Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2012-02-13 00:00:00

Dřevěný stojan na víno

Tak ušlechtilý nápoj, jako je víno, si zaslouží elegantní a důstojné uložení. K tomu slouží stojany na víno, které mají nejen funkci estetickou či praktickou, ale také napomáhají ke kvalitě vína. Stojany ze dřeva jsou totiž řešeny tak, že se v nich nachází víno ve vodorovné/šikmé poloze, což je pro ...

Čas načtení: 2011-04-09 00:00:00

rEvolution aneb pití s luxusem / Sklenice na víno

Víno jako ušlechtilý nápoj bychom měli konzumovat s určitou noblesou, s čímž je spojeno i nápojové sklo, ve kterém tento „božský nápoj“ servírujeme. Designové skleničky od Martina Jakobsena se s ušlechtilým nápojem snoubí dokonale. Návod k technice správného užití dodává sám Jakobsen: „Hrdlo láhve ...

Čas načtení: 2009-04-24 00:00:00

Sklenice na sekt

Stejně jako výroba vína, tak i nádoby z nichž se víno pilo, prošly historickým vývojem. Kultura pití vína se měnila od historicky známých nádob z pálené hlíny, dřeva a kovových číší až k dnes používanému sklu, ve kterém ušlechtilý nápoj nejlépe vynikne. Vytvořit harmonii mezi perlivým vínem – sektem ...

Čas načtení: 2009-04-30 00:00:00

„Wraglerky“ – džíny, které se nosí samy / Wrangler jeans

Něco málo z historie Tehdy se psal rok 1897 a dvacetiletý mladík C.C. Hudson se rozhodl opustit rodné místečko Spring Hill farm ve Williamson country Tennessee a vydal se na cestu do Severní Karolíny, v srdci ušlechtilý cíl, objevit skytou rozmanitost a krásu textilního průmyslu. Po svém příchodu s ...

Čas načtení: 2021-03-05 10:49:10

Liberalismus opět umírá. Jak ho resuscitovat? Na to se snaží odpovědět kniha Liberalismus: Krize, prameny, přísliby

Liberální hodnoty jsou dnes v ohrožení, jelikož v ně občané liberální části světa přestávají věřit. Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump si našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků své generace měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. „Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta,“ píše Traub ve své knize Liberalismus. Krize, prameny, přísliby. Další z titulů, jež pojednávají o svobodě a brání ji, vydává PROSTOR. Traub se rozhodl pojmout svoji knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Traub zkoumá vývoj liberalismu prostřednictvím myšlenek předních filozofů. Jeho průzkum vrcholí poválečnými triumfy liberalismu proti fašismu a posléze komunismu v Evropě a prosazováním občanských práv ve Spojených státech, kde se stal americkým „občanským náboženstvím“. Poté mapuje úpadek liberalismu v době sociálních a regulujících států. Dalším zásahem byla globalizace, jež přinesla západním pracujícím ekonomické otřesy a nejistotu. V závěrečné části knihy si autor klade otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Traubova analýza osvětluje jak lidskost liberalismu, tak jeho aroganci.   Ukázka z knihy úvod V čem tkví význam liberalismu Narodil jsem se v roce 1954 a v té době Američané používali slovo „liberální“ k označení víceméně všeho, co považovali za své dobré vlastnosti. „Američané řadí liberalismus mezi základní životní předpoklady,“ napsal tehdy historik Arthur Schlesinger jr. „Američan je z principu gradualista: je přesvědčen, že takřka všechny problémy se dají vyřešit rozumem a diskusí, a věří, že není mnoho problémů, které by se vyřešit nedaly.“ Liberalismus znamenal totéž co optimismus, racionalismus, pragmatismus, sekularismus. Spíše než o politickou platformu se jednalo o rys národní povahy. V knize Liberální tradice v Americe z roku 1955 přišel jiný proslulý harvardský historik Louis Hartz s postřehem, že v Americe nikdy nevznikla celostátní liberální strana. Byla by totiž nadbytečná: Amerika – prohlásil Hartz po vzoru Alexise de Tocquevilla – se liberální narodila. Tehdejší prezident Dwight Eisenhower byl samozřejmě republikán, avšak jeho zvolením byl jen stvrzen liberální konsenzus: platforma Republikánské strany přijatá v roce 1952 totiž poprvé akceptovala programy Rooseveltova Nového údělu včetně systému sociálního pojištění. Přes všechny nepochybné neshody, jež obě strany oddělovaly, vyznávali republikáni i demokraté obecnou víru ve svobodný trh, byli v rozumné míře odhodláni využít státu k ochraně občanů v obtížném postavení a k podpoře obecného blaha a sdíleli základní, bytostnou úctu k individuálním právům.      Vyrůstal jsem v Americe, v níž jako by všichni a všechno byli liberální. Můj otec volil republikány, avšak liberální republikány. Matka měla členskou legitimaci naprosto marginální newyorské Liberální strany. Podle politické doktríny, která platila u nás doma, byli jedinými skutečnými zloduchy oni blázni, kteří se sdružovali v krajně pravicové Společnosti Johna Birche, založené výrobcem cukrovinek Robertem Welchem. Měli jsme zakázáno jíst karamely Sugar Babies, protože je vyráběl Welch. K proniknutí potrhlých cvoků do blízkosti centra americké společnosti došlo jedinkrát: v roce 1964, když republikáni nominovali na prezidenta arizonského senátora Barryho Goldwatera, který byl pro porážku komunismu podle všeho ochoten rozpoutat třetí světovou válku. „Extremismus při obraně svobody není vada,“ tvrdil Goldwater. Jenomže komunismus – na rozdíl od extremismu – naši svobodu neohrožoval. Při bohoslužbě u příležitosti židovského Nového roku, konané několik týdnů před volbami, nás rabín v mé synagoze na newyorském předměstí, který jinak o velkých svátcích o politice nikdy nemluvil, snažně prosil, ať hlasujeme pro prezidenta Lyndona Johnsona. To se také stalo a Goldwater utrpěl zdrcující porážku, jež působila dojmem, že se společnost razantně vzepřela antiliberalismu.      Skutečnost však byla podstatně složitější. Goldwater propojil zuřivý studenoválečný konzervatismus s tradicí protietatistického tržního liberalismu, jehož původ bylo možné vysledovat až k Adamu Smithovi či dokonce Johnu Lockovi. V roce 1980 se prezidentem stal Goldwaterův efektivní blíženec Ronald Reagan. Po celé období mé dospělosti si tito pravicoví liberálové, kteří pro sebe používali označení „konzervativci“, směňovali moc s levicovými liberály, kteří se obvykle označovali za „progresivisty“. Když Francis Fukuyama přišel v roce 1989 se slavnou úvahou, že dějiny jsou u konce, jelikož liberalismus porazil všechny své ideologické protivníky, měl tím na mysli tento starší a širší význam. Předěl mezi demokraty a republikány byl v roce 1989 mnohem hlubší než v roce 1954, nicméně obě strany byly dědičkami liberální tradice.      Dnes ale svět pravice a levice, na který jsme byli zvyklí, působí skoro stejně starosvětsky jako poválečný konsenzus. Nejenom Američané, ale všichni občané Západu žijí ve světě, v němž (jakkoli chápaný) liberalismus čelí ze strany iliberalismu fatálnímu ohrožení. Přese všechny zásadní vzájemné rozdíly mají George W. Bush a Barack Obama společného víc, než jeden či druhý sdílí s Donaldem Trumpem, ale též s Viktorem Orbánem či Jarosławem Kaczyńským, autokratickými populisty, kteří ovládli politiku Maďarska a Polska. Trump si v roce 2016 úspěšně vydobyl nominaci za institucionální stranu konzervativismu, svobodného trhu a malé vlády, přitom se ale otevřeně vysmíval údajným pozitivům svobodného obchodu a sliboval, že ochrání sociální pojištění a zdravotní pojištění Medicare. S gustem bořil pilíře liberálního konsenzu, jejichž pevnost konzervativci do té doby narušovali jen skrytě. Tento plutokratický populista neobchodoval s nadějí, ale se strachem, barvitě líčil rizika, jež jeho bělošskému publiku hrozí od barevných a zvlášť od přistěhovalců, vyzýval k násilí proti protestujícím a vymýšlel si, jak se mu to zrovna hodilo. Pokud voliči chtěli za prezidenta konzervativce, mohli si vybrat některého ze sedmnácti Trumpových rivalů; ty však Trump snadno smetl. Následně vládne v plném souladu se svou kampaní – a přinejmenším do doby, kdy píšu tyto řádky, zůstal miláčkem své strany.      Rozmach neliberalismu či iliberalismu je nejintenzivnějším politickým šokem mého života – a příčinou, proč bylo Trumpovo zvolení tak absolutně nečekané, je právě fakt, že jsem vyrostl ve světě konsenzuálního liberalismu. Spolu s většinou příslušníků mé generace a nejspíš i s většinou politiků jsem měl za to, že politický život je omezen na výkyvy mezi levicí a pravicí. Liberálové a konzervativci byli přesvědčeni, že největší hrozbou pro americkou budoucnost je ten druhý. Mýlili se. Největší hrozba spočívá v tom, že se násilí a nenávist stanou normálem, že odvrhneme vědu, fakta i sám rozum a že přikročíme k marginalizaci a pronásledování menšin. Dvacáté století názorně ukazuje, že od populismu k autoritářství vede velice krátká cesta.      Když tedy vyšlo najevo, že existuje život i mimo hranice liberalismu, je třeba se zamyslet nad tím, co je na dědictví liberalismu cenného a co můžeme ztratit. Zaprvé si musíme uvědomit, co je a co není liberalismus. Jsme zvyklí mluvit o „liberální demokracii“, jako by šlo o pleonasmus, tj. jako by liberalismus byl nutně demokratický a demokracie nutně liberální. Liberalismus ale vznikl jako způsob, jak korigovat vládu většiny. James Madison je autorem proslulého varování před riziky „tyranie většiny“ a jeho formulace rezonuje v dílech velkých liberálních myslitelů poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla a Johna Stuarta Milla. Neexistuje žádný neochvějný důvod, proč by se nijak neomezované právo na svobodu slova nebo právo jednat podle svého, pokud tím neškodíte druhým, mělo těšit přízni většiny. Některé zcela základní liberální principy – například ochrana práv politických menšin a všech dalších menšin – se okamžitému zájmu většiny příčí.      Někteří raní liberálové pohlíželi na možnost smíru individuálních svobod s jakkoli pojatou vládou většiny s hlubokou skepsí. Jiní – včetně amerických otců zakladatelů – měli za to, že svoboda a rovnost jsou slučitelné. Mnohé mechanismy, jež spojujeme s demokracií jako takovou, například dělba moci, slouží k omezení možného dosahu demokratického státu, a chrání tak každého jednoho z nás před námi všemi. Avšak formálními strukturami se téma nevyčerpává. Mill i Tocqueville by prohlásili, že v poslední instanci nejvíc záleží na hodnotách a zvycích – „normách“, jak bychom řekli dnes –, nikoli na výslovně formulovaných pravidlech. Například svoboda slova přežije, jen pokud jsou lidé připraveni k její obhajobě. V tom tkví hlavní lekce z rozmachu totalitarismu ve 20. století. Výmarská republika sice byla po formální stránce liberální a demokratická, avšak německý lid nakonec svolil, že se svých svobod vzdá ve jménu ohromného kolektivního cíle. Děsivá zkušenost totalitarismu byla pro velké liberály v polovině století, především pro Isaiaha Berlina, dokladem toho, jak mohou zvrácení vůdci strhnout k tyranii celé národy. Liberalismus byl vratší, než vypadal; pokud je vyvinut dostatečný tlak, mohou se lidé domněle ustálených názorů zříct.      Liberalismus a vláda většiny si navzájem stanovují hranice. Fungují, resp. měly by fungovat jako vzájemné svědomí. Liberalismus, který se prostě a jednoduše poddává vůli většiny, ani nestojí za obhajobu. Zároveň ale liberalismus předpokládá úctu k jednotlivci a jeho schopnosti vybrat si vlastní cestu. Liberalismus bez demokratické podpory skončí jako elitismus: liberálové pak naříkají nad ignorantstvím mas a běžný občan reaguje resentimentem, jehož umějí cyničtí politici velmi dobře využít. V této situaci se dnes liberálové nacházejí.   Rozhodl jsem se pojmout tuto knihu jako historii jedné ideje, nikoli diagnózu náhlého ochoření; není totiž možné porozumět krizi, v níž jsme se ocitli, pokud nechápeme, co vlastně liberalismus je a jak vznikl. Jak se liberalismus domohl onoho konsenzuálního postavení, jemuž se po podstatnou část 20. století těšil? Co tuto podporu nalomilo? Vymizely materiální podmínky, díky nimž se liberalismus stal vírou většiny? Podkopali liberalismus konzervativci? Propadli liberálové názorové dezorientaci? Moje kniha rozhodně není první historií liberalismu – nicméně dokonce i učený spis Edmunda Fawcetta Liberalismus: život jedné ideje, vydaný zcela nedávno v roce 2014, je sepsán z bezpečného ústraní vzájemného střetu různých liberalismů. Dnes, kdy ideji hrozí vymření, na ni pohlížíme odlišně. Pochopíme-li, jak se liberalismus zrodil a vyvíjel, pomůže nám to zachránit tuto ideu před pohrdáním, kterým ji zdeformovali konzervativci, i od triumfální prázdnoty, jež zastírala její smysl v období studené války.      Oprostit se od problému vnitřní prázdnoty – tedy představy, že cokoli je dobré, je eo ipso liberalismus – není snadné. Liberalismus totiž trpí konceptuální mlhavostí. Vykazuje menší vnitřní soudržnost než rigidně kodifikované pravověří, například komunismus, byť je na druhou stranu soudržnější než pouhá nálada, například romantismus. Stejně jako jeho dvojče jménem konzervativismus je označení liberalismus natolik lákavé, že setrvalo v užívání i přesto, že se kontext, v němž se ho užívalo, drasticky proměnil – dokonce do té míry, že se za pravé dědice liberální tradice považují zastánci radikálně odlišných názorů. I když však liberalismus postrádá důslednou vnitřní logiku, má jistou taxonomii, tedy soustavu vztahových druhů, jejichž geny vycházejí z jednoho společného předka.      Východiskem liberalismu je myšlenka omezené vlády. Jak prohlásil Locke, suverenita náleží lidu a lid svým vládcům v omezené míře svou moc postupuje. (Mnoho liberálů ale odmítá Lockovu metaforu smlouvy a také jeho víru v přirozené právo.) Všechny formy absolutní moci se vůči této premise proviňují. Jedinou spolehlivou ochranou proti absolutismu jsou pravidla a instituce, které omezují moc státu, tedy dělba moci, volený zákonodárný sbor, oddaný zásadám otevřené a veřejně vedené diskuse, a nezávislé soudnictví. Konstituční liberalismus se od této obecnější myšlenky omezené vlády odlišuje pochopením, že absolutní moc nemůže být přiřčena ani exekutivě, ani „lidu“. Legislativní supremacie za Francouzské revoluce byla pro svobodu stejným nebezpečím jako předchozí absolutní monarchie. Stát musí být uspořádán tak, aby jednotlivce chránil před všemi podobami svévolné moci – tento axiom je výslovně vyjádřen v Listině práv Ústavy Spojených států. Takovýto stát dokonce ani nemusí být demokratický v tom smyslu, že by moc byla přidělována pomocí pravidelně konaných voleb všech občanů. A nemusí být ani republikánský: Ludvík Filip přijal v roce 1830 francouzský trůn v rámci liberálního ústavního zřízení.      Jestliže konstitučnímu liberalismu jde o vztah mezi státem a jedincem, pak osobní liberalismus vymezuje oblast nedotknutelných osobních práv. Osobní liberalismus je odvozen od moderního chápání lidského já. Američtí otcové zakladatelé, prosycení římským smyslem pro vlast a občanství, považovali jedince za veřejné bytosti, obdařené nejenom právy, ale také občanskými povinnostmi. Teprve poté, co toto klasicistní smýšlení v 19. století vystřídal romantismus, začali být jedinci považováni za subjekty oddané vlastnímu rozvíjení. Prvním politickým myslitelem, který svou liberální vizi opřel o toto moderní vnímání osoby a následně podal systémovou definici obsahu, jenž spadá do chráněné oblasti jednotlivce, byl John Stuart Mill. V eseji O svobodě z roku 1861 podal Mill obhajobu takřka neomezené svobody vyjadřování, ale i chování – aneb jeho slovy: „experimentů s životními možnostmi“ (experiments of living). Hrozbou, jíž se obával především, nebyl stát, nýbrž „společnost“ s jejím tlakem na konformitu. Moderní liberálové s Millem sdílejí myšlenku, že žádný konkrétní způsob života není neotřesitelně správný, rozmanitost myšlenek i životních stylů je pro společnost prospěšná, a pokud se poddáme diktátům společnosti, omezíme tím to nejcennější: naše zcela jednotlivé já. Isaiah Berlin zavedl pro Millovo pojetí práva mluvit, uvažovat a jednat, jak se nám zachce, termín „negativní svoboda“.      Základem ekonomického liberalismu je Lockova teze, že důvodem, proč lidé tvoří společenství, je ochrana vlastního majetku. Sobecký zájem není hřích, nýbrž přirozený zákon. V následujícím století k tomu Adam Smith připojil myšlenku, že nejefektivnějším prostředkem, jak tuto přirozenou touhu po zisku podnítit, je autoregulativní tržní mechanismus, řízený „neviditelnou rukou“, která ze sobeckého zájmu činí nástroj kolektivního prospěchu. Valná část anglického myšlení v 19. století byla formována tímto propojením svobody s ekonomickým sobectvím. Ve 20. století se téže myšlenky ujali rakouští myslitelé, mimo jiné Friedrich Hayek, podle něhož jsou cestou k fašismu dokonce i ona skromná omezení svobody, jež provedly demokratické režimy ve dvacátých a třicátých letech. Následně byl liberalismus svobodného trhu zpopularizován přičiněním amerických neokonzervativců a principem vládnutí se stal díky Ronaldu Reaganovi a Margaret Thatcherové. Nauka o volném trhu je zdaleka nejsilnější příčinou, proč termín „liberalismus“ propadl pojmovým nejasnostem: jednak pozdější liberálové vnímají stát mnohem velkoryseji než stoupenci F. Hayeka, jehož proto považují za konzervativce, jednak mnoho liberálů volného trhu skutečně zastává klasické konzervativní postoje k otázkám zahraniční i sociální politiky.      Konečně pak politický liberalismus, jenž je splynutím všech rozmanitých významů liberalismu, představoval vládnoucí doktrínu i občanské náboženství světa, v němž jsem vyrůstal. Vytyčoval ono „životodárné ohnisko“ (vital center), o němž ve své apologii liberalismu z roku 1949 hovořil Schlesinger, tedy sekulární, pragmatický, racionální a optimistický střed mezi zlověstnými absolutismy levice i pravice. Toto specificky americké pojetí liberalismu má kořeny v období kolem první světové války, kdy se deklarovaní progresivisté, v jejichž očích začal ekonomický liberalismus představovat chatrnou ideologickou zástěrku brutálního sociálního darwinismu velkoobchodníků a velkoprůmyslníků, uzavřeli spojenectví s liberálními stoupenci prezidenta Woodrowa Wilsona a do jisté míry došlo u obou skupin k přechodu na spojencovo stanovisko. Politický liberalismus akceptuje, že volné trhy dokážou zajistit hromadný blahobyt, ale současně využívá státu k utlumení tržních excesů a k zajištění klíčových aspektů veřejného blaha, především vzdělání a zdravotní péče, starobního a sociálního pojištění, železnic a silnic. Vrcholným souběhem obou proudů se stal Franklin Delano Roosevelt. V mezinárodním ohledu spočívalo uspořádání po druhé světové válce, formované a dominované mocí Spojených států, na amerických liberálních zásadách: víře v právní stát namísto hrubé moci a víře v instituce namísto jednotlivců, víře ve volný tok zboží a myšlenek a hluboké nedůvěře vůči kolektivismu a rozbujelému státu.      V domě liberalismu není prostě jen mnoho příbytků; je v něm mnoho svářejících se frakcí. Levicoví liberálové považují liberály volného trhu za slouhy plutokracie, libertariánští liberálové považují liberální stoupence Demokratické strany za socialisty v přestrojení. Obě skupiny mají dobré důvody pro názor, že ti druzí odvrhli jisté ústřední aspekty liberálního kréda. Přesto mezi nimi existuje jistá reálná shoda. Všichni liberálové vycházejí z přesvědčení, že jedinci mají bytostné právo na to, aby ostatní ctili jejich osobní rozhodnutí, a stát tedy musí tato rozhodnutí respektovat bez ohledu na to, zda se těší přízni většiny. Liberálové se stavějí – přinejmenším ve veřejné sféře – skepticky k myšlence transcendentálního dobra: víru nevkládají v žádné zjevení a v univerzální nauky, nýbrž v diskusi a politický střet. Jelikož jsou liberálové přesvědčeni, že lidská povaha nikdy není fixní, a jednotlivci tedy mohou svou situaci zlepšit, pohlížejí na vyhlídky lidstva obecně vzato s optimismem. Jestliže někdo tyto názory nebo tento temperament nesdílí, neměl by být označován za liberála. Někdy jde o socialistu, někdy o komunistu, někdy o konzervativce, někdy o stoupence totality – a někdy jde o neliberální demokraty.   Tvrdit, že Západ postupoval směrem ke stále většímu liberalismu, je pokřivením dějin. Zaprvé tento vývoj probíhal v angloamerické oblasti mnohem plynuleji než na kontinentu. Zadruhé se celé rozsáhlé části Evropy víceméně liberální vládě vzepřely a podlehly uhrančivosti fašismu. (Levicový totalitarismus komunismu zapustil kořeny v hluboce neliberální ruské půdě.) Fukuyamova teze však přinejmenším v době, kdy s ní přišel, dávala průchod pocitu, že po období krize liberalismus nakonec zvítězil nad svými hlavními protivníky. Nejprve zmizel fašismus, pak komunismus. Liberalismus se znovu uchytil v zemích, odkud předtím vymizel, a začal se nově prosazovat v Jižní Koreji, na Tchaj-wanu, v Indii či v Turecku.      Dějiny, které tu popisuji, zaznamenávají vzestup, adaptaci a šíření jedné ideje. Ve druhé polovině 20. století se liberalismus stal státním náboženstvím nejmocnější země na světě. Američtí liberálové v období studené války slučovali odpor vůči totalitarismu, jak byl vlastní Isaiahu Berlinovi, Karlu Popperovi a dalším, s aktivistickým liberalismem, jak jim jej odkázal FDR. Snaha rozšířit přínos liberálního státu tak, aby zahrnul i vyloučené vrstvy, přiměl Demokratickou stranu k tomu, aby přijala plášť boje za občanská práva. V době, kdy byl na zenitu, se stal liberalismus označením pro občanská práva a pro program boje s chudobou prezidenta Johnsona. V roce 1964 se zdálo, že Spojené státy dosáhly liberálního snu a vědí, jak současně chránit svobodu a posilovat rovnost.      Pak se ale sepětí liberalismu s americkou veřejností přetrhlo – a tato ztráta klade našemu dnešku pronikavé otázky. Scházela prostě bílým Američanům vůle k tomu, aby černochům přiřkli plnou rovnoprávnost? Jinými slovy, spočíval liberální konsenzus na tiché dohodě, že je určen „jen pro bílé“? Nebo liberálové ztratili ze zřetele víru v jednotlivce a upustili od skepse vůči státu? Začali se Američané štítit liberálního sociálního inženýrství? Kyvadlo se totiž zhouplo v opačném směru a sedmdesátá i osmdesátá léta přihlížela rozmachu nové nauky, která stát považovala za parazita, jenž požírá individuální iniciativu a ekonomickou svobodu, skýtající klíč k plnému osobnímu naplnění a celonárodní obrodě. Spojené státy vstoupily do fáze, v níž spolu o moc zápasily levicový a pravicový liberalismus; a skutečnost, že si levicoví liberálové z podstatné části osvojili slovník a někdy i program apoštolů volného trhu, byl argumentem pro názor, že pravicoví liberálové možná prohráli v několika bitvách, avšak vyhráli válku.      Ze zpětného pohledu možná triumf tržní ideologie připravil scénu pro naše nynější útrapy. Politika volného trhu způsobila akceleraci globálních sil, které už tehdy vyostřovaly hospodářskou nerovnost. Díky ekonomickému růstu a společenské mobilitě byla nerovnost po jistou dobu snesitelná, avšak tento výtah do vyšších pater se nyní zpomalil a zastavil. Drastický hospodářský pokles roku 2008 udeřil ve chvíli, kdy si už Američané začali klást otázku, zda je pro ně stávající systém stejně přínosný, jako byl pro generaci jejich rodičů. Moderní liberalismus závisel na očekávání stále jasnější budoucnosti, a hospodářské i psychologické základy této víry se nyní zhroutily.      V téže době vpustili republikáni do národněpolitického krevního oběhu bakterii iliberalismu. Strana se aktivně podbízela konzervativním evangelikálním voličům, kteří nikdy nepřijali sekulární stát a nerespektovali sekulární uvažování. Tito voliči se velice záhy stali jádrem Republikánské strany. Vyznávání absolutních hodnot mělo za důsledek, že své odpůrce nepovažovali jen za pomýlené, ale vyloženě za nelegitimní. Tito voliči byli pro dosažení stranické převahy ochotni akceptovat v zásadě jakékoli prostředky – a k využívání tohoto radikálního temperamentu se s radostí připojili i sekulární republikáni.      Zavržení liberalismu bylo jako neviditelný podzemní požár, který najednou propukl všem na očích. V knize zkoumám rozmach tohoto vzteku v Evropě i ve Spojených státech. Příčiny se překrývají, ale nejsou totožné. Stejně tak měla krize liberalismu odlišný průběh ve východní a v západní Evropě. Ve východní Evropě liberalismus nezapustil hlubší kořeny a tamější občané, na něž sekulární, racionalistická a mnohojazyčná západní kultura působila cize, se ohlíželi za dobami skutečné či domnělé národní slávy a za náboženskými a nacionalistickými pilíři starých pořádků. V západní Evropě vládou liberalismu společně otřásl pokles průmyslové výroby a kulturní vykořeněnost početného přistěhovalectví především z islámského světa. Stejně jako rasové otázky rozpoltily americkou společnost, stala se v posledních letech kulturní ranou Evropy imigrace a uprchlictví.   Američané si prvního neliberálního prezidenta zvolili v roce 2016. Donald Trump má mimořádné populistické a demagogické nadání, současně ale také našel mimořádně vnímavé publikum. Hospodářsky motivovaný hněv obrátil voliče stejně jako v Evropě proti stávajícímu systému a pocit vyvlastněnosti podnítil nacionalistickou reakci vůči přistěhovalcům, uprchlíkům, domácím menšinám, cizincům a liberálům, kteří jakoby hájí tyto lidi odjinud proti (bílým) Američanům. Konečně pak měl Trump též jedinečnou příležitost k tomu, aby využil úpadku víry ve fakta, vědu a rozum. Trumpova nestoudná lhostejnost k pravdě by ho o generaci dřív vystavila posměchu, avšak v roce 2016 našel publikum, jež po jeho alternativních realitách lačnilo.      Dnes žasnu, jak je možné, že jsem se spolu s ostatními cítil tak bezstarostně, zatímco nenávist k liberalismu dosahovala bodu varu. Zpětně si teď uvědomuji, že jsem projevoval symptom liberální odtažitosti. Jakožto novinář jsem strávil mnoho let psaním o celostátní politice, programech městské správy i reformě školství, ohniscích nekonečných prudkých bitev mezi levicí a pravicí. Přibližně před dvaceti lety jsem se začal specializovat na zahraniční politiku a mezinárodní záležitosti, jež se s rozmachem „humanitárních intervencí“ a podobných doktrín též staly arénou morálních dramat. Před deseti lety jsem začal učit v kampusu Newyorské univerzity v Abú Dhabí, jenž – řečeno slovy téže instituce – představuje ústřední ohnisko této „globální univerzitní sítě“. Spolu s ostatními příslušníky kosmopolitní vrstvy jsem se snadno přesouval z místa na místo. Uvažoval jsem a dosti často psal o americké snaze formovat svět k obrazu svému vývozem svých liberálně-demokratických ideálů. Nebyl jsem si jist, zda je taková změna možná, ale nenapadlo mě pochybovat, zda vlastně Američané v tyto ideály stále ještě věří.      Uniklo mi, že se sám kosmopolitismus – tedy hodnotový systém globalizovaného světa – stal pramenem hluboké zášti. Spontánně jsem přikyvoval, když prezidentský kandidát Barack Obama prohlásil, že dělničtí voliči „visí na zbraních nebo náboženství nebo antipatii vůči lidem, kteří se od nich odlišují, nebo na odmítání imigrantů nebo na odmítání volného obchodu, aby si tak vysvětlili svoje frustrace“. Nepřátelství vůči liberalismu nepředstavovalo světonázor, nýbrž patologický příznak. Kosmopolitní liberálové sklízeli plody volného obchodu, početnější imigrace a plynulého pohybu lidí a myšlenek, zkrátka globalizace. Týž systém uvrhával miliony lidí do zaostalosti.      V závěrečné části knihy si kladu otázku, jak lze poučení z minulosti liberalismu využít pro záchranu jeho budoucnosti. Liberalismus dokázal přetrvat v adaptacích; jak se tedy musí adaptovat na globalizovaný, postindustriální a podle všeho „popravdivostní“ svět? Mám za to, že liberálové neuspějí, pokud se pokusí prostě a jen zmobilizovat svou polovici USA proti polovici, která hlasovala pro Donalda Trumpa. Liberálové musí na Trumpův populistický nacionalismus odpovědět afirmativním nacionalismem, který oslovuje občany USA jakožto celek. To bude vyžadovat vážnou sebereflexi: tytéž globalizované síly, jež většina liberálů vychvaluje, totiž mnoha Američanům přinesly skutečnou újmu – a tito lidé liberály nenávidí pro jejich privilegované postavení. Liberálové se budou muset rozhodnout mezi neustálými nároky marginalizovaných skupin na uznání jejich zvláštních identit a nutností promlouvat k celému americkému lidu. Spojení „liberální nacionalismus“ může působit jako vnitřně rozporné, ale je tomu tak pouze tehdy, pokud liberalismus zploštíme na čistý a bezmyšlenkovitý individualismus. Moderní liberalismus musí najít rovnováhu mezi našimi individuálními právy a povinnostmi vůči společenství. V tom spočívá dědictví i budoucnost této velkolepé nauky.   kapitola první Ochránit lid před lidem Nejprve musíte vládě umožnit, aby omezovala ovládané, a poté ji donutit, aby se omezovala sama. — James Madison Na podzim roku 1878 Alexander Hamilton vyzval Jamese Madisona (a Johna Jaye) ke společnému sepsání série statí, jež dnes známe pod označením Listy federalistů. Hamiltonovým cílem bylo obhájit krátce předtím sestavenou a ratifikovanou Ústavu Spojených států před kritiky, kteří považovali silnou centrální vládu za výzvu k nastolení nové tyranie, takřka stejně tíživé jako ta, která předtím doléhala na kolonie. Madison se na formulaci Ústavy podílel více než kdo jiný a upřímně sdílel Hamiltonovo přesvědčení (označované za „federalismus“), že ústřední vláda musí být nadřazena státům. Proti Hamiltonovi však byl mnohem vášnivěji oddán svobodě jednotlivce. Newyorský finanční kouzelník Hamilton si představoval mocný centralizovaný stát, který by po čase mohl rovnocenně soutěžit s evropskými monarchiemi. Naproti tomu Madison dospěl k paradoxnímu závěru, že jedině robustní ústřední vláda může zvládnout řídit konfliktní zájmy, které v každém početném a rychle se rozšiřujícím národě nutně působí, a ochránit tak elementární občanské právo mluvit a smýšlet, jak se komu zlíbí.      V 51. listu Madison ukázal, že dělba vládní moci na zákonodárnou, exekutivní a soudní větev spolu se sdílením moci federálními a státními jurisdikcemi vládě brání narušovat občanské svobody. To samo o sobě nebylo nijak zvláštní: nauku o dělbě moci považovali za písmo svaté jak arcifederalisté typu Hamiltona nebo Johna Adamse, tak stoupenci minimálního státu, jako byl Thomas Jefferson. Madison však zašel o krok dál a přednesl tezi, která se obecnému vlasteneckému mínění příčila: napsal, že v republice nestačí „střežit společnost před útlakem ze strany vládců“, nýbrž stejně tak je nutné „chránit jednu část společnosti před nespravedlností ze strany jiné části“. Jelikož „různé skupiny občanů mají přirozeně různé zájmy“, může se stát, že většina spojená sdíleným zájmem začne ohrožovat práva menšiny.      Jelikož liberalismus postrádá jakýkoli přísně kodifikovaný myšlenkový obsah, lze s jeho dějinami začít – podle toho, v čem vidíme podstatu liberalismu – na mnoha místech. Někteří si za východisko volí republikánské myslitele ve starověkém Římě, pro jiné jím je John Locke nebo i Thomas Hobbes, podle nichž suverenita netkví v panovnících, ale v obyčejných lidech, a pro další zase myslitelé francouzského osvícenství, mimo jiné Jean-Jacques Rousseau a markýz de Condorcet, kteří hájili lidská práva proti absolutismu. Nikdo z amerických otců zakladatelů se nepovažoval za „liberála“, nicméně všichni vyznávali suverenitu lidu a nedotknutelnost individuální svobody. A o napětí mezi těmito dvěma principy a o mechanismech nutných ke smíru mezi svobodou a rovností nikdo z nich nepřemýšlel tak hluboce jako Madison.      Madisonova otázka v 51. listu zněla: Jak lze lid ochránit před lidem? Je možné – uvedl – přiřknout nějakému externímu útvaru či jednotlivci pravomoc vetovat vůli většiny, avšak tím by se lid vzdal své suverenity. Alternativní řešení je součástí aktivit „svobodné vlády“: dokud je stát dostatečně rozsáhlý a vnitřně rozmanitý, zabrání nástupu panovačné většiny čirá zájmová rozmanitost obyvatel, pokud je jí ponecháno volné pole. Přirozená tendence zveličovat vlastní význam může posloužit demokracii: zřízení „musí být takové, aby se jedna ctižádost stavěla proti druhé“, napsal Madison.      Madisonovým polemickým cílem, kvůli němuž ho Hamilton zverboval, bylo prokázat, že robustní stát vprostřed rozsáhlé a sjednocené republiky svobodu nejenom neohrožuje, ale naopak ji chrání. V tomto boji federalisté jednou provždy zvítězili; nikdo už dnes netvrdí (jak to generaci před americkými otci zakladateli činil francouzský myslitel Montesquieu), že republika musí být kompaktní a homogenní. Jedenapadesátou stať v Listech federalistů dnes čteme jako jedno z prvních zachycení nezbytného napětí mezi povinností ctít demokratickou většinu a imperativem chránit individuální svobody a práva menšin. Odpověď, již Madison podal, už dnes není zcela přesvědčivá: vidíme totiž, že bohatství a moc může na politickém trhu – stejně jako na trhu ekonomickém – zajistit nespravedlivou převahu a umožnit, aby „ctižádosti“ málokterých převážily nad ctižádostmi mnohých. Nicméně napětí, jež Madison pojmenoval, zůstává pro liberální uvažování klíčové. Tím, jak velice moderně přijal boj různých zájmů, se odlišil od svých vrstevníků, kterým na mysli tanul stát řízený jediným a poznatelným veřejným blahem.      Dnes Madisona nepovažujeme za giganta v jedné řadě s Washingtonem, Jeffersonem, Adamsem či Hamiltonem. I na svou dobu byl malý (měřil něco přes 160 centimetrů), v mládí trpěl přehnaným ostychem a i v dospělosti mluvil před posluchači skoro nesrozumitelně tiše. Přestože strávil celý profesní život jako politik, nesnášel kampaně. Dokázal ale uzavírat pevná přátelství; jeho dopisy jsou prosyceny vstřícností. Měl blízký vztah ke svým mentorům Washingtonovi a Jeffersonovi, ale též k vrstevníkům včetně bouřlivého Hamiltona. Díky schopnosti zvládnout komplexní problémy, duševní vyrovnanosti a ochotě nechat zazářit druhé se stal pro Ústavní konvent nepostradatelným. „Je to velice skromný a mimořádně sympatický muž,“ prohlásil o něm William Pierce, kolegadelegát ze státu Georgia. Pro Jeffersona i Washingtona byl Madison nepostradatelným rádcem, pokud jde o subtilní posouzení jednotlivců, otázek i politických tendencí. U málokoho se tehdy i dnes spojuje tak obsáhlé vzdělání s pronikavými politickými instinkty.      Madison byl bytostný racionalista. U Novoangličanů Johna Adamse či jeho syna Johna Quincyho Adamse se osvícenská oddanost rozumu spojovala s pronikavým kalvinistickým přesvědčením o lidské upadlosti a hříšnosti. Revoluční předáci v přímořské Virginii žili ve svého druhu pastorálních Aténách, umožněných prací otroků, a měli sklon k volnomyšlenkářství. Madison se narodil roku 1751 v bohaté plantážnické rodině nedaleko virginských Blue Ridge Mountains a jeho náboženská víra byla mizivá či nulová. V nejstarších dochovaných dopisech působí dojmem pobaveného pozorovatele lidských pošetilostí, avšak jedna věc ho přiváděla k zuřivosti, totiž „ďábelský, v pekle zplozený princip“ náboženského útisku (jak v roce 1774 napsal svému blízkému příteli Williamu Bradfordovi, spolužákovi z Princetonu). Anglikánské duchovenstvo uvrhlo do žaláře několik baptistických kněží, usvědčených z kacířství. „Náboženská poroba svírá a oslabuje mysl,“ napsal Madison Bradfordovi, „a zbavuje ji schopností pro jakýkoli ušlechtilý podnik, jakýkoli širší rozhled.“      Diskuse ohledně svobody svědomí poutala Madisonův zájem i poté, co se přidal na stranu revoluce. Ještě jako mladíček se stal spolupracovníkem George Masona, který v téže době, kdy Thomas Jefferson psal Deklaraci nezávislosti, zformuloval Virginskou deklaraci práv. Masonův apel na náboženskou snášenlivost Madison posílil vložením věty: „Všichni lidé mají právo na úplné a svobodné praktikování“ svých náboženských názorů. To bylo pro delegáty podle všeho příliš velké sousto, jelikož ustanovení bylo nutné zmírnit a výsledná formulace zněla: „Všichni lidé mají právo na … svobodné provádění náboženství podle toho, co jim velí svědomí.“ O deset let později Madison na tyto řádky odkázal v petici proti úmyslu virginského shromáždění dotovat náboženskou výchovu. Pokud má zákonodárný sbor právo přebít takto fundamentální svobodu, napsal Madison, pak je nutno uznat, že „mohou řídit svobodu tisku, mohou zrušit porotní soud a mohou spolknout exekutivní i soudní pravomoci státu“. Hyperbolické vyjadřování je dokladem, jak vypjatě byl Madison oddán svobodě jednotlivce.      Stejně jako Jefferson byl i Madison bezmezně zvídavým encyklopedickým učencem. V roce 1785 zaslal Jeffersonovi seznam knih, u nichž doufal, že by mu je adresát mohl opatřit v Paříži, kde diplomaticky reprezentoval nový stát: „pojednání o starověkých či novodobých federálních republikách“, jež by mu pomohla s obhajobou federalismu, dále knihy „o mezinárodním právu a o přírodozpytu i politické historii Nového světa“, „Pascalovy Listy venkovanovi“, španělského přírodovědce a cestovatele po Novém světě „dona Ullou v originále, co nejlepší edici Linného“ a jeden francouzský cestopis z Číny, „určitě velice zajímavý“. Avšak mentalita obou mužů byla extrémně odlišná. Jefferson byl „Olympan“, odtažitý muž, jehož rozpory mezi světem jeho představ a okolní skutečností zneklidňovaly jen občas; naproti tomu Madison byl pragmatik a podrobný pozorovatel světa, který měl před očima. Když mu Jefferson téhož roku zaslal z pařížských výšin dopis s šokujícím návrhem, aby vždy jednou za 34 let byly zrušeny všechny dluhy a přepsány všechny zákony, jelikož jedna generace nemá poutat druhou, Madison sice vzdal uctivý hold „vznešeným pravdám“, jež se odhalily v přítelových spekulativních úvahách, avšak současně je hodlal prozkoumat „obnaženým zrakem běžného politika“. Upozornil, že ono přetrvávání pravidel v čase, na něž si Jefferson naříká, je naopak zdrojem legitimity. „Pokud se neprojevuje žádný jednoznačný nesouhlas, je možné odvodit … mlčenlivý souhlas.“ Spravedlnost nevyvstává z abstraktní filozofie, nýbrž z žité zkušenosti.      Madison chápal, že je možné být oddán věci svobody, ale přitom nepropadnout slepé víře v ni. Revoluce byla zčásti hnána uhlířskou vírou ve svobodu jakožto protiklad moci. Američtí vlastenci, zlákaní „paranoidní nedůvěrou vůči moci“, která byla vlastní anglickým radikálním whigům, považovali (slovy historika Gordona Wooda z jeho knihy Utvoření americké republiky, 1776–1787) „jakékoli nakupení politické moci, byť sebemenší a dílčí, za děsivě tyranské“. Člověk je přirozený, stát je umělý: nepochází od člověka, nýbrž stojí proti němu. Jak napsal Thomas Paine ve spisku Common Sense, který pomohl roznítit plamen revoluce: „Vláda je – stejně jako oděv – odznakem ztracené nevinnosti; královské paláce jsou zbudovány na troskách rajských besídek.“      To bylo příhodné heslo k rozdmýchání vzpoury proti imperiální mocnosti, avšak jako vodítko autonomní vlády bylo vcelku bezcenné. Zkušenost porevolučních let včetně takzvané Shaysovy rebelie v letech 1786–1787, což bylo ozbrojené povstání statkářů zatížených zničujícími dluhy proti vládě a soudům státu Massachusetts, byla pro mnoho otců zakladatelů důkazem, že demokracie představuje pro svobodu včetně práva na majetek svébytná rizika. Madison byl v tomto směru zvláště prozíravý. Jak napsal v jednom z řady fascinujících dopisů Jeffersonovi: „V našem typu vládnutí náleží skutečná moc většině společenství a vpádu do soukromých práv je nutno se především obávat nikoli od vládních aktů, jež by se příčily smýšlení voličů, nýbrž od skutků, v nichž je vláda pouhým nástrojem většinového počtu voličů.“ To, co zde Madison popisuje, bychom dnes označili za populismus.      Madison chápal, že „lid“ jsou nakonec prostě lidé: nikoli ctnostná abstrakce, nýbrž soubor jednotlivců s vlastními zájmy. Nicméně na rozdíl od Hamiltona, který na obyčejného člověka pohlížel pesimisticky, nebo Adamse, který se „davu“ obával natolik, že v Rozpravách o Davilovi prosazoval exekutivu, jež by ztělesňovala „monarchický princip“, se Madison instinktivně přikláněl na stranu občana proti mocenskému útisku. Vzájemné odlišnosti bolestně vyšly najevo v roce 1791, když Thomas Paine v návaznosti na Francouzskou revoluci sepsal Lidská práva, horoucí manifest, jenž hájí revoluční davové násilí a vyhlašuje, že „národu“ „vždy náleží bytostné, nenapadnutelné právo zrušit jakoukoli podobu vlády, kterou shledá nevyhovující“. Jefferson nadšený Francouzskou revolucí i Paineovou výzvou do zbraně poskytl pro americké vydání knihy svého druhu reklamní přípis, v němž vyjádřil naději, že Paineova stať vyvrátí „politické hereze, jež mezi námi vyrašily“. Jednalo se o průhlednou narážku na údajnou slabost pro monarchii u viceprezidenta Adamse. John Quincy Adams přispěchal na otcovu obranu se sérií úvah vyděšených revolučním násilím natolik, že by jejich autorem klidně mohl být konzervativní filozof Edmund Burke. Rozkol mezi Jeffersonem a Adamsem se nezahojil ani po desítkách let. Madison se klonil k Jeffersonovi a Paineovi. Byl nadšen, když mu Francie v roce 1793 udělila čestné občanství, přestože v té době už hlavním nástrojem lidové vůle byla gilotina. Rizika, jež představuje „lid“, Madison podle všeho vnímal ve Spojených státech mnohem bystřeji než ve Francii.   Americký novinář a spisovatel James Traub (1954) přispíval čtyřicet let do předních periodik včetně The New Yorker a The New York Times Magazine. V současné době vyučuje zahraniční politiku a intelektuální dějiny na New York University a na New York University Abu Dhabi a píše sloupky a stati pro americký zpravodajský magazín Foreign Policy.   Z anglického originálu What Was Liberalism? The Past, Present, and Promise of a Noble Idea, vydaného nakladatelstvím Basic Books – Hachette Book Group v New Yorku roku 2020, přeložil Martin Pokorný, 368 stran, vydalo nakladatelství Prostor roku 2021 {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-25 14:07:21

Vánoce jako ekologická katastrofa (z archivu LtN)

V naší tekuté době ztrácejí věci svůj obvyklý pevný tvar a rozmlžuje se jejich smysl. Ani Vánocům se to nevyhnulo. Kdo dnes věří na Ježíška? Vypařil se z nich důvod, pokora i skromnost. Staly se z nich především hektické svátky konzumu a vlastností konzumu je, že nezná míru. Plýtvání tvoří jeho páteř. Plýtváme vším, jídlem, penězi, časem, energií i přírodními zdroji. Latinské slovo „profusio", tedy plýtvání, znamená v češtině také marnotratnost a mrhání, anglické „profusion“ se pak dá přeložit mimo jiné jako hojnost a nadbytek. Dává to smysl, plýtvat lze skutečně pouze, je-li něčeho víc než dost. Zažíváme tedy krizi z nadbytku? Psychologové tvrdí, že pocit štěstí a naplnění je s vlastnictvím spojen jen do určité míry.  Co nás tedy pudí hromadit, nečiní-li nás to šťastnějšími? Dalo by se odkázat na známé „Máme se tak dobře, až to špatně snášíme“. To by snad vysvětlovalo i, pro naše prostředí tak typickou, věčnou nespokojenost. Radost a uspokojení totiž předpokládají, že jsme schopni reflektovat svou situaci. Evidentně si tedy pohodlí a kvalitu života v české kotlině příliš neuvědomujeme. Angličtina zde opět disponuje krásně jednoduchým slovem „waste“, které v překladu znamená odpad, v přeneseném smyslu se ale užívá pro všechno, co je užité nebo vynaložené bezúčelně a bez rozmyslu. Neboli odpad jako produkt plýtvání vzniká naším neuvědoměním si, že ho vytváříme – vzniká jakoby mimoděk. Jan Patočka napsal, že „žádné hnutí životní, které na svůj prapor nenasadí myšlenku, rozum a pochopení, nevede k ničemu jinému než primitivismu“. S čím především dnes nakládáme primitivně? Blížící se Vánoce nás vhánějí do situace pro naši současnost nejtypičtější – plýtváme potravinami, tedy přírodními zdroji, ale také duchovními statky. Společně s nespotřebovaným jídlem vyhazujeme do koše vodu, půdu, hnojiva, energii a lidskou práci vynaloženou na jeho vypěstování a zpracování. Máte rádi na štědrovečerní tabuli bramborový salát? Na vypěstování kilogramu brambor je potřeba skoro tři sta litrů vody. Na kilo masa je to pak už patnáct tisíc litrů a na kilo čokolády dokonce sedmnáct tisíc litrů vody. Dokážete si to představit? Od stolu nevstaneš, dokud to nesníš! Většinová česká společnost si svůj životní standard zvykla automaticky považovat za samozřejmost. Příznivá ekonomická situace nás nenutí šetřit. Nakupujeme očima, oči jsou k žaludku bezohledné. Kocháme se hromadami jídla, které nemůžeme sníst. Celá jedna třetina produkce potravin končí v odpadkovém koši. Podle organizace Zachraň jídlo by vyplýtvané potraviny nakrmily všechny hladovějící lidi světa, a to hned několikrát. To, že dnes většinu potravin kupujeme navíc zabalenou, převážně v plastu, je další hřích proti planetě Zemi. Naše rouhání nezná míru. I naše blasfémie je opulentní. Víme a nevadí nám to, že až tři čtvrtiny ztrát vyprodukovaného jídla vznikají celosvětově ještě „před kuchyňským stolem“. V bohatém světě se klade důraz na svádění zákazníka. Spotřebitel nemá rád problémy, miluje vstřícnost a pohodlí. Velké problémy je proto třeba zamaskovat. Ty, které přímo nevidí, jako by se ho netýkaly. U těch menších, kterým každodenně čelí, mívá pocit, že jim rozumí a může je ovlivnit. Pocit, že má vliv na změnu, mu skýtá dokonce jistou míru uspokojení a vlastní důležitosti. Tento moment má pak šanci oslovit i širší společnost a následně i systém. Otázka „Skutečně to všechno sníme?“ by tak mohla zaznít před každým vstupem do supermarketu. Od marketérů ji však neuslyšíme. Příroda disponuje svou vlastní autonomií, kterou jako lidstvo, zdá se, začínáme už pomalu chápat. Od reflexe k činu vede ovšem dlouhá cesta. Na jejím počátku se po nás chce pokora, protože globální procesy neovládáme, naopak jsme jim podřízeni a musíme to plně respektovat. Příroda sama neplýtvá ničím, něco jako nepotřebný odpad v ní nenajdeme. Vyhazování jídla přitom není jen neúcta k potravě jakožto daru, ať už přírody nebo od Boha. Je to také neúcta k ostatním lidem, ke krajině a potažmo k planetě. Má obrovský negativní vliv na životní prostředí. Téměř 8 % uhlíkových emisí vypouštěných do atmosféry pochází z vyhozených potravin a jejich zpracování. V Evropské unii samotné jde o 170 milionů tun CO2 emisí. Skleníkové plyny přitom vznikají samozřejmě už při produkci samotné. Když jídlo vyhodíme, všechny tyto plyny jsme vyprodukovali naprosto zbytečně. Nad takovým plýtváním se tají dech. Nevyhazovat jídlo je tak jedna ze zaručených cest v boji proti změně klimatu, po které se můžeme navíc vydat úplně všichni, a to okamžitě.  Na půlnoční mši nepatří ekologické kázání, o půlnoci je pozdě, vše je nakoupeno. Svou ekologickou míru si v sobě nosíme každý den. Průzkumníci kontejnerů a popelnic by o její kvalitě mohli podat relevantní zprávu. A řekli by, že jedině bída by vyléčila naši slepotu a bezohlednost.  Více té něhy! V teple nadbytku se dobře zapomíná na soucit a solidaritu. Zvykli jsme si pokládat štěstí za privátní záležitost. Všeobsáhlá privatizace je znamením doby a nevyhnula se ani základním civilizačním hodnotám. Vánoce jsou dnes vlastně jediným časem, kdy se pokládá za povinnost vzpomenout na potřebné. Charita patří k dobrým zvykům a je celkem jedno, že se přitom hodně zpívá. Show uspokojí dobrodince, být ušlechtilý je snazší, když vás při tom někdo vidí. Zviditelněný dárce je spokojený dárce. Bible v knize Přísloví chválí „znamenitou ženu“, která „štědře otvírá svou dlaň ubohým a pomocnou ruku chudým nabízí“. City a soucitem se nedá plýtvat a nelze je tedy ani na někoho vyplýtvat. Nejblíže jsme si s druhými, když si uvědomíme, jak osudově nás spojuje možnost ponížení. City jsou skutečně „sustainable“, tedy udržitelné, schopny trvat po určitou dobu. V trvalé citové exaltaci by byl život nesnesitelný, ale stejně vražedná je i trvalá lhostejnost. T. G. Masaryk řekl, „humanita může být zkušeností potvrzena, nikoliv však vyvrácena“. Jde o důkaz mravní zralosti jedince, je-li schopen se starat a pečovat i o své okolí.  Vrátíme-li se ke vztahu přebytku a spokojenosti – není tedy rozumné hledat štěstí a naplnění právě ve sdílení? V soucitu a solidaritě? A třeba i v ohleduplném zacházení s přírodou a jejími zdroji? Vše nasvědčuje tomu, že i Vánoce a jejich skutečný smysl by měly projít důkladnou recyklací. Dá se ale sladit kouzlo mýtu se světem virtuálních realit? Neztratili jsme nenávratně schopnost zažít tajemství zrození člověka jako unikátní mystérium vesmíru? Nezavalili jsme toto jitřní okouzlení hromadou zbytečností, skládkou marného odpadu?    Text vyšel v Literárních novinách 12/2018. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-06-06 18:12:28

Chvála pochybnosti III aneb „Kdo ohlídá hlídače“

Zpráva od našich západních sousedů: případ fact-checkingu na Facebooku prošel dvěma stupni soudního řízení. Pravicově konzervativní server Tichys Einblick nebyl spokojen s tím, že společnost Correctiv, která v Německu pro Facebook vyhodnocuje pravdivost příspěvků, označila jeden z jejich textů za „částečně nepravdivý“. V řízení před soudem prvního stupně vyhrál Correctiv, u odvolacího soudu naopak Tichys Einblick. Podle rozsudku mohlo být hodnocení Correctivu čtenáři špatně pochopeno (der verknüpfte Hinweis der Faktenchecker missverstanden werden könnte). Pěkné uzavření kruhu, což? Nicméně tím celý problém jenom začíná. Vlastně bych jako vystudovaný matematik měl fact-checkingu fandit. Pěkná čistá fakta proti lžím, to přeci zní tak dobře. Nefandím. Matematika je abstraktní věda. Na ulici kuželosečku ani integrál nepotkáte. V reálném světě lidí, zvířat a věcí jsou poměry trochu komplikovanější a podstatně méně přímočaré. Jsme produkty, nikoliv zákazníci Tak tedy, co mám proti oslavování fact-checkingu coby řešení, v jednotlivých bodech. Problém první: demokratičnost, respektive v případě Facebooku a Twitteru její absence. Toto není fundamentální slabina celého principu fact-checkingu, spíš jejich konkrétní implementace v případě těchto dvou sociálních sítí. Jenže právě tyhle dvě implementace jsou důležité. Existuje bonmot, že je-li nějaká služba zadarmo, pak vy jste produkt, nikoliv zákazník. U sociálních sítí, které si budují detailní profily svých uživatelů, aby jim mohly následně ukazovat reklamu ušitou na míru, je to dost evidentní. Skuteční zákazníci jsou samozřejmě ti, kdo za tu reklamu platí a kdo tím pádem zajišťují příslušným firmám přísun peněz. To, že uživatelé jsou v případě Facebooku či Twitteru produkty (produkti? produktové?), je dost patrné i z toho, že se jich na zavedení a užívání fact-checkingu, natož pak na výběr konkrétního dodavatele těchto služeb, nikdo neptal. Prostě bylo nadekretováno shůry a hotovo. Nepochybně na to Zuckerberg a spol. mají právo, ale v takovém případě bych byl extrémně skeptický vůči jakékoliv jejich snaze takový krok prezentovat jako péči o dobro komunity, uživatelů, projev společenské zodpovědnosti atd. Chcete-li něčí dobro, neměl byste mu jej nařídit jednostranným rozhodnutím. Ke zjištění, čemu dává nějaká komunita přednost, existují nějaké po staletí známé mechanismy, vesměs se točící kolem hlasování a voleb. Nebyly využity ani v omezeném rozsahu; přirovnání uživatelů k produktu sedí jak gluteus maximus na hrnci. S tímto se bohužel dají dělat jen dvě věci. Buď nějaká legislativa myšlenkově navazující na protikartelové zákony – problém dominantní tržní síly už se v kapitalistickém světě vynořil mnohokrát – nebo se k těm sítím obrátit zády a jít pryč. To druhé se dá realizovat hned. Mimochodem, 30. července to bude rok, co jsem smazal svůj účet na Facebooku. A nelituji toho. Otázka je, zda to může udělat každý. Zaznamenal jsem například stížnost jednoho rodiče, že škola, kam chodí jejich děti, umisťuje novinky – včetně těch důležitých – zásadně a pouze na svoji Facebookovou stránku. Pečlivý Petr, nebo Blbý Bořivoj? Problém druhý: transparentnost. Slabina velkých organizací obecně. Jinde, třeba ve veřejné správě, jsme se časem naučili, že pod každým rozhodnutím musí být podepsaný konkrétní člověk. Představa, že by vás u soudu žaloval anonymní státní zástupce v masce, nebo že by identita ministrů tvořících vládu byla utajovaná, nám přijde divná až absurdní. Facebook, Twitter, ale i Google a další velké společnosti jsou notoricky skrývavé. Formulace pravidel jsou vágní, o jejich aplikaci často rozhodují neznámí lidé, ne-li roboti. To je velký kontrast vůči řadě jiných oblastí lidské činnosti, kde víte docela přesně, kdo za čím stojí. Dnes je v novinářském a publicistickém světě běžné podepisovat vlastní články. Zajdete-li dejme tomu na Echo 24, vidíte, co napsal Petr Holub, co Jiří Peňás a co Marian Kechlibar. Čtenářům to umožňuje udělat si o jednotlivých autorech nějaký úsudek a obrázek. Kdyby byly v nějakém médiu texty podepsány jenom slovem „redakce“, patrně by se to projevilo na jeho reputaci v tom negativním slova smyslu. To vůbec není banální věc, protože jasné autorství je zároveň zdrojem osobní zodpovědnosti. Pár chyb udělá každý, to je normální lidský standard. Ale pokud nějaká jedna konkrétní osoba píše dlouhodobě kraviny, začne to být časem nepřehlédnutelné a buď to skončí polepšením, nebo padákem. To samé bych čekal od fact-checkingových společností, ale vypadá to, že ony to samy od sebe neočekávají. Podíváte-li se na mezinárodní kodex fact-checkingových organizací, požadavků je tam hodně, ale podpis autora/autorů u konkrétních příspěvků se nevyžaduje. A některé to vskutku také nedělají, třeba Demagog.cz (na druhou stranu jim musíme přiznat, že mají transparentní účet, což je chvályhodné). Běžné redakci by taková anonymita byla reputačně na škodu. Jenže tady je to přesně naopak. Tím, že dotyčná organizace byla povýšena na kontrolora ostatních, nám Facebook či Twitter sdělují, že výsledky její práce jsou lepší než u těch ostatních organizací, které kontrolují. Jak říká Thomas Sowell: jakými skutečnostmi to máte podložené? Opravdu všichni zaměstnanci podávají stejný výkon o stejné kvalitě? Jak jako čtenář můžu vědět, který posudek napsal Pečlivý Petr a který Líná Lydie, případně Blbý Bořivoj, Bc.? Není moc pravděpodobné, že by se komukoliv kdekoliv podařilo dát dohromady tým ze zcela stejně schopných lidí. V každém lidském pracovním kolektivu jsou slabší a silnější členové. Ale pokud vystupuje tým pod jedním jménem, nedokážete zvenčí posoudit, kdo je kdo. Jste odkázáni na úsudek několika málo viditelných šéfů, kteří svoje lidi znají. Čtyři koruny správně, tři koruny lež Problém třetí: dokonce i tvrdá fakta se dají podat způsobem, u kterého si nejste jisti, zda je autor hodnocení člověk nebo robot. Příklad, který jsem našel (původní zdroj). Toto mi přijde jako naprosto fantastické nepochopení toho, co chtěl Výborný svým posluchačům sdělit. Možná někde píšou písemky na to, kolik stojí aktuální jízdné z bodu A do bodu B. V takové písemce by 4 Kč byly správně, kdežto 2 nebo 3 Kč špatně. Ale tady přeci hraje roli to, že jde o mizivou částku. Výborný se zabýval efektivitou státního sociálního systému, který přiřkne významnou slevu i jeho vlastním dětem, ač rodina poslance bývá dobře zabezpečená. Další na to navazující problém: kategorie NEPRAVDA pokryje jak to, že se někdo sekl o jednu korunu českou, tak tvrzení, že mimozemšťani obsadili Strakovu akademii a chystají se nás namlít do hamburgerů. Nebo snad humanburgerů. (Znáte tenhle film? Těžko uvěřit, že ten samý režisér o několik let později natočil Pána prstenů.) Opravdu má takto široká kategorie smysl, tedy kromě světa abstraktní booleovské logiky? Toto přeci nejsou stejné stupně provinění proti pravdě. To první bych dokonce vůbec za hřích neoznačil. Oběšení brejlatého hubeného staršího pána Problém čtvrtý: co je zavádějící a co ne. Podle mého názoru je tato kategorie snad ještě horší než obecná NEPRAVDA, protože jako zavádějící výrok vesměs bereme takový, který je uváděn mimo kontext, vynechává nějaké důležité detaily atd. Jenže politika je převážně utvářena tím, které detaily kdo za důležité bere. Zkoušel jsem přemýšlet nad nějakým příkladem, který by to ilustroval, a napadlo mě následující. Odpůrce trestu smrti může například říct, že roku 1962 pověsil krutý stát jednoho brejlatého hubeného staršího pána a následně jeho popel rozprášil do moře, aby se nikdo nemohl scházet u jeho hrobu. Děsné, dokud se nedozvíte, že je řeč o Adolfu Eichmannovi. To by pro mě osobně byl zavádějící výrok, protože Eichmann je v mém světě jedinec, který si ten provaz plně zasloužil. A vynechat jeho identitu z celého popisu situace vypadá dost manipulativně. Jenomže ono to tam možná úplně není. Lidé, kteří skutečně zcela důsledně oponují trestu smrti, by nechali žít i toho Eichmanna. Třeba v doživotní cele, ale nechali. Šibenici ve státních rukou považují za tu horší věc. To je prostě způsob vidění světa. Z pohledu takového člověka je skutečnost, že šlo o nacistického masového vraha, naprosto irelevantní a není potřeba ji uvádět. A teď si představte nějakou opravdu vyhrocenou situaci, třeba aktuální nepokoje v amerických městech. Ta situace je natolik komplexní, že její přesný obrázek nikdo podat nedokáže. Někteří budou zdůrazňovat skutečnost, že americká policie za sebou zanechává daleko více mrtvých než třeba australská, jiní zase, že rabující psychopati to rozhodně nezlepší. (Apple zrovna upozornil lupiče, že ukradené iPhony jsou sledovány.) Tahle kategorie má asi největší potenciál pro kontroverze. Jsou fact-checkeři lepší než lékaři? Problém pátý: kapacita a z toho plynoucí otázka, kdo dostane v rámci fact-checkingu pozornost a kdo ne. Na tohle mezinárodní kodex fact-checkerů myslí: „Žadatel nekoncentruje svoji kontrolu neúměrně na žádnou stranu, bere v úvahu dosah a důležitost tvrzení, která kontroluje, a na svých stránkách uveřejní krátkou informaci o tom, jak si tvrzení ke kontrole vybírá.“ Ač toto je ušlechtilý cíl, nevěřím tomu, že se mu běžné lidské bytosti dokážou byť jen přiblížit. Na to jsme moc emocionálně zainvestovaní v každodenní politice. Je důležitější Babiš nebo Zeman? Morawiecki nebo Kaczyński? Kolik procent fact-checkerů by volilo kterou stranu, když se koncentrují v nějaké konkrétní sociální bublině? Opravdu to na jejich práci nebude mít žádný vliv? A když vykročíme z našeho rybníčku: mají v Americe více fact-checkovat Trumpa než Bidena, když Trump je u moci, ale Biden jej chce vystřídat? Co když toho jeden kandidát veřejně nakecá daleko více než jiný, jak potom spravedlivě pokrýt oba? Co výroky nějakých čínských představitelů, nejsou náhodou pro budoucnost zbytku světa docela důležité? A jak je dokážeme posoudit, schází-li nám kulturní znalost kontextu v tak odlišné civilizaci a systému? Tady se v podstatě po lidech chce, aby utvářeli pokud možno neutrální organizace z nikoliv neutrálních jedinců, kteří se přitom sešli sami a nejsou nijak voleni, aby tvořili reprezentativní vzorek společnosti. To je podle mého názoru sebeklam. Podíváte-li se na to, jak intenzivně rozdělila společnost třeba prezidentská volba, opravdu věříte tomu, že její pokrytí bude nestranné? V tomto názoru se můžeme lišit, ale já to považuji za utopii, která ignoruje lidskou povahu. Existuje poněkud optimistický názor, že profesionálové musejí umět při práci odložit svoje názory stranou. Bylo by to fajn, ale ve světě medicíny a biologie dávno zvítězil koncept dvojitě slepého pokusu, ve kterém ani profesionál neví, který pacient dostává placebo a který lék. Právě proto, že jiným způsobem se lidské předsudky nedaly z celého procesu odstranit. Z čehož plyne otázka: proč by na tom měli být fact-checkeři lépe než lékaři a biologové? Nemají náhodou ty samé lidské vlastnosti a slabosti?¨ "Definitivně správné" rady Problém šestý: příliš velké zbožštění statu quo. Toto bylo krásně vidět na Covidu-19, kde se názorům a výrokům Světové zdravotnické organizace přikládala nadmíru velká váha, místy ještě přikládá. Jenže ona ta organizace není neomylná a tváří v tvář zcela nové chorobě by nedokázala poskytovat spolehlivé informace ani tehdy, kdyby byla čistě a stoprocentně profesionální a apolitická, o čemž lze pochybovat. Věda takhle nefunguje, ta připomíná spíše tápání ve tmavém pokoji, kde si každou chvíli natlučete holeň o další kus nábytku. U nových jevů je to extra zřetelné. Samozřejmě, v té záplavě informací, která se vyvalila na web, byla valná většina bezcenné hlušiny, jenže sem-tam je v takové hlušině zrnko zlata, kvůli kterému stojí za to tu hlušinu zkoumat. A ne vždycky s tím zrnkem zlata přijde velká instituce. Spousta objevů, které změnily svět, začala u jednoho člověka v malé laboratoři, který si při hledění do mikroskopu všiml něčeho podivného. Tady mají určitou výhodu čtyřicátníci a starší, protože ti už vesměs za život párkrát viděli, jak moc se může oficiální názor na nějakou problematiku během pár let převrátit. Chcete-li příklad, který se týká nás všech, je to zdravá strava. Za poslední generaci se doporučení ze strany vědeckých autorit několikrát změnila a pochybuji, že současný stav je ten definitivně správný. Jednak je lidský metabolismus zatraceně složitý, jednak je v něm mnoho individuálních odchylek (každý známe někoho, kdo žere jak hladový kojot a přitom váží šedesát kilo), ale ještě navíc do toho zasahují různé komerční zájmy. Prozkoumáte-li otázku toho, kolik vědeckých studií o výživě sponzoruje třeba Coca-Cola, nebo kolik investují do vědců velké farmaceutické firmy, začne se vaše důvěra v jejich výsledky trochu viklat. Kdybych měl shrnout tenhle bod: status quo není svatý a bez disentu neexistuje mechanismus, jak napravit jeho chyby. Je nebezpečné označovat informace z velkých institucí jako principiálně důvěryhodné. To je zas jednou starý problém v nové podobě. Na ten svého času naráželi už Jan Hus a Martin Luther. Naučená pasivita Problém sedmý a podle mého názoru nejhorší: kultivace pasivity čtenářů. Máte rádi předžvýkaný steak? Tohle je předžvýkaný steak. Jste naváděni na myšlenku, že kontrolní práci někdo udělá za vás. Chyba, ale je mi patrné, kde se vzala. Je to důsledek další chyby, která vznikla už tak před dvaceti – třiceti lety. Tehdy se hodně hlásalo, že není potřeba se „biflovat hromadu skutečností“, že vzdělání pro budoucnost zahrnuje hlavně to, jak si informace najít. No jo, tak se teď ukázalo, že si lidi odvykli držet v hlavě fakta, že na internetu se dá najít spousta naprostých kravin. Vlna nadšení pro fact-checking je asi dána i tím, že si od něj někteří fandové slibují, že toto napraví. Myslím si, že to nebude fungovat, protože kořen problému je právě ta naučená pasivita, při které se ze čtenáře stává spíše konzument. Řekne se mu, že kontrolní práci už odvedl někdo jiný a zde jsou její výsledky. To jej ale nemotivuje k samostatné, skeptické práci. „Kdo ohlídá hlídače?“ Tak zní věčná otázka civilizovaných společností. Zaváděním nových hlídačů se její akutní naléhavost jedině posiluje. Měli jsme média coby hlídače politiků. Teď bychom měli mít fact-checkery jako hlídače médií. Kdo si myslí, že se tam ten vývoj zastaví? Velká moc bez kontroly Krátká poznámka na závěr. Vzhledem k tomu, že se nám pěkně rozjíždí mocenské soupeření mezi Čínou a USA, považuji za pravděpodobné, že v dohledné době zažijeme informační a propagandistickou válku naprosto neskutečných rozměrů. Kam se na to hrabe brexitové referendum a kampaň před ním. Jde o řádově větší hodnoty, rozpočty a globální publikum. Například si myslím, že Čína bude velmi silně šířit myšlenku toho, že v Americe a na Západě obecně funguje systémový, nenapravitelný, ničivý rasismus. Ne proto, že by tomu skutečně věřili (Čína má v tomhle směru sama dost másla na hlavě), ale proto, že vidí, že je to již existující slabina, kterou můžou využít k oslabení či úplnému rozložení našich společností. Zkuste pak takovou vlnu propagandy nějak fact-checkovat; s dostatkem chytré selektivity dosáhne přesně toho obrázku, kterého chce. V téhle situaci bude osobní skepticismus důležitější než dřív. Vést boje na internetu je levnější a zejména podstatně bezpečnější než pouštět se do skutečných fyzických válek. Obě strany jsou zranitelné. Demokratické státy mají volby, do kterých se dá zasahovat, a moc se navenek netají se svými problémy. (Leckdy se naopak oddávají sebemrskačství.) Autoritářské státy zase mají hromadu kostlivců ve skříni, jejichž odhalení by je mohlo zničit. Přemýšlejte, kontrolujte, buďte skeptičtí. Tohle se nedá outsourcovat na vnější autority, ne bez následků. Princip svobody slova a tisku kdysi neprosazovali klasičtí liberálové izolovaně, ale „v balíčku“ s nějakými jinými principy, se kterými tvoří přirozený celek. Jedním z těch dalších principů byla rovnost lidí. Nikdo neměl být lepší než jiný jen proto, že jej pomazali v katedrále a nasadili mu korunu. Každý si měl svoji pověst budovat sám. Způsob, jakým sociální sítě volí své fact-checkery, mi jako vnějšímu pozorovateli přijde právě jako moderní ekvivalent korunovace, při které dostávají noví králové nejen titul, ale i docela velkou moc bez kontroly zezdola. On vůbec ten Twitter, Facebook a spol. připomínají digitální feudalismus, ve kterém běžný uživatel je spíš poddaným než občanem a kde většina moci spočívá v rukou urozené šlechty a jejich drábů. Ale tenhle model fungování se dlouhodobě neosvědčil. Dost možná se neosvědčí ani v téhle nové podobě.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-07-13 19:26:03

Legendy stříbrného plátna: Laurence Olivier exceloval ve filmu i na divadle

Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru. Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta... Hercem z rozhodnutí otce Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století. „Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech. Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius Caesar, Zkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů. Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví. „Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem. Cesta do Hollywoodu Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní. Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy. „V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů. Válka a Shakespeare Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru. Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující. Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila... Nový život Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý. Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.

Čas načtení: 2024-02-18 18:25:00

18:25 Co naše babičky uměly a na co my jsme zapomněli

Zasněžené pláně Vysočiny a stádo bílých koní. Co všechno dokáže bystrý a ušlechtilý lipicán? Sedmá série magazínu o dovednostech našich předků. Režie V. Karas[online]

Čas načtení: 2024-02-20 00:00:00

Hunter, Erin - Vzhůru do divočiny

Čtyři klany divokých koček si odedávna dělí území lesa podle zákonů, které stanovili kdysi dávno jejich předkové – válečníci. Kočkám z Hromového klanu však nyní hrozí nebezpečí, protože bojovníci ze Stínového klanu jsou den ode dne silnější. Umírá jeden ušlechtilý kočičí válečník za druhým, a za stále záhadnějších okolností… Do tohoto zmatku a nejistot přichází obyčejný domácí kocourek Zrzek. Zpočátku se zdá, že mezi ostřílenými kočičími bojovníky nemá šanci, ale pak se ukáže, že se mu vyrovná jen málokdo! Datum vydání: 19.02.2024

Čas načtení: 2024-04-10 07:00:00

Ranní úvaha: Petr Borkovec: Vavřín a oliva

V jedné slavné bajce, kterou po Ezopovi všichni opakují a testují si na ní jambický trimetr i ušlechtilý trochej, alexandrín i půvaby prostých vět, se vavřín hádá s olivou. Teda hádá – věc se má tak, že vavřín prochází osobní krizí (o níž se bajkář později šetrně zmiňuje), a toho krásného dne ho nenapadne nic chytřejšího, nežli si na olivě zchladit žáhu. Že je slunečno a vane příjemný větřík, víme z bajky.

Čas načtení: 2024-05-08 17:00:00

Američané ukázali nový podvodní dron. Dosud tajná zbraň nahání hrůzu nejen žralokům

Tohle dílo skutečně nevzniklo proto, aby bylo prozkoumáno víc než jen dnešních 5 procent oceánů. Stojí za ním americké námořnictvo a jeho smysl je ušlechtilý snad jen v tom smyslu, že může ty dobré ochránit před těmi špatnými. (Petr Prokopec)

Čas načtení: 2024-06-12 12:57:00

TEST BMW i7 M70 – Elektrický dvanáctiválec

Vrcholné provedení vlajkové lodi BMW nepohání ušlechtilý spalovací motor, nýbrž dvojice elektrických jednotek. Přesto si v případě verze M70 připravte podobnou částku jako za dvanáctiválec M760Li u předchůdce.

Čas načtení: 2024-09-18 12:14:41

Politická bouře uprostřed povodní: Babiš vytáhl mocný trumf, čočku na kyselo

Komentář: Vážné téma není radno otevírat v ještě vážnější době. Své o tom ví lídr hnutí ANO a premiérský aspirant Andrej Babiš. Ve Sněmovně začal v pondělí, v době povodní, překvapivě pro mnohé řešit nedostatkovou čočku na kyselo. Samozřejmě nešlo jen o chutný a lákavý tuzemský pokrm. Cíl podivuhodného projevu byl ušlechtilý, upozornit na nízké mzdy pomocného personálu. Načasování ale nahrálo posměváčkům. Na druhou stranu, originalita projevu Andreje Babiše je na jedničku, konstatujeme v redakci ŽivotvČesku.cz.

Čas načtení: 2024-10-09 16:50:00

Rolls-Royce Ghost je po modernizaci ještě dokonalejší. Dvanáctiválec zůstává

Menší sourozenec superluxusního sedanu Phantom prošel osvěžením, které přináší lehce upravený design a modernější technologie. Ušlechtilý dvanáctiválec o objemu 6,75 litru zatím do důchodu neodchází.

Čas načtení: 2025-04-08 16:28:41

Ćeská přírodní kosmetika ke Dni matek

Prémiová kosmetika značky Saloos spojuje sílu přírody a aktivních látek s klinicky ověřenými účinky v jeden ušlechtilý celek. Ideálním dárkem ke Dni matek je například anti-age péče s nádhernou vůní damašské růže, která nejen potěší smysly, ale také harmonizuje pokožku a minimalizuje známky stárnutí. V jejím složení najdeme vzácný arganový olej, známý jako tekuté zlato

Čas načtení: 2025-05-22 10:00:00

Zvrácený apartheid, křičí Trump na jihoafrického prezidenta

Bylo jasné washingtonské odpoledne - což v americkém politickém smyslu znamená, že mraky byly čistě metaforické, tvořené převážně trapností a vysokým rozlišením. Prezident Trump, nyní cosi jako velvyslanec historických nedorozumění a spontánního televizního programu, přivítal jihoafrického prezidenta Cyrila Ramaphosu v diplomatickém brlohu - Oválné pracovně. Jihoafrický prezident Ramaphosa přijel, jak sám řekl, „resetovat“ vztahy. Ušlechtilý cíl: asi jako snažit se opravit toustovač objímáním.

Čas načtení: 2025-05-28 18:04:56

Láká vás kvalitní whisky? Naučte se ji vychutnávat jako expert

Whisky není jen pro znalce Mnoho lidí si myslí, že whisky je komplikovaný nápoj, kterému rozumí jen odborníci s léty zkušeností. Opak je pravdou. Nemusíte znát historii destilerií ani rozlišovat stovky různých příchutí – stačí být zvědavý a otevřený novým zážitkům.  První kroky ve světě whisky Whisky se dělí na několik základních typů, které se od sebe liší původem, způsobem výroby a chutí. Pokud s whisky začínáte, je pro vás toto dělení obzvlášť důležité – poznáte, jakou má destilát chuť a jak je silný. Irská whisky: Jemná a sladká Pro začátek je ideální mírnější irská whisky, která je obvykle trojnásobně destilovaná, díky čemuž je hladká a jemná. Nepálí v krku, nemá kouřovou pachuť a často nese tóny vanilky, medu nebo sušeného ovoce. Mezi oblíbené láhve patří: Bushmills Original – tradiční, dostupná whisky s harmonickou chutí, Teeling Small Batch – směs mladších a starších whisky se sladkými a ovocnými tóny. Skotská whisky: Silná s rozmanitými tóny Výraznější škálu chutí vám nabídne skotská whisky. Některé lahve jsou kouřové a silné, jiné naopak hedvábné a ovocné. Narazit můžete i na výrazné rašelinové tóny. Zde už budete potřebovat trochu znalostí, ale většina prodejců vám s výběrem ráda pomůže. Začít můžete s: Glenlivet 12 – ovocná, květinová a ideální pro začátečníky, Aberfeldy 12 – medová, lehce kořeněná, Laphroaig 10 – silně kouřová pro odvážnější degustátory. Japonská whisky: Elegantní a vyvážená Japonská whisky si za poslední roky získala srdce milovníků luxusních destilátů po celém světě – a není divu. Je známá svou precizností, jemností a dokonalou vyvážeností chutí. Často bývá lehká, elegantní, s květinovými nebo ovocnými tóny a doplňujícím náznakem kouře. Začátečníci si vychutnají: Suntory Toki – jemná, vyvážená, ideální do míchaných nápojů, Nikka Days – svěží a ovocná whisky. Samozřejmě nemusíte začínat s nejdražšími kousky – láhev whisky vás vyjde od 500 do 1 000 Kč. Poté můžete sáhnout po luxusnějších destilátech, jako je například Tomatin 18 YO Oloroso Sherry Casks, který stojí zhruba 3 000 Kč. Single malt vs blended whisky: V čem je rozdíl? Single malt whisky je považována za královnu mezi whisky. Tento ušlechtilý destilát je vyroben v jedné palírně a pouze z ječmene. Díky tomu má často výraznější charakter a nese s sebou jedinečný podpis dané palírny.  Naopak blended whisky je směsí několika různých druhů whisky, často z různých palíren. Výsledkem je uhlazenější chuť, která je vhodná i pro nováčky. Jak si vychutnat whisky do posledního doušku? Whisky se nepije na ex. Je to rituál, který byste si měli užít a vychutnat. Nebojte se a nechte se vést tím, co cítíte. 1. Začněte sklenicí Ideální je sklenice tulipánového tvaru, například Glencairn. S její pomocí lépe nasajete vůni whisky. Pokud ji nemáte po ruce, postačí vám jakákoli nízká sklenice, kterou máte doma. 2. Dopřejte si čas a prostor Whisky podávejte při pokojové teplotě – ideálně kolem 16 °C. Vyhněte se silným vůním v okolí, aby vám nezkreslily zážitek. 3. Nechte ji promluvit Podívejte se na barvu – proti bílému pozadí. Zakružte sklenicí a sledujte, jak whisky stéká po stěnách. Těmto „slzám“ se říká nohy – čím pomaleji stékají, tím plnější a silnější bývá destilát. 4. Pomalu přivoňte Přibližte nos ke sklenici, ale neponořujte se do ní. S otevřenými ústy a z různých úhlů vdechujte vůni. Každý nádech vám odhalí něco nového. 5. První doušek a dozvuk Začněte malým douškem. Nechte ho chvíli v ústech, převalujte ho, jako byste ochutnávali víno. Vnímejte, jak se chuť mění – některé tóny přicházejí až po chvíli, jiné odezní rychle. Polkněte a vyčkejte na takzvaný dozvuk. V něm se vám odhalí opravdové kouzlo whisky. Je naprosto v pořádku přistoupit k degustaci po svém. Hlavní je, abyste si whisky vychutnali a odnesli si s sebou nezapomenutelný zážitek.

Čas načtení: 2025-06-04 13:47:43

Vysoká estetika a komfort na ruském venkově

Ušlechtilý eklektický obytný prostor s prvky klasicismu vyniká dokonalým uživatelským pohodlím. Vyvážený design elegantního interiéru je ztělesněním souzvuku individuálních potřeb a technologického pokroku. Návrhářky Jekatěrina Tulupová a Oleša Sitniková z designérského studia Predmet Interior také tentokrát vsadily na portugalskou značku Boca Do Lobo, vyhlášenou svými neotřelými exkluzivními modely nejen nábytku, ale také různých doplňků a […]

Čas načtení: 2026-02-08 00:00:00

Nikdy nevznikla lepší reklama na letní tábory. Hoši od Bobří řeky ukazují cestu i dnes

Třináct bobříků. Tábor ve Sluneční zátoce. Mladý zálesák Roy. Píseň úplňku. Vor na Bobří řece. Vzor správných chlapců Rikitan. Ušlechtilý Luděk a impulzivní Mirek. A samozřejmě Zelená příšera. Devadesát let si kluci a holky čtou příběh o spolku hochů, kterým jeden vysokoškolský student ukázal, jak se dá také žít. Dobrodružně a přitom šlechetně a smysluplně. Hoši od Bobří řeky se stali manifestem Jaroslava Foglara i mnoha generací, kterým právě tahle kniha otevřela nové světy.