Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-04-23 16:53:00

Jak se dobře vyspat? 5 kroků k lepšímu spánku

Nezapomeňte vyvětrat Větrání je jeden z nejdůležitějších kroků k lepšímu spánku. Během dne, kdy se nevětrá, se v bytě hromadí oxid uhličitý a to má neblahé následky na náladu a zdravotní stav člověka, např.: bolest hlavy, sníženou koncentraci a obecnou nespokojenost. Čerstvý vzduch je důležitý nejen během dne, ale hlavně před spaním. Alespoň 5 minut předtím, než ulehnete do postele, ložnici vyvětrejte. A tím nemyslíme jen na ventilaci, okno otevřete (nemusíte dokořán, pokud je venku okolo nuly) a zařiďte rychlou a intenzivní výměnu starého vzduchu za okysličený. Milovníkům tepla se to nemusí líbit, ale je prokázáno, že nižší teploty a čerstvý vzduch mají na kvalitu spánku (a vaši peněženku) nepopiratelný vliv. Večer jedině žluté světlo Světla, která zapínáte večer, by měla být ve žlutých odstínech, aby nenarušovala přirozený biorytmus. Dávejte pozor na bílé a modré světlo, abyste tělo nestresovali a neuváděli v omyl, že má být bdělé a aktivní. Večer a v noci totiž potřebujete opak, připravit se na odpočinek a spánek. Co myslíme tím žlutým světlem? Cokoliv, co má teplotu světla pod 3000 kelvinů. Pozor také dávejte na intenzitu, večer by měla být minimální. Ideální jsou v tomto případě chytré žárovky, jelikož je snadno změníte podle potřeby v aplikaci nebo dálkovým ovladačem. A nejedná se pouze o lampy a stropní osvětlení, je nutné podchytit i elektroniku. V dnešní době už to různé přístroje umí většinou samy, ale nespoléhejte se pouze na ně a zjistěte, jestli podporují a dobře nastavují Night Shift, Night Light, Night Light, filtr modrého světla nebo podobnou funkci, která sama upravuje teplotu obrazovky od určité hodiny. Existují i různé aplikace na telefon nebo počítač a dělají podobnou službu. Věřte, že vám vaše oči poděkují. Šikovná je také funkce dark mode - prostředí telefonu a aplikací upraví do tmavých barev. A to šetří oči i baterku. Pohodlné oblečení nade vše Na spánek a obecně pohodlí má vliv i oblečení. A to jak materiál, tak i typ a zpracování. Snažte se vybírat správnou velikost nebo dokonce o něco větší, aby vás nikde nic netáhlo a neškrtilo. Poslední, co chcete dělat během spánku, je upravovat si pyžamo. Snažte se také myslet i na materiál. Nejpříjemnější jsou přírodní materiály, případně různé směsi. Pozor si dejte na nekvalitní polyester u velmi levných kousků, snadno se v nich zpotíte a už brzy budou zapáchat. Citlivější jedinci při praní ocení omezení aviváže a používání jemných prášků bez agresivních látek a parfemací. Mohou být nepříjemné nejen pro kůži, ale i pro nos. Ne každému je příjemné v noci čichat k intenzivním vůním. Uklidněte mysl Stres. Stres. Stres. Někdy je těžké stíhat vše, co po nás moderní společnost žádá. Vztahy, peníze, práce, děti, partner, sport - komu by při pomyšlení, co vše musí udělat, netřeštila hlava? Je více než důležité vědět, jak si udělat dobře a jak mozku naznačit “a teď začni odpočívat a přestaň přemýšlet”. Někomu stačí kniha, jiný si odpočine u filmu. Ale někdy je odpovědí meditace. A tím nemyslíme nic s náboženským podtextem, jde pouze o relaxační techniky, které uklidní přetížený mozek. Technik existuje hned několik, oblíbené jsou například tyto: Hluboké dýchání: Základní technika pro snížení stresu zahrnující pomalé, hluboké dýchání skrze bránici, což pomáhá uvolnit tělo a zklidnit mysl. Progresivní svalová relaxace: Metoda zahrnující postupné napínání a uvolňování jednotlivých svalových skupin v těle pro zvýšení povědomí o fyzickém napětí a podporu hlubokého uvolnění. Autogenní trénink: Tato technika spočívá v sebevyvolaném uvolnění a koncentraci na fyzické vnímání těla. Meditující osoba se soustředí na opakování určitých afirmací o tělesném uvolnění a teplu v konkrétních částech těla, což vede k hluboké relaxaci a snížení stresu. Mindfulness (všímavost): Praxe zahrnující být plně přítomen a zaměřen na momentální zážitek bez soudů, což může pomoci odvést pozornost od stresujících myšlenek a snížit úroveň stresu. Jóga: Kombinuje fyzické pozice, kontrolu dechu a meditaci, s cílem dosáhnout relaxace a harmonie těla a mysli, snížit stres, zlepšit flexibilitu a podporovat lepší spánek. Tyto techniky můžete provádět během celého dne, ale i před spaním. Záleží, jaký na vás budou mít vliv a jestli nebudete příliš unavení (v tom případě je lepší je praktikovat v pozdějších hodinách). S tekutinami to nepřehánějte A poslední a nejjednodušší je omezení tekutin cca hodinu až půlhodinu před spánkem. Snažte se nedohánět pitný režim v nočních hodinách a donuťte se pít přes den. Před spaním se musí tělo uvolnit a pohybovat co nejméně, takže pocit plného měchýře a následná procházka na toaletu může váš spánek oddálit a narušit. Navíc se nebudete budit uprostřed noci a skoro po slepu hledat dveře a cestu do koupelny.

Čas načtení: 2024-08-21 12:01:25

Čeští a němečtí vědci udělali zásadní objev v polovodičích, může přijít éra uhlíkové elektroniky

Českým vědcům z Fakulty elektrotechnické ČVUT se společně s kolegy z Německa podařil nový důležitý objev v oblasti polovodičů (používají se jako základ pro čipy a spol.). Výzkumníci prokázali existenci další modifikace uhlíku. Nový materiál se vyznačuje vysokou vodivostí a zároveň má vlastnosti izolantu. Materiál by v budoucnu mohl nahradit křemík či germanium a rozjet éru takzvané uhlíkové elektroniky.

Čas načtení: 2015-07-17 15:00:00

Jak vybrat sedací soupravu, aby netrpěl interiér ani peněženka?

Nedůležitějším kusem nábytku v obývacím pokoji je bezesporu sedací souprava. I proto není její výběr tak snadný, jako by se mohlo na první pohled zdát. Musíte zvolit správný tvar, materiál i design, důležitý je i odpovídající úložný prostor. Obývací pokoj navíc neslouží jen k odpočinku a scházení se ...

Čas načtení: 2012-09-13 00:00:00

Originální ložní povlečení IKEA za nízké ceny

Spánek – nedílná součást každého dne a potřebná činnost pro nabrání nových sil a energií. A právě výběr ložního povlečení je velmi důležitý faktor, který může tento spánek ovlivnit. Jaký materiál vybrat? Kde koupit kvalitní a zároveň levné ložní povlečení? Pokusíme se vám v tomto článku poradit! Vý ...

Čas načtení: 2009-09-19 00:00:00

Esa mezi spodním prádlem / Pánské spodní prádlo Calvin Klein a Ralph Lauren

Není prádlo jako prádlo. Obzvláště muži si potrpí na pohodlné trenýrky, boxerky či slipy, ve kterých mohou strávit příjemně celý den. Důležitý není jen střih spodního prádla, ale zejména materiál, z něhož je vyrobeno. Syntetická vlákna postupně nahrazuje 100% bavlna, a tak je spodní prádlo stále víc ...

Čas načtení: 2014-12-29 00:00:00

Jaký si koupit kabát pro zimu 2014/2015?

V zimě se bez kabátu neobejdete. Kabát není levná záležitost, proto byste měly vybrat takový, který vám vydrží pár sezón. Vybírejte tedy podle aktuálních módních trendů, samozřejmě se také musí líbit vám, ale důležitá je také funkčnost. Co je důležité? Důležitý je materiál, střih, délka, barva, al ...

Čas načtení: 2021-02-27 18:41:04

Z minulých kontroverzí (IV.) – Když židovský právník hájil právo amerických neonacistů pochodovat

O principech občanských svobod se krásně kecá v abstraktní formě, ale když dojde na zcela konkrétní případy a události, zjišťuje hodně lidí, že na to nemají žaludek. Přesně, jak kdysi říkal novinář Mencken, hájit svobodu lidí většinou znamená, že se musíte stavět na stranu darebáků, které útlak postihne jako první. A málokdo je v západním světě po roce 1945 tak jasným archetypem darebáků jako nacisti. A tím myslíme ten echt čistý typ, který se ke svému označení hrdě hlásí a mává svastikami se stejným nadšením, s jakým jiní loví Pokémony. National Socialist Party of America, sídlící v Chicagu, měla v roce 1977 v úmyslu uspořádat demonstraci svých příznivců ve veřejném parku Marquette v centru Chicaga. Právo na (nenásilné) shromažďování a přednes politických projevů patří k základním občanským právům Američanů, takže teoreticky by jim v tom radnice města Chicaga neměla bránit. Prakticky jim v tom bránit začala. Strana si jako alternativní místo konání pochodu zvolila nedaleké Skokie, což byla tehdy oficiálně vesnice (nebo spíše „vesnice“, prakticky město o 70 tisících obyvatel). Většina tehdejších obyvatel Skokie byli Židé, část z nich zažila v Evropě holokaust. Obyvatelé Skokie se vůči představě nacistů pochodujících skrze jejich domovskou obec vzbouřili a jejich radnice začala také hledat různé způsoby, jak shromáždění zabránit. Frank Collin, tehdejší předseda americké nacistické strany a zuřivý antisemita, se obrátil na Americkou unii pro občanské svobody (ACLU) s tím, že jsou mu upírána základní práva. Jeho případ si vzal na starost illinoiský právník David Goldberger, praktikující Žid. Protikladnější kombinaci partnerů si těžko představit. (Dlouhý článek, ve kterém Goldberger vzpomíná na svoje angažmá v kauze, najdete zde. Mimochodem, nacista Collin měl židovského otce, jenž sám přežil věznění v Dachau; o absurdity nebyla v tomto případu nouze.) Kde končí svoboda projevu? Radnice v Chicagu i ve Skokie, které se snažily zabránit pochodu nacistů, zvolily dvojí přístup. Jeden z nich byl řekněme upřímnější a argumentoval tím, že šíření nenávistných letáků a veřejné ukazování svastiky nespadá pod zákonem chráněnou svobodu projevu a je to vlastně druh násilí. Tento přístup se opíral o zákonnou výjimku pro tzv. fighting words, jejíž výklad je notoricky obtížný. Druhý byl založen na kladení byrokratických, zdánlivě neutrálních překážek, které bylo fakticky nemožné splnit. Tady je hrací pole nesmírně široké a záleží jen na fantazii úředníků. I v České republice koluje vtip, že něco bude pro důchodce nad 70 let zdarma, když jim to podpisem potvrdí oba rodiče. V případě amerických měst šlo o nesplnitelné požadavky na pojištění akce proti možným škodám. Obě radnice chtěly po nacistech předložení pojistky na 350 tisíc dolarů, což bylo mimo možnosti strany. (Glasser uvádí ve svém rozhovoru 250 tisíc dolarů, nepodařilo se mi dohledat, která částka je ta správná.) Toto nebyla novinka. Stejnou taktiku v 60. letech používaly jižanské radnice proti pořádání pochodů za občanská práva. I ony kladly nesplnitelně vysoké požadavky na pojištění akce. (Viz rozhovor s bývalým předsedou ACLU Irou Glasserem v libertariánském časopise Reason.) Advokát Goldberger, který začal neonacisty zastupovat před soudy, se v tomto sporu soustředil hlavně na otázku samotné svobody projevu s tím, že zabránit potenciálně urážlivému projevu předem je ještě horší forma újmy na svobodě než trestat řečníka až po projevu samotném. (Detailně to popisuje ve svých vzpomínkách, odkázaných už výše.) Tento princip totiž může růst do víceméně neomezených rozměrů – například k preventivnímu zákazu zveřejnit v tisku nějaké materiály, které jsou ztrapňující či citlivé pro vládu. Toto byla argumentace, se kterou Goldberger a Collin nakonec došli až k Nejvyššímu soudu USA. Ten rozhodl nejtěsnějším možným poměrem hlasů 5:4 proti předešlému postupu soudů státu Illinois, který byl v podstatě zdržovací taktikou. Rovněž rozhodl o tom, že ukazování (byť kontroverzních) symbolů je pokryto svobodou projevu a nespadá pod výjimku „fighting words“. Plánovaná akce se nakonec neodbyla ve Skokie, ale po dohodě s chicagskou radnicí přímo v centru Chicaga v červenci 1978. Z odhadovaných dvou tisíc účastníků byla většina zvědavců nebo protidemonstrantů. Americké nacistické straně vítězství nepomohlo Americké nacistické straně se ani skrze zviditelnění, kterého širokou medializací svého případu dosáhla, nepodařilo dosáhnout nějakého posílení pozic či růstu členské základny. Collin byl z předsednického křesla sesazen rok po konání pochodu. Roku 1981 se strana sama rozpustila. ACLU opustilo značné množství členů, kteří nedokázali její zapojení do nacistického případu takříkajíc překousnout; přesné číslo není známo, ale článek na stránkách organizace samotné uvádí „až padesát tisíc“. Bývalý předseda organizace Glasser nicméně v rozhovoru pro Reason nepochybuje, že případ byl pro udržení občanských svobod v Americe důležitý. Ve Skokie samotném se rozhodli jako reakci na známý soudní případ založit Muzeum holokaustu pro poučení budoucích generací. V roce 2009 změnilo adresu, ale existuje dodnes a ročně jej navštíví přes 300 tisíc lidí. Těžko říci, jestli by toto muzeum vůbec vzniklo, kdyby nacisté nikdy ve Skokie pochodovat nechtěli. ACLU si za Glasserovy éry udržovala striktně neutrální politický přístup ke klientům, ale v roce 2018 z ní unikl neveřejný materiál, který volá po vyvažování ochrany svobody projevu s jinými zájmy sociální spravedlnosti (social justice), které mohou jít proti ní. Její bývalý předseda Glasser jí v rozhovoru pro Reason přiznává právo změnit směr a hodnoty, ale zdá se, že její ochotou opustit prosazování svobody projevu je poněkud zklamán. Verbálních trestných činů je u nás hodně Tak co, přátelé, kdybyste byli právníci (a někteří z vás jste), vzali byste takovou zakázku nebo ne? A potřebujeme v ČR také něco jako ACLU, která by se držela příkladu Iry Glassera a Davida Goldbergera a brala se za svobodu projevu všech, včetně darebáků? Není to jen hypotetická otázka. Naše ústava chrání svobodu projevu podstatně podmíněněji než ta americká (viz výjimky v článku 17.4 LZPS), tudíž verbálních trestných činů máme v zákoníku plno.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-12-21 11:54:38

Kniha NEVIDITELNÍ ZABIJÁCI popisuje hrozby, které představují infekční choroby v 21. století

Autoři knihy Neviditelní zabijáci. Lze zvítězit nad smrtícími patogeny? se zabývají širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustřeďují se zejména na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politickou, hospodářskou, emoční a existenční stabilitu obyvatel velkých regionů či dokonce celé planety. Současně nabízejí politické a vědecky podložené přístupy k řešení popsaných problémů. Renomovaný epidemiolog Michael T. Osterholm, jenž se při novodobých pandemiích pohyboval v první linii, a spisovatel a dokumentarista Mark Olshaker na základě nejnovějších poznatků lékařské vědy zkoumají prostředky, které musíme vynaložit, a programy, jež musíme rozvinout, pokud se máme před infekčními nemocemi ubránit. V této knize dokazují, že bychom se jednoho dne mohli probudit do světa, v němž mnohá antibiotika už neléčí, biologické války jsou skutečností a hrozba katastrofální chřipkové nebo koronavirové pandemie je neustále přítomná. Jen pokud pochopíme, co je třeba vykonat a změnit, dokážeme zabránit nejhoršímu. Infekční nemoci považujeme za nejzhoubnějšího nepřítele lidstva, protože jsou jediným typem nemocí, jež nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Pokoušet se zastavit přenos choroby připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovou pohromou vyrovnali? „Bohužel ne tak docela. Všechny epidemie od začátku 21. století přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly,“ píší autoři této knihy. Epidemie covidu-19, eboly, MERS a horečky zika nám ukazují, jak žalostně málo jsme připravení na to, abychom se s těmito ataky dokázali vypořádat. Co tedy můžeme – a musíme – učinit, abychom se ochránili? „S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky,“ píší autoři v úvodu knihy. V následujících kapitolách věnují pozornost všem velkým epidemiím za poslední tři desetiletí. Současně rozebírají politické aspekty této oblasti včetně bioterorismu, obchodu s vakcínami a ohrožení veřejného zdraví antimikrobiální rezistencí vůči lékům. Například v kapitole Jak chřipku smést ze stolu vysvětlují nezbytnost projektu vývoje univerzální, zlomové vakcíny proti chřipce pro globální trh, která by mohla mít stejný přínos jako vakcína proti neštovicím. V kapitole Matice hrozeb autoři identifikují čtyři typy událostí, jež mají skutečný potenciál negativně ovlivnit celou planetu: totální jaderná válka, srážka s asteroidem, globální změna klimatu a infekční onemocnění. Podle Osterholma mají právě infekční nemoci ve 21. století největší předpoklad k tomu, aby vyvolaly náhlou krizi, která naráz zasáhne celou planetu: celosvětovou epidemii neboli pandemii. V tuto chvíli by naší velkou kolektivní starostí měla být chřipková pandemie. Autoři navrhují čtyři stupně priority, které by měly vést ke „krizové agendě“.   Ukázka z knihy: Předmluva k vydání z roku 2020 S nápadem na tuto knihu jsme přišli během západoafrické epidemie eboly v letech 2014–2016. Dokončili jsme ji během epidemie horečky zika, jež se z pacifických ostrovů rozšířila do Severní i Jižní Ameriky. Při psaní jsme měli na paměti koronavirovou epidemii SARS (Severe Acute Respiratory Syndrome, těžký akutní respirační syndrom) z roku 2002, jež vypukla v jihovýchodní Asii a přenesla se do Kanady; epidemii vyvolanou roku 2009 chřipkovým virem H1N1, jež se přihnala z Mexika; a MERS (Middle East Respiratory Syndrome, blízkovýchodní respirační syndrom), další koronavirus, který se roku 2012 rozšířil na Arabském poloostrově. V době, kdy píšeme tuto novou předmluvu, se svět potýká s pandemií nemoci covid-19, již vyvolal nový koronavirus, který se zničehonic objevil na konci roku 2019 v Číně a bleskovou rychlostí se rozšířil dál. Tato koronavirová pandemie připomíná chřipku způsobem šíření nákazy mezi lidmi: přenáší se tak, že člověk v blízkosti nakažené osoby se vzduchem vdechne kapénky a drobné aerosolové částice plné viru – to podrobně líčíme v kapitole 19, kde se zabýváme chřipkovými pandemiemi a jejich průběhem. Co mají tyto epidemie infekčních nemocí společného?      Všechny přišly jako překvapení, přestože žádným překvapením být neměly. Neměla by jím být ani ta příští, a buďme si jisti, že nějaká příští přijde, a po ní další a tak pořád dál. A jak v této knize nastiňujeme, jedna z nich bude ještě větší a o několik řádů vážnější než covid-19. S největší pravděpodobností půjde o nový chřipkový virus se stejným zničujícím Neviditelní zabijáci dopadem jako velká chřipková pandemie z let 1918–1919, jež si vyžádala padesát až sto milionů lidských životů. Nová pandemie se však bude odehrávat ve světě s třikrát tak velkým počtem obyvatel a mezinárodní komerční leteckou dopravou; v tomto světě jsou sudy prachu v podobě megaměst třetího světa, živočišné rezervoáry nemocí v důsledku zásahů do jejich přirozeného prostředí přicházejí až k našim dveřím, lidé a zvířata coby hostitelé choroboplodných zárodků žijí ve stamilionových počtech těsně vedle sebe a všechno od elektroniky a autosoučástek až po životně důležité léky, bez nichž i ty nejvyspělejší nemocnice přestanou fungovat, dodávají celoplanetární zásobovací řetězce na základě modelu just-in-time (přesně na čas).      Jsme po nějakých sto letech vědeckých pokroků lépe připravení na to, abychom se s takovým kataklyzmatem vyrovnali? Bohužel ne tak docela, jak píšeme v kapitole 19. Prostým faktem je, že všechny analýzy, priority a doporučení ohledně proaktivních opatření, o kterých jsme se zmiňovali v prvním vydání Neviditelných zabijáků, zůstávají i nadále aktuální a relevantní. Nenacházíme žádné uspokojení v tom, že jsme měli pravdu, nicméně varováni jsme byli včas.      Podívejme se na skutečný stav věcí.      Pokoušet se zastavit přenos nemoci připomínající chřipku, například covidu-19, je jako zastavovat vítr. Téměř drakonickými omezujícími opatřeními, jakým mohla čínská vláda podrobit stamiliony občanů, a také pokusy zemí jako Jižní Korea a Singapur, kde se snažili identifikovat nakažené lidi i všechny ty, se kterými nakažení mohli být v kontaktu – čehož se ve Spojených státech bolestně nedostávalo –, se šíření viru přinejlepším zpomalilo. Bývalo by se mohlo omezit jen s pomocí účinné vakcíny, která neexistovala. Když se s takovým podnikem začíná úplně od začátku, žádá si to mnoho měsíců nebo i mnoho let práce.      Životně důležité při každé pandemii je fungující vedení země. První povinností prezidenta či kterékoli hlavy státu je podávat přesné a aktuální informace pocházející od zdravotnických odborníků, nikoli od operativců, kterým jde o politickou agendu. Je mnohem lepší říct, že něco nevíme, ale že se snažíme na to přijít, než vést nesmyslné řeči, které by se v následujícím zpravodajském pořadu daly vyvrátit. Pokud se hlava státu vzdá důvěryhodnosti, veřejnost nebude vědět, kam se obrátit. Různé studie však opakovaně prokázaly, že pokud se veřejnosti dostává poctivých a otevřených informací, panika téměř nikdy nevznikne a všichni se naučí táhnout za jeden provaz.      V prohlášení CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku při Minnesotské univerzitě) se už 20. ledna 2020 konstatovalo, že vzhledem k jasným charakteristickým znakům přenosu vyvolá virus covid-19 pandemii. Proč Světové zdravotnické organizaci (WHO) trvalo až do 11. března, než oznámila, že jde o globální pandemii? To podle nás vedlo k tomu, že mnozí lídři a organizace se nechali unést pocitem sebeuspokojení, že pořád je velká šance virus potlačit. Krom toho to nešťastně a zbytečně všechny odvádělo od nezbytných plánů, jak nemoc zmírnit a jak s ní žít. Po takovýchto zmatcích a debatách bychom si měli uvědomit, že hrozí-li světu nový zhoubný nepřítel, potřebujeme pro vyhodnocení takového nebezpečí efektivnější metody.      První zásadní otázka, kterou si musíme položit, zní: Jak jsme k této krizi dospěli? Tak jako u většiny katastrof jde o souběh několika faktorů. Během necelých dvou desetiletí od epidemie SARS se svět dostal do mnohem kritičtější závislosti na Číně, pokud jde o výrobní zdroje.      Na celém světě dnes ve výrobě, v zásobovacích řetězcích i v dodávkách vládne model just-in-time (přesně na čas). Je smutné, pokud si nemůžeme koupit vytoužený nejnovější televizor nebo chytrý telefon, protože továrna v provincii Chu-pej nebo Kuang-tung je kvůli nějaké nákaze zavřená. Mnohem horší situace nastane, pokud neseženeme základní životně důležité léky, které dennodenně pomáhají k lepšímu životu milionům lidí s chronickými nemocemi nebo se zdravotními potížemi, nebo pokud nejsou k dostání nezbytné osobní ochranné prostředky (OOP) pro zdravotníky v přímém kontaktu s pacienty nakaženými covidem-19.      Uvažte následující statistiku: Krátce před vypuknutím pandemie H1N1 v roce 2009 jsme v CIDRAP prováděli celonárodní průzkum, při němž jsme zpovídali nemocniční farmaceuty a lékaře z jednotek intenzivní péče a oddělení urgentního příjmu, jak o tom píšeme v kapitole 18. Během aktualizace průzkumu jsme identifikovali víc než 150 životně důležitých léků na všechny typy nemocí, které se v USA běžně používají a bez nichž by mnozí pacienti během několika hodin zemřeli. Všechny jsou generické a mnohé – nebo jejich aktivní farmaceutické složky – se vyrábějí především v Číně nebo v Indii. Na počátku epidemie covidu-19 už třiašedesát z nich bylo v krátké lhůtě nedostupných nebo vedených jako běžně nedostatkové – to je jen jeden příklad toho, jak jsme zranitelní. Pokud nemoc a karanténa zabrání čínským továrnám v práci a naruší či zastaví provoz na námořních cestách, a láhve a ampule v resuscitačním vozíku tak zůstanou prázdné, potom už bude jedno, jak je ta či ona moderní nemocnice v nějakém velkém západním městě dobrá. Naše kolektivní závislost na Číně, pokud jde o levnou a efektivní výrobu, by při pandemii covidu-19 i při budoucích nákazách mohla vést k vedlejšímu důsledku v podobě podstatných ztrát na životech.      Ekonomika moderní zdravotní péče navíc svým diktátem vede k tomu, že většina nemocnic má extrémně omezené zásoby osobních ochranných prostředků, včetně obyčejných respirátorů i respirátorů N95. Jak zareagujeme, jestliže nedokážeme chránit zdravotnický personál, nepostradatelný pro péči o nemocné, kteří se do už tak přetížených zdravotnických zařízení bezesporu nahrnou? To, jak se povede zdravotníkům, bude skutečně historickým měřítkem toho, jak jsme na průběh této krize i krizí budoucích reagovali. Pokud neuděláme vše, co je v našich silách, abychom je ochránili, ošetřující personál se rychle promění v pacienty a bude pro už tak přeplněná zdravotnická zařízení znamenat další zátěž.      Svět nikdy nepočítal s tím, že Čína by se mohla na celé měsíce prakticky zavřít a nedodávala by mnohé z toho, co naléhavě potřebujeme. To bohužel není v dnešní realitě přijatelnou omluvou. Chceme-li vážně takovéto hrozbě do budoucna zabránit, musejí se vlády na mezinárodní úrovni zavázat k tomu, že rozptýlí a diverzifikují výrobu nezbytných léčiv, lékařského materiálu a zdravotnického vybavení. Představme si to tak, jako kdybychom uzavírali pojistku. Pojišťovny katastrofám nebrání, nýbrž zmírňují jejich dopad.      Bude to stát víc? Nepochybně ano, ale je to jediná cesta k jistotě, že dokážeme adekvátně zareagovat, až katastrofální pandemie opravdu udeří. V době, kdy se nejrůznější omezující opatření a karantény stávají běžnou rutinou, musíme mít prostředky k tomu, aby výrobní a distribuční řetězce dál fungovaly, pokud jde o léky a další životně důležitý materiál, jako jsou injekční jehly a stříkačky a také základní prostředky jako infuzní roztoky.      Nejenže potřebujeme po celém světě vybudovat víc výrobních kapacit a zajistit dostatek různých zařízení, ale také musíme na úrovni států masivně investovat do nových léků a antibiotik, u nichž z komerčního hlediska neexistuje efektivní obchodní model. Neočekávejme, že komerční farmaceutické společnosti vloží miliardy dolarů do léků, které se budou používat jen za stavů nouze. Po epidemii eboly z let 2014– 2016 začaly některé státy naléhat, aby se rychle vyrobila vakcína. Na základě mezinárodní iniciativy vznikla CEPI (Coalition for Epidemic Preparedness Innovations, Koalice pro inovace a připravenost na epidemie), aby stimulovala a urychlila vývoj vakcín proti nově se objevujícím infekčním nemocem a během epidemií pak umožnila lidem přístup k těmto vakcínám. Zatímco práce na vývoji vakcíny proti ebole pokročily – do značné míry díky jiným projektům –, u jiných vakcín se postoupilo jen velice omezeně. Komerční trh zůstává malý až do chvíle, kdy už je pozdě, kdy se infekce už šíří. Spojte si toto se skutečností, že mnohé z těchto nemocí se objevují v těch světových regionech, kde lidé na vakcíny i další léky mají nejméně peněz. Pak nám dojde, že pro výzkum, vývoj a distribuci určitých kategorií léků potřebujeme jiný model. Jediné řešení představují vládní subvence a záruky ohledně nákupů. To nebude levné, ale dlouhodobý přínos v podobě zachráněných životů bude daleko větší než náklady.      Jenže pokud jde o veřejné zdraví, přemýšlíme v dlouhodobém horizontu zřídkakdy. To se musí změnit. Z geopolitického hlediska by krize vyvolaná pandemií mohla dokonce mít i pozitivní dopad. A to pokud nám dojde, že se tento problém týká všech, že rozdíly mezi námi nejsou důležité, a zahájíme mezinárodní spolupráci.      Všechna rozhodnutí, jak se s nákazou vyrovnat, by měla vycházet z prokázaných faktů. Když se z covidu-19 stala celosvětová pandemie, pomohlo zastavení letecké dopravy z Evropy do USA zpomalit šíření nemoci nebo omezit výskyt nových případů neboli jinými slovy: došlo ke zploštění křivky nemoci? Například u eboly nebo SARS je virus přenosný až několik dní poté, co se u nakaženého jedince objeví příznaky. Zato chřipka a covid-19 se mohou přenášet ještě před nástupem příznaků nebo i v případě, že přenašeč vůbec neonemocní. Ve světle charakteristických rysů covidu-19 pak karanténa cestujících a posádky na výletní lodi Diamond Princess u japonského přístavu Jokohama vypadá jako krutý experiment na lidech. Zdraví lidé tu ve stísněných prostorech museli dýchat stejný vzduch jako jejich nakažení spolucestující. Tímto opatřením se podařilo dokázat jen to, jak snadno a rychle se virus může šířit.      Úřady musejí při rozhodování brát v úvahu především specifika té které nemoci a to, jakou část populace nemoc postihuje. Víme, že v případě chřipky funguje to, když se v první fázi epidemie zavřou školy, a tak v mnohých zemích zavřeli školy i na začátku pandemie covidu-19, aniž měli data, která by tuto teorii podpořila. V této fázi epidemie či pandemie bychom k podobnému kroku měli přistupovat jen tehdy, pokud můžeme prokázat, že mezi dětmi je nakažených víc, když jsou ve škole, než když zůstanou doma. Dva vyspělé městské státy, které nákaza zasáhla, se hned na počátku pokusily zareagovat co nejrychleji a nejúčinněji. V Hongkongu školy zavřeli. V Singapuru je nezavřeli. Pokud jde o šíření nemoci, neprojevil se mezi nimi nakonec skoro žádný rozdíl.      U každého politického rozhodnutí musíme také brát v úvahu jeho vedlejší účinky. Pokud se zavřou školy a děti musejí zůstat doma, v mnoha případech se o ně starají prarodiče. Covid-19 však nepoměrně častěji vyvolává vážné onemocnění právě u starších lidí, které se snažíme před nebezpečím co nejvíce chránit tím, že je izolujeme od potenciálních přenašečů.      Dalším příkladem budiž to, že v mnoha zdravotnických zařízeních má až 35 procent zdravotních sester děti ve školním věku a až 20 procent z nich by muselo zůstat doma a o děti pečovat, protože žádnou jinou možnost nemají. Zavření škol tak může vést k tomu, že v době zdravotní krize přijdeme o 20 procent nepostradatelných sester ještě předtím, než začneme počítat ty, na něž se nebudeme moct spoléhat, protože samy onemocní. V každém případě je třeba všechny tyto záležitosti zvažovat opatrně a komplexně, což je náročný úkol.      Dáváme mnoho miliard dolarů ročně na národní bezpečnost a obranu, a to vždy v rámci několikaletého rozpočtu. Zdá se však, že ze zřetele ztrácíme tu největší bezpečnostní hrozbu: zhoubné mikroby, které způsobují infekční nemoci. Nikdy by nás ani nenapadlo, abychom šli do války a až poté u dodavatelů objednávali letadlové lodě nebo zbraňové systémy, jejichž vývoj a výroba trvají několik let. A nikdy by nás nenapadlo, abychom provozovali velké letiště bez dokonale fungujícího, kdykoli k zásahu připraveného hasičského sboru, přestože ho sotvakdy bude třeba.      Jenže ve válce proti našemu nejzhoubnějšímu nepříteli právě tohle děláme zas a znovu. Jakmile hrozba pomine, jako bychom na vše zase zapomněli, než se objeví další. Nebezpečí, že se objeví nějaký jiný mikrob, si vláda, průmysl, média ani veřejnost nikdy nepřipouštějí. Všichni předpokládají, že o tento problém se postará někdo jiný. Výsledkem je, že jsme žalostně nepřipravení, protože chybějí investice, vedení i společná vůle. Za budíček, kterého možná bude, možná nebude dbát, tak svět zaplatí zatraceně přemrštěnou cenu.      Co kdybychom na druhou stranu brali SARS jako lekci, ze které je třeba se poučit, a – jak konstatujeme v kapitole 13 – jako předzvěst věcí příštích?      Vynaložili bychom opravdové úsilí a vyvinuli proti koronaviru SARS vakcínu, která by možná zabírala i na covid-19. Ale i kdyby nezabírala, pokročili bychom o hodně dál v základním výzkumu, věděli bychom, jak virus funguje, a vyvinuli bychom „platformu“ vakcín proti koronavirům.      Ne vždy, když udeří nějaká neznámá nemoc, budeme mít připravenou vakcínu. Nepleťme si však nějakou neznámou nemoc s budoucí chřipkovou pandemií, které se všichni zdravotníci obávají. Tu můžeme očekávat a musíme se na ni připravit. V kapitole 20 nastiňujeme, že potřebujeme zlomovou vakcínu proti chřipce – někteří mluví o univerzální vakcíně –, která by fungovala na všechny kmeny viru či alespoň na většinu z nich. Nebyli bychom pak závislí na každoročních vakcínách kolísavé účinnosti, jejichž složení do značné míry vychází z odhadů, které kmeny pravděpodobně v nadcházející sezoně převládnou. K zajištění tohoto výzkumu a všech doprovodných nákladů zřejmě bude třeba programu srovnatelného s Projektem Manhattan, ale nedokážeme si představit nic jiného, co by potenciálně mohlo zachránit tolik životů a uchránit lidstvo od zdravotní a hospodářské katastrofy, ze které by se zotavovalo desítky nebo i stovky let.      Když odezněla krize kolem západoafrické epidemie eboly, vyšlo množství fundovaných a hluboce analytických zpráv, vypracovaných institucemi jako Organizace spojených národů, Světová zdravotnická organizace, Národní lékařská akademie USA a společný projekt Ústavu globálního zdraví při Harvardově univerzitě a Fakulty hygieny a tropického lékařství při Londýnské univerzitě. Ve všech zprávách se podrobně líčí, jak zpočátku chyběla koordinace a jak nikdo nedokázal rozpoznat rozsah problému. Všechny také obsahují podobnou a cennou strategii a procedurální doporučení, jak reagovat příště. Realizovány však byly jen nemnohé z doporučených kroků a v podstatě tyto dokumenty od té doby někde na policích zapadají prachem. Výsledkem je, že dnes nejsme skoro o nic dál, než jsme byli, když epidemie eboly propukla.      Potřebujeme tvůrčí představivost ohledně toho, co se může a také bude dít a co budeme potřebovat, abychom se na to připravili. K tomu patří plány pro nepřetržité fungování zdravotní péče, státní správy a obchodu. Potřebujeme mezinárodní strategické zásoby životně důležitých léků a plicních ventilátorů pro pacienty, stejně jako osobních ochranných prostředků pro zdravotníky. Spojené státy by měly mít své vlastní podobné zásoby s realistickým množstvím potřebného materiálu – nikoli hrubě nedostatečné zásoby, jaké v současnosti máme k dispozici pro boj s covidem-19. A potřebujeme životaschopný plán, jak víceméně okamžitě navýšit kapacity v nemocnicích a na klinikách, například stavěním stanů na parkovištích, aby pacienti s podezřením na novou infekci mohli být oddělováni a pokud nutno i izolováni od příjmu běžných pacientů.      Přes veškerá onemocnění, úmrtí, rozvrat a hospodářské ztráty, které pandemie covidu-19 způsobila, by největší tragédií bylo, kdybychom tuto krizi „promarnili“, nepoučili se z ní a nepřipravili se na budoucnost. Pokud si z dějin můžeme něco vyvodit, pak to, že téměř jistě budeme překvapení, až na nás ten či onen mikrob nebo kmen příště zaútočí rozsáhlou nakažlivou nemocí. Ale ohrozíme sami sebe, pokud nebudeme připravení se tomu postavit a nebudeme mít všechny plány a zdroje, o kterých už teď víme, že je budeme potřebovat.      Nezapomínejme na to, že nebezpečný mikrob, který se dnes skrývá někde ve světě, by už zítra mohl být všude.      Právě tomuto tématu se naše kniha věnuje. Úvod V době, kdy jsem pracoval jako hlavní epidemiolog státu Minnesota, neslýchali ode mě státní úředníci a šéfové korporací zpravidla to, co chtěli slyšet. Někteří lidé v médiích mi proto začali říkat „posel špatných zpráv“. Takto nazvanému článku v časopise Mpls. St. Paul Magazine dal jeho autor Kermit Pattison podtitul: „Svéhlavý a přímočarý hlavní epidemiolog tvrdí, že v naší válce proti choroboplodným zárodkům je jen poslem z fronty. Buď jak buď nepřináší dobré zprávy.“      Nemám sice vůbec dojem, že bych byl „svéhlavý“, ale rozhodně se musím přiznat, že „přímočarý“ jsem. Věřím totiž v to, čemu říkám „důsledná epidemiologie“. To znamená, že když se budeme snažit změnit to, co by se mohlo stát, kdybychom nic neudělali, můžeme v pozitivním smyslu změnit chod dějin, a ne jen zpětně zaznamenávat a vysvětlovat, co se dělo. Díky úspěchům, jichž v šedesátých a sedmdesátých letech minulého století dosáhli – za pomoci doslova tisíců dalších lidí – dva velikáni v oblasti veřejného zdraví, dr. Bill Foege a nedávno zesnulý dr. D. A. Henderson, budou miliony a miliony dětí ušetřeny katastrofy v podobě neštovic. Můžeme vykonat i další dobré skutky, které změní lidem život, avšak pouze pokud takové příležitosti rozpoznáme a budeme mít kolektivní vůli jednat.      Tato kniha vzešla z toho, že při nejzávažnějších krizích, které v naší době veřejnému zdraví hrozily, jsem se pohyboval v první linii: podílel jsem se na léčbě, zkoumal jsem okolnosti, za jakých nákaza vypukla, pracoval jsem na různých programech a navrhoval politická řešení. Mezi tyto krize patří syndrom toxického šoku, AIDS, SARS, rezistence mikrobů vůči antibiotikům, nemoci přenášené jídlem, očkovatelné nemoci, bioterorismus, zoonózy (nemoci přenosné mezi zvířaty a člověkem) včetně eboly, a nemoci přenášené vektory (infekce přenášené komáry, klíšťaty a mouchami, například horečka dengue a virus zika). Pod vlivem všech takových zkušeností a střetů na místní, regionální, národní i mezinárodní úrovni se formovaly a utvářely mé myšlenky. Tyto zkušenosti a střety mě zásadním způsobem poučily o tom, jak se s naším nejzhoubnějším nepřítelem můžeme vypořádat, a pomohly mi ujasnit si, jak k němu přistupovat z hlediska veřejného zdraví.      Infekční nemoci skutečně jsou nejzhoubnějším nepřítelem, který před lidstvem stojí. Infekce sice zdaleka nejsou jediným typem nemocí, které nás všechny postihují, avšak jsou jediným typem nemocí, které nás postihují kolektivně a někdy i v masovém měřítku. Srdeční onemocnění, rakovina, a dokonce i Alzheimerova choroba mají zničující důsledky pro jednotlivce a výzkum vedoucí k jejich léčbě je chvályhodný. Tyto nemoci však nemají potenciál ovlivnit každodenní chod společnosti, znemožnit cestování a obchod, zastavit průmyslovou výrobu či vyvolat politickou nestabilitu.      Profesně jsem se zabýval především tím, že jsem se snažil spojovat různorodé informace a vytvářet z nich souvislé linky ukazující do budoucnosti. Například už v roce 2014 jsem upozorňoval na to, že je jen otázkou času, kdy se virus zika objeví na americkém kontinentě. A roku 2015 jsem před pochybujícím odborným publikem v Národní lékařské akademii (National Academy of Medicine) předpověděl, že MERS se brzy objeví v některém velkém městě mimo Blízký východ. (Pouhých několik měsíců poté se skutečně objevil v jihokorejském Soulu.)      Netvrdím, že mám nějaké jedinečné schopnosti. Předvídání problémů a potenciálních hrozeb by v oboru veřejného zdraví mělo být standardní praxí. CIDRAP (Center for Infectious Disease Research and Policy, Centrum pro výzkum infekčních nemocí a politiku) na Minnesotské univerzitě, jež nyní vedu, jsem založil s tím, že bez politiky nemá výzkum kam směřovat. Dá se to říct i tak, že většinou jdeme od jedné krize ke druhé, nikdy je nepředjímáme a nikdy nakonec nedoděláme to, co bychom dodělat měli.      Mají-li být věda a politika účinné, musejí se prolínat. Pokud tedy v této knize budeme mluvit o realizovaném či potřebném vědeckém pokroku v prevenci nemocí, budeme zároveň i uvažovat, jak s tímto pokrokem naložit.      Chceme nabídnout čtenářům nové paradigma pro přemýšlení o nebezpečí, které bude ve 21. století hrozit, pokud vypukne infekční onemocnění. Budeme se zabývat širokou paletou nakažlivých nemocí, ale soustředíme se na identifikaci a zkoumání těch, které mají potenciál rozvrátit sociální, politický, hospodářský, emoční a existenční blahobyt velkých regionů, nebo dokonce celé planety. Úmrtnosti a smrtnosti jistě patří v našich úvahách první místo, avšak ne místo jediné. V dnešní době by několik potvrzených případů neštovic kdekoli na světě vyvolalo daleko větší paniku, než kolik jí vyvolá mnoho tisíc úmrtí na malárii jen v samotné Africe. ¨      Ne vždy totiž racionálně rozlišujeme mezi tím, co by nás mohlo zabít, a tím, co by nám mohlo ublížit, co by nás mohlo vyděsit či co by nám prostě jen mohlo být nepříjemné. V důsledku toho se ne vždy racionálně rozhodujeme, jak využívat naše zdroje, na co se zaměřit v politice a – upřímně řečeno – čeho se bát. Ve chvíli, kdy píšeme tato slova, má velká část západního světa značné obavy z šíření viru zika, jenž je spojován s mikrocefalií, s dalšími vrozenými vadami a s Guillainovým-Barréovým syndromem. Avšak v posledních několika letech virus horečky dengue, kterou šíří tentýž druh komára, v tomtéž regionu zabil daleko víc lidí, a veřejnost to skoro ani nezaznamenala. Proč? Zřejmě proto, že málokterá situace je tak drastická a strašlivá, jako když se dítě narodí s malou hlavou a má před sebou nejistý život s postižením. To je nejhorší noční můra všech rodičů.      V této knize se stále budeme vracet ke dvěma metaforám nemoci. Jednou je zločin a druhou je válka. Obě jsou výstižné, protože v boji proti infekčním onemocněním nám tak či onak na mysl přicházejí obě tyto hrůzy. Při zkoumání a diagnóze vypuknuvších nákaz si počínáme jako detektivové. Reagovat na tyto nákazy musíme jako vojenští stratégové. Tak jako nikdy nedokážeme eliminovat zločin a válku, nedokážeme eliminovat ani nemoci. A stejně jako se angažujeme v trvalé válce proti zločinu, bojujeme neustále proti nemocem.      V prvních šesti kapitolách představíme příběhy, případy a pozadí, které nám poskytnou kontext pro zbývající část knihy. Poté budeme hovořit o podle nás nejnaléhavějších hrozbách a úkolech a také o praktických prostředcích, jak se s nimi vypořádat.   Americký epidemiolog Michael T. Osterholm, PhD, MPH, (1953) je ředitelem Centra pro výzkum a strategii v oblasti infekčních chorob na Minnesotské univerzitě. Dvacet čtyři let působil v různých funkcích na minnesotském ministerstvu zdravotnictví, posledních patnáct let jako státní epidemiolog, několik let jako zvláštní poradce amerického ministerstva zdravotnictví a sociálních služeb v otázkách veřejného zdraví a bioterorismu.  Vedl četná vyšetřování případů nákazy mezinárodního významu včetně onemocnění vyvolaných potravinami, syndromu toxického šoku, žloutenky typu B a HIV. Byl mezinárodním lídrem v kritice ohledně naší připravenosti na chřipkovou pandemii. Je autorem stovek odborných článků a knižního bestselleru Living Terrors: What America Needs to Know to Survive the Coming Bioterrorist Catastrophe (2001). Za svou práci obdržel řadu vyznamenání i vědeckých ocenění. Nově zvolený prezident USA Joe Biden jmenoval doktora Michaela Osterholma do svého poradního výboru Transition COVID-19. Americký spisovatel, scenárista a producent dokumentárních filmů Mark Olshaker (1951) začal kariéru v prestižních denících The Wall Street Journal, The Washington Times a The New York Times. S bývalým agentem FBI Johnem E. Douglasem spolupracoval při psaní bestsellerů o forenzní psychologii, jejich dílo se stalo předlohou slavného televizního seriálu Mindhunter: Lovci myšlenek (2017–2019). Olshaker byl konzultantem ministerstva spravedlnosti USA pro oběti trestných činů a působil též jako konzultant Národní lékařské knihovny. Vedle své práce v oblasti trestního práva a veřejného zdraví psal a produkoval dokumentární filmy z různorodých oblastí včetně historie, architektury, vědy, medicíny a dramatu. Je držitelem ceny Emmy za dokument Římské město (1994).   Z anglického originálu Deadliest Enemy. Our War Against Killer Germs, vydaného nakladatelstvím Little, Brown and Company v New Yorku roku 2020, přeložil Robert Novotný, 384 stran, vydalo nakladatelství PROSTOR roku 2020. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-31 16:26:22

Vyšla kniha o filmech a seriálech natočených podle předloh Stephena Kinga

Žádný jiný spisovatel se ještě zaživa nedočkal tolika filmových zpracování vlastních knih jako Stephen King (*1947). Těžko soudit, zda má pravdu scenárista William Goldman (1931–2018), říká-li, že tento spisovatel je „stejně důležitý pro americký folklór jako Mark Twain“. Snad je tomu skutečně tak, já to sám nevím, nicméně například kniha Iana Nathana Stephen King ve filmu by mohla náležet mezi důkazní materiál. Kniha sice neanalyzuje veškeré vizuální adaptace Kingových příběhů (vynechává především ty krátkometrážní, mezi které náleží i jedna česká), ale na konci, na straně 220, se navzdory tomu dobere více než sté položky. Kvantita ovšem neznamená kvalitu, proto následuje autorův zajímavý pokus o kvalitativní seřazení těch filmů a televizních sérií. Kupříkladu slavné Osvícení, snad nejstrašidelnější film všech dob, v něm však figuruje až na páté pozici. Příčinu takového umístění naštěstí Ian Nathan osvětluje argumentem, že snímek Osvícení „víc hovoří o režiséru Stanley Kubrickovi nežli o Kingovi“. Seznam nazvaný Konečné zúčtování proto bere v potaz fakt, do jaké míry naplňují vizualizace „pravou podstatu Stephena Kinga“. Zvítězilo Reinerovo Stůj při mě (podle novely Tělo) a následováno je Vykoupením z věznice Shawshank, první verzí románu Carrie (která roku 1976 definitivně odstartovala i literární Kingovu kariéru) a filmem Misery nechce zemřít. Do první poloviny seznamu pronikly například i filmy Zelená míle, Dolores Cleiborneová, Mrtvá zóna, „11. 22. 63“, Bouře století, Srdce v Atlantidě, Nadaný žák, Tajemné okno, Velký řidič, Dům v růžích, Dobré manželství, "1498“ a Pytel kostí. Mezi naopak špatné snímky se očekávatelně propadla Pavučina snů nebo veškerá pokračování Dětí z kukuřice. A bohužel i třeba Dolanův cadillac, který je adaptací skvělé prozaické variace na Poeův Soudek Amontillada. Potvrzení Kingovy „všestrannosti a vypravěčského sebevědomí“ spatřuje Ian Nathan v tom, že adaptace z prvních příček jeho žebříčku nejsou horory. Správně postřehl, že to je právě film, co Kingovi především „plní hlavu představami a sny, ze kterých čerpá“. Každý, kdo od něj něco četl, potvrdí, že jeho knihy charakterizuje takřka filmový děj. Bude to i jedním z důvodů, proč Kingovo dílo filmaře tak hodně přitahuje. „Mé knihy jsou vizuální,“ uznává on sám. „V hlavě je vidím takřka jako filmy.“ Chvályhodná je úspornost Iana Nathana, s níž například všech devět pokračování Dětí z kukuřice (1984) brilantně shrnuje na méně než polovině strany! Se třemi díly Děsu v prádelně (1995–2005) jedná stejně, s triem filmů Někdy se vracejí (1991–1998) také. A chvalme rovněž jeho pečlivost, s níž na straně 87 popsal třináct nikdy nerealizovaných projektů. Kniha také přináší charakterizace hned šesti kingovských epizod ze seriálů Příběhy z temnot, Zóna soumraku, Noční můry a snové výjevy, Krajní meze a Akta X. A pozastavuje se překvapeně nad tím, že televizní seriál podle Kingových povídek začal vznikat teprve roku 2006. Zaujme i opakované srovnávání Stephena Kinga se Stevenem Spielbergem. Míjení obou velikánů je dnes už pověstné, i když nakonec přece jen do jisté míry spolupracovali. Určitě platí slova Briana K. Vaughana: „Steven Spielberg a Stephen King připomínají Vennův diagram. Každý z nich je úplně jiný – Spielberg vidí v lidech to nejlepší a King má nadání vidět to nejhorší – ale oba jsou přesvědčení humanisté.“ Kniha Iana Nathana se nebojí i odsoudit ony „tuny“ hlušiny, které některé vizuální adaptace Kingových děl představují, a neobává se tnout do živého, když je film kýč anebo jednoduše „katastrofa“ – což se stalo mnohem častěji, než by si slavný spisovatel přál. Na konci publikace zachycuje i dva dosud neukončené televizní seriály. Prvý z nich vzniká od roku 2017 na námět už dopsané a vydané trilogie Pan Mercedes, Právo nálezce a Konec hlídky (pod názvem jejího prvního dílu), ten druhý je natáčen od roku 2018 pod titulem Castle Rock. Stejně se nazývá i pevnost v Pánu much Williama Goldinga, nicméně v tomto případě jde o nejslavnější městečko Kingových knih, ve kterém se dosud odehrálo minimálně třináct jeho románů a povídek. Kam však doputuje zrovna tento eklektický televizní projekt, je v těchto chvílích ještě otázkou.   Ian Nathan je britský publicista a mimo jiného autor biografií Tima Burtona, bratří Coenů, Quentina Tarantina a Petera Jacksona. Byl redaktorem časopisu Empire. Pravidelně přispívá do The Times, Independent, Mail on Sunday a do televizního seriálu Discovering Film. Ian Nathan: Stephen King ve filmu. Kompletní historie filmových a televizních adaptací místa hororu. Překlad Kateřina Harrison Lipenská. V edici Knihy Omega vydalo nakladatelství DOBROVSKÝ. Praha 2019. 224 stran {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-10-10 10:26:34

Evropský parlament nechal Kurdy Turecku napospas

Ve středu 9. října byl na pořadu jednání v Evropském parlamentu (EP) i bod „Turecká agrese do Sýrie“, tedy do oblasti Rojava, kterou obývají převážně Kurdové a kterou jejich jednotky ubránily před Islámským státem za cenu obrovských ztrát. Tváří v tvář tomu, co bylo na spadnutí, nemohl zůstat zcela nečinný ani Evropský parlament. Český poslanec Ivan David předložil za frakci ID návrh rezoluce, odsuzující agresi a navrhující konkrétní sankce proti Turecku včetně zákazu vývozu zbraní, a také zažádal o možnost návrhy rezolucí na plénu předkládat. Tento návrh byl poslanci zamítnut o pouhých 15 hlasů, takže zůstalo u pouhého „žvanění“. Mezitím zahájilo Turecko nejprve bombardování severní Sýrie, převážně pozic SDF na periferiích velkých měst, jako jsou Kobání, které se stalo symbolem hrdinského odporu Kurdů proti IS, dvousettisícového města Kamišlí a dalších. Tisíce lidí jsou na útěku, takže „bezpečná zóna“ pro uprchlíky funguje bezchybně. Jsou už hlášeny první civilní oběti. A celý svět přihlíží tomu, co dohodlo Rusko – které se „nehodlá vměšovat“, a tím pádem nic nedělá ani Asadův režim, navzdory velkohubým prohlášením – s Tureckem a Íránem. Dokonce se aktivizují i íránské jednotky, které jsou v zemi na pozvání Asada. Osud Kurdů se zdá být tři čtvrtě roku poté, co dobyli poslední baštu Islámského státu v Baghúzu na východě země, zpečetěn. Mouřenín posloužil, mouřenín může jít. Ale v tomto případě nemůže ani jít, nýbrz má být „eliminován“, slovy Erdogana. Mnozí říkají, že Kurdové si za to můžou sami, měli si lépe vybrat. Ale oni na výběr nikdy neměli, snaží se jen udržet na svém území, ze kterého se je už jednou vyhnal syrský režim za diktátora Háfize Asada, který se snažil oblast arabizovat. A díky boji s IS a za cenu velkých obětí v době, kdy Asadova armáda byla v hluboké defenzívě u Damašku, dobyli svá území zpět. A spolu s nimi osvobodili od IS v rámci mezinárodní koalice třetinu Sýrie. Tato koalice je ale nyní ponechala Turecku napospas. V zemi sice ještě zůstávají nějací američtí a britští vojáci, ti se ale bojů nesmí účastnit. Trump rozhodl – přes velký odpor většiny amerických politiků napříč stranami. Mezi kritiky jeho rozhodnutí patří nejen Demokraté, ale i Republikáni. Senátor Lindsey Graham se snaží dohodnout se svými protějšky z Demokratické strany alespoň ekonomické sankce proti Turecku, tedy to, o čemž se v Evropském parlamentu hlasovat nesmí, neboť Turecko je „příliš důležitý obchodní partner“, jak sdělil na plénu EP dosluhující předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker. Vojenská agrese Turecka do Sýrie s poetickým názvem „Pramen míru“ tedy může nerušeně pokračovat. A tisíce džihádistů ve vězeních na severosyrském území se mohou těšit na tureckou amnestii. Protože právě Trump uvedl ve svém tweetu z pondělí 7. října, že Turecko převezme odpovědnost za zajaté džihádisty. Ti koneckonců Trumpa nezajímají, protože jak citoval ve středu rakouský Der Standard některé z jeho výroků z posledních dnů, zajatí džihádisté nejsou žádné bezpečnostní riziko pro Spojené státy, neboť „uprchnou do Evropy“. A Kurdové koneckonců nepomohli Američanům ve 2. světové válce, což je také dobrý důvod ponechat je svému osudu. To není vtip, ale citace dalšího výroku Donalda Trumpa. Jedno z vězení, kde jsou drženi ti nejtvrdší džihádisté, bylo včera při bombardování „náhodou“ zasaženo také a není jasné, zda se někteří vězni nemohli dostat na svobodu. „Turecké ozbrojené síly svými vzdušnými silami a dělostřeleckou podporou zasáhly 181 cílů teroristických organizací,“ ohlásilo turecké ministerstvo obrany. Možná tuto věznici zahrnulo do počtu také. Jinak jsou pro Turky teroristé pouze kurdské SDF, YPG a YPJ. A celý svět svým přihlížením a starostmi o „bezpečnost hranic Turecka“ toto pojetí teroristů potvrzuje. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Společný návrh rezoluce Evropského parlamentu o tureckém útoku proti kurdskému regionu Rojava v severní Sýrii (Jádro textu rezoluce, o které se nesmělo hlasovat.) Evropský parlament (…) A. vzhledem k tomu, že turecké síly podnikají vojenskou agresi proti provincii Afrin v severní Sýrii, kterou okupují od března 2018; B. vzhledem k tomu, že turecké ozbrojené síly bombardují místy v oblasti Rojava na severu Sýrie, které jsou obývány převážně Kurdy; C. vzhledem k tomu, že Turecko se dopouští válečných zločinů, jak je definováno v platném mezinárodním právu; D. vzhledem k tomu, že Turecko jako řádný člen NATO svým jednáním v Sýrii narušuje Alianci NATO a ohrožuje bezpečnost Evropy; E. vzhledem k tomu, že Turecko podniká vojenské akce proti sousedním členským státům EU, včetně námořní blokády u pobřeží Kypru; F. vzhledem k tomu, že turecké letectvo provádí vojenské provokace narušováním řeckého vzdušného prostoru; G. vzhledem k tomu, že turecká vláda uplatňuje územní nároky na Kypr a Řecko v rozporu s Lausannovou smlouvou z roku 1923; H. vzhledem k tomu, že Turecko představuje hrozbu pro mezinárodní mír a bezpečnost, jak je definováno v kapitole VII. Charty OSN; I. vzhledem k tomu, že kroky Turecka v severní Sýrii podkopávají boj proti islámskému extremismu a vybízí k obnovenému kalifátu; 1. vyzývá Turecko, aby okamžitě ukončilo okupaci provincie Afrin v severní Sýrii; 2. vyzývá tureckou vládu, aby ukončila útočné vojenské operace proti oblasti Rojava v severní Sýrii obývané převážně Kurdy; 3. naléhavě žádá Turecko, aby upustilo od nepřátelských vojenských akcí proti členským státům EU; 4. vyzývá členské státy, aby zavedly zákaz vyvážet do Turecka zbraně, střelivo, vojenský materiál a veškeré zboží, které lze použít k vedení války; 5. naléhavě žádá členské státy, aby zajistily okamžité ukončení všech plateb, včetně plateb z rozpočtů EU a vyčleněných pro Turecko; 6. naléhavě žádá všechny občany členských států EU, aby neprodleně opustili Turecko, aby se zabránilo porušování mezinárodního práva, aby se nestaly oběťmi rukojmí, které praktikoval režim prezidenta Erdogana; 7. vyzývá členské státy EU, aby společně připravovaly a prováděly vojenská opatření k zajištění bezpečnosti a územní celistvosti a nezávislosti všech členských států EU hraničících s Tureckem; 8. vyzývá Radu bezpečnosti OSN, aby provedla opatření k odrazení Turecka od jeho militaristických ambicí v jeho sousedství; 9. naléhavě žádá Severoatlantickou radu, aby neprodleně zvážila kroky Turecka s ohledem na jeho členství v Alianci NATO; 10. pověřuje svého předsedu, aby předal toto usnesení Radě, Komisi, místopředsedovi Komise / vysokému představiteli Unie pro zahraniční a bezpečnostní politiku, členským státům, turecké vládě, Severoatlantické radě a žádá aby byla tato zpráva přeložena do turečtiny.

Čas načtení: 2022-10-31 15:40:00

Netrpíte náhodou nedostatkem vitamínů skupiny B?

Získání doporučeného množství vitamínů každý den je důležitou součástí výživy. Obzvlášť důležitá pro zdraví je skupina vitamínů B. Strava bohatá na zeleninu, celozrnné výrobky, mléčné produkty, maso a vitamíny B podporuje zdravý metabolismus a snižuje riziko mrtvice.  Randomizovanými klinickými studiemi, které trvaly 6 měsíců a déle, bylo zjištěno, že užívání doplňků vitamínu B snižuje riziko vzniku cévní mozkové příhody o 7%. Výzkum proběhl na skupině více než   50.000 účastníků.Pokud už nyní víte, že přijímáte nedostatek vitamínů B, pak doporučujeme český produkt Absolute Power, kterých všechny níže uvedené vitamíny obsahuje v dostatečných dávkách a v přirozené formě.Vitamin B1 je důležitý pro zabránění nemoci BeriberiDoporučený denní příjem vitamínu B1 (thiaminu) je 1,1 miligram (mg) u žen nad 18 let, u těhotných  až  1,4 mg a pro kojící 1,5 mg. U mužů ve věku 14 let a starších se doporučuje 1,2 mg za den.Vitamin B1 pomáhá tělu rozkládat sacharidy na cukry. B1 se nachází v celozrnných obilovinách, kvasnicích, fazolích, ořechách a masu. Příliš málo vitaminu B1 způsobuje beriberi, onemocnění postihující srdce, trávicí systém a nervový systém. Beri-beri se vyskytuje u pacientů, kteří trpí podvýživou, a také u těch, kteří holdují alkoholu. K příznakům beriberi patří potíže při chůzi, ztráta citlivosti v rukou a nohou a ochrnutí dolních končetin - a to může dokonce vést k chronickým srdečním selháním. Lidé, kteří konzumují velké množství alkoholu by měly brát vitamin B1, aby se ujistili, že ho mají dostatek.Vitamin B2 pro doplnění energieJe zapotřebí strava bohatá na vitamin B (riboflavin), aby se zabránilo jeho nedostatku. Doporučené denní dávky B2 jsou 1,3 mg denně u mužů a 1,1 mg denně pro ženy.Těhotné ženy potřebují 1,4 mg denně a kojící matky by měly mít 1,6 mg každý den. Z přírodních zdrojů se vitamin B2 nachází v ořechách, zelenině, masu a mléčných výrobcích.Riboflavin pomáhá tělu rozebrat a využívat sacharidy, tuky a bílkoviny ve stravě. Tento typ vitaminu B zajišťuje, aby vaše kůže, sliznice střeva a krevní buňky byly zdravé. Dostatek riboflavinu může být prevencí pro migrény a šedého zákalu. Riboflavin může také zvýšit hladinu energie, posílit imunitní systém, léčit akné, svalové křeče a syndrom karpálního tunelu.Výhody vitamínu B3Vitamin B3, zvaný také jako kyselina nikotinová nebo niacin je také důležitý. Ženy, které jsou starší 14 let potřebují denně 14 mg, muži 16 mg. Vitamín B3 obsahují luštěniny, ořechy, pečivo, mléčné výrobky, ryby a libové maso.Nedostatek niacinu způsobuje poruchu známou jako pelagra. Symptomy pelagry zahrnují fyzické i psychické obtíže, průjem, zánět sliznice a demenci. Pelagru může také vyvolat, když tělo není schopno absorbovat dostatečné množství niacinu kvůli alkoholismu. Niacin se používá i při léčbě vysoké hladiny cholesterolu.Vitamin B5 (kyselina pantotenová) pro správný růstVšichni lidé ve věku 14 let a starší by měli denně přikmout 5 mg vitaminu B5 (kyselina pantotenové). Vitamín B5 se nachází v kapustě, brokolici, avokádu, celozrnných obilovinách, bramborách, mléčných výrobcích a vnitřnostech.  Vitamín B5 je důležitý pro mnoho biochemických reakcí, které denně probíhají v našich buňkách každý den. Kyselina pantotenová je nezbytná také k produkci hormonů pro správný růst.Vitamin B6 je nezbytný pro zdravou krevDoporučená denní dávka vitamínu B6 (pyridoxinu) je 1,3 mg pro dospělé až do věku 50 let. Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují asi 2 mg. Vitamin B6 najdete v bramborách a ovoci  (kromě citrusů), v drůběžím masu, rybách a vnitřnostech. Dostatek vitamínu B6 je důležitý, protože je zapojen do více než 100 enzymatických reakcí v buňkách těla. Pomáhá tělu metabolizovat aminokyseliny z naší potravy a budovat nové červené krvinky. Nedostatek tohoto vitamínu může to vést k anémii, vyrážkám, depresím a zmatenosti.Vitamín B12 proti anémiiDospělí potřebují denně pouze 2,4 mikrogramů (mcg) vitaminu B12 Kyanokobalamin). Dospívající, těhotné nebo kojící ženy potřebují více: 2,6 až 2,8 mikrogramů denně.Vitamin B12 se přirozeně nevyskytuje v rostlinných potravinách, takže vegetariáni a vegani trpí jeho nedostatkem a musí ho doplňovat v podobě doplňku stravy. Přírodní zdroje bohaté na vitamin B12 jsou mléčné výrobky, ryby, maso, a - především - hovězí játra a škeble. Tento typ vitaminu B se také vyskytuje ve snídaňových cereáliích a kvasnicích.Vitamin B12 je nezbytný pro tvorbu krevních buněk a udržování zdravých nervových buněk. Nedostatek vitamínu B12 může vést k anémii. K příznakům nedostatku vitaminu B12 patří slabost, únava, zácpa, úbytek hmotnosti a ztráta chuti k jídlu. Nedostatek poškozuje nervový systém a může způsobit deprese, zmatenost a demence.Vitamin B9 pro zdravé dítěVitamin B9 (kyselina listová) je živina nezbytná pro růst a vývoj organismu. U dospělých se doporučuje  400 mikrogramů (mcg) denně, zatímco kojící matky potřebují 500 mcg denně, těhotné dospívající a ženy by měli dostat 600 mcg denně. Přirozeně se vyskytuje v mnoha zdrojích včetně tmavě zelené listové zelenině, chřestu, růžičkové kapustě, pomerančích, dále ji obsahují ořechy, fazole, hrášek a celozrnné výrobky.Tento vitamín je životně důležitý pro zdraví a vývoje dítěte během těhotenství. Dostatek kyseliny listové zabrání rozštěpu a podporuje zdravý růst.

Čas načtení: 2020-04-15 08:34:58

Agnieszka Holland: Vakcinace z událostí 20. století vyprchává...

Koncem března se měl ukázat i v Česku, zatím si ale film Šarlatán užil jen světovou premiéru na festivalu v Berlíně. Česká novinka světově uznávané polské režisérky Agnieszky Holland tak stále ještě patří k nejočekávanějším filmům letošního roku.   Co vás přivedlo k Šarlatánovi? Dostávám spoustu emailů, některé mají přílohy, tuhle jsem si přečetla a zaujala mě tím, jak se lišila i blížila mým tématům a jak intimně hovořila o Evropě 20. století, jejíž epický příběh stojí v pozadí osudu talentovaného, křehkého i mocného muže.    Je pro vás důležité, abyste v příběhu našla něco osobního? Nezbytné. Ale osobní neznamená, že jde přesně o mou životní zkušenost. Stačí, že se to dotýká něčeho, co je pro mě důležité, nebo otázek, které jsem si ještě nezodpověděla a které se mi vrací.   Dvě hlavní postavy, léčitele Jana Mikoláška a jeho asistenta Františka, jste popsala jako enigmatické. Jak jste tedy režírovala herce, kteří je ztvárnili, Ivana, potažmo Josefa Trojana a Juraje Loje? Přistoupila jsem k těm charakterům víc behavioristicky. Něco dělají, nějak reagují a herci pro to musí najít upřímné emoce. Otázkou zůstává, proč to dělají. To nevíte. A proto tyto postavy dokážou diváky překvapit. Miloval František Mikoláška, nebo šlo o směs soucitu, obdivu a něhy? Dokázal se Mikolášek vyjadřovat jen pomocí léčení, nebo násilí? Jeho neschopnost komunikace je očividná. Jde o charismatickou, narcistní postavu s velkým egem, kolem ní panuje prázdnota. Jediné okamžiky blízkosti prožívá s Františkem, ovšem zároveň nedokáže přijmout sám sebe v roli milence. Mikolášek je plný rozporů a já jej nechtěla psychoanalyticky popisovat.    Mikolášek je také dost obsesivní postava.  Jeho vášeň léčit se stala určujícím rysem jeho osobnosti. Byl léčitelem. A když z nějakého důvodu léčit nemohl, cítil se ztracený a začal být naštvaný a násilný.    Jak jste přesvědčovala Ivana Trojana, aby hrál Mikoláška víc temně? Hlavně během příprav. On chtěl svou postavu hájit. Já chtěla vidět i Mikoláškovy slabosti a selhání. Ivan má radši jasno, morálku. Kdyby to bylo na něm, Mikolášek by vystupoval jako hrdina a příběh by vypadal jinak. Myslím ale, že i pro něj bylo zajímavé opustit svou komfortní zónu. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Mluvili jste s někým, kdo Mikoláška osobně znal? Ne. Zdrojem informací byl jeho prasynovec, který o něm připravoval dokument a s námětem přišel do České televize, což celý projekt odstartovalo. Ale skoro všichni ve štábu a v komparsu si vzpomněli, že Mikolášek léčil někoho v jejich rodině. Je to taková skrytá celebrita, zapomenutá na padesát let všemi, kromě bylinkářů. Pro ně zůstal Mikolášek hrdinou a zdrojem inspirace.   Byl by Mikolášek považován za šarlatána i dnes? Svět se pohybuje v cyklech a my se teď i díky internetu nacházíme v období romantismu, kdy lidi ztrácí víru ve vědu, vrací se k mýtům a mysticismu. Přestávají věřit autoritám, včetně lékařských, stačí se podívat na názory na očkování. Trpí i liberální demokracie, lidi mají pocit, že musíme najít jinou cestu a že masa má větší pravdu než meritokratická elita. Projevuje se to i v odporu vůči ženským či LGBT právům či v popírání klimatické změny. Toho využívají populisti, kteří pak tvrdí, že dělník je stejně důležitý jako profesor na univerzitě. Manuální dovednost a osobní oddanost nyní znamená víc než vědomosti. V této době se pak někdo alternativní stává opět zajímavým. I když Mikolášek nebyl žádný šaman, jeho léčení bylo lékařsky ověřitelné, využíval bylinky a moč jako odraz stavu lidského těla.    Vy často točíte o skutečných událostech z 20. století. Co vás na nich nejvíc přitahuje? Jako by nás události minulého století na nějaký čas naočkovaly před tím nejhorším, ovšem teď už ta vakcinace vyprchává a vracíme se do podobných obtíží. A tyto příběhy jsou najednou zase relevantní. Třeba 30. léta, kdy se odehrával můj předchozí film Pan Jones, který se zabývá fake news, manipulací médií, propagandou a demokratickými vládami tak slabými, že nedokážou společnost chránit před nebezpečím.    Pan Jones o britském novináři, který odhalil ukrajinský hladomor, měl nedávno premiéru v některých evropských zemích. Jak byl přijat v Polsku? Velmi dobře, neměl sice tak velkou návštěvnost, za což trochu viním polského distributora, ale byl pro řadu lidí důležitý. Hodně jsem s ním cestovala a debatovala, i ve školách. Diváci byli skvělí a chtěli se bavit o tom, jak se jeho příběh odráží v současnosti.    Vy jste velmi aktivní osobnost, zapáleně se vyjadřujete k současné politice, zároveň se zdáte stále klidná a dobře naladěná. Jak to děláte? To je asi nějaká má existenciální fatalita. Všichni umřeme. Mikolášek tohle nechtěl přijmout, ale uvidíte, že všichni musí. Což neznamená, že přestanete věřit, jednat, bojovat. I když to je beznadějné, stejně děláte to, co považujete za svou povinnost.   Šarlatán měl premiéru na Berlinale, které si na rozdíl od festivalů v Cannes a Benátkách hlídá, kolik má v programu režisérek. Co si o této genderové rovnováze myslíte vy? Měla jste jako žena potíže se u filmu prosadit? Já měla štěstí, že mě obklopovali skvělí muži, kteří mi pomáhali, věřili ve mě a byli mi opravdovými přáteli. Oplácela jsem jim to svou důvěrou, sdílením svých idejí a spoluprací. Ovšem boj za ženský hlas je důležitý. Znám řadu dobrých filmů od režisérek. V Cannes a Benátkách se jich hraje tak 10 procent. Ředitelé těchto akcí až minulý rok začali vysvětlovat, že vybírají filmy podle kvality, ne genderu. Ale já díky členství v Evropské filmové akademii vidím každý rok aspoň deset filmů natočených ženami, které jsou stejně dobré nebo i lepší než ty, co se v Cannes a Benátkách dostanou do soutěže. Takže ať jdou ti ředitelé někam, tomuhle nevěřím. Podle mě jejich mozek akorát funguje tak, že víc rozumí mužským filmům než ženským, které mají trochu jinou senzibilitu a hlas, protože ženy mají jinou životní zkušenost. Zasedám v Polsku v panelu poradců, který rozděluje granty připravovaným filmovým projektům, a jsem tam sama žena vedle šesti mužů. Když přijde scénář od mladé ženy, mí kolegové řeknou: no, ale to je nuda, ani nevíme, co to znamená. Myslí to dobře, jen tomu sakra nerozumí. Zatímco já vím, že pro každou ženu by tenhle film představoval důležitý zážitek. Jenomže muže zajímá Rambo a ženy romantické komedie, když použiju tenhle stereotyp.  Většina z nás má jinou zkušenost, problémy a zájmy. To mi došlo, už když jsem v Polsku točila svůj druhý film. Můj stejně starý kamarád mi dělal kameramana a jednou jsme točili scénu, v níž muž v podstatě znásilňuje ženu. Já kameru okamžitě umístila dolů, zatímco Jacek ji dal nahoru, protože u většiny souloží žena leží a muž je na ní. Jenže pokud nikdy nevidíte věci z ženského úhlu pohledu, vaše znalost světa je dost omezená. Nyní se to mění, nejen kvůli diskusím a kvótám, ale hlavně z ekonomických důvodů. Ženské publikum se probudilo a najednou filmy s ženskou hrdinkou vydělávají víc, což celou věčnost neplatilo, proto dostávali herci větší plat než herečky. Producenti dřív tvrdili, že ženy chodí do kina s muži a ti vybírají film. To skončilo. Dnes žena rozhodne, co chce vidět. A s touto změnou se nejspíš změní i počet scenáristek, hereček a režisérek. {/mprestriction}  Autorka je filmová publicistka.

Čas načtení: 2017-08-27 17:58:45

Je spánek důležitý?

Spánkem strávíme asi 1/3 života. Je to zbytečně ztracený čas, nebo je to nezbytná součást kvalitního života? A je spánek důležitý pro učení? The post Je spánek důležitý? appeared first on Zapni mozek.

Čas načtení: 2024-09-13 15:45:50

Carlo Ancelotti: Vinicius Junior není ve své nejlepší formě, ale stále je pro nás velmi důležitý

Trenér Realu Madrid Carlo Ancelotti se před zápasem pátého kola La Ligy Bílého baletu proti Realu Sociedad vyjádřil k aktuální formě hvězdného hráče Vinicia Júniora, přičemž uvedl: „Myslím, že není ve své nejlepší formě, ale je pro nás stále velmi důležitý. Nespěcháme, protože tým dává góly, Vini byl důležitý pro naše vítězství... a poslední starost pro mě je jeho kondice. Vždy pracuje dobře a je jen otázka času, než znovu dosáhne své nejlepší úrovně. Důležité je to, co může týmu dát."

Čas načtení: 2025-05-30 06:30:43

Cyberpunk 2 hlásí důležitý posun ve vývoji, Zaklínač 3 pokořil obří milník

Polské studio CD Projekt Red zveřejnilo finanční výsledky za první kvartál 2025 Tvůrci mají důvod k radosti – Zaklínač 3 pokořil hranici 60 milionů prodaných kopií Cyberpunk 2 hlásí důležitý posun ve vývoji, z koncepční fáze zamířil do preprodukce V polském CD Projektu Red nevzniká pouze již oficiálně oznámený Zaklínač 4, ale souběžně běží práce také na pokračování Cyberpunku 2077. To bylo doposud známé pod kódovým označením Project Orion, avšak v nejnovější zprávě o finančních výsledcích polského studia už jej tvůrci označují jako Cyberpunk 2. Možná i proto, že očekávaný druhý díl oficiálně opustil koncepční fázi a směle vykročil do fáze předprodukce. Přečtěte si celý článek Cyberpunk 2 hlásí důležitý posun ve vývoji, Zaklínač 3 pokořil obří milník

Čas načtení: 2023-05-16 17:43:44

Proč je pitný režim důležitý?

Znáte to, ze všech stran se na nás valí věty typu: „Dodržujte pitný režim!“, „Dostatek tekutin je základ pro zdraví.“ Mohlo by se tedy zdát, že s tím nikdo nemá problémy, když nám to je tak pěkně připomínáno, ale opak je pravdou. Mnoho z nás dostatečný příjem tekutin po celý den nedodržuje, popřípadě ho plníme, […] The post Proč je pitný režim důležitý? first appeared on Běháme.cz – běhání, hubnutí.

Čas načtení: 2022-06-25 19:14:15

Astma je zátěž na organismus, pohyb je ale důležitý

Astma, stejně jako jiná chronická onemocnění, představuje zátěž pro organismus a snižuje jeho kondici. Nemusí to však platit absolutně. Jsou pacienti s astmatem, jejichž fyzická výkonnost a kondice jsou vynikající, existuje řada sportovců s astmatem, kteří dosahují špičkových výkonů – až po olympijské medailisty. Na druhé straně mnozí zdraví netrénovaní jedinci nezvládají běžné požadavky každodenního […] Článek Astma je zátěž na organismus, pohyb je ale důležitý se nejdříve objevil na TIP noviny.

Čas načtení: 2020-06-17 11:22:37

Hongkong se stal obětí americko-čínské obchodní války

Historie Hongkongu (HK) v letech 2019 až 2020 je poznamenána ekonomicko-mocenským bojem o dominanci mezi USA a ČLR. Důvody a souvislosti politicko-obchodní války jsou rozsáhlé, proto se zaměříme pouze na jeden detail americko-čínské studené války: situaci v Hongkongu. Po nástupu Donalda Trumpa do funkce prezidenta postupně došlo k eskalaci napětí mezi USA a Čínou, až Trump nakonec proti Čínské lidové republice (ČLR) rozpoutal obchodní válku. V důsledku tohoto politicko-ekonomického střetu je jedním z cílů také Hongkong (HK). Trumpova administrativa chce omezit možnosti hongkongské burzovní a celkově ekonomické základny, aby je nemohla ČLR efektivně využívat k zahraničním transakcím. Kámen úrazu: bezpečnostní zákon pro Hongkong Nejnovějším předmětem americko-čínského souboje je čínský bezpečnostní zákon pro autonomní oblast Hongkongu. Zákon přichází rok poté, co v Hongkongu v červnu 2019 vypukly nepokoje. Demonstranti lobbovali za mezinárodní podporu prostřednictvím zámořských návštěv opozičních politiků a on-line kampaní. Nosili při demonstracích britské a severoamerické vlaječky, což Peking vnímá jako formu zahraniční intervence. Utvrdil ho v tom v listopadu 2019 Spojenými státy přijatý zákon o lidských právech a demokracii v HK, který administrativě USA umožnil kdykoliv pozastavit zvláštní obchodní status Hongkongu na základě každoročního zkoumání ministerstva zahraničí, zda HK ještě má dostatečnou mírou autonomie v rámci jedné země, dvou systémů. Pro Peking to byl signál, že je zbytečné již omezovat své aktivity v Hongkongu, protože postoj USA průběžně nepřátelsky eskaluje. Podle vyjádření čínských úředníků a diplomatů (samozřejmě hovoří anonymně) již koncem roku 2019 v Pekingu předpokládali, co se stane dál. Americký prezident Donald Trump v pátek 29. května 2020 na tiskové konferenci v Bílém domě oznámil, že dal pokyn administrativě k zahájení procesu rušení politických a ekonomických výjimek poskytovaných Hongkongu. Trump tím reagoval na bezpečnostní zákon pro Hongkong, jehož sepsání schválil čínský parlament na svém květnovém plenárním zasedání a má být prý připraven zhruba do dvou měsíců. A tento zákon zase souvisí s demonstracemi a rozsáhlým vandalismem v Hongkongu od června do poloviny prosince 2019. Načrtněme si základní východiska: a) Část obyvatel Hongkongu není nadšena, že od předání britské kolonie pod čínskou svrchovanost v roce 1997 patří pod Čínskou lidovou republiku. Uvolněnější, tzv. západní styl života v HK, je přitažlivější (s minimem politických regulací) než na pevninské Číně. b) Demonstrace jsou projevem ztráty naděje, protože nejpozději v roce 2047 přejde HK plně pod jurisdikci Číny. Více než 50 procent současných obyvatel HK stráví své stáří v rámci Čínské lidové republiky, tedy v politicky poněkud sešněrovaném systému. Zda se čínský systém během dalších 20 let ještě více uzavře, nebo liberalizuje, je dnes ve hvězdách. c) Demonstranti jsou zneužíváni v rámci čínsko-americké obchodní války k protičínským protestům. Jediným reálným cílem demonstrací může být pro americkou administrativu výhodné oslabení ekonomické pozice Hongkongu, což by nepřímo vedlo k dalšímu ekonomickému oslabení Číny. d) Autorovi těchto řádek je zcela lhostejné, zda se určité tendence dějí v duchu demokracie nebo odlidštěné byrokracie. Pohled autora je ovlivněný nedůvěrou ke zdrojům informací. Tajné služby poskytly zavádějící informace například k podpoře útoku na Irák v roce 2003, nebyly schopny vyhodnotit rizika akcí v Afghánistánu, v Sýrii a v Libyi. Proč by dnešní informace měly být pravdivé? Politici také nejsou důvěryhodní, rozhodují se pragmaticky podle momentální situace. Vlivný americký politolog a historik Henry Kissinger v knize Uspořádání světa (Prostor, Praha 2016) připomíná, že mocenská rovnováha spočívá na ideologické neutralitě a adaptacích vyvíjejících se podle okolností: „Britský státník lord Palmerston vyjádřil v 19. století tento základní princip následovně: ,Nemáme žádné věčné spojence a nemáme žádné věčné nepřátele. Věčné a trvalé jsou naše zájmy, a je naší povinností je sledovat.‘“ Proto lze o situaci v HK uvažovat jenom podle informací prezentovaných v etablovaných médiích a veřejně dostupných informačních vládních zdrojích. Politické komentáře na toto téma jsou většinou informačně bezvýznamné. Začátek příběhu Jisté je, že na jihu Číny okupovali Britové poloostrov Ťiou-lung (Kowloon) a přes 230 ostrovů a ostrůvků, z nichž největší jsou ostrovy Lan-tao (Lantau) a Siang-kang (Hongkong s rozlohou 78 kilometrů čtverečních). Tato enkláva má dnes jedno z nejhustších osídlení území ve světě, přitom tzv. metropolitní oblasti převyšovali v roce 1996 průměrnou koncentraci obyvatelstva vůči jiným velkoměstům zhruba pětkrát (Vladimír Liščák, Pavel Fojtík: Státy a území světa, Nakladatelství Libri, Praha 1996), dnes už je to možná i více. V roce 1996 zde žilo 5,5 milionu lidí, loni již přes 7,5 milionu. V roce 1984 se Čína s Velkou Británií dohodla, že jí bude Hongkong navrácen v roce 1997 s tím, že současné společenské zřízení bude ponecháno v platnosti po dobu 50 let. V roce 1992 po nástupu guvernéra Chrise Pattena začali Britové koloniální režim poněkud uvolňovat. Vyšší míra demokratizace mohla v budoucnu Číňanům při správě oblasti způsobit určité potíže. Protože nedemokratické řízení britského Hongkongu mělo být nahrazeno přísným nedemokratickým dohledem pekingské Číny, odešlo z Hongkongu několik set tisíc lidí. Jenže přelidněnému Hongkongu – jak ukázala výše zmíněná čísla – se tím neulevilo. Po roce 1997 se západní propaganda dostala do úsměvné pozice. Britskou správu Hongkongu označovala za demokratickou, současnou čínskou správu naopak za vměšující se do demokratických pravidel nastavených na dohodnutých 50 let. Jenže koloniální správa nemohla být demokratická, aby udržela svůj vyžadovaný pořádek.   Jenom málo článků v médiích v ČR na to naráží. Jednou z málo výjimek je článek v Deníku N Hongkong není demokracie, ale dojná kráva magnátů, kteří jdou na ruku diktatuře. „Mýtus o demokratickém Hongkongu, který vzdoruje komunistickým utlačitelům z pevninské Číny, je svůdný. Jenže do pravdy má daleko. Skutečný Hongkong vypadá jinak,“ napsal z místa Martin Šebeňa. V článku upozornil na strukturní problémy hongkongské společnosti vyplývajících z politického zřízení, „které ačkoliv přiznává občanům řadu svobod, je nedemokratické – a tudíž neobsahuje mechanismy, které by vůli lidu promítly do reálné politiky. Ano, vláda se svým voličům zodpovídá. Jenže těch voličů je jenom 1200. A jelikož jde zejména o nejbohatší lidi ve městě, jejich požadavky se od většiny obyvatel diametrálně liší.“ Britové vytvořili systém vlády výhodný pro správce, který měl své koloniální zájmy. Nicméně v článku je uveden zajímavý postřeh: „Poslední britský guvernér Chris Patten se jednou vyjádřil, že Hongkong má svobodu bez demokracie… Základem úspěchu byl fakt, že i nedemokraticky jmenovaná vláda naslouchala obyvatelům a snažila se řešit zásadní sociální a ekonomické problémy společnosti.“ Tuto britskou taktiku podcenili v Hongkongu stoupenci Pekingu, když v listopadu 2019 prohráli místní volby do jednotlivých okresů. Správkyně Hongkongu Carrie Lamová po nich byla z různých stran kritizována ze dvou důvodů: 1) že byla příliš měkká vůči demonstrantům, 2) že ona a její administrativa málo naslouchaly problémům komunity, a proto se nahromadily neřešené sociální problémy využité při politických protestech. Šebeňa trefně poznamenává: „Když v 80. a 90. letech Peking a Londýn jednaly o budoucí podobě politického systému v Hongkongu, čínská strana měla eminentní zájem na tom, aby se místní obchodní magnáti podíleli na vládnutí i po roce 1997. Číňané si tehdy dobře uvědomovali, že v prvních dvaceti letech od otevření se čínské ekonomiky světu pocházely až dvě třetiny všech zahraničních investicí do země z Hongkongu. Čína si tehdy nemohla dovolit hongkongskou ekonomickou elitu znepřátelit. Předseda hongkongské vlády – který má dokonce byznysový titul „výkonný ředitel“ – je vybírán 1200 voliteli, které předtím nominovaly tzv. obchodní volební okrsky (functional constituencies). Takovými okrsky jsou třeba finance, pojišťovnictví, doprava a zemědělství. Ve většině okrsků mají hlavní slovo zástupci největších firem a tyto firmy samozřejmě vlastní nejbohatší magnáti.“ Princip jedna země, dva systémy byl je britský „vynález“, který Číňané převzali. Obyvatelstvo Hongkongu bylo za britské vlády pod nadvládou milionářů, kteří si v rámci principu „jedna země, dva systémy“ svou moc podrželi, což hraje důležitou roli, protože takové omezení čínské suverenity si Britové vymínili. A Číňané souhlasili, protože ekonomicky to bylo pro ně bylo v roce 1997 výhodné. Hongkongu už však nyní tak důležitý není. Zatímco před 25 lety měl ekonomickou váhu čtvrtiny celé čínské ekonomiky, dnes to je zhruba 2,7 procenta. V Hongkongu tedy nejde o demokracii, protože tam není demokratický, ale administrativní režim. Jde o různé politické zájmy, nejen místní, ale především mezinárodní – čínské a americké v rámci obchodní války. Také jde o to, že lidé chtějí mít jistotu, že nebudou jenom živořit. A mladí lidé v Hongkongu se bouří, protože touží po vlastním bytě, jenže ty jsou zde velmi drahé. K tomu mají svou vizi svobodného života a ve své naivitě by při demonstracích i hory přenášeli, aniž tuší, že marně. Zákon o vydávání stíhaných osob jako záminka k demonstracím Proti návrhu novely zákona o předávání kriminálních uprchlíků na Tchaj-wan a do Číny protestovali studenti a disidenti, někteří právníci a podnikatelé, církve, prostě kdokoliv. Přitom důvod k přijetí návrhu novely zákona byl odůvodněný, a po právní stránce proti němu bylo stěží co namítat. Kromě toho byla o tomto návrhu veřejnost dosti podrobně informována. Rozbuškou se stal případ vraždy dvacetileté těhotné ženy na Tchaj-wanu spáachané v roce 2018, ze které byl podezřelý občan Hongkongu Chan Tong-kai. Ženu zabil při společném výletu na Tchaj-wan, tělo nechal v kufru pohozeném u stanice metra v tamní metropoli Tchaj-pej a poté se vrátil do Hongkongu. Vláda HK (Hongkongské zvláštní administrativní oblasti, HKSAR) proto na jaře 2019 předložila návrh legislativních změn, jejichž cílem bylo umožnit vládě předávání podezřelých na Tchaj-wan a do ČLR, protože s nimi neuzavřel dosud žádné dlouhodobé dohody o předávání kriminálních uprchlíků. Tajemník pro bezpečnost John Lee před zákonodárnou radou 22. května 2019 uvedl, že podezřelý byl v Hongkongu mezitím odsouzen k 29 měsícům odnětí svobody za čtyři případy finanční kriminality, ale mohl by být propuštěn již v říjnu 2019. „Doufáme, že právní předpisy přijmeme před jeho propuštěním, aby mohl být předán Tchaj-wanu… Vládní navrhované změny zajišťují, aby se pachatelé závažných trestných činů nemohli vyhnout odpovědnosti tím, že využijí právního vakua při ochraně bezpečnosti veřejnosti a společnosti,“ zdůraznil. Lee uvedl, že podezřelý alias vrah má být za svůj čin potrestán a že rozumnější je jeho vydání do země, kde byl obviněn. Kdyby byl souzen v Hongkongu, tak „protože k trestnému činu došlo mimo Hongkong, budou naše orgány činné v trestním řízení čelit značným potížím při shromažďování důkazů a předvolání svědků a nebudou moci zajistit, aby důkazy byly uznány hongkongskými soudy. To může dokonce vést k právním problémům spojeným i se zveřejněním informací, což může vést k obvinění, že došlo ke zbavení práva obžalovaného na spravedlivý proces.“ Nakonec Lee prohlásil: „Nemůžeme a neměli bychom zavírat oči před mezerami ve stávajících právních mechanismech, protože by to z Hongkongu vytvořilo útočiště pro pachatele.“ Dále uvedl, že stávající nařízení o uprchlících (FOO) odkazuje na vzorovou smlouvu OSN o předávání uprchlíků, která je v souladu s mezinárodní praxí s lidskými právy a právními procesními zárukami. Hongkongská vláda stejný den zveřejnila informaci, že „FOO funguje již téměř 22 let a funguje dobře a hladce. Soudy mají rozsáhlé zkušenosti s vyřizováním značného počtu případů od vstupu tohoto nařízení v platnost. Věříme odborné způsobilosti a nezávislosti našich soudců. Hongkong zatím podepsal dlouhodobé dohody o předávání uprchlíků pachatelů s 20 jurisdikcemi. Patří sem USA, Austrálie, Kanada, Velká Británie, Francie, Německo, Nový Zéland, Finsko, Nizozemsko, Irsko, Portugalsko, Česká republika, Jihoafrická republika, Singapur, Malajsie, Indie, Indonésie, Korejská republika, Filipíny a Srí Lanka. Zatímco HKSAR aktivně pracuje na jednáních s mnoha dalšími jurisdikcemi s cílem dosáhnout dlouhodobějších dohod o předávání a rozšířit síť spolupráce, nejsme schopni vyřídit žádosti o předání uprchlíků z ostatních 170 zemí nebo žádat, aby nám byli vydáni zločinci, kteří spáchali závažné trestné činy v Hongkongu. Navíc, protože stávající FOO se nevztahuje na pevninu, Macao a Tchaj-wan, mohou uprchlíci z těchto míst využít tuto mezeru k vyhýbání se právní odpovědnosti a vyhledat útočiště v Hongkongu. Z tohoto důvodu je třeba odstranit stávající zeměpisné omezení a umožnit v rámci právních předpisů vzájemnou spolupráci v oblasti boje proti trestným činům mezi Hongkongem a dalšími zeměmi.“ Demonstrace jako účelová hysterie Aby bylo námitek proti vydávání osob do zahraniční jurisdikce pokud možno co nejméně, byl v návrhu hongkongské vlády snížen počet trestných činů, za které je možné vydávat lidi do Číny a na Tchaj-wan, ze 46 na 37, a zvýšena trestní sazbu z nejméně tří na sedm let. Vydávání by hrozilo jen za závažnější trestné činy, za který se ovšem v návrhu považoval i trestný čin uplácení. Opozice v HK proto především namítala, že uprchlíci z ČLR mohou být účelově obviněni z korupce/úplatků, aby byli vráceni zpět do pevninské Číny. Na vládním webu HK se pak v pondělí 3. června 2019 objevilo prohlášení, ve kterém se mimo jiné píše, že „vláda rozhodla, že navrhovaná ujednání o předání podezřelých se budou vztahovat pouze na 37 položek ze 43 položek trestných činů, na něž se vztahuje 20 do té doby uzavřených dohod s dalšími státy (pozn.: jako například s Českou republikou).“  Záruky z hlediska lidských práv v rámci nařízení o uprchlících (FOO) obsahují omezující ustanovení, jako například, že pro předání uprchlických případů v rámci dlouhodobých dohod musí být příslušné trestné činy rovněž mezi 46 položkami trestných činů popsanými v příloze 1 FOO; není možné předání za politické trestné činy a pro politické nebo jiné motivy – žádosti týkající se osob, které jsou na základě své rasy, náboženského vyznání, státní příslušnosti nebo politických názorů poškozeny nebo stíhány… Omezení možnosti vydávání je ještě více, ale tyto jsou nejdůležitější. Hongkongská (pro-pekingská) vláda si uvědomovala, že jde o citlivé téma. Proto se snažila vysvětlit, že jde o racionální opatření. Úředníci se museli vyrovnat s námitkou, že možnosti vydávání do ČLR může být využito k vydání kritiků pekingského vedení. Proto bylo 24. května 2019 uveřejněno, že je zaručena zejména nezávislá soudní pravomoc, včetně pravomoci konečného rozhodnutí, neboť soudci z jiných jurisdikcí (států) mohou zasedat u odvolacího soudu, který by též rozhodoval o vydávání zločinců. Do května 2919 tak 14 významných zahraničních soudců ze Spojeného království, Austrálie a Kanady v současné době zasedalo na hongkongském odvolacím soudu jako dočasní soudci, což svědčí o nezávislosti tamního soudnictví. Poslední britský guvernér Hongkongu Chris Patten plánovaný zákon kritizoval. Podle něj by zákon znamenal „obrovskou ránu“ pro vládu zákona. Přitom on sám charakterizoval původní britskou vládu nad Hongkongem jako „svobodu bez demokracie.“ Americká hra s Hongkongem Hypotéza mluvčích ČLR, že za hongkongskými nepokoji jsou operativci USA a na západní rozvědky napojené tzv. neziskové organizace, je více méně opodstatněná. USA i ČLR se snaží získat v každé zemi, která stojí za povšimnutí, své sympatizanty a spolupracovníky. Tak tomu bylo a je i v Hongkongu. Sociální pnutí v Hongkongu bylo natolik silné, že stačila jenom nějaká rozbuška k demonstracím a nestabilitě. Demonstrace mají dvě hlavní příčiny: Necitlivý přístup vládních úřadů v HK k obyvatelům a zmanipulovaný trh s bydlením. Demonstranti kromě stažení novely extradičního zákona z projednávání nezískali vůbec nic. Demonstrace postupně upadaly a udržovala je násilím při životě městská guerilla. Ale ani pouliční bitky nevedly k žádnému výsledku. Spouštěčem listopadové marné eskalace násilí byla smrt dvaadvacetiletého Alexe Chowa, studenta hongkongské vědeckotechnické univerzity, který 8. listopadu spadl ze střechy parkovacího domu. Kateřina Procházková, analytička Sinopsis, k tomu v České televizi řekla: „…určitě je to velice důležitý milník…, může to být přesně ten katalyzátor, zlom, který vtáhne (lidi) opět do ulic…určitě ta smrt je důležitá pro to, jak se bude dál hongkongská demonstrace vyvíjet…“ Následovalo několik dnů hysterie, že prý mladík zemřel vinou policistů. Přitom demonstranti sami způsobili smrt dvou civilistů: Jednoho podpálili a druhého zabili hozeným kamenem. Násilí dosáhlo vrcholu v listopadu 2019, ale nepomohla ani okupace univerzit, nepomohla ani snaha o rozvrácení městské hromadné dopravy. Již nešlo o protesty, ale o ničení pro ničení. Ani v tomto okamžiku však nebyla nasazena čínská armáda. To by byla ideální záminka k tomu, aby USA uvalily nějaký druh sankcí vůči Hongkongu ještě v roce 2019. Své ekonomické zájmy na nepokojích v Hongkongu Američané prozradili tím, že přijali zákon, který dovoluje přes Hongkong uvalovat na Čínu další sankce. Američanům se nelíbí, že po ekonomické stránce mají již třetinu Hongkongu (a tím spojené tučné zisky) v kapse nositelé peněz z pekingské Číny. Hongkong má americkou doložkou nejvyšších výhod čili lehčí přístup na americký trh. Proto HKSAR 20. listopadu vyjádřila hluboké politování nad přijetím „Hongkongského zákona o lidských právech a demokracii“ americkými kongresmany. USA toho mohou sice využít k omezení čínského zisku přes Hongkong, ale je to poslední zoufalý pokus, když vše ostatní předtím selhalo. Tuto kartu vytáhl Trump opět v květnu 2020. Od demonstrací k devastaci Proti návrhu zákona, který by umožnil vydávat osoby podezřelé ze spáchání trestného činu do pevninské Číny, protestovaly v Hongkongu v neděli 9. června 2019 statisíce lidí. Organizátoři tvrdí, že jich bylo 1,03 milionu, což by znamenalo, že do ulic vyšlo víc lidí než při protestu z 1. července 2003 proti návrhu zákona o národní bezpečnosti. Agentura AFP uvedla, že šlo o největší manifestaci od připojení Hongkongu k Číně v roce 1997. Policie počet účastníků odhadla na 240 tisíc. Ve více než třicetistupňovém vedru se mezi protestujícími objevily jak rodiny s malými dětmi, tak starší lidé. Nejednalo se prvoplánově o protest kvůli novelizaci jednoho zákona, ale lidé vyšli do ulic spíše proto, aby tím vyjádřili nechuť k tomu, že Hongkong patří již do politicky sešněrované Čínské lidové republiky. K protestům docházelo o víkendu, kdy mají lidé volno. A jen sporadicky došlo ke střetům s policií. Až s prvním červencovým dnem začaly mediálně známé ojedinělé devastační incidenty. Střety sice narůstaly, ale zprávy z Hongkongu byly více méně nudné. Násilí jako jediná cesta? V průběhu července začaly devastační útoky na infrastrukturu Hongkongu vrcholící v listopadu 2019. V souvislosti s tím je zajímavý článek Vandalism is a necessary tactic, say HK vanguardz listopadu 2019: „Vandalizování obchodů a blokování silnic může obyvatelům Hongkongu znepříjemnit život, je to však jediným účinným způsobem, jak vyvíjet tlak na vládu…“ Pětadvacetiletý učitel Sam uvedl, že s násilím nesouhlasí, ale uznal, že to byl jediný způsob, jak demonstranti mohli postoupit v jejich věci. „Od června lidé uspořádali pokojné protesty, ale vláda je neposlouchala,“ řekl Sam, jenž studoval v USA a má magisterský titul. „Bylo jasné, že z pokojných protestů nedostaneme nic.“ Řekl, že „v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem. Dodal, že nikdy nenapadne lidi, ale že je přijatelné demolovat obchody a banky, protože nemovitosti mohou být opraveny…“ Začátek výše uvedeného článku je fenomenální. Na několika řádcích popisuje základní iluze guerillové války nízké intenzity v Hongkongu. A jasně ukazuje základní smutně naivní předpoklad protestujících: „…v důsledku narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku se může podnikatelský sektor nakonec cítit nucen pomáhat protestujícím tlačením na vládu, aby souhlasila s kompromisem…“ Ve skutečnosti narušení obchodních aktivit v Hongkongu a poškozování majetku demonstranty nemá smysl, protože Peking upraví v jednání hongkongských vládních úředníků jenom to, co bude považovat za potřebné a nejnutnější. A na základě poznatků z demonstrací od června do konce listopadu 2019 půjde pekingská administrativa po krku demonstrantům. Nakonec tedy z toho bude mít prospěch Peking – demonstrace prověří loajalitu mnoha lidí vůči němu.  Klasické demonstrace „proti něčemu“ postupně skončily, a nakonec šlo již pouze o devastační útoky s cílem co nejvíce ochromit chod Hongkongu a poškodit ekonomiku. To se podařilo. Hongkongu ubývali turisté, hotely přišly o hosty a obchodníci o tržby. Turistický ruch, a s tím spojené služby ve druhém pololetí 2019 zkolaboval. V době pouliční války neotevřely po řadu dnů ani některá obchodní centra, supermarkety či banky. Byla zavřena nebo omezena v provozu zdravotnická zařízení, včetně metadonových klinik pro drogově závislé, a transfuzní služby, často zavírali i provozovatelé zařízení volného času a kulturních služeb. Protestující stavěli z kovových zábradlí barikády a blokovali ulice. Davy ve městě rozbíjely výlohy obchodů, zapalovaly ohně a poškozovaly vybavení stanic metra. Vandalové házeli na koleje metra a železnice překážky, aby zastavili dopravu v HK a snažili se okupovat vstupní části letiště. Po těchto zkušenostech pekingská vláda přijme pro autonomní oblast Hongkongu bezpečnostní zákon, který nedává městské guerille jinou šanci než vězení. Zkušenosti z městské guerillové války hongkongská policie letos v květnu zúročila, když opět začaly demonstrace. „Policie se poučila z loňských protestů. Nasazení je masivnější, ví, jak se aktivisté chovají, je rychlejší a daleko rychleji zatýká,“ uvedla 28. května 2020 Barbora Šámalová v ČT 24. Hongkongský South China Morning Post situaci vylíčil 8. června celkovou situaci takto: „Kromě novoročního masového protestu, všechna následující shromáždění opozice v roce 2020 byla rychle zničena agresivnějšími policejními silami provádějícími preventivní strategii. Zašifrované kanály (internetového) Telegramu vytvořené opozičním hnutím, stále existuje, ale nejaktivnější komunikace se netýká protestní strategie, ale pomoci těm, kteří čelí soudnímu řízení a vězení.“ www.scmp.com/news/hong-kong/politics/article/3087926/hong-kong-protests-one-year-national-security-law-looming Koronavirová přestávka v demonstracích Nový koronavirus udělal začátkem roku 2020 demonstrantům v HK čáru přes rozpočet. Lidé si ihned vzpomněli na epidemii SARS. Začátkem roku 2003 zažili strach, se kterým jsme se v Evropě od konce 2. světové války nesetkali. Velmi dobře jej ve svém sloupku popsal Ian Young žijící ve Vancouveru: „Začátkem roku 2003 jsme si s mojí nastávající manželkou vyvinuli rutinu při návratu domů. Sundali jsme si obličejové masky N95 a hodili je do koše u dveří. Svlékli jsme se ve vchodu zcela neromantickým způsobem a hodili jsme naše oblečení do pračky s vydatnou dávkou Dettolu. Okamžitě jsme se osprchovali a odešli si odpočinout, abychom překonali neobvyklou a děsivou existenci, kterou byl Hongkongu způsobila epidemie SARS. To je důvod, proč současní a bývalí Hongkonžané jako my sami nenacházejí nic zvláštního na vypuknutí koronaviru ve Wu-chanu.“ Dále upozornil, že někteří Kanaďané nechápali, že používání obličejových masek v daleké severní Americe není od věci podobně jako v jihočínském teritoriu. „Když jsem o tomto fenoménu tweetoval, někteří respondenti hodnotili nositele asijské masky, že vypadali směšně nebo jako idioti.“ A trefně dodal: „Hanba a zesměšňování lidí, kteří se rozhodnou nosit masky, ignoruje obrovské kolektivní trauma ze SARS, které sdílely miliony lidí… SARS měl psychologický dopad podobný událostem z 11. září na USA… Nakonec nemoc (SARS) zabila asi 300 lidí v Hongkongu, než na jaře 2003 nakonec vyhořela v kombinaci epidemiologického úsilí a dobrého managementu…. Hongkong byl bez případů nemoci, když SARS létal dál po celém světě a jako nepřítel byl stejně záhadný a děsivý jako jakýkoli terorista v letadle…“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Proto protesty od ledna 2020 přestaly. Kolektivní duše Hongkongu tušila, co je před branami. Autor sloupku píše: „…Když se tedy objevila zpráva o koronaviru v Číně, probudila se hrůza a jednota ve Vancouveru i v Hongkongu v širších čínských komunitách. Na lunárních novoročních svátcích v našich rodinách nahradily zvěsti o infekční nemoci všechna ostatní témata konverzace. A na rozdíl od předchozího dominantního tématu – hongkongských protestů – se na tom všichni shodli. Nevadí, že ve Vancouveru nebyl potvrzen ani jeden případ. Lidé z Hongkongu měli strach. Všechno to bylo tak strašně známé. Masky (respirátory) třídy N95 se prodávají v obchodech po celém Vancouveru, stejně jako v Hongkongu a stejně jako v roce 2003…“ Zároveň autor varoval, že jsou N95 „silně doporučovány“ pro klinické pracovníky pracující s pacienty nakaženými koronaviry. Upozorňoval na námitky týkající se jejich používání širokou veřejností: masky mohou vyvolat falešný pocit bezpečí, což potenciálně brání účinnějším opatřením jako mytí rukou a nedotýkání se tváře. „Z těchto důvodů nenosím masku kvůli koronaviru a nepředpokládám, že ji budu brzy nosit. Ale když vidím ostatní, kteří ji nosí, myslím na Hongkong v roce 2003 a poslední věcí, kterou chci udělat, je smát se jim.“ Tento sloupek pokládám za mimořádně cenné vysvětlení situace na začátku koronavirového tažení světem lidí. Zároveň to slouží jako nepřímá omluva liknavosti evropských politiků (včetně Babišovy vlády). Neozval se alarm a nezačalo nakupování ochranných pomůcek již v lednu 2020, protože jsme neměli pod kůží strach a beznaděj lidí v době SARS. Zavřít hranice s ČLR! V Hongkongu protičínsky orientovaní zaměření aktivisté usilovali o to, aby HK jednostranně uzavřel hranici s ČLR. Chtěli tím zabránit, aby alespoň na kratší dobu se nemohli do Hongkongu stěhovat „pekingští“ migranti z ČLR. Z lidského hlediska se nejednalo jenom o manýru protipekingské opozice. Mezi lidmi byl velký strach. Obě motivace se navzájem posilovaly. O uzavření hranic na přelomu ledna a února 2020 usilovala i část pracovníků nemonic. Stávkou kvůli tomu hrozili členové Aliance zaměstnanců nemocnice, nově vytvořené skupina, která se vynořila v HK z protivládního protestního hnutí. Aliance prohlašovala, že má 18 tisíc členů (celkem pracuje v oblasti veřejného zdravotnictví 77 tisíc lidí). Hongkongské zdravotnické úřady ale upozorňovaly, že to není potřeba, protože nový koronavirus může být přenášen i místně – lokálně. Úplné uzavření hranic s pevninskou Čínou je diskriminační, říkala tehdy šéfka hongkongské vlády Carrie Lamová. Ale nakonec k uzavření hranic došlo. O to větší smutek nastal, když nové případy covid-19 se do HK dostaly z Evropy a z USA, odkud odlétali vyděšení Číňané zpět domů. Zákon o bezpečnosti jako hlavolam První informace a komentáře na téma čínského zákona o národní bezpečnosti pro oblasti Hongkongu z přelomu letošního května a června jsou šablonovité. Představují ideologický bujón plný slov o demokracii, svobodě apod. Ve skutečnosti ještě nevíme, co všechno zákon obsahuje. A nevíme ani, jaký bude mít na Hongkong praktický dopad, kromě potlačení protirežimních demonstrací. Komentáře o ničem vznikly jenom na základě zhruba 600 slov „Rozhodnutí Národního lidového kongresu o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního administrativního regionu Hongkong za účelem zachování národní bezpečnosti“ (Přijato na třetím zasedání třináctého čínského národního lidového kongresu 28. května 2020). Text „rozhodnutí“ představuje jenom politickou deklaraci o úmyslu přijmout zákon a je velmi bezobsažný jako podobné dokumenty třeba v Evropské unii. Například v bodě 3 je uvedeno: „Zajištění národní suverenity, jednoty a územní celistvosti je ústavní odpovědností hongkongského zvláštního správního regionu. Hongkongský zvláštní správní region co nejdříve doplní právní předpisy k zajištění národní bezpečnosti stanovené v základním právním řádu zvláštní administrativní oblasti Hongkongu.“ Samotný text „rozhodnutí“ mohl obsahovat jenom něco málo přes 100 slov, aby bylo jasně, byť pompézně, řečeno, o co se v zákoně jedná. Stačilo přijmout pouze bod 6 „rozhodnutí“, jehož rámcový překlad uvádíme: „Schválit Stálým výborem Národního lidového kongresu formulaci příslušného zákona o zřízení a zdokonalení právního systému a mechanismu prosazování zvláštního správního regionu Hongkongu k zajištění národní bezpečnosti, a účinně předcházet, zastavit a potrestat jakékoli rozdělení země, podvracení státní moci, organizaci teroristických aktivit a další vážná nebezpečná chování a činnosti zahraničních sil zasahujících do záležitostí zvláštní správní oblasti v Hongkongu. Stálý výbor Národního lidového kongresu se rozhodl zahrnout výše uvedený příslušný zákon (nebo zákony?) do přílohy III základního zákona zvláštní administrativní oblasti Čínské lidové republiky v Hongkongu, který bude vyhlášen a prováděn na místní úrovni zvláštním správním regionem Hongkong.“ Kšeftařská stabilita jako nejvyšší cíl Víme, že ani teroristický útok letadly – úder do dvou mrakodrapů v New Yorku v roce 2001, neměl na burzu žádný podstatný vliv. Podobné to je i dnes. Opozice Hongkongu na světovém finančním trhu se nemění, protivládní protesty tuto roli podle všeho neovlivnily, uvedla loni v prosinci ratingová agentura Fitch. Měsíce pokračující nepokoje ale podle ní podkopávají obraz Hongkongu jako stabilního mezinárodního obchodního centra a slabší hodnocení místní vlády by mohlo přímo ovlivnit rating úvěrové spolehlivosti této bývalé britské kolonie. Zatímco krátkodobý výhled ratingu se zhoršuje, střednědobý výhled se podle všeho jeví pozitivněji. Celkem nedávný vstup čínského internetového prodejce Alibaba koncem roku 2019 na burzu v Hongkongu ilustruje, že město pro čínské společnosti představuje „vlajkovou loď daňových rájů“. Koncem ledna 2020 ratingová agentura Moody’s o jeden stupeň zhoršila hodnocení úvěrové spolehlivosti Hongkongu (na Aa3 z Aa2), který se tehdy již přes šest měsíců potýkal s protivládními protesty. Demonstrace doslova zničily turistický ruch. Moody’s poukázala na neexistenci konkrétních plánů, které by řešily politické, ekonomické a sociální obavy obyvatel Hongkongu. Ale konkrétní opatření již dostávají obrysy. Kvůli koronaviru v Hongkongu jsou zavedeny podpůrné programy a dotace, zvyšuje se sociálně dostupná výstavba a renovace bytů. Zákon o národní bezpečnosti může pro investory být nakonec pozitivním signálem, protože zase bude zaveden v Hongkongu pořádek. Investory nezajímá demokracie, ale klid pro podnikání a hospodářské výsledky. V květnu 2020 akcie v Hongkongu oslabily a jejich hlavní index zaznamenal nejprudší propad za posledních pět let. Na vině byla podle analytiků především snaha Pekingu prosadit zákon o národní bezpečnosti, což vyvolává obavy z dalších nepokojů. Pokud se ale policie s nimi tvrdě vypořádá jako při prvních akcích na přelomu května a června, a zapůsobí i hrozba zákonem o národní bezpečnosti, bude to signál navracející se (ekonomické) stability. Ekonomové čekají, zda Trumpovy další silácké řeči vůči Číně budou nějak uvedeny v praxi, a zda to více zasáhne ČLR nebo USA. S hodnocením významu zákona o národní bezpečnosti proto musíme počkat, až budeme znát oficiálně schválené paragrafové znění. Z obecného hlediska se nic nezmění. Homosexuálové a lesbičky o své bary, časopisy a právo se shromažďovat nepřijdou, prodej sexuálních pomůcek, pornografie a „dekadentně“ západních magazínů bude pokračovat také dál. Internet bude stále přístupný a k dostání bude tisk a knihy z demokratických zemí. Nezmění se ani výuka vysokoškolských témat, které nejsou na školách v ČLR běžné. Hongkong bude stejně volně přístupný pro turisty, horší to budou mít protičínští agitátoři. Ale podobné to mají u Trumpovy administrativy i pročínští agitátoři v USA. Zakázány a trestány budou jen projevy separatismu, veřejné deklarování názorů například, že v Pekingu vládne banda netolerantních diktátorů (podvracení státní moci) a rozbíjení semaforů při demonstracích (od června do konce roku 2019 demonstranti v různé míře poškodili zhruba 730 sad semaforů, řadu z nich opakovaně) skončí mnohaletým vězením (opatření proti organizaci teroristických aktivit). V HK nejde o nic jiného než o moc čili ekonomickou sílu. V této souvislosti si připomeňme jednu pasáž ze zajímavé knihy (Gordon Thomas, Prameny draka, Brána-Knižní klub, Praha 2002): „Spojené státy sehrály v uplynulém desetiletí významnou roli, když pomohly Číně stát se nejrychleji rostoucí ekonomikou na světě. Americké společnosti zaznamenávaly obrovské zisky, když se jim podařilo zdvojnásobit či zčtyřnásobit příjmy milionů Číňanů a poskytnout jim vyšší životní úroveň. A protože hrubý domácí produkt Čínské lidové republiky stále dosahoval pouhých 350 dolarů na hlavu, daly se další epochální zisky utržit ze společných podniků. Američané zakládali doly a provozovali luxusní hotely… K tomu se přičítala výhoda nízkých mezd – průměrný výdělek v čínském průmyslu činil asi 60 dolarů měsíčně, což bylo méně než denní mzda ve Spojených státech. Američtí investoři si navíc mohli v Číně vyškolit lacinou pracovní sílu a naučit ji pracovat s americkými technologiemi, což by ještě více prohloubilo čínskou závislost na Spojených státech…“ Dnes jsou USA a západní země v opačné pozici. Čína začala tvrdě ohrožovat jejich dosavadní ekonomická privilegia. Teď je naopak třeba Čínu přibrzdit různými opatřeními, aby byla čínská exportní (invazní) síla podvázána. Osud Hongkongu je již zpečetěn Karty byly rozdány dnem, kdy byl v roce 1997 předán Hongkong Velkou Británií pod čínskou správu. Čínská administrativa měla 20 let na vytvoření mocenské základny v této oblasti. Jejím cílem je dostat Hongkong postupně do svého mocenského systému. Pekingské vedení respektuje západní způsob života v HK, protože kdo si hraje, nezlobí. Připustí, ať si zde užijí ještě pár desetiletí osobní svobody. Ale s velkou podmínkou: Ať se nepletou do pekingské politiky a vůbec ať si nedovolí vykřikovat něco o samostatnosti HK. Historickou úlohou lidí v Hongkongu je vydělávat pro Čínu peníze a bavit se. Jiný politický mandát nemají. Tím je naplněna odměřená míra demokracie daná dohodou o jedné Číně a dvou systémech civilní správy. Mnoho lidí v HK to pragmaticky pochopilo. Ve druhé polovině roku 2019, když probíhaly devastační demonstrace, tamní vláda oznámila, že ČLR zjednodušila podmínky pro působení jednotlivců i firem z HK v Číně. Kdo chce nabídky využít, nemůže ovšem mít nic společného s demonstracemi. Ocitnout se na seznamu demonstrantů uzavírá cestu k dobrým kšeftům a kariéře v nekonečné pekingské Číně čili v Říši středu, ale i v řadě hongkongských firem. Blesk z čistého nebe Propekingská strana vytvořila letos v květnu v HK alianci na podporu zákona o národní bezpečnosti a otevřela 5 400 pouličních stánků a webovou stránku. Za pouhých osm dnů shromáždila více než 2,9 milionu podpisů na podporu nových pekingských právních předpisů. Neméně překvapivé je, jak protičínská opozice reagovala na připravovaný zákon o národní bezpečnosti. Na Pekingu nezávislé hongkongské noviny South China Morning Post (SCMP) popsaly 8. června 2020 v článku Hong Kong protests: one year on, with the national security law looming, has the anti-government movement lost? smutek snášející se na hongkongskou opozici. Článek přinesl svědectví několika mladých demonstrantů převážně ve věku 14 až 16 let, kteří zjistili, že svolávání demonstrací jaksi vázne. Demonstranti z minulého roku nikde neviděli své dosavadní spolubojovníky. Byli nepříjemně překvapeni, že jejich kdysi impozantní pozice se dramaticky zmenšila, dynamika protestů se ztratila. Stejně depresivní pohled popsaly i dvě reportérky v článku o demonstraci v HK navečer 9. června 2020 v den prvního výročí začátku protičínských demonstrací. Popsaly například, že devatenáctiletý student přišel demonstrovat, protože „pokud nebudeme pokračovat v protestech, nebudeme mít šanci protestovat po schválení zákona o národní bezpečnosti… Takže, pokud teď nevyjdu ven, nebudu mít šanci vyjít v budoucnosti.“  Od června 2019 policie zatkla 8 981 osob ve věku mezi 11 až 84 lety. Obviněno bylo 1 749 osob, z toho 100 již bylo odsouzeno. Nejméně 13 protestujících bylo uvězněno na sedm dnů až čtyři roky za držení útočných zbraní na veřejném místě, poškození majetku a účast na nepokojích. Chytrému napověz… Když koncem října 2019 skončilo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny v Pekingu, nikdo nevěnoval pozornost komuniké vyzývajícímu k přijetí opatření k „vytvoření řádného právního systému a vynucovacího mechanismu pro zajištění národní bezpečnosti ve zvláštních správních regionech“. Hongkong v textu nebyl zmíněn a málokdo četl mezi řádky, takže tato informace zapadla bez povšimnutí. Demonstranti v HK proto netušili, že rozhodnutí přijatá v Pekingu budou mít dalekosáhlé důsledky. Nejen v Hongkongu nečekali, že byl vydán souhlas k tvrdšímu postupu. Například Haló noviny 29. října 2019 uvedly: „V Pekingu včera začalo plenární zasedání Ústředního výboru Komunistické strany Číny, které se podle odborníků citovaných agenturou AP vyhne kontroverzním bodům. Nečeká se proto … (ani) debata o neutichajících protestech v Hongkongu…“ Opozice v HK doufala, že v roce 2020 bude pokračovat v opotřebovacím boji s pročínskou vládní administrativou. Místo toho přišel šok. Náhle si uvědomili, že stojí proti neporazitelné státní mašinérii, která kolem opozice v HK vystavěla velkou čínskou zeď ze zákona o národní bezpečnosti. V citovaném článku jeden z demonstrantů říkal, že zákon o národní bezpečnosti najednou přišel jako blesk z čistého nebe. „Když jsem se svými přáteli hovořil o nejhorším scénáři, byli jsme si jisti, že by Peking násilně nezasáhl proti protestům povoláním Lidové osvobozenecké armády do města,“ řekl mladý demonstrant a dodal: „Ale nikdo z nás si nemyslel, že přijde něco horšího než čínské vojsko.“ Demonstranti si zvykli, že bojovali v ulicích proti zákonům, které se jim nelíbili v roce 2003 a 2019, a úspěšně. Ale jakmile bude zákon o národní bezpečnosti v Pekingu schválen, zařadí se do přílohy III. základního zákona Hongkongu, což znamená, že nabude účinnosti, aniž by musel být odsouhlasen zákonodárci města. Potom mohou čínští agenti pevniny a jejich instituce působit ve městě oficiálně. Ne, že by v HK již nebyli, ale zatím neoficiálně, neviditelně. Doplatili na svou přezíravost? Demonstranti v roce 2019 brali ničení hongkongské infrastruktury jako boj za demokracii a chtěli v roce 2020 po opadnutí koronavirových omezení pokračovat. Vůbec nedomysleli, že guerilovým vandalismem donutili pekingský režim jednat. Ale ne brutální silou. Dr. Edmund Cheng Wai, politolog z City University, který prováděl o demonstracích ve druhé polovině roku 2019 terénní studie, uvedl, že šok ze zákona o národní bezpečnosti byl částečně způsoben tím, že mladí v HK nechápali myšlení ústřední vlády a ještě méně měli zájem se o něm více dozvědět. Podle politologa dokonce i mezi studenty vysokých škol nebyly kurzy čínské politiky populární a místo znalosti problematiky si vystačili s přezíravostí. A dodal: „Mnozí si proto mysleli, že Peking neudělá nic takového vůči Hongkongu, když to jsou finanční plíce země." Cheng vyjádřil pesimismus nad budoucností hnutí například v důsledku zvýšeného právního rizika a únavy z protestů, které nakonec nevedly k žádným hmatatelným úspěchům. Ale nejdůležitější je, že na rozdíl od předchozích kontroverzí, v nichž byla hlavním cílem hongkongská vláda, za novým zákonem je Peking, jenom s okrajovou účastí hongkongské městské správy, takže proti komu bojovat? Nepokoje budou ze setrvačnosti pokračovat. Jako ze setrvačnosti pokračuje i významná pozice Hongkongu. Ale čínské administrativně-ekonomické kroky směřují k tomu, aby zesílil v mezinárodním i vnitřním obchodu význam dalších pobřežních enkláv. Význam Hongkongu nejpozději do 10–15 let klesne na význam srovnatelný například s Šanghají. Nevěříte?

Čas načtení: 2020-04-10 07:49:43

Miroslav Olšovský: Anarchie a evidence. Esej o psaní a vidění (ukázka z knihy)

Moderní literatura spočívá na decentralizovaném psaní a nehierarchickém prezentování v původní nerozlišitelnosti událostí. Moderní literatura nezakládá dílo, ale proces psaní, který dílo rozkládá. Psaní je anarchie a pokračuje jako evidence toho, co chce být řečí sděleno, jako jisté setrvání sdělení v čase. Moderní umělecký jazyk se snaží událostem přiblížit až na hranici jejich reprezentace a ukázat je v jejich stávání se událostmi. Takový jazyk se stává jazykem pohybu, jazykem kinematografickým a evidentním. Psaní je „permanentní evidencí“, je clonou (Gombrowicz) i průhledem (Nabokov). Kniha pojednává o projevech psaní a vidění nejen v tvorbě Gombrowicze a Nabokova, ale také Babela, Becketta, Bělého, Čechova, Kafky, Pilňaka anebo Prousta.   Ukázka z knihy: 2. KAPITOLA: DENÍK ZMIZELÉHO Podívejme se proto blíže na Deník (Dziennik, 1953–1969) Witolda Gombrowicze, v němž akt psaní zachycuje aktuální a stávající dění. Čím je tato kniha v kontextu moderní literatury a umění? Je pouze deníkem, a zastupuje tak svébytný umělecký žánr, který začal být aktuální po druhé světové válce, anebo je něčím více, něčím, co stále překračuje horizont našeho chápání a propojuje nejrůznější tendence v oblastech umění a literatury?             Deník Witolda Gomborowicze má performativní povahu, respektive jeho jazyk je performativní. Autor nepředkládá událost samotnou, ani neukazuje její záznam, ale předvádí ji v jejím procesu jako aktuální dění tak, že ji psaním realizuje. Zároveň sám v této události vystupuje, nechápe ji mimo sebe, ale jako svou součást. Nedemonstruje své umění, ale Gombrowicze jako umělce, tvůrce i aktéra události. Nejde jen o všudypřítomnou ironii, procházející napříč jeho dílem, s níž pohlíží na konstrukty zvané literatura a umění. Jeho smích nad uměním souvisí s výsměchem všemu, co je umělé, a s příklonem k tělesnosti. Jako by se Deník sám stával tělem, které ukazuje svá zranění, své nemoci a řezné rány (zasazené jazykem), ale také svou sexualitu a psychiku. Jako by svět útočil na tělo a vrýval do něj své stopy.             I z toho důvodu začíná Deník zvoláním Já. Já je první a jedinou jistotou o sobě i údivem neustálé nejistoty. Ale také zdůrazněním toho, co dále následuje. Všechno další je taky Já, jsou to částečky prachu mého těla. Můj jazyk jsem já sám a popisované události jsem také já sám, protože jsem je prožil a zakusil na sobě. Byl jsem událostem fyzicky přítomen. A pokud nebyl, dotýkám se jich právě teď, tím, že o nich píši. Svět útočí na mě a já útočím na svět. Spojením těla a řeči vytvářím svoji identitu. Tady jsem já a tam jste vy.             Gombrowicz v Deníku předvádí naprostou změnu v chápání toho, co může být uměním literatury. Už dávno to není jenom to krásné a vznešené, co stojí mimo mne, ale naopak to, co se mě fyzicky dotýká, čeho se chápu a co ve svých rukou držím. Umění je moje zkušenost toho, co je umění a co jako umění vnímám. Uměním jsem já sám, moje nejbližší okolí a moje soukromá činnost. Podobně je tomu u obrazů americké výtvarnice Evy Hesse, visících ze stropů a stěn jako živé tkáně. Zadržují v sobě potřebu fyzického doteku. Deník obecně není jen výrazem společné lidské zkušenosti, jehož vlastní subjekt by mohl být podružný a snadno zaměnitelný jako například u postavy a vypravěče v románu či u takzvaného lyrického subjektu. Vždy je vyjádřením osobní zkušenosti daného konkrétního člověka.             Gombrowiczův Deník není jen retrospektivním záznamem událostí, které proběhly, ale uměleckou hrou s celým literárním žánrem a s událostmi v něm obsaženými. Jazyk je v deníku vždy událostí. Deník umělce se stává stopou uměleckého života, jeho svědectvím. Zároveň umělecký život formuje, dává mu tvar a činí jej uměleckým. Právě žánr deníku volá po jiném přístupu k umění v životě, neboť všechno, co udělám a na co pomyslím, deník sejme na své stránky, aby se oděl mým obnažením. Proto je důležité, co dělám, promýšlím a vytvářím jako umění, byť jen ve své mysli a na svém těle. Deník ze mne sejme mou zkušenost (nezdokumentuje, ale sejme) a vytvoří z mých sepsaných pozorování svědectví o mé cestě. Otiskne můj pohyb na své stránky.             Deník je možný vždy jen jako cestovní, putovní: tak je tomu u Máchy, ale také u Kafky. Byť neakcentují cestu přímo, vždy s autorem putují, jsou mu po ruce. Je to „příruční“ žánr,383 předpokládá rozvrhování času. Určují a tvarují jej zápisy v čase. Sám deník je časem, který se usazuje a vrství do stopy jako událost. Člověk si ho neustále bere s sebou. Ukazuje mu změnu místa. Tak si ho bere s sebou i Gombrowicz. Nejsou to ovšem desky s nápisem „Deník“, ale cosi, co se pořád aktuálně píše tak, jak se události samy řadí a rozvrhují v čase. Přičemž za událost můžeme považovat všechno, co lze vydělit, u čeho lze najít hranici. Cokoli – vzpomínku, záblesk či letmé zahlédnutí. To, co se píše jako deník, píše se jako zkušenost: vrypy a tahy mé ruky. Každé psaní je zkušeností tahu, který se vrství do stopy.             Jestliže píšeme, vždy píšeme soukromý deník. Psaní se tak stává výrazem naprostého soukromí, nezaměnitelnosti a jedinečnosti. Gombrowicz tuto touhu po nezaměnitelnosti neustále zdůrazňuje: „Kdežto já chtěl být – být sebou – sebou, nikoli umělcem, ani ideou, ani nějakým svým dílem – nýbrž sebou. Být nad uměním, nad dílem, nad stylem, nad ideou.“384 S vědomím, že všechno ostatní v umění, co je pouze výrazem stylu a formy, je vždy zaměnitelné: „Vyrábějí a fungují. Kultura a civilizace. Jsou tak uvězněni v oděvu, že se sotva mohou hýbat, podobají se mravencům namazaným něčím lepkavým. Když jsem si začal svlékat kalhoty, vypukl zmatek, utíkali dveřmi i okny. Zůstal jsem sám.“385 Stejně jsou zaměnitelní samotní básníci a romanopisci,386 protože umění stylu předpokládá umění vytříbené formy, určité poetiky, která je vždycky dobová a diskursivní. Podléhá změnám epoch, módě a kráse. Podléhá epistémé, a je tedy nejen poplatná měnícím se normám a průměru, ale tyto normy se čím dál více nivelizují: „V západní epistémé je to, co je hloupé, hloupé přímo giganticky – proto to není postižitelné.“387 Ironie rozumu spočívá v rostoucí hlouposti: „Bezbrannost epistémé vůči takové křiklavé hlouposti je charakteristickým rysem naší doby.“388 Skutečné umění nejde redukovat na kategorie krásy a vznešenosti nebo na estetické a poetologické kategorie. Právě umění deníku se každé kráse, eleganci a vytříbenosti vymyká, stejně jako každé formě a stylu, protože deník je zcela takový, jaký jsem já sám ve své autenticitě a nezaměnitelnosti. Podobá se zrcadlu, které na svém povrchu uchovává veškeré změny, jež se se mnou udály. Psaním deníku se neustále tiskne čas, stopa v pohybu, rukopis psaný mou chůzí i vrypem ruky.             Deník je přesně ten žánr, kterého se nejde zmocnit, ačkoli zdánlivě nabízí to nejjednodušší možné vodítko pro uchopení. Stačí zapisovat si den po dni. To však není deník. Skutečný deník, o který jde Gombrowiczovi, je jako portrét tváře ve chvíli, kdy byla zkřivena grimasou. Vlastně nejde o otisk podoby, ale spíše grimasy. Kalkulu se sebou samým. Jsem to stále já a zároveň to nikdy nejsem já. Deník se neustále mění podle toho, kdo si ho kdy píše, jak se mění autor. Ustavičně jej napodobuje, ale také proměňuje. Zrcadlo, které se mění podle toho, kdo se na ně dívá a kdo si v něm čte. Deník se stává rozhovorem mezi autorem a záznamem, spočívá právě na této korespondenci, je to relační žánr. Autor udělá krok a deník jeho krok napodobí. Autor nahlédne do deníku a ten nahlédne do něj. Cokoli uděláš, udělá i deník, deník je světem, který tě všude doprovází a napodobuje. Vysmíváš se světu? Ne, to svět se deníkem vysmívá tobě, vyplázneš na svět jazyk, a přitom svět vyplazuje jazyk na tebe. Tak se Gombrowicz směje světu, aby se vysmál sám sobě. Dochází ke zdvojení, text se přenáší na autora – distance mezi autorem a textem je tak nepatrná, že vlastně mizí. Text se stává jakýmsi obydlím pro autora, který ho píše. Enviromentem.389 Ale zároveň je vždy pozadu za svým autorem. Autor je stále před ním a deník se stává jeho stínem. Jsem to já, a nejsem to já. Vrhám stín, jako vrhám deník, jako vrhám sebe. Či snad deník vrhá mě a já jsem jen jeho doprovázejícím stínem? Jakmile ukážu na sebe a řeknu, to jsem já, už to já nejsem. Vytvořil jsem mezi sebou a sebou distanci (diferenci); zcizil jsem se sobě. Jsem prstem, který na sebe ukazuje. Deníkem, reflexí, stínem, anebo bědným dvojníkem. Jsem někým jiným: deníkem, kterým se píši. „Já je někdo jiný,“ poznamenává Rimbaud.390             Deník je často chápán jako nízký žánr, podobně tomu bylo kdysi s románem. Obvykle se nepřijímá jakožto svébytné umění, ale pořád ještě jako literární pozůstalost, zpráva nebo dokument. Gombrowiczův Deník je spíše otiskem v čase (snímáním) než dokumentem. Čas se v něm neuzavírá, ale otevírá. Jako žánr okraje stojí deník před propastí. Záznamy jsou každodenní a vždy sahají jen potud, pokud žiji. Deník mě neustále dosahuje, doprovází jako Sancho Panza a Vergilius (Gombrowicz své zápisky končí parodií Dantovy Božské komedie, jejímž určujícím motivem je právě pouť, cesta, podobně jako v Deníku). To, co stojí před námi, deník nevidí. Vidí jen to, kde se právě nacházíme. Před námi se rozevírá prostor dosud nespatřeného a nepopsaného. Deník se neuzavírá v dílo, ale vždycky se otevírá k životu, který bude.             Oproti jiným žánrům deník není možné dokončit ani nedokončit, neboť končí v každém okamžiku psaní. Neústí v konec, nespěje do závěru, nemá finále, ale končí vždy a všude. Deník se vlastně nikdy nemůže stát nehybným, mrtvým artefaktem, Gombrowiczovou Formou. Má smysl jen v kontextu konkrétního života. Neuzavírá se, ale umlká. A jestliže Gombrowicz Deník uzavírá, vyvrací tím princip deníku, jeho „deníkovost“. Pokud je Deník uzavřený, není deníkem, ale románem, který si na deník pouze hraje. „Deníkovost“ pak není zkušenost psaní, ale styl. Pokud je však Deník deníkem, pak je vždycky fragmentem, zlomkem a sérií, v níž jednotlivé události tvoří synonymickou řadu. Jednotlivé zápisy Deníku sice jen obměňují prvotní událost uvědomění si „Já“ z počátku knihy a každý zápis je soběstačným zlomkem v řadě, zároveň se však před námi rozprostírá životní pouť hrdiny v navzájem propojených kapitolách Bildungsromanu, které nejde přeskupovat, jako je tomu ve Spadaných listech Vasilije Rozanova.             Deník se skládá z událostí, které „se přiházejí“: „Je třeba být stržen oním ,přihází se‘, a nikoli tím, ,co se přihází‘,“ říká Jean-François Lyotard.391 Samotná událost jako produkt toho, co se přihodilo, není důležitá. Důležitý je atak příhody, onoho přiházení. Toho, co útočí na mé tělo jako na deník, který píšu, a na nějž útočím tak, že jej píšu. Deník se stává pozadím toho, co mé tělo píše; pozadím mého pohybu, mé chůze, celé mé činnosti. Je aktivizací této činnosti, jsem v něm přítomen, jen když jej píšu „právě teď“.             Každé skutečné psaní je deníkové. Toto „píšu“ je atakem, kterým se mě svět dotýká. Svět na mě útočí skrze „píšu“ a atakuje celé moje tělo, které tímto „píšu“ tisknu a pečetím v deník. Svět také atakuje mým „píšu“ deník. Ten, myslitelný jen v pohybu, je prodloužením těla, mým orgánem, rezonující membránou, jež se zároveň stává branou do mého nitra a soukromí. Psát deník znamená psát soukromí, a tím je zvnějšnit. To, jak píšu deník, je nepřetržitou sérií událostí, které nemohu postřehnout jinak než četbou deníku. Touto událostí psaní se obracím a směřuji k nicotě „nedopsaného“, rozkládající se za „ještě nenapsaným“. Zároveň psaní postupně mizí a bledne, jako mizí prožitý čas, a mění se v „již napsané“. Ztrácí se v nedohlednu začátku, který je vždycky teď. Pokaždé je zakoušen, ale nikdy není spatřen. „Píšu“ nejde nikdy skončit ani završit. To, co píšu, je vždycky utnuto a padá přes okraj onoho „už ne-píšu“: „[…] vyprávění začíná vždycky uprostřed a ‚konec‘ má jenom tehdy, když se rozhodneme přerušit sled událostí, jenž je o sobě nekonečný“, podotýká Lyotard.392 Co „dopadlo“, nazýváme textem.             Když otevírám deník, rozevírám události v něm popsané a řadím je do prostoru. Tak nejsou mezi sebou události dnů, měsíců a let spjaty lineárně ani kauzálně, ale jsou seřazeny v prostoru deníku, který se stal scénou. Přestože je deník zveřejněn, nikdy tomu není tak zcela a stále zůstává soukromým. Je synonymem soukromí. Vždy v něm zůstává cosi nepochopeného a hlubinného, co se neustále samo dává jako vnějšek, a přesto z něj uniká, protože svět či situace, které představoval, nenávratně zmizely. Vždy je v něm zahrnut aktuální čas. Na jeho stránkách se nachází zmizelé tělo. Deník, který čteme, je svědkem zmizelého. Toho, kdo ještě není, a zároveň toho, kdo již není. Na každém místě začíná a zároveň končí. Podobné napětí existence je vlastní také objektům české výtvarnice Evy Kmentové. Většina jejích objektů tvoří svérázný „deník“, komentující vlastní zmizelou existenci.             Gombrowiczův Deník má být především pobídkou, pohnutím, provokací, vším, co vybízí k umělecké činnosti, která může být jakákoli. Umění je soukromou činností, akcí v tom smyslu, jako je tomu v básních Jiřího Koláře Návod k upotřebení. Podobně Deník má skrytě apelativní charakter – udělej to po mně, staň se umělcem, umělcem sebe sama. V tom spočívá pobídka k následování jako specifickému modu mimésis: nápodoba jako následování:   Naproti tomu kritika literatury, to je slovo o slovu, literatura o literatuře. Co z toho plyne? Že literární kritik musí být umělcem slova a spolutvůrcem, je vyloučeno „popisování“ literatury tak, jako se – bohužel – popisují obrazy, je třeba se toho zúčastnit, nemůže to být kritika zvenčí, kritika věcí.393               Proto není v Gombrowiczově Deníku ani tak důležitý deník, jako autor sám. V tomto smyslu jsou jeho předchozí romány ještě v zajetí literatury a apelu bourajícího Formu.             Teprve Deníkem se Gombrowiczovo psaní literatuře vymyká a vzdaluje se jí, ale zároveň se dostává do zajetí sebe sama, svého sepsaného jména. Jeho nechuť k produktu (Formě) způsobuje, že se jeho umělecká činnost završuje až rozhovory v Testamentu, kde sepsaný, oficiální Gombrowicz plně nahrazuje toho živého, soukromého, jenž unaveně vykukuje zpoza mrtvé skořápky svého jména. Zpoza Formy.   Dokážu se na stará kolena vzbouřit ještě jednou, tentokrát proti němu, Gombrowiczovi? Tím si vůbec nejsem jist. Přemýšlím o všelijakých úskocích, jak se vymanit z této tyranie, ale nemoc a věk mi berou sílu. Zbavit se Gombrowicze, zkompromitovat ho, zničit, ano, to by bylo oživující… Jenže nejtěžší je zápasit s vlastní skořápkou.394               Živý Gombrowicz, který je přítomen, je zároveň absencí: tím, kdo zmizel ve chvíli, kdy dopsal. Rozhovory s ním je třeba klást jako vyvrcholení změny poetiky, započaté v Deníku, kdy mizí umění jako dílo a naopak se klade umění jako činnost, která je vzpourou umělce proti umění jako produktu. Tedy neustálá přítomnost jako mizení, ztrácení se a zároveň jako ironie, protože rozhovory v Testamentu jsou Gombrowiczem předem připravené. Ten, kdo je plně přítomen, se neustále ztrácí. Je přítomen tak, že se ztrácí. Právě jeho vytrácení je způsobem, jakým neustále je.             Umění jako zkušenost, demonstrace těla jako uměleckého objektu, obraz jako stopa zmizelé činnosti a akce – všechny tyto motivy jsou příbuzné uměleckým trendům šedesátých let, akci a performanci. Řečeno jinak: Gombrowicz spolu s ostatními (Borges, Kafka, Charms) předjal konceptuální postupy šedesátých a sedmdesátých let minulého století. Při pročítání stránek jeho zápisků člověku tanou na mysli umělecké akce Josepha Beuyse a experimenty Antonina Artauda – ani oni nejsou nikdy zcela přítomni ve svých dílech, ale naopak díla poukazují k nim. Jsou přítomna pouze ve svých autorech. Díla jsou jejich tělem. Nejsou důležitá sama o sobě, ale jen ve vztahu ke svým tvůrcům, kteří měli tu a tu zkušenost.             Soukromé umění deníku předpokládá nemožnost převést osobní rovinu, psaní autora, na nějaký stylový či žánrový invariant. Psaní je vždy soukromé a svým způsobem nezveřejnitelné. Dnes se příliš věnuje pozornost umění jako veřejnému faktu a zapomíná se, že vzniká a děje se vždy v soukromí. Deník vrhá ostatní žánry jakožto veřejné do nejistoty a ukazuje je v pravém světle Formy. Ve skutečnosti žádný román ani povídka nejsou zcela tím, čím se prezentují, tedy svými texty, ale především světy, které jsou soukromé a které v momentě, kdy my je čteme, jsou již minulostí.   383 „Příruční jsoucno každodenního zacházení má charakter blízkosti. Přesně viděno je tato blízkost prostředku naznačena již v termínu vyjadřujícím jeho bytí, v ‚příručnosti‘. Jsoucno, které je ‚po ruce‘, je vždy v nějaké blízkosti, která se nestanovuje vyměřením vzdálenosti.“ HEIDEGGER, Martin: Bytí a čas. Přeložil I. CHVATÍK, P. KOUBA, M. PETŘÍČEK, J. NĚMEC. Praha: OIKOYMENH, 2002, s. 129. 384 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 493. 385 Ibidem, s. 574. 386 „Zatímco kdysi se spisovatel snažil napodobovat knížete, dnes napodobuje kníže spisovatele.“ Ibidem, s. 567. 387 Ibidem, s. 657. 388 Ibidem. 389 Tak se chce hrdina Kafkovy povídky Doupě před světem ochránit tvorbou, zbudováním doupěte, avšak světu se vyhnout nelze, svět nakonec každý výtvor ničí. 390 RIMBAUD, Jean-Arthur: Dopisy vidoucího (Paulu Demenyovi, 15. května 1871). Překlad A. Kroupy upravil R. Kraus. In: Idem: Srdce pod klerikou. Próza. Praha: Boj – Aurora, 1993, s. 102. 391 LYOTARD, Jean-François: Putování a jiné eseje, op. cit., s. 29. 392 Ibidem, s. 8. 393 GOMBROWICZ, Witold: Deník, op. cit., s. 578. 394 GOMBROWICZ, Witold: Testament. Hovory s Dominiquem de Roux. Přeložila H. STACHOVÁ. Praha: Revolver revue, 2004, s. 159.   Básník, prozaik, rusista a komparatista Miroslav Olšovský (*1970) je autorem prózy Líčení (2012) a básnických sbírek Záznamy prázdnot (2006; autorský výbor z básní 1990–2003), Průvodce krajinou (2011), Knihy záznamů a prázdnot (2017; přepracované a rozšířené vydání autorovy prvotiny) a Tahiti v hlavě (2019). Podílel se na vydání a překladu antologie literární a filozofické tvorby činarů Ten, který vyšel z domu... (2003). Edičně připravil výbor z básníka Igora Cholina Nikdo z vás nezná Cholina (2012). Básně a eseje o literatuře publikoval v A2, Pěší zóně, Souvislostech či Světu literatury. Letos mu v nakladatelství Academia v edici Literární řada vyšla kniha Anarchie a evidence. Pracuje ve Slovanském ústavu AV ČR. Nakladatelství Academia, Praha, 2020, 1. vydání, brož., 268 stran. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-07 07:42:28

Erdoğanova hra o nervy

Turecký prezident se pokouší zjistit, co všechno my Evropani kolektivně vydržíme. Situace na řecko-turecké hranici se přiostřila: Turci údajně vysílají svoje drony do Řecka a stříkají na řecké pohraničníky slzný plyn. Vyslali do oblasti tisíc policistů, kteří mají zabránit Řekům ve vracení migrantů zpět na turecké území. Největší slabinou Erdoğanova plánu na vydírání Evropy je to, že migranti samotní nemusejí jeho výzvy ke „šturmu na plot“ poslechnout: koneckonců skrze sociální sítě se dávno dozvěděli, že tam momentálně nepanují nijak povzbudivé poměry. Ale to se samozřejmě dá řešit jinými prostředky. Pokud se jim nebude chtít dobrovolně, další fáze může mít z turecké strany i podobu nucených deportací migrantů ze současných táborů či z velkých měst až na řeckou hranici, aby se situace pořádně vyhrotila. Cílem nátlaku je Německo Ačkoliv nejhorší scény se odehrávají na řeckých hranicích, myslím si, že skutečným cílem Erdoğanova nátlaku nejsou Řekové samotní; jejich problémy jsou z hlediska tureckého prezidenta jenom příjemným vedlejším efektem. Řekl bych, že hlavním cílem je Německo. Proč? Protože Německo má v tom celoevropském procesu pozvolného posunu od Willkommenskultur k restriktivnímu postoji určité zpoždění. Jiné země urazily od roku 2015 větší kus cesty. - Rakousko se dnes svým postojem prakticky nedá rozeznat od zemí Visegrádu, což je práce staronového kancléře Sebastiana Kurze (tomu se povedl husarský kousek, když přesvědčil Zelené k tomu, aby jeho postoj akceptovali), - Švédsko také nápadně mlčí; tamní vláda je poskládána z dost nesourodých stran, protiimigrační Švédští demokrati dosahují vysokých hodnot v průzkumech a hlavně prorazili „sanitární kordon“: další pravicové strany (Umírnění a Křesťanští demokraté) už jsou ochotny se s nimi bavit o společném postupu, - Řecko vyměnilo vládu, silně levicová Syriza šla od válu a postoj té současné vlády k masové imigraci z rozvojového světa právě vidíme, - Francie – prezident Macron, jehož hlavním protivníkem je Rassemblement National, vyjádřil Řekům podporu (aspoň na Twitteru, ale i to se počítá) a obecně poslední dobou hovoří o otázkách týkajících se islámu a identity otevřeněji než dřívější prezidenti (dřívější článek),  - dokonce i Španělsko, které má menšinovou levicovou vládu za účasti Podemosu, se očividně nezapojuje do diskuse. Vysloveně opačným směrem se pak vyvinula situace jenom ve Finsku, které mělo roku 2015 pravicovou vládu s účastí Pravých Finů. Po volbách roku 2019 ale přišla k moci progresivní koalice socialistů a Zelených, která je proti předešlé vládě vysloveně „vítací“ – například jejich ministryně vnitra prohlásila, že Řecko jedná špatně a že kdyby se stejná situace odehrála na finských hranicích, samozřejmě by byli všichni vpuštěni, aby mohli podat žádosti o azyl. (Můžeme se utěšovat aspoň tím, že preference Pravých Finů od voleb vzrostly a nyní jsou rekordně vysoko.) Nicméně Finsko s jeho pěti miliony obyvatel není zrovna evropský důležitý hráč. Bylo by fajn mít jej za spojence, ale můžeme jej dočasně oželet. Zato Německo, to důležitý hráč je. A situace v Německu, i když se od roku 2015 přeci jen posunula, stále ještě není ani přibližně tam, kam se dostalo sousední Rakousko. Když diskutují „svatí bijci“ Uvažte následující průzkum veřejného mínění, velmi čerstvý, ve kterém byli příznivci jednotlivých stran dotazováni, zda by státy jako Francie a Německo měly přijímat běžence i tehdy, když s tím jiné evropské státy nebudou souhlasit. (Zdroj.) Jak vidno, poptávka po Wilkommenskultur je na levém konci spektra stále ještě zřetelná (mimochodem, rudo-rudo-zelená koalice by podle současných průzkumů měla těsnou většinu) a dokonce i u středové CDU/CSU je to půl napůl. Jenom příznivci FDP a AfD mají blíž k našim poměrům, ale to je dohromady nanejvýš čtvrtina voličstva, možná i míň. Nejde jen o průzkumy. Například sdružení evangelických církví chce koupit neziskovce Sea Watch loď, aby měla s čím jezdit k africkému pobřeží. A zalezu-li například na Die Zeit, vidím za poslední dny hned čtyři články v obviňujícím, moralizujícím stylu: - „Je to ostuda Evropy.“ - „Ať jdou všichni dál!“ (ano, opravdu se tam říká, že bychom odtamtud měli vzít všechny; tenhle článek byl v den vydání první na žebříčku nejčtenějších) - „Na hranicích ztrácí Evropa svoji duši.“ - „Ponecháni sami sobě,“ o odchodu neziskovek z Lesbosu. Nejde jen o názory autorů. Pokud si člověk rozklikne komentáře, zjistí, že je v nich docela dost příspěvků od čtenářů, kterým pracovně říkám „svatí bijci“, protože se vyznačují tím, že s pojmy jako povinnost (Pflicht), lidskost (Menschlichkeit), otevření srdcí (Herze öffnen), přikázání (Gebot), rozmazlené Německo (verwöhntes Deutschland) či humanismus (Humanismus) zacházejí zhruba stejně, jako pouliční rváč s boxerem: prostě to do vás vmlátí. Nesouhlasit s jejich obecně závazným hodnotovým systémem může jedině špatný, hnusný jedinec, z jehož názorů se dobrému člověku chce blít (kotzen) a pociťuje hanbu (schämt sich). Vůbec to pojetí politiky jako morální olympiády, které je většině Evropy včetně Čechů zcela cizí, ne-li trochu směšné, má v Německu stále ještě výrazný vliv. (U nás k tomu opakovaně sklouzává Karel Schwarzenberg, i teď, samozřejmě. Asi není náhoda, že většinu života strávil v německojazyčném prostředí.) A to má pak samozřejmě nějaké efekty ve volbách. Abychom byli spravedliví, proti roku 2015 se situace přeci jen změnila i v Německu. Dnes je vládní koalice daleko opatrnější, hodně lidí otevřeně říká, že rok 2015 se nesmí opakovat, a i ty diskuse pod články jsou dnes výrazně barvitější a názorově různorodější. Ale opravdu to jde pooomaaluuu. Myslím si, že z Erdoğanova hlediska je právě Německo ten zamýšlený cíl celé akce jménem „chaos na hranici“. Pokud se mu podaří způsobit na řecko-turecké hranici takovou krizi, že bude i větší množství mrtvých, zazní z německé veřejnosti silný sbor hlasů křičících: „Toto se nesmí stát! Je naší morální povinností zastavit jejich utrpení! Otevřete brány!“ Spousta dalších evropských národů to samozřejmě bude mít „na háku“, případně budou i fandit Řekům. Ale Němci ne, hlavně ten segment populace, který volí levicové strany a cítí se zodpovědný za osud světa – a ten je ve velkých městech hodně silný. Tam bude to pobouření opravdové. Třeba ne vysloveně většinové, ale dost velké na to, aby se ho politici začali bát. A to je přesně ta situace, ve které pak bude moci strýček Erdo zavolat do Berlína a naznačit, že za nějakých pár miliard eur a případné další ústupky (Kypr a jeho plyn?) by ty lidi mohl zase odvézt z bojové zóny na horké hranici někam do táborů ve vnitrozemské Anatolii, kam televizní štáby nejezdí a kde už tedy jejich osudy německé pokrokové voliče znepokojovat nebudou. Co myslíte, bude to tak? Uvidíme. Drony se slzným plynem byly vcelku originální, to musím uznat. Jsem zvědav, jaká další překvapení nám ještě turecký prezident přichystá. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2019-09-18 09:26:22

Mariusz Szczygieł: Není (ukázka z knihy)

Reportáž Mariusze Szczygieła s názvem Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v nyní vydané knize Není, se objevila nejprve v novinové příloze. Druhý den tehdejší polský premiér Donald Tusk řekl, že po jejím přečtení celou noc nespal. Když za ni autor posléze přebíral Cenu Andrzeje Woyciechowského, předával mu ji tehdejší prezident Bronisław Komorowski, jenž pronesl: „Nespal nejen Tusk, ale ani já.“ Snad je tím jasně naznačeno nejen postavení literární reportáže v Polsku, ale rovněž postavení Mariusze Szczygieła v polské společnosti, význam, který získal skrze psané slovo. Polský autor je ostatně dostatečně znám i českým čtenářům především díky knize Gottland, ale i dalším titulům. V novém souboru literárních reportáží Není se autor zaobírá ubýváním, loučením a smrtí. Detailně se zabývá životem a dílem básnířky Violy Fischerové i jejích manželů – literátů Karla Michala a Josefa Jedličky – či historií slavné pražské Müllerovy vily. Píše také o svém stárnoucím autorově otci, který přijíždí opakovaně do Prahy, aby ji naposledy viděl; o polském sochaři-perfomerovi, jehož díla mizí z veřejného prostoru, protože provokují; o ženě, která umlátila dítě, ale nadále zůstala učitelkou, a mnoha dalších. Mohlo by se přitom zdát, že jedním z příznaků literární reportáže je hledání pravdy. Ovšem, jak říkávají někteří historici, není nic horšího než pamětníci… Problematičnost snahy přiblížit se skrze vzpomínky ke skutečnosti naznačuje v jednom textu rovněž Mariusz Szczygieł: „Známý neurolog Oliver Sacks, autor knihy Muž, který si pletl manželku s kloboukem, se detailně pamatoval na evakuaci při bombardování Londýna. Po letech vyšlo najevo, že byl tenkrát mimo Londýn a o tom bombardování mu psal bratr v dopise. Polovina lidí si bohužel pamatuje události, které se nikdy nestaly. Odborníci na umělou inteligenci z Harvardu píší, že by nechtěli mít ve svých informačních systémech tak nespolehlivý mechanismus, jako je lidská paměť.“ Tématem těchto příběhů jsou nejen různé druhy ztrát, které autor shrnuje pod pojem „není“, ale také to, co zůstává a s čím se musíme potýkat – smutek, nostalgie, skryté touhy. Autor chápe „není“ pokaždé jinak, snaží se nás přimět k zamyšlení nad tím, co „není“ v našem vlastním životě, a nutí nás přemýšlet o významu vzpomínek. Přes své vážné ladění je to kniha o pocitu bezpečí a přátelství, o snech a rituálech. Podle hlasování polských čtenářů se jedná o nejlepší reportáže desetiletí a nejlepší publikaci roku 2018. Kniha Není byla nominována do finále Ceny Ryszarda Kapuścińského i na literární cenu Nike. Ukázka z knihy: JERZY SZCZYGIEŁ V PRAZE Musím naposledy spatřit to nádherné město, kde ses, synu, tolik napracoval.      Naposled je viděl v roce 2009, pak v desátém, pak ve dvanáctém. A tak je tady naposled, počtvrté.   Tatínku, ptám se 7. června 2015 od počítače, píšu reportáž o tobě v Praze. Jak by měla vypadat?      No, tak to tam musí být moje příjmení a křestní jméno – Szczygieł Jerzy. A ten text musí být lehký, ne těžký, protože v Praze je všechno lehké. A ještě dodávám, že by měl být zajímavý a úchvatný.      Ano, potvrzuje znenadání maminka, která se málokdy ozve, měl by být úchvatný, jinak by nemělo smysl ho psát.      Tak takovéhle požadavky na mě ještě nikdo nevznesl!   Tatínek toho nepotřebuje moc, stačí, že vpustí českou televizi do hotelového pokoje a nehne se od ní celý večer. Rád poslouchá kanál, kde hrají dechovku, sekanou pro dechové nástroje, i ten nejprimitivnější Bregović je ve srovnání s českou dechovkou přímo něžný. Půl hodiny dechovky mě přivádí k šílenství.      To je ono!      Cože?      No, mládnu, říká tatínek od televizoru.      Z toho se řine jeden dechovkový šlágr za druhým, malé, větší i velké soubory, zpěvačky všechny po šedesátce. Poslyš, říká tatínek, já už vím, proč tolik starých bab v Čechách zpívá. Protože nechodí v neděli do kostela jako ty naše. Ony si tam chodí vesele zazpívat. Kdežto ty naše nábožné kozy nemají v sobě takovou radost, tu už v nich církev zabila.      V tu chvíli se mé myšlení zastavilo a nevědělo kudy kam. Tatínek, v Polsku horlivý katolík, je zřejmě Čechami demoralizován.      Lituje, že neumí česky, ač sem tam z něho nějaké to slůvko vypadne. Když je v dobré náladě, postaví se do pozoru a říká: Vstupenka! Jízdenka! Letenka! Řekni mi to ještě jednou: vstupenka je lístek do divadla, jízdenka lístek na tramvaj, letenka lístek na letadlo? Nemůže se vynadivit, že lístek může mít tři významy. Vysvětluju mu, že Češi jsou civilizovanější než mnoho jiných národů, rozvíjejí svůj jazyk a mají jedno slovo pro něco, kde jiní potřebují tři, například „lístek na letadlo“. Jak to tenkrát bylo? Tvůj kamarád se prý chtěl dostat do klubu za slečinkami a řekl, aby mu prodali jízdenku?      Tatínek je velice upovídaný, a tak na mně chce, abych oslovoval Čechy. Jen Čechy, nezapomeň, jiní nejsou tak zajímaví. Oslovil jsem tedy u oběda v předzahrádce zavalitého bruneta se zrzavými vousy. Jan, manažer z nějakého hotelu. Zeptej se ho, naléhá tatínek (no maucta, to se budu ve stáří chovat stejně jako on nebo ještě hůř, už to na sobě vidím!), tak se ho zeptej, jací jsou Češi. To se ho mám jen tak normálně zeptat, jací jsou Češi, když ho vůbec neznám? No ano, rád bych to věděl, jsem přece v Praze už počtvrté a ještě jsem se na to nikoho nezeptal. Tak se ptám. Onen Jan (34) říká, že Češi jsou hrozní a že je nemá rád. Vlastně vůbec nemá lidi rád. Má rád jen ty, který pozná blíž. Prý: můžeme se poznat, až se s ním napijeme vína. Nabízet pivo je jen takovej českej kýč. To je divný, vy tak pěkně voníte! Cítit kolínskou z českýho chlapa, to je hotovej zázrak a já jsem na zázraky citlivej, protože žiju v tak trochu lepším světě. Řekni mu, povídá tatínek, že mi syn kupuje kolínskou dvakrát do roka, a ať mi tedy řekne něco o Češích. Říká, že Češi jsou smutní, říkám tatínkovi. Že je jim srdečně jedno, co se děje kolem nich, jsou uzavření do sebe. Ale kdepak! protestuje tatínek, Češi jsou úžasně veselí, například tenhle klobouk jsem si koupil, když jsme byli v Praze podruhé, u Vietnamců v ulici Na Veselí! Kdepak bychom v Polsku našli takovou ulici, no kde? U nás je smutno a katolíci. A kromě toho jsme jednou o prázdninách bydleli u pana Milana, a to bylo Na Veselí a Na Lepším. No, lepší už to být nemůže.      Tatínku, pan Jan říká, že Češi jsou úžasně veselí, ale teprve až někoho poznají blíž. Na sebe se sice smějí, ale vůbec nepotřebují svět kolem sebe, ten jim může být ukradený. Právě proto se mi ten národ líbí, říká tatínek. Oni nikam nejezdí, vystačí si sami, ne jako Poláci. Vlastenectví spočívá v tom, že se nikam nejezdí, nanejvýš do Prahy. Na čtrnáct dní. S manželkou.      Dá se jet i na tři týdny, dodává tatínek, když mu čtu tento text.      Řeknu vám, povídá Jan, kterého si tatínek vyvolil, aby mu vysvětlil, jací jsou Češi, lidi jsou vlastně všichni stejný. Vím to z vlastní praxe, dělám porát ve stejným podniku už čtrnáct let. Teď už jsem samozřejmě něco víc než recepční. Přijde do našeho hotelu Žid a pořád jen: giv mí, giv mí, giv mí. Přijde Arab a mele to samý: giv mí, giv mí, giv mí. Lidi, proč spolu válčíte, propánajána, proč se tak nenávidíte, když jste úplně stejný? Není to náhodou proto, že všichni nesnášíte sami sebe? A když se vidíte v těch druhejch, tak honem chcete spáchat harakiri, jenomže na to nemáte, musíte přece ještě večer voject svý ženský, a tak to harakiri děláte těm druhejm?      Ne, voject svý ženský – to se mi moc nelíbí, takové věci neposlouchám rád, poznamenal tatínek, za chvilku budeme obědvat, tak ať nám ten pán nekazí chuť k jídlu. Pověz mu, že čeština je moc zajímavá. No, já vám zas řeknu upřímně, povídá Jan, že polštinu poslouchám nerad, je hrozně měkká, jako by šišlalo malý dítě, kdežto naše čeština je tvrdší, je nejtvrdší ze všech slovanských jazyků, skoro tak tvrdá jako němčina.      Tatínku, pojď už, musíme se před divadlem zastavit pro maminku. Chceš tomu pánovi ještě něco říct? No, já mu můžu říct třeba to, odpovídá tatínek, že když člověka přehlídnou dvě kosy, je tak šťastný, že ani neví co říct.      Dvě kosy?      Sedm a sedm. Sedmdesát sedm, čili dvě kosy. Když životem projdou a člověku neublíží, žije sice dál, ale rok za rokem pomaloučku chátrá, protože takový už je běh věcí. A co by tady ještě měl povídat? A kdo by ho měl poslouchat? Když se najde někdo, kdo chce poslouchat starého člověka, tak by mu měl ten starý člověk odkázat všechen svůj majetek. V takovém věku se už člověk jen rozhlíží, kde je nejbližší pláž.      Pláž?      Nojo, pláž, aby si tam mohl lehnout a pomalu si zvykat na písek. Jsme na Nové scéně Národního divadla. Tatínek ho obdivuje. Nezapomeň na divadlo, říkal mi ještě v Polsku, proto přece jedeme do Prahy v červnu, a ne v červenci, abychom mohli chodit do divadla, protože v červenci a srpnu jsou herci na dovolené. A nejlepší bude, když půjdeme do Národního, ostatní divadla si můžeme prohlédnout zvenčí, architektura je úžasná věc, to dobře vím jako stavař a umělecký malíř pokojů. Musíme toho zhlédnout co nejvíc, synu, protože vzpomínky mám rád.      Všechno je, jak má být, dokud nezačne balet. Bohužel moderní. Tančí izraelští a čeští tanečníci. Skáčou jako opice, míní tatínek. Hudba jako v transu, sám se divím, na co jsem to koupil lístky. Sedíme ve druhé řadě po straně, bubny duní, bicí ohlušují, zvuky jakýchsi vrtaček nám ženou tlak nahoru. Kdybychom na divadlo podali žalobu pro poškození zdraví, vyhráli bychom. Nejvýznamnější izraelský choreograf Ohad Naharin neboli „Mr. Gaga“ – psali kritici – dokázal, že tanečníci jsou vedeni jakýmsi primárním instinktem a neovládají své pohyby vůlí. Ale představení Decadance nemůžu vydržet ani já. Tatínek odchází po představení zmasakrovaný. Dlouho nemluví, je vyděšený a potom řekne: Ženo a synu, budu se chovat velice způsobně. Slibuju, že odteď budu dobrý člověk.      Proč odteď? ptá se maminka.      Protože se po smrti nechci dostat do pekla. A peklo – to bylo to představení. I když trvalo jen hodinu, a ne věčnost.      Tatínku, ještě něco. Nemůžeš mezi jednotlivými čísly říkat nahlas, že bys radši šel do divadla na Zošu Czerwińskou, protože Češi Zošu Czerwińskou nemají, a kromě toho, když je na jevišti ticho, tak se v hledišti nemluví.      A kdy jsem to měl říct? Když mlátili do těch bubnů? Kdo by mě prosím tě slyšel?      Rodiče snídají v hotelovém pokoji, já ležím s laptopem na jejich posteli. Poslouchám na Youtubu Karla Gotta, který zpívá česky Forever Young jako Být stále mlád. To je krása, říká tatínek, stálo za to přijet do Prahy, abychom si to mohli poslechnout. Mohl bych mu říct, že pro mne je to příklad kultury, která posluchače vstřebává. Česká kultura vstřebává. Polyká každé cizí těleso a rozpouští ho svými žaludečními šťávami, přetváří ho na vlastní kašičku. Například světové české hity. Které? Copak jste si nevšimli? Čtěte laskavě po-ma-le-ji, ano? Řekl jsem: světové české hity, jenže to je naprostý nesmysl, copak Češi složili nějakou píseň, která se stala světovou? Houby s octem. Češi počeští kdeco, každou líbivou skladbu s anglickým textem hned přepíšou do češtiny a vyhledají české interprety. Vy si myslíte, že zpívá Janis Joplinová, ale po několika taktech slyšíte: „Padni na kolena před jeho láskou…“ Anebo Killing Me Softly with His Song – to je zase přece v Česku píseň o potratu, o tom, že v prázdném domě už nejsou dvě malá křídla. V rozhlase ohlašují Abbu v provedení Hany Zagorové: A teď, říká moderátor, uslyšíme klasické české hity. Pokud Čech cizí slovo neznetvoří, nebude ho používat. Například tolk šou. Oni říkají „tolk šou“ a ani sedm detektivů, které bych si najal na etymologii, nevypátrá, proč „tolk“. A proč víkend? Ne „uikend“, ale „víkend“ se zřetelným vé na začátku. CD spolkli a vypustili ze sebe jako cédéčko, DVD jako dévédéčko. Nachmelený kibic sedí v tramvaji, natáhne nohy před sebe a vyndá mobil: Kde jsi, Marku? Jak to, že jedeš auťákem, když já jedu tramvají? Že jedeš za tramvají? Já teda vystoupím a sejdeme se v Káefcíčku.      Tatínku, já ti ten prapodivný jev vysvětlím. To je vlastenectví! I v tom tkví jejich láska k vlasti. K vlastní kultuře. Oni odjakživa tvrdili, že pro své vnuky víc udělá ten, kdo vydá slovník, než nějaký ztřeštěnec, který mává pistolí. Když měl Mickiewicz přednášku v Paříži, řekl, že český inteligent je sice pracovitý, ale nedovede rozeznat důležitý cíl od nedůležitého. Důležitý cíl by ho přiměl, aby se pral. Když polští cestovatelé projížděli v 19. století přes Čechy, informovali nás o mravním úpadku národa, který nechystá žádné povstání. Pokud jde ovšem o mne, pánové a dámy, jakožto cestovatel z jedenadvacátého století přece jen vidím mravní nadřazenost v Káefcíčku.      Mají v tom cíčku tonik? ptá se tatínek.      V oněch pražských červnových vedrech objevil tatínek tonik. Až dosud nesnášel nic jiného než čaj a jídla, která se maminka naučila vařit v polovině dvacátého století, když měli svatbu. Chtěl jsem mu jednou ve Varšavě objednat kokakolu, ale řekl, že už ji jednou pil, když přišel z vojny, a že děkuje, ale nebude. V Praze je tolerantnější ke všemu, i k nápojům, které nejsou čajem.      Má tedy za sebou dvě kosy a poprvé ochutnává tonik, teplý, protože studené věci nesnáší, míchá si ho s neperlivou vodou. Chodíme do různých kaváren. Když říkáš, že je to kavárna kubistická a je už sto let stará, tak je v ní tonik třeba ostřejší, když má ten kubismus takové ostré hrany? Hehehe! Víš, tatínku, Praha má takovou zajímavou stoletou architekturu proto, že spolu Češi a Němci válčili. Češi s Němci? Neříkej, a kdy? Ano, válčili spolu, ale architekturou. Když německá rodina postavila zajímavý dům, chtěla česká rodina postavit ještě zajímavější a tak vznikala avantgardní Praha. Ale ty české domy jsou úžasné!      I když Češi neměli vlastní stát, konspirovali ve stavebnictví. Vezměme si ten kubismus, domy měly vypadat, jako by se hýbaly, jako by se chvěly. Češi byli přesvědčeni, že doba už tak nazrála a je tak dynamická, ten rok 1913, že kubistický dům musí odrážet chvění doby.      Poslyš, synu, a kdy bude Franz Kafka?      Franz Kafka? To mi vyrazilo dech. No co se tak divíš? Jsi tak učený a nikdy jsi neslyšel slova Franz a Kafka? Tatínku, a co ty máš společného s Franzem Kafkou? Jak to, co mám společného? Ještě když jsem dobře viděl, četl jsem, že bydlel u sestry ve Zlaté uličce číslo dvacet dva. Mám dojem, že jim to spolu zřejmě neklapalo, protože Franz se odstěhoval. Bylo to pro něj možná lepší, chlap by přece jen měl být nezávislý. Kdysi jsme se tam přece byli podívat. Ještě jednou bych rád viděl ten domeček, kde bydleli.      Proč ještě jednou?      Abych si to uložil do paměti. Určité věci by si člověk měl ukládat do paměti, synu. Pak se mi například může o nich v noci zdát.     Až už nebudu vidět vůbec. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Mariusz Szczygieł (1966), spisovatel a novinář. Absolvoval Fakultu žurnalistiky na Varšavské univerzitě, byl dlouholetým reportérem listu Gazeta Wyborcza, kam dodnes píše. Je členem polského Institutu reportáže (www.instytutr.pl), v jehož nakladatelství vydávají dokumentární literaturu i českou beletrii. Mariusz Szczygieł je autorem reportážních a fejetonistických knih: Neděle, která se přihodila ve středu (1996, 2011), Gottland (2006, česky 2007, 2018), Libůstka. Dámské příběhy (2010, česky 2011), Udělej si ráj (2010, česky 2011), Láska nebeská (2012, česky 2012), Projekt: pravda (2016, česky 2016). Fenoménu polské literární reportáže se věnuje rovněž jako editor: 20 let nového Polska v reportážích podle Mariusze Szczygieła (2009, česky 2014), 100/XX. Antologia polskiego reportażu XX wieku (2014–2015). Gottland, první autorova kniha vydaná v Česku, se stala světovým bestsellerem přeloženým do devatenácti jazyků a ověnčeným mnoha cenami. V roce 2014 například označil spisovatel Julian Barnes v deníku The Guardian americký překlad Gottlandu za nejlepší knihu roku. Za reportáž Roztomilý a poslušný, která je obsažena i v jeho knize Není, byl Mariusz Szczygieł vyhlášen Novinářem roku 2013. Z polského originálu Nie ma přeložila Helena Stachová, 304 stran, vydala nakladatelství DOKOŘÁN a JAROSLAVA JISKROVÁ – MÁJ roku 2019, první vydání v českém jazyce.

Čas načtení: 2019-09-02 15:46:41

Vali Nasr: Íránci Trumpovi nevěří

Jeden z předních expertů na Blízký východ varuje před nebezpečím nové války v tomto regionu a vyzývá Evropany, aby se postavili proti americké politice vůči Íránu.   Pane Nasre, zažíváme právě začátek nové války na Blízkém východě mezi Íránem a USA? To nebezpečí existuje především proto, že obě strany spolu nemluví. Je velký prostor pro nedorozumění. Jinak než u Severní Koreje nebo Číny proměnil prezident Trump poměrně stabilní politickou situaci v enormně nebezpečnou. Současně ale nemá se svojí strategií žádný úspěch, ani žádný plán B. To jej činí – zhruba rok před prezidentskými volbami politicky zranitelným. Íránská krize ale také ukazuje, jak slabí a neefektivní jsou Evropané. Už teď jsou škody pro evropskou zahraniční politiku enormní.   Proč to? Evropané teď ukazují, že úplně následují americkou zahraniční politiku. V Íránu panuje rozšířené přesvědčení, že Evropané sehráli temnou roli tím, že na jedné straně dovedli Írán k tomu, aby dodržoval nukleární dohodu, a současně se postarali o to, aby Američané mohli vykonávat nátlak.   Ale Evropané kritizovali rozhodnutí Trumpa odejít z nukleární dohody. Německý ministr zahraničí Heiko Maas letěl v červnu do Teheránu, abychom zůstali s Íránem v kontaktu. Evropané investovali hodně úsilí a času, aby vyjednali smlouvu. Poté, co USA ze smlouvy vystoupily, slíbili, že se ji pokusí zachránit. Ale nic proti USA nepostavili, naopak se rozhodli poddat se americkému tlaku. Před nedávnem Velká Británie zadržela u Gibraltaru na pochybném právním základě tanker s íránskou ropou. To Íráncům jen potvrdilo, co si již dlouho mysleli: Evropané jsou jen prodloužená ruka americké zahraniční politiky a pomáhají zostřit krizi, která ale teprve odstoupením USA z jaderné smlouvy vznikla.    Považujete nového britského ministerského předsedu Borise Johnsona za politika, který následujeTrumpa? Britové mohou Trumpa v tomto okamžiku ještě více podporovat, než to dělají. Jediný krok, který Johnson ještě neudělal, je, že nevystoupil oficiálně z dohody. To by mělo dalekosáhlé důsledky, protože by to podtrhlo rozchod Velké Británie s EU. Teď požadují Britové podporu v krizi kolem zadrženého britského tankeru Stena Impero a prosí evropské partnery, aby se připojili k vojenské akci k ochraně plavby v Hormuzské úžině. To je pokus navázat zbytek Evropy na americkou zahraniční politiku. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Co by ale měli Evropané udělat, aby udrželi smlouvu? Jsou různé možnosti, které se všechny pohybují v rámci nukleární dohody. Evropské státy, které ji podepsaly – Německo, Francie a Velká Británie – by mohly například nakupovat íránskou ropu. Anebo by mohly poskytnout úvěry, kterými by se obsluhovaly dodávky ropy. Samozřejmě by to vedlo ke sporu s Washingtonem. Ale protože by se jednalo o obchod mezi státy, musely by USA uvalit sankce na evropské státy. A to není příliš pravděpodobné.   Má Trump strategii pro Írán? Trumpova strategie je tlakem donutit partnery k jednacímu stolu, aby mu tam dali, co chce. Zdá se, jako by to v minulosti i fungovalo. Minimálně si to Trump myslí. Tak nutil Mexičany, Kanaďany a Evropany a dříve nebo později mu udělali ústupky.   Ale s Íránem to zatím nefunguje. Íránci Trumpovi nevěří. Prezident říká, že chce vyjednávat, ale jeho rozhodující bezpečnostní poradci jej nepodporují.John Bolton, národní bezpečnostní poradce a ministr zahraničí Mike Pompeo nechtějí žádné rozhovory s Íránem. Předtím, než byl John Bolton povolán do štábu Donalda Trumpa, veřejně prohlásil, že chce pád režimu v Teheránu. Íránci vědí, že i kdyby šli na Trumpův návrh na jednání na nejvyšší úrovni a došli k nějakým závěrům, bude to ta úroveň pod tím, která je pak musí realizovat. Bolton a Pompeo ale nechtějí žádnou novou smlouvu. Chtějí stupňovat napětí a změnit režim.   Mnozí říkají, že za povoláním Boltona do Bílého domu stála idea přivézt jestřába, který zvýší tlak a pomůže Trumpovi vyjednat novou atomovou smlouvu. I kdyby to takto Trump plánoval, nebyla by to žádná dobrá idea. Trump chce Íránce přesvědčit, že je vážně zainteresován na rozhovorech. Ale přesně to podrývá Bolton. Vezměte si pokus Japonska zprostředkovat rozhovory mezi Íránem a USA. Trump a japonský ministerský předseda Abe se tímto tématem dlouho zabývali. Trump požádal Abeho, aby letěl do Teheránu a předal íránskému vedení dopis. Íránci to považovali za pozitivní znamení a ze své strany odpověděli gestem. Při příletu Abeho propustili jednoho libanonského vězně, který má povolení k pobytu v USA.   A co se pokazilo? Těsně před přistáním Abeho uvalily USA další sankce na íránský ropný průmysl. Tím byl pokus o zprostředkování zničen. Myslím si, že za tím stál Bolton. Je jednoduché pro zkušeného byrokrata, jako je on, něco takové takového zorganizovat.   Proč Íránci sestřelili americký bezpilotník a teď ještě zadrželi britský tanker. Chtějí vyprovokovat válku s USA? To si nemyslím. Celý rok se Íránci vyhýbali jakékoliv konfrontaci. A to přesto že USA odstoupily od jaderné dohody a stále zvyšovaly tlak. Íránci tomu říkají strategická trpělivost. Ale na jaře přišlo další kolo sankcí a Trump řekl, že stlačí íránský export ropy na nulu. Kromě toho americká vláda zařadila íránské revoluční gardy oficiálně na seznam teroristických organizací. Íránská vláda došla k závěru, že USA interpretují strategickou trpělivost jako slabost a současně neviděla žádné riziko v tom, když sama zvýší tlak. I umírněné hlasy v Íránu jsou přesvědčené, že jen politika odstrašení může Trumpa odradit od další eskalace. Poselství je jasné: Můžeme krizi zostřit.   Jaký postoj má íránská veřejnost k nukleární smlouvě? Na začátku vyvolala enormně pozitivní očekávání. Pro většinu Íránců nešlo o otázky jaderné energie a také ne jen o hospodářská ulehčení. Viděli smlouvu jako první krok k otevření Íránu. Každý věřil, že teď do Íránu přijdou evropské firmy a možná brzy i americké. Poselství umírněných politiků, jakým byl například prezident Hasan Rúhání, bylo, že se Írán přikloní k Západu a že se vyplatí ve spojení se Západem investovat. Jaderná dohoda by podporovala hospodářskou spolupráci a přivedla by za sebou další smlouvy. Postupně by se měnil nejen vztah Íránu k Západu, ale i Írán samotný.   A co teď? Nálada se proti jaderné dohodě otočila. Mnozí si myslí, že bylo chybné důvěřovat USA a Evropanům. Íránci se zlobí, protože se cítí podvedeni a vinu za to dávají umírněným politikům, jako je Rúhání. Nikdo se teď v Íránu nemůže zasazovat o rozhovory s Trumpem. Nikdo není ochoten udělat rozhodující krok.   Jak to půjde dál, když ani jedna strana není ochotna ustoupit? Jedním scénářem by bylo, že Trump nechá celou věc být až do doby po volbách. Mohl by ale také uvažovat o tom dát Íráncům podnět k tomu, aby se pohnuli. To by ale vyžadovalo, aby něco nabídl, například zrušení některých sankcí. Íránské vedení potřebuje nějaký ústupek, aby rozhovory s USA nevypadaly jako kapitulace před Trumpem. Americká vláda musí přemýšlet i o íránské vnitřní politice. Pompeo nemůže proti Íránu vystupovat tak agresívně a očekávat, že íránští politici to budou akceptovat, aniž by za to zaplatili vysokou vnitropolitickou cenu. Íránci neakceptují žádné ponižování.   Kde se bere tato americká posedlost Íránem? Írán není rozvojová země jako kterákoliv jiná. Má velmi starou kulturu. To dává této zemi vlastní auru a graviditu. Žije tam více než 80 miliónů lidí a země leží na strategicky významném místě mezi Evropou a Asií. Kromě toho jsou tam i psychologické složky. Íránská revoluce byla poslední velkou revolucí v dějinách. Používáme to slovo velmi volně, ale ve skutečnosti byly pouze čtyři velké revoluce: francouzská, ruská,čínská a íránská v roce 1979. Byla pro Západ velkým šokem, zejména pro USA. Zajatci na americkém velvyslanectví v Teheránu byli nejdůležitějším důvodem, proč Jimmy Carter v roce 1980 prohrál s Ronaldem Reaganem. Navíc platí íránská revoluce jako rozhodující podnět pro vzestup islámského fundamentalismu k politické síle. Nyní už existuje nová generace amerických politiků, jejichž pohled na Írán je formován iráckou válkou v roce 2003. Lidé jako bývalý Trumpův bezpečnostní poradce McMaster nebo senátor Tom Cotton, který v Iráku bojoval. Tito lidé spojují Írán nikoliv s Chomejním, nýbrž se Solejmanem, velitelem brigád Quds. Vidí Solejmana jako teroristu, který koordinuje íránské vojenské akce v Sýrii, Jemenu a Iráku a zabil stovky amerických vojaků výbušninami v léčkách.   Dají se v dohledném čase tato napětí v regionu vůbec utlumit? Arabský svět, jak jsme ho znali, už neexistuje. Nejdůležitější arabské země – Sýrie, Egypt a Irák – jsou oslabené nebo zničené. A nemyslím si, že Saúdská Arábie může tuto mezeru zaplnit. Saúdové jsou důležitý faktor, ale ne tak důležitý, jak si Západ myslí. Mají peníze, ale v zemích jako Sýrie nebo Libanon nemají žádný vliv. A v jemenské válce právě prohrávají. Situace na Blízkém východě je srovnatelná s předvečerem první světové války. Jako tehdy v Evropě je tady určitá rovnováha sil, sestávající z Turecka, Íránu a Izraele – plus Rusko a USA. Tyto síly bojují o vliv v regionu. Írán dostal šanci, protože arabský svět kvůli arabskému jaru a irácké válce implodoval. Pro Írán se tím otevřely dveře, má teď největší vliv v regionu. To je pak i důvod k tomu, že země jako Saúdská Arábie chtějí, aby Američané Írán zatlačovali.   To nezní příliš povzbudivě, když srovnáváte situaci na Blízkém východě s Evropou bezprostředně před vypuknutím první světové války. Proto je tak důležité, aby USA zahájily vážnou strategickou diskuzi s Íránem. Nacházíme se v situaci, kdy Američané říkají Íráncům: Vzdejte se vašeho atomového programu, sešrotujte vaše rakety a současně poskytujeme Izraeli a Saúdské Arábii zbraně za 100 milard dolarů. Ještě k tomu USA od Íránců požadují, aby se stáhli ze všech sousedních arabských zemí. Proč by to všechno měli Íránci dělat? USA musí být jasné, kde jsou íránské bezpečnostní zájmy. Když Henry Kissinger v roce 1971 jel na tajnou schůzku s čínským premiérem Čou En-lajem, byly jeho první otázky: Jaké jsou vaše strategické principy? Jaké jsou vaše bezpečnostněpolitické obavy? Nevidím v Bílém domě v současnosti muže formátu Kissingera. {/mprestriction}  Přeložil Miroslav Pavel.  Vali Nasr se narodil v roce 1960 v Teheránu a odešel spolu s rodiči nejprve do Velké Británie a po revoluci v Íránu do USA. Věnoval se studiu mezinárodních vztahů na řadě univerzit. V létech 2012-2019 byl děkanem na univerzitě Johnse Hopkinse ve Washingtonu. Působí v několika významných poradenských institucích při vládě Spojených států. Je považován za jednoho z předních znalců Íránu a šíitského islámu.

Čas načtení: 2024-01-24 06:52:13

Recenze 6+ nejlepších herních myší (verze 2024)

Výběr správných periferií k PC je velmi důležitý, dokonce možná důležitější než hardware samotného PC. Výběr herní myši je důležitý pro váš úspěch ve hře stejně jako pohodlí u hraní. To že vám hra běží na 144 FPS na obřím 4K monitoru, vám nepomůže pokud nebudete moci trefit objekt na obrazovce a bude vás bolet ruka. Důležitým parametrem při výběru je i počet programovatelných tlačítek na myši, která vám přijdou vhod nejen při hraní. Přestože jsme vám přinesli výběr nejlepších herních myší, bohužel to neznamená, že budou myši zaručeně odpovídat vašemu tvaru ruky a způsobu držení, výběr myši je velmi The post Recenze 6+ nejlepších herních myší (verze 2024) first appeared on SmartMag.cz.

Čas načtení: 2023-08-31 14:16:00

11 potravin, které obsahují probiotika

Probiotika zlepšují zdraví trávicího ústrojí, pomáhají při depresi a účinně působí také v prevenci kardiovaskulárních onemocnění. Zde je seznam 11 potravin, které jsou největšími přírodními zdroji probiotik a jako bonus jsou taky super zdravé a chutné. Probiotika (neplést s prebiotiky) jsou živé organizmy, které prospívají vašemu zdraví. Patří mezi ně zejména užitečné baktérie, které v těle plní některé důležité funkce a pomáhají udržovat vaše tělo a mozek v dobrém a funkčním stavu.Potraviny, které obsahují probiotika, jsou také velmi zdravé. Podle některých studií navíc dokonce zlepšují zdraví vaší pokožky. Probiotika se často užívají pro zlepšení zdraví střev (například po průjmových onemocněních nebo při zácpě, po užívání antibiotik apod.).  Většina lidí konzumuje probiotika ve formě doplňků stravy, ale probiotické bakterie se vyskytují i v přírodních potravinách, které prošly bakteriálním kvašením (takzvané kvašené nebo fermentované potraviny).Potraviny, které jsou největšími přírodními zdroji probiotikJogurtJogurt je jedním z nejlepších zdrojů probiotik, tedy užitečných a "hodných" baktérií, které mají řadu léčivých účinků na vaše zdraví. Jogurt se vyrábí z mléka kvašením, na kterém se podílí užitečné a zdraví prospěšné baktérie, zejména laktobacily a bifidobakterie. Konzumace jogurtu prospívá vašemu zdraví a pomáhá také zlepšovat zdraví kostí. Jogurt dokonce pomáhá i lidem s vysokým krevním tlakem. U dětí jogurt může pomoci zmírnit projevy průjmů vyvolaných užíváním antibiotik. A ukazuje se, že jogurt může pomoci zmírňovat i projevy syndromu dráždivého tračníku.Pokud trpíte laktózovou intolerancí (nesnášenlivostí mléčného cukru - laktózy), může pro vás být jogurt vhodnější než mléko. Je tomu tak proto, že baktérie mění část laktózy na kyselinu mléčnou, což je také důvod, proč jogurt chutná trochu nakysle. Mějte však na paměti, že ne každý jogurt obsahuje živé probiotické kultury. Někdy se tyto živé baktérie během výroby jogurtu usmrtí a jogurt je pak bez probiotik. Z tohoto důvodu si kupujte jogurty s aktivními nebo živými kulturami. KefírKefír je kvašený mléčný nápoj s vysokým obsahem probiotik. Vyrábí se přidáním kefírových zrn do kravského nebo kozího mléka. Kefírová zrna nejsou cereálie (obilná zrna), ale jedná se v podstatě o bakteriální kultury laktobacilů a kvasinek, které vypadají podobně jako "květák". Kefír je velmi bohatým zdrojem probiotik. Slovo kefír údajně pochází z turečtiny (ze slova keyif, což znamená "dobrý pocit" po jídle). Kefír má řadu kladných účinků na lidské zdraví. Posiluje zdraví kostí, pomáhá léčit zažívací potíže a také chrání před infekčními nemocemi.Ikdyž v našich končinách je nejznámějším zdrojem probiotik jogurt, na kefír bychom neměli zapomínat, protože je dokonce ještě lepším zdrojem probiotik než jogurt. Kefír totiž obsahuje řadu významných kmenů užitečných baktérií a kvasinek a díky tomu má rozmanité a silné probiotické účinky. Stejně jako jogurt, je i kefír obvykle dobře snášen i lidmi, kteří trpí laktózovou intolerancí. Kysané zelíKysané zelí je pokrm vzniklý mléčným kvašením jemně nastrouhaného zelí (tedy kvašením laktobakteriemi). Jedná se o jedno z nejstarších jídel, které je oblíbenou pochoutkou v řadě zemí, a to zejména v Evropě. Kysané zelí se často používá jako příloha k různým pokrmům (asi všichni známe vepřovou s knedlíkem a zelím, cmnudu po kaplicku nebo klobásku s kyselým zelím). Má kyselou, slanou chuť a ve vzduchotěsné nádobě má i dlouhou trvanlivost (několik měsíců). Kromě probiotických vlastností je kysané zelí také bohatým zdrojem vlákniny, vitamínů C, B a K. Navíc obsahuje velké množství sodíku, železa a manganu. Kysané zelí také obsahuje antioxidanty lutein a zeaxantin, které jsou důležité pro zdraví očí.Když si budete kysané zelí kupovat v obchodě, vždy kupujte nepasterizovaný výrobek. Pasterizací se totiž živé a aktivní baktérie zničí.  TempehTempeh (někdy také označován slovem tempe) je kvašený výrobek ze sóji. Tempeh má ořechovou, zemitou chuť podobnou chuti hub. Tempeh je původem z Indonésie, ale postupně se rozšířil do celého světa a dnes ho řada lidí užívá jako náhražku masa pro jeho vysoký obsah bílkovin. Kvašení (fermentace) má překvapující účinky na nutriční profil (obsah živin) potravin. Sojové boby běžně obsahují velké množství kyseliny fytové, což je rostlinná látka, která negativně ovlivňuje vstřebávání důležitých minerálů, jako jsou železo nebo zinek. Tempeh je sójová pochoutka s vysokým obsahem probiotik. Je zajímavé že proces kvašení snižuje množství kyseliny fytové. Díky tomu se zvyšuje množství živin, které se z tempehu vstřebávají. Dalším zajímavým "vedlejším účinkem" procesu fermentace je, že baktérie, které se na kvašení podílí, tvoří vitamín B12, který sójové boby vůbec neobsahují. Vitamin B12 se vyskytuje převážně v potravinách živočišného původu, jako jsou maso, ryby, mléčné výrobky a vejce. Díky tomu je tempeh skvělou volbou pro vegetariány a také pro všechny, kdo chtějí do svého jídelníčku zařadit zdravý zdroj probiotik. KimčchiKimchi je fermentovaný korejský "křupavý" salát. Jeho hlavní složkou je nejčastěji zelí, ale je možné ho připravit také z jiných druhů zeleniny. K dochucení tohoto salátu se používá směs různých koření, například čili papričky, česnek, zázvor, pórek a sůl. Kimčchi obsahuje laktobaktérii s názvem Lactobacillus kimchii a další baktérie kvasící kyselinu mléčnou, které pozitivně působí na zdraví trávicího ústrojí. Kimčchi vyrobené ze zelí je bohatým zdrojem řady vitamínů a minerálů, včetně vitamínu K, vitamínu B2 (riboflavin) a železa. MisoMiso je japonské koření. Je to vlastně sójová pasta vzniklá kvašením sójových bobů, do které se přidá sůl a ušlechtilá plíseň s názvem Koji. Někdy se miso vyrábí také smícháním sójových bobů s obilninami, jako je ječmen, rýže nebo žito. Tato sójová pasta se nejčastěji používá při přípravě miso polévky, která je v Japonsku velmi oblíbeným snídaňovým pokrmem. Miso má obvykle slanou chuť, ale existuje řada různých druhů a můžete si koupit například bílé, žluté, červené nebo hnědé miso. Miso je dobrým zdrojem bílkovin a vlákniny. Obsahuje také hodně vitamínů, minerálů a To je také vysoký obsah různých vitamínů, minerálů a fytonutrientů (živiny rostlinného původu). Zejména obsahuje hodně vitamínu K, manganu a mědi. Miso má také celou řadu kladných účinků na lidské zdraví. Jedna studie zjistila, že častá konzumace polévky Miso snižuje riziko vzniku rakoviny prsu u japonských žen středního věku. Další studie zjistila, že ženy, které hodně jí polévku miso, mají menší riziko, že dostanou cévní mozkovou příhodu. KombuchaKombucha je fermentovaný nápoj z černého nebo zeleného čaje. Tento oblíbený nápoj vzniká tak, že do čaje přidáte kolonii užitečných baktérií a kvasinek. Ty vyvolávají kvašení, díky čemuž získává tento čaj svou specifickou chuť. Čaj z kombuchy se pije v řadě zemích světa a je zejména oblíbený v Asii. Na internetu najdete řadu tvrzení o údajných skvělých účincích čaje z kombuchy na vaše zdraví. Nicméně je potřeba upřímně říci, že kvalitní studie, které by tyto účinky potvrdily, zatím nebyly provedeny. Kombucha obsahuje hodně probiotik. Většina studií s čajem z kombuchy byla provedena na zvířatech nebo v laboratoři a jejich výsledky nelze jednoznačně přenést i na člověka. Přesto lze čaj z kombuchy považovat za zdravý prospěšný nápoj, protože obsahuje živé bakteriální a kvasinkové kultury, díky kterým získává probiotické účinky. Nakládané okurkyNakládané okurky jsou velmi oblíbeným pokrmem nejen v Čechách, ale i dalších zemích. Vyrábí se naložením malých okurek (nakládaček) do nálevu ze soli a vody. Během jejich výroby dochází k jejich kvašení, protože okurky přirozeně obsahují laktobaktérie. Díky fermentaci pak získávají kyselou chuť. Nakládané okurky jsou skvělým zdrojem prospěšných probiotických baktérií, které pomáhají zlepšovat zdraví trávicího ústrojí. Obsahují málo kalorií a jsou dobrým zdrojem vitamínu K, který je důležitý pro srážení krve. Nakládané okurky také obsahují hodně sodíku. Je důležité poznamenat, že nakládané okurky vyráběné s použitím octa, neobsahují žádné živé probiotické kultury. Tradiční podmáslíTermínem podmáslí označujeme zbytkovou tekutinu při stloukání másla. Po zkvašení vzniká kysaný mléčný nápoj. Existují dva druhy podmáslí - tradiční a uměle vyráběné (takzvané kultivované). Tradiční podmáslí je vlastně jenom čistá tekutina, která "zbyla" po výrobě másla. Pouze tradiční podmáslí obsahuje probiotika (tedy živé kultury zdraví prospěšných baktérií). Tradiční podmáslí často pijí lidé v Indii, Nepálu a Pákistánu. Naopak "uměle" vyrobené podmáslí (takzvané kultivované) si můžete koupit například v supermarketu, ale bohužel tento druh podmáslí neobsahuje žádné probiotické kultury, a nemá tak žádné probiotické vlastnosti. Podmáslí dále obsahuje málo tuku a kalorií, ale hodně důležitých vitamínů a minerálů, jako jsou vitamín B12, B2 (riboflavin), vápník nebo fosfor. NattóNattó je další fermentovaný sójový výrobek, podobně jako tempeh a miso. Obsahuje bakteriální kmen s názvem Bacillus subtilis. Nattó se často používá v japonské kuchyni. Nejčastěji se smíchá s rýží a podává k snídani. Má charakteristickou vůni, silnou chuť a gelovitou (slizkou) konzistenci. Nattó je bohatým zdrojem bílkovin a vitamínu K2, který je důležitý pro zdraví kostí a kardiovaskulárního systému. Studie provedená na starších japonských mužích zjistila, že pravidelná konzumace nattó zlepšuje hustotu kostní tkáně (obsah minerálních složek v kosti). Tyto účinky jsou připisovány vysoké koncentraci vitamínu K2 v nattó. Jiné studie také potvrzují, že nattó může pomáhat v prevenci osteoporózy u žen. Některé druhy sýrůPřestože většina sýrů se vyrábí procesem kvašení, neznamená to, že každý sýr nutně obsahuje probiotika. Proto je důležité pečlivě číst informace na obalech sýrů, který si chcete koupit a ujistit se, že je na něm napsáno, že daný výrobek obsahuje živé a aktivní kultury. Některé druhy sýrů (zejména Gouda, Mozzarella, Čedar nebo tvaroh) se vyrábí způsobem, který umožňuje přežití zdraví prospěšných baktérií. Sýry obsahují hodně živin a jsou také velmi dobrým zdrojem bílkovin. Navíc jsou bohatým zdrojem vitamínů a minerálů, zejména vápníku, vitamínu B12, fosforu a selenu. Umírněná konzumace mléčných výrobků, jako jsou například sýry, může snižovat riziko vzniku kardiovaskulárních onemocnění a osteoporózy.

Čas načtení: 2024-02-22 02:00:00

Proč hledat firmu s certifikátem bezpečnosti při práci? Ušetříte si starosti

Výběr společnosti, která vám postaví dům (nebo jeho část), je velmi důležitý. Existuje hodně kritérií, na která byste se měli dívat. Jejich certifikáty jsou jedním z nich. Většina lidí přitom ani netuší, jaké existují a na jaké by se měli soustředit. Dnes vám řekneme o jednom z nich, který může vypadat naprosto zbytečný, ale ve skutečnosti je velmi důležitý.

Čas načtení: 2024-03-03 08:00:01

Odborníci rozluštili jednu z největších záhad. Stačilo najít správné římské hroby a otevřít je

Hroby nečekaně našel na konci loňského roku zemědělec při orání pole v obci Nova Varbovka. „Je to velmi známá oblast, bývalá římská provincie, která se ve starověku jmenovala Moesia. Už tam došlo k velmi významným nálezům a každý rok se objeví něco nového,“ vysvětluje pro Čtidoma.cz Pavel Krupička. Podle něj i dalších odborníků byly hroby objevené v severním Bulharsku postavené z cihel a přikryté vápencovou deskou. Pozůstatky „mluví“ o bohatých majitelích půdy, jejichž dítě zemřelo ve třetím století našeho letopočtu ve věku dva až tři roky. Možná zde měli letní sídlo V hrobech archeologové našli například vzácný bronzový medailon zobrazující návštěvu římského císaře Caracally v Pergamonu v dnešním Turecku, kde vyhledal chrám Asklépia, boha uzdravování. „Tento medailon byl u kostry dítěte. Z toho je zřejmé, že se jeho rodiče zřejmě modlili za jeho uzdravení. A když to nakonec nevyšlo, ‚na cestu‘ mu alespoň dali dary na usmíření bohů,“ uvažuje Krupička. Odborníci našli neznámý svět kilometry pod řekou Amazonkou. Rozbory je zcela uzemnily Číst více Podle všeho část vápence z hrobů pochází z lomu poblíž Nicopolis ad Istrum, římského a raně byzantského města založeného císařem Trajánem na počátku druhého století. Je tedy možné, že rodina pocházela z těchto končin. „Samozřejmě hledáme příležitost k provedení DNA a dalších analýz, které si naše muzeum nemůže dovolit, abychom zjistili, zda je tato hypotéza správná,“ prohlásil Kalin Chakarov, archeolog z Regionálního historického muzea ve městě Veliko Tarnovo. Malá nádobka, ale velký objev Podobné objevy jsou obecně v Bulharsku poměrně běžné, protože zemědělství tvoří značnou část produkce této země. A konkrétně u obce Nova Varbovka je klima velmi příjemné. „Což také mohl být důvod, proč jsme bohaté Římany našli právě zde. V té době bylo běžné, že lidé, kteří si to mohli dovolit, jezdili na několik měsíců do svých letních sídel. Tím spíš jestli kolem půdu vlastnili. Takže to hodně vysvětluje,“ má jasno Krupička. Krutý osud legendy: Se Štěpničkou se komunisté nemazali, ztráta manželky ho málem zabila Číst více Velkou zajímavostí u tohoto nálezu byly miniaturní lahvičky, které se už v minulosti v římských hrobech objevovaly. Ne vždy ale bylo jasné, o co přesně jde. „Archeologové s konečnou platností potvrdili, že jde o nádobky určené pro slzy truchlících. Ty pak byly umístěny k tělům a spolu s nimi pohřbeny. Byl to další důležitý krok k pochopení toho, jak se tenkrát žilo a hlavně jaké měli tehdejší lidé zvyky. Objev to tedy byl velmi důležitý.“ Odborníci se do této oblasti jistě velmi brzy vrátí, aby pokročili v práci. Také se dá předpokládat, že rozšíří oblast pátrání a budou hledat další fragmenty z římského osídlení. Je možné, že hroby byly jen předehrou k něčemu daleko většímu. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Archeologové objevili záhadné lidi s děsivými rituály. Může to změnit vše, čemu jsme věřili.

Čas načtení: 2024-04-27 21:08:18

Ancelotti chválí Gulera: V budoucnu pro nás bude ohromně důležitý

Trenér Realu Madrid Carlo Ancelotti hovořil s novináři po páteční výhře 1:0 nad Realem Sociedad a chválil autora vítězné branky Ardu Gülera. Zároveň nastínil své plány do budoucna: „Velmi se mi líbil Ardův skvělý přístup, bojoval a dřel, aby získal každý balón. V budoucnu bude pro nás velmi důležitý a není pochyb o tom, že tady zůstane i příští rok," řekl Ancelotti.

Čas načtení: 2024-05-14 10:20:00

MS ONLINE: Severský duel, Kanada proti Rakousku. Zavaří Poláci Francii?

Pátý hrací den hokejového mistrovství světa v Praze a Ostravě nabízí čtyři zápasy. V odpoledním severském souboji se Dánsko střetává s Norskem. Ve skupině B hraje Lotyšsko důležitý zápas s Kazachstánem. Večer se v O2 areně představují Kanaďané proti Rakušanům, kteří naposledy pořádně zatopili Švýcarům. V ostravské hale nastupuje Polsko proti Francii, která by se měla mít proti nováčkovi elitní skupiny na pozoru. Oba týmy hrají důležitý boj o záchranu. ONLINE přenosy utkání sledujte na iSport.cz.

Čas načtení: 2024-05-21 13:43:54

Lokální rekuperace: Čerstvý vzduch bez nutnosti větrání

Lokální rekuperace: Čerstvý vzduch bez nutnosti větrání redakce Út, 05/21/2024 - 13:43 Stavba a Rekonstrukce Klíčová slova: lokální rekuperace primavent.cz čerstvý vzduch větrání Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Čerstvý vzduch Pravidelné větrání byste neměli podceňovat, čerstvý vzduch je důležitý pro celkový komfort v interiéru. Nicméně často v zimě se nám větrat nechce, abychom domů nepouštěli studený vzduch. Důvody pro instalaci lokální rekuperace mohou být různé, nicméně výsledkem je vždy čistý a čerstvý vzduch. Kvalita ovzduší je tak lepší, díky čemuž se snižuje riziko respiračních onemocnění, alergií či astmatu. V podstatě bez práce můžete mít doma stále stabilní teplotu a vlhkost. Prostředí domácnosti je tak zdravější a příjemnější. Úsporný provoz Ačkoli provoz rekuperace není zdarma, nezasáhne váš rozpočet nějak zásadně. Provozní náklady jsou nízké. Investice se vám přitom brzy vrátí. Odvětrávání přijde vhod v létě i v zimě. Zařízení dokáže z interiéru odvádět teplo a využít ho pro předehřátí čerstvého vzduchu, který proudí zvenku. Ve výsledku díky tomu lze i snížit spotřebu energie na vytápění. Snadná instalace Jednou z velkých výhod je, že lokální rekuperace nevyžaduje složitou instalaci. Celý proces je poměrně jednoduchý a nevyžaduje vysoké náklady. Nemusíte provádět rozsáhlou rekonstrukci, abyste mohli zajistit optimální větrání. Díky tomu se zařízení hodí pro novostavby i starší objekty. V tom spočívá důležitý rozdíl oproti centrální rekuperaci vzduchu. Flexibilní řešení K dispozici jsou rozmanité modely, snadno tak vyberete to pravé přesně dle svých potřeb. Obecně se však doporučuje zvolit jednu jednotku pro pokoj o velikosti do 25 m2. Do větších místností je lepší instalovat jednotky dvě. Záleží na vás, pro jaké řešení se rozhodnete. Oblíbeným řešením je umístit jednotku do ložnice, kde zajistí příjemné ovzduší pro zdravý spánek. Další jednu či dvě pak můžete umístit do obývacího pokoje, jelikož jde o místnost, ve které trávíme značnou část dne. Případně se hodí i do dětského pokoje. Nicméně využití má nejen u rodinných domů a bytů, ale i kanceláří a různých komerčních prostor. Praktické tipy Údržba rekuperace vzduchu není složitá, nicméně nabízí se pár praktických tipů, které byste měli znát. Nezapomínejte pravidelně čistit filtry. Jednou za čas je dobré obrátit se na profesionály, kteří zajistí špičkové vyčištění. I když máte vzduchotechniku, je dobré občas i klasicky vyvětrat otevřením oken. A to zejména po vaření či úklidu – vzduch se tak rychleji vyčistí. Krátké a intenzivní větrání přitom neovlivní teplotu v místnosti. V zimě můžete využívat nižší výkon, jelikož není nutná taková intenzita rekuperace. Díky tomu zabráníte zbytečnému úniku tepla. V létě se pak vyplatí zapínat větrání hlavně v noci, kdy je vzduch chladnější. Udržíte tak v interiéru příjemnou teplotu. Moderní technologie Kromě toho, že máte na výběr z různých modelů s odlišným designem a výkonem, můžete se rozhodovat také dle dostupných funkcí. Obecně se jedná o moderní zařízení se snadným ovládáním. Využít lze ovládací panel, ale i ovladač na dálkové ovládání či dokonce chytrý telefon. Hodí se také různé senzory. Ty monitorují kvalitu vzduchu, hladinu CO2 a další parametry – díky tomu může rekuperace fungovat zcela automaticky. Spolehlivou vzduchotechniku, která jde s dobou, naleznete na: https://primavent.cz/. Vzhledem k tomu, že se nabízí různé parametry, dle kterých se můžete rozhodovat, dopřejte si dostatek času na výběr. Díky tomu vyberete optimální model, který zajistí komfortní a zdravou domácnost. Přidat komentář Zdroj foto 1: VisualProduction / Adobestock.com Zdroj foto 2: New Africa / Adobestock.com Lokální rekuperace představuje praktické vybavení domácnosti. Díky ní budete mít doma stále čerstvý vzduch, aniž byste museli otevírat okna. Tato chytrá technologie nabízí řadu výhod a můžete s ní získat i více než příjemné klima.

Čas načtení: 2024-05-27 11:27:07

Dialog o těchto otázkách je důležitý

Neustálé nehody na silnicích odhalují to že lidi je potřeba nahradit za programy a stroje, člověk má své limity fyzické a psychické s tím nejde nic udělat. Zaměstnavatelé potřebují zaměstnance co budou pracovat jako roboti na baterky a tak se jim vyhoví a nahradí se všude lidi v zaměstnání za roboty. Pro nikoho nebude při… Číst dále »Dialog o těchto otázkách je důležitý