Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2021-07-19 08:47:20

Vladimír Šindelář: Snažím se čtenáři předkládat historická fakta tak, aby byla čtivá

Říká o sobě, že spíše než spisovatelem je vypravěčem starých příběhů a autorem literatury faktu. Nedávno odevzdal nakladateli knihu Zmizelé Písecko a připravuje druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů. Působí jako ředitel muzea v Milevsku a jako milovník šermu založil Vladimír Šindelář soubor Collegium 1570, který kromě renesančního šermu dělá i historické tance nebo módní přehlídky renesančních oděvů a příležitostně vystupuje na zámku v Třeboni.   Pocházíte z Písku. Jak jste prožíval období svého dětství? Jaký jste byl kluk a čím jste chtěl být? Úředně vzato, narodil jsem se skutečně v Písku, ale jen proto, že to byla spádová porodnice pro písecký okres. Jinak žiji od svého dětství v Milevsku a patrně zde i dožiji, i když bylo v mém životě několik okamžiků, kdy jsem si říkal, že v tomto městě už nebudu ani hodinu. Jenže krajina dětství se opouští nesnadno… Jako kluk jsem měl vždycky trochu vážnější zájmy než mí vrstevníci. Samozřejmě jsme si hráli na Indiány nebo na Němce a partyzány, ale také jsem už tehdy hodně četl a nebyla to vždycky jen běžná klukovská literatura. Když jsme si třeba hráli na Indiány, měl jsem k tomu obvykle nastudovanou nějakou skutečnou událost, o kterou šlo, třeba historicky doloženou bitvu nebo alespoň dávnou historickou postavu. V dětském věku člověk o budoucím životním povolání ještě moc vážně nepřemýšlí. Vím jen, že mne vždycky fascinovala těžká technika, nejlépe pásová, takže jsem jako dítě snil o kariéře řidiče pásového traktoru. Později jsem už chtěl být spisovatelem. Psaní mne bavilo a školní slohové práce, jichž se mí kamarádi děsili, pro mne byly naopak chvílemi zábavy. Když ale pak skutečně přišel čas rozhodnutí, čím být, z dlouhého rodinného rozmýšlení nakonec vyšla jako vhodná možnost učit se sazečem v tiskárně. Bylo to povolání, které mělo dost blízko ke knihám a tištěnému slovu vůbec, a i když typografové namísto s olověným písmem dnes pracují s počítačovou grafikou, pořád mám pocit, že umím nějaké řemeslo a rukama bych se uživil.   Nejdříve jste se vyučil na typografa, krátce jste pracoval v milevské tiskárně a pak jste řídil jedno z oddělení vojenské tiskárny v Táboře a v letech 1987 až 1997 jste pracoval v oddělení propagace píseckého Jitexu. Mezitím jste vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Jak na toto období vzpomínáte? Na své působení v tiskárnách vzpomínám dodnes s takovou tichou nostalgií. Jednak jsem byl mladý a mládí je vždycky hezké období, a pak, vždycky jsem pracoval v tiskárně a pod mýma rukama vznikaly nějaké viditelné výsledky – knihy, plakáty nebo drobná grafika (pozvánky, svatební oznámení, prostě merkantil, jak se odborně říká). Zároveň jsem v této době začal se svými prvními literárními pokusy, většinou šlo o novinové články. Brněnská knihovnická škola představovala pak logické pokračování mého spojení s tiskem a knihami vůbec. Měl jsem tehdy v Brně navíc hodně kamarádů, protože jsem působil v řadách tamního Klubu vojenské historie a účastnil jsem se jako bubeník rakouské armády každoroční rekonstrukce bitvy u Slavkova. Jezdil jsem tedy do Brna nejen do školy, ale vlastně i za kamarády. Spojil jsem tedy příjemné s užitečným, což se ne každému vždycky podaří.   V 80. letech jste se začal zabývat dějinami katů, poprav, hrdelních zločinů… a začal jste publikovat v časopisech a v novinách. Napsal jste také řadu krimi povídek a později jste začal psát i knihy. Co vás přivedlo k psaní o historii, jak faktu, tak krimi příběhů? To je tak: už od sedmdesátých let minulého století jsem se aktivně věnoval šermu. Nejdřív sportovnímu šermu fleretem v píseckém oddíle, potom historickému šermu v Týně nad Vltavou a v Písku. Tehdy ovšem byla jiná doba a všechny potřebné propriety se vyráběly doma na koleně. Kdo měl pracovat s kovem, vyráběl meče, kdo uměl šít, zhotovoval kostýmy, kdo uměl pracovat s kůží, dělal boty a rukavice. Moje tiskárenská profese se k ničemu takovému nedala využít s výjimkou přípravy plakátů a propagačních tiskovin. Ale protože se o mně vědělo, že se zabývám teorií, byl jsem pověřen hledáním zajímavých soubojových příběhů v archivech a knihovnách, jež by se pak daly scénicky předvést. A tak jsem pátral ve starých archiváliích. Kromě několika soubojových příběhů jsem objevil i množství hrdelních příběhů, které sice nebyly tím, co jsem hledal, ale přesto byly tak zajímavé, že jsem si je dal stranou do šuplíku – bylo totiž škoda nechat je v archivu bez povšimnutí. Když se pak šuplík po čase naplnil, vznikla z toho první kniha a pak už následovaly další. Moje knížky o starých hrdelních případech jsou tedy jakýmsi vedlejším produktem, který mi zbyl po hledání soubojových historií. Ale ani soubojové příběhy jsem nenechal bez povšimnutí, roku 1994 vyšla knížka Šermíři, rváči, duelanti, která se věnuje starému šermu a soubojům, a v roce 2004 pak vznikla na přání vydavatele Velká kniha soubojů, která má skoro 600 stran. Tam jsou však zahrnuty už i některé souboje palnými zbraněmi, tedy nejen šavlemi či kordy.   Knihy Po bitevních polích jižních Čech a Cesty na popraviště vám vynesly dvě ceny E. E. Kische v kategorii Literatura faktu. Publikace Historické příběhy ze staré Šumavy byla oceněna cenou Jaroslava Golla, Velká kniha o soubojích a duelantech obdržela Cenu Miroslava Ivanova a Číši Petra Voka (cenu Jihočeského klubu Obce spisovatelů) jste obdržel roku 2016 za celoživotní dílo. Co to pro vás znamená? Ocenění jsou samozřejmě příjemná, ale člověk by měl vždy zůstat stát pevnýma nohama na zemi. Nedávno jsem zažil situaci, která je nad všechna ocenění. Měl jsem v jedné vesnici na Písecku přednášku o zajímavých atentátech v československé historii. U stolu vpředu seděl starý pán s mladou dámou, a až později jsem se dozvěděl, že to byl senior z Kladna, který dostal od vnučky jako dárek k narozeninám právě tuto mou přednášku. Ta hodná vnučka jej vezla večer z Kladna až na Písecko a zase zpět jen proto, aby si dědeček mohl poslechnout moje vyprávění. Literární ceny jsou krásné, ale tohle je pro každého autora asi cennější…   Úspěšná je série Kriminálních příběhů ze staré Šumavy, která má zatím pět dílů. Bude další pokračování? Pracujete na něčem novém? Co vás inspiruje při psaní? Příběhy ze Šumavy jsem už původně chtěl ukončit, i když by se materiálu ještě našlo dost. Teď jsem odevzdal nakladateli knížku Zmizelé Písecko, která popisuje některé už zaniklé artefakty zdejší historie. A chystám druhý díl odborné monografie o dějinách kordů a rapírů.   Co je vám bližší – psaní historických detektivek nebo literatura faktu, nebo se vám to vyrovnává a vzájemně doplňuje? Historické detektivky moc psát neumím. Jsem autor literatury faktu. Nemám od Pána Boha dar fantazie, abych si uměl nějaký celý příběh vyfabulovat. U mne jde vždycky o historická fakta, která se snažím předkládat čtenáři tak, aby byla čtivá. Spíš než za spisovatele bych se proto označil za vypravěče starých příběhů.     Od mládí se zajímáte o zbraně a také o šerm. Jste zakládajícím členem skupiny historického šermu Kavalír z Týna nad Vltavou. Působil jste v písecké šermířské skupině Rival. A co dnes? Ještě se věnuje šermu, a pokud ano, vystupujete někde? Snažím se šermu věnovat ještě i dnes, i když už jsem to hodně omezil. Už od roku 1992 existuje můj soubor Collegium 1570, který jsem si založil pro radost. Kromě renesančního šermu (proto je tam ten letopočet) děláme i historické tance nebo třeba módní přehlídku renesančních oděvů. Občas vystupujeme na zámku v Třeboni, ale postupně se u mne začínají projevovat neduhy stáří, tak uvidím, co bude dál.   Jaký jste čtenář? Máte oblíbený žánr nebo autora? Přiznávám, že čtu hodně, ale jsem už natolik deformován historií, že mi skoro nezbývá čas na jiné téma. Čtu hodně odbornou literaturu a literaturu faktu, případně i takové autory, kteří psali historickou beletrii a měli k tomu poctivé historické zdroje. Z českých autorů bych uvedl třeba Zikmunda Wintra nebo Miloše V. Kratochvíla (s tím jsem se znal osobně, kdysi jsme scénicky připravili jednu soubojovou epizodu z jeho románu Osamělý rváč). Ze zahraničních autorů mám rád třeba Roberta Merla a některé další.   Řadu let působíte jako ředitel muzea v Milevsku. Co je vaší pracovní náplní?  Dělat papíry. No, teď jsem si udělal legraci, ale je fakt, že dnešní doba je papírováním dost posedlá. Ale ponechal jsem si v muzeu správu fondu historických zbraní a také rád provázím návštěvníky po expozicích. A vzhledem ke své původní profesi připravuji k vydání knihy, které Milevské muzeum vydává na různá historická témata. Už jsme vydali 17 titulů, to na malé městské muzeum není špatné.   Jak rád trávíte chvíle volna? Také s knížkou v ruce? Ano, čtu hodně. Ale stejně rád se toulám kouzelnou jihočeskou krajinou, plnou rybníků…   Vladimír Šindelář se narodil 2. května 1959 v Písku. Vystudoval Střední knihovnickou školu v Brně. Působí jako ředitel Milevského muzea. Napsal několik stovek časopiseckých článků a krimi povídek. Napsal knihy: Cesta na popraviště: I díl – Příběhy z českých zemí, II. díl – Příběhy z Evropy, Historické panoptikum jihočeského zločinu, Hrdelní příběhy táborské, Jihočeský zločin v časech staré monarchie, Kordy a rapíry z českých sbírek 16. – 18. století, Milevsko fotografované tehdy a teď, Paměti pražského kata, Syn pražského kata, Příběhy zpod šibenice, Vraždy něžnou rukou: Hrdelní zločiny žen, které kdysi vzrušily veřejnost, Vražedné příběhy z Čech a Moravy, Židé na Milevsku, Zločiny za časů c. k. monarchie, Toulky Píseckem, Zkažená krev, Šermíři, rváči, duelanti, Velká kniha soubojů, Kriminální příběhy ze staré Šumavy I. – V., Historické příběhy ze staré Šumavy. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-03-04 18:18:09

Ediční řadu Dílo Karla Engliše zahajují vzpomínky na Masaryka

Ediční řada Dílo Karla Engliše přinese nevydané spisy významného národohospodáře a státníka. První publikace této řady a zároveň první svazek Englišových pamětí jsou Vzpomínky na T. G. Masaryka, které vycházejí v tištěné podobě, jako audiokniha i jako e-kniha. Englišovo vyprávění popisuje dobu od roku 1900, kdy se autor s Masarykem setkal poprvé, do roku 1937, ve kterém Masaryk zemřel. S prvním prezidentem Československa prožil Engliš vrcholnou etapu svého života jako vědec i národohospodář. Stal se prvním rektorem brněnské univerzity, šestkrát byl jmenován ministrem financí a v roce 1934 guvernérem Národní banky Československé. „Vztah těchto osobností byl mimořádný, plný vzájemné úcty. Nechyběl v něm ani humor a upřímný zájem o druhého. Z jednotlivých epizod a příběhů se čtenář rovněž dozví mnohé o době, jejím kulturním ovzduší a politickém zákulisí,“ říká Alena Mizerová, ředitelka Nakladatelství Munipress Masarykovy univerzity. Tímto počinem však plány nakladatelství teprve začínají. Ediční řada v sérii Pocta osobnostem zahrnuje odborné i osobně laděné texty, jež čekaly řadu desetiletí v soukromých i veřejných archivech, a také množství unikátních doprovodných materiálů.  V rámci získávání a zpracovávání těchto podkladů Nakladatelství Munipress úzce spolupracuje se všemi zakládajícími členy Spolku přátel Karla Engliše. „Spolek sdružuje zástupce rodiny, akademické obce i lokální patrioty. Každý z nás má ke Karlu Englišovi odlišnou vazbu a každý může přispět jiným způsobem; všechny nás ale těší, že můžeme Nakladatelství Munipress účinně pomáhat v jeho záslužné a náročné práci,“ říká předseda spolku Vít Pokorný. Nakladatelství a spolek nyní společně připravují vzpomínkovou knihu s pracovním názvem Tož poslouchejte, jak jsme budovali republiku. Jejím vydáním v červnu letošního roku chtějí připomenout 60. výročí úmrtí Karla Engliše. Dále se čtenáři mohou těšit mimo jiné na Velkou logiku, stěžejní dílo v Englišově tvorbě i v kontextu ekonomie 20. století. Ukázky lze prolistovat na portálu Munispace. {loadmodule mod_tags_similar,Související}  

Čas načtení: 2020-03-23 06:16:30

Miroslav Pavel: Literární noviny bez investora nepřežijí

Vydavatel Miroslav Pavel hledá investora nebo partnera pro Literární noviny. V opačném případě nevylučuje jejich zastavení, říká v rozhovoru.   Vaše společnost Litmedia převzala vydávání Literárních novin v roce 2009, tedy v době, kdy se i v českých médiích začaly odrážet dopady globální ekonomické recese. Jak vývoj Literárních novin za jedenáct let hodnotíte? Začínali jsme jako týdeník, což se ukázalo jako obtížně financovatelné, především kvůli vysokým nákladům na tisk a redakci. Roční ztráty jsme měli v rozmezí 8-9 mil. Kč. Přešli jsme proto na měsíčník, a to bylo dobré rozhodnutí, protože ztráty se začaly snižovat. Ze dvou důvodů: snížili jsme tiskové a personální náklady a začali jsme dělat speciální přílohy, které se do Literárních novin vkládají. Výsledky za loňský rok ještě nejsou uzavřené, ale vypadá to, že ztráta by mohla být v rozmezí 400-500 tisíc Kč, což je prakticky vyrovnané hospodaření. To je řádově jinde než dřívější ztráty. Je to teď prakticky otázka dalšího zvýšení výnosů.   V čem pomohly speciální přílohy? Pomohly finančně, protože jsme se na jejich vydávání spojili s partnery, kteří je financovali. Jsou to tematické, ne komerční přílohy. Myslím, že jsme tehdy objevili určitou mezeru na trhu. Troufám si říct, že nikdo se tak rozsáhle konkrétním kulturním tématům nevěnoval.   Vedle toho ale pravidelně vydáváte několik svých redakčních příloh. Kolik je to tedy dohromady s přílohami tematickými? Pravidelně vydáváme knižní přílohu Biblio, která se věnuje knižnímu trhu. Pak jsou to přílohy Interview, kde přinášíme přeložené rozhovory ze zahraničního tisku, a také Harmonie života. Věnuje se alternativní medicíně, životnímu stylu a v malé míře obsahuje i komerční inzerci.  Všechny ostatní přílohy vznikají ad hoc, udělali jsme jich minimálně sto. Poptávka po nich je poměrně velká – jsou zaměřené na profily národních literatur, věnovali jsme se např. rakouské, švýcarské, německé nebo čínské literatuře. Ale nejde jen o literaturu, ale také o další kulturní témata. O historii. Je to velmi pracovně náročné, taková příloha se připravuje i půl roku. Je potřeba vymyslet téma, najít partnera a autory a pochopitelně na ni sehnat finance. Partnery jsou většinou nadace nebo ambasády. Například u současné německé literatury to byl Česko-německý fond vzájemné spolupráce a Goethe-Institut, švýcarskou přílohu jsme připravili za podpory nadace Pro Helvetia, která propaguje Švýcarsko v zahraničí. V přípravě máme teď nejméně tři tematické přílohy tohoto typu.   Většina tištěných médií bojuje především v posledních letech s klesajícími prodeji. Jak se v případě Literárních novin vyvíjel prodaný náklad? Literární noviny tiskneme stále v nákladu deset tisíc kusů, z ekonomického pohledu je to málo. Bezproblémové financování z prodeje novin by vyžadovalo, abychom prodávali minimálně 12 tisíc výtisků. K dosažení takového cíle nám ale chybí vydavatelské struktury.   To znamená, že pro financování Literárních novin jsou dnes důležitější partneři, se kterými se spojujete na přílohách, o kterých jste mluvil, spíš než příjmy, které získáte od předplatitelů? Ano, podíl příjmů od partnerů je vyšší než od předplatitelů a z volného prodeje. Loňské zlepšené výsledky souvisejí také s tím, že jsme těchto příloh vyrobili víc.   Hrají nějakou roli ve financování Literárních novin jejich webové stránky? Menší příjmy z webu máme, ale zatím nepokryjí ani personální náklady na web. Uvažovali jsme o tom, že bychom část webu zpoplatnili, ale nejsem si jist, že by to fungovalo. Ještě jsme to nerozhodli. Je to obecně složité, názorových webů je hodně. Web ale určitě svůj význam má.   Ještě v předloňském roce jste vkládali knižní přílohu Biblio do regionálních mutací Deníku skupiny Vltava Labe Media. Mělo to odezvu? Experimentovali jsme s tím, jak zvýšit zásah. Zadavatelé, kteří inzerují v příloze Biblio, požadují, aby se příloha dostala k většímu počtu lidí. Zkoušeli jsme ji proto vkládat do Deníku (vychází v nákladu 110 tisíc kusů, pozn. red.). Inzerenti ale zase argumentovali tím, že čtenáři Deníku nejsou ti, kteří si často kupují knihy. Nevím, díval jsem se do dat Media projektu, který analyzuje sociodemografické profily čtenářů, a nemyslím si to.  Poté jsme vkládali Biblio do Lidových novin. Nakladatelům se to líbilo, ale na inzerci to mělo velmi malý vliv. Nerozumím tomu, protože Lidovky jsou velmi kvalitním deníkem. Vklad je pro nás nákladná záležitost a ekonomicky nám to nevycházelo, tak jsme to ukončili. Můj dojem je, že to souvisí s celkovou situací na knižním trhu. Dochází k masivní koncentraci nakladatelů i knihkupců. Zejména ti menší pak začínají bojovat o přežití.   Veškeré ztráty z vydávání pokrýváte sám? Podle informací ve výroční zprávě byla kumulovaná ztráta v roce 2017 asi 60 mil. Kč. Je to tak, jsou to všechno moje „bývalé“ peníze, které jsem vydělal jako spolumajitel Economie.   Ministerstvo kultury nedávno zveřejnilo seznam kulturních periodik, kterým pro letošní rok udělí státní podporu. Literární noviny si pro letošek nepožádaly. Podporu pro rok 2019 ale nezískaly proto, že podle odůvodnění komise „časopis nevykazuje ztrátu, dotace ze státního rozpočtu mohou být uvolněny pouze pro ztrátové projekty“. Jak si to vysvětlujete? Co k tomu říct? Ztrátu jsme v okamžiku podání žádosti měli, i když se trvale zmenšovala. Argument, že jsme na tom dobře, je proto legrační. Nebo argument, že málo píšeme o literatuře. Biblio podle tvrzení úředníků nejsou Literární noviny. To je ale nesmysl, Biblio je pravidelnou součástí Literárních novin. Na jednání komise jsem předloni byl a měl jsem z něho velmi rozpačitý dojem. Polovina naslouchala, z druhé poloviny čišela téměř nenávist. Poslední ministr, který nám něco dal i přes negativní stanovisko příslušné komise, byl ministr Herman. To je možná trochu paradoxní, protože s církvemi jsme nezacházeli kolem restitucí zrovna v rukavičkách. Nedávno jsme se náhodou potkali a srdečně jsme se tomu společně zasmáli.   Příjmy na základě spolupráce s kraji nebo s jinými veřejnými institucemi ale čerpáte… Nejedná se přímo o dotace. Nabízíme konkrétní projekty příloh, které pak oslovená instituce zaplatí ze svého rozpočtu. Když se projekt nelíbí, nic nedostaneme. Je to cenný příspěvek, ale celé náklady pokrýt samozřejmě nemůže.   Jaké roční náklady jsou zapotřebí k tomu, aby vydávání Literárních novin nebylo ztrátové? Ročně by bylo potřeba zhruba 12 milionů Kč, abychom byli schopni financovat i určitý rozvoj. Jde především o personální náklady, náklady na tisk, marketink, distribuci a nájem.   A z klasické komerční inzerce nemáte žádné příjmy? Docela funguje inzerce v příloze Harmonie života. Kromě alternativní medicíny jde také o galerie a aukční síně. Klasická imidžová inzerce „Kupte si auto!“ u nás není.   Proč? Kvůli tomu, že Literární noviny vychází v malém nákladu? Malý náklad v kombinaci údajně s tím, že nemáme cílovou skupinu, kterou by inzerenti chtěli oslovit. Jednou za dva roky si děláme vlastní čtenářskou anketu a vyplývá z ní, že máme atraktivní čtenáře. Lidi středního věku, vzdělanější, kteří mají velmi slušné pozice na úrovni středního a vyššího managementu, většinou mají vyšší než průměrné příjmy. Takže by je inzerce tohoto typu mohla oslovit. Myslím, že agentury i klienti jdou cestou nejmenšího odporu a nehledají neběžný typ médií.   Nevadí inzerentům to, že jste se rozhodli spolupracovat s čínskými novinami na spolupráci několika příloh a textů o Číně? Předloni nás oslovily velké čínské noviny Kuang-ming ž-pao, které se zaměřují na kulturu a vědu, jestli bychom nechtěli spolupracovat. Výsledkem bylo, že jsme loni udělali několik tematických příloh o současné čínské literatuře, výtvarném umění o čínském vývoji za posledních čtyřicet let, ale třeba také o čínském čaji. Čína se za uplynulých čtyřicet let stala supervelmocí, do velké míry odstranila chudobu a myslím si, že bychom se měli zabývat tím, proč se tak stalo a jak toho dosáhla. Bohužel, česká politická scéna je rozdělená na lidi typu profesorky Lomové, nebo senátora Fischera, kteří Čínu zásadně odmítají, a na druhé straně na lidi kolem prezidenta Zemana, kteří Čínu respektují, ale nedokážou širší veřejnosti svůj postoj důvěryhodně vysvětlit. A to také není optimální. Chybí tady věcný pohled na Čínu, o který jsme se pokusili. Zle jsme to ale pocítili. Vedlo to i k tomu, že někteří klienti s námi kvůli tomu nechtěli spolupracovat. Jakýkoli výpadek je pro nás nepříjemný. Když pročítám například německé politologické publikace, které se Číně věnují, tak vidím, že to nejsou žádní obdivovatelé Číny, ale respektují, že je velká a úspěšná. Měli bychom pochopit, proč to tak je a jak s Čínou vycházet.   Ve výsledku vám ale tato spolupráce nepomohla? Ne. Nějaké peníze jsme z toho měli, ale efekt byl spíš negativní Původně bylo v plánu ve spolupráci pokračovat i letos, ale nakonec jsme se nedohodli. Jako téma jsme například navrhovali čínskou kinematografii. Je to nesmírně velké odvětví. V ateliérech v Číně natáčejí kromě místních filmů i mnozí zahraniční producenti. My jsme chtěli toto téma představit formou reportáže. Představa čínské strany byla pojata spíše ideologicky, tak jsme se nedohodli.   Když se podíváte zpět na jedenáct let, co vydáváte Literární noviny, a srovnáte je s řízením vydavatelství Economia a Vltava Labe Media, které jste předtím vedl, tak co je náročnější? Vydávat specializované periodikum nebo deníkové tituly, navíc v době, kdy se trh proměňuje? To jsou nesrovnatelné věci. Náš hlavní problém je, že máme jeden malý titul, ale musíme mít strukturně stejné vybavení jako větší vydavatelé – mít někoho, kdo dělá inzerci, distribuci nebo web. Ale protože titul je tak malý, tak režijní náklady jsou příliš vysoké. Není to ani v tom, že titul je specializovaný. Economia měla řadu specializovaných titulů, ale kombinace velkých titulů, které nesou hlavní režijní zátěž, a malých, funguje. U nás fungovat nemůže.   Co by vám pomohlo? Pomohla by nám spolupráce s velkým vydavatelstvím. Několikrát jsem se o to pokoušel, ale velcí vydavatelé z toho mají obavy.   Proč? Nevím přesně. Když jsem o tom jednal s jedním výkonným manažerem, zeptal se mne, co by z toho měl. Literární noviny nikdy nebudou vysokonákladovým titulem, ale mohou vhodně doplnit portfolio vydavatelství. A nabízejí poměrně dost možností marketinkové komunikace, kterou my sami těžko můžeme využít. Různé konference, čtenářské soutěže, besedy. Nechci nikoho podezírat, ale je v tom možná trošku politická obava. Nejsme názorově klasický mainstream a naše články a rozhovory se snaží obrážet celé spektrum názorů. A to se dnes zrovna nenosí. Zkoušel jsem všechny velké vydavatele, ale nedospěli jsme k dohodě. Pro mě osobně bylo těch jedenáct let trochu zábavou, vrátil jsem se k psaní a k překládání. Už to ale takto nebude udržitelné, pokud se nepodaří najít někoho, kdo by převzal moji roli investora i vydavatele, nebo pokud se nepodaří včlenit Literární noviny do většího vydavatelství.   Myslíte, že jste vnímáni jako levicové médium? Nemyslím si, že jsme levicoví, to se traduje z dob Jakuba Patočky (bývalý šéfredaktor Literárních novin, pozn. red.). Pokud jsme levicoví, tak levicoví konzervativci. Spíš se na řadě věcí domluvím s Václavem Klausem než s lidmi kolem sociální demokracie.   Pokud by se nějaký investor nebo partner objevil, jste ochoten se z vydávání úplně stáhnout? V příštím roce budu mít 80 let. Jsem ještě aktivní, ale věk se už začíná hlásit. Ano, byl bych ochoten z vydávání vystoupit. Během letošního roku to musím rozhodnout, už se mi nechce do novin dávat velké peníze. Nevylučuji ani to, že Literární noviny zastavím. Ve své historii ostatně měly etapy, kdy nevycházely. Je možné, že na chvíli zmizí a až bude společenská poptávka, tak se můžou znovu objevit. Svět je stále složitější. Týká se to kultury, ekonomiky, vědy a samozřejmě politiky. Zatím nevidím na českém trhu titul, který by se programově pokoušel tuto situaci reflektovat. V tom je stále trvající šance pro Literární noviny.   Bylo by řešením výrazně změnit obsah a profilaci Literárních novin? Změny obsahu zvažujeme průběžně. Každé číslo je svým způsobem originál. Velmi často přemýšlím o tom, jak noviny rozvíjet. Souvisí to i s novináři. Je málo těch, kteří jsou ochotni věnovat textům více času. Pokoušeli jsme se třeba získat české spisovatele, aby pro nás psali reportáže. Neměli o to zájem. Je to pracné. Podařilo se nám rozšířit redakční kolektiv o Přemysla Houdu z Lidových novin, který bude v tomto směru zřejmě posilou, nebojí se náročnějších témat, včetně zajímavých rozhovorů.   Je u nás vůbec publikum, a tedy prostor pro takový titul? V Česku je řádově jeden milion lidí s vysokoškolským vzděláním. Odhaduji, že takových 250-300 tisíc lidí by mohlo mít zájem o sofistikovanější pohled na kulturu, svět a politiku. Za těch jedenáct let se podařilo značku Literárních novin oživit, dostat ji znovu po různých peripetiích do povědomí čtenářů. Je to určitě dobrý základ pro jejich další existenci. A znovu zdůrazňuji: Svět kolem nás bude stále komplikovanější. Najít si v něm místo jako jednotlivec i jako společenská entita – například Česká republika – bude čím dál tím složitější. Kvalitní měsíčník v tom může sehrát, jak je vidět například na trzích v západní Evropě, docela zajímavou roli.   Miroslav Pavel začínal jako ekonomický novinář deníků Práce a Mladá fronta, byl vyloučen z KSČ pro nesouhlas s okupací. V letech 1988–89 byl mluvčím vlády, patřil k hlavním poradcům tehdejšího premiéra Ladislava Adamce. V prosinci 1989 byl krátce ředitelem Československé televize. Na jaře 1990 založil společnost Economia a byl jejím generálním ředitelem. Od června 2008 se stal generálním ředitelem tehdejšího vydavatelství Vltava Labe Press. Z této pozice odešel v roce 2011. Vydávání Literárních novin převzal od června 2009.   Autorka je šéfredaktorkou zpravodajského webu MediaGuru, který se zaměřuje na reklamu, média a marketing. Rozhovor původně vyšel na tomto webu. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-03-08 20:27:28

Boris Buden: Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus

Tento muž patří k evropské intelektuální elitě, a přesto ji usvědčuje z krátkozrakosti. Zpochybňuje pojem populismus, a přesto věří, že by s budoucností měla experimentovat masa. Současně tvrdí, že ve vztahu k budoucnosti jsme bezmocní, a proto měníme minulost. Paradox na paradox.     V těchto dnech si připomínáme třicáté výročí revoluce (rozhovor byl natočen v listopadu 2019, pozn. red.). Co bychom si měli připomínat a co oslavovat? Na takovou otázku by vám různé společnosti – i různé jejich části – odpověděly různě. Guardian nedávno uveřejnil velice zajímavé výsledky výzkumu mínění lidí žijících v bývalých východoevropských komunistických zemích, dnes členských státech Evropské unie. Většina z nich sice hodnotila postkomunistický vývoj pozitivně, ale do budoucna hleděla s obavami. Nebyli si jisti směrem, kterým se jejich země vydaly.   Start dobrý, na trati bloudění? (smích) Ale je to jen průzkum. Kdybyste se v roce 1938 v nacistickém Německu zeptal Němců, co je lepší, zdali Výmarská republika, nebo Hitler, pravděpodobně by vám řekli, že za Hitlera je to mnohem lepší. Nebo položte dnes Rusům otázku: Je lepší Putin, nebo byl lepší Jelcin? Jakou dostanete odpověď? Myslím, že vám řeknou, že Putin je mnohem lepší. Záleží ale taky na tom, koho se ptáte, protože v každé zemi jsou vítězové i poražení.   Nemáte jednodušší odpověď? Mám dlouhou paměť. Byl jsem v Praze na počátku osmdesátých let, takže z mé zkušenosti mohu říci, že vidím zlepšení.   Spíš jsem myslel, že byste mohl říci něco v tom smyslu, že je to dnes lepší, protože máme svobodu nebo protože můžeme volit, koho chceme. Je to o dost složitější.   Proč? Protože bychom neměli mluvit jen o Česku nebo jen o postkomunistických zemích. Měli bychom – po třiceti letech od oněch událostí už to snad není zločin – hovořit o Evropské unii a globálním kapitalismu, a ten je v krizi. Před deseti lety jsme měli jednu finanční krizi a s největší pravděpodobností směřujeme ke druhé. A Evropská unie je rovněž v krizi. Napadlo někoho před třiceti lety, že se může Evropská unie rozpadnout? Že může nastat brexit?   Časy se mění. Časy se strašlivě mění. V roce 1990 si všichni mysleli, že nás čeká skvělá budoucnost, že stačí zkopírovat recepty západních rozvinutých zemí a že všechno v našich zemích bude v nejlepším pořádku; že už nebude žádná krize a že se naše děti budou mít báječně. Všichni jsme se na tento svět těšili. Tento pocit jistoty je pryč; budoucnost je nejistá. Nevíme, zdali přežije Evropská unie, nevíme, zdali přežije globální kapitalismus; je mimochodem docela reálná možnost, že nepřežije. To vše se děje ve chvíli, kdy k evropským břehům připlouvají tisíce a tisíce migrantů, uprchlíků, kteří se zoufale snaží proniknout na kontinent a zlepšit trochu své životy. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Ale svobodu přece máme. To ano, to jistě. (smích)   Ještě se vraťme k uprchlíkům… …omlouvám se, že vás přerušuji, ale když o nich mluvíme v Česku, měli bychom si možná vzpomenout na rok 2003 a na to, že to byl například i Václav Havel, kdo podpořil intervenci do Iráku.   Oplatím stejnou mincí: Mluvíme-li v Česku třicet let po revoluci, měli bychom oslavovat Václava Havla? Nevím… (přemýšlí) Je pro mě poměrně nepříjemné být třeba už jen na Letišti Václava Havla, je to podivný pocit… Jsem rozpačitý ze všech těch malebných obrázků zobrazujících svobodomyslné jedince vzpírající se totalitarismu a užívající si hudbu Lou Reeda.   To je docela pěkný obrázek. Nádherný.   Mluvíte ironicky. Nemýlím-li se, Václav Havel měl dokonce příležitost vyslechnout si koncert Lou Reeda v Bílém domě, a nemýlím-li se, jistě si ho skvěle užil a já mu to přeji, jenže rozhodnutí, která učinil poté, co si tento koncert užil, měla strašlivé, ne-li katastrofické důsledky pro nemalou část světa; a Evropa teď čelí v podstatě jen tomu, co i někteří její političtí vůdci – například svobodomyslný Václav Havel poté, co si poslechl Lou Reeda – způsobili. Víte například, kolik migrantů uvízlo v Bosně, na bosensko-chorvatských hranicích? Je jich pěkná řádka tisíc. Je Bosna viníkem toho všeho? Já si to nemyslím. Viníci jsou ti, kdo učinili rozhodnutí. Proč nenesou následky? Někteří činí rozhodnutí, někteří nesou důsledky.   Tak to bylo vždy. To je sice pravda, ale nemyslíte, že jsme na tom dost špatně, když o něčem, co je pro demokracii natolik zásadní jako suverenita lidu, můžeme jen cynicky utrousit, že to nelze realizovat? Asi to ale neplatí obecně. Třeba německá politická elita – a možná dokonce i německý elektorát – si stále ještě může myslet, že suverénní rozhodnutí činí, ale to například ani v nejmenším není případ takových Řeků.   Nebo Chorvatů? Něco vám – jako člověk pocházející z Chorvatska, na což teď bezpochyby narážíte – řeknu. Byl jsem teď na jedné konferenci veřejných intelektuálů v Sacharovově centru v Moskvě a mluvil jsem tam trochu i o Chorvatsku a zmínil zjevnou skutečnost, že reálným mocenským centrem v této zemi není chorvatský parlament ani chorvatská vláda, ale americká ambasáda. To tam jsou činěna nejvýznamnější rozhodnutí; spolu s Evropskou unií je americká ambasáda nefalšovaným suverénem Chorvatska. To je prostý fakt, ostatní je doprovodný program. Okamžitě poté, co jsem to řekl, mě ruská inteligence onálepkovala jako levičáka. V centru Moskvy… V ruských liberálních kruzích se o Spojených státech kriticky hovořit asi nesmí, a porušíte-li bonton, jste extrémně nebezpečný levičák. Byla to pro mě moc hezká zkušenost, byť předpokládám, že podobnou bych získal i v menších východoevropských postkomunistických zemích. Nad tím se dá asi i mávnout rukou, ale jen tehdy, pokud systém funguje, pokud se nic moc zvláštního neděje; jenže to není náš případ. Dnes – v čase globálního neoliberálního kapitalismu a klimatické změny – je v sázce příliš mnoho na to, abych nad tím mávl rukou. Dnes je třeba bojovat za záchranu důstojného života.   Může být zachráněn? To je otevřená otázka.   Ale naději máte. Vždy je naděje. Doufám v politizaci mas a mladých lidí.   Mladí lidé… Každý říká „mladí lidé“… Myslím, že je chimérou hledat spásu v mládí. Možná.   Je-li otázka záchrany důstojného života otevřená, co nám hrozí, pokud se naděje na jeho záchranu nerealizují? Nástup nikoli konzervativních pravicových řešení, to by nebylo tak strašné, ale nástup hluboce antidemokratických řešení.   Někteří lidé dnes mluví v souvislosti s Trumpem přímo o fašismu. S tím mám trochu problém. Je Trump postfašista nebo nový fašista nebo starý fašista? Nevím… Spíše bych řekl, že nastal pohyb směrem k novému typu autoritářské politiky, která je dnes nazývána populismem.   Slovo populismus se vám v tomto smyslu zamlouvá? Slovem populismus elita častuje masy, když je viní…   …z hlouposti… …z toho, že ji nenásledují. Ale ještě mi dovolte pár slov obecně k populismu. Není to vhodný pojem. Co nám vnucuje? Že je tu nějaká střední cesta a že nalevo od ní je levicový populismus, napravo pravicový populismus… Oba jsou v tomto smyslu stejně špatné, neboť řeší problémy bez racionální expertízy, jinými slovy se tím říká, že je řeší bez racionálně uvažující elity. Tato střední – de facto technokratická – cesta, tato myšlenka demokracie mající společenskou základnu ve středních vrstvách, jež jsou subjektem racionality, vlády práva a ochránci stability, je vlastně docela nová. Nezapomínejme přitom na to, že v rozvinutých zemích neoliberální kapitalismus ničí právě tyto střední vrstvy a že se v nich propast rozprostírající se mezi bohatými a chudými zvětšuje. To je velice nebezpečné. Výsledkem toho všeho je třeba takzvaný populista Viktor Orbán v Maďarsku…   …nebo takzvané populistické hnutí Podemos ve Španělsku, nebo třeba takzvaný populista Bernie Sanders ve Spojených státech. Jinými slovy, nenadužívejme pojem populismus – je využíván elitou k tomu, aby si udržela moc a mohla rozhodovat o věcech, o kterých rozhoduje ráda. To slovo nám má říci, že masy mají špatnou ideologii, že činí špatná rozhodnutí a že by udělaly nejlépe, kdyby se podvolily standardním řešením, nebo mlčely.   Vzedmutí tohoto takzvaného populismu je zjevným symbolem krize liberální demokracie. Zjevným symbolem.   Máme z toho, že je liberální demokracie v krizi, mít radost, anebo se máme bát, co přijde po ní? Obojí. Před třiceti lety se lidé do budoucna dívali s optimismem. Věřili, že krize patří minulosti, že nastává éra růstu všeho – svobody, ekonomické prosperity… S tím je, jak jsem už řekl, konec. Krize přichází, a krize bohužel může vyústit všelijak. Může skončit válkou, opuštěním základních standardů vlády práva. Já vím přesně, o čem mluvím. Pamatuji si na rozpad bývalé Jugoslávie. To bylo také jedno takové vyústění krize. Vzpomínám si, že někteří lidé v této krizi – na jejím počátku – spatřovali naději; mnozí byli přesvědčeni, že z ní vzejde něco dobrého, jenže nevzešlo. Ještě jednou mi dovolte zopakovat: Nehrajme s elitou hru s populismem. Nenechme elitu, aby s využitím tohoto slova udržovala status quo. Současný systém je třeba radikálně změnit.   Předpokládám tedy, že existuje nějaká alternativa k současnému systému? Alternativy neexistují.   Pak nevím, jak změnit systém. To, že si nemyslím, že existuje nějaká laboratoř, ve které by chytré hlavy testovaly a vynalézaly alternativy, přece ještě neznamená, že musím bránit status quo. Budoucnost je otevřená, nelze ji plánovat předem. Experimentujme.   Kdo, když ne chytré hlavy, by měl přijít s alternativou? Masa, tedy právě ti, které pojem populismu vylučuje z debaty; ti by snad mohli vytvořit lepší svět.   Jak chcete tyto masy oslovit? Podívejte se na Trumpa – tomu se to daří velice dobře. Totéž platí třeba pro Putina, pro Orbána…   …jinými slovy, tyto masy se daří mobilizovat pravicovým politikům, ne těm levicovým; ti prohrávají. Mluvíme-li o krizi, je třeba doplnit, že mluvíme o krizi levice.   Změňme téma a ještě jednou se vraťme k výročí československé revoluce. Jak si vysvětlujete, že Češi po necelých třiceti letech od pádu komunistického režimu vynesli ve volbách do funkce premiéra bývalého člena komunistické strany Andreje Babiše? Co značí tato volba? Babišův příběh není výjimečný. Zapomněli Češi volbou Babiše na komunistický totalitarismus? Já si to nemyslím. Nezapomněli, ale mají jistý pocit kontinuity; zpochybňují revoluci jako událost, která vše staré smetla…   …to je ale přece jádro definice revoluce, alespoň té slovníkové. Revoluce je absolutní diskontinuitou. Staré je mrtvé, rodí se nové. Zlom, přerod… Tak se to dosud prezentovalo. Je to ostatně docela přirozené. Kontinuita není tak zajímavá jako óda na radikální diskontinuitu. Já to chápu, ale protože leccos vím o bývalé Jugoslávii, tak bych rád řekl, že jsem si plně vědom kontinuit dokonce i v takové záležitosti, jakými jsou neoliberální politiky; vždyť ty byly součástí – bytostnou součástí! – jugoslávské „socialistické“ ekonomiky. Ale jak říkám, já chápu všechny ty porevoluční teze o hlubokých a nepřekročitelných propastech mezi centrálním plánováním a tržní ekonomikou. Ti, kteří je vedou, se totiž cítí lépe. Co je ale vlastně společnost? Existuje dnes ještě něco takového? A co je ekonomika? Je ekonomika jen věcí růstu, anebo má ekonomika lidem sloužit a přispět ke kvalitnějším životům? Lidé si tyto otázky začínají znovu pokládat, a kdo ví, možná, že právě takové otázky jsou důvodem zvolení bývalého komunisty. Babišův úspěch není – alespoň si to se svou omezenou znalostí českého prostředí nemyslím – pouhopouhým výronem nostalgie po komunistické minulosti, mám pocit, že je symptomem nepotlačitelnosti jistých kontinuit, jistého tázání, které o sobě dává vědět právě prostřednictvím takovýchto symptomů. Zdá se mi zjevné, že lidé potřebují silnější pocit bezpečí. Bojí se o sebe i o své děti a jejich budoucnost, a to kvůli globálnímu kapitalismu, který se vyvinul tak, že děsí. Zprivatizujme všechno a nechme se neviditelnou rukou trhu nést ke světlým zítřkům! Věří tomu dnes – po třiceti letech – ještě někdo?   Vrátím se k otázce, kterou jste před chvilkou sám položil: Existuje dnes ještě něco takového jako společnost? Vím, že jste o tom psal v knize Konec postkomunismu, ale mohl byste svou tezi vysvětlit? Vždy v této věci cituji experta nad jiné povolaného – Margaret Thatcherovou. Ta v osmdesátých letech řekla, že nic takového jako společnost není, že jsou pouze jedinci a rodiny. Thatcher nebyla socioložkou, neteoretizovala, byla političkou, ženou praxe. Jejím větám je třeba rozumět performativně. Na společnost nejprve tvrdě zaútočila a poté, co se její útok zdařil, a společnost byla po jejích zásazích v troskách, vyhlásila, že společnost není; měla samozřejmě pravdu.   Ale dnes běžně slovo „společnost“ používáme. Asi tedy něco takového být musí, jinak bychom mluvili z cesty. Tím slovem máme dnes na mysli nějaký druh identitární komunity, třeba národ.   Ale nejen to, třeba tím také máme na mysli soudní systém… …založený na liberálním pojetí vlastnického individualismu. Jedince dnes chápeme jako jednu ze smluvních stran uzavírajících společenskou smlouvu a jako takovému je mu přiznána rovnost před zákonem. Jenže to je problém, protože takovou liberální představu rovnosti přesvědčivě zpochybnila třídní, feministická i postkoloniální kritika. Ale jistě, mnozí z nás stále věří ve společnost založenou na rovnosti před zákonem; věří, že lze vypěstovat společenskou soudržnost či solidárnost bez čehokoli dalšího.   Je to o institucích, o spolcích, stavovských či pracovně-právních organizacích? Je to i o institucích, ale je to také o krizi národního státu v globálním kapitalismu.   Národní státy jsou dnes slabé? Neřekl bych, že jsou tak slabé. Jde-li o co nejlevnější prodej pracovní síly na globálním trhu, jsou velice silné – a úspěšné. Kapitál přitahovat umí velmi dobře. A silné jsou i jindy. Třeba dokážou učinit natolik silné rozhodnutí, že vyšlou své vojáky do Afghánistánu, do války, kterou není možné vyhrát; přesto, nemýlím-li se, i vaše země své vojáky do této země vysílá. Jinými slovy, národní státy jsou velice silné – v největších hloupostech. Slabé jsou v takových maličkostech, jako je třeba zdravotní péče…   Je globalizace hrozbou? Globalizaci se nelze vyhnout. Návrat k suverénnímu národnímu státu je iluze.   Podle Trumpa ale nadešel čas patriotů, návratu k národnímu státu. Patrioti jsou dnes všude. Ale opakuji – návrat je iluze. Je to politická rétorika.   Ta je ale pro některé lidi tišícím prostředkem na chaos moderního světa, ve kterém se cítí nejistě. Pro některé lidi to tišící prostředek skutečně je, ale nezapomínejme, že Trump je obojí. Trump je nejen odpovědí na chaos, Trump současně chaos plodí. Je ztělesněním utopie národního znovuzrození, návratu ke starému pořádku, suverenitě, moci, impériu. V globální situaci vytvořené neoliberalismem je však takováto obroda možná jen násilím. To bychom si měli vždy uvědomit. Mluvíme-li o touze po návratu do minulosti, dovolte mi trochu odbočit. Společnost byla dlouho chápána jako forma společenství definovaná společnou budoucností. Lidé byli sociální bytosti hledící dopředu – na to, co přijde. Platí to ještě? Já si to nemyslím. To, co zbylo ze společnosti, se mnohem více zajímá o minulost a přetváří ji. V jedné své eseji píši, že jiná minulost je opravdu možná, že máme takřka absolutní svobodu měnit to, co bylo, jenže problém je, že nemáme šanci změnit cokoli podstatného na tom, co přijde. Ztratili jsme tu schopnost. A tak se obracíme do minulosti a produkujeme nejrůznější nové a krásné minulosti, měníme je dle svých představ; tím obrozujeme své politické identity. Viktora Orbána můžeme mimochodem zredukovat na komplex traumatických problémů maďarských dějin posledních sta let. {/mprestriction}  Boris Buden (*1958, Garešnica) je chorvatský kulturní kritik a filozof. V roce 1990 v Záhřebu založil časopis Arkzin, do chorvatštiny přeložil několik děl Sigmunda Freuda. Své eseje zveřejňuje v časopise Zeitschrift für Psychoanalyse und Gesellschaftskritik, Literatur und Kritik a v kulturní revue Springerin. Je autorem řady knih, například Der Schacht von Babel. Ist Kultur überzetzbar? (2004). Česky vyšlo: Konec postkomunismu. Od společnosti bez naděje k naději bez společnosti (Rybka Publishers 2013). V současnosti je hostujícím profesorem na Bauhaus Universität ve Výmaru. Žije v Berlíně a ve Vídni.

Čas načtení: 2025-07-10 16:58:55

České aerolinie a.s. [1994-2024]

Autor: Aubi Datum: 10.07.2025 16:58:55 Název:Name:České aerolinie a.s.České aerolinie a.s.Originální název:Original Name:České aerolinie a.s.Historie názvů:History of Names: 06.10.1923-01.01.1949 Československé státní aerolinie01.01.1949-23.01.1953 Československé aerolinie, n.p.23.01.1953-01.08.1956 Hlavní správa civilního letectví Československé republiky-Československé aerolinie01.08.1956-01.08.1992 Československé aerolinie s.p.01.08.1992-18.11.1994 Československé aerolinie a.s.18.11.1994-DD.MM.RRRR České aerolinie a.s. 06.10.1923-01.01.1949 Československé státní aerolinie01.01.1949-23.01.1953 Československé aerolinie, n.p.23.01.1953-01.08.1956 Hlavní správa civilního letectví Československé republiky-Československé aerolinie01.08.1956-01.08.1992 Československé aerolinie s.p.01.08.1992-18.11.1994 Československé aerolinie a.s.18.11.1994-DD.MM.RRRR České aerolinie a.s.Obory výroby:Production Subjects: aerolinie airlinesSídlo hlavního závodu:Headquarters: 06.10.1923-DD.MM.RRRR Praha / 06.10.1923-DD.MM.RRRR Prague / Názvy a sídla poboček:Subsidiary Name and Location:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Vznik:Founded:06.10.1923 06.10.1923 Zánik:Cancelled:DD.MM.RRRR DD.MM.RRRR Produkty:Products:DD.MM.RRRR-DD.MM.RRRR Poznámka:Note: 26. října 2024 ukončení činnosti -Zdroje:Sources: or.justice.czor.justice.czor.justice.czor.justice.czwww.caa.gov.czwww.caa.gov.czhttps://cs.wikipedia.org/wiki/České_aerolinie

Čas načtení: 2019-11-14 06:57:38

Můj výlet do politiky. Události roku 1989 očima mluvčího Štrougalovy a Adamcovy vlády

„Kde jsi byl, celý den jsem tě sháněl?“ obořil se na mne Stanislav Rázl, vedoucí úřadu předsednictva federální vlády o přestávce v tehdejším Smetanově divadle. „Byl jsem v Českých Budějovicích na reportáži,“ odpověděl jsem trochu zaraženě. „Přijď za mnou zítra do kanceláře,“ zazněla rezolutní odpověď. Co se, proboha, děje? Stanislava Rázla jsem samozřejmě znal, protože s mým otcem poměrně dlouho spolupracovali na tehdejším ministerstvu chemického průmyslu. A já jsem s nimi, jako školák, občas jezdil o prázdninách na služební cesty. Ale to už je dávno, říkal jsem si.  Druhý den se vše poměrně rychle vyjasnilo. Poté, co jsem odmítl skleničku koňaku (v deset hodin gentleman přece ještě nepije), jsem se dozvěděl, že odchází šéf tiskového odboru vlády František Kouřil a předseda vlády Lubomír Štrougal mi nabízí, abych jeho pozici převzal. A nejen to: chce prý federální kabinet informačně více otevřít. Perestrojka – bylo to tehdy tak kouzelné slovíčko. Připadalo mi to legrační. Já, novinář, navíc s docela slušným kádrovým škraloupem (tzv. vyškrtnutí z KSČ po prověrkách po roce 1968), mám najednou mluvit za vládu? A navíc jsem vůbec nevěděl, jak se to dělá. Jsem zvyklý se poměrně rychle rozhodovat, a tak jsem kývl. Počátkem ledna 1988 jsem vstoupil hlavním vchodem do budovy předsednictva vlády a ocitl se v předsíni docela slušně velké politiky. Premiér Štrougal se se mnou nijak zvlášť nevybavoval. „Udělej návrh, jak by vláda měla o své činnosti lépe informovat!“ A nechal mne jít. Všechno začalo zostra. Počátkem ledna přijel na návštěvu Československa na pozvání federální vlády kancléř Kohl. A předtím, jak to bylo zvykem, se Štrougal sešel s tehdy západoněmeckými novináři. Vše probíhalo standardně: otázky, odpovědi. Kamery už zhasly, premiér vstal a odcházel z místnosti. Ve dveřích se najednou otočil a k novinářům, kteří už schovávali magnetofony a bloky, řekl: „Víte, já jsem z jižních Čech, a po válce jsem jako student jezdil na běžkách na Šumavě do Bavorska na pivo a s bavorskými dědky jsme tam v jedné hospodě klábosili o životě. A tak by to zase mělo být!“ Otočil se a zmizel za dveřmi. Novináři se mne vrhli. „Co tím chtěl pan premiér říci?“ Asi jsem trochu koktal, ale vymáčkl jsem ze sebe alespoň: „Slyšel jsem to stejně jako vy. Zřejmě si to myslí.“ Mojí první povinností bylo psát komuniké ze zasedání vlády. Takovou trochu delší zprávu, což nebyl po letech novinařiny na pozici ekonomického redaktora problém. Text musel schválit premiér a pak jsem ho odeslal do ČTK. Nevzpomínám si, že by v tom textu dělal nějaké významné změny. V té době byl jedním z ministrů i můj kolega ze studií na VŠE. Když jsme se poprvé potkali v zasedací místnosti vlády, zeptal jsem se ho, jak se tam mám chovat. Podíval se na mne pobaveně a řekl mi: „Hlavně si nedělej žádné poznámky a až odtud vyjdeš, raději všechno zapomeň!“ Musel jsem ale splnit úkol a připravit projekt informování o činnosti federální vlády. Téměř automaticky mne napadlo, že nejlepší bude po každém zasedání vlády uspořádat tiskovou konferenci, vybrat jeden zajímavý bod a přivést tam ministra, který jej předkládal. Abych to neměl příliš jednoduché, chtěl jsem na tyto tiskovky zvát nejenom domácí, ale i zahraniční novináře, kteří byli v Československu akreditováni. A tak později v plénu seděli Michael Žantovský anebo Ondřej Hejma, kterého jsem vyvolával podle kapely, ve které působil: „Hlásí se Žlutý pes.“ Pořád jsem ale nevěděl, jak se to „tiskové mluvení“ vlastně dělá. A tak jsem se jednoho dne vypravil do Varšavy, kde byl mluvčím polské vlády legendární Jerzy Urban. Poradil mi jednoduše a dobře: „Před každou tiskovkou musíte podle politické situace odhadnout, jaké otázky asi přijdou. Nejste přece hloupější než ti novináři před vámi. A na každou takovou otázku si alespoň zhruba připravte odpověď. Nejhorší je totiž improvizace, pak se dělají chyby.“ Byla to dobrá rada! První tisková konference po zasedání vlády se konala bezprostředně po tzv. svíčkové demonstraci v Bratislavě, proti které policie masivně zasáhla. A tehdejší západní novináři chtěli vědět, co na to naše federální vláda, jaké je její stanovisko. Věděl jsem, že to kabinet neprojednával, takže jsem celkem ochotně zaimprovizoval a řekl, že to byla záležitost slovenských orgánů, federální vláda se tím nezabývala. Zbavil jsem se sice dalších otázek, ale ne následků. Při dalším zasedání vlády na mne křičel prof. Colotka, předseda slovenské vlády a místopředseda federální: „Co tam vykládáš za hlouposti?! Vždyť přece víš, kde se takové věci rozhodují!“ Zvát na tiskovky po vládě novináře, kteří zastupovali západní média, byl sice dobrý taktický tah směrem k otevřenosti jednání, ale pro mne to nebylo jednoduché. Pochopitelně přicházeli s otázkami k opozici, která v Československu působila. A já jsem neměl prakticky žádné informace. Když jsem to vysvětloval premiéru Štrougalovi, pokýval jen hlavou. Za několik dní mi řekl: „Zavolej Lorencovi, před každou tiskovkou ti poví, co budeš potřebovat.“ A tak jsem po dva roky chodil za prvním náměstkem federálního ministra vnitra a šéfem obávané StB a diskutoval s ním o řadě konkrétních otázek. Byl a stále to ještě je velmi bystrý muž. Vzpomínám si na dva konkrétní výstupy z těchto diskuzí. Když jsem si postěžoval, že mne už nebaví pořád se vytáčet kvůli zásahům policie proti demonstrantům, podíval se na mne krátce a řekl: „Tak co kdybychom nějakou tu demonstraci povolili,“ „To asi není v naší kompetenci,“ odpověděl jsem. „To ne, ale napiš to Štrougalovi.“ Což jsem udělal. Po čase byla k překvapení všech povolena v Praze demonstrace na Škroupově náměstí. Ta druhá záležitost byla skutečně konspirační. „Alexander Dubček pojede do Bologně, má tam dostat čestný doktorát. A ti dogmatici u nás by ho chtěli zbavit občanství, aby se nemohl vrátit domů.“ Co s tím? Nakonec to dopadlo tak, že na tiskové konferenci k zasedání Rady vzájemné hospodářské pomoci, které se konalo v Praze, se přihlásil jeden západoněmecký novinář s otázkou, zda Alexandru Dubčekovi bude odebráno československé občanství, když bude v zahraničí. Byl jsem připraven a odpověděl jsem jednoduše: „Alexander Dubček je československým státním občanem a jeho základním právem je žít na území Československa.“ Situace byla vyřešena. Dubček se vrátil domů. V první řadě na tiskové konferenci seděl Alojz Lorenc a spokojeně přikyvoval. Kdo asi pobídl toho západoněmeckého novináře k oné otázce? {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Jak jsem cestoval do Moskvy  Jaro 1989 už bylo těhotné blížícími se změnami. A co udělají Sověti? Na tuto otázku nikdo nedokázal dát jednoznačnou odpověď. „Poletíš do Moskvy a pokusíš se tam zjistit, jaká je tam, atmosféra,“ řekl mi premiér Adamec. „Vašek Soukup (tehdejší šéf zahraničního odboru na předsednictvu vlády) ti tam připraví setkání s poradci Gorbačova na ÚV. Zkus vyzvědět, jaké mají plány!“  Když jsem zjistil, že letím Aeroflotem v první třídě, začalo mi docházet, že je to vážné. Pro jistotu jsem odmítl skleničku vodky na přivítanou a přemýšlel o tom, co mne čeká. Na letišti v Moskvě to bylo každopádně auto našeho velvyslanectví s mužem, který mne měl mít na starosti. První úkol byl zbavit se ho. Večer jsem totiž měl už domluvenou první schůzku v budově ÚV KSSS. „Jsem unavený, půjdu do hotelu,“ řekl jsem mu. A tak mne vysadil v recepci dnes již neexistujícího hotelu Moskva, který stál nedaleko Rudého náměstí. Odtud to bylo do budovy ÚV KSSS pěšky jen několik minut. Už tam na mne čekali. Poslouchal jsem je – byli to lidé z nejužšího kruhu poradců Gorbačova – a říkal jsem si: Tohle nemůže dobře dopadnout. Perestrojka je sice super, ale když se zdvihne poklička nad hrncem plným všech těch politických, ekonomických a národnostních problémů, se kterými Sovětský svaz zápolil, nemůže nedojít k explozi. Odpověď byla pořád stejná: Perestrojka všechno vyřeší. Druhý den už byl zábavnější. Akademik Bogomolov byl ředitelem Ústavu světové socialistické soustavy Akademie věd. Poslouchal mne a nakonec se zeptal: „Vy byste asi chtěli, abychom vzali toho Jakeše, posadili ho na naše tanky a odjeli.“ Zasmáli jsme se tomu a skoro to tak dopadlo. Byl to zkušený muž.  Když jsem po návratu sepisoval pro premiéra Adamce zprávu z cesty, obsahovala vlastně docela stručné sdělení: V Moskvě nevědí, co činí a nemá smysl jakkoliv na ně spoléhat. Musíme si pomoci sami. Krátce poté se rozeběhla akce Most. Mělo to ještě pikantní dohru po páteční demonstraci 17. listopadu. V pondělí 20. zasedala vláda a měla k tomu přijmout nějaké prohlášení. Adamec z jednání kabinetu odešel a předal řízení místopředsedovi Urbanovi. Ten z toho byl zjevně nešťastný, a tak nakonec příprava komuniké spadla na Jaromíra Obzinu. Z četky i televize mne neustále bombardovali, kdy už konečně něco bude, a tak jsem se vydal do sekretariátu Obziny. Jaké překvapení, seděla tam polovina sovětské ambasády a pomáhala sestavit komuniké. A protože to byla ta polovina spíše protigorbačovská, podle toho také komuniké vypadalo. Obzina mi ho podal a řekl: „Běž to přečíst do televize.“ Rychle jsem text přelétl a odpověděl: „Jediné, co pro vás mohu udělat, je, že to pošlu do četky (tehdy Československá tisková kancelář). Číst v televizi nebudu nic. Jste úplně mimo mísu!“  Jak jsem nesestřelil ministra Genschera  Zdálo se, že je to docela obyčejná neděle, 30. září 1989. Tak obyčejná ale zase nebyla, protože jí předcházely dny, kdy se tehdejší západoněmecká ambasáda plnila uprchlíky z NDR. A před víkendem se konečně podařilo najít řešení. Pro uprchlíky přijedou z NDR vlaky a pojedou přes území NDR do západního Německa. A ve vlacích dostanou cestovní pas s výjezdní doložkou. Jednání nebyla jednoduchá. Vzpomínám si, jak jednou chtěl premiér Adamec telefonovat se svým partnerem Willi Stophem ve východním Berlíně. „Nechce jít k telefonu,“ stěžoval si. Nevím už, kdo z kruhu poradců přišel s docela brutálním návrhem: „Tak jim řekni, že je pustíme rovnou na Západ přes naši hranici, podobně jako to udělali Maďaři.“ Willi Stoph nakonec k telefonu přišel. A řešení, které respektovalo tvář NDR, se našlo. Takže pohoda a klid? Ani náhodou. Najednou u mne doma zazvonil telefon. Na druhé straně byl důstojník ze štábu ochrany vzdušného prostoru státu. Do Prahy odstartovalo z Bonnu vládní letadlo s ministrem zahraničí Genscherem na palubě a nemá povolení ke vstupu do našeho prostoru. „Co máme dělat?“ zněla jednoduchá otázka. „A proč se, proboha, ptáte mne? Já jsem tiskový mluvčí vlády a s těmito záležitostmi nemám opravdu nic společného.“ „Já vím,“ řekl mi, „ale nikdo z odpovědných funkcionářů mi nebere telefon. Vy jste jediný, komu jsem se dovolal.“ „Tak dobře, já to zkusím,“ povzdechl jsem si. A začal jsem vytáčet nejrůznější čísla. Předseda vlády, ministr zahraničních věcí, ministr obrany – nic. Uspěl jsem jedině u tajemníka ÚV KSČ Vasila Biľaka, který byl v hierarchii ústředního výboru odpovědný za mezinárodní styky. Telefon nevzal ovšem on, ale jeho manželka. „Soudruh je na procházce,“ řekla mi. Mezitím znovu volal ten nešťastný voják, který potřeboval rozkaz. Už prý zbývá jen několik minut… „Přece ho nesestřelíme,“ řekl jsem mu. Viditelně se mu ulevilo, a tak letadlo s ministrem Genscherem v klidu přistálo na pražské Ruzyni. Ministr pak mohl z balkónu velvyslanectví na Malé Straně čekajícím občanům NDR oznámit, že mohou odejet do jejich nové vlasti. Když jsem v pondělí o všem referoval premiérovi Adamcovi, vyslechl mne klidně a řekl: „Dobře jsi udělal.“ Nevěděl jsem, jestli mám plakat, nebo se smát. Nakonec to ale byla pro mne jedna z posledních kapek, která ukazovala rozpad fungování systému a státu. O mnoho let později jsem seděl na večeři v malém kruhu v Pasově. A naproti už byl bývalý ministr Genscher. „Udělal jste historické rozhodnutí,“ řekl mi. „Vstoupí to do dějin.“ Jsem poněkud politicky nekorektní, a tak jsem mu odpověděl, že do dějin bych naopak vstoupil, kdybych to letadlo nechal sestřelit. Pravda, vstoupil bych tam jako idiot…  Jak jsem přišel o fotografii Havla a Dubčeka  K mým povinnostem tiskového mluvčího vlády patřily i rozhovory se zahraničními novináři. Nepočítal jsem je a ani jsem si nedělal zvláštní záznamy. Na některé si vzpomínám, jiné zapadly do minulosti. Jeden si ovšem pamatuji obzvláště dobře. Ohlásili se dva novináři z amerického týdeníku Time. Plánovali jsme společnou večeři, ale nějak pořád nešli. V té době ještě nebyly mobilní telefony, takže jsem jim prostě nemohl zavolat. Nakonec přiběhli celí uřícení a s mnoha omluvami mi sdělovali, že byli na návštěvě u Václava Havla po jeho propuštění z vězení a že se tam najednou objevil Alexander Dubček. A začali mi ukazovat fotografie, které udělali polaroidem. Měli těch záběrů hodně, a tak jsem je poprosil, zda by mi jeden snímek jako náplast za zpoždění nevěnovali. Dostal jsem ji, strčil do kapsy a pak jsme si už jen povídali. Tím to ale zdaleka neskončilo. Když jsem druhý den přišel do práce, položil jsem bezmyšlenkovitě tuto fotografii na stůl. Netrvalo ani půl hodiny a zazvonil telefon. Alojz Lorenc: „Máš na stole fotografii Havla a Dubčeka z jejich včerejšího setkání. Mohl bys mi ji dát? Pošlu pro ni někoho.“ Trochu jsem zaváhal, protože jsem si v tom okamžiku uvědomil hodnotu toho snímku. „Dobře, udělejte si kopii a pak mi ji vraťte, prosím.“ „Žádný problém,“ zněla odpověď. Asi to trochu problém byl, protože pro fotografii si sice za chvíli přišel Lorencův muž, ale pořád mi ji nevraceli. Když jsem se připomínal, dozvěděl jsem se, že fotografie byla barevná a nějak se ji nedařilo okopírovat. Ale nakonec jsem ji dostal. Později jsem se dozvěděl, že Alexanderu Dubčekovi se na tohle setkání příliš nechtělo, ale ti, kteří ho organizovali, velmi dobře odhadli jeho politický význam. Ukazovalo totiž, jak se opozice, složená z bývalých komunistů, sbližuje s opozicí nekomunistickou. Selhání stále ještě vládnoucí komunistické strany, která se nedokázala vypořádat s traumatem roku 68 a následujících prověrek s vylučováním svých členů, tak získalo obrazovou podobu.  Škoda jen, že ve zmatku listopadových dní, jsem tuhle fotografii někde založil a už nenašel. Jak se informace, že mám na stole právě tuhle fotografii, dostala až k Alojzi Lorencovi, po tom jsem raději nepátral. Jak jsem poznal Václava Havla Cesty Václava Havla a moje se v životě zkřížily několikrát. Kromě toho, že jsme dlouhá léta bydleli v Praze nedaleko od sebe – já v Trojanově ulici a on na nábřeží, které se dnes jmenuje Rašínovo – absolvovali jsme oba stejné tzv. Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici. A chodili jsme do stejné vinárny v Gorazdově ulici. Jako dramatika jsem jej začal vnímat po roce 1963, kdy Divadlo Na zábradlí uvedlo jeho hru Zahradní slavnost. Studoval jsem v té době Vysokou školu ekonomickou a téma – absurdní svět moci, odtržené od reality života – pro mne bylo opravdu vzrušující. Není náhodou, že otec absurdního divadelního dramatu Samuel Becket právě Havlovi věnoval jednu ze svých her.  Osobně jsem se s Václavem Havlem setkal až v době sametové revoluce. Ještě než k tomu došlo, byl ale nechtěným účastníkem mého téměř konfliktu s Ladislavem Adamcem. Před návštěvou Rakouska v květnu 1989 přijeli do Prahy rakouští novináři. V Hrzánském paláci se setkali s Adamcem a poklidný rozhovor narušila jen otázka: „A co si myslíte o Václavu Havlovi?“ „Je to pro mne politická nula,“ odpověděl Adamec. Novináři zavětřili a tužky jen běhaly po papíře. Když odešli, zeptal jsem se Adamce, proč to řekl. Vždyť už tušíme, že s Havlem budeme jednou sedět u jednacího stolu. „Na ÚV mi pořád vytýkají, že jsem příliš měkký, tak jsem se chtěl ukázat,“ odpověděl mi. Večer jsem pak šel s touhle novinářskou partou na pivo a pokoušel jsem se je umluvit, aby výrok nepoužívali. Samozřejmě, bylo to zbytečné. „Možná bychom to i kvůli vám udělali,“ zněla jejich odpověď, „ale je nás tu několik a nemůžeme se za nikoho zavázat.“ Tak vznikl skandál, který měl trvání až do prvního jednání opozice s vládou v Obecním domě. Ale o tom později.  Ve vzrušených dnech listopadu a prosince 1989 jsem se s Havlem setkal už jako ústřední ředitel Československé televize. Šlo o jeho vystoupení před prezidentskými volbami. Pamatuji se na tohle setkání poměrně dobře, hlavně kvůli jeho závěru s kazetou (i když nebylo tak dramatické, jak se později převyprávělo).  Krátce po listopadu 89 mne ještě Adamcova vláda jmenovala ústředním ředitelem Československé televize. A tak jsem rovnou vpadl do politického boje, mimo jiné kolem volby prezidenta po Gustávu Husákovi. Michael Kocáb mne jednoho dne pozval na schůzku s Václavem Havlem, který tehdy sice ještě veřejně nechtěl být prezidentem, ale vlastně o ten úřad velmi stál. A tak jsme se s Kocábem sešli před budovou rozhlasu na Vinohradské a popojeli kousek dál do ateliéru Jožky Skalníka. Kromě Havla, Kocába a mne (a mého tehdy ročního syna Michala, kterého jsem musel z rodinných důvodů vzít s sebou) tam byli, pokud si dobře vzpomínám, ještě Petr Pithart a Stanislav Milota. Pochopitelně se jednalo o vystoupení Václava Havla a jeho stoupenců v televizi v rámci boje o prezidentský úřad. Nemyslím si, že jsme se s Havlem pohádali, nepřijížděl jsem tam s cílem bránit jim ve vystupování v televizi. Jedno z mých prvních opatření jako ředitele televize bylo, že jsem obrazovku otevřel pro velmi různé politické názory. A nakonec jsme se nějak dohodli. A ta kazeta? To bylo tak: spolupracovníci Václava Havla měli takový zvyk, že všechny rozhovory nahrávali. Když jsem do ateliéru přišel, vlastně jsem skoro nemluvil, protože Havel „držel řeč“, možná někdy trochu vzrušeněji, ale taková byla doba. A magnetofon běžel. Když skončil, řekl jsem, že spolu samozřejmě můžeme jednat, ale ať vypnou ten magnetofon. Což Stanislav Milota udělal. Když jsme skončili, Havel mi tu kazetu, snad aby ukázal, že záznam z našeho jednání není nutné uchovávat, dal. A já jsem ji automaticky strčil do kapsy. Syn Michal už poplakával. V náručí s ním jsem tedy sešel k autu, položil ho na zadní sedadlo a když už jsem chtěl odejet, všiml jsem si, že na mne mává Petr Pithart. „Nemůžete nám tu kazetu vrátit?“ zeptal se. Došlo mi, že se asi bojí toho, jak vystupoval Václav Havel. „Anebo ji tady rovnou zničíme,“ nabídl mi. Podal jsem mu ji a on ji začal strkat do kanálu. Jenže ten byl ucpaný. A tak jsem nad tím mávl rukou. A jak dopadl vztah Adamec – Havel poznamenaný „politickou nulou“? Když se poprvé v prosinci 1989 sešla v Obecním domě delegace vlády a opozice, seděli tam proti sobě Adamec a Havel a vůbec se na sebe nedívali přátelsky. U boku jednacího stolu stál houf fotoreportérů a čekal, co se bude dít. Musel jsem jít k premiérovi Adamcovi a říci mu: „Vstaň a podej Havlovi ruku, nebo tu budeme sedět do Vánoc.“ Prokletí „politické nuly“ snad bylo zažehnáno. Za oponou politiky aneb Jak jsem řediteloval televizi  Mám k televizi – a spíše té Československé – trochu zvláštní vztah. Tím prvním důvodem je, že jsem skoro deset let (zhruba v letech 1975 až 1985) moderoval a spoluvytvářel v brněnském studiu pořad „To nechce klid“. V té době to byl prakticky jediný kritický pořad, logicky s velkou sledovaností. Dokonce jsem měl dostat prestižní cenu Zlatý krokodýl, ale na poslední chvíli to aparát ÚV KSČ zakázal, protože jsem byl tzv. vyškrtnutý ze strany kvůli nesouhlasu s „bratrskou pomocí“ v srpnu 68. Mělo to ale i pozitivní důsledky. Někdy v květnu 1991 jsem při návratu z Vídně poněkud překročil povolenou rychlost. Policista se na mne pátravě zadíval, odkud mne prý zná. Tak jsem musel s pravdou ven. Mávl rukou a řekl: „Jeďte!“ Bez pokuty. Poněkud dramatičtější byly měsíce po listopadu 89. V pondělí 27. listopadu si mne zavolal premiér Adamec a řekl mi, že ÚV KSČ předává řízení tzv. státních sdělovacích prostředků (Československá televize, Československý rozhlas a ČTK) vládě. A mám mu prý rychle navrhnout, co dělat. Rada byla jednoduchá: Je třeba vyměnit šéfy. Pro rozhlas a ČTK jsem někoho navrhl, jen u televize jsem si nebyl jistý. A Adamec mi tehdy řekl: „Tak tam půjdeš ty, stejně jsi se chtěl vrátit do novin!“ Jeho výrok měl svoji předehru. Doprovázel jsem premiéra v září 1989 na jeho cestě do Rumunska a shodou okolností jsem tehdy v Bukurešti slavil narozeniny. A tak mi přál a ptal se, jaké mám další plány. Odpověděl jsem jednoduše: „Chtěli jste po mně koncipovat a realizovat novou informační politiku vlády, zavedl jsem mimo jiné pravidelné tiskové konference po zasedání kabinetu, a teď bych se rád vrátil ke své profesi – k novinařině.“ Adamec se na mne nedíval příliš souhlasně. Byl to svým způsobem vládní a stranický byrokrat. A nechápal, že někdo tuto kariéru opouští. Vypili jsme skleničku koňaku a já jsem na všechno zapomněl. Události ani nedaly jinak. Až na to pondělí 27. listopadu, kdy mi to Adamec vrátil i s úroky.  Vláda mne následně jmenovala ústředním ředitelem Československé televize a já jsem se vydal na Kavčí hory. Doba byla poněkud vzrušená, možná si někdy uspořádám vzpomínky. Jedno z mých prvních rozhodnutí bylo, že budeme přímým přenosem vysílat štědrovečerní půlnoční mši. Představitelé katolické církve měli trochu problém s výběrem vhodného kostela, ale nakonec se všechno podařilo. Vyměnil jsem šéfredaktora Televizních novin a jejich znělku. A začal jsem také moderovat některé pořady. Dodnes rád vzpomínám na dlouhou noční diskuzi se Zdeňkem Mlynářem, který se vrátil z vídeňského exilu a chtěl se rychle zapojit do politické scény. Prezentoval se pochopitelně jako levicově smýšlející politik. Jeho syn Vladimír Mlynář, mi pak vyčítal, že jsem tím jeho otci zkazil kariéru.  Už v té době se ovšem začaly rýsovat televizní problémy, které svým způsobem přetrvávají dodnes. Snad jen drobnou vzpomínku na Michaela Steinera, tehdejšího prvního radu ještě západoněmeckého velvyslanectví a pozdějšího velvyslance, se kterým mne pojily pracovní a docela přátelské vztahy kolem obsazení budovy ambasády občany NDR. Jednoho dne mi zavolal: „Pojďte na večeři, mám pro vás zajímavého člověka!“ Když jsme se sešli, seděl s námi u stolu dlouhodobý korespondent ARD v Madridu, který zažil odchod Franka a nástup krále. „Bylo to jednoduché,“ vyprávěl mi, „ještě večer v televizních zprávách moderátor chválil Franka a druhý den – tentýž moderátor – řekl, jak je ten král vlastně prima.“ Trochu to zlehčuji, ale taková byla podstata jeho sdělení. Nevím, jestli ho kvůli tomu přivezli do Prahy. Ale pochopil jsem to jako decentní doporučení. Zájmem západoněmecké politiky tehdy byla sice změna režimu, ale pokud možno bez otřesů. Každopádně když jsem uvažoval o jakémsi ukotvení Československé televize v nových politických poměrech, nemohlo mne napadnout nic jiného než jakýsi statut veřejnoprávnosti, který jsem náznakem znal ze západoněmecké politiky. Za několik dní potom přijel do Prahy nejvyšší šéf ARD, se kterým jsem vše konzultoval a který mi nabídl veškerou pomoc. Současně jsem založil určitý poradní sbor televize, do kterého jsem pozval politiky, zástupce církve a další představitele. Bylo to samozřejmě přechodné řešení a doktor Hubáček z mého sekretariátu začal okamžitě koncipovat návrh veřejnoprávního statutu televize. Provoz uvnitř organizace ovšem jel po jiných kolejích. Ti, kteří věrně sloužili propagandě komunistické strany, začali tušit nebezpečí. A tak vznikaly rychle různé akce. Proslulé byly tzv. garáže. Když jsem se díval do tváří těch lidí (některé jsem si ještě pamatoval, jak chodili na vládu točit oficiality), říkal jsem si, že nevědí, která bije. A tzv. nové odbory – vedl je muž jménem Dekoj, pokud si dobře pamatuji – chtěly televizi dokonce řídit. Moje odpověď byla jednoduchá: Šéfem jsem tady já! Myslím, že mne neměli v lásce. A zdá se mi, že pan Dekoj sedí na Kavkách dodnes. Moje působení mělo rychlý konec. Nebyl jsem příliš nakloněn diskutovat o pořadí zpráv v Televizních novinách s různými poradci Václava Havla. Jednomu jsem dokonce řekl, že je horší než Fojtík, což byl známý ideologický tajemník ÚV KSČ. Reakce byla rychlá. Zavolal si mne předseda vlády Marián Čalfa a řekl mi: „Mirku, Havel tě chce odvolat a nabízí ti místo v diplomatických službách.“ S odvoláním jsem nemohl než souhlasit a do diplomacie jsem nešel, nejsem na to typ. Po krátké době jsem založil spolu s dalšími kolegy vydavatelství Economia, kde jsem se stal spolumajitelem a šéfem. Jak všechno souvisí se vším, potkal jsem asi po pěti létech prezidenta Havla na nějaké recepci a poté, co jsem slušně pozdravil, neboť jsem tak naučený, mi svým zadrhávajícím hlasem řekl, že mu vyčítají, jak se ke mně zachoval. Nemohl jsem si odpustit otázku: „A kdopak vám to vyčítá?“ Neodpověděl, ale pro mne to vlastně bylo zbytečné, protože jsem tušil, kdo to je.  Jana Havligerová, myslím, že tehdy působila v Blesku, po mně hned vystartovala: „O čem jste se bavili, Mirku?“ „O ženských přece,“ odpověděl jsem. Moc se jí to sice nelíbilo, ale vzala to sportovně.  Spíš jako tečka nad i: Když jsem odevzdal klíče od ředitelny a odešel z Kavčích hor, nastoupil jsem hned druhý den do jedné západoněmecké mediální instituce. Asi za trojnásobný plat televizního ředitele. Jako analytik. A pak už nastala éra Economie. Ale pro pořádek ještě jednu vzpomínku. Když jsem pracoval jako balkánský zpravodaj Mladé fronty v Bělehradě (v krátkém období léto 1968 až jaro 1969), působil tam jako zpravodaj Československého rozhlasu Karel Jezdinský. Téměř každý večer jsme někde vysedávali a popíjeli víno. Myslím, že jsme se docela skamarádili. Jednoho večera mi Karel řekl, že ráno jede do Mnichova a bude tam jednat o přechodu do Svobodné Evropy. Co jsem mu měl odpovědět? „Je to tvoje rozhodnutí.“ Po návratu připravil tiskovou konferenci, dal mi ještě předem přečíst svoje prohlášení. A pak odejel. Na československém velvyslanectví se samozřejmě mohli zbláznit. První rada, který byl zřejmě rezidentem rozvědky, na mne křičel: „Proč si nám nic neřekl, musel jsi to přece vědět. Vždyť jste spolu byli pořád někde po hospodách!“ Nějak jsem to „ukecal“, stejně jsem se brzy vracel do Prahy. Když pak Karel Jezdinský přijel po listopadu 89 do Prahy, zašli jsme opět na víno a vzpomínali na dobu v Bělehradě. Problém byl, že přijel i s tehdejším předsedou Rady svobodného Československa profesorem Jiřím Horákem, který obnovoval činnost sociální demokracie u nás. „Pojď na večeři,“ řekl mi Karel. A tak jsme se vydali na Konopiště. „Nechceš zůstat v politice?“ zněla jednoduchá otázka Karlova i profesora Horáka. „V sociální demokracii.“  Nechtěl jsem. Považoval jsem můj výlet do politiky za uzavřenou záležitost. I když počátkem roku 1990 jsem tuto nabídku dostal ještě jednou. Tentokrát z úst Heinze Fischera, tehdejšího šéfa parlamentního klubu rakouské sociální demokracie a pozdějšího prezidenta Rakouska. Setkání zprostředkoval Eduard Harant, muž s českými kořeny a vynikajícími kontakty v rakouské sociální demokracii. I tehdy jsem to odmítl, a to se jednalo o docela vysoké funkce. Oba se na mne zase jednou nedívali příliš přátelsky, i když s panem Harantem jsme později velmi úzce spolupracovali. Ale to už byla opravdu doba Economie. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2021-09-03 20:21:59

Dohodl se Brežněv s Husákem ještě před srpnovou okupací?

Pro naši rozklíženou společnost je signifikantní, že postupně mizející ohlasy pražského jara rezonují disharmonicky; vždyť ani po půlstoletí nebyly vyjasněny všechny základní otázky jeho cílů, podstaty a smyslu, nejsou plně identifikovány determinující mezinárodní souvislosti atd. U mladé generace převládají médii povrchně zprostředkované, zkreslené, schematické přístupy (nebo spíše odstupy a nezájem); pamětníci, uznávající tuto dobu za největší prožitek svého života, pomalu odcházejí. Pouze občas někteří politici úspěšně zneužívají deformovaný výklad těchto událostí k obhajobě svých pofiderních programů. Ti, kteří byli tenkrát mladí (dnes 70+), však nezapomínají, a proto nepovažují toto období všeobecné naděje i naivního nadšení za „pouhé soupeření dvou skupin v rámci KSČ“, ale za oprávněný pokus o demokratizaci života naší země v daných, silně limitovaných podmínkách; jednoznačně za jeden z prvních kroků směřujících za široké podpory obyvatelstva k postupnému návratu Československa ke skutečné plnokrevné (pluralitní) demokracii a k normálnímu, léty osvědčenému uspořádání moderní společnosti. Nadšeným snílkům a netrpělivým nedočkavcům se však dostalo dvacet let „normalizace“! Má smysl vracet se s pokorou a empatií do nedávné historie a tázat se, zda mohla existovat jiná, příznivější cesta osudu této „postižené“ generace? Mladá generace pražské jaro radostně prožívala Je zbytečné připomínat, že většina tehdejší mládeže (i občanské společnosti) neměla nic společného s „vědeckým učením M-L“, oficiální politika ji příliš nezajímala, chtěla pouze beat a žít jako jejich vrstevníci za Šumavou! V tehdy výrazně vyjadřované podpoře všeobecně oblíbeného Alexandra Dubčeka (dnes jí neprávem vyčítané) spatřovala jedinou cestu úniku z nenáviděného krunýře svírajícího ji přemírou nepřirozených omezení a nesmyslných a pro současné generace nepochopitelných zákazů. Nečekaná naděje na rychlou změnu, přílišný optimismus a nehrané, nespoutané nadšení náhle probuzených občanů vedlo k překotnému vývoji (opřenému mimo jiné též o ne zcela vykrystalizované názory) plnému upřímné touhy a naivity i neúmyslných chyb a nezvládnutých přešlapů i omylů. Obrodný proces, stěsnaný do pouhých několika nádherných měsíců, nestačil přinést zralé plody. Nemůže být proto až troufalé a pramálo seriózní pokoušet se dnes autoritativně o exaktní měření jejich kvality bez existence jejich vzorků? Nekriticky je odsuzovat bez pochopení nutných souvislostí a hluboké empatie oné doby, například pouze na chatrném základě jejich zbylých pozůstatků? Naše, tehdy mladá generace pražské jaro nejen radostně prožívala, do jeho proudů též aktivně vstupovala. Své radikální představy dychtivě a bez bázně diskutovala ve škole i v hospodě, na čundru, na potlachu i cestou ve vlaku, necítila však zrovna nutkavou potřebu tisku vlastních programů a petic apod. (Historici ale preferují tištěnou podobu dokumentů!) Akční program KSČ byl pro ni překonán dříve, než byl vytištěn. Nikdo netušil, kde a kdy se dravý proud převratných změn, který prudce strhával břehy zatuchlých předsudků a nenáviděných rigorózních pravidel, zastaví. Vynucená demise Antonína Novotného spustila takovou lavinu personálních změn, že nikdo na vrchu si nemohl být svou židlí jistý. Ještě větší zemětřesení spojené se zásadní obměnou křesel se očekávalo po mimořádném sjezdu KSČ v září. Meze svobody se každým dnem nadějně posunovaly, byly to krásné časy naivních ideálů a dívky nosily krátké sukně… Sověti u nás chtěli mít své armádní jednotky „Kdyby nebyl Tonda Novotný tak tvrdohlavě umíněný a až ješitně pyšný a sebevědomě se nedomníval, že v rámci Varšavské smlouvy je Československo schopno ubránit se vlastními silami bez trvalé přítomnosti cizích armád na svém území; mohlo to v 68 všechno dopadnout úplně jinak a národ by nebyl tak tragicky rozdělen!“ litoval v důchodu Miloš Jakeš. O strategické potřebě alokace sovětských jednotek na našem území přesvědčoval Novotného již Nikita Chruščov. Sovětský záměr rozmístit u nás svá vojska trval od války. Na podzim 1945 se totiž prezidentu Benešovi povedl husarský kousek, prosadil současný odchod U.S. Army i Rudé armády a naše území se tak ocitlo bez cizích armád, což v poválečné Evropě představovalo téměř raritu! Při slavnostním loučení Rudé armády s dojatými a vděčnými občany sovětští důstojníci slibovali, že se k nám brzy vrátí. (Vrátili se až za 23 let na další 23 roků, ale to už je nikdo nevítal.) Sovětský nátlak okamžitě zesílil po nástupu Brežněva, který byl maršálům zavázán nejen za podporu při sesazení Chruščova – jemuž mimo jiné vyčítali nedomyšlené stažení vojska z Rumunska v roce 1958. Generál-politruk Leonid Brežněv uniformy miloval, v soukromí nosil oblíbené lampasy alespoň na teplácích. Hned na jaře 1965 si maršál Andrej Grečko vynutil dohodu o výstavbě tří skladů s jadernými hlavicemi v Československu. Novotný sice zvyšoval výdaje na zbrojení – vztažené na jednoho obyvatele patřily ve světě mezi enormní; avšak Sověti přesto v roce1966 nekompromisně vyžadovali v zájmu posílení jihozápadního křídla Varšavské smlouvy přesunout do ČSSR dvě sovětské divize! V podmínkách studené války bylo obtížné trvale se stupňujícímu koncentrovanému nátlaku Sovětů dlouhodobě odolávat, vždyť kromě Rumunska byla sovětská armáda přítomna ve všech zemích sovětského bloku, a navíc ČSSR přímo sousedila s NATO! Získat souhlas Novotného se nedařilo, usilovně se proto hledaly jiné cesty. Nepřišel by možná vhod případný „objev kontrarevoluce“ v ČSSR jako vítaná záminka pro finální prosazení plánu vstupu vojsk a jejich trvalého setrvání v Československu? Při sledování časové osy průběhu klíčových událostí jasně vyniká, že úmysl dostat sovětská vojska do Československa byl výrazně staršího data než náhlé zjištění „objevu kontrarevoluce“ v ČSSR! Obrodný proces, který se nacházel ještě v samotném zárodku, na počátku jara se u nás na teprve rozbíhal, byl Sověty okamžitě označen za nebezpečný ohníček tzv. kontrarevoluce, byť se v té době jen nejistě rozhoříval. Ostražité sovětské velení zpozornělo a dlouhodobý strategický záměr, průběžně zpracovávaný do taktických a operačních plánů, vytáhlo z trezoru. Maršálové potom pouze čekali na vhodnou příležitost, záminku, aby kompletně připravené plány „vtržení“ a okupace Československa mohli spustit. S předstihem je předávali určeným vyšším velitelům a vyčkávali na moment, kdy se politbyro podvolí soustředěnému nátlaku „jestřábů“, generality a vojenskoprůmyslového komplexu. Bylo možné v dané situaci bipolárně rozděleného světa a pevně stanovené role ČSSR v něm, reálně uvažovat o nějakém kompromisním východisku? Bylo snad představitelné nalézt způsob určité kompenzace za eventuální souhlas s alokací nevítaných vojsk na našem území, a tak případně předejít jejich pozdějšímu agresivnímu vstupu? Nabízely se v daných podmínkách jiné reálné alternativy? Nerozhodný a nespolehlivý Saša V lednu 1968 tvrdohlavého a nerudného Novotného nahradil usměvavý Alexander Dubček, ke kterému zpočátku choval Brežněv vřelý až otcovský vztah. Na zasedání politbyra ÚV KSSS 16. ledna 1968 dokonce přiznal „osobní odpovědnost za výběr Dubčeka“! Také náčelníci KGB na Lubljance se radovali, že „v Praze vyhrál náš Saša!“ S postupujícím jarem a obrodným procesem jejich optimismus slábl a přestávali věřit, že Saša splní všechna očekávání, která v něj původně vkládali. Brzy mu vyčítali, že odvolává a jmenuje kádry bez obvyklých konzultací a předchozího souhlasu sovětské strany. Stačil tak vyměnit řadu vedoucích funkcionářů v ústředním výboru KSČ, ve vládě i v krajích a hrubě tím narušil pracně budovanou síť Sovětům oddaných a věrných spolupracovníků v ČSSR. Příliš spokojeni nebyli ani se sesazením prezidenta republiky. Dubčekův nový ministr vnitra Josef Pavel už přímo ohrozil těsné vazby na KGB! Podle stížností Sovětů nedodržoval Dubček zavedený zvyk konzultovat s nimi všechny záležitosti předem. Byli notně zklamáni jeho údajnou nerozhodností, výmluvami a celkovou nespolehlivostí. Moskva proto začala vyhledávat nové kádry. V sovětském vedení koordinoval agendu „československé krize“ předseda KGB Jurij Andropov podřízený pouze Brežněvovi. Disponoval vynikajícími zkušenostmi z úspěšného potlačení „kontrarevoluce“ v Maďarsku, kde v roce 1956 působil jako velvyslanec. Důvodně se obával, aby se také v ČSSR neopakovala krvavá verze občanské války. Věděl, že pokud se mu nepodaří zlomit a donutit stávající vedení KSČ k poslušnosti, bude nutné najít vedení nové. Vycházel ze svých osvědčených zkušeností, kdy v Budapešti 1956 objevil, příslušně vychoval a nakonec (po získání souhlasu Moskvy) prosadil do nejvyšší funkce v Maďarsku Jánose Kádára, do té doby druhořadého funkcionáře. Z bývalé oběti politických represí 50. let vygeneroval nejvěrnějšího sovětského místodržitele ve východním bloku, který 35 let obětavě plnil též úlohu prosovětského agenta a provokatéra. (Například v lednu 1968 vylákal Dubčeka na schůzku, na níž – zaúkolován Andropovem – na něm vyzvídal jeho představy a názory, které obratem hlásil do Moskvy. Obdobně zákeřně postupoval též při dalších důvěrných setkáních s Dubčekem.) Andropov potřeboval získat plastický obraz situace, a proto rozšířil síť zpravodajských kontaktů. Zmobilizoval vybranou skupinu nelegálů a na jaře 1968 je převelel do Československa. Vyhledávali tam vhodné kádry, důkladně prověřovali stávající politiky (například Josefa Smrkovského, Oldřicha Černíka, Vasila Bilaka, Aloise Indru aj.), typovali nové; v soukromých diskusích ověřovali jejich skutečné názory, charakter, vztah k SSSR a jeho předákům apod. Například Dubček byl jimi charakterizován jako velmi váhavý a nerozhodný člověk, nepevný a perspektivně nespolehlivý, jenž pouze slibuje, ale dané sliby neplní, „žvanil jako Kerenský“. Konkrétní případ fungování takového nelegála vylíčil Igor Sinicin v knize Andropov zblízka (Moskva 2004) na podkladě vzpomínek svého otce Jeliseje Sinicyna, který byl na jaře 1968 vyslán na sovětský konzulát do Bratislavy pod krytím pracovníka ÚV KSSS. Osvědčil se jako rozvědčík již za války například ve Skandinávii, kde mimo jiné živě komunikoval s emigrantem Willy Brandtem, pozdějším západoněmeckým kancléřem. Na Slovensku byl nasazen především na Bilaka a Gustáva Husáka. Ve svých zprávách zasílaných přímo na stůl Andopova kritizoval tvrdé, extrémně levicové pozice Bilaka – jeho příliš nekompromisní postoje ho vylučovaly z možnosti zastávat nejvyšší funkci v KSČ, postrádal schopnosti získat oporu obyvatelstva atd. Byť Bilak zorganizoval podpisy tzv. zvacího dopisu a „jestřábi“ v moskevském politbyru jej preferovali, od začátku srpna ho Andropov nepovažoval za vhodného pro nejvyšší funkci v Praze. Na doporučení rozvědčíka se Andropov přiklonil k Husákovi, pokládal jej za velmi zkušeného politika, zdatného rétora a velmi ctižádostivého a obratného organizátora, schopného přesvědčit a strhnout za sebou masy. Cenil si také, že Husák přes prožité útrapy a represálie zůstal přesvědčeným komunistou (jako jeho oblíbený Kádár). Prostřednictvím četných rozhovorů s rozvědčíkem získal Husák důvěru samotného Andropova, ač se spolu nesetkali. Na scénu vstupuje Husák „Jednou v polovině srpna 1968 zazvonila v bratislavské kanceláří ‚představitele ÚV KSSS' přímá linka a ve vysokofrekvenčním telefonu se ozval hlas J. V. Andropova,“ píše se v citované knize, „Jeliseji, domníváš se, že se můžeme skutečně spolehnout na Gustáva Husáka? Bude s námi bojovat proti pravici?“ Plukovník potvrdil předsedovi KGB, že Husák má absolutně jeho důvěru a že věří jeho schopnostem zmobilizovat k vítězství levice v KSČ nejen Slováky, ale i Čechy! Andropov se na chvilku zamyslel a potom požádal: „Můžeš do hodiny přivést k tomuto telefonu soudruha Husáka?“ Přesně za hodinu zazvonil opět Andropov: „Je u tebe soudruh Husák? Předej mu telefon!“ Husák převzal telefon a odpověděl Andropovovi na pozdrav, poté si krátce vyměnili názory na situaci v Československu. Řeč Andropova v telefonu silně zněla, navíc si Husák přiložil sluchátko tak, aby mohl poslouchat i přítomný rezident. Bez předchozího upozornění Andropov náhle řekl: „Soudruhu Husáku, chce s vámi hovořit Leonid Iljič.“ Husák se podivil. V telefonu zaburácel Brežněvův bas: „Soudruhu Husáku!“ obrátil se na něj generální tajemník ÚV KSSS: „Vím, jak obětavě pracujete pro svoji vlast a jak se snažíte odvrátit silné vnitřní a vnější otřesy. Chci vás ubezpečit, že plně chápeme vaše postoje, ale obáváme se zhoršení situace…Chci se vás zeptat, podpoříte nás v případě vzniku mimořádných okolností?“ „Ano, soudruhu Brežněve,“ klidně odpověděl Husák. „Budu stát na straně Sovětského svazu. Domnívám se, že pouze společně můžeme stabilizovat situaci v Československu a předejít velkému krveprolití.“ Tento rozhovor Andropova a Brežněva prokázal, že Moskva se už definitivně rozhodla a orientovala na spolupráci s Husákem. Nyní lze již lépe porozumět nejen nečekanému mezipřistání letadla delegace vedené prezidentem Ludvíkem Svobodou v Bratislavě cestou na jednání do Moskvy 23. srpna 1968, aby přibralo Husáka, do té doby druhořadého politika, který nebyl ani členem ÚV KSČ; ale především překvapivému hodnocení z úst Alexeje Kosygina, který při rozboru dosavadního průběhu Moskevských rozhovorů na zasedání politbyra 25. srpna 1968 jmenovitě vyzvedl Husákův přístup: „Husák si vedl velmi dobře a rozumně.“ Tehdy politbyro ÚV KSSS navrhovalo tři varianty dalšího postupu v československé krizi – v každé revoluční vládě se počítalo s významnou rolí pro Husáka; jak v první vedené Svobodou, tak i ve druhé, kde figuroval dokonce na postu premiéra a KSČ měl vést Černík. Nakonec se prosadila třetí varianta – zachovat dosavadní skladbu vedení s tím, že provede všechna Moskvou nadiktovaná opatření vlastníma rukama a uskuteční nařízenou „normalizaci“. Ovšem s výhradou účasti Františka Kriegela, Čestmíra Císaře a Oty Šika. Spolu s nimi měl odejít také Bilak, který zbaběle zcela zklamal, plány jeho skupiny na mimořádná opatření se zhroutily a jeho vliv se vytratil. Podle Sinicina bylo velkou zásluhou Andropova a Brežněva, respektive Kosygina a Michaila Suslova, že Moskva v roce 1968 neopakovala krvavou maďarskou cestu a neprosadily se drastické názory „jestřábů“ Nikolaje Podgorného, Petra Šelesta, Dmitrije Ustinova a Grečka. Ve své skvělé Husákově biografii uvádí Michal Macháček „svědectví Lubomíra Štrougala, který přisuzuje Sinicynovi klíčovou úlohu v Husákově politické kariéře, a nakonec i v cestě do čela KSČ, jelikož Siniyin dokázal u Brežněva a Andropova vzbudit vůči Husákovi důvěru…Posléze mu (Sinicyn) předal moderní vysílačku americké výroby, přes kterou mohl nový lídr udržovat přímý kontakt s Brežněvovým sekretariátem.“ Podle Macháčka koordinoval Sinicyn přísně utajované setkání Husáka s Brežněvem v noci ze 13. na 14. dubna 1969. Potkali se na letišti v Mukačevu za zády Šelesta i Bilaka. Ambiciózní pragmatik Husák se tam Sovětům zřejmě upsal k submisivní poslušnosti a zavázal k plnění dosud plně neidentifikovaných úkolů, a mohl tak být 17. dubna 1969 zvolen prvním tajemníkem ÚV KSČ! Soupeřící supervelmoci nad Československem společně zlomily hůl Když se na podzim 1969 nedařilo situaci v ČSSR zcela normalizovat, požádal Husák Andropova o vyslání osvědčeného zpravodajce, nyní již generálmajora zahraniční rozvědky PGU KGB Sinicyna, do funkce vedoucího rezidentury KGB v Československu. S Husákem potom těsně spolupracoval až do roku 1981. Pamětníci vzpomínají, že neoficiální vliv tohoto rezidenta na veškeré zdejší dění byl enormní, mimo jiné zprovoznil tajný kanál do Moskvy, kterým Husák (a Bilak) dostával informace, rady a příkazy přímo z Kremlu. Komunikace probíhala bez vědomí sovětské ambasády a našich vrcholných představitelů a stranických orgánů. Autor uvedené knihy, který působil jako pomocník člena politbyra ÚV KSSS a předsedy KGB Andropova, připomíná, jak se jeho šéf velmi pyšnil tím, že osobně stvořil dva genseky – Kádára v Maďarsku a Husáka v Československu, rád se s nimi stýkal. V té době nemohl ještě vědět, že zdárně umetá cestičku dalšímu – Michailovi Gorbačovovi. Tak, jak byl Husák vyzdvižen a dosazen, byl Sověty obdobným způsobem též odejit. Rozhodnutí o jeho odchodu z nejvyšší stranické funkce bylo definitivně stvrzeno v sobotu 10. dubna 1987 při pražské návštěvě Gorbačova s tím, že jej nahradí Jakeš. S oběma Gorbačov na Hradě předtím osobně jednal. Aby mezi lidmi nevznikl dojem, že výměna je přímým následkem návštěvy, bylo stanoveno, že se uskuteční až na podzim. (Odejít z funkcí se zavázal též Bilak.) Ke změně v čele KSČ došlo 17. prosince 1987. Při zpětné deskripci průběhu tzv. československé krize 1968 vyplývá, že se zde osudově protnuly minimálně tři roviny determinujících zájmů. Vedle barvité interní plochy známého domácího kvasu obrodného procesu se ostře a nekompromisně prosazovala rovina zájmů sovětského bloku diktovaných Moskvou. Na globální úrovni hrozivě působily nepřekročitelné geopolitické limity dané dohodami Spojenců z dob druhé světové války, které nadlouho zpečetily neradostný osud Československa. Z klíčového mezinárodního hlediska zůstalo v roce 1968 Československo ve světě osamocené. Svět československé reformní pokusy příliš nevítal, v obavách je spíše zamrazil. Nový československý model socialismu sice vzbudil nadšené sympatie a verbální podporu světové levicové veřejnosti, vyzbrojené však pouze tužkami a psacími stroji; potřebnou pozitivní pozornost mocných tehdejšího světa ale nezískal, jejich oči poutala více válka ve Vietnamu, Střední východ, Čína apod. Podle jejich pohledu mohl československý experiment dokonce ohrozit křehkou rovnováhu bipolárně rozděleného světa přímo na horké hranici obou bloků. Zásadní faktor představoval postoj USA. (Jak by se asi zachovaly USA v čistě hypotetickém případu drtivého vítězství radikální levice v západním Německu, která by mimo jiné jednoznačně směřovala k vystoupení z NATO a EHS a bezprostřednímu vyhlášení neutrality a k nevratnému sjednocení Německa, aniž by brala ohledy na stanoviska USA a svých západních spojenců?) Na schůzi politbyra ÚV KSSS 24. července 1968 diplomatický veterán Ivan Majskij úzkostlivě varoval před vyvoláním možného konfliktu se Západem v důsledku připravované invaze do ČSSR. Andrej Gromyko na místě jeho obavy vyvrátil. Velvyslanec Anatolij Dobrynin se totiž již 22. července 1968 setkal se státním tajemníkem USA Deanem Ruskem a zjistil, že USA se rozhodně nechtějí zaplést do konfliktu kvůli Československu! V tomto směru byla vláda USA od samého počátku zdrženlivá a nechtěla být zatažena do událostí v ČSSR; považovali je za záležitost samotných Čechů a dalších států Varšavské smlouvy. Američané se navíc snažili o bilaterální setkání na nejvyšší úrovni a o jednání o odzbrojení. Politbyru bylo nyní jasné, že případná sovětská aplikace krajních opatření v ČSSR určitě nenarazí na aktivní odpor ze strany USA. V Čierne nad Tisou 29. července 1968 proto Brežněv mohl spokojeně ujistit Bilaka, že USA plně akceptují právo Sovětů řešit si poměry v sovětském východoevropském bloku. USA považovaly vojenskou intervenci za pouhou nehodu na cestě k uvolnění mezinárodního napětí v době studené války! Mimořádná noční návštěva Dobrynina v Bílém domě 21. srpna 1968 proto prezidenta ani příliš nepřekvapila. Husák ji později (1990) výstižně okomentoval: „Prezident Johnson se dohodl s Brežněvem a vzal okupaci ČSSR na vědomí. Formálně protestoval, ale jinak nehnul ani prstem.“ Násilné potlačení Pražského jara přesto sehrálo ve světových dějinách výraznou roli a paradoxně přispělo ke zmírnění mezinárodního napětí. Při řešení československé krize dospěly obě soupeřící supervelmoci k dojemné shodě, když nad vzpurným Československem společně zlomily hůl a daly přednost ochraně svých imperiálních zájmů v adekvátních sférách vlivu. (Přece nelze připustit, aby malé, submisivní státy svévolně překreslovaly hranice bloků, na nichž se dohodly velmoci!) V atmosféře po Glassboro, v době příprav jednání o odzbrojení a chystané cesty Johnsona do Moskvy, USA velkoryse tolerovaly masivní přesuny statisíců po zuby ozbrojených vojáků Varšavské smlouvy riskantním západním směrem i samotnou okupaci Československa za sovětský příslib zastavit pohyb okupačních armád v ČSSR v dostatečné vzdálenosti před hranicemi NATO. Historici dokumentují, jak překvapivý únorový převrat v Praze 1948 „popohnal“ Stalinem vystrašené západoevropské státníky k urychlenému podpisu Bruselského paktu (17. března 1948) a založení NATO. Nečekaný projev mimořádně silné vzájemné důvěry jindy vždy ostražitých úhlavních nepřátel – jaderných supervelmocí, získaný a prověřený během československého srpna 1968, se proto mohl stát jedním z hlavních impulsů, který úspěšně pootevřel dveře na cestě k nastartování Helsinského procesu. Potenciální pozitivní efekt pro světové dějiny byl ale i tentokrát dosažen mimo jiné opět na úkor upozaděných československých občanů!

Čas načtení: 2020-10-29 14:47:18

Říjen 1918: Ostrovy kulometné moci byly základem dialogu

Čeští Němci chtěli okleštit na přelomu října a listopadu 1918 nově vzniklé Československo o tzv. německé oblasti. Jako první byla ustavena severočeská provincie Deutschböhmen. Poslanci říšské rady z řad českých Němců ve dnech 29. října až 3. listopadu 1918, vyhlásili provincii Deutschböhmen s centrem v Liberci (pro území Libereckého a Ústeckého kraje), provincii Sudetenland s centrem v Opavě (v českém Slezsku), provincii Böhmerwaldgau s centrem v Českém Krumlově (jižní Čechy) a provincie Deutschsüdmähren s centrem ve Znojmě (jižní Morava). Do konce prosince 1918 (několik malých oblastí až v lednu 1919) byly provincie československými oddíly vojska a dobrovolníků obsazeny. Dobrá komunikace je nade vše Každá doba má svoji účinnou zbraň, která na krátkou vzdálenost umí vyřešit hodně problémů s mezilidskou komunikací. V roce 1918 byl ideálním komunikačním nástrojem kulomet (strojní puška). Velká kadence je předpokladem vyšších ztrát nepřítele. Do dvaceti let kulomet doplnil samopal (někdo tomuto komunikačnímu nástroji říká útočná puška). Po 2. světové válce samopaly zlidověly zabíjení. Holič i žena v domácnosti se samopalem v ruce jsou podobně přesvědčiví jako v roce 1918 voják s kulometem. Samopaly (útočné pušky) si tuto pozici udržely dodnes. Proto v roce 1918 byly při řešení národnostních sporů nejdůležitějšími řečníky kulomety. Malé československé jednotky v provincii Deutschböhmen kulomety měly. S pomocí kulometů byla možná místní spolupráce Čechů a Němců i tam, kde mezi oběma národnostními skupinami panovalo viditelné napětí. Příklad Děčínska Oblast děčínského okresu s velmi rozlehlým Šluknovským výběžkem je typickým příkladem, jak ve zcela nepřátelském prostředí byla prosazena moc Československa, aniž byla celá oblast obsazena československým vojskem. Na Děčínsku došlo k paradoxní situaci. Oblast děčínského okresu byla mezi posledními na severu Čech, kde se ujala československá vláda oficiálně moci. Přesto tam nepřímo přebírala moc již během prvního týdne po vyhlášení československé samostatnosti. Československé jednotky postupně obsazovaly z Rumburku města a vesnice v okolí. Tím paralyzovaly moc německých nacionalistů. Většinou sice obsadily československé jednotky jenom několik klíčových bodů, nebo jenom jeden (železniční stanici), ale k paralýze moci německých nacionalistů to stačilo. Jednotky složené z českých branců měly psychologickou výhodu. Reprezentovaly nový rozvíjející se stát, zatím co místní německé dobrovolnické oddíly se snažily uchovat si ve svém prostředí zdání německé nacionální kontroly. Kromě českých vojenských posádek v oblastech s německým většinovým obyvatelstvem v některých obcích zakládala i místní česká menšina své malé strážní oddíly k ochraně proti rabování. Důležité body na železniční trati byly v rukou československého vojska. Železniční doprava pro potřebu německou nacionální administrativu v Deutschböhmen byla od začátku listopadu stále více ochromována. V situaci, kdy v rámci vnitřního konfliktu ani jedna strana nemá momentálně mocenskou převahu, jako tomu bylo na severu Čech koncem října 1918, přetnutí (kontrola) důležitých komunikací vytvořila na české straně mocenskou převahu. Tzv. německé provincie byly československými oddíly odříznuty od zásobování, takže ještě více zde zesílila nouze. Menší československé oddíly potom během listopadu a prosince postupně obsazovaly tzv. německé provincie kousek po kousku. Většinou byly německé enklávy tak zbídačené, že byly obsazovány téměř bez odporu. Vojenská politika jako akt zoufalství K tomu není od věci připomenout, že Němci neměli autoritu, protože prohraná válka byla vnímána jako německá válka. Poraženi byli Němci, ti způsobili i hlad a nouzi, a když nabízejí německou samostatnost, nenabízeli vlastně nic. Neměli jídlo, ani peníze ani vojáky. Dne 8. listopadu 1918 Německo obdrželo prosbu, aby byly přes Bavorsko do provincie Deutschböhmen posílány bojeschopné jednotky válečných navrátilců složené z českých Němců, čemuž Němci vyhověli. Jenže, vojáci přijeli, vystoupili z vlaku a většina šla domů i s výstrojí. Čeští Němci pro milovanou Deutschböhmen chtěli od Němců v rámci germánské solidarity zbraně. Během listopadu dostali sice čtyři tisíce pušek, ale to bylo vše, protože vlády Saska i Bavorska byly proti dalším dodávkám. Německá domobrana neměla dostatečnou výzbroj, výstroj ani výcvik, a proto neměla šanci. Postupné obsazování komunikačních, telegrafních a poštovních uzlů československými jednotkami pomalu paralyzovalo to, co mělo být německou provincií. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-04-30 07:56:09

Jak se šíří fake news o dějinách. K prezentaci nepovedené knihy Československo – stát, který zklamal

Když v roce 2009 vyšla ve světoznámém nakladatelství Yale University Press kniha americké historičky Mary Heimannové o Československu, hodně se o ní psalo a mluvilo. Nyní ji česky vydalo nakladatelství Petrkov v Havlíčkově Brodě. Na jeho webových stránkách se dozvídáme i o tehdejším debatování. Dílo prý „rozvířilo na všech stranách obrovské emoce“. Mimo jiné prý autorka velmi rozhořčila českého generálního konzula v Los Angeles, jeden recenzent se domníval, že „Mary Heimannová staví české dějiny 20. století na hlavu“, jiný zase že kniha „zpřevracela téměř všechny obvyklé názory na tuto zemi“. Britský časopis Times Literary Supplement dílo uvítal jako „skutečné dějiny nejen Čechů a Slováků“. O věcné kritice z pera odborných historiků nakladatelství pomlčelo.  Dnes módních sloganů Fake News a Fact Check se tehdy ještě nepoužívalo, a nakolik byly tehdejší kritické připomínky zohledněny v českém vydání, není předmětem tohoto zamyšlení. Zde jde o pozoruhodnou problematiku dnešní prezentace českého vydání knihy. Ta totiž vrhá jasnější světlo na kritiku nebo rozhořčení kolem ní než handrkování o historické pravdě nebo ověřených informacích či Fake News v soudech o Československu. K tomu se přímo vnucují čtyři postřehy o způsobu, jakým se dnes kniha nabízí českým čtenářům. 1. První otázka se týká jejího názvu. Původní anglický titul zněl Czechoslovakia: The State That Failed a býval do češtiny překládán jako „Československo – stát, který selhal“. Nynější české vydání knihy však nese titul „Československo – stát, který zklamal“. Původní titul vzbuzuje dojem, jako by kniha pojednávala o Československu, zatímco titul české verze knihy zaměřuje pozornost na zklamaná očekávání kohosi. Na dotaz, jak si lze rozdíly ve třech verzích titulu vysvětlit, nabídla autorka v interview ČT rozpačitý odkaz na překlad slova „failed“, jako by čeština neměla jednoznačně vhodného výrazu. Jenže pojem failed state patří k běžně užívanému vokabuláru. Podle údajů dnes vševědné Wikipedie bývá překládán jako „zhroucený stát“ ve smyslu země, kde vláda nemá kontrolu nad územím státu, nedokáže zajistit základní potřeby svých občanů nebo kde v zemi neexistuje vůbec žádná centrální moc. V tom smyslu Československo ztrátou státnosti nikdy netrpělo, jak nacisté, tak komunisté je ovládali pevnou rukou, a když bylo jeho území po několik měsíců na konci druhé světové války konfrontováno s následky posledních bojů války a zhrouceného státního pořádku Velkoněmecké říše, podařila se obnova československé státní správy v až překvapivě krátké době.  V tom smyslu byl již anglický titul knihy nesrozumitelný. Jeho běžné překládání jako „stát, který selhal“ sice nebyl přesný, ale odpovídal mu lépe než dnes zvolený titul „stát, který zklamal“. Ten byl zřejmě motivován pokusem prezentovat knihu na českém knižním trhu vstřícněji, než se stalo vzhledem k trhu anglickému. Možná šlo ale o reakci na dojem zaznívající nejen mezi českými, ale i německými a angloamerickými recenzenty, že kniha nabízí přespříliš odmítavý obraz Československa. Péče o věcnou preciznost každopádně při volbě titulu velkou roli nehrála, což již samo o sobě obvykle vede k nedorozuměním. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} 2. Nakladatelství Petrkov prezentuje knihu Mary Heimannové jako dílo autorky, která nabízí pravdu a boří mýty. Historie by prý neměla nic zamlčovat nebo omlouvat, pravda je prý „v historii jedinou hodnotou a měřítkem“, ba dokonce prý jedině pravda může „vytvářet společnost v demokracii“. Proto se autorka pokusila „zbavit dějiny Československa mýtů“ a zaměřila se „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“. Prý jde „o netradiční pohled, vymykající se zavedenému pragocentristickému ‚českému‘ vnímání minulosti“.  Povrchnímu čtenáři by se takovýto projekt mohl jevit jako atraktivní, kdo by dnes nebyl pro hledání pravdy o minulosti a kritické pohledy na mýty? Ba co víc, kdo by nepodlehl i insinuované představě, že kritici takovéhoto projektu jsou v zajetí jakýchsi tradic pochybeného vnímání minulosti? Pozornější čtenář se ovšem zamyslí nad naivitou představy, jako by pravda a mýty byly samozřejmými protiklady, jako by bourání mýtů bylo již a priori výrazem pravdy. Dělení výroků o Československu a jeho dějinách podle dichotomického schématu pravda versus mýtus je však ahistorickou konstrukcí, spočívající na bipolárním obraze lidského světa a vytěsňující jak jeho komplexitu, tak i schopnost lidského intelektu k diferencujícímu vnímání a komunikování. Zde tak narážíme na konstrukci údajného protikladu, který nikdy nikde reálně neexistuje. Dějiny Československa byly od samého počátku doprovázeny širokým spektrem rozmanitých postojů vůči němu, a tedy i jeho obrazů. To se týká jak jeho státních příslušníků všech národností, tak i mezinárodních reakcí na jeho vznik a později výkladů jeho dějin. Proto jsme doslova zaplaveni různorodými obrazy československých dějin, od více či méně informovaných a informativních zpráv a studií, schematických projevů sympatií nebo antipatií, až po subtilní pokusy o zachycování nejrůznějších aspektů jeho dějin. O pravdě versus mýtu se v souvislosti s československými dějinami jistě mluvit nedá. Kromě toho se vnucuje otázka, proč se Mary Heimannová při hledání pravdy o Československu zaměřila „především na narativ národních menšin a jejich vztahu k umělé ‚československé‘ většině“ jako údajně netradičním pohledu v konfrontaci s údajně zavedeným pragocentristickým ‚českým‘ vnímáním minulosti. Vzhledem k mýtům, které se snaží bourat, prohlásila autorka v roce 2018 v interview Deníku N, že „nejproblematičtější je první republika“. Její hlavní téma se tak točí kolem obrazu, jako by byl konflikt mezi českým nacionalismem a národnostními menšinami hlavním problémem první Československé republiky. Tento obraz jistě není nový, ba naopak. Ze strany a priori odmítavých odpůrců první republiky byl šířen od jejího vzniku až po její rozbití v roce 1938; právě tímto argumentem se oháněli zastánci mnichovské dohody. Tomu odpovídající stereotypní obrazy Československa byly velmi populární zejména v německé, ale i v anglické literatuře, kterou autorka prý četla, než se ponořila do českých archivů. Příležitostně z ní i na důkaz svých výroků cituje – třeba výrok někdejšího britského premiéra Davida Lloyd George o „polyglotnímu a inkoherentnímu státu Československo“. V tom smyslu se očividně sama stala obětí starodávného mýtu o Československu, aniž by si uvědomovala, na jaké tradice navazuje. Problém tohoto obrazu spočívá především v jeho etnonacionalistické konstrukci Čechů, Slováků a národnostních menšin, jako by se jednalo o jakési kulturněhistoricky a politicky homogenní entity. Jakmile se od ní odpoutáme, pak ovšem rychle zjistíme, že ve všech etnicky rozdílných skupinách měla liberálně demokratická republika jak své odpůrce, tak i své příznivce. Z této perspektivy se nám zkušenosti s národnostními konflikty v první republice ukážou jako nejen pozoruhodné, ale i pro dnešní evropské demokratické státy velmi cenné.  Etnicita totiž nedeterminuje individuální postoje a charaktery lidských bytostí. Litanie o českém nacionalismu jako příčině útisku národnostních menšin se ozývaly v různě velkých částech jednotlivých menšin v různých situacích s různou hlasitostí. Nejvíce je bylo slyšet tam a tehdy, když byly podporovány z okolních států. Na příkladu demokratické první republiky se tak můžeme naučit vnímat různorodost menšinových problémů za různých okolností, a tedy i rozpoznávat možnosti pro hledání uvážlivě konsenzuálních řešení tohoto druhu konfliktů. Konceptualizace dějin Československa nikoli jako dějin zdánlivě homogenních národů a menšin, nýbrž jako dějin jedné státně konstituované multikulturní společnosti, nám umožní přiblížit se komplexitě a dynamice kolektivních identit i společenských vývojů, a tedy i konkrétním historickým kontextům, ve kterých veškeré tehdejší obyvatelstvo Československa žilo. Volba schematické osy nacionalismus versus menšiny proto nenabídla Mary Heimannové cestu k inovativnímu obrazu onoho státu, nýbrž ji zavedla do vod dávno tradovaných stereotypů. 4. Čtvrtý závažný problém prezentace knihy Mary Heimannové se týká představy, jako by byla pravdu o Československu objevila v archivech. Na webové stránce nakladatelství Petrkov se dozvídáme, že se autorka jako „zavedená historička anglické katolické historie“ začala shodou okolností zajímat o československé dějiny, které ji fascinovaly natolik, aby se naučila česky a přestěhovala do Prahy, „kde strávila dva roky intenzivním archivním výzkumem“. Autorka sama o sobě říká, že prý vůči Československu nebyla předpojata, že „nezahájila své rešerše s nějakým předem stanoveným závěrem“ a že nemá žádný důvod kritizovat Československo jako stát: „Sledovala jsem stopy, ke kterým mě přivedly archivy.“ Když prý začínala, „všechno, co jsem četla, bylo v angličtině“, a tak se prý dozvěděla, že šlo o „liberální humánní stát“. Teprve „postupně jsem díky rešerším v archivech začala objevovat jiné, temnější stránky“. Problém s tímto přístupem ke studiu dějin je skutečnost, že se v archivech neskrývá pravda. Nacházíme tam dokumenty z minulosti, které sami čteme a zařazujeme ve vlastních hlavách a mentálních mapách do kontextů. Proto v archivech i odborní historikové mnohdy nacházejí pouhé důkazy vlastních předpojatých interpretací a soudů o dění v minulosti, a proto se ani odborní historikové nikdy neshodují ve svých interpretacích dějin. Konec konců i autorka mluví o historicích, kteří jsou prý příliš vstřícní k českým dějinám, zatímco jiní prý dospívají k obdobným závěrům jako ona. Na archivy se odvolávají všichni, a již to samo nás musí nabádat k ostražitosti vůči naivní představě, jako by odkazy na archivní rešerše ospravedlňovaly také či onaké tvrzení o minulosti. V archivech nacházíme informace, které jsou nezbytnou součástí moderní odborné historiografie. Nikoli však proto, že by nám zvěstovaly pravdu, nýbrž protože upřesňují, cizelují naše obrazy dějin, korigují základní faktografické údaje, upozorňují na nové souvislosti a inspirují k novým otázkám. Mary Heimannová byla podle vlastních slov třeba překvapena velkým počtem dokladů, jak Češi udávali jiné Čechy, a proto připisuje tomuto jevu velký význam ve svých soudech o Československu či českém nacionalismu. Kdybychom chtěli posuzovat kvantitativní dimenzi českého udavačství, tak by ovšem bylo záhodno ponořit se do dalších archivních výzkumů a srovnávat obdobné jevy za různých situací v různých státech, abychom si udělali představu o tom, do jaké míry se jedná o specificky český jev nebo a kdy o běžný fenomén lidských společností vůbec. Takový výzkum ovšem autorka nepodnikla, protože je obětí prostoduché fetišizace archivů jako sídel historické pravdy. Na závěr si připomeňme ještě vyprávění Mary Heimannové o jedné její vlastní osobní zkušenosti. Když se jí novinářka Emma Smetana v České televizi dotázala, proč české vydání knihy vychází teprve po deseti letech, vznesla obvinění vůči dvanácti českým nakladatelstvím. Prý jí nabídly knihu uveřejnit a se šesti z nich prý dokonce již podepsala smlouvu. Jenže ve všech případech prý nakladatelé od svých nabídek odstoupili. Důvody prý nezná, ale v některých případech ví, že na ně došlo k politickému nátlaku knihu nevydávat. Paní Heimannová se domnívá, že příčinou je všeobecná nechuť ke knihám kritickým vůči nacionalismu. Prý ví, že k takovému nátlaku na nakladatele dochází i v jiných obdobných případech, a i novináři ji prý informovali o nátlaku nepublikovat pozitivní recenze její knihy. Konkrétně však prý nechce v televizi nikoho jmenovat, aby neuváděla jí známé osoby do trapné situace. Konec konců prý ani o Československu nepíše ve své knize všechno, co se v archivech dozvěděla, prý tam našla ještě více „nepříjemných“ informací, které do knihy nezahrnula, „v některých případech jsem tedy mohla napsat mnohem horší věci“.  Tato epizoda názorně zviditelňuje problematiku jak knihy Mary Heimannové, tak i reakcí na ni. Vzbuzuje totiž nezodpověditelné otázky. Nakolik jsou v jejím vyprávění o českých nakladatelstvích šířeny Fake News, aniž bychom je mohli prověřit podle zvyklostí metod zvaných Fact Check? S údajně novou pravdou o Československu v její knize tomu je obdobně. Jaký výběr informací nám autorka vlastně nabízí, co nám nesděluje a co si máme představit pod jejím upozorněním na ještě „mnohem horšími věcmi“? Kdyby v knize šlo o precizní ověřené informace z dějin Československa, byla by komunikace mezi autorkou a kritiky její knihy jednodušší. Jenže o věcných výhradách čtenářů a kritiků se dnes ani nakladatelství Petrkov a ani autorka nezmiňují, a navíc zneucťují kritické výroky o knize, jako by šlo o výrazy neochoty vnímat nové informace.  Obvinění vůči dvanácti nakladatelstvím je natolik závažné, že by si zasloužilo okamžité investigace. Proč ho ale vznášet na televizní obrazovce, aniž by bylo objasněno? Kdyby šlo o jeden případ, tak by ho každý bral jako podružnou epizodu, ale zmínka o celém tuctu nakladatelství a nátlaku na novináře nepublikovat pozitivní recenze knihy navozuje dojem jakési běžně rozšířené české praxe. Uvažování o hranici mezi epizodami individuálních zkušeností a zevšeobecňujícími výroky je náročným intelektuálním úkolem, vyžadujícím si přinejmenším co nejpečlivěji ověřovaných informací. O autorčiných zkušenostech s českými nakladatelstvími může každý z nás bohužel jen podle vlastního vkusu spekulovat. S jakýmsi českým nacionalismem asi nesouvisely, od pádu komunismu vycházejí nejrozmanitější pojednání o Československu a českém nacionalismu. Jakou roli sehrály věcné chyby knihy, na které recenzenti poukazovali a o nichž se ani nakladatelství, a ani autorka dnes nezmiňují? Nebo snad narazila paní Heimannová na kritiku a potíže následkem v knize šířených Fake News o Československu, které vznikly prostoduchým zevšeobecňováním pars pro toto? Kdyby se autorka neseznamovala s dějinami Československa naivním přístupem k archivům, ale studovala i dějiny obrazů tohoto státu v historiografii, publicistice a politické propagandě, tak by rychle zjistila, že její údajně nový výklad není zdaleka tak nový, jak se sama asi domnívá. Navíc by se seznámila s rozmanitými obrazy Československa a výklady jeho dějin, rozpoznala by sporné otázky a mohla se zaměřit na jejich nové aspekty a zohledňování opomíjených informací. Její badatelské příspěvky by pak mohly být inovativní a jistě by pak vzbuzovaly menší mediální rozruch i méně rozhořčených reakcí, asi tak jako tomu bývá s hlasy věcných kritiků této knihy. {/mprestriction} 

Čas načtení: 2022-06-20 15:09:10

Proč vlajky? A proč ukrajinské?

Nevím, proč se v textu na svých stránkách dívá „při reflexi dnešních věcí“ pan Žantovský „přes rameno“ (ve skutečnosti hledí na obrázku, který jeho text doprovází, někam napravo dopředu, kreslířka Katřina Kotíková ovšem nemohla vědět, kam se ve své úvaze podívá), když chce „vzít v úvahu věci minulé a nabídnout z nich poučení“. Vlastně ani to úplně nesouhlasí, neboť se v uvedeném textu věnuje aktuálnímu vyvěšování ukrajinských vlajek v naší zemi. Při tom cituje jakousi blíže neurčenou (odvolání veškeré žádné), ale zřejmě existující „podrobnou studii“. Ta se prý týká pravidel vyvěšování státních vlajek. Podle ní (cituji) „není vhodné vyvěšovat samostatně vlajku cizího státu na vlastním území, aniž by byla společně s tím vyvěšena domácí státní vlajka. Cizí vlajka totiž značí dobyté území. Na dobytém území jsou vždy vyvěšeny jen vlajky dobyvatele. Vyvěšení pouze cizí státní vlajky se de facto považuje za označení exteritoriality“. Takže je vyvěšování ukrajinských vlajek na různých budovách v Česku podle Žantovského nepřípadné. Ale ono to jde ještě dál, při práci na mém PC na mne vyskočila zpráva, která mne opravdu zarazila ještě více, než právě zmíněný článek: Demonstranty proti vládě rozohnila ukrajinská vlajka. Snažili se ji srazit svými prapory. Jak se ji vlastně pokoušeli tito lidé strhnout? Zřejmě nejspíš vlajkou českou(!). Prý je, čtu v e-mailu osoby, která mně Žantovského článek přeposlala „vyvěšování ukrajinských vlajek věru poněkud nepochopitelná česká zábava“! Reaguji nesouhlasně – vlající ukrajinskou vlajku jsem viděl po útoku na Ukrajinu například i na radnici v rakouském Bregenzu – a dostanu tuto ráznou odpověď: „Nevím, nevzpomínám si, kam a co psal Ž. před více než třiceti lety..., ale to neznamená, že jeho (nejen jeho) podivení nad vlajícími ukrajinskými vlajkami nesdílím...“ Je zjevné, že panu Žantovskému a dalším, kteří se podivují nad vyvěšenými vlajkami našich hostů, schází utečenecká zkušenost! Když jsem v šedesátém osmém roce utíkal před sovětskými útočníky s jedním kabátem a několika dalšími svršky v kufru (a musím podotknout, díky tomu, že se Čechoslováci agresorovi nebránili, měli jsme to mnohem, mnohem a nesrovnatelně lehčí než Ukrajinci), byly československé vlajky, které vlály v zemích, kam jsme přicházeli, pro mne a nás všechny opravdu velkým povzbuzením. Byly znamením, že se lidé v těchto zemích (konkrétně v mém případě Rakousko a Švýcarsko) s námi solidarizují a že jsou ochotni nám pomoci. Že nejsme sami! Nikoho z nás určitě nenapadlo ve vyvěšené československé vlajce vidět a hledat znak toho, že jsme dotyčnou budovu či dům dobyli, nebo že se jedná o československé exteritoriální území, či že by nás napadla další podobná pitomost, jaké uvádí pan Žantovský! Bylo to ono okřídlené: „Jsme s vámi, buďte s námi!“ A nesetkali jsme se na štěstí nikdy nikde s ostudným strháváním našich vlajek! Je pravda, že si zde někteří lidé docela zvykli před časem na vyvěšené vlajky sovětské. Ovšem je taky pravda, že se tehdy o dobyté území jednalo... Dovolím si být osobnější. Před několika dny jsem vyprávěl v dobré společnosti, jak jsem přišel o svůj dětský památníček, do kterého mi nakreslil obrázky Lada, Španiel, Švabinský, Kodeti atd. Tu se podivila inteligentní paní a zeptala se mne: „To jste si ho nevzal sebou?“ Ne, nevzal, byl jsem rád, že mne v rozhlase, kde jsem během jeho obsazování i po něm pracoval, sovětští (ruští) vojáci nezastřelili. Kdykoliv o nich mluvím, zdůrazním, že byli vlastně slušní, ani by po nás „pes neštěk“, kdyby nás, když nás přistihli při práci ve studiu, rozstříleli na hadry. A byl jsem rád, že se mi podařilo dostat se z dosahu těchto „osvoboditelů“. A potěšilo mne – opakuji se – že mne v zemi, do níž se mně podařilo dostat, vítaly československé vlajky dokonce na kolech a autech místních lidí! Je totiž rozdíl mezi spořádanou cestou, vystěhováním se do zahraničí, třeba po svatbě, a útěkem. Mimochodem: cizí vlajky se vyvěšují rovněž při státních návštěvách. To, pravda, většinou s vlajkou domácí. A tak mne napadá, že by skutečně nebylo od věci, kdyby na veřejných budovách (a v tom s Žantovským souhlasím, i když on tak nejspíš svou připomínku nemyslí) vlály vedle ukrajinských vlajek i vlajky české jako další zdůraznění solidarity s ukrajinským národem – tak jako tomu bylo při nedávném izraelsko-palestinském konfliktu. Utečenci jsou v podstatě státní návštěva! I když ne ta oficiální, vítaná s poctami, chlebem a solí vrcholnými představiteli země, do které přicházejí. I toho jsme si byli, alespoň ve své většině, vždy vědomi; vědomi toho, že bychom měli naši zemi slušně reprezentovat. A opravdu, podle všeho, co o nás, o našich krajanech vím, se to docela povedlo a pro země, ve kterých jsme žili nebo žijeme, jsme se stali spíše obohacením než přítěží. Alespoň většina z nás se velice úspěšně zapojila v zemích, které nás přijaly, do pracovního procesu. Myslím, že to tak bude i s Ukrajinci. Píšu to pro ty, kteří se domnívají, že co utečenec to lump a příživník a z toho důvodu se, speciálně pokud jde o Ukrajince, obávají, že zde dojde k „poukrajinštění“, k civilizačnímu kolapsu, vržení někam na „necivilizovaný“ východ! Zvláštní, že přítomnost (podivných) ruských zbohatlíků v této zemi stejným lidem tak moc nevadila. Douška: „Zcela oprávněné emoce“ rozbouřil podle pana Žantovského „fakt, že se ukrajinská státní vlajka ocitla i na Národním památníku Terezín“. Že „terezínská pevnost sehrála tragickou roli za druhé světové války“, víme snad všichni. Jistě do ní nebudou směřovat kroky ukrajinských utečenců. To ovšem ani Žantovský nepředpokládá. Důvodem jeho pobouření je mu osoba Stepana Bandery, jehož sochy skutečně na Ukrajině existují. Mimochodem minulý měsíc se objevila na internetu zjevná fotomontáž, na níž byl znázorněn starosta Prahy 6, jak na dejvickém Vítězném náměstí – „Kulaťáku“ – vztyčuje před samozřejmě ve skutečnosti tam neexistující sochou Bandery ukrajinskou vlajku. Fotomontáž, kterou jsem dostal já, byla doprovázena textem: „Přiložená fotografie vysvětluje vše. Smích dějin, o kterém píše Kundera, je věru až příliš hlučný, je však třeskutou předzvěstí věcí příštích...“ Bandera je skutečně velice kontroverzní osobnost – podle jedněch hrdina, dle druhých terorista, „roku 1934 byl odsouzen za podíl na atentátu na polského ministra vnitra Bronisława Pierackého“, píše správně Žantovský. Byl tedy od tohoto roku ve vězení, ze kterého se dostal až po napadení Polska nacistickým Německem. Po pokusu v čtyřicátém prvním roce založit samostatný ukrajinský stát byl spolu se svými spolupracovníky německými okupanty zatčen a vězněn v koncentračním táboře Sachsenhausen. Cituji opět pana Žantovského: „Bandera také inspiroval vznik Ukrajinské povstalecké armády (UPA)... UPA brutálně vyháněla či zabíjela také Židy.“ Je pobouření tedy oprávněné? „Příslušníci UPA byli označováni jako banderovci. Spíše tomu, než jeho (Banderovu) skutečnému působení, lze přičíst onu podnes silnou polarizaci,“ napsal soukromý docent Univerzity Martina Luthera Kai Struve v Süddeutsche Zeitung 3. června. Banderovcům, kteří bojovali ještě po ukončení druhé světové války až do počátku padesátých let jako partyzáni proti SSSR, je přikládána řada zločinů (podle Wikipedie „brutálně vyháněla či zabíjela Poláky, nešetřila ani Židy“). Celá problematika je ale natolik obsáhlá, že není možno ji zde zkráceně vyložit či tak krátit, jak to provedl pan Žantovský. Podle Struveho vychází většina informací o Banderovi a banderovcích ze sovětských pramenů. K obdobným závěrům docházejí i například Jindra Rosenbaumová-Viezelová či Petruška Šustrová. Navíc Bandera sám nebojoval. Víme, že Sovětský svaz oslavoval snad každého povstalce – pokud ovšem nepovstal proti němu. Pak to byl pochopitelně nacista, respektive nacistický zločinec. A tak je tomu, jak vidíme, dodnes. Ve Wikipedii čteme: „Když byl Bandera v konfliktu s Němci, UPA pod jeho pravomocí chránila Židy, a dokonce zahrnovala některé židovské bojovníky a lékařský personál. V oficiálním orgánu vedení OUN-B naléhalo na skupiny svých bojovníků, aby ‚likvidovaly projevy škodlivého zahraničního vlivu, zejména německé rasistické koncepty a praktiky'. Několik Židů se zúčastnilo Banderova podzemního hnutí, včetně jednoho z Banderových blízkých spolupracovníků...“ Vzhledem k tomu, že jeden z Putinových blízkých spolupracovníků politolog Timofej Sergejcev požaduje krom „převýchovy“ Ukrajinců i dokonce jejich přímé vraždění, je vyvěšení vlajky nad Terezínem dokonce velmi případné!

Čas načtení: 2019-11-11 08:40:42

Hledání levice v roce 1989: Pohled na reformní proud uvnitř KSČ

Od pádu komunistického režimu v Československu náš již dělí tři desítky let. Od té doby byla vydána řada publikací, studií různé kvality, které se tímto zlomem zabývají. Zde se soustředíme na málo známý obraz hledání a tápání skupiny lidí, kteří věnovali mnoho energie tomu, aby období přestavby směřovalo k reformě tehdejšího reálného socialismu, tehdy ještě komunistické strany, která již ztratila svoji funkci jako politická strana. Uvědomovali si, že s překonáním režimu zatíženého řadou historických problémů, křivd, včetně zločinů, může dojít i k eliminaci toho pozitivního, co bylo za dobu po r. 1948 vybudováno. Představovali významnou část intelektuálního potenciálu lidí, ať v řadách komunistické strany, či nekomunistické opozice, nejen šedé zóny. Historie tohoto proudu je dodnes prakticky nezmapována, pro veřejnost to pak zejména ve sdělovacích prostředcích vyznívá, jako by skutečně všechno bylo v rukou vítězů sametové revoluce.  Kdo je levice? Názory na to, kdo tehdy koho považoval za autentické levicové hnutí, se ovšem lišily. Za jediné autentické a důsledné síly levice v Československu krátce před prvními svobodnými volbami v červnu 1990 byla podle stati v časopisu Levé alternativy „Polarita“ považována levicová politická hnutí, která vznikla jako nezávislé struktury ještě před listopadem 1989, tj. Levá alternativa, Československé anarchistické sdružení a Obroda – Klub za socialistickou přestavbu. Ty se nacházely zcela mimo komunistickou stranu. Možnosti a vliv levicové opozice v období akutní krize a rozpadu byrokratického socialistického systému nelze přeceňovat, je nutno si uvědomit, že ji představovaly nepříliš početné skupiny, zejména inteligence, které byly velice heterogenní. Samotný pojem levice, jakož i reformní komunisté byl pro veřejnost, která se podílela na statisícových mítincích v listopadových dnech roku 1989, do jisté míry vágním, zprofanovaným, rychle zastíněným občanskými hnutími v čele s Občanským fórem. Pojem levice byl spojován především s poraženým režimem. Byl to pojem v podstatě pro velkou část společnosti odepsaný. Nekonstituovaná, heterogenní levice tedy nemohla sehrát nějakou vysoce významnou roli. Navíc prohrála souboj o čas. V procesu rozpadu systému, který sám sebe deklaroval jako levicový a socialistický, byli představitelé části opozičních levicových skupin integrováni do občanské opozice jako celku (např. Obroda, vznikající sociální demokracie atd.), ve smyslu souborného hnutí. Institucionální krize postihla celou KSČ, ne tedy pouze její reprezentaci. Označením institucionální krize však budiž vyjádřeno, že nejde o totální kolaps této strany, která přestala být stranou politickou a stala se státostranou, ale právě o kolaps principů a fungování její organizační vybavenosti, výbuch neschopnosti nomenklatury, která sledovala jako každá jiná zájmová skupina své cíle. V nižších složkách se tento kolaps projevil ochabnutím aktivity, neschopností jakékoli racionální akce, v důsledku očekávání příkazu, či rozhodnutí „shora“, které však již nikdy nepřišlo. Domácí hospodářské potíže, narůstající krize sousedních států sovětského bloku, deklarovaný politický obrat vedení KSSS a zklamání z neochoty sovětských perestrojkových vůdců vyjádřit se k roku 1968 na základě teze o nevměšování se do vnitřních záležitostí druhého státu, na straně druhé i mezinárodní situace, která se vyznačovala neústupností Západu a slábnutím sovětského bloku, rychle rozrušovaly kvazi stabilitu československého normalizačního režimu. I mezi původně jednotnými normalizátory se rozhořel urputný zápas o nové přerozdělení mocenských pozic.  Vývoj veřejného mínění v 80. letech Normalizační režim přestal plnit základní podmínku jakési nepodepsané, ale většinou akceptované „společenské smlouvy“, totiž zajištění trvalého růstu životní úrovně, a tím se i uvolňovala jeho materiální závislost a zainteresovanost na něm. Obyvatelstvo přestávalo mít zájem na jeho existenci, jak to naznačují i výsledky průzkumů veřejného mínění o vedoucí úloze KSČ. Tím se otevřeně začala projevovat kritičnost k politickému systému v ČSSR; téměř jedna polovina respondentů jej považovala za nedemokratický. Dlouhodobě narůstala nespokojenost se způsobem uplatňování vedoucí síly strany. Jestliže v roce 1986, kdy tato otázka byla poprvé položena, považovalo vedoucí úlohu KSČ za důležitou 67 % respondentů a 23 % za nedůležitou, pak v červnu 1989 odpovědělo kladně již jen 41 % a záporně 37 %. Na tuto otázku odpovídali občané i na přelomu listopadu a prosince 1989 (již v podstatně jiné atmosféře, kdy už se mohli vyjadřovat bez zábran). Souhlas s vedoucí úlohou KSČ vyslovilo pouze 14 % a nesouhlas celých 82 % respondentů. Sociolog Miroslav Vaněk dospěl k závěru: „Údaje za čtyři roky před sametovou revolucí potvrzovaly všeobecnou nespokojenost a odklon občanů od KSČ.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Akutní krize a rozpad režimu Pro kriticky založenou část komunistů byl nepřijatelný způsob, jakým vedení strany reagovalo na události v Polsku, nejnověji volby do Sejmu v červnu 1989, vývoj v Maďarsku, jeho způsob posuzování pozice vedení SED v čele s Erichem Honeckerem v NDR, způsob vyrovnávání se s faktem, že v zemi stoupá aktivita opozice, vliv disentu (zejména po uveřejnění Několika vět) i jakým způsobem vedení proti opozici postupuje. Souhrnně řečeno, se však již jednalo o něco jiného. Slovy Oskara Krejčího, tehdy politického poradce předsedy vlády Ladislava Adamce: „Na jaře 1989 se nevedl zápas o to, zda se byrokratický socialismus podaří udržet, ale o to, jakým způsobem odejde ze scény – zda v potocích krve, nebo dohodami u kulatého stolu“. Kolaps režimu byrokratického socialismu v Československu v roce 1989 byl součástí podstatně širšího geopolitického procesu, který již probíhal řadu let, šance obnovení socialismu byly ztraceny potlačením pražského jara a následným vývojem v 70. letech.  Reformní směry uvnitř komunistické strany a jejich osudy Je nutno souhlasit s obecným zjištěním Anny Grzymala-Busse, že reformní úsilí uvnitř KSČ v 80. letech prakticky prošlo bez ohlasu stranických orgánů, tím spíše veřejnosti. Převládala představa, že „KSČ byla stagnujícím, nereformovatelným hrochem, skutečným projevem zkostnatění po pražském jaru 1968 a následných stranických čistkách“. Autorka ovšem dodává, že i přes tristní situaci této státostrany vzniklo několik pokusů usilujících o reformy, resp. směřujících k reformám, pochopitelně v letech 80. Reformní proudy uvnitř KSČ, pokud je takto podmíněně nazýváme, protože jejich skutečný vliv na aparát a vedení byl velice slabý, až mizivý, představovaly spíše „ostrůvky“ tvořené jednotlivými skupinkami, jejichž kontakty, spojení, spolupráce, společné diskuze, s výjimkou v Praze, byly zprvu slabé. Tvrdé vystoupení jednotek VB proti demonstrantům na Václavském náměstí v Palachově týdnu v lednu 1989 vyprovokovalo řadu členů strany k napsání protestních dopisů, které adresovali přímo generálnímu tajemníkovi ÚV KSČ Miloši Jakešovi. Mezi ostré kritiky náležel i Miloslav Ransdorf, vědecký pracovník Prognostického ústavu ČSAV, který se podílel na přípravě petice podepsané více vědeckými pracovníky v téže věci. Ransdorf zaslal i „přestavbový dopis“ L. Adamcovi, jehož jádrem bylo směřování „…k ústavním změnám a škrtnutí článku 4 ústavy“. V únoru 1989 zejména v Praze proběhla řada vášnivých diskuzí např. na ČVUT, mj. i v sále Dopravních podniků, kde se v rámci perestrojkové atmosféry ostře kritizovala neschopnost vedení KSČ využít manévrovací prostor, který stále existoval.  Jednotliví reformisticky orientovaní členové strany si byli vědomi své roztříštěnosti, neschopnosti vystoupit jako celek.  Stranické vedení připravovalo návrh nové ústavy, další hospodářské reformy, které měly být odstartovány v lednu 1990. Přípravy však probíhaly více utajeně, natož aby se o rozsahu reforem a jejich klíčových bodech veřejně a otevřeně diskutovalo. „Veřejnost se ovšem nedověděla o připravené ekonomické reformě, ani o návrhu ústavy, kde byly velkorysé garance politických a občanských svobod, včetně akceptování vídeňských konvencí o lidských právech. Skutečností je, že jejich přijetí Marián Čalfa spíše brzdil, stejně jako opuštění článku 4 Ústavy ČSSR,“ jak napsal Miloslav Ransdorf. Tyto nezveřejněné materiály nemohly mít pochopitelně žádný ohlas ve stále kritičtější veřejnosti, ve které se již zvedaly hlasy odporu, byť početně zdánlivě slabé. Naopak vedení strany postupně zostřovalo pronásledování snad jediného potenciálního partnera reformních komunistů, hnutí Obroda (klubu pro socialistickou přestavbu). Je zřejmé, že mezníkem pro vývoj nekomunistické opozice byla setkání Václava Havla s Alexanderem Dubčekem na jaře 1989 a tvrdý postup bezpečnostních orgánů proti Obrodě v červenci 1989. Společnost Bohumíra Šmerala Chronologicky nejdříve vcházel do povědomí (v rámci Prahy) diskusní klub, neformální sdružení levicově orientovaných občanů, převážně komunistů, které vzniklo v průběhu jara-léta 1989. V létě 1989 se rozhodli ustavit Společnost Bohumíra Šmerala. Ještě před tím skalní stalinisté zamýšleli vytvořit Společnost Klementa Gottwalda, což nenašlo velkou odezvu. Naopak myšlenka utvořit jádro pro reformu strany s odkazem na dílo a politickou činnosti B. Šmerala, významného představitele české sociální demokracie a zakladatele v dobách Rakouska-Uherska, KSČ ohlas měla. Její aktivní jádro opět tvořili někteří pracovníci Městské politické školy KSČ v Praze (v Praze – Karlín), Kabinetu politické výchovy (Karoliny Světlé), Miloslav Ransdorf z Prognostického ústavu ČSAV i z jiných výzkumných institucí mimo stranická zařízení, jakož i užšího okruhu dalších sympatizantů, ze všech částí společnosti, především intelektuálů všech profesí, resp. inteligence. Klub byl budován na neformálním základu. Počet členů dosáhl na podzim něco málo přes stovku osob, spojovaných především osobními vazbami. Prostor pro zasedání poskytla MPŠ KSČ v Karlíně. V průběhu roku 1989 probíhaly ve Společnosti neformální diskuse, přidávali se i další zájemci. Radim Valenčík získal skupinu lidí z Vysoké školy ekonomické, mezi nimi i Miroslava Ševčíka a další. Konflikty vznikaly kolem diskusí k programovým otázkám. V diskusích předkládal řadu konceptů a návrhů Miloslav Ransdorf. Požadoval v nich též zrušení výsledků stranických pohovorů z roku 1970, ustavení „opozice v rámci partaje“, možnost spolupráce s již existující Obrodou. V období do listopadu, pokud se nám podařilo zjistit, Společnost nevydala žádné prohlášení, jímž by se veřejně prohlásila za reformní skupinu, resp. zveřejnila své stanovisko k některým problémům, kterými společenský vývoj překypoval. Na podzim 1989 se klub připravoval k oficiálnímu ustavení, byly připravovány i základní programové dokumenty, jejichž autorem byl opět M. Ransdorf, ve spolupráci zejména s Rudolfem Převrátilem, Miroslavem Grossmannem, Pavlem Smutným a dalšími. V říjnu 1989 se v bytě M. Ransdorfa konala pracovní porada organizátorů, kteří se dohodli na oficiálním ustavení Společnosti. 14. listopadu 1989, kdy měl být rozpuštěn Prognostický ústav ČSAV (?) nadřízenými orgány (?), se vedení Společnosti dohodlo, že v průběhu dvou týdnů by se měla změnit v oficiální stranickou platformu. Je do jisté míry příznačné, že první oficiální vystoupení přišlo pozdě, v době, kdy již kritická slova Společnosti vyzněla zcela jinak. Zástupci klubu si totiž 13. listopadu objednali místnost v Domě politické výchovy MV KSČ na první veřejné zasedání klubu, a to na 27. listopadu. Termín byl směřován před den lidských práv 10. prosince, kdy se očekávalo vystoupení opozice. Byla to z pohledu snah reformních komunistů „fatální chyba“? V duchu „všechno pozdě?“ Ransdorf ve svých pamětech později připomněl, že v napjatých dnech, které následovaly po 17. listopadu, „pochopil, že KSČ nemá žádný krizový ani ústupový scénář. Moc vyvanula z budovy ÚV neskutečně rychle, až to opozici zaskočilo“. Demokratické fórum komunistů Události 17. listopadu 1989 podnítily členy klubu k urychlenému, ale opožděnému vystoupení. Řada z nich hned poté, co se dozvěděli, co se stalo onoho večera na Národní třídě, rozvinula velice intenzivní činnost. V prvním týdnu sametové revoluce, kdy na Václavském náměstí demonstrovalo denně až sto padesát tisíc lidí, členové Společnosti horečně diskutovali, snažili se zhodnotit situaci, připravovali programové prohlášení, zatímco vedení strany dále mlčelo. Členové Šmeralovy společnosti se sešli 27. listopadu, aby se dohodli na přejmenování společnosti na „Demokratické fórum komunistů“, jež mělo působit v rámci komunistické strany. Současně DFK vydalo prohlášení a programové teze. V prohlášení se mj. uvádělo: „Sympatie k myšlenkám socialismu mají v československé společnosti hluboké a mnohostranné kořeny. Avšak stalinský systém přinesl hořká zklamání a velké ztráty. Pokus o zásadní obrat v roce 1968, zdůrazňující neoddělitelnost socialismu a demokracie, vyvolal nové naděje na obrodu KSČ a společnosti a získal straně nebývalou podporu obyvatelstva. Ale tragická a neospravedlnitelná intervence armád Varšavské smlouvy a následující tzv. normalizace zasadila takovým snahám těžkou ránu. KSČ ze svých řad vyloučila tisíce občanů, kteří se pro obrodný proces angažovali. Nekompromisní nastolení monopolu moci znovu nadlouho oddělilo lid a stranu od privilegovaného vedení. Lží a zastrašováním byla umlčena většina členské základny strany a společnosti vůbec. Uvědomujeme si, že mezi členy strany je mnoho osobně čestných lidí s přirozenou autoritou, kteří nepropadli politické a morální korupci, zachovali si demokratické cítění i kritický odstup od politiky strany a nejednou jej vyjádřili. Většina však zatížila své svědomí tím, že nenašla odvahu otevřeně vystoupit se zásadním protestem proti diktátu, lži a pokrytectví. Jsou to poctiví dělníci, zemědělci, vynikající odborníci, pracovníci všech profesí. Bez jejich nadání a obětavosti se československá společnost může jen těžko obejít. Jsme vedeni snahou najít platformu pro jejich obrodnou iniciativu, pro svobodnou a starými předsudky nezatíženou diskuzí v období před sjezdem KSČ. Očekáváme, že tato platforma zároveň napomůže k rozchodu s těmi, kteří svými postoji a činy kompromitovali KSČ před veřejností.“ Období, kdy z KSČ odcházely statisíce členů (kteří byli jejími členy s velice diferencovanými motivacemi), další desetitisíce hledaly cestu pro pochopení vývoje, pro podporu společenských změn, tu však chápaly jako podporu společnosti sociálně spravedlivé. Na základě výzvy prvního prohlášení se hlásily do DFK tisíce osob. Údaje, které uvádí polská autorka Anna Grzymala zřejmě nejsou přehnané, tj. odhad mezi 10–60 000, i když bychom se klonili spíše ke středu uvedeného údaje. Dokumentují tak do určité míry stav tehdejší mysli ne nevýznamného počtu členů i nečlenů KSČ, levicově orientovaného, kritického intelektuálního potenciálu společnosti, kteří viděli význam zvratu po 17. listopadu do značné míry ve smyslu cesty socialistického, resp. sociálně demokratického rozvoje. Sympatizanti DFK (ještě stále uvnitř strany, ale co to znamenalo v dynamicky se vyvíjející situaci) se hlásili z řady míst v České republice, na Slovensku bylo zastoupení nižší, i vzhledem k poněkud jiné situaci. Mezi původní cíle skupiny, vtělené i do programového prohlášení náležela revize a přehodnocení roku 1968, smetení normalizačního Poučení z krizového vývoje. Současně byl položen požadavek přetvořit stranu v duchu reformních komunistických stran v Polsku a Maďarsku. V polovině prosince 1989 se DFK vyjádřilo pro přímé volby prezidenta republiky. 14. prosince demonstrovalo před budovou ÚV KSČ a redakcí Rudého práva. DFK mělo podle původních představ působit jako frakce v rámci komunistické strany, o dva týdny později se představy změnily v pojetí působení DFK uvnitř strany a mimo ni. Názory uvnitř se rychle diferencovaly, zejména v otázce, zda setrvat v KSČ, či odejít. Rudolf Převrátil a další se vyjadřovali pro činnost DFK mimo stranu, Ransdorf naopak prosazoval názor, že DFK musí zůstat v rámci KSČ a „podílet se na její přeměně, pokud možno být motorem tohoto procesu“. Cílem bylo otevřené pojetí komunistického hnutí, spojující úsilí o obnovu, současně s kontinuitou. Co se týká analýzy občanské společnosti, navazovaly v mnohém programové teze DFK zejména na myšlenky Antonia Gramsciho. Jedním z významných spoluautorů tezí byl Ransdorf. Programové teze DFK obsahovaly mnoho z filozoficko-politických úvah M. Ransdorfa. Zejména se jednalo o pasáže „Socialismus a moderní civilizace“ a „Socialismus a nová společenská racionalita“. V části, která se týkala hospodářské problematiky, Ransdorf rozvinul koncept československé hospodářské reformy pro 90. léta vypracovaný v Prognostickém ústavu. DFK v listopadových dnech 1989 vyvíjelo relativně silný tlak na modernizaci KSČ. „Sjezd bezvýchodnosti.“ Mimořádný sjezd KSČ 19.–20. prosince 1989 DFK vyvíjelo v hektických dnech po 17. listopadu velký tlak na modernizaci KSČ, své slovo se pokusilo pronést i na sjezdu KSČ, který probíhal 19.–20. prosince 1989 a jehož se zúčastnilo na 1 530 zvolených delegátů. Proběhl v nedávno zbudovaném pražském sjezdovém paláci (nyní Kongresové centrum). Režie tohoto jednání byla v rukou špičkových funkcionářů Socialistického svazu mládeže (SSM), zejména Vasila Mohority, Širokého. Sjezdu se zúčastnilo 50 zástupců DFK jako pozorovatelé. DFK vydalo v průběhu sjezdu několik čísel Sjezdového zpravodaje DFK). Zástupci měli ovšem velice malé možnosti prezentovat své názory z tribuny sjezdu. Byli často napadáni účastníky sjezdu jako rozbíječi strany, a to ve velice ostrých diskuzích. Přesto však DFK bylo jako takové vedením sjezdu méně a řadou delegátů daleko více respektováno a jeho tiskové konference byly sledovány se zájmem. DFK požadovalo na sjezdu frakční status, organizace DFK měly mít status základních stranických organizací, k dispozici jim měl být malý aparát, časopis, část finančních prostředků strany. Z těchto požadavků nebylo prakticky splněno nic. DFK svedlo neúspěšnou bitvu na sjezdu, těžko se mohlo prosadit, když kromě jediného vystoupení svého mluvčího nedostalo více slovo. Se závěry sjezdu DFK vyjádřilo nespokojenost. Mezi názory jednotlivých členů DFK, kteří se účastnili prosincového posledního sjezdu KSČ, byly značné názorové rozdíly, odpovídaly i onomu opožděnému hledání, jak reagovat na rychle se vyvíjející politický vývoj. DFK reagovalo na „sjezd bezvýchodnosti“ dalším kritickým prohlášením a rozhodnutím zahájit budování nových organizací DFK v regionech. Tento tlak však přišel pozdě, až po rozhodující události 17. listopadu, kdy výbuch občanské nespokojenosti (ať už byl iniciován nebo ne) rozmetal představy o reformních změnách. Dynamika společenských a politických změn nabrala zcela jiné tempo a postupně také orientaci, rychle se zde objevil nový, silný společenský proud. Pochopitelně v tomto proudu uvnitř komunistické strany mnozí členové strany, včetně některých jeho zakladatelů, viděli pouze určitý odrazový můstek, kterým by se dostali mimo stranu, a tak by se v očích kritické demokratické veřejnosti „očistili.“ Řada z nich se domnívala, že tempo polistopadové obnovy komunistické strany je pomalé, a proto přistupovali i k zakládání jiných politických subjektů. Samotné DFK se počátkem ledna 1990 začalo rozpadat, jeho vliv rychle slábl, sympatizanti přecházeli do jiných uskupení odštěpujících se od komunistické strany.  Tříkrálové jednání DFK 6. ledna 1990 Více než 2 500 sympatizantů a aktivistů z celé České republiky se sešlo na jednání 6. ledna 1990 v Praze. Přítomni také byli zástupci KSČ a Obrody. Atmosféra na setkání byla velice vzrušená. Ze zástupců Koordinačního výboru DFK zde byli mimořádně aktivní Rudolf Převrátil, Jaromír Sedlák, Pavel Smutný, Milan Maršálek, J. Maczner a Ladislav Zvolský.  Čilá aktivita DFK přišla jednoznačně pozdě. Výbuch občanské nespokojenosti smetl všechny představy o reformách starého systému a společenská změna nabrala zcela jiný kurs. Kromě toho bylo zřejmé, že řada lidí neviděla v tomto hnutí nic jiného nežli můstek jak vystoupit ze strany. Pro jiné bylo tempo obnovy komunistické strany příliš pomalé, částečně oprávněně. Po dlouhém váhání se Koordinační centrum DFK rozhodlo 26. ledna 1990 politický proud, který představovalo, budovat jako samostatnou moderní levicovou politickou stranu. Současně se formovalo několik skupin, které se pokusily představit své narychlo formulované programy se socialistickým zaměřením. Podle názoru členů strany „DFK byla houba, která umožňovala, aby se KSČM stala masovou stranou“. Zklamání z neúspěšného startu DFK vedlo k další diferenciaci. Nejdříve se odštěpila skupina, která si dala název Nezávislá levice, poté Československé demokratické fórum, které se jediné zúčastnilo parlamentních voleb v červnu 1990. Zřejmě největší část, především členstvo mimo Prahu, zůstalo v KSČ, nyní již KSČM. {/mprestriction}  Autor je historik a působí v Historickém ústavu AV ČR. 

Čas načtení: 2024-03-24 17:00:01

Masaryk, Beneš, nebo muži 28. října? Samostatné Československo vyhlásil někdo úplně jiný. Omylem

Je 28. října, pondělí dopoledne. Chladným podzimním počasím se procházíte po pražském Václavském náměstí, když tu si najednou všimnete srocení davu u redakční vývěsky Národní politiky. Co se děje? Jdete se podívat. Najednou kdosi vykřikne: „Jsme samostatní!“ A propukne ohromný jásot. Prezident Husák se bál rakoviny, a tak jedl jednu potravinu stále dokola Číst více Jsme samostatní Andrássyho nóta je dokument z 27. října 1918, v němž rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy sdělil americkému prezidentu Woodrowovi Wilsonovi, že je habsburské mocnářství ochotno přistoupit na mírové podmínky a zahájit jednání. Proč ta radost? Tím, kdo vykřikl slova o samostatnosti, byl osmapadesátiletý zelinář František Kopecký. Tento radostný výkřik způsobil plakát s velkým nadpisem „Příměří“ obsahující znění tzv. Andrássyho nóty. Jsme samostatní, vykřikl František Kopecký a zahájil tak proces, který skončil sepsáním provolání tzv. mužů 28. října a vyhlášením samostatné Československé republiky. Stalo se tak, ačkoli de iure republika svobodná nebyla. Andrássyho nóta o samostatnosti Československa nehovořila, pouze přistupovala na to, že se v mírových jednáních bude dbát i o práva národů v habsburské monarchii. Po onom spontánním výkřiku se rozjel stroj, který už nešlo zastavit. Zelinář Kopecký si užíval svou novou roli vůdce davů a postavil se do čela průvodu směřujícího na Staroměstské náměstí k Šalounově soše Jana Husa a ke Staroměstské radnici. Poté se dav otočil nazpět k Václavskému náměstí. Cestou potkal kněze a politika Isidora Zahradníka. Lidé ho prý spontánně zvedli a chtěli donést k soše sv. Václava. Vzhledem k jeho prostorově výraznější tělesné schránce však nedošli daleko a politik musel po svých. Na schodech u sochy sv. Václava se chopil slova a v 11 hodin Isidor Zahradník vyhlásil vznik Československé republiky a „zpřelámání pout, jimiž nás týrali cizáčtí Habsburkové“. Poté se vydal na nádraží císaře Františka Josefa a po celé zemi nechal rozeslat telegram o vyhlášení nezávislosti a výzvu k odstranění všech znaků bývalého státu. Tato nádražní zkušenost mu pak zřejmě přinesla místo ministra železnic v první samostatné československé vládě Karla Kramáře. Muži 28. října: Který z politiků byl zastřelen a který zapomínal na vlastní výplatu? Číst více Muži 28. října Zástupci Národního výboru, kteří se již delší dobu připravovali na převzetí moci, mezitím obsazovali úřady a snažili se zajistit, aby vojenské jednotky a policie nezasahovaly proti demonstrujícím. Teprve po dvanácté hodině se dostali na Václavské náměstí a vyhlásili vznik samostatné ČSR jménem Národního výboru. Večer pak Národní výbor vydal první československý zákon o zřízení samostatného státu československého a provolání Národního výboru, kde oznamoval, že sen československého lidu o samostatnosti se stal skutkem. Pod oběma dokumenty byli podepsaní: Alois Rašín, Antonín Švehla, Jiří Stříbrný, František Soukup a Vavro Šrobár. Těchto pět osobností vstoupilo do dějin jako muži 28. října. Máme nový stát Samostatné Československo tedy bylo vyhlášeno omylem. Válka se chýlila ke konci a Rakousko-Uhersko spělo k rozpadu. Události 28. října tak nezvrátily chod dějin, nýbrž ho pouze urychlily a šláply na plyn pomalu jedoucího stroje. Členové Národního výboru tak sice přišli o prvenství při vyhlášení samostatné republiky, ale o svou pozici v dějinách jako muži 28. října připraveni nebyli. Zdroje: autorova badatelská činnost v Historickém ústavu AV ČR KAM DÁL: Milenka Marie Antoinetty má konečně tvář. Dav ji roztrhal, dnes by po ní šíleli muži i ženy

Čas načtení: 2024-06-14 12:12:12

Zemřel válečný veterán Charles Gad Strasser, účastník boje o Dunkerk

V pondělí 10. června zemřel veterán československé armády z druhé světové války Charles Gad Strasser, bylo mu 97 let. O jeho úmrtí v pátek informovalo ministerstvo obrany. Strasser, který v sedmnácti letech dobrovolně vstoupil do československé armády ve Velké Británii, se účastnil bojů u Dunkerku a byl členem československé delegace tribunálu soudícího válečné zločince v Norimberku. V minulém týdnu se ještě v Normandii účastnil 80. výročí vylodění Spojenců.

Čas načtení: 2024-06-14 14:57:00

Zemřel československý válečný veterán Charles Gad Strasser, bojoval i u Dunkerque

V pondělí 10. června zemřel veterán československé armády druhé světové války Charles Gad Strasser, bylo 97 let. O jeho úmrtí dnes informovalo ministerstvo obrany v tiskové zprávě. Strasser, který v 17 letech dobrovolně vstoupil do československé armády ve Velké Británii, se účastnil bojů u Dunkerque a byl členem československé delegace tribunálu soudícího válečné zločince v Norimberku. V minulém týdnu se ještě v Normandii účastnil 80. výročí vylodění spojenců.

Čas načtení: 2024-09-20 15:36:55

Československé letectvo patřilo v roce 1938 k evropským špičkám. Nezlomila ho ani okupace

V roce 1938 patřilo československé armádní letectvo k nejmodernějším leteckým silám v Evropě, odhodlaným bojovat v hrozícím konfliktu za svobodu a celistvost své země. Morálka jeho personálu však klesla z nejvyššího vrcholu do nejhlubší deprese, když mnichovskou dohodou velmoci, Velká Británie, Francie, Německo a Itálie, ochromily Československo a učinily ho bezbranným. I přesto se našli odvážlivci, kteří se vydali létat za hranice. The post Československé letectvo patřilo v roce 1938 k evropským špičkám. Nezlomila ho ani okupace first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-10-10 08:00:01

Komunistický ideolog nepotřeboval vzdělání ani k rozvratu kultury. Stačila moc komunistů

Po únoru 1948 bylo jasné, že československou společnost čeká radikální přeměna. Všechny její sféry včetně kulturní měly kopírovat závazný sovětský vzor. To v praxi znamenalo, že dosavadní „buržoazní“ kultura, kterou tvořili svobodně zejména prvorepublikoví autoři, se měla přetvořit v socialistickou.  Muž, který rozvrátil kulturu Postupně vykrystalizovalo nové stalinské pojetí kultury, které obhajovalo marxistický literární kritik, politik a několikanásobný ministr Ladislav Štoll. A tak muž, kterému se nedostalo, stejně jako mnoha dalším komunistickým funkcionářům, vyššího vzdělání a který absolvoval pouze všeobecnou střední školu a abiturientský kurs na jednoroční obchodní akademii, po roce 1948 významně ovlivnil podobu československé kultury.  Seriálový Rapl. Bývalý bodyguard Hynek Čermák se těší na stáří s kočkou v klíně a dýmkou v ústech Číst více A nutno dodat, že se nejednalo o její povznesení, ale naopak její rozvrat, protože stalinské pojetí se realizovalo násilně a přirozeně potlačovalo i jiné koncepce nebo představy, které už byly po únoru 1948 zapovězeny jako zpátečnické čili škodlivé. Dosavadní autoři, básníci či spisovatelé, kteří se vnitřně neztotožnili se socialistickým realismem, jejž prosazoval kromě Štolla také básník Jiří Taufer, už nemohli publikovat.  Štoll proti významným básníkům Štoll se tak vymezoval veřejně například vůči Františku Halasovi, Josefu Horovi, Vladimíru Holanovi, ale také Vítězslavu Nezvalovi, jak píše ve své diplomové práci Marek Hensl. O Halasovi prohlásil: „Není pochyby o tom, že Halasova poezie je svou podstatou (nejde o jednotlivé vytržené verše) poezií epochy rozkladu, nemoci, zániku, poezií starého světa, a že měla, jak ještě ukáži, na nejmladší pokolení, na mládež, vliv nanejvýš neblahý.“ Gottwald čistil vlastní stranu od likvidátorů, ale sám čelil útoku ještě větších radikálů Číst více Jako závazný vzor v kultuře měl sloužit Štollův referát s příznačným názvem Třicet let bojů za českou socialistickou poezii, který pronesl v roce 1950. V něm vyzdvihl dílo Jiřího Wolkera, naopak veřejně odsoudil již zmíněného Halase a nevybíravě se „otřel“ o Jaroslava Seiferta a další. Vojtěch Čurda, který se Štollem zabývá, napsal ve své práci o Štollovi k referátu příznačně toto: „Referát se výrazně zapsal do historie československého literárního vývoje a v obecném povědomí se stal symbolem vynesení ortelu nad významnou částí československé literatury.“  Nesouhlas tvrdě trestali Štollův referát stanovil závazné směrnice socialistického realismu v poezii, jakákoliv odchylka od platného vzoru měla za následek veřejné pranýřování dotyčného autora. Je jasné, že tato násilně prosazovaná politika musela mít neblahé následky na kulturu, která se rozdělila na povolené a zakázané autory. Renomovaní básníci, kteří ve skutečnosti kulturu obohacovali, však byli na indexu, protože nepřejali stalinské pojetí kultury. Štoll se tak stal obávanou figurou, cenzorem, jehož vliv na kulturu byl obrovský, vrcholní komunisté mu důvěřovali.  Soudružky v revoluci aneb trpký úděl komunistických žen Číst více Štoll tak přímo zakazoval nejen nepohodlné autory, ale také filmy či divadelní představení, které shledával „protisocialistickými“ či málo pokrokovými. Jak píše ve své práci Marek Hensl, Štoll se aktivně přičinil o to, že byla zastavena výroba filmu Výlet pana Broučka do první republiky z roku 1949. Ten měl být „levičáckou, třídně cizí úchylkou“. Štoll také stál za zákazem divadelního představení Otvírání studánek Bohuslava Martinů v divadle Laterna magika. V padesátých letech zastával Štoll ministerské funkce, když mu byl svěřen resort školství či kultury. Zastával i stranické funkce. V roce 1946 jej VIII. sjezd KSČ zvolil za člena ústředního výboru, další sjezdy jeho členství potvrdily. Štollovi byl udělen Řád republiky, v roce 1951 a v roce 1972 se stal laureátem Státní ceny Klementa Gottwalda. O rok později mu byl udělen Řád Vítězného února. Štollův vliv na kulturu začal klesat na počátku 60. let, kdy došlo k částečnému uvolnění v oblasti kultury. Přesto můžeme jeho hlas označit za spoluurčující v kulturní politice. Štoll zemřel v roce 1981, komunistický režim mu vystrojil státní pohřeb. Jeho dědictví je však neblahé a zejména v 50. letech znamenalo rozvrat československé kultury. Na tom všem měl Štoll zásadní podíl. Zdroj: autorský článek, autor je Mgr. historie KAM DÁL: Komunista Josef Smrkovský: předseda parlamentu, který zemřel jako zlomený muž.

Čas načtení: 2025-04-21 08:52:44

Helenský, Max

Autor: agnes Datum: 21.04.2025 08:52:44 Příjmení:Surname:HelenskýHelenskyJméno:Given Name:MaxMaxJméno v originále:Original Name: Max Helenský (krycí jméno Helebrand)Fotografie či obrázek:Photograph or Picture:-Hodnost:Rank:vojínPrivateAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:10.09.1913 Smolkov / 10.09.1913 Smolkov / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:16.05.1943 Tabríz / 16.05.1943 Tabríz / Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- příslušník československé jednotky na Středním východě- member of the Czechoslovak unit in the Middle EastJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three) - člen skupiny dezertérů, kteří zběhli do Iráku ve snaze připojit se k československé vojenské jednotce v SSSR - zemřel na následky onemocnění paratyfem- v některých zdrojích uváděn jako Maxmilián Hellebrand a příjmení Helenský užíval jako krycí jméno - member of a group of deserters who defected to Iraq in an attempt to join the Czechoslovak military unit in the USSR- died of a serious illnessSouvisející články:Related Articles:Zdroje:Sources:PLACHÝ, Jiří a PEJČOCH, Ivo. Zemřeli na Západě: ztráty československé pozemní zahraniční armády v Polsku, Francii, na Středním východě a ve Velké Británii v letech 1939–1945. Praha: Ministerstvo obrany České republiky, Odbor komunikace a propagace (OKP), 2012. ISBN 978-80-7278-580-3. Dostupné také z: www.digitalniknihovna.cz PEJČOCH, Ivo. Zběhové z Aleppa. Historie a vojenství: Časopis Historického ústavu Armády ČR. Praha: Magnet-Press, 3.2016, 65(1), 34-49, s. 34. ISSN 0018-2583. Dostupné také z: www.digitalniknihovna.czwww.vuapraha.czhttps://www.vuapraha.cz/padli-2-svetova/829www.hajveslezsku.cz

Čas načtení: 2025-12-27 00:00:01

Gertruda Engelová

11. února 1942 se stala vůbec první ženou v 1. československé samostatné brigádě v SSSR jako jedna z několika Čechoslovenek v rámci jednotek v SSSR dosáhla v rámci nasazení ve druhé světové válce důstojnické hodnosti. Posléze pak krátce působila v Československé lidové armádě jako žena s jednou z nejvyšších vojenských hodností. Stala se tak historicky první ženou přijatou do řad československé armády.

Čas načtení: 2026-03-28 17:15:13

Mamontov, Nikolaj Petrovič

Autor: Jirka Cooper Datum: 28.03.2026 17:15:13 Příjmení:Surname:MamontovMamontovJméno:Given Name:Nikolaj PetrovičNikolay PetrovichJméno v originále:Original Name:Николай Петрович МамонтовFotografie či obrázek:Photograph or Picture:Hodnost:Rank:plukovníkColonelAkademický či vědecký titul:Academic or Scientific Title:--Šlechtický titul:Hereditary Title:--Datum, místo narození:Date and Place of Birth:29.08.1884 Varšava / 29.08.1884 Warsaw / Datum, místo úmrtí:Date and Place of Decease:DD.MM.RRRR ?DD.MM.RRRR ?Nejvýznamnější funkce:(maximálně tři)Most Important Appointments:(up to three)- velitel 1. československé střelecké divise- velitel Československé střelecké brigády- velitel 2. československé střelecké brigády- commander of the 1st Czechoslovak Rifle Division- commander of the Czechoslovak Rifle Brigade- commander of the 2nd Czechoslovak Rifle BrigadeJiné významné skutečnosti:(maximálně tři)Other Notable Facts:(up to three)--Související články:Related Articles:Zdroje:Sources:ria1914.inforu.wikipedia.org

Čas načtení: 2019-11-17 10:49:41

Po Hrdinech přicházejí Učenci!

S pokračováním úspěšného humoristického románu přichází Petr Luňák Nakladatelství Dokořán vydává Učence, volné pokračování humoristického románu Hrdinové od Petra Luňáka a Marka Pečenky. Knihu napsal nyní pouze Petr Luňák. Jak sám s nadsázkou říká: „Po krásném dobrodružství s Markem Pečenkou nad románem Hrdinové jsem se vydal na spisovatelskou stezku sám a po večerech i nocích sepsal volné pokračování pod názvem Učenci.“ Hlavní hrdina Richard Míča je nyní již mladý nadějný pedagog a vědec, který tráví svůj jednotvárný život psaním článků o kontrafaktuální historii a úloze náhody v dějinách, až se jednoho dne objeví trochu výstřední profesor jedné z amerických univerzit… Učenci mají typické rysy univerzitního románu a v mnohém připomínají romány Kingsleyho Amise nebo Davida Lodgea. Českým čtenářům není tento druh románu příliš známý; příběh je podaný humorným, místy až satirickým způsobem, a čte se jedním dechem. Autorovi byly inspirací jeho vlastní vzpomínky na působení na univerzitě a jeho studijní pobyt v zahraničí po sametové revoluci. Ukázka z knihy, strana 21: Vstal, přešel k oknu své univerzitní pracovny a pohlédl na rušnou ulici hlavního města jako do akvária. Některé rybky nikam v sluncem ozářené ulici nespěchaly. Další vrážely do okolních jako agresivní parmičky snažící se odkousnout jiným kousek ploutve. Jiné, tvořené turisty, se pohybovaly v pestrých hejnech, která se hrnula tam, kam zrovna ten nejrychlejší z nich vyrazil. Pár bezdomovců leželo na lavičkách jako sumci požírající zbytky ze dna…      Urputnost, s jakou nechával pověřený ředitel Sladký zaměstnancům vzkázat, aby na schůzi institutu rozhodně přišli, nebyla nijak neobvyklá. Chystalo se možná oznámení výsledků konkurzu na místo ředitele institutu, které by rád získal Sladký, ale neměl docenturu, a to bylo i na poměry nejmladší fakulty staroslavného učení příliš mnoho. Naopak nebylo nijak proti jejím způsobům, že všechny dosavadní konkurzy měl jako pověřený ředitel institutu organizačně na starosti sám Sladký. Všechny nakonec skončily bezvýsledně a Sladkého interregnum se opět prodloužilo.        Chod schůze jistě naruší doktor Koller, který se ve zralém akademickém věku rozhodl odejít ze zavedených fakult a užívat si života právě na tomto institutu. Pověřený ředitel ho nemohl ani cítit především pro jeho neuvěřitelné způsoby: Koller nejen říkal nahlas, co si mnozí jen mysleli, ale zpravidla to říkal i v přítomnosti toho, koho se to týkalo, a působil tak dojmem nepříliš dovedného břichomluvce. Sladký omezoval kontakty s Kollerem na minimum a tajil před ním den a čas příští schůze institutu, což mu však Richard, kterého s Kollerem pojilo přátelství a sdílená kancelář, rád donesl.        Z planého přemítání ho vyrušil Kollerův příchod. Kolega na sobě tentokrát neměl svůj obvyklý nepraný svetr a letité džínsy, ale zánovní, i když pomačkaný oblek.      „Byl jsem na přednáškovém turné po českých provinciích, jinak různých kyselých prdelích,“ odpověděl na Richardovu otázku, odkud že to jede, když usedl do židle na kolečkách, až zapraštěla. „Kdyby dneska nebyla ta schůze, tak jsem jel rovnou domů, abych se alespoň vyspal. Ale svým způsobem mě zajímá, s čím se pan pověřený ředitel opět vytasí.“      „Ty jsi přednášel o své poslední knize?“ nemohl si Richard při nejlepší snaze vzpomenout na její název. „Nebyla snad reakce, jakou sis představoval? Kde jsi vůbec byl?“      „V Ostravě, která je přesně stejně hnusná jako před třiceti lety, když jsem tam byl naposledy.“      „No a?“      „Asi tři babky, co se do tamního Domu knihy přišly ohřát. A to individuum, co tam dělá ředitele a celej ten nesmysl si vymyslelo, mě začalo utěšovat. Prý je tak malým zájmem opravdu překvapen, obzvláště po zkušenosti z minulého týdne, kdy tam měli známého vojenského historika, kapitána Šuláka. Měli prý nabito a lidé i stáli.“      „O čem mluvil? O kolové technice meziválečné československé armády?“      „Ne, přednášel prý o londýnských výsadkářích během druhé světové války.“      „Šulák je těžká konkurence,“ uznal Richard. Svého bývalého spolužáka, který z vášně k historii vojenství vstoupil do armády, slyšel nedávno v rozhlase hovořit o atentátu na Heydricha. Hrdinné parašutisty nazýval „kluky“, což mohlo v méně informovaném posluchači vyvolat dojem, že u mikrofonu není historik, ale jeden z Heydrichových katů, kterému se nějakým zázrakem podařilo dostat z krypty cyrilometodějského kostela v Resslově ulici, ale musel ze strachu před komunistickou mocí o svém údělu až donedávna mlčet.      „Takže jsi přijel z Ostravy?“      „Ne, přijel jsem z Havlíčkova Brodu.“      „Cos proboha dělal tam?“      „Taky přednášel, co jiného? Tedy vlastně taky nepřednášel.“      „Zas nikdo?“      „Tam situace zpočátku vypadala mnohem líp. Když jsem šel k tý budově, kde se to mělo konat, bylo tam plno lidí.“      „No tak vidíš.“      „Pak se ale ukázalo, že důvod je úplně jinej než moje přednáška.“      „Taky tě předběhl kapitán Šulák?“      „Ale ne, to by snad ještě nebylo to nejhorší. Konala se tam mše Svědků Jehovových a organizátoři obou akcí si popletli data.“      „Jaks poznal, že jsou to Svědci? Já je poznám, jenom když somrujou u dveří. Mohla to bejt třeba i nějaká jiná sekta.“      „Tvrdili, že Ježíš zemřel na kůlu.“      „Tak to asi Svědci byli. Ale myslím, žes to vzdal moc rychle. Měl jsi jim nabídnout, že místo dnešního kázání, jestli teda nějaký maj, jim na jejich černý mši předneseš něco o obrazu amerického Jihu v umělecké literatuře období rekonstrukce,“ rozpomněl si Richard na téma Kollerovy knihy. „Možná, že bys je zmátl názvem.“ Mluvil bez jakékoli ironie. Koller před časem na ono téma přednášel na semináři pro členy institutu a veškeré posluchačstvo s výjimkou Sladkého si získal, když namísto předpokládané nudy akademickou společnost bavil barvitým líčením, jak se nazrzlým jižanským paničkám chvělo chřípí vzrušením při pohledu na potem lesklá, svalnatá těla černých otroků při práci na bavlníkových plantážích.      „Proslýchá se, že už jsou známy výsledky konkurzu na ředitele našeho institutu,“ vracel se Koller k tématu dnešní schůze. „Tak nám možná chce sdělit tu radostnou novinu, že opět nebyl nikdo vybrán, anebo že se vědecká rada rozhodla, že skutečnost, že Sladký nikdy nic nenapsal, by neměla stát v cestě jeho ředitelským ambicím. Tedy nepočítám-li tohle,“ ukázal Koller cedulku na okně, na níž Sladký poněkud zeširoka vysvětloval, že okna je nutno zavírat, protože jinak vniká do místnosti chladný vzduch, musí se více topit a to se projevuje na příliš vysokých účtech, které univerzita musí platit za energie. Tyto promrhané prostředky by fakulta údajně mohla použít na mnohem prospěšnější účely. S podobnými ponaučeními se bylo možno setkat téměř ve všech místnostech institutu. O autorovi: Petr Luňák (1966) vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Po roce 1993 přednášel na Institutu mezinárodních studií FSV UK, od roku 2000 působí v mezinárodním sekretariátu NATO. Je autorem řady prací s tematikou studené války (např. Encyklopedie moderní historie, 1995, spoluautor; Západ: Spojené státy a Západní Evropa ve studené válce, 1997; Plánování nemyslitelného: československé válečné plány 1950 – 1990, 2007, rozšířené vydání 2019). V roce 2014 vydal s Markem Pečenkou román Hrdinové, jehož jsou Učenci volným pokračováním. TZ

Čas načtení: 2015-10-07 07:44:34

Norští Scornful, Anagram a Juicer spojily síly a vyrážejí na československé turné

Tři norské kapely se chystají na šňůru po České republice a Slovensku. Scornful, Anagram a The post Norští Scornful, Anagram a Juicer spojily síly a vyrážejí na československé turné first appeared on Hudební magazín XBand.cz.

Čas načtení: 2021-09-27 10:57:58

František Janouch devadesátiletý

Před několika dny se dožil devadesátky František Janouch. A protože toto jubileum tak trochu zapadlo v tom našem aktuálním běsnění kolem volební kampaně, posílám do Švédska místo gratulace jeden starší text, který jsem napsal jako úvod ke knize korespondence mezi Františkem Janouchem a jeho ženou Adou na jedné straně a Františkem a Rivou Krieglovými na té druhé. Je v něm mnohé, co bych i tak u příležitosti kulatin zakladatele Nadace Charty 77 jistě připomínal. Celý pestrý a bohatý Janouchův život si sám nedávno shrnul v obsáhlých memoárech nazvaných příznačně Nikdy jsem se nenudil. Ano, Janouchův život byl pestrý a někdy vyloženě bohatýrský. Korespondence s jedním z nejbližších přátel, Františkem Krieglem, je naopak místy niterná, intimní, rodinná… Dopisy, které si vyměňovali dva Františkové, Kriegel a Janouch, mezi lety 1974 a 1979, připomínají vlak, který jede po dvou kolejích, dvěma směry, jinými rychlostmi, ale přesto v jednom rytmu. Zatímco Kriegel v Praze žije ve vynuceném ústraní, Janouch se svou rodinou se ocitá ve vynuceném exilu. A toto vykročení z domácího normalizačního prostředí evidentně nastartovalo nové tempo jeho života, jak to jednotlivé dopisy (a také převaha rozsahu i četnosti u dopisů Františka Janoucha nad těmi Krieglovými) dokazují. Kriegla a Janoucha nespojovaly jen přátelské vazby dané známostí otce Františka Janoucha s Františkem Krieglem. Časem mezi matadorem československé komunistické strany a medicíny a mladým jaderným fyzikem vzniklo přátelství zcela samonosné, přímo životní. Oba ve své době spojili své životy s komunistickou stranou – Kriegel před válkou, Janouch po ní. A do tohoto světa patřil také František Kriegel, který kroky „mladého Janoucha“ mohl sledovat od svého návratu z front druhé světové války. My v knize Na smutek není čas nenahlížíme jen do jejich vazeb a do praktických věcí spolupráce exilu s domácím odporem v době normalizace. Nesledujeme jen období před vznikem Charty 77 a těsně po něm. Naopak vidíme hlavně do soukromých debat a prožitků, které si sdělovali dva staří dobří přátelé. František Janouch (narozen 22. září 1931) vystudoval fyzikální fakultu Leningradské univerzity. Následovala aspirantura a kandidátská disertace na Lomonosově univerzitě v Moskvě. Po návratu do Československa vedl oddělení teoretické jaderné fyziky v Ústavu jaderné fyziky v Řeži a stal se docentem Matematicko-fyzikální fakulty UK v Praze. Pomáhal založit Evropskou fyzikální společnost. Oženil se s Adou Kolmanovou, bioložkou a dcerou levicového ideologa a intelektuála Arnošta Kolmana. Rok 1968 prožíval v blízkosti Františka Kriegla, jehož politická kariéra právě kulminovala. Ten pak, poté, co v Moskvě nepodepsal následnou legalizaci okupace, musel postupně opustit všechny své funkce. Podobně postiženi byli také další lidé z jeho okolí, stejně jako ti, kteří se rozhodli nové situaci nepřizpůsobit. Janouch tak byl v roce 1970 z politických důvodů vyhozen ze zaměstnání a nesměl přednášet na Karlově universitě. Po četných mezinárodních protestech mu byl v roce 1974 umožněn odjezd do zahraničí. Jeho první roky v novém prostředí, první roky v nové životní realitě můžeme právě ve vydaných dopisech velmi dobře sledovat. Pracoval nejdříve v Niels Bohrově Institutu v Kodani, následovala Švédská Královská akademie věd. Švédská vláda pro něj zřídila zvláštní místo vědeckého pracovníka ve Stockholmu. Přednášel na desítkách universit v mnoha zemích Evropy, USA a Asie. V roce 1985 odešel přednášet na universitu J. W. Goetha ve Frankfurtu. V roce 1975 ho naše úřady zbavily občanství, od roku 1979 je občanem Švédského království, v roce 1990 mu však bylo československé občanství vráceno. V prosinci 1978 ve Stockholmu spolu s dalšími založil Nadaci Charty 77, která podporovala někdejší československý disent a po roce 1989 se zaměřila na charitativní projekty. Do roku 1989 Nadace Charty 77 poslala za železnou oponu na humanitární pomoc přes 15 milionů československých korun. Po roce 1989 zásluhou Nadace získala Česká republika například unikátní Leksellův gama nůž, který už zachránil život stovkám pacientů. František Janouch je kromě vědecké a charitativní činnosti také autorem mnoha článků a knih jako S občanským průkazem na střechu světa, Neretušované pohlednice z Číny, Ne, nestěžuji si – Malá normalizační mozaika, Případ Andrej Sacharov – Korespondence, kontakty a setkání s akademikem Sacharovem, Šel básník chudě do světa — Nobelova cena pro Jaroslava Seiferta, Sám ďábel by se rděl, — otcovy dopisy z nacistických koncentráků nebo Václav Havel a František Janouch, korespondence 1978-2001. Většinu těchto životních peripetií Františka Janoucha už František Kriegel sledovat nemohl. Stejně jako spisovatelské úspěchy Janouchovy dcery Kateřina, která ve Švédsku i v překladech vydala přes dvacítku knižních titulů, nebo další osudy jeho syna Erika, který se stal architektem. V roce 1979 vzájemná korespondence ustala. Když František Janouch odjížděl do exilu, daroval mu František Kriegel knihu čínské poezie s věnováním „na cestu z Prahy do Prahy.“ Prozíravé. František Janouch se v roce 1989 vrátil, a to velmi slavně, a na návratu demokracie do Československa má nepopiratelný podíl.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2021-02-25 14:39:22

Česká televize připomene filmy kameramana Vladimíra Opletala

Kameraman Vladimír Opletal spojil svůj profesní život s Československou a Českou televizí. Dohromady pro ni natočil několik set pořadů. V pátek 26. února oslaví devadesát let. Česká televize do svého programu zařadila několik pořadů snímaných právě kamerou Vladimíra Opletala, například filmy Polední žár nebo Manželka Ronalda Sheldona, které natočil s režisérem Zdeňkem Zelenkou. „Vladimír Opletal je legenda, která se významně od samého počátku podílela na televizním vysílání. Vladimír Opletal byl vzniku řady úspěšných a oceňovaných projektů, které patří do zlatého fondu České televize. I proto se jeho dílo pravidelně vrací na obrazovky a zaznamenává velký divácký ohlas. Jeho přínos jako špičkového kameramana spočívá i v tom, že během své kariéry prosazoval progresivní technologie, například barevné vysílání, vznik prvního filmu ve formátu 16:9 a mnoho dalších inovací. I díky němu byla Česká televize inovátorem a přinášela ve své době to, na co byli diváci zvyklí ve světě,“ říká ředitel programu ČT Milan Fridrich. Vladimír Opletal vystudoval grafickou školu a vyučil se fotografem. Na FAMU vystudoval v letech 1951 až 1956. Ke konci studia pracoval jako asistent kamery a brzy jako samostatný kameraman – externí spolupracovník Československé televize, pro kterou natáčel pořady sportovní, zpravodajské, dokumentární, dětské i dramatickou tvorbu. V roce 1957 byl přijat do Československé televize. Byl u zrodu prvních živě vysílaných inscenací ze studia v Měšťanské besedě. Spolupracoval s více než šedesáti režiséry na distribučních filmech, TV filmech, televizních inscenacích a seriálech. Získal Cenu Trilobit (1966) za řadu inscenací, například Sammy a Ministerstvo strachu. V roce 1970 mu byla udělena Výroční cena ČST za vynikající kameramanskou práci a v roce 1972 obdržel na MTV festivalu v Sofii významnou cenu za pojetí filmu Romeo a Julie na konci listopadu. V roce 2014 získal Výroční cenu Dilia a Asociace českých kameramanů za celoživotní dílo. V roce 1962 se podílel na seriálu Tři chlapi v chalupě. O dva roky dříve už stál za kamerou v pražském Divadle ABC při záznamu inscenací Balada z hadrů a Těžká Barbora, ve kterých hlavní role ztvárnili Jan Werich a Miroslav Horníček. V roce 1966 byl kameramanem jednoho z prvních komediálních seriálů Jaroslava Dietla Eliška a její rod. Z Opletalovy tvorby nelze opomenout ani pětidílnou ságu dvou podnikatelských rodů na motivy románu Vladimíra Neffa Sňatky z rozumu z roku 1968. Podílel se rovněž na oblíbeném seriálu detektivních příběhů Hříchy pro pátera Knoxe či třídílném televizním filmu Arrowsmith. Z několika desítek solitérní tvorby a minisérií se podílel například na televizních inscenacích a filmech Pozdní láska, Láska jako trám, Lucerna, Dopis psaný španělsky, Paní Piperová zasahuje, Manželka Ronalda Sheldona, Polední žár atd. Program k devadesátinám Vladimíra Opletala na ČT1 Pohádka o prolhaném království – 27. 2. ve 13:05 O tajemném labyrintu a zvídavé princezně (1992). Hrají: A. Švehlík, H. Ševčíková, H. Maciuchová a další. Scénář A. Vovsová. Kamera V. Opletal Režie S. Simonová Úsměvy Vladimíra Opletala – 28. 2. v 8:15 Vladimír Opletal hostem Jaromíra Hanzlíka (2006). Režie P. Vantuch Polední žár – 28. 2. 2021 od 21:45 Jaromír Hanzlík v detektivním příběhu o spisovateli, který se ocitá v tísnivé situaci mezi dvěma ženami (1997). Scénář podle románu P. Quentina J. Hubač. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka Manželka Ronalda Sheldona – 7. 3. ve 21:50 Viktor Preiss v detektivním příběhu o otci, který usiluje o záchranu syna podezřelého ze spáchání těžkého zločinu (2001). Scénář podle románu P. Quentina I. Hejna. Kamera V. Opletal. Režie Z. Zelenka {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-31 12:41:12

Krvavé úterý na mostě v Ústí nad Labem. Pogromu na Němce 31. července 1945 jako zázrakem unikly dvě ženy s kočárky

Desítky agresivních civilistů, lidí z Revolučních gard, československé a sovětské armády mohou za smrt desítek obětí pogromu na Němce na mostě přes Labe, před hlavním nádražím a na Tržním, dnes Mírovém náměstí, který se stal 31. července 1945. Je ale třeba také připomenout, že když jedni vraždili, jiní se snažili Němce zachránit. Díky holandským lodníkům a českému učni nezemřely dvě děti z kočárků a jejich matky. Areál bývalého cukrovaru v ústecké čtvrti Krásné Březno byl pro uskladnění vojenského materiálu vybrán v červnu 1945. Správcem skladu zbraní, munice a výbušnin byl jmenován rotmistr Josef Čapek, který přišel do skladu 31. července asi kolem půl třetí odpoledne s dvěma neznámými civilisty, Čechy. Poté mezi 15:30 a 15:40 došlo ke dvěma výbuchům. Po menší explozi následoval druhý, mnohem silnější výbuch, který rozmetal hlavní budovu. Tlakem vzduchu a vymršťovanými hořlavinami bylo zdemolováno nebo vyhořelo na 200 domů v okruhu 500 metrů. Zahynulo 27 lidí a několik desítek jich bylo zraněno. Materiální škody činily desítky milionů korun. Protože z centra města nebylo na výbuchy vidět, běželi lidé na most Edvarda Beneše. Davem zmítaly emoce, tím spíše, když k nim čtvrt hodiny po výbuchu dorazili první uprchlíci z Krásného Března. Češi byli přesvědčeni, že jde o sabotáž a výbuch je dílem Němců. Pravděpodobně osudnou rozbuškou tehdejšího pogromu bylo pokřikování říšského Němce Georga Schörghubera na mostě, na straně přivrácené ke Krásnému Březnu. Provolával prý slávu Německu, plival po českých civilistech a vojácích a projevoval radost z výbuchu. Byl přehozen přes zábradlí, spadl do Labe a když plaval ke břehu, jeden z vojáků ho zastřelil. V rozjitřené atmosféře šlo o jiskru v sudu střelného, vzápětí se na mostě stali cílem útoků všichni Němci. O život přišlo 50 až 80 lidí. Český mladík zachránil německou matku s dítětem Dlouho se všichni domnívali, že na mostě byl v tu dobu jeden kočárek, přičemž německá matka s dítětem skončila v Labi, kam je přes zábradlí přehodily ruce českých vlastenců. Dodnes se píše, že dítě i matka zahynuly, ve skutečnosti ale pád přežily. Byly vyloveny z řeky holandskými lodníky a ukryty na lodi, a poklidně žily svůj dlouhý život v Německu, uvádí ústecký archivář Vladimír Kaiser. Až po 65 letech nově získané svědectví ukázalo, že v osudovou chvíli byly na mostě dětské kočárky dva, druhou matku i s dítětem zachránil český mladík. Autor tohoto textu se o tom dozvěděl z rozhovoru s očitým svědkem. Josef Heinrich z Krásného Března byl tehdy učněm. Pracoval ten den na Klíši a hned se jel na kole podívat, co se stalo, protože tušil, že k výbuchu došlo tam, kde žil. Cestou předjel Němce na kole s bílou páskou, který zase po chvilce předjel Heinricha, takto se několikrát vystřídali v pořadí. Když dojeli do Dlouhé ulici, srazila Němce skupinka mužů z kola a umlátila ho. Poté Heinrich dojel na Předmostí přiléhající k městu. Lidé tu mlátili Němce, který se snažil utéct, a když ho téměř domlátili k smrti, v blízké boudě ho zastřelili. Když se dostal na most, viděl, jak po něm jdou němečtí zaměstnanci ze Střekova z protějšího břehu. Končila jim směna ve Schichtovce, dnešní Setuze. „Němci šli jako ovce, byli mezi nimi i antifašisté. Netušili, co se stane. Jeden z nich vyndal legitimaci antifašisty, ukazoval jí, ale nebylo to nic platné. Byl hozen přes zábradlí do vody i s legitimací antifašisty. Pád do vody pro Němce nebyl smrtelný. Padali sice z výšky asi 13 metrů, ale neutopili se, plavali ke břehu, jenže nedoplavali. Z obou břehů na ně stříleli,“ popisuje Heinrich nejhorší zážitek v životě. Pak se shodou okolností ocitl poblíž matky s kočárkem. „Na mostě byla také žena s kočárkem. Jeden z dvojice německy oblečených českých mužů v bílých podkolenkách kopnul do kočárku. Mimino v kočárku jelo po mostě dolů k Předmostí. Jeho matka ječela. Již nikdy jsem neslyšel tak zoufalý jekot. Byla hrůzou bez sebe. Kočárek jsem zastavil. Oba Češi, jednoho jsem znal i jménem, křičeli: Nech toho parchanta chcípnout, nebo půjdeš taky. Popadl jsem matku za ruku, táhnul jsem je z mostu směrem na Předmostí, a potom s kočárkem utekla do některé z ulic,“ vzpomíná Heinrich. Topili Němce v požární nádrži Vzpomínku na tragédii onoho dne máme také od Bedřicha Brabce. „Jel jsem tehdy na kole ze Střekova směrem do města. Na mostě byl nával lidí, takže jsem kolo tlačil. Skoro na konci mostu jsem viděl, jak příslušnici Rudých gard házeli kolemjdoucí Němce do Labe. Na tři metry jsem zahlédl, jak jedné německé matce vzali dítě z kočárku a hodili ho do vody. Zoufalá žena za ním skočila ve snaze ho zachránit. Aktéři po nich stříleli za veselého jásotu přihlížejících. Co bych byl zmohl ve svých osmnácti letech proti této po zuby ozbrojené zdivočelé hordě barbarů? Za drážním podjezdem směrem k nádraží utvořili diváci špalír, kterým Němci, označení bílou páskou na rukávu, většinou dělníci z dopolední směny v Schichtovce, museli projít či spíše proběhnout. Tloukli je. Zahlédl jsem, jak ve dvou případech mužům velkými tesařskými kramlemi rozbili hlavy. Upadli a umírali na silnici. Spěchal jsem dál ulicí v Jirchářích. Na náměstí tehdy byla velká požární nádrž, kde za všeobecného veselí Němce topili. Zahlédl jsem známého mých rodičů, pana Körbla, on sám byl jako německý komunista v koncentráku, ale jako Němec byl automaticky vinen. Chopili se ho a odváděli k nádrži. Měl však ohromné štěstí. Šla kolem předsedkyně okresního národního výboru Vobecká, která jako spoluzakladatelka komunistické strany Körbla dobře znala, a zachránila mu život. Skočil jsem na kolo a uháněl domů,“ vzpomíná Brabec. Přetrvávající násilí Bedřich Brabec a Josef Heinrich byli normální kluci. Brabec měl z Němců strach již v roce 1938, když pochodovali henleinovci ulicemi, po uzavření českých škol v pohraničí musel do německé školy. Hned v den osvobození se přihlásil v květnu jako pomocný policista. Heinrich dodnes vzpomíná, jak ho jako českého chlapce v německé škole šikanovali a nutili ho násilím vstoupit do Hitlerjugend, což odmítl. Došlo to tak daleko, že byl jednoho dne zavolán do budovy Uhelného syndikátu, sídla vedení Hitlerjugend. Nebyl sám, chlapců jako on tam bylo pět nebo šest. Zmlátili je a museli v místnosti stát přes noc až do rána. Jindy byl zmlácen na krásnobřezenské policejní stanici proto, že si dovolil chodit za totálně nasazenými cizinci do jejich táborů. Hned po osvobození byl Heinrich v Krásném Březně v ozbrojeném ochranném jízdním oddílu, zajišťujícím pořádek ve čtvrti a v blízkých vesnicích. Byli to normální kluci, kteří měli nacistů plné zuby. Přesto oba cítili na mostě přes Labe hrůzu z toho, co se dělo. Nebyli ale sami. Už v průběhu pogromu někteří humánně smýšlející čeští národní správci umožnili německým zaměstnancům, aby po skončení pracovní doby zůstali ukryti na pracovišti. Třebaže výjimečný stav byl odvolán 2. srpna 1945 ráno, neukazovali se Němci v průběhu asi jednoho týdne na ústeckých ulicích, schovávali se v okolních lesích. Ráno 1. srpna mnozí z nich nenastoupili do závodů a na pracoviště z obav před opakováním represí. Určení čeští zaměstnanci je proto do zaměstnání vodili a zajišťovali jejich ochranu. Autor zaznamenal i svědectví o tom, že na ochraně, respektive „zmizení“ ohrožených Němců do bezpečí se podíleli i někteří sovětští důstojníci. Spiknutí? Nelze se divit, že Češi automaticky považovali výbuch v Krásném Březně za práci německého žháře. Například 26. července 1945 hasiči zabránili požáru, který mohl mít podobné následky jako výbuch o několik dnů později v Krásném Březně. Jak stálo ve zprávě „...hasičské centrále nahlásili požár vlaku mezi Zálezím (Zálezly) a Vaňovem. Na místo požáru přijeli v 8:10 hod., záchranné práce trvaly do 9:45 hod. V hořícím vagóně byly zápalné šňůry a dynamit. Mužstvo přes nebezpečí výbuchu zhostilo se svého úkolu dobře.“ Podepsán byl velitel požární stráže v Ústí nad Labem. Nad požárem se vznášela otázka: Jak mohl vagón s trhavinou začít náhle hořet? Podle knihy Stalo se v Ústí nad Labem 31. července 1945, kterou v roce 2005 vydal ústecký archivář Vladimír Kaiser s historiky Janem Havlem a Otfridem Pustejovskym, výbuch i masakr zorganizovali komunisté z ministerstev vnitra a obrany s cílem zvýšit tlak na vysídlení Němců z Československa. „Bylo to takříkajíc ve státním zájmu. Na konferenci v Postupimi se tehdy mluvilo o odsunu německého obyvatelstva, a tak bylo rozhodnuto, že je nutné zinscenovat nějaký incident, který by přesvědčil svět o neudržitelnosti soužití Čechů s Němci,“ řekl před časem Kaiser Mladé frontě Dnes, ale zároveň přiznal, že k této teorii přímé a jasné důkazy chybí. V této souvislosti se připomíná, že v noci z 30. na 31. července dorazili do města příslušníci 28. pluku armády, jehož jádro tvořili někdejší příslušníci brigády ze SSSR, tzv. Svobodovci (v SSSR jim velel Ludvík Svoboda), kteří v oblsti prováděli odsun sudetských Němců. Svoboda jako ministr národní obrany měl nařídit „urychlit odsun všemi prostředky“. Podle historiků bylo na poradě na hlavním štábu československé armády 28. července rozhodnuto, že (ač odsun ještě neměl mezinárodní souhlas) je třeba velmoci postavit před hotovou věc a že snahou armády má být odstěhování co nejvíce Němců, kdyby postupimská konference (probíhající od 17. července) vytvořila nějaké komplikace. Nehoda? Verzi o spiknutí nevěří například historik František Hanzlík. „Podobných výbuchů bylo po válce víc. Jen se neodehrály takto ve městě,“ řekl v tisku. Podle něj se naopak úřady snažily útoky na Němce tlumit. Zastánce má ale i teorie, že řetěz tragédií spustila nešťastná náhoda: výbuch zřejmě způsobila pancéřová pěst. Útlá kniha Milana Mazance Poslední den v červenci tlumočí vzpomínky autorova otce, který byl v červenci 1945 mladým vojákem a v okamžiku výbuchu i prozatímním národním správcem kabelovny v Krásné Březně. Kabelovny, v jejímž areálu došlo k výbuchu. Sám autor byl malý chlapec a výbuch si pamatuje: hrál si se starší sestrou na dvorku a poté utíkal s rodinou do polí.  Na základě vzpomínek otce a dostupné literatury autor popisuje objekt bývalého cukrovaru, kde byla výrobna kabelů a po válce také osudný sklad různé munice. Vypočítává sedm možných příčin výbuchu, osobně se přiklání k variantě náhodného výbuchu. „Velice pravděpodobný se mně jeví výstřel z pancéřové pěsti, způsobený buď nedbalostí, lehkovážností nebo při delaboraci.“ Poznamenává, že ačkoliv je kritizováno umístění skladu ve městě, v osudný den se jednalo o sérii různě silných výbuchů. To by svědčilo o tom, že rozmístění a rozdělení trhavin a střeliva bylo provedeno podle základních bezpečnostních zásad při manipulaci s výbušninami různým druhů a typů užití.