Aktuální Zprávy

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2024-03-27 10:53:00

Rudolf cestou na nákup dostal infarkt: Slzy v očích a slova díků pro záchranáře

Šestašedesátiletý Rudolf na začátku roku zkolaboval v Rakovníku cestou na nákup. Srdeční zástava ho potkala už po třetí. Tentokrát mu život zachránili pohotoví svědci a především zdravotníci ze středočeské záchranky. Pacient skončil v motolské nemocnici a je naštěstí zřejmě bez trvalých následků. Vděčný Rudolf nyní přišel záchranářům osobně poděkovat.

Čas načtení: 2024-10-04 20:34:36

Vědci našli lék na jizvy: Klíčem k jejich léčbě může být parazitický červ

Hluboké jizvy po vážných zraněních by se jednoho dne mohly stát minulostí díky specifickému proteinu střevních parazitických škrkavek. Tým vědců ze Skotska v laboratorních testech dokázal zrychlit hojení jizev u myší a zabránit jejich vzniku v budoucnu. Jde o velký příslib pro medicínu do budoucna. Naše kůže si dokáže s drobnými řeznými zraněními a škrábanci poradit bez trvalých následků v podobě jizev. Horší už je to s hlubšími zraněními. Jizvy jsou sice nevzhledné, ale mají svůj význam – zacelují ránu a brání tak vzniku infekcí. Po hlubších ranách sice také časem jizvy mohou vyblednout a zmizet, po opravdu vážnějších zraněních

Čas načtení: 2024-10-29 00:00:00

Otřes mozku? Radši snad i zlomeninu! O velké hrozbě, co straší nejen hokejisty

Působí jako zdánlivě malý problém bez trvalých následků. Jednou to tak být může. Obzvlášť pokud se ale otřesy mozku opakují, dovedou i bez ohledu na intenzitu nadělat ohromné problémy. Hrozí chmury, bolesti, přecitlivělost, rychlejší nástup demence a řada dalších komplikací. Není divu, že se sportovci děsí. Co se jim to vlastně uvnitř lebky odehrává?

Čas načtení: 2024-10-29 00:00:00

Otřes mozku? Radši snad i zlomeninu! O velké hrozbě, co straší nejen hokejisty

Působí jako zdánlivě malý problém bez trvalých následků. Jednou to tak být může. Obzvlášť pokud se ale otřesy mozku opakují, dovedou i bez ohledu na intenzitu nadělat ohromné problémy. Hrozí chmury, bolesti, přecitlivělost, rychlejší nástup demence a řada dalších komplikací. Není divu, že se sportovci děsí. Co se jim to vlastně uvnitř lebky odehrává?

Čas načtení: 2024-11-05 11:43:15

S trochou štěstí [Marissa Meyerová / Alicanto]

Jude Barnett chce jen tak nenápadně proplouvat životem. Nejradši by kreslil komiksy, navrhoval D&D kampaně pro přátele, pracoval v obchodě svých rodičů s deskami a absolvoval střední – pokud možno bez trvalých následků.

Čas načtení: 2025-02-13 09:00:00

Navzdory příměří Izrael pokračuje v genocidě v Gaze

Navzdory příměří uzavřenému 19. ledna 2025 Izrael pokračuje v páchání genocidy v pásmu Gazy tím, že Palestincům odpírá základní potřeby pro přežití a udržuje zde životní podmínky, které jsou vypočítány tak, aby vedly k jejich fyzické likvidaci.Izrael se nespokojí s masovým zabíjením a devastací, které v Gaze v uplynulých 15 měsících způsobil. Nyní prosazuje opatření, jejichž cílem je faktické vyvraždění obyvatelstva, a to prostřednictvím nezákonného a totálního obléhání, které blokuje přísun základních zásob a humanitární pomoci, brání opravě základní infrastruktury a odpírá Palestincům služby nezbytné k přežití.Izrael si je plně vědom katastrofálního dopadu svých nezákonných kroků na Palestince v Gaze, včetně vážných a trvalých následků pro marginalizované komunity a lidi s kritickými zdravotními potížemi. Přesto při absenci smysluplného mezinárodního tlaku, který by ukončil jeho pokračující zločiny, toto porušování pokračuje v nezmenšené míře, tvrdí organizace Euro-Med Human Rights Monitor.

Čas načtení: 2025-07-02 18:40:00

Už přes tři měsíce trápí Dana Bártu vážné poškození sluchu. Pro fanoušky má nyní dobrou zprávu

V dubnu jsme se všichni dozvěděli velmi znepokojující zprávu. Dan Bárta přiznal zdravotní problémy a to, že má vážně poškozený sluch. Kvůli obávám z trvalých následků musel zrušit veškeré letní koncerty s J.A.R.

Čas načtení: 2026-01-13 05:00:00

Zázrak z Kalifornie. Žena porodila dítě, které se vyvíjelo v břiše, nikoliv děloze

Až několik dnů před porodem zjistila Suze Lopezová, že je podruhé těhotná. Vzácný případ, který se zapíše do historie medicíny, skončil šťastně: zdravý chlapec i jeho matka přežili náročný zákrok bez trvalých následků.

Čas načtení: 2026-04-12 11:22:00

Na důkaz lásky: Manžel Katie Price se nechal označkovat inkoustem. Případný rozvod bude o to bolestivější

Britská reality hvězda Katie Price má vedle sebe partnera, který se pro lásku evidentně nebojí ani trvalých následků. Její manžel Lee Andrews, kterého si vzala po týdenním románku letos v lednu, se totiž nyní rozhodl dokázat své city dost radikálně. Na záda si nechal vytetovat „Patřím Katie“.

Čas načtení: 2020-09-01 08:49:48

O Tchaj-wanu, placení vysoké ceny a věcech souvisejících

Současná návštěva předsedy Senátu Vystrčila na Tchaj-wanu (nejde jenom o něj, delegace je početná) vzbudila očekávatelně podrážděnou reakci v kontinentální Číně. To by snad ani za komentář nestálo, to se, upřímně, dalo čekat. K vyjádření mě vede spíše to, co chvílemi vidím na jediné sociální síti, kde ještě jsem (Twitter), a to je uvažování ve stylu „nepřítel mého nepřítele je můj přítel“. V tomto případě „jel tam taky primátor Hřib, to je setapouch a sobý hnusec, tudíž to byla debilní myšlenka, fuj“. Případně „Novotný (ten z Řeporyj) napsal X, takže já musím nutně Y!“ Toto je dost neplodný vzorec. Rozhodovat se o svém přístupu k nějaké věci podle toho, co mezitím nasdílel Ovčáček nebo Novotný, v podstatě znamená rezignovat na vlastní myšlenkovou autonomii, a to i bez nějakého nátlaku z Číny. Slibuji zde slavnostně, že za žádných okolností nebudu upravovat své názory podle toho, co napsala třeba Adamová-Pekarová nebo Vyvadil. Platit zde budou jenom argumenty, a to i za cenu toho, že někdo tím bude nasejřen. Nuže, k věci. Dostal jsem dobrých patnáct e-mailů s dotazy, co si o situaci myslím já. Zde tedy máte moji úvahu, rozdělenou do tří sekcí: * čistě osobní názor – úmyslně jej smeteme první, hlavně pro tu podmnožinu čtenářů, kterou navzteká a kteří už nebudou chtít číst dále; * názor na reálný stav věcí – tak, jak jsou; * strategické vyhlídky na nejbližších, dejme tomu, deset let. Být, či nebýt něčí rohožkou Tak tedy po osobní linii. Čína nebo Tchaj-wan? V mém případě jednoznačně Tchaj-wan. Kdybych si měl vybrat, rozhodně bych raději žil na Tchaj-wanu než v Číně. Tím jsou určeny i mé soukromé sympatie. Tchaj-wan je nepříliš velká, a přitom funkční a rozvinutá země, kde můžete o panu ministrovi říci, že je to idiot, a zůstat na svobodě. Navíc nám, pokud vím, nikdy ničím nevyhrožovali. (Pokud ano, opravte mě.) Ostrov sám je objektem zájmu velmocí, které si s ním v minulosti všelijak pohrávaly, a to způsobem nikoliv nepodobným jako s bývalým Československem. Neměli bychom zapomínat na vlastní historii a na to, jak se nám v takovém postavení tehdy „líbilo“. Navíc mě rétorika Číňanů dráždí – a nevěřím, že v tom podráždění jsem sám. Při poslechu hlášek o tom, jak Vystrčila přinutí „zaplatit vysokou cenu“ mám chuť předvolat čínského velvyslance, postavit jej zády k bezedné jámě a názorně mu vysvětlit, že tady je Sparta. (Pokud někdo neví, na co narážím, tak na scénu z filmu 300, která zachycuje jednání perského velvyslance s králem Leonidasem.) Reálně vzato tady ovšem není Sparta a dobrých hoplítů máme proklatě málo, takže bude lépe zůstat u běžných diplomatických sdělení na papíře než házet ambasadora do Macochy. Ale tón té odpovědi by mohl být v podobném, byť třeba zdvořilejším duchu. Být, či nebýt něčí rohožkou je totiž primárně duševní stav, ne otázka prostého počtu obyvatel nebo HDP na hlavu. Nemusíme-li se klanět před Němci, proč bychom měli před Číňany. Tolik osobní sympatie, ty nejméně zajímavé, protože těmi se určitě nikdo nahoře řídit nebude. Reálpolitika je poněkud jiná věc. Žádné zásadní hrozby Po stránce aktuálního stavu věcí: v posledních padesáti letech, zhruba od Nixonovy návštěvy v Číně, se ve zbytku světa uplatňuje dvojkolejný standard, podle kterého je jako diplomatický reprezentant Číny uznávána ČLR, ale s Tchaj-wanem se čile pěstují obchodní a jiné vztahy pomocí sítě „ekonomických a kulturních center“, což jsou de facto ambasády, jenom se tak nejmenují. Poněkud to připomíná další fikci, totiž otázku hlavního města Izraele, což je de facto už dávno Jeruzalém, ale většina států se zdráhá to uznat a svoje hlavní ambasády si udržují v Tel Avivu. Když se před pár lety Spojené státy rozhodly přestěhovat svoji ambasádu do Jeruzaléma, snesla se na ně vlna kritiky, včetně úvah o tom, jak těžké následky to v arabském světě bude mít. Nestalo se zhola nic. Podobné fikce mají tendenci přetrvávat desítky let, částečně ze setrvačnosti, částečně právě ze strachu z nedozírných následků při jejich narušení. Nikoliv však navěky. Jejich (ne)respektování je pro státy, které se takového divadélka účastní, zejména otázkou toho, co si nechají líbit a výměnou za co. Jaké nepříznivé efekty tedy případná roztržka mezi Čínou a ČR může v nejhorším případě mít? * na invazi je to krapet daleko, ta nepřichází v úvahu, * ve vzájemném obchodu silně převažuje dovoz nad vývozem (i když detailní započtení reexportů přes třetí země by to mohlo změnit), takže na okamžité roztržení ekonomických vazeb to také nevypadá, to by nebylo pro čínské vývozce moc výhodné, * míra přímých investic Číny v ČR je daleko menší než těch tchaj-wanských, viz loňské srovnání u Lukáše Kovandy. (Osobně si myslím, že je to tím, že Česká republika je vnitrozemský stát. Číňani ve světě hodně investují do přístavů a infrastruktury kolem nich, zajímá je vliv na mořích.) Zatím tedy nikterak zásadní hrozby. Co ovšem v Pekingu skutečně udělat mohou, je zablokovat pozvolna českým firmám a výrobkům přístup na čínský vnitřní trh. Ne úplně “ric-pic”, ale dejme tomu během roku či dvou, sektor po sektoru. Máme to řešit? Jak velký problém to je? Čímž se dostáváme ke třetí části, strategickým úvahám do budoucna. Nemáme žádný plán V české internetové bublině se chvílemi vynořuje představa, že spor USA a Číny je něco, do čeho nám nic není a k čemu se nemusíme vyjadřovat, natož pak volit si strany apod. Že nás to v případě dostatečné opatrnosti mine bez nějakých negativních následků, dokonce i tak relativně mírných, jako jsou něčí ostrá slova na naši adresu či diplomatický nátlak (což je upřímně sranda vůči tomu, co vůči sobě někdy velmoci uplatňují). Že nám zkrátka s dostatečnou šikovností kyne příjemná neutralita, možná i s nějakým tím výdělkem, při kterém budeme dělat kšefty s oběma stranami, asi jako Švýcarsko. Mám dojem, že to je nedocenění celé situace, které mi trochu připomíná představu Edvarda Beneše o Československu coby mostu mezi Východem a Západem. Případně myšlenku, že chtějí-li se miliony muslimských mladíků přestěhovat do Německa a Švédska, tak nás to nemusí zajímat, protože mezi nimi a námi jsou přece Krušné hory, o Šumavě nemluvě. Moderní dějiny ukazují spíš opak. I Švýcaři měli za druhé světové války nahnáno. A studená válka měla sice svoje epicentrum a nejžhavější hranici ve střední Evropě, ale projevila se dost explozivně i ve zcela jiných částech zeměkoule. Zápas východního a západního bloku vedl k násilným konfliktům v Angole i v Peru a úplně stranou celé věci se neudržela žádná oblast světa. Dokonce i etiopského císaře to tehdy smetlo. Proč by to tentokrát mělo být jinak, když je ta zeměkoule dnes ještě propojenější než tehdy? Že by zrovna u nás vzniklo nějaké klidné zátiší se stojatou vodou? I když globální význam Evropy klesá, pořád to ještě není žádná liduprázdná Antarktida. Spíš je lepší se připravit na to, že ty tlaky i u nás prostě budou, že budou sílit, a jednat podle toho. K tomu patří i jasná rozhodnutí, co chceme dělat a co ne, co nějak podmíněně, co za žádných okolností atd. A to včetně uvědomění si, že úplný, stoprocentní konsenzus je v takhle zásadní záležitosti nedosažitelný. Někdo prostě to hlasování prohraje. U dlouhodobých strategických záměrů by to asi nemělo být 51:49, ale 95:5 je taky nereálných. Dejme tomu 60:40. Osobně považuji za lepší se k takové věci, která nás stejně nemine, raději postavit čelem, než se nechat vléct proudem a doufat, že nám ten proud bude maximálně příznivý. Asi spíš nebude, proudy moc neberou ohledy na objekty, které s sebou unášejí. Když už musíte do proudu, je lepší mít s sebou funkční motor, palivo a mapu. Co by tedy vláda, parlament atd. měly udělat, je nějaký Fahrplan. Toto je zrovna jedna z těch prací, za které je platíme, utváření zahraniční politiky a stanovení trvalých zájmů, ideálně s nějakou domluvou s aspoň částí opozice, aby se ty zájmy a priority neměnily po každých volbách. Nevím, zda to ti naši vládcové dokážou, když zatím neumějí zavést ani konzistentní politiku ohledně nošení roušek; ale měli by. To, že jiné okolní státy se k tomuto tématu zatím staví opatrnicky až liknavě, by neměl být důvod dělat totéž. Během odhadem cca pěti let si tuhle otázku bude nucena nějak vyjasnit celá Evropa, jednotlivé státy zvlášť i EU jako celek. Jestli budeme první nebo čtrnáctí, to asi v konečném důsledku nebude hrát až takovou roli. Ale zatím ten plán nemáme, bohužel. I proto, že to bylo téma pro voliče až dosud celkem nezajímavé. Tady je asi nejslabší prvek celé té aktuální Vystrčilovy cesty. Jen ať tam jede i s početným doprovodem, ale ta cesta by ideálně měla být součástí nějaké jasně definované doktríny, ne jenom jednorázovým ad hoc aktem, u kterého si nikdo není úplně jist, co po něm bude následovat nebo ne. Bohužel si myslím, že si tím nejsou moc jisti ani ti nahoře a že tak trochu „testují vody“, co se vlastně stane. Praktická politika u nás holt nepřitahuje ani talentované stratégy, ani jiné giganty ducha. Každopádně se pro účely budoucích voleb přimlouvám, aby si jednotlivé strany daly do programů jasnou koncepci toho, jak v tomhle strategickém konfliktu chtějí postupovat a jaké mají priority. Nepovažuji to za zbytečné. Nejbližší volební období je 2021–2025. Nestane-li se něco neočekávaného, na jeho konci bude světová situace nejspíš ještě daleko napjatější než teď. Ještě něco málo ke kontextu věci. To, co se teď rozjíždí na opačném konci planety, není primárně spor mezi USA a Čínou, i když to tak na první pohled vypadá. Je to řešení otázky, kdo bude v budoucnu dominovat kterým regionům v Asii, na kontinentě, který má přes čtyři miliardy obyvatel (a brzy jich bude mít pět), a kde jsou i ti velmi početní Číňané v celkové mase obyvatelstva jenom menšinou. Přestěhovala se sem velká část výrobní kapacity lidstva, ekonomicky je to také čím dál významnější oblast. Zároveň je to oblast dost kulturně a politicky roztříštěná. Není tu žádný jasný hegemon, zato však několik soupeřících modelů společnosti, které se ani nedají snadno „vyvézt“ do sousedství. Poněkud chaotická Indie nemůže fungovat po čínském způsobu, ani kdyby chtěla (a to skoro určitě nechce), z hlediska aristokratických Japonců jsou to všechno barbaři, Vietnamci sice mají autoritářský stát, ale zároveň se čínských ambicí obávají z důvodů komplikovaných historických vztahů, takže budou hrát proti nim atd. Na nějaký budoucí triumf Číny v tomhle sektoru světa nevěřím. Nemají k tomu o nic lepší pozici než Němci roku 1914 na evropském kontinentě – silná země, ale ne zase tak silná, aby mohla zbytek svého okolí prostě přinutit k poslušnosti. Navíc sahají k tvrdému rétorickému nátlaku až moc často, příliš často na to, že v téhle kulturní oblasti se velice silně dbá na zachování tváře. Některé okolní země se určitě podřídí, jiné nikoliv a budou vytvářet všelijaké spolky zaměřené proti čínským zájmům. Navíc je tu jeden faktor, který v Evropě roku 1914 nebyl. Evropa před první světovou válkou byla silně ekonomicky provázaná ve všech směrech. Ale současná Čína nechce zase tak moc otevírat svůj vnitřní trh cizincům. Není izolovaná, to ne, ale jeví očividnou snahu nahrazovat postupně důležité cizí zboží a služby domácími ekvivalenty úměrně tomu, nakolik je schopná je sama vyrobit a provozovat. V žádném koutě světa například nefunguje tolik domácích digitálních produktů místo těch globálních (Baidu místo Googlu, Tencent místo Facebooku, WeChat místo WhatsAppu či Skype, Alibaba místo Amazonu atd.) Toto nevypadá jako náhoda, ale jako strategie – snaha vybudovat si nezávislost na vnějších vlivech a technologiích. Z toho ale zároveň plyne, že budoucnost cizích investic v Číně je dlouhodobě nejistá, a dost možná i budoucnost vývozu do Číny jako takového (nemyslím teď nerostné suroviny, ale zboží s vysokou přidanou hodnotou). Teď se dá nepochybně ještě obchodováním v Číně vydělat. Půjde to ale ještě někdy za deset let, až budou skoro všechny evropské výrobky mít čínské ekvivalenty, které budou asi nejen levnější, ale navíc na vnitročínském trhu nějak systematicky podporované proti těm cizím (cla, zákazy, regulace)? Color me skeptical. Spíš si myslím, že „nás“ – Čechy, Brity nebo Němce, z jejich pohledu my bílí barbaři tak trochu splýváme – Číňani vykopnou z těch skutečně zajímavých obchodních pozic při první vhodné příležitosti, ať už budou naši politici létat na Tchaj-wan přímo nebo s přestupem. Pokud to tak ale je, nemá valný smysl se trápit otázkou, jestli jsme jim zrovna diplomaticky nešlápli na bolavé kuří oko.   Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE. {loadmodule mod_tags_similar,Související}

Čas načtení: 2019-08-01 05:46:38

Nevyčnívat z jednotné společnosti

Vždy, když čtu o tom, že za komunistů zas tak špatně nebylo, nebo že bylo dokonce líp než dneska, vzpomenu si na soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. Když slyším, jak ten či onen mluví za všechny, za lidi, za lid, za národ, za nás, myslím na soudruha Hůrku. Když každou chvíli někdo hořekuje nad tím, jak jsme nejednotná společnost, jak jsme rozděleni a jak třeba nás spojit, vybaví se mi soudruh Kindl. Nikdo je dnes už asi nezná, ale jsou dokladem toho, že za toho jejich vysněného komunismu, se kolikrát dobře nežilo ani komunistům samotným.  Sedět v archivu a číst desítky let staré zprávy ze schůzí, to může vypadat jako ta nejnudnější věc na světě. Kdo to ale zažil, potvrdí, že to může být nejen napínavé, ale i poučné. Ale taky vás nad těmi texty může přepadnout pocit studu za jiné.  Nebyly jen slavné a velké a dodnes připomínané oběti totality. A jejich velikost jistě nezmenší několik osudů běžných lidí, které v padesátých letech také postihl režim, který sami budovali. Sice ne fatálně, ale možná i tak dost bolestně. Minimálně tím, že na věky do zápisů ze schůzí zaklel jejich selhání, jejich malost, hloupost, směšnost. Něco, co bychom asi nikdo za sebe nechtěli.  Poměr, co nezůstal bez následků Nevěra je ošemetná věc, může v mnohém a mnohým ublížit. A nemusí se ani provalit tak jako v roce 1953 v Liberci na jistého soudruha Jonáše a soudružku Houškovou. V říjnu toho roku projednával tamní okresní výbor jejich "případ" – provinili se tím, "že ač ona vdaná a on ženat, udržovali spolu poměr, který nezůstal bez následků. Došlo to tak daleko, že to budilo veřejné pohoršení a bylo nutno tento případ stranicky řešit." Každý nevěrník mezi námi ať si to prosím představí. Jako by nestačilo vlastní svědomí, jako by nestačily nepříjemnosti a tragédie doma, ještě vás vytáhnou na schůzi, "stranicky to řeší" a řádně to properou přede všemi. "Disciplinární komise vyšetřila tento případ a dává návrh na stranický trest III. a IV. stupně s. Jonášovi, tj. veřejnou důtku a odvolání z veřejných funkcí. Přítomní členové OV tento návrh schválili a s. Jonáš po připomínkách, které k tomu měl, stranický trest přijal a slíbil, že svou prací a poměrem dokáže znovu získat důvěru strany. S. Havelka uzavřel tento případ a zdůraznil, že toto bude poučením i pro ostatní. Potom s. Jonáš opustil zasedání." Ten režim, za kterého přece nebylo zas tak zle, že, nejen že vraždil a zavíral za jiné názory do vězení, ale ještě lezl lidem do ložnice a nadšeně kádroval i tam. Nikdo si nemohl být jistý. Ani komunisté sami. Vždy se našel někdo, kdo mohl zaškodit tak, že šlo nejméně o ostudu, ne-li o více.  Jediný udavač V roce 1954 také v Liberci řešili až na kraji případ, kdy na hranicích ústeckého a libereckého kraje vyskytl se "agent zahraniční rozvědky." Kdo ví, kdo to byl, a jak dopadl. Zůstal po něm zápis, který říká, že v obci, kde se ukrýval, "žije 50 % komunistů a všichni věděli o tom, že se tam skrývá agent zahraniční rozvědky, a z těchto 50 % komunistů ani jeden nedokázal přijít na SNB. Nyní se konečně jeden komunista po dvou letech odvážil a vyzvědač byl realisován." U té "realisace" bychom asi nikdo být nechtěli. Ale ani mezi tou půlkou lidí ve vsi, kteří sice měli partajní knížku, ale – pokud opravdu o tom věděli – asi dobře věděli, proč to dva roky nehlásit. Až na jednoho.  Vždy se v takových režimech najde jeden, který ví lépe než ostatní, co je třeba. Bývalo na to úsloví, že "agilní blbec je horší než třídní nepřítel." Jeden nemusí být ani nevěrník, ani špion, ani komunista. Kolikrát stačilo chodit normálně do práce, aby vám režim ukázal, jak prima je žít ve světě, kde vládne jen malá část společnosti vybavená patřičnou průkazkou a potřebnou mocí. Rok 1953 a stále Liberecký okres – ať se držíme jediného příkladu – na schůzi tamního okresního výboru jistý soudruh Zvára kritizuje agitaci v továrně Totex v Chrastavě: Soudruzi tam mají "velmi pěkně technicky provedenou bleskovku. Je tam v podstatě znázorněn diagram, jak závod od začátku roku plnil plán. Kde jde křivka plnění dolů, tam je namalována opice, která má na prsou nápis Absence, jinde je to Fluktuace. Je to velmi pěkně provedené, avšak to hlavní bleskovce chybí. To je útočnost a konkrétnost. Takto se nad tím pracující pozastaví, pokoukají, pochválí, zasmějí, avšak účel to nesplnilo. Jak jinak by bleskovka působila, kdyby místo jedné opice s nápisem absence bylo tam vyobrazeno hejno opičáků a na prsou bylo napsáno jejich jméno." To by byla přece krása. Přijdete jednou do práce pozdě, nebo se dokonce rozhodnete, že chcete pracovat jinde, a odpoledne je vaše jméno na nástěnce napsané na nějaké opici. Nebo ho dokonce vytroubí po celé továrně z rádia. "Soudruzi v ČSAO Hrádek každý den o svačině ironickým způsobem hlásili v závodním rozhlase všechny zaměstnance, kteří ten den přišli pozdě. Jistěže to pomáhalo a soudruzi v hlavním výboru konkrétně vyprávěli, jak to na lajdáky působilo a jak většina z nich se změnila. Je však třeba toto hlášení provádět bez ohledu na osoby." Ano, bez ohledu na osoby, pěkně rovnostářsky. Jenže toho se ani soudruzi sami nedrželi, ani na ÚV, ani v Hrádku: "Jednou přišel také ředitel s. Hůrka pozdě. Ten den závodní rozhlas mlčel a mlčel celý týden. Jistěže toho si pracující všimli, ztrácí důvěru k závodnímu rozhlasu, závodní rozhlas přestává působit. Připouštím, že s. Hůrka nepřišel pozdě do zaměstnání z lajdáctví, je možné, že měl služební jednání či jinou práci, přesto se však tím měl závodní rozhlas zabývat. Tím by autorita ředitele nijak neutrpěla." Šimůnci zasahují Tady už je vyloženě jen krůček k pravé soudružské kritice. A i tu měl soudruh Zvára ve svém referátu. Třeba v kalírně v Hrádku nebyla tehdy dobrá politická situace (dělníci si asi mysleli, co chtěli, nebo si nemysleli radši nic) a také nedobrá pracovní morálka. Ale našel se soudruh Šimůnek a ten "si vytkl úkol situaci změnit. Dříve při svačině dělníci seděli zvlášť, neměli zájem o jakoukoli besedu. Postupně se s. Šimůnkovi podařilo dostat je dohromady a to při svačině debatovali o fotbale, o tancovačce a často i o holkách, mezi takovou diskusí soudruh Šimůnek nadhodil různou politickou otázku. Postupně se dostal k tomu, že dnes jiná diskuse o svačině se nevede, než o politické situaci." Otázka je, jestli to dělali dobrovolně, nebo se báli Šimůnka.  {loadmodule mod_tags_similar,Související} A když se nebáli, tak se bát začali. Po měnové reformě roku 1953, která okradla velkou část společnosti o veškeré úspory, a po zrušení přídělového systému, se také na Liberecku našel jistý soudruh Kindl, kterému se leccos nelíbilo. Archiv o něm mluví jako o "bouřlivákovi, politicky nejslabším, který má výhrady k tomu i onomu." A tento Kindl přišel s názorem, že teď už není třeba platit příspěvky ROH, když jsou zrušeny jakékoli poukazy.  Padl ale na téhož Šimůnka a ten mu to přede všemi soudružsky vysvětlil. O svačině přivedl na to besedu a říká: "Víš, Kindle, ono to ÚRO není jenom pro poukazy. Přídavky na děti, skvělé sociální pojištění, organizování rekreace pracujících, vytváření podmínek pro vyšší životní úroveň pracujících, to všechno je práce ROH. A postavit se mimo ROH by nebylo správné, byli bychom sami proti sobě." A výsledek? Podle zápisu OV KSČ teď "soudruh Kindl sám vybírá příspěvky ROH a vybírá je důsledně a rád." Mohli jinak?  To mne vždy v tom archivu nad starými zápisy napadá – opravdu soudruh Kindl rád vybíral příspěvky na ROH, nebo to dělal, aby měl pokoj? Nebo si ho Šimůnek opravdu koupil těmi rekracemi a pojištěním? Opravdu si soudruh Jonáš svým dalším mravným životem získal důvěru strany? Začal ředitel Hůrka chodit včas, protože tím pomohl hospodářství, nebo se nechtěl slyšet nikdy v závodním rozhlase, aby nebyl pro švandu králíkům? Nebo aby vůbec zůstal soudruhem ředitelem?  Všichni byli členy strany. Ale žilo se jim dobře? Nemá to být jejich omluva, ani žaloba. To bychom se daleko od jejich myšlení nedostali. Vždy nakonec dojdu k tomu, že si za to mohli sami, protože to připustili. Jenže nemohli jinak, protože to sami způsobili. Sami se chytli do vlastních kleští a možná se i divili, jak je v nich nepříjemně, nedůstojně a nebezpečno. Příliš často mysleli na to, že je správné, aby měli všichni stejně, tedy nic. Příliš často věděli sami nejlíp, co všichni chtějí a jak by všichni měli žít. Příliš chtěli, aby společnost byla jednotná a jednolitá. Jenže začali vyčnívat.   Článek byl převzat z autorova blogu na Aktuálně.cz.

Čas načtení: 2024-05-27 06:42:43

Byly zveřejněny satelitní snímky následků úderu na komunikační centrum na Krymu

Satelitní snímky potvrzují úder na ruské vojenské komunikační zařízení na dočasně okupovaném Krymu, píše server UNN. The post Byly zveřejněny satelitní snímky následků úderu na komunikační centrum na Krymu first appeared on Pravda24.

Čas načtení: 2024-08-20 20:27:25

Do úklidu po velké vodě na Prachaticku se zapojili dobrovolníci

Pokračuje odklízení následků po nedělních silných bouřkách a vydatných deštích. Milionové škody odhadují například Stachy na Prachaticku. Blesková povodeň tam zaplavila sklepy domů, silnice i průmyslovou část. Do likvidace následků v obci se během úterka zapojili také dobrovolníci. Uklízejí například v místní sklárně, kterou během srpna zasáhl živel už podruhé. Poničil většinu výrobků i veškeré vybavení.

Čas načtení: 2024-09-20 13:46:00

Náklady na kyberútoky můžou vaši firmu zruinovat, říká Kaspersky

Praha 20. září 2024 (PROTEXT) - V dnešním propojeném světě jsou kybernetické útoky častější a nebezpečnější než kdykoli předtím. Hlavním cílem kyberzločinců jsou firmy bez ohledu na jejich velikost a obor podnikání. Tyto útoky mohou způsobit rozsáhlé škody s dlouhodobými následky. Společnost Kaspersky se v tomto článku zabývá dopadem kybernetických útoků a upozorňuje na hlavní ztráty, které mohou nechráněné firmy utrpět.Největším problémem jsou finanční ztráty. Příkladem je útok na společnost Johnson Controls, významného hráče v odvětví stavebních technologií, která čelila rozsáhlému ransomwarovému útoku spáchanému skupinou Dark Angels. Útočníci tvrdili, že ukradli 27 terabytů citlivých dat, a požadovali výkupné 51 milionů dolarů. Útok měl za následek vážné narušení systémů společnosti a škodu ve výši víc než 27 milionů dolarů.Útok ovlivnil i obchodní operace společnosti, včetně narušení fakturačních systémů a zvýšených nákladů na obnovu provozu. Jelikož se jde o společnost s celosvětovou působností, dotklo se to významně i obchodních vztahů a činností dalších firem.Jak může kyberútok poškodit vaši firmu:Finanční ztrátyKybernetické útoky mají často za následek přímé finanční ztráty. Jasným příkladem jsou ransomwarové útoky, kdy hackeři požadují platbu za obnovení přístupu k datům, nebo přímé krádeže finančních prostředků. To je však pouze začátek, protože v důsledku toho může dojít k významným nepřímým finančním ztrátám. Ty mohou snadno přesáhnout částku, o kterou společnost přišla přímo kvůli incidentu.Narušení provozuKybernetické útoky mohou zablokovat váš provoz. Mnoho firem je při své každodenní činnosti závislých na digitální infrastruktuře. Pokud jsou tyto systémy ohroženy, klesá produktivita. V závažných případech může dojít k narušení celého provozu na několik dnů nebo dokonce týdnů, což má za následek ztrátu příjmů, snížení kvality služeb, zklamání klientů a partnerů a s tím související další dopady na reputaci vaší firmy.Nepřímé dlouhodobé nákladyI po bezprostřední likvidaci následků kybernetického útoku se firmy často potýkají s dlouhodobými finančními dopady. Obnova systémů, zlepšení infrastruktury kybernetické bezpečnosti a řešení právních následků jsou jen některé z přetrvávajících nákladů. Kromě toho může trvat měsíce nebo i roky, než se vykompenzují ztracené obchodní příležitosti a napraví poškozené vztahy se zákazníky.Poškození pověstiDůvěra vašich zákazníků je neocenitelná. Pokud však dojde k odcizení jejich dat, může to vážně poškodit pověst vaší značky. Tato ztráta důvěry může vést k odchodu zákazníků a dlouhodobému poklesu obchodování. V některých případech stačí jediné narušení k tomu, aby se obraz společnosti v očích veřejnosti nenapravitelně pokazil.Pokud se vaše firma stane obětí útoku, může to mít dopad i na vaše vztahy s partnery a dodavateli. Partneři třetích stran mohou ztratit důvěru ve vaši schopnost chránit sdílené údaje. Stejně tak mohou být narušeny vztahy důležité pro podnikání, pokud se vám nepodaří rychle obnovit provoz nebo pokud vaše systémy dokonce ohrozí činnost partnerů.Právní otázky a dodržování předpisůS ohledem na předpisy o ochraně údajů, jako je GDPR v Evropě nebo HIPAA v USA, může firma při úniku dat čelit vysokým pokutám. Neochránění citlivých údajů zákazníků nebo zaměstnanců může vést k sankcím a soudním sporům. Společnosti, které se stanou obětí narušení bezpečnosti, se navíc musí často potýkat se zdlouhavými právními spory, které zvyšují finanční zátěž a ohrožují jejich pověst.Ztráta duševního vlastnictvíPro mnoho firem patří duševní vlastnictví (IP) k jejich nejcennějším aktivům. Kybernetické útoky zaměřené na duševní vlastnictví mohou ukrást návrhy produktů, marketingové strategie nebo unikátní informace. To působí škody zejména ve vysoce konkurenčních odvětvích, jako jsou moderní technologie a farmaceutický průmysl, kde krádež duševního vlastnictví může zničit výhodu, kterou firma léta budovala. Kaspersky k ochraně firem před kyberhrozbami doporučuje následující:Použijte EDR a XDR řešení z řady Kaspersky Next pro ochranu v reálném čase, přehled o hrozbách a reakci na ně.Pokud nemáte specializovaný IT bezpečnostní tým, zvažte službu Kaspersky MDR, která zvýší vaše schopnosti v zabezpečení.Aktualizujte software a zajistěte ochranu koncových bodů pomocí Exploit Prevention, abyste zabránili útokům využívajícím zranitelnosti.Instalujte záplaty zranitelností co nejdříve. Kaspersky Next nabízí správu zranitelností i prevenci zneužití.Používejte offline zálohy dat pro rychlý přístup v případě nouze.Pro malé firmy je vhodné řešení Kaspersky Small Office Security, které zajišťuje ochranu bez potřeby IT specialistů.Zapojte zaměstnance do ochrany proti útokům lidského faktoru pomocí Kaspersky Automated Security Awareness Platform.Optimalizujte IT pracovní zátěž pomocí Kaspersky Professional Services a využijte Kaspersky Premium Support pro rychlejší řešení incidentů.Používejte bezpečnostní řešení omezující nežádoucí aplikace a webové stránky, čímž snížíte riziko infekcí. Zdroj: Kaspersky  

Čas načtení: 2024-09-26 18:09:00

Ministr Stanjura: Podařilo se nám dodržet klíčové priority vlády i zákonné závazky

Rekordní investice do dopravní infrastruktury, navýšení peněz na vzdělávání, vědu i obranu a výdaje na krytí následků zářijových povodní, to vše zahrnuje návrh státního rozpočtu na rok 2025 se schodkem 241 mld. Kč, který schválila vláda. Současně s tím kabinet rozhodl, že novela letošního státního rozpočtu navýší z důvodu rychlého hrazení následků povodňových škod výdaje o 30 mld. Kč.

Čas načtení: 2024-09-27 00:00:00

Rodí se málo dětí. Vědci radí, jak následky zmírnit, a ukazují i na možné plusy pro ekonomiku

Obavy z následků populační exploze, jež panovaly v polovině minulého století, vystřídal strach z ekonomických následků globálního poklesu plodnosti. Zvláště patrný je tento statistický trend ve vyspělých zemích. Z 38 států sdružených v Organizaci...

Čas načtení: 2024-12-03 09:00:00

Sýrie, Západ a svět. Žijeme ve věku beztrestnosti

"Žijeme ve věku beztrestnosti. zlovolní aktéři, ať už jsou to vlády, nebo nestátní aktéři, mají pocit, že mají svobodu jednat bez následků, a abych byl velmi upřímný, hodně z této beztrestnosti začalo právě v Sýrii. Asad nečelil žádným důsledkům za obrovský seznam válečných zločinů a zločinů proti lidskosti. Pak ale v roce 2015 zasáhlo Rusko a bombardovalo stovky nemocnic a nikdy nečelilo jedinému následku. Takže není divu, že Rusko pokračuje v jednostranné invazi na Ukrajinu. Není divu, že se ozbrojené skupiny po celém světě nechaly ovlivnit tím, jak ozbrojené skupiny v Sýrii původně začaly používat kutilsky vyrobené drony ke shazování bomb na své nepřátele. Nyní jsme svědky toho, jak se to odehrává mezi vládami. Víte, takže beztrestnost a nevyřešené krize jsou jádrem mnoho z toho, co se děje, protože zlí lidé mají pocit, že jim projde, když se chovají špatně, a nejenže přežijí, ale v mnoha ohledech   o několik let později je už to jejich chování ignorováno a odpuštěno." Moderátor, PM, BBC Radio 4, pondělí 2. prosince 2024, 17 hodin:  Je asi nesprávné  říct, že válka v Sýrii, válka, která začala v roce 2011, že nikdy nepřestala, ale byla suspendována až do posledních několika dnů, pak přišla nečekaná ofenzíva  opozice,  postup, který, jak  se zdálo, muže dokonce ohrozit režim prezidenta Asada. Prezidentovy síly byly vyhnány z města Aleppo. Obviňuje Západ, že tuto ofenzívu povstalců podpořil, a ne, že by on nic nedělal. Syrská armáda, její spojenec Rusko, dnes pokračovaly ve smrtících náletech, které začaly o víkendu na tyto povstalci držené oblasti.  Teď si poslechněme krátkou zprávu, kterou se nám dnes podařilo získat od lékaře, který působí v Aleppu a který chtěl z bezpečnostních důvodů zůstat v anonymitě, ale řekl nám o tamní situaci:

Čas načtení: 2024-12-10 16:53:24

Realita je složena z příčin a následků

Vše je manipulováno a mnohá manipulace je chytře skrytá, zjednodušeně manipulace je následek nějaké příčiny, realita to jsou jenom příčiny a následky, pokud by na Zemi nebyli podmínky pro život tak by zde logicky nebyl možný život, pro každou manipulaci musí být podmínky, často je zde snaha o manipulaci i když zde pro manipulaci nejsou… Číst dále »Realita je složena z příčin a následků

Čas načtení: 2025-04-03 11:09:00

ČR loni dala 21,65 miliardy korun na opatření proti suchu, meziročně o 5,16 miliardy méně

Česko loni vynaložilo na opatření k omezení následků sucha 21,65 miliardy korun, což je o 5,16 miliardy méně než v roce 2023. Státní rozpočet se podílel na podporách z 13,55 procenta, zdroje z fondů EU tvořily víc než tři čtvrtiny. Podíl peněz, které EU vydalo na zmírnění následků sucha v ČR, loni vzrostl zhruba o desetinu. Vyplývá to ze zprávy o pokroku plnění Koncepce ochrany před následky sucha pro území ČR na roky 2023 až 2027.

Čas načtení: 2025-04-17 17:42:00

Dva lidé nepřežili nehodu na Orlickoústecku, auto narazilo do stromu

Dva lidé ve čtvrtek nepřežili náraz auta do stromu v Českých Heřmanicích na Orlickoústecku. Po dobu vyšetřování policisty a odstraňování následků nehody byla silnice uzavřena. Likvidace následků trvala až do půl šesté.

Čas načtení: 2025-04-28 08:57:32

Průvodce migrací webu: Co si pohlídat pro hladký průběh a minimum následků

Každá migrace webu s sebou nese určitou úroveň rizika. Při špatném provedení může znamenat ztrátu […] Článek Průvodce migrací webu: Co si pohlídat pro hladký průběh a minimum následků se nejdříve objevil na Včeliště.

Čas načtení: 2026-01-24 14:24:42

Existuje hazard bez finančního rizika?

Existuje hazard bez finančního rizika? redakce So, 01/24/2026 - 14:24 Zábava Klíčová slova: zahraniční casino bonus bez vkladu hazard hry bez finančího rizika zahraniční kasino Hodnocení Zvolte hodnoceníGive it 1/5Give it 2/5Give it 3/5Give it 4/5Give it 5/5 Hazard jako reakce na nejistotu Základem hazardu není samotná sázka, ale očekávání výsledku v podmínkách nejistoty. Člověk neví, jaký bude výsledek, zároveň si však uvědomuje, že může být významný – emocionálně, symbolicky nebo společensky. Právě toto napětí mezi očekáváním a neznámým vytváří zvláštní stav zapojení, který dokáže plně pohltit pozornost a dočasně vytěsnit racionální úvahy. Hazard vzniká tam, kde existuje několik možných výsledků a kde nelze předem přesně určit, který z nich nastane. Peníze zde představují pouze jeden z možných zesilovačů emocí, nikoli jejich zdroj. Samotná reakce se však formuje mnohem dříve – na úrovni pozornosti, představivosti a předjímání výsledku. Člověk si v hlavě vytváří scénáře a reaguje na ně ještě dříve, než se cokoliv skutečně stane. Ze stejného důvodu mohou lidé pociťovat hazard při volbě strategie ve stolní hře, při čekání na výsledky zkoušky nebo při využití zahraniční casino bonus bez vkladu, kde chybí přímá finanční sázka. Formy hazardu bez finančních vkladů Hazard bez peněz se objevuje mnohem častěji, než se běžně předpokládá. Projevuje se v situacích, kde nejde o materiální zdroje, ale o emoce, postavení nebo sebehodnocení. V těchto případech má výsledek význam především pro vnitřní prožívání a pocit vlastní kompetence. Mezi nejčastější formy patří: Soutěžení a porovnávání: sportovní utkání, amatérské turnaje, e-sporty, znalostní soutěže, kvízy, šachové partie, online žebříčky, školní olympiády nebo pracovní soutěže, kde je klíčový samotný fakt vítězství a srovnání s ostatními. Zkoušení vlastních hranic: osobní výzvy, dlouhodobé maratony, fitness plány, mentální testy, logické úlohy, kreativní úkoly, úkoly "na čas" nebo "na výsledek", stejně jako snaha překonat vlastní rekord nebo dřívější výkon. Herní formáty bez vkladů: demo režimy online her, bezplatné úrovně mobilních aplikací, zkušební verze her, bonusové mechanismy bez nutnosti vkladu, testovací módy, tréninkové scénáře nebo simulace bez reálných následků. Čekání na výsledek: účast v losováních a soutěžích bez poplatku, loterie bez nákupu lístku, hlasování s nejistým výsledkem, předpovídání sportovních nebo společenských událostí bez finanční sázky, sledování výsledků přijímacích zkoušek, výběrových řízení nebo veřejných hodnocení. Ve všech těchto případech člověk prožívá podobný stav – napjaté očekávání, naději na úspěch a emocionální reakci na výsledek. Peníze zde nejsou nezbytné, protože samotný proces zapojení už hazardní prožitek spouští. Rozdíl spočívá pouze v intenzitě emocí, nikoli v jejich podstatě.   Proč jsou peníze považovány za hlavní zdroj hazardu Přestože hazard bez vkladů existuje, peníze jsou nejčastěji vnímány jako jeho hlavní zdroj. Důvodů je několik. Zaprvé jsou peníze univerzálním měřítkem hodnoty. Jejich ztráta nebo zisk jsou snadno vyčíslitelné, a riziko je tak jasné a srozumitelné. Zadruhé finanční sázka zesiluje emoce – přidává k očekávání výsledku strach ze ztráty a naději na hmatatelný zisk. Kromě toho se hazardní praktiky historicky vyvíjely především v peněžní podobě – od karetních her až po moderní online platformy. To upevnilo představu, že bez peněz není hazard "skutečný". Na psychologické úrovni však peníze pouze posilují již existující mechanismus, nikoli jej vytvářejí od základu. Když je sázka materiální, člověk výsledek prožívá intenzivněji, rychleji se zapojuje a déle si jej pamatuje. To však neznamená, že by hazard bez peněz mizel – pouze se stává méně intenzivním a nabývá jiných podob.   Jak se mění chování, když není co ztratit? Absence finančního rizika má výrazný vliv na chování. Jakmile si člověk uvědomí, že prohra nepovede k přímým ztrátám, začne jednat jinak. Tato změna se projevuje v několika rovinách: slábne strach z chyby a neúspěchu; roste ochota experimentovat; rozhodování je rychlejší a impulzivnější; pozornost se přesouvá z výsledku na samotný proces. Na jedné straně je tento stav vnímán jako bezpečný. Člověk má pocit kontroly, protože "o nic nepřichází". Na straně druhé zde vzniká iluze bezrizikovosti. Hazard bez peněz může vést ke ztrátě času, emočnímu vyčerpání nebo ke vzniku návyku na neustálou stimulaci. Je důležité si uvědomit, že absence finanční sázky neznamená absenci následků. Hazardní stav ovlivňuje myšlení, vytváří určité vzorce chování a může se přenášet do situací, kde už je riziko reálné. Rozdíl mezi hazardem s penězi a bez nich tedy nespočívá v přítomnosti či nepřítomnosti emocí, ale v míře odpovědnosti za učiněná rozhodnutí. Lze tedy říci, že hazard bez finančního rizika skutečně existuje. Je založen na nejistotě, očekávání a emocionálním zapojení, zatímco peníze tento efekt pouze zesilují. Pochopení tohoto mechanismu umožňuje vědomější přístup jak k herním formátům, tak k běžným rozhodnutím, kde sázka nemusí být materiální, ale přesto zůstává významná.   Přidat komentář Hazard bývá tradičně spojován s penězi, sázkami a možnými ztrátami. Ve veřejném povědomí je téměř automaticky spojován s kasiny, sázkovými kancelářemi nebo finančními spekulacemi. Pokud však finanční složku odstraníme, samotný fenomén hazardu nezmizí. Nadále existuje v mnoha různých podobách – od her a soutěží až po rozhodování v práci, vzdělávání a každodenním životě. To vede k otázce, zda jsou peníze skutečně nezbytnou podmínkou hazardu, nebo zda pouze zesilují něco, co je už přítomné v lidské psychice.   Text obsahuje reklamní sdělení. 

Čas načtení: 2024-02-11 00:00:00

Fukušima I na prahu roku 2024

Pro další postup likvidace následků havárie v elektrárně Fukušima I je klíčové schválení a zahájení vypouštění tritiové vody do oceánu. Pomůže to vyprázdnit a likvidovat nádrže s odpadní vodou. To uvolní prostor pro zázemí k zahájení likvidace zničených reaktorů. Postupně se zpřesňují znalosti o situaci uvnitř jejich kontejnmentů. To umožňuje upřesnit průběh prvních hodin a dní havárie a vypracovat postup likvidace zničených aktivních zón reaktorů.

Čas načtení: 2020-10-30 11:57:00

ČR je o krok napřed

Můžeme se dohadovat do nekonečna, proč právě my máme nejhorší čísla na světě. Třeba ani historie nedodá správnou odpověď. Jistě, rozvolnění opatření situaci nepomohlo. Polínko do ohně epidemie dozajista přiložili ti, kdo museli vycestovat do zahraničí a ti, kdo to přeháněli s družením se. Ovšem, ať mi nikdo neříká, že například naši sousedi Slováci nebo Poláci jsou výrazně odpovědnější a chytřejší. Česká republika nemá žádná výrazná specifika oproti srovnatelným zemím. Je-li pravda, co nám o koronaviru říkají a můžeme-li si za problémy sami, vyvstávají další otázky:Proč média nereferují, jak nemoc decimuje bezdomovce a sociálně znevýhodněné? Vždyť právě oni by měli být, co se týká šíření a následků, na tom nejhůře. Proč koronavirus nejvíc neřádí v zemích mimo euroamerický prostor, kde schází vláda pevné ruky a zároveň nejsou dodržovány základní hygienické standardy? Trošku to budí dojem, že koronaviru prospívá stres. Dlouhodobá mediální panika představuje extrémní zátěž, co se týká zvládací kapacity. Absence v zaměstnání, nakažení v okolí, nemožnost se navštěvovat, zavřené relaxační aktivity... Stres by mohl být odpovědí na výše uvedené otázky. Zmínění lidé zprávy nesledují, jsou v pohodě, ať se kolem děje (skoro) cokoli. Co je jisté? Nepřijde-li průlom, budou ČR následovat další země. Prožíváme dřív, co přijde i jinam. Možná tím získáváme výhodu, v zahraničí (zatím) mají kapacity, aby nám pomáhali. Jsme o krok napřed. Pravděpodobně kvůli náhodě. Nic víc, nic míň.

Čas načtení: 2024-02-15 08:33:36

Festival Věčná naděje 2024

Sedmý ročník festivalu Věčná naděje zahájí 21. února PKF – Prague Philharmonia s klarinetistkou Annou Paulovou pod vedením dirigenta Roberta Kružíka v kostele sv. Šimona a Judy. Od února do dubna festivalová pódia přivítají Bennewitzovo kvarteto, Bellu Adamovou, Igora Ardaševa či Dětskou operu Praha. Rok 2024 je rokem české hudby. Festival Věčná naděje se však nezaměří na vývoj české klasické hudby ve 20. století, ale na možný hudebně kulturní vývoj 20. a 21. století bez následků 2. světové války, která […] The post Festival Věčná naděje 2024 first appeared on Jazz Port.cz. Zobrazit celý článek Festival Věčná naděje 2024

Čas načtení: 2021-10-17 13:29:50

A žili (by) šťastně, kdyby se (ne)potkali…

Čtení na pokračování I. kapitola Jarmila postavila na kuchyňskou linku dvě napěchované velké tašky s nákupem. Udělala to tím nejlepším možným způsobem, aby upozornila na své nedoceněné schopnosti, protože Karlovi stále nedocházelo, jaký má doma poklad. S funícím výdechem a pevně vysunutým pozadím, na které byla patřičně hrdá, se precizně ohnula jako při aerobiku, a hlučně odložila. Dýchání je důležité. Plíce a svaly musí být okysličovány a při namáhavé činnosti je nutné plně vydechovat! Sklenice s kyselými okurkami v akci cinkla do pikantního kečupu. Nic. Karel mlčel. „To mi na to nic neřekneš?“ rozčílila se. „Ohýbej se v kolenou. Takhle riskuješ, že chytneš housera,“ dodal. Čímž to zabil. Jarmila si samozřejmě byla vědoma té zásadní pohybové chyby, ale to by si zase jinak Karel nemohl všimnout jejího pevného zadečku! Kdyby chtěl. A říci perfektně udržované sexy pětatřicítce tak krutá slova by mohla pochopitelně vyvolat vražednou explozi: je statisticky dokázáno, že se ženy rozhodně nemají popichovat v kuchyni. Ale Jarmila je jiná. Vypěstovala si trpělivost a našla způsob jak ignorovat všechno to, za co by jiné zabíjely. Směle postupuje k naprosté dokonalosti a je na to patřičně hrdá. Karlova slova jí sice ublížila, ale nemá šanci ji ponížit nebo zničit. Ví, proč bojuje. Nejspíš to může leckomu připadat jako marné úsilí, neboť podle jejich kamarádek za to Karel nestojí. Ale Jarmila je neúnavná. „No, to si snad děláš legraci? Já se tady s tím tahám, dřu, stojím tu pitomou frontu v Kauflandu, s respirátorem, vozíkem…“ Počítala na prstech, s čím vším tam byla, protože rozhodné bylo, že tam stejně nakonec vlastně byla jen sama. Karel s ní byl na nákupu všehovšudy možná dvakrát, třikrát a i někam jinam se k tomu moc neměl. Jednou jí řekl: „Jsem si vědom, že taháním nákupního vozíku si nahrazuješ nenaplněné mateřství, ale těžko spolu budeme tahat kočárek, když už jsme se přece dávno rozešli.“ A stejně tak jí nesčetněkrát navrhl, nařídil, prosil, škemral, zdali by byla konečně ochotna připustit, že je mezi nimi konec a odstěhovala se z jeho bytu naplnit si své všechny touhy někde jinde. Napořád. Už to bude devět magických měsíců, co se Karel s Jarmilou rozešel. Ale Jarmila se stále vrací. Z práce, z nákupu, ze služebních cest. Pořád má své oblečení v jeho skříni a v krajkovém sexy noční košili, zvýrazňující její křivky, k němu ulehá do ložnice. Karel zpočátku zdrhal do obýváku na gauč, ale pak si řekl, proč by měl ustupovat, je to přece jeho byt. Což rozsekl jen tím, že do postele mezi ně dal obřího plyšového medvěda Milana, kterého nejednou uprostřed noci Jarmila stejně vystrnadila jako nežádoucího křena. Na trojku prý nikdy nebyla zvědavá. Stále používá jeho nádobí, vaří mu, uklízí, sbírá po něm odhozené ponožky a trenýrky, pere, prostě se o něj stará, jako by byli skuteční manželé, kde také už punc vášně dávno vymizel, ale všichni stále okupují stejné území. Karel je pohodář. Hvězdy mu už při jeho narození byly nakloněny, aby se nestresoval pro malichernosti. Takže trpělivě to Jarmile vysvětlil poprvé, podruhé, potřetí, až jí to nakonec opakuje pořád dokola, klidně, cynicky, chladně, marně. Před dvěma měsíci se dokonce seznámil s Marií, ale Jarmila, jako by to pořád nechápala. Po prvním vyslovení rozchodu probrečela celou noc. Řvala i v práci a holky ji litovaly. Jarmila přemýšlela, co si počne, dokud Iveta nevyslovila rozsekávající větu: „Budeš se muset s tím holt smířit.“ Tak to by nešlo! Jarmila přece není ta, která by se měla s něčím smiřovat. Která by měla přijímat potupnou porážku! Holt se s tím smířit je jen pro poražené. Od téhle věty tedy přesně věděla, co má udělat. Získat Karla zpátky. Stůj co stůj. Plán byl jasný: Bude dělat jako by nic. Nesbalí si věci, neodstěhuje se. On si to chlapeček ještě rád rozmyslí! Karel vstal z gauče, odešel do kuchyně a z lednice vyndal pivo. „Koupila jsem špekáčky. Chceš jeden ohřát?“ usmála se, jako by nabízela kulinářskou laskominu. To už nebyl teatrální úsměv. Jarmila dokonale vstoupila do své role. Co dříve hrála, dnes doopravdy prožívá. Podíval se na ten její natěšený až náruživý výraz, který by klidně mohl znamenat, že jim stále dává naději, nebo na to chce hned skočit. Ona by nikdy nepřipustila, že je ženou, kterou muži opouštějí! A jak Karel vzal obal do ruky, aby se podíval na etiketu, uvnitř jí zpražilo příjemné horko. Jako by se mělo jednat o první vstřícný krok po tak dlouhé době. Už několik měsíců se jí ani nedotkl. A nyní to bylo málem. Málem! Kdyby měla palec o trochu dál, už by se to stalo! Dotek erotična! „Šedesát devět procent masa,“ zakroutil hlavou. „Tohle číslo by se nemělo zneužívat.“ „Takže ti mám dát?“ „Ani to a ani to,“ zamrmlal a vrátil se zpátky do obýváku. Rozkrájela uzeninu do patřičných bodlin a vložila ji na pánev. Brzy bylo slyšet hlasité prskání, kuchyní se rozvonila vůně vzdáleně připomínající večery u táboráků, ale s každou další minutou se v prostorách přimíchával čmoud, až zakuckaná Jarmila musela otevřít okno. Nakonec z pánve vytáhla podivně zkroucené cosi, přidala na talíř plnotučnou, chleba a vydala se s večeří do obýváku, aby svého expřítele svedla přes teplou kuchyni. „Tady vidíš, jak to dopadá, když kupuješ nekvalitní párky,“ řekl místo pochvaly. „A nechceš kousek?“ „Jarmilo, prosím tě, nemohla by ses ty a ten tvůj párek už konečně odstěhovat? Je to můj byt! Rozešli jsme se už dávno. Co tě tady proboha drží?“ „Tys to ještě nepochopil?“ Zoufale zakroutil hlavou. „Protože tě miluju, ty můj čumáčku.“ Jako by mu po zádech někdo přejel žiletkou. „Neříkej mi takhle.“ „Promiň, koláčku. Prostě to tak je, miluju tě, a proto tě nemohu opustit.“ „Ale tohle nejde donekonečna. Na to přece musí být dva.“ „Neboj, ty na to taky přijdeš,“ pokračovala Jarmila s plnou pusou. „Když jsme se mohli milovat tenkrát, tak se to může zase vrátit. Máš jen nějakou krizičku.“ „Ta krizička, jak jí říkáš, za chvíli oslaví roční výročí.“ Jarmila užasla. „Páni, to je nápad. To bychom mohli taky oslavovat.“ „Járo, podívej se, tohle nikam nevede. Prostě se co nejdřív sbalíš a odstěhuješ se.“ Co nejdřív není datum. A pak k tomu: „A kam bych asi jako měla jít?“ Neslyšel tuhle otázku poprvé. „To je mi jedno. Třeba k mamince.“ „No, to asi jen tak nepůjde. K tomu jsem ti ještě chtěla totiž říct, že…“ Sklopila hlavu, kousla se do rtů. „S maminkou je to teď moc těžký.“ „Jak těžký?“ „Víš, maminka se teď k nám přistěhuje.“ „No, to nemůžeš myslet vážně?!“ Karel se po delší době skutečně rozčílil. Na spánkové kosti mu naběhla žilka, o které Jarmila doposud neměla ani tušení, že existuje. Možná ani Karel. „Čumáčku, bohužel to jinak nejde. Mamka už tam bydlet nemůže a víš, musíme ji chránit. Zejména v téhle době.“ „Copak nemáš ještě bratra?“ „Vildu?“ Jarmila máchla rukou, jako by jí oznámil „kdo ví co“. „Máš snad ještě nějakého dalšího? No, jasně že Vildu. Proč se nemůže přestěhovat k Vildovi a ty teda taky. Nebo do vlastního.“ „Znáš Vildu. To přece nejde.“ „A proč by to nešlo? Proč to musím snášet já?“ „Vilda je pohrkanej, permanentně naloženej v lihu a pak tam k němu chodí všichni ti kamarádíčci. Dovedeš si představit, jak by tam mohla mamka žít? Ta potřebuje klid a bezpečí.“ „Tady ale není bezpečno.“ Podíval se na ni podmračeným pohledem. Dal do něho co nejvíc, aby působil jako agresor, macho chlap, který jednou pěstí sbourá dům a druhou vytrhne strom i s kořeny jako párátko mezi zuby. Jarmila se zachvěla. Nakroutila hlavu z jednoho a druhého ramene jako rapperka, která chce začít veršovat o svém libidu v co nejsprostší verzi, ale nakonec jen otevřela rty a slastně vydechla. „Takhle ti to moc sluší, koláčku. Měli bychom na to hned vlítnout.“ Zvedl oči v sloup. „Ježkovy voči, Járo, nekoukej na mě takhle.“ „Jak? Takhle?“ přidávala. „Jako bys mě chtěla znásilnit!“ „Ale to já nechci. To ty. Já se budu bránit.“ „No právě.“ „Tak se nebudu bránit! Jak se ti to bude líbit.“ „No právě! Nic nebude. Už jsme se dávno rozešli.“ Jarmila smutně sklopila hlavu. Otočila se ke svému talířku a ukousla do odporného párku. Šťáva jí stékala po bradě až do dekoltu a zanechávala mastnou stopu. Jakmile polkla, dodala: „Maminka se nastěhuje v sobotu.“ „Kdy!“ „Tuhle sobotu.“ „Ale to je pozítří.“ „Ano.“ „Kdys mi to chtěla říct?“ „Nevím.“ „A neměl bych o tom rozhodovat, když je to můj byt?“ „Ale náš domov.“ „Žádný náš domov to není.“ „Maminka nemá kde bydlet. A neboj, je očkovaná. Ty seš negativní. Já taky. Tady tu budem všichni v bezpečí.“ Karel byl negativní. Ale až moc, když slyšel ty novinky. A hlavně nechápal, jak se do takové situace dostal. Každý se tchýni vyhýbá i ve fungujícím vztahu natož v naprosto zdevastovaném. Takhle tu na něj budou dvě ženský, jedna horší než druhá. Protože tchýně je prý už ve fázi, kdy je občas schopna se ztratit i vlastním pokoji. Není ani tak stará, je jí teprve dvaašedesát, ale podle Jarmily prý občas působí dojmem, jako by jí bylo devadesát a trpěla nejvyšší formou demence. Karel má podezření, že to na všechny jen hraje, aby se o ní starali a ona si mohla vymýšlet. Pokud ovšem Jarmila jen nekecá. Docházela mu trpělivost. On přece není jeden z těch mužů, co se k ženám chovají nepřiměřeně, i když by si možná zasloužila jen chytit za límec a postavit za dveře. Karel byl inteligentní muž, který si tak byl vědom následků svých činů. Vyrazit s ní dveře by ale akorát tak vedlo k nepřiměřené scéně, která by vyvolala příjezd policie za domácí násilí. Naštěstí mu problikla zpráva na mobilu. Jarmila natáhla krk jako surikata. Zkusila zaostřit, aby si přečetla text. Karel však po něm duchaplně sáhl a odešel do ložnice. „To je Maruna?“ zeptala se Jarmila, která o jeho nové známosti moc dobře obeznámená. Ale trpělivost a permanentní nátlak růže přináší! „Maruška!“ opravil ji Karel. „Tak ji pozdravuj!“ „To sotva. Ses asi zbláznila.“ „A proč? Copak ona o mně neví?“ Než však Karel něco dodal, pokračovala: „Copak ona neví, že tu bydlíš se svou přítelkyní, celoživotní láskou, zatímco ona je jen bokovka?“ Karel zakroutil očima a zabouchl za sebou dveře. V duchu si říkal, jak někdo může být takhle natvrdlý a prostě si nesbalí svoje věci a nevypadne. Copak jí to vlastní důstojnost dovolí? Absolutně nechápal její logiku. Docházely mu páky, jak se jí zbavit, ale naštěstí tu byla stále Maruška. Kouzelná, báječná, úžasná. Pokračování příště Martina Boučková

Čas načtení: 2021-09-22 20:10:07

Dokument: Návrh změny rozpočtu SFPI na rok 2021

 865 total views Rozpočet Státního fondu na podporu investic předložilo poslancům ministerstvo pro místní rozvoj. Změna je uskutečněna formou navýšení příjmových a výdajových položek na pokrytí následků živelní pohromy ze dne 24. 6. 2021. Objem finančních prostředků, tj. 1,4 mld. Kč, zohledňuje skutečnou výši uplatněných požadavků na podporu postižených obydlí k datu 13. 8. 2021, a […]

Čas načtení: 2020-02-20 00:00:00

Jaké má příznaky koronavirus?

Koronavirus se velmi rychle šíří po celém světě a je velmi nepravděpodobné, že by se vůbec nedostal do Evropy a České republiky. Koronavirus je vážným rizikem pro děti, seniory a chronicky nemocné pacienty. Zdravý jedinec by se s ním měl pod dohledem lékařů poprat bez fatálních následků. Jaké má ko ...

Čas načtení: 2024-01-22 01:59:53

Co dělat, když se dítě popálí?

 Nikomu z rodičů tuto situaci nemusíme dlouze vysvětlovat, protože pokud máte doma děti, moc dobře víte, že mnohdy stačí pouze vteřiny a neštěstí je na světě. Jedním z těch nejbolestivějších a opravdu nepříjemných jsou jednoznačně popáleniny! Proto je dobré vědět, jak jednat v prvních chvílích po zranění. Správná a okamžitá pomoc hraje klíčovou roli v procesu hojení a minimalizování dlouhodobých následků.