou?“      „Ne, pane.“      „Vy jste Polka, co?“      „Ano.“      „Kde jste se naučila německy?“      V tom okamžiku malá lokomotiva dvakrát zapískala; jednou dlouze, jednou krátce. Strážný nechal dívku dívkou, vrhl zlostný pohled na Prosku a odešel dopředu. S klením si vylezl do proviantního vagonu, sedl si na bednu a zapálil si. Puška na zádech tlačila; nesundával ji, byl na to příliš líný.      Vzduch nad vyprahlou zemí se chvěl žárem.      Lokomotiva sebou trhla; zasténala a vlaková souprava se pomalu rozjížděla.      Dívka zvedla džbán, vzala pláštěnku a šla podél vlaku. Prosebně vzhlédla k Proskovi. Přiblížila se k němu na co nejmenší vzdálenost a zašeptala:      „Vemte mě s sebou, prosím!“      A asistent nedokázal odolat jejím očím, jejím vlasům, štíhlým holým nohám a vyzývavému profilu těch ňader. Prudce otevřel dveře, jednou nohou se postavil na stupátko a napřáhl ruku. Podala mu džbán a pláštěnku, sama naskočila a nechala ho, aby jí pomohl do vozu. Zavřel dveře a otočil se. Stála před ním, dívala se na něho a usmívala se.      „Vystoupím ještě před blaty,“ řekla, jako by se omlouvala.      Mlčel a hleděl na její silné zuby.      „Váš kolega se bude zlobit,“ šeptala.      Bylo mu zatěžko udržet ruce v kapsách.      „Zastřelí mě?“ zeptala se s úsměvem. Taky se usmál, vytáhl z kapsy krabičku cigaret a řekl:      „Vemte si cigaretu. To vás trochu uklidní.“      „Já nekouřím.“      „Tak si aspoň sedneme.“      Posadili se. Kolena měl několik centimetrů od jejích.      Do oddílu dopadl paprsek slunce. Proska viděl, jak se vzhůru dolů točí prach. Mlčeli a poslouchali vzdychání malé lokomotivy a kolem rozbitého okna ubíhala krajina: louky a spálená políčka a malé březové háje a tu a tam slámou pokrytý domek, nad nímž někdy v suchém vzduchu nehybně stál sloup kouře. Na polích nikdo nepracoval a na loukách postávalo pár krav tupě hledících před sebe, jen jejich ocasy z lenivého zvyku co chvíli pleskly do kostnatého zadku a snažily se zahnat mouchy.      „Bydlíte v Provursku?“ zeptal se Proska.      „Ano, narodila jsem se tady.“      „Nikdy bych neřekl, že tady vyrůstají taková děvčata. Má váš otec taky krávy?“      „Můj otec byl polesný. Je mrtvý.“      „Už dlouho?“      „Dva roky.“      „Padl ve válce?“      „Já nevím. Před dvěma lety zastřelili v Provursku vojáka. Ráno za svítání přišli k nám do vesnice četníci. Šli dům od domu a hledali muže a pušky. Bydlíme na kraji vesnice a k nám přišli jako první. Táta už neměl čas se pořádně schovat. Ukryl se do skříně, a když přišli četníci, vodila jsem je po domě a všecko jsem jim ukazovala a už by byli málem odešli. Ale když jsme se vrátili do místnosti, kde stála ta skříň, musel si otec odkašlat a jeden četník vytáhl pistoli a čtyřikrát na skříň vystřelil; dvakrát nahoru a dvakrát dolů.“      „Tomu všemu bude už brzo konec,“ řekl Proska. Položila si ruce na stehna a komíhala nohama.      „Jste vdaná?“ zeptal se.      „Ne. Člověk by se neměl vdávat před osmadvaceti…“      „Proč ne?“      Dlouze na něho hleděla. Náhle sklouzla k němu, vzala jeho hlavu do svých horkých rukou a dýchla mu na čelo. Proskova ruka jí spočinula na ramenou, ona se mu však okamžitě zase vysmekla a posadila se na svoje staré místo.      „Chtěla jsem vám číst z čela.“      Řekl: „Tak, vy to tady umíte? A copak je tam vepsáno?“ – uhodil se dlaní do hlavy –, „co se z toho dá vyčíst?“ Nasála vzduch do plic, hruď se jí zvedala. Tajemně se na něj podívala, a jemu se znenadání zdálo, že by se mohl do jejích zelenomodrých očí zanořit jako do rybníka.      „Všechno bude dobré,“ řekla, „a možná taky ne.“      Zasmál se a řekl: „To je tam napsáno?“      „Přesně to,“ řekla.      „Tak to jsi malá věštkyně. A takovým věštcům jako tobě všechno rádi věříme. Jak se jmenuješ?“      „Wanda.“      „A kolik ti je let?“      „Dvacet sedm. A tobě?“      „Dvacet devět.“      „A jak se jmenuješ?“      „Walter,“ odpověděl.      „Walter a Wanda. Jestli mě tvůj kolega nezastřelí, ještě se potkáme.“ Rozpustile se zasmála.      „To je nesmysl,“ řekl Proska, „nic ti neudělá.“      Mlčeli a dívali se mimo sebe a naslouchali rytmu jedoucího vlaku: hm-ta-ta, hm-ta-ta, hm-ta-ta. A pomyslel si, že některá slova mají s tímhle rytmem cosi společného, slova melancholie hluboké jako propast, slova blažené touhy a uplynulého milostného štěstí. 24 Hm-ta-ta, hm-ta-ta: to znělo jako na-lo-ži nebo ně-kdy- -snad nebo mi-luj-mě nebo mys-líš-teď anebo lí-bej-mě.      V kupé začalo být nesnesitelné vedro. Proskovi vystoupil na čele pot, vyschlá ústa volala po tekutině. Podívala se na jeho pušku visící na háčku, černou hlaveň skloněnou.      „Už jsi s tím střílel?“ zeptala se.      Neodpověděl, zvedl se, přistoupil ke dveřím a vystrčil hlavu ven z okna. Proud vzduchu se mu zařízl do obličeje a strhával mu světlé vlasy dozadu. To ochlazení bylo příjemné. Cítil, že ho pozoruje, a říkal si: Kdybychom tak byli v Provursku zastavili někdy večer! Má jedinečná prsa. Jak jdou ty rudé vlasy a zelenomodré oči k sobě! Za dvě hodiny se setmí. Doufejme že…      Otočil se a zeptal se:      „Nevíš, jak dlouho bude vlak ještě potřebovat k blatům?“      „Čtyři hodiny, asi tak. Když se nic nestane.“      „A co by se mohlo stát?“      „Miny,“ řekla s úsměvem.      „Jak to víš?“      „Lidi ve vesnici si o tom někdy povídají.“      „V Provursku?“      „Ano. Odkud to vědí, nevím, ale někdy o tom mluví.“      „To vedro jim to prozradí,“ řekl, „ta svatouškovská obloha nebo vaše zplihlé stromy. Jak často hovoří lidé o vlakovém neštěstí?!“      „Každý den,“ řekla.      „Každý den vyletí do povětří vlak?“      „Ne. Ale když se to přihodí, mají si lidi týden o čem povídat. A pak se to stane zase.“      Sedl si vedle ní a přitiskl svou nohu k její.      „Kdy se tady naposledy vyhazovalo do povětří?“      „Před pěti dny.“ Otočila se k němu, položila mu své měkké paže na rameno, našpulila rty a řekla: „Jsem unavená. Z toho horka na mě jde lenost.“      Proska se vedle jejího ucha podíval k rozbitému oknu. Projížděli smíšeným lesem, který si už polovinu náspu železniční tratě vydobyl zpět a jako předvoj vyslal malé břízky, smrky a vrboví. Malá lokomotiva jednou krátce zapískala; nezdálo se, že sama ví, proč.      „Já mám z toho horka žízeň,“ řekl Proska. „Něčeho bych se napil. Studené pivo nebo – co to máš v tom džbánu? Mlíko, nebo vodu?“      Zavrtěla hlavou a stáhla paže z jeho ramene.      „Nic na pití. V tom džbánu je můj bratr.“      Podíval se na hliněnou nádobu a řekl: „Co má zas tohle znamenat?“      „Nevěříš mi?“      Proska ji štípl do paže; nezdálo se, že cítí nějakou bolest.      „Teď se věštkyně proměnila v čarodějku. V blatech se obzvlášť dobře daří blatouchům; proč by tam neměl výtečně vyrašit i tvůj bratr? Chceš ho tam zasadit?“      Zapůsobila dojmem, že zvážněla, a uhlazovala si zelené šatičky nad koleny a střežila se pohlédnout mu do tváře.      „V tom džbánu je popel mého bratra. Nechali jsme ho zpopelnit ve Lvově. Byl železničář a vyletěl do povětří s jedním vlakem. Já jedu až do Tamašgrodu. Tam bydlí žena mého bratra. Požádala mě, abych jí popel přivezla.“      „Přišel tvůj bratr o život na téhle trati?“      „To já nevím.“      Proska jí položil ruku na rameno a hleděl neklidně na nicneříkající hliněnou nádobu. Měl pocit, jako by ho teď někdo trvale pozoroval, a čím víc se snažil tento pocit potlačit, tím úporněji a intenzivněji se v něm zabydloval. Zmocnil se ho jistý soucit s Wandou, a svými velkými, silnými prsty ji hladil po krku nahoru a dolů. Přitáhl si její hlavu a políbil ji do vlasů.      „To všechno brzy přejde,“ řekl upřímně. „Myslím, že všechno přes noc zmizí, tak jako to přes noc přišlo. Otevřeš okno – ne zítra, ale jednoho krásného dne –, a do očí tě uhodí slunce a popřeje ti dobrý den. V zahradě bude sedět kos, budeš ho poslouchat a zjistíš, že všecko se změnilo. – Myslíš, Wando, že se to takhle stane? Asi si to nedokážeš představit, viď? – Je ti teprve dvacet sedm a máš ještě celý rok čas.“      Mlčeli. Několik starých smrků, které s potemnělou důstojností žily těsně u náspu, k nim na okamžik lhostejně nahlédlo. Prsty jí bubnoval po klíční kosti, náhle je nechal sjet dolů a dotkl se jejího pravého ňadra. Okamžitě se vymkla jeho objetí, odsedla si od něho a výhrůžně se usmála. A tento úsměv mezi nimi stál jako magická překážka, jako nepřekonatelná bariéra.      „Chtěla bych teď spát,“ řekla.      „Můžeš se mi opřít o rameno,“ on na to.      „To mi připadá dost nebezpečné.“      „Dokud nepřikryješ ten džbán pláštěnkou, nic ti neudělám.“      „Tomu nerozumím.“ Asistent ukázal na džbán a vysvětloval: „Mám pocit, jako by se na mě ta věc dívala. Zdá se – mně aspoň –, že má oči. Připadá mi, jako by mě pořád někdo pozoroval. Dokážeš to pochopit?“      „Jestli to tak opravdu je,“ řekla, natáhla se po celé délce sedadla a položila mu hlavu do klína. Mile k němu vzhlédla a už zhluboka oddechovala.      „Spíš už?“ zeptal se po chvíli.      „Ano,“ odpověděla, „zdá se mi o tobě, a jak se zase uvidíme.“      „Je u toho tvůj bratr? Teda: Vidíš někde poblíž nás ten džbán?“      „Ne, jsme sami. Jsme velice sami – a je to nádherné. Nikdo nás nesleduje. Máme se rádi. Je u toho jen tvoje puška a dívá se na nás. Ale mlčí. Dokáže ta puška mlčet, ne?“      „Když to musí být. Spi, Wando, spi, a ať se ti něco zdá. – Ale mohla bys to mít ještě pohodlnější.“      Jak to jen vsedě šlo, svlékl si horní část uniformy, nadzvedl jí hlavu na klíně a složený kabát pod ni vsunul jako polštář.      „Děkuju pěkně,“ zašeptala.      Nic neřekl a hleděl na džbán. Říkal si: Kdybych jí tím nezpůsobil bolest, vyhodil bych tuhle pitomou věc z okna. Něco podobného se mnou ještě nikdy nikam nejelo. Jestli vlak vyletí do povětří, bude její bratr vířit vzduchem, a když bude mít holka štěstí, bude ho pak moct sklepávat z listů. Z břízy třeba prst, ze smrčku možná prst u nohy.      Na zádech mu naskočila husí kůže. Zvedl se, udělal pár kroků po oddílu a zastavil se u džbánu, stojícího v rohu a tiše se chvějícího v kývavých pohybech vlaku. Byla to jednoduchá, pravděpodobně doma vypalovaná nádoba s masivním uchem na straně. Otvor byl překryt pergamenovým papírem, a aby se papír neuvolnil, dívka anebo někdo jiný, kdo džbán zakrýval, ho obtočil tenkou, ale pevnou šňůrkou a její konce svědomitě svázal.      Rychle se po dívce ohlédl, a protože viděl, že nezvedá víčka a snaží se spát, energicky uchopil pláštěnku, rozmotal ji a hodil na džbán. Nezdálo se, že si něčeho všimla. Proska měl dojem, že se rázem opět cítí uvolněněji a odhodlaněji; natáhl ruce a přistoupil k oknu. Slunce ho zdravilo paprsky probleskujícími vrcholky stromů, na lesní půdě divoce kličkoval zajíc a pelášil pryč. Malá lokomotiva s rachotem vlekla svůj náklad smíšeným lesem. Myslel na lesnaté okolí Lycku, mazurského městečka, kde se narodil. Vonělo to tam přesně tak; stejným dojmem na něho svého času působil Borek, zvlášť tam, kde se dotýkal jezera Sunowo. Asistent objevil veverku, shlížející na vlak tmavýma, lesklýma očima.      Její vlasy mají skoro stejnou barvu jako kožíšek té veverky. Budu jí říkat Veverka.      Odvrátil se od okna. Ležela klidně na lavici, nohu přehozenou přes nohu, jednu ruku v klíně, druhou u úst. Opatrně k ní přistoupil, do dvou prstů vzal lem jejích šatů a trošičku povytáhl látku. Pak se ohnul a políbil ji na opálenou nohu, těsně nad kolenem. Pohlédl jí do tváře: měla zavřené oči, rty se jí zachvěly. Když se narovnal, řekla:      „Na ústa ne.“      „Myslel jsem, že spíš,“ řekl.      „Kdo mě políbí na ústa, toho čeká neštěstí.“      „Opravdu?“      „Dávej si pozor!“      „To mi nevadí. I s tím rizikem – “      „Nedělej to,“ řekla a zasmála se.      Nadzvedl jí hlavu a políbil ji. Polibek opětovala a ovinula mu paže kolem svalnaté šíje a zase ho jemně odstrčila.      „Za půldruhé hodiny bude tma,“ řekl. „Musíme se zase vidět.“      „Tys ten džbán zakryl.“      „Ano, už jsem to nemohl vydržet. Cítil jsem se nesvůj.“      „Dej tu pláštěnku zase pryč, prosím. – Za hodinu a půl bude tma.“      Proska jí lhostejně vyhověl, natáhl se na druhou lavici, pozvedl ruku Wandě na pozdrav a snažil se usnout. Ale spánek nestrpí povely a čím víc se muž snažil nechat smysly na pokoji a zapomenout na všecko kolem, tím byly jeho šance menší. Zamžoural na ni a tiše se zeptal:      „Veverko?“      „Cože?“ zeptala se.      „Ty taky nemůžeš spát, Veverko.“ „Co je to veverka?“      „To jsi ty.“      „Co že jsem?“ zeptala se malátně.      „Červenohnědé zvířátko se zvědavýma očkama a malýma špičatýma ouškama. Hraješ si ve stromech a uzavřela jsi přátelství se starým mrzoutským lískovým keřem. A škádlíš mladé větve a hecuješ je a dovoluješ jim, aby tě vystřelovaly do vzduchu. Ale v zimě, moje Veverko, v zimě spíš, a když máš hlad, sáhneš za sebe do zásobárny s oříšky…“      „Políbil jsi mě na ústa,“ řekla.      „Víš už, co to je veverka?“ zeptal se.      „Políbil jsi mě, přijde neštěstí.“ Řekla to s vlídnou vážností a jemu se zdálo, že nepoznává její hlas. Zneklidněl: zvedl se.      „Myslíš, že se něco stane s vlakem?“      „Varovala jsem tě – “      „A ty nemáš strach? Bylo by ti jedno, kdyby najednou…“      Sňal pušku z háčku, potěžkal ji v ruce, pohladil závěr a z chlebníku vyhrábl zásobník.      „Co chceš dělat?“ zeptala se a vleže ho pozorovala.      „Pro všechny případy,“ řekl a zasunul zásobník.      „Kolik je v něm nábojů?“      „Dost.“      Postavil odjištěnou zbraň do rohu a vystrčil hlavu z okenního otvoru.      „Co tam vidíš?“ zeptala se.      „Stmívání.“      „Je možné je vidět?“      „Chová se velmi bázlivě a člověk musí mít oči na stopkách, když chce zjistit, po kterých cestičkách se k nám krade. – Co bys říkala, kdybych musel střílet?“      „Proč to chceš vědět?“      „Vždyť by to byli tví lidé,“ řekl a zapálil si cigaretu.      „Co nevidět se na nás vrhnou.“      Přistoupil těsně k ní.      „Vstaň,“ řekl.      Zůstala ležet.      „Řekl jsem, abys vstala, Wando.“      „Jsem tak unavená. Za chvíli bude tma.“ Zmocnil se ho podivný neklid; vyjel na ni:      „Kdo se na nás vrhne? Co to znamená, tohle věštecké tlachání?“ „Komáři. Tady na blatech jsou spousty komárů!“      Zasmál se a byl přesvědčen, že ho tenhle smích osvobodil.      „Musíte chovat víc ptáčků, víš, pak by nebylo tolik komárů. Ale ve vaší zemi umírají ptáci velmi mladí. A těch pár, co jsem jich viděl, se cítí být osamělí a lítají smutně po obloze. Písničky se jim zadrhly v hrdle.“      „Dřív to bylo jiné,“ řekla.      „Já vím,“ řekl.      Malá lokomotiva ze sebe najednou vyrazila protáhlé chraplavé zapískání a zpomalila. Muž uchopil svou útočnou pušku a přiložil ji pažbou k boku.      „Do Tamašgrodu je ještě daleko.“      „To bych řekl,“ poznamenal.      „Nejspíš to každou chvíli začne.“      Vlak teď jel už jen krokem.      „Ve dne,“ řekl, „to dřepí jako sůvy ve svých hnízdech a neodvažují se ven. Ale sotva nastane soumrak, probudí se a dostanou kuráž. Sedí pod sukněmi noci, udělají si malé průzory a střílejí skrz ně jako za bílého dne.“      „Koho myslíš?“ zeptala se.      „Ty chlapíky, co vyhazujou vlaky do povětří.“      „Copak to nesmějí dělat?“      „Hele, buď radši zticha.“      Pomalu otevřel dveře jejich oddílu, vyklonil se a podíval se ve směru jízdy. Pak se otočil k ní a chvatně řekl:      „Musíš okamžitě zmizet. Rychle, to jsou polní četníci. Pravděpodobně budou kontrolovat vlak. – Tak dělej! Lehni si na svah pod tratí, přitiskni se k zemi a počkej. Dám ti znamení, až bude vzduch zase čistý. Musíš ven druhou stranou.“      Okamžitě byla na nohou a vrhla se ke dveřím.      „Zámek se zasekl,“ vykřikla zoufale.      Zvedl nohu a vší silou uhodil do kliky.      „Honem, Wando, musíš honem ven! Kdyby tě tu našli, bylo by to pro nás oba hodně nepříjemné.“      Vyskočila a hladce dopadla na svah náspu, ještě kousek sklouzla a lehla si na břicho.      Vláček popojel dalších padesát metrů, pak zaskřípěly brzdy.      Zatímco si oblékal blůzu uniformy, přemýšlel: Doufejme, že vlak doběhne. Není to ani padesát metrů. Snad mě nenechá ve štychu. Ale nemůže, protože tamhle stojí ten její džbán a nechala tady i pláštěnku. Já už tuhle zatracenou věc nemůžu ani vidět!      Zabalil džbán do pláštěnky a zastrčil ho až dozadu pod lavici. Sotva se napřímil, už k němu vystupoval četník.      „No tak,“ řekl, „všechno v pořádku? Můžu vidět tvůj cestovní příkaz?“      Proska mu podal zmačkaný, křížem krážem orazítkovaný papír.      „Kam máš namířeno?“      „Kousek od Kyjeva.“      „A odkud jedeš?“      „Z Lycku. Měl jsem dovolenou.“      „Kde je to hnízdo?“      „V Mazursku, sedmnáct kilometrů od polských hranic.“      „Od bývalých hranic,“ opravil ho četník a rozsvítil čtyřhrannou svítilnu, zavěšenou na prsou. Kužel světla nasměroval na ten kus papíru. Zkontroloval všechna razítka, do jednoho podpisu zapíchl zjizvený ukazovák a řekl: „Tohle je zřejmě Kilian, co?“ „Ano, přesně tak. To je můj kapitán. Ten to potvrzení podepsal. Mám pro něho balíček, od jeho ženy.“      „Tak ten balíček můžeš zase poslat zpátky. Kapitán to už má za sebou.“      „Padl?“      „To taky. Nějakej chrapoun ho trefil rovnou mezi oči.“      „Kdy to bylo?“      „Před čtyřmi dny. Měl jsem tam vepředu něco na práci. Nesli kapitána ještě dva kilometry na převaziště, ale tam se už ani neprobral.“      „A co mám teď dělat s tím balíčkem?“      „Co v něm je?“      „Jak mi řekla jeho žena, nátepník a zimní chrániče uší. V zimě mu nejvíc mrzly uši.“      „Teď už je skoro léto,“ řekl četník, „jestli myslíš, že bys příští zimu mohl ty chrániče potřebovat, tak si je rovnou nech.“      „Děkuju mockrát, mně umrzají jen nohy.“      Četník zvedl oči k obloze. „Měsíc je dnes nějak zvědavý, myslím, že bude mít na co koukat.“      „Ty si myslíš, že vlak vyletí do povětří?“      „Hlavně moc nevystrkuj hlavu z okna,“ řekl četník, vypnul baterku a zmizel.      Asistent se vrhl na druhou stranu oddílu. Očima ohledával svah náspu, Wandu nebylo nikde vidět. Okamžik počkal a pak tiše zavolal: „Veverko! Neslyšíš? Můžeš jít! Wando! Kde jsi? Tak už pojď!“ Nešla. Nevystupovala zpoza žádného stromu, jak doufal, a nezvedala se, jak si přál, ze svahu pod kolejemi.      Vlak sebou trhl. „Wando!“ zavolal Proska hlasitěji, „proč nejdeš!“      Vlak nabíral rychlost.      „Zase se uvidíme,“ volal muž, „brzy se setkáme.“      Zabouchl dveře, které předtím nechával otevřené v naději, že jí usnadní naskakování, a posadil se.      Zapomněla tady ten džbán a pláštěnku. Asi se bála víc, než chtěla připustit. V Tamašgrodu ten džbán odevzdám.      Muž vstal, vytáhl džbán a postavil ho před sebe. Na nádobu dopadalo světlo měsíce. Proskovi se zdálo, že na něj pomrkává.      „Nemám strach,“ mumlal si pod vousy, „nevyhodím tě z okna. Byla by to pro mě hračka, ale neudělám to. Budu ctít tvou lidskou důstojnost, i když už nejsi člověk. Ale byls člověkem, a toho já si určitě dokážu vážit. To mi věř.“      Muže se zmocnila prastará zvědavost, v hlavě ho začala pálit elementární otázka, z pochvy pomalu vytáhl dýku a naklonil se ke džbánu.      Musím se taky jednou podívat, jak člověk vypadá, když to dotáhne až sem. Tobě už nijak neublížím. Nebudeš se na mě zlobit, když si z tebe na špičku nože vezmu.      Zabodl dýku do pergamenového papíru zakrývajícího hrdlo, vyřízl do něho větší otvor a chvějící se rukou vytáhl nepatrný kopeček popela. Přičichl k němu, nebyl cítit nijak.      Mohlo to kdysi být stejně tak dřevo nebo tabák anebo papír.      Proska opatrně vstal a přidržel nůž u rozbitého okna. Proud vzduchu se na něj vrhl a popel rozmetal.      „Odpusť mi, jestli můžeš,“ houkl asistent.      Měl zlost, že se dívka nevrátila. Pomalu se zase posadil ke džbánu, a aniž chtěl, píchl do popela ještě jednou. Jenže bodák nepronikl příliš hluboko. Džbán byl popelem naplněn nejvýš z jedné třetiny.      Co to je? To přece zní skoro jako kov! Že by se pod popelem skrývalo ještě něco jiného? Možná že mě podfoukla, tahle věštkyně s pěknýma prsama. Koukneme se, co to pod tím popelem vězí. Ten její bratr mohl být stejně tak kus dřeva. Vzal džbán do obou rukou a přidržel ho z okna ven. Vítr popel vyhnal ven. Na dně nádoby se zaleskly čtyři dynamitové patrony!   Siegfried Lenz se narodil roku 1926 ve východopruském Lycku (polský Ełk), zemřel v roce 2014 v Hamburku. Patří k nejvýznamnějším a zároveň nejčtenějším spisovatelům německé poválečné literatury nejen v Německu, ale i ve světě. V češtině vyšly téměř všechny jeho významné romány, především Muž v proudu (česky 1965), Rukojmí (1966), Hodina němčiny (1974), Vzor (1976), Tak hezky bylo v Šulákově (1982), Vlastivědné muzeum (1984), Cvičiště (1989). Autor má za sebou rovněž velmi bohatou povídkovou tvorbu. Siegfried Lenz obdržel několik desítek významných cen a vyznamenání, mimo jiné Mírovou cenu německých knihkupců (1988), Goethovu cenu města Frankfurt nad Mohanem (1999) či Cenu Lva Kopeleva za mír a lidská práva (2009).   Nakladatelství PROSTOR, v českém jazyce vydání první, z německého originálu Der Überläufer, vydaného nakladatelstvím Hoffmann und Campe v Hamburku v roce 2016, přeložil Petr Dvořáček, 284 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-18 15:48:35

Poutník z Mohameda: Alláhův hněv (ukázka z knihy)

Téma budoucnosti, ve které se vlády nad světem zmocní muslimové, už bylo zpracováno mnohokrát. Světovou proslulost si získal Michel Houellebecq v románu Podvolení (česky 2015). V současné době se svou troškou džihádu do mlýna přispěl autor historických detektivek a novinový alarmista Vlastimil Vondruška, který v knize Kronika zániku Evropy 1984-2054 popisuje románovou vizi rozpadu „našeho světa“. Ještě před nimi zpracoval stejné téma František Kotleta, jehož Poutník z Mohameda: Alláhův hněv je bestsellerem mezi fanoušky žánrové literatury. Kniha původně vyšla ve dvou částech v letech 2008 a 2011 pod vlastním jménem autora – Leoš Kyša. Byla napsána ještě před tím, čemu dnes říkáme uprchlická krize. Příběh samotný se odehrává v daleké budoucnosti, kdy planetu Zemi ovládnou muslimové a vyznavači konkurenčních nábožeství ji musí opustit a kolonizovat vesmír. To se ostatně daří i muslimům, a tak většinu známého vesmíru obsadí oni a na křesťany a židy zůstanou vzdálenější a nehostinnější destinace. Celý známý svět tak žije v jakési náboženské verzi studené války, kde proti muslimům stojí spojené planety Američanů a ruské vesmírné impérium. Kotletovým hrdinou v tomto světě je pašerák pornografie a alkoholu, který na zakázku provede teroristický útok proti muslimům. Koneckonců terorismus muslimové nevymysleli, šlo vždy hlavně o způsob boje slabých proti silným, jak nám ukazuje minulost a koneckonců i Kotletova smyšlená budoucnost. Jeho kniha není hystericky protiislámská nebo protináboženská. Pokud něco je, pak je to příběh o svobodě jedince, o tom, že není radno se své svobody vzdávat a že nakonec nejsvobodnější jsou ti, kdo jsou k sobě i světu upřímní – pašeráci alkoholu a pornografie, lidé, pro které není náboženství dogmatem, ale vnitřním morálním kompasem, pro které je láska a přátelství víc než formální pravidla.   Ukázka z knihy V hotelu jsem v televizi naladil hlavní zpravodajský kanál. Zatčení tří křesťanů se věnovali jenom okrajově. Neradi přiznávají, že se někdo může od pravé víry odklonit. V reportáži vedli Muneeba a jeho dva přátele k budově soudu, odkud je vyexpedovali rovnou do vazby. On i ostatní dva odhalení křesťané nesli hlavy hrdě vztyčené. Na rozdíl od Ibrahima mou identitu neznají. Nemají tedy koho prozradit. Ani o plánu na únos Mohameda nevěděli. Problém spočíval v zásilce, kterou u nich ukryli moji zaměstnavatelé. Policajti neměli šanci ji objevit, ale musím pro ni vyrazit ještě dnes. Dřív než ti tři začnou zpívat. Mohli být sebevíc odhodlaní, ale v péči náboženské policie se dřív nebo později rozmluví každý.      Hlavní zprávy se jinak nejvíce věnovaly blížícímu se slavnostnímu otevření Mohameda. Akce se má zúčastnit i pět ministrů Rady imámů a několik slavných herců i hereček. Kolem gigantického korábu už teď kroužily desítky vojenských lodí a stovky zpravodajských. Kamery jej nasnímaly snad ze všech možných úhlů. Skutečně impozantní veledílo.      Vykonal jsem večerní modlitbu a zhasl světlo. Počkám ještě hodinu a vyrazím do mešity. * * * V obchodě jsem si cestou od Ibrahima koupil levnou modrou burku. Hasan mě sjel dost opovržlivým pohledem. Dělal jsem, že si toho nevšímám, ale přidal jsem mu další plusové body. Koupil jsem i mapu města. K Černé mešitě je to dobrých sedm kilometrů. Chvíli jsem váhal, zda si nevzít taxíka. Začínám pěkně lenivět. Převlékl jsem se a vyrazil.      Po západu slunce se pěkně ochladilo. Na černé obloze se leskly tři měsíce. Jeden velký a dva vzdálené namodralé. Písečná bouře ustala. Zkřehlé prsty jsem zamotal do povlávajícího textilu burky a přidal rázně do kroku, abych se zahřál.      Před mešitou stálo jedno policejní auto. Seděli v něm tři chlápci. Dva vypadali, že spí. Ten poslední měl rozsvícené světlo a četl si Korán. Obvodovou zeď jsem přelezl zezadu. Nebyla moc vysoká. V zahradě stálo několik trnitých stromů. Naštěstí dost daleko od sebe, abych mohl v klidu projít. Okna nezabezpečená. Žádné mříže ani hlásiče pohybu. Kdo by se také na muslimské planetě chtěl vloupat do mešity? Stačilo pár úderů loktem a okno se rozletělo dokořán. Potichu.      Opatrně jsem seskočil na koberec a přivřel okno. Z ulice do hlavní místnosti dopadalo světlo. Díky tomu jsem mohl dobře vidět. Nesměl jsem se ale přiblížit k oknům, aby mě neprozradila vlastní silueta. I čtoucí policajt mohl občas vzhlédnout k budově.      Teď jen najít tu správnou knihu. V administrativní místnosti stál malý příruční trezor. Otevřený a prázdný. Snad není Muneeb takový pitomec a neschoval ji na prvním místě, kde by hledal každý policajt. Propátral jsem šuplíky i skříně. Nic. Prolezl jsem všechny místnosti. Už jsem byl vážně zoufalý. Kam bych schoval takovou věc já? Dumal jsem a pak mi to došlo: Tam, kam patří. Do knihovny!      A měl jsem pravdu. Ležela tam. Přesně uprostřed. Mezi různými vydáními Koránu byl ten můj největší a nejtěžší. Na zadní straně vytištěno poznávací znamení: Vydáno na Alcoru. Měl jsem co dělat, abych nevykřikl radostí.      V okamžiku, kdy jsem Korán zastrčil do tašky přes rameno, uslyšel jsem charakteristické pípání tlačítek elektronického zámku dveří. Namáčkl jsem se do stínu knihovny.      Ve dveřích stáli dva policajti. Doufal jsem, že byli z auta před mešitou, a ne nějaká posila. Jeden držel v ruce baterku. Kužel světla chaoticky bloudil po místnosti. Nepostřehl jsem, že by měli vytažené pistole. Zatajil jsem dech a čekal. Vešli dovnitř. Paprsek světla přejel přes knihovnu a olízl mi levou ruku. Nevšimli si mě. Přešli do kanceláře. Nechal jsem tam pěkný nepořádek. Musel jsem rychle jednat, než jim dojde, že se někdo vloupal do mešity, a informují ostatní fízly. V duchu jsem děkoval, že mají mešity všude koberce. Nemusel jsem se tolik snažit, aby nebyly slyšet moje kroky. Policajt s baterkou šmejdil vevnitř. Druhý stál ve dveřích a opíral se o rám. Nejhorší je okamžik těsně před tím, než se rozhodnete jednat. Máte chuť utéct. Jakmile se pohnete, jde to samo.      Prudce jsem zvedl pravou ruku, dlaní zakryl policajtovi ústa a zároveň pevně uchopil za bradu. Levačka přistála na temeni. Stačilo jen prudce trhnout a strážník se sesul k zemi. Ten druhý si toho vůbec nevšiml. Čerstvé mrtvole jsem vytáhl z pouzdra pistoli. Těsně předtím se chlápek s baterkou otočil a osvítil mi tvář. Zmáčkl jsem spoušť.      Dostal přímý zásah do hrudi. Odletěl asi metr. Rozložil se na stůl pokrytý rozházenými papíry. Lejstra se pomalu stávala rozházenými krvavými papíry.      Hluk výstřelu se v malé místnůstce pěkně rozlehl. Teď večer ho museli slyšet přinejmenším na ulici před mešitou. Proběhl jsem ke vchodovým dveřím. Někde by tu měl stát třetí fízl. Nestál. Pořád seděl v autě a spal. Ani rána z pistole jej nevzbudila. Zkusil jsem opatrně tlačítko otevírání. Dveře se tiše rozevřely. Chvilku jsem váhal. Jenom chvilku. Může se vzbudit každým okamžikem a zburcovat kolegy. Potřebuji alespoň hodinu na návrat do hotelu. Položil jsem mu pravou ruku pod bradu a druhou na temeno.      Doufám, že ten poslední sen alespoň stál za to.  * * *  „Alláhu Akbar,“ pozdravil mě policista kontrolující totožnost pasažérů na dopravníku číslo patnáct. „Alláhu Akbar Kabíra,“ zadeklamoval jsem poslušně. Ukázal jsem mu průkaz a přiložil otisk pravého palce. Obojí se shodovalo s mladým imámem Ali al-Borakem ze seznamu pozvaných na slavnostní uvedení mezihvězdné lodi Mohamed do provozu. Prohlídka byla rychlá. Měl jsem s sebou jen Korán. Jako většina mých spolucestujících. Prošel jsem detektorem kovů a výbušnin.      „V pořádku. Další,“ poslal mě na místo kontrolor. Sedl jsem si na vyhrazené křeslo. Většina mužů v dopravníku byla starší než já. Někteří vyplašeně nervózní, jiní očividně dychtiví. Jen málokdo vypadal klidně. Zkoušel jsem odhadnout, jestli někdo z nich patří k lidem z Hagany. Jeden měl trošku židovský profil. Četl si v Koránu a občas se polohlasem dovolával Alláha. Buď jen další fanatik, nebo vážně únosce. V tom případě ovšem dost přehrával.      Dostal jsem místo u okna. Na rozdíl od vesmírných lodí mají dopravníky létající na oběžnou dráhu okna. Mohameda visícího ve vesmírné prázdnotě nad žlutým Zakátem jsem už znal. Nyní pohled na něj clonily stovky lodí kroužících nebo parkujících okolo. Většina z nich byly výletní dopravníky. Přicestovaly sem desetitisíce lidí dychtících vidět start této úžasné lodi. Pár desítek patří televizním stanicím. Ostatní pak armádě a náboženské policii. Sevřel jsem křečovitě svůj Korán. Přistáváme.  * * * Třicet pět teroristů podzemní organizace Hagana svůj útok načasovalo celkem profesionálně. Kamery desítek televizí zrovna mířily na nejstaršího člena Rady imámů, držícího plamenný projev, když se jeho hlava efektně rozprskla do prostoru díky přesně mířené kulce. Na pódium vyskočilo pět chlapů v uniformách ochranky lodi a zbývajícím čtyřem pohlavárům přiložili pistole k hlavám. Na svých uniformách měli navíc navlečenou červeno-modro--bílou pásku.      Velitel komanda elegantně přeskočil bezhlavou mrtvolu a postavil se sám za mikrofon. Zřejmě chtěl přednést požadavky únosců. Jak zněly, se už asi nedozvím. Hlava únosce následovala osud té imámovy. Její zbytky dopadly směrem k vychládajícímu duchovnímu. V tu chvíli nastala regulérní panika. Následná přestřelka ji doplnila krásnou zvukovou kulisou. Na rozdíl od ostatních poutníků jsem ovšem neprchal bezcílně.      Než plán Ibrahima Churšída roztrhaný na milimetrové kousky skončil v toaletě, vryl jsem si jej do paměti jako buddhista mantru. Alespoň se to tak říká. Buddhisté už sto let oficiálně neexistovali. Z kongresového sálu dvakrát vlevo, vpravo, zase dvakrát vlevo a servisním výtahem do jedenatřicátého patra. Až k výtahu si mě nikdo nevšímal. Před ním stálo snad dvoumetrové plešaté monstrum se zrzavým plnovousem.      „Uklidni se, poutníku, právě jsem dostal zprávu, že všichni útočníci byli pobiti. Na lodi je znovu nastolen pořádek. Můžeš se vrátit do kongresového sálu,“ mluvil ke mně jako k malému ubrečenému dítěti. Chlapci tedy dlouho nevydrželi. Ona se v pětatřiceti lidech loď s pěti tisíci pasažéry unáší vážně blbě. I tak jsem čekal, že vydrží déle.      „Díky, opičáku.“ Vhodnější oslovení jsem pro něj nenašel. Svůj účel splnilo. Rozhodil jsem ho. Hned nato to schytal mezi nohy. Ještě než se stihl zkroutit bolestí, dostal to pravým zvedákem na bradu. Doufal jsem, že hned padne k zemi. Složil se až po dalších sedmi ranách. Z odřeného hřbetu pravé ruky mi tekla krev.      Zatáhl jsem bezvládné tělo do výtahu, odzbrojil ho, zmáčkl potřebné patro a zlomil mu vaz.      Nejjednodušší vstup do počítače lodi jsem našel v náboženském centru. Odtud se měla vést do všech reproduktorů Mohameda živá kázání. Doufal jsem, že tu nebude ani noha. Bohužel byla. A ještě další tři. Patřily dvěma technikům. Díky jejich přítomnosti zůstaly dveře do centra odemčené. S pistolí v ruce jsem je požádal, aby mi otevřeli vstup do počítače. Vytáhl jsem Korán uložený za pasem a odtrhl spodní desku obalu. Byla z umělé nekovové slitiny. Majstrštyk židovských koumáků. Měla i vhodný konektor k připojení. Abych měl jistotu, že se program uvnitř nahraje, musela deska zůstat připojená nejmíň deset minut. Čas jsem si ukrátil zastřelením obou techniků. * * * Pro jistotu jsem se vrátil jiným výtahem. Okolo kongresového sálu to bzučelo jako v úle. Pověřený velitel náboženské policie už stačil rozhodnout, že se odlet Mohameda k Zemi uskuteční. Posunuli start jen o deset hodin. Mrtvoly muslimů i útočníků už stačili odklidit. Teroristů padlo třicet. Pět se tedy musí ještě někde na lodi skrývat. Zabili všechny zástupce Rady imámů, patnáct členů ochranky a třicet poutníků. Jak znám tajnou náboženskou policii, měla je na svědomí spíš její palba než hochů z Hagany.      Prodíral jsem se policisty, ochrankou lodi a poutníky v kongresovém sále snad půl hodiny, než jsem našel televizní štáb zpravodajské agentury Jerema. Všichni měli tradiční bílé oděvy oddaných věřících, takže jsem se jen zbavil visačky návštěvníka a připnul si identifikační štítek asistenta produkce.      S opuštěním Mohameda jsme neměli nejmenší problém. Přestoupili jsme do malé, ale rychlé mezihvězdné kocábky a dali tomuhle monumentálnímu hrobu sebevražedného křesťansko-židovského komanda únosců sbohem. Zbývaly dvě hodiny, než se z něho stane hrob masový. Doslova a do písmene. Program z mého Koránu už nenápadně přebírá kontrolu nad celou lodí. Až se mu to povede, nahodí motory a odpálí ji směrem k Zakátu. Z Mohameda se stane kamikadze. Jako obrovský meteorit zasáhne povrch planety a nejmíň třetinu jí dokonale vyhladí. V té době už budeme v podprostoru.   Poutník k Zemi „A k tomu přidám sto padesát žen. Žádná z nich není starší dvaceti let, krásné, všechny dobře stavěné a hlavně zdravé. Na otrokářském trhu mají větší cenu než tvoje loď. Padesát z nich jsou ještě panny,“ odříkal pomalu Al-Amín s důrazem na poslední slovo. Díval se mi upřeně do očí, aby zjistil, jestli mě jeho velkolepá nabídka zaujala.      Bezesporu mě ohromil, ale nedal jsem to najevo.      „Kontroloval jsem je osobně, nevěřící,“ dodal po chvíli a okázale se zachechtal, aby všichni pochopili, že šlo o vtip. Za ty roky, co s ním obchoduju, ho znám natolik, že vím, že o žádnou legraci nešlo. Onu kontrolu panenství určitě prováděl osobně a velmi si ji užil. Potáhl si z vodní dýmky a po mocném šluku na chvíli zavřel oči, aby si lépe vychutnal kouř tabáku s chaynekou. Opojná a fyzicky nenávyková droga pocházela z této planety a její vývoz v podstatě živil většinu zdejší populace. Musím přiznat, že jsem na jejím prodeji překupníkům docela dobře vydělával, což byl jediný důvod, proč jsem teď seděl v obřadním stanu tohohle hrdlořeza a poslouchal jeho obchodní návrhy.      Amín vážil dobrých sto dvacet kilo. I při úctyhodné výšce přes sto devadesát centimetrů působil dojmem obtloustlého stárnoucího páprdy. Navíc plešatého páprdy. Co mu chybělo na hlavě, hravě doháněl délkou prošedivělých vousů. Kolem něj na polštářích z ovčích kůží seděli čtyři nižší klanoví vůdci. Dívali se na mě a mého společníka a zarputile mlčeli.      „Tvá nabídka je skutečně velkolepá, ale nemohu ji přijmout. Víš, že pašeráci mají svůj kodex a ten nám zakazuje prodávat atomové zbraně. Nemohu ti je obstarat ani za tisíc panen a tisíc tun drogy, stejně jako bych A-bombu nikdy neprodal Bánímu-al-Mustalíqovi. Tvá velkorysá nabídka je zbytečná, velký bojovníku. Pokud bych ji přijal, velmi brzy by má hlava poletovala vesmírem a mé orgány by posloužily lidem, kteří je potřebují a jsou ochotni za ně dobře zaplatit,“ pronesl jsem pateticky. Al-Amín si na takovém způsobu komunikace zakládal, stejně jako všichni Čečenci.      Situace na frontě musela být pro jeho klanový svaz skutečně vážná, když se rozhodl přemluvit mě k porušení kodexu. Bání se poslední dobou chlubil, že je pouze otázkou času, kdy si Amínovou hlavou ozdobí vchod do svého sídla, ale nebral jsem ho příliš vážně. Čečenci jsou chvástáním a zveličováním svých činů doslova posedlí. Myslím, že když se nějaké dítě nahlas nechlubí a dostatečně nezveličuje všechny své činy, obviní jeho matku z cizoložství a jejího potomka prodají otrokářům jako nežádoucí kukačku.      Tentokrát zřejmě Al-Amín nepřeháněl. Chtít po mně atomovou bombu místo klasického sortimentu pozemních a leteckých zbraní skutečně znamenalo, že klanům starého chlípníka teče do bot. Al-Amín mé odmítnutí zřejmě očekával. Ani neotevřel oči, jen dál rytmicky šlukoval kouř z vodní dýmky. Tvářil se, že mě vůbec neslyšel. I ostatní vůdci vypadali jako sochy z muzea voskových figurín.      „Mohu ti do týdne dodat libovolné množství T-95. Rusové zase vylepšili jejich ovládání a přidali víc zbraňových systémů. Mám v nákladním prostoru nové americké kulomety se střelami s tepelným naváděním a otrávenými kulkami, létací magnetické miny nebo nová děla typu Kaaba. Muslimská federace je zařazuje do výzbroje svých pozemních jednotek. Jsou naprosto spolehlivá, mám i…“      „Dost už!“ zařval najednou klanový vůdce a s tím výkřikem vyprskl chaynekový kouř doprostřed stanu.      „Nechci zbraně, nevěřící pse. Tvé ceny jsou nadsazené, jako bys pocházel z lůna židovské děvky. Všechno tohle zboží prodáváš Bánímu, který plundruje mé vesnice a města. Chci atomovou bombu. Chci vyhladit Nový Grozný a ty mi k tomu pomůžeš,“ ukázal na mě prstem a v jeho očích plálo šílenství jako maják, který námořníky varuje před ostrou a zrádnou skálou.      Začínal jsem chápat, proč před sto lety, nedlouho poté, co poslední nevěřící, tedy lidé, již nevyznávají islám jako své náboženství, odešli ze Země, věnovala Rada imámů Čečencům tuhle příjemnou planetu s mírným klimatem. Jejich přesun stál Muslimskou federaci astronomickou sumu, ale klid, který Země po jejich odstěhování získala, byl evidentně k nezaplacení.      Planetu si pojmenovali Basajev, po svém legendárním válečníkovi. Jen co se pořádně zabydleli, začali dělat to, co od nepaměti uměli nejlépe: vraždit se mezi sebou. Na Basajevu permanentně probíhaly desítky lokálních konfliktů mezi znesvářenými klany. Čečenci samotní se netvářili, že jim věčná válka nějak vadí. Naopak. Myslím, že byli ve svém živlu. Stejně jako my, pašeráci zbraní. Jediný problém představovala nesolventnost jednotlivých klanů. Cenné kovy se na planetě příliš netěžily. Za zbraně šlo získat jedině ženy nebo sušenou chayneku a obojí mělo své nevýhody. Ženy byly náročné na přepravu, chayneka zase na prodej. Po pašerácích drog šli nejen vojáci Muslimské federace, ale i většina policajtů ze samostatných neislámských planet. Navíc cena na trhu kolísala a občas jsem byl rád, když jsem na konci obchodu neprodělal poslední skafandr. Dlouhodobě se ovšem směna s Čečenci vyplácela, jen musel být člověk obzvlášť opatrný.      Nešlo o první cholerický Al-Amínův výstup. Za léta, co se s ním zahazuju, jsem jich už pár zažil. Existoval jenom jeden vhodný způsob, jak nyní zareagovat. Prudce jsem vstal a se mnou i můj pobočník Mohamed Majid, muslim původem, ale jinak milovník uleželé skotské a zavilý ateista.      „Odpusť mi, ctihodný Al-Amíne, že jsem tě rozčílil. Jsi čestný muž a skvělý bojovník. Pokud budeš mít ještě někdy zájem, bude mi ctí s tebou obchodovat, ale nyní již musím odejít,“ pronesl jsem úsečně.      Nad těmi frázemi jsem ani nepřemýšlel. Vypouštěl jsem je z úst automaticky jako dětskou říkanku. Čečence nikdy nesmíte poslat k šípku přímo, a už vůbec ne někoho, jako je tenhle cholerický zabiják. A rozhodně ne před dalšími klanovými vůdci. Pouhý náznak urážky by musel smýt krví. Vaší krví.      S Mohamedem jsme se Al-Amínovi hluboce uklonili a pomalu vycouvali ze stanu. Do očí mě uhodila záře červeného slunce.      Hned potom mě do čelisti uhodila černá pažba pušky.      Ztratil jsem rovnováhu a jako pytel chayneky spadl na zem. Nade mnou stáli tři ozbrojenci a mířili mi na hlavu samopaly. Dva si vzali do parády Mohameda. Jeden mu okovanou botou (z dodávky, kterou jsem jim doručil předminulý měsíc, spolu s dálkově řízenými americkými tanky) drtil krk a druhý mu do břicha strkal hlaveň samopalu. Ruská K-7. Taky moje zboží.      Čečenec vyšel ze stanu, protáhl se jako kočka po dobrém obědě a pomalu se nade mnou rozkročil.      „Mohl jsi získat sto padesát žen za jednou mizernou bombu. Teď mi ji dáš zadarmo a já tě možná nechám žít, nevěřící.“      Jeho situace musela být daleko horší, než jsem se domýšlel. Tím, co provedl, ztratil výhradního dodavatele zbraní a zároveň riskoval pomstu pašerácké gildy. Nejenže mu teklo do bot, už v tom musel být nejspíš po kolena a voda pořád prudce stoupala. Zoufalá situace plodí zoufalé činy.      „Nemám na lodi žádnou atomovou bombu. Musel bych pro ni zaletět na Tortugu. Dřív jak za dva týdny to nestihnu.“      „Nelži!“ zařval Amín a kopl mě do břicha. „Vím, že je na Jeremiášovi nejméně jedna. Při tvé poslední návštěvě mi to prozradil člen tvé vlastní posádky.“      V duchu jsem proklel anonymního užvaněného podřízeného a rozhodl se, že všechny posadím na detektor lži. Kdo neudržel jazyk na uzdě, skončil. Tedy pokud se dostanu z dostřelu Čečence a jeho bojovníků.      „Amíne, příteli, nevím, jak ti pomoci. I kdybych tu atomovku na palubě Jeremiáše měl. Chlapci s ním krouží na oběžné dráze a příkaz k bombardování Grozného ode mě neposlechnou. Znají kodex. Zvlášť když jim řeknu, že jsem zde jako zajatec. Zvolí si nového kapitána a já ti tady zůstanu jen na ozdobu.“      „Ozdobu si udělám z tvé hlavy a tvého mužství, pokud nesplníš mé podmínky, pse.“ Amín mě znovu kopl do břicha. Zřejmě ho tenhle alternativní sport – kopanec do zajatce s rozběhem – začínal bavit.      Zachytil jsem Mohamedův zoufalý pohled. Oběma nám bylo jasné, že přivést Čečence k rozumu nepůjde. Buď se ulicemi Grozného prožene radiační vítr, nebo se našimi těly proženou nože Amínových nohsledů.      „Dobře, ty zmrde. Vyhrál jsi,“ řekl jsem a místo odpovědi schytal vzteklý kopanec. Tentokrát do slabin. Bolestí mi vytryskly slzy. Slovní úcta už dávno nebyla potřeba. I když splním všechna jeho přání, těžko mě kdy pustí. Nejsem Čečenec, ale krevní msta mi není cizí. Amín mě zná a ví, že ani já nejsem v odpouštění zrovna přeborník.      „Musím do modulu k vysílačce. Telepatii kupodivu neovládám,“ zavtipkoval jsem a pomalu, aby se strážci náhodou nepolekali a nestiskli citlivé spouště svých K-7, se postavil na nohy. * * * Do dvoumístného modulu se nás nacpalo šest. Připadal jsem si jako v sauně. Ještěže jsme byli všichni oblečení. Naši hlídači páchli ovčinou, chaynekovým kouřem a strojním olejem na promazávání zbraní. Amín se posadil do sedačky pilota a rozhlížel se kolem. Předpokládám, že hledal něco, co by stálo za odcizení.      „Jeremiáši, tady modul číslo jedna.“ Výzvu jsem nemusel ani jednou opakovat. Mikrofon zapraskal a ozval se hlas navigátora.      „Zdravím vás, kapitáne. Už se vracíte?“      „Ještě ne, Pavle. Domluvili jsme s Al-Amínem skvělý obchod.“      „S Al-Amínem? Tím slizkým penetrátorem ovcí?“      Čečenec v židli nadskočil. Mít v tu chvíli Pavla Arsenije po ruce, vymlátil by z něj jeho širokou, smutnou ruskou duši.      „Ano, s ním. Získáme sto padesát mladých žen, z toho padesát panen, a pět metráků chaynekových listů nejlepší kvality za jednu drobnou službičku.“      „Službičku?“ zapraskal v mikrofonu podezřívavý navigátorův hlas.      „Ano, službičku. Shodíme na Grozný atomovku.“      „Cože!?“ vykřikl Pavel. Ozvěna jeho hlasu se prohnala reproduktorem do modulu a chvíli v něm rezonovala.      „Vy jste se zbláznil! Tarek z nás všech udělá šašlik. Nemůžeme prodávat atomovky ani se míchat do konfliktů. Jen prodáváme zbraně. Chystáte se na nejšílenější porušení kodexu, o jakém jsem kdy slyšel. Kapitáne, vy jste se musel přiotrávit kouřem z toho jejich svinstva. Váš rozkaz odmítám uposlechnout,“ rozezněl se modulem Rusův rezolutní hlas.      „Pavle Arseniji, starý vesmírný vlku, rozumím ti, ale odpovědnost za tuhle akci nesu jenom já. Jestli bude chtít Tarek na stole něčí koule v jahodové omáčce s rýží, jsou to ty moje. Vy dostanete podíl na prodeji a do konce života nemusíte hnout prstem.“      Navigátor se na chvíli odmlčel, jako by nad mým vysvětlením přemýšlel.      „Kapitáne Danieli Kalandro, naposled vás prosím, rozmyslete si to.“      „Ne, je to moje rozhodnutí a stojím si za ním. Obchod už jsme s Al-Amínem stvrdili. Kdy budete schopni bombu odpálit na místo určení?“      „Sám víte, že je to oříšek. Musíme ji nejprve složit, zaktivovat a pak vymyslet, jak se dostat do letového prostoru. Nad Grozným je skvělá obranná vzdušná síť. Sami jsme ji pomáhali budovat,“ zabručel nespokojeně.      „Nad tím jsem už přemýšlel. Spojte se s Báním, že mám pro něj skvělou nabídku nových amerických automatických vznášedel, která po mně chtěl. Až vám otevře letecký koridor, zakroužíte nad městem, odpálíte bombu a zmizíte.“      Al-Amín se rozvaloval v mém pilotním křesle a jeho úsměv se stával stále širším a širším, až jsem se bál, že si za chvíli vykloubí čelist. Jeho sen o velkém atomovém hříbku nad městem nenáviděného nepřítele se začínal uskutečňovat.      „Doufám, že se nebudete vyskytovat někde v dosahu bomby,“ nadhodil Rus.      „Kdepak. Zůstaneme v blízkosti modulu,“ zavrtěl jsem hlavou, i když mě nemohl vidět.      „Dobře. Oznámím to posádce a pak se spojím s Al-Mustalíqem. Dřív než ráno nám určitě koridor neotevře.“      „Výborně, alespoň si budeme moci užít velkolepé pohostinnosti vojenské polní základny ctihodného Al-Amína,“ řekl jsem a přerušil spojení s Jeremiášem.      Vysoký Čečenec vyskočil radostně z křesla. Tvářil se, jako by právě v loterii vyhrál vládu nad celou planetou. Až jsem se bál, že mě dojetím láskyplně obejme. „Dobře jsi to vymyslel, nevěřící. Je vidět, že nikdo se ve lhaní nevyzná tak dobře jako křesťanští psi,“ pronesl spokojeně. * * * Trochu jsem doufal, že se k nám po rozmluvě s navigátorem začne věznitel chovat trochu ohleduplněji. Pravda, už neměl potřebu do mě kopat, ale to představovalo veškerou změnu k lepšímu. S Mohamedem nám nasadili pouta a pak nás svázali dohromady nanolanem jako párek sadomasochistických homosexuálů. Problém vězel v tom, že pokud jste sebou hýbali, začalo se lano zkracovat. Dilema mezi potřebou poškrábat si svědivé místo a touhou nenechat si postupně rozřezat kůži a svaly bylo pro vězně mučivou zkušeností. Otravná moucha nebo nějaký její hmyzí příbuzný měli v kombinaci s touhle vymožeností moderní nanotechnologie na svědomí stovky životů. Lano prakticky nešlo přeřezat. Rozpojit jste jej mohli jen ve spojovacím článku a po zadání trojmístné kombinace.      „Kapitáne,“ zašeptal mi do ucha Mohamed.      Opatrně, abych nezpůsobil reakci nanolana, jsem pokýval hlavou a dal tím znamení, že jej vnímám.      „Myslíte, že vás Arsenij poslechne? Přece neshodí bombu na Grozný. Žijou v něm tři miliony lidí.“      „Arsenij není žádný pitomec a já taky ne. Neboj se a zkus chvíli spát. Hlavně se prosím nevrť. Budu vzhůru. Jestli se ti začne zdát o tancování, zkusím tě vzbudit dřív, než nás to nakrájí jak mrkev do boloňské omáčky.“ * * * Zdál se mi sen. Ležel jsem na zemi a někdo mě kopal do hlavy. Otevřel jsem oči. Moc to nepomohlo. Všude kolem byla tma a stále mě někdo bouchal do hlavy. Chtěl jsem roztáhnout ruce, když mi náhle došlo, kde ležím a čím jsem svázaný. Rány do hlavy jsem dostával od Mohameda. Bouchal mě čelem do zátylku.      „Kapitáne, vzbuďte se,“ zašeptal.      „Jsem vzhůru,“ zahuhlal jsem potichu, i když šeptání nebylo vůbec potřeba. Zvenčí k nám doléhaly výbuchy, střelba a výkřiky v čečenštině.      „Někdo zaútočil na základnu,“ oznámil zbytečně můj pobočník. Zvuky boje – výbuchy a střelba z automatů – se k nám neodvratitelně blížily. Asi patnáct minut po probuzení se rozhrnulo plátno zakrývající vchod do stanu a dovnitř jím propadlo tělo vousatého vojáka. V rukách třímal nějaký obstarožní samopal.      Kolíky s tichým ponk vyskočily ze země a náš stan odletěl pár metrů do tmy. Ozářený matným světlem tří měsíců rozložených skoro pravidelně po obloze se nad námi tyčil bojový robot T-95. Jedno ze čtyř ramen se přiblížilo na pět centimetrů a vevnitř zabudovanou kamerou zkoumalo, čím jsme svázaní. Z ramene se odklopil kulomet a místo něj se vysunula diamantová pilka. S tichým bzučením se přibližovala k elektronickému zámku a zároveň spoji nanolana. Zavřel jsem oči a tiše prosil Boha o milost.      Pila se zakousla do zámku a lano se zakouslo do nás. Cítil jsem, jak se stahuje do sebe. Vlákno mi prořízlo kůži na několika místech na nohách a rukou. Mohamed vykvikl bolestí. Lano se mi začalo utahovat kolem krku.      Snad v posledním okamžiku, kdy jsme ještě mohli přežít bez úhony, spoj praskl a nanolano se smrsklo jako jojo do dvou malinkatých kousků. „Alláhu Akbar!“ vykřikl úlevou Mohamed.      Když je nouze nejvyšší, zřejmě i ateista svou mysl obrátí k poslední naději všech zoufalců.      Protáhl jsem se jako kočka a nastavil pilce pouta.      T-95 měla opálený maskovací nátěr a v jejím krunýři se šklebilo snad přes tisíc dírek po odražených čečenských kulkách. Myslím, že tuhle mašinku budu muset prodat s pěknou slevou.      „Jeremiáš?“ spíš oznámil, než by se ptal Mohamed.      „To si kurva piš. Někde okolo ještě běhají další tři,“ obrátil jsem mrtvolu a z tuhnoucích prstů jí vyrval samopal.      T-95 jsou dálkově ovládané bojové stroje. Jeden má hodnotu desetiny vesmírné plachetnice. Nejsofistikovanější software, dva velkorážní kulomety, dva rychlopalné kanony s laserovým zaměřovačem a tělo narvané střelivem a třemi druhy bojových plynů. Nohy jsou schopny vyvinout v rovném terénu a při standardní pozemské gravitaci rychlost sto kilometrů v hodině. Stroj šel rovnou po mém navigačním čipu, který mám nastřelený v levém rameni, takže jej určitě ovládal samotný Arsenij. On jediný zná frekvenci, na které vysílám svůj signál. Usmál jsem se do jedné z mikrokamer, jejichž záběry zprostředkovávaly plastický obraz v ovládací kabině stroje na Jeremiášovi, a pomocí primitivní znakové řeči mu vysvětlil, aby nás s odstupem následoval a kryl.      Nastal čas vyřídit si účty. * * * Samopal od vousaté mrtvoly jsem brzy předal Mohamedovi. Po pár metrech chůze jsme zakopli o skrumáž roztrhaných čečenských mrtvol. Kromě hromady železného šrotu, masa, kostí a krve se u ní válel i použitelný ruční kulomet K-9 s přídavnými zásobníky.      Navigátoři T-95 se snažili obránce tábora co nejvíce zmást. Přišli z různých stran. Na přeskáčku útočili a zase se stahovali. Stále nepřestávali střílet. Naštěstí tak, aby se jejich granáty a střely zdaleka vyhnuly místu, z něhož přicházel můj signál. Ne poprvé mi ten elektronický pidišmejd v rameni zachránil život.      „K zemi!“ zařval Mohamed a podkopl mi nohy. Svalil jsem se do trávy na poslední chvíli. Nad námi prosvištěla raketa. Můj pobočník naštěstí včas spatřil jejího původního majitele krátce před odpálením.      T-95 se jí také rychlým úkrokem vlevo vyhnul a směrem, odkud přiletěla, poslal dávku tří granátů.      „Pospěšme si. Zabijme tu tlustou feťáckou svini a pryč odsud,“ zašeptal zbytečně Mohamed. Přesně tohle jsem měl totiž v úmyslu.      Jenže nejdřív toho parchanta potřebujeme najít. Určitě přespával ve svém stanu, prakticky v centru tábora. Co udělal, když začala střelba? Šel do první linie? Vzal kulomet a bojuje s některou z mých draze koupených hraček?      Těžko. Vůdcovské postavení a dlouhý život si neudržel tím, že by stál v čele svých útočících hord.      „Bude v leteckém bunkru. Jednou mi ho ukazoval. Je támhle pod kopcem,“ máchl jsem pravačkou k nízkému návrší. Mohamed na mě mrkl, vyskočil a popoběhl asi padesát metrů. Nikdo na něj nestřílel. Vzduch byl čistý. Nadechl jsem se, doběhl jej a zaryl se bradou do hlíny. Teď byla řada na mně. Napočítal jsem do tří, vstal a okamžitě zase padl k zemi. Tiskl jsem se do hlíny a doufal, že se mi pouhou silou vůle podaří zakopat se alespoň pár centimetrů pod povrch. Těsně nad našimi hlavami přelétávalo hejno olověných včeliček. Nějaký ukrytý bojovník si nás všiml. Naštěstí pro nás neměl zrovna pevné nervy a palbu zahájil příliš brzy. Kdyby pár sekund počkal, až na mě bude mít lepší výhled, mohl jsem konečně zjistit, jestli mají pravdu muslimové, nebo křesťané. Anebo ateista Mohamed.      Poslal jsem za ním jednu dávku z kulometu. Zbytečně. Neměl jsem šanci pořádně zamířit. Arsenij se rozhodl věc vyřešit za nás. V rozporu s mým rozkazem nás rychlými skoky předběhl asi o padesát metrů a do místa, z něhož se výstřely ozývaly, poslal čtyři granáty. Jejich výbuchy umlčely kulometnou střelbu.      Vítězné zvolání mi zamrzlo na rtech.      Odněkud ze tmy přiletěly s typickým svištěním skákací miny a přisály se na hruď bojového robota. Arsenij si toho všiml a rozběhl se s robotem co nejdál od nás. Zvládl asi padesát metrů, než jej série výbuchů roztrhala a rozmetala do širokého okolí. Několik kousků T-95 se proletělo nad našimi hlavami a s žuchnutím se zarylo do země pár metrů od místa úkrytu. Souběžně s létajícími troskami, které ještě před chvílí z oběžné dráhy ovládal navigátor Jeremiáše, nás ošlehl vařící vzduch. Cítil jsem, jak se mi na zátylku horkem seškvařily vlasy.   Nakladatelství Epocha, 2019, brožovaná, 110 x 180 mm, 1. vydání, 544 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-24 19:36:13

William Earl Johns: Biggles od velbloudích stíhaček (ukázka z knihy)

Před jednaosmdesáti lety u nás poprvé vyšel český překlad dobrodružného románu britského spisovatele Williama Earla Johnse Biggles od velbloudích stíhaček s ilustracemi Zdeňka Buriana. Následovalo více než 100 vydání bigglesovek, které podobně jako mayovky uchvátily zejména klukovské a mužské čtenáře. Jejich ilustrací se kromě Buriana zhostila řada českých umělců – např. Otakar Šembera, Pavel Andrýsek, Petr Barč či Jiří Wowk. Čtenáři si občas stýskali nad chybami v překladech letecké terminologie či že někteří z ilustrátorů nerespektovali odpovídající typy letounů nebo že ztvárnili Bigglese mnohem staršího, než měl být. Nakladatel Aleš Lederer se rozhodl vzdát hold dobrodružné klasice a oslovil mladého plzeňského ilustrátora Jana Stěhuleho (20) ve věku hrdiny Bigglese, aby vytvořil nové ilustrace. Tak vzniklo velkoryse pojaté vydání kompletně revidovaného českého překladu, poprvé s desítkami unikátních barevných ilustrací. „Ilustrovat Bigglese po Burianovi pro mě znamenalo výzvu i tlak. Burian patří k mým nejoblíbenějším ilustrátorům, je ikona. Nechtěl jsem ho kopírovat, to by nemělo smysl. Snažil jsem se ilustrace posunout k modernějšímu pojetí, aby zaujaly současné čtenáře. Využil jsem kombinaci fotek a textur,“ říká Jan Stěhule. „Svědomitě jsem nastudoval reálie včetně odpovídajících letadel,“ dodává.   Mezi nejslavnější britské ilustrátory bigglesovek patřil Howard Leigh (1896-1981), uznávaný umělec Aviation Art ve 30. letech, jenž ilustroval první vydání bigglesovek, celkem kolem dvaceti. Dále Leslie Stead (1899-1966), o němž se říká, že nakreslil Bigglesovu tvář na základě své vlastní. Vytvořil ilustrace k více než padesáti vydáním Bigglese. Titul Biggles od velbloudích stíhaček patří do legendární série více než stovky knih mapujících dobrodružství britského letce Jamese Biggleswortha za první a druhé světové války. Už od prvního českého vydání z roku 1938 obsahuje kniha tradičně povídky ze dvou Johnsových knih The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron.   Ukázka z knihy Profesor se vrací Algernon Montgomery udýchaně vpadl do důstojnické jídelny: „Bigglesi, kluci, Profesor je živ a zdráv. Přistál nouzově na druhý straně zákopů. Právě volali z velitelství perutě, že ho Němci hlásili jako válečného zajatce!“      Biggles vyskočil od stolu už při prvních slovech nadšeně vřískajícího Algyho: „Cože? Řekni to ještě jednou!“      „Je to docela možný. Jak jinak by Němci mohli znát jeho jméno?“      Biggles se usmál a poškrábal se na hlavě: „Já vím... ale pře kvapilo mě to! No, vlastně... Spoustu lidí už sestřelili, a přece se z hořícího letadla dostali ven. Jestli Profesor letěl dost nízko nad zemí, mohlo se mu podařit sklouznout po křídle, takže na před narazil na zem koncem křídla.“      Do místnosti přiběhl major Mullen. „Slyšel jsi to, Bigglesi? Mladý Henry Watkins se přece jen nezabil. Je na druhé straně!“      „Ano, pane majore,“ odpověděl Biggles. „Algy nám to právě řekl. Něco mi to připomíná. A teď se divím... divím se...“ zabručel Biggles a na čele mu naskočily vrásky, jak přemýšlel.      „Čemu se divíš?“ vpadl mu do řeči Algy.      „To, že Profesor padl do zajetí, mi něco připomíná – to je všechno... Víte, jak měl pořád nějaký nápady. Jednou mi říkal, že se diví, proč neexistuje nějaká organizace, která by na nějakým předem sjednaným místě sbírala důstojníky, který se dostali z německýho zajetí... Vzpomínáte si na tu přednášku, co nám uspořádal ten chlapík – jak se jenom jmenoval – zapomněl jsem už jeho jméno... kterej objížděl všechny letky a povídal nám, co máme dělat, kdybychom padli do zajetí? Vyprávěl nám o dvojitejch hraničních pásmech, o pohraničních hlídkách, o drátech napuštěnejch elektřinou, o strážních psech a o nesnadným přeplavání Rýna a tak dále. Seděl jsem vedle Henryho a ten se pak po přednášce vyptával toho plukovníka na různý věci. Plukovník mu řek, že skutečně není tak těžký dostat se z německého zajetí; spíš je těžký dostat se zpátky přes zákopy nebo trefit přes hranici. Právě tam že dopadli nejvíc lidí. Henry se ho zeptal, proč nemáme sjednaný nějaký místo, třeba pole, kam by mohla zaletět naše letadla a vzít tam zajatce na palubu. Plukovník řekl, že se o tom uvažovalo, ale problém je v tom, že je na naší straně tolik německejch agentů, že by se nepřítel ihned dozvěděl, který pole k tomu použijeme. První letadlo, který by tam zaletělo a přistálo, by zřejmě narazilo na ozbrojenou hlídku, která by na něj už čekala. Nebo by Němci mohli to pole zadrátovat a letadlo by se rozbilo, už když by tam přistávalo. A tak místo abysme dopravili jednoho důstojníka zpátky, přišli bysme o dalšího i o letadlo. Henrymu to ale nedalo spát, a tak mi jednou večer svěřil svůj nápad: Abysme všichni v letce pracovali ve dvojicích a každá dvojice aby si ujednala místo své schůzky za frontou. A opravdu mi ukázal pole, kam by přišel, kdyby ho zajali a on utekl... A že bysme poznali, jestli tam je, podle toho, že by se snažil udržovat malej ohníček v rohu pole. Ale ve skutečnosti je v tom místě těsně vedle sebe spousta polí, kde by se dalo přistát – je to podél lesa Langaarte na jeho východní straně. A když je teda v zajetí, rád bych se přesvědčil, jestli se mu skutečně podařilo utéct a dostat se na to pole. Snad by se z to ho zajateckýho tábora moh nějak dostat. Prófa by nevydržel v base ani pět minut, aniž by vypracoval nějakej úžasnej plán.“  ■ Mezitím zastavil před jídelnou automobil plukovníka Raymonda z velitelství peruti a za chvilku vstoupil do místnosti sám plukovník. Pokynul vesele Bigglesovi a ostatním důstojníkům a přešel k majoru Mullenovi, který stál u krbu. A major Mullen po krátkém rozhovoru s ním kývl na Bigglese, MacLarena a Mahoneyho, velitele svých rojů.      „Pánové, pan plukovník by rád věděl, proč jsme dosud nevypátrali tu novou německou bombardovací letku,“ začal velitel letky zachmuřeně. „Začíná to být vážné. Lítá k nám každou noc a nadělá za frontou a v zázemí vždycky pěknou paseku!“      „To nevíme, proč jsme ji dosud nevypátrali!“ odsekl Biggles. „Měli jsme v tomhle týdnu poplach každou noc. Já už z nedostat ku spánku šedivím... Ne, pane majore, nemohl jsem zjistit jejich letiště, to je pravda. Prohledal jsem každou píď země v okruhu šedesáti kilometrů. Jediná věc, kterou se můžu domýšlet, je, že Němci používají ony opuštěné hangáry, které měla Richtho fenova skupina, než se usadila se svým letištěm blíž k frontě.“      „Ne, tam nejsou,“ ozval se plukovník Raymond a zavrtěl hlavou.      „Jak to víte?“ zeptal se ho Biggles a zamračil se.      Plukovník Raymond jeho kázeňský poklesek nechal bez komentáře: „Víme to, a to stačí. Máme už svůj způsob, jak takové věci vypátrat.“      „Rozumím,“ odvětil Biggles. „Promiňte!“      „Pravda je, že bombardovací letouny jsou někde ve vašem úseku,“ prohlásil plukovník, „a je na vás, mládenci, abyste je vypátrali. Přece Němci nemůžou skrývat tak velká letadla někde ve vesnické stáji. Dejte se do toho, pánové! Čekám na vaše zprávy. Sbohem!“      Biggles se zamyšleně díval za odcházejícím plukovníkem. „Budeš čekat na naše zprávy... to se teda načekáš,“ procedil mezi zuby. „Němci si pro svý letadla pěkně vyhrabali podzemní úkryty, kde je nikdo neruší. Ale myslím, že se po nich budeme muset podívat trochu jinak. A co je vůbec s Profesorem? Kdo se mnou chce letět na druhou stranu podívat se, jestli Henry už zapálil ten svůj táboráček? Bude pryč už tak šest neděl. Pokud tam ještě není, budeme na to místo dávat pravidelně pozor, abychom viděli, jestli se neobjeví. Co kdybysme se tam mrkli dneska odpoledne? Je to kus cesty přes zákopy, takže čím víc nás tam poletí, tím to bude veselejší!“      „Já jdu s tebou!“ odpověděl MacLaren ihned. „A vezmu s sebou svoje kluky.“      „A já taky,“ usmál se Mahoney. „My poletíme všichni, celej roj!“      „To je od vás moc hezký!“ řekl Biggles a zvolal: „Algy! Harcourte! Připravte se na hlídkový let ve čtyři hodiny třicet! Poletíme pro našeho Prófu, abysme ho dopravili domů.“      „Jsi stejnej blázen jako Prófa!“ zabručel nesouhlasně Algy, ale oči se mu leskly a usvědčovaly ho ze lži.      „Máme půl minuty času – tak co máš v plánu?“ vyzvídal Mahoney.      „Myslím, že bude nejlepší, když nejdřív prostě zaletíme na druhou stranu a zjistíme, jestli tam Henry vůbec je.“      „Dejme tomu, že tam je – a co pak?“ otázal se MacLaren.      „Pak se vrátíme domů a rozhodneme, co máme podniknout. Nesmíme vzbudit moc pozornosti... Já si vezmu Algyho a Harcourta a budu se držet ve vejšce kolem patnácti set metrů. Ty, Macu, poletíš hned za mnou ve vejšce dvou tisíc nebo dvou tisíc pěti set metrů a Mahoney vystoupá se svejma lidma až do tří tisíc metrů. Poletíme rovnou přes zákopy a zpátky a nebudeme si ničeho a nikoho všímat... Jdeme na to!“ ■ Za chvilku už uhánělo přímo k zákopům devět velbloudů v do hodnutém rozestavení. Biggles měl Algyho u konce svého pravého a Harcourta u levého křídla a pohodlně se v sedadle uvelebil, neboť je čekal hezky dlouhý let na druhou stranu. Letadla se přehnala palbou protiletadlových děl přes zákopy a uháněla na nepřátelské území, přičemž se bedlivě rozhlížela po nepřátelských letounech.      Najednou se na obzoru objevilo půl tuctu nepřátelských trojplošníků a postavilo se proti nim, ale když Němci spatřili další anglické stíhačky vysoko nad sebou, rozmysleli si to a dali se chvatně na ústup.      Před letci se nejasně rýsovala dlouhá, rovná silnice vroubená rozptýlenými topoly a ztrácela se jako stříbrná stuha v modré dálavě, kde mizela v ohromném lese u Langaarte; ten se rozprostíral jako velká černá skvrna pod nimi. Když se Biggles přiblížil k lesu, změnil nepatrně kurz a potom začal opisovat širokou zatáčku, aby se dostal přes okraj lesa nad pole, jež si Henry kdysi vyhlédl.      Odsunul si brýle a zíral upřeně dolů na pole, ačkoli byl od něho ještě příliš daleko, než aby na něm mohl rozeznat podrobnosti. Občas se podíval kolem sebe; rozpaky se mu svraštilo obočí. „To je divný – německý děla nestřílejí!“ uvažoval, „a v tomhle úseku jich bejvalo vždycky plno. Asi je přestěhovali blíž k frontě...“      Nepřítomnost protiletadlového dělostřelectva vzbudila jeho podezření, aniž byl s to přesně říct proč. Zkrátka: nebylo to obvyklé. A cokoliv neobvyklého ve vzduchu nad Francií bylo v té době už samo o sobě podezřelé. Biggles se znovu pozorně zadíval dolů a potom se mu zatajil dech a překvapením zahvízdl. V odlehlé koutě dlouhého čtverhranného pole, které hraničilo s lesem, vystupoval do tichého večerního vzduchu skoro svisle tenoulinký sloupek bleděmodrého kouře.      „Tamhle je!“ řekl si trochu nedůvěřivě, neboť i když vyletěli kvůli Profesorovi, ve skutečnosti Biggles ani v nejtajnějším skrytu svého srdce nedoufal, že by Henryho plán vyšel. Obrátil hlavu, podíval se na Algyho a ukázal dolů. Algy rukou naznačil, že porozuměl.      Na chvilku se Bigglese zmocnilo pokušení riskovat přistání u lesa, ale slunce se už naklánělo k západu a na zem vrhalo dlouhé šarlatové stíny. Sice při své netrpělivosti toužil po vzrušení spojeném se záchranou Profesora, ale hlas rozumu ho varoval před ukvapeností.      „Když je tam dneska, bude tam i zítra!“ zauvažoval. Potom se náhle rozhodl a zamířil nazpět k zákopům. ■ „Tak co tomu říkáte, pánové?“ zeptal se Biggles ostatních velitelů rojů půl hodiny potom, co vylezli ze svých velbloudů.      „Jde o to, co v tý věci chceme podniknout,“ zabručel Mahoney vážně. „Přistát tam je strašně nebezpečný. Když si odmyslím nebezpečí léčky, stačí malej krtčí kopeček, abys na něm otočil letadlo podvozkem nahoru. A co pak?“      „Nech to na mně!“ řekl mu s důvěrou Biggles.      „Tak jak to vypadá?“ zvolal major Mullen, který k nim přiběhl z velitelství letky.      „Je tam na poli! Mám nápad, pane majore. Zítra ráno za prvního rozbřesku tam zaletíme všichni stejně jako dneska – až na to, že se budeme držet trošku výš. Jestli se celá naše letka začne nad lesem motat příliš nízko, seběhne se celá německá armáda, aby se podívala, co se děje. Proto jakmile dorazíme nad les, ty, Macu, odbočíš doleva a Mahoney doprava, ale budete mě mít pořád na očích. Algy a Harcourt budou kroužit přímo nad tím polem a budou udržovat nežádoucí návštěvníky pěkně stranou. Jestli tam Profesor je, vrátí se k nám na křídle mýho letadla!“      „A co kdybychom požádali o dvoumístný dvouplošník, aby tam pro něho zaletěl?“ vmísil se do řeči major.      „To by nebylo vhodné, pane majore. Než by se tam dostal, německé letectvo by na něj už čekalo. Němci vědí zrovna tak dobře, co se děje na naší straně zákopů jako na jejich vlastní, a čím míň lidí se o tom něco doví, tím líp pro nás. Profesor se na křídle může uvelebit dost pohodlně. Nedávno už jsem tak přece dopravoval jednoho cestujícího. Jakmile vzlétnu ke zpáteční cestě, všichni se ke mně připojte a vyrazíme směrem k zákopům. Jak se vám to líbí?“      „Mně se to zamlouvá,“ řekl MacLaren lakonicky.      „Mně taky,“ souhlasil Mahoney.      „Tak domluveno,“ pokývl Biggles spokojeně. ■ Velmi pozdě večer Biggles odhodil rozečtenou knihu, vstal a začal silně zívat. „Tak a teď si teda půjdu zdřímnout,“ prohlásil. „Nezapomeňte na ranní výlet! Poletíme odtud za svítání a...“ Náhle se zarazil a ztuhl. A spolu s ním také všichni přítomní důstojníci. Algy, který bušil do rozladěného klavíru v jídelně, se zastavil uprostřed taktu s rukama ve vzduchu. Po hlučení rozprávějících hlasů a smíchu se po celé místnosti náhle rozhostilo ticho, takže by bylo možné slyšet spadnout špendlík. Z velké dálky na frontě se ozývalo běžné, obyčejné hřmění děl. Ale kromě toho bylo slyšet ještě ostré výbuchy. Každý v místnosti věděl, že to jsou protiletadlová děla, jejichž šrapnely vybuchují vysoko na obloze.      „Letí k nám!“ zašeptal Biggles.      „Doufejme, že k nám neletí,“ zamručel Mahoney.      Dveře se rozevřely dokořán a do místnosti vrazil Wat Tyler. „Zhasněte světla, vy blbouni! Copak jste hluchý? Letí k nám bombarďáky. A vy si tady sedíte bez zatemnění, takže to vypadá, jako by tu blikal nějakej naváděcí maják. Zhasněte to, ale fofrem!“      Biggles se rozběhl ke dveřím: „Neměl bys bejt tak vystrašenej, Wate,“ reptal. „Pojď, podíváme se na ten ohňostroj!“      Když Biggles otevřel dveře dokořán, hluk zvenčí jako by stonásobně zesílil. Na několik kilometrů daleko byl vzduch zaplněn záblesky rudých pichlavých plamenů a výbuchy a tlumeným rachotem silných leteckých motorů.      „Jestli neletí na nás, tak určitě poletí nad námi,“ prohlásil Algy, „já si jdu hledat nějakou díru!“      „To bude asi pořádně hluboká díra, když si myslíš, že jí neublíží takový bomby, co vezou ty výtečníci,“ smál se Biggles. „A počkej, jdu s tebou!“      Kolem nich na zemi už byla úplná tma. Ani malinké světélko neprozrazovalo, že se tu nachází letiště. Připojil se k nim mírně udýchaný Harcourt, který se ustavičně díval nahoru na jiskřivé záblesky, teď už se přibližující s neúprosnou jistotou. Tucet světlometů pátral po obloze, jejich dlouhé bílé prsty po ní běhaly křížem krážem a protínaly inkoustově černou tmu. Hluboké dunění motorů bombardérů, jež znělo tak zlověstně už v dálce, dostalo nyní ještě hrozivější přízvuk.      Šrapnely protiletadlových děl vybuchovaly už skoro přímo nad nimi. Jako nějakým kouzlem se na obloze objevilo skvoucí bílé světlo, které šířilo oslnivou záři po celém letišti a viselo ve vzduchu zdánlivě úplně nehybně. Biggles skočil rychle do zákopu, který obklopoval nejbližší barák.      „Podívejte se,“ zařval, „jdou po nás. Němci shazujou padáčky s osvětlovacíma raketama!“      Bylo slyšet slabý nářek, jakoby hvízdání vzdálené lokomotivy, a Biggles si zalezl hlouběji do zákopu. „Tamhle letí!“ zakřičel, když se úpění proměnilo v ječivý skřek. Letci se bezděčně přikrčili, když se bomby přiblížily k zemi, neboť se zdálo, že jim padají rovnou na hlavy. Nedaleko od nich vyrazily do vzduchu oslnivé plamenné jazyky. Pak se ozval ohlušující výbuch a země se zachvěla.      „To bylo přespříliš blízko, než aby se mi to mohlo líbit!“ odvážil se Biggles vyhlédnout přes násep, ačkoliv se ozývalo skučení dalších padajících bomb. „Podívejte se, ty chlapi zasáhli hangár roje A!“ zařval. „Už hoří. A od něho chytne náš hangár – vítr vane směrem k němu. Pojďte, kluci!“ vyskočil Biggles směrem k hangárům, které zářily v přízračné záři klesajících světlic.      Také major Mullen vyběhl ze dveří své úřadovny: „Všichni ven!“      Nastal všeobecný úprk směrem k hořícím hangárům. Mračno hlíny vyskočilo s rudým zábleskem necelých padesát metrů před Bigglesem, kterého něco prudce srazilo k zemi. Začal v dusivých zplodinách výbuchu lapat po dechu, ale pak se vzchopil a zase se hnal kupředu.      Jedním pohledem rozpoznal, že pokoušet se o záchranu hangáru či letadel letky A je bezúčelné, protože plátno hangárů představovalo jediné praskající moře plamenů, vrhajících oranžovou záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech záři na výjev zkázy. Také hangáry letky B už stály v plamenech a ohnivý jazyk olizoval i střechu hangáru, kde byla uskladněna letadla letky C. Bylo to učiněné peklo rachotu a dýmu a plamenů. ■ Bigglesovi stékal po obličeji pot, ale přesto uchopil svého velblouda za ostruhu a začal jej táhnout na volné prostranství. Algy, Harcourt, letecký rotmistr a několik mechaniků mu přiběhli na pomoc a letadla letky C byla brzy vytažena na startovací dráhu. V noční tmě nad nimi začaly skřehotat neviditelné kulomety, jak němečtí kulometčíci do místa zkázy vyprazdňovali své zásobníky. Letecký mechanik, který stál nedaleko Bigglese, jako by překvapením vykřikl, s vytřeštěnýma očima se chvíli díval na velitele svého roje a potom se složil malátně na zem jako šaty sklouznuvší z věšáku.      „Dva muži sem, ale rychle!“ zvolal Biggles, „zaneste ho dolů k doktorovi!“ A pak se obrátil, aby se podíval, jak vypadají ostatní stroje. Ale jen zaúpěl, když poznal, že žádná z dalších dvou letek nemohla přes veškerou námahu zachránit už ani jediné letadlo. Neboť žár požáru byl tak prudký, že bylo nemožné dostat se blíž. Německá bombardovací letadla už skončila svou práci a vracela se domů.      „Teda musím říct,“ ukázal Biggles na řadu děr po bombách na letišti, „že bohužel odvedli dobrou práci. Byly to ty samý friedrichshafeny, o kterejch mluvil plukovník dnes odpoledne.“      Major Mullen mlčky přikývl: „Udělali tady moc pěknou práci. Ale udělal bys líp, kdyby ses šel trochu prospat. Zdá se, že s těmi třemi letadly, co nám zbyla na letišti, budeš mít v několika nejbližších dnech co dělat.“ ■      Právě svítalo, když Biggles, Algy a za ním Harcourt vyjížděli z hangáru na letiště a chystali se vyletět, což nebylo vzhledem ke stavu letiště, rozervaného bombami, nijak snadné. Z hangárů, či spíše z hromady zuhelnatělých trosek, které označovaly místo, kde kdysi stály, se ještě kouřilo.      Biggles se vztekle zašklebil, když otevřel škrticí klapku, neboť bylo docela možné, že se počet letadel schopných letu může brzy zmenšit na dvě z těch tří, která ještě letce zbyla. Neboť i přes onu pohromu se Biggles rozhodl, že se pokusí Profesora zachránit – pokud na něj ovšem bude opravdu čekat na místě schůzky. A pak by se dali do hledání brlohu bombardérů, které jim natropily tolik zla. Mezitím už všechna tři letadla vzlétla a zamířila směrem k Langaarte... ■ Velká skupina nepřátelských průzkumných letadel letěla na frontu, ale Biggles se jim uhnul do slunce a přeletěl nepozorovaně kolem nich. Hned potom se začal na obzoru jasně rýsovat jejich les, ještě zpola zahalený v závoji ranní mlhy. Biggles upřel nedočkavě zrak na tamní velké pole.      Úkol, který měl před sebou, patřil k těm, jež vyžadovaly rychlost a přesnost. Přistání by muselo proběhnout svižně a bez problémů, neboť by bylo nebezpečné opustit po přistání velblouda na déle než jednu minutu; nedalo se totiž s jistotou říct, čí oči budou pozorovat jeho přistání. Všechna tři letadla se teď ocitla bezprostředně nad polem a jejich velitel zdvihl ruku na znamení toho, že sletí k zemi.      Hřmot jeho motoru umlkl, když uzavřel plyn, a v nejbližším okamžiku klesal velbloud prudce k zemi. Vytáhl jej do vodorovného letu, vrhl rychlý pohled dolů, aby zjistil svou polohu, a pak začal znovu klesat asi do výšky sto padesáti metrů nad zemí, než letadlo opět vyrovnal a znovu posunul řídicí páku silně na stranu a padal po křídle jako kámen skoro svisle dolů. Pak stroj zase vyrovnal a klesal hladce na zem necelých padesát metrů od okraje lesa.      „To nebylo špatný!“ zašeptal sám k sobě a rozepnul si bezpečnostní popruhy; pak se napřímil a díval se upřeně k ohníčku v odlehlém koutě pole, který ještě stále kouřil. Všude bylo ticho. Nebylo vidět živou duši. Zklamaně se zamračil a obrátil pozornost na okolí.      Pohled, který se naskytl jeho očím, ho skoro porazil. Bylo to tak neočekávané, že jeho mozek odmítl pochopit obraz, který se v něm promítl. Bigglesovi poklesly čelisti a obočí se mu svraštilo, když se snažil pochopit, co se děje: ve vzdálenosti sotva padesáti metrů před ním zely tlamy tří obrovských hangárů, které byly pěkně uhnízděny v lese a dovedně, přímo s neuvěřitelným realismem zamaskovány větvovím. A uvnitř v hangárech se nezřetelně rýsovala letadla německé bombardovací letky. Mechanici, kteří se shlukli okolo nich, se dívali směrem k Bigglesovi se zřejmým úžasem a stejně vyvalenýma očima.      Ale to nebylo ještě to nejhorší. K Bigglesovi ze strany běžela skupina německých vojáků v polní šedi, kteří už urazili půl cesty mezi lesem a jeho velbloudem. Vedl je důstojník, který když spatřil, že ho Biggles zpozoroval, začal střílet z pistole.      Střela proletěla „hrbem“ velblouda a zelektrizovala Bigglese k horečné činnosti. Zabořil se do svého sedadla, zhluboka vydechl, postrčil páčky plynu a otevřel tak škrticí klapku naplno. Jeho velbloud vyrazil kupředu.      Přímo před ním byla řada stromů, které jak se zdálo, sahaly přímo do oblak; bylo zřejmě nemožné, aby se jim jeho stroj vyhnul. Proto otočil velblouda a zahnul po větru zpět nad pole. Bezděčně se schoulil v sedadle, když zazněla salva z pušek německých vojáků.      Ocas velblouda se nadzdvihl a jeho křídla nesla teď celou váhu, když tu jakýsi strašák vyskočil z okraje lesa a vletěl Bigglesovi do cesty, aby ho zadržel. Pilot bezděčně stočil letadlo na stranu, aby tomu zabránil. Ozval se příšerný rachot a praskot, když se kola utrhla a podvozek se zlomil. Nos velblouda se zaryl do země, kdežto ocas se překotil nejdříve nahoru a pak dopředu dolů v úplném přemetu přímo do změti létajících třísek z roztříštěné vrtule.      Když se velbloud otočil sedadlem dolů, zdálo se Bigglesovi, jako by nastal konec světa. Chvilku ležel tiše v troskách letounu a snažil se oživit svou ochromenou pohyblivost. Když se vzpamatoval, vyvinul šílené úsilí, aby se vyprostil z letadla. Jakási drátěná výztuha se mu napnula přes obličej a škrábla ho zle do oka, ale vůbec necítil bolest; klekl si na zem a škrábal se jako králík zpod trosek trupu, který dolehl skoro na zem. Vyprostil se právě včas, mrštil sebou na bok a zakryl si rukou obličej, aby se chránil před benzínem, který stékal z rozbité nádrže na horký motor a pak vybuchl a vzplanul s tlumeným praskotem a hukotem. Biggles mírně zakolísal a potom vrhl rychlý pohled přes rameno. K jeho zděšení byli Němci vzdáleni už necelých dvě stě metrů a rozvinuli se v rojnici, aby mu zatarasili cestu.      „Pojď sem! Na co tam pořád vejráš?“ zařval na něho jakýsihlas nedaleko.      Biggles se otočil a zadíval se vytřeštěnýma očima na postavu muže, který se před něho postavil. Neměl kdy, aby si všímal podrobností, ale přes rozedranou blůzu, rozcuchané vlasy a neupravený vzhled nebylo pochyby, že je to Profesor.      „Henry!“ vyrazil ze sebe Biggles přihlouple, neboť v rozrušení a překotném spádu událostí úplně zapomněl na pravý účel svého přistání.      „Padej za mnou, ty troubo! Utíkej do lesa!“ volal na něj Henry zuřivě a sám mu razil cestu tím, že se rozběhl a skočil do křoví nedbaje na trní a ostny.      Biggles ho slepě následoval, ale ještě si zcela neuvědomil, co vlastně dělá, a už shledal, že se ocitl na velké pasece, tak velké, jako bylo pole, které právě opustil. Rozhodil zděšeně rukama, protože se nedalo vůbec uvažovat o nějakém pokusu skrýt se na takovém otevřeném prostranství.      „Zpátky do lesa!“ vzkřikl chraptivě, ale ze rtů se mu vydralo jenom zaúpění, když spatřil šedavé uniformy mezi nimi a lesem – jediným místem možného úkrytu... ■ Uvědomil si, že zaslechl jakýsi hukot, a podíval se vzhůru, aby zjistil, co se děje. Mozkem mu bleskl paprsek naděje, když spatřil dva velbloudy, kteří kroužili nízko nad nimi. Už na ně zapomněl, ale teď si uvědomil, že nepochybně viděli tragický konec jeho stroje.      „Mohli by tu přistát? Je ta paseka dost velká?“ Tyto myšlenky z jeho hlavy okamžitě zatlačily všechno ostatní. Bylo zřejmé, že oba velbloudi mají v úmyslu se o to pokusit, neboť právě nyní sem klouzali bok po boku a jejich vrtule zasvištěly pár metrů nad Bigglesovou hlavou. „Pojď sem!“ vykřikl Biggles na Henryho a hnal se k letadlům. Oba velbloudi dosedli na zem asi o sto metrů dále, a aniž vyčkali, až k nim prchající doběhnou, otočili se jim v ústrety.      Chvějící se a prudce oddychující Biggles se natáhl jak dlouhý tak široký na spodní křídlo letounu Algyho a pevně uchopil jeho náběžnou hranu.      Byl příliš vyčerpán, aby mohl mluvit, a proto jen ukázal rukou vzhůru na znamení, že je připraven k letu. Jako ve snu zaslechl milý pronikavý řev Bentleyho rotačního motoru a cítil, jak kola podvozku narážejí na nerovnou půdu. A potom se letadlo zvedlo do výše... ■      Nedokázal vůbec odhadnout, jak dlouho ležel na křídle v ledovém vzdušném proudu vrtule přitlačen těsně k trupu, ale připadalo mu to jako věčnost. Byl na křídle posunut příliš daleko dozadu, než aby mohl vidět na zemi přes náběžnou hranu, takže nemohl zahlédnout, co se dole pod ním děje. Díval se upřeně kupředu třpytivými záblesky otáčející se vrtule a byl by rád věděl, kde jsou, a také, zda se i Harcourtovi podařilo vzít Profesora na křídlo.      Otočil pomalu hlavu a odvážil se podívat na Algyho, který mu dával výhružná znamení, aby zůstal ležet tiše, a pak ukázal doleva. Podíval se ve směru jeho nataženého prstu a spatřil ve vzdálenosti několika metrů druhého velblouda, na jehož křídle se krčil Prófa. Bigglesovi byla ve vzdušném proudu v rychlosti sto šedesáti kilometrů za hodinu hrozná zima, přestože měl na sobě leteckou kombinézu. A byl zvědav, zda Profesor ve svých rozedraných hadrech bude s to vydržet na křídle tak dlouho, než se dostanou na letiště.      Byl tak zabaven pozorováním svého druha v neštěstí, že ho náhlý skřehot kulometu zcela blízko něho k smrti vyděsil. „Matičko skákavá!“ zaúpěl. „Teď jsme v pěkný rejži!“ ■ Vtom se ozvala nová dávka výstřelů kdesi zcela blízko jejich letadla. Křídlo, na němž ležel, se náhle zachvělo, a poblíž jeho konce se v potahu objevila řada pěkně kulatých děr. Biggles se zpola vztyčil a pátravě se zadíval před sebe. Tři kilometry daleko vpředu byly klikaté čáry zákopů. Otočil krk, aby spatřil Algyho, ale ten se také díval přes rameno na bok.      Sledoval Algyho pohled a zatajil se mu dech, když spatřil Fokkerův trojplošník, který se snažil dostat do takové polohy, aby na ně mohl podniknout další útok. Nos velblouda se trochu sklonil k zákopům, ale pronásledovatele nesetřásl. A aby se situace ještě zhoršila, odkudsi zezadu nalétávaly další dva trojplošníky.      Biggles věděl, že jejich postavení je zoufalé, a vytušil, jaký pocit bezmoci musí zakoušet Algy – že na něj může fokker střílet, a on nemůže útok opětovat z obavy, aby při náhlém obratu neshodil svého druha z křídla letounu.      Teď už se blížily druhé dva fokkery a jeden z nich se natočil, aby napadl Harcourtova velblouda. Biggles zaskřípal vztekem zuby, když se nový fokker postavil na nos a letěl dolů k jejich ocasu, přičemž jeho kulomet zarachotil. Zdvihl pomalu hlavu, uchopil levicí vzpěru mezi křídly a pravou rukou sáhl do kabiny pilota tam, kde bývala obyčejně uložena signální pistole.      Spokojeně zabručel, když sevřel rukou pažbu pistole, a pak ji vytáhl ze schránky. Natáhl spušťadlo palcem pravé ruky a rychle zamířil na pilota ve fokkeru, který hleděl před sebe skrze mířidla kulometu.      Prásk! Německý pilot sebou prudce trhl, když se mezi jeho křídly zableskla žhavá koule rudého ohně, která za sebou nechávala pruh hustého kouře. Jeho hlava se vyklonila nad okraj kabiny a podívala se vzhůru a dolů a kolem dokola, aby zjistila původ této neobvyklé střely. Algy se zachechtal na důkaz svého souhlasu s touto taktikou a rychle podal Bigglesovi další světlici. Prásk! Druhá žhavá koule, teď zelená, přeletěla přes záď letounu.      Pilot fokkeru, který zřejmě neschvaloval tento nezvyklý způsob boje, nečekal na další střely, nýbrž se otočil rychle směrem k druhému velbloudu. Biggles se div nezakuckal radostí, když koule oranžového ohně, která pomalu měnila barvu do modra, zaplápolala nad Harcourtovým velbloudem. Němec spatřil, jak letí k němu, a uhnul před ní právě včas.      Biggles ihned pochopil, co se stalo: Profesor spatřil jeho první výstřel a řídě se jeho příkladem pokračoval ve střelbě Harcourtovou signální pistolí. Tři němečtí piloti nyní zaváhali, jako by dobře nevěděli, jak se v takové situaci zachovat. Pak se náhle obrátili a odletěli horempádem domů. Biggles, který vykukoval pod horním křídlem nad sebou, aby zjistil, co se stalo, spatřil několik britských letadel S.E.5, která se k nim rychle blížila. Když ho spatřil jejich velitel, přiletěl blíže a Biggles rozpoznal modrý kužel vrtule Wilkinsonova letadla – letadla přítele „Wilkse“ od 287. letky.      Neobvyklá podívaná na dva velbloudy v jednom letovém útvaru, jejichž piloti, jak se zdálo na první pohled, letěli každý na křídle, velitele „esépětek“ zřejmě překvapila, neboť je sledoval nazpět až na jejich letiště a přistál těsně za nimi. Wilkinson se mohl potrhat smíchy, když vyskočil ze svého sedadla a přiběhl k místu, kde si Biggles a Henry vzájemně poklepávali na záda.      „Co se děje?“ volal na ně. „Když chcete lítat ve dvojicích, proč se nedáte k letce s dvoumístnýma letadlama? Nebo tu nemáte dost letadel, abyste si mohli vyletět každej zvlášť?“      „To teda nemáme!“ ozval se Biggles. „Včera v noci sem přiletěly friedrichshafeny a pěkně nám to tu vysmejčily. Ale udělal bys líp, Wilksi, kdybys odletěl zpátky domů, budou tě potřebovat pro stíhací doprovod!“      „Doprovod? A pro koho?“      „Vyslídili jsme, kde vězí ty německé bombarďáky. Jdu teď rovnou zatelefonovat na velitelství a vsadil bych se, že tam naši pánové pošlou do hodiny všechny denní bombardéry v okruhu jednoho sta kilometrů. A ty budou potřebovat doprovod stíhaček. V poledne už asi z toho lesa vůbec nic nezbyde... Teď už chápu, proč tam neměli žádný protiletadlový děla!“ zvolal Biggles v náhlém záblesku procitnutí a obrátil se k Algymu: „Němci se nás pokoušeli napálit, abysme si mysleli, že tam není co hledat!“ ■ „To mi řekni, Henry,“ pokračoval později Biggles v hovoru, „jak se ti podařilo zapálit ten oheň, když kolem dokola bylo tolik Němců?“      „Já že jsem zapálil oheň?“ zvolal Profesor udiveně. „Co to povídáš? Já jsem nic takovýho neudělal.“      „Ale vždyť my jsme viděli oheň!“      „To byl jenom oheň z hořícího vyjetýho oleje, kterej měl na letišti bombardovacích letadel ukazovat směr větru, ty chytráku! Já jsem na to místo přišel právě ve chvíli, kdy jsi udělal na zemi ten nádhernej kotrmelec.“      „To snad není možný!“ vyjekl Biggles. „Když jsme včera večer viděli ten oheň, byli jsme si jistý, že tam jsi! Kdyby Němčouři nezapálili ten oheň, tak bysme se tam dneska nevraceli a ty bys tu teď nebyl... Co všechno tady člověk nezažije!“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} William Earl Johns (1893–1968), letec a spisovatel, se zúčastnil první světové války jako pilot britských vzdušných sil. V závěru byl po sestřelení zajat Němci a ve vězení byl držen až do uzavření míru. Mezi válkami pracoval pro ministerstvo obrany a jako editor se podílel na několika odborných publikacích. V roce 1932 začal psát příběhy o Bigglesovi, kterých stihl za svůj život publikovat 102. Celkem napsal přes 160 různých titulů. Za druhé světové války cvičil piloty RAF, po ní se plně věnoval spisovatelské dráze. Jan Stěhule (1999) je absolventem grafického designu na Střední umělecko-průmyslové škole Zámeček v Plzni. Již od dětství se věnuje klasické kresbě a malbě, později se v plzeňském sdružení Animánie seznámil s tvorbou animovaných filmů. Animací se zabývá od roku 2012, spolupracoval na loutkovém filmu Pověst o Bílé paní, který získal v rámci festivalů v ČR několik ocenění. Jeho zájem o literaturu a knižní design vyústil ve studium na Západočeské univerzitě, kde si zvolil obor mediální a didaktická ilustrace. Spoluzaložil studentský časopis Enko, účastní se výstav výtvarného umění a grafického designu jako autor i jako kurátor.   Z anglických originálů Biggles. The Camels Are Coming a Biggles of the Camel Squadron vydaných nakladatelstvím John Hamilton v Londýně v roce 1932 a 1934, přeložil roku 1938 Antonín Kyzlink. Překlad upravil Radovan Beneš s přihlédnutím k úpravám Vladimíra Haralíka ve vydání v Mladé frontě roku 1969. Ilustrace Jan Stěhule. 436 stran + 93 ilustrací. Prostor 2019.

Čas načtení: 2024-10-21 13:05:31

Moldavsko se velice těsně rozhodlo pro členství v EU

Moldavsko se těsně vyslovilo pro členství v EU: 50,3 % hlasujících podpořilo změnu ústavy, zatímco 49,7 % bylo proti. Referendum o vstupu Moldavska do... Článek Moldavsko se velice těsně rozhodlo pro členství v EU se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2026-03-18 10:40:09

ŽIVĚ: První útok na jadernou elektrárnu v Íránu, střela těsně minula reaktor

11:11 Největší americká letadlová loď odplouvá po požáru z Íránu 10:30 První útok na jadernou elektrárnu v Íránu, střela těsně minula reaktor Jaderná elektrárna... Článek ŽIVĚ: První útok na jadernou elektrárnu v Íránu, střela těsně minula reaktor se nejdříve objevil na AC24.cz.

Čas načtení: 2012-04-02 00:00:00

V Jizerkách na sněžnicích

Za zapůjčení sněžnic děkujeme půjčovně Špičák a mnoha dalším. Stejně jako loni i letos o Velikonocích se nám nechtělo zůstávat sedět doma a dumali jsme, kam vyrazit. Nabízela se opětovná návštěva Jizerských hor, kde jsme před půlrokem řezali dřevo na topení. Drobný zádrhel nastal v tom, že v Jizerkách bylo ještě v půlce března mnoho sněhu a nezdálo se, že by to do prázdnin mohlo zmizet. A protože se nám táhnout běžky nechtělo, vymýšleli jsme alternativní řešení. A řešení bylo nasnadě - sněžnice. Málokdo z nás si je už někdy vyzkoušel, nikdo k nim nechoval averzi tak jako k běžkám, nikdo je neměl spojené s úpornou dřinou a mazáním vosků. Trochu problém nastal s jejich sháněním. Je pravda, že sněžnice nejsou zrovna výbavou každé rodiny. Naštěstí v rozhozených sítích sněžnic uvázlo dost. Tento článek budiž záznamem do Tchoří kroniky i očitou zkušeností, jaké to vlastně na těch sněžnicích je. Vlak v Klatovech nečeká… Jako obvykle jsme se vzhledem k místům, ve kterých žijeme, rozdělili do dvou cestovních skupin. Naše půlka vyrážela z Klatov brzy ráno, protože jsme chtěli být na severu Čech co nejdříve. Na nádraží se nás sešlo letos neobvykle mnoho. Já přijel z Nýrska, klan Novotných už v Klatovech přespával, k nim se na nádraží připojil ještě Kuba Vašta a Karolína Šotů. Jen Jenda Prosner nikde a nikde. Těsně před odjezdem jsme začali být trochu nervózní. Výpravčí zapískal, vlak se rozjel a nám stále jeden člověk scházel. U Prosnerů už ale vybíhali z domu a naskakovali do auta, aby vlak ještě dohnali. Ve Švihově jsme před nimi měli ještě kousek náskok, ale v Borovech už vlak závod s automobilem prohrál a naše sestava tak byla kompletní. V kupíčku bylo trochu plno. Každý měl svou krosnu a sněžnice, pár jsme jich navíc vezli ještě pro druhou půlku. Co ještě dodat k cestě? Možná to, že kdybyste náhodou někdy s Ondrou hráli kontakt nebo podobnou hru, můžete zkusit slovo folikulofílie. Sibiřani v Praze V Praze na nás koukali trochu jak na zjevení. Stali jsme se subjektem mnoha učených tatínků, kteří svým ratolestím museli dávat výklad, co si to s sebou vlastně táhneme. Jedna holčička na autobusovém nádraží se dokonce odvážila na jednu sněžnici sáhnout. Nekousala. Další zajímavou zkušeností bylo mít objednaná místa v autobuse Student Agency. Zatím jsme vždycky jezdili trochu vabank a když místo nezbylo, museli jsme jet dalším. Sice jsme byli rychlejší, než jsme čekali a bývali bychom stihli i předchozí autobus, ve kterém mimochodem seděla půlka jedoucí z Horažďovic. Počkat na Studenta se ale vyplatilo. Cestou jsme sledovali Toma a Jerryho a popíjeli čokoládu. Máme takovou zajímavou tradici. Vždycky když z Liberce jedeme vlakem, ujede nám těsně před nosem. Vloni v srpnu doslova, tentokrát jsme ho odjíždět neviděli. Opět jsme totiž byli rychlejší, než jsem čekal a nevěděl jsem, že kdybychom trochu chvátali, mohli jsme být v Josefově Dole o něco dříve. Dlouho jsme ale nečekali. Ve vlaku jsme pak zahráli pár inteligentních her (třeba Hu!), ve Smržovce přestoupili a pak už jenom koukali ven a čekali, kdy se konečně objeví onen slibovaný sníh. Nazouváme sněžnice A sníh se ne a ne objevit. Okolo trati byly občas malé ostrůvky, ale jinak nic. Ani v Josefově Dole u nádraží skoro nic nebylo. U babičky jsme se sešli s druhou skupinou a zvesela vyrazili do hor. U začátku stopy se objevil konečně i sníh. Celí nedočkaví jsme se nazuli do sněžnic, abychom si je konečně vyzkoušeli. Jaké to na sněžnicích je? Asi nejhodnotnější část článku shrnu už zde - poznatky, jaké to vlastně na sněžnicích je, k čemu jsou dobré a jestli se vyplatí nad nimi uvažovat. Sněžnice jsou fajn, ale.. v terénu a do kopců výborné. Proti běžkám lahoda. z kopce dolů to jde oproti běžkám pomalu. Není se čemu divit, ale divoké sjezdy si neužijete. hůlky jsou fajn. Já je neměl a chvílemi to byla makačka. Hlavně když se šlo po vrstevnici a noha vám ujížděla do strany po tvrdém upraveném povrchu (např. stopa) se jde špatně. Navíc vás budou běžkaři přímo milovat. návleky jsou velice užitečné. Zvláště pokud je čerstvý sníh, budete si ho házet přímo do bot. sněžnice nejsou nezničitelné. Nám se podařilo zničit dvoje. Pro odborníka by patrně nebyl problém je spravit (s náhradními díly), my ale sebou na opravu nic neměli, ani vybavení, ani zkušenosti. dá se na nich jít celkem svižně, ale člověk se rychle unaví. Zvláště pokud na to není zvyklý, na stehnech svůj výkon pocítí. Pro delší vzdálenosti by to chtělo asi trochu tréninku. Pomalu jsme se došoupali až k naší milé chatičce a jak to tak bývá, začali jsme se zabydlovat. Chystat si postýlky, zatápět v kamnech, dojít pro vodu do studánky, uvařit čaj a začít připravovat večeři. Dokonce i kytaru jsme našli. Okolo Jizery Protože spousta účastníků byla na Jizeře poprvé, první výprava byla průzkumná - rozděleni na dvě skupiny, vydali jsme se po vrstevnici okolo kopce. Každá skupina na jinou stranu a schválně, jestli se najdeme. Málem jsme se nenašli. Naštěstí naše skupina byla zkušená a dělala dostatečný kravál, takže nebyl problém nás zaslechnout a dohonit. Po šťastném shledání jsme zamířili na vrchol. Pokochali se výhledem do kraje, slezli na plácek pod skálou a zahráli si pár her - na kočku a myš, kung-fu a různé honičky á la kámen-nůžky-papír. Když jsme se dost vyběhali, vrátili jsme se do tepla srubu a cosi snědli k obědu. Trochu akční odpoledne Odpoledne mělo být ještě o něco akčnější. Naplánován byl seběh z Jizery. To se člověk obleče, co to jde, ucpe všechny díry, pečlivě zaváže boty, utáhne návleky. Pak se v hromadném startu všichni rozeběhnou dolů z kopce a kdo je u Kůrovce první, vyhrává. Pokud je správný sníh, je sběh opravdu zábavný. Člověk se snadno propadne po pás a než se vyhrabe, je zbytek závodníků daleko pod kopcem. Z toho plyne jasná výhoda mladších a lehčích. Dole na plácku u Kůrovce se opět hrály hry. Nejdříve nějaké honičky, přesně nevím, zrovna jsem nebyl přítomen, pak se přeskakovaly provázky, stavěly sochy a nakonec přišel zlatý hřeb odpoledne - rugby. Asi už jsem naše rugby popisoval, hráli jsme ho loni na Zlaté Studně. Abych to příliš nerozepisoval znovu, podívejte se na australský fotbal, pak si představte něco podobného sněhu, na menším prostoru a zhruba pětkrát drsnější. Po pár hrách jsme byli dostatečně zničení a už jsme se chystali vrátit se na chatu. V poslední hře, vylezl Vojta z jedné valné hromady a prohlásil, že už hrát nebude, že ho bolí ruka a že se vrátí nahoru. Trochu nás znepokojilo to, že s rukou nemohl vůbec hýbat a že ho to očividně dost bolelo. Sice neomdléval, ale chvílemi to vypadalo, že k tomu nemá daleko. A tak začala velká operace. Ondra s Kubou vyběhli nahoru do chatičky, kde zrovna hlídala Jáňa, aby vytáhla mobil a zavolala horskou. Ondra ve výběhu do kopce patrně pokořil všechny existující rekordy, bohužel mu nikdo čas neměřil. Vrátil se po pár minutách i s kartičkou pojišťovny. Sváťa s Jendou zatím doběhli na Štolpišskou (o které jsem se domníval, že je Kasárenská, ale to už je drobnost) a stopovali projíždějící běžkaře, jestli by je nenechali si zavolat. My jsme totiž pochopitelně zrovna nikdo mobil u sebe neměl. První, koho se jim podařilo zastavit, byl nějaký Němec, milý pán s velkým Samsungem. Když jsme se s Vojtou k silnici blížili, už Sváťa mluvila s dispečinkem na 112. Moc si s nimi asi nerozuměla, protože jakmile jsem se přiblížil, se mobilu zbavila. Já si s pánem v centrále nerozuměl o moc víc, protože ať jsem se snažil sebevíc, nemohl najít, kde asi jsme. Nakonec jsme se nějak domluvili a on slíbil, že to předá horské a že se nám ještě ozvou. My se zatím pomalu s Vojtou, celou tlupou i panem Němcem vydali pomalu směrem ke Smědavě. Pan Němec byl vůbec super. Já si z němčiny nepamatuji nic normálně, natož v takovéto situaci. On pro změnu neuměl moc anglicky, tak jsme se domlouvali tak všelijak. Ve Smědavě jsme zalezli do hospody a čekali na příjezd horské. Opravdu po pár minutách přijel chlapík na skútru. Sympaťák. A navíc my máme u tamější horské už docela jméno. Když před pár lety sváželi Jendu z chaty, byla to jejich akce roku a docela rádi na ni vzpomínají. Pak jsme všichni společně čekali na příjezd záchranky. Mezitím se rozběhlo organizování co dál. Vojtu měli převézt do Frýdlantu. Trochu jsme se báli, co tam s ním provedou a sháněli jsme někoho, kdo by se o něj mohl postarat. Jak to přesně probíhalo mám jen hrubou představu. Každopádně se rozdrnčely telefony po půlce republiky. Nakonec to dopadlo dobře. Vojtu v nemocnici prohlédli a nic mu nezjistili (mimochodem teď už má ruku v sádře, ve Frýdlantu to prohlédli špatně), Vojta přespal u Bajzíků v Liberci a ráno ho horská odvezla až pod kopec na skútru. Díky! Odpočinek pro vedoucí My se zatím pomalu vrátili na chatu (taky jsme se svezli na skútru, heč). Večeře, sezení u stolu, pití čaje, hraní na kytaru, povídání o našich školách a učitelích. Klasický večer. Další den jsme Tchoře vyslali na výpravu na Černý vrch. Potřebovali jsme si promyslet program na odpoledne a na večer, museli jsme vyzvednout Vojtu a tak jsme si potřebovali od našich náročných zodpovědných postavení trochu odpočinout. Odpoledne se neslo v duchu her a odpočinku všech. Hrál se kufr, na kterém jsme si s Jáňou dali záležet a některá slova stála opravdu za to. Hrála se zelená karta, hrálo se cosi s biblickými postavami (já si ten název nejsem schopný zapamatovat), hrál se gauč a kdoví, co všechno se ještě hrálo. Odpoledne nám tak rychle uteklo a přiblížil se večer. Ten byl pečlivě naplánován. Jen co padla tma jsme nazuli sněžnice a vydali se směrem k Zelenému vrchu. Každé družstvo dostalo nejdříve za úkol vykopat záhrab, ve kterém by dokázali přežít noc. Trochu jsme jim to usnadnili a nenechali je kopat záhraby holýma rukama - dostali po jednom hrnci. Když byly záhraby vyhrabány, přišla náročnější část. Uvařit si čaj. S krabičkou ve které byly pouze tři sirky, s jedním pytlíkem čaje, trochou papíru a spoustou sněhu okolo. A musí se uznat, že si všichni vedli velice dobře. Chvíli oheň hořel všem, Sváťa s Jendou dokonce dokázali přivést vodu téměř k varu a kdyby se nám už nechtělo domů, určitě by se jim vařit začala. Je pravda, že čaj byl cítit vším možným, jen tím čajem ne, ale to už je podružnost. A chce to pořádný ruský bunkr… Protože se nám kopání záhrabů zalíbilo, další den jsme věnovali podobné činnosti. Rozděleni do dvou skupin jsme si dali za úkol postavit pořádné pevnosti. Byl jakýsi mlhavý plán, že by se je dalo využít pro nějakou hru, nakonec ale pro dokonalost bunkrů z toho sešlo. Některá zabezpečení pevností se svou nebezpečností mohly směle rovnat s ostnatým drátem pod proudem. Když jsme se dost vyřádili, trochu uklidili jizerský prales a pochutnali si na polévce, vydali jsme se na procházku po okolí. Po Kasárenské jsme zamířili směrem ke Knajpě. Cestou jsme hledali tatínky a překvapivě je i nalezli. U Knajpy jsme pro změnu pobavili pár běžkařů, když jsme si i se sněžnicemi sedali do kolečka (více pochopíte z fotky). Po Pavlově cestě jsme se vrátili zpátky k úpatí Jizery a začali podruhé stoupat na vrchol. Do chatičky jsme se dostali akorát ve správný čas, abychom začali chystat večeři. Pak jsme zase seděli, jedli sušenky, popíjeli čaj. Protože to byla naše poslední noc v Jizerkách, s pár nadšenci jsme vyrazili na Jizeru ještě potřetí. Půlnoční vycházka, spousta světýlek. Krása. Jedeme domů A jak to tak bývá, po pár dnech nastal čas návratu. S tím spojené uklízení chatky, zametání, zahrabávání záchodů, zavírání studánky… Práce nám šla od ruky a tak jsme již po osmé milou chaloupku opouštěli. Pak zase po Kasárenské ke Knajpě, z Knajpy dolů na Čihadla a hurá až do Josefáče. Tam jsme se posilnili menším obědem, objednali místa ve Studentovi a za chvíli už jsme sebíhali dolů na nádraží. Nic nám neujelo, všechno klaplo. Snad až na to, že ve Studentovi pouštěli opět Toma a Jerryho a poslední díl jsme opět nestačili dokoukat. V metru se naše cesty rozdělily. Horažďovická parta pokračovala na Anděla, my na Hlavák. Pak už vlakem až domů, sbohem a šáteček. A zase někdy příště.

Čas načtení: 2022-07-26 19:26:58

Kterak jsem potkal Nikitu

V horkém létě roku čtyřiašedesátého jsem radostně prožíval své první vysokoškolské prázdniny. Poněkud mi je ale kazila nemilá povinnost dodatečně složit reparát z hospodářské geografie, aby se nestaly prázdninami posledními. Byl jsem proto donucen nabiflovat si do hlavy přes léto obrovské množství údajů bez žádných logických souvislostí a pro praktický život zcela nepotřebných a pomíjivých – například aktuální produkci hliníku v Maďarsku i v Číně, úrodu a hektarové výnosy kukuřice v Kanadě i na Ukrajině, tehdejší centra světové módy (dle skript nejen Paříž, NYC, Milano, ale též Praha!), nejen úroveň těžby rozličných rud, ale též množství srážek v jednotlivých státech Afriky i Ameriky atd. atd. Zkoušející otylá Irina, která se ze země Sovětů šťastně provdala za českého stipendistu, si na mě musela určitě zasednout – poprvé mne vyrazila za neznalost přesného rozmístění hutního průmyslu v Číně, byť jsem ji úporně přesvědčoval, že co komuna, to malá pícka! Po druhé mě dostala za nepřesné vyčíslení nárůstu těžby fosfátů v Maroku! To by nezvládl ani Babiš! Jenom malou útěchou zůstalo, že spolu se mnou z geografie vyletěl i náš suverénně nejlepší tenista, který – na rozdíl od této omezené sibiřské vesničanky – v té době již několikrát obletěl celý svět. Bolestný neúspěch jsme za poslední peníze poctivě spláchli v žižkovské pivnici U ekonoma. Následně jsem proto musel nechat si na Hradě potvrdit jízdenku na vlak. Na Hradčanech se totiž konala mezinárodní archeologická výstava (vstup zdarma), kde u východu razítkovali na jízdence její shlédnutí a tím pádem poučení a náležitě dovzdělaní návštěvníci z venkova směli cestovat zpátky domů už zadarmo. Chtěl jsem projít po „královské cestě“, bohužel celá Celená ulice až ke Staromáku byla těsně ucpána zvědavými davy. Co se děje? Na náměstí prý bude řečnit Chruščov! Bez ohledu na srpnové dusno vyrazily nesčetné houfy lidí, dospělých i dětí, toužících spatřit na vlastní oči originál Nikity Sergejeviče! Nikdo je nijak nenutil, nikdo je povinně neorganizoval. Přes velké vedro přišli dychtiví Pražané podívat se a zamávat návštěvě dobrovolně, spontánně sami, přitom děti ještě měly prázdniny! Husto bylo již od Prašné brány, zástupy i rodiny přicházely dlouho před začátkem projevů, nedočkavci se na sebe tlačili, sotva jsem se prodral na roh náměstí, tribunu u radnice jsem viděl pouze zdáli. Na projevy řečníků se již nepamatuju, v hlavě mi však utkvěl veskrze pozitivní dojem z tohoto obrovského shromáždění. Okolostojící souhlasně pokyvovali, nadšeně tleskali a zdravili vzácného hosta, radostně vítali malého velkého státníka, který zbavil Prahu nejen největší sochy svého předchůdce („Fronty na maso“); neviděl jsem zde nikoho veřejně protestovat proti jeho návštěvě, vždyť přivážel upřímnou naději výrazných změn a netrpělivě očekávaného uvolnění dosavadního tuhého režimu! Tehdy mu mnozí věřili, byť možná naivně. (Mimochodem, byl to N. S. Ch., který po otřesných osobních zážitcích ve Stalingradu a dalších krvavých bojištích prolomil ledy studené války a zahájil nadějnou etapu „tání“; snažil se o dohody se Západem na cestě od konfrontace ke kooperaci, například v hrozivé karibské krizi v zájmu odvrácení jaderné katastrofy a udržení světového míru raději moudře ustoupil. Budou současní světoví státníci schopni jej dnes následovat?) Postupně jsem se protlačil až k radnici a utíkal přes Karlův most, abych stihl na výstavě razítko. Přišel jsem pozdě; bouřlivými potlesky a hojným skandováním nepředvídaně prodlužovaná manifestace mne zdržela. Brány Hradu byly již uzavřeny, vůbec jsem netušil, že vrcholná návštěva je ubytována právě zde. Avšak pravdivým poukazem na chudé kapesné nebohého studenta, jenž už skutečně nemá ani na vlak, se mi podařilo ukecat stráže a proniknout přes prázdná nádvoří do Vladislavského sálu, kde jízdenky štemplovali kýženým razítkem nutným pro slevu. Výstava byla sice již skončena, ale i zde jsem potkal shovívavé dámy, které mi laskavě poskytly potřebné. Odcházel jsem s razítkem štěstím celý bez sebe, když jsem na jinak zcela liduprázdném Třetím nádvoří Hradu narazil na malého zamračeného tlouštíka, který viditelně unavený a otrávený osaměle kráčel proti mně. Překvapeně zvedl lysou hlavu, nevrle až podezíravě na mne pohlédl a já z těsné blízkosti tří, čtyř metrů spatřil tvář, již jsem zdáli na Staroměstském náměstí nemohl vidět. Byl to on! V tom momentě mě napadla smělá myšlenka; když už se vracím z Prahy s prázdnou, bez zápisu známky v indexu, co kdyby místo nenáviděné Iriny se mi do indexu podepsal on! To by byla výhra! Rychle jsem shodil ze zad tehdy módní sportovní pytel – tedy chtěl jsem jej sundat, avšak dříve, než jsem pohyb jen naznačil, uchopily mě zezadu – rázně a opravdu bleskurychle – čtyři ruce a dva urostlí chasníci v civilu, do té doby neviditelní, mne beze slov vynesli ze Třetího nádvoří. Takto jsem se poprvé a naposledy setkal s bodrým tlouštíkem, který už v Praze zřejmě tušil, jak tomu nasvědčovala i jeho zachmuřená tvář, že jeho kariéra pomalu, ale jistě zanedlouho definitivně skončí. Nerealizované možnosti unikátního autogramu v indexu jsem sice dlouho litoval, dnes jsem však tomu kupodivu docela rád. Časem mi totiž index někdo ukradl, takže kdybych v něm ten vzácný podpis skutečně měl, byl bych dnes určitě ještě smutnější.

Čas načtení: 2021-09-28 21:13:19

Bundestag XXL

Ačkoliv titulek poněkud připomíná hanbaté německé filmy 80. let, tentokrát půjde o méně lechtivou věc, tedy o výsledky spolkových voleb (německý parlamentu bude v novém období mít rekordních 735 poslanců), které předurčí složení budoucí vlády. To není sexy téma, ale nicméně je to téma důležité. Rovněž pro nás, protože cokoliv se uvaří v Německu, dříve nebo později prosákne v nějaké podobě i sem. Takže, i když výsledky jsou celkově značně smíšené, sluší se začít tou nejlepší zprávou: byli jsme ušetřeni rudo-rudo-zelené koalice (RRG), i když jen těsně. Velmi, velmi těsně, o pouhých pět poslanců, nebo snad dokonce jen o čtyři. Do Bundestagu se totiž po mnoha desítkách let probojoval i jeden zástupce dánské menšiny ze Šlesvicka-Holštýnska, přičemž strana, kterou reprezentuje, SSW, má poměrně blízko k zelené části spektra. Tudíž by se dalo počítat s tím, že případnou RRG koalici by jejich poslanec podporoval. (Často chválím Dány jako pragmatický a racionální národ, ale němečtí Dánové jsou víc formováni Německem než Dánskem, tudíž politika jejich národní pidistrany SSW je podivný mischung.) Bavorské CSU dělá vrásky pravicové uskupení Freie Wähler Mohlo to ale být ještě lepší. V případě postkomunistické Die Linke totiž nescházelo mnoho k tomu, aby vyletěla ze Spolkového sněmu úplně. Získala jen 4,9 procenta a nepřekonala tak pětiprocentní hranici pro vstup do parlamentních lavic. Bohužel Linke nakonec zachránilo jiné ustanovení německého volebního zákona, které má posilovat vliv regionálně významných stran. Strany, které získají aspoň tři „přímé mandáty“ (Direktmandate) z celkem 299, mají právo na proporční zastoupení ve sněmu, i když nedosáhly pěti procent hlasů. Linke mívala přímých mandátů pět. O dva teď přišla, nezbytné tři jí ale pořád ještě zbyly, čímž se zuby-nehty udržela ve Spolkovém sněmu se 39 poslanci celkem. Když už jsme u regionálně významných stran, asi bychom měli ztratit pár slov o Freie Wähler, pravicovém uskupení, které začíná pomalu dělat vrásky bavorské CSU. „Svobodní voliči“ jsou svým charakterem poněkud neněmeckou stranou, jejich cílem je decentralizace, posílení pravomocí na lokální úrovni a zavádění přímé demokracie; od posledních zemských voleb sedí v bavorské vládě spolu se silnější CSU. Do Spolkového sněmu se nedostali, ale získali 2,4 procenta celostátně a 7,5 procenta v Bavorsku, tedy zhruba čtvrtinu toho, co samotná CSU. Podaří-li se jim upevnit pozice i v jiných spolkových zemích, mohli by si příště dělat naděje i na účast v Bundestagu. V těchto volbách získali 1,33 milionu hlasů. CDU/CSU zažila volební masakr CDU/CSU utržila nejhorší výsledek své poválečné historie. Poprvé za sedmdesát let obdržela méně než deset milionů hlasů a prohrála se SPD i u důchodců. Přišla o čtyři miliony hlasů, z toho asi 900 tisíc voličů jí zemřelo (zdroj). Mezi mladými voliči do 30 let získala jen 11 procent hlasů, ani ne polovinu toho, co celkově. Ztráta vlivu u mladé generace je tedy opravdu hmatatelná. (Mimochodem, i když u mladých byli silní Zelení, nejde o zas takovou absolutní dominanci, jakou byste čekali. Velmi silná je mezi nimi i pravicově liberální FDP, která dokonce mezi prvovoliči vyhrála úplně, i když jen o procento. Každopádně úspěch FDP ukazuje, že pravicová politika není ani mezi mladými v beznadějné nevýhodě, jenom ji prostě musí dělat někdo živější a věrohodnější než Armin Laschet.) Takový masakr se samozřejmě projevil i ztrátami křesel konkrétních důležitých lidí. V bývalém volebním okrsku Merkelové vyhrála sociálně demokratická kandidátka, SPD ostatně pobrala v Meklenbursku všechny přímé mandáty. Z parlamentu vypadl Peter Altmeier, jeden z blízkých poradců kancléřky a současný ministr hospodářství. O křeslo přišel pověřenec pro bývalou NDR Marco Wanderwitz v Saské Kamenici, ministryně zemědělství Julia Klöckner a mladý poslanec Philipp Amthor, kterého mnozí považovali za budoucí naději strany; ten by se ale ještě mohl dostat do sněmu skrze meklenburskou kandidátní listinu. V Durynsku nasadila CDU bývalého šéfa kontrarozvědky Maaßena, který je znám jako člen tvrdého křídla blízkého AfD; také prohrál. Úspěch měl ale ve svém domovském okrsku dlouholetý protivník věčné kancléřky Friedrich Merz. Kandidát na kancléře Armin Laschet se do sněmu podle všeho kvalifikoval také, ale v jeho vlastní zemi (Severní Porýní – Vestfálsko) utrpěla CDU porážku od sociálních demokratů a Laschetovo postavení v čele CDU je tak, mírně řečeno, nejisté. Přitom z jeho vystupování v nedělní večer byste to snad ani nepoznali. Působil dojmem, že těch necelých 25 procent ani za neúspěch nepovažuje a že by se funkce kancléře klidně ujal. Markus Söder, bývalý vyzyvatel Armina Lascheta, ale také nemůže výsledky v Bavorsku prezentovat jako dramatický úspěch. Se 31,7 procenta hlasů zde sice CSU uhájila lepší skóre než CDU/CSU celostátně, ale velká sláva to není. Rozhodnou Zelení a FDP Sociální demokraté zvítězili ve většině členských zemí. Jejich spolupředsedkyně Eskenová ve svém okrsku úspěch neměla (porazil ji kandidát CDU), ale vstup do spolkového sněmu si pojistila skrze zemskou listinu. Přímý mandát získal šéf mladých socialistů Kevin Kühnert. O úspěchu SPD se toho zas tak moc říci nedá, leda to, že nahoru je povytáhl Scholz coby kandidát na kancléře (viz třeba průzkumy Forschungsgruppe Wahlen). Německou tradicí je, že předseda nejsilnější strany je při sestavování vlády první na řadě, v tomto případě to tedy bude právě Olaf Scholz. Tentokrát ale bude rozhodující moc nad budoucí koalicí spočívat hlavně v rukou dvou menších stran – Zelených a FDP. Aktivisté versus (skoro)realisté Zelení skončili hůře, než jim preference v letech 2019 a 2020 slibovaly. Nedosáhli nakonec ani mety 15 procent, i když jeden čas to v průzkumech vypadalo na více než dvacet procent. Proti roku 2017 je jejich výsledek výrazně lepší, ale volba Baerbockové do čela kandidátky byla podle všeho vážná chyba. Ti, kdo se nakonec rozhodli volit Zelené, byli lidé kladoucí silný důraz na téma životního prostředí a klimatických změn – celkem 82 procent zelených voličů označilo toto téma za nejdůležitější, kdežto u žádné jiné strany nepřekročil tento podíl třetinu a celoněmecký průměr je 22 procent (zdroj). Zelení byli disproporčně silní v bohatých městských regionech, což dobře odpovídá jejich programovému směřování. To je přesně ta část obyvatelstva, která si z případného zdražení elektřiny nebo nutnosti koupit nové auto na baterii nemusí dělat moc těžkou hlavu a má k dispozici kvalitní, často jezdící MHD. Jak už bylo zmíněno, liberální FDP tentokrát výrazně zabodovala mezi mladými. Právě v rukou FDP a Zelených teď leží otázka, jak bude vypadat budoucí vládní koalice. Do opakování „velké koalice“ se totiž CDU ani SPD moc nechce, kdežto FDP a Zelení spolu začali jednat prakticky hned po ohlášení předběžných výsledků. Z našeho pohledu může účast FDP ve vládě představovat určitou brzdu těch nejdivočejších zelených plánů. FDP sice jede na klimatické vlně dost podobně jako ostatní německé strany s výjimkou AfD, ale coby strana soukromých podnikatelů se snaží klást důraz na to, aby program dekarbonizace nebyl ekonomicky zničující, aby spočíval spíše na nových technologiích než na tvrdých zákazech, vybrané uhlíkové daně aby se rozdělovaly zpět mezi občany apod. (viz program FDP ve formátu PDF). Nejsem si jist, zda to vůbec jde – připomíná mi to pokus o kvadraturu kruhu – ale na německé poměry je to asi nejúčinnější mainstreamová protiváha těm grétovsko-apokalyptickým konceptům planetárního Armageddonu, se kterou lze ve vládních křeslech počítat. To bude samozřejmě také kámen úrazu při případném formování společné vlády a společného programu. Právě ti aktivisté požadující co nejrychlejší a nejpřísnější regulaci všeho, kteří teď před volbami uspořádali v Berlíně vydírací hladovku, budou nejspíš takový přístup rozhodně odmítat a strana Zelených na aktivisty slyší. Na druhou stranu, i ve straně Zelených se těší na vládní křesla a vědí, že kdyby moc dlouho dělali cavyky, může to skončit dalším čtyřletým pobytem v opozici. Nejpravděpodobnější je „semaforová“ koalice SPD, Zelených a FDP Českého čtenáře bude určitě ještě zajímat otázka, jak dopadla Alternativa pro Německo, AfD. Ztratila zhruba pětinu voličů, ale zachovala si své jádro v Sasku a okolí, kde posbírala řadu přímých mandátů (Tino Chrupalla v pohraničním okrsku Görlitz překročil 35 procent hlasů). Je nicméně téměř jisté, že ostatní strany ji k vyjednávání o vládní koalici nepřizvou. Osobně nyní považuji za nejpravděpodobnější „semaforovou“ koalici SPD, Zelených a FDP, ale s tím, že vyjednávání detailů společného programu bude trvat celé měsíce. Pokud by se šéfovi FDP Lindnerovi podařilo získat ministerstvo financí, bude patrně tlačit na šetrné státní hospodaření a odmítat příliš velké rozhazování peněz na evropské úrovni, čehož prý se v Itálii bojí. Rozdíly mezi FDP a Zelenými jsou velké a jejich řevnivost posiluje i skutečnost, že si navzájem konkurují u mladších městských voličů. Spojuje je hlavně chuť si tentokrát opravdu rozdělit vládní křesla a nepřipustit, aby už poněkolikáté znovu vznikla „velká koalice“ SPD a CDU/CSU, bezkrevné manželství z rozumu. Ach ano, abychom nezapomněli: v Berlíně se hlasovalo o znárodňování bytů a výsledek zní “Ja”. Ale to už je téma na další článek.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-05-11 08:27:41

Anatomie hartlepoolského debaklu. Labouristé prohráli vysokým rozdílem doplňovací volby v jedné ze svých bývalých bašt

„By-election“ čili doplňovací volby jsou specifickým prvkem britského volebního systému. Jelikož každý poslanec (MP, Member of Parliament) reprezentuje určitý okrsek, může se stát, že je potřeba jej během normálního volebního období vyměnit. Třeba proto, že odejde z úřadu, zemře, nebo vystoupí ze strany, za kterou kandidoval. V tom posledním případě se obvykle uchází o funkci znova, aby jej voliči “potvrdili”. Může a nemusí to vyjít, podle míry obliby, které se v daném místě těší. Doplňovacích voleb se koná různý počet, některý rok žádné, jiný třeba pět za sebou. Důležité je, že Britové mají obvykle tendenci „trestat“ současnou vládu. Konají-li se doplňovací volby v okrsku nakloněném opozici, stává se jen velmi vzácně, že by jej vládní strana dokázala získat a posílit tak svoji většinu v parlamentu. Za posledních 40 let se to stalo jenom třikrát (1982, 2017 a právě teď v Hartlepoolu). Jinak musí vláda počítat spíš s tím, že její pozice v parlamentu se konáním doplňovacích voleb zhoršuje. Problém je to hlavně pro vlády s velmi těsnými většinami. Ještě, než půjdeme dále; malá odbočka stranou pro milovníky všeho bizarního. Poslanec Dolní sněmovny vlastně na svoji funkci ze zákona rezignovat nesmí, usnesl se na tom parlament již roku 1624. Jenže občas není vyhnutí, a proto existuje právní klička. Funkce poslance je neslučitelná s tím, zastávat královský úřad – takový člověk by nebyl nezávislý na koruně. A proto se udržují dva archaické úřady bez nároku na mzdu, Crown Steward and Bailiff of the three Chiltern Hundreds of Stoke, Desborough and Burnham a Crown Steward and Bailiff of the Manor of Northstead. Chce-li poslanec rezignovat, jednoduše si jeden z těch dvou úřadů vybere a přijme jej, aspoň na pár minut. Tím automaticky přestane být poslancem a můžou se konat doplňovací volby. Jedním z těch dvou úřadů je správcovská funkce na statku Northstead, který zchátral a zřítil se už někdy kolem roku 1600, tedy zhruba za našeho Rudolfa II. Já tu úchylnou kulturu plnou sebeironizujících historických přežitků prostě zbožňuju… Konec odbočky a zpátky do moderní politiky! Červená zeď se hroutí Hartlepool je tradiční labouristický okrsek, součást „červené zdi“ (Red Wall), bloku labouristických bašt v severní části Anglie. Labouristé jej drželi nepřetržitě od roku 1964, kdy ještě hranice okrsků probíhaly trochu jinak. Letošní doplňovací volby byly vyvolány rezignací současného poslance Mikea Hilla, který je obviněn ze sexuálního obtěžování. Jenže „červená zeď“ se už v posledních volbách roku 2019 začala hroutit způsobem, který vynesl Borisi Johnsonovi nečekaně silné vítězství. Hartlepool zůstal ještě roku 2019 v rukou labouristů se solidní, i když ne drtivou většinou 3500 hlasů. Kdyby staré principy britské politiky platily i nadále, měli by labouristé okrsek snadno udržet. Místo toho jej před několika dny vyhrála konzervativní kandidátka Jill Mortimerová, a to nikoliv těsně, ale o téměř sedm tisíc hlasů. Skoro 52 procent pro konzervativce v okrsku, který je jim jinak zhruba podobně přátelský jako naše Karviná, je nečekaná hodnota. Proč se tak stalo? Všechno špatně První pozorování: konzervativci sice od minula dokázali získat pár tisíc hlasů navíc, částečně nejspíš od Brexit party, ale převratný výsledek byl určen něčím jiným – drastickým poklesem počtu voličů, kteří to přišli hodit labouristům. Proti roku 2019 jich byla jen zhruba polovina. Druhé pozorování: labouristé z nějakého důvodu nasadili jako svého kandidáta Paula Williamse, velmi oddaného „Remainera“, který šestkrát v parlamentu hlasoval pro konání dalšího referenda na téma setrvání v Evropské unii, když to první jaksi nevyšlo. Hartlepoolský okrsek přitom roku 2016 hlasoval pro brexit téměř ze 70 procent, čili nebylo to ani těsně. Přirozeně by tu měl kandidovat spíš někdo, kdo nebyl tak vyhraněný na opačnou stranu. Třetí pozorování: konzervativci možná dokázali posílit svoji pozici i díky dosavadní práci silné regionální osobnosti, Bena Houchena, který v místě zastává funkci podobnou našemu hejtmanovi. Mít dobré lidi „v regionech“ zkrátka nemůže být na škodu. Čtvrté pozorování, možná nejzábavnější a nejpodivuhodnější. Prakticky tou samou dobou rezignoval z čela labouristické strany Chálid Mahmúd, její historicky první muslimský poslanec, a drtivě ji v médiích zkritizoval za to, že se nechala „okupovat woke brigádou sociálně progresivních bojovníků z Twitteru“ a stala se stranou londýnské smetánky, odcizenou od běžných britských voličů. Prorokuje labouristům další volební porážky v bývalých baštách, pokud se nevzpamatují. No, když vám to říká váš první muslim, milí labouristé, tak jste to s tím progresivismem asi opravdu přepískli. „Latté-macchiato brigáda“ v Londýně Páně Mahmúdova kritika si zaslouží určitý komentář. Současný šéf labouristické strany Keir Starmer není typický uřvaný progresivní aktivista používající nevyslovitelná zájmena. Naopak je to středově orientovaný chlapík, který si rád buduje image schopného a věcného manažera. Loni za covidové epidemie to vypadalo, že proti chaotickým reakcím Johnsonovy vlády je to dobrá taktika. Ale úspěšná a profesionálně vedená vakcinační kampaň tu vzpomínku převrstvila, takže momentálně mají toryové zase navrch. Nicméně Starmer, ač předseda strany, nedokáže určit její charakter a zejména dojem, kterým labouristé působí na sociálních sítích. Ten určují hlavně monomaniakální jedinci posedlí tím či oním tématem (dejme tomu transsexualitou), kteří dokážou napsat padesát příspěvků denně a neunaví je to za měsíc, za rok ani za pět let; budou psát pořád totéž, dokud jim stařecký šedý zákal nezastře výhled na obrazovku, a po nezbytné operaci na oftalmologii zase. Sem tam si někdo opatrně povšimne, že složení tohoto twitterového davu se nijak nekryje s obecným elektorátem, ale jelikož na internetu dnes visí skoro všichni včetně kandidátů a jejich asistentů, je dost těžké si toho monomaniakálního zástupu nevšímat a ignorovat jej ve prospěch lidí méně hlasitých, ale chodících k volbám. Nicméně tady působí, jak to říci? Darwinovský výběr. Ten, kdo se dokáže na změněné podmínky adaptovat jako první a vyvinout si vůči pokřiku ze sociálních sítí určitou selektivní hluchotu, tomu kynou do budoucna až epochální vítězství. Jako třeba to rozbití “červené zdi”, dříve nepředstavitelné. Tohle jako by té „latté-macchiato brigádě“ v Londýně, přes veškeré akademické tituly, kterými disponuje, pořád úplně nedocházelo.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-02 19:21:37

Fotografií roku 2020 se v soutěži Czech Press Photo stal snímek muže v dezinfekční bráně

Fotografií roku se v 26. ročníku Czech Press Photo stal snímek Romana Vondrouše z ČTK, který zachytil muže procházejícího dezinfekční bránou. Mezinárodní porota vybrala vítěze z více než pěti tisíc snímků od 288 autorů. „Fotografie roku má zobrazovat nejdůležitější téma uplynulého roku. Tou byla a stále je jednoznačně pandemie koronaviru. Asi každý očekával fotografii chodce s rouškou v prázdné Praze. Vítězný snímek však upozorňuje na současnou situaci trochu jinak a ve zkratce popisuje život, který nyní prožíváme. Účastník Národního průmyslového summitu 2020 konaného v Betlémské kapli prochází dezinfekční bránou. Výtvarně čistý obraz vyvolává pocity izolovanosti, únavy, rezignovanosti a obav. Klade otázky: Je toto norma? Součást nového běžného života? Jaká nás čeká budoucnost?“ shrnuje předseda poroty Joe Klamar. „Fotografii jsem pořídil 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze, kdy účastníci Národního průmyslového summitu museli projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. Už při příchodu ke vstupu do Betlémské kaple mě tato scéna zaujala. Začal jsem rychle fotografovat příchozí, protože do začátku konference zbývalo pouze pár minut a většina účastníků již byla v sále. Dvě dezinfekční brány stály těsně za dveřmi a zrovna v tu chvíli do nich pronikal i sluneční svit, který v kombinaci s proudící dezinfekcí dotvořil zajímavou světelnou atmosféru. Měl jsem štěstí, že muž zachycený na snímku, jako jeden z mála příchozích, neměl nasazenu roušku a v jeho tváři se značily jakési odevzdané emoce a únava z této nelehké doby, kterou všichni procházíme,“ popisuje vznik fotografie Roman Vondrouš. V letošním ročníku bylo vypsáno sedm fotografických kategorií. Soutěžilo 288 fotografů, kteří přihlásili přes pět tisíc fotografií. Příspěvky byly přihlašovány elektronicky v průběhu celého měsíce září. Odborná mezinárodní porota pracovala ve dnech 14. až 15. října v galerii Czech Photo Centre ve složení Joe Klamar z Agence France-Presse, reportážní fotografka z USA Nicole Tung, australský fotograf Chris McGrath z Getty Images, český fotograf Herbert Slavík a šéf fotobanky ČTK Petr Mlch. Součástí soutěže je od počátku Grant Prahy – roční tvůrčí stipendium pražského magistrátu na fotografování proměn hlavního města. Postupně tak vzniká obsáhlá sbírka souborů fotografií, které dokumentují Prahu a její vývoj. Grant Prahy vybral osobně pražský primátor Zdeněk Hřib. Letošním držitelem se stal Amos Chapple, který získal Grant Prahy se svým projektem Střešní strážci Prahy. „Fotografický cyklus Střešní strážci Prahy je jedinečný v tom, že sice zobrazuje poměrně neměnné téma, jako je pohled na město a jeho panorama, zároveň ale rozehrává příběhy postav, soch, které na okolní prostor reagují. Hrdě se nad ním tyčí, hlídají ho a vzdávají mu hold. Zpřístupňuje také podmanivost našeho města z perspektivy, která je běžně lidem nepřístupná, zapovězená. Symbolicky nám tak tento svět otevírá,“ popisuje pražský primátor Zdeněk Hřib. Výstava vítězných a dalších vybraných fotografií 26. ročníku soutěže Czech Press Photo se uskuteční v prostorách Národního muzea. Výstava začne až následující rok.   VÝSLEDKY CZECH PRESS PHOTO 2020 AKTUALITA 1. místo: Lukáš Kaboň / Deník / Střelba ve Fakultní nemocnici Ostrava (FNO) Dvaačtyřicetiletý muž postřelil brzy ráno v čekárně traumatologické ambulance Fakultní nemocnice Ostrava (FNO) celkem devět lidí, 10. prosince 2019 v Ostravě. Čtyři pacienti přišli na místě o život, tři další lidé podlehli způsobeným zraněním. 2. místo: Tomáš Benedikovič / Denník N / Kočner Marian Kočner obklopený zakuklenci u specializovaného soudu v Pezinku. 27. února 2020. 3. místo: Jaroslav Novák / TASR / Loučení s koronou Lidé se baví během hostiny za přibližně půlkilometrovým stolem na pražském Karlově mostě 30. června 2020. Velkolepá hostina měla být podle organizátorů jakýmsi symbolickým rozloučením s koronavirovou krizí.   REPORTÁŽ 1. místo: Roman Vondrouš / ČTK / Dezinfekce Účastníci Národního průmyslového summitu 2020 museli 9. září 2020 v Betlémské kapli v Praze projít dezinfekční bránou v souvislosti s epidemií koronaviru. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / JIP během pandemie koronaviru Zdravotníci a lékaři ošetřují pacienty nakažené covidem-19 na jednotce intenzivní péče ve Všeobecné fakultní nemocnici v Praze, 29. března 2020. 3. místo: Jarmila Štuková / Váleční koně v Sýrii Podle Světové organizace arabských koní (WAHO) se z 8500 registrovaných arabských koní na 3000 ztratilo v syrské občanské válce.   KAŽDODENNÍ ŽIVOT 1. místo: Martin Divíšek / EPA / Praha za dob koronaviru Praha se vylidnila, lidé zpomalili, na Karlově mostě byla slyšet hučící Vltava. Celá země si musela zvykat na život v rouškách. 2. místo: Irena Zlámalová / Jeden rok v životě jedné holky Anně Julii Slováčkové byla diagnostikována rakovina prsu. Je jí 24 let. Fotografie zachycují devět měsíců jejího života s touto zákeřnou nemocí. 3. místo: Kevin V. Ton / Jízda historickou tramvají Povinnost používat roušky se vrátila. Česká republika, Praha, 12. září 2020.   UMĚNÍ A KULTURA 1. místo: David W Černý / Reuters / Cirk La Putyka během omezeného vycházení Členové umělecké skupiny Cirk La Putyka vystupují v ulicích Prahy, aby pobavili obyvatele, kterým vláda České republiky omezila pohyb z důvodu zpomalení rozšíření koronaviru. 2. místo: Matej Kalina / News and Media Holding / V první linii Slovenské Divadlo Andreje Bagara v Nitře po první vlně pandemie covidu-19 odehrálo představení pro personál z první linie, který se staral o lidi zasažené nákazou. Na představení se tak přišli podívat zdravotníci a záchranáři z Nitranského kraje. 3. místo: Zdeněk Dvořák / Humberto pod rouškou Cirkus Humberto je jediný cirkus, který čekal měsíc na štaci a doufal, že se situace změní. Ostatní cirkusy jsou od začátku zpět ve svých zimovištích. Nouzový stav je potkal těsně poté, co se cirkus v Brně postavil a bez jediného odehraného představení.   SPORT 1. místo: Richard Dömös / Sluneční hodiny Spojení času a pohybu. Noční fotka z Bratislavy u slunečních hodin zachycuje Michala Kovačoviče, jednoho z předních BMX jezdců Slovenska. 2. místo: Gabriel Kuchta / Deník N / Diváci sledují fotbal v autokině po obnovení nejvyšší fotbalové soutěže Fanoušci sledují zápas FC Viktoria Plzeň proti AC Sparta Praha v autokině v Plzni, 27. května 2020. 3. místo: Barbora Reichová / ČOV/ Nezlomní olympionici Série zachycující trénink a přípravu nejlepších českých sportovců během nouzového stavu způsobeného epidemií nemoci covid-19, díky čemuž byla plošně uzavřena veškerá sportoviště.   PORTRÉT 1. místo: Jano Stovka / Herci Genius loci Státního divadla Košice. Portréty herců. 2. místo: David Neff / MAFRA, a.s./ Sestřičky po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce Zdravotní sestry po službě na ARO „covidáriu“ v Nemocnici Na Bulovce. Zdravotníci bojují o životy pacientů ve dvanáctihodinových směnách ve speciálních ochranných skafandrech a jejich tváře devastují respirátory. 3. místo: Richard Dömös / Karanténa Tato série zprostředkovává pocity fotografa během návštěv svých nejbližších v období karantény.   ČLOVĚK A ŽIVOTNÍ PROSTŘEDÍ 1. místo: Petr Toman / Projekt Hydronaut Třináct let strávil Matyáš Šanda stavbou podvodní laboratoře, která bude sloužit i kosmickému výzkumu. V srpnu 2020 se stanice nazvaná DeepLab H03 poprvé ponořila. Dvojice potápěčů v ní strávila rekordních sedm dnů vyplněných vědeckými pozorováními. 2. místo: Tomáš Predajňa / Zlomený velikán V 16. století popsal kartograf Sebastian Münster ledovec Rhône jako děsivě obrovskou ledovou masu. 21. století je svědkem jeho zániku i pokusů o oddálení jeho konce. 3. místo: Martin Veselý / MAFRA, a.s. / Uzavřená zoo Koronavirová epidemie si vyžádala sérii přísných opatření i v Safari Parku Dvůr Králové, který byl od poloviny března pro návštěvníky uzavřený. Na snímku jde ošetřovatel krmit mládě marabu, proti mému fotoaparátu letí volavka obrovská.   PARTNERSKÉ CENY Canon Junior Award pro mladého autora získala Monika Řeháková za portrét s názvem Skrze. Cenu Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové získal Milan Bureš z týdeníku Respekt za sérii Medici na ulici. Cenu Úřadu Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky (UNHCR) získala Lenka Klicperová se sérií Turecká invaze. V rámci hodnocení letošního ročníku soutěže Czech Press Photo zároveň zasedala online pětičlenná dětská porota složená z členů Dismanova rozhlasového dětského souboru. Ta společně s mezinárodní porotou vybrala jako nejlepší snímek fotografii Matka borovic od Aleše Bílého. Speciální stipendium ČTK pro mladého autora nebo autorku do 26 let, které bude probíhat přímo v této agentuře, získal David Stejskal se sérií Medici na ulici. Nově soutěž Czech Press Photo začala spolupracovat se společností Samsung, která udělila cenu Davidu W Černému za sérii ze zrušeného Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Čtenáři časopisu Lidé a Země vybrali prostřednictvím online hlasování snímek Jaroslava Nováka Loučení s koronou. Nominované fotografie naleznete ZDE.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-11-23 21:03:44

Vídeňské milování: Teror v sedmi obrazech. Obraz první: Trocha střelby moc lidí nezabije

K teroristickému útoku ve Vídni muslimským útočníkem došlo 2. listopadu 2020, v den, kdy si lidé šli užít poslední noc před uzavřením kaváren a hospod – těsně před lockdownem. Spekuluje se, že útok možná měl být spáchán později, kvůli blížícímu se lockdownu ho pachatel uspíšil. Nebo proto, že den po islamistickém atentátu ve Vídni v úterý už delší dobu připravovala rakouská kontrarozvědka rozsáhlou razií proti islamistům. Tlumočník, který pro policii pracoval, akci prozradil. Proto muslimský terorista Kujtim Fejzullai urychlil svou akci, napsal list Heute. Z environmentálního pohledu ekologicky přijatelné, životní prostředí nepoškozující, střílení bezvěrců samopalem, můžeme popsat s využitím textu Češka zažila vídeňský teror na vlastní kůži. Během bestiálního útoku byla v centru města z webu Extra.cz: „Rakousko mělo těsně před lockdownem a lidé ve Vídni si šli užít poslední noc, kdy mohou do restaurací. Obyvatelé města se bavili, podniky praskaly ve švech a nebylo si pomalu kam sednout. Přesně toho využil dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, který začal zběsile pálit do lidí. Nečekaný útok si vyžádal čtyři oběti a dvě desítky raněných. Ve městě panoval učiněný chaos. Eva V. … se vyrazila bavit s přáteli do jedné z restaurací. Nikdo z nich však netušil, co je ten večer čeká. Zatímco Eva s přáteli večeřela v restauraci Lugeck v ulici Sonnenfelsgasse, vypuklo v centru města hotové peklo. Fajzullai začal zběsile pálit do lidí přibližně 200 metrů vzdušnou čarou od místa, kde se v tu chvíli Češka nacházela. Zaměstnanci restaurace neváhali, zamkli dveře do podniku a nahnali hosty včetně Evy do druhého patra. Tam čekali ukrytí několik hodin, než se situace uklidnila. Všichni byli ve velké nejistotě, viděli jen z okna, jak se davy lidí ženou ulicemi z centra ven. Nikdo moc netušil, co se děje. „Všechny informace se k nám dostaly z Twitteru,“ popsala Eva … Musela se spolehnout na to, co čte na sociálních sítích. Na těch přitom nejprve kolovala informace, že k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být hned několik… Nikomu z restaurace se naštěstí nic nestalo… Zaměstnanci podniku tak mohli po několika hodinách pustit zákazníky domů, kde se vzpamatovávali ze šíleného zážitku.“ Dezinformace jako samozřejmost Popis nechtěného zážitku je doslova archetypální – takto prožívají nepřímí svědci útoku teroristické akce kdekoliv na světě. Mají strach, odněkud slyší střelbu, kterou zesiluje informační nejistota i na sociálních sítích. Ty jsou od prvního okamžiku mnohdy zdrojem dezinformací, které mohou být cílené i nechtěné. Nikdo během útoku a krátce po něm neumí rozlišit hodnotu informací. Cílené dezinformace posilují paniku, vytvářejí zkreslený nebo daleko hrozivější obraz útoku, upozorňují na neexistující pohyb teroristů v různých lokalitách, o nastražených bombách doprovázených neexistujícími útržkovitými informacemi od policistů, kteří údajně nechtěli být jmenováni atp. Proto v okamžiku útoku skrývajícím se lidem se vyplatí spoléhat především na své smysly – sluch a zrak. Cílené dezinformace mohou být od společníků atentátníka(ů), sympatizantů útoku, ale také od škodolibých pisálků, kteří mají z vyděšení spoluobčanů nefalšovanou radost. Řada dezinformací vznikne i v dobré víře – nechtěně. Například ve Vídni podle sociálních sítí k útokům došlo na vícero místech a teroristů mělo být několik, tuto verzi přejímaly do zpravodajství i média, a s touto variantou pracovala zpočátku i policie. Skutečně se střílelo na více místech, ale později policie zjistila, že šlo o střelbu jednoho mladíka rychle se pohybujícího po městě. Sociální sítě zesilují efekt teroristického útoku. Čtenářům hrozí smrt z vyděšení z toho, co se stalo nebo naopak hrozí infarkt z radosti, že to někdo nevěřícím psům konečně „pořádně nandal“. Sociální sítě vytvářejí doslova lavinovitý efekt nenávisti, strachu a přirozených obav. Nutí politiky co nejdříve reagovat, přičemž reakce jsou na úrovni nic neříkajících žvástů. Policie je nucena co nejrychleji sdělit relevantní informace k uklidnění obyvatelstva. Informace od bezpečnostních složek tlumí paniku většinou pomalu, nejméně v řádu hodin, pokud nedošlo bez pochyb k jednomu bodovému útoku – ať jednomu výbuchu nebo k útoku na lidi na jednom omezeném místě. Všední útok Z nadhledu pozdějších dní šlo ve Vídni o všední teroristický útok. Důsledky jsou též zcela všední: Omezený počet mrtvých a zraněných. Z taktického i strategického hlediska byl útok bezvýznamný. Nevedl proto k žádným mimořádným opatřením, ale pouze k běžnému operetnímu bezpečnostnímu hemžení. Střelba byla provázena sebeobranou civilistů. Během útoku zůstala Eva V. v podniku schovaná několik hodin a ve strachu se alespoň přes internet snažila zjistit, co se děje. Obyvatelé Vídně byli vyzváni, aby nevycházeli do ulic. Výzva byla racionální, protože policie nevěděla, zda se po Vídni nepohybují další teroristé. Druhý den Vídeňané vstávali do běžného dne, ale byli ostražití. Více si všímali chování lidí kolem nich. Pokračoval všední život ve všedním dni, byť pod dojmem nečekaného nočního dramatu. Během něco málo přes 300 dnů roku 2020 došlo v Evropské unii pouze k sedmi mediálně známým islamistickým útokům. Osmý útok byl protiislámským aktem – 19. února třiačtyřicetiletý Němec Tobias Rathjen zastřelil v německém městě Hanau devět lidí s migračními kořeny ve dvou místních barech. Po několika hodinách ho policie našla mrtvého v jeho bytě. Signály nebezpečného jednání islámsky až islamisticky jednajících osob ale nebyly ojedinělé. Například koncem října několik desítek mladíků tureckého původu vtrhlo do kostela sv. Antonína Paduánského ve Vídni, jak psala rakouská média. Útočníci údajně křičeli „Alláhu Akbar“ („Bůh je veliký“) a mlátili do vybavení kostela. Co útoku řekla administrativa čili byrokracie? Dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai, připravil úředníkům v Rakousku horké chvíle. Narušil jejich obraz údajně neutrálního Rakouska, kde všichni žijí v relativní pohodě v relativně multikulturním prostředí. Islamistické výtržnosti byly jaksi přehlížené, a náhle muslimský Albánec ze Severní Makedonie Kujtim Fejzullai začne střílet do lidí. Úředníci přišli s tvrzením, že muslimský Albánec jednal samostatně a neměl komplice. Jednání rakouských úředníků bylo pochopitelné. Chtěli se vyhnout nebezpečí, že bude státní aparát obviněn ze snahy zastírat nebezpečí islamismu v Rakousku. Jde o obecný trend: Úředníci v jakémkoliv státu EU se kromě snahy odmítnout, že šlo o člověka organizovaného v islamistických strukturách, se snaží prokázat, že byl psychicky narušený, takže vlastně nejde o politicky motivovaný teroristický čin, ale jenom o čin psychicky narušeného člověka. Snaha byrokratů prohlásit vídeňského teroristu osamělým útočníkem narušil Islámský stát. Zveřejnil video s přísahou mladého Albánce. Kromě toho samoradikalizací by si vrah neopatří automatickou zbraň – samopal vyrobený v oblasti bývalé Jugoslávie. Že na fotografii pózoval na internetu vídeňský atentátník se samopalem z jugoslávské éry není překvapivé, vždyť pocházel z albánské menšiny v Severní Makedonii, stýkal se s muslimskými Albánci. Samoradikalizace byla jenom výmluvou, protože policie zadržela řadu osob a Státní zastupitelství ve Vídni požádalo o vazbu pro část ze 16 osob zatčených hned po vídeňském atentátu. Podle vládních úředníků také útočník navštěvoval ve Vídni pravidelně dvě místa, jež fungovaly jako mešity. První je ve 12. městské části v ulici Murlingengasse a je registrována pod rakouskou muslimskou obcí IGGÖ. Druhá leží v 16. okrsku a pod IGGÖ nespadá a byla již několikrát zmiňována v souvislosti s radikální islamistickou scénou a nachází se v městské části Ottakring na západě Vídně, kde žije hodně cizinců, zejména z balkánských zemí. Neoficiální „mešita“ je v běžném obytném domě, uvedli redaktoři Heute. Skrytá mešita ve Vídni-Ottakringu není viditelná z ulice. Bude pravděpodobně ústředním bodem nebezpečné islamistické scény. Podivná mešita měla slavné návštěvníky: Lorenz K., známý jako „Bubi-Bomber“ – chtěl provést útoky výbušninou a je ve vazbě v Grazu – a rakouský stoupenec IS Mohammed M. působili v Hasnerstrasse. Útok na americké velvyslanectví v Sarajevu prý plánoval také imám, který tam později působil. Modlitebnu pro 50 mužů vídeňský terorista navštěvoval jako vyvolený, protože vstup je povolen pouze členům. Útočník podle domovní prohlídky se prý připravoval na „džihád“ několik let. Úřední verze „seberadikalizace na internetu“ čili jeho aktivita jako osamělého vlka, je jenom úřední ptákovinou. Clemens Neuhodl, redaktor rakouského týdeníku Profil, uvedl o mešitě ve čtvrti Ottakring, že velmi malá mešita s radikálními kazateli je známá spoustou kontaktů směrem na Balkán. Zpravodajský časopis Profil si popovídal s třiadvacetiletým Čečencem Aslanem, který muslimského vraha narozeného ve Vídni znal. Čečenec díky svým přátelům se oprostil od vlivu džihádistů. Vídeňský terorista byl podle Aslana „někdo, kdo neměl vlastní názor a chtěl jenom vzbudit pozornost.“ Kromě toho, že terorista fetoval nenávist od imánů, také pilně zobal steroidy, aby si nafoukl svaly. Rakouští úředníci neodpověděli na otázku, odkud vzal vrah své zbraně – samopal a pistoli pocházející z území bývalé Jugoslávie. Také úředníci mlčeli o tom, že prakticky rezignovali na důsledný přístup k nelegálním migrantům. Rakousko nejvíce v letech 2015 a 2016 se stalo doslova „průtokovým státem“ na cestě migrantů do Německa. Kromě toho část migrantů zůstala v Rakousku. Kvůli měkkému přístupu Rakousko bylo považováno za výhodný tranzitní bod a místo úkrytu potenciálních teroristů. Kritiku benevolentního přístupu k migrantům byrokraté vyřešili i tím, že vláda v létě zřídila ústav pro dokumentaci muslimských institucí šířících politický islám. Odborník na terorismus Nicolas Stockhammer uvedl: „Byla zde varování od zahraničních tajných služeb. V Rakousku navíc existuje poměrně rozsáhlá džihádistická scéna,“ a připomněl, že za Islámský stát odešlo bojovat do Sýrie a Iráku 320 rakouských džihádistů“.   Pokračování článku vyjde v úterý 24. listopadu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-03 11:08:16

Pat Barkerová: A dívky mlčely (ukázka z knihy)

Jak by byl Homérův slavný hrdinský epos o trójské válce líčený z pohledu žen? Přesně tak jej vypráví Bríseovna, urozená dívka královské krve, nyní otrokyně a Achilleova konkubína. Inteligentní, vzdělaná a sebevědomá dcera krále Brísea podává svůj příběh poutavě a s vtipem. Autorka, britská historička a spisovatelka Pat Barkerová, líčí dávný Homérův svět jejíma očima. Čtenář má přitom pocit, že slyší příběh z nedávné doby, a ne z období vzdáleného tři tisíce let. Touto charakteristikou je román jedinečný: přes hrůzy tehdejší skutečnosti, s výjevy z bojiště i táborového života, se pocity, pohnutky, rozhodování – a tedy i chování – jednotlivých aktérů téměř neliší od chování současníků. Ukázka z knihy: 4 Co můžu říct? Nebyl hrubý. Očekávala jsem to – dokonce jsem to předpokládala – ale nic takového, a alespoň jsem to měla brzy za sebou. Souložil stejně rychle jako zabíjel a já v tom neviděla rozdíl. Tu noc ve mně cosi zemřelo.             Ležela jsem tam plná nenávisti, i když samozřejmě nedělal nic, na co by neměl plné právo. Dostat jako čestný dar zbroj nějakého slavného krále, nedal by si pokoj, dokud by ji nevyzkoušel: zvedl by štít, popadl by meč, potěžkal by ho, ohodnotil by délku a párkrát by švihl vzduchem. A totéž udělal se mnou. Vyzkoušel si mě.             Myslela jsem, že neusnu. Byla jsem sice vyčerpaná, ale tak nervózní, tak vystrašená ze všeho kolem a nejvíc z něho, že když se ze mě nakonec svezl a usnul, ležela jsem dál, nehybná jako prkno, a hleděla do tmy. Víčka mi při každém mrknutí bolestivě řezala do suchých očích. A přesto jsem asi spala; když jsem se totiž znovu podívala na lampu, už dohořívala. Achilleus ležel s tváří těsně vedle mě, lehce chrápal a horní ret se mu při každém vydechnutí nakrčil. V zoufalé snaze uniknout jeho tělu, které sálalo jako pec, jsem se přitiskla ke stěně a otočila hlavu na druhou stranu, abych se na něj nemusela dívat.             Po pár minutách jsem cosi zaslechla. Nebyl to nový zvuk – uvědomila jsem si, že jsem ho vnímala i v polospánku. Snad jeho dech? A pak mi to došlo. Ne, to je moře. Muselo to být moře, nebyli jsme daleko od břehu. Poslouchala jsem a nechala se konejšit jeho vytrvalým příbojem, duněním lámající se vlny a pronikavým hukotem, když se vracela. Jako byste leželi na hrudi někoho, kdo vás miluje, někoho, komu můžete věřit – i když moře milovat neumí a nikdy mu nemůžete věřit. A okamžitě mi došlo, co bych teď právě chtěla: být jeho součástí, rozpustit se v něm; v moři, které nic necítí a nikdy ho nemůžete zranit.             Potom jsem zřejmě znovu usnula. Když jsem se totiž probudila, Achilleus byl pryč.             Ihned jsem znejistěla. Neměla bych snad vstát dřív než on a připravit mu snídani? Neměla jsem ponětí, jak na tomhle pustém pobřeží připravují jídlo a jestli jeho příprava bude vůbec patřit k mým povinnostem. Pak mě ale napadlo, že Achilleus má určitě spousty otrokyň, na různé práce: tkaní, vaření, příprava lázně, praní ložního prádla a šatstva… Včas se dozvím, co se ode mě očekává. Je docela možné, že to bude jen o něco víc, než jsem dělala dřív. Vzpomněla jsem si na otcovu mladou konkubínu, tu, kterou si vzal po matčině smrti a která převzala na svá bedra většinu jejích povinností.             Postel studila. Posadila jsem se a všimla si, že Achilleus za sebou nezavřel dveře. Stále jsem se ještě úplně neorientovala. Byly tam troje dveře. Jedny vedly do té malé místnosti – v duchu jsem jí už říkala komora; další se otevíraly do krátké chodby k síni a třetí přímo na verandu a odtud na pláž. Těmi musel vyjít, protože byly dokořán a při každém pohybu zavrzaly.             Přitáhla jsem si plášť k ramenům a vyšla na práh. Od moře vanul vítr, zvedal mi vlasy a chladil spánkem zpocenou kůži. Srpeček měsíce svítil do tmy tak jasně, že bylo vidět chatrče – připadalo mi, že jich jsou stovky – táhnoucí se do dálky. Mezi jejich temnými, k sobě schoulenými obrysy, se mi tu a tam otevřel letmý, mučivý pohled na moře. Otočila jsem hlavu a zahleděla se do vnitrozemí, a vtom mě upoutala bledá záře na obloze; nejdřív mě mátla, a pak mi došlo, že to musí být Trója. Trója se svými paláci, chrámy a dokonce ulicemi osvětlenými celou noc. Tady vedly od chatrče k chatrči úzké, temně červené cestičky. Dostala jsem se na strašlivé místo, pravý opak metropole, na místo, kde vládla temnota s krutostí.             Stála jsem na prahu Achilleova dřevěného domku a dunění valících se vln mi připomínalo bitevní vřavu, meče řinčící o štíty, ačkoli má unavená mysl tehdy vnímala všechno jako bitvu, jako by na světě neexistovala jiná barva než rudá. Troufla jsem si opatrně vyjít na verandu z nehoblovaného dřeva a odtud skočila rovnou do písku. Chvilku jsem stála a bořila konečky prstů do vlhkých zrnek, uchlácholená tím, že po noční otupělosti ještě dokážu něco cítit, cokoli. A potom jsem se bosa a jenom v plášti vydala hledat moře.             Spíš instinktem než očima jsem objevila cestu a dostala se na pěšinku, která vedla od chatrčí kamsi pryč, nejprve se vlnila při okrajích dun, a pak se prudce svažovala k pláži. Na posledním úseku se změnila v noru, jak se na hřebenech pískových dun z obou stran zvedala do výšky přímořská tráva; úžil se mi dech ze stísněného prostoru a musela jsem se na chvilku zastavit. Kdesi ve skrytu mé duše se ozval strach: co když se vrátí, co když mě bude zase chtít a já tam nebudu? Měsíční světlo klouzalo po čepelích travin, které se nakláněly a kolébaly ve větru. Na pláž jsem vyšla při ústí potoka s poloslanou vodou, který zurčel mezi balvany a oblázky, a když doběhl k moři, rozlil se do šířky.             Teď bylo slyšet i jakýsi nový zvuk, pronikavější než vlny; ohlušující, nervy drásající rány. Chvíli mi trvalo, než jsem pochopila, že to jsou zvuky lodního lanoví, které práská do stěžňů. Nalevo ode mě vystupovala temná masa lodí, většinou bezpečně vytažených za hranici přílivu a usazených na podpěrách. Byly tam i jiné lodě, zakotvené na moři, to ale byla malá, břichatá nákladní plavidla, lišící se od štíhlých válečných lodí jako kachny od orlů. Věděla jsem, že válečné lodě jsou střežené před možným útokem Trójanů, a proto jsem zacouvala zpátky mezi duny a vzala to zkratkou přes vřesoviště k otevřenému moři.             Tady už bylo slyšet jenom rachocení vln, tolik připomínající nárazy mečů do štítů. Kráčela jsem k moři a doufala, že zahlédnu Lyrnéssos, kde podle mě ještě musely zářit požáry stravující město, ale čím blíž vodě, tím byla hustší mlha. Zničehonic se přivalila – neproniknutelná mlha, studená a vlhká jako prsty mrtvého, a proměnila černé lodě v přízračné siluety z jiného světa. Zvláštní, že se tak hustá mlha mohla vytvořit a sedět na jednom místě za takhle větrné noci, ale dala mi volnost a já byla neviditelná dokonce i pro sebe.             Tam za těmi rozbouřenými vlnami, na tichém místě, kde se moře stýkalo s pevninou, byly duše mých mrtvých bratří. Odepřeli jim pohřební obřady, a tak nesměli vstoupit do Hádu, odsouzeni sužovat živé, ne na pár dní, ale navěky. Znovu a znovu mi za zavřenými víčky umíral můj nejmladší bratr. Truchlila jsem pro všechny, ale pro něho nejvíc. Po matčině smrti se pokaždé v noci vplížil ke mně do postele a hledal útěchu, za kterou se ve dne styděl. Tam, na té větrem bičované pláži, jsem slyšela, jak mě volá – stejně ztracený, stejně bez domova a bez pomoci, jako já sama.             S myšlenkou dostat se co nejrychleji k němu jsem se začala brodit do moře – kotníky, lýtka, kolena, stehna, a pak ten náhlý studený šok, když mi vzdutá vlna pleskla do třísel. Stála jsem rozkročená v pohybujícím se písku, natáhla ruku dolů a spláchla ho ze sebe. A potom – čistá, nebo tak čistá, jak jsem ještě vůbec mohla být – jsem stála po pás ve vodě, cítila, jak mě mohutné vlny zvedají na špičky a znovu vracejí dolů, a nechala se mořem nadnášet. Jedna obrovská vlna mě vyzdvihla a málem mi podrazila nohy, a mě napadlo: Proč ne? Přímo hmatatelně jsem cítila, že na mě bratři čekají.             A vtom jsem zaslechla hlas. V první chvíli jsem myslela, že to je hlas mého nejmladšího bratra. Napjatě jsem poslouchala, abych slyšela přes hukot vln, a hlas se ozval znovu – určitě mužský hlas, i když slova jsem nerozeznávala. A najednou mě přepadl strach. Celé dny jsem se bála – úplně jsem zapomněla, jaké to je, nemít strach – ale tenhle strach byl jiný. Zježily se mi vlasy na zátylku a naskočila mi husí kůže. Říkala jsem si, že je to jistě hlas z tábora, který se odrazil od hradby mlhy, takže se zdá, že přichází z moře, jenže pak jsem ho zaslechla znovu, a to už jsem věděla, že přichází odtamtud. Za hradbou vln někdo, něco čeřilo vodu. Nějaké zvíře – muselo to být zvíře, nic jiného to být nemohlo, možná delfín nebo kosatka. Někdy připlouvají až k pevnině, a dokonce se vrhají na pláže a stahují tulení mláďata z balvanů. Pak se ale cáry mlhy na chvíli rozestoupily a já zahlédla lidské paže, ramena a měsíční třpyt na mokré kůži. Další nadzvednutí, další cáknutí – a naráz ticho, když se přetočil a ležel na vodě tváří dolů, kolébaný příbojem.             Na těchto březích muži plavat neumí. Jsou to námořníci, vědí, že plavání může nanejvýš prodloužit umírání, jinak poměrně rychlé a milosrdné. Tenhle člověk si ale pohrával s mořem jako delfín nebo sviňucha, jako by se v něm cítil doma. Teď ležel s rukama a nohama roztaženýma na hladině a v téhle poloze vydržel tak dlouho, až jsem si říkala, že snad dýchá pod vodou. Pak se ale najednou vyhoupl hlavou a rameny nad vodu, vzpřímený jako panáčkující lachtan. Při pohledu na jeho tvář mě obestřela hrůza, i když zbytečně, tušila jsem totiž, kdo to je.             Spěšně jsem se brodila ke břehu, abych se rychle dostala zpátky a usušila se; jak bych mu to, pro všechno na světě, vysvětlila? Na mělčině jsem zvolnila krok, protože cákáním bych mohla upoutat jeho pozornost. Vkročila jsem na pevnou zemi, a vtom mě něco prudce a bolestivě píchlo do pravé nohy. Něco mi trčelo z chodidla – kámen nebo úlomek mušle – a já se sehnula, abych to vytáhla. Když jsem se znovu podívala na Achillea, už neplaval a po kolena ve vodě se brodil ke břehu. Dřepla jsem si a zadržovala dech, ale bez povšimnutí prošel kolem a rukama si přitom vytíral slanou vodu z očí. Začala jsem zase dýchat v domnění, že tím to končí, že se vrátí do ležení, ale zůstal stát těsně u vody s očima upřenýma na moře.             Promluvil, a já myslela, že se obrací ke mně, otevřela jsem pusu a nevěděla, co říct. Pak ale promluvil znovu a přerývavě vypouštěl slova z úst, jako když tonoucí lapá po dechu. Vůbec mu nebylo rozumět. Jako by se s mořem přel, přel nebo se ho doprošoval… Jediné slovo, které jsem podle mě zachytila, bylo „mami“, a to byl nesmysl. Mami? Ne, to nemohlo být ono. Pak to ale zopakoval: „Mami, mami“, jako když se malé dítě dožaduje, aby ho vzali na ruku. Určitě to bylo něco jiného, i když „mami“ zní stejně, nebo skoro stejně, v mnoha jazycích. Ať ale říkal, co chtěl, pochopila jsem, že to nemám slyšet, a zároveň jsem se neodvažovala pohnout, a tak jsem skrčená u země čekala, až to skončí. Pokračovalo to dál a dál a citový výlev nakonec ukončilo ticho.             Vyšlo slunce a mlha se začínala rozpouštět. Viděla jsem, jak se první zlaté paprsky dotkly jeho mokrých paží a ramenou, jak se otočil a vydal dál po pláži, až nakonec zmizel ve stínu svých černých lodí.             Jakmile jsem měla jistotu, že je pryč, rozběhla jsem se co nejrychleji přes duny, ale v ležení jsem nakonec zabloudila. Stála jsem tam mokrá, zablácená a vyděšená, a neměla ponětí, co dělat a kam jít. Vtom se ve dveřích jedné chatrče objevila jakási dívka a kývnutím mě pozvala dovnitř. Řekla, že se jmenuje Ífis. To ráno se o mě postarala a připravila mi dokonce horkou lázeň, abych si spláchla sůl z vlasů. Odložila jsem plášť a chtěla vstoupit do vody, když vtom cosi spadlo na podlahu a já si uvědomila, že je to oblázek z pláže. V místě, kde mě řízl, chodidlo stále krvácelo. Ležel mi v dlani a já ho zevrubně zkoumala, jak to někdy lidé v leknutí dělají a celou svou bytostí se upnou na něco nicotného. Byl zelený, taková ta žlučovitě zelenavá barva rozbouřeného moře, s bílým proužkem napříč. Nic zvláštního, až na to, že byl ostrý. Velice ostrý. Zvedla jsem ho a přivoněla k němu: mořská voda a prach. Olízla jsem ho: na omak drsný, s příchutí soli. Potom jsem prstem vyzkoušela jeho zubatý okraj: žádný div, že rána byla tak hluboká. Když jsem přejela zápěstí – a vůbec netlačila – zůstal po něm šrám posázený po celé délce růžovými korálky krve. Nechala jsem krev téct z prokřehlé kůže a cítila úlevu. Chtěla jsem se říznout znovu, jen ze zvědavosti, jestli se zase dostaví ten pocit úlevy, ale cosi mi v tom zabránilo. Netušila jsem, proč mi moře ten dárek dalo, ale věděla jsem, že ne proto, abych si ublížila. Všude po táboře se válela spousta nožů, kdyby na věc došlo. A tak jsem ho položila zpátky na dlaň, dívala se na něj a vnímala jeho barvu, drsný povrch a váhu. Na pláži leželo tolik oblázků – miliony – všechny do hladka vyleštěné neúnavným mořem, jenom tenhle ne. Ten jediný zůstal ostrý.             Toho vzpurného kamínku jsem si považovala, a považuji dodnes. Teď právě mi leží v dlani.             Když mi Ífis přinesla čisté, suché šaty a já si je oblékla – vlastně to spíš udělala ona, protože já tam stála jako kus dřeva – vsunula jsem si ho pod opasek, aby mě při každém pohybu zatlačil na kůži. Nebylo to příjemné, ale uklidňoval mě, připomínal mi moře a pláž – a tu holku, kterou jsem kdysi bývala a už nikdy nebudu.   Pat Barkerová (*1943), britská historička a spisovatelka, je známou a oceňovanou autorkou, která proslula (nejen) historickými romány. Jejími stěžejními tématy jsou paměť, trauma a boj o přežití; nic ovšem neidealizuje – její knihy jsou charakteristické svou úsečností a pravdivostí. Pat Barkerová je držitelkou mnoha ocenění včetně Man Booker Prize (1995 za Ghost Road, závěrečnou část trilogie z 1. světové války). Přeložila Kateřina Novotná, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 296 stran.

Čas načtení: 2019-07-30 19:54:40

První ženy v čele evropských institucí. Přijde s nimi změna?

Ursula von der Leyenová si jako kandidátka na funkci předsedy Evropské komise stoupla ve Štrasburku za řečnický pult a představila europoslancům svou vizi pro evropskou exekutivu na následujících pět let. Ten samý den později odpoledne odhlasovali europoslanci napříč frakcemi, přestože velmi těsně, její nominaci. Hlavou Evropské centrální banky má být Christine Lagardeová, bývalá francouzská ministryně financí a od roku 2011 šéfka Mezinárodního měnového fondu.  Pro obě instituce je to za celou jejich existenci poprvé, co v jejich čele stane žena. To je sice skvělé, nicméně ne až tak důležité. Hlavní bude, co se pod jejich vedením bude v Unii dít. Zatím to ale vypadá, že ani jedna z dam nový vítr do Evropy nepřinese.  „Musíme bojovat za budoucnost, než abychom bojovali vzájemně proti sobě. Mé poselství pro vás všechny je: spolupracujme konstruktivně, protože potřebujeme budovat jednotnou a silnou Evropu,“ prohlásila von der Leyenová po svém zvolení. Dcera evropského úředníka, lékařka, matka sedmi dětí, od roku 2013 německá ministryně obrany. Je centristka, eurofederalistka a zastánkyně společné evropské armády. Její projev před europarlamentním plénem, kterým se snažila na poslední chvíli dostat na svou stranu stále nerozhodnuté poslance, byl přesně v tom duchu smířlivý a nekonkrétně klouzal po prioritách napříč politickým spektrem. Úspěšně, zdálo by se. Vyneslo to nakonec 383 „ano“, těsně nad potřebnou absolutní většinou 374 hlasů, která je ke zvolení potřeba. Není tedy jen první žena v čele Komise a první pocházející z Německa za víc než půl století, což vyzdvihla německá kancléřka Merkelová. Je také první potvrzená většinou, co se dá spočítat na prstech. Při 22 poslancích, kteří se hlasování zdrželi, to znamená 327 poslanců, kteří zvedli ruku proti ní. Samozřejmě většina je většina, ale je to poněkud hořkosladké vítězství. A to z několika důvodů.  Co za to?  Von der Leyenová musela chtě nechtě při lovu hlasů nerozhodnutých poslanců oslovit nemainstreamové a nesystémové politické skupiny. Vyvstává tedy otázka, co jim za jejich podporu slíbila. Její „opomenutí“ zmínit ve svém půlhodinovém projevu Článek 7 napovídá, že podpora členů polské vládní strany nebo italského Hnutí pěti hvězd bude něco stát.  {mprestriction ids="1,2"} Nová šéfka Komise doplnila chybějící téma výroky typu, že místo ukazování prstem by se kontrolní mechanismy měly zavést ve všech členských zemích. Na rozdíl od hlavně středoevropskými státy zamítnutého socialisty Franse Timmermanse, který maďarskou a polskou vládu ostře kritizoval, je to velmi umírněný přístup. Snahu o zobjektivnění a hlavně zmírnění velmi vyhrocené debaty jí samozřejmě nelze vyčítat. Uvidíme ale, jestli i tak někam povede.  Nerozhodnuté Socialisty přesvědčila von der Leyenová deklarací podpory udržitelného růstu, boje proti chudobě a závazné strategie v oblasti rovnosti pohlaví. V sociálně demokratické frakci přesto panovaly v otázce její podpory opravdu značné neshody. Už před volbou ji naproti tomu podpořili evropští lidovci a také liberálové. Proti ní se naopak musela obrátit část její vlastní politické rodiny, s největší pravděpodobností právě kvůli slibům, jimiž si získala jejich nepříliš milované kolegy.  Další velkou překážkou pro chod její Komise budou parlamentní počty. Nový předseda David Sassoli sice prohlašuje, že „občané přišli k volbám, protože jsou proevropští a věří, že hlasováním mohou věci změnit. Evropský parlament musí nyní tato očekávání naplnit,“ Parlament je ale nejroztříštěnější od roku 1979 a pevnější koalice proevropských stran je spíše nepravděpodobná. Nejsilnější skupiny lidovců a Sassoliho socialistů již nedají dohromady absolutní většinu. Funkčnost parlamentu bude záležet i na dalších frakcích, zejména na posílených liberálech a zelených. Nejkonkrétnější návrhy přednesla von der Leyenová v oblasti klimatické politiky. Součástí jejího „Green Deal for Europe“ má být dokonce přeměna části Evropské investiční banky na „klimatickou banku“. Zelené investice by tak mohly v průběhu desetiletí dosáhnout i bilionu eur. To by mělo výrazně pomoci dosáhnout snížení emisí skleníkových plynů v Evropě, ne o 40 %, na kterých se shodla Komise a Parlament, ale o 50 až o 55 %, a to do roku 2030.  Stará dobrá Christine Christine Lagardeová, známá jako „rocková hvězda“ mezinárodních financí, teď vbíhá na evropské pole. „Ženské prvenství“ pro ni není novinkou. Poté, co pracovala na různých ministerských postech, nahradila ve funkci Dominique Strauss-Kahna jako první ženská šéfka Mezinárodního měnového fondu (MMF). To je snad méně překvapivé než fakt, že nemá ani ekonomické vzdělání ani zkušenosti z reálné ekonomiky. Na rozdíl od svých předchůdců nevedla žádnou centrální banku, což by se nabízelo jako základní předpoklad. Měla na starost francouzské ministerstvo financí, tedy politickou funkci, a zmíněný měnový fond, který se podle některých pod jejím vedením velmi politizoval. Christine Lagardeová má ale obrovské zkušenosti administrativní a komunikační. Myslet si přitom, že ECB může stát naprosto mimo, oddělena od politiky, je přeci jen asi mírně naivní. Nebude tedy nakonec opravdu stačit výborný manažer? Podle Karla Svobody, analytika z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy, to může být výhoda i nevýhoda: „Samozřejmě, od centrálního bankéře se tak nějak čeká, že je z bankovního prostředí, že perfektně rozumí řízení centrálních bank atd., problémy a výzvy, které se čekají, ale mohou vyžadovat neortodoxní řešení. Christine Lagardeová může právě tady využít zkušenosti z politiky, kterých nemá málo.“ Christine Lagardeová bude každopádně potřebovat dostatek pragmatismu a dobrou vyjednávací taktiku (to u ní jistě nebude problém) v době, kdy evropští vesměs populističtí politici hlásají, že finanční instituce mají dělat méně, nikoliv více.  {/mprestriction}  {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-05 17:00:52

Nový Rivian R2 unikl těsně před odhalením. Známe dojezd, cenu i rozměry

Ačkoliv oficiální odhalení má přijít až 7. března, Rivian nechtěně odhalil některé parametry nového modelu R2 už nyní Těšit se můžeme na dojezd 530 km a základní cena nepřesáhne milion a půl korun  Má jít o levnější alternativu k obřím vozům R1T a R1S, která se dostane také do Evropy  Rozměrově bude novinka srovnatelná s Teslou Model Y, které by mohla konkurovat i v dalších ohledech  O chystané novince v nabídce americké automobilky Rivian jsme informovali už před dvěma týdny. Do oficiálního odhalení nyní zbývají pouhé dva dny a důležité specifikace i ceny se nyní objevily přímo na webu výrobce resp. v jeho zdrojovém kódu. Oproti stávajícím modelům R1S a R1T má být novinka R2 menší a dostupnější. Pro nás je důležitá především informace, že kromě USA bychom tento model (na rozdíl od původní verze R1) měli vidět i v Evropě. Přečtěte si celý článek Nový Rivian R2 unikl těsně před odhalením. Známe dojezd, cenu i rozměry