Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2026-06-20 15:11:00

Co se děje s obličejem po výrazném zhubnutí?

Když se mluví o hubnutí, většina lidí si představí menší konfekční velikost, volnější kalhoty a lepší kondici. Jenže existuje jedna věc, která dokáže překvapit i ty, kteří se na úbytek kilogramů těšili celé měsíce. Obličej. Najednou se v zrcadle objeví ostřejší rysy, výraznější vrásky nebo povolená kůže v místech, kde dříve nebyla tolik vidět. A [...] Příspěvek Co se děje s obličejem po výrazném zhubnutí? pochází z Její svět

Čas načtení: 2019-07-10 21:23:31

William Somerset Maugham: O údělu člověka (ukázka z knihy)

Ve svém díle O údělu člověka vytvořil William Somerset Maugham jeden z prvních románů lékaře, které dosáhly ve 20. století značné  obliby u čtenářů i autorů po celém světě. Maugham, handicapovaný koktavostí a homosexuálními sklony, ho plánoval již od svých 23 let, od doby lékařské praxe v nemocnici sv. Tomáše. Jeho hrdina Philip Carey, senzitivní medik a pak lékař postižený tělesnou vadou, zcela zřetelně vychází z Maughamových vlastních životních prožitků, avšak v klikatém třicetiletém vývoji jeho života se zároveň odrážení problémy a rozpory celé tehdejší mladé generace, která „již nevěřila v Boha“, ale ještě ze „starého zvyku Bohu děkovala za to, že v něho přestala věřit“. Základní myšlenkovou i citovou atmosférou Maughamova románu je skepse, převládající mezi evropskou inteligencí v dusném období před výbuchem války. Autor otevřeně pitvá nitro svého hrdiny, jeho komplex méněcennosti, jeho závistivost nebo krutost, jeho sobectví a krajní individualismus, vystřídaný zoufalým pocitem osamělosti, i jeho závislost na morálně rozkolísané ženě. Philip je tak soustředěn na sebe, že mu sociální zájmy zůstávají cizí. Přesto se vykupuje díky své houževnatosti a vědomím společenského uplatnění. O značný ohlas románu v USA se zasloužila recenze prozaika a novináře Theodora Dreisera. Na Maughamovo dílo později navázaly dobově oblíbené romány o lékařích (Arrowsmith Sinclaira Lewise). Podobně jako někteří jeho současníci – Herbert George Wells či John Galsworthy – navazuje i Maugham na tradice realismu 19. stol., avšak v románě O údělu člověka neobyčejně silně akcentuje psychologickou a světonázorovou problematiku. V Čechách zatím vyšel tento román pouze jednou, a to v roce 1964. "Přestože osobní zkušenost a vlastní prožitek v románu jasně převažují, nešlo Maughamovi o román výlučně autobiografický. Pravda autorova života a konfabulace se dokonale prolínají. V třiceti letech vnitřních bojů, vítězství, proher a krizí Philipa Careyho obráží se totiž generační problémy celé epochy přelomu století. Obraz doby, kterou poznáváme jakoby skryti v nitru člověka, který ji sám žil, je možná to nejcennější, co nám Maughamovo dílo skýtá," napsal tehdy v doslovu Radoslav Nenadál. Ukázka z knihy Den začínal tmavým a kalným ránem. Mraky se těžce ploužily po nebi a v sychravém vzduchu se hlásil sníh. Služebná vešla do pokoje, kde spalo dítě, a rozhrnula záclony. Bezděky pohlédla na protější dům se sádrovými ozdobami a parádním vchodem na hlavním průčelí a přistoupila k dětské postýlce.     „Vzbuď se, Philipe!“ řekla.      Stáhla z chlapečka přikrývku, vzala ho do náručí a nesla dolů. Byl ještě rozespalý.      „Maminka po tobě touží.“ Dole otevřela dveře do pokoje a odnesla dítě k posteli, na níž ležela žena. Byla to jeho matka. Vztáhla paže a chlapeček se k ní přitulil. Neptal se, proč ho probudily. Žena ho políbila na oči a hubenýma drobnýma rukama hladila teplé tělíčko v bílé flanelové noční košilce. Přitiskla ho k sobě.      „Chce se ti spát, miláčku?“ zeptala se.      Hlas měla tak slabý, jako by se už ozýval z veliké dálky. Chlapeček neodpověděl, jen se spokojeně usmál. Byl přešťastný v té velké teplé posteli, v objetí těch měkkých paží. Tulil se k mamince, jako by se chtěl ještě zmenšit, a ospale ji políbil. Za chvíli zavřel oči a tvrdě usnul. K posteli se přiblížil lékař.     „Ach, nechte mi ho ještě!“ poprosila úpěnlivě.      Lékař neodpověděl a vážně se na ni zadíval. Žena věděla, že si chlapečka bude smět u sebe nechat jen chvíli, a znovu ho políbila, pohladila ho po celém tělíčku až k nožkám, pravou sevřela v ruce a ohmatala na ní všech pět prstíků, pak mu zvolna pohladila levou nožku. Zasténala. „Copak?“ zeptal se lékař. „Unavilo vás to.“      Zavrtěla hlavou – nemohla promluvit a slzy se jí řinuly po tvářích. Lékař se nad ní sklonil.      „Dejte mi ho.“      Byla velmi slabá, nemohla odporovat jeho žádosti, a tak mu dítě nechala. Lékař je podal chůvě.     „Radši ho zas položte do postýlky.“      „Prosím.“      Odnesla chlapečka, který pořád ještě spal. A tu se matka rozplakala, jako by jí to mělo srdce utrhnout.      „Co s ním bude, s chudáčkem?“  {loadmodule mod_tags_similar,Související}      Ošetřovatelka, najatá na měsíc, se ji snažila uchlácholit, a za chvíli pláč ustal, z vyčerpání. Lékař přistoupil ke stolu na druhé straně pokoje, na němž pod plachetkou leželo tělíčko mrtvě narozeného děťátka. Zdvihl plachetku a podíval se. Z postele na něj nebylo vidět, bránila tomu zástěna, ale žena uhodla, co tam dělá.      „Holčička, nebo chlapeček?“ zeptala se šeptem.      „Zase chlapeček.“ Žena už mlčela. Chůva se za chvíli vrátila. Přistoupila k posteli. „Mladý pán Philip se vůbec neprobudil.“      Ticho. Lékař nemocné znovu změřil tep.      „Tak se zdá, že tu zatím nejsem nic platný. Přijdu zas po snídani.“      „Já vás vyprovodím, pane doktore,“ řekla chůva.      Mlčky šli po schodech dolů. V hale doktor zůstal stát.      „Vzkázala jste pro švagra paní Careyové, že?“      „Ano, pane doktore.“      „Nevíte, v kolik hodin tu bude?“      „Nevím, pane doktore. Čekám telegram.“     „A co s chlapcem? Snad byste ho raději měli poslat pryč.“     „Slečna Watkinová říkala, že si ho vezme k sobě.“      „Kdo to je?“      „Jeho kmotra, pane doktore. Myslíte, že se z toho paní Careyová dostane?“      Lékař zavrtěl hlavou.      O týden později Philip seděl na podlaze v salonku u slečny Watkinové v Onslow Gardens. Pokoj byl zaplněn těžkým nábytkem a na každé pohovce ležely tři velké polštáře. I v každé lenošce byl polštář. Ty všechny si vzal a z lehkých pozlacených židlí s vyplétaným sedátkem si vymyslel a snadno postavil jeskyňku, aby se v ní mohl schovat před indiány, kteří číhali za okenními závěsy. Přiložil ucho k podlaze a poslouchal, jak se stádo buvolů žene prérií. Tu zaslechl, že se otvírají dveře, a zatajil dech, aby ho nikdo nenašel. Ale něčí ruka prudce odtáhla židli a polštáře spadly.      „Jen počkej! Slečna Watkinová se na tebe bude zlobit!“ „Ahoj, Emmo!“      Chůva se shýbla a políbila ho, pak začala natřásat polštáře a dávat je zpátky na místo.      „Mám už jít domů?“ zeptal se.      „Ano, přišla jsem si pro tebe.“      „Ty máš nové šaty.“ Tehdy, v roce osmnáct set osmdesát pět, se nosily honzíky. Ty šaty byly z černého sametu, s úzkými rukávy a svislými rameny a na sukni s třemi širokými kanýry. Chůva přišla v černém kukaňovém klobouku, uvázaném na sametové stužky. Chvíli se rozmýšlela. Otázka, kterou čekala, se neozvala, a tak nemohla dát odpověď, na jakou se připravila.      „Ty se ani nezeptáš, jak je mamince?“ řekla nakonec.      „Jé, já jsem zapomněl! Jak je jí?“      Teď už měla odpověď připravenou.      „Mamince je dobře a je šťastná.“      „To jsem rád!“      „Maminka je pryč. Už ji neuvidíš.“      Philip nerozuměl, jak to myslí.      „A proč?“      „Maminka je v nebi.“      Dala se do pláče a Philip se také rozplakal, ačkoli pořád nechápal. Emma byla vysoká, kostnatá žena se světlými 14 vlasy a širokým obličejem. Pocházela z Devonshiru, a přestože mnoho let sloužila v Londýně, stále měla protáhlou výslovnost. Vlastním pláčem se ještě víc rozlítostnila a přitiskla si chlapečka k srdci. Bezděčně ho politovala, že je připraven o jedinou lásku na světě, která je úplně nesobecká. Je to hrozné, že se ho mají ujmout cizí lidé. Ale za chvilku se vzpamatovala.    „Čeká na tebe strýc William, chce s tebou mluvit,“ řekla. „Jdi se rozloučit se slečnou Watkinovou a půjdeme domů.“      „Já se s ní nechci rozloučit,“ odpověděl a instinktivně utajil pláč.      „Tak dobře – běž si tedy nahoru pro klobouček.“ Doběhl si pro něj, a když se vrátil dolů, Emma tam na něho čekala. V pracovně za jídelnou slyšel něčí hlasy. Zůstal stát. Věděl, že tam slečna Watkinová a její sestra rozmlouvají se známými, a pomyslel si – bylo mu devět let –, že by ho litovaly, kdyby k nim šel.      „Asi bych slečně Watkinové přece jen měl dát sbohem.“      „Udělal bys dobře,“ odpověděla Emma.      „Jdi tam a řekni jim, že přijdu.“      Chtěl tu příležitost co nejlíp využít. Emma zaklepala na dveře a vešla dovnitř. Slyšel ji, jak říká:     „Slečno Watkinová, mladý pán Philip by se s vámi rád rozloučil.“      Rozmluva ihned zmlkla a Philip přikulhal do pokoje. Henrietta Watkinová byla statná žena s brunátným obličejem a obarvenými vlasy. Když si tehdy někdo barvil vlasy, vyvolávalo to poznámky, a když si je přebarvila Philipova kmotra, často o tom doma slýchal všelijaké řeči. Žila se starší sestrou, která se klidně smířila se svým stářím. Měly na návštěvě dvě dámy, které Philip neznal – zvědavě se na něho podívaly.      „Ubožátko!“ zvolala slečna Watkinová a popadla ho do náručí. Dala se do pláče. V tu chvíli teprve pochopil, proč nebyla doma na oběd a proč má na sobě černé šaty. Nemohla promluvit.      „Musím domů,“ řekl za chvilku. Vymanil se jí z náručí a ona ho znovu políbila. Pak přistoupil k její sestře a také jí dal sbohem. Jedna z cizích dam se zeptala, zda ho smí políbit, a Philip jí to vážně dovolil. Ačkoli měl pláč na krajíčku, bystře a s příjemnými pocity vnímal dojem, jaký vzbudil, a rád by byl zůstal trochu déle, když se s ním tolik nadělá, ale uvědomoval si, že by už měl jít, a tak se vymluvil, že na něho čeká Emma. Vyšel z pokoje. Emma si zatím odskočila do suterénu popovídat s přítelkyní, počkal na ni tedy nad schody. Zaslechl hlas Henrietty Watkinové.      „Jeho matka byla má nejlepší přítelkyně. Nesnesu pomyšlení, že je mrtvá.“      „Nemělas chodit na pohřeb, Henrietto,“ namítla její sestra. „Já věděla, že tě to rozčílí.“      Pak slyšel jednu z těch cizích. „Chudáček malý, je to hrozné, že zůstal na světě tak docela sám. A kulhá, jak vidím.“      „Ano. Má koňskou nohu. Jeho matku to velmi rmoutilo!“      Tu se Emma vrátila. Zavolala drožku a řekla kočímu, kam má jet. 3Přijeli k domu, kde zemřela paní Careyová – v Kensingtonu, v neutěšené ctihodné ulici mezi Notting Hill Gate a High Street – a Emma zavedla Philipa do salonu. Jeho strýc tam psal děkovné dopisy za darované věnce. Jeden se k pohřbu opozdil a ležel v lepenkové krabici na stole v hale.      „Prosím, mladý pán Philip,“ řekla Emma.      Pan Carey zvolna vstal a podal chlapečkovi ruku. Teprve pak ho napadlo, aby ho políbil na čelo. Byl podprůměrného vzrůstu, náchylný k tělnatosti, a nepřistřižené vlasy nosil rozprostřené po olysalé hlavě, aby mu zakryly pleš. Obličej měl vyholený a nebylo těžké si představit, 16 že v mládí mohl být hezký. U řetízku k hodinkám mu visel zlatý křížek.      „Teď budeš bydlet u mne, Philipe. Jsi rád?“      Když se přede dvěma roky Philip vystonal ze spalniček, poslali ho na faru, ale zapamatoval si líp tamější podkroví a velkou zahradu než strýce a tetu.      „Jsem.“      „Musíš teď mě a tetu Louisu považovat za své rodiče.“      Chlapci se trochu zachvěla ústa, zarděl se, ale neodpověděl.      „Tvá maminka mi tě nechala na starost.“     Pan Carey dost těžko nalézal vhodná slova. Když dostal zprávu, že švagrová umírá, ihned se rozjel do Londýna, ale cestou nemyslel na nic jiného, než jaký to do jeho života vnese nelad, bude-li úmrtím švagrové donucen vzít si na starost jejího synka. Byl už starý, hodně přes padesát, a třicet let ženatý, ale zůstali s manželkou bezdětní – nijak se netěšil, že u nich bude pobývat chlapec – možná hlučný a nevychovaný. Švagrovou nikdy neměl moc rád.      „Zítra si tě odvezu do Blackstablu.“      „Emmu také?“      Chlapeček jí vložil ručku do dlaně a ona mu ji stiskla.      „Emma bohužel musí pryč,“ řekl pan Carey.      „Ale já chci, aby Emma jela se mnou.“ Philip se rozplakal a ani chůva se neubránila pláči. Pan Carey se na ně bezradně zadíval.      „Snad byste nás měla s mladým pánem Philipem na chvíli nechat samotné.“     „Prosím, důstojný pane.“      Philip se jí pevně držel, ale mírně se mu vyprostila. Pan Carey si ho posadil na koleno a jednou paží ho objal.      „Nesmíš plakat. Jsi už velký, nehodí se, abys měl chůvu. Musíme se postarat, aby ses dostal do školy.“      „Já chci, aby Emma jela se mnou,“ opakoval chlapeček. „To stojí hodně peněz, Philipe. Tvůj otec jich moc nezanechal – věru nevím, kam se poděly. Musíš si dát pozor, abys neutratil zbytečně ani penny.“      Den předtím pan Carey navštívil právního zástupce rodiny. Philipův otec byl lékař s dobrou praxí, podle jeho platu v nemocnici se dalo usuzovat na zajištěnou existenci, a tak faráře překvapilo, když se po jeho náhlém úmrtí na otravu krve zjistilo, že ovdovělé manželce nezanechal téměř nic víc než svou životní pojistku a tolik, co mohl vynést pronájem jejich domu v Bruton Street. To bylo před půlrokem; paní Careyová měla už tehdy choulostivé zdraví, a když poznala, že je těhotná, ztratila hlavu a pronajala dům prvnímu zájemci, který se namanul. Nábytek uložila do skladu, a aby se před narozením děcka vyvarovala zbytečných problémů, najala si na rok zařízený dům, kde podle farářova názoru platila hanebně vysokou činži. Ale nebyla zvyklá hospodařit s penězi, a tak nedovedla své výdaje přizpůsobit změněným poměrům. To málo, co měla, jí bůhvíjak proklouzlo mezi prsty, takže po zaplacení všech výloh zbývalo Philipovi na živobytí jen něco přes dva tisíce liber, než bude schopen vydělávat si sám. Tohle všechno se Philipovi nedalo vysvětlit – pořád plakal.      „Jdi radši k Emmě,“ řekl pan Carey, neboť tušil, že chůva dovede chlapečka utěšit líp než kdo jiný.      Philip se beze slova svezl strýci z kolena, ale pan Carey si ho přidržel.      „Pojedeme zítra, protože v sobotu si musím připravit kázání, a tak Emmě vyřiď, že ti má sbalit věci dnes. Můžeš si odvézt všechny hračky. A jestli si chceš vzít něco na památku po tatínkovi a mamince, můžeš si vybrat na každého jednu upomínku. Všechno ostatní se prodá.“      Chlapec vyklouzl z pokoje. Pan Carey nebyl vůbec zvyklý pracovat a jen s nechutí se ujal vyřizování korespondence. Na psacím stole z jedné strany ležela hromádka účtů a ty ho roztrpčovaly. Hned po smrti paní Careyové objednala Emma v květinářství spousty bílých květů do pokoje, v němž mrtvá ležela. Taková marnotratnost! Ta Emma si ale dovoluje! Beztak by ji propustil, i kdyby nebylo té finanční tísně.      Ale Philip k ní přiběhl, schoval si obličej na jejích prsou a plakal, jako by mu mělo puknout srdce. A ona ho s pocitem, že je skoro její vlastní dítě – ujala se ho, když mu byl měsíc –, utěšovala něžnými slůvky. Slibovala, že za ním občas zajede, že na něho nikdy nezapomene, a vyprávěla mu o tom kraji, kam měl odjet, i o svém domově v Devonshiru – její otec vybírá mýtné na silnici do Exeteru, mají doma v chlívku prasátko a krávu a té krávě se zrovna narodilo telátko –, až Philip zapomněl na pláč, tak ho vzrušilo pomyšlení na blízkou cestu. Za chvíli ho postavila na zem, protože měla moc práce, a on jí pomáhal rozkládat své šatstvo na posteli. Poslala ho do dětského pokoje pro hračky a za chvilku si tam už blaženě hrál.      Ale samota ho nakonec omrzela a vrátil se do ložnice, kde už mu Emma rovnala věci do velikého plechového kufru. A tu si vzpomněl, jak mu strýc říkal, že si může vzít po tatínkovi a mamince něco na památku. Pověděl to Emmě a zeptal se jí, co si tedy má vzít.      „Jdi se podívat do salonu, co by se ti líbilo.“      „Je tam strýček William.“      „To nevadí. Teď jsou to tvoje věci.“      Philip se loudal dolů a uviděl dveře do salonu otevřené. Pan Carey už tam nebyl. Philip zvolna obcházel kolem dokola. Bydleli v tom domě jen krátce, takže v něm pro chlapečka jen máloco mělo zvláštní význam. Byl to pokoj cizích lidí a neviděl tam nic, co by ho zaujalo. Ale věděl, co tam je maminčino a co patří domácímu, a za chvilku se rozhodl pro malé hodiny, o nichž maminka jednou před ním řekla, že se jí líbí. S těmi se tedy dost bezútěšně vrátil nahoru. U dveří do matčiny ložnice se zastavil a poslouchal. Nikdo mu sice neřekl, že tam nesmí, ale tušil, že by asi neudělal dobře, kdyby tam vešel – dostal trochu strach a srdce se mu znepokojeně rozbušilo, ale zároveň cítil nutkání otočit klikou. Udělal to velice jemně, jako by ho uvnitř neměl nikdo slyšet, a pak zvolna strčil do dveří. Chvilku postál na prahu, než se odvážil dál. Strach ho přešel, ale vypadalo to tam nějak divně. Zavřel za sebou dveře. Rolety byly stažené a v chladném světle zimního dne se v pokoji šeřilo. Na toaletním stolku ležely kartáče a ruční zrcátko paní Careyové a na tácku její vlásenky. Na poličce nad krbem stála jeho fotografie vedle tatínkovy. Chodíval do toho pokoje, i když tam maminka nebyla, ale nyní se mu zdál jakoby jiný. Židle vypadaly nějak zvláštně. Postel byla odestlaná, jako by tam měl v noci někdo spát, a na polštáři ležela složená noční košile.    Philip otevřel veliký šatník, stoupl si na špičky, vzal z něho tolik šatů, kolik mohl pobrat do náručí, a zabořil do nich obličej. Ucítil z nich voňavku, již maminka užívala. Pak vytahoval zásuvky plné maminčiných věcí a prohlížel si je; mezi prádlem byly sáčky s levandulí, měly svěží a příjemnou vůni. Cizost se z pokoje vytratila a zdálo se mu, jako by si maminka teprve před chvílí vyšla na procházku. Brzy se zas vrátí a přijde k němu nahoru do dětského pokoje na čaj. Bylo mu, jako by na rtech ucítil její políbení.      Není pravda, že ji už nikdy neuvidí! Není to pravda zkrátka proto, že to je nemožné. Vylezl na postel a položil si hlavu na polštář. Ležel tam úplně bez hnutí. 4Philip se s pláčem rozloučil s Emmou, ale cesta do Blackstablu ho bavila, a než tam dojeli, smířil se s osudem a rozveselil. Pan Carey svěřil jejich zavazadla nosiči a vydal se s Philipem pěšky na faru – trvalo jim to něco přes pět minut, a když tam došli, Philip se najednou upamatoval na zahradní vrátka: z pěti latěk, červená, lehce se v závěsech otvírala sem i tam, takže se na nich mohl, ale nesměl, vozit dozadu a dopředu. Zahrádkou prošli k domovním dveřím. Ty byly jen pro návštěvy, pro neděli a zvláštní příležitosti, třeba když farář odjížděl do Londýna nebo se odtamtud vracel. Obvykle se chodilo do domu a z domu postranními dveřmi a vzadu byly ještě jedny pro zahradníka a pro žebráky a tuláky. Dost velký dům ze žlutých cihel a s červenou střechou, postavený v církevním slohu asi před čtvrtstoletím, měl hlavní vchod jako chrámový portál a v saloně gotická okna.      Paní Careyová věděla, kterým vlakem přijedou, a čekala v salonu, až uslyší klapnout vrátka. Ihned jim šla ke dveřím naproti.      „Tady je teta Louisa,“ řekl pan Carey, jakmile se ukázala. „Běž a dej jí hubičku!“      Philip se k ní kulhavě rozběhl – měl přece koňskou nohu – a najednou se zarazil. Paní Careyová byla malá a scvrklá, stará asi jako její muž, s obličejem plným hlubokých vrásek a s bleděmodrýma očima. Šedivé vlasy měla nakroucené do prstýnků podle módy z jejích mladých let. Byla v černých šatech a jako jedinou ozdobu nosila na krku zlatý řetízek s křížkem. Měla ostýchavé chování a jemný hlas.      „Šli jste pěšky, viď, Williame?“ řekla téměř vyčítavě, když manžela líbala. „Já na to zapomněl,“ odpověděl a pohlédl na synovce. „Nevadilo ti, žes musel jít pěšky?“ zeptala se chlapce.      „Ne. Já chodím všude pěšky.“ Jejich rozhovor ho trochu překvapil. Teta ho vyzvala, aby šel dál, a vstoupili do haly vydlážděné červenými a žlutými dlaždičkami, v nichž byl střídavě vytlačen řecký kříž a Beránek Boží. Z haly vedlo vzhůru okázalé schodiště z leštěného smrku se zvláštním pachem – dodatečně vestavěné, protože když se dělaly nové lavice pro kostel, zbylo naštěstí dost dřeva. Sloupkové zábradlí zdobily symboly čtyř evangelistů.      „Dala jsem zatopit v kamnech, myslela jsem, že vám bude po cestě zima,“ řekla paní Careyová.      Ve velikých černých kamnech v hale se totiž topilo, jen když bylo velmi špatné počasí a když měl farář rýmu. Když měla rýmu paní Careyová, nikdy se v nich netopilo. Uhlí bylo drahé. A pak, služebná Mary Ann to neměla ráda, když všude hořelo v kamnech. Jestli chtějí mít zatopeno všude, budou si muset vzít ještě jednu služebnou. Pan a paní Careyovi jsou v zimě pořád v jídelně, tam jim jeden oheň stačí. Ani v létě si nedovedli odvyknout, do salonu si tedy chodil jenom pan Carey v neděli odpoledne zdřímnout. Ale každou sobotu si dal zatopit v pracovně, potřeboval si sepsat kázání.      Teta odvedla Philipa nahoru do malinké ložnice s vyhlídkou na příjezdovou cestu. Hned před oknem byl veliký strom, na nějž se Philip upamatoval, poněvadž měl spodní větve tak nízko, že se na něj dalo vyšplhat hodně vysoko.      „Malý pokojíček pro malého chlapečka,“ řekla paní Careyová. „Nebudeš se bát spát o samotě?“     „Vůbec ne!“      Poprvé byl na faře s chůvou a paní Careyová s ním neměla příliš co do činění. Zadívala se teď na něho trochu nesměle.      „Dovedeš si sám umýt ruce, nebo ti je mám umýt já?“      „Dovedu se mýt sám,“ odpověděl sebejistě.      „Dobrá, tak se na ně podívám, až přijdeš dolů na čaj.“      Neměla o dětech ponětí. Když se rozhodlo, že Philip bude u nich v Blackstablu, paní Careyová se hodně napřemýšlela, kolik péče mu má věnovat – nesmírně jí záleželo na tom, aby splnila svou povinnost; ale když už tam byl, viděla, že se ho ostýchá, zrovna tak jako on jí. Doufala, že nebude hlučný a nevychovaný, protože nevychované a hlučné chlapce její muž nemá rád. Omluvila se Philipovi, že ho nechá o samotě, za chvilku se však vrátila, zaklepala na dveře, ale nevešla dovnitř, jen se ho zeptala, jestli si umí sám nalít vodu do umyvadla.      Potom šla dolů a zazvonila k čaji. Souměrná jídelna měla z obou stran okna s těžkými závěsy z červeného rypsu a uprostřed velký stůl, na jednom konci stála okázalá mahagonová kredenc se zrcadlem a v protějším rohu harmonium. U krbu stála z každé strany velká honosná židle potažená tlačenou kůží a s háčkovanou dečkou na opěradle: jedna s postranními opěradly, té se říkalo „manžel“, druhá bez nich, a té se říkalo „manželka“. Paní Careyová nikdy nesedala v křesle – tvrdila, že nerada sedí moc pohodlně a stejně má pořád hodně co dělat, proto má radši židli. A že kdyby u její židle byla postranní opěradla, třeba by se jí z ní nechtělo vstávat.      Když tam přišel Philip, farář právě prohrabával oheň a ukázal mu dva pohrabáče. Jeden byl velký, vyleštěný, až se blýskal, neopotřebovaný, a říkalo se mu farář; a druhému, mnohem menšímu, který zřejmě prošel už mnohokrát ohněm, se říkalo kaplan.      „Na co čekáme?“ zeptal se pan Carey.      „Řekla jsem Mary Ann, aby ti uvařila jedno vejce. Myslela jsem, že budeš mít po cestě hlad.“      Paní Careyová se domnívala, že jízda vlakem z Londýna do Blackstablu je velmi únavná. Sama se málokdy vydávala na cesty, protože prebenda vynášela jen tři sta ročně, a když její muž potřeboval dovolenou, jezdil si sám, pro dva peníze nestačily. Moc rád se účastnil církevních sjezdů a obvykle si to dovedl zařídit tak, že se jednou za rok podíval do Londýna; jednou byl v Paříži na nějaké výstavě a dvakrát nebo třikrát ve Švýcarsku. Mary Ann přinesla vejce a usedli ke stolu. Židle byla pro Philipa moc nízká a pan Carey ani jeho žena nevěděli, co si počít.      „Podložím mu pár knih,“ navrhla Mary Ann.      Vzala z harmonia velikou Bibli a modlitební knihu, z níž farář předčítal modlitby, a položila je na Philipovu židli.      „Ale, Williame, nemůže přece sedět na Bibli!“ namítla pohoršeným tónem paní Careyová. „Nemohly by se mu přinést nějaké knihy z pracovny?“      Pan Carey o té otázce chvíli uvažoval.      „Snad by to pro jednou tolik nevadilo, Mary Ann, jestli dáte modlitební knihu navrch. Knihu obecných modliteb sepsali lidé, jako jsme my. Nemůže si dělat nárok na božský původ.“      „Na to jsem nepomyslela, Williame,“ řekla teta Louisa. Philip se uvelebil na knihách, farář se před jídlem pomodlil a usekl vršek vejce.      „Tu máš,“ řekl a podal jej Philipovi. „Můžeš si ten vršek sníst, jestli chceš.“ Philip by také chtěl vejce jenom pro sebe, ale nenabídli mu je, a tak si vzal, co mohl.      „Jak nám snášely slepice, co jsem byl pryč?“ zeptal se farář.      „Moc špatně, představ si – jen jedno dvě vejce denně.“      „Jak ti chutnal ten vršek, Philipe?“ zeptal se strýc.      „Děkuji, moc.“    „V neděli odpoledne ho dostaneš zas.“ Pan Carey měl vždycky v neděli k čaji vejce naměkko, aby se posilnil před večerními bohoslužbami. William Somerset Maugham (1874–1965) byl britský prozaik a dramatik stavěný naroveň Kiplingovi, Galsworthymu a Wellsovi. Do svých deseti let vyrůstal s rodiči ve Francii, po jejich smrti se vrátil do Anglie, kde ho vychovával strýc. Vystudoval medicínu, ale lékařské povolání prakticky nevykonával. První úspěchy mu přinesla jeho dramata, např. Paní Dotová (1908) a Živitel (1930). V románech pracoval s naturalistickou poetikou, ironií a propracovanou psychologií postav. Jádro jeho rozsáhlého díla tvoří částečně autobiografický román O údělu člověka (1915), z dalších je to např. Odsouzen k útěku (1932) a Julie, ty jsi kouzelná (1937). Své náměty čerpal mj. z četných cest po Evropě, Asii, Americe a Oceánii, závěr života strávil ve Francii. Jeho díla patřila svého času k nejvydávanějším a také nejpřekládanějším; do češtiny bylo přeloženo mezi lety 1927 až 1976 celkem jedenáct jeho prozaických titulů. Nově v edici Pozdní sběr zatím vyšly jeho romány Poslední půlšilink (2017), Barevný závoj (2017), Veselice (2018) a Na ostří nože (2018). Z anglického originálu Of Human Bondage, vydaného nakladatelstvím William Heinemann Ltd. v Londýně roku 1956, přeložila Jarmila Fastrová, nakladatelství PROSTOR, 2019, v českém jazyce vydání druhé, brožovaná, 744 stran.

Čas načtení: 2024-10-28 20:00:54

Google má odvážný plán! Do Pixelů se údajně vrátí Face ID, bude lepší než v iPhonech

Google zvažuje návrat k bezpečnějšímu odemykání obličejem u Pixelu 11 Pod displejem se má skrývat infračervená kamera Technologie má fungovat i za zhoršených světelných podmínek Google by mohl u svého chystaného Pixelu 11 přijít s vylepšeným systémem pro odemykání obličejem. Podle serveru Android Authority, respektive autorky Kamily Wojciechowské, by měl nový čipset Tensor G6 podporovat […] Celý článek si můžete přečíst na Google má odvážný plán! Do Pixelů se údajně vrátí Face ID, bude lepší než v iPhonech

Čas načtení: 2026-02-19 14:00:00

Telefony Google Pixel se zase trochu přiblíží iPhonům. Pracuje se na pokročilejším odemykání obličejem

Odemykání obličejem na telefonech Pixel má jednu zásadní slabinu – jakmile zhasnete světla, můžete na něj zapomenout. Google si je toho zjevně vědom a chystá nápravu. Podle exkluzivních informací serveru Android Authority firma interně testuje technologii, která by měla tento problém vyřešit. Uživatelé by se tak mohli dočkat podobně pohodlného odemykání jako na iPhonech. Project […] Celý článek si můžete přečíst na Telefony Google Pixel se zase trochu přiblíží iPhonům. Pracuje se na pokročilejším odemykání obličejem

Čas načtení: 2026-05-28 08:48:00

Aplikace v mobilu změří krevní tlak ze jednu minutu. A když je potřeba, spojí pacienta s lékařem online

Telefon podržíme jednu minutu před obličejem a necháme aplikaci, aby provedla analýzu našeho zdravotního stavu. Za minutu telefon z čelní kamery pořídí 1800 fotek tváře, které pak vyhodnotí umělá inteligence. Měří se dynamika průtoku krve obličejem,...

Čas načtení: 2026-06-20 15:11:00

Co se děje s obličejem po výrazném zhubnutí?

Když se mluví o hubnutí, většina lidí si představí menší konfekční velikost, volnější kalhoty a lepší kondici. Jenže existuje jedna věc, která dokáže překvapit i ty, kteří se na úbytek kilogramů těšili celé měsíce. Obličej. Najednou se v zrcadle objeví ostřejší rysy, výraznější vrásky nebo povolená kůže v místech, kde dříve nebyla tolik vidět. A [...] Příspěvek Co se děje s obličejem po výrazném zhubnutí? pochází z Její svět

Čas načtení: 2012-05-27 14:00:00

Kultovní oblečení Skelanimals na Rockit.cz

Americký label Skelanimals už nějaký ten pátek ohromuje celý svět vinyl postavičkami s nezapomenutelným obličejem, ovšem nyní do svého repertoáru zařadil i oblečení, takže pokud máte doma alespoň jednu postavičku Skelanimals a milujete jejich návrhy, měli byste tomu přizpůsobit i šatník. Jdeme se p ...

Čas načtení: 2012-08-05 18:00:00

Plastika víček – pár informací o zákroku

Plastické operace se rok co rok stávají populárnější mi zákroky. Nejedná se však pouze o klasické úpravy jako je silikonové poprsí, nový nos či liposukce, velice oblíbenou a moderní metodou je také plastická operace víček, která s povadlým obličejem dokáže doslova zázraky. Plastická operace víček s ...

Čas načtení: 2021-11-01 00:00:00

Bezpečný mobil pro vás i pro vaše děti

Chytré telefony se za posledních 15 let staly našimi nedílnými společníky. Používáme je opravdu téměř všude, a tak není divu, že naši potomci nás od malička vidí s obličejem přilepeným na obrazovku. Nemůžete se pak divit, že i několikaměsíční miminka začínají sahat po našem smartphonu. Mobilní tele ...

Čas načtení: 2014-09-28 00:00:00

Čtyři za stolem

Povídka! Kraków Street at Night, David Hegarty. Nevím, čím to je. Rád jsem si do svých povídek vypůjčoval historky, které mne potkaly na kolejích. Semafory svítily, průvodčí štípali jízdenky a světem vládl řád - když čekáte na nádraží, máte jistotu: jednou to přijede! Možná pozdě. Ale určitě právě po těch kolejích, které teď běží před vámi někam do nekonečné dálky. Jenže teď se to změnilo. Možná málo jezdím vlakem. Nebo je to jen spisovatelský posun. Posun do různých pochybných podniků, barů a hospod. Kdekdo teď ohrne nos a už už mne uvidí jdoucího ve stopách básníků utápějících své bolestně hluboké prožitky v opojení. Zde se ovšem drahý čtenář mýlí. Nejsem básník. Nejsem snad dokonce ani umělec. Jako pouhý spisovatel sedím v rohu, popíjím dávno zvětralé pivo a pozoruji. Nevytvářím! Jen zapisuji příběhy, někdy je opráším a narovnám, někdy vyčistím od rzi. Tentokrát jsem však neseděl sám. Představme si, že to bylo v jedné malé hospůdce starého města krakovského. Pár kroků od náměstí, za kostelem svaté Anny, patronkou horníků. Nepřikládejte tomu přespříliš významu. Představte si navlhlou vůni starého kamene, směs neznámých zvuků a cizích řečí, společnost veselou a v dobrém rozmaru. Zapadli jsme dovnitř toužící svlažit své krky tím prastarým patokem a nyní už uspokojeni seděli u poloprázdných sklenic. Nejvyschlejší hrdlo měl jako obvykle kolega Kočí, jak jsme mu s oblibou říkali. S věčně nastraženým uchem hudebníka seděl a naslouchal šišlavé kakofonii zvuků. Pak se usmál na mezi stoly pobíhající dívku a nechal si od ní přinést jedno další. "Dziękuję bardzo," prohodil s nepříliš povedeným přízvukem, když se mu pivo objevilo před nosem. Pak se otočil na nás, "ten hlas, ta holka, ta číšnice, hlas fakt pěknej. Sice šišlá, jako všichni ti Poláci, ale od ní to znělo fakt pěkně. Fakt." Napil se a takto posilněn neváhal začít s obhajobou svého tvrzení. "Fakt pěknej. Trochu dětský, ale to vůbec nevadí, vůbec. Takový jemný a správně dívčí. Jemný, jo, hladký. - Jen to pohladilo, když promluvila…" Kdybychom smíchem neprozradili své velké pobavení, patrně by ve svém oceňování jejího hlasu hned tak neskončil. Takto se zatvářil uraženě a v hlubokém mlčení upíjel ze svého tupláku. "Běž si za ní, ty náš Romeo," snažil se ho rozpálit Pavel. Seděl hned vedle něj a cosi si čmáral na kus ubrousku. "Vole, sám seš Romeo," nedal se kolega Kočí a vytrhl mu papír zpod ruky, "vole, vždyť ji sám maluješ!" dodal překvapeně, když se na nákresek podíval. "Do toho ti nic není," urazil se Pavel a rychle mu obrázek zase sebral. Chvilku mlčel a pak i on spustil svojí obhajobu, "To ti nedá. Normálně bych řekl, že za to ani nestojí. Hubená, pobledlá, tmavé vlasy na můj vkus zbytečně krátké… A ta ofina zastřižená nad čelem. No hrůza. - Ale dohromady na tom něco je. Taková ta krása z padesát let starých fotografií. Úplná babička za mlada, jako bych ji viděl." Teď se zas společnost bavila na jeho účet. Zahleděn do dáli náš smích asi ani nevnímal. "Jen by mne zajímalo, jak se jmenuje. S tak tvarovaným obličejem. To je skoro na nějaké francouzské jméno. Catharina. Možná. Nebo Isabella." "Jdi do háje s žabožroutskýma jménama," zavrčel kolega Kočí. "Dovedeš si představit, jak by to znělo? Jak by to znělo, když by to tím svým medovým šišlavým hlasem vyslovila? Ta se musí jmenovat jinak. Polsky. Třeba Agnieszka. To by pasovalo. Na samohlásku to musí začínat. Aby to bylo… aby to bylo takové… takové pozitivní." Napjatě jsme ztichli, protože nám na stůl putovala další várka občerstvujícího moku a my bedlivě pozorovali ruku, která ho podávala. Po chvilce přerušil mlčení Lukáš, který byl dosud ticho a smál se vzrušené debatě obou kamarádů. "Vy úplně přehlížíte to nejdůležitější. Ty oči, ten záblesk, který z nich vždycky vylítne. Já vám říkám, že ten když holka má, tak je úplně jedno jak vypadá a jak mluví. Vždycky je s ním krásná a -" "Vždycky?" přerušil ho s úšklebkem kolega Kočí. "Vždycky!" nedal se rozhodit Lukáš. "Ten plamének, ten věčný svit, - to je ta pravá krása. Na ten se díváš a vždycky je něčím novým. Odrazem slunce i hvězd zároveň. - Mlhotavým světlem měsíce. - Všechna krása je vtělena do toho odrazu!" "A hele, pan básník!" neodpustil si poznámku Pavel. "Táhni se svojí Agnieszkou. To musí být jméno, které stejně jako její oči obsahuje ten svit věčnosti. - Kdyby se bývala narodila do antického Říma, mohla by být volána Selenou či Lunou. Kdo ví, jaké jméno naše uvadlá společnost přiřkla. Snad Zorza, - to by bylo krásné." Tvářil se, jako by mu právě ona záře, o které tak básnil, zahalila smysly. Zvedl jsem se, abych je na chvíli nechal opuštěné v jejich hloubání o tom správném jménu, které by mohlo plně vyjádřit krásu oné bytosti, která už spíše než za výčepem existovala jen v jejich představách. "Marie." prohodil jsem, když jsem se ze své procházky vrátil. "Zeptal jsem se." Kdyby pohledy zabíjely, nebyl bych tu více. "Co tak koukáte, - vždyť to jste chtěli vědět, ne?" couval jsem pomalu ke dveřím, před jejich záplavou výčitek a obvinění, - povídali cosi o zrušení kouzla a zničení tajemství, o tom, že veškerá krása nepoznaného pominula a že jsem hajzl a že jsem se vůbec ptát neměl, že oni byli s těmi svými jmény docela šťastní. "Marie, takový tuctový jméno," zaslechl jsem ještě, když jsem za sebou rychle zabouchl dveře.

Čas načtení: 2020-08-29 11:31:47

David R. Gillham: Město žen (ukázka z knihy)

Berlín, 1943. Válka se nevyvíjí tak, jak měli Němci slíbeno. Kde jsou všichni muži? Na frontě, nebo pod zemí. Berlín se stává městem žen. Městem navenek poslušných žen, které si nechají všechno líbit. Přivírat oči, dívat se jinam a myslet si svoje se ale nedá věčně. Přijde okamžik, kdy je třeba zachovat se správně… Sigrid Schröderová je vzorem manželky německého vojáka: denně dochází do práce, s potravinami na příděl dělá, co může, stará se o všetečnou tchyni a ignoruje hrůzné nemravnosti režimu. Za touto fasádou se ovšem ukrývá docela jiná Sigrid, žena snící o někdejším milenci, nyní ztraceném v chaosu války. Její milenec je Žid. Sigrid není jediná, kdo má tajemství. Do protějšího bytu se nastěhuje rodina vysoce postaveného důstojníka SS, která ji začne zaplétat do svého příběhu. Mladé ženě, která vypomáhá v rodině s početným potomstvem o patro níž, docházejí výmluvy ještě dřív, než jí Sigrid začne klást otázky. A slepec prodávající na ulici tužky – jako by ji ty oči za tmavými slepeckými brýlemi sledovaly. Sigrid je záhy vtažena do světa, o němž nic nevěděla a který jí otevírá oči. Sleduje, co se kolem ní děje, a její léty pečlivě vystavěné opevnění se postupně drolí. Musí začít rozlišovat, co je správné a co špatné, a co spadá do šedé zóny mezi tím. David Gillham ve románu zkoumá, co se v neobyčejné době děje s obyčejnými lidmi.   Ukázka z knihy Kapitola první Slepec rytmicky poťukává holí. Ťuk-ťuk-ťuk, ťuk-ťuk-ťuk, ťuk--ťuk-ťuk, aby upoutal pozornost kolemjdoucích Berlíňanů. Je to mrtvolný strážce, hlavu pod vojenskou čapkou má vyholenou, z plechovky zavěšené kolem krku prodává tužky. Na rukávu má slepeckou pásku se symbolem pyramidy ze samých teček, kulaté černé brýle připomínají dva otvory, jimiž do dne zatéká noc. Sigrid se vynoří nad schodištěm U-Bahnu, z kabelky vyloví peněženku na drobné a vhodí mu do hrnku pár desetifeniků. „Bůh vám žehnej,“ zasípá muž v odpověď na cinkot mincí. „Vezměte si tužku, prosím.“ Sigrid mu poděkuje, když ale muž stočí hlavu za jejím hlasem, připadá jí, jako by si ji čímsi ukrytým za slepotou černých brýlí označkoval. Tužku strčí do kabelky, počká na znamení a přejde na protější chodník. Vstupenka na odpolední představení teď stojí tři a půl marky. Zdražila o padesát feniků. Sigrid ale novou cenu bez reptání zaplatí. Dnešní film nese název Vojáci zítřka. Fotografie ve vitríně zachycují dychtivé blonďaté kluky v polovojenských úborech Hitlerjugend, jak pochodují po hřišti s dřevěnými puškami, cvičí prostná nebo nakukují do hlavně těžkého kulometu pod usměvavým dohledem armádního důstojníka. Na tom, co dávají, ale nesejde. Nepřišla na film. Vejde a obvyklí návštěvníci biografů válečných let ocení její koupi vstupenky prázdným pohledem. Vestibul páchne plesnivinou a špinavými koberci, světlo kdysi impozantního lustru je mdlé a flekaté chybějícími žárovkami. Pult se sladkostmi je prázdný. Není co prodávat, stejně jako ve zbytku města. Šatnář si čte ve sportovním magazínu, aby zahnal nudu, jelikož se tu skoro netopí a počasí je příliš sychravé na to, aby si někdo odkládal kabát. Houf lidí už nicméně čeká, až uvaděči otevřou dveře do sálu. V městě, kde je to s jídlem špatné a čím dál horší, kde přídělový systém vyprázdnil výlohy obchodů, v městě pomalu umdlévajícím ve stoce dalšího roku války jsou biografy místem, kde se dá utratit pár marek, aniž by člověk musel odstřihávat přídělové kupony nebo marnit život nekonečným čekáním ve frontě. Důchodci s popelavými tvářemi se hrbí nad holemi. Tovární dělnice s vlasy utaženými do uzlů, které tu tráví čas mezi šichtami, si posílají dokola jednu cigaretu. Pouliční štětky s tvrdým výrazem v očích si vyhlížejí kunčafty mezi vojáky na dovolence. Ženy v domácnosti svírají na klíně těžké kabely a trpělivě čekají, s úlevou, že na pár hodin unikly dětem a domácím povinnostem. Sigrid Schröderová ke všem promlouvá pouze svým mlčením. Pracuje jako stenografka v oddělení přihlášek patentového úřadu na Gitschiner Strasse, kousek od Belle-Alliance-Platz. Ráda si myslí, že jí to ještě pořád sluší. Pod šátkem, který si váže na hlavu, má ještě pořád husté plavé vlasy. Tělo má ještě pořád silné, dobře tvarované. Při pohledu do zrcadla není nespokojená, jen se zkrátka málokdy obtěžuje podívat. Válečné roky ji předefinovaly značně omezujícím způsobem. Je teď číslem na výplatní knížce, číslem na bloku přídělových lístků, tváří na průkazu totožnosti. Je Frau Schröder, válečná žena. Manželka frontového vojáka. Její jméno je jen něčím, na co slyší. S očima upřenýma na vzor prošlapaného běhounu stoupá po schodech na balkon nad sálem, který má tvar podkovy. Šlapky si nahoru někdy vodí zákazníky. Mají tam větší soukromí a uvaděčům to zjevně nevadí, nejspíš doufají ve spropitné. Sigrid se naučila nevšímat si jich. Také ona spoléhá na řídké obsazení balkonu během odpoledního promítání. Po zjištění, že se starý strejda v uniformě uvaděče uchýlil na sedadlo u dveří a dává si šlofíka, Sigrid ignoruje číslo na vstupence, sedá si do poslední řady a hlavu si opírá o stěnu. Je to její sedadlo vzpomínek. V prvním roce války byla zlá zima. Město sevřely nejtužší mrazy za celá desetiletí. V lednu spadly teploměry dvacet stupňů pod nulu a lidé trpce vtipkovali, že v rámci paktu o neútočení se Sověty vyhandlovali Berlín za Sibiř. Ke konci měsíce ovšem začal humor, spolu se zásobami uhlí, docházet i Berlíňanům. Byl to ten typ chladu, který vás provází i do místnosti, který si najde skulinky v oblečení a pomalu vás prostoupí, až vám nakonec zaleze do srdce a zchladí krev. V ložnici hledala teplo přimáčknutá k manželovi. Kdykoli se ale odvážila zabloudit mu rukou do partií pod pasem, odtáhl se od ní. „Prosím tě, Sigrid. Zítra mě čeká dlouhý den,“ zněla jeho obvyklá námitka. Potom už jen zírala do mrazivé tmy nad manželskou postelí, dokud ji nepohltil spánek. „Je to kvůli tomu potratu?“ zeptala se konečně jedné noci. „Musím se vyspat, Sigrid,“ odpověděl po chvíli. „A ty taky. Promluvíme si o tom jindy.“ K čemuž ovšem nikdy nedošlo. Co začala válka v Polsku, prodloužili jim v bance pracovní dobu a Kaspar začal být náladový a zamlklý. Několik zaměstnanců už povolali do armády a on si byl jistý, že brzy dojde i na něj. Sigrid se snažila představit si ho v uniformě, s puškou v ruce, ten obrázek jí ale připadal příliš absurdní. Bylo mu pětatřicet. Jistě je spousta mladších mužů, kterým dá armáda přednost. A jakkoli se to stávalo jen zřídka, Kasparova matka s ní protentokrát souhlasila. „Máš v bance důležité povinnosti,“ prohlásila stará žena s jistotou v hlase. „Vláda chápe, že si některé z našich nejlepších mužů musíme ponechat doma, aby zemi udržovali v chodu.“ V tomto bodě věnoval oběma nepřítomný pohled a zdvořile požádal o další šálek kávy. Opona se s cinkáním roztahuje a světla zhasínají. Sigrid si sundává šátek. Promítání začíná pohledem kamery na vojenský sbor, který se pouští do zpěvu pochodové „Písně Horsta Wessela“. V reakci na to se ozývá změť hlasů z hlediště. Diváci jsou vyzýváni, aby se ke zpěvu vlasteneckých písní přidávali. Stojí to na vývěsce v předsálí, jelikož ale na balkoně není, kdo by ji mohl udat, Sigrid mlčí. Po paralyzujícím otřesu z porážky Šesté armády u Stalingradu – té armády, která teprve nedávno rozdrtila Francii – začala strana organizovat novou vlnu vlasteneckého nadšení. Víc vlajek, víc sloganů, víc plakátů všude po zdech. Pod povrchem ale oficiální přesvědčení o vítězství rozleptává strach. V prvním únorovém týdnu se před pravidelným rozhlasovým vysíláním náhle ozval wagnerovský smuteční pochod. Reichsmarschall Göring přednesl ponurým hlasem prohlášení ministerstva letectví. Muži z Šesté armády údajně bojovali do poslední střely. Několik týdnů nato vystoupil Goebbels ve Sportovním paláci a prohlásil, že jedinou odpovědí na jejich oběť je totální válka. Ptám se vás: Chcete totální válku? Pokud to bude nutné, chcete válku totálnější a radikálnější než cokoli, co si dnes dokážeme představit? Publikum ve Sportovním paláci zaburácelo bouřlivým nadšením. Většina Berlíňanů ale reagovala zmateným mlčením. Stalingrad měl přece být největším vítězstvím wehrmachtu od pádu Paříže. Podle všech zpráv utrpěla Rudá armáda na Volze drtivou porážku. Jak se to tedy mohlo stát? Tři sta tisíc německých mužů mrtvých nebo v zajetí. Jak se to stalo? Otázka často šeptem kladená, ale zůstávající bez odpovědi. Na plátně se objevují první záběry filmového týdeníku: vojáci přeskakující krátery po granátech, tank drtící kamennou zeď. Nápor vstříc vítězství na Východě pokračuje, přinejmenším v biografech. Sigrid se ztěžka nadechne. Tam někde je teď Kaspar. Povolali ho dva měsíce před tažením do Ruska a spolu s několika stovkami tisíc dalších německých manželů trčí kdesi jižně od Moskvy. Každý večer před spaním na něj myslí. Bojí se, že trpí zimou, stejně si ale nedokáže přát mít ho vedle sebe v posteli. Znamená to, že je i ona stejně chladná jako ruská zima? Možná jen její srdce, uvažuje. Plamenomet chrlí hořící naftu. Ve vzduchu zahaleném kouřem sborově vřeští rakety. Drnčí těžký kulomet. Sigrid před tím vším zavírá oči. Prahne po tom čtverci tmy jako po droze. Jediným útočištěm před současným světem je snění. Sama ve tmě znovu vstupuje do minulosti a vrací se do okamžiku, kdy na ni Egon prvně promluvil. Tohle si poslechněte, slyší ho říkat z prázdného sedadla vedle sebe, přestože ví, že je to jen šepot vzpomínky. Na balkoně bylo toho dne jako v mrazicím boxu, ale pouhý pohled na toho muže, který nebyl její manžel, ji k němu přitáhl, jako kdyby právě objevila nečekaný zdroj tepla. Byl hladce oholený, na sobě měl kašmírový kabát se zvednutým límcem coby náznak šviháctví, což se ale neslučovalo se syrovostí, kterou vyzařoval. V jeho výrazu bylo cosi nezkrotného a držení těla prozrazovalo sebevědomou živočišnou sílu. Toho dne přišla do kina hledat vylidněný prostor. Válečné filmy byly pro ten účel nejlepší, protože návštěvnost byla obvykle nízká, a tak si koupila vstupenku na odpolední promítání Bitvy v Gdaňské zátoce, aby mohla být chvilku sama. Potřebovala utéct před každodenní rutinou, uniknout rachotu psacích strojů v kanceláři. Utéct před hlučnými stížnostmi své tchyně i němou kritikou manželových pohledů. Když vešla, světla v sále ještě svítila. Muž zadumaně sedící nad výtiskem Morgenpostu přitáhl její kradmý pohled, nemohla si pomoct. Působil dojmem, že sem nepatří, ale záměrně. Úmyslný outsider. Byl tohle důvod, proč se rozhodla ignorovat číslo na vstupence a posadit se na místo pouhá dvě sedadla od něj? Pohlédl na ni a potom pohled odvrátil. Potom nic. Věnoval se novinám, zatímco ona si upravila šátek, uvelebila se na sedadle a snažila se obehnat hradbou z neviditelných zdí. Obtloustlý Berlíňan s kloboukem přes uši obsadil jedno ze sedadel v přední části balkonu a v poslušném očekávání zíral na plátno skryté za oponou. Sigrid nasála proužek kouře klesající k ní z promítačovy cigarety. Vedle ní si muž, který nebyl její manžel, zamručel cosi pro sebe a otočil stránku novin. Uvědomila si, že i ona sedí v poslušném očekávání, dlaně zvlhlé potem. Očekávala něco? Existovalo mnoho důvodů, proč by si neměla sedat tak blízko k cizímu muži. Bezpočet důvodů a zdaleka ne nejmenším z nich byla skutečnost, že si právě založila ruce a vynaložila tak jisté drobné úsilí o skrytí snubního prstenu. Úzkého kroužku bez příkras z galvanizovaného zlata na prsteníčku pravé ruky. Stejně bez příkras jako samotné manželství. „Tohle si poslechněte,“ řekl muž zničehonic, bez předmluvy, bez úvodu, jako kdyby byli uprostřed hovoru. Hlas měl hluboký, jako by se třel o jeskynní skálu. „‚Lékař pravé německé krve, padesát sedm let, veterán operací kamerunské kampaně vroucně touží po manželském svazku se skromnou, šetrnou árijskou ženou, silnou a zdravou, obdařenou širokými boky k rození dětí, s odporem k nikotinu a kosmetice.‘ Panebože, to je ovšem partie,“ řekl a vůbec poprvé jí předvedl svůj úsměv. „Netvrďte mi, že nejste v pokušení.“ „Ne, myslím, že ne,“ odpověděla Sigrid, přestože věděla, že by mu odpovídat neměla. Přestože na to neměla právo. „Obávám se, že jsem bývala majitelkou rtěnky.“ „Hm, tak potom tenhle. Vím jistě, že tenhle vám srdce rozbuší. ‚Zámožný árijský vdovec, šedesát dva let, si přeje získat mužského potomka skrze manželství s mladou, plodnou árijskou ženou, pro záchranu starého rodového jména před vymřením.‘ Tady to máte. Staré rodové jméno, a může být vaše.“ Četl dál. Stařec ten a stařec onen hledající nocležnici čisté árijské krve, Sigrid ho ale moc neposlouchala. Místo toho sledovala jemné vibrace jeho brady při řeči. Lehké chvění svalu, které ji lechtalo pod kůží. Znovu se na ni usmál, tentokrát zkoumavě. Představil se jí příjmením, o němž se Sigrid brzy dozví, že bylo falešné. „Trvám ovšem na tom, abyste mě oslovovala křestním jménem. Jsem Egon,“ řekl muž, který nebyl její manžel, a podal jí ruku. „Vím, že je ode mě velice nevychované takhle vám vtrhnout do soukromí. Doufám ale, že mi to prominete. Zahlédl jsem vaši tvář a musel jsem zkrátka slyšet váš hlas.“ Pohlédla na ruku, kterou jí nabízel, jako by ji mohla ignorovat, jenže ten úsměv na ni byl příliš. Otevřený. Nenucený. Dravý. S ostnem bolesti, který jej dělal ještě přitažlivějším. Nabízenou ruku přijala. Byla teplá, a ona ucítila sílu jeho sevření. „Tak jste ho slyšel,“ řekla. Ještě ten den ji zavedl do kavárny vonící vařeným cukrem, balzámovým olejem a kouřem z dýmky. Byl to malý podnik na Savignyplatz s vitrážovými špaletovými okny, kde byl slyšet rachot projíždějících vlaků S-Bahnu. Donesl jí kávu a dort s jablky a pobavil ji tím, že ho většinu snědl sám. Hlavně ji ale poslouchal a ona s dychtivou úlevou přeskakovala od jednoho tématu k druhému. Konverzační témata přerůstala do vážnějších. Škrábání brambor k večeři přerostlo do pocitu stagnace ze života pod tchyninou střechou. Vzpomínka na to, jak její otec zbožňoval nazdobené dorty, přerostla ve vyprávění o jeho útěku a pocitu prázdnoty, který zažívala u matčiny smrtelné postele. Náhle si uvědomila, jak moc mluví, a omluvila se, on ji ale hloubkou svého pohledu vybídl, aby v tom pokračovala. Když si všimla, jak je pozdě, znervózněla. On se ale jen znovu usmál, zamáčkl jednu z mnoha cigaret, které vykouřil, a zaplatil. V noci pak nemohla zaplašit vzpomínku na jeho oči. Nemohla zapomenout na jejich nekomplikovanou touhu, na jejich smyslnou inteligenci. Přestože ležela vedle Kaspara v jejich posteli s hlučnými pružinami, měla pocit, jako by ji Egon stále pozoroval. Dva dny nato si koupila lístek na Mořská esa. Setkali se v předsálí. Podala mu ruku a on ji sice přijal, ale políbil ji na tvář. Krátce, ale rozhodně. Nahoře na balkoně na sedadle vedle něj zjistila, že si netroufá pohlédnout mu do tváře. Roztáhla se opona a na plátno s lehkým praskáním vtrhly stříbrné obrázky. Svědomitě upírala oči na plátno, na němž za vřískotu trubek spustil týdeník filmové společnosti UFA. Záběry muničních vozů a tanků. Polští váleční zajatci stojící ve frontě na polévku na pastvině obehnané plotem. Před kamerou se řadily pracovní skupiny starých varšavských Židů s ježatými vousy. Hleděli do kamery s úzkostným mrkáním. Když začal hlavní film, dívala se přímo před sebe na plátno. Hrdinství podmořské flotily v Severním Atlantiku pro ni ale bylo jen hlučným, mihotajícím se odváděním pozornosti. Její oči se kradmo stáčely do strany, v myšlenkách se nakláněla k muži, který nebyl její manžel a jehož dotek náhle ucítila na tváři. Když ji políbil poprvé, odstrčila ho. Když ji políbil podruhé, jeho polibek opětovala. V kině byla tma. Zatímco kapitán ponorky na plátně zahlédl periskopem nákladní loď, Egon jí s klidem zavedl ruku do středu svých kalhot. „Cítíš to?“ zašeptal. „Ano.“ „Takže víš, k čemu to je.“ V tu chvíli ji ze vzpomínek vytrhne něčí příchod. Do vědomí se jí tlačí jakýsi dílek skládanky současnosti. Přestože hned neotevře oči, vnímá, že někdo obsadil vedlejší sedadlo. Tohle je v dnešní době problém. Samotná žena. Vojáci na dovolence. Většinou je snadno odpálkuje. Stačí několik ostrých slov, a pro případy, kdy to nezabere, s sebou začala nosit kapesní nůž. Zkouší si přidržet žár minulé vzpomínky, když ale uslyší dívčin stísněný šepot, rázem má oči dokořán. „Řekněte jim, že jsme přišly spolu, prosím.“ „Cože?“ zamrká Sigrid. „Prosím, Frau Schröder. Řekněte jim, že jsme přišly spolu. Že jsme tady obě od začátku promítání.“ Je to děvče pracující na roční výpomoc u paní Granzingerové. Jak jen se jmenuje? Hubené stvoření s dlouhými končetinami, s oválným obličejem a jako saze černými vlasy pod vlněným baretem. V očích má tak zjevné napětí, že z nich odlétají jiskry. Sigrid se chystá promluvit, něco jí v tom ale zabrání. Možná je to pohled na dva muže obcházející podkovu sálu pod nimi s ručními svítilnami, které rozkrajují tmu uličky mezi sedadly. Několik diváků zaprotestuje, když jim kužel světla dopadne na tvář, dokud muži nekřiknou: „Sicherheitspolizei! Rozsviťte!“ S tím, jak se světla rozsvěcí a film se s cukáním zastavuje, nese se sálem nesouhlasné bručení, to ale rychle ustane, jakmile muži začnou kontrolovat doklady. Dveře na balkon se otevírají a vstupuje postava. Uvnitř Reichu chodí příslušníci bezpečnostní policie v civilu. V tomto případě je to dlouhý nepromokavý khaki plášť a klobouk s ohnutou krempou. Muž bez okolků probouzí spícího uvaděče, stařec se škrábe na nohy a drmolí: „Ano, Herr Kriminal-Kommissar“, a „Ne, Herr Kriminal-Kommissar“. Muž ho mávnutím ruky propouští a prohlíží doklady mladé Fräulein, která se ještě před chvílí mazlila se svým mládencem, holobradým pucflekem od luftwaffe. „O co tady jde?“ dožaduje se vysvětlení mladík ve snaze projevit vojenskou statečnost, policista ho ale zcela ignoruje a hoch je s odvahou brzy v koncích. Pohled dolů, pohled nahoru a komisař míří přímo k řadě, kde jsou usazené Sigrid a to děvče. Sigrid cítí, jak jí dívka chňape po ruce, ale uhne. „Vezmi si tohle,“ zašeptá a strká jí kontrolní útržek své vstupenky. „Rychle. Schovej ho do kapsy.“ Geheime Staatspolizei. Nápis je vyražený na malém hliníkovém odznaku visícím na řetízku. Stejný nosí všichni agenti gestapa. Muž ho nechá viset na prstech dost dlouho, aby patřičně zapůsobil, potom si ho překlopí zpátky do dlaně. Má ostře řezanou bradu a není nehezký, ve tváři se mu ale usadila jakási živočišná únava. Jeho oči prozrazují nespavost, jako by je nedokázal zavřít. „Doklady,“ oslovuje nejdřív dívku. Děvče beze slova vyloví z kabelky průkaz a podává mu ho. Muž si ho letmo prohlédne. Nechává si ho. „Doklady,“ obrací se na Sigrid a natahuje k ní dlaň. Sigrid s polknutím otevírá kabelku. Jednou, když jela tramvají po Friedrichstrasse, chtěl její doklady vidět nějaký horlivý seržant od policie a jí trvalo tři minuty, než průkaz našla. Byly to nejdelší tři minuty jejího života. Tentokrát to ale není žádný problém. Stránky jejího průkazu už mají častým užíváním zohýbané rohy. Když ho teď policistovi podává, dá si záležet, aby prsty zlehka zavadila o jeho ruku. Jen náznak doteku, který ovšem stačí přivolat mužův letmý pohled, než se zadívá na její fotografii přicvaknutou k šedým deskám průkazu. „Frau Schröder.“ „Ano,“ potvrdí Sigrid. „Znáte tuto mladou ženu?“ ptá se a kývnutím hlavy ukáže na děvče vmáčknuté do vedlejšího sedadla. Zaváhala s odpovědí? Jakoby ta slova slyšela dřív, než si uvědomí, že je říká. „Ano. Slouží svůj povinný rok u sousedky jedno patro pode mnou.“ „Povinný rok?“ „Nepochybně jste zpraven o tom, Herr Kommissar, co se dnes od mladých žádá. Našla si práci jako pomocnice v domácnosti, pečuje o děti šestinásobné matky. Držitelky mateřského kříže.“ „Skutečně? Jak chvályhodné,“ odpoví muž mechanicky. „A předpokládám, že tady spolu sedíte od začátku filmu?“ „Ano,“ odpoví Sigrid jednoduše.   David R. Gillham studoval scenáristiku na Jihokalifornské univerzitě, po přestěhování do New Yorku začal pracovat v nakladatelství. Šest let zasvětil výzkumu osudů Anne Frankové a její rodiny. Více na http://davidrgillham.com/   Nakladatelství JOTA, 2020, pevná vazba s přebalem, 400 stran, originální název: City of Women, přeložila: Helena Hartlová

Čas načtení: 2020-06-10 18:03:38

Devatenáct spisovatelů vyhlásilo válku koronavirové pandemii

„Co může dělat spisovatel v čase pandemie, kdy jsou knihkupectví zavřená a na besedy se čtenáři se nejezdí?“ přemítá v úvodu sbírky povídek a esejů Za oknem její editor, spisovatel Aleš Palán. Přišel s nápadem oslovit 19 autorů, kteří napíšou 19 textů, jak epidemie a izolace ovlivňují jednotlivce a společnost. Vznikla kniha, jejíž autoři se vzdali honorářů a 19 procent z její prodejní ceny směřuje na boj proti nemoci covid-19. Autoři ve svých textech vykreslují svět za časů pandemie z nejrůznějších úhlů, někteří se vrací do historie. Zajímavá je také žánrová pestrost – realistický obraz se prolíná s hororem, kriminální povídkou i s poetickou fantasy. Do knihy bez nároku na honorář přispěli Paul Auster, Bianca Bellová, Zuzana Dostálová, Pavla Horáková, Lidmila Kábrtová, Pavel Kosatík, Jiří Kratochvil, Alena Mornštajnová, Jan Němec, Jiří Padevět, Iva Pekárková, Markéta Pilátová, Martin Sichinger, Mark Slouka, Petr Stančík, Olga Stehlíková, Jan Štifter, Miloš Urban a Michal Vrba. Nemladšího (Jana Němce) dělí od nejstaršího (Jiřího Kratochvila) čtyřicet jedna let. Vedle domácích autorů přispěli svými texty též američtí spisovatelé Paul Auster, mj. autor scénáře ke kultovnímu filmu Kouř (Smoke), a Mark Slouka, syn českého emigranta, novináře a politologa prof. Zdenka Slouky. Kniha začíná příběhem Paula Austera Stanislavští vlci o osudu ukrajinského města, jehož židovské obyvatelstvo bylo postupně decimováno Sověty a Němci, aby ho nakonec obsadily vlčí smečky. Bianca Bellová (Láska všechno překoná) se noří do historie, na ostrov bránící se zoufale morové epidemii. Zuzana Dostálová (Na prahu dvou cest) nahlíží na život během karantény očima mladého muže, jenž sbírá odvahu opustit byt a „jít pro potravu, vstříc starým časům, vstříc nákaze a zkaženým duším“. V textech Lidmily Kábrtové (Za oknem) a Olgy Stehlíkové (Je to o šoupnutí vedle) se stará žena a mladý muž ochromeni děsem z nákazy fatálně izolují od okolního světa. Pavla Horáková vypráví příběh slovácké vesnice, na niž před sto pětašedesáti lety udeřila cholera. Osud českého mladíka Pavouka z povídky Pavla Kosatíka Vlak do Leningradu zásadně poznamená rychlík, který v bolševickém Sovětském svazu poskytoval skromné útočiště milencům. Romanopisec a dramatik Jiří Kratochvil (Jen host) vede dialog s tajuplným bezdomovcem připomínajícím Smrt z Bergmanovy Sedmé pečetě. Alena Mornštajnová (Ošklivá sobota) rozvíjí motiv ze svého bestselleru Hana, přivádí čtenáře do Valašského Meziříčí v roce 1954, kdy ho zasáhla epidemie tyfu, a nechává Hanu kupovat věnečky. Jan Němec v Krátké eseji o nenapsaných povídkách přemítá mj. o možnosti pro společnost začít po pandemii novou etapu, emancipovat se od vlastního ega. Jiří Padevět v povídce Tráva se mu pletla pod nohy zůstává věrný svému oblíbenému tématu poválečné historie a připomíná epidemii zloby a násilí. Kosmopolitní Iva Pekárková (Do který země patříš?), kterou jarní karanténa uvěznila v Norsku, filozofuje nad právem jedince vybrat si život v zemi, po níž touží, neboli „hrát si s glóbusem jako s barevným nafukovacím míčem“. Markéta Pilátová, jež má zkušenosti se životem v Jižní Americe, umístila povídku Poslední lidé do chilského Chaiténu, kde po výbuchu sopky zůstali jen kovboj José v gumákách značky Bata a jeho milá. Martin Sichinger (Kouzelné okénko) se v čase koronavirové karantény zatoulá na hřbitov obětí epidemie španělské chřipky. Americký spisovatel Mark Slouka, jenž se na prahu šedesátky přestěhoval z USA do Prahy, v eseji Malý bratr srovnává rodnou zemi s Českem a posuzuje americkou a českou reakci na pandemii covid-19. Petr Stančík (Kar v karanténě) nechává svého komisaře Durmana, známého z románu Mlýn na mumie, vyšetřovat zločin během epidemie cholery.   Jan Štifter (Jemnými tahy) oživuje umělce Silvia posedlého malováním dívky, která při morové epidemii před třemi sty lety ztratila manžela a syny. Miloš Urban (Krátká perspektiva) se během karantény hádá s bývalou ženou alespoň přes videochat.   V apokalyptickém příběhu Michala Vrby Dotek zmítá světem smrtelná epidemie, jíž neuniknou ani hlavní hrdinové otec s dcerou…     Ukázka z knihy Michal Vrba: Dotek Měsíc svítil jasně, když zamkl zadní dveře domu. Vytáhl pomalu klíč ze zámku, chvíli si jej prohlížel, jak se leskne mezi prsty. Na okamžik ho napadlo zastrčit si ho do kapsy kalhot, ale pak s ním prudce hodil do vysoké trávy na úzkém dvorku a vykročil po cestičce z dlaždic mezi pruhy neudržovaných záhonů. Úkosem pohlédl na ten vlevo, na kterém z plevele vyčnívala podlouhlá hromádka navršené čerstvé hlíny. Zabočil k ní a poklekl, zavřel oči a pohladil hlínu dlaní. Vzal jednu hrudku a rozdrolil ji mezi prsty. Poté vstal a vešel pod přístřešek pergoly a krbu. Sundal ze zad plátěný batoh, jenž byl naplněn k bachratosti, jako by v něm byl nafouknutý plážový míč. Přezky popruhů cinkly o betonovou zem. Otočil se ze zvyku obezřetně k domu, ale okna všech pěti oddílů řadového domu zůstávala lhostejně temná. Všechna včetně toho, z něhož vyšel.      Nikdo tu už není. Polkl nasucho a celý se otřásl. Rychle se však vzpamatoval a otevřel veřej velkého sekretáře určeného pro potřeby víkendových sezení v pergole. Potmě nahmatal balík modré kruhové plachty na přikrývání bazénu, vykulil ji ven a z obvodových oček vytáhl silnou šňůru na stahování. Oboje položil na zem k batohu, stejně jako plastový kanystr s kohoutkem, který původně stál v rohu na nízké stoličce. Zběžně prohledal sekretář. Příbory, talíře, skleničky, obracečka ke grilu, slánka, krabice kostek cukru, mlíčka do kafe, párátka. Chybí tu jenom křupky! Ty zatracený, zkurvený křupky! Zařvalo to v něm, ale věcně pokračoval v hledání.      Ve spodním šuplíku objevil tři krabičky cigaret a láhev drahého rumu, dávný dárek k jeho narozeninám.      Úplně jsem zapomněl, užasl, že to tady je! Po celou dobu tady byl poklad! Teď už je to jedno, ale hodit se bude. Zasunul cigarety, láhev, cukr a slánku do plachty, z koše u krbu vzal vidlici na opékání a z rohu pergoly bytelné dřevěné pádlo. Došel dozadu k plotu, odsunul petlici na brance a otevřel ji dokořán. Vrátil se na dvorek, kde na straně, opřená našikmo o pletivový plot, ležela v trávě zarostlá plastová kánoe. Otočil ji a měsíc osvětlil tmavou siluetu místa, kde byla jen hlína, brouci, pavouci a žížaly. Kdy jsme to naposledy byli na vodě? Není to zase tak dlouho! Tři roky? Pět? Ale jako by to bylo sto...      Chytil loď za okraj a protáhl ji nastojato dvířky. Naházel do ní připravené věci a k bužírkovému očku na přídi uvázal šnůru z bazénové plachty. Před sebou měl rozlehlou, stříbrným světlem ozářenou plochu louky. Asi kilometr za ní temněly vedle sebe kmeny topolů, které nyní vypadaly jako jednolitá hradba. Stáhl si rukáv mikiny přes dlaň, aby jej šnůra neřezala, a vykročil. Loď ztěžklá nákladem, především kanystrem s vodou, se na dlaždicích ve dvířkách vzepřela tahu, ale poté vplula do rosou navlhlé, kluzké traviny. Po třetině vzdálenosti k topolům se zadýchaně zastavil. Ohlédl se a strnule se díval na obrysy jejich řadovky, na obrysy okolních krajních domů malého města, na vyčuhující horní patra dvou paneláků, na věž kostela i trčící černý prst komína bývalého cukrovaru. Svit velkého měsíce byl jediným zdrojem, jenž osvětloval důvěrně známé panoráma.      Bejvalo to živý, co lidí jsem tady znal! To bejval můj domov. Teď vypadá jako černá stavebnice z kostek, kterou dítě zapomnělo zbořit, a kostky uklidit. Zbytečná věc bez užitku. Jak dlouho tady bude stát, než se rozsype? Než po nějaký bouřce půlka shoří?      Zavrtěl hlavou. Čekal od sebe nějaké dojetí, pohnutí, ale nic. Chtěl už jen být co nejdál odsud. Nevěděl, kolik má času. Nečum tam, radši si uchovej, jak město vypadalo, když v něm byli lidi. A moje...      Nechal šnůru, aby se zařízla do ovázané dlaně, a táhl loď s nákladem bez přestávky až k Cidlině...   2 Stál u okna v jejím pokoji v horním patře, když uviděl toho kluka. Ten malej hajzl neměl ani roušku, motal se podél zadních plotů a klopýtal bodláčím rumiště. Zastavil se kousek od jejich pergoly. Na něco koukal, pak popošel a naklonil se dovnitř. Přes stříšku teď na toho mizeru neviděl. Prudce otevřel okno a zařval. Pak utíkal dolů do sklepa k zadním dveřím a přes zahrádku, ale kluk už byl pryč. Zato tam stála jeho holčička s vyděšenýma očima. Stála nehnutě u sekretáře, on se zastavil na prahu, opřel se o sloupek a prudce vydechoval.      „Cos tady dělala?!“ zařval vztekle, ale v tom vzteku byl jen strach o ni, „viděl jsem tě! Bylas tady a byl tady ještě někdo! Nějakej malej parchant, co chtěl krást!“      „Říkal... říkal...,“ brada se jí třásla a zorničky měla rozšířené hrůzou, „že maj doma hlad a ven z města že se jet nedá. Já, já... Byl to jen takovej malej kluk... Nebylo mu dobře a měl hlad. Dala jsem mu křupky ze skříňky... a... a já, já –“ zalykala se pláčem.      Chtěl vybuchnout ještě víc, ale cosi jej mátlo. Něco, co v její tváři nepatřilo strachu z otce... Vykročil k ní.      „Stůj, tati! Nechoď ke mně!“ zaječela nečekaně a tak hlasitě, až se rázem polekala vlastního hlasu a přešla do naléhavého šepotu, „nepřibližuj se ke mně, prosím!“      Nikdy! Nikdy s ním takhle jeho holčička nemluvila! A už vůbec ne od smrti matky. Ohromeně se zarazil a zbledl.      „Co... cože? Proč jako?“ vzmohl se jen, ale cítil, jak mu celé tělo tuhne. Začala rychle drmolit třesoucím se hlasem:      „Tati, já... musela jsem vodemknout tím malým klíčkem skříňku, tak jsem si sundala rukavici. A pak jsem vzala křupky a dala mu je. Von si je vzal a druhou rukou... Tati, von...,“ zoufale vzlykla a musela se nadechnout, „von mi ji vzal a políbil. Jako poděkování, chápeš? Dotknul se mě. Von si asi myslel, že mám na ní rukavici. Pak se tak divně zašklebil, když viděl, že ne... a když se ode mě otáčel, uviděla jsem, že, že –“ rozplakala se a otec s očima rozšířenýma hrůzou zachroptěl pro sebe, co věděl od okamžiku, kdy na něj křikla, aby se nepřibližoval:      „– mu tekla z ucha krev...“   3 Cidlina byla skoro prázdná a líně jí protékal sotva potůček. Za měsíce sucha v korytu vyrostla spousta vodního rostlinstva od plazících se travin splývajících s proudem v nízkém sloupci vody až po stojaté rákosy. Podíval se po proudu a viděl rovný, zarostlý klín v krajině. Zaplavila ho bezmoc a posadila na příď kánoe. To už ji můžu rovnou táhnout po louce... Ale před Chlumcem, to je deset kilometrů, je jez, tam nabere řeka tah a vodu. A za jezem se to konečně hne! A pak pojedu!      Nahmatal v plachtě od bazénu rum, mocně se napil, a aniž se zul nebo jen vyhrnul nohavice, stáhl loď po svahu do řeky. Do řeky, která tam teď nebyla. Nebyl si jistý, jestli kánoi nadnáší alespoň nějaká voda, nebo její dno jen klouže po vlhkých chomáčích vodní trávy.      Omotal si šnůru a udělal dva kroky, při třetím už nevytáhl tenisku z bahna, vyzula se a on se překotil a padl po břiše do vody. Zarytou botu se ani nesnažil hledat.      Táhl loď úmorné tři hodiny bez přestávky. Bláto mu brzy stáhlo i druhou botu i obě ponožky. Několikrát musel hustý rákos obejít. Jednou zkusil proklouznout po šikmém svahu koryta, ale kánoe se převrhla a vysypané věci nasákly tím zbytkem vody, co v řece ještě zůstal. Minul osadu Vysočany, temnou stejně jako městečko, jež opustil, když tu voda náhle vystoupala až ke kolenům a příď lodi ho nečekaně drkla zezadu do lýtek. Půjde to! Támhle za ohybem už zkusím naskočit a třeba se jen odrážet!      Za ohbím řeky byl v korytu padlý velký dub. Je podřezanej, někomu blbě spadnul, ušklíbl se. Dub vytvořil hráz a za ním byla Cidlina zas jen tekoucí kaluží. Vylezl na břeh, posadil se a opřel se vyčerpaně o pařez. Zavřel oči a zhluboka vydechoval, až se dech stával mělčím a on únavou usnul.   4 Dotek kůže fungoval jako jediný, zato stoprocentní přenašeč. Byla mladá a dosud zdravá. Snad proto vydrželo tělo vzdorovat celé čtyři dny od kontaktu s klukem. O dva víc, než bylo běžné. Prvních osmačtyřicet hodin byla dokonce schopná pohybu. Viděl i případy, které trvaly od dotyku do konce jen několik hodin. Ležela ve svém pokoji na lůžku a on byl celou dobu s ní. Seděl na židli dva metry od lůžka, víc mu nedovolovala. Na svůj věk i postupně se horšící stav byla nečekaně rázná a nesmlouvavá. Najednou tolik podobná své matce! Rozkazovala, povzbuzovala, dokonce ho utěšovala... Nepustila jej ovšem k sobě ani v okamžicích záchvatů bolesti, nevzala si od něho nic, dokud si nezkontrolovala rukavice na jeho rukách. Zoufale ji chtěl obejmout, ale zbývalo jen zoufalství.      Seděl na židli, podával jí tu mokrý ručník, tu jídlo, sklenici vody nebo nějaké prášky bůhví na co, které našel v krabici léků.      „Tati?“ zašeptala uprostřed druhé noci. Trhl sebou na židli, neboť na okamžik únavou sám usnul.      „Copak, holčičko?“      „Nezůstávej tady, až umřu. Ne, nic neříkej! Nechci poslouchat lži, že se uzdravím. Zkus se dostat pryč. Nahoru na sever. Nějak se tam dostaň! Kvůli mně. Musíš!“      „Nesmysl. Kam bych šel? Nechci! Naposledy byla hranice podle rádia skoro až u Baltu a v Dánsku. Silnice jsou plný zátarasů, jak postupně ustupovali a izolovali, a k tomu jsou všude převrácený auta a stromy vod tý pitomý vichřice. Ta to všechno podělala. Propásli jsme svoji šanci! Propásli! A vůbec! Nemel nesmysly. Budu tady.“      „Ne, nezůstaneš tady, rozumíš? Já nechci! Počkej! Náhodou – vede tam ještě jedna cesta, tati. Po vodě, chápeš? A ty mi slíbíš, že to aspoň zkusíš,“ zaprosila a dodala docela tvrdě: „Slíbíš mi to, teď hned! Budeš přísahat, jinak... jinak už tě nechci vidět!“   5 Nevzbudilo ho slunce, ale bolest. Ležel vedle pařezu a měl pocit, že to intenzivní bodání ve svalech celého těla přišlo okamžitě a bez nástupu. Jako by se na něj naráz navalila tuna země. Hlava se mu točila a zrak citlivých očí se rozostřoval. S absolutním vypětím se zapřel o pařez a postavil na vratké nohy. V uších mu hučelo. Obzor osvětlený slabým jasem úsvitu se mu před očima vlnil.      Předklonil se a zapřel rukama o kolena. Bolest ochromovala tělo i mysl a on se skrz ni těžce prodíral zpátky ke zbytkům vědomí. Po několika minutách v nezměněné poloze bolest konečně povolila. Napřímil se a udělal několik prkenných kroků po břehu.      Já... já musím...      Otočil se, doklopýtal k provazu na svahu a celou vahou svého těla táhl o kmen opřenou loď na břeh. Neustal v tahu a vlekl ji dál kolem pařezu podle břehu. Pak přišla další vlna bolesti a byla stejně silná. Upadl na všechny čtyři. Když záchvat odezněl, zůstal bezmocně klečet. Další dvě hodiny atak bolesti nepřišel. Stáhl kánoi do vody, které bylo nyní přeci jen trochu víc než prorostlé zeleně, a vedl ji pádlem zapřeným o sedátko. Už by mohl i nasednout, ale nešlo by tu pořádně pádlovat. Motavou chůzí to bude zatím lepší.      Byl vyděšený z intenzity toho, co před chvílí zažil. V těle, které nyní už zase fungovalo, stále jako echo doznívala bolest. Bolelo ho úplně všechno.      Ale úplně nejhorší byl ten příšerný mokvavý pocit v uších.   6 Byl konec. Po jejím posledním záchvatu, ve kterém ho stále držela očima a gesty na distanc, ač byla sotva při vědomí, vyšel z pokoje a na dřevěných schodech do přízemí se sesunul na zem a plakal dlouhé hodiny. Pak v něm vzplál vztek. Jako pominutý šel do kuchyně pro kudlu, že najde rodinu toho malýho parchanta! Ale v kuchyni na prázdné lednici byla magnetem přichycená fotka. Z ní na něho hleděla ona. Zastavil se v půli kroku a chytil si oběma rukama hlavu, jako by ji chtěl rozdrtit.      Vykopal na bývalém záhonu jámu. Ve sklepě našel starý trampský batoh a do něho si zabalil na cestu.      Celé odpoledne seděl v jídelně u stolu a bez hnutí zíral nepřítomně na bílou zeď. Když nadešel soumrak, vystoupal tiše po schodech.      Ležela tam v šeru, jako by spala. Přistoupil k lůžku a poklekl. Pohladil jí holou paži, ale cítil na konečcích prstů jen klopýtavé drhnutí gumy. Našpulil rty, přimhouřil oči a zavrtěl hlavou. Pomalu si stáhl gumové rukavice a pohodil je na podlahu.      „Jsi moje malá holčička. Víš to, že jo?“ zašeptal a pohladil ji po hebkých vlasech. „Já vím, že jsi. Nezlob se, že tohle dělám... nezlob se, holčičko... já musím... ať si je to naše poslední společná věc, ale já musím... O nic jinýho už nestojím. Ale nemysli si – já  pojedu, pojedu pryč, protože jsi to chtěla, protože jsem ti to slíbil... jen proto,“ a znovu ji něžně pohladil po tváři. „Jsi moje malá holčička... vždycky budeš...“      Naklonil se nad ni a políbil ji na studené čelo. Poté zabalil tělo do prostěradla, snesl na zahradu a pohřbil tak, jak si sama přála.   7 Už byl daleko za mostem silnice, co vedla k Lukové, a vody bylo na jízdu stále málo. Tady dříve bejvalo vody! Slunce pálilo nad hlavou a vesnice na obou stranách, Luková a Mlékosrby, pár set metrů vzdálené, byly tiché a netečné. Vepředu napravo za mírnou terénní vlnou, v místech, kde tušil Chlumec, spatřil v dálce stoupající černý dým. Náhle se rovný sloup kouře zklikatil jako blesk. To se znovu vrátil záchvat, který zatřásl jím i obrazem na sítnici. Zkroutil se a napůl padl do lodi. Kánoe s ním zvolna poodplula o několik metrů a pak se zastavila o skrytou hranu pod vodou.      Když se mu částečně vrátilo vědomí, pochopil ze ztuhlosti těla, že dál už po svých nedojde. Ležel přehnutý přes dřevěné sedátko s obličejem přitisknutým ke dnu lodi. Bylo mu jasné, že jak byla jeho holčička odolná a vydržela celé čtyři dny, on se naopak nedožije ani druhého. Už teď mu strnuly nohy a bránily se pohnout, což přicházelo až ve třech čtvrtích celkového průběhu. Znal to až příliš dobře. Hlava mu třeštila. Zavřel pálící oči.      A to jsem si myslel, napadlo jej s bolestnou trpkostí, že dojedu alespoň k Labi, do Poděbrad nebo až do Nymburka. Nebo kdyby jen na Žehuň, na ten pět kilometrů dlouhej rybník, tam si dám cigáro a ten rum... a dál ať se děje cokoliv. Na tisíc kilometrů po řece na sever jsem se stejně nechystal. Je to jedno. To už je pryč... Nedostanu se dál, než kam bych jindy došel za dvě hodiny pěšky. Nebo za deset minut autem od našeho domu.      Byl tvrdý chlap, ale teď vzlykal bodavou bolestí. Rychlejší průběh přinášel intenzivnější utrpení. Přece však vyprostil horní část těla z lodi a svezl se na kolena do vody. Loď poskočila a málem mu ujela pod rukama. Chytil ji, natáhl se přes okraj. Vystrčil ven batoh a s cáknutím pleskla do vody i plachta. Nakonec ztuhlé ruce vytáhly z kánoe kanystr s vodou. Loď se vyhoupla nad hladinu jako splávek. Převalil se dovnitř, sedl až na dno a hrana sedátka se mu zaryla do zad. Všechno v něm vibrovalo, jako by každé vlákno svalů procházelo samostatnou torturou. Skrz napůl zavřená víčka zaznamenal, jak se kolem něho mihl silný stvol rákosu.      Loď konečně plula po vodě.   8 Když se naposledy probral záškuby křečí, bylo ještě světlo prvního dne. Ležel v lodi zkroucený na zádech a v polovědomí jím prostupovala bolest podobná ohni. Skrz mázdru v očích prohlédl, že loď je na hladině opřená o železný rošt. Za ním se ozývalo hučení. Byl u jezu na kraji Chlumce. Na ocelové lávce přemosťující jez stály dvě postavy. Návalem nové bolesti stiskl oči. Loď sebou náhle trhla, naklonila se a drhla po svahu břehu. Z mlhy uslyšel mužské hlasy:      „Opatrně, Fando, ať se ho nějak nedotkneš.“      „Neboj, Tome, neboj, takovejch jsem tady natahal... Ale už dlouho sem žádnej nepřijel. Tenhle je ničemnej, nic u sebe nemá. Necháš ho tak? Stejně vypadá, že už je hotovo, akorát vyplejtváš patronu.“      „To zas ne, nejsem nelida. Jako každýho... Přeci ho nezahrabeme živýho. I když nám ten vůl mohl zaneřádit vodu, budu k němu jako k vostatním. Kdoví, kam se chtěl dostat, blázen... A hele, tady vepředu je flaška. Nějakej rum! Tak aspoň něco! Díky, kamaráde!“      Bolest byla strašlivá a paralyzovala ho tak, že už nemohl nijak reagovat. Někdo převrátil loď a on padl bezvládně do trávy. Někde vzadu v hlavě se naposledy vzepjala mysl – Holčičko! Moje malá holčičko!      Do zkrvavených uší mu pronikl neznámý, skoro konejšivý hlas:      „Ať je ti země lehká, člověče. Neboj, už ti bude jen líp...“      Cosi hlasitě cvaklo.      „Fando, běž radši ještě kousek stranou!“   A najednou už nebyla bolest. Najednou už nebylo nic...   Vydalo nakladatelství Prostor roku 2020, 212 stran, v českém jazyce vydání první. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-15 18:21:52

Diane Setterfieldová: Byla jednou jedna řeka (ukázka z knihy)

V románu Byla jednou jedna řeka se ocitáme na sklonku devatenáctého století, kdy stále panovalo mnoho pověr a nadpřirozeno hrálo v životě obyčejného člověka velkou roli. V zapadlém hostinci na břehu Temže se schyluje k výjimečným událostem. Štamgasti si nad pivem vypravují historky, když tu se rozrazí dveře a v nich stojí cizinec s tělíčkem mrtvé dívenky v náručí. O několik hodin později se dítko opět vrátí mezi živé. Je to zázrak? Kouzlo? Nebo lze vše racionálně vysvětlit? Dívky se chtějí ujmout tři rodiny. Nemůže však patřit všem – a proto dřív, než se ukáže její pravá totožnost, vyplavou na povrch mnohá další tajemství.   Ukázka z knihy: PANÍ VAUGHANOVÁ A ŘÍČNÍ DUCHOVÉ             V koutku oka se zformovala voda do perličky. To oko náleželo mladé ženě, která spočívala na dně člunu. Kapalný korálek zůstal na místě, kde se růžový vnitřek očního víčka šířil do roztomilé komplikovanosti slzovodu. Kývala se s pohupováním lodi, chráněna řasami, které rašily nad ní a pod ní, se neutrhla a nespadla.             „Paní Vaughanová?“             Mladá žena zajela do proudu, pak založila vesla a nechala lodici unášet, až se zachytila v rákosí. Občas k ní z břehu zalétala slova, hustá bílá říční mlha je zbavovala naléhavosti. Slova jí doplouvala do uší vypláchnutá a rozmáčená, byla sotva hlasitější než myšlenky v její hlavě.             Paní Vaughanová… to jsem já, myslela si Helena. Znělo to jako jméno někoho úplně jiného. Uměla si představit nějakou paní Vaughanovou, která by jí nebyla vůbec podobná. Nějakou starou. Asi okolo třiceti, s obličejem jako z portrétů, které visely na stěnách chodeb v domě jejího manžela. Bylo to zvláštní pomyšlení, že ona jen před několika lety byla Helena Grevilleová. Zdálo se to být mnohem déle. Když nyní na onu dívku myslela, bylo to, jako by myslela na někoho, koho kdysi znávala, znávala ho docela dobře, ale už nikdy se s ním nesetká. Helena Grevilleová jednou provždy zmizela.             „Je moc zima na to, abyste byla venku, paní Vaughanová.“             Zima, ano. Helena Vaughanová zvažovala, co je to zima. Chladno je člověku, když nemá kabát, klobouk, rukavice. Chladný vzduch jí pronikal oděvem až na kůži; na hrudi, na pažích i na nohách jí vyskočila husí kůže. To byl chlad vzduchu, který ji prostupoval, štípal ji do nozder a rozechvíval jí plíce. Až po něm se hlásila zima, která táhla z řeky. To byl chlad pomalý, dal si na čas, než se protáhl silnými prkny lodice, ale když už se mu to povedlo, žahal ji na lopatkách, pronikal do lebky, do hrudního koše, do páteře, všude, kde spočívala tělem na prohnutém dřevě. Řeka si lodici přivlastnila, houpavými, kolébavými pohyby jí zbavovala všeho tepla. Helena zavřela oči.             „Jste tam? No tak odpovězte! Ozvěte se, prokristapána!“             Odpověz… To slovo jí z paměti vydolovalo vzpomínku starou několik let. Teta Eliza s ní mluvila o tom, co odpovědět. „Rozmysli si, co odpovíš,“ povídala, „protože takováhle příležitost tě nepotká každý den.“             Teta Eliza byla mladší sestrou Helenina otce. Ovdověla ve čtyřiceti a děti neměla, přišla sdílet domácnost se svým bratrem a s jeho dcerou z pozdního manželství. Podle Heleny přišla tu domácnost rozvracet a lézt v ní všem na nervy. Helena byla ještě maličká, když její matka zemřela a Eliza nabyla dojmu, že její neteř potřebuje mateřskou náruč, která by se jí ujala. Elizin bratr byl výstředník, který v nejmenším nedbal na kázeň, a holčičce se nedostávalo řádné výchovy. Eliza se snažila, ale moc daleko se nedostala. Helena si ze začátku na tetu Elizu tatínkovi stěžovala, ale ten jen přivřel oko a prohlásil: „Když ona nemá kam jít, piráte. Zkrátka jí kývej a na všechno, co řekne, odpověz Ano a potom se zařiď, jak uznáš za vhodné. Já to tak dělám pořád.“ Strategie zabírala. Otec s dcerou žili dál v nerušeném přátelství a ani jeden Elize nedovolil, aby se pletla do dní, které společně trávili na řece a v loděnici.             V zahradě teta Eliza Heleně mezi mnohým nabádáním, aby se mírnila, vykládala i velikou spoustu věcí, které Helena už stejně moc dobře znala, protože se jí týkaly. Připomínala jí (jako by na to Helena mohla zapomenout), že nemá matku. Činila narážky na vysoký věk a mizerné zdraví jejího otce. Helena ji poslouchala napůl ucha a naváděla tetu Elizu určitým směrem; ta byla tak ponořená do svého výkladu, že se dala vést. Došly k řece a vydaly se podél břehu. Helena vdechovala vzrušující chladný zářivý vzduch, pozorovala kachny, které se pohupovaly na běhuté vodě. Ramena se jí škubala při pomyšlení na vesla. Celým srdcem předjímala okamžik prvního záběru, kdy se loď ocitne v proudu… „Po proudu nebo proti proudu?“ říkal pokaždé otec. „Když ne na jednu stranu, tak na druhou – a dobrodružství to bude každopádně!“             Teta Eliza Heleně připomněla otcovy finance, který byly v ještě povážlivějším stavu než jeho zdraví, a pak – Heleně myšlenky odplouvaly s řekou, a tak možná něco propásla – zavedla Eliza řeč na pana Vaughana, jak je slušný a laskavý a nelze popřít, že jeho obchod se vzmáhá. „Pokud by sis to ale doopravdy nepřála, tvůj otec mi uložil, abych ti sdělila, že stačí, abys jen řekla, a na celou věc zapomene a už o tom nikdy nepadne ani slůvko,“ uzavřela teta Eliza. To Heleně ze začátku připadalo hodně matoucí; pak jí to bylo dokonale jasné.             „Kdo je to ten pan Vaughan?“ přála si vědět.             Teta Eliza byla v rozpacích. „Několikrát ses s ním setkala… Proč jsi nedávala lepší pozor?“ Ale pro Helenu byli všichni otcovi přátelé a kolegové odlitky z jediného kadlubu: staří nudní mužští. Žádný nebyl ani zdaleka tak zajímavý jako její otec a ona se jen divila, že s nimi otec vůbec ztrácí čas.             „Pan Vaughan je teď u tatínka?“             Vystřelila, nedbajíc námitek tety Elizy, a rozběhla se k domu. V zahradě přeskočila kapradiny a přikradla se pod okno pracovny. Když si stoupla na podstavec velké vázy a přidržela se okenní římsy, dokázala nahlédnout dovnitř. Její otec tam pokuřoval ve společnosti jiného pána.             Pan Vaughan nebyl prošedivělý ani neměl rudý nos. Uvědomila si, že je to ten usměvavý mladík, se kterým otec vysedává s doutníkem a nad sklenkou dlouho do noci. Když si chodila lehnout, slýchala, jak se spolu dole smějí. Byla ráda, že její otec měl někoho, s kým se večer pobaví. Pan Vaughan měl hnědé vlasy, hnědé oči a hnědý vous. Kromě toho se vyznačoval ještě něčím, a to byl jeho hlas. Většinou mluvil stejně jako každý jiný Angličan, ale občas vtáhl rty tak, až utvořily podivný kroužek. Se zájmem naslouchala těm podivným zvukům, které jimi vypouštěl, a zeptala se, čím to je.             „Vyrostl jsem na Novém Zélandu,“ pověděl jí. „Má rodina tam má doly.“             Pozorovala toho celkem běžného muže oknem a cítila, že vůči němu celkem nic nenamítá.             Helena spustila nohy ze soklu vázy, zavěsila se na okenní římsu, příjemně se pohupovala a s potěšením vnímala napětí v pažích a v ramenou. Když zaslechla, jak se blíží teta Eliza, pustila se.             „Když se provdám za pana Vaughana, to budu asi muset odejít z domova?“             „Z domova odejdeš dříve nebo později tak jako tak. Tvůj otec je na tom tak nedobře. Tvá budoucnost je nejistá. Přirozeně by rád, kdyby tě viděl zaopatřenou. Jestli si vezmeš pana Vaughana, budeš s ním bydlet v Buscot Lodge, ale když si ho ne–“             „Buscot Lodge?“ Helena se zastavila. Znala Buscot Lodge – veliké sídlo báječně blízko u řeky. Je tam dlouhý široký úsek, kde je hladina rovná a hladká, a místo, kde se proud rozděluje a obtéká ostrov, a ještě před tím místo, kde voda zřejmě zapomíná, že je řekou, zleniví a vytváří jezírko. Je tam mlýnské kolo a Svatojánský most a loděnice… Jednou doveslovala až docela blízko, postavila se, což na její úzké veslici není jen tak, a nahlédla do loděnice. Byla v ní spousta prostoru.             „Budu si smět vzít svoji loď?“             „Heleno, tohle je vážná záležitost. Manželství nemá co dělat s řekou a s veslicemi. Je to závazná smlouva, jak před zákonem, tak v očích Božích –“             Ale Helena byla pryč, hnala se jako splašená přes trávník k domovním dveřím.             (...)   Diane Setterfieldová (*1964) se narodila na venkově v Berkshire. Studovala na Univerzitě v Bristolu, kde udělala i doktorát z francouzské literatury. Její románovou prvotinou je Třináctý příběh (2006). Nebývale úspěšný debut vyprávěný svérázným stylem se dočkal i filmové adaptace. V roce 2013 pokračovala autorka románem Bellman & Black. Ač je zasazen do viktoriánské Anglie, rozebírá v něm úskalí workoholismu. Ve svém třetím románu Byla jednou jedna řeka (2019) se opět vrátila ke kořenům tajemného vyprávění a při jeho psaní se inspirovala mimo jiné i svým současným bydlištěm v Oxfordu na pobřeží Temže.   Přeložila Olga Walló, nakladatelství Vyšehrad, Praha, 2020, 1. vydání, váz., 472 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-18 20:02:05

Soutěž studentských povídek vyhrál příběh o klokanovi

Již poosmé změřili své tvůrčí síly studenti pražských středních škol v psaní povídek na dané téma v rámci soutěže Podzimní čtení v Louvru. Námětem tentokrát bylo „V úterý ráno se Petr (Zuzka) v novinách dočetl(a), že…“. Literárního klání se zúčastnilo na 220 autorů z pěti gymnázií, z nichž deset postoupilo do finále. Po „živém čtení“ porota složená z pedagogů z gymnázií Voděradská, Na Zatlance, Elišky Krásnohorské, Budějovická a Nad Štolou a v čele se spisovatelem Michalem Vieweghem vybrala jako nejlepší povídku Klokan studenta gymnázia Nad Štolou Alexandra Platy. Mediálním partnerem soutěže byly tradičně Literární noviny. Vítěznou povídku si můžete přečíst zde:   Klokan Nepravdivý příběh na základě pravdivých událostí V úterý ráno se Petr při snídani v novinách dočetl spoustu věcí – od nejrůznějších banalit až po všemožné politické události či světové zprávy – zhlédl jen tak z nudy i pár inzerátů, ale nic ho nezaujalo natolik, jako právě jedna ze zpráv, kterou by možná na první pohled zařadil mezi ty banality a spíš komické než nijak seriózní. Na druhou stranu musel sám uznat, že uprchlé mládě klokana Bennettova v jeho domovském městě – Trutnově – znělo dostatečně kuriózně na to, aby článku věnoval alespoň větší pozornost než všem ostatním. I po přečtení této poněkud humorně vyhlížející události si však neuvědomoval, že ho nakonec ona událost ovlivní víc, než by možná chtěl. Odhodil zčásti přečtený zpravodaj na stůl a jedním douškem vyprázdnil mléko, které zbylo v jeho misce po snědených cereáliích. Vstal, hodil si přes rameno batoh a vydal se do školy. Celou cestu se však nemohl ubránit myšlence, jak by bylo asi zajímavé takového uprchlého klokana spatřit. Petr si trochu s údivem uvědomoval, že klokana naživo nikdy neviděl. Na obrázcích samozřejmě, ale živý klokan? To by bylo hned o něčem jiném! A jak to tak bývá, když je člověk zahloubaný do myšlenek, cesta uběhne rychleji, a proto stanul Petr před budovou školy dřív, než se nadál. Myšlenky na klokana rychle a neúprosně vystřídaly myšlenky na zapomenutý domácí úkol, nadcházející písemku z matematiky a blížících se osm hodin vyučování. A i učitelé, kteří zrovna nezadávali písemky, či se nerozčilovali nad neexistencí domácích úkolů svých žáků, mu toho dali dost na přemýšlení, než aby v hlavě probíral vačnatce na útěku. Přešla přestávka, dvě, nadešel test z matematiky a s ním úměrná dávka stresu, pak tu byl náhle oběd, po něm odpolední vyučování a hle – školní den se nachýlil ke konci, poslední zvonění ohlásilo dočasnou svobodu od vyučování a Petr se s úlevou vyhnal ze školy. Jeden s výjimečných teplých podzimních dní ponoukal ke koupi zmrzliny a Petr nemohl odolat. S kornoutem plným sladké ledové hmoty zamířil k domovu. Tam ho přivítal ten samý starý plot, šedobílá fasáda, která ho už dávno omrzela, a břečťan, který si dovoloval víc, než bylo i na popínavou rostlinu zdrávo. Otevřel branku a došel k domovním dveřím, tam ho však zarazil podivný zvuk. Nechal ruku s klíči poklesnout a odstoupil ode dveří. Štrachání přicházelo odněkud ze zahrady po pravé straně domu a Petr se neubránil potřebě tam nahlédnout. Touhle dobou přeci neměl nikdo jiný být doma – ale rodiče často dělali nečekané vylomeniny, které ústily v Petrovo nevítané překvapení. „Tati?“ zkusil to co nejlhostejnějším tónem a vykročil pomalu přes zahradu k malému altánku na jejím konci v rohu oplocení, který však plnil roli skladiště čehokoli, hlavně pak dřeva a haraburdí, na jehož odnesení měli všichni členové rodiny podezřele málo času. V odpověď bylo Petrovi jen intenzivnější zachrastění nahromaděného dřeva. Pokud to byl vážně jeden z rodičů, bude se mu náročně vysvětlovat, proč se schovává v altánku se dřevem, tím si byl Petr jistý. Udělal ještě pár kroků vpřed a v mysli se mu vytvořila velmi bizarní a nepravděpodobná teorie, která však záhy dokázala, že pravdivost bizarních a nepravděpodobných teorií může být často neočekávaně pravděpodobná. Se čtvrtým krokem, který krátil vzdálenost mezi Petrem a altánkem, mezi dřevem vykoukl malý podlouhlý čumák nedospělého vačnatce a savec upřel nedůvěřivá očka na mládence před sebou. Petr se zarazil, zapřemýšlel nad fungováním pravděpodobností vesmíru, a nakonec v záchvatu prosté logiky opět o krok ustoupil. Klokan nevypadal, že by ho toto gesto, byť jistě ohleduplné pro jeho osobní prostor a pohodlí, nějak dojalo. Místo toho si dál měřil Petra nečitelným pohledem černých lesklých oček a v hlavě mu se značnou předvídatelností běžely vzorce primárních zvířecích instinktů, které měřily dosažitelnost úspěchu při úprku přes plot – a pravděpodobně někam ještě mnohem dál. Než stihl Petr dojít k odpovědi na otázku, zda by klokaní mládě dokázalo překonat jejich plot, upozornila na sebe tmavá díra zející mezi těsně doléhajícími plaňkami. To zbavovalo klokáně většiny práce s úprkem. Petr z dostatku soucitu ustoupil ještě o krok, ale na mladičkého vačnatce to nemělo pražádný účinek. Dál napjatě stříhal ušima a zvažoval své šance a míru ohrožení. Přeci jen tenhle člověk nevypadal jako ti ostatní, kteří se ho již dříve snažili chytit. Ne, že by mu to nijak snižovalo na důvěryhodnosti, ale polehčující okolnost to byla stejně. Mám na zahradě klokana, bylo jediné, co dokázal Petrův mozek v té chvíli zpracovávat. Nijak by se netajil s tím, že neměl nejmenší ponětí, co dělat. Novinový článek vypovídal o lidech, kteří kvůli spatření klokana telefonovali lokální policii, to ale přišlo Petrovi poněkud neuctivé vůči klokanovi – a navíc i ve výsledku zbytečné, protože podle pokračování novinového článku dokázalo klokáně z místa činu vždy včas uprchnout. Po chvíli přemýšlení dokázal Petr tak akorát učinit další krok nazpět. Když to zopakoval ještě dvakrát, malý savec z opačné polokoule se zdánlivě uklidnil, Petr však stále cítil napětí, které by zvíře dokázalo v jediném okamžiku vymrštit skrz plot. Podlouhlý čumák chlupatého protinožce spočinul na příhodně položeném kusu dřeva a klokan si odfrkl způsobem, který zněl ze všeho nejvíc mrzutě. Petr se zhluboka nadechl, jako by v kyslíku hledal nějakou radu či povzbuzení, a pak došel ke své první racionální úvaze od koupě zmrzliny – pomalu se vzdálil. Na odchodu se pokusil vačnatci pomalými pohyby rukama naznačit, aby zůstal v klidu a snažil se na sebe přinejlepším neupozorňovat. Jestli mu klokan rozuměl, už nezjistil. Zabouchl za sebou domovní dveře a dával si několik vteřin na vsáknutí celé situace. Pak zamířil do svého pokoje, pohodil školní batoh do rohu a dosedl za počítač. Jakmile se stroj rozběhl, našel ikonku prohlížeče a zadal do vyhledávacího řádku jednoduché heslo – KLOKAN. Obsáhlý článek na Wikipedii ho tak utvrdil v domněnce, že by klokan byl schopný překonat jejich zahradní plot – i kdyby byl v celistvém stavu – dále ho poučil, že klokani spásají hlavně trávu a různé byliny, a nakonec mu oklikou vysvětlil, že tu vlastně takový klokan nemá vůbec co dělat, neboť je endemitem Austrálie a přilehlých oblastí. A Petr si byl jistý, že co se posledně koukal do mapy, Krkonoše v Oceánii nenašel. Upřímně doufal, že se to od té chvíle nezměnilo. Zavřel internetový prohlížeč a přesunul se ze židle na postel. Po několika minutách soustavného nepřicházení na cokoli kloudného své snažení vzdal a znovu se přesunul k počítači, aby si otevřel nějakou hru na odreagování. *** Druhý den ráno se jako vždy připravil na odchod do školy a dnešní noviny tentokrát pro jistotu nechal ležet na stole netknuté. Rodiče už byli dávno v práci a Petr jen doufal, že o klokanovi nemají nejmenší tušení. Sourozence neměl, a tak bylo jeho ráno nerušené jako vždy, jen on a jeho miska cereálií s mlékem. Při odchodu neměl čas zkontrolovat klokana v zahradním altánku a stejně mu jeho osobní doufání napovídalo, že to nemá cenu. Třeba se klokan v noci sebral a odešel – byl to přeci jen převážně noční živočich – a Petra i jeho život plný zapomenutých domácích úkolů nechal nadobro na pokoji. Sakra, dneska jsme měli zase něco z angličtiny? Proč o tom nevím?! Při příchodu domů o několik hodin později se však nemohl ubránit touze vačnatce přeci jen zkontrolovat, a tak ho jeho kroky znovu zavedly na vlastní zahradu tváří v tvář neuklizenému rozpadajícímu se altánu, který svůj účel neplnil už… od nepaměti. Skeptická klokaní hlavička ho přivítala stejně jako dne předešlého a Petr se neubránil povzdechu. Savec nevypadal, že by ho to nějak urazilo, pravděpodobně viděl toho divného člověka proti sobě znovu obdobně neochotně. Zdál se však o něco klidnější než včera, což bral Petr jako pozitivní znamení, protože a listu jeho životních cílů v žádném případě nebylo uhnat klokanímu prckovi infarkt. Petr jen tak ze zvědavosti zkusil udělat krok vpřed. Klokan zastříhal ušima. Další krok, další zastříhání. Po třetím kroku se vačnatec napjal, zvedl hlavu a Petr téměř cítil ty vzorce měřící vzdálenost k díře v plotu, které se mu v tu chvíli rozběhly hlavou. Ucouvl tedy, jako by omluvně sklonil hlavu a lehkým gestem rukama naznačil zvířátku, že se nemá čeho bát. Klokan tomu zrovna dvakrát nevěřil, ale rozhodl se, že nemít se čeho bát je přeci jen tak výhodné, jak to zní. Po tomhle přestal Petr klokáně trápit svou přítomností a odebral se opět k sobě do pokoje. Tam zalitoval, že jeho okno nemíří na stranu s altánkem, aby mohl chlupatého vetřelce nenápadně pozorovat z domu. I bez toho už mu ale myšlenky hlavou vířily v podobě malých klokanů, a tak se rozhodl, že dát si od nich chvíli pauzu nebude na škodu. Jak to ale vypadalo, kontrolovat stav malého vačnatce se Petrovi pomalu stávalo rutinou. Vždy po škole se objevil u altánku a čekal, než se z hromad dřeva vyloupne podlouhlý klokaní čumák. A pokaždé si troufl přijít o kousek blíž. Pokaždé ho klokánek nechal přijít o kousek blíž. Pokaždé se v jeho přítomnosti zdál být uvolněnější než den před tím. A i o víkendu si Petr našel čas klokana kontrolovat a využil několika příležitostí, kdy rodiče nebyli doma, aby to udělal. Přitom tuhl nervozitou pokaždé, kdy rodiče byli doma a hrozilo, že klokana najdou. Co by asi udělali? Asi rozumně zavolali policii. Ale k tomu se Petr prostě nemohl odhodlat. Přišlo mu to tak nespravedlivé vůči tomu malému savci. Vždyť policie se volá na zločince a násilníky. A tenhle klokan nikdy nic neprovedl. Navíc vypadal, že se mu v altánku líbí. Petr předpokládal, že ve dne spal a v noci vycházel ven, aby se nažral, o čemž svědčila místa nešetrně okousané trávy kolem altánku. To byl největší faktor, který mohl klokana udat před rodiči či kýmkoli jiným. Víkend minul a nastalo pondělí. Soustředění už Petr ztratil tak před třemi dny a znovu nabýt už se ho ani nepokoušel. Všechny jeho myšlenky se ubíraly jedním směrem. K altánku a jeho tajuplnému obyvateli. Co na tom, že u zkoušení byl roztěkaný a vysloužil si za to trojku? Hlavně jestli klokan byl v pořádku… Když se v pondělí konečně zase vrátil domů, skoro jako by ho klokánek už očekával. Jak Petr vkročil na zahradu, už spatřil maličkého vačnatce, kterak opatrně vyhlíží ze svého úkrytu. Vydal se k němu. Zastavil se na metr a půl od okraje altánku – nejblíž, co ho nechal klokan přiblížit se posledně. Chlupatý protinožec čekal. Petr udělal nejistý krok dopředu a klokan se lehce přikrčil. Druhý krok dostal Petra už jen pouhý metr od dřevěné skrýše svého neobvyklého návštěvníka. Klokan se o něco víc přikrčil a téměř propaloval Petra svýma kulatýma lesklýma očkama. Byly jako černé skleněnky. Nevyzpytatelné a tajuplné, ale přesto zároveň jaksi něžné a přívětivé. Klokan chvíli vypadal, jako že svádí určitou vnitřní bitvu. Její výsledek se ukázal chvíli nato. Zdálo se, že zvítězila vačnatcova zvědavost a krotká zdomácnělá část. Natáhl krk a čumákem se přiblížil Petrovi. Ten okouzlen okamžikem téměř bezděky vztáhl ruku a pomalu ji natáhl k čmuchajícímu zvířátku. Jeho přivřené prsty se zastavily ve vzduchu jen pár centimetrů od klokaního čenichu. Vačnatec chvíli nasával vzduch a zjišťoval, zda je ten zajímavý dvojnožec skutečně tak důvěryhodný. Petr čekal. Čekal a pozoroval klokaní očka. Pak pomalu rozevřel dlaň, natáhl ruku ještě o kousek a klokana něžně pohladil po hlavě. Zvíře instinktivně ucuklo, až nechtěně vrazilo do stohu dřeva za sebou a ten se s rámusem sesypal. Klokan v mžiku vyskočil a zmizel. Petr zklamaně svěsil ramena. Než se ale stačil otočit a vyrazit pryč, objevila se klokaní hlavička opět za spadaným stohem dřeva a za ní rychle i celé tělo malého vačnatce. Drobnými skoky s výpomocí ocasu i předních tlapek se mládě znovu přesunulo do svého někdejšího hnízda mezi dřevem a hodilo ukřivděný pohled k Petrovi. Pak znovu našlo pohodlnou pozici mezi kusy dřeva, lehlo si a pozorovalo toho člověka před sebou. Petr usoudil, že pro dnešek seznamování stačilo, a opatrně a uctivě se znovu vzdálil. O několik hodin přemýšlení o klokanech později padla tma, přišla noc, s ní spánek a sny plné dalších klokanů, pak tu bylo ráno a budík neúprosně volal Petra k plnění školní docházky. Po jejím splnění následovala cesta, kterou už měl nejspíš roky chození vpitou do chodidel a nedlouho nato se před ním vyloupla nudná přední fasáda jejich rodinného domu. Podle jediné věci Petr ihned věděl, že je něco špatně. Policejní auto před ním. Rozběhl se. Chtěl to zjistit co nejdřív, a hrdlo se mu sevřelo úzkostí, když mu na mysli vytanula ta nejhorší varianta. Ještě přidal. Udýchaně doběhl k autu, před nímž se zrovna dva policisté o něčem bavili s mužem, kterého Petr identifikoval jako jednoho ze sousedů. „Takže kde je podle vás ten klokan?“ ptal se zrovna muž zákona, když se Petr zastavil. Soused nedostal čas na odpověď, protože Petr hned trochu neomaleně vychrlil: „Dobrý den, co se to tu děje?“ Menší z policistů si ho přeměřil povýšeným pohledem. „Vy bydlíte tady?“ zeptal se přezíravě a ukázal na šedou fasádu okrášlenou o břečťan, která patřila Petrovým rodičům. „Ano,“ přikývl Petr a rychle oddechoval následky rychlého běhu, na který nebyl zvyklý. „Prý se u vás objevil ten uprchlý klokan. Už jste o něm asi slyšel,“ objasnil nižší ze strážců pořádku. Petr polkl a – doufal že ne znatelně – zbledl. „To je... asi nějaký nesmysl. Tady… žádný klokan není,“ dostal ze sebe. „No, váš soused tvrdí něco jiného,“ odtušil ten vyšší, hubenější z dvojice v uniformách. „Tak kde tedy byl?“ „Tam, na konci v rohu v tom altánku,“ vylíčil ochotně soused a svou výpověď doplnil ukázáním myšleným směrem. „Tak se tam pojďme podívat,“ navrhl vyšší policista. Pak se obrátil k Petrovi a dodal: „Doufám, že vám nevadí, že musíme vstoupit na váš pozemek. Ze služebních důvodů.“ A úplně zbytečně na podpoření svých slov vytáhl služební odznak a podržel si ho před obličejem. Petr se nezmohl na odpověď, jen doběhl k brance a otevřel ji. Vešel dovnitř, nechal za sebou otevřeno a vydal se svižným krokem po trávníku. Dva policisté ho následovali a obezřetně si prohlíželi altánek. „No, jak vidíte,“ začal Petr nervózně, „tady žádný… klokan není.“ „My se raději podíváme,“ usmál se nižší strážce pořádku. „Pro jistotu.“ „Ne!“ vyjekl Petr až moc nahlas – což si uvědomil příliš pozdě. „Prosím?“ obrátil se k němu menší muž. V tu chvíli klokan, zjevně alarmovaný nezvyklým hlukem na zahradě, vystrčil hlavu ze svého tradičního úkrytu mezi dřevem. „Hele, je tam!“ houkl vyšší policista a ukázal prstem. Klokan se na trojici na trávníku obrátil a napřímil uši. Tahle situace se mu očividně nelíbila. „Co s ním chcete udělat?“ zeptal se Petr. „No, co by, chytit a vrátit tam, odkud utek‘,“ řekl vyšší policista. „Tentokrát už nám neuteče,“ zamumlal si pro sebe ten druhý. Vyšší mezitím z opasku vytáhl pistoli a něco do ní vložil, pak ji zavřel a natáhl. „Klid, to je uspávačka,“ řekl, když si všiml Petrova obličeje, který by se v tuhle chvíli mohl kamuflovat ve vaně s vápnem. „Říkám, že ho chceme jen chytit.“ Petr na nic nečekal a rozběhl se k altánu, tam se otočil a pohlédl na dvojici policistů. „To vám nedovolím!“ Lhal by, kdyby řekl, že ho hlaveň pistole mířící jeho směrem, neznervózňovala. Vyšší strážce zákona mu věnoval nechápavý pohled. „Co to meleš?“ Jakékoli policejní a oficiální regule už zjevně pustil z hlavy. Bylo na něm vidět, že to chce mít konečně za sebou a s komplikacemi nepočítal. „Běž stranou, kluku,“ oslovil ho nižší muž, a i on už se vykašlal na nějaké uhlazené oficiální vystupování. Vyrazil přes trávník k Petrovi. Ten zaťal zuby a díval se na něj nepřístupným pohledem. „Pojď stranou, jestli se na to nechceš dívat.“ „Nikdy!“ odporoval mladík a jakmile byl policista u něj, vší silou do něho strčil. Nepovalil ho sice na zem, ale stačilo to, aby muž pořádně zavrávoral. Po tváři se mu rozlil překvapený pohled a nevyřčené pohoršení. To dalo Petrovi dost času, aby přiskočil k altánku a zvolal: „Běž! Uteč, dokud máš čas!“ Klokan se zatvářil možná ještě překvapeněji než dva strážci zákona, přesto však o několik kroků poposkočil. Obrátil se ale na Petra. „Běž,“ pobídl ho Petr a doplnil svá slova odhánějícím gestem. Do očí se mu tlačily slzy. Nechtěl toho tvorečka posílat pryč. Věděl však, že musí. „Nenahánim to zatracený zvíře tejden, jen aby mi to pak zkazil nějakej kluk!“ zahřímal skoro až vztekle policista s pistolí a namířil. Byl pravděpodobně tak frustrovaný, že mu bylo jedno, co trefí, hlavně že to něco bude. Petr se obrátil v pravý čas, aby viděl, jak muž zvedá zbraň. „Ne,“ řekl Petr tiše. Vyskočil. Šipka, která by na konci své trajektorie strefila váhajícího vačnatce se místo toho zabodla Petrovi do ramene a on s heknutím dopadl na zem. Pocítil náhlý příval slabosti a bezvýsledně se pokusil zvednout. Zrak se mu začínal zakalovat, když na něj přicházel nepřirozený spánek vynucený chemickou látkou. „Zatraceně!“ slyšel jako by z dálky nadávat vysokého policistu, jeho výkřik však zněl zároveň naštvaně i vyděšeně. Petr se podíval směrem ke klokanovi. Klokan mu pohled opětoval. „Běž! Buď volný. Utíkej. Podívej se za mě třeba do Austrálie,“ zašeptal naposledy, když účinky šipky převládly nad jeho tělem. Klokan se obrátil a zmizel dírou v plotě. Petr se ponořil do tmy. Alexander Plata, gymnázium Na Štolou {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-11-10 16:38:21

Zvláštní způsoby štěstí – nová kniha literárního obojživelníka Bohumila Ždichynce

Jedním z literárně nejplodnějších českých lékařů je bezesporu Bohumil Ždichynec. Specialista na interní medicínu, vědecký pracovník, spisovatel, esejista, básník a také prozaik vedle knih na pomezí beletrie a literatury faktu publikuje eseje, sbírky poezie, články a povídky v časopisech a sbornících. Na sklonku letošního roku se čtenářům dostává do rukou Ždichyncova nová sbírka povídek Zvláštní způsoby štěstí, v níž jednotlivé příběhy nejsou datovány ani jinak časově určeny a dá se předpokládat, že jejich geneze měla nejspíše dlouhé trvání. Autora snad nejlépe vystihuje a hodnotí jeho dvorní recenzent a literární historik Vladimír Novotný, který ho nazývá literárním obojživelníkem. Při četbě jeho prozaických prací jsme svědky tvůrcova rozšířeného zřetelně empatického literárního mnohoživelnictví. K latentnímu umění básnit, k zakořeněnému umění filozofovat a meditovat či k umění prizmatem věčnosti se orientovat v civilizačních perspektivách tzv. třetí medicíny přistoupilo i sofistikované Ždichyncovo umění vyprávět. Do osobitého vypravování včleňuje i svébytné, až neslitovně hloubavé poselství o světě, v němž žijeme. Téměř v každé povídce jde o pozoruhodnou symbiózu beletristického vhledu a průniku do lidské psýchy a zároveň o vzácnou, schopnost propojení s přírodovědeckými poznatky a letitými medicínskými zkušenostmi. Vypravěčskou základnu povídek nejčastěji ztělesňuje neustále obměňovaná autorská kontradikce, která osciluje mezi navenek nezáhadnou všedností a tolik záhadnou a tajemnou nevšedností a nadčasovostí. Nejedná se o duchařské či ezoterické příběhy, ale o spisovatelovo vrstevnaté přemýšlení o životě, civilizaci, o skutečnu i neskutečnu, o tajuplné vazby mezi fantastickou minulostí, fantaskní současností a fantazijní budoucností. Analyticky laděné povídky zde mají cíleně aktuální zaměření a jsou koncipovány od přítomnosti k budoucnosti. S nadhledem vypravěče v nich autor sleduje záhadné, zákeřné a záludné kontury přibližující se post-novodobé skutečnosti a v mnoha obměnách představuje nejroztodivnější i nejzvláštnější způsoby člověčího štěstí. Nutno dodat, že čtenář je pak velice často vtažen do příběhů o nikdy se neuzavírajících a nezměrných podobách neštěstí. Stále moudřejší a zároveň stále nemoudrý je homo sapiens, neboť čím víc, oč usilovněji prahne po neexistujícím konečném štěstí, tím umanutěji si způsobuje například svou závislostí na digitální idiokracii již zmíněné nepřestajné neštěstí. Pisatelovy prozaické poutavé příběhy naléhavě tlumočí kategorické imperativy spjaté s civilizační i s individuální soudobou lidskou situací. Opojeni digitálními technologiemi ve slepnoucím zrcadle světa vidíme rozpad naší víry. Jak správně žít? Toulat se ulicemi globální vesnice zeměkoule, brouzdat internetem, odnikud nikam jen tak? Naše přítomnost je nejenom dobou dnes již samozřejmých technických vymožeností, dobou nebývalé hojnosti, ale zároveň dobou oplývající záhadami a tajemstvími v nás i kolem nás. Aniž si to uvědomujeme, naše přítomnost je základem pro naši budoucnost. Zatím je svět překrásný, neměli bychom ztrácet to, co jsme chtěli milovat. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Ukázka z knihy Kouzla, která zabíjí? Událo se to již před lety. Pamatuji si ale na ten moment, jako by se to stalo právě dnes. Bylo parné letní odpoledne. Šel jsem nemocničním parkem na klinicko-patologický seminář. Na lavičce v parku hrály děti květinové pexeso. Vedle nich stál černý muž v bílém plášti a zřejmě se bavil jejich zápalem pro hru. Všichni byli soustředěni. Náhle jedno děvče zvolalo: „Vyhrála jsem kouzlo!“ Jiná dívka jí podala plastovou lékovku se závitem. Děvče ji odšroubovalo a zhluboka nadechovalo obsah. „Džudžu!“ vykřikly děti sborově. Děvče pečlivě zašroubovalo lékovku a uschovalo ve školní brašně. V té chvíli se muž s ebenovým obličejem celý rozklepal a po tváři se mu řinuly potůčky potu. „Není vám dobře?“ zeptal jsem se. Teprve pak si mne všiml. „Moc špatná hra, u nás může znamenat smrt,“ vykoktal ze sebe. „Co znamená džudžu, odkud mohou znát české děti tento výraz?“ chtěl jsem vědět, ale neodpověděl. Uplynulo asi čtvrt roku, když jsme na velké vizitě rozebírali případ pacienta, který pravidelně – vždy o víkendu – dostával záchvaty angíny pektoris. „Proč zrovna o víkendu?“ zeptal jsem se sekundářů. „Nález na EKG je opakovaně normální. Byl očarován džudžu,“ řekl černý sekundář. „Jak to?“ podivil jsem se. „Má nějakou lahvičku, ze které čichá,“ odpověděl. Ukázalo se, že jde o inženýra, který pracuje v laboratoři továrny na výbušniny, kde se denně setkává s těkavými látkami, hlavně s nitroglycerinem. Nitroglycerin patří do skupiny léčiv známých jako nitráty, které předepisujeme pacientům s nemocemi srdce. V organismu se z léku uvolňuje oxid dusnatý, který rozšiřuje věnčité tepny zásobující srdeční sval. Jde o velmi rychlý a krátký efekt. V průběhu pracovního týdne pacientovo srdce tepalo, jako by byl maratonec, dostávalo totiž luxusní nabídku kyslíku. Udělali jsme pokus. Vysadili jsme pacientovi jeho lektvar a druhý den dostal muž srdeční záchvat a během bolesti na hrudi jsme zaregistrovali na jeho elektrokardiogramu změny, odpovídající takzvané Prinzmetalově variantě anginy pektoris. „Tak vidíte, žádné džudžu, šlo o abstinenční příznaky u člověka se zdravými věnčitými cévami po vynechání kontaktu s nitroglycerinem,“ řekl jsem na inspekčním pokoji černému doktorovi. Ten ale pochybovačně zavrtěl hlavou. Nepřesvědčil jsem ho. Dr. V. A. N. Roberts, africký lékař z Accry, absolvoval roční postgraduální stáž na interním oddělení nemocnice, kde jsem byl primářem. Respektoval mne v postgraduální výuce. Ale trvalo dlouhou dobu, než jsem získal jeho důvěru, abych se dověděl o praktikách džudžu. Když se jeho počáteční nedůvěra zlomila, vyprávěl mi zajímavé, pro Evropana až neuvěřitelné příběhy. Popisoval případy, kdy kmenové masky mágů z Ghany s kouzlem džudžu dokážou v obětech navodit mimořádnou beznaděj, až oslabí integritu vůle ovlivňované osoby, a ta pak zemře. „Dá se džudžu ztotožnit s černou magií?“ zeptal jsem se Afričana. „Není to pouze černá magie, ale ani religiózní záležitost, i když těchto praktik domorodé náboženství od prvopočátku používá,“ odpověděl V. A. N. Roberts. „Kouzlo džudžu je rozšířeno hlavně ve venkovských oblastech Toga, Burkiny Faso, Mali a u nás v Ghaně. Prapůvod těchto rituálů se pravděpodobně traduje od západoafrického kmene Dogonů, který dosud žije v hliněných chýších na pokraji skalního masivu Bandiagara v republice Mali. Lidé toho kmene se považují za potomky mimozemšťanů, kteří údajně přišli z planety AraTolo, obíhající jednu z hvězd Siria v souhvězdí Velkého psa. Dog star znamená anglicky Psí hvězda, proto se tento přírodní kmen označuje názvem Dogoni. Černý doktor o nich věděl hodně, protože kromě medicíny se zajímal také o astronomii. „Podle dogonské tradice mimozemšťané v dávných dobách začali místní kmeny učit zemědělství a řemeslům a pověděli jim o vesmíru. Oplodnili několik žen a jejich potomci stáli u zrodu nového druhu Nommo, jehož pokračovatelé jsou Dogoni.“ „Překvapují mne takové astronomické znalosti u lidí, kteří žijí stále primitivním způsobem života,“ namítl jsem. „To je právě záhadou,“ odvětil Afričan a pokračoval: „Dogoni neznají písmo. Astronomické vědomosti si po generace předávají pouze ústním podáním a prostřednictvím jeskynních kreseb. Je vědecky prokázáno, že nejstarší malby jsou staré i několik tisíc let. V posvátné dogonské jeskyni leží hluboké jezero, nad kterým byl uměle vytvořen komín na povrch. Na hladině vody lze jako teleskopem pozorovat noční oblohu. Podle dogonské tradice je Sirius trojhvězda. Původně ji tvořily čtyři hvězdy, z nichž jedna v dávnověku vybuchla a katastrofa smetla domovskou planetu. Její obyvatelé cestují vesmírem a hledají náhradní planety, které se snaží kolonizovat. Současná astronomie zná dvojhvězdí Sirius A a B, ale podle nových pozorování Siria A se zdá, že se v jeho jasném svitu možná skrývá ještě další hvězda.“ „Pokud by se to exaktně prokázalo, potvrdilo by se pouze to, co Dogoni odedávna znají,“ uvažoval jsem nahlas. „Zdá se být fantazií, že jim tyto vědomosti předali návštěvníci z vesmíru – nebo bude pravda úplně jinde?“ „Pohltit prázdnotu vesmíru, to se mi jeví jako spodní tón rituálů džudžu. Zombie jsou podle dogonské tradice mrtví bez duše, oživení pomocí magie nebo odhmotněné duše,“ pokračoval černý doktor. „Používají se amulety, což jsou pytlíčky, které mají uvnitř více složek. Základní složkou je rostlina, další složka je ze zvířete a třetí složkou je kámen. Příprava amuletu je spojena s obřadem, kdy božstvo napoví domorodému kouzelníkovi, co se má v konkrétním případě dát do určeného sáčku. Následně se pytlíček vykouří kadidlem, přičemž vykuřování odpovídá božstvu, kterému přísluší. Při tomto rituálu kouzelník dýchne na amulet a tím ho oživí.“ „Nedá se tato tradice z pohledu moderní vědy přejít mávnutím ruky?“ zajímal jsem se. „Kouzlo džudžu opravdu funguje, ač tomu jako Evropan nechcete uvěřit. Sám znám jeden silný příběh, kdy toto kouzlo tragicky zafungovalo. Naše rodina žije v hlavním městě, takže se s původní africkou přírodou už tolik nesetkáváme. Můj otec pracoval jako inženýr u jedné britské stavební firmy, která dostala jako zakázku postavit silnici z Accry do vnitrozemí. Hlavní inženýr vedl plán trasy přes velkou vesnici, která měla být do roka vyklizena. Když na místě vyměřovali silnici, dostal se do slovního střetu s místním kouzelníkem. ‚Zemřete ve chvíli, kdy se stavba přiblíží na dohled z vesnice,‘ proklel ho. Angličan se mu vysmál. Rok poté, když se stavba silnice přiblížila ke kouzelníkově vesnici, čtyřicetiletý zdravý inženýr, sportovec, který denně kondičně běhal –, za plného zdraví zemřel v noci na infarkt myokardu. Pitva ukázala, že ve věnčitých tepnách neměl žádné aterosklerotické pláty. Smrt způsobilo prokletí kouzlem džudžu, připravené mimo jiné práškem z vlasů ovlivňované osoby. Jejich malý vzorek získal kouzelník od sluhy inženýra. Ten ho později nenápadně uložil na kritické místo v ložnici inženýra s cílem u postižené osoby vyvolat úmrtí.“ „Hmm, byl to vlastně vrah. Odsoudili ho?“ otázal jsem se. „Kdepak, všichni to tušili, ale nikdo z Afričanů neřekl nic,“ řekl černý doktor. „Může stejný mág také pomoci?“ položil jsem otázku. „Ano, ve venkovských oblastech roli lékařů dosud zastávají tito domorodí kouzelníci. Mají velkou moc nad ostatními lidmi, protože mohou některé choroby vyléčit, ale také usmrtit. Proto se jich lidé bojí a zahrnují je dary, kouzelníci jsou na africké poměry poměrně movití,“ odvětil V. A. N. Roberts. Představoval jsem si soužití lidí na africkém venkově a pochopil, že při magii džudžu se mrtví nevracejí. Možná, že očarovaný člověk tuší něco, čemu se nedá zabránit. „Je žití souhrou magických skupenství?“ zeptal jsem se. „Domorodí lidé jsou veselí, proti nemocem a životním problémům mají kouzla. Rytmy a zpěvem popírají žal poukazem na slunce. Svým způsobem jsou šťastni. Život není matematicky přesný. Jsou zvláštní jevy mezi nebem a zemí,“ opáčil černý doktor. „Tento způsob lidské existence neposlouchá žádný současný zákon, pouze příkazy dané tradicí. Je obranou proti chudobě,“ dodal. Jak asi spal onu osudnou noc ten anglický inženýr? Rušilo ho něco? Co drásalo klid jeho srdce? Zdálo se mi, že prožívám Jákobův sen, v němž vidím žebřík sahající až do nebe, a posléze tajuplnou scénu, v níž Jákob zápasí možná se samotným bohem. „Mohl inženýr pocítit, jak smrt sahá na kliku jeho dveří?“ zajímal jsem se. „Zatímco v magii snu se proti očarovanému muži vzpínaly mraky, on možná snil obraz nad pracovním stolem ve své kanceláři, kde jeřábi nad Edwardovým jezerem tančili svatební tanec,“ řekl africký doktor. Mlčeli jsme. Jak se dá slovy formulovat ticho? napadlo mne. Představoval jsem si, že ve snu se vjemy toho muže stávaly částečným popřením úplné reality, až smrt prudce zasekla počítač času. „Tuhle zprostředkovanou vzpomínku na magii, v níž smrt má skrytou sílu a vede slepě navzdory realitě, mám na celý život,“ prohlásil posléze Afričan a v tom okamžiku jsem měl pocit, že moje já se rozpouští do ticha. Když na ten rozhovor vzpomínám, pomalu začínám kouzlu džudžu s odstupem času věřit. Třeba žijeme v podsvětí a do správného světa se teprve narodíme. Opak přírodního způsobu života – duchovní vyprázdnění a následnou civilizační, nootropní neurózu – prožíváme dnes v nejvyspělejších zemích euroatlantické oblasti. Pohltit prázdno. Ale jak? Tady a teď expandující virtuální svět jakoby podvědomě korespondoval s principem nevědomí. Cosi o tom napovídají počítačové hry. „Nejsou i ony amuletem jakéhosi kouzla džudžu?“ ptám se své doby. „Na iPadu otáčejí stromy hlavu za větrem, co není, ve větvích jsou umělí ptáci, co nezpívají. Za touto absurditou skryta touha oživlého dřeva, lavička v trávě, hovor milenců, kteří nemají kam jít. Láska pláče nerozdána, onehdy cestou z metra položil jsem peníz do klobouku slepci, který nevidí jeho hodnotu ani dárce. Před námi se rýsuje jako budoucnost přelidněný a rozkládající se svět, jenž překlopen do virtuálního prostoru nabízí variaci na kouzlo džudžu. Stát se facebookovým hlasem, co nelže, opájet se pocitem, že nesu poselství mrtvým?“ přemýšlel jsem. „Jak přežít nástrahy naší civilizace?“ rád bych se zeptal některého z mágů kouzla džudžu. Možná by mi odpověděl v tom smyslu, že musíme přijatelnějším způsobem odvrátit krizi vědomí, vrátit lidskou duši svým ukotvením k místu, kde jsme se narodili. Jinak euroatlantická civilizace zanikne.   Nakladatelství Aesculapus, Praha 2019, vázaná, 225 stran, česky, 1. vydání.  

Čas načtení: 2019-08-16 09:25:52

Markus Zusak: Clayův most (ukázka z knihy)

Ústředním tématem Zusakovy knihy je důležitost a křehkost vztahů mezi nejbližšími lidmi: mezi sourozenci, mezi rodiči a dětmi. Clay a jeho čtyři bratři tvoří soudržnou partu, ale Clay si jednoho dne uvědomí, že bude muset z party vystoupit, i kdyby to mělo znamenat, že se do ní nikdy nebude moci vrátit. Přesto to udělá, aby se pokusil napravit staré křivdy a navázat přervaná pouta. Kniha má rafinovanou stavbu, autor nehodlá hned odkrýt karty, vrací se do minulosti a zas přeskakuje zpět, takže se čtenář jen postupně a v náznacích dozvídá, co pětici bratrů tak stmelilo, co je odtrhlo od jejich rodičů a a co musí a chce Clay podniknout: vystavět most, po kterém by k sobě mohli přejít ti, kdo byli z různých důvodů odloučeni.   Ukázka z knihy:   PORTRÉT ZABIJÁKA VE STŘEDNÍCH LETECH   Jestli před začátkem (před začátkem toho, co píšu, když nic jinýho) byl psací stroj, pes a had, začátek sám – o jedenáct let dřív – byl vrah, mezek a Clay. I v začátcích ovšem musí někdo táhnout první, a toho dne to moh být jedině Vrah. Byl to koneckonců on, kvůli komu se všechno dalo do pohybu vpřed a my všichni se ohlídli zpátky. Způsobil to tím, že přijel. Přijel v šest hodin.             I to bylo vlastně docela případný. Další žhoucí únorovej večer, beton vypečenej z celýho dne a slunce pořád vysoko a pořád úmorný. Vedro, jaký si musíte podat a opřít se o něj, nebo spíš vedro, jaký si podalo jeho. Ze všech vrahů, co jich kdy na světě bylo, toho zaručeně nejubožejšího:             Pět stop deset, čili průměrná výška.             Pětasedmdesát kilo, normální váha.             Ale nepleťte se, ten člověk byl chodící pustina v obleku, sehnutej a zlomenej. Opíral se o vzduch, jako by čekal, kdy už ho dorazí, jenže ten se k tomu neměl, ne dneska, protože se zničehonic nezdálo, že by byl vhodnej čas prokazovat vrahům milost.             Ne, dneska to cejtil celým tělem.             Čichal to.             Byl nesmrtelnej.             Čímž se ve stručnosti všechno vysvětluje.             Co čekat od Vraha, než že bude nezabitelnej v jedinou chvíli, kdy by mu bylo líp mrtvýmu.   * * *   Celou věčnost, přinejmenším deset minut, pak stál v ústí Archer Street, s úlevou, že to konečně dokázal, a s děsem, že je tady. Ulici to podle všeho bylo dost jedno, větřík povíval bezmála nonšalantně, prosycenej hmatatelným pachem kouře. Auta jako by někdo u chodníku spíš típnul, než zaparkoval, a elektrický dráty zplihle visely pod vahou němejch, přehřátejch a znuděnejch holubů. Město kolem ní stoupalo na špičky a volalo:             Vítej zpátky, Vrahu.             Hlas hřejivě zazníval vedle něj.             Se mi zdá, že jsi krapet v maléru… I když, krapet v maléru je hodně nedostačující výraz – seš v pořádným průseru.             A on to věděl.             A žár se zanedlouho přiblížil.             Archer Street se začala chystat k akci, div že si nemnula ruce, a Vrah se slušně rozhořel. Cítil, jak se to vzmáhá kdesi pod jeho sakem, a zároveň se vynořily otázky:             Zvládne jít dál a ten začátek dokončit?             Vážně to dokáže dotáhnout?             Vychutnal si poslední okamžik toho přepychu – vzrušení nehybnosti – a pak polknul, prohnět rukou korunu trnitejch vlasů a s chmurným odhodláním se vydal k číslu osmnáct.             Muž v hořícím obleku.  {loadmodule mod_tags_similar,Související}  Samozřejmě měl toho dne namířeno na pět bratrů.             Na nás, Dunbarovic kluky.             Od nejstaršího po nejmladšího:             Já, Rory, Henry, Clayton, Thomas.             Nikdo z nás už nikdy nebude jako dřív.             Po pravdě řečeno, jako dřív nebude ani on – a abyste měli aspoň nepatrnou představu o tom, do čeho se Vrah řítil, povím vám, jaký jsme byli:             Řada lidí nás měla za raubíře.             Barbary.             Většinou měli pravdu:             Naše matka byla v pánu.             Náš otec od nás pláchnul.             Kleli jsme jak pohani, rvali se jak šampióni a trestali se navzájem v kulečníku, v ping-pongu (vždycky na stolech z třetí čtvrtý ruky, povětšinou postavenejch na hrbolatý trávě na dvorku), v Monopolech, šipkách, fotbale, kartách, ve všem, co nám přišlo pod ruku.             Měli jsme piáno, na který nikdo nehrál.             Naše televize si kroutila doživotí.             Kanape to mělo na dvacet let.             Občas nám zazvonil telefon a jeden z nás pak vyšel ven, přeběhnul po verandě a zašel k sousedům – to si jen stará paní Chilmanová koupila novou skleničku rajčatový omáčky a ta mrcha jí nešla otevřít. Pak se dotyčný zase vrátil, nechal za sebou prásknout dveře a život běžel dál.             Ano, pro nás pět šel život pořád dál:             Bylo to něco, co jsme do sebe navzájem vtloukali a vytloukali jeden z druhýho, zejména když všechno bylo úplně správně, nebo úplně špatně. To jsme pak ve večerním odpoledni vyrazili na Archer Street. Táhli jsme na město. Na věže a ulice. Ustaraný stromy. Nasávali jsme hlasitý hovory vyvržený z hospod, domů a činžáků, z hloubi duše přesvědčený, že tohle je naše místo. Skoro jsme čekali, že to všechno sebereme a odneseme si zastrčený pod paží domů. Vůbec nezáleželo na tom, že až se druhej den probudíme, bude to zase pryč, na svobodě, rozptýlený mezi domama a jasným světlem.             Jo, a ještě něco.             Možná to nejdůležitější.             Ze všech lidí, co jsme znali, jsme byli jediný, kdo kromě krátký soupisky nefunkčního domácího zvířectva vlastnil mezka.             A že to nebyl jen tak ledajakej mezek.   * * *   Dotyčný zvíře se jmenovalo Achilles a příběh o tom, jak se dostal na náš předměstskej dvorek v dostihovým cípu města, je dlouhej jak přespolní míle. Na jedný straně v něm figurovaly opuštěný stáje a tréninková dráha za naším domem, zastaralá vyhláška městský rady a smutnej tlustej děda, kterýmu dělal potíže pravopis. Na druhý straně šlo o naši mrtvou matku, upláchnuvšího otce a nejmladšího z nás, Tommyho Dunbara.             Tehdy se to zdaleka neprobralo se všemi doma, a tak se u nás mezek ocitnul za poněkud vyhrocenějších okolností. Po přinejmenším jedný prudký hádce, a to s Rorym –             („Kurnik, Tommy, co to má znamenat?“             „Co?“             „ Jaký co, to si ze mě děláš prdel? Na dvorku je osel!“             „To není osel, to je mezek.“             „Jakej je v tom rozdíl?“             „Osel je osel, mezek je kříženec –“             „To mi je u prdele, ať si je to třeba kovbojskej kůň kříženej s šetlandským poníkem! Já se ptám, co dělá pod naší šňůrou na prádlo?“             „Žere trávu.“             „To vidím!“)             – se nám nicméně tak či onak povedlo si ho nechat.             Nebo, přesněji řečeno, mezek u nás zůstal.             Podobně jako s většinou zvířat, co si Tommy dotáhl domů, byly určitý potíže i s Achillem. Tak především, byl to ambiciózní mezek, a jelikož síť proti mouchám na zadních dveřích to už dávno vzdala a odešla do věčných lovišť, stávalo se, že když dveře zůstaly pootevřený nebo dokonce úplně dokořán, nakráčel si to do domu. Stalo se to minimálně jednou do týdne a já jednou do týdne div nevyletěl z kůže. Což znělo zhruba následovně:             „Je-žišmarjá!“ Jako rouhač jsem tehdy byl světová extratřída a moje specialita byla rozseknout Ježíše vejpůl a Marii vypíchnout důrazem. „Kdybych vám to řeknul jednou, zmetkové, ale slyšeli jste to už nejmíň stokrát! Zavírejte kurva ty zadní dveře!“             A tak podobně.   Což nás přivádí zpátky k Vrahovi a k tomu, jak by to vůbec mohl tušit?             Moh si domyslet, když sem dorazil, že třeba nikdo nejsme doma. Moh vědět, že se bude muset rozhodnout, jestli si odemknout svým starým klíčem, nebo počkat na verandě – a pak položit tu svou jedinou otázku, přednést návrh.             Výsměch lidí čekal, jasná věc, přímo si o něj koledoval.             Ale kdepak.             Smršť urážek:             Ten domek, ztělesnění potupy, a útok ticha.             A k tomu lupič, kapsář v podobě mezka.             Někdy kolem přibližně čtvrt na sedm se krok za krokem přidal k Archer Street, a náš soumar zamrkal.   A bylo to.             První pár očí, na který Vrah uvnitř narazil, patřil Achillovi, a s Achillem nebylo radno si zahrávat. Achilles stál v kuchyni, pár kroků od zadních dveří před lednicí, na dlouhým křivým obličeji nalípnutej svůj obvyklej výraz Co čumíš? Nozdry rozšířený, dokonce maličko přežvykoval. Nonšalantně. Jasnej pán situace. Jestli hlídal ty piva uvnitř, odváděl fakt setsakra dobrou práci.             Tak co?             V tuhle chvíli, jak to vypadalo, odváděl všechno mluvení Achilles.             Nejdřív město, pak mezek.             Teoreticky vzato to přinejmenším vzdáleně dávalo smysl. Jestli se mohl někde v tomhle městě objevit exemplář kopytnatce koňskýho typu, bylo to právě tady, vzhledem ke stájím, tréninkový dráze a vzdáleným hlasům dostihových hlasatelů.             Ale mezek?             Byl to nevýslovnej šok, a okolní prostředí taky dvakrát nepomohlo. Kuchyně byla oblast s úplně specifickým zeměpisem a podnebím:             Stěny pod mrakem.             Vyprahlá podlaha.             Pobřežní pás špinavýho nádobí směřující ke dřezu.             A k tomu vedro, úmorný vedro.             Dokonce i mezkova ostražitá bojovnost s ohledem na tohle děsivý těžkotonážní vedro na okamžik polevila. Bylo tu dokonce hůř než venku, což byl výkon, nad kterým nejde jen tak ohrnout nos.             I tak ovšem netrvalo Achillovi dlouho, než se vzchopil k akci, nebo byl Vrah tak dehydrovanej, že měl halucinace? Ze všech kuchyní na celým světě zrovna tahle. Blesklo mu hlavou, že by si měl vrazit klouby rukou do očí a tu vidinu z nich vymnout, ale nebylo to k ničemu.             Tohle byla skutečnost.             S naprostou jistotou věděl, že tohle zvíře – tenhle šedej, flekatej, zrzavej, světle hnědej nonšalantní prevít z rodu mezků s doškovou čupřinou nad obličejem, ohromnýma očima a tlustýma nozdrama – stojí na popraskaný podlaze pevně jako skála a vítězoslavně, nezvratně jasně mu dává najevo jedno jediný:             Vrah nejspíš může udělat spousty věcí, ale nikdy, za žádných okolností, by neměl chodit domů.   Markus Zusak (*1975, Sydney) se díky bestselleru Zlodějka knih (2005, česky 2009) stal jedním z nejznámějších australských spisovatelů. A Austrálii už byl tou dobou uznávaným autorem literatury pro děti a mládež – také jeho knihy z tohoto období, trilogii Roky pod psa, Smečka rváčů a Když psi pláčou a román Posel vydalo v českém překladu Argo. Se Zlodějkou knih přišel celosvětový úspěch, překlady do mnoha jazyků a statisícové prodeje; kniha byla i zfilmována. Na další Zusakův román se čekalo poměrně dlouho; Clayův most nakonec vyšel roku 2018.   Přeložila Dominika Křesťanová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, 1. vydání, váz., 568 stran.

Čas načtení: 2024-03-04 14:52:00

Kuriózní žaloba: S kamarády zmlátil muže, teď chce milion odškodné

Silně opilý Dušan K. (54) se dvěma stejně opilými kamarády napadl v Brně na ulici Romana D. (48). Ten s krvavým obličejem utekl, ale brzy se vrátil společně s bratrem Františkem (49) a „účet vyrovnal.“ Nyní Dušan K. bratry žaluje o milion korun.

Čas načtení: 2024-03-05 08:57:22

Kateřina Neumannová dceru Lucii ani trochu nešetří. Video ukazuje, že matka je mnohdy horší než trenér

Běžkařská legenda Kateřina Neumannová je na sportovní dril zvyklá. K disciplíně odmalička vedla i svou dceru Lucii, ze které je nyní úspěšná atletka. Dvacetiletá blondýnka sdílela na sociálních sítích video z tréninku, kdy ale netrénuje se svým trenérem, nýbrž se svou matkou. "Dneska mě bude bohužel trénovat máma," přiznala s kyselým obličejem Lucka, která zřejmě ví, že to s bývalou olympijskou vítězkou nebude žádný med. Vtipně natočené video ukazuje, jak umí být Kateřina, co se týká sportovní přípravy, opravdu hodně přísná. Ve svém osobním životě je pak mistryně v běhu na lyžích už spoustu let oficiálně nezadaná. O těžkostech rozvedených matek promluvil pro ŽivotvČesku.cz psycholog Jeroným Klimeš.

Čas načtení: 2024-03-08 18:19:00

Dceru jí zastřelili přímo před očima. Izraelka popsala chvíle v zajetí Hamásu

Křik, zoufalství a spousta krve. Izraelka Chen Almog-Goldsteinová vzpomíná na 7. října jako na den, kdy jí začala noční můra. Před očima jí zemřela nejstarší dcera s prostřeleným obličejem a jen pár minut předtím přišla o lásku svého života, svého manžela. Společně se třemi nejmladšími dětmi pak strávila přes sedm týdnů v zajetí Hamásu. O traumatické zkušenosti promluvila s reportérkou deníku The Guardian.

Čas načtení: 2024-03-09 12:30:24

Ideál krásy napříč stoletími

To, co bylo u žen vnímáno za ideál krásy, se v čase neustále mění. Který z těchto historických trendů nejvíce sedí vám? Starověk (3500 př. n.l. – 6./7. stol n.l.) – ve starověkém Egyptě byla ideálem krásy štíhlá žena s úzkými rameny, vysokým pasem a symetrickým obličejem. Oproti tomu v Řecku byla uctívána především mužská krása, ženy

Čas načtení: 2024-03-10 05:00:00

Umíte zacházet s řasenkou? Eliminujte chyby, aby vaše řasy byly šik

Řasy dokážou s obličejem udělat mnoho. Pokud je umíte správně nalíčit, zvětší vám oči, rozzáří pohled a stanou se dominantou vašeho obličeje. Aby vaše řasy vypadaly perfektně, je však třeba vyhnout ...