Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2024-05-08 10:59:12

Jak konečně říct dost a přestat se rozdávat pro druhé

Co je pro vás osobní hranice?Máte ji definovanou?Dokážete druhým lidem říct dost, už stačilo! Poznáte, když je chování druhých už za hranou? Spousta lidí to nedokáže. Neznají svou osobní hranici, ignorují své pocity a tak druhým lidem dovolují zacházet za únosnou mez. Často pak slyšíme nářky těchto lidí, jak jim druzí ubližují. Jsou to lidé, kteří … Jak konečně říct dost a přestat se rozdávat pro druhé Pokračovat ve čtení » The post Jak konečně říct dost a přestat se rozdávat pro druhé first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-02-05 08:57:39

Monografie Ondřeje Sekory Mravenčí a jiné práce představuje celé jeho dílo

Osobností Ondřeje Sekory (1899–1967) se zabývala již roku 2003 objemná publikace Blanky Stehlíkové, jeho syna a Věry Vařejkové, na jejíž koncepci dále spolupracovali Martin Vopěnka, Lev Pavluch a Zdeněk Ziegler. Působivá knížka; ale – při veškeré úctě – nebyla v ní dost zohledněna tvůrcova práce pro tisk, ohlasy jeho díla a zkrátka celá řada dalších aspektů i jeho soukromého života. O něčem syn zřejmě ani nechtěl hovořit, přičemž se jeho přátelský vliv rozprostřel jako deka na pojetí obou spoluautorek. Netvrďme, že jakkoli ve zlém. Přinejmenším výtvarně, ale i jinak je to kniha fascinující. Až roku 2019 přišlo dílo hned dvanácti autorů s titulem Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Opatřeno je tentokrát rejstříkem i soupisem tvůrcovy knižní tvorby. Seznamem výstav. Padesátistránkovou obrazovou přílohou. Kapitol je tucet a jejich ústředním autorem se stal architekt Tomáš Prokůpek, původce či spolutvůrce pěti z nich (Komiks, Humoristické kresby, karikatury a ilustrace, Svět hmyzu, Občanství a politika, Další životy Sekorova díla). Redaktory svazku jsou Lucie a Pavel Kořínkovi, kteří zároveň napsali oddíl Literatura pro děti a mládež. Dále přispěli Marcela Rusinko – zpracovala Soukromou malířskou a kreslířskou tvorbu – a Andrea Jochmanová či Jaroslav Blecha. Ti se úspěšně popasovali s odrazy Sekorova díla na divadle, v tom tradičním i loutkovém či maňáskovém. Pavel Jirásek poté doplnil do celku kapitolu Audiovizuální média a Milena Strachová a Jiří Stejskal nezanedbali malířův vřelý vztah k mnoha sportům. Těchto dvanáct tematických kapitol je uvedeno Prokůpkovou předmluvou a sekvencí Sekorův život a tvorba v datech a fotografiích. Malíře sledujeme jako chlapce, studenta práv (1919–1921), reportéra na vojenských manévrech i Tour de France (1927), v pařížském ateliéru Dmitrije Merinova (1928), na lyžařském zájezdu ve Švýcarsku (1930), při živém kreslení v Raisově škole (1935), u příbuzných v Jevíčku (1941), během vystoupení na schůzi v padesátých letech. Ondřej Sekora se narodil roku 1899 na území dnešního Brna a těsně před svými sedmými narozeninami ztratil otce (1906). Maturoval ve Vyškově a z 12. ledna 1920 pochází první jeho identifikovatelná kresba v Lidovkách. Roku 1922 tam zveřejňuje také první pohádku. V létě 1921 zde začal pracovat a mezi roky 1923–1924 a 1927–1928 žil jako reportér v Paříži. Roku 1926 navštívil alpský Davos, Londýn i Stockholm a zároveň začal ilustrovat knihy. Rok dva nato definitivně putuje z brněnské redakce do pražské. Odsud ale dostává v březnu 1941 výpověď kvůli židovskému původu své ženy Ludmily. Nic nepomohlo, že jeho paní již roku 1920 vystoupila z židovské obce a 2. srpna 1939 byla pokřtěna. Roku 1942 vyloučili Sekoru i z Národního svazu novinářů a časopis Árijský boj za války zneužil rodné příjmení jeho choti, aby o malíři sprostě psal jako o Sekorovi-Roubíčkovi a součásti „židovského a zednářského balastu“. Jako o „protežovaném židomilci“. Kdosi na těchto škaredých stránkách dělal prostě, co mohl, aby Sekora musel přestat publikovat. V letech 1944–1945 byl pak malíř dokonce internován ve třech táborech v Polsku, Praze a Německu. Jeho paní musela do Terezína, ale válku přežili. Po únorovém převratu pracoval (1949–1952) jako redaktor Státního nakladatelství dětské knihy, pozdějšího Albatrosu, odkud odešel poté, co neobjevili společný tón s novým šéfredaktorem Karlem Novým. Od počátku se podílel na televizním vysílání pro děti a na obrazovkách získal fakticky stejnou roli jako začátkem let sedmdesátých Miloš Nesvadba. Publikace Mravenčí a jiné práce podchycuje veškeré Sekorovy komiksové cykly delší než pět epizod a věřte-nevěřte, v letech 1921–1959 jich vzniklo pětačtyřicet. S výjimkou tří případů, kdy se na průvodních verších podílel spisovatel Edvard Valenta (především to jsou Voříškova dobrodružství a seriál Cvoček) a let 1953–1954, kdy námět Vepříka a kůzlete dodal Václav Čtvrtek, je Sekora i jediným autorem scénářů. Nejstarším z těchto příběhů zůstává Pan Břoušek z Vyškova (1921–1932) a následovaly mj. dva cykly Pepík a Pepík zahradníkem (1925–1933). Je pravda, že jejich tituly dnes už nikomu nic nepoví, ale roku 1971 je nový autor doprovodného textu Milan Korejs přejmenoval na Sebrané spisy Emila Mísy. V letech dvacátých však tvořil Sekora i cykly Švehla ve Spartě (1926) a – s přestávkami – další čtyři série o Voříškovi, které už Valenta verši neprovázel. Jsou to cykly Bedříšek a Voříšek, Voříšek a spol., Voříšek a Voříšek a Missinka. Zaujaly ale i příhody foxteriéra v sériích Barry a Nevrč, seriál Co se může stát: na Olympiádě 1936 v Berlíně (1935) či Malí Robinsoni (1936), Koník Hop (1937), Nenechavý Jiříček (1937), Příběhy oživlého sněhuláka (1937), Skaute, pomoz si sám (1938), Papulínek (1941–1942), Myška Šustilka (1942), Pan Mazaný (1946), Tatínek to dovede (1945-1946), Pan Vesměs (1947), Čárymáryk (1957), Vašek a Péťa (1958) a Zdenda (1959). Jen cykly o Voříškovi mají neuvěřitelných 117 epizod, ale to vůbec nejrozsáhlejší dílo toho typu Hnát a Patrčka (nakonec přejmenované na Hej a Rup) se pyšní 165 epizodami (1926–1935). V souborné publikaci dosud nikdy nevyšly. Jako jediní Sekorovi hrdinové Hnát a Patrčka i zemřeli, a o brutálně, mláceni na obrázku berlí šéfredaktora Heinricha. Už bylo pokračování asi vážně moc. Oproti tomu Dobrodružné cestování kapitána Granta (1927–1928) končí po dvou dílech. Taky proto je zevrubné mapování Sekorových prací pro tisk úkolem skutečně mravenčím. I dnes známé série Příběhy kuřete Napipi a Kapitán Ani Muk loví v Africe dosáhly pak v prvním případě osmdesáti dvou epizod (1939–1941), v druhém čtyřiačtyřiceti (1934–1935). Ale osudovými se stalo Sekerovi teprve deset cyklů obrázkových příběhů o Ferdovi, čmeláku Bzumovi a brouku Pytlíkovi (1933–1956). Celkem mají 246 epizod a přinejmenším reedice 84 těch barevných z let 1945–1951 byla toužebně očekávána bezmála sedm desetiletí. Ty cykly se jmenují Ferda Mravenec, Ferda Mravenec a syn, Ferda Mravenec v cizích službách, Ferda se vrací do mraveniště, Ferda bude vojákem, Kousky brouka Pytlíka, Ferda a Jéminánek, Nové příběhy Ferdy Mravence, Kousky mládence Ferdy mravence a Čmelák Bzum (kde Ferda také vystupuje), přičemž struktura je kadlubem pro slavné knihy Ferda Mravenec (1936), Ferda Mravenec v cizích službách (1937), Ferda v mraveništi (1938), Ferdův slabikář (1938), Trampoty brouka Pytlíka (1939), Malířské kousky brouka Pytlíka (1940) a Čmelák Aninka (1959). Pomineme-li povídku Jak si u broučků tiskli noviny (1945), kde má Ferda rovněž roli, tak v letech 1947, 1950 a 1954 doplnily Sekora ságu ještě třemi „ferdovskými“ publikacemi Ferda cvičí mraveniště (1947), Ferda ničí škůdce přírody (1950, ti jsou proti němu podstatně méně antropomorfizováni) a Mravenci se nedají (1954). Dnes legendární hrdina s tykadly se nicméně vynořuje i v dalších Sekorových dílech, například i v knize O psu vzduchoplavci (1961). Poprvé se objevil 1. ledna 1933, ale předzvěstí měl víc. Tou hlavní je Sekorův strip Příhody opilého mravence (1927), ve kterém má opilec u krku motýlka (místo puntíkatého šátku) a je škvorem-četníkem vstrčen do šatlavy. Dotvářejícím inspiračním zdrojem se stal takřka určitě i americký strip Earla Duvalla Bucky Bug (leden 1932), jehož hrdina běhá v červeném kabátku s puntíky (a fakticky je slunéčkem sedmitečným). Už tady se pohybuje vozík tažený lučním koníkem; ale je pravda, že sám Sekora kreslil mravence minimálně od roku 1922, přičemž jméno Ferda mu asi přišlo na mysl nad latinským názvem mravenčího druhu Camponotus ligniperda. Všimněme si však také, že samo spojení Ferda Mravenec odpovídá spíše zvyklosti angličtiny, která dobře zná například „Felixe Kocoura“ či „Mickeyho Myšáka“. Monografie Mravenčí a jiné práce samozřejmě zohledňuje i třiatřicet Sekorových a knih (a leporel) z let 1926–1968, přičemž v pozůstalosti zůstávají dva rukopisy: O malém hubeňourovi a Pohádky se rozutekly. Dalších 54 titulů Sekora ilustroval. Například Zlaté dni Rudolfa Těsnohlídka, Pučálkovic Aminu Jindřicha Plachty, Kubulu a Kubu Kubikulu, Ze života hmyzu, Františka Lelíčka ve službách Sherlocka Holmese od Hugo Vavrise, Bratrstvo Bílého klíče, již pětačtyřicáté vydání Broučků (1940), práci „Žáka Jaroslava“ Svět se mění nenápadně, Malého Bobše, Veselé příhody kozy Lujzy a kocoura Bobka od Emy Tintěrové, humornou fikerovku Muž s kuželkou, Pravidla hry rugby (1946) od Františka Čecha, Míčka Flíčka (1946) Jana Malíka, zkrácenou verzi Lovců mamutů (1946), svébytné dílo Gianni Rodariho O Statečném Cibulkovi (1955), po dvou svazcích Arthura Ransoma i Václava Čtvrtka, anebo knížky o „Ježourkovi“ (1945-1949) od Jarmily Minaříkové. Konečně i Poláčkovo Bylo nás pět, byť Sekorou pojatá verze knižně vyšla teprve roku 2019! V týdeníku Svoboda ovšem už byla zveřejňována v letech 1954–1955, jedná se o první pokus tuhle knihu ilustrovat. V časopise Pionýr doplnil Sekora pro změnu obrázky první variantu Putování za švestkovou vůní (1957) od Ludvíka Aškenazyho, které pak ovšem v knižní verzi zpracovala Helena Zmatlíková. Jak postřehl Tomáš Prokůpek, jako by osobnost Ondřeje Sekory kdosi „nastavil“ k pozorování světa fascinovanýma, dětskýma očima. Ono okouzlení byl s to přenášet. Doceněn přitom byl i nebyl a příčiny nedoceněnosti vidí Prokůpek v přílišném rozkročení mezi populární a vyšší literaturou. A vlastně i mezi kreslením a psaním. Byl nezařaditelný, neuchopitelný a teoretici literární a výtvarní si ho sice nepřehazovali jako horký brambor, avšak blížili se tomu. Primárním východiskem snažení se přitom u Sekory stala často nevděčná práce novináře, takže i nová kniha začíná pohledem na žurnalistu. A také na skvělý tým někdejšího šéfa Lidovek Arnošta Heinricha (1880–1933). V kapitole Svět hmyzu Prokůpek a Procházka skutečně Sekorův hmyz zkoumají jako entomologický oříšek. Dešifrují, srovnávají... Snad pouze Ferdův Škrhola brouk Pytlík odolá té analýze. Vyvinul se v dřevěném zábradlí biografu a následkem toho se chová jako všudybyl i všeználek. Tvarem připomíná „tesaříka piluna“, tykadly kyjorožce, a oba autoři tu konstatují, že záhada je dnes rozluštěna díky Sekorovým poznámkám, které si dělal během příprav překladu Ferdy Mravence do němčiny. Tam se tvrdí, že Pytlík jednoduše neměl předlohu nikde v přírodě, a to sice možná neměl, ale my sami narazíme na brouka Mrskavce z Baumovy Čarodějné země Oz (1904), který žil tři roky ve školních kamnech přímo ve třídě a tudíž „všechno věděl“. Sice reálně dál nebyl, u Bauma ale přesto dává všem povýšeně najevo učenost. Více či méně vědomě se zde Sekora možná mohl inspirovat, byť zůstává nejasné, zda vůbec znal dotyčnou knihu, která není tou první ze série o zemi Oz. Nepochybně ale tušil či znal své limity. Ne, Sekora nebyl encyklopedicky důkladný jako Karel Poláček a postrádal i faktografickou lačnost a historický záběr Bassův, zúročený hlavně v Cirkuse Humberto. Chyběla mu i snaha o nadčasová řešení témat, jakou projevovali bratři Čapkové, a jako literát kulhal na obě nohy. Opakovaně, byť ne vždycky, se mu nedaří budovat knihy jako vnitřně soudržné celky. Příkladem takových zklamání jsou díla Čmelák Aninka i Ferda cvičí mraveniště. To druhé krásně staví na piedestal atletiku, nicméně její aplikace do světa hmyzu činí z knihy nereálnou a místy nudnou absurditu. V kapitole o Sekorově politickém smýšlení (od Hany Kraflové a Tomáše Prokůpka) se upozorňuje na dvě autorovy podoby, které číhají v současném mediálním diskursu bok po boku; obě zjednodušující. Jedna z nich přitom zdůrazňuje jeho ideologickou angažovanost v padesátých letech. Ale celá kniha Mravenčí a jiné práce poukazuje na problematičnost takového schematizujícího pojetí. Tak či onak, po válce se stal Sekora komunistou, protože komunisté mu připadali „nejvlastenečtější a nejprospěšnější republice“. Tak to sám řekl, i když jinak žil předtím apoliticky. Války však mění také apolitické lidi. Jeho žena ten samý idealismus nesdílela. V dopise srovnala děti ovlivněné novou ideologií s mrnětem, které se za války před ní zastavilo a podivilo, že jako Židovka „ještě není zatčena“. Naopak Sekora dokázal jít do mateřské školy a vyprávět tam o přátelství se Sovětským svazem. Článek o tom z 5. 12. 1953 nacházíme v knize na stránce 241 a lze jej citovat: „A já umím Suliku,“ volalo děvčátko, které vyběhlo dopředu a chtělo začít zpívat. A děti ukázaly, že také o Moskvě vědí, a že chápou, že je tam Kreml a orloj. Hned i řekly, že mají rády Stalina a Lenina.“ Místo do Lidových novin šel Sekora po roce 1945 pracovat do deníku Práce a zakládal i Dikobraz, vydávaný stejnojmenným nakladatelstvím. Byl poté vždy aktivnější mezi spisovateli než ve Svazu československých výtvarných umělců, kde se do práce zapojoval pouze příležitostně, a nadále zůstal fanatikem práce. Sestře dokonce píše, že knih typu Jak se uhlí pohněvalo (1949, zde jeho text výjimečně ilustroval Václav Junek) musí připravit pro rok 1951 čtyřicet! Roku 1955 zase odsoudil studio Walta Disneyho, který mu je náhle plytkým, samoúčelným a komerčním. A kritizoval zpětně i zaplavení prvorepublikových prodejen knihami o zvířátkách. V knize Štědrý večer (1951) se vyslovuje proti náboženským vlivům a v Broučcích cítil tendence k poraženectví a sebeponižování. Co horšího, dočasně zavrhl samotného Ferdu. Bylo proč! Vždyť pan šéf SNDK Neumann antropomorfizaci zvířat odmítal. Na funkci šéfredaktora byl přitom ten muž dosazen už ve svých dvaadvaceti letech a po roce, kdy bilancoval (1950), uvedl jako úspěch to, že „přetvořili“ právě Sekoru. Ten se skutečně nyní učí také rusky a navštíví Leningrad. Besedy neustávají a vídají jej stovky dětí. Odříkávat besedy začal až počátkem let šedesátých, lékař mu je zakázal, nicméně on i tak v pořadech do jisté míry pokračoval až do roku 1964. Směl navštívit i Západní Berlín a dovolené se realizovaly v Jugoslávii, ba Itálii. Ne, nikdo se nebál, že by snad rodina emigrovala. Měl značné příjmy i totální důvěru režimu. Jeho loajalitu po právu vnímali jako cennou, byť se jeho výtvarný projev vymykal kánonu socialistického realismu, a lze říct, že socialismus s jeho nastavením ladil. Proč. Především snad pro až extrémní kult skromnosti a nenápadnosti, který si tento „chlapík“ přinesl z chudých poměrů. Choval důvěru v nové prvky systému, což je věc, na které nakonec staví každý režim. Jen málokterý by se udržel pouze represemi a Sekorova víra mu nepochybně přinášela výhody. 10. července 1964 se stal i zasloužilým umělcem, jedenáct let po zřízení tohoto titulu; ale v listopadu byl raněn mrtvicí a poslední léta trávil ochrnutý. Na pohřeb mu prý nepřišlo víc než třicet lidí. Pozoruhodná poslední kapitola knihy pak odhaluje, že ho zkoušelo už za jeho života napodobit skutečné moře výtvarníků. Některým se to dokonce „nárazově“ i povedlo, takže dnes jejich knihu omylem můžeme mít za Sekorovu. Příklad? Muška Zlatouška Korněje Čukovského. Ilustroval ji Josef Bidlo. Jiným marným napodobitelem se stal Emil Posledník dalším František Roleček. Paušálně přitom nelze říci, že když také pánové jako Klapač či Scheiner začali více kreslit hmyz, bylo to pod jeho vlivem, možné to však je. Zvláště figura Ferdy se ocitla až v říši tzv. domácího umění a ve „svaté trojici“ s Pilařovým Rumcajsem a Ladovým Švejkem. Jak si autoři dále všímají, všechny tři tyto postavy (i když každá po svém) překonávají „ty nahoře“ a slovy nacistů jde o „smějící se bestie“. Bylo ovšem nad síly poslední kapitoly veškeré tyto odrazy podchytit, což je ostatně i případ mnoha podobných fenoménů, které se pozvolna oddělily od tvůrce a žijí samostatným životem. Sherlock Holmes, u nás fakticky už i Čtyřlístek. Sekorovu pozoruhodnou pozůstalost převzalo z rukou lékařky Jany Kolar v letech 2015–2016 Moravské zemské muzeum a tvůrci naší monografie ji zkoumali takřka pět let. Na knize se vedle zavedených odborníků na komiks (Prokůpek, Kořínkovi, Foret) podíleli taky režisér a scenárista Pavel Jirásek (z Janáčkovy akademie múzických umění), Marcela Rusinko a Milena Strachová z Masarykovy univerzity, kurátoři Moravského zemského muzea Hana Kraflová a Jiří Procházka, ředitel uměnovědné součásti té instituce Jaroslav Blecha, divadelní historička Andrea Jochmanová z JAMU a konečně i filmový historik Jiří Stejskal. Vytvořili suverénní, komplexní pojednání o významné osobnosti, jejíž překvapivě obsáhlá tvorba se nedá obejít a utvářela vědomí i nevědomí statisíců dětských čtenářů. Nakolik ještě jakékoli podvědomí utváří dnes, je samozřejmě otázkou.   Tomáš Prokůpek, Pavel Kořínek, Lucie Kořínková, Martin Foret, Pavel Jirásek, Jaroslav Blecha, Jiří Procházka, Jiří Stejskal, Andrea Jochmanová, Hana Kraflová, Marcela Rusinko, Milena Strachová: Ondřej Sekora – Mravenčí a jiné práce. Redakce Pavel Kořínek a redakce jazyková Lucie Kořínková. Vydali Filip Tomáš – Akropolis a Moravské zemské muzeum. 2019. 336 stran. 1199 Kč {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2025-09-28 19:39:14

Arsenal konečně vyhrál velký zápas. Newcastle v závěru sestřelil Gabriel

Arsenal už v Premier League musí přestat ztrácet ve velkých zápasech. Šanci na to měl nyní proti Newcastlu. Po prohře s Liverpoolem a remíze se Cityzens Kanonýři konečně uspěli. Opět to ale nebyl ideál, a 2 body zachránil až v úplném závěru sgólový stoper Gabriel.

Čas načtení: 2021-11-09 10:21:26

Kateřina Cajthalmová: Na medicínu jsme šla z trucu, maminka jí krutě pohrdala

Původně měla být na přání maminky, architektkou, ale stala se lékařkou, začínala jako internistka a již několik let se specializuje na psychosomatické choroby. Známou se stala díky televizním pořadům Jste to, co jíte a DoktorKA. Coby autorka je podepsaná pod řadu odborných článků, je spoluautorkou odborných publikací a sama je autorkou knížky Abeceda moderního rodiče a letos vyšla knížka o ní samotné, knížka rozhovorů Zázraky jsou logické, v níž Kateřinu Cajthamlovou, vyzpovídala Lucie Šilhová.   Pocházíte z umělecké rodiny, v níž bylo mnoho architektů ale též jeden chirurg. V jednom rozhovoru jste řekla, že jste se narodila v Praze v Dejvicích, ale vyrůstala na Žižkové, a dětství prožila především u prarodičů ve Vršovicích. Jaké bylo to vaše období dětských her? Co vás bavilo a jaká jste byla holčička? Celé dětství mne bavilo lítat s partou venku, lézt po stromech, jezdit na kole a dělat různé lumpárny. Naštěstí tehdy nebyly mobily, nikdo nás nesledoval na každém kroku, po silnicích jezdilo minimum aut, a tak jsem si v těch šedesátých letech užívala svobody i pouličních bitek, skákání „panáka“ a „gumy“, lezení po lešení a tak. S dědečkem jsme chodili na dlouhé procházky, diskutovali a pozorovali veverky, čolky, mravence, dudky, bezpočet motýlů, čmeláky občasné srnky a četné zajíce – tohle vše bylo v šedesátkách běžně k vidění na žižkovské periferii.   Co vás přivedlo na myšlenku, stát se lékařkou? Byl to sen od dětství? Rozhodně ne. Chtěla jsem si vzít svou první lásku, mít deset dětí a jezdit s nimi na čundry. Studovat se mi nechtělo, na tom trvala maminka – nejdřív gymnázium a pak vysoká. Na architekturu mne směřovala od dětství. Kromě výletů po Praze i po republice, kde mne zkoušela z architektonických stylů, jsem od osmi let chodila na kreslení – kde jsem se učila malovat mezi daleko staršími studenty u akademického malíře Nedvěda, pak jsem na gymnáziu měla nepovinnou deskriptivu, ale také latinu – ta mne bavila o moc víc. Nu, a když jsem ve třeťáku na gymplu objevila genetiku a svět virů a opustila mne první láska, bylo rozhodnuto – půjdu natruc na medicínu, jíž zejména maminka krutě pohrdala. Chtěla jsem být v laboratoři a věnovat se vědě – lékařské virologii. Tenhle sen padl, když mne v prvním zaměstnání zařadili na internu. To byl ještě socialismus.   Začínala jste jako internistka, později jste se soustředila více na duševní zdraví a specializujete se na psychosomatické choroby. Proč právě tento obor? Interna je obor, kde je hodně chronických stavů a ty jsou často ovlivněny psychickou pohodou pacienta. Psychosomatika nebyla za socialismu na medicíně vůbec přednášená, striktně se oddělovalo fyzické a duševní zdraví. Takže poté, co jsem si po mateřské otevřela v roce 1997 soukromou praxi v oboru vnitřní lékařství, začala jsem se nejprve poohlížet po nějaké metodě, která by mi dala víc nahlédnout do psychofyzického světa mých pacientů. Nejprve jsem zkusila vystudovat dálkově v Anglii tehdy módní homeopatii (kterou mimochodem hradily i některé zahraniční pojišťovny), ale pak jsem zatoužila po psychoterapeutickém výcviku. V letech 2004 až 2008 se mi tenhle sen splnil a od té doby jsem se „našla“.   V letech 2006 až 2012 jste působila v televizním pořadu Jste to, co jíte a v letech 2015 až 2017 jste měla v televizi pořad DoktorKA. Stala jste se známou a také médii sledovanou. A v roce 2007 jste byla na 3. místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Jak na ten čas s odstupem vzpomínáte? Byla to doba hodně krutá. Nerada se fotím, vidět se na obrazovce – a navíc v roli direktivní „doktorky u lednice“ – bylo pro mne utrpení. Naštěstí jsem si všechny stresy z tohoto kontextu mohla paralelně řešit na psychoterapeutickém výcviku, takže jsem nevyhořela – ale měla jsem k tomu tehdy jen krůček. Snažila jsem se přestat kouřit, ale tehdy se to ještě nepodařilo, měla jsem po rozvodu, na krku hypotéku a dvě dospívající děti, tak jsem prostě makala jak šroub a zoufale se snažila dokázat hubnoucím, že je třeba znát svůj zdravotní stav, jíst dostatečně a hýbat se – a také po zhubnutí zkontrolovat, zda „odešel“ převážně tuk nebo jen odvodnili, či dokonce ztratili aktivní hmotu. S kolegou Havlíčkem jsme se snažili zcela marně vytvořit protiváhu nesmyslným půstům, odkyselování a odvodňování prostřednictvím ketodiet. Po sedmi letech jsme to vzdali. Ale poznala jsem za tu dobu hodně báječných kameramanů, režisérů i vizážistů a upevnila si názor na to, že lidé robustní tělesné stavby jsou v Čechách, na Moravě i Slezsku často šikanovaní a diskriminovaní nejen v nejužším rodinném kruhu, ale často i ze strany zaměstnavatelů či zdravotníků. A pochopila jsem, proč od roku 1998 narůstají poruchy příjmu potravy na celém světě.   Jste autorkou řady odborných článků, které publikujete v různých časopisech. Také spoluautorkou odborných publikací. Začalo to knížkou Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky, kterou jste napsala v Jitkou Hinkovou. Jak k tomu došlo, že jste začala psát?     Sama jsem nikdy nic psát nezačala. V době pořadu Jste to, co jíte se na mne obraceli žurnalisté z různých médií a ptali se na různé věci související s psychikou a zdravím hubnoucích. První knížka, jejíž autorkou je paní redaktorka Hinková, tedy vznikla z řady těchto článků vlastně skoro bez práce. Pak se na mne obrátil spolužák – docent Středa – s nabídkou napsat Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů s ním a s endokrinologem Rajko Dolečkem. Moc mne to tehdy zaujalo a bavilo a knížka se povedla. Pak jsem začala přednášet na pražské VŠE a pro obor Management osobního rozvoje byla oslovena napsat pár kapitol o životním stylu a stravě a poslední bylo nakladatelství Vyšehrad, kde vyšla na jejich žádost nejprve má dosud jediná samostatná knížka Abeceda moderního rodiče a pak letos knížka rozhovorů s paní Lucií Šilhovou Zázraky jsou logické. Bavíme se tam o mém životě a názorech na řadu oblastí.   Knížka Nebezpečný svět kalorií: z pohledu tří lékařů, je, jak jste jednou řekla, splnění vašeho snu, protože vznikla společně s profesorem Rajko Dolečkem, kterého velmi obdivujete, a vašim kolegou docentem Leošem Středou. A pak jste sama napsala knihu Abeceda moderního rodiče. A jak jste někde řekla, psát o výchově od A do Z vás bavilo. A pak přišel přesahový životopis Zázraky jsou logické. Jak se vám psala tato knížka, v níž jste popisovala svůj životní příběh? Pro mne jako introvertku bylo nesmírně obtížné ponořit se do minulosti a veřejně přetřásat různé reálie ze svého života. Ale Lucie Šilhová je nesmírně citlivá, vtipná a přátelská bytost, s níž jsem své meze překročila, a výsledek se prý povedl. První dvě kapitoly jsme ale psaly dvakrát – nejdřív jsem se držela „při zemi“, ale pak jsem začala Lucii důvěřovat a „vybalila“ i docela kontroverzní věci. Jsem jí vlastně vděčná, že ze mne trpělivě mámila skutečně autentické vyprávění. Díky tomu jsem si řadu věcí uzavřela, pojmenovala a odpustila – a velice se mi tím vlastně ulevilo.   Coby známá osobnost jste se představila v sedmém ročníku televizní taneční soutěže StarDance… když hvězdy tančí, kde byl vašim tanečním partnerem Petr Čadek. Co vám tato soutěž dala? Bylo to další splnění mého snu – a to „na druhou“. Obdivovala jsem z dálky dvojici Marka Ebena a Terezky Kostkové a toužila jsem se s nimi „někdy jednou“ seznámit. Ale sama bych nikdy neudělala ten první krok. Takže, když mne v rámci promo další řady pořadu DoktorKA dramaturgyně Šárka Volemanová oslovila s tím, zda bych šla do StarDance, nadšeně jsem souhlasila. Miluji tanec už od mládí – a mít možnost se pod vedením geniálního tanečníka Petra Čadka konečně správně naučit řadu tanečních kroků do mých milovaných latinsko-amerických tanců – a po dobu půl roku jednou týdně se potkávat v družném duchu nejen s Terezkou Kostkovou a Markem Ebenem, ale také třeba s panem Markem Taclíkem, Maruškou Doležalovou či Leošem Marešem byl vyslovený zázrak! Navíc jsem díky osmnácti hodinám tance týdně a navýšení stravy na zhruba 15 tisíc kilojoulů zhubla a cítila se jako ve dvaceti. To, že jsme vypadli už ve čtvrtém kole, bylo vzhledem k intenzivnímu natáčení DoktorKy vlastně štěstí a dva roky jsme pak s partnerem chodili k Péťovi Čadkovi do tanečních. Paráda!   Knížky k vašemu životu patří neustále. Co ráda čtěte? Jaký žánr máte nejraději?  Od dětství jsem zbožňovala pohádky všeho druhu a knížky Karla Čapka, ale i romány Mika Waltariho, cestopisy Thora Heydahla nebo romány i verše Victora Huga. Po roce 1989 mne zaujaly horory Stephena Kinga či knížky Milana Kundery, bavila mne ale od dospívání i sci-fi Stanislava Lema a Raye Bradburyho a po revoluci jsem se zamilovala do zeměplošské série Terryho Pratchetta i do moudrých knížek Roberta Fulghuma – tohle obojí vysloveně sbírám a mám vše, co u nás vyšlo. Mám široký záběr, kam patří i detektivky Agathy Christie. Jen ženské romány mne nikdy nebraly.   A co chvíle volna? Jak je ráda trávíte? Kromě četby ráda jezdím na kole a na kánoi, o tanci jsem už říkala, ale nepohrdnu ani ručními pracemi – nejvíc mne baví drhání (macramé) a paličkování. V mládí mne bavilo jezdit na motorce i judo a kempování pod širákem, ale toho jsem se už na stará kolena vzdala. Zato chodíme na výlety a výstavy, ráda hraju různé deskové hry s dětmi a karty s partnerem a moc mne baví poslouchat rozhlasové pořady. Nejraději stanice Plus, Vltavu a Dvojku – ale pořady si spíš poslechnu ze záznamu nebo z archivu, nejčastěji při nějaké domácí práci. Televize mne nebere a sociálním sítím se vysloveně vyhýbám.   Kateřina Cajthalmová se narodila se 7. července 1962 v Praze. Vystudovaná lékařka (MUDr.), začínala jako internistka a od roku 1997 působí v soukromé lékařské praxi a věnuje se především psychosomatickým chorobám. Byla moderátorkou televizních pořadů Jste to, co jíte (2006–2012), DoktorKA (2015–2017)). V roce 2007 získala třetí místě v soutěži TýTý jako Osobnost roku. Je spolutorkou knih Čtěte pohádky, čtěte mezi řádky (2012) s Jitkou Hinkovou, Nebezpečný svět kalorií z pohledu tří lékařů (2013) s Rajko Dolečkem a Leošem Středou a Management osobního rozvoje (2015) s Evou Bedrnovou a Danielou Pauknerovou. Napsala knihu Abeceda moderního rodiče (2017) a vyšel její životopis Zázraky jsou logické (2021). 

Čas načtení: 2020-05-27 14:52:01

Zvláštní zpravodaj OSN: Julian Assange byl týrán a hrozí mu, že bude utýrán k smrti

Vykonstruované znásilnění a manipulované důkazy ve Švédsku, tlak z Velké Británie, aby se proces nezastavoval, podjatí soudci, vazba, psychologické týrání a výhled na brzké vydání do USA s očekáváním trestu vězení na 175 let za to, že odhalil válečné zločiny. Nils Melzer, zvláštní zpravodaj Organizace spojených národů, poprvé promluvil o výbušných poznatcích z jeho vyšetřování případu zakladatele WikiLeaks Juliana Assangeho.    Pane Melzere, proč se zabývá zvláštní zpravodaj OSN pro týrání Julianem Assangem? To se mne před nedávnem také ptalo ministerstvo zahraničí v Berlíně: Je to opravdu váš základní mandát? Je Assange obětí týrání?   Co jste odpověděl? Tento případ se dotýká mého mandátu ze tří pohledů. Za prvé: Tento muž zveřejnil důkazy o systematickém týrání. Místo těch, kteří týrali, je ale teď pronásledován on. Za druhé je on teď tak týrán, že sám vykazuje symptomy psychologického týrání. A za třetí má být vydán do státu, který lidi jako on drží v takových podmínkách vazby, které jsou organizací Amnesty International označovány za týrání. Julian Assange odhalil týrání, byl sám týrán a mohl by být vydán do USA, kde by mohl být utýrán k smrti. A to všechno by nemělo spadat do mé kompetence? Navíc je to případ, který má význam pro každého občana v demokratickém státě.   Co Assangeho čeká, bude-li vydán?  Nedostane se mu žádného právního řízení. Také proto nesmí být vydán. Assange přijde před porotu v Alexandrii ve státě Virginia, před proslulý „špionážní soud“, který projednává všechny případy národní bezpečnosti. To místo není náhodné, protože porotci musí být vybráni proporcionálně k lokálnímu obyvatelstvu a v Alexandrii 85 procent obyvatel pracuje v segmentu národní bezpečnosti – tedy CIA, NSA, ministerstvo obrany nebo ministerstvo zahraničních věcí. Když se před takovou porotou ocitneme s obžalobou za porušení národní bezpečnosti, je rozsudek od začátku jasný. Řízení vede vždy stejná soudkyně, za zavřenými dveřmi na základě tajných důkazů. V žádném takovém případu nebyl nikdo osvobozen. Většina obviněných proto přistoupí na dohodu, že se přinejmenším částečně přiznají k vině a dostanou za to mírnější trest.   Říkáte tedy, že Julian Assange nebude mít v USA žádný právní proces? Bezpochyby. Pokud se budou státní zaměstnanci USA držet rozkazů svých nadřízených, mohou se zúčastnit agresívních válek, dopouštět se válečných zločinů a týraní, mohou si být jisti, že nebudou stíháni. Kde je poučení z norimberských procesů? Pracoval jsem dlouho v konfliktních oblastech, abych věděl, že ve válkách se stávají chyby. Není to vždy kriminalita bez svědomí, mnohé se stane ve stresu, přetížení a panice. Jsem proto schopen pochopit, že vlády říkají: Řekneme pravdu, ale jako stát přejímáme odpovědnost za způsobené škody. A není-li individuální zavinění příliš závažné, nepadnou žádné drakonické tresty. Pokud je ale pravda potlačována a zločinci nejsou voláni k odpovědnosti, začíná to být extrémně nebezpečné. Ve třicátých letech minulého století vystoupily Německo a Japonsko ze Společnosti národů. Patnáct let poté ležel svět v troskách. Dnes USA vystoupily z Rady pro lidská práva OSN a ani masakr „vedlejších škod“, ani týrání CIA po 9/11, nebo agresívní válka proti Iráku nevedly k trestnímu vyšetřování. Tento příklad nyní následuje Velká Británie. V roce 2018 zveřejnil výbor pro zpravodajské služby a bezpečnost britského parlamentu dvě velké zprávy, které dokazovaly, že Velká Británie byla mnohem hlouběji zatažena do tajných operací CIA s týráním, než se dosud myslelo. Prvním úředním krokem vlády Borise Johnsona bylo, že tato vyšetřování anuloval. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Proč jste se tedy tímto případem nezabýval už dříve?  Představte si tmavý pokoj. Najednou se světlo soustředí na slona v této místnosti, na válečné zločince, na korupci. Vlády jsou na okamžik šokovány. Pak ale otočí kužel světla na obvinění ze znásilnění. Je to klasická manipulace s veřejným míněním. Slon je zase v temnotách, za kuželem světla. Místo něj je v centru Assange a my se bavíme o tom, jestli na ambasádě jezdí na skateboardu, anebo jestli správně krmí svoji kočku. Najednou všichni víme, že je to násilník, hacker, špión a narcista. A jeho odhalení nepořádků a válečných zločinů blednou v temnotě. To se stalo i mně, nehledě na moji profesní zkušenost, která mne měla nabádat k opatrnosti.    Můžeme začít od počátku? Jak jste se k tomu případu dostal? V prosinci 2018 mne jeho advokáti poprvé požádali o zásah. Nejdříve jsem odmítl. Byl jsem zavalen ostatními žádostmi a ten případ jsem ani neznal. V mém vnímání, které bylo ovlivněno médii, jsem i já měl předsudek, že Julian Assange je nějakým způsobem vinný a že mne chce manipulovat. V březnu 2019 za mnou přišli jeho advokáti podruhé s tím, že se potvrzují náznaky, že by Assange měl být brzy vypovězen z ekvádorského velvyslanectví. Poslali mi některé klíčové dokumenty a shrnutí jeho případu. A tehdy jsem si řekl, že jsem dlužen mojí profesní integritě se na to alespoň podívat.   A potom? Rychle mi bylo jasné, že tady něco nesedí. Že je tady rozpor, který mi moje celá právní zkušenost nedokáže vysvětlit: Proč je tento člověk devět let v trestně právním vyšetřování, aniž by došlo k obžalobě?   Je to tak výjimečné? Ještě nikdy jsem neviděl srovnatelný případ. Každý může proti každému vyvolat vyšetřování, pokud půjde na policii a toho druhého obviní. Švédské úřady ale vůbec nezajímala výpověď Assangeho. Cíleně ho nechávaly v nejistotě. Představte si, že budete devět a půl roku konfrontováni celým státním aparátem a médii s obviněními ze znásilnění, ale nemůžete se bránit, protože nikdy nedojde k obžalobě.   Říkáte, že švédské úřady nezajímala výpověď Assangeho. Média a úřady vykreslovaly ale opačný obraz: Julian Assange před švédskou justicí uprchl, aby se vyhnul zodpovědnosti. To jsem si nejprve myslel také, než jsem se pustil do rešerše. Je to přesně naopak. Assange se mnohokrát hlásil švédským úřadům, protože se chtěl k obviněním vyjádřit. Ale úřady to odmítaly.   Co to znamená, že úřady to odmítaly? Mohu začít od počátku? Mluvím plynně švédsky a mohl jsem proto číst originální dokumenty. A nevěřil jsem svým vlastním očím. Podle vyjádření postižené ženy se nejednalo o žádné znásilnění. A nejen to: Výpověď této ženy byla následně bez její účasti stockholmskou policí přepsána, aby se nějak podařilo vytvořit podezření ze znásilnění. Mám všechny ty dokumenty, maily, sms.   „Výpověď té ženy byla policií přepsána“, o čem to vlastně mluvíte? Dvacátého srpna 2010 přišla paní S.W. v doprovodu druhé ženy A.A. na policejní stanici ve Stockholmu. S.W. vypověděla, že měla s Julianem Assangem sex, se kterým souhlasila. Ale bez kondomu. Nyní se obává, zda se nemohla nakazit HIV, a chtěla by vědět, jestli může Assangeho zavázat k tomu, aby si nechal udělat test na HIV. Má velkou obavu. Policie zapíše její výpověď a okamžitě informuje státní zastupitelství. Ještě než je vůbec uzavřen její výslech, informují S.W., že bude Assange zadržen pro podezření ze znásilnění. S.W. je tím šokována a odmítá se dále zúčastnit výslechu. Ještě z policejní stanice posílá jedné přítelkyni sms, ve které píše, že nechce vůbec Assangeho obvinit, jenom chce, aby si nechal udělat test na HIV. Policie ho ale chce zjevně „chytit za ruku“.    Co to znamená? S.W. vůbec neobvinila Assangeho ze znásilnění. Odmítá dále pokračovat ve výslechu a odjíždí domů. Přesto se po dvou hodinách objeví v bulvárním švédském deníku Expressen titulek: Julian Assange podezřelý z dvojnásobného znásilnění.   Dvojitého znásilnění? Ano, ještě je tam ta druhá žena, A.A. Ta také nechtěla podat žádné obvinění, pouze doprovázela S.W. na policejní stanici. Ten den se jí nikdo na nic neptal. Později ale řekla, že ji Assange sexuálně obtěžoval. Pochopitelně nemohu říci, zda je to pravda, či nikoliv. Pouze pozoruji celý průběh: Jedna žena přijde na policejní stanici. Nechce podat žádné obvinění, chce jen od Assangeho test na HIV. Policie dostane nápad, že by to mohlo být znásilnění, a prohlásí to za oficiální delikt. Žena to odmítá podepsat, odchází domů a píše přítelkyni, že nechce, aby policie dostala Assangeho „do rukou“. A za dvě hodiny je to v novinách. Dnes už víme, že tisku to podstrčilo státní zastupitelství. A to bez toho, aby se Assangeho vůbec na něco zeptali. A ta druhá žena, která měla být podle titulku z 20. 8. také znásilněna, byla vyslechnuta teprve 21.8.   Co tato druhá žena později vypověděla?  Řekla, že Assangemu, který přijel do Švédska na konferenci, dala k dispozici svůj byt. Malý jednopokojový byt. Když byl Assange v bytě, vrátila se do bytu dříve, než bylo plánováno. Řekla, že to nebyl žádný problém, může s ní spát v jedné posteli. Té noci pak došlo k souhlasnému sexu. Řekla ale, že Assange během pohlavního styku záměrně porušil kondom. Pokud by to tak bylo, je to přirozeně sexuální delikt. Ta žena ale také říká, že si toho všimla až následně, že je kondom narušený. Je v tom ovšem rozpor, který musí být nezbytně vyjasněn: Pokud si toho nevšimnu, nemohu ani vědět, zda to partner udělal záměrně. Na kondomu, který byl přiložen jako důkaz, navíc nebyly zjištěny žádné stopy DNA Assangeho nebo A.A.   Odkud se ty dvě ženy znaly? Ve skutečnosti se neznaly. A.A., která Assangeho ubytovala a působila jako jeho tisková tajemnice, se seznámila s S.W. z toho důvodu, že nosila růžový kašmírový svetr. Zřejmě věděla od Assangeho, že se snaží o sexuální dobrodružství také s S.W. Jednoho večera dostala od jednoho známého sms: Assange bydlí u ní a on by se s ním rád spojil. A.A. mu odpověděla: Assange zřejmě spí s „kašmírovou dívkou“. Druhý den ráno telefonuje S.W. s A.A. a říká jí, že skutečně s Assangem spala a má teď strach, že se nakazila HIV. Její strach byl zřejmě skutečný, protože dokonce vyhledala kliniku, aby si nechala poradit. Na to jí A.A. navrhla: Pojďme na policii a donutíme Assangeho, aby si nechal udělat test na HIV. Obě ženy ovšem nejdou k nejbližší policejní stanici, ale k vzdálenější, kde pracuje přítelkyně A.A. jako policistka. Ta také vede výslech, zpočátku dokonce za přítomnosti její přítelkyně A.A., což není korektní. Až dosud je možné mluvit o nedostatečné profesionalitě. Zlomyslnost úřadů se ukázala později, když okamžitě rozšířily podezření ze znásilnění prostřednictvím bulvárního tisku. A to bez výslechu A.A. a v rozporu s výpovědí S.W. A také v rozporu s jasným zákazem švédských zákonů zveřejňovat jména pravděpodobných obětí a podezřelých ze sexuálních deliktů. Nadřízená státní zástupkyně je na tento případ upozorněna a po několika dnech vše uzavírá s tím, že výpovědi S.W. působí důvěryhodně, ale nezavdává to podezření z deliktu.   Ale pak se celá záležitost teprve opravdu rozjela. Proč?  Nadřízený policistky, která prováděla výslech, jí napíše, že má výpověď S.W. přepsat.   Co policistka přepsala? To nevíme. Ten první výslech byl v počítači přímo přepsán a už neexistuje. Víme jenom, že původní výpověď podle stanoviska hlavní státní zástupkyně neobsahovala žádné důkazy o deliktu. V revidovaném zápisu stojí, že došlo k několikanásobnému pohlavnímu styku. Souhlasně a s kondomem. Ale ráno se žena probudila s tím, že Assange se pokoušel do ní vniknout bez kondomu. Ptá se ho: Máš kondom? On říká: Ne. Ona říká: You better not have HIV, ale nechá ho pokračovat. Tato výpověď byla redigována bez účasti této ženy a nebyla jí také podepsána. Je to zmanipulovaný důkazní prostředek, ze kterého pak švédské orgány zkonstruovaly znásilnění.   Proč by to švédské úřady dělaly? Rozhodující je časový kontext. Koncem července zveřejnily WikiLeaks ve spolupráci s New York Times, Guardian a Der Spiegel tak zvaný „Afghan War Diary“. Je to jeden z největších informačních úniků americké armády. USA okamžitě požádaly svoje spojence, aby Assangeho zahrnuli žalobami. Neznáme celou korespondenci, ale Stratfor, což je bezpečnostní firma, která radí vládě USA, doporučila žalovat Assangeho příštích 25 let.    Proč se tehdy Assange nepřihlásil policii? Ale on to udělal, jak už jsem naznačil.   Rozveďte to, prosím. Assange se z tisku dozvěděl o obvinění ze znásilnění. Kontaktuje policii, aby k tomu zaujal stanovisko. Nehledě na publikovaný skandál, bude mu to umožněno až po devíti dnech, když už ale obvinění ze znásilnění S.W. je smeteno ze stolu. Řízení kvůli sexuálnímu obtěžování A.A. ale stále běží. 30. srpna 2010 přijde Assange na policejní stanici, aby vypovídal. Je vyslýchán policistou, který mezitím vydal pokyn přepsat výpověď S.W. Úvodem rozhovoru Assange řekne, že je připraven vypovídat. Nechce ale, aby se obsah rozhovoru opět objevil v tisku. To je jeho právo a je o tom ujištěn. Ale téhož večera je všechno opět v novinách. Pocházet to mohlo jedině od úřadů, protože u rozhovoru nebyl nikdo další přítomen. Zjevně se jednalo o to, aby bylo jeho jméno cíleně poškozeno.   Jak pak vůbec vznikla ta historie, že Assange chtěl před švédskou justicí utéci? Bylo to vykonstruováno, vůbec to neodpovídá skutečnostem. Pokud by chtěl zmizet, nepřišel by dobrovolně na policejní stanici. Na základě přepsané výpovědi S.W. bylo proti zastavení, které provedla státní zástupkyně, podáno odvolání a 2. 10. 2010 bylo stíhání kvůli znásilnění obnoveno. Oběma ženám byl na státní útraty přidělen právní zástupce Claes Borgström. Tento muž je partnerem v právní kanceláři bývalého ministra spravedlnosti Thomase Bodströma, pod jehož vedením švédská tajná policie zatýkala uprostřed Stockholmu osoby, které Spojené státy podezíraly, a předávala je bez jakéhokoliv procesu CIA, která je pak týrala. Tím se vyjasňuje transatlantické pozadí celé záležitosti. Poté, co bylo obnoveno obvinění ze znásilnění, vzkázal přes svého advokáta Assange několikrát, že chce k tomu zaujmout stanovisko. Příslušná státní zástupkyně to odmítla. Jednou se jí to nehodilo, jednou byl příslušný policista nemocný. Až zhruba po třech týdnech napsal advokát Assangeho, že musí už skutečně na konferenci do Berlína. A zda může Švédsko opustit. Státní zastupitelství písemně souhlasilo. Může Švédsko krátkodobě opustit.   A potom? V den, kdy Assange opustí Švédsko, kdy přitom není ještě vůbec jasné, zda krátkodobě, nebo dlouhodobě, je na něj vystavený zatykač. Ze Stockholmu letí do Berlína s SAS. Přitom z jeho podaných zavazadel zmizí jeho laptopy. Když přiletí do Berlína, žádá Lufthansa SAS o pátrání po zavazadle, ale ta odmítne jakoukoliv informaci.   Proč? To je právě ten problém. V tomto případě se neustále stávají věci, které vlastně nejsou možné, pokud nezměníte úhel pohledu. Assange potom pokračuje v cestě do Londýna, neutíká ale před justicí, nýbrž nabízí státnímu zastupitelství přes svého právníka několik možných dat k výslechu ve Švédsku – korespondence k tomu existuje. Pak se stane následující: Assange se dozví, že v USA bylo proti němu zahájeno tajné trestní řízení. Tehdy to nebylo USA potvrzeno, ale dnes víme, že to tak skutečně bylo. A od tohoto okamžiku říká jeho advokát: Assange je připraven vypovídat ve Švédsku, ale žádá diplomatické záruky, že ho Švédsko nevydá do USA.    Byl to vůbec realistický scénář? Absolutně. Několik let předtím, jak jsem už zmínil, předala švédská tajná policie dva ve Švédsku registrované žadatele o azyl bez jakéhokoliv řízení CIA. Už na letišti ve Stockholmu byli týráni, omámeni a pak dopraveni do Egypta, kde týrání pokračovalo. Nevíme, jestli to byly jediné případy. Ale známe právě tyhle, protože tito muži přežili. Později podali žalobu před komisí OSN pro lidská práva a vyhráli. Švédsko muselo každému z nich zaplatit půl miliónu dolarů odškodnění.    Jak reagovalo Švédsko na Assangeův požadavek? Advokáti říkají, že během těch sedmi let, kdy Assange žil na ekvádorském velvyslanectví v Londýně, více než třicetkrát švédským úřadům nabízeli, že Assange přijede do Švédska, pokud mu zajistí, že nebude vydán do USA. Švédové to odmítli s tím, že přece neexistuje žádná žádost o jeho vydání do USA.   Jak hodnotíte tento jeho požadavek? Takové diplomatické záruky jsou v mezinárodní praxi běžnou záležitostí. Necháte se ujistit, že nebudete vydáni do země, kde hrozí nebezpečí těžkého poškození lidských práv, a to nezávisle na tom, zda už existuje požadavek na vydání z této země, či nikoliv. Je to politický, nikoliv právní proces. Uvedu příklad: Francie žádá Švýcarsko o vydání kazašského obchodníka, který žije ve Švýcarsku, ale je Francií i Kazachstánem hledaný pro daňové podvody. Švýcarsko nevidí ve Francii žádné nebezpečí týrání, ale v Kazachstánu ano. Proto Švýcarsko sdělí Francii: Vydáme vám tohoto muže, chceme ale diplomatické ujištění, že nebude následně vydán do Kazachstánu. Pak Francouzi neodpoví: Ale Kazachstán žádnou žádost o vydání nepodal, nýbrž samozřejmě poskytnou požadovanou záruku. Argumenty Švédů byly přitažené za vlasy. To je jedna věc. Ta druhá je, a to vám říkám se všemi mými zkušenostmi z pozadí kulis mezinárodní praxe: Pokud je vám takové diplomatické ujištění odmítnuto, tak jsou všechny pochyby o důvěře v danou zemi oprávněné. Proč by to nemohli Švédové garantovat? Z právního pohledu nemají přece USA se sexuálním řízením ve Švédsku vůbec nic společného.   Proč nechtěli Švédové dát ty garance? Je třeba se jen podívat, jak bylo toto řízení vedeno: Ve Švédsku nikdy nešlo o zájmy těchto dvou žen. Assange chtěl i poté, co nedostal ujištění o tom, že ho nevydají, nadále vypovídat. Říkal: Pokud nemůžete garantovat, že nebudu vydán, jsem vám k dispozici v Londýně nebo přes videolink.    Je ale normální nebo právně jednoduše možné, aby švédští úředníci k takovému výslechu cestovali do jiné země? To je další důkaz pro to, že Švédsku nikdy nešlo o hledání pravdy. Právě pro takové justiční případy existuje dohoda mezi Velkou Británií a Švédskem, která předpokládá, že pro výslech osob mohou cestovat švédští úředníci do Anglie a opačně. Anebo je možné výslech provést přes video. Mezi Švédskem a Anglií se to v tomto období uskutečnilo ve 44 jiných řízeních. Jen u Juliana Assangeho Švédsko trvalo na tom, že je zásadně důležité, aby se osobně dostavil.    Proč na tom trvali?  Pro to všechno – odmítnutí diplomatické garance, odmítnutí výslechu v Londýně, je pouze jedno vysvětlení: Chtěli ho dostat do rukou, aby ho mohli vydat do USA. Co se všechno ve Švédsku během několika málo týdnů koncentrovalo v rámci trestního předvyšetřování, je absolutně groteskní. Stát oběma ženám přidělil právního zástupce, který jim vysvětlil, že znásilnění je oficiální delikt, takže trestněprávní interpretace jejich zkušenosti je nyní záležitostí státu, nikoliv jejich. Když byl upozorněn na rozpor mezi výpověďmi žen a úřední verzí, odpověděl jejich právní zástupce, „že zkrátka nejsou žádné právničky“. Státní zastupitelství pět let Assangeho nevyslechlo k obviněním ze znásilnění, až se konečně jeho právníci dostali ke švédskému nejvyššímu soudu, aby si vynutili, že státní zastupitelství buď vznese obžalobu, nebo ji stáhne. Když Švédové Angličanům sdělili, že pravděpodobně budou muset řízení zastavit, odpověděli znepokojení Britové: „ Dont´you dare get cold feet!“   Jak prosím? Ano, Angličané, jmenovitě Crown Prosecution Service, chtěli Švédy nezbytně odradit od toho, aby řízení zastavili. Přitom by vlastně měli být Angličané rádi, že by nemuseli vydávat milióny daňových peněz na hlídání ekvádorského velvyslanectví, aby zabránili útěku Assangeho.   Proč byli Angličané zainteresováni na tom, aby Švédové řízení nezastavovali?  Musíme si přestat myslet, že zde skutečně šlo o to, vést šetření kvůli sexuálnímu deliktu. Co udělaly WikiLeaks, to ohrožovalo politické elity USA, Anglie, Francie a Ruska současně. WikiLeaks zveřejnily tajné státní informace. A to je ve světě, kde i v takzvaných zralých demokraciích utajování nabylo převahy, považováno za zásadní ohrožení. Assange zdůraznil, že státům dnes nejde o legitimní důvěrnost, nýbrž o potlačení důležitých informací ke korupci a zločinu. Vezměme si typický příklad, který zveřejnila Chelsea Manning, tzv. video o kolaterálních škodách. Je to video americké armády, které ukazuje, jak američtí vojáci zabijí v Bagdádu více lidí, mezi nimi dva spolupracovníky agentury Reuters. Jako dlouholetý právní poradce Mezinárodního červeného kříže vám mohu říci, že se jednalo nepochybně o válečný zločin.   Co by měl dělat právní stát v takovém případě?  Právní stát by měl proti Chelsea Mannig možná postupovat pro vyzrazení úředního tajemství, protože předala video Assangemu. Zcela určitě by ale nepronásledoval Assangeho, protože ten zveřejnil video ve veřejném zájmu, v zájmu klasického investigativního žurnalismu. Co by ale právní stát měl především učinit, to je vyšetřit a potrestat válečné zločince. Tito vojáci patří za mříže. Ale proti žádnému z nich nebylo zahájeno trestní řízení. Místo toho sedí muž, který informoval veřejnost, v Londýně ve vydávací vazbě a může v USA dostat 175 let vězení. To je míra trestu, která je zcela absurdní. Pro příklad: Hlavní váleční zločinci v jugoslávském tribunálu dostali tresty 45 let. 175 let vězení ve vazebních podmínkách, které jsou označovány zvláštním zpravodajem OSN a Amnesty International jako nelidské. Opravdu ohromující na tomto případu je bezprávný prostor, který se vyvinul – mocní mohou beztrestně jít přes mrtvoly a z žurnalismu je špionáž. Je zločinem říkat pravdu.   V dubnu 2019 anglická policie Juliana Assangeho odvlekla z ekvádorského velvyslanectví v Londýně. Jak hodnotíte tuto akci? V roce 2017 přišla v Ekvádoru k moci nová vláda. Tehdy napsal americký Kongres dopis: Potěšilo by nás, kdyby USA mohly kooperovat s Ekvádorem. Šlo samozřejmě o mnoho peněz. Ale je tam jedna překážka: Julian Assange. Jsou ochotni kooperovat, když Ekvádor předá Assangeho USA. Od tohoto okamžiku začíná na ekvádorském velvyslanectví tlak na Assangeho masivně stoupat. Je mu ztěžován život. Ale zůstává. Pak Ekvádor ruší jeho azyl a dává Anglii zelenou pro jeho zatčení. Protože mu dřívější ekvádorská vláda udělila ekvádorské občanství, je třeba mu odejmout pas, protože ústava Ekvádoru zakazuje vydávání vlastních občanů. To se všechno stane bez jakéhokoliv správního řízení přes noc a Assange nemá žádnou možnost k tomu zaujmout stanovisko, nebo použít právní prostředky. Britové ho zatknou a stejného dne je předveden před anglického soudce, který ho pro porušení podmínek kauce odsoudí.   Jak posuzujete rychlost toho odsouzení? Assange měl jen 15 minut času k přípravě se svým právníkem. Řízení samo trvalo také 15 minut. Assangeův právník položil na stůl tlustý svazek a podal okamžitě odvolání kvůli zaujatosti jedné přísedící soudkyně, protože její muž figuroval v 35 případech WikiLeaks. Soudce ale jeho námitky odmítl bez jakéhokoliv zkoumání. Assange řekl během jednání jedinou větu: Jsem nevinný. Soudce se k němu obrátil a řekl: Jste narcista, který myslí jen na svoje zájmy. Odsuzuji vás kvůli porušení podmínek kauce.    Pokud vám dobře rozumím: Julian Assange neměl od začátku žádnou šanci? Ano, tak to je. Neříkám, že Julian Assange je anděl. Anebo hrdina. Ale tím nemusí být. My přece mluvíme o lidských právech a ne o právech andělů nebo hrdinů. Assange je člověk a má právo se obhajovat. Má právo se bránit a být s ním lidsky zacházeno. Cokoliv je Assangemu předhazováno, má právo na férové řízení. A to mu bylo důsledně odmítáno, a to jak ve Švédsku, v USA, v Anglii i v Ekvádoru. Místo toho ho nechali sedm let smažit v jedné místnosti a pak ho vyrvali a během hodin a bez jakékoliv přípravy odsoudili kvůli přestupku o kauci, který spočíval v tom, že od jednoho ze států OSN dostal diplomatický azyl. Přesně tak, jak to předpokládá mezinárodní právo a jako toho využilo nesčíslné množství čínských, ruských a jiných disidentů na západních velvyslanectvích. Je zjevné, že se tu jedná o politický proces. Ostatně i v Anglii v podobných procesech o porušení kauce padají výjimečně tresty vazby, většinou jen pokuty. Assange naproti tomu dostal 50 týdnů vazby ve vězení s nejvyšší mírou ostrahy – zjevně nepřiměřený trest, který sledoval jediný cíl: Aby USA mohly v klidu připravit obvinění ze špionáže.    Podobné podmínky pro jednoduchý přestupek porušení kauce? Od kterého okamžiku se vazba stává týráním? Julian Assange byl cíleně psychologicky ze strany Švédska, Anglie, Ekvádoru a USA týrán. Nejprve zcela svévolným vedením procesu. Vedení řízení ze strany Švédska, s aktivní pomocí Anglie, bylo zaměřeno na to, aby se dostal pod tlak a zůstal uvězněn na velvyslanectví. Švédsku nešlo nikdy o to, dopátrat se pravdy a těm ženám pomoci, nýbrž dostat Assangeho do kouta. Jedná se o zneužití soudního řízení, které má dostat člověka do pozice, kdy se už nemůže bránit. Toto trvalé zneužití státní moci způsobilo u Assangeho enormní stavy stresu a strachu a zanechalo měřitelné kognitivní a neurologické škody. Navštívil jsem Assangeho v květnu 2019 v jeho cele v Londýně spolu se dvěma světově respektovanými lékaři, kteří jsou specializováni na forenzní a psychiatrické vyšetřování obětí týrání. Diagnóza obou lékařů byla jednoznačná: Julian Assange vykazuje typické symptomy psychologického týrání. Pokud nebude vzat co nejrychleji v ochranu, je třeba počítat s rychlým zhoršením jeho zdravotního stavu až k smrti.    Když už seděl půl roku v Anglii ve vydávací vazbě, zastavilo v tichosti Švédsko v listopadu 2019 najednou řízení proti Assangemu. Po devíti letech. Co se stalo? Skoro deset let švédský stát stavěl Assangeho cíleně na pranýř jako sexuálního zločince. Pak najednou zastaví řízení se stejným argumentem, jako to udělala státní zástupkyně v roce 2010 po pěti dnech: Výpověď ženy je sice důvěryhodná, ale nejsou k dispozici žádné důkazy o trestném činu. Je to neuvěřitelný skandál. Ale ta časová shoda není náhodná. 11.listopadu byl zveřejněn oficiální dopis, který jsem dva měsíce předtím předal švédské vládě. V tomto dopise jsem vyzval švédskou vládu, aby v 50 bodech vysvětlila, jak souvisí její vedení vyšetřování s lidskými právy. Jak je možné, že se tisk všechno dozvěděl, ačkoliv je to zakázáno? Jak je možné, že podezření bylo zveřejněno, ačkoliv se výslech ještě vůbec nekonal? Jak je možné, že tvrdíte, že šlo o znásilnění, ačkoliv postižená žena s tím nesouhlasí? V den zveřejnění jsem dostal ze Švédska strohou odpověď: Vláda nemá k tomuto případu žádné další připomínky.   Co ta odpověď znamená? Je to přiznání viny. {/mprestriction}  Z rozhovoru na webu republik.ch přeložil Miroslav Pavel.

Čas načtení: 2020-02-19 07:46:52

Jak bude vypadat svět po koronavirové infekci?

Epidemie koronaviru není ještě zdaleka za námi. Zajímavé je ale zamyslet se nad jejími dlouhodobými efekty. V současné chvíli podléhá v Číně nějaké formě omezení pohybu zhruba 500 milionů lidí. (Pomalu začíná dávat smysl počítat to na procenta z celého lidstva, což?) Jedna věc je ovšem epidemie sama – té se v dnešním článku věnovat nechci. Druhá její následky v dnešním propojeném světě. Jaké můžou být? Hrozí nedostatek důležitého zboží Ekonomicky tvoří Čína 12 procent globálního exportu, i když v posledních letech už tento podíl neroste. Jenom země EU dovezly roku 2018 z Číny zboží za 400 miliard eur. Jakýkoliv výpadek v produkci čínských továren nebo v práci přístavů se tedy musí poměrně rychle projevit nedostatkem určitých druhů zboží. Řekněme v řádu týdnů. V e-mailu z Číny, který jsem zachytil na Redditu a nemohu garantovat jeho pravdivost ani úplnost, se píše: „Prosím vezměte na vědomí, že současná situace v Číně povede k prodloužení našich dodacích lhůt a dostupnosti produktů. V tuto chvíli nemůžeme potvrdit žádné nové objednávky na rok 2020. Dodávky již sjednané budou opožděny o 10 až 12 týdnů, případně déle, v závislosti na tom, jak se bude vyvíjet současná situace s koronavirem.“ Už loni se ve Spojených státech – EU o tom moc slyšet nechtěla – dost často skloňovalo slovo decoupling, neboli opětovné oddělování zásobovacích řetězců od čínských výrobců. (A Forbes před tím varoval.) Pro Trumpovu administrativu je to politicky zajímavý projekt, protože případný přesun výrobních kapacit zpátky na americký kontinent by jistě jeho voliči z rust beltu ocenili. Druhá, z hlediska Washingtonu minimálně stejně důležitá motivace, je zkomplikovat Čínanům jejich mocenské ambice ve zbytku světa. Pro decoupling udělal koronavirus nejspíš daleko více než hlasité pošťuchování na nejvyšší úrovni, při kterém ani Čína, ani USA nechtěly zajít moc daleko. Poprvé za mnoho let hladkého fungování globální obchodní výměny existuje reálná možnost, že zavládne nedostatek důležitého zboží, například chemických surovin pro výrobu léčiv. I firma Apple pochybuje o tom, že se jí po výpadku výroby iPhonů v čínské továrně Foxconn podaří dosáhnout plánovaných tržeb. A někteří výrobci aut jsou nuceni se popasovat se skutečností, že jejich továrny stojí právě v „zavřeném“ velkoměstě Wu-chanu. Otázka je, k jakému druhu evolučního tlaku na trhu to povede. Lépe se budou mít ty firmy, které se stihly aspoň trochu předzásobit. Kdo příliš spoléhal na just-in-time delivery, může toho zpětně litovat. Tenhle druh optimalizace až na hranu často tlačí manažeři kvůli „katování kostů“, aby se mohli pochlubit před akcionáři, že nikde nic zbytečně neleží ve skladech. Jenže v nouzi je lepší, když máte rezervy, než když fungujete jako průtokový ohřívač. Výroba samotná je dnes hodně automatizovaná, hodně produktů projde výrobní linkou bez toho, aby se jich dotkla lidská ruka. Kdyby šlo jenom o výrobu, hodně továren by mohlo fungovat skoro bez lidí. Lidská pracovní síla se koncentruje spíš na samotném konci – kontrola kvality, balení, logistika. Tam se ta současná čínská karanténa projeví největšími problémy. Kdo tyhle procesy dokáže aspoň trochu automatizovat, bude mít zase výhodu. Je možné, že uvidíme tlak na to, nasadit roboty i do balení a expedice. No a konečně tu máme téma cestování a vůbec toho, co všechno se odehrává v reálném světě a co virtuálně. Letecký provoz v Číně prudce poklesl a doufám, že se jednoho dne dočkáme vyčíslení, jestli epidemie koronaviru měla na počet pasažérů větší účinky než aktivity příznivců Grety Thunbergové zvané flygskam. (Snad se v tom nikdo neinspiruje!) Obchodní setkání se přesouvají online, školní vyučování také. Je možné, že už tam zůstanou i po odeznění epidemie. Zajímavá historická paralela – nic nebránilo kolem roku 1900 nějakému masivnějšímu nástupu žen do moderního pracovního procesu. Vzdělání měly, ruce a nohy měly, jen jít do kanceláře (nebo i do fabriky). Jediná skutečně silná bariéra byla ta, že se to nikdy nedělalo, zvlášť v hodně konzervativních společnostech, jako byla ta britská. Ale když vypukla první světová válka, začal být v bojujících státech takový nedostatek mužů, že společenské tabu padlo skoro přes noc. Válka skončila za čtyři roky, ale od sociálních změn, které způsobila, už nebylo cesty zpět. Podobně bych čekal, že i dnešní situace přinutí některé firmy, školy atd. uvažovat nad tím, jak maximum své činnosti realizovat na dálku, po internetu. Nejvíc samozřejmě v Číně, ale odtamtud se to bude šířit. Nevím ale, jestli z toho mám mít radost. Dlouhé dojíždění je sice ubíjející, ale na druhou stranu, pokud se i škola nebo práce postupně přestěhují do virtuálního prostoru, kdy a kde ještě potkáte živého člověka? Nepovyšujme zaslepenost na společenskou normu Na začátek druhého tématu, kterého bych se chtěl dnes dotknout, se ještě musím vrátit na Twitter. Můj poslední článek narazil na nesouhlas Ivana Pilipa, který se vyjádřil k „článkům tohoto typu“ ještě o něco obecněji. Pominu-li formulaci podrývání důvěry, která mi trochu nahání husí kůži (vnímám ji totiž dost podobně jako podvracení republiky z totalitních dob), mám za to, že jde o zásadní nepochopení toho, jak demokracie a svobodná společnost obecně fungují. Respektive toho, co je jejich skutečně silnou stránkou. Demokracie sama o sobě neprodukuje nijak důvěryhodné politiky ani instituce. Zvolit lze libovolného pablba, ten si s sebou do úřadu může přivést další pablby jako věrné podřízené; a v různých vězeních světa sedí dost politiků, kteří byli do své funkce řádně zvoleni a následně se začali věnovat kriminální činnosti. Demokracie není dokonce ani garantem hospodářské prosperity. Taková Itálie je demokratický stát a stagnuje, Čína nikoliv a rostla nonstop po celou generaci. Co ale demokracie má a autoritářské režimy nemají, je právě ta možnost projevit veřejně nedůvěru vůči mocným lidem, institucím i různým rádoby svatým principům, aniž by vás za to stihl trest. Nebo by aspoň měla mít. A tím pojmem trest nemyslím jenom trest podle trestního zákoníku, ale i různé jiné tresty, třeba vyhození z práce. Kverulanti všeho druhu fungují v demokraciích jako imunitní systém, který se snaží zabránit tomu, aby průseroví jedinci, struktury či ideologie zatáhli zemi někam, odkud už není návratu. Čím více bude jejich činnost omezována, tím větší riziko, že další generace bude nucena řešit neřešitelné problémy – kterým se přitom dalo předejít, kdyby se zaslepenost nepovýšila na žádoucí společenskou normu. I demokratické státy mají někdy tendenci zabíhat nepříjemně blízko ke hraně represe vůči nežádoucím myšlenkám. Abychom nechodili na jiný kontinent, tak současný nepotěšující stav Švédska je dán mj. tím, že kolem kritiků azylové a migrační politiky byl svého času zbytkem tzv. slušné společnosti vybudován sanitární kordon – nikdo se s nimi nebavil, protože Švédsko je přeci vstřícná, světu otevřená humanitární velmoc (pojem hlásaný tehdejším ministrem zahraničí Carlem Bildtem). Teprve tlak reality přiměl švédskou vládu na konci roku 2015 k tomu, aby prudce zařadila zpátečku. I potom trvalo zbytku politické scény ještě pět let, než se začali se Švédskými demokraty aspoň opatrně bavit. Nemohli si aspoň část těch dnešních problémů ušetřit, kdyby nenechali svoje kritiky dlouhá léta mluvit do hluché zdi? Toť se ví, že mohli. (Ejhle, článek z Respektu na podobné téma.) Sousední Dánsko si taková šílená tabu neukládalo a dnes je na tom o dost líp. Ono, když už to rozebíráme, na tento druh krátkozrakého myšlení se dá dost běžně narazit i mimo státní sféru, u soukromníků. Je to obecně lidský problém: snaha zachovat si tvář i v situacích, které jsou ve skutečnosti ztracené. Dovolte mi zde ocitovat něco z dosud nevydaných Zapomenutých příběhů 3, které právě procházejí sazbou. Perfektně se to sem hodí. „Vedení firmy nechtělo o možné souvislosti se svítící barvou ani slyšet. Když vnitřní vyšetřování potvrdilo, že problém je skutečně v radiu, založil předseda představenstva výslednou zprávu do šuplíku. K jeho smůle se ovšem radioaktivita samotná uložit do šuplíku nedala a případů tedy přibývalo. V roce 1928 zemřel předčasně sám dr. von Sochocky, vynálezce svítícího ciferníku a jeden ze zakladatelů firmy. Ten sice nikdy žádné štětce neolizoval, ale dost často bral sloučeniny radia do rukou. Když jej záření udolalo, bylo mu 45 let.“ Změní koronavirus Čínu? Zpátky ke koronaviru. Čína je na tom z hlediska svobodného šíření informací mnohonásobně hůř než nějaké Švédsko nebo Německo. Co se zpráv týče, jsou tam nějaké ty oficiální kanály, a kromě nich už jenom divoká šeptanda na sociálních sítích. Jejich uživatelé přitom musejí počítat i s možností, že teď v krizi jim leccos projde, ale že někdy za půl roku, až bude po epidemii, si policie zmapuje jejich příspěvky zpětně a došlápne si na každého, kdo se moc odchýlil od stranické linie. Nebo aspoň na každého desátého, aby si to všichni ostatní v nějaké budoucí podobné situaci rozmysleli. Uživatelé tedy mají motivaci zůstat pokud možno anonymní – jenže anonymové zase nemají reputaci, kterou by mohli ztratit, tudíž můžou šířit úplně cokoliv. Nic moc situace, pravdy se nedoberete. Je přitom možné, že epidemii v dnešním rozsahu by se bývalo dalo zabránit, kdyby úřady nestrávily první měsíc a půl snahou problém udržet pod mediální pokličkou (dokonce i starosta Wu-chanu přiznal, že to byla chyba). Což je něco, co by se jim v zemi s nějakou kulturou svobody slova rozhodně nepodařilo. Teď je tedy skoro půlka národa pod různými formami úřední karantény, letadla přestávají létat a továrny vyrábět. Jste-li Číňan a pozorujete-li to všechno na vlastní oči a na vlastní riziko, dost možná vás napadne, že ten státní informační monopol může být ve svých důsledcích taky docela destruktivní. Zvlášť pokud jste vzdělaný Číňan, který už párkrát navštívil cizinu a zjistil, že jsou i jiné systémy. Samozřejmě zcela jiná věc je, jestli vám taková myšlenka k něčemu bude. Čínský státní aparát je dost silný na to, aby nepřipustil nějaké její rozsáhlejší rozvíjení. Ale malinko, malinko by to jeho postavení mezi lidmi přeci jenom nahlodat mohlo. Koneckonců i ten současný prezident je jenom smrtelník a nemá zatím absolutní moc. Třeba jej jednou vyhodí ze sedla nějaký větší pragmatik a třeba k tomu přispěje i koronavirus, malý kousíček dědičné informace, kterému je úplně jedno, kdo sedí na vrcholu mocenské pyramidy v Pekingu. Kéž by. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2020-02-15 09:25:03

Demokratka na Trumpově mítinku aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život

Aneb Jak přestat být příznivcem strany, ke které jste předtím patřili celý život. Před dvěma dny jsem narazil na článek psycholožky Karlyn Borysenko o tom, že jako mnohaletá registrovaná příznivkyně demokratické strany šla na Trumpův mítink a že se odtamtud vrátila se … zajímavými závěry. Včetně toho, že demokrati nemají šanci tyhle volby vyhrát. Článek sice vyšel na menším bočním webu velkého serveru medium.com, ale začal se šířit virálně (v současné době vrátí Google na zadání „trump rally borysenko“ na 90 tisíc výsledků). Přečetl jsem si jej a bylo mi jasné proč. Tak tedy, Karlyn Borysenko a její návštěva Trumpovy akce. Dejme jí slovo. Karlyn Borysenko: Jak jsem šla na Trumpův mítink a zjistila, že demokraté nejsou v roce 2020 připraveni „Když něco publikuji online, obvykle se to týká práce. Doufám, že mi prominete tento výlet stranou, protože si myslím, že my na levici se musíme poctivě podívat do zrcadla a promluvit si upřímně o tom, co se děje. Kdybyste mi před třemi lety řekli, že jednoho dne půjdu na Trumpův mítink, vysmála bych se vám a odpověděla bych, že něco takového se nikdy nestane. Dost možná bych to samé udělala ještě před třemi měsíci. Jak se tedy stalo, že jsem se ocitla v městě Manchester v New Hampshire mezi jedenácti tisíci Trumpovými příznivci? Věřte-nevěřte, začalo to pletením. Asi se vám nezdá, že by zrovna pletení bylo extra politickou aktivitou, ale to by byl omyl. Hodně lidí, kteří pletou, se angažuje v sociální spravedlnosti a rádi mluví o tom, jakou revoluční roli sehrálo pletení v naší kultuře. Jako někdo, kdo plete jenom občas, jsem tomu nikdy nevěnovala zvláštní pozornost. Pletu proto, abych se uvolnila a zapomněla na stresy každodenního života, ne proto, abych se do nich nořila ještě více. Ale pokud máte Instagram a pletete, nedá se tomu uniknout. Začalo to asi před rokem, když gangy bojovníků za sociální spravedlnost začaly pronásledovat každého, kdo se striktně nedržel jejich ideologie. Stohlavé davy šikanovaly a terorizovaly lidi kvůli úplným banalitám. Na jednoho muže se sesypalo tolik agresivních útočníků, že se nervově zhroutil a skončil v nemocnici, kde jej hlídali, aby nespáchal sebevraždu. To nebylo v pořádku a když jsem viděla, kolik žluči dokážou rozlít ti, se kterými jsem stála na stejné politické straně, byl to pro mě otřes. Víte, byla jsem přesně ten typ demokrata, který považoval každého Trumpova voliče za rasistu. Byli to pro mě strašní (a opovrženíhodní) lidé a věnovala jsem hodně úsilí tomu, abych eliminovala jejich hlasy z míst, kde jsem se vyskytovala. Ty, kdo jen opatrně vyjádřili podporu Trumpovi, jsem mazala ze seznamů přátel a blokovala je. Hodně jsem se dívala na MSNBC, byla jsem přesvědčena, že všechno, co dělá, je strašné, že nenávidí každého, kdo není heterosexuální bílý muž, a že na něm není nic dobrého. Ale když jsem uviděla, jaké množství nenávisti vychází od levice v malé komunitě lidí, kteří rádi pletou, začala jsem o všem pochybovat. Začala jsem narušovat svoji bublinu tím, že jsem popřála sluchu hlasům, o kterých jsem si myslela, že se s nimi nemohu shodnout. Chtěla jsem porozumět jejich perspektivě a myslela jsem si, že se mi potvrdí myšlenka, že jsou naplněni nenávistí ke každému, kdo není jako oni. Ukázalo se, že to tak není. Čím více hlasů mimo levici jsem poslouchala, tím více jsem docházela k poznání, že to nejsou špatní lidé. Nebyli to rasisti, nacisti ani zastánci nadřazenosti bílé rasy. Naše názory na společenské a ekonomické otázky se lišily, ale odlišnost názorů ještě neznamená, že vaši oponenti jsou zlí. A dokázali své názory podpořit argumenty, na rozdíl od pokřiku, který jsem slyšela ze své strany politického spektra. Zjistila jsem, nebo spíš znovu zjistila, že existuje hnutí #WalkAway (hnutí bývalých příznivců demokratické strany, pozn. MK). Už jsem o nich slyšela dříve na MSNBC, kde mi řekli, že je to podvod plný ruských robotů. Ale pak jsem začala potkávat skutečné lidi, kteří dříve byli demokraty a rozhodli se odejít, protože už nedokázali snášet způsob jednání levice. Dívala jsem se na setkání, která uspořádali s různými menšinovými komunitami (vše dostupné v plné délce na YouTube) a viděla jsem klidnou, racionální debatu lidí různých ras, původů, orientací a životních zkušeností. Přidala jsem se k jejich facebookové skupině a každý den na mě vyskakovaly příběhy, ve kterých lidé popisovali, proč skončili s Demokratickou stranou. Nebyl to podvod. Ti lidé nejsou ruští roboti. A hlavně, byl to závan svěžího vzduchu. V téhle skupině neexistoval žádný univerzální konsensus – někteří jsou Trumpovi příznivci, jiní ne – ale mluvili spolu a sdíleli svoje názory bez řevu, hněvu a snahy smazat toho druhého ze sítě. To už jsem pochybovala o všem. Kolik falešných příběhů mi „prodali“? Co když druhou stranu vnímám zkresleně? Je opravdu možné, že by půlka země byli rasisti? Není ta nenávist k Trumpovi spíš diagnóza, a nejsem jedním z pacientů? A ta největší otázka zněla takto: opravdu nenávidím Trumpa tak, že bych přála téhle zemi krach jako trest pro něj a pro jeho voliče? O nějakou dobu později přišel čas primárek a New Hampshire je plné politiků, kteří se ucházejí o naše hlasy. Viděla jsem skoro všechny kandidáty za demokraty osobně a skoro u všech zní jejich poselství stejně: hrůza a zkáza, nejenom co se Trumpa a jeho osobních slabin týče, ale s velkým zdůrazněním, že tahle země je příšerně rasistická. Věřím tomu, že v naší zemi máme ještě nedořešené rasové záležitosti. Věřím, že každý by měl mít stejný přístup k příležitostem a že nikdo nemá menší nebo větší hodnotu než někdo jiný. Ale i když tragédie v Charlottesville byla způsobena skutečnými rasisty a nacisty a zastánci nadřazenosti bílé rasy, začala jsem chápat, že tyhle nálepky k většině lidí, kteří podporují Trumpa, nesedí. I přesto jsem váhala, jestli mám jít na jeho mítink. Myslím si, že jeho přístup k věcem není hoden prezidentského úřadu. Jeho Twitter mě vysloveně štve. Nesouhlasím s mnoha jeho politickými kroky. Stejně jsem ho ale chtěla vidět na vlastní oči. Nebudu vám lhát, byla jsem nervózní, a tak jsem začala na známějším území, v živé show MSNBC, která se konala nedaleko od Trumpova mítinku. Rozhodla jsem se, že si vezmu červenou čepici, ale s trochu upraveným nápisem: „Udělejte svobodu slova zase velkou“, což je můj protest proti cancel culture (kultura mazání lidí a rušení akcí, pozn. MK). Dokonce jsem se vyfotila i s moderátorem MSNBC Arim Melberem, jen tak pro legraci. Víte, co je zvláštní? Zrovna tuhle čepici si lidi interpretují úplně jinak. Když jsem ji měla na hlavě mezi levičáky, vykládali si to tak, že útočím na pravici. Mezi pravicí si zase myslí, že tím narážím na levici. Je to docela zajímavá připomínka toho, jak moc naše předsudky hrají roli ve vnímání světa. Na tom natáčení MSNBC jsem prohodila pár slov s různými lidmi a řekla jim nenápadně, že zvažuji návštěvu Trumpova mítinku. Jejich první reakce byl opravdový strach o mé bezpečí. Nikdy předtím jsem od tolika neznámých lidí nedostala tolik upřímně míněných rad, co nemám dělat. Jedna žena mi řekla, že tam se schází jen ta nejhorší spodina. Jiný muž mi řekl, že na Trumpově srazu se stal terčem nějakých svalovců. Ještě jiná žena mi nabídla svůj pepřový sprej. Všem jsem jim řekla, že budu opatrná a že vypadnu, jakmile by se začalo něco dít. Tihle lidé ovšem nevěděli, že nejsou jediní, kdo mají strach. Někteří z mých pravicových přátel online vyjádřili obavy, ale ne proto, že by se báli toho, co provedou účastníci mítinku. Báli se toho, že na účastníky někdo zaútočí! Bylo to jen jeden den poté, co nějaký muž vjel na Floridě autem do stanu, kde republikáni registrovali své příznivce k volbám, a panovala obava, že by se to mohlo stát znovu, nebo že přijedou autobusy s Antifou z Bostonu. Právě tak, jako jsem uklidňovala ty na levici, i pravicovým kamarádům jsem řekla, že se nic dít nebude a že v New Hampshire žádnou Antifu nemáme. Nemůžu ale zapřít, že to ve mně trochu hlodalo. Když se o vaše bezpečí bojí všichni, začnete přemýšlet nad tím, jestli nemají pravdu. Zároveň to pro mě ale byla další motivace jít, protože jsem viděla, že obě strany se vnímají stejně: každá se bojí toho, co je ta druhá zač a čeho všeho je schopná. Kdyby se navzájem mohly aspoň na chvíli vcítit do té druhé, možná by pochopily, že toho neví více, než ví. Hodinu a půl předtím, než se měly otevřít brány, jsem dorazila na místo. Fronta už se táhla skoro dva kilometry od vchodu. Čekání jsem si krátila mluvením s lidmi okolo. Všichni na mě byli milí! Nikdo na mě neútočil, neobtěžoval mě a ani na okamžik jsem se nebála o své bezpečí. Byli to normální lidé ze všech koutů života. Potkala jsem veterány, učitele, živnostníky. Měli radost a těšili se. Jak jsme se tak spolu bavili, prozradila jsem, že jsem demokratka. „Skvělé! Jste vítána!“ Uvnitř panovala atmosféra jako na oslavě. Vlastně to působilo více jako rockový koncert než jako politická akce. Lidé se bavili, někteří tančili na muziku, která hrála z reproduktorů. Nikdy jsem něco takového na politických akcích nezažila. Ani za Obamy roku 2008 to nebylo takové. Dva dny předtím se na tom samém místě konala předvolební akce demokratů, kde jsem byla taky. Kontrast byl ohromný. Za prvé, Trump zaplnil celý stadion k prasknutí. Ačkoliv demokrati měli na místě všechny důležité kandidáty a rozdávali lístky zadarmo, tohle se jim nepodařilo. Trumpovi voliči působili soudržným dojmem. U demokratů publikum bučelo a pískalo na lidi, se kterými nesouhlasilo, a skupinky na sebe křičely navzájem. U Trumpa převažoval optimistický pohled do budoucnosti, demokrati byli depresivní. U Trumpa byli lidi hrdí na to, že jsou Američané. U demokratů se zdůrazňovalo, že naše země je rasistická skrz naskrz. Samozřejmě, Trump se bude vždycky sám předvádět v tom nejlepším světle. Vím, že lže. Dá se to dokázat. Ale síla jeho mítinku nebyla ve faktech a číslech. Byl to sraz lidí, kteří cítili, že někdo za ně bojuje. Najdou se lidi, kteří řeknou: „No jasně, že se tam cítí dobře, vždyť je to sekta.“ Ale myslím si, že to není pravda. Spousta lidí, se kterými jsem mluvila, viděla Trumpa kriticky. Některým se nelíbilo jeho vystupování. Jiní říkali, že by neměl tolik tweetovat. Sektáři svoje vůdce nezpochybňují. Lidé, které jsem tam viděla, nebyli nekritičtí, ale mysleli si, že klady převažují nad zápory. Nemilují ho proto, že by byl dokonalý, ale proto, že věří tomu, že stojí na jejich straně. Když jsem z mítinku odcházela, procházela jsem kolem tisícových zástupů lidí, kteří sledovali dění na stadionu zvenčí na velkých obrazovkách, protože už se nevešli dovnitř. A věděla jsem, že není šance, že by Trump v listopadu prohrál. Absolutně žádná šance. Myslím si, že je úplně jedno, koho demokrati nakonec nominují; Trump s ním vytře podlahu. Pokud mi nevěříte, běžte na jeho mítink a přesvědčte se sami. Nebojte, nic se vám nestane. V demokratických primárkách jsem hlasovala pro Peta Buttigiega. Myslím si, že pro tuto zemi by byl dobrý, a v budoucnu na něj možná ještě přijde řada. Ale přeregistruji se a už nebudu zapsaný volič demokratů, ale nezávislý. Odcházím od strany, u které jsem strávila dvacet let, a posedím si chvíli ve středu. Na obou stranách jsou extrémy, které mi vadí, ale zároveň věřím, že velká většina lidí je v podstatě slušných a chtěli by pro svoji zemi to nejlepší, jenom se neshodnou, jak toho dosáhnout. Ale dokud se navzájem nezačneme vnímat jako lidské bytosti, nedokážeme tu trhlinu zacelit. Odmítám být součástí téhle polarizace. Odmítám nenávidět lidi, které neznám, jen proto, že hlasovali jinak než já. Pokud se má tahle země uzdravit, musíme se zase sblížit, ne se od sebe odtahovat. Myslím, že demokraty čeká v listopadu velké fiasko a myslím, že většina z nich bude naprosto šokována, protože existují v sociálních bublinách, které neodrážejí širší realitu. Doufám, že je to probere a že se dokážou kriticky podívat sami na sebe a zeptat se, jak to, že to dopracovali až sem. Třeba pak začnou poslouchat. Spíš o tom pochybuji, ale doufat můžu vždycky.“ Destruktivní boj o ideologickou čistotu Tolik autorka. Když jsem tento článek nasdílel ještě v anglickém originále na Twitteru, reakce byly různé. Jeden uživatel třeba napsal, že mu to přijde moc pozitivní, jako by to byla propaganda napsaná na objednávku, a začal uvádět příklady toxického chování ze strany republikánů. Článek má určitě trochu naivní tón, ale myslím si, že jako propaganda zamýšlen není. Časem určitě autorka trochu zkoriguje svůj pohled, až potká pár protivných lidí z druhého břehu. Nicméně jeho celkové vyznění na mě působí spíš jako tato scéna ze slavného filmu Shawshank Redemption. Nesmírný pocit úlevy z toho, že jste konečně utekli z místa, které pro vás bylo peklem. I když jste se přitom museli proplazit půlkilometrovou trubkou plnou tekutých sr…, víme Co tím přesně myslím? Autorka naráží na dění v komunitě věnující se pletení, což je něco, o čem jsem svého času psal, ale jinak jsem tomu nevěnoval moc pozornosti. Její článek mě přiměl se k tomuto tématu vrátit a prozkoumat jej trochu podrobněji. Vůbec se nedivím, že Karlyn Borysenko tak slaví svůj úspěšný útěk, protože pod náporem aktivistů situace v „pletací“ komunitě vygradovala do naprostého záchvatu maoismu. Tak šíleného, že to před pár týdny velmi kriticky zpracovala BBC. Když už jako progresivci ztratíte sympatie u BBC, je to fakt špatné. Stejně tak vám doporučuji si přečíst článek, který napsal hlavní autor pořadu Gavin Haynes pro server Unherd. Původně jsem toto téma chtěl nějak rozsáhle komentovat sám, ale Haynes to vystihl daleko lépe, než bych dokázal já. Boj o ideologickou čistotu je strašná a destruktivní věc, která už nemá nic společného s morálkou, spravedlností nebo slušností, i když se jimi velmi ráda zaklíná. Blíž má spíš ke stalinským monstrprocesům nebo gilotinovému teroru po francouzské revoluci, včetně toho, že se časem obrací proti svým iniciátorům. Zrovna případ Nathana Taylora, pletaře, který tu věc rozjel, aniž by nejspíš čekal, do jak obludných rozměrů naroste – a kterého také o pár měsíců později důkladně semlela – mi poněkud připomíná nejhorší chvíle dvacátého století. Ovšem sehrané amatérskými herci nedisponujícími skutečnou silou státní moci, jako černá internetová fraška bez reálného popraviště na konci procesu. Doufejme, že tu moc nikdy do rukou nedostanou. Mimochodem, reportér Haynes kontaktoval dvacet nejvíc aktivních šikanujících jedinců s tím, že by rád, aby o své činnosti promluvili do pořadu BBC. Žádný na to nepřistoupil, někteří si jej okamžitě zablokovali. Dobrá zkušenost: nenacházejí-li se tito jedinci zrovna v bezpečí davu, nejsou až tak sebejistí, snad se i trochu bojí. Koneckonců nastolili dost pekelný standard zacházení s jinými lidmi, tudíž musejí někde v koutku duše očekávat, že jednoho dne se pomyslné karmické kolo otočí proti nim. (Tím nechci říci, že bychom jim my ostatní měli dělat to samé!) Tenhle poznatek se může někdy v budoucnosti docela hodit, vyvstane-li v nějakém konkrétním případě nezbytnost, hm, protiofenzivy. Český jazykový prostor je moc malý na to, aby tu vznikly opravdu tisícihlavé šikanující davy, ale pokud se toto dokázalo odehrát i v nepočetné skupině lidí, kteří rádi pletou a dávají své vzory na Instagram, může se to jednou stát i zde. Malý odkaz na závěr: relevantní článek z minulosti, jeden z prvních, který jsem napsal do Neviditelného psa, a na který jsem dodnes vcelku hrdý. {loadmodule mod_tags_similar,Související} Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.

Čas načtení: 2024-04-01 20:30:00

Myšlení jako riziko. Je to návykové a špatně se přestává

Nabádají nás k tomu nejpozději od školního věku: „Mysli! Kdy už konečně začneš myslet?“ Někteří z nás pak vyhoví a opravdu začnou, aniž by tušili, že je to návykové. Jak totiž jednou začnete myslet, není snadné přestat. Přitom většinou nejde o to, že byste vymysleli teorii strun nebo něco podobného.

Čas načtení: 2024-04-03 08:33:00

Naše divoké dědictví

Naše divoké dědictví je další působivou faktografickou knihou německého autora, Petera Wohllebena, jenž je známým ochráncem přírody, pracuje a vyučuje v Lesní akademii v německém Eifelu, zasazuje se o obnovu pralesu, vystupuje v televizních pořadech a píše knihy týkající se lesa a ochrany přírody. Už od první stránky vás zaujme svým širokým záběrem; ani se nebudete chtít od knížky odtrhnout. (Mne hned lapil u prvních odstavců při přirovnání stromů k sociálním bytostem – viz níže) Knihu lze pojmout jako souhrn bohatých informací o přírodě, stejně jako o nás samotných Jak se stavíme ke světu a k celému ekosystému. V podstatě je zprávou o našich instinktech, jež silně ovlivňují naše chování. Nejednou převládají právě ty, které jsou s námi už od pravěku a jež jdou v kumulaci u tak silné populace ve výsledku paradoxně proti nám. V poměru téměř osm miliard lidí versus jedna Země ohrožují naší existenci. Námi svět nekončí. I v minulosti proběhly různé katastrofy, které však – a to je podstatné – vždy ovlivnily tehdejší život a podnítily existenci nějakých nových nebo odlišných forem. Nabízí se otázka, pokud nic nezměníme, kam nakonec bude směřovat naše budoucnost? Jedna z nejhorším katastrof, zmiňovaná jako příklad, proběhla před dvěma miliardami let a zapříčinila úhyn asi 99% tehdejšího veškerého života. Mohly za to sinice, které vynalezly fotosyntézu, “při kterých se oxid uhličitý a voda za působení slunečního světla přeměňují v cukr. Tento geniální kousek zpřístupnil drobným tvorečkům prakticky neomezené zdroje výživy. Kyslík jakožto vedlejší produkt fotosyntézy je extrémně agresivní plyn a byl tehdy pro téměř všechny živé tvory životu nebezpečný.” Ve své historii byl rovněž člověk mnohokráte na pokraji vyhynutí Stále dokola musel bojovat o přežití a potravu… Lidstvu se postupně podařilo najít způsoby, jak překonat mnoho těžkostí, jak obdělávat pole, zvýšit produktivitu, zjednodušit si život… Populace na Zemi se zmnohonásobila, stejně tak narostla spotřeba a nároky stále rostou. Nicméně: „Nezměníme-li strategii, příroda časem experiment jménem lidstvo ukončí,“ uvádí ve své knize Peter Wohlleben. Neznamená to však, že bychom zcela vymřeli, jen se populace prudce sníží na únosnou mez, dodává. Je to jen člověk, kdo je rozpínavý a nenasytný? Co takhle stromy? Překvapuje vás to? Ty jsou Peterem Wohllebenem popisovány jako „početná skupina sociálních bytostí“, jež si „bezohledně nárokuje životní prostor a proměňuje ho natolik, že z něj mizí opovážlivé množství fascinujících živočišných druhů.“ „Nosorožcům, slonům i řadě dalších nezbývá než se dát na ústup a plošně vymírají.“ Avšak: „Jeden z rozdílů mezi stromy a lidmi spočívá v tom, že stromy s pomocí hub, bakterií, hmyzu a tisíců dalších druhů budují stabilní ekostystémy, které se brání výkyvům a dokážou vytvořit poměrně neměnné podmínky  přinejmenším na mnoho tisíciletí  (…) My naproti tomu vyčerpáváme planetu takovým způsobem, že naše životní podmínky se i při optimálním klimatu neustále zhoršují a naše ekologická nika se zmenšuje. Proměny jsou naprosto normální jev, jenže jejich současné tempo přesahuje síly většiny druhů včetně nás samých.“ Při čtení se ve mně střetávaly dva rozdílné pohledy Na jedné straně pocit, jak jsme jako lidstvo důležití; naše technologie jdou kupředu rychleji než evoluce, než vývoj našich mozků, jimiž bychom dokázali včas pochopit, zpracovat a rozhodnout, jak naložit s negativními ekologickými dopady. Na druhé straně je evidentní, jak jsme v tom shluku všeho kolem vlastně stejně tak nepodstatní. Vnitřně si uzurpujeme pohled vlastních neomezených hranic, co vše bychom mohli dokázat, kam až je možné zajít… A přitom ani my samotní nejsme nekoneční. Jednou (pokud ne jinak) umřeme na stáří, sic se snažíme najít způsoby, jak žít co nejdéle. Copak je na světě nějaký živý organismus, který by mohl být inspirací pro dlouhověkost? „Proč se vlastně lidé nemohou dožívat neomezeného věku? Zní to banálně, každá tkáň se koneckonců časem opotřebuje, kůže i jiné orgány včetně mozku stárnou, až jednoho dne vypovědí službu. Přesto je celá věc otázkou strategie, protože se na to jít i jinak, což vidíme třeba u stromů. Ty čistě teoreticky nemohou zemřít stářím, mají totiž na rozhodujícím místě cosi jako pramen mládí: je jím kambium, dělivé pletivo mezi dřevem a kůrou. Tenoučká průsvitná vrstvička vylučuje dovnitř buňky dřeva a ven buňky lýka. Pokračuje v tom neúnavně, bez ustání, každé vegetační období. Každý strom tak rok od roku sílí – dalo by se dokonce říct, že strom, který netloustne, umírá. Obry říše rostlin tak neudolává stáří, nýbrž neblahé události, které přináší život, takže během desetiletí a staletí přibývá nemocí a nehod. Zranění způsobená zvěří nebo padajícími sousedy uvolňují cestu dřevokazným houbám…“ Můžeme něco udělat? Většina z nás si je vědoma trendu ekologického myšlení současnosti. Přijímáme skutečnost, že je potřeba se v lecčems omezit, jít proti našim původním instinktům. Vznikají různá nařízení, požadavky, ale stejně tak jsou s tím spojené určité kompromisy a obchod. “Chceme-li zkrotit své instinkty, musíme buď pomocí odměn vyvolat pocity štěstí, nebo pomocí trestů vyvolat strach,” říká Peter Wohlleben. Druhou možnost představují zákony, která nás nutí jít proti našim instinktům nátlakem. Faktem je, že některá taková nařízení vnímáme do naší svobody nepříjemně zasahující, nejednou až nesmyslná. A bráníme se. K jedněm z reakcí patří, proč se máme ohledně skleníkových plynů vůbec nějak omezovat, když tu jsou státy jako Čína nebo Indie, které jich produkují mnohonásobně víc? Máme tedy snad se vším přestat a říkat si: ono to nějak dopadne? Je to zodpovědný přístup k budoucím generacím? Těch otázek přichází celá řada a na většinu z nich nejspíš ani neexistuje přímá odpověď, která by vedla ke stoprocentnímu úspěchu a spokojenosti. Tak se stává Naše divoké dědictví knihou v prvé řadě plnou poznatků, zajímavých a důležitých impulzů, jež primárně vedou právě k tomu, abychom se zamysleli nad důsledky jednání v naší společnosti a nezůstali lhostejnými. Ale pozor – není to kniha výčitek, co všechno člověk pokazil. Přináší informace, abychom pochopili, proč a co se kolem nás děje. A snad nás to tak přimělo změnit vzorce chování. Leccos v životě děláme automaticky, protože to považujeme za normální a jediné možné, aniž bychom si položili otázku, nejde-li to i nějak jinak. Jsme lidé, stejně jako jsme také zvířata “Když konečně akceptujeme, že stále ještě tvoříme součást přírody, že jsme v jádru nadále zvířata, podléhající týmž pravidlům hry jako všichni ostatní tvorové, můžeme pomalu sestoupit z trůnu a trochu se porozhlédnout, jak to dělají ostatní. Egoismus a důsledné využívání životního prostoru nejsou v principu nic negativního, dokud nevedou k likvidaci základních podmínek pro vlastní přežití. Našimi učiteli by v tomto ohledu mohly být stromy. Už v minulosti ukázaly, že se nijak nezdráhají vyhubit velké býložravce, aby ochránily vlastní potomstvo a proměnily step vzniklou po době ledové v les. Rozhodujícím slovem je tu “proměnily”, stromy totiž životní prostor prosazováním vlastních zájmů nezničily: když spolu s miliony dalších druhů vytvořily lesy, naopak ho dokonce ze svého hlediska zlepšily. (…) Vezměme si tedy můj oblíbený druh – možná už tušíte – , totiž buk. Ani buky by samy les nevytvořily, jsou nicméně jeho důležitou součástí. Ale především jsou sociální, vzájemně se podporují, pomáhají slabým a nemocným, vychovávají potomstvo, vyvíjejí společné strategie, mění lokální klima ve svůj prospěch a spolu s ostatním lesními obyvateli stále zlepšují svůj domov. Kdyby uměly mluvit, jeden pojem by v jejich slovní zásobě dozajista chyběl: egoismus. (…)” Pokud my, lidé, se budeme stále chovat tak, jak nám velí instinkty z doby kamenné, a nepřestaneme ničit svou ekologickou niku, regulace se chopí příroda, což může vést k dost náhlému konci tohoto typu civilizace. Za sebe mohu knihu Naše divoké dědictví vřele doporučit. Už i proto, že ji brzy začnu číst podruhé. Těch informací je v ní skutečně mnoho a některé souvislosti na sebe navazují, proplétají se postupně i v pozdějších stránkách. Navíc je psána velmi čtivě; je těžké se od ní odtrhnout. Třeba i proto, jak pojímá všechno kolem nás i z jiného úhlu pohledu, či do hloubky: Podíváte se na svou tvář a vzpomenete si třeba na trudníky. Díváte se na stromy a vybavíte si na rodinu a tak dále. Autor se zde rovněž opírá do společenských zřízení nebo do katolické církve. Připomenete si některé informace, které znáte, a přidáte mnoho dalších. Je to kniha, kterou určitě nechcete jen letmo přelétnout a odložit, ale po prvním přečtení, až si nějak v hlavě utřídíte fakta, se k ní určitě (stejně jako já) rádi vrátíte, abyste ji mohli zažít už s určitou dávkou předchozí zkušenosti. Nemusíte se vším s autorem souhlasit, můžete mu ale dovolit, aby vám sdělil vše, s čím můžete dál pracovat. Peter Wohlleben, Naše divoké dědictví, nakladatelství Kazda, 2024 MB

Čas načtení: 2020-12-07 12:57:57

Mladí autoři uchopili staré české pověsti a báje a převyprávěli je po svém v L3g3ndách

Staré české báje a pověsti se staly stále inspirací pro mladé autory. Nastupující generace spisovatelů žánrové literatury se pod vedením spisovatele Leoše Kyši, známého spíš svým pseudonymem František Kotleta, pustila do vlastního zpracování starých příběhů. Výsledek nedávno zamířil do knihkupectví pod názvem L3g3ndy. Z antologie mladých autorů, kterou vydalo nakladatelství Epocha, přinášíme ukázku. Ze starých příběhů se rodí nové. A stejně je tomu i u této knihy. Staré příběhy českých legend uchopili nejmladší autoři české fantastiky po svém. Vážně, romanticky, humorně i s varujícím podtextem. Ze spojení starého a nového tak vznikly L3g3ndy, které znovu uvedou v život příběhy o Bivojovi a kanci (tedy vlastně Kanci), Golemovi, pražském Orloji, nikdy nekončící Dívčí válce, ale i ty méně známé, jako jsou Železný muž či příběh zakleté dívky z ulice V Tůních.   Ukázka z knihy: Valerie Šťástková: Deset kostlivců Lilo už čtvrtý den a mně z toho běhal mráz po zádech, jen jsem se přiblížila ke dveřím nebo k oknu. Podívala jsem se na hodinky, kde na mě jako kletba svítili tři kostlivci. Hodinky jich vždycky ukazovaly víc, když si počasí venku vysloveně hrálo na Prší, prší, jen se leje. „Pitomej déšť,“ zanadávala jsem, otevřela na iPadu Spotify a pustila si jeden ze svých oblíbených lo-fi playlistů. Zvýšila jsem hlasitost, abych přehlušila liják a taky aby mě to nakoplo se konečně zvednout a začít něco dělat.      Nešlo ani tak o to, jak mě ty pitomý kapky nenechaly celou noc vyspat. Neměla jsem déšť ráda prakticky odjakživa. Když mi bylo šest, chvíli po tom, co jsem se konečně naučila trochu číst, jsem šla z knihovny a nesla si jednu ze svých prvních knih – Letopisy Narnie. Každou stránku jsem louskala snad hodinu, ale nemohla jsem se od toho odtrhnout. Asi jsem si tenkrát přála být Lucinka a najít dveře do jiného světa. Místo toho jsem cestou domů totálně promokla a druhý den skončila v horečkách. Myslím, že mi nikdy nebylo tak zle. Máma volala obden doktorům, ale žádný se mnou nechtěl přijít do styku. Řekli nám, že se prý na nachlazení neumírá nebo něco podobného… Moc si toho nevybavuju, byla jsem malátná a svět kolem sebe vnímala jen tak napůl. Vím, že táta spal vedle mojí postele, kontroloval mi teplotu a děsil mě pokaždé, když mě budil uprostřed noci, aby mi dal další léky. Přesto to trvalo dlouhých čtrnáct dní, během kterých jsem poprvé v životě na hodinkách viděla sedm kostlivců. Sedm! Nikdy jsem ve svém okolí neslyšela o nikom, kdo by jich měl víc než šest.      Oblékala jsem se, ale trvalo mi to. Šálu jsem omotala pevně kolem krku, nasadila roušku, vinylové rukavice a kapuci si stáhla hluboko do čela. Několikrát jsem se nadechla, než jsem se odvážila otevřít domovní dveře. Pitomej déšť, pomyslela jsem si znovu a pak vyšla ven.      V podzemce si nikdy nesedám, snažím se držet stranou ostatních a dávám pozor, abych se nikoho nedotýkala. Naštěstí to tak dělají skoro všichni, ale co kdyby náhodou. Jistota je jistota. Jednou jsem viděla starý film, kde lidi jeli metrem, holýma rukama se drželi madel, stáli těsně u sebe a povídali si bez roušek. Přišlo mi to divný, divně špinavý. Měli zvláštní svět.      Do školy jsem kvůli slejváku jela zase pozdě. Tenhle týden už potřetí. Dobrá práce, Simono. Pokukovala jsem po čase na telefonu, kde na mě v horním pravém rohu displeje vyskakoval červený vykřičník s novými zprávami ze státní aplikace O-Zprávy, vybranými pro moji věkovou skupinu. Kontrolovali, jestli jste si to přečetli. Nevím přesně jak, ale představovala jsem si to podobně jako na Messengeru. Jakmile jste to rozklikli, v nějaký vaší kolonce zapípalo upozornění „zobrazeno“, a když ne, mohl to být problém. Nebavilo mě to číst… Ale když si to člověk přečte ráno, má už po zbytek dne klid.      Mladý muž (28) zemřel při vyklánění se z okna, nerespektoval výstrahu Orloje.      Žena (26) nechala děti v kočárku bez filtru, ignorovala hlášení Orloje a vystavila svá roční batolata smrtelnému nebezpečí, děti převzala do péče sociální služba, žena byla poslána na vyšetření.      Teenageři (14, 16, 17) byli venku po setmění, Orloj hlásil nebezpečí mnohem dřív, než jeden z nich skončil se zlomenou nohou v nemocnici.      Depresivní věci, na který teď budu myslet, skvělý.      Na chvíli jsem se podívala kolem, abych zjistila, kde jsem. Do háje. Dveře se zrovna zavíraly – a já měla vystoupit. Mohla jsem je ještě zkusit otevřít, ale to by bylo nebezpečný kvůli virům a bakteriím a já trubka si sundala rukavice, aby se mi líp ovládal telefon. Ach jo. Takže jsem stála, koukala, jak se moje stanice vzdaluje, a musela prostě počkat. Když se vlak konečně znovu zastavil, rychlým krokem jsem vyšla z podzemky a zamířila ke škole. Šla jsem zkratkou, ale déšť mě stíhal všude. Vlhko se mi dostávalo pod kabát a já se radši ani neodvážila podívat na hodinky. Pitomej, zatracenej déšť, opakovala jsem si.      Do školy jsem přišla fakt pozdě. Učitelka se na mě ani nepodívala. Nikdo nic neřekl. Přesto se mi zrychlil tep a Orloj vystoupal na čtyři kostlivce. Uklidňovala jsem se snad hodinu. *  *  * O přestávce do mého boxu přišla Mirka: „Jsi v pohodě?“      „To ten déšť,“ odsekla jsem nevrle.      „No jasný.“      S Mirkou se známe už od školky, jsem fakt ráda, že mám člověka, jako je ona. Ve školce chodila do třídy Berušek a já do Lišek. Netuším, podle čeho nás dělili, ale měla jsem tehdy radost, že mě s mojí drobnou postavou zařadili zrovna tam. Lišky jsou přece silné, rychlé, a přitom tak roztomilé! Na předávání Orloje šly ale všechny třídy společně. Učitelky nás na školním hřišti seřadily do zástupů a já skončila vedle holky s dlouhým copem. „Ahoj! Já jsem Mirka,“ představila se mi hned. Pak přišli nějací lidé z ministerstva a všichni jsme museli být zticha. Stejně jsme po sobě pokukovaly a já jí pošeptala, že se jmenuju Simča. Pak nám rozdali letáčky a dlouho nám něco povídali. O Ministerstvu ochrany obyvatelstva, o tom, jak vládě záleží na každém z nás, na naší bezpečnosti a šťastné budoucnosti. Pamatuju si to spíš, až když jsem to viděla z oken jako starší, než když to říkali nám. Co si ale pamatuju, byla chvíle předání. Každý měl z té svojí řady vystoupit, dojít k pánovi s gumovými rukavicemi a rouškou, od kterého pak dostal hodinky. Potom se zařadil na konec. První šla třída Kuřátek, za ní Králíčků a Berušek, Mirka dostala hodinky dřív než já a já jí to skoro záviděla. Když přišla řada na mě, byla jsem děsně nervózní. Vysoký muž mě chytil za předloktí rukou v tlusté gumové rukavici a zahuhlal něco jako: „Tohle tě bude celý život chránit, maličká.“      „Měla by sis to dát někam usušit,“ probrala mě ze zamyšlení Mirka a ukázala na můj promoklý kabát. Souhlasně jsem zamručela.      „Hele, jednou to přestane, snad,“ pokusila se mě alespoň utěšit.      Pak se ale ozvalo zvonění, a tak šla do svého boxu. Já ještě rychle popadla promočený kabát, pověsila ho nad topení a taky se chtěla vrátit na svoje místo, když se ve dveřích objevila třídní Nevrlá. Boxy jsou od sebe sice z hygienických důvodů vzdálené na metr, takže dřív bych za nimi mohla zkusit nepozorovaně proklouznout, zatímco by si učitelka připravovala počítač, jsou ale po letní rekonstrukci poloprůhledné, takže bych vypadala spíš pitomě, než že by mi to výrazně pomohlo. Na svoje místo tak jdu zas trochu potupně pozdě, ale tentokrát už alespoň suchá.      Jako každý čtvrtek má Mirka plavání a já chodím do knihovny za školou. Mám to tu ráda. Je tu takové malé křeslo u okna, kde si můžu číst při denním světle z papírových knih a nekazit si oči. Venku pořád lilo a já se při tom snažila přelouskat přírodovědnou učebnici, která byla na to, že to byla učebnice, fakt zajímavá. Zrovna jsem četla o vosách. Jsou to predátoři a mají rády nektar. Taky mám ráda sladký, ale moc si ho nedávám… Vlastně jsem se to úplně odnaučila, protože je to nezdravý; když do sebe naláduješ tabulku čokolády na posezení, vyskočí ti na hodinkách jedna lebka navíc klidně na celý den. Ve škole jsem slyšela o klukovi, co se s někým vsadil o litr, že se bude sladkým cpát, dokud nebude mít sedm lebek. Vyhnal to na pět a pak mu v bance zablokovali kreditku, aby nemohl kupovat nic dalšího. Dali to vědět i do školy, takže dostal deset hodin tělocviku navíc a poloviční oběd na několik dní. A lidi si z něj nakonec dělali spíš srandu, než že by ho za to někdo uznával.      Dočítala jsem tu dvojstránku o vosách, když okno, u kterého jsem seděla, udělalo divný vrzavý zvuk. Skrrrrz. Vítr. Nějaký hňup nechal otevřené dveře do knihovny a do okenních tabulek se opřel průvan. Vstala jsem, abych staré velké okno pořádně dovřela, a skrz mokré sklo uviděla v dešti kluka. Procházel kolem knihovny, bez kapuce, bez deštníku, takovým tím tanečním krokem, jaký jsme s Mirkou předváděly samy doma na nový písničky. Ale to nám táhlo tak na deset. Vítr mu z vlasů udělal pomuchlaný cosi. Šlapal do louží a voda kolem něj stříkala na všechny strany. Copak je opilý? Na opilého šel ale příliš jistě. Zato se šíleně usmíval. Možná je to feťák. Nebo blázen. Učili jsme se o tom, co se může stát s lidskou myslí. Ale tyhle lidi zavírají, aby si neublížili. Nebo někomu. Když se člověk zblázní, Orloj o něm dřív nebo později ví a varuje před ním. Pro jistotu jsem se podívala na hodinky – jedna lebka, takže standard. Nepředstavoval pro mě nebezpečí. Zírala jsem na něj a on se blížil ke knihovně. Přes záda měl přehozený černý batoh – ten jsem poznávala, byla to značka, co vyrábí tátova firma. Hádám, že to bylo taky jediný místo, který ten kluk neměl promočený.      Uklidněná jsem si znovu sedla a začetla se do učebnice. Vosy si nejčastěji staví hnízdo na zemi v lesích, podél břehů vod a polních cest… Nikdy jsem po lese ani po poli nešla. A Vltava byla celá zastavěná, takže na ni člověk mohl koukat jen přes fakt tlustý skla.      Dveře do knihovny se najednou s hlasitým skřípotem rozletěly. Trhnutím jsem znovu zvedla hlavu od knihy. Byl tam. Ten kluk. Voda mu crčela z těla a boty duněly do ticha knihovny. Překvapilo mě, že se na něj nikdo ani nepodíval. Šel k policím s nápisem beletrie, vzal velkou barevnou knihu pod písmenem H, pak s ní došel k samoobslužnému automatu, a než jsem stačila ten divný výjev pochopit, byl zase pryč.      Zbyla tu po něm jen hromada louží a šlápot.      „Blázen,“ řekla jsem si a vrátila se k vosám. *  *  * Konečně přestalo pršet, ale vzduch se vlhkosti nezbavil a celodenní šero zrovna taky nepřispívalo k dobrý náladě. Prostě podzim. Fakt nejlepší období na narozeniny. Nikam se mi celý den nechtělo, ale Mirka mi od rána spamovala Messenger, ať se konečně seberu a taky jednou vypadnu z baráku, než tu zapustím kořeny jako jedna z těch kytek, co mám doma na parapetu. Občas je ta holka fakt k nevydržení. Ale asi proto ji mám tak ráda.      Večer jsem jela do naší oblíbený kavárny naproti knihovně. Mají tu všechno jednorázový – šálky, lžičky, talířky… no prostě všechno, takže to tu je ultra bezpečný a příjemný. Žádný bacily a viry. Nesnášela jsem, když jsme jedly ve školní jídelně a měla jsem třeba ve vidličce zaseklý zrnko rýže po někom. Eeeeh. Představa, že tu vidličku cucala nějaká špindíra, co měla plnou pusu aft nebo měla chřipku a já to od ní kvůli špatný hygieně chytnu… Ne, díky. Taky za to zavřeli vedoucí kuchyně – jako pokus o vraždu. Byla z toho docela velká mediální aféra. Dokonce nám všem rozeslali SMSky s instrukcemi, kdyby nám něco bylo, kam se máme přihlásit a jak postupovat. Od té doby už tam mají nádobí jednorázový a provádějí pravidelný hygienický kontroly.      „Símo, tak co ty školy… Už jsi konečně s tou svojí literární duší vymyslela, kam se přihlásíš?“ zeptala se mě Mirka, když nám přinesli kafe.      „Ale dej mi s tím pokoj… Zatím ne. Připadá mi to šílený, střední hrozně rychle utekla…“      „No jo, ale to základka takhle zpětně taky.“      „Nemluv mi o tom… Uvědomuješ si, že teď půjdeme asi každá jinam? Ne asi. Je to jasný, že půjdeme…“      „Děláš z toho zbytečnej horor, Símo,“ usmála se Mirka a usrkla ze svého hrníčku. Ale poznala jsem na ní, že z toho byla taky trochu nesvá a měla jsem neodolatelnou chuť ji donutit to přiznat.      „Zapomnělas, že jsme jako siamský dvojčata a já poznám, že tě to taky štve?“ dloubla jsem do ní loktem tak silně, že se málem polila.      „No tak fajn. Fajn. Když to musíš rozpitvávat… Taky mě to štve. Ale to zvládneme, ne?“      „No jasně, že jo, ale bude to hrozně divný.“      „Bude, ale… Když budu architektka, budu ti pak moct postavit barák a ty budeš žít v mém osobním díle, to je cool, ne?“      „Takže přežiju tak…“ rozesmála jsem se, „tak pár hodin, než to na mě spadne?“      „Haha,“ pokusila se Mirka o ironický smích, ale přitom celá zrudla, jak se snažila ten skutečný smích zadržet. „Dala bych ti tam svoji fotku do rámečku nad každý dveře, siamská sestřičko!“      „Tak jo, platí!“ smály jsme se už obě na celou kavárenskou buňku, v které jsme seděly. Naštěstí jsou zvukotěsné, takže jsme nikoho nerušily. A asi jsme to tu celé poprskaly, ale ani to nevadí – než si sem přijdou sednout noví zákazníci, všechno se tu automaticky vydezinfikuje.      „Hele, to mi připomíná,“ pokračovala Mirka a ještě se při tom snažila popadnout dech, „viděla jsi u školy toho novýho kluka?“      Na zádech mě zamrazilo. Je možný, že mluví o tom z knihovny?      „Je už na vejšce, nevím, co studuje, ale občas ho potkám na nádvoří. Ten kluk si bere jídlo ven! Skoro nenosí roušky, a dokonce…. a teď se podrž, Símo, viděla jsem ho odcházet ze školy venkem v dešti bez deštníku, bez kapuce, prostě jen tak!“      Začala jsem být sakra nervózní, aniž bych věděla proč, tyhle věci dělá přece ten kluk, ne já. O nic nejde.      Mirka se ke mně naklonila a spiklenecky zašep­tala: „Myslím, že je to blázen, měli by ho zavřít.“ A pak se rozhihňala, ale mně do smíchu nebylo.      „Tušíš, co je zač?“      „Jak bych asi mohla? Pravděpodobně je ší­lenej. Jenom jsem ho několikrát zahlídla.“ *  *  * Do školy jsem šla pěšky s docela dobrou náladou. Před rouškou se mi při výdechu přes filtr dělala mlha a já si představovala, že je to malý oblak vílího prachu. Jo, jsem už skoro plnoletá a pořád si hraju, že věřím na víly.      Po hlavních ulicích se chodilo ve dvou řadách, vždy po pravé straně, aby se zabránilo nehodám, které se dříve na přeplněných chodnících stávaly. Lidé se předbíhali, zakopávali, mnohokrát uklouzli, když pospíchali přes náledí nebo po mokré cestě, a při tom ohrožovali nejen sebe, ale i ostatní chodce. Cesta hlavními ulicemi proto trvala mnohem déle, než když jste šli malými uličkami, tam byla pravidla značně volnější, ale asi právě proto bylo ministerstvem doporučováno chodit po hlavních, na kterých byly vyznačené pruhy pro chodce. Člověk se po nějaké době naučil, jak daleko se musí držet od toho před sebou, jak rychle musí zvedat nohy, jak dlouhé dělat kroky, jak rychle při tom dýchat. Byla jsem vždycky jako dítě hrozně nervózní a bála se, že mě některý z pouličních strážců vyhodí nebo seřve, několikrát jsem to i viděla. Viděla jsem, jak lidi za porušení bezpečnostních pravidel bijou nebo odvádějí. Když to dělali strážci, považovalo se to za legitimní a já to brala jako součást dne, ale někdy na mě řval obyčejný civil jenom proto, že měl pocit, že jsem se k němu moc přiblížila. Ale i na to si člověk nakonec zvykne. Časem jsem to prostě přestala vnímat.      Do školy jsem dorazila jako jedna z prvních. Sedla jsem si na Mirčinu lavici a čekala, až se objeví. Ale boxy ve třídě se pomalu plnily a Mirka pořád nikde. Pak zazvonilo a všichni si sedli. Kde je tak dlouho?      Jestli já skoro vždycky chodím pozdě, Mirka je můj přesný opak.      Pak přišla Nevrlá, třídní, který jsme tak s Mirkou říkaly. Jmenovala se ve skutečnosti Líbezná, ale moc nám to k její povaze nesedělo.      „Simono?“      „Ano?“ Vyletěla jsem z Mirčiny lavice a chtěla jít na svoje místo, ale Nevrlá mě v půli cesty zastavila a řekla mi, ať jdu za ní na chodbu. Co mi chce?      „Máš se hlásit u doktorky,“ oznámila mi polohlasem, skoro metr ode mě. „Mirka je nemocná a ty se s ní hodně bavíš.“      „Mirka je nemocná?“ vyhrkla jsem a Nevrlá se na mě přísně podívala, jako že to tu hned nemusím roztrubovat přes celou chodbu.      „Prostě si tam zajdi,“ odsekla, nervózně se podívala na hodinky a pak odešla zpět do třídy.      Mirka? Vždyť jí ještě včera nic nebylo, zaprotestovala jsem v duchu. Nebo si utírala nos? Měla kašel nebo…? Nedokázala jsem si ale na nic vzpomenout. Na nic divného. Instinktivně jsem několikrát popotáhla, ale byla to blbost. Nic mi nebylo.      Vydala jsem se i tak o několik pater níž, do suterénu, kde měla ordinaci školní lékařka. Všechno tam měla děsivě sterilní a bílý. Vešla jsem a chtěla si sednout v čekárně. Ale reproduktor téměř ihned chrčivě vyštěkl moje jméno: „Simona?“      „Ano?“      „Pojď dál,“ řekl hlas. Byla to doktorka, ale zněla spíš jako stroj. Dveře s monitorem, ze kterého se díval doktorčin obličej, se s tichým pípnutím otevřely. Za nimi byla malá místnost. Fakt maličká. S malým umyvadlem, věšákem a plastovou stoličkou. Ještěže nemám klaustrofobii, napadlo mě, když jsem tam vcházela.      „Postav se čelem ke značce na stěně,“ řekla mi robodoktorka, která kromě kovového hlasu vypadala vlastně jako docela milá babička s velkým drdolem. Na jedné stěně se najednou opravdu objevil červený křížek. Stoupla jsem si proti němu. Ze stěny přímo ve výšce úst vyjela tenká tyčka s něčím, co vypadalo jako zploštělá otočená lžička.      „Přistup prosím tak, aby ti testovací tyčinka spočívala na jazyku, pak zavři ústa. Odpočítám do deseti a ty otevřeš ústa a necháš tyčinku zajet zpět do stěny. Rukama na ni po celou dobu nesahej.“      Nervózně jsem polkla. Vůbec se mi nelíbilo, že mám do pusy strkat něco neznámého. Přesto jsem ji pomalu otevřela, udělala krok a ucítila, jak se mi ten studený neznámý předmět dotkl napřed spodního rtu a pak jazyka. Zavřela jsem oči. A modlila se, ať je to fakt sterilní.      Když to skončilo, měřila mi doktorka ještě teplotu, tlak, zkoumala moji reakci na světlo a další podněty a celou dobu se mě ten robohlas jen tak mimochodem vyptával na Mirku. „Nechovala se tvoje kamarádka poslední dobou nějak jinak než obvykle? Neříkala ti věci, které nedávaly smysl? O čem jste si poslední dobou povídaly?“      Nakonec mi řekla, že jsem v pořádku. I přesto jsem se tak necítila. *  *  *      Šla jsem do knihovny, abych přišla na jiné myšlenky, ale ani tady jsem neměla klid. Cestou jsem pořád Mirce volala, ale marně. Když jsem přestala myslet na tu divnoprohlídku a na Mirčinu záhadnou nemoc, vzpomněla jsem si na toho šíleného kluka. Navíc jsem si při příchodu všimla, že v polici už zase ležela ta jeho barevná kniha. A tak jsem chvíli seděla a koukala do prázdna a pak zas chvíli na police s písmenem H a na hřbet té nápadně barevné knihy. Nakonec jsem to nevydržela, vstala a došla k regálům s beletrií. Dlouho jsem si ještě prohlížela knihy kolem, než jsem se přece odvážila se pro tu jednu natáhnout.      Vzala jsem ji a spěšně se otočila, abych zamířila zpět do svého křesla. Místo toho jsem ale narazila do něčeho… do někoho aspoň o dvě hlavy vyššího.      „Pardon,“ špitla jsem a chtěla zdrhnout do bezpečí svého křesílka, když se nade mnou ozval pobavený mužský hlas: „Fajn kniha, co?“      Na ruce se mi v tu ránu rozblikaly hodinky. To snad není možný, zpanikařila jsem. Tohle není možný. Blikalo… deset kostlivců. Deset! Zamrkala jsem, ale to už se mi podlomila kolena. Umírám? Před očima jsem měla rázem tmu. Pamatuju si, že jsem se ještě pokusila zachytit police, ale pak jsem upadla. Nebolelo to, jen jsem měla strach…       Bylo to, jako když se ráno budíte s fakt děsnou migrénou. Všechno bylo zmatený. Proč proboha ležím v knihovně na gauči, problesklo mi hlavou. Pak se mi to všechno znovu vybavilo a já si rychle zkontrolovala hodinky. Pořád deset kostlivců! Do prdele. Tohle ne. Až v tu chvíli mi došlo, že nade mnou stál ten kluk. Usmíval se, nejistě, jako když nevíte, co máte dělat, ale víte, že něco byste dělat měli.      „Jsi v pohodě?“ promluvil.      „Eh…“ vydechla jsem a zkusila se postavit, ale znovu se mi zamotala hlava. „Asi jo.“      „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsi první, koho vidím tu knihu číst…“      „Já… Ještě jsem ji nečetla.“      „Aha,“ teď jsem zneklidnila já jeho.      „No ale je fakt super…“      „Tak jo,“ odkývala jsem a modlila se, aby konečně šel.      „Já jsem Leo. Kdyby sis to s tou knížkou náhodou nerozmyslela, klidně o ní pak můžeme pokecat.“      Přikývla jsem a v duchu se stále modlila, aby už šel konečně pryč. Kupodivu mě asi někdo nebo něco vyslyšelo, protože se prostě otočil, řekl: „Tak čau,“ a odešel. *  *  * Orloj přestal hlásit nebezpečí, ale já zůstala ještě sedět a přehrávala si to v hlavě. Neschopná to pochopit. Copak se mi mohly hodinky rozbít? Tohle přece nebylo normální. Nezdál se jako blázen. Ale bylo tam fakt deset lebek… Zablikaly a pak tam svítily po celou dobu. Ten kluk je nebezpečný. Sakra moc.      Všimla jsem si, že ta velká barevná kniha ležela na pohovce vedle mě. Vždyť jsem si ji taky půjčovala, chtěla jsem si ji přečíst… Ale taky jsem věděla, že tu teď nedokážu zůstat a číst. Popadla jsem ji, vypůjčila si ji a vyběhla ven.      Jela jsem domů. Jakmile jsem se zavřela do bezpečí svého pokoje, jako v transu jsem vytočila Ochranný orgán, rozhodnutá toho kluka nahlásit. Musela jsem. Nebylo to normální.      „Krásný den, vítá vás Ochranný orgán hlavního města Prahy. Pokud chcete nahlásit nevhodné chování, stiskněte jedničku, pokud máte potíže s Orlojem, stiskněte…“ Nahraný hlas byl až přehnaně optimistický a to mě z toho šoku, který se mě držel od incidentu v knihovně, probralo. Co to dělám? Zapochybovala jsem a telefon zase položila. Zbijí ho a zavřou, pokud to udělám. Budu za to moct já.      Lehla jsem si na postel a chtěla to všechno jen v klidu rozdýchat, když se ten hloupý telefon rozvibroval. Na displeji děsivě svítilo jméno volajícího. Ochranný orgán hlavního města Prahy. Co teď, křičelo ve mně, ale nezbývalo mi nic jiného než to zvednout.      „Dobrý den, u telefonu Anna Svobodná, operátorka pro pomoc občanů, máme tu od vás zmeškaný hovor, slečno.“      „Eh… dobrý den. Já… Moc se omlouvám, asi jsem vás omylem vytočila v kapse.“      „Jste si jistá, slečno?      „Ano, ano, moc se omlouvám!“      „Pokud je tomu tak, nic se neděje. Přeji vám krásný a bezpečný večer.“      „Vám také.“      Hovor jsem ukončila a telefon odhodila na podlahu. Zalhala jsem úřední pracovnici! Podívala jsem se na hodiny, ale nic nezvyklého mi Orloj nehlásil. To mě trochu uklidnilo a já úlevně zavřela oči. Chvíli jsem ležela a pak vytáhla z batohu velkou barevnou knihu.      Ve světě za hranicí.      Chtěla jsem začít číst, ale pořád jsem měla před očima toho divného kluka. Byl milý, pomohl mi a nedělal žádná nesmyslná gesta… Co když byl něčím nakažený, a ne blázen? Vyděšeně jsem vstala a doběhla do koupelny. Zběsile jsem si drhla ruce a prohlížela si tvář v zrcadle. Jestli byl nakažený, teď už je na paniku pozdě. Sakra. Dala jsem se alespoň do hledání teploměru, když mi to najednou všechno došlo. Ten kluk. Leo. On neměl hodinky! Opakovala jsem si to, s úlevou a zároveň zděšeně. Proto je nebezpečný. Ten kluk nepoužívá Orloj! *  *  * Povídky to byly docela hezké – bláznivé, nerealistické, ale s pěknými konci. Byly nazvané podle jmen hlavních postav. A vyprávěly o lidech, kteří se vzepřeli vlastnímu osudu nebo neštěstí a podařilo se jim uspět. Hltala jsem stránku za stránkou a někde uvnitř při tom cítila zvláštní provinilost. Měla jsem dojem, že nedokážu sedět na jednom místě – a taky to moc nešlo. Chvíli jsem chodila s knihou po pokoji. Chvíli četla dole v kuchyni. Co je to se mnou?      Byla skoro půlnoc, když jsem se dostala k povídce s názvem Leo.      Sakra. To má být jako vtip?      Byla o klukovi, který to v životě neměl lehký. Táta byl násilník a jednou zbil mámu tak, že se už neprobrala. On ji našel mrtvou a otce na policii šel udat sám. Pak šel do děcáku, kde vydržel rok. Utekl. Cestoval po světě a pomáhal, žil ze dne na den a učil se z knih a od lidí, pro­tože nikdy neměl dost peněz, aby zůstal na jednom místě. Nakonec vstoupil do armády, kde umřel při pitomý havárii, ale zachránil jiný… Byla jsem zmatená. Naštvaná, jak ta povídka skončila. Všechny předchozí dopadly dobře. Tak proč zrovna tahle ne?! Zkontrolovala jsem mobil a chtěla o tom napsat Mirce, ale pak mi došlo, že od chvíle, co onemocněla, není online. Kruci.      Celou noc jsem nemohla zabrat.      Ten kluk… Leo. Co je zač?      A co bude s Mirkou… Cítila jsem se provinile, že pořád nevím skoro nic. *  *  * Po škole jsem šla za Mirkou, teda chtěla jsem. Její rodiče mě ale odmítli pustit do baráku. Na telefon mi nikdo nereagoval. Stála jsem tam asi hodinu, pak jsem konečně zahlédla Mirčinu postarší sousedku, co šla ven se zarostlým pudlem. „Dobré odpoledne,“ pozdravila jsem ji z doporučené vzdálenosti, ale ta ženská se na mě ani nepodívala. Napadlo mě, že je asi nahluchlá, a tak jsem zvýšila hlas. Ale ani jsem nedokončila větu, když na mě vztekle vykřikla, že nemám vychování a že mě udá, jestli se neuklidním. Nečekala jsem to. Ještě nikdy mi nikdo nevyhrožoval přímo udáním, takže jsem jen zůstala oněměle stát a zírala na ni, dokud se psem zase nezašla zpět do baráku. V tu chvíli jsem byla fakt ráda, že jsem Lea neudala. Pokud je možný se cítit jako zločinec jenom proto, že vám tím někdo vyhrožuje, jak by mu asi bylo, kdybych ho skutečně nahlásila?      Než se začalo stmívat, ještě jsem několikrát vytočila jak Mirku, tak její mámu. Ale bylo to jako volat duchům. Nikdo mi to nebral. Už se ani neobtěžovaly mi to vytípávat. Nakonec si vypnuly telefony. Cítila jsem se podvedená… Mirkou, učitelkou, doktorkou, tou povídkou – a i tím klukem. Ale copak se člověk může cítit podvedený někým, koho sotva zná? *  *  * Chodila jsem na místa, která jsme měly s Mirkou rády, a četla tu knihu. Svět bez Mirky se zdál ale strašně tichý a nudný. Nikdo mi nepřipomínal, jaké jsem nemehlo a knihomol. Nikdo si se mnou nedal přísně hygienicky připravený oběd nebo si do noci neposílal obrázky a videa kočiček. Četla jsem tu velkou barevnou knihu, a i když v ní všechny ostatní povídky končily dobře, cítila jsem se mizerně. Všechny měly tak absurdní a neskutečný příběh. Jak by taky mohly být skutečný? Lidi tam lezou na stromy, skáčou z letadel, potápějí se v oceánu a všichni žijou… šťastně. Přežijou a mají jeden druhého, tak proč ta povídka s Leem skončila takhle? A proč moje nejlepší kamarádka je v jakési domácí karanténě a má zakázáno se se mnou stýkat?      Nedokázala jsem na to všechno přestat myslet. Chtěla jsem se alespoň zeptat Lea na tu povídku, jenže jsem znervózněla jen z představy, že s ním zase mluvím a hrozí mi nebezpečí. Smrtelný nebezpečí. Byla to koneckonců jenom povídka, jenom knížka. Takže to mohlo počkat, až ho potkám v knihovně. Naopak Mirka, ta byla skutečná a já musela zjistit, co s ní je. *  *  * Ve čtvrtek jsem si koupila plavky a vydala se na plavání, kam Mirka chodila. Sotva jsem si je ale oblékla, cítila jsem se hrozně nahá. Ve vzduchu všude páchl chlór. Takže tohle je plavecký bazén. Nervozitou se mi potily ruce a brněly mě konečky prstů. Tohle zvládneš, kvůli Mirce to zvládneš, opakovala jsem si.      Vykoukla jsem z šatny a držela při tom kolem těla pevně ovázaný ručník. Spodní díl plavek se mi zařezával do zadku a já za boha nechtěla, aby to někdo viděl. Došla jsem až k bazénu a pozorovala tu klidnou lesklou hladinu s husí kůží na rukou. Tohle byl přesně ten důvod, proč ta kniha musela lhát, už jenom tahle voda vypadala děsivě, jak by někdo mohl vlézt do oceánu?      Na druhé straně bazénu se začínal scházet hlouček lidí. Mirčin oddíl? Doufala jsem v to.      Pomalu, abych neuklouzla na zatraceně mokrých dlaždičkách, jsem za nimi došla.      „Heleme se, nováček!“ zpozorovala mě holka vysoká snad dva metry.       „Ahoj!“ chci zakřičet, ale krk mám stažený tak, že spíš vypísknu jak vyděšený sysel.      „Nejsi ty Mirčina bestka?“ zeptá se mě hubený kluk s patkou.      „Jsem...“      „No to je bezva!“ řekne znovu vysoká.      „Nevíš, co s ní je?“ pokračuje ten kluk. „Nebyla tu už skoro dva tejdny a nikdo nám nic neřek.“      Tak to je v háji, pomyslím si a je mi do breku. Jestli nevím, co s ní je? Bojím se, že kdybych odpověděla, poznali by, jak je mi zle, a tak jen zavrtím hlavou.      „Škoda,“ rozhodí kluk rukama a začne něco hledat v batohu.      Oni se o ni nebojí.      Uvědomila jsem si, že mi na ruce vibrují hodinky, a tak jsem se neochotně podívala. Čtyři lebky. Parádička. Cítila jsem, jak se mi rozklepala brada. Na tohle nemám… Otočila jsem se, a aniž bych jim cokoliv řekla, pustila jsem se krokem tučňáka k šatně. Něco na mě volali, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem do bezpečí. Někam, kde je klid a kde to znám.      Knihovna.      Potřebovala jsem do knihovny. *  *  * Seděl u jednoho z tabletů a něco četl. Nevšiml si mě. Posadila jsem se do svého obvyklého křesla a civěla na něj, ale pokaždé, když se trochu pohnul, jsem svůj pohled stočila ven z okna. Pak jsem si začala připadat jako šílená. Co jsem tu vlastně chtěla dělat? Nedokázala jsem jít za ním a Mirce jsem tu také nemohla pomoct. Takže jsem po dalších několika nesmyslných minutách vstala a chtěla odejít. Ale ve stejnou chvíli se zvedl i on. Podíval se na mě a v jeho výrazu bylo něco přátelského, děsilo mě to. Nohy mi okamžitě ztěžkly a já stála na místě jako trubka, zatímco se ke mně blížil. Aspoň jsem trapně předstírala, že luštím něco na diginástěnce před sebou.      „Domů? Už tak brzy?“ promluvil a já se usilovně snažila nemyslet na vibrující hodinky a deset lebek.      „Jsem… unavená,“ plácla jsem první blbost, která zněla věrohodně.      „A to je zrovna dneska tak hezky… Dočetlas už tu knihu?“ zeptal se s nepředstíranou zvědavostí.      „Jo,“ odpovím, „ale nechápu…“      „Co?“      „Ta povídka s Leem končí špatně...“      „Smrt nemusí bejt přece vždycky špatná.“      „Ale… Ty se jmenuješ stejně.“      „Byla to oblíbená kniha mojí mámy.“      „To je celkem zvrhlý…“      „Vlastně ani tolik ne… Díky té knize jsem pochopil, proč… no… To je jedno. Co jinak? Bavila tě?“      „Já… vlastně nevím.“      „Nedokážeš říct?“      „Asi ne…“      „Nejspíš vím, jak se cítíš.“      Jak by mohl vědět, co cítím? On. Chodí si deštěm. Nemá z ničeho strach. Dokonce ani nemá hodinky! Jak by to jenom mohl vědět?      „Taky bych tomu nevěřil, kdybych ji četl tak před rokem, před dvěma…“      Nechápavě na něj svraštím obočí.      „Vážně už chceš jít? Něco bych ti ukázal.“      Podívala jsem se na hodiny a chtěla říct, že to nejde, že musím domů, když mě najednou chytil za ruku a třikrát rychle poklepal na postranní tlačítko. Kostlivci zmizeli.      „Cos to udělal?“ vyjela jsem na něj až příliš nahlas. Návštěvníci knihovny se po mně oto­čili. I knihovnice se na mě vyčítavě podívala, ale všimla si Lea a rázem se zatvářila, jako by se nic nestalo.      „Nechal jsem je, ať si na mě zvyknou,“ odpoví s ironií v hlase.      „Ale…“      „Ode mě ti nic nehrozí.“      Zůstala jsem na něj s úžasem zírat. Jak to může říct tak jistě? Tak v klidu? Člověk bez hodinek, bez znalosti nebezpečí. Beze strachu.      „Půjdeš se projít?“ *  *  * Ploužila jsem se vedle něj, jako bych to měla za trest. Lidi se po nás otáčeli, protože neměl ani roušku. Já ji měla, takže alespoň v tomhle směru mi nic nehrozilo. Dlouho mluvil hlavně on. Všechna slova se mi totiž zadrhávala v krku a slovosled ve větách byl najednou něčím neskutečně složitým. Nějakou dobu jsem přemýšlela, že bych se měla někam vypařit, jenže v celých Holešovicích, kde jsme začali, nebylo moc kam. Byl tu jeden školní areál vedle druhého, občas také jídelna, tělocvična, knihovna a samozřejmě podzemka, kterou jsme už mi­nuli. Ale čím déle jsme šli, tím méně jsem to pokládala za nutný. Měla jsem z něj strach, ale… sama jsem nevěděla proč. Říkal mi to Orloj, jenže Leo nebezpečně nevypadal.      Cestou se nám podařilo vyhnout se všem strážcům. Měla jsem z nich vlastně větší strach než z Lea. Co by mi udělali, kdyby mě načapali na procházce s klukem bez Orloje? Nechtěla jsem si to představovat. Leo v tom už ale naštěstí uměl chodit a bez většího přemýšlení mě vedl mimo hlavní ulice. Přešli jsme Trojský most – koho by vůbec napadlo jít přes most pěšky? – a asi půl hodiny nato jsme došli ke staré botanické zahradě. Pořád se tomu sice říkalo botanická zahrada, ale areál byl zavřený, co si pamatuji. Naši tam ještě byli, ukazovali mi kdysi fotky a vyprávěli, že kvůli pražskému ovzduší nesplňovala zdravotní kritéria pro volnočasovou přírodní aktivitu, tak botanickou přestěhovali někam ke Kokořínu.      Leo zamířil rovnou dovnitř a já se bála říct, že bychom to měli otočit. Nikdy bych až sem sama nešla, ale něco ve mně si přálo vidět to, co jsem viděla jen doma na fotkách. Na hodinkách se sice zase rozblikali čtyři kostlivci… ale příroda v bývalé zahradě vypadala tak krásně. Bylo to tu zarostlé, to rozhodně, ale pořád se daly rozeznat chodníčky a zvláštní, touhle roční dobou už povětšinou opadané stromy a keře.      Nechtěla jsem mu přiznávat, že jsem tu nikdy nebyla, ale Leo sám se mi svěřil, že tu byl poprvé teprve loni. Přesto jsem měla divný pocit v žaludku, z neznámého místa i z kluka bez Orloje. I z jeho občasných úsměvů – i když jsem si byla skoro jistá, že jsou přátelské. Že mi neublíží.      Byl tu klid a člověk vnímal úplně nové věci – zpívali tu ptáci, šumělo listí a nejhlasitější zvuk v celém parku byly naše kroky na štěrkové pěšince.      Když jsme došli mezi několik vzrostlých stromů, Leo zrychlil, pak se vyhoupnul na spodní větev jednoho z nich, udělal pár mrštných pohybů, a najednou seděl proti mně na větvi, dobré dva metry nad zemí. „Tohle bylo ve druhé povídce, vzpomínáš?“ nadhodil jakoby nic a já jen užasle přitakala.      „Chtěla sis to zkusit, když jsi to četla?“      „To nevím…“      „A věříš už, že to jde?“      Přikývla jsem.      „Tak pojď, je tu dost místa i pro tebe.“      „To nejde…“ zaprotestovala jsem nejistě.      „Proč by to nešlo?“      „Je to nebezpečný…“      „Vidíš snad, že by se mi něco dělo? Zvládneš to, pojď,“ naléhal a seskočil dolů. „Pomůžu ti.“      „Nemůžu,“ zašeptala jsem a krk měla úplně stažený děsem. Už teď Orloj vyhodnotil pět kostlivců. Musím utéct, napadlo mě. Měla jsem utéct, dokud byl čas.      Leo ke mně ale přistoupil, chytil mě za předloktí a úplně klidně mi řekl: „Věř mi.“ A pak mi začal hodinky sundávat. Byla jsem tak v šoku, že jsem zůstala stát a nebránila se. Teprve když jsem viděla, jak je drží v prstech, zpanikařila jsem. Já tu umřu, rozeznělo se mi v hlavě, já tu určitě umřu. Vedl mě ke stromu, říkal mi, co mám dělat, ale já ho nedokázala vnímat. Vyzvedl mě a já se křečovitě chytla silné větve. Kůra byla hrubá a drolila se mi pod prsty. Přitáhla jsem se a přehodila přes větev jednu nohu. Pomalu jsem se posouvala výš. Ruce se mi potily a klouzaly tak, že mě nahoře držel snad jen pud sebezáchovy. Najednou jsem si uvědomila, že už mě Leo pustil a já tu teď stála sama – na stromě. A měla pocit, že mi srdce vyskočí z hrudi strachem.      „Prosím… pomoz mi“ zašeptala jsem k němu a on vysvětlil, co mám dělat, a pomohl mi slézt. Trvalo to jen chvíli, najednou jsem seděla na zemi. Třásla jsem se a Leo byl u mě. Nasadil mi zas hodinky. Žádní kostlivci tam nebyli. Neznámé teplo se mi po těle rozlilo jako lék. Bylo to divný, mohla jsem umřít, měla bych být naštvaná, vyděšená, ale cítila jsem se šťastná.      V tom nevěřícném opojení z neznámé svobody jsem si ani nestihla všimnout, jak utíká čas, a probrala se až sama v podzemce cestou zpátky. Leo mě chtěl doprovodit, ale to jsem mu vymluvila, bydlela jsem jen o pár stanic dál v nové obytné části. Navíc bychom z toho mohli mít průšvih oba. Orloj mi zase ukazoval čtyři lebky, ale to už nebylo nic nového. Hlavou mi běžel dokola jen ten pocit, jak jsem stála na stromě, a hlavně když jsem pak dosedla šťastná na zem a vedle mě klečel Leo. Když jsme se loučili, slíbil, že tohle byl jen začátek. Čeho? *  *  * Doma táta instaloval do oken nový filtr proti bakteriím a virům, prý rozšířili výrobu a budeme vůbec první, co to můžou vyzkoušet a bezpečně větrat. Vypadal skoro jako mikrotenový sáček, jen byl mnohem pevnější a nebylo přes něj skoro nic vidět. Ne že bych se někdy extra kochala výhledem z okna, jedno léto jsem dokonce měla permanentně zatažený závěsy, protože jsem si někde přečetla, že slunce škodí, a já husa se tak vyděsila, že jsem žila potmě jako můra. Teď mi to najednou vadilo… K čemu jsou okna, když si je budeme zalepovat? Nic jsem ale neřekla, takže jsem jeden mikrotenový sáček měla v okně nakonec taky. *  *  * Ve škole začalo zkouškový. Psaly se testy, zkoušelo se a Mirka se tu stále neukázala. Přemýšlela jsem, jestli může z domova školu zvládat, a tak trochu tajně doufala, že jí ty testy pošlou nebo za ní alespoň někdo zajde, ale bylo mi jasný, že by to nikdo neriskoval chodit za nemocnou.      Když jsem šla domů, na chodbě se shlukovaly úplné davy. Studenti utvořili hlouček kolem nástěnek, tlačili se a evidentně se při tom bavili. Nezajímalo mě to, ale když jsem vyšla ven, zavolala na mě ta vysoká holka z bazénu. „Už jsi to viděla?“      „Co?“      „No o Mirce…“      Rozbušilo se mi srdce: „Co o Mirce?“      „Aha, no… Běž se podívat na nástěnku hele.“      Nacpala jsem se do hloučku lidí a tam to bylo. Jeden pitomej papír s černým rámečkem…      S politováním vám oznamujeme, že studentka, dcera, vnučka a kamarádka Mirka Pilná nás navždy opustila…      Zůstala jsem tam stát a cítila, jak se mi z očí nekontrolovatelně valí slzy. Tu větu jsem četla snad třikrát. Ne. Tohle nejde. Nesmí. Pak jsem se rozeběhla školní chodbou a bez klepání vrazila do kabinetu třídní. Nevrlá se na mě podívala nechápavě, ale hned najela na svůj klasický pedantský tón: „Simono, můžeš mi vysvětlit, co to má znamenat?“      „Mirka… Co se stalo? Víte o tom?“ vydralo se ze mě. Chtělo se mi řvát. Pořádně nahlas řvát.      „Neměla bych o tom mluvit. Ty jsi ale v pořádku, byla jsi na prohlídce, je to tak?“      „Nejde o mě… Chci vědět, co se stalo jí! Čekala jsem na ni jakou dobu a nikdo mi neřekl vůbec nic!“      „Byla to nehod… Nemoc,“ zarazila se na chvíli Nevrlá. „Byla nemocná a podlehla tomu, Simono, nemusíš vědět víc.“      „Vždyť vy mi lžete!“ tentokrát jsem fakt zařvala a jedním pohybem vztekle strhla nějaký kabát z věšáku. Věšák se převážil a dopadl přímo na učitelčin stůl. Srazil při tom sklenici s vodou, která se skutálela na zem. Teprve tříštění skla tu ženskou zřejmě probralo.      „Simono!“ zařvala, ale pak se nuceně ovládla: „Co to vyvádíš? Uvědomuješ si, že bych tě za to mohla nahlásit?“      Na ruce mi zavibrovaly hodinky, jen letmo jsem na ně mrkla. Pět kostlivců. Krásný.      „Běžte do háje,“ řekla jsem spíš pro sebe, ale bylo mi jasné, že mě musela slyšet. Vyletěla jsem ven na chodbu, aniž bych za sebou zavírala. Mirka nebyla nemocná – vždyť se se mnou smála! Ještě den předtím, než zmizela, smála se se mnou a bylo jí fajn! *  *  * Potřebovala jsem na vzduch. Mluvit s někým normálním.      Potřebovala jsem mluvit s Leem.      Venku jsem si nasadila roušku, ale po pár metrech ji hned sundala. Špatně se mi dýchalo a ten zkurvený hadr mi jenom překážel! Do knihovny jsem vrazila s mokrými tvářemi a rozepnutou bundou, ale Leo tam nebyl. Vyčerpaně jsem se sesunula na svoje křeslo. Nechápala jsem to. Mohl snad Orloj selhat? Co by se muselo stát, aby Mirka Orloj neposlechla… V hlavě jsem měla příliš otázek a zároveň úplný prázdno. Nevím, jak dlouho jsem tam jen tak seděla, brečela a nebyla schopná se pohnout. Nenáviděla jsem tenhle svět. Mirka byla jedna z nejpoctivějších lidí, které jsem kdy potkala. Respektovala nařízení, Orloj, všude byla na čas a všechno dělala důsledně a s rozvahou. Jako architektka by byla tak skvělá… Nebylo to fér. A já to chtěla někomu říct, chtěla jsem něco udělat, do něčeho si kopnout, uklidnit se. A všem ukázat, jak skvělá to byla kámoška, ale nevěděla jsem jak….      „Jsi v pohodě?“ ozvalo se najednou vedle mě a já tomu hlasu leknutím div jednu nevrazila. Vůbec jsem si nevšimla, že se tu Leo objevil a přisedl si. Nevím ani, jak se stalo, že mě pak objal a já mu brečela v náruči, ale byla jsem tak ráda, že je u mě… Když jsem se konečně trochu sebrala, poděkovala jsem mu.      „Za co?“      „Že jsi přišel.“      „Pořád máme před sebou skoro celou knihu povídek,“ řekl a já měla v tu chvíli hroznou chuť ho prostě obejmout a na všechno zapomenout. Ale neudělala jsem to. Bylo by to pitomý… „     Jo…“ odpověděla jsem místo toho.      „Povíš mi, co se stalo?“ naléhal, a tak jsem ztišila hlas a řekla slova, která mě samotnou vyděsila: „Myslím, že moji kamarádku zabili.“      „Mirka? Mirka byla tvoje kamarádka?“      „Jo...“      „Jaks přišla na to, že ji někdo zabil?“      „Já… Vlastně to nevím, ale všechno je prostě moc divný. Najednou zmizela, nikdo o tom nemluvil a Nevrlá… teda učitelka, když jsem za ní šla, řekla místo nemoc nehoda.“      „Kde Mirka bydlí?“      „U Staromáku… Týnská ulice.“      „V chudý čtvrti?“      „Její táta je řadový technik a máma pracuje ve skladu s potravinami, nikdy si nemohli dovolit víc…“ „     Tak dobře, jdem.“      „Kam?“      „No ke Staromáku.“ {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2007-08-14 00:00:00

Byl jsem v Tatrách, zapomenout se nedá…

Živý a zdravý jsem se vrátil z Nízkých Tater a jak jsem slíbil, napíšu sem něco o našem putování. Nízké Tatry jsou opravdu nádherné, je těžké je popsat. Krajina se může změnit během pár kilometrů tak, že si budete myslet, že jste se ocitli v krajině hobitů, nebo naopak, že jste se dostali do nekončícího divokého hvozdu. No prostě nádhera. Cesta do Tater je divoká… Z Nýrska jsem s Johanou a jejím otcem vyrážel autem okolo čtvrté hodiny. Johana lehce nestíhala, musela ještě nakoupit energetické zásoby. Až jsme konečně vyrazili, směr Horažďovice, odkud jsme měli všichni společně odjet autobusem do Prahy. Výjimečně jsme dorazili na autobusák jako první. Dlouho jsme ale čekat nemuseli, za chvilku dorazil Jenda s Jáňou, se špatnou zprávou, že Pavel s Markétou nepojedou, umřel jim děda. Nojo, holt život. Protože Pavel jet nemohl, byl jsem ve výpravě, kromě našeho vedoucího, jediný kluk. V těsném sledu dorazila i Lenka a s ní i stan, který jsem sice celou dobu vláčel na zádech, ale ani jednou jsme ho nepoužili. Už měl pomalu přijet autobus a s ním i Bětka, když Honzovi zazvonil telefon a my se dozvěděli, že Bětka nechala doma něco z jídla. Ó hrůzo… Přijela sice autobusem, ale její táta nás musel stíhat až do Strakonic, aby nám jídlo předal. Prý vypadal pěkně nasupeně. Ani se mu moc nedivím. Ale to už jsme seděli pěkně v teple autobusu a ujížděli do Prahy. Největší divočina v Čechách - Praha A tak jsme se dostali až do největší divočiny v Čechách, do Prahy. Po příjezdu jsme vlezli do metra ve stanici Anděl a hned jsme vykoupili krámek se sušeným ovocem. Času jsme měli dost, protože jako obvykle bylo shánění jízdenek problém. Nakonec jsme ale vyrazili a užili si trasu B, A, i C. Z Anděla jsme vjeli do stanice Karlovo náměstí, pak na Národní třídu a jako poslední stanice na trase B na Můstek. Zde jsme přestoupili na trasu A a náležitě si při tom užili jezdících schodů. Urazili jsme cestu do další přestupní stanice - do Muzea. Zase jsme si užili eskalátorů a jeli do poslední stanice na naší trase metrem, na Hlavák. Vylezli jsme a našli posledního člena naší výpravy, Marušku. Nic už nám nebránilo sednout na noční rychlík, směr Poprad. Přijíždíme na Slovač A tak začala dlouhá cesta až na Slovensko. Z cesty si moc nepamatuji, prospat se sice nedala, ale prodřímat ano. Možná si nic nepamatuji z toho důvodu, že nic k pamatování snad ani nebylo. Hned po ránu, okolo páté hodiny ranní jsme se mohli pokochat prvním pohledem na Tatry. Z Nízkých moc vidět nebylo, ale Vysoké, to je pastva pro oči. Kochali jsme se asi do šesti, kdy jsme konečně dorazili do naší konečné, do Popradu. Zde jsme vyskákali z vlaku a jali se hledat autobusové nádraží. Po zeptání jsme ho našli rychle a po pěti minutách jsme seděli v autobusu a jeli přes horské serpentiny do Vernáru, odkud jsme měli vyrazit konečně na pochod. Konečně v Tatrách A tak jsme šli. Sic nevyspalí a malátní, ale pořád se spoustou optimismu. Cestou jsme zabočili k potoku, kde jsme se opláchli po cestě a s chutí vyrazili zdolávat nejvyšší horu východní části Nízkých Tater - Kralovu hoľu. Pokud jste nikdy nebyli v pořádných horách nedovede si představit co to je zdolávat převýšení zhruba kilometru. Je to opravdu štreka, zvláště když si na zádech nesete proviant na týden a všechno, co člověk potřebuje v horách. Cestou jsme dojídali svačiny z domova. Cestou přes Martalůzku jsme se do plahočili až do na Kralovu hoľu. Ve výšce 1 946 metrů máte krásný výhled na celé východní Tatry, my z toho ale nic neměli, protože sotva jsme dorazili já a Jenda nahoru, strhla se první průtrž mračen. Holky byly o kus vzadu a promokly na kost. A do toho začaly kroupy. Pravá ukázka počasí na horách, před půl hodinkou svítilo sluníčko a my se potili do kopce. No ale co. Kralovu hoľu jsme zdolali. Už pod střechou jsme si udělali čaj na benzínovém vařiči, a málem vyletěli do vzduchu, protože ve vařiči shořelo těsnění a ten se změnil v časovanou bombu. Naštěstí se nám ho podařilo včas zhasit a my si vychutnávali první horský čaj. Byla asi jedna hodina a my jsme tu nechtěli zkejsnout, takže jsme jednotně odhlasovali, že chceme jít dál. Jak se jde v dešti Protože už přestalo pršet a rogalistům, kteří nestihli odletět před deštěm, se najednou létat nějak nechtělo vyrazili jsme dál. Opět svítilo sluníčko a my se začali zase potit. Horákovi (od hor, ne od přitroublého seriálu) je prý vždy buď zima, nebo ukrutné horko. My si to mohli vyzkoušet na vlastní kůži. Už jsme šli po hřebenu, po kterém jsme měli jít až do konce. Bez problémů jsme se dostali na Strednou hoľu. S chutí vyrazili dál, šlo se chvíli opravdu pěkně. Problémy začaly těsně před horou Orlová. Ještě předtím jsme se ale dlouho mohli kochat pohledem; na vysokém nezalesněném hřebenu jsme viděli daleko a ta krása se nedá popsat. Těsně před Orlovou začala znovu průtrž mračen, tentokrát jsme se ale nemohli nikam schovat a navíc se do toho začalo nebe bouřit - blesky šlehaly jedna dvě. Teď došlo na naše pracně připravované pláštěnky a igelity, pod které jsme se schovali. Moc nám to ale nepomohlo a všichni, ještě v triku a kraťasech, začali klepat kosu. Bouřka přestala, a tak jsme se odvážili jít dál. Pršelo sice pořád, ale jít bylo lepší, než stát a čekat. O tom jsme se mohli přesvědčit, protože pršelo až do rána. A my šli a šli. Cestu mám mlhavou, pamatuji si akorát, že pořád pršelo, takže musím sáhnout po mapě a podívat se kudy jsme to vlastně šli. Z Orlové jsme se dostali na menší horu Bartková (1 790 m.n.m.) a pak začali scházet do Ždiarského sedla. Zde byla první útulňa, která však vypadala tak, že dole byla hlína a spousta odpadků a nahoře obsazená půda. Nám nezbylo nic, než jít dál. Museli jsme vystoupat na horu Andrejcová. Pořád v dešti, ale už o hodně menším, jsme se dostali k další útulně. A dobře jsme udělali, protože tady byla i kamínka a my si mohli usušit svoje mokré věci. První noc A tak jsme zakončili první den v Tatrách pořádnou večeří. Protože zde byla kamna, uvařili jsme si královsky. Jako první hod byly ovesné vločky, a o chvíli později spousta pudinku. Všechno jsme to zapili spoustou čaje s ještě větší spoustou cukru. Tady jsme vlastně potkali další turisty. Byli to ale nějací měkkotové, protože tu byli již druhou noc. Sice se snažili odejít, ale chytli je stejné deště jako nás a tak se vrátili. Po večeři jsme si vylezli nahoru na půdičku a vyspali se do dalšího dne. Odpočíváme… Protože Jenda usoudil, že jsme zvládli na první den moc velkou vzdálenost, nedošli jsme druhý den výpravy moc daleko. Když jsme se ráno probudili, sousedé pod námi se už balili a během pár minut jsme měli útulňu pro sebe. Jenda s Maruškou už byli chvíli vzhůru, takže jsme se ze spacáčků dobatolili rovnou k snídani. Po snídani jsme u pramenů načepovali vodu na další etapu našeho pochodu a po sbalení vyrazili. Nejsem si jistý, ale myslím že Bětka už měla puchýř. Slunce krásně svítilo, takže jsme se brzo zapotili. Lezli jsme na horu s názvem Velká Vápenica. Když se tak dívám na mapu a porovnávám, co jsme ušli první den a co dny potom, docela se divím, i když vím, že Honza říkal, jak jsme ušli málo. Na některé úseky cesty si vzpomínám hodně těžko, ale myslím že na Heľpianském vrchu se zrodila naše hymna "Jeníkovi tchoříci". Na témže vrchu jsme potkali dva Čechy, dva muže okolo 60 let, kteří nám tvrdili, že na další úsek nezapomeneme do konce života. No v jejich věku je pochopitelné, že si to mysleli, nicméně my jsme sestup do sedla Priehybka zvládli v pohodě. Následný výstup na Veľkou Vápanici také, i když někteří na to určitě nezapomenou. V hustých polomech se dokonce jeden člověk málem ztratil. Sestup a výstup nás ale asi zdolal víc, než si myslím, protože i tvrďák jako Jenda nás nenutil jít dál, ale usídlili jsme se na lovecké chatce pod Kolesárovou. O její existenci nám řekli ti dva Češi, kteří nás tak strašili. Sami bychom ji ale asi nenašli, musel nám poradit strážce národního parku. Pro některé dozorce. Asi hlídal dál protože v chatce, kde se šlo dostat jenom na půdičku, se nakonec ubytovalo čtrnáct lidí. Naše skupina, já, Lenka a Bětka si mohla konečně uvařit sama na svém "skvělém" benzínovém vařiči. Těsnění bylo vyměněno, benzín dolit a my se mohli najíst. Už ani nevím co jsme jedli, ale určitě to bylo dobré. Kam dojdeme? Šli jsme spát brzo, protože Jenda chtěl zase jednou ujít větší kus. Vyspali jsme se celkem dobře. A ráno bylo památeční. Vařič sice ne a ne pořádně hořet, ale všechno toto jsme dohnali naším kuchařským uměním. Náš bujón se stal památným. A všechno to začalo docela nevině. Příběh jednoho bujónu Jenda s Maruškou jsou prostě ranní ptáčata, proto když se probudila naše vařičparta, jim se voda skoro už vařila a my jenom sondovali, co si dneska dají k snídani. A vysondovali jsme. Vařili něco na způsob rýže s ovesnými vločkami a spoustou kakaa. No a teď co my. Voda než se začne vařit, to bude trvat dlouho, soudili jsme, a pak se rýže musí vařit nejméně dvacet minut. Nastal čas pro improvizaci, a dodržení zásadních postupů. Naše heslo by mohlo znít asi: "Neriskuj zbytečně". A tak jsme si udělali polívku z masoxu a spoustu nudliček do toho. Nevím, proč se to stalo památným, ale nejspíše proto, že v tom byl dostatek soli. Pravda, ze začátku to bylo dost silné, ta sůl vyžrala z krku úplně všechno, ale pak už jsme to lačně polykali. A tak nakonec je z toho jasné, alespoň jedno, improvizace s dodržením zásadních postupů je hlavní, pak vzniká něco, co může být téměř nesmrtelné. On the road again Ale teď už zpátky k naší cestě. Někdy okolo osmé jsme vyrazili zpět nahoru na Kolesárovou a pak dál po hřebeni. Po severní straně je krásný výhled na Velký bok. Nastal další pochod, ze kterého si pamatuji jen málo a znovu musím koukat do mapy. Pomalu jsme vystoupali na Homoľku a pak začala dlouhá cesta lesem po vrstevnici. Byla tam spousta polomů a šlo se opravdu těžko. Šli jsme a šli až jsme se dostali do pozemského ráje. Celou dobu jsme šli pomalu možná proto, že všude bylo spousta borůvek, malin a brusinek a my se tímto dosycovali. Co na tom že se to v NP nesmí. Teď ale teprve začal ten pravý ráj. Šlo se úzkou pěšinkou a na každé straně nebylo nic jiného než maliny. Šli jsme rychlostí asi dva metry za minutu. Pomalu jsme se dopracovali až k další útulně, kde jsme spát neměli, ale Honza toho prý z mapy vyčetl víc než my, proto jsme tam raději zakotvili. Jak se pudí introverti A tak jsme přišli do útulni Ramža. Rozložený tam byl na jedné z paland nějaký Čech. My, samí mladí, jsme asi dělali dost velký kravál, takže sotva jsme přišli, začal se ten muž tvářit zkroušeně a když jsme naházeli bágly do chatky vzal do ruky mapu, chvíli se do ní díval a pak si sbalil saky paky a odešel. Introvert na dovolené jak vyšitý. Chatka vypadala vevnitř trochu jako chlívek, a taky to tam tak bylo cítit, proto jsme tam trochu poklidili a pak se začala pomalu chystat večeře. Holky šly na maliny a borůvky, my pro dřevo. Nakonec vznikly bramboráky s malino-borůvkovou omáčkou a oheň v kamnech. Prostě idylka. Nějak jsme začali debatovat o tom, kdo ještě do chatky přijde, nebo zda nikdo nepřijde. Nakonec sázku vyhrála Lenka s Johanou, které byly s tipem (3 Slováci) nejblíže pravdě (4 Slováci, jedna Slovenka). Přišli zrovna, když jsme hráli myšlený slovní fotbal a ohromně jsme se u toho bavili. Oni si mezitím vybalili a sedli si k nám, ale naše myšlenkové pochody nestíhali. Neměli šanci, protože jsme chvílemi nevěděli ani my o čem debatujeme. A my se prostě nemyjem! Večer jsme strávili společně se Slováky, kteří si museli pomáhat nějakým místním patokem v zelené lahvi, aby s námi udrželi krok. Postupně jsme zalehli, ale Slováci byli teď tak nabuzení svým pitím, že by s námi pořád debatovali. Johana je ale všechny rychle odradila další památnou větou: "My se nemyjem". Prý si o nás pak mysleli, že jsou to jenom čudné baby, jak to označil Jenda. Kapustová polévka, aneb trable holek se slovenštinou Ráno jsme se ještě se Slováky vyfotili a najedli se další až moc výživné potravy. Holt jsme jí nevařili my, ale Jenda na kamnech. A pak znovu a zas na cestu. Batohy se nám již zdály lehčí, byli jsme ale nevyspalí, protože jsme spali na maličké půdičce, kam jsme se stěží vešli, a navíc každé pohnutí bylo doprovázeno hlasitým vrzání prken. Ke všemu tam bylo hrozné horko, protože Slováci se báli medvědů a nechtěli nechat dveře otevřené. Museli jsme dnes dojít až na Štefáničku, aneb chatu generála Milana Rastislava Štefánika. Nejdřív jsme museli projít civilizací, v sedle Čertovica je pár horských chat a hotelů. Odtud bylo posláno pár pohledů. Na oběd jsme šli do jedné restaurace, kde jsme měli na výběr mezi kapustovou a držkovou polévkou. Nakonec bylo odhlasováno pro kapustovou, v poměru asi 4:3. Jenže ale těm, kteří hlasovali pro kapustovou polévku, nedošlo, že jsme na Slovensku a kapusta není nic jiného než prachobyčejné zelí. A tak jsem nakonec s Honzou polévky za ostatní dojídal. Pak už jsme byli narvaní k prasknutí a obsadili místní záchodky. Postupně jsme se vyprázdnili a mohli vyrazit dále. Kakao a karamel Sotva jsme ušli pár kroků z Čertovice, začala další z průtrží mračen. Museli jsme vyndat velký Maruščin igelit a všichni se pod něj na půl hodinky schovat než přešly nejhorší deště. Pak jsme opět stoupali dále a výše, stejně jako v Narnii. Na konci únavného stoupání jsme byli tak žízniví a touha po kakau byla tak silná, že jsme byli ochotní vypít potok rozbahněné vody po dešti, stékající z kopce. Už se těším až si dnes večer konečně vychutnám půl litru poctivého kakaa. Pak už se šlo celkem dobře a my mohli povídat o všem možném. A tak jsme se přes moje bratrance, pak spolužáky, balení na tábor dostali až k nejuniverzálnějšímu tématu na světě, k jídlu. Téma jídlo, je dokonalé. Můžete o něm mluvit jak dlouho chcete a pořád to má šmrnc. O tomto tématu jsme se bavili až do té doby, než se nám naskytl krásný pohled na nejvyšší horu Nízkých Tater Ďumbier (2 043 m.n.m.). Ještě dvě stě metrů z kopečka a už jsme byli u Štefáničky. Začali jsme vášnivě diskutovat o tom zda je lepší postavit stan, nebo se dostat na mizinu ubytováním za 270 slovenských kaček. Jenda se v nás prý nemohl vyznat, nevěděl jestli jsme tvrďáci, co chtějí stan, nebo teplou vodu v chatě, každý chtěl obojí. Nakonec to musel rozhodnout za nás a šoupnul nás do chaty. Myslím, že nikdo pak nelitoval. Sušička na boty se hodila a dokonce i já si poprvé vyčistil zuby. Vlajka vlaje dál Večeři jsme si uvařili dole v chatě dohromady, vlastně neuvařili, nakrájeli a nařezali. Byly zbytky, salám se sýrem a chlebem. A samozřejmě dobře oslazený čaj. A protože jsme cukru měli opravdu moc, dali jsme si ho nasucho do hrnečků a jedli lžícemi. Opravdu dobrá vzpruha. Protože jsme byli tak nabytí energií, začali jsme vtipkovat. Pro potrápení hlav Tchoříků jsem vytáhl tento hlavolam: Co musím uznat, je vytrvalost, se kterou to někteří řešili do dalšího dne. Večeři jsme snědli a odebrali se vykonat hygienu. Teda, jenom někteří. Vyprali jsme si prádlo a Jendovi nezbylo nic jiného než vyvěsit naší vlajku. Trenky na ramínku vlály vesele v okně a rozveselovaly bratry Slováky. Nejvýše Dnes nás čekal památný den. Dostaneme se na Ďumbier. U většiny z nás to byla největší hora na jakou kdy vylezli. Pak hurá z Ďumbíku na Chopek, kde jsme si v kamenné chatě dali svačinu. Pak nastala zase dlouhá cesta, tentokrát navíc ještě v mlze. Jen občas se rozjasnilo. V sedle Poľany jsme viděli dost z blízka kamzíky a další stádo o kus dál. Pak jsme zase šli v mracích na Chabenec. Pak už to bylo krátké, měli jsme spát v chatě za 70 korun. Ale to bychom nebyli my, kdyby šlo všechno rychle. Na svazích dolů k chatě byly borůvkové lány. Žádné stromy, nic, jenom spousta borůvek na zemi. Ihned jsme zalehli a hnuli se dál až po dlouhém naléhání. A tak jsme se dostali do nejzvláštnější stanice na naší cestě. Spali jsme v alupokoji, půda, se stěnami z alobalu byla opravdu "skvělá", moderní umění v horách. Chatu vedl starý notorik, proto se z chaty pro nás stala Chata u Notora. Co ale bylo fajn, že tam byly šachy. Po dlouhých dnech nedostatku přemýšlení jsem konečně uspokojil své mozkové závity. Šachy nás uchvátily, proto jsme si vyrobili i cestovní, které jsme později ještě zdokonalili. "Až to se mnou definitivně sekne" Večer byl i s muzikou v podání slovenského lidového zpěváka zpívajícího české písničky od českých populárních autorů např. od Nohavici. Slovenskou píseň si nepamatuji ani jednu. Noc byla prý ještě veselá. Na chatě zrovna vybírali v tu dobu latrínu, takže tam byli i makači, kteří byli prostě lidoví. Ráno ale zase pršelo. Pršelo vlastně celou noc, ale jak bych to mohl vědět, když jsem spal. Dali jsme si vločky v kakau a znovu energetickou bombu v podobě smíchaného cukru, kakaa a šumáku s vitamínem C. Vše jsme nasypali do hrnečku a jedli lžícemi. Fakt dobrý… Postupně pršelo čím dál tím méně a my zase vyrazili v mlze. Teď už jsme měli vlastně to nejtěžší za sebou, už jsme skoro jenom klesali. Překvapivě bylo nejtěžší stoupání na Malou Chochuli, protože se mezitím stačilo sejít o hodně níž, takže stoupání bylo dost velké. Pak jsme slezli do Hľadelského sedla, kde se opět spustil pořádný liják, ale naštěstí už jsme měli dobře nacvičenou taktiku, proto jsme zůstali relativně v suchu. Až do Donovan Nevím jestli jsem se úplně těšil, byl to takový zvláštní dobrý pocit - vědět, že už za chvíli budeš v civilizaci. Museli jsme ale ještě vystoupat na Kozí chrbát, na který se opravdu lezlo jak na kozu. Pak už přes malé kopečky dolů až do Donovan. Těsně před Donovany mne chytla zvláštní nálada, a myslím že jsem v ní nebyl sám, že domů ještě nechci a že všechno co jsem předtím měl rozdělané je méně důležité než se pořádně vychodit. Bylo to jako kdybyste jedli něco hodně dusivého, ale na konci zjistili, že to bylo hrozně dobré a že to za tu dusivost stálo. Civilizace byla na dohled, ale na dohled byla i Malá Fatra a s tímto pohledem i touha vylézt nahoru a dřít to. Bohužel nikdo nemůže mít všechno, Jenda musel vydělávat a rodiče by byli asi trochu vyjukaní, kdybychom na Slovensku zůstali ještě týden. Donovany mají krásnou autobusovou zastávku, v Čechách byste takovou našli asi jen těžko, ale autobusy u ní nestavějí. Čekali jsme od sedmi, zkoušeli jsme i stopovat, ale kdo by chtěl zastavit čtyřem lidem s batohy. Měli jet ještě dva autobusy do Ružomberoka, ale ani jeden z nich nezastavil. Co nám zbývalo, vlezli jsme do restaurace a pořádně se zasytili. Byli jsme tam až do zavíračky. Pršelo, jen se lilo a my museli někde přespat. Donovany asi prosperují, staveb k vybrání byla spousta a my ulehli do jedné z nich a prospali se. Back home Ráno nám už autobus zastavil a svezl nás až do Ružomberoka. Vlak do Prahy sice jel až v 22:10, ale my měli chuť improvizovat. Na tržišti jsme si každý koupil snídaní a svačinu na cestu. Naše skupina také dva melouny. Prostě to bylo fajn. Pak jsme jeli nejdříve do Púchova, kde jsme vytáhli a zdokonalili naše šachy. Čekat na vlak do Prahy jsme museli asi dvě hodinky. Pak jsme nasedli a jeli, jeli, a jeli zase zpátky domů.Většina pocitů se popisuje těžko a ani tyto pocity nebyly výjimka. Cestu jsme si ale náležitě užili (hlavně s kakaem :). V Praze začalo loučení. Bez Marušky jsme pak pokračovali opět metrem na autobus. Do Horažďovic už žádný nejel, jel jen do Strakonic a ten jel až za dlouho, takže jsme udělali naší oblíbenou činnost, skejsli v hospodě. Johana se potkala s sestřenicí a my si mohli v klidu dát zmrzlinu. Zmrzlina byla tedy bída. Pak zase cestovat. Nasednout do autobusu a nechat se vézt. Až do Strakonic. Tam nastalo další loučení, Lenka s námi už dál nejela. Poslední mohykáni si to pak valili autem až do Týnce, kde na nás už čekali naši odvozci. Každý příběh má svůj konec a my nemůžeme být jenom výjimeční. Možná jsem pouštěl své pocity moc volně, nicméně dost jsem zatajil, takže si o nás nedělejte obrázek. Píšu to další den a zdi mě při tom svírají a já se těším opět do divočiny. Co bude příště? Kdo ví, možná zase Tatry, nebo jiné Karpaty, nebo třeba Kanada či Island. Není to jen jít a jít. Není důležité, jak daleko dojdeme. Je důležité přijít s ně(č)(k)ím.

Čas načtení: 2026-06-07 20:00:39

Řidiči se konečně dočkali. Rozbitá silnice u Studnice je po velké opravě znovu otevřená

Pardubický kraj dokončil opravu silnice mezi Studnicí a Košinovem. Investice za 26,7 milionu korun je už v předčasném užívání.

Čas načtení: 2008-08-30 00:00:00

Na Ukrajinu? Prý jsme blázni.

Tak jsem se vrátil z Zakarpatské Ukrajiny, překvapivě brzy (jako vždy), překvapivě snadno a překvapivě úplně v pořádku. Jaké to bylo a co se dělo? Čtete dál. Z Prahy až do Košic Celá příprava na Ukrajinu byla dost narychlo, Jenda dal přesné informace vědět až dost dlouho - o prázdninách a to je pak nestíhačka sehnat všechny potřebné věci, zvláště z toho důvodu, že všichni jsou pryč po dovolených, babičkách a strýčcích. Nakonec se ale podařilo vše sehnat - kotlík se koupil, vařič byl už z našeho jarního výletu, stan také byl. Se stanem to bylo obzvláště veselé. Johana tvrdila, že má stan, do kterého se v pohodě vejde šest lidí. Nakonec se ukázalo, že by se tam šest lidí opravdu vyspalo, ale protože byla Johana na tenisovém soustředění i se stanem a já ho nemohl okouknout, vzali jsme radši každá futrpatra stan svůj. Bylo úterý a sraz byl v sedm hodin večer v Praze na Hlavním nádraží. Z Nýrska jsme vyráželi tři - já, Johana a Klára. Do Klatov jsme byli dovezeni autem, z Klatov do Prahy jsme bez problému dojeli vlakem, pohodička leháro, dokonce i přesun ze Smíchova na Hlavák jsme zvládli bez problémů - zvláště díky Kláře, protože Johana, nás trochu mystifikovala v udávání správné trasy metrem. Prý si chtěla trochu více zajezdit. Jen co jsme vylezli z metra potkali jsme Marušku, která už také čekala. Bylo ještě hodně brzo před srazem (zbývalo asi půl druhé hodiny), a tak jsme si sedli před nádražím na lavičku a sledovali pochybná individua. Za necelou hodinu na nás natrefil Kryštof, kterého do Prahy dovezli rodiče a dle jeho slov ho vyhodili z auta na první zastávce metra. Seděli jsme tam tedy ještě chvilku a pak jsme se vydali dovnitř, že tam třeba už někoho potkáme. A taky že jo. Hned ve vstupních dveřích jsme se srazili s Jendou a Sváťou. První co nás bacilo do očí, byly Honzovy boty. Všichni jsme byli obutí už v botách do hor - těžké pohorky, prostě pořádné boty. A Honza si přijde s botami, které u nás na gymplu dostaly přezdívku gumáky, navíc ve vysoce svítivé oranžové. Až je na fotkách uvidíte, určitě je poznáte - svítí opravdu krásně. Nahoře už seděli ostatní a tak byla naše parta zkompletována. A tady je letošní složení tchoříků: Jenda, Maruška, Lenka, Jáňa, Johana, Kryštof, Pavel, Klára, Sváťa a samozřejmě také já. Pomalu jsme se přesunuli do vlaku, ale bylo v něm šílené vedro a tak jsme se radši zase přesunuli ven na perón. Po rozjezdu vlaku se uskutečnila válečná porada, Jenda nás seznámil s plánovanou trasou, místním jazykem a zvyklostmi (třeba to, že když nad čajem od domorodce prohlásíme, že je horký, patrně se urazí. Bude si myslet, že říkáme hořký). Měli jsme zakoupená lehátka a po poradě jsme zkoušeli spát. Moc se nedařilo, ve vlaku se člověk moc nevyspí. K ránu jsme přijeli na konečnou, do slovenských Košic. Mám takové tušení, že mohlo být něco okolo sedmé hodiny, ale úplně jist si tím nejsem. Dojedli jsme svačinky z domova a nasedli jsme na místní kodrcák jedoucí do Čierné nad Tisou. Jsme celebrity Situace v Čierné se pro nás výrazně zhoršila - zjistili jsme, že přes hranice jezdí jen dva vlaky denně - jeden šíleně brzo ráno a druhý někdy kolem páté odpoledne (opět si nejsem tímto časem moc jist). A co my tady když je ještě dopoledne? Nejdřív jsme se zkoušeli dostat někam, kde bychom se mohli vykoupat. To se ukázalo být velkým problémem a nakonec z toho sešlo - stali jsme se však tak populárními mezi místními domorodci, že jsme raději zalezli zpátky na nádraží, kde jsme měli svůj klid. Nejdřív jsme se totiž ptali místních na cestu ke koupališti - z těch jsme toho moc nevypáčili. Pak si nás ale (doslova) našel pán, který si potřeboval postěžovat na život a ten nám prozradil, že Tisa je asi osm kilometrů daleko (a na koupání, že je skvělá). Tam se nám moc nechtělo, osm kilometrů tam, osm zpátky, to se radši koupat nebudeme. Za chvíli nás ale zastavil další domorodec, který se dozvěděl, že se chceme koupat a taky měl s námi touhu si popovídat. Radši rychle na nádraží! Museli jsme čekat asi šest hodin - na řadu přišel poker, a když i ten začal nudit, hry značka šílené. Nejdřív jsme si dupali po nohou (to poznáte na fotkách, vypadají akčně), pak jsme zas na sebe řvali "HU" a dávali si ruce k hlavám (taky je tam jedna fotka) a nakonec jsme začali kokodákovat a kikirikovat. Prostě bylo veselo. Pak konečně nastala chvíle, kdy měl jet vlak na Ukrajinu. Na ten s námi čekalo dost domorodců a ještě jedna parta z Čech, která přijela posledním vlakem. Přes hranice jsme se dostali bez problémů, dokonce i s noži - na Ukrajinu totiž nesmíte převážet nože s čepelí delší než šest centimetrů, což z nás měli skoro všichni skoro nikdo (a Jenda navíc do batohu přibalenou solidní mačetu). Až do Dilove A byli jsme na Ukrajině. Přesně řečeno v Čopu (Чоп) na nádraží. Jenda bleskurychle dojednal odvoz do Mukačeva (Мукачеве) - jeli jsme třemi auty a kdybych nebyl zvyklý jezdit v autobuse s Ukrajincem, asi bych se strachoval podobně jako ostatní - přes vesnice jel prý devadesátkou, na nejvyšší dosaženou rychlost se nikdo radši nedíval. Jak při slalomu se proplétal stádem krav, které šlo zrovna po silnici. A navíc měl puštěné disco na plné perdy, což našemu psychickému stavu moc nepřidalo. V Mukačevu nás vysadili na autobusovém nádraží a kdyby mělo pořádný asfalt a ne jenom štěrk, dost by připomínalo autobusák v Klatovech. Běhala tam smečka deseti psů, ty na fotkách taky uvidíte a dokud Jenda jednoho nenakopl byli dosti otravní. Byl už večer. Pro nás o trochu dříve, protože Ukrajina je v jiném časovém pásmu a tak jsme si šoupali hodinky o jednu hodinu dopředu. Nasedli jsme na autobus směrem na Dilove - vesničku kam jsme měli namířeno. Asi v půl jedné ráno jsme tam konečně dorazili - místní autobus nebyl nejnovější, navíc nám nahatec v zadu pozavíral okýnka - jemu bylo příjemně, nám šílené vedro a svlékat jsme se nechtěli. Pavel si celou cestu povídal s chlápkem, co kdysi pracoval deset let v Česku. Přes nás a naše plány se dostali až k Premier League, Škodovkám v Mladé Boleslavi a díky němu jsme v Dilove i vystoupili - autobusák nám nějak zapomněl zastavit. V Dilove jsme potkali místní opilce, od kterých jsme raději svižně odešli - s láhví vodky v ruce nevypadali nejlépe. Kousek za vesnicí jsme se na loučce utábořili, spalo se pod širákem. Ráno nastalo naše první vaření. Vařili jsme po skupinách, já s Pavlem a Johanou, Kryštof s Lenkou a Jáňou, Jenda s Maruškou, Klárou a Sváťou. Naše skupina začínala raději opatrněji, dali jsme si jen čaj s chlebem, sýrem a salámem a výborně jsme se najedli. Honza musel jít vyřídit povolení - chtěli jsme totiž jít po horách, kterými vede hranice Ukrajiny s Rumunskem a tam se bez povolení nesmí (ani z jedné strany) - a tak jsme si my ostatní dali leháro na sluníčku (taky uvidíte na fotkách). Povolení jsme dostali a tak jsme konečně vyrazili do hor. Musím říct, že po dvou dnech ve vlacích a na nádražích jsem byl upřímně rád. Čekal nás nemalý úkol - dostat se nahoru do hor. Převýšení bylo něco kolem 1.700 metrů, což není žádná sranda, zvlášť pokud máte na zádech těžkou krosnu s proviantem na celý týden. Nakonec jsme to rádi zalomili u srubu pod naší první horou (název už jsem zapomněl). Chtěli jsme sice dojít až k Pop Ivanovi, to se ale ukázalo jako nereálné. Postavili jsme stany, dali večeři a poseděli u ohně. Honza nás seznámil s Nikolou Šuhajem, dalším z těch co bohatým brali a chudým taky tak. Zapěli jsme Havrany na plotu a šli spát. Noc nebyla úplně podle našich představ - spal jsme ve stanu s Kryštofem a Pavlem, náš stan někde na fotce taky bude - hlavní bylo to, že je kulatý - natáhnout nohy může jen ten uprostřed. Zkuste spát někdy celou noc se skrčenýma nohama. Proto jsme se snažili z krajů dostat co nejvíc doprostřed a Pavel, který spal uprostřed, říkal, že jsme ho celou noc mlátili a utlačovali. Možná na tom bude něco pravdy. Ráno bylo krásné a tak jsme s chutí vyrazili po náročném dni dál. Hned ze začátku jsme trochu sešli z cesty a museli to vzít azimutem, abychom se dostali zpět na naši cestu. Bu bu bu, pojďte k nám Tady nás Honza strašil rumunskými pohraničníky - koho chytnou za hranicí, má po výletě a poputuje někam do rumunska na policii. Naštěstí nás nikdo nechytil i když jsme v Rumunsku občas byli. Na Popu Ivanovi jsme potkali další českou výpravu a místní domorodce, kteří si užívali výhled do kraje. Na fotkách je poznáte, jeden ukazuje do kraje a je trochu spoře oblečen. Jen jsme slezli z Ivana potkali jsme další Čechy a nakonec se ukázalo, že jednoho z nich Honza zná. Také jsme tam dali oběd, naše skupina měla navařeno už od snídaně, výborné vločky s kakaem. Naštěstí jsme je dojedli a nemuseli je jíst i k večeři. Šlo se dál, cesta pěkná, krajina a počasí též, to ostatně uvidíte na fotkách. Celou naší výpravu nás provázela nouze o vodu - asi před měsícem byly v Podkarpatské Rusi povodně, teď bylo zase naopak sucho. Přenocovali jsme na pěkném tábořišti, jen k vodě to bylo asi 300 metrů dolů z kopce - hodně prudkého. To nebylo ideální, nicméně jsme to museli vydržet. Také to byla spíš taková bažinka, něž tekoucí voda, ale my už pili i z horšího. A margotku? Další den bylo opět pěkně, dokonce tak pěkně, že jsme měli všichni spálenou jednu půlku těla, celou dobu jsme šli se sluncem na pravé straně a nějak jsme se zapomněli namazat. Přes den se toho moc zajímavého nedělo, nebudu to tu rozebírat, krajiny uvidíte na fotkách a názvy hor si stejně nepamatuji. Zajímavé bylo jen to, že jsme potkali čtyři auta, tam v horách, vevnitř holohlaví chlápci s černými brýlemi - kdekoho by napadlo, že jsou to mafiáni a jedou zakopat mrtvoly nebo pašovat drogy do Rumunska. Mafiáni to pravděpodobně byli, ale co tam dělali, to si opravdu můžeme už jen domýšlet. Asi nic pěkného. Večer jsme se usadili na tábořišti nedaleko od koňského napajedla, kam jsme chodili pro vodu a také jsme se tam lehce umyli. Zrovna když byly holky u vody, přišla k nám návštěva. Já ji na fotkách nemám, trochu z respektu. Až se ke mně dostanou fotky od Jáni budete si ji moci prohlédnout alespoň zezadu. Přišel k nám voják. Zkontroloval pasy a naznačil, že by rád cigarety. Ty jsme sebou neměli, ale Honza mu taktně nabídl margotku, což voják sice tolik neocenil, ale řekl, že ji musí porovnat s těma jejich a tak si ji také vzal. Večer jsme se usadili u ohně, ne všichni - stařec a děti už šli spát. My za malou chvíli také a velmi rychle, začal totiž pořádný slejvák a bouřka. Noc byla pro nás ještě horší než ta minulá. Nejen že jsme byli skrčení - slzy nám tekly proudem, protože skomírající oheň strašlivě čadil a přímo nám na stan, pršelo a my zjistili, že podlážka netěsní. Teď na tom byl pro změnu nejhůře Pavel - ležel v jakémsi údolíčku a všechna voda stékala k němu. Lázeň. Naštěstí ráno nepršelo a my tak mohli alespoň něco usušit. U Ivana Pak jsme zase vyrazili dál. Snad jen to, že jsme dali řeč s bačou, který si užíval vyhlídky do kraje, se nic zajímavého nestalo. Asi jsme se stali atrakcí, mladý bača si nás fotil mobilem. Ano, i sem už technika dorazila. Odpoledne jsme dorazili k chaloupce. Na fotkách ji samozřejmě také najdete. Ona to vlastně žádná chaloupka nebyla - pořádný srub ze dřeva. Uvnitř bydlela baba se kterou Honza vyjednal možnost přespání ve vedlejším srubu a její manžel - Ivan. Krásně jsme se tam zabydleli, bábuška nám přinesla mléko a tak jsme si udělali spoustu pudingu. S předáváním mléka souvisí jedna úsměvná situace: Baba nejdříve mléko nabízela nám, klukům. My však byli zrovna myšlenkami na míle daleko a tak jsme na ní asi půl minuty tupě zírali a vůbec nám nedocházelo, co říká. Pak ho nabídla holkám a to už nám konečně došlo, co po nás chtěla. Nu což, stane se. Večer po výborné večeři jsme začali vařit čaje a připravovat se na dlouhý večer. Takovýto večer - v suchu, v závětří - se musí pořádně užít a tak i strážci cukru upustili od svého předsevzetí a osladili nám čaj. Cukru bylo totiž velmi málo a tak Kryštofova skupina od cukru v čaji abstinovala. O chvilku později si k nám přišel přisednout Ivan. Na dvou fotkách homáte cvaklého. Nabídli jsme mu čaj, hrníček obětoval Kyšák, a povídali si o počasí, medvědech a tak všelijak okolo - česky, ukrajinsky, rukama, nohama. Snažím se medvěda potkat už druhý rok, v Tatrách nic, na Ukrajině taky nic, naději mi udržovalo jen Ivanovo tvrzení: "Medvědi? Všude, hodně!". Ptali jsme se ho taky jestli bude zítra pršet a tak jsme se dozvěděli, že střecha určitě nepustí ani kapku (ehm), ale zjistit jaké počasí bude zítra dalo dost práce. Nakonec jsme mu asi stejně neporozuměli, protože jsme si bláhově mysleli, že zítra pršet nebude. Pršelo. Další Ivan - teď Pop a Marmarožský Ráno pršelo. Bylo ještě horší počasí než včera a Ivan nás strašil, že nahoře umrzneme, začneme dělat "chrk, ekš" (prostě se nachladíme) a nerad nás ven pouštěl. Jenda byl ale neústupný a tak jsme vyrazili. Všichni v pláštěnkách a igelitech - konečně se uplatnila naše zkušenost z Tater, tam bylo takovéto počasí pořád. Nahoru jsme se museli prodírat klečí, cestička tam žádná nevedla, až nahoře jsme na ní narazili. Tak jsme se dostali na další horu - Popa Ivana Marmarožského (úplně si nejsem jist jestli to píšu správně, snad alespoň přibližně). Na vrcholu hory stojí bývalá meteorologická stanice, dnes už nepoužívaná, ale pořád statná, stavěná z kamene. Foukalo, byla zima, uvnitř spousta odpadků a nikomu se tam pobývat dlouho nechtělo. Tak jsme raději šli dál. Počasí nebylo pořád nic moc a tak jsme si náladu zlepšovali siónskými popěvky od A do Z. Prostě jsme zazpívali co se dalo. Odpoledne jsme došli k pěknému jezeru, sice tam byla spousta odpadků, ostatně jako na Ukrajině v horách všude, místa pro stanování tam bylo naštěstí spousta a tak jsme se usadili. Měli jsme štěstí, že jsme přišli včas. Po nás přišli ještě skupiny Slováků, Rusů a všech možných dalších národností. Jenda rozdělal po velkém snažení oheň a vydal se na návštěvu k sousedům - po návratu se pochlubil, že máme rozhodně nejhezčí oheň. Chvíli jsme seděli u ohně, Jenda převyprávěl pár příhod z knížek podobných V horách Sajanských - byly rozhodně zajímavé, ale vyprávět se mi je tu nechce. No to jsou nám fofry A tak jsme se v pořádku vyspali až do našeho posledního dne na horách. Čekala nás už jenom nejvyšší hora Ukrajiny - Hoverla a pak sestup dolů do civilizace. Při výstupu na náš vrchol jsme vymysleli s Kryštofem takovou menší zradu - všichni už si zvykli, že fotím já a dávali si pozor - půjčil jsem foťák Kyšákovi a rázem jsou zajímavé fotky - upocené obličeje a vyčerpané výrazy. Jediný kdo na těchto posledních fotkách chybí je Pavel, který posilněn Pikaem vyběhl na Hoverlu, že jsme ani nemrkli a jeden Čech, co zrovna sestupoval dolů, se podivil, co to máme vepředu za blázna - prý kolem něho jen proletěl. Na vrcholu nic moc zajímavého nebylo - snad jen ukrajinská vlajka a kovový paskvil ve tvaru kříže. Rozhodně jsem už viděl hezčí. Nahoře byla jako obvykle zima a tak jsme raději seběhli dolů. Tam se ukázalo, že Pavla vyčerpal výstup víc než se zdálo - cestou dolů se musel Lenky pársetkrát zeptat, jak to, že jí dali řidičák a ani když se už přestal ptát, nezdálo se, že by v tom měl zcela jasno. Dole na nás čekal připravený Boží odvoz. Zdá se, že jsme strhli všechny rekordy v cestě Hoverla - Čop. Tuto zajímavou část našeho putování se budu snažit popsat co nejpřesněji: Scházíme dolů z hor. Cesta hrozná, příkrá, kamenitá, vymletá. Konečně jsme dole ve vesnici a vidíme první zříceninu. Za zpola strhnutým mostem vidíme stát autobus (bednu na čtyřech kolech) a přichází k nám pár domorodců. Plány jsou zatím asi takové, že se vykoupeme, pomalu si najdeme místo na přespání, ráno dojdeme do další vesnice, odkud by mělo snad něco jet do civilizace. Jenda se dává do řeči s paní, která vypadá dost veselá - utvrzuje nás to v teorii, že vodka je zde dobrá jak ráno, tak i na oběd a večer. Mimo jiné nám paní sděluje, že během pěti chvil pojede motor (během pěti minut pojede nějaké auto, pro snazší pochopení překládám) do vesnice kam máme namířeno. Z koupání tedy nakonec není nic a my čekáme na motor, o kterém si myslíme, že to bude něco ve smyslu autobusu. Čekáme půlhodiny, nic nás nepřekvapuje, jsme zvyklí a když už je čekání přece jen dost dlouhé, ptá se Honza znovu, kdy to asi pojede. Prý že za chvíli, ještě někdo někde musí něco dodělat. A tu náhle, po prašné cestě se k nám řítí něco na kolech. Uvidíte přesně na fotkách. Dostavil se nějaký náklaďák a my s domorodci, kteří sbírali v lesích borůvky naskakujeme na korbu. Je tam trochu přeplněno, ale veselo. Ukrajinky mluví šíleně vysokými hlasy, cesta je bahnitá, tak jak si ji ani nedovede představit a zlaté zuby se domorodcům jen blyští. Nakonec přijíždíme do vesničky. Řidič z nás sedře 170 hřiven, ač to svezení mělo stát asi jen 80. Pro srovnání - hřivna je asi pět korun. Těch pár kilometrů se nám dost prodražilo a Jenda z toho vypadal trochu vykolejený. Zkoušíme se vrátit k původnímu plánu a najít řeku, kde bychom se mohli vykoupat. Řeku nacházíme, ale v takovém stavu, že i po týdnu v horách můžeme s čistým svědomím říct, že bychom se v ní ušpinili. Opět z koupání není nic a tak se snažíme alespoň doptat na vlak, o kterém nám veselá paní tvrdila, že by měl jet. Zjišťujeme pravý opak, jede ale autobus a to asi za půl hodiny. Zásoby už nám pomalu došly, Jenda proto vleze do nejbližšího krámu a kupuje královské potraviny - ukrajinskou zmrzlinu, ukrajinské pivo v pet lahvi a sedm banánů - víc jich neměli. Přesunujeme se na zastávku a během pár sekund přijíždí dodávka, která má být autobusem. Po jízdě na korbě náklaďáku je to skutečný luxus, celkem neoježděný Mercedes, skutečné sedačky - paráda. Takhle jedeme asi do Rachova a tam se řidič ptá, kam chceme dovézt. Nakonec nás zaveze až do Čopu na nádraží. Jen za 200 Eur. V Čopu jsme kolem půl jedné v noci - vlak na Slovensko jede někdy kolem půl čtvrté, na perónu musíme být už ve tři, ale stejně všichni zalehneme a trochu se vyspíme. Mně se zrovna nějak spát nechce, sedím a pozoruji lidi co pobíhají po nádraží - jací šílenci to můžou být, když jsou tu v tuhle nelidskou hodinu. Někdy kolem druhé k nám přijde člověk, s taškou a karimatkou a zmateně na mne gestikuluje prstem. Moje vnímání je ale natolik zpomalené, že tam na něj asi tak půl minuty koukám a tvářím se tupě. Naštěstí se pak probudí Jenda a dopadá to tak, že si neznámý u nás na chvíli nechává svoje věci a pak se pro ně zase vrací. Pak už je čas vstávat a projít celní kontrolou. Lehce se nám prohrabávají v baťozích, naštěstí se jim ale asi moc nechce takhle po ránu něco řešit a tak projdeme opět v pořádku. Pak už se jede vlakem až do Čierné nad Tisou. Na našem oblíbeném nádraží moc nepobudeme, jen zeptáme odkud jede vlak do Košic a pak už běžíme na druhý konec nádraží. Vlak nám naštěstí nestihl ujet. Během dvou hodin, které samozřejmě všichni prospíme, jsme se dostáváme až do Košic. A tak cesta, která nám měla trvat dva i více dní, byla za náma během dne. Nevadí, Bůh měl asi nějaký důvod pro toto rychlé vyhoštění. Košice? Prý příležitost se skvěle ztrapnit A tak jsme byli v Košicích. Sice nevyspalí, ale jak už jsme tu několikrát psal - člověk může žít beze spánku, ale ne bez povzbuzení. Navštívili jsme místní bazén, celkem příjemné, ale kdyby byl člověk vyspalý asi si to užije víc. Protrpěli jsme tam své dvě hodinky, vyhřívali se na za sklem sluníčku a nadávali na plavčice, které naše dovádění ve vodě nechtěli nechat jen tak plavat. Věkový průměr návštěvníků v bazénu mohl být tak na padesáti. Polovinu jsme tvořili my pod dvacet, zbytek důchodci. Když jsme konečně vylezli z bazénu a navlékli na sebe zpět to hnusné špinavé zapocené oblečení, vrátili jsme se na nádraží, kde jsme v úschovně nechali své batohy a vyrazili do města. Nejdřív jsme si dali oběd v místní pizzerii a pak se nějak rozutekli po městě. Pak nastal pořádný průzkum města. Vlak jel až večer, bylo poledne a my měli moře času před sebou. Co musím vyzdvihnout je krámek v uličce vedle náměstí - prodávají tam včerejší pečivo za pět slovenských kaček, pečivo jako jsou koblihy. Hlavně ty koblihy. Obyčejné nejsou nic moc, trochu seschlé. Ty namáčené v bílé polevě nebo čokoládě jsou ještě lepší než čerstvé. A za pět slovenských korun. No nekup to. Den byl teplý, až moc horký a tak se ujal návrh zdolat místní fontánu. Boty byly sundány za chvíli a my se ráchali ve vodě jak malé děcka. Jednu místní ctihodnou paní jsme velice pobouřili. Prohlásila, že tu se kúpou len cikáni, tu že neni žádné kúpalisko. A zpět do Čech, neradujte se všichni A pak už zase do vlaku. A zpátky do Čech, do Prahy. Chvíli jsme hráli pokera ve volném kupíčku, pak nás vyhnali a my museli jít spát. Člověku se ve vlaku spí mnohem lépe, když den předtím skoro vůbec nespí. To se vám pak ani nechce kolem čtvrté ráno v Praze vstávat, přesedat na metro a jet dalším vlakem až do Nýrska. V Praze jsme se rozdělili, opět na delší čas domů. A pár myšlenek na závěr Nic zvláštního, co by mohlo pozvednout tento článek, tu napsáno nebude - putování bylo skvělé a jako vždy krátké a hrozně rychle utíkající. A tak trochu podumám. Jedna věc mne ze začátku hodně udivovala a asi ne jenom mě. Nedokážu pochopit mnoho věcí, jednou z nich je to, jak dokázal mít na sobě Kryštof dlouhé kalhoty ve dny, kdy bylo největší vedro. Když jsem dnes ráno zbíhal z Ostrého dolů přes stateček, kde jsme na jaře s Tchoříky taky spali, velice se mi po prázdninových časech zastesklo. Až na tyto poslední týdny nebyly prázdniny úplně podle mých představ, ale co tu dělat jiného než sedět u počítače a alespoň nějak kreativně tvořit (a získávat finance na sponzorování takovýchto výletů). Za měsíc jedeme na Jizeru sekat dřevo a tak tu snad zase nestihnu začít plesnivět.

Čas načtení: 2026-01-05 09:00:35

Tyto novinky očekáváme v iOS 27: dorazí konečně čeština pro Siri a Apple Intelligence?

Těsně před začátkem léta Apple představí fanouškům nové aktualizace operačních systémů Tradičně nejočekávanějším je iOS 27, které má konečně vyřešit trable s umělou inteligencí Jinak ale očekáváme spíše opravy větších či menších chyb, které vznikly po nasazení iOS 26 Softwarové novinky společnost Apple obvykle představuje až na konferenci WWDC v červnu. Od uvedení nás tedy dělí zhruba půl roku, přesto není od věci se zamyslet nad prvky, které nám na současném iOS 26 chybí a které – dle různých náznaků – mohou v příští verzi konečně dorazit. Co očekáváme od iOS 27? Přečtěte si celý článek Tyto novinky očekáváme v iOS 27: dorazí konečně čeština pro Siri a Apple Intelligence?

Čas načtení: 2024-11-26 18:00:01

Konflikt mezi Konečnou a Nerudovou kvůli krvi

Kateřina Konečná žije na sociálních sítích z konfrontací. Pokřikuje na první dámu kvůli náhradám, útočí na vládu Petra Fialy, kdykoliv může a provokuje i na sedmnáctého listopadu, kdy si posteskne, že se máme hůř než za jejího oblíbeného socialismu (při revoluci jí bylo osm let). Většina rozumných politiků na ní nereaguje, dokud jim svá moudra neříká do očí v televizní debatě, občas se někdo ale neudrží a přihřeje šéfce koalice Stačilo! její online polívčičku. Tentokrát tuhle roli vzala Danuše Nerudová. Bohužel. „Nechal jsi páteř u formulí!“ Filip Turek naštval otočkou ke komunistům a SPD svoje fanoušky Číst více Vánoční dárky za plazmu? „Chudí a studenti prodávají před Vánoci krev a plazmu, aby měli na dárky. Soutěž o herní konzoli za 3 odběry už je naprosto surrealistická," kritizuje Konečná na síti X programy pro motivaci dárců plazmy soukromými plazmacentry. Podle ní taková centra nekontrolovaně bují a odvážejí plazmu do zahraničí. Léky z ní si poté podle Konečné musíme koupit za násobky peněz zpět. „Naštěstí alespoň tu reklamu jim konečně zatrhne nové nařízení SOHO, které jsem pomáhala vyjednávat," doplňuje Konečná. Tím se sice na samotném problému nic nemění, ale proč by si europoslankyně nepřihřála vlastní polívčičku. Nerudová jí nahrála na smeč Jako zapřísáhlá bojovnice proti komunistům si Konečné příspěvek přečetla i Danuše Nerudová. „Když už tu zase plivete jed kolem sebe - kolikrát jste byla letos darovat krev? Kdybyste byla, tak byste věděla, že nemocnice dává darujícím zpětnou vazbu, kdy byla jejich krev použita. Toliko k vaší další lži," napsala europoslankyně za STAN. Tím ale jen dokázala, že si buď Konečné příspěvek nepřečetla, nebo jej nepochopila. Komunistka totiž nemluví o krvi, ale o plazmě a její příspěvek se netýkal nemocnic, ale soukromých plazmacenter. Od Konečné tak schytala Nerudová pořádný výsměch. „Umíte číst? Ja nekritizuju, že někdo chodí darovat krev v nemocnicích. Já kritizuju, že někdo si tímto způsobem huntuje 2x měsíčně zdraví, aby přežil, protože Vaše vláda zapříčinila nejvyšší inflaci a pokles reálných mezd," vmetla Nerudové do tváře po obligátním přílivu urážek. Jak souvisí nákup vánočních dárků (o kterém Konečná psala na začátku) a přežití, sice komunistka nevysvětlila, ale svou sokyni argumentačně doslova zadupala do země. Neruda přispěchal na pomoc Na pomoc tak musel přispěchat Nerudové manžel Robert, aby celé téma odklonil od nepříliš adekvátní reakce své ženy. Konečnou odkázal na článek webu The Economist, který zdůvodňuje, proč by lidé za plasmu měli být placeni. Ten mluví o tom, že platby za plasmu pomáhají motivovat lidi, aby ji chodili darovat častěji. Cenné suroviny, ze kterých se vyrábí mnoho léků, je totiž permanentní nedostatek a komerční odběry jsou v Česku možné jako v jedné z mála zemí. Ani to však Konečná nekritizovala. Nejpravicovější komunistka v Evropě: Kateřina Konečná hlasuje jako okamurovci Číst více Většina neprodáv á plazmu pro peníze Přitom takříkajíc zničit komunistčinu teorii o tom, že lidé dávají plazmu pro peníze, je velmi jednoduché. Stačí se podívat na průzkumy, kdy lidé uvádějí důvody darování krevní plazmy. V jednom z průzkumů mezi 3000 dárci z Jihočeského kraje bylo zjištěno, že 76 procent lidí daruje plazmu kvůli možnosti pomoci lidem, kteří to potřebují. Kvůli penězům to dělá méně než čtvrtina. To Konečné teorii o výhradně finanční motivaci pořádně nabourává. I mezi studenty na síti X zaznělo, že peníze často berou jako přivýdělek, nekompenzují si tím ale to, že by nemohli vyžít či koupit dárky. Kdyby Nerudová použila Google a minutu hledala, jistě by podobné informace hravě našla stejně, jako redakce ČtiDoma.cz a nedala by komunistce šanci zase dokázat europoslankyni, že se vyjadřuje k věcem, do kterých tak úplně nevidí. Danuši Nerudové to určitě nepomůže ani v očích jejích vlastních voličů.  KAM DÁL: Legendární Lada Niva dostala západní vymoženost. Rusové jsou ve varu  

Čas načtení: 2024-01-16 12:11:22

Konečně. Libor Podmol hladce dokončil etapu na letošní přetěžké Dakarské rallye

V cíli byl Libor Podmol na 56. místě s odstupem hodiny a patnácti minut, v průběžném pořadí se posunul na 57. příčku. Na trati ho [...]

Čas načtení: 2024-02-27 11:11:18

Představuje se Jeep Avenger 4xe. Konečně nabídne pohon všech čtyř kol

Jeep představuje nejnovější přírůstek do své nabídky. Jde o další verzi modelu Avenger. Jeep Avenger 4xe je plug-hybridní pohonné ústrojí, které pohání všechna čtyři kola. Eric Laforge, Head of Jeep brand Europe, v rámci oznámení nového modelu uvedl: „Nový Jeep Avenger 4xe představuje pro svoji značku zlomový okamžik. Nejnovější verze našeho úspěšného modelu spojuje kompaktnost … Představuje se Jeep Avenger 4xe. Konečně nabídne pohon všech čtyř kol Pokračovat ve čtení »

Čas načtení: 2025-06-05 08:42:03

Microsoft konečne pochopil, že „Nie“ znamená „Nie“. Tieto dotieravé výzvy z Windowsu konečne zmiznú

Dobrá správa pre všetkých, čo žijú v krajinách Európskeho hospodárskeho priestoru (EEA). Týka sa to teda aj nás. Microsoft konečne musí ubrať na ... The post Microsoft konečne pochopil, že „Nie“ znamená „Nie“. Tieto dotieravé výzvy z Windowsu konečne zmiznú appeared first on Vosveteit.sk - Správy zo sveta technológií a vedy.

Čas načtení: 2025-09-22 10:00:54

Výhra jackpotu jim konečně umožní uskutečnit svatbu

Čísla spojená s narozením a úmrtím jeho táty mu konečně přinesla štěstí. Šestačtyřicetiletý plynový inženýr z Boltonu v Anglii si z loterie odnáší sumu, která změní život nejen jemu, ale i jeho partnerce! Konečně budou totiž mít dost prostředků na to, aby uspořádali svou svatbu tak, jak si ji vysnili už před lety a po více než dvaceti letech vztahu konečně uzavřeli svazek. The post Výhra jackpotu jim konečně umožní uskutečnit svatbu appeared first on 🍀 Vyhraj.cz.

Čas načtení: 2022-05-23 08:54:49

K osmdesátému výročí heydrichiády uvede ČT premiérové dokumenty Kuratorium a Fotografové smrti

K osmdesátému výročí atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha připravila Česká televize dva premiérové dokumenty. Kuratorium vypráví příběh organizace pro výchovu mládeže v Čechách a na Moravě v době protektorátu, Fotografové smrti přibližují donedávna neznámé příběhy českých Němců, kteří se aktivně podíleli na likvidaci nevhodných osob. Oba snímky se v premiéře představí v úterý 24. května po 20. hodině na ČT2. Kuratorium – organizace, o níž pojednává film Ondřeje Veverky, vznikla formálně den po diverzní akci výsadkářů operace Anthropoid. Jejím úkolem bylo vést dospívající generaci k loajalitě, k oddanosti Třetí říši a vůdci, k antisemitismu či ke kultu fyzické dokonalosti. „Celý projekt vnímám jako velice záslužný počin. Dokument zachycuje poslední možná autentická svědectví těch, kteří se jako kluci dostali pod křídla Kuratoria. Většina z nich v tuto chvíli již bohužel nežije. Myslím, že i pro ně samotné bylo důležité, že mohli ještě podat toto svědectví,“ říká dramaturg Martin Červenka. „Pro mnoho lidí může být fakt, že existovalo Kuratorium, velkým překvapením. Bylo to velice nebezpečné a bylo velké štěstí, že fungovalo pouze dva roky. Jednalo se vlastně o nepovedenou snahu nacistů získat českou mládež na svou stranu,“ vzpomíná v dokumentu řadový člen Kuratoria Karel Richter. Hned po premiéře Kuratoria se ve 21:40 hodin představí divákům dokument Jana Rouska Fotografové smrti. „V osobě Jana Rouska se snoubí dvě profese, kromě režiséra je i vystudovaným historikem. Díky tomu přináší atraktivní a málo známá témata. Tím je i program eutanazie T4 z počátku druhé světové války, který ve filmu divákům přibližuje,“ uvádí kreativní producentka Martina Šantavá. Hodinový snímek prostřednictvím průvodce fotografa Karla Cudlína a lékaře Milana Nováka poodkrývá příběh českokrumlovských fotografů a fotolaborantů dokumentujících eliminaci duševně nemocných lidí. „Kdo to vlastně byli českokrumlovští fotografové? Šel jsem po jejich stopách, a přesto je na své cestě nepotkal. Byly to totiž stíny už za svého života. Stíny, které se mihly v hrůzném světle nacistického násilí. Stíny, po kterých zbylo pár fotografií a filmový záznam,“ hodnotí v dokumentu fotograf Karel Cudlín. Vysílání České televize u příležitosti 80. výročí atentátu na Heydricha a následné heydrichiády dále doplní: 22. května na ČT2 ve 21:45 Operace Silver A (1/2) 23. května ČT2 ve 21:55 Operace Silver A (2/2) 27. května na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Atentát 27. května na ČT2 ve 20:00 Atentát 3. června na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Zmizeli 7. června na ČT1 ve 22:35 Lidice 10. června na ČT2 od 18:15 Heydrich – konečné řešení: Lidice – obraz pomsty 12. června na ČT2 od 12:40 Cesty víry: Lidový mučedník 24. června na ČT2 v 16:55 Heydrich – konečné řešení: Češi se nevzdávají (závěrečný díl dokumentárního cyklu 1. července), v 17:25 Ležáky – osada, která ztratila své obyvatele, nikoliv však paměť, v 17:55 Ležáky (Ti druzí mrtví...) a ve 22:05 Stříbrné rekviem

Čas načtení: 2021-07-08 12:33:56

V Kotletově nové knize čeká Prahu budoucnosti střet mezi Digitálním mesiášem a čarodějkami

Kniha českého autora sci-fi Františka Kotlety Underground se navzdory vydání na začátku jarního lockdownu stala loni nejprodávanějším titulem mezi domácími i zahraničními knihami v žánru fantastiky. Příběh z vánoční Prahy roku 2107 přinesl futuristickou vizi samostatného města Praha City po rozpadu České republiky a prohrané česko-polské válce. Nyní se do světa plného transhumanismu a uměle vyráběného jídla autor vrací, aby Praze přinesl Revoluci. Svět se ponořil do temnoty, ale Praha City je šťastné město plné neonů a milionů spokojených lidí. Alespoň to tvrdí zprávy City News. Jenže i redaktoři všudypřítomného televizního kanálu vědí, že pod povrchem bublá revolta. Korporace se rozpadají a po mnoha letech se chystají volby, které přinášejí nejen slovní přestřelky, ale i krev v ulicích. V těch ulicích, po nichž prý kráčí Digitální Mesiáš, jenž přišel spasit svět poté, co čarodějky selhaly. Detektiv Petr Vachten má ale jiné starosti. Umírají vlivní lidé a do City News přicházejí informace od jejich vraha, který si říká Zodiak. A co je nejhorší – digitální mládež propadla kouzlu retrorapových verzí písní Hany Zagorové!   Ukázka z knihy: Klepl jsem do masky a zapnul noční vidění. Šplouch! „Možná bys…“ Při pohledu na Belcha stojícího po pás v tekutině, kterou po stovky let utvářely splašky, mazut, špína, mrtví potkani i lidé a kdoví co ještě sem všechno steklo ze světa tam nahoře, mě okamžitě přešel vztek, že vydal překvapivý, a hlavně hlasitý zvuk. Opatrně jsem nohou prošlapal prostor mezi námi dvěma a hledal pevnou oporu. Pohybovali jsme se po nějakých starých trubkách, pod nimiž se nacházelo pohyblivé dno. Polák pomaličku klesal dolů jako akcie DEZATEGu poté, co jeho vlastníci za záhadných okolností opustili tento svět. „Možná bys mi měl pomoct,“ zavrčel. „Možná bych tě měl nechat zemřít za to, co mi dáváš do bigosu,“ usmál jsem se, i když to přes ochrannou masku nemohl vidět. „U svatých kostí Lecha Kaczyńskiho, Czesi, wy żeście sōm ale blank ciule!“ zaklel rodák z Katowic česko-slezsky. Vzhledem k tomu, že jsem během druhé války o Těšínsko pochytil polštinu i slezštinu, která v pohraničí přece jenom byla pořád ještě živá, jsem tušil, že máme být něco jako banda kokotů, ale ruku jsem mu podal. Mohl by mi nasrat na hlavu, a stejně bych tam pro něj skočil. Moc přátel mi v tomhle zkurveným městě nezbylo. Podal jsem mu ruku a vytáhl ho ven. Temná slizká kejda po něm pomaličku stékala dolů. Naštěstí jsme na sobě oba měli inteligentní vodotěsné kalhoty i bundy a staré, ale zatraceně spolehlivé vojenské boty z umělé nanokůže. „Víš, že to smrdí jako tvoje varšavská houbová omáčka?“ „Víš, že jste prohráli válku, pepíci?“ odvětil. V tu chvíli se ale nedaleko od nás ozvalo další šplouchání. Okamžitě jsme zmlkli. Belch si očistil masku, aby vůbec něco viděl. Nacházeli jsme se v něčem, co byla kdysi částečně kanalizace a kolektory a od doby, kdy sem zavítal poslední revizní technik, určitě uběhlo přes sto let. Od té doby sem jenom stékalo svinstvo z praskajících trubek a kanálů. Ale i tady žili lidé. Praha – pevně ohraničená autonomními bojovými drony, bunkry a zátarasy před světem tam venku – se nemohla rozrůstat do šířky, a tak se ti bohatí tlačili nahoru a chudí dolů. Vždycky to tak bylo. Život ve věžích hradů a slumech podhradí se dost zásadně lišil i během režimů, které si hrály na to, že nastolí rovnost. Nakonec vždycky přišli papaláši a s nimi lidé odsunutí na okraj. A taky spousta krve a bolesti. „Na,“ vytrhl mě Belch z planého filosofování. Rozepnul si plastikový batoh a podal mi pistoli. Měla na sobě pěticípou hvězdu. „Co to je?“ „Makarov. Sovětská klasika,“ odvětil. „Sovětská? Jako Sovětský svaz, co zanikl dřív, než měl můj pradědeček první erekci?“ ujistil jsem se a pistoli prozkoumal. Měla zásobník na osm nábojů ráže devět milimetrů. „Pochybuji, že někdo z tvé rodiny kdy měl pořádnou erekci, ale ano, je to ze Sovětského svazu. Stalin se tím drbal na koulích, když mu ho kouřil Berija,“ odpověděl a vytáhl druhý historický kousek. Ten jsem znal z černobílých komiksů tisknutých na stonásobně recyklovaný papír, jež jsem četl v dětství – samopal Thompson, oblíbená zbraň americké mafie z předpředminulého století. Hot dogy, hamburgery a Al Capone byli moje dávná láska. „Vykradl jsi muzeum?“ zeptal jsem se a dál prohlížel makarova. Vypadal funkčně. „Něco takového. Jeden sběratel to u mě vyměnil za bigos.“ Co si budem povídat, dobrý bigos ze skutečného masa a zelí měl větší hodnotu než zastaralá bouchačka. Ale teď se nám hodilo to druhé. Co taky v kanále s bigosem.   *  *  *   Opatrně jsem se prodíral stojatou tekutinou. Mlčeli jsme dobrých tři sta metrů cesty. Slyšeli jsme jen kapání vody a vzdálené šramocení, které postupně sílilo. Zastavil jsem se a počkal, až mě Belch dojde. Už nebyl nejmladší. Během česko-polské války, která skončila něčím, co by se dalo nazvat polské vítězství, v okamžiku, kdy se Česká republika rozpadla a ztratila o válčení se severními bratranci zájem, sloužil u speciálních jednotek. Jejich speciálnost spočívala ve schopnosti získat pro bojující jednotky proviant. Belch si poté v Praze zařídil polskou restauraci, aby nabyté válečné zkušenosti se sháněním exkluzivních potravin jako maso, vejce nebo zelí nějak zužitkoval. Když jsem mu řekl o své dnešní práci, přemluvil mě, abych ho vzal s sebou. Teď hlasitě oddechoval, což bylo trochu slyšet i přes filtr masky. „Pořád chceš ‚zažít trochu toho vzrušení jako za starých dobrých časů‘?“ odrecitoval jsem po paměti jeho slova. „Jebu ti matku. Soustřeď se raději na to, co je vepředu,“ zašeptal a zkontroloval kondom na hlavni thompsona. Tohle opatření kdysi zavedli do praxe američtí vojáci ve Vietnamu, kteří tak chránili své zbraně a munici před vlhkostí. Vůně vietnamské občanské války proto byla směsí napalmu a spálené gumy. Následkem toho se kvůli nedostatku prezervativů rozmohl v americké armádě syfilis, ale to už je daň za to, když dá člověk přednost okamžitému přežití před dlouhodobými riziky. Ušli jsme dalších dvě stě metrů. Šramot sílil a zároveň se do něj prolínal nový tlumený zvuk. Přidal jsem do kroku.   *  *  *   Tam venku byl svět možná krutý a necivilizovaný, propadlý do zmaru a úpadku, a možná byla Praha vrcholem současné evropské civilizace, ale to, co se skrývalo ve střevech tohoto města, by v divočině nemohlo ani přežít. Tady to však vegetovalo skryto před denním světlem v něčem, co možná kdysi byl sklad nebo místnost s elektrickými rozvody. Teď odsud někdo prorazil soustavu tunelů, kterými se dalo dostat ven i jinak než přes břečku, v níž jsme teď stáli do pasu. V temnotě jsem díky infravizoru své masky viděl obrysy vysoké shrbené postavy. „Kanálník,“ špitl Belch. Říkalo se jim všelijak, ale „kanálník“ asi vystihovalo jejich podstatu nejlépe. Lidé, kteří žili mimo systém, většinou přebývali ve stanicích metra U, tedy nejspodnější ze tří tras. Na rozdíl od nadpovrchové S a luxusní N spojující magnetickou rychlodráhou nové centrum Prahy s luxusními okrajovými čtvrtěmi, byl vstup do prostor U-metra zdarma. Jenže jím také jezdili obyčejní obyvatelé města do práce. A když už byl někdo příliš velká troska i na U, prostě ho pár nařachaných týpků, co v životě nedokázali nic lepšího než bouchat dvanáctky ve výrobně umělého masa a mlátit slintající lidské trosky, poslalo ještě mnohem hlouběji. A stal se z něj kanálník. Někteří kanálníci žili pod povrchem už po několik generací. Vyskytovaly se mezi nimi zvláštní existence. Málokdo si mohl dovolit skutečné jídlo jako maso nebo nedejbože zeleninu a všichni jedli to, co se vyrábělo v laboratořích DEZATEGu nebo ARKASu, jenže kanálníci si nemohli koupit či vyhrabat z popelnic ani to. Od toho tu byli obyčejní bezdomovci a tuláci, výrazně vyšší kasta. Pro ty nejchudší zde byly kostky, které vyráběla mafie a různí pokoutní experimentátoři ze zbytků a biologického odpadu v ilegálních výrobnách, kde se nedbalo na kvalitu ani normy ISO. Šlo jen o to, zajistit spodině kalorie za pár šupů, a ještě na tom vydělat. Jenže po generace žít v temnotě, pít špinavou kaši místo vody a žrát tenhle humus, to dokázalo vrátit evoluci nejen nazpátek, ale vrhnout ji i úplně jiným směrem. Někteří z kanálníků už kvůli tomu ani nevypadali jako lidé. A tenhle mezi ně patřil. „Zarchnch,“ ozvala se postava. Čistě teoreticky by nás neměl vidět, ale nejspíš slyšel lehké šplouchání hovnokaše, kterou jsme se brodili, nebo nás ucítil. Patrně jsme navzdory dvouhodinové cestě splašky pořád ještě dostatečně nepáchli, jak vyžadovala místní etiketa – EdMP. Eau de mrtvý potkan. „Zarchn. Chrm chrm hrmla strm,“ zarezonovalo prostorem. Odjistil jsem bolševickou vrtačku na kontrarevolucionáře. „Zní jako moje bejvalka po flašce vína,“ zašeptal Belch. Udržovat „rádiový klid“ už nebylo třeba. Kanálníka jsme pořádně neviděli. Pomalu jsme stoupali z vody a hnusosračka z nás jen crčela. „Kurva, vlevo,“ špitl Polák. „Co?“ „Je jich tu víc,“ vysvětlil. Rozhlížel jsem se okolo, ale nikoho jsem ani s pomocí infra neviděl ani neslyšel. „Jsi si jistý?“ „Vsadím na to levý varle.“ „Neprodal jsi ho za půl krávy Rusům?“ „Drž hubu,“ zavrčel nevrle Belch a natáhl americkou raritu. Možná byl ošlehaný vichry té nejpitomější války – tedy hned po třídenní řeži mezi Košickou federací a Žilinským císařstvím –, ale nebezpečná situace mu lezla na nervy. Zlenivěl. Ušli jsme pár dalších kroků a já stále slyšel jenom zvuk před sebou. „Tam,“ ukázal Polák na třetí hodinu. Měl pravdu. Něco se tam pohnulo. Vylezli jsme z břečky na pevnou vybetonovanou plochu. Rozepnul jsem dvojitě krytý gumový zip a vytáhl z boční kapsy signální světlici. „Ztlum si kontrast,“ zašeptal jsem, odjistil ji a hodil doprava. Rudé světlo ozářilo prostor. „Kurva.“ „A kurva.“   *  *  *   Před červenou září se rozuteklo dobrých patnáct postav. Viděl jsem jenom obrysy a míhající se stíny, ale působily děsivě. Některé v potrhaných špinavých cárech, jiné zcela určitě nahé. „To by je mělo zahnat,“ usmál jsem se. „Jen aby.“ „Nesýčkuj,“ zavrčel jsem, a dokud světlice ukazovala cestu, vyrazil jsem od bahnité srajdy směrem, kudy se ozýval hlas podobný Belchově bejvalce. „Slyším ho.“ Nebyl jediný. I já jsem místo chrchlání a chrumlání najednou zaregistroval dětský pláč. Přidal jsem do kroku a přes zrezivělá železná futra vlezl do původně patrně servisní místnosti, která teď připomínala spíš jeskyni. Všude se válely staré krámy, hadry, kusy elektroniky a zrezivělé konzervy. Zbytkové světlo ze skomírající světlice mi pomohlo vidět pomocí masky všechno v dokonale vykreslených obrysech. „Brum,“ uslyšel jsem z chuchvalce prastarých novin. „Zarchn,“ kontroval hlas z levoboku. Stál tam chlápek, který vypadal jako kříženec Jiřiny Bohdalové, slavného avatara z večerníčků Rákosníček a útok robotů z mlhoviny Kočičí oko nebo Křemílek a Vochomůrka budují síť 7G, a hrocha. „Stůj, mrdko!“ zakřičel jsem na kanálníka a namířil na něj pistoli. „Cholera,“ zaklel vedle stojící Polák. Ruce se mu chvěly. „Kdy jsi naposled střílel?“ zeptal jsem se ho. Jeho očividný strach mě zatraceně znervózňoval. „Minulý týden… Na vrabce. Na člověka nikdy.“ „A kurva.“ „Kurva.“   *  *  *   Kanálník stál shrbený necelé dva metry ode mě. „Zarchn?“ „Nemá moc rozmanitý slovníček,“ poznamenal Belch. Ignoroval jsem ho. Dítě, které jsme ve sračkách a jejich širokém okolí už dva dny hledali, se rozbrečelo někde u zdi po mé pravé ruce. „Není možný, abys mi nerozuměl, kanálníku,“ promluvil jsem pomalu a nahlas a současně se úkroky přibližoval k tělíčku ležícímu v pelechu ze zmačkaných novin a starých letáků. Belch se mi držel po boku. Světlice dohasínala a obrysy zvolna ztrácely svou ostrost. „Jenom si vezmu toho smrada a zmizím. Nic se ti nemusí stát,“ pokračoval jsem. „Zarachan?!“ Slovo v lehké obměně znělo výhružněji. „Wojciechu, dárky.“ Majitel nejlepší polské restaurace v celé Praze – pravda, také jediné – znovu rozevřel svůj vak a vytáhl z něj dva balíčky proteinových tyčinek. „Je to výživnější než to smrádě. Nažere se z toho celá rodina. Půlka je s příchutí vánočního psa, to si budete čvachtat, a když to obalíte blátem, bude vám to chutnat jako domácí strava,“ mluvil jsem dál klidným hlasem a udělal dalších pár kroků k dítěti. „Ne. Dítě mé. On Zarachan. Já Zarchn.“ Překvapil mě. Nevypadal moc jako příslušník téhož druhu, ale když promluvil, přeběhl mi mráz po zádech. Místo podivného monstra jsem v něm spatřil karikaturu zlomeného lidství vyhnaného až na dno a v mých útrobách se něco sevřelo. Jeho shrbená postava jako by se narovnala. Měl zdeformovanou páteř i obličej. Působil jako nějaký starý politik z počátku minulého století, na jehož jméno jsem si zoufale nedokázal vzpomenout, ale jinak to byl člověk. Naštěstí dítě začalo brečet hlasitěji a záchvat soucitu byl ten tam. „Není to Zarachan. Je to smrad ze sirotčince Prokleté děvky Terezy. Tam ho musíme vrátit,“ odpověděl jsem mu a udělal další krok k šustící hromadě novorozenecké něžnosti. Už jsme byli skoro u dítěte. Zarchn pořád stál a nehýbal se. Shýbl jsem se pro prcka. Ležel nahý v novinách a na břiše měl nějakou černou mazlavou hmotou namalované malé kolečko. Na jednom letáku jsem si všiml obrovského nápisu „Retrotýden v Lidlu“. Měl jsem pocit, že půjde o nějaké porno, ale ani tak jsem se zašpiněnou archiválií nechtěl ztrácet čas. „Ne smrad. Oběť pro Vyzdvihovače,“ namítl Zarachan. „Co, kurva?“ nechápal Polák. Jeho prudká otočka mě zaujala a podíval jsem se tam, kam mířil jeho pohled – u vchodu se začínala tvořit fronta kanálníků. Byli to chlapci a dívky jako buk. Tedy pokud máme na mysli plísní pokrytý buk vyrůstající pokrouceně na svět skrz kanálovou mřížku. Někteří vypadali hodně mladě, jiní staře a seschle. Většina na sobě neměla nic – vůbec nic. Jiní jen špinavé cáry. I přes masku s nanouhlíkovou filtrací se mi do nosu zavrtával houstnoucí odporný pach, kterému se nevyrovnal ani odér stoky, jejíž pozůstatky nám pořád ještě okapávaly z kalhot. Filtrace mě dokázala ochránit před viry i bakteriemi, ale na molekuly hnusu byla krátká. Kanálníci se od sebe dost lišili. Pár jich působilo zdeformovaně s podivně transformovanými tkáněmi. Jedné ženě visely z obličeje kusy kůže až k bradavkám malých prsou. Další chlap měl podobně protažené panděro poseté desítkami boláků. Měl ho naněkolikrát přelepené kusem nějaké plastové pásky, aby se mu nemotalo mezi nohama. Další měli různé výrůstky nebo vyrážky na obličeji plné hnisu, ale pár jich vypadalo, že by po důkladné sprše mohli klidně vyjít na povrch a nikdo by si jich nevšiml. Levačkou jsem nabral plačící smrádě. Kanálníky to dost nakrklo. Začali syčet, vrčet a někteří vydávali i slova, kterých ale bylo tolik naráz, že jsem jim nerozuměl. Křup. Zvuku, jenž se mi ozval pod nohama, jsem nejdřív nevěnoval pozornost, ale pak mi i přes bytelné podrážky došlo, že těch křupavých věcí je tam víc. Risknul jsem pohled dolů a pár sekund netušil, po čem to, sakra, pajdám. Nakonec jsem se naštval, rozepnul zip na levém stehně a vylovil baterku. Cvak, ozvalo se a má maska mě v prudké záři na chvíli nechala oslepeného. Brzy se však překalibrovala na světlo a já uviděl na zemi hromadu dětských kostí. Některé vypadaly dost čerstvě. To, co jsem momentálně drtil podpatkem, byl hrudní koš tak půlročního mimina. Křupity křup, udělalo pár žeber, když jsem se snažil šlápnout jinam. Vztekle jsem se otočil a baterkou osvítil Zarchna a jeho návštěvníky. Světlo jim nedělalo dobře. Vrčeli, kňučeli a chránili si oči před bílým kuželem. Nyní jsem si mohl prohlédnout jejich těla lépe a spatřil pokožky podivně zažloutlé a zašedlé. Teprve teď jsem si také všiml, že někteří drželi v rukou železné tyče, háky a rezavé, podomácku vyrobené mačety. „Ty vole, týden budu jenom na vodce,“ pronesl Belch a nahlas polkl. Nejspíš se snažil potlačit zvracení. Nebyl sám. Jenže nablinkat si do masky, no, to nebyl úplně nejlepší nápad. Dětský pláč nabral na síle. Posvítil jsem Zarchnovi do očí. Jeho žlutošedý obličej se zamračil a něco zachrochtal. „Nechte nás odejít,“ pronesl jsem pevně. Masa kanálníků ale udělala krok vpřed. „Nemáš u svých příbuzných zrovna autoritu,“ zakroutil hlavou Belch. Navzdory situaci jsem se rozesmál. Kanálníci však smysl pro humor neměli. „Nechají zde oběť pro Vyzdvihovače. Odejdou,“ řekla rozhodně žena s bílými vlasy pokrytými kusy bláta, stojící v chumlu kolem vchodu. Zarchn souhlasně pokýval hlavou. Podíval jsem se na ženštinu s vyschlými prsy. Měla zakalené oči a pod kůží jí prosvítala žebra. I tak bych si ale tipnul, že za sebou neměla víc než tři křížky. V kanále se dlouhý a dobrý život nepěstoval. Myslím, že jsem instinktivně zavrtěl hlavou, což si kanálníci logicky vyložili jako jasné gesto toho, že vyjednávat s námi nemá smysl.   *  *  *   Bariéra těl se pohnula. Kanálníci vyrazili vpřed jako jednolitá masa, bez ohledu na to, kdo měl v rukách železo a kdo jen špínu za nehty. Prásk! Bolševická vrtačka na reakcionáře třaskla prostorem a Zarchn se skácel k zemi. „Není asi úplně chytrý ho střílet do kolena,“ zamumlal Belch a měl samozřejmě pravdu. Zatímco dítě se po zvuku výstřelu rozeřvalo ze všech sil, kanálníci se rozběhli proti nám. Polák je pokropil dávkou z thompsona. Vzhledem k tomu, že měl v bubnovém zásobníku sto nábojů, mohl si to dovolit. Střelivo .45 ACP jejich řady slušně pokosilo. Kanálníci před námi krváceli, řvali a padali k zemi, ale výstřely i dětský řev přehlušilo ječení, které k nám přicházelo zvenku. Ani jsme nestačili zařvat své obligátní „kurva“. Chlápkovi s panděrem omotaným páskou jsem provrtal sanici a sotva jsem uhnul rezavému hasáku, kterým kolem mě máchla kostnatá ženština. Prokopl jsem jí levé koleno a pak z dvaceti centimetrů vystřelil mezi oči nějakého chlapíka s bezzubými ústy plnými slin. Jeho krev, kousky mozku a střípky lebky se rozprskly kolem nás. Mě chránila maska, ale dítě dostalo nový červený nátěr. „Áááá!“ Výkřik patřil mně. Šedivá kanálová zrůdička s prokopnutým kolenem se mi zakousla do lýtka. Nejspíš v agónii se jí podařilo prokousnout můj ochranný oblek těsně nad botou. Škubl jsem nohou a kopl ji do hlavy. Bolelo to jako čert. Ještěže jsem měl všechna očkování z časů, kdy nestála majlant. Polákova nejistota byla ta tam, přecvakl samopal na střelbu jednotlivými náboji a pálil do masy před námi s jistotou pouťového frajera kosícího navoněné růže dobře kalibrovanou vzduchovkou. Tedy až do chvíle, kdy ho jeden z chlápků nabral železnou tyčí do břicha. Zlomil se v pase a thompson mu vypadl z ruky. Zavalila nás horda přicházejících posil. Podle hřmotu doléhajícího sem od bahnité břečky se k nám patrně řítili všichni obyvatelé podzemí.   *  *  *   Kopl jsem nejbližšího chlápka do podivně se houpajícího zažloutlého penisu. Ohnul se a v tu chvíli jsem ho vzal kolenem do hlavy. Zatímco kvílel bolestí, nabral jsem ho z boku a použil jako beranidlo na dvě ženy stojící s hasáky mezi námi a východem ze Zarchnovy sluje. Ječící a zmítající se dítě jsem se přitom snažil chránit vlastním tělem. Jedna z žen při nárazu sletěla na zem, druhá mě zkušeně praštila do ramene. Na nářadí jsem si všiml pradávného loga Dopravního podniku hlavního města Prahy. „Čubko!“ bylo poslední slovo, které slyšela. Výstřel z makarova se jí zavrtal mezi žebra. Zapotácela se a začala lapat po vzduchu. Průstřel plic ji brzo připraví o život. Druhou ženu jsem střelil mezi oči. Její utrpení trvalo mnohem kratší dobu. Asi pikosekundu a půl. „Cholera!“ Ohlédl jsem se ke sluji a spatřil Poláka zmítajícího se pod návalem těl. Ženy a muži do něj mlátili svými primitivními a tupými, ale o nic méně účinnými zbraněmi nebo jen rukama a drásali ho zuby i nehty. Svíjel se pod nimi, zatímco mu někdo strhl masku. Zastřelil jsem dva útočníky a další odkopl. Konečně se mohl narovnat. Po obličeji mu stékala krev. Nejspíš vlastní i cizí. Snad měl taky všechna možná očkování, protože v nehtech a zubech kanálníků muselo být víc smrtících bakterií, než zbylo v bunkru Kim Čong Trumpa. Prásk, oddělal jsem zamazaného kluka v montérkách, který se k nám s napřaženým šroubovákem hnal přes vodní plochu. Za chvíli v ní zmizel až po odstávající uši. „Drž,“ podal jsem Belchovi makarova i řvoucí děcko. „Je tam poslední náboj. Nech si ho pro sebe,“ zamumlal jsem a proběhl mezi raněnými a umírajícími kanálníky. Ze špinavé zkrvavené země jsem sebral thompsona. Koštoval jsem, že v něm zůstalo alespoň padesát nábojů. Úsměv, který mi to zjištění vykouzlilo na tváři, ale záhy zmizel. I kdybych s každým trefil naprosto přesně, na přesilu, jež nás obestoupila, by to stejně nestačilo.   *  *  *   Řada těl stála semknutá v půloblouku nějakých deset metrů od nás. Děcko řvalo, ale každému to bylo jedno. Skučeli i ranění a umírající kolem nás. Na nich ale, aspoň v tuto chvíli, nikomu nezáleželo. Tahle kavalerie, dorazivší příliš pozdě pro Zarchna a příliš brzo pro nás, nebyla kanálnická lůza. Tihle chlápci a ženy představovali něco jako zdejší pretoriánskou gardu. Nejenže nosili kalhoty, a někteří z nich i boty, ale vypadali i celkem obstojně živeně a náležitě osvaleně. „Kolik jich je?“ zeptal se Belch. Po ztrátě masky viděl jen to, co mu dovolily paprsky mé baterky svítící na zemi někde vzadu v kutlochu, kde teď krvácel Zarchn. „Asi stovka, možná víc,“ odvětil jsem popravdě. Řadili se jeden za druhého a v rukou měli nejen trubky a rozličné nebezpečně vyhlížející nářadí, ale i dlouhé tyče s ostrými konci. Prostě zatraceně efektivní oštěpy. Stáli bok po boku v několika řadách za sebou od kraje tekoucí břečky po stěnu na protější straně. Většina z nich byla nahoře bez, ale nebyl to tak strašný pohled jako na Zarchnovy kamarády a kamarádky. „Máš náhradní zásobník do toho amerikána?“ poklepal jsem na thompsona. Belch zavrtěl hlavou a děcko se pokadilo. Nedivil jsem se mu. Sám jsem měl namále. „Tak jo, až řeknu ‚krleš‘, zdrhneme. Nakonec se sejdeme buď ve slovanským pekle, nebo u tebe v knajpě.“ „Jsem Slezan – a jako takový jsem poloviční Němec a čtvrtinový Žid. Podle mě neskončím ve slovanským pekle. Neumím ani gopnik. Dycky mám paty nahoře,“ ušklíbl se a otřel si stružku krve stékající mu do očí. Děcko začalo čůrat. Až teď jsem si uvědomil, že je to chlapeček. Vytvořil vážně pěknou fontánku. „Krleš!“   *  *  *   Těsně předtím jsem z kapsy vytáhl čtyři světlice, odpálil je a hodil po kanálnících. Hned nato jsem zahájil střelbu. Historická relikvie se rozeřvala stejně spolehlivě a elegantně jako kterákoliv moderní bouchačka. Cítil jsem vůni starého strojního oleje a spáleného střelného prachu a kolem to vypadalo jako za hranicí Acheronu. Světlice kanálníky, zvyklé na tmu, oslnily a tím dokonale zmátly. Střelba pak mezi nimi způsobila slušný chaos. Belch se rozběhl do páchnoucí stoky s děckem v náručí. Já za ním. Při tom jsem střílel do každého, kdo pochopil, kudy se ubíráme. Byl to masakr. Zkurvený podzemní lovecký safari. Jeden raněný nebo mrtvý na dva, možná tři náboje. Lidé namačkaní na sebe se hnali vpřed, krváceli, padali, křičeli, ječeli a já pálil jako na ilegální Matějské pouti. Dokud mi nedošly náboje. Nezůstal ani ten poslední pro mě samotného. Až Wojciech v poslední okamžik stiskne spoušť makarova, asi budeme muset dát hlavy dohromady.   *  *  *   Všude kolem nás cákala voda. Za chvíli jsem Poláka doběhl, chytl ho za volnou ruku a snažil se mu ukazovat cestu. Bez masky s nočním viděním byl prakticky slepý. Na rozdíl od kanálníků, kteří běželi za námi. V téhle břečce byli navíc jako doma. Ty, co se zorientovali hned a vyrazili za námi jako první, jsem sice nemilosrdně po­střílel, ale další nás doháněli. Držel jsem samopal jako kyj a snažil se neztratit směr na několika odbočkách a soutocích jednoho páchnoucího břečkohnusu s druhým. Zatímco na povrchu bylo vody málo, tady jsme se jí zalykali. Bohužel ve formě, která připomínala spíš obsah hovnocucu než životodárnou tekutinu. Stoka šplouchala, pronásledovatelé povykovali a děcko brečelo. Musel jsem obdivovat jeho výdrž. Mně by došel dech už po prvních deseti minutách, ale fakan ječel nepřetržitě jako nějaká elektronická vánoční hračka od VEPu pro rozmazlený spratky. To tenhle rozhodně nebyl. Pokud to přežije, tušil jsem, že bude mít větší trauma než lecjaká paninka z N-úrovně, co viděla chcát na ulici houmlesáka a padly na ni mdloby. Doháněli nás. Nejblíž se dostal nějaký vyhublý kluk. Měl dlouhé vlasy svázané do copu a na sobě jakousi divnou pláštěnku. V ruce kus dlaždičky vybroušený do tvaru pazourku. Vnímal jsem ho za sebou. Po centimetrech nás doháněl a pak se podporován křikem ostatních dostal na dosah ruky. Šmrnk, ohnal jsem se thompsonem. Jako kyj posloužil skvěle. Praštil jsem kanálníka do hlavy a on ztratil balanc a zajel pod vodu. Zkusil jsem ještě zrychlit, ale docházel nám dech. „Vlevo!“ křiknul jsem na Belcha. Po necelém kilometru zběsilého úprku se nám podařilo dostat ke schodům vedoucím z marastu. Po nich jsme sem ani ne před dvěma hodinami vešli. Pomohl jsem mu vylézt nahoru na asi dvoumetrový betonový převis pokrytý tlustou slizkou vrstvou. Musel jsem se při tom zapřít, chytit ho za nohu a vyzvednout nad ramena. Polák i děcko sebou plácli o beton. „Iáááiááá!“ zaječel někdo za mnou a na záda mi skočila postava pokrytá břečkou.   *  *  *   Ponořil jsem se do hnusosračky až na dno. Někdo mě přitom držel pod krkem a mlátil mi do hlavy kusem železa. Částečně mě ochránila maska, ale hlavně smrdutá kaše, která tlumila sílu úderů. Neviděl jsem nic. Neprostupná tma. Zadržoval jsem dech a snažil se najít oporu pro nohy. Moc mi to nešlo, když mi kanálník visel za krkem jako klíště. Zkusil jsem se zapřít o dno a dostat hlavu na vzduch, ale marně. Další rána mě srazila zpět pod hladinu. Něčí ruka mi strhla masku a já nosem nasál ten humus. Měl jsem pocit, že šňupu hořící napalm. Další pokus postavit se mi nevyšel, a tak jsem to udělal naopak – sklouzl jsem doprava, kde končily železné trubky, a ponořil jsem se do hloubky. Nohy mi zajely do pohyblivého bláta, ale útočníci ztratili balanc. Jeden se mě pustil, druhý mě stále držel za krkem. Teprve teď jsem upustil spolehlivého thompsona a nahmatal tělo kanálníka. Projel jsem prsty po žebrech dolů a dostal se až… no hurá, je to chlap, pomyslel jsem si a stiskem mu rozdrtil nečekaně velké koule. Pustil mě, ale já ho pořád držel za mučené nádobíčko. Když na to přijde, jsem jako kanálový potkan. Zahryznu se a nepustím.   *  *  *   Konečně jsem se vynořil nad hladinu. Pustil jsem koule a chytil kanálníka za chomáč vlasů. Okamžitě jsem ho stáhl pod vodu. Schválně, jak dlouho v té břečce vydrží on.   *  *  *   Konečně jsem si mohl vytřít z očí mazlavý hnus a uviděl jsem všude kolem růžovou záři. Vycházela z víly. „Tak to jsem asi mrtvej,“ pomyslel jsem si.   *  *  *   Z prvotního šoku mi pomohlo několik věcí. Zejména kanálníci. Ten, co jsem ho držel za vlasy pod hladinou, se stále snažil dostat nahoru. Druhý, jehož jsem svým úskokem předtím setřásl, teď vyplaval a hnal se za mnou. V záři růžového světla jsem také viděl skupinu dalších, kteří se ke mně plahočili srajdou. No a hlavně – víla byl ve skutečnosti víl. Měl sice dlouhá měňavá křídla, jež zářila do prostoru, ale na ksichtě měl vous tak mohutný, že by v něm mohl chovat včely. U křídel jsem si všiml popruhů, které je upevňovaly přes růžový prošívaný overal. Fuchsiové antigravitační boty ho držely metr a půl nad hladinou a na pomalu tekoucí srajdě vytvářely soustředné kruhy. Měl sice metr dvacet i s podpatky, které na antigravitačních bagančatech působily obzvlášť zhůvěřile, ale rozhodně šlo o člověka. „Kdo, kurva, jsi?“ vydechl jsem. Nebyl jsem jediný, koho vznášející se bytost překvapila. I mí pronásledovatelé se zastavili a civěli na něj. Jsem duhová víla V tvém pohledu slunce mám Už nesu mrak Jsem růžově bílá Tančím, koukej se jak Víl dorapoval zvonivým hlasem. Znělo to stejně hrozně jako ty retroodrhovačky, co teď letěly u pouliční mládeže z úrovně U. „A mohl bys mi pomoci?“ vyhrkl jsem zoufale a praštil do obličeje kanálníka, který se ke mně nebezpečně přiblížil. Měl jsem konečně volné obě ruce, protože zatímco víl rapoval, chlápek, jehož jsem držel pod vodou, se mezitím utopil. Ať odešel kamkoliv, rozhodně to bylo lepší místo než to, kde žil. „Jistě, pane Vachtene. Možná byste se měl opět ponořit do náruče této kávové řeky,“ pronesl víl a já si v tu chvíli všiml, že mezi třepotajícími se křídly má černou nádobu z kovoplastu. Zpoza světle modrého opasku vytáhl nějakou trubici, a když se ozvalo „cvak“, na jejím konci se zjevil malý ohýnek. „Víla s plamenometem,“ zašeptal jsem, zhluboka se nadechl a znovu jsem se ponořil do břečky. Ještě jsem zaslechl: Koukej, koukej duhový sál Koukej, koukej duhový bál A na tom bále chybí král! Svět nade mnou se z růžové proměnil v červenožlutou. Zadržoval jsem dech určitě přes dvě minuty, ale pak už jsem to nevydržel a musel se vynořit. Nevěřil jsem, že to v kanále může páchnout ještě hůř, než když jsem přišel o masku, ale kombinace spálených lidských těl a sraček odpařujících se z hladiny řeky to dokázala. Vrhnu se v seč Tvým hořícím spánkům Dávám duhovou stráž Co voní po heřmánku „Nechci odporovat chlapovi s plamenometem, ale po heřmánku tu nevoní vůbec nic,“ pronesl jsem a tahal z paty sliny, abych z pusy dostal zbytky břečky, jež se mi tam dostala. „Jistě, také to cítím. Dokonce ani Jednorožčí parfém to nepřebije,“ pronesl smutně víl. Ocenil jsem, že přestal rapovat hovadiny, které lidé kdoví proč poslouchali před sto lety, a co hůř, teď se znovu vracely do módy. Na poznámku o Jednorožčím parfému jsem nereagoval. „Mohl byste mi pomoci se odsud dostat dřív, než přiběhnou další kanálníci?“ požádal jsem, navzdory situaci docela věcně a klidně. „Další? Došla mi náplň do plamenometu,“ vylekal se víl. „O důvod víc, proč se odsud pakovat.“ „Ale prosím, beze všeho, ozvalo se z kouzelného sluchátka,“ odvětil chlápek a podal mi ruku. Netušil jsem, co to mele, ale stiskl jsem podanou ručičku a po chvíli jsme se oba vznesli nahoru. Boty musely makat na plný výkon, protože to šlo dost pomalu. Ale pořád lepší než nic. Vodou se k nám totiž brodily posily kanálnické pretoriánské gardy. Dopadl jsem na betonový povrch a uslyšel tiché broukání dítěte. „Co to, kurva, je?“ ukázal vyděšený Belch na víla. Sotva při tom popadal dech. Vzpomínka na staré dobré časy mu dala zatraceně zabrat. Přesto se mu podařilo zajistit, že dítě nejen žilo, ale navíc přestalo brečet a zalykat se páchnoucím vzduchem. „Duhová víla,“ vysvětlil chlápek třepotající se asi půl metru od nás. „Musíme vypadnout, a to jakože rychle,“ ignoroval jsem oba, čapnul smrádě a rozběhl se po schodech nahoru. Děcko se okamžitě rozbrečelo.   František Kotleta: Underground: Revoluce, Nakladatelství Epocha, 408 stran, brožovaná, vychází také jako e-kniha. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-10-18 17:56:04

Republika zasažená do srdce, aneb O realitě, která se prosadila sama

O špatných vztazích mezi islámem a sekulární částí Francouzské republiky se konečně aspoň oficiálně mluví. Otázka je, zda není příliš pozdě. Série neblahých až příšerných událostí, které se ve Francii odehrály během posledního měsíce (jedna, druhá, třetí, čtvrtá) před pár dny vyvrcholila uříznutím hlavy učiteli, který ukazoval žákům karikatury Mohameda. Co bude s Francií? O třicet let později První věc k povšimnutí, která však možná přišla příliš pozdě. Konečně, KONEČNĚ, o tom problému otevřeně a opakovaně hovoří i politici, kteří jsou u moci: prezident Macron, premiér Castex i ministr vnitra Darmanin. Realita se prosadila sama. Téma vzniku paralelních islámských společností a násilného džihádu se prostě už nadále nedá ignorovat ani přenechávat Marine Le Penové. I u nás bylo v uplynulých letech až deprimující, jak rozhovory o tomto tématu probíhaly. Kolik se jen našlo lidí, kteří byli ochotni tvrdě bojovat proti realitě a využít přitom všechny možné nečisté rétorické prostředky, aby z protistrany udělali idiota nebo podvodníka. Třeba tyto: * Nekonečné tahanice o to, co je to vlastně no-go zóna, jak zní její totálně přesná definice a jestli vůbec existují. * Vytahování všelijakých úchylů a zločinců evropského původu, jako by jejich náhodná existence a činnost měla stejnou váhu jako organizované podhoubí posílající bojovníky do Islámského státu po stovkách až tisících. * Připomínky starých koloniálních hříchů Francie, Británie a dalších velmocí, jako by nějak ospravedlňovaly dekapitaci lidí v roce 2020. (Zajímavé, že Vietnamci nebo Kambodžani, jejichž země byly součástí francouzské koloniální říše stejně dlouho jako Tunisko nebo Maroko, a kterých žije ve Francii taky dost, nic takového nedělají…) * Když jde do tuhého, vždycky se dají vytáhnout křížové výpravy, však je to pouhých devět set let. * A když ani to nezabere, tak “šíření ruského narativu”, xenofobie, islamofobie, rasismu a tak dále. Když už teď o vážnosti situace mluví sám Macron, můžeme aspoň trochu doufat, že tihle bojovníci snažící se o zamlžení pojmů konečně sklapnou. Nakonec to asi většina z nich dělala ne z obdivu k islámu, ale z loajality k Evropské unii; a Macron je dnes tváří EU daleko více než stárnoucí a odcházející Angela Merkelová. Kéž by. Bylo (je?) opravdu unavující neustále se nechat zatahovat do debat o tom, jestli je země placatá a měsíc ze žlutého sýra. Mimochodem, první kniha popisující neutěšený směr vývoje ve Francii se jmenovala “Islámská předměstí” (Les banlieues de l’Islam) a vyšla roku 1987. Její autor Gilles Kepel, intelektuál českého původu, je dnes poradcem francouzského prezidenta. Zhruba o třicet let později, než by bylo bývalo na místě… Úkol hodný Viktora Čističe Tím asi výčet kladných prvků celé situace končí. Premiér Castex řekl, že vražedný útok na učitele “zasáhl Francii do srdce” a Macron, že “celá země stojí za svými učiteli“. Ano jedno není pravda, jsou to prostě rétorické figury, kterými zrovna francouzští politici velmi rádi hýří. Dokonce i výrok Marine Le Penové, že “Islamismus proti nám vede válku a musíme ho vyhnat z naší země silou.” zní poněkud dutě. Nejpřesnější přirovnání stavu věcí není rána do srdce, ale rakovina s metastázami rozlezlými po celém organismu, nebo snad něco jako malomocenství. Rozhodně není pravda, že celá země stojí za svými učiteli. V některých domácnostech se skutečnost, že nevěřící rouhač byl zkrácen o hlavu, nepochybně slavila. Když před několika lety v Dánsku pohřbívali pachatele podobného teroristického útoku, dorazilo mu na pohřeb několik set truchlících. Kolik by jich bylo ve Francii, která má jedenáctkrát tolik obyvatel než Dánsko a podstatně větší islámskou komunitu? (Z čistě racionálního hlediska by bylo pro Francouze výhodné, aby nechali nějakého radikálního imáma vystrojit teroristovi pohřeb se vší parádou a ztotožnili si přitom všechny, kdo tam přijedou, nebo kdo se připojí na přímý přenos z akce a budou hlasitě truchlit. Ale z hlediska P.R. by to byla katastrofa, kterou si vláda nemůže dovolit. Ony by tam taky mohly dorazit mnohatisícové zástupy.) Všichni zmínění používají výraz islamismus. Kde začíná a kde končí? Teď se nechci tahat o slovíčka jako ti výše zmínění diskutéři, kteří chtěli popírat existenci no-go zón. Z hlediska praktické politiky je stanovení té meze docela zásadní, zákon nemůže operovat na příliš vágním základě. A zde se bavíme o několikamilionové populaci rozdělené na menší komunity, které spolu komunikují babylonem jazyků a nářečí, pro policii často nesrozumitelných. Navíc aspoň určitá část těch imámů a kazatelů má nějaký základní pud sebezáchovy a bude se snažit navenek tvářit pozitivně, integrovaně a proevropsky – aspoň do chvíle, než přepnou z francouzštiny na jazyk své kongregace. Když se v sousedním Německu reportér televize ARD jménem Constantin Schreiber rozhodl zmapovat, o čem se mluví v tamních mešitách, zjistil, že obsah arabských kázání, knih a letáků se velmi zásadně liší od toho německého. (Stereotypní teutonský blonďák Schreiber vyrostl v Sýrii a ovládá arabštinu plynně, ale samozřejmě to při svém průzkumu tajil.) Takže – máte několik milionů lidí, o jejichž postoji k francouzskému státu, civilizaci a kultuře nemáte moc jasnou představu, jenom podezření, že není dobrý. Víte aspoň o některých z nich, že jsou nebezpeční. To jsou ti, kteří mají dostatečně slabou mentální pojistkovou skříň na to, aby se otevřeně dopustili násilných činů a pokřikovali přitom něco o velikosti svého boha. Těch si systém může všimnout a zařadit si je do seznamu k bližšímu sledování, i když pouhé sledování samo o sobě žádné zázraky nedokáže. (Na seznamu zvaném Fichier S jsou desítky tisíc lidí, ovšem nejen muslimů.) Ale nevíte, kolik jejich spolužáků, příbuzných a sousedů jim toto chování toleruje nebo dokonce schvaluje. Do hlav se jim nikdo nepodívá, a přitom právě tahle podpůrná síť je tím skutečným jádrem problému, protože je velký rozdíl mezi ojedinělým magorem, kterého odsoudí a pronásleduje celá země, a mezi někým, kdo má mezi svými blízkými neoficiální status hrdiny, jemuž je třeba pomáhat. I v klasické válce bývá na frontě jen malé procento celého národa, ten zbytek se jim stará o logistiku. V případě terorismu platí lautr to samé. Ani Izrael, který má podstatně méně institucionálních zábran a podstatně větší míru pochopení svých protivníků (protože znalost spisovné arabštiny i místních dialektů je u lidí pracujících v izraelských výzvědných a policejních složkách běžná), nedokázal zkrotit pásmo Gazy. Nakonec se z něj prostě stáhli a – stejně jako Egypťané, na což se zapomíná – postavili na hranicích plot. Na svém teritoriu je ten Hamás a jeho spojenci zkrátka ne-sice-přímo-porazili, ale uondali dostatečně na to, aby Izraelci ten kus země raději vyklidili. Prostě nestál za všechnu tu krev a pot. Když dnes francouzský ministr vnitra hovoří o tom, že oblasti ovládané gangy dostane zase pod kontrolu, nemohl by při té příležitosti aspoň naznačit, kolik k tomu bude potřeba prostředků? Třeba konkrétně policistů a vybavení? To není zrovna malá operace, dokonce je nejspíš daleko větší než cokoliv, co kdy zkoušel třeba ten výše zmíněný Izrael. Pravda, Francie je větší, ale francouzská policie už teď trpí nedostatkem lidí a ti, kteří stále ještě slouží, protestují proti nebezpečným pracovním podmínkám. Pokus o znovunastolení francouzské moci ve ztracených územích republiky určitě moc bezpečný nebude. A nenachází se tam těch gangsterů třeba více, než kolik činí kapacita všech francouzských věznic? I kdyby se tenhle úkol hodný Viktora Čističe povedlo dotáhnout do konce, fyzická kontrola teritoria je stále jen ta první věc v řadě. Co s tou okupovanou populací? Jak z nich uděláte loajální Francouze? A přijmou je jiní Francouzi za Francouze, po všech těch letech konfliktů a nedůvěry? Nebo se od nich budou držet pro jistotu stranou? A co ten deklarovaný plán “očistit islám ve Francii od cizích vlivů“? Nejsou tam ty vlivy po desítkách let Úpřítomnosti už náhodou velmi pevně a hluboko zakořeněné? Všichni sní o euroislámu, ale nikdo ho zatím nevytvořil. O nějakou formu státně kontrolovaného a mocensky vykleštěného islámu se kdysi pokoušel i turecký reformátor Atatürk, a to v časech, kdy ještě šlo podvázat státem nechtěné komunikační kanály relativně snadno. Nevyšlo to, kyvadlo dějin se zhouplo zpátky a dnes na jeho prezidentském křesle sedí Erdogan snící o restauraci osmanské říše. A to přitom Atatürk v islámské společnosti vyrostl a důvěrně znal všechny její síly a slabiny. Věděl tedy velmi dobře, s čím bojuje. To o sobě pánové Macron, Castex a Darmanin říci nemohou. Francie má náběh stát se novým Libanonem Já vím, já vím. Ani ten Macron, papírově nejmocnější prezident v Evropě, nemůže jen tak předstoupit před své voliče a říci jim: “Máme zde pár set průserových čtvrtí, se kterými nic neuděláme, které musíme nějak živit a hlídat před akutním výbuchem, které jsou Francií jen podle jména, ale jejichž obyvatelstvo se součástí naší země být necítí.” Sice by to byl popis reality, ale zároveň by to znamenalo přiznání, že pátá republika selhala a dost možná je na odpis. Minimálně v těch místech, o kterých se hovoří, a kterých je hodně. Ofenzivní plány znějí lépe a optimističtěji než říci “po letech zanedbávání situace máme náběh na to, stát se novým Libanonem nebo Irákem, a nevíme, co s tím při zachování současné právní struktury státu dělat.” Ale možná by takové přiznání francouzské voliče zase tolik nešokovalo. Když začátkem října ohlásil prezident Macron svůj plán porazit islámský extremismus ve Francii, uspořádal deník Le Figaro průzkum mezi svými čtenáři. Celkem 74 procent respondentů řeklo, že v úspěch těchto plánů nevěří.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-07-18 18:29:14

Carmen Kornová: Konec starých časů (ukázka z knihy)

Carmen Kornové je za svou Ságu jednoho století o osudech čtyř hamburských přítelkyň od roku 1919 až do přelomu století označována za „německou Ferrante“. Na podzim loňského roku vešel česky první díl této trilogie Dcery nové doby, odehrávající se od roku 1919 do prosince 1948. Přítelkyně Henny, Käthe, Ida a Lina, narozené kolem roku 1900, prožily Výmarskou republiku, ekonomickou depresi, vzestup nacistů, brutální pronásledování Židů, druhou světovou válku a první poválečné roky do měnové reformy. Ve druhém svazku Konec starých časů autorka sleduje své hrdinky v průběhu let 1949 až 1969 – v časech ekonomického zázraku a rock'n rollu. Ve druhém díle trilogie Carmen Kornové sledujeme další osudy přítelkyň Henny, Käthe, Idy a Liny, narozených kolem roku 1900 v Hamburku. Hlavní hrdinky se nacházejí na prahu padesátky. Mají za sebou složité životní zvraty, do nichž se promítal nástup fašismu a dvě světové války. Po měnové reformě v roce 1948 se Německo konečně probouzí k životu a přichází hospodářský zázrak. Henny pokračuje v práci porodní asistentky a pomáhá na svět poválečné generaci, jíž snad bude dopřáno začít život v nových časech. Ida, od dětství obklopená přepychem, se konečně provdala za svou velkou lásku, Číňana Tiana – po narození dcery Florentiny se zdá být štěstí dokonalé. V manželství to však začíná skřípat. Přívrženkyně reformní pedagogiky Lina už nepracuje jako učitelka, společně s družkou Louise vede knihkupectví pojmenované v upomínku na židovského lékaře Kurta Landmanna. Přítelkyně stále netuší, co se stalo s Käthe, kterou v roce 1945 zatklo gestapo. A pokud žije, proč se jim neozve? Autorce se prostřednictvím hrdinek podařilo přesvědčivě zachytit bouřlivá poválečná desetiletí, kdy tzv. Bonnskou republiku udržuje v napětí stavba Berlínské zdi, procesy s nacistickými zločinci, Karibská krize a studentské nepokoje. Po celou dobu vzdává poctu Hamburku, kde se odehrává většina děje.   Ukázka z knihy BŘEZEN 1949 Psí štěkot zněl z takové blízkosti, že Theo přistoupil k oknu a podíval se do zahrady. Tam nebylo po jaru ani potuchy, měli za sebou ledovou zimu a první březnové dny cestu k jaru dosud nenašly. Jen vrabci cvrlikali v holém javoru a nenechali se rušit ani hlubokým psím hlasem.      Rušila snad jeho? Doga patřila sousedům, kteří se počátkem roku nastěhovali do vedlejšího domu. Příjemní lidé, příbuzní zesnulého předchozího majitele. V těchhle dobách bylo velké štěstí, když měl člověk nad hlavou téměř nepoškozenou střechu. Štěstí pro něj. Pro Hennyina syna Klause, který u něho žil. I pro rodinu odvedle.      Ne. Thea Ungera nerušil štěkot, i když dosud se žádnými psy nikdy nežil, ani ve venkovském Duvenstedtu, kde vyrůstal, ani v letech manželství s Elisabeth tady v Körnerově ulici poblíž Alstery. Přitom by se nějaký elegantní pes k ženě, s níž byl ženatý čtyřiadvacet let, velice hodil.      Opakovaně se zabýval myšlenkou, že vůbec není pozdě na nové začátky, proč si tedy nevzít do domu trochu rozruchu a štěkotu? Vždyť právě ticho bylo tím, co Thea rušilo. To se pak dovnitř vplížily stíny a vyprávěly o těch, kteří zde už nebyli.      Nyní však vnikl do tohoto odpoledne další nápadný zvuk. Vysoké zatroubení automobilu, takřka fanfára. Theo odstavil sklenku na stolek vedle koženého křesla. Na chodbě potkal Klause, který sešel ze svého pokoje v horním poschodí, aby otevřel domovní dveře. „Senzační fáro,“ prohodil Klaus. „Jen se na něj podívej. Právě zastavilo před námi.“      Když Theo uviděl z auta vystupovat Garutiho, sotva věřil vlastním očím. Alessandro Garuti zestárl jako oni všichni, ale přesto to byl stále ještě onen důvěrně známý vynikající zjev.      „La brava,“ řekl Garuti a pohladil kryt motoru staré alfy romeo, která ho dopravila ze San Rema přes Nice, Lyon a Alsasko až do Hamburku.      „Una sorpresa.“ Celý rozesmátý došel k Theovi a objal ho. Také Ital konstatoval, že se jeho starý přítel sotva změnil, bylo to jejich první poválečné setkání. Připadalo mu však nezvyklé nevidět vedle Thea stát Elisabeth. I když Garuti z telefonátů dávno věděl, že Thea opustila již v létě 1945 a odešla s jedním anglickým kapitánem do Bristolu.      Nyní stál vedle Thea mladý muž, díky němuž jeho přítel nežil tak osaměle. Klaus. Velice krátké a rázné jméno. Alessandro Garuti miloval němčinu, ale občas mu připadala poněkud jednoslabičná. Rodolfo mu znělo, jako by je zazpíval. Rudi. Jeho syn a dědic.      Garuti vstoupil do jednopatrové městské vily s vikýřovými okny a s růžovým loubím u vchodu. Jak bylo příjemné to všechno znovu vidět. Minulý rok dosáhl sedmdesátky a doufal, že bude žít ještě dlouho, aby si užil mír. Teprve v roce 1940 se dozvěděl, že je otcem už dávno dospělého syna. Rudi válku přežil, byl však ještě prigioniero di guerra a seděl v ruském zajetí v táboře na Urale. Kéž by se už konečně vrátil.      „To je skutečně překvapení, Alessandro. Očekávali jsme tě až v květnu, ne teď v chladném předjaří,“ prohodil Theo, když ve třech vstoupili do salonu.      „Já jsem to déle prostě nevydržel. Z Německa se mi možná podaří navázat kontakt s Rudim.“      Theo Unger si říkal, že si penzionovaný diplomat a bývalý kulturní atašé italského vyslanectví v Berlíně dělá příliš velké naděje, mlčel však a místo toho na uvítanou naléval dobře temperované lehké červené víno od řeky Áry.      K smutným pravdám dospívají dost brzy. Také Rudiho žena Käthe a její matka Anna jsou od konce války nezvěstné. Byly dny, kdy se Theo obával, že se Henny mýlila, když se domnívala, že na Silvestra loňského roku zahlédla svou přítelkyni za oknem tramvaje linky 18. Käthe totiž nebyla k nalezení.      „Tak vy máte psa,“ prohodil Alessandro Garuti, který přešel k oknu a díval se do zadní zahrady.      Theo a Klaus přistoupili blíž a nestačili se divit. Doga tam stála na jednom záhoně a vrtěla ocasem. Dokázala snad přeskočit přes ty vysoké keře?      „Goliáši,“ ozval se hlas ze sousední zahrady.      Pes se na ně ještě jednou ohlédl a vydal se na zpáteční cestu keři zimostrázu. Vypadalo to, že si tam Goliáš vybudoval trvalý průchod.      „Il cane ha sorriso,“ řekl Garuti. Ten pes se usmíval.   Henny měla tuto březnovou neděli službu na porodním sále. Dnes se rodili samí chlapci, jeden z divů poválečné přírody. Mužské pokolení se ze všech sil snažilo nahradit velké ztráty, které utrpělo na bitevních polích všech zemí.      Henny Lührová vložila maličkého do matčiny náruče. První seznámení, než se novorozenec dostal do místnosti pro kojence. V těchto okamžicích bývaly ženy často příliš vyčerpané, ale mnohé nechtěly človíčka, kterého právě přivedly na svět, vůbec vrátit. Domácí porod sice vytvářel důvěru mezi oběma stranami mnohem rychleji, ale skrýval také větší rizika.      Její matka Else ji porodila ještě doma, Hennyinu otci tenkrát v kuchyni samým rozčilením vypadla z ruky cukřenka. „Tak to bude holka,“ řekla porodní bába a vzala z kamen hrnec s horkou vodou. Hennyina dcera Marike přišla naproti tomu na svět v roce 1922 na klinice Finkenau, jejíž porodnice měla již tehdy výbornou pověst. A také Klaus se o devět let později narodil zde. Teď však přicházela na svět nová poválečná generace, již – doufejme – čekal vstup do trvale mírových časů.      Henny krátce pohlédla na velké hodiny na stěně porodního sálu. Směna jí brzy skončí, a pak bude moct vzít bramborový salát z ledničky v kuchyňce sesterny a odjet ke Klausovi a Theovi. Žádná oklika přes Schubertovu ulici, kde opět žila u matky od chvíle, kdy byl její vlastní byt zničen za nocí plných náletů v červenci 1943. Kdyby se tam na chvíli zastavila, Else by si zase stěžovala, že s ní nechce strávit večer.      Sedmnáctiletý Klaus měl vlastní pokoj v Theově domě. Theo by byl rád, kdyby se také Henny hned přistěhovala, jenže ona nechtěla aspoň jednou v životě nic uspěchat. Vždyť všechno probíhalo až příliš rychle. Především láska.      Viděla, že Gisela bere novorozeného chlapce, aby ho odnesla do pokoje kojenců. Plodové lůžko vyšlo už po deseti minutách, komplikace se daly sotva očekávat, ale aby měla Henny úplnou jistotu, bude Gisela matku ještě půldruhé hodiny sledovat. Tato mladá porodní asistentka Henny čímsi připomínala její kamarádku Käthe, i když měla Gisela Suhrová poněkud narudlé blond vlasy a také pihy. Podobala se jí nejspíš tím, že byla taky ztřeštěná. „Chodící odmluva“, tak nazval před mnoha lety mladý doktor Unger Käthe, když se začínala společně s Henny učit porodní asistentkou na klinice Finkenau.      Včera zahlédla, jak Gisela nechala ve své nákupní tašce zmizet kus mýdla značky Sunlicht. Mýdlo bylo přece majetkem kliniky, jenže Gisela si zřejmě nevšimla, že ji někdo pozoruje. ¨      Käthe dříve kradla nahoře v kuchyňce soukromého oddělení čokoládové vločky a malé balíčky s porcí másla. Henny o tom celá léta věděla, a přesto mlčela.      Ne. Na Silvestra se nemýlila. I když si to Theo stále myslel. Käthe v té tramvaji byla a setkaly se očima. Jenže Henny nestihla do vozu nastoupit, ten okamžik byl příliš překvapivý a znamení k odjezdu už dávno zaznělo; dodnes jí to zvonění zní v uších. Bezmocný běh za tramvají po mokrých kočičích hlavách, ale vůz linky 18 už Mundsburský most opustil.      „Halucinace,“ namítal Theo. „Halucinace vzniklá z naděje.“ Ale Henny stále ještě viděla úlek v Kätiných očích. Nejednalo se o žádný smyslový klam. Proč se její přítelkyně lekla, když se konečně zase jednou viděly? Od svých sedmi let se vzájemně provázely životem. Proč za ní Käthe po tom nečekaném setkání nepřišla? Proč se skrývá? V celém Hamburku nebylo po Käthe ani stopy.      Mezitím uplynuly leden, únor a třináct dní března. Myšlenka, že Käthe přežila nejen Neuengamme, ale po evakuaci koncentračního tábora také pochody smrti, zpočátku v Henny vyvolala úchvatný pocit štěstí. Nyní se však ozýval jen zmatek a také předtucha, kterou si nechtěla připouštět.      Dveře se otevřely, Gisela se vracela s doktorem Geertsem do porodního sálu.      „Můžu vás svézt, Henny? Jedu do Winterhude a mohl bych vás vysadit na rohu Körnerovy ulice.“ Geerts tu působil již dlouho, téměř tak dlouho jako Theo, který už celá léta patřil k vedoucím lékařům, i když měl zřejmě malou šanci stát se šéfem kliniky. Možná proto, že nevěřil na hierarchie.      „Odkud víte, že chci právě tam?“ zeptala se Henny.      „To je jen takové tušení,“ odpověděl Geerts s úsměvem.   Hennyina tvář ve studeném větru zčervenala, třebaže pěší cesta k Theovu domu byla krátká. Kdyby neabsolvovala větší část cesty v Geertsově novém fordu, zanechalo by toto předjaří v jejích řasách jinovatku. Klaus ji uvítal u dveří a vzal od ní klíče. „Máme hosta, mami,“ hlásil. „Z Itálie přijel Alessandro Garuti.“ A tu už vstoupil do chodby Theo, pomohl Henny z kabátu, vzal ji za ruku a dovedl do salonu. Garuti vstal a přešel k ní.      Je to poněkud trapný okamžik, když je člověk zcela překvapivě představen velkému ctiteli první Theovy manželky, vždyť Elisabeth měla proti ní mnohem větší lesk a eleganci. Distingovaný signor Garuti, který tu před Henny stál, však byl Rudiho otec a tchán jeho Käthe, a to ji zbavovalo rozpaků.      Elisabetinu ruku by byl nejspíš políbil, ale Henny byla ráda, že tu její pouze pevně stiskl a potřásl jí. Srdečné a vřelé přijetí. Hned měla pocit, že je Alessandro Garuti přitažlivý, Garuti, který jí tolik připomínal Rudiho. Kéž by taky ten byl zase s nimi.      Když se pak posadili ke stolu a jedli, vzápětí přišla řeč na Rudiho, Käthe a Annu. O letmém setkání onoho časného silvestrovského večera Garuti věděl.      „Předpokládám, že jste neopomněli žádné oficiální místo v tomto městě,“ řekl a vzpomínal na den, kdy navštívil matriku hamburské čtvrti Neustadt, aby si prohlédl rejstřík porodů ročníku 1900, a dozvěděl se tak o narození svého syna – a také o úmrtí Rudiho matky Therese.      „Oběhli jsme všechny místní úřady,“ ujistil ho Klaus.      „Nikde není hlášená. Ani v okolí Hamburku,“ dodal Theo.      „A proto si taky nemohla vyzvedávat žádné potravinové lístky,“ připomněla Henny. Jak by tak mohla Käthe přežít?      Každý mlčky hleděl do svého talíře.      „Käthe byla v tramvaji.“ Hennyin hlas zněl jako zapřísahání.      „Je vůbec momentálním velitelem města Hamburku Henry Vaughan Berry?“ zeptal se Garuti.      „Ty ho znáš?“ Theo se na Garutiho překvapeně podíval.      „Jeden můj starý přítel s ním studoval v Cambridgi. To bylo ještě před první válkou, ale dlouho spolu zůstali ve spojení.“      „Co by měl Berry asi vědět?“ zajímal se Klaus.      „Paglie,“ povzdechl si Garuti. „Nic než stébla.“   Else Godhusenová si ten tip přečetla v Kluge Hausfrau, Chytré hospodyni, plátku, který jí obchodník přistrčil přes prodejní pult. Nic nestál a byly v něm samé zajímavé věci. Taky rada, jak lze překonat osamělost, když člověk sedí večer doma sám.      Prostě se chovat, jako kdyby měl přijít na návštěvu čínský císař. Upravit se. Přes voskované plátno natáhnout ubrus. Pak vzít k svátečnímu nádobí jednu z broušených sklenek. Pozvednout sklenku s rýnským vínem za čtyři marky pětadevadesát a sníst ruské vejce se lžičkou kaviárové náhražky.      A člověk sedí sám, říkala si Else a zlobila se kvůli majonéze na své hedvábné halence. Nepomáhalo ani rádio, které by si člověk měl zapnout, a dokonce ani pestrý večer v Severozápadním německém rozhlase. I když to vysílání vytvořil Thies, manžel její vnučky Marike.      Nyní jí bylo jedenasedmdesát a už čtyřiatřicet let byla vdovou. Válečnou vdovou. Těch teď bylo zase hodně, a tentokrát kromě toho i válečných nevěst. Takové hloupé slovo. Jako kdyby se chtěly provdat za válku, nikoli za Angličana nebo Američana.      Else vstala a vzala ze skříňky mýdlo. Nejlepší bude, když si halenku svlékne a vezme si zástěru. Ty další tipy z Chytré hospodyně byly užitečnější. Dubová kůra proti omrzlinám. Nebo návod na košili pro chlapce. Ale na uvedené míry byl teď Klaus moc velký.      Bylo už dlouho po desáté, a Henny pořád nikde. Ten doktor Unger je fajnový pán, ale poměr, který ti dva mají, se nedá nazvat slušným. Dříve se lidé hned vzali. Ani od Henny se jí to nelíbí. To, že Klaus bydlel u doktora, místo aby spal u ní na skládacím lehátku v obývacím pokoji, bylo určitě dobré a pěkné, a Klaus se taky od chvíle, kdy měl vlastní pokoj, mnohem líp učil. Jenže rodina má být přece pospolu, vždyť mnozí jíní přebývají ve sklepních doupatech, kde táhne, a taky to vydrží.      Else Godhusenová drhla mastnou skvrnu a byla při tom čím dál nevrlejší. Možná by pomohl koňak. Ale ne té halence, ta už brzy visela mokrá na ramínku. Else odešla do obývacího pokoje a vzala ze skříně koňakovou sklenku, příjemné ovzduší tohoto večera se nemělo zcela vytratit. Nalila si jaksepatří a vrátila se ke kuchyňskému stolu.      Kde jen ta Käthe je, Henny ji přece viděla. V bytě Laboeových teď žila rodina, která přišla o byt po náletu. Ženy-uprchlice už odtáhly dál. Else vrtěla hlavou. Napadal ji už jen Ernst, muž, s nímž se Henny rozvedla. Taky taková novota. Rozvod.      Proč se ta Käthe neohlásí? Ví přece, kde může Henny hledat. Else si nalila ještě sklenku koňaku.      A tu jí před očima vyvstal obrázek z ledna 1945, jak stál Ernst u okna a neustále se díval naproti k Laboeovým. Jenže jak by to mělo souviset s Kätinou nepřítomností?   Symfonie hrůzy v prvních dnech evakuace z tábora. Chladné hlasy příslušníků SS. Hoďte sebou, pakáži proklatá. Výstřely z pistole. Šourání bot těch, kdo ještě měli boty, často jen kusy dřeva pevně přivázané k noze. Postupné umlkání zbědovaných během tohoto pochodu. ¨      Za nekonečných nocí viděla Käthe před sebou silnici jako dlouhou šedivou stuhu beznaděje. Zůstaly tam poslední síly, její duše potom už sotva existovala.      A přesto se jí podařilo se z této strašidelné družiny vzdálit. Vklouzla do příkopu u silnice, schovala se ve křoví, aby se později, když se průvod vězňů na své cestě do záchytného tábora Sandbostel už dostatečně vzdálil, ve tmě doplížila k boudě, která stála osamělá v pusté krajině.      Pokus o přežití. Kdesi mezi Hamburkem a Brémami.      Käthe se zasmála chabým chraplavým smíchem, kterému přivykla. Proč se celý ten přízrak dnes večer znovu objevil? Protože přišla o práci, doktor byl odhalen a zatčen? Lékař, který pomáhal ženám zbavit se nechtěných dětí. Jméno své asistentky neprozradil. Ještě ne.      Od porodní asistentky k pomocnici andělíčkáře. Rudi. Kdybys to věděl, obracel by ses v hrobě. Jenže kde je pohřbený? Někde v Rusku? Před branami Berlína? Naděje, že by byl ještě naživu, si nedělala. Na jaře 1948 se ještě jednou obrátila na vyhledávací službu. Tam však o něm neměli žádné informace. Jen se překvapeně dívali, že Käthe tam nechtěla nechat své jméno ani adresu. Žádné iluze. Z iluzí člověk jen onemocní.      Ne. Rudi už nežije.      I když seděla v zahradním domku sama, rozmáchla se ke gestu, kterým by to podtrhla. Šálek se zbytkem kávové náhražky přitom Käthe smetla ze stolu. Střepy jen shrnula nohou. Nesbírat žádné střepy. Zranění není čím lepit ani léčit.      Hennyina tvář za oknem tramvaje. Co dělala na Silvestra na mostě? Vzpomínala na Luda, kterého tam přejeli? Měla přece Ernsta, s tím byla jistě někde v suchu. Ernst, ten udavač. Henny o tom věděla. Od ledna 1945 si tohle Käthe říkala pro sebe, jako kdyby tato slova byla modlitebními korálky.      „S tebou jsem hotová, Henny.“ Nahlas to vyslovila ve své chatce. Hlasitě a sama. Jen nedovolit, aby se vzedmula touha. Po Rudim a Anně – a už vůbec ne po Henny. ¨      Käthe vstala a oblékla si druhý svetr. Jak je ten březen studený. Ale i ten přežije. Přežívat zimu uměla dobře.      Nejprve bydlela na jednom říčním člunu, který kotvil u Dove Elbe, jednoho z hamburských ramen Labe. Byl to spíš vrak než jisté obydlí. Zdálo se, že člun nepatří nikomu, možná se jej jeho majitel vzdal nebo byl už dávno mrtvý. Je ironií osudu, že koncentrační tábor Neuengamme byl tak blízko. Skoro nadosah.      „Viděla jsem tvou prádelní šňůru,“ řekla žena, která na počátku Kätiny první hamburské zimy stála na bažinaté louce u břehu. „Měla bych pro tebe něco lepšího. K bydlení, myslím.“      „Proč právě pro mě?“ ptala se Käthe, když ji žena vedla k zahradnímu domku. Nedaleko od člunu, ve čtvrti Moorfleet.      „Protože já se teď stěhuju k Helmutovi,“ vysvětlila žena. „Ale ty mi drž tu chatu obsazenou, kdyby to náhodou nevyšlo. Nevypadáš na to, že bys člověka podvedla.“ Poté už Käthe o té ženě, která si říkala Kitty, nic neslyšela.      A teď chytli doktora při činu. Znamenalo to vězení a odnětí povolení působit jako lékař. A s těmi sáčky, v nichž pro sebe vždycky našla bankovky, byl taky konec.      Käthe neměla tušení, jak by to mělo jít dál. Možná prostě skoncovat se životem.   Naposled hovořil s Elisabeth začátkem ledna, popřál jí šťastný nový rok, pověděl jí o Hennyině zážitku na mostě. Proč se mu stále ještě pokaždé ve chvíli, kdy se uskutečnil rozhovor s Bristolem, rozbušilo srdce? Jejich vztah přece už dávno přešel v nezávazné přátelství.      „Něco nového o Käthe a Rudim?“ ptala se Elisabeth.      „Ne,“ odpověděl Theo. „A jak se vede vám?“      „Velmi dobře. Užíváme si, že máme Jacka.“      Jacka? „Kdo je Jack?“ zeptal se.      „Oh sorry, Theo. Zapomněla jsem se o tom zmínit. Jack k nám přišel v únoru. Je to foxteriér.“      Co mu chtěli všichni ti psi říct? Vůbec nebylo nutné pořizovat si vlastního. Goliáš, ta doga, ráno zase jednou navštívil jeho zahradu.      „Tak foxteriér,“ řekl Theo. Myslel by si, že se k Elisabeth hodí spíše ratlík. Útlý, s dlouhými údy. „Proč jsi během našeho manželství nikdy neřekla, že bys měla ráda psa?“      „V Anglii je to mnohem běžnější. A kromě toho jsme ty a já nežili v časech, kdy by se rodina zvětšovala.“      Ano, to má pravdu. Skutečnost, že Elisabeth byla závislá na tom, aby nad sebou cítila Theovu árijskou ochrannou ruku, jejich manželství spíš škodila.      „Alessandro je v Hamburku,“ řekl Theo. „Doufá, že odtud snáz naváže kontakt s Rudim.“      „Naznačil to při našem posledním rozhovoru.“      Ti dva byli tedy ve spojení, ale o tom se Garuti nezmínil. Možná to pro něj byla samozřejmost.      „Srdečně ho ode mě pozdravuj,“ požádala Elisabeth. „Poor Alessandro. I hope so much that both of them will return.“      Bylo vzácné, že vypustila z úst takovou větu. Ovšem Elisabeth Bernardová, rozvedená Ungerová, prostě začínala být Angličankou.      „Lituješ toho, tati?“      „Ani za mák,“ odpověděl Joachim Stein a láskyplně se na svou dceru podíval.      Bylo mu jedenaosmdesát, a přesto našel odvahu, aby dům v kolínské Rautenstrauchstrasse předal do jiných rukou. Prodej z něho udělal zámožného muže, když nyní německá marka zajistila stabilní měnu.      „A ty chceš své peníze skutečně vrazit do našeho knihkupectví?“      „Co se to s tebou děje, Louise? Jsi přece jinak velká mecenáška. V dávání, stejně jako v braní,“ rozesmál se.      Louise si prohlížela profil svého otce, impozantní nos, jehož velikost po něm zdědila. Vypadal jako starý Říman, ač Kolíňan už po mnoho generací. Byl téměř bez vlasů, díky čemuž jeho hlava vypadala ještě výraznější. Vzpřímený jako svíčka stál Stein u balustrády Lombardského mostu a díval se naproti k promenádě Jungfernstieg. Na okamžik vypadal smutně.      Joachim Stein přitom vůbec nemyslel na dům v Lindenthalu, v němž žil dlouho se svou ženou Grete. Nemyslel ani na to, že Grete přišla o život při jednom z náletů na Kolín. Viděl jen, že příliš mnoho z tohoto světa stále ještě leží v troskách. Tím líp, že také sám při obnově pomáhá.      „Dělá mi starost, že nemyslíš dost na sebe.“      „To, co tady dělám, je ryzí egoismus,“ namítl Stein.      Linu, Louisinu dlouholetou životní družku, měl ze srdce rád. Taky Momme, jejich obchodní partner, se mu líbil. Vše hovořilo pro to, aby vstoupil jako mecenáš do knihkupectví Landmann, které by tím znovu povstalo, větší a modernější, v domě poškozeném válkou na Husím trhu. Nevyčítala snad Grete dost často svému muži, profesoru filozofie, že sedí ve věži ze slonové kosti? Teď byl Joachim Stein přímo v centru života.      Malý byt v Hartungstrasse, ležící mezi čtvrtí Grindelviertel a ulicí Rothenbaumchaussee, už důvěrně znal, zničený Hamburk mu nebyl o nic cizejší než jeho vybombardované rodné město.      „Je příliš pozdě na nové začátky, Jo,“ řekl mu jeho starý přítel a domácí lékař. Ale co.      „Pořídit čtecí stolky,“ radil Louisin otec, „k nimž se zákazníci mohou uchýlit při první četbě jako v knihovně.“      „Na to chybí místo,“ namítla Louise.      „Tak stojací pulty. Jako v posluchárně.“      To není špatný nápad. Uvidíme, co tomu řeknou Lina a Momme. Nějaký inventář možná ještě zbýval ve sklepích škol, z nichž zdaleka ne všechny dokázalo město obnovit.      Louise však tušila, co na to Lina řekne. Jen nic starého. Možná dokonce ještě ohořelého. Lina toužila po vykročení do nového. Považovala za správné, když se prázdné stěny domů strhávaly a místo nich se tam stavěly nudné domy s cihlovou fasádou.      Stojící průčelí domů v ulici Immenhof mohla chvátajícího chodce snadno pomýlit. Hned tady za rohem dříve bydlela Linina švagrová Henny. Na balkonech ještě stála košťata. Železná zábradlí, na nich zaschlá zeleň – klematis, břečťan. A za nimi všechno prázdné. Opravdu se ty domy nedaly zachránit? Nové za starými zdmi?      Louise se divila sama sobě. Že právě ona dává přednost zachování toho, co bylo. Přitom se k minulému nikdy nepoutala.      „A teď si vypijeme koktejl,“ navrhl Joachim Stein a přestal se rukama opírat o balustrádu Lombardského mostu. „Nebo jsi tomu odvykla?“      „Ani za mák,“ přiznala Louise.      „A kde tedy?“      „Pokud to pro tebe není příliš daleko, tak v Dammtorstrasse ve vinárně L’Arronge.“      „Právě jsem znovuobjevil daleké cesty,“ zažertoval její otec, „na nichž se dá ještě ujít mnoho kroků.“   Spisovatelka a novinářka Carmen Kornová (1952) je dcerou hudebního skladatele Heinze Korna a dětství strávila v Kolíně nad Rýnem. Po studiu žurnalistiky na škole Henriho Hannena pracovala jako redaktorka pro časopis Stern, později také pro časopis Die Zeit. Zároveň se začala věnovat psaní knih, je autorkou mnoha kriminálních románů, za něž získala několik ocenění, a knih pro děti. Již čtyřicet let žije v hamburské čtvrti Uhlenhorst, ve které se usadila a jejíž historií se dlouhodobě zabývá. Carmen Kornová je vdaná za novináře a překladatele Petera Christiana Hubschmida a má dvě dospělé děti.   Z německého originálu Zeiten des Aufbruchs, vydaného nakladatelstvím Rowohlt Verlag GmbH v Reinbeku roku 2017, přeložila Zlata Kufnerová, 464 stran, nakladatelství Prostor 2020, první vydání. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2020-05-13 05:08:39

Hanebné pražské přepisování dějin

Česká veřejnoprávní média a s nimi spojení politici mají svůj způsob práce zapsán v memech (a v genetickém výběru redaktorů) už z doby tzv. druhé Československé republiky. Podlézavost vůči protektorům (bez ohledu na jejich momentální destinaci), okázalá nenávist vůči jejich současným protivníkům, nadřazený a vychovatelský přístup vůči divákům, posluchačům a čtenářům. Dědičnost zachází do takových detailů, že vztah ke dvěma posledním prezidentům, Václavu Klausovi a Miloši Zemanovi, (i používaná rétorika) nápadně připomíná vyjadřování druhorepublikových a protektorátních médií o Edvardu Benešovi. Inu, zvyk je železná košile.  Jejich další geneticky podmíněnou vlastností představuje návyk plnit ideologická zadání kampaněmi, které zcela zaplní éter a noviny, což už také má nepřetržitou tradici dlouhou přes osmdesát let. Proto jsme byli od léta loňského roku systematicky připravováni na to, že letošní 75. výročí osvobození Československa bude znamenat zásadní změnu v náhledu na historii. V předstihu nám to předvedla Česká televize, která již 10. června 2019 v den vypálení Lidic přinesla v pořadu Reportéři ČT příspěvek o udání v předvečer tragédie. S podtextem – všechno bylo jinak, nešlo o žádné nevinné mučedníky. Zavinili si to sami. Chyběl jen povzdech: chudáci Němci. Proto se v létě naplno rozhořel boj se symboly. První na řadě byla socha maršála Koněva na Praze 6. Vidím dva hlavní důvody, proč se terčem snah o revizi historie roku 1945 stal právě tento památník z roku 1980. Na pražském šestém obvodě je už málo volných parcel, které by se daly využít třeba pro výstavbu podzemních garáží, a maršálova socha tomuto záměru překážela. Druhý důvod je také docela logický – za každým nekalým záměrem musí stát člověk, který má v této věci silnou osobní motivaci. V tomto případě šlo o starší paní ruské národnosti, shodou okolností obdivovatelku válečného zločince generála SS Helmutha von Pannwitze, který velel nacistickým ruským kozáckým jednotkám v Jugoslávii. Maršálu I. S. Koněvovi při demonstracích a vandalských útocích mimo jiné vytýkali činnost jednotek SMERŠ v roce 1945 v Československu, které zatkly a odvlekly ruské emigranty. Zejména ty, co se angažovali na straně hitlerovského Německa.  Pravda, spory o maršála se vedly několik let, doprovázely je „tabulkové války“, kdy jednu sundali ze staroměstské radnice, jiné dvě přidali k soše. Panu starostovi městské části Praha 6 Ondřeji Kolářovi tyto taškařice vydržely do dalšího volebního období. Zlom přišel vloni po 21. srpnu, kdy po dalším útoku „neznámých vandalů“ se zastupitelstvo rozhodlo pomníku zbavit. V kontextu dalších událostí se zdá, že šlo o začátek širší koordinované akce, již zaměřené k nadcházejícímu 75. výročí osvobození Československa a skončení II. světové války. Na pomníkovou válku Prahy 6, která vynesla Ondřejovi Kolářovi z ruské strany označení místní gauleiter (nacistický župní vedoucí), plynule navázal starosta Řeporyjí Pavel Novotný se svým záměrem postavení pomníku vojákům ROA (Ruské osvobozenecké armády – vlasovcům) v Řeporyjích. Přišla pochopitelná reakce z ruské strany, následovalo vystoupení řeporyjského starosty v ruské televizi, které muselo ruské diváky přesvědčit o tom, že v členských zemích NATO se dostali k moci rusofobové, kreténi a sexuální zvrhlíci (tak nějak to shrnul Vladimir Žirinovskij). Pavel Novotný přitvrdil a slíbil, že pověsí ruského ministra zahraničních věcí Sergeje Lavrova. {loadmodule mod_tags_similar,Související} {mprestriction ids="1,2"} Pirátský primátor Prahy Zdeněk Hřib se nenechal zahanbit. Nejprve odmítl vrátit Koněvovu pamětní desku na budovu radnice, pak vypověděl nedávno podepsanou smlouvu mezi Prahou a Pekingem a začal chystat přejmenování náměstí Pod kaštany. Komunální politici se ve svých snahách o vyostření vztahů s Ruskou federací a Čínskou lidovou republikou mohli opřít o neskrývanou podporu ze strany veřejnoprávních médií a českého ministerstva zahraničí. Ostatní členy vlády paralyzovala hrozba další demonstrace Milionu chvilek pro demokracii. Pandemie koronaviru další vlnu provokací (po přejmenování náměstí Pod kaštany) výrazně přibrzdila. Na straně protiruských aktivistů navíc vládlo jisté rozčarování, protože RF na rozdíl od ČLR na kroky samosprávy nereagovala. Proto musel starosta Prahy 6 přitvrdit. Svolal noční zastupitelstvo a 3. dubna nechal sochu maršála Koněva demontovat a uložit do depozitáře. Doprovodil to rádoby vtipnou poznámkou o nenošení roušky. Odpůrce odstranění sochy nazval spodinou. Nevědomky tak potvrdil slova bývalého ruského ministra kultury Medinského, který jej označil za nacistického gauleitera. V sovětských (ale také amerických) válečných filmech podobnými žertíky esesáci komentovali popravy partyzánů. Označování druhých za podlidi k tomu patřilo. Očekávaná ruská reakce se konečně dostavila. Má podobu nového zákona (okopírovaného z legislativy USA), který umožňuje ruským orgánům činným v trestním řízení trestné činy hanobení památek vojenské slávy Ruska spáchané v zahraničí stíhat. Zdá se, že dejvická demontáž pomníku byla onou poslední kapkou, která k přijetí zákona vedla. Dá se proto předpokládat, že snaha literu zákona naplnit bude enormní. V době, kdy hlavním principem mezinárodního práva je právo silnějšího (a použití síly), členům zastupitelstva hlasujícím na nočním zasedání pro demontáž památníku to v budoucnu nejspíš ohrozí kvalitu jejich životů. Pokud jde o Řeporyje a starostu Pavla Novotného s jeho plánem pomníku vojákům Ruské osvobozenecké armády, teoreticky může narazit na problém z nečekané strany. Ten souvisí s minulostí jejich velitele Sergeje Buňačenka a jeho mužů. Objektivně vzato, proti Rudé armádě během II. světové války bojovali jen v březnu 1945 někde na Odře, a to necelý den. Předtím se většinou zúčastnili jen represí civilního obyvatelstva během protipartyzánských operací v Bělorusku, na Ukrajině a v Polsku, včetně Varšavy. S jedinou výjimkou – tou bylo nasazení na západní frontě v Normandii, kde Buňačenkovi muži zdrželi po vylodění postup Američanů téměř o dva měsíce a způsobili jim těžké ztráty.  Tento faktor rozhodl, že generála a jeho muže Američané vydali Sovětům, přes jejich nesporné zásluhy v Praze. Takže řeporyjský pomník bude postaven na počest příslušníků SS, válečných zločinců a hrdinných bojovníků proti spojenecké invazi v Normandii. Pan starosta Novotný se zřejmě chce dodatečně symbolicky přidat na stranu poražených, tedy nacistické Velkoněmecké říše. Zapadá to do trendu revize historie, který k nám do České republiky přichází zejména z univerzit v USA. Poprvé na to upozornila ve své knize Dlouhé stíny předsudků historička Eva Hahnová v roce 2015. (K tématu viz strana 6 tohoto vydání Literárních novin.) Pro toto nové překreslování historie jsou charakteristické hned tři zásadní tendence. Snaha odhalit první československou republiku jako nedemokratický stát utlačující menšiny. Naopak popírají nedemokratický a nacistický charakter sudetoněmeckého hnutí poukazem na jeho vnitřní pluralitu. Konečně třetí nejnovější trend představuje pokus usvědčit Čechy z podílu na holokaustu. Poprvé to zaznělo v roce 2016 od americko-německého historika Wolfa Grunera v knize Pronásledování Židů v Protektorátu Čechy a Morava. Letos v únoru to završila publikace Mezi Prahou a Mikulovem, kterou editovala Kateřina Čapková. V ní americký historik Benjamin Frommer obviňuje český národ a jeho vládu nejen z vrozeného antisemitismu, ale z aktivního podílu na holokaustu, který Češi dokonce iniciovali. Jen na vysvětlení – v roce 1939 odmítla protektorátní vláda v čele s ministerským předsedou generálem Eliášem zavést protižidovské zákony, takže je musel vyhlásit říšský protektor von Neurath po linii německé správy. Takže poselství, které nám postupně vnucují veřejnoprávní média u příležitosti 75. výročí osvobození Československa, nakonec bude znít přibližně takto: Nemáte být na co hrdí. V roce 1938 jste nebojovali, celou válku jste kolaborovali a udávali se navzájem, na holokaustu nesete stejnou vinu jako Němci a po válce jste své německé spoluobčany brutálně vyhnali a tvářili jste se jako vítězové. Sovětský svaz vás neosvobodil, ale okupoval, a jeho role v druhé světové válce je přeceňována. Prahu přece osvobodili vlasovci. Následky ruské okupace byly horší než té německé. A kdo toto nechápe, patří do pravicové nebo levicové spodiny, nebo je rovnou agent Kremlu.  Toto poselství našich pokrokářů jim bude komplikovat přístup Ruské federace, která už začala vůči ČR postupovat recipročně. Tak jako se nikdy nepodařilo dopadnout vandaly, kteří poškozovali sochu maršála Koněva, nikdy se nevyšetří útoky na naše zastupitelské úřady v Rusku. Dá se očekávat mezinárodní zatykač na starostu Koláře a další členy zastupitelstva Prahy 6, včetně snahy ho realizovat. Nemohu vyloučit, že se situace vyhrotí natolik, že česká vláda bude muset změnit svůj dosavadní alibistický postoj a konečně reagovat na porušování práva ze strany samospráv. Skandál s pomníky se projeví i ve výsledcích podzimních voleb.  Doba roušková se zdánlivě hodí k prosazování revizionistického pohledu na dějiny a plíživé rehabilitace nacismu, neb my všichni (kromě médií) máme náhubky a nemůžeme odporovat. Až je konečně sundáme, měli bychom využít všechny možnosti, jak vysvětlit podrazákům a zákeřníkům, že některé věci si mohli dovolit jen jednou. A víckrát ne. {/mprestriction}  Jaroslav Bašta (*1948 v Plzni) je český politik a diplomat, původním povoláním archeolog, za normalizace disident a signatář Charty 77. Byl ve vězení a po propuštění pracoval jako dělník a technik. V osmdesátých letech byl také vědecky činný v archeologii, napsal přes 130 odborných článků v prestižních československých i německých časopisech. Po sametové revoluci byl náměstkem ředitele tajné služby a dva roky vedl lustrační komisi federálního ministerstva vnitra. V letech 1998–2000 byl ministrem bez portfeje ve vládě Miloše Zemana, 2000–2005 velvyslancem v Rusku, 2007–2010 velvyslancem na Ukrajině. Členem ČSSD se stal v roce 1994, v roce 2019 ze strany vystoupil.

Čas načtení: 2024-05-08 10:59:12

Jak konečně říct dost a přestat se rozdávat pro druhé

Co je pro vás osobní hranice?Máte ji definovanou?Dokážete druhým lidem říct dost, už stačilo! Poznáte, když je chování druhých už za hranou? Spousta lidí to nedokáže. Neznají svou osobní hranici, ignorují své pocity a tak druhým lidem dovolují zacházet za únosnou mez. Často pak slyšíme nářky těchto lidí, jak jim druzí ubližují. Jsou to lidé, kteří … Jak konečně říct dost a přestat se rozdávat pro druhé Pokračovat ve čtení » The post Jak konečně říct dost a přestat se rozdávat pro druhé first appeared on FirstClass.cz.

Čas načtení: 2024-07-25 13:30:18

Apple Maps konečně mají webovou verzi, na konkurenci v Česku se stále nechytají

Mapy od Applu jsou konečně dostupné i na webu Zatím jde ale pouze o veřejnou beta verzi Český obsah ale chybí a funkce jsou také značně omezené Apple konečně po letech spustil webovou verzi své služby Mapy, čímž naprosto zásadně rozšířil použitelnost svých map nad rámec pouhé aplikace. Přečtěte si celý článek Apple Maps konečně mají webovou verzi, na konkurenci v Česku se stále nechytají

Čas načtení: 2024-11-20 07:00:01

Komunistka Konečná: „Mnohem horší než za totality.“ Žije z platu europoslankyně a za totality jí bylo osm

Kateřina Konečná stojí daňové poplatníky milion korun měsíčně. Jde nejen o její plat, ale i náklady na různé asistenty, pronájem kanceláří a podobně. Svou práci odvádí v Bruselu, na komunisty tolik nenáviděném Západě. A teď se ještě rozhodla Čechům povyprávět, jak je to ve svobodné společnosti mnohem horší než za čtyřicet let trvající totality. Vychytralá Konečná versus Lipavský. U Moravce ztratila nervy, omluvila se dalším útokem Číst více Jmenovala firmy, které komunisté ukradli lidem „Nejsme jako oni, jsme totiž mnohem horší. A tak dneska Praha, miliardáři, šmelináři, banky a korporace slaví,“ začíná Konečná klasický zahořklý projev na Instagramu. Obligátně se naveze do prezidenta Pavla a pokračuje v líčení naší neutěšené situace. „Třicet pět let a dětem na školách bohatě placené politické neziskovky vysvětlily, že minulý režim je třeba zavrhnout. Přemalovali dokonce obrázek od Josefa Lady,“ hřímá konečná a ukazuje obrázek z produkce časopisu Reflex, který rozhodně žádnou politickou neziskovkou není. „Značky jako Zetor, Škoda, České aerolinie, Karosa, Benzina, Avia, Orion a další nám už nepatří,“ říká s pohřebním výrazem. Česko oslabili nejvíc komunisté Předsedkyně komunistů zřejmě zapomněla, že většinu výše jmenovaných značek komunisté doslova ukradli jejich právoplatným vlastníkům a udělali z nich neefektivní státní podniky, které bez konkurenčního prostředí prostě ztratily kontakt s realitou, a když po čtyřiceti letech měly konkurovat západním značkám, neobstály. Škoda, že si nevzpomene na stovky dalších úspěšných firem, které i přes hospodářskou hrůzovládu KSČ přežily a prosperují dodnes. To se ale Konečné nehodí do krámu.  Sama žije v západním luxusu Pláč předsedkyně komunistů a koalice Stačilo! ale nebere konce. Všichni jsou proti lidem: „Média říkají, co si máte myslet, Západ nemá žádné hodnoty, byl to prostě kšeft,“ lamentuje. Ještě že Konečné hodnotu známe: výše zmíněný milion měsíčně totiž využívá i k tomu, aby mezi lidi šířila podobné bludy a zajistila si teplé místečko i nadále. Kde? Jistě že na tom prohnilém Západě, střídavě v Bruselu a ve Štrasburku. „Nechal jsi páteř u formulí!“ Filip Turek naštval otočkou ke komunistům a SPD svoje fanoušky Číst více Nečekaná kritika od Dolejše Překvapivým oponentem Kateřiny Konečné se stal její stranický kolega a bývalý místopředseda Jiří Dolejš, který na její prohlášení reagoval nebývale drsnou kritikou. „Já slavil taky. Protože svou šanci na demokracii tehdy dostali i slušní komunisté. Bez toho by KSČM, usilující konečně nahradit někdejší děsivý monopol státostrany skutečně demokratickou levicí, ani nebyla. A kdo chce změnu, má šanci to zkusit v rámci politické soutěže,“ zpražil bývalý místopředseda KSČM svou spolustraničku. Dolejš už dříve prokázal, že se nebojí kritiku směřovat ani do vlastní strany. V roce 2022 se například ostře ohradil proti účasti komunistů na protivládních demonstracích po boku dezinformátorů, kteří vyzývali k obsazení vládních budov a České televize. 

Čas načtení: 2024-12-12 17:22:47

Konečná Nerudové: Kdybychom vás neměli, museli bychom si vás vymyslet. Dle experta konflikty získávají komunistce hlasy

"Pozornost za každou cenu" je nový styl  Kateřiny Konečné na sociálních sítích. Její obětí často bývá Danuše Nerudová, neúspěšná kandidátka na prezidentku a europoslankyně za STAN. Naposledy se na sociální síti střetly kvůli darování krevní plazmy, ve kterém šéfka komunistů viděla vykořisťování Čechů, na které Nerudová "skočila". Podrobnosti si můžete přečíst v našem článku. Teď však bylo téma roztržky zdánlivě o mnoho jednodušší. Všechno „nejlepší" „Všechno nejlepší k svátku, drahá kolegyně Danuše Nerudová.Kdybychom vás neměli, museli bychom si vás vymyslet. Zůstaňte prosím taková, jaká jste," napsala si na sociální síť X šéfka komunistů. A stalo se to, čeho už jsme několikrát byli svědky. Na její „přání" zareagoval jako první Filip Neruda, který je na sociálních sítích velmi aktivní a připomněl Konečné jedno z dalších významných výročí, které na ten den připadalo.  V týdnu revolucionářka, o víkendu bydlenka. Jana Maláčová vyšpulila rty a přitlačila na pilu Číst více „Paní Konečná, přesně před 75 lety se stal Číhošťský zázrak – symbol naděje. Komunistický režim jej zneužil jako záminku k mučení a vraždě nevinného kněze Jozefa Toufara. Brutalita, kterou hájíte, uloupila víru a životy mnoha lidí. Na to se nesmí zapomenout," reagoval Filip Neruda. Konečná ale měla ten den nabito ostrými. „Aaa, už se mi tu slézá celé Nerudovic familie, už chybí jenom starý pan otec a máme to v kompletu," opáčila šéfkomunistka osmnáctiletému synovi Danuše Nerudové. Útočná Konečná Jak se zdá, Konečná na sociálních sítích úplně změnila taktiku. Z občasných nekonkrétních útoků se staly velmi dobře zacílené provokace, kdy Konečná ani nepokračuje v jakékoliv argumentaci. Jen nechá rozhořet konflikt a sleduje, kolik naštvaných lidí na ní reaguje a těší se ze zvýšených dosahů svých příspěvků. Potvrzují to i slova Jana Charváta, politologa z Univerzity Karlovy, který tuhle snahu šéfky koalice Stačilo! také pozoruje. Expert: Souhlasem fanoušky nezíská „Tohle je způsob, o kterém specialisti na sítě mluví už dlouho, ale občas trochu déle trvá, než to proteče ke konkrétním politikům. Ten model předpokládá, že když jste agresivní, přitáhnete pozornost a i když na vás spousta lidí útočí, tak vám to výrazně zvedá dosah," říká Charvát. „Jste kontroverzní, tím vlastně vytváříte informační toky a spousta lidí si vás začne přidávat a dosah se vám zase zvýší," dodává expert a říká, že lidé, kteří s ostatními na sítích souhlasí, prostě díru do světa neudělají.  Kateřina Konečná setřela moderátora Tunu, že nevyhrál v reality show. Pomsta? Číst více Konečné už nestačí hlasy komunistů „Ty algoritmy pracují s tím, že je pro ně důležitý konflikt. Ten přitahuje pozornost. Paní Konečná to doteď nedělala, protože měla pocit, že si vystačí se svými klasickými voliči, který na sociálních sítích nebyl," vysvětluje politolog. Souvisí to s tím jak se posunulo vnímání celého Stačilo!. "Tam už prostě nejsou jenom komunisti, ale i antisystémová strana, jejíž voliči sítě používají. No a pro takové lidi potřebuje být Konečná viditelná," dodává Charvát důvody zvýšené aktivity Kateřiny Konečné v internetovém prostředí.    

Čas načtení: 2025-01-14 09:00:34

Yale potěšil zákazníky. Nejoblíbenější chytrý zámek konečně podporuje Matter a Apple Home

Chytrý zámek Yale Linus L2 od Assa Abloy konečně podporuje protokol Matter a tedy i Apple Domácnost Původní slib se do konce roku 2024 dodržet nepodařilo, nové funkce však již nyní můžete získat formou aktualizace Bezmála rok po své premiéře dostává chytrý zámek Yale Linus L2 pro celou řadu zákazníků naprosto stěžejní funkci. Nově začíná podporovat protokol Matter pro připojení do ekosystému chytré domácnosti. Co to znamená? Kromě připojení do systému Google Home či Amazon Alexa, které uměl již dříve, staro-nový zámek konečně podporuje i Apple Home. Přečtěte si celý článek Yale potěšil zákazníky. Nejoblíbenější chytrý zámek konečně podporuje Matter a Apple Home