EUR 24,260 
|| 
JPY 13,141 || 
USD 21,269 || Kolaps na ulici. Dušení v restauraci. Nehoda se sekerou na chalupě. Jsou to situace, které si nikdo nepřeje zažít, ale někdy se prostě stanou. A právě v několika prvních sekundách často nerozhodují lékaři ani moderní technika. Rozhoduje člověk, který je nejblíž. Možná vy.
--=0=--
---===---Čas načtení: 2024-02-18 05:55:55
Komický rekord. V Rakousku padl nejrychlejší gól, který neměl platit. VAR musel mlčet
Prosazují se v evropských pohárech, vychovávají špičkové fotbalisty. Nyní na sebe Red Bull Salcburk upozornil kuriozitou v domácí lize. V sobotním utkání na hřišti Lince skóroval útočník Petar Ratkov po rekordních šesti vteřinách! Jeden z nejkomičtějších gólů letošního kalendářního roku ale neměl platit. A na porušení pravidel nemohl upozornit ani VAR.
Čas načtení: 2024-02-17 18:12:30
Pardubice - Teplice 1:1, rychlý gól Zlatohlávka nakonec na výhru nestačil
Už po třiadvaceti vteřinách šli pardubičtí fotbalisté do vedení po trefě Zlatohlávka, přesto nakonec brali z utkání s Teplicemi pouze bod za remízu 1:1. Aktivnější soupeř srovnal v 86. minutě zásluhou střídajícího stopera Chaloupka.
Čas načtení: 2015-06-20 17:20:45
Jsem trochu konzervativní a ráda si čtu, žánr obvykle moc neřeším, kniha mě musí zaujmout. Tak se stane, žeobčas přečtu i nějaký ten horor. Bát se je příjemné, takové to mravenčení v břiše, když člověk očekává, co se v příštích vteřinách stane. V knize je to jednoduché, člověk se bojí … ... celý článek The post Horory (jako) od Kinga first appeared on HORORBLOG.
Čas načtení: 2021-03-24 10:55:43
Román A ráno přijdou Rusové odhaluje s notnou dávkou satiry absurdity současné Moldávie
Román současného moldavského spisovatele a novináře A ráno přijdou Rusové splétá několik osudů v rozmezí od osmdesátých let minulého století po blízkou budoucnost — mladík krátce po vystudování filologie (až v Rumunsku!) jen těžko doma v Kišiněvě shání práci, aby poté, co se mu dostane prvotního šoku, jak to v životě vlastně chodí, měl co dělat a neutopil se. Román o budoucí invazi z Podněstří, který mu nakonec vyjde, představuje nakonec v zrychlujícím se víru absurdit jeho zkázu. Postarší ovdovělý profesor latiny sice v budoucnu před útokem Rusů ujede, ale na hranicích ho vyhmátnou a vrátí (zrovna když se seznámil s takovou vnadnou fešandou!) — jeho rumunský pas je propadlý, druhý si zapomněl doma. Byt mu však ke škodolibé radosti jeho ruského souseda již zabrali, auto je následně ukradeno, možnosti útěku se snižují. Na jakou stranu se kdo v novém systému přidá? Zradí své bývalé kolegy a přikloní se k novým pořádkům? Platí dále dlouholetá přátelství, dá se s lidmi počítat, nebo je jednou provždy všechno jinak? Ukázka z knihy Kapitola 12 Zhruba tři stovky policistů s pendreky v rukou se pokoušely rozehnat vzpurný dav, který se snažil proniknout na letištní plochu. Lidé se na policisty vrhali, na údery pendrekem odpovídali ranami pěstí a kopanci a pokřikovali: „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“ Někteří byli celí zakrvácení sraženi na zem, ale to ostatní obléhatele ještě víc rozběsnilo. Byl to urputný boj, jehož výsledek se ve chvíli, kdy onen mladý muž a Nicanor Turturică dorazili k letišti, nedal dosud předvídat. Za policisty a ochranným plotem na rozjezdové ploše bylo skutečně vidět letadlo společnosti Air Moldova a vypadalo to, že je připraveno k odletu. Jenomže absurdnost situace byla nabíledni: ony tři čtyři tisícovky obléhatelů by se do letadla nevešly ani v těch nejkrásnějších snech. Byla to však poslední šance, byť pomyslná, jak se dostat ven z republiky. Proto Nicanor Turturică a jeho průvodce spěchali, aby se připojili k rozběsněnému davu. „My chceme letadlo! My chceme letadlo!“ Profesor latiny se zavěsil na silnou paži policisty, který mlátil pendrekem uslzenou, hysterickou ženu s rozpuštěnými vlasy. Vzápětí ale sám schytal strašlivou ránu do zad, která ho srazila k zemi. Nějaký habán mu v té tlačenici šlápl na břicho, až zařval bolestí. Přesto se s potížemi zvedl a shrbený opustil bitevní pole, aby si olízal rány. Ukrutně ho bolel hřbet, a tak usedl stranou na kruhový záhon a sledoval rvačku s pomyšlením, že se vrátí do bitevní vřavy, až bolest poleví. „Nechte nás nastoupit do letadla, hajzlové! Chcete, aby nás Podněsterští zatkli? Vy nejste policajti, ale dobytek!“ vykřikovala dáma v potrhané blůze, které se drželo za ruku vyjukané dítě. „Držte zobák, ženská! Běžte domů! Máme rozkaz letadlo střežit! A vy se dopouštíte trestnýho činu!“ utrhl se na ni ramenatý policista, který si poněkud znechuceně prohlížel svůj pendrek, potřísněný od krve. „Stojíte za hovno! Místo abyste lidi chránili, ponižujete je!“ „Dejte nám letadlo, syčáci!“ „Běžte pryč, darebáci! Použijeme střelné zbraně!“ V době podobného příměří, okořeněného vzájemným osočováním, se k letištní budově nevídanou rychlostí blížila od města kolona přepychových aut a motocyklů. Z vozů vystoupilo povícero vládních činitelů v čele s prezidentem Nicolaem Flencheou a za doprovodu několika bodyguardů s revolvery se rozběhli k rozjezdové ploše, poté co je jeden policista zavedl k maskovanému průchodu v ochranném plotu. Dav obléhatelů strnul na minutu úžasem a zaburácel ve chvíli, kdy se vládní představitelé posledních sto metrů, které je dělily od letadla, rozběhli jako splašení. To, že si vládní činitelé zachraňovali vlastní kůži, když předtím plamenně vyzývali národ do boje, bylo tak odporné, že dav šílel vzteky a bolestí. „Zrádci! Zbabělci! Svině! Na lidi jste se vyprdli!“ řval dav a vrhal se na policisty s prudkostí, které by se u něj byl už nikdo nenadál. Boj se rozpoutal ještě usilovněji. O žádném příměří teď už nemohla být řeč. Odpor policistů bylo třeba rychle zlomit, protože vládní činitelé za okamžik vzlétnou. Jenže ochránci veřejného pořádku nechtěli ustoupit a pendreky bili do lidí ještě urputněji. Když Nicanor Turturică viděl, jak Flencheova parta nastupuje do letadla, napadla ho sice prostá, ale geniální myšlenka. Začal si razit lokty cestu zástupem, a když stanul proti policistům, vykřikl z plných plic: „Bratři policisté! Oni si odjedou, a vy tu zůstanete! Oni vás opouštějí, a co budete dělat vy, bratři? Podněsterské tanky už dorazily do Stăuceni!“ Ta slova zasela do řad policistů zrnko nedůvěry, z něhož velice rychle vzešlo nečekané sbratření s lidem. Policisté byli opravdu ponecháni napospas osudu jako ti lidé, se kterými se prali. „Musíme je zadržet, bratři! Letadlo musí být naše!“ rozkřikl se znovu Nicanor Turturică, pokoušeje se proměnit malý úspěch v konečné vítězství. Jenomže ve chvíli, kdy se jak policisté, tak občané rozběhli k rozjezdové ploše, letadlo s vládními činiteli se už odpoutalo od země. Bylo příliš pozdě! Vládní představitelé odlétali, všichni jim mohli být ukradení, a připravili tak lidi o poslední možnost záchrany. Z davu se ozval zoufalý řev, až se všechno v okolí otřáslo. Nicanor Turturică zíral na letadlo s vedením, které rychle nabíralo výšku, a měl pocit, jako by ho někdo ponořil do kádě s vroucí vodou. Tuhle proradnou a demagogickou chásku, tohohle Nicolae Flencheu, který teď tak ostudně prchal ze země, poté co k nim den předtím pronášel vlastenecké projevy, on v posledních parlamentních volbách volil. Jak moc by si teď přál být také ve vládním letadle! Taková děsná smůla! Najednou se z nebeských výšin s hukotem snesl střemhlav MIG-35. Raketa, vystřelená migem, mířila závratnou rychlostí k letadlu s moldavskými vládními činiteli, které se vzneslo už dobrých padesát metrů nad letiště. Ohlušující výbuch po pár vteřinách rozmetal letadlo s vládními představiteli na tisíce kousků. Spolu s dalšími obléhateli zůstal Nicanor Turturică hodnou chvíli bez hnutí, jako vyhořelý a s pohledem do prázdna. První se probrala ze strnulosti ona hysterická žena s rozpuštěnými vlasy, která dostala od policistů nakládačku. Se žhnoucím pohledem přistupovala ke každému jednotlivci zvlášť a zavile opakovala tuto podivnou větu: „Moji milí, zůstala vám jediná noc, kdy si můžete dělat, co chcete, nebo co jste ještě nikdy nedělali, jediná noc, a ráno přijdou Rusové…“ Dybbuk 2021, vázaná, 192 stran, přeložil Jiří Našinec. {loadmodule mod_tags_similar,Související}
Čas načtení: 2020-08-20 17:22:37
Ve 34 jazycích včetně češtiny vychází 1. září nový román Eleny Ferrante Prolhaný život dospělých
Nový román Elleny Ferrante, který vyšel loni na podzim v Itálii, vrací čtenáře zpět na území známé z její tetralogie Geniální přítelkyně. Opět, jako v Geniální přítelkyni, promlouvá ženský hlas vyprávějící o sobě jako o teenagerce. Opět se hrdinka nachází v obtížně dešifrovatelném prostoru mezi dospělostí a dětstvím. Po několika stránkách však čtenář zjistí, že ho nečeká další příběh „geniálních přítelkyň“ – Ferrante tentokrát míchá karty ve hře lží a sebeklamů, která trvá až do konce. V Prolhaném životě dospělých čtenáře sice přivádí do Neapole, nikoliv však na chudé předměstí, ale do malého buržoazního bytu v lepší čtvrti Vomero, prostírající se nad městem. Zde, obklopena knihami, žije dvanáctiletá Giovanna se svými rodiči, středoškolskými profesory, intelektuálně sympatizujícími s komunismem. Dosud byla hýčkaným jedináčkem, po němž se žádalo jen to, aby se mu dařilo ve škole. Pak se vše náhle, dramaticky změní, když omylem zaslechne rozhovor rodičů, kdy o ní milovaný otec prohlásí, že je velmi ošklivá. Otcovo odsouzení odstartuje její cestu z nevinnosti dětství a má fatální následky. Lze se domnívat, že se zde Ferrante inspirovala svým oblíbeným románem Paní Bovaryová, v němž Ema myslí na svou dceru Bertu: „To je zvláštní, jak je to dítě ošklivé!“ Později zjistíme, že Giovannin otec řekl, že je předurčena stát se nejen velmi ošklivou, ale stejně ošklivou jako teta Vittoria, jeho sestra. A kdo je Vittoria? Prý čarodějnice, která se svým bratrem přerušila všechna pouta, která žije v ubohém bytě v průmyslové čtvrti a uctívá mrtvého muže, jenž byl ženatý s jinou. Giovannina matka o ní nemluvila nikdy a otec pouze se znechucením. Giovanna nevyhnutelně musí zjistit, zda je jí souzena ošklivost a, co je horší než cokoli jiného, chudoba „zlé“ příbuzné. Giovanna možná není krásná, ale je bystrá a vnímavá. Záhy objeví, že vedle buržoazní Neapole zaneprázdněných profesorů, tlachajících na intelektuálních večírcích, se skrývá další Neapol – špinavá a vulgární, zoufalá i vitální, o níž nikdy předtím neslyšela. Získává první sexuální zkušenosti, které se navzdory sexuální výchově nepodobají ničemu, co si kdy představovala: „… náhle jsem z jeho kalhot ucítila nevábný pach připomínající odér veřejných záchodků, což mě znechutilo, navíc právě v tu chvíli řekl zničehonic: dost, nechal ho vyklouznout z mé dlaně, zastrčil si ho zpět do kalhot a povzdechl si tak mocně, až mě to zaskočilo.“ Avšak zásadním odhalením je, že všichni dospělí lžou, zvláště ti, kteří říkají, že vás milují. A že jsou schopni se navzájem zradit, aniž by měli odvahu se definitivně opustit, a dokonce ani přestat milovat jeden druhého: „Zase lži, pořád samé lži, dospělí nám lhát zakazují, přitom sami lžou na každém kroku.“ Giovannu čtenář pozná v jejích dvanácti letech a rozloučí se s ní na konci románu, kdy je jí šestnáct. Během dospívání se její rodina rozpadá a ona se učí, že člověk může přežít lži dospělých tím, že se sám naučí lhát a zraňovat slovy: „Ve lhaní jsem se zcela našla, vykládání báchorek mi přinášelo stejnou útěchu jako modlení.“ Anebo se dá přežít tím, že se zamiluje do někoho, kdo se zdá být inteligentnější, čistší a zajímavější než její otec? Italského vydání se během necelého roku prodalo čtvrt milionu výtisků. V produkci Netflixu a společnosti Fandango vzniká jeho seriálová adaptace. Nyní kniha vyjde v jeden den ve 34 překladech. Ukázka z knihy: 2 Ani to by se nedalo označit za opravdovou lež, protože jsem se opětovného setkání s Vittorií bála. Ale zatímco jsem tu větu vyslovovala, už jsem věděla, v jaký den, jakou hodinu a na jakém místě ji znovu uvidím. Vlastně jsem se od ní vůbec neodloučila, měla jsem v mysli každé její slovo, gesto i výraz tváře a nepřipadalo mi, že už je to setkání za mnou, nýbrž že stále ještě probíhá. Otec bez ustání mluvil a přesvědčoval mě o tom, jak moc mě má rád, ale já místo něj viděla a slyšela jeho sestru, vlastně ji vidím a slyším doteď. Vidím ji, jak přede mnou stojí celá v blankytném, vidím, jak mi v tom svém ostrém dialektu říká: zavři dveře, načež se ke mně obrací zády, jako by si ani nepřipouštěla, že bych ji třeba nemusela následovat. Z Vittoriina hlasu, ale možná i z celého jejího těla sálala neskrývaná nedůtklivost, která bleskově projela celým mým tělem, ožehla mě podobně jako plameny šlehající z plynového hořáku, když se pod ním škrtne sirkou. Zavřela jsem za sebou dveře a cupitala za ní jako pes na vodítku. Stačilo pár kroků a ocitly jsme se v místnosti bez oken, v níž to páchlo kouřem a jediné světlo tam proudilo skrze dokořán otevřené dveře. Těmi prošla a já hned za ní, stanuly jsme v malé kuchyni, kde mě ihned upoutal až extrémní pořádek a neurčitý odér nedopalků a zatuchliny. „Chceš pomerančovou šťávu?“ „Nechci obtěžovat.“ „Chceš ji, nebo ne?“ „Ano, děkuju.“ Ukázala mi na jednu z židlí, ale pak si to rozmyslela a řekla, že je rozbitá, a posunkem mi naznačila, ať se posadím na jinou. Potom k mému překvapení nevyndala z lednice – lednice bílo-nažloutlé barvy – limonádu v plechovce nebo lahvi, jak jsem očekávala, ale vzala z košíku několik pomerančů, rozkrojila je a začala je vymačkávat do sklenice, přičemž nepoužívala žádný odšťavňovač, prostě je drtila rukama a občas si vypomohla vidličkou. Mezitím na mě promluvila, aniž by se ohlédla: „Nemáš na ruce náramek.“ Znervózněla jsem: „Jaký náramek?“ „Ten, co jsem ti darovala, když ses narodila.“ Nevzpomínala jsem si, že bych kdy měla nějaký náramek. Vycítila jsem však, že ta věc je pro ni důležitá a to, že ho nenosím, ji mohlo urazit. Řekla jsem: „Možná mi ho maminka dávala jako miminku, tak do jednoho nebo dvou let, ale pak jsem vyrostla, takže mi už byl malý.“ Otočila se na mě a já zvedla zápěstí, abych jí dokázala, že už je příliš silné na to, aby se na něj vešel náramek pro novorozence, a teta se k mému velkému údivu dala do smíchu. Měla velkou pusu s velkými zuby, a když se smála, byly jí vidět dásně. Pověděla mi: „Seš chytrá.“ „Řekla jsem jen pravdu.“ „Ty se mě bojíš?“ „Trošku.“ „Je dobře, že se bojíš. Strach je potřeba i ve chvílích, kdy k němu není důvod, protože člověka drží ve střehu.“ Položila přede mě sklenici, po níž stékaly kapky šťávy, na její oranžové hladině plavaly kousky dužiny a bílá zrníčka. Zadívala jsem se na tetiny úhledně sčesané vlasy a vzpomněla jsem si, že podobný účes jsem viděla ve starých filmech v televizi nebo na matčiných fotografiích z dob dospívání, nosila ho jedna její kamarádka. Vittoria měla hodně husté obočí, připomínalo dva lékořicové pendreky, dvě černočerné úsečky pod mohutným čelem lemující hluboké dolíky, v nichž se skrývaly její oči. Napij se, řekla. Ihned jsem uchopila skleničku, abych ji nerozzlobila, ale do pití se mi vůbec nechtělo, protože jsem měla pořád před očima, jak cedí šťávu skrze dlaň, navíc mi vadila ta dužina a zrníčka, matka mi je totiž ze šťávy vždycky vyndávala. Napij se, zopakovala, udělá ti to dobře. Pomalu jsem si usrkla a ona se mezitím usadila na židli, o níž před chvílí tvrdila, že je vetchá. Pochválila mě, ale mluvila pořád tím svým neomaleným tónem: jo, seš chytrá, hned sis dokázala vymyslet pro svý rodiče omluvu, to se ti povedlo. Ale pak mi vysvětlila, že se pletu, protože mi nedarovala náramek pro miminko, nýbrž náramek, který bych mohla nosit jako velká a na kterém prý velmi lpěla. Protože – zdůraznila – nejsem jako tvůj otec, kterýmu děsně záleží na penězích a věcech; já na věci seru, záleží mi na lidech, a když ses narodila ty, pomyslela jsem si: dám to holce, ať si ho nosí, až vyroste, dokonce jsem to tvejm rodičům jasně napsala na lístek – dejte jí ho, až bude velká – a nechala ho i s tím náramkem v poštovní schránce, nahoru jsem jít nemohla, jen si to představ, tvůj otec s matkou jsou zvířata, určitě by mě vyhnali. Osmělila jsem se: „Možná to ukradli zloději, neměla jsi ten náramek nechávat ve schránce.“ Zavrtěla hlavou a černočerné oči jí zaplanuly: „Jaký zloději? Nic o tom nevíš, tak radši mlč: pij tu šťávu. Taky ti matka vymačkává pomeranče?“ Pokývala jsem hlavou, ale ona si toho ani nevšimla. Vykládala o tom, jak je pomerančová šťáva zdravá, a své vyprávění doprovázela až extrémně živou mimikou. Vrásky kolem nosu a úst se jí sbíhaly do jednolitého oblouku, kvůli čemuž působila nabručeně (přesně tak: nabručeně), a její tvář s vysokými lícními kostmi, která se mi ještě před chvílí zdála moc protáhlá – jako kus našedlého plátna táhnoucího se od spánků k čelistem –, najednou zrůžověla a působila jemněji. Moje milovaná maminka, řekla, mi v den mýho svátku nosívala do postele horkou čokoládu, uměla ji vyšlehat tak, že byla krémová a nadýchaná, jako by do ní foukala. Dělají ti taky doma horkou čokoládu, když máš svátek? Chvíli jsem měla nutkání říct, že ano, přestože se u nás svátky nikdy neslavily a horkou čokoládu mi taky nikdo do postele nenosil. Ale dostala jsem strach, že by mou lež mohla prokouknout, a tak jsem zavrtěla hlavou. Rozladěně pohodila hlavou: „Tvůj otec a matka nectí tradice, myslej si, že jsou bůhvíkdo, vařit horkou čokoládu by asi bylo pod jejich úroveň.“ „Otec dělá kávu s mlékem.“ „Tvůj otec je vůl, kdoví, jestli vůbec to kafe s mlíkem umí. Zato tvoje babička uměla skvělý kafe s mlíkem. A přidávala do něj dvě lžíce našlehanýho žloutku. Vyprávěl ti, jak jsme si jako malí dávali kafe, mlíko a zabaione?“ „Ne.“ „Vidíš? Tvůj otec už je takovej. To on musí bejt vždycky ten nejlepší a nepřipouští si, že by mohl být dobrej i někdo jinej než on. A když mu dokážeš opak, tak tě zničí.“ Vrtěla nazlobeně hlavou, z její řeči jsem sice cítila odstup, ale ne chlad. Zničil i mýho Enza, řekla, člověka, kterýho jsem měla nejradši. Tvůj otec zničí všechno, co by ho mohlo převyšovat, dělal to tak vždycky, už od dětství. Myslí si o sobě, jak je inteligentní, ale přitom nikdy inteligentní nebyl: to já jsem inteligentní, on je jen mazanej. Umí v lidech vyvolat dojem, že je nepostradatelnej. Když jsem byla malá, slunce vždycky zašlo, jakmile odešel. Myslela jsem si, že když se nebudu chovat tak, jak to on chce, opustí mě a já umřu. A tak jsem dělala všechno, co po mně chtěl, to on rozhodoval, co je pro mě dobrý a co špatný. Dám ti příklad: už od narození jsem v sobě měla cit pro hudbu, chtěla jsem se stát tanečnicí. Věděla jsem, že to je můj osud, a jenom on mohl přesvědčit rodiče, aby mě v tom podporovali. Ale tanečnice nebyla pro tvýho otce dost dobrý povolání, a tak mi to překazil. Podle něj musíš celý dny ležet v knihách, jinak nejsi hodná života na týhle planetě, nestudovaný lidi jsou pro něj nuly. Říkával mi: jaká tanečnice, Vittò, vždyť ani nevíš, co to je, koukej se jít učit a buď zticha. V tý době už si vydělával soukromejma hodinama, takže mi klidně mohl nějakou taneční školu zaplatit, místo aby si kupoval další a další bichle. Ale neudělal to, líbilo se mu lidi připravovat o smysl života, pokud nešlo o něj a jeho záležitosti. A co se týče mýho Enza – uzavřela to znenadání –, toho nejdřív přiměl k tomu, aby si myslel, že jsou kamarádi, a pak mu sebral duši, vyrval mu ji z těla a roztrhal ji na kousky. Takhle mi to vyprávěla, sice používala vulgárnější slovník, ale mluvila se mnou tak otevřeně, až mě to znejistělo. Ve tváři se kabonila a vmžiku zase rozjasňovala, podle toho, jaké emoce s ní zrovna cloumaly: lítost, odpor, zlost, smutek. Vykreslila mi otce v tak temných barvách, jak jsem to ještě od nikoho neslyšela. Když však zmínila onoho Enza, najednou sklopila hlavu a dojetím se jí zlomil hlas, načež vyběhla z kuchyně a okázale si zakrývala oči rukou. Seděla jsem jako přikovaná a cítila jsem obrovské vnitřní napětí. Jakmile opustila místnost, využila jsem příležitosti a vyplivla do sklenice pomerančová zrníčka, která jsem do té doby držela v ústech. Uplynula minuta, pak dvě, a já se začínala stydět za to, že jsem se nijak neohradila, když Vittoria mého otce urážela. Musím jí říct, že není správné takhle pomlouvat člověka, kterého si všichni okolo váží, pomyslela jsem si. Mezitím se ozvala tlumená hudba a po pár vteřinách se rozeřvala naplno. Zaječela na mě: pojď sem, Giannì, co tam sedíš? Bleskově jsem se zvedla a vykročila z kuchyně do tmavé chodby. Za okamžik už jsem stála na prahu malého pokoje, v němž bylo staré křeslo, v rohu odložená tahací harmonika, stůl s televizí a stolička, na níž ležel gramofon. Vittoria stála u okna a dívala se ven. Bylo jasné, že odtamtud musí vidět otcovo auto, v němž na mě čekal. A aniž se otočila, poznamenala: jen ať si poslechne tudle desku, aspoň si vzpomene. Všimla jsem si, jak se lehounce pohupuje do rytmu, přešlapovala z nohy na nohu, kolébala boky a rameny. S rozpaky jsem ji zezadu sledovala. „Poprvý jsem Enza potkala na bále a na tuhle písničku jsme spolu tancovali,“ slyšela jsem ji říkat. „Jak je to dlouho?“ „Letos 23. května to bude sedmnáct roků.“ „Tak to už je spousta let.“ „Pro mě to je jako minuta.“ „Měla jsi ho ráda?“ Otočila se na mě. „Otec ti o tom nic nepovídal?“ Když jsem uviděla její strnulou tvář, zarazila jsem se, poprvé za celou dobu mi připadala starší než moji rodiče, přestože jsem věděla, že ve skutečnosti je jí o pár let méně než jim. Odpověděla jsem: „Vím pouze to, že byl ženatý a měl tři děti.“ „Nic víc? Neříkal ti, že to byl lump?“ Zaváhala jsem. „Něco takového.“ „A dál?“ „Že to byl kriminálník.“ Vyhrkla: „Jedinej lump je tvůj otec, to on je kriminálník. Enzo byl policejní důstojník, choval se slušně dokonce i ke kriminálníkům a každou neděli chodil do kostela. Já jsem tenkrát v boha nevěřila, tvůj otec mi namluvil, že neexistuje. Ale jen co jsem potkala Enza, změnila jsem názor. Hodnějšího a správnějšího a citlivějšího chlapa svět neviděl. Kdybys slyšela, jak měl krásnej hlas, jak krásně zpíval, to on mě naučil hrát na harmoniku. Než jsem poznala jeho, zvedal se mi ze všech chlapů žaludek, a když jsem ho ztratila, každýho jsem od sebe odehnala, protože se mi všichni hnusili. Tvoji rodiče ti navykládali jen samý lži.“ Celá nesvá jsem upřela oči na podlahu a neodpověděla jsem. Ona na mě však uhodila: „Nevěříš mi, co?“ „Já nevím.“ „Nevíš, protože věříš víc lžím než pravdě. Giannì, co z tebe takhle vyroste? Jen se koukni, jak seš směšná, celá v růžovým, růžový botky, růžová bunda, růžová sponka ve vlasech. Vsadím se, že neumíš ani tancovat.“ „S kamarádkami tancujeme pokaždé, když se vidíme.“ „Jak se jmenujou tvoje kamarádky?“ „Angela a Ida.“ „A jsou jako ty?“ „Ano.“ Na znamení nelibosti se ušklíbla a sehnula se ke gramofonu, aby pustila desku od začátku. „Umíš tancovat na tohle?“ „To je stará písnička.“ Zničehonic mě popadla za pas a přitáhla si mě k sobě. Její mohutné poprsí bylo cítit po borovém jehličí, do nějž se opírá slunce. „Stoupni si mi na nohy.“ „To tě bude bolet.“ „No tak, dělej.“ Uposlechla jsem ji a v tu ránu jsme spolu elegantními a přesnými pohyby kroužily po místnosti, dokud skladba nedohrála. Pak se teta zastavila, ale nepustila mě, naopak mě sevřela ještě pevněji se slovy: „Řekni svýmu otci, že jsem s tebou tancovala na tu samou píseň, co hráli, když jsem poprvý tančila s Enzem. Řekni mu to přesně takhle a doslova.“ „Dobře.“ „To by stačilo.“ Silou mě od sebe odstrčila, a když jsem najednou vypadla z její teplé náruče, potlačila jsem výkřik, jako kdybych ucítila prudkou bolest, ale styděla se projevit slabost. Zdálo se mi překrásné, že po tom tanci s Enzem už žádného jiného nechtěla. A napadlo mě, že si v nitru jistě uchovávala každý nepatrný detail své neopakovatelné lásky a že v ní díky tanci se mnou možná ty vzpomínky zase ožily. Fascinovalo mě to, toužila jsem po tom, abych se co nejdříve také takhle beznadějně zamilovala. Její vzpomínka na Enza musela být tak intenzivní, že jsem zřetelně cítila, jak z jejího kostnatého těla, hrudníku i dechu sálá žár, jenž mě celou prostoupil. Roztržitě jsem špitla: „Jak Enzo vypadal, máš nějakou jeho fotku?“ Jakmile to slyšela, rozsvítily se jí oči. „To jsi hodná, že ho chceš vidět. Víš co? Sejdeme se 23. května a půjdeme za ním: je na hřbitově.“ Elena Ferrante, publikující od svého prvního románu Tíživá láska (česky PROSTOR 2018) pod tímto pseudonymem, se proslavila po celém světě především tetralogií Geniální přítelkyně (12 milionů prodaných výtisků po celém světě, překlady v padesáti zemích). Ať už je Elena Ferrante kdokoli, v současnosti je kritikou řazena mezi nejvýznamnější žijící italské autory a týdeník Time ji v roce 2016 zařadil mezi 100 nejvlivnějších lidí světa. Napsala také romány Dny opuštění a Temná dcera, který je tematicky propojen s příběhem pro děti Pláž v noci. Vyšel jí také ilustrovaný soubor esejů Příležitostné nápady, které autorka psala po dobu jednoho roku na žádost deníku The Guardian. Televize HBO odvysílala v roce 2018 osmidílný seriál natočený podle prvního dílu tetralogie Geniální přítelkyně, v roce 2020 uvedla druhou řadu a v následujících letech připraví také další díly. Rovněž romány Tíživá láska a Dny opuštění se dočkaly filmového zpracování. Z italského originálu La vita bugiarda degli adulti, vydaného nakladatelstvím Edizioni e/o v Římě roku 2019, přeložila Sarah Baroni, 368 stran, nakladatelství Prostor, 2020.
Čas načtení: 2019-07-02 07:35:52
Christian Guay-Poliquin: Tíha sněhu (ukázka z knihy)
Do blíže neurčené vesnice, snad někde v kanadských lesích, se v blíže neurčeném čase dostane zraněný mladý muž. Lidé jsou od vzdálených měst odříznutí závějemi sněhu, jsou bez elektřiny a docházejí jim zásoby. Přesto se zraněného ujmou a ubytují ho u podivínského Matthiase ve srubu nad vsí. Za dodávky potravin a za dřevo na otop se Matthias uvolí o mladíka pečovat. Občasné návštěvy řídnou, ti, kdo mohou, uvězněnou vesnici záhadně opouštějí. Matthias a jeho vnucený spolubydlící tvoří podivné společenství, plné pochopení i podezřívání. Každý má své tajemství, na které téměř bez ustání padá nový a nový sníh, jenž tíží domy i duše… Ukázka z knihy: 1 LABYRINT Rozhlédni se. Tohle místo je obsáhlejší než kterýkoli lidský život. Ten, kdo se pokusí uprchnout, je odsouzen k tomu, aby se sem touž cestou vrátil. Ten, kdo se domnívá, že jde rovně kupředu, chodí ve velkých soustředných kruzích. Tady se rukama ani pohledem nedá ovládnout nic. Tady vnější svět upadá v zapomnění a žádná paměť s tím nic nezmůže. Rozhlédni se znovu. Ten labyrint je bezvýchodný. Rozprostírá se všude, kam až dohlédneme. Rozhlédni se ještě lépe. Žádný netvor, žádná vyhladovělá šelma se v těchto spletitých chodbách netoulá. Ale jsme v pasti. Buď počkáme, až nás přemohou dny a noci, anebo si vyrobíme křídla a uletíme. TŘICET OSM Sníh vládne svrchovaně. Vévodí krajině, drtí hory. Stromy se klaní, klaní až k zemi, ohýbají hřbet. Podvolit se nechtějí jen vysoké smrky. Trpí, rovné a černé. Ohraničují konec vesnice, začátek lesa. Za mým oknem rejdí ptáci, přilétají a odlétají, hašteří se a zobou. Čas od času se některý z nich znepokojeně zahledí na poklidný dům. Kolmo k vnějšímu okennímu rámu je připevněná oloupaná větvička, která slouží jako barometr. Pokud ukazuje k nebi, bude hezky a sucho; pokud ukazuje k zemi, bude sněžit. V tuto chvíli je počasí nejisté, větvička se drží přesně v prostředku své dráhy. Musí být pozdě. Neproniknutelná šeď oblohy postrádá jakýkoli odstín. Slunce by mohlo být kdekoli. Ve vzduchu tu a tam poletují sněhové vločky a lepí se na každou vteřinu. Zhruba sto kroků od domu, na mýtině, zatlouká Matthias do sněhu dlouhou tyč. Je jako lodní stěžeň. Ale bez plachet a bez vlajky. Na římse perlí kapky vody a stékají na špičky rampouchů. Když vyjde slunce, ledové krápníky se rozzáří jako ostré břitvy. Čas od času se některý z nich ulomí, spadne a zaboří se do sněhu. Probodne nekonečno. Jenže sníh je neporazitelný. Brzy dosáhne až ke spodní části mého okna. Potom k té horní. A už nic neuvidím. Je zima. Dny jsou krátké a ledové. Sníh cení zuby. Širé prostory se choulí do sebe. TŘICET DEVĚT Rám mého okna je vlhký. Na dřevě se vyjímají léta, houbovitá a barevná. Když hodně mrzne, obrostou krystalickou jinovatkou. Vypadá jako lišejník. V kamnech praská pár polen. Z postele vidím, jak se za sacím otvorem blýskají řeřavé uhlíky. Jsou to stará a masivní kamna. Jejich dvířka vržou, kdykoli se pohnou. A tahle kupa černé rozpálené litiny se stala středobodem našich životů. Jsem ve verandě sám. Nic se nehýbe. Všechno je na svém místě. Stolička u vchodu, houpací židle, věci na vaření, všechno. Zato na stole stojí podivný zlatavý válec. Ráno tam nebyl. Matthias určitě zašel vedle do domu. Ale já jsem to nepostřehl. Bolest mi nedopřává chvíli oddechu. Drží mě, svírá, ovládá mě. Abych ji vydržel, zavírám oči a představuju si, jak sedím za volantem svého auta. Když se hodně soustředím, slyším dokonce i zvuk motoru. Vidím ubíhající krajinu, oslňuje mě úběžník silnice. Zato jen co oči pootevřu, rozdrtí mne skutečnost. Jsem upoután na lůžko, s nohama v dlahách, neschopný pohybu. Z auta je hromada pokrouceného šrotu kdesi pod sněhem. A už nejsem pánem svého osudu. Ticho prolomí kručení. Mám hlad. Jsem slabý a ochromený. Na nočním stolku zbylo jen pár drobků černého chleba a olejnatý lógr na dně hrnku. Matthias by měl přijít každou chvíli. ČTYŘICET JEDNA Dveře se otevřou a do místnosti vtrhne závan studeného vzduchu. Matthias vejde a hodí vedle kamen náruč dřeva. Polena do sebe narážejí a na podlahu dopadají kousky kůry. Matthias si sundá bundu, klekne si a prohrábne oheň pohrabáčem. Stopy po Matthiasových vysokých botách se roztékají podél nerovností na podlaze. „Moc velká zima tam není,“ řekne a natáhne ruce k teplu, „ale je vlhká. Proniká až do morku kostí.“ Když už plameny hučí a olizují kovové stěny, Matthias zavře dvířka kamen, dá ohřívat hrnec s polévkou a obrátí se ke mně. Přerostlé obočí, bílé vlasy a čelo rozbrázděné výraznými vráskami mu dodávají vzezření šíleného vědce. „Něco pro tebe mám.“ Svraštím obočí. Matthias vezme ze stolu zlatavý válec a podá mi ho. Tvář se mu roztáhne do širokého úsměvu. Válec je těžký a teleskopický. S prosklenými konci. Prohlížím si ho ze všech stran. Je to dalekohled. Takový kdysi používali námořníci, když vyhlíželi tenkou linii pobřeží nebo nepřátelské lodě. „Podívej se ven.“ Nadzvednu se v posteli, roztáhnu posuvný tubus a přiložím si ho k oku. Všechno se ke mně přiblíží a každá věc získá přesný obrys. Jako bych se ocitl na druhé straně okna. Černí ptáci, stopy kroků ve sněhu, matoucí klid vesnice, okraj lesa. „Podívej se znovu.“ Dost dobře nechápu, proč. Venkovní kulisu znám nazpaměť. Už se na ni dívám dlouho. Po pravdě řečeno na léto si moc nepamatuju, kvůli horečce a lékům, ale sledoval jsem pomalou proměnu krajiny, šedou podzimní oblohu, načervenalé světlo stromů. Pozoroval jsem, jak jinovatka okusuje kapradí, jak se vysoká tráva láme při sebemenším vánku, jak na promrzlou zemi dopadají první vločky. Viděl jsem stopy, které zanechala zvěř, když zkoumala okolí po první chumelenici. Od té doby se obloha nemůže nabažit zasypávání scenérie. Krajině vévodí čekání. A všechno se odložilo na jaro. Scenérie je to bezvýchodná. Hory vykrajují obzor, les nás obkličuje ze všech stran a sníh vypaluje oči. „Podívej se líp,“ doráží Matthias. Zadívám se na dlouhou tyč, kterou Matthias právě zatloukl na mýtině. Zjišťuju, že na ni pečlivě vyřezal stupnici. „Je to sněhoměr,“ oznamuje vítězoslavně. Přes dalekohled je vidět, že výška sněhu dosáhla jedenačtyřiceti centimetrů. Chvíli pozoruju bělostnou venkovní kulisu, pak padnu na postel a zavřu oči. „Úžasné,“ říkám si. „Odteď můžeme měřit naši bezradnost.“ ČTYŘICET DVA Matthias zadělává na černý chléb, což je tlustá obdélníková placka z pohankové mouky a melasy. Říká, že je sytá a výživná. A že to je to nejlepší, co můžeme dělat, když si musíme odměřovat potraviny do té doby, než dostaneme další příděl. Překvapivě úspornými gesty, jako nějaký starý šaman, mísí, hněte a tvaruje těsto. Když skončí, vyklepe si z oblečení oblak mouky a začne ty černé chlebové placky péct přímo na plátu kamen. Vyčasilo se. Pozoruju domy ve vesnici, mezi stromy, na úpatí kopce. Většina z nich nejeví známky života, ale z několika komínů se vydatně kouří. Šedé sloupy stoupají vzduchem hezky rovně, jako by se odmítaly rozpustit v nekonečnu. Je jich dvanáct. Třináct s tím naším. Přes dalekohled se zdá, že vesnice leží hodně blízko, ale zdání klame. Je vzdálena přes hodinu chůze. A já pořád nedokážu vstát z postele. Myslím, že slunovrat už byl. Dráha slunce na obloze je ještě hodně krátká, ale dny se nepozorovatelně prodlužují. Nový rok už je asi taky za námi. Jistě to nevím. Ale co na tom záleží? Už dávno jsem ztratil pojem o čase. A chuť mluvit taky. Odolat mlčení by nedokázal nikdo, koho by v zimě, ve vesnici bez proudu přikovaly k posteli zlomené nohy. Ještě máme slušnou zásobu dřeva, ale zmenšuje se rychle. Žijeme v uzavřené verandě prošpikované průvanem a Matthias několikrát za noc vstává, aby přiložil do kamen. Když se zvedne vítr, zima nás má jako na dlani. Dřevo a zásoby nám dovezou za pár dní. A já, i když si pořád opakuju, jaké mám štěstí, že jsem přežil těžkou autonehodu, pořád myslím na to, že sám nemůžu dělat vůbec nic. ČTYŘICET DVA Srpek měsíce kolébá černá nebesa. Na sněhu se vytvořila tlustá a třpytivá krusta. V odlescích noci vypadá jako klidná a měňavá mořská hladina. Světlo olejové lampy vykresluje na zdech zlatavé stíny. Matthias mi přináší misku polévky a placku černého chleba. Pořád jíme jen polévku s chlebem. Zbytek polévky pokaždé poslouží jako základ pro tu další. Když se dostaneme na dno hrnce, Matthias přileje vodu a přidá všechno, co mu padne pod ruku. Pokud máme maso, neopomine udělat vývar z tuku a kostí. Zelenina, tvrdý chléb, všechno jde do polévky. A každý den při každém jídle tu bezednou polévku baštíme. Matthias usedá ke stolu a nenápadně spíná ruce k modlitbě, zatímco já hltám všechno, co můžu. Často dojím dřív, než se do své porce pustí on. Ze začátku mě musel Matthias do jídla nutit, abych se zotavil a zase získal zdravou barvu. Pomáhal mi, když jsem se nadzvedával na lůžku, a trpělivě mě krmil po lžičkách jako dítě. Dnes už se dokážu opřít o polštáře sám. Bolest a únava přetrvávají, ale chuť k jídlu se mi vrátila. Když se Matthiasovi podaří schrastit pár litrů mléka, udělá z něj pomocí syřidla, které našel na statku v mléčnici, měkký sýr. Někdy z něj trochu daruje vesničanům, ale často bývá tak dobrý, že ho během několika dní vyžereme sami přímo z utěrky, v níž odkapával. Hojení ran mě stojí hodně energie. Odhadování plynoucího času taky. Možná bych měl jako Matthias prostě říkat „než napadl sníh“ a „co napadl sníh“. Ale to by bylo příliš snadné. Už měsíce jsme bez elektřiny. Ve vesnici to prý začalo krátkodobými výpadky. Nikoho neznepokojovaly. Všichni si na ně téměř zvykli. Trvaly několik hodin, a pak se vše vrátilo do normálu. Až do toho rána, kdy už proud nenaskočil. Ani tady, ani jinde. Stalo se to v létě. Lidi to brali z té lepší stránky. Zato když přišel podzim, museli si promyslet, jak se zařídí. Jako by je ta situace zaskočila. A teď je zima a s tím nikdo nic nenadělá. V domech se všichni seskupují kolem kamen a začouzených kastrolů. Matthias dojedl polévku a odsouvá misku do středu stolu. Chvíli se nic neděje. Tyhle okamžiky oddechu po jídle mám obzvláště rád. Ale nikdy netrvají dlouho. Matthias vstane, posbírá nádobí a umyje je ve dřezu. Potom zabalí chlebové placky do plastové tašky, poskládá oblečení, které viselo nad kamny, povytáhne knot olejové lampy, vezme brašnu první pomoci a přisune si ke mně židli. ČTYŘICET DVA Matthias si odkašle, jako by mi chtěl předčítat. Ale nic neřekne, prokřupne si krk na obě strany a stáhne mi z nohou prošívanou deku. Odvrátím se. Matthias si možná myslí, že se dívám ven, ale v černém skle velmi dobře vidím jeho odraz. Rozepíná na pravé dlaze jeden řemínek za druhým. Pak mi podebere patu dlaní a zvedne mi nohu. Zrychluje se mi tep. Bolest řve a drží mě v šachu jako nějaká zdatná a obratná šelma. Matthias trpělivě odmotává obvazy. Pracuje pomalu a metodicky. Když mu zbývá pár posledních otoček, cítím gázu, která se mi působením vlhka, krve a infekce přilepila na kůži. Zbytek obvazu rozstřihne a s promyšlenou obezřetností ho strhne. Zhluboka se nadechnu a soustředím pozornost na vzduch, jenž mi proniká do hrudního koše. Matthias se odkloní. Soudím, že posuzuje zarudnutí, otok, kostní kalus, tvar holeně a kolena. „Už brzy ti vyndají stehy,“ podotkne, když mi dezinfikuje ránu. Pálí to jako ďas. Mám pocit, že tkáně na kostech se mi rozpouštějí. „Nehýbej se!“ zahřímá Matthias. „Nech mě pracovat.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související} Zkouším zaměřit pohled co nejdál od svých nohou, do zadní části místnosti, kde se nacházejí dvoje dveře. Ty vchodové a ty, co vedou do domu. Dívám se na masivní kamna, na věci na poličkách, na strop a trámy otesané sekyrou. Visí na nich dvě žárovky – jako kostry dinosaurů v muzeích. Matthias vytahuje z brašny první pomoci tubu a pokouší se rozluštit, co je na ní napsáno. S povzdechem vyloví z kapsy u košile brýle a nasadí si je na špičku nosu. „To by šlo.“ Než mě znovu ováže, natře ránu silnou vrstvou masti. Je to studené. Chvíli mi to přináší úlevu. Do té doby, než opět stáhne řemínky dlahy, aby mi znehybnil nohu, a než mi srdce začne velice silně bušit ve skráních. Pevně se chytím prostěradla a proklínám svůj osud. Matthias na mě mluví. Rty se mu pohybují, ale já nic neslyším. Myslím, že mi říká, že je hotovo. Po několika vteřinách se bolest lehce zmírní a pak ke mně slabě, jako z velké dálky, dolehne jeho hlas. „Vydrž,“ říká, „vydrž, teď musíme ošetřit druhou nohu.“ Christian Guay-Poliquin (*1982) je frankofonní kanadský spisovatel. Vystudoval literaturu na Université du Québec v Montrealu a Université Champagne-Ardenne v Remeši. Už jeho první kniha Kilometr za kilometrem (Le fil des kilometres, 2013) vyvolala pozornost čtenářů i kritiky a přinesla autorovi několik nominací na literární ocenění. Obrovský úspěch se dostavil s druhým titulem Tíha sněhu (Le poids de la neige, 2017), jenž získal několik významných ocenění a byl dosud přeložen do deseti jazyků včetně češtiny. Přeložila Danuše Navrátilová, nakladatelství Argo, Praha, 2019, váz., 272 stran.
Čas načtení: 2024-03-07 22:23:22
Gulaš nastartoval zhaslý Motor a měl strach o kardiaky v hledišti
Karlovarští hokejisté sice během jedenácti minut třetího dějství v Českých Budějovicích smazali čtyřbrankový deficit, ale nakonec i podruhé v předkole extraligového play off padli. Zhaslý Motor nastartoval svým druhým gólem v zápase Milan Gulaš, jenž po 100 vteřinách prodloužení zajistil postupový mečbol, který lze proměnit už v sobotu na karlovarském ledě.
Čas načtení: 2024-03-16 07:46:00
Krejčí propásl moment slávy, trojku v závěru minul a Atlanta těsně prohrála
New York - Basketbalista Vít Krejčí mohl prožít zatím nejslavnější okamžik své kariéry v NBA. V posledních vteřinách zápasu na palubovce Utahu vystřelil trojku, jenže trefil jen obroučku a Atlanta...
Čas načtení: 2024-03-16 08:06:17
Krejčí propásl moment slávy, trojku v závěru minul a Atlanta těsně prohrála
Basketbalista Vít Krejčí mohl prožít zatím nejslavnější okamžik své kariéry v NBA. V posledních vteřinách zápasu na palubovce Utahu vystřelil trojku, jenže trefil jen obroučku a Atlanta prohrála těsně 122:124. Český reprezentant odehrál 29 minut a zaznamenal dva body a dvě asistence.
Čas načtení: 2024-03-16 08:38:00
Krejčí propásl moment slávy, trojku v závěru minul a Atlanta těsně prohrála
Basketbalista Vít Krejčí mohl prožít zatím nejslavnější okamžik své kariéry v NBA. V posledních vteřinách zápasu na palubovce Utahu vystřelil trojku, jenže trefil jen obroučku a Atlanta prohrála těsně 122:124. Český reprezentant odehrál 29 minut a zaznamenal dva body a dvě asistence.
Čas načtení: 2024-03-17 19:00:00
Vyhodil třinecký Růžička puk z brankoviště? Rozhodně ne, bránil se
Přesně tohle jsou příběhy play off, kdy se otáčí zažité role. Vítězný gól prvního čtvrtfinále mezi Oceláři a Českými Budějovicemi (2:0) vstřelil obránce Richard Nedomlel, který se za celou sezonu netrefil ani jednou. A v dlouhé mele na brankovišti puk v posledních vteřinách na brankové čáře blokoval kanonýr Martin Růžička. Podle Budějovických si při tom počínal nedovoleně, rozhodčí situaci od videa posvětili. „Puk jsem v rukavici vůbec neměl,“ bránil se Růžička.
Čas načtení: 2024-03-23 16:24:00
Třetím utkáním pokračuje semifinálová série mezi Jihlavou a Vsetínem. A oba týmy pokračují s velkou chutí a ve vysokém tempu. Skóre otevřel po devětadvaceti vteřinách Jakup Teper, za Duklu pak odpovídal Tomáš Harkabus. Po první třetině je stav nerozhodný 2:2. Přímý přenos sledujte na programu ČT sport Plus.
Čas načtení: 2024-03-23 16:24:00
Třetím utkáním pokračuje semifinálová série mezi Jihlavou a Vsetínem. A oba týmy pokračují s velkou chutí a ve vysokém tempu. Skóre otevřel po devětadvaceti vteřinách Jakup Teper, za Duklu pak odpovídal Tomáš Harkabus. I ve druhém dějství pokračovala hra ve vysokém tempu a Patriks Zabusovs vrátil Valachům brankové vedení. Přímý přenos sledujte na programu ČT sport Plus.
Čas načtení: 2024-03-24 09:00:00
Rusko narušilo polský vzdušný prostor. Vzlétly stíhačky NATO
Rusko v neděli brzy ráno při útoku na Ukrajinu narušilo jednou z řízených střel vzdušný prostor Polska. Okamžitě proto vzlétly polské stíhačky i letouny Severoatlantické aliance (NATO). Ruská raketa po 39 vteřinách polský prostor opustila.
Čas načtení: 2024-03-24 17:25:00
Zlín rozhodl až v prodloužení, Vsetín je krok od postupu do finále
Zlín po debaklu ve třetím vzájemném utkání nastoupil do čtvrtého duelu s Litoměřicemi o poznání zodpovědněji. Na vyrovnání se ale domácí nadřeli. Hosté v závěrečné dvacetiminutovce výrazně přidali na tempu a vyrovnáním v posledních vteřinách si vynutili prodloužení. V něm si ovšem Berani vítězství nenechali vzít. Jihlava podlehla Vsetínu ve čtvrtém utkání 1:3, stejným poměrem ztrácí i v celé semifinálové sérii.
Čas načtení: 2024-04-28 21:07:54
Naše branky jsou něco mezi štěstím a kvalitou týmu, myslí si brankář Leverkusenu Hradecký
O velké dávce štěstí mluvil brankář Leverkusenu, Lukáš Hrádecký poté, co se jeho týmu podařilo v posledních minutách nastavení vyrovnat duel se Stuttgartem. Bundesligový mistr tak odvrátil první porážku v sezóně a natáhl sérii neporazitelnosti na 46 utkání. Proti West Hamu, Dortmundu a Stuttgartu ale musel výsledek Leverkusen zachraňovat doslova v posledních vteřinách.
Čas načtení: 2024-05-05 09:59:00
Nejsem hlavičkář, míč mě trefil, smál se jablonecký Náprstek po vítězném gólu
Premiérový prvoligový gól oslavil v nejlepší možné chvíli. Talentovaný útočník Matěj Náprstek dokonal v úvodním kole nadstavbové skupiny o záchranu senzační obrat a v posledních vteřinách zařídil fotbalistům Jablonce v divokém zápase nesmírně důležitý domácí triumf 3:2 nad Karvinou.
Čas načtení: 2024-05-05 09:59:00
Nejsem hlavičkář, míč mě trefil, smál se jablonecký Náprstek po vítězném gólu
Premiérový prvoligový gól oslavil v nejlepší možné chvíli. Talentovaný útočník Matěj Náprstek dokonal v úvodním kole nadstavbové skupiny o záchranu senzační obrat a v posledních vteřinách zařídil fotbalistům Jablonce v divokém zápase nesmírně důležitý domácí triumf 3:2 nad Karvinou.
Čas načtení: 2024-05-12 12:09:00
ŽIVĚ: Finsko – Velká Británie 2:0
Finové po jednaosmdesáti minutách a čtrnácti vteřinách letošního turnaje přerušili gólový půst. Síť Velké Británie rozvlnila střela Olivera Kapanena. Reprezentanti Suomi nastínili i druhou tvář stylu svého hokeje a střeleckou střídmost z prvního zápasu nahradili v úvodní části utkání proti Velké Británii hned jedenácti střelami. Finsko – Velká Británie po první třetině 1:0. Přímý přenos sledujte na ČT sport Plus.
Čas načtení: 2024-05-15 19:54:35
Kundrátek otupil Dány, trefil se na den přesně po dvou letech. Celý zápas jsme byli v klidu, mínil
Za reprezentaci se trefil na den přesně po dvou letech od gólu, kterým na MS v Tampere mírnil prohru se Švédy. Ve středu obránce Tomáš Kundrátek pomohl týmu v pravý čas oklepat se z dánského vyrovnání na 3:3. Po 93 vteřinách měli Češi náskok zpátky a už ho nepustili (nakonec vyhráli 7:4).