Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2025-08-07 16:08:00

Večerní reset pleti - Zelená maska Larens a CBD terapie Cannavi

Po dlouhém týdnu plném stresu, make-upu, městského smogu a neustálého vystavení modrému světlu z obrazovek potřebuje vaše pleť zasloužený odpočinek a regeneraci. Stejně jako tělo volá po relaxaci, i pokožka vyžaduje speciální péči, která ji zbaví nahromaděných nečistot a obnoví její přirozenou rovnováhu. Představujeme vám účinný dvoukrokový večerní rituál pro kompletní reset vaší pleti.  Proč potřebuje vaše pleť večerní reset Moderní životní styl klade na naši pokožku enormní nároky. Každý den čelí: Znečištěnému ovzduší a prachu Ucpávání pórů make-upem a kosmetickými produkty Oxidativnímu stresu z volných radikálů Dehydrataci ze suchého vzduchu v klimatizovaných prostorech Škodlivému modrému světlu z elektronických zařízení Hormonálním výkyvům a stresu Všechny tyto faktory vedou k únavě pleti, ztrátě její vitality a předčasnému stárnutí. Proto je večerní reset nejen luxusem, ale nutností pro udržení zdravé a zářivé pokožky. Krok 1: Hluboká očista se zelenou hliněnou maskou od Larens První krok večerního resetu představuje intenzivní detoxikaci pomocí zelené hliněné masky od Larens. Tato maska funguje jako hluboký nádech pro vaše póry - čistí, detoxikuje a obnovuje minerální rovnováhu pokožky během pouhých 20 minut. Klíčové složení zelené masky Zelená a bílá hlína Kombinace těchto dvou typů jílu vytváří synergický efekt. Zelená hlína je bohatá na minerály a má výjimečné absorpční schopnosti, zatímco bílá hlína jemně čistí a zklidňuje pokožku. Spirulina Tato modrozelená řasa je nabitá antioxidanty, vitamíny a minerály. Podporuje regeneraci buněk a dodává pleti potřebné živiny pro obnovu její vitality. Bakuchiol Přírodní alternativa retinolu stimuluje produkci kolagenu, vyhlazuje jemné linky a zlepšuje texturu pleti bez dráždivých účinků. Peptidy Podporují přirozenou obnovu pokožky, stimulují syntézu kolagenu a elastinu pro pevnější a pružnější pleť. Benefity použití zelené masky Hloubkové vyčištění pórů od nečistot a přebytečného mazu Detoxikace pokožky od nahromaděných toxinů Obnovení minerální rovnováhy Matující efekt pro mastnou a smíšenou pleť Zjemnění a vyhlazení textury pokožky Příprava pleti pro lepší vstřebávání následné péče Krok 2: Zklidnění a regenerace s CBD speciální terapií Cannavi Po důkladné očistě přichází čas na hlubokou regeneraci. CBD speciální terapie Cannavi působí jako uklidňující objetí pro citlivou a podrážděnou pokožku. Tento produkt představuje špičku v oblasti konopné kosmetiky a přináší okamžitou úlevu unavené pleti. Výjimečné složení CBD terapie Vysoká koncentrace CBD Kanabidiol má prokázané protizánětlivé a zklidňující účinky. Pomáhá redukovat zarudnutí, zklidňuje podráždění a podporuje přirozenou regeneraci pokožky. Konopný olej Bohatý na omega-3 a omega-6 mastné kyseliny, které jsou esenciální pro zdravou kožní bariéru. Hluboce vyživuje a hydratuje bez ucpávání pórů. Peptidy Stimulují produkci kolagenu a podporují přirozenou obnovu pokožky. Pomáhají vyhlazovat jemné linky a zlepšují elasticitu pleti. Ceramidy Klíčové lipidy pro obnovu a posílení ochranné bariéry pokožky. Zabraňují ztrátě vlhkosti a chrání před vnějšími agresory. Arnika Přírodní protizánětlivá složka, která zklidňuje podráždění, redukuje otoky a podporuje hojení drobných poranění. Benefity CBD terapie Okamžité zklidnění podrážděné a citlivé pokožky Obnovení přirozené ochranné bariéry Intenzivní hydratace bez mastného filmu Redukce zarudnutí a zánětlivých projevů Podpora přirozené regenerace během spánku Prevence předčasného stárnutí Jak správně provést večerní reset pleti Důkladné odlíčení: Začněte odstranění make-upu micelární vodou nebo olejem Očištění: Umyjte obličej jemným čisticím gelem Aplikace zelené masky: Naneste rovnoměrnou vrstvu na obličej, vyhněte se okolí očí Relaxace: Nechte působit 15-20 minut Odstranění masky: Opláchněte vlažnou vodou a jemně osušte Aplikace CBD terapie: Naneste na čistou pleť a jemně vmasírujte Noční regenerace: Nechte produkt působit přes noc Pro koho je večerní reset ideální Tento dvoukrokový rituál je vhodný pro: Osoby s unavenou a stresovanou pletí Obyvatele měst vystavené znečištěnému ovzduší Lidi pracující dlouhé hodiny u počítače Všechny s problematickou nebo citlivou pokožkou Ty, kdo hledají účinnou anti-age péči Milovníky přírodní a konopné kosmetiky Frekvence používání Pro optimální výsledky doporučujeme: Zelená maska: 1-2x týdně podle potřeb pleti CBD terapie: Každý večer nebo podle potřeby při podráždění Kompletní reset: Minimálně 1x týdně, ideálně v pátek večer Dopřejte své pleti zasloužený odpočinek Večerní reset pleti s použitím zelené hliněné masky od Larens a CBD speciální terapie Cannavi představuje komplexní řešení pro moderní ženy a muže, kteří čelí každodenním výzvám městského života. Tento dvoukrokový rituál nejen efektivně čistí a detoxikuje pokožku, ale také ji hluboce regeneruje a připravuje na další den. Investice do kvalitní večerní péče se vám vrátí v podobě zdravé, zářivé a odpočaté pleti. Dopřejte si tento luxusní rituál a probuďte se každé ráno s pokožkou plnou vitality a energie. Vaše pleť si zaslouží reset - a vy si zasloužíte vidět výsledky.

Čas načtení: 2018-12-31 00:00:00

Hydratace na druhou? S maskou pro rychlý restart je to hračka!

Vaše pleť si po letošním horkém létě zaslouží obzvlášť kvalitní péči! Dopřejte jí ošetření v podobě nové hydratační masky od italské značky Natinuel. Právě tato kosmetická značka byla mezi prvními, kdo formuloval produkty na základě poznatků vědy a potřeby třífázové hydratace pleti. Po aplikaci rev ...

Čas načtení: 2024-02-25 00:00:00

Horoskop na neděli 25. února: Vaše tělo potřebuje pořádný relax

Dopřejte svému organismu důkladný relax. V tomto týdnu na něj byly kladeny velké nároky, tak si to zaslouží. Jednoduše vypusťte z hlavy všechny starosti, které vás trápí. Stejně je dnes nevyřešíte. Věnujte se zábavě s rodinou nebo přáteli, pomáhá to.

Čas načtení: 2024-09-24 10:35:00

Fén, který si zamilujete a vaši peněženku nezruinuje

Praha 24. září 2024 (PROTEXT) - Péče o vlasy není jen rutina, je to rituál, při kterém je každý detail důležitý. Od výběru nejvhodnějších přípravků až po precizní styling. Každý krok je klíčem k dosažení maximální dokonalosti. Ale to, co skutečně korunuje vaši krásu, je fénování. Okamžik, kdy se z vašich vlasů stane skutečné umělecké dílo. Představujeme vám nový fén na vlasy Sencor Artemiss, se kterým bude radost tvořit. Ať už díky vysokorychlostnímu vysoušení, ionizační technologii pro lesklé a vyživené vlasy, tichému provozu, ale také ohleduplnější péči o vaše vlasy.Vlasy – symbol elegance a síly, který definuje vaši osobnostVolba fénu není jen nějakým rozhodnutím, kterých uděláme během dne desítky. Vyberte si nástroj, který podtrhne dokonalost a krásu vašich vlasů a dopřejte jim péči, kterou si zaslouží. Protože vaše vlasy jsou právě tou korunou, která vás rozzáří.Fén Sencor Artemiss SHD 9100RS (doporučená cena 2999 Kč) posouvá standardy vlasové péče na zcela novou úroveň. Tento přístroj spojuje špičkový výkon s elegantním designem a to vše za rozumnou cenu.Elegantní kouzelník s nespočtem možnostíTento geniální vysoušeč vlasů disponuje silným vysokorychlostním digitálním motorem BLDC a snadno tak zvládne vysušit i ty nejhustší vlasy. 4 stupně nastavení teploty (20-72 ˚C) zajišťují optimální regulaci pro zachování přirozené hydratace. Tři stupně rychlosti proudění vzduchu, kdy nejvyšší stupeň dosahuje rychlosti až 75 km/h, zároveň vysuší vlasy rychleji než doposud.Inovativní ionizační technologie, která redukuje statickou elektřinu, zanechává vlasy hebké a snadno upravitelné. Fén je navíc doplněn o 2 magnetické nástavce, které lze během použití snadno vyměnit. Unikátní odnímatelný filtr umístěný v rukojeti umožní snadné čištění a prodlouží životnost vašeho vlasového mága.Dokonalý ergonomický design a lehká konstrukce předurčují fén Artemiss k pohodlnému každodennímu použití. Elegantní vzhled skvěle doplňuje moderní estetiku každé koupelny. Fén Artemiss je dokonalou ukázkou toho, že kvalitní technologie a moderní nadčasový design, nemusí být nutně cenově nedostupné.K dispozici je i menší varianta fénu Sencor Artemiss SHD 9000RS (doporučená cena 2499 Kč), které nechybí žádná ze skvělých funkcí, ale má pouze nižší výkon a díky své velikosti je vhodná na cesty.Značka spotřební elektroniky SENCOR byla založena v roce 1969 v Japonsku, v devadesátých letech 20. století se pak stala firmou evropskou. SENCOR je řízen z Evropy, své produkty vyrábí v Asii i v evropských zemích. Mezi hlavní přednosti SENCOR patří atraktivní design výrobků; široký sortiment pro každou domácnost a její potřeby; inovace a zpřístupnění moderních technologií a funkcí, za které zákazník neutratí víc, než je nutné.www.sencor.cz Zdroj: SencorČTK Connect ke zprávě vydává obrazovou přílohu, která je k dispozici na adrese http://www.protext.cz.  

Čas načtení: 2025-04-11 18:18:47

Sáčky do vysavačů od MediaOutlet.cz – kvalita, rychlost a široký výběr pro váš domov

Na MediaOutlet.cz najdete širokou nabídku sáčků do vysavačů, které splní požadavky i těch nejnáročnějších zákazníků. Ať už vlastníte vysavač značky Bosch, Kärcher, Miele, Electrolux, nebo třeba Vorwerk, u nás si vyberete přesně to, co potřebujete. Proč sáčky od MediaOutlet.cz? Sáčky do vysavačů z naší nabídky vynikají kvalitou materiálů a precizním zpracováním. Nabízíme jak originální, tak cenově dostupné alternativní varianty z mikrovlákna či netkané textilie, které zajišťují vysokou filtraci prachu a alergenů. Díky tomu jsou ideální nejen pro běžné domácnosti, ale i pro alergiky či majitele domácích mazlíčků. S pětivrstvými sáčky, jako jsou například ty pro vysavače Miele G/H/N, získáte maximální výkon a hygienu při každém úklidu. Široká kompatibilita a dostupnost MediaOutlet.cz myslí na všechny. V sortimentu máme sáčky pro desítky značek a modelů – od klasických domácích vysavačů po profesionální přístroje. Stačí si vybrat podle typu vašeho vysavače a my se postaráme o zbytek. Většina produktů je skladem, takže objednávku vám doručíme během 1–2 pracovních dní. Rychlost, spolehlivost a žádné zbytečné čekání – to je naše vizitka. Výhodné ceny a spokojenost zákazníků Kromě kvality vás potěší i naše ceny. Sáčky nabízíme za velmi příznivé částky, ať už jde o balení 5, 10 nebo více kusů. Pozitivní recenze na Heureka.cz, kde nás doporučuje přes 95 % zákazníků, svědčí o tom, že si u nás vyberete správně. Objednejte ještě dnes Nenechte svůj vysavač v útlumu a dopřejte mu sáčky, které si zaslouží. Navštivte MediaOutlet.cz, vyberte si z naší kategorie „sáčky do vysavačů“ a užijte si čistotu domova bez kompromisů. S námi je úklid hračka!  

Čas načtení: 2025-09-27 17:45:00

Za svědění pokožky může podzim

Nejen pokles venkovních teplot a jiná vlhkost vzduchu, pleti umí zatopit i vnitřní vytápění. Dopřejte jí péči, kterou potřebuje a jakou si zaslouží. 

Čas načtení: 2026-06-15 12:20:30

AirFlow vs. klasické čištění zubů – co skutečně odstraní plak lépe?

Co přesně AirFlow je, jak se liší od tradičního škrábání a pro koho je nejvhodnější? Odpovědi na tyto otázky přinášíme ve spolupráci s odborníky kliniky Dynasty Stomatology – zubní klinika – specialisty na preventivní stomatologii a profesionální dentální hygienu. Co je klasické čištění zubů a jak funguje? Klasická profesionální hygiena zahrnuje mechanické odstranění zubního kamene pomocí ručních nástrojů nebo ultrazvukového scaleru. Ultrazvukový scaler pracuje na principu vysokofrekvenčních vibrací, které rozbíjejí zubní kámen na povrchu zubů i pod okrajem dásně. Následuje leštění zubů rotačním kartáčkem s abrazivní pastou, které odstraní zbývající pigmentace a vyhladí povrch skloviny. Tato metoda je prověřená a účinná – zejména u silného mineralizovaného zubního kamene. Má však svá omezení: rotační kartáček nedosáhne do mezizubních prostor ani do parodontálních kapes, a leštění pastou může být pro citlivé zuby mírně nepříjemné. Co je metoda AirFlow a čím se liší? Princip pískování zubů AirFlow – označované také jako air flow, air-flow nebo pískování zubů – je systém profesionálního čištění vyvinutý švýcarskou firmou EMS. Pracuje na principu řízeného proudu vzduchu, vody a jemného prášku, nejčastěji na bázi erythritolu nebo glycinu. Tento proud šetrně, ale účinně odstraňuje bakteriální biofilm, pigmentace a měkké usazeniny ze všech povrchů zubu – včetně mezizubních prostor a oblasti těsně pod okrajem dásně. Na rozdíl od rotačního kartáčku nepůsobí AirFlow na zuby mechanickým třením, ale hydrokinetickým efektem. To znamená výrazně nižší riziko poškození skloviny nebo dráždění dásní. Čištění zubů air flow pod dásní Speciální nástavec systému – Perio-Flow – umožňuje čištění zubů air flow přímo v parodontálních kapsách pod úrovní dásně. To je oblast, do které klasické nástroje zasahují obtížně a která je přitom klíčovým místem pro rozvoj parodontálního onemocnění. Airflow dentální hygiena s tímto nástavcem je standardní součástí parodontologické léčby i prevence u rizikových pacientů. Klíčové rozdíly mezi AirFlow a klasickým čištěním Účinnost na biofilm vs. zubní kámen Airflow zuby čistí primárně od měkkého bakteriálního biofilmu a pigmentací. Na mineralizovaný zubní kámen – tvrdou usazeninu přilepenou na sklovině – je naopak účinnější ultrazvukový scaler. Proto se v moderní dentální hygieně tyto dvě metody nejčastěji kombinují: ultrazvuk odstraní kámen, air flow zuby zbaví biofilmu a pigmentací, a fluoridový lak nebo gely na závěr posiluje sklovinu. Šetrnost k zubním povrchům Air flow dentální hygiena je výrazně šetrnější k povrchům zubů než klasické leštění abrazivní pastou. Prášek používaný při pískování zubů má nízkou abrazivitu a nepůsobí mikropoškrábání skloviny. To je klíčová výhoda pro pacienty s keramickými náhradami, kompozitními výplněmi nebo implantáty, kde klasické nástroje mohou způsobit nežádoucí povrchové změny. Komfort pacienta Airflow na zuby je pacienty obecně hodnoceno jako příjemnější než klasické mechanické čištění. Absence přímého mechanického kontaktu nástroje se zubem snižuje vibrační pocity, hluk a tlak na dáseň. Pro úzkostné pacienty nebo osoby s citlivými dásněmi může být air-flow výrazně přijatelnější volbou. Pro koho je AirFlow zvláště vhodné? Airflow dentální hygiena přináší největší přínos pacientům s výraznými pigmentacemi od kávy, čaje nebo tabáku, nositelům fixních ortodontických aparátů, pacientům s implantáty nebo protetickými pracemi, osobám s počínajícím zánětem dásní nebo parodontálním onemocněním a všem, kteří hledají šetrnou alternativu k tradičnímu mechanickému čištění. Závěr Čištění zubů air flow a klasická mechanická hygiena nejsou konkurenční metody – jsou komplementární. Každá z nich má své optimální využití a největší efektivitu přináší jejich kombinace v rámci komplexní profesionální dentální hygieny. Pokud chcete zjistit, která metoda nebo jejich kombinace je vhodná pro váš chrup, konzultujte svůj případ s dentálním hygienistou. Nepodceňujte preventivní péči – je vždy levnější, rychlejší a pohodlnější než léčba. Objednejte se na profesionální dentální hygienu a dopřejte svým zubům péči, kterou si zaslouží. FAQ – Nejčastější otázky o metodě AirFlow a pískování zubů Je pískování zubů metodou AirFlow bolestivé? Metoda AirFlow je obecně velmi dobře snášena a pro většinu pacientů prakticky bezbolestná. Mírný diskomfort může pocítit pacienti s citlivými dásněmi nebo silně exponovanými krčky zubů. V případě potřeby lze lokálně znecitlivět problematické oblasti před zahájením ošetření. Jak často by mělo být prováděno čištění zubů air flow? Standardní doporučení pro zdravé pacienty je každých šest měsíců. U pacientů s vyšším rizikem – kuřáků, osob s parodontálním onemocněním, nositelů ortodontických aparátů nebo implantátů – může dentální hygienista doporučit kratší interval, zpravidla každé tři měsíce. Může AirFlow poškodit zubní výplně nebo korunky? Ne. Prášek používaný při pískování zubů má velmi nízkou abrazivitu a je šetrný ke všem zubním povrchům včetně kompozitních výplní, keramických korunek a implantátů. Naopak – klasické leštění abrazivní pastou může být pro tyto povrchy rizikovější než air flow čištění zubů. Lze metodu AirFlow použít u dětí? Ano, AirFlow lze použít i u dětí, a to od prořezání stálého chrupu. U mléčného chrupu nebo smíšeného chrupu rozhoduje o vhodnosti dentální hygienista nebo zubař individuálně podle stavu chrupu a spolupráce dítěte. Šetrnost metody ji činí vhodnou alternativou i pro mladší pacienty. Co dělat po ošetření metodou AirFlow? Po ošetření se doporučuje dvě hodiny nekonzumovat intenzivně barvící potraviny a nápoje – kávu, čaj, červené víno nebo tmavé omáčky – aby bylo umožněno optimální působení fluoridového laku, který je součástí ošetření. Jinak není nutná žádná zvláštní příprava ani omezení. Doporučuje se pokračovat v pravidelné domácí hygieně s fluoridovou pastou.  

Čas načtení: 2019-11-29 08:14:55

Opožděná spravedlnost

Když jsem se dozvěděl, že se policejní Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu rozhodl zahájit trestní stíhání Miloše Jakeše, Lubomíra Štrougala a Vratislava Vajnara, měl jsem zvláštní pocit. Jakeš atd. tu s námi přece byli třicet let od chvíle, kdy padl politický systém, kterému stáli v čele. Nikam nezmizeli, nikam neutekli. Mohli jste je potkat v pražském metru, mohli jste je navštívit a natočit s nimi rozhovor. Mohli jste si dokonce přečíst jejich paměti (Štrougal napsal hned dvě knihy, Jakeš jen jednu, v rychlosti, a ne moc zajímavou, ale to sem nepatří…). Všichni víme, co dělali a co reprezentovali. Teď jsme si vzpomněli, že je budeme stíhat, protože, jak řekl dokonce prezident naší republiky, svinstvo si zaslouží trest… Budiž. Já mám ale pochybnosti. Ne tedy o tom, že svinstvo si zaslouží trest, myslím, že různá svinstva si zaslouží trest, ale pochybnosti mám i tak. Mám pocit, že opožděná spravedlnost je všechno možné, jen ne spravedlnost. Kdybychom Jakeše, Štrougala a Vajnara třicet let hledali, protože by utekli někam do Jižní Ameriky, a po třiceti letech je našli, unesli, soudili a po přijetí speciálního zákona třeba i popravili a jejich popel rozptýlili nad mezinárodními vodami, měl bych z toho špatný pocit taky, ale jistým způsobem bych chápal, že to je něco jako spravedlnost. Ale tohle? Je to stejné, jako bychom tu třicet let mezi sebou měli vraha, věděli jsme o tom, že je vrah, četli jsme si knížky, které napsal o tom, proč vraždil, natáčeli s ním o jeho vraždách dokonce rozhovory, a pak, po třiceti letech, bychom mu řekli: Ale pane, vy jste přece ten vrah, a jak víte, to svinstvo si zaslouží trest… Pochybnosti mám ještě kvůli jedné věci. Jak dlouho ještě budeme posedlí tím, co se stalo před více než třiceti lety? Ještě dalších třicet let? Nebo už jenom dvacet? Možná bychom už mohli dospět a z postkomunismu vyrůst. Problémy dneška jsou problémy s mělčími kořeny. Ježíš jednomu z učedníků, který chtěl nejprve pohřbít svého otce, a teprve pak ho následovat, řekl: Následuj mě a nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé. Jakeš, Štrougal a Vajnar jsou sice ještě živí, ale vlastně už mrtví. Komunismus se nikdy nevrátí. Nechme mrtvé, aby je jednou pochovali. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-30 18:13:36

Kdo si zaslouží naši pomoc?

Mnoho tisíciletí je zde otázka kdo nebo co si zaslouží naši pomoc? Naše možnosti pomoci lidem nebo něčemu jinému jsou mnohým omezené a většinou uvažujeme jestli si pomoc člověk zaslouží a jestli nám pomoc v nouzi oplatí nebo nám za pomoc zaplatí? Je zde i mnoho příživníků a podvodníků co se snaží využívat dobroty lidí… Číst dále »Kdo si zaslouží naši pomoc?

Čas načtení: 2024-02-27 21:19:44

I exteriér si zaslouží renovaci. Co takhle bezúdržbové kované ploty či vjezdové samonosné brány?

Spousta majitelů rodinných domů se soustředí na interiér, přitom i exteriér si zaslouží značnou pozornost. Poté, co si upravíte všechny místnosti k obrazu svému, se pusťte do úpravy okolí, protože právě exteriér je jakousi vaší vizitkou. Vyměňte starý dřevěný plot, jenž už není vyhovující ani po designové stránce, a investujte třeba do moderního kovaného plotu. […] The post I exteriér si zaslouží renovaci. Co takhle bezúdržbové kované ploty či vjezdové samonosné brány? appeared first on Bydlimmoderne.cz.

Čas načtení: 2024-05-15 10:20:06

Napínavý příběh pro děti: Utajené přátelství

Dan Gemeinhart, Utajené přátelství. Bambook, Grada Publishing, a. s. Mají vaše děti rády napětí a dobrodružství? Pak nepřehlédněte tento nový titul: Nakladatelství Bambook přináší na knižní trh strhující dobrodružný příběh s názvem Utajené přátelství. Navzdory tomu, že má knížka lehce přes 290 stran, přečetla jsem ji během jednoho dopoledne. Dětským čtenářům jedenácti let výše zabere nejspíš více času, ale věřím, že ani oni se nebudou chtít od ní odtrhnout. Protože co se na ní dá primárně vyzdvihnout, je napětí a nepředvídatelnost. Hlavní hrdina, jedináček, Ravani Foster se cítí osamělý, bez přátel a je častým cílem šikany. S tím pochopitelně úzce souvisí i jeho nízké sebevědomí. Vlastně si ani moc nerozumí se svým otcem, který pracuje na jatkách. Ravani za ním chodí do práce, nosí mu svačinu a vše, co se v podniku děje, mu přijde velmi kruté. Autor syrově popisuje prostředí jatek včetně některých detailů, jež mohou s citlivějšími povahami možná i trochu „zacloumat“. Ale beru to tak, že to do opravdu napínavého příběhu tohoto typu patří mít ten kontrast dobra x zla, děsu x klidu… Poutníci uprostřed noci Jednou v noci do městečka přijedou nečekaní návštěvníci. Ravani o nich věděl, protože nespal… Jeho rodiče spali. Ale on ne. Zíral do stropu a plakal. Neprobudil ho zvuk ani sen, ale pocit. Pocit tak silný, že ho ze spánku vytrhl do tmy. Co Ravaniho Fostera v této měsíční noci probudilo? Byla to osamělost. Z dodávky vystoupila skupinka sedmi dětí, s nimiž ale do nového příbytku nevešel žádný dospělý. Ani je samotné – až na dvojčata – nespojovalo pokrevní pouto, přesto se cítili být svázáni jako rodina. Říkali si poutníci. Přijeli na neurčito, tak jako pokaždé. Chvíli pobudou a zase musí pryč. Jsou jen děti a ty podle zákona samy žít nemohou. Nerada bych se pouštěla do vyzrazování, jak si to poutníci zařídili, že mohou takto přebývat, ani do mnoha dalších detailů, ale autor si dal práci podat to mladším čtenářům věrohodně s notnou dávkou tajemnosti. Co je podstatné – Ravani se s dětmi spřátelí. Nejvíce si bude rozumět s Virginií, jež mu prozradí jejich tajemství. Bude to poprvé, kdy se Ravani, zejména v blízkosti Virginie, bude cítit konečně šťastný a téměř rovnocenným členem úžasné party dětí. Nikdy sice nebude poutníkem jako oni, ale konečně není sám, má přátele a má to na jeho psychiku velmi blahodárný vliv. Ravani nalézá přátele Postupně Ravani začne měnit a pohlížet na svět jinýma očima. Zejména díky Virginii, jež je na svůj věk mentálně vyzrálejší a přitom stále plná dětské fantazie. Je odvážná, nápaditá a umí vnímat věci i z jiného úhlu: To, co nám obecně může připadat jako špatná zpráva, překážka, v tom ona nalézá novou cestu či výzvu. Dokáže špatné obrátit v pozitivum a svou bezprostředností snadno uzemnit nepřítele. Když jsou například Ravani s Virginií slovně napadeni výrostkem Donniem, jenž se jim posmívá, že jsou zrůda a magor , aby si užil jejich ponížení, Virginie mu vezme vítr z plachet tím, jak jeho urážku přijímá jako výzvu. „Tak… zrůda a magor?“ nevěřícně opakovala Virginie. Pohlédla na Ravaniho. Na tváři se jí pomalu objevil úsměv. Byl to zatím ten největší úsměv, jaký u ní viděl. Upřímně řečeno, docela ho to děsilo. „To má opravdu něco do sebe,“ pravila uznale a přikývla. „Zrůda a magor. To se mi líbí.“ Natáhla ruku k Ravanimu, ale její společník byl příliš ohromený a vyděšený, než aby dokázal přemýšlet, takže ji uchopil a potřásl jí. „Zrůda a magor. Mohli bychom si to nechat vytisknout na trička.“ Donnieho zlomyslný výraz vystřídalo ohromení a zmatení. V očích se mu zaleskl vztek. „Jsi odpad,“ štěkl po ní. Zřejmě byl odhodlán střílet tak dlouho, dokud se netrefí. A konečně se zdálo, že se mu to povedlo. Virginii zmizel úsměv z tváře. „Ne,“ namítla tiše, ale s neochvějnou sebejistotou. „Já nejsem odpad. Já jsem hodnotná.“ Objala Ravaniho kolem ramen. A dodala: „A on je taky hodnotný.“ K napětí příběhu přispívají i kulisy – vedle jatek a drsného popisu je to les, opuštěný dům, na scénu přichází lovec dětí, jemuž přezdívají vlk. Sami si vyrobí raft z toho, co mají k dispozici, třebaže je to rakev. Jak narůstá napětí, zkracují se kapitoly. Někdy jsou pak utnuté i na dvě třetiny stránky. Jsou tak krátké, jako by udeřilo kladívko, bum, hned otočit na další stránku a číst, jak to bude dál! Celý příběh je v podstatě o síle přátelství a o nalézání sebe sama – Ravani díky novému dobrodružství vyrostl z ušlápnutého osamělého slabocha v sebevědomého, hrdého chlapce. Drobné výtky k příběhu Příběh mě skutečně velmi bavil, ale přesto mu musím něco vytknout. Začátek mi nepřišel příliš vydařený. Jednak to bylo kvůli některým často nadbytečným přívlastkům, popisům. Zejména popis jatek mi přišel až dost přes čáru. Ovšem znaje některé děti ve věku 11 – 13 let, ty to nejspíš vstřebají úplně jinak nežli já. Samozřejmě neplatí pro všechny, ale již v minulosti jsem byla konfrontována s knihou, která mi přišla z pohledu matky drastická. Děti však ještě neměly tu zkušenost a úhel pohledu dospělého, proto jim text přišel napínavě děsivý a skvělý. Druhá věc, která mi nepřišla vhodná, byl popis důvodu, proč je Ravani jedináček. Zachází se tu do detailů matčiných nevydařených těhotenství. Naštěstí velmi krátce. Jinak knížku vřele doporučuji dětem od 11 let plus v ideálním případě, pokud je možné přečíst v co nejkratším čase, aby zde zůstalo ono pohlcení napětím. MOTTO KNÍŽKY Všichni lidé, jeden vedle druhého, si zaslouží domov a rodinu. i vy. Především vy. Každý si zaslouží lásku a přátelství. Ano, i vy. Každý člověk si zaslouží najít místo, kam patří, a každý pták má mít své hnízdo. I když někdy je třeba hledat, nakonec každý pták své hnízdo najde. Možná právě o tom jsou téměř všechny příběhy. Ani tento není výjimkou. Ukázka:

Čas načtení: 2025-06-28 16:50:22

Test dvou hydratačních výživných krémů: Který si zaslouží zlatou medaili?

Od krému očekáváme, že naší pleti dodá potřebnou výživu, hydrataci a ochrání ji před negativními vlivy vnějšího prostředí. Najít hydratační krém, který by splňoval skutečně všechny požadavky, může být pořádný kumšt. Proto jsme vybrali dva favority z korejské přírodní kosmetiky dostupné na Pure District a podrobili jsme je testu ve skutečných podmínkách. URANG Bio reparační krém s ceramidy a WHAMISA Bio anti-aging výživný krém jsou krémy, které nabízí špičkovou péči – ale každý trochu jinak. Pojďme se podívat na jejich zásadní rozdíly – a snad si díky tomu budete schopni vybrat svého vítěze. URANG Bio reparační krém s ceramidy: Záchrana pro citlivou pleť URANG je značka, která vsází na čistotu složení. Na první pohled vás zaujme lehká, jemná textura, která se okamžitě vstřebá a nezanechává mastný film. Hlavním esem, které skrývá v rukávu, je pak jeho složení s ceramidy – tyto látky totiž efektivně posilují kožní bariéru, zabraňují úniku vlhkosti a zklidňují podráždění. Tento hydratační krém na obličej tak potěší každého, koho trápí suché šupinky nebo podrážděná pleť. Mezi jeho největší výhody patří: WHAMISA Bio anti-aging výživný krém: Bomba pro suchou pleť WHAMISA se na první dotek od URANGu liší – tento výživný krém na pleť má daleko bohatší, máslovitou texturu a pleť po něm zůstává dlouhodobě vláčná a hebká. Pochlubit se může fermentovanými výtažky, oleji a bylinami, které pleť nejen hydratují, ale také mají prokázaný anti-aging efekt, takže je skvělou volbou i pro zralejší pleť. Mezi jeho největší výhody patří: Kdo je vítězem? To si posuďte sami podle typu vaší pleti. Pro smíšenou pleť s mastnější T-zónou lze rozhodně doporučit URANG, který také perfektně opravuje poškozenou kožní bariéru a vyživuje pleť. Na běžné denní používání, zejména pokud máte již trošku zralejší pleť, bude vaším favoritem WHAMISA.  Oba krémy jsou ale skvělou investicí, které rozhodně nebudete litovat. Korejská kosmetika prostě nemá konkurenci. Zdroj... Čtěte více Příspěvek Test dvou hydratačních výživných krémů: Který si zaslouží zlatou medaili? pochází z Extrakrasa.cz - magazín o módě, kráse a bydlení

Čas načtení: 2025-08-24 10:00:00

Marjorie Taylor Greene se připojila k Berniemu Sandersovi a vyzývá USA, aby ukončily hladomor v Gaze

„Zaslouží si to Hamás? Ano,“ napsala Greeneová. „Zaslouží si to nevinní lidé a děti? Ne.“„Nevinní lidé v Gaze nezabili a neunesli nevinné lidi v Izraeli 7. října,“ pokračovala. „Stejně jako jsme se ozvali a projevili soucit s oběťmi a rodinami z 7. října, jak mohou Američané mlčet a neprojevit soucit s masami nevinných lidí a dětí v Gaze?“Ve svém příspěvku Greene napsala, že kdyby USA byly bombardovány dnem i nocí, miliony lidí byly zabity nebo zraněny a svět by řekl: „Američané si zvolili svou vládu, takže si to zaslouží... Jak byste se cítili? Co byste si mysleli? Co byste dělali?“Na rozdíl od většiny svých kolegů v Kongresu charakterizuje nyní i tato krajně pravicová republikánka z Georgie tuto krizi jako genocidu V době, kdy v Kongresu panuje téměř mlčení, se v sobotu několik amerických zákonodárců z opačných stran politického spektra vyjádřilo k zprávě OSN varující před hladomorem v některých částech Gazy.„Řekněme to jasně: prezident Trump má moc ukončit hladovění palestinského lidu,“ napsal na Twitteru politicky nezávislý senátor za Vermont Bernie Sanders. „Místo toho však nečiní nic a jen přihlíží, jak se hladomor rozšiřuje. Už to stačilo. Žádné další peníze amerických daňových poplatníků na Netanjahuovu válečnou mašinerii.“Sanders, který také prosazoval rezoluce zakazující prodej amerických zbraní Izraeli, dlouhodobě vyjadřuje své znepokojení nad humanitární krizí v Gaze uprostřed války.Marjorie Taylor Greene, otevřeně krajně pravicová republikánka z Georgie, také v sobotu v příspěvku na sociálních sítích vyzvala k většímu soucitu s Palestinci, den poté, co generální tajemník OSN António Gutteres popsal hladomor v tomto území jako „selhání lidstva“.

Čas načtení: 2026-04-22 10:00:00

Jak je skoro všechno v ČR korupční

Cenu Arnošta Lustiga Ondřeji Vetchému udělila soukromá "Česko-izraelská smíšená obchodní komora".  Jak je možné, že cena, kterou uděluje soukromá zájmová organizace, je brána jako nestranné nezávislé ohodnocení, jehož udílení se účastní prezident?? Ač nechci nijak snižovat zásluhy Ondřeje Vetchého, nemyslím si, že on je tím umělcem, který měl dostal cenu Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost.Respektive, myslím si, že je zde umělec, který si ji zaslouží mnohem více.Pan Vetchý dlouhodobě dělá to,…— Dan Priban (@DanPriban) April 22, 2026 Ač nechci nijak snižovat zásluhy Ondřeje Vetchého, nemyslím si, že on je tím umělcem, který měl dostal cenu Arnošta Lustiga za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. Respektive, myslím si, že je zde umělec, který si ji zaslouží mnohem více.  Pan Vetchý dlouhodobě dělá to, co dělá spousta jiných, podporuje Ukrajinu, shání peníze na její obranu, hájí základní demokratické hodnoty. Takových je u nás opravdu hodně.  Pokud se nějaký umělec vymyká a dle mého názoru si zaslouží cenu za odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost, je to Tomáš Klus. Tomáš Klus se v době zběsile fanatické podpory Izraele a jeho brutálního postupu v Gaze, jako jeden z mála umělců postavil proti davu roztleskávajícímu genocidu, jenž se rozpínal od nejvyšších pater politiky, přes novináře, umělce, intelektuály, po obyčejné lidi.  Věděl, že si tím škodí a stejně to dělal. Šel do nerovného rozhovoru s paní Kalhousovou, která zde šíří izraelský narativ. Soudil se proizraelským dezinformátorem Mikuleckým. Upořádal pochod za dětské oběti v Izraeli i Gaze. Soustavně bez ohledu, jaké škody si tím jako člověk, kterého živí veřejné vystupování působil, šel proti postoji většinové veřejnosti.  A události mu daly za pravdu. Tomáš Klus stál bez ohledu na názor většiny, bez ohledu na sebe, na správné straně historie. Prokázal tím odvahu, statečnost, lidskost a spravedlnost. Opravdu nechci nijak umenšovat zásluhy pana Vetchého, on si tu cenu neudělil a je rozhodně vhodným kandidátem, ale pokud měl nějaký umělec dostat tuto cenu, je to pan Klus. Ono, kdyby se to jmenovalo Cena česko-izraelské smíšené obchodní komory, neznělo by to tak dobře. Ale nic jiného to vlastně není.— Dan Priban (@DanPriban) April 22, 2026

Čas načtení: 2011-09-11 13:00:00

Nike SB / Kecky Blazer High - Low End Theory

Tvoje prkno si zaslouží důstojnou obuv, o kterou si s jistotou zaslouží label Nike SB. Sortiment této značky obsahuje mnoho kotníkových sneakers, ovšem pouze několik se může chlubit tak vysokou prodejností jako model Blazer High. Nejnovější colorway s názvem Low End Theory jistě nepošlape svou pov ...

Čas načtení: 2022-11-01 00:00:00

Vaše BMW si zaslouží specializovaný servis

Drahá kvalitní auta si určitě zaslouží prémiovou péči. Můžete se sice pokusit o domácí servis, ale pokud nepatříte k fanouškům značky BMW a nemáte nastudovanou spoustu informací, vaše auto určitě více ocení cestu do profesionálního servisu. Jestliže se bavíme o profesionálním servisu, máme samozř ...

Čas načtení: 2011-06-03 00:00:00

Rozhovor: Jeff Michelmann

Jak bylo slíbeno, na světě je i druhý rozhovor. Je tomu předchozímu velmi podobný, nicméně doufám, že i přesto bude dostatečně zajímavý. Opět jde o autora ve stylu "space-artu" - Jeffa Michelmanna. Možná poznamenám, jak jsem k němu vlastně přišel. Před delší dobou jsem narazil na jeho obrázek Starry Night a bez valného zjišťování informací o autorovi jsem si ho dal jako pozadí na plochu. Když jsem pak přemýšlel, o čem zajímavém psát, napadlo mne najít autora a udělat s ním rozhovor. Jak vidíte, zdařilo se. Pokud se vám obrazová příloha zamlouvá, můžete se podívat i na profil na serveru DeviantArt. Dalším pokračováním vaší cesty za uměním můžou být oficiální stránky skupiny GTGraphics.de Můžeš se nám krátce představit? Odkud jsi, co tě baví… Jmenuji se Jeff Michelmann a narodil jsem se v Mnichově zhruba před 23 lety. Jsem grafik samouk, pro radost. Kdy jsi začal dělat do umění a co tě k tomu přivedlo? A proč jsi se zaměřil zrovna na "space-art"? Myslím, že jsem si svůj kladný postoj k tomuto druhu umění vytvořil už jako dítě, když jsem byl v tom věku, kdy děti milují sbírání herních karet. Možná že znáte Magic the Gathering, tak tím jsem s kamarády žil, když mi bylo okolo 12 let. Samozřejmě jsem sbíral tyto karty kvůli hře a kvůli tomu, že tu hru hráli všichni, ale když se podívám zpět, mohl bych říct, že jsem je sbíral i kvůli tomu, jak byly potištěné. To, že se umění stává součástí mého života jsem si neuvědomoval do té doby, než jsem potkal Tobiase Roetsche (mého kolegu a velmi dobrého přítele) v online vesmírné hře, která se jmenovala Freelancer, v roce 2004. Vždycky jsem byl fascinovaný vesmírem a když jsem se rozhodl, že budu dělat grafiku, tvoření "space-art" přišlo samo od sebe. Jak dlouho ti trvalo se něco takového naučit? No, grafiku jsem začal dělat od roku 2004 a od té doby se stále učím. Nemyslím, že bych někdy mohl říct, že už jsem se naučil vše, protože cokoli v umění děláte je součást procesu, ve kterém se zlepšujete. A to může být trochu děsivé, vědět, že někde existuje strop, kterého když dosáhnete, přestanete se zlepšovat a bude vaším omezením. Máš nějaké vzory? Nějakého malíře, grafika, umělce? Prvním z nich je Tobias Roetsch, který mi pomohl stát se grafikem, jakým jsem dnes. Oba spolupracujeme na svém webu, kde se můžete podívat na některé naše práce. Pak opravdu obdivuji výtvarníky, kteří zkusili vrátit něco zpátky svým fanouškům a společnosti. Když bych měl jmenovat, pak bych zmínil třeba Bobby Chiu, Helen Rusovich a Johannes Voβ. Nejen že jsou neuvěřitelně zkušení, ale kvůli publikování různých tutoriálů, návodů a tipů jak se stát lepším umělcem, věřím, že tito lidé a kdokoli, kdo dělá to samé, si opravdu zaslouží obdiv. Samozřejmě je zde ještě mnoho dalších výtvarníků, kteří si to samé zaslouží pro kvality, které mají. Stejná otázka zas a pořád dokola: kde hledáš inspiraci? Možná to bude znít jako ohromné klišé, ale získávám inspiraci z života samého. Všechno, co vidíte, vás inspiruje, přestože je to denní rutina. Kolik času obvykle strávíš prací, než o dílu prohlásíš, že je hotové? No, to velmi záleží na tom, na čem zrovna pracuji. Někdy nejsem s obrázkem spokojený a ten pak leží v počítači po celé týdny nebo dokonce měsíce. Říkával jsem, že mi obvykle trvá kolem 20 hodin, než dílo dokončím, ale skutečný potřebný čas může být hodně odlišný. Který ze svých kousků bys doporučil? Které jsou podle tebe nejvíce vydařené? Mými nejznámějšími jsou Love is in the air a Starlit Night. Ale ta, na které jsem nejvíce pyšný, jsou asi Blown To Bits a First Sunshine. No upřímně, u každého díla se najde něco, na co jsem trochu hrdý. Může to znít špatně, ale opravdu musíte mít rádi svoje výtvory. Když ne vy, kdo jiný? Už jsi měl nějaký významnější úspěch se svojí tvorbou? Nebo stále čekáš? Samozřejmě mám několik cílů, kterých jsem zatím nedosáhl. Ale to převážně znamená, že stále můžu jít a zkusit jich dosáhnout. Přesto jsem zažil několik okamžiků, které mi daly pocit úspěchu. Například, na vesmír zaměřené GTGraphics.de (Tobiasova a moje galerie) bylo právě oficiálně zveřejněné Microsoftem pro Windows 7 (jako zdroj pozadí na plochu, poznámka redakce). Jaké používáš nástroje pro vytváření grafiky? Jakému software dáváš přednost? Nyní používám hlavně Adobe Photoshop a tablet Wacom. Máš nějaké plány do budoucnosti? Výstavu, revoluční výtvor? Nějaké dosud neuskutečněné sny? Mým jediným snem je stát se lepším výtvarníkem. Nějaké revoluční dílo by bylo samozřejmě pěkné, ale pokud se budu dále zlepšovat, budu spokojený.

Čas načtení: 2020-06-22 11:36:34

Vladimír Putin: Skutečné ponaučení ze 75. výročí druhé světové války

Ruský prezident Vladimír Putin napsal článek o událostech 2. světové války pro americký časopis National Interest. Zveřejňujeme jej v plném znění. Uběhlo 75 let od konce Velké vlastenecké války. Za tyto roky vyrostlo hned několik generací. Změnila se politická mapa planety. Neexistuje již Sovětský svaz, který grandiózně a drtivě vyhrál nad nacismem a zachránil celý svět. I samotné události této války jsou i pro její účastníky v dávné minulosti. Ale proč se v Rusku 9. květen slaví jako hlavní svátek, ale 22. června jakoby život umírá a v krku máme hroudu? Hodnoty ruské společnosti Říká se, že válka zanechala hlubokou stopu v historii každé rodiny. Pod těmito slovy jsou osudy miliony lidí, jejich utrpení a bolest ze ztrát rodin. Hrdost, pravda a vzpomínka. Pro mé rodiče byla válka velkým utrpením při blokádě Leningradu, kde zemřel můj dvouletý bratr Víťa a kde zázrakem přežila má matka. Otec odešel dobrovolně na frontu bránit své rodné město, zachoval se stejně jako miliony sovětských občanů. Bojoval na Něvském pětníku, byl těžce zraněn. A čím jsou tato léta vzdálenější, tím víc si chci s rodiči promluvit a zjistit podrobnosti o válečném období v jejich životě. Ale už není možné se na nic zeptat, proto v srdci posvátně uchovávám rozhovory s otcem a mámou na toto téma, jejich emoce. Pro mě a mé vrstevníky je důležité, aby naše děti, vnuci a pravnuci chápali, jakou zkouškou a utrpením si museli projít jejich předci. Jak, proč to zvládli a zvítězili? Kde se vzala jejich vskutku železná síla ducha, která překvapovala a uchvacovala celý svět? Ano, oni bránili své domovy, děti, blízké a rodinu. Ale všechny spojovala láska k vlasti. Tento hluboký a osobní pocit je v celé své velikosti odražen v samotné podstatě našeho národa a stal se jedním z určujících v jeho hrdinném a obětavém boji proti nacistům. Často si pokládám otázku, jak se dnešní generace bude chovat, jak se zachová v kritické situaci? Vidím mladé lékaře, zdravotní sestry, absolventy, kteří se dnes vrhají do červené zóny, aby mohli zachránit lidi. Naši vojáci během boje proti mezinárodnímu terorismu na severním Kavkazu a v Sýrii neuhnou ani o krok, jsou to mladí kluci! Mnohým bojovníkům legendární, nesmrtné šesté výsadkové roty bylo 19 až 20 let. Ale všichni ukázali, že si zaslouží stejné uznání jako vojáci, kteří bránili naši vlast ve Velké vlastenecké válce. Proto jsem přesvědčený, že v charakteru národů Ruska je vyplnění svého dluhu, pokud si to okolnosti vyžádají, aniž by se lidé litovali. Obětavost, patriotismus, láska k rodnému domu, ke své rodině, k vlasti. Všechny tyto hodnoty jsou i dnes pro ruskou společnost fundamentální a stěžejní. Na těchto hodnotách v mnohém stojí suverenita naší země. Dnes se u nás objevily nové tradice, které samy vznikly vůlí národu, například Nesmrtelný pluk. Je to pochod naší vděčné vzpomínky, krevního a živého spojení mezi generacemi. Miliony lidí vychází na průvod s fotografiemi svých blízkých, kteří ubránili naši vlast a zadupali nacismus. To znamená, že jejich životy, utrpění a oběti, vítězství, kterou nám předali, nikdy nebudou zapomenuty. Naše odpovědnost před minulostí a budoucností je taková, že nesmíme dopustit, aby se tyto tragédie opakovaly. Proto považuji za svůj dluh, abych vystoupil se článkem o 2. světové válce a Velké vlastenecké válce. Nejednou jsem tuto myšlenku projednával v rozhovorech se světovými lídry, narazil jsem na jejich pochopení. Na konci minulého roku, na summitu lídrů zemí SNS, jsme všichni byli jednotní. Je důležité potomkům předat vzpomínku na to, že vítězství nad nacismem dosáhl především sovětský národ, že v tomto hrdinném boji – na frontě, v týlu, vedle sebe – stáli zástupci všech republik Sovětského svazu. Tehdy jsme s kolegy mluvili o nelehké předválečné době. Tento rozhovor v Evropě i ve světě vyvolal velký ohlas. To znamená, že návrat k lekcím minulosti je skutečně nutný a aktuální. Zároveň se vyhrnulo i mnoho emocí, špatně skrývaných komplexů a hlasitých obvinění. Řada politiků ze zvyku rychle prohlásila, že se Rusko snaží přepsat historii. Zároveň však nedokázali vyvrátit jediný fakt, jediný argument. Bezpochyby je těžké a nemožné vést spory o originálních dokumentech, které mimochodem nejsou uloženy pouze v ruských, ale i v zahraničních archivech. Neefektivní Společnost národů Proto je nutné pokračovat v analýze důvodů, které vedly ke světové válce, přemýšlet o jejích složitých událostech, tragédiích a vítězství, o jejích lekcích pro naše státy a celý svět. A opakuji, že tady je principiálně důležité se opírat pouze o archivní materiály, svědectví současníků a vyloučit jakékoliv ideologické a politické dohady. Ještě jednou připomínám zřejmou věc. Hloubkové důvody 2. světové války v mnohém vyplývají z rozhodnutí přijatých na základě výsledků 1. světové. Versailleská smlouva se pro Německo stala symbolem hluboké nespravedlnosti. Fakticky šlo o okradení státu, který západním zemím musel vyplatit obrovské reparace, které zničily jeho ekonomiku. Vrchní velitel spojeneckých vojsk, francouzský maršál Ferdinand Foch prorocky charakterizoval Versailles: „Není to mír, ale příměří na dvacet let.“ Právě národní ponížení vytvořilo živnou půdu pro radikální a odvetné nálady v Německu. Nacisté zručně hráli na tyto pocity, budovali svoji propagandu a slibovali, že Německo zbaví od „dědictví Versailles“, obnoví jeho sílu. Tím ve skutečnosti tlačili německý národ do nové války. Paradoxně tomu přímo nebo nepřímo pomáhaly západní státy, především Velká Británie a USA. Jejich finanční a průmyslové kruhy zcela aktivně investovaly kapitály do německých fabrik a závodů, které vyráběly produkci vojenského určení. A mezi aristokraty a politickým establishmentem bylo dost přívrženců radikálních, krajně pravicových, nacionalistických hnutí, která získávala sílu nejen v Německu, ale i Evropě. Versailleský „mír“ zrodil početné skryté protiklady a jasné konflikty. Na jejich základě byly volně vítězi 1. světové války vytvořené hranice nových evropských států. Prakticky hned po jejich objevení se na mapě začaly územní spory a vzájemné stížnosti, které se změnily v časované bomby. Jedním z nejdůležitějších výsledků 1. světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, postupná realizace, která by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války. Ale Společnost národů, ve které dominovaly vítězné velmoci – Velká Británie a Francie, ukázala svoji neefektivitu a jednoduše se utopila v prázdných rozhovorech. Ve Společnosti národů, ani na celém evropském kontinentu nebyly uslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu na vytvoření rovnoprávného systému kolektivní bezpečnosti. Zejména šlo o uzavření východoevropského a ticho-oceánského paktu, který by postavil bariéru agresi. Tyto nabídky byly ignorovány. Společnost národů nemohla zabránit ani konfliktům v různých částech světa, jako je útok Itálii na Etiopii, občanská válka ve Španělsku, agrese Japonska proti Číně, anšlus Rakouska. A v případě Mnichovské dohody, které se kromě Hitlera a Mussoliniho účastnili lídři Velké Británie a Francie, s plným souhlasem Společnosti národů, došlo k rozdělení Československa. V této souvislosti poznamenám, že na rozdíl od mnohých vůdců Evropy se Stalin „nezašpinil“ osobní schůzkou s Hitlerem, který byl tehdy v západních kruzích považován za dost důstojného politika, byl vítaným hostem v evropských hlavních městech. Kruté a cynické rozdělení Československa Rozdělení Československa se zároveň s Německem účastnilo i Polsko. Předem a společně rozhodovaly, kdo dostane jaké oblasti československé země. 20. září 1938 velvyslanec Polska v Německu Józef Lipski oznámil polskému ministrovi zahraničí Józefu Beckovi následující ujištění Hitlera: „V případě, že mezi Polskem a Československem na půdě polských zájmů v Těšíně dojde ke konfliktu, Reich se postaví na naší (polskou) stranu.“ Vůdce nacistů dokonce napovídal a radil, aby začátek polských akcí „následoval až po německém obsazení Sudet“. V Polsku si byli vědomi toho, že bez podpory Hitlera by jejich dobyvačné plány byly odsouzeny k neúspěchu. Tady budu citovat zápis rozhovoru německého velvyslance ve Varšavě G. A. Moltkeho s Józefem Beckem z 1. října 1938 o polsko-českých vztazích a pozici SSSR v této otázce. A tohle je tam napsáno: „Pan Beck... vyjádřil velkou vděčnost za loajální podání polských zájmů na Mnichovské konferenci a také za upřímnost vztahů během českého konfliktu. Vláda a veřejnost (Polska) náležitě oceňují pozici führera a reichskanzlera.“ Rozdělení Československa bylo kruté a cynické. Mnichov zbořil dokonce ty formální křehké garance, které na kontinentu zůstávaly, ukázal, že vzájemné dohody nic nestojí. Právě Mnichovská dohoda posloužila jako ten spouštěč, po kterém velká válka v Evropě byla nevyhnutelná. Dnes by evropští politici, především polské vedení, chtěli „zamlčet“ Mnichov. Proč? Nejen proto, že jejich strany tehdy zradily své závazky, podpořily Mnichovskou dohodu a některé se dokonce účastnily rozdělování kořisti, ale i proto, že je trochu nepohodlné vzpomínat, že v těchto dramatických dnech roku 1938 se za Československo postavil pouze SSSR. Sovětský svaz se na základě svých mezinárodních závazků, včetně dohod s Francií a Československem, pokusil zabránit tragédii. Polsko sledovalo své zájmy a všemi silami bránilo vytvoření systému kolektivní bezpečnosti v Evropě. Polský ministr zahraničí Jozéf Beck o tom 19. září 1938 přímo psal již zmíněnému velvyslanci Józefu Lipskému před jeho schůzkou s Hitlerem: „V průběhu loňského roku polská vláda čtyřikrát odmítla nabídku na připojení k mezinárodnímu zásahu na ochranu Československa.“ Británie a také Francie, která tehdy byla hlavním spojencem Čechů a Slováků, se vzdaly svých záruk a tuto východoevropskou zemi nechaly roztrhat. Nejen, že ji nechaly napospas, ale také šlo o snahu poslat nacisty na východ, kde se Německo a Sovětský svaz musely střetnout a zlikvidovat se. Právě v tom spočívala západní politika „míru“. A nejen vůči třetí říši, ale i vůči dalším účastníkům takzvaného paktu proti Kominterně – fašistické Itálii a militantnímu Japonsku. Její kulminací na Dálném východě byla anglo-japonská dohoda z léta roku 1939, díky které Tokio mělo v Číně volnou ruku. Vedoucí evropské velmoci nechtěly přiznávat, jaké smrtelné nebezpečí pro celý svět vychází z Německa a jeho spojenců, počítaly s tím, že se jich válka nebude týkat. Mnichovská dohoda Sovětskému svazu ukázala, že západní země budou řešit bezpečnostní otázky bez jeho zájmu a při vhodných okolnostech mohou založit protisovětskou frontu. Smlouva o neútočení s Německem Zároveň se Sovětský svaz do posledního momentu snažil využít jakoukoliv šanci na vytvoření protihitlerovské koalice, opakuji, že nehledě na pokryteckou pozici zemí Západu. Cestou výzvědných služeb sovětské vedení získávalo podrobné informace o zákulisních anglo‑německých kontaktech z léta roku 1939. Upozorňuji na to, že probíhaly velmi intenzivně, přičemž prakticky zároveň s trojstrannými jednáními zástupců Francie, Velké Británie a SSSR, která byla západními partnery vědomě natahována. V této souvislosti zmíním dokument z britských archivů. Je to instrukce britské vojenské mise, která do Moskvy dorazila v srpnu roku 1939. Přímo se v ní píše, že delegace musí „vést jednání velmi pomalu“, že „vláda Spojeného království není připravena přijmout podrobně popsané závazky, které mohou omezit naši svobodu akcí při jakýchkoliv okolnostech“. Poznamenám, že na rozdíl od Angličanů a Francouzů sovětskou delegaci vedli nejvyšší velitelé Rudé armády, kteří měli všechny potřebné pravomoci k „podepsání vojenské konvence v otázkách organizace vojenské obrany Anglie, Francie a SSSR proti agresi v Evropě". Svou roli v krachu jednání sehrálo Polsko, které nechtělo žádné závazky vůči sovětské straně. Dokonce pod tlakem západních spojenců polské vedení odmítalo společné akce s Rudou armádou v odporu proti Wehrmachtu. A když vyšel najevo přílet Joachima von Ribbentropa do Moskvy, Józef Beck nepřímo přes francouzské diplomaty informoval sovětskou stranu: „V případě společných akcí proti německé agresi spolupráce mezi Polskem a SSSR, při technických podmínkách, které je potřeba určit, není vyloučena." Zároveň svým kolegům vysvětlil: „Nejsem proti této formulaci pouze za účelem zlehčení taktiky a naše principiální pozice vůči SSSR je konečná a beze změn." V této situaci Sovětský svaz podepsal smlouvu o neútočení s Německem, fakticky to udělal jako poslední ze zemí Evropy. Přičemž na pozadí skutečné hrozby střetu na dvou frontách – s Německem na západu a s Japonskem na východě, kde už probíhaly intenzivní boje na řece Chalchyn gol. Stalin a jeho okolí si zaslouží mnohá spravedlivá obvinění. Pamatujeme si zločiny režimu proti vlastnímu národu, hrůzy masových represí. Opakuji, že sovětské vůdce je možné obviňovat v mnohém, ale ne v absenci chápání charakteru vnějších hrozeb. Viděli, že Sovětský svaz chtějí nechat jeden na jednoho s Německem a jeho spojenci, a jednali s chápáním tohoto reálného nebezpečí, aby získali drahocenný čas na posílení obrany země. Ohledně tehdy uzavřené smlouvy o neútočení je dnes mnoho rozhovorů a výhrad právě na adresu dnešního Ruska. Ano, Rusko je nástupnickým státem SSSR a sovětská doba se všemi jejími trumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naše tisícileté historie. Ale také připomínám, že Sovětský svaz právně a morálně zhodnotil takzvaný pakt Ribbentrop-Molotov. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu z 24. prosince roku 1989 jsou oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako „akt osobní moci", který nijak neodráží „vůli sovětského národu, který nenese vinu na této dohodě". Společně s tím další státy raději nevzpomínají na dohody, na kterých stojí podpisy nacistů a západních politiků. Nemluvě už o právním nebo politickém zhodnocení takové spolupráce, včetně mlčenlivého kompromisního jednání některých evropských činovníků s barbarskými plány nacistů až do jejich přímého ocenění. O čemž svědčí i cynická fráze velvyslance Polska v Německu Józefa Lipského, která zazněla v rozhovoru s Hitlerem 20. září 1938: „Za vyřešení židovské otázky mu my (Poláci) postavíme... krásný památník ve Varšavě." My také nevíme, jestli existovaly nějaké „tajné protokoly“ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Nezbývá nám nic jiného, „než věřit slovům“. Zejména dodnes nebyly odtajněny materiály o tajných anglo-německých jednáních. Proto vyzýváme všechny státy, aby aktivizovaly proces otevření svých archivů, publikaci dříve neznámých dokumentů předválečné a válečné doby, jako to v posledních letech dělá Rusko. Jsme tady připraveni k široké spolupráci a společným výzkumným projektům vědců a historiků. Západní spojenci nevyplnily polské naděje Ale vrátíme se k událostem přímo předcházejícím 2. světové válce. Bylo naivní věřit, že Hitler po vyrovnání se s Československem nepředloží další územní nároky. Tentokrát svému nedávnému spoluúčastníku rozdělení Československa – Polsku. Tady mimochodem důvodem posloužilo také dědictví Versailles – osud takzvaného Gdaňského koridoru. Následovala tragédie Polska, která leží na svědomí tehdejšího polského vedení, které bránilo uzavření anglo‑franko‑sovětské vojenské unie a spoléhalo na pomoc západních partnerů, čímž svůj národ vystavili hitlerovské likvidační mašinérii. Německý útok se vyvíjel v souladu s doktrínou blitzkrieg. Nehledě na hrdinný odpor polské armády byla už týden po začátku války, 8. září 1939, německá vojska na přístupových cestách do Varšavy. A vojenské a politické špičky Polska 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj národ, který nadále bojoval proti agresorům. Západní spojenci nevyplnily polské naděje. Po vyhlášení války Německu se francouzská vojska dokázala dostat pouze několik desítek kilometrů na německé území. Vypadalo to pouze jako demonstrace aktivních akcí. Navíc anglo-francouzská Nejvyšší válečná rada, která se poprvé sešla 12. září ve francouzském Abbeville, rozhodla o úplném ukončení útoku kvůli rychlému vývoji situaci v Polsku. Začala nechvalně proslulá „podivná válka“. Evidentní přímá zrada ze strany Francie a Anglie svých závazků vůči Polsku. Později během Norimberského procesu němečtí generálové vysvětlili svůj tak rychlý úspěch na východě, bývalý velitel štábu operativního vedení Nejvyššího hlavního velení Ozbrojených sil Německa, generál Alfred Jodl přiznal: „Pokud jsme ještě v roce 1939 neutrpěli žádnou porážku, tak jen proto, že asi 110 francouzských a anglických divizí stojících během naší války s Polskem na Západě proti 23 německým divizím zůstávalo zcela pasivní." Nechal jsem si z archivů vynést celek materiálů spojených s kontakty SSSR a Německa v dramatických srpnových a zářijových dnech roku 1939. Jak svědčí dokumenty, bod 2 Tajného protokolu k Dohodě o neútočení mezi Německem a SSSR z 23. října 1939 stanovoval, že v případě územní a politické přestavby oblastí, které spadají do složení polského státu, hranice sfér vlivu obou zemí musí „přibližně probíhat po linii řek Narew, Visla a San“. Jinými slovy do sovětské sféry vlivu spadaly nejen území, na kterých převážně žilo ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O tomto faktu neví zdaleka všichni. Stejně jako o tom, že hned po útoku na Polsko v prvních zářijových dnech roku 1939 Berlín vytrvale a opakovaně vyzýval Moskvu k připojení se do válečných akcí. Sovětské vedení však podobné výzvy ignorovalo a do posledních chvil se nechtělo nechat zatáhnout do dramaticky se vyvíjející situace. Až když bylo zcela jasné, že Velká Británie a Francie svému spojenci nepomůžou a Wehrmacht dokáže rychle okupovat celé Polsko a fakticky se dostat na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září byly jednotky Rudé armády vyslány na takzvané Kresy – dnes jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. Je zřejmé, že jiné varianty nezbývaly. V opačném případě by se rizika pro Sovětský svaz mnohonásobné zvýšila, protože, opakuji, stará sovětsko‑polská hranice probíhala několik desítek kilometrů od Minsku a nevyhnutelná válka s nacisty by pro zemi začala ve velmi nevýhodných strategických pozicích. A miliony lidí různých národností, včetně Židů, žijících u Brestu a Grodna, Přemyšle, Lvovu a Vilniusu by byly ponechány napospas nacistům a jejich místním přisluhovačům – antisemitům a radikálním‑ nacionalistům. Právě tento fakt, že Sovětský svaz se do poslední možné chvíle snažil vyhnout účasti v začínajícím konfliktu a nechtěl hrát na straně Německa, vedl k tomu, že k reálnému setkání sovětských a německých vojsk došlo mnohem východněji, než byly hranice domluveny v tajném protokolu. Ne po Visle, ale po takzvané Curzonově linii, která již v roce 1919 byla Trojdohodou navržena jako východní hranice Polska. Sovětský svaz se nenechal přemluvit Německem ke společným akcím Jak je známo, podmiňovací způsob se jen těžko používá k již uplynulým událostem. Řeknu jen, že v září 1939 sovětské vedení mělo možnost posunout západní hranice SSSR ještě dále na západ až k Varšavě, ale rozhodlo se to neudělat. Němci navrhli zafixovat nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Německo-sovětskou smlouvu o přátelství, spolupráci a vymezení demarkační linie a také tajný protokol o změně státní hranice, za kterou byla považována demarkační linie, kde de facto stály dvě armády. Na podzim 1939, když řešil své vojenské a strategické obranné úkoly, Sovětský svaz zahájil proces inkorporace Lotyšska, Litvy a Estonska. Jejich vstup do SSSR byl realizován na dohodě při souhlasu zvolených vlád. To odpovídalo normám mezinárodního a státního práva té doby. Navíc Litvě byly v říjnu 1939 vráceny Vilnius a okolní oblasti, které dříve patřily Polsku. Pobaltské státy si ve složení SSSR zachovaly své orgány, jazyk, měly zástupce v sovětských nejvyšších strukturách. Všechny tyto měsíce pokračoval pro cizí oči neviditelný diplomatický a vojensko‑politický boj, práce rozvědky. V Moskvě chápali, že před ní stojí nesmiřitelný a krutý nepřítel a že skrytá válka s nacismem už probíhá. A neexistují žádné základy k tomu, aby oficiální prohlášení a formální nóty těch let sloužily jako důkazy „přátelství" mezi SSSR a Německem. Aktivní obchodní a technické kontakty SSSR neměl pouze s Německem, ale i s jinými státy. Přitom se Hitler několikrát snažil zatáhnout SSSR do souboje proti Velké Británii, ale sovětské vedení tomuto přemlouvání nepodlehlo. Poslední pokus přesvědčit Sovětský svaz ke společným akcím Hitler přijal během návštěvy Molotova do Berlína v listopadu 1940. Ale Molotov přesně vyplnil příkazy Stalina a omezil se pouze na rozhovory o myšlence Němců ohledně připojení SSSR k Paktu tří – unie Německa, Itálie a Japonska, který byl podepsán v září 1940 a byl zaměřen proti Velké Británii a USA. Ne náhodou již 17. listopadu Molotov instruoval sovětského zplnomocněného představitele v Londýně Ivana Majského: „K vaší orientaci... Žádná smlouva v Berlíně podepsána nebyla a ani se to nepředpokládalo. V Berlíně se všechno omezilo... výměnou názorů... Němci a Japonci by nás zřejmě chtěli postrčit k Perskému zálivu a Indii. Upustili jsme od projednávání této otázky, protože takové rady ze strany Německa považujeme za nemístné.“ A 25. listopadu sovětské vedení tady zcela postavilo tečku. Oficiálně Berlínu navrhlo pro nacisty nepřijatelné podmínky, včetně vyvedení německých vojsk z Finska, smlouvu o vzájemné pomoci mezi SSSR a Bulharskem a řadu jiných, tím zároveň vědomě vyloučilo jakékoliv možnosti připojení k Paktu tří. Tato pozice definitivně upevnila führera v jeho záměru rozpoutat válku proti SSSR. A už v prosinci Hitler zavrhl všechna varování svých stratégů o katastrofickém nebezpečí války na dvou frontách a schválil plán operace Barbarossa. Udělal to, když chápal, že právě Sovětský svaz je hlavní silou, která mu stojí na cestě v Evropě, a nadcházející střet na východě rozhodne o výsledku světové války. A nepochyboval o tom, že pochod na Moskvu bude rychlý a úspěšný. Chtěl bych speciálně poznamenat, že západní státy tehdy fakticky souhlasily se sovětskými akcemi, přiznaly snahu Sovětského svazu o zajištění své bezpečnosti. Ještě 1. října 1939 tehdejší bývalý velitel britské admirality Winston Churchill ve vystoupení v rádiu řekl: „Rusko provádí studenou politiku vlastních zájmů... Pro ochranu Ruska před nacistický nebezpečím bylo nutné, aby ruské armády stály na této linii (nové západní hranici).“ 4. října 1939 ve Sněmovně lordů britský ministr zahraničí Edward Wood, 1. hrabě z Halifaxu, oznámil: „...Musíme připomenout, že akce sovětské vlády spočívaly v přesunu hranice do té linie, která byla doporučena během Versailleské konference lordem Georgem Curzonem... Pouze přivádím historická fakta a předpokládám, že jsou nepopiratelná.“ Známý britský a politický státní činovník David Lloyd George zdůrazňoval: „Ruské armády obsadily území, která nejsou polská a která byla silou obsazena Polskem po 1. světové válce... Bylo by zločinným šílenstvím postavit ruský posun na jednu desku s posunem Němců.“ A v neformálních rozhovorech se sovětským zplnomocněncem Ivanem Majským angličtí vysoce postavení politici a diplomaté mluvili otevřeněji. Náměstek ministra zahraničí Velké Británie Rab Butler 17. října 1939 uvedl: „...V anglických vládních kruzích si myslí, že se nedá mluvit o návratu západní Ukrajiny a Běloruska Polsku. Pokud by se podařilo vytvořit etnografické Polsko skromných rozměrů se zárukou nejen SSSR a Německa, ale také Anglie a Francie, tak by to britská vláda považovala za zcela uspokojivé.“ 27. října 1939 hlavní poradce Nevilla Chamberlaina Harold Wilson řekl: „Polsko musí... být obnoveno jako samostatný stát na své etnografické základně, ale bez západní Ukrajiny a Běloruska.“ Stojí za zmínku, že během těchto rozhovorů byla sondována půda ke zlepšení sovětsko-britských vztahů. Tyto kontakty v mnohém položily základ budoucího spojenectví a protihitlerovské koalice. Mezi národními prozíravými politiky vyčníval Winston Churchill, který nehledě na známou antipatii k SSSR i dříve vystupoval za spolupráci s ním. Ještě v květnu 1939 v Dolní sněmovně Spojeného království oznámil: „Ocitneme se ve smrtelném nebezpečí, pokud nedokážeme vytvořit velký svaz proti agresi. Bylo by největší hloupostí, pokud bychom zamítli přirozenou spolupráci se sovětským Ruskem.“ A již po začátku bojových akcí v Evropě – na schůzce s Ivanem Majským 6. října 1939 – důvěrně řekl: „...Mezi Velkou Británií a SSSR nejsou žádné velké rozpory, čímž nejsou důvody k napjatým a nevyhovujícím vztahům. Britská vláda... by chtěla rozvíjet... obchodní vztahy. Byla by připravená také projednat všelijaká další opatření, která mohou napomoci zlepšení vzájemných vztahů.“ Posmívání se a výsměch paměti je podlost Druhá světová válka nezačala náhle, nezačala nečekaně. Ani agrese Německa proti Polsku nebyla náhlá. Byla výsledkem mnohých tendencí a faktorů v mírové politice té doby. Všechny předválečné události se spojily do jednoho nešťastného řetězu. Ale bezpochyby největší tragédii v historii lidstva podnítily státní egoismus, zbabělost, podpora sílícího agresora, nepřipravenost politických elit a hledání kompromisu. Proto není spravedlivé tvrdit, že dvoudenní návštěva Moskvy nacistického ministra zahraničí Ribbentropa je hlavním důvodem vypuknutí 2. světové války. Všechny přední státy v různých stupních nesou svůj podíl viny za její začátek. Každá páchala nenapravitelné chyby, sebevědomě předpokládala, že je možné obelstít ostatní, zajistit si jednostranné výhody nebo zůstat stranou od blížící se světové bídy. A za takovou krátkozrakost, za odmítnutí vytvoření systému kolektivní bezpečnosti musely platit miliony životů, kolosálními ztrátami. Píšu o tom bez nejmenší snahy převzít roli soudce, někoho obvinit nebo zprostit viny, nebo vyvolat nový kolotoč mezinárodního informačního boje na historickém bojišti, který proti sobě může postavit státy a národy. Myslím si, že hledáním promyšlených hodnocení minulých událostí by se měla zabývat akademická věda v širokém zastoupení uznávaných vědců z různých zemí. Všichni potřebujeme pravdu a objektivitu. Ze své strany jsem vždy vyzýval a vyzývám kolegy ke klidnému, otevřenému a důvěrnému dialogu, k sebekritickému a nezaujatému pohledu na společnou minulost. Takový přístup umožní nezopakování tehdy spáchaných chyb a zajistí mírový a úspěšný rozvoj na dlouhé roky dopředu. Ale mnozí naši partneři zatím nejsou připraveni na společnou práci. Naopak sledují své cíle, zvyšují proti naší zemi počet a měřítka informačních útoků, chtějí nás donutit k omluvám a pocitu viny, přijímají zcela pokrytecké politizované deklarace. Například 19. září 2019 Evropským parlamentem schválená rezoluce O důležitosti evropské paměti pro budoucnost Evropy přímo obvinila SSSR společně s nacistickým Německem z rozpoutání 2. světové války. Samozřejmě žádné zmínky o Mnichovu neobsahuje. Myslím si, že podobné „papíry", nemohu tuto rezoluci nazvat dokumentem, při jasné kalkulaci skandálu nesou nebezpečné a reálné hrozby. Vždyť rezoluci přijal zcela vážený orgán. A co ukázal? Ačkoliv je to smutné, záměrnou politiku na zničení poválečného světa, jehož vytvoření bylo dílem cti a odpovědnosti zemí, jejichž řada představitelů dnes hlasovalo pro tuto lživou deklaraci. A tímto způsobem sáhli na závěry Norimberského procesu, na úsilí světového společenství, které po vítězném roce 1945 vytvořilo univerzální mezinárodní instituty. V této souvislosti připomínám samotný proces evropské integrace, během které byly vytvořeny odpovídající struktury, včetně Evropského parlamentu. Tento proces byl možný jen díky lekcím z minulosti a jejich jasného právního a politického vyhodnocení. A ti, kteří ohrožují a zpochybňují tuto schodu, ničí základy celé poválečné Evropy. Kromě hrozby pro fundamentální principy světového pořádku je tady i morální a mravní strana. Posmívání se a výsměch paměti je podlost. Podlost bývá úmyslnou, pokryteckou, zcela vědomou, když v prohlášeních ohledně 75. výročí konce 2. světové války jsou vyjmenovávány všichni účastníci protihitlerovské koalice kromě SSSR. Podlost bývá zbabělou, když ničí památníky postavené na počest bojovníků proti nacismu a ostudné akce odůvodňují lživými slogany boje s nepohodlnou ideologií a jakoby okupací. Podlost bývá krutou, když ty, kteří vystupují proti neonacistům a následníkům banderovců, zabíjejí a pálí. Opakuji, podlost se projevuje různě, ale tím nepřestává být odpornou. Zapomínání na poučení z historie se nevyhnutelně promění v těžkou odplatu. Budeme tvrdě bránit pravdu založenou na dokumenty potvrzenými historickými fakty, budeme nadále čestně a nezaujatě mluvit o událostech 2. světové války. Na toto je také zaměřen náš rozsáhlý projekt na vytvoření v Rusku největší kolekce archivních dokumentů, filmových a fotografických historických materiálů z 2. světové války a předválečné doby. Taková práce již probíhá. Mnohé nové, nedávno nalezené, odtajněné materiály jsem použil i při přípravě tohoto článku. A v této souvislosti mohu odpovědně oznámit, že neexistují archivní dokumenty, které by potvrzovaly verzi o snaze SSSR zahájit preventivní válku proti Německu. Ano, sovětské vojenské vedení se drželo doktríny, že v případě agrese bude Rudá armáda rychle klást odpor nepříteli a přejde do protiútoku a povede válku na území protivníka. Ale takové strategické plány vůbec neznamenaly snahy, že by SSSR jako první zaútočil na Německo. Samozřejmě dnes historici mají k dispozici dokumenty válečného plánování, direktivy sovětských a německých štábů. Nakonec víme, jak se vyvíjely události ve skutečnosti. Z výšky těchto vědomostí mnozí diskutují o akcích, chybách, omylech vojensko-politického vedení země. V této souvislosti vám řeknu jedno: společně s obrovským potokem různých dezinformací sovětští lídři dostávali i reálné informace o připravované agresi nacistů. A v předválečných měsících přijali kroky namířené na zvýšení bojové připravenosti země, včetně skryté mobilizace, přemístění jednotek a rezerv z vnitřních okruhů k západním hranicím. Gigantická síla sovětského národa Vojna nebyla nečekaná, čekali ji, připravovali se na ní. Ale útok nacistů byl skutečně nevídaný v historii ničivé síly. 22. června 1941 Sovětský svaz narazil na nejsilnější, mobilizovanou a vycvičenou armádu světa, na kterou pracoval průmyslový, ekonomický a vojenský potenciál prakticky celé Evropy. Tohoto smrtonosného vpádu se neúčastnil pouze wehrmacht, ale také satelity Německa, vojenské kontingenty mnohých států evropského kontinentu. Nejtěžší vojenská porážka roku 1941 postavila zemi na hranici katastrofy. Bojová schopnost a řízení muselo být obnovováno mimořádnými metodami celkové mobilizace, zapojením všech sil státu a národu. Již v létě 1941 pod palbou nepřítele začala evakuace z východu země milionů obyvatel, stovek závodů a výrob. Za krátkou dobu byla v týlu zahájena výroba zbraní a munice, které se na frontu dostávaly již v první válečné zimě, k roku 1943 byly převýšeny výsledky vojenské výroby Německa a jeho spojenců. Za rok a půl sovětský lid dokázal to, co se zdálo nemožné, jak na frontě, tak v týlu. A dodnes je těžké si uvědomit, pochopit a představit, kolik neuvěřitelného úsilí, hrdinství, sebeobětavosti potřebovaly tyto obrovské úspěchy. Proti silné, po zuby ozbrojené, chladnokrevné a dobyvačné mašinérii nacistů se pozvedla gigantická síla sovětského národa, který se spojil ve snaze ochránit rodnou zemi, pomstít se nepříteli, který zničil mírový život, plány a naděje. Samozřejmě v době této strašné a krvavé války některé lidi přepadl strach, beznaděj a zoufalství. Nechyběly zrada a dezerce. Dávaly o sobě dávat znát kruté zlomy z revolucí a občanské války, nihilismus, posměšný vztah k národní historii, tradicím, víře, někteří se snažili lákat bolševiky, především v prvních letech po příchodu k moci. Ale celková nálada sovětských občanů a našich krajanů, kteří se ocitli v zahraničí, byla jiná – ochránit a zachránit vlast. To byl skutečný nezadržitelný závan. Lidé hledali oporu v pravých patriotických hodnotách. Nacističtí „stratégové“ byli přesvědčení, že obrovský mnohonárodnostní stát dokážou lehce dostat pod kontrolu. Počítali s tím, že nečekaná válka, její nemilosrdnost a nesnesitelnost, vyostří vztahy mezi národnostmi a země se rozdělí na části. Hitler přímo prohlašoval: „Naše politika vůči národům, které osídlily široké prostory Ruska, musí spočívat v tom, abychom podněcovali jakoukoliv formu sporů a rozkolu.“ Ale od prvních dnů bylo jasné, že tento plán nacistům nevyšel. Brestskou pevnost do poslední kapky krve bránili vojáci více než 30 národností. V průběhu celé války i ve velkých rozhodujících bitvách, i v obraně každého bojového pole, každého metru rodné země, vidíme příklady takové jednoty. Pro miliony evakuovaných se rodným domovem stalo Povolží a Ural, Sibiř, Dálný východ, republiky Střední Asie a Zakavkazska. Jejich obyvatelé se dělili i tím posledním, podporovali je vším, čím mohli. Družba národů, jejich vzájemná pomoc se pro nepřítele stala opravdovou neporazitelnou pevností. Do rozdrcení nacismu, ať se nyní snaží dokázat cokoliv, hlavní a rozhodující vklad vnesl Sovětský svaz, Rudá armáda. Hrdinové, kteří dokonce bojovali v obklíčení u Bělostoku, Mogilevu, Umaňu a Kyjevu, Vjazmy a Charkovu. Šli do útoku pod Moskvou a u Stalingradu, Sevastopolu a Oděsy, Kurskem a Smolenskem. Osvobozovali Varšavu, Bělehrad, Vídeň a Prahu. Zaútočili na Kaliningrad a Berlín. Hájíme skutečnou, ne uhlazenou nebo „lakovanou“, pravdu o vojně. Tuto národní, lidskou pravdu – surovou, hořkou a nelítostnou – v mnohém nám předali spisovatelé a básníci, kteří si prošli ohněm a peklem fronty. Pro moji, stejně jako pro jiné generace, jejich čestné, hluboké povídky, romány, pronikavá „důstojnická próza“ a básně navždy zanechaly stopu v duši, staly se důvodem úcty k veteránům, kteří pro vítězství udělali všechno, co mohli, vzpomínat na ty, kdo zůstal na bojových polí. Rudá armáda zničila 626 divizí zemí Osy I dnes mnou cloumají jednoduché a velké řádky básně Alexandra Tvardovského Padl jsem u Rže, která je věnována účastníkům krvavé a kruté bitvy Velké vlastenecké války na centrální části sovětsko‑německé fronty. Jen během bitvy o Ržev od října 1941 do března 1943 Rudá armáda ztratila, včetně raněných a zmizelých, 1 342 888 lidí. Nazývám tato shromážděná z archivních zdrojů, strašná, tragická a zdaleka neúplná čísla poprvé, čím vzdává hold paměti hrdinského činu známých i bezejmenných hrdinů, o kterých v poválečných letech z různých důvodů mluvilo nezaslouženě nespravedlivě, nebo se mlčelo úplně. Uvedu ještě jeden dokument. Je jím zpráva Mezinárodní komise pro reparace s Německem v čele s Ivanem Majským, který byl připraven v únoru roku 1945. Mezi úkoly komise patřilo vytvoření formule, podle které poražené Německo mělo nahradit škody vítězným státům. Komise došla k následujícímu závěru: „Množství Německem vložených vojákodnů na sovětské frontě překonává to samé množství na všech ostatních spojeneckých frontách, a to minimálně 10násobně. Sovětská fronta také odebírala čtyři pětiny německých tanků a okolo dvou třetin německých letounů.“ Celkově SSSR vynaložil okolo 75 procent všech vojenských úsilí protihitlerovské koalice. Rudá armáda za roky války zničila 626 divizí zemí Osy, 508 z nich byly německé. Americký prezident Roosevelt ve svém projevu z 28. dubna roku 1942 k americkému národu prohlásil: „Ruská vojska zničila a nadále ničí více živé síly, letounů, tanků a děl našeho společného nepřítele než všechny ostatní národy dohromady.“ Churchill v dopise Stalinovi z 27. září 1944 psal, že „právě ruská armáda vypustila střeva z německé vojenské mašinérie…“ Takové hodnocení rezonovalo po celém světě. Protože v těchto slovech je ta veliká pravda, o které tehdy nikdo nepochyboval. Téměř 27 milionů sovětských občanů zemřelo na frontách, v německém zajetí, zemřely hlady a bombardováním, v ghettech a pecích nacistických lágrů smrti. SSSR ztratil každého sedmého ze svých občanů, Velká Británie jednoho ze 127, USA jednoho z 320 lidí. Bohužel tento počet těžkých a nenahraditelných ztrát Sovětského svazu není konečný. Je před námi mravenčí práce na zjištění jmen a osudů všech zemřelých: vojáků Rudé armády, partyzánů, sabotérů, vojenských zajatců a obětí koncentračních táborů, civilních obyvatel, kteří byli zavražděni agresory. Takový je náš dluh. A zde má zvláštní roli hnutí lidí hledajících padlé, vojenští patrioti a dobrovolníci, projekty jako elektronický seznam informací Paměť národa, který je založen na archivních dokumentech. A, samozřejmě, pro řešení takového velkého humanitárního úkolu je nezbytná mezinárodní spolupráce. K vítězství vedlo úsilí všech občanů a národů, které bojovali se společným nepřítelem. Britská armáda ochránila svoji vlast před útokem, bojovala s nacisty a jejich satelity ve Středozemním moři, v severní Africe. Americká a britská vojska osvobozovala Itálii, otevřela druhou frontu. USA nanesly likvidační údery agresorovi v Tichém oceánu. Pamatujeme si kolosální oběti čínského národa a jeho obrovskou roli v likvidaci japonských militaristů. Nezapomeneme na vojáky „bojující Francie“, kteří nepřiznali hanebnou kapitulaci a pokračovali v boji s nacisty. My budeme vždy vděční za pomoc, kterou poskytovali spojenci, když Rudé armádě poskytovali munici, pohonné hmoty, potraviny a techniku. I ona byla podstatná – okolo sedmi procent z celkových objemů vojenské výroby Sovětského svazu. Heroizace nacistických spolupachatelů je zradou paměti našich otců a dědů Jádro antihitlerovské koalice se začalo vytvářet hned po útoku na Sovětský svaz, kdy ho USA a Velká Británie okamžitě podpořily v boji s hitlerovským Německem. Během Teheránské konference roku 1943 Stalin, Roosevelt a Churchill vytvořili alianci velkých mocností, dohodli se na vypracování koaliční diplomacie, společné strategie v boji proti společné smrtelné hrozbě. Lídrům Velké trojky bylo jasné, že spojení průmyslových zdrojů a vojenských potenciálů SSSR, USA a Velké Británie vytvoří jasnou převahu nad protivníkem. Sovětský svaz v plném rozsahu plnil své povinnosti plynoucí ze spojenectví, vždy podával pomocnou ruku. Velkou operací Bagration v Bělorusku Rudá armáda podpořila výsadek anglo-amerických výsadkářů v Normandii. V lednu roku 1945, poté, co se naši probojovali k řece Odra, Rudá armáda zneškodnila poslední velký útok wehrmachtu na západní frontě, v Ardenách. A tři měsíce po vítězství nad Německem SSSR zcela podle Jaltských dohod vyhlásil válku Japonsku a uštědřil porážku milionové Kuantungské armádě. Ještě v červenci roku 1941 sovětské vedení prohlásilo, že „cílem války proti fašistickým tyranům je nejen likvidace hrozby, která visí nad státem, ale i pomoc všem národům Evropy, které trpěly pod nadvládou německého fašismu“. Uprostřed roku 1944 byl nepřítel vyhnán prakticky z celého území Sovětského svazu. Bylo ovšem nutné ho dorazit v jeho hnízdě. A Rudá armáda začala svoji osvobozující misi v Evropě, zachránila před zničením a zotročením, před hrůzami holokaustu celé národy. Zachránila je za cenu stovek tisíc životů sovětských vojáků. Je také důležité nezapomínat na tu obrovskou materiální pomoc, kterou SSSR poskytoval osvobozeným zemím při odstraňování hrozby hladu, při obnově ekonomiky a infrastruktury. Dělal to tehdy, kdy se na tisících verstách (stará ruská délková míra – pozn. red.) od Brestu do Moskvy a Volhy prostírala pouze spálená země. Například v květnu 1945 rakouská vláda požádala SSSR o pomoc s potravinami, protože „nevěděla, jak nakrmit své obyvatelstvo v následujících sedmi týdnech až do nové sklizně“. Souhlas sovětského vedení poslat jídlo popsal státní kancléř prozatímní vlády Rakouské republiky K. Renner jako „záchranný akt...“, na který „Rakušané nikdy nezapomenou“.  Spojenci společně vytvořili Mezinárodní vojenský tribunál určený k potrestání nacistických politických a válečných zločinců. Jeho rozhodnutí poskytují jasnou právní kvalifikaci takovým zločinům proti lidskosti, jako jsou genocida, etnické a náboženské čistky, antisemitismus a xenofobie. Norimberský tribunál přímo a jednoznačně odsoudil nacistické spolupachatele, různorodé kolaboranty.   Tento hanebný jev měl místo ve všech evropských zemích. Takoví „činitelé“ jako Pétain, Quisling, Vlasov, Bandera, jejich přisluhovači a následovníci, přestože se oblékali do šatů bojovníků za národní nezávislost nebo svobodu od komunismu, jsou zrádci a kati. V nelidskosti často vynikali nad svými pány. Ve snaze se vyšplhat výše ochotně plnili nejhorší úkoly v sestavě zvláštních kárných skupin. Popravy zastřelením v Babím Jaru, Volyňský masakr, spálená Chatyň a akce vyhlazování Židů v Litvě a Lotyšsku jsou dílem jejich krvavých rukou. A dnes zůstává naše pozice nezměněna: trestné činy nacistických spolupachatelů nelze ospravedlnit, nemají promlčecí lhůtu. Proto vyvolává rozpaky to, kdy se v řadě zemí ti, kteří se pošpinili spoluprací s nacisty, najednou přirovnávají k veteránům 2. světové války. Považuji za nepřípustné přirovnávat osvoboditele a okupanty. A heroizaci nacistických spolupachatelů můžu pokládat pouze za zradu paměti našich otců a dědů. Zradu těch ideálů, které spojily národy v boji proti nacismu.   Vůdci SSSR, USA a Velké Británii tehdy bez přehánění čelili historickému úkolu. Stalin, Roosevelt, Churchill zastupovali země s různými ideologiemi, státními ambicemi, zájmy, kulturami, ale prokázali velkou politickou vůli, povznesli se nad rozpory a vášně a upřednostnili skutečné zájmy světa. Výsledkem bylo, že se dokázali dohodnout a dosáhnout řešení, díky čemu zvítězilo celé lidstvo.   Vítězné mocnosti nám zanechaly systém, který se stal kvintesencí intelektuálních a politických hledání několika staletí. Řada konferencí – v Teheránu, Jaltě, San Franciscu, Postupimi – položila základy toho, že svět již 75 let, a to bez ohledu na nejostřejší rozpory, žije bez globální války.  Historický revizionismus, jehož projevy pozorujeme nyní na Západě, a to zejména vůči 2. světové válce a jejím výsledkům, je nebezpečný tím, že hrubě a cynicky zkresluje chápání zásad mírového rozvoje stanovených v roce 1945 na konferencích v Jaltě a San Franciscu. Hlavním historickým úspěchem Jalty a dalších rozhodnutí té doby byla shoda na vytvoření mechanismu, který by vedoucím mocnostem umožnil zůstat v rámci diplomacie při řešení vznikajících se mezi nimi sporů.  Summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli Dvacáté století přineslo totální a všestranné světové konflikty, a v roce 1945 do arény vstoupily také jaderné zbraně schopné fyzicky zničit zemi. Jinými slovy se urovnávání sporů silou stalo extrémně nebezpečným. A vítězové 2. světové války tomu rozuměli. Chápali a uvědomovali si svou vlastní odpovědnost vůči lidstvu.  Smutná zkušenost Společnosti národů byla vzata v úvahu v roce 1945. Struktura Rady bezpečnosti OSN byla vypracována tak, aby mírové záruky byly co nejkonkrétnější a nejúčinnější. Tak vznikla instituce stálých členů Rady bezpečnosti a právo veta jako jejich privilegium a odpovědnost.   Co je právo veta v Radě bezpečnosti OSN? Upřímně řečeno, je to jediná rozumná alternativa přímému střetu největších zemí. Je to prohlášení jedné z pěti mocností, že to či ono řešení je pro ni nepřijatelné, je v rozporu s jejími zájmy a ponětími o správném přístupu. A jiné země, i když s tím nesouhlasí, akceptují takovou pozici, jaká je, a vzdávají se pokusů uskutečnit své jednostranné záměry. Tak či onak, ale je třeba hledat kompromisy.  Nové globální vzdorování začalo téměř okamžitě po skončení 2. světové války a občas bylo velmi krutým. Ta skutečnost, že studená válka nepřerostla do třetí světové, prokazatelně potvrdila účinnost dohod uzavřených Velkou trojkou. Pravidla chování sjednaná při zřízení OSN umožnila další minimalizaci rizik a udržení konfrontace pod kontrolou.   Samozřejmě vidíme, že momentálně systém OSN pracuje s napětím, ne tak efektivně, jak by mohl. Avšak svou hlavní funkci OSN nadále plní. Zásady činnosti Rady bezpečnosti OSN jsou jedinečným mechanismem předcházení velké válce nebo globálnímu konfliktu.   Výzvy, které jsou v posledních letech často slyšeny, zrušit právo veta a odmítnut zvláštní příležitosti stálých členů Rady bezpečnosti, jsou ve skutečnosti nezodpovědné. Vždyť, pokud k tomu dojde, Organizace spojených národů se v podstatě promění v tuto Společnost národů – ve shromáždění na prázdné řeči, zbavené pák vlivu na světové procesy; jak to skončilo, je dobře známo. Právě proto vítězné mocnosti přistoupily k vytvoření nového systému světového řádu s největší vážností, aby neopakovaly chyby předchůdců. Vytvoření moderního systému mezinárodních vztahů je jedním z nejdůležitějších výsledků 2. světové války. Ani ty nesmiřitelné rozpory – geopolitické, ideologické, ekonomické – nebrání hledání forem mírového soužití a součinnosti, pokud je k tomu touha a vůle. Dnešní svět neprochází nejklidnějšími časy. Všechno se mění: od globální rovnováhy moci a vlivu do sociálních, hospodářských a technologických základů života společností, států, celých kontinentů. V minulých dobách nebyly tyto změny téměř nikdy bez velkých vojenských konfliktů, bez silového boje za vybudování nové globální hierarchie. Díky moudrosti a prozíravosti politických vůdců spojeneckých mocností se podařilo vytvořit systém, který zabraňuje extrémním projevům takové objektivní a historicky neodmyslitelné pro světový rozvoj rivality.  Naší povinností – všech, kdo přebírají politickou odpovědnost, zejména zástupců vítězných mocností ve 2. světové válce – je zajistit, aby se tento systém zachoval a zdokonaloval se. Dnes, stejně jako v roce 1945, je důležité projevit politickou vůli a společně prodiskutovat budoucnost. Naši kolegové – pánové Si Ťin-pching, Macron, Trump, Johnson – podpořili ruskou iniciativu k uspořádání setkání vůdců pěti jaderných států – stálých členů Rady bezpečnosti. Děkujeme jim za to a očekáváme, že takové osobní setkání se může uskutečnit při nejbližší příležitosti.  Jakou se nám představuje agenda nadcházejícího summitu? Za prvé podle našeho názoru je účelné prodiskutovat kroky k rozvoji kolektivních postupů ve světových záležitostech, upřímně projednat otázky udržování míru, posílení globální a regionální bezpečnosti, kontroly strategických zbraní, společných úsilí v boji proti terorismu, extremismu a dalším aktuálním výzvám a hrozbám.   Samostatným tématem pořadu jednání je situace v globální ekonomice, především překonání hospodářské krize způsobené pandemií koronaviru. Naše země přijímají bezprecedentní opatření na ochranu zdraví a života lidí, na podporu občanů, kteří se ocitli v obtížné životní situaci. Jak však závažné dopady pandemie budou, jak rychle se globální ekonomika dostane z recese – závisí na naší schopnosti pracovat spolu a sladěně jako skuteční partneři. Navíc je nepřijatelné proměňovat ekonomiku v nástroj nátlaku a konfrontace. Mezi požadovaná témata patří ochrana životního prostředí a boj proti změně klimatu, jakož i zajištění bezpečnosti globálního informačního prostoru.  Navržená Ruskem agenda nadcházejícího summitu „pětky“ je nesmírně důležitá a naléhavá jak pro naše země, tak i pro celý svět. A ohledně všech bodu máme konkrétní nápady a iniciativy.  Nelze pochybovat o tom, že summit Ruska, Číny, Francie, Spojených států a Velké Británie bude hrát důležitou roli při hledání společných odpovědí na moderní výzvy a hrozby a prokáže společnou oddanost duchu spojenectví, vysokým humanistickým ideálům a hodnotám, za které otcové a dědové bojovali bok po boku.   S oporou na společnou historickou paměť si můžeme a musíme důvěřovat. To poslouží pevným základem pro úspěšná jednání a společné kroky ve prospěch posílení stability a bezpečnosti na planetě, pro prosperitu a blahobyt všech států. Bez nadsázky je to naše společná povinnost a odpovědnost vůči celému světu, vůči současným i budoucím generacím.   Překlad pořídila redakce Sputniku. Mezititulky jsou dílem redakce Literárních novin. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-12-15 11:09:58

Tři polemiky o levici, Milionu chvilek pro demokracii a Babišovi

První polemika se týká varovného textu Václava Bělohradského o stavu levice. Druhá komentáře Karla Hvížďaly o demonstraci Miliónů chvilek pro demokracii. A konečně třetí článku z blogu Kateriny Kaltsogianni o našem premiérovi.  Levice musí hledat nový elektorát Poděkování každému, kdo chce pomoci levici z krize. Bez ní má politická scéna jen jedno křídlo. Václav Bělohradský (Poslední zvonění pro levici, Salon Práva 18. 7. 2019) si jako podtitulek zvolil hypotetické alternativní směřování Od imperialismu ke globalizaci a zpět? To prosazuje americký prezident Donald Trump. Jan Keller (Recept pro levici, Právo 3. 8.) s autorovým názorem, aby se levice soustředila na boj za lidská práva etnických, sexuálních, náboženských a kulturních menšin, rozhodně nesouhlasí. Bělohradský začíná Francisem Fukuyamou. Je zajímavé, že jeho teze „o konci dějin“ dějin jako symbiózy kapitalismu a demokracie se udržela v popředí zájmu nejen tak dlouho, ale že se vůbec prosadila, když šlo jen o jistý stupeň světového vývoje: lidstvo nezná konečný stav, vždy po jednom přišel jiný. I komunismus byl „konečným stádiem vývoje lidské společnosti“. Podle Bělohradského od Fukuyamovy teze ovlivnily vývoj čtyři události: nahrazení moderního veřejného prostoru mediosférou vedoucí k úpadku autority zvolených představitelů většiny v očích liberálně–demokratických elit; vědomí, že žijeme v antropocénu, kdy člověk svou činností dalekosáhle mění ekosystémy planety při neexistenci hypersubjektivity schopné vzniklou situaci řešit; existence nové kolektivní zkušenosti, kterou autor nazývá humanitas extra muros, kdy nikdo ve vnějším prostoru za zdí Říma na rozdíl od mizejícího intra muros nemá právo klást otázku legitimnosti svrchované moci a musí se jí podřídit; deficit demokratické představivosti vycházející z Marxovy teze, že lidstvo řeší jen problémy, které může řešit. Autorovy identifikované události bezpochyby formují podobu současného světa a jsou blízké sociologům zabývajícím se sociálními souvislostmi teorie a organizace a řízení. Sociologové orientující se na zahraniční a bezpečnostní politiku vidí situaci i z jiného úhlu pohledu. Podstatnou světovou událostí pro ně je vývoj od relativně bezpečnějšího unipolárního světa pod vedením Spojených států ke světu multipolárnímu, kdy Rusko po rozpadu Sovětského svazu chce znovu dosáhnout někdejšího postavení a na světovou scénu se dostává jako nová formující se supervelmoc Čína, kterou Američané vnímají jako dosud nezažitou odlišnou civilizaci, a navíc ekonomického soupeře. To vede ke stále se zostřujícímu střetu mezi těmito mocnostmi, které se aktuálně projevuje v rušení všemožných dohod, ve vedení obchodní války a přijímání sankcí, což se stává vážnou bezpečnostní hrozbou. Druhou událostí, kterou je možné s odstupem času vidět zřetelněji, je zvolená strategie Spojených států a spojenců jako reakce na teroristický útok 11. září 2001. Místo sofistikovaných operací byly zvoleny lokální války, v nichž se sice podařilo vojensky vítězit, ale ne stabilizovat situaci, o předpokládaném nastolení demokracie nemluvě. Třetí událostí související s předchozí je urychlení pohybu obyvatelstva nejen uvnitř států, ale i přeshraniční migrací, která zvláště Evropě a USA dělá starosti. Je navíc intenzifikována ekologickými důsledky a rozdílnou mírou porodnosti. Zatímco ve vyspělých zemích klesá, v rozvojových je vysoká a do budoucnosti neřešitelná. Kdo přesvědčí Afričana, který se sám neuživí, aby neměl pět až sedm dětí?  Světové společenství má dvě alternativy: pokračovat v probíhající velmocenské konfrontaci, nebo akceptovat rozdílnost politických systémů s logickým vyloučením jejich expanzivity. K tomu se vytváří příležitost. Vrátíme-li se k připomínané Thúkydidésově pasti, postupně vyrovnávající se moc v šachu se držících supervelmocí dává naději na spravedlnost. A daleko více ekologická hrozba, kterou jsme ohroženi všichni. Buď budeme soupeřit a společně se zničíme, nebo si spoluprací zajistíme šanci na přežití.  A pokud jde o levici, vzhledem k sociální struktuře západních zemí jí nezbývá, než se znovu orientovat nejen na dělníky a nejohroženější vrstvy společnosti, ale stejně tak mít svůj elektorát v přehlížené střední třídě. Přichází s generací Z nové politické paradigma? K posouzení nějaké události či aktivity je vždy potřebné nějaké měřítko. K hodnocení nedělní demonstrace na Letné jej nabídl Karel Hvížďala ve vystoupení na Radio Plus, které pod názvem 23. června nepůjde na Letné jen o demonstraci publikoval i na svém webu. Je o to cennější, že s ním přišel na trh odvážně předem. Svou vizi si dal do čela textu: Na Letné bude 23. června ohlášena hlasitě změna politického paradigmatu. Hvížďala nedefinoval předpokládanou změnu politického paradigmatu explicitně, je nutné si jej odvodit z jeho komentáře. Autor svou představu spojuje s vysokoškoláky, kteří podle něho patří ke generaci Z, tj. Zero, česky nula. Tedy od nového začátku. Přehlédněme omyl, že do ní zahrnuje mladé lidi narozené kolem roku 2000, jimž je „většinou mezi 25 a 35 lety“. Považuje je za úplně novou generaci, která má zcela odlišné hodnoty než tzv. nová střední třída. Tehdy se věřilo, že se vytratily rozdíly mezi městem a venkovem a že všichni chtějí konzumovat stejné výhody. Expanze univerzitního vzdělání však zrodila střední třídu novou, která obsadila důležité funkce a stala se hybnou silou pozdní moderny. Jde jí o kvalitu života, jedinečnost a kreativitu, má kosmopolitní rysy. U nás k nim autor nepřičítá zelené, ale piráty. Tato střední třída se chce pokusit o obnovu klasické demokracie, odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou. Její globální zájmy jsou soustředěny převážně na ekologii, cítí odpovědnost za budoucnost naší planety. Generační výměna by tak mohla být velmi razantní. Tolik lze uvést k některým prvkům modelu nového politického paradigmatu. Demonstrace na Letné by se podle autora proto mohla v našich dějinách jednou stát symbolem začátku definitivního konce starých pořádků. Predikce zásadní generační změny přinášející nové politické paradigma se až na výjimky v reakcích na Hvížďalovo vystoupení nesetkala překvapivě s příznivým ohlasem. Některými diskutujícími je považována za „jakoby intelektuální“, což je implicitně z autorova textu patrné. Soudy jsou proto příkré a jejich zdroj zjevný: Prostě „lepšolidi“ z generace Z nám zabedněným „horšolidem“ na Letné vybojují nové lepší časy. Postoje diskutujících ovlivňuje převážně negativní postoj k demonstracím obecně. Pozornost je věnována hlavně myšlence „odstranění velkých sociálních rozdílů mezi nejvyšší a nejnižší společenskou třídou“, což by podle jedné z odmítavých reakcí po vítězství ODS a pirátů bylo přesně naopak. Z metodologického hlediska je nejzajímavější názor: „Jestli má jít o změnu politického paradigmatu, bylo by nejprve dobré definovat paradigma stávající jako soubor stereotypů sdílených nějakou velkou sociální skupinou, která má z toho výhody.“ V této souvislosti se objevilo dost sarkastické přesvědčení, že nepůjde o změnu paradigmatu, ale o převlékání kabátu z Lásky a pravdy na Milion chvilek. Rozhodující je, jestli a jak demonstrace na Letné a reakce na ni Hvížďalovu hypotézu o zrodu nového politického paradigmatu potvrdila, respektive vyvrátila, a zda se prezentovaná generace Z jako politický subjekt zformovala, respektive jako dvanáctá generace od první světové války vůbec existuje. Určitým překvapením bylo, že ještě před samotnou demonstrací její hlavní organizátor Mikuláš Minář prohlásil, že odstoupí-li Andrej Babiš z funkce premiéra, demonstrace skončí. To jako by signalizovalo, že jde o jednoúčelový cíl. K tomu ještě dodal: „Nejsme žádný demonstrační spolek. Velmi rádi se budeme další roky vzdělávat, jezdit po celé republice, bavit se s lidmi, povzbuzovat je. To je ideální scénář.“ To jistým náznakem formování nové generace jistě je. V rozporu s Hvížďalovým očekáváním byl Minářův zásadní názor: „Jedna z věcí, které jsme se nejvíc báli, jsou obrovská očekávání lidí ve smyslu, že tady děláme novou revoluci, svrháváme režim nebo že se opakuje rok 1989. To byl důvod, proč nechceme recyklovat rok 1989, a proto jsme se snažili trošku potlačit i ty symboly.“ Demonstrace na Letné se počtem svých účastníků stala společenskou událostí par excelence. A z desítek detailních záběru lze se statistikou přesvědčivostí konstatovat, že šlo převážně o akci mladých lidí. Má to svou logiku, čím starší lidé, tím spíše ze sociálních důvodů preferují Babišovu politiku a demonstrace nepovažují za svůj politický nástroj. Z hlediska potenciálního nového politického paradigmatu je rozhodující, že představitelé spolku Milióny chvilek pro demokracii rezignovali, jak je k tomu vyzýval prezident a premiér, na založení politické strany. Z meritorního obsahového hlediska je zřejmé, že oblast zájmu potenciálně se rodící generace je ekologie. Z reakcí lze odvodit, že to nejvíce konvenuje pirátům, k zeleným se z tohoto hlediska neobrací nejspíš po politických zkušenostech s nimi v podstatě nikdo. Nechceme-li přehlédnout zahraničně-politickou orientaci, byla odmítnuta ta směřující na východ, ale de facto nezmíněna západní. Je tomu zřejmě pro nevyzpytatelnost Trumpovy politiky a kvůli situaci v Evropské unii po přijetí brexitu. Přitom studie Pavla Friče a Libora Prudkého z Univerzity Karlovy o generacích predikovala, že se zrodí generace euro, tedy zaměřená právě na Evropu. Pokud jde o vnitropolitické dění, demonstrující dali najevo nespokojenost s normalizačními prvky v naší společnosti, distancovali se od dosavadního působení tradičních politických strana, a dali najevo, že se nemohou spoléhat na zatím neexistující politickou alternativu Babišova hnutí. Tedy co by se stalo, kdyby z funkce premiéra odešel. Demonstrace byla nepřehlédnutelná, o to víc rozpaky, co s ní. Kdo pozorně sledoval diskuse a pročetl články o demonstraci, nemohl nepostřehnout, že i přes řadu zajímavých postřehů politiků, komentátorů, politologů a sociologů bylo z jejích vystoupení zjevné, že si s tímto novým politickým fenoménem nevědí rady včetně toho, co dělat, kdyby k realizaci cíle demonstrujících došlo, vláda padla. Stejně tak bude zajímavé, jak si s úspěchem a cíli demonstrace poradí sami její organizátoři. Zůstaneme-li u jejich prohlášení, chtějí revitalizovat občanskou společnost, dosáhnout její renesance. To je pravděpodobně těžší než založit politickou stranu. Znamená to v dnešní atomizované a individualizované společnosti obnovit občanské vědomí ve veškerém společenském počínání. To je o něčem zcela jiném než svolat jakkoli ohromující demonstraci. Stejně tak obrátit pozornost od převažující kritiky k realizaci pozitivních cílů. Ke zrodu nového politického paradigmatu i ke zformování nové generace v čele se skutečnými osobnostmi je ve fragmentované společnosti tedy zřejmě daleko. Babiš po mauzoleu asi netouží Myslíte si, že by si Babiš zasloužil mauzoleum? dá se vyčíst z blogu Kateriny Kaltsogianni, jejíž rodina k nám přišla po občanské válce v Řecku. Byla vynikající učitelkou psaní na stroji a těsnopisu, která vychovala i mistry světa; nyní podniká v cestovním ruchu. Už ten její titulek provokuje k reakci. Autorku zneklidňuje, že „někdo Babiše miluje, někdo ho zatracuje“. Ostatně na naší rozpolcené politické scéně, což se promítá i do společnosti, mají lidé protikladné vztahy v podstatě ke všem politikům. Dokládají to výzkumy veřejné mínění. Autorka nesporně provokatérkou je, jinak by nepatřila mezi úspěšné blogérky, možná nejúspěšnější. Uvědomil jsem si to, když jsem před lety psal recenzi její novely Psychopat. Podařilo se jí v ní zobrazit polistopadovou éru, její nouveaux riches, novou třídu zbohatlíků, kterou charakterizují plesy, recepce, rauty, vernisáže a kontakty s významnými lidmi. Autorka má naštěstí srozumitelné krédo: Po hlavě mi nikdo skákat nebude, po těle komu to dovolím.  Teď si sedá s přáteli a na programu mají téma „Babiš a Zeman“. Prezident na ni „působí tak, jak působí“, ale podle ní neudělal žádnou mezinárodní fatální chybu, dokonce neukradl ani pero. Nedává jí ale pokoj, proč drží Babiše, když proti němu lid demonstrují. Ve srovnání s vládou řeckého premiéra Alexise Tsiprase, který na pokyn Angely Merkelové důchody snížil, Babiš je naopak zvýšil. A tak zase vyhraje, protože lidi chtějí nějak slušněji žít. Jenže tenkrát byly řecké důchody čtyřnásobně vyšší než naše, a i po jejich podstatném snížení jsou stále nad evropským průměrem. Podle Kateriny si Babiš zaslouží postavit mauzoleum pro nejodolnějšího politika. Nezdá se také, že by byl nebezpečný pro demokracii, jak slyšíme z opozice. Je otázkou, zda jeho levicová politika byla záměrná, nebyl-li k ní v touze vládnout spíše donucen, nezbývalo mu než se spojit s levicí, když pro pravici byly jeho kauzy neskousnutelné, respektive si její představitelé mysleli, že kvůli nim odstoupí a budou vládnout se zbytkem hnutí ANO. A tak se dostáváme k motivaci Babišova vstupu do politiky, že se podle některých politiků a komentátorů chtěl obohatit. Zatím mu moc bohatství nerozmnožila, ale údajně o osm miliard přišel. Vynecháme-li altruismus, možná si úspěšný podnikatel chtěl jen zkusit, dokáže-li se stejně tak prosadit v politice. Měl k tomu peníze a koupil si i média, než je musel podle zákona dát do svěřeneckého fondu. O mauzoleum po zkušenostech s mnoha podobnými monstry ve světě a jejich osudy, mu o to nejspíš nejde. Ale za odolnost, jak autorka píše, si přinejmenším poklonu zaslouží.   Autor je sociolog. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-28 07:24:04

Rady : Po zimě si auto zaslouží péči.

Warning: Trying to access array offset on value of type null in /data/web/virtuals/320768/virtual/www/wp-content/themes/engage-mag/candidthemes/functions/hook-misc.php on line 123 Po zimě si auto zaslouží péči, nenechte na něj působit zbytky soli Nástup jara je obdobím, kdy si auto zaslouží komplexní péči. Po zimě zůstaly v záhybech karoserie i v podbězích zbytky posypové soli a interiér poznamenaly stopy bláta, sněhu a vody. Aby auto sloužilo dlouho dál, je čas ho pečlivě umýt, vyčistit,

Čas načtení: 2024-03-30 12:00:43

Xiaomi 14: vybíráme 5 nejlepších funkcí, které si zaslouží vaši pozornost

Xiaomi 14 je i letos základním modelem vlajkové řady tohoto výrobce Prodává se od 22 tisíc korun a nabízí veskrze špičkovou výbavu Kvůli jakým funkcím byste se o Xiaomi 14 měli zajímat? Čínské Xiaomi také v roce 2024 pokračuje v trendu svých relativně kompaktních, ale o to více nabušených vlajkových telefonů. Letos se u nás prodávají dva modely: Xiaomi 14 a Xiaomi 14 Ultra. Na ten první – menší a levnější – se dnes podíváme pořádně zblízka. Co jsou jeho top atributy, kterými dokáže zaujmout? Přečtěte si celý článek Xiaomi 14: vybíráme 5 nejlepších funkcí, které si zaslouží vaši pozornost

Čas načtení: 2024-04-17 10:00:01

V knihovně půjčovali ukradené lidské ostatky. Teď chtějí pietně pochovat část sbírky

Kniha Des destinées de l'âme, tedy Osud duše, od Arsèna Houssaye byla prvně vydána již v roce 1879 a je logické, že nebyla běžně vázána v lidské kůži. Jenomže jeden z jejích prvních majitelů, budoucí lékař Ludovic Bouland, se rozhodl, že dílo pojednávající o lidské duši si zaslouží také vazbu právě z lidské kůže, jak se píše na webu Harvardské univerzity. Poprava stahováním z kůže měla svá jasná pravidla. Záleželo na každém detailu Číst více Měl přístup k mrtvým tělům A protože měl díky svému povolání přístup na pitevnu a k tělům nebožtíků, „vypůjčil“ si potřebný plát kůže z těla jedné z mrtvých žen, hospitalizované podle všeho v psychiatrické léčebně. O jakémkoliv předchozím svolení s takovým využitím tělesných ostatků ženy, kterou potkala smrt v nemocnici, tehdy nebyla řeč a neexistuje ani záznam o tom, že by s čímkoliv podobným souhlasila nebožčina rodina. Bouland kůži podle sbs.com zkrátka a na rovinu řečeno ukradl.  O lidské duši v lidské kůži Bouland knihu dostal od svého přítele a zároveň jejího autora Arsèna Houssaye, tehdy byla samozřejmě v původní běžné vazbě. O „vylepšení“ se postaral až tehdejší medik, který do ní dokonce vepsal poznámku, že „kniha o lidské duši si zaslouží mít také lidský obal“. A dále doplnil přesný popis toho, jak byla upravena a ošetřena kůže zemřelé ženy předtím, než se z ní stala, podle jeho názoru, ozdoba knihy.  Dnes jen digitálně Do knihovny Harvardské univerzity se v lidské kůži vázaná kniha dostala již v roce 1934 od jednoho z absolventů. Dlouhá léta potom v knihovně sloužila každému, kdo si přál do ní z jakýchkoliv důvodů nahlédnout, až před deseti lety konečně došlo na důkladný průzkum podezřelé vazby, který potvrdil, že jde skutečně o ostatky, které si nezaslouží takové zacházení. Kniha byla proto vyřazena z běžného provozu. Čtenáři o její obsah ale nepřišli, a to díky digitalizaci jejího obsahu. Ani v naskenovaném materiálu ale není viditelná zmiňovaná vazba.  Sklerodermie: Smrtelná nemoc, která může postihnout každého: Příznaky jsou nenápadné Číst více Chtějí pohřbít část knihy Knihovna nyní zvažuje, jak s obálkou knihy nejlépe a hlavně eticky a pietně naložit. Jde o lidské ostatky, které rozhodně nemají sloužit k takovýmto účelům. Podle současných názorů by bylo nejvhodnější vazbu „pohřbít“, nicméně s takovým krokem odborníci ještě váhají snad v naději, že se podaří zjistit identita ženy, které byla kdysi kůže odcizena. Tom Hyry, univerzitní pracovník, který má sbírky knihovny na starosti, podle serveru cbsnews.com ale věří, že je nejvyšší čas, aby lidské ostatky byly uloženy k odpočinku tak, jak se sluší a patří.  Chtěli ji ukrást O tom, že kniha byla v centru pozornosti některých lidí již dříve, svědčí prý i zájem, který o ni projevovali nejen studenti, ale také lidé mimo univerzitu. Podezření, že je vázaná v tak neobvyklém materiálu, mnohé lákalo k tomu, aby zkusili přemluvit studenty k její krádeži a následnému odprodeji. Tomu se naštěstí podařilo zabránit. Zdroj: autorský článek KAM DÁL: Zvrácené hry v koncentráku: Za jaký čin dostal vítězný student práv zlaté hodinky?

Čas načtení: 2024-06-05 16:20:36

Neymar po finále Ligy mistrů: Vinícius Júnior si zaslouží Zlatý míč. Do Santosu nepřestoupím

Neymar, hvězdný brazilský fotbalista, prohlásil, že jeho spoluhráč z národního týmu Vinícius Júnior si po své fenomenální sezóně v Realu Madrid zaslouží získat prestižní ocenění Zlatý míč. Vítězství ve finále Ligy mistrů byla už jenom třešnička na dortu.

Čas načtení: 2024-10-24 15:54:28

Levné Samsungy čeká brutální nárůst výkonu. Zaslouží se o něj nový čipset

Samsung je výrobce, který myslí také na modely střední třídy. Díky novému čipu si telefony polepší a budou mnohem výkonnější než doposud. Pro chytré telefony značky Samsung to bude obrovský krok vpřed. Samsung totiž potichu představil nový čip Exynos 1580. Oproti svému předchůdci si polepšil zejména v rychlosti zpracování dat.…Přečtěte si celý článek: Levné Samsungy čeká brutální nárůst výkonu. Zaslouží se o něj nový čipset

Čas načtení: 2024-10-27 06:03:00

Klán (KSČM): Čeští politici a jejich platy - Kdo si tu dělá legraci?

Je česká politická scéna jen další kabaret? Nebo se v ní skrývá důležitá zpráva, že lidé, kteří nás vedou, si skutečně zaslouží víc než my všichni ostatní dohromady? Pojďme se podívat na otázku, kterou si jistě kladou všichni – zaslouží si čeští politici vysoké platy? A co na to vláda Petra Fialy v době, kdy nám její představitelé říkají, že musíme šetřit?

Čas načtení: 2024-11-07 09:03:40

Načeva vydává nové album Jdem temným dnem

Čtyři roky od vydání alba Zdivočelí koně navazuje Monika Načeva na projekt zhudebňování básní umělců pronásledovaných minulým režimem z 60.–80. let novinkou Jdem temným dnem. Jdem temným dnem představí deset písní s texty Šárky Smazalové, Vladimíry Čerepkové, Ivana Blatného, Jana Hanče, Pavla Zajíčka, Milana Kocha, Věry Jirousové a Egona Bondyho, jehož báseň dala i albu název.  „Je jistě ještě spousta básníků v naší básnické minulosti, kteří si zaslouží, aby byli konečně vyslyšeni. Tito mnohdy outsideři si to moc zaslouží, protože […] Zobrazit celý článek Načeva vydává nové album Jdem temným dnem

Čas načtení: 2024-11-19 16:49:08

HP záruční servis: Vaše tiskárna si zaslouží víc než kompromisy

Porouchala se vám tiskárna a zvažujete, komu ji svěřit do ... The post HP záruční servis: Vaše tiskárna si zaslouží víc než kompromisy appeared first on i15.cz.