Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-09-27 15:17:00

Depeše mrazivé noci

Těžký plášť už měl zaprášený lehkými vločkami. Krempa vysokého klobouku ztěžkla pod nánosem sněhu. Až ho bude sundávat, aby pozdravil, bude překvapen, kolik toho jeho hlava nesla. Kráčel večerní zasněženou krajinou, která se odrážela ve světle úplňku. Proto bylo pořád dobře vidět. Cesta zapadala; k ránu už nebude rozeznatelná od zbytku okolí. Když se zvedl štiplavý vítr a promíchal bílé chomáčky, skryly se i jeho stopy. Jako by stál sám uprostřed ničeho. Ještě má před sebou delší cestu k branám osady. Muž mířil s královskou depeší k panství rytířů z Gurdenu. Nehoda, která ho stihla cestou, ho připravila o královského koně. Světlo v jeho očích před hodinou dohaslo. Vrstva sněhu a mrazivá vánice ho přikrývají pod svou peřinou. Ponořil se do posledního bezesného spánku. O své zdraví se ale muž neobával, jen aby došel včas za bránu osady, než bude rozsudek vykonán. K tisíciletému výročí výstavby Velkého chrámu udělil král milost, ale jak se to mohou ti lidé a hlavně odsouzená dozvědět, když on tu stále zápolí se závějemi? Kdyby mu byl její život lhostejný, kdyby nebyl loajální ke svému králi… I tak by musel kráčet dál a vzdorovat přírodním živlům, nebo by usnul na věky jako jeho kůň. Odsouzená stála bosa na slámě, přikovaná ke kamenné zdi, zahřívaná plameny pochodní rozestavěných tak blízko, aby chránily zbytek osady od jejich mocných kouzel. Jak krásné mohou být zimní večery! Oknem k ní doléhalo světlo úplňku, viděla na tisíce třpytivých hvězd. Možná by si raději sedla, ale není to tak zlé. Měkká sláma hřeje do chodidel a ze všech pochodní sálá tak silné teplo, které by jí mohl kdejaký vesničan, schoulený v kožešinách ve své mdle vytopené chaloupce, závidět. Hlad nemá, ani žízeň. Jeden z podezřelých atributů, proč se dostala až sem. Proč nemusí jíst, ani pít, proč rozumí řeči zvířat?! Kdo je jiný, je nebezpečný. Po osadě kolovaly zvěsti, jakou je mocnou čarodějkou, která snadno může ovládat mysl každého. Až muselo přijít malé dítě, aby se zeptalo: „A proč tedy neovládne žalářníka, proč zůstává stále přikovaná?“ Protože ve skutečnosti není nebezpečná. Ale copak je tak jednoduché přesvědčit rozhořčené lidi, kteří ze strachu křičí a zvedají zbraně? I kdyby chtěla, její hlas nikdo neuslyší. Když lidé uvěří povídačce a postaví se do shluku, pro jiné slovo už tam místo není. Ještě má spoustu hodin času. Rozsudek má být vykonán, až s ranním rozbřeskem. O to jsou dlouhé zimní večery krásnější: nabízejí mnohem delší prostor pro naději na svobodu, mnohem více času pro zázrak než krátké letní noci. Prozatím prokřehlý muž na cestě už sotva hýbal prsty v rukavicích. Viděl před sebou brány osady, ale stále byly příliš daleko: blízko očí a touze, daleko pro ztuhlé nohy a bolestivě zmrzlé prsty v botách. Když už byl na dohled, prostorem začaly svištět šípy. Zoufale poklekl na kolena. Bez oře vyzdobeného královským erbem je pro ně v tuto pozdní hodinu jen neznámým přivandrovalcem. Vetřelcem, který by mohl do jejich osady přinést zkázu. Lučištníci vždy nejprve střílejí, až později se ohledává tělo a přicházejí na řadu otázky. Ne dříve než za bílého dne. Klečel a doufal, že pokud nebude pokračovat, zastaví palbu. Ostří šípů se hluboko kolem něho zabořilo. S hlavou sklopenou přesto z plných plic řval: „Jsem vyslanec krále! Vyslanec krále! Pustťe mě! Nesu depeši od samotného vládce!“ Jeho slova ale slyšet nebyla. Znovu se zvedl vítr. Popadl povrchové vločky a metal s nimi krajinou. To je ta chvíle, kdy musí vstát a běžet. Žádný šíp teď nemá šanci trefit se do svého cíle. Rozeběhl se k branám. Bušil pěstmi. Otevřelo se malé zamřížované okno. „Jsem vyslanec krále! Nesu depeši od samotného vládce,“ drkotal zuby, sotva mu bylo rozumět. Musel to několikrát zopakovat. „A kde máš královského koně?“ „Umrzl…“ „A jak ti máme věřit?“ „Mám depeši s královskou pečetí. Ale nemohu ji dát tobě. Musím ji předat hlavnímu soudci.“ „Soudce spí.“ „Král uděluje milost. Musíte vzbudit hlavního soudce. Je to králův rozkaz.“ Byl to boj s větrnými mlýny, váhal, kolik toho v tom krutém mrazu ještě vydrží. Měl se obléct lépe. Byl informovaný, že v těchto výšinách je chladno, ale netušil, jak zima může být opravdu drsná. Pak se objevil muž nedbale zabalený kožešině. Jako by přicházel živý medvěd s klimbající hlavou a ostrými zuby. Rozespalý soudce se navlékl do kožichu, jen aby to měl za sebou. Pak pokynul strážím. Úkol byl splněn. Odsouzená odhlédla od okna. Uvolnili ji ruce, prohmatala si bolestivá zápěstí. „Můžeš jít!“ poručil žalářník. „Venku je zima, nemám nic na sebe, byla jsem tu tak dlouho. Půjčíte mi kožešinu?“ „O tom tu není ani zmínka. Mám tě jen propustit. Tak běž!“ pokynul. Stála na prahu žaláře. Ještě jeden krok a její bosá chodidla pocítí chlad sněhu. Mrazivý vítr ji obalí a sněhové vločky pokryjí. Taková svoboda není vysvobozením. Nechtěla to udělat, celou dobu se držela zpátky a u soudu se hájila, že je jako každý jiný s jedinou změnou, že je živa sluneční energií. Ale co jí zbývalo? Snad to nebyl úmysl, aby vyzradila své schopnosti. Dlouhé zimní večery jsou krásné, protože jsou stříbrné. Ale zebou. Natáhla dlaň a úzká cesta před ní rozkvetla. Vedla až za brany, z osady do temného lesa, kde přebývala. Prokřehlý muž s údivem sledoval bosou dívku. Dlaní se dotkl zeminy. Hřála. Všichni už šli spát, žalářník zamkl těžké dveře, lučištníci hráli kostky a popíjeli pivo. Jen strážný u brány a muž ve vysokém klobouku viděli vše. Cizinec pohlédl na strážného, ale ten přiložil prst ke rtům: „Nikomu to neříkejte.“ Společná tajemství posilují nebo svazují. Ale kdo by v tichu mírumilovné noci chtěl vznést námitku… Martina Boučková, obrázky Pixabay

Čas načtení: 2024-12-11 13:00:00

Bob a Bobek ve filmu: Na stopě Mrkvojeda: Recenze

Kdo by neznal Boba a Bobka, slavné králíky z klobouku kouzelníka Pokustona? Dva bílí ušáci, co každé ráno vstávají a cvičí – tedy přinejmenším Bob. Protože Bobkovi se z vyhřátého klobouku nikdy nechce. No a potom jdou pracovat. Proč? Protože práce šlechtí! Myslím, že víc není potřeba je představo...

Čas načtení: 2024-12-11 14:00:00

Vstávat a cvičit! A proč? Protože je ráno! Legendární králíci z klobouku Bob a Bobek baví diváky již 45 let

To je, prosím, klobouk kouzelníka Pokustona a v něm bydlí dva králíci. Bob... a Bobek. Jenže tomu se nikdy z vyhřátého klobouku nechce… Vstávat a cvičit! Raz, dva! Raz, dva! Raz, dva! Ale proč? Protože je ráno! Jenže já mám ještě noc… Tímto již zlidovělým dialogem v podání herce a „dabéra“ Josefa Dvořáka začíná každá epizoda jednoho z nejoblíbenějších večerníčkových seriálů Bob a Bobek – králíci z klobouku (později Bob a Bobek na cestách). Poprvé se na televizní obrazovce tato legendární dvojice objevila před 45 lety 11. prosince 1979.

Čas načtení: 2025-05-29 23:29:26

Vzpoura žlutých klobouků: Uvnitř povstání francouzského venkova se rodí odpor farmářů proti environmentalistům

Vzhledem k rostoucí nespokojenosti na francouzském venkově, má krajně pravicová strana Národní shromáždění Marine Le Penové velkou příležitost vyhrát prezidentské volby v roce 2027, kdy by mohla vyslat svého kandidáta či kandidátku (Prozatím soud Marie Le Penové zakázal kandidovat) do… The post Vzpoura žlutých klobouků: Uvnitř povstání francouzského venkova se rodí odpor farmářů proti environmentalistům first appeared on Akta X.

Čas načtení: 2025-08-08 19:27:02

Jak uskladnit bedly, když jich najdete více? A co z nich rychle připravit?

Jak uskladnit bedly, když jich najdete více? A co z nich rychle připravit? redakce Pá, 08/08/2025 - 19:27 Bezmasá jídla 1 - 1000 Kč Lehké 10 až 30 minut Klíčová slova: jak uchovat bedly nakládané bedly obalované bedly sušení bedel jak očistit bedly Tipy Pozor: Bedly nikdy nesušte s nožičkami – bývají tuhé a dřevnaté. Vždy je také konzumujte tepelně upravené. Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Nejprve kontrola a očištění Po návratu z lesa vždy bedly důkladně zkontrolujte, zda jsou zdravé, bez červivosti a plísní. Očištění provádějte nasucho – pomocí štětce nebo papírového ubrousku. Mytí vodou se nedoporučuje, protože bedly nasáknou vodu a rychleji se kazí. Jak bedly uchovat? 1. Sušení Nejlepší způsob, jak bedly uchovat dlouhodobě, je sušení klobouků. Nakrájejte je na tenké plátky. Sušte v sušičce na houby, troubě (na 50–60 °C) nebo na sítech na suchém vzdušném místě. Po vysušení skladujte ve sklenici nebo plátěném sáčku na suchém místě. Bedly takto uchované vydrží i rok a skvěle se hodí do polévek nebo omáček. 2. Mražení Bedly je možné i zmrazit, ale je potřeba je předtím krátce povařit nebo podusit (blanšírovat). Nakrájené houby krátce povařte (cca 5 minut), sceďte, nechte vychladnout a dejte do mrazicích sáčků. Skladujte maximálně 6–8 měsíců. 3. Nakládání do octa nebo oleje Jemně povařené bedly lze naložit do sladkokyselého nálevu stejně jako jiné houby. Další možností je nakládání do oleje s bylinkami a česnekem, ideální jako chuťovka. Rychlý recept: Smažené bedly v trojobalu Klasika, kterou zná každý houbař. Ingredience: 6 větších klobouků bedel 2 vejce hladká mouka strouhanka sůl, pepř, olej na smažení Postup: Klobouky očistěte a jemně osolte. Obalte je v mouce, rozšlehaném vejci a nakonec ve strouhance. Smažte na oleji dozlatova z obou stran. Podávejte s bramborem, chlebem nebo tatarkou. Přidat komentář Foto zdroj: Mushroom Bedla High - Free photo on Pixabay text redakce Období pozdního léta a podzimu přináší do lesů kromě hříbků i oblíbené bedly. Jsou chutné, výrazně aromatické a snadno rozpoznatelné. Pokud na ně narazíte ve větším množství, určitě přemýšlíte, jak je uchovat co nejdéle, a hlavně bezpečně.

Čas načtení: 2025-09-06 10:00:00

Trumpova politika je jen kouř a zrcadla

Pozorovat politiku Donalda Trumpa je jako sledovat kouzelníka, který ovládl umění velkolepého gesta, ale zapomněl pointu celého triku. S hůlkou mává s ohromující vervou, plášť dramaticky rozevlaje, ale králík z klobouku nikdy nevykoukne. Místo toho publikum zírá do prázdného klobouku, zatímco kouzelník už se přesunul na další pódium a předchozí trik prohlašuje za obrovský, historický úspěch.

Čas načtení: 2026-01-21 07:00:01

Alain Delon. Donchuan a dandy, který na to měl. Byl to prostě gentleman

Fešák a filmový darebák z nesmrtelných filmů 60. a 70. let. Tak by se dal nazvat pan herec, který mohl sbalit každou. Herecká kariéra, která trvala skoro šedesát let, byla přetržena v požehnaném věku a nám nezbývá než vzpomínat při sledování snímků, ve kterých hrál. Donchuan věčně cool Alain Delon byl cool, charismatický, krásný a neodolatelný muž. To se o některých mužích dnes říct nedá, protože dnes jsou chlapi všelijací. Byl to sice gauner a ženy po něm prahly, není však dokázáno, že by kdy nějakou udeřil nebo ponížil. Zkrátka byl to světa znalý bohém a gentleman zaměřený na krásky. Svádění a milování žen bral jako své poslání a dalo by se říct, že láska pro něj byla pouhá hra. On tomu však pokaždé, když měl nějakou ženu, věřil. Zkrátka jej časem Schneiderová, Nico a jim podobné omrzely a hledal vášeň a erotiku v další náruči. Dokonce ani obě paní Delonové do smrti snubní prstýnek nenosily. Byl to velký muž a jedinečný herec, jenž v každém filmu dokazoval, že na to má. Snad každý film s Delonem je odrazem hercovy osobnosti. „V jednom filmu Delon sedí hodinu před zrcadlem a opravuje polohu klobouku. A právě v tom spočívá postava a postoj, který ovlivnil desítky dalších filmů o cool nájemném vrahovi,“ vyjádřil se režisér Bertrand Blier.  S krásnou herečkou Romy Schneider si osud krutě pohrával. Pokusila se o sebevraždu a přežila svého syna Číst více Nájemný vrah, který se bál Vyznamenal se ve stovce filmových snímků, v nichž vynikal trhák jménem Le Samourai. Hlavní hrdina Jef Costell se živil jako nájemný vrah. Tak dlouho zabíjel, až na něj přece jenom došlo i přes neprůstřelné alibi, které mu vždy ochotně zaručila manželka Jane. Jednou totiž obdržel zakázku s cílem zavraždit majitele nočního klubu Marteye. Policii unikl prozatím jen o vlásek a byla tu ještě jedna věc. Když si vyzvedával honorář za vraždu, trklo jej, že vlastně on měl být ta oběť. Ve filmu zazářila i paní Delonová a bylo dost vidět, jak to mezi nimi jiskří. „Jejich pohledy, plné významu, jsou dostatečné, aby se kamera zachvěla,“ dovtípil se francouzský kritik Bertrand Guyard. Delon v tomto snímku dovedl obraz nájemného vraha k dokonalému mistrovství. Překonal vše, co dosud dokázal, když v ikonickém béžovém trenčkotu a šedém klobouku herecky světu předložil kamenný stoicismus vraha se studenýma modrýma očima za ledovou fasádou.  Tak už to má za sebou i božská Claudia Cardinale. Kočka se vším všudy, zkrátka akorát Číst více Delonovo soukromí Celé jeho vlastní jméno bylo dost krkolomné – Alain Fabien Maurice Marcel Delon. Narodil se v Paříži ještě před 2. světovou válkou v roce 1935. Jelikož se rodiče rozvedli a nebyli schopní se o něj starat, převzali jej do péče pěstouni. Když oba zemřeli při dopravní havárii, putoval zpět k matce. Z každé školy vždy vyletěl, a tak mu nic jiného nezbylo než pracovat jako řeznický učedník u svého otčíma. Poté utekl k námořnictvu a zažil i vojenskou kariéru, kterou mu překazil vojenský kriminál za krádež džípu. Konečně na filmovém festivalu v Cannes koncem 50. let 20. století si jej všimli producenti a dávali mu prozatím malé a epizodní role. Kromě dlouholetého románku bez oltáře s Romy Schneiderovou se stala jeho osudovou ženou Natalie, s níž měl syna. Ani druhá manželka Rosalie van Breemen s ním nevydržela do konce, ačkoliv se na výsluní držela docela dlouho.  Alain Delon sice opustil scénu, ale jeho pohled – ten ledově modrý, pronikavý a nečitelný – zůstane v dějinách filmu navždy. Dokud se budou promítat snímky jako Samuraj nebo Borsalino, Delon nepřestane existovat. Zůstává ikonou, která nepotřebuje slova, aby vyprávěla příběh o osamělosti a cti. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Brigitte Bardotová se ve zralém věku dala na pokání. Předtím ale bylo spoustu těch, co prošli její postelí.

Čas načtení: 2015-03-11 00:00:00

Supreme jaro/léto 2015 - Exkluzivní kolekce kšiltovek

Značka, kolem které se v poslední době točí největší hype? Rozhodně odpovíme SUPREME. Tento label se již drží na špici delší dobu, ale v poslední době je o ní více slyšet. Nyní si představíme jejich poslední kolekci kšiltovek a klobouků na jaro a léto 2015 a jak už jistě tušíte, opět se máme rozho ...

Čas načtení: 2015-01-31 13:00:00

Nové kšiltovky New Era na Queens.cz

Pomalu se blíží jaro a to znamená, že kromě nových tenisek bude třeba hledat nové pokrývky hlavy, v čemž vyniká značka New Era, která má velké zastoupení v obchodě The Streetwise Store Queens. Právě proto do Queensu dorazila žhavá kolekce kšiltovek a klobouků na jaro 2015 od labelu New Era s nejrů ...

Čas načtení: 2011-06-06 00:00:00

Stylově i s labelem Volcom / Nová kolekce na Freshlabels.cz

Volcom patří mezi labely, které se v obchodech příliš neohřejí, tak jsme rádi, že vám můžeme včas představit novou letní kolekci, která právě přirazila v obchodě Freshlabels.cz. V nejnovější kolekci Volcom se znovu objevilo několik nevšedních kousků, na své si přijdou příznivci klobouků a bekovek. ...

Čas načtení: 2011-03-30 00:00:00

New Era Flagship Store Tokyo / Prohlídka obchodu

Nová vlajková loď fenomenálního labelu New Era zakotvila v Tokiu. Tam se otvíral již osmý obchod společnosti New Era, což se samozřejmě neobešlo bez oslav. V dnešní zprávě si přiblížíme především interiér obchodu, který nás každopádně zajímá nejvíc. Nespočet kšiltovek i sérii klobouků EK by New Er ...

Čas načtení: 2010-04-27 00:00:00

Superlativní trika a kšiltovky WeSC / Freshlabels.cz

Jarní kolekce Wesc konečně u nás! Na Freshlabels.cz můžete kupovat superlativní kousky oblečení a doplňků této vysoko stoupající hvězdy. Na e-shopu a v kamenných obchodech v Teplicích můžete vybírat z dámských i pánských kvalitních trik, kšiltovek New Era, klobouků, kraťasů, kalhot a kožených peněž ...

Čas načtení: 2009-05-28 00:00:00

Goorin' Brothes – módní klobouky

Firma, vyrábějící klobouky, Goorin´ Brothers je dalším příkladem malé rodinné společnosti, která je oblíbená v módní branži. Design klobouků má na starosti nejmladší z rodiny Goorinových a stará se tak o nezávislejší a volnější streetovou scénu. Rodiče mladého Goorina jsou zkušení kloboučníci, kteří ...

Čas načtení: 2011-06-04 00:00:00

V klobouku letos zazáříte! / Klobouky a kloboučky

Chcete ještě letos pořádně zazářit? Potom si musíte koupit módní klobouk či klobouček, který je hitem tohoto roku. Bez klobouků se v minulých stoletích ženy neobešly a nevyšly by bez něj na ulici. Je veliká škoda, že se od tohoto úžasného módního doplňku odpustilo, ale doufám, že se to letos změní. ...

Čas načtení: 2010-04-04 00:00:00

Dívka z divokého západu / Westernové klobouky

Používání *klobouku** je doloženo již ve starověké Mezopotámii a Řecku. V Evropě se hromadně začaly znovu užívat až od 15. století. Od počátku byly klobouky z pevné tkaniny, později z plsti a ze slámy. Slaměné klobouky však dlouho nosili pouze vesničané, obliba tohoto materiálu u vyšších společenský ...

Čas načtení: 2009-10-12 00:00:00

Bekovka: Luxusní pokrývka hlavy pro vás / Bekovky a baretky 2009

Nesluší Vám čepice, ale máte ráda pokrývky hlavy? Pak je pro vás skvělou volbou bekovka. Bekovka, neboli baretka je v dnešní době opět velkým hitem, který sluší každé ženě bez výjimky. Bekovka je v podstatě jakési spojení kšiltovky a klobouku. Bekovku si velice oblíbily zejména ženy mladšího věku. ...

Čas načtení: 2009-08-21 00:00:00

Klobouky Dantes: To je pravý symbol léta!

Slaměný, papírový nebo polyesterový klobouk je pravým symbolem léta. Ženy, které je nosí, vědí, že pravou dámou se stanou v okamžiku nasazení klobouku. Klobouky Dantes to jen dokazují. Tato prosperující firma vznikla v roce 1993. Sídlem světové módy je Itálie, proto také dovoz zboží pochází z této z ...

Čas načtení: 2013-05-09 11:30:00

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl

Problém nelze vyřešit na stejné úrovni poznání, na které vznikl. Něco takového prý kdysi řekl Einstein a mě se ta myšlenka velmi líbí. Jen jsem ji vždycky považovala za záležitost velkých, skoro životních rozhodnutí. Třeba v případě manželské krize, kdy už se ti dva domluvit nedokážou, požádají odborníka – manželského poradce – aby jim pomohl. Když člověk řeší nějakou situaci, je v ní uzavřen jako v domě. Vidí prostě jen to, co je uvnitř. Takže některé problémy vyřešit dokáže, ale některé ne, protože je k nim potřeba vidět situaci zvenčí. Není to otázka inteligence. No, možná trochu jo. Ale ani ten nejchytřejší člověk na světě nedokáže vymyslet a vyřešit všechno sám. K tomu potřebujeme ostatní lidi. Názor druhého člověka může být tím, co naše myšlení posune na jinou úroveň, co nás přiměje podívat se na komplikovanou situaci z jiného úhlu, ze kterého se může řešení jevit někdy až nepříjemně jednoduché. Pak si připadáme jako troubové, že jsme to neviděli. Zbytečně se obviňujeme, ze svého úhlu pohledu jsme to možná ani vidět nemohli. Připodobnila bych to k tomu, kdy stojíte vedle svého partnera v lese a on vám ukazuje veverku. Jenže vy ji  pořád ne a ne vidět. Pak se postavíte na jeho místo a zjistíte, že předtím vám výhled zakrýval strom. Budete se pak obviňovat z toho, že jste hloupí? Nebo ten druhý? Jasně, že ne. Prostě stačilo o kousek změnit úhel pohledu a situace se vyjasnila. Podobně to podle mě funguje i mezi lidmi. Každý se na věci dívá se svého stanoviska, je ovlivněný svými názory, znalostmi, tím, co považuje za správné a žádoucí i tím, čeho se třeba bojí. Všechny tyto vlivy tvoří něco jako vnitřní krajinu. Objekty v ní nám občas prostě nedovolují vidět některé věci. Co s tím? Existují sice různé techniky, jak přijít na nová, neobvyklá a originální řešení – myšlenkové mapy třeba, ale ani ty nejsou samospasitelné (i když z knížek o myšlenkových mapách skoro čiší, jaký je to všelék).  Napadá mě ještě metoda šesti klobouků, určitě jich je mnohem víc. Nejlepší bývá zeptat se jiného člověka. Dokonce ani nemusí být až tak velkým odborníkem na to, co nás trápí. Když vám není dobře, komu se svěříte? Svému lékaři? Nebo si spíš postěžujete partnerovi nebo kolegyni v práci? Dost často se obracíme na toho, kdo je zrovna nejblíž. A dost často nám ten dotyčný něco poradí – lék, bylinku nebo nás aspoň ujistí, že opravdu nevypadáme dobře a že máme jít k lékaři. Je zvláštní, že rada takového amatéra bývá dobrá, i když on nemá ani zlomek těch znalostí, které má odborník. Proč? Možná je to tím, že škála našich nejběžnějších problémů není až tak velká a setkává se s nimi skoro každý. Nebo je to proto, že to prostě vidí jinak a díky tomu rozšiřuje i náš pohled na věc. Pro mě z toho vyplývá jeden důležitý závěr: je důležité mít kolem sebe lidi a mluvit s nimi. Nejen o svých problémech, to každého jenom otráví. Navíc ne všechno, nad čím přemýšlíme, chápeme jako problém. Když se chystáte malovat a rozhodujete se pro barvu, říkáte tomu problém? Asi ne. Ale když vám někdo poradí malíře, který má cit pro barvy a pomůže vám k vaší naprosté spokojenosti, tak se to dá považovat za vyřešení problému. Další výhoda toho, když mluvíte s druhým člověkem, je v tom, že se v něm skrývá (stejně jako ve vás) ohromná studnice informací, znalostí, dovedností, do kterých může sáhnout a najít možná právě tu informaci, která vás v dané chvíli posune o kousek dál. Někdy bychom se mohli posunout i o hodně velký kus, ale to se nám moc nechce. Malé změny zvládáme, těch velkých se bojíme. Zcela oprávněně. Změny vyvolávají i různé vedlejší účinky, které se mohou dotknout věcí pro nás důležitých. Změníte třeba práci, získáte náročné, velmi dobře placené místo, ale zjistíte, že váš manžel se s tím nějak nedokáže vyrovnat a že vaše manželství, kterého si ceníte nade všechno, se bortí a přestává fungovat. Známé jsou i případy výherců obrovských finančních částek, kteří s penězi neuměli zacházet, naletěli podvodníkům nebo peníze nerozumně rozházeli. Nebo v lepším případě si je udrželi, ale přišli o vztahy s přáteli a příbuznými, protože ti se s jejich „štěstím" nedokázali vyrovnat a buď jim záviděli nebo se snažili situace využít. Velká změna prostě znamená ohrožení současného stavu a proto se jim podvědomě bráníme.Ty malé změny, to je něco jiného. Těch se bát nemusíme, nemají takový potenciál nějak skokově ovlivnit náš navyklý způsob života. K těm malým změnám se někdy dopracujeme sami, jindy nás k nim inspirují ostatní a vůbec to nemusí být v situaci, kdy poníženě žádáme o pomoc, spíš to obvykle vyplyne z hovoru, kdy často volíme témata, která v dané době zaměstnávají náš mozek. Takový nezávazný nesměrovaný rozhovor zdánlivě o ničem je velmi důležitá součást lidské kultury. Buduje vztahy mezi lidmi a dodává nám nové impulsy. V době, která tak fandí výkonnosti a efektivnost se prosté pokecání si nebo zdrbnutí může zdát jako marnění času. Taky jsem to tak dřív cítila. Změnila jsem názor, když jsem zjistila, jak obohacující může povídání s lidmi být. Jistě, ne vždy a ne s každým. Jsou lidé, kteří spíš jakoby člověka vysávali, unavovali. Těm je lepší se vyhnout. Nakonec proč trávit svůj volný čas s někým, s kým se necítíme dobře, když je na světě spousta fajn lidí, se kterými je radost pobýt?

Čas načtení: 2022-02-21 20:27:15

Děda Miliarda, jak by mohla vypadat dětská knížka

Můj děda byl hrnčíř. I když je jasné, že ve skutečnosti byl mnohem víc. Říkal si “děda Miliarda”. To proto, že se jmenoval Jarda a byl miliardový. Stal se mou inspirací pro vytvoření dětského příběhu, knížky, která má 82 normostran. Původní verzi jsem napsala před mnoha lety; zhruba ve stejné době jako Tajemství dědečkova deníku. Dostalo se jí pěkného hodnocení v agentuře Mám talent a také od beta čtenářů. Rozšíření a další revize proběhla ve dvou etapách, naposledy v 2019. Následně také rukopis získal velmi pěkný ohlas v nakladatelství Mladá Fronta, kde setrval téměř dva roky. Ačkoliv jsme již vyhledávali i ilustrátora a vypadalo to na dobré cestě, nakonec k publikování nedošlo. Paní redaktorka Hana Vildová ke knížce uvedla: “Rukopis jsme projednávali a bohužel byl zamítnut, protože se bude dětská literatura v MF zásadně omezovat, moc se omlouvám, že to tak trvalo, kdyby to bylo na mně, rozhodla bych se jinak. Opravdu se omlouvám, moc mě to mrzí.” (12.10.2021) Podívejte se tedy aspoň na první kapitolu. A snad se někdy knížka dočká svého vydání. Děda Miliarda je příběh, ve kterém se rozmazlená prostořeká Terezka uprostřed noci ocitá v nemocnici. Před usnutím jí maminka vypráví příběh o svém dědovi hrnčíři. I když Terezka vzdoruje, nakonec usne a ve spánku vklouzává do příběhu. Vstupuje do starobylé vesničky, kde nejezdí auta a zastavil se čas v minulosti. Poznává svého pradědu a prababičku, čarování z kouzelné hrnčířské hlíny, mluvící zákeřnou kočku, přátelského samotářského vodníka, nevypočitatelného skřeta Matlafouse a děti z vesnice. Všechno vypadá naprosto dokonale. Čas má svá vlastní měřítka a kouzla jsou vlastně normální. Jenže vrátit se domů nebude vůbec snadné. Zejména když Terezka neuposlechla varování. Jak je to se Šamšulkou Na první pohled to bylo jedno z úplně obyčejných rán, do jakých jsme vstávali nesčetněkrát. Tereza klečela na židli a přes ledově chladná okna dětského oddělení v krajské nemocnici pozorovala prokřehlé lidi, jak se zimou choulí do kabátů a huňatých čepic. Někteří si skrývali brady a tváře do vysokých límců a dlouhých pletených šál. Až taková mrazivá zima byla, že když chtěli něco říci, z úst jim vycházela pára v podobě průsvitně bílých obláčků. Tváře měli červené, stejně jako uši, pokud si pořádně nenasadili čepici. V nemocničním pokoji zatím vládla Únava a Vyčerpání. Dvě neviditelné vlezlé víly, které stále hledají příležitost, aby si směly někoho svým objetím podmanit. Obě jsou si podobné jako sestry. Křehounké bytůstky, které se lehce nadnášejí nad zemí. Jejich drobná chodidla ještě nikdy nepocítila tvrdost podlahy, ani je nepošimrala stébla trávy. Únavy světle modré oči vyzařují z její bělostné pokožky jako osamělé pomněnky uprostřed sněhové přikrývky. Až ke kolenům jí spadají bílé vlnité vlasy s několika světle modrými melíry. Jakoby se tenké vodopády horských pramenů prodíraly sněžnou krajinou. Mnohokráte jsme již slyšeli, jak její tvář byla právě tou z posledních, kterou zesláblí horolezci spatřovali na nejvyšších vrcholcích hor, když se jejich těžké boty propadávaly do hlubokého sněhu a oni už mysleli, že nemají žádnou naději. Kolébala je svým krásným úsměvem k poslednímu spánku stejně falešně, jako starověké Sirény zbloudilé námořníky. Je nebezpečné podlehnout její půvabné tvářičce v tak bohem zapomenutých končinách, kde líčka už tak ztvrdla chladem, že je ani mráz nepoštípe. A madam Vyčerpání, jako by jí z oka vypadla. A přesto je svým způsobem odlišná. Její pleť je našedlá a vlasy v barvách černošedé. Při pohledu na ni člověk otvírá ústa a hluboce zívá. Cítí, jak ho tíží víčka, klesá hlava a tak bolí, jako by nesla obrovský balvan. Těžknou i ruce a nohy a celé tělo je najednou zcela neunositelné. Každý už určitě zažil ten pocit, kdy je téměř nezvládnutelné udělat jediný krok. Jako by nebylo ani možné se pohnout z místa. A největší úlevou by bylo jen si lehnout, oddechovat a spát. Tereza dýchala na okno. Na skle se díky páře vykouzlilo kolečko, které se zvětšilo v neforemnou mlžnou mapu. Pohledem skrz svět za zdmi dětského oddělení vypadal rozmazaný a pokřivený. Sledovala tak skrz šmouhu třeba postaršího pána v klobouku, který se opíral o svou hůlku. Jenže přes ten flíček jako by se rázem proměnil ve zkřivenou příšeru s protaženým pařátem, který se po Tereze natahoval a chtěl jí stáhnout do světa křivých věcí a myšlenek. Trpělivě se dívala, jak se k ní vehementně přibližuje a z očí mu plápolají vymyšlené plamínky hněvu, protože přece příšery nemohou být přátelské, a pak hned o chvilku později, jak obrázek opustil kolečko páry na okně, byl zase zpátky ve skutečném chladném světě normálních věcí. Odešel z té zadýchané mapy a kráčel dál pomalu po chodníku. On vlastně takhle šel po celou dobu a nemohl ani tušit, jak si ho před chvilkou Tereza představovala. Opíral se o svou hůlku, na okamžik se zastavil a pak se zčistajasna zadíval nahoru do oken prvního patra. Dívá se na mě? Ulekla se Tereza. Copak to mohl vědět? Pro jistotu se stejně přikrčila, aby nebyla z venčí vidět. Spíš však starce přilákala ta dětská zvědavá tvář, než by tušil, co se skrývá za Terezčinou fantazií. „Měla bys jít spát,“ podotkla mamka. Seděla na protější židli u stolu, který byl potažený pruhovaným omyvatelným ubrusem. Moc čistý ale nebyl. Zůstalo na něm několik otlačených koleček z hrníčků. „Nechce se mi.“ „Ale celou noc jsi probděla.“ „Za to já nemůžu,“ mračila se Tereza. Copak to je fér nutit člověka, aby šel spát, když je bílý den? Zlobila se. Ale pojďme si ji lépe představit: Za pár měsíců jí bude deset roků, má dlouhé tmavě hnědé vlasy a modré oči. Radši by na posteli skákala, než v ní spala. Spíš ji napadají otázky: Kdo ví, jak pružné jsou matrace v nemocnicích? Vyzkoušel už to někdo? Než aby někoho poslouchala. Do háje s poslušností! Pořád se něco nesmí, a něco dalšího musí. To Tereza by zavedla docela jiný pořádek. Vstávat brzy ráno? A proč? Ať si vstává, komu se chce. Do školy by se chodilo až na desátou, to už je člověk dobře vyspalý. Ale vlastně nakonec proč by se někam muselo? Vždyť ona ani nemá zapotřebí, aby do nějaké školy chodila. Tak to je. Když by někdo řekl: Terezko, to bys přece taky mohla být hloupá! Má hned pohotovou odpověď: kdepak mě mamka všechno naučí! Mamka taky chodila do školy, už to všechno zná, tak proč by jí to, co je potřeba, nemohla učit ona? Však oni si doma společně vystačí. Ona, mamka, taťka a k tomu si pořídí spoustu koček! To jsou totiž ta nejúžasnější zvířata na světě. A k dalším pravidlům. Proč si třeba uklízet pokoj? Jaký to má smysl, když se tam hned udělá nový nepořádek? To by nemohla nic dělat, aby tam zůstalo uklizeno. Proč má potom všechny ty hračky? Děti by si měly s hračkami hrát, ne je uklízet. To jim akorát tak zkazí náladu z hraní! Na světě je spousta zbytečností a špatně vymyšlených věcí a div je, že na to dospělí ještě nepřišli! Venku možná konečně napadne trochu víc sněhu, protože vločky se trpělivě snášejí z nebe a brzy se jistě rozsype celá nebeská peřina. A Tereza se má chystat na koulování a ne ležet v nevábném nemocničním pokoji. Nebo kdyby jí mamka aspoň vzala do nemocnice tablet. Čas by líp utíkal. Jenže na to nebylo v noci ani pomyšlení. Mamka, ta by měla jít taky spát. Kdepak Tereza! Ne nadarmo se říká, že děti mají o hodně víc energie než dospěláci. Však to Tereza vidí: mamce se pod očima táhnou fialovo šedé kruhy, opírá si bradu a kdyby to zdravotnímu personálu nevadilo, hned by si lehla do postele místo Terezy. „Tady nikdy neusnu,“ dodala Tereza ve chvíli, kdy mamce málem spadla brada na stůl. „To si jenom myslíš. Počkej, až tě zmohne únava. Já už sotva očima šilhám.“ Neviditelná víla se otočila směrem k matčiným slovům. A pak se lehce připlížila k jejím zádům. A začala ji hladit po vlasech. „Nepleť se mi tu,“ špitla víla Vyčerpání. „Podívej se na ty nádherné hluboké kruhy pod očima. A jak už ani nemůže udržet hlavu! A ani mi to nedalo moc práce.“ „Doufám, že ji nenapadne dát si…“ šeptala Únava. „Dala bych si kafe,“ podotkla mamka. „Přivolalas to,“ zlobila se Vyčerpání. „Terezko, skočím si na konci chodby do automatu. Budu moct ráda, když si lehneš do postele.“ Jenže tenhle pokoj vůbec není hezký. Je celý bílý a na zdech je vidět každý hrbol. Postele jsou kovové s nažehleným vypnutým povlečením, až to vypadá, jako by tu ležela prkýnka místo peřin. Přineste mi barvy, napadlo Terezu, hned bych tu zdi vymalovala jinak. Doprostřed bych nakreslila obrovského Tyranosaura. A v zástupu doktory a zdravotní sestry, jak ho obvazují celými kilometry obinadel. Někdo by stál na štaflích a strkal mu ještě do tlamy teploměr, a jiný se mu osvětleným zrcátkem na čele díval do ucha, jestli ho má vyčištěné, a vzadu by stála zdravotní sestra s obří injekcí a rošťáckým úsměvem od ucha k uchu. „Už je to lepší,“ dodala mamka, sotva se vrátila do pokoje. „Kruci,“ zamračila se Vyčerpání. „Nepodíváme se do jiného pokoje, Únavo?“ A obě víly zmizely. „Proč ještě nejsi v posteli?“ „Vypadá to tady hrozně. To se nemůžeme vrátit domů? Můžu přece ležet tam, ne?“ „Musíš tu zůstat na pozorování. A já tu s tebou budu ještě chvilku a pak už budu muset jet.“ „Tak to ne, mami, přece mě tu v tomhle bílém vězení nenecháš samotnou!“ „Do oběda určitě zůstanu a dost možná, že tě zítra už pustí.“ Položila se na tvrdou matraci. Na téhle asi jen tak skákat stejně nepůjde. „Co to máš?“ Mamka vytáhla z kabelky malou hračku. Byl to ošuntělý hubený králíček v pruhovaném pyžamu. Podala ho Terezce. Na chvíli se chtěla zatvářit, že jí taková stará obyčejná hračka nezajímá, jenže tohle je se Šamšulkou jinak. To není jen tak kdo ví jak obyčejná hračka. Když tátovi byli čtyři roky,  ležel v nemocnici kvůli operaci palce. Nemohl s ním hýbat. A tehdy mu jeho tatínek, dnes by to byl Terezčin děda, přinesl Šamšulku. Ona si na ten příběh pamatuje, vyprávěl jí ho několikrát. Nikdo tam s ním tenkrát nemohl v pokoji zůstat a protože byl malý, tak se prostě bál. A jeho táta mu tehdy řekl, že mu králíček pomůže s uzdravováním. Ten čas pak utíkal rychleji a on si opravdu myslel, že Šamšulka má na jeho brzkém propuštění velký podíl. Když se díváte na tu hračku, vypadá jinak než ostatní hračky z regálu v obchodech. Ty jsou prostě všechny dokonalé a barevné a lákavé. Ale tahle je křehká a dívá se na vás takovýma upřímnýma mrňavoučkýma očima, jako by sama potřebovala něčí pomoc. Je tak ošoupaná! Jenže je neopustitelná! Protože nese v sobě obrovský příběh. Ona si pamatuje, jak její dnes téměř dvoumetrový táta byl ještě malým klukem, jak rostl, jak si ji spolu s ostatními hračkami dával vedle sebe na polštář. Ona viděla i Terezčina dědu. Jenže Terezka ho nikdy nepoznala. Odešel dřív, než se narodila. Ale Šamšulka ho znal. Proto není Šamšulka jen tak obyčejná hračka. Ta tu musí s nimi zůstat napořád. Pak táta vyrostl a jednou ho dal Terezčině mamce. A aniž by si to uvědomil, daroval jí jednu z nejcennějších věcí, co měl. A možná že žádná taková jiná věc už ani není. POKRAČOVÁNÍ ZDE Martina Boučková Líbila se vám ukázka? Můžete mi napsat: facebook, e-mail admin@superrodina.cz, Instagram níže. Děkuji. Martina Boučková

Čas načtení: 2021-07-12 09:58:32

Festival Praha žije hudbou rozehraje pražské ulice a náměstí

Ulice, náměstí, parky, vnitrobloky a další místa prázdninové Prahy budou 16. a 17. července patřit nejen muzikantům nejrůznějších žánrů, ale i divadelníkům, artistům či slamerům. Po dlouhé měsíce ztichlé město se tak díky 6. ročníku festivalu Praha žije hudbou naplno otevře pouličnímu umění v nejrůznějších formách. Do dvoudenního programu pod heslem „Umění patří do ulic“ se zapojí celá řada profesionálních umělců. Někteří se tak vrátí ke svým začátkům, jiní si vyzkoušejí hraní na ulici poprvé. Společně však podpoří stovku buskerů, tedy pouliční umělce, kterým je festival věnován zejména. V pražských ulicích vystoupí například muzikanti Laco Déczi, Ondřej Ruml, Voxel, Bára Zmeková, Aiko, En.Dru, Stříbrný Rafael nebo Brass Avenue. Mezi performery se objeví držitel ceny Thálie Jakub Gottwald se svým projektem UR-fascism, slamer Anatol Svahilec, Jan Bárta a jeho pohybové představení Pitch nebo artisté ze Cirqueonu. Praha žije hudbou je festivalem, na kterém si diváci užijí koncerty či představení oblíbených umělců na netradičních místech a z bezprostřední blízkosti, ale také mohou objevovat nové talenty. Program nabídne zdarma na dvě stovky vystoupení na téměř čtyřech desítkách míst. Hlavní festivalová trasa prochází centrem města se zastávkami v parku Kampa, na piazzetě u Quadria, Jungmannově náměstí, Můstku, Na Příkopě, u Prašné brány, na náměstí Republiky, v atriu Paláce Archa až po Kasárna Karlín. Hudbou ale ožije i Staroměstské náměstí, atrium Olympic Garden, Náplavka u Rašínova nábřeží, Nová synagoga na Palmovce, venkovní kavárna Šesťák, nebo prostranství bývalého Stalinova pomníku na Letné. Veškerý program je zdarma, posluchači mohou muzikanty odměnit dobrovolnými příspěvky do klobouku. Celý festival probíhá pod dohledem Uličníka, který je symbolem festivalu a svobodného uměleckého vystupování v ulicích Prahy. Více informací na www.prahazijehudbou.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}