EUR 24,260 
|| 
JPY 13,141 || 
USD 21,269 || PEREX PRINT Na pražském letišti odstartovala letní sezóna. Letos se sedmi novými dopravci, počet přímých spojení je rekordní. Jiří Vyskoč navíc jedná o několika dalších dálkových linkách z Prahy do celého světa. Kam by to už brzy mělo být a co...
Čas načtení: 2020-01-16 09:29:32
Mělo by UNESCO rozhodovat co, kde a jak se bude v Praze stavět?
Politici a úřady v této době zpracovávají oficiální reakci na obsáhlou kritickou zprávu ze strany UNESCO. Ta byla v našich mediích zkratkovitě prezentována tak, že světová organizace hrozí Praze zařazením na seznam ohrožených památek světového dědictví. Naši představitelé by však po vzoru Vídně neměli přijmout pokornou roli provinilého učedníka, ale z pozice rovných partnerů a suverénního státu s UNESCO diskutovat, hájit naše zájmy a důsledně argumentovat mezinárodně uznávanou úrovní památkové péče u nás. Mnoho odborníků s názory a postupem světové organizace nesouhlasí. „Pokud by se UNESCO rozhodlo Prahu kvůli pár projektům mimo centrum města vyloučit nebo dát na seznam ohrožených měst, bude to jeho ostuda, ne naše. Drážďany byly z UNESCO vyloučeny, protože si postavily most, který odsouhlasili lidé v referendu a co se stalo? Nic. Možná mají o pár čínských a ruských turistů méně, a to není něco, kvůli čemu bychom měli brečet,“ říká známý architekt a vysokoškolský profesor Zdeněk Fránek, který je jedním ze zakládajících členů Sdružení pro architekturu a rozvoj (SAR). UNESCO není neomylný učitel a Praha není nezvedený žák „Doporučení ze strany UNESCO by neměla být vnímána jako jednostranné direktivum, jakýsi protektorát. Při čtení některých vyjádření, která by měla mít formu „doporučení“, mne napadala paralela vztahu neomylný učitel versus nezvedený žák. Je skutečně zvláštní, a myslím, že jde o vstup do našich vnitřních záležitostí, pokud je požadováno, abychom posílali projekty nad deset pater k posouzení do Paříže,“ uvedl architekt a pražský radní pro územní rozvoj Petr Hlaváček v rozhovoru pro časopis Stavba. „UNESCO není nadřízený orgán a má jen koordinační funkci. Závěry zprávy by tak měly být hlavně předmětem debaty. S něčím souhlasit nemusíme, Česko je koneckonců suverénní stát. Média ze zprávy udělala průšvih, kterým ve skutečnosti není. Praha není jenom obrázek. V minulosti se kulturní hodnoty tvořily stavbou nových a nových vrstev města v různých slozích a stylech, což je na Praze úžasné. I naše generace by měla mít možnost něco přidat,“ řekl pro iRozhlas Jan Jehlík, profesor a vedoucí katedry urbanismu na Fakultě architektury ČVUT. UNESCO jako záminka proti rozvoji Zpráva světové organizace se vymezuje proti připravovanému novému stavebnímu zákonu, pražskému Metropolitnímu plánu i proti některým konkrétním již realizovaným nebo připravovaným stavbám v metropoli. Míra podrobností i stylistika některých doporučení je však velmi nestandardní a je znát, že názory UNESCO výrazně formují někteří místní odpůrci nové výstavby a rozvoje, kteří do Paříže průběžně posílají své kritické podněty. Podle ředitele Institutu plánování a rozvoje (IPR) Ondřeje Boháče existují u nás dvě znepřátelené skupiny. Jedna říká: v roce 1992 jsme se zapsali, a tak to vše musí zůstat a musí se to zakonzervovat. A druhá myslí, že všechny ty hodnoty máme zachovat a chránit, ale musíme město také rozvíjet, doplňovat ho o další vrstvy a umožnit v něm nějaký život. „A to je náš základní konflikt, který nikdy nebyl vyřešen, a pokud si ho sami mezi sebou nevyřešíme, tak s UNESCO nebude klid,“ soudí Boháč. „Problém mezi Prahou a UNESCO vyvolávají některé skupiny lidí zde v Praze, které se za postoje světové organizace snaží schovávat, a atakují jakékoliv připravované změny. Ať již dobré nebo špatné,“ souhlasí známý architekt Jakub Cigler. Pohled z rampy Pražského hradu na připravovaný projekt Park Kavčí Hory na Pankráci, který zpráva UNESCO výslovně zmiňuje jako jedno z ohrožení statutu Prahy v rámci UNESCO z důvodů dálkových pohledů od centra města. Přitom projekt leží daleko od hranice Pražské památkové rezervace na místě zanedbaného brownfieldu a je plně v souladu se stávajícím územním plánem. Jeho autorem je uznávaný architekt Josef Pleskot, jehož návrh zvítězil ve velké architektonické soutěži. Tu uspořádal investor Central Group společně s Institutem plánování a rozvoje (IPR) a pod záštitou České komory architektů (ČKA). Podle původních požadavků UNESCO byl projekt už snížen pod hranici 70 metrů stanovenou světovou organizací jako maximum pro novou výstavbu na Pankrácké pláni. A to přesto, že plánované stavby jsou přímo v sousedství již stojících budov přesahujících 100 metrů. Pro projekt je vydáno kladné závazné stanovisko pražských památkářů, které potvrdilo i české ministerstvo kultury. Přesto se vůči tomuto projektu UNESCO ve své aktuální zprávě opět vymezuje. Ale má o těchto záležitostech rozhodovat UNESCO, nebo naše orgány? Centrum degradované v turistickou atrakci Zařazení Prahy na seznam UNESCO určitě podpořilo cestovní ruch a ekonomiku metropole. Na druhou stranu současný masový příval turistů už vymývá identitu města a mnoho Pražanů se již historickému centru zcela vyhýbá, protože jej vnímají jen jako turistickou atrakci. Je překvapivé, že zpráva UNESCO se tomuto velkému problému vůbec nevěnuje. A to přesto, že by podle vyjádření představitelů vedení města byla Praha za rady a doporučení k tomuto problému velmi vděčná. Současná diskuse ohledně UNESCO se paradoxně nevede o samotném nejhodnotnějším centru, tedy o Pražské památkové rezervaci, ale o jejím ochranném pásmu, které je suverénně největší na světě. Zatímco třeba Řím a Paříž žádná ochranná pásma nemají, Vídeň má chráněnou zónu více než desetkrát menší. Jen pro srovnání: Vídeň má chráněné historické centrum a jeho ochranné pásmo o celkové rozloze zhruba 833 hektarů, zatímco v Praze tyto dvě zóny zaujímají neuvěřitelných 9.947 hektarů. Problémem je, že tato území pod památkovou ochranou v Praze zahrnují téměř polovinu rozlohy kompaktního města, kde se ale zároveň odehrává většina ekonomického, kulturního a společenského života. Porovnání ochranného pásma Prahy s dalšími městy Pražské historické jádro je obklopeno největším ochranným pásmem, které je v zastavěném území. Dokonce ostatní evropská města mimořádného významu jako Řím, Paříž a Florencie žádná ochranná pásma nemají. Diskutujme s UNESCO sebevědomě jako Vídeň Praha často vzhlíží k Vídni, která se pravidelně umisťuje na předních místech žebříčku měst, ve kterých se dobře žije. Naši politici se tam jezdí učit. A z Vídně bychom si možná měli vzít příklad i ve vztahu k UNESCO. Je to město známé tím, jak příkladně pečuje o své památky. Přesto ji světová organizace zařadila na seznam ohrožených památek. „UNESCO chce postupovat exemplárně a hrozí Vídni vyškrtnutím za projekt, který současný stav ve skutečnosti zlepšuje. Vídeň se drží své strategie a sebevědomě vyjednává. A v tom ji musíme následovat,“ uvedl před časem architekt a popularizátor architektury Martin Kloda. Je rozdíl mezi historickým centrem a zbytkem Prahy. Zatímco jakákoliv nová výstavba v Pražské památkové rezervaci by měla být určitě velmi striktně regulována, mimo bezprostředního okolí této zóny by nová výstavba měla být podporována. A proč by mimo historické jádro neměly v Praze vznikat i unikátní stavby moderní architektury a dále od centra i výškové stavby? Celosvětovým trendem je přeci podpora vytváření multicentrických měst. „Ochrana historického dědictví Prahy je nutná, o tom nikdo nepochybuje a bezpochyby v Praze funguje v dostatečné míře skrze památkovou péči. Staré Město a Malá Strana jsou zafixované struktury, ale není důvod, proč by se stejným způsobem mělo přistupovat k rozvoji mimo jádro města. Na obzoru v budoucnosti vyrostou určitě i v Praze výškové budovy stejně jako v každé jiné metropoli. Kam by šli lidé bydlet? V roce 2030 bude chybět v Praze už sto tisíc bytů a je přeci lepší stavět do výšky uvnitř města, kde je dostupná dopravní infrastruktura než zastavovat volnou krajinu kolem,“ říká Zdeněk Fránek. Česká republika není nějakou chudou rozvojovou zemí, která by si s ochranou svých památek nevěděla rady. Naopak, v památkové péči patří ke světové špičce. „Ochrana památek by neměla být chápána jako jejich konzervace a znehybnění, ale jako péče o historické dědictví a jeho rozvíjení. Pod péči bychom měli zahrnout nejen starost o památky minulé, ale i vytváření hodnot nových. Nejen minulost, ale i dnes žijící generace má nárok a přirozené právo na to vytvářet hodnoty, které předáme my zase dalším generacím,“ dodává Petr Hlaváček. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
\nČas načtení: 2026-02-01 19:44:52
Macinka by měl podle Pipášové odstoupit. To je předčasné, míní Prokop
Pirátská poslankyně Barbora Pipášová se domnívá, že by ministr zahraničí Petr Macinka (Motoristé) měl kvůli textovým zprávám prezidentovi skončit ve funkci nebo být odvolán. „To, co jsme viděli, je nepřípustné, a mám velkou obavu, že hlava naší diplomacie vyjednává tímto způsobem a to si opravdu nepřeji,“ uvedla. Podle předsedy pražského ANO a zastupitele hlavního města Ondřeje Prokopa je takový krok v tuto chvíli předčasný. Macinka ale podle něj takové zprávy Petru Pavlovi psát neměl. Nedělní demonstrace vnímá zástupce ANO jako signál, že to předseda Motoristů přehnal. Duel ČT24 moderovala Jana Peroutková.
\nČas načtení: 2021-04-14 13:42:48
Kverulant podal žalobu proti zavření Pražského hradu Zemanem
Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření začal soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud a stejně jako „za Němců“ kdo má speciální kartičku od velitelství“, projít může. Historie Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou. Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Areál Pražského hradu byl otevřen ve dne i v noci prakticky od nepaměti. Je jen těžko přestavitelné, že by katedrála svatého Víta byla v uzavřeném prostoru, který slouží výhradně potřebám panovníka či prezidenta. Vedle katedrály stojí i restaurace Vikárka, která zde fungovala několik staletí a měla otevřeno do pozdních hodin. V nižších částech Pražského hradu, například ve Zlaté uličce, se i běžně bydlelo. V oblasti byly krámy a obchody (dnes by se řeklo provozovny s prodejem zboží) a celý prostor sloužil k obvyklému pohybu lidí bez omezení. Pouze v případě německé okupace v roce 1939 byl Pražský hrad obsazen německými vojsky, která zabránila volnému průchodu osob Pražským hradem: „I. nádvoří němečtí vojáci uzavřeli strážemi, takže příchod na hrad byl se strany Hradčan možný jen IV. nádvořím (Průchod I. nádvořím byl uvolněn ve druhé polovině dubna 1939.). Na požádání umožnili však p. kardinálovi průjezd Matyášovou bránou ve dnech velikonočních svátků. Třetí nádvoří uzavřeli strážemi u podjezdu k chrámu sv. Víta a pod chodbou do oratoře. Projíti směl jen ten, kdo se mohl vykázati legitimací, kterou vydalo velitelství 3. sboru. Takové legitimace obdrželi všichni zaměstnanci kanceláře presidentovy. Kontrola dála se liberálně a při vchodu pod balkonem na III. nádvoří vůbec ne,“ píše Pavel Zeman v publikaci Paměť a dějiny. Podle vzpomínek pamětníků byl po válce Hrad otevřen ve dne v noci až do prezidentství Václava Klause. I ten však omezil volný pohyb občanů jen málo. Hrad byl v letní sezóně zpřístupněn veřejnosti od 5:00 do 24:00 hod a v zimním režimu od 6:00 do 23:00. Žaloba Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00. Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstí U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát celou věc usnesením z 29. března 2021 odložil, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant vzápětí odvolal na ministerstvo vnitra. Nijak překvapivě se Hamáčkovo ministerstvo se přiklonilo k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho kamarily. Kverulant rozhodnutí vnitra napadl 13 dubna správní žalobou. Kverulant chce věřit, že soud dospěje k závěru, že areál Pražského hrdu je fakticky veřejné prostranství a v právním státě jej nelze ho jen tak zavřít. Jinými slovy, pokud Kverulant vyhraje, měl by se Hrad vrátit občanům. Dílčí vítězství Kverulant již zaznamenal dílčí vítězství. Zeman otevřel část zahrad. Nicméně otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna 2021 v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit. Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2024-02-26 17:17:44
Ředitelství silnic a dálnic chystá další úsek Pražského okruhu. Stavět chce začít už letos
Jestli Praze opravdu něco chybí, pak je to hotový Pražský okruh. Je to k nevíře, ale postupně se staví už od 80. let minulého století, a přesto stále chybí polovina. Poslední úseky byly otevřeny už před dlouhými 13 lety a teprve letos by měla začít stavba další části okruhu. Jde o 12,5 kilometru dlouhý úsek … Ředitelství silnic a dálnic chystá další úsek Pražského okruhu. Stavět chce začít už letos Pokračovat ve čtení »
Čas načtení: 2021-06-16 07:38:28
Právní bitva o otevření Pražského hradu bude pokračovat
Počátkem května 2021 byl konečně široké veřejnosti otevřen areál Pražského hradu. Stalo se tak po více než půl roce úplné uzávěry. Tento den také byly, po dlouhých pěti letech, zrušeny plošné kontroly u vstupu do Hradu. Kverulant to považuje za své vítězství a důsledek kampaně, kterou za otevření Hradu vedl. Klíčovým úspěchem bylo to, že dosáhl pravomocného rozhodnutí soudu, které konstatuje, že uzavření Hradu nemá oporu v zákoně a že Hrad je veřejným prostranstvím. Další prodlužování zákazu vstupu a plošných kontrol se tak stalo neudržitelným. Hradní papaláši se však nevzdávají snadno, a tak proti rozsudku zpřístupňující Hrad veřejnosti nyní podali dvě kasační stížnosti. Kauza tak pro Kverulanta nekončí a čekají ho další soudní výdaje. Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel celý areál Pražského hradu. Totální zákaz vstupu platil půl roku. Podle Kverulanta byl Zemanův postup ukázkou arogance. Hrad v historii zavřeli jen němečtí okupanti. Proto Kverulant.org v půlce března 2021 Miloše Zemana dopisem vyzval, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly. To se nestalo, a tak se Kverulant o otevření soudil. Soud vyhrál. Podrobnosti naleznete v kauze Jak Kverulant otevřel Pražský hrad. Hradní papaláši se však nevzdávají snadno, a tak proti rozsudku zpřístupňující Hrad veřejnosti podali nyní dvě kasační stížnosti. Kasační stížnost podalo Hamáčnovo ministerstvo vnitra a správa Pražského hradu. S jistou nadsázkou lze kasační stížnosti shrnou takto: Vnitro dál trvá na to tom, že na sprostý lid musí být přísnost a že se nemá se co courat vrchnosti pod okny. Správa Pražského hradu vnitru přizvukuje, a navíc se nemůže smířit s tím, že Kverulant vůbec nepoprosil vrchnost o souhlas s konáním veřejného shromáždění u příležitosti Mezinárodního dne památek a sídel. Kauza tak pro Kverulanta nekončí a čekají ho další soudní výdaje ve velmi důležitém zápase o to, zda bude kus našeho hlavního města patřit lidem nebo papalášům. Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-05-12 09:00:36
Český rozhlas Vltava nabídne čtyři přímé přenosy z festivalu Pražské jaro
Vybrané koncerty ze 76. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro zprostředkuje posluchačům Český rozhlas Vltava. Jarní svátek hudby startuje za účasti publika živě na Vltavě 12. května od 20 hodin s tradičním úvodním programem – symfonickou básní Má vlast Bedřicha Smetany. Ve dnech 17. a 26. května na festivalu vystoupí také Symfonický orchestr Českého rozhlasu. Symfonická báseň Má vlast Bedřicha Smetany tentokrát zazní v unikátní interpretaci souboru Collegium 1704 s dirigentem Václavem Luksem. Atmosféra Pražského jara naplní i následujících šest týdnů, na které si Vltava připravila další tři přímé přenosy, čtyři záznamy koncertů a dva speciály věnované interpretační soutěži a historických snímkům z rozhlasového archivu. Vybrané koncerty přenášené online bude i letos opět moderovat herec a hudebník Jan Budař. Český rozhlas Vltava také exkluzivně nabídne záznam koncertu Bavorského rozhlasového symfonického orchestru s dirigentem Jakubem Hrůšou a altistkou Gerhild Romberger. Orchestr, jehož letošní vystoupení na festivalu Pražské jaro bylo bohužel zrušeno, odehraje připravený program v domovském Mnichově. Díky vltavskému vysílání mohou být posluchači přesto u toho. Vltava nabídne posluchačům následující přímé přenosy z festivalu Pražské jaro vždy od 20.00: 12. 5. Zahajovací koncert festivalu. Hraje Collegium 1704, řídí Václav Luks. 15. 5. Huelgas Ensemble a Polyfonní závěť Josquina Desprez. 17. 5. Symfonický orchestr Českého rozhlasu s dirigentem Ilanem Volkovem a klavíristou Janem Bartošem 3. 6. Závěrečný koncert festivalu. Hraje Česká filharmonie, zpívá Petr Nekoranec (tenor), řídí Marg Wigglesworth. Kompletní program festivalu Pražské jaro je k dispozici zde. Společně s jedinečnými hudebními zážitky nabízí festivalové rádio Českého rozhlasu Vltava a Pražského jara i ohlédnutí za vítězi interpretační soutěže Pražského jara z let 2019, 2018 a 2017. Pro národní barvy to byly ročníky úspěšné, protože alespoň v jedné z kategorií daného ročníku získal ocenění umělec z České republiky, a posluchači si mohou připomenout jejich výkony z II. kola soutěže. Pražské jaro se odrazí i ve slovesných pořadech. Český rozhlas Vltava uvede hru Hany Roguljič nazvanou lakonicky Vítězslava. Osud české hudební skladatelky Vítězslavy Kaprálové přiblíží nejenom její herecká představitelka Magdaléna Borová. Jiný životní příběh z hudebního světa nabídne řada přímo nazvaná Osudy, která zprostředkuje vyprávění houslisty Ivana Štrause. A za hudební múzou se Vltava ohlédne i v dopolední četbě, například s Leošem Janáčkem nebo Claudem Debussym. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2021-03-30 19:18:34
Kverulantův boj proti Zemanovi pokračuje: Otevření Jeleního příkopu není otevření pražského Hradu
Počátkem října loňského roku prezident Zeman zcela uzavřel Pražský hrad. Totální zákaz vstupu platí doposud. Přitom nákaza covidem v areálu Pražského hradu určitě nehrozí víc než kdekoli jinde v ČR. Podle Kverulanta je Zemanův postup ukázkou arogantního a papalášského chování. Proto Kverulant.org nedávno vyzval Miloše Zemana dopisem, aby vrátil Pražský hrad veřejnosti, zpřístupnil jej, zrušil ponižující kontroly a odvolal vojáky s útočnými puškami. Hrad oznámil, že od 2. dubna otevře zahrady, Jelení příkop a zruší plošné kontroly. Kverulant to považuje za svůj úspěch, ale trvá na zpřístupnění celého areálu a bude se o jeho otevření soudit. Vyvěšení červených trenýrek na Pražském hradě v září 2015 mělo prezidentovi připomenout jeho buranské chování. V reakci na to Zeman v roce 2016 zneužil zpráv o teroristických útocích v Evropě a uzavřel Hrad svobodnému pohybu a zavedl na něm plošné policejní kontroly. Ty vedly k tomu, že Zeman pro případné skutečné teroristy vytvořil snadný terč v podobě dlouhých front na Hradčanském náměstí. Ani když se bezpečnostní situace uklidnila, Zeman od ponižujících osobních prohlídek všech neupustil. Naopak, k policistům přibyli ještě vojáci s útočnými puškami, aby vzbuzovali dojem, že naše země je v ohrožení. V takovém státě se vrchnosti totiž lépe vládne. V jarní první epidemické vlně Hrad zavřel zcela na více než dva měsíce a zákaz vstupu zopakoval 9. října 2020. Tento zákaz platí doposud. Karel IV. se zde snažil vytvořit nové kulturní centrum Evropy, císař Rudolf II. směle pokračoval v této tradici, první prezident Československa T. G. Masaryk povolal slovinského architekta Jože Plečnika, aby elegantně dotvořil nádheru pnoucí se nad Prahou. Komunistický režim si nejdůležitější památky nevážil tolik jako rozkazů z Moskvy, takže prezidenta Václava Havla čekalo hodně práce, aby se napáchané škody daly do pořádku. Překvapivě i Václav Klaus přispěl několika prvky, které alespoň decentně navazovaly na tradici, že Pražský hrad je výkladní skříň české kultury. Současný prezident Miloš Zeman si však hrad uzmul pro sebe a svoje vazaly, aby si zde vytvářeli soukromé oslavy narozenin, a jediné, co na Hradě vybudoval, jsou jarmareční dřevěné přístřešky, aby na policisty provádějící „filcung“ nepršelo. Podle Kverulanta nemá zavření Hradu oporu v zákoně. Lidé okolo prezidenta zřejmě zneužili toho, že areál Hradu je deklarován jako soukromě spravovaný dvůr, kam si někoho můžou pustit a někoho jiného nikoliv. Čili že je to něco jako vnitroblok. Proto Kverulant oznámil Pražskému magistrátu svolání velmi malého veřejného shromáždění na náměstí U svatého Jiří uvnitř areálu Pražského hradu. Což je prostranství s Carratiho kašnou mezi svatovítskou katedrálou, Novým proboštstvím, svatojiřskou bazilikou a Starým královským palácem. Cílem shromáždění je vyjádření nesouhlasu s uzavřením oblasti Pražského hradu svolané u příležitosti mezinárodního dne památek a sídel a doba konání je naplánována na 18. dubna 2021, od 12:00 do 14:00 Podle Kverulantova názoru je toto náměstí veřejným prostranstvím, pak mělo být automaticky povoleno. Nebylo. Magistrát Kverulantovi odpověděl, že „shromáždění se má konat pod širým nebem mimo veřejná prostranství“. Podle magistrátu je to náměstní U svatého Jiří jen jakýmsi privátním dvorečkem prezidenta, a tak k ohlášce shromáždění od Kverulanta požaduje doložení písemného souhlas vlastníka. Kverulant tento souhlas ze zřejmých důvodů nedoložil. Magistrát tudíž celou věc dnes odloží, jinými slovy, shromáždění nepovolil. Proti tomu se Kverulant v úterý 30. března odvolal na ministerstvo vnitra. Hamáčkovo ministerstvo musí ve věci rozhodnout do tří pracovních dnů. Pokud se přikloní k magistrátnímu výkladu, že Pražský hrad je jen jakými privátním dvorkem Zemana jeho svity, napadne Kverulant rozhodnutí vnitra správní žalobou. Soud, který by pak zkoumal zákonnost zmíněného odložení, může dospět k závěru, že fakticky jde o veřejné prostranství, tudíž bylo rozhodnutí o odložení nezákonné. Soudní verdikt tak může posloužit nejen při zpochybnění covidové uzávěry, ale i předchozích bezpečnostních prohlídek. Pokud by soud deklaroval, že jde skutečně o veřejné prostranství, měl by tam být občanům umožněn svobodný pohyb a pobyt. Otevření Jeleního příkopu, Královské a Jižní zahrady od 2. dubna v době od 10:00 do 17:00 nelze považovat za otevření Pražského hradu. Stále platí, že Zeman znepřístupnil veřejnosti prakticky celou městskou čtvrť, a to jenom proto, aby ukázal svou moc. Zavřel nám, občanům republiky, místo bytostně spojené s naší státností a s našimi křesťanskými kořeny. S tím se nelze smířit. Autor je ředitel a zakladatel obecně prospěšné společnosti Kverulant.org. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-04-20 10:36:53
Herečka, tanečnice a autorka Jitka Frantová Pelikánová zemřela ve věku 87 let v Římě. Jejím manželem byl politik a publicista Jiří Pelikán. Připomínáme ji rozhovorem, který poskytla Literárním novinám v roce 2014 při příležitosti vysílání filmové podoby jejího představení Moje pražské jaro v Praze na mezinárodní konferenci Itálie a československá svoboda 1968–1989. Rozhovor s ní vedla Dagmar Sedlická. Pražské jaro roku 1968 je zvlášť pro mladou generaci vzdálenou historickou kapitolou. Jak je toto představení vnímáno v Itálii a jak u nás? A co vlastně stálo u nápadu tak staré vzpomínky vynést na světlo světa? K třicátému výročí Pražského jara Jiří Pelikán, tehdy již těžce nemocný, připomínal tuto důležitou část českých dějin na konferencích po celé Evropě. Když jsem mu řekla, že se musí šetřit, tak mně odpověděl: „Až potom, teď nemám čas, protože za 10 let už si na naše boje nikdo nevzpomene.“ Když se pak přiblížilo čtyřicáté výročí a já jsem byla už sama, pokládala jsem to za svoji morální povinnost. Úspěch byl tak velký, že jsem tomu ani nemohla uvěřit. Italské publikum v Římě, v prestižním Piccolo Teatro v Miláně, v Terstu na italských festivalech, ale také v divadle v Praze a Brně bylo doslova dojaté. Dostalo se mi i oficiálního ocenění ze strany italského prezidenta Giorgia Napolitana, který zaštítil moje představeni s L’Alto Patronato, je to prestižní patronát, což se stalo na divadelní představení vůbec poprvé. Byl přítomen na premiéře a následně mě vyznamenal vysokým řádem „Commendatore“ za zásluhy. Po tom všem, zájmu, dojetí i úspěchu jsem si teprve uvědomila důležitost toho představení zvlášť pro mladé publikum, pro které mnohé bylo objevné. Jak byste tu důležitost popsala? Myslím nejen vzhledem k představení, ale i k samotným událostem Pražského jara – z dnešního úhlu pohledu? Mottem představení je citát ze Senecy: „Dokud bude existovat lidstvo, bude také chybovat.“ Důležité je vyvodit z chyb důsledky. Pelikán chtěl, aby se hlavně mladí poučili z chyb, kterých se v dobré vůli a víře dopustila minulá generace. Ptáte se na smysl událostí Pražského jara? Pro Itálii a západní společnost vůbec má pražské jaro a jeho následky neobyčejný význam, protože znamenalo v celosvětovém měřítku začátek rozkladu mezinárodního, do té doby jednolitého komunistického hnutí. Pád Berlínské zdi a sametová revoluce, které se připomínají daleko častěji, byly logickým důsledkem Pražského jara. Jak 21. srpen 1968 postihl váš osobní život? Především mě coby manželku Pelikána vyhodili z divadla Rokoko, odvážný ředitel karlínského divadla, kde jsem právě hostovala, mně sice nabídl novou smlouvu, ale brzy jsem měla zakázanou veškerou uměleckou činnost. Jiří Pelikán se ještě oficiálně a na krátký čas stal v Římě kulturním atašé. Jak v té době vypadal váš život? Brežněv chtěl tehdy doslova Pelikánovu hlavu. Pokládal československou televizi za centrum kontrarevoluce. Proto byl Pelikán donucen odevzdat klíče od televize, byl vyloučen ze strany, zbaven poslaneckého mandátu a později i státního občanství. Bylo rozhodnuto odstranit ho do ciziny, aby nepřekážel v normalizaci. A tak byl jmenován prvním radou československého velvyslanectví v Římě zodpovědným za tisk a kulturu. Byl to děsivý skok nazpět. Atmosféra a myšlení tam byly jako v padesátých letech, což byl pro Pelikána zvláště po Pražském jaru velký šok. Funkcionáři ambasády museli bydlet pohromadě a vrátný pečlivě zapisoval každý pohyb a každou návštěvu. Všichni byli pod stálou kontrolou. Asi tak, jako byly v Sovětském svazu v hotelích „děžurné“. Nakonec se mi podařilo najít byt mimo tento objekt, který jsme si museli ale platit sami. Po deseti měsících, přesně 21. srpna 1969, byl Jiří odvolán a měli jsme se okamžitě vrátit do Prahy. Vzhledem k tomu, že Jiří mluvil šesti jazyky a měl velmi hluboké mezinárodní kontakty z doby, kdy byl prezidentem Mezinárodního svazu studentstva, po poradě s profesorem Šikem a Zdeňkem Hejzlarem a dalšími přáteli, bylo rozhodnuto, že v cizině může být užitečnější než doma. Nebyly to snadné roky. Ztratili jsme všechno. Zůstali jsme bez práce, bez peněz, bez dokumentů, bez znalosti jazyka a neustále pronásledovaní českou tajnou policií. Jak v zahraničí vypadaly vaše nové divadelní začátky? Kdy a jak jste zvládla italštinu? V Itálii jsem nikoho neznala a nikdo neznal herečku Frantovou. Italsky jsem neuměla ani slovo. Přesto jsem na začátku měla štěstí. Díky znalosti němčiny jsem hrála v Německu, když jsem ještě žila v Praze. Měla jsem za sebou několik televizí, desítky programů v rádiu. Ale pak jsem na vlastní kůži poznala, že v exilu je najednou všechno jinak. Neměla jsem už záda kryta vykonanou prací, nebyla jsem host, jemuž se s úsměvem vše promine, včetně akcentu. Nic mi nedarovali. Jak se dá naučit hrát ve čtyřech jazycích? V podstatě to je jednoduché. Je nutno jazyk studovat, učit se, učit se, učit. Ale na hraní to nestačí. To je jen technický základ. Aby člověk v té oné řeči mohl hrát, musí v té řeči myslet a cítit, a to se nedá naučit. Je to téměř nemožné. Prostě mě hodili do vody a řekli plav, tak jsem plavala. Dodnes, když dostanu novou roli, tak musím začít studovat o měsíc dříve než ostatní, abych se v řeči dostala na jejich úroveň. Naštěstí ráda studuji, baví mě to a když to pak zvládnu, tak jsem šťastná. Jednou mě jedna významná česká herečka řekla: Ty se máš, ty umíš jazyky… jenže člověk se je musí naučit a za tím jsou stovky hodin práce. A taky to stojí peníze, a ty pro nás byly v té době velký problém. A pak je nutno obstát ve světové konkurenci mezi herci, kteří hrají ve své mateřštině. Jak fungovala italská pomoc české emigraci? To bylo složité. Vše vysvětluje podrobně Pelikán ve své poslední knize z roku 1999 Io, esule indigesto (Já nestravitelný exulant). Ve stručnosti: Pelikán na začátku doufal v politickou pomoc italských komunistů, protože na začátku odsoudili sovětskou invazi. Ale Rusové si na ně došlápli a oni ze dne na den otočili a postavili proti disidentům zeď. Dopisy odeslané Berlinguerovi, Occhettovi a dalším funkcionářům zůstaly bez odpovědi. Dokonce v září 1970 vysoký komunistický funkcionář Cossutta při oficiální návštěvě v Praze prohlásil, jak stojí v zápisech z této návštěvy, že: „Komunistická strana italská se rozešla s českými disidenty v exilu, že odsuzuje jejich stanovisko a že se nezúčastní žádného veřejného setkání ať už v rozhlase nebo televizi, kde by byli disidenti přítomni.“ O tom jsme věděli. Jedinou opravdovou politickou podporu našel Jiří v socialistické straně Bettina Craxiho, který díky finanční pomoci umožnil vydávání časopisu Listy, jenž byl tajně dopravován a rozšiřován v Československu. To se nemohlo líbit ani v Praze, ani v Moskvě, a tak udělali vše, aby ho zničili – známými metodami. Falšováním dokumentů, anonymními dopisy, dopisy s fotografiemi představujícími mrtvoly a nakonec, když psychologický nátlak neměl žádný efekt, poslali poštou balík s výbušninou do našeho bytu v Římě. Tento „dárek“ měl Pelikána definitivně zlikvidovat. Následně, díky své inteligenci a osobní a politické odvaze se rozhodl Craxi kandidovat Pelikána do prvních voleb do Evropského parlamentu. Pokládal za důležité, aby se dostal do Evropského parlamentu politik, který by reprezentoval utlačované země Ale to bylo až v roce 1979. Těch prvních deset let bylo skutečně velmi těžkých, a to pro oba. Když se díváte zpět – jak moc vlastně politika ovlivňovala „harmonii vašeho života“? Na začátku našeho vztahu mi Pelikán řekl: Ty se mi nepleť do politiky a já se ti nebudu plést do divadla. Když vám ale domů začnou chodit balíčky s bombou, tak se to prostě začne jedno s druhým hodně proplétat. Život mě naučil zacházet s politikou tak, aby mi nebránila uskutečňovat vlastní sny. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2019-12-22 17:54:41
Generál Vlasov, ze Stalinova miláčka jeho nepřítel
Generál Andrej Andrejevič Vlasov byl odkojen sovětským režimem. Původně sice studoval agronomii, ale při mobilizaci se dal do služeb Rudé armády a postupně stoupal po žebříčku vojenské hierarchie, až to dotáhl do funkce generála: zástupce velitele 37. armády při obraně Kyjeva, velitele 20. armády při obraně Moskvy a nakonec velitele 2. úderné armády na volchovském frontu, kdy měl za úkol prorazit německé obklíčení Leningradu. Byl jedním z nejmladších generálů Sovětské armády (stal se jím ve svých jednačtyřiceti letech) a Stalinovým oblíbencem. Byl jedním z mála, koho osobně přijímal a také řídil – i přesto, že formálně podléhal veliteli frontu Žukovovi. Počítal s ním jako velitelem stalingradského frontu. Proto všemožně usiloval, aby ho zachránil z německého obklíčení u Leningradu. Tam Vlasovova armáda uvízla v nekonečných bažinách, téměř bez zdrojů potravin a střeliva, takže z původně stotisícové armády zahynulo 70 000 bojovníků. Zbytek těch, kteří přežili strašný hlad, možné utonutí v bažinách či uštípání miliardami komárů, upadl do německého zajetí. Stalin pro Vlasova poslal letadlo, speciální jednotky, partyzáni dostali příkaz ho najít a zachránit. Vlasov však odmítal opustit své vojáky stejně tak, jako to odmítal v Čechách, kde mu podobnou službu zachránit se nabízeli jak Němci, tak Američané. Nakonec Vlasova udal starosta jedné vesnice, v jehož stodole se generál schoval. Od Němců dostal za to krávu a ti Němci, kteří ho odvedli, mimořádnou dovolenou a velitel Železný kříž. Jak a kdy se Vlasov dostal na protisovětskou pozici? Je to poněkud sporné. Do myšlení člověka nepronikneme a navenek se Vlasov jevil až do bojů na volchovském frontu jako zcela loajální jak vůči Stalinovi, tak vůči celému sovětskému režimu. Ale takto loajální byli prakticky všichni sovětští občané. Neboť vyslovit se proti němu třeba i v úzkém kruhu přátel či dokonce v rámci rodiny se rovnalo sebevraždě. Teprve v zajateckých táborech nastal ten vhodný okamžik, aby lidé začali hovořit zcela otevřeně o tom, co si skutečně myslí. Tak měl i Vlasov nekonečné rozhovory se svým přítelem, plukovníkem Bojarským a zejména se Strickfeldem, ruským Němcem, který v táboře působil jako pracovník oddělení wehrmachtu pro ruské záležitosti. Byla to zvláštní osoba, v podstatě nebyl svými vlastnostmi, myšlením ani Němec, ani Rus, na druhé straně považoval za svou vlast jak Německo, tak Rusko. Ve vinnyckém táboře byl proto, že hledal osobu vhodnou pro to, aby stmelila všechny ruské antisovětské jednotky, které živelně vznikaly už od léta 1941, od prvních porážek Sovětské armády a prvních statisíců sovětských zajatců. Wehrmacht si představoval, na rozdíl od Hitlera, že je všechny sjednotí a použije jako údernou sílu v boji proti SSSR. Dosud však chyběla výrazná osobnost, která by je sjednotila. Nemohl to být ani emigrantský politik, ani bělogvardějský důstojník, ale člověk, který by měl důvěru a autoritu u všech. Vysoce postavený generál ze Stalinova okolí, který upadl do zajetí a z přesvědčení přešel na druhou stranu. Nejdříve se pokusili přesvědčit Stalinova syna Jakova Džugašviliho (to bylo vlastní Stalinovo jméno), který byl v bojích zajat a shodou okolností byl také vězněn ve vinnyckém táboře. Ten to však kategoricky odmítl. Když byl poté přeložen do jiných zajateckých táborů, nakonec spáchal sebevraždu: vrhl se proti drátům s elektrickým proudem, které obepínaly tábor. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Strickfeldovi se zdál nejpřijatelnějším Andrej Andrejevič Vlasov. V táboře diskutoval s jinými sovětskými důstojníky velmi kriticky o Stalinově politice, represích, o tom, s jakými chybami vede válku a zejména jak je bezcitný k mnoha zbytečným obětem, které zavinily jeho až nesmyslné rozkazy. Stále měl před očima ty tisíce vojáků jeho armády, jak ti zcela bezdůvodně umírali v bažinách jen proto, že Stalin tvrdošíjně trval na tom, aby neustoupili ani o píď. Právě tehdy padlo jeho rozhodnutí, postavit se do čela boje proti Stalinovi. Nikoliv proti Rusku, ale za Rusko bez Stalina. Tak se ze Stalinova oblíbence stal jeho nepřítel. Vlasov snil o milionové armádě, to by bylo reálné, protože jeho lidé agitovali především v zajateckých táborech a zajatci se k němu hlásili, věděli, že jinak, po osvobození, je stejně čeká jen smrt v gulagu nebo kulkou do hlavy. Vzhledem k váhavosti Němců, a hlavně Hitlerovu odporu dát do ruských rukou německé zbraně (v té době by pro takovou armádu Němci stejně neměli ani zbraně, uniformy, proviant a další nezbytné prostředky) byl schopen vyslat na frontu jen jednu, Buňačenkovu divizi o dvaceti tisících mužích. Jen jednou zasáhla do bojů v dubnu 1945 u Frankfurtu nad Odrou, a to ještě bez úspěchu, síly byly příliš nerovné. Divize pak pomáhala při pražském povstání, dokud ji sama Česká národní rada nepožádala, aby z Prahy odešla. Stalo se tak v noci ze 7. na 8. květen. Proč se vůbec Buňačenkova divize zapojila do pražského povstání? Ruský historik Kirill Alexandrov, který se účastnil v Rudolfově galerii Pražského hradu slavnostního zasedání stoupenců Vlasova a historiků zabývajících se touto tematikou u příležitosti 70. výročí Pražského manifestu (14. listopadu 1944 jej vyhlásil Vlasov za přítomnosti K. H. Franka), mi uvedl, že objevil nový dokument – memorandum velitele německé posádky v Praze generála Toussainta Buňačenkovi. V něm ho varuje, že nebude-li sledovat určenou trasu – a ta měla dovést ruské vojáky k obraně Brna před náporem Sovětské armády, použije proti ní letectvo a dělostřelectvo. Buňačenko byl však rozhodnut táhnout na západ, k Američanům. Takže věděl, že stejně dojde k ozbrojenému střetu s Němci. Jelikož se v té době linie americko-německé fronty značně přiblížila, domníval se, že Prahu osvobodí Američané. To byl také důvod, proč následujícího dne přijal zástupce velitele pražského povstání generála Kutlvašra a projednal s nimi podrobný plán účasti vlasovců po boku pražských povstalců. To Prahu v mnohém zachránilo. Vlasovci nastoupili několika proudy, například od Zbraslavi po obou březích Vltavy. Z levého na Smíchov, kde si Buňačenko v Ringhoferově továrně zřídil svůj štáb. Po pravém břehu na Modřany a dál až na Pankrác. Vlasovcům se podařilo umlčet německá dělostřelecká postavení na Strahově a v Břevnově a obsadit ruzyňské letiště, odkud Němci chtěli vybombardovat Prahu. Vlasovci se zmocnili i dalších míst, třebaže měli přitom značné ztráty. Bez jejich pomoci mohla být Praha totálně zničena. V České národní radě se neustále řešilo, jak se k vlasovcům zachovat. Zejména Smrkovský za komunisty žádal, aby se s nimi zrušila veškerá spolupráce. Podle spojeneckých dohod Prahu mají osvobodit Rusové, ale ne ti vlasovští. Spolupráce s nimi by naopak mohla Sověty rozhněvat. Nakonec rada odhlasovala, že doporučí jejich odchod. Tak se Buňačenkova divize ocitla sice v americké zóně u Lnářů, ale Američané tuto oblast na několik dní opustili, aby vlasovce mohla zajmout, odvést a generalitu zlikvidovat Sovětská armáda. Vydání zrádců bylo dohodnuto už v Jaltě. Američané také nechápali, jak mohli bývalí sovětští vojáci zradit svého vrchního velitele a přidat se na stranu nepřítele. Nějaká komunistická ideologie jim byla cizí a z čistě vojenského hlediska byl zrádcem každý, kdo pozvedl zbraň proti svému vrchnímu veliteli. Cožpak by nějaký Američan bojoval proti svému prezidentovi? K tomu je třeba dodat, že Vlasov sám s Buňačenkovou účastí v pražském povstání nesouhlasil, ale nakonec mu dal volnou ruku. Řekl mu to osobně v Lounech, když se vracel ze štábu maršála Schörnera, který sídlil ve Velichovce u Hradce Králové. Chtěl své příslušníky, jichž bylo přes sto tisíc včetně divizí, které se teprve na boj připravovaly, stáhnout do Salcburku a odtud se vydat do Slovinska. Tam se chtěl spojit s balkánskými nacionalisty a tuto vojenskou sílu nabídnout spojencům ve třetí světové válce proti SSSR, s níž počítal. Pokoušel se ještě vyjednat odchod své armády do amerického zajetí s americkými veliteli, ale sotva se vypravil ze Lnářů směrem na Strakonice, kde sídlil generál Patton, kolonu zastavilo sovětské auto a Američané se odvrátili. Konec je znám: skončil se svými generály 1. srpna 1946 na šibenici. Dnes se některými ruskými historiky, například Kirillem Alexandrovem a Andrejem Zubovem, oceňuje dokonce jako vlastenec – bojoval přece za Rusko, i když proti Stalinovi a sovětskému režimu. Zubov byl v létě 2014 zbaven svých vedoucích funkcí poté, kdy se veřejně postavil proti anexi Krymu Ruskem. V posledních několika letech vyšla v Moskvě další díla o Vlasovovi. Jedním z nejznámějších autorů je generál Filatov, určitou dobu mluvčí místopředsedy ruské Dumy Žirinovského. Ten dokonce spekuluje o tom, že Vlasov byl „nejvlivnějším agentem“ GRU, tedy vojenské kontrarozvědky, že vůbec nebyl popraven, ale ještě dlouho žil pod cizím jménem kdesi v Rusku. Odvolává se zejména na archiv GRU, k němuž měl prý přístup, a na vlastní analýzy sice již zveřejněných dokumentů, avšak jimž jiní autoři nevěnovali takovou pozornost. V souvislosti s událostmi na kyjevském Majdanu v roce 2013 a 2014 se psalo, že tam na barikádách také bojovali banderovci a byli označováni jako fašisté. Nehledě na matení pojmů, fašismus nebyl totéž co nacismus, nelze o banderovcích tvrdit, že byli nositeli fašistické ideologie. Tak jako tím nebyl ani sám Vlasov. Nikdy nikdo ho neslyšel zdravit Heil Hitler – ani na pražském shromáždění 14. listopadu 1944, kdy v přítomnosti K. H. Franka a dalších nacistických pohlavárů vyhlašoval svůj Manifest. Ani v tomto manifestu nenajdeme jediné slovo na podporu třetí říše nebo nacismu. To byl také důvod, proč například esesáčtí generálové mu v Praze vůbec nezatleskali, jak dokazuje dokumentární film, který byl tehdy natočen. {/mprestriction} Autor je publicista.
Čas načtení: 2024-12-04 17:18:30
Stavba dalšího úseku Pražského okruhu začne už za pár dnů. Termín prvního svezení se tak přiblížil
Ředitelství silnic a dálnic společně s ministerstvem dopravy jen před pár hodinami přineslo dobré zprávy. Stavba jihovýchodní části Pražského okruhu mezi Běchovicemi a dálnicí D1 začne v pondělí 16. prosince. Stavba vyjde na 9,76 miliardy korun bez DPH a pro státní podnik ji uskuteční sdružení firem Eurovia CZ, Stavby mostů, Porr a Porr Bau. Náměstek pražského […]
Čas načtení: 2025-09-04 10:05:00
Seriály Hříšní lidé a Panoptikum Města pražského ve středu na čele
Letité seriály Hříšní lidé Města pražského a Panoptikum Města pražského jsou ve středu po 20:00 nejsledovanějšími pořady v divácké skupině 15+. Následuje seriál Kamarádi. V 15-54 má mírně vyšší sledovanost než oba vedoucí seriály reality Hell´s Kitchen Česko.
Čas načtení: 2025-10-15 08:00:00
Praha představuje Innovate Prague: novou virtuální značku pro pražský inovační ekosystém
Praha 15. října 2025 (PROTEXT) - Pražský inovační institut ve spolupráci s hlavním městem Prahou spouští platformu Innovate Prague, která má ambici posílit pozici hlavního města jako významného evropského centra inovací, vědy a podnikání. Pod novou značkou se sjednocuje nabídka služeb a aktivit, které podporují růst inovativních projektů, zvyšují jejich viditelnost a propojují klíčové aktéry napříč obory v Česku i zahraničí.„Innovate Prague vnímáme jako digitální hub pražského inovačního ekosystému, kde se potkávají firmy, organizace a startupy, aby se mohly rychleji propojovat, sdílet zkušenosti a navazovat nové spolupráce nejen v Praze, ale hlavně i se zahraničními partnery. Chceme, aby platforma od začátku vznikala podle potřeb samotné komunity, proto všechny kroky konzultujeme přímo s jejími zástupci,” přibližuje projekt ředitel Pražského inovační institutu Tomáš Lapáček.Innovate Prague nabízí podporu startupům, malým a středním podnikům, výzkumným institucím i městským organizacím. Zaměřuje se na pomoc při získávání financí, poskytuje možnost zúčastnit se networkingů s pražskou inovační komunitou a zahraničními partnery a pod jedním brandem pomáhá propagovat úspěchy pražského inovačního ekosystému za hranice Prahy.„Start Innovate Prague je dalším milníkem ve snaze Prahy pomáhat pražským inovátorům a začínajícím inovativním podnikatelům. Zájem města a jeho obyvatel je jasný: Chceme být městem, kde mají nové nápady příznivé podmínky a prostor k rozvoji. Součástí toho je zázemí kapitálu investujícího do inovací a síť kvalitních mentorů. Bude to velký krok ve využívání ohromného vzdělaného lidského potenciálu, který Praha má,” dodává Daniel Mazur, radní hl. m. Prahy pro ICT, Smart Cities a vědu, výzkum a inovace.První představení projektu ještě před svým oficiálním spuštěním proběhlo během networkingu Innovate Prague v Byznys hubu Opero. Projekt oficiálně startuje dnes v rámci kampaně Future Prague, během níž Pražský inovační institut představuje také hlavní oblasti, na které se zaměřuje v projektu Prague Smart Akcelerátor+. Pražský inovační institutPražský inovační institut je veřejně prospěšná organizace, která vznikla v roce 2020 z iniciativy hlavního města Prahy. Zaměřuje se na podporu podnikání, vzdělávání a cirkulární ekonomiky. Zároveň vytváří důležitá propojení mezi byznysovou sférou, veřejnými institucemi a akademickým prostředím, čímž se stává klíčovým partnerem v pražském inovačním ekosystému.Innovate PragueInnovate Prague propojuje inovační aktéry v Praze i za jejími hranicemi. Pomáhá firmám, startupům a výzkumným institucím růst, sdílet zkušenosti a navazovat nové spolupráce. Nabízí přehled možností financování, poskytuje odbornou podporu projektů a zviditelňuje úspěchy pražských projektů doma i v zahraničí. Značka vznikla ve spolupráci Pražského inovačního institutu a hlavního města Prahy. Zdroj: Pražský inovační institut
Čas načtení: 2019-10-29 08:32:57
Literární vyhlídky (29. října až 3. listopadu)
Z četných literárních pozvánek pro tento týden si dovolujeme upozornit na středeční debatu Literárních novin nad Knihou měsíce, která bude věnována novému románu Bianky Bellové Mona. Zajímavou diskusi slibuje také dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, pořádaná v Ústavu pro českou literaturu. Ochuzeni nebudete ani o tipy na zajímavé knižní a audioknižní novinky. POZVÁNKY 29. 10. Praha / V 17.30 zavítá do pobočky MKP na Proseku dvojice českých literátek – těšit se můžete nejen na Teorii podivnosti spisovatelky, publicistky a rozhlasové redaktorky Pavly Horákové, ale i na flamenkové Tance básnířky, recenzentky a editorky Simony Rackové. Praha / Od 18 hodin se v oddělení naučné literatury Městské knihovny v Praze uskuteční další z cyklu přednášek Světová poezie, pořádaného pod patronací Básnířky města Prahy Sylvy Fischerové a věnovaného zejména epické poezii v různých dobách a kulturách: od indické Mahábháraty přes Homéra a Vergiliovu Aeneidu až po Apollinairovo Pásmo. Tentokrát vystoupí Olga Lomová s přednáškou na téma Tu Fu. Praha / V 19 hodin proběhne v klubu Zázemí křest knihy daruj mi dar plačícího boha (Biblion 2019). K nedožitým 90. narozeninám Dorothee Sölle poprvé v češtině vychází výběr z poezie této pozoruhodné německé teoložky v překladu Magdaleny Šipky. O autorce a jejím díle promluví doc. Ivan Štampach, ukázky básní přečte Magdalena Šipka a Jan Škrob. Praha / Od 19.30 nabídne kavárna Fra autorské čtení laureátů česko-slovenské soutěže Básne / Básně 2019. Moderuje Michal Tallo. Trutnov / Ve 20 hodin zavítají do Kina Vesmír spisovatelé Ondřej Hübl a Petr Stančík, aby zde představili svou nejnovější tvorbu a podebatovali se čtenáři třeba o tom, jaké to je dostat cenu Magnesia Litera nebo zda je lepší mít pseudonym. 30. 10. Praha / Ve dnech 30. a 31. října se v Ústavu pro českou literaturu AV ČR bude konat dvoudenní konference Listopadové proměny: Česká a slovenská literatura v kontextu roku 1989, kterou ÚČL AV ČR pořádá společně s Ústavem slovenskej literatúry SAV. Více informací o konferenci naleznete ZDE. Praha / Ve středu všechny srdečně zveme na další debatu nad Knihou měsíce října podle redakce Literárních novin, věnovanou tentokrát novému románu Bianky Bellové Mona (Host 2019). Diskuse proběhne v prostoru naučné literatury Ústřední knihovny (Městská knihovna v Praze, Mariánské nám. 98/1) a kromě šéfredaktora LtN Petra Bílka coby moderátora se jí zúčastní Klára Fleyberková, slovesná dramaturgyně ČRo 3 – Vltava a redaktorka knihy Mona, a Jan M. Heller, literární kritik, editor, překladatel a ředitel Nakladatelství AMU. Rozhovor s autorkou si můžete přečíst ZDE. Brno / Od 18 hodin pořádá Moravská zemská knihovna Severský literární salón s Auður Avou Ólafsdóttir. Do moravské metropole zavítá jedna z nejznámějších a nejoceňovanějších islandských spisovatelek současnosti, která loni obdržela Cenu Severské rady za literaturu za román Nad propastí byla tma (2018) – více ZDE. Kromě něj se čeští čtenáři měli příležitost seznámit s dalšími dvěma jejími knihami, Výhonkem osmilisté růže (2012) a Listopadovými motýly (2017). Debatě s autorkou bude předcházet představení toho nejlepšího, co nabízí současná islandská literatura v českých překladech. Moderuje Jan Marek Šík, ukázky přečte herečka Kateřina Jebavá. Tlumočeno autorčinou překladatelkou do češtiny Martinou Kašparovou. Praha / V 18 hodin nabídne Akademie výtvarných umění v Praze pořad nazvaný Posledních 30 let emancipace / Literární sekce _ AVU 220. V anotaci akce se píše: „Tělo Akademie a její druhý jazyk. Jazyky poezie, principy slovesné živelnosti, hybná síla řeči namířená k místům, která se objevují jinak než v laboratoři akademické reflexe. Odstředivé zkoumání jazyka: od pevného jádra k tekutému okraji významu. Přehlídka současné poezie z AVU jako performativní slovník živých jazyků.“ Vystoupí Kristina Lániková, Axis (Elena Pecenova, Marie Feryna), Michal Blecha, Ondřej Buddeus, Jakub Štourač, Stanislav Zábrodský, Laura Trenčanská, Tomáš Vaněk, Susanne Kass, Boris Ondreička. 31. 10. Praha / Od 17 hodin proběhne v Americkém centru křest audioknihy Povídky na tělo (Tebenas 2019). Šestnáct příběhů z pera Martiny Formanové načetlo sedmnáct interpretů. Najdete mezi nimi osvědčené profesionály, stejně jako několik jmen nových či překvapivých. Některé z nich budete moci potkat osobně na křtu. Praha / V 17 hodin zavítá do Národní knihovny ČR spisovatelka Věra Nosková, aby zde představila svou novou knihu Život není korektní (Klika 2019), obsahující patnáct delších povídek inspirovaných příběhy, které jsou svědectvím o životě, myšlení, citech a pošetilostech současníků. Praha / Od 19 hodin se ve Vzducholodi Gulliver (DOX) uskuteční diskuse na téma Proč utíkáme pryč z každodenního života? Proč prcháme z civilizace? A jak do toho všeho zapadají módní lifestylové koncepty hygge, lagom či sisu ze Skandinávie? Pozvání přijala islandská spisovatelka Auður Ava Ólafsdóttir, držitelka prestižní Ceny Severské rady za literaturu a autorka románů Výhonek osmilisté růže, Listopadoví motýli a Nad propastí byla tma, a dánská spisovatelka a psycholožka Andrea Hejlskov, autorka knihy Náš velký útěk, knižně vydaných zápisků z jejího blogu o životě ve švédské divočině. Moderuje Helena Stiessová, tlumočeno do češtiny. Praha / V 19 hodin zavítá do Božské Lahvice básník Jan Škrob, který zde přečte ukázky ze své nejnovější básnické sbírky Reál, nominované letos na Cenu Jiřího Ortena. Zazní ale i jeho nové, environmentálně laděné básně. Večer uzavře diskuse s autorem. Moderuje Matěj Senft. Praha / Od 19 hodin proběhne v Goethe-Institutu křest nového překladu Rilkova Korneta (Kētos 2019). Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilkeho, jejíž první verzi napsal Rainer Maria Rilke, když mu bylo 23 let, je v německojazyčném prostředí cosi jako Máchův Máj u nás: Kultovní báseň o mladé lásce a zbytečné smrti, složená s nejvyšší zvukomalebností a „moderní“ obrazotvorností. Česko-rakouský filolog, básník a překladatel Ondřej Cikán, představí svůj nový český překlad Rilkova Korneta a pohovoří se znalkyní Rilkova díla Alenou Bláhovou. Moderuje Tereza Semotamová. 1. 11. Praha / V 18 hodin začne u fontány na Náměstí Kinských komentovaná procházka nazvaná Prahou ve stopách Penttiho Saarikoskiho. Na přelomu let 1966 a 1967 strávil několik týdnů v Praze finský prozaik, básník a překladatel Pentti Saarikoski. Ve Finsku už tehdy patřil k hlavním hlasům nastupující spisovatelské generace, ale většina ho přesto znala spíš jako nevázaného bohéma, zaníceného levicového aktivistu, pověstného sukničkáře a nepolepšitelného alkoholika, kterého tato neřest nejednou přivedla na hranici deliria. Do Prahy Saarikoski vyrazil, aby se zde setkal se svou tehdejší láskou, východoněmeckou básnířkou Sarah Kirsch. Čekání si zkracoval alkoholem, bloumáním po městě, rozhovory s místními i s cizinci, a především psaním nekonvenčních deníkových záznamů, které finsky vyšly poprvé roku 1967 a od té doby si našly desítky tisíc nadšených čtenářů. Česky vyšel Čas v Praze (Aika Prahassa) poprvé roku 2017 v nakladatelství dybbuk. Po stopách Saarikoskiho pražského pobytu a jeho neotřelého textu se vydáte s českou překladatelkou Lenkou Fárovou, cestou vás bude čekat několik zastavení a čtení ze Saarikoskiho knihy Čas v Praze v podání herce Libora Stacha. (Zájemce organizátoři prosí o rezervaci účasti na procházce e-mailem na info@skandinavskydum.cz. Počet účastníků je omezen.) Praha / Od 19 hodin se v Kavárně Liberál uskuteční autorské čtení Jana Štolby z jeho nového románu Nezastavitelný den (Cherm 2019), filozoficko-erotické grotesky z filmově-sportovního prostředí, která vypráví příběh navrátilce z polovičatého exilu, nepříběh z rozhraní dvou epoch a prostorů, domovského zde – a důvěrně blízkého, věčně vysnívaného jinde. {loadmodule mod_tags_similar,Související} NOVÉ (AUDIO)KNIHY První básnická knížka básníka, pedagoga a vynikajícího nakladatelského editora Marka Staška, nesoucí název Texty o domě a událostech (Pavel Mervart 2019) vznikla v první polovině osmdesátých let – a přitom dodnes nebyla řádně vydána. V roce 1991 ji jako dnes již zcela nedostupnou bibliofilii v několika výtiscích vydal Jiří Suchý ve svém nakladatelství Klokočí na volných listech, tu ovšem při nejlepší vůli není možno považovat za vydání. Marek Stašek se ve své prvotině představuje jako velice pečlivý, jemný básník s citem pro všední skutečnost, výrazově přesný, civilní a přitom nezastírající své tíhnutí k epice, k vyprávění příběhu, k zachycení skrytě dramatického děje. Sbírka je na první pohled nenápadná, psaná zdrženlivě, o to více však po letech vynikne v kontextu doby, v níž vznikala. Již samotný fakt, že nemohla být v době svého vzniku vydána tiskem, svědčí o tom, že za Staškovými věcnými pozorováními je skryt mnohem širší obraz doby, než by se na první pohled mohlo zdát. Autor v této knize nalezl svou výrazovou polohu, svůj jazyk a básnickou nenapodobitelnost, které pak dále rozvíjel ve své tvorbě. Svazkem Magorova oáza (Torst 2019) se uzavírá vydávání díla Ivana M. Jirouse v nakladatelství Torst. Svazek obsahuje časopisecky publikovaný cyklus Na Oáze, množství drobných textů z let 1997–2011 a též všechny Jirousovy rozhovory z daného období. Ve své první části je svazek doplněn texty vzniklými před rokem 1997, které nebyly obsaženy ve výboru Magorův zápisník. Vznikla tak obsažná kniha, která umožňuje čtenářům číst spolu s pěti předchozími svazky Jirousovo dílo jako celek, jako jedno ze stěžejních děl poválečné české literatury. Knihu k vydání připravila a ediční poznámku napsala Adéla Petruželková, úplnou bibliografii Jirousova nebeletristického díla sestavil Michael Špirit, jmenný rejstřík sestavila Eva Vrabcová. Ivana Dobrakovová píše s lehkostí o věcech neobyčejně těžkých a komplikovaných, ať už jsou to milenecké vztahy, nebo zvláštní rodinné vztahy a vazby či základní postoje k životu. V Matkách a kamioňácích (Argo 2019), za něž letos získala Cenu Evropské unie za literaturu a které do češtiny přeložila Martina Bekešová, popisuje pět rozdílných životních osudů mladých žen, jejich vztahy k mužům, dětem, vlastní sexualitě, k tělu a ke svému okolí, přičemž jejich hlediska a názory na různé životní zkušenosti se liší a jsou z velké části ovlivněny jejich minulostí. Všechny mají určující a někdy problematický vztah s matkou. Tři novely se odehrávají v Bratislavě, další dvě v italském Turíně, volně na sebe navazují tématem nemoci a traumat. Kniha Zánik pražského ghetta (Pražské příběhy 2019) přináší novelu spisovatele Josefa Veselého, která začíná takřka domáckým líčením poměrů v někdejším židovském městě, nyní páté pražské čtvrti, postupně se však mění ve strhující líčení, jež nabízí skvělé popisy zániku ghetta a jeho leckdy podivných postav. Zánik pražského ghetta vyšel poprvé v roce 1917 a podobnost se slavným románem Gustava Meyrinka Golem nelze přehlédnout. Josef Veselý vykresluje dnes již neexistující domy a ulice. V jeho líčení se střídají obrazy plné vášní, alkoholu a prostituce. Vše vrcholí brutální a bezohlednou asanací starého židovského města vylíčenou očima zdejších obyvatel. Druhý text, Krvavé historky z ghetta aneb Nezapomenutelný večer doktora Preiningera, současného autora Dana Hrubého pak seznamuje čtenáře s poměry, jaké v ghettu panovaly, i debatou, jež se kolem asanace vedla. Kniha laureátky Nobelovy ceny za literaturu Světlany Alexijevičové s názvem Modlitba za Černobyl je sestavena z rozhovorů s lidmi, jejichž život černobylské neštěstí zásadně ovlivnilo, s vdovami po hasičích, kteří byli jako první bez jakékoliv ochrany posláni hasit hořící elektrárnu, s mobilizovanými vojáky nasazenými v obrovském měřítku, často nesmyslně, na likvidaci následků katastrofy, s vysídlenými rolníky, vědci, kteří měli zakázáno informovat obyvatelstvo, stranickými pracovníky, kteří zbytečně a marně čekali na pokyny shora. Můžeme ji číst jako varování před technologickou apokalypsou, ale i jako obžalobu komunistického režimu, jehož vinou byla černobylská elektrárna postavena fušersky a s nedostatečnou precizností a který v okamžiku, kdy bylo potřeba rázně jednat, lhal vlastním lidem, rozsah celého neštěstí zastíral a svou nečinností a nekompetentností zapříčinil smrt tisíců lidí. Audioknižní verzi, kterou nyní v digitální podobě vydala Audiotéka (délka nahrávky 14 hodin 30 minut), načetli Lucie Kožinová, Zdeněk Mahdal, Eliška Beňová a Matěj Macháček. Rozsáhlý román Radky Denemarkové Hodiny z olova, inspirovaný autorčinými pobyty v Číně, který ve své knižní podobě letos získal ocenění Magnesia Litera pro Knihu roku, nyní vydalo nakladatelství Host ve spolupráci s Audiotékou jako audioknihu v digitální podobě (délka nahrávky 29 hodin a 28 minut) a v podání Šárky Vondrové a Luboše Ondráčka. Do osudu několika rodin odlišných generací z evropských zemí i sociálních vrstev zasáhne tatáž rozhodující věta. Český podnikatel, jeho manželka a dospívající dcera, ruský diplomat, francouzský literát, studentka kaligrafie, kuchař a řada dalších hrdinů. A jejich rodinná traumata, krize středního věku, vyhoření nebo puberta. Poutníci a cestovatelé, kteří odjeli do Číny, aby si uklidili ve svém životě, ale jejich svět se dál rozpadá. Něco nenávratně ztrácejí a sami nejsou s to to pochopit. Hledají pevný bod v minulém životě, ale nevědí, na co si vzpomenout. A tak jako v jejich soukromých příbězích dochází k dramatickému zlomu, něco podstatného se láme a mění v osudech nás všech. Starý svět Evropy končí a nikdo netuší, co začíná. A tak jako každá z postav románu zažije mezní situaci jako existenciální a osobní zkušenost, prožíváme „hodinu z olova“ také všichni společně. Lidé se stahují do sebe a začíná éra rezignované apatie, demoralizace, éra šedivé totalitně konzumní každodennosti. Ale stále ještě existuje čin. Jenom je důležité sledovat znamení.
Čas načtení: 2024-05-14 13:00:01
Jiří Adamíra přidělal vrásky filmovému štábu. Muselo být po jeho, jinak by nehrál
Představitel vrchního rady Vacátka, neméně skvělý Jaroslav Marvan, zemřel v roce 1974, pět let po dotočení kriminálního seriálu Hříšní lidé města pražského, v němž slavil obrovský úspěch v roli vrchního rady Vacátka, jak připomněl i pořad České televize Komici na jedničku. Od té doby se stal vzorem chápavého, inteligentního a lidského šéfa mordparty, která vyřešila každou vraždu, jež se jí objevila na stole. Pak ale filmaři přišli s nápadem navázat na tuhle oblíbenou sérii a natočit pokračování. Hledání nového představitele hlavní role nebylo tak těžké. Záletný Jiří Adamíra požádal Hanu Maciuchovou o ruku. Tvrdě narazil Číst více Osobnost s velkým „O“ Jaroslav Marvan měl svoji specifickou a nezaměnitelnou hereckou polohu, proto filmaři chtěli, aby i jeho pokračovatel měl jedinečný charakter. Brzy padla volba na charismatického Jiřího Adamíru, ten ale všechny překvapil. Roli rady Vacátka totiž odmítl, i když to neznamenalo, že by v seriálu hrát nechtěl. Jak si to máme vyložit? Proč se vlastně o mordpartě jak rady Vacátka, tak později i Korejse mluví jako o „čtyřce“? Šlo o IV. bezpečnostní oddělení Policejního ředitelství Praha se sídlem v Bartolomějské 4 a ve skutečnosti jej vedl Josef Vaňásek, který se stal dokonalým předobrazem původního rady Vacátka. Nápad za milion Autoři seriálu byli najednou postaveni před problém, který se jim naštěstí podařilo vyřešit jedinečným způsobem tak, že byli všichni spokojeni – režisér, neodolatelný herec i diváci. Chtělo to ale trochu improvizace, která se projevila hned v prvním dílu navazujícího seriálu, který známe pod názvem Panoptikum města pražského. Zatímco většina osazenstva mordparty zůstala ve stejném složení, rada Vacátko je v úvodu připomenut jen jeho vlastním pohřbem. Na jeho místo pak nastupuje nový šéf, policejní rada Korejs. Byl to geniální tah, který seriálu jistě prospěl. Navázat nebylo možné, musela přijít změna Jiří Adamíra dobře věděl, proč na takové změně trvá. Bylo mu jasné, že převzít stejnou postavu po jedničce československého filmu by byla jemně řečeno herecká sebevražda. Buď by se snažil navázat na herecké podání Jaroslava Marvana, což byl jiný styl herectví, než mu byl přirozený, a navíc je zřejmé, že by se nemohl „trefit“ tak, aby nešlo spíš o karikaturu než o rovnocennou postavu. Kdyby se ale rozhodl hrát pana radu Vacátka po svém, zbylo by z původní postavy jen jméno. A tak bylo potřeba vyřešit problém jiným způsobem. Podařilo se to. Královsky placený Jaroslav Marvan zemřel, aniž by se mu splnilo jeho velké přání Číst více Nebyla to jediná změna Co se ještě s příchodem policejního rady Korejse na „čtyřce“, tedy v pokračování seriálu, změnilo? Zatímco z inspektora Václava Mrázka v podání Františka Filipovského se stal penzista, který ale svoji profesi neumí tak docela pověsit na hřebík a modrpartě ještě tu a tam pro radost pomůže, na jeho místo nastoupil koncipista Souček, jehož ztvárnil Ondřej Havelka. Jinak ale všechno i díky radovi Korejsovi běželo po starém. Jen málokdy se podaří dalšími díly tak dokonale navázat na první úspěšnou sérii. V tomto případě se to jistě i díky neústupnosti Jiřího Adamíry podařilo. Všechny díly Panoptika města pražského můžeme stále vidět na webu České televize. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: František Filipovský: geniální herec, dabér a věrný manžel ke konci života ztratil to nejcennější.
Čas načtení: 2024-05-27 09:10:02
Jen málokterá dopravní stavba v Česku tak moc rezonuje jak mezi řidiči, tak politiky, jako dálnice D1 a Pražský okruh. Druhá jmenovaná stavba je často skloňována s odvedením aut z centra města, se zklidněním dopravy a vyšší bezpečnostní v Praze. Jakkoliv by městu, ale hlavně řidičům velmi ulevila, řadu let se o dostavbě okruhu jen […]
Čas načtení: 2024-07-03 14:55:51
Další problémy pražského letiště. Letadla nepřiletí včas, doporučuje se cestovat bez kufrů
Další fiasko pražského letiště je na světě. Podle aktuálních informací žádné letadla nelétají na čas a někteří dokonce cestující upozornili na to, aby s kufry ani nelétali. Je to pro ně zbytečné riziko zdržení a navíc se jim může stát, že jim nikdo a včas kufry neodbaví. The post Další problémy pražského letiště. Letadla nepřiletí včas, doporučuje se cestovat bez kufrů first appeared on Pravda24.
Čas načtení: 2024-07-05 17:00:47
Nemožné se stává skutečností. Další část pražského okruhu má stavební povolení
Většina motoristů, ale dne suž i politiků ví, že jednou z velkých dopravních bolístek Prahy je chybějící okruh města. Část existuje a je velmi přetížená. Jenomže není dostatečná a řidiči tak musí zajíždět do města, čím jen zhoršují už tak špatnou dopravní situaci. Zdá se, ale že se snad už poměrně brzy dočkáme další části okruhu, […]
Čas načtení: 2024-08-20 10:00:00
Málokdo si to asi pamatuje, ale jestlipak víte, že stejně jako letos, v roce 1968 byl 20. srpen úterý a 21. srpen středa? Vojska Varšavského paktu překročila československé hranice v úterý 20. srpna kolem 23. hodiny večerní. (V televizi se ten večer promítal film Řeka čaruje.) Irituje mě, jak na sociálních sítích (skoro) všichni jásají nad filmem Vlny Jiřího Mádla a znají tak málo českou historii, že netuší, jak silně ten film zkresluje historické události. Proto znovu odkaz na mou recenzi ZDE Jinak mě taky mrzí, že se nikdy vlastně pořádně nehovoří o tom, co se dělo během Pražského jara 1968 od toho 20. března, kdy se vysílala ta památná diskuse na Výstavišti, co skončila někdy v pět hodin ráno, a to byl začátek Pražského jara, až do 21. srpna. Pořád se mluví jen o té invazi, nikoliv ale o tom, čeho se lidi během Pražského jara snažili dosáhnout. Skotští filmaři Paul Hunter and Mike Higgins vyrobili čtyřdílný seriál Prague 1968 and Beyond, v němž se dotazují Jana Čulíka a několika dalších Čechů na jejich vzpominky z roku 1968. K výročí srpnové okupace vydávají první díl tohoto seriálu 21. srpna 2024 v 0.01 hodin západoevropského času. Link je zde: https://podcasters.spotify.com/pod/show/pablo7226/episodes/Prague-1968-and-beyond---Episode-1-e2mo953 Druhý díl bude k dispozici v úterý 27. srpna, třetí díl v úterý 3. září a čtvrtý díl v úterý 10. září. Jinak, koho by to zajímalo, jiné svědectví Jana Čulíka o roce 1968 je zde: Jan Čulík, Eyewitness to the Prague Spring a další: Jan Čulík, A Personal Testimony: What was going on during the 1968 Prague Spring Jan Čulík, The Prague Spring as reflected in Czech postcommunist cinema Jan Čulík v americkém rozhlase NPR: Prague 1968: Reforming A Soviet Communist Regime Atd.
Čas načtení: 2024-09-03 16:17:50
Víme, kdy se poprvé svezeme po nové části Pražského okruhu. Ne všichni jsou z něj ale nadšení
To, co dlouhé roky nešlo, se posledních pár týdnů zdá konečně možné. Řeč je o dostavbě další části Pražského okruhu, která má dle Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) zelenou, ale navíc i předpokládaný termín dokončení. Ne všichni se z této stavby ale radují. ŘSD oznámilo, že Ministerstvo životního prostředí MŽP vydalo souhlasné závazné stanovisko ke […]
Čas načtení: 2024-09-25 13:14:12
Začátkem září bylo vydáno souhlasné stanovisko Ministerstva životního prostředí (tzv. EIA) pro severní úseky Pražského okruhu. Nová trasa se dotkne řady městských částí Prahy, ale vliv bude mít i na některé středočeské obce. Se všemi se proto sešel ministr dopravy Martin Kupka. Diskuse nad případnou změnou trasy už podle ministra není možná. Teď je podle […]
Čas načtení: 2024-11-18 05:06:07
Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) oznámilo, že vybralo zhotovitele chystaného úseku pražského okruhu s označením 511. Potvrdilo také, že stavba začne už během prosince. Chystaný úsek bude dlouhý 12,6 kilometru a postavit jej má sdružení firem EUROVIA CZ a.s., Stavby mostů a.s., PORR a.s., PORR Bau GmbH za nabídkovou cenu 9 764,9 milionu korun bez […]
Čas načtení: 2024-12-17 12:13:52
ŘSD zahájilo stavbu úseku Pražského okruhu mezi Běchovicemi a D1. Hotovo má být v prosinci 2027
Ředitelství silnic a dálnic (ŘSD) začalo stavět 12,6 kilometru dlouhý úsek Pražského okruhu z Běchovic na D1. Cena stavby vzešlá z výběrového řízení je 9,76 miliardy Kč bez DPH, práce by měly trvat do zprovoznění tři roky. Úsek bude šestipruhový, patří k nejvýznamnějším dopravním stavbám v ČR. Společně s ním chce ŘSD na konci roku […]